Otevřete, tady exekutor! 13 Mlynářova tajná vina 3, 4 Rozhovor s Janem Hřebejkem 16 Zaútočí Evropa na Tchaj-wan? 10 Tatry bojují o divočinu 18

12

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 21. — 28. 3. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Otevřete, tady exekutor! 16 10

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Mlynářova tajná vina 3, 4 Rozhovor s Janem Hřebejkem Zaútočí Evropa na Tchaj-wan? Tatry bojují o divočinu 18

13

2

KOMENTÁŘE EDITORIAL

Vážené dámy, vážení pánové, Respekt, který držíte v ruce, je trochu jiný. Změnili jsme písmo a úpravu článků tak, aby se Vám lépe četl. Také jsme přidali novou rubriku s názvem „O kom se mluví“, v níž si budete moci číst detailněji popsané příběhy lidí, o nichž spíš útržkovitě slýcháte i z jiných médií. Příběh bude vždy doplněný portrétem od našeho kreslíře Pavla Reisenauera. Změna podoby Respektu je výsledkem několikaměsíční práce, kterou – jak pevně věřím – oceníte. Dále bych Vás velice rád pozval na naše webové stránky, kde se můžete zúčastnit dotazníkové akce našich čtenářů. Pokud na nás máte nějaké požadavky, kritiku, chcete nám vynadat, nebo nás dokonce v krajním případě pochválit, pak s chutí do toho.

21.—28. BŘEZEN 2005 V RESPEKT 12

Od hrozby k naději Poslední události v arabském světě prověřují Bushovu doktrínu

Jinak si užijte začátek jara.

Marek Švehla

VE HVĚZDÁCH Sedmdesát let právě uplynulo od chvíle, kdy spisovatel Lion Feuchtwanger napsal svůj Dopis do Německa. Jeden z nejslavnějších autorů první poloviny dvacátého století musel chvíli předtím kvůli nástupu Hitlera opustit svůj berlínský domov: jako známého demokrata, navíc židovského původu, by jej nečekalo nic jiného než smrt v koncentračním táboře. Svůj Dopis napsal Feuchtwanger z exilu a ad-

Zvedli se díky Američanům?

Příběh pana X resoval jej „obyvateli mého domu v Mahlerstrasse 8 v Berlíně“. Jde o dodnes živý a dodnes trýznivý dokument na téma lidské schopnosti uchytit se a dobře si žít i v těch nejhorších režimech. Příběh, o který jde, navíc stále ještě řeší stovky současníků, lidí okolo nás. Spisovatel list odeslal v březnu 1935, tedy ještě před největšími hrůzami, se kterými nacistický režim přijde. Pak už nebude na příběhy domů a ztracených majetků v Německu místo. Je adresován „panu X“, protože Feuchtwanger neznal jméno rodiny, která přijala jeho dům darem od Říše. Bohužel to jméno neznáme ani my, a tak se pan X rozmazává v davu bezejmenných lidí, kteří neměli problém zabrat tu či onde majetky lidí transportovaných do koncentráku či vyhnaných do emigrace. Přes tuto anonymitu adresáta – anebo možná právě kvůli ní – zůstal dopis důležitým mementem připomínajícím osudy i jiných domů a jejich osadníků, těch, co museli odejít i těch, co se dodnes roztahují v ukradených domovech. Feuchtwanger také ukazuje, jak byla nacistická byrokracie důkladná, spisovateli totiž sice zabavila veškerý movitý i nemovitý majetek, ale nadále ho urgovala, aby splácel hypotéku a úroky. A aby nezapomněl zaplatit daně z veškerého majetku, který si v cizině pořídí. Dopis panu X zřejmě podepsali všichni exulanti, kterým po vyhnání zabrali služebníci režimů vše, co celá léta budovali. Tisíce českých uprchlíků to zažívalo v dobách komunistické okupace. A nápravy jsou často nemožné. Spisovatel sice ve svém listě předvídavě napsal: „Váš vůdce slíbil, že jeho vláda potrvá tisíc let: mám tudíž zato, že budete brzy nucen dohodnouti se se mnou o vrácení domu.“ Jenže spisovatelův dům byl nakonec zničen při bombardování Berlína. Kdyby se tak ale nestalo, možná by měl Feuchtwanger stejně smůlu. Vždyť i u nás jsou stovky navrátivších se exulantů stále nuceny sledovat, jak v jejich domech bydlí podobní páni X. K odchodu je donutit nejde, neboť by to prý způsobilo „nové bezpráví“. Přesto z něj měl strach i ministr spravedlnosti a nynější předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, když kdysi na otázku o restitucích odpověděl tomuto listu nezapomenutelným bonmotem: „Doufám, že nechcete papouškovat tu směšnou tezi, že co bylo ukradeno, má být také vráceno.“

-ET-

FOTO PROFIMEDIA CZ /CORBIS

eměl Bush pravdu? Otázky v tomto stylu se přetřásají v médiích různých zemí. U nás s ní ve středu vyrukovala MF Dnes, ale táží se tak i Bushovi odpůrci přímo v USA. Oč jde? O Bushovu doktrínu. Ta totiž poprvé v historii klade hlavní riziko pro bezpečnost Západu do arabského světa: problémem není samotný Usáma bin Ládin či Saddám Husajn, problémem je celý region tyranií a despocií, který své frustrace přelévá do Ameriky i Evropy. Lze toto riziko napravit naočkováním demokracie? „Představa zastánců útoku na Irák, že demokracii lze zavést vojenskou silou, je pro mne jako z jiného vesmíru,“ napsal před dvěma lety prezident Václav Klaus. Nyní stačí pustit televizi a skrze občanské projevy v Iráku, Palestině, Libanonu či Sýrii můžeme do tohoto vesmíru nahlédnout sami. Nelze samozřejmě bagatelizovat rizika, násilnosti a teror v regionu, nicméně události posledních měsíců – navazující na vojenský zásah v Iráku právě před dvěma lety – ukazují, že Bushův idealismus nese určité plody.

N

Oblast se mění k lepšímu Zdaleka nejde jen o to, budeme-li Bushovi tleskat, nebo na něho pískat. Mnohem více jde o arabský svět i Evropu – dokládají to notoricky známé případy zavraždění holandského dokumentaristy Thea van Gogha či zástupná intifáda na periferiích francouzských velkoměst. Základní otázky se nabízejí dvě a odpovědi se liší podle idealistů a skeptiků. Dějí se na Blízkém východě převratné změny? Tady odpoví skoro každý ano. Vždyť jenom ignorant nemohl zaregistrovat události v Iráku samotném, Palestině, Libanonu, Egyptě i jinde. Souvisí tyto změny se zásahem v Iráku? Tady už se odpovědi liší. Skeptici je přičítají souhře náhod. Jiní si za pomoci selského rozumu řeknou, že ať si myslí o Bushovi cokoli, tolik náhod pohromadě působí přinejmenším podezřele, ne-li konspiračně. Jak tomu v podobných případech bývá, dobře se uplatní příměr s poloplnou, respektive poloprázdnou láhví – při interpretaci stejných skutečností se prostě projevují různé pohledy na věc. Pro úplnost drobná rekapitulace faktů. Palestinské prezidentské volby proběhly počátkem ledna jenom kvůli smrti Jásira Arafáta, ale jeho nástupcem se stal Mahmúd Abbás, člověk, jenž tvrdil, že ozbrojené povstání bylo chybou. Měsíc poté bylo uzavřeno izraelsko-palestinské příměří. Na konci ledna hlasovali Iráčané: v podmínkách, kdy skoro všudypřítomní teroristé hrozili „kdo volí, bude zabit“, se k urnám dostavila více než polovina oprávněných voličů, vznikl parlament, vznikla vládní koalice a vytváří se vláda. Před měsícem byl při atentátu zabit lídr libanonské opozice Rafík Harírí, politik, který šel do nadcházejících voleb s programem stažení syrských okupačních jednotek: poté vyšly do ulic statisíce demonstrantů, padla prosyrská vláda a syrská armáda odchází. Souhra náhod?

Koncem února vyhlásil egyptský prezident Husní Mubárak, že napříště bude hlava státu vybírána z více kandidátů. Těsně předtím zažila premiéru voleb Saúdská Arábie – byť šlo pouze o volby obecní a volit mohli pouze muži. A rovněž Libye Muamara Kaddáfího se před více než rokem vzdala svých programů vývoje zakázaných zbraní. Leckdo si pomyslí něco o laciné přeměně ze sponzora teroristů na spolupracující stát, ale bylo by to možné bez zásadní změny v Iráku? Jisté prostě je, že arabský svět se mění – v celkové bilanci nepochybně k lepšímu.

