EXKURZE PRAHA
18. 9. 2007
Část A / Vysočany / P o s l e d n í m o n u m e n t y
/ letecký pohled na průmyslové jádro Vysočan z roku 1975 /
S
1 / Výrobní budova „19“ systému Zeiss-Dywidag postavená v letech 1939–1945 Železobetonová čtyřlodní dvoupodlažní stavba má půdorysné rozměry 100 x 50 m. První podlaží, které se ve východní části stavby nachází pod úrovní zvýšeného terénu, má ploché stropy nesené sloupy se hřibovitými hlavicemi. Druhé podlaží tvoří výrobní halu, jejíž prostřední dvě lodi jsou zastřešeny dvěma velkými shedovými světlíky, tvořenými válcovými betonovými skořepinami. Skelet je po obvodu prosklen tabulkami v ocelových rámech, kromě jedné z krajních lodí, která je osvětlena pásovými okny. Jde o jednu 33 staveb, které realizovala do roku 1945 pro potřeby německé válečné výroby firma Dyckerhoff & Widmann AG, a které užívají systém zastřešení („Dywidag Schalensheddach“), který pro tuto firmu vyvíjel od roku 1932 konstruktér Franz Anton Dischinger. Dobře dochovaná stavba je od roku 2006 kulturní památkou. L: Franz Dischinger – Ulrich Finsterwalder, Weitere Entwicklung der Schalen-Bauweise „Zeiss-Dywidag“, Beton und Eisen XXXI, 1932, s. 232; Lukáš Beran – Vladislava Valchářová (eds.), Pražský industriál. Praha 2007, s. 184 / s. 170 (angl. vydání).
kresba F. Dischingera, 1932
Dyckerhoff & Widmann AG / DYWIDAG Wilhelm Gustav Dyckerhoff získal roku 1864 cementárnu v Amöneburgu a podnikal pod firmou Dyckerhoff a synové (později Dyckerhoff Zementwerke AG). Jeden z jeho tří synů, Eugen Dyckerhoff (1844–1924) vedl od roku 1866 továrnu na cementové výrobky (desky, roury), která se stala poté, co do podniku roku 1869 vstoupil Gottlieb Widmann, základem firmy Dyckerhoff & Widmann. Od výroby stavebních prvků přešla záhy k podnikání v oboru železobetonových staveb, zvláště provádění kleneb a kupolí, jako jsou např. odbavovací hala nádraží v Lipsku (1909) nebo „Jahrhunderthalle“ ve Vratislavi (1911–1912). Světoznámou se však firma stala až po I. světové válce, kdy její technickou kancelář vedli konstruktéři Franz Dischinger (1887–1953) v letech 1913–1932 a Ulrich Finsterwalder (1897–1988) v letech 1923–1974. Dischinger (společně s fyzikem Walterem Bauersfeldem) vytvořil roku 1922 první železobetonovou skořepinu, jen 3 cm silnou kupoli Zeissova planetária v Jeně. Pro nízkou váhu a překlenutí velkého rozpětí se skořepiny systému Dywidag rychle rozšířily, Dischinger je (ve spolupráci s Hubertem Rüschem) použil např. při konstrukci dvou kupolí tržnice v Lipsku (1928–1929), tehdy největších na světě. Od roku 1932 Dischinger rozvíjel systém zastřešení továrních hal šedovými světlíky, tvořenými válcovými skořepinami, který později užívaly stavby německé válečné výroby, na našem území např. strojírenská hala v Praze-Vysočanech a dvě továrny jemné mechaniky firmy Carl Zeiss - Jena; v Teplicích a v Jablonci nad Nisou-Rýnovicích. Georg Rüth, Eugen Dyckerhoff, Beton und Eisen XXIII, 1924, s. 239–240; heslo Dyckerhoff & Widmann, in: Antoine Picon (ed.), L´art de l´ingénieur, constructeur, entrepreneur, inventeur, Paris 1997, s. 155–156.
2 / Továrna na chléb firmy Odkolek postavená v letech 1912 a 1918 podle návrhů Huberta Gessnera Praha 9, Vysočany čp. 256, Ke Klíčovu 1 Podnik založil roku 1850 František Serafín Odkolek na Malé Straně, v dnešních Sovových mlýnech. Roku 1912 se stal akciovou společností a přesídlil do Vysočan, do nové továrny od architekta Huberta Gessnera, žáka Otto Wagnera. Areál tvoří podle průběhu technologického toku od západu: železobetonové obilní silo, šestipodlažní čistírna s mlýnici s věžovým vodním rezervoárem a na ni navazující šestipodlažní budova moučnice, zděná, s dřevěnou vnitřní konstrukcí, ztuženou litinovými sloupy. Zezadu na mlýnici navazují objekty strojovny a kotelny. Technologický můstek pak propojuje moučnici s pekárnou, která byla již v průběhu 30. let 20. století začleněna do větší puristické výrobní budovy na půdorysu L a nezachovala si tak své původní architektonické řešení. Menší správní budova, zděná třípodlažní stavba s valbovou střechou, na podélném půdorysu se dvěma půlválcovými schodišťovými věžemi na kratších stranách, je kulturní památkou. L: Rostislav Švácha, Od moderny k funkcionalismu. Praha 1985, s. 76 a 196; Markus Kristan, Hubert Gessner. Architekt zwischen Kaiserreich und Sozialdemokratie. Dissertation, Wien 1998; Lukáš Beran – Vladislava Valchářová (eds.), Pražský industriál. Praha 2007, s. 180–181 / s. 166 (angl. vydání).
