Pakt stability a růstu

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Obor: Mezinárodní obchod

Seminář ke světové ekonomice

Seminární práce:

Pakt stability a růstu

Tomáš Líkař Školní rok: 2004/2005

- ÚVOD Když se v devadesátých letech Pakt stability a růstu rodil, bylo to právě Německo, které prosazovalo tvrdá pravidla. Bálo se, aby silnou marku nenahradilo slabé euro. Dnes je to ale znovu Německo, které spolu s Francií na summitu v Bruselu v březnu 2005 prosadilo i přes odpor ostatních změkčení paktu. Zejména díky iniciativě těchto dvou státu tak bude od letošního roku možné odpočítat od schodku veřejných financí celou řadu položek, nutno podotknout, že ve většině případů velmi vágních. V podstatě se ale nic zásadního nemění. Jen došlo k formálnímu zlegalizování dřívějších prohřešků. Otázkou zůstává, jak by se unie zachovala, pokud by návrh přišel od některého z menších států (jako např. ze strany Portugalska, vůči kterému byla pravidla v minulosti uplatňována velmi tvrdě).

Paradoxem také je, že euro je sice silné, ale v současné chvíli jeho síla dosahuje již takových rozměrů, že se stává výraznou překážkou pro unijní exportéry. Rekordní kurz eura vůči dolaru zároveň používají s oblibou politici pro demonstraci síly a stability evropské ekonomiky. Ve skutečnosti jde ale o velmi zavádějící údaj, který o stabilitě eura nevypovídá vůbec nic.

Původní verze Paktu stability a růstu nebyla zcela jistě optimální. Bývalý předseda Evropské komise Romano Prodi ho označil přímo za „idiotský“. Je ale naprosto na místě se zeptat, zda se změkčením pravidel nestaví samy členské státy do role idiotů. Může být vůbec pakt, který neobsahuje žádné jasné mechanismy a postrádá jasný výklad pravidel, jistotou pro evropskou ekonomiku, nebo jde jen o dočasné politické řešení? Nepřinese uvolnění paktu jen zvýšenou inflaci, úroky a měnovou nestabilitu? Odpovědi na tyto otázky se sice různí, ale na druhou stranu je nutno podotknout, že zpravidla proti sobě stojí jen dvě skupiny – politici a ekonomové. V následující práci bych proto rád našel objektivní odpovědi na tyto otázky a možná východiska ze současné situace.

„Jsou politici, co si myslí, že pravidla jsou věcí výkladu a pokud se to hodí, mohou je porušit. Když to ale dělá tak složité společenství, jakým je unie, ztratí důvěru.“ Romano Prodi

2

- 1. VZNIK A VÝVOJ PAKTU Jako období vzniku Paktu stability a růstu se datuje rozmezí let 1996-1997. V té době byl již celý projekt Hospodářské a měnové unie (EMU) dávno vymezen a definován, ale o jeho budoucnosti a datu spuštění panovaly pochybnosti. Kvůli fiskální nedisciplinovanosti některých členských států v první polovině 90. let panovala hlavní míra nejistoty okolo budoucího složení měnové unie. U většiny států hrozilo, že se jim nepodaří splnit maastrichtská konvergenční kritéria. Obavy spočívaly také v tom, že se země pokusí kritéria splnit jednorázově a poté budou pokračovat ve své nedisciplinovanosti, což by mělo z celoevropského hlediska fatální následky.

Ve stejné době bylo Německo stále ještě vnímáno za stát, který ctí měnovou disciplínu. Právě proto se německý postoj rozhodujícím způsobem zasadil o vznik Paktu stability a růstu. Samotná pravidla paktu ale vznikla na základě mnoha ekonomických analýz a byla odsouhlasena všemi členskými státy. Od počátku se jako možné zvažovaly tři varianty.[1] Krajními možnostmi by byla pravidla žádná (tato varianta by ale v podstatě vylučovala fungování EMU), nebo na druhé straně pravidla velmi striktní. V souvislosti s touto kategorií se často zmiňovala politika nulových fiskálních deficitů, či až úplná centralizace fiskální politiky na evropskou úroveň. Nakonec bylo zvolen kompromisní návrh, který členským zemím dával dostatečný prostor pro aktivní fiskální politiku, ale zároveň měl směřovat z dlouhodobého hlediska k nulovým deficitům. Fiskální pravidla byla založena zejména na dvou principech. Jednak šlo o poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách, který nesměl překročit 3 procenta, kromě několika výjimečných případů. Dále se pak jednalo o poměr veřejného vládního dluhu v tržních cenách k hrubému domácímu produktu. Tento ukazatel nesměl překročit hranici 60 %, kromě případů, kdy se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.[2]