Se Saddámem by to nešlo Interpretace těchto událostí však zůstávají různé. Pro ilustraci poslouží dva autoři publikující v magazínu Time. Konzervativní komentátor Charles Krauthammer je nezakrytý optimista: Amerika uspěla proto, že použila sílu pro demokratické ideály, a tím zahájila transformaci arabského světa. Irácké volby doložily dva základní body Bushovy doktríny. Za prvé – svoboda je univerzální, nikoli výsadou Zápaďanů. Za druhé – americké úmysly byly upřímné, nešlo o ropu ani o hegemonii. Nicméně „cynický realismus“, dnes vlastní spíše Evropě, provozovali dříve i Američané. Vůči arabskému světu s ním začal Franklin Delano Roosevelt, když smlouvou s králem Ibn Saúdem zahájil éru podpory arabských diktátorů, a vyvrcholil v roce 1991, za vlády George Bushe seniora. Ten sice vytlačil Saddáma z Kuvajtu, ale pak dosti cynicky nechal vykrvácet desetitisíce šíitů a Kurdů za neúspěšného povstání. Proč se to nyní neopakovalo? Protože už není u moci Saddám. Ti, kteří tvrdí, že změny na Blízkém východě vycházejí ze slabosti režimů a síly občanského hnutí, vidí jen půl pravdy. V souvislosti s Irákem roku 1991 Krauthammer připomíná Maďarsko v roce 1956, Československo v roce 1968, náměstí Tchien-an-men v roce 1989 – ve všech těchto případech byl hlas občanů silný, ale posléze utopený v krvi. Letos to v Iráku vypadá jinak – ne proto, že by tam americká armáda zavedla demokracii, ale proto, že vytvořila podmínky k tomu, aby se tamní lidé spontánně projevili. Tony Karon to vidí jinak. Libanon? Pravda, hlasem občanů hovoří spojenectví křesťanů, sunnitů a drúzů, ale když demonstrují šíité, zejména hnutí Hizballáh, je slyšet hlasy prosyrské a fundamentalistické. Takže jaképak bourání berlínské zdi? Vždyť šíité dnes tvoří relativní většinu v této zemi a Hizballáh je relativně nejsilnější stranou v parlamentu. Irák? Američany dosazený Ajád Aláví dostal jen 14 % hlasů, zatímco 53% většinu získali tamní šíité s úzkou vazbou na Írán. Palestina? Abbásův mandát pochází neméně od teroristů než demokratů a po červnových volbách se bude dost možná zodpovídat parlamentu s většinou fundamentalistů z Hamásu. Egypt? Mubárakova demokratizace přivedla zemi nanejvýš do situace, kde je Írán – i tam mohou kandidovat pouze lidé z ofi-

ciálně schválených stran, aby nedostalo šanci Muslimské bratrstvo. Summa summarum: připustíme-li Hizballáh, Hamás a Muslimské bratrstvo k volbám, máme se na co těšit.

Od scénáře ke scénáři Lze si představit různé hypotetické scénáře, jež by mohly vypadat zhruba takto. Píše se rok 2015. Mezi nezávislou Palestinou a Izraelem už funguje státní, byť mezinárodně neuznaná hranice zhruba podél linie stavěné bezpečnostní bariéry a až na ojedinělé incidenty vládne celkem klid. Iráčané jdou již potřetí k volbám, zejména aby sunnité konečně prolomili šíitsko-kurdskou většinovou koalici, ale stát jako takový funguje. Libanon se probral z euforie „cedrové revoluce“, návrat ke starým proporčním pořádkům není možný, protože kdysi většinové křesťany demograficky převážili šíité, ale do občanské války se nikomu nechce, neboť právě generace lídrů si ji velmi dobře pamatuje z dětství. Země se tak pomalu vrací do kdysi navyklé pozice Švýcarska Blízkého východu. Píše se rok 2015. Z Gazy jsou pravidelně odpalovány rakety íránské výroby na Izrael, aniž by proti tomu vláda Hamásu něco účinného podnikla. Iráčtí šíité ovládli nejenom parlament, ale též vládu, zemi orientují stále více na Írán, čímž se vytváří jakási osa Teherán-Bagdád-Damašek-Bejrút, která poskytne ájatolláhům přímý přístup ke Středozemnímu moři. Libanon je totiž tou dobou plně v moci Hizballáhu a v rámci tohoto domina se neudrží ani sekulární – a poslední baasistický – režim Bašára Asada v Sýrii. První scénář mají před očima spíše Američané, druhý spíše Evropané, ale také Izrael, který se jinak drží skoro vždy Washingtonu. Dnešní realita ale míří k první verzi.

Arabové mimo integraci Druhé výročí druhé války v Perském zálivu připadá shodou okolností na šedesáté výročí vzniku Ligy arabských států. Šlo o první vážný pokus o arabskou integraci zdola, už ne na bází Umájovců, Abásovců či Osmanské říše, ale v rámci spolupráce nezávislých států. Arabská integrace ovšem selhala. Je to zvláštní. Zatímco se integruje Evropa, Severní i Latinská Amerika, Jihovýchodní Asie (Indie je integrací sama o sobě) a ve všech těchto regionech klesá napětí, arabský svět působí, jako by byl mimo veškeré integrační dění. Před dvěma lety George Bush zahájil válku proti Saddámovi hrozbou, ale během doby povstala v regionu hmatatelná naděje. Také Arabové jsou na Západě často vnímáni jako hrozba, ale právě události posledních měsíců je posunuly do světla naděje. Univerzální recept na blaho arabského světa neexistuje, ale teď alespoň vidíme, kde má pomoc smysl.

Zbyněk Petráček

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 12 V 21.—28. BŘEZEN 2005

Klausův evropský deficit

V

Jiná nálada Klausovy evropské názory jsou vyhraněné a uhýbají z řečiště evropské politiky. Pokud by politicky existoval republikán Sládek, patrně on by byl autorem řady výroků, které později pronesl i Klaus. Třeba, že mu Unie připomíná RVHP nebo že se má do EU přijmout Kazachstán. A když teď Klaus v rozhovoru pro FAZ varuje před ztrátou svobody, demokracie a svěřuje se listu se svým „strachem o Evropu“, zůstává ve vzduchu viset otázka, zda máme před sebou osvíceného vizionářského politika nebo jen nafoukaného profesůrka. Těžko v tuto chvíli jednoznačně odpovědět. Klaus má ale smůlu (nebo štěstí?), že minimálně pro čtenáře v Česku není nepopsaným listem. Kdysi býval přesvědčivým nositelem ideálů a vizí, s nimiž se mnoho lidí různých světonázorů ztotožnilo. Založil tady první životaschopnou politickou stranu, narýsoval cestu ke kapitalismu. Jenže od časů mobilizace a následné opoziční smlouvy je

třeba na něj nazírat jako na člověka, který veškeré ideály a sliby vyměnil za chladný mocenský kalkul. Tohle je důležité mít na paměti i dnes, když opět rýsuje budoucnost, tentokrát evropskou. Její Klausem vysněná podoba podaná do mikrofonu redaktorů z FAZ je následující: evropskou ústavu jako hrozbu demokracie a svobody odmítnout. Nechat Unii jako prostor volného pohybu „osob, idejí či ideologií“ v podobě dané Maastrichtskou smlouvou. Nepřijímat žádnou další ústavu a nechat jednotlivé státy, ať se integrují různou rychlostí podle své volby. Někdo ať sladí třeba i zahraniční politiku a spojí armádu, jiný si bude o všem rozhodovat sám. Hrozbu izolace Česka prezident nepřipouští. „Jsem si zcela jistý, že nálada je dnes zcela jiná než před pěti lety nebo ještě před rokem,“ věští Klaus výsledek hlasování napříč kontinentem.

