contents obsah Úvodník Editorial Co-miks Diff & Rence "OCHTOKUROVA PABEDA" New Czech ascent on October (Kyrgyzstan). Bílá zeď „Boža“ and his friends made a new route on Ullu-Tau.
Úvodník Bača
2
Roz & Díl Vojtěch Dvořák
2
"OCHTOKUROVA PABEDA" Marek
4
Bílá zeď Bohuslav Vlček
8
Sen o Tofaně T. Sobotka, O. Beneš, M. Rosecký, L. Mázl
10
Pákistánské léto Some notes about Czech expedition to K2 & Broad Peak
Pákistánské léto Tomáš Roubal
13
Karwendel Each regular reader of our magazine should know Vilém Pavelka. His last story is from Karwendel.
Karwendel Vilém Pavelka
17
Bravo Helmut! Petr Waller
20
Rum, pejsek, tunýlky One typical trip to High Tatras.
Rum, pejsek, tunýlky Marcel Tlustoš
23
Nemecký rebrík 2003 You can ride down quite serious climbs, if you want – skiing!
Nemecký rebrík 2003 Pospecz
25
Podzimní sezóna v nepálském Himálaji Autumn season in Nepal Himalayas – about a Czech expeditions.
Podzimní sezóna v nepálském Himálaji Zoban
26
Pavel Kryze Kuba Novák
28
Psotkáč byl (opět) velký Helbig
33
Cesta nahoru Rostislav Tomanec
34
ČHS Martin Mellan
36
Wattova patička Vojtěch Dvořák
38
Kýbl V. Procházka, V. Širl, J. Puš, Honza
39
Knihy V. Procházka
41
Mix
42
Matroš Vladimír Procházka
42
Galerie Jiří Novák
44
A jdi... J. Kuhn-Gaberová, R. Tomanec
46
Info Filip Švejcar
50
Legenda jménem PETZL R. Matýsek
52
Závody M. Čermák, R. Tomanec, D. Kadlec, L. Návrat, M. Macek
53
Hovory z Montany Jiří Růžička
60
Sen o Tofaně „Dream about Tofana“ is the name of the route established by a couple of best Czech sandstone climbers.
Bravo Helmut! Some information about German sandstone – the birthplace of free-climbing ethic.
Pavel Kryze An effigy. Psotkáč byl (opět) velký About an unique competition without winners. Cesta nahoru What is the best way to improve your climbing? ČHS News from the Czech Mountaineers Association. Wattova patička Wat gives advice to all who feel like reading his advices. Kýbl From our readers. Knihy New books Mix Matroš Climbing gear. Galerie Info section. (Cima Canali 2.897 m). A jdi… Go for it… Info Some information about climbing around Czech town Písek. Legenda jménem PETZL F. Petzl – an effigy. Závody Competitions Hovory z Montany Epilogue
Titulní strana Cesta Dream of the Tofana, RP 9+/10foto: Tomáš Sobotka 3. strana obálky foto: Pavel Svoboda
úvodník
Bača
komiks
Otvírám dveře svého BMW 320. Rozbuším srdce 163 koní a letmo pohlédnu na tu hromadu krámů okupující plochu zadního sedadla. Znáte to, vracíte se z víkendu plného šťavnatých zážitků do šedé nutnosti pracovního dne. Tento den však měl být něčím zvláštní. Típnul jsem cigáro do mahagonového popelníku a ucítil štiplavou chuť horského vzduchu syceného pachem spáleného dřeva. Takovou, co cítí vlk hladově sledující zabijačku v bačově chalupě. Začala zima. Vlastně už je v plném proudu a nabírá na síle. Pálím si to rakouskou dálnicí sypanou bílou krupicí z tajících vloček. „Ta ženská už tam musí stát pěkně dlouho,“ bleskne mi hlavou a navzdory firemním konvencím beru stopařku. Ač tak v té čepici nevypadala, je to docela kočka, pomyslím si, když si sundává svetr a lehce zavadí o mou paži. Zdá se mi nezvykle bledá. Při pohledu na mou hromadu krámů ale roztaje a prohodí něco v tom smyslu, že jí hory taky přitahují, a že zrovna míří za kamarády na horskou chatu zrovna nedaleko „Mého údolí“. Známe se? Možná. Přece jen jsem zde trávil hodně dní minulou zimu a snad jsem ji i mohl zahlédnout. Spíš ale ne. Už jsem skoro zapomněl, jak křupe pod nohama sníh a jak zvoní cepín, když si razí cestu v blankytném ledu. Leštím zrezivělé vzpomínky a oprašuji hrdinské historky z dávných výstupů. Ona všemu jen mlčky naslouchá a tvář jí krášlí kouzelný úsměv. Při loučení mi lehce tiskne ruku a její slova mi pronikají hluboko do duše. „Mé jméno je Ines. Pojď se mnou.“ Srdce mi drtí smutek, když jí vysvětluji, jak moc bych chtěl, ale… „Víš, snad někdy příště,“ tisknu lež na její sněhobílou tvář a rychle mizím v koloně aut. „Sakra!…“ „NE!“ Rázné NE zaznělo z reproduktoru a ukončilo tak můj telefonát se šéfem ohledně dovolené pro pár příštích dnů. Sjíždím z dálnice a beru si tedy dovolenou na příštích pár měsíců. Ta hromada krámů je důležitější než spousta nepřečtených e-mailů a spisů na mém stole. Snad mi má žena jednou odpustí… Ach, ta moje představivost! Znovu skloním oči nad monitorem, cosi ťukám do klávesnice a v duchu se těším na víkend. Skvělé lezecké zážitky přeje © watt design 2
3
Zaèátkem èervence si nae úderná jednotka zaèala prosekávat cestu pøes kyrgyzské území smìrem do pohoøí PamíroAltaje. V Oi, co je místní regionální díra, jsme potøebné zlaáky vydali místnímu travelerovi a s pocitem dobøe investovaných penìz vyrazili na poslední véèu tvrzenou dezinfekcí v podobì mnoha stakanù vodky. Ráno s nevěřícím pohledem koukám na přistavený žigul a začínám zkoumat, zda se mi to vše jenom nezdá. Ne, jsem vzhůru a taky to hlavní – bohužel v Asii. Vypadá to, že aklimatizace na zdejší poměry právě začíná. Z loňska vím, že to jediné, co nás dokáže po zdejších úžasných cestách dopravit do hor, je jedině „ofroud“ a ne dvacet let stará herka. Ukázalo se první bubácký heslo: „vysaj bělocha co to dá, je blbej a bohatej“. S tím prvním se lehce vyrovnám, ale to, že jsem bohatej, mi ještě nikdo v Čechách neřekl. S pokřikem „Inšaláh!“ Dejvis, Otík, já plus naše výbavička čítající asi 150 kg a stále ještě zubící se šafjor Achmad–Jžan nasedáme do stroje. Po mnoha hodinách s kusadlama plnýma prachu dochází i našemu kouzelníku za volantem, že lehce přecenil své síly. S lehkým nasráním posílám Achmada k všem jeho Alláhům a kdoví ke komu ještě. Nezbývá než použít finty a pod rouškou družby a příslibů výměny věcí ukecat nejmocnější složku téhle rozbordelené země – armádu. Už to samotné slovo ve mně vyvolává strašidelné vidiny pobíhajících drsných chlapáků s pistolema a řvoucím pakem, které tomu všemu udává rytmus. Já, jakožto šťastný majitel modré „kriplkarty“ se teď na ně musím usmívat, plácat je po zádech, chvá-
"
(neboli Otakarovo vítìzství)
OCHTOKUROVA PABEDA"
SZ stěna Octoberu. Středem okolo kužele vede naše cesta
4
lit jim výzbroj a v neposlední řadě – jako jediný příjemný – vypít několik butylek vodky. Máme Uvaz–Jeppa v ruském pojetí. Řvu na kluky a lehce motající se deru z kasáren ven. Odraz nebyl podle očekávání, ale po šesti dnech prokousávání úřednickými razítky, hodinami strávenými na cestách při průjezdech přes Tádžiky a Uzbeky, stojíme na místě, kde už není síly, která by nám zabránila doškrábat se aspoň pod kopec. Další den najímáme čtyři oslíky, kteří pod zátěží tahačáků nejsou ani vidět a šlapeme vzhůru do údolí Ak-Su. Po cestě pomalinku začínají kolem nás vyrůstat skalní obřiska. Hlavou se mi honí vzpomínky z minulého léta, kdy jsem tudy šlapal do údolí Karasu a taky z letošního zimního výprasku v Patagonii, který jsme obdrželi, s kým jiným než s Houbadlínem. Nicméně trudomyslností rozhodně netrpíme a příští rok máme rande pod krásným kopcem v Nepálu. No a teď zas k věci. Sedm hodin šlapání po boku čtyřnohých kámošů, věčně zdrhajících do stran, s jasně čitelnou nechutí nést naše batohy, se chýlí ke konci. Stojíme na louce a nad námi se tyčí majestátně October s neméně impozantním sousedem Pik Slešova. První dny nám lehce poprchává, a tak máme jedinečnou možnost věnovat se knize. V našem čtenářském klubu máme osm plnohodnotných exemplářů. Naše zánovní stany vydržely avizovaný sloupec vody, jídla, a času – prostě idylický „mácháč“ v kyrgyzském pojetí. Konečně přestalo pršet a začínáme obhlížet stěny, kudy povede naš „mašrut“. Nakonec rozhodnutí padlo na SZ stěnu Octobra. Podle xerokopií z časáků západní provenience jsem tušil lajny už stávajících cest. Naší předchůdci se s úspěchem vyhýbali středu stěny. K výstupu užili napravo, nebo nalevo jasně viditelných koutů, posránkové… ha! My půjdeme tudy a imaginárním šmahem prstu od nástupového sněhu až na vršek jsem vytyčil lajnu s naprosto sebejistým pocitem už skoro hotové cesty. Kde je vůle, je i cesta, „davaj, pajďom“.
5
Jedna z volných délek, která byla čistě srdeční záležitost
Pico Slesovo
Od shora dolů: Postelová pohoda Družba Ochtokur. V pravém nasazení Vpravo: Posledni vrcholové délky byly za odměnu
6
Zlom nastal hned s prvními metry. Zaprvé bylo téměř nemožné udržet se na tom, co skála poskytovala a za druhé, když už to něco člověk držel, tak bylo dost těžké věřit tomu, že ten pazneht zůstane na svém místě a neodporoučí se i s vámi do údolí. V tomto duchu klepajíce se, a odhazujíce do údolí co jen vezmeme do rukou, pokračujeme k třetímu štandu. Zde stavíme postele, naši oázu klidu. Následující tři dny se dají shrnout do naprostého mišmaše lezení v lezečkách okořeněného hodinami visení v háčkách a skobkách. Prostě peklo. V každém případě je ale veškerý vercajk přestěhován o dalších dvě stě padesát metrů výš. Zalézám do své singl postele, chroupu globalizační marsku a nechám si zdát o dobré véče a věcech, které bych mohl dělat a nemůžu, protože jsem přikurtovaný v téhle přiblblé stěně. Otík s Dejvisem se mačkají v dablovce, a je naprosto jasné z rozhovoru mizícího ve větru a tmě, kdože dělá mámu a kdo tátu. Na tomto místě je nutné zmínit a vyzdvihnout Otíkovu nejčastější větu, která jej startovala k jakékoliv činnosti: „…tak, co teď?“ K tomu si domyslete Dejvise s naprosto salámistickým klidem podpořeným o dvě hlavy vyšší postavou a zachovávajícího mlčení. Prokletá ledová rána – jsem pro je zrušit. Po pozření táhnoucí se hmoty připomínající vzdáleně kaši, naše pohledy i kroky míří vzhůru. Neochvějnost pocitu jasné lajny zmizela už před pár dny. Teď nastoupil nový styl: „děj se co děj rychle nahoru a tradá odsud“. No jo, ale nad námi trčí kolmé desky přerušené převisy s vrcholem v nedohlednu. Uplatnili jsme heslo: „když nevíš, tak to zkus a uvidíš“. Chvilku to dřelo, ale pak nás lezecký pánbůh nechal namlsat překrásnými dvě stě metry lezenice, žranice, chrochtanice. Zítra dojdeme nahoru. Jediné, s čím v tu chvíli člověk usíná, když už se konečně blíží konec opruzu, je přání, ať se nezkazí počasí… A vyšlo to! V deset hodin následujícího dne stojíme na vršku zalitém sluncem, které se za posledních osm dní rozhodně nepředalo. Pik Slešova, Ptíca, Pik 4810, 1000 let Kresťanstva, jako na dla-
ni. Co jiného se dalo taky čekat, říkám si pokaždý při návalu ješitnosti pramenící z pocitu samčí dokonalosti, tak se podívejte, jsem tady! Bohužel, krom těch dvou šášulů, kteří mě sem dovlekli, tu není ani živáčka, nikdo netleská – sakra. A když se pak konečně ocitnu zas v civilizaci, mé kroky připadají valné většině populace lehce pošahané. Tak dost, jde se domů. Slaňování s tahačáky obstarával Dejv s Ocasníkem a mně připadla kamenářská práce dělání štandů. Sestup jakož i návrat na naši rodnou hroudu nakonec dopadly úspěšně. I když mi to nedá nezmínit lehká zpestření. Třebas krádež Dejvisovejch letenek a pasu. Na druhou stranu zdejší byrokracie umožňuje za určité všimné i nemožné. Cesta byla pojmenována Ochtokurova pabeda, jakožto pokračování na loňskou cestu „Otíkovi mokré sny“ vedoucí Pikem 4810. Ochtokur vzniklo přetvořením jména Otakar zdejšími osadníky a značí něco jako uspokojovač děvušek. Však si to už správně přeložíte. No a na závěr poděkování pistolníkům z Hudysportu, bez jejichž podpory a utopených investic do nás by bylo asi velký houbelec. A jako uvědomělý člen a vyslanec, musím podotknout, že tato akce byla podporována ČHS. Těbůh, Marek
❚ pohoří: Pamíro-Altaj, údolí Ak–Su ❚ kopec: October 3.850 m.n.m. SZ stěna ❚ délka: cca 800 m. 16 lanových dýlek ❚ začátek výstupu 10. 7., konec 19. 7. 2003 ❚ cesta: Ochtokurova pabeda 8+/A4 ❚ použito: 200 m fixů, 120 dynamiky, tři sady Friendů „micro až big heady“, celá škála skob cca 25 ks + skyhooky ❚ osazeno: na štandu vždy jeden nýt plus v délkách a ve slanění celkem 24 ks ❚ Nákres a rozpis délek bude uveden na webu ČHS
7
V centrálním Kavkazu, v oblasti Elbrusu, na konci doliny Adyr Su se vypíná nádherná široká bílá zeď. Je to impozantní severní stěna Ullu-Tau, která nás svými 1.400 m přitahuje několik let. Již před dvěma lety jsme na ni měli zálusk. Jenže tehdy ke konci července přišel několikadenní déšť, spláchl sníh a vytvořil ledovou stěnu. Naplánovaný prvovýstup jsme tedy museli o pár let odložit. Nyní jsme zpátky a v podobném složení: Jan „Skalda“ Skalík, Ondra „Palec“ Vespalec a já. Všichni tři patříme do pětičlenné horolezecké skupiny Prima team, založené v červnu letošního roku. Vpravo od centrálního pilíře se nám vryl do paměti šavlovitý ledový kuloár, který v horní části přechází do sněhové stěny. To je tedy náš cíl. V alpinistickém táboře Ullu-Tau u ředitele učební části Juraje Ivanoviče se ujišťujeme, že kuloár není ještě prostoupený, a žádáme ho o nějaké bližší informace. Ty sice poskytne, ale zároveň nám doporučí kontaktovat známého ruského horo-
Bílá zeď aneb Prvovýstup severní stěnou Ullu-Tau 4.207 m
lezce Burluckého, který má přijít večer. S ním pak na chatě znovu probíráme náš výstup. Burlucký nás upozorňuje na velké nebezpečí pádu kamení a ledu v námi plánované cestě a prohlašuje, že v současné chvíli do ní mohou nastoupit pouze psychicky labilní lidé. Nechceme mu jeho subjektivní názor vyvracet, ale zdá se podivné, že nám doporučuje pouze svou cestu v centrální části severní stěny. Nás však nejvíc zajímají informace o sestupu, o kterém víme, že bude časově velmi 8
náročný. To nám Burlucký taky jednoznačně potvrzuje. Druhý den ráno, po noci strávené v suchu chaty, se pomalu balíme, vaříme, a protože počasí není nic moc, nikam nechvátáme. Nakonec se rozhodujeme, že půjdeme pod stěnu na výzvědy a přespat. Po cestě potkáváme Burluckého, který nám opět navrhuje svou cestu. My ho sice posloucháme, ale stejně koukáme do té naší. Na ledovci pod stěnou stavíme stan a po menší svačince vyrážíme na průzkum nástupu. Sníh je rozbředlý a špatně nosný. Po kličkování mezi trhlinami, séraky a ve spadlé lavině přicházíme pod nástup do kuloáru. Za celou dobu nespadl jediný kámen nebo kus ledu. Cesta se zdá být otevřená, jen kdyby bylo méně teplo. Letošní parné léto dolehlo i na Kavkaz. Ledovce tu hodně tají a sněhu všeobecně ubývá. Po prohlídce trasy výstupu se vracíme společně zpátky ke stanu a chystáme věci na možný zítřejší pokus. Počasí je proměnlivé, a tak naše konečné rozhodnutí necháváme na konkrétní situaci v noci. Ve dvě hodiny po půlnoci se budíme a zkoumáme počasí. Je lehce zataženo, moc hvězd vidět není, takže spíme dál. Ve tři hodiny je obloha jako vymetená. Máme pocit, že mírně mrzne, a malý škraloup v plastové lahvi tomu taky nasvědčuje. Milióny hvězd svítí na obloze a zvou nás do stěny. Honem vylézáme ze spacáků, něco pojíme a pak už rychle pod nástup. Sníh je perfektně nosný. Je jasné, že opravdu mírně přimrzlo a podmínky jsou fantastické. Za necelou hodinku jsme pod nástupem do kuloáru. Začátek jdeme společně navázáni, kdyby náhodou nějaká skrytá trhlina. Pak ale začínáme jistit. Vytáhnu vždy jednu délku a doberu současně kluky. Když je délka těžší, pak každého jednotlivě. Směr výstupu je jednoznačný. Snažíme se postupovat co nejrychleji. Připomíná mi to místy rychlostní lezení, ale situace to vyžaduje. První tři délky jsme stihli do východu slunce a pak jsme až do 10 hodin ve stínu. Paráda. Po deváté délce následuje traverz z kuloáru doleva a první, skoro kolmý, sedmimetrový ledovo-sněhový potečený práh. Mohli jsme jít možná vpravo lehčím terénem, ale tady se mi to zdá jistější. Úžasné ledové lezení ve vzdušném úseku, naštěstí dokonale pevném. Stále lehce mrzne. Moje nové ledovcové zbraně perfektně drží při každém zaseknutí a hlavně nemám otlučené klouby u prstů. I další tři délky jsou ve výstupu klíčové. Skála potečená ledem, s nafoukaným sněhem, není tím, co bychom si přáli, ale vše bez problémů zvládáme. Zkušenosti ze zimního Matterhornu, Ortleru a Vysokých Tater se ukazují jako naprosto dostačující pro zdárný průběh výstupu. Teprve v závěru 19. délky se nás dotknou paprsky slunce. Pak už se začíná oteplovat a sníh zase měkne. To už jsme ale z nejtěžších délek venku a přecházíme do podvrcholové sněhové stěny. K závěru odpoledne se už brodíme rozbředlým sněhem. Okolo půl šesté večer jsme na konci našeho prvovýstupu. Velká radost z nové cesty je kalena pohledem na sestup, který nás čeká. Tak ostrý hřeben jsme ještě nikdy nezažili. Ještě že máme
kožené boty, v plastikách by nohy dostaly hodně zabrat. Po šesti délkách narážíme na starou slaňovací smyčku. Vypadá celkem nepoužívaně a zachovale. Samozřejmě ji tedy využijeme a po slanění se nám už nechce vracet zpět na nepříjemný hřeben. Rozhodujeme se raději sestoupit severní stěnou zpět. Rozhodnutí není jednoduché, ale snad správné. V těchto místech je však stěna stále hodně strmá a máme proto strach, aby to celé s námi neujelo. Při stahování lana strháváme balvan, který po pádu do stěny spouští menší lavinku. Je nám jasné, že terén není ideální. Proto opatrně scházíme. Já to už však po několika desítkách metrů nevydržím, obracím se čelem do doliny a mastím to dolů, jak se dá. Celkem rychle přicházím na začátek kuloáru, který jsem si vyhlédl včera při obhlídce stěny. Už tehdy jsem o něm uvažoval jako o možném sestupu, pro případ, že by na hřebeni vyvstaly problémy. A ejhle, důslednost se vyplatila. Zjišťujeme, že bychom ho mohli proslaňovat. Teď už však ne, neboť se zešeřilo a při sestupu bychom zatměli. Volám zpátky na kluky, kteří sestoupili kousek vedle, a pak už budujeme provizorní bivak ve sněhu. Ráno vítáme s velkou radostí, jsme celí ztuhlí a už se chceme vidět u stanu s hrnkem teplého čaje. Na začátku žlabu připravím za zamrzlý kámen smyčku, pojistím ji skobou pro strýčka Příhodu a pak rychle dolů. Další dvě délky slaňujeme za ledovcovou skobu, pak dvakrát za smyčky, jednou za skalní skobu a jsme dole. Konečně! Těch 300 m slanění nakonec nebylo až tak moc strašných… Chvíli ještě kličkujeme mezi trhlinami a pak už jen ke stanu. Za ty necelé dva dny to okolo něj pěkně odtálo. Něco málo uvaříme, sbalíme věci a hurá k alplágru Ullu-Tau. Po cestě potkáváme Burluckého a chlubíme se prvovýstupem. Tváří se udiveně, neboť letos v severní stěně Ullu-Tau ještě nikdo nebyl a vůbec ne na prvovýstupu. Připomínám mu jeho výrok o psychicky labilních lidech a jako vysvětlení mu ukazuji naše oblečení, které nese název Total Maniac. Obdivně se tomu směje. Zve nás k sobě na návštěvu, ale s díky odmítáme a nákladním gruzovikem odjíždíme směr Baksanská dolina. Máme totiž domluvený sraz s ostatními z našeho zájezdu a taky ještě další plány. Dalším zážitkem, tentokrát ale negativním, je cestování po Rusku. Běžné je vymáhání neodůvodněných pokut za porušování pravidel silničního provozu, jako například požívání alkoholu řidičem autobusu, aniž by mu někdo zjišťoval výdech přístrojem nebo trubičkou. Zatím největší známá udělená pokuta o letošních prázdninách byla za „falešný“ štítek na přívěsu za autobus. Částka 900 USD bez dokladu šla samozřejmě milicionářům do vlastní kapsy. Copak se s 50 USD měsíčně dá vyjít? Vždyť zahraniční turisti ty peníze mají a když chtějí pokračovat v cestě, tak je prostě musí dát! Závěrečné poděkování patří firmám podílejícím se na našem vybavení: Saltic, Raveltik a mnoha dalším. Bohuslav Vlček 9
Sen
Cesta „Dream of the Tofana“
10
o Tofanì Jednoho dne, když jsme takhle seděli ve Žlebu u Kosti, jsme přemýšleli, kam bychom mohli vyrazit lézt do hor. Díky tomu, že už jsme letos udělali pěknou řádku cest, tak jsme se rozhodli, že bychom mohli taky nějakou udělat i v horách. Otázkou jen bylo: kde a s kým? Místo jsme si vybrali celkem lehce –Tofanu jsme si už prohlédli zblízka při restdayovém výletu ve skalkařské oblasti Erto. A teď s kým? Buď pojedeme sami dva, nebo ve čtyřech. Ve čtyřech by to bylo lepší, protože dva mohou chystat délky a dva v kuse přelézat. Volba padla na Majzlíka a Míšu Roseckého, protože to jsou naši kámoši a borci v jednom. Tak a můžeme vyrazit. Jenom pro upřesnění: Tofana se nachází v italských Dolomitech, nedaleko městečka Cortina. Je 5. srpna. Scházíme se v Hudáči na Harfě. Taháme narvané batohy do auta a neustále debatujeme o tom, jestli máme všechno. Lana, nýty, závěsné postele a hlavně pasy. V poledne už sedíme v autě ve složení: Tomajda, Ondra, Luboš a Míša. V Plzni zastavujeme vyrabovat obchodní dům a po dvou hodinách strávených výběrem potravin a nápojů už jen rychlý oběd v motorestu a hurá! Můžeme vyrazit. V noci dorážíme na parkoviště. Rychle spát. Se svítáním už balíme na náš rychlý úder. Dalekohledem zkoumáme stěny Tofany. Nedokážeme pochopit, jak je možné, že v pravém pilíři, který vypadal tak kompaktně, vedou jen tři cesty a žádná středem převislé vrcholové partie. Bleskově tyčíme směr: polezeme furt přímo. První cesta pod stěnu nám dala kapinku zabrat, ale v dalších dnech jsme si už na půlhodinový výšlap lehce zvykli a proto jsme se rozhodli, že postel do stěny zůstane v autě a že radši natáhnem fixy a spát budeme dole, pod stěnou. Lezení, ze začátku v krásném vymytém vápně, se již po několika délkách začíná měnit v hromadu převislého hnoje, kde se jen obtížně hledá kousek pevné skály, abychom aspoň mohli osadit nýt. Lezení obtížnosti 8, přesto dosti morálové. Zlaté písky. I tak se nám podařilo první den vylézt aspoň 250 metrů. Bouřka déšť, ochlazení a nateklé bandasky nás donutily zanechat snažení, pověsit fixy a vrátit se po nitce na rovnou zemi.
Prvovýstupy vedou druhým pilířem zprava
Osazování nýtu
11
Sen o Tofanì 12
U pivka jsme se shodli, že jsme z toho lezení na Tofaně poněkud rozpačití. Že tuhle cestu určitě moc lidí nepoleze, neboť je trošku na zabití. Druhý den dolézáme převislou část za 9+ a pak nám Majzlík ukazuje, jak pěkně umí přeseknout nové půlené lano od Singing Rocku, naštěstí bez pádu dolézá poslední délku na polici. Tam naše cesta končí, protože hrabat se suťoviskem na vrchol nikdo z nás netouží. Vzhledem k tomu, že nám zbývá z šedesáti nýtů od ČHS ještě padesát, rozhodujeme se pro jiný směr v pěkně vymytém vápně vlevo od hrany. Třetí den věnujeme očištění těl a duší, večer trávíme u pivka pod Cingue Torri při posezení s přáteli. Čtvrtý den vyrážíme časně ráno na náš další směr na Tofaně. Již první metry nás ubezpečují, že jsme si vybrali pěkně tvrdý oříšek. Obtížné osazování nýtů z háčků, technické a silové lezení v oklouzaném vápně. Kolem nás poletují kameny velikosti cihel. Všem je nám jasné, že to musíme rychle dokončit a zmizet do údolí, neb naše psychická odolnost se rychle opotřebovala a začínali jsme mít pěkně nahnáno. Naštěstí nám žádná cihla účes nerozčísla. Výstup se nám podařilo rychle dokončit a pak už jen udělat pár fotek z RP přelezu a totálně vyšťavení vyrazit ten samý den do Čech A teď už jenom kecáme o tom, jak se nám ten výlet vydařil. První cesta: CZECH DIRECT RP 9+ – jedná se o přímý směr v lámavé skále, pro jehož opakování je třeba hodně štěstí a samozřejmě i morálu. Klíčovou délku tvoří žlutá převislá skála, která, jak je známo, v Dolomitech není opršelá a tudíž je lámavá. Štandy jsou buď původní nebo s nýty. Cesta obsahuje 12 nýtů na 350 m délky. Poté se cesta napojí do cesty „Spigolo Costantiny–Ghedina“. Druhá cesta: DREAM OF THE TOFANA RP 9+/10–. Tento prvovýstup je opakem „DIRECTU“ – jde o sportovní cestu v pevné skále, která je odjištěna v duchu pískařiny. Pokud na vás nepadají kameny z lehké cesty vedoucí vysoko nad vámi, dá se říci, že se jedná o morálové, zato bezpečné lezení ve velmi pěkné skále. Klíčovou je první délka. Cesta obsahuje 14 lezeckých nýtů a 9 nýtů na štandech. Cesta má 200 m a dále se napojuje do cesty „Spigolo Costantiny–Ghedina“. Pozn.: Cesty byly vytvořeny klasicky od spodu, kde nýty byly osazeny buď z volné pozice, nebo z háčků. Příjemné zážitky při opakování vám přejí Tomáš (Tomajda) Sobotka, Ondřej Beneš, Michal (Mlha) Rosecký a Luboš (Majzlík) Mázl.
Letos v létě se vypravili do Pákistánu tři naši horolezci. Cílem jejich snažení se staly vrcholy osmitisícovek Broadpeak a K2. Pro Radka Jaroše to byla už druhá výprava pod druhou nejvyšší horu světa… Tak začni a povídej…! Takže Expedice K2 a Broadpeak. Bohužel se nám podařil jenom Broadpeak. To se může zdát na jednu stranu málo, na druhou stranu to do teď vylezl z Čechů jenom Rakoncaj a neúspěšně se o vrchol pokoušely minimálně dvě české expedice. Prostě je to taky osmitisícovka. Zaniká ve srovnání s majestátností K2. Kdyby se nám podařila K2, tak je to „dost dobrý“, takhle je to jakoby „chvalitebný“. Já, když jsem odtud odjížděl, byl jsem dost zklamanej a psychicky unavenej. 19. července jsme za obstojného počasí vylezli na vrchol Broadpeaku a pak jsme seděli a čekali na počasí, které už bohužel nepřišlo. Vlastně by se dalo říct, že jsme mohli hned potom odletět a mělo by to stejný výsledek. Takhle jsme tam ještě měsíc pod horou jakoby nadarmo čekali. Na druhou stranu, kdybychom ale nečekali, ani bychom neměli šanci. Mrzí to. Napřed jsem si říkal, že se vrátíme nejdřív za pět let, teď s odstupem času si umím představit odjezd pod K2 i dříve, uvažovali jsme tak do tří let. Já se tam rozhodně vrátím naposledy, neumím si představit, že bych tu horu atakoval za každou cenu… Velkou roli hraje počasí. Je neuvěřitelné, jaké štěstí – mimo jiné – musel mít Rak, když tam byl dvakrát a dvakrát vylezl. Znám několik skvělých lezců, kteří byli pod K2 třeba už čtyřikrát nebo i šestkrát, ale nepodařilo se jim na horu vylézt.