Podle názoru mnoha expertů byla pravidla postavena s dostatečným citem. Problém ale spočíval v tom, že neexistoval jejich jednoznačný výklad. Spojení typu „dostatečně klesl“ nebo „blízko referenční hodnotě“ nebyla totiž nikdy kvantifikována ani přesněji určena. Podobné situace jsme byli svědky i v případě další klauzule, kterou členské státy v roce 1997 odsouhlasili. Jednalo se o závazek, který všem státům ukládal cíl přivést své rozpočty ve

3

střednědobém období do přebytkových stavů, nebo do téměř vyrovnané pozice. Nejenže opět chyběla jakákoliv přesnější definice pojmu „téměř vyrovnaná pozice“ (anglicky „close to balance“), ale podobně docházelo i k prodlužování tzv. střednědobého období (nejprve byl jako konečný termín určen rok 2003, později došlo k prodloužení do roku 2007, ale již nyní je jasné, že se jedná o cíl nesplnitelný[2]). Tyto a další únikové klauzule tak daly v následujících letech velkým členským státům možnost odůvodnit svou fiskální nedisciplinovanost. Rád bych zdůraznil, že co se týče výkladu pravidel, panovaly mezi členskými státy značné rozdíly, což bych rád ukázal na následujících příkladech. Již po krátkém fungování Paktu stability a růstu se do fiskálních problémů dostaly dvě menší země – Portugalsko a Irsko. V případě Portugalska aktivovala Evropská komise v září roku 2002 proceduru excesivní deficitní pozice. Stalo se tak poté, co již dříve Rada ministrů odmítla udělit Portugalsku tzv. „včasné varování“ (anglicky „early warning“) a portugalský fiskální deficit za rok 2001 dosáhl 4,1%. Nová portugalská vláda reagovala rychle – došlo např. ke zvýšení základní sazby DPH nebo dočasnému zmrazení některých výdajů. Tato opatření sice snížila krátkodobě deficit pod 3%, ale zároveň měla neblahé důsledky na domácí poptávku a následně i ekonomický růst.[2] K mírně odlišnému vývoji došlo v Irsku v roce 2001, kde byl nešťastně použit nástroj „peer pressure“ (jedná se o jistý druh doporučení za účelem vylepšení fiskální politiky členského státu, v podstatě jde o nejméně razantní vynucovací nástroj). Diametrálně odlišný už byl ale postoj v případě velkých členských států – Německa a Francie. V době vzniku paktu v roce 1996 by si asi málokdo pomyslel, že za 8 let bude Německo patřit k nejslabším článkům EMU. Nutno ovšem podotknout, že Německo dnes není již tím stejným Německem jako za vlády kancléře Kohla. Na druhou stranu ovšem příčiny jeho krize musíme hledat právě v období 90. let. Německé problémy začaly již v roce 2002, kdy poprvé deficit překročil hranici 3 %. Podobně jako v případě Portugalska ale Rada ministrů nepodpořila doporučení Evropské komise a spokojila se s ujištěním od německé vlády, že podnikne potřebné kroky. I přes částečně realizované reformy došlo i v následujícím roce k porušení tohoto pravidla a Evropská komise navrhla Radě ministrů postup na základě maastrichtské smlouvy – aktivování článků 104(8) a 104(9), tj. zveřejnit minulá doporučení a stanovit termín pro přijetí konkrétních kroků.[2] Zároveň však trochu nestandardně prodloužila termín pro odstranění nadměrného deficitu o další rok. Na zasedání Rady ministrů v listopadu 2003 však nenašly tyto návrhy podporu u kvalifikované většiny a zejména díky zamítavému postoji Francie, Itálie a Velké Británie nebyly přijaty. Na stejném zasedání však rada přijala své 4

