Parlament na prodej. Příběh plzeňských práv v souvislostech. Chaos ve sněmovně nebývale nahrává lobbistům

Ruský spor o sovětskou minulost

společnost: Češiroku ve2007 zpravodajský časopis

44

časopis roku 2008

THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU světě dětského porna

Niedermayer: Nová bublina

na akciových trzích

kultura: Pop v dobrých

rukou Lily Allen

r e s p e k t. c z

Příběh plzeňských práv v souvislostech

Parlament na prodej

SK 1,80 € (5 4,20 SK ) | DE 2,80 € | BE 3,00 €

R o č n í k X X | 2 6 . 10 . – 1 . 1 1 . 2 0 0 9 | 3 9  K č

Chaos ve sněmovně nebývale nahrává lobbistům

Čtou mě i Arabové / Rozhovor s izraelským spisovatelem A. Ozem

editorial 44 | 2009 Ročník XX Adresa redakce: Dobrovského 25, 170 55 Praha 7 Předplatitelský servis (po–pá 8–17): 800 110 022 predplatne.respekt.cz Telefon: 224 934 441 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Šéfredaktor: Erik Tabery Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Petr Třešňák Vedoucí internetových projektů: Martin Jazairi Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný, Martin M. Šimečka Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Tomáš Didunyk Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Marek Švehla Domácí rubrika: Jan Brabec, Kateřina Čopjaková, Anneke Hudalla, Michal Komárek, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Bára Procházková, Jaroslav Spurný, Kateřina Šafaříková, Adam Šůra Ekonomika: Tomáš Sacher Zahraničí: Tomáš Lindner, Jiří Sobota Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Petr Třešňák Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Magdaléna Platzová, Jan H. Vitvar Civilizace: Martin Uhlíř Trendy: Karolína Vitvarová-Vránková Jazyková redakce: Petra Švehlová, Hana Vařáková Překlady z The Economist: Helena Bárta, Pavla Horáková, Lucie Mikolajková Design: ReDesign Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík Fotoprodukce: Blanka Rosecká Fotografové: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Matěj Stránský Respekt.cz: Bohdan Bláhovec, Michal Šimčík Sekretariát redakce: Kateřina Spurná Exkluzivní autoři: Timothy Garton Ash, Václav Cílek, Luděk Niedermayer, Viktor Šlajchrt Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Marketing: Petra Kuráková Respekt edice: edice.respekt.cz E-shop: eshop.respekt.cz Prodej inzerce a vydavatelský servis zajišťuje Economia, a. s. Inzerce: Barbora Pokorná, tel. 233 073 169, fax: 233 072 780 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press Rozšiřují: PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN 0862-6545, ev. č. MK ČR E5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 23. 10. 2009 © Respekt Publishing a. s.

Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.

RESPEKT. CZ

fotogalerie k článku na www.respekt.cz

Zlaté oko Respektu Je příjemnou povinností vám oznámit, že po letošních cenách Časopis roku, Cena Ferdinanda Peroutky, Cena Toma Stopparda, Cena Karla Havlíčka Borovského obdržel Respekt ocenění i na Czech Press Photo. Fotograf Respektu Milan Jaroš získal 1. místo – Zlaté oko – v soutěžní kategorii Každodenní život za sérii snímků s názvem Autistické děti. Úspěšný byl i se svými fotografiemi v kategorii Portrét, kde obsadil 3. místo. Ocenění dostal i od profesionálních laboratoří – tzv. Cenu Fotonova. Fotografie si můžete prohlédnout na www.respekt.cz a od listopadu budou součástí výstavy Czech Press Photo. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné čtení a podívání vám přeje ERIK TABERY

Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

3

f ot o m at ě j str á n s k ý

obsah

Návštěva amerického viceprezidenta Joea Bidena naznačila, že česko-americké vztahy ztratily exkluzivitu a vracejí se do normálu. strana 20



6 7 8 10

anketa dopisy deset českých událostí deset událostí ve světě

komentáře

12 Jak přestat

Marek Švehla, Jaroslav Spurný



Kateřina Šafaříková



Jan Macháček

13 České tajnosti

14 Letiště ČSA Praha 14 S Kunderou na věčné časy

Petr Třešňák 15 k věci



S europoslancem Martinem Schulzem o Klausově dodatku k Lisabonu Kateřina Šafaříková

politika

16 Nepřehledný parlament rájem lobbistů

Ondřej Kundra



The Economist

19 USA versus Irák 20 Co přinesla návštěva amerického viceprezidenta

Silvie Lauder 24 o kom se mluví



4

Manažer Ředitelství silnic a dálnic Michal Hala Tomáš Sacher

společnost

24 Bolestný svět dětské pornografie

Petr Třešňák



Kateřina Čopjaková



Jan Machonin



Adam Šůra

27 úspěch Vozíčkářka Jana Fesslová 28 Přepisování dějin v Rusku 30 Seriál Československo 1989: Příběh kola Favorit ekonomika

32 Bubliny na konci krize Luděk Niedermayer 34 Jednotný evropský trh

The Economist

rozhovor

38 Se spisovatelem Amosem Ozem Silvie Lauder téma

42 Co se děje na právech v Plzni Jaroslav Spurný, Michal Komárek kultura

48 Jungova přelomová Červená kniha

Magdaléna Platzová

50 Tomáš Zmeškal: Životopis černobílého jehněte Ondřej Nezbeda

52 tvář Zpěvačka Lily Allen

Benjamin Slavík



Jindřiška Bláhová



Jan Gregor

54 Britská kinematografie v krizi? 55 Jihlavský festival dokumentů osobnosti

56 Teolog a filozof J. L. Hromádka

Pavel Kosatík



civilizace/trendy

58 Jednání o klimatu 61

Martin Uhlíř technologie



Nejlepší webový projekt



Cestou kolem Etny



Volby, můj osud

Petr Kočí 62 eseje

Michal Komárek 63 eseje

64 65 66

Erik Tabery hvězdy

Churchillův útěk ze zajetí Marek Uhlíř mimochodem

Chudáci antikapitalisté

Karolína Vitvarová-Vránková minulý týden

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

f ot o m i l a n j ar o š

Více na str. 32–33

f ot o f i l i p j a n d o u rek

f ot o archiv au t o ra

f ot o archiv au t o ra

Hrozí prasknutí další bubliny na akciových trzích? A jaké to bude mít důsledky?

f ot o archiv a u t o rky

anketa

Michal Brožka

Markéta Šichtařová

Petr  Sklenář

Klára Hájková

analytik Raiffeisenbank

ekonomka Next Finance

ekonom Atlantik finanční trhy

náměstkyně ministra financí

V budoucnu vždy bude hrozit prasknutí bubliny s rizikem negativního dopadu na reálnou ekonomiku. Tato moudrost nám ale moc nepomůže. Otázkou je, kdy praskne, při jakých úrovních a odkud „to“ přijde. Další bublinou může být zelená energie, Čína, zlato či dluhopisy. Americký akciový index S&P500 od března vzrostl o 50 %, což navozuje obavy už teď. Na druhou stranu podhodnocení akcií v době vrcholu finanční krize bylo enormní. Hospodářská politika snahou o obnovení růstu možná zadělává na další bublinu, ale klíčové bude, jak se tvůrci hospodářských politik zachovají v dalších, pokrizových letech.

Ano, riziko je velké. Akciové trhy rostly už v okamžiku, kdy ještě ani nebylo dosaženo dna krize! USA stejně jako EU oddlužením zadlužených a ztrátových podniků „vysvětlily“ všem velkým bankám i podnikům, že hazardovat se vyplácí, protože kdo hazarduje, má státní pomoc v kapse. Vlády zachránily před bankrotem předlužené podniky, aby tento dluh vzaly samy na sebe. Centrální banky lijí do ekonomik peníze, které ženou vzhůru akciové indexy – a ty už znovu vytváří novou bublinu, která obvykle předchází krizi. A není to bublina jediná. Svět se snaží léčit hospodářskou krizi regulací, přičemž s každou novou regulací se víc blíží k okraji propasti: vytváří ideální živnou půdu pro brzké opakování ještě hlubší finanční krize.

Zatím nejsme ve stavu bublin, ale riziko jejich nafouknutí není malé. I proto je cena zlata, pojistky proti řadě rizik, na historickém maximu. Akcie jsou rekordně drahé v porovnání k ziskům firem. Vzhůru letí i komodity bez ohledu na vysoké zásoby a utlumenou spotřebu. Vysoké ceny zdobí i dluhopisy. Jedním z faktorů tohoto stavu je záplava likvidity, kterou přinesla kombinace masivních monetárních a fiskálních stimulů. Tyto kroky ovšem přináší dvě základní rizika. Může dojít k nafouknutí bublin u části aktiv a ekonomika se zlomí zpět do recese. Druhým rizikem je přelití stimulů ve vysokou inflaci.

Akcie posílily díky mimořádným opatřením, kterými se podařilo odvrátit kolaps finančních trhů. Po stabilizaci paniky tak došlo k více než padesátiprocentnímu růstu hlavních akciových indexů. Mírná korekce tak nebude neočekávaná. Je však možné, že investoři přeceňují délku, intenzitu a účinek vládních podpor a monetárního uvolnění, které zatraktivňuje rizikovější investice. Státní rozpočty se budou muset brzy umravnit a není jasné, jak se s tím reálná ekonomika vyrovná. Pokud dobře, můžeme maximálně očekávat technické korekce. Pokud ne, propady mohou být horší.

Dvakrát dobrá trefa

Ústavní soud a Nejvyšší správní soud prokazují dlouhodobě svoji skutečnou nezávislost a napravují tak pověst českého soudnictví. Prvně jmenovaný totiž vrátil vrchním soudem podivně odebranou kauzu „justiční mafie“ nazpět soudci Vojtěchu Ceplovi a druhý kladně rozhodl ve věci stížnosti „temelínského“ ekologického sdružení, kterému ČEZ odmítl vydat dokumentaci a analýzy o chodu elektrárny s odůvodněním, že prý není státním podnikem. Jako veřejná instituce informace zkrátka zatajovat nesmí.

f ot o f i l i p s i n g er

Respekt Zbytečné komise

Parlamentní vyšetřovací komise jsou jedním z nejefektnějších, ale zároveň nejzbytečnějších politických nástrojů. Nakonec ne náhodou úřednický génius sir Humphrey v seriálu Jistě, pane ministře svému šéfovi podporu takových komisí vždy doporučuje: „Nikdy se nic nevyšetří a za půl roku na to všichni zapomenou.“ Jinak než s despektem tedy nelze vnímat ani snahu založit komisi pro skandál na plzeňských právech. Nakonec může pro inspiraci posloužit i osud tzv. Moravovy komise. Komise pro vyšetření aféry „vířivka“ vznikla loni v září a dodnes nemá ani plný počet členů, natož aby jedinkrát zasedla.

DEspekt 6

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

dopisy V pohybu Respekt 43/09

V glose Jana Vitvara zazněla další z mnoha kritik na estetický vzhled budovy bývalého Federálního shromáždění. Posledních dvacet let se stalo kánonem tuto stavbu označovat za architektonické zlo a symbol komunistické devastace staré Prahy. Sám jsem ten názor dlouhá léta sdílel. Od té doby, co cestuji po západní Evropě, jsem zjistil, že se i tam tento typ kancelářské architektury velmi často vyskytuje a hanoben není. Mám pocit, jestli neodsuzujeme spíše bývalý režim, jehož byla tato stavba ztělesněním, než stavbu samotnou. A právě dvacáté výročí pádu komunistické diktatury může posloužit i k tomu, abychom přehodnotili zbytečně ideologický pohled na tehdejší architekturu. Ano, většina staveb z oné doby byla šeď, megalomanie, mizerná kvalita a leccos – jako většina paneláků – vysloveně zločin. Ale později jsme zjistili, že paneláky jdou leckdy opravit do přijatelné a funkčnější podoby, a tak můžeme zvážit i apriorně odmítavý postoj k některým tehdejším architektonickým ikonám. Dnes, kdykoli kolem „federálu“ jdu, tak zjišťuji, že ta stavba je zajímavá, konstrukčně neotřelá, na dobu normalizační marnosti je de-

signově poměrně vytříbená a ve skutečnosti má jediný problém – a tím je naprosto tragické řešení okolní zeleně. Co se týče kritiky jejího umístění vedle Národního muzea, tak se domnívám, že se tento problém docela dost zveličuje. Vždyť Národní muzeum se leckomu může zdát jako cihlová krabice obložená kamením a polepená zbytečně bachratým štukem. Obě ty stavby na svoji dobu představovaly solidní průměr a obě u mnohých vyvolávají dojem, že by jim to slušelo více na jiném místě. Marek Machačný, Letohrad

tropolog českého původu Ernst Gellner, který se od marxismu výslovně distancoval. Eric Hobsbawm je autorem knihy Národy a nacionalismus od roku 1780, v této knize nicméně řadí zmíněnou Gellnerovu práci mezi nejvýznamnější tituly věnované danému tématu. Obdobně vysoce Hobsbawm hodnotí u neodborné veřejnosti méně známou práci českého historika Miroslava Hrocha s názvem Evropská národní hnutí v 19. století. Jiří Otáhal

co s ní Respekt 43/09

Vzpoura tradičního marxisty

V uvedeném komentáři píšete, že nesouhlas s postupem prezidenta při ratifikaci Lisabonské smlouvy „není slyšet ani od profesních spolků, odborů, církví, nevládních organizací a běžných občanů“. Není to úplně pravda, např. Učená společnost České republiky přijala jasné stanovisko, ve kterém prezidenta Klause vyzývá k bezodkladné ratifikaci Lisabonské smlouvy. S pozdravem Pavel Jungwirth

Respekt 43/09

Knihu Národy a nacionalismus nenapsal marxistický historik Eric Hobsbawm, ale britský an-

pište na [email protected] ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

7

deset českých zpráv, které by vás neměly minout

„ Chceme vypracovat alianci, která bude schopná reagovat na výzvy 21. století, v tomto produktu by měl být silný český akcent.“

f ot o m at ě j str á n s k ý

Americký viceprezident Joe Biden, když v Praze nabídl Česku účast v novém protiraketovém systému   

1

5

Ústavní soud dal za pravdu bývalé nejvyšší žalobkyni Marii Benešové, která si stěžovala, že její případ byl neprůhledně odňat jejímu zákonnému soudci. Došlo k tomu poté, co soudce Vojtěch Cepl ml. prohlásil špičky justice v čele s nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou za členy „justiční mafie“ – za to, že manipulovali s vyšetřováním kauzy Jiřího Čunka. Ceplův verdikt však následně zrušil vrchní soud a případ mu odebral kvůli procesním chybám. To ÚS prohlásil za protiústavní s tím, že nikdo nesmí být odňat zákonnému soudci. Q

Biden v Praze

Čtyřiadvaceti hodinami v české metropoli zakončil americký prezident cestu zahrnující rovněž Polsko a Rumunsko. Setkal se s hlavou vlády Fischerem i státu Klausem a nepřehlednou situaci kolem úřednické vlády vyřešil tak, že se na americké ambasádě navíc sešel se zástupci hlavních politických stran. Řeč byla o nových protiraketových plánech Obamovy administrativy či energetické bezpečnosti. Q

Více v komentáři na str. 12

2

Fischerovy plány

Premiér Jan Fischer sdělil poslancům své plány na další měsíce. Kabinet chce dokončit privatizaci ČSA, ale nikoli Letiště Praha, chce dotáhnout obří ekologickou zakázku, přijde s novou energetickou koncepcí státu či protikorupčním balíčkem. Na co naopak sahat nebude, jsou daně z příjmu či důchodová reforma. Ministr financí Janota nepřijde s dalším úsporným balíčkem, jak po úspěchu toho prvního nedávno plánoval. A byť premiér slíbil stranám, že nebude nic zásadního podnikat bez jejich souhlasů, učinil jednu výjimku – pokud se nedohodnou na českém kandidátovi do Evropské komise, vybere ho sám. Q

8

Návrh rozpočtu schválen

Sněmovna podle očekávání schválila základní parametry státního rozpočtu na příští rok. Návrh počítající se schodkem 163 miliard podpořili poslanci všech stran s výjimkou KSČM. Rozpočet nyní dostanou k projednání sněmovní výbory. Ty mohou navrhovat přesuny peněz uvnitř rozpočtu a už teď je jasné, že ke změnám může dojít. Sociální demokraté avizovali přeskupení zhruba 11 miliard především v oblasti sociálních věcí. Q

4

Zemřel soudce Klokočka

Ve věku osmdesáti let zemřel bývalý ústavní soudce Vladimír Klokočka. Patřil mezi klíčové postavy novodobého Ústavního soudu. Jako jeho soudce-zpravodaj připravil nález, který shledal komunistický režim protiprávním. Verdikt postavil na hodnotovém výkladu ústavy, kdy se právo nevykládá řečí suchých pozitivistických paragrafů, ale jako soubor hodnot, ke kterým by se společnost měla upínat. Šlo o revoluční změnu, jež zdejší spravedlnosti otevřela dveře do moderního pojetí práva. Klokočka zároveň pravidelně publikoval v médiích a ve svých článcích bojoval proti občanskému ohýbání se před zkorumpovanou mocí. Q

f ot o m i l a n j ar o š

f ot o t o m ki n ě m ec

Více na na str. 20–21

3

Justiční mafie se vrací Ceplovi

6

Energetická vs. klimatická koncepce

Ministerstvo životního prostředí představilo klimatickou koncepci. V opozici k energetickým plánům ministerstva průmyslu tvrdí, že i bez rozšiřování jádra a další těžby uhlí může země dál vyrábět dostatek elektřiny a snížit emise skleníkových plynů o 40 procent (teď patří ČR k největším producentům v Evropě). Dosáhnout se toho má úsporami a posílením obnovitelných zdrojů energie. Q

čtěte také esej na str. 63

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

Jak kraje hospodaří s poplatky

Ministerstvo vnitra považuje postupy krajů při vracení peněz za zdravotnické poplatky za nezákonné. Podle analýzy ministerstva přesahují kraje své kompetence, když rozhodují v oblasti veřejného zdravotního pojištění, které je v působnosti státu. Kraje začaly proplácet poplatky v únoru. Ministr vnitra Martin Pecina odeslal minulý týden všem hejtmanům kromě Plzeňského kraje dopis s výzvou k nápravě. Q

f ot o m at ě j str á n s k ý

7

9

8

Gandalovič chce vést ODS

Místopředseda ODS Petr Gandalovič se chce na stranickém kongresu ucházet o post šéfa ODS. Ve straně se nyní spekuluje, zda kongres bude volební a kdo další se postaví Mirku Topolánkovi. Q

24 zadržených extremistů

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) zadržel 24 lidí kvůli podezření z trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Obviněná Michaela Dupová, vůdčí persona neonacistické organizace Resistance Women Unity organizující podporu radikálů ve vězení, kandidovala v krajských volbách za Dělnickou stranu (DS). Q

10 První

oběť prasečí chřipky

Česko hlásí první případ úmrtí člověka na prasečí chřipku. Minulý týden podlehla nemoci jednatřicetiletá žena v Karlových Varech, lékaři vysvětlují její smrt srdečními obtížemi a dalšími zdravotními komplikacemi. Celkem bylo v Česku k 22. říjnu evidováno 314 případů infekce virem A (H1N1). Světová zdravotnická organizace eviduje 400 tisíc případů na celém světě, nemoci zatím podlehlo přes pět tisíc lidí, z toho kolem dvou set v Evropě. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

9

deset světových zpráv, které by vás neměly minout

„Podle informací, které jsem dostal, se jednání nevyvíjí příliš pozitivně.“ Francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner o vývoji vyjednávání s Íránem ohledně jeho jaderného programu

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

V Ženevě proběhlo druhé kolo jednání mezi USA, Ruskem a Francií na jedné straně a Íránem o jeho jaderném programu. Výsledkem rozhovorů byla dohoda o vývozu většiny nelegálně obohaceného paliva z Íránu do Ruska a Francie, kde bude zpracováno do formy využitelné v íránském vědeckém reaktoru, ale nepoužitelné pro zbrojní program. S dohodou souhlasili všichni vyjednavači, v době uzávěrky Respektu však ještě nebylo jasné, zda ji potvrdí také samotná íránská vláda. Q

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

Čekání na Írán

1

2

Afghánský prezident Hamíd Karzáí pod silným mezinárodním tlakem uznal, že po odečtení zjevně zfalšovaných volebních lístků nedosáhl nadpoloviční většiny v prvním kole prezidentských voleb. Ve druhém kole bude Karzáí soupeřit s bývalým očním lékařem Abdulláhem Abdulláhem. USA podmiňují další posílení svých jednotek v zemi zajištěním legitimity afghánské vlády. Q

4

3

Pákistán útočí

Po sérii koordinovaných teroristických útoků v posledních několika týdnech přešla pákistánská armáda do protiútoku a začala obsazovat část území ovládaných paštúnskými kmeny podporujícími Tálibán a al-Káidu. Uprchlíci před boji v Jižním Vazíristánu na hranicích s Afghánistánem hlásili těžké bombardování a pákistánská armáda tvrdila, že postupuje pomalu na třech frontách. Teroristé, kteří mají v oblasti své hlavní základny, zabili v Pákistánu během třech týdnů předcházejících ofenzivě nejméně 170 lidí. Q

10

Karzáí na ústupu

Bosna a virtuální realita

Zpráva, že se Bosna a Hercegovina opět blíží k občanské válce, se v minulém týdnu objevila na všech českých zpravodajských serverech. Vycházela z článku britského deníku Daily Telegraph, který tak přiostřil popis neschopnosti bosenských politiků dohodnout se na nevyhnutelné reformě ústavního uspořádání z Daytonu, které v devadesátých letech přineslo mír, ale dnes politický vývoj v zemi blokuje. V samotném Sarajevu se však situace minulý týden nijak nevyostřila, politický pat zemi trápí již měsíce. Podle naprosté většiny obyvatel Bosny i cizinců žijících v Sarajevu je nová válka nepravděpodobná. Politici ani lidé si ji nepřejí, chtějí raději do Evropské unie. Q Více v glose ze sarajeva na www.respekt.ihned.cz/glosy

6

Sacharovova cena do Ruska

Ruské nevládní sdružení Memorial, které monitoruje dodržování lidských práv a zpracovává komunistické dějiny Sovětského svazu, obdrželo prestižní Sacharovovu cenu za rok 2009, kterou Evropský parlament uděluje za svobodu myšlení. Letos byla v Čečensku zavražděna pracovnice Memorialu Natalia Estěmirovová a Evropský parlament chce podle slov jeho předsedy Jerzyho Buzka cenou „přispět ke skončení koloběhu strachu a násilí, do kterého se v Rusku dostali ochránci lidských práv“. Q

5

Čína a Indie proti Západu

Čína a Indie, dva nejvýznamnější producenti skleníkových plynů z řad rozvojových zemí, uzavřely dohodu o společném postupu na nadcházející klimatické konferenci v Kodani. Obě země se shodly, že sice budou spolupracovat na omezení růstu produkce plynů způsobujících změnu klimatu, zároveň se však odmítnou podrobit závazným mezinárodním omezením a kontrolám. Rozvojové státy argumentují tím, že rozhodující vina za probíhající klimatickou změnu padá na vrub dnešních rozvinutých zemí, a právě ony tedy musejí nést náklady na její řešení. Q

Více na str. 28–29

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

Karadžić žádá odklad

Někdejší vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžić požádal o odklad soudního řízení, které mělo před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu začít v pondělí. Karadžić, který se v procesu sám obhajuje proti obviněním ze zločinů proti lidskosti a z válečných zločinů spáchaných během občanské války v Bosně a Hercegovině, se snaží začátek soudu neustále oddalovat. Q

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

7

9

Síla afghánských makovic

OSN zveřejnila zprávu o produkci drog v Afghánistánu. Konstatuje se v ní, že anarchie, jež v zemi panuje, umožnila, aby se Afghánistán stal světovým monopolním vývozcem opia. Afghánské drogy mají na svědomí 15 milionů závislých a sto tisíc úmrtí ročně po celém světě. Výnosy z prodeje dosahují podle OSN zhruba 65 miliard dolarů ročně a jsou významným, byť zdaleka ne jediným zdrojem příjmů teroristů. Q

8

Belgičtí vězni do Nizozemska

Belgie, která má dlouhodobě přeplněné věznice, minulý týden svůj problém vyřešila originálním způsobem. Se sousedním Nizozemskem se dohodla na pronájmu tamní věznice, kam zatím pošle až pět set belgických vězňů. Budou v ní platit belgické zákony, ale na trestance budou dohlížet nizozemští bachaři. Q

10 Windows

7 v prodeji

Americká firma Microsoft začala po celém světě prodávat novou verzi svého operačního systému Windows. V pořadí sedmý operační systém firmy by měl Microsoftu spravit reputaci po nepříliš úspěšné verzi Vista. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

11

komentáře EVROPSKÁ UNIE STR. 13

PRODEJ ČSA STR. 14

GLOSA STR. 14

K VĚCI STR. 15

České tajnosti

Letiště ČSA Praha

S Kunderou na věčné časy

Neskočit do pasti

kateřina šafaříková

jan macháček

petr třešňák

KATEŘINA ŠAFAŘÍKOVÁ

Česká delegace se chystá na euroschůzku. Závěr lisabonského románu je zatím neznámý a zvrat nelze vyloučit.

Má smysl se ještě pokusit zachránit České aerolinie? A jak na to?

V případu Milana Kundery se objevil další související dokument.

S europoslancem Martinem Schulzem o Klausově dodatku k Lisabonu.

Jak přestat Základní páka boje proti korupci nefunguje Marek Švehla, Jaroslav Spurný Na poslední schůzi dolní komory českého parlamentu minulý týden se odehrálo i jedno nenápadné hlasování: šlo o to, zda pustit do dalšího schvalování návrh na změnu loterijního zákona, který by omezil velmi vstřícné podmínky pro provozování hazardu v Česku. Jde o český parlamentní evergreen, který se v posledních letech opakoval už třikrát. I teď to bylo stejné: navenek padají řeči o tom, jak je zpřísnění potřeba. Stejně se ale nakonec poslanci postavili proti, tentokrát hlasy ODS, TOP 09 a komunistů. Přitom jde o  velmi potřebný zákon: nikde jinde v Evropě nemají provozovatelé hazardu tak příjemný život jako v Česku, kde je zákony přímo vybízejí k praní špinavých peněz. Proto je tento problém předmětem zájmu tajných služeb a terčem kritiky domácích i zahraničních expertů na potírání korupce. Přesto je český parlament neprůstřelný. Z mnohaleté zkušenosti ze sledování tohoto tématu přitom víme, že odpůrci změny nehýří argumenty či snahou přinést co nejdokonalejší návrh. Dobrých návrhů už byla celá řada, poslanci ale změnu pravidel prostě nechtějí. Nezbývá než pateticky konstatovat, že zájmy provozovatelů hazardu v českém parlamentu stojí výš než zájmy veřejnosti. I kvůli tomu Česko vykazuje podezřele silné příznaky státu, pro který se korupce a klientelismus staly normou, jíž se všichni snaží přizpůsobit, místo aby se ji snažili změnit.

Chceme to, ale lépe Pokud má být tažení proti korupci úspěšné, musí splňovat tři podmínky: zaprvé, korupce musí vadit veřejnosti, zadruhé, justice musí disponovat odvážnými policisty a soudci, kteří proti korupci vystoupí, a zatřetí – a především – vláda a parlament musí s jistou mírou poctivosti vymýšlet a schvalovat stále účinnější zá-

12

kony proti korupci a organizovanému zločinu. To se ale v  Česku neděje. Lidé tady sice na korupci nadávají, ovšem jediná strana, která se dnes v  parlamentu jednoznačně proti korupčnímu prostředí vymezuje – zelení, se dost možná na jaře nedostane do parlamentu. Pokud jde o policii: její schopnost nebo ochota potírat korupci a zločiny mocných je prakticky nulová. Podobně stále častěji dostáváme informace, že i státní zástupci a soudci jsou zapleteni do sítě kontaktů a  korupčních přihrávek. Takzvaná justiční mafie je nejznámějším projevem. A poctivá snaha přijímat lepší zákony? Důležitá rozhodnutí parlamentu podezřele často prospívají někomu jinému než široké veřejnosti (ať už jde o  provozovatele hazardu, výrobce elektřiny, cigaret nebo někoho jiného). To se samozřejmě může dít kdekoliv, jde však o míru a otevřenost, s níž se to děje. A v Česku si stále zřetelněji skupiny lobbistů s excelentními kontakty na politiky vytvářejí sítě známostí a vazeb, jejichž nositelé tyjí z veřejných peněz. O těchto problémech se roky mluví, nic se ale nemění. Česko tak směřuje do situace známé ze zemí jihu západní Evropy, které navzdory demokracii trpí korupcí zažranou do politiky a ekonomiky tak hluboko, že nejde vykořenit. Známá je Itálie, týká se to ale i Španělska. To, jak známo, startovalo z frankistické diktatury, lze však najít i další podobnosti s postkomunistickým Českem. Španělský problém s korupcí je plodem ekonomiky založené na dvou dominantních, vzájemně propletených a ke korupci velmi náchylných odvětví – turismu a stavebnictví. Jde o rys země, kde se cestou k snadnému zbohatnutí stalo povolení ke stavbě hotelu na pláži. V Česku se snadné peníze vydělávají v energetice a v byznysu kolem státních zakázek, které jsou rovněž závislé na přízni úředníků a politiků.

Klíčem k výdělku pak je dostat se na správná místa v politické straně, na radnicích a ve státní správě nebo tam mít potřebné konexe. V takovém systému je dostatek peněz pro všechny zúčastněné (zisky z energetiky a veřejných zakázek je tam dodají) a vytrácí se motivace cokoli změnit. Detailnější pohled na českou politickou scénu to potvrzuje. Testem ochoty něco změnit může být třeba anabáze kolem procedury ke schvalování zákonů v parlamentu. Všichni vědí, jak ta dnešní nahrává lobbistům a účelovým změnám zákonů. Všichni také vědí, jak proceduru zlepšit, přesto se to nedaří. Poslanci přitom obvykle prohlásí, že navržená změna není dostatečná a chtějí připravit lepší. Nikdy se tak ale nestane.

Komisi ne Dlouho jsme si mohli myslet, že českému boji proti korupci chybějí účinné recepty a zkušenosti. Teď ale víme, že chybí zájem. Prostě se stalo normální proti korupci a zločinnosti mocných nic nedělat. Co s tím? Možná mají pravdu lidé, kteří říkají, že korupce v Česku je klasický postkomunistický jev. Z rovnostářského prostředí, kde nikdo nic neměl, se Češi najednou ocitli ve světě velkých peněz, které jsou jim teď milejší než RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

pravidla slušnosti. Až tito lidé zbohatnou, motivace korumpovat se výrazně sníží. Co když tomu tak ale není? Co když dnes vstřebáváme normy, jichž se už nedokážeme zbavit? Smyslem vysoké politiky už pak zůstane snaha výnosné pozice obsadit, místo aby jejich princip potírala. Laťka, co je v Česku možné, se pořád zvedá. Právníci označení jako justiční mafie si prosadili svého člověka do čela ministerstva spravedlnosti. A jak se nyní dozvídáme, plzeňská práva ovládli vlivní právníci, kteří si vysokoškolskými tituly zavazovali lidi v  policii, justici a  státní správě. Na obou případech se pak dá ilustrovat přístup politiků k potírání klientelismu a  nastolení vlády práva. Slova o justiční mafii zve-

dala poslance z parlamentních křesel, dokonce vznikla sněmovní vyšetřovací komise, která se měla zabývat manipulacemi vysoce postavených právníků kolem případu Jiřího Čunka. Za půlrok nevyšetřila vůbec nic. Stejně tak dnes volají poslanci, hlavně sociální demokraté, po zřízení vyšetřovací komise, která by se zabývala plzeňskými právy. Jenže úspěch ve vyšetřování – jak už dávno víme – nevede přes parlamentní komise, ale nezávislou policii, justici a lepší zákony. Tam musejí poslanci upřít svůj zájem. Analýzy tuzemských korupčních poměrů a nechuti se s nimi vypořádat však nemusejí mít nutně jen nelichotivé vyznění. Stále je tu důvěryhodný Ústavní soud, jenž je i přes dílčí

výhrady jedinou celostátní institucí, která poměry koriguje. To je i případ výnosu v případě justiční mafie z  minulého týdne. Poté, co se ve státní či soudní hierarchii vysoce postaveným „mafiánům“ podařilo pomocí spřízněných soudců dostat projednávání pře na slepou kolej a hrozí, že jejich jednání v případu Čunek bude omilostněno, vrátil minulý týden Ústavní soud případ tam, kam podle práva patří, tedy původnímu soudci Vojtěchu Ceplovi. Je tu tedy pořád naděje, že ti, kdo manipulovali Čunkovým případem, ponesou odpovědnost. Q čtěte také téma NA STr. 40–46

České tajnosti Pražští dramatici vyráží dobýt Brusel a Benešovy dekrety Kateřina Šafaříková

V

šude bylo horko až k zalknutí, jen dole na ulici byl nezvyklý chlad.“ Těmito slovy začíná jedna z posledních kapitol románu Petr a Lucie od Romaina Rollanda a čtenáři mají naznačit, že přijde dramatický závěr. A opravdu: příběh odehrávající se na pozadí první světové války ve Francii končí tím, že dvojici pohřbí chrámový pilíř během bombardování. Přeneseme-li se z  historie do současnosti a z fikce do reality, šlo by větu parafrázovat – „všude vládla běžná politická vřava, jen okolo Lisabonské smlouvy byl nezvyklý klid“. Je to totiž tak. Už za chvíli, přesně tento čtvrtek a pátek, se má rozuzlit aktuálně největší politické drama Evropy, provází je ale ticho a minimum informací. Jen to naznačuje, že závěr lisabonského románu je krátce před poslední kapitolou neznámý a zvrat nelze vyloučit.

deseti milionů Čechů, tak probíhá bez jakékoli kontroly veřejnosti. Důvod pro to je jednoduché si domyslet: obava, že sebemenší tlak Klause rozdráždí, čímž se ohrozí dosud dojednané. Může to být pochopitelný důvod, ale rozhodně ne dobrý. Proto, až bude po všem, měli by se zdejší volení zástupci ke zkušenosti vrátit. Třeba tím, že se zpřesní pravomoci hlavy státu u mezinárodních smluv. S čím tedy česká delegace na euroschůzku jede? Řekne si o výjimku z Listiny základních práv EU, to víme. Také víme, že by to měla být výjimka celková. Tedy nejen z části hovořící na-

Smír s Klausem nestojí za národnostní dusno.

Nevíme Informační úspornosti, jaká se rozhostila poté, co český prezident sdělil Unii svoji podmínku, si skutečně nejde nevšimnout. Za celý minulý týden se například veřejnost dozvěděla dvě věci v případu Lisabon: zaprvé, švédský premiér a nynější šéf EU Fredrik Reinfeldt – zjevně po rozhovoru s Václavem Klausem – řekl, že si je jist, že „Češi po odsouhlasené výjimce ratifikují“. Sama hlava státu pak dva dny nato oznámila, že se jí návrh „líbí“. Mlhu, co konkrétně tedy vláda na objednávku prezidenta vyjednává, nedokáže prosvětlit ani hlubší pátrání. Pražský hrad je ticho, sdílnost Úřadu vlády končí s pozoruhodnou větou premiérova mluvčího „až přijde čas, zveřejníme, co bude ke zveřejnění“ a přístup k detailům tentokrát nemají ani jindy spolehlivé zdroje. Připravovaná změna, byť se bude týkat RESPEKT. CZ

příklad o soukromém vlastnictví, ale ze všech práv vyjmenovaných v chartě. K protokolu o výjimce pro Británii a Polsko se má přidat jednoduché „a Česká republika“. Nevíme ovšem, proč chce Klaus celkovou výjimku a co si o tom myslí politická reprezentace. Zatím také nevíme, jestli si premiér přibalí do kufru informaci, ne pouze odhad, kdy a pokud vůbec v případě shody v Bruselu Klaus smlouvu podepíše. Jen víme, že Fischer bude chtít od prezidenta „záruku“, že s obstrukcemi skončil, a  totéž budou žádat hlavy unijních států. Zda ji Klaus dá, kdy a jak bude vypadat, nevíme – jasněji bude možná po úterním slyšení Ústavního soudu k Lisabonu, byť verdikt sudích padne zřejmě až po summitu. A konečně nevíme, jak se zachovají účastníci euroschůzky, až bude česká žádost na papíře.

U telefonu Fischer Podle Švédů se zatím nepřihlásil ani jeden stát s opozicí vůči zdejšímu požadavku. Jenže to se může změnit – kvůli tématu, jaké si Klaus vybral. Český prezident vytáhl na světlo Benešovy dekrety a de facto řekl, dejme si je do vitríny. Narušil tím křehkou rovnováhu okolo dekretů, která se nastolila po rozšíření Unie na východ. Na vychýlení by proto mohla reagovat druhá strana, aby se rovnováha obnovila. První vlaštovky se už také ozvaly. Případnou výjimku jako Češi budou chtít i Slováci; alespoň premiér Fico to tvrdí. Z opačného konce dekretové houpačky se pak ozval spolek sudetských vyhnanců v Rakousku a apeluje na vládu ve Vídni, aby podmínku Prahy odmítla, neb „podporuje jednostranný výklad dějin“. Rakouská vláda se zdržela komentáře, stejně jako maďarská, a mlčí i německá kancléřka. Stačí, aby v Budapešti vyrazili nacionalisté protestovat proti benešovskému bezpráví na Maďarech, aby i šéfové landsmanšaftu v Německu vyzvali Angelu Merkelovou k nesouhlasu, a schůzka v Bruselu může nabrat nebezpečný směr. Švédi se budou snažit udržet vyjednávání v maximálně neutrální rovině a slova jako majetek v definici výjimky vůbec nezmínit. Není důvod nevěřit, že se Merkelová a další nezachovají stejně; to poslední, co si přejí, je nechat padnout Lisabon kvůli Edvardu Benešovi. Slovenská žádost však může působit i jako rozbuška, kdy si státy řeknou, tak a dost. Pokud by taková situace hrozila a Klaus ani Fico nebyli ochotní k ústupkům, Fischer by měl udělat rozhodný krok: po dohodě s  šéfy ODS a  ČSSD českou žádost stáhnout, jít do sporu s prezidentem a tak dokončit ratifikaci Lisabonu. Domácí smír s Klausem totiž rozhodně nestojí za národnostní dusno v Evropě. Q

13

glosa

S Kunderou na věčné časy Možná že vyšší prozřetelnost ví, co dělá, když české společnosti dosud nedopřála kýžený dokument, jenž by nade vši pochybnost potvrdil nebo vyvrátil, zda Milan Kundera udal v roce 1950 agenta chodce. Nejistotu, která v mediálních diskusích přetrvává i poté, co minulou středu publikovaly Lidové noviny (a Respekt na svém webu) další související dokument, má něco do sebe. O našem vztahu k minulosti totiž prozrazuje víc než neprůstřelný důkaz spisovatelovy viny či neviny. Z pohledu tohoto časopisu, který před rokem přinesl text o Kunderově udání, je to vcelku jasné. Náměstek ministra národní bezpečnosti Jaroslav Jerman, v jehož pozůstalosti se aktuálně probíraný dokument našel, si kauzu udání na vysokoškolských kolejích Kolonka vybral v roce 1952 do svého propagandistického sborníku jako zářný příklad „občanské statečnosti“. Nebyla tedy smyšlena, policejní protokol, na němž loňský článek stál, je pravý a autentický. Obhájit názor, že Milan Kundera je v celém příběhu bez viny, tak nyní vyžaduje značnou interpretační akrobacii. Salto číslo jedna: kdosi, kdo znal Kunderovo datum narození, šel na policii udávat a za mladého básníka se jen vydával. V dobách nejtvrdší stalinské represe, a riskuje následky prozrazení, které by nastalo už ve chvíli, kdy by byl požádán o občanský průkaz. Salto číslo dvě: Kundera na policii byl, ale uvedl pouze, že na kolejích si schoval nějaký muž kufr – aniž by měl jakékoli informace, že se jedná o protikomunistického agenta. Je tedy možné, že by Kundera jen tak udával lidi s kufrem? Historici, z jejichž řad loni padala kritika nedostatečné průkaznosti Kunderova udavačství, i nyní říkají, že nelze prokázat Kunderovo udavačství. Jistě, definitivní důkaz to není. Nelze se ale ubránit dojmu, že pochybnost, kterou akademici obhajují jako základní metodu své práce, se v kunderovské debatě stává samotným cílem. V mnoha jiných případech vytažených na světlo z českých dějin by byl podobný materiál považován za hodnověrný fakt. Nebo by stačil alespoň k silnému přesvědčení, že vysvětlovat má ten, na něhož podezření padá. Česká diskuse se ale nepřestala točit kolem toho, zda bylo oprávněné podezření vůbec vyslovit. Minulost respektovaného literáta, jehož knihy ovlivnily mnoho zdejších intelektuálů, zkrátka zůstává příliš velkým soustem, které většina lidí raději vykucká. Snad se dočkáme ještě dalších kunderovských objevů – bude zajímavé sledovat, kam až česká chuť pochybovat sahá. Petr Třešňák aktuální glosy na www. respekt.cz/glosy

14

Letiště ČSA Praha Pořád ještě má smysl zkusit České aerolinie zachránit Jan Macháček

Ř

editel pražského letiště Miroslav Dvořák se minulý týden stal zároveň ředitelem firmy ČSA, která hospodaří na hranici propasti. Je tedy zjevné, že oba státem vlastněné podniky směřují skrze personální unii k úzké spolupráci, podle některých pozorovatelů dokonce k dočasnému či trvalému vlastnickému propojení. Představitelé ČSSD to dokonce formulují jasně: oba podniky je třeba spojit do jednoho. Plné vlastnické propojení obou firem je asi zbytečné (oba podniky přece kontroluje stát), ale dočasná úzká spolupráce se jeví jako docela rozumný nápad.

luje podivná ruská banka, KLM je velký, globální dopravce, ale i tak se musel spojit s Air France. A inteligentní Skandinávce napadlo mít společného přepravce (SAS) už dávno. Takže je skoro jistota, že i s perfektním vedením by ČSA měly dnes problémy. Konkurenční boj je velmi tvrdý a nečekaně strmý růst cen pohonných hmot před dvěma lety byl objektivní fakt. Globální krize si také vybrala svou daň. ČSA by tedy měly dostat ještě jednu šanci přežít. Když mohla Česká republika utratit desítky miliard korun za gripeny (z důvodů prestiže), proč by nemohla ze stejných důvodů učinit poslední pokus o záchranu osmdesát pět let staré firmy?

