Akademie výtvarných umění v Praze Ateliér intermediální tvorby I, Škola prof. Milana Knížáka
PŘEDMĚTY K UCTÍVÁNÍ Vizuální modly potenciálního náboženství
Teoretická část diplomové práce
Praha 2013
Kateřina Tichá
Kateřina Tichá
Téma Zadání diplomové práce, „Předměty k uctívání“, jsem volila tak, aby ukazovalo na „objektovost“ předmětů/soch/reliéfů. Objektem jsem v tomto případě rozuměla hlavně ready-made objekty, kterým jsem se dříve věnovala. Ale protože moje „Předměty k uctívání“ vznikaly klasicky sochařskými metodami, tj. byly vymodelované z hlíny a poté odlité do sádry a dalších materiálů, nyní nerozlišuji, zda se jedná čistě o objekty nebo o sochy (hranice mezi těmito dvěma médii je beztak často nedefinovatelná). V rámci obhajoby své práce budu používat termíny předmět, objekt a socha ve stejném významu. Nejde mi ostatně o klasifikaci toho, kam předměty zařadit z mediálního hlediska, chtěla bych se zabývat tím, o čem možná vypovídají. Budu se na ně dívat jako na možné objekty k uctívání dosud nedeterminovaného náboženství. Vysvětlím některé symbolické prvky, které se v sochách a reliéfech objevují, přitom bych ale chtěla nechat konečné rozřešení významu těchto obrazů na individualitě každého pozorovatele tak, aby byl nucen sám hledat ve věcech skrytý význam nebo funkci - i když to neznamená, že ji musí vždycky najít. Umění odjakživa produkovalo funkční předměty uctívání. Nesloužilo jen k výzdobě svatostánků, představovalo zobrazení víry jako takové, samo o sobě bylo (nebo ještě je) posvátné. Tato svátost se někdy přenáší do umění nenáboženského charakteru; i profánní umění dokáže navodit transcendentální zážitek. Moje „Předměty k uctívání“ mohou být modlami, zároveň ale zdůrazňují svoji zdánlivou funkčnost. Mají estetiku strojů, nástrojů, zbraní – a přitom jsou nefunkční. Ukazují však, že jsou připraveny funkci přijmout - totiž vstřebávat uctívání, které do nich vložíme. Mají potenciál stát se úložištěm posvátna, hierofanií. Jako kdyby víra a posvátno byly šperky, pro něž jsou moje sochy/reliéfy šperkovnicí – jsou připraveny na vložení významu, ale mohou zůstat i prázdné, přičemž nadále zůstanou onou šperkovnicí - modlou, ke které se nikdo nemodlí. Tradiční náboženství a jejich artefakty postupně ztrácejí důvěryhodnost, současnému člověku se zdají být od dnešního světa příliš vzdálené. Ale i bezvěrec (tedy bezvěrec ve smyslu nekřesťan, ne-žid, ne-muslim, ne-buddhista apod.) potřebuje ve svém životě předměty, které by mohl uctívat. Nevědomky vyhledává náhradu, jakési profánní modly, jejichž hodnota často
1
Kateřina Tichá
tkví pouze v citových pohnutkách majitele a nikoliv v jejich (většinou plytké) estetice (podle M. Eliada se podobné jevy nazývají „kryptonáboženské chování“ profánního člověka 1 ). Papírové reliéfy se zdají být jakoby posvátnými obrazy, možná zobrazují plán vesmírného universa, možná perpetum mobile vibrující božskou energií, ale mohou to být i jenom technické nákresy neexistujícího stroje. Záleží na pozorovateli, jakou možnost si vybere. Kovové objekty navíc předpokládají fyzický kontakt se svým „uctívačem“; jsou jako malé pouťové atrakce, jež mají umožnit smyslovou slast, ztotožnění a splynutí 2 . Nemají podstavu, na které by musely stát, jsou připraveny k „použití“ - ze všech stran je můžeme pozorovat a dotýkat se jich, čemuž napomáhá i jejich měřítko. Spoléhají na transcendentálnost nejen vizuálního, ale i haptického vjemu. Předměty k uctívání se nabízejí jako nové modly, ke kterým lze zacílit svoji uctívací potřebu. Nemají vypadat jako dosud známé modly, mají jen využívat některé jejich osvědčené konstrukční a kompoziční principy, aby v člověku vyvolaly účinek, který v něm obvykle probouzí obrazy náboženské. Nově tak vznikají univerzálně použitelné náboženské artefakty. Papírové