Adolf Adam LITURGIKA

Adolf Adam

LITURGIKA

Adolf Adam

LITURGIKA KÿESçANSK¡ BOHOSLUéBA A JEJÕ V›VOJ

VY Š E H RA D 2 0 0 8

Na přebalu: Mariotto di Nardo (Itálie, 14. století) Poslední večeře, detail

Adolf Adam, Grundriss Liturgie © Verlag Herder, Freiburg im Breisgau, 1994, 2005 Translation © Václav Konzal a Pavel Kouba, 2008 ISBN 978-80 -7021- 968-3

OBSAH

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

PRVNÍ DÍL – Všeobecná liturgika I. KAPITOLA – PODSTATA A VÝZNAM LITURGIE . . . . 1. Význam pojmu a jeho historický vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Objasnění podstaty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. Obsah (dílčí oblasti) liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. Nositelé liturgie (subjekt liturgie) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

17 17 18 22 24 26

II. KAPITOLA – DĚJINY LITURGIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1. Období počátků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. KřesManská bohoslužba ve 4.– 6. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. Západní liturgie ve středověku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. Od koncilu Tridentského k Druhému vatikánskému . . . . . . . . 5. Druhý vatikánský koncil a pokoncilní vývoj . . . . . . . . . . . . . . Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

27 27 32 42 48 61 68

III. KAPITOLA – VĚDA O LITURGII (LITURGIKA) . . . . 1. Historický vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Úkoly a problémy dnešní liturgiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. Prameny a pomůcky vědy o liturgii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

74 74 76 79 81

IV. KAPITOLA – LITURGICKÉ SHROMÁŽDĚNÍ JAKO KOMUNIKAČNÍ PROCES . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 1. Základní úvahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 2. Liturgický jazyk (verbální komunikace) . . . . . . . . . . . . . . . . . 86

OBSAH

7

3. Řeč liturgických znamení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 4. Je moderní člověk schopen chápat a slavit liturgii? . . . . . . . . . 104 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 V. KAPITOLA – HUDBA V BOHOSLUŽBĚ . . . . . . . . . . . . 112 1. Historický přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 2. Liturgická hudba po Druhém vatikánském koncilu . . . . . . . . . 119 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 VI. KAPITOLA – LITURGIE A LIDOVÁ ZBOŽNOST . . . 125 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 VII. KAPITOLA – LITURGIE A EKUMENA . . . . . . . . . . . 129 1. Rozdělené křesManství a ekumenické hnutí . . . . . . . . . . . . . . . 129 2. Sbližování v oblasti liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 3. Limské prohlášení a Limská liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136

DRUHÝ DÍL – Speciální liturgika VIII. KAPITOLA – PODSTATA A VÝZNAM SVÁTOSTÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 1. Svátosti jako přítomné Kristovo spasitelné působení . . . . . . . . 141 2. Inkarnační struktura církve a svátostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 3. Svátosti jako partnerské setkání s Kristem . . . . . . . . . . . . . . . 144 4. Svátosti jako základní a nejvlastnější úkony církve . . . . . . . . . 146 5. Účinnost svátostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 6. Pořadí, kategorie a vzájemná souvislost svátostí . . . . . . . . . . . 149 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 IX. KAPITOLA – KŘEST . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 1. Význam křtu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 2. Nový řád křtu dětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 3. Obřady křtu dětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

OBSAH

8

4. Začlenění dospělých do církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 X. KAPITOLA – SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . 175 1. Původ a význam biřmování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 2. Řád a obřady biřmování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 3. Biřmování mimo římský ritus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 XI. KAPITOLA – SLAVENÍ EUCHARISTIE . . . . . . . . . . . 183 1. Původ, základní obsah a vývojové linie . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 2. Struktura a rozdělení mše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 3. Různé způsoby slavení mše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214 4. Formy eucharistické zbožnosti mimo mši . . . . . . . . . . . . . . . . 220 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225 XII. KAPITOLA – SVÁTOST SMÍŘENÍ . . . . . . . . . . . . . . . 230 1. Biblický základ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 2. Historický vývoj praxe pokání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 3. Nový pokoncilní řád . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 4. Pokání a smíření u odloučených křesManů . . . . . . . . . . . . . . . . 239 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 XIII. KAPITOLA – SVÁTOST POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243 1. Biblický základ, smysl a historický vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . 243 2. Nový řád pomazání nemocných . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 3. Pomazání nemocných v nekatolických církvích . . . . . . . . . . . 254 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256 XIV. KAPITOLA – SVÁTOST SVĚCENÍ (ORDO) . . . . . . . 258 1. Novozákonní základy a historický vývoj svátosti svěcení . . . . 258 2. Svěcení (ordinace) biskupa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 3. Úřad (služba) a svěcení kněze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267 4. Úřad (služba) a svěcení jáhna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271

OBSAH

9

5. Předstupně svátosti svěcení kněžstva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274 6. Liturgické služby žen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 276 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 XV. KAPITOLA – LITURGIE UZAVÍRÁNÍ MANŽELSTVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283 1. KřesManské manželství jako tvůrčí instituce a jako svátost . . . . . 283 2. Vývojové linie západního svatebního obřadu . . . . . . . . . . . . . 286 3. Svatební obřady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289 4. K otázce ekumenických sňatků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 293 5. Slavení zásnub a manželských jubilejí . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299 XVI. KAPITOLA – ZVLÁŠTNÍ SLAVNOSTI ŘEHOLNÍCH SPOLEČENSTVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 1. Obřady řeholních slibů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 302 2. Obřad zasvěcení panen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304 3. Žehnání (benedikce) opata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 305 4. Žehnání abatyše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308 XVII. KAPITOLA – LITURGICKÉ OBŘADY S UMÍRAJÍCÍMI A OBŘADY POHŘEBNÍ . . . . . . . . . . . . . 309 1. Liturgie s umírajícími . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309 2. Pohřební obřady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 317 XVIII. KAPITOLA – SVÁTOSTINY (ŽEHNÁNÍ) . . . . . . . . 318 1. Základní úvahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318 2. Pokoncilní nový řád . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321 3. Exorcismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325

OBSAH

10

XIX. KAPITOLA – DENNÍ MODLITBA CÍRKVE (HODINKY, BREVIÁŘ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 327 1. Původ a historický vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 327 2. Smysl a význam denní modlitby církve . . . . . . . . . . . . . . . . . 331 3. Nový řád denní modlitby církve po Druhém vatikánském koncilu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 336 4. Další formy modlitby hodinek v římském ritu i mimo něj . . . . 342 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344 XX. KAPITOLA – LITURGICKÝ ČAS (LITURGICKÝ ROK) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347 1. Smysl a struktura liturgického roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347 2. Neděle jako prvotní slavnost velikonočního tajemství . . . . . . . 354 3. Liturgický ráz dnů v týdnu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 358 4. Velikonoce a velikonoční okruh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 359 5. Vánoce a vánoční okruh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 370 6. Liturgické mezidobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377 7. Svátky svatých (sanktorál) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394 XXI. KAPITOLA – LITURGICKÝ PROSTOR (KOSTEL) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400 1. K teologii křesManského kostela . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400 2. Historický přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 402 3. Vodítka a kritéria pro církevní stavitelství . . . . . . . . . . . . . . . . 403 4. Jména a druhy liturgických staveb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 407 5. Vybavení kostela . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 411 6. Posvěcení kostela a oltáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 421 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 427 XXII. KAPITOLA – LITURGIE BUDOUCNOSTI . . . . . . . 430 1. Základní úvahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430 2. Poslední reforma a její důsledky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 431 3. Aspekty budoucí liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 432 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 438

OBSAH

11

Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 439 Zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 440 Zkrácené názvy nejčastěji citovaných děl . . . . . . . . . . . . . . . . . 444 Výběr z české literatury o liturgii po Druhém vatikánském koncilu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 446 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 447 Věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 451

OBSAH

12

PŘEDMLUVA

Tomu, kdo zná a miluje liturgii jako „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (SC 10), musí být nesmírně líto, že široké kruhy jako by o ni ztratily zájem a přestávaly si jí vážit. Jistě to souvisí s rozšířeným úbytkem síly víry křesManstva a církve. Jedině víra totiž může otevřít a zbystřit oči ducha pro hodnotu a důstojnost křesManské bohoslužby. Staré přísloví „co člověk nezná, to ani nemiluje“ platí i v oblasti liturgie. Předkládaná kniha si klade za cíl ukázat podstatu a strukturu bohoslužby a zprostředkovat nejdůležitější informace o jejích nejrůznějších dílčích oblastech. Přestože jde o „stručný přehled“, přes všechna nutná omezení se snaží pozorně prohlédnout dalekosáhlé a mnohotvárné pole bohoslužebných úkonů. Přitom bude stále nezbytné a žádoucí, abychom pro lepší porozumění současnosti měli na zřeteli celý historický vývoj. Nesmíme také pominout formy bohoslužeb v odloučených církvích. Jako vědecké kompendium může tato kniha prokázat službu především studujícím teologie a zprostředkovatelům křesManského poselství a křesManského života, ale i těm, kteří mají zájem o obecnou znalost liturgie. Kéž tedy tato kniha přispěje k tomu, aby křesManská bohoslužba byla opět uznávána a milována jako „to nejdůležitější, nejnaléhavější a nejkrásnější, co se může na zemi dít“ (K. Barth). Mohuč, Velikonoce 1985

PŘEDMLUVA

Adolf Adam

13

II. kapitola – Dějiny liturgie

Následující přehled dovoluje sledovat pouze nejdůležitější vývojové linie křesManské bohoslužby. Abychom se vyhnuli opakováním, bude se historický vývoj dílčích oblastí liturgie probírat pokud možno až v příslušné části knihy. Rozvoj liturgie lze přirovnat k růstu stromu, který má kořeny v prvotní církvi, částečně už také v době předkřesManské, především v židovské bohoslužbě. V průběhu staletí vyhání nové větve, některé z nich opět odhazuje, roste „při vší rozmanitosti ovšem jako celek, živený z jediné životadárné půdy, jíž je Ježíš Kristus“.1 Běžné je také srovnání se stavbou, např. s hradem nebo katedrálou, jejichž původní dispozice se přestavbami nebo přístavbami i novým vnitřním vybavením v průběhu času výrazně změnila. Jejich původní podobu už často nelze na první pohled poznat, dopátráme se jí až po důkladném studiu.2 Teprve na jeho základě získáme kritéria pro poznání, zda tyto změny odpovídají původní podobě a záměrům a je-li zapotřebí reforem, případně jakých.

1. OBDOBÍ POČÁTKŮ

a) Liturgie v novozákonních spisech V Novém zákonu nenajdeme žádný systematický popis prvokřesManské bohoslužby, zato množství jednotlivostí a náznaků, které vyžadují diferencovaný výklad. Jako běžný výraz pro slavení liturgie v prvotní obci nacházíme v Novém zákoně výrazy scházet se a shromaž>ovat se.3 Pro prvotní obec v Jeruzalémě byl místem setkávání především Chrám, kde se spolu se svými židovskými spoluobčany křesMa-


27

né zúčastňovali tradičních modliteb.4 Vedle toho nabývala na důležitosti setkání, která se odbývala v obytných domech. Chrám jako jediné místo bohoslužebných shromáždění ztratil pro křesMany svou výlučnost. Jak zprávy o stolování se Vzkříšeným, tak letniční zázrak ukazují, že společenství s oslaveným Pánem a seslání jeho Ducha není vázáno na Chrám. Za obsah těchto domovních shromáždění označují Skutky apoštolů lámání chleba a stolování „s radostí a s upřímným srdcem“ (2,46). Ve světle jiných míst Písma (např. Sk 20,7; 1K 10,16n; 11,17–34) je třeba pod tím rozumět jak bratrskou a sesterskou agapé, tak eucharistickou hostinu. S tím jsou spojeny Boží chvály a přímluvy (např. Sk 2,14.24.42.47; 4,24 –31; 12,5b). Přitom bylo téměř samozřejmé, že křesManská modlitba vstřebávala jak formu židovských modliteb, jako např. berakot (modlitby chvály a díků, modlitby žehnací), tak její jednotlivé prvky jako Aleluja, Amen, Hosana. Při všech bohoslužebných setkáních si obec byla vědoma přislíbené přítomnosti Pána (Mt 18,20; 28,20) a jím zaslíbeného Ducha. Zároveň byla ve zvěstování apoštolů i ostatních očitých svědků Ježíšova života stále živá vzpomínka na spasitelné činy Boží. Tato „škola víry“ dávala jednotlivým učedníkům sílu, aby se nejen oni sami drželi učení apoštolů (Sk 2,42), nýbrž aby zároveň byli svědky radostné zvěsti pro druhé. Brzy nabylo na zvláštní důležitosti bohoslužebné shromáždění o nedělích. Jako první den týdne byla neděle dnem Ježíšova vzkříšení, a byla tak vhodným dnem pro slavení památky této základní události křesManské víry (srov. Sk 20,7; 1K 16,2; Zj 1,10). Z 1K 5,7 aj. lze dále usuzovat, že velikonoční neděle byla již brzy charakterizována a slavena jako „roční Pascha“. Ve zmiňovaném textu Pavel s ohledem na sváteční obřad židovské Paschy konstatuje: „neboM byl obětován náš velikonoční beránek Kristus“. Prostřednictvím této události spásy nabyly svátky židovských velikonoc pro křesMany nový smysl, i když se definitivní oddělování od židovské slavnosti jakožto památky na starozákonní dějiny spásy dělo v židokřesManských obcích pravděpodobně velmi pomalu.5 II. KAPITOLA DĚJINY LITURGIE

28

Základním prvkem novozákonní liturgie bylo udělování křtu. Zda bylo vázáno na týdenní nebo roční velikonoce, nelze z novozákonních spisů jednoznačně určit. Nový zákon rovněž prostupuje živé vědomí skutečnosti, že Ježíš, který sám odpouštěl hříchy, předal i své církvi moc odpouštění v síle svatého Ducha (Mt 16,19; 18,15 –18; J 20,23). Není pochyb, že starokřesManské obce spojovaly slovo a příklad svého Pána v lásce k bližnímu úzce s bohoslužbou a že tuto lásku uskutečňovaly ve svém každodenním životě. Svědčí o tom místa jako Sk 4,32.34; 6,1; Ř 12,10.13 aj. Patří to k onomu duchovnímu postoji křesMana, který Pavel v Ř 12,1, označuje za „živou, svatou oběM “ a za „pravou bohoslužbu“. Žádný pevný bohoslužebný řád nelze v této rané době vysledovat. Nepřehlédnutelná je naopak inspirovaná (charismatická) mnohotvárnost aktivit mnoha členů obce, jak dokládají ve Skutcích apoštolů i pavlovské a popavlovské epištoly. Pavel chce, aby byl charismatickým darům Ducha dán široký prostor: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte.“ (1Te 5,19 –21) Co my dnes nazýváme „aktivní účastí“ členů obce, vyjadřuje se v připomínce: „Když se shromažgujete, jeden má žalm, druhý slovo naučení, jiný zjevení od Boha, ještě jiný promluví ve vytržení a další to vyloží.“ (1K 14,26) Tato bohatá mnohost se ukazuje rovněž v popavlovských obcích, když se např. v Ef 5,19 říká: „Plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ Proti určitému subjektivistickému přehánění bohoslužebných příspěvků, jaké Pavel naznačuje v 1K 14 zdůrazňuje tamtéž: „Všecko aM slouží společnému růstu… Všechno aM se dělá slušně a spořádaně.“ (1K 14,26.40) Když začali vystupovat heretikové a pseudocharismatici, rostla na konci 1. století také starost o čistotu učení a bohoslužby. Vysvítá to zvlášM z pastorálních listů. Pouze nositelé úřadu, konkrétně episkopové, presbyteři a jáhni stojící vzkládáním


29

rukou v apoštolské posloupnosti mají právo jednat v Ježíšově jménu, a to i v oblasti liturgie. Přešly na ně i funkce učitelů a proroků… Prorocký prvek už se zmiňuje jen okrajově (1Tm 1,18; 4,14). Právní charakter bohoslužby je nutným následkem tohoto vývoje.6

b) Liturgie v dokumentech 2. – 3. století Jako jeden z „nejstarších křesManských spisů poapoštolské doby“7 nám zprostředkovává důležité pohledy na bohoslužebný život v rozmezí let 80 až 1308 „Didaché“ neboli „Učení dvanácti apoštolů“, objevené teprve roku 1873. Informuje o udělování křtu (kap. 7), o postu a modlitbě (kap. 8), o agapách a o eucharistii (kap. 9 a násl.), zejména o jejich slavení o nedělích (kap. 14), přičemž je tato slavnost označena jako „oběM “ (thysia) s citací Mal 1,11.14. V kapitole 16,2 se nachází povzbuzení k častějšímu shromažgování kvůli spáse duše. List papeže Klementa psaný roku 96 obci v Korintu je příkladem šířícího se zvyku přijímat do křesManské praxe židovské modlitební texty (kap. 59 – 61). Okolo roku 110 vzniklo sedm listů biskupa Ignáce z Antiochie. ZvlášM jasně z nich vysvítá, co naznačily již pastorální epištoly, tj. starost o uchránění bohoslužby před zásahy falešných učitelů. Proto se má křest, stejně jako eucharistie, agapy a sňatek konat jen ve shodě s biskupem: „To, co on usoudí, bude se i Bohu líbit, aby všechno, co se dělá, mělo pevný základ a bylo platné.“9 Zatímco Ignác za znak falešných učitelů označuje, že se „vyhýbají slavení večeře Páně i modlitbě“9a, povzbuzuje v dopisu obec v Efezu, aby se scházela častěji k eucharistii a k modlitbám chvály: „neboM když se budete často shromažgovat, zhroutí se moc satanova a jednota vaší víry zlomí jeho hrozbu“.10 Podobně jako už v Didaché 16,2 a Žd 10,25 směřuje toto napomenutí asi proti začínající lhostejnosti a laxnosti v návštěvě bohoslužeb. Dopis místodržícího Plinia ml. z Bithynie císaři Trajánovi z roku 112 podává zprávu o dvou bohoslužebných shromážděII. KAPITOLA DĚJINY LITURGIE

30

ních křesManů v určitém dni. První se prý uskutečňuje ještě před rozbřeskem dne, při němž se Kristus opěvuje ve střídavém zpěvu „jako nějaký bůh“ a křesMané se pod přísahou zavazují k určitým přikázáním. A večer se scházejí k normálnímu jídlu. J. A. Jungmann aj. se domnívají, že v prvním shromáždění šlo o eucharistickou slavnost, ve druhém o agapy.11 Jiní považují onu ranní slavnost za bohoslužbu slova nebo za křestní slavnost a večerní stolování za eucharistii.12 Cenné poznatky o křesManské bohoslužbě v době okolo roku 150 nám zprostředkovává první apologie filozofa a mučedníka Justina (zemřel okolo r. 165). Vedle výkladu o křtu (kap. 61) nás zajímají zvláště kapitoly 65 – 67, které popisují eucharistickou bohoslužbu. Na počátku je bohoslužba slova, při níž se předčítají „pamětihodnosti apoštolů“ a spisy proroků. Poté následuje homilie předsedajícího a modlitby věřících. Po přípravě darů (přinášejí se chléb, víno a voda) pronese předsedající „modlitbu díkůvzdání“, které lid přitaká slovem Amen. „Potom se všem přítomným rozděluje to, nad čím bylo proneseno díkůvzdání, a nepřítomným to roznášejí jáhni.“13 Doslovné znění liturgických textů nacházíme teprve v církevním řádu pocházejícím z období okolo roku 215. Jeho původcem je římský kněz a pozdější vzdoropapež Hippolyt (zemřel roku 235). Jako představitel konzervativních kruhů se snaží o to, aby „Apoštolská tradice“ (jak zní překlad řeckého názvu Apostoliké paradosis) byla uchráněna od omylů. Tyto texty se týkají křtu, eucharistie, třístupňového svěcení (ordo), dále různých žehnání, modliteb a agap. Nachází se tu mj. eucharistická modlitba, která byla po Druhém vatikánském koncilu s několika úpravami přijata do Římského misálu jako II. eucharistická modlitba. Při vší propracovanosti textů přiznává ovšem Hippolyt každému biskupovi právo svobodně improvizovat, pokud je toho schopen.14 Vše, co o křtu, eucharistii a předávání církevního úřadu traduje Hippolyt, se v podstatných rysech potvrzuje ve spisech Tertuliánových (zemřel okolo roku 220) a Cypriánových (zemřel roku 258).