Radši počkat

Hub v Praze

Kdybychom žili v časech konjunktury, není asi příliš co řešit. Oba podniky si zaslouží rychlou, dobře promyšlenou privatizaci: aerolinie by mohl koupit nějaký větší evropský hráč a letiště nějaký zkušený provozovatel nebo by mohlo být případně prodáno na pražské burze. V dobách prosperity a konjunktury by si stát dokonce mohl vesele vybírat a diktovat podmínky. Taková situace ale není. Evropské ekonomiky se nacházejí v krizi, zažíváme období tzv. de-leveragingu (odstraňování pákového efektu) a neochoty bank financovat akvizice skrze úvěry. Trh je zkrátka na svém dně neboli „dole“ a  z  pohledu správného hospodáře není teď rozumné letiště privatizovat. Až přijdou lepší časy, zaplatí zájemci za letiště mnohem vyšší cenu než dnes. Stejně tak je nesmyslné pokračovat v privatizaci ČSA, když ve hře zůstal jediný soutěžící a zájem ztratili i Rusové, kteří s Kremlem v zádech a z politických důvodů po světě kupují kde co. Privatizační přestávky je tedy možné rozumně využít.

Vlastnické propojení obou podniků není možná nutné, dočasná personální unie by mohla stačit. České aerolinie, které už prošly tvrdou zeštíhlovací kúrou, nutně potřebují hotovost: mohou prodat některé nemovitosti a hangáry letišti (to má svou logiku), stejně tak mohou letišti prodat vlastní systém péče a zacházení se zavazadly (tzv. handling). Nejde samozřejmě o to „narafičit“ to tak, aby za tyto věci letiště aeroliniím nabízelo více, než je odpovídající cena, jde však o rychlost uskutečnění transakce, která může být pod personální unií výrazně vyšší. Přitom pro letiště je existence národního přepravce také klíčová. Na každém důležitém letišti mají nějaké aerolinie svůj tzv. hub – Delta v Atlantě, KLM v Amsterdamu, SAS v Kodani apod. Nejvíce peněz mohou letiště získat z pobytu pasažérů v tranzitu. Číňan nebo třeba Uzbek přiletí, pár hodin pobude, něco utratí, pak letí dál. Je to mnohem výnosnější než tzv. lety point to point (od bodu k bodu). Jde vlastně o podobný princip (asociace je velmi volná), jako když existuje hypermarket, jehož centrem je třeba Tesco (ČSA) a k němu se nabalují butiky, prodejny nábytku, elektroniky, kavárny. Samozřejmě že volné a  dočasné propojení podniků je velmi riskantní věc a mnozí politici či jejich poskoci se budou pokoušet situace zneužít a vydělat na ní. Nadějí je v tomto ohledu nová dozorčí rada, ve které už nesedí ani Ivan Kočárník, ani třeba Ivana Řápková, ale ekonomové Miroslav Zámečník a Michal Mejstřík, tedy kompetentní lidé s dobrou pověstí. Na jejich bedrech leží velká zodpovědnost pohlídat, aby dočasná spolupráce obou firem neskončila blamáží a katastrofou. Jako správní dozorci musí zkrátka pohlídat, aby po cestě nikdo nekradl. Q

Nejen Tvrdík ČSA prošly obdobím amatérského řízení. V době, kdy po této zemi už chodily stovky na Západě vzdělaných manažerů, dosadila Špidlova vláda do jejich čela Jaroslava Tvrdíka, amatéra s vojenskou školou. Radomír Lašák se sice rád považoval za příslušníka první manažerské ligy, protože přišel z ČEZ. Je ovšem symptomatické, že také nebyl vybrán standardním výběrem. Jenže na jedince všechno svádět nelze. Podnik by měl dnes velké problémy i s kvalitním managementem. Vezměme si dopravce ze srovnatelně velkých zemí. Austrian zachránila nedávno před krachem Lufthansa, ale za převzetí firmy museli Rakušané ještě zaplatit. Belgická Sabena či Swissair už neexistují, maďarský Malév kontro-

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

k věci f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

Neskočit do pasti S europoslancem Martinem Schulzem o Klausově dodatku k Lisabonu Znáte postoj českých sociálních demokratů k žádosti Václava Klause o výjimku z Listiny základních práv? Musím přiznat, že jsem postoj ČSSD s vedením strany neprobíral. Neznám tudíž detaily, jejich pohnutky. Vím jen, že sdílejí názor jako česká vláda a jako evropští socialisté a ten je, že záležitosti takzvaných Benešových dekretů byly vyřešeny Česko-německou deklarací z roku 1997 a nesouvisejí s Lisabonskou smlouvou.

„Kdybych přesně věděl, o čem bude řeč, rozhovor bych odmítl,“ řekl lídr socialistů v Evropském parlamentu Martin Schulz. Je mu nepříjemné přiznat, že nesouhlasí s ČSSD, která se bez váhání přidala k Václavu Klausovi a nevadí jí výjimka z Listiny základních práv EU. Chce proto Jiřího Paroubka přesvědčit, aby stáhl podporu pro Klausův požadavek. KATEŘINA ŠAFAŘÍKOVÁ

Víte o tom, že ČSSD podporuje, aby si Česko vyjednalo výjimku z listiny? Socialisté se za tento dokument postavili, vy sám jste ho označil za přínos. Samozřejmě o postoji ČSSD vím. Předesílám, že se mě ptáte coby lídra socialistické frakce v Evropském parlamentu a můj úkol je nezasahovat do jakékoli domácí debaty. Musím se proto vyjadřovat velmi opatrně. Jsem toho názoru, že výjimka z celé listiny není ani nutná, ani smysluplná, protože i Češi by měli požívat občanských a politických práv garantovaných v listině. Myslím si, že specifické záležitosti týkající se Benešových dekretů se dají vyřešit, aniž by se Česko muselo vzdát listiny.

Takže jste s Jiřím Paroubkem na toto téma nemluvil? Mluvil jsem o tom zběžně s českými kolegy v Evropském parlamentu, hlavně s Liborem Roučkem. Dohodli jsme se, že to blíž probereme na setkání socialistických stran tento čtvrtek v Bruselu před summitem Evropské unie. Budu mít schůzku s Jiřím Paroubkem a tam se teprve o tom budeme bavit.

Nebude to pozdě? Vždyť to bude krátce před začátkem summitu, na němž má být Klausova výjimka vyřešena. Postoj české vlády bude v té chvíli už hotov. Na setkání socialistických stran budou i premiéři a ministři zahraničí, kteří potom budou sedět okolo stolu na summitu. Bude to naopak správný moment pro debatu s nimi a s Jiřím Paroubkem.

Co mu tedy řeknete? Že rozumím situaci České republiky jakožto poslední země, která neratifikovala Lisabon, kde chybí jen podpis prezidenta. Nicméně že si myslím, že lze najít řešení té otázky, aniž by si Češi vyjednali výjimku z celé listiny. Chci ho vyzvat, abychom na takovém řešení pracovali. Benešovy dekrety jsou specifickou záleRESPEKT. CZ

žitostí Česka, Německa, Rakouska a Slovenska a na této úrovni je možné hledat řešení, ne přes listinu Unie.

Jaké řešení navrhujete? Poválečný právní rámec dal základ k majetkovým vztahům v České republice a jejím vstupem do Evropské unie byl tento rámec stvrzen. Proto bychom měli hledat cestu, jestli je možné znovu garantovat majetek Čechů nabytý na základě Benešových dekretů, uklidnit obavy lidí – tedy pokud existují –, aniž by země kvůli tomu musela odstoupit od listiny práv.

Požádáte tedy Jiřího Paroubka, aby stáhl podporu ČSSD pro výjimku z listiny? Nemůžu vám sdělit, co přesně řeknu Jiřímu Paroubkovi ještě předtím, než se s ním setkám. Ale budu se ho snažit přesvědčit k hledání jiného řešení.

Dobře, ale zachoval byste se v jeho kůži stejně a postavil se za Václava Klause, kdybyste chtěl, aby Lisabon prošel? …já jsem člověk s velkým srdcem a lidé s velkým srdcem jsou schopní mnohé odpustit.

Co to znamená? Kdybych řekl, co si myslím o kroku ČSSD, způsobil bych tím problém naší členské straně a velký problém sám sobě. Rozumím dobře otázce, ale neodpovím na ni.

Takže nesouhlasíte s tím, jak se ČSSD zachovala, ale nechcete ji veřejně kritizovat? Opakuji, vyhrazuji si právo neodpovědět na vaši otázku. Tím méně, že mluvím dřív s vámi než s Jiřím Paroubkem.

Po Klausově žádosti se ozval rakouský krajanský spolek vyhnanců, vy sám dobře znáte situaci v Německu. Je podle vás důvod k obavám, že česká výjimka vzbudí nacionální vášně a Lisabon kvůli tomu neprojde? To je přesně ten scénář, kterému se musíme vyhnout. Pevně věřím, že k němu nedojde. Německá i rakouská vláda do té pasti neskočí, o tom jsem přesvědčen. Ale domino efekt nemůžeme vyloučit. Pokud proto můžeme něco udělat, měli bychom. Můj návrh jsem už zmínil: hledat cestu, jak garantovat poválečné vlastnické vztahy v Česku a jinde, aniž byste kvůli tomu museli mít výjimku z listiny. Bude to složité, alepodle mého ne nemožné. Q

15

politika USA A IRÁK

str. 19

ČESKO-AMERICKÉ VZTAHY

str. 20

O KOM SE MLUVÍ

Nervy na pochodu

Normálka se strýčkem Samem

Podle not M. Haly

THE ECONOMIST

silvie lauder

TOMÁŠ SACHER

Co přinesla vzájemným vztahům mezi USA a Českem blesková návštěva amerického viceprezidenta Bidena?

f ot o m i l a n j ar o š

Američané se chystají stáhnout z Iráku – Obama slibuje, že poslední voják opustí zemi do roku 2011.

Kde to bouchne příště? (Premiér Fischer)

Nepřehledná Poslanecká sněmovna, v níž nikdo neví, kdo má většinu, se stala rájem lobbistů Ondřej Kundra

16

str. 22

Martin Hala, manažer Ředitelství silnic a dálnic ČR, ovládá jeden z nejvlivnějších úředních postů v zemi.

Parlament na prodej Hlas na druhém konci sluchátka zní mírně podrážděně. „Co jste to napsali za nesmysl?“ ozývá se v telefonu. „Vždyť nic takového neprošlo!“ V tu chvíli leží volajícímu na stole čerstvé vydání Respektu a v něm krátký článek, že poslanci i přes odpor vlády přijali zákon, který tu umožní snazší vyvlastňování soukromého majetku. Na „drátě“ je spolupracovník premiéra Jana Fischera, který má ve vládě mimo jiné za úkol hlídat, které zákony a v jaké podobě prošly v parlamentu. Po chvíli hovoru se ukazuje, že problém není na straně novinářů, ale stojí za ním úplně neznámá poslankyně ČSSD Zdenka Dopitová. Tato olomoucká poslankyně vystoupila za svůj dosavadní mandát v českém sněmu jen dvakrát. Zatímco v prvním případě oznámila kolegům, že špatně zmáčkla hlasovací knoflík, podruhé už se nemýlila a zamířila správně: do zcela nesouvisejícího zákona o urychlení stavby silnice R 35 prosadila obecnou formulaci, která umožňuje rychlejší vyvlastňování (ze současných devíti měsíců na jeden). Po uplynutí této lhůty navíc padne na pozemek tzv. věcné břemeno a jeho majiteli prakticky znemožní jakkoli s ním nakládat, naopak stavitelům otevře cestu k práci. Vzhledem k tomu, že jde o „revoluční“ změnu, která výrazně osekává právo uhájit soukromý majetek před nájezdem betonové lobby, by si věc jistě zasloužila otevřenou společenskou i parlamentní diskusi. Jenže právě k tomu nedošlo. Poslankyně Dopitová návrh „načetla“ pár minut před klíčovým hlasováním formou tzv. pozměňujícího návrhu (tuto praxi v minulosti označil Ústavní soud za protiústavní kvůli její nepřehlednosti a nebezpečí manipulace se zákony). Že návrh skutečně prosadila, veřejnost zaregistrovala až díky výše zmíněnému článku.

„Fakt to prosadila,“ říká o pár hodin později po prozkoumání bludiště několika stovek hlasování, pozměňovacích návrhů a procedurálních změn v úvodu citovaný úředník. „V Poslanecké sněmovně je teď prostě hodně nepřehledná situace, kdy je dost těžké zorientovat se v tom, co prošlo a co ne a co přesně to znamená.“

Neprůhledné dobrodružství Březnový pád vlády a následný vznik úřednického kabinetu Jana Fischera proměnil zdejší vládnutí ve velké dobrodružství. Na první pohled to přitom vypadá bezproblémově, všechny demokratické parlamentní strany premiéru Fischerovi slíbily, že budou další měsíce podporovat jeho kabinet. Nejsou totiž schopné se domluvit na politické vládě. To po dlouhé době vneslo do Česka alespoň trochu stability a emocemi vybičovanou politiku zklidnilo ve prospěch věcného administrování země. Má to ale i slabé stránky. Zdejší vládnutí tím zároveň vstoupilo do hodně nepřehledné fáze. Česko má sice premiéra a fungující kabinet, ale faktická moc dál leží ve sněmovně. To jistě není žádná novinka, problém je, že vůbec poprvé v její historii nastává několik měsíců dlouhé období, kdy nebude jasné, kdo v ní drží většinu. Pravice o ni přišla pádem vlády a podle všeho jí nedisponuje ani levice, když sama nebyla a není schopná sestavit kabinet. Právě toto prostředí nejasné většiny přitom s sebou nese podle vlády i některých poslanců velké riziko pro transparentní spravování země. „Při nepřehledné parlamentní většině a protahování mandátu úřednické vlády kvete pšenka různým lobbistickým neprůhledným partám ve sněmovně a  korupci napříč politickým spektRESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

ochotni pochybnosti o čistotě svého jednání rozptylovat podrobným vysvětlováním. „Nějak se to stalo. Víc vám k tomu neřeknu,“ říká bez možnosti dalšího upřesnění k důvodům přijetí vyvlastňovací normy poslankyně Zdenka Dopitová. Pro normu hlasoval stejně jako většina poslanců ČSSD i šéf jejich klubu Bohuslav Sobotka. „S paní poslankyní jsem se o tom, co ji vedlo k návrhu, nebavil,“ říká poslanec Sobotka. „Měl jsem doteď jiné priority, jako je rozpočet.“ Stejně nevstřícně jako delegátka Dopitová vysvětlují své hlasování v dalších podezřelých normách i ostatní delegáti: „To je naše věc. Nebudu vám to vysvětlovat,“ říká šéf KSČM Vojtěch Filip, proč se stranickými kolegy prosadil

f ot o i s i fa

rem,“ popsal jeho podstatu nedávno v Respektu šéf premiérových poradců Vladimír Mlynář. „Protlačit nějakou změnu zákona bude poměrně snazší než při normální existenci pravých a levých koalic.“ Poslední dvě schůze poslanců ukázaly, že rozhodně nejde jen o plané strašení. Delegáti přijali řadu návrhů, které jdou vyloženě na ruku různým neprůhledným lobbistickým skupinám. Nebo naopak z jednání vyřadili ty body, které měly do jejich činnosti vnést více pravidel a umožnit tak jejich lepší veřejnou kontrolu. Namátkou: vedle již zmíněného vyvlastňovacího zákona například dvakrát neprošel zákon, který chtěl začít regulovat zdejší svět hazardu. Tabákové firmy zase oproti původ-

nelze jednoduše pochopit, na jaké podstatě vznikají. „Koalice se dnes utvářejí případ od případu, podle nejasných pravidel,“ vysvětluje místopředsedkyně Poslanecké sněmovny za ODS Miroslava Němcová. To platí doslova: vyvlastňovací zákon například podpořila ČSSD, část ODS a komunisté, vyřazení regulace hazardu zase prošlo díky hlasům ODS, komunistům a třem nezařazeným poslancům a tak by šlo dlouho pokračovat (viz tabulka). Za běžného rozdělení rolí na vládu a opozici by to přitom bylo těžko myslitelné. Opozice totiž v takovém schématu většinou hraje kontrolní funkci, zlobbované koaliční návrhy až na výjimky nepodporuje a naopak.

Nejasná většina nahrává korupci.

Jménem zákona, vyvlastnit! (Poslankyně Zdenka Dopitová, uprostřed)

nímu většímu předpokladu protlačily minimální zvyšování svého už tak nízkého zdanění. Očkovací společnosti prosadily pro stát finančně nevýhodné očkování v řádu stovek milionů a těžební společnosti zablokovaly možnost, aby se ztížila jejich šance získávat uhlí z míst, odkud to dosud kvůli protestům obcí i dotčených lidí nešlo. Ne každý takový případ samozřejmě automaticky znamená ze strany poslanců korupci nebo nekalé jednání. Způsob, jakým byla každá z výše zmíněných norem přijata nebo vyřazena z jednání (většinou na poslední chvíli, aniž by však o tom dotyčný poslanec jakkoli informoval kolegy), jejich raketový nárůst a nedávné zjištění MF Dnes, že tu jsou poslanci za úplatu ochotni změnit zákon na míru lobbistické skupině, ovšem nabádá k ostražitosti. Zvlášť ve chvíli, kdy sami delegáti zároveň nejsou RESPEKT. CZ

zákaz větší regulace hazardu. „Hlasoval jsem proti další regulaci, protože šlo o dílčí úpravu. Považuji to za závažný problém, který si zaslouží komplexní řešení,“ tvrdí ke stejné věci poslanec ODS Jan Bürgermeister. „Ne, komplexní řešení sám nechystám, čekám, že ho předloží ministerstvo financí, které to slíbilo.“ Normu dotyčný úřad slibuje roky, zatím ale neohlásil, kdy tak učiní – ptal se poslanec Bürgermeister na důvod prodlevy? „Ne, mám na práci jinou agendu,“ odpovídá Bürgermeister. Proč tedy potom hlasoval proti návrhu, který s jistotou přinášel alespoň dílčí zlepšení, když neví, jestli komplexní vůbec kdy přijde? „Prostě jsem se tak rozhodl,“ končí diskusi poslanec.

Každý s každým Problém je, že u podobných „rozhodnutí“, jaké učinili delegáti Dopitová nebo Bürgermeister,

Ačkoli chybí přehledná statistika, jisté je, že v posledních týdnech narostl počet případů, kdy se jinak konkurenční poslanci shodnou na společné podpoře často neprůhledných a pro veřejnost nevýhodných norem. Hodně tomu nahrává i aktuální situace uvnitř politických stran. Například občanští demokraté mají před kongresem, který může být nakonec opět volební (místopředseda Petr Gandalovič například teď ohlásil svoji předsednickou kandidaturu). V části partaje neoblíbený šéf Mirek Topolánek se údajně nyní obává za podezřelé návrhy kritizovat poslance, aby neztratil jejich případnou podporu ve své další politické kariéře. Jak Topolánek, tak předseda ČSSD Jiří Paroubek navíc svoji aktivitu – protože jim už nejde o udržení nebo sestřelení vlády – soustřeďují především na vymýšlení vítězné strategie pro parlamentní volby v příštím roce. Dění v Posla- →

17

Diagnóza

Bílek zpívá hymnu Fotbalová reprezentace má (už zase) nového trenéra: Michala „Míšu“ Bílka. Na rozdíl od věčných skeptiků tvrdících, že je to za a) stejně úplně jedno, za b) je to jedno, ale stejně je to špatně, spatřuji v tomto tahu geniálně skryté poselství: český fotbal zachrání jedině étos dvacet let starých listopadových dní, v nichž pravda a láska vítězila nad lží a nenávistí a Československo nad Portugalskem. Protože ještě pár týdnů před 17. listopadem 1989 neměla tahle země většího hrdinu, než byl Michal Bílek. Dodnes si pamatuju ten pátek, kdy „tvořivý sparťanský záložník“ na Letné chvíli před koncem kvalifikačního zápasu z přímého kopu krásně trefil „odkrytý růžek portugalské svatyně“, bylo to 2:1 a Češi se Slováky se „na dohled přiblížili italským břehům“, míněno mistrovství světa v Itálii 1990. Dnes by se dalo říct, že se v ten moment stal „spasitelem“. (Ve skutečnosti jsem chtěl vždycky být sportovním novinářem.) Postup byl dokonán dva dny před startem našich nových životů, kdy Honza Stejskal (dnes Bílkův asistent) vychytal Portugalce v Lisabonu a šlo se slavit na Národní. Celé se to odehrávalo v zašlé, lešením oblepené Praze, koukal jsem na naši černobílou televizi, fotbalisti měli na sobě zoufale malé trenky a na hlavách povinný účes „nahoře krátký, vzadu deka“. Šílená doba, tenhle poslední socialistický podzim, ale aspoň se občas něco vyhrálo. Konec dalšího dílu seriálu Vyprávěj. Na jmenování Bílka mi přišel nejzajímavější argument šéfa fotbalu Ivana Haška (v roce 1989 kapitán reprezentace), že „trenér národního týmu musí umět s hráči zpívat hymnu“, čímž mělo být vysvětleno, proč reprezentaci nemůže trénovat cizinec, byť třeba věhlasnější než Míša. (Ze znalosti hymny bych ale preventivně vyzkoušel třeba Baroše.) Zvláštní: cizího kouče snese na lavičce už i Anglie. Z českých reprezentantů nehraje v Česku skoro nikdo, se svými trenéry se celkem domluví, pokud známo, nijak tím netrpí, ale u reprezentace, tam to prostě musí být jinak, protože tam superobčané sjednocené Evropy, křižující každý týden kontinent, chtějí – obrazně řečeno – „zpívat hymnu“. Prima: jen nějak k tomu není poslední dobou důvod. V pátečním magazínu LN se svěřila nová sparťanská hvězda Bony Wilfried z Pobřeží slonoviny, že by rád získal české občanství a jako první hráč černé pleti v historii hrál za český národní tým. Sorry, Bony, ale hymnu umíš? JINDŘICH ŠÍDLO

Autor pracuje v České televizi.

18

→ necké sněmovně tak pro ně zůstává podle je-

jich spolupracovníků mimo hlavní politický zájem. To má svůj praktický dopad: oba prý kvůli přípravě voleb vypustili elementární kontrolu nebo blokování účelových spojenectví svých delegátů, která v jasném rozdělení sil na koalici a opozici málokdy připouštěli. To samozřejmě není jediný faktor, proč teď viditelně přibylo přijímání podezřelých návrhů. Podílí se na tom i situace uvnitř poslaneckých klubů. Po instalování úřednické vlády na ně chodí daleko méně poslanců, na několika posledních zasedáních jich byla přibližně polovina, zatímco dříve minimálně tři čtvrtiny. Většina z nich se navíc nechce zapojovat do složitějších debat. „Je to tím, že část lidí už znovu nekandiduje, tak nechce nic řešit. A další část už není tolik motivovaná, když vidí, že Poslanecká sněmovna přestala normálně fungovat,“ říká delegát ČSSD Robin Böhnisch. Zjednodušeně řečeno: kvůli častějším absencím tak daleko méně poslanců kriticky sleduje práci svých kolegů, což logicky zvyšuje riziko bujení návrhů „à la poslankyně Dopitová“.

Poslanecké krocení Úplně beznadějná však situace není. V Poslanecké sněmovně teď například leží návrh zelených, který znemožňuje předkládání pozměňovacích návrhů na poslední chvíli a zvyšuje počet poslanců, kteří to mohou udělat, z jednoho na tři. Právě tady je dosud největší díra, kterou hojně využívají lobbisté. Recept je jasný: přesvědčit vybraného poslance, aby v  časové tísni a  smršti desítek a stovek jiných návrhů podal ten správný „pozměňovák“, a  pak už stačí jen doufat, že ve všeobecném zmatku většina zvedne ruku pro (takto prošel návrh poslankyně Dopitové). Právě tohle by návrh zelených výrazně zkomplikoval. „Podobné změně se nebráníme,“ shrnuje názor malých partají místopředsedkyně lidovců Michaela Šojdrová. „Do práce sněmovny by to mohlo vnést více průhlednosti.“ Klíčový teď každopádně bude postoj velkých stran. ODS – až na pár výjimek, jako je místopředsedkyně Němcová –, dopředu hlásí, že pro tuto věc rozhodně ruku nezvednou. „Nemá to cenu,“ říká šéf ústavně právního výboru za ODS Marek Benda. „Stejně by se to nějak obcházelo, místo jednoho poslance by si lobbisti našli o několik víc a ti by pak pozměňovák podali.“ Podobnou úpravu ale zavedli v několika evropských zemích a přineslo to pozitivní efekt: podle tamních analýz poklesl počet neprůhledných návrhů. „Nevěřím, že by to v našem případě zafungovalo,“ říká Benda. Právě poslanec Benda v minulosti proslul tím, že do trestního řádu v tichosti propašoval pasáž, která trestá zveřejnění jakéhokoli policejního odposlechu až pětimilionovou pokutou, a dokonce i pětiletým vězením, což politikům výrazně usnadňuje skrývat své podezřelé pletky s temným byznysem (o většině z nich se veřejnost dozvěděla díky zveřejňování odposlechů). „To jsem považoval za důležité,“ říká poslanec Benda. „To, že teď jsem proti změně pravidel, co navrhují zelení, je opřeno o to, že si myslím, že to nic nezmění.“ Je to začarovaný

kruh: poslanec sice tvrdí, že je proti pronikání lobbistů, konkrétní návrhy na jejich regulaci ale nepodporuje, aniž by přišel s vlastní stejně výraznou alternativou. Na rozdíl od ODS se každopádně ČSSD k návrhu zelených staví vstřícněji. „Jde nám o transparentnost, která tu dnes není. Jsme o věci připraveni diskutovat,“ říká místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka. Ta samá slova však ČSSD opakovala i při podobných pokusech na zprůhlednění práce parlamentu v minulosti, nakonec je však nikdy nepodpořila. Nedopadne to stejně i tentokrát? „Navrhli jsme zákon regulující lobbing, máme zájem to řešit,“ říká poslanec Sobotka. „Tuhle vůli vztahuji i k návrhu zelených.“ Zda změna pravidel směrem k větší průhlednosti projde, lze teď nicméně jen obtížně odhadovat. Jisté kroky v tomto směru však už učinil premiér Fischer – při představování priorit svého kabinetu na další měsíce vládnutí naznačil, že mi-

Jak se kalí koalice pro schválení vyvlastňovacího zákona: ČSSD:

48

ODS:

13

KSČM:

24

KDU-ČSL:

1

proti zpřísnění loterijního zákona: ODS:

65

KSČM:

25

nezařazení:

3

proti novele zákona ztěžující těžbu uhlí: ČSSD:

37

ODS:

30

KSČM:

21

Nezařazení:

5

nistři předloží jen omezené množství zákonů. To výrazně snižuje šanci, aby k nim poslanci přijímali různé neprůhledné „pozměňováky“. Sami poslanci se zároveň pokoušejí dohodnout, že v příštím půlroce udělají místo obvyklých pěti schůzí jen dvě. To by znamenalo, že budou moci podávat méně zákonů než obvykle, což lobbistům alespoň trochu ořezává manévrovací prostor. Šance prosadit neprůhlednou a pro veřejnost nevýhodnou normu tu však stále zůstává hodně velká. Případ vyvlastňovacího zákona přitom ukazuje, že některé z  nastražených min mohou vybuchnout až v budoucnu, aniž by už tomu šlo jakkoli zabránit. Klíčovou roli, aby k tomu nedošlo, teď bude mít Senát, který může řadu problematických věcí zastavit – vzhledem k časovým lhůtám do voleb by pak o některých z nich už poslanci nestačili zpětně hlasovat, takže by neprošly. „Uvědomujeme si, že teď je před námi několik velmi důležitých měsíců, co se týká kontrolní funkce,“ říká místopředseda Senátu Jiří Šneberger (ODS). „Určitě se na všechny problémové věci zaměříme a budeme se snažit jim bránit.“ Q RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

Nervy na pochodu

f ot o p r o f i m e d ia . cz

usa a irák | politika

Američané se chystají stáhnout z Iráku, v zemi opět rostou obavy the Economist

V

yhlídky do budoucna jsou ještě stále daleko růžovější než před dvěma lety. Násilí pokleslo na úroveň několika měsíců následujících po americké invazi v roce 2003. Ve všeobecných volbách, naplánovaných na 16. ledna 2010, se očekává hojná účast. Hlavní volební koalice se zatím tvoří ze skupin napříč sektářským spektrem. Ještě není jasné, zda bude Irák státem islamistickým, federálním nebo centralizovaným. Většina politiků však tvrdí, že o tom rozhodne parlament, ne síla, a myslí to podle všeho upřímně. Povstalci jsou příliš slabí na to, aby nově vznikající systém svrhli. Neovládají již celá území jako kdysi. Je sice několik nebezpečných oblastí, ale v podstatě se irácké síly mohou pohybovat všude, kde se jim zachce. Bezpečnost v zemi je však i přesto stále založena na přítomnosti 120 000 amerických vojáků, ačkoli již od července nehlídkují v ulicích. Barack Obama ovšem minulý týden opětovně ujistil iráckého premiéra Núrího Málikího během jeho návštěvy ve Washingtonu, že všechny americké bojové jednotky budou staženy z Iráku do konce srpna 2010 a zbývající vojáci opustí zemi do konce roku 2011. Mnoho amerických důstojníků se ale obává, že relativní uklidnění situace nevydrží, zejména až se naplno rozjede ostrá volební kampaň. Povstalci, z nichž někteří jsou napojení na al-Káidu, spáchali v  poslední době několik otřesných sebevražedných bombových útoků. Bezprostředně před volbami, během nich a po jejich skončení budou možná ještě aktivnější. „Al-Káida dělá bezesporu vše pro to, aby se volby nezdařily,“ uvádí generál Raymond Odierno, vrchní velitel amerických sil v Iráku. „Doufají, že svými útoky zviklají víru lidí v irácké vládní instituce.“ Mohli by si vzít na mušku koalici Právní stát v čele s Núrím Málikím, která si přisvojuje zásluhy za zlepšení bezpečnostní situace v Iráku. Podaří-li se povstalcům vrazit klín mezi muslimské sekty, může to šíity a  sunnity vyprovokovat k tomu, aby se obrátili zády k nesektářským koalicím a vrátili se zpět k sektářské loajalitě. Irácký parlament také stále neschválil RESPEKT. CZ

Upřímně vás ochráním. (Voják z hnutí Probuzení v provincii Anbár)

Povstalci vznikající systém nesvrhnou. nový volební zákon, který by voličům umožňoval hlasovat pro jednotlivé kandidáty místo pro stranické volební listiny. To je další příčinou napětí, zejména v situaci, kdy se Kurdové a Arabové nemohou dohodnout na průběhu voleb ve sporném městě a provincii Kirkúk. Povolební fáze bude v každém případě napjatá. Žádná ze soupeřících koalicí pravděpodobně nezíská jasnou většinu. Následovat tedy bude zdlouhavé a nevrlé handrkování, které se podle minulých zkušeností může táhnout až tři měsíce. Situaci pravděpodobně ještě zhorší obvinění ze zmanipulování voleb, a to i přes zavedení rozsáhlého monitorovacího systému, v němž jako pozorovatelé poslouží jak cizinci, tak Iráčané. Generál Raymond Odierno doufá, že po skončení voleb se proces stahování amerických jednotek urychlí a do konce srpna se vrátí domů 70 000 vojáků. Dokázalo by pak zbývajících 50 000 vojáků udržet situaci pod kontrolou, kdyby se vyostřily nebo propukly boje mezi skupinami, mezi nimiž dnes panuje napjaté příměří? Mír je nejkřehčí podél tzv. spouštěcí linie mezi kurdskými a  sunnitsko-arabskými oblastmi na severovýchodě země. Povstalci se snaží vyprovokovat obě strany. Irácká armáda sice tvrdí, že zaznamenala určité úspěchy při jejich potírání v nejkrvavějším iráckém městě Mosulu a jeho okolí, nejnaléhavějším úkolem je

ovšem usmířit právě Araby a Kurdy. Ve snaze vybudovat vzájemnou důvěru Američané zřídili podél hranice mezi oběma skupinami společné arabsko-kurdské vojenské hlídky. Tato iniciativa však uvízla na mrtvém bodě. Znepokojivá situace panuje také v provincii Anbár západně od Bagdádu. Tato oblast byla kdysi líhní povstalců. V uplynulých dvou letech tu byl převážně klid, před dvěma týdny však začala opět téct krev. Dne 17. října vyhodili povstalci do povětří velký most na hlavní silnici do Sýrie a Jordánska. V roce 2007 přesvědčili Američané anbárské sunnitské kmeny, aby založily hnutí sebeobrany známé jako Probuzení a obrátily se proti al-Káidě. „Dodržují se dohody, které jsme uzavřeli?“ ptá se nervózně jeden americký vyšší důstojník. K dnešnímu dni vstoupilo 23 000 členů Probuzení do iráckých bezpečnostních sil, dalších 15 000 našlo uplatnění ve státní správě. Ne vždy dostanou včas zaplaceno. Dohoda však prozatím trvá. Obecně se irácké bezpečnostní síly pod americkým dohledem zlepšují. Není ovšem ještě jasné, nakolik upřímně nová třída iráckých důstojníků podporuje smíření a  demokracii. Jak konstatoval jeden americký důstojník: „Vojenská kultura baasisticko-sovětského modelu z dob Saddáma Husajna zůstává hluboce zakořeněná a těžko se změní.“Q © 2009 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině najdete na www.economist.com. Články z The Economist přinášíme s přispěním KPMG Česká republika.

19

politika | česko-americké vztahy

Normálka se strýčkem Samem Co přinesla do vztahů Česka a USA pražská návštěva Obamova viceprezidenta Silvie Lauder

Č

lověk by doma už skoro podlehl dojmu, že základním kamenem ve vztahu Česka a  Spojených států byl radar. A že po jeho uvolnění se stavba hroutí. Blesková návštěva amerického viceprezidenta Joea Bidena i české reakce ale spíše potvrzují, že jsme svědky zrodu běžných vztahů, neokořeněných dosavadní exkluzivitou, mezi obrem a malou středoevropskou zemí.

Jako vzor Šestašedesát by mu člověk nehádal. Klidnou mluvou a umírněnými gesty nepůsobí – navzdory perfektnímu obleku, vlaječce s hvězdami a pruhy v klopě a pověsti prostořekého řečníka – nijak zvlášť „americky“. A ani to, co Joe Biden minulý pátek po setkání s premiérem Janem Fischerem říkal, nezapadlo do projevů amerických státníků, jak jsme je slýchali v posledních letech. Jestli se

20

dal z šestiminutové řeči vyčíst nějaký vzkaz, tak to bylo místo obligátního „nikdy vás nezradíme“ připomenutí „jste dospělí a máte vlastní odpovědnost“. Host hned zkraje připomněl, že Česko je už dvacet let svobodné, dekádu členem NATO, kde „splnilo všechna očekávání“, jak řekl Biden, a pět let v Evropské unii. „Vůbec si neuvědomujete, jak inspirujete jiné země,“ řekl v pátek viceprezident a dodal: „Na Ukrajině či v Gruzii jste modelem a vzorem pro demokracii právě vy.“ Řeč byla o očekávané agendě – o novém plánu na protiraketový systém v Evropě, u něhož by byl Biden rád, kdyby měl „český přízvuk“, a úřednický premiér mu český zájem o účast na projektu hned přislíbil. Mluvilo se rovněž o energetické bezpečnosti a případných amerických investicích do jaderné energetiky (prohlášení byla pouze obecná, ve hře je, jak známo, zájem americké firmy Westinghouse o zakázku na dostavbu Temelína).

Byť Biden (který do Prahy zavítal po návštěvě Polska a Rumunska) připomněl odkaz Madeleine Albrightové, když zavtipkoval o českém přízvuku v její angličtině, bylo vcelku jasné, že časy speciálních vztahů z dob Billa Clintona jsou pryč. Tak to nakonec vnímají i američtí novináři. „Prezident má jednoduše jiné starosti,“ shrnuje změnu vztahů korespondent New York Times v Bílém domě Peter Baker. „Přednost má řešení ekonomické krize, Írán, Irák či Afghánistán.“ A je třeba připomenout fakt, že i pro George Bushe byla střední a východní Evropa – kde jeho otec asistoval zhroucení komunismu – srdeční záležitostí, a proto byl jeho vztah k nám rovněž exkluzivní.

Nic se neděje Při zemi se drží i Češi. Navzdory rozšířenému přání, že Bidenova návštěva byla „usmiřovací“

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

česko-americké vztahy | politika za to, že země zásadně trpí změnou radarových plánů. „Nelze urovnávat něco, co nebylo narušené,“ shrnuje to šéf zelených Ondřej Liška. To není překvapení, protože zelení či sociální demokraté měli vždy proti stavbě radaru výhrady. Ale klidní jsou i diplomaté či politici, kteří začlenění Česka do protiraketové obrany prosazovali. „Vztahy nevybočují z normálu,“ říká předseda lidovců Cyril Svoboda. Ani podle bývalého prezidenta Václava Havla, který byl před časem jedním ze signatářů dopisu celebrit střední a východní Evropy vyzývajícího Baracka Obamu, aby nepouštěl region ze zřetele, není k omluvám důvod. „Pokud mají Američané pocit, že se nás dotklo, že se plánu radaru vzdali, pak myslím, že tento pocit je neopodstatněný,“ řekl Havel v rozhovoru pro Rádio Česko. Spíše platí, že šéf ODS Mirek Topolánek byl se svým očekáváním, že se Biden v Praze „omluví“ a  „zahladí pachuť“ za odpískání radaru, osamocen. V  čem naopak osamocen není (souhlasí s ním republikáni za mořem i jejich tuzemské protějšky), je názor, že oslabení amerického vlivu ve střední a východní Evropě může mít fatální důsledky. A že vše jednoduše zachází příliš daleko. Projevuje se to prý nejen na odpískání radaru v plánované podobě, ale i na jiných detailech: Barack Obama volá českému a polskému premiérovi novinu o odložení výstavby protiraketového systému o půlnoci evropského času nebo fakt, že změnu plánu Američané evropským spojencům prostě oznámili, nekonzulto-

vali to předem, jak bývá diplomatickým zvykem. Odložení štítu navíc podle jeho zastánců symbolicky posiluje vliv Ruska nejen ve střední, ale i východní Evropě. Stejné vášně vyvolává skutečnost, že velvyslanecké křeslo v  malostranské vile americké ambasády zeje prázdnotou už od půlky ledna. Výběr ambasadora může mít symbolický význam – fakt, že všichni američtí prezidenti v polistopadové éře do Prahy posílali spíše politiky než kariérní diplomaty a navíc vždy politiky sobě blízké, byl všeobecně chápán jako vyjádření speciálních vztahů.