Jak dlouho trvá taková expedice? V Pákistánu jsme byli dva měsíce, celkově jsme byli mimo domov 80 dní. Já, Martin Minařík a Petr Mašek. S Martinem jsem byl loni na Kančendžonze a Petr Mašek byl se mnou přede dvěma lety při neúspěšné expedici na K2. Od toho roku, mimochodem, nikdo K2 nevylezl, akorát tam přibyli asi čtyři mrtví. Minule, když jsme odcházeli ze základního tábora, jsme byli jediná expedice, která nevylezla. Letos jsme byli skoro jediní, kteří uspěli, byť na Broadpeaku. Kombinace K2 a Broadpeak je dobrá v tom, že se používá jednoho basecampu. My měli pod nástup pokaždé asi dvě hodiny. Jaké je lezení na K2? Jestli tam ještě někdy pojedu, rozhodně nepolezu Abruzziho. Byl jsem skutečně překvapený úrovní lezení. Do výšky 7.400 m se leze. Staré fixy spíš nebezpečí ještě zvyšují než naopak. My jsme prakticky hned po vybudování basecampu nastoupili do stěny. Do jedničky fixovali cestu Španělé, později jsme se k nim přidali, a mezi druhým a třetím táborem jsme už cestu prakticky fixovali my. Jasně, narazíš na staré fixy, ale vzhledem k tomu, že se naposledy do této výšky v této cestě lidé dostali přede dvěma lety, podle toho to vypadá. Nikdy nevíš, jak ten který kus lana drží, takže ho můžeš použít akorát tak k ústupu…
Pøi pokusu o vrchol bylo stranì hnusnì. Tøi kroky, opøít hlavu o cepín, vydýchat, pøi tom jsi usnul
po chvíli ses probral a zase tøi kroky. Straný
Zima byla, ani pøi jednom pokusu jsme nemìli dobrý poèasí
Druhá nejvyšší hora světa
13
I když… když jsme viděli španělské lezce, jak neobratně v tom slanění seděli, vůbec se nedivíme, že přetrhli celkem čtyři fixy. Vlastně je zázrak, že to odnesl jenom jeden kotník a jedno vykloubené rameno. Tam když se rozkutálíš, tak se zpravidla zastavíš o 3 km níž. Hele, k tomu Abruzzimu, neříkal jsi loni, že předlezená cesta je už zpola vylezená, a že se pustíte znovu do Česena? Změnili jsme plány. Vzhledem k tomu, že Česena jsme vylezli, tak kdyby se nám podařilo vylézt
O stravu se většinou starají sponzoři, ale dovezte to do Asie...
Abruzziho pilířem až na vrchol, měli bychom kromě vrcholu dvě vylezené cesty. Pravda je, že druhým důvodem bylo, že zafixovat celou cestu jenom ve třech lidech by mohl být problém. Jistě se najdou lidi, kteří nám budou předkládat vypočítavost, faktem ale je, že na Abruzziho pilíři jsme ve vyšších partiích cestu fixovali hlavně my tři. Vlastně co, ať si každý říká co chce…
Jak je to tam s počasím? K2 by teoreticky měla být ve srážkovém stínu, a mělo by tam být stabilnější počasí, ne? Taky jsem si to myslel. Standa Šilhan, když byl na Gasherbrunech, popisoval, jak tam bylo 30 dní v kuse hezky. Minule byly pod K2 takové střídající se periody. Nepravidelně, ale přesto se střídalo několik dní hezkého počasí s několika dny „humáče“. Letos bylo během celé doby jenom jednou pět dní hezkého počasí v kuse. Jinak to byl většinou maximálně jen den či dva hezkého počasí. A to je na výstup málo. To ani nestačí opadat laviny. Když se nebudu bavit o všelijakých rekordech, ale o realistickém čase, za který vystoupáš z basecampu na K2 a zpět, potřebuješ tak čtyři až pět dní. Možná i tři dny, ale to už bys musel být dobrej démon. No a zrovna v tom jediném pěkném počasí jsme se vraceli ze třetího, konečně úspěšného, výstupu na Broadpeak a pak jsme se dávali dole dohromady. Kdyby člověk věděl, že je to jediné hezké počasí, možná by zkusil s minimálním oddechem ještě tu K2. Ale to nikdy nevíš. Podle předpovědi počasí mělo být hezky déle. Vy jste byli na vrcholu všichni tři zaráz, že? Ano, celá výprava. V den, kdy jsme byli nahoře, vycházelo ráno asi dvacet lidí, přičemž nahoře nás bylo celkem jen šest. Na Broadpeaku jsme potkali i Lafailleho. Vystoupil na vrchol, ale při sestupu potřeboval pomoc a z BC ho odvezl vrtulník. A to musel být fantasticky aklimatizovaný. Letos už byl na Dhaulágirí a měsíc před tímto výstupem udělal novou cestu na Nanga Parbat. Před odletem jsem se bavil s Rakem a on říkal, že na první pokus na Broadpeaku neuspěl. Teď už vím proč. Z trojky, která je asi někde mezi 7.100 m až 7.300 m, je to ještě šíleně daleko. Tam traverzuješ západní stěnu do sedla, asi v 7.700 m a pak vylezeš do osmi tisíc, už čekáš konec a čeká tě ještě, odhadem, dvoukilometrový hřeben, což je v této výšce skutečně namáhavé. Vrchol, na který jdeš, je asi o 15 m výš, než místo, kde stojíš. Spousta lidí už dál nejde s tím, že byli na vrcholu, ale není to pravda. My jsme podnikli celkem tři pokusy. První dva jsme museli pro nepřízeň počasí vzdát. Při druhém pokusu navíc napadlo hodně sněhu. Pořád jsme to nechtěli vzdát, tak jsme trávili ve výšce asi 7.500 m bivak, ale nakonec jsme to vzdát museli. Při finálním útoku jsme šli rovnou do dvojky (asi 6.800 m), další den jsme postavili trojku a tu noc jsme šli na vrchol a zpátky a další den dolů. Při obou předchozích pokusech bylo asi minus 25 stupňů Celsia a foukalo. Ve třech lidech je to určitě náročnější, na druhou stranu tím, že se dobře znáte, předejdete různým třenicím… Vzniklo to původně z nouze, ale osvědčilo se to. Letos měl s námi jet i Zdeněk Hrubý, který nakonec nejel. Ve třech se ještě vejdeš do jednoho stanu. Ve čtyřech už ne. Ve čtyřech se musíš pohybovat buď kyvadlově, nebo mít stan navíc. Když jsme
14
jeli poprvé na expedici ve třech, měl jsem strach, že až přijde krize, dva se spojí proti jednomu, ale zatím k tomu nikdy nedošlo. Problémy řešíme dohodou nebo losováním. Na druhou stranu je to větší dřina. Je rozdíl, jestli čtyři výškové tábory vynosí tři nebo šest lidí. Hlavně jde ale o to, o jaké lidi jde. Na expedici jsou nejdůležitější lidi. Zažil jsem i expedice, kdy se rozdělil náklad a lidi pak večer potajmu vyndávali věci ze svých batohů. Tam bude nevýhoda finanční, ne? To se dá překlenout tak, že se o poplatky za vrchol podělíme s jinou výpravou. Takže třeba na Kančendžongu vloni vylezla korejská expedice a v ní Minařík a Jaroš. Pak můžou různé statistiky stavěné na tom národním principu pokulhávat… Můžou, ale je to jedno. Když už jsi na to narazil, teď nedávno jsem se díval do knihy České himálajské dobrodružství, na Kančendžongu, která mě zajímá, a jako první Čech na vrcholu je uveden Ludovít Záhoranský. Vylezl tam před dvaceti lety, Slovák jako poleno, ve federální reprezentaci, v devadesátých letech přijal české občanství a stal se tak prvním Čechem na Kančendžonze… A jak se trénuje na výpravu, kdy jsi 80 dní mimo domov? Znám lidi, kteří jezdí do Himálaje a netrénují. Já osobně odmala trénuji pravidelně, od páté třídy. Polda Súlovský říkal, že Everest neprověří, co jsi dělal poslední měsíc, ale to, co jsi dělal celý život… K tomu se kloním. Znám lidi, kteří dřív hodně makali a dnes, aniž by nějak speciálně trénovali, pořád si udržují dobrou kondici. Nicméně si myslím, že trénink je nadstavba. Dřív jsem si říkal, že polezu do čtyřiceti, pak už na to nebudu mít. Teď si říkám, že to půjde i dál. Myslím si, že mám v sobě dobrý základ z dětství a navíc mě pořád baví trénovat. Ještě jedna věc, co bych řekl. Expedice jsou ideální pro líné lidi. Tam se střídají chvíle nicnedělání s chvílemi, kdy je potřeba makat. Týden ležíš v basecampu a pak musíš čtyři dny makat nadoraz, prakticky bez jídla. Další věc je, že jsou osmitisícovky a osmitisícovky. A zrovna ty tři nejvyšší jsou úplně jiná kategorie. Tam už je znát nadstavba tréninku. Já kdybych jenom sbíral osmitisícovky, tak bych jich měl víc. Začal bych na Čho Oyu na Šiše a takových lehčích, kterých se dá stihnout i víc za rok. Teď mi jeden sponzor říkal: „Tak je vylez všechny.“ To ale zatím není můj cíl. Když vzpomenu na Miroslava Cabana. On není opravdový horolezec. On vlastně vylezl na Everest
Cestou na vrchol
proto, že hrál dlouho extraligu ve volejbalu. Nohy má namakané a má vynikající fyzičku. Cesta byla připravená a ne technicky těžká, takže mohl vylézt nahoru. Z toho jsou borci, kteří jsou horolezci, ale sedí v hospodě a chlastají, na Čho Oyu vylezou, ale na Everest nevylezou, protože jim k tomu bude něco chybět. Co ti hory vzaly? Zanedbávám rodinu. Co se týká „únavy materiálu“, musím říct, že dřív jsem hrával fotbal a volejbal a všechny úrazy a zdravotní problémy, který jsem kdy měl, byly z těchto sportů. Z dlouhodobého hlediska se na tobě ale pobyt ve výškách může projevit… Máš z toho strach? Asi ne. Nemám strach, že by mě to mělo poznamenat víc než jakýkoliv jiný sport. Obě kolena mám dvakrát operována, ještě přede dvěma lety jsem s tím měl problémy. 10 dní před odletem na Everest jsem odkládal berle. Hory mi naopak psychicky pomohly. Pozoruješ nějaký posun v himálajském horolezectví za tu dobu, co tam jezdíš? Přibylo lidí. Nás se to až tak netýká – my si ale vybíráme méně frekventované oblasti. Přesto, v ro-
Vrcholový hřeben Broadpeaku
15
Na vrcholu Broadpeaku
ce 1994 jsme byli jediní na Everestu, v roce 1998 tam bylo už šest expedic. V posledních letech tam musí být obrovský nárůst expediční činnosti. Takže já vlastně ještě stihl relativní klid. Na Kančendžonze jsme byli poprvé jediná expedice. Podruhé se sešly tři expedice. Na K2 bylo letos hodně lidí, asi čtyřicet, včetně asi deseti výškových nosičů, na Everest vyleze 200 lidí za jarní sezónu. Je to míň, ale ty lidi tam jsou. Největší binec, jaký jsem kdy viděl, byl ve druhém výškovém táboře na K2. To bylo neuvěřitelné. Zarážející na tom je, že před tím přelezeš těžké skalní úseky, jsi ve výšce 6.800 m a najdeš tam skladiště kyslíkových bomb s nápisem, že to mají připraveno na expedici 2004 nebo 2005. Další věc, která zaráží, je, že v této výšce, kde si vaříš na malém plynovém vařiči, najdeš patnáctilitrové hrnce a 25kilové plynové bomby. Je horolezectví a horolezectví. Těžký styl je charakteristický zejména pro asijské expedice. Mistr Park z Koreje nebo mistr Hang, to je big beat, který jede na jednoho člověka, všichni výškoví nosiči a lezci na něj pracují a připraví mu takovéhle rekreační středisko. Zároveň, na některých plošinách, odkud se neodnáší stany, byly čtyři nebo pět vrstev starých stanů a na nich se stavěly nové. Někdy je to pochopitelné. Jde o život, zasněží, utečeš dolů s tím, že se ještě vrátíš, a stan už tam necháš. Ale dělat to úmyslně? Druhá věc je, že ten stan představuje 600 dolarů a nemáme na to, abychom takovými částkami mrhali. O vztahu k horám ani nemluvě. Neříkám ale, že jsme s naším přístupem jediní. Vadí mi Messner, který teď všude vykládá, že je v Himálaji hodně lidí a není to jako dřív. Není a nebude, ale on je ten, kdo za to může nejvíc. On to zpopularizoval a vydělal na tom. Proč by tam neměl jet někdo jiný… Navíc se otevřely hranice a mohou tam další lezci z východní Evropy, kteří dříve nemohli. Proč by nejeli? Messner je první, kdo se měl chytit za nos. Nevím co on, ale kupříkladu Hillary odvedl spoustu práce pro Nepál. Kdybys měl srovnat Nepál a Pákistán z hlediska pořádání velkých expedic… Styční důstojníci v Pákistánu obvykle zůstávají s expedicí, v Káthmándú dáš 2.000 dolarů styčnému důstojníkovi a ten se za městem otočí a jede zpátky. Jednak je líný, a také je první, koho by odpravili, kdyby expedici opravdu přepadli. Na cizince si zatím netroufnou. 16
Po bezpečnostní stránce je to srovnatelné, v Nepálu je ale příjemnější atmosféra. V Pákistánu, abychom se na zpáteční cestě k domovu vůbec dostali k alkoholu, jsme museli do bordelu. Dali jsme si pár panáků, a protože jsme nejevili zájem o holky, poslali za námi dva kluky, ale i oni pochopili, že tam nejsme kvůli sexu. Jak je to s jídlem a bombami na vaření? Kolik toho taková expedice asi spotřebuje? Počítali jsme jednu a půl velké bomby na den, nakonec to bylo míň. V servisu, za který platíš agentuře, je i strava v BC. My jsme si vybrali stejného kuchaře, kterého jsme měli předloni, ale asi to byla chyba. Byl náš kámoš, znal nás, takže věděl, kde nás může okrást. Asi po týdnu jsme zjistili, že máme desetinu toho, co máme mít. Tak jsme pak hlavně byli na jídle, které jsme si dovezli z domu a původně bylo určené jenom na přilepšenou. Já jsem tam přivezl tři sudy instantních polívek a z nich jsme nakonec snědli tak dvacet porcí. Prostě se ti změní chutě a chceš jíst něco jiného než na minulé expedici. V horních partiích stěny se užívají preparáty obsahující vitamíny, minerály a vše potřebné. Tak tři dny kolem vrcholu jdeš jenom na to. Bez toho by to byl problém. Jak se díváš na sportovní lezení? Jak říkám: Skalkaři jsou jako stovka v atletice, my jsme maratonci. Málokdo dokáže běhat stejně obě trati. Jednu dobu jsem už jakoby podléhal jistému komplexu: My se hrabeme ve sněhu a lezení se odehrává jinde. Jenže pak jsme se vrátili z Kančendžongy a jeli do Itálie na skály a tam kluci lezli cestu, nějakých deset dvacet kroků v převisu a říkali, že jeden z nich, nějaký Rakušan, tam jezdí celé léto nacvičovat. Podle stejných měřítek tohle taky není horolezectví… Hlavně ale, ať si každý dělá, co chce. Já, když jsem se dozvěděl, že se Mráza stal mistrem světa, tak jsem mu hned psal cosi v tom smyslu, že „ti, co se hrabou ve sněhu, zdraví toho, co si chce urvat šlachy“. Je skvělé, že takoví kluci jsou… Za Montanu se ptal Tomáš Roubal Generálním sponzorem Radka Jaroše je stavební firma MIP. Pozn. redakce: Rozhovor není autorizován. V době uzávěrky byl Radek dlouhodobě mimo ČR.
hu, může zřejmě i naše taktika nočního přesunu na předem vytyčené pozice. Ovšem po dvou hodinách šmatlání do kopce toho máme tak akorát dost. Ráno nás překvapí krásné výhledy jak do údolí Innu, tak na druhou stranu hřebene, jehož součástí jsou právě dva kopce, kvůli kterým se sem trmácíme. Rychle ztrácíme výšku a začínají se nám ukazovat lákavé linie v severní stěně Speckkarspitze. Také cítíte špek? Výška stěny, pod níž vede pěšina, je nějakých 150 metrů. Možná se to zdá málo, ale
Karwendel
Zdravím váženou horolezeckou pospolitost. Jistě mnohé z vás někdy oslovilo lezení spár. Jasné, spoře zajištěné linie a chlapácká dřina, která (a nebojte se to přiznat) svým způsobem dělá dobře. Jak známo, v krajích českých a moravských nejvíce přičichnete tomuto stylu v legendárním Ádru. Jenže mnozí mají místní skály za Strašákov, kde navíc v komínech profukuje. Kdo mě zná, nechtěl věřit, že jsem začal na podzim právě sem jezdit. Asi mocným impulsem k tomu byla návštěva Karwendelu, o kterém jsem se shodou okolností dozvěděl před několika lety právě na „fesťáku“ v Teplicích (samozřejmě, že těch nad Metují). Tehdy představoval dovednosti své a dalších kumpánů, zvěčněné na diapozitivech, vlasáč Heinz Zak. Kolmá, úžasně hladká stěna, proťatá trhlinou, díky níž se dva maníci vzdalují od nástupu. Úžasná expozice. Od té doby jsem tuto oblast několikrát vzpomněl a zase zapomněl. Až letos v srpnu. Vyzbrojeni teoretickými znalostmi, kterak žábu či pěst do spáry zaklínit a přitom mít jistotou, že poté nelze vypadnout, scházíme se Kárky, Dudlev (Bulgaria) a já. O doplnění na čtverec se postaral Martin, původem z písků, takže netřeba se spáry bát.
Cestu, alespoň její motorizovanou část, myslím nemá cenu popisovat. Za zmínku snad stojí krabice podobná radaru, stojící u cesty před posledním a placeným úsekem. Je určitě vhodné do ní vší silou natlačit 4 eura. Dělají to tak všichni, takže nač si dokazovat jistou výjimečnost. Navíc, když to rozpočítáte, vyjdou vám necelé 2 dcl místního pivka na hlavu, ale o tom až později. Zdejší hory jsou pověstné svou neobydleností a vůbec klidem. Snad za to může i přístup řadící se k těm delším, ale to je jedině dobře. Za to, že po cestě do sedla Lafatscherjoch nepotkáme ani no17
lezete od prvního do posledního šáhnutí na skálu. Po delším běhání v údolí máme místo na stany. A výběr se opravdu podařil. Nejde se odtud nedívat do také severní stěny Lafatscheru. Skalní zrcadlo má nějakých 100 metrů navíc než soused. Naše výprava z Doubravy se jako celek jeví marně, ale nakonec jdeme Martin a já zabít odpoledne do „České plotny“. Výstup určitě ne neznámý. V roce 1979 si partička pískařů vzala do hlavy rozvířit zdejší poklidnou hladinu. Trio Ďoubal, Krupka, Novák domácím takzvaně vypálilo rybník. Jas-
Druhý den jdou Kárky s Dudem zjistit, kterak si velký Herman Buhl představoval „přímý úder“. Mimochodem, tento legendární alpinista prý dokázal shyb na jedné ruce, vise na jednom jediném prstu. To jen tak, aby se vědělo. S Martinem se pro změnu trmácíme žlabem pod Lafatscher, kde ve stěně tušíme Zakem zaseklý „Tomahawk“. Skvělá linie, možná zbytečně podpořená nýty. Ale nebojte se, na odháknutí to rozhodně není! Takových 10 expresek je dobré doplnit menším friendem. 9– boulder je v plotýnce 4. délky, jinak téměř vše kolem 8 a ve spárách. Jak jinak. Tentokrát ovšem počasí předvádí i méně oblíbené kousky. Celkem intenzivně hřmí a i oblačnost je z těch solidních – všechny odstíny šedé a černé, navíc docela nízko. Abychom si o sobě moc nemysleli, tak v poslední délce zaprší, ale jak už jsem letos zjistil, dokud se neježí vlasy, tak jde skoro o prd. Sestup je tentokrát mužikovej a docela dlouhej. Je určitě výhodné a hlavně rozumné obejít velký žlab zprava, přestože se někde nabízí i skoba se smyčkou strachovkou. Navíc žlab se jeví poněkud
ná a odvážná linie, v níž i přes název lezete mimo spáry tak půlku délky. Štandy jsou, jinak hlavní slovo bude mít trocha čoků a o něco více friendů, přičemž se nebojte vzít i ty velké – kamzičníky. Cesta se většinou dolézá variantičkou od pana Zaka. Druhá část výpravy se věnovala populárnímu zevlingu. Dud však nezahálel a podařilo se mu ošéfovat zdroj vody, takže nebudeme muset pokoušet štěstí z potoka, oblíbeného všudypřítomným hovězím dobytkem. 18
boulderově. Víme přece, že největší blbost je učit se z vlastních chyb. Borci stihli „Durchschlag“ o něco rychleji a díky tomu si déšť vychutnali ve stanu. Říká se, že třetí den se má místo lezení odpočívat. To je bezpochyby myšlenka dobrá, ale proč se trmácíme na jakýsi brdek v protějším hřebenu, to opravdu nevím. Taková hrůza to ale nebyla. Bylo pěkně a výhledům nic nechybělo. Dokonce jsme potkali smečku ovcí. Mrchy skopový byly nějak rozdováděný a zahnaly mě do bezpečí kosovky. Cestu musel pročistit až nejvyšší člen výpravy. Z toho plyne ponaučení, že nebezpečí nečíhá jen ve srázných stěnách. Na vršku je i knížka, kde se zvěčníme a honem mažeme na chatu. Přitom si slibujeme možná to jedno pivko. Takticky, jako bychom něco tušili, volíme chatu blíže k táboru. Osazení chaty je vskutku internacionální. Coby kápo se zde prezentuje typický rakouský horal. V kamizole se prochází jako kníže a div že nemá kamzičí štětku za kloboukem. Ale nebojte se ho, je to pohodář. Pivko vám ráda přinese poslední drsná punkerka v elegantní sukénce a s něčím jako šátek, úhledně zamotaným do zbytku vlasů, statečně odolávajících ostří žiletky. S pivkem druhým může překvapit Dartaňan, jenž o volném čase dělá cesty ve zdejší klettergarten. Kromě toho něco na zub ušolichá jistý Slovák, který se svou přítelkyní, starající se o ubytované, statečně odolávají tržní ekonomice EU, zašiti kdesi v Karwendelu. Jako čestným hostům z ČR, kdy naposledy se ukázali vloni a pak dlouho nic, jsme měli tu čest zapsat se do knihy výstupů. První zápis je z roku 1924! Nacházíme zde velká jména horolezeckých dějin a překvapivě zjišťujeme, že během války to tu celkem tepalo. Co taky na frontě, že jo. Tož jsme využili situace a fakt, že zdejší bergbeer je celkem pitelný a odpolední dýchánek jsme jak se patří rozjeli. Ráno nikoliv výjimečné. Dudlev uraženě míchá svoji oblíbenou rýži, jež musí při konzumaci křupat mezi zuby a nic neříká. Zbytek týmu hodnotí stav prošitosti. Ve finále docházíme k závěru, že ještě něco mlasknem. Jen ty cíle volíme podle toho jako bychom včera opravdu restovali. Jedni „Plotnu“, druzí Zakovic „Himmel und Hölle“. Vzdalujíc se od země dosahuje hodnota prošitosti kritických mezí, tudíž je třeba elegantně skočit po nýtu s expreskou šmátralkou, kterýžto trik vysoké lezecké školy se naštěstí podařil. Vedle borci testovali špatně založená jistítka a ne vždy to končilo podle přání hlavního aktéra. Po fintách s expreskou a vědomím, že nás čeká sice poslední, zato nejtěžší délka, to zvesela obracíme a mastíme dolů. Vedle však dospěli k závěru, že dnes je ten pravý den na lezení. Pár čoků schovali do spáry a zbytek nepochopitelně zahodili do
stráně pod stěnou. Takto odlehčeni se pustili do zdánlivě nekonečných trhlin a lezení si opravdu pochvalovali, neb si některé zvláště estetické úseky seskakovali a dávali znovu. Dokonce ani bouřka je nerozházela. No a to je, milí přátelé pískařské etiky, skoro vše, oč jsem se s vámi chtěl tímto podělit. Pro informace je nejlépe zajít do führera Alpy 1. od J. Nováka. Každá z cest, co jsme lezli, pěkně charakterizuje dobu svého vzniku a nebojím se všechny doporučit. Při cestě domů jsme si říkali, že oblast stojí za jednu návštěvu, ale kdo ví… Zdar a sílu! text: Vilém Pavelka foto: „Kárky“
19
Vorderer Torstein - „Erkerweg“ VII, Schrammsteine
Bravo Helmut! Schmilka. Vpředu skalní výspa s Grosse a Kleine Falknerturme
20
Kdesi a také kdysi v Saských pískovcích sleduje pár přihlížejících, jak mladý borec prostupuje skalní stěnou. Jistič, jak se později ukáže otec prvolezce, sem tam dává rady a pokyny, které synek beze zbytku plní. Mladík dolézá k prvnímu kruhu, který má na dosah ruky, ale k překvapení okolních diváků jej ignoruje. Musí totiž podle starého zvyku dostat nejprve na úroveň kruhu svá prsa. Teprve až pak se může zajistit! A tak ještě nastupuje o něco výše a s nemalým úsilím a řádně rozklepán, tlačí hrudník pěkně ke kruhu. A právě ve chvíli, kdy k němu dolétne otcovo pochvalné a náležitě pyšné „BRAVO HELMUT !“ opouští statečný Helmut prostor těžce dobytého kruhu a po pár metrech letu vzduchem a několika kotrmelcích svahem končí ve křoví. Naštěstí vážně nezraněn. Inu tradice je tradice. Tato historka se prý opravdu stala. Očitý svědek ji občas dává v hospodě k dobru pro pobavení okolí. No a právě do těchto Saských pískovců, kolébky skalního lezení, jsme se na konci léta vydali. Obšírněji představovat oblast Českosaského Švýcarska, myslím, nemusím. Nachází se severozápadně na obou stranách státní hranice s Německem, kterou protíná řeka Labe. Levý břeh Labe na německé straně již není tak zhusta lemován skalní hradbou jako u nás, zato na jeho náhorní plošině se nachází několik stolových hor, které při pohledu z pravého břehu vytvářejí nádherné panoráma, tolik typické pro Sasko. Z le-
Bussardwand - „Südwand“ VIIc, Schmilka
zeckého pohledu bych připomenul: Pfaffenstein, Papstein, Kleiner und Grosse Schirnstein. Nesmím také opomenout oblast Bielatal, která sice není stolová hora, ba naopak, skály se nacházejí v dlouhém údolí, které na jihu volně přechází do našeho oblíbeného Ostrova. Pravý břeh je jakoby kompaktnější. Systémy skalních masivů a skupin věží na sebe více méně navazují. I když najde se tu i několik samostatně stojících věží či jejich seskupení. Nejznámější oblasti pravého břehu jsou: Schmilka, Schrammstein, Afenstein a dále ležící Rathen. Všechny hlavní oblasti Saska jsou zmapovány v novém šestidílném průvodci, který je zpracován v šikovném formátu a s typickou německou pečlivostí. Dovolím si z něj vyzvednout jednu fajnovost, kdy obzvlášť pěkné výstupy jsou označeny ne jednou, ale hned dvěma hvězdičkami a pokud se do nich pustíte, nemůžete prohloupit. V celém Sasku je okolo 17.000 výstupů, na zhruba 1.100 vrcholů. Těmi vrcholy jsou míněny věže, neboť lezení na skalní masivy je v Sasku zatím zakázáno! Pokud budou masivy někdy v budoucnu pro lezení otevřeny, počet výstupů se k potěše lezecké obce rapidně zvýší.
