KATECHEZE – SLUŽBA SLOVA, HLÁSÁNÍ KRISTA. Katecheze je zvláštní formou služby v církvi. V prvních staletích to znamenalo audire verbum – naslouchat slovu. Po II. vatikánském koncilu se katecheze k tomu vrací – přechází se od nauky k poselství, vyučování k hlásání; od katechismu ke katechezi. Katecheze a služba slova – otevřené problémy Katecheze a Boží slovo Co je Boží slovo? Dnes se často má za to, že ke zpřítomnění události Božího slova stačí šířit určité pravdy, pouze číst Písmo atd. Jenže Boží slovo není statické či předmětné slovo, ale je dynamickým Božím oslovením. Antropologická katecheze? Po koncilu přišlo podstatné zadání: mezi hlavními úkoly katecheze se objevila integrace víry a života. Reakcí na zřetelné a prohlubující se odloučení víry a života byly pokusy o tzv. antropologickou katechezi, kde bylo křesťanské poselství hlásáno s bezprostředními odkazy na životní situaci. Hrozilo však riziko pouze pozemského či „horizontálního“ chápání problémů. Katecheze je hlásáním a výkladem Božího slova s důrazem na jeho antropologický dosah. Katecheze není antropocentrická, tedy v centru není člověk a jeho otázky, ale Ježíš Kristus, je však antropologická, konaná s ohledem na konkrétního člověka. Katecheze se snaží, aby poselství, které je jejím obsahem, nebylo vnímáno jako informace o věcech „přidaných“ k normálnímu životu, ale aby to bylo sdělování skutečností, jež přímo život podmiňují. II VK požadoval zprostředkování Božího slova tak, aby se jevilo každému člověku jako odpověď na jeho vlastní otázky. Katecheze ve službě inkulturace V dnešní době je potřeba inkulturace maximální: Boží slovo se vtělilo do dějin lidstva a jako zjevené slovo vstupuje do vztahu s různými kulturami. Má-li katecheze dobře sloužit Božímu slovu, je povinna přispívat k jeho správnému chápání. S tím souvisí důsledek pro katechezi: formulace pravd víry tak, jak se s nimi setkáváme, jsou inkulturované, poznamenané naší kulturou a našimi kategoriemi porozumění. Požadavek „úplnosti pravd“ v katechezi Věrnost katecheze svěřenému obsahu a poslání být službou Božího slova čelí problémům. Musí být na jedné straně úplná, pravověrná a systematická; na druhé straně musí zohledňovat jednotlivé účastníky katecheze ve všech jejich dimenzích. Má tedy katecheze pouze předávat články víry, nebo být také hledáním a poutí za pravdou? Je možno uplatňovat v šíření Božího slova kreativitu?
1
Katecheze na bázi zkušenosti Dnes se často mluví o katechezi, která si bere za východisko lidskou zkušenost, kterou interpretuje a prohlubuje. Jaký vztah je mezi zkušeností a komunikací Božího slova? Všechny tyto problém vyzývají k novému okruhu reflexe povahy katecheze, zejména na vztahu mezi teologií zjevení a pojetí katecheze. Boží slovo zjevené v Ježíši Kristu Zdrojem, z něhož katecheze čerpá, je Boží slovo: „Katecheze bude vždy čerpat svůj obsah z živého pramene Božího slova, předávaného tradicí a Písmem, poněvadž svatá tradice a svaté Písmo tvoří jediný, neporušitelný poklad Božího slova, svěřený církvi“.1 Základem je Dei Verbum 2 – zdařilá syntéza nového chápání způsobu Zjevení. Čím je charakteristická tradiční vize způsobu Božího zjevení? V katechismech bylo „věřím všechno, co Bůh lidem zjevil a církev k věření předkládá“. Zjevení tedy bylo chápáno jako forma vyučování pravd, s nimiž my souhlasíme ne proto, že by nám byly zjevné, ale kvůli Boží autoritě. Ale DV 2 říká: „Zjevením Bůh promlouvá ze své lásky k lidem jako k přátelům a s nimi se stýká, aby je pozval ke svému společenství a přijal je do něj.