Past na rovníku. rovníku mohla vyjít. V předmluvě. Původní představa

VÁŠ KLÍČEK

RECENZE

Milí čtenáři,

Past na rovníku

červencové číslo jsme chtěli pojmout letně až prázdninově. Všechny příspěvky jsou monotematicky zaměřené na cestování, protože cestování k prázdninám a dovoleným prostě patří (i když nejen k nim). Můžete si přečíst rozhovor s autorem a cestovatelem a do recenzí jsme vybrali jak cestopisy, tak i turistické, nebo chcete-li „cestovatelské“ průvodce.

Tajemná Indonésie I

Psát recenzi na cestopis slavné cestovatelské dvojice Hanzelka a Zikmund je trošku zvláštní pocit. Víte, že Hanzelka a Zikmund jsou legendami ve svém oboru; víte, že máte před sebou výjimečnou knihu, o které všichni ví – aniž by ji dostali do ruky, že je skvělá. A to proto, že cestopisy od H+Z prostě nemají chybu. Ale v případě Pasti na rovníku má recenzent úkol poněkud ulehčen. Past na rovníku je totiž výjimečným počinem i na poměry Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, této československé cestovatelské dvojice. Recenzent má před očima knihu, která nejen svým provedením, i svou historií převyšuje všechny cestopisy, které jsou nyní na českém knižním trhu k dispozici.

Nenechte se zdržovat dlouhými úvody a vzhůru na cesty. Redakce

www.knihovnice.cz/reklama/#reklama-klicek

3

Nebudu představovat pana Zikmunda a Hanzelku, to je jako kdybych vám řekl, že sůl je slaná a cukr sladký. Jejich cestopisy byly tak populární, že v den, kdy se dostaly na pulty Knihy, stála se na ně mnohahodinová fronta. Hanzelka a Zikmund však odsoudili „spřátelenou návštěvu“ okupačních vojsk v roce 1968, takže následoval zákaz další publikace. Znamenalo to, že vyprávění o jejich druhé výpravě, kterou absolvovali v letech 1959 – 1964 po Oceánii a Asii zůstalo čtenářům nedostupné. Jiří Hanzelka se jeho vydání už bohužel nedožil, zemřel před šesti lety. Miroslav Zikmund však našel zdatného pomocníka v cestovateli Ru-

dolfu Švaříčkovi, díky kterému Past na rovníku mohla vyjít. V předmluvě pan Švaříček říká: „Původní představa knižního projektu TAJEMNÁ INDONÉSIE byla skromně drobná. Obdobně jako v našem předchozím titulu TAMTAMY ČASU, i zde měl být text dvojice Jiří Hanzelka – Miroslav Zikmund „jen“ historický vstup do současné Indonésie. Ke snímkům H+Z se však z archivu nečekaně vynořil unikátní původní text, který perem

pana Zikmunda dále vyzrával. Projekt se rozrůstal, kniha utěšeně kvasila...“ Ano, máme před sebou vpravdě monumentální projekt. Na více než čtyři sta stranách velkého formátu jsme svědky úžasného dobrodružství. Podmanivý, působivý a strhující text doplňují velkoformátové fotografie, které vám vezmou dech svou autentičností a syrovostí. Samotný text je místy protkán

emocemi místa, kam se evropský člověk hned tak nedostane, jsme svědky mnoha příběhů vyprávěných těmi nejlepšími vypravěči. Sílou samotného cestopisu je, že nepřináší zidealizovaný pohled na tuto oblast – popisuje její realitu v šedesátých letech a nevyhýbá se ani politickým okolnostem této části světa. Autoři však své poznatky nekomentují, přinášejí objektivní pohled nezúčastněného pozorovatele. Vypráví o střetu dvou světů – dávného, který je v Indonésii stále silně přítomen, a nového, který se již energicky hlásí o své „místo na slunci“. Jako bychom byli svědky odcházejících časů, odcházejících tradic a tradičního způsobu života. A to nejen ve vyprávění, ale i ve fotkách. Číst tento cestopis je tak poměrně mrazícím zážitkem, i když do určité míry smutným. Past na rovníku je luxusní knížka, která bude ozdobou vaší knihovničky, a ke které se budete často vracet. Tomáš Fojtík

[email protected]

KLÍČEK KE KNIHÁM www.knihovnice.cz/klicek číslo 11, červenec 2009

RECENZE

Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan

Po návštěvě knihkupectví s krátkou zastávkou v sekci cestopisů by člověk mohl nabýt dojmu, že co Čech, to nejen muzikant, ale i cestovatel a pisálek. Regály jsou plné knih, knížek a brožur o tom, jak kde kdo vytáhl paty a hned měl potřebu sdělit světu tuto skutečnost. Při podrobnějším začtení pak čtenář zjišťuje, že často jde o opsané deníčky s drobným vykrádáním textů z encyklopedií, přičemž Wikipedie je díky snadnosti kopírování jedním z častých zdrojů. Publikace Lukáše Synka se od výše napsaného liší jedním zásadním faktem. Nebyl na cestě měsíc, ale půl roku a absolvoval minimálně 25 000 km. Za tu dobu už přece jen člověk získá cestovatelské zkušenosti, vhled do krajiny i kultur, jež na cestě míjí. A navíc, byť poněkud klouže po povrchu věcí a zemí (na 237 stranách se nedá podrobně uchopit šest procestovaných zemí), drží tématickou linku, kterou má kniha už v samotném názvu. Historická existence dávné obchodní trasy známé coby Hedvábná stezka se v knize zhmotňuje v nejrůznějších souvislostech. Nejde o pouhopouhý popis cesty. Text je oživený nejrůznějšími historickými i přírodovědnými zajímavostmi. Bohužel právě tady se vloudily některé z nepřesností. Například při popisu vzniku travertinu nejde o to, že „se na vzduchu sráží nerozpustný uhličitan vápenatý“, neboť travertin dokáže přirůstat i pod vodou, tedy bez přítomnosti vzduchu. Navíc je uhličitan