Zmiňované průvodce se dají koupit například v horoshopu v Bad Schandau, nebo v některých stáncích se suvenýry a turistickými mapami. Myslím, že to lze vyřídit i poštou. Internetová adresa vydavatele je: www.bergverlag–roelke.de, cena jednoho dílu je 16,90 Euro. Skály jsou v Sasku až na výjimky (Rathen) z velmi pevného pískovce a většinou příjemně členěny. Lezení se tam řídí stejnými pravidly jako u nás. S magneziem to tam ale opravdu nezkoušejte. Mohlo by se vám stát, že by při jeho použití ve stěně po vás zbyl akorát ohořelý konec lana. Hraniční přechod Hřensko–Schmilka poničený povodní je už v provozu. Takže Petrovické martýrium odpadá. Pokud se rozhodnete navštívit třeba oblast Schmilka (která je nejblíže), nemusíte od celnice příliš daleko. Asi po 300 metrech je na levé straně silnice velké parkoviště, kde sice přítomnost parkovacího automatu signalizuje jistou finanční zátěž, ale není to tak tragické. Takže naložte bagáž a můžete vyrazit. Z parkoviště to střihnete okolo hospody, kde to prý ještě za časů DDR a marky za 3,50 Kčs, uměli „Kletermanni aus Tschechoslowakei“ pěkně roztočit, a šlapete ulič21
kou okolo hrázděných domků a stánku se suvenýry (a průvodci) pěkně nahoru. Než minete poslední stavení, měli byste po pravé straně zaregistrovat zdroj pitné vody. Takže případně dotankujte. Nahoře už není. Silničkou se dostanete pod hlavní masivy, ke kterých vedou pěšiny. Skalní hradba, která před vámi vystoupí, je terasovitě členěna, místy má i tři patra. Spodní část, utopená v lese, je povětšinou lezecky nevyužívána. Drtivá většina cest je ve druhém patře, pod kterým vede stezka. Když už na ni po troše námahy vystoupáte, odměnou vám bude nejen přístup k jednotlivým věžím, ale i krajinově vděčná procházka. Cestou potkáte také několik bivaků, kde se dá přenocovat. V jednom může přespat i váš autobus, pokud ho s sebou vezmete. Diskrétnost a 100% pořádek podmínkou! Mezi nejnavštěvovanější sektory Schmilky patří: Bussarwand, jejíž „Südwand“ VIIc je snad už povinnost, Heringsgrundnadel, která sice na místní poměry není nijak vysoká, ale stojí na tak pěkném místě, že zláká většinu kolemjdoucích, Turm am Verborgen Horn, kde v roce 1979 stvořil B. Arnold svůj „Heile Welt“ IXc. Dále se zastavte u Grosser und Kleine Falknertürme, které se nacházejí na skalní výspě, odkud je pěkný výhled do kraje. A když už se tak budete kochat z vrcholu nejnavštěvovanějšího Kleine Falknerturmu, kam se můžete dostat např. cestami „Schattenpfeiler“ VIII (IX), či „Panorama-
Schrammsteinkogel - „Grosse Reibung“ VIIb, Schrammsteine
Rauschenstein, vrchol
kante“ VIIb, jistě si všimnete směrem na JZ od vás stojícího Rauschensteinu. Ten je snad nejnavštěvovanější vrchol ve Schmilce. Jedná se o rozložitou na JZ až 80 metrů vysokou a velmi členitou věž. Vede na ni přes 80 cest všech obtížností. Dovolím si doporučit např. „Neuberweg“ VI, „Ostkante“ VIIb, či „Gondakante“ VIlla, která je opravdovou perlou. U této cesty stojí za zmínku, že ji v r. 1948 udělal osmnáctiletý kluk. Z těžších kalibrů vedou na Rauschenstein třeba populární „Hexentanc“ Xb, nebo „Ende einer Legende“ Xc, jejíž autoři jsou J.Hudeček a S.Šilhán. Komu se nechce hned na Rau22
schenstein, může zdolat vedle stojící Winklerturm. A pokud to udělá cestou „Westkante“ VI, neměl by být zklamán. Připomenu ještě opodál stojící Teufelsturm, na který vede také několik pěkných cest. Pokud jste si „celou“ Schmilku již prolezli, můžete se vydat po hlavní turistické cestě vedoucí směrem na západ, do další významné oblasti nesoucí název Schrammsteine. Její Vorderer Torstein se na jižní části vypíná nad Labem jako maják, který při vjezdu do Německa nemůžete přehlédnout, A nebo jestli se vám nechce chodit, seběhnete zpátky dolů do Schmilky, sednete do auta a pojedete směr BadSchandau abyste asi po 3 km odbočili ostrou zatáčkou doprava směr Ostrau. Po chvíli stoupání potkáte po pravé straně parkoviště. Z něj vede značená turistická stezka, která má jen pozvolné příjemné stoupání a dovede vás přímo ke skalám, které svou kompaktností, ale i výškou připomínají český Adršpach. (Ne, neděste se, stěnového lezení je zde dostatek). Zde se již můžete rozejít k jednotlivým lezeckým cílům. Za zmínku určitě stojí Vorderer Torstein, jehož „Bruchholckante“ Vllc, či „Ekerweg“ VII, jsou opravdové lahůdky. Kdo
má rád lezení na tření, tak toho by „Grosse Reibunk“ VIIb (Vllc) na Schrammsteinkegel mohl uspokojit. Kdyby se tento někomu zdál moc „Grosse“, tak z druhé strany věže je ještě „Kleiner reibung“ VII a nebo „Hinterer reibung“ VII. Koho jsem naopak výčtem těchto „rajbásků“ urazil, může ukázat své třecí schopnosti na opodál stojícím Falkensteinu, a to na cestě „Naturneundeweg“XIa. Zde bych si dovolil doporučit mikinu s pořádně velkou kapucí a příznivé, vzdušné, stoupavé proudy. Když už jsme u toho Falkensteinu, mimochodem jedné z největších pískovcových skal v Sasku, zkuste třeba cesty: „Südriss“ VIl, „Reginawand“ VIll, „Schonwetterwand“ VIIc či „Direkte Westkante“ VllIb. Cesty jsou to pěkné a taky pěkně dlouhé. Jinak je zde spousta dalších hezkých výstupů a měl by si zalézt opravdu každý. Na závěr dlužno připomenout, že Sasové jsou národem nejen lezců, ale hlavně turistů. Takže návštěva zdejších lokalit v pracovních dnech bude jenom vaše plus. Ale ať už v týdnu, či o víkendu, přeji vám přijemné lezení. Berg Heil! Text: Petr Waller Foto: Petr Skalka, Jan Hluchý
„Vytáhni ten rum!“ Rozčilená Helenka kope skeletou na podlaze kupé podřimujícího předsedu. „Macíno, vytáhni ten rum! A řízky!“ Třikrát naruší tato událost noční cestu populárním Laborcem. Také tolikrát je nemilosrdně přerušen předsedův spánek. Chudák Helenčin obětní beránek tím pádem nemá šanci vyspat z hlavy permoníky z Mamutova domácího ginu a jeho popradské ráno je šedivé a nevrlé. Natruc likviduje posledních pár litrů točené kofoly ve zdejším bufetu. Zbytek expedice má smůlu. Pípa jen zasyčí. Štrachají proto po kapsách pár slovenských drobných, jejichž hodnota daná situací mnohonásobně převyšuje hodnotu zánovních slovenských
Rum,
pejsek,
tunýlky
Vlastně se to stalo již oddílovou tradicí, že každý rok hned po vánočních svátcích vyrážíme do Vysokých Tater na „rozcvičku“ a snažíme se nalákat na tuto akci co nejvíce začátečníků a těch méně zkušených. Aby si taky zkusili, jak se „šlape sníh“, aby sami poznali, jak vlaje stan ve vichřici, a pochopili, že cepíny na báglu nejsou jen nádražní image drsňáků. Aby s chápavým úsměvem nekroutili hlavou nad „pivními příhodami zimních bláznů“. Prostě aby se drápkem zasekli a rozšířili naše řady. Většinou se jedná o přechod odkudsi kamsi, s příležitostným vylezením čehosi. Ale vzhledem ke kalamitnímu charakteru těch posledních Vánoc byl původní plán postupně redukován a zjednodušován až na verzi: dobýt táborisko v Bielovodské, a pak se uvidí…
tisícikorun, a snaží se přemluvit ke spolupráci kapučínový automat. Sucho v tlamě je nepříjemná věc. A čím to, že něžnější část výpravy se během cesty chovala jak spolucestující nejmenované národnosti? Na svědomí to mělo tradiční veselé rozloučení s expedicí v „Severní stěně“. I když se Helenka obdivovatelům bránila a obratně a nenápadně rozlévala sklenice s vínem po stole, nakonec podlehla. Za doprovodu tamtamů ve spáncích se výprava v jakémsi polosnu přesouvá električkou do Smokovce. Po návštěvě domu Horské služby a domluvení pobytu na táborisku si čekání na autobus krátíme hodnocením Mamutovy originální samodomo výstroje. Komický převlek z cordury má do tučňáka daleko. Nakonec se shodujeme na paviánovi. V autobuse upadají všichni do bezvědomí. Je to lepší. Smrt ve spánku prý není tak hrozná. Řidič je vtělením ďábla. Dohání 23
zpoždění způsobené poruchou. Akýsi henten oný mu vypadol a zasekol sa. Nějak nemůžu zabrat, tak si představuju návštěvu pouťové atrakce: trenažér s projekcí zmítající se krajiny a s naprosto dokonalou iluzí smyků atd. A zemřít s Helenkou dřímající na mém rameni? Co víc bych si mohl přát. Týýý bláho. Občerstvení na Lysej zas jednou funguje. Na základní objednávce se vcelku shodujeme. Staráč a Velvet tečou proudem. Jo, kdypak si tady něčeho takovýho zase cucnem? I permoníci se tváří, že snesou další dávku. V jídle se výprava dělí na skupinu langošovou a klobásovou. A protože klobása je šíleně drahá (paní účtuje asi 60 Sk za kus) snaží se nás langošáci ohromit svou prozíravostí. Jeden vydařený langoš = 20 Sk. Ovšem následuje vystřízlivění. Kečup + 10 Sk, sýr + 10 Sk atd. Ceny dohodou jsou nakonec stanoveny spíše dohadováním. Klobásy vítězí na celé čáře. Jsou obrovské. Pohodička. Silnice až k hájovně je prohrnutá. Hlásíme se takému obrovskému chalanovi a domlouváme s ním podrobnosti ohledně táboriska. Dál nás čeká brodění a šlapačka. Vede nás jakási starší zasněžená pseudostopa, kterou nám navíc „zmršil“ ňákej lyžař. Ale furt lepší než nic. Hodiny se vlečou jako my tím sněhem. Bágly těžknou. Nálada v prdeli. U odbočky na chatku ve Svišťovej stopa už naším směrem nevede. Pohled na panenský sníh má deprimující účinek. David ale vyráží vpřed a brzo nám mizí v zatáčkách a terénních vlnách z dohledu. Asi už ho to naše ploužení štve. Na opalovacím paloučku pred táboriskom ho doháníme a poprvé ztrácíme Cipise, přestože mu cestu prošlápla Eva na sněžnicích. Občas ale lze zahlédnout jeho zmítající se baťoh tvaru a velikosti kredence. „Hle, tam!“, ukazuje prst vůdce. Konečně! Třískáme se „posledních 50 m“ lesem po pás ve sněhu Dobyto, zatím sice jen basecamp, ale pro dnešek stačí. Nálada je laxní, soumrak na krku a po vaření brzo mizí všichni ve stanech. Jen Helena se ještě ňákej čas svíjí ve spacáku v záchvatech smíchu. Tuším, že příčinou jejího veselí je má osoba a následně veškerá má činnost se zimním bydlením ve stanu svázaná. Trochu to nahlodává mou samčí sebedůvěru a dráždí ješitnost. Ale opravdu jen trochu. Nic směšného totiž na své osobě neshledávám a jak si tak vzpomínám, ani Blek, ani Jáchule, nebo David či jiní spolubivakující nikdy v minulosti podobné bujarosti nepropadli. 24
„Půjdem po stopách toho pejska.“ Této památné větě a následnému hromadnému záchvatu smíchu předcházela hodina a půl brodění v lesních závějích, kde jsme opět ztratili Cipise, přestože před námi běhala Eva na sněžnicích neustále tam a zpět jak starostlivá kvočna před hejnem kuřátek. Jelikož nebyl Cipis tentokrát obtížen svou kredencí, bylo nesnadnější identifikovat jeho polohu. Ale už nás to tolik neděsilo. Von se zase někde vyhrabe.Pejsek byl předefinován na zvířátko a opravdu jsme skrz kleč vyrazili nejprve po jeho stopách. Ale protože zvířátko postrádalo tu naši touhu sápat se k vrcholům, záhy jsme „prošlápnutou“ stezku opustili a do oběda vytyčili vcelku schůdný směr na Kačací pleso. Místy byl pod prašanem pevný nosný základ, ale i ten občas zradil. Škoda jen, že všechny pasti nebyly na Mamuta. Takhle jsme si to vzhledem k pravděpodobnosti rozdělili stejným dílem. Celé odpoledne jsme ťukali na vodopádu. Holky „klovákování“ dost nadchlo, zvlášť když měly každá k dispozici hned dva pořádné zobáky. A jak šikovně se s nima oháněly. Ty svoje si ani trošku nenatloukly. Večer na táborisku byl optimistický. Hromady jídla, horké medvědí mlíko a Mamutův gin a brendy dělaly své. Ve stanech se brebentilo dlouho do noci a nepřišli jsme ani o Helenčiny záchvaty smíchu. Já fakt nevím, co na mně vidí. I když, jedna záludná, vědomě násilím potlačovaná vzpomínka na povrch vyplula. V létě ve skalách mi jakési dítě s úsměvem sdělilo, že jsem legrační strejda. Poté, co jsem počal argumentovati vůči tomuto výroku, mě jeho starší sourozenec uzemnil poznámkou, že můžu bejt rád, že nejsem strašidelnej.
„Můžem si třeba dělat na paloučku tunýlky.“ Tento výrok znamenal konec smělých plánů. Ovšem ráno jsme ještě bojovně naladěni vyrazili do našeho korýtka. Prvních pár minut na pláních dokonce svítilo slunce, ale pak se fronta s heknutím převalila přes hřeben a pěkně tou námahou odfukovala. Bylo to malé zpestření k tomu našemu vždy neočekávanému prozkoumávání děr pod klečí či mezi kameny. Je to fakt hlína. To si prostě štětičky kleče nenápadně čouhají ze sněhu sotva nad botu a najednou s křupnutím vyskočí až nad kulich. Borec skučí a heká po krk ve sněhu, z nohou vánočku. Po několika hodinách srandy na účet kamarádů a nadávání na všecko kolem (to na střídačku podle situace) stojíme na Litvorovém plese s Hrubou veží na dosah. Ale!!! Za prvé: Mamutovi praskla skeleta. To fakt nechápu. Mně ty botky sloužily věrně deset let. On v nich škobrtá tři dny. A za druhé: Počasí houstne. Velím k ústupu. Ách jo, tak dolů. Stopa už je zase zavátá. Vše je při starém. Sníh, díra, sníh, past. Začínám být nervózní. Ovečky mají rozestupy pár metrů, ale občas mi je fouknutí metelice vymaže ze zorného pole. Aby se mi tak stádečko roztoulalo a poztrácelo. Otepluje se. Sníh těžkne. Ze stěn začínají lítat desky. Jó, zejtra to tady asi bude hučet. Hodina na táborisku stačí na sbalení i na podráždění žaludků a prcháme chumelenicí, dokud je stopa ještě použitelná. Na Lysej nás dohání naše hospodské prokletí. Tentokrát došel pro změnu Staráč. Zase v tom měl prsty zkušený předseda. Nechal si natočit rovnou tři. Velvet naštěstí teče dál. Po zažehnání dehydratace svádíme souboj o autobus s přesilou polských lyžařů. Řidič kupodivu projevuje sympatie k menšinám, takže jsme šťastně uvnitř a dokoce sedíme. Po dvou hodinách úpěnlivého soustředění si v Popradě, děvčata nevyjímaje, hrajeme na psí smečku a všichni zuřivě značkujeme nejbližší popelnice, keříky či rohy domů. Večerní popradské nádraží hrozí nudou. Všude už je „po záverečnej“. Ale zděděné pudy a vypěstované schopnosti vedou naše kroky k baru bezdomovců. Tam předzásobujeme těla tekutinami do přetopeného rychlíku. Noc je klidná. Rum došel už včera a Helenka je unavená třídenním šlapáním sněhových plání a hanků. Ta naše polabská placka nás pro změnu vítá závějemi… Marcel Tlustoš
T
u knížečku jsem v práci spolu s mapou louskal skoro půl roku. Zaměstnavatel mi doufám odpustí, ale předstíráním práce a představami, kde že ty sjezdíky asi tak jsou, jsem strávil nejedno podzimní propršené dopoledne. Řeč je o sešitku „Extrémné zjazdy vo Vysokých Tatrách“ od Bohuslava Štofana. Po důkladné zimní přípravě můj parťák Márosz byl slovy jednou ve Špindlu, na sjezdovku se dobelhal asi v jednu odpoledne a následně si na kvalitním „doublu“ sedřel půlku obličeje. Sešli jsme se ve vlaku v Liptovském Mikuláši a popojeli směr Poprad. Já sem byl odpočatý z vydařených kalbiček v Žiarské dolině, Márosz zase z cesty přes celou republiku se spolucestujícím z Jamajky v kupé. Jelikož bylo už pět dní hezky, což mi na Tatry přijde skoro zázrak, dalo se očekávat ledacos. Hned druhý den naší mise, cestou na Poslednú štrbinu, taky to „ledacos“ přišlo, během hodiny napadl skoro metr sněhu, z okolních stěn to začalo povážlivě hučet, okolo nás podivně praskat a tak nám nezbylo než děkovat kamarádům za „pípáky“ a uhánět zpátky do chaty. Dalšího dne ráno už bylo jasné, že se moje podzimní snění změnilo v chiméru a že se na extrémné zjazdy budeme dívat jenom z okna chaty. Čerstvý sníh se změnil v tvárnou hmotu a, i když jsme ryzí amatéři, bylo jasné, že ducha lavinové čtyřky–pětky nemá cenu moc pokoušet. Naše pozornost se proto začala upírat na místa, kde sněhu bylo míň. Před očima jsme měli severní stěnu Malého Kežmaráku, kde nebylo skoro nic, takže zbývalo už jen zbavit se předsudků a zkusit to. Vyšli jsme tedy na odpolední prohlídku, omrkli Nemecký rebrík, mrkli na sebe a bylo jasné, že se pokusíme o sjezd. Cestu tvoří jedna velká lávka napříč celou stěnou od Ušaté veže doleva dolů, zčásti je zakrytá skalkami, zbytek tvoří morálové balkóny, kde se to s vámi nesmí za žádnou cenu utrhnout, leda že byste měli padák a kurs basejumpingu. Ráno nastal den „D“ a i přes zamračené nebe jsme vyrazili na zteč. Brodili jsme se místy až po pás sněhem a cestou přemýšleli, jak se odjistit pro případ, až pojedeme s lavinou dolů. Se zvyšující se vrstvou čerstvého utemovaného sněhu (už chápu, proč pro něj mají eskymáci asi dvacet výrazů) nakonec zvítězil
Nemecký rebrík 2003 návrh, že pojedeme navázaní, protože pípáky by v konfrontaci s několikasetmetrovým letem do údolí asi neobstály. Z povinnosti jsme zlezli Ušatou vežu a pak začal zlatý hřeb dne – vytoužená jízda dolů. Hned při prvním oblouku jsem upravil skluznici o kamenité pole, (stejně jsem jí chtěl dát letos vybrousit) a pokračoval dál. Cesta začíná celkem prudkým žlábkem na první balkón, který se traverzuje, pak další žlábek, další balkón, další žlábek, další balkón a tak pořád dokola. Sklon je hodně proměnlivý, jsou však i daleko prudší věci, jenom být míň toho sněhu. Jelikož jsme měli čtyřicítku lano, každý z nás jel tak osmdesát metrů v kuse, pak nějak zajistil, zařval a sledoval spolujezdce jak valí dolů s ušima napjatýma až uslyší ten „zvuk“, kdy to za „riderem“ jen tak lupne a celé se to rozjede. S přibývajícími oblouky na kontě jsme poznali, že horní vrstva je celkem stabilní a začali si pořádně užívat. Je to neobyčejně morálový, vzdušný, na poměry dlouhý a členitý sjezd, kdy se člověku při pohledu do údolí nejednou zatočí hlava. Užijete si jak úzké žlábky v horní části, tak široké pláně balkónů, kde se to dá fičet mimořádně rychle, prostě paráda. Jízda uteče celkem rychle, jako ostatně vždycky, ale rozhodně se nejedná o nějakou pětiminutovou záležitost. Nemecký rebrík se prostě vymyká klasickému ježdění a pokud chcete zažít skialpové nebo boardové dobrodružství, vydejte se do Tater! Při dobrém sněhu není potřeba žádné lano, stačí mít dobré hrany a chladnou hlavu. Dlouho jsme s Mároszem lovili v paměti nějaký podobný sjezdík, ale ani po celodenní šichtě v Lomnici v hospodě Lavina jsme na nic nepřišli. Jenom na brutal zvaný Medenné lávky, ty ale na kontě zatím nemáme. Já jsem pak z toho „přemejšlení“ pomalu nepřišel ani k vlaku, ale to už je zase jiný příběh. Pospecz
Popis podle průvodce: Cesta: Nemecký rebrík Klasifikace: středně těžká IV+, velmi exponované
25
JZ pilíř Annapurny IV
Podzimní sezóna v N e p á l s k é m Letošní podzimní sezóna nebyla na expedice příliš bohatá co do počtu, ale co do kvality cílů se o ní jako o chudé příliš mluvit nedá. Obě expedice, které letos na podzim odjely do Nepálu, měly za cíl prvovýstup. Skialpinistická expedice Mountainski pod vedením Robina Bauma se pokoušela o dosud nevylezený Peak 38 o výšce 7.591 m v oblasti Solo Khumbu prvovýstupem přes jižní stěnu. Druhá expedice pod patronátem ČHS, vedená Radkem Lienerthem, měla za cíl prvovýstup JZ stěnou Annapurny IV. Kopce vysokého 7.525 m, který má pro naši horolezec26
H i m á l a j i
kou historii význam především jako prvním vrchol v Himálaji, kterého čeští horolezci dosáhli. Cíl expedice Mountainski byl na expediční list zařazený teprve nedávno, a podle fotek to vypadalo snad i na možnost sjetí z vrcholu na lyžích. Po počátečních problémech s počasím, (trochu dost jim občas foukalo) se zadařilo postavit C1, prostoupit úvodní lezeckou partií stěny a po vybudování C2 se zdála cesta k vrcholu otevřená. Bohužel cca v 6.000 m hora řekla stop. Napříč celou stěnou se táhly obrovské, až několik metrů ši-
roké trhliny, které nebylo možné překonat bez použití těžké expediční techniky, jako jsou žebříky a další fixní lana. Rozhodně měli kluci i dámy více štěstí než Korejci, kteří se pokoušeli o výstup na Lhoce Shar hned vedle. Dva členy jejich expedice ve vrcholových partiích strhla lavina a nehodu nepřežili. Expedice Annapurna IV byla již druhým pokusem o prvovýstup JZ stěnou. Stěnou, která v nejvyšším místě dosahuje výšky téměř 3.000 m, stěnou, která horolezce provokuje v jedinečném panoramatu Annapuren od Pokhary. První pokus v roce 1998 skončil na
problémech s nosiči už při přístupu do údolí a především velmi špatném počasí. Letos se paradoxně dá říct, že jsme nevylezli, protože bylo moc hezky. Expedice zvolila pro dopravu do BC vrtulník a tak už 23. 9. byl ve výšce 4.500 m postaven BC. Počáteční katastrofální počasí velmi připomínalo rok 1998, ale od 1. 10.
BC a Machapuchare
A zase zůstala nevylezena
byl absolutní „plech“ a prvotřídní počasí, pouze bylo dost teplo, což se projevilo později. Cílem Honzy Doudlebského a Radka Lienertha byl centrální pilíř stěny. Pokus o prvovýstup v alpském stylu však vzdali po cca 600 m lezení pro zcela rozbitou skálu, jestli vůbec lze užít tak pěkný výraz pro kvalitu oné skály. Levá rampa stěny, cíl druhé části expedice, se ukázala jako neprůchozí, a tak
po spojení obou skupin expedice se aktivita přesunula do pravé části stěny. Velmi rychle se podařilo vybudovat C1 (5.100 m) a následně i C2 (5.700 m). Trasa měla jedinou nevýhodu, celá vedla pod seraky, které lemují horní okraj stěny. Nad C2 se nacházel smíšený, ale převážně ledový kuloár, který vedl až do vrcholových partií. Ve dvou dnech se Honzovi Doudlebskému, Radkovi Lienerthovi, Petrovi Hnojnovi a Markovi Blážovi zadařilo tento kuloár vylézt a vyfixovat až 150 m pod vrchol stěny (6.450 m). Vše tak bylo připraveno na závěrečný dolez a pokus o výstup na vrchol. Druhý den ráno však bylo všechno trochu jinak. V důsledku teplého počasí stále padaly menší serakové laviny a 12. 10. ráno, těsně před odchodem z C2 do BC spadla jed-
na, o níž se dá říct, že pořádná. Okrajově zasáhla výstupovou trasu a C2, naplno pak změnila charakter výstupu z C1 do C2. Objektivní nebezpečí v důsledku teplého počasí stále narůstalo a tak jsme vzali tuto lavinu jako důrazné varování. Po krátké diskusi jsme se rozhodli pokus o výstup ukončit. Dosažená výška 6.450 m, klasifikace lezení M6+/4+/750 . Členové obou expedic však i přes letošní neúspěch na Himálaj nezanevřeli a v Káthmándú u Toma a Jeryho hned kuli další pikle. Peak 38 se asi dalšího pokusu nedočká, Annapurna IV je však pro některé ješitné jedince stále hozenou rukavicí, obzvláště, když se nezadařilo již podruhé. Víc o obou expedicích najdete v příštím čísle. Zoban
27
Pavel Kryze Tento rozhovor bude trošku netradiční. Za Montanu se totiž ptal Kuba Novák (Kovošrot Třinec, Mlékárny Kunín) a tak dostal rozhovor s Pavlem svéráznou formu. Rozhodně to ale není na škodu.
Vsadil bych se, že tento „člověk“ bere určitě steroidy, nebo nějaké jiné nedovolené přípravky. Nevím přesně co, ale určitě něco bere. Není totiž v lidské přirozenosti snášet tak hektický způsob života, jaký vede Pavel Kryze. Jen tak „mýrnix týrnix“ si přijede přímo z nějakého pracovního jednání kdesi z Německa, nakope vás do auta, a ještě v pracovním oděvu (bílá košile, kravata) si to s vámi uhání někam do Alp. Nástup pod stěnu, vylézt, sestoupit a hurá znovu do práce. Po cestě vás vyhodí přímo před váš dům, a pak ještě tři dny dumáte nad tím, jestli se vám ten víkend v horách jen zdál, nebo se opravdu stal. Ostatně, proč se na ten doping nezeptat přímo jeho, že? Takže Pavle, myslíš si, že může člověk vylézt sedmičku bez steroidů? Je to vůbec možné? A čemu dáváš přednost? Supranabolu nebo strombě? Na cesty obtížnosti 5/5+ a výš se připravuji nadměrnou konzumací čehokoliv. Upřednostňuji ale krásně krvavé stejky, které občas proložím něčím sladkým. Sedmu bez steroidů? To chce už vážně nadměrnou vůli snoubící se s geniálním talentem. Letos jsi toho hodně stihl, i když počátek sezóny se nevyvíjel zrovna v růžových barvách. Co se ti to vlastně přihodilo? Je pravda, že člověk občas propadne pochybnostem a pod tíhou událostí si myslí: je to v pytli, už nikdy nepolezu, bude konec světa. Východisko je jen jedno nevzdávat se! Mi28
nulý podzim, po úrazu na stěně v Kuřimi, kde jsem si při nárazu na chyt zlomil žebro (he? Pozn. tazatele), jsem dlouho nemohl lézt a tak jsem se vydal s Vevinou na „pohotrek“ do Tater. Pro dokreslení rodinné atmosféry jsme si s sebou vzali malé štěně. Knírače přezdívaného „Nukleární hovado“. Zatímco my, dvounožci, jsme se lázeňským tempem loudali po hřebeni, čtvernožec si délku trasy neustále znásoboval zmateným pobíháním dokola. Takže za nějakou dobu byl úplně na šrot. Palivo jeho reaktoru mu vyhořelo. Co teď? Dokončit túru s mrtvým psem? Nebo to střihnout co nejkratší cestou k civilizaci a psa tak zachránit? Jo! Dáme to „superdirekt“ přímo dolů. Pes přežil, ale za cenu mých stržených vazů v rameni (detaily strhujícího příběhu si můžete vyžádat na adrese:
[email protected]). A na co ses to vlastně ptal? Mohl bys to zopakovat? Ne, půjdeme dál. Radši jim řekni, proč máš tak divný přízvuk, co? To mě připadne zá-
bavnější. A nezapomeň to o tom renaultu. To je fakt dobré... Za můj přízvuk může Brežněv a ta jeho invaze v osmašedesátém. Rodiče předtím byli státem vysláni na misi na Kubu, aby tam Castrovi nainstalovali informatickou počítačovou síť (Pavel je z vědecké rodiny – pozn. tazatele). No a pak přišla ta invaze. Našim se zpátky moc nechtělo, a tak se rozhodli, že odjedou někam do Evropy, vyčkávat na zklidnění situace. Ale Evropa, to je široký pojem, že? Nakonec o budoucím zabarvení mého přízvuku rozhodlo to, že naši tenkrát měli renaulta. Prostě je napadlo: Francie! Tam se budou náhradní díly na tu kraksnu shánět nejlíp! No a tam jsem se pak narodil a naši tam bydlí dodnes. Věříš v boha a věříš v RP? Otázky kolem boha, ty jsou dobré tak maximálně ke zkrácení si dlouhé chvíle v bivaku, či při daleké cestě autem. Jiný význam v tom nevidím. No a k tomu RP. Nerad se uzavírám do jedné cesty. Baví mě víc poznávat, objevovat nová a nová místa. Proto, když cestu nedám hned OS, nechám to být na AF a radši se pustím do něčeho dalšího, než abych v tom visel. RP stylu se ale neuzavírám za každou cenu. Díky stylu „OS nebo AF“ poznávám za krátkou dobu více cest, takže pak vím, která lajna mně stojí opravdu za to, abych do ní šel znovu a pokoušel se o RP, pravda, někdy to naštve když spadneš v jediném kroku a potom hned to přelezeš, ale právě v tom spočívá ta „hra“ o OS. RP si ale radši nechám až na důchod. Teď v produktivním věku budu radši objevovat – je totiž ještě mnoho míst, kde jsem nebyl, a cest, které jsem nelezl. Prozraď nám, obyčejným smrtelníkům, ten tajný recept na ten tvůj brutální morál. Na to taky bereš nějaké „steráče“? Asi mně nebudeš věřit, ale začínal jsem na bouldrech ve Fontainebleau. Byl jsem tam všehovšudy asi dvakrát. Jinak Paříž a okolí nabízí
hlavně překližky. Po nějaké době, kdy jsme se s kámoši dostali do opravdových skal, vyhledávali jsme jen cesty s nýty po metru. Frend znamená smrt. To byla naše filozofie. Cesty ve verdonském průvodci označené ikonkou s čoky a frendy v nás vzbuzovaly znechucení a rozčilovalo nás, že to ještě nikdo nevynýtoval. S tvrdým morálovým lezením jsem se setkal, až když jsem se odstěhoval do Čech, v roce 1997. Dostal jsem tehdy žlutý frend a všichni mě přesvědčovali, že se s tím opravdu leze. Prý je to tutáč! Tak jsem to otestoval, a pořádně si do toho frndíka odskočil. Nevydržel, a já jsem si zlomil nohu. Ale když spadnete z koně, musíte na něj co nejdřív nasednout, jinak se ho budete bát. Dal jsem si tedy 400gramový steak, dokoupil si celou sadu, a dodnes pokračuju v testech. Taky mě hodně motivoval The Nose na El capu. Věděl jsem, že bez zakládání vlastního jištění to tam nepůjde. Tak jsem si to všudemožně nacvičoval a sen o El Capu se mi později mohl splnit. A kdy ti bylo v horách nejvíc úzko? Teď se vytas! Nejvíc úzko v horách? To bylo v cestě „Kača“ (5 UIAA) v Paklenici. Tam byl takový úzký komín, a to bylo asi nejužší místo, které jsem zažil. Néé! Myslím úzko na duši! Rozumíš? Jako kdy jsi byl nejvíc K.O.? Chápeš? Aha. Tak to bylo shodou okolností zrovna s tebou. Tenkrát na Marmoládě, vzpomínáš? Zasekli jsme se na hřebeni, zatměli jsme a do toho ještě ta bouřka. Tys trčel někde 50 metrů nade mnou, takže jsme si ten humus vyžírali každý pěkně sám, bez možnosti vzájemného povzbuzování. Jako správní frajírci jsme byli totálně nalehko. Seděl jsem v té brutální kose schoulený a meditoval o tom, jak asi umřu. Najdou mě zmrzlého, anebo spáleného na škvarek? No a na tomto dolomitském hromosvodu, kde si zrovna dávalo sraz všechno, co pořádně svítilo, jiskřilo a hřmělo, mě začalo mrzet, že nemám u sebe mobil. Chtělo se mně někomu zavolat a rozloučit se. Jenže mobil v batohu jsme tenkrát považovali za nesportovní jednání. No blbci, že? Taky mě napadlo to klasické: Jestli to přežiju, už nikdy nepolezu v horách. Hm. To byl tenkrát fakt kriminál. Ale jsem rád, že náš společný zážitek vede ve tvém „topten“ žebříčku silných dojmů. To povzbudí. Poslouchej, proč jsi vůbec začal lézt? Proč třeba nelítáš balónem nebo nestřílíš ze vzduchovky? Člověče, já jsem zavadil snad o všechny sporty. Baví mě zkoušet nové a nové. Dělal jsem gymnastiku, karate, na lyžích to zkouším dodnes. Hodně se mně líbila cyklistika. Dokonce i když jsem už lezl na těch překližkách, byla pro mě cyklistika stále sportem číslo jedna. Ale když jsem poznal lezení v horách, všechno se otočilo. To horolezení má hodně rozmanité chutě. Pořád v něm můžeš objevovat nepoznané. Nepřestává mě nikdy překvapovat. No a já rád objevuju. Hory mi k tomu poskytují úžasný prostor.
Co bys nám ze svých letošních výstupů obzvlášť doporučil? Co ti připadalo takové nejdelikátnější? Do čeho se máme rozhodně zapráskat? Asi Američany na Petit Dru. Trochu mně to připomínalo Yosemity. Musím ale podotknout, že jsme to lezli v době, kdy Horská služba v Chamonix všechny stěny uzavřela. Nevěděli jsme o tom a tak jsme měli celé Les Drus jenom pro sebe. Za normálního stavu v té cestě bude asi větší provoz. Do čeho se v nejbližší době chystáš? Do Yosů na El Capa. Chceme s Ríšou oprubovat The Shield. Dále se připravuju na čtverečkovaný světle modrý boulder u tebe na stěnce. To je fakt výzva! Hm. Tak jo. Pozdravuj Amíky, a ať ty frendy festovně drží.