Česko-americké vztahy přišly o exkluzivitu a vrací se do normálu. Tento fakt ale nemusí být zas až tak tragický. Podobné, až šestiměsíční zdržení bývá u výběru velvyslanců nového prezidentského týmu běžné a  tolerované. Nakonec i  na zástupce republikánské administrativy jsme po prvním zvolení George Bushe čekali více než půl roku, noví zástupci USA v některých klíčových zemích byli rovněž potvrzeni teprve ne-

dávno (v Kanadě před měsícem, v Číně a Indii v srpnu). A další evropské země velikostí podobné Česku (Slovensko, Maďarsko či Portugalsko) na nového velvyslance čekají stejně jako my. „Probíhá normální proces výběru, mluvilo se už o několika nominacích, které se nenaplnily,“ říká ministr zahraničí Kohout. „I když bychom samozřejmě byli raději, kdyby tu už velvyslanec byl.“ A ještě něco. Nová americká vláda se možná při oznamování změn chovala jako slon v porcelánu, ale jiné ukazatele, jimiž se měří kvalita vztahu dvou zemí, tak jednoznačné nejsou. Signatáři dopisu Obamovi kupříkladu říkají, že se „stahování“ Američanů z regionu projevuje třeba menšími investicemi do vzdělání či rozvoje občanské společnosti. Jenže třeba českých studentů odcházejících na zkušenou do Ameriky díky Fulbrightově komisi naopak přibývá a loni jich bylo nejvíc v polistopadové historii. „Objem českých studentů roste díky silnému kurzu koruny,“ říká šéfka Fulbrightovy komise Hana Ripková. Joe Biden se v pátek navíc s Fischerem dohodl, že platí původní plán Bushovy vlády investovat do české vědy a  výzkumu. Počátkem listopadu do Česka kvůli tomu dorazí expertní tým a v budoucnu by měla pro tento účel vzniknout speciální agentura. Ani v ekonomice se nic dramatického neděje, právě naopak. Objem vzájemného obchodu roste a celkový obrat byl loni nejvyšší od roku 1989 – v celkové výši pěti miliard dolarů. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

21

politika | o kom se mluví

D

ost možná by si toho třicetiletého muže ještě dlouho nikdo nevšiml. Opulentní oslava narozenin za tři čtvrtě milionu, kterou letos v červenci Michal Hala uspořádal na břehu Vltavy, ale všechno změnila. O mladého manažera státního Ředitelství silnic a dálnic ČR se začala zajímat média, a dnes se dokonce zdá, že tahle party (sponzorovaná zřejmě stavebními firmami) otřese jeho hvězdnou kariérou. Zatím není nic jasné a sám Hala hlásí, že svou milovanou práci jen tak opustit nehodlá. Halův osud ale stojí už teď za pozornost. Nejen že jde o jeden z nejvlivnějších úřednických postů v zemi (dálničním ředitelstvím letos proteče třicet miliard, napřesrok ještě o polovinu víc), pátrání po minulosti vystudovaného kytaristy z moravských Heršpic ale odhaluje i to, jak to dnes ve státní správě chodí.

Hlídací pes „Můžu říct, že v  současné době se oddělilo zrno od plev,“ prohlásil přesně před jedenácti lety student brněnské JAMU Michal Hala na adresu české sociální demokracie a  upozornil, že ČSSD by si do budoucna měla vzít zásadní poučení z případu poslance Tomáše Teplíka – jednoho z prvních politických přeběhlíků v Česku. Ponaučením byl myšlen větší důraz na zásadovost a morálku členů ČSSD a Mladí sociální demokraté, které tehdy Michal Hala vedl, chtěli v tomhle plánu sehrát zásadní roli „hlídacího psa“. Zatímco Teplík skutečně jako „pleva“ řady sociální demokracie opustil (a  vstoupil do vládní ODS), mladý hudebník Michal Hala se stal jedním z  nejvýraznějších nových „zrníček“ strany. Ještě jako devatenáctiletý převzal roli mluvčího a místopředsedy Mladých sociálních demokratů, kteří po odchodu předchozího lídra Stanislava Grosse hledali nové tváře. „Byl to snaživý kluk, takový aktivní a slušný mladík,“ vzpomíná na tu dobu starosta Halových rodných Heršpic Jiří Ziegler, sám sociální demokrat. Mladý Michal nebyl v heršpické politice jediným zástupcem Halových. Čerstvého absolventa střední školy přivedl k sociálním demokratům jeho otec, předseda finančního výboru zdejšího zastupitelstva. Na místní úrovni se ale agilní student dlouho neohřál. „On byl velmi ctižádostivý a brzy šel výš do Brna, pak už jsme o něm moc neslyšeli,“ říká starosta Ziegler. Sázka na rané stranické angažmá se každopádně pro Michala Halu, působícího zároveň na postu mluvčího Studentské rady vysokých škol, ukázala jako správná volba. Na krajské úrovni si postupně získal jméno a z řadového člena se stal tajemníkem krajského výkonného výboru strany. „Patřil ke schopným organizátorům a měl elán jako málokdo,“ vzpomíná i častý účastník tehdejších jednání, brněnský poslanec a stínový ministr financí Bohuslav Sobotka. Halův elán se přitom brzy přetavil i v konkrétní výsledky. „Začínali jsme téměř na zelené louce, teď máme asi sto dvacet členů,“ pochlubil se v roce 1998 místopředseda Mladých sociálních demokratů bilancí své organizace v de-

22

Podle not M. Haly Jak se mladíkovi s Heršpic podařilo ovládnout české dálnice tomáš sacher níku Rovnost. Jak se přitom následně ukázalo, mladé straníky Halovo předsednictvo lákalo do partaje i atraktivním slibem následného „uplatnění členů MSD ve státní správě“. Slib úřednické trafiky tedy zabral. Zřejmě největší šanci však využil sám Michal Hala – v polovině roku 2000 se stal šéfem tiskového odboru ministerstva dopravy.

Ředitel vnitra O počátku raketové kariéry ještě nedostudovaného hudebníka dnes hovoří Jaromír Schling, který Halu na ministerstvo přivedl, podobně jako ostatní pamětníci – Hala si ministra získal svou agilností a komunikačními schopnostmi

na jednáních krajského výboru ČSSD, kam Schling před nástupem do Zemanovy vlády pravidelně dojížděl jako poslanec. Roli zdatného komunikátora musel ale Hala prokazovat téměř okamžitě také na ministerstvu – jeho působení se kryje i s plány na stavbu ostravské dálnice D 47, přiklepnuté bez výběrového řízení izraelské firmě Housing & Construction. Ta se, jak známo, následně proměnila v jednu z největších afér Zemanovy vlády. Hala však na ministerstvu nezůstal dlouho. Zhruba po roce odchází za svým známým z Brna, čerstvě jmenovaným šéfem Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD) Pavlem Havířem a stává se jeho tajemníkem, krátce poté dokonce řediRESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

o kom se mluví | politika telem vnitřních věcí úřadu. Nad touto funkcí kroutí dodnes experti hlavou, protože na jiných úřadech podobné ředitelství neexistuje. V praxi přitom pod sebe mladý hudebník se souhlasem nevýrazného ředitele soustředil všechny klíčové funkce úřadu včetně těch, kde se rozdělovaly peníze na stavbu nových silnic a dálnic. Hala se do reorganizace ŘSD pustil s takovou vervou, že si proti sobě popudil většinu svých kolegů, a  v  jednom momentě se proti němu dokonce zaměstnanci hromadně vzbouřili. Právě v těch vzrušených chvílích přitom vyšly najevo i podezřelé okolnosti, za jakých Hala krátce předtím přidělil dvoumilionovou zakázku na dodávku počítačů a softwaru české pobočce firmy IBM. Skandál odstartoval další sérii odhalení, která skončila odvoláním ředitele ŘSD i ekonomického náměstka. Sám Hala však tehdy ve své funkci zůstal. K tomu, kde leží příčina téhle nepostradatelnosti, se za chvíli dostaneme, ještě na okamžik ale zůstaňme u počítačové firmy IBM. Jejímu tehdejšímu řediteli Williamu Peškovi totiž dorazila od Haly i prosba, která se zdánlivě počítačů netýkala. Hala hledal zaměstnání pro svého staršího bratra a v e-mailu, který tehdy z  ŘSD unikl, Peška pobízí, zda by potřebné uplatnění pro bratra nebylo možné najít právě v IBM. „Staví barák a potřeboval by něco lepšího,“ popisoval tehdy bratrovu finančně neuspokojivou situaci manažer ŘSD. Pešek nakonec Jakuba Halu nezaměstnal, protože zaměstnanci ŘSD spustili nad jednáním svých šéfů poplach. Pešek s Michalem Halou ale zůstali v čilém kontaktu – Pešek totiž následně přestoupil do firmy Notes CS, která podle zjištění Respektu dodnes dodává ŘSD IT služby v řádu desítek milionů. A zhruba od stejné doby se začíná v podnikání nebývale dařit také Jakubu Halovi.

Poradíme, postavíme „Já se s vámi nebudu vůbec bavit,“ říká do telefonu čtyřiatřicetiletý Jakub Hala ihned poté, co se dozví, že jde o novináře, a pokládá sluchátko. Je to škoda. Stačí totiž několik hodin na katastrálním úřadě a pár telefonátů, aby si člověk potvrdil, že na podnikání Jakuba Haly něco nehraje. V rodinném domku v Heršpicích, kde pan Hala bydlí, sídlí i jeho firma Entrance. Podle obchodního rejstříku se věnuje mimo jiné poradenství v oblasti softwaru. Komu a kdy firma své poradenství nabídla a zda nespolupracovala například s už zmíněnou IBM či Notes CS, není možné zjistit. O Entrance neexistuje na internetu prakticky jediný záznam a nemá ani vlastní webové stránky. Podobný problém přitom souvisí i s její další činností – poradenstvím v oblasti stavebnictví a architektury. „Co se stavařiny týče, nikdy jsem to jméno neslyšel,“ říká jeden z manažerů největší stavební firmy v okrese Instav Vyškov Jiří Široký. O  něco úspěšnější je pak člověk při pátrání přímo v  Heršpicích, kde Halovi bydlí. Firma Entrance se tu nedávno podílela na stavbě bytového dvojdomku. To je ale také to jediné, co lze na obecním úřadě zjistit, o žádné další činnosti místní nevědí. RESPEKT. CZ

Poradenství počítačů, stavařina – už to by byl široký rozptyl. Entrance se ale do třetice zabývá i reklamou a marketingem. Podle rejstříku by měl tohle všechno obstarávat jediný člověk – Jakub Hala. Ještě zajímavější je zřejmě fakt, že firma v uplynulých letech nakoupila v těsném okolí Heršpic celkem osm parcel zahrad a polí a tahle investice v řádu milionů se podle všeho kvůli heršpickým plánům na rozšiřování zástavby brzy může proměnit v další zakázky. Mohli bychom pokračovat – výčet majetku spojeného s kdysi chudým Jakubem Halou čítá několik dalších pozemků a nemovitostí v různých koutech Česka a to zhruba za sedm milionů (všechny přitom byly zakoupené v uplynulých šesti letech). Hala figuruje také jako společník u  několika dalších firem a  ve hře jsou přitom opět investice v řádu dalších několika milionů. Kde si na takový majetek mladý podnikatel (hledající ještě před pár lety lepší zaměstnání) přišel, není jasné, a chtě nechtě se nabízí i otázka, nakolik může tenhle příběh úspěchu souviset právě s hvězdnou kariérou předáka ŘSD Michala Haly.

Bratrům Halovým se daří. Ze staršího Jauba se stal milionář, přestože jeho firmu téměř nikdo nezná. Jakub Hala mlčí a  opakovanou žádost Respektu o rozhovor odmítl minulý týden i sám Michal Hala. Vysvětlení obou mužů by přitom bylo maximálně zapotřebí. Michal Hala dnes rozhoduje o zakázkách za miliardy korun a v rámci další restrukturalizace ŘSD, která se odehrála pod Halovou taktovkou před dvěma lety, se jeho pravomoci ještě více posílily. O vítězích dálničních miliardových zakázek rozhoduje sice odborná komise, je to ale právě Hala, kdo z omezené skupinky expertů hodnotitele vybírá a stanovuje kritéria a požadavky pro finální podobu staveb. Podle nedávného odhalení České televize přitom mezi jejich vítězi figurují i stavební firmy, které oběma bratrům sponzorují nákladné závody motoristické rallye. A byly to rovněž dálniční stavaři, kdo tvořil nejpočetnější skupinku účastníků už zmiňované Halovy narozeninové megaparty za tři čtvrtě milionu.

Souhlas shora Zdaleka jsme nezmínili všechny kauzy, ve kterých se jméno Hala objevuje. Už výše uvedený výčet by měl podle veškerých zvyklostí znamenat pro běžného úředníka přinejmenším vyhazov. Kolem Michala Haly ale všichni našlapují opatrně. Teprve před pár dny se objevil náznak toho, že Halova kariéra na ŘSD přece jen končí.

Jeho formální nadřízený, generální ředitel ŘSD Alfred Brunclík, totiž čerstvě prohlásil, že po dvou letech Halovo schéma řízení ruší a zavádí vlastní dlouho plánovanou reorganizaci. V té se přitom s Halovým postem nepočítá. Podle lidí z ministerstva dopravy a ŘSD jde o jakýsi nepřiznaný vyhazov, ke kterému teprve teď, po propuknutí některých zmíněných kauz, získal Brunclík „souhlas z  vyšších míst“. Od Haly se totiž pomalu odvrací i jeho domovská ČSSD. „Pan Hala už s námi není ve spojení, ve straně se nijak neangažuje,“ říká Bohuslav Sobotka a šéf ČSSD Jiří Paroubek mluví ještě razantněji, když Halovo chování označuje za „neomluvitelný prohřešek“. Jak přitom říká i bývalý Halův spolupracovník a šéf Státního fondu dopravní infrastruktury Pavel Švagr, se svým zápalem a  schopnostmi měl před sebou Michal Hala možná ještě velkou kariéru. „Důvodů toho konce je asi víc,“ tvrdí Švagr. „Zřejmě ale ztratil přehled o tom, co se ještě v úřednické pozici toleruje a co už je úplně za hranicí.“ Hala by tedy měl skončit, ale sám nevylučuje účast v tendru na nově vzniklý post ředitele pro veřejné zakázky ŘSD. Získal k tomu důležitého spojence. Ministr dopravy Gustáv Slamečka si totiž nechal vypracovat studii analyzující Halův střet zájmů související právě se sponzoringem automobilových závodů a prý je vše v pořádku. „Ty firmy získaly řádově jen jednotky procent ze zakázek a neviděli jsme v tom žádnou manipulaci,“ říká za ministerstvo mluvčí Karel Hanzelka i přesto, že šlo v absolutních číslech o miliardy. Zmíněný audit navíc vůbec nezkoumal detaily soutěží, ve kterých firmy Edikt a Vars Brno uspěly, ani to, zda jim například výběrové řízení uměle nenahrávalo.

Ten, kdo umí Stále také neznáme odpověď na jasnou otázku, jak je možné, že úředníku Halovi od začátku procházejí nejen všechny skandály, ale že se na svém vlivném postu udržel posledních osm let prakticky za každé vlády. Mezi lidmi ze stavařské branže se objevují různá vysvětlení, hovořící nejčastěji o tom, že Hala zkrátka „umí zařídit věci“ a vychází dobře jak s politiky z domovské ČSSD, tak i politického rivala ODS. V sociální demokracii měl navíc díky svému mladickému politickému angažmá (členem ČSSD je dodnes) vždy vlivné spojence, kteří se za jeho kariéru přimluvili. O  detailech, co to přesně znamená „zařídit věci“, však stavaři i úředníci ŘSD nechtějí veřejně mluvit, protože se prý bojí problémů při budoucí práci. Lidé z branže dnes ale upozorňují především na skutečnost, že právě o dálnicích se hovoří jako o pravděpodobném penězovodu do stranických pokladen, a jak čerstvě potvrdila i studie Evropské komise, ceny za tuzemské dopravní stavby jsou už roky nevysvětlitelně vysoké. Ministr dopravy Gustáv Slamečka dnes hlásí, že cena dálnic půjde dolů, a  ve stejném duchu hovoří i Halův dosavadní šéf z ŘSD Alfréd Brunclík. Zatím jsou to jen slova. To, nakolik jsou míněna vážně, může ale už brzy napovědět i další osud mladého úředníka z Heršpic. Q

23

společnost úspěch

str. 27

rusko

str. 28

seriál: československo 1989 str. 30

S pomocí čínského draka

Dějiny psané Kremlem

Jak měnil, až vyměnil

kateřina čopjaková

jan machonin

ADAM ŠŮRA

Jana Fesslová je na invalidním vozíku. Navzdory vážnému onemocnění sbírá sportovní medaile, i olympijské.

Přepisování dějin v Rusku není nic neobvyklého a říkat pravdu například o stalinismu a jeho obětech se nevyplácí.

Příběh o tom, co všechno musel člověk udělat pro to, aby sehnal vysněné kolo Favorit.

Vilma a její děti Historická policejní razie ve 160 českých bytech poodhalila bolestný svět dětské pornografie

24

petr třešňák foto matěj stránský

Na začátku stála duchapřítomnost jedné mladé matky z  Prahy. Během loňské návštěvy bytu svého přítele brouzdala jeho počítačem a objevila v něm videa a fotografie sexuálního zneužívání dětí. Náhodný nález v ní nejen vyvolal otázku, s kým to vlastně chodí, ale nahnal jí také strach o vlastní malé dítě. Rozhodla se obrátit na policii. „Na obvodním oddělení podnět vyhodnotili jako závažný, což není pravidlem, a zavolali nám,“ vzpomíná Alena Kolářová, vedoucí mravnostního oddělení pražské krajské policejní správy. Nakrátko ostříhaná rázná policejní šéfka tehdy požádala soud o možnost nabourat se inkognito do e-mailových účtů podezřelého muže. Dostala jej a specialisté záhy pochopili, že se ocitli uprostřed rozsáhlé pavučiny, po jejíchž vláknech proudí všemi směry videa a fotografie zneužívaných dětí. Rok poté, 14. října o páté ráno, vtrhávají do 160 českých domácností policisté s povolením k domovní prohlídce a Alena Kolářová informuje média o akci Vilma, nejrozsáhlejší a nejúspěšnější razii proti dětské pornografii v českých dějinách. Mezi podezřelými, kterým byly zabaveny počítače, jsou podnikatelé, učitelé, policisté i dělníci. „Celkem jsme vyšetřovali 800 lidí, kteří s tímhle materiálem přišli do styku,“ říká šéfka zásahu, „někde by ale bylo dokazování složitější nebo objem pornografie malý, proto jsme okruh zúžili na 160.“ Podezřelým hrozí za držení nebo šíření dětské pornografie až šest let vězení. Policejní specialisté přitom dodávají, že podle jejich zkušeností je uživatelů dětské pornografie v Česku mnohonásobně více. Vysoká čísla vyvolávají zděšení, ale jen málo nám řeknou o tom, s kým máme vlastně tu čest. Kdo jsou lidé, kteří se ocitli v policejní síti a jak moc jsou nebezpeční? Nástup internetu udělal z dětské pornografie rychle rostoucí globalizovaný zločin, jehož potírání vyžaduje stále sofistikovanější nástroje. Ale klíčová otázka, jak vlastně pracovat s jejími konzumenty, aby byli společnosti co nejméně nebezpeční, zatím zůstává všude na světě bez odpovědi.

Stát se to o  dva roky dříve, značná část z oněch 160 provinilců by mohla v klidu spát. Držení dětské pornografie nebylo v Česku až do roku 2007 trestné, soud čekal jen její výrobce a šiřitele. „Věděli jsme o lidech, kteří přechovávali v  počítačích obrovské objemy fotografií a videí, ale nemohli jsme nic dělat,“ říká Karel Kuchařík, šéf policejního odboru informační kriminality. Česko bylo poslední zemí vyspělého světa, která držení záběrů zneužívání dětí nekriminalizovala. Nemohlo se účastnit mezinárodních policejních akcí a policie měla svázané ruce: prokázat podezření z výroby nebo šíření pornografie na internetu, což je nutná podmínka k tomu, aby soud povolil sledování počítačů, je totiž mnohem těžší než v případě přechovávání porna. Řada lidí, kteří pravděpodobně sami zneužívali děti před kamerou, policii unikala.

Natoč a jedem Akce Vilma je dosud nejviditelnějším důsledkem přitvrzení represe. Ve své době ji provázela debata politiků, právníků, policistů a hlavně sexuologů. Ti sice obvykle souhlasili se zpřísněním pravidel, protože výroba pornografie působí nevýslovné utrpení dětem a poptávka tento zločin roztáčí, přidávali ale i jednu výhradu. „Mnoho pedofilů půjde a  zneužije nějaké dítě,“ tvrdil tehdy známý sexuolog Petr Weiss. „Myslím si totéž, co tehdy,“ říká dnes. „Existuje mnoho pedofilů, kteří se nikdy nedopustí zneužití dítěte právě proto, že se uspokojují sledováním dětského porna.“ Jeho názor se opírá hlavně o zkušenost Dánska, které v 60. letech držení dětské pornografie nakrátko dekriminalizovalo a následně poklesl počet sexuálních deliktů vůči dětem. (Dánsko ale navzdory těmto údajům v souladu se světovým trendem opět přitvrdilo.) Svět internetu, na nějž se v poslední dekádě přesunula naprostá většina dětské pornografie, ovšem celou úvahu o pornu coby ventilu možného zneužívání značně zkomplikoval. Otázka dnes nestojí – ukájení se nad pornem, nebo reálný zločin. Objem dostupných materiálů na síti RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

nesmírně narostl a stejně tak se zlepšuje policejní kontrola. Pedofilové, kteří se setkávají na různých chatech a v uzavřených diskusních skupinách, kde si pak navzájem vyměňují fotografie a videa, jsou extrémně podezřívaví, používají šifrovanou komunikaci a nevezmou mezi sebe jen tak někoho. Běžná podmínka pro nováčka, který chce získat kýžené „lepší“ materiály, proto zní – natoč něco sám a pak dostaneš. „Kdo to udělá, získává důvěru, protože v tom jede s nimi, funguje to jako v jiném zločinném odvětví,“ vysvětluje pravidla policejní specialista Kucha-

skutečně nárůst zneužívání dětí před kamerou, nebo jde jen o optický klam, protože v digitálním světě je fenomén více vidět. Šéf českého kyberkomanda Kuchařík si myslí, že výroba pornografie opravdu narůstá, protože dříve osamělí pedofilové jsou na síti v mnohem čilejším kontaktu a hecují se navzájem. „Dneska vám stačí jeden večer u monitoru a dostanete se k lidem, které hledáte,“ říká Kuchařík, „to bylo dřív nepředstavitelné. Dětského porna je na internetu tolik, že náš odbor by nemusel dělat nic jiného a stejně by všechny případy nestihl zpracovat.“

české policii a za pár dní se může na Vinohradech rozjet zatýkání podezřelých. (Detailů, které umí systém rozeznat je mnoho, policisté však neradi sdělují podrobnosti, aby zločincům neradili, na co si dávat pozor.) „Je to obrovský přínos, už když se naši lidé učili se systémem pracovat, našli několik českých videí,“ pochvaluje si Kuchařík. „A právě teď dokončujeme první případ, který se k nám díky propojené databázi dostal z Německa. Už jsme blízko pachatele a hlavně oběti.“ Zprávy o úspěšné akci Vilma nám ale nevysvětlují, kdo jsou vlastně lidé, kteří skončili

Místo, kde z lidí padají balvany. (Primář Marek Páv v sále pro skupinovou terapii sexuálních deviantů.)

řík, „z toho je vidět, že ono držení pornografie je značně sporné, protože v mnoha případech vlastně nutí zájemce ke zneužívání dětí.“

Jak najít oběť Nárůst dětského porna na síti je navzdory vytrvalým policejním zásahům všude na světě enormní. Zvláštní komisař OSN pro lidská práva jej před časem označil za zásadní společenský problém. Podle odhadů Spojených národů jsou dnes v provozu asi čtyři miliony stránek s dětským pornem, počet materiálů stoupl v letech 2003 až 2007 čtyřikrát a výrazně přibylo těch nejbrutálnějších. Komerční výrobě pornografie, jejímž centrem byl v 90. letech válkou rozvrácený Balkán, se dnes daří hlavně v postsovětských zemích (za ohnisko bývá označována Ukrajina), kde mafie zneužívají zoufalé situace chudých rodin. Sporné samozřejmě je, jestli v pozadí porno boomu stojí RESPEKT. CZ

Digitalizace však rozšířila také možnosti policie. Dětská pornografie pro ni totiž znamená především záznam reálného zločinu, který s vysokou pravděpodobností kdesi pokračuje. Hlavním cílem je proto zjistit, kde se scény odehrály, najít pachatele a ochránit bezbranné dítě před dalším zneužitím. Dříve složitá a  často neúspěšná procedura dnes získává novou naději v  propojování policejních databází. Interpol letos rozšířil projekt gigantické globální databáze s důkazy k dětskému pornu a Česko se k němu jako devátá země v pořadí připojilo. Naznačme malý příklad, jak to funguje. Kdesi v Bolívii najdou policisté v počítači video, na němž bílý muž zneužívá dítě. Není slyšet jeho rodný jazyk, ale za okny je vidět televizní věž. Jakmile bolívijští policisté předají video centrále Interpolu, prohlédne je sofistikovaný software a neomylně rozporná žižkovský monument. Následuje echo →

V letech 2003–2007 se objem dětské pornografie na síti zvětšil čtyřikrát.

25

společnost | dětská pornografie → v policejní síti. Nebezpeční devianti, nebo jen

frustrovaní lidé s pedofilní diagnózou, kteří se ukájejí na internetu, aby neprovedli něco horšího? Televizi Nova se po říjnové razii podařilo vypátrat učitele z Teplic, který se k držení přiznal, ale nic dalšího o sobě neprozradil. Šéfka zásahu Alena Kolářová říká, že podezřelí mají čistý trestní rejstřík a obsah jejich počítačů se zatím teprve zkoumá. Jiný zdroj z policejního prostředí anonymně uvádí, že policie má podezření, že v některých případech se v rámci výměny „něco za něco“ pornografie i vyráběla. Aby byl obrázek zneužívání dětí v internetovém věku úplný, je potřeba podívat se i na druhou stranu temné mince. S dnešními možnostmi a paragrafy dokáže policie teoreticky plnit věznice stovkami lidí, kteří kvůli své vrozené sexuální dispozici prostě vyhledávají dětské porno. V Evropské komisi se už dokonce mluví o kriminalizaci pouhého vstupu na příslušné pornostránky i bez stažení materiálu do počítače. Existují ale i jiná řešení než represe? Pro začátek debaty je dobré si uvědomit, s čím se pedofilové vlastně potýkají.

Příliš náročná samota Michal byl vždycky trochu zvláštní. Uzavřený a plachý introvert, který by nejraději zůstal dítětem. Společnost mladších dětí ho přitahovala už od puberty, mezi vrstevníky se necítil dobře, zato děti milovaly jeho hravost a porozumění. „Takhle vypadá typický pedofil, má rád dětský svět a mezi dětmi je oblíbený,“ říká Marek Páv, primář sexuologie z Psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích, kde Michal už téměř rok prochází soudem nařízenou ústavní léčbou, „jde o to, jestli dokážou nepřekročit zákonnou hranici. Velká většina z nich to nikdy neudělá,“ zdůrazňuje Páv. Také Michal si dlouho věřil. Začal pracovat jako vedoucí na táborech a školách v přírodě. „Nepotřeboval jsem sexuální vztah, stačilo mi být obklopený dětmi,“ vzpomíná dnes pětadvacetiletý muž. Kolem dvacátého roku se mu ovšem představy dětí vloudily do sexuálních fantazií a on pochopil, že něco není v pořádku. „Chtěl jsem jít k doktorovi, ale bál jsem se odsouzení. Nikdy bych to nikomu nepřiznal, zapíral jsem i později u soudu, ve vězení,“ říká Michal, „okolí má za to, že pedofil je vrah dětí, přihlásit se k tomu je nesmírně ponižující.“

Je to celoživotní osamělý souboj mezi pudem a morálkou. Podle sexuologů je takové chování typické. „Jen naprosté minimum pedofilně orientovaných lidí si přijde říct o pomoc, pokud jim to nenařídí soud,“ vysvětluje psychiatr Páv. „Jsou s tím problémem sami a žijí ve velké úzkosti z prozrazení.“ Pokud nemá pedofil vysloveně asociálně narušenou osobnost, nastává celoživotní osamělý souboj mezi vnitřní morálkou, strachem a silným sexuálním pudem. „Někdy to má až tragické rozměry,“ popisuje policejní zkušenosti Karel Kuchařík, „v Praze se před pár lety stal případ, kdy se otec dvou malých holčiček sám doma vykastroval, protože nesnesl představu, že se neovládne a svým dětem ublíží.“ Michal se několik let snažil udržet pudy za přijatelnou hranicí. „Dotýkal jsem se dětí na rukou, zádech, hladil je po vlasech, ale nikdy to nebylo pohlavní obtěžování. Jenže hranice se posouvala a jednou jsem to nezvládl,“ vypráví mladý muž. Osmiletá dívka se vrátila domů ze školy v přírodě a vyprávěla rodičům o tom, že se jí zdál zlý „sen“, v  němž se před ní svlékl muž do naha a osahával ji na intimních partiích. Rozjelo se vyšetřování a zapírající Michal skončil ve vězení s dvouletým nepodmíněným trestem. „Až v léčebně jsem o tom dokázal mluvit,“ vzpomíná pedofil. „Byla to obrovská úleva, jako by ze mě spadl balvan.“ Michal se během léčby – která spočívá v terapii, posilování vůle, hormony tlumících lécích a snaze „přeučit“ pedofila na sex s dospělou ženou – seznámil s přítelkyní, jejíž dětský vzhled a chování mu vyhovuje. Pár týdnů váhal a pak jí vše řekl. „Dva dny probrečela,“ popisuje svůj „coming out“. „Pak chtěla vědět všechno, přečetla o pedofilii spoustu materiálů, mluvila s primářem. Nakonec to vzala, jsme spolu šest měsíců a klape nám to výborně.“ Michal ví, že po propuštění ho čeká mimořádně náročný úkol – udržet svou touhu na-

věky za pevnou hranicí. Doufá, že jeho dívka mu s tím pomůže. Vybaven terapií se snaží být k sobě i k ní maximálně upřímný. „Mluvili jsme i o tom, jestli spolu můžeme mít dítě a já mu neublížím,“ popisuje nejožehavější polohu vztahu. „Upřímně řečeno, zatím si ještě úplně nevěřím. Vyhýbám se místům, kde jsou děti, bojím se, že začnu tu hranici zase posouvat. Ale léčba mi hodně pomohla a ještě není u konce.“

Sejdeme se na klinice Sexuologická pomoc je například ve srovnání s léčbou drogové závislosti poměrně úspěšná. Podle českých čísel zrecidivuje méně než 20 procent léčených pedofilů. Jak už bylo řečeno, strach z prozrazení, špatné informace („budou mě nutit ke kastraci“) i nedůvěra vůči sexuologům způsobují, že drtivá většina se dobrovolně neléčí. (Dodejme pro pořádek, že skuteční pedofilové jsou viníky jen malé části zločinů na dětech, většinu z  nich mají na svědomí lidé s poruchou osobnosti nebo intoxikovaní alkoholem. Ovšem právě pedofilové jsou častými konzumenty kriminalizované dětské pornografie.) Jak z toho kruhu ven? Jednoznačně převládajícím celosvětovým trendem je represe, osvěta – i v Česku – probíhá takřka výhradně ve věznicích, což je trochu pozdě. Sexuologové navrhují dekriminalizaci animované dětské pornografie. Povolená je například v Japonsku (v Česku stejně jako ve většině dalších zemí ne), její zákaz nedávno zrušil v USA Nejvyšší soud. Odborníci se ovšem neshodnou, jestli sebelepší počítačová grafika poskytne deviantům dostatečné náhradní uspokojení. Průlomový pokus, jak řešit problém zneužívání dětí komplexněji, před časem spustila Británie. Na začátku stojí agenti-provokatéři, kteří se v chatovacích místnostech vydávají za nezletilé děti. Na domluveném místě schůzky pak namísto děvčátka nebo chlapce čeká na pedofila policejní vůz. Jde samozřejmě o represivní nástroj, který má chránit děti, protože pachatel je souzen. Dostane ovšem velmi lehký podmíněný trest, policie dbá na diskrétnost a druhým podstatným záměrem strategie je pomoci pedofilovi povinnou sexuologickou léčbou. Jde zatím o ojedinělý, ale nadějný krok, jak kolotoč frustrace a bolesti posunout směrem k lepšímu řešení – pro oběti i pachatele. Q

↓ inzerce

26

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

úspěch

S pomocí čínského draka Vozíčkářka Jana Fesslová se chystá na další olympijskou medaili

N

ejtěžší bylo přestat se nenávidět a začít se mít znovu ráda,“ glosuje své sžívání se s  invalidním vozíkem jednatřicetiletá Jana Fesslová, bronzová diskařka z paralympiády v Pekingu, asistentka prodeje v autosalonu a studentka prvního ročníku olomoucké aplikované tělovýchovy. Cesta zpět k tomuto normálnímu pocitu však byla hodně dlouhá – vedla přes myšlenky na sebevraždu a pouť do Číny. A navzdory vážnému onemocnění pokračuje dál plány na mistrovství světa.

f ot o m at ě j str á n s k ý

KATEŘINA ČOPJAKOVÁ Stále na cestě, i přes výmoly. (Jana Fesslová)

Sama a v tichu Jana Fesslová byla ještě před jedenácti lety vrcholovou házenkářkou, pro niž sport představoval vše. Už den po svatbě „s úžasně hodným flegmatikem“ Josefem však nastoupila své poslední utkání – tedy mezi zdravými. Nešťastný faul soupeřky ji poslal k  zemi a přivodil zlomení páteře. V nemocnici byla přes půl roku, a když ji propouštěli domů, nechápala, divila se, že ještě nechodí. Ale změna nepřišla. Po necelém roce depresí a marného čekání na zázrak se rozhodla k radikálnímu kroku. „Abych se mohla rozhodnout, jestli chci žít dál, nebo to ukončit, potřebovala jsem být sama a v tichu,“ vysvětluje, proč se poté, co málem skočila pod vlak, rozhodla objednat si letenku směr říše středu. Cílem měla být jižní Čína, kde se teplota v prosinci pohybuje kolem dvaceti stupňů. Kvůli chatrné angličtině se ovšem fatálně spletla a nakonec skončila s vozíkem na chladném severu. „Na návrat do Pekingu nebyl čas. V krosně jsem měla ještě dvě trička a náhradní kalhoty. Všechno jsem na sebe navlíkla. Potlačila slzy a řekla si, že to zvládnu,“ vzpomíná už se suverénním úsměvem. Severočínské město Urumči a  jeho prostí obyvatelé paní Janu uchvátili. „Příjemní, usměvaví a  pohostinní a  navíc jim často na první pohled nedošlo, že jsem handicapovaná,“ vypočítává. Místní nevnímali vozík jako nutnou pomůcku pro člověka s handicapem, ale zábavné a zvláštní kolo. „Příliš vozíčkářů jsem v Číně neviděla, a pokud ano, pojízdná křesla jim někdo tlačil. Já se pohybovala sama pomocí rukou,“ popisuje. Prozření místních přišlo často až poté, kdy u nich uléhala do postele pro hosty. Ze své iniciační cesty uveřejnila na svých webových stránkách www.jana-fesslova.cz krátké vyprávění. Jeho čtení jasně naznačuje, že i přes spoustu nových zážitků, krásnou přírodu a milé lidi to nebyla žádná idyla. Rozhodnutí žít, zapuRESPEKT. CZ

dit apatii i myšlenky na sebevraždu rozhodně nepřišlo snadno. Přestože paní Jana vykazovala při svém putování výkony, pro mnohé zdravé lidi nepředstavitelné, stále si bolestně uvědomovala svoje limity. „Oni pracovali na poli a já se jela projet po okolí, vyrazil se mnou děda, který se pak vzdálil do míst, kam mě vozík nepustil – to uvědomění mě zase dostalo, ale také jsem se už necítila až tak svázaná,“ píše na webu. Nálada se postupně otáčela a návrat domů po devětadvaceti dnech byl nakonec triumfální. Jana Fesslová se rozhodla žít, nezabývat se tím, co na vozíku nemůže, ale naopak zkoušet, jak daleko může zajít.

Brzy se vrátím Prvním logickým krokem dva roky po úrazu byl pak návrat ke sportu: 26,02 metru, to je hodnota současného českého rekordu v hodu diskem, který paní Jana hodila před rokem a postupně posunula ještě laťku pro hod koulí a oštěpem. Navíc hraje floorball za českobudějovický ženský tým, jenž v tuzemsku trvale patří mezi špičku. Vrchol pak přišel loni s letní paralympiádou v Pekingu – bronzová medaile a především pocit zadostiučinění (Jana Fesslová si totiž už jednou na olympijský stupeň vítězů stoupla, ale kvůli špatnému zařazení do zdravotní kategorie jí zlato z Athén v roce 2004 bylo odebráno). „Řekla jsem svojí trenérce, pojďme rychle, ať nám ho zase nevezmou,“ směje se. Její život však nevyplňuje jen sport. Brzy po úrazu si dodělala maturitu a dnes druhým ro-

kem studuje aplikovanou tělovýchovu na Palackého univerzitě v Olomouci. Kdo by čekal, že na toto vše má čas, protože je v invalidním důchodu, tak by se mýlil. „Pracuju v autosalonu, pomáhám s pořízením vozu svým kolegům vozíčkářům,“ shrnuje svou momentální profesi, v budoucnu by chtěla být učitelkou tělocviku. Cestování a hlavně Čína, jež ji přivedla zpátky do života, se staly její trvalou vášní. V Číně byla od roku 2001 už třikrát. Zavítala na Kubu a naposledy projela na motorce se speciálně upravenou sajdkárou nejvýše položenou himálajskou silnici, skoro šestitisícový průsmyk Khardung La. Nabídka neziskové organizace MC Outdoors Riders na jedinečnou cestu ale přišla v mimořádně těžké době. Jana Fesslová už rok podstupovala chemoterapii kvůli nádoru na plicích. „Léčila jsem se déle než rok a potom přišla ta nabídka. Jednou mi bylo hůř, jednou líp. Věděla jsem, že to pak může jít ráz naráz a já už třeba Himálaje nikdy neuvidím,“ vysvětluje, proč se raději rozhodla přerušit léčbu a vyrazit do nejvyššího pohoří světa. I  když paní Jana stále bojuje s  rakovinou a momentálně podstupuje radio- i chemoterapii, přemýšlí dopředu. „Teď musím být chvíli doma, ale už brzy se chci vrátit do Číny. To musím stihnout do začátku jara, protože pak už startuje příprava na mistrovství světa 2011,“ říká Jana Fesslová a nastupuje do svého speciálně upraveného vozu směr České Budějovice. „Na cestě jsem vlastně pořád – škola, chemoterapie, tréninky, práce, domov. Olomouc. České Budějovice, Ostrava, Černý Dub. Q

27

společnost | rusko

Dějiny psané Kremlem Říkat pravdu o stalinismu a jeho obětech je v Rusku stále riskantnější

D

va mladíci ve vlaku z Petrohradu do Moskvy se zaujetím listují časopisem Ruský dům s podtitulem „Pro ty, kdo mají rádi Rusko!“. Mohou si v něm přečíst například memoáry „historika“ a dlouholetého důstojníka KGB Nikolaje Leonova nebo barvotiskový příběh ikony Matky Boží z Narvy, v jejímž znamení „ruští vojíni velkých bitev minulosti vstávají z hrobů, aby se postavili po bok rekům Velké vlastenecké v boji proti Teutonům...“. Čtenář se také dozví, kdo vlastně ovládá ruskou ekonomiku a že za omilostněním Alfreda Dreyfuse stálo zednářské spiknutí. Vlast, pravoslaví, všeslovanská idea, latentní antisemitismus a především slavná minulost spojující vjedno nejsvětlejší okamžiky carského i sovětského období. Taková jsou východiska nové „ruské ideje“, která se začala rodit na počátku nového tisíciletí a která je dnes lidem vštěpována prostřednictvím většiny státem ovládaných či podporovaných médií. „Je to pokus putinovského režimu ukončit s pomocí uměle vytvořeného mýtu krizi národní identity, kterou Rusové zažívali v 90. letech, a  legitimovat se prostřednictvím vlastních dějin,“ říká specialista na dějiny stalinismu a spolupracovník společnosti Memorial Alexandr Daniel.

f ot o 3 x p r o f i m e d ia . cz

Jan Machonin

Útok na „šíleného liberála“ Příkladem zneužití historických témat ve službách ideologie je mimo jiné aféra, která se nedávno rozhořela okolo bývalého sovětského disidenta Alexandra Podrabinka. Ten se stal obětí štvavé kampaně organizované aktivisty z mládežnického hnutí Naši, které si putinovský režim na státní útraty již léta vychovává jako ideologicky vycepovanou kádrovou rezervu. Vše začalo jako absurdní fraška. Prefekt severního moskevského okruhu Oleg Mitvol zakázal majitelům nově otevřené restaurace, aby v jejím názvu stálo slovo „antisovětská“. Stěžovali si mu váleční veteráni v čele s předsedou jejich svazu Vladimirem Dolgichem, bývalým dlouholetým tajemníkem ÚV KSSS. Podrabinek zareagoval článkem, jehož teze by se daly shrnout takto: svazy veteránů nesdružují skutečné válečné hrdiny, ale naopak ty, kdo prošli válkou jako politruci, kápové v táborech a členové trestních oddílů a po válce si vysloužili funkce v represivním aparátu sovětského režimu. Skutečnými hrdiny sovětského období jsou bezejmenní řadoví vojáci, jejichž životy byly často nesmyslně obětovány kvůli Stalinovým imperiálním ambicím, a miliony lidí,

28

Hon ve jménu historie. (Nahoře: podporovatel Stalina, uprostřed: disident Podrabinek, vpravo dole: zabití sovětší vojáci ve Finsku)

kteří byli během stalinského teroru popraveni nebo nespravedlivě vězněni v gulagu. Reakce mládežníků z organizace Naši byla mimořádně agresivní. Podrabinkovi bylo opakovaně vyhrožováno likvidací, takže se rozhodl odejít do ilegality, a byt, kde zůstali jeho příbuzní, potom přes dva týdny obléhala skupina odhodlaných přívrženců hnutí. „Na Sašu pořádají opravdový hon. Celý den se pokouší proniknout do bytu, buší na dveře, volají sousedům a vyptávají se jich na naši rodinu, vylomili nám schránku...“ RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

postěžovala si žena Alexandra Podrabinka Alla v době, kdy kampaň vrcholila. „Našisté“ se v té době pokoušeli proniknout rovněž do redakce Nové gazety a dalších vytipovaných míst, kde se podle nich Podrabinek mohl skrývat. „Jeho život se odteď bude dělit na období před a po napsání článku, jsme připraveni si to s ním vyřídit. Pokud se neomluví, budeme usilovat o to, aby byl vypovězen ze země,“ stojí v prohlášení, které hnutí Naši umístilo na svých internetových stránkách. Před miliony diváků je v diskusním pořadu televize NTV podpořil i sám prefekt Oleg Mitvol:

Většina obraz ruské výjimečnosti přijímá. „Podrabinek je zběsilý liberál, který si na podobných provokacích dělá PR už od 80. let. Nechápu, jak může takto urážet válečné veterány, když je sám ze židovské rodiny. Ale my ho donutíme, aby se omluvil. Historii máme jen jednu a žádnou jinou nepotřebujeme.“ Podrabinek, na kterého Naši nakonec podali trestní oznámení, má však na oficiálních místech i své zastánce. S žádostí „zamezit nespravedlivému pronásledování Alexandra Podrabinka a přezkoumat, zda členové hnutí Naši nepřekročili zákon“, se na prokuraturu minulý týden obrátila předsedkyně Rady pro lidská práva Ella Pamfilovová – pravda neúspěšně. A k překvapení všech se k postupu hnutí Naši kriticky vyjádřil i ruský premiér: „Jeden napíše hulvátský článek a druhý ho nahání u vchodu do domu. To se mi nelíbí,“ prohlásil Putin na setkání se spisovateli v den svých narozenin. Podle Alexandra Daniela to svědčí o tom, že se režim sám zalekl intenzity kampaně, kterou uvedl do chodu. „Jenomže džin, kterého vypustili z láhve, už žije svým vlastním životem,“ domnívá se historik.