Návrat domů Češi už dávno vědí, v čem je úskalí debat s Klausem o evropské integraci. Němečtí čtenáři se to dozvěděli nyní. Klaus Unii vyčítá, že je málo demokratická, málo spojená s vůlí občanů, a tím pádem bez jasné odpovědnosti. Na druhou stranu ale brání tomu, aby tahle demokratická vazba mohla vzniknout. Zcela legitimní návrh na zvýšení pravomocí Evropskému parlamentu pak prezident v rámci svého stylu diskuse deklasuje nálepkou „absolutně falešný“ nebo jako něco, u čeho si „dokážu stěží představit, že to někdo může myslet vážně“. Označovat jiné názory jako nehoráznost je Klausův obyčej, s tím nic nenaděláme. Za pozornost ale stojí důvody, proč by měly být větší pravomoci Evropského parlamentu k ničemu. „K demokracii a parlamentarismu je třeba démos neboli lid a ten v Evropě nemáme,“ říká Klaus ve frankfurtském deníku. Na jiném místě pak dodává: „Neumím si představit demokratickou společnost bez státu, který je vázaný na jeden národ (případně několik).“ Klíč k pochopení Klausova vnímání EU se pak dozvídáme v okamžiku, kdy se německým novinářům svěřuje: „Oči mi otevřel Fridrich von Hayek. Po druhé světové válce si všiml, jak se každý cpe

do mezinárodních institucí, protože tam panuje demokratický deficit par excellence. A tak je to dodnes.“ Jinak řečeno – moc Unie bytní jen proto, aby úředníci měli příjemný život. Právě v těchto dvou citacích je možná hlavní Klausův problém. Chce být převozníkem do evropské budoucnosti, jenže zamrznul v hluboké minulosti. Jediným nositelem demokracie a svobody jsou pro něho dnešní národní státy, jejichž hranice vznikaly umělým parcelováním kontinentu zlomeného dvěma světovými válkami. Jenže tam, kde dnes lpí na národních konturách, byly ještě před sto lety zcela nejasné obrysy společenství definujících se mnohem víc na zemském principu. Už tohle nabádá nebrat zbožšťování národních států v Evropě až tak úplně vážně. Stačí také jedna návštěva Itálie, aby člověk pochopil, o kolik důležitější může být pro mnohé Evropany příslušnost k regionu. Navíc kvůli uměle vytyčeným hranicím mohou mnozí Evropané vnímat sjednocování Unie spíš jako návrat domů, tedy zcela opačně, než nám dnes Klaus tvrdí.

V českém kupé Klaus svými apely v německém deníku připomíná člověka, který vstoupí do vagonu připraveného k odjezdu a přemlouvá pasažéry, aby vystoupili. Jenže oni už mají koupené lístky a bojí se, aby nakonec nemuseli spát sami v nevytopené čekárně. Evropská ústava je napsaná, schválil ji Evropský parlament a za rok a půl s velkou pravděpodobností začne platit. Co může v takové chvíli dělat reprezentant malé země, který nechce ústavu, přitom ale nemá sílu a už ani čas tenhle kontinentální pohyb zastavit? Maximálně tlačit na krajany ze svého kupé, aby alespoň oni z této evropské jízdy vystoupili. To také Klaus dělá a má na to plné právo. Jen by měl najít lepší argumenty. Lámat hůl nad schopností Evropy stát se svobodným, plně demokratickým společenstvím národů, jako to předtím ukázala Amerika nebo Indie, je moc vážné na to, aby to šlo jen tak odbýt několika profesorskými frázemi, nebo padesát let starými citáty.

Q

Marek Švehla

Obtížně přijatelná lekce odvahy

Důvěrník Beneše Jako vědec Václav Černý vynikl jedinečným nadáním zobecnit jednotlivá zjištění a vytvořit z nich velký obraz dobového myšlení, cítění i vnímání. Na univerzitě vedl katedru komparatistiky, tedy srovnávacích studií literatur celého světa. Literaturu ovšem vnímal v nejširších souvislostech. Během okupace náležel k vůdčím duchům domácího odboje, po válce ostře polemizoval se stalinisty, a když se chopili moci, patřil k posledním důvěrníkům Edvarda Beneše. Byl prototypem vysoce angažované veřejné osobnosti, která odmítá sloužit politice a důsledně setrvává na pozici vzdělance a kritika. Jenže právě v literatuře se mu jasně a přesně zrcadlilo to nejpodstatnější z lidských dějin i současného dění. Ač se komunisté snažili Václava Černého všemi způsoby umlčet – vyhodili jej z Filozofické fakulty, donutili k podřadné práci a několik

měsíců jej věznili – světový věhlas jeho odborného díla vzrůstal, což vyvrcholilo koncem padesátých let, když při inventarizaci zámecké knihovny v Mladé Vožici objevil dva barokní španělské rukopisy, v nichž rozpoznal dosud neznámá díla největšího španělského dramatika Pedra Calderóna de la Barca. V šedesátých letech směl opět sporadicky publikovat i v Čechách, a roku 1968 se dokonce vrátil na Filozofickou fakultu. Hned na počátku normalizace ovšem musel své studenty znovu opustit. Za normalizace náležel Václav Černý k nejrespektovanějším doyenům disentu. Zemřel v létě 1987, tedy v době, kdy už poměry pomalu dozrávaly k další politické proměně. I při ní sehrál, byť posmrtně, jedinečnou roli. Širší veřejnosti je dodnes znám především svými obsáhlými Pamětmi, které se po svém oficiálním vydání počátkem devadesátých let staly jakýmsi prvním vodítkem k mravní orientaci v pohnutých dějinách novodobé české kultury.

S bojovným zápalem Václav Černý po sobě zanechal impozantní badatelské i esejistické dílo. Do galerie význačných postav národa ovšem nevstoupil ani tak jako příkladný učenec, ale spíš jako postava nezvykle heroická, jež svým bojovným zápalem a mravní nesmlouvavostí budí

Pieta za dva zemřelé den prochází. Tohle ale není to nejdůležitější poučení z jedné „banální“ nehody. Silnější je zážitek z toho, co se dělo po havárii. A co? Prostě nic. Policie změřila brzdné dráhy, sanitka naložila těžce raněné, černí havrani mrtvé. Pak přijeli montéři dopravních podniků, namontovali nový označník zastávky, doprava se zase hnula a život města jde dál. Posel smrti se přehnal a lidé znova čekají na tramvaj. Vlastně pochopitelná věc, protože velkoměsto musí fungovat. Ti dva mrtví se z jeho shonu přesunuli do poklidné policejní kolonky. Takže přece jen banalita? Asi záleží na úhlu pohledu. Něco podobného mohou cítit lidé po každé nenadálé hrůze včetně nejhorších genocid (tam nejsilněji). Do klidného života vpadne nečekaně smrt a zkáza. A když se pak vše přežene, prach se usadí, najednou všechno vypadá úplně stejně jako dřív. Jen s tou „drobnou“ změnou, že „něco“ nenávratně zmizelo. Zůstává jen otázka, co se vlastně stalo a proč? Podobně se mohou ptát ti, co teď míjí nástupní ostrůvek na Karlově náměstí. Nečekanou smrt dvou lidí připomíná několik vytržených kostek na chodníku, žádná kytka nebo svíčky, žádné znamení piety. Nešlo sakra něco udělat – třeba na zbytek dne zastavit dopravu? Nebo jít a zapálit pod nohama chodců tu svíčku?

-MŠ-

epřipravil stát ani o korunu, nevytuneloval žádnou společnost a ani se neprovinil vůči dobrým mravům, přesto mu státní zastupitelství jde v této chvílí po krku. A to doslova. O svém chystaném stíhání se totiž dozvídá každý den z televize i z novin, kde státní zástupce zároveň přiznává, že ještě není zřejmé, z jakého zločinu bude budoucí viník obviněn. Ministr informatiky Vladimír Mlynář se dostal do pevného sevření zdejší – bohužel nikoli slepé - spravedlnosti. Spadl do něj, když chybně zřídil jednu odnož ministerstva v podobě společnosti

N

Václav Černý prošel většinou zlomových okamžiků minulého století. Protektorátem počínaje a normalizací konče. Jen málokdo se s tím vyrovnával tak úctyhodně jako on. V sobotu by oslavil sto let. Skutečnost, že patřil k vrstevníkům nedávno oslavených průkopníků divadelní avantgardy E. F. Buriana a Jana Wericha, může zarazit. Skoro se zdá, jako by byl zjevem zároveň mnohem starším i mnohem mladším. Jako by ani nebyl spojen s žádnou uzavřenou érou, ale v každé jen sehrával nadčasovou roli vyhraněné individuality, která své prostředí všestranně přesahuje.

mrt neznámých lidí na silnici je banální událostí, chtělo by se říct při pohledu na každodenní statistiky v novinách. Jen ale do chvíle, kdy zemřou před našimi okny nebo jinde v místě, kde denně procházíme. Právě to se minulý týden stalo i nám v Respektu. Kousek od naší redakce, na pražském Karlově náměstí vykolejil zadní vůz rychle jedoucí tramvaje a smetl ze života muže a ženu, kteří jen tak čekali na zastávce. Na jejich místě mohl nebo jednou třeba může stát kdokoli z nás, napadne hned každého, kdo tudy den co

S

Jak nebude vypadat EU? Ptejte se českého prezidenta áclav Klaus je opět v kurzu. Nedávno jej přijal americký prezident, jezdí od přednášky k přednášce, o rozhovor si říkají přední světová média. V poslední době týdeník Time a německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). Přitom nejde o vyloženou oblibu pozorovatelnou na vztahu Západu k Václavu Havlovi. Prezident Klaus ani nepřitahuje v zahraničí tolik pozornosti jako jeho předchůdce, v každém případě ale svými nevšedními názory elektrizuje, vzbuzuje zvědavost. Možná hlavně pobavení, mohli se donedávna utěšovat protiklausovsky ladění intelektuálové v Česku. Minulý týden jim ale tento argument vyrazil z ruky právě zmiňovaný konzervativní FAZ. Věnoval totiž Klausovi a jeho názorům velké místo na první straně, což v zemi našich západních sousedů opravdu něco znamená. Zkrátka s Klausovými názory, především těmi na Evropskou unii, se počítá. Ale upřímně řečeno: po přečtení rozhovoru ve FAZ nebo v týdeníku Time si na to nebude lehké zvyknout. Na druhou stranu ale rozhovory nabízí jistou úlevu z toho, jak vzdálené jsou názory Klause od reálného směřování evropské integrace. Tak daleko, že jej stěží dokáže zvrátit.