Odkolkovy mlýny roku 1931 Hubert Gessner (1871–1943), původem z Valašských Klobúk, byl v té době již uznávaným odborníkem na stavby pekáren. Jak zdůrazňuje Markus Kristan, autor poslední Gessnerovy monografie, architekta k zájmu o průmyslové stavby nepřivedlo jen studium u průkopníka moderní architektury Otty Wagnera, ale i jeho politické smýšlení. Gessner byl angažovaným sociálním demokratem, přesvědčeným o „právu dělníků na krásu“, jak je prosazoval zakladatel a vůdce rakouské sociálně demokratické strany Victor Adler. Gessnerova snaha postihnout důstojnost práce vedla k tomu, že jeho továrny mají často monumentálnější výraz než obytné domy. O tom, že si ředitel a. s. Odkolek Alexander Schück byl dobře vědom kvality architektovy práce, svědčí i to, že návrh budovy mlýnice a sila zadal hned dvakrát – poprvé roku 1912, kdy architekt navrhnul celý areál, a znovu pak ihned poté, co mlýn roku 1918 vyhořel. Tehdy také Gessner velkolepou fasádu mlýnice ze světlých komořanských cihel završil svým charakteristickým stupňovitým štítem. Díla Huberta Gessnera jsou i v současné době vysoce ceněna. Stavba, která návrhu Odkolkovy továrny v jeho díle předcházela, tedy pekárna vídeňského konzumního družstva na Ottakringu z let 1908–1910, na které pracoval se svým bratrem Franzem, je od devadesátých let chráněna rakouským státem a v roce 1999 ji architektonické studio Herrmann & Valentini konvertovalo pro bydlení. U nás je coby kulturní památka chráněna i méně známá dělnická družstevní pekárna v Liberci, postavená podle návrhu Huberta a Franze Gessnera roku 1911. Památková ochrana Vysočanského komplexu, který svým významem obě zmíněné stavby převyšuje, se v roce 2006 vzdor doporučení odborného pracoviště Památkového ústavu omezila pouze na drobnou administrativní budovu.
EXKURZE PRAHA
18. 9. 2007
Část B / Holešovice / P r ů m y s l v t k á n i m ě s t a
/ Letecký snímek Holešovic, 1938 /
1
1/ Ochranný a obchodní přístav Holešovice / 1890–1894 hloubení, 1906–1909 budovy / František Sander / Největší pražský přístav, vyhloubený na náklady města s přispěním c. k. místodržitelství mimo přírodní tok Vltavy firmou Lanna, měl celkovou plochu vodní hladiny 84 560 m2, takže poskytoval prostor až pro 170 tehdejších největších lodí a byl vybaven výtahem pro jejich opravy. Autorem secesní budovy celnice a nového domu správce, stejně jako budov souvisejících se zavedením železniční vlečky, se stal až v roce 1906 architekt Sander.
2/ Akciový parní mlýn a skladiště mouky / 1905–1909 a 1911 / Josef Vaňha - Bohumil Hypšman a Eduard Ast / Pětipodlažní mlýnice s nosnými obvodovými cihlovými zdmi a vnitřní trojtraktovou konstrukcí, nesenou litinovými pilíři byla postavena podle projektu Josefa Vaňhy. Bohumila Hypšman její objem potáhl plochou fasádou z lícových cihel. Roku 1911 postavila pražská pobočka firmy Ed. Ast & Co. na přikoupeném pozemku moučné skladiště, železobetonový monolitický osmipodlažní čtyřtrakt, jehož plány podepsal zakladatel firmy, Eduard Ast. Na počátku roku 2007 byly zahájeny stavební práce na konverzi obou památkově chráněných budov pro nové bytové a administrativní využití podle projektu Davida C. Chisholma a Víta Másla (CMC architects).
3/ Veřejná skladiště / 1928–1929 / František Bartoš / Poté, co byl ve dvacátých letech podle projektu inženýra Eduarda Schwarzera přeložen tok Vltavy, byla na kose přístavu postavena skladiště, navazující na jeho provoz. Gočárův žák František Bartoš navrhnul budovou jako rast železobetonového skeletu: 16 x 4 pole o rozměrech 6 x 6 metrů ve čtyřech podlažích. Ve druhém podlaží a třetím podlaží nesou ploché stropy sloupy s hřibovitými hlavicemi. Budova slouží téměř bez úprav dodnes ke skladování a je od roku 2002 chráněna jako kulturní památka. 4/ Přádelna Leopolda Mahlera / 1902–1903 / Séquin & Knobel / První přádelnu bavlny v ulici U Pergamenky nechali postavit v roce 1889 společníci Leopold Mahler a Adolf Leiner poblíž přístavu podle plánů Johanna Kindla. Druhá čtyřpodlažní přádelna při Jankovcově ulici, technologicky navazující na původní strojovnu, byla postavena v letech 1902–1903. Obě budovy byly v devadesátých letech přestavěny na kanceláře České pošty.