Dost bylo demokracie Přepisování dějin provází od počátku mohutná propaganda, které se účastní státem kontrolovaná média, politologové, novináři i historici. Jejich osobní motivace je zřejmá: práce na politickou objednávku jim zajišťuje setrvání ve strukturách a kariérní růst. A jak se zdá, většina společnosti nabízený obraz ruské výjimečnosti ochotně přijímá. Podle průzkumů centra Jurije Levady například v  letech 2008–2009 prudce klesl počet lidí, kteří se domnívají, že Rusko potřebuje demokracii, na vzestupu jsou naopak xenofobní nálady. Vedle růstu cen potravin a nájemného trápí obyvatele Moskvy nejvíce „nadměrné množství Kavkazanů a představitelů jižních národů ve městě“. Varující jsou také údaje o  narůstající aktivitě krajně pravicových a neonacistických uskupení. V roce 2008 bylo podle monitoringu nezávislého centra Sova jen v Moskvě a okolí z rasových pohnutek zavražděno 108 lidí a nezdá se, že by se situace měnila k lepšímu. Masivní propaganda vnucující společnosti zfalšované dějiny může být úspěšná i  díky RESPEKT. CZ

tomu, že běžní Rusové svou novodobou historii takřka neznají. O tajném dodatku k paktu Molotov-Ribbentrop podle letošního průzkumu centra Jurije Levady nikdy neslyšelo 40 % dotázaných, dohoda o neútočení mezi Německem a SSSR nic neříká 45 % z nich a o tom, že sovětská vojska v září 1939 vtrhla na území Polska, neví dokonce 60 % respondentů. „Ztratili schopnost posuzovat fakta, znají jen jakýsi uměle vytvořený obrázek, který se mnohým z nich líbí,“ vysvětluje historik Alexandr Daniel. Existuje však i jiné Rusko, které se pravdy o  minulosti nechce vzdát. Od 90. let se rozvíjí rozsáhlé a  strukturované společenství „ochránců paměti“, mezi něž patří kromě profesionálních historiků také zaměstnanci místních muzeí, knihovníci či členové vlastivědných společností a nadšení amatéři, kteří mapují dějiny svých regionů. Výsledek je udivující. Po celém Rusku vznikají regionální „knihy paměti“, soupisy milionů lidí, kteří se stali obětí stalinských čistek, jsou pořádány výstavy a  konference o stalinismu. Koordinátorem těchto snah je již druhou desítku let společnost Memorial. Její péčí bylo před dvěma lety vytvořeno například souborné elektronické vydání „knih paměti“ se jmény a základními biografickými údaji více než 2,5 milionu obětí stalinského teroru.

Těžký život historiků Vydávání „knih paměti“ a dalších archivních materiálů z  období stalinismu však naráží na různé překážky. Podle „zákona o  rehabilitacích“ jsou archiválie v  kompetenci státní prokuratury, a  historikové proto musí žádat o  přístup k  nim ministerstvo vnitra. A  v  posledních týdnech se zdá, že křehká rovnováha mezi badateli a zaměstnanci ministerstva vnitra může být narušena. Ukazuje na to případ Michaila Supruna, vedoucího katedry historie na archangelské univerzitě, který je obviněn z „šíření osobních informací“. Trestného činu se měl dopustit, když v rámci projektu podporovaného německým Červeným křížem pořídil registr násilně přesídlených sovětských Němců a německých válečných zajatců, kteří po druhé světové válce zahynuli v koncentračních táborech na severu Ruska. Obžalován může být i zaměstnanec informačního centra ministerstva vnitra Alexandr Dudarev, který mu materiály zpřístupnil. „Může to být jen omyl, ale nevylučuji ani politický motiv,“ říká Michail Suprun. Důvodů pro podezření, že represe proti historikům mohou být řízené z  Kremlu, má dost: „Ustavení prezidentské ,komise proti falšování historie‘, konfiskaci počítačů petrohradské pobočky společnosti Memorial či pokus o přijetí zákona o zpochybňování výsledků Velké vlastenecké války.“ Pokud by se Suprunovy obavy potvrdily, znamenalo by to další vážný krok na cestě monopolizace historie státní moci. Takový signál by mohl vyvolat strach jak mezi historiky a archiváři, tak mezi státními zaměstnanci, kteří jim umožňují přístup do archivů. Ruská společnost by tak přišla o poslední možnost, jak se dobrat pravdy o vlastní historii. A z lahve by byl vypuštěn další džin, kterého už by zpátky jen tak někdo nezahnal. Q

glosa

Poslední car „Dobrý den. Car!“ Takhle se v populární sovětské komedii Ivan Vasiljevič mění zaměstnání představuje jeden z hlavních hrdinů, náhle proměněný v cara Ivana Hrozného. Šestapadesátiletý Oleg Filatov je ale skutečný člověk z masa a kostí. Nepředstavuje se mi jako car. Jen tvrdí, že je jeho poslední žijící potomek. Na velkém petrohradském sídlišti, kde už léta bydlí, to zní hodně bizarně. Oleg ale trvá na svém. Jeho otec Vasilij Filatov prý nebyl venkovský učitel, za kterého se celý život vydával. Byl to carevič Alexej, syn zavražděného ruského cara Mikuláše II. Podle Olega jako jediný z carské rodiny unikl popravě v roce 1918 a až do své smrti žil tajně na jihu Ruska pod jménem Filatov. Ze strachu z dalšího komunistického pronásledování se rodině tajně svěřil až těsně před smrtí v roce 1985. Oleg Filatov napsal o svém otci knížku. Je psaná zajímavě a má všechny předpoklady stát se mediální senzací. Chybí jen maličkost: přesvědčivý důkaz o tom, že Vasilij Filatov byl skutečně carevičem Alexejem. I přesto text vzbudil rozruch. Pro novodobé Rusko, ztěžka hledající svoji novou identitu, působila zpráva o možném přežití potomka posledního cara jako magnet. Car je dodnes pro mnohé symbol sjednocení, velké Rusi. A kdyby jeho potomek tajně přežil, byla by to senzace... Ruští historici jsou v rozpacích. O osudech careviče Alexeje toho skutečně moc nevědí. Většina má ale za to, že je mrtvý. Car Mikuláš II. jeho manželka, čtyři dcery a jediný syn Alexej byli podle všech dostupných zpráv popraveni bolševiky v noci ze 16. na 17. července 1918. Když se ale před časem našly jejich ostatky, dvě těla chyběla – právě careviče Alexeje a jeho nejmladší sestry, princezny Anastasie. Naděje Olega Filatova proto stále žila: jeho otec byl careviči velmi podobný, uměl plynně několik jazyků, trpěl podobně jako Alexej hemofilií... Jenže před dvěma roky se našly u Jekatěrinburgu i ostatky careviče Alexeje a princezny Anastasie. Společné rusko-americké testy DNA nedávno potvrdily jejich pravost. Oleg ale testům nevěří. Čím víc je důkazů proti, tím víc věří výpovědi svého otce. Od doby, kdy se celý příběh dozvěděl, fyzicky se změnil. Z nenápadného sovětského albína s mikádem se stala přes noc skoro kopie cara Mikuláše II.: zakroucený knír, bradka, krátce sestřižené vlasy nahoře. Bývalý sovětský celník mluví pomalu a vznešeně. V hlase je ale cítit vztek. Na okolí, které jeho příběhu nechce věřit. Olegova knížka vyšla v Rusku i ve Spojených státech. Vzbudila rozruch a udělala z Filatova postsovětskou celebritu. Důkazů je ale málo a ty, které přibývají, svědčí spíš o opaku. Oleg Filatov, sedící v malém panelákovém bytě na předměstí Petrohradu, i přesto věří na zázraky. A čeká na den, kdy všichni konečně pochopí, že právě on je posledním potomkem ruského cara. Josef Pazderka

Autor je moskevským zpravodajem ČT.

29

Seriál: Československo

1989

Díl sedmnáctý:

Jak měnil, až vyměnil Pohádka o jednom favoritu ADAM ŠŮRA



foto tomki němec

C

hce-li si dnes člověk zakoupit obyčejný bicykl, vystavuje se reálnému nebezpečí, že výběr z desítek možností v každém průměrném cykloobchodu ho připraví o rozum. Už jenom otázka, který typ kola si vybrat, dává pěkně zabrat. Silniční, trekové, horské, či snad krosové? A jak má být těžké? Jak vysoké? Jakými komponenty má být osazené? Kolik má mít převodů? A jakou barvu? Projít úspěšně labyrintem takových otázek není pro laika jednoduché. Zvlášť když experti na každém cyklistickém webu straší, že je dobré rozhodování nepodcenit, neboť „nevhodně vybrané kolo nepřinese požitek z jízdy a může se stát, že zbytečně skončí odložené v kůlně, garáži či komoře“. Takových dilemat byli lidé žijící v prostředí reálného socialismu před rokem 1989 zcela ušetřeni. Ekonomice vládlo centrální plánování, kdy každá firma měla od státu na pět let dopředu předepsáno, kolik toho má vyrobit. Že by výrobci kol – ale také praček, televizí nebo čehokoli jiného – mohli reagovat na aktuální poptávku, nepřipadalo v úvahu. Plánující stát navíc upřednostňoval těžký průmysl, takže ve výsledku vládlo trhu se spotřebním zbožím několik málo firem, které nestíhaly zásobovat obchody svými výrobky. Následující příběh popisuje, co obnášelo sehnat jeden z nich – silniční kolo značky Favorit.

30

Moc automechaniků Zamilovanost na první pohled. Tahle slova jsou to první, co pana Stanislava Cinka (68) napadne, když má popsat vztah ke zmiňované značce. Svou první „favoritku“ dostal od rodičů. Nepamatuje si, co kvůli tomu museli rodiče podstoupit, ale ví, že vlastnictvím modrého silničního kola s přehazovačkou na tři převody se rázem ocitl na špici v sociální hierarchii klukovské party. Kolo favorit, okopírované na začátku padesátých let podle francouzských silničních kol a vyráběné od roku 1953 v Rokycanech nedaleko Plzně, patřilo k tomu nejlepšímu, co šlo v tehdejších socialistických zemích sehnat. Českoslovenští reprezentanti vyhrávali na favoritech mezinárodní a  v  dobových médiích ostře sledovaný Závod míru, takže reklamu měla značka zajištěnou. „Otec byl k tomu kolu dost skeptický,“ vzpomíná Stanislav Cink. „Za první republiky závodil a  měli jsme doma předválečná silniční kola z Francie, o kterých tvrdil, že jsou daleko lepší.“ Ale pro patnáctiletého kluka, který spolu s ostatními vášnivě sledoval cyklistické výkony borců ze sportovního klubu Rudá hvězda Plzeň, to nebyl argument. A hlavně – favority už měli dva kluci ze sousedství. „A já jsem jim je hrozně záviděl. Byla to prostě vášeň pro značku. Asi jako když dneska někdo nosí tričko Adidas.“

Rodiče přesvědčoval tak dlouho, až mu kolo k patnáctým narozeninám pořídili. Sám se později na vlastní kůži přesvědčil o tom, že něco takového není vůbec samozřejmé. Člověk měl v zásadě dvě možnosti. Buď mít velmi dobrého známého přímo v továrně, kde se kola vyráběla, a  s  jeho pomocí jeden kus pro sebe protekčně získat, nebo poctivě chodit několik měsíců do prodejny s koly a ptát se, jestli náhodou není na skladě nějaký kus. Stanislav Cink si vyzkoušel obojí. Poprvé využil velmi dobrých známostí, když zatoužil po stejném stroji, na jakých jezdili českoslovenští reprezentanti. Jejich sportovní bicykly sice nesly značku Favorit a  byly montované v  továrně v Rokycanech, obyčejný smrtelník si o nich ale mohl nechat jenom zdát. Všechno od špalíčků do brzd až po rám se totiž dováželo ze Západu, tudíž se jednalo o naprosto exkluzivní zboží. Výsledný produkt – v Anglii vyráběný rám osázený italskými komponenty Campagnolo – by člověk v tehdejší kapitalistické cizině sehnal v každém lepším cyklistickém obchodu. V Česku šlo ale o ojedinělou věc, určenou pro nějakých šedesát vyvolených reprezentantů. Stanislav Cink mezi ně nepatřil, měl ale tu výhodu, že byl svým způsobem mocný muž. Nebyl sice straník nebo sportovní funkcionář, ani RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

cyklistického materiálu, mezi kterým se pár součástek navíc ztratilo. To bylo nejjistější.“ Zvýšenou námahu ale vyžadovalo získat i méně exkluzivní výrobek. Také s tím má pan Stanislav zkušenosti. Jednou šel okolo prodejny kol v Plzni a uviděl ve výloze červený rám a vidlici na favorita. Okamžitě naběhl dovnitř a obojí koupil, protože většina favoritů se vyráběla v modrém provedení a červené kolo bylo spíš výjimečné. Tehdy už se ze Stanislava Cinka stával sběratel) a mít ve sbírce nejžádanější české silniční kolo v červeném provedení znamenalo velký úspěch. Pak ale bylo třeba rám doplnit o další nutné díly. Což vůbec nebylo jednoduché. Každá prodejna ve státě si mohla při všeobecném nedostatku dělat nárok pouze na několik málo kusů zboží, třeba jen deset cyklistických brzd týdně. A k tomu, aby člověk mohl být jeden z deseti spokojených zákazníků, bylo potřeba mít buď velké štěstí, známosti, nebo trpělivost. Jelikož Stanislav Cink v obchodužádné exkluzivní známosti neměl, vsadil na trpělivost a vytrvalost. „Od někoho jsem věděl, že zboží se tam přiváží každé úterý,“ vzpomíná. Obchod s koly otevíral v osm ráno, on sám už ale musel být ve svém servisu od šesti. „Tak jsem vždycky v osm vzal auto, že s ním jedu na zkušební projížďku.“ Samozřejmě že vyrazil přímo k obchodu a hned jak udeřila osmá, vstoupil dovnitř a dožadoval se součástek. „Postupně si na mě prodavači zvykli a dopředu mi hlásili, jaké součástky by měly dorazit.“ Ani to ale nestačilo a často odcházel s nepořízenou. „Jestli to zboží schovali pro nějaké známé nebo prostě nedorazilo, nevím. Pravděpodobné bylo obojí. Já jsem se každopádně na nic neptal a jenom pořád obtěžoval.“ Trpělivost se mu každopádně vyplatila a  už za tři měsíce si doma v dílně stavěl nové kolo s červeným rámem. A teď vzhůru na špici!

nepracoval pro tajnou policii. Stačilo, že byl automechanik. Měl tedy přístup k  součástkám do aut, které taky patřily k  nedostatkovému zboží. V uvolněných šedesátých letech ho navíc jeho podnik Západočeské autodružstvo poslal na stáže do Británie a Itálie, kde se naučil opravovat fordy a fiaty. A právě tyhle vozy vlastnili cyklističtí závodníci, kteří si na ně vydělali díky vítězstvím v mezinárodních soutěžích. Pan Stanislav se stal čímsi jako jejich dvorním servismanem, který jim občas opravil motor nebo se ve svém autoservisu přimluvil, aby jim auta opravili přednostně. Jinak by museli na opravu čekat i několik měsíců. Za to získal exkluzivní kontakty, díky nimž mohl rozjet akci na získání závodního kola. Trvala dlouhé dva roky.

Přijď te jindy, nemáme „Byl to vlastně výměnný obchod, jako v pravěku,“ směje se muž s mohutným bílým knírem. (Cyklistika ho drží pořád. Právě teď chodí o berlích, nedávno si rozdrtil kyčel při pádu z horského kola během jednoho neoficiálního cyklistického závodu.) Tenkrát si kolo vlastně nechal přivézt z ciziny po kouskách. Vypadalo to následovně. Od svého známého, který pracoval v české firmě Barum vyrábějící pneumatiky všeho druhu, si objednal pytel galusek na závodní kola. Dostal je RESPEKT. CZ

samozřejmě neoficiálně a zadarmo. Známý z Barumu počítal s tím, že kdyby potřeboval sehnat nějakou součástku na auto nebo opravit motor, pan Stanislav se na oplátku postará. Ten zašel s  pytlem galusek za někým z  reprezentantů a požádal ho, aby je při nejbližším výjezdu na závody do nějaké západní země prodal závodníkům. České galusky totiž byly jednou z mála kvalitně vyráběných věcí, o které byl i na Západě zájem. Navíc byly levné. Za peníze získané prodejem koupil známý pana Stanislava nějakou součástku – třeba titanové pětikolečko značky Campagnolo – a přivezl ji do Česka. Tak to šlo dva roky, součástka po součástce, až si nakonec velký fanoušek favoritu nechal smontovat kolo v továrně v Rokycanech u dalšího známého (kterému se pak na oplátku také staral o auto). Bylo opravdu nutné podstupovat tak složitý proces? Nešlo si dovézt z ciziny celé kolo? Těžko. Jedna jediná součástka vyrobená v Itálii stála v přepočtu třeba i pět set korun, což byla třetina tehdejšího platu. A potom – součástky se musely přes hranice pašovat, dovážet cizí zboží komunistický stát lidem nedovoloval. „Na Západ jsem se několikrát podíval, ale pašovat jsem se bál,“ říká pan Cink. „Jednou jsem zažil na celnici ponižující prohlídku, kdy jsem musel svlíknout i trenky. Závodníci ale vozili spoustu

Boj o přežití Šéfové továrny v Rokycanech samozřejmě věděli, že poptávku po zboží nestačí pokrývat ani zdaleka. Pokaždé když se ale snažili zvýšit výrobu, narazili na zásadní omezení. A tou byl předem nadekretovaný počet pracovníků. Kolem Rokycan byly hutě a těžký průmysl měl podle tehdejších vládců nad hospodářstvím absolutní přednost. V roce 1964 dokonce kvůli tomu chtěli továrnu na kola favorit zrušit, aby hutím nekonkurovala v nabídce práce. „Byl to boj,“ vzpomíná tehdejší ředitel František Pelikán (89). „Naštěstí na ministerstvu strojírenství dělal náměstka jeden náš bývalý pracovník a ten nám pomohl přežít.“ Cenou za přežití ale bylo snížení zaměstnanců o sto lidí, celou třetinu. V průběhu let se počet zase vyšplhal ke třem stovkám, ale výš jít nemohl. Počet vyrobených kol sice stoupal (z deseti tisíc v padesátých letech na sedmdesát tisíc v letech osmdesátých), třetina z nich se ale povinně musela vyvážet na Západ, aby stát získal nedostatkovou tvrdou měnu, takže na českém trhu byl favorit až do revoluce pořád nejžádanějším a zároveň nejhůře sehnatelným kolem. Svůj boj o přežití potom rokycanská firma definitivně prohrála v roce 2004, kdy jí srazila vaz kapitalistická konkurence. Q příště: neformální azyl v ječné

31

ekonomika FINANČNÍ KRIZE

str. 32

JEDNOTNÝ EVROPSKÝ TRH

Bubliny na konci krize

Oslava jednotného trhu

LUDĚK NIEDERMAYER

THE ECONOMIST

Rok po prouknutí krize panuje optimismus. Začínají se však objevovat varování o nových nebezpečných bublinách.

str. 34

Okolo jednotného evropského trhu panuje pesimismus. I tak zůstává obdivuhodným projektem.

Rok po propuknutí ekonomické krize se svět tváří až překvapivě optimisticky Luděk Niedermayer

Symboličtější připomínku „černého čtvrtku“ na Wall Street, který přesně před osmdesáti lety odstartoval největší hospodářskou krizi v dějinách, si lze jen těžko představit. Aktuální ekonomickou krizi donedávna ekonomové přirovnávali právě k podmínkám, které ve třicátých letech stáhly globální ekonomiku ke dnu, a teď čerstvě se objevují i nová varování o tom, že na finančních trzích se rýsují další nebezpečné bubliny. Ta slova není radno brát na lehkou váhu, přesto se nám aktuálně při pohledu na kondici bank a finanční trhy rýsuje až překvapivě dobrá zpráva o konci jedné krize.

f ot o p r o f i m e d ia . cz

Bubliny na konci krize Jediné procento Jak nedávno spočítal Eurostat, jen v Evropě dosáhl rozsah státních intervencí vyslaných v posledním roce na boj s krizí astronomických 814 miliard eur. Zdá se však, že to hlavní splnily: masové pády bank se nekonají a dnešní politiky (zejména ty v USA) již opět zaměstnává spíše obava z extrémních manažerských platů bank než hledání cest pro jejich záchranu. Zdá se, že banky jsou opravdu z nejhoršího venku. Aktuální plusové bankovní bilance sice mohou ještě skrývat ztrátová aktiva spojená s  důsledky zpomalení ekonomického růstu, nemělo by však jít o nic fatálního. Američané proto již omezují své podpůrné programy a finanční instituce vracejí poskytnutou pomoc. Podobný scénář se přitom očekává i v Evropské unii. Z více než osmi set miliard vydaných garancí či finančních injekcí se dodnes jako nenávratná ztráta odepsalo pouhé jedno procento. U velké části zbývajících peněz existuje reálná naděje, že se v blízké budoucnosti vládám vrátí.

32

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

Také obrázek o perspektivách celé světové ekonomiky vypadá zcela jinak než ještě před několika měsíci. Mezinárodní měnový fond odhaduje růst světového hospodářství na příští rok kolem tří procent (po letošním jednoprocentním poklesu). Rozvíjejícím se zemím se má dařit ještě lépe – díky silnému růstu Číny či Indie by mohly povyrůst až o pět procent. Čína, nejrychleji rostoucí světová ekonomika, v posledním čtvrtletí zrychlila tempo na téměř devítiprocentní růst a ve státem značně kontrolované ekonomice se díky masivním prorůstovým stimulům podařilo pokořit politicky stanovený cíl. Čínští politici považují osm procent za nejnižší tempo, které zajistí v říši středu zdroje pro potřebný sociální vývoj. Podpůrný čínský balíček o velikosti více než 500 miliard dolarů má i nezanedbatelná rizika. Spolu s politickým „pokynem“ bankám, aby ochotněji půjčovaly peníze do ekonomiky, vede k dramatickému růstu cen nemovitostí (letos o  70 procent) či akcií, a nabízí se tedy otázka, zda to čínské vedení se stimulací ekonomiky nepřehnalo a nenafukuje novou realitní bublinu. Silný ekonomický růst Číny je každopádně pro svět výbornou zprávou. O to lepší, že jeho zdrojem není růst exportu, ale růst domácí spotřeby či investic. A na té mohou profitovat i firmy z Evropy nebo USA. Stejně jako západní země však bude i Čína čelit problému, jak přepnout ze situace, kdy hy-

batelem ekonomiky jsou státní peníze, do „normálního stavu“, kdy růst táhne udržitelná poptávka soukromého sektoru.

Zatáčka hodně prudká Situaci čínskému vedení usnadní to, že jeho vliv na ekonomiku je výrazně vyšší než v  případě západních demokracií. Situaci politických elit z rozvinutých zemích Západu dnes naproti tomu usnadňuje skutečnost, že ekonomický propad přinesl mnohdy potřebné ochlazení ekonomiky i jednotlivých trhů. Také většina lidí se poměrně dobře přizpůsobila situaci, kdy dlouhodobě poklesla jistota zaměstnání a pravidelných příjmů. Na rozdíl od výše zmíněné situace v Číně, kde mají svá místa politici prakticky jistá, však na Západě, a zejména v Evropě, vstupuje do hry logika politického boje, kde je jakákoli snaha o úspory vykoupená nepřízní voličů. V drtivé většině zemí EU tak dnes vznikají velké díry ve státních kasách (nejčastěji v řádu kolem šesti procent, tedy dvojnásobku v  EU povolených schodků), další růst ekonomik bude přitom podle všeho pomalejší než před krizí. Více než obava o krátkodobé zdraví finančního systému dnes přesto ekonomy znepokojuje jiná důležitá otázka, totiž jak se čerstvě prodělaná finanční krize odrazí v regulaci a dohledu nad finančními trhy. O  novém konceptu regulace se dosud neví téměř nic. Na stole jsou zatím

Vše pro nové bydlení. (Zájemci o byty v novostavbách v Šanghaji nocují před realitní kanceláří) RESPEKT. CZ

jen dílčí věci jako boj s přehnaně vysokými manažerskými platy, role ratingových agentur nebo omezení možností k praní špinavých peněz v daňových rájích. Všechno jsou to potřebné kroky, žádný z nich ale pro banky a finanční trhy neznamená záruku větší budoucí stability. Jak už bylo řečeno, aktuálně se přitom na akciových trzích objevují nevyzpytatelné momenty, jejichž rizikovost by mohla „chytrá regulace“ omezit. Například americký burzovní index Dow Jones, který popisuje vývoj na největším světovém akciovém trhu, po pádu z úrovně kolem 11 000 bodů na méně než 7000 (od loňského září do letošního března) stihl velkou část ztrát umazat a dnes se pohybuje kolem hranice 10 000 bodů. Tak rychlý růst nikdo nečekal a podobný obrázek nabízejí i jiné trhy, ten pražský nevyjímaje. Je přitom celkem pravděpodobné, že dnešní ceny akcií neodpovídají aktuální situaci podniků, které se jen pozvolna vymaňují z krize, a tudíž v sobě aktuální ocenění zahrnuje přehnaně optimistické předpoklady o vývoji firem a tím i celé ekonomiky. Korekce, jak analytici nazývají rychlý pokles cen po delším růstu, tedy může být „na spadnutí“.

Happy end? O nové zdrcující fázi krize se však rozhodně mluvit nedá. Je jen málo pravděpodobné, že dokonce i rychlý pád cen v řádu mnoha procent by znamenal něco více než radost pro investory, kteří na pokles sázejí, a ztrátu pro ty, kteří akcie drží. Po masivním snížení riskantních aktiv v bilanci bank jsou totiž pravděpodobně akcie hlavně v portfoliích takových investorů, kteří s výkyvy cen počítají – tedy akciových fondů či obdobných investorů, kteří „nekupují na dluh“. Před většinou vlád každopádně stojí úkol v podobě obratu od snižování daní či zvyšování kvality a rozsahu veřejných služeb, které doba prosperity umožňovala. Jak ukazují výsledky voleb v Německu a předvolební rétorika pravděpodobných vítězů v Británii, veřejnost je na možné vyšší zdanění i další úsporná opatření do jisté míry připravena. Přesto však nebude málo politiků, kteří si vezmou příklad spíše ze slovenského premiéra Fica, jenž naopak ujišťuje své voliče, že oni za chyby bankéřů na Wall Street nezaplatí. Pro politické strany odmítající další zadlužování je v každém případě rychlá redukce státních deficitů a opětovné potlačení role státu v  ekonomice obrovským úkolem. Ten budou ekonomové jistě bedlivě sledovat a  spolu se zbytkem obyvatel jej také „zaplatí“, neboť nikdo jiný, kdo by účty za své politiky v  každé zemi nesl, neexistuje. V porovnání s tím, jak se jevil ekonomický svět jen před několika měsíci, přesto tohle všechno zní jako neuvěřitelně dobrý příběh. Příběh, který je zatížen mnoha nejistotami nejen o tom, co bude, ale i o tom, co bylo – protože to, co vedlo k propuknutí tak razantní ekonomické krize, nejsme ani teď s to spolehlivě identifikovat. K tomu, aby první globální ekonomická krize a zároveň první vskutku hluboký pokles světového růstu v tomto miléniu byly překonány, bude třeba odvahy a rozhodnosti politiků i lepší fungování finančního systému, než jaké bylo v posledních letech. Vítězství není zdaleka zajištěno, ale šance je nemalá. Q

33

audit

Silné euro a my Evropští politici i centrální bankéři se začínají děsit příliš silného eura, které v minulém týdnu prostřelilo hranici 1,50 dolaru za euro. Henri Guaino, poradce francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, to svádí na Američany. Ti prý zvolili politiku levného dolaru jednak proto, aby podpořili svůj export, ale hlavně se prý chtějí zbavit dluhů politikou vysoké inflace. Podle banky Goldman Sachs každé posílení kurzu eura vůči dolaru o deset procent ubírá eurozóně jedno procento hospodářského růstu. William Buiter, profesor ekonomie na London School of Economics, s tím nesouhlasí. Podle Buitera se euro stalo „měnou na steroidech“ a jeho posilování nesouvisí bezprostředně s finanční krizí, protože je od roku 2001 konzistentní a postupné. Je to dáno tím, že politika Evropské centrální banky (ECB) je dlouhodobě příliš přísná a tvrdá. ECB je neochvějný bojovník proti inflaci, ale deflace ji tolik netrápí, své cíle příliš často podstřeluje zespodu. Podle Buitera může ECB do budoucna ohrozit svou nezávislost. ECB drží úroky na jednom procentu, zatímco v USA se půjčují peníze za 0,5 procenta, v Británii za 0,2 procenta, a v Japonsku dokonce za 0,1 procenta. Jde každopádně také o zákonné či ústavní zakotvení ECB. Primárním cílem ECB je měnová stabilita, k hospodářské politice (a ostatním cílům) Unie může ECB přihlížet pouze v případě, že to není v konfliktu s jejím základním zákonným cílem (Buiter tvrdí, že není). Podle mého soudu stojí příčiny o patro výš. Fed (americká centrální banka) má úplně jiné zákonné cíle než Evropská centrální banka. Fed musí stejně jako měnové cíle sledovat zaměstnanost (tuto povinnost má od minulé velké hospodářské krize). Podstatné také je, že představitelé Fedu jsou každou chvíli grilováni v Kongresu a Senátu a musí svoji politiku do detailu hájit dlouhé hodiny a vlastně tak dlouho, jak si kongresmani a senátoři přejí. V Evropě se dnes bojí, že příliš silné euro může podlomit hospodářský růst, resp. může se stát jednou z příčin druhého výkyvu recese. Tou druhou může být prasknutí bubliny na akciových trzích. Vše nasvědčuje tomu, že akciové trhy se v posledních měsících vzpamatovaly příliš rychle a prudce. Proč nás tato diskuse musí zajímat? Na vývoji v eurozóně jsme bytostně závislí a politika ČNB je navíc podle všeho také příliš přísná (podstřeluje vlastní cíle). JAN MACHÁČEK každý den nový audit jana macháčka na www.respekt.cz

34

Oslava jednotného trhu I přes všeobecný pesimismus panující nad jeho fungováním je jednotný evropský trh stále obdivuhodným projektem the economist

N

a příběh evropské automobilky Opel, kterou v současnosti prodává General Motors za finanční pomoci německého státu ve výši přibližně 4,5 miliardy eur (6,7 miliardy amerických dolarů), lze nahlížet dvěma způsoby. Z prvního, poněkud pesimistického pohledu to vypadá tak, že Němci skandálním způsobem zaútočili na základní principy sjednoceného evropského trhu – a co je horší, že jim to prošlo. V  průběhu výběrového řízení, které v  hledáčku médií na čas zatlačila do pozadí předvolební kampaň, stranila německá vláda jednoznačně konsorciu kanadsko-rakouského výrobce automobilových součástek Magna International, největší ruské banky Sberbank a druhé největší ruské automobilky GAZ. Pochybná obchodní logika Magny, podle níž by společnost udržela všechny čtyři továrny Opelu v  Německu, ale okleštila by výrobu v efektivnějších závodech ve Španělsku, byla pro německé politiky v předvolebním zápalu jednoduše neodolatelná. Spokojeně přikyvovali a po straně Magnu ujišťovali, že pokud vyhraje, státní peníze se jen pohrnou. Pravidla EU ohledně státní finanční podpory však členským zemím zapojení do takových bojů o dotace jednoznačně zapovídají. Šestnáctého října oznámila evropská komisařka pro hospodářskou soutěž Neelie Kroesová, že má důkazy o podvodném jednání. Energická Nizozemka uvedla, že existují „závažné signály“ o tom, že státní pomoc přislíbená Opelu byla podmíněna tím, že automobilku koupí Magna International a předloží patřičné obchodní plány o budoucím rozmístění výrobních závodů. Komisařka vyzvala Německo, aby se zavázalo, že dotace bude k dispozici kterémukoli investorovi. Berlínská vláda vzápětí vydala prohlášení přesně v tomto duchu. Pro řadu lidí však zásah Evropské komise přišel příliš pozdě. Zájemci ze stran konkurence z výběrového řízení dávno odstoupili. Evropské vlády, které původně požadovaly prošetření kauzy Opel, zejména Velká Británie, mezitím uzavřely s Magna International vedlejší ujednání, která měla zachovat pracovní místa v jejich zemích. Komise mohla učinit mnohem více. Mezi více než třemi sty stranami dokumentů předloženými německou vládou se dokonce našel nezvratný důkaz – otevřená zmínka o tom,

Evropská automobilka s evropskými problémy. (Jeden z šéfů Magny Siegfried Wolf na zářijovém veletrhu ve Frankfurtu)

Německá pomoc Opelu jde proti pravidlům. Ta ale potřebují prověřit.

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

že úspěch Magna International je nezbytným předpokladem udělení státní podpory ze strany Německa. Za normálních okolností by tato skutečnost jistě stačila, aby bylo zahájeno oficiální vyšetřování. Podle pravidel Evropské unie mohou vlády dotovat konkrétní, úzce specializované zakázky: mohou například pomoci nějaké společnosti přesídlit do regionu postiženého hospodářskou krizí výměnou za příslib vytvoření pracovních míst na přesně stanovený počet let. V době úvěrové krize mohou vlády navíc nabídnout pomoc společnostem, které nejsou samy schopny získat potřebný kapitál. Avšak vlády nesmějí z politických důvodů nutit obchodní společnosti, aby výměnou za finanční podporu uskutečňovaly konkrétní investice či fúze. Automobilka Opel se měla rozhodnout pro

teoreticky zachována. Ve skutečnosti ale všichni věděli, že světskému vládci se dostalo zvláštního zacházení. Neuštědřilo náhodou Německo podobnou ránu posvátnosti jednotného trhu? Tato otázka nás přivádí ke druhému, vlídnějšímu pohledu na příběh Opelu. Jednotný trh Evropské unie sice čelí útokům (a má své nedostatky), přesto však jde o  nefalšovaný zázrak liberalismu volného trhu. Jen považte, jak zní obvinění v případu Opelu: německá vláda chtěla utrácet peníze daňových poplatníků, aby zachránila pracovní místa v automobilovém průmyslu v Německu, zatímco správně měla poskytnout podporu rovným dílem továrnám Opelu ve Španělsku, Belgii, Maďarsku či Velké Británii. To je přece úžasně liberální směrnice. Zkuste říkat Kongresu, že nemá upřednostňovat americké automobilky, když rozděluje americké peníze, nebo nařizovat Japonsku, Rusku, Jižní Koreji, Indii a Číně, aby za stejných podmínek poskytovaly státní pomoc svým sousedům.

Ti úžasně liberální Evropané

nového kupce výhradně na základě komerčních a ekonomických aspektů celé transakce. Když se zeptáte evropských úředníků, proč Německo nečelí hloubkovému šetření, budou se ohánět potřebou rychlého jednání. Pozastavení prodeje Opelu by mohlo vést k  zavírání továren nebo celkovému kolapsu společnosti. To by podle eurokratů nikomu nepomohlo. Německo bylo nicméně nuceno potvrdit, že státní dotace bude k dispozici kterémukoli investorovi, jenž předloží pořádný obchodní plán. To je údajně cenný precedens do budoucna. Tento argument je sice rozumný, ale je zároveň až nepříjemně politický, vzhledem k tomu, že evropské antimonopolní orgány by správně měly pravidla bedlivě střežit a nepodléhat lobbování. Nabízí se jedna analogie: papežové v době renesance prohlašovali sňatky katolických panovníků za neplatné z formálních důvodů. Papežova autorita takovým úkonem neutrpěla a posvátnost manželského svazku zůstala alespoň RESPEKT. CZ

Jednotný evropský trh je třeba hájit právě proto, že je se jedná o tak ambiciózní projekt. Je pravda, že příliš mnoho evropských vlád rozdává příliš mnoho státní podpory (a Německo patří mezi největší provinilce). Někteří evropští lídři také rádi žehrají na globalizaci. Ale pravda je taková, že do jednotného trhu vneslo globalizaci rozšíření Unie na východ. Automobilky v EU vyrábějí velké množství aut v zemích jako Slovinsko nebo Slovensko, a to zejména menší vozy, které jsou evropskou specialitou. Do této míry dostává liberální argumentace ve prospěch jednotného trhu za pravdu. To neznamená, že nehrozí sklouznutí do starých kolejí. Otázkou k bezprostřednímu řešení jsou banky. V nadcházejících měsících bude Evropská komise muset vyžadovat restrukturalizaci velkých bank, které obdržely obrovské sumy veřejných prostředků například v Británii, Belgii, Německu či Nizozemsku. Další boj ohledně volného obchodu se rýsuje s Francií, která prosazuje, aby byla na hranicích Evropské unie uvalována „uhlíková daň“, i když podrobnosti zatím nejsou jasné. Některé francouzské zdroje uvádějí, že podle tohoto plánu by musely například zahraniční ocelárny, které silně znečišťují životní prostředí, nakupovat evropské emisní povolenky. Šestnáctého října prezident Nicolas Sarkozy tajuplně přislíbil, že díky evropské uhlíkové dani „bude náš sociální model konečně hrazen z dovozů“. Na evropském liberálním projektu, jehož cílem je odstranit překážky volnému pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, je ještě práce jako na kostele, jak se ukázalo na pochybném příběhu Opelu. Jedná se však o velkolepý projekt, který prozatím přestál současnou hospodářskou krizi – jak vidno rovněž na příkladu Opelu. Evropa si nemůže dovolit usnout na vavřínech. Avšak na to, co se společně snaží vybudovat, by Evropané měli být hrdí. Q

neviditelná ruka

Vím, že ví, že vím, že ví…. Dnes se opět podíváme na to, jak by měli lidé (nejen) na finančních trzích myslet. A zda tak skutečně myslí. Já vím, že už víte správnou odpověď, ale postupně. Pro to, abyste vydělali svou investicí, např. nákupem zlata, nestačí jen správně odhadnout, jak se ekonomika bude vyvíjet (a jaký to bude mít dopad na cenu zlata). Musíte odhadnout i to, co si o tom myslí ostatní. Proč? Protože jestli budete mít na trhu všichni stejný názor na ekonomiku, potom v sobě cena obchodovaného zlata předpoklad o vývoji ekonomiky již zahrnuje (a tedy v budoucnu dál neporoste). Musíte tedy přemýšlet i o tom, co si myslí ostatní. A protože předpokládáme, že jsou všichni racionální, tak ostatní dělají to samé (přemýšlí o tom, co si myslíte vy). Proto musíte přemýšlet o tom, co si myslí, že si myslíte... A takto musíte postupovat hlouběji a řetězec uvažování natáhnout, dokud nedospějete do rovnováhy. Skutečně musíte? A jsme u druhého testu. Žádáme lidi, ať vyberou číslo od 0 do 100. Vítězem je ten, který vybere číslo, jež bude nejblíže dvěma třetinám průměru vybraných čísel. Předpokládejme, že si myslím, že v průměru lidé vyberou 27. Proto odpovím 18 (dvě třetiny z 27). Jinými slovy přemýšlíte, co si ostatní myslí. A ti by měli dělat to samé. Tohoto testu se zúčastnilo více než 1000 lidí. Potvrdil test, že lidé přemýšlejí v rámci celého řetězce? Maximální číslo, které by lidé měli uvést, je 67 (dvě třetiny ze 100). Nicméně byly i odpovědi vyšší než 67 (dokonce i 100!). Takže někteří nemyslí vůbec. První číslo, kde se sešlo více odpovědí, bylo 50. Tito lidé si hlavu moc nepotrápili: „0 až 100, uprostřed je 50“ a šmytec. Větší skrumáž byla u 33. To jsou ti, kteří si mysleli, že většina nebude moc uvažovat (většina vybere 50 a šmytec). Nejvíce lidí vybralo 22: to jsou ti, kteří si mysleli, že ostatní si vyberou 33, protože tito ostatní si budou myslet, že většina vybere 50. Kde by se odpověď měla správně usadit, kdyby došlo k plnému sledu kroků? Na nule. Nicméně tuto soutěž byste vyhráli, kdybyste přemýšleli, že většina lidí si bude myslet, že ostatní uvažují, řekněme, velmi jednoduše (22). Proto jsem na začátku napsal, že už vím, že víte správnou odpověď. Protože vím, že víte, co si myslím o racionalitě na finančních trzích. DAVID NAVRÁTIL

Autor je hlavní ekonom České spořitelny.