vlastní rozhodnutí, které se velice podobalo návrhu Komise. Oproti původnímu návrhu se ale rozhodla dočasně ukončit tzv. proceduru EDP (Excessive Deficit Procedure) a v podstatě tak rozhodla o tom, že Německo nebude za svou nedisciplinovanost nést následky. Ze strany Evropské komise pak následovala již velice známá odveta žádosti o přezkoumání rozhodnutí u Evropského soudu. Konečný rozsudek dal za pravdu Evropské komisi, ale ta vzhledem k politické situaci a velmi pravděpodobné reformě paktu zaujala zdrženlivou pozici.[3]

V podstatě identický byl vývoj v případě Francie. Symbolické je, že v momentě, kdy tyto státy nemohly hlasovat samy o sobě v Radě ministrů (vzhledem k tomu, že se jich jednotlivé návrhy přímo týkaly), alespoň se navzájem podporovaly a zabránily tak přijetí sankcí pro jeden či druhý stát.[2] O zatím poslední větší aféru v souvislosti s porušením pravidel se postaralo Řecko, které v roce 2004 přiznalo, že od roku 1999 falšovalo své statistiky a jen díky tomu splnilo kritéria nutná pro vstup do eurozóny v roce 2002.[4] Šlo zejména o značné výdaje na armádu, které řecká vláda do vykazovaného deficitu nezahrnovala. Podle vyjádření analytiků nemá Řecko v krátkodobém horizontu šanci snížit svůj deficit pod 3 %, předběžné odhady za rok 2004 hovoří o schodku na úrovni 5,3 %.[5] Z hlediska EMU se jedná o problém, který může nejen narušit měnovou stabilitu, ale zejména odradit další státy jako Velkou Británii nebo Dánsko od vstupu do eurozóny.[4] Na tomto případu se také ukázalo, jak nutné je vypracovat jednotné statistické postupy a zavést přísnější kontrolu ze strany Eurostatu.

Po předchozích zkušenostech tak směřoval Pakt stability a růstu k nevyhnutelnému – zásadnější reformě. Tlak ze strany velkých států byl příliš silný a trochu hořkým paradoxem je, že to bylo opět Německo, které se hlavní měrou podílelo na inovaci pravidel. Nyní ovšem z pozice naprosto odlišné než v polovině 90. let. Již od roku 2003 se začínaly objevovat první neoficiální návrhy možných změn a to jak ze strany členských států, tak ze strany Evropské komise. V této kapitole bych se rád zaměřil pouze na schválenou verzi reformy, přičemž některé z dalších možných variant bych se věnoval v další části.

Jak jsem již uvedl, změna pravidel paktu nebyla překvapivým rozhodnutím. Nutnost změn si uvědomovaly všechny členské státy a Evropská komise tuto potřebu formálně uznala již v září 2004. K tomuto zásadnímu kroku došlo podle očekávání na summitu v Bruselu v březnu 2005. Zejména na popud Německa, Francie a Itálie byla přijata celá řada polehčujících 5

okolností, které umožňují členským zemím vyhnout se sankcím i v případě překročení povoleného limitu 3 %. Hlavní dvě pravidla tak sice platí i nadále. Díky nejednotnému výkladu výjimek ale bude mnohem jednodušší tato pravidla legálně porušovat. Reforma nově zavádí tato pravidla:[6] 1) Odvrácení sankcí může vyjednat země, která komisi prokáže, že má vyšší dluhy, protože investovala do: a. Mezinárodní solidarity; b. Dosažení evropských cílů, především do sjednocení Evropy; c. Vzdělávání, vědy, výzkumu a zvýšení zaměstnanosti; d. Veřejné infrastruktury; e. Reforem, které vedou ke snížení dluhů a deficitů; f. Penzijní reformy. 2) Země, která má vyšší schodek, by ho měla snižovat každý rok o 0,5 % HDP. 3) Za dobu ekonomických potíží bude považován každý pokles výkonu ekonomiky či situace, kdy ekonomika dlouhodobě stagnuje. 4) Členské země budou mít na nápravu svých financí šest měsíců místo nynějších čtyř.