31

Jestliže shrneme vývoj v prvních třech staletích, lze konstatovat, že při vší rozmanitosti skladby textů i jednotlivých obřadů přece jen v univerzální církvi existovala jednotná struktura křesManské bohoslužby. Platí to především o slavení eucharistie. „Při vší rozdílnosti v jednotlivostech lze hovořit o jednotné podobě večeře Páně. Existující rozdíly nejsou zásadního rázu, liší se jenom důrazy.“15 Mluvívá se o „justinovském schématu“ (L. Fendt), které je základem eucharistických liturgií většiny ritů až do dnešní doby. Je proto pochopitelné, že např. biskup Polykarp ze Smyrny mohl při své návštěvě Říma v roce 154 na pozvání papeže Aniceta slavit spolu s ním eucharistii a že se toto gesto vzájemnosti v syrských Didaskaliích (okolo roku 250) pro podobné případy doporučuje.16

2. KŘESŤANSKÁ BOHOSLUŽBA VE 4.– 6. STOLETÍ Roku 313 vypracoval císař Konstantin spolu s Liciniem v Miláně toleranční program („toleranční edikt milánský“), který formou reskriptu doručil správcům všech provincií. KřesManství tak doznalo plnou svobodu a rovnoprávnost s ostatními náboženstvími. Následovalo několik privilegií ve prospěch křesManů a jejich vyvrcholením bylo vyhlášení křesManství jediným povoleným státním náboženstvím v roce 380 za císařů Graciána (na Západě) a Theodosia (na Východě). Z pronásledované církve se najednou stala privilegovaná říšská církev.

a) Vliv konstantinovského obratu na bohoslužbu Konstantinovský obrat se projevil i v církevní bohoslužbě. Proměnila se již vnější podoba církve. Bohoslužby se zejména ve velkých městech konají ve velkých bazilikách, vystavěných především za pomoci císaře a členů jeho rodiny (např. císařovy matky Heleny).17 To s sebou samozřejmě nese slavnostnost liturgie. Navíc k tomu přistupuje fakt, že biskupové byli postaveni

II. KAPITOLA DĚJINY LITURGIE

32

na roveň nejvyšším státním úředníkům. Podle císařského dvorního ceremoniálu byli tak biskupové uváděni do baziliky na trůn ve slavnostním průvodu s doprovodem světel a kadidla. Stejně jako císaři a jeho nejvyšším úředníkům se jim prokazovala úcta znamením úklony nebo proskyneze (tj. hluboké poklony, prováděné vrhnutím na zem a dotekem země čelem). Společenské postavení biskupa a jeho kléru vedlo ke slavnostnímu úřednímu oděvu doplněnému určitými insigniemi jako štóla, palium nebo manipul, ze kterých se vyvinul pozdější liturgický šat (viz IV.3.c). „Pokud je nám známo, pozastavovali se jen nemnozí biskupové nad tím, že by se měla přikládat důležitost jejich státním insigniím a čestným právům a že by se jich mělo užívat i v bohoslužebném prostoru. Tito nemnozí ovšem patřili k těm nejlepším své doby: Hilarius z Poitiers, Martin Tourský, Fulgentius z Ruspe a Augustin. Většina však zastávala názor, že autoritě církve může prospět, jestliže se držitelé této autority ještě obklopí leskem státních insignií a státním ceremoniálem.“18 Zatímco církev byla otevřena mnoha projevům nádhery přicházejícím zvnějšku, stavěla se odmítavě k bohaté antické hudební kultuře. Mohlo by to být vyvoláno skutečností, že při mnoha pohanských obětech hrály hudební nástroje velkou roli a byly považovány za součást kultu. „U Římanů byla ke každé oběti předepsána flétna, u Řeků to byla lyra a tympán. Hudby se používalo k odvracení démonů… a k přivolání božstev.“19 KřesMané se místo toho spokojovali s responzoriálním zpěvem; až později se přistoupilo k antifonálnímu (dvousborovému) způsobu zpěvu. Zvláštní podpoře se církevní zpěv těšil od Ambrože Milánského; ten nejen pěstoval ve své obci zpěv žalmů, ale sám také skládal „hymny“. Nikdo menší než Augustin po svém obrácení naslouchal v hlubokém pohnutí a v slzách těmto zpěvům (Vyznání IX,6) a velebil jejich velký užitek (tamtéž X,33). „Od té doby se tento zvyk uchoval až po dnešní den, a napodobují jej mnohé, ano téměř všechny tvé obce po celé zemi“ (tamtéž IX,7). Podstatné usnadnění návštěvy nedělních bohoslužeb přinesl zákon císaře Konstantina z 3. března 321. Vyhlašuje se v něm

2. KŘESŤANSKÁ BOHOSLUŽBA VE 4.– 6. STOLETÍ

33

„ctihodný den Slunce“ za den klidu pro všechny soudce, městské obyvatelstvo a všechny řemeslníky. Obyvatelstvo na venkově smělo svou práci vykonávat i v tento den, aby se nepromeškala doba příznivého počasí. Několik měsíců nato (3. července) následoval další zákon, že žádoucí propouštění otroků nespadá pod příkaz pracovního klidu. Další vývoj vedl k tomu, že se pracovní klid stával stále výrazněji středem svěcení neděle. „Služebné práce“ (opera servilia) konané v neděli byly považovány za těžký přečin proti státním i církevním předpisům a byly velmi přísně trestány. Přitom se zákonodárství odvolávalo i na starozákonní předpisy o sabatu, ačkoli už dříve četní církevní spisovatelé jasně poukazovali na to, že tento příkaz náleží k židovským kultovním zákonům a křesMany neváže.20 V souvislosti s obranou proti arianismu popírajícímu Kristovo božství se mění i některé modlitební formulace. Tak se z široce rozšířené prosby k „Otci skrze Syna v Duchu svatém“ vyvinula závěrečná formule (konkluze) směřující na „Otce i Syna i Ducha svatého“. Některé modlitby se ve svém oslovení začínají obracet přímo na Ježíše Krista, nikoli jen na Otce. Stupňuje se také úcta vůči Pánu přítomnému v eucharistii jakožto vůči Božímu Synu stejné podstaty s Otcem. Mluví se o „hrozném tajemství“ („mysterium tremendum“)21, k němuž se smíme přibližovat jen s bázní a třesením. Již ve 4. století existují případy, že se slova ustanovení s předcházejícími a následujícími modlitbami (postsanktus a anamnéze) říkaly jen potichu. Stále více se zdůrazňuje dělící čára mezi oltářem a obcí věřících. Oltářní mřížka se zvyšuje a (zejména na Východě) se opatřuje závěsy, aby se během rozhodujících modliteb anafory (eucharistické modlitby) nemohlo vidět na oltář. Z toho se vyvinul i pozdější ikonostas byzantských kostelů. Nejpolitováníhodnějším důsledkem však bylo opouštění častého přijímání. Na Východě se již ve 4. století spokojovali s přijímáním jednou až dvakrát ročně a na Západě se tento zvyk prosadil jen o málo později. To určitě nepatřilo do Kristova odkazu a musíme dát za pravdu evangelickému historikovi liturgie W. Nagelovi, když píše: „Jak daleko


34

se odcizilo slavení Večeře Páně od někdejší radosti ze společenství s tím, v něhož právě uvěřili, a z radostného očekávání dne jeho příchodu!“22 Úměrně s tím, jak v důsledku privilegovaného postavení církve a jejího povýšení na závazné státní náboženství začaly do chrámů proudit široké masy lidí, roste i nebezpečí zpovrchnění účasti na bohoslužbách. Dovídáme se to např. od Augustina. Stěžuje si s lítostí nejen na to, že se mnozí spokojují se zápisem do seznamu katechumenů a termín křtu odkládají, nýbrž kárá rovněž „davy divadelního publika“, že o svátečních dnech navštěvují bohoslužby nikoli z vnitřní zbožnosti, ale z vnějších pohnutek. „Což se mezitím nenahrnuly do církve takové davy lidí, že pro samé plevy nevidíme skoro žádnou pšenici?… Řekne-li se či dokonce přikáže něco duchovního, stavějí se na odpor, jdou za svým tělem a odporují svatému Duchu.“23 Když skončila pronásledování křesManů, byla po konstantinovském obratu věnována zvláštní pozornost a úcta mučedníkům za víru. Na počátek tohoto kultu narážíme již v raných dobách především na Východě; tam např. v polovině 2. století slaví křesManská obec v maloasijské Smyrně výroční památku svého umučeného biskupa Polykarpa († 155 nebo 156) „v jásotu a radosti“.24 Rovněž na Západě získává kult mučedníků rostoucí oblibu mezi lidmi. Jejich vyznavačská smrt se klade do souvislosti s Kristovým velikonočním tajemstvím a vzývání mučedníků se přisuzuje maximální účinnost, zejména když k němu dochází u mučedníkova hrobu. Do svých kalendářů přebírají uctívání významnějších mučedníků později i další obce a chybějící hrob mučedníka nahrazují relikviemi (rovněž tzv. dotýkanými relikviemi, např. textilními brandey) a ještě později také obrazy.25 Pro rozvoj modlitby, zejména pro rozvoj každodenní modlitby hodinek mělo od 4. století velký význam rozmáhající se mnišství. Mniši a Bohu zasvěcené panny začali od 4. století vytvářet všude klášterní společenství. „Stavěli si kláštery s oblibou na osamělých místech… “ Ale právě v Itálii vznikaly kláštery


35

také ve městech, a to především v blízkosti známých hrobů mučedníků při příslušných bazilikách… Takovéto zakládání klášterů bylo evidentně vyvoláno snahou, aby v bazilice vybudované nad mučedníkovým hrobem nikdy neumlkala modlitba mnišských hodinek.26

b) Utváření východních a západních liturgií Velký význam pro další utváření liturgie měl vliv velkých církevních center; v teologicko-disciplinárním a liturgickém ohledu stoupal jejich význam zejména po konstantinovském obratu. Ne všude se však dařilo odstraňovat regionální odlišnosti. Právě naopak vznikají a upevňují se nové skupiny ritů, přičemž se uplatňují jak teologické spory v rámci učení o Trojici a v rámci christologie, tak i prvky lidové kultury a politiky. Aby bylo možné se v tomto „labyrintu bohoslužebných forem na Východě i na Západě“27 vyznat, bylo by jistě třeba hlubšího studia. Náš stručný přehled rozhodně nedává možnost podat zasvěcený výklad. Něco však bude moci být přesněji pojednáno v jednotlivých kapitolách. b 1) Orientální (východní) liturgie Nejstarším patriarchátem a vedoucím církevním centrem na Východě byla Antiochie, hlavní město římsko-byzantské provincie Sýrie. Zatímco pro samo město a pro předsunuté oblasti pobřeží byly určující řecký jazyk a řecká kultura, ve vnitrozemí a v oblastech sousedících s Persií se hovořilo syrsko-aramejskými dialekty. Liturgie, která vyrostla v prvních staletích v Antiochii, tj. západosyrská liturgie, se též nazývá Jakubovou liturgií, a to podle Jakubovy anafory pocházející z Jeruzaléma. Setkáváme se s ní v Didaskaliích z konce 4. století a v kázáních Jana Chrysostoma († 407) i biskupa Theodora z Mopsuestie († 428). Od této Jakubovy liturgie slavené v řeckém jazyce je třeba rozlišovat liturgii jakobitskou vzniklou v 6. století a nazvanou


36

po jejím organizátorovi Jakobu Baradaiovi († 577). Tato liturgie překládá Jakubovu liturgii do syrštiny a spojuje ji s monofyzitskými tendencemi a východosyrskými elementy. Později přistupují navíc vlivy byzantské. Jako melchity označujeme pravoslavné křesMany, kteří se těsněji přimkli k Byzanci a ve 12. století zcela převzali byzantský ritus. Maronité žijící v Libanonu a pojmenovaní podle mnicha Marona, užívají liturgii západosyrského typu s východosyrskými prvky. Od doby křižáckých výprav jsou v důsledku unie s Římem silně latinizováni. Východosyrská území kolem center Edessy a Nisibis (v irácké Mezopotámii) spadala velmi brzy pod perskou nadvládu, takže se dostala do silné izolace vůči Západu. Po Efezském koncilu (431) se připojila k nestoriánům. Jejich liturgii se říká též syrsko-mezopotamská. Obsahuje četné původní prvky a klade vědeckému bádání řadu otázek – např. její hojně užívaná „apoštolská anafora“ svatých Addaie a Mariho neobsahuje žádná slova ustanovení. Živá misijní činnost této „nestoriánské církve“ rozšířila křesManství mj. i na jihozápadní pobřeží Indie (Malabar, dnešní Kerala), kde přetrvalo po celá staletí. Protože tito Indové odvozují svou víru od apoštola Tomáše, říká se jim rovněž tomášovští křesMané. Když se u nich v 16. století vylodili první Portugalci, začala jejich silná latinizace; v důsledku toho se část těchto malabarských křesManů odvrátila od Říma a připojila se pod názvem „malankarové“ k syrsko-antiochijskému patriarchátu. Až roku 1962, a vlastně teprve následkem Druhého vatikánského koncilu byl Malabarům znovu povolen jejich starý ritus. 28 Jako Chaldejci se označují křesMané syrsko-mezopotamského ritu sjednocení s Římem, žijící převážně v dnešní Sýrii a Iráku, ale i na Kypru. V patriarchátu alexandrijském se především shledáváme s takzvanou Markovou liturgií, silně ovlivněnou syrskými prvky. Jedním z mála dochovaných dokumentů je euchologium biskupa Serapiona z Thmuis (Dolní Egypt) z poloviny 4. století.


37

Patriarchát se po koncilu v Chalcedonu (451) připojil k monofyzitům. Z přepracované a přeložené Markovy liturgie se vyvinul koptský (= egyptský) a etiopský (= habešský) ritus. Zbylí ortodoxní křesMané (převážně na pobřeží) se pevněji přimkli k byzantskému ritu a jsou nazýváni stejně jako v západní Sýrii melchity (tj. císařskými křesMany).29 Zvláštního významu pro liturgii nabyl Jeruzalém. V církevněprávním smyslu byl sice povýšen na patriarchát až Chalcedonským sněmem (451), ale díky svému spojení s křesManskými dějinami spásy se zejména od 4. století stává Jeruzalém vyhledávaným poutním místem a „pietním centrem“. Konstantin a jeho rodina dali na posvátných místech vybudovat nádherné chrámy, v nichž se po celý rok shromažgovali četní poutníci a denně se slavily bohoslužby. Podrobnou zprávu nám o tom podává kolem roku 400 jihofrancouzská poutnice Egeria (Aetheria).30 Jeruzalémské bohoslužebné slavnosti se prostřednictvím četných poutníků staly známými i v dalších zemích a s oblibou byly napodobovány. Důležité informace o liturgii v Jeruzalémě nám podávají rovněž „mystagogické katecheze“, dříve připisované většinou Cyrilu Jeruzalémskému, nyní však častěji spíše jeho nástupci Janovi. Při eucharistii se většinou užívalo Jakubovy anafory, která právě z tohoto místa našla svou cestu i do dalších regionů. Rovněž jeruzalémská modlitba hodinek a jeruzalémský svátkový cyklus (Svatý týden a Velikonoce, Nanebevstoupení Páně, Letnice a různé svátky mariánské) byly pro ostatní části církve rozhodující. Od této doby také vstoupil do liturgie historizující prvek, což se projevilo mj. na výběru čtení pro jednotlivé svátky. Největšího rozšíření došla mezi četnými východními liturgiemi liturgie byzantská. Přispělo k tomu několik okolností: byzantský patriarcha nabyl v souvislosti s císařskou rezidencí předního postavení mezi všemi ostatními patriarchy Východu (oficiálně od roku 451); staré patriarcháty v Antiochii a Alexandrii se staly monofyzitskými a brzy upadly do područí islámu. Pro další rozšíření byzantské liturgie se stala významnou jednak


38

misijní činnost sv. Cyrila a Metoděje, kteří přeložili byzantskou liturgii (ve 2. pol. 9. stol.) do staroslověnštiny, jednak její převzetí ruskou říší (987). Kořeny byzantské liturgie sahají především do Antiochie a Kappadokie, ale i do Jeruzaléma. Její nejčastěji používaná eucharistická liturgie se nazývá podle sv. Jana Zlatoústého (354 – 407), byla však dotvořena teprve v 8. století. Dvanáct dnů v roce se slaví liturgie Kappadočana sv. Basila (329 –379). Kromě toho existuje pro určité dny ještě „liturgie předposvěcených darů“.31 Byzantské liturgii se velmi podobá liturgie arménská. Částečně vychází ze společných antiochijských a kappadockých kořenů, doznala však i přímých byzantských vlivů. Na závěr zmiňme ještě gruzínskou liturgii, rozšířenou v oblasti dnešní Gruzie s hlavním městem Tbilisi. Zpočátku byla silně závislá na Arménii a Sýrii, později se však dostala pod vliv rusko-byzantské liturgie. Gruzínská církev je dnes členem Ekumenické rady církví. b 2) Západní liturgie Na Západě lze rozlišit dva základní typy liturgie: severoafricko-římskou a galskou. O podobě severoafrické liturgie nás poučují především spisy sv. Augustina.32 Liturgickým jazykem byla zřejmě od samého počátku latina, na rozdíl od Říma, kde řečtina (srov. Hippolytovu Apostoliké paradosis – Apoštolská tradice – Traditio apostolica) musela uvolnit místo latině až během 4. století.33 Z akt hipponské synody z roku 39334 se dozvídáme, že v jednotlivých biskupstvích neexistovaly žádné jednotné texty. Každý biskup mohl zřejmě užívat vlastních i cizích textů, musel si je však nejprve nechat prověřit od znalců z řad spolubratří. Takovéto ustanovení se následně opakuje na více afrických synodách.35 Co se však týče celkové struktury, zejména eucharistické liturgie a liturgického roku, existuje podstatná shoda s liturgií římskou.


39

O té se sice dovídáme řadu detailů již ze 4.– 6. století, avšak vlastní liturgické texty jsou proti očekávání dochovány z doby poměrně pozdní. Nejstarším pramenem je Sacramentarium Veronense, sakramentář v minulosti dlouho připisovaný papeži Lvu I (440 – 461); vznikl však ve skutečnosti až v druhé polovině 6. století. Jedná se vlastně o soubor sestavený ze starších „libellů“; „libelli“ byly listy nebo sešity, na něž se zaznamenávaly texty určitých římských bohoslužeb v průběhu roku – pro některé svátky bylo zařazeno formulářů více (jen pro slavnost apoštolů Petra a Pavla jich je 28!), chybějí však formuláře pro měsíce leden až duben, včetně postních a velikonočních.36 Druhým sakramentářem byl tzv. sakramentář papeže Gelasia I. (492– 496), vznikl však nejspíš až v polovině 7. století jako sakramentář jednoho z římských titulárních kostelů.37 Dnes se mu říká Gelasianum Vetus, tj. starý gelasiánský sakramentář. Sacramentarium Gregorianum redigoval nejspíš papež Řehoř I. (590 – 604), a to kolem roku 592 jako celoroční sakramentář pro papežskou liturgii (stacionární bohoslužby). Přepracovaný exemplář poslal papež Hadrián I. (772–795) císaři Karlu Velikému. Pro potřeby francké církve byl tehdy opatřen dodatkem („Hucusque“). Jinak vzniklo v 8. století i později ještě mnoho smíšených forem, dnes označovaných jako mladší gelasiána.38 Přes poměrně pozdní dobu vzniku římských sakramentářů prokázal výzkum, že některé texty pocházejí skutečně od Lva I., další od papežů Gelasia I. a Vigilia (537–555), a že obzvláštní zásluhy na novém uspořádání římské liturgie měl Řehoř I. Ve všech starořímských modlitbách se setkáváme se sevřeným, věcně střízlivým, téměř právnickým jazykem a se stylem vědomě chudým na poetické a citově zabarvené texty. Jeden z významných badatelů proto mluví o „puritanismu římské liturgie“.39 Takováto jazyková forma odpovídala tehdy vysoce ceněné římské rétorice. „Muselo se dbát na ,kursus‘ a jeho zákony.“ Kursus znamená libozvučnou závěrečnou kadenci na konci věty a řídí se určitými pravidly: cursus planus – ∪ ∪– ∪, např. régna perdúcat; cursus velox – ∪ ∪– ∪– ∪, např. plácita


40

pietáti; cursus tardus – ∪ ∪– ∪ ∪, např. méntis et córporis.40 Pro římskou mši je příznačné užívání jediného kánonu (eucharistické modlitby), připouštějícího pouze menší změny v několika málo místech. Do galského typu liturgie se řadí všechny západní rity s výjimkou liturgie Říma a okolí. Při vší vzájemné odlišnosti mají všechny jeden společný rys – jsou silně ovlivněny východními rity, zejména byzantským; latina galských liturgií je rozvláčnější a barvitější, ceremoniál dramatičtější. V důsledku protiariánského důrazu se modlitby obracejí na rozdíl od římské praxe častěji přímo na Krista. Jednotlivě rozlišujeme: Liturgii starošpanělskou, zvanou též zápodogótskou a po obsazení jižního Španělska islámskými Araby také mozarabskou. Liturgii starogalskou nebo též galikánskou, užívanou v Galii, s četnými místními zvláštnostmi, neboM zde neexistovalo žádné významnější a sjednocující centrum. Keltskou liturgii u Irů, Skotů a Velšanů charakterizují silné starošpanělské, starogalské, ale i římské vlivy. Dochovalo se nám z ní velmi málo, a ještě až z pozdější doby. Nejdůležitější památkou je Stowský misál (8.–10. století, název podle původního místa uložení – Stowe). Milánskou liturgii užívá dnes ještě celá milánská církevní provincie. Teprve v 8. století se začala odvolávat na sv. Ambrože, a byla tudíž nazývána též ambroziánskou liturgií. Její skutečný původ je dosud zahalen tajemstvím. Snad vychází ze stejné prapůvodní formy jako liturgie římská. Její starší podobu nám zprostředkovávají Ambrožovy spisy (cca 340 –397) „De mysteriis“ a „De sacramentis“ (oba O svátostech). Kánon se v podstatě shoduje s římským, jinak má milánská liturgie mnoho společného s liturgií galikánskou.41 K Ambrožovým zásluhám o církevní zpěv viz výše 2.2.a.