4

vápenatý málo, ale přece jen ve vodě rozpustný. Některé z informací hraničí s aprílovým žertem, ale aby vyzněl, měl by být mezi „seriozními“ informacemi jako vtip označen. „Na jaře roku 2006 zahájil turkmenský prezident distribuci džusů populacím varanů. Zoologové tvrdí, že takto nadměrný přísun vody a vitamínů může u varanů vést k neobyčejnému rozvoji mozku. Obávají se, že by varani mohli časem odzbrojit zásobovací oddíly a dokonce přejít do útoku.“ Informace hodná bývalého deníku Super, který občas s Bleskem závodil o to, kdy vypustí do světa větší hovadinu. Zavádějící je i informace o vodních nádržích v Buchaře. „Poněvadž jejich voda sloužila snad ke všem účelům, Buchara kvůli nim neblaze proslula svými epidemiemi moru.“ Souvislost mezi znečištěnou vodou a morem, který způsobuje tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis je zhruba stejná, jako vztah mezi benzínem a zvyšujícím se počtem úmrtí za

volantem. Bakterie moru totiž mezi lidi roznášely blechy Xenopsylla cheopis parazitující na krysách a voda v šíření nemoci nehrála nijak zásadní roli. Na cestě manželé Synkovi během svého „hedvábného“ putování exponovali přes 5 000 snímků, takže bylo z čeho vybírat. Do knihy se následně dostala necelá dvoustovka fotografií, z nichž 6 je černobílých, a každá země je uvedena stručným přehledem základních dat jako je oficiální název, rozloha, HDP či měna. Je-li ambicí autora nejen informovat, ale i donutit čtenáře k přemýšlení, dá se v textu najít mnoho zajímavých paralel. Jeden příklad za všechny: když v „turecké“ kapitole popisuje krádež vajíček bourců Číňanům a následné rozšíření chovu bourců a pěstování moruší v Evropě, autor vtipně poukazuje na to, jak mnohanásobně to dnes Číňané vracejí krádežemi technologií a kopírováním nejrůznějších výrob. Nechybí ani vtipné postřehy. Návštěva v Institutu pro výzkum čaje demonstruje, kterak dosažená pozice zdaleka nemusí obnášet vzdělání v oboru. Obdobná situace u nás bývávala markantní za dob dosazování „politicky spolehlivých“,

leč profesně neschopných „ředitelů“ v dobách budování reálného socialismu. Turecký ředitel na rozdíl od studentky institutu ani neuměl anglicky,

balisty Nedvěda. Z hlediska plynulosti textu působí rušivě někdy až příliš časté odkazy na sebe sama. Najdou se stránky, kde je odkaz i 3x. (třeba strana 155). Do knihy by měl nakouknout každý, kdo se do některé z popisovaných zemí chystá. Dozví se, jak se v nich cestuje „doopravdy“. Ne tedy z pera (klávesnice) hotelových turistů, kteří se v zemi mihnou a později rozdávají „zasvěcené“ rady. Navíc závěr knihy tvoří přehled použitých a doporučených zdrojů, přičemž velká část odkazuje na česky psané materiály, což může usnadnit přípravu cesty i někomu, kdo zrovna není silný v kramflecích při práci s cizojazyčnou literaturou. Navíc má kniha on-line přílohu, což rozhodně není běžná záležitost. Nejde o knihu, která by byla ozdobou knihovny, ale o praktický návod a užitečného pomocníka pro běžného cestovatele v původnějším smyslu tohoto slova. A o to evidentně au-

ani nevěděl nic o čaji, ale když už přišla „návštěva z Akademie věd ČR“, byl by hřích nezjistit si nějaké informace. Například jaké je křestní jméno fot-

torovi šlo. Topí Pigula

[email protected]


ROZHOVOR S OSOBNOSTÍ

Miroslav Náplava Kdo jiný by mohl být osobností tohoto čísla nežli autor cestopisů. Zpovídali jsme dokumentaristu a cestovatele, zakladatele sdružení pro cestopisnou dokumentaci Camera Incognita, Miroslava Náplavu. Zajímalo by mne, jak máte seřazenou knihovnu a jak vlastně Vaše knihovna vypadá? Jaký prostor knihám věnujete? Systém řazení knih v mé knihovně je dán žánry a četností, s jakou je beru do ruky. Zato periodickým se dá nazvat jejich pobyt na určených místech. Jak jich ubývá z polic, tak v přímé úměře vznikají komínky na koberci, posteli, stole, okenních parapetech... Až je překomínkováno a do lože se dostanu úzkou cestičkou mezi nimi, přijde neodvratně den, kdy se pustím do jejich zpětného zařazování. Impulsem k roztřídění bývá například nešťastné zakopnutí s dominovým efektem. Tahle úklidová nedůslednost je u mě patrně pozůstatek vzdoru proti dávnému rodičovskému peskování, proč že mi ta která kniha leží „už“ dva dny na stole, když má být v knihovničce. Argument, že ji mám rozečtenou býval smeten vysvětlením, že když ji nečtu, mám ji hned uklidit. Jako pubescent jsem šílel, to snad pochopíte. K tomu se vždycky zasměji, když se mi amatérští vykladači osudu snaží namluvit, že narozen ve znamení panny vynikám zajisté bigotní pořádkumilovností. Ale knihovna své členění rozhod-

