Nedostatečné stínítko od lampy
Když byly Rút Coleové čtyři, spávala na dolní posteli palandy. Jedné noci ji probudily zvuky milování. Přicházely z ložnice jejích rodičů. Byl to pro ni úplně neznámý zvuk. Nedávno byla nemocná, měla střevní chřipku. Když poprvé zaslechla, jak se matka miluje, myslela si, že maminka zvrací. Nebylo to tak prosté, jako když rodiče mají oddělené ložnice. Toho léta měli oddělené i domy, třebaže Rút nikdy ten druhý dům neviděla. V domě se rodiče každou noc u Rút střídali, ale nedaleko měli najatý jiný dům, kde bydleli, když nebyli s ní. Bylo to takové zvláštní uspořádání, k němuž se manželé občas uchylují, když se rozcházejí, ale ještě nejsou rozvedeni. Kdy stále ještě věří, že o děti a majetek se lze velkomyslně a bez vzájemného obviňování starat společně. Když Rút ten cizí zvuk probudil, nebyla si zprvu jista, kdo zvrací, zda je to matka nebo otec. Potom, navzdory nezvyklému vyrušení, poznala určitou dávku melancholie a potlačované hysterie, které často slýchala v matčině hlase. Také si vzpomněla, že dneska byla řada na matce, aby s ní zůstala. Rútin pokoj dělila od rodičovské ložnice koupelna. Jak čtyřletá holčička capkala bosa přes koupelnu, vzala s sebou ručník. Když byla nemocná a měla střevní chřipku, tatínek chtěl, aby zvracela do ručníku. Chudák maminka, pomyslela si Rút a nesla jí ručník. Ve slabém světle měsíce a ještě slabším matném světle noční lampy, kterou otec nainstaloval v koupelně, zahlédla Rút na fo9
tografii na stěně bledé tváře svých mrtvých bratrů. Fotografie mrtvých bratrů byly po celém domě, na všech stěnách. Třebaže oba chlapci zemřeli ještě v pubertě, než se narodila (než byla dokonce počata), měla Rút pocit, že ty dva mrtvé mladíky zná daleko lépe než matku či otce. Ten vysoký, tmavý, s hranatým obličejem byl Thomas. Dokonce už v Rútině věku, když mu byly čtyři, byl hezký, jako bývají muži určení vést. Z tváře mu vyzařovala kombinace duševní rovnováhy a brutality, která mu už v mladém věku dodávala zdánlivou sebedůvěru mnohem staršího muže. (Osudné auto tehdy řídil Thomas.) Mladší, nejistě vyhlížející bratr se jmenoval Timothy. Dokonce ještě i v pubertě měl obličej malého děcka a vypadal, jako by ho něco vylekalo. Na řadě fotografií Timothy vypadal, jako kdyby byl zastižen v okamžiku nerozhodnosti, jako kdyby chtěl napodobit nějaký neuvěřitelně obtížný akrobatický kousek, který Thomas zvládl se zjevnou snadností. (Ale Thomas nakonec dostatečně nezvládl ani něco tak prostého, jako je řízení auta.) Když Rút Coleová vstoupila do ložnice rodičů, spatřila nahého mladíka, který lezl zezadu na maminku, v rukou držel matčiny prsy a všema čtyřma po ní skákal jako pes. To, co způsobilo, že Rút začala vřískat, nebylo násilí, ani odpudivost sexuálního aktu. Čtyřletá holčička nevěděla, že je svědkem sexuálního aktu – Rút dokonce nepřipadala mladíkova a matčina činnost nepříjemná. Rút se vlastně ulevilo, když viděla, že matka nezvrací. To, že začala ječet, nezpůsobila ani mladíkova nahota. Už dřív viděla svého otce a matku nahé – nahota se u Coleových neskrývala. Příčinou byl sám mladík, protože si byla jistá, že je to jeden z jejích mrtvých bratrů. Tolik se podobal Thomasovi, tomu sebejistému, že Rút Coleová uvěřila, že vidí ducha. Vřískot čtyřleté holčičky je pronikavý zvuk. Rút udivila rychlost, s níž matčin mladý milenec odskočil od matky a vyletěl i z její postele s takovou směsicí zděšení a horlivosti, že vypadal, jako kdyby ho poháněla vrtule. Téměř se zdálo, jako by ho odhodila dělová koule. Klopýtl o noční stolek a ve snaze zakrýt svou nahotu se zmocnil stínítka z polámané noční lampičky. Vypadal přitom jako daleko méně zlověstný duch, než za jakého jej Rút 10