Přehled Pavlových výstupů za rok 2003: Tatry: Pšeničník – zimní – letní RP 7– Vivat Gorbi 7+ OS Pochylého platně („Kežmarák“ – napřimovací variant) 8– OS Total free jazz 8+ OS Žlté previsy 8 AF Chlapcom z Everestu 8 AF Pavúci idú do neba 8OS Sunset Boulevard 9– AF Šokuj opicu 8+/9– OS Arnoldova 7– OS Pochylého platně (Jastrabia Veža) 8+ AF Pilíř Veveriček 8+ AF (Cima Ovest) Otzi trift Yeti 8+ OS (Cima Pikola) Das Phantom der Zinne 9 OS (A0– jedna délka za 9+) (Cima Grande) Ryba 9–/9 AF (Marmoláda) Another Day in Paradise 7– OS (Pitz Badile) Velké stěny: Matterhorn Matterhorn
– normálka – severní stěna, cesta bratří Schmittů Eiger – severní stěna normálkou Grandes Jorasses – severní stěna, Walkerův pilíř Mt. Blanc du Tacul – Gervasutiho cesta 6a OS A1 Petit Dru – Americká diretisima 8– OS Pozn. redakce: Krátce po uzávěrce zhodnotil Pavel výpravu do Ameriky tímto krátkým e-mailem: „Chtěli jste vědět, co jsme vylezli v Yosech, takže: Shield, Salathe na El Capitanu a Regular na Half Domu, jinak jsme se flákali v Údolí. Taky dobré.“ 29
30
31
32
Psotkáč byl (opět) velký Už dobrých deset minut se přesvědčuju neblít a to ještě Polský hrebeň není ani vidět. Boty mám durch mokré. Každých deset metrů se buď propadnu dvacet čísel do sněhu nebo uklouznu a zapínám přední náhon. Snaha trochu přidat se mění v další prokluz. Ten konec je hrozný, konečně na hřebenu. Slina z huby se protáhla z obvyklých pěti na dvacet centimetrů a teď se s lehkým zhoupnutím přilepila na triko. Při pohledu na sever je jasné, že z nejhoršího jsme uvnitř. Po fixech se spouštíme o 100 m níž. A zase nahoru, mám žízeň, hlad, je mi zima a nemůžu popadnout dech. Desetina vědomí se snaží vstřebat plechové nebe s namrzlým horizontem a kontrasty barev podzimu, ale moc se mu to nedaří. Více či méně řízeným pádem a válením se ve sněhu z Prielomu… Sníh se mění v břečku a svět se smršťuje do neustálého ubezpečování se, že už to není daleko a času je přece dost. Heslo dne „čím hůř, tím líp“ se stává aktuální (teda spíš ta první část, té druhé moc nerozumím). Proč se tu pořád jezdíme trápit, zase se z toho budu zotavovat týden, je nám to třeba? Jo! Z duševního striptýzu mě vytrhává intenzivní pocit chladu od noh uprostřed kaluže velikosti malého rybníka. Suché věci z Hrebienku mi vydržely přesně pět minut a nohy se definitivně změnily v chůdy, začínám nemít z čeho brát. Vědomí jsem nabyl až s prvním hltem bažanta. A pak bylo všechno… filmy, pivko, kytarka i tanečky. Byl čas si sednout, vyzvědět
kde kdo byl, co se nepodařilo, co se chystá a o čem sní. Neskutečný babylon setkání generací tatranských klasiků, skialpinistů a horolezců. Každý s jinou motivací, ale všichni se snahou přesvědčit tělo k dalšímu kroku, dalšímu schodu. Psotkáč! „XIX. ročník Memoriálu Ing. Josefa Psotku věnovaný památce slovenských horolezců – obětí Mount Everestu“ Sliezsky dom 10.–12. října 2003 Helbig P.S.: Výsledky po mně nechtějte … fakt to o tom není.
33
Cesta nahoru (Zimní trénink) Začínám sérii článků o tom, jak se zlepšit ve sportovním lezení. Jejich obsah je určen široké výkonnostní veřejnosti. Tedy ne úplným laikům, ale ani špičkovým lezcům, pro které nebude látka dostatečně propracována. Každý z nich už totiž má své ověřené postupy, do kterých stejně nerad zasahuje. Špičkoví lezci již všechno obecné, základní, v podstatě znají a dál je nutné, aby si každý vytvořil svou vlastní přirozenou cestu. Neexistuje žádný univerzálně platný tréninkový vzorec, podle kterého by se každý zákonitě zlepšil. Každý začínáme na naprosto jiné startovní čáře a „výstřel“ probíhá za naprosto odlišných podmínek. Ovšem jsou obecně platné zásady a obecně fungující chyby i klady, o kterých zde má být řeč.
Úvodem Toto slovo v knihách nesnáším, ale stejně ani sám se mu nevyhnu, takže hlavně, aby byl krátký. Úvodem tedy zopakuji základní osu struktur z tréninkového plánu od začátečnictví k pokročilosti.
1. Technika Lezecká technika se dociluje soustavným lezením jak na umělé stěně, tak na skalách a její podstatou je naučení a zapamatování si pohybových algoritmů, které vedou k optimální rovnováze těla. Začínající lezec by se měl rok dva nebo tři věnovat pouze lezení bez nějakých specializovaných
pravidel, aby vstřebal maximální možnou šíři různých pohybů. Měl by lézt co nejvíce na skalách kvantum cest odpovídajících především jeho úrovni on sight. Na umělé stěně pak především s cílem udržet se co nejdéle nad zemí bez ohledu na obtížnost. A stále pracovat s nohama, soustředit se na ně, na to, jak stojí na stupech atd. Ne za každou cenu se rukama udržet na chytech, ale za každou cenu ustát nohama na stupech! Jaký význam má znát a provádět přesné postupy anaerobního anebo aerobního tréninku a teorii tvoření kyseliny mléčné ve svalech, když dvě tři zbytečná vypadnutí nohou během lezení odčerpají převažující část pracně natrénované sí34
ly? Takto se nedají vyhrávat závody, ani vylézt skutečně těžké cesty, o bouldrech nemluvě. Tedy na práci nohou by se měl lezec zaměřovat první léta tréninku zejména. A také později na ni neustále dbát a rozvíjet ji. Tato skutečnost je trestuhodně opomíjena. Většinou se vedou debaty o tom, jak nejrychleji získat sílu, zatímco právě nohy rozhodují o tom, jak dlouho se ruce udrží na chytech. Je tedy důležité si na stěně při lezení vybírat ty nejmenší stupy a snažit se je ustát. Snažit se o statické kroky, odpočívání během lezení, protože tohle vše nás nutí hledat optimální nesilovou polohu těla. Učit se, že lze používat paty i zaháknuté špičky a přemýšlet o tom. Pod techniku bych alespoň dnes zahrnul něco, co si někdy v budoucím čísle zaslouží samostatný článek. A to je trénink mysli,, tedy mentální trénink. To znamená, že lezení se musíte naučit studovat jako matematiku, anebo anglický jazyk, a rozumět mu, tak, jako se rozumí těmto oborům. V cestě na skále anebo na stěně musíte číst jako v knize. Kdo si potřebuje větu v duchu několikrát zopakovat, než porozumí obsahu, spadne. Na základě pochopení principu lezení je možné analyzovat trénink, připravit se na závody, vylézt RP své maximum atd., jinak stěží. Z uvedeného je zřejmé, že nestačí nabiflovat slovíčka, zvládnout jakž takž techniku, nadřít sílu a vytrvalost, protože mysl rozhoduje o tom, jestli z nich dokážeme sestavit smysluplnou větu. K tomu mysl soustředěná má vždycky větší sílu než mysl rozevlátá, ve které nemáme pořádek. Je tedy nutné si uvědomit, co pro nás lezení znamená, co v něm chceme dosáhnout a kolik jsme mu ochotni obětovat. Nestálé a náladové trénování přinese jen nestálé a chabé výsledky. Proto je dobré učit se k tréninku přistupovat soustředěně, lézt s veškerou pozorností a zbytečně se nerozptylovat, neboť rozptýlení mysli znamená také rozptýlení energie.
2. Vytrvalost Pokud jsme již pár měsíců soustavně trénovali, dostavuje se zároveň něco jako schopnost lézt více cest za den, pocit „nenatékání“ apod., tedy vytrvalost. Tu je potřeba dále rozvíjet navzdory očekávaným tlakům „zkušenějších“ borců ve smyslu: „Trénuj, posiluj, ať jsi silnější a vylezeš něco těžšího RP.“ V tomto momentě může nadměrná a nesprávně řízená ctižádost napáchat nejzávažnější a těžko odstranitelné škody. Právě v za-
čátcích se upevňují správné návyky, ale též zásadní chyby. To, co se přeskakuje a podceňuje nejvíce, je zase to první, a to technika, správné uvažování, a potom vytrvalost. Síla je opravdu nejviditelnějším a nejsnáze dosažitelným výsledkem tréninku, a proto se tak často a snadno přeceňuje! Ale je také tím posledním, stojí až na konci, ne na začátku, jak se obecně lezci velmi mylně domnívají. Opakuji, že na začátku stojí technika a správný postoj mysli. Špatným postupem, který je viditelný na lezcích (a to i velmi dobrých) všude kolem, lze snadno dosáhnout obtížnosti 8a, a potom se nadlouho, neřku-li navždy, zastavit. Neboť je velmi těžké se z takové úrovně vracet níž a dopilovávat zanedbané pohybové algoritmy a tréninkové postupy, se kterými se nyní už rádoby špičkový lezec nesetkal ani pohledem z rychlíku. Vytrvalost se obecně cvičí lezením delších cest nad třicet kroků s minimálním odpočinkem mezi nástupy. Prioritou je neopakovat stejné cesty, což je zase možné lépe na skalách než v hale. Lezení bouldrů dvacet a více kroků přibližně stejně těžkých. Visení na větších lištách „do bandasek“ s krátkým odpočinkem mezi opakováními a delším mezi sériemi. Bratři Solanští byli známí tím, že dokázali lézt v Havířově deset až dvacet minut v kuse křížem krážem po stěně. Když to dokážete třikrát za trénink, můžete jít domů (a nenajíte se…) Mráza praktikoval svoje desetiminutovky. Deset minut vkuse lezl a deset odpočíval. Šestkrát za trénink. Drastické. Jakmile pocítíte zvýšení vytrvalosti, poznáte, že se vám nepatrně zlepšila také síla a můžete se dále věnovat jí. Tehdy teprve dokážete nárůst síly patřičně využít. Pamatujte si, že cvičením vytrvalosti také roste síla a zvyšováním síly roste i vytrvalost, ale musíte mít dobrý základ a ten leží v technice, abyste ji využili ke skutečnému zlepšení. Při tréninku vytrvalosti svaly regenerují lépe než během tréninku síly, proto je možné trénovat dva i tři dny po sobě a potom jen jeden den odpočívat. Ovšem jen pokud lezeme na jednu a jen krátkou fázi. Po týdenním tréninku by měly vždy následovat dva dny přestávky. Při cvičení síly je potřeba dávat druhý den rest anebo naprosto jiný trénink a do dalšího cvičení síly jít úplně čerství, což u vytrvalosti krátkodobě (třeba dva týdny) není podmínkou. Lépe je však i vy-
trvalost cvičit ve dvou fázích za den než v jedné. Například my s Michalem jsme se na půl až hodinu ráno jezdili rozlézt na bouldrovku, a teprve potom na skály. Mělo to úžasný efekt. Dělám to tak i před hlavními tréninky na stěně v Havířově anebo v Považské Bystrici.
3. Síla Síla prstů. Síla prstů je nejdůležitějším projevem síly! Je potřeba pochopit a pokud možno aplikovat, že devadesát procent síly lezce mají na svědomí silné prsty a předloktí! Prsty sílí boulderingem, visením na lištách, cvičením na campusu i vytrvalostním lezením po středních a menších chytech. Předloktí zejména vytrvalostním tréninkem. Síla paží.. Ruce sílí lezením vždy. Nejefektivnější je opět bouldering, campus board a posilování, které však je nutné dobře znát a správně provádět, protože většinou se tak neděje, a neúměrně díky tomu rostou méně potřebné svalové partie, které pochopitelně zvyšují váhu lezce a jenom snižují aktuální výkonnost. Též je třeba na tomto místě zdůraznit, že maximální počet shybů anebo shyb na jedné ruce není v žádném případě pouze výrazem síly, ale zvláště techniky určitého cviku, a proto sám o sobě ke zlepšení výkonnosti nevede. To znamená samozřejmě shybovat, ale samotné shybování nepřeceňovat! Proto bych raději doporučil lezení v převisech, vytváření cest „ruka noha“, lezení po spoďácích, přešahy po velkých chytech bez nohou (tedy campus), přiměřené shybování, statické fixy na hrazdě nebo desce a běžná gymnastická cvičení jako jsou kliky, leh–sedy, přednosy, váhy a zejména stojky na rukou, které výborně posilují ramena i paže a zpevňují celé tělo. Směšné je, když lidé visí za ruce ve stropě a nemají sílu nakopnout nohy zpátky. Běžný to zjev bohužel i na závodech! Jsme proto svědky toho, jak se rychle v lezení prosazují lidé, kteří přišli z jiných sportů. Neboť v nich každý musí projít všeobecnou tělesnou přípravou, než je trenérem připuštěn k soutěži. Proto je potřeba se k této všeobecné přípravě neustále vracet a pokračovat v ní. Tj. běhat, plavat, cvičit, provozovat doplňkové sporty. Většina lidí dnes vidí za úspěchy Tomáše Mrázka jenom tvrdou fyzickou přípravu, ale to je omyl. Málokdo si uvědomuje, že Tomáš poctivě prošel všemi stupni lezeckého vývoje, ačkoli kosmickou rychlostí přiměřenou svému nadání. Přelezl kvantum sedmiček, kvantum osmiček, spoustu devítek, deset minusek atd. Tj. dostatečně dlouho pracoval na technice a vstřebávání pohybových návyků. Opomíjí se, kolik procestoval kvůli tomu, aby pobýval v různých skalních oblastech a dlouho tomuto způsobu přípravy dával přednost před umělými stěnami i závoděním. Takže technicky byl na takové úrovni, že když začal cíleně trénovat na umělé stěně, šel raketovou rychlostí nahoru. Doma brzy vyhrál, co se dalo a na svém prvním „Svěťáku“ skončil devátý. Na skalách vylezl jedno dvě deset plus, a pak hned 8c a pokračoval dál. Z toho vyplývá, že základ musíte mít, ten se nedá ošidit či přeskočit, jak si mnozí mladí lezci ke své vlastní škodě představují. V praxi to znamená nehrnout se hned do nacvičování těžkých cest, ale odlézt si nejprve množství cest ve stupni, na který v pohodě mám.
Rozvržení zimního tréninku Po skončení sezóny by si měl každý dopřát minimálně dva týdny odpočinku, nejlépe měsíc. Pak si zimní období rozdělit do zhruba tří či čtyř měsíčních period, mezi kterými je opět dobré mít týdenní přestávku. Dvoudenní rest by měl pak zakončit každý týdenní trénink. V prvním měsíci je dobré podstoupit objemový trénink pro zvýšení kondice, v dalším cvičit sílu a ve třetím období vytrvalost. Čtvrtým obdobím je zpravidla vyladění, kterého se dosahuje výjezdy na skály a tzv. lezením „na kvalitu“. Objemový trénink. Lezeme na kvantitu. Je potřeba nalézt „metry“ bez ohledu na obtížnost. Na bouldrovce lezeme delší bouldry po větších chytech a hodně bouldrů za trénink. Na stěně se opět snažíme nalézt co nejvíce cest a lezeme všechno – i šestky. Optimální počet tréninků je tři až čtyřikrát za týden. Snažíme se alespoň dvakrát týdně cvičit dvoufázově. Tj. při jedné fázi třeba jen půlhodinu anebo hodinu posilovat a při druhé dvě hodiny lézt. Lépe to zřejmě bude každému vycházet obráceně. Tedy odpoledne či v podvečer lézt a večer doma cvičit shyby a další cviky, jak uvádím výše. Rozcvička. Nezapomínat, že před každým tréninkem je nutné se důkladně rozehřát a rozcvičit svaly, klouby, šlachy i prsty. Prsty se musí jemně promasírovat, protočit, vytahat, propnout. Šlachy s citem protáhnout, propnout. Tělo je potřeba mít uvolněné a zahřáté. Tento fakt nelze podceňovat, je důležitý jako samotný trénink, neboť právě odbytá rozcvička je častou příčinou zranění! Posilování. V tomto období se také posiluje. Kdo chce, může jeden, nejvýše dva dny v týdnu věnovat posilování, tedy chodit do posilovny. Ale nesmí se zapomínat na samotné lezení, které musí vždy zaujímat hlavní čas. Objemový trénink můžete absolvovat na své jediné oblíbené stěně, ale v dalším období je potřeba stěny střídat. Protože v opačném případě získáte návyk určité dynamiky i techniky na konkrétním charakteru převisů i cest, což po takovém měsíci opakování obdobných kroků vyvolá pocit výrazného zlepšení, které se na závodech ukáže jako pouhá iluze. Proto je na bouldrovce dobré opakovat cizí bouldry a vzájemně si je vymýšlet. Zásada je, lézt právě to, co nám nejde! Na hrazdě není potřeba dělat velký počet shybů, ale prostě shybovat. Dělat třeba pět sérií po pěti až deseti shybech a dvakrát nebo třikrát je zopakovat. To je zhruba sto shybů za trénink. Vedle toho dělat fixy s maximální zádrží a v různém úhlu, který svírá pokrčená paže. Např. s bradou nad hrazdou, v pravém úhlu a tupém úhlu. Dělat třeba všechny tři polohy při jednom zavěšení. Zadržet alespoň tři až pět sekund. Počet opakování a sérií si už každý musí určit sám, ale hlavně to nepřehánět. Je potřeba trénovat i další den nebo obden a na jaře taky bez zranění lézt! Vynechat nelze ani prsty. Po každém tréninku by měl člověk ještě asi patnáct minut „poviset“ na lištách. Ale pozor, žádné mikrolišty! Normální dvoucentimetrové zaoblené poličky zcela postačí. Kdo neleze dlouho, tomu postačí viset na chytech na celé prsty. Otevřený úchop by měl být samozřejmostí. Na lištách neshybovat, ale viset v natažených anebo zafixovaných pažích. Příště se takovým cvičením budeme věnovat blíže. Rosťa Tomanec Ziko 35
SLEDOVÁNÍ ÚRAZOVOSTI HOROLEZCŮ BEZPEČNOSTNÍ KOMISÍ ČHS Instruktoři horolezectví, ale i širší lezecká obec již delší dobu volají po pravidelné analýze úrazovosti a zejména detailním rozboru jednotlivých závažných úrazů při provozování horolezectví. Důvody jsou pro to minimálně dva. Za prvé by se tak předešlo některým fámám, které často, zejména případy smrtelných úrazů provází, a za druhé by detailní rozbor příčin, které k úrazu vedly, sloužil lezecké veřejnosti jako velice poučný zdroj informací, tedy prevence proti opakování stále stejných chyb. Bezpečnostní komise ve spolupráci s Lékařskou komisí ČHS vedle pravidelného vyhodnocování úrazovosti a jejích příčin pomocí oddílových hlášení o úrazech zasílaných na sekretariát ČHS zahájila v polovině tohoto roku projekt sledování úrazovosti v horách a horolezeckém terénu prostřednictvím monitoringu otevřených zdrojů. V budoucnu by výsledky tohoto sledování měly vést k zvýšení informovanosti nejenom o jednotlivých případech, ale zejména o převažujících příčinách a možné prevenci, jejíž zajištění předpokládáme ve spolupráci s Metodickou komisí ČHS. Monitoring zahrnuje všechny úrazy (tedy nesledujeme výhradně úrazy členů ČHS), ke kterým došlo při provozování horolezectví nebo některých jeho disciplín či interdisciplín (tedy např. skialpinismus, speleoalpinismus, canyoning, výškové práce, VHT atd.). V této souvislosti BK prosí o všechny informace k úrazům, ke kterým došlo při lezení, provozování horolezectví nebo ve velehorách. Zejména v případě smrtelných úrazů bychom ocenili i informace zaslané dodatečně. Zajímá nás zejména mechanismus úrazu, postup, který k němu vedl, a veškeré další okolnosti úrazu, popř. záchranné operace která následovala. Především bychom velmi rádi získali podrobnější informace k případům, které BK uvedla v souhrnu smrtelných úrazů z období od počátku roku 2002 do srpna 2003, a který je umístěn na stránkách ČHS na adrese: http://www.horosvaz.cz/ metodika/index.phtml?id=623 a v tištěné podobě bude rovněž publikován v Bulletinu LK ČHS 2003, kde jej bude doprovázet i delší článek o stávající práci skupiny zabývající se především sledováním úrazovosti. Podotýkám, že podobnou formou by měly být i nadále 36
publikovány na stránkách ČHS základní informace o úrazovosti. Informace můžete zaslat na adresu ČHS (Český horolezecký svaz; Atletická 100/, 160 17 Praha 6, Strahov,
[email protected]). Výzva se netýká pouze členů ČHS, i když těch především. Pro podání informací zpětně, postačí popis skutečností zaslaných elektronickou poštou. Pro nová hlášení o úrazech, prosím, používejte formuláře hlášení, resp. dotazníku, umístěného na stránkách svazu (http://www.horosvaz.cz/medicina/ index.phtml?rb=urazy), popř. k němu přiložte popis události, ale zejména se snažte vyplnit všechny kolonky dotazníku. Jen tak bude mít hlášení větší význam při pozdějším statistickém vyhodnocování. V případě, že by se jednalo o úraz nečlena svazu, tuto skutečnost, prosím, uveďte na výrazném místě, nevyplňujte kolonku rodného čísla, ale uveďte, prosím, datum narození a hlavně kontakt (e-mail, telefon). Vyzýváme rovněž předsedy horolezeckých oddílů, kteří hlášení nezaslali bezprostředně, aby tak rovněž učinili zpětně, nejlépe za pomoci vyplněného dotazníku. Zároveň opět upozorňujeme, že každému členu svazu zaplacením členských příspěvků zároveň vzniká základní úrazové pojištění, tedy členové by měli své úrazy hlásit i ve vlastním zájmu, neboť řádné ohlášení úrazu ČHS je jednou z podmínek pojistného plnění. Tomáš Frank, BK ČHS
GRANT ČHS PRO ROK 2004 – VÝKONOSTNÍ LEZENÍ A SKIALPINISMUS Cíl grantu: podpora horolezeckých a skialpinistických projektů s mimořádnou sportovní nebo objevitelskou hodnotou. Celková částka na grant: bude známa po schválení rozpočtu VH 2004 Vyhlášení podmínek grantu: 20. 10. 2003 Uzávěrka přihlášek: 10. 1. 2004 Vyhlášení přidělených grantů: 15. 2. 2004. Pokud vyhraje projekt již probíhající, lze finance získat zpětně, po schválení celkové přidělené částky VH. Kdo se může o grant přihlásit: každý člen nebo skupina členů ČHS.
Do soutěže nemohou být přihlášeny akce pořádané odbornými komisemi ČHS a hrazené z jiných finančních prostředků ČHS. Přihláška: Přihláška musí dodržet předem stanovenou formu danou základním formulářem. Formulář je zveřejněn v elektronické podobě na internetových stránkách ČHS (http://www.horosvaz.cz/skaly/ view. phtml?id=632) a bude k dispozici k osobnímu vyzvednutí na sekretariátu ČHS. Přihlášku lze doručit osobně, poštou nebo v elektronické podobě na sekretariát ČHS nejpozději do 10. 1. 2004 včetně. Přihláška musí obsahovat: seznam účastníků a jejich nejlepších výkonů na podobných akcích, podrobný popis cíle, předběžný rozpočet, plánovaný způsob medializace akce a zviditelnění ČHS. Přihláška může obsahovat libovolný počet příloh přibližujících cíl projektu. Hodnotící kritéria: sportovní hodnota projektu, objevitelská hodnota projektu, pravděpodobnost dosažení cíle vzhledem k jeho obtížnosti a schopnostem účastníků, navržený způsob zviditelnění ČHS při prezentování akce v médiích. Způsob vyhodnocení: První kolo – odborný posudek – hodnotí komise alpinismu nebo skialpinismu. Druhé kolo – hodnocení grantové hodnotitelské komise. Podle kvality přihlášek budou vybrány tři nejlepší projekty. Komise si vyhrazuje právo nevyhodnotit plný počet projektů v případě, že nebudou mít adekvátní hodnotu. Finanční prostředky budou rozděleny podle preferencí hodnotitelů. Podmínky vyplacení grantu: při získání grantu 50 %, po úspěšné realizaci stanoveného cíle a medializaci 50 %, při kvalitní medializaci proběhlé akce, i pokud nebyl dosažen cíl 10 %. Způsob proplacení grantu (záloha, účtenky, aj.) bude nutno předem projednat se sekretariátem ČHS.
ŠKODÍ MAGNEZIUM PÍSKOVCI? Výkonný výbor ve svém prohlášení z 7. 7. 2003 (Montana 4/03) vyjádřil připravenost „iniciovat další studie“ vedoucí k vyhodnocení vlivu magnezia na pískovec. Výkonný výbor požádal Ústav chemické technologie restaurování
památek (ÚCHTRP) na VŠCHT v Praze, aby vypracoval krátkou rešerši a návrh studie (výzkumu). Tato zpráva by v době vyjítí tohoto čísla měla být již k dispozici na serveru ČHS (http://www. horosvaz.cz/download/2004/ UCHTRP_MG.doc). Valná hromada v březnu 2004 pak musí rozhodnout, zda ČHS vyčlení požadované finanční prostředky a objedná provedení navrhovaného výzkumu. Součástí zprávy ÚCHTRP bude stručná metodika výzkumu (přehled sledovaných vlastností kamene a metod, na jejichž základě bude vyhodnocován vliv magnezia na pískovec). Jestliže se některé skupiny lezců domnívají, že v zamýšlených postupech a metodách něco chybí a měly by být doplněny, je možné až do Valné hromady předkládat připomínky. Protože je obecným faktem, že co Čech, to „specialista“ na cokoliv, žádáme, aby všechny takové připomínky přicházely od skutečných odborníků, kteří budou schopni své námitky na úrovni předložit pracovníkům ÚCHTRP a případně budou schopni s nimi vést přiměřenou polemiku na čistě odborném základě. Prosíme, nekontaktujte ÚCHTRP přímo, ale zásadně přes sekretariát a to nejlépe e–mailem. Na první pohled by se zdálo, že problémy řešené ÚCHTRP jsou vzdálené problematice MG versus pískovec. Tento ústav byl však vybrán zcela záměrně proto, že se zabývá mimo jiné i studiem příčin poškození materiálů památek, tedy i pískovce. Příklad působení ÚCHTRP v oblasti studia příčin poškození pískovce je grant Záchrana Braunova Betlému u Kuksu. Bližší informace o tomto grantu je možné nalézt na http://www.vscht.cz/rud/kuks/ kuks.htm nebo v publikaci Kaše, Kotlík a kol: Braunův Betlém, Paseka 1999. Martin Mellan
PÍSKOVCOVÉ SKÁLY NA SEZNAMU UNESCO? V říjnu navštívil Český ráj pan Stuart Chape, pracovník mezinárodní organizace pro ochranu přírody IUCN, pověřené UNESCO vypracováním odborného posudku na nominaci komplexu sedmi skalních měst Českého ráje na seznam světového dědictví UNESCO v kategorii přírodních památek. V roce 2002 byla žádost České republiky, inicio-
vaná městem Turnov a Správou CHKO Český ráj, přijata na seznam vybraných 30 žádostí, o jejichž přijetí se bude na základě odborných posudků rozhodovat na zasedání v Číně v červnu 2004. V případě přijetí by se jednalo o první přírodní památku v České republice takto ohodnocenou. Komplex zahrnuje oblasti Hruboskalské skalní město, Klokočské a Betlémské skály, Kozákov, Kozlov, Prachovské skály, Příhrazské skály, Skalní město Apolena, Sokol, Suché skály a údolí Plakánek. Ve středu 22. 10. proběhla v Turnově na půdě Správy CHKO schůzka všech zainteresovaných v tomto projektu, tj. zástupců správních orgánů tří krajů, na jejichž území se nacházejí skalní města zahrnutá do komplexu, občanských sdružení podporujících projekt, zástupce MŽP a také zástupců ČHS, jehož členů se eventuální přijetí žádosti možná dotkne ne zrovna příznivým způsobem. Pan komisař informoval přítomné o způsobu hodnocení návrhů a kritériích pro zařazení navržených památek, vyslechl diskusní příspěvky přítomných a zodpověděl dotazy. Schůzka byla řízena a moderována pověřeným pracovníkem ministerstva zahraničí, panem ing. Jiřím Blažkem, který zároveň všechny příspěvky tlumočil. Na dotaz ČHS, jak se konkrétně projevuje zápis do seznamu přírodních památek na ochraně památky, odpověděl pan Chape, že obecně se samozřejmě dbá o její největší možnou ochranu. Problém horolezecké činnosti ve chráněných skalních oblastech mu byl znám a bohužel se zmínil o tom, že co zatím měl možnost vidět, příliš o šetrném chování horolezců ke skále a okolnímu terénu nesvědčilo. Sdělil, že by se posuzoval vliv dopadu lezení na horninu i estetické hledisko (doslova „železo trčící ze skály“). ČHS panu komisaři zdůraznil dlouholetou tradici pískovcového lezení v dotčených oblastech, přísná pravidla pískovcového lezení ve vztahu k možnému poškozování horniny i finanční podporu ochraně skal. Alena Čepelková kráceno – plný text najdete na: http://www.horosvaz.cz/servis/ view.phtml?id=633
za poslední měsíce vstoupily do svých záznamů a aktualizovaly je. Je potěšující, že výzva dopadla na úrodnou půdu a aktivita se významně zlepšila. Díky i dalším 60 oddílům, které do svého záznamu vstoupily v první polovině roku. Ale pořád tu máme více než polovinu oddílů, které tato databáze vůbec nezajímá. Proto se pokoušíme o další výzvu, o další apel. Navštivte, prosíme, váš záznam na serveru ČHS a podívejte se na to, zda je pravda všechno, co se tam o vás píše. http://www.horosvaz.cz/ servis/oddily.phtml
VÝSTUPY ROKU Komise alpinismu připomíná, že uvítá jakékoli informace o hodnotných výstupech vylezených v roce 2003, na základě nichž bude moci sledovat nadějné lezce či lezkyně a uvažovat o jejich nominacích do reprezentačního družstva „B“. Při přílišné skromnosti dané naděje by bylo žádoucí, aby roli informátora převzali předsedové jejich mateřských oddílů. Seznam výstupů musí obsahovat jména lezců, místopisné a časové údaje o výstupu, popř. styl přelezení – v rozsahu pískovcové terény, nepískovcové terény, střední hory – sportovní cesty, střední hor y – výstupy „bigwallového“ charakteru, střední hory, výstupy ledovcového charakteru, velehory nad 6000 m, popř. čistě ledové výstupy. Samozřejmě to platí i pro rok příští. Kontaktní osoby: Stanislav Šilhán, vedoucí realizačního týmu (
[email protected]); Alena Čepelková, výstupy žen (
[email protected]). Alena Čepelková
cena zůstává 890 Kč, pro rozsah plnění Nadstandard (celkem 700.000,–, z toho záchranná akce 300.000,–) je cena 1.220,– Kč. POZOR! Toto pojištění doporučujeme i pro pobyt na Slovensku. Dále je možno uzavřít u stejné pojišťovny pro rok 2004 i úrazové pojištění pro horolezeckou činnost, z kterého se čerpá v případě trvalých následků nebo smrti. Cena stejná jako loni 230 Kč. Všichni členové ČHS s platnou roční členskou kar tičkou jsou v tomto příslušném roce zdarma úrazově pojištěni pro horolezeckou činnost u pojišťovny Kooperativa. POZOR! ČHS potvrzuje formulář Hlášení úrazu od pojišťovny pouze v případě, že mu bylo spolu s tímto formulářem posláno i hlášení o horolezeckém úrazu pro potřeby evidence ČHS. Tento formulář ČHS najdete na www. horosvaz.cz ve složce Medicína – Hlášení úrazů. Bližší informace o všech těchto pojištěních dostávají předsedové oddílů v Bulletinech na konci předcházejícího roku a vy je najdete na webové stránce www.horosvaz.cz ve složce Členský servis – rubrika Pojištění. Jarmila Ottová sekretariát ČHS
ČLENSKÉ PŘÍSPĚVKY ČHS PRO ROK 2004 Členské příspěvky pro rok 2004 zůstávají stejné jako byly v roce 2003: Dospělí
300 Kč
Mládež do 18 let (nejstarší r. 1986) 140 Kč POJIŠTĚNÍ ČLENŮ ČHS Tak jako v minulých letech nabízí ČHS svým členům i pro rok 2004 pojištění léčebných výloh v zahraničí pro horolezeckou činnost a činnosti s ní související. Pojistka je sjednána u Pojišťovny České spořitelny. Pro rozsah plnění Standard (celkem 500.000,– z toho záchranná akce 100.000,–)
Registrace
50 Kč
Poštovné
18 Kč
Bližší pokyny pro objednávání budou v Bulletinu č. 53/2003 a najdete je na www.horosvaz.cz ve složce Členský servis rubrika Informace. Jarmila Ottová
ODDÍLY ONLINE V „trojce“ Montaně jsme zveřejnili výzvu k oddílům, aby aktualizovaly své záznamy v databázi oddílů, která je k dispozici na serveru ČHS. Děkujeme těm 90 oddílům, které
ČHS, Atletická 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6 – Strahov tel./fax: 220 513 697, tel.: 233 017 347 e-mail:
[email protected] http://www.horosvaz.cz
37
wattova patička
Sezona 04
Konfrontace
Tak co polezu příští rok? Otázka, která začíná být touto dobou aktuální. Většina z nás rychle odpoví, něco plácne. Je tu však možnost si to letos řádně rozmyslet a na příští rok stanovit skutečné cíle. Tady je několik rad jak to udělat:
Sepište to! Tak to je asi ten nejtěžší úkol hned na začátek. Experti tvrdí, že hranice mezi snem a skutečností leží mezi tužkou a papírem. Udělejte si na čistý papír soupis
vašich cílů, kterých byste rádi dosáhli v příští sezoně. Tento seznam vám nedovolí během následujícího roku na nic zapomenout. Umožní vám sledovat váš rozvoj a zlepšování. Případně vás motivuje ve vašich cílech, když se začínáte přibližovat k vašemu maximu a zlepšování už půjde ztuha. „Nepamatuji se, že bych kdy mluvil o V12 v červenci“. Podívejte se do vašeho přehledu. Možná tam bude o něčem takovém zmínka.
