Otevíráme 17. kapitolu Janova evangelia, abychom četli slova modlitby Pána Ježíše Krista. Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: "Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. (J 17,1.) Evangelista uvádí celou 17. kapitolu výrazem Po těch slovech... Jaká slova má na mysli? Jde o rozhovor, který Pán Ježíš vedl se svými učedníky a který jsme četli v kapitolách 13-16. Dlouhý rozhovor s učedníky skončil a Pán Ježíš začíná mluvit se svým nebeským Otcem. K této modlitbě dochází venku, cestou do Getsemanské zahrady. Všimněme si, že Jan píše: Ježíš pozvedl oči k nebi... Někteří křesťané mají za to, že modlitba vyžaduje zvláštní soustředění, uzavřenost do samoty, nebo naopak společenství, které se modlí společně. Pán Ježíš nás tady vyvádí z omylu. Svou snad nejvýznamnější modlitbu vyslovuje na cestě. Forma modlitby je závislá na okolnostech, v nejrůznějších podobách si může zachovat ryzího obsah. I my můžeme vzhlédnout k nebeskému Otci kdykoli, v práci, na cestě či na lůžku, s pevnou důvěrou, že nás vždycky slyší. Kristova modlitba začíná slovy: Otče, přišla má hodina. Tato věta obrací naši pozornost hluboko do věčnosti, protože Pán Ježíš byl už před stvořením světa vyhlédnut, aby se za nás jako obětní beránek obětoval (1Pt 1,19-20). Kdysi na počátku své veřejné služby, v galilejské Káně, říká: Ještě nepřišla má hodina (J 2,4). Teď už ta hodina začala. Přišla chvíle, kdy má nést hřích světa. Je to chvíle, kdy na něj dopadne spravedlivý rozsudek smrti a kdy se ocitne ve strašné prázdnotě opuštěnosti od Boha. Je to hodina, ve které všechno stvoření uvidí nezměrnou velikost sebeobětující se Boží lásky. Je to hodina, která neskončí za 60 minut, ale která směřuje až ke vzkříšení. Pán Ježíš pokračuje: Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Tady Pán Ježíš mluví o své smrti. Je pro něho cestou ke slávě. Pán Bůh se ve smrti Pána Ježíše Krista neprojevil jako brutální a krvežíznivý despota, jak vyvodil ze Starého Zákona starověký heretik Markión a jak dodnes tvrdí někteří teologové. Naopak, oběť Pána Ježíše je mimořádným činem lásky, který umožnil naplnění požadavku spravedlnosti a přitom člověka zachránil před zaslouženou zkázou. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (J 17,1b-3.) Když Pán Ježíš prosí za své vlastní oslavení, neprosí o nic nového. Božská sláva mu byla vlastní, projevila se už v jeho moci, kterou měl a má nade všemi lidmi. Vždycky mě fascinuje skutečnost, že Pán Ježíš by si mohl všechny lidi snadno zotročit jako roboty, ale on to nikdy neudělal. Kdyby byl jen člověkem, bezpochyby by své moci využil k prokázání vlastní nadřazenosti. Všichni lidé to
tak dělají. On je ale Bůh a své moci používá k lidskému prospěchu. Všem, které mu nebeský Otec svěřil a kteří jej přijali, dává věčný život. O věčném životě mají lidé různé představy. Ježíšova definice se od lidských formulací nápadně liší. Lidé mluví o nekonečném čase, o životě bez hranic, o překypující kvantitě žití. Pán Ježíš ukazuje na novou kvalitu života. Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Odpovídají tato slova Pána Ježíše naší představě o věčnosti? A ještě jedna věc: Opravdu toužíme po poznávání Pána Ježíše Krista? Jestli ano, pak se před námi otevírají dveře nebe. Jestli ne, pak nemá smysl toužit ani po nebi, protože bychom tam neměli co dělat. Kdo se netěší z přátelství Pána Ježíše, tomu ani nebe nemá co nabídnout. Život věčný je v tom, když poznají tebe. Na jaké poznání tady Pán Ježíš myslí? Tady nejde jen o nějaké povědomí existence něčeho nad námi. Nejde tu ani o obecné přijetí křesťanství. Pán Ježíš tu mluví ne o teoretické informaci, ale o vztahu. Poznání v Bibli je vždycky spojeno s osobním vztahem, tohoto slova je například používáno pro nejintimnější vztah muže a ženy. Poznání Boha je víc než jen informace. Jde tu o důvěru, o spolehnutí, o lásku. Známý kazatel Spurgeon prý říkal: Není to tvá radost, která tě zachraňuje, nýbrž Kristus. Není to ani tvá víra, která zachraňuje. Jde o to, ke komu ta víra směřuje. Záchrana je pouze v Kristu a jeho prolité krvi. Nepodlehněme klamné představě, že stačí upřímně toužit po nebi. Pokud nám nebude jasné, že věčnost otevírá pouze oběť Pána Ježíše Krista, bude naše naděje marná. Jak mohu Pána Boha poznat, když tu nejde jen o informaci? Základem poznání Boha je on sám, respektive jeho slovo v Bibli. Znalost Bible je základní podmínkou takového poznání. Kdybych chtěl poznat druhého člověka, ale nebyl bych ochoten naslouchat jeho slovům, bylo by moje chtění pochybné. Podobně je tomu i s Pánem Bohem. Potřebuji především číst Bibli. Tu je ale možno číst buď jako jednu z mnoha knih, nebo jako Boží dopis. Pouze ten druhý způsob vede k setkání s Pánem Bohem. Teprve tam, kde ke mně skrze Bibli sám Bůh promluví, kde já na jeho oslovení odpovím upřímnou modlitbou, kde se pak rozhodnu pro poslušnost, teprve tam začínám Pána Boha skutečně poznávat. Boží slovo mi především ukáže na Pána Ježíše Krista jako na Spasitele světa. Dá mi poznat, že kromě Pána Ježíše není žádná cesta k Bohu. Zní to nemoderně, netolerantně, úzkoprse, ale je to tak. Rozhodujícím bodem na cestě k věčnému životu je víra v ukřižovaného Krista, který vstal z mrtvých. Proto píše apoštol Jan na konci svého prvního dopisu: Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. (1J 5,13.) Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. (J 17,4-5.)
Jakoby tady Pán Ježíš podával závěrečnou zprávu o svém pozemském díle. V tuto chvíli ještě není dokončeno, to podstatné, tedy smrt na kříži, na Pána Ježíše teprve čeká, ale jeho oči už vidí uzavřený úkol. Pán Bůh vždycky znal budoucnost, viděl do vývoje událostí, proto mohl ústy proroka Izajáše povědět: Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Iz 46,10.) Pán Ježíš v našem textu vyjadřuje touhu po nebeské slávě. Není to výraz určitého sobectví nebo pýchy? Jistě není. Apoštol Pavel vypisuje v listu Filipským, čeho všeho se Pán Ježíš vzdal, když přijal lidské tělo (Fp 2,6-8). Pán Ježíš se zřekl celé nebeské slávy. Na historii jeho pozemského života vidíme, že nepřijal ani slávu pozemskou. V lidském těle jej vítal jen hlouček pastýřů a několik pohanských kněží. Co to bylo za poctu pro syna Izraele a dokonce pro Syna Božího? Žádné významné osobnosti veřejného života, žádné davy obdivovatelů, jak by se slušelo a jak jsme při mimořádných událostech zvyklí. Nic takového. Pán Ježíš opustil nebeskou slávu a pozemskou nepřijal. Proč tedy teď vyjadřuje touhu po oslavení? Tady nejde o obhajování či prosazování vlastní osoby. Pán Ježíš nepřijímá nebeskou slávu pro sebe, ale pro svou církev. Všechno, co má, věnuje těm, kteří mu uvěří a rozhodnou se ho v životě následovat. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal. A tvoje slovo zachovali. (J 17,6.) Které z Božích jmen Pán Ježíš lidem ukázal? Šlo snad o nějaké nové, tajemné označení Boha, které do té doby nikdo u lidí neslyšel? Ne, šlo o jméno, o kterém mluvila už stará hebrejská Písma, ale které jejich čtenáři přehlíželi. Židé měli k Pánu Bohu úctu, jedno z jeho jmen se neodvažovali ani vyslovit. Báli se označovat Pána Boha příliš osobně. Pán Ježíš ale právě na takové jméno položil důraz. Učil své učedníky říkat Pánu Bohu Otče. Toto označení nebylo nové, několikrát je najdeme už ve Starém Zákoně. Uveďme si jeden příklad za všechny: Prorok Jeremjáš zprostředkuje toto Boží slovo: Jak tě mám připojit k synům a dát ti tu přežádoucí zemi, skvostné dědictví zástupů pronárodů? Domníval jsem se, že mě budeš nazývat Otcem a nebudeš se ode mne odvracet. (Jr 3,19.) Izrael tehdy k Pánu Bohu jako k Otci nepřicházel, i když na to Pán Bůh čekal. Je hlubokou pravdou, že k Pánu Bohu jako k Otci se dá přijít jen skrze Pána Ježíše (J 14,6b.). Dovolte mi na tomto místě malou aktuální poznámku. Někteří křesťané říkají Pánu Bohu Tatínku a odvolávají se přitom na Modlitbu Páně. Pán Ježíš mluvil aramejsky, oslovení Otče (kterým tato modlitba začíná) by tedy mělo být přepisem aramejského Abba, což prý znamená doslova Tatínku. Pochybuji o správnosti tohoto výkladu. Kdyby byl pravdivý, musel by řecký přepis znít Papa, nikoli Pater, jak je v originále Nového Zákona napsáno. Oslovení Otče je jistě vyjádřením velmi osobní důvěry, ale současně i nesmírné úcty. V žádném případě není výrazem familiérnosti či
kamarádství. Vztah dětí starého Orientu k rodičům měl velmi daleko od současných poměrů západního světa. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe. Neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. (J 17,7-8.) Co Pán Ježíš lidem dal? Řeknete: Život, ale nezapomínejme, že v 17. kapitole Jana stojíme ještě před Golgatou, Pán Ježíš cestou utrpení ještě neprošel. Co dával lidem až do této chvíle? Úspěšnost? Peníze? Uspokojoval jejich představy a touhy? Možná vzbuzoval určité naděje, které ovšem byly později zklamány, proto ho tak svorně vydali na smrt. Pán Ježíš nepřinášel nic z toho, po čem lidé tak touží: úspěch, slávu či popularitu. Především rozdával Otcovo Slovo, učil znát Boží vůli, ukazoval principy Božího království. Ti, kteří mu stáli nejblíž, poznali, že jeho slova nejsou jen slovy lidskými. Poznali, že přišel od Otce. Zatím nepochopili celý smysl jeho života, jeho blížící se smrti a vzkříšení, ale během tří let společného života dospěli k úžasnému poznání, že je Božím Synem, kterého Pán Bůh poslal na svět. Kristovi učedníci poznali a přijali. Mohli také poznat a nepřijmout, asi by nebyli jediní, kdo by se zachovali odmítavě. V dějinách světa se to stalo mnohokrát. Je úžasnou skutečností, že Pán Bůh při vší své svrchovanosti respektuje svobodnou vůli člověka. Stojí o ni, čeká na lidské rozhodnutí. Nikdy ji neznásilňuje, pouze nabízí. Nabízí život, pokoj, radost a čeká, jak se člověk rozhodne. Pán Bůh v člověku hledá partnera, Bible to často znázorňuje krásným obrazem manželství. K manželství je vždycky nutný souhlas obou stran a pak vzájemná věrnost. Stejně to platí i ve vztahu mezi Pánem Bohem a člověkem. Když