Pařížský salon Jacquese Douceta Začátek 20. století přinesl do dámského oděvu nový styl, který osvobodil ženské tělo od stísňujících korzetů a vyhověl tak reformním požadavkům doby. V prvním desetiletí nového století ale nebyly ještě změny příliš radikální. Nejdůležitější pařížští couturieři – Worth, Callot Soeurs, Paquin a Doucet – uspokojovali touhu po novosti proměnou palety sezónních barev a především vytříbenou dekorací svých modelů. Moravská galerie v Brně v roce 1970 zakoupila trojici špičkových dámských šatů, které původně patřily do rodiny potomků Františka Ladislava Riegera. Rodina Riegerova navštívila v roce 1900 Světovou výstavu v Paříži, kde měly proslulé módní domy velký prostor pro prezentaci. Zde se zřejmě seznámili s modely jednoho z nejproslulejších módních tvůrců své doby, Jacquese Douceta, v jehož módním salonu byly šaty později ušity. Jacques Doucet patřil na přelomu století k nejvyhledávanějším návrhářům Paříže. Proslavily jej především elegantní luxusní toalety zhotovené z tenounkých transparentních látek v jemných pastelových barvách. Po svém otci převzal prosperující obchod se spodním prádlem a nabídku rozšířil o večerní šaty, které měly okamžitý úspěch. Popularitu mu zajistily nejen dámy vyšší společnosti, ale zejména slavné pařížské herečky a kurtizány, jako Réjane, La Belle Otero nebo Sarah Bernhardt. Doucet byl nejen vynikajícím návrhářem, ale také skutečným znalcem umění 18. století. Prosperující salon mu umožnil vytvořit obrovskou kolekci nábytku, obrazů, soch a object d’art této doby. Mnoho z jeho modelů je rafinovaným stylem rokoka přímo ovlivněno. Velmi ženské, delikátní až snové toalety v barvách vadnoucích květů zdobil množstvím hedvábných stuh, krajek, květin, peří a výšivek. Jeho specialitou byly celé šaty zhotovené z imitace šité krajky zv. Gros point de Venise. Tato technika, používaná v Benátkách už v 17. století, se vyznačuje velkým množstvím rostlinných spirál obšitých stehem knoflíkových dírek. Vzdušné letní šaty z Moravské galerie v Brně představují Douceta jako stoupence senzibility art nouveau, s důrazem na maximální ženskost a eleganci, jasně patrná je i jeho inspirace něžnými kráskami z obrazů Fragonarda a Watteaua. Zároveň je nepřehlédnutelný příklon k větší jednoduchosti střihu nového typu šatů netvarovaných korzetem a v detailu (zadní díl se střapcem a střih rukávů) zazní i inspirace Dálným východem – japonským kimonem. Po roce 1906 se termíny à la japonaise nebo le kimono staly mezi pařížskou smetánkou hojně používané a módní. Dámy z rodiny Riegerů přinesly tuto vrcholnou pařížskou eleganci s prvky japonské kultury do českého prostředí.
Andrea Březinová, kurátorka MG
90~ 91 textilu, Moravská galerie v Brně, Uměleckopr ůmyslové muzeum, Husova 14, Br no Sbírka
Jacques Doucet, Paříž, 10. léta 20. století, strojová aplikace na tylu, krajka, výšivka, foto: archiv MG
Nežijeme Nežijeme vv období období „post-“ „postale„neo-“, „neo-“, “ ale říká Eero Tarasti MARTIN FLAŠAR
Obr. 1 Eero Tarasti při své přednášce o existencionální sémiotice, foto Martin Polák.
92~ 93
ROZHOVOR rozhovor události
P
Profesor muzikologie na Helsinské univerzitě Eero Aarne Pekka Tarasti (1948) patří k průkopníkům sémiotiky na světové úrovni. Už ve své dizertační práci v roce 1978 se věnoval tématu mýtu a hudby u Richarda Wagnera, Jeana Sibelia a Igora Stravinského. V roce 1984 převzal pozici profesora na Helsinské univerzitě po Eriku Tawaststjernovi. Tarasti je ředitelem a prezidentem několika světových sémiotických a hudebních společností, především Mezinárodní asociace pro studia sémiotiky. Z desítek jeho knih zmiňme přinejmenším Introduction to Semiotics (1990), A Theory of Musical Semiotics (1994), Existential Semiotics (2000) či Values and Signs (2004). Při své nedávné brněnské návštěvě Ústavu hudební vědy FF MU přednášel právě o existencionální sémiotice. Začněme vaším studiem u Clauda LéviStrausse. Studoval jste u něj počátkem sedmdesátých let tuším tři roky... Nebyly to přímo tři roky, ale chodil jsem na jeho přednášky na Collége de France a několikrát jsme spolu konzultovali. Bylo mi tehdy okolo dvaceti. V té době byl velmi slavný, ale už ne populární. Rozhodně byl ale působivý a zároveň velmi příjemný člověk. Jeho popularitu tehdy převzal Michel Foucault. Pokud jste chtěli jít na Foucaultovu přednášku, museli jste přijít o hodinu dříve, abyste měli kde sedět. V předcházející přednášce jste zmínil, že Vás k Lévi-Straussovi přivedla kombinace studia mýtů a hudby.