© 2009 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

35

rozhovor

Čtou mě i Arabové Se spisovatelem Amosem Ozem o rozdílu mezi izraelskou a palestinskou literaturou, evropské vině a o tom, proč se cítí jako žena z třetího světa „U nás je i nákup sýru navýsost politickým aktem,“ říká izraelský spisovatel Amos Oz (70). Zároveň však tvrdí, že Izraelce a Palestince sbližuje to, že oba národy jsou bývalými oběťmi Evropy. O své rodině a příchodu do Izraele, ale i o současném dění v jeho zemi vypráví v čerstvě vydané knize Příběh o lásce a tmě.

SILVIE LAUDER

FOTO Karel cudlín

Už několik let se o vás mluví jako o horkém kandidátovi na Nobelovu cenu za literaturu. Jste zklamaný, že jste ji ani tentokrát nedostal? Nejsem zklamaný, protože jsem nikdy neměl a nemám žádná očekávání. Svět je plný skvělých spisovatelů. Je milé a příjemné, že se o mně mluví. Ale upřímně řečeno – nezemřu jako nešťastný muž, pokud nikdy Nobelovu cenu za literaturu nedostanu.

Co vás tedy dělá šťastným? Víte, jsou věci, o nichž sním, a pak jsou věci, které vím, že opravdu udělám. Sním třeba o tom, že si koupím červený sporťák se stahovací střechou a vezmu svoji ženu na cestu kolem světa. Ale neudělám to. Budu pracovat na dalším románu. Na stole mi pořád leží nějaká

36

nedokončená kniha a pláče a křičí jako dítě, čeká na mě. Pokaždé, když dokončím knihu, tak slibuju sám sobě, že už nikdy víc. Po měsíci si říkám, že každopádně ne letos, a po dalším měsíci jsem těhotný a další kniha je na cestě. Jsem jako žena z třetího světa. A šťastný.

Je každý další porod snazší? Když truhlář vyrábí postopadesáté stůl, tak je to pro něj snazší, ale pro spisovatele je to naopak. Jednoduše se snažím, abych nepsal jednu knihu pořád dokola. Všechno, co jsem dosud vytvořil, stojí proti mně. Ale nečerpám jen ze sebe a své zkušenosti. Dokud budu poslouchat lidi a jejich příběhy a dokud další lidé budou chtít ty příběhy slyšet, tak mám o čem psát. I kdybych ze senility zapomněl abecedu, tak budu mít touhu slyšet a vyprávět příběhy.

Už nechceme být obětí

V Příběhu o lásce a tmě píšete dost intimně o svém životě, rodičích. Bylo náročné se tak otevřít? Psal jsem tu knihu šest let, ale je možné říci, že vlastně celý život. Nejzásadnějším momentem, který mě nakonec vedl i k napsání této knihy, byl okamžik, kdy jsem se konečně usmířil se svými rodiči. Mnoho let, desítky let jsem byl naštvaný na svoji matku za to, že spáchala sebevraždu. Na otce za to, že ji ztratil. A sám na sebe. Za to, že jsem byl špatný chlapec, protože jinak by přece neodešla. Na mnoho let jsem je proto vyloučil ze svého života, se svojí vlastní rodinou jsem o nich vůbec nemluvil.

Kdy se změnilo? Když jsem se dostal do věku, kdy bych mohl být RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

rodičem vlastních rodičů, přišla jistá změna. Mohl jsem se na rodiče podívat jako na své děti. Mohl jsem o nich psát, mohl jsem s nimi navázat kontakt, s humorem, se soucitem, se zvědavostí. A nakonec jsem tak psal i tu knihu, bez vzteku, ale právě s humorem a empatií.

Bylo součástí usmíření s nimi pochopení toho, proč se chovali jistým způsobem? Když si budete číst pět set stran této knihy a budete doufat, že na konci zjistíte, kdo je vrah, tak ji nečtěte. Když ji budete číst a doufat, že se dozvíte, kdo byli dobří a kdo ti zlí, kdo za co může, tak ji taky nečtěte. Ta kniha je jednoduše zvědavá na to, jak žili, o čem snili, jaké byly jejich naděje, jaký byl každodenní život. Napsal jsem tu knihu možná jako pomník svým rodičům. Dvěma uprchlíkům, RESPEKT. CZ

milovníkům Evropy, kteří z ní byli vyhozeni. Naštěstí pro ně.

a proto do své země žádné Židy nepustí, protože by tam antisemitismus importovali.

Přemýšlel jste nad tím, co by se stalo, kdyby zůstali v Evropě? Nebo kdyby místo do Izraele odešli do New Yorku, jak plánovali?

Nicméně pohled na lidi, kteří přežili holocaust, jak si ho pamatujete ze svého dětství, je rovněž šokující. Člověk by řekl, že právě v Izraeli na ně lidé budou pohlížet se soucitem, ale vy popisujete spíše opovržení a odpor, kterého se jim dostalo. Jako by měli nějakou nemoc.

Mnohokrát. Kdyby zůstali v Evropě, byli by zavražděni v plynových komorách. O Americe přemýšleli, ale nikdo je nechtěl. Ve třicátých letech to nebylo tak, že by šli do cestovní kanceláře a zařídili si pobyt. Přišli do Jeruzaléma, protože to byla skutečně jediná šance na přežití. Všechny země světa byly pro Židy zavřené a lidé na to občas zapomínají. Například oficiální politika Kanady v té době byla „jeden Žid je příliš“. Australský premiér ve třicátých letech prohlásil, že antisemitismus je strašný,

Lidé, kteří přežili holocaust, zažívali v Izraeli velmi těžké časy. Třeba ti z nich, kteří měli jako rodný jazyk němčinu, si nemohli dovolit ani mluvit na veřejnosti, protože lidé na ně křičeli: „Držte huby, my tenhle jazyk nechceme poslouchat. Byla to tragédie v rámci tragédie.“

Proč se to ale dělo? Ve čtyřicátých a padesátých letech už Izrae-

37

→

rozhovor ale neuspokojí ani mnoho Izraelců. Nikdo se mnou není úplně spokojený. Izrael je země, kde se všichni neustále hádají. Neustále. Co teď řeknu, berte, prosím, s nadhledem, ale Izrael není země, národ, ale seminář pod širým nebem. Je tam sedm milionů lidí, sedm milionů premiérů, sedm milionů proroků. Všichni na sebe ječí, nikdo nikoho neposlouchá. V Izraeli se nečtou knihy jako v Česku. Češi čtou knihy, aby si je užili, aby se pobavili, Izraelci čtou knihy, aby mohli nesouhlasit s jejich postavami, případně s autorem, aby se naštvali. Prakticky to vypadá tak, že sednu do taxíku a taxikář se se mnou okamžitě začne plamenně hádat. Tedy ne se mnou, ale s postavou z mojí knihy. A říká mi, ať laskavě vyřídím své postavě, aby to či ono nedělala, nebo naopak udělala. Žiju v tom celý život a dobrou hádku si dokážu užít. Beru to tak, že debata, jakkoli hlučná a bouřlivá, mě někam posune. Taxikář se snaží vzdělat mě a já se snažím vzdělat jeho.

→ lci nechtěli vidět sami sebe jako oběti. Chtěli

smazat rovnítko mezi slovy Žid a oběť. Chtěli se stát novým druhem Židů – těch, kteří už nejsou oběťmi, umí se bránit a bojovat. Lidé, kteří holocaust přežili, jim to kazili, kazili jim obrázek nového Izraele.

Sám jste byl v několika válkách – šestidenní, jomkipurské... Proč jste nikdy nenapsal o téhle zkušenosti? Pokoušel jsem se o to, ale jednoduše jsem zjistil, že není možné to věrohodně zprostředkovat těm, kteří to nezažili. Nedokázal jsem to nikdy přiblížit ani svým přátelům či rodině.

Čteme knihy, abychom se naštvali

Vaše literární agentka mě upozornila, abych se příliš neptala na politiku. Dá se tomu ale u izraelského spisovatele vůbec vyhnout? Myslím, že to není možné nikde na světě. Když nepíšete přímo o politice, stejně o ní píšete nepřímo. I když o politice neřeknete vůbec nic, je to politické prohlášení. Ale na druhou stranu – někteří izraelští autoři se politice snaží vyhnout právě proto, že politika prosakuje vším. Jenže s generalizacemi je to v případě Izraele větší problém, protože u nás nenajdete dva lidi, kteří by spolu souhlasili. Ve skutečnosti je obtížné najít Izraelce, který by souhlasil sám se sebou. Všichni trpíme jistou ambivalencí, rozpolceností mysli.

Jaká témata se tedy v současné izraelské próze nejčastěji objevují? Mladí autoři píší o sociálních tématech, o propasti mezi generacemi, o imigraci. Imigrace je dnes v Izraeli velké téma, jsme ostatně zemí imigrantů. Probíhá tam věčná komedie mezi nově příchozími a starousedlíky: První rok v zemi si nováček stěžuje, že pro něj vláda nedělá dost, druhý rok si stěžuje, že místní nejsou moc přátelští, a třetí rok si stěžuje na ty zatracené imigranty, kteří si myslí, že mají na všechno nárok. Politika zkrátka nejsou titulky v médiích. Konflikt je většinou přítomen v pozadí, v Izraeli se jen velmi málo píše přímo o tomto tématu. Většinou je to nějak ve vzduchu, nějak se to dotklo rodiny, o níž se v příběhu píše.

Amos Oz *4. květen 1939, Izrael Spisovatel, esejista, novinář a profesor literatury na Ben Gurionově univerzitě v Beerševě. Obhájce mírové koexistence Izraele a Palestiny a spoluzakladatel nevládní organizace Šalom Achšav (Mír teď). Jeho rodiče byli sionističtí přistěhovalci z východní Evropy. Když mu bylo 12 let, jeho matka spáchala sebevraždu a on tři roky nato odešel do kibucu, kde ho adoptovala místní rodina. Bojoval v šestidenní a jomkipurské válce, po službě studoval filozofii a hebrejskou literaturu. Mezi jeho nejvýznamnější knihy, které vyšly v češtině, patří například Černá skříňka (1993), Mír, láska a kompromis (1997), Až do smrti (2002), Můj Michael (2005), Jak vyléčit fanatika (2006) a teď právě vychází Příběh o lásce a tmě (2009). V roce 1992 obdržel Mírovou cenu německých knihkupců, v roce 1998 prestižní Izraelskou cenu za literaturu a v roce 2005 mu byla ve Frankfurtu nad Mohanem udělena Goetheho cena za literaturu.

Je to v případě palestinské literatury jiné? Palestinská literatura je v jistém smyslu více zaměřená na současné události než izraelská. Z pochopitelných důvodů. My máme stát, oni ještě stát nemají. My máme každodenní život, ale Palestinci v okupovaných oblastech takovou možnost nemají. Takže v literatuře jsou více přítomné titulky z novin.

ského překladu Příběhu o lásce a tmě je obzvlášť zajímavá a pohnutá: Před čtyřmi lety si šel palestinský student zaběhat do jeruzalémských ulic. Teroristé si mysleli, že to je Žid, a zastřelili ho. Rodina tohoto studenta se pak rozhodla poskytnout finanční prostředky na arabský překlad mojí knihy.

A jsou vaše knihy překládány do arabštiny? Když o vás před pěti lety psal americký časopis New Yorker, tak jste říkal, že ne a že je to způsobeno všeobecným odporem k izraelským autorům.

Čtou vaše knihy Palestinci? Jste zastáncem názoru, že izraelsko-palestinský konflikt není černobílý, že se tu střetávají dva oprávněné nároky. To by jim mohlo být blízké.

Jsou překládané a prodávají se v některých arabských zemích – v Egyptě či v Jordánsku. V mnoha jiných arabských zemích jsou však zakázané, protože jsou s Izraelem oficiálně stále ve válce. Nicméně historie kolem arab-

Ale není tomu tak. Je to dané tím, že žijeme uprostřed konfliktu, a když je to tak vyhrocené jako v našem případě, lidé z obou stran chtějí, abyste souhlasila s jejich názorem na sto deset procent. Moje knihy, eseje či články

38

V knize Příběh o lásce a tmě také píšete, že z pohledu Izraelce i koupě sýru může být politický čin – přemýšlí, jestli si má koupit sýr z kibucu, i když za moc nestojí. Nebo radši arabský sýr, který je chutnější a levnější? Když odmítne kupovat si arabský sýr z politických důvodů, tak vlastně dál posiluje konflikt… Ano, to je velmi běžné. Dnes už to ale lidi vnímají méně vyhroceně. V Izraeli existují vynikající arabské restaurace, nejlepší olivový olej se dováží z arabských vesnic, fungují tam arabské továrny. Existují stovky příkladů. Poslední dobou se spíš diskutuje o tom, jestli by arabští občané Izraele měli sloužit v izraelské armádě.

Co si o tom myslíte vy? Myslím, že by měli, za podmínky, že nebudou posíláni do jednotek, kde by bojovali se svými bratry. Samozřejmě to platí, zatímco konflikt pokračuje, až bude vyřešen, tak bez omezení.

Jak dnes na nekonečný konflikt reagují mladí Izraelci? Rebelují třeba tím, že jsou programově apolitičtí? Je známo, že víc než jejich starší vrstevníci po povinné vojenské službě utíkají na několik měsíců i let pryč do světa, jezdí surfovat na Kostariku nebo meditovat do Indie... Ale vracejí se, což je důležité. Obávám se generalizací, skutečně záleží na tom, kde jste a s kým mluvíte. Nicméně je pravda, že roky, které v této knize popisuji, byly formující léta Izraele, roky, kdy se rodil. Četl jsem pravidelně noviny od svých osmi let a od devíti jsem byl politicko-vojenským komentátorem. Ne každé izraelské dítě současnosti je samozřejmě stejné. Život je dnes normálnější, než byl tehdy – lidé platí hypotéky, podvádějí se, platí daně. Dramatické roky zrodu národa jsou pryč.

Vy jste rebeloval proti evropským kořenům vašich rodičů tak, že jste jako teenager odešel do kibucu a zvolil si hebrejské jméno. Jak se projevuje rebelie vašich vnuků? Drží se internetu. Hrají hry, chatují, randí, zajímá je móda. Prostě se chovají stejně jako jeRESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

rozhovor jich vrstevníci v západních zemích. A to je pro mě známka normality. Radši bych ale mluvil o tom, co nás spojuje: Židé přišli do Izraele ze 136 různých zemí. Přinesli si něco společného, a to je pocit sdílené historie, osudu. To byl společný jmenovatel. Dnes k tomu přibyl ještě jeden, který je velmi jednoduchý a mocný. Hebrejština. Tehdy mluvili mnoha jazyky, dnes většina Izraelců mluví hebrejsky. To je naše identita.

Jak potom izraelskou identitu vnímala generace vašich rodičů? Můj otec dokázal číst v šestnácti jazycích, mluvil jedenácti a všemi s těžkým ruským přízvukem, protože pocházel z Ruska. Toto jazykové dědictví vlastně reprezentuje osud evropských Židů ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Museli cestovat, museli se pohybovat. Můj otec se narodil v Oděse v jižním Rusku a ve třech letech mluvil na ulici rusky, jidiš doma a hebrejsky ve školce. Když mu bylo deset, rodina odešla do Polska a Litvy, takže se začal učit polsky a litevsky. Na gymnáziu se učil latinsky, řecky a německy. Moje matka vyrostla na Ukrajině, ale nemohla studovat na polských univerzitách, protože tam měli limity pro Židy, proto odjela do Prahy a studovala tady. Takováto znalost jazyků je součástí osudu evropských Židů. Když třeba naši nechtěli, abychom jim rozuměli, mluvili spolu rusky nebo polsky. Já dnes znám z těchto jazyků jen pár slov. Můj domov je hebrejština – zdají se mi v ní sny, směju se, pláču.

Ale v čem se jejich generace lišila od té vaší? Oni byli skuteční Evropané. To já už nejsem, já jsem už z Blízkého východu. Co si ale nesu s sebou a co jsem převzal od otce a matky, je určitá rozporuplnost vztahu k Evropě. Oni Evropu milovali, ale Evropa jim to neoplácela. Byla to nešťastná, neopětovaná láska. Byli oddanými Evropany, když nikdo jiný nebyl, když všichni ostatní byli lokálními patrioty. Dnes to není velká věda, všichni cestují a studují. A další stojí ve frontě na přijetí do Evropské unie, jako třeba Turecko. Ale ve dvacátých a třicátých letech za své evropanství dostali nálepku „kosmopolitů“, „bezohledných intelektuálů“ a „parazitů“. Mimochodem tato tři pejorativní označení používali jak komunisté, tak nacisté. A mysleli tím moje rodiče. Proto si v sobě nesu rozporuplnost – na jedné straně fascinace a přitažlivost, a na straně druhé vztek. A mnoho Izraelců tento pocit sdílí. Mimochodem velká skupina Izraelců má podobně rozporuplný vztah k Maroku, Iráku či dalším arabským zemím, protože pro změnu byli vyhozeni právě odtamtud.

Ve vašich knihách říkáte, že Palestinci a Izraelci sdílí ambivalentní vztah k Evropě, jen u Palestinců za to může koloniální zkušenost. Myslíte, že tato rozporuplnost může za to, že se Evropanům obecně příliš nedaří pomáhat při urovnávání konfliktu? Nejprve je nutné znovu připomenout, že blízkovýchodní konflikt je skutečně sporem dvou RESPEKT. CZ

bývalých obětí Evropy. Arabové skrz imperialismus, kolonialismus a zneužívání, Židé skrz pronásledování, diskriminaci a nakonec masovou vraždu nevídaných rozměrů. Jeden by řekl, že dvě oběti stejného utlačovatele se sbratří a budou se podporovat. Ve skutečném životě nicméně nejhorší konflikty bývají mezi dvěma oběťmi trpícími z jednoho zdroje. Děti násilného rodiče se nemilují, naopak vidí v sobě navzájem nenáviděného rodiče. Palestinci v nás Izraelcích nevidí to, co jsme – tedy parta napůl hysterických uprchlíků a přeživších. Místo toho v nás vidí pokračování utlačovatelské Evropy. A my Izraelci nevidíme v Palestincích „spoluoběti“, ale novou inkarnaci našich minulých nepřátel – nácky, organizátory pogromů, „Jew haters“. Evropa nese určitou zodpovědnost, a měla by tedy pomoci v každém směru ten konflikt vyřešit. Místo kázání a šermování ukazováčkem by měla hlavně nalézt empatii pro obě strany. Většina Evropanů však raději káže: „Copak se nestydíte,“ říkají Palestincům i Izraelcům. I když musím přiznat, že si to samozřejmě obě strany často zaslouží, protože si navzájem dělají příšerné věci.

Co si pod tím citlivějším přístupem představit? Potíž s evropskými intelektuály je ta, že ve dvacátém století to měli snadné v tom smyslu, že hodně konfliktů bylo černobílých – fašismus, Vietnam, apartheid. Podepíšete petici na podporu dobrých, uspořádáte demonstraci proti zlým a jdete domů spokojeni sami se sebou. V blízkovýchodním konfliktu to tak není.

Moje pozice je hodně radikální – myslím si, že Izrael neměl vybudovat ani jednu jedinou osadu. Jejich budování je velká chyba. A dnes by měl zmrazit budování veškerých osad. Vím ale o tom, že vláda je připravena omezit budování osad na Západním břehu.

Proč to nezastaví hned? Pro Izraelce je to národní posedlost – pro nás je Západní břeh krajina, kterou jsme zdědili po předcích, biblická. Je to historická kolébka židovského národa, a proto je pro mnoho Izraelců velmi obtížné se jí vzdát.

Řadu vnějších pozorovatelů už blízkovýchodní konflikt unavuje a deprimuje, protože se zdá neřešitelný a beznadějný. Vy sám jste založil hnutí Šalom Achšav (Mír teď), jenže to „teď“ trvá už třicet let. Naprosto nepochybuji o tom, že se to jednou podaří urovnat a vyřešit. A že Izrael a Palestina budou vedle sebe jako Česko a Slovensko. Pevně v to věřím. Nevím kdy, přicházím sice ze země proroků, ale je tam velká konkurence a mně ta proroctví moc nejdou. Ale jedno vám řeknu – Evropanům to trvalo zhruba tisíc let válek a krveprolití, než dosáhli současné situace. V našem případě to bude trvat kratší dobu a nebude to stát tolik životů. O tom jsem přesvědčen. Což by si mimochodem Evropané měli uvědomit, když na nás dělají ty ty ty. Měli by si vzpomenout na svoje dějiny. Q i n zerce ↓

V esejích například navrhujete, že nejlepší cestou, jak se vypořádat s fanatismem na obou stranách, je zjednodušeně řečeno opakovat Marshallův plán. Evropská unie dnes hodně investuje do rozvoje palestinské společnosti, myslíte si, že to funguje? Je to dobrá a účinná cesta, ale zároveň to není dost. Máme tu 700 tisíc palestinských uprchlíků, kteří už 60 let žijí v příšerných podmínkách v utečeneckých táborech v Gaze, na Západním břehu, v Libanonu. Těmto uprchlíkům by měly být poskytnuty domovy a práce na Západním břehu. Nemohou se vrátit do Izraele, protože pak by Izrael přestal existovat. To by mohl být dobrý projekt pro Evropu i pro bohaté arabské země, které si mohou dovolit se na tom finančně podílet.

Může Evropa skrze tyto dotace ovlivňovat politiku palestinské vlády? Myslím, že to platí v případě Západního břehu, ale nikoli Gazy, protože ta je v rukou fanatiků a fundamentalistů z Hamásu. Ti pak mají větší vliv na debatu.

Co se týče Západního břehu, tam je aktuálně zvnějšku zcela nepochopitelná jedna věc – proč Netanjahuova vláda trvá na výstavbě domů pro židovské osadníky, když je to jasná překážka v mírovém procesu? Není pro to jednoznačná podpora ani mezi Izraelci, nakonec ani ve vládní koalici.

39

téma

Kindlovo právo Spekulace o mafiánských praktikách na plzeňské právnické fakultě nabývají konkrétnějších obrysů. JAROSLAV SPURNÝ, MICHAL KOMÁREK



foto milan jaroš

Č

eskem obchází strašák Milana Kindla. Muž s tváří klášterního mudrce je nejen chovatel mývalů, majitel právní kanceláře, jeden z šéfů plzeňské fakulty či autor desítek právních posudků pro vládu. Po měsíci pátrání máme před sebou hlavní postavu skandálu na plzeňských právech, a dokonce organizátora ojedinělé, dobře promyšlené chobotnice, která prolézá do státních úřadů, justice a policie. Nikdo zatím neví, v čem všem měl akademik Kindl prsty. Existuje ale obava, že půjde o nejcitlivější vládní agendu, například ekologickou zakázku za více než sto miliard korun, kterou teď za velké kritiky kvůli předražení a korupčnímu potenciálu chystá ministerstvo financí. Sám Kindl všechna nařčení popírá způsobem, který uplatnil na zmíněné „zakázce století“. „Ne, žádný posudek, který by se tý-

40

kal soutěže o odstranění ekologických zátěží, jsem nikdy nepsal,“ hájil se minulý týden Kindl na své tiskové konferenci vysílané v přímém přenosu televize. Není to však pravda. Docent Kindl vypracoval loni pro vládu znalecký elaborát, který posuzoval, zda smlouva, kterou ministerstvo financí nabídne vítězi rekordní zakázky, neodporuje zákonům. Tato suverénní lež Milana Kindla vypadá v aféře fakulty jako detail, naprosto přesně však ilustruje podezření na manipulaci s právem, zákony, lidmi, státními institucemi či podnikateli, jejichž centrem se právě plzeňská právnická fakulta stala. Manipulace, za nimiž mohou stát desítky, možná stovky podvodů, které mohou ve své podstatě ohrozit bezpečnost státu. Ukázat to jde ve zkratce právě na historce týkající se ekologické zakázky. V dubnu 2008 získává na plzeňské právnické fakultě dokto-

rát muž jménem Marek Galvas, jeho zkoušejícím je děkan Jaroslav Zachariáš. O tři měsíce později se Galvas stává šéfem dozorčí rady nově vzniklé společnosti Environmental Services (vlastníkem jsou finančníci z firmy J&T), která se přihlašuje do soutěže o ekologickou zakázku. Na podzim téhož roku zadává ministerstvo financí Ústavu státu a práva (ÚSP) vypracování právního posudku. Posudek podle rozdělovníku ústavu připadá Kindlovi, podepsán pod ním je ovšem jako ředitel ústavu Zachariáš, jinak Kindlův kolega a přítel z vedení plzeňské fakulty. Proto může Kindl později na tiskové konferenci do kamer tvrdit, že žádný posudek na „zakázku století“ nevypracoval. Dodejme kladný posudek, který pootevírá firmě Environmental Services pod vedením Zachariášova a Kindlova vděčného studenta cestu k pohádkové zakázce (o vítězi rozhodne vláda). Šlo RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

Chceme právo. Zn.: Rychle. (Aula právnické fakulty v Plzni)

o domluvenou akci? Nebo o náhodnou shodu okolností? Zatím nevíme. Ilustrativní jsou i další příklady. Jak uvedl minulý týden server Aktuálně, doktorát na plzeňské fakultě získal i bývalý ukrajinský konzul Ladislav Hradil. Před tím, než nastoupil do diplomatické funkce, pracoval Hradil jako šéf odboru veřejných zakázek na ministerstvu zahraničí. Advokátní kancelář Milana Kindla připravovala pro některé soutěže pod patronací Hradila dokumentaci k zakázkám (například rekonstrukce velvyslanectví v  Nizozemsku a Brazílii). Na sklonku roku, ve kterém pracovala Kindlova kancelář pro ministerstvo, získal Hradil v Plzni doktorát – před dvoučlennou komisí, ve které zasedal Kindl. Jen pro úplnost dodejme, že Ladislav Hradil byl z postu konzula odvolán a je policií vyšetřován za přemrštěné poplatky za vyřizování víz. RESPEKT. CZ

Kindl a jeho lidé měli také vliv na nejvýznamnější přesuny státního majetku. Když například vloni vybírala pětičlenná komise firmu, která by připravila privatizaci Budějovického Budvaru, seděl v ní Milan Telecký, zástupce Kindlovy advokátní kanceláře. Nebo když se před sedmi lety rozhodovalo, jestli se součástí firmy ČEZ mohou stát také rozvodné podniky, sepisoval právní posudek na podezření z monopolních praktik opět Milan Kindl. A nebo – v roce 2006 získali na fakultě doktorát bývalí náměstci elitní protikorupční jednotky Milan Šiška a Josef Bečvář. Stalo se tak v době, kdy jejich úřad vyšetřoval praktiky tzv. konkurzní mafie kolem soudce Berky. Je přitom prokázáno, že Kindl se s některými obviněnými z konkurzní mafie znal. V  podobných ukázkách bychom mohli pokračovat. Případnou trestní odpovědnost samozřejmě musejí posoudit jiní, i laikovi je však jasné,

jak důmyslný nástroj korupce Milan Kindl jako děkan právnické fakulty v ruce měl. Je přitom paradoxem, že dnes vypadá vše z odstupu jako domeček z karet, který se až neuvěřitelně snadno zbortil. O vážnosti případu ale svědčí to, že se jím nyní po prvotním článku v Lidových novinách zabývají tři ministerstva, policie, poslanci a další státní instituce, včetně Akademie věd ČR.

Vládce Jak to celé vlastně vzniklo a jak je možné, že se na Kindlův systém nepřišlo dřív, když existoval v otevřených poměrech vysoké školy? Plzeňská právnická fakulta vznikla jako součást Západočeské univerzity v roce 1993. Už na počátku stálo spojení, které se dnes s odstupem času ukazuje jako silně korupční. Fakulta od svého zrodu úzce spolupracovala s Ústavem státu a práva (ÚSP), institucí spadající pod Akademii →

41

téma → věd ČR. „Bylo to jakési přirozené spojení,“ vzpo-

míná jeden ze zakladatelů fakulty, dnes předseda Nejvyššího správního soudu ČR Josef Baxa. „Při zakládání fakulty bylo těžké hledat v Plzni vyučující a ústav byl zásobárnou právnických kapacit.“ Děkanem fakulty se tak stal Vladimír Balaš, uznávaný odborník a ředitel ÚSP. Z dobových článků je zřejmé, že v devadesátých letech měla fakulta dobrou pověst. Byla liberální v přijímacím řízení i učebních plánech. V roce 1999 byl zvolen děkanem fakulty Milan Kindl a o rok později se začínají objevovat první kritiky. Souvisejí s rolí advokátů z Kindlova okolí v  kauze plzeňských kasáren. Média se tehdy divila, že je děkanova advokátní kancelář zapletena do podezřelého obchodu s  nemovitostmi a  pozemky v  centru Plzně. V regionálních médiích se také objevují první pochybnosti o tom, jak lehké je fakultu absolvovat, když má člověk správné konexe, a také první slova o možných úplatcích. Zlom přišel v roce 2005. Kindl již nemohl být po dvou volebních obdobích zvolen do čela fakulty a děkanem se stal jeho přítel Jaroslav Zachariáš. „Skutečným šéfem je stále Kindl, Zachariáš je pouhou loutkou v jeho rukou, poměry na fakultě jsou varující a Kindl se nechce vzdát vlády,“ psal tehdy plzeňský regionální tisk. Ten samý rok se fakultou začala zabývat policie. Problém se dostal na stůl dokonce i nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové. „Když jsem dostala první informace o praktikách v Plzni, docela mě mrazilo,“ vzpomíná Benešová. „Vše nasvědčovalo tomu, že jde o organizované spiknutí. Vypadalo to, že si mafie vychovává své právníky, vyšetřovatele i  soudce.“ Tehdy dostala stížnost advokáta Karla Jelínka, právního zástupce německého investora do golfového hřiště u Karlových Varů, který byl přesvědčen, že jej Kindl a jeho právní společníci zmanipulovaným konkurzem připravili o hřiště a čtvrtmiliardovou investici. Benešová nemusí být ve vzpomínce nezaujatá, pár týdnů před Jelínkovou stížností dostala do rukou posudek Milana Kindla v dnes polozapomenuté aféře „katarského prince“. Zjednodušeně řečeno, tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec se rozhodl vydal Katařana obviněného v Česku ze sexuálního zneužívání mladých dívek ke stíhání do jeho vlasti,

„Nebyl to nepořádek, nýbrž záměrný systém.“ (Vladimíra Dvořáková)

i  když bylo jasné, že tam jako prominent nebude vyšetřován. Benešová považovala tento krok za protizákonný a podala na Němce trestní oznámení. Kindlův posudek, že ministr jednal správně, byl jedním z hlavních důvodů, proč bylo policejní vyšetřování ministra zastaveno. Po Jelínkově stížnosti Benešová podstoupila svá podezření protikorupční policii, kde byl tehdy zástupcem šéfa již zmiňovaný absolvent fakulty Milan Šiška. Ať už sám Šiška pod↓ inzerce

42

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

Jsme čistí. (Milan Kindl a Daniel Telecký)

nikal v případu cokoli, výsledkem bylo, že se jím policie tehdy nijak nezabývala. Ani Kindl, ani jeho společníci nebyli nikdy vyslechnuti. Benešová byla krátce poté odvolána z funkce. „Pak už jsem měla jiné starosti než hlídat, jestli policie ten případ šetří,“ říká dnes. Plzeňská fakulta fungovala dál, brzy však přišly další komplikace. Stížnostmi na fakultu se totiž od roku 2007 začíná zabývat akreditační komise vysokých škol. Do hry tak vstoupila Vladimíra Dvořáková. Ta jako první před dvěma týdny upozornila, že podivné doktoráty z fakulty, její propojení s Ústavem státu a práva a soukromou praxí Kindlovy advokátní kanceláře mohou znamenat ohrožení bezpečnosti státu. Zejména proto, že aktéři korupčního propletence jako právní odborníci rozhodují o obrovských penězích. Poukazovala, že Milan Kindl je tzv. rozhodce v arbitráži společnosti Diag Human s ministerstvem zdravotnictví, ve které jde skoro o deset miliard korun, ale třeba i na fakt, že lidé, kteří absolvovali fakultu za podezřelých okolností, udělují víza do České republiky. Neřekla jméno, ale měla na mysli případ Ladislava Hradila.

Mafie z nadhledu „Snažím se to celé brát taky trochu z  nadhledu a pomáhá mi samozřejmě i to, že jsem profesí politoložka a celé mě to zajímá po odRESPEKT. CZ

↓ inzerce

téma

borné stránce,“ říká dnes Vladimíra Dvořáková. Z této dvojrole – předsedkyně akreditační komise a politoložky – vznikají i tragikomické situace. Před několika dny se například na jedné konferenci Dvořáková pustila do intenzivní diskuse o mafii s jedním italským kolegou. „Detailně popisoval, jak mafie zachází se svými protivníky, a za samozřejmé považoval, že se to stane i v případě plzeňských práv. Nejprve vždycky přijde očerňování, osobní útoky, útoky na rodinu, no a pak dojde třeba i na fyzickou likvidaci,“ líčí Dvořáková. „Brala jsem to jako odbornou věcnou analýzu. Po chvilce mi to ale došlo a já si musela říci: ,Ksakru, vždyť se to týká mě, to zase není tak velká legrace‘.“ Na první útoky už došlo. Na tiskové konferenci minulý týden Milan Kindl prohlásil, že Vladimíra Dvořáková se chce především zviditelnit, protože je bývalá politička a usiluje o další politické angažmá. „To je samozřejmě nesmysl, s aktivní politikou nechci mít nic společného. Ale je to bod jedna scénáře – dehonestovat protivníka,“ říká k tomu Dvořáková. „Uvidíme, co bude dál. Ne, nechci to dramatizovat. Žádné tajné informace v trezoru nemám, necítím se být ohrožená a rozhodně se nenechám zastrašit.“ Problémy na plzeňské právnické fakultě akreditační komise analyzuje už dva roky. Fakta jsou známa, proto jen připomeňme, že komise postupně kritizovala fakultu například za neprůhlednost studijních řádů nebo přijímacího řízení a narazila i na nepravdivé údaje v dokumentech o  personálním zajištění fakulty. Její vedení předložilo zprávu, v níž například figurovali učitelé, kteří ve skutečnosti na fakultě neučili. Na tomto základě nejprve fakultě omezila akreditaci a poté vyhlásila další hloubkovou kontrolu. „Zpočátku se nám zdálo, že jde prostě jen o nepořádek v řízení fakulty, který by bylo možné docela rychle odstranit,“ připomíná Dvořáková. „Ale postupně se informace začaly skládat do podoby, která je mnohem dramatičtější. Dnes to vypadá tak, že to nebyl nepořádek, nýbrž záměrný systém, který nabízel možnost snadného studia a získání titulů a tím vytvářel síť ,vděčných‘ a vzájemně provázaných lidí.“ Podle Dvořákové tak kauzu právnické fakulty už zdaleka nelze redukovat na otázku, zda a kolik studentů tu ukončilo studium podezřele rychle či kolik prací jsou plagiáty: „Tyto věci samozřejmě nadále akreditační komise zjišťuje. Ale velmi pravděpodobně je tu i práce pro policii.“ Samostatnou kapitolou, na niž v rámci neprůhlednosti fungování plzeňské fakulty Dvořáková upozorňuje, je její propojení se soukromou Vysokou školou Karlovy Vary. Ta totiž zřejmě fungovala jako soukromý byznys některých lidí z okruhu Milana Kindla a navíc ve spojení s podnikateli s pochybnou pověstí.

Měli by nás zrušit Jednou z důležitých postav případu je student, který kauzu právnické fakulty zcela zásadně →

43

→ popostrčil dopředu tím, že objevil ve fakultní

knihovně plagiátorskou disertační práci proděkana Ivana Tomažiče (o ní jako první informovaly Lidové noviny). O atmosféře, která na fakultě vládne, svědčí i to, že student s rozhovorem souhlasí jen za podmínky, že se neobjeví na žádné fotografii a nebude uvedeno jeho jméno. „Nechci to přehánět, ale přece jen – lidé kolem Kindla jsou všude a mají velkou moc,“ vysvětluje. Objevení plagiátu, které rozpoutalo pravděpodobně největší kauzu v dějinách českého vysokého školství, student líčí s trochou ironie. „Byla to v podstatě náhoda. Kamarádka si šla do knihovny vypůjčit knihy, čekal jsem na ni a neměl co na práci. Tak jsem si náhodně vybral některé disertační práce a prohlížel si je,“ popisuje. Do oka mu padla Tomažičova práce hlavně proto, že proděkan pro vědu a výzkum se krátce předtím mezi studenty „proslavil“ výrokem o výzkumu na fakultě. „Jeden kolega si všiml, že na fakultě nemáme žádné finance na vědu a výzkum, a šel se proděkana zeptat, jak je to možné. Ten mu odpověděl: Ale, pane kolego, v tomto oboru přece žádný výzkum a žádnou vědu dělat nelze,“ vzpomíná. V knihovně Tomažičovu práci zběžně prolistoval a zaujal ho oponentský posudek – krátký text, který na první pohled s obsahem práce vůbec nesouvisel a nehodnotil ji. „Přišlo mi to divné, tak jsem si udělal kopii a tu jsem pak odnesl k posouzení panu doktoru Bezouškovi. To je všechno,“ do-

f ot o čtk

téma

Za nic nemůžu. (Bývalý děkan Jaroslav Zachariáš)

dává. Bezouška pak objev poslal Lidovým novinám. Tomu, že ale vůbec považoval za zajímavé zkoumat práce představitelů fakulty, předcházela aktivizace části studentů, kteří si v uplynulých dvou letech začali na fakultě všímat řady nesrovnalostí. „Začalo to úplně nevinně,“ říká Martin Marek, student čtvrtého ročníku a  člen fakultní studentské komory. „Ve druháku jsem kandidoval do senátu s tím, že prosadím nápravu některých věcí, které mi přišly absurdní – například studijní oddělení mělo hrozně omezené otevírací hodiny, počítačová učebna nebyla volně přístupná. Myslel jsem si, že to na jednom zasedání senátu vyřešíme a pak vlastně nebudu mít co na práci. To jsem se ale hodně zmýlil.“ Marek a jeho kolegové narazili na naprostou neochotu vedení fakulty cokoli měnit. „Nerozuměli jsme tomu a to nás vyprovokovalo, abychom se o situaci na fakultě začali zajímat víc,“ dodává. „Postupně jsme zjistili třeba to, že fakulta nepředkládá senátu výroční zprávy, přestože jí to ukládá zákon, nebo že podklady pro akreditační komisi neprošly vědeckou radou.“ Konflikt se vyostřil na jaře, kdy děkan Zachariáš odvolal vedoucí katedry trestního práva Hanu Válkovou a akreditační komise zjistila, že v dokumentaci, kterou jí vedení fakulty předalo, jsou nejasnosti a chyby. „Na červnovém zasedání akademického senátu nebyl děkan Zachariáš schopen vysvětlit důvody pro odvo-

↓ inzerce

44

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

téma lání profesorky Válkové a proděkan Kindl nedokázal vysvětlit nejasnosti kolem dokumentů, které předal akreditační komisi. Byl to začátek otevřeného boje,“ popisuje Marek. Předseda senátu, advokát z Kindlovy kanceláře Daniel Telecký, zrušil další plánované zasedání senátu, ale studenti boj nevzdali. „Přes prázdniny jsme sbírali další informace – zjistili jsme například, že máme na fakultě rekordmany, kteří studují třináct let, nebo že někteří zaměstnanci mají dva plné úvazky a měli by tu být šestnáct hodin denně, přesto je téměř nelze zastihnout,“ pokračuje Marek. „Pochopili jsme také, nakolik ten systém korumpuje studenty – je vůči nim naprosto benevolentní. Kontrola plnění studijních povinností se odehrává až v pátém ročníku, do té doby si každý může dělat víceméně, co chce, a 80 procent studentů také nemá splněné studijní povinnosti.“ Přípravy na otevřený studentský protest proti vedení fakulty posunula do nové roviny plagiátorská aféra. „Teď s novými informacemi, které se ze všech stran hromadí v posledních týdnech, to vidím velmi podobně jako profesorka Dvořáková – jde o záměrně budovanou síť lidí, která využívala fakultu jako svoje zázemí,“ říká Marek. Velkou otázkou pro něj ovšem zůstává, zda se vůbec může fakulta z této krize vzpamatovat. „Hrozivá zkušenost je pro mě především ta, že většina studentů i učitelů dlouhá léta prostě jen zavírala oči. A co je ještě horší – podle reakcí na fakultě odhaduji,

že většina studentů stojí za Kindlovým vedením ještě dnes. Nadávají nám, že kazíme pověst fakulty, že jim bráníme ve studiu, že se chceme zviditelňovat, dostáváme desítky anonymů, ať s očerňováním fakulty okamžitě přestaneme,“ pokračuje Martin Marek. „Když si uvědomím, že to jsou lidé, ze kterých mohou být soudci, státní zástupci a advokáti, že to jsou lidé, kteří

Raději nás zrušte. (Student Martin Marek)

budou dohlížet na právo a spravedlnost v téhle zemi, je mi z toho opravdu úzko. A říkám si, že by možná bylo lepší tuhle fakultu zrušit se vším všudy.“

Mravenčí práce Pro pochopení celého případu je důležitá i role karlovarské vysoké školy, odkud přecházeli

studenti na plzeňskou fakultu za velmi divných podmínek. Dnes jsou majiteli karlovarské vysoké školy podle slov předsedy její správní rady Jiřího Drábka švýcarští právníci, jejichž totožnost nechce prozradit. O jejich blízkosti k Milanu Kindlovi lze tedy jen spekulovat. Tajemstvím ale není, že až do léta letošního roku škola patřila lidem z Kindlova okruhu a fungovala jako jejich „rodinný byznys“ napojený na plzeňskou právnickou fakultu (více v  rámečku). Propojení obou škol přitom fungovalo dvěma základními způsoby. Studenti bakalářských studií veřejného práva v Karlových Varech měli od začátku v kapse slib, že mohou přestoupit na plzeňskou fakultu, což z Karlových Var dělalo velmi atraktivní školu. Majitelé karlovarské školy si tak zřejmě zajišťovali přísun studentů, kteří tu za jeden semestr platí přibližně dvacet tisíc korun, a škola tak ročně vybere kolem pětadvaceti milionů. Navíc karlovarská škola mohla hrát významnou roli i ve vytváření sítě spřízněných lidí kolem Milana Kindla tím, že jim nabídla snadné získání bakalářského titulu, pak i magisterského či doktorátu v  Plzni, v  některých případech i zaměstnání. Jedním z prorektorů je dnes na karlovarské škole Eduard Bruna, advokát, v jehož kanceláři nastoupil po odchodu z politiky jako koncipient Stanislav Gross. Ten ostatně, jak známo, obhájil titul JUDr. právě na právnické fakultě v Plzni. →

Neváhejte a užívejte si Aktuální číslo vždy v pondělí ráno ve vaší schránce Přístup do elektronického archivu zdarma Pravidelné informace o dalších aktivitách Respektu (nové tituly Respekt Edice, akce Respekt Institutu) Účast v připravovaných předplatitelských soutěžích

PREDPLATNE.RESPEKT.CZ RESPEKT. CZ

naplno! Na každého nového předplatitele čeká dárek – dva lístky na inscenaci poslední hry světového dramatika Toma Stopparda: Rock’n’Roll do Národního divadla! Platí do vyčerpání zásob. Nabídka platí pro nové předplatitele, kteří objednají a uhradí řádné roční předplatné týdeníku Respekt. Akce se nevztahuje na studentské předplatné se slevou 49 %.