Pán Ježíš mluví o lidech, mluví o těch,které mu nebeský Otec dal (výslovně jsme to četli v 6. verši). Co je to za lidi? Je to nějaký výběr, elita lidstva? Koho si Pán Bůh vybírá ke spáse? Nejprve si všimněme, s jakými lidmi se stýkal Pán Ježíš. Farizeové mu vyčítali, ptali se jeho žáků: Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky? (Mt 9,11b.) Ježíšův výběr tedy určitě neodpovídal představám slušných lidí. Janovo evangelium také zaznamenává slova Pána Ježíše, která nám odhalují kritérium jeho výběru. Říkal: Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně. A kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, (J 6,37.) Kdo přijde, nebude vyhnán. To je podivuhodná jistota. Zbývá nám odpovědět na poslední otázku: Kdo přijde k Pánu Ježíši? Koho mu Otec dává? Všimněme si slov apoštola Pavla, který píše Timoteovi: Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. (1Tm 2,4.) Máme před očima základní strukturu Boží volby: Pán Bůh chce
zachránit všechny lidi. Teď je na straně člověka, jak se rozhodne. Pána Boha není možné oklamat, k němu je možné přijít jen s naprostou upřímností, s hlubokou vnitřní touhou po něm samém. Pán Bůh nás totiž zná. V žalmech můžeme najít: Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. (Ž 14,2.) Hospodin... vidí všechny lidské syny, ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi. On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům. (Ž 33,13-15.) Pán Bůh nás velmi dobře zná. Zná sklony, potřeby i touhy našeho srdce. Ví, co může od koho čekat. Každého oslovuje jemu přiměřeným způsobem. Posílá své služebníky, aby probouzeli lidské svědomí, aby připomínali Boží nabídku milosti. Kdysi to byli proroci, těsně před příchodem Pána Ježíše Krista poslední z nich, Jan Křtitel. Po Letnicích dal místo nich církvi svého Ducha, který ukazuje, v čem je hřích, spravedlnost a soud (J 16,8b.). Dveře k Otci jsou pro všechny otevřené. Pán Bůh dává Pánu Ježíši Kristu všechny lidi, nikoho předem neodmítá. Záleží ovšem na tom, jak člověk zareaguje, jestli nabídku přijme, nebo odmítne. U Pána Boha není protekce, je blízko všem,... všem, kdo ho volají opravdově, (Ž 145,18.) pokorné oslaví spásou. (Ž 149,4b.) A tak se mohu ptát sám sebe: volám k Pánu Bohu opravdově? Je moje touha po něm upřímná? Přicházím k němu s pokorou? Jestli ano, mám k němu otevřenou cestu. Jiná cesta k němu ovšem nevede. Když jsme doposud sledovali slova Pána Ježíše, slyšeli jsme jeho komentáře k současnosti. Vysvětloval, jak se věci mají, vysvětloval své působení i situaci, ve které se on i jeho posluchači nacházeli. Nyní ve své modlitbě svou pozemskou činnost uzavírá a ohlíží se za ní zpět. Mluví o tom, co se už odehrálo, i gramaticky používá minulého času: Lidé zachovali tvé slovo, poznali, že je mám od tebe, přijali je, uvěřili, že jsi mne poslal. I v tomto Kristovu ohlédnutí vidíme součinnost dvou stran, stojí tu vedle sebe Boží nabídka a lidská odpověď. Kolem Pána Ježíše byli takoví, kteří jeho slovo přijali a kteří je ponesou dál. Nebeský Otec mu je poslal do cesty, Pán Bůh sám připravil základy, na kterých poroste církev, na kterých vydrží po staletí. Byli ovšem i takoví, kteří nepřijali a odmítli. I dnes se s takovými setkáváme - a je jich mnoho. Pán Bůh lidské rozhodnutí respektuje, i když je někdy musí přijmout s bolestí.