3

Spravedlnost na zakázku

Moji Čecháčci mi rozumějí.

FOTO ČTK

dodnes jisté rozpaky. Významnou část kulturního establishmentu popudil asi nejvíc vášnivou dikcí svých memoárů, s níž výmluvně oslavil hrdinství, uctil oběti, ale mnohé věhlasné současníky, kteří opatrnicky přežívali ve službách nejrůznějších režimů, zavrhl s jízlivým výsměchem. I ten ovšem s odstupem získává nadčasovou platnost, neboť kariéristé bez zábran zajisté nevymřou. Z bohatého myšlenkového dědictví Václava Černého využívá současná publicistika asi nejvíc jeho definici „čecháčkovství“, svérázné vykutálenosti, s jakou se mnozí soukmenovci čile přizpůsobují jakýmkoli poměrům. Václav Černý svým osudem ztělesnil pravý opak: osobní odvahu, výkonnost, bezvýhradnou víru v nezbytnost svobody.

Viktor Šlajchr

Q

s ručením omezeným. Po varování ministerstvem financí chybu napravil. Proč tedy najednou ta velká aktivita zdejší justice? Proč je najednou v médiích obvinění ministra dříve, než je hotové? Tento přístup opět připomíná, jak se zde vrtí se spravedlností. Tu jsou za přehnaně dramatických okolností zatčeni „korupčníci“ Dalík a Večerek z okruhu kolem předsedy ODS, aby byli za chvíli bez výsledků puštěni. Tu je zase s fanfárami odveden a vyslýchán primátor z opoziční strany, aby za chvíli všechno nenápadně usnulo. Nyní zase skandalizují ministra Mlynáře. Jeho případ je o to vážnější, že přichází v době, kdy veřejnost očekává, co justice udělá s podezřelým podnikáním Šárky Grossové. Na toto téma ale státní zástupci, na rozdíl od Mlynářova případu, odmítají jakkoli odpovídat. Jsme tedy svědky uspávání veřejné pozornosti a rozruchu kolem premiéra Grosse, jenž má před důležitým volebním sjezdem? Jak jinak si vysvětlit fakt, že informace o „chystaném obvinění“ vynesl někdo úmyslně přímo ze státního zastupitelství?

-ET-

4

ČESKÁ REPUBLIKA

eská pozice v Bruselu sílí. Tedy alespoň pozice potížistů, kteří jsou na štíru s administrováním vlastní země. Důkazem je schvalování evropské ústavy: čas se krátí a jediní Češi zatím neumí odpovědět na dvě základní otázky – kdy a jak chtějí evropskou ústavu schvalovat. Navíc dohoda parlamentních stran, které musí rozhodnout, zatím není ani na obzoru.

Č

21.—28. BŘEZEN 2005 V RESPEKT 12

Škarohlídi versus továrníci Vláda prosí Brusel o povolení zůstat emisním rekordmanem inistr životního prostředí Libor Ambrozek si zatím úspěšně vede v hlavní roli seriálu „Já jsem vám to povídal“. Před časem brala vláda na lehkou váhu jeho varování, že pokud bude příliš okatě nadržovat zdejším továrníkům, čeká ji nepříjemná srážka s Evropskou komisí – a stalo se. Za svou snahu přilepšit fabrikám na úkor evropských snah o záchranu životního prostředí si pražský kabinet vysloužil z Bruselu nekompromisní vzkaz: emise, které chcete vypouštět, jsou moc velké, snižte je, prosím. Vláda se ale nechce vzdát. Místo aby přiznala správnost Ambrozkovy věštby, poslala minulý čtvrtek k Evropské komisi emisary z ministerstva průmyslu.

M

Strašáku, zmiz

Ústavu schválil Evropský parlament loni 28. října a stanovil dva roky na ratifikaci. Přitom už samotné hlasování evropských poslanců přiřadilo Česku pozici černého koně: celá koalice byla pro, celá opozice proti, což se nestalo v případě žádné jiné země. Přitom tahle ostrá dělící linie dodnes znemožňuje pokročit dál. Politici mluví o referendu, na jeho termínu a způsobu vyhlášení se ale neumí dohodnout. A rovněž dosud nezačala ani informační kampaň.

Ústava: konec naschválů Předně: český právní řád s referendem nepočítá, nelze jej tedy jen tak vyhlásit. Příslušný zákon musí schválit parlament. V tuto chvíli existují dva návrhy. Jeden vládní o obecném referendu. Pokud by byl přijat, vláda spojí rozhodování o ústavě s příštími parlamentními volbami. Přijetí obecného referenda ale dlouhodobě blokuje ODS a stejně je tomu díky její síle v Senátu i teď. Občanští demokraté ale sepsali vlastní návrh jednorázového referenda jen pro účel hlasování o ústavě, které by se mohlo konat letos na podzim. ODS v něm ustoupila od dříve prosazované klauzule o povinné padesátiprocentní účasti, stejně je ale osud návrhu značně nejasný. „Teď podporujeme vládní návrh a o ničem jiném jsme nejednali,“ říká šéf poslaneckého klubu lidovců Jaromír Talíř. „Návrh ODS je účelový, je to jen cesta, jak ratifikaci zablokovat, aby se nestihla,“ míní zase zahraničněpolitický expert ČSSD, poslanec Vladimír Laštůvka. S podobnou mírou vstřícnosti mluví o návrzích koalice občanští demokraté. „Spojit referendum s volbami znamená souhlasit s tím, aby se nedůvěryhodný Gross mohl zahalit do modrého balení s hvězdami,“ sděluje stínový ministr zahraničí Jan Zahradil. Minulý týden učinila vláda alespoň první krok k ústavě – rozhodla o tom, že informační kampaň povede přímo úřad premiéra. Na úřadu vlády kvůli tomu vznikne nové oddělení, které bude mít podle předběžných zpráv k dispozici 200 milionů korun a nějakých deset lidí. Ti teprve musí vymyslet plán informační kampaně. Nebudou to mít snadné. „Je to překvapující. Lidé tady přiznávají, že ústavu prakticky neznají, přesto mají hotový názor. Vyjadřuje spíš souhlas nebo nesouhlas s EU jako takovou,“ říká Naděžda Horáková z Centra pro výzkum veřejného mínění o svém únorovém průzkumu (viz graf). Stěžejní krok musí tedy udělat zákonodárci. Podle optimistů zamítnutím obou nynějších návrhů naschvály skončí a koalice i opozice se shodnou na kompromisním návrhu. Jeho podobu ale zatím můžeme hádat. „Pokud se strany nedohodnou na referendu, bude rozhodovat příští parlament,“ míní šéf parlamentního podvýboru pro evropské záležitosti Pavel Svoboda. „Všichni pak budou pod velkým časovým tlakem a ústavu schválí.“

Marek Švehla

Když před časem vystoupili ministr Ambrozek a jeho lidé s upozorněním, že by české podniky měly začít intenzivně pracovat na snižování emisí kysličníku uhličitého, odbyla je průmyslová lobby a její zástupci ve vládě jako škarohlídy a zelené škůdce. „Globální oteplování,“ shrnul všechny tyto hlasy v památné větě Josef Zbořil z vlivného Svazu průmyslu a dopravy, „je blbost a přinášet kvůli takovému virtuálnímu strašáku oběti je nesmysl.“ Tuto ideologii vzal za svou i ministr průmyslu, přesvědčil o ní většinu kabinetu – a vláda bez ohledu na odborná varování narýsovala podnikům velkorysé limity vypouštěného CO2. Teď ji však Evropa hrozbou tvrdých sankcí nutí je výrazně seškrtat. Konkrétně z plánovaných 108

Hodně uhličitá kaše Ve snaze alespoň se pokusit o obrátku ve zničující produkci skleníkových plynů zavedla EU systém, v němž každá země obdrží právo vypustit jen určité množství kysličníku uhličitého ročně a to bude moci rozdělit v podobě kreditů mezi podniky. Kdo své povolenky vyčerpá, bude nucen nakoupit další od šetrnější firmy. Kdo emise sníží, bude moci své přebytky prodat.