Buďte realisté! Je fajn nemít skromné cíle. Jestliže jste letos začali, určitě si ne-
pište přelezení Sharmova V14, zlepšení rychlostního rekordu na El Capa od Deana Pottera nebo první opakování Cheap Wine. Je vhodné si nejdříve dát ty cíle, které jsou realizovatelné v takovém časovém horizontu, aby vás jejich
zvládnutí motivovala k těžším výzvám. Dodržujte logickou posloupnost obtíží.
Buďťe konkrétní! Nepište takové ty věci jako že polezu lépe, budu letos víc trénovat, polezu těžší věci apod. Zkuste si vzpomenout na cesty, projekty, ve kterých jste letos neuspěli, nebo které se vám libily. Určitě je tam zařaďte! Rozbor neúspěchu ve vašich dosavadních projektech je součástí tréninkového plánu, ale to je jiná a dlouhá kapitola. Zaměřte se pouze na to, co polezete.
Ukažte svůj kompletní seznam vašim lezeckým partnerům. Ti budou schopni rychle a upřímně zhodnotit vaše záměry. Také později nebude tak lehké se vykrucovat a racionalizovat své neúspěchy. Ono se to neutají! Myslím si, že ale skuteční kamarádi vám nezištně budou pomáhat a podporovat vás v dosahování vašich cílů. Během roku samozřejmě může dojít k neočekávaným komplikacím, které mohou zásadně zbrz-
dit váš raketový nástup. Zranění, karanténa na bouldrovce, změna bydliště, směnování, nebo něco jiného, třeba více delikátního, může nabourat váš časový harmonogram a vy se nemůžete věnovat lezení a treninku tolik, jak byste si představovali. V tomto případě můžete během roku poopravit a přehodnotit stávající sezonu. Rozhodně tak nečiňte z důvodů ztráty motivace, lenosti, „jarní únavy“ apod. V tom případě šidíte sami sebe. Je to přece nádherný pocit plnit plán na 110 %!
Nápady a připomínky můžete zasílat na
[email protected]. Bouldering je nebezpečný. Můžete se vážně zranit nebo zabít. Nenesu žádnou zodpovědnost za případná zranění či způsobené škody. Více podrobností v příbalovém letáku. Případné nežádoucí účinky konzultujte s vaším lékárníkem. Nakupujte u odborníků.
Dostanu tě do stanu, když Montanu dostanu! Návod na úhradu předplatného najdete na str. 60
časopis pro naevázané 38
kýbl
České himálajské dobrodružství – rozpaky Když se vynořila informace že ČT 2 chystá TV seriál České himálajské dobrodružství, nemohli jsme se dočkat, až se objeví na našich obrazovkách. Po zhlédnutí prvního dílu o Annapurně však přišlo zklamání a rozpaky. Tvůrci seriálu téměř úplně opominuli výpravu, kterou české himálajské dobrodružství začalo, totiž První českou himálajskou expedici 1969. Nebýt pár slov, která o ní pronesl Jirka Skandera, divák by se o ní nedověděl vůbec nic. České himálajské průkopníky a zároveň strůjce prvního českého i československého úpěchu na vrcholech Himálaje nechat v seriálu jen mihnout jako partu anonymních „starých dědků“ je přinejmenším politováníhodné, neli ostudné. Ano, jejich kopec Annapurna IV není „osma“, ale „jen“ sedmapůltisícovka. Zapomenout (?) však pro výškový rozdíl na samotný počátek je víc než mrzuté. Zapomíná se snad na průkopníky alpinismu v kopcích s poloviční výškou? Kdyby jediným kritériem byla nadmořská výška, dnes bychom vystačili se seznamem vystoupivších na Everest (což by asi „tuláka“ nepotěšilo). Časoprostoru v seriálu přitom bylo dost, aby První české himálajské expedici mohla být věnována důstojná aspoň čtvrthodinka – třeba na úkor nějakých nudných a někdy až skoro nekonečných monologů (při některých z nich jsem se za řečníka doslova potil), v nichž jsme se dozvěděli skoro i jméno vrátného v bejzkempu výpravy XY. Materiálů o naší první expedici bylo a je k dispozici více než dostatek – fotky a diáky, film i autentické zvukové nahrávky, novinový seriál i kniha Na Annapurnu (vyd. Naše vojsko Praha, 1972). Řada účastníků schopných promluvit do kamery (a smysluplně) je stále živá a jak rybička čilá… Výprava „se nezorganizovala“ sama (jak zaznělo z úst expředsedy ČHS). Zorganizovali ji konkrétní lidé a neříkali si „staří dědci“ (jak rovněž mylně uvedeno) – tehdejší omladinou byli nazýváni „staří chlapi ze Skaláku“. Jejich průkopnická expedice byla nejen první a nejen himálajská, ale v pravém smyslu slova dobrodružná. Vždyť co může být dobrodružnějšího, než se stovkou dolarů na
hlavu (!), na korbě přetíženého náklaďáku, odjet zpoza jen na chvilku odchlípnuté železné opony, probít se do Nepálu, teprve tam shánět povolení na nějaký kopec, bez pořádných informací a map se k němu dostat, přestože v oblasti oficiální víza neplatí, získat pro Československo historicky první himálajský úspěch a v pořádku se opět po ose vrátit domů? Že by se snad tento příběh vymykal z rámce seriálu České himálajské dobrodružství? Za partou „starých chlapů ze Skaláku“ ještě dlouhou dobu po úspěšné expedici chodili získávat cenné informace a rady jejich následovníci, budoucí „tuláci ve větru Himálaje“, šéfové expedičních rad i předsedové horosvazů. Někteří z nich se na přípravě zmiňovaného TV seriálu podíleli. Je proto divné i smutné, že si na své předchůdce, pomocníky a učitele nevzpomněli. „Poločas rozpadu“ seriálu přitom skoro přesně padl na 34. výročí dosažení Annapurny IV (7.10.1969), prvního českého a zároveň československého himálajského vrcholu. Propásli tak jedinečnou šanci podat nezasvěcenému TV divákovi historicky správný obraz o českém himálajském dobrodružství. Naproti tomu korektně o něm psal Jirka Novák ve svém výročním článku „30 let českého himálajského horolezectví“ (Montana 6/1999, str. 12–14), v němž jako počátek našich úspěchů v Himálaji správně uvádí úspěch První české himálajské expedice z října 1969. Nejde o světskou slávu polní trávu, jen o to, aby nové historické vrstvy nezakryly ty předchozí, aby se další generace dozvěděly, že pod Vesuvem stávaly Pompeje. Po napsání těchto řádků nám v magazínu TV Revue (č. 44 z 22.10. 2003, str. 15) padl do oka rozhovor se šéfkomentátorem Sportovní redakce ČT Robertem Zárubou. Říká v něm: „Chtěl bych natočit velký seriál o historii našeho hokeje. Chci tuhle povinnost splnit. Už proto, aby i některé současné hvězdy získaly větší respekt ke svým předchůdcům. Bez nich by se nikdy nenaučili hrát tak dobře a nikdy by se hokejem nedostali k tak luxusnímu živobytí.“ Chroust
Sarabambira! Hluboce se skláním před Jardou Maršíkem, neb mi jeho volný sólopřelez Big Wallu v Labsku přijde převelice hodnotný a (zejména) nepředstavitelně psychicky náročný. A ten chlap o tom dokáže i docela civilně na-
psat – opravdu mu rozumím a mám dojem, že jsme pokrevní příbuzní. Rád bych ale uvedl na pravou míru historickou zmínku o sobě. (Dokazuje, že svědkové nic neviděli a pamětníci si nic nepamatujou.) Stěnu jsem kompletně „prostoupil“ až v létě 1981, se Zuzanou Ch.–H. už po Arnoldově prvovýstupu – tehdy tam byl jen jeden kruh. Předtím jsem se jen pokoušel, už od r. 1964, kdy jsem na to prokazatelně neměl, pak i koncem šedesátých (to už jsem se dostal do jeskyně, ale přes jeden kruh) a jediný vážný pokus někdy kolem r. 1975 s Karlem Bělinou a Lubošem Oujezdským, kdy jsem vyměknul po výlezu z jeskyně do volného luftu. „Bóchnul“ jsem tam ze zoufalství hliníkový klín, ze kterého Bělina pak osadil další kruh, ale dál nám to už moc nešlo a tak jsme ve stavu naprosté morální devastace stěnu opustili. Pár let se kolem toho žvanilo, aktivně se zapojili i bratři Weingartlové, hlavně vytloukáním či přesazováním kruhů, až nám dal na frak Arnold. Ale on byl opravdu tehdy nejlepší, takže jsme ani nebrečeli. A jak jsem si pak ověřil na vlastní kůži, Arnold to udělal lépeji. Všechny zdravím a přeju jim dobré i zlé! Vašek Š.
Staromilci, novomilci, hořčíkumilci, sebemilci a nakonec snad i skály Věčný problém Magnézia a jištění. Kde se vzal? A proč nejde dospět k dohodě? Někdy to vypadá, že se dřív obejmou Palestinci s Izraelci, nežli k nějaké dohodě dojdou naše nesmiřitelné tábory. Tvrzení: „Na nesmyslné diskuse kašlu, a lezu si tak, jak chci“ je ve skutečnosti zřetelný výkřik do diskuse a ne její utětí. Není to i tím, že oba tábory podléhají některým bludům? Blud číslo 1.) VŠICHNI JSOU HOROLEZCI (LEZCI). Z toho pak vzniká názor, že to, co se na skalách děje, je výhradně a pouze záležitost lezců a toho jak se rozhodnou. Lezec se setkává většinou opět s lezci. Z nelezců pak zná jen ty, již se zastavují pod skalami a hluboko pod ním, a vykřikují slova obdivu. Lezci z toho narostou ramena tak, že do dopravního prostředku, či restaurace sotva projde. Lano nechává viditelně vyčuhovat z ruksaku (v horách plně ověšený sedák nesundává ani na chatě) a opájí se úctou, kterou k němu prostý lid chová. Jsou prý
nějací ochranáři, ale to je jen hrstka psychopatů, na které stačí zadupat. Přitom neslyší ty, kteří pod skálou taktně mlčí. Ti si myslí, že horolezení je nesmysl, rozbíjí rodiny, ničí zdraví i přírodu a mělo by se zakázat a jeho provozování trestat. Prosazovat své pojetí (v tomto případě využití skal) lze různě. Někdo někde něco zkouší prosadit sebevražednými atentáty. Ale nejvíc se zatím vyplácelo jednání a kompromis. V našem případě tedy i hledání shody i s nelezci, kteří (fakt nekecám!) všichni nestojí pod skalami, aby v závistivém obdivu hleděli vzhůru k nám – bohům skal! Blud číslo 2.) JSME JEDNÉ KRVE, TY I JÁ! Tak jako se od řecké „brané výchovy“ vyvinulo házení oštěpem, diskem a podobné k atletice, tak jako se z balancování na poraženém kmenu a skákání přes sousedovic kozu stala gymnastika, tak se z dobýváni vrcholů stalo výkonnostní lezení. Na výkonnost a regulérnost je potřeba podmínek a toto vše se přesunulo na speciální hřiště a do hal. Však přes kládu se v lese stále přechází, hází se klackem a také leze po skalách. Jenže tenhle posun v skálolezení nastal až v době osvícené vlády velkovýrobců a reklamy. Je nutno rozdrtit petlahve a jiný odpad, nadělat z toho látku na ten „módnětrendní autdór“, ušít bundu, napsat jaké to má parametry všeho možného, nechat si to za úplatu potvrdit nějakým sportovním mistrem a prodávat a prodávat a… a pak je s tím třeba chodit ven, aby se to za ty tisíce užilo! A tak se dva světy (horolezců a výkonnostních lezců) mísí a výsledky bývají leckdy i komické. Někdy mi připadá, jako by se gymnasta rozčiloval, že kláda přes potok nemá normalizované rozměry kladiny. Samozřejmě že není tábor „hodných“ Rychlých šípů a tábor „zlých“ Kočičích pracek a ani není zcela přesná demarkační čára. Dokonce, z toho, co vidím v reálu, ani rok narození nezařazuje automaticky do jednoho z táborů. Sám patřím ke „klasikům“ (možná z lenosti a sníženého pudu sebezáchovy), kteří si chtějí hledat kudy „to pustí“ sami. Sami si při lezení zakládat důmyslné (často hlavně nesmyslné a sebevražedné) jištění, nemít skálu umatlanou. Uklidňovat se poučkami typu: „Řítíš-li se v řiť, řícení své řiď…“ Nejsem snad však na tolik tupý, abych si myslel, že pro tohle bych snad měl být hodnotnějším jedincem, nežli viselec v cestě nacvičující celé hodiny z mého pohledu prostě úžasný a neskutečný krok, který bych ne39
uměl udělat ani si jej představit. Prostě se oba vyžíváme jinak. Ale na stejné skále! A navíc na místě, jehož využití si spousta jiných představuje tak, že zde budou zadumaně sledovat let včelojeda lesního (Pernis apivorus), jiní by to rozemleli na cement a další a další a... my se přitom nedohodneme ani spolu. Já tady vidím skálu a vrchol a snažím se z její struktury vyčíst kudy. On pak visí ze slanění a ptá se: Kde je tady udělaná cesta a kdo to tu spravuje? Neboť tam chce mít ke konzumaci cestu, tu nehledat, k ní snadno dojet. Cesta má být barevně vyznačená, bezpečná, dezinfikovaná, klimatizovaná a na noc osvětlená. V blízkosti možnost nákupu poživatin a deodorantů. Má na to právo? Má! Pokud ovšem nechává prostor i mně. A sledovačům včelojedů a turistům. Cementáře nepřipouštět, neboť po jejich vyžití je navěky konec. Ale pustit sem borce s vrtačkou, sbíječkou, štukem…? V tom je ten problém svobody. Budu-li například uplatňovat demokracii a volný přístup k informacím tak, že ve vlaku budu pouštět stylem volume–right rádio, ostatní se s právem na ticho moc nechytají. Jde o to, zda když mi po několika hodinách marného jednání, kdy je pouze ujistím, že: „to je váš problém“, rádio seberou a vyhodí z okna, mám právo se cítit ukřivděný. Přitom možnost, jak se na skalinách domluvit, by tu byla. Já se musím smířit s tím, že nepolezu těžké cesty, na který je potřeba odlišný přístup (mladá lezná děvčata pak na mne nebudou hledět s obdivem, ale v lepším případě se soucitnou laskavostí), a ten druhý, že lezení není všude jen záležitost fyzická a pokud leze osmy v tělocvičně, nebo na vápně, neznamená to, že vyleze trojkovou spáru. Že pak není problém v tom, že „je blbě udělaná, zajištěná…“ Že chyba není v cestě, která je „špatná“, ale v tom, že spáry neumí a lézt bez pádů také ne. Za prohlášeními o nutnosti moderního přístupu, nových trendech apod. bývá někdy obyčejná neschopnost vyrovnat se s něčím nezvyklým a obyčejný strach. Za prohlášením o závistivcích, co nevylezou nejvyšší obtížnost, cítím jejich závist, že nevylezou „morálovku“! Je pozoruhodné, jak plamenní zastánci dojišťování otočí, přelezou-li nějakou takovou kompletně náročnou cestu. Kdo komu tady vlastně závidí a chce cesty, na které prostě nemá, zničit? Na těžké sportovní cesty by se našlo dost místa i mimo tělocvičny. Klasické je Srbsko, kde oblast lomu je jako stvořená pro podobné kousky. Ostatně i hojně užívaná. Proč ale 40
trápit například klasické terény Šárky, nebo Černolic? Já míjím střechovité převisy, sportovní lezec může ignorovat klasické terény. Stejně tam nic hodnotného z hlediska klasifikace nenajde. A nebo se tenhle způsob lezení začít učit. Naučí-li se, tak mu budiž k radosti, že podle statistik je na pískových a jiných „vraždách“ méně (!) malérů nežli na zdánlivě bezpečných skalkách (proč, vysvětlí psycholog velice snadno). Vyjede-li potom i do hor, bude se mu naučené velmi, ale velmi, hodit! Ovšem nejeden volá: „Ať se s touhle nesanovanou anomálií, kterou navíc nevylezl, něco udělá, že to přece nejde.“ „Já přece lézt umím! A tady!? To není spravedlivé ani normální! Kde je správce?!“ To je totiž: Blud číslo tři. PĚTKA JE KRAJNĚ LEHKÁ CESTA! K tomuhle životu nebezpečnému názoru se dopracuje člověk, který začne lézt v tělocvičně a poslouchá ono tradiční lhaní zkušených. Pak vyjede na skály, nebo ještě hůř do hor, najde si pětku nebo šestku na rozlezení… a v lepším případě je z toho blamáž a onen pocit podvedení. V tom hodně, hodně dobrém případě! To ale není problém cest, to je už jiný problém. Problém zodpovědnosti za sebe a za druhé, který by například měl bránit autorům průvodců popisovat jištění v cestě, kterou neznají. Ale to patří zase jinam. Jan Puš
Sotva jsem se neovládl a napsal na papír, že představa většiny horolezců, že skály jsou jejich a jen jejich, je zhoubná, dozvěděl jsem se, že mají být zapovězeny Černolice u Prahy. Tahle snad nejdávnější oblast nebyla v žádné „chráněnce“ a lid veřejný, ale i lid lezný si tam dělal co chtěl. A chtěl někdy opravdu podivné věci. Byli to i ošpagátěnci, kteří rozbíjeli flašky o skálu (o opravdu svérázných úpravách skály nemluvě). Teď z toho má být CHU. A neboť princip kolektivní viny je u nás stále živý, padne to i na nás dva, kteří jsme za ta léta odnesli (jen tak, aby to „nezavazalo“) i nějaký ten batoh odpadků. A je to jediná skála, pro nás dobře dostupná a přívětivá, a tak abychom se stěhovali! Ale kam? V důsledku je to vlastně přímo vzorná spolupráce některých z nás s některými ochránci na kriminalizaci lezení! Taková „spolupráce“ jsou i fotky lezců s maglajzem na obálkách průvodců z písků. Honza & Helena
knihy Invisible on Everest Naprosto výjimečná, ojedinělá publikace. Nejde o žádnou duchařinu, ale (jak napovídá podtitul Innova-
tion and the gear makers) o historii vývoje vybavení – horolezeckého, polárnického, outdoorového, lezeckého. To není míchání pojmů, takový byl logický vývoj. Při pronikání do polárních oblastí a velehor se lidé setkávají s podobným prostředím, musí řešit stejné problémy – jak nezmrznout či aspoň neomrznout, jak se chránit před smrticím větrem, jak získat dostatek vody z věčného ledu, jak neonemocnět, jak vydržet co nejdéle a zachovat si co nejvyšší výkonnost. Pravda, dnes je vše rozděleno na mraky „sportovních disciplín“, ale co se výbavy týká, v objevitelských počátcích a ještě velmi, velmi dlouhá období poté šla polárničina prakticky ruku v ruce s horolezectvím. Detailně „to“ vše zmapovat si za cíl vytkli autoři: Mike Parsons, bývalý „Mr.Karrimor“, vedl stejnojmennou firmu založenou jeho otcem. Mike je aktivní ve všech možných outdoorových disciplínách, včetně horského běhu a kolařiny, horolezectví, lyžařiny i divokého vodáctví. Přes 40 let se pohybuje v byznysu s outdoorovým vybavením. Nejen po obchodní stránce, ale též jako expert přes konstrukci turistického a horolezeckého vybavení, špičkových báglů, ultralehkých stanů, bot. Jedno z jeho „dětí“ zná doslova celý svět – Karrimat, karimatku. Právě jeho vývojářské hloubání v něm vzbudilo vášnivý zájem o historii matroše do hor a polárních oblastí – a zpětně jej v poslední době inspiruje k vývoji zvláště lehké výstroje vlastní značky KimmLite. Mary B. Rose je profesorkou historie průmyslu na Management School při Lancaster University v Anglii, historičkou Quarry Bank Mill Museum, autorkou a redaktorkou několika knih (z nich jedné odměněné prestižní cenou) o historii rodinného byznysu a bavlnářského průmyslu. Ve volném čase je posedlá horskou turistikou, miluje divoká místa. Když dostala nápad napsat knihu o vývoji outdoorové vý-
bavy a průmyslu, kdosi jí poradil: „Měla by ses sejít s Mike Parsonsem.“ Tak vznikl autorský tandem Invisible on Everest. V knize je více než „jen“ výbava a její vývoj. Mike Parsons a Mary B. Rose „vytáhli na světlo“ i hlavní osobnosti. Je to příběh smělého ducha klíčových protagonistů, kteří hnali vpřed vývoj polárnictví a horolezectví – a zlepšování výbavy – v posledním jeden a půl století. Příběh o vášnivém a vytrvalém úsilí, které někdy vedlo k úspěchu a mnohdy k hrozným porážkám. Text je plný nepohodlí a katastrof, které často působily jako katalyzátory nových řešení či dokonce převratu ve výbavě. Od Whympera k Nansenovi, od Welzenbacha k Whillansovi, od Malloryho & Irvina ke Scottovi, od Pierre Allaina k Everestu 1953, autoři odhalují tajemství jejich výzbroje a výstroje. Cepíny, trikuny, vibramy a stoupací železa, karabiny, lana a slaňovadla, stany, vařiče, bivakovací potřeby, boty a oblečení, včetně dávné ženské horolezecké módy. Zkrátka, zachycen je vývoj veškeré klíčové horolezecké výzbroje i výstroje. Ale nejen zachycen. Autoři jej sledují s otevřenou myslí, z neobvyklého úhlu pohledu a bez zajetých klišé. Ukazují, jak vývoj výbavy ovlivňoval rozvoj a možnosti jednotlivých aktivit (třeba jak zavedení účinného Primusu zvětšilo akční rádius výprav) – a obráceně, jak aktivity samotné působily na vývoj vybavení. V řadě případů bourají mýty, nebo alespoň nastolují otázky, zda a proč „to“ mohlo být jinak. Na pomyslné ikoně odlupují jednu vrstvu přemalby za druhou a dostávají se až k původnímu, historicky pravdivému obrazu. To je vedle faktografické bohatosti největší přínos publikace. Dozvídáme se, že moderní automaticky neznamená lehké, když nepromokavé oblečení od Skota MacIntoshe z roku 1854 vážilo 173 g a vešlo se do krabice od doutníků a Nansenův stan pro 44denní přechod Grónska r. 1888 měl 2,8 kg, že „primitivní“ lidé předběhli civilizaci, když Aleuťané šili „nepropro“ už dávno (kamleika z tuleních střev), že Mallory a Irvine na Everestu nebyli oblečeni „jako na odpolední čaj“ a co všechno věděli o systému vrstev, že trikuny vlastně fungovaly náramně a proto zpomalovaly vývoj maček, že Vibram nezvítězil (jen) kvůli nesmekavosti ale hlavně pro prevenci omrzlin (neb nohy v okovaných botách mnohem více ztrácely teplo podrážkou), že „mountain biking“ nevynalezli Amíci až v „mo-
derní“ době, když skládací horský bicykl najdeme v katalogu mnichovského obchodu Schwaiger z r. 1902 (!)… Autorům pomáhalo posbírat historické podklady a ilustrace mnoho lidí. Jistě klíčový byl přítel Hermann Huber (dlouholetý šéf a strůjce světového úspěchu firmy SALEWA, významný inovátor – mačky a první trubkové šrouby do ledu!), který jako kluk za války z trosek knihovny DAV v Mnichově po bombardování vyhrabával unikátní svazky a v nejednom případě tak zachránil pravdu o historii pro další generace. Kniha má široký mezinárodní záběr (i když některé pasáže anglický původ nezapřou). Kapitoly jsou zaměřeny tu na specifické aktivity, tu na časové úseky. Autoři se obdivuhodně vypořádali s přeskakováním z tématu na téma i s chronologickými přeskoky a přes četné odbočky neztrácejí hlavní nit. Text zůstává čtivý, přestože má podobu téměř vědeckého díla s množstvím odkazů a citací. Autoři zkoumají i vývoj „outdoorového“ průmyslu na pozadí nových technologií, příběhy průmyslových zlepšovatelů, ukazují jak jednotlivé inovace ovlivnily vznik důvěryhodných značek a nakonec vedly k současnému multimiliardovému světovému byznysu. Kniha je ilustrována množstvím faksimilií, historických rytin, kreseb, maleb i fotografií (převážně černobílých, část je v barevné křídové příloze). Škoda, že řada reprodukcí utrpěla, nejhůře dopadly příliš zmenšené a navíc nepochopitelně rozrastrované pérovky. Kritické slovo zaslouží i nepříliš kvalitní typografie. Naproti tomu k silným stránkám knihy patří obsažné poznámky se seznamem literatury. Přebal zdobí kompozice s použitím titulní strany zmíněného Schwaigerova katalogu 1902 ze sbírky Hermanna Hubera. Autoři poznamenávají (možná až příliš skromně), že se v publikaci, která nemá předchůdce, patrně dopustili chyb a opomenutí – a vítají připomínky, které by je někdy v budoucnu pomohly odstranit. Kniha je enormně zajímavá pro každého, kdo se zajímá o horolezeckou (i příbuznou) historii. Invisible on Everest: innovation and the gear makers; Mike Parsons & Mary B. Rose. 1. vydání květen 2003, Old City Publishing Inc., Philadelphia, PA, USA. 318 stran, tuhá plátěná vazba s barevným přebalem, formát 159 x 236 mm. Vladimír Procházka
Báječná léta na laně Tak a je to tady, pan vydavatel nám napsal memoáry! Útržky z bohatého horolezeckého (přestože
z jeskynních děr vzešlého) curriculum vitae Jiřího Růžičky, knížka poskládaná z pestrých příběhů. Příhody načrtnuté s obdivuhodnou lehkostí a vtipem (které jsem Jurovi vždy tiše záviděl), nenapodobitelným osobitým stylem pro nějž jsme za minulého režimu milovali Jurovy krásné vlídně–jedovaté úvodníky v jeho skorosamizdatu Hotejlu. Příhody, které by snad bez výjimky mohly v Montaně naplňovat kdysi oblíbenou rubriku „To bylo tak…“ a vystačily by hned na několik ročníků časopisu. Mistr zkratky a náznaku nám odhaluje svoje já, dozvídáme s,e co byl za „řízka“ a jak často (a zajímavě!) byl blízko tomu, aby nebyl. Naštěstí je – a jak! Po sklapnutí zadní desky jsem si uvědomil, že doteď jsem Juru vlastně znal jen málo… Knížka se čte jedním dechem, jde zhltnout naráz (což je skoro škoda), ale lze se i kdykoli napřeskáčku vracet k jednotlivým „samonosným“ příběhům a pomaloučku si vychutnávat největší bonbónky. K veselému, místy i vážnému a zároveň poučnému „retro“ textu z podzemních děr, skalek, skal i velehor pěkně padnou do hněda tónované černobílé fotografie. Jen škoda, že u některých „jaksi“ do ztracena uteklo tu nebe, tu sníh; pihou na kráse je i opticky nevyvážená obálka (to ani zjevně není uměleckým záměrem). Celkově příjemný dojem z nedávné novinky www.horokupectvi.cz to však nemůže zastínit. Ostatně, nejlépe bude, když se o tom přesvědčíte sami, mohu jen vřele doporučit – a Jurovi popřát ještě dlouhá, další báječná léta na laně! Třeba se pak dočkáme i dalších s velkým B? 192 stran na matné křídě, tuhá vazba v laminovaných deskách 13 x 18 cm. Cena 180 Kč. Chroust 41
mix l Horolezecký oddíl TJ Spartak pořádá 4. ročník otevřených závodů v lezení na obtížnost a rychlost HOSPUL CUP 2003 uskuteční se 23.11. 2003 od 16 hodin na stěně UJEP, České mládeže 8, Ústí nad Labem. Závody budou v kategoriích: mládež (6–– 14 let) dospělí muži/ženy (14–– 45 let) veteráni muži/ženy ( 45 a více ) + cena pro nejstaršího a nejmladšího závodníka Program: Prezentace 15.45 až 16.15. Ukázka cest 16.15–16.30. Následují samotné závody na obtížnost v pořadí: Mládež, veteráni–ženy, vetetráni–muži, ženy, muži. Závody na rychlost budou ve stejném pořadí. Po ukončení proběhne vyhlášení vítězů a předání cen. Závody jsou otevřené, bez startovného a izolace – pořadí závodníků určuje los. Závody podpořili: ČHS, HO TJ Spartak ÚL, Ústecký kraj, www.horokupectví.cz Kontakt: R. Bzura, tel.: 602240148 (
[email protected]) www.hospul.org, www.bzura.org l Baby studio Teplice a Gymnázium Teplice pořádá V. ročník závodu BOULDER KOLOTOČ 2004 Kdy: sobota 3.1.2004 Kde: Gymnázium Teplice v Čechách, Lezecká stěna Baby studia Co: Boulderingové závody nejen pro špičku, ale pro každého, komu to trochu leze… Jak: Jako v předchozích ročnících. 7.30 – 8.30 prezentace, 9.00 kvalifikace, po 15.00 finále Startovné: 50 Kč Organizátoři: Jaroslav Maršík a Jan Kouřimský Info: 608 617 249,
[email protected] Motto: „Nikdy neříkej poslední“ l Dne 6.12.03 od 10 hod., se koná: BALTAZAR CUP 2003 A je tu nejnesmyslnější ročník závodu všech dob. Chytrý co? Ale vážně. Smyslem závodu je jako vždy vynést na vrchol Jezerky libovolnou cestou co nejtěžší zavazadlo a splnit rozmanité úkoly plné překvapení. Chceš-li změřit síly a hlavně se výtečně pobavit, nacpi baťoh k prasknutí a dostav se k domku hrázného pod Jezerku (na mapách KČT místo označeno jako Žeberská Lípa). Samozřejmě‚ bude jako vždy možno nahnat body lákavými doplňkovými disciplínami a odnést si tak z vrcholu zhuntovaná záda a některou z VĚČNÝCH cen. Pro zajímavost – držitelé minulých Baltazarů: 1. LeToš, 2. Brácha Párek, 3. Atom Nejtěžší zavazadlo vynesené na vrchol: sud piva–63 kg (Brácha Párek) NEZAPOMEŇTE SE DOMA!!! 42
OvalWire
Jistítka a něco navíc do HOR Vracíme se k druhé otázce z „dotazníku“ Davida Chovance z Jeseníku, na niž jsme neodpověděli v M 3/03 (Lana do hor, str.37), týkající se jistítek do hor. Naše odmlka, za niž se omlouváme, byla mimo jiné způsobena „slíděním“ po tom „nej“. Jsem zastáncem pomůcek vycházejících z klasického kyblíku, s nímž jsme měli nejlepší zkušenosti. Obyčejným kyblíkům však je oprávněně vytýkána nízká účinnost brzdění, malá brzdná síla (viz např. M 5/98 str. 42–44, článek Běžně používané jisticí pomůcky a jejich účinnost), nedoporučují se začátečníkům a hubeňourům bez pevné tlapy. V posledních letech můžeme pozorovat více či méně úspěšné snahy konstruktérů o odstranění tohoto handicapu pomocí vhloubení profilu „V“ na jedné straně kyblikoidního jistítka, do nichž brzdící ruka při „vysokofrikčním režimu“ zatahuje lano (takovéto jistítko lze po otočení použít i ve standardním „nízkofrikčním režimu“, kdy lano klouže přes neprobraný okraj jako u obyčejného kyblíku). Ukazuje se však, že pouhé „véčkovité zářezy“ v relativně tenké stěně kyblíku brzdnou bilanci příliš významně nevylepší. Lépe jsou na tom pomůcky, u nichž je přidán materiál a tím zvětšena třecí dráha lana. Nejlépe se to podařilo u letošní novinky od Black Diamondu. Nový Air Traffic Controller XP (zkráceně ATC XP), který byl shodou okolností představen v minulé Montaně – a aspoň mám ušetřenu práci s popisem. Jen pro úplnost lze dodat že ATC XP váží 88 g a je opatřen masivním okem k nošení a při použití zabraňujícím odjíždění pomůcky od karabiny. Nový ATC XP se skutečně povedl. Jištění i slaňování s ním je jedna báseň, bez ohledu na to, zda s jedním pramenem lana či dvěma, zda jsou lana tenká či silnější. Upozorňuji, že za použití HMS karabiny ATC XP
– obzvlášť při jištění i slaňování na dvou lanech je symetrická hruška HMS podmínkou! A ještě něco, dobré je k ATC XP vybrat HMS s vhodným rádiusem nosného ohybu pro lano, jistítko s karabinou spárovat. HMSka s málo vyklenutým (příliš rovným) nosným ohybem nedosedne do stabilizačního vhloubení ve střední příčce ATC XP. Na karabině optimálního tvaru jistítko lépe sedí. Základní přednosti kyblíku, totiž nekroucení a velesnadné povolování i dobírání lana, jsou u ATC XP dovedeny k dokonalosti, ani při rychlém cuknutí se „nekouše“ (což se u některých jiných jistítek stává). Práci ve standardním režimu (v M 5/03 na str. 42 označeném jako RFM) jsem po namlsání se „vysokofrikčním módem“ (HFM) zcela opustil, neboť s HFM se zvládá všechno a snáz – a zvyk je zvyk, že ano, proč s tím vrklat jednou tak a pak zas jinak. Ve srovnání se starým ATC a obyčejnými kyblíky je to skutečně jiná káva, ani při dlouhých sjezdech se vyčichlá pracka brzdilka do křeče nedostane (a když, tedy ne kvůli jistítku). A když „pod“ přidáme prusika, je posekáno. ATC XP považuji za ideální jistítko do hor (a nejen do nich), v současnosti je to patrně nejlepší pomůcka této kategorie (říci tohoto typu by bylo zavádějící, ATC XP je jediný a kopie či podobnosti zatím nejsou). Z novot mi do oka padlo ještě neobvykle řešené a o něco lehčí jistítko (77 g) Omega Pacific SBG II, kte-
ré nabízí více režimů kombinováním založení lana do „véčka“ nebo mělkého „účkového“ járku na druhé straně s procvaknutím karabiny do jedné nebo druhé díry v krku, nahrazujícím obvyklé oko z lanka. Karabina blíže ke kyblíku pro tenká lana, dále s menším třením pro silnější. Zajímavá je možnost použití na způsob slaňovací osmy ke sjezdu na jednom tenkém laně. Tohoto jistítka jsem se však jen lehce dotknul a tak nemohu nic říci k tomu, jak se s ním pracuje, jak brzdí. V nedávném testu amerického časopisu Climbing (č. 223) však SBG II skončil těsně za vítězným ATC XP, takže rovněž patří do čela současného kyblíkového pelotonu. Když už jsme u výzbroje do hor vhodné, rád bych přidal „něco na-
víc“. Méně nápadnou, ale rovněž velmi užitečnou letošní novinkou od Black Diamondu je OvalWire, lehká a přitom dostatečně velká duralová karabina „óčko“ s drátěným zámkem s obřím rozvorem 26 mm. Má ploché tělo s patřičným nakynutím pro lano (zaoblený „T“ profil), nosnost v podélné ose 23 kN, napříč a s otevřeným zámkem 7 kN, váží 45 g a měří 105 x 60 mm. Zopakujme si, že „óčka“ jsou přes méně nosný tvar stále oblíbená, neboť se dají dobře otočit po cvaknutí do oka skoby a na rozdíl od běžných „déček“ se po zatížení nevyklání. Novinka k těmto „klasickým“ přednostem vedle nízké váhy přidala nezamrzající drátěný zámek s minimálním efektem „prásknutí biče“. Do hor se však náramně hodí i malá „drátěnka“ Neutrino téhož výrobce, s váhou 36 g jedna z nejlehčích „plnopevnostních“ karabin na světě. Nosnost 24 kN v hlavní ose, 7 kN napříč a 8 kN otevřená, rozměry 89 x 54 mm a přitom úctyhodný rozvor 22 mm. Neutrino má rovněž nakynutý „T“ profil, přes malé rozměry netýrá lano a nezamrzající drátěný zámek je vyladěn na minimální „whiplash“ efekt pro snížení rizika, že karabina životu nebezNeutrino
Sněžnice ViaMont Z tisíce let starého vynálezu přírodních národů, každodenní nezbytnosti eskymáků i kanadských drvoštěpů, se v moderní době stalo sportovní náčiní. Sněžnice horolezcům v řadě případů slouží jako výhodnější alternativa lyží. V členitém terénu jsou obratnější, nepodsmekávají při vlečení saní s matrošem, dokáže se na nich bezpečně pohybovat i ten, kdo si na lyžích není moc jistý. Z chůze i běhu (!) na sněžnicích se dokonce stal samostatný sport – snowshoening, oblíbený hlavně za Velkou louží. Sněžnice od předních světových výrobců jsou drahé. Proto nás může těšit, že dostupnější u nás máme od tuzemské firmy ViaMont Tábor Jiřího Rybáka. Konstrukcí připomínají americkou „moderní klasiku“ a kvalitou si nezadají s výrobky zvučných světových jmen.
