Rallye Show Velký Rapotín, II. díl Seznamovací jízdy Autor: Ladislav Kopelent, 14. 6. 2010 19:40 Předchozí díl pojednával o tom, co vše tým prožívá v období přípravy na soutěž. Tento je zaměřen na seznamování s tratí a vše okolo toho.
.c z
Všichni zúčastnění této akce si ještě v pátek plnili své pracovní povinnosti. Uvolnil jsem se pouze já, školu jsem neměl, tak to bylo jednodušší. Dostal jsem s Přemkem důvěru projet trať a sepsat rozpis pro obě posádky. Sraz byl na letišti v Rapotíně v místě servisní zóny. Vezl jsem na závodiště za Octavií karavan, aby část týmu měla kde přenocovat. Proti zvyklostem se jednalo pouze o část sportovců, i když obytný přívěs je prostorný, tolik nás ještě nikdy nebylo na akci akreditováno. Někdo měl dokonce akreditace dvě, třeba Shacki a Blesky. Tu jednu do auta, tu druhou na mez k trati pro dokumentaci nejen našich výkonů.
eW
R
C
Cesta to byla hrozná, začalo to již v Plzni. U benzinové pumpy jsem si potřeboval s rozměrným přívěsem trochu nadjet při odjíždění od stojanu. Paní čepující u vedlejšího stanoviště toho využila, byl jsem pomalý a paní se mi tam nacpala. Byl to od ní manevr jako ve Formuli 1, kde byl aktér Schumacher, už ani nevím, kdo ho prohnal v šikaně po trávníku. Jela tak dvacet, kdybych již neměl rozlámaný přední nárazník a strach, že ho o ní utrhnu, tak jsem jí popostrčil. Chtěl jsem jí několikrát předjet, ale chybí mi rychlost, auta jedoucí ve vedlejším pruhu byla příliš blízko. Vždy jsem se po vykouknutí poslušně vrátil za ní. Skoro na každém semaforu preventivně ubrala a vyčkala na žlutou a rozvážně zastavila, ve vedlejším proudu projeli ještě i dvě auta. Konečně přejela do rychlejšího pruhu, její rychlost do 40 km/hod naznačovala, že má v úmyslu nadále zdržovat plynulost silničního provozu.
Foto: Aleš Kovář
Na Domažlické, co jsem měl obchod s autodíly, nyní je tam rallye bazar, to znám jako své boty. Levý pruh končí, jsem nalepen na trolejbus přede mnou, paní daleko, za ní kolona jak hrom. Trolejbus zastavuje, paní přijíždí a cpe se mi mezi auto a karavan. Jsem z toho úplně hotov, v tom vedru stahuji okno, ruším účinnost klimatizace a z okna na ni volám: „Matko, tam se nevejdete, ten vlek sám nejede.“ Trolejbus již pomalu zastavuje na pět set metrů vzdálené zastávce a paní konečně chápe, a ač nerad pouštím ji před sebe, nemám odvahu se rozjíždět, pokud je v mé těsné blízkosti. Přemítám, co jsem komu udělal, kdo mě za co trestá. Jedu zdrcen a otupen za ní až na konec města. Tam bez varování prudce brzdí, nadjíždí do leva, aby mohla odbočit vpravo. Ještě, že nemá za sebou tu bednu co já, ani nechci domýšlet, co by s ní vyváděla.
.c z
Nabírám ztrátu již na začátku v první sekci a doba časové kontroly v Rapotíně se neúprosně blíží. Cestou k dálnici mi mává postupně několik holek, že by mě znali ze soutěží. Čistím si zašpiněné brýle a je mi hned jasný důvod jejich aktivit, většinou jsou hodně opálené. Konečně dálnice, při každém kamionu, který předjíždím, vlaji jako fangle, to je luft. Nejednou zúžení do dvou pruhů, práce na silnici, omezení na 80 km/hod. Pomalost mých předjezdců mně rozčiluje, čas se krátí. A hle, za dopravní blikající šipkou na vozíku stojí zaparkovaná Octavie od firmy "Pomáhat a chránit". Přemítám, jaké to bude bodové ohodnocení, jak veliký průvan v peněžence, jak mě dlouho zdrží. Míjím výběrčího protáčejícího v ruce plácačku a jsem rád, že jsem měl před sebou ten safetty car. Kousek před Tachovem volám Přemkovi, že mám zpoždění a ten jako správný mitfára mě po telefonu navádí až na místo určení.