na 91 milionů tun. A je tu ještě jeden problém. Dokud Brusel národní emisní plán neodsouhlasí, budou na tom bity i české firmy. Nemohou se totiž zapojit do systému obchodování s povolenkami (viz rámeček), který funguje už od prvního ledna a který k přírodě šetrným společnostem nabízí nikoli nevýznamný zdroj příjmů. Spor o „zbořilovskou“ ideologii v Praze běží dál. Průmyslníci a jejich spojenci ve vládě nevidí chybu ve svých nadhodnocených představách, ale v ministerstvu životního prostředí. „Ambrozkovi lidé přicházeli na jednání o emisních limitech se stejně nesmyslně nízkými návrhy, jaké teď vytahuje Komise. Odkud asi Brusel ta svá čísla vzal? Povolení tak malého množství emisí jde přímo proti našim zájmům,“ říká například náměstek ministra průmyslu Martin Pecina. A prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl souhlasně pokyvuje: „Obávám se, že někteří jedinci z ministerstva životního prostředí neobhajují zájmy České republiky.“ Jaké zájmy konkrétně? „Podívejte, tady přece nejde o to, jestli klesnou nebo neklesnou nějaké emise,“ vysvětluje náměstek Pecina. „Jde samozřejmě o prachy a o to, kolik nám jich to celé může přinést, nebo naopak vzít. A naším národním zájmem logicky je, aby jich naše podniky získaly co nejvíc.“ Libora Ambrozka ale obvinění ze záškodnictví nechává chladným. „Jaroslav Míl je placen za to, aby prosazoval zájmy českého průmyslu, tak to činí. Logicky má snahu označovat je pokud možno za nejvyšší a státní. Já to ale vidím jinak: zájmem této země je čisté životní prostředí nebo třeba to, aby český průmysl zvyšoval nízkou energetickou

efektivitu a mizernou produktivitu práce,“ říká ministr. A jedním dechem si pochvaluje, že od vstupu do Unie už česká vláda není v řadě věcí poslední instancí. „Je dobře, když má v některých případech konečné slovo někdo, kdo prošel dlouholetým demokratickým vývojem.“ Co konkrétně má na mysli? „Vezměte si třeba opakované snahy vyloučit veřejnost z diskuse o projektech s vážným dopadem na životní prostředí. Čas od času s nimi na naší politické scéně někdo vyrukuje. Dnes už ale díky Bruselu naštěstí nemá šanci.“ Vláda však Ambrozkův pohled nesdílí a rozhodla se Evropské komisi vzdorovat. Minulý čtvrtek proto odcestoval do jejího sídla náměstek ministra průmyslu Martin Pecina s jediným posláním: přesvědčit bruselské úředníky, že české podniky pro své přežití prostě nezbytně potřebují chrlit do atmosféry více CO2. To ale není nic, na co by Evropská komise nebyla zvyklá. Podobně se její verdikt pokoušel zvrátit už rovný tucet kabinetů a zatím se nestalo, že by některý z nich výrazně uspěl. Škrtat nakonec musely všechny. Nejčerstvěji to potkalo Poláky a Slováky. Zda je budou následovat i Češi, se s definitivní platností rozhodne nejpozději do konce dubna. Ať už ale bude výsledek jakýkoli, jisté je, že v příštích letech se Česko razantním redukcím emisí CO2 nevyhne. Brusel totiž už nejméně rok opakovaně avizuje, že se hodlá rázně zasadit o to, aby v členských zemích EU poklesla jejich produkce do roku 2020 nejméně o pětinu.

Když Brusel loni na jaře požádal českou vládu, aby oznámila, kolik oxidu uhličitého dovolí v příštích letech zdejším podnikům vypustit, vyzývaly zdejší zelené organizace kabinet, ať nutí podniky ke snížení. Přestože totiž Česko vypouští podstatně méně CO2 než za komunistů, v přepočtu na hlavu to je pořád ještě 12,5 tuny ročně, nejvíce v celé EU. Ambrozkův úřad se rozhodl sestavit limit, který bude ke zdejším podnikům vstřícný, tedy rovnou stovku milionů tun ročně. Průmyslníkům to ale nestačilo, požádali o 17 milionů navrch. Zdejší fir-

my sice tolik CO2 zcela jistě nevypustí, přitažlivost takového limitu pro ně ovšem spočívala v tom, že by jim zbylo hodně povolenek, které by pak mohly výhodně prodat (cena povolenky se dnes pohybuje mezi 10–11 eury za tunu). Po protestu životního prostředí pak loni v říjnu vláda schválila kompromis – 108 milionů tun. Libor Ambrozek pro něj sice nakonec zvedl ruku, ale v médiích se pak netajil zklamáním: „Pro návrh jsem hlasoval s tím, že oni jej budou muset před Komisí obhajovat. Tam se pak ukáže, kdo z nás měl pravdu.“

Josef Greš

Q

Mlynářova přísně tajná vina Roste podezření, že informace o „budoucím obvinění“ ministra informatiky zrazují úředníci novinám proto, aby zmátli veřejnost. Ministrovi hrozí až osm let vězení, Nikdo mi nic neřekl, tvrdí Mlynář, Policie obviní ministra až v dubnu. Už jen těchto pár titulků napovídá, že se přes Česko minulý týden přehnala další mediální bouře. Přes nejasný původ byla velmi intenzivní a také zmatek, který po sobě zanechala, je větší než obvykle. Tomu se však nelze divit. Nestává se každý den, aby represivní složky demokratického státu samy od sebe do novin roztroubily, že se chystají obvinit člena vlády – ale že ještě neví kdy a z jakého vlastně zločinu.

Zamést stopy Většině čtenářů denního tisku musel druhý březnový týden pořádně zamotat hlavu. Ještě než se stačili pořádně zorientovat ve skandálu kolem podnikání manželky premiéra a pochopit, jakou směnku a od koho vlastně měla nebo neměla zdanit manželka předsedy lidovců, vyřítil se na ně z titulních stránek další politický průšvih: „Policie obviní ministra Mlynáře“. Ti, které nadpis zlákal ke čtení, ovšem zjistili zarážející věc: že totiž vůbec není jasné, z čeho vlastně policie a státní zástupce ministra „hodlají obvinit“ – a proč to říkají dřív veřejnosti než jemu. Na tyto maličkosti se úřadům podařilo neodpovědět celý týden. Přesto ale jindy mlčenliví úředníci častovali média dalšími a dalšími informacemi tak zručně, že „kauza“ vydržela ve zpravodajství celých pět dnů: za tu dobu o ní celostátní noviny přinesly 26 textů, aniž by přitom ztratila něco ze své nejasnosti. Takže dnes sice víme, že policie je už už rozhodnuta ministra obvinit a že to asi udělá pátého dubna, stále však nevíme, o jaký jde vlastně

trestný čin a hlavně – proč „orgány“ pořád sdělují tyhle informace nám, a ne samotnému ministrovi. Ten se tak ocitl v kuriózním postavení „budoucího podezřelého“ a nezbývá mu než znovu a znovu v médiích vysvětlovat, že opravdu nic neprovedl a že se těší, až bude obviněn, aby to mohl dokázat. Bez ohledu na zjevnou absurditu celé věci se ovšem stalo neuvěřitelné: tajuplnému provinění ministra Mlynáře se povedlo zastínit a rozmazat vážnou debatu kolem současné vládní krize a podezřelých rodinných účtů premiéra Stanislava Grosse. Proto se samozřejmě objevilo podezření, že informace o „možném budoucím obvinění“ ministra informatiky pustili pracovníci policie či justice do novin účelově, aby odvrátili nebo rozostřili veřejnou pozornost.

V úzkém kruhu „Samozřejmě, že nemohou uvést zdroj, ale informace mi poskytl z vlastní iniciativy jeden člověk ze státního zastupitelství,“ říká investigativní redaktor České televize Jiří Hynek, který informace o „budoucím podezřelém“ Mlynářovi zveřejnil jako první. Hynkův informátor ovšem porušil zákon o státním zastupitelství, kde se mimo jiné píše, že žalobce „respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod.“ Proto je s podivem, že se jej tato instituce nesnaží vypátrat. „Únik informací nevyšetřujeme,“ prohlašoval ještě v pátek mluvčí městského státního zastupitelství v Praze Martin Omelka. Člověk, který v případu proslul hojně citovanou infor-

5. dubna bude obviněn. Ale který rok? FOTO GÜNTER BARTOŠ

mací, že ministr „bude obviněn v dubnu – ještě v té věci musíme něco doladit“. O jaké doladění se jedná? „K případu vám už nic říct nemohu,“ říká teď Omelka. „Ohrozilo by to naši práci a bylo by to netaktické.“ Proč ale o taktiku neměl strach v době, kdy naopak sám zásoboval média informacemi o podezření vůči Mlynářovi? „Reagovali jsme na otázky. Snažili jsme se být vstřícní,“ říká Omelka. Možná ale tato „vstřícnost“ bude mít přece jen svoji dohru. „Určitě se tím únikem budeme zabývat,“ říká mluvčí policejního prezidia Blanka Kosinová. „Způsobil morální újmu panu ministrovi a navíc ohrozil vyšetřování. Pachatele bychom měli najít, protože o šetření věděl velmi úzký okruh lidí.“ S kritikou svých podřízených a návrhem na prošetření přišla v neděli nakonec i nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová.