5/ Dr. Zátka, Pražské pekárny a sodovkárny / 1910–1911, 1928 / Bohumil Štěrba, Oldřich Brabec / JUDr. Ferdinand Zátka nechal roku 1910 zřídit podle návrhu B. Štěrby nový potravinářský provoz v Holešovicích. V roce 1928 k němu přistavěl železobetonovou budovu pro výrobu sodovky a také hořčice, s hlavním průčelím podle plánů Oldřicha Brabce obráceným do Jankovcovy ulice. V roce 2003 objekt továrny velkoryse rekonstruoval ateliér Jiran–Kohout architekti pro firmu Ogilvy & Mather. 6/ První pražský měšťanský pivovar / 1895–1897 / firma V. Nekvasil (Josef Bertl, Otakar Bureš) / Akciová společnost Prvního pražského měšťanského pivovaru, založená roku 1895, koupila na maninské planině pozemky o rozloze 36 000 m2. Firma V. Nekvasil zde během dvou let postavila pivovar, jehož varnu a ostatní technologické provozy dodala firma Novák & Jahn. Vzápětí po slavnostním otevření pivovaru roku 1897 byla zahájena stavba druhé varny a rozšiřovaly se sklepy. Část budov pivovaru byla v roce 2005 rekonstruována podle projektu ateliéru CMC architects, Davida Chisholma a Víta Másla.
2
7/ La Fabrika Projekt Richarda Balouse, u kterého stáli od počátku v roce 2003 také architekti Tomáš Novotný, Lukáš Ježek a Tomáš Zmek z ateliéru KAVA, se uskutečnil v budovách hned dvou někdejších holešovických podniků, propojených společným dvorem uvnitř bloku. Prvním je slévárna Karla Bendelmayera při Přístavní ulici čp. 503, kterou realizoval stavitel Vorlíček v roce 1907, a která sloužila až do konce osmdesátých let podniku ČKD. V původním, syrovém stavu je dnes užívána jako divadelní prostor. Druhý budovala od roku 1908 známá stavební firma Bohumíra Hollmanna podle projektu Aloise Zázvorky a v prostorách s trámovými železobetonovými stropy vyráběla zámečnická dílna Františka Richtera hevery. Dnes slouží jako zázemí celého komplexu. Manipulační dvůr byl někdy v sedmdesátých letech zastřešen lehkými příhradovými nosníky, které jsou byly po očištění vyzvednuty na původní místo a nesou novou střechu univerzálního studiového prostoru.
3
8 / Továrna na vodoměry Adolfa R. Pleskota Stávající budovy AP studia a AP ateliéru vznikly jako rozšíření původní továrny na rohu Jateční ulice z roku 1910. Nejprve bylo roku 1915 zednickým mistrem Františkem Cholenským postaveno patrové skladiště, jehož atika nese nápis „založeno 1884“, roku 1926 vyprojektoval Josef Vajshajtl největší stavbu areálu, výrobní halu o výšce dvou podlaží, jejíž železobetonovou konstrukci s pěti příčnými plochými oblouky dodala stavební firma Josef Černý a spol. Na halu v zadní části navázalo kolmé, rovněž železobetonové patrové křídlo, které ji propojilo se starší budovou skladiště, a které nese na atice nápis „první česká továrna na vodoměry“.To bylo rozšířeno přízemní přístavbou roku 1930 podle projektu stavitele Antonína Řeháka. Týž stavitel také od dva roky později vložil do haly železobetonový strop na dvou řadách sloupů, čímž získala dnešní disposici. V roce 1999 tyto budovy upravil pro sídlo svého ateliéru a galerii architekt Josef Pleskot.
4
8/ Ústřední jatky a dobytčí trh / 1890–1895 / Josef Srdínko / Koncepce areálu vycházela ze statistických údajů spotřeby masa, jeho dispozice byla racionálně koncipována a budovy provedeny v jednotném novorenesančním stylu s různými typy pokročilých střešních konstrukcí a fasádami, kombinujícími režné cihly a omítku.
9/ Nádraží Holešovice-Bubny / 1868–1878 / BEB, StEG / První nádraží zde postavila v roce 1868 společnost Buštěhradské dráhy (BEB), která dopravovala kladenské uhlí do Prahy. Společnost státní dráhy (StEG) začala v roce 1868 budovat v Bubnech rozsáhlé seřaďovací a nákladní nádraží. Budovy byly stavěny podle normálií (typových vzorů), na kterých pro Společnost pracoval architekt Wilhelm von Flattich. Největší z nich jsou dílny opraven z roku 1872, jejichž dřevěnou střešní konstrukci s táhly nese 136 litinových sloupů.