Ano, přesně tak. Před studijním pobytem u něj jsem studoval jednak filozofii, tedy něco velmi abstraktního, l‘inteligible – jak by řekl LéviStrauss a jednak hudbu, jako něco smyslového,
l‘sensible. On dokázal propojit oba tyto aspekty. To byl pro mě velký objev. Dále také jeho intelektuální schopnost analýzy a nacházení paralel např. mezi Ravelovým Bolerem a indiánskou mytologií. Nebyla to také Paříž počátku sedmdesátých let, která Vás přitahovala? Jistě. Strávil jsem před tím hodně času ve Vídni, kde jsem studoval německou kulturu, hudbu a filozofii. Paříž mě ale opravdu dostala. Bylo to velké kosmopolitní město plné možností, kde se člověk mohl plně realizovat. Kancelář pro příjem zahraničních studentů, která sídlila na bulváru Saint-Germaine, pořádala pro tyto studenty různá setkání. Mohli jste jednoduše přijít a zúčastnit se semináře s Rolandem Barthesem nebo Algirdasem J. Greimasem, kteří byli reprezentanty tzv. pařížské sémiotické školy. Také proto mě Paříž přitahovala; jako zdroj tohoto typu myšlení. Existovala v té době ve Finsku tradice strukturalismu, nebo to byl zcela nový směr myšlení, který jste se vydal studovat do západní Evropy? Ano, bylo to úplně nové. Neměli jsme v té době příležitost studovat texty přímo v italštině nebo francouzštině, tak jsme četli švédské překlady. V roce 1971 byla do švédštiny například přeložena studie Umberta Eca La struttura assente (Nepřítomná struktura – pozn. aut.). V době, kdy naše muzikologie byla absolutně ovládána německou školou s Dahlhausem v čele, jsem kolem sebe shromáždil komunitu studentů se stejnými zájmy. Jedinou osobností, která se zabývala hudební sémiotikou, byl profesor Ingmar Bengtsson v Uppsale, kterého jsem často navštěvoval.
opus musicum 5/2012
Posuňme se nyní do současnosti. Jaká je vlastně aktuální pozice sémiotiky? Není její čas už za námi? Inu, jak se říká, už není v módě. Nic nemůže být věčně nové. Jistě, stala se součástí akademické tradice, ale zároveň má fenomenální schopnost adaptace novým národním specifikům, tradicím, hnutím a fázím vývoje. Sémiotika prošla mnoha renesancemi a zdá se, že je poměrně odolná. Zároveň můžeme říci, že média sémiotice nevěnují tolik pozornosti jako dříve. Ale stále je tu. Mnoho intelektuálů sémiotiku studovalo nebo vyrůstalo ve strukturalistické tradici. Jsou to tedy vlastně jacísi skrytí sémiotici. V současnosti se hovoří o neosémiotice. Co je její podstatou? V zásadě se jedná o to, že existuje několik různých fází sémiotiky. Nejprve tu byla první generace klasiků vycházející z 19. století, například Saussure a Peirce, ve 20. století pak ruský formalismus, Pražská škola, pařížský strukturalismus. Pak Greimas, Lottman, Sebeok, LéviStrauss a další. Mezi školami vznikaly různé spory, například mezi americkou a evropskou. Nicméně nyní, ve fázi neosémiotiky si můžeme celkem volně vybírat z celé tradice sémiotického myšlení a řešit problémy, které považujeme za důležité. Nevěřím v postmodernismus nebo poststrukturalismus. Nežijeme v období „post-“, ale „neo-“. Takže se neztotožňujete s myšlenkou postmodernismu? Pokud v určité míře existoval, tak už je dávno překonaný. Problémy dnešního světa už jsou zcela jiné a sémiotika musí na tyto výzvy reagovat. Například v roce 2007 jsme v Helsinkách pořádali světový kongres na téma Porozumění
94 ~ 95
a nedorozumění v komunikaci (Understanding and misunderstanding in communication), kde se řešily problémy nedorozumění napříč kulturami, tedy jak si civilizace jako třeba arabská nebo západní vzájemně rozumějí a jak dochází k jejich střetu. Nebo ekologické otázky, které řeší biosémiotika, globalizace a další aktuální problémy. Zdá se, že sémiotika není závislá na žádné módě. Spíše ji můžeme chápat jako způsob myšlení nebo řešení problémů... Řekl bych, že chápat ji jako způsob myšlení, je velmi dobrý nápad. Za sémiotiky můžeme dokonce označit intelektuály, jako byl např. Theodor W. Adorno, který byl ve skutečnosti velmi odlišný. V čem spočívají podle Vašeho názoru silné stránky sémiotiky? Čím to je, že je tato metoda stále aktuální? Tato metoda je velmi silná, protože dokáže, jako jedna z mála, efektivně kriticky analyzovat jevy moderního světa prostřednictvím poměrně rigorózní metodologie a pojmového systému. Např. studia komunikace a masových médií v Itálii využívají systém sémiotiky. Není to ale totéž: sémiotika je kritická teorie komunikace s filozofickým pozadím. Je to tedy jeden z mála přístupů založených na kritické distanci vůči naší žité realitě, který pro establishment může být iritující. Jaké jsou podle vašeho mínění cíle současné muzikologie, která do značné míry překonala historická a nacionální hlediska? Muzikologie dneška je extrémně rozmanitá. Jedním z největších úkolů je studium tradic artificiální hudby a populární hudby. Právě ta