41

3. ZÁPADNÍ LITURGIE VE STŘEDOVĚKU V následujících úsecích se budeme věnovat převážně vývoji římské liturgie.

a) Období vzájemného liturgického ovlivňování V 7. století vzniká severně od Alp proces rozsáhlého vzájemného liturgického ovlivňování a přejímání mezi římskou a galsko-franckou liturgií, takže o následující době můžeme mluvit jako o staletích přechodu. Hnacími silami byla jak všeobecná vážnost římské církve odvozovaná z jejího původu od apoštola Petra, tak i široce rozšířená nejistota a nespokojenost mnoha biskupů a opatů s roztříštěným galským typem liturgie. Pro anglosaského misijního biskupa Bonifáce bylo důležité spojit germánské kmeny pevněji s Římem a jeho liturgií. Této snaze odpovídá i úsilí krále Pipina; ten v roce 754 předepsal římskou liturgii pro celou svou říši. Karel Veliký toto dílo dovršil odpovídajícími zákony z let 785 –786. To, co bylo přijato jako údajná římská liturgie, bylo už ovšem prostoupeno určitými galikánskými prvky a v následné době přibylo ještě další galsko-francké přizpůsobování a další úpravy. Projevily se zejména zálibou v dramatickém jednání, rozmnožováním a prodlužováním modliteb a obřadů, i subjektivními prvky, které pronikaly do četných tichých modliteb celebrujícího biskupa či kněze. Koncem 8. století se pomalu začíná prosazovat zvyk říkat nebo číst mešní kánon jen potichu. Odůvodňuje se to tím, že kněz právě vstupuje do nejvnitřnější svatyně a že musí být svatá slova chráněna před zneuctěním.42 V chápání bohoslužby začíná převládat alegorický výklad mše. Věřící jsou poučováni, aby za každou liturgickou drobností viděli hlubší význam, byM často vyumělkovaný a nepřirozený. „Všecko všecičko se nějak vykládá – osoby, paramenta, liturgické nádoby, časové údaje, úkony; jednou jde o mravní naučení (morální alegoréze), jindy o vy-


42

plnění předpovědí Starého zákona (typologická alegoréze), někdy o připomínku událostí z dějin spásy (rememorativní alegoréze) nebo o zdůraznění eschatologického dovršení na konci časů (eschatologická či anagogická alegoréze).“43 Hlavními reprezentanty těchto alegorických výkladů byli v karolinské době Alkuin a jeho žák Amalar, biskup métský, oba zároveň hlavní rádci Karla Velikého. Pro lidi této doby je charakteristický silný pocit nehodnosti a hříšnosti. To vede mj. k zavedení četných vyznání vin (apologií) do modlitebních knížek, a především do mše.44 Jde zároveň o dobu, kdy potulní irští a skotští mniši rozšiřují po Evropě soukromou (ušní) zpově>. Okolo roku 800 už byla předepsána pro celou Francii. Původní starověké veřejné pokání ustupuje do pozadí. „Veřejné a soukromé pokání se v karolinské době přely o přízeň věřících. Hierarchie prosazovala pokání veřejné, věřící žádali o soukromou zpověg. Je pochopitelné, že místní duchovní správci většinou praktikovali soukromou zpověg. Zpočátku se pro veřejné těžké hříchy ještě požadovalo veřejné pokání, ale pro tajné hříchy se připouštěla také zpověg. Je však nasnadě, že se stále víc a více prosazovala zpovědní praxe oproti veřejnému pokání.“45 Zatímco staré římské liturgické knihy obsahovaly téměř výlučně texty, ale žádné popisy, jak má bohoslužba probíhat, vznikají nyní postupně i jakési režijní návody, jimž se dnes říká rubriky nebo ceremoniály, tehdy to ovšem byly řády – „Ordines“. Většina se jich objevuje severně od Alp. Několik málo římských řádů z nich lze, byM s obtížemi vypreparovat.46 Ze sbírky takovýchto řádů vznikaly souhrnné liturgické knihy. Nejvýznamnějším dílem tohoto typu je liturgická kniha sepsaná okolo roku 950 benediktiny kláštera sv. Albána v Mohuči a později pojmenovaná Římsko-germánský pontifikál. Vedle Starého římského řádu „Ordo Romanus Antiquus“ obsahuje galikánskofrancké texty a obřady s některými vlastními přípisky písařovými. Tato kniha se za Oty I. dostala ve 2. polovině 10. století do Říma, kde byl církevní i kulturní život v hlubokém úpadku

3. ZÁPADNÍ LITURGIE VE STŘEDOVĚKU

43

(historikové nazývají 10. století saeculum obscurum – temné století). Protože už v 9. a v 1. polovině 10. století v Římě nevznikaly takřka žádné liturgické rukopisy,47 sáhli tam o to vděčněji a ochotněji právě po tomto díle a převzali je jako údajně autentickou římskou liturgii. Obdobně se vedlo i dalším rukopisům. Tak se vrací původně římská liturgie ve své galsko-francké podobě zpět do Říma a odtud nastupuje pod titulem „liturgie římské kurie“ své vítězné tažení jakožto jednotná liturgie celého Západu. Když byli za pomoci Francké říše vytlačeni Arabové (Mauři) ze Španělska, ztratila i starošpanělská (mozarabská) liturgie na významu: udržela se nakonec pouze v jediné kapli v Toledu, jinak ustoupila liturgii (novo)římské. Rovněž keltský typ liturgie musel ustoupit římskému. Ve Skotsku k tomu došlo v 11. století, v Irsku usnesení synody v Cashelu roku 1172.48 Daleko dříve už římská liturgie dospěla do Anglie, a to prostřednictvím benediktinského opata Augustina, který byl Řehořem I. pověřen misiemi mezi Anglosasy. Budování církve doznalo v tomto časovém období za vlády Karlovců a Otonů mocného rozvoje, který posléze okolo roku 1100 dosáhl svého prvního vrcholu v epoše románské.49

b) Od Řehoře VII. po předvečer reformace S papežem Řehořem VII. (1073 –1085) začíná v Římě fáze konsolidace nejen v celocírkevním životě, ale také v liturgii. Řehoř VII. a jeho nástupci začali nyní požadovat po všech biskupech, aby se přidržovali liturgie římské kurie. Tato cílová představa byla ovšem realizována až ve 13. století, když františkánský řád s tisíci svých potulných kazatelů přijal liturgii „římského dvora“ „curia Romana“ za svou a všude se pro ni angažoval. S nástupem gotiky, která neznamenala jen stavební sloh, nýbrž zahrnovala celou veřejnou i soukromou sféru novým stylem myšlení i života, se prosazují nové síly a formy rovněž v bohoslužbě. Charakteristickými rysy tohoto nového stavu ducha jsou indivi-


44

dualismus, subjektivismus a eticismus. „Takové jsou kořeny všeho tvůrčího a plodného v gotice; v nich je rovněž prapůvod všeho zápasu, všech pochybností a všeho zoufalství; v nich dřímají zárodky gotického rozvoje i gotického rozkladu.“50 „Rovněž gotický realismus, který se od té doby stále více vyvíjel v naturalismus; je dítětem individualismu.“51 Jakkoli byla liturgie, ve shodě s vlastní podstatou, vždycky chápána a slavena jako úkol společenství, ukazují se nyní individualistické a subjektivistické tendence. Právě v té době vznikají „úplné misály“ (missalia plena), jež umožňovaly knězi, aby sloužil mši sám jako „soukromou mši“, bez lektora a pěveckého sboru. Ale i tam, kde se jejich účast na slavnostních bohoslužbách ještě udržovala, cítil kněz povinnost všechna čtení a zpěvy odříkávat potichu s lektory i zpěváky. Liturgie se stávala stále více „liturgií kléru“, při níž duchovní či duchovenstvo vykonávají všechno sami. Tuto tendenci ještě posílilo zavedení mřížek. Ty rozdělily jednu církev na „církev pánů“ a „církev lidu“; jednota Kristovy obce sestávající z duchovenstva a laiků byla narušena dokonce i architektonickým symbolem. I na té straně mřížky, která patří lidu, stojí sice oltáře pro „lidovou mši“, ale ani zde neumožňují „tiché mše“ aktivní zapojení věřících. Rovněž v modlitbě hodinek se začínají objevovat obdobné privatizační tendence. Vznik „breviáře“, obsahujícího všechny texty, umožňuje a podporuje soukromé modlení v určitých denních dobách, což bylo původně veřejnou záležitostí celé obce. Církevní liturgický rok doznává dalšího rozvoje zavedením nových svátků Páně, mariánských svátků i svátků svatých. Křížové výpravy posílily kult Kristova lidství a všech zastavení jeho pozemské cesty. Je to zejména umučení Páně, které gotického člověka hluboce zasahovalo a naplňovalo, což vyvolalo rozkvět různých pašijových pobožností a pašijové mystiky. Kostely a kaple, ale i veřejné a soukromé domy se plní odpovídajícími uměleckými díly. Ruku v ruce se stoupajícím kultem svatých roste uctívání relikvií a pořádání poutí. Když se církevní obci nebo i soukro-


45

mé osobě (nějakému šlechtici) podařilo získat (byM třeba domněle) významnou relikvii, cítil se její majitel být obdařen milostí a jistější spásou. Ke starým poutním místům přistupují četná nová, vzniklá většinou na základě vyprávění o zjeveních, zázracích a neobvyklých událostech. Mnozí věřící dokázali vynaložit mnoho úsilí a snášet mnohé útrapy, aby tato místa mohli navštívit a modlit se tam nejen v záležitostech jejich časných potřeb, kterých bylo mnoho, ale především za spásu duše. Záliba v realistickém a konkrétním vede k velké touze vidět svaté a božské na vlastní oči. Lidé chtějí osobně vidět co nejvíc toho, co víra zvěstuje a zaslibuje. Tak se gotické katedrály stávají strhujícím přiblížením nebeského Jeruzaléma.52 V pozdvihování konsekrované hostie po slovech ustanovení (poprvé doloženo v Paříži krátce po roce 1200) dostává mše podle cítění tehdejších lidí nový vrchol.53 Svátek Božího těla s božítělovým procesím se od druhé poloviny 13. století stává druhým nejoblíbenějším svátkem hned po vánocích s jejich jesličkami. Dokonce i při mši chtějí lidé vidět svého Spasitele v konsekrované hostii hned od začátku, takže dochází ke slavení „mší před vystavenou nejsvětější svátostí“, která se přes veškerou zdrženlivost Říma slavívala až do poloviny dvacátého století a na niž dodnes řada věřících s lítostí vzpomíná. Na úkor pravé mešní slavnosti se vytvářejí různé způsoby izolované adorační zbožnosti. Přijímání eucharistie se však snižuje natolik dramaticky, že IV. Lateránský koncil (1215) je nucen předepsat povinnost přijímat eucharistii alespoň jednou ročně.54 Vinu na tom nenese ani tak nedostatečná zbožnost, jako spíše neúměrně přestrašená úcta ke svátosti. To bylo i příčinou toho, že se už hostie nekladly do ruky, ale na jazyk přijímajícího a že se upustilo od přijímání z kalicha, protože vzniká nadměrná obava z vylití třeba jen jediné kapky (to ovšem vedle jiných důvodů). Přepjaté představy o účincích mše vedou dále až ke kvantitativnímu myšlení a chování. Tak dochází na „podzim středověku“ (J. Huizinga) ke stále novým votivním mším a ke mším „řetězovým“, od nichž se očekávaly mimořádné účinky. Silně


46

narůstá četnost „čtených (tj. tichých) mší“, ruku v ruce s rostoucím zástupem oněch kněží, kteří neměli (po špatném vzdělání) žádný jiný úkol než jako „oltářníci“ denně celebrovat mše podle mešní nadace. Při štrasburské katedrále bylo např. roku 1521 neméně než 120 mešních obročí55 a při dvou vratislavských kostelích působilo v patnáctém století 236 oltářníků.56 To vyvolávalo přirozeně potřebu množství oltářů v jednom kostele, aby bylo možné sloužit více mší najednou.57 Tyto a podobné nešvary probouzely v mnoha soudných křesManech volání po církevní „reformě hlavy i údů“. Vedle těchto žalostných úpadkových jevů nesmíme na druhé straně opomenout hlubokou zbožnost širokých kruhů věřících, vroucnost a ochotu se obětovat. Dokládá to např. rozvoj oněch směrů zbožnosti, jež se označují jako mystika, jako umění ponořit se do samých „hlubin duše“ či se povznést do „výšin duše“, a tak maximálně zakusit něco božského. Pro 12. století lze jmenovat sv. Bernarda z Clairvaux (1090 –1153), Hildegardu z Bingenu (1097–1179) a Alžbětu ze Schönau (1129 –1164). Od 13. století to byly zejména řády františkánů a dominikánů, které pěstovaly mystické sklony své doby. Německá mystika dosáhla svého vrcholu ve 14. století; jmenovat je třeba alespoň nejvýznamnější osoby Mistra Eckharta, Jana Taulera a Jindřicha Susa. Z jejich řad stále vycházelo volání po prohloubení náboženského života. Obdobných snah o zniternění bylo plné reformní hnutí devotio moderna, vzniklé na konci 14. století v Nizozemí (G. Groote, mystik a kazatel pokání, † 1384), které se rozšířilo po celé západní Evropě. Usilovalo o prohloubení kultu Kristova a o následování Krista. Jeho klasickým výrazem je i známé dílo Tomáše Kempenského „Imitatio Christi“ (Následování Krista). Oba zmíněné směry kromě života modlitby obohacovaly také liturgii a prohlubovaly účast na bohoslužbách ve smyslu větší niternosti. Ani tyto snahy ovšem nemohly odstranit skutečnost, že se liturgie stala záležitostí kléru. Víra a nábožnost laiků hledala a uplatňovala svou aktivitu a nacházela živnou půdu


47

v okrajových oblastech, např. také v četných duchovních hrách, převážně o velkých svátcích, tj. o Vánocích, o Zjevení Páně a o Velikonocích, ale také ke cti patronů kostela či města. Pro každou potřebu se hledal (a nalézal) nějaký patron, s jehož uctíváním se nezřídka spojovaly různé pověrčivé představy a praktiky. „Uctívání svatých a jejich relikvií, aM pravých nebo nepravých, nabývá často nepřiměřených forem. Stále novými způsoby se hledá ochrana a požehnání; v rituálu vzniká záplava nových žehnání. Zakládají se rozmanitá bratrstva a nové formy pobožností. Náboženský život se stává stále komplikovanějším. Ale v tom všem se ukazuje rostoucí nejistota a mnohostranná nespokojenost.“58

4. OD KONCILU TRIDENTSKÉHO KE DRUHÉMU VATIKÁNSKÉMU

a) Tridentský koncil a liturgie Tváří v tvář existujícím nešvarům v celém životě církve, jehož je liturgie důležitou součástí, zesílilo ono volání po „reformě hlavy a údů“ již na počátku 16. století; tak se např. píše v suplice pozdějších kamaldulských mnichů V. Quiriniho a T. Giustinianiho papeži Lvu X. z roku 1513.59 Na německy mluvícím území zasluhují zmínku reformní návrhy Georga Witzela (1501–1573) pro knížete opata z Fuldy z roku 1542. Zasazoval se o reformu církve pomocí reformy liturgie a zdůrazňoval zejména nutnost vykládat liturgii prostému lidu. „Tím by byl reptající lid uspokojen, neboM teg slyší, že v té opovrhované církvi existují a konají se tak dobré věci.“60 Volání po jednotné obnově liturgických knih pro celou církev se stává stále hlasitějším. Zprvu však zůstává vše při starém. Renezanční papežové by se totiž museli nejprve obnovit sami. Proto mohli reformátoři své pádné obžaloby spojit s požadavkem zásadních změn a přitom narazit na širokou připrave-


48

nost a odezvu. Po velkých obtížích došlo nakonec k Tridentskému koncilu (1545 –1563, s většími přerušeními). Pro liturgickou obnovu bylo významné jeho poslední jednací období 1562/63. Byla sestavena komise, která byla pověřena sepsáním všech stávajících nesprávností při mši (abusus missae). Seznam vypracovaný v co nejstručnější formě čítá šest stran čtvrtkového formátu,61 ale představuje „nejobsažnější sběrnou nádrž idejí liturgické reformy“.62 Z důvodů časové tísně se jim ovšem koncil nemohl podrobně věnovat. Přesto stačil učinit jedno důležité rozhodnutí: pověřil papeže, aby za pomoci komise odborníků sestavil nový katechismus a nově vydal všechny liturgické knihy. Po vydání Římského katechismu (Catechismus Romanus 1566) vyšel pak za papeže Pia V. (1566 –1572) Římský breviář (1568) a Římský misál (1570). V doprovodných bulách bylo stanoveno, že napříště jsou tyto knihy obecně závazné, pokud diecéze nebo řádové komunity nemohou prokázat používání vlastního ritu alespoň po dobu 200 let. Na věrné dodržování tohoto nařízení měla dbát Kongregace ritů založená roku 1588. Podle slov buly v úvodu misálu („Quo primum tempore“) se nemá „nikdy nic přidávat, vynechávat nebo měnit“. Je to ovšem disciplinární ustanovení, které v žádném případě nemůže právně vázat pozdější papeže nebo všeobecné koncily. Ke sjednocování liturgie sloužily i další reformní knihy: Římský pontifikál (Pontificale Romanum 1596), Biskupský ceremoniál (Ceremoniale Episcoporum 1600) a Římský rituál (Rituale Romanum 1614). Tím byla pro celý Západ předepsána jednotná liturgie, která však nepředstavovala starou liturgii římskou, ale byla směsicí římské, galské a germánské liturgie. Koncil měl sice na mysli reformu liturgie hodinek „podle dřívějšího řádu modliteb“ a mše „podle dřívějších norem svatých otců a dřívějších obřadů“, byl to však „cíl, který s tehdejšími prostředky a při tehdejším stavu liturgické vědy nutně zůstal nedosažitelný“.63 Potridentská liturgie zůstala „pokračováním středověku, ovšem pokračováním očištěným…, zůstala speciální liturgií pro klerus, odehrávající se takřka výlučně za oltářními mřížkami. Liturgickým jazykem


49

zůstala i nadále latina. I farní kostely konaly bohoslužby podle svých možností tímto způsobem… Nepočítáme-li kázání, nebylo na lid bráno mnoho ohledů.“64 Lid je mši „přítomen“, jeho účast se však omezuje na „slyšení“ a „hledění“. Pro prostý lid zůstává liturgie většinou nesrozumitelným tajemstvím, ačkoli Tridentský koncil vyzývá, aby „se při mši často vykládala čtení a něco z tajemství eucharistie, zejména o nedělích a svátcích“.65 Cenným přínosem pro lidovou zbožnost byly ovšem tehdy vznikající katolické zpěvníky; v Německu např. byli autory takových kancionálů Michal Vehe (1537) a Johannes Leisentritt (1567). Zpočátku se z nich zpívalo mimo mši, při průvodech a pobožnostech, zvolna však pronikaly jejich písně i do mše. Petr Kanisius (1521–1597) charakterizoval tento lidový zpěv v národním jazyce, jehož rozvoj silně podporoval příklad reformačních církví, jako zbožnou a pro církev požehnanou věc.66 Mohučský „Cantual“ z roku 1605 počítá už s německými zpěvy při graduale, po proměňování, k Agnus Dei a k přijímání.

b) Liturgie v době baroka Liturgické knihy vydané z pověření Tridentského koncilu, zejména misál, zahajují „období železně provozované jednotné liturgie a rubricistiky“.67 „Právní formalismus a kazuistika při konání liturgie a při vyučování“68 trvají od 17. do 20. století. Barokní životní pocit vedl k tomu, že se oficiální bohoslužby církve konají se stále větší nádherou. Nepřispívá k tomu jen sváteční prostor barokních kostelů, nýbrž i vícehlasý zpěv a instrumentální hudba. Mešní slavnost se prožívá jako „pastva pro oči a uši“. Tento „slavnostní háv“ se ukazuje zejména při průvodech Božího těla i četných dalších procesích a poutích i při duchovních hrách. Ve srovnání s vrcholným a pozdním středověkem se subjektivismus takřka nezměnil, odhlédneme-li od odstranění nejhrubších nepřístojností. Při mši se část věřících modlí růženec, část modlitby „mešní pobožnosti“, které obsahují četné modlitební knihy z doby rozkvětu knihtisku. Pokus francouzského kněze


50

Voisina, který vlastní mešní texty zpřístupnil lidu překladem do národního jazyka, byl roku 1661 brevem Alexandra VII. přísně odsouzen jako „znesvěcení svatyně“.69 Stále častěji se začal vyskytovat nešvar podávání eucharistie až po mši, zdůvodněný ohledy na věřící, kteří nepřijímají, a mohou tedy kostel opustit dříve. Roste tak izolovanost eucharistické zbožnosti. Kázání probíhá většinou před mší, takže se od něho lze lehce dispenzovat. „Pobožnost k Božímu Synu přítomnému ve svatostánku na oltářích, k jeho nejsvětějšímu Srdci a k jeho umučení, stejně jako mariánský kult v jeho sotva přehlédnutelné mnohotvárnosti, to vše říká zbožným věřícím více než povětšinou už nesprávně chápané formy liturgie.“70 „Na celém úseku liturgického života lze sledovat zřetelný pohyb k okraji. Vývoj nastoupený ve středověku pokračuje, aniž by se přihlíželo k výchozím bodům.“71 Jako potěšitelný fakt z barokní doby lze zaznamenat vývoj liturgické vědy. Četní učenci, zejména z Itálie a Francie, uveřejňují prameny a studie na liturgická témata. Mezi nimi zasluhují zmínky zejména benediktini U. Menardo († 1644), G. Mabillon († 1707) a E. Martie`ne († 1739), theatinský kardinál B. G. M. Tommasi († 1713), historik L. A. Muratori († 1750) z Modeny, papež Benedikt XIV. († 1753) a v Německu benediktinský opat M. Gerbert ze Sv. Blažeje († 1793). Proti minulosti existovalo nyní mnohem více vědeckých podkladů umožňujících kritické srovnání s tridentskou liturgií a podněcujících snahy o obnovu. Ve Francii se četné diecéze opět vrátily k předtridentské „galikánské“ liturgii, v některých diecézích se objevují nové misály a breviáře obsahující četné změny. Pro jejich přinejmenším regionální a časovou spřízněnost s jansenismem a galikanismem se v Římě rychle octly v podezření z určitých bludů a byly zčásti zakázány. Záměr Benedikta XIV. provést reformu liturgie se neuskutečnil.