5

ně má, každý žánr má své místo. Vím kam šáhnout, ale to i v případě toho komínku. Knihovničku mám v každé místnosti bytu, stejně jako Ernest Hemingway ve své kubánské fince, knihy nechybí ani na toaletě. Své pevné místo mají i kuchařky v regálech kuchyňské linky. Kniha je jednoduše předmět mé každodenní činnosti. V jednom rozhovoru jste říkal, že nakupujete knihy převážně v antikvariátech. Máte stále co objevovat? Jak často do antikvariátu zajdete a který nám doporučíte? Do antikvariátů vstupuji stále jako Indiana Jones do tajemného podzemí kdesi v tropickém pralese. Zatímco on musel s ostražitostí hlídat smrtící pasti a nástrahy, já se musím hlídat, abych nakoupené knihy zvládl odtáhnou k domovu. Antikvariáty navštěvuji pravidelně v každém městě a dokonce i zemi. Každá kniha tam má svůj tajemný příběh. Někde napoví exlibris či razítko bývalých majitelů. Jindy najdu desítky let staré založené novinové výstřižky vztahující se ke knize nebo tématu o kterém pojednává. Ostatně, pokračování na další stránce


pokračování z předchozí stránky

dělám to taky. I v antikvariátech platí známé heslo magazínu National Geographic „Stále je co objevovat...“ Knihy kupuji i kvůli výtvarné a typografické úrovni, dílka např. z let šedesátých jsou v porovnání s mnohými výplody dnešních „grafiků“ Sixtinskou kaplí stylové čistoty a umu. Doporučit nějaký konkrétní? Uf, v každém z nich objevím tu a tam něco zajímavého, ať už jsem v Brně nebo Praze. Prozraďte mi Vašeho oblíbeného autora (autory). Máte nějaký srdcový titul, ke kterému se vracíte? Stejně jako symfonický orchestr dosahuje barevnosti tónů pestrým nástrojovým obsazením, tak i v mém pojetí vnímání literatury preferuji pestrost. I vám se určitě stává, že civíte u otevřené lednice plné dobrot jako na televizi a nejste schopni identifikovat své chutě. Přesně takové mám i chutě čtenářské. Neumím si představit, že bych v jeden den dokázal číst Babičku a pak Zelené pahorky africké. A nádavkem povídky A.C. Clarka. Čtu podle nálady. Seznam oblíbených autorů by dal dlouhý seznam. Takže snad co čtu právě teď – Ismaila Kadareho Krvavý duben. Máte dceru školního roku, čtete jí před spaním? Nebo už čte sama? Alexandře je devět let a jako čtenářka se opravdu „potatila“. Přečetla tře-

6

ba všechny svazky Harry Pottera. Zažíváme spolu pěkné čtenářské dýchánky, třeba dvě hodiny se vedle sebe povalujeme každý se svou knihou. Je velkou milovnicí komiksů, teď ji uchvátily stripy kocoura Garfielda. Ale také si hodně vyprávíme smyšlené příběhy, třeba detektivní kvízy. Fantazii má opravdu slušnou, zrovna sepisuje dílko o příšerách a monstrech. Jen věřím, že se v něm neocitnu i já. Jak vnímá to, že tatínek je cestovatel? Asi jako každé dítě, je ji to v podstatě fuk. Důležitější pro ni je, když si spolu něco zahrajeme. Třeba na kosmickou loď. Ale jak roste, tak se víc ptá. Nikam ji netlačím. Když jsem napsal knihu Plavby „sebevrahů“ o mořeplavcích na balzových vorech, tak jsme postavili velký vor z více jak tisícovky pet láhví, namalovali inckého velmože na plachtu a o prázdninách spluli Baťův kanál. Byla nadšená a dokonce si řekla sama o knihu. Zatím ji nečetla, stačila obrazová příloha. Uvedení knihy pro mladé čtenáře Honba za obřím červem vydané v Albatrosu si ale nenechala ujít. Když jsem ji řekl, že je to v čase kdy má ještě školní výuku, tak chvíli přemýšlela a našla řešení: „Napíšeš mi omluvenku, třeba rodinná událost.“ S tím jsem musel souhlasit. Co říkáte na přesycený knižní trh? Má v dnešní době vůbec smysl vydávat nové knihy v takovém množství?

I mě občas přepadne chmura, když v knihkupectví stojím před plnými regály třeba cestopisů. Ale stačí, abych se začetl do několika z nich a nestačím se divit, co lze dneska všechno vydat za matlaniny. Kolikrát se divím, že mnozí autoři, redaktoři, korektoři a grafici uvedení v tiráži brutálních knižních paskvilů nespáchají raděj harakiri. Pochopitelně můj názor berte jako subjektivní. Nevím, kolik čtenářů si myslí o mém psaní totéž. Sám jste autorem několika titulů, jste spokojen s jejich prodejem a propagací? Vyjma jednoho titulu, který nejmenované nakladatelství z čiré neschopnosti doslova zasklilo jsem spokojen. Titulům svěřeným nakladatelství Jota se dostává všestranné péče. Pochopitelně se na propagaci jako autor aktivně podílím. Píší Vám čtenáři své názory či reakce na Vaše knihy? Ano a jsem za to vděčný, zpětná vazba je důležitá. Například kniha Cuba Libre vyvolala velmi slušnou polemiku a v drtivé většině čtenáři, kteří se na Kubu vydali, s námi souhlasili. Tvrdím, že obraz Kuby je u nás líčen velmi černobíle a k tomu nesmírně pokrytecky. V případě „objevu“ polozapomeutého Čecha Eduarda Ingriše dostávám obvykle reakce vyjadřující překvapení, že někdo tak úžasný opravdu žil, byl náš krajan a tak málo se o něm ví.