R
C
Zaujímáme místo na kůrou poseté letištní ploše, hned vedle buřt stánku. Toto místo označujeme jako schůzovní pro večerní jednání týmu. Na trať vyrážíme s Golfem starší generace, kterým přijel Přemek. Je benzinový, doufám, že Golf bude rychlejší než Octavie, které opět nejde turbo, také to není takový rozměrný autobus. Auto je to pěkné, sice má dost najeto, ale je plně vybaveno, má stejné klima jako to mé. To půjde, nakonec zjišťuji, že rozměrově to bude asi stejné, že by to výrazně jelo víc než to mé, se také říci nedá. Pomalu bychom měli oba přemýšlet o něčem novějším.
eW
Vím, že na Maevada v psaní rozpisu je spoleh, píše rychle, je pohotový, nic nezapomene zaknihovat. Nežvaní do toho, trať zná, vždyť je skoro místní. Sám pro svoji potřebu si doplňuje orientační body. Nebudu se tady zmiňovat o každém kameni na trati. Profil tratě je převážně rychlý, okolo rybníka je několik pěkných protahováků. Líbí se nám i nepřehledný horizont v lese na půli cesty. Celkově máme z tratě dobrý pocit. Nelíbí se nám pouze konec vložky z opačného směru, kde je pět set metrů rovina z kopce do cíle, po zatáčce, která je téměř na plno. Robertovi sděluji, že by to spravil takový menší retardér z gum na snížení maximální rychlosti, těch, kteří jí disponují. Pro mě by to byl lepší požitek z jízdy. Tyto úseky nejsou rallyové, nic nevypovídají o zručnosti posádek, pouze demonstrují výkon a sílu některých aut.
.c z C
eW
R
Projíždíme ještě dvakrát trať tam a zpátky, několik úprav zatáček, kde jsem hýřil optimismem. Se zájmem pozorujeme cestáře, kteří zalepují díry v roztlučeném asfaltu. Pracují na slunci, které pálí jako čert. Dalším našim průjezdem mají techniku již ve stínu lesa, kde jsou dělníci, a tak, sedí v traktoru a odpočívají. To ty díry určitě nezalepí. Uvidíme odpoledne až dorazí zbytek týmu. V rámci urychlení všech činností po kontrole rozpisu odjíždíme směr Plzeň a Maevad přepisuje za jízdy rozpis pro Tomáše a dalších několik zvaných spolujezdců z řad reklamních partnerů. Bez té maringotky za zády to jde podstatně rychleji, trochu hučí zimáky na Přemkovo Golfu, ale co, takové vedro není, pouze něco kolem 30 stupňů. Máme možnost si prohlédnout i měřící Octavii, z tohoto směru je dobře vidět na dálku, obráceně jsem ji zahlédl až při jejím míjení. Výběrčí mají plno práce a solidní řadu čekajících na kasírování. Jsme v Plzni, Přemek jde na odpolední a mě čeká ještě mnoho úkolů, tak se loučíme. Musím ještě pro brýle do optiky na náměstí, jsou multi fokální. Paní vše podrobně vysvětluje, jak se mám s nimi sžít a neublížit si. Mám si prohlédnout náměstí a říci ji jak vidím. Je to pěkný pohled, už na chodníku vedle krámu dvě holky v krátké sukni. I u kostela na náměstí je to hezké, dokonce vidím i na druhý konec náměstí, to je snad ještě lepší. Na dotaz jak jsem viděl, odpovídám: „Úplně perfektně.“ Ještě se mám podívat na ní, rovná mi ty držátka za uši, a ptá se: „Je to lepší?“ Není důvod jí něco namlouvat, a tak ji sděluji: „Venku to bylo lepší.“ Chce zase upravovat brýle. Říkám jí: „To už sedí dobře.“ Nějak jsem se nechal unést dojmy z prvních pohledů venku, ono těch dvacet let navíc jí nikdo neodpáře. Musím na garáž a to mě čeká cesta tramvají, kterou jsem již delší dobu nejel. Vše probíhá dobře, nastupuji dokonce i do toho správného kolejového vozidla. Zakopávám o poslední schůdek, vím, upozornila mě na to v optice. Potíž je, že nevím kde štípnout lístek, na obrazovce není otvor kam ho strčit. Slečna vidící vidláka z vesnice ochotně vysvětluje, na co ta kravina slouží a sděluje: „Lístky se označují tam vedle u tyče.“ Na té visí nějaký unavený mladík a opírá se o tu skříňku, kterou hledám. Je nevrlý, že musí opustit své teritorium, něco mumlá, špatně slyším, nevím co mele, ani to vědět nechci. Jsem rozrušen, takto jezdit ve stoje, bez možnosti manevru po kolejích, to mě děsí, chytře jsem ještě nastoupil do druhého vagonu. Nevidím na trať, kolíbe se to víc, než když jsme jeli s Přemkem s Favoritem na vyteklém zadním tlumiči. Připadám si, jako kdybych byl v soutěžáku vzadu
v kufru, tam co nejsou sedačky.