“ Tedy i prostředí se mění – ne škola nebo vzdělávací zařízení, ale místo setkání přátel, ne poučování, ale společné prožívání. Když se Bůh ve své nesmírnosti člověku zjevuje, počíná si „pedagogicky“. Dává poznat svůj plán prostřednictvím událostí v životě člověka a taky prostřednictvím slov. Bylo by ovšem bezúčelné upřednostňovat buď slova, nebo činy, jedno na úkor druhého, nutné je obojí. Všude, kde Bůh promlouvá k lidem, přijímá Jeho slovo podobu slova lidského. Písmo je tedy mluvené i psané slovo současně, jímž k nám promlouvá živý Bůh. Písmo svaté je Boží řeč, obsahuje slovo Boží, a protože jsou inspirovaná, slovem Božím skutečně jsou. Nicméně není možno zapomínat na lidský a historický ráz Písma. Způsobem sobě vlastním předává katecheze skutky a slova zjevení: proto je musí ohlašovat a vyprávět a současně také vysvětlovat hluboká tajemství v nich obsažená. Protože zjevení je pro člověka pramenem světla, katecheze nejen připomíná obdivuhodné skutky, které Bůh vykonal v minulosti, ale ve světle téhož zjevení vysvětluje znamení času a současný život mužů a žen, protože v nich se uskutečňuje Boží plán spásy světa.2 Ježíš Kristus, vtělené Boží slovo Promlouvá-li Bůh v dějinách, nedělá to proto, aby nás informoval o náboženských pravdách, ale chce sdílet sebe sama. Z toho vyplývá, že katecheze, jakkoliv se zbývá výkladem událostí a pravd a jejich šířením, je službou, která má ráz vysoce osobního sdílení a je uváděním k osobnímu setkání s Ježíšem. To umožňuje vznik autentického klimatu katechetického setkání. Tato dimenze má prostupovat celým obsahem katecheze, a proto je třeba jej prezentovat pomocí výrazů z oblasti vztahů mezi osobami.
1 2
CT 27. Viz VKD (1971), 11b.
2
Služba slova musí stále klást ekonomii zjevení: Boží Syn vstoupil do lidských dějin, přijal lidský život i smrt a uzavřel novou a trvalou smlouvu mezi Bohem a lidmi. Je vlastním úkolem katecheze, aby ukazovala, kdo je Ježíš Kristus, jeho život a jeho poslání a aby předkládala křesťanskou víru jako jeho následování.3 Proto musí trvale stavět základy na evangeliích, která „jsou srdcem celého Písma, protože podávají hlavní svědectví o životě a učení vtěleného Slova, našeho Spasitele.“4 Skutečnost, že Ježíš Kristus je plnost zjevení, je základem „kristocentrismu“ katecheze: Tajemství Krista ve zjeveném poselství není jen jedním prvkem vedle ostatních, ale je středem, kolem kterého se všechno ostatní pořádá a osvětluje. Tento kristocentrismus byl zdůrazňován již katechetickým hnutím a později potvrzen i magisteriem. Ježíš Kristus je podstatným středem katechetického hlásáním, ale též pravým jednajícím subjektem katecheze. Ve vztahu ke katechezi: nastal přelom, změna podstaty a cílů této služby. - Aspekt kristocentrický s důrazem na Ježíše Krista jako na Boží vtělené slovo. Jestliže je katecheze službou Božímu slovu, tak je hlavně hlásáním Ježíše Krista a pomocí člověku, aby rostl ve svém osobním vztahu vůči němu. - Znamená to dále, že katecheté nemají hlásat své názory, vlastní nauku, ale pravdu, kterou sděluje Ježíš Kristus. Mají svým učením i vystupováním šířit Kristův život a jeho učení. Toto základní postavení ale neznamená na druhé straně jednostrannost. Nemusí každá katecheze začínat hned od Ježíše nebo mluvit výslovně o něm, protože nemusí být na to situace. Katecheze ale není kompletní, jestliže nedospěje až k hlásání Ježíše přímo. Karel Rahner: hlásat Ježíše znamená dát výraz, tvář a jméno Někomu, po kom člověk nějakým způsobem toužil, aniž si to uvědomoval. Katechizovat tedy znamená mimo jiné pomáhat lidem odhalit touhu po Bohu. Boží slovo vtělené do lidských dějin je poselstvím spásy pro člověka Boží slovo v Písmu se nikdy neukazuje jen jako informace, ale jako slovo, které interpretuje fakta a události a určitým způsobem odpovídá na otázky. Nauka říká, že Bůh mluvil v Písmu prostřednictvím lidí a lidským způsobem a že Písmo je slovo Boží v lidské řeči. Bůh k nám promlouvá prostřednictvím lidí, tedy skrze výrazové prostředky člověka, a to prostřednictvím lidí, kteří je formulují tak, jak je sami přijali a odpověděli na ně ve víře. Pokud přijmeme, že Bůh se zjevuje a promlouvá v konkrétních dějinách, můžeme říci, že jeho sebesdílení se nevyskytuje v „chemicky čistém“ stavu, nezávisle na lidech, ale ti je formulují současně s tím, jak je sami přijali a odpověděli ve víře, navíc výrazovými prostředky své kultury. Narativní aspekt Božího slova, který spočívá ve vypravování událostí významných pro člověka, se odráží v podstatě chápání katecheze. Ta nalézá své místo v dialogu Boha sdělujícího sebe sama a člověka, který odpovídá vírou. V dějinách tohoto dialogu má své
3 4
Viz CT 5; KKC 520 a 2053. KKC 125, který má odkaz na DV 18.