ČASOPISY S PRODANÝM NÁKLADEM OD 25 000 DO 50 000 KS

HVĚZDA ROKU 2008

800 110 022 45

téma

Nic jsme nevěděli. (Rektor Západočeské univerzity Josef Průša)

čí jsou karlovy vary Advokát Petr Jelínek označil počínání Milana Kindla a lidí kolem něj za kriminální už před pěti lety. Střetl se tenkrát s nimi ve sporu o golfové hřiště v Cihelnách. Podle něj tehdejší koncipient, dnes partner Kindlovy kanceláře, Ondřej David podvedl Jelínkova klienta, německého podnikatele Petera Vöcklinghause a poslal jeho firmu do konkurzu. Golfové hřiště následně získali Davidovi známí. Mezi lidmi, kteří měli hřiště v konkurzu získat za přibližně třetinovou cenu, figuruje i Karel Petýrek a jeho syn stejného jména. Oba se přibližně v téže době objevili i ve statutárních orgánech firmy Iuris, která koupila karlovarskou vysokou školu. Dnes hrozí kvůli sporu o golfové hřiště Česku miliardová arbitráž. Ještě podstatnější roli hraje v historii firmy Iuris krach soukromé kliniky PKP Medico, který před deseti lety provázelo podezření z velkého úvěrového podvodu. Majitel kliniky si kdysi od Investiční a poštovní banky půjčil částku, která se postupně i s úroky vyšplhala na 322 milionů korun. Dluh nesplácel, sám sebe poslal do konkurzu, ale majetek včas převedl na spřízněné firmy. Konkurzní správkyně PKP Medico Ludmila Nekolová to v roce 2001 označila za „tunel srovnatelný s Poldi Kladno“. Jednatelem PKP Medico byl Petr Kádner, jeho právním zástupcem a také jedním z kupců původního majetku firmy byl Ondřej David. Přitom karlovarskou vysokou školu koupili v roce 2002 právě Ondřej David a Petr Kádner.

46

Před ministerskými kontrolory či policejními vyšetřovateli se tedy rýsuje náznak jakési korupční struktury, kterou je teď nutné důkladně prověřit. Nebude to každopádně snadná práce. Víme, že fakultu absolvovalo asi čtyři sta lidí v čase kratším než pět let, dvacet až třicet z nich dokonce za méně než tři roky. To je oproti jiným právnickým fakultám unikum. U dalších absolventů jsou podezřelé jejich diplomové nebo rigorózní práce, u dalších chybějí jména oponentů anebo posuzovatelské komise rigorózních prací. Ministerstvo vnitra dnes přiznává, že plzeňskou fakultu absolvovalo minimálně osmdesát policistů, kteří jsou dnes ve službě, a začalo prověřovat jejich tituly. Po absolventech fakulty pátrá ve svých řadách i státní zastupitelství a soudy. Pokud by se totiž ukázalo, že třeba v případech trestných činů rozhodovali lidé, kteří získali titul podvodem, byla by jejich rozhodnutí ve funkcích policistů, státních zástupců nebo soudců neplatná. Nevíme, kolik takových případů existuje, ale představa, že existuje byť jen jeden, justici i policii děsí. Propojení fakulty s Ústavem státu a práva zase znamená, že se Milan Kindl a  Jaroslav Zachariáš, ale i další učitelé z fakulty dostávali poměrně jednoduše k lukrativním zadáním posudků od státu a jeho institucí. Ať už se týkaly privatizace, prodeje státního majetku, obchodních smluv či posudků v trestním právu. Za to mohli dostávat nejen honorář, ale i úplatky od firem a lidí, v jejichž

prospěch posudky ohýbali stejně ochotně jako pravidla na fakultě. Nevíme zatím, kolik znaleckých posudků aktéři plzeňské aféry vypracovali, vše dnes ale prověřuje Akademie věd ČR jako zřizovatel ÚSP. „Dělám v ústavu od roku 1986, dělal jsem stovky posudků, už si ale nepamatuju jaké,“ říká dnes Kindl. Pověřený šéf ústavu Jan Bárta nechce posudky zveřejnit. „Poskytnu je jen policii, ale ta o ně zatím nepožádala,“ dodává. Rizik je zkrátka celá řada. Na karlovarské vysoké škole přednášeli advokáti, včetně lidí z  Kindlovy kanceláře. Samozřejmě často zastupovali klienty obviněné policií nebo ty ve sporu se státem. Policie by měla prověřit, zda absolventi fakulty z policejních řad se pak s advokáty-učiteli nepotkali v případech, kdy byl jeden na straně žaloby a druhý na straně obhajoby. Navíc Kindl a jeho společníci vystupovali jako podnikatelé a mít v tomto případě na své straně zavázané absolventy jejich školy z řad policistů, konkurzních správců, soudců nebo státních zaměstnanců včetně státních firem muselo být obrovským bonusem. Existují tedy podobné případy, jako je kauza karlovarského golfového hřiště? Zatím není jasné. V případě plzeňské fakultní mafie je zatím příliš mnoho neznámých, abychom mohli jednoznačně říct, jestli jde jen o nafouklou bublinu, nebo šokující propojení spravedlnosti se zločinem. Pokud vyšetřování přinese nějaké hmatatelné výsledky, budeme si na ně muset minimálně pár měsíců počkat. Q RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

Díla respektovaných autorů

Oldřich Janota: ORA PRO NOBIS autorské CD

K dostání právě teď ve vybraných trafikách spolu s Respektem, za 250 Kč. Objednávejte také na eshop.respekt.cz

Pozor! Mimořádná nabídka pro předplatitele! Získejte nový titul Edice za speciální cenu 139,– Kč. Objednávejte přes e-shop (v sekci více, volbou pro předplatitele).

ESHOP.RESPEKT.CZ

RESPEKT. CZ

47

kultura literatura

str. 50

tvář

str. 52

film

str. 54

Jedním obrácením dlaně

Pop v dobrých rukou

Hooligans jako investice

ondřej nezbeda

Benjamin slavík

Jindřiška bláhová

Tomáš Zmeškal ve svém druhém románu těží ze zkušenosti s xenofobními Čechy.

Globální zpěvačka Lily Allen vystoupí v pražském klubu SaSaZu.

V Británii vymýšlí, co s tamní krizí domácí kinematografie.

Bůh je silnější Jungova přelomová Červená kniha se po devadesáti letech dočkala prvního vydání MAGDALÉNA PLATZOVÁ, New York

Švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung (1875–1961) patří k  osobnostem, na kterých se už celá desetiletí s větším či menším nepochopením pasou celé hordy životopisců. O to větší událostí je čerstvé americké vydání jeho zásadního a dosud nepublikovaného díla, které vrhá světlo na původ jeho psychologických teorií. Znalci jej nazývají „klíčem“, nebo dokonce „nukleárním reaktorem“ Jungova díla. Tlustý rukopis vázaný v červené kůži pojmenovaný Liber Novus nebo také Červená kniha ležel od smrti svého tvůrce v trezoru jedné švýcarské banky. Jungova rodina považovala zápisky za příliš intimní a fantastické, bála se kompromitace a odmítala jakékoli návrhy na zveřejnění. Teprve v roce 2000 se britskému historikovi lékařství Sonu Shamdasanimu podařilo domluvit se s dědici na pořízení faksimile a anglického překladu. A dalších devět let trvalo, než The Red Book – kniha, která představuje zásadní přínos k porozumění kulturní historie dvacátého století – spatřila světlo světa. Mohutný svazek v červených deskách, který na počátku října vydalo nakladatelství W. W. Norton & Company za finanční podpory jungiánské nadace Philemon, obsahuje 205 stran oskenovaného původního německého a latinského textu a ilustrací a 200 stran anglického překladu s poznámkami.

Přes oceán Scéna, kterou ve své reportáži popisuje novinářka z  New York Times Sara Corbettová, je jako vystřižená z  detektivky. V  listopadu roku 2007 vzácný Jungův spisek po desítkách let opouští podzemní trezor švýcarské Union Banky. Je opatrně zabalen do černé látky, uložen do nenápadného kufru na kolečkách a pak do auta. Veze se do fotografického studia „s betonovou podlahou a  černými zdmi“, kde je stránku po stránce oskenován. Přítomni jsou: redaktor a  umělecký ředitel nakladatelství W. W. Norton & Company, dva technici, kteří do Švýcarska přiletěli s celým vybavením až z Kalifornie, a také člen rodiny Jungů a hlavní správce psychoanalytikovy literární pozůstalosti Ulrich

48

Hoerni. Ten se dostaví dokonce se spacákem, aby korunní klenoty, za které se cítí před zbytkem rodiny zodpovědný, během skenování neopouštěl ani přes noc. O necelé dva roky později se stařičká Červená kniha vydala na mnohem delší cestu. V doprovodu několika členů Jungova klanu přelétla Atlantský oceán a přistála v New Yorku, konkrétně v Rubinově muzeu umění, kde je od sedmého října k vidění na výstavě, která doprovází vydání The Red Book. Má to svoji logiku. Rubinovo muzeum se věnuje umění z oblasti Himálaje a Jungova Červená kniha se v letošní sezoně stala jádrem, kolem kterého je koncipována řada výstav o různých kosmologiích – například i obsáhlá výprava do světa buddhistických mandal. Sám Jung byl jak známo mandalou fascinován, zvláště když zjistil, nakolik se podobá jeho vlastním vizím univerza. Byl jedním z těch, kdo představili umění mandaly západnímu světu, a součástí výstavy jsou tak vedle jeho zápisníků RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

a Červené knihy i jeho kresby mandal, včetně té první z roku 1916 s názvem Systema Mundi Totius – Systém veškerých světů.

Ztráta duše

carska) tu leží k volnému nahlédnutí faksimile Červené knihy opatřené anglickým překladem – americké vydání The Red Book. Lze jím listovat a za 195 dolarů je možné si ho i koupit. Z  krémově žlutého křídového papíru na nás hledí Jungovy noční můry, ale také obrazy vesmírné harmonie podobné mandalám a jiným východním ornamentům. Figurativní obrázky připomínají našeho Váchala nebo Alfreda Kubina, barevná spektra zase Františka Kupku. Například v kapitole IX nazvané Druhá noc – Početí Boha se dočteme: „Pokud umístíme Boha vně sebe, odtrhneme se sami od sebe, protože Bůh je silnější než my. Naše já upadá do nedostatku.“ A jinde: „Nikdo nemá mého Boha, ale můj Bůh má každého, včetně mne.“ O moderních lidech Jung píše: „Jsme zaslepené plémě. Žijeme pouze na povrchu, pouze v přítomnosti a myslíme jenom na to, co bude zítra. Špatně zacházíme s minulostí, nepřijímáme naše mrtvé. Zajímá nás pouze viditelný úspěch. A na prvním místě chceme dostat zaplaceno.“ re p r o T he R e d B o o k by C . G . J u n g © F o u n dati o n o f the W o rk s o f C . G . J u n g

„Má duše, má duše, kde jsi? Mluvím, volám Tě. Jsi tam?“ Jungův rukopis prozrazuje zoufalství. Ta slova napsal 12. listopadu 1913 do jednoho ze zápisníků, kterým podle barvy desek říkal „černé“. Bylo mu 38 let, v Curychu měl prosperující lékařskou praxi, elegantní dům na břehu jezera, mladou rodinu. Byl prezidentem Mezinárodní psychoanalytické společnosti a přednášel na univerzitě. A také měl pocit, že ztratil duši. Právě rok 1913 byl pro Junga zlomový. Prožil sérii apokalyptických snů a  vizí, slyšel hlasy. Domníval se, že se o něj pokouší šílenství, a místo, aby před ním utíkal, rozhodl se obsahům svojí mysli čelit a využít vlastní krize k osobnímu růstu. Omezil své veřejné působení, ponechal si jen terapeutickou praxi a každou volnou chvíli věnoval „aktivní imaginaci“ – ja-

vené knihy do angličtiny a autor výstavy v Rubinově muzeu, tvrdí, že jej od publikování zdržovala obava, jak by byl text přijat vědeckou obcí. Bál se o svoji lékařskou reputaci. A není divu. Text, který se hemží odkazy na Goethova Fausta, Ovidiovy Proměny, severskou, egyptskou a řeckou mytologii, Babylon, Starý a Nový zákon, gnostické texty, Nietzscheho Zarathustru, astrologii a alchymii, lze místy číst jako bombastické dílo člověka zatíženého mesiášským komplexem. Jung nakonec knihu neuveřejnil, ale využíval ji jako cenný zdroj k veškeré své další práci. Jednotlivé části textu předestiloval do vědeckého jazyka a  uveřejnil v  odborných časopisech. Postupně pak od zcela soukromé, intimní zkušenosti došel až k formulacím obecných teorií, kterými natrvalo ovlivnil vývoj moderní psychologie. Konkrétně se jedná o  teorii archetypů, jakýchsi sdílených symbolických obrazů, které nejsou reflektovány vědomím, a přesto se významně podílejí na utváření psychologie osobnosti. Dále pojem kolektivního nevědomí

Noční můry i vesmírná harmonie. (Z Červené knihy)

kémusi vědomému vyvolávání snů, které si zapisoval. Procházel mytickými krajinami, potýkal se s příšerami, setkal se s proroky, s bohem i s ďáblem, dopustil se vraždy a incestu, dokonce jedl dětská játra. To vše, aby získal zpět svou duši. Zpětně Jung popisoval tuto „konfrontaci s nevědomím“ jako nepřetržitý proud vizí, které na něj dopadaly jako balvany, hromobití nebo tekoucí láva. Často se prý musel chytit stolu, aby se pod tím náporem „nerozpadl“. Z toho zápasu se Jung vynořil s tisícem ručně popsaných stran. Zredigoval je a pečlivě přepsal kaligrafickým písmem do knihy vázané v červené kůži. Německý a latinský text navíc vyzdobil iluminacemi a ilustracemi, které dodnes šokují zářivými barvami, přesností, množstvím detailů a jakousi ornamentální symetrií, kterou lze najít snad jenom ve východním umění anebo v kresbách psychotiků. Celé to trvalo šestnáct let. Jung zřejmě od začátku uvažoval o tom, že knihu vydá. Sonu Shamdasani, překladatel ČerRESPEKT. CZ

a popis procesu individuace jako cesty k realizaci vlastního „já“ v celé jeho rozporuplné celistvosti. Červená kniha změnila i Jungův přístup k terapii. Poté, co si v ní vytvořil svou vlastní kosmologii, doporučoval totéž i druhým. Pacientům, které sužovaly utkvělé představy, radil, aby se od nich osvobodili tím, že je zaznamenají do „krásně vázané knihy“, jež se stane jejich „kostelem“, „katedrálou“ – „tichým místem jejich duše, kde najdou obnovení“. „A pokud by vám někdo tvrdil, že je to morbidní nebo neurotické, a vy byste mu naslouchali – pak ztratíte svoji duši – protože vaše duše je v té knize,“ tvrdil prý Jung.

Zaslepené plémě Vraťme se ale zpátky do intimně zšeřelých podzemních prostor Rubinova muzea, kde Jungova „duše“ našla svůj dočasný útulek. Na starém psacím stole (možná i ten byl dovezen ze Švý-

I pro laika, který se jungiánskou psychoanalýzou nezabývá, je zajímavé Červenou knihu vidět a číst. Nejen jako popis duchovní cesty. Lze ji vidět i jako další výraz důležitého momentu západní kultury, kdy se starý svět lámal do nového. V  době kolem první světové války dokázali lidé jako Jung (nebo třeba Franz Kafka) pojmenovat základní problémy, které řešíme dodnes. Odcizení. Odtržení vnitřního a vnějšího světa. Ztrátu vědomí vyššího smyslu a sounáležitosti. Úzkost ze samoty, z definitivního vydělení člověka z jednoty kosmu. Jung nabízí řešení v obrácení do vlastního nitra. Směr je pravděpodobně správný. I když naše cesta nemusí být tak spektakulární jako jeho – a nemusíme na ní potkat tolik příšer, bělovousých starců a krásných, ale často slepých dívek. Q

49

kultura | literatura

Jedním obrácením dlaně Zmeškal ve svém druhém románu těží ze zkušenosti s xenofobními Čechy

K

dyž Tomáš Zmeškal loni vydal svou prvotinu Milostný dopis klínovým písmem, spolu s nadšenými ohlasy se několikrát ozvala i protivná otázka, nakolik za její úspěch může autorův čechoafrický původ („Ptají se vás lidé často na váš exotický zjev?“). Přitom o jeho černé pleti nebyla v knize ani zmínka. Jako by téhle posedlosti pátráním po vazbách mezi tvůrcem a jeho dílem nebylo konce – volání sémiotika a strukturalisty Rolanda Barthese po „smrti autora“ a zaostření na text zůstává nevyslyšeno. Tomáš Zmeškal (1966) si od mediálního šumu udržel odstup a  za román zaslouženě získal nominaci na cenu Magnesie Litery za prózu. Jeho kniha o  osudech manželského páru z 50. let přinesla silnou generační výpověď a zajímavou příchuť v podobě renesančního stylu vyprávění: Zatímco v současné literatuře stále panuje především romantismus, kdy se veškerá pozornost upíná na nitro hrdiny, který se proti něčemu bouří nebo vzpírá, ve Zmeškalově próze je důležitější vykreslení jemného přediva rodinných vztahů, promlouvá tu více vypravěčů nebo hlas, který celý příběh komentuje. Takové vyprávění je už z podstaty členitější a formálně hravější než klasický romantický příběh (i když se autor v jeho struktuře občas ztrácel). Nejinak je tomu i v jeho novém románu Životopis černobílého jehněte, který tentokrát už skutečně čerpá z  autorovy biografie a odehrává se v časech normalizace.

Skákání si do myšlenek Jednou z možností, jak odvést čtenářovu pozornost od hledání spojitostí mezi životem spisovatele a jeho literární fabulací, je od samého začátku přepínat, hyperbolizovat. Ve Zmeškalově knize se tak africkému otci a  české matce narodí ne jedno, ale dvě černé děti – dvojčata Lucie a Václav, která mají zvláštní dar telepatie. Skáčou si tedy nejen do řeči, ale i do myšlenek. Jejich rodiče zemřeli při autonehodě a vychovává je babička s bodrým strýcem Jindřichem, který se po obrně pohybuje na invalidním vozíku nebo za pomocí berlí, jež mu rozdírají paže. Počet postav se postupně rozmnožuje podobně, jako když fotograf komponuje rodinnou fotografii a navádí jednotlivé příslušníky postupně před objektiv. Tak by se vlastně dala upřesnit i metoda Zmeškalova vyprávění: jakmile se s objektivem pohne kousek stranou, čočka automaticky za-

50

ostří na konkrétní postavu a v hledáčku se na chvíli objeví její mikropříběh. A pak se záběr navrací zpátky k celku a fotograf pokračuje v hledání dokonalé kompozice, v níž by nakonec zachytil podobu celé rodiny i s archeologií traumat vepsaných do výrazů tváří. Mezi takovými bočními epizodami zpočátku vyčnívá hlavně osud homosexuálního strýce Václava, který za první republiky spolu s přítelem vlastnil na Malé Straně v Praze kavárnu. Pak jim ji ale komunisté sebrali a on skončil jako dělník v Kolbence a každý den se teď vrací v modrákách a s prázdnou bandaskou v ruce do své honosné vily, kterou si udržel jen díky tučným úplatkům. Právě tyto mikrozápletky oživují úvodní rozvláčné obrazy z dětství Václava a Lucie, které se bez překvapení odvíjí ve všeobecně

Není to lament ani angažované svědectví, se kterým se nutně pojí moralismus. Zmeškalovi je doslovnost cizí. známé a  banální každodennosti (škraloup v kakau od babičky, velké prádlo, taneční...). Sice se tu objevují první nenápadné náznaky, kdy oba začínají prožívat svou jinakost a potkají se i  s  prvními rasistickými narážkami („Tak dcera si upletla haranty. Černý haranty si upletla. S  negrama!“), ani pro jednoho z nich z toho ale ještě neplyne vážnější vnější ani vnitřní střet. Celých prvních sto stran se v  jejich životě neobjevuje téměř nic zásadního, z čeho by čtenář mohl čerpat pro svůj život, a kdyby se v těchto pasážích vstup do knihy zkrátil, určitě by to prospělo většímu spádu příběhu. Pak ale přichází zásadní obrat knihy v podobě nečekané zápletky – dvojčata se dozvídají, že jim babička se strýcem o jejich rodičích lhali.

Když dostaneš povolávák Podobně jako v Milostném dopisu se tak jádro příběhu vyjevuje až za první třetinou knihy. Otevírá se spolu s povolávacím rozkazem určeným pro Václava, kterému v tu chvíli dochází, že pro černocha mohou mít dva roky

Tomáš Zmeškal: Životopis černobílého jehněte Torst, 340 stran

vojenské šikany v Československé lidové armádě fatální následky. Jedinou možností je získat modrou knížku: Václav předstírá endogenní deprese a skončí v Bohnicích v pavilonu F. Obrazy z psychiatrické léčebny patří v  knize k  nejpůsobivějším. Je to tíživě delirické podobenství despotického systému, které lze v  některých momentech přirovnat ke Keseyho knize Vyhoďme ho z kola ven. Barva Václavovy pleti najednou není důležitá, vlastně tu o ní nepadne ani zmínka, jako by s dalšími utečenci před nenávistnou společností a opravdovými pomatenci splynul. Jako by to všechno byla černá jehňata vyloučená a zavřená ve společném chlévě. A zatímco je Václav v Bohnicích, Luciiny skutečné deprese v „normální“ a normalizované společnosti sílí. To tam je najednou banální dětství; osudy dvojčat se poprvé rozvětvují. Jejich telepatické pouto slábne a román získává na váze a naléhavosti. Lucie už nechce být lovnou zvěří, nechce, aby milování s  ní znamenalo jen exotický sex. Příčí se jí svět, který má podobu zoologické zahrady, v  níž je uvězněna v roli hlavního exponátu. Aspoň jednou chce nasednout do tramvaje bez kradmých pohledů a protivně pohoršeného šepotu. A teď už se navíc nemá ani o koho opřít, ztratila i svoje dvojče. Kdyby Tomáš Zmeškal obětoval rozvláčný úvod, dočkali bychom se možná sevřenějšího románu. I tak tu ale jemně a nenápadně prosvítá svědectví života v  latentně xenofobní společnosti, navíc postižené komunistickou diktaturou. Není to však lament ani angažované svědectví, se kterým se nutně pojí moralismus. Zmeškalovi je doslovnost cizí, jde o přirozený a konstatující popis bez expresivních výlevů. Stačí drobná zmínka o nepokojných kudrnatých vlasech nebo o smluveném gestu, které Václav a Lucie používají pro rasismus: obrácená dlaň, na jedné straně bílá, na druhé černá. Není to však jen úvod, co oslabuje a rozostřuje působivost Zmeškalovy rodinné fotografie. Je to i jistá nedůslednost. Například hned dvě z důležitých postav románu náhle zmizí, aniž by se čtenář dozvěděl, jak skončil jejich osud. A jiných zase chybí detailnější vykreslení psychologických pohnutek jejich jednání. Životopis černobílého jehněte tak Zmeškalův románový debut bohužel nepřekonává, nejde o tak působivou výpověď, i když z paměti se nijak rychle nevytrácí. Q ONDŘEJ NEZBEDA

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

↓ inzerce

literatura | kultura

Krásná zrůda Právě česky vydaná biografie Stevena Bacha, šéfa produkce United Artists, dokazuje, že pokračovat v  zájmu o lidi, jako byla Hitlerova filmařka Leni Riefenstahlová, má smysl. Jsou klíčem ke své době. Podle Bacha u  Riefenstahlové rozhodovalo to, že chtěla být vždy v hlavní roli a vždy se snažila budit lítost. Byla to její nejúčinnější zbraň i omluva. Zbraň, které podlehl její otec (když jí nechtěl povolit balet) stejně jako Hitler s Goebbelsem (když si na nich s pomocí slz, vzteku a svého sex-appealu vyškemrala miliony marek na své filmy). Byla to zároveň omluva, kterou vysvětlovala své neúspěchy i nacistické angažmá. Jako mladá se ocitla v  nevázaném světě umělců a bohémů moderního Berlína, kde alkohol, sex i drogy byly jen prostředky povyražení. Naučila se využívat sex jako prostředek k dosažení svého cíle. Podle Bacha to bylo právě toto její niterné nastavení, které jí umožnilo prosadit se ve 20. a 30. letech ve filmu, tedy v oboru, který ovládali muži a kde ženy měly být zatím jenom krásné. Susan Sontagová, autorka, která se Riefenstahlové věnovala už za jejího života, ji charakterizuje jako krásnou zrůdu a oportunistku. Přivedla propagandu – ať už politic-

kou nebo sportovní – k dokonalosti. Bylo jedno, jestli na počátku své kariéry točila Alpy a jejich dobyvatele, později šiky SS a wehrmachtu či olympioniky nebo korálové útesy a núbijské válečníky. Celý život se zaklínala tím, že hledá krásno, že je dokumentaristka a že o politice nemá tušení. Její tvrzení, že byla politicky naivní, rozmetalo až poválečné odhalení skutečnosti o Romech z tábora v Maxglanu, které si půjčila na natáčení filmu Nížina a z nichž většina skončila v Osvětimi. A také masakr Židů v  polském městě Konskie na počátku druhé světové války, který Riefenstahlová viděla, i když se později dušovala, že u ničeho podobného nebyla. Ona nebyla dokumentaristka; zavírala oči všude tam, kde se jí to hodilo. Steven Bach svoji knihu plnou důkazů o tom, že Leni Riefenstahlová prožila život v dokonale hájené lži, uzavírá konstatováním, že Lenino umění konejšilo a klamalo. Staví vedle Leni, jakou si přála sama být, Leni takovou, jakou znali lidé kolem ní, jaká vychází z jejích filmů a hlavně z dokumentů a pramenů. Nakonec z ní tak nenechává kámen na kameni. I tolik opěvovaná filmařská dokonalost a novátorství se kácí před morálními nároky kladenými na každého tvůrce. Q MARTIN GROMAN Autor je spolupracovníkem Respektu.

Steven bach: Leni Riefenstahlová, Ikar 2009, 464 s.

Cogito ergo hlad Možná by nebylo překvapením, kdyby kniha Já jsem hlad zapadla mezi tituly, které knihkupci nevystaví do výlohy, neboť některá tabuizovaná témata nejsou příliš atraktivní. Publikace Petry Dvořákové (1977) je příběhem o zápasu s  mentální anorexií, hledání, cestě a  návratu k ženské duši. Jde o autentickou výpověď mladé ženy, která si navíc prošla nepříjemnými zážitky s  vážným onemocněním vlastního dítěte, ale i váháním a pochybením při hledání víry v Boha. Kdo by však čekal  sebestředný pubertální deníček psychicky labilní dívky, ten se mýlí. Text stojí na pomezí beletrie a literatury faktu – jde o inteligentní a procítěné vyprávění, v němž autorka částečně navazuje na svou prvotinu, knihu rozhovorů nazvanou Proměněné sny. V případě autentické výpovědi Petry Dvořákové máme kromě anorexie co do činění s několika dalšími stresujícími vedlejšími faktory. Jednak je jím již výše zmíněná víra (dospívající dívka se rozhodne odejít do kláštera, z něhož se ale po nějakém čase vrátí do světského světa) a důležitým prvkem je i utajovaný přátelsko-milenecký vztah s katolickým knězem. Přidejme silnou individuální osobnost, sklon k perfekcionismu spoRESPEKT. CZ

jený s přísnou sebekontrolou, touhu nezapadnout do průměru, stejně jako neschopnost podřídit se jednostranným pravidlům a dogmatům. Ten, kdo nezažil závislost na alkoholu či drogách, asi jen stěží pochopí, že člověk, který má hlad, se jednoduše nenají. Jde přece o popření základního pudu sebezáchovy. Lidé s anorexií však nehladovějí účelově – jejich nemoc roste, zbytňuje do jakési imaginární bytosti a stává se jejich druhým já. „Hlad spolehlivě fungoval jako odměna i trest. (...) Mnohdy jsem žila z pocitu, že když se nic nedaří, tak alespoň hladovění ano.“ Hledání vlastního já se tak schizofrenicky tříští do dvou životů: v tom jednom vystupuje přátelská a „bezproblémová“ mladá žena, v tom druhém jde o introvertní, zranitelnou a citově vyprahlou bytost. Přičemž obě žijí a  dýchají v jednom fyzickém těle. Jedno z mála, co by se dalo knize vytknout, je nedořečený příběh s nemocným synem. Přesto má Dvořáková výrazný literární talent, jde o reportérku tělem i duší, jež poukazuje na objektivní pravdu podpořenou osobními prožitky. Přináší svědectví, jakých je v dnešní době poskrovnu. Q BÁRA GREGOROVÁ Autorka je spisovatelka a překladatelka.

Petra Dvořáková: Já jsem hlad HOST 2009, 140 stran

51

f ot o i s i fa

kultura | tvář

Pop v dobrých rukou Globální zpěvačka Lily Allen vystoupí v pražském klubu SaSaZu benjamin slavík

P

řijetí několika singlů britské zpěvačky Lily Allen je jednou z mála věcí, která se českým rozhlasovým dramaturgům za poslední roky povedla. Hrají je dokonce i na Radiožurnálu. Je to jedině dobře: její dvě alba Alright, Still a It’s Not Me, It’s You jsou totiž přesně tím chytrým popem, se kterým může jako s kulisou žít každý, aniž by musel nabýt dojmu, že se mu někdo snaží cíleně snižovat IQ. Lily Allen má takové charisma, že v dnešním popovém muzeu nezapadne. Je jedním z mála případů, kdy se český a britský bulvár může zajímat o stejné jméno a náklad mu nepůjde dolů. A hlavně jedním z mála případů, kdy v hudbě můžeme mluvit o kultivaci vkusu publika masových médií a témat mainstreamem. Lily Allen je prostě nejlepší globální holka. V pátek vystoupí v pražském klubu SaSaZu.

Neprodávat sebe, ale hudbu

Lily Allen Celým jménem Lily Rose Beatrice Allen se v roce 1985 narodila televiznímu komikovi Keithu Allenovi a filmové producentce Alison Owen, bylo to tedy dítě jakoby od počátku určené pro showbyznys. Hned její první album Alright, Still vydané v roce 2006 posbíralo nominace na ceny Grammy a Brit Award a jeho úspěch jí předplatil vlastní televizní talk show Lily Allen and The Friends na BBC 3. Čekala a posléze potratila dítě člena kapely Chemical Brothers Eda Simonse. Letos Lily Allen vydala druhé úspěšné album It's Not Me, It's You. V pátek poprvé přijede do Česka, vystoupí v pražském klubu SaSaZu.

52

Pokud vynecháme stále dospělejší a stále melodičtější freak folkové umělce (Animal Collective, Grizzly Bear, Devendra Banhart), pak jsou nejlepším popem dneška nové britské popové zpěvačky – slečny jako Kate Nash, Natasha Khan nebo zrovna Lily Allen. Své posluchače nechají sledovat proces svého dospívání a současně mají něco společného s alternativními děvčaty devadesátých let, která jsou dnes plnohodnotnými ženami jako Kate Bush, PJ Harvey nebo Björk. Je to pop, co se učí alternativě. Lily Allen je jejich jasná šéfová. Výrazový prostředek je rozděluje, charakteristické subkultury a komunity je zase spojují: jsou titulovány jako nový městský folk. Tyhle spojnice bývají zábavnější než jejich hudba: dávají možnost dokázat, že jsou interpretkami s vlastními názory a jasně definovatelným publikem a ne jen figurkami, co zpívají melodie, které vám zalezou do hlavy a nechtějí ven. Takovým zase šéfuje Britney Spears. Pokud by měla být řeč o sex-appelu, tak spokojení by měli být ti, kterým se líbí holky, které na gymnáziích nedělají domácí úkoly a na podmínečná vyloučení reagují ironickými poznámkami nezájmu. To, co je na Lily Allen přitažlivého, je její lehká nonkonformnost: z norem se však nevyvazuje úplně, protože vždy respektuje hranice popového písečku, který „fuck“ zakřičený bez nadsázky neudýchá. Ignorování autorit probíhá tak, aby s nimi stále mohla v jejich světě laškovat. Už ve svých začátcích v roce 2006 ukázala, že velká vydavatelská firma není ke kariéře potřeba. Má ráda internet, protože ví, že právě on jí pomůže dostat se k jakémukoli posluchači. Lily

Allen své skladby (v  době, kdy ji ještě žádná firma nechtěla) pověsila na svůj MySpace profil. Hvězda se z ní tak stala rychleji, než by obří label stihl vytisknout plakáty. Okamžitě se o ní vědělo a pro hudební vydavatelství najednou nebyla nudná ani tuctová, nýbrž subjektem, který nebude problém prodat. Tento model startu kariéry o rok před ní zpopularizovala kytarovka Arctic Monkeys. Jeho myšlenka je pragmatická, účelná a chytrá: děláme muziku pro mladé publikum, tak se mu budeme nabízet a komunikovat s ním jeho kanály. Dnes ho v Británii aplikuje každý začínající interpret – doba, kdy se do kanceláří společností nosily demonahrávky, je stejně pryč jako audiokazety. Lily Allen od začátku prodává svou tvorbu, nikoli sebe, tím pádem nezačínala v televizních show, ale v hospodách a klubech, kde se hraje „antipop“. Její publikum je nejprve specifická komunita, jež lze ohraničit pevnými mantinely. Nejcharakterističtější je termín „chavs“ – něco jako sídlištní mládež s potenciálem přesahujícím flákání se. Dospívající děti, které hledají svou vlastní alternativu k velkému konzumu, který je obklopuje. Chtějí pop, který nebude moralizovat ani ironizovat, ale bude přesně o nich a jejich životě. Právě proto má smysl o Allen mluvit jako o zástupkyni nového britského folku. Z alternativních hiphopových žánrů, typických pro britskou scénu, grimme a UK Garage vyždímala, co její pop snesl, a stejným způsobem zacházela například s jamajským reggae. Po internetu se všechno rozkřiklo a Lily Allen se najednou stala vlastnictvím mainstreamu. Její cílová skupina se tak rozrůstala, zpěvačka přestala být populární jen mezi elitářskými teenagery, ale i mezi holkami, které si občas zajdou do solária a na drahou kávu do Starbucksu.

Jak se žije ve velkoměstě Její první deska Alright, Still (2006) byla jako návod k tomu, jak dělat pop jinak – přijatelně pro velké publikum a zároveň odlišně od všech ostatních, kteří jsou líní nebo neschopní jeho formulku rozvíjet. Nejedná se o nic komplikovaného: melodie jsou sladké a zároveň reggae, v projevu žvatlá a drmolí, dělá takovou vědomou a účelovou karikaturu zpěvu a rapu, jakýsi sexy hybrid. Texty Lily Allen si – pokud tedy nejste sedmnáctiletá až třiadvacetiletá Londýňanka (nebo obyvatelka libovolné velké západoevropské aglomerace) – asi moc neužijete. Je v nich totiž čistá reflexe holčičího života ve velkoměstě se vším, čím takový region láká, či naopak straší. Všechno sice glosuje lásku a to, co na ní může být špatně, RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

protože roztomilá. Barevné šatičky a na koncertech skotačení na sto způsobů: z tohoto pohledu je Lily Allen univerzální holka, kterou nevyhodí z luxusní hollywoodské recepce, maturitního plesu nebo normální party normálních teenagerů. Svým způsobem je unisexy (zapadne všude), ale vždycky si bude moct říct „královnou jsem já...“. Pro druhé album It’s Not Me, It’s You si napsala texty, které mohou být pro všechny, nehledě na to, kde a s kým člověk bydlí. Tím na sebe částečně navlékla uniformu ostatních po-

f ot o p r o f i m e d ia . cz

a jak to potom bolí, ale pokaždé v rámci mikropříběhů, které probíhají ve velkoměstských reáliích, v kinech, klubech, obchodech, barech, na ulicích, jež jsou pro efekt textů zcela zásadní. „Viděla jsem starou lady, co se táhla s taškama z Teska / Viděla jsem mladý lidi, jak obědvaj na zemi v parku / Můžeš se mračit, můžeš se smát, když se poflakuješ Londýnem.“ Po světě prvního alba Allen prodala lehce přes dva a půl milionu a singly pouštěly kdejaké diskotéky klidně i na moravské vesnici. Lily Allen se tak stala globální interpretkou a zároveň

Můžeš se smát, když se poflakuješ Londýnem.

bavila kritiku, což je v současnosti stále méně vyskytující se kombinace. Najednou byla celebritou, která může být na obálce každého módního časopisu, která může být hostem jakékoli talk show, celebritou, jejíž každá dovolená, kde odpočívá „nahoře bez“, nesmí utéct fotografům The Sun nebo jinému angloamerickému bulváru.