eW
R
C
.c z
Po vystoupení z vozu jdu na oběd do hospody U komína a stále mě vrtá hlavou, proč se dveře tramvaje někdy otvíraly v zastávce a někdy ne. Měl jsem obavy, až bude můj čas opustit palubu, aby ty dveře otevřel, nerad bych přejel. Žádné hlášení: „Dveře se otvírají, dveře se zavírají, opusťte dveřní prostor.“ Podobná hlášení zazněla na vojenském útvaru na Borech z brány na deveťárnu. Hláskou znělo: „Velitel přijíždí.“ Po chvíli: „Velitel odjíždí.“ To bylo několikrát v sobotu za dopoledne při PHD, než se tramvajáci střídali a velitele vysoukali ze soupravy. Po chvíli se zmrskaný jako carský důstojník zjevil na bráně a s velkými potížemi přepotácel nádvoří na štáb.
Jedno pivo žízeň neuhasí, odkývnu další, jídlo stále nenesou. Dávám se do řeči s dalším štamgastem sedícího u stolu. Ptám se ho, jestli jezdí tramvají, prý ano, že je sociál, informuje mě, že tuto vymoženost dnes již využívají jenom študáci a důchodci. Dozvídám se, že jsou tam jakási tlačítka na těch vozech u dveří a ty se musí mačkat, aby se dveře otevřely. To jsou novinky, já jsem při poslední jízdě házel paďana jako vstupné do kasičky u strojvedoucího, ten vždy ochotně otevřel, protože na konečné z kasičky ty drobné vysypal a měl něco na přilepšenou. Dnes je to pokrok, to je marné. Ještě, že stáli na refíži další pasažéři, jinak bych prostál závody na zastávce. Ten pingl to jídlo pořád nenese, to už mám třetí pivo. Vyjdu ven, to je rána, to je hic, teď ještě ten kopec vylézt nahoru. Jsem nahoře u zimáku, úplně zmožen, vyčerpán, dehydrován, musím do jednací síně na jedno na stojáka. Já už bych na tu garáž jinak nedošel. Lomcuji z vraty u garáže, asi jsem je zamknul, to sice dělám vždycky, ale teď, když nemám klíče, které jsem zapomněl v Octavii, tak se mi to nejeví jako ne úplně dobrý nápad. Házím opatrně kamínky do okna, abych ho nerozbil, to už se mi jednou povedlo. Za oknem spí po noční moje žena, ta bude mít radost. Kamufluji to a volám na psa: „Falko jsi tam, nespíš náhodou.“ Už je v okně, ne pes, ale manželka. Komisně se mi ptá: „Co tomu psu chceš?“ Šoupu pokorně nohama v trávě a jen tak pronesu: „Já nemám klíče, nechal jsem je v autě.“ Rezolutní odpověď zní: „Pes ti je
nedonese, dojdi si pro ně.“ Je pořád nad věcí, já pořád bez klíčů, nemohu moc tlačit na pilu, tak jí odvětím: „Auto mám na letišti v servisu.“ Asi se babi začíná nějak víc probouzet a odvětí: „Tak to máš smůlu, já jdu spát, jsem po noční.“ Tak to asi na závody nepojedu, naložit se musí doprovod, auto atd., zkouším to jinak: „Já jsem vlastně přišel za tebou a nechtěl jsem tě budit, ale když už jsi vzhůru…“ Rychlá odpověď: „Já ti raději hodím ty klíče a jdi si do garáže.“ Osobně provádím nakládku všeho potřebného i zbytečného, ale mám zase jistotu, že když to vezu, tak to nebude třeba. Za vlast padly dvě dvoulitrové pet lahve limonády, čurám jako koroptev, potím se jako vrata od chléva, ale musím makat, syn Martin stále nikde.