Erik Tabery

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 12 V 21.—28. BŘEZEN 2005

5

Česká sídliště mají naději Ale víc než na penězích přitom záleží na chytrosti radnic inisterstvo pro místní rozvoj nás v minulém týdnu polekalo: pokud nedáme do rekonstrukce panelových sídlišť 400 miliard korun, stanou se z nich ghetta pro sociálně slabé občany. Některé domy by už za pár let mohly začít padat. Bylo by tedy zapotřebí trochu pustit žilou evropským fondům a zavést dotace na rekonstrukce paneláků. Se svým českým kolegou se na tom shodlo dalších čtyřiadvacet evropských ministrů zabývajících se bytovou problematikou. Výsledkem jejich pražské konference je výzva Evropské komisi – zaplaťte opravy sídlišť! Jak se ovšem ukazuje, situace není zdaleka tak vážná. Padání domů nehrozí a obce, které svůj majetek dobře spravují, si umí poradit i bez peněz z Bruselu. Podle sociologů můžou být miliony vynaložené na rekonstrukce zbytečnou investicí – když o nich radnice nebudou napřed rozmlouvat s občany.

M

Koukej, dům Západočeská Kadaň je podle odborníků v přístupu ke svým sídlištím vzorem. Nízké paneláky lemující historické jádro centra jsou již z velké části zrekonstruované, září novými barevnými omítkami. Na velkých prostranstvích okolo nich je dostatek místa pro zeleň, vedle fotbalového plácku jsou prolézačky pro menší děti. „Určitě se tady hodně změnilo, zmizela ta šeď komunismu, platíme normální nájem, přitom máme zateplený byt a ušetříme na energiích. Teď ho budeme v privatizaci kupovat, cena je přitom přijatelná,“ pochvaluje si asi třicetiletý muž. Jeho mladá sousedka s kočárkem ho doplňuje: „Stěhovat se odsud určitě nechceme.“ V Kadani žije na sídlišti okolo deseti tisíc lidí. Radnice pro ně zvolila následující cestu: domy nejprve opraví a pak je nájemníkům prodá. Z výnosu privatizace může opravovat další paneláky. Pokud by prodávala domy neopravené, lidé by se nemuseli na rekonstrukcích shodnout a sídliště by začala chátrat. Radnice při rekonstrukcích využívá anket mezi obyvateli a přizpůsobuje plány jejich námětům a žádostem. Na pražském Jižním městě žije osmkrát víc lidí. I tady se rekonstruuje. Radnice postupovala obráceně. Prodala byty a opravy domů nyní hradí noví majitelé. Město se stará hlavně o to, jak zvelebit okolí. Podle místních se mu to ale moc nedaří. „V dobré víře jsme investovali do domů. Počítali jsme s tím, že se zlepší životní prostředí, a teď najednou vidíme, že se prostory, kde mohla být zeleň, hřiště, hospůdky, mění jen na další stavební parcely. Je to velký podvod na nás,“ říká Zdeněk Kvítek, který zde žije bezmála třicet let a zastupuje občany ve sdružení Nové Jižní město. Podle sdružení je problém, že se místní radnice s občany nebaví, ustupuje investorům a povoluje jim další a další stavby na dosud volných prostranstvích. Vedení radnice takovým výtkám

Pomóc, padám.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

oponuje. „My nezastáváme ten názor, že by se na volných plochách nemělo stavět. Podle nás je lepší koukat na pěkné nové domy než na pole,“ vysvětluje místostarosta Jan Šimůnek (Demokraté Jana Kasla). A jak o takových problémech komunikuje s občany? „Ti by do územního plánu neměli zasahovat,“ říká Šimůnek. „Nejsou objektivními hráči, vidí jen své bezprostřední okolí. Můžeme jim dát potom třeba prostor v tom, kde vysadit strom nebo postavit lavičku.“

Kam, proboha, kameru Nad tím, jak zachránit sídliště, si tedy minulý týden lámalo v Praze hlavu pětadvacet ministrů EU zabývajících se bytovou problematikou. A shodli se na dvou věcech: že sídliště jsou „evropský problém“ a že by se Brusel měl podílel dotacemi na jejich rekonstrukci. České ministerstvo pro místní rozvoj tedy doufá, že by už v letech 2007–2013 mohlo čerpat na rekonstrukce panelových sídlišť 12 až 15 miliard korun ročně. Z peněz českých daňových poplatníků šlo na dotace do rekonstrukcí panelových domů od roku 1998 zhruba tři a půl

2700 rozhněvaných soudců Prezident způsobil čekatelům šok, ale upozornil na problém: Česku hrozí přebytek skvěle placených, avšak zbytečných soudců, kteří nebudou mít co na práci. Verdikt, kterým prezident Václav Klaus nedávno kvůli nízkému věku odmítl jmenovat soudci dvaatřicet justičních čekatelů, způsobil mladým mužům a ženám pochopitelný šok. Tři roky se za nízkého platu připravovali na vysněné povolání, a najednou musí čekat dál. Prezident ale zároveň znovu otevřel otázku fungování tuzemské justice – a z tohoto pohledu se jeho rozhodnutí nejeví až tak špatně.

Opraváři hlásí kolaps Nedostatek soudců je mezi stížnostmi lidí z justiční branže evergreenem od roku 1990. „Kolapsem“ kvůli malému počtu soudců hrozil už před třinácti lety ministr spravedlnosti Jiří Novák. „Očekávám ale, že se vše vyřeší do roku 1995,“ dodal tenkrát. Nevyřešilo. O nedostatku soudců mluvil každý z desítky ministrů spravedlnosti, kteří se od té doby vystřídali – kromě loňského prohlášení Kar-

la Čermáka, že soudců je dost. V roce 1990 bylo v Česku dvanáct set soudců, dnes jich slouží dva tisíce devět set. Přesto jich podle tabulkových míst určovaných ministerstvem spravedlnosti ještě dvě stovky chybí. Jenže podle analýzy ministerstva spravedlnosti o stavu justice z loňského června má Česká republika nejvíce soudců v Evropské unii – v přepočtu na jednoho obyvatele. Jak si ten rozpor vysvětlit? Podle analýzy ministerstva jednoduše: v devadesátých letech odešla ze zdejší justice spousta lidí zkompromitovaných minulým režimem a počty řešených případů - hlavně různých obchodních a občansko-právních sporů - narůstaly řádově na stonásobky oproti době komunismu. „To vedlo k potřebě velkého nárůstu počtu soudců, kteří se dodnes potýkají s nedodělky z devadesátých let,“ říká ombudsman Otakar Motejl. Ministerstvo spravedlnosti ovšem upozorňuje, že až budou nedodělané případy vyřeše-

miliardy. Opravilo se zhruba deset procent z více než milionu zdejších paneláků. Rekonstruovat panelová sídliště je bezesporu nutné. Podle sociologů ovšem nezáleží jen na tom, kolik se vynaloží peněz. Tak se to ukázalo v bývalém východním Německu. Domy se sice nákladně upravily na architektonicky přijatelnou úroveň, přesto z nich lidé utekli – celý milion domů je zde prázdný. To samé se ovšem nutně nemusí stát u nás – zde zatím žije v panelácích široké spektrum lidí z různých sociálních skupin. Zda to tak zůstane, záleží spíš na šikovnosti jednotlivých radnic. „Základem je, aby zde lidé spolu začali komunikovat, poznávat se, zdravit se na ulici. Zkrátka musí zmizet anonymita a pak se i na sídlištích bude lidem žít lépe,“ říká sociolog specializovaný na problematiku bydlení, Martin Lux. Podle něj na tento problém musí od počátku myslet i radnice. Sami lidé si totiž musí určit, jak chtějí své sídliště obnovit. Jestli chtějí mít na dosah hospůdku, kam mohou se sousedy na pivo, nebo mateřské centrum, kde se mohou během dne scházet maminky s dětmi. I u nás již existují prv-

ní vlaštovky takových projektů. Podle Luxe takto moderně přistoupila k problému například havířovská radnice. Najala správcovskou firmu, která se jednoduše „baví s nájemníky“, tedy pořádá pravidelná setkání, kde se ptá na jejich názory. „Podle průzkumu jsou tady lidé spokojenější i přesto, že se ještě vlastně nic moc neopravilo,“ říká Lux. Podobně funguje i občanské sdružení Agora, které již v patnácti městech organizovalo debaty s občany. V pracovních skupinách usedlíků vznikly jasné podklady pro otce města – občanské zadání šlo přitom i do takových detailů, jakým je například umístění bezpečnostních kamer. Současné výsledky sociologických průzkumů nevyznívají pro sídliště příliš katastroficky. Lidé jsou zde jen o něco málo nespokojenější než ve zděných domech. Hůře ovšem dopadá výhled do budoucnosti. Mladí lidé totiž bydlení v paneláku považují pouze za přechodné – je totiž cenově dostupné. Až si našetří, chtějí odcházet do domků za města, nebo naopak do center měst.