51

c) Liturgie v době osvícenské Pod vlivem nového duchovního proudu, jenž vystřídal barokní životní pocit, tj. osvícenství, získávaly snahy po obnově novou dynamiku. Liturgie se nyní nahlížela stále silněji ze zorného úhlu významu pro pastoraci, zdůrazňoval se její společenský charakter a usilovalo se o větší jednoduchost a „rozumnost“. Přitom se ovšem bylo možno dostat do nebezpečí, že se bohoslužba začne degradovat na pomůcku morální výchovy, na jakýsi pedagogický nástroj. Za zmínku stojí především Synoda z Pistoie 1786 s četnými cennými reformními návrhy. Roku 1794 byla ovšem ostře odsouzena Piem VI.72 Rovněž na Emžském kongresu 1786, na němž se arcibiskupové z Kolína n. Rýnem, Trevíru, Mohuče a Salcburku vyslovili v první řadě proti papežským nárokům na primát, byly vzneseny požadavky na reformu liturgie.73 Vedle toho existovali četní teologové, kteří se sami chopili požadavku zdravé liturgické reformy a vnesli jej dílem až hluboko do 19. století. Právě o této době lze hovořit jako o kolébce liturgického hnutí. Mezi tyto muže lze počítat V. A. Wintra († 1814), B. M. Werkmeistera († 1823), budyšínského dómského děkana a pozdějšího biskupa F. G. Locka († 1832), kostnického generálního vikáře J. H. von Wessenberga († 1860), řezenského biskupa J. M. Sailera († 1832), tübinského teologa J. A. Möhlera († 1838), freiburského J. B. Hirschera († 1865) a mohučského regenta a dómského kanovníka M. S. Nickela († 1869).74

d) Liturgie a katolická restaurace v 19. století Protiklad osvícenství představuje v prvních desetiletích 19. století romantismus. Působí proti racionalismu, neboM je individualistický a subjektivistický a klade nadměrný důraz na cit a atmosféru, a to i v náboženské oblasti. „Celá podstata romantické religiozity odporuje duchu liturgie. Není proto divu, že se vlastní romantismus… liturgií a liturgickými záležitostmi prakticky vůbec nezabývá…, v nejlepším případě bere liturgii jako něco II. KAPITOLA DĚJINY LITURGIE

52

historicky daného nebo esteticky vhodného, ale podstata liturgie je mu zcela cizí.“75 Romantismus ostatně není katolickým hnutím a neměl by se ztotožňovat s následující katolickou restaurací, ačkoli se někteří romantici později setkali s katolickou restaurací, a příležitostně v ní skutečně určité romantické prvky nacházíme. Jak vyplývá i z pojmu, chce katolická restaurace znovu vybudovat to, co bylo údajně zničeno osvícenstvím. Hledá přitom co nejtěsnější napojení na Řím a na dobu vrcholného středověku. Tak se s ní spojuje rovněž historismus; dokumentuje jej např. znovuoživení scholastické teologie (neoscholastika) a napodobování středověkých stavebních stylů (především románského a gotického). Toto zaměření se projevuje také ve vztahu k liturgii, když historizující přístup vede k pěstování údajně původní římské ctihodné podoby liturgie a snaží se pro ni nadchnout. Ve Francii se stal hlavní postavou této liturgické restaurace benediktinský opat Prosper Guéranger ze Solesmes (1805 až 1875). V obou svých hlavních dílech „Institutions liturgiques“ a „L’année liturgique“ (Liturgický rok)76 se snaží ukázat vznešenost a krásu liturgie. Zdůrazňuje přitom její charakter tajemství. Podle Guérangera je liturgie „svou povahou více než Písmo svaté vyhrazena kléru“.77 „Liturgické knihy jsou určeny pro kněze… Věřící si tedy v žádném případě nemohou stěžovat, že se jim upírá to, co pro ně nebylo napsáno.“78 Každou změnu „formulí a ritů“ považuje přímo za přestupek proti církvi a za nedostatek katolicity.79 To platí rovněž pro všechny snahy o zavedení liturgie v národním jazyce. Protože podle Guérangerova mínění pouze v římské liturgii neexistují chyby, co nejrozhodněji se staví proti galikánským liturgiím mnoha francouzských diecézí a má v tomto boji úspěch. Kojí se dokonce nadějí, že „přijde doba, v níž jazyk a víra Říma budou pro Východ i Západ jedinými prostředky, jimiž bude dosaženo jednoty a obnovy“.80 Se znovuzavedením římské liturgie ve Francii se ovšem ztratilo i to cenné, co obsahovaly místní liturgie. Tyto centralistické snahy působily i mimo hranice Francie (např. v Trevíru)81 4. OD KONCILU TRIDENTSKÉHO KE DRUHÉMU VATIKÁNSKÉMU

53

a vedly i tam k opuštění cenných liturgických zvyklostí. Přes všechny zásluhy o podstatné zvýšení vážnosti liturgie lze Guérangera sotva počítat k otcům Liturgického hnutí ve smyslu prosazování chápající aktivní účasti všeho lidu. Mimořádné zásluhy však Guéranger a jeho opatství získali v oblasti výzkumu, pěstování a šíření římského (gregoriánského) chorálu, i když to např. v Německu vedlo k tomu, že v řadě diecézí byly latinským chorálem zatlačeny do pozadí německé „zpívané mše“. ZvlášM významným se stal klášter v Solesmes také proto, že tam oba bratři Wolterové z Kolína Maurus a Placidus, pobývali v letech 1862–1863, aby lépe poznali tamějšího benediktinského ducha, a potom znovu vybudovali německé opatství Beuron. To se stalo centrem provozování i zkoumání liturgie a rozšířilo podobného ducha do četných dalších nových klášterů založených z opatství v Beuronu (Beuronská kongregace). Z nich zejména Maredsous v Belgii (1872) a Maria Laach v Německu (1892), ale rovněž z Maredsous založený Mont-César u belgické Lovaně měly mít rozhodující význam pro liturgické hnutí 20. století. Událostí otevírající budoucnost byly překlady mešních textů do národních jazyků, v tzv. „misálcích“. Průkopnický překlad misálu do němčiny připravil roku 1884 beuronský mnich Anselm Schotte. Pro pozdější liturgickou obnovu bylo v této době restaurace důležité vědecké zkoumání dějin liturgie. Vznikají rozsáhlé soubory vydání církevních Otců a dalších pramenů (J.-P. Migne, Patrologia graeca, později Patrologia latina; Bibliothek der Kirchenväter, G. M. Dreves a C. Blume „Analecta hymnica“) a četné učebnice liturgiky. Jmenovat zde zasluhují alespoň F. X. Schmid († 1871), V. Thalhofer (1825 –1891) a F. Probst (1816 –1899), „který se stal vlastním zakladatelem a průkopníkem novodobé liturgické vědy“.82 Vytvořil se tak předpoklad k tomu, aby se po období restaurace, kdy byla často jednostranně vynášena středověká tridentská liturgie, mohlo přikročit ke kritičtějšímu posouzení a přiblížit se k poznání podstaty liturgie jakožto záležitosti celého Božího lidu.


54

e) Liturgické hnutí 20. století do Druhého vatikánského koncilu Na počátku 20. století položil jeden z dokumentů papeže Pia X. (1903 –1914) v jediné větě základní kámen počátku vlastní pastorační fáze liturgického hnutí, která bývá též označována jako „klasické“ liturgické hnutí.83 Ve svém motu proprio „Tra le sollecitudini“ z 22. listopadu 1903 o církevní hudbě vyzývá papež „k aktivní účasti na svátostných tajemstvích a na veřejných a slavnostních modlitbách církve“84. Tohoto výrazu o „aktivní účasti“ (lat.: participatio actuosa) věřících při liturgii použil belgický benediktin Lambert Beauduin (1873 –1960) z opatství Mont-César a učinil ho vůdčím heslem své pastorační liturgické práce. Hovořil o nutnosti „demokratizovat liturgii“, tzn. učinit liturgii záležitostí všeho lidu. Na Katolickém dni arcidiecéze Mecheln roku 1909 se mu dostalo příležitosti, kdy mohl své představy vyložit široké veřejnosti. Nazval liturgii tou pravou modlitbou církve, svazkem jednoty mezi knězem a lidem a velkým nástrojem zvěstování církve. Závěry, které navrhl, byly přijaty jednomyslně: šíření překladů nedělních mší a nešpor v národním jazyce, liturgické zaměření veškeré zbožnosti a každoroční exercicie pro chrámové sbory. Tuto tzv. „mechelnskou událost“ můžeme považovat za okamžik zrodu klasického liturgického hnutí.85 O několik týdnů později již Beauduin vydal jakýsi typ lidového misálku, který pak vycházel po částech každý měsíc (od roku 1911 jako Nedělní misálek); roku 1910 se v opatství Mont-César uskutečnily první „liturgické týdny“ s velkým počtem účastníků a nakažlivým nadšením. V Německu to bylo především opatství Maria Laach, jehož opat (od roku 1913) Ildefons Herwegen podporoval liturgickou osvětu a aktivní účast věřících na liturgii. Prvotní pozornost byla věnována akademikům: ti byli roku 1913 poprvé pozváni do opatství k společnému slavení Svatého týdne (mezi účastníky byli např. i pozdější německý kancléř H. Brüning a pozdější francouzský předseda vlády R. Schumann). Ještě během 1. svě-


55

tové války se v edici „Ecclesia orans“ (Modlící se církev, vyd. I. Herwegen) objevila jako první svazek kniha Romana Guardiniho „O duchu liturgie“, klasické dílo počátků liturgického hnutí, až do dnešní doby přispívající v četných vydáních k lepšímu porozumění liturgii.86 Po 1. světové válce se začaly objevovat po Evropě četné studie zabývající se liturgií, v Německu např. řady „Liturgiegeschichtliche Quellen und Forschungen“ (Prameny a studie k dějinám liturgie)87, „Jahrbuch für Liturgiewissenschaft“ (Liturgická ročenka)88, dále monografie F. J. Dölgera „Antike und Christentum“ (Antika a křesManství, 6 sv.) a jeho žáků, mj. Th. Klausera („Jahrbuch für Antike und Christentum“ – Ročenka pro antiku a křesManství, od 1958), v Itálii vícesvazkové dílo „Liber sacramentorum“ benediktinského opata a pozdějšího milánského kardinála I. Schustera.89 Mezi liturgisty vynikl v 1. polovině 20. století zejména mnich z kláštera Maria Laach Odo Casel (1886 – –1948). Jeho patristické a náboženskohistorické studie ho přivedly k chápání liturgie jako kultického mysteria, při jehož slavení je spasitelně přítomen jako „pramysterium“ Ježíš Kristus se svým spasitelným dílem.90 Z dalších průkopníků liturgického hnutí zmiňme ještě J. Pinska (Berlín), J. A. Jungmanna (Innsbruck), K. Mohlberga (Maria Laach) a J. Quastena (Washington). Badatelsky i pastoračně se významně uplatnili též oratoriáni (od 1930 Lipsko, později též Mnichov), mj. Th. Gunkel, J. Gülden, H. Kahlefeld, K. Tilmann. Zatímco benediktini z Maria Laach pracovali především s příslušníky akademické obce, vnášel R. Guardini liturgického ducha mezi studenty, kteří se sdružovali ve spolku „Quickborn“ a scházeli se pod Guardiniho vedením na hradě Rothenfels. Dalšími šiřiteli liturgického ducha byli členové sdružení „Neudeutschland“ (Nové Německo)91, širší kruhy pracující mládeže oslovil generální předseda katolického jinošského spolku Ludwig Wolker. Jeho „Modlitby pro společné bohoslužby katolické mládeže“ obsahovaly liturgické texty oficia (primu, kompletář) i mše doplněné dalšími modlitbami a zpěvy a v roce 1939 do-


56

sáhly pětimilionového nákladu. Ještě větší význam měla masově zaměřená práce kanovníka z Klosterneuburgu Pia Parsche (1884 –1954). Jen jeho nedělních mešních textů, které se rozdávaly v mnoha kostelích, vyšlo v roce 1930 více než 25 milionů kusů. Ve zdařilé syntéze tu spojoval Parsch biblické a liturgické vzdělávání.92 O něco podobného usiloval rovněž R. Guardini. Důležitou úlohu v liturgické osvětě po 1. světové válce hrál způsob a slavení liturgie. Již od roku 1921 byla v kryptě kostela v Maria Laach slavena „missa recitata“ (recitovaná mše), kterou celebroval kněz „versus populum“ (tváří k lidu). Věřící při ní stáli těsně kolem oltáře a latinsky odpovídali („missa dialogata“).93 Z těchto počátků se vyvinula pozdější tzv. „mše společná“ (Gemeinschaftsmesse), při ní zároveň s latinsky se modlícím celebrantem recitoval předříkávač nebo lektor modlitby a čtení v národním jazyce a přítomní se určité části modlili společně. Zabudováním lidových písní pak vznikla „mše s modlitbami a zpěvy“ (Betsingmesse). Už dříve zavedl Pius Parsch jednak „mši se sborem“ (Chormesse), jednak „chorální mši s lidem“ (Volkschoralamt). Všechny tyto formy byly pozoruhodné svou mírou „aktivní účasti“. Tyto formy mše zdomácněly nejprve ve skupinách mládeže, ale mohly se s nimi seznámit také četné farnosti zajímající se o liturgii. Liturgický pohyb narazil ovšem i na odpor a podezření. Jedni hnutí odmítali jako povrchní hraní a mládežnickou módu, jiní v něm viděli tříštění obce věřících a podivínství. Především dvě knihy vystoupily s tak ostrou kritikou, že vyvolaly neklid nejen v Německu, ale i v Římě.94 Přispěly tak k tzv. »krizi liturgického hnutí« v době II. světové války. K určitému vyjasnění situace ovšem přispěl v roce 1940 list R. Guardiniho mohučskému biskupu A. Stohrovi.95 Guardini v něm vysvětluje řadu nedorozumění, odmítá přehnanosti a varuje před nebezpečím liturgismu, prakticismu, diletantismu i konzervativismu a před zkratovým jednáním úředních míst. Ve stejném roce byla pak německým episkopátem zřízena stálá liturgická komise pod vedením A. Stohra a pasovského S. Landersdorfera, aby napříště


57

usměrňovala liturgické hnutí a pomohla v těžkých dobách nacismu a II. světové války zabraňovat vnitřním krizím v církvi. Kritickou situaci vyvolal pak až v roce 1943 dopis speciálně vytvořené komise kardinálů z Říma, vyslovující znepokojení Říma a výzvu německým biskupům zamezit svévoli v liturgii. Pouhý týden po zveřejnění listu vyostřil dále napětí freiburský arcibiskup K. Gröber formulací svých „17 znepokojení“ nesoucí se v podobném duchu. Vlastní písemnou reakcí vídeňského kardinála Innitzera (Rakousko tenkrát patřilo jako „Východní marka“ k Velkoněmecké říši) byly římské obavy označeny za nemístné, od Gröberových „znepokojení“ se kardinál distancoval. Ostatní němečtí biskupové odpověděli ústy svého předsedy kardinála von Bertrama 10. 4. 1943: otevřeně a přesvědčivě uvedli římské výtky na pravou míru nebo se alespoň snažili otupit jejich ostří. Kardinál státní sekretář na to 24. 12. 1943 smířlivějším tónem oznámil, že mají i nadále bránit svévolnostem a zároveň povolil konání společných mší (Gemeinschaftsmesse), mší s modlitbami a zpěvy (Betsingmesse) i „německých mší“ (deutsches Hochamt), tj. mší s latinskou recitací kněze a současným německým zpěvem věřících. Tak bylo zažehnáno ono Guardinim zmiňované nebezpečí zkratového jednání úředních míst.96 Další obrat ve prospěch liturgického hnutí přinesla encyklika Pia XII. „Mediator Dei“ z roku 1947, v níž byly zásadně uznány všechny reformní liturgické snahy. Pod vlivem encykliky byly v četných zemích zakládány „Liturgické instituty“, uskutečňovaly se četné národní liturgické kongresy a mezinárodní liturgická studijní setkání. Zvláštního významu pak nabyl pastorálně liturgický kongres v Assisi roku 1956.97 V pozdravném poselství kongresu vyslovil papež nejvyšší uznání liturgickému hnutí: „Liturgické hnutí je přímo znamením Boží prozřetelnosti pro současnou dobu. Bylo zavanutím svatého Ducha v jeho církvi, jež mělo věřící přivést blíže k tajemstvím víry a k bohatstvím milosti, plynoucím z aktivní účasti věřících na liturgickém životě.“98 Zatímco v prvních desetiletích šlo liturgickému hnutí o obnovenou aktivní účast věřících na dosavadní tridentské liturgii,


58

rostlo kolem poloviny století stále více poznání, že také sama liturgie potřebuje reformu a obnovu. Jejím počátkem byl už nový latinský překlad žalmů, který dal zveřejnit v roce 1945 Pius XII. (Psalterium Pianum). Kolem poloviny století schválil Řím řadu národních rituálů s rostoucím užíváním národních jazyků (zvláštní pozornost si získal německý rituál z roku 1950 pod názvem „Collectio rituum“). Dne 9. února 1951 vyšel Dekret o reformě liturgie velikonoční vigilie a o jejím přeložení z bělosobotního rána na počátek velikonoční noci, z opatrnosti bylo zpočátku toto ustanovení pouze „ad experimentum“ (na zkoušku), a jeho zavedení v diecézi bylo ponecháno na vůli místního biskupa. Tak získala „matka všech vigilií“, tj. vigilie velikonoční, znovu vysoké postavení ve vědomí věřících. Po reformě velikonoční vigilie následoval nový řád celého Svatého týdne, vyhlášený 16. listopadu 1955, tentokrát jako závazný pro celou církev od roku 1956. Náhle bylo cítit, že „železný pancíř jednotné liturgie“ uzákoněné v Tridentu se rozlomil. Ačkoliv instrukce Kongregace ritů „De musica sacra et sacra liturgia“ z roku 1958 byla nutně nahlížena jako krok zpět, postup dalších reforem už nebylo možno utlumit.

f) Liturgické hnutí v českých zemích V českých zemích má úsilí o liturgickou obrodu poměrně dlouhou tradici a jeden specifický rys – důraz na národní jazyk (s kořeny v cyrilometodějské slovanské bohoslužbě a v časném uplatnění lidové duchovní písně v liturgii, a to jak v prostředí utrakvistů a Českých bratří, tak katolíků). Již v roce 1848 byly vysloveny požadavky duchovenstva revidovat liturgické knihy, zavést lidový jazyk a vychovávat lid k vnitřní účasti. Bohoslužbu v domácím jazyce požadoval jak sjezd katolické Moderny roku 1906, tak Jednota katolického duchovenstva 1918. Průkopníky liturgického hnutí byli pastoralista a pozdější biskup Jan Nepomuk Brynych (1846 –1902) – „Soustavná liturgická kázání“, „Oltář – poučná a modlitební kniha i zpěvník pro diecézi


59

Královéhradeckou“, emauzský benediktin Prokop Josef Baudyš (vydal 1891 první česko-latinský misál), pastoralista a pozdější biskup Josef Kupka („O mši svaté“, „O církevním roce“, „Kázání a homilie pro všechny neděle a svátky celého roku církevního“). Ještě před celocírkevní reformou církevního zpěvu Piem X. se emauzský klášter v Praze stal ohniskem pěstování gregoriánského chorálu (opat Albán Schachleiter, Max Springer, Dobroslav Orel, Arnošt Vykoukal); jeho vliv se však omezoval na intelektuální vrstvy věřících stejně jako po roce 1926 vliv liturgického časopisu Pax. Na žádost českomoravských biskupů povolila římská Kongregace obřadů v roce 1920 částečné užívání češtiny při liturgii (epištola a evangelium ve zpívané mši; křestní, svatební a pohřební liturgie, církevní průvody) a možnost slavit liturgii staroslověnsky (na patero svátků českých patronů a na devíti místech v Čechách a na moravském Velehradě). Významný vliv na obnovu liturgie mělo pořádání liturgických týdnů (Emauzy za opata Arnošta Vykoukala): 1926, 1933 (A. Vykoukal, E. Soukup, F. Cinek, A. Fuchs, P. Wenzel, M. Schaller, J. Foltýnovský, J. Krlín, K. Reban, A. Schubert, J. Beran, M. Klement), 1934, 1936 již pod patronací všech biskupů Čech a Moravy a s účastí Slovenska, 1937. Moravským ohniskem liturgického apoštolátu byly bohoslovecká fakulta a dominikánský klášter v Olomouci: cyklus univerzitních přednášek s účastí řady externích liturgistů, aktivity biblisty Jana Hejčla zdůrazňujícího sepětí bible a liturgie a Františka Cinka (podle vzoru Pia Parsche čtyřdílná „Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku 1931–1935“, dominikánská revue „Na hlubinu“ (Silvestr Braito, Reginald Dacík) a řada dominikánských edic překladových i původních (Antonín Čala). O liturgickou osvětu ministrantů pečoval emauzský benediktin Metod Klement ve sdružení Legio angelica, pro laiky bylo významné vydání česko-latinského misálu rovněž emauzským benediktinem Marianem Schallerem (1927, popáté 1952) a lidový misálek pro neděle a hlavní svátky v překladu Antonína Stříže, vydaný redemptoristou Rudolfem Schikorou 1937 (podruhé 1941).


60

Týž vydavatel pořídil i překlad P. Parsche „Poznejte mši svatou“ (1937). Řadu liturgických publikací vydal i J. Florian ve svém „Dobrém díle“ (části Střížova římského misálu, Guardiniho Posvátná znamení aj.), řadu emauzský klášter (mj. liturgiku „Liturgie“ M. Schallera 1933), brněnský Akord („StarokřesManské hymny“ Jana Dokulila) a pražský Vyšehrad (překlady z římského breviáře od Alfréda Fuchse, „Dějiny římského breviáře“ od Bedřicha Maliny, „Liturgické umění“ od Břetislava Štorma). Dobře organizované liturgické hnutí charakterizovalo německé katolíky v Čechách. Pastoračně liturgickým centrem byl pro ně zejména benediktinský klášter v Broumově (od roku 1936 měsíčník „Liturgie und Pfarrgemeinde“ podle Parschova vzoru, Parsch sám se účastnil např. jednoho z liturgických týdnů). Poválečné období bohužel nepřineslo (a to nejen pro krátkost doby do počátku potlačování náboženských aktivit) žádný rozmach liturgického hnutí většího rozsahu. Obnovená liturgie zůstala předmětem zájmu jednotlivců nebo skupin (bohoslovci s liturgickým zaměřením velehradského sjezdu 1947 a s liturgickými kroužky v seminářích, akademická mládež a část inteligence kolem některých klášterů a v některých městských farnostech, kde se praktikovaly recitované mše, lidové nešpory, dětské mše, udílení svátostí za účasti věřících celé farnosti aj.). Společenství věřících jako celek zůstávalo pasivní, účast na liturgickém dění se omezovala zhusta na zpěv lidových duchovních písní (i v této oblasti ovšem selhalo úsilí o vytvoření jednotného nástroje liturgické a duchovní obnovy, když odborně fundovaný Cyrilometodějský kancionál 1949 byl akceptován pouze brněnskou diecézí). 5. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL A POKONCILNÍ VÝVOJ Dozrál čas pro zásadní a všeobecnou reformu liturgie. Došlo k ní rychleji, než se předpokládalo – díky neočekávanému ohlášení všeobecného koncilu Janem XXIII. 25. ledna 1959 i díky

5. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL A POKONCILNÍ VÝVOJ

61

způsobu, jak tento koncil v duchu svobody a v čestném zápolení usiloval o nejlepší řešení. K velkému zlomu došlo i přes poslední pokus kuriálních kruhů, které by byly nejraději setrvaly u rubricismu a centralismu, u neproměnné a definitivně fixované liturgie. Jako projev této snahy nutno posuzovat spěšné zveřejnění kodexu rubrik (Codex rubricarum) 27. července 1960. „Chtěj nechtěj bylo nutno vidět v tomto vydání dílo, které mělo předjímat pozdější koncilní závěry a také se později ukázalo, že tento předpoklad vůbec nebyl vzat jen tak ze vzduchu.99 Dne 5. dubna 1961 bylo vydáno nové vydání („editio typica“) breviáře a 23. června 1962 nové vydání římského misálu – další dva počiny Kongregace ritů, jež nutno vykládat ve stejném smyslu jako vydání Kodexu rubrik. Rovněž při přípravě „schématu“ o liturgii (podkladu pro SC) vládlo napětí a činily se pokusy zmobilizovat naposledy odpor proti dalekosáhlým změnám. Rovněž tento odpor byl na koncilu samém překonán. Nejen pro dějiny liturgie, ale také pro život celé církve se stal historickou událostí 4. prosinec 1963. Tento den – přesně 400 let po posledním zasedání Tridentského koncilu – byla jako první koncilní dokument přijata Konstituce o liturgii (SC) 2147 hlasy při pouhých 4 hlasech proti. Obsahovala důležité výpovědi o podstatě a významu liturgie a vytyčila milníky pro budoucí zásadní reformu liturgie. Nedošlo k tomu z žádných pouze okrajových příčin. Koncil si vytkl celkový cíl „neustále prohlubovat křesManský život věřících, přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista a posilovat všechno, co může být pro všechny pozváním do církve“ (SC 1). Takže koncil nezamýšlí tímto dokumentem obnovit jen liturgii, nýbrž pomocí liturgie i člověka. Obsáhlé a mnohostranné výroky koncilu zde mohou být shrnuty pouze v těch nejdůležitějších aspektech. Na výroky týkající se dílčích oblastí liturgie ještě vícekrát narazíme ve 2. dílu této knihy, věnovaném speciální liturgice. Mezi obecné výsledky patří: II. KAPITOLA DĚJINY LITURGIE

62

1. nové vysoké ocenění liturgie, neboM „z hlediska účinnosti se jí žádná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná“ (7); 2. podpora aktivní účasti věřících (čl. 14 i jinde); 3. docenění liturgické vědy a liturgické výchovy (liturgického vzdělávání) (15 –19); 4. obecná obnova liturgie ve všech částech schopných proměny (21– 40), pokud to vyžaduje „skutečný a jistě očekávaný užitek církve“ (23); zvláštní důležitost se přitom připisuje vysokému ocenění a rozmnožování počtu biblických čtení při liturgických slavnostech („bohatší, rozmanitější a vhodnější“ – 35), dále společenskému charakteru liturgických slavností, zjednodušení a větší průhlednosti (34), přizpůsobení tradicím a zvláštnostem různých národů, včetně určité decentralizace (37– 40), a konečně silnějšímu uplatnění národních jazyků (36 a častěji). Tyto obecné aspekty se prolínají v následujících kapitolách o jednotlivých oblastech liturgie (47–130). V dodatku zaujímá koncil stanoviska k často kladenému požadavku termínu slavení Velikonoc na určitou neděli a k tzv. „stálému kalendáři“.100 Rozhodující význam pro uskutečnění závěrů koncilu mělo ustavení komise „Consilium ad exsequendam constitutionem de sacra liturgia“ (Rada k provádění konstituce o svaté liturgii) motu propriem Pavla VI. z 25. ledna 1964. K nejdůležitějším aktivitám tohoto grémia a jeho pokračovatelů (viz dále) patří následujících šest instrukcí: tři instrukce o odpovídajícím provádění SC („Inter oecumenici“, 1964; „Tres abhinc annos“, 1967; „Liturgicae instaurationes“, 1970); a dále instrukce „Musicam sacram“, 1967; „Eucharisticum mysterium“, 1967; a konečně instrukce o překladu liturgických textů pro slavení s lidem, 1969. K tomu přistupují vydávané liturgické knihy, které jsou níže uvedeny po skupinách v pořadí latinského vydání: Eucharistická liturgie: Missale Romanum, 11970, 21974 Lectionarium missae, 11969, 21981 Kyriale simplex, 1965, Graduale simplex 1967, Ordo cantus missae, 1972 5. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL A POKONCILNÍ VÝVOJ

63

Denní modlitba církve: Liturgia horarum, 4 sv., od 1971 Pontifikál (jednotlivé svazky): Liber de ordinatione diaconi, presbyteri et episcopi 1968, 2. vydání 1990 Ordo benedictionis abbatis et abbatissae, 1970 Ordo consecrationis virginum, 1970 Ordo confirmationis, 1971 Ordo benedicendi oleum catechumenorum et infirmorum et conficiendi chrisma, 1971 Liber de institutione lectorum et acolythorum; de admissione inter candidatos ad diaconatum et presbyteratum; de sacro caelibatu amplectendo, 1972 Ordo dedicationis ecclesiae et altaris, 1977 Caeremoniale Episcoporum, 1984 Rituál (jednotlivé svazky): Ordo baptismi parvulorum, 11969, 21973 Ordo celebrandi matrimonium, 1969 Ordo exsequiarum, 1969 Ordo professionis religiosae, 1970 Ordo initiationis christianae adultorum, 1972, 21974 Ordo unctionis infirmorum eorumque pastoralis cura, 1972 De s. communione et de cultu mysterii eucharistici extra missam, 1973 Ordo paenitentiae, 1974 De benedictionibus, 1984 Liturgický kalendář: Calendarium Romanum, 1969: Instructio de Calendariis particularibus, 1970 LITURGICKÉ KNIHY ČESKÉ

(vydávány do roku 1990 sekretariátem České liturgické komise, od 1991 Českou biskupskou konferencí) Eucharistická liturgie: Český misál, 1983


64

Mešní řád s modlitbami nad dary a s prefacemi (pro zpívané mše), 1984 Zpěvy s odpovědí lidu, 1984 Mešní zpěvy, 1990 Lekcionář I–VI, 1979 –1984 (reedice 1998 –1999) Denní modlitba církve (breviář): Denní modlitba církve I (advent, vánoce) + lekcionář II (půst, velikonoce) + lekcionář III (liturgické mezidobí) + 3 lekcionáře, 1987 Denní modlitba církve (ranní chvály, modlitba uprostřed dne, nešpory, modlitba před spaním) – jednosvazkové vydání, 1987 Denní modlitba církve – Hymny, 1988 Pontifikál Obřady biřmování, 1974 (některé texty byly sice přeloženy, ale nebyly vydány, např. svěcení): Rituál: Křestní obřady I – Křest dětí, 1971 Svatební obřady, 1971 Pohřební obřady, 1972 Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné, 1974 Obřady pokání, 1982 Uvedení do křesManského života (Iniciace dospělých), 1987 Benedikcionál, 1994 Svaté přijímání a úcta eucharistie mimo mši, 2000 Při hledání optimálního modelu organizace pro obsažné pracovní penzum práce na poli liturgie rozdělil Pavel VI. 8. května 1969 dosavadní Kongregaci pro ritus na Kongregaci pro bohoslužbu a Kongregaci pro procesy svatořečení. Rada k provádění konstituce o svaté liturgii byla vtělena jako zvláštní komise do Kongregace pro bohoslužbu, roku 1970 byla však rozpuštěna a její úlohy převzaly jiné pracovní skupiny. 11. června 1975


65

Pavel VI. sloučil Apoštolskou konstitucí „Constans nobis gaudium“ Kongregaci pro bohoslužbu s Kongregací pro disciplínu svátostí založenou roku 1908. Tak vznikla jediná kongregace s nepříliš šMastným názvem Kongregace pro svátosti a bohoslužbu. Jan Pavel II. toto spojení 5. dubna 1984 opět zrušil a navrátil oběma kongregacím jejich samostatnost. Společným předsedou byl jmenován německý kuriální arcibiskup Augustin Mayer OSB (od roku 1985 kardinál).102 Ačkoli je revize většiny liturgických knih ukončena,103 trvalým úkolem stále zůstává uskutečňování základních linií a orientačních hodnot v životě věřících a obcí. Před každou generací vyvstává stále znovu úloha vychovávat věřící k poučené a aktivní účasti na liturgii. Četné změny v bohoslužbě věřící obecně uvítali jako opravdová zlepšení a ochotně je realizovali, a to zejména ve farnostech, kde jim předcházela náležitá příprava. Nelze však zároveň přehlédnout, že se ze dvou rozdílných stran zvedla kritika a odpor. První (označovaná často jako progresisté) považuje reformu za váhavý a nedostatečný krok, a považuje se proto za oprávněnou činit další svévolné změny. Druhá (označovaná jako konzervativci) považuje takřka každou reformu za zradu tradice a za neštěstí. Kritika se zejména rozhořela, když se liturgie otevřela lidovému jazyku (srov. skupiny „Una voce“).104 Část této „konzervativní“ opozice pod vedením francouzského (misijního) arcibiskupa M. Lefe`bvra již upadla do schizmatu, což je ostatně jev, který lze pozorovat po mnoha všeobecných koncilech. Kongregace pro bohoslužbu zveřejnila 3. října 1984 k překvapení mnoha lidí papežský indult, v němž se biskupům poskytuje možnost dovolit kněžím a věřícím, „u nichž přetrvává náklonnost k takzvanému tridentskému ritu“, slavit „mši za použití Missale Romanum podle vydání vytištěného po roku 1962“. Musí přitom být splněny následující podmínky: Tito kněží a věřící nesmí udržovat společenství s těmi, kteří „zpochybňují právní platnost a správnost církevního učení obsaženého v Římském misálu uveřejněném papežem Pavlem VI.


66

roku 1970“. Taková mše se může konat pouze pro ty, kdo o to požádali, přičemž o místě, době a bližších podmínkách rozhodne místní biskup. Slavnost se musí konat v latinském jazyce a bez přiměsi textů a ritů podle nového misálu. Tímto dovolením se nesmí poškozovat „péče o liturgickou obnovu uvnitř života žádného církevního společenství“. Dokument se sám charakterizuje jako „znamení péče, s níž společný otec pečuje o všechny své syny“.105


67

POZNÁMKY KE KAPITOLE II.

1)

2) 3)

4) 5)

6)

7)

8) 9)

9a) 10) 11) 12) 13) 14)

15)

16) 17) 18)

19)

20)

R. Stählin, Die Geschichte des christlichen Gottesdienstes, v: Leiturgia I,2. Srv. tamtéž; Klauser, Liturgiegeschichte 7n; MS I,2. Podrobně F. Hahn, Der urchristliche Gottesdienst, Stuttgart 1970, 34n. Srv. Sk 2,46a; 3,1; 5,12.42; 22,17. Viz zde kap. XX., a Adam, Kirchenjahr 52 (srv. český překlad Liturgický rok, Vyšehrad Praha 1998, 62n). O. Knoch, „Jeder trage etwas bei“ (1K 14,26)…, v: Gemeinde im Herrenmahl 66. Srv. B. Altaner/A. Stuiber, Patrologie…, (Freiburg i.Br. 81978), 81; jako doba vzniku se tam uvádí první polovina 2. století. Srv. F. Hahn, viz výše (pozn. 3), 81. Ad Smyrn. 8: Bihlmeyer 108. Česky: Spisy apoštolských otců, Praha 1985, s. 171. Tamtéž 7. 13: Bihlmeyer 86. MS I, 23n. Srv. R. Stählin, cit. dílo (pozn. 1), 17. Kap. 67, německý překlad podle MS I, 30. Srv. MS I, 39. Kritické vydání: B. Botte, La Tradition apostolique de Saint Hippolyte (LQF 39), Münster 31970, 88. R. Stählin, cit. dílo (pozn. 1) 24; srv. i W. Nagel, Geschichte des christlichen Gottesdienstes, Berlin 21970, 88. Srv. MS I, 42. Srv. Adam, Kirchenbau 19 –26. Klauser, Liturgiegeschichte 38; týž, Der Ursprung der bischöfl. Insignien und Ehrenrechte, Krefeld o. J. Jungmann, Frühzeit 112; srv. J. Quasten, Musik und Gesang in den Kulturen der heidnischen Antike und christlichen Frühzeit, München 1930. Doklady a podrobnější výklad viz Adam, Kirchenjahr 42n, v českém vydání s. 51.


68

K výkladu „mysterium tremendum“ srv. R. Kaczynski, Das Wort Gottes in Liturgie und Alltag der Gemeinden des Johannes Chrysostomus, Freiburg i.Br. aj. 1974, 246 –249, zvl. pozn. 866. 22) Cit. dílo, pozn. 15, str. 56n. 23) Serm. 252, 4; srv. F. van der Meer, Augustinus der Seelsorger, Köln 1951, 209 –217. 24) Mart. Polycarpi 18: Bihlmeyer I, 130 (česky: Spisy apoštolských otců, Praha 1985, 214), srv. Jungmann, Frühzeit 165. 25) Bližší Th. Klauser, Christlicher Märtyrerkult, heidnischer Heroenkult und spätjüdische Heiligenverehrung, Köln-Opladen 1960; B. Kötting, 41. Heiligenverehrung, v: HthG I, 633 – 641. 26) Jungmann, Frühzeit 270. 27) Wegmann 79. 28) Srv. F. Chirayath, Taufliturgie des Syro-Malabarischen Ritus… (das öst. Christ. NF sv. 32), Würzburg 1981. 29) Blíže k východním ritům mj. I. H. Dalmais, Die Liturgie der Ostkirchen, Aschaffenburg 1960; W. Nyssen aj. (vyd.), Handbuch der Ostkirchenkunde, sv. I, Düsseldorf 1984; J. M. Hanssens, Institutiones liturgicae de Ritibus orientalibus, Roma 1930 –1932. 30) Itinerarium Egeriae, vyd. A. Franceschini / R. Weber, Tournholt 1968. 31) Podrobná informace H.-J. Schulz, Die byzantinische Liturgie, Trier 21980; jakýsi lidový misálek zahrnující i liturgii svátostí představuje kniha S. Heitz, Der orthodoxe Gottesdienst, Mainz 1965. 32) W. Rötzer, Des hl. Augustinus Schriften als liturgiegeschichtliche Quelle, München 1930; srv. F. van der Meer, viz výše (pozn. 23). 33) Srv. Th. Klauser, Der Übergang der römischen Kirche von der griechischen zur lateinischen Liturgiesprache, v: Miscellanea G. Mercati I, Citta` del Vaticano 1946, 467– 482; týž, Liturgiegeschichte 23–28. 34) Kánon 21: Mansi 3 (1759) 922. 35) Srv. Neunheuser, Storia 57. 36) Nejdůležitější vydání: L. C. Mohlber, Sacramentarium Veronense, Roma 1956; k otázce „libelli“ srv. A. Stuiber, Libelli sacramentorum romani… (Theophaneia sv. 6), Bonn 1950. 37) Vydání mj. L. C. Mohlberg, Roma 1960; srv. A. Chavasse, Le sacramentaire Gélasien, Paris 1958. 38) K. Gamber, Codices liturgici latini antiquiores, Fribourg 21968. 39) E. Bishop, La réforme liturgique de Charlemagne, v: EL 45 (1931) 186 –207, zde 204. 21)


69

40) 41) 42) 43) 44) 45) 46)

47) 48)

49) 50) 51) 52) 53)

54)

55) 56)

57) 58) 59) 60)

61)

62)

63)

Jungmann, Frühzeit 115n. Shrnující přehled Radó I, 102–105; Righetti I, 144 –153. Srv. MS I, 131n. MS I, 117. Příklady MS I, 105, pozn. 28. Wagmann 158. Klasické kritické vydání M. Andrieu, Les Ordines Romani du haut moyen-âge, sv. I–V, Louvain 1931–1961. Klauser, Austauschbeziehungen 149n. Srv. H. Jedin (vyd.). Hdb. der Kirchengeschichte, sv. III, 1, Freiburg i.Br. 1966, 342n. (autor J. A. Jungmann). Blíže Adam, Kirchenbau 29 – 40. Mayer, Liturgie 70. Tamtéž 73. Adam, Kirchenbau 40 – 47. Srv. H. B. Meyer, Die Elevation im deutschen Mittelalter und bei Luther, v: ZkTh 85 (1963), 162–217. Blíže: P. Browe, Die Pflichtkommunion im Mittelalter, Münster 1940; týž, Die häufige Kommunion im Mittelalter, Münster 1938; týž, Die Verehrung der Eucharistie im Mittelalter, Münster 1933. MS I, 172, pozn. 20. J. Lortz, Die Reformation in Deutschland, sv. I, Freiburg i.Br. 1939, 86. Zde otřesná zjištění o „duchovním proletariátu“ předreformační doby. MS I, 172n. Jungmann, Erbe 107. Srv. Neunheuser, Storia 110. Návrhy G. Witzela k Fuldskému reformnímu řádu (1542), v: G. Pfeilschifter (vyd.), Acta reformationis catholicae IV, 2, Regensburg 1971, 246. Autorův překlad do moderní němčiny. Srv. L. Pralle, Die volksliturgischen Bestrebungen des G. Witzel, v: Archiv für mittelrheinische Kirchengeschichte 3 (1948), 224 –242. Görres-Gesellschaft (vyd.), Concilium Tridentinum, sv. VIII, Freiburg i.Br. 1964, 916 – 921. H. H. Jedin, Das Konzil von Trient und die Reform des Römischen Meßbuches, Liturg. Leben 6 (1939), 47. J. A. Jungmann, Das Konzil von Trient und die Erneuerung der Liturgie, v: G. Schreiber, Das Weltkonzil von Trient…, sv. I, Freiburg i.Br. 1951, 328.


70

64) 65) 66)

67) 68)

69)

70) 71) 72) 73)

74)

75) 76)

77) 78) 79) 80) 81)

82)

Tamtéž 329n. Sess. 22 cap. 8: DS 1749. Citováno v MS I, 194, pozn. 30; viz níže kapitolu V. Hudba v bohoslužbě. Klauser, Liturgiegeschichte 8. P. Jounel, Vom Konzil von Trient bis zum Zweiten Vatikanischen Konzil, v: Martimort (1) I, 50. Blíže H. Vehlen, Geschichtliches zur Übersetzung des Missale Romanum, v: Liturg. Leben 3 (1936), 90 – 95. Klauser, Liturgiegeschichte 121. Jungmann, Erbe 118. DS 2600 –2700. H. Schotte, Zur Geschichte des Emser Kongresses, v: Hist. Jb. der Görres-Gesellschaft 35 (1914), 89 –109, 319 –348, 781– 820. Stručný souhrn F. Kolbe, Die liturgische Bewegung, Aschaffenburg 1964, 15 –19. Podrobnější výklad: W. Trapp, Vorgeschichte und Ursprung der liturgischen Bewegung, Regensburg 1940; A. Vierbach, Die liturgischen Anschauungen des V. A. Winter, München 1929; Mayer, Liturgie 185 –245; M. Probst, Gottesdienst in Geist und Wahrheit. Die liturgischen Ansichten und Bestrebungen Joh. Mich. Sailers, Regensburg 1976; H. Hollerweger, Die Reform des Gottesdienstes zur Zeit des Josephinismus in Österreich, Regensburg 1976; G. Duffrer, Auf dem Weg zur liturgischen Frömmigkeit. Das Werk des Markus Adam Nickel, Speyer 1962; A. Steiner, Liturgiereform in der Aufklärungszeit, Freiburg i.Br. 1976; W. Müller, Die liturgischen Bestrebungen des Konstanzer Generalvikars Wessenberg (1774 –1860), v: LJ 10 (1960), 232–238. Mayer, Liturgie 272n. První zmiňované dílo obsahuje 3 svazky, Paris 11840 –1851, druhé 9 svazků (Paris, 11841–1866). Instit. lit. III, 71. Tamtéž 168. Tamtéž IV, 340, uveřejněno posmrtně v Paříži 21978. Instit. lit. II, 35. Srv. A. Heinz, Im Banne der römischen Einheitsliturgie. Die Romanisierung der Trierer Bistumsliturgie in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts, v: RQ (1984), 1–2. Mayer, Liturgie 385.


71

83)

84) 85)

86)

87) 88)

89) 90)

91)

92)

Např. B. Neunheuser, Die klassische Liturgische Bewegung 1909 –1963 und die nachkonziliare Liturgiereform, v: Mélanges liturgiques offerts au R. P. Dom Botte, Louvain 1972; O. Rousseau, Histoire du mouvement liturgique, Paris 1945; Th. Bogler (vyd.), Liturgische Erneuerung in aller Welt, Maria Laach 1950; tentýž (vyd.), Liturgische Bewegung nach 50 Jahren, Maria Laach 1959; H. A. P. Schmidt, Introductio in liturgiam occidentalem, Řím aj. 1960, 164 –208; F. Kolbe, cit. dílo (pozn. 74); B. Botte, Le mouvement liturgique…, Paris (1973; W. Birnbaum (ev.), Das Kultusproblem und die liturgischen Bewegungen, sv. I: Die deutsche katholische liturgische Bewegung, Tübingen 1966. ASS 36 (1903n.), 330. B. Fischer, Das „Mechelner Ereignis“…, v: LJ 9 (1959) 203 –219; F. Kolbe, cit. dílo (pozn. 74) 33 –36; L. Bouyer, Dom Lambert Beauduin, un homme d’Église, Tournai 1964. Freiburg i.Br. 1919. Od 1957 sv. 2, od 1983 sv. 1049 řady Herderbücherei. Münster 1909 –1941; 1957nn. Münster 1921–1941; nyní „Archiv für Liturgiewissenschaft“, Regensburg 1950n. Německý překlad Regensburg 1929 –1932. Caselovo učení vyvolalo diskusi, vedlo však obecně k prohloubenému pohledu na slavení liturgie a mnoho kultických výrazů a symbolů. Nejdůležitější díla: Das christliche Kultmysterium, Regensburg 41960; Das christliche Festmysterium, Paderborn 1941; další práce v: JLW, zejména ročníky 1926, 1933, 1941. Novější zhodnocení A. Schilson, Theologie als Sakramententheologie. Die Mysterientheologie Odo Casels, Mainz 1982; týž, Neue Wende zum Mysterium, v: Gd 18 (1984), 73 –76. Srv. F. Henrich, Die Bünde katholischer Jungendbewegung. Ihre Bedeutung für die Liturgie, München 1968. Založil r. 1926 časopis pod názvem „Bibel und Liturgie“. Velmi známé je jeho třísvazkové dílo Jahr des Heiles. Podrobněji informují: N. Höslinger / Th. Maas-Ewerd, Mit sanfter Zähigkeit. Pius Parsch und die biblisch-liturgische Erneuerung, Klosterneuburg 1979; dále výroční číslo z Bile 4 ke 100. výročí narození P. Parsche: 57 (1984), sešit 1.


72

Srv. B. Neunheuser, Die „Krypta-Messe“ in Maria Laach… , v: Liturgie und Mönchtum 28 (1961), 70 – 82. 94) M. Kassiepe, Irrwege und Umwege im Frömmigkeitsleben der Gegenwart, Kevelaer 1939; A. Doerner, Sentire cum Ecclesia, Mönchen-Gladbach 1941. 95) Původně jako soukromý tisk pod názvem Ein Wort zur liturgischen Frage. 96) Uvedený výklad vychází větším dílem z listin v pozůstalosti biskupa A. Stohra – srv. též Th. Maas-Ewerd, Die Krise der liturgischen Bewegung, Regensburg 1981. 97) Srv. J. Wagner, (vyd.), Erneuerung der Liturgie aus dem Geist der Seelsorge…, Trier 1957. 98) Tamtéž 344; srv. SC 43. 99) H. A. P. Schmidt, Die Konstitution über die heilige Liturgie. Text, Vorgeschichte, Kommentar, Freiburg i.Br. 1965, 65n. 100) Některé německé komentáře k SC: H. A. P. Schmidt, tamtéž (pozn. 99); E. J. Lengeling, LK; J. A. Jungmann, Einleitung und Kommentar, v: LThK. Das II. Vatikanische Kozil, sv. I, Freiburg i.Br. 1966. 10 –109; seznam dalších komentářů v EL 78 (1964), 562–572, 79 (1965), 465 – 480. 101) Většinu dokumentů k uvedeným knihám viz R. Kaczynski (vyd.), Enchiridion documentorum instaurationis liturgicae I. (1963 –1973), Turin 1976 a H. Rennings (vyd.), Dokumente zur Erneuerung der Liturgie I., Kevelaer 1983. 102) Srv. komentář B. Fischera v: Gd 18 (1984), 73 –75. 103) Zbývají mj. ještě „Martyrologium Romanum“ a 5. svazek „Liturgia horarum“ s druhým ročním cyklem biblických a patristických čtení (německé vydání 2. cyklus již obsahuje), nahrazení „velkého exorcismu“ a přizpůsobení „Pastorálního úvodu“ znění nového CIC 1983, k čemuž byl již vypracován latinský dokument s titulem „Variationes“. Další žádoucí kroky viz E. J. Lengeling, Zum 20. Jahrestag der Liturgiekonstitution, v: LJ 34 (1984), 122n. 104) Srv. M. B. Meyer, Una voce – Nunc et semper? Konservative Bewegungen nach dem Konzil, v: StdZ 180 (1976), 73 – 90. 105) Uveřejněno mj. v: Gd 18 (1984), 172. Srv. též komentář K.-O. Nußbauma, Die bedingte Wiederzulassung einer Meßfeier nach dem Missale Romanum von 1962, Pastoralblatt 37 (1985), 130–143. 93)


73

III. kapitola – Věda o liturgii (liturgika)

1. HISTORICKÝ VÝVOJ Vědecký zájem o liturgii neexistoval ve všech dobách. KřesManský starověk se spokojoval – odhlédneme-li od pravidelných mešních homilií – s katecheticko-homiletickými výklady iniciačních svátostí, tj. křtu, biřmování a eucharistie, a to pro katechumeny a neofyty, překvapivě nikoli před přijetím těchto svátostí o velikonoční noci, ale při bohoslužbách následujícího velikonočního týdne. Zachovaly se nám takovéto výklady mj. od Cyrila (či Jana?) Jeruzalémského a Theodora z Mopsuestie na Východě a Zenona z Verony, Ambrože Milánského a Augustina z Hippa na Západě (viz výše kap. 2). Po prvních impulzech doby pozdních Otců (Izidor Sevilský) došlo v karolinské době k prvnímu vrcholnému rozkvětu alegorického výkladu liturgie, reprezentovanému Alkuinem a Amalarem Métským; nového vrcholu pak dosáhl v době vrcholného středověku, mj. v podání Johannese Beletha, Sicarda z Cremony, Inocence III. a Duranda z Mende. Protivníků této metody bylo málo, nejvýznačnějším z nich byl Albert Veliký.1 S vědeckým studiem liturgie začínají až humanisté za pomoci historickokritické metody. Rovněž konfrontace s reformátory měla na obou stranách za následek hlubší zkoumání liturgických pramenů a sepsání historicky fundovaných studií, např. od J. Pamelia a M. Hittorpa. V 17. a 18. století (tj. v době barokní) roste jejich počet i význam (viz výše II.4 b). Velkému zájmu se těšily publikace o orientálních liturgiích, např. od J. Goara nebo od učenců z rodiny Assemani. S rozvojem pastorální teologie po konci 18. století vzrostl také zájem o současnou liturgii, což vedlo k počátkům systematickoteologické liturgické vědy. Zvláštní zmínky zasluhuje SaiIII. KAPITOLA VĚDA O LITURGII (LITURGIKA)

74

lerův žák F. X. Schmid; ten ve svém třísvazkovém spise „Liturgik der christkatholischen Religion“ (Liturgika katolického náboženství)2 asi jako první zdůrazňuje, že liturgiku je třeba považovat za samostatnou vědu (scientia liturgica, I,9). Jejím předmětem by měla být vnější podoba katolické bohoslužby, „souhrn všech obřadů, forma, v níž se katolicismus viditelně a slyšitelně projevuje“ (Předmluva VII), jak „takřka viditelně a slyšitelně v tělesné podobě prochází zemí – jako živý“ (I,18). Liturgika se však nemá zajímat výhradně o vznik a význam jednotlivých „ceremonií“ a o „jejich celkový výčet“, nýbrž je musí uvádět do „systematického celku“ a hodnotit jejich „hodnotu nebo bezcennost“ s ohledem na podstatu katolického náboženství a na potřeby křesManů (tamtéž 9). Podstatně hlubší pohled na liturgickou vědu nalézáme v roce 1889 u benediktina Suiberta Bäumera; ten liturgiku charakterizuje jako „vědu o církvi, jež se modlí a posvěcuje (ecclesia orans et sanctificans)“, vědu, jíž proto „náleží vysoké postavení“.3 S tímto pojetím se ztotožnil také R. Guardini v jednom článku z roku 1921: „Předmětem systematického liturgického studia je tedy živoucí, obětující, modlící se církev, uskutečňující tajemství milosti, v reálném provozování kultu a k němu se vážících závazných projevech.“4 Dále pokročil o něco později mnich z Maria Laach Athanasius Wintersig, když liturgii nazývá „velekněžským pokračováním Kristova života v církvi“ a „svatým tajemstvím“. To by mělo být „pravým středem náboženského života obce věřících“ a měla by se jím zabývat speciálně pastorální liturgika.5 Stále více se tak ukazovalo, že věda o liturgii představuje primárně vědu teologickou a že reflektuje centrální skutečnosti víry. Je „bezpochyby trvalou zásluhou Odona Casela OSB (1886 –1948), že to bezpečně ukázal. Liturgické vědě tak vydobyl místo, které už nikdy nemůže ztratit, bez ohledu na to, kolik nikoli nesporných předpokladů a tvrzení O. Casela by kdokoli přebíral.“6

1. HISTORICKÝ VÝVOJ

75

2. ÚKOLY A PROBLÉMY DNEŠNÍ LITURGIKY Pojem liturgie definovaný Druhým vatikánským koncilem (viz I.1.2) má dopad na postavení a úkoly liturgické vědy dneška. Protože je liturgie realizací Kristova kněžského úřadu a činným společenstvím Krista a církve pro posvěcení lidí a k oslavě Boží (srv. SC 7), zahrnuje vědecká reflexe jak velekněze Ježíše Krista, tak i církev jako dále žijícího a dále působícího Krista. Předmětem liturgické vědy není nic menšího než Boží ekonomie spásy a Kristovo velikonoční tajemství, ale také tuto spásu přijímající a na ni odpovídající Kristova obec. Liturgická věda má za úkol zjišMovat, do jaké míry se děje ve viditelných znameních liturgické slavnosti Kristovo tajemství, jak je přístupné věřícím a zdali a jakým způsobem na ně věřící ve svém liturgickém shromáždění i mimo ně přiměřeně odpovídají. Jde tedy o disciplínu eminentně teologickou. K této teologické úloze se nutně váže i úloha historická, aby se ukázalo, které liturgické úkony a formy mají svůj původ přímo u Krista, které mají své kořeny v prvotní církvi nebo již v předcházejícím židovství a co vyrostlo s rozvojem církve na pozadí současných kultur a dobového dění v oblasti myšlení, textů a obřadů. Musí se zkoumat, jak si liturgie ve svých počátcích vytvářela v různých liturgických skupinách na Východě i na Západě vlastní specifický ráz (viz II.2.b). Jelikož se však liturgie slaví ve společenstvích vázaných na určitá místa a slaví ji jednotlivci determinovaní jak svou dobou, tak vlastní individualitou, musí mít liturgická věda vždy na zřeteli konkrétního člověka. Jde přitom o zkoušku jeho liturgických schopností, tedy o to, zdali vůbec a do jaké míry je člověk otevřený Božímu působení, zdali je s to pochopit znamení, která mají přiblížit Kristovo tajemství a zdali je schopen na spasitelné Boží volání a nabízenou spásu odpovídat slovem, znamením i životem – a to nejen jako jednotlivec, ale jako člen Kristovy obce, což tedy předpokládá schopnost vytvářet společenství a překonávat individualistické nebo dokonce egocentrické choIII. KAPITOLA VĚDA O LITURGII (LITURGIKA)

76

vání. Tato část vědeckého snažení o optimalizaci liturgických schopností je záležitostí pastorální liturgiky – té však lze jen stěží přiznat charakter samostatného vědního oboru, jak se o to přimlouval A. Wintersig.7 V této souvislosti připadá liturgické vědě rovněž úloha provádět zkoumání, zdali leckteré části liturgie vystavené proměnám není nutné reformovat. „Texty a obřady je třeba při této obnově upravit tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením. Pro křesManský lid by měly být snadno srozumitelné, pokud je to možné; lid by měl na nich mít účast plnou, aktivní a v duchu společenství.“ (SC 21) Koncil výslovně požaduje, aby každé revizi „předcházelo důkladné teologické, historické a pastorační zkoumání“ (SC 23). Když se dále zmiňuje, že je přitom třeba dbát na „všeobecné zákony podoby a smyslu liturgie“, počítá se tu s liturgickou vědou. Jak již bylo řečeno, podílejí se na liturgii konkrétní lidé. Liturgická věda musí tedy být rovněž otevřena bezpečným poznatkům humanitních věd. Zde přichází v úvahu psychologie, včetně psychologie sociální a hlubinné, věda o jazyku a komunikaci, fenomenologie, sociologie, sémiotika, dějiny umění i hudební věda. Potud lze jistě jen přitakat volání po „integrujících metodách“ a po „nabývání empirických dimenzí“8, i když se přitom může jednotlivý liturgista mnohdy cítit přetěžován. Toto přetížení lze samozřejmě zmírnit tím, že tyto potřebné humanitní znalosti zprostředkuje interdisciplinární studium, neboM i jiné, především prakticko-teologické obory jako pastorální teologie, homiletika, náboženská pedagogika a katechetika jsou na takovéto znalosti odkázány. V Německu už biskupská konference s takovouto úpravou studia počítá („Rámcový řád vzdělávání kněží“) a určila humanitní propedeutice čtyři hodiny týdně po dobu semestru.9 Pokud jde o postavení liturgiky v rámci teologických studií, nacházejí se důležité pokyny a důležitá doporučení10 nejen ve zmíněném Rámcovém řádu vzdělávání kněží, nýbrž také v publikacích komise „Curricula v teologii“ zřízené v rámci Dne západoněmeckých fakult.11

2. ÚKOLY A PROBLÉMY DNEŠNÍ LITURGIKY

77

Dölger, F. J. 56 Dreves, G. M. 54 Durand z Mende 74, 100, 422 Duschak (misijní biskup) 435 Eckhart 47 Egeria (Aetheria) 38, 376 Eudes, J. 383 Eusebius z Cesareje 386 Fendt, L. 32 Filip de Monte 115 Filip Neri 411 Filocalus, F. D. 370 Fischer, B. 126, 252 Florian, J. 61 Foltýnovský, J. 60 František z Assisi 221 Fuchs, A. 60, 61 Fulgencius z Ruspe 33 Gelasius I. 40 Gerbert, M. 51 Gertruda z Helftu, 383 Giustiniani, T. 48, 88 Goar, J. 74 Goethe, J. W. v. 150 Goltzen, H. 343 Gracián 32 Groote, J. 47 Gröber, K. 58 Guardini, R. 56, 57, 58, 61, 75, 104, 105, 435 Guéranger, P. 53, 54, 116 Guido z Arezza 115 Gunkel, Th. 56 Gülden, J. 56 Hadrián I.

40

JMENNÝ REJSTŘÍK

Harnoncourt, Ph. 117 Häußling, A. A. 353 Haydn, J. 116 Hejčl, J. 60 Helena, cís. 32, 386 Heraklius, 386 Herborn, N. 88 Herwegen, I. 55, 56 Hilarius z Poitiers 33, 114 Hildegarda z Bingenu 47 Hippolyt Římský 31, 39, 79, 86, 167, 175, 176, 185, 202, 262, 265, 328, 332, 340 Hirscher, J. B. 52 Hittorp, M. 74 Höffner, J. 432 Huizinga, J. 46 Ignác z Antiochie 30, 260, 262, 271, 354, 433 Innitzer 58 Inocenc III. 74, 99, 274 Izidor Sevilský 74 Jakub Baradai 37 Jakub, ap. 36 Jan Jeruzalémský 38, 74 Jan VIII. 88 Jan XXII. 115, 381, 382 Jan XXIII. 61, 129, 386 Jan Pavel II. 66, 279 Jan Zlatoústý 39, 312 Jedin, H. 239 Jeroným 176, 355 Josef II. 387 Juliána z Lutychu 382 Jungmann, J. A. 31, 56, 206, 431, 436 Justin 31, 79, 184, 354

448

Kahlefeld, H. 56 Kalixt III. 385 Kanisius, P. 50 Karel Boromejský 413, 417 Karel Veliký 40, 42, 43, 114, 420 Kempenský, Tomáš 47 Klauser, Th. 56 Kleinheyer, B. 292 Klement, M. 60 Klement, papež, sv. 30 Klement VII. 330 Klement XIII. 384 Konstantin, cís. 32, 33, 38, 355, 402 Krlín, J. 60 Kupka, J. 60 Landersdorfer, S. 57 Lefébvre, M. 66 Leisentritt, J. 50 Lengeling, E. J. 250 Lev I., Veliký 40, 95 Lev III. 366 Lev X. 48, 88 Lev XIII. 89, 324, 373, 384 Licinius 32 Lock, F. G. 52 Lohmeyer, E. 21 Lorenzer, A. 20 Luther, M. 209, 240 Mabillon, G. 51 Malina, B. 61 Mamert z Vienne 366 Markéta Marie Alacoque 383 Maron 37 Marti§ene, E. 51 Martin Tourský 33, 389, 410

JMENNÝ REJSTŘÍK

Mayer, A. L. 430 Mayer, Augustin, OSB 66 Mechtilda z Magdeburku 383 Menardo, M. 51 Migne, J.-P. 54 Mohlberg, K. 56 Möhler, J. A. 52 Mozart, W. A. 116 Mühlen, H. 405 Muratori, L. A. 51 Nagel, W. 34 Nickel, M. S. 52 Nikolasch, F. 239 Notker Balbulus 114 Odilo z Cluny 391 0rel, D. 60 Origenes 155 Orlando di Lasso 115 Ota I. 43 Palestrina, G. P. da 115, 116 Pamelius, J. 74 Parsch, P. 57, 60, 61, 342 Pavel VI. 63, 65, 66, 126, 176, 186, 247, 263, 272, 276, 285, 293, 294, 341, 359, 389 Petr Lombardský 318 Pinsk, J. 56 Pipin 42, 114 Pius V. 49, 185, 194, 330, 351, 359, 375, 389 Pius VI. 52 Pius IX. 89, 382, 384 Pius X. 55, 60, 116, 330 Pius XI. 89, 384 Pius XII. 19, 20, 58, 59, 210, 262, 268, 330, 360, 384

449

Plinius ml. 30, 354 Polykarp ze Smyrny 32, 35, 388 Probst, F. 54 Quasten, J. 56 Qui§non 330 Quirini, V. 48, 88 Rahner, K. 384, 433 Ratzinger, J. 219 Reban, K. 60 Reifenberg, H. 343 Robert z Lutychu 382 Řehoř Thaumaturgos 389 Řehoř I. Veliký, papež 40, 44, 114, 374 Řehoř VII. 44, 88, 387 Sailer, J. M. 52 Sanders, W. 296 Serapion z Thmuis 37, 245 Schachleiter, A. 60 Schaller, M. 60, 61 Schikora, R. 60 Schmid, F. X. 296 Schmitt-Lauber, H. C. 296 Schotte, A. 54, 89 Schubert, A. 60 Schumann, R. 55 Schuster, I. 56 Sicard z Cremony 74 Silvestr I. 373 Soukup, E. 60, Springer, M. 60 Stohr, A. 57, 422 Stříž, A. 60, 61 Suso, Jindřich 47, 383

Štorm, B.

61

Tauler, Jan 47 Tertulián 31, 175, 328, 355, 358 Thalhofer, V. 54 Theodor z Mopsuestie 74 Theodosius 32 Thurian, M. 133, 135 Tilmann, K. 56 Tomáš Akvinský 95, 150, 268, 382 Tommasi, B. G. M. 51 Traján 30, 354, 355 Urban IV.

382

Vehe, Michal 50, 117 Verheul, A. 93, 102 Vigilius, pap. 40 Voisin 51, 89 Volk, H. 431 Vratislav 88 Vykoukal, A. 60 Webb, D. 343 Weber, F. W. 431 Weidinger, N. 217 Wenzel, P. 60 Werkmeister, B. M. 52 Wessenberger, J. H. v. 52 Winter, V. A. 52 Wintersig, A. 75,77 Witt, F. X. 116 Witzel, G. 48 Wolker, L. 56 Wolterové, M. a P. 54 Zenon z Verony,

JMENNÝ REJSTŘÍK

450

74

VĚCNÝ REJSTŘÍK

Jednotlivá hesla jsou řazena podle podstatných jmen, s výjimkou několika těsných spojení terminologických, např. denní modlitba církve, eucharistická modlitba, Nový rok, Svatý týden, Velký pátek apod. Odkazová hesla obsahují zkratku v. (= „viz“). abatyše 307 abrenunciace (odřeknutí, zřeknutí zlého) 161, 162, 164, 166, 171, 178, 363–364 absoluce v. rozhřešení abusus missae 49 adorace 46, 221, 222, 223, 361 – v. též výstav nejsv. svátosti advent 100, 127, 352, 356, 374 –376, 377 agapy, agapé 28, 30, 31, 127 Agnus Dei v. Beránku Boží aklamace, formule odpovědní 91, 190, 193, 195, 197, 204, 208, 219, 362, 434 – v. též amen akolyta 214, 223, 275, 276, 309 alba 97, 269, 273, 275, 287 alegorie, alegoréze, alegorický výklad 42, 43, 74 aleluja, alelujový zpěv 114, 194, 363, 367, 375, 376 almužna 198, 231, 387 alokuce (oslovení, promluva, uvedení do bohoslužby) 161, 164, 187, 189, 251, 264, 268, 269, 273

VĚCNÝ REJSTŘÍK

ambon 96, 193, 195, 405, 415, 416, 417, 423, 426 amen 114, 179, 191, 206, 208, 210, 212, 235, 253, 273 anafora 34, 37 (apoštolská), 38 (Jakubova) – v. též eucharistická modlitba anagnost, čtec 274 anamnéze 34, 164, 188, 205, 320 andělé 100 antependium 412 anticipace – modlitební (breviáře) 334 –335, 339 – sakrificiální (obětní) 198 antifony 33, 114, 337, 339, 340, 341 – antifony vstupní 188, 189 – antifony „O“ 376 – mariánské 166 (Magnifikat), 315, 341, 342 – k přijímání („ad communionem“) 210, 212 antifonář 329 apologie v. vyznání hříchů apoštolové 100, 388–389

451

apsida 189, 402, 413, 414 arcibiskup 98 arcijáhen, archidiakon 409 arianismus 34, 41, 87, 370, 381 armariola 413 asistence v. přisluhující asketové 389 atrium, rajská zahrada 96, 419, 420 baldachýn (trůn) 414 baptisterium 163, 405, 416 barvy liturgické 97–101, 103, 312, 316, 362, 365, 367, 368, 371, 375, 377 bazilika 32, 35–36, 113, 385 (Martyrion), 386, 389, 402, 408, 419 Benedictus 120 benedikce v. (po)žehnání benedikcionál 64, 65, 297, 298, 320, 321, 322, 323 Beránku Boží, Agnus Dei 50, 131, 188, 210 berla 264, 266, 306, 423 Bible, Písmo svaté, slovo Boží 19, 27–30, 31, 79, 101, 132, 191, 192–193, 195, 235, 271, 313, 315, 321, 322, 323, 327, 337, 339, 341, 347, 369, 378–380, 385 – v. též čtení Bílá neděle, Bílý týden 365 Bílá sobota v. triduum velikonoční biřmování, konfirmace 23, 24, 74, 140, 148, 150, 155, 165, 167, 171, 175 –180, 246, 248, 310, 311, 364, 369

VĚCNÝ REJSTŘÍK

– konfirmace protestantská 180 – věk 177–178 biskup 23, 24, 30, 31, 32, 39, 44, 66, 85, 97, 98, 99, 146, 171, 175, 176, 177, 196, 211, 214, 223, 232, 234, 236, 245, 250, 252, 258, 260, 262, 263, 264, 265, 266, 267, 268, 269, 270, 272, 273, 274, 275, 293, 305, 306, 307, 321, 328, 364, 369, 370, 383, 389, 402, 409, 414, 415, 416, 421, 422, 423, 425, 426, 434 bití v prsa 96 bohoslužba ekumenická 131–132 – v. též ekumenismus a liturgie bohoslužba eucharistická 21, 31, 32, 135, 183 –224, 187, 188, 197–212, 232, 264, 356 –358, 364 – v. též eucharistie, mše bohoslužba kající, bohoslužba pokání, slavnost pokání (celebratio paenitentialis) – v. pokání bohoslužba nedělní bez kněze 223–224 bohoslužba slova 21, 31, 131, 135, 167, 178, 185, 187, 189, 190, 191–197, 217, 221, 222, 223, 235, 250, 254, 288, 289, 293, 297, 313, 314, 328, 357, 361, 362, 363, 378, 405, 421, 422, 423, 434 „Boží hrob“ 361 (zvyk velikonoční) 385, 402 (bazilika Božího hrobu)