Jak je pracné najít nakladatele pro vydání cestopisu? Měl jsem to štěstí, že jsem nikdy složitě nehledal. Dneska mě nakladatelství spíše uhání. Termíny jsou neúprosné. Poslední tituly vyšly pod brněnským knižním domem Jota, kde mám skutečně parádní podmínky. Nemám důvod měnit. Měl jste možnost se někdy podívat do Tibetu? O nedodržování lidských práv se v poslední době mluvilo poměrně často, hlavně při loňských Olympijských hrách. Jak na Vás působí fakt, že se hry mohly konat v zemi, která x desítek let okupuje jiný stát? V Tibetu jsem nebyl, ale chtěl bych tam jet jednou vlakem. Tu otázku byste měl spíše položit těm, co olympiádu Pekingu nejprve přiklepli a pak státníkům, kteří z tribun bratrsky kynuli s čínskými soudruhy. Čína je ekonomická velmoc, takže doslova platí „držet hubu a krok“. A co mi připadlo nejohavnější? Když těsně před začátkem her někteří „osvícení“ politici začali sportovce nabádat k neúčasti z „morálních“ pohnutek. Že je hanba nefackovala. Zatímco politik tlachal, sportovci na sobě tvrdě léta dřeli. Arogance a pokrytectví. Procestoval jste hodně zemí stopem, myslíte si, že dneska je tento druh cestování bezpečný? Na tom se nic nezměnilo, jen se díky bulváru spousta věcí zdémonizovala.

Ostatně podle některých televizních reportáží se do nočních ulic vydává jen sebevrah. Co platí, je držet se při autostopu některých pravidel. Třeba samotná blondýnka v upnutém tričku a sukénce stopující někde v Turecku si opravdu o něco koleduje. Autostopem jsem třeba absolvoval cestu Skandinávií do někdejšího Leningradu. Nezapomenutelný zážitek. Co si na své cesty vždy berete a naopak ne? Na jak dlouhé časové úseky nejčastěji vyjíždíte? Vždycky přibalím minimálně jednu knihu. A zápisník pochopitelně. Nejčastěji jedu na dva, tři týdny. Moje filozofie je vracet se do té či oné země opakovaně než tam trávit několik měsíců. Pochopitelně to souvisí i s dcerou. Bylo by mi po ní smutno. A co si neberu? Třeba deštník. Ten je v pralese k ničemu. Nedá mi to, ale také se musím zeptat na Kubu. Kolikrát jste na ní byl a kdy plánujete cestu znovu? Při práci na knize a filmu Cuba Libre, jsme se s Petrem Horkým v průběhu pěti let vydali na Kubu pětkrát. Kuba je strhující karibská divoška, určitě to není svobodný ráj, ale taky ne zdecimovaný kout planety. Základní problém je, že spousta kritiků nahlíží na Kubu očima Evropy. To nelze, má naprosto odlišné tradice. A jako vždy, prim hraje ekonomika, zatímco napřípokračování na další stránce



klad Španělsko či Kanada investují do turismu na ostrově „svobody“ miliardy eur, u nás se trvale opakují výzvy typu „nejezděte na Kubu, podporuje tím zrůdný režim“. Blbost, nejdřív musíte na vlastní oči vidět, jak to kde vypadá. Pak můžeme něco dělat, média dokážou nebývale zmanipulovat veřejné mínění. Pozor, netvrdím, Že jsou lidská práva na Kubě v pořádku! Ale proč nám tak nevadí jejich porušování v jiných zemích? Na Kubu se rozhodně jednou vrátím, ale máme rozjetých a nedokončených řadu projektů. Kostlivcem ve skříni je třeba naše sedmiletá práce na Maledivách, kde jsme třeba natáčeli na zakázaných ostrovech a objevili největší potopenou loď, nebo

Klepu na dřevo, naštěstí ne. A zase klepu...

Jak dlouho trvalo dát dohromady knihu Cuba Libre a DVD?

Některé evropské země se tváří velmi kosmopolitně. Myslíte si, že je opravdu možné soužití všech bez jakéhokoliv problému, či skryté diskriminace?

Pět let cest a další rok psaní a střihu. Krásná práce, mám na tenhle projekt nádherné vzpomínky. Jedete na opuštěný ostrov a můžete si s sebou vzít jednu jedinou věc. Co to bude? No věc to není, byla by to dcera Alexandra. Ale nevím, zda by mi to odpustila:-) Můžeme v současné době někde vidět Vaši výstavu fotografií?


7

mongolská dobrodružství a výprava za bájným červem olgoj chorchojem.

Ve Zlíně jsme právě instalovali rozsáhlou výstavu Češi na moři – pocta Eduardu Ingrišovi. Jen připomenu, že letos uběhlo padesát let, co českých dobrodruh a muzikant (autor trampského šlágru Niagara) přeplul na balzovém voru Kantuta z jižní Ameriky do Polynésie. Výstavu doplňuje i model jeho plavidla a projekce ukázek z filmu Petra Horkého Ingriš. Eduard Ingriš! K vidění bude v OC Centro Zlín do konce srpna 2009. Po republice taky rotuje naše výstava Cuba Libre a výstava Petra Horkého o jeho výpravě na severní pól. Ztratil jste někdy během cestování zajímavý dokumentární materiál?