reliéfy zobrazují objekty vždy z pohledu en face, jejž např. východoevropští křesťané považují za nejposvátnější zobrazení (Kristova tvář je vždy zobrazena z en facu). Kompozice jak reliéfů, tak i objektů/soch je většinou osově symetrická; pravidelnost působí harmonicky a magicky v indických mandalách i v piktogramech v obilí. Jasně čitelný je motiv kříže - symbol kříže a křížení dvou protichůdných os (energií) je tak hluboce zakořeněn ve všeobecném vnímání, že se mu ani nelze vyhnout, lze ho pouze usměrňovat. Tvary předmětů a motivy reliéfů se v zásadě skládají ze základních stereometrických prvků, jejichž jednoduchost působí čistě a magicky. Estetika založená na základní geometrii je podle mě oblastí, kde se zobrazovací principy posvátného a profánního světa setkávají. Ve vzniklých kompozicích můžeme najít výklady, které původně nebyly konkrétně záměrné, vznikaly nahodile. Ale protože se nemohu (a ani nechci) odpoutat od obrazů, které jsem kdy viděla, dobrovolně přistupuji na překvapování sama sebe. Hledám v sobě archetypální 1
ELIADE, Mircea. Posvátné a profánní. Vyd. 1. Praha: Česká křesťanská akademie, 1994, s. 19. Knihy ze světa. ISBN 80-85795-11-6. 2 REZEK, Petr. K teorii plastičnosti: esej o magicko-náboženských symbolech. 2., rozš. a pozměn. vyd. Praha: Ztichlá klika, 2011. Vědět víc (Victoria Publishing). ISBN 9788090464100.
2
Kateřina Tichá
znaky/symboly náboženství, které se v mých pracích samovolně objevují. To je ostatně princip, dle kterého pravděpodobně v minulosti vznikala stále nová zobrazení stejných (náboženských) námětů. Četné varianty symbolického komplexu lze považovat za nekonečné pokračování „forem“, které se v různých rovinách snění, mýtů atd. pokoušejí „realizovat“ archetyp. 3 Výklad symboliky předmětů k uctívání je zcela individuální. Se vznikem objektů se vlastně teprve formuje způsob jejich reference; zároveň s ideovým modelováním tvarů se rodí způsob jejich kódování. Když tedy nebudeme číst obrazy v rámci ikonografie žádného již existujícího náboženství, zjistíme, že není žádné správné (ani žádné špatné) vysvětlení. Každý jednotlivec může při vnímání objektů využít svou vlastní projekci 4 významů, které by se ani neměl snažit verbálně reprodukovat. Měl by je vnímat jako částečně nedešifrovatelné svazky významů, neboť obraz je třeba vykládat jako obraz, jako svazek významů, nelze ho popsat slovně, aniž by se něco zapomnělo nebo zkomolilo. 5 Předměty k uctívání, novodobé modly, čekají na naplnění smyslu, který jim určíme. „Nevědomí“, jak bývá (dle Junga) nazýváno, je „poetičtější“ – a dodejme že i „filozofičtější“, „mytičtější“ než vědomý život. Není třeba vždy znát mytologii, abychom mohli prožívat velká mytická témata. 6
ELIADE, Mircea. Obrazy a symboly: esej o magicko-náboženských symbolech. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2004, s. 122. Eseje a studie. ISBN 80-722-6902-X. 4 BENOIST, Luc. Znaky, symboly a mýty: esej o magicko-náboženských symbolech. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. Vědět víc (Victoria Publishing). ISBN 80-85865-49-1. 5 ELIADE, Mircea. Obrazy a symboly: esej o magicko-náboženských symbolech. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2004, s. 14. Eseje a studie. ISBN 80-722-6902-X. 6 ELIADE, Mircea. Obrazy a symboly: esej o magicko-náboženských symbolech. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2004, s. 12. Eseje a studie. ISBN 80-722-6902-X. 3
3
Kateřina Tichá