3
místo katecheze jako činnost církve, kde zaznívá Boží slovo v různých formách: vyprávění, povzbuzování, modlitby, svědectví. Boží slovo je darem Ducha svatého Inspiraci Bible lze chápat jako dar Ducha svatého, jež skrze něj umožňuje lidem všech dob být osloveni sebesdílejícím Bohem. Zatímco událost je ze své povahy neopakovatelná, slovo je opakovatelné, a tak může být událost znovu „zpřítomňována“ a oslovuje i toho, kdo ji neprožil přímo. To umožňuje uvědomit si spirituální dimenzi katecheze, která je dílem Ducha. Každopádně katecheze vyžaduje klima otevřenosti, přijímání a učenlivosti vůči daru Ducha. Dynamismus katecheze nemůže spoléhat jen na lidské zákonitosti komunikace nebo dobře zorganizovanou aktivitu. Katecheze vyžaduje prostředí modlitby a soustředění a naopak je přetěžována občas inflací slova. Proto předpokládá hlubokou spiritualitu. Katecheze v Duchu svatém má být slovem pronášeným svobodně, statečně, kreativně a s autoritou. Boží slovo jako slovo darované i zaslíbené Je nutno si uvědomit dvojí napětí: Boží slovo nám bylo darováno, tedy ho jakýmsi způsobem „vlastníme“, nicméně druhým aktivním pólem je, že ještě není eschatologicky naplněno, tedy ho „nevlastníme“ nijak zcela. Zjevení tedy nechává v procesu vysvětlování člověka a jeho dějin mnoho věcí otevřených, proto je Boží slovo dlouhá cesta postupného vyjasňování. Katecheze vzcházející z Božího slova chápaného jako pravda nám daná, tedy vlastněná, byla „depozitní“, chápaná jako šíření stanoveného celku náboženských tvrzení – učení církve. Odlišné charakteristiky a důsledky má katecheze chápající sebe jako službu Božímu slovu, které je dané i zaslíbené. - Je nejen sdělováním jistých pravd, ale i otevřeným hledáním. Katecheze musí mít i smysl pro společné hledání pravdy. Obě věci jsou podstatné: odvaha k jasné pravdě i ochota k podstatné nehotovosti. - Katecheze není výlučně výkonem magisteria církve, ale svědectvím a cestou za Pánem ve společenství. - Katecheze má být otevřená dialogu a uctivé konfrontaci. - Katecheze ve službě Slova nenabízí svůj obsah v monolitické formě, ale rozlišuje podstatné od podružného, jisté od nejistého atd. Respektuje hierarchii pravd. - Katecheze znamená neustálé prohlubování, trvalou výchovu víry; není předdefinovaným systémem, který lze uzavřít v rámci určitého cyklu, jeví se jako podporující dynamismus růstu a zrání během celého života.