5
10/ DOX Na nově rozparcelované Osadní ulici provedl roku 1901 stavitel Antonín Žižka továrnu na stroje firmy Rosseman & Kühneman s přízemní budovou dílen do Poupětovy ulice. Od roku 1925 v již neexistující budově ve dvoře sídlila továrna letadel Avia podnikatele Miloše Bondyho, roku 1928 celý areál získává zámečnický podnik Antonína Páva, pro který stavitel František Troníček roku 1939 vyprojektoval železobetonové etážové dílny s kratší fasádou do Osadní ulice. Tyto budovy se staly základem projektu architekta Ivana Kroupy, který zde vytvořil centrum současného umění, architektura a designu DOX.
6
11/ M-factory Vnitroblokové tovární budovy pro „závod uzenářský pana Jeřábka“ provedl stejně jako obytný dům do ulice stavitel Alois Špalek roku 1896, dostavovány byly ještě ve třicátých letech, kdy vznikl tovární komín. Projekt rekonstrukce dostavby továrních budov pro obytné a administrativní účely vytvořilo studio Olgoj Chorchoj (Ondřej Kopečný, Michal Froněk, Jan Němeček) roku 2005 a jeho realizace se blíží k závěru. Právě v této fázi se budovy stávají místem výstavy Druhý dech průmyslové architektury.
7
E X K U R Z E
21. 9. 2007
Praha / Železný Brod / Smržovka / Jablonec / Liberec / Chrastava
a/ ŽELEZNÝ BROD Johann Liebieg a spol., přádelna bavlny Železný Brod (Eisenbrod) čp. 335, č. kat. 858–866, Průmyslová ulice 1859–1865, 1873, 1896 [Wilhelm Lahn], [Josef Stablowsky], Pohl & Kutsche Anton Anschiringer, Album der Industrie des Reichenberger Handelskammer-Bezirks, Reichenberg 1858; Hundert Jahre Johann Liebieg & Comp., Ein Gedenkbuch für jene die nach uns kommen, Warnsdorf 1928; Jaroslav Joza, Z minulosti textilního průmyslu v Libereckém kraji, Liberec, 1958.
Johann Liebieg zahajuje výstavbu přádelny roku 1859 koupí pozemků v Železném Brodě, kde provádí rozsáhlou melioraci Jizery, buduje tovární náhon a silnici do Tanvaldu na jeho břehu (dnes I/10). Z listopadu roku 1861 je dochována kopie nákresu uspořádání továrny (určeného patrně dodavateli strojního zařízení, zachycující umístění parní strojovny, turbín a přádelny na jediné pohonné hřídeli, které bylo v pozměněném pořadí realizováno. V první stavební fázi tak továrna roku 1865 sestávala podél této severojižní technologické osy z budovy turbin na náhonu, třípodlažní budovy strojovny, spojovacího traktu pro průchod transmisí a východní poloviny přádelny, tedy čtyřpodlažní podsklepené stavby s cihelnými stropy příčně zaklenutými do traverz, nesených litinovými sloupy tvořícími 5 x 16 polí skeletu, která byla na východní straně připravena pro symetrickou dostavbu. Východně od osy, podélně s přádelnou, se nacházela dnes nedochovaná samostatná budova kotelny se třemi halami a severně od ní dvaapadesát metrů vysoký komín. Jednotné architektonické členění všech staveb je pozdní, kultivovanou aplikací racionálního mnichovského Rundbogenstilu a bylo dodržováno i při dalších přístavbách až do konce století, jeho autora však neznáme. Druhá část přádelny byla dokončena do roku 1879, čímž celá budova dosáhla stometrové délky. Z téhož roku pocházejí plány skladiště při náhonu, západně od strojovny (dvoupodlažní trojtrakt o dvaceti polích, čp. 335) a kantýny (přízemní dvacetiosá dvoutraktová budova s podkrovím lemující areál továrny na východní straně), podepsané stavitelem, jehož jméno znělo patrně [Wilhelm Lahn]. Roku 1896 je provoz přádelny rozšířen o nový šedový sál o rozměrech 11 x 9 polí, určený pro prstencové dopřádací stroje. S tím souvisí také napojení nového pohonného souboru na technologickou osu – při jižní straně přádelny je postavena nová strojovna, západně od ní samostatná kotelna a dále nový komín. Plány těchto dostaveb z roku 1896 nesou podpis stavitele [Josef Stablowsky]. Firma Ed. Ast roku 1907 instalovala čtyři nové turbíny, další úpravy