zprvu považovala. Když se na něho navíc nyní lépe podívala, poznala ho. Byl to ten chlapec, který okupoval nejvzdálenější pokoj pro hosty. Chlapec, jak jí maminka řekla, pracoval pro tatínka. Jednou nebo dvakrát vezl Rút a děvče, které se o ni staralo, na pláž. Toho léta měla Rút tři různé chůvy a všechny konstatovaly, že ten chlapec je bledý. Ale maminka jí vysvětlila, že někteří lidé prostě nemají rádi sluníčko. Nikdy předtím samozřejmě chlapce neviděla bez šatů. Navzdory tomu si ale byla jistá, že se hoch jmenuje Eddie a že to není duch. Přesto však čtyřletá holčička znovu zaječela. Její matka, stále v posteli na všech čtyřech, nevypadala jako obvykle vůbec překvapeně. Pouze se na dceru dívala se skleslým výrazem hraničícím se zoufalstvím. Než stihla Rút zaječet potřetí, matka nařídila: „Neječ, miláčku. To jsem jenom já a Eddie. Vrať se do postele.“ Rút Coleová poslechla a znovu prošla okolo fotografií, které nyní vypadaly daleko víc jako duchové než matčin milenec. Eddie, snažící se skrýt za stínítkem lampičky, si vůbec neuvědomoval, že stínítko je otevřené na obou koncích a skýtá Rút nerušený pohled na jeho zmenšující se penis. Rút byla ve čtyřech letech příliš malá, než aby si do detailu pamatovala Eddieho či jeho penis, ale on si ji pamatovat bude. O třicet šest let později, až mu bude dvaapadesát a Rút čtyřicet, se ten mladík s nešťastným osudem do Rút Coleové zamiluje. A přesto ani pak nebude nikdy litovat, že souložil s její matkou. Ale to bude jeho problém. Tohle je příběh Rút. Skutečnost, že její rodiče očekávali, že bude třetím synem, nebyla důvodem, proč se Rút Coleová stala spisovatelkou. Daleko pravděpodobnějším zdrojem její fantazie bylo, že vyrůstala v domě, kde fotografie mrtvých bratří byly daleko přítomnější, než jakákoli „přítomnost“, kterou zaznamenala u otce či matky. A že poté, co matka ji i otce opustila (a vzala si s sebou téměř všechny fotografie svých ztracených synů), Rút stále přemýšlela, proč otec nechává v holých stěnách zatlučené skoby. Skoby po fotografiích byly částečně důvodem, proč se stala spisovatelkou. Ještě řadu let 11
poté, co matka odešla, si Rút pokoušela vzpomenout, na které skobě visela která fotografie. A protože se jí nedařilo vybavit si skutečné fotografie mrtvých bratrů natolik, aby ji to uspokojovalo, začala si vymýšlet zajímavé momenty z jejich krátkého života, jichž nebyla svědkem. To, že se Thomas a Timothy zabili dřív, než se narodila, tvořilo další součást důvodu, proč se Rút Coleová stala spisovatelkou. Od okamžiku co si pamatovala, byla nucena si je představovat. Šlo o jedno z těch automobilových neštěstí, při nichž jsou účastníky nedospělí chlapci, kdy se pak zjistí, že oba hoši byli „hodné děti“ a že ani jeden z nich nepil. Co bylo ještě horší, rodiče navíc neustále mučila jistá nešťastná shoda náhod, že Thomas a Timothy byli v autě právě v onu chvíli a právě na onom místě a že nehoda byla důsledkem jejich zcela zbytečné hádky. Ubozí rodiče si budou tragické následky