eW
R
C
.c z
Konečně se objevuje, pomáhá mi se zbytkem nakládání a vyrážíme směr servis. Jedu s Přemkovo náčiním po ose, aby si čerstvý motor sedl, najede to špatně, v servisu bude třeba auto doladit. Avie s autem za sebou na platu do kopců sotva leze. To má tři a půl litrový motor s turbem. Konečně jsme na místě. Servis je již notně zaplněn, asi jsme jedni z posledních přijíždějících. Za karavanem identifikuji stan Duda designu, za chvíli se objevuje Vláďa Duda, také Dáša Dudová, do nahrávacího video týmu patří ještě Duda ml. a fotograf Aleš Kovář, to je syn Dáši sestry. Shackiho Audi parkuje také poblíž, tak už chybí jenom Přemek s Radkem, kteří přijedou později. Umísťujeme techniku na svá místa, stavíme stan.
Následují přejímky, technická kontrola soutěžních vozidel. Potom jejich zvednutí na stojany do pracovní polohy pro mechaniky. S Tomášem Wankou si jedeme projet trať, zdá se mu zbytečně moc poznámek v rozpise. To ještě nejel s Láďou Křečkem, ten má rozpis ještě dokonalejší. Občas doplní nějakou pro něj důležitou poznámku, či úpravičku v rozpisu. Ono to není zas tak jednoduché to nadiktovat a zapsat tak, aby se v tom ten druhý také vyznal. Potom usedá Vláďa Duda a odmítá rezolutně číst jedničkové, dvojkové a trojkové zatáčky, že to je rovina. Před tím jsem to vysvětloval Tomášovi, že musí být zaknihovaná každá zatáčka, že to potom jezdce, ale i spolujezdce mate. Na konec Vláďu přesvědčuje jeho žena Dáša a tu poslechnout musí, protože kázeň musí být, tak to má být, tak je to správné. Ještě před sebe pouštím rychlou bílou Octavii, v domění, že je to KIT CAR bratří Kašparů, ale osazenstvo v autě mě vyvádí z omylu, že je to někdo jiný. Ani nevím proč mě nepřekvapilo, že toto auto leželo krátce po startu druhé RZ v potoce. Byla to technika předjezdce, to by nemělo být, aby boural předjezdec, ten má jiné úkoly na trati. Bourat je výsada nás jezdců. Nevím
možná se pletu, jsem ze staré školy.
.c z
Končíme seznámení s tratí, Přemek již také dorazil a je plně seznámen s nástrahami zdejší tratě. Řešíme plnou funkčnost syrového auta pro Maevada. Současně vyvstalý problém se spolujezdci, kteří měli do klání mimo Tomáše Wanky a Vládi Dudy nastoupit a svoji účast odřekli. Petr Šedivec vypadl z kola hned v úvodu, on by k tomu soutěžení zase čuchnul a to by možná pro něho nebylo dobře. Škodu 1000 MB má pod plachtou a až bude sám chtít, tak ji možná odkryje a usedne do ní, pokud najdu odvahu usednu vedle něho. Ruda Hubač jako garant našeho soutěžního dění měl na baráku elektrikáře a vzhledem k tomu jaké bylo horko, a že mu bude co nevidět sedmdesát let, tak byla jeho omluva akceptována. Franta Kříž z písmo ateliéru měl oslavu v rodině a to narozeniny své dcery, to jsou také jasné důvody. Pavel Lavička ze Selgy měl šichtu jak v sobotu, tak i v neděli ve firmě, to znám ze svého bývalého podnikání, zákazník je náš pán a termín je pro nás svatý, on by také příště mohl jít jinam. Jirka Frána z Třemošné slíbil své paní, že s ní absolvuje výlet, sliby se mají plnit. Mája Majer z Würthu měl také nějaký neodkladný program. A to by bylo tak ještě na stránku, kdo a proč nenastoupil. Tíha odpovědnosti nakonec zůstala na Tomášovi Wankovi a Vláďovi Dudovi. Jediný kdo otevřeně řekl, že nepojede, byla kameramanka Dáša Dudová a důvody pochopitelné. Necítí se na to a měla by strach, ona ho měla stejně o svého manžela, požádala mě, abych jí ho přivezl celého.
eW
R
C
Pokračování zase zítra...