Proces vzniku Kromě urputného hledání ideově odpovídajících tvarů jsem během práce narážela na mnoho technických problémů, které vznikaly především kvůli volbě materiálu – hliníku a papírmašé. Ačkoliv jsem původně zamýšlela reliéfy pouze jako případné doplnění trojrozměrných objektů, nakonec vzniklo celkem pět větších (60 x 75 cm) a tři malé (23 x 32 cm) reliéfy. Všechny jsem modelovala tradičně z hlíny a poté jsem do hladka brousila sádrové formy, které slouží k vícenásobnému odlití. Dokonalé vyhlazení formy bylo nutné vzhledem k vlastnostem papírmašé, které samo vytváří žádoucí chyby ve struktuře. Vědomě jsem se tak vzdala esteticky lákavé struktury původně modelované plochy v zájmu zvoleného materiálu. Žádný odlitek není dokonalý, ale všechny jsou, troufám si říci, zajímavé – na první pohled se někdy dokonce nezdají jako z papírové hmoty a spíše vypadají jako tenká betonová skořepina. Drobné sošky jsem již od začátku práce chtěla odlít z hliníku, což se i přes mou zkušenost z minulého roku ukázalo jako hodně komplikované. Po mnohonásobném odlévání, broušení a formování každého modelu se nakonec podařilo všechny tři objekty odlít. Ale protože jsem musela i konečné hliníkové odlitky notně retušovat, byla jsem nucena zvolit pískovaný povrch předmětů. Pískování však způsobilo, že se objekty příliš třpytily, a proto jsem je nechala zoxidovat ve vodě a nakonec jsem povrch ještě přebrousila, abych docílila jen mírně kovového lesku. S ohledem na technické možnosti jsem s výsledkem docela spokojená, podařilo se mi naplnit svou původní představu. Navíc se kromě těchto odlitků z pískových forem možná ještě podaří odlít hliník na ztracený vosk - povrch by pak vypadal jinak. U zmíněných tří objektů jsem jako doplňující materiál vyzkoušela i bílý parafín a stříkaný beton. Tyto materiály mi umožnily zachovat některé původní detaily, které jsem musela kvůli odlévání do hliníku odstranit. I v těchto případech však realizaci doprovázela řada problémů (smršťování vosku, nedolité díry v betonu). V průběhu práce na prostorových objektech vznikaly i miniaturní modely z hlíny. Čtyři z nich jsem zaformovala a odlila do cínu. Protože ale přeci jen představují spíše cestu k výsledným tvarům, nebudou vystaveny.
4
Kateřina Tichá
Souvislosti Ve svých předmětech k uctívání jsem vědomě užívala kompoziční principy náboženských obrazů a hledala jsem estetické motivy z oblasti techniky (motory historických traktorů, komponenty velkých průmyslových strojů apod.). Ale nedá se říct, že bych se přímo inspirovala konkrétními umělci. Spíše zpětně si uvědomuji souvislosti, které bych nazvala podvědomými inspiračními vlivy. Základnou, bez níž by moje práce pravděpodobně vůbec nevznikla, je Duchamp a jeho první ready-mades, jejichž estetiku používám, i když v poněkud posunuté a řekněme více sochařské verzi. Už neskládám dohromady nalezené předměty, ale vytvářím novotvary jim podobné. Znamená to pro mě na jednu stranu svobodu tvarosloví, ale také mnohem náročnější proces volby při modelování objektů. Fascinace kompozicemi Jeana Tinguelyho mě nejspíš přivedla k technicistnímu jazyku reliéfů, které také vypadají trochu jako podivné stroje či diagramy. Moje prostorové předměty k uctívání mohou ve strohosti modelace připomínat některé sochy Karla Nepraše, ale na rozdíl od nich postrádají figurální motivy a ve své funkční podstatě se spíš blíží spotřebičům Krištofa Kintery. Nakonec musím uvést i svého oponenta, Tomáše Hlavinu, jehož tvorbu jsem před zahájením své práce příliš neznala, ale oslovila jsem ho právě proto, že po seznámení s jeho díly cítím jakousi spřízněnost v přístupu k věci.
5
Kateřina Tichá
Reflexe Myslím, že se mi podařilo naplnit to, co jsem si na začátku akademického roku zadala, a to jak po obsahové, tak po technické stránce. Předměty k uctívání v zásadě odpovídají mým původním představám, i když proces finalizace byl samozřejmě mnohem komplikovanější, než jsem původně očekávala. I přes vyčerpání, které nyní po roční práci na jednom problému pociťuji, hodlám v budoucnu využít potenciál rozvíjení tématu i použitých technologií.
V Praze dne 14. 5. 2013
Kateřina Tichá
6