své triviální hádky vyčítat po zbytek života. Rút se později dozvěděla, že byla počata při dobře míněném, ale nevášnivém milostném aktu. Její rodiče se mýlili, když si představovali, že lze syny nahradit. Stejně tak si nikdy ani na okamžik nepomysleli, že nové miminko, které ponese břemeno jejich nesmyslného očekávání, bude třeba děvče. To, že Rút Coleová dospěje v onu vzácnou kombinaci literárně uznávané spisovatelky a autorky bestselerů doma i v zahraničí, není tak pozoruhodné jako skutečnost, že se jí podařilo vůbec dospět. Ti hezcí mladíci na fotografiích pohltili většinu matčiny lásky. Přesto však bylo matčino odmítání pro Rút snesitelnější, než vyrůstat ve stínu chladu, který panoval mezi jejími rodiči. Ted Cole, autor bestselerů a ilustrátor knížek pro děti, byl hezký muž, kterému šlo víc o psaní a kreslení pro děti než o plnění každodenních otcovských povinností. A až do doby, kdy bylo Rút čtyři a půl, pokud nebyl Ted opilý neustále, pil často a hodně. Je rovněž pravda, že třebaže nechodil za ženami stále, neexistoval v jeho životě okamžik, kdy by za nimi nechodil vůbec. (Rozhodně byl nespolehlivější ve vztahu k ženám než k dětem.) Ted skončil u psaní pro děti z liknavosti. Jeho literárním debutem byl kritikou přeceněný román pro dospělé, neoddiskutovatelně pochybného literárního druhu. Dva romány, které násle12
dovaly, nestojí za zmínku, až na jedinou: Nikdo – zejména jeho nakladatel – nevyjádřil žádný zvláštní zájem o čtvrtý román, který Ted Cole nikdy nenapsal. Místo toho napsal svoji první knihu pro děti. Jmenovala se Myš harašící ve zdi a málem ji nevydali. Na první pohled vypadala jako jedna z těch dětských knih, které rodičům připadají pochybné a děti si je pamatují jenom proto, že se rády bojí. Alespoň Thomase a Timothyho Myš harašící ve zdi postrašila, když jim Ted příběh poprvé vyprávěl. V době, kdy ho Ted poprvé vyprávěl Rút, postrašila již Myš harašící ve zdi asi devět nebo deset milionů dětí ve více než třiceti jazycích na celém světě. Rút vyrůstala s otcovými příběhy stejně jako její mrtví bratři. Když je poprvé četla v knize, připadalo jí to jako porušení soukromí. Dřív jí připadalo, že otec vytvořil ty příběhy pouze pro ni. Později často hloubala, zda i její bratři zažili podobné pocity. Rútina matka Marion Coleová byla krásná žena. Byla také dobrou matkou, alespoň do doby, než se narodila Rút. A až do smrti svých milovaných synů byla loajální a věrnou manželkou – navzdory častým manželovým nevěrám. Ale po nehodě, která jí vzala syny, se Marion změnila. Stala se odměřenou a chladnou. Kvůli zjevné matčině lhostejnosti bylo pro Rút poměrně snadné matku odmítat. Bylo pro ni mnohem těžší si uvědomit chyby otcovy a také jí to trvalo mnohem déle. A když se tak stalo, bylo už příliš pozdě, aby se od něho odvrátila úplně. Ted ji okouzloval. Ted okouzloval téměř každého – do určitého věku. Marion neokouzlila nikdy nikoho. Ubohá Marion se nikdy nikoho okouzlovat nepokusila, dokonce ani svou dceru. A přesto bylo Marion Coleovou možné milovat. A tady se v příběhu objevuje Eddie, ten nešťastný mladík s nedostatečným stínítkem na lampu. Eddie Marion miloval a nikdy ji nepřestane milovat. Přirozeně – kdyby býval od začátku věděl, že se jednou zamiluje do Rút, třeba by si byl rozmyslel zamilovat se do její matky. Ale pravděpodobně ne. Eddie neměl na vybranou.