Základem je robustní tuhý rám z duralové trubky průměru 16 mm, ve špičce vyhnutý nahoru (prevence škobrtání), v patě svařený. Nosnou plochu (nahrazující „historický výplet“) tvoří houževnatá „plastotextilní“ plachtovina (stejná či podobná jako k výrobě raftů) se zdířkami, pletenou silonovou šňůrou přivázaná k rámu. Sněžnice se k botám poutají prostřednictvím vázání typu „volná pata“, které umožňuje přirozenou, pohodlnou chůzi i do strmého svahu. Vázání je tvořeno robustní plastovou deskou s ohebnými „postranicemi“ z plachtoviny, které se po utažení předního popruhu těsně přimknou k botě, před vyjížděním vzad ji drží patní popruh. Celé „to“ je výkyvně uchyceno k rámu masivním pásem, na němž je ze-
spodu připevněna čtyřzubá duralová mačka. Špička boty díky výkyvnému vázání při každém kroku vniká do výřezu v plachtě, mačka se předními hroty zakusuje do terénu, přičemž ty postranní se starají o boční stabilitu. Zjednodušené dvouzubé mačky najdeme na pásu pod pa-
tou, zuby jsou diagonálně postavené a slouží jak boční stabilitě, tak záběru při stoupání a zejména brzdění v sestupu. Na vrchu plachty je pod patou boty plastový díl s výraznými hroty, aby bota „narajtovala“ do stran. Popisované sněžnice ViaMont jsou k mání ve dvou velikostech, označených jako pánské a dámské. Ty první mají délku 79 cm a v nejširším místě měří 21 cm, pár váží 2,2 kg, druhé s rozměry 66 x 21 cm váží 2 kg. Pánské sněžnice pochopitelně může použít i korpulentnější dáma s těžkým báglem, dámské zas vyhoví lehkému mužíkovi. Kratší sněžnice jsou pochopitelně obratnější, větší plocha zase více nese – výběr tedy podřizujeme váze obágleného „sněhochodce“ a předpokládaným sněhovým podmínkám, abychom se nebořili víc než je zdrávo (jako na kresbě Mela Goudgeho)… Vladimír Procházka
43
matroš
pečně chytne pád v otevřeném stavu. Neutrino se hodí volně i do expresek – ty od Black Diamondu mají nyní StraitJacket, uvnitř všitý gumový držák dolní karabiny. Kontrolní otázka: co je na fotkách karabin metodicky blbě (pokud prvolezec odlezl doleva a jistič je vpravo)? Vladimír Procházka
galerie
Cima Canali (2.897 m) Pohoří: Pale di San Martino Západní stěna Převýšení: 550 m Cima Canali představuje poměrně rozsáhlý masiv. Jeho strmé západní srázy tvoří několik věží a pilířů. Od severu k jihu: Pilastro Edwige (Primo Gemello), Secondo Gemello, Pilastro Buhl, Cima Canali hlavní vrchol, Il salame, Pilastro Brunet, Torre gialla. V západní stěně vede celá řada klasických cest několika generací vyznamných alpských lezců, a to převážně v exponovaném prostředí a v pevné skále. Východisko Rifugio Pradidali (2.278 m) Přístupy: ❚ Od osady Fiera di Primiero po silnici údolím Canali k parkovišti u restaurace Cant del Gal (1.160 m). Po pohodlné značené cestě č. 709 k chatě – cca 2 hod. ❚ Z významného horského střediska San Martina di Castrozza (1.440 m) lanovkami Colvedere a Funivia della Rosetta. Od horní stanice lanovky do sedla Passo Val di Roda (2. 583 m) a po značených cestách 702 a později 715 k chatě, 1,5 hod. ❚ Od horní stanice lanovky přes sedlo Passo Pradidali basso (2.658 m) po značené trase č. 709, 1,5 až 2 hod. Nástup ke stěně: po suti pod úpatí stěny, 20 až 30 min. od chaty. Přehled cest 1. Cesta „Brunet Pellican“ na SZ pilířem A. Brunet, A. Pelican, 15. 7. 1953 Obtížnost: 2 úseky III+ / IV, další místa nižší obtížnosti, potřeba vlastních jisticích prostředků, kvalitní skála, převýšení 450 m, 3 až 4 hod. Zajímavá klasická cesta. 2. Španělská cesta M. Anglada, F. Giullamon, 29. – 30. 7. 1957 Obtížnost: IV+ / V, vlastní jisticí prostředky – skoby, smyčky, stoppery, friendy, převýšení 450 m, délka cesty 550 m, 4 až 6 hod. Klasická cesta, místy lámavá skála. 3. Via Crisalide M. Zanolla, P. Valmassoi, léto 1980 Obtížnost: V+, k jištění vklíněnce a hexy střední velikosti, převýšení 350 m, 3 – 4 hod. Krásná a elegantní cesta v pevné skále.
Obtížnost: jeden úsek V, 2 úseky V–, převážně IV, v cestě nejsou ponechány žádné skoby, k jištění smyčky (četné hodiny), friendy a vklíněnce, skoby, 5 – 6 hod. Elegantní a exponovaná cesta v optimální skále. Vzhledem k lezeckým schopnostem „mága“ Manola Zanolly, lze předpokládat vyšší obtížnost, než je prvovýstupci uvedena.
4. Wiessnerova cesta F. Simon, F. Wiessner, 28. 7. 1927 Obtížnost: jedno místo V, 1 úsek V–, převážně III až IV+, stanoviště zčásti zajištěna, k dalšímu jištění vklíněnce, friendy a smyčky, kvalitní skála, převýšení 550 m, 4 – 6 hod. Zajímavá klasická cesta, vedoucí převážně spárami a kterou byla poprvé prostoupena západní stěna Cima Canali.
6. Buhlova cesta H. Buhl, H. Erwing, 9. 9. 1950 Obtížnost: jedna délka V+/VI–, řada úseků IV až V–, stanoviště zčásti vyskobovaná, k jištění obvyklé prostředky – pár skob, smyčky, vklíněnce, 550 m, 5 až 6 hod. Velkolepá klasická cesta sledující systém spár, pevná skála. Cesta má shodný nástup jako trasa Simon/Wiessner první samostatnou a klíčovou délku Buhlovy cesty lze „oblézt“ pokračováním po cestě č. 1 a přechodem doprava.
5. Cesta „Strani incontri“ M. Zanolla, M. Lott, 3. 9. 1982
7. Cesta „Despiau – Barokas“ na věž Salame R. Despiau, J. P. Barokas, 9 11. 8. 1973
44
Obtížnost: 1 délka VI, 3 délky V, V+, A1 až A3, jištění nebylo ponecháno, nutnost řady skob všech profilů, friendy a vklíněnce, převýšení 250 m po sestupu pod horní část pilíře „Salame“, kterou vede vlastní cesta, nástup cca 5 hod. podle zvolené cesty (např. cestami 7, 9, 10, 11 a 12), výstup 12 – 14 hod. 8. Via Heidi D. Dalla Rosa, M. Simoni, léto 1978 Obtížnost: 1 délka V+/VI, převážně V, jištění na štandech ponecháno, k jištění obvyklé prostředky, převýšení 450 m, 5 – 6 hod. Cesta začínající shodně s cestou Simon Wiessner, po oddělení následuje klíčová délka. Jedná se o zajímavou klasickou cestu v kvalitní hornině. 9. Cesta „Franzina Novello“ G. Franzina, V. Novello, 17. 8. 1962 Obtížnost: 1 délka V+, 1 délka V, často IV a IV+, obvyklé jisticí prostředky, 400 m, 4 hod. Krásná klasická cesta, nástup společný s cestou č. 1, dolezení jako Buhlova cesta (150 m).
10. Cesta „Trifoglio Appassito“ M. Zanolla, N. Simion, P. Loos, červenec 1981 Obtížnost: 1 úsek VII (podle Manola VI+), řada míst IV až V+, obvyklé jisticí prostředky, zejména smyčky do hodin, převýšení 450 m, 5 – 6 hod. Elegantní cesta středem výrazného pilíře, místy lámavá skála. 11. Cesta „Mazzotti Cappelletto“ G. Mazzotti, A. Cappelletto, 31. 8. 1935 Obtížnost: V+, v cestě nejsou ponechány skoby, 5 hod. Poměrně nebezpečná cesta vzhledem k lámavé skále, po zřícení horní části stěny. 12. Via Brunet Pellican A. Brunet, A. Pellican, 16. 7. 1953 Obtížnost: jeden úsek V–, převážně IV, štandy zčásti zajištěny, k dojištění vklíněnce, friendy, převýšení 300 m, 3 až 5 hod. Krásná cesta vedoucí elegantním pilířem s pevnou skálou. 13. Cesta „ Cubeddu“ S. Martini, R. Gatti, M. Perottoni, M. Tranquillini, 27. 28. 8. 1972 Obtížnost: 3 délky VI, A1 až A2, dále IV+ až V+, prvovýstupci použili 43 skob a 8 klínů, zajištění částečně ponecháno, převýšení 300 m, 8 až 10 hod. Skobovačka s místy lámavou skálou, cesta nebyla patrně opakována. 14. Cesta „Pagani – Kinspergher“ G. Pagani, E. Kinspergher, 11. 9. 1974 Obtížnost: V+, jeden úsek A1, stanoviště částečně zajištěna, k mezijištění vlastní prostředky, převýšení 300 m, 6 hod. Cesta vedoucí v prostředí výrazné černé strže mezi Torre gialla a Pilastro Brunet, místy méně kvalitní hornina.
Sestup Sestupová cesta je vyznačena červenými značkami a mužíky. Od vrcholu sestupujeme na jih podél hřebene a ploten k výrazné značce. Zde doprava a podél pěšinky sestupujeme k sedlu. Dále sestupujeme k žlabu, kterým dosáhneme úpatí žluté stěny, zde doprava k sedélku. Slaněním komínem (obtížnost III) dosáhneme sérii dalších lehkých komínů, spár a malých výšvihů, kterými dále sestupujeme. Je vhodné se držet vlevo od výrazného žlabu vzhledem k riziku pádu kamení, 2 – 4 hod. podle jednotlivých cest. Literatura ❚ Nelle Pale di San Martino, Maurizio Zanolla, Zanichelli, Bologna, 1983
❚ Pale di San Martino, S. Scalet, S. Zagonel, T. Simoni, M. Lott, D. Boninsegna, Edizioni Versante sud, Milano, 2002. Mapy ❚ Edizione Turistiche Geografica Primiero, No 79, Pale di San Martino, 1: 25.000 ❚ Alpenvereinskarte, Palagruppe, 1 : 25.000 Tisková oprava: V minulé Galerii (M/503 str. 45) je u popisu cesty č. 18. (Nostalgia delle origini) chyba v čísle sousední cesty, správně tam má být: „...s ,českou cestou‘ č.19, včetně...“ Z nákresu je vše zřejmé. Jiří Novák
15. Cesta „Soldá – Syda“ G. Soldá, J. Y. Syda, M. Martin, 30. 9. 1951 Obtížnost: místy, V+, částečné jištění ponecháno, 4 hod. Klasická cesta v kvalitní skále. 16. Cesta „Leviti – Sommadossi“ A. Leviti, F. Sommadossi, červenec 1972 Obtížnost: jeden úsek V+, často IV a V, vlastní obvyklé jisticí prostředky, převýšení 300 m, 5 hod. Klasická cesta, místy lámavá skála, výstup orientačně komplikují skoby ponechané při neúspěšných pokusech vlevo, či vpravo od správné trasy. 17. Cesta „ Franzina – Valdo“ G. Franzina, A. Valdo, 2. 8. 1973 Obtížnost: 1 úsek V+, A1, 2 délky V, další úseky IV a IV+, část skob ponechána, 300 m, 4 hod. Zajímavá cesta v optimální žluto–šedě zbarvené hornině 18. Normální cesta M. Bettega, C. C. Tucker, 30. 8. 1879 Obtížnost: 2 úseky III, převážně II, místy riziko pádu kamení, 3 hod. Zajímavá lehká cesta, obvyklá sestupová trasa. 45
46
Za demotivaci neručíme!
a jdi...
Dobrodruh v Grónsku Lezecké výstupy nemusí být jenom o výkonu, což dokazuje Američan Mike Libecki. Spolu se svým partnerem Šinrikim Sakamotou a fotografem Johnem Burchamem vylezli na dosud panenský útes v jihovýchodním Grónsku (Way of the Banjo, 5.10, asi 1.200 m). Vrchol vděčí za svůj název Mikeho bratrovi Andymu, nelezci, hráči na bendžo, který se po čas výstupu v basecampu staral o patřičnou atmosféru. Již výprava pod stěnu byla dobrodružná. Na malém člunu všichni strávili 45 hodin, během nichž prozkoumali několik fjordů, kde, jak říká Mike, byly „stěny a věže… větší než jakékoliv skály, které jsem kdy viděl.“ Mike plánuje ještě alespoň dvě výpravy do tohoto panenského koutu země. Příští rok se Libecki chystá do Antarktidy.
Francouzi v Rumney
K letošním „prvoRPpřelezům“ si „Majzlík“ L. Mázl (Saltic, Singing Rock) připsal další cesty: Na levém břehu Labáku „Nejslabší máte padáka“ 1. RP XIa (8b) – věž Diktátor. Cesta – hrana tvořitelů T. Sobotky, O. Beneše, J. Hudečka, kteří společně s M.Tomanem přidali další opakování. K dalším skalpům patří cesta v Příhrazech, kde v roce 1999 J. Havel a V. Šatava vytvořili na Čokoládovou věž cestu „Lineární regrese (AF X)“, celkem svižné lezení ke třetímu kruhu, kde vás čeká bouldr za „článkové“ dírky. Majzlík tak cestu hodnotí – RP Xc (8a+). Jíťa KGB foto: Vladimír Weiss
V této populární lezecké oblasti se zalíbilo i trojici Francouzů. Toni Lamiche dal třetí přelez Fly (5.14d) po třech dnech nacvičování. Podle něj je cesta se dvěma nýty spíše boulderproblémem (Toni si do horního nýtu cvakl expresku) a měla by být hodnocena spíše jako těžší 8b Fb (V13/V14). Daniel Dulac dal čtvrtý přelez Livin’ Astro (5.14c) a „flešnul“ Dodge the Lemons (5.14a). Jérôme Meyer přelezl v OS stylu cestu Riviera (5.13d), kterou potom Lamiche i Dulac přelezli stylem flash.
Už i čtrnáctiletí! Yuji Hirayama – kdy přijde OS na El Capitana? Během dvou dní vylezl Yuji Hirayama 41délkovou Golden Gate 5.13b. Cestu poprvé vylezli na slovutného El Capitana v roce 2000 bratři Huberové. Yuji během výstupu spadl pouze třikrát, a jak píší zahraniční weby, OS měl na dosah. První den volně vylezl Salathe Wall až pod El Cap Spire, kde si odpoledne několik hodin odpočinul. Poté mu trvalo asi hodinu a půl, než přelezl první klíčové místo (5.12c). Bivakoval na El Cap Spire. Druhý den od rána postupoval těžkými délkami až do místa, kde zabloudil. Věděl, že není schopný přelézt zpět těžký boulder (V 8/9) a tak skočil do lana a vrátil se na poslední štand. V cestě poté spadl v další z klíčových pasáží (5.13). Délku ihned přelezl v RP stylu. Další čtyři délky (do
5.13a) přelezl Yuji OS stylem, v poslední klíčové délce mu ovšem „došlo“: „Byl jsem po všech těch délkách unavený a… výsledek byl jednoduchý – spadl jsem.“ Na druhý pokus délku přelezl a kolem osmé večer dolezl na vrchol El Capitana. Hirayama v loňském roce přelezl během třinácti hodin bez pádu Salathe Wall. Před tím cestu několikrát zkoušel, ale pokaždé spadl. Při srovnávání obou cest japonský lezec prohlásil, že „Golden Gate byla dobrodružnější – jestli cestu zkusíte lézt, uvidíte, co tím myslím.“ Nedlouho poté se Hirayama pustil do třicetidélkové cesty El Nino (5.13c) v pravé stěně El Capa, kde spadl celkem dvakrát. Během prvních dvou dní vylezl volně prvních pět délek, třetí den odpočíval dole v údolí s rodinou a poté se vrátil do cesty, kterou během dalších dvou dní dolezl.
Čtrnáctiletý Daniel Woods (USA), který skončil druhý ve své kategorii na „svěťáku“ v Bulharsku, měl úspěšný podzim. „Flešnul“ třínýtové cesty Bottom Feeder (5.13a), den na to přelezl RP Dr. No (5.14a) a Stone Monkey (5.13b), vše v Rumney, New Hampshire, USA.
diny, 32 minut). 9. října se oběma bratrům podařilo završit úsilí a cestu (během tří dní) celou volně přelezli. Není to tak dávno, kdy se lezci dohadovali, půjde-li nějaká z cest vedoucích na El Capitana vylézt volně. Dnes je ve stěně 10 volně přelezených cest nebo hlavních variant (nepočítaje sektory West Face a East Buttress), a jeden nebo oba Hubeři mají přelezeno šest z těchto volných průstupů!
Co nejvýš a co nejvíc! 23. září vylezl Španěl Juanito Oiarzabal sólo na Čho Oju. Na tom by nebylo v dnešní době nic zajímavého, kdyby to ovšem nebyl už devatenáctý výstup na osmitisícovku. Devatenáctkrát stál kromě Juanita na vrcholu osmitisícovky ještě Šerpa Ang Rita. Legendární Reinhold Messner, stejně tak jako Ed Viesturs, má na kontě pouze osmnáct výstupů. Stejně tak jako Messner i Oiarzabal vystoupil na všech čtrnáct vrcholů nad hranicí magických osmi tisíc metrů. S výstupy začal v roce 1985 právě na Čho Oju. Sedmačtyřicetiletý Španěl neplánuje, že by v nejbližší době pověsil mačky na hřebík, na příští rok by měla být v plánu Aconcagua, Ama Dablam a K2.
Nejtěžší spára v Evropě? Dvaadvacetiletý Didier Berthod ze Švýcarska přelezl RP stylem dvanáctimetrovou spáru v oblasti Orco, Itálie. Cesta přes pětačtyřicetistupňový žulový převis dostala název Greenspit. Obtížnost by se měla pohybovat někde kolem 8c+. Didier měl v cestě předem nachystáno jištění, vesměs friendy, které si po úspěšném pokusu opět vybral, takže neodjištěná spára teď čeká na kohokoliv z vás.
8b+OS Hubeři na Zvěrokruhu Bratři Hubeři volně přelezli šestnáctidélkovou cestu Zodiac na El Capitana, přičemž přidali novou, čtyřdélkovou, variantu začátku cesty. O volný přelez se pokoušeli už počátkem léta, ale podle jejich slov bylo nutné počkat na chladnější počasí, při kterém půjde volně přelézt i nejtěžší pasáž Nipple (5.14a). Během práce na cestě Huberové předvedli nový rychlostní rekord v „lezení“ na vrchol El Capa (2 ho-
Patxi Usobiaga dal vůbec první OS cesty Pietra Murata, 8b+ v Arcu. S „onsajtnutou“ cestou v této obtížnosti se zařadil do nevelkého klubu těch nejlepších.
Lisa Rands – E7! Američanka Lisa Rands je snad teprve druhou ženou, která přelezla ve Velké Británii takto těžkou a špatně zajištěnou cestu. Jde o White Lines (E7 6b/c) v Curbar Edge, poprvé přelezenou Johnny Dawesem. Lisa ces47
Za demotivaci neručíme!
a jdi...
M. Leitman v cestě Haremheb 10/10+, Višňové
tu vylezla v průběhu dvou dní celkem čtyřikrát, a to stylem top rope. Cesta začíná deseti nezajištěnými metry, po kterých následuje první klíčové místo. Po možném odpočinku (a prvním jištění) přijdou na řadu těžší a nejisté kroky vedoucí přes malý převísek, zajištěný malými kamaloty. Lisa lezla počáteční boulder bez bouldermatrací. Jak poznamenala sama aktérka: „Je to skutečně dobrý pocit, když vše klapne a ty pouze lezeš a cítíš vše mnohem intenzivněji, než při top rope přelezu.“ První ženou, která podle všech dostupných informací přelezla takto těžkou cestu na Britských ostrovech, byla Airlie Andersonová. Ta před deseti lety přelezla Master’s Edge.
Telegraficky Mistrem ČR v lezení na obtížnost se stali Tomáš Mrázek a Tereza Kysilková. Oba museli své vítězství vybojovat až v superfinále.
Sonnie Trotter v Ontariu Sonnie Trotter přelezl velmi odvážnou linii v Lions Head v Ontariu. Cesta může být 8c+ nebo těžší. „Forever Expired je nejpříkřejší cesta, kterou jsem kdy lezl,“ řekl mladý Kanaďan. „Na pětatřiceti lezeckých metrech je cesta pětadvacet metrů převislá, s asi desetimetrovou absolutně vodo-
rovnou pasáží.“ Trotter říká, že nejtěžší místo je asi 10 metrů nad zemí – jedenáctipohybový boulder. Trotter původně nechtěl uvádět žádnou obtížnost. Uváděl pouze, že na problému pracoval celkem deset dní, zatímco legendární Necessary Evil (5.14c) v Arizoně mu zabralo pouze osm dní. Jak říká Sonnie: „Chtěl bych si zkusit pár těžších boulderů, abych měl představu, radši bych ale byl, kdyby lezci přijeli, zkusili přelézt Forever Expired a řekli, co si o tom myslí. Cesta by měla být za V11.“
Rusové na Nupce Valerij Babanov a Jura Kočelenko úspěšně vylezli jižní stěnou na východní vrchol Nupce (7.804 m). Při prvním pokusu je odradil hurikán a velká zima, takže uspěli až na druhý pokus. Podrobný popis výstupu najdete na www.mountain.ru. Při výstupu čekaly na lezce pasáže obtížnosti M4–M5 ve výšce okolo 7.500. Rusové měli pouze stan a karimatky, nenesli si spacáky, takže v noci jeden druhému zahříval nohy na vlastním hrudníku. Přetrpěné obtíže shrnuje Jura Kočelenko větou: „Když jsme se vrátili do základního tábora, byli jsme k smrti unaveni.“ Pro Babanova je to už třetí výstup na Nupce.