ny, bude tady mít justice přebytek soudců, kteří nebudou mít co na práci. Experti kromě toho upozorňují, že přes velký počet soudců je práce zdejší justice pomalá. Skvěle placení soudci dělají řadu zbytečné práce, kterou by za ně mohli dělat jiní právníci nebo třeba vyšší soudní úředníci – ti by mohli vést podle pokynů soudce i řadu procesů. „S českými soudci je to asi tak, jako když konstruktér motorů dělá práci opraváře,“ říká Motejl. O reformě, která by to napravila, se marně mluví už deset let. „Je to složitá změna a je těžké ji prosadit,“ říká bývalý ministr Karel Čermák, který jako první oznámil, že Česko už má soudců dostatek, takže by nadále neměli být jmenováni automaticky, nýbrž že by bylo záhodno vypisovat na uvolněná soudní místa konkurz.

ského soudu v Praze Jan Sváček. Ale na Hradě s ním nesouhlasí. „Vnímám ty peníze jako velmi slušné státní stipendium, za které se měli šanci vzdělávat, získávat u soudu kontakty, a nikdo jim nebrání, aby se o post soudce ucházeli po třicítce, stejně jako lidé, kteří mají za sebou advokátní, podnikovou nebo třeba právní vědeckou praxi,“ říká tiskový mluvčí prezidenta Petr Hájek. Jeho vyjádření ostatně koresponduje se současnou praxí ministerstva spravedlnosti. V Česku je dnes přes dvě stovky justičních čekatelů a do doby, než jim bude třicet, mohou zůstat u soudů jako vyšší soudní úředníci nebo mohou nastoupit třeba jako státní zástupci a poté se ucházet o místo soudce. Mimochodem - soudci dnes chybí v severních Čechách a na severní Moravě, jinde jsou stavy víceméně naplněny a zamítnutí čekatelé měli nastoupit v Praze. V jednom se ale prezident Klaus podle profesionálních ohlasů mýlí: nízký věk není v Česku překážkou dobré práce v taláru. Naopak. „Mluvím s řadou předsedů soudů, kteří tvrdí, že mladí soudci se osvědčili, jsou často výkonnější a méně alibističtí než jejich starší kolegové,“ říká stínový ministr spravedlnosti za ODS Jiří Pospíšil (29). Právě alibismus, tedy neochota nést kůži na trh, protahuje délku tuzemských řízení na neúnosnou míru, čehož si už všimla i Evropská unie. Podle Pospíšila se při takovém postupu nevyrovnají soudci s nedodělky ani při dalším nárůstu jejich počtu. „Proto víc než o další nábor jde o změnu systému justice,“ říká Pospíšil a s ním i stávající ministr Pavel Němec.

Přijďte zas Soudcem se až do půli roku 2003 mohl stát každý absolvent právnické fakulty, kterému bylo dvacet šest let, složil speciální justiční zkoušku a splnil psychologické testy. Novela zákona z července 2003 zvýšila dolní hranici práva vynášet rozsudky na třicet let. Důvodů bylo více, jedním z nich ten, který teď v odmítnutí zmínil Klaus – soudcem by se měl stát právník s určitými zkušenostmi. Nicméně dvaatřicet prezidentem nejmenovaných čekatelů se na funkci soudce začalo připravovat ještě podle starého zákona. Tři roky strávili na praxi u českých i zahraničních soudů a s vidinou prestižního postu pobírali bez reptání podprůměrný plat šestnáct tisíc měsíčně. „Proto měli být jmenováni ještě podle starého zákona a já jim to také sliboval,“ říká předseda Měst-

Jana Neumannová

Jaroslav Spurný

Q

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA PŘIPOMEŇME SI

Asi kvůli našemu angažmá v petici za návrat zásuvek do pokojů pro žadatele o azyl (viz Respekt č. 7/2005) se stalo, že mne úředníci pozvali, abych se na nějaké naše „pobytové zařízení“ přijela podívat. A tak jsme s další spoluorganizátorkou petice Marií Kaplanovou navštívily první březnový týden Červený Újezd. Ani dva úředníci ze Správy uprchlických zařízení, kteří nás doprovázeli, ani ředitelka azylového tábora nepůsobili dojmem lidí, kteří si libují ve vrchnostenské zvůli. Věnovali nám hodně času, hovořilo se volně a přátelsky. Sami obra-

21.—28. BŘEZEN 2005 V RESPEKT 12

Zázrak v Kolíně Co přinesl a přinese největší zahraniční investor v Česku

Ještě o zásuvkách a údivu celi naši pozornost na další problémy, na které život uprchlíků u nás naráží (třeba neúnosně nízké kapesné nezvýšené už 12 let) a několikrát přitom v hovoru zaznělo, že zásuvky jsou „jen zástupný problém“. Té formulaci nerozumím. Neměli jsme žádný katalog problémů, z něhož bychom si byli právě zásuvky vybrali s tím, že se na nich „vyřádíme“. O jejich likvidaci jsme se dozvěděli loni v létě a pro náš protest jsme získali tisícovku lidí ochotných se podepsat prostě proto, že v Česku jsme na zásuvky v našich obydlích všichni zvyklí a považujeme za ostudu, že uprchlíkům se upírají. Muži v Červeném Újezdě už bydlí v pokojích bez zásuvek. Ubytování rodin připomíná běžné malé byty. V pokojích trůní televizory. Nyní se rodiny obávají chvíle, kdy budou přestěhovány do bloku po rekonstrukci. Je prázdný, čistý – a bez zásuvek v pokojích… Stejně jako ve zmíněném článku v Respektu, i během naší návštěvy zaznělo, že „obývák je nedotknutelným soukromím“, kam nemají vstupovat kontroly. Od toho se prý odvíjí úvaha odpovědných osob, že tam tedy nemají být zásuvky. Je to zas jedna věc, které nerozumím. Samy jsme do pokojů vstupovaly bez velkých okolků. Zaklepete, zeptáte se, zda smíte dál. Pokoje jsou přehlédnutelné až zoufale snadno. Tady že by měl být problém s občasnou kontrolou? V Červeném Újezdě není zaznamenán jediný případ poranění elektrickým proudem. A tak je mi divné, jak to s tou starostí o bezpečnost vlastně je. Na pokojích mužů jsme viděly televizory napojené podivnými prodlužovačkami na stropní svítidla a podobně. Teď teprve je to nebezpečné a alarmující! Největším překvapením toho odpoledne pro mě bylo sdělení, že o odstraňování zásuvek neexistuje žádné nařízení. Žádný výnos shora z ministerstva prý nebyl. Přeskočila náhodně jakási jiskra srozumění mezi jednotlivými řediteli táborů? Čtu si po sobě tento text a uvědomuji si, jak často jsem použila slovo „nerozumím“ či „nechápu“. Vystihuje to dobře moje postavení: jsem občan, který se diví. Tak jsem se začala o „kauzu zásuvky“ zajímat a nyní se divím dál, jen snad trochu poučeněji. Děkuji té tisícovce spoluobčanů, že se podivili se mnou.

Monika Žárská Autorka je překladatelka.

Jo a prodlužovačku s sebou. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Potkali se u Kolína... a stálo to tři a půl miliardy.

olínem duněly fanfáry, řečnil ministr a šlehaly blesky fotoaparátů: zahájení provozu automobilky TPCA poslední únorové pondělí byla prostě událost. A jak by taky ne, když v podání čísel nám na kolínské rovince nevyrostla jen nějaká obyčejná továrna, ale přímo zázrak. Za tři a půl miliardy korun slíbených státních dotací se má díky kolínským automobilům zvýšit hrubý domácí produkt Česka nejméně o jedno procento, a protože automobilka bude drtivou většinu produkce exportovat, otočí to prý i zápornou obchodní bilanci do kladných čísel. Pro ty, kterým je to málo, nabízí agentura CzechInvest ještě další výhody: TPCA zvýší zaměstnanost a přispěje k rozvoji celého regionu za svým plotem.