Velmi problematické, nemyslím, že míchání ras a náboženství je ideální. Imigranti slučující se v komunitách se mnohdy nenaučí jazyk hostitelské země. Což jak se ukazuje vede ke konfliktům se starousedlíky. Pak začne bujet nacionalismus v té nejprimitivnější podobě. U nás není možné něco podobného jako v Paříži nebo Londýně. Češi jsou nesmírně xenofobní národ. Můžete našim čtenářům přiblížit aktivity Vašeho Sdružení pro cestopisnou dokumentaci Camera incognita? Sdružení Camera Incognita si vytyčilo za cíl zdokumentovat zajímavá místa a události, které už možná nikdy nikdo neuvidí, a uchovat je alespoň v podobě fotografií a filmových záznamů pro budoucí generace. V rámci své činnosti navštívily jejich televizní štáby více než 70 zemí světa a díky opakované spolupráci s místními obyvateli a institucemi se jim podařilo proniknout do oblastí, kam se běžný návštěvník nedostane – ať už pro těžkou dostupnost terénem nebo přímo pro zákazy vstupu pro cizince. Našim sloganem je Mít odvahu splnit si sví sny...

Snažíme se o to. A prozradíte nám na čem nyní pracujete? V posledních třech letech s Petrem Horkým pracujeme na knize a filmu o Albánii. To je skutečně pozoruhodná země, evropská exotika s pohnutou minulostí. Zjistil jsem, že spousta lidí u nás má o této zemi velmi zkreslené představy, což je pro dokumentaristu dokonalá výzva. Momentálně dokončuji velmi neortodoxní životopis českého cestovatelského klasika Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a na Pecce. Je to demystifikační příběh plný hrůz, utrpení, mentálních anomálií, ale i lásky a chutné krmě šalebného mámení. Vycházím mimo jiné z předpokladu, že každý cestovatel je tak trochu ješita. Harant byl ultraješita, ale o mrtvých jen dobře. Dodávám, že nejlépe s černým humorem... Snad to nebude jedna z těch zbytečných knih na pultech knihkupectví. Na fotce jsem s nekorunovaným králem českých mořeplavců Richardem Konkolským, který se stal „kmotrem“ kapesního vydání Plaveb „sebevrahů“. Tereza

[email protected]

racer

[email protected]


RECENZE

Vietnam

Před několika lety jsme měli vzácnou možnost sledovat případ lokalizace v důsledku globalizace! Na českojazyčný trh vstoupily jazykové mutace mezinárodních průvodců Rough guides. Vstupme do této edice svazkem věnovaným zemi, se kterou nás dvacáté století nečekaně a poprvé v dějinách hluboce spojilo, svazkem věnovaným Vietnamu.

Již z prvého prolistování je přitom zřejmé, že Vietnam má turistovi co nabídnout, a to ať už baží po krásách přírody, kulturním dědictví nebo aktivní či pasivní relaxaci za mírné ceny (tady, pravda, trochu překáží ceny letenek). Názorná je v tomto ohledu bo-

nusová příloha - DVD s dokumentárním filmem o několika zásadních pamětihodnostech. Stále mě nepřestává fascinovat, jak důkladně zůstala vietnamská kultura v Česku ukryta! Kniha je koncipována jako příručka, kterou máte stále s sebou. Proto je na tenkém, kvalit-

ním papíře, v měkkých ale odolných deskách. Vazba je kombinovaná šitá i lepená. Z osobní zkušenosti mohu říci, že v terénu obstojí. Obsahuje barevnou přílohu „musíte vidět“ a dvě přílohy: o národnostních menšinách a druhá o místní kuchyni, dále - již na běžném papíře - obecné kapitoly a o nakupováni letenek, víz, lékařské péči, kriminalitě, dopravě a potravě v místě. Následně je rozebrána celá země po kusech ve formě: Místo, doprava, ubytování, stravování, pamětihodnosti. Vietnam běží z jihu od Ho Či Minova Města po Hanoj. Závěrem jsou připojeny přehledné dějiny země a lokálnosti pro zemi typické. Knihu sepsali lidé znalí poměrů: Ron Emmons, Jan Doddová a Mark Lewis. Jejich průvodce je věrný, co se týče umístění objektů, ale ceny jsou v realitě zpravidla vyšší. Zvláště v Saigonu a Hanoji již neplatí, že by v ceně hotelu bylo ovoce zdarma nebo že by obsluha v boji o klienta byla ochotná slevit. Povšechné rady průvodce však v platnosti zůstávají. Průvodce nepříliš akcentuje městskou dopravu, i zde je však pokrok markantní a tato představuje spartánskou a orientačně náročnější, ale velice levnou alternativu taxíků. Zvláště u jídla je dobré povšimnout si rozdílů mezi cenami v závislosti na pověsti restaurace. Některé podniky jsou řádově dražší, protože jsou oblíbené místními. Někte-