Ahoj Montano, posílám ti zprávu o našem výjezdu na pár dní do Švýcarska na konci září. V oblasti Magic Wood se Martinu Čermákovi podařilo vylézt bouldry: „Unendliche Geschichte“ za 8B, „ Massive Attack 8B“ (oba zkoušel už v létě), dále „Supernova“ a „No Liberty“ oba 8A. V Crescianu zdolal známý Dreamtime, ale pouze horní část za 8A+, tedy variantu, když se nastupuje ze stoje. V září i teď v říjnu se dařilo i doma v Petrohradu: „Maxim “8A+/B (třípohybový krutě silový, dynamický problém), „Doňa Mimoňa 8A“, a v Labáku první přelezení dvouletého projektu střechy „Pavučina snů 8B“ a také druhý přelez „Dobráka od kosti 8B/B+“, po R. Štefánkovi. Posílám foto z bouldru „Dobrák od kosti“. Čau Adam Sýkora
Marek Leitman udělal třetí přelez Los Brňos! „Nejpozději na jaře vylezu Los Brňos,“ prohlásil hned po vylezení Pantera v září loňského roku ve Višňovém Marek Leitman, který se od zimy připravuje ve „Středisku vrcholového lezení“ (Tufi by doplnil: „Los Brňos“) v Brně. Ale nebylo to tak jednoduché. Na jaře to ještě nešlo vůbec. Ale i v létě se musel smířit s faktem, že v této lehčí jedenáctminusce se padá ještě v posledním kroku nad střechou (David Mazák by mohl vykládat), ačkoli celou cestou se doslova procházel čtyřikrát a snad i pětkrát za den. Takže musel opět počkat na září, kdy v klidu, hecován svým koučem Rudou Tefelnerem, konečně překonal poslední křížový krok do madla a mohl se radovat. Po třech letech po Mrázovi a dvou po Jurovi Repčíkovi teprve třetí přelez. Letos Los Brňos (11–) zažívalo doslova nájezdy. Z tria Fojtík, Mazák, Leitman se však radoval jenom jeden. Druhý den Marek třetím pokusem málem dolezl ceněného Haremheba 10/10+, ovšem kolmé není Markovou parketou. Jakmile na pohodu vykráčel ze silového stropu a udělal i nejtěžší bouldřík v převislé stěně, tak se doslova sesul v následujícím technickém kroku. Je však dobré také uvést, že mezi pokusy Marek nastoupil do kdečeho, co ve Višňovém zavání desítkou, tedy ne pivem, to dvanáctkou, ale ani to ne, takový sportovec přece (téměř) nepije. Dalším cílem je Reini’s vibes, 8c+. Ale za ním je nutno jezdit do Arca. RT
A znovu Moucha Chris Sharma přelezl zmiňovanou cestu Fly (5.14d) v jednom dni. Možná jde o vůbec nejrychlejší RP takto těžkého lezeckého problému. Šlo o celkově čtvrtý přelez boulderu Davida Grahama. Pro úplnost jen dodejme, že druhým úspěšným byl Luke Parady. Zatím posledním úspěšným je Jason Kehl, který Mouchu přelezl 7. listopadu. Jason obložil (za spolupráce místních boulderistů) místo pod kamenem matracemi a přelezl cestu volně, tedy v nejčistším možném stylu. Šlo o sólo nebo boulder?
48
foto: RT
Nová cesta na Annapurnu III Britové Ian Parnell a Kenton Cool, spolu s Američanem Johnem Varco, poprvé vylezli často zkoušený jihozápadní hřeben na Annapurnu III (7.555 m) v Nepálu. Trojice se snažila lézt co nejvíce volně a nepoužívat zbytky fixů po slovinské expedici z roku 2000. Cesta má 2.500 m převýšení, a jak dodal Parnell: „Místy jsme našli kolmé ledové pasáže, které se nám v té výšce zdály, že jsou tak za WI 8, ačkoli ve skutečnosti byly tak WI 3/4.“
Pro získání motivace na blížící se dobu ledovou Tatranské ledy byly loni skvěle popsány Igorem Kollerem v Jamesáku. Na snímku je ledopád v zahrádkách II/5, závěr druhé délky. Pavel Nesvadba
Oprava A na závěr malé upřesnění. Jedním z autorů cesty Postřižiny Xb v Ádru, o které jsme psali na tomto místě v minulé Montaně, je S. Lukavský, nikoli Lubavský, jak jsme mylně uvedli. Skutečně se snažíme, ale jak je patrné, ne vždy se nám podaří vše. Každopádně se omlouváme.
Lezení v Africe Italští horolezci Larcher, Paissan a Oviglia vylezli v marocké části Vysokého Atlasu vícedélkovou cestu Sur le fil de la nuit, 7c+, 570 m. Trojice lezců mluví o nádherné oblasti, kterou však – z lezeckého hlediska – nečeká žádný boom.
Jak vznikala titulka? V době, kdy čtete tyto řádky, jste už určitě viděli letošní Montanu Plus. Doufáme, že se líbila, alespoň tak jako nám. Koneckonců, dala nám dost práce. Jak známo, důležitou částí každého časopisu je jeho titulní strana. Do poslední chvíle jsme měli možnost vybrat ze dvou motivů. Bylo to těžké rozhodování, a proto vám na tomto místě pro zajímavost předkládáme druhý motiv, který jsme nakonec nepoužili. Redakce
Fanouškům Alexandra Chabota! Alexander je zpět ve formě, na posledních závodech „svěťáku“ ve Francii (Valence) skončil první, ve slovinské Kranji se musel sklonit pouze před Ramónem Julianem Puiblanquem. Fenomenální Francouz se tak vrátil na první místo v rankingu. Zdá se tedy, že ne příliš úspěšný závod v Praze (15. místo) byl pouze momentální indispozicí. Ostatně, z posledních patnácti závodů Světového poháru byl Chabot jedenáctkrát první, třikrát druhý a jednou patnáctý!
Když už je řeč o závodech, mezi ženami stále vede Muriel Sarkany, i když se zdá, že mladičká Angela Eiter má skutečně formu. Ve Francii skončila Rakušanka první před Sarkany, v Kranji si první dvě příčky vyměnily.
Je věcí všeobecně známou, že ti, kdo dříve přijdou se i nají Dne 9.6.2003 jsme se Sinkem vesele doklapali pod Torre Trieste s tím, že jako uděláme první volný přelez „Piussiho“ v JZ stěně,
viz. (4/03). Leč pokus dopadl jak dopadl a my se dále věnovali cestám jiným s tím, že když to nikdo nevylezl doteď, tak to na nás počká. Jestli za to mohla naše sdílnost při probírání poznatků s jedním místním kabrouskem nevím, ale za čtyři dny, kdy už jsme strašili na Sass Maoru, stal se free přelez skalpem „kastelána“ R. Larchera s druhem. Má to být roztomilých 7b, co dodat? Cesta nikdy nebude zajíc co může utéct, ale pozor na mlsné kocoury! HRV
Zpracováno podle serverů: www.climbing.com, www.digitalrock.de, www.8a.nu, www.planetmountain.com, www.webclimbing.com, www.klettern–magazin.de 49
info
Maglajzování v Písku Na břehu řeky Otavy založili čeští králové v polovině 13. století hrad a město Písek. Nevím proč zrovna Písek, když obyvatelé své volné chvíle nejprve trávili dobýváním zlata a později hrou na housle. Dokonce i břehy Otavy jsou brázděny hrubozrnnou rulou, jež ani tvarem nepřipomíná tajuplná města pískovcových skal. Podle starého průvodce je možné lezecké terény nalézt po a proti proudu Otavy. Mé představy o kvalitě terénu jsou spíše skeptické, ne-
boť oblasti, jež jsem podle tohoto průvodce navštívil, a o kterých jsem mnoho informací jinde nenalezl, bývaly plné lokrů, rezatých skob a hnízd různého hmyzu. V jednom z místních knihkupectví se zvláštní náhodou vyzbrojujeme průvodcem „Čertovskou stezkou“, v něm k našemu úžasu nalézáme zmínky o místních lezeckých terénech. Duševně připraveni spíše na turistickou procházku, než zkoušení naší přilnavosti, vyrážíme z „Václavského náměstí“ proti proudu Otavy
(levý břeh) směrem k mostu, na němž v roce 1945 americká armáda zanechala svůj podpis. Asfaltová cesta podél plovárny se začíná svažovat k řece do romantického kaňonu plného „tichých bláznů“. Okolní hustý porost dává občas šanci proniknout kousku kamene, čímž dochází ke stále častějšímu zabíhání do lesa s nadějí naleznout kousek šutru, na nějž by bylo možné na chvilku navěsit všelijaké to lezecké harampádíčko. Neuběhne ani deset minut a přímo u cesty se na nás vyzývavě směje převis posetý bílými fleky od magnézia. Krok získává na rychlosti, intenzita srdečního rytmu také. Když visím již ve třetím boulderu, začínám vzpomínat na pravidelné rozcvičování a rozlézání v pražském Boulder Baru, vždy před samotným zkoušením místních prásků. Zde se mi ale nějak nedaří chuť do levitace koordinovat a proto jak rychle jsem vlezl do stropu, tak rychle jsem zase dole, ale i s předloktím připomínajícím tuhnoucí sádru. Po několika minutách chůze dopadá batoh do prachu pod mohutným převisem „Pod Sklopenkou“. Logická linie boulderu „Hra na Lucifera“ se nedá jen tak obejít a nezkusit. Nohy přivykají klaustrofóbnímu pocitu v lezačkách a já dynamicky 50
vzlínám k poslednímu chytu. Už při letu dolů pokukuji po omaglajzovaném chytu vedlejšího boulderu, hledám jeho bratříčky, roztírám bílý prášek po prstech, přemýšlím o spojení kroků. Chvilka soustředění, po níž následuje jeden z neúspěšných pokusů. Trpící bříška prstů potvrzují název boulderu „Luciferovy slzy“ jako velice trefný. Nakonec je tato a několik okolních linií zdoláno, bříška prstů lehce prolezená a kredit oblasti neustále stoupá. Příjemné překvapení bylo, když jsem po asi deseti krocích stanul pod jedním z hlavních masivů a nade mnou se tyčila řádka lesklých nýtků v přirozené linii po kompaktním kusu ruly. Krásná členitost spojena s výškou asi 25 metrů vyvolává pocit zajímavého lezení. Převažují zde kolmé a převislé úseky skály, nově zajištěné (ne moc přejištěné) nýtky od Raveltiku. Vyvzlínal jsem dvě cesty a s pocitem spokojenosti vyrazil proti proudu dále směrem k mostu. Po cestě, jež byla plna zastávek podle průvodce Čertovskou stezkou, jsem zkusil udržet něco málo chytů na okolních skalkách, jež již nedosahovaly kvalit skal okolo převisu „Nad Sklopenkou“. Ovšem protější břeh skrývá další možnosti a podle ob-
časného zaslechnutí cinknutí karabiny by se dalo usuzovat, že je i o něco více lezený… Na mostě je nejprve nutné najít nápis po americké armádě z roku 1945, což je další ze zastávek Čertovské stezky. Člověk by čekal bůh ví co, ale takovouto škrábanici v betonu mostního zábradlí, jež je čitelná pouze pokud je obsah znám dopředu, nikoli. Nicméně teď již nic nebrání vyrazit plnou parou na skalky, jež lahodily oku přes řeku posetou „tichými blázny“. První zastavení patří nádherné kolmé plotně, jež se honosí několika výstupy v osmém stupni obtížnosti. Nýtky, kroužky zde protínají plotnu v hladkých místech, jež dávají tušit, jak potřebná je precizní práce nohou a neunavitelná odolnost prstů. Pod plotnou se tyčí malý, zajímavě převislý balvan, na němž je označeno několik boulderů. Ani vzhledem k nezanedbatelné únavě z předešlého pokusování na protějším břehu není v mých silách odolat. Opět soukám omačkané nohy do lezaček, opásávám se pytlí-
kem s bílím práškem a snažím se vymyslet možnosti využití stupů, jež jsou v těch nejnemožnějších místech. Je dobouldrováno, na některých místech prstů prosakuje skrz nánosy magnézia krev, velikost předloktí připomíná lýtka a tvrdost beton. Zatnout pěst se stává problémem, zout lezačky řešitelné jen s obtížemi. Před námi jsou ještě asi tři kilometry chůze po lesní cestě, jež je lemována skalními útvary vhodnými k přelezu, ovšem mé silové dispozice jsou na minimu, tudíž krkolomné vzlínání provádějí pouze oči. Všude okolo je kolmé a převislé lezení, jež je pojištěno kvalitním pearcingem od Raveltiku. Celkově v této oblasti nelze hledat extrémy, ale pro průměrné lezce je zde dostatek kvalitních možností dosahujících délky až 27 metrů. Příjemná je velmi malá frekvence lezců a turistů vůbec, což vzhledem k přístupu, kvalitě jištění a přívětivé obtížnosti, je pro našince znalé víkendů na Srbsku více než překvapující. Filip Švejcar
Plánek je z místopisného průvodce „Čertova stezka“ z Práheňského nakladatelství. Názvy sektorů jsou doplněny podle horolezeckého průvodce Nepískovcové skály v Čechách (díl 1). 51
Legenda jménem PETZL Se smutkem se lezecký svět dozvěděl, že po dlouhé těžké nemoci 31. 5. 2003 ve věku 91 let zemřel Fernand Petzl. Řemeslník a speleolog Fernand Petzl byl zakladatelem firmy PETZL, která je dnes světovou špičkou ve výrobě jeskyňářského, horolezeckého a záchranářského
vybavení. Paradoxem je, že firma byla původně vlastně založená při pokusech vyrobit si vybavení pro vlastní potřebu. Speleolog a řemeslník Fernand Petzl se připojil ve třicátých letech k týmu vedenému Pierrem Chevalierem, jehož záměrem bylo prozkoumání známého jeskynního systému „Dent de Crolles“ v blízkosti Grenoblu. V roce 1947 Petzl vytvořil světový rekord v hloubkovém průniku
do podzemí, jako nadšený speleolog v roce 1956 vedl expedici k průzkumu jeskyně „Gouffre Berger“ (vytvořil v tomto roce světový rekord v dosažené hloubce – 1.122 m). Souběžně s těmito výkony se zabýval vývojem a výrobou pomůcek a metod používaných ve speleoalpinismu, který byl v té době z velké části neznámým pojmem a oborem. Ke konci padesátých a počátkem šedesátých let docházelo k vy-
nalézání vybavení, které částečně souviselo s vyvíjejícími se technikami postupu a hlubším a hlubším průzkumem podzemí a s překonáváním těžkostí s tímto souvisejících. Fernand Petzl, aktivní v mnoha oborech, začal konstruovat prototypy výrobků určené k splnění těchto ambiciózních cílů: jednoduše smontované a použitelné vybavení, řešení problémů postupu do hloubek, průnik kaskádami atd… Byla to otázka vynalézání, vývoje, testování a důvěry ve správnou funkci. Se svým společníkem Henri Brenotem zvaným „Kiki“ bude F. Petzl navždy zapsán zlatým písmem do historie speleologie, kdy jako první na světě použili ve vývoji i užití blokantu. Brenotovi vděčíme za vynález prvního kovového blokantu (tehdy nazývaného „opice“) a poprvé oběma použitého v roce 1932 v masivu Paloumere v Pyrenejích, Petzlovi pak za jejich pozdější masovou výrobu a užití. Od roku 1942 se Fernand Petzl začal zajímat o testování prvních nylonových lan pro jeskyňářství a horolezectví.
Vznik společnosti Společnost PETZL se zformovala v sedmdesátých letech… Její začátek představoval řemeslnou dílnu o ploše 75 čtverečních metrů, na úpatí „Dent de Crolles“, blízko alpského Grenoblu. Zprvu byla dílna jen místem setkání. Jeden se poučil z průzkumu a dostal nápad, druhý ho zrealizoval, vyrobil nástroje a třetí ho pak začal prodávat ostatním. Fernand Petzl produkoval výrobky s nevyčerpatelnou nápaditostí hlavně ve slévárně, a to za pomoci svých přátel a synů. V roce 1968 Bruno Dressler poprvé prezentoval své nápady: předka dnešních Bobbinů (systém slaňovacích kladek s pevnými bočnicemi) a nový lanový blokant. Petzl začal s výrobou právě těchto pomůcek, a po změně designu a konstrukce vyrobil konečný typ nových lezeckých pomůcek. Speleologie objevila svou autonomii v oblasti průzkumu s nově nabízeným vybavením. V prvních letech byly produkty firmy vyráběny intuitivně a náhodně na základě okamžitých objednávek a pružných technických změn. Dobrým příkladem jsou hlavová světla – čelovky. Zbylé a nepotřebné součástky ze světel osvětlujících jeskyně sloužily jako základ pro hlavové lampy, které „rodina“ vymyslela. První gumové pásky na ZOOM svítilnách byly vyrobeny z pryžových pásků, které byly původně použity pro výrobu podprsenek. Do počátku osmdesátých let minulého století firma směrovala svou produkci hlavně na speleology, až pak začala vyrábět i potřeby pro horolezce a canyoning. V poslední době (tj. od druhé poloviny devadesátých let) je však hlavním výrobním a obchodním trendem výroba prostředků pro zajištění pracovníků nebo záchranářů při činnostech ve výškách nebo nad volnou hloubkou. Už za svého života se Fernand Petzl stal legendou, a i když již fyzicky není mezi námi, jeho jméno vyjádřené logem firmy nezapadne, protože jeho duch, nápady a výrobky vždy budou při lezeckých aktivitách milionů lezců na celém světě. Zpracoval: R. Matýsek
Katalog Petzl: Až do poloviny osmdesátých let firma PETZL vydávala katalog na obyčejném bílém papíru o formátu A6. Srovnání s nynějšími katalogy, které jsou dva (sportovní a pracovní), dokazuje obrovský rozvoj marketingu firmy
52
závody
Rockmaster 2003 M Rockmaster. Každý, kdo si trochu v životě přičichl k lezení, tak ví, o čem mluvím. Nejprestižnější lezecké závody světa. Vstup 20 Euro za dva dny lezecké show plné slavných jmen. První byly na řadě závody OS žen. Mezi závodnicemi nechyběla ani taková jména jako Sandrine Levet či Muriel Sarkany. Všem však prvenství vyfoukla mladá (17) Angela Eiter, která topovala všechny cesty na „rokmástru“, do nichž nastoupila. Hned vzápětí pokračovaly závody OS mužů. Jen přečtením jmen startujících se člověk ocitl v lezeckém nebi: J. Ovčinikov, F. Legrand, Ch. Brenna, P. Usobiaga, R. Julian, A. Chabot, Ch.
Bindhammer a v neposlední řadě T. Mrázek. Lezlo se v opačném pořadí výsledků SP. Legrand vypadl hned na začátku a o prvenství se bili mladíci. Mráza vyběhl s malým uklouznutím až pod strop, kde si to asi správně nenamyslel a vypadl. K tomu uklouznutí bych jenom rád dodal, že takovou fixaci jsem ještě neviděl. Držet se u pasu skoro ničeho a udržet to, tak to je fakt umění. Ramón Julian lezl jako přes kopírák a A. Chabot se ujal vedení, jakmile dolezl kousek pod top. Večer se lezl „speed“, neboli lezení na rychlost. Čekali jsme vítězství T. Oleksy, ale bohužel mu to v semifinále dvakrát ujelo, a skončil až na třetím místě. Stihl ovšem snížit rekord stěny na 10,85 s. První skončil A. Gadeejev. Hned poté přišly na řadu ženské bouldery. Naše zástupkyně V. Kotasová bohužel vypadla na prvním boulderu, takže dále se bojovalo bez ní. Nakonec vše dopadlo takto: 1.Olga Bibik, 2. Alizée Dufraisse, 3. Giulia Giammarco.
2. Muriel Sarkany, 3. Sandrine Levet. Okamžitě po nich nastoupili chlapi. I přes Chabotův pád a Mrázkův top se v konečném pořadí nic nezměnilo: 1. Alexander Chabot, 2. Tomáš Mrázek, 3. Ramón Julian, Snad se sluší jen dodat, že Mráza dal v této cestě jediný „nohand“ na Rockmasteru. Jako další v pořadí přišly na řadu bouldery mužů. Cesty stavěné Jacky Godoffem slibovaly velkou podívanou. Za sebe a další přihlížející musím napsat, že jsme moc nepochopili systém hodnocení, ale hlavně nás dost
naštvalo, když neuznali top u nás již natrvalo žijícímu S. Rachmetovi, který tím pádem vypadl. První nakonec skončil Mauro Calibani, druhý S. Kazbekov a třetí místo zbylo na Daniela Dulaca. Úplně nakonec se lezl duel. U žen opět dominovala Angela Eiter, u mužů to všem nandal Mráza. Každopádně se těším na „Rockmaster 2004“ a určitě jej všem doporučuji. Stojí to za to! Kdo neviděl, neuvěří Marek Čermák foto: autor
Druhý den vše začalo cestami „After work“ žen, kde potvrdila svou skvělou formu A. Eiter. Konečné pořadí žen: 1. Angela Eiter, 53
SP v lezení na obtížnost
Vítěz Julian Ramon ve finále
M Praha Ruzyně. 11.–12. říjen 2003. M Praha zažila po šesti letech Světový pohár v lezení na obtížnost M Tomáš Mrázek rozdrtil celé startovní pole – v semifinále, několik chyb ve finále však znamenalo šesté místo M Uspěly také naše ženy, Soňu Hnízdilovou dělilo od finále jediné místo Zahraniční lezci i rozhodčí se shodli na tom, že jsme byli svědky velmi dobrého závodu v řadě Světového poháru. A to i přesto, že poměrně dost tvrdé tratě zaskočily i největší favority. Velkolepý podnik zorganizoval a řídil Slávek Vomáčko. Akce proběhla pod záštitou starosty městské části Praha 6. Důležitým momentem bylo zaplacení licence ČHS. Tratě stavěli členové BB Klanu Andrej Chrastina a Jirous Přibil za asistence a kontroly mezinárodního stavěče Corentina „Coco“ Le Goffa z Francie. Pražské závody, pověstné asi svými malými stěnami, tentokrát nepřitáhly širokou mezinárodní špičku. Zúčastnilo se pouze 38 mužů a jen 26 žen, což není ani polovina počtu, který startoval v roce 1997 na Brumlovce, ale elita dojela kompletní. Organizačně všechno klaplo. Hala byla doslova narvaná diváky. Odhaduji, že jich bylo šest až osm set. Když komentátor ohlásil Tomáše Mrázka, tak hale hrozilo, že spadne. Bouřlivou atmosféru si naši závodníci pochvalovali už během kvalifikace. Generální partner závodu: Sport Life. Mediální partner: Rádio Beat. Finanční partneři: HudySport, Lanex, Rockpillars, ČHS. Andrej Chrastina boulderingem notně zesílil, a tak se stalo, že borci měli problémy už s kvalifikací. Tomáš Mrázek samozřejmě topoval spolu s dalšími pěti lezci (což, pravda, není mnoho), ale například pověstný Alexander Chabot (FRA) zdaleka ne. Výborně zalezl kvalifikaci Slovák Juraj Repčík, který spadl jeden chyt pod Chabotem na osmnáctém místě. Dobře si vedl také jeho kolega Marek Leitman, ačkoli jej jediný chyt dělil od postupu do semifinále, obsadil 27. místo. Náladu si nepokazil ani Martin Fojtík, když se zařadil na třicáté místo spolu s velikým Legrandem (FRA). Třicátý druhý skončil Radim Nosek. Ženy si také topy vychutnávaly jen velmi sporadicky, daly jich celkem pět. Všech dvacet šest však postupovalo do semifinále, takže si mohly bez stresu vychutnat kvalifika54
ci jen jako generálku anebo tréninkové kolo pro pořadí na „startovní čáře“ semifinále. Nejlépe z našich zalezla Terka Kysilková 9.–14. místo. Soňa Hnízdilová 17.–18. V semifinále ženy čekala teprve krutá „darda“, padalo se bohužel už u druhé expresky a ve druhém břichu stěny se už lámal postup do finále. Avšak nestárnoucí Muriel Sarkany z Belgie i nová hvězda Rakušanka Angela Eiter topovaly bezchybně. Těžké bouldrové kroky seděly nejlépe z našich Soni Hnízdilové, která si tak neočekávaně vychutnala pocit z umístění v první světové desítce. Obsadila deváté, bohužel, nepostupové místo. Tereze Kysilkové sedí sice lépe dlouhé vytrvalostní cesty, avšak třinácté místo je jejím dalším úspěchem v řadě. Osmnáctá skončila nejlepší Slovenka Zuzana Čintalová. Dvacátá, jedno místo před Zuzaninou sestrou Katarínou, skončila Lucie Rajfová. I pro ni to je úspěch. Naopak vůbec nemohla být spokojená Helena Lipenská, která se smekla nejníže ze všech startujících. Jestli ženy měly až příliš těžkou cestu, tak o mužích se to dalo říci dvojnásob. Silák Juraj Repčík to hned po svém výkonu potvrdil, když skončil dvacátý pátý. Jakmile Alex Chabot míjel čtvrtou expresku, dalo se snad z jeho výrazu vyčíst zděšení. A to stavitel Andrej tvrdil, že původně byla cesta dvakrát tvrdší, dokud nedorazil Coco a nezlehčil ji. No, to by byla teprve legrace, to by na tento „svěťák“ opravdu do smrti nikdo nezapomněl. Chabot nezapomene určitě. Skončil patnáctý a nevypadlo z něho ani slovo. Famózní Francouz snad po dvou letech vůbec nepostoupil do finále! Další Mrázův konkurent posledních let Francouz Gerome Pouvreau si nevedl lépe, skončil dokonce až osmnáctý. Klíč k postupu do finále ležel asi ve třech čtvrtinách cesty. Byly tam dost těžké kroky přes menší oblé chyty nebo lišty v méně převislé části stěny zvané „sud“. Trochu se slézalo a obloučkem pokračova-
Tomáš Mrázek ve finále
lo zase vzhůru. Chabot spadl na začátku pasáže. Nedovedl, jako mnoho jiných lezců, zapnout. Jinak by toto klíčové místo zcela jistě překonal, a ve finále by mohlo být všechno jinak. Nad „sudem“ zíval dosud panenský strop. Nezbývalo mnoho lezců, kteří by z něj mohli setřást pavučinky. Maličký Ramon Julian Puigblanque, pokořitel La Rambly Originale 9a+, se pohyboval očividně lehounce v celé cestě, ale pod stropem mu došlo. Konečně však někdo pořádně zvedl hladinu decibelů v sále. I tak by semifinále zůstalo vcelku nudnou podívanou, pokud by svoji fantastickou formu nepředvedl Tomáš Mrázek. Drobné technické chyby sice patří neodmyslitelně k jeho „terminátorovému“ stylu, avšak efektní přitáhnutí expresky nohou a její zapnutí za polovinou trati a následné zamávání publiku patří k jeho parádním číslům, pro která jej diváci zbožňují i jinde v Evropě. Mohutný aplaus publika znamenal pro něj onu živou vodu, po níž občerstven stoupal ke stropu jako dým. V nejtěžším křížovém kroku
cesty pod stropem sice grimasa v jeho tváři vyjadřovala mučivé vypětí, ale stropem se za nezměrné bouře diváků zcela prošel. Teprve nad ním ztratil síly pro poslední dynamo a top neudržel. Nevěřili jsme svým očím, Mráza vyhrál toto kolo rozdílem třídy. Chabot, neomylně letos vítězící ve Světovém poháru, vypadal v porovnání s ním jako žáček. Finálovka žen byla díky ryze boulderingovým i technickým prvkům divácky snad nejpovedenější, avšak ani tady nebyla obtížnost správně odhadnuta a vrcholová stěna nebyla atakována vůbec. V podstatě by stačilo zlehčit jediný bouldr ve výlezu z prvního převisu. Dívky předváděly nádherné akrobatické výkony. Dovršit favoritka z Belgie Muriel Sarkany finále topem, byla by to vynikající tečka, jenže se ukázalo, že maličká a notně pohublá světová šampionka má v klíčovém bouldru výškový handicap. Dlouhý poskok z „rohů“ na spoďák ve stropu do veliké boule nad hranou začala řešit zcela nejistou výměnou rukou na naprosté oblince, která tam vězela napůl
závody cesty jako mezichyt, což muselo mít za následek pád a rozpaky jak u ní, tak v hledišti. Zato neznámá Francouzka Caroline Ciavaldini zvedla diváky ze sedadel svou pohyblivostí. Převis vyřešila s nohama nad hlavou, jimiž se zahákla za bouli a dolezla si pro bronz. Stříbro vybojovala druhá mladá hvězda, překvapivá vítězka Rock Masteru, Rakušanka Angela Eiter. Francouzka Sandrine Levet sice zapínala dlouhou expresku po dlouhém odlezu na hranici pádu (vydechli jsme si, vypadalo to až na zem), ale zapnula a po krátkém traverzu a skoku do vrcholové stěny jasně zvítězila. Nemohl jsem si zvyknout na skutečnost, že muži ve finále Světového poháru padají ve druhém břichu uprostřed ruzyňské stěny, ale závodníkům už to asi ani nepřišlo. Kroky a pohyby však byly vzdušné, dynamické a opravdu atraktivní, takže to v hale vřelo při každém pokusu. Dobře trať přečetl Jevgenij Ovčinnikov, o kterém poslední dva roky nebylo tolik slyšet, a krásně dynamicky doskákal na třetí místo. Stejnou malou lištu nad druhým břichem tečoval i Francouz Francois Auclair, ale lepším semifinále známého Rusa předstihl. Pod touto lištou bylo třeba zapnout ze stisku a udělat dlouhý tah, což se zatím nikomu nepodařilo. Do stropu zbývaly tři kroky. Šance pro Mrázu a Španěla Juliana. Jen
sto šedesát centimetrů vysoký (!) hošánek jediný přišel na fintu nechat si při zapínání expresky z hada nohy vodorovně za sebou, což mu také pomohlo se krásně zvednout do maličké lišty nad ním. Tady již v téměř kolmém Ramon chvíli odpočíval, než se začal spouštět doleva do stropu, kde vzápětí na velkém oblém spoďáku spadl. Hala jeho vedení náležitě hlasitě odměnila. „Strop čeká na Mrázu,“ pronesl ke mně neklidný Andrej. Myslel jsem si to také, ač jsem se obával, zda Tomáš udrží v napjaté atmosféře potřebný klid. Chyty totiž byly snad ještě menší než v semifinále, ačkoli kroky byly možná méně silové (tím hůř pro Mrázu). Když komentátor Míra Sacký ohlásil příchod mistra světa, zdálo se, že diváci halu zboří. Mráza nenašel svoji uvolněnost, což ho přivádělo k jedné chybě za druhou. Zbytečně silové zapínání první expresky a nohy ve vzduchu na počátku prvního břicha stále ještě neměly na jeho sílu podstatný vliv. Ovšem krok do druhého břicha měl být řešen dynamicky. Mráza však znovu volil raději vyvěšení bez nohou na jediné malé oblince, přehození nohy na druhou stranu a to ho pěkně vyždímalo. Krok do druhého břicha už vyšel tak, tak. Mrázovi nateklo a bylo zle. Teď šlo trochu sklepnout, Mráza se však polekal „natečení“ a snad ve zkratu provedl teprve teď rozhodující a zničují-
cí chybu. Další krok z oblého spoďáku vedl daleko doprava do bočáku a z něj levou rukou nahoru do dvojchytu. Mráza totálně zarval, bočáku se jen přidržel a pravou rukou šel nepochopitelně rovnou nahoru. V dalším pohybu proto musel nohy dostat až nad spodní ruku. I to se mu podařilo, chyt silou vůle udržel, ale následující dva kroky už byly jeho poslední. Šesté místo přijal jako hrdina. Spustil se a zamával divákům. Ti mu neutuchajícím aplausem dali najevo, kdo je pro ně vítězem. Smutek se však musel tiše vkrást do jeho mysli a stejně tak i do myslí diváků. Všichni jsme přece přijeli oslavit jeho vítězství! Rosťa Tomanec foto: Martin Turek a BKR Světový pohár, Praha Muži: 1. Ramon Julian Puigblanque ESP 2. Francois Auclair FRA 3. Jevgenij Ovčinikov RUS 4. Flavio Crespi ITA 5. Sylvian Millet FRA 6. Tomáš Mrázek CZE 7. Mickael Fuselier FRA 8. Christian Bindhammer GER 25. 27. 30. 32.