452

Boží tělo v. slavnost Těla a krve Páně brandea v. relikvie breviář 45, 49, 61, 62, 272, 303, 305, 329, 342 „Cantual“ mohučský 50 celebrant v. biskup, kněz, předsedající celibát, přijetí celibátu 272, 276, 369 ceremoniál (biskupský) 43, 49, 414 ciborium (baldachýn oltářní) 412 ciborium (nádoba na hostie) 222, 424 cingulum 97, 269, 273 Collectio rituum 59, 251, 288, 311 Commendatio animae, odporučení umírajícího Bohu 248, 311 communio v. přijímání, stolování Confiteor 189 cykly perikop 192–193, 379 –380 čas liturgický 310, 311, 313, 330, 334 (denní modlitba církve) 347–396 (rok liturgický) 386 (výročí posvěcení kostela) 358–359 (dny týdne) 392 (měsíc mariánský, růžencový) čtení, lekce 57, 88, 135, 161, 162, 178, 187, 191, 192, 195, 218, 223, 248, 249, 250, 251, 255, 275, 290, 293, 302, 303,

VĚCNÝ REJSTŘÍK

– – – – – – –

310, 313, 322, 331, 339, 341, 362, 363, 415, 421, 422, 425, 434, 436 advent 375, 376 půst 369 liturgické mezidobí 378 –381 neděle a svátky 192 všední dny 192 krátké čtení (kapitulum) 340, 341 lectio semicontinua 192, 378

dalmatika 98, 273 dechnutí 101 dějiny liturgie 27–73 denní modlitba církve, hodinky, oficium 35, 36, 45, 49, 56, 272, 275, 303, 313, 327–346 – v. též breviář Devítník v. Septuagesima devotio moderna 47, 383 diakonát stálý 271–272 diakonia–leiturgia– martyria 21 diakonikon 220 diakonisy v. jáhenky dialog mezi Bohem a lidmi 18–22, 333 Dies irae 312 díkučinění 188, 212 direktář 216, 392 – ekumenický 129 disciplina arcani 170, 404 dny aliturgické 220 doba adventní v. advent doba „během roku“ (infra annum) v. mezidobí liturgické doba postní, půst, Quadragesima 100, 127, 167, 169, 178, 356, 367–369 doba svatodušní 366

453

doba vánoční 353, 372–374 – v. též advent doba velikonoční 353, 359–369, 417 – Pentekosté, padesátidení 364 –367 – v. též triduum velikonoční, Velikonoce dóm 409 doxologie 78 (doxologická teologie), 114, 131, 165, 188, 201, 206, 208, 209, 369 Druhý vatikánský koncil v. koncily dům Páně 407 Dušičky v. Vzpomínka na všechny věrné zemřelé effata 165, 166, 170 ektenie 190, 255 ekumenismus a liturgie 129–139, 209, 224, 265 – ekumenický sňatek 293–296 embolismus 188, 208–209, 287, 362 enarxe v. vstup, úvodní obřady Epifanie v. slavnost Zjevení Páně epikléze (konsekrační, komuniální) 164, 188, 203, 206 (komuniální), 262, 273, 292, 320, 363, 426 eschatologie v liturgii 43, 208–209, 251, 301, 313, 348, 375, 378, 385 eucharistická modlitba, anafora 31, 34, 37, 187, 188, 201–207, 214, 215, 292, 364, 369, 424, 425, 434, 435 v. též anafora

VĚCNÝ REJSTŘÍK

eucharistie, svátost oltářní – a) posvěcené dary, tělo a krev Páně, svatá hostie, kalich, nejsv. svátost 179, 220–224, 271, 361, 362, 382, 424 v. též výstav nejsv. svátosti – b) slavnost eucharistická, mše, večeře Páně 22, 28, 30, 74, 133, 140, 148, 150, 155, 165, 167, 171, 177, 178, 179, 183–229, 289, 290, 292, 357, 361, 363, 364, 382, 405, 423, 424, 425, 426, 431, 433, 434, 435 v. též eucharistická modlitba, mše euchologium 37, 187, 245, 275 evangeliář 195, 255, 264, 265, 266, 273 evangelium 88, 135, 170, 178, 192, 193, 194, 195, 263, 268, 273, 339, 382, 422 ex opere operato 148 exkomunikace, vyobcování 207, 231 exorcismus 161, 163, 167, 169, 170, 323–324 exorcista, vymítač 274, 275 Exsultet, chvalozpěv velikonoční 363 fermentum 210 forma závazná 285 formule svátostná – křestní 164 – biřmovací 179 – eucharistická 183, v. též slova ustanovení – rozhřešovací 233, 234, 235, 240

454

– pomazání nemocných 250, 253 – svěcení 265 –266, 270, 273 – manželství 290 –291 (slib) Gaudete (neděle 3. adventní) 100 Gloria 113, 119, 131, 189, 190, 361, 363, 367, 375, 423, 434 – Gloria Patri v. doxologie Graduale 50, 194 – v. též žalm responzoriální historismus 38, 53, 102 hnutí ceciliánské 116, 118 hnutí liturgické 52, 54, 126, 431 – klášter Solesmes 54 – opatství Beuron 54 – opatství Maredsous 54 – opatství Maria Laach 54 – opatství Mont-César 54 – v Čechách 59 – 61 homilie 196, 341, 362 Hod Boží v. Vánoce, Velikonoce, Letnice hodina svatá 384 hodinky v. denní modlitba církve homilie, kázání 31, 50, 60, 84, 161, 162, 171, 178, 187, 191, 196, 218 –219, 289, 290, 298, 302, 303, 339, 409, 414, 415, 415, 421, 422, 423, 425, 434, 436 Hosana 203 hostie, partikule (částečky) 46, 199, 210, 211, 214, 221, 223, 224, 268 v. též chléb a víno, způsoby eucharistické

VĚCNÝ REJSTŘÍK

Hromnice v. svátek Uvedení Páně do chrámu hry duchovní 48 hřbitov, hrob 127, 314, 315, 389 (hroby muč.) hřích (smrtelný, těžký, lehký – všední) 230 –231 hudba liturgická 33, 50, 55, 59, 63, 112–124, 289 v. též zpěv humerál, amikt 97, 269, 273, 275 hymnus 33, 61, 91, 113, 114, 190, 212, 264, 270, 312, 331, 338, 339, 340, 341, 382 charakter svátostný, nezrušitelné znamení 150 charisma 29, 176, 210, 244, 260, 261 ch(e)irotonie v. vzkládání rukou chléb a víno, eucharistické dary 143, 199, 200, 268, 270, 412 chór 329, 339, 340, 404, 413, 418 chorál gregoriánský 54, 60, 112, 114, 116, 117, 118, 121 chrám, templum 28, 407 chvály ranní, laudy 329, 330, 334, 335, 337, 338, 339, 341, 342 ikonostas 404 iniciace 23, 74, 149, 155, 167, 168, 170, 171, 172, 175, 176, 177, 365 inkulturace 103 insignie 33, 97, 303, 305, 414 v. též předávání symbolů a insignií

455

intercese v. modlitby přímluvné, přímluvy interkomunio 132 intinkce 211 Introit v. zpěv vstupní, vstup invitatorium 338, 339 jáhen 24, 83, 97, 98, 157, 161, 176, 193, 195, 197, 198, 210, 214, 223, 250, 258, 260, 265, 271–274, 276, 285, 290, 291, 297, 309, 315, 321, 328 jáhenky, diakonisy 278 jazyk liturgický 36 –39, 49–50, 60, 63, 67, 86 – 91 jubilus 114, 120 kadidlo, okuřování 33, 96, 187, 188, 189, 195, 200, 204, 240, 315, 322, 421, 423, 425, 426, 434 kaditelnice, t(h)uribulum 240 kalendář liturgický 63, 351, 352, 390 – generální, všeobecný (římský) 354, 390–392 – regionální a diecézní 351, 354, 392 – řeholní, řádový 354, 393 kalich 218, 268, 270, 275 kancionál, zpěvník 50, 61, 117, 118, 119, 131, 221, 223, 311 kánon mešní 41, 42, 89, 201, 206, 214 kanonizace v. svatořečení kanovník 409 kantika biblická 339, 340, 341 kantilace 120 kantor, předzpěvák, žalmista 25,

VĚCNÝ REJSTŘÍK

188, 194, 197, 214 v. též spolunositelé liturgie kapitulum v. čtení krátké kaplan 410 kaple 218, 249, 314, 389, 402, 410, 425 – adorační (eucharistická) 411, 413, 424 – křestní 410, 417 – zpovědní 410 katedra, sedadlo, sedes, trůn 33, 264, 266, 409, 414, 434, – katedra papežská, stolec papežský 98 katedrála 116, 329, 369, 386, 409, 425 katecheze mystagogické 38, 167, 365 Katechismus římský (Catechismus Romanus) 49 „katechismus“ snoubenců 291 katechumen, katechumenát 35, 149, 167–171, 238, 323, 363, 368, 419 – prekatechumenát 168 – přijetí 168–169 – zapsání, vyvolení 170 – očišaování, osvícení 170 – předání symbola, Otčenáše a evangelií 170 – začlenění 171 kázání v. homilie kazatelna 415– 416 kázule, paenula, planeta (mešní roucho) 97–98, 270 klanění v. adorace kleknutí, pokleknutí, klečení, genuflexe 26, 204, 210, 212, 213

456

klerika 234 klérus, duchovenstvo 47, 49, 198, 403, 417 klíč 275 klid 105, 436 – pracovní 34, 356 kmotr, kmotrovství 102, 157, 158 –160, 161, 162, 164, 165, 166, 169, 171, 178, 179 kněz, presbyter 24, 83, 97, 98, 99, 121, 157, 161, 171, 175, 177, 189, 193, 195, 196, 197, 198, 200, 210, 211, 214, 220, 223, 233, 234, 235, 236, 238, 244, 248, 249, 250, 252, 253, 258, 260, 261, 264, 267–270, 271, 285, 287, 288, 290, 291, 293, 294, 295, 297, 309, 310, 315, 316, 328, 334, 357, 362, 369, 409, 414, 415, 421, 422, 425, 426, 433, 434 kněžiště v. presbytář kněžství (služebné, všeobecné) 24, 133, 258 –282 – všeobecné 260, 277 – plnost k. 263, 267 – v. též svěcení (ordinace) knihy liturgické 43, 49, 63– 65, 101 – české 64 – 65, 392 Kodex církevního práva, CIC 18, 20, 160, 177, 178, 277, 278, 297, 303, 320, 324, 357, 375, 411, 425 kohout (věžní) 420 koleda 127 kolektář 329 komentátor 25 kompetent, electus, kandidát

VĚCNÝ REJSTŘÍK

167, 168, 169, 170 kompletář, modlitba před spaním 56, 328, 329, 330, 335, 337, 338, 341, 342 koncelebrace 214, 215, 264, 270, 306, 369 koncily – nikajský, nicejský I. 360, 367, 370, 384 – efezský 37 – chalkedonský 38 – nikajský II. 421 – lateránský IV. 46, 232 – florentský 199 – tridentský 23, 48, 62, 88, 115, 148, 185, 236, 238, 239, 250, 271, 288, 389 – vatikánský II. 18, 23, 31, 37, 62, 78, 79, 86, 89, 90, 101, 102, 103, 104, 118, 119–122, 129, 135, 141, 143, 144, 146, 155, 168, 176, 177, 185, 191, 196, 211, 215, 218, 219, 223, 233, 246, 247, 248, 251, 263, 265, 267, 268, 271, 276, 288, 292, 293, 301, 304, 309, 315, 321, 330, 335, 342, 352, 356, 368, 390, 412, 413, 415, 416, 431, 432 konfirmace v. biřmování Kongregace ritů, Kongregace pro svátosti a bohoslužbu, Kongregace pro bohoslužbu 49, 60, 62, 65, 89, 126, 168, 186, 192, 206, 207, 211, 215, 218, 221, 223, 236, 247, 277, 278, 302, 322, 331, 383, 391, 392, 435 konkluze, formule závěrečné 34 konopeum 414

457

konsekrace v. proměňování, svěcení konvičky 275 korporál 197 korunovace manželů 286 kostel 96, 198, 220, 222, 249, 287, 293, 314, 319, 334, 400– 429 – svěcení k. 421– 426 kostelník, sakristán 25, 275 – v. též spolunositelé liturgie Krédo v. vyznání víry kropenka 419 krypta 410 křest 23, 24, 29, 31, 60, 96, 101, 133, 134, 140, 148, 149, 150, 153–174, 175, 176, 178, 190, 196, 197, 234, 246, 248, 251, 271, 290, 323, 363, 364, 368, 369, 373, 374, 416, 417, 419 – dětí 153, 155–166 – dospělých 153 – odklad 35, 156 – památka (výročí Pascha annotinum) 171, 365 – termíny 160, 363, 373 – obřady výkladové 165 kříž – Kristův 87, 189, 235, 259, 368, 385–386, 415 – krucifix 96, 189, 318, 362, 368, 412, 413, 415, 420, 422, 423 – znamení kříže 96, 98, 102, 161, 162, 167, 176, 179, 187, 189, 195, 204, 213, 234, 235, 255, 318, 321, 419, 421, 423, 434 křižmo 161, 165, 166, 171,

VĚCNÝ REJSTŘÍK

264, 266, 270, 318, 320, 421, 423 – křižmová mše (missa chrismatis) 250, 361, 369 křížová cesta 127, 132, 217 křtitelnice 96, 163, 416 – 417 kult 20 – eucharistický 220 –224 v. též slavnost Těla a krve Páně, výstav nejsv. svátosti – mariánský 371, 372, 389, 390, 391, 392 – svatých 35, 388–393 kůr, empóra 418, 420 kursus (orací) 40 – 41 kvatembr, dny kvatembrové 367, 375, 387–388 Kyrie 114, 187, 190, 434 Laetare (neděle 4. postní) 100 laikové v liturgii 24, 197, 212, 216, 250, 261, 275, 297, 309, 311, 313, 315, 321, 334, 403 lámání chleba 96, 188, 208, 209–210 laudy v. chvály ranní lavabo v. umývání rukou lavice chórové 404 lekce v. čtení lekcionář 275, 329, 339, 378, 423, 432 – v. též čtení, lekce lektor 25, 57, 193, 214, 275, 276, 423, 434 – v. též spolunositelé liturgie lektorium, Lettner 415 Letnice, svátky svatodušní 38, 100, 171, 347, 353, 365, 366, 377, 383 libelli missae 40, 79

458

litanie – ke všem svatým 171, 264, 265, 268, 269, 273, 303, 322, 363, 423, 425 – kyriální 190 v. též ektenie – litania maior 366 – litaniae minores 366 liturgie – anabatická a katabatická linie liturgie 19 – budoucnosti 430– 437 – centrálně řízená 23, 53–54 – diecézní 23 – „kléru“ 45, 47, 49, 53, 431 – v Novém zákoně 27 – obsah l. 22–23 – podstata a význam l. 17–26 – pohřební a za zemřelé 100, 311–316 – předposvěcených darů 39, 220, 362 – řád a svoboda v liturgii 31, 39, 431– 432 – s umírajícími 309–311 liturgie Basila Velikého 39, 202 liturgie eucharistická v. bohoslužba eucharistická, eucharistie, mše liturgie Jakubova 36 liturgie Jana Zlatoústého 39 liturgie Markova 37 liturgie limská 130, 133 liturgie nekatolická 20, 100, 180, 207, 239–240, 254, 255, 343, 390, 392, 409 v. též liturgie limská liturgie sv. Petra 87 liturgie pokání v. bohoslužba kající

VĚCNÝ REJSTŘÍK

liturgie slova v. bohoslužba slova liturgie smíření (společná) 235, 236 –237 liturgie všedních dní – prosebné dny 366 – advent 375, 376 – mezidobí 380 liturgie východní, orientální 36 –39, 74 – arménská 39; byzantská 38–39; etiopská 38; gruzínská 39; chaldejská 37; jakobitská 36 –37; koptská 38; malabarská, malankarská 37; maronitská 37; melchitská 37, 38; syrsko-mezopotamská 37, 103; západosyrská 36 liturgie západní, okcidentální 39– 41, 42– 67 – galikánská, galská 41, 51, 53, 385; keltská 41, 44; milánská (ambroziánská) 41, 375; římská 39; „římské kurie“ 44; – severoafrická 39; starošpanělská (mozarabská) 41, 44 liturgika v. též věda liturgická – všeobecná 17–139 – speciální 140– 438 – pastorální 58, 75, 77 lucernarium 328 manipul 33, 97, 275 manželství, sňatek 23, 30, 60, 140, 149, 150, 271, 283–300 v. též svátosti

459

– smíšené (matrimonium mixtum) 285, 289, 293–296 – výroční sňatku 289, 298 Martyrologium Romanum 393 matutinum, modlitba se čtením 329, 330, 334, 338, 339 mazání, pomazání (olejem) 96, 161, 163, 171, 175, 176, 179, 246, 247, 253, 255, 264, 266, 270, 423, 425 v. též křižmo – nemocných v. pomazání nemocných Mediator Dei, encyklika Pia XII. 19, 20, 58, 89 memorie (pamětní místa mučedníků) 402 mezidobí liturgické 100, 353, 374, 377–388 mezizpěvy, zpěvy mezi čteními 187, 194 v. žalm responzoriální (graduale); aleluja, zpěv alelujový, verš před evangeliem ministrant(ka) 219, 275, 278 v. též spolunositelé liturgie misál (římský) 197, 292 – missale plenum 45 – misál Pia V. (tridentský) 49, 62, 185, 362, 375, 389 – misál Pavla VI. 100, 135, 186 misálek, liturg. překlady do národních jazyků 50–51, 54, 55, 56, 60, 89 mísení vína s vodou 96, 188, 200, 208, 209 –210 místo předsednické 414 – 415 v. též katedra, sedadlo mitra 264, 266, 306 mlčení, ticho 25, 191, 216, 336, 436, 437

VĚCNÝ REJSTŘÍK

mnišství a liturgie 35, 223, 232, 328, 339, 342 v. též řehole, řeholníci; život zasvěcený modlitba liturgická, orace 90, 135, 191, 302, 310, 340, 341, 362, 364, 366, 390, 423, 432 – formulace m. 34, 35 – postoj modlitební 413 – jménem obce 84, 176, 191 – osobní (tichá) 35, 85, 179, 191, 197, 210, 212, 231, 336, 357, 436 – prosebná 382, 387 – konsekrační 262, 263, 264, 265, 266, 268, 269, 270, 273, 319, 423, 425 – žehnací 179, 213, 286, 290, 292, 297, 298, 421, 422, 423, 425, 426 – předsednická 298 – vstupní (orace, kolekta, m. dne) 135, 187, 191, 366, 376 – nad dary (sekreta, tichá m.) 188, 201 – po přijímání (postkomunio, závěrečná m.) 167, 170, 188, 212, 288 – ranní a večerní 328, 339 – se čtením (officium lectionis) 338 – eucharistická v. eucharistická modlitba – věřících v. přímluvy – denní m. církve 35, 36, 45, 49, 56, 272, 275, 303, 313, 327–346 – závěrečná 167, 170, 288, 361, 365, 424

460

– přípravná (k přípravě darů) 188, 199 – obětní 188, 205 – čtyřicetihodinová 221 – za nemocné 254 – umírajících v. commendatio animae – za Ducha sv. 179 – za manžele 290, 292 modlitby přímluvné, intercese (v euch. modlitbě) 188, 206, 270, 292 monstrance, ostensorium 222, 382 mřížka, oltářní přehrada, cancelli 45, 49, 404, 415, 416 mše, liturgie eucharistická 90, 183 –220, 221, 222, 223, 234, 248, 356, 357, 364, 435, 436 – bez účasti lidu 219 – dětská 215, 216, 217 – koncelebrovaná 214 – konventní 215 – „křižmová“ (missa chrismatis) 361, 369 – malých společenství 211, 217, 435 – motivační 357 – pastýřská 370 – pro mládež 216 – před vystavenou nejsv. svátostí 46, 222 – při zvláštních příležitostech, spojená s určitými obřady (missae rituales): křest 158, 169, 170, 171; biřmování 178–179; pomazání nemocných 249; svatba 214, 286, 287– 9; svěcení kostela a oltáře 425, 426

VĚCNÝ REJSTŘÍK

– – – – – –

půlnoční 370 recitovaná 57, 61 „řetězové“ 46 slavná (missa sollemnis) 214 „soukromá“ 45, 147 struktura a rozdělení 187–213 – tichá (čtená) 45, 47 – „tridentská“ 219 – tváří k lidu 57, 413 – velká 370 – vigilijní 371 – votivní 372, 384, 392 – za různé potřeby 298, 388; za nemocné 248, 254; za seniory 248 – zádušní 313 – zpívaná 54, 60, 118, 120 mučedníci 35, 36, 100, 370, 388 myro(n) 179 mysterium Paschy v. tajemství velikonoční narthex, předsíň chrámová 419 návštěvy nejsv. svátosti v. adorace neděle 28, 34, 289, 339, 341, 353, 354 –358 – adventní 289, 375 – Bílá 365 – Dobrého pastýře 365 – Květná 100, 132, 368 – Pašijová, Smrtelná 368 – „po velikonocích“ v. n.velikonoční – po sv. Duchu (po Trojici) a po Zjevení Páně v. n. v liturgickém mezidobí – postní 289, 368 –369, 375 – svatodušní 377 – v liturg. mezidobí 378 –379

461

– velikonoční a) Zmrtvýchvstání Páně 28, 364, 365 b) „po Velikonocích“ 289, 365 neofyta 167, 171 Neovulgáta 192 nešpory 328, 329, 334, 335, 337–342, 364 v. též denní modlitba církve nóna (malá hóra, modlitba uprostřed dne) 329, 331, 335, 338, 340, 342 nositelé liturgie 19, 24 –25 nositelé úřadu 24, 135, 260 novéna svatodušní 366 noviciát 302 Nový rok 352, 372 „obětování“ v. příprava darů obláčka, předávání řádového oděvu 302 obrazy 35, 96, 189, 388, 406 – oltářní 412 obřad abecední (svěcení kostela) 423 obřady výkladové 161, 165, 264, 266, 268, 270, 273 obřady závěrečné v. křest 161, 165; eucharistie 188, 213 odhalování oltářů 361 odpuštění hříchů 154, 253 – moc o. 29 – všedních hříchů 231 ofěra 314 oficium v. denní modlitba církve oheň 363 oktáv 171, 351, 352, 365, 366,

VĚCNÝ REJSTŘÍK

371, 372, 373, 383, 384 okuřování v. kadidlo olej (katechumenů, nemocných, křižmo) 96, 143, 163, 244, 245, 250, 252, 254, 255, 369, 417 v. též křižmo oltář 96, 197, 200, 272, 292, 319, 389, 404, 411, 412– 413, 417, 421– 426, 434 – svěcení 421– 426 oltářník 47, 409 opat 305–306, 319 orace (modlitba vstupní – kolekta, modlitba denní; modlitba nad dary – sekreta; modlitba závěrečná – postkomunio – modlitba po přijímání) v. modlitba liturgická oratoř, oratorium ( kaple) 411, 425 ordinace v. svěcení – žen v. žena v liturgii ordinarium 118, 276 Ordo lectionum Missae 191–196, 378, 432 ornát 98 ostatky svatých v. relikvie ostensorium v. monstrance ostiář 274, 275 Otče náš, modlitba Páně 131, 135, 161, 165, 167, 188, 201, 208, 254, 286, 287, 290, 292, 293, 302, 315, 341, 362, 422 oznámení farní 188, 213 palium 33, 97, 98 památka (jako liturg. kategorie; závazná, nezávazná) 352, 379 – mariánské p. 392

462

panny 389 v. též zasvěcení panen papež 98, 214 paramenta v. roucha liturgická Pascha – týdenní (neděle) 353 – roční (Velikonoce) 353 pastoforion 220 pašije, umučení Páně 45, 100, 361, 362, 368, 369 paténa, miska 218, 268, 270, 275 pátky první, pátky Srdce Ježíšova 223, 384 patronové 48, 60, 162, 269 penitenciál 232 Pentekosté v. doba velikonoční píseň duchovní lidová 112, 117, 164, 165, 166, 210, 212, 270, 341 – česká 59, 61, 118–119, 190 plátna oltářní 412, 413, 423 v. též odhalování oltářů pluviál 98 pobožnosti 48, 50, 51, 118, 221 – Boží tělo 383 – kající p. v. pokání v. též křížová cesta podávání eucharistie 277 v. též přijímání eucharistie – bez kněze 223 pohřeb 60, 248, 271, 311–317 pokání (praxe) 231–233, 235, 236, 237–239, 240 – veřejné 43, 231–232 – svátost pokání v. svátost smíření – (nesvátostná) liturgie pokání 234, 237–239 v. též almužna,

VĚCNÝ REJSTŘÍK

exkomunikace, modlitba, půst políbení v. též pozdravení pokoje – oltáře 96, 187, 188, 189, 213, 220 – evangeliáře 96, 195 „políček“ (při biřmování) 179 pomazání v. mazání – nemocných 23, 140, 149, 150, 243–257, 310, 311 – „poslední“ 246 pomocník jáhnův 25, 210, 223 v. též spolunositelé liturgie pontifikál – římsko-germánský 43, 362, 422 – římský 49, 177, 263, 421, 422, 423 popel, popelec 96, 318, 368 – popel při svěcení kostela 423 Popeleční středa 169, 178, 353, 367, 368, 377 portál, vchod chrámový, dveře 96, 287, 419, 423 postoj liturgický (držení těla, gesta) 25, 96, 209, 413 postsanktus 34, 203 posvěcení kostela (konsekrace), posvícení 385, 386 –7, 407 potvrzení slibu manželského 290, 291 poutě 38, 45, 46, 50, 127, 249 pověření k službě (lektora a akolyty) 276 pozdravení obce 161, 187, 188, 189, 213, 219 v. též alokuce pozdravení pokoje 96, 135, 188, 208, 209, 250, 264, 266, 268, 270, 273, 274, 287, 310

463

pozdvihování 45, 46, 382, 204, 210 („malé“), 221 požehnání (závěrečné) 161, 165, 166, 179, 188, 213, 219, 254, 287, 292, 297, 298, 303, 305, 306, 310, 320, 322, 364, 421, 422, 424, 426 – novomanželům 287 – slavnostní (biskupské, apoštolské) 213, 267 – svátostné 221, 223, 382 – prstenů 290, 291, 297 – před evangeliem 195 predela 412 preface 188, 202, 292, 357, 364, 365, 366, 368, 375, 381, 390, 407, 424, 425, 434 presbytář, kněžiště 404, 423 v. též prostor liturgický prima 56, 328, 329, 331, 339 procesí v. průvod profánnost 405 profese v. sliby proměňování, konsekrace (transsubstanciace, transfinalizace, transsignifikace) 50, 188, 204, 222, 382 pronaos, předlodí v. narthex proprium 118, 276, 331, 376 – proprium de tempore v. temporál propuštění 188, 213, 235, 322, 341, 364, 424, 426 – katechumenů 436 prostor liturgický 218, 400– 426 – prostor oltářní, svatyně 404 prostrace, proskyneze 33, 96, 362 prsten 97, 264, 266, 286, 288,

VĚCNÝ REJSTŘÍK

290, 291, 292, 296, 297, 303, 305, 306, 307 průvod, procesí 23, 50, 60, 96, 98, 195, 221, 223, 289, 318, 319, 366 (prosebný), 368, 376, 377, 382, 383 (teoforický), 422, 423 v. též pohřeb, poutě předávání symbolů a insignií (redditio) 33, 97, 167, 170, 264, 266, 275, 290, 291, 302, 303, 305, 306, 307, 414 předpostí 367 předsedající (liturgickému shromáždění) 83 – 84, 134, 135, 162, 271 v. též biskup, celebrant, kněz, jáhen přenesení svatých darů 361 přijetí mezi kandidáty diakonátu a presbyterátu (admissio) 276 přijímání eucharistie 31, 34, 46, 50, 51, 96, 135, 148, 171, 188, 207–212, 220, 221, 222, 232, 236, 238, 248, 362, 436 – kalicha 46, 171, 210, 211, 219, 292 – mimo mši 220, 222, 223, 224, 293 v. též viatikum přímluvy, modlitba věřících 31, 161, 162, 170, 179, 180, 187, 191, 197, 249, 250, 251, 271, 291, 292, 293, 298, 302, 310, 312, 313, 315, 321, 322, 341, 362 (velké), 364, 415, 421, 422, 425, 426, 434, 437 přinášení darů 188, 198 v. též ofěra připomínka svatých (v euch. modlitbě) 188, 206 příprava darů (chleba a vína),

464

„obětování“ 25, 31, 96, 135, 179, 188, 198 –201, 292, 434, 437 přisluhující, asistence 25, 213, 214 v. též spolunositelé liturgie přítomnost Kristova – v liturgii 26 – v eucharistii („reálná přítomnost“) 35, 184, 220, 222, 224, 382 psalmi idiotici (žalmy nápodobné) 113 pult 193 půst 362, 363, 367–368, 374 (půst sv. Martina), 375, 387 (kvatembrový) v. též doba postní purifikatoř, purificatorium 197, 199 pyxis, pyxida 222, 413 Quinquagesima, 2. neděle po Devítníku 367 rajská zahrada v. atrium ratolesti („kočičky“) 96, 318, 368 reforma liturgie 48– 49, 52, 59, 61– 67, 77, 430– 437 – r. breviáře 330 –331 – r. misálu 185–186 reformace a liturgie 74, 88, 180, 240, 255 refrén, responzum 194 rekonciliace, usmíření 232, 240 relikviář 412 relikvie, ostatky 35, 423, 425 – Kristova kříže 385, 386, 388

VĚCNÝ REJSTŘÍK

responzorium 114, 162, 340, 341 restaurace katolická v 19. stol. 53, 54 retábl, retabulum 412 rituál (římský, regionální) 49, 234, 247, 251, 275, 288, 290, 291, 292, 293, 296, 297, 298, 414, 421, 425 rity východní, obřad východní 100, 179 v. též liturgie východní rocheta 234 rok liturgický (rok církevní) 45, 347–396 roráty 223, 376 rotunda 385 (Anastasis) roucha liturgická, paramenta 33, 96, 97–99, 234 v. též šat, roucho křestní rozhřešení 232, 233, 234, 235, 236, 238 – generální absoluce 236, 237, 238 rubriky 19, 43, 432, 433 – Codex rubricarum 62 ručitelé, sponsores 169 růženec 50, 313 řád bohoslužebný 29, 31, 43, 79, 86, 168, 177, 202, 233, 247, 263, 276, 289, 352, 417 – řád mešní (Ordo missae, Ordo simplex) 435 – Ordo Romanus antiquus 43, 79 – ř. čtení v. Ordo lectionum řehole, řeholníci, mniši 301–307, 319, 328, 334, 342,

465

393, 417 v. též život zasvěcený sakrálnost 405 sakramentálie v. svátostiny sakramentář 40, 79, 353 – Sacramentarium Gelasianum 40, 381 – Sacramentarium Gregorianum 40, 374 – Sacramentarium Veronense 40 sakristie (sacrarium, secretarium) 220 sanktorál v. svátky svatých sanktuárium v. svatostánek Sanktus 119, 120, 131, 188, 201, 203 sbor pěvecký 25, 121, 188, 410, 417– 418 v. též schola cantorum sedadlo předsedajícího 96, 189 v. též katedra sedilie, sedadla přisluhujících 414 sekvence 114, 366 v. též Dies irae, Veni sancte Spiritus Septuagesima, Devítník 367, 378 Septuaginta 17 Seslání Ducha sv. 366 setkání modlitební 127 Sexagesima, 1. neděle po Devítníku 367 Sexta (malá hóra, modlitba uprostřed dne) 329, 331, 335, 338, 340, 342 sezení 25 shromáždění liturgické 23, 27n,

VĚCNÝ REJSTŘÍK

30, 85, 95, 106, 219, 334, 349, 355, 400, 401, 405, 417 – jako komunikační proces 83–111 schola cantorum 114, 417, 418 skrutinium (dotazování, zkoumání, zkoušení) 167, 264, 265, 289, 290, 302, 303 skutky kající, skutky pokání, (za)dostiučinění 232, 233 slavnost (jako liturg. kategorie) 178, 339, 379 – Narození Páně 289, 370–71 – Zjevení P. 289, 353, 371, 373, 374, 378 – Zvěstování P. 352, 377 – Zmrtvýchvstání P. 364 – 65 – Nanebevstoupení P. 38, 289, 366 – Seslání Ducha sv. 289, 353, 366 – Nejsv. Trojice 378, 381 – Těla a krve P. (Boží tělo) 46, 221, 289, 381, 382 – Nejsv. Srdce Ježíšova 381, 383– 84 – Ježíše Krista Krále 381, 384 – 85 – P. Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu 391 – Matky Boží P. Marie 372 – Nanebevzetí P. Marie 96, 391 – Všech svatých 385, 391 – Vzpomínka na všechny věrné zemřelé (Dušičky) 391 – sv. Josefa 391 – Narození Jana Křtitele 391 – sv. Petra a Pavla 391– 40 – posvěcení kostela 386 – 87

466

sliby – (profese řeholní) časné 302 – (profese řeholní) věčné 303 – obnova řeholních slibů 304 – slib biskupský, kněžský, jáhenský 264, 268, 269, 273 – obnova kněžských závazků 369 – slib manželský 289, 290–291 – obnova křestních slibů 310, 364 sliny 102 slova ustanovení, „proměňování“ 34, 89, 188, 203, 204 –205, 221 smíření (svátost), pokání, zpověd 23, 140, 144, 150, 230–242, 245, 248, 251, 310, 311 sňatek ekumenický 131 sochy 406, 412, 413 spiritualita liturgická 56, 78, 330 spolunositelé liturgie 25, 210 stání 25, 195, 212 statio, bohoslužby stacionární 40, 383 stolování (eucharistické) 199 –200, 207–212 subdiakon, hypodiakon, podjáhen 274, 275, 276 sůl 101, 167 svátek (jako liturg. kategorie) 339, 379 – sv. Rodiny 100, 373 – Křtu Páně 353, 374, 377 – Uvedení P. do chrámu (Hypapanté, Očišaování P. Marie, Hromnice) 376 –77 – Proměnění P. 385– 86

VĚCNÝ REJSTŘÍK

– Povýšení sv. Kříže 385 – Nejdražší krve Ježíšovy 382 – Nalezení sv. Kříže 386 – Navštívení P. Marie 391, 393 – Narození P. Marie 372–73 – v době vánoční 100 – Tří králů 374 – patrona kostela 426 svátky ideové, devoční 350, 373, 381, 383, 384 svátky průvodní 385 svátky svatodušní v. Letnice svátky svatých, sanktorál 354, 388–393 v. též památka, svátek, slavnost svatořečení, kanonizace 389 svatostánek, sanctuarium 411, 413, 424 svátosti 23, 92, 95, 140–300, 318 – podstata a význam 140–152 – křest 23, 29, 153–174, 251; připomínka křtu 419 – biřmování 23, 175–182 – svátost oltářní, eucharistie 22, 28, 30, 183–229 – svátost smíření, pokání, zpověd 23, 230–242 – pomazání nemocných 23, 243–257 – svěcení, ordo 23, 258–282 – manželství 23, 283–300 – „stavovské“ 23 svátostiny, sakramentálie 23, 140, 271, 306, 318–326 v. též liturgie s umírajícími, pohřeb, sliby, zasvěcení panen, žehnání svatvečer v. vigilie

467

Svatý týden 38, 59, 178, 360 –364 (triduum), 367, 369 svěcení, konsekrace 260, 319 – kostela, oltáře 401, 402, 407, 421– 426 svěcení, ordinace (svátost, „ordo“) 31, 140, 149, 150, 246, 258–279 – biskupa 214, 262–267 – kněze 214, 267–270 – jáhna 271–274 – podjáhna 275 – „nižší“ svěcení (akolyta, exorcista, lektor, ostiář) 274 –275 svědkové 291, 292 světitelé biskupští (světitel, spolusvětitelé) 263, 264, 265, 266 světlo 33, 96, 127, 328, 355, 363, 376, 377, 423 v. též lucernarium, svíce – „věčné“ 96, 414 svíce 102, 161, 165, 171, 195, 287, 305, 314, 318, 423, 425 – velikonoční, paškál 96, 102, 165, 314, 363, 365, 417 – hromničky 377 – „apoštolské“ 423 svícny 275, 412, 413, 423 symbolum v. vyznání víry symboly v. znamení šat křestní bílý 102, 161, 166, 171 Štědrý den, Štědrý večer 127, 371 štóla 33, 97, 234, 269, 270, 273, 287, 291, 298

VĚCNÝ REJSTŘÍK

tabernákl v. svatostánek tajemství velikonoční, mysterium Paschy 19, 21, 24, 35, 146, 151, 154, 197, 201, 207, 224, 243, 289, 348–350, 353, 357, 359, 360, 362, 365, 368, 371 Te Deum 113, 267, 306, 339, 367, 375 temporál, rok Páně (svátky Páně a feriální dny), proprium de tempore 353, 359–388 v. doba vánoční, doba velikonoční, mezidobí liturgické tercie (malá hóra, modlitba uprostřed dne) 329, 331, 335, 338, 340, 342 tiara 98 ticho v. mlčení tonzura, postřižiny 274, 276 tradice pohanské v liturgii 33, 296 –297, 311–312, 355, 366, 370, 372, 373, 376, 386, 409, 421 tradice židovské v liturgii 28, 34, 113, 199, 203, 252, 267, 320, 359, 364, 421 traktus 194 triduum velikonoční 289, 360–364 – Zelený čtvrtek 222, 232, 245, 250, 341, 360, 361, 369 – Velký pátek 96, 100, 220, 222, 341, 361, 362, 367 – Bílá sobota 170, 222, 361, 362, 363, 364, 367 tropy 114, 190 trůn biskupský v. katedra Tří králů, svátek 127, 373, 374 tunika 97, 98

468

tunicela 275 turibulum v. kaditelnice týden, liturgický ráz dní 358 –359 úcta mariánská v. kult mariánský uctívání kříže 318, 361, 362 uctívání relikvií 45, 46 účast aktivní na liturgii, actuosa participatio 24, 29, 55, 57, 63, 66, 147, 185, 214, 436 uchovávání eucharistie 220 –225, 401, 402, 413 v. též viatikum úklona, inklinace, sklonění 25, 33, 96, 213 úkon kajícnosti 187, 189, 251, 310, 341, 425, 434, 436 v. též Confiteor, Kyrie umývání – rukou 96, 188, 200 – nohou (mandatum) 318, 361 „Universa laus“ 112 Vánoce 48, 100, 352, 353, 370 –374, 375 v. též doba vánoční varhaník 418 v. též spolunositelé liturgie varhany 96, 112, 120, 189, 417, 418 věda liturgická, liturgika 18, 51, 54, 61, 63, 74 – 82, 431 Velikonoce 38, 48, 63, 96, 100, 127, 167, 178, 341, 348–350, 351, 352, 356, 359–369, 372, 417 v. též doba velikonoční, triduum velikonoční, vigilie velikonoční

VĚCNÝ REJSTŘÍK

Velký pátek, Památka Umučení Páně v. triduum velikonoční vélum 96, 127, 287 Veni, Creator Spiritus 264, 270 Veni, sancte Spiritus 366, 426 versikul(us), verš 338, 339, 340, 341 v. též responzorium věž 96, 420 viatikum 220, 222, 248, 249, 254, 271, 309–310, 413 vigilie 371 – vánoční v. Štědrý den – velikonoční 59, 96, 163, 164, 167, 362–364, 365, 369 – zádušní 313 – noční bdění 217, 328, 339 voda (křestní, svěcená) 96, 143, 160, 161, 163, 164, 171, 190, 251, 287, 289, 290, 310, 315, 318, 321–322, 363, 364, 416, 417, 419, 421, 422, 423, 425, 426 vstup, úvodní obřady, enarxe 135, 187, 188–191, 250, 254, 289, 290, 297, 321, 362, 423, 425, 434 výkrop 316 vyobcování v. exkomunikace výstav nejsv. svátosti 46, 221, 222, 223 vyznání hříchů 42, 189, 232, 235, 236, 251 v. úkon kajícnosti, zpověd – společné 236, 237 vyznání víry, symbolum, Krédo (apoštolské, nicejsko-cařihradské) 134, 164, 166, 170, 171, 178, 187, 191, 196 –197, 423, 425

469

– obnova vyznání křestního 178 vyznavači 388 výzvy, pozvání – dialog před euch. modlitbou 202 – pozvání k modlitbě Páně 208 – pozdravení pokoje 209 – pozvání k přijetí eucharistie 210 – dialog 219 vzkládání rukou, cheirotonie 96, 143, 163, 167, 170, 175, 176, 179, 180, 232, 233, 240, 243, 244, 250, 252, 253, 262, 264, 265, 266, 268, 269, 272, 273, 275, 322 „vzkříšení“ (slavnost) 127, 364 Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, Dušičky 391 v. též slavnost(i) svatých vztažení rukou 163, 179, 204 zahalení nevěsty, zahalení novomanželů 286, 287 zahalování křížů, obrazů 96, 368 zaopatřování v. liturgie s umírajícími zaříkávání v. exorcismus zásnuby 286 –287, 291, 296 –297 zasvěcení panen 304 –305 zbožnost 336 – eucharistická 220 –222 – lidová 125–128, 364 Zelený čtvrtek, Památka Večeře Páně v. triduum velikonoční zkoumání, zkoušení v. skrutinium

VĚCNÝ REJSTŘÍK

znamení liturgická, symboly 61, 84, 86, 92–104, 142, 143, 189, 199–200, 200–201, 209–210, 233, 251, 252, 253, 264, 265, 266, 269, 290, 291, 318–319, 401, 406, 407, 419, 420, 432 v. též kříž, obřady výkladové zpěv 50, 112, 113, 115, 118, 214, 218, 223, 322 – alelujový v. aleluja – responzoriální v. žalm responzoriální – k přijímání (antifona) 212 – vícehlasý 50, 115 – vstupní (Introit) 187, 188–9, 212 v. též antifona, chorál gregoriánský, píseň duchovní, žalmy zpověd soukromá, osobní (ušní) 43, 232, 234 –236, 238, 239, 240, 251 v. též (svátost) smíření – laická 232 – ze zbožnosti 232 zpověd společná 235, 236 –237, 240 v. též rozhřešení – generální absoluce zpovědnice 233, 234, 239 způsoby eucharistické 199, 268 zvon, zvonění 96, 204, 275, 319, 361, 363, 420– 421 zvonice 420 – kampanila 420 zvyky náboženské 125, 127, 374 žalmy 33, 91, 113, 212, 270, 312, 336, 337, 338, 339, 340, 341, 421, 434

470

– žalm responzoriální (graduale) 119, 121, 162, 194 – žalmy v oficiu 330nn žaltář 329, 336 –338 žehnání, benedikce 31, 96, 318 –326, 318, 320, 321, 425 – hrobu 315 – kostela a oltáře 425–26 – oleje v. olej

VĚCNÝ REJSTŘÍK

– pokrmů, bylin, plodin 96, 292 – svící 377 – vody 161, 163, 171, 364, 425 – zvonů 421 žena v liturgii 276 –279 život zasvěcený 301–308, 319 v. též abatyše, obláčka, mnišství, opat, řády, sliby, zasvěcení panen

471

Adolf Adam

LITURGIKA KÿESçANSK¡ BOHOSLUéBA A JEJÕ V›VOJ Z německého originálu Grundriss Liturgie, vydaného nakladatelstvím Verlag Herder, Freiburg im Breisgau, v roce 1985 přeložili Václav Konzal a Pavel Kouba Typografie Zbyněk Kočvar Vydalo nakladatelství Vyšehrad spol. s r. o. roku 2008 jako svou 834. publikaci Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský Vydání druhé. Stran 472 Vytiskla tiskárna S-Tisk Vimperk Doporučená cena 448 Kč Nakladatelství Vyšehrad spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80 -7021-968-3

Adolf Adam LITURGIKA

Recommend Documents