Relativita vulgarismů S vulgarismy Lily Allen nakládá jako nikdo. Její „fuck you“ může znít úplně stejně jako „love you“ – vlastně jde o pouhou lehkou drzostí obalenou práci s klíčovými slovy, která posluchače vždycky proberou od četby inzerátů. Ať už přitom říká cokoli drsného, vždy u  toho působí trochu roztomile, trochu zmateně, trochu arogantně. Nesejde na tom, jestli je obsah verše romantický, depresivní nebo provokativní. Lily Allen chutná hořce, sladce, kysele – všechno najednou. Je to holka, která se sebou nenechá zametat, ale zároveň je tak naivní, že ji pokaždé někdo zklame: naivita a sebevědomí jsou další charakteristikou téhle zpěvačky. Nejsou však znakem hlouposti; Allen je nebere jako slabinu, naopak zkoumá, kam až se s nimi dá zajít. Řeší, co všechno vám s nimi může nabídnout. Veškeré své bolesti opoznámkuje cynicky, nelituje se. S jejím projevem bezprostředně souvisí její vizuální podoba – je úplně stejně neodolatelná, RESPEKT. CZ

pových zpěvaček: specifický projev byl srovnán se zemí a cílová skupina, která si její skladby bude brát k srdci, je zase o trochu širší. Dospělost (oblíbený podvod interpretů navazujících na úspěšné debuty vydávaný za vývoj) ale předstírat nezačala: zřejmě správně usoudila, že na to je pořád ještě brzy. Produkci alba měl na triku Greg Kurstin a na jeho zvuku je vidět, že hraje v  indiepopové kapele The Bird and the Bee. Druhá deska přichází do jiného kontextu: scéna je plná elektropopu, což nahrávka neignoruje. Než Allen vyrazila do studia, zastavila se v obchodě s hudebními nástroji a nakoupila několik sad synťáků. Přes ztráty a přes přimknutí se k ještě globálnějšímu pojetí je její druhá deska opět příručkou „jak dělat pop jinak“. Český pop na něco podobného čeká jako na Godota. Nikoho (například Moimira Papalescu nebo Jana Muchowa) pořád nenapadlo vzít nějakou šikovnou ženu či slečnu z alternativní scény (třeba Emu Brabcovou z bývalé Khoiby či La Petite Sonju z bývalých Nihilistů a současných Kill The Dandies!) do studia a vyprodukovat jí moderní pop na míru. Hledat charismatické mladé ženy v mainstreamu je podobná ztráta času jako tam hledat charismatické chlapce. Než mít Tomáše Kluse, Marka Ztraceného nebo Lucku Vondráčkovou, je lepší nemít nic. Q Autor je redaktorem časopisu Živel.

cooltura

Aristokrat ducha „Už vím, že všechno teprve bude/ Volají, abych nezapomněl/ Ani kousek hlíny si nevezmu na památku.“ Verše básníka Zdeňka Rotrekla (1920), který minulý týden obdržel z rukou ministra kultury státní cenu za literaturu, lze jistě interpretovat různě. Třeba jako rekapitulaci za dlouhým životem. Brněnský básník se příští rok dožije devadesátky. Prozaik, esejista, autor rozhlasových her a literární vědec, o němž spisovatel Jan Trefulka kdysi prohlásil, že je „velký český básník moravského původu“, si na životní nudu určitě nikdy stěžovat nemohl. Dokládá to nejen obsáhlé a bohaté dílo, až do roku 1990 většinou publikované v zahraničí nebo v samizdatu, ale především jeho osud. Za války byl totálně nasazen, po osvobození začal studovat na filozofické fakultě, odkud byl po roce 1948, dva semestry před koncem studií, vyloučen, o rok později zatčen a v zinscenovaném procesu odsouzen k trestu smrti. Trest, změněný na doživotí, se nakonec proměnil ve třináct let a pětadvacet dnů strávených po stalinských lágrech, na uranu. Následovaly dělnické profese (Rotrekl se třeba živil jako rozsvěcovač petrolejových lamp na výkopech v ulicích), policejní šikana, z vězení ho propustili na desetiletou podmínku, invalidní důchod kvůli zničenému zdraví. Ani kousek hlíny si nevezmu na památku! „Nezlobte se, ale k tomu vám neřeknu skoro nic. (...) Takže si musíme počkat do konce listopadu, kdy máme příští stání. Soudce snad nějak rozhodne a já pak uvidím, co dál.“ Prohlásila v Magazínu MF Dnes minulý čtvrtek zpěvačka Marta Kubišová na otázku, proč se soudí s Helenou Vondráčkovou a jejím manželem o jeden a půl milionu korun. Kubišová údajně přislíbila účast na koncertním turné skupiny Golden Kids, nakonec prý couvla a protistrana přišla o peníze. Kubišová má pravdu, rozhodne soud. Noblesa jejího chování je ale obdivuhodná. Navíc u vědomí toho, jak si její někdejší kolegyně v této kauze zcela bez zábran pustila pusu na špacír v předposlední televizní talk show Jana Krause „Uvolněte se, prosím“. Člověk by proto řekl, proč se Kubišová veřejně nebrání, než mu dojde, že aristokrati ducha něco podobného nemají zapotřebí. Zda to dochází zpěvačce, která svoji přítelkyni už jednou hodila na dlouhých dvacet let přes palubu, je zbytečná otázka. A přitom tak procítěně zpívá ve svém šlágru: „A ty se ptáš, co já?“ Já, no přece kdysi kariéra, kariéra, a teď penízky, penízky! JAROSLAV FORMÁNEK příští týden píše jan H. Vitvar

53

kultura | film

Hooligans jako investice FOT O I M B T/ o u t n o w

f ot o I MD B / OU T NO W

V Británii vymýšlí, co s tamní krizí domácí kinematografie

Násilí jako relevantní životní styl. (Z filmů The Football Factory a Fish Tank)

N

ářky nad „krizí“ patří k britskému filmu více než k jakékoli jiné evropské kinematografii. Britové chodí do kina málo, v průměru třikrát do roka. A pokud jdou, pak si většinou vyberou film americký. Tím se liší například od Francouzů nebo Čechů, kteří stále dávají přednost domácí kinematografii. Britským divákům se ostatně není co divit, tvrdí skeptici. Většina nových filmů totiž nestojí za moc. Ale ani ty, které za něco stojí, jako letos porotou v Cannes oceněný Fish Tank Andrey Arnoldové nebo drama Hlad Stevea McQueena, Brity do kin netáhnou. Fish Tank zatím vydělal 103 tisíc liber, což je, pro srovnání, desetkrát méně na šestkrát větším trhu než český film Bobule. Jenže v Británii jsou i jiné filmy a o těch se raději mlčí. Právě o těch, které jsou komerčně úspěšné, ale pro tamní kinematografii nereprezentativní. Jedním z pozoruhodných případů, jenž v nacionálně podbarvené litanii nad stavem kinematografie a vztahem Britů k domácímu filmu většinou chybí, jsou filmy o fotbalových hooligans a jiných druzích násilí. Jméno si na nich udělal režisér Nick Love. Jeho poslední počin nazvaný Firma (The Firm) měl premiéru koncem září.

Čekání na druhou vlnu Na vině stavu britského filmu je podle expertů hlavně nedostatek financí a jejich přerozdělování. V současnosti se o „chod“ filmu starají dvě instituce – Britská filmová rada (Film Council) a Britský filmový institut (BFI). Filmová rada vznikla v roce 2000 a začala hospodařit s penězi získanými z Národní loterie. Do fondu přispívá zároveň ministerstvo médií, kultury a sportu. Založení filmové rady však nepřineslo podle ministerstva

54

kýžený efekt: kvalita produkce se nezlepšila. Nevznikl žádný trend, jenž by se dal shrnout pod hlavičku po vzoru britské „nové vlny“ 50. a 60. let. Existující komerčně úspěšné či filmařsky kvalitní výjimky – Milionář z chatrče nebo již zmíněný Fish Tank – jen potvrzují pravidlo. Ministerstvo tak na konci srpna přišlo s návrhem sloučit obě instituce a přesměrovat peníze z provozu do distribuce a produkce. V plánu je i povinné vyhrazení pláten pro britské filmy, od čehož se slibuje vyšší návštěvnost. Neopominutelným ideologickým motorem restrukturalizace je role filmů v utváření národní identity. Tedy ošemetná otázka, co je či co by měl být britský film pro britský národ. Nick Love a „jeho“ hooligans do diskuse symbolicky vnáší zajímavý rozměr, k němuž se kulturní a politické elity staví zády.

Dobře mířený kop do hlavy Zatímco se nad stavem „artového“ segmentu britské kinematografie hořekuje, existují i filmaři, kteří problém s penězi řešit nemusí. I oni jsou součástí britského filmu, oficiálními autoritami většinou přehlíženou. A Love mezi nimi zaujímá prominentní postavení. S pomocí britské produkční společnosti Vertigo Films objevil lukrativní díru na trhu: specializuje se na filmy glorifikující násilí a fetišizující mizerii určitých vrstev pracující třídy. Konkrétně na filmy o dnes striktně potlačovaném nebo méně medializovaném fenoménu fotbalových hooligans. Jeho The Football Factory z roku 2004 je jedním z komerčně nejúspěšnějších britských filmů posledních let. Na DVD si snímek, jenž prodává násilí jako relevantní životní styl, koupily téměř 2 miliony lidí. Většina z nich je z cílové skupiny mužů ve věku 18–30 let patřící k tzv. chavs (seg-

ment společnosti s nízkým vzděláním a vysokou mírou kriminality). Je pravděpodobné, že Loveův nový film Firma si povede podobně dobře. Oba snímky jsou přitom jen zlomkem proudu násilných filmů, za nimiž Vertigo Films stojí. Je možné namítnout, že Love se stejně jako většina britských režisérů zaobírá otázkou třídní příslušnosti, jež je určujícím rysem britské společnosti. Jenže mezi nimi a Loveem existuje podstatný rozdíl. Většina k tématu přistupuje s větším či menším kritickým odstupem a důrazem na morální poselství. Love má jiný, ekonomicky výhodnější koncept: pochází ze střední třídy, ale stylizuje se do bojovníka za pracující třídu, přičemž si v médiích buduje image jejího příslušníka. Přiznává, že ho fascinuje fotbalové chuligánství, „chlapská“ zábava a pýcha s ní spojená, a navíc je fanouškem Millwall, co do problémů s hooligans neslavně proslulého klubu. Jeho reálný život však nemůže být vzdálenější tomu, který oslavuje na plátně. Nežije v obecní bytovce, z nichž se rekrutují jeho diváci a jež představují vážný sociální problém Británie, ale v luxusu své rezidence v kraji Cotswolds, jakémsi hřišti pro bohaté Brity. Podobně málo jako evidentní amorálnost jeho filmů ho trápí debaty o stavu britské kinematografie. Přiznává, že raději střílí asfaltové holuby. Což je svým způsobem cenný příspěvek do debaty o údajné krizi britského filmu. Zatímco ministerstvo a filmová rada se idealisticky snaží nastavit systém shora, praxe zdola je často jiná. Z vysokých čísel prodeje The Football Factory by si mohli vzít ponaučení: pokud mají v plánu vytvořit národ cinefilů, změna refinancování možná stačit nebude. Q Jindřiška Bláhová Autorka je filmová publicistka.

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

dokument | kultura

Jak opravit svět Jihlavský festival myslí filmem na současnou krizi kapitalismu

K

do je přesvědčen, že by dokument měl nezúčastněně zachycovat realitu, ať se vyhne příští týden Jihlavě. Organizátorům tamního festivalu se podařilo sestavit lákavou kolekci filmů, které komentují výzvy a problémy globalizovaného světa. Jsou aktivistické, alarmující, polemické a často i velmi zábavné.

Vycucaných dvanáct miliard Hned několik z nich vychází z tvrdé kritiky ideologie volného trhu, chování nadnárodních korporací a světových finančních institucí. Ta se v tak razantní podobě v našich mainstreamových médiích často neobjevuje. Autor těchto řádků neměl možnost vidět dva velké programové hity: ironické milostné vyznání nejslavnějšího amerického tlouštíka s kšiltovkou Michaela Moorea O kapitalismu s láskou a adaptaci bestselleru i u nás dobře známé novinářky a aktivistky Naomi Kleinové Doktrína šoku, v níž se do globálních strategií finančníků pustil Michael Winterbottom (Síla srdce, Nonstop party). Zato ovšem zhlédl dvouapůlhodinový „referát“ quebeckého režiséra Richarda Brouillettea s nepříliš atraktivním, avšak vše říkajícím názvem Obklíčení – demokracie v osidlech neoliberalismu. Pomocí rozhovorů s historiky, ekonomy a intelektuálními ikonami typu Noama Chomského nebo Ignácia Ramoneta tu autoři skládají poměrně nedogmatickou (dávají prostor i vyznavačům opačného světonázoru) obžalobu ekonomického systému, který se vymkl kontrole a který podle zpovídaných přispívá k rozevírání nůžek mezi bohatým Severem a rozvojovým Jihem. Mediální guerillová úderka Yes Men (Andy Bichlbaum a Mike Bonanno) jde naopak na paradoxy globalizace s vtipem. I ve svém druhém celovečerním snímku Yesmeni opravují

svět se pouštějí do recesistických sabotáží, aby upozornili na bohorovnost nadnárodních korporací. Jejich metoda je trochu z ranku Sachy Barona Cohena: pomocí falešných webových stránek se jako tiskoví mluvčí probojovávají do médií nebo přepadávají konference velkých společností. Největší zářez ve filmu představuje probourání do živého vysílání BBC. V přestrojení za mluvčího Dow Chemical, společnosti odpovědné za dvacet let starou havárii v indickém Bhópálu, tam Bichlbaum oznámil okamžité odškodnění všem zdravotně postiženým ve výši

Západní imperialismus, ekonomický a vojenský, to od dokumentaristů schytává na všech frontách. dvanáct miliard dolarů. Po provalení mystifikace se aktérů jistý novinář ptal, jestli se obávají žaloby ze strany chemického koncernu. Nikdy žádná nepřišla.

Džejár v. Brežněv Rozvíření negativní publicity se totiž korporace bojí jako čert kříže. To si ověřil i Robert Kenner, režisér ve Státech velmi diskutovaného snímku Jídlo, akciová společnost. Nikdo ze zástupců několika málo velkých společností, které si rozparcelovaly americký potravinářský průmysl, nebyl s tvůrcem filmu ochotný mluvit na kameru. Snímek se dotýká celé řady poměrně

známých problémů od složení potravin, vzrůstajícího počtu kontaminovaných produktů v supermarketech až po zacházení se zabíjenými zvířaty. V koncentrované devadesátiminutové formě z něj opravdu není dobře po těle. Gurmánské asociace naopak navozuje název výborného polského filmu Králík po berlínsku. Snímek polského tvůrce Barteka Konopky přináší příběh o různých podobách svobody a nesvobody, a to na příkladu kolonie králíků, kteří se přemnožili v pásu země nikoho mezi západním a východním Berlínem. Železná opona hraje zásadní roli i v estonském dokumentu Disko a atomová válka. Režisér Jaak Kilmi vyrůstal v Tallinu, kam za socialismu dosahoval signál finské televize. Popisuje s nadsázkou, jak seriály Dallas nebo erotická série o Emanuele v očích dospívajících úplně podkopaly účinek sovětské propagandy. Popkulturní imperialismus přinesl aspoň někde své plody, dalo by se říct s nadsázkou, když už to západní imperialismus ekonomický a vojenský od dokumentaristů schytává na všech frontách. Jako třeba v nesnesitelně iritujícím, adorujícím portrétu božského Diega nazvaném Maradona by Kusturica, který není o fotbale, ale o egu dvou narcisů a o politice. Srbský režisér se v něm producíruje takřka v každém záběru a neuvěřitelně nadbíhá odulému Castrovu příteli, který svůj slavný gól rukou do anglické sítě ve čtvrtfinále MS v roce 1986 radostně prezentuje jako pomstu za válku o Falklandy. Důvod je jednoduchý: Británie jako jeden z hlavních členů NATO leží Kusturicovi v žaludku od bombardování jeho vlasti během kosovské války. Ostatní filmy z jihlavského programu kritické vůči politice Západu naštěstí nepotřebují vytrubovat do světa svou osobní nenávist a zášť. Více o festivalu na www.dokument-festival.cz. Q Jan Gregor

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

55

seriál | česká inteligence

Kam jde vývoj? J. L. Hromádka re p r o E l Li ss itzky

pavel kosatík

Odhadnout, kam směřuje vývoj, se člověku hodí v každé době.

56

Z

a první republiky u nás s výjimkou Emanuela Rádla nebylo progresivnějšího a vlivnějšího evangelíka. Jako teolog, filozof a vysokoškolský učitel měl zvlášť velký vliv mezi mladými, kteří ho považovali za pokračovatele T. G. Masaryka. Jeho kniha z roku 1930, nazvaná prostě Masaryk, patří dodnes k nejlepším, jaké byly o prvním prezidentu napsány. S Rádlem od roku 1927 vydával inspirativní Křesťanskou revui a působil v Akademické YMCE, která usilovala o výchovu křesťanské inteligence. Příběh zvlášť podstatný pro dnešní dobu se však v jeho životě začal psát až za druhé světové války, kterou strávil v USA, z větší části jako profesor teologie a křesťanské etiky na Princetonské univerzitě. Do vlasti se vrátil až v roce 1947, netknutý protektorátní totalitou, čímž si někteří jeho kritičtější současníci vysvětlovali jeho až příliš optimistický názor na totalitu, která aktuálně na-

stupovala z Východu. Zdálo se, že Hromádka si z exilu přivezl nefalšované „mnichovské trauma“ zakonzervované v podobě z podzimu 1938. Zradu Západu si vyložil nikoli jako zradu konkrétních politiků a názorových proudů, které představovali, ale jako kompromitaci demokratických principů a Západu jako takového. I když potom Daladier a  Chamberlain politicky padli a  vystřídali je politici, kteří porazili Hitlera a umožnili tím obnovu Československa, Hromádkovo trauma zahrnulo i je. Po roce 1945 se to u nás přihodilo mnoha lidem a sotva se to dá vysvětlit něčím jiným než mělkostí kořenů české demokracie, která se do té doby stačila rozvinout jen v pár generacích. Že západní demokracie dál trvá a vyvíjí se, u nás po roce 1945 viděl jenom málokdo. Nikdy předtím nebyla v české politice taková poptávka po nových slibech, jež přijdou odjinud než ze Západu. Odhadnout, kam směřuje vývoj, se člověku hodí v každé době, po roce 1945 však u nás panovalo přesvědčení, že na správném odhadu závisí budoucnost národa. A Hromádka, donedávna jeden z největších masarykovců, teď dospěl k závěru, že rozvíjet prezidentův starý demokratický humanismus už nemá smysl. Neodepsal ho jako další z jeho životopisců Zdeněk Nejedlý, ale pokusil se ho nejdřív přebudovat: napsal třeba, v rozporu se skutečností, že prezident vlastně sympatizoval s myšlenkou revoluce, „opírá-li se o rozumný a mravně zdůvodněný program“. Na rozum a mravy revolucionáři samozřejmě přísahají rádi, i Lenin se jimi oháněl. V roce 1945 však ještě žilo mnoho lidí, kteří si pamatovali, jak tvrdě Masaryk proti bolševikům vystupoval – a  že jeho učení na gottwaldovský komunismus prostě naroubovat nejde. Později už se Hromádka netajil tím, že na Masaryka hledí s despektem – a spolu s ním i na celou čapkovskou generaci, která první republice zasvětila životy.

S pohany vpřed Na pohled se může zdát nepochopitelné, co křesťan Hromádkova typu očekával právě od symbiózy s komunistickým hnutím, opřeným o  materialistický světonázor. Netřeba v  tom však vidět projev oportunismu. Hromádka byl především názoru, že komunismus měly dávno nastolit křesťanské církve. Protože však svůj úkol nesplnily a  promarnily dějinnou šanci, RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

„K čemu to bude dobré?“ Přitom by nebylo fér tvrdit, že Hromádka se z komunismu radoval. Už v roce 1947 napsal, že „komunismus vyjadřuje něco, co se nedá zastavit“, jako by ho považoval za druh živelní pohromy, laviny nebo potopy. Jenže jak se ubránit potopě, když jediná další možnost, která podle Hromádky připadala v úvahu, byla nová válka, tedy apokalypsa? Svět, vycepovaný konfliktem s Hitlerem, i v míru stále ze setrvačnosti spěl k  rázným a  drastickým řešením. „Kdo nejde s námi, jde proti nám“: to vlastně vůbec nebyl výběr, ale popis světa rozděleného na našince a nepřátele. „Na čí straně barikády stojíš, soudruhu?“ V letech 1945–1948 se odpověď na takovou otázku hledala obtížněji než dnes. „Jděte do háje s  těmi barikádami“ se nehodilo říci, protože odmítnout černobílá řešení lidi nadriRESPEKT. CZ

lované propagandou patrně vůbec nenapadlo. Mysleli si, že se rozhodují, ve skutečnosti však dostávali na „výběr“ jenom dvě možnosti, jak poslechnout. Na rozhodnutí, zda jít s komunisty, se nakonec podepsala zejména Hromádkova ctižádost. Za první republiky duchovně vyrostl mezi protestantskou elitou. Masaryk učinil z protestantismu osu českých dějin, čímž mu také vytkl světlou budoucnost – rozhodně spíš než katolíkům, kterým za jeho vlády nezbylo než bezmocně skučet, že jeho stát není také jejich, a kteří hned po Mnichovu dali svému nashromážděnému rozčilení průchod. Tím svůj osud po roce 1945 zpečetili. Jejich elity, zkompromitované neuváženými výroky a občas i otevřef ot o b u n d e s archiv

měly by nyní alespoň pomoci tomu, kdo se je rozhodl při budování utopické společnosti vystřídat. Protože Hromádka nebyl jenom teolog, ale také člověk praxe, všiml si zajisté, že komunisty kontrolované masy se neřídí Marxovým a Leninovým učením, které většinou vůbec neznají, ale mnohem prostšími poučkami. Na vztahu k víře byl takový „rozpor mezi teorií a praxí“ vidět zvlášť dobře. Máloco komunisté deklarovali tak rozhodně jako rozchod s vírou. Ale sotva za nimi zapadly dveře kostela, ukázalo se většinou, že jeden okamžitě zamířil ke kartářce, druhý si koupil horoskop a třetí, časem nejnešťastnější, svou víru umístil do osoby někoho ze stranických vůdců. Víra, nyní slepá, se chytala všeho, co bylo po ruce. A Hromádka to pochopil jako šanci moderních církví. Pokud komunisté evidentně nedokázali uspokojit lidskou potřebu víry jinak než primitivním způsobem, rostla tím podle Hromádky role křesťanů, hlavně nekatolíků, které režim nepokládal za vyložené nepřátele. Cíl se zdál pořád stejný jako u prvotních křesťanů, sociální rovnost, Hromádka však zřejmě podcenil skutečnost, že každé z obou hnutí jelo na úplně jiný pohon. O křesťanské ani jiné lásce nemohlo být u Gottwalda a Stalina řeči, vůbec to slovo neužívali, a kdyby je některý z nich slyšel, byl by se mu vysmál. Nové hnutí naopak zapracovalo s pojmem nenávisti, naučilo své vyznavače být na ni hrdi a pokládat ji za běžnou součást života. Snad i to Hromádka vnímal a zatoužil to křesťansky změnit. Pokud ano, nabral si skutečně heroický úkol: přesvědčit ty, kdo se deklarovali jako moderní pohané, že jsou ve skutečnosti dál vzdálenými potomky apoštolů a že je to zavazuje. A rozhodl se také zajistit při tom všem přežití své Českobratrské církvi evangelické i všem dalším církvím, které o to budou stát. Otázka je, co si Hromádka myslel o církvích naopak „nespolupracujících“, jako byli například katolíci. S jejich představeným, arcibiskupem Josefem Beranem, se znal už od první republiky. Zatímco Hromádka s komunisty koexistoval, Beran za jejich vlády strávil nejdřív patnáct let v internaci a pak odešel do nuceného exilu. Díval se i na něj Hromádka útrpně jako na člověka, který nepochopil, kam směřuje vývoj?

Pokud snil o tom, že svým náboženstvím časem komunisty převychová, podobně jako se kdysi polidštily opice, sen se mu nesplnil. Naopak on sám upadl do tuhé závislosti na moderních vládcích. A když hlavně mladí protestanti četli o tom, že Hromádka vstoupil do poúnorových akčních výborů, spolupracuje na přípravě komunistických církevních zákonů a  čím dál častěji reprezentuje režim také v zahraničí, napadlo je, jak ten pozemský ráj, kvůli kterému to celé dělá a ke kterému vše spěje, bude vypadat. Doma se o tom nesmělo psát, a tak zbylo na Hromádkovy kritiky v exilu, aby řekli, že jeho závislost na komunistech mu nikdy nedovolí říci celou pravdu – a že tedy v důsledku své věřící mate, místo aby jim prospíval. Koneckonců ani jeho vlastní knihy, které napsal a vydal za první republiky, nyní nemohly vycházet, shora byla poptávka jenom po „pokrokovém“ a loajálním Hromádkovi. Režim se v duchu křesťanské lásky nepohnul ani o píď, zato tím, kdo se musel měnit a ustupovat, byl Hromádka.

Vrchol všeho: boj za mír

J. L. Hromádka (1889–1969) Český protestantský teolog a filozof. Od roku 1927 profesorem Husovy, od roku 1950 Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze (tam 1950–1966 děkanem). Zakladatel a (mj. s E. Rádlem) vydavatel Křesťanské revue. Po roce 1948 vlivný představitel ekumenického a mírového hnutí. 1961–1968 prezident Křesťanské mírové konference. nou kolaborací, teď poslouchala jenom hrstka nejvěrnějších, ale protestantské špičky vyšly z války mravně čisté, zvyklé z minulosti na představu, že jim země má duchovně patřit – a očekávající, že se to stane právě teď. Hromádkova taktika neznamenala nic jiného než rozhodnutí udržet se ve vlivné pozici i po únoru 1948. Jistěže měl Hromádka ze spolupráce s komunisty i osobní prospěch. Sotva bychom však porozuměli lidské povaze, kdybychom ho podezřívali, že do spolupráce s Gottwaldem, Slánským a Čepičkou šel například kvůli komunistickým metálům – i když i jich nakonec dostal dost, jenom Řád republiky celkem třikrát a kromě něj i Řád práce, Řád 25. února, v Moskvě Leninovu cenu za upevnění míru mezi národy atd. Jeho pozice v padesátých a šedesátých letech vyplynula spíš z úvahy: „Pokud budu sedět v kriminále jako Beran, k čemu to bude dobré?“ A tak začal s komunisty spolupracovat.

Asi do největšího mravního nebezpečí se ve svém životě dostal, když se zapojil do komunistického boje za mír. V roce 1958 založil mezinárodní sdružení představitelů protestantských a pravoslavných církví s názvem Křesťanská mírová konference. Stal se jeho předsedou a začal organizovat kongresy, které měly v šedesátých letech konkurovat katolickému II. vatikánskému koncilu a objektivně vnášely do probíhající „ekumeny“ zmatek. Působil i ve Světové radě míru a v dalších mírových organizacích, aniž však kdy dal uspokojivou odpověď na otázku, proč lidé jako on bojují proti válce zásadně na západ od železné opony a doma o tom, že by se mělo odzbrojit, ani neceknou. Nebyl jako katolický kněz Josef Plojhar, jehož kolárek ve vládě (byl ministrem zdravotnictví v letech 1948–1968) dovoloval komunistům tvrdit, že i s Beranem za mřížemi kráčí katolíci s komunisty ruku v ruce. Hromádkova závislost na režimu nikdy nenabyla srovnatelně obludných forem jako u Plojhara, závislost to však byla. Hromádkovi studenti na bohoslovecké fakultě zaznamenali v šedesátých letech jeho výrok, podle kterého byly v lidských dějinách jen dva doopravdy důležité okamžiky: vtělení Krista (jeho příchod z nebe na zem) a velká říjnová socialistická revoluce. Ani tento výrok, jako snad nic v Hromádkově životě, nevznikl ze strachu anebo z touhy po osobním prospěchu, ale byl výsledkem života utaktizovaného pod vidinou špatně odhadnutého prospěchu obecného. Q

Ke čtení: J. L. Hromádka: Cesty protestantského teologa, Praha 1927 Nepřeslechnutá výzva (sborník statí o J. L. H.), Praha 1990 Josef Smolík: Josef L. Hromádka – Život a dílo, Praha 1989

Příště Karel Čapek

57

civilizace / trendy ZMĚNA KLIMATU

str. 58

TECHNOLOGIE

str. 61

ESEJE

str. 62

VE HVĚZDÁCH

Dokažte, že to jde

Řemeslníci 2.0

Cestou kolem Etny

Útěk ze zajetí Búrů

MARTIN UHLÍŘ

PETR KOČÍ

MICHAL KOMÁREK

MAREK UHLÍŘ

Světová dohoda o klimatu je zatím na pokraji krachu. Rozvojové země nechtějí přijít o privilegia.

Soutěž o nejlepší internetový projekt vyhrály stránky Nejremeslnici.cz.

O pýše, filozofii a lásce na úpatí sicilského vulkánu.

str. 64

Winston Churchill, dříve než se stal premiérem, prožil dosti bouřlivé mládí.

Dokažte, že to jde Před klíčovým světovým summitem o změně klimatu se mezinárodní jednání zadřela. Mezi bohatým Severem a chudším Jihem se rozvírá průrva, kterou nebude snadné překlenout. V čem je podstata nesouladu? A mají novináři pomoci ovlivňovat politiky?

Martin Uhlíř

58

Kdybychom chtěli kulisy onoho večera zachytit ve scénáři, mohli bychom začít několika strohými údaji. Místo děje: hlavní sál moderní budovy opery v Kodani. Účinkující: předseda Evropské komise José Manuel Barroso, generální tajemník OSN Pan Ki-mun a dánský premiér L. L. Rasmussen. Téma libreta: ochrana klimatu. Čas: 9. října 2009, necelé dva měsíce před vrcholným světovým summitem, na němž se má rozhodnout o tom, jak (a zda vůbec) se svět bude bránit ohřívání planety, tedy jedné z nejvážnějších hrozeb, které čelí. To nejzajímavější se ovšem netýká scénáře a hlavních protagonistů večera, nýbrž publika. Tvoří ho totiž téměř 300 novinářů z  celého světa (jen z Číny jich přijelo šestnáct) a nejsou to často obyčejní redaktoři, ale lidé, kteří určují nasměrování svého periodika – rozhodují například, jakým tématům se budou jejich podřízení věnovat. Diváky jsou tedy lidé, kteří mohou rozhodujícím způsobem ovlivnit veřejné mínění a postoj politiků. Na dvoudenní konferenci (prolog představoval večer v opeře) je pozvala organizace Project Syndicate – sdružení 410 novin a časopisů ze 150 zemí, financované především členskými médii z bohatých států. Řečníci na pódiu zmiňují nebezpečí, které s sebou nese klimatická změna, například hrozící migraci stovek milionů ekologických běženců prchajících z nejpostiženějších oblastí světa. Připomínají možnou obranu: je potřeba dosáhnout toho, aby se planeta v budoucnu neohřála o více než dva stupně Celsia, což znamená, že by světové emise skleníkových plynů měly už během příštích deseti let začít klesat a do roku 2050 by se musely propadnout hluboko pod úroveň z konce minulého století (podrobnosti viz rámeček; o tématu jsme psali také v Respektu 41/09). To vše jsou dobře známé věci, jisté překvapení však přichází v okamžiku, kdy předseda Barroso otevřeně konstatuje, že mezinárodní vyjednávání před prosincovým světovým summitem téměř uvázlo na mrtvém bodě. Zní to skoro jako volání o pomoc.

Dohoda možná vznikne, ale klesnou taky emise? (Joseph Stiglitz, vlevo David Sandalow) Jak vážná je situace a proč se jednání před klíčovou konferencí, která se uskuteční rovněž v dánské metropoli, vlastně zadřela?

Důvěra v troskách Druhý den, už v průběhu konference samé (nazývá se Z Kjóta do Kodaně), poodhaluje příčinu zablokovaných rozhovorů indický ministr životního prostředí Jairam Ramesh. Navrhuje dokonce na čas hodit ručník do ringu. Po jednáních v Bangkoku, která se uskutečnila na přelomu září a října, je totiž podle něj důvěra mezi bohatými a chudými zeměmi v troskách. Na nadcházejícím prosincovém summitu by se proto státy ani neměly pokoušet uzavřít nějakou zásadní světovou dohodu o omezení emisí. Bylo by lepší se soustředit jen na řešení dílčích problémů, třeba na pomoc Africe, a obnovit tak zpřetrhané vazby. „Vraťme se do Kodaně v létě 2010, až bude troRESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

hraje jinde než v současných průmyslových zemích. Vědecké studie nás proto upozorňují, že emise musí omezovat jak průmyslové státy, tak nově se rozvíjející ekonomiky,“ říká David Sandalow z amerického ministerstva energetiky a jeho slova míří především do Pekingu a Dillí.

chu lepší počasí, a teprve tehdy zkusme uzavřít nějakou širší dohodu,“ navrhuje ministr. V Bangkoku přitom nedošlo k žádnému zemětřesení, spíše se ukázalo, že dlouhodobě se rozvírající propast mezi Severem a Jihem nebude snadné překlenout. Rámcová úmluva o změně klimatu, přijatá v roce 1992 v Riu de Janeiro a později konkretizovaná při dalších jednáních, přisuzuje prakticky veškerou odpovědnost za snižování emisí skleníkových plynů bohaté části světa. Pouze vyspělé země se musí zavazovat, o  kolik sníží emise (závazky jsou nyní zakotveny v  Kjótském protokolu, který je vlastně prováděcím předpisem ke zmíněné úmluvě z Ria), a také platit náklady na přiškrcení emisních zřídel v chudých státech. Rozvojové země by sice měly přijít s vlastními plány boje proti skleníkovým plynům, zavazovat se však nemusí k ničemu. Přejí si proto, aby dosavadní praxe pokračovala i po kodaňské konferenci, a návrhy na konkrétní číselné závazky budí v jejich představitelích prudký odpor.

Kdo imponuje čínským děvčatům

f ot o wikt o r Dabk o w s ki

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

Nejdůležitější země, na niž se Sandalow obrací, nevyslala na konferenci žádného politika ani vysokého úředníka, a tak její pozici hájí Pchan Ťia-chua, ředitel Čínské akademie společenských věd a člen komise čínských expertů zabývající se klimatickou změnou. „Chceme být konstruktivní, omezování emisí se nebráníme,“ říká čínský expert a připomíná, co jeho země proti globálnímu oteplování dělá: Číňané zavádějí větrné elektrárny rychleji, než vyžaduje plán, tak rychle, že se tempu nestačí přizpůsobit rozvodná síť. Tři roky starý zákon vyžaduje, aby nové budovy byly o 65 % energeticky úspornější v porovnání s tím, co bylo povoleno před dva-

plyny vypouští v minimální míře, může být bohatý. Nic takového se zatím nestalo. „Vyspělé země mají finanční zdroje, mají technologie, mohou převzít vedení. Zatím nevidíme, že by to dělaly. Proč bychom tedy měli spěchat a vydávat se jako první neprošlapanou cestou?“ ptá se čínský expert a přelaďuje na méně oficiální vlnu: Američané jezdí neúspornými terénními auty a Číňané, hlavně ti mladí, po nich touží také: „Mladík s obřím SUV je atraktivnější pro děvčata v Číně stejně jako v Americe,“ tvrdí Pchan. Druhý, důležitější důvod představuje prudce rostoucí čínská ekonomika i zlepšující se životní úroveň mnoha oblastí země. Podle čínského experta Západ či Japonsko nijak zvlášť nepotřebují zvyšovat spotřebu energie. Infrastruktura je vybudovaná, města stojí, neprobíhají velké demografické změny. V Číně ale přichází do měst ročně přes 13 milionů lidí (víc než žije v celém Česku), kteří potřebují bydlení, školy, dopravu, práci. Počet aut na hlavu je ve srovnání se Západem zanedbatelný a bude se prudce zvyšovat. „Dálnice,

Bez uhlí nemůžeme růst. (Čínská provincie Šan-si)

Postoj rozvojových států vysvětluje na konferenčním pódiu Peter Singer, odborník na etiku z Princetonské univerzity: Představíme-li si zemskou atmosféru jako jímku s určitou kapacitou, do které svět vyvrhuje odpady v podobě „skleníkových“ emisí, musíme přiznat, že převážnou část jímky vyplnily dnešní vyspělé země už v  minulém a  předminulém století. Chudé státy skutečně nesou za změnu klimatu jen minimální odpovědnost. Jenže od roku 1992, kdy summit v Riu probíhal, se svět podstatně změnil. Nejvíc skleníkových plynů dnes do ovzduší chrlí Čína. A kam zařadit země jako Jižní Korea či Saúdská Arábie? Mezinárodní klimatická jednání je počítají do té chudší části světa, zatímco Washington, Brusel, Ottawa a další střediska Severu nad takovou benevolencí kroutí hlavou. „Celých 97 procent předpokládaného růstu emisí se odeRESPEKT. CZ

ceti lety. Do konce příštího roku chce země snížit spotřebu energie na jednotku HDP o 20 % ve srovnání s rokem 2005 a na konci příští dekády má podíl obnovitelných zdrojů energie stoupnout na 15 %, což není o mnoho méně, než plánuje Evropa. Čínské vedení podle Pchana vidí boj s klimatickou změnou mimo jiné jako příležitost, jak zvýšit energetickou bezpečnost země, zlepšit velmi špatnou ekologickou situaci (omezit například kyselé deště, způsobené spalováním uhlí) a nabídnout práci milionům lidí, kteří každý rok přicházejí z venkova do měst. Ale konkrétní závazky? „Existují dva důvody, proč je pro nás těžké s nimi souhlasit,“ vysvětluje Pchan. Ten méně důležitý spočívá v tom, že emise úzce souvisejí s životní úrovní, a nikdo zatím neukázal, že tomu může být jinak. Podle úmluvy z Ria by měly vyspělé země jít příkladem a demonstrovat, že i stát, který skleníkové →

železnice, městská infrastruktura, budovy. Tohle všechno musíte vybudovat, než mohou celkové emise jakékoli země začít klesat,“ varuje Pchan a sahá k příkladu z historie: „Mao Ce-tung vyhlásil v padesátých letech ,velký skok vpřed‘. Výsledkem byl hladomor. Klidně můžeme vyhlásit další velký skok, ale je skutečně reálný, splníme ho?“ Mýlí se Pchan, když obviňuje Západ z pasivity? „Sedmnáct let diskutujeme o nebezpečí klimatické změny, ale neudělali jsme prakticky nic. Nepodařilo se nám změnit směr, kterým se ubíráme,“ souhlasí s čínským kolegou Jeffrey Sachs, profesor Kolumbijské univerzity a poradce generálního tajemníka OSN. Jenže na výčitky a probírání starých křivd už není čas. Jak upozorňují další řečníci, infrastruktura má obrovskou setrvačnost. Tepelná elektrárna, kterou dnes postavíme, vydrží pracovat zhruba čtyřicet roků. „Je nesmírně důležité, jaké pod- →

59

žádná věda

Ženy, spolčete se! Jedna vyzývavá, extravagantní, s vlasy jako rozcuchaná lví hříva, v oděvu rozevlátém a zpravidla hodně odhalujícím. Druhá kultivovaná, ve skvěle padnoucích kostýmcích a s madonovsky nevinným úsměvem. Hvězda ruského popu Alla Pugačevová a její kamarádka, nejkrásnější premiérka současnosti, cílevědomá a sebevědomá Julija Tymošenková. Nikdy by mne nenapadlo, že by se ty dvě mohly dát dohromady. Ale teď, když to udělaly, mi to připadá geniální. Ruska Pugačevová, zhrzená nesolidárním postojem ruských médií i politiků, kteří jí nevycházejí vstříc, a Ukrajinka Tymošenková, opuštěná svými politickými druhy, se spolčily. Alla dokonce poprvé letos uspořádá vánoční, jubilejní dvacátý megakoncert nikoli v moskevském Kremlu, ale v Kyjevě. A nebude to koncert ani tak vánoční jako předvolební, na podporu kamarádky Julije, která se chce stát prezidentkou. Tenhle tandem je něco nového. Na východní (vlastně i na západní) politické scéně vzniká první ženský ryze politický spolek. Vždycky jsem si myslela, že v nich je i naše politická šance. Namísto českých rozhádaných političek, které se záhy po vstupu do politické sféry změnily v lovkyně a vytvořily se svými mužskými kolegy páry, jsem čekala samostatně myslící bytosti, ženský poslanecký klub, mnohem více žen nejen na křeslech ministerských, ale i na tvrdších židlích pro poradce... vlastně poradkyně, jednatelky, velvyslankyně, tajemnice či výkonné ředitelky. Namísto machistického schůzování, zakládání stran a brutálních spiknutí jsem žila v naději na čistě ženské spolčování se. Žen by i v ideálním případě v politice bylo tak málo, že by stěží vytvořily spolek jeden, což by bylo jeho nespornou výhodou. SŽOPM (Spolek žen za očistu politiky od machismu) by si za první úkol vytyčil zklidnit hormony. Pak, namísto aby se Vondráčková soudila s Kubišovou, by se spolčily s do té doby rozhádaným zeleným ženským politickým torzem reprezentovaným třeba Zubovou a Jacques. Usmířit se a zanadávat si na nemožné partnery by jistě dokázala i paní Talmanová a Paroubková. Pozvaly by si k tomu zneuznanou paní Borůvkovou a spojit by se mohly třeba s herečkou Holubovou reprezentující havlovské křídlo. Asi by bylo nevhodně protekcionistické, aby SŽOPM předsedala paní Klausová, ale členkou by se stát rozhodně měla, neboť ať mi nikdo neříká, že to doma nemá těžké. PETRA PROCHÁZKOVÁ

Příští týden píše VÁCLAV CÍLEK

60

→ něty budou formovat chování investorů v příš-

tích pěti letech. Rozhodnou o investicích v příštích deseti až patnácti letech, a podmíní tedy situaci v polovině století,“ upozorňuje přední manažer firmy Shell Jeremy Bentham.