Juraj Repčík SVK Marek Leitman SVK Martin Fojtík CZE Radim Nosek CZE
Corentine „Coco“ Le Goff (oficiální stavěč, FRA): „Martin Joisten mi zavolal dva dny před závody. Už jsem nestihl nic postavit, měl jsem na to jen jeden den. Stavěl jsem strop mužského finále a finále žen. Mužské finále mi pomohli zkoušet dva Holanďané.“ (Jorg Verhoeven a Casper Ten Sijthoff, pozn. autor.) Krátká vizitka: Coco je placeným národním trenérem mládeže a mužské reprezentace v boulderingu. Dozvěděl jsem se překvapivou informaci, že nikdo z francouzské reprezentace není profesionálně placený svazem a většinou normálně pracuje. Stavění se věnuje už pět let, od té doby, kdy se vyléčil z vážného zranění dvou prstů. Letos stavěl světový šampionát v Chamonix a závody SP v Jekatěrinburgu. Sám závodil v letech 1995 a 1996. Umisťoval se ve druhé desítce. Na skalách leze 8b+ a on sight 8a v neveřejných oblastech (tajných) Pic Saint Loup a Gorges du Destel v okolí Aix En Provence, kde žije. Andrej Chrastina (stavěč): „Byl bych schopen postavit i těžší cesty.
Šťastné vítězky (zleva): Angela Eiter Sandrine Levet Caroline Ciavaldini
Ženy: 1. Sandrine Levet FRA 2. Angela Eiter AUT 3. Caroline Ciavaldini FRA 4. Barbara Bacher AUT 5. Muriel Sarkany BEL 6. Damaris Knorr GER 7. Delphine Martin FRA 8. Bettina Schopf AUT 9. 13. 18. 20. 21. 26. Chvála vítězům: 1. Julian Ramon 2. Francois Auclair 3. Jevgenij Ovčinikov
Řekli během a po závodech: Martin Joisten (Prezident jury, SUI): „Byly to dobré závody. Kdybych je měl hodnotit na škále od jedné do deseti, přičemž deset by byla nejlepší známka, dal bych sedm. Měl jsem jen drobné připomínky.“
Soňa Hnízdilová CZE Tereza Kysilková CZE Zuzana Čintalová SVK Lucie Rajfová CZE Katarína Čintalová SVK Helena Lipenská CZE
Semifinále se hodně zlehčovalo. Kdyby nedojel Coco a nezlehčil to, tak nevím, kam by dolezli. Tak, jak to bylo zlehčené, bych dolezl do stropu, to by ta špička měla dolézt dál, to nechápu. Potřeboval bych se zúčastnit dvou svěťáků jako stavitel, abych získal odhad, a pak bych mohl normálně stavět. Cesty byly krátké, ale někteří trenéři to schvalovali. Cesta má vést zdola nahoru a ne křížem krážem stěnou.“ Tomáš Kysilka (kouč): (rozhovor během mužského semifinále) „Čtvrtfinále žen bylo mimo, to bylo na běž55
Mistrovství Slovenska v lezení na obtížnost M 25.–26.10. Považská Bystrica M Na dlouhých vytrvalostních cestách bezpečně kraloval Juraj Repčík. Česká dorostenka Lucie Hrozová donutila mistryni Slovenska Zuzanu Čintalovou jít až do superfinále
né úrovni semifinále. Semifinále mělo zase příliš těžký začátek. Holky padaly už u druhé expresky a to se moc nelíbilo ani divákům. V šesti metrech byl postup do finále. Na druhé straně souhlasím s německým koučem, který mi říkal, že pro samotné lezení je lepší mít tvrdé cesty. Takový svěťák jsem ještě neviděl. Něco jiného však je, když má stěna šestnáct metrů jako v Imstu, než jedenáct jako tady. Je tedy asi lepší, když jsou cesty kratší, zato vedou přímo nahoru.“ Angela Eiter (2. místo, AUT): „Závody byly velkolepé, velmi dobré cesty. I stěna mě překvapila, čekala jsem, že bude horší. Výborná byla také organizace.“ Soňa Hnízdilová (9. m): „Byla jsem úplně v pohodě. Semifinále mi sedlo úplně perfektně, víc než nějaká vytrvalostní cesta. Takový výsledek nebyl ani v mých snech.“ Tereza Kysilková (13. m): „Mohlo to být lepší, ale spokojená s umístěním jsem. Nejsem spíš spokojená s tím, jak jsem lezla. Nemohla jsem se dostat do rytmu té cesty. Mně tyhle typy tratí nesedí.“ Lucie Rajfová (20. m): „ Semifinále se mi lezlo bezvadně. Mně sedí ty bouldrové kroky od Jirouse.“ Ramon Julian Puigblanque (1. m, ESP): „Bylo to velmi těžké lezení, velmi technické, malé chyty. Dávám přednost dlouhým cestám. Toto bylo spíš pro bouldristy, byl to jeden dlouhý boulder. Tomáš Mrázek musel cítit velký tlak, proto asi nevyhrál.“ V dalším rozhovoru sdělil, že mu je jednadvacet let a měří pouhopouhých sto šedesát centimetrů! Tak to je snad nejmenším finalistou Světového poháru všech dob! Tak malý nebyl ani legendární Francouz Didier Raboutau (164 cm). Začal lézt před sedmi lety, závodit ve Španělsku v roce 1999 a v roce 2001 ve Světovém poháru. Nejtěžší cesta: „La Rambla Originale“, 9a+, první přelez. Žije v Manlleu, v okrese Barcelona. Julian Puigblanque je jeho celé pří56
jmení. První po otci, druhé po matce. „Jack“ Ovčinnikov (3. místo, RUS): „Byly to normální závody. Každý závod je jiný, jsou na něm jiné cesty. Semifinále bylo moc těžké, finále moc dynamické. Až do toho stisku bylo finále lehké, mně se tam podařilo aspoň zapnout. Nemám teď dobrou vytrvalost.“ Sylvian Millet (5. místo, FRA): „Mám ze závodů dobrý pocit. Cesty mi seděly, cítil jsem se silný, měl jsem zapínat z jiné pozice, dolezl bych dál.“ Tomáš Mrázek: (Po semifinále) „Myslel jsem, že to bude lehčí.“ (Po finále) „Závody byly perfektní, cesty taky, ale svůj výkon nehodnotím. Dole jsem udělal chybu. To mě rozhodilo, nateklo mi a v takové cestě se už s tím nedá nic dělat. Pak přišel zkrat a další chyba. V takové cestě je zásada, že si nesmíš nechat natéct, a to se mi nepodařilo. Semifinále jsem nastoupil a valil. Finále jsem měl jít stejně, jenomže jsem lezl víc na jistotu. Teď už se s tím nedá nic dělat, prostě to nevyšlo.“ Juraj Repčík (25. místo): „Mně se líbilo, že cesta nevede křížem krážem stěnou, ale jen se klikatí kolem přímé řady expresek. Akorát cesty mohly být lehčí. Kvalifikace by stačila na semifinále a semifinále na finále. Jsem spokojený s výsledkem, ale šlo zalézt ještě lépe, dal jsem si nohu na špatný stup a nedoskočil oblinu.“ Martin Fojtík (30. m): „Závody super, vidíš sám, myslím, že borci na to budou dlouho vzpomínat.“ (A byla to slova prorocká, neboť finále bylo opravdu super. Jelikož jsme se však bavili během semifinále a za námi zaraženě stál Chabot, myslel jsem si, že jde o žert, ale byl jsem ubezpečen, že to myslí smrtelně vážně.) „Lezlo se mi dobře, ale víš, jak to se mnou je. Celý rok jsem byl zraněný. Neodhadl jsem oblinu za hranou, myslel jsem si, že bude větší a neudržel jsem ji. Nebyl jsem daleko od postupu do semifinále.“ Rosťa Tomanec
Výborný závod na dvanáctimetrové stěně v Hypernově uspořádal v Považské Bystrice už podruhé Dino Kuráň za podpory HK Manín Považská Bystrica a JAMES. Tentokrát konečně řádně dlouhé a vytrvalostní cesty Jožo Lovase a Jirky Švuba ozdobily divácky strhující podívanou. Pouze účast slovenských závodníků je tradičně slabá. Závodilo dvacet čtyři mužů a deset žen. Sponzoři: ALPHA SPORT Žilina, Lanex, Mammut a další. Semifinále mužů i finále žen zdobil ve stropu úzký krápník z domácí bouldrovky (sic!) Jirky Cabala Švuba. Pro diváky bylo parádní podívanou, kterak na něm i ti nejlepší bojovali ze všech sil. Za obráceným jehlanem následoval krátký, zato těžký strop Juraj Repčík ve finálovce
po stiscích, který překonali jen Ďuro Repčík a taktak i Peter Doležaj. Semifinále bylo dlouhé a pěkné. Poměrně silové tahy po velkých oblinách a taky pár tvrdších kroků za lišty. Celkově ale nebylo moc těžké, spíš vytrvalostní. Finále žen bylo poměrně lehké až do stropu. Zato hned na jeho počátku stál ženám v cestě těžko odolatelný krápník a jen Zuzce Čintalové, Lucce Hrozové a Petře Tomanové se na něm dařilo odpočívat a v tomto pořadí si i rozdělily odměny. Lucka se Zuzanou se v celé cestě vysloveně prošly, a za to je čekalo ještě superfinále. Katka Čintalová lezla úplně v pohodě až do stropu, jenomže na krápník se jí dlouho nedařilo dostat a naprosto ji vyčerpal. Dosáhla pak už jen na první chyt za
závody něj a skončila smutná a čtvrtá. Pátá Lenka Mičicová zalezla zřejmě na svém vytrvalostním maximu. I ona měla problémy vylézt na stalaktit a nakonec z něho také spadla. Mužské finále bylo opravdu povedenou linií, táhnoucí se přes obě břicha v pravé části, méně převislou střední část, až doleva do stropu a celou jeho délkou na vrchol. Dole krásná sekvence silových kroků, uprostřed vytrvalostní traverz po lištách a přes laminátovou strukturu se samořezkami nález do těžkého pětimetrového stropu. První čtyři startuíjící skončili ve druhém břichu. Neudrželi nohy na stupech. Slavo Mitro z Košic využil hlavně silné prsty a výšku na to, aby se dostal na začátek traverzu a páté místo. Překvapil ostřílený kozák Peter Kmoško z Dubnice, který už nemá tolik vytrvalosti, zato rychlým a promyšleným postupem dosáhl na druhý chyt v traverzu a málem i na bednu. Třetí místo si podržel Ondra „Humpi“ Švub, který na podzim podstatně zlepšil svoji formu. Humpi „udělal“ celý traverz a došlo mu teprve na jeho konci těsně pod strukturou v podobě obláčku. Pouze dvěma mužům zbývala naděje otestovat strop. Peter „Kraken“ Doležaj však jako bouldrista nemá dostatek vytrvalosti. Traverz díky silným prstům ještě zvládl s rezervou, struktura ho však již vyčerpala, takže odpadl na prvním chytu ve stropu. Nastoupil favorit Ďuro Repčík, pověstný svou mimořádnou silovou vytrvalostí, ale také méně technickým, jednoduchým stylem. V přechodu z břicha do traverzu v mírném převisu měl tudíž problémy, ale vyřešil je, a pak už se procházel až do stropu. V něm jakoby načerpal nové síly, přelezl ho celý, pouze nad hranou mu
dva chyty zůstaly. Diváci byli nadšení, zvláště pak, když si krásné horizontální lezení mohli vychutnávat také z balkónu. Po dvou letech znovu vítězství! Vloni tady totiž Ďuro po chybě na bouldrovém semifinále skončil čtrnáctý. Přitažlivou linii mužského finále si později vyzkoušely i obě superfinalistky. Cesta byla však až do stropu natolik zlehčená, že se rozhodovalo na pár chytech v něm. Ve stropu Zuzana Čintalová udržela čtvrtý chyt, který Lucka Hrozová jen doskočila a tak Lucka už poněkolikáté mistrovství Slovenska vyhrála. Pěkný závod na moderní stěně. Závody na rychlost přijeli vyhrát mladí sourozenci Hrozovi až z Děčína. Zvláště Libor se na ně specializuje. Lucka zvítězila před Petrou Tomanovou a Libor před Peterem Doležajem, což je co říci. Libor také postoupil do finále na obtížnost, kde obsadil deváté místo. text a foto: Rosťa Tomanec MSR, Považská Bystrica: Muži: 1. Juraj Repčík K2 Žilina 2. Peter Doležaj CCCBBB 3. Ondrej Švub CCCBBB 4. Peter Kmoško HK Tatranec Dubnica 5. Slávo Mitro Rozlomity Košice 6. Peter Topercer Panter Trnava
V lezení na rychlost nás reprezentovali: Jiří Švácha 18. místo, Libor Hroza, který se bohužel do osmifinále už neprobojoval a skončil na 9. místě. Petra Melicharová si bohužel při obtížnosti natáhla sval a nestartovala. Lucka Rajfová 14. místo a Eliška Karešová, která se probojovala až do osmifinále, 6. místo. A pak Lucka Hrozová, které už nestačily síly v malém a skočila na nešťastném 4. místě, ale stala se naším nejlepším závodníkem na rychlost. V lezení na obtížnost pak lezli: Petr Caha 38. místo, Jiří Švácha 57. místo a Honza Zbranek, který výborně zalezl a zapsal se do špičky ve své kategorii, 6.místo. Petra Melicharová si bohužel v jednom kroku natáhla sval, 28.
Místo. Eliška Karešová 31. místo, Tereze Kysilkové nešťastně nesedla forma, 11. místo, stejně tak Lucka Hrozová ve své kategorii 11. místo. Největší radost nám pak udělala Silva Rajfová, která má snad už jako vždy výbornou formu a zvítězila. Gratulujeme za získání titulu mistryně světa pro rok 2003. Jelikož půlka teamu musela odcestovat až druhý den, navštívili jsme blízkou skalní oblast, kde se Honzovi Zbrankovi podařilo vylézt 10– na OS a 10 na druhý pokus. Skalní oblasti v Bulharsku jsou skutečně úžasné a mnohým mohu doporučit jejich návštěvu místo návštěvy Francie. Dan Kadlec
Český pohár mládeže 2003 – Orlová-Lutyně Kalendář hlásí datum 18. října 2003 a sportovní hala gymnázia a střední odborné školy opět ožívá dětmi a mládežníky, kteří přijeli na letošní poslední závod Českého poháru mládeže. Tento závod pořádal již tradičně horolezecký kroužek mládeže při SK
Gymnáziu v Orlové-Lutyni za pomoci členů HO TJ Baník 1. máj Karviná. Jako každý rok jsme se mohli pochlubit záštitou starosty města Orlové JUDr. Vladimíra Farany, který spolu s předsedou oddílu J. Weisserem a Mgr. Pavlem Kubínkem závod zahájil.
Lucie Hrozová, 1. místo
Ženy: 1. Zuzana Čintalová MK ŠK Modra 2. Lucie Hrozová Singing Rock/Saltic 3. Petra Tomanová HK Zlaté Moravce 4. Katarína Čintalová MK ŠK Modra 5. Lenka Mičicová Žilina 6. Denisa Šulcová Poprad
Juniorské mistrovství světa 2003 Veliko Tarnovo BUL Již pátým lezeckým mistrovským titulem se může pochlubit Česká republika. Pro rok 2003 se mistryní světa stala Silva Rajfová z Brna. V polovině září proběhlo v bulharském Veliko Tarnovo Juniorské mistrovství světa 2003. Toto mistrovství bylo v mnoha směrech výjimečné. Čítalo největší počet závodníků a zúčastněných zemí. Organizace byla asi na nejlepší úrovni, kterou jsme kdy za-
žili. Snad jediným negativem bylo množství závodníků, protože ještě díky časovému posunu jsme museli vstávat v pět hodin ráno našeho času, což bylo dost náročné a izolace po uzavření spíše připomínala noclehárnu. Pro mnohé pak byla novinka, která se již osvědčila loni o EP, kdy každý team dostal svého průvodce, který se jim věnoval po celou dobu soutěže. 57
Martin Stráník, 1. místo
Dívky: Kategorie A (roč. 1992 a ml.) 1. Kosinová Lucie 2. Schlöglová Tereza 3. Kiss Fruzsina Kategorie B (roč. 1990 a 1991) 1. Hyvlová Aneta 2. Máchová Nela 3. Čermáková Tereza Kategorie C (roč. 1986 až 1989) 1. Hrozová Lucie 2. Čermáková Anna 3. Karešová Eliška
Celkové výsledky za Český pohár 2003: Kategorie A (roč. 1992 a ml.) 1. Rozehnal Pavel 2. Kadlec Vítek 3. Janoušek Jan Kategorie B (roč. 1990 a 1991) 1. Ondra Adam 120,0 bodů 2. Lachman Vítek 100,0 bodů 3. Kácal Jan 86,5 bodu
Závodu, který byl vyhlášen jako mezinárodní, se nakonec zúčastnilo 82 závodníků, přičemž pět jich bylo z Maďarska. Perličkou tohoto závodu je, že bylo víc děvčat než hochů. Po úvodní pasáži se již věnujme závodům samotným. Cesty nám bohužel nepostavili elitní stavěči týmu ČaS, ale neméně kvalitní stavěč cest Petr Solanský. I když byly cesty stejně dlouhé jako v minulých letech, bylo poznat, že Petr má v oblibě spíš lišty a lištičky. Závody probíhaly nejen díky počtu startujících rychle a tak jsme již kolem půl jedné znali všechny finalisty. Samotné finále začalo po kratší schůzce, na které se řešilo, jak budou vypadat závody mládeže v příštím roce. Cesty byly doopravdy velmi těžké, o čemž svědčí jediný top, a to koho jiného než suveréna chlapecké kategorie B Ondry Adama. Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na krásný výkon Lucky Hrozové, která skončila těsně pod posledním chytem. Nejzajímavější podívanou měl být souboj mezi Anetou Hyvlovou a Terkou Čermákovou, které měly před Orlovou shodný počet bodů. Z tohoto souboje vyšla nakonec vítězně Aneta, která si tak zajistila celkové vítězství ve své kategorii i v poháru. Úplně nakonec lezli svou finálovou cestu chlapci kategorie 58
C a D. Zde, jak sám komentoval, na druhý pokus (poté co se mu v počáteční partii protočil dřevěný stup pod nohou), vyhrál díky neúčasti Štěpána Stráníka a Jakuba Volfa, celkově třetí v poháru Jakub Tomanec. Jak závody v poklidu začaly, tak i skončily. Komu můžeme děkovat letos za krásné ceny? Samozřejmě že sponzorům, bez kterých by to nešlo. Letos jich bylo ještě víc než loni a tímto jim děkujeme: CK Juhász; ČHS; Gymnázium a Střední odborná škola Orlová a mnozí další. Lumír Návrat Výsledky Orlové Chlapci: Kategorie A (roč. 1992 a ml.) 1. Rozehnal Pavel 2. Janoušek Jan 3. Šifra Radovan Kategorie B (roč. 1990 a 1991) 1. Ondra Adam 2. Gál Bence 3. Kácal Jan Kategorie C (roč. 1988 a 1989) 1. Stráník Martin 2. Honzák Jiří 3. Bláha Jindřich Kategorie D (roč. 1986 a 1987) 1. Tomanec Jakub 2. Sládeček Milan 3. Melichar Marek
Kategorie C (roč. 1988 a 1989) 1. Stráník Martin 120,0 bodů 2. Bláha Jindřich 96,0 bodů 3. Honzák Jiří 92,0 bodů Kategorie D (roč. 1986 a 1987) 1. Stráník Štěpán 115,0 bodů 2. Volf Jakub 105,0 bodů 3. Tomanec Jakub 90,0 bodů Kategorie A (roč. 1992 a ml.) 1. Kosinová Lucie 115,0 bodů 2. Pražáková Veronika 90,0 bodů 3. Schlöglová Tereza 82,0 bodů Kategorie B (roč. 1990 a 1991) 1. Hyvlová Aneta 115,0 bodů 2. Čermáková Tereza 110,0 bodů 3. Máchová Nela 85,0 bodů Kategorie C (roč. 1986 až 1989) 1. Hrozová Lucie 115,0 bodů 2. Čermáková Anna 105,0 bodů 3. Karešová Eliška 97,0 bodů
SURVIVAL MLÁDEŽE „BRENDY 2003“ Letošní 5. jubilejní „Survival mládeže Brendy 2003“ se uskutečnil 21. září v okolí Čížkových kamenů u Trutnova zásluhou party nadšených organizátorů z Yetti clubu SSAR Trutnov za významné podpory ČAES, komise mládeže ČHS a Krajského horolezeckého svazu. Letošní ročník měl rekordní účast 90 závodníků (45 hlídek), která již nemůže být překo-
nána, protože není technicky možné v jediném dni pustit na trať více hlídek. Trať závodu se skládala z orientační jízdy terénem na horském kole podle turistické mapy (cca 15 km), lezeckých disciplín (lanové lávky, lanovka, slanění a 4 cesty obtížnosti 4–7 UIAA), terénního běhu (cca 3 km), vodního slalomu a sjezdu (cca 2,5 km), orien-
závody tačního běhu (cca 3 km) a závěrečné cross country na horském kole s vloženým orientačním závodem na horském kole (cca 10 km). Celý závod prověřil nejen fyzickou a psychickou zdatnost závodníků, ale i jejich orientační schopnosti a inteligenci. Hladkému průběhu závodu, který proběhl bez jakýchkoliv incidentů či zranění (nepočítáme-li výron kotníku hlavního rozhodčího boží mlýny melou!), napomohlo výrazně i ideální počasí. To však bylo, spolu s letním abnormálním suchem, příčinou změny kanoistického sjezdu (pro „hmotnější“ posádky) v pěší vodní turistiku. Ale survival je survival a slalom již byl opravdu vodní. I když těsně před závodem zásluhou prací na jezu to tak opravdu nevypadalo! Mezi zázraky letošního ročníku patří i to, že pouze jedna hlídka byla nucena vzdát a taktéž pouze jedna hlídka dojela za svitu hvězd. Zásluhou štědrých sponzorů z Benešova u Semil (Salewa Czech), Hradec Králové (Hudy sport) a mnohých dalších, obdrželi hodnotné věcné ceny nejen medailisté, ale všichni přeživší a dokončivší účastníci. Překvapením pro vítěze byly (kromě pocitu triumfu a zvláštní ceny pro kategorii S) také ručně vyráběné umělecké poháry poskytnuté ZŠ Komenského Trutnov (p. Gorolová). Účastníci závodu se vesměs shodli, že jim lezení (oproti minulým ročníkům) dalo zabrat více než voda (nebo, že by ji víc natrénovali?) a orienťácké kontroly byly schovány velice, velice dobře (ale i velmi přesně). Závodníci se
sjeli z celých Čech (Praha, H. Králové, Trutnov) a Moravy (Opava, Ostrava, Šumperk ), ale medailové pozice obsadili pouze tito nejzkušenější: kat. A (do 13 let) 1. Hančová, Mrštíková; 2. Pecen, Brejtr; 3. Gaborčáková, Liebichová (všichni Yetti club SSAR Trutnov) kat. B – dívky (do 15 let) 1. Remešová, Trojanová; 2. Bímová, Kolouchová (všechny HOM Alpin Praha); 3. Kosová, Šulcová (Yetti club SSAR Trutnov) kat. B chlapci (do 15 let) 1. Hladík, Macháček; 2. Honzák, Mikula (všichni Yetti club SSAR Trutnov); 3. Kubec F., Kubec K. (H.O. Babojedy–Praha) kat. C dívky (do 18 let) 1.Dupalová, Fantová (HOM Alpin Praha); 2. Kádrlová, Patáčová; 3. Plzáková, Hilebrantová (všechny Yetti club SSAR Trutnov) kat. C chlapci (do 18 let) 1. Drbohlav, Šťourač (HOM Alpin Praha); 2. Ondruch, Kolasa (Sportgym Ostrava); 3. Jüngling, Kavka (HOM Alpin Praha) kat. S (speciál–sport) 1. Kroutilová, Petreček (HO Atlas Opava); 2. Bímová, Rubeš (HO Alpin, HO Babojedy Praha); 3. Krul, Pátek (Sportgym Ostrava) Učastníci i organizátoři si odnášejí příjemné zážitky a těší se na jarní (červnový) Survival do Opavy. M. Macek
59
hovory z montany Předplatné Montany 2004 Pravda, do konce roku 2003 je dost daleko, ale známe se, že ano! Předplatné na r. 2004 stojí 300 Kč, jeho výhodou je obdržení Montany Plus zdarma, takže ušetříte. Montana Plus se časem přerodila v tematický časopis, zdaleka ne jenom o materiálu a jeho používání. Uvidíte! ❚ Přes Internet je předplacení Montany nejjednodušší, nejrychlejší a nejlevnější. Je jedno, jestli si otevřete stránky www.montana.cz nebo www.horokupectvi.cz V obou případech si kliknete na políčko „předplatné Montana 2004“ a dál vás dovede neprůstřelně jasný návod k úspěšnému konci. Tímto způsobem můžete uhradit předplatné i převodem z jakéhokoliv typu svého účtu zcela bez problémů. Nesmíte ovšem postup „vylepšovat“. Tento způsob je velice vhodný i pro nové předplatitele. ❚ Přiložená složenka A je druhou možností úhrady předplatného – jako každý rok. Složenku čitelně a úplně vyplníte, jako variabilní symbol napíšete svoje „montaňácké“ číslo (začíná 10), které je vytištěno na štítku nad vaší adresou u každé zásilky. Pokud jste už obálku zahodili, nevíte atd., napište tam 123, poradíme si s tím. V případě, že si Montanu předplácíte poprvé, napište jako variabilní symbol také 123. Bez vyplněného VS vám nebudou chtít složenku na poště vzít. ❚ Poštovní poukázka typu C všechno jistí. Čitelně vyplněnou poukázkou pošlete 300 Kč na adresu: Montana, Moravské náměstí 13, 602 00 Brno. Metoda jednoduchá a spolehlivá, dostaneme peníze současně s vaší adresou. Jenom poplatek poště je vyšší. ❚ Slovenští čtenáři si mohou Montanu 2004 předplatit přes Internet na www.horokupectvi.cz – jenom tam je možnost platit v Sk přímo na slovenský účet. Cena se automaticky přepočítává podle aktuálního kursu. Výhodné je to zejména pro majitele účtu v kterémkoliv slovenském peněžním ústavu. Pokud jste letos dostávali Montanu od slovenského ABOPRESSU, dostanete složenku na úhradu předplatného přímo z uvedené firmy. První číslo Montany 2004 vyjde 10. února 2004. Nedostanete-li předplacenou Montanu do konce měsíce, okamžitě nám to oznamte telefonicky nebo faxem: 541243333, e-mail:
[email protected]. Chybu rychle napravíme!
Po dvaaosmdesáté píšu Hovory z Montany. Po dvaaosmdesáté žasnu nad „lidovou tvořivostí“ a fantazií abonentů. A po dvaaosmdesáté opakuji, že holt banky (některé) jsou jaké jsou. Bez montaňáckého čísla daného příkazu k úhradě do ČS je nezjistitelný plátce. Pro ty, co své číslo neví, jsme vložili složenky, které (jsou-li podány na poště) dovolí plátce nalézt. Ta „lidová tvořivost“ je opsat číslo ze složenky a uhradit 300 Kč v bance. Pokud jste to tak udělali, určitě se ozvete když nedostanete Montanu 1/04 do půlky února. Pak to rádi doladíme. Také po dvaaosmdesáté… Zkrátka poukázka C a www.horokupectvi.cz je nejspolehlivější. Když už jsem u těch peněz, přinutil jsem redakčního šotka Zmolu zlovolného k nasypání si popela na hlavu. V upoutávce na knihu Báječná léta na laně zkomolil cenu na velmi příjemných, leč legračních 90 Kč. Prodavači pak byli podezříváni, že si „přihodili“ dalších 90 peněz. Neprávem. Doporučená cena je 180 Kč. Tak, tím jsem „umyl hlavu“ abonentům a přes Zmolu i sobě. Zbývá pár zpráv z bojiště. Tomáš Roubal se otrkal natolik, že přebírá redigování Montany zcela a úplně ve funkci šéfredaktora. Stejně to už dělá celý rok. Se všemi dotazy se obracejte na něj. Má e-mailovou adresu
[email protected]. Pokud použijete
[email protected], nic se nestane, ale odezva z té první bude rychlejší. Telefony najdete v tiráži, kamennou adresu také. Není co řešit. A co já? Dál se budu o Montanu starat z povzdálí. Asi tak, jako se rodiče ohlížejí za dospělými dětmi. Užil jsem si dost – jak těch „báječných let na laně“, tak neméně báječných roků s Montanou. Bylo jich čtrnáct a daly mně hodně. Už proto, že celé lezení a horolezectví je hlavně o lidech. A dělat něco pro „stejnou krevní skupinu“ je paráda, která se nepodaří každému. I tak – zavřete oči, odcházím. A děkuji všem kamarádům, čtenářům i úhlavním přátelům za trpělivost a toleranci při spolupráci se mnou. A těším se na další setkání, snad zase na skalách a v horách. Přeji všem hezký zbytek roku.
ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE
6/03 ročník XIV (Hotejl XXXVII)
Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opačném případě pošlete rovnou předlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Vedoucí redaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Sekretariát: Radim Výrubek tel.: 532 163 627 e-mail:
[email protected] Externí redaktor: Vladimír Procházka Vzdušná 10, 460 01 Liberec 1 Stálí spolupracovníci: Dušan Janák, Jiří Novák, Petr Piechowicz, Vladimír Slouka, Rostislav Tomanec Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová
[email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x ročně cena výtisku 50 Kč, roční předplatné 300 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem 5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913. Bankovní spojení: ČS, a.s. č.ú. 1345370319 kód banky: 0800 název účtu: Jiří Růžička Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & kapa, s.r.o.
Mezi námi jsou i tací, co bojují s gravitací!
Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. oddelenie inej formy predaja P.O.BOX 183, 830 00 Bratislava tel.: 02/44458821, 44442773, 44458816 Příští číslo vyjde 10. 2. 2004
Redakční uzávěrka č. 1/04 je 6. 1. 2004
časopis pro naevázané 60