Jak je vidět, své požadavky do paktu stability prosadily všechny velké země. Například Německo jen díky možnosti odečíst své výdaje na sjednocení země (bod 1b) sníží svůj deficit pod 3 %.[6] Podobně tak i Francie dosáhne lepších výsledků díky možnosti odečíst své náklady na mezinárodní solidaritu nebo výzkum. Nejvíce zarážející na celé reformě je pak samotný fakt, jak relativně hladce byla prosazena. Tradiční zastánci přísné fiskální politiky v čele s Rakouskem a Nizozemskem se nakonec podle oficiálního sdělení pouze spokojili s ujištěním Evropské komise, že tyto výjimky nebudou platit paušálně, ale budou se v každém případě posuzovat individuálně.

Zda inovovaný Pakt stability a růstu bude efektivnější než dříve, ukáže teprve budoucí vývoj. Již dnes je ale jasné, že díky uvolněným pravidlům ztratila evropská měna část důvěry. Ve skutečnosti tak uvolnění paktu v podstatě jen ukázalo, jak hluboké má Evropa strukturální problémy.

6

- 2. ANALÝZA SOUČASNÉHO STAVU A MOŽNÁ VÝCHODISKA Reakce na přijetí reformy byly dle očekávání naprosto odlišné. Na jedné straně si politici gratulovali k dosažení konsensu a mluvili o důležitém kroku pro stabilitu evropské měny. Z druhé strany ovšem zaznívala tvrdá kritika od ekonomů a finančních institucí. Zejména Evropská centrální banka a renomované ratingové agentury varovaly politiky před možnými následky – především pak zvýšenou inflací.[6]

Jádro celého sporu je však nutné hledat jinde. Jde především o to, kde je ta pomyslná bariéra mezi politickým a ekonomickým rozhodováním. Je až zarážející, jakou oblibu si mezi politiky získala teorie J.M.Keynese, která konstatuje, že v době hospodářské recese nelze dosáhnout ekonomického růstu bez přiměřeného zvýšení rozpočtového deficitu. Pro většinu politiků je tato teorie dostatečně silným argumentem a zároveň jim poskytuje alibi odbornosti před širokou veřejností.

Nutno přiznat, že Keynesova teorie má jistě racionální základ, trochu problémový je ale její výklad ze strany samotných politiků. Pokud se totiž podíváme na strukturu rozpočtu u nedisciplinovaných členských států, dojdeme k závěru, že dnešní deficity jsou způsobeny především velkorysými sociálními systémy a s nimi spojeným demografickým vývojem. Tyto náklady nejenže jednotlivým státům do budoucna nic nepřinášejí, ale navíc dostávají politiky pod enormní tlak voličů, kteří se nechtějí nebo nemohou bez sociálních dávek obejít. Bohužel tak stále platí jednoduchá rovnice – čím vyšší výdaje, tím více voličských hlasů.

Z dlouhodobého pohledu je pak situace ještě o poznání horší. Rostoucí výdaje vlády sice zpočátku podpoří poptávku a tím pádem i produkci, ale s naprostou jistotou vyvolají i vyšší inflaci. Poté, co se situace ustálí, může danému hospodářství poskytnout dostatečný impuls jen větší dávka státních výdajů. Zároveň dochází k deformaci a neefektivitě výroby, což ve výsledku dovede hospodářství ještě k větším problémům než na začátku. Některé odhady tak například uvádějí, že pokud Německo a Francie neprosadí zásadní reformu svých veřejný financí, může se jejich dluh kolem roku 2050 dostat na úroveň 200 % v poměru k HDP.[7] Ještě hůře mohou dopadnout další státy (např. Itálie), u nichž je zadlužení již dnes na velmi vysoké úrovni.

7

Paktu stability byla v minulosti vytýkána zejména jeho rigidnost a nepružnost. Je sice nezpochybnitelným faktem, že pravidla byla pro členské státy nastavena tvrdě, ale v tak různorodém prostoru, jakým bezpochyby Evropské společenství je, jednoduše nemůže fungovat měnová unie bez úzké koordinace fiskálních politik. Díky jednotné měnové politice totiž není možné nastavit podmínky pro každý stát samostatně, a tak nedisciplinovanost jednoho státu pocítí okamžitě i další – ať už v podobě zvýšení úrokových sazeb nebo nárůstu inflace.

Otázkou tak stále zůstává, jak trestat hříšníky. Dosavadní systém, kdy provinivší se státy byly nuceny pod hrozbou finančních sankcí (až do výše 0,5 % HDP) snížit svůj schodek zpět pod 3% v nejrychlejším možném horizontu, určitě nebyl optimální. Finanční sankce by v případě uvalení jen vyvolaly hlubší krizi a snaha o rychlý návrat do tolerovaného pásma by mohla způsobit hospodářství těžké problémy v budoucnosti (jako je to patrné na příkladu Portugalska). Nová reforma v tomto směru bohužel nepřinesla nic nového. Uvolněním pravidel jen fakticky zúžila okruh možných viníků (a tedy i množství potencionálních řízení), ale v otázce trestů zůstává stále velice neflexibilní. V minulosti se přitom objevilo několik kvalitních návrhů, které by mohly tento stav změnit.

Ještě na podzim roku 2004 se zdálo, že největší naději na úspěch má návrh, který vzešel z Evropské komise. Ten se narozdíl od později prosazené reformy zaměřoval především na citlivější definice výjimečných situací a flexibilnější posuzovaní stavu jednotlivých ekonomik. Podle původního návrhu schváleného v září 2004 mělo dojít k následujícím změnám:[8] 1) Překročit tříprocentní hranici by bylo možné nejen při dvouprocentní recesi, ale i dlouhodobě nízkém růstu a zvyšující se nezaměstnanosti. Takto postiženým zemím by nehrozily sankce. 2) Evropská komise by se zeměmi porušujícími pravidla vypracovávala střednědobé řešení a nežádala by bezprostředně o uvedení rozpočtu do souladu s paktem. 3) Komise by se zaměřila zejména na země s vysokým zadlužením jako Belgie a Itálie, nikoliv na státy s momentální nerovnováhou příjmů a výdajů ve státním rozpočtu.

I když se jednalo pouze o návrh, šlo narozdíl od pozdější reformy o krok správným směrem. Namísto nárůstu odpočitatelných položek je kladen důraz zejména na vypracování možných 8

řešení krize. Pakt by tak působil mnohem více preventivně. Dalším zajímavým konceptem byl návrh, aby se stav hospodářství posuzoval z dlouhodobějšího hlediska. Fakticky by si tak disciplinované země mohly čas od času dovolit vetší schodek veřejných rozpočtů, protože by u nich byla jistota, že jde pouze o výjimečný stav, který nebude těžké v budoucnosti napravit. Pozornost by pak padla zejména na státy, jejíchž problémy jsou hlubšího rázu (jako např. Francie nebo Německo).[9]

I když se zpočátku zdálo, že tato verze reformy, tak jak ji představila Evropská komise, získá od členských států kýženou podporu, nestalo se tak a iniciativy se ujala, jak již bylo několikrát zmiňováno, skupina zemí vedená Francií a Německem.

V současnosti je asi předčasné vést jakékoliv diskuse o tom, zda tím tyto státy samotný Pakt stability a růstu fakticky pohřbily. Poslední vývoj ale jen potvrdil, že Pakt stability ztrácí svůj ekonomický význam a stává se spíše nástrojem předních politiků. A to pro evropskou ekonomiku není zrovna nejpříznivější zpráva.

9

- ZÁVĚR Poslední vývoj Paktu stability a růstu připomínal v mnohém zápas. Zápas dvou skupin – těch, kteří pravidla dodržují a těch, kteří pravidla porušují. Nelehká úloha rozhodčího v tomto zápase byla svěřena Evropské komisi. Ta však nedokázala porušování pravidel trestat, po žlutých kartách nepřicházely červené a komise velmi brzy přišla i o svůj respekt. Zásadní problém ale spočívá v tom, že tento zápas nemá vítěze – má jen poražené.

Pakt stability a růstu přežíval poslední rok své existence v komatu, z kterého již nebylo cesty zpět. Jeho existence skončila v momentě, kdy ho velké státy v čele s Německem a Francií odmítly respektovat. Pak už bylo jen otázkou času, kdy k samotné reformě dojde. Spíše než dokument, zabývající se fiskálních a měnovou politikou, jsme jako výsledek dostali nelichotivý obraz evropské politiky. Opět se potvrdilo, jakou váhu mají v Evropě velké země, jak hluboké strukturální problémy Evropa má a jak moc chybí i sebemenší vůle k nepopulárním reformám.

Podle mého názoru nemůže inovovaný pakt v dnešní Evropě obstát. Nejasná definice pravidel a dlouhý list podobně neobratně definovaných výjimek bude svádět politiky k nekalým praktikám i nadále. Dokud na vlastní kůži nepocítí, jaké následky může uvolnění pravidel přinést, budou i nadále upřednostňovat zájmy populistické nad zájmy ekonomickými. Schválením nových pravidel si k tomuto jednání úspěšně otevřeli bránu a nezbývá než doufat, že se ještě alespoň jednou racionálně zamyslí než tou bránou definitivně projdou.

10

Příloha 1 – Veřejné rozpočty a vládní dluh u vybraných zemí země

2001

2002

2003

2004

ukazatel

Belgie

+0,6 108,0 -5,9 27,2 +3,2 47,8 -2,8 59,4 +0,3 4,4 -3,6 114,8 -0,5 57,8 -1,5 57,0 +0,9 35,8 -3,0 110,7 -2,3 61,9 -2,1 14,9 -2,0 22,9 +6,2 7,2 -3,7 52,2 -6,4 62,4 -0,1 52,9 +0,3 67,1 -3,9 36,7 -4,4 55,9 -2,8 28,1 -6,0 48,7 +5,2 43,8 +2,5 54,3 +0,7 38,8

+0,1 105,4 -6,8 30,7 +1,7 47,2 -3,7 60,9 +1,4 5,3 -4,1 112,2 -0,3 55,0 -3,2 59,0 -0,4 32,6 -2,6 108,0 -4,5 65,2 -2,7 14,1 -1,5 22,4 +2,3 7,5 -8,5 55,5 -5,9 62,7 -1,9 52,6 -0,2 66,7 -3,6 41,2 -2,7 58,5 -2,4 29,5 -5,7 43,3 +4,3 42,5 -0,3 52,4 -1,7 38,3

+0,4 100,0 -11,7 38,3 +1,2 44,7 -3,8 64,2 +3,1 5,3 -5,2 109,3 +0,3 51,4 -4,2 63,9 +0,2 32,0 -2,9 106,3 -6,3 69,8 -1,5 14,4 -1,9 21,4 +0,5 7,1 -6,2 56,9 -10,5 71,8 -3,2 54,3 -1,1 65,4 -4,5 45,4 -2,9 60,1 -2,0 29,4 -3,7 42,6 +2,5 45,3 +0,2 52,0 -3,4 39,7

+0,1 95,6 -3,0 37,4 +2,8 42,7 -3,7 66,0 +1,8 4,9 -6,1 110,5 -0,3 48,9 -3,7 65,9 +1,3 29,9 -3,0 105,8 -4,2 71,9 -0,8 14,4 -2,5 19,7 -1,1 7,5 -4,5 57,6 -5,2 75 -2,5 55,7 -1,3 65,2 -4,8 43,6 -2,9 61,9 -1,9 29,4 -3,3 43,6 +2,1 45,1 +1,4 51,2 -3,2 41,6

Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt

-1,7 69,6 -1,2 62,2

-2,4 69,5 -2,3 61,7

-2,8 70,8 -2,9 63,3

-2,7 71,3 -2,6 63,8

Gov. def. / sur. Gov. debt Gov. def. / sur. Gov. debt

Česká republika Dánsko Německo Estonsko Řecko Španělsko Francie Irsko Itálie Kypr Lotyšsko Litva Lucembursko Maďarsko Malta Nizozemsko Rakousko Polsko Portugalsko Slovinsko Slovensko Finsko Švédsko Velká Británie

Euro-zóna EU25

[Gov. def. / sur. = Government deficit / surplus]

[Gov. debt = Government debt]

11

Zdroj: Eurostat

Příloha 2 – Vývoj klíčových ukazatelů v 90. letech (průměr eurozóny)

Deficit (% of GDP) 7 6 5 4 3 2 1 0 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003

Debt (% of GDP) 75

70

65

60

55

50 1991

1992 1993

1994 1995

1996 1997

1998 1999

2000 2001

2002 2003

Zdroj: ESCB (2000): 2000 Annual Public Finance Report European Commission (2003): Public Finance in EMU – 2003

12

- POUŽITÁ LITERATURA 1. ZAHRADNÍK, P.: Když velcí mění pravidla, MF Dnes, 24.3.2005, str. 7 2. BEZDĚK, V.: Pakt stability a růstu – příliš mnoho politické kritiky, Konference Teoretické a praktické aspekty veřejných financí, VŠE Praha, 26.3.2004 3. KVAPILOVÁ, P.: EU se dočkala klíčového rozhodnutí, Radiožurnál, Ozvěny dne, 13.7.2004 4. FRIDRYCH, M.: Aféra Řecka má svá pozitiva, Hospodářské noviny, 13.12.2004, str. 6 5. FRIDRYCH, M.: Komise projedná podvod Řecka, Hospodářské noviny, 1.12.2004, str. 7 6. ZLÁMALOVÁ, L., FRIDRYCH, M.: Evropa si dovolí vyšší státní dluhy, Hospodářské noviny, 22.3.2005, str. 2 7. ŽIŽKA, J.: Jeden pohřeb, jeden porod, Euro, 29.3.2005, str. 28 8. FRIDRYCH, M., BUBLÍKOVÁ, B.: Komise chce změkčit pakt stability, Hospodářské noviny, 6.9.2004, str. 8 9. JEŽEK, K.: Bude pakt pružnější?, Ekonom, 1.7.2004, str. 59 10. EUROSTAT: Euro-indicators news release, 18. března 2005, č. 39/2005 11. FRIDRYCH, M.: Evropským problémem je dodržování pravidel, Hospodářské noviny, 13.12.2004, str.6 12. ZLÁMALOVÁ, L.: Iluze stabilního Eura, Hospodářské noviny, 22.3.2005, str. 9 13. ZLÁMALOVÁ, L.: Itálie řekla, že začne utrácet, Hospodářské noviny, 23.3.2005, str. 1 14. FRIDRYCH, M.: Komise nechala Francii a Německo bez trestu, Hospodářské noviny, 15.12.2005, str. 6 15. PÁRAL, P.: Maastricht nemá nejlepší design, Euro, 3.1.2005, str. 46 16. PERTOLD, F.: Nestabi Pakt stability, Ekonom, 3.3.2005, str. 25 17. ČERNÝ, A.: Pakt stability a růstu-Král je mrtev, ať žije král, Český rozhlas 6, 23.3.2005 18. ŠTĚPÁNEK, P.: Pakt stability čekají změny, Hospodářské noviny, 23.11.2004, str. 9 19. ZIELENIEC, J.: Pakt stability má smysl bránit, Hospodářské noviny, 18.3.2005, str. 9 20. BÁRTA, V.: Pakt stability obětí politiků, Hospodářské noviny, 11.4.2005, str. 9 21. HEFEKER, C.: Monetary Policy for a Larger Europe, Intereconomics, červenec/srpen 2004, str. 178 22. GWOSC, C., VAN DER BEEK, G.: Principles for a European Union‘s Public Debt, Constitutional Political Economy, Kluwer Academic Publishers, 2003

13