13
Zaměstnání na léto
Jmenoval se Eduard O’Hare. V létě roku 1958 dovršil šestnáct let a získal řidičský průkaz, což bylo předpokladem, aby sehnal na léto zaměstnání. Eddie O’Hare si však neuvědomil, že jeho skutečným letním zaměstnáním bude stát se milencem Marion Coleové. Ted Cole ho ale zaměstnal přesně z tohoto důvodu a následky budou Eddieho pronásledovat celý život. Eddie o tragédii v rodině Coleových již slyšel, ale – jako většina puberťáků – hovory dospělých poslouchal jen na půl ucha. Dokončil druhý ročník studia na akademii v Exeteru, kde jeho otec vyučoval angličtinu, a právě spojení s Exeterem mu pomohlo k letnímu zaměstnání. Eddieho otec neochvějně věřil ve známosti z Exeteru. O’Hare senior, který na exeterské akademii vystudoval a pak se stal členem učitelského sboru, nikdy neodjel na dovolenou, aniž si s sebou vzal ohmataný výtisk Exeterského seznamu absolventů. Podle jeho názoru se bylo možné na absolventy akademie vždycky spolehnout. Absolventi Exeteru si navzájem důvěřovali a kdykoli to bylo možné, vzájemně si pomáhali. Podle názoru akademie se Coleovi vůči Exeteru zachovali štědře. Jejich synové byli v době, kdy zemřeli, úspěšnými a oblíbenými studenty. Ted a Marion Coleovi navzdory svému smutku, nebo právě kvůli němu, každoročně finančně podporovali hostujícího lektora anglické literatury – Thomasova a Timothyho nejoblíbenějšího předmětu. „Mentolka“ O’Hare, jak četní studenti Exeteru O’Hareovi seniorovi přezdívali, miloval mentolové pas14
tilky, které s láskou cucal, když na hodinách studentům hlasitě předčítal. Své oblíbené pasáže z knih, o nichž vyučoval, čítal nezřízeně rád. Když Eddie otci sdělil, že by v létě nejradši pracoval jako tajemník nějakého spisovatele – šestnáctiletý mladík si již několik let psal deník a nedávno napsal pár krátkých povídek – O’Hare senior bez zaváhání nahlédl do Exeterského seznamu. Jistě, bylo tam mezi absolventy daleko víc a lepších spisovatelů než Ted Cole (Thomas a Timothy studovali v Exeteru, protože Ted byl absolventem), ale Mentolka O’Hare, jemuž se před pouhými čtyřmi lety podařilo přesvědčit Teda, aby se rozloučil se dvaaosmdesáti tisíci dolary, věděl, že Ted je měkkosrdcatý. „Nemusíte mu platit nic, co by stálo za řeč,“ navrhl Mentolka Tedovi po telefonu. „Chlapec by vám mohl něco přepisovat na stroji nebo odpovídat na dopisy, obstarávat různé věci – co budete chtít. Je to hlavně kvůli zkušenosti. Víte, když se chce stát spisovatelem, měl by vidět, jak takový spisovatel pracuje.“ Ted v telefonickém rozhovoru nic neslíbil, ale byl zdvořilý. Byl také opilý. Měl pro Mentolku O’Harea vlastní přezdívku – říkal mu „Ctižádostivec“. A opravdu, pro Ctižádostivce O’Harea bylo typické, že ve školní ročence z roku 1957 uvedl, odkud jsou Eddieho fotografie. Prvních pár let po smrti Thomase a Timothyho Coleových si Marion Exeterské ročenky objednávala. Kdyby žili, byl by Thomas se svou třídou maturoval v roce 1954 a Timothy v roce 1956. Ale jako projev díků Mentolky O’Harea, který Marion ročenky automaticky posílal, protože předpokládal, že jí tím ušetří další trápení, když o ně nebude muset žádat, trvale docházela ročenka i nyní, po jejich neuskutečněném absolutoriu. Marion si ročenky i nadále věrně prohlížela. Neustále objevovala chlapce, kteří se jen trochu podobali Thomasovi a Timothymu, třebaže když se narodila Rút, přestala již Teda na podobu upozorňovat. Na stránkách ročenky z roku 1957 seděl Eddie O’Hare na fotografii Diskusní společnosti mladých v přední řadě. V tmavošedých flanelových kalhotách, tvídovém saku a školní pruhované kravatě by si ho nikdo ani nevšiml, nebýt poutavé upřímnosti 15