4
Katecheze a inkulturace Zvláštní výklad si zaslouží dvě podstatné dimenze Božího slova vzhledem k jejich důsledku v katechezi. Je to vztah mezi Božím slovem a kulturami a Božím slovem a zkušeností. Katecheze podporující inkulturaci Problém vztahu mezi evangeliem a kulturami, který se objevil již v dobách katechetického hnutí, nabyl na aktuálnosti na konci 20. století. Evangelii nuntiandi prohlašuje, že křesťanské poselství musí zakořeňovat v kulturách, přijímat je a proměňovat. Inkulturace víry, skrze niž jsou přijímány „všechny poklady národů, které jsou dány Kristu v dědictví“,5 je hluboký a souhrnný proces a pomalá cesta.6 Není to obyčejné vnější přizpůsobení, které, aby učinilo křesťanské poselství přitažlivější, se omezuje na to, že ho ozdobným způsobem pokryje povrchovým nátěrem. Jedná se naopak o proniknutí evangelia do nejskrytějších vrstev osob a národů, jež je tak zasahuje podstatným způsobem, do hloubky a až ke kořenům jejich kultur. V rámci inkulturace musí křesťanská společenství rozlišovat: na jedné straně přejímat ta kulturní bohatství, jež jsou s vírou slučitelná; na druhé straně pomoci „ozdravit“7 a „proměnit“8 ta kritéria, způsoby myšlení či životní styly, které jsou v protikladu k Božímu království. Toto rozlišování se řídí dvěma základními zásadami: „slučitelnost s evangeliem a společenství s univerzální církví“.9 Vztah Božího slova a kultury by se měl řídit následujícími hlavními principy: - Princip autonomie: křesťanská víra se neidentifikuje s žádnou kulturou a může se vtělit do všech. - Princip vtělení do kultur: křesťanské poselství se nedá předávat, aniž by jakékoliv vazby na kulturu existovaly, je to podmínka, má-li být poselství přijato, prožíváno a sdělováno. - Princip přijetí pozitiv kultur: vtělením přijímá evangelium autentické hodnoty kultur a proměňuje je. Všechno, co je dobré, lze pro hlásání použít. - Princip prorocké kritičnosti: víra vykonává vůči kulturám funkci kritického rozlišování a očišťování. Kultury jsou také nezbytným nástrojem pro interpretaci a nové vyjadřování slova. Jde o dvojí směr výkladu Bible. Je třeba interpretovat formulace vzniklé v minulosti, abychom správně pochopili zděděné – vyjádření obsahu Božího slova dnešní mluvou. Další směr vychází z požadavku, aby dialog evangelia s kulturou neprobíhal jednosměrně. I kontext současných kultur je schopen přispět k výkladu biblického textu.
5
AG 22a; srov. LG 13 a 17; GS 53-62; VKD (1971) 37. Srov. RM 52b, jež mluví o „dlouhé době“ požadované inkulturací. 7 LG 17 se vyjadřuje tímto způsobem: „ozdravovat, povznášet a zdokonalovat (sanare, elevare et consummare)“. 8 EN 19 tvrdí: „zasáhnout a téměř převrátit“. 9 RM 54a. 6
5
Trvalý úkol inkulturace Formulace pravd víry, jak je známe, jsou formulacemi inkulturovanými. Pokus vyjádřit pravdy víry v kontextu kultur a dějin je nedokonalý, ale na druhé straně nutný. Proto např. vznikaly různé evangelní spisy, aby bylo možno vykládat o Ježíši různým skupinám. Během staletí došlo k provázání křesťanské víry s jednou, a to západní kulturou, která však už není všeobecná. Misijní hlásání bylo vždycky touto kulturou poznamenáno, proto občas mělo společně s dobyvatelským průběhem pronikání na nová území občas velmi sporný dosah, kdy evangelium nedosáhlo souladu s kulturou. Na tomto je zřetelný rozsah problémů teologie, zejména pastorace, a důvod aktuálnosti inkulturace. Je tedy důležitá práce na „vtělení“ křesťanství do kultur dnešní doby; subjektem inkulturace nejsou jen jednotlivci, ale celý Boží lid. Nebylo by samozřejmě správné předávat obsah víry výrazovými prostředky kultur, které již patří minulosti. Katecheze totiž neznamená jen přijímat, ale taky vytvářet a hledat nové významové prostředky. Proto je důležité, aby katecheti byli spjati s místní kulturou a prožívali sounáležitost s lidmi, s nimiž pracují. Měli by umět komunikovat v oblasti víry „dvojjazyčně“: na jedné straně jazykem vlastní kultury, na druhé straně jazykem církve. Boží slovo a zkušenost člověka Prostřednictvím náboženské zkušenosti usiluje katecheze o překonání nesprávného chápání Božího slova, jako by to byla nějaká „věc“. Vztah křesťanského poselství k lidské zkušenosti není pouhou metodologickou otázkou, ale vyrůstá ze samotného cíle katecheze, jímž je vytvářet společenství člověka s Ježíšem Kristem. Přitom Ježíš působí, že „všechno, co prožíval, můžeme my prožívat v něm a on to prožívá v nás“.10 Katecheze působí v této jednotě lidské zkušenosti mezi Ježíšem Učitelem a učedníkem a učí nás myslet jako on, jednat jako on, milovat jako on.11 Zkušenost a katecheze V katechetické reflexi pokoncilní církve zaujala důležitou roli zkušenost v procesu zrání víry, což po letech zdrženlivosti v tomto ohledu byl velký průlom. Neznamená to samozřejmě opačnou jednostrannost. U výrazu „zkušenost“ dochází k nepřesnostem ve vyjadřování, protože tím je označován nějaký zážitek nebo pocit, tedy realita na úrovni afektivity. Slovem zkušenost bývá nepřesně označován také již proces vznikání zkušenosti, kdy je člověk bezprostředně konfrontován s nějakou realitou, a také výsledek onoho procesu neboli zpracování interpretace tohoto zážitku. Zkušenost ve vlastním slova smyslu vzniká až tímto okamžikem, úvahou o prožitém. Proces vytváření zkušenosti bývá uzavřen jejím zpředmětněním. Objektivizace není nutná pouze pro sdělení druhým, ale je třeba i pro mediaci pro zpracování zkušenosti samé. Čím je zkušenost hlubší, tím více poznamenává chování člověka a uschopňuje ho ke změně.