Nikoho neurazit Jaké podněty to tedy budou? Jedním z nejdůležitějších má být mezinárodní obchod s emisními povolenkami, který by měl motivovat firmy k tomu, aby emise samy a dobrovolně snižovaly, protože na tom vydělají. S povolenkami se zatím obchoduje v Evropě, kde se trh postupně zotavuje z dětských nemocí, a čerstvě i v deseti státech na severovýchodě USA. V budoucnu by se trh měl – i díky prosincovému kodaňskému summitu – rozšířit prakticky na celý svět. Do emisního obchodování vkládají velké naděje evropští politici i američtí zákonodárci, kteří nyní připravují klíčovou energetickou legislativu. Jenže na konferenčním pódiu se sama podstata emisního obchodování setkává s ostrou kritikou. Aby firmy mohly začít na mezinárodním kolbišti s  emisními povolenkami obchodovat, musí se nejprve politici dohodnout, kolik emisí smí každá zúčastněná země vypustit, a tedy kolik povolenek na její firmy připadne. Podle profesora Kolumbijské univerzity Josepha Stiglitze, držitele Nobelovy ceny za ekonomii, bude ale velice těžké, ne-li nemožné dohody o rozdělení „emisního koláče“ dosáhnout. „Cesta k takové dohodě je následující: přijďme s čísly, která nikoho neurazí,“ říká Stiglitz. Jinými slovy, přidělme každé zemi tolik emisních povolenek, aby byla spokojena a na dohodu přistoupila. To však bude znamenat, že povolenky budou příliš levné na to, aby přinesly nějakou podstatnou změnu. Nejenže firmy z bohatých států nepocítí velký tlak, aby zaváděly nové technologie, ale nebudou ani muset investovat do čistých technologií a dalších projektů v rozvojovém světě. Přitom by tím pomohly vytvořit finanční řeku, která by umožnila méně rozvinutému Jihu snižovat emise. Stiglitz není jediný, kdo ve vznik finančního veletoku nevěří. „Miliardy dolarů, které mají do rozvojového světa přitéci z Evropy a Spojených států, nikdy nedorazí,“ připojuje svou dávku skepse bývalý mexický prezident Ernesto Zedillo, dnes ředitel Centra pro studium globalizace při Yaleově univerzitě. Místo emisního obchodování navrhuje Zedillo zavést uhlíkovou daň, tedy fixní povinný poplatek z vypuštění jedné tuny skleníkových plynů, o jehož výši by rozhodoval každý stát sám. Daň by obohatila státní pokladnu a mohla by být alespoň zčásti investována do nových úsporných technologií. Vlády mnoha zemí by se k ní proto mohly stavět vstřícněji než k emisnímu obchodování. Jenže, jak připomněli další řečníci, úskalí se rýsují i na téhle cestě: buď bude daň příliš nízká a firmy ji prostě bez jakýchkoli opatření zaplatí, nebo bude skutečně bolet, ale pak by její zavedení přineslo podobné problémy, jaké by se vyskytly při dělení „emisního koláče“. V tuto chvíli (a mnoha dalších) se návštěvník konference nemůže zbavit dojmu, že se propadl v čase: ocitli jsme se v roce 1988, nebezpečí klimatické změny se již poměrně jasně rýsuje na horizontu, klimatolog z NASA James Han-

sen varuje americké senátory – stále je však ještě dost času na široké diskuse o tom, jak se bránit... Pohled do kalendáře ale prozrazuje, že se skutečně píše říjen roku 2009, uběhlo dvacet let a do rozhodujícího summitu zbývají jen týdny. Divák by tedy spíš čekal, že se bude diskutovat o posledních nedoladěných detailech, ne o samé podstatě chystaných strategií. Je dobře, že se akademici ani politici nesnaží líčit situaci v příliš růžovém světle, míra nesou-

Zrádci Kjóta? Aby se teplota Země v budoucnu nezvýšila o víc než 2 ºC (což by zabránilo nejhorším dopadům změny klimatu), měly by globální emise skleníkových plynů už do konce příští dekády přestat každoročně růst a začít trvale klesat. Vyspělé státy by proto do té doby musely omezit emise o 25–40 % oproti úrovni z roku 1990. Sečteme-li však všechny dosavadní závazky (např. Evropa chce do r. 2020 zredukovat emise o 20–30 %), dostáváme jen asi polovinu požadovaného množství. Většina rozvojových zemí navíc zatím jakýkoli číselný závazek odmítá. Návrhy, aby ustoupily, označují za zradu rámcové úmluvy z Ria de Janiero, Kjótského protokolu a „cestovní mapy“ z jednání na ostrově Bali, tedy dokumentů, které v podstatě přisuzují veškerou odpovědnost vyspělému světu. V delším časovém horizontu budou muset být opatření ještě radikálnější – do poloviny století by globální emise měly klesnout o 50 %, což pro vyspělé země znamená dokonce 80–90% redukci (všechny údaje jsou relevantní ve srovnání s rokem 1990).

ladu je však zneklidňující. Těžko říci, jaké poselství pro své publikum si novináři z konference odvezli. Co po nich chtějí politici, vyjádřil předseda Barroso už během úvodního večera: „Mezinárodní klimatická jednání pokrývají většinou žurnalisté zaměření na životní prostředí. Rád bych ale viděl, aby se na ně zaměřili také vaši ekonomičtí a političtí redaktoři.“ Podtext těchto slov není úplně jasný; úlohou médií není šířit jakoukoli propagandu, byť ve jménu dobré věci. Na tom však tolik nezáleží, důležité je, že naděje na změnu kurzu není ani bez novinářského přispění ještě úplně ztracena. Závěrem prosincového summitu se do Kodaně sjedou ministři, snad i šéfové států a vlád vybavení většími pravomocemi než současní vyjednavači. Dvousetstránkový dokument, základ nynějších jednání, který obsahuje více než 2000 nesrozumitelných závorek a odkazů, možná odsunou stranou a pokusí se dohodnout na jednoduchých principech s tím, že detaily někdo doladí později. Je jistě otázkou, jak radikální dohodnuté principy budou, ale třeba se dočkáme překvapení. Čína, Indie či Spojené státy možná nechtějí vyložit karty na stůl příliš brzy. Snad si klíčoví hráči šetří trumfy až do prosincové Kodaně. Snad. Q RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

technologie

Řemeslníci 2.0 Petr Kočí

K

dyž beton zatuhl, podlaha v  obýváku byla krásně rovná, jen o kousek vyšší, než podle plánu měla být. Ve dveřích vznikl pěticentimetrový schod. „Donutil jsem zedníky vzít sbíječku, rozbít to a začít znovu,“ vzpomíná programátor Miloš Lenoch na rekonstrukci vlastního bytu. „Nějaký podobný zážitek má skoro každý. Na našem webu mohou tyhle zkušenosti sdílet a příště si najít solidní řemeslníky.“ Ačkoli funguje sotva pár týdnů a běží zatím jen ve zkušebním provozu, vyhrála Lenochova webová aplikace Nejremeslnici.cz – Liga dobré pověsti před týdnem soutěž třiceti zbrusu nových českých a slovenských internetových projektů. „Je to velmi užitečný nápad a  držím mu palce. Dobrý řemeslník se stává hodnotnou komoditou, kontakt na něj a osobní zkušenost se vyvažuje zlatem,“ prohlásil člen poroty Martin Malý. Soutěž byla součástí konference WebExpo 2009. Předminulý víkend se na ni do areálu České zemědělské univerzity v Praze-Suchdole sjelo sedm stovek geeků, jak si lidé od počítačů říkají. Letos, po zrušení podobné berlínské akce, to bylo zřejmě největší setkání tvůrců webu ve střední Evropě. Nejremeslnici.cz se utkali s podobně, avšak úžeji zaměřeným serverem iStavitel.cz či se stránkami Naseulice.cz, kde se mají poznávat a radit si sousedi, kteří se třeba při náhodném setkání na ulici sotva pozdraví. Servery Zmenpolitiku.cz, Electionsmeter.com či Jakhlasovali.cz zase chtějí pomoci zlepšit úroveň veřejné debaty, přiblížit politiku občanům a zpřísnit dohled nad volenými zástupci (o  prvně jmenované službě viz též Respekt 33/09). Aplikace eUcty.cz nabízí propojení s internetovým bankovnictvím a pohodlnou evidenci majetku, příjmů a výdajů pro domácnosti i jednotlivce. Jak ale přesvědčit běžného návštěvníka, aby malému neznámému serveru svěřil tak citlivé údaje, byť jej může využívat i anonymně? HomeExchangeCzech.cz má jiný, poněkud idealistický plán: chce dát dohromady Čechy, kteří hledají levnou dovolenou nebo si chtějí vyzkoušet život jinde a jsou ochotni vyměnit si byt s někým, kdo míří opačným směrem. Kompletní přehled účastníků soutěže a jejich webů – někdy originálních a profesionálně naprogramovaných, občas však také nepovedených kopií zahraničních vzorů – najdete na adrese http://webexpo.cz/souteze/#startup-show. Přihlášené aplikace spojuje nejen místo původu a neokoukanost, ale i „prvky webu 2.0“. Co to je? Zjednodušeně: webové stránky RESPEKT. CZ

již dávno nejsou tvořeny jen statickými obrázky a písmenky, ale především databázemi a aplikacemi, které s nimi v zákulisí operují a každému servírují obsah na míru. Díky propojení velkého množství lidí, tím, jak spolu sdílejí informace i  názory, uživatelé třeba i  nevědomky spolupracují a  vytvářejí nové hodnoty. Například filmoví fanoušci si na webu Československé filmové databáze jen tak povídají o filmech, dávají jim hvězdičky, zároveň ale jaksi mimochodem vytvářejí filmové žebříčky, které mnozí filmaři berou velmi vážně.

Soutěž o nejlepší český a slovenský webový projekt vyhrály stránky, které najdou nejlepšího řemeslníka ve vašem okolí. V úspěch svého webu věří tvůrce stránek Nejremeslnici.cz Miloš Lenoch tak pevně, že kvůli němu opustil jistotu zaměstnání ve velké softwarové firmě. Společně se dvěma kolegy na projektu pracuje z  domova, na vlastních počítačích. Financovat jej chtějí pomocí peněz, vybraných od řemeslníků za nadstandardní služby, třeba vložení loga firmy. Naplno se stránky mají rozběhnout do konce roku. Web pak umožní vyhledávat řemeslníky v určité vzdálenosti od místa bydliště, zadat poptávku, přispívat slovním hodnocením i fotografiemi odvedeného díla. V polovině září se v San Francisku odehrál TechCrunch 50, zřejmě nejprestižnější soutěž internetových „startupů“ na světě. Zatímco vítězové její české obdoby, M. Lenoch a jeho kolegové, byli odměněni poukázkou na reklamu na webu zdarma, v USA dostal vítěz šek na 50 tisíc dolarů (865 tisíc korun). A kdo jej získal? Server Redbeacon.com, který – překvapení! – shromažďuje reference na práci drobných živnostníků a pomáhá jim za provizi 10 procent shánět nové zakázky. Miloš Lenoch musel už na konferenci WebExpo vysvětlovat, že je to jen náhoda a že myšlenku nezkopíroval. Ukázal, že doménu zaregistroval už loni a v loňském roce nakoupil i grafické prvky. Q Autor je novinář.

filip škoda

61

eseje

Cestou kolem Etny O pýše, filozofii a lásce na úpatí vulkánu Michal Komárek

T

en hrad vypadá na první pohled nepatřičně a trochu komicky. Hezky udržovaný, s pravidelným půdorysem a čtyřmi oblými věžemi stojí uprostřed parčíku na náměstí, krotký a uhlazený připomíná pouťovou atrakci nebo dětskou hračku. Castello Ursino v sicilské Katánii byl přitom sídlem císaře středověké římské říše Fridricha II. (1194–1250). Císař byl zajímavý chlapík: na svou dobu a  své postavení neuvěřitelně vzdělaný, znal pět jazyků, obdivoval východní kulturu, napsal spisek o ornitologii i pokrokový zákoník. A byl taky tak trochu „pankáč“, který se v mládí protloukal v nepříliš vznešené společnosti na předměstí Palerma a dost okázale pohrdal náboženstvím, za což se dostal během života několikrát do papežské klatby. Ostatně, zásadně promluvil i do naší historie – právě on vydal Zlatou bulu sicilskou. Kromě toho všeho zřejmě nebyl blázen: nepostavil svůj hrad na rovině uprostřed města. Postavil ho podle všech pravidel pro obranu i pýchu na útesu nad mořem. Zároveň ale také na úpatí Etny.

Filozofova věž To filozof Empedokles jako opravdový blázen vypadá. Žil nedaleko Katánie přibližně sedmnáct set let před Fridrichem II. Zbylo po něm několik vět vytržených z kontextu a mohutná legenda, takže dopadl mnohem lépe než naprostá většina filozofů. A na rozdíl od nich je to také poměrně známá figura. Má totiž svoji horu, svoji horskou věž – Torre del Filosofo, jeden z kráterů a vrcholů Etny. Právě tady, v nadmořské výšce kolem 2900 metrů končí hlavní turistická trasa po Etně a na Filozofově věži tisíce turistů vkládají ruce do malých trhlin v povrchu sopky, ze kterých sálá horko a stoupá sirný dým. A právě tady údajně Empedokles strávil část života. Pravděpodobně to nebyl nijak zvlášť originální myslitel, spíš vzdělanec, který shrnoval myšlenky svých předchůdců, ale už ve své době si dokázal budovat pověst zázračného léčitele a mága, který dokáže ovládat přírodní síly. V duchu tehdejších filozofických úvah se ptal, z čeho se skládá svět, jak vznikl a čím drží pohromadě. A dospěl k závěru, že se střídají období harmonické jednoty a chaosu, který vše od sebe odtrhává, a že v základech světa proti sobě stojí síla spojující, „láska“, a síla odstředivá, „nenávist“.

62

Psal o tom v působivých verších: „Dvě věci hlásám: Brzo vyrůstá z mnoha částí celek/ Brzo zas celek se rozkládá v  mnoho částí/ Oheň a  voda a  země a  vzduch v  nekonečné výši/ Stranou od nich zhoubná nenávist, rovnováhu mezi nimi držíc/ A uprostřed láska, stejně široká a vysoká.“ Empedokles podle legendy svůj život ukončil skokem do kráteru Etny. Snad proto, že ho prostě fascinovala, ale možná jen věřil, že je nesmrtelný. Snad chtěl posílit legendu a dokonale zmizet z povrchu zemského a získat skutečně

Sicílie procházela rytmem střídání chaosu a krátkých období jednoty.

Katánie se Etně přizpůsobila. Po katastrofě tady vzniklo přízračné město s nenapodobitelnou atmosférou – ztuhlou lávu místní lidé využili jako stavební materiál a vystavěli černo-šedé město. Takový odstín mají hlavní budovy i dláždění náměstí či bulvárů. A zároveň, jak lidé z lávy vytvářeli nové obrysy města, nacházeli pod ní vlastní minulost. Místní velmož Biscari začal schraňovat sbírku antických památek, které tu a tam vystupovaly pod nánosem lávy a staletí. Část téhle sbírky je dnes ve Fridrichově hradu. Nejpůsobivější jsou ještě neroztříděné a nepopsané části, které zřejmě čekají na posudek památkářů či svého kurátora. Leží na nádvoří hradu – kusy antických sloupů, zbytky váz, torza soch. Připomínají období chaosu, triumf odstředivé síly podle Empedokla. Jednotlivosti zbavené celku. „Pár balvanů, které usilovaly o navrácení celého hradu,“ vystihuje tento pocit Vladimír Holan v Noci s Hamletem. Žádná sebepečlivější katalogizace jim celek nevrátí.

Černé špagety božskou pověst. O jeho smrti vzniklo několik dramat a knih ještě v novověku. Ale už jeden poněkud ironický antický autor psal, že Empedoklovi jeho záměr nevyšel – Etna totiž prý vyvrhla zpět do našeho světa jednu jeho botu. Zbyla tu jako jednotlivost odpadlá od celku a čekající na spojující sílu lásky.

Filozofovo muzeum Hrad císaře Fridricha stál na útesu nad mořem ještě čtyři sta let po jeho smrti. Sicílie procházela pro svoje dějiny obvyklým rytmem střídání chaosu a krátkých období jednoty pod vládci z různých koutů Evropy. Hrad více méně odolával. Pak to změnila Etna. V roce 1669 nechala vybuchnout dva nové krátery na svém úbočí, takové na první pohled neškodné drobné homole připomínající kopce někde v Českém středohoří. Ale vložila do toho výbuchu nevšední sílu, která proud lávy hnala desítky dnů až do Katánie na mořském pobřeží. Láva se nenechala přemluvit procesími věřících, kteří kolem jejího proudu procházeli s modlitbou, křížem a podobiznou Panny Marie, a dotekla až k hradu. Částečně ho poničila, částečně se mu vyhnula, obkroužila ho a vlila se do moře. Vytvořila nové pobřeží a hrad odsunula do vnitrozemí. O pár desítek let později dokončilo destrukci města zemětřesení.

Přes ulici, která ohraničuje parčík kolem hradu, se táhne pás pěti pizzerií. Je to každý večer jedno z nejveselejších a nejrušnějších míst v Katánii. Ve dvou z těch restaurací provozují i jakousi místní formu karaoke – hosté se vzájemně vyzývají ke zpěvu a s pomocí klávesisty se s postupem večera stále častěji pouštějí do klasiky z oblasti italského popu i italské opery. Ty melodie mají k harmonii daleko. Podávají tu také místní specialitu – černé špagety nebo černé rizoto. Mají připomínat lávu. A  rizoto zdobené mořskými plody dokonce na talíř navrší do tvaru Etny a rajským protlakem vyznačí proudy lávy. Představa, že by skutečná láva někdy mohla dotéct až na tohle příjemné, veselé náměstí ve velkém městě, je absurdní. Nikdo si ji tady nepřipouští. Vládne tu doba spokojeného celku. Někde uprostřed toho náměstí, možná právě na nádvoří Fridrichova hradu, snad stojí „láska“. Ale možná je to spíš vírou v to muzeum. Muzeum z věcí, které ztratily svůj celek a nikdy ho už nezískají zpátky. Muzeum jim totiž dává novou strukturu a bere jim tak charakter do našich časů zbloudilých jednotlivostí. A to je osvobozující iluze. Pocit žádoucí zvlášť na náměstí černošedého města na úpatí sopky, které jediný výbuch dvou malých kopců připravil o výhled na moře a zasunul je o kilometr do vnitrozemí. Q RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

Volby, můj osud Zemřel Vladimír Klokočka ERIK TABERY f ot o m i l a n j ar o š

K

dysi prezident Václav Havel řekl, že podle jeho mínění nejde jen o  paragrafy, ale také o smysl zákona. Mnoho lidí z ODS, ČSSD i odjinud se mu smálo – nic takového prý neexistuje. Vladimír Klokočka patřil k těm, kteří byli přesvědčeni, že Havel má pravdu. Byl ideálním vykladačem smyslu, ducha zákonů. Podobně jako jeho tehdejší kolegové z Ústavního soudu vdechl do zdejších chladných paragrafů spravedlnost. Stovky a tisíce slov a vět, které zaplavily náš právní systém, byly často tak nesrozumitelné, že se obracely proti těm, které měly chránit. Porevoluční doba spěchala a nebylo dost odborníků, kteří by dokázali sepsat kvalitní normy. Profesor Klokočka sice nepsal zákony, ale odborníkem byl významným: dílo, které za sebou on a další ústavní soudci v  letech 1993 až 2003 zanechali, vytvořilo základ, na kterém jednou život naší země bude stát. Dnes se to ještě nedaří: všechno je příliš divoké a odpovědnost malá. Když minulý týden nekrology zaznamenávaly zásluhy Vladimíra Klokočky, byl několikrát připomenut jeho nález týkající se ústavního posouzení zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Abych neopakoval po povolanějších autorech, zmíním ještě jedno téma, s nímž je nedílně spojen – volební systém.

Vdechl chladným paragrafům spravedlnost.

Před téměř deseti lety soudci Ústavního soudu označili jako protiústavní volební zákon, který dali dohromady Václav Klaus a Miloš Zeman. Chtěli posílit zisky svých stran, a tak není divu, že jim po rozhodnutí soudu vybouchly nervy. Byl to velký zážitek. Proti nim

stál soudce Klokočka s vizáží britského lorda, ve tváři se mu téměř nepohnul sval, se stoickým klidem precizně popisoval, kde a v čem politici překročili dobré mravy. Právě schopnost ovládnout své pocity a umění nabízet argumenty, příklady ze zahraničí a fakta dávaly tušit mimořádně silnou osobnost. Těsně předtím, než profesor Klokočka zemřel, jsem s ním vedl dlouhý rozhovor pro sborník k jeho osmdesátinám. Řekl v něm mj., že se volby staly „tak trochu“ jeho osudem. Myslím, že víc než jen trochu. Věnoval se jim už jako pedagog na právnické fakultě v šedesátých letech, ale především v roce 1968, kdy připravoval změnu volebního systému, jež by byla otevřela politickou soutěž i jiným než komunistickým kandidátům. Jako vše, i tuto reformu zmařila srpnová invaze. Vladimír Klokočka byl vyhozen z České národní rady, z fakulty a po podpisu Charty 77 byl donucen emigrovat. Nedobrovolný pobyt v cizině ale využil k dalšímu studiu demokratických systémů a vše pak zúročil při svém působení v Ústavním soudu. Ve Vladimíru Klokočkovi nám nebude chybět jen znalec ústavního pořádku, ale také člověk, který se do posledních chvil s chutí a velmi fundovaně pouštěl do veřejných polemik. A takových odvážlivců bohužel dnešní Česko nemá mnoho. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

63

ve hvězdách

Útěk ze zajetí Búrů

1899

Než se Winston Churchill stal britským premiérem, prožil dosti bouřlivé mládí MAREK UHLÍŘ

P

oslední říjnový den roku 1899 vplula loď RMS Dunottar Castle po sedmnácti dnech plavby do pobřežních vod u Kapského Města. Na jejích palubách se tísnilo 1500 britských vojáků, kteří měli pod velením generála Redverse Bullera zjednat pořádek v Jižní Africe. Tam po několikaletém nepřátelství vypukl naplno konflikt mezi búrskými republikami Transvaal a Oranžský svobodný stát na jedné straně a Velkou Británií na straně druhé. Jeden z mužů na palubě si do svého deníku napsal: „Loď měla paluby ověšené vlajkami, čestná stráž stála vyrovnaná na molu; jízdní hlídka čekala u kočáru; u doků byl shromážděný obrovský dav. Přesně v devět hodin vystoupil generál na lodní můstek, námořníci a topiči mu třikrát provolali slávu, filmová kamera hlasitě vrčela, stráž předvedla k poctě zbraň a přístavní baterie zahřměla.“ Jmenoval se Winston Churchill a bylo mu pětadvacet let, byl z dobré rodiny, s odřenýma ušima prolezl elitní internátní gymnázium a s daleko lepšími výsledky vojenskou akademii, byl přiměřeně namyšlený, plný energie a paličatý.

Potulný rytíř v pasti Churchill už v té době měl za sebou válečnou zkušenost z  Kuby, Indie, Pákistánu, Súdánu a Egypta, kde sloužil u jízdních oddílů; v Omdurmanu se zúčastnil poslední bitvy britského impéria, v níž hrálo významnou roli jezdectvo. Z armády odešel v květnu roku 1899, po pěti letech aktivní služby, ale klidný život v Londýně ho nebavil ani těch pár měsíců. Do Afriky se nechal poslat hned tři dny po vypuknutí války jako válečný dopisovatel novin Morning Post. Devět dní po vylodění se přidal ke stodvacetičlenné jednotce, která měla za pomoci obrněného vlaku zkoumat situaci v okolí města Colenso. Obrněný vlak neměl těžkou výzbroj, pancéřovaný byl jen z  boků vagonů a  jak si Churchill poznamenal, byl to „podivný posel civilizace v brnění s lokomotivou převlečenou za potulného rytíře“. Pohyboval se mírně zvlněnou krajinou, jejímiž jedinými orientačními body byly nádražní stanice se skupinkami půltuctu obydlí, a zastavoval, aby vojáci mohli vyslechnout domorodé Kafry nebo vesničany, co vědí o pohybech búrských partyzánů. Čtrnáctého listopadu upadl vlak na zpáteční cestě z  průzkumu situace u města Chieveley do pasti. Slabě vyzbrojená jednotka nemohla odolat přesile vyzbrojené

64

Dopis na rozloučenou

třemi děly a kulometem a situace byla po krátké přestřelce ztracená, čtvrtina mužstva mrtvá. Britům se podařilo odpojit lokomotivu, která – naložená až po střechu raněnými a s vodou crčící z prostřílených nádrží – ujela do bezpečí, ostatní se vzdali. „Pak mě s dalšími zajatci nahnali do ubohé skupinky a v té chvíli jsem si všiml, že krvácím, a začalo lít jako z konve,“ zapsal si Churchill. „Jací muži to byli, tihle Búrové! Myslím f ot o p r o f i m e d ia . cz



Cesta ze zajetí byla delší, než si naplánoval.

Byl přiměřeně namyšlený, plný energie a paličatý. na ně, jak jsem je viděl cválat ranním deštěm – tisíce nezávislých střelců, myslících jen sami za sebe, vybavených krásnými zbraněmi, vedených zkušeností, žijících v sedle bez zásobovacích oddílů, bez muničních skladů, pohybujících se jako vítr, s tvrdým starozákonním Bohem za zády.“

Na začátku prosince Búrové převezli své zajatce do tábora v hlavním městě Transvaalu Pretorii. Churchill ihned začal pomýšlet na útěk, přičemž důvodem těchto plánů bylo spíš nesnesitelné pomyšlení na to, že by měl až do konce války neužitečně sedět uvězněný v Pretorii, než podmínky v táboře, kde si rozhodně nemohl stěžovat na špatné zacházení. O poměrech v táboře se několikrát přijel přesvědčit i jihoafrický ministr války de Souza, který na Churchilla udělal dojem svým vzděláním a kultivovaností. Búrové Churchilla jakožto bývalého důstojníka a novináře považovali za důležitého vězně a věnovali mu velkorysou pozornost. Ten se je nejdříve snažil přesvědčit, že je civilní osobou a měl by být propuštěn společně s vlakovou četou, zajatou při přepadu vlaku. Když tento plán nevyšel, přihlásil se naopak jako důstojník v naději, že ho Búrové vymění za některého ze svých důstojníků zajatých Brity. Nakonec se dvěma společníky vypozoroval moment, kdy búrské stráže pravidelně ztrácí z očí část zdi, obhánějící školní dvůr, přelezl zeď a uprchl, aniž by počkal na své dva kumpány. Na svém lůžku zanechal dopis, adresovaný de Souzovi, tohoto znění: „Pane, mám tu čest Vás informovat, že se nedomnívám, že by Vaše vláda měla právo mě držet jako vojenského zajatce, a rozhodl jsem se utéci. Důvěřuji zcela svým přípravám a svým přátelům a neočekávám tedy, že bych se s Vámi brzy opět setkal. Proto využívám příležitosti ke konstatování, že zacházení se zajatci je korektní a humánní a nezakládá k žádným stížnostem. Po návratu k britským liniím učiním v tomto smyslu veřejné prohlášení. Chci Vám také poděkovat za Vaši uctivost ke mně a vyjádřit naději, že se snad setkáme v Pretorii v blízké době za jiných okolností. S lítostí, že se s Vámi nemohu rozloučit osobně, Váš služebník, Winston Churchill.“ Cesta ze zajetí však byla delší, než si impulzivní mladík naplánoval. Musel urazit 480 kilometrů do portugalského přístavu Lourenço Marques, než se na Štědrý den dostal k  britským jednotkám. Místo návratu domů se přidal k armádě generála Bullera a přihlásil se do Jihoafrického pluku lehké jízdy, s nímž prodělal vítězné tažení na Pretorii. Když Britové do Pretorie vstoupili, předjel Churchill se svým bratrancem postupující jednotky a zamířil ke školní budově zajateckého tábora. Všech 52 strážných se bez boje vzdalo a složilo své zbraně do rukou budoucího britského ministerského předsedy. Q Autor je spolupracovníkem Respektu.

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9

f ot o archiv au t o rky

jeden den v životě

mimochodem

Chudáci antikapitalisté

J

e půl šesté ráno. Pomalu vstávám. Čeká mě jedna z nejtěžších zkoušek v mém životě. Chci získat řidičák pro oprávnění řízení kamionu Class 1 v Kanadě, česky typu CE, tedy nad 12 tun, a stojím před posledním krokem. Naštěstí noc nebyla nespavá jako ty předešlé před zkouškou, zkouškou nejen mých řidičských schopností, ale i mé mentální síly. Myslím na to, že mě čeká další opakování „road test a pre-trip inspection“, dvouhodinové soustředění na řízení naloženého kamionu a kontrola jeho technického stavu. Pak budu moct řídit vše, co má po celé Severní Americe kola a motor – od autobusu, bagru, malé dodávky... Mám roční praxi na kamionu z Česka a hodlám si v Kanadě najít podobnou práci. Předešlými zkouškami jsem neprošla kvůli přísnému hodnocení a také kvůli tomu, že styl jízdy v  Kanadě je jiný, než jsem byla zvyklá. Tyto neúspěchy mě úplně srazily na kolena. Od prvních dnů v Kanadě se krok po kroku pokouším o složení všech testů pro osobáky i Class 1. Zkoušky musím absolvovat v angličtině plné odborných technických výrazů – s mojí znalostí jazyka, která byla na hovorové úrovni, jsem na začátku neměla šanci projít. Obtížnost těchto zkoušek s obtížností maturity nelze srovnávat. Už rozumím, proč se emigranti z  Čech pokouší o  získání řidičáku na trucky až po několika letech emigrace. Při poslední zkoušce stačila jedna chyba a  vyletěla jsem s pocitem, že je lepší vrátit se zpět domů. Pocházím ze Šumperka. Do Kanady jsem odešla z několika důvodů. Moje přítelkyně, profesí bioložka, chtěla jet do světa na zkušenou, a já zrovna kvůli „krizi“ ztratila v Praze práci. V Čechách mě kromě rodiny a přírody nedrželo nic. Naopak – neustále čelit naštvaným, agresivním lidem, kteří první, co na mně vidí, je barva kůže. Proč? Tak to házím za hlavu, děj se, co se udít má, udělám nebo neudělám, svět se nezboří. Jsem maximálně soustředěná. Na parkovišti u ICBC mě čeká Ind Kaka s přistaveným truckem, u kterého jsem dělala jízdy, abych se naučila jiný styl řazení a osvojila si jiná silniční pravidla. VyřizoRESPEKT. CZ

Dvě duše v jednom trucku vání formalit, platím za zkoušku a za půjčení trucku. Zkouška mě stojí 80 dolarů a půjčení kamionu 120. Celkově řidičák vychází na 2500 dolarů. Na to, aby ho zde člověk mohl dělat, musí mít našetřené peníze. Systém, kdy uchazeč o řidičák dělá zkušební znalostní jízdu s  naloženým 26tunovým kamionem plus 25metrovou soupravou a řídí bez ohledu na největší provoz ve městě, bych zavedla i v Česku – v Kanadě se sice jezdí velice rychle, přesto bez nehod. Začínáme. Nejsem nervózní jako minule. Jdu se zkoušejícím provést celkovou kontrolu kamionu před jízdou – od motoru, návěsu, funkčnosti všeho možného i v kabině až po seřízení brzd. Vlezu pod trailer a zkouším přitahovač brzd „slack adjuster“ se speciálním klíčem „prybar“, jak jsou brzdy napnuté. Odřídím „road test“ a dojedu u dálnice na parkoviště na zkoušku odpojení a připojení návěsu. Pak se vracím zpět k ICBC a Frank, zkoušející původem z Německa, se usmívá – jenže to se usmívali i  ti předtím, kteří mi řekli, že jsem neprošla a že jejich prací je hledat u řidiče chyby. Frank mi oznamuje, že jsem zkoušku úspěšně složila. Jsem šťastná? Asi ano, ještě si to neuvědomuji, spíš cítím, že jsem ráda, že už to mám za sebou a můžu konečně začít hledat práci, protože být za volantem trucku mi přináší radost. Pro mě jako pro cikánku být na cestách znamená svobodu, i když jde o práci. O pár hodin později již cítím hrdost: Jsem dvaatřicetiletá žena, povoláním „trucker“ v Kanadě, kde je tato profese doménou hlavně mužů; jsem Romka a lesbička – dvě minority v jedné bytosti, to je pro většinu Čechů tvrdý oříšek. S mojí partnerkou žijeme ve Vancouveru a  dalekou budoucnost příliš neplánujeme – roční pracovní povolení je omezená doba. Zatím si užíváme života v zemi více možností, než je Česko, i  když začátky nejsou vůbec lehké... Q HELENA KROBOTOVÁ NAPIŠTE NÁM SVŮJ JEDEN DEN NA [email protected]

Na Kastanienallee jsou obchody a kavárny z celého Berlína nejvýstavnější. Neony září do tmy a tahle reklama na protějším domě zvlášť jasně: Kapitalismus ničí a ponižuje! Nápis je vyveden na fasádě přes dvě patra, pečlivě nasvícen a jistě také schválen uličním výborem. Neboť tady může mít antikapitalista svůj vývěsní štít vedle kapitalisty, tady je svoboda a pluralita. Je to „vyspělá západní společnost“, naše zaklínadlo a náš vzor, oprávněně, protože tady opravdu není nikdo opomenut, vše je zařízeno nejlepším možným způsobem. Je to pravda, mají to tu dobré. Někdy je mi jich až líto za to, jak dobré to tu mají. Myslí se tu na každého. Cyklistům cyklostezky, chodcům chodníky. Student, kterého obtěžuje cibule v salátu, nemusí ani říct fuj. S jeho osobním přesvědčením se v menze počítá a je tu pro ten případ systémově vyčleněn regál s nápisem „bez cibule“, přičemž nápis je vyveden v univerzitních barvách. U bahn jezdí vždy na čas, a pokud by třeba někoho přitahoval nějaký spolucestující, také to dokáže dopravní podnik zařídit. Na webových stránkách je mezi jinými službami pro zákazníky také kolonka, kde dopravce umožňuje přihlásit se a začít si s vyhlédnutým objektem malý flirt. Má to jenom jednu nevýhodu: co pak s takovým krasavcem? Co si má člověk počít, když se mu splní nesplnitelný sen? Jistě, může být šťastný až do smrti. Ale co bude celou tu dobu dělat? O pár dní později sedím u stolu v jednom takovém domě s antikapitalistickými hesly na fasádě a snažím se pochopit, jak to celé funguje. Takže zde tito drsňáci s kovem v obočí nejdřív ilegálně obsadili dům, no ale pak se domluvili s jednou organizací a ta se domluvila se spořitelnou a ta jim dala úvěr a za ten si ten dům koupili a smějí tady bydlet a smějí i házet dlažební kostky, a to za pozorné asistence proškolených strážníků. Že policie drsně vyslýchala pražské squattery, to je pobouřilo. A záviděli, to bylo vidět. Není důvod to relativizovat, „vyspělá západní společnost“ je vážně dobrá. Ovšem v té transformující se je to v mnoha ohledech lepší a můžeme si to ještě chvíli užívat. Dá se hádat s blbými policajty, bojovat za více cyklostezek a důrazně se dožadovat salátu bez cibule. Je proč ráno vstát, proč se s někým pohádat a proč žít. Je to proto, aby to u nás bylo jednou taky dobře zařízené. Trochu se obávám dne, kdy se ten sen splní. Protože pak už nás čeká jen tohle poněkud demotivující štěstí až do smrti. KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ Příští týden píše Jiří Kratochvil

65

minulý týden

Roztál sníh a oteplilo se. Na Karlově náměstí v  Praze našli chodci odhozenou igelitovou tašku, v  níž ležela do krvavého ručníku zabalená živá a  zdravá čerstvě narozená holčička. Zemřel Vladimír Klokočka. Třicet let společné existence oslavili v pražské Akropoli Psí vojáci. Zhruba sto demonstrantů protestovalo před Pražským hradem proti odmítavému postoji prezidenta Václava Klause k Lisabonské smlouvě. Jeho počínání škodí České republice, je neodpovědné a  nebezpečné, zhodnotil první český prezident Václav Havel Klausovu snahu potopit „Lisabon“, bez něhož se podle Havla i některých jiných komentátorů může rozšířená Evropská unie proměnit v neřiditelný spolek, jehož jednotlivé členské státy pak začnou místo současného partnerství vyznávat předválečné hodnoty ekonomického a politického nacionalismu. V Cambridgi zemřel plukovník letectva Otakar Černý (90), hrdina druhé světové války a mistr odvážných útěků, který dokázal ve svém životě prchnout z nacistického i  komunistického koncentráku. Vedení hroutících se státních aerolinek

říjnového termínu, vyhrála by je sociální demokracie (32 %) před ODS(26 %), komunisty (15 %) a TOP 09 (14 %). Milan Šťastný oslavil padesáté narozeniny. Nedoceňuje fakt, že Západ má nepřátele a že jsou to nepřátelé svobody rozhodnutí udělat kvůli vítězství cokoli – krást, podvádět...; senátor Jackson říkal, že Rusové jsou jako hoteloví zloději: přijdou ke dveřím, zaklepou, zkusí kliku, a  když se nikdo neozývá, jdou prostě dovnitř. A  pořád to zkoušejí, odpověděl americký filozof Michael Novak na otázku Hospodářských novin, jestli není americký prezident Barack Obama ve svém vstřícném postoji k Rusku naivní. Škoda Auto zahájila výrobu octavií v ruské Kaluze. Rekordní návštěvnost ohlásila hokejová extraliga. Státní cenu za literaturu dostal básník a někdejší politický vězeň odsouzený za komunistů k trestu smrti Zdeněk Rotrekl. Agentura Reuters přinesla zprávu, že v komunistické Severní Koreji je v šesti obřích koncentrácích drženo dohromady 154 tisíc politických vězňů. V lesích na Javořici zežloutlo jehličí. Mezi českými nakla-

ČSA převzali manažeři státního Letiště Praha. Česko navštívil americký viceprezident Joe Biden. Nové vedení plzeňské právnické fakulty zahájilo přezkum titulů, které zde řada politiků, policistů, sportovců a  modelek dostala po týdnech či pár měsících studia. Třeba vám potom budou jen kouřit kamna, ale taky je možné, že od sazí chytne komín a od komína celý barák, glosoval prezident Společenstva kominíků ČR Emil Morávek návrh vlády povolující občanům, aby si své komíny čistili sami. Šéfem spolku Přátelé Miloše Zemana se stal Miloš Zeman. Americká firma Westinghouse projevila zájem o zakázku na dostavbu Temelína. Neznámí vandalové zneuctili hroby na hřbitově v Hostíně u  Mělníka. Vzhledem k  hrozící platební neschopnosti si stát musel půjčit 33 miliard na prosincové důchody. Ministerstvo obrany oznámilo, že českým vojákům na misi v Afghánistánu ohrožují život nekvalitní a selhávající české armádní pistole vzor 82. Stouply ceny bytů. Agentura CVVM zjistila ze svého průzkumu, že kdyby se parlamentní volby konaly podle původního

datelskými domy vypukl boj o autorská práva na vydání děl německé spisovatelky a letošní laureátky Nobelovy ceny za literaturu Herty Müllerové. Obchodníci informovali občany, že letošní Vánoce budou díky chystaným slevám superlevné. Protože je v naší společnosti práce zásadním měřítkem společenského uznání a odvíjí se od ní i pozice člověka ve společnosti, vnímá každý z nás neúspěch na trhu práce výrazně negativně a  někdy i  jako stigma, odpověděl sociolog Martin Zaplatílek Hospodářským novinám na otázku „Co je podle vás největším problémem, který přináší ztráta pracovního místa?“. Ve snaze poučit děti, že neexistují žádná výhradně mužská či ženská povolání, dodala Evropská kontaktní skupina do tuzemských školek vystřihovánky s názvem Adame, dneska už neva, že letadlo řídí Eva. Opavská firma Motoscoot oživila Velorex. Národní anketu Kniha mého srdce vyhrál Saturnin před Babičkou a Malým princem. Meteorologové oznámili, že teplo vydrží do konce října a pak přijde znovu chlad. Q [email protected]

Lepší vzdělání

Nejúčinnější lék na řešení životní situace Romů odborníci vidí v tom, aby romské děti mohly získat kvalitní vzdělání. Zatím jim ho ale naše školy většinou neposkytují.

66

f ot o m i l a n j ar o š

f ot o m i l a n j ar o š

připravujeme Co se děje v ODS?

Na ODS není v posledních týdnech pěkný pohled – Mirek Topolánek zmizel ze scény a jako by ztratil chuť do politiky. Předsedovi spolustraníci zase postrádají chuť ho případně v čele konzervativců nahradit.

RESPEKT 4 4 | 2 6 . ří j e n – 1. l i s t o pa d 2 0 0 9