8

rá jídla jsou drahá i v laciných jídelnách. Průvodce opět věrně komentuje osvědčené podniky, což vede jednak ke kumulaci turistů na určitých místech, jednak k růstu cen v těchto zařízeních. Prodejci se turistu pokusí natáhnout, využívaje toho, že si neumíte říct o cenu předem. Pokud umíte, jsme za vodou, buddhismus se dívá na přímé lhaní velice nevraživě. Čecha připraveného na ateizmus postsocialistické země zaskočí narvané buddhistické chrámy a kostely, a to i na severu včetně Hanoje. Jejich návštěva se rozhodně vyplatí, kromě svatého rozjímaní můžete obdivovat lakované sochy Buddhů a světců a dobře se najíst – větší chrámy jsou obklopeny množstvím stánků s jídlem za příjemné ceny. Navíc zde máte možnost narazit na speciality, které se jinak těžko shánějí, respektive, turistům je podávají jen drahé hotely. Vrátíme-li se znovu k umění, pak se vyplatí navštívit některé ze zmiňovaných muzeí, dokonce i moderního malířství. Na rozdíl od zbytku východní Asie Vietnamci zvládli výtvarné umění od impresionismu dále a ukázali, že se dokáží evropským malířům alespoň vyrovnat.

namu je zpracována mnohem lépe, či spíše v této oblasti již někdo turismus prováděl. Na severu jsou hlavně menší památky – chrámy, kláštery – zmapovány mnohem hůře. Vietnam je země tropická, proto se nevyplatí ani chvilku žíznit nebo vyhládnout. Pozor, místní jedí ve velice přesných časových intervalech, takže pozdě večer se jídlo neshání nejlépe. Naopak v řádném termínu na Vás čekají jídelní trhy plné specialit. Velice oblíbení jsou měkkýši a korýši, ale neděste se, absolutním kuchyňským favoritem Vietnamců je prase, Čech proto jistě hladovět nebude. Ani žíznit. Místní piva jsou snesitelná a pivnice s točeným – bia hoi – zde byly údajně zavedeny na základě pozorování u nás. A pravou nezbytností je upozornit na 22. fotografii ze třiceti dvou nezbytností – místní kávu. Chutná po kakau a je pekelně silná. Závěrem nezbývá, než konstatovat, že průvodce je uživatelsky příjemný a použitelný. Připraví na Vás na potenciální problémy a připomene dostatečné množství zajímavých míst. Vydala Jota v roce 2008.

Dolní dvě třetiny Vietnamu lze obdivovat památky říše Čampa, státního útvaru, který svého času dobyl Angkor Wat. Na hlubokém jihu, v deltě Mekongu, oblasti počátkem 19. století poprvé odtržené od Khmérské říše, lze nalézt památky na vůbec nejstarší stát v oblasti – říši Funan. Celkově se dá říci, že oblast bývalého Jižního Viet-

Jaromír Kopeček

[email protected]

»» Více o knize: http://www.jota.cz/kniha.php?id=634


RECENZE

Brány do ztraceného světa Motto: Kdyby Artur Conan Doyle znal Marka Audyho, napsal by další díl Ztraceného světa. Objevy jeskyní nejsou zas až tak výjimečné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Navíc čeští speleologové patří v oboru mezi světovou špičku, stačí kupříkladu připomenout objev solné Jeskyně tří naháčů v Íránu. Název knihy speleologa a fotografa Marka Audyho jasně odkazuje na Ztracený svět z pera sira A.C.Doyla. Tomu jeho The Lost World (Ztracený svět) vyšel poprvé v roce 1912 a dodnes, v době poznamenané Jurským parkem, se dá číst s nádherným zaujetím. Zatímco hrdinové Ztraceného světa zažívali svá (fiktivní) dobrodružství na vrcholu jedné ze stolových hor, „Audy a jeho parta“ prožívali své skutečné objevy uvnitř Roraimy. Ačkoli hlavní síla speleologické publikace je díky fotografu Audymu v obrazové části, nelze opominout část informační (faktografickou). Vysvětlující boxy jsou mimo jiné věnované lelkům jeskynním a jejich schopnosti echolokace, endemické floře, genezi křemencových jeskyní či formám jejich výplní. Už to samo o sobě posouvá knihu, která by mohla být „obyčejným cestopisem“ o několik řádů před běžnou cestovatelskou produkci. Fotografování v jeskyních je samostatná fotografická disciplína nejen kvůli stísněným prostorám značně komplikujícím dopravu fototechniky, ale zejména pro naprostý nedostatek světla. Dokonalost Audyho podzemních zá-

9

běrů běžnému čtenáři na první pohled nedojde, protože prostor je nasvětlený tak dokonale, že záběry vypadají naprosto přirozeně. První pocit diváka je, že „na tom nic není“. Přičemž jde o běžnému čtenáři velmi skrytou dokonalost. „Zapálením hořčíkového prášku mohu dosáhnout téměř neomezeného světelného výkonu. Tabulka na dávkování magnézia, která se tolik osvědčila v evropských jeskyních je pro vzdálenost čtyřicet metrů. Navíc nedokážu odhadnout, jak daleko je protější svah, 100 nebo 50 metrů? Naštěstí pokračování exponenciální křivky grafu dávkování, který před lety nakreslil a experimentálně odzkoušel můj táta, se dá odhadnout. Po odsypání pětadvaceti gramů na první expozici si uvědomuji další průšvih. Zásoba světelné hořčíkové slože mi vyjde sotva na pár záběrů. Obávám se, že to co v Evropě stačilo na fotoexkurze do jeskyní po celý rok, bude tady „vyboucháno“ za první den.“ Každý, kdo fotil v jeskyních, které nebyly nasvícené coby turistická atrakce, ví, že dosáhnout „přirozeného“ světla je neuvěřitelně problematické. Ale jak vidno, ne nemožné. Občas jsou vtipné souvislosti rozesety v různých částech knihy. Zatímco v předmluvě je řečeno, že členové výpravy „si nic, žádný

křišťál či endemickou rostlinu neodvezli, nic nepoškodili...“, tak dále v textu se dočteme, že si vařili polévky z místních rostlin. Jde o naprostou banalitu, protože každý, kdo navštívil Jižní Ameriku ví, že oficiálně se vyvézt nesmí v podstatě nic, ale zničit (ať už v rámci místního hospodaření či třeba těžební činnosti) se mohou desítky hektarů. Navíc samotná expedice měla z vývoje byrokratické situace obavy, neboť stejně jako v kterémkoli jiném oboru lidské činnosti, tak i ve vědě, se objevy kradou. Proto si členové expedice svá povolení buď pečlivě chránili, nebo rovnou některá nařízení ignorovali. Žádost, která by musela být zdůvodněná (speleologický výzkum v oblasti, kde se jeskyně nepředpokládaly a už vůbec ne takového rozsahu) by mohlo vést buď k zamítnutí, nebo k „provalení“ informace venezuelským jeskyňářům, kteří už by se o objev postarali sami. Vůbec není divu, že předmluvu ke knize dělal Vladimír Plešinger, jehož Kniha Konga (shodou okolností také z nakladatelství JOTA) má podobnou úroveň. Brány do Ztraceného světa by si měl přečíst každý, kdo se chystá pustit do psaní vlastního dílka z cest. Jen vzdálené přiblížení se by mělo za následek vylepšení současné knižní cestovatelské produkce. Stačí letmý pohled do kteréhokoliv knihkupectví, aby bylo jasné, že na jedné straně existují výpravné knihy, do nichž dali autoři veškeré své znalosti a zkušenosti,

nechali je vytisknout na kvalitní papír a ze strany redakce a nakladatelství jim byla věnována vysoká péče. Takových knih je opravdu málo. Na druhé straně jsou na pultech knihkupců publikace vycházející z marketingových plánů, průzkumů trhu a šijí se horkou jehlou, jen aby byly na trhu co nejdříve a generovaly zisk.

Shrnout obsah publikace v jedné větě je v tomto případě jednoduché. Vynikající kniha, jež o několik řádů přesahuje běžnou cestovatelskou produkci a po všech stránkách (grafické, obsahové, redakční i autorské) je vidět vysoká profesionalita zpracování. Topí Pigula

[email protected]


RECENZE

Kambodža


Kambodžu máme v Česku nejpevněji spojenu s řáděním Pol Potových Rudých Khmérů. Teprve v posledních letech jsou s Kambodžou asociovány především nádherné chrámy Khmerské říše. Kambodža po celé desetiletí sloužila jako jedno z nejatraktivnějších baťůžkářských dobrodružství v mezích zákona.

Infrastruktura byla děsivá, malá dolarová bankovka pánem a bezpečnost o mnoho řádů překovávala srovnatelné oblasti v Africe. Kambodža pokračuje mílovými kroky v začleňování do civilizačního standardu, ale stále má co nabídnout, i když asfalt silnic a horká voda hotelů byly vyváženy konvertibilní měnou. Kambodža je také další ze zemí Zadní Indie, o které vychází v českém překladu průvodce řady Rough guides. Průvodce Rough guides jsou koncipovány jako cestovní příručka, obsahují však i neocenitelné rady pro přípravu a plánování cesty a také možnost předpřipravit se na cílovou zemi krátkým shrnutím historie, jazyka a poznámkami ke kultuře a zvykům. Není určen výhradně cestovatelům, kteří mají hluboko do kapsy, důstojný výběr ubytovacích kapacit a adres pro další vyžití naleznou i uživatelé vyššího a vysokého standardu. České vydání přichází překvapivě brzy - zhruba půl roku po anglickém originálu. Autorkou je od prvého vydání Beverley Palmer, od druhého se modernizace účastní též Steven Martin. Rozdíly mezi prvým a třetím vydáním jsou patrné zejména v nejturbulent-

10

nějších veličinách jako jsou ceny, adresy hotelů a restaurací – tedy, je patrné, že někdo provedl revizi vyprodaného vydání. Výběr kulturních a přírodopisných pamětihodností zůstává v podstatě nezměněn a je překvapivě hluboký. Řazení kapitol začíná ve středu země v Phnompenhu a pokračuje do méně navštěvovaných severozápadních oblastí a odtud do Siam Reapu k chrámům Angkoru. Severozápad je navštěvován zpravidla při příjezdu z Thajska jako tranzitní zóna. Zvláště pohraniční Poipet dokáže člověka přesvědčit, že nevstoupil-li do pekla, pak jistě do očistce. Dle nejnovějších informací stále nebyla propojena dálniční (čti vyasfaltovaná) síť Thajska a Kambodže, takže cestovatel si stále užije své, ačkoliv nejděsivější úsek Sisophon – Siam Reap již vyasfaltován je (jo, bylo to dobrodružné, ale nestálo to za to). Oddíl Siam Reap ignoruje změnu správního uspořádání Kambodže - vytvoření provincie Anlong Veng, ale pokud se nepojedete podívat na Pol Potův hrob, asi vás tento podstatný fakt neraní. Siam Reap jsou totiž hlavně chrámy, ty Angkorské, ale i Beng Meanlea a Phnom Kulen – místo legendárního vyhlášení Khmérské říše. Cestovatelsky vyhledávané oblasti odpovídá i velký rozsah, jak v oblasti pamětihodností, tak životních potřeb. Zde bych se rád zmínil, že král Lepra se mi pranic nelíbí. Onen král měl mít dle legendy lepru, nebyl králem lepry a nebyl personifikací lepry (i když socha

zobrazuje boha smrti Jamu), tak proč jej hned nazývat Leprou? Přilétá snad z Ameriky pan Chřipka? Centrální Kambodža je kapitola pro odvážné a zanícené, která se zabývá několika rozptýlenými památkami – Preah Khanem, zaminovaným Koh Kerem – hlavním městem Džajavarmana IV. a Samborem Prei Kuk – hlavním městem přímého předchůdce Khmérské říše - státu Čenla. Cestu do Preah Vihearu z Kambodže považuji za ryzí nerozum, časový i finanční – z Thajska lze ušetřit stovky dolarů a několik dnů. Za trochu nepohodlí však tento chrám umístěný na přes 600 m vysokém útesu nad nekonečnou plání jistě stojí. Pro milovníky ostřejších zábav je také část Severovýchod pokrývající horské provincie Rattanakiri a Moldolkiri a povodí Mekongu po provincii Kompong Cham. Posledně zmíněné užijí cestovatelé do Laosu po řece a milovníci přírody, ačkoliv statisíce hektarů pralesů propachtované těžařským firmám za úplatky nevěstí nic dobrého. Poslední kapitola o jihovýchodu země pokrývá jak pobřeží s plážemi kolem Sihanoukville a jižní podhůří Kardamomových hor, tak nekonečná rýžová pole. Najdeme zde památky říše Funan i pohraniční oblasti silně ovlivněné Vietnamem, ale to je ostatně celá Kambodža.

pokračování na další stránce


VÁŠ KLÍČEK pokračování z předchozí stránky

V obecnosti lze říci, že průvodce je věrný od popisu historických památek po adresy hotelů a ceny restaurací. Před cestou se vyplatí, zvláště cestovatelům bez zkušeností projít v letadle obecná doporučení, která jsou cenná zvláště v bezpečnostní oblasti a stravování. Zásada: „Následuj příklad místních,“ nemá chybu. Vidíte-li například, že domorodci potahují pečené želvy výstředně za nohu, hned víte, že neznáte-li tento test, podstrčí vám prodejce tři dny starou želvu, kterou zahodíte nebo se otrávíte. Khmerské kuchyni by přitom byla veliká škoda se vyhnout, taková ryba v kokosovém mléce – amok fish – je opravdovou lahůdkou. Zvláště cestující z Thajska překvapí kompletně jiný styl, včetně značného poklesu pálivosti.

K průvodci je připojen takřka hodinový dokument Pierra Brouwera, který dává základní představu o zemi. Jeho český komentář byl ušit poměrně horkou jehlou a o čtení mnoha místních

11

Máte nějaký nápad na to, o čem byste si v našem časopise rádi přečetli? Chcete nám sdělit, že jsme úplně vedle nebo snad máte v úmyslu utrousit několik pochvalných slov? Napište nám a podělte se s námi o své názory, budouli zajímavé, otiskneme je v příštím čísle. Na sdílné čtenáře stále čekají zajímavé knižní odměny.

České vydání má jednu drobnou vadu, kterou zaznamenají znalci verze anglické – mapy jsou v odstínech šedé, zatímco originál obsahuje černou a hnědou. Černohnědé mapy jsou jaksi elegantnější, ačkoliv ani v tónech šedé nejsou hůře čitelné. Přesto si průvodce zasluhuje mnohem vyšší hodnocení než „dobře použitelný“, je příjemný, jak obsahově tak mechanicky (nerozpadá se na listy), což v horkých tropech a podmínkách veksláckého hospodářství dává cestovateli do rukou cenný maják i zbraň.

Adresa pro Vaše e-maily je : [email protected] Redakce

Knihovnice.cz

eZin Klíček ke knihám

Vydavatel:

Vydala Jota v roce 2009.

Radek Červený – Knihovnice.cz Letňanská 330/15, 190 00 Praha 9 IČ: 69509361 www.knihovnice.cz [email protected]

Jaromír Kopeček

[email protected]

Sazba a grafické zpracování:

»» Kniha:

www.omicrone.net

http://www.jota.cz/kniha.php?id=738

»» Stránka Andyho Browera, neúnavného kambodžského cestovatele a propadátora této země: http://andybrouwer.co.uk/

»» Pivo Angkor - „Moje země, moje pivo!“: http://www.angkorbeer.com.kh/


Každá část je doplněna výběrem nejzajímavějších míst a křídová příloha shrnuje totéž pro celý stát. Těmto tipům se vyplatí věřit, pokud nenásledujete nějaký jiný, ověřený cíl. Další dvě barevné vložky jsou vcelku plytké, zvláště Chrámová architektura. Slavnosti a obřady přinášejí několik postřehů, ale slavnosti jsou většinou v turisticky nesnesitelných měsících a opravdových obřadů se můžete zúčastnit leda náhodou.

jmen lze s úspěchem pochybovat. Zcela jistě v případě Čamské říše vydávané za „chamskou“. Pro první nadchnutí a impresi je však dostatečně pestrý a zábavný.

Šéfredaktor: Alžběta Červená

Internetové stránky:

www.knihovnice.cz/klicek/

ISSN 1803-4446 Na adrese www.knihovnice.cz/klicek/ najdete všechna předcházející čísla a přihlášení k odběru. Pokud máte zájem o inzerci v tomto časopise, dozvíte se všechny informace na následující stránce: www.knihovnice.cz/reklama/#reklama-klicek


Past na rovníku. rovníku mohla vyjít. V předmluvě. Původní představa

Recommend Documents