10 11
KKC 521; srov. KKC 519 – 521. Srov. CT 20b.
6
Náboženská zkušenost pak předpokládá úsilí reflektovat prožitek nebo událost do hloubky až k úrovni tajemství, kde otázky po nejhlubším smyslu lze klást a dostat na ně odpověď, případně být podnícen k dalšímu hledání. Umožňuje vstup do tajemství transcendentna. Pro náboženskou zkušenost však často chybí výrazové prostředky – nejlepší jsou formou svědectví, vypravování, symbolu atd. Zkušenost křesťanské víry se děje tam, kde člověk nebo skupina na základě naslouchání Božímu slovu prohlubuje svůj život tím, že přijímá zkušenosti biblických osobností, zejména Ježíše Krista jako pramen k pochopení smyslu vlastního života. Katecheze a zkušenost víry Bez sdělování zkušeností víry neexistuje sdělování náboženského obsahu. Vztah mezi křesťanským poselstvím a lidskou zkušeností není záležitost metodologie, ale vzniká z cíle katecheze, jímž je vytvářet společenství člověka s Ježíšem Kristem. Některé nedostatečné modely katecheze vzhledem k výše řečenému: - Katecheze jako pouhé předávání obsahu víry. Člověk se zde učí pravdám víry, modlitbám, chování… Učí se tedy konečnému ztvárnění zkušenosti církve, která není jeho vlastní. Tento proces je odtržený od celého procesu vznikání křesťanské zkušenosti. Katechizovaný vezme obsah, který je mu „zvenčí“ předán, ale nepřivlastní si jej, protože mu zkušenost chybí. Častým výsledkem je pak jistá indoktrinace. - Katecheze jako reflexe událostí či životních problémů. Katecheta se snaží překlenout vzdálenost mezi vírou a životem a jako obsah přebírá situace a existenciální problémy člověka. Nic špatného, ale je to málo. Může scházet prohloubení, které umožňuje dosáhnout náboženské roviny nebo aspoň pokusu o propojení se základní zkušeností křesťanství. - Katecheze jako uvedení nauky do života. Katecheze chápaná jako předání obsahu víry usiluje o spojení se životem prostřednictvím aplikace tohoto obsahu v životní praxi. Sdělení náboženského obsahu vyústí do předsevzetí zpravidla morálního typu. To bylo mimochodem také součástí tzv. mnichovské metody. Problém spočívá v tom, že život člověka se jeví zredukovaný na místo aplikace náboženského poselství, ale zůstává mimo jeho obsah. - Katecheze jako přechod od života k víře. Příklad antropologických katechezí, které vycházejí ze životních situací a pokoušejí se o „přechod“ ke křesťanskému poselství, ale ne cestou prohloubení zkušenosti, ale např. prostřednictvím porovnání a analogie. Autentická katecheze respektuje v procesu hlásání a zprostředkovávání Božího slova cestu zkušeností člověka. Jeho každodenní zkušenost konfrontuje se základními zkušenostmi celého křesťanství. Tento proces prohloubení a srovnání vede k setkání, které umožňuje, aby víra vysvětlovala život a život interpretoval víru, a to ve vzájemném vztahu.
7
Úlohy katecheze vzhledem ke zkušenosti V katechetické práci nesmí scházet vybídka a pomoc lidem, aby dokázali jít až ke kořenům věcí. Je třeba jim též pomáhat, aby své zkušenosti dokázali sdělovat. Proces katecheze je charakterizován neustálou výměnou zkušeností. Výrazivo náboženské zkušenosti není jen prostředkem pro sdělování zkušeností už vytvořených, ale též nástrojem pro prohlubování a interpretaci zážitku – nástrojem pro vytváření samotné křesťanské zkušenosti. Lidé se tedy musí učit vyjadřovat své postoje a myšlenky k tématu – přimějí se aspoň k tomu, aby o tématu uvažovali a vytvářeli autentickou zkušenost. Zkušenostní poznání je celistvější než čistě rozumové. Ale i zde hrozí jednostranné zaměření, čehož je nutno se vyvarovat.
8