v jeho výrazu a předzvěsti jakéhosi budoucího žalu ve velkých, tmavých očích. Eddie byl na fotografii o dva roky mladší než Thomas a stejně starý jako Timothy v době smrti. Ale Eddie se podobal víc Thomasovi než Timothymu. Na fotografii turistického klubu, kde se zdálo, že má čistší pleť a je sebejistější než většina ostatních chlapců, kteří měli, jak se vyjádřil Ted Cole, stálý zájem o pobyt venku, vypadal dokonce ještě víc jako Thomas. Jediné další Eddieho podobenky byly na fotografiích dvou juniorských studentských atletických družstev – přespolního a lehkoatletického běhu. Eddieho hubenost naznačovala, že chlapec běhá spíš z nervozity než pro potěšení a že běh je asi jediná atletická disciplína, která ho zajímá. Ted Cole ukázal fotografie mladého Eduarda O’Harea své ženě a předstíral, že tím nesleduje žádný úmysl. „Tenhle chlapec se hodně podobá Thomasovi, nemyslíš?“ zeptal se. Marion už fotografie viděla. Prohlížela si všechny fotografie v Exeterských ročenkách vždycky velmi důkladně. „Ano, trochu,“ odpověděla. „Proč? Kdo to je?“ „Chce na léto nějaké zaměstnání,“ vysvětlil Ted. „U nás?“ „No, u mě,“ ušklíbl se Ted. „Chce být spisovatelem.“ „Ale co by u tebe dělal?“ zeptala se Marion. „Myslím, že je to hlavně kvůli zkušenosti,“ pokrčil rameny Ted. „Víš, když se domnívá, že chce být spisovatelem, měl by vidět, jak takový spisovatel pracuje.“ Marion, která stále sama toužila stát se spisovatelkou, věděla, že její manžel moc nepracuje. „Ale co přesně by dělal?“ zeptala se. „No.“ Ted měl ve zvyku nechávat věty i myšlenky neúplné, nedokončené. Tvořilo to úmyslnou i podvědomou součást jeho nevyzpytatelnosti. Když pak telefonoval Mentolkovi O’Hareovi, aby jeho synovi nabídl práci, bylo Tedovou první otázkou, zda má Eddie řidičský průkaz. Právě si totiž odpykával druhý trest za řízení v opilosti, a proto byl v létě roku 1958 bez řidičského průkazu. Doufal, že léto snad bude dobrá doba začít s takzvaným „pokusem o odlu16
ku“ s Marion, ale když si bude muset najmout bydlení někde v okolí, a přesto se i nadále dělit o dům (a o Rút) s Marion, někdo ho bude muset vozit. „Samozřejmě má řidičák,“ přisvědčil Mentolka. Tím byl chlapcův osud zpečetěn. A tak Marionina otázka, co bude vlastně Eddie O’Hare přesně dělat, zůstala nezodpovězena stejným způsobem, jako Ted Cole často nechával nedopovězeny jiné věci – totiž zodpovězena mlhavě. Rovněž nechal Marion sedět s otevřenou Exeterskou ročenkou v klíně. Nechával ji tak sedět často. Nemohl si ale nepovšimnout, že Marion nemůže od fotografie Eddieho O’Harea v běžeckém tílku a trenýrkách odtrhnout oči. Dlouhým růžovým nehtem ukazováku přejížděla obrysy Eddieho nahých ramen. Bylo to nevědomé, ale velmi soustředěné gesto. Ted zauvažoval, zda si skutečnost, že je posedlá chlapci, kteří se podobají Thomasovi nebo Timothymu, neuvědomuje víc on než ubohá Marion. Koneckonců se s žádným z nich ještě nevyspala. Eddie bude jediný, s nímž se vyspí.
17
Zvuk, jako když se někdo snaží nevydávat zvuk
Eddie O’Hare četným hovorům v exeterské společnosti o tom, jak se Coleovi „vyrovnávají“ s tragickou ztrátou synů, nevěnoval moc pozornosti. Dokonce ještě i po pěti letech od neštěstí byly tyto hovory hlavním tématem při školních večírcích, které pořádal Mentolka O’Hare a jeho po klepech hladovějící manželka. Eddieho matka se jmenovala Dorothy, ale všichni – kromě Eddieho otce, který se vyhýbal přezdívkám – jí říkali „Dot“. Eddie se v klepech nevyznal. Byl však dobrý student a na letní zaměstnání tajemníka spisovatele se doma připravil tak, jak dokázal nejlépe. Ani se nemusel učit novinářské líčení tragédie. Jestliže Eddiemu unikla zpráva, že Coleovi mají další dítě, pozornosti Mentolky a Dot to neušlo. To, že Ted Cole byl absolventem Exeteru (1931) a jeho synové byli oba v době své smrti studenty na této akademii, stačilo, aby byli všichni Coleovi navždycky považováni za spřízněné s Exeterem. Navíc Ted Cole byl slavným absolventem Exeteru a když ne na Eddieho, tak na starší O’Hareovi působila sláva mimořádným dojmem. Skutečnost, že Ted Cole patřil mezi nejznámější severoamerické spisovatele knih pro děti, skýtala tisku zvláštní, zajímavou možnost pohledu na tragédii. Jak uznávaný autor a ilustrátor knih pro děti „pohlíží“ na smrt svých vlastních dětí? A zprávy tak osobní povahy vždycky doprovázejí klepy. Ze všech rodinných příslušníků školy v Exeteru byl Eddie O’Hare pravděpodobně jediný, kdo těmto klepům nevěnoval moc pozornosti. Určitě ale 18