prováděla do první světové války firma Pohl & Kutsche. Současně s továrnou byla postupně, podle typového projektu, budována dělnická kolonie na východ od ní čp. 311–331. Roku 1912 ji doplnil tovární hotel podle návrhu Jacoba Smeissnera, který byl zbořen roku 2003. Dnešní stav areálu je výsledkem modernizací, které prováděl n. p. Pojizerské bavlnářské závody a později závod Kolora 02 v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století. Náhon byl tehdy částečně zasypán, hlavní budovy, tedy přádelna a obě kotelny zásadně přestavěny, objekty vedlejší, jako skladiště nebo nepoužívané komíny, byly naopak ponechány bez údržby. Průmyslová výroba byla v areálu nedávno ukončena a vlastník, společnost HYBLER a. s. připravuje projekt nového využití, studii vypracovalo studio Artikl architektů Filipa Horatschkeho a Jana Dudy. (heslo 259)
1
b/ cestou uvidíme - vpravo brusírna Jindřicha Holého / Železný Brod / 1900–1923 - vpravo břidlicový lom a vápenka Johanna Liebiega / Bratříkov / 1876 (heslo 260) - vpravo František Brůna, tkalcovna a přádelna / Plavy / 1903–1911, 1908 –1909, 1924 / Bruno Bauer, Wayss & Freytag (heslo 216) - vpravo Johann Liebieg & Co., přádelna bavlny / Velké Hamry, Mezivodí / 1905–1907 / Ed. Ast & Co. (heslo 231) - vpravo 230 Johann Liebieg & Co..,tkalcovna a přádelna / Velké Hamry, Svárov / 1845, 1884–1886, 1926 (heslo 230) - vlevo Vodní elektrárna Tanvaldské přádelny bavlny / Tanvald-Šumburk nad Desnou / 1912–1914 / Bruno Bauer, Pittel & Brausewetter (heslo 226) - vpravo vpředu Tanvaldské strojírny a slévárny / Tanvald / 1912–1914, 1922–1927 / Bruno Bauer (heslo 227) - vpravo vpředu Tanvaldská přádelna bavlny / Tanvald / 1872, 1888–1890, 1907–1908 / Karel Pekárek, Philipp Jakob Manz, Pohl & Kutsche (heslo 224)
c/ SMRŽOVKA Přádelna Johanna Priebsche dědicové – „Maco“ Smržovka (Unter Morchenstern) čp. 837 1889–1890 Carl Daut Johann Priebsch Erben, Baumwollspinnerei. Morchenstern, Die Gross-Industrie Österreichs, Wien 1908, díl 3, s. 302–303; Jaroslav Rýdl, Paměť Tanvaldska, Turnov 2006, s. 89 a 213.
Dnes nejstarší z přádelen ve Smržovce byla postavena jako třetí v pořadí v sousedství přádelny první, kterou Johann Priebsch spustil již roku 1836 a na jejímž místě dnes stojí tzv. obnovená přádelna čp. 453. Druhá přádelna stála od roku 1856 přibližně kilometr východněji, na hranici katastru s Tanvaldem, vyhořela roku 1946 a již nebyla obnovena. Přádelnu nejkvalitnější egyptské bavlny (maka) o kapacitě 30 000 vřeten budovala firma pod vedením obchodního ředitele Ferdinanda Heinricha Priebsche a technického ředitele Roberta Priebsche. Plány podepsal jablonecký stavitel Carl Daut v říjnu 1889, stavba však byla provedena podle pozměněného, nedatovaného projektu, rovněž podepsaného Dautem. Tanvaldská stavební firma Karla Pekárka ji realizovala do konce roku 1890. Jde o čtyřpodlažní zděnou stavbu, jejíž stropy tvoří ploché klenby do traverz, uložené na příčných ocelových nosnících, nesených litinovými sloupy. Tato konstrukce tvoří v půdoryse 15 x 6 modulů, každý 3,5 x 6 metrů, přičemž do krajního a dvanáctého jsou vloženy zděné příčné trakty obslužných místností, schodiště a průchodu transmisí (lanoviště) ze severně připojené strojovny, kotelna s komínem je situována samostatně mezi novou stavbou a starší přádelnou. Pozdější stavební úpravy se týkaly právě kotelny, ve fasádách přádelny byly vyměněny okenní výplně a také byla snesena hodinová věž nad schodištěm. (heslo 218)
2
Přádelna Johanna Priebsche dědicové – „Obnovená“ Smržovka (Unter Morchenstern) čp. 453, Hlavní ulice 1909–1912 Max Hans Kühne, William Lossow továrna textilní * mimo provoz Der Architekt XVI, 1910, taf. IX; Spinnerei-Anlage der Herren Johann Priebsch Erben, Untermorchenstern i. B., Der Industriebau II, 1911, č. 13, s. 2–3.
Poté, co roku 1908 vyhořela první z Priebschových přádelen ve Smržovce, se firma Johann Priebsch Erben rozhodla postavit na jejím místě zcela novou. Projekt zadala drážďanské architektonické kanceláři Lossow & Kühne, která přádelně vtiskla moderní saský styl. Budovu koncem roku 1912 provedla tanvaldská stavební firma Karla Pekárka. Základem disposice tří nadzemních podlaží o celkové výměře 9 600 m2 je obdélný sál 6 x 8 polí o rozměrech 5,35 x 7 metrů, konstrukci stropů tvoří betonové desky na ocelových traverzách, nesených litinovými sloupy. Sály jsou z rohů obsluhovány čtveřicí věží - hlavní vstup je ve věži jihozápadní, kde jsou při schodišti situovány toalety a šatny a nad ním je umístěna požární nádrž, další schodiště probíhá jihovýchodní věží, severovýchodní věž obsahuje kanceláře mistrů a slouží také jako ventilační, severozápadní prochází výtah. Při východní straně pak se sály sousedí hala strojovny. Roku 1913 při severní straně budovy vyprojektoval Karl Randak ze Šumburku ve spolupráci s technickou kanceláří Augusta Eichenauera z Vrchlabí vodní dílo s turbínami Voith. Firma Johann Priebsch Erben byla po znárodnění začleněna do n. p. SEBA Tanvald, obnovená přádelna společně s makopřádelnou jako Závod 06. V současné době není využívána. (heslo 218)
Lossow & Kühne, architektonická kancelář William Lossow (1852–1914) vystudoval polytechniku v Drážďanech, kde v letech 1880– 1906 pracoval ve společné kanceláři se stavitelem Hermannem Viehwegerem. Roku 1905 se stal jeho zetěm a o dva roky později i jeho společníkem ve firmě architekt Max Hans Kühne (1874–1942), žák tvůrce berlínského Reichstagu Paula Wallota. Kancelář Lossow & Kühne navrhla např. pavilony Mezinárodní hygienické výstavy v Drážďanech (1911), synagogu v Görlitz (1909–1911, s železobetonovou kupolí) a drážďanské Nové královské divadlo (Schauspielhaus, 1910–1913). Poté, co jejich návrh, označený heslem „světlo a vzduch“, roku 1906 vyhrál veřejnou soutěž, byla ve dvou etapách v letech 1909–1916 realizována neznámější stavba ateliéru, hlavní nádraží v Lipsku. V Čechách kancelář Lossow & Kühne projektovala mj. obnovenou přádelnu firmy Johann Priebsch Erben ve Smržovce (1909–1912) a správní budovu Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem (1929–1930). Návrhy řady průmyslových objektů pro německou válečnou výrobu z let 1941–1944 zpracovala kancelář již pod vedením Josefa von Lamatsche. Ulrich Thieme – Felix Becker (eds.), Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, reprint, München 1992; http://de.wikipedia.org/wiki/Lossow
3
Přádelna Johanna Priebsche dědicové – „Klášter“ Smržovka (Morchenstern) čp. 871, Klášterní ulice 1895–1896 Carl Daut, Sidney Stott (?) továrna textilní * mimo provoz Technický obzor III, 1895, s. 175; Die Gross-Industrie Österreichs, Wien 1908, díl 2, s. 311; Jana Kvíčalová, Jan Priebsch dědicové (1882–1915), Tanvald 1960; Jaroslav Rýdl, Vznik a vývoj bavlnářské firmy, Tanvald 1995; Emil Hlaváček, Tkalcovna SEBA (Johann Priebsch Erben) „Klášter“. Výzkumný pasport, 1997; Andreas Oehlke, Das englische Vorbild: Die Einführung moderner Spinnereibauten und Textiltechnik aus Lancashire, in: Hermann Josef Stenkamp (ed.), Cotton Mills for the Continent. Essen 2005, s. 22–35.
Čtvrtá a největší přádelna firmy Johann Priebsch Erben dosáhla kapacity 40 000 vřeten a nachází se severozápadně od železniční stanice Smržovka dolní náraží, jejíž provoz také významně usnadnil její výstavbu. Smlouvy a statický výpočet podepsal v prosinci roku 1895 Carl Daut a o rok později byla stavba dokončena. V soupisu prací oldhamské projekční kanceláře Sindneyho Stotta figuruje projekt přádelny pro firmu Johann Priebsch Erben z roku 1893, bohaté štukové a kamenné architektonické členění fasád, které přádelně již po dokončení vyneslo označení „Klášter“, je však zjevně místního původu a tedy prací Carla Dauta. Zděná budova s jedním zvýšeným suterénem a třemi nadzemními podlažími o maximální výšce 5,39 m má stropy tvořené železobetonovými klenbami systému Monier na ocelové konstrukci, nesené litinovými sloupy. Disposičně tvoří každé podlaží od jihu: hlavní sál 16 x 6 polí skeletu, trakt lanoviště, na nějž při východní, čelní fasádě navazuje schodišťová věž s vodní nádrží a který v přízemí pokračuje na západ strojovnou a kotelnou, a vedlejší sál 4 x 7 polí skeletu. Menší věž v jihovýchodním rohu hlavního sálu obsahuje kanceláře mistrů, při kotelně je dochován architektonizovaný, 58 m vysoký komín. Provoz přádelny byl ukončen roku 1939 a později se sem přestěhovala z Berlína společnost Fernseh, vyvíjející televizní techniku. Pod národní správou zde byla textilní výroba obnovena, instalovány první tkalcovské stavy, a jako součást n. p. Seba se továrna nadále věnovala výrobě tkanin na nepromokavé pláště a sypkovin. Byla zrušena lanovna a provoz elektrifikován, roku 1972 postavena na východní straně nová barevna, z roku 1981 pochází neomítaný přístavek pro strojovny klimatizace při jižní fasádě. Roku 2007 a. s. Seba T provoz tkalcovny ukončila a budovu čeká nové využití. (heslo 221)
Železniční most přes údolí ve Smržovce Smržovka (Morchenstern) 1882–1894 Ing. Stern, firmy Davy, Donat a spol., Lindenheim a spol. most * v provozu * ohroženo Pavel Vursta, 100 let železnice Jablonec nad Nisou–Smržovka–Tanvald–Smržovka–Josefův Důl, Smržovka 1994.
Most přes údolí na trati 036 mezi stanicí Smržovka a Smržovka-Luční stavěla společnost Liberecko-jablonecko-tanvaldské dráhy (RGTE) za třetinové finanční účasti státu, do provozu byl uveden dne 10.10. 1894. V půdoryse obloukový kamenný viadukt má devět půlkruhových polí klenby na kónických pilířích. Celková délka mostu činí 125 metrů, rozpětí hlavních oblouků je 12 metrů. Půdorysný rozměr pilíře v patě je 7,8 x 3,6 metru. Kolej se nachází ve výšce až 26 metrů nad úrovní terénu. Konzoly v místě paty kleneb jsou pozůstatkem uchycení skruže při zdění klenby. Technický stav mostu vyžaduje opravu. (heslo 217)
4
d/ cestou uvidíme - vlevo Bratři Mahlové, továrna na plechové obaly / Smržovka / 1890–1907, 1920 - Ignaz Hübner, Max Daut (heslo 222) - vpravo Ludwig Breit, horní sklárna / Lučany nad Nisou / 1911–1912 / Max Daut (heslo 198) - vpravo Kramer a Löbl, výroba elektrotechnického materiálu / Jablonecké Paseky / 1909–1913 / Robert Hemmrich, Alex Fiedler, Carl Daut, Max Daut, Lossow & Kühne (heslo 158) - vpravo Jablonecko-mšenská přehradní nádrž / Jablonec nad Nisou-Mšeno / 1906–1909 / Otto Intze, Franz Schön a synové (heslo 178) - vpravou závod Jablonex / Jablonec nad Nisou / 1959–1962 / Miroslav Drofa - průmyslové centrum Jablonce: Brandl vpravo Městská plynárna / Jablonec nad Nisou / 1887–1892, 1910–1911 / Arwed Thamerus (heslo 172) vpravo Městská a přespolní elektrárna / Jablonec nad Nisou / 1913, 1928–1931 / Josef Ullrich (heslo 188) - vlevo Josef Herzig a synové, přádelna bavlny / Jablonec nad Nisou-Proseč n. N. / 1831–1833, 1910 (heslo 163) - vlevo Carl Wagner a spol., výroba koberců a přikrývek / Vratislavice nad Nisou / 1885– 1891, 1909, 1942–1944 / Sachers & Gärtner, Franz Merkel (heslo 140) - vlevo Ignaz Ginzkey a Co., výroba koberců / Vratislavice nad Nisou / 1872–1924 / Leopold Bauer, Gustava Sacherse synové (heslo 153) - vlevo Kraus a Hoffmann, tkalcovna a barevna / Liberec VI-Rochlice / 1927–1931 / Heinrich Zieger (heslo 158) - vlevo Moritz Zweig, tkalcovna vlny a polovlny / Liberec VII-Horní Růžodol / po roce 1882 (heslo 132)
5
e/ LIBEREC Neumann & Bürren, mechanická tkalcovna Liberec III-Jeřáb (Reichenberg-Teich) čp. 415, Nitranská 1 1885, 1905–1912, 1910–1914 Adolf Bürger, Fritz (von) Hüsgen, Gustava Sacherse synové továrna textilní * konverze Alena André, C. Neumann a synové, Liberec 1885–1948, inventář ev. č. 653, SOA Litoměřice, pob. Most 1989.
První budova mechanické tkalcovny pro firmu Neumann & Bürren se sídlem ve WupperthaluBarmen byla postavena podle projektu stavitele Bürgera z roku 1885. Přízemní podsklepená stavba na obdélném půdoryse 16 x 12 polí byla osvětlena šedovou střechou, nesenou litinovými sloupy. Na severu na ni navazovala kotelna se strojovnou a administrativní budova. Od roku 1902 nese firma název C. Neumann Söhne, Barmen - Reichenberg – Wien. V roce 1905 rozšiřuje tkalcovnu jižním směrem podle projektu wupperthalského architekta Fritze Hüsgena, který navrhuje ocelovou příhradovou konstrukci šedových světlíků, a tento systém použije ještě v roce 1912 firma Gustav Sachers Söhne při rozšiřování tkalcovny na západ. Táž firma roku 1910 realizovala podle vlastního projektu železobetonovou etážovou budovu v severovýchodním rohu továrny a obdobou stavbu v rohu jihovýchodním, roku 1914. Arkádovým loubím a vysokou mansardovou střechou se tyto netypické výrobní budovy snažily zapadnout do obrazu města. Nostrifikovaná firma jako v. o. s. se třemi sty zaměstnanci působila v areálu až do roku 1945, poté byla znárodněna a budovy připadly n. p. Hedva jako závod 05-Liberec. V popsané podobě, s funkčními úpravami, se továrna dochovala až do poloviny devadesátých let. Při přestavbě na zábavní centrum Babylon, která probíhala od roku 1997 podle projektu Jiřího Palase, zůstaly zachovány původní nosné konstrukce továrny. (heslo 126)
V někdejší tkalcovně Neumann & Bürren je pro účastníky exkurze zajištěn rychlý samoobslužný oběd. Následovat bude prohlídka sochařské exposice Sculpture Forum na Soukenném náměstí a v Jánské ulici a výstavy Vodní díla Libereckého kraje v Severočeském muzeu v Liberci. 6
f/ CHRASTAVA Feigl & Widrich, barevna a apretura Chrastava-Chrastava II (Kratzau) čp. 419, Andělohorská ulice 1904–1907 Gustav Sachers Söhne, Ed. Ast & Co. kulturní památka * v provozu, konverze (elektrárna) Hugo Gröger, Moderne Fabrikbauten in armierten Beton, Zeitschrift des Österreichischen Ingenieurund Architekten- Vereines LXI, 1909, č. 38, s. 608–609; Mirjam Skoumalová, Areál textilní továrny, výzkumný pasport, Praha 1997.
Továrna při silnici z Chrastavy do Andělské hory byla založena na meliorované nivě Lužické Nisy, jež byla také hlavní zdrojem vody. Základem provozu jsou dva široké šestilodní sály, spojené za sebou příčnou komunikační chodbou. Jejich železobetonové konstrukce mají shodný rozpon 12 metrů, liší se však druhem zastřešení. Severní sál, kde probíhaly vlhké a horké procesy barvení, praní a valchování, má čtyři střední lodi zastřešené Monierovými válcovými klenbami: Ostatní lodi suchých provozů, jako stříhání a navíjení, mají stropy ploché, stejně jako přístavky pro přípravu barev na severní straně. Osvětlení je řešeno příčnými světlíky, v případě klenutých lodí lomenými. Nad světlíky mezi sály vystupuje vodní nádrž, vynášená zděnými arkádami, a vížka výtahu s dlátovou střechou, spojená v prvním podlaží můstkem se skladovací a správní budovou západně od sálů, jež původně stála samostatně, vnější komunikace byla zastřešena a uzavřena vraty až později. Nosnou konstrukci správní a skladovací budovy tvoří rovněž železobetonový skelet, dvoutrakt, dlouhý 66 metrů. Režné zboží bylo skladováno v přízemí a hotové v patře, kde sídlila také expedice a účtárna a kde se dodnes v severním konci traktu nachází hlavní kancelář. Severně od výrobních sálů stojí samostatná budova elektrárny. Její kotelna, přízemní zděná stavba se sedlovou střechou, opatřenou ventilačním nástavcem a nesenou ocelovými vazníky, je spojena s 60 m vysokým komínem. Západně na ni navazuje hranolová budova strojovny, jejíž druhé podlaží tvoří vysokou generátorovou halu, přístupnou také vnějším schodištěm. Roku 1921 prodala společnost Feigl & Widrich továrnu koncernu Textilana a pod tímto názvem tu po II. světové válce působí i n. p. České vlnařské závody. Od roku 1962 se místo barevny zřídila přádelna. Roku 1974 byla odstraněna technologie elektrárny zn. BreitfeldDaněk a budova je užívána jako sklad. V roce 1994 výroba ustala úplně a byla obnovena až po deseti letech, dnes se zde tkají podšívkoviny a vycpávky. Budova elektrárny byla mezitím od závodu oddělena, získal ji soukromý vlastník, který připravuje její kulturní využití. Železobetonové konstrukce továrny od firmy Eduarda Asta byly po dokončení publikovány coby ukázka progresivního řešení průmyslové stavby. Jednotné a dobře dochované architektonické ztvárnění pláště a interiérů všech staveb od liberecké projekční firmy Gustav Sachers Söhne, představuje harmonické, stylově syntetické dílo pod vlivem secese, ale také aktuální holandské architektury.
(heslo 69)
Exkurze bude zakončena společenským večerem a hudebněvýtvarným happeningem právě v kotelně továrny Feigl & Widrich
7