K

Co tady děláte! Čtrnáct dní po ministerské slávě vypadá obří průmyslová zóna několik kilometrů severně od Kolína jako bez života. Jen narvané zaměstnanecké parkoviště před továrnou dosvědčuje, že tady opravdu stojí podnik aspirující stát se po Škodovce a ČEZu třetí největší tuzemskou firmou s ročním obratem přes 70 miliard korun. Stačí ale vystoupit v zóně z auta s fotoaparátem na krku a mocná důležitost haly za plotem je rázem jasná. „Co tady děláte?“ vyskakuje rozčileně z hlídkového vozu mladík v uniformě bezpečnostní služby s vysílačkou v ruce. „Tady se nesmí fotit,“ volá a vlastním tělem se vrhá do záběru. Odkudsi se bleskurychle zjevuje další dozorčí vozidlo s hlídkou, a když novinář poodchází kus dál, aby si slavnou fabriku přece jen vyfotil, trestají ho hlídači vypuštěním dvou gum na redakční felicii. Pak odjíždějí pryč. Rozčarování zažívají ovšem i místní politici, kteří příchod nového investora od počátku jednoznačně podporovali a spolu se státem mu vytvořili až neuvěřitelně vstřícné podmínky: Zavázali se nejen nasypat mu minimálně tři a půl miliardy korun pobídek a obstarat pozemky pro vybudování zóny, ale ve smlouvě investorovi navíc slíbili, že neučiní žádné rozhodnutí, které by pro něj bylo nepřijatelné, či že pod hrozbou milionových pokut vyvlastní pozemky pro vybudování zóny (to se nakonec nekonalo, protože s cenou 250 korun za metr všichni majitelé souhlasili). „Čekali jsme od toho mnohem víc. Že to výrazně sníží nezaměstnanost, budeme mít vyšší příliv daní, zkrátka, že to pomůže městu. Zatím jsou s tím ale spíš problémy a doplácíme na to,“ říká místostarosta Jiří Buřič (ODS). Například ze dvou tisíc zaměstnanců v TPCA je jich pouhá šestina místních – většina z nich přišla za prací ze severu Čech a Moravy – a v okrese je tak stále více než devítiprocentní nezaměstnanost. „Když máte 350 hektarů vykoupených a zainvestovaných pozemků, ze kterých vám odejdou dva investoři, tak aby přišel třetí, slíbíte skoro cokoli,“ vysvětluje Buřič, proč si obchod s automobilkou před třemi lety líp nerozmyslel.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Příprava průmyslové zóny v Kolíně začala koncem 90. let, když město získalo 120 milionů korun z prodeje akcií energetických firem a dvě třetiny z této sumy dalo na vybudování zóny. Po neúspěšné snaze získat počítačového výrobce Intel to vypadalo, že se v Kolíně začnou vyrábět auta BMW, a město pro německou automobilku začalo připravovat zónu. Jenže v červnu 2001 se BMW rozhodla pro Lipsko, a Kolínu tak připravený prostor zůstal na krku. Takže když se objevilo konsorcium Toyota, Peugeot a Citroen, tak bylo celé zastupitelstvo téměř jednohlasně pro.

Cesta na sever V nadšení nad příchodem automobilky město i stát pozapomněly na řadu důležitých věcí. Například na dopravu kolem příštího gigantu. I když se obchvat Kolína začal plánovat již v první polovině devadesátých let, nakonec se bůhvíproč nestal součástí smlouvy mezi Toyotou, městem a státem. „Tehdy to nebyl žádný problém. Byl už v plánech, měl stát dřív než zóna, město to ani nepožadovalo,“ zahajuje kolečko zdejší klasické hry na odpovědnost manažer projektu Hanuš Krejčí z CzechInvestu. „Co my jsme s tím mohli dělat? Obchvat je záležitostí státu,“ říká bývalý radní a hlavní zastánce zóny, Vít Kosina. „Dostali jsme od něj tři miliardy na zónu, tak si zkuste vyskakovat a chtít ještě prachy na dopravu.“ Výsledek je přehledný: podle analýz radnice přinesla zóna zvýšení dopravy o pětinu a všichni řidiči přitom chtě nechtě musí cestovat přes centrum Kolína (výjimkou je cesta z průmyslové zóny na dálnici severně od města, přípojku ovšem opět platí stát). A problémy zřejmě porostou. Kus za Kolínem, skoro zrcadlově proti současné zóně, má letos vzniknout další. A v ní se ubytuje investor, který pro automobilku vystaví překladiště s kapacitou přes deset tisíc vozů. Chtěl s ním sice původně sídlit přímo vedle TPCA, tehdejším radním se ovšem nezdál zajímavý, protože měl mít jen několik desítek zaměstnanců, a proto jej odsunuli na

Ovčáry budou žít Příchod investora a zlatý déšť s ním spojený rozkmotřil na Kolínsku i obce. Důvodem bylo to, že většina pozemků pod automobilkou je na katastru jedné z nich – Ovčár. Automobilka tam chce v létě přestěhovat z Kolína své sídlo a platit tam daně. Zatím jde o zhruba dva miliony ročně za nemovitosti – ale až firmě skončí daňové prázdniny, může jít až o mnohonásobné částky. „Veškerá rizika a servis jsou na vrub Kolína, my dělali sítě a vykupovali pozemky,“ říká s kapkou hořkosti místostarosta Jiří Buřič. „Ty daně jsou drobnost,“ mává rukou starostka Ovčár Zdeňka Luťchová. „Jsou tu jiné

jih od města – což znamená, že by veškerá doprava opět vedla centrem. Nové vedení radnice nyní investora přemlouvá, aby se vrátil na severní zónu.

Hurá na prázdniny Takže tady je celkový účet. Stát se zavázal dát automobilce celkovou investiční pobídku 3,5 miliardy korun – 15 procent ze sumy, kterou zde investuje sama TCPA (do uvedených 3,5 miliard se ovšem nepočítají investice do silnic či postavení 850 bytů). Většina z dosud vydaných peněz šla zatím na výkup pozemků a vybudování infrastruktury, půl miliardy dalo ministerstvo práce a sociálních věcí za vytvoření nových pracovních míst či rekvalifikaci pracovníků (ke zmíněným dvěma tisícovkám přibude do září další tisíc). Většinu pobídek ovšem firma dostane v desetiletých daňových prázdninách (pokud sumu vyčerpá, prázdniny budou kratší). Podle CzechInvestu se pobídka několikanásobně vrátí. „Jedno nově vytvořené pracovní místo znamená pro stát přínos více než sto tisíc korun ročně,“ říká už citovaný firemní expert Krejčí. „Kromě tří tisíc lidí v TPCA zaměstná investor dalších sedm tisíc lidí u dodavatelů – a tihle už žádné daňové prázdniny nemají. A že teď neplatí sama automobilka, to je koneckonců jedno – vždyť kdyby sem nepřišla, tak stejně žádné peníze na daních neodvede.“ I když podle CzechInvestu po plném náběhu kolínského zázraku vzroste hrubý domácí produkt země nejméně o jedno procento a mohutný export otočí obchodní bilanci, která by se mohla dostat do kladných čísel, ekonomové toto nadšení chladí. „Vliv na HDP to mít bude, ale podstatně menší, spíš v desetinách procenta,“ říká ekonom Patria Finance David Marek. „Stejně tak nelze říct, že se otočí obchodní bilance. Nesmí se zapomínat, že sedmdesát procent ceny auta tvoří suroviny a díly ze zahraničí.“

Marek Pokorný

problémy. Například s příliš velkým hlukem, vysycháním studen, či že praskají domy, protože kolem nich jezdí příliš aut,“ říká. S investorem se však podle ní dá jednat a veškeré škody navíc hradí stát – částečně se k tomu zavázal, částečně to plyne z jeho zákonné povinnosti. Problém s praskáním domů pak ustane, až budou hotové nové komunikace a nákladní automobily nebudou jezdit přes Ovčáry. Celkově podle Luťchové tak převažují pozitiva. „Dostali jsme peníze za prodej pozemků, máme plyn, máme vynikající dopravní obslužnost a to přitáhne další lidi. Objevují se už i plány, že se tu postaví hotel. Prostě Ovčáry budou žít,“ říká starostka Luťchová. „Je zájem stavět a ceny pozemků rostou.“

Q

RESPEKT 12 V 21.—28. BŘEZEN 2004

INZERCE

7

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Třetí nejbohatší člověk světa, majitel ostravské Nové huti Lakshmi Mittal a úřad ministra Milana Urbana se dostali do klinče kvůli privatizaci Vítkovických železáren. Urban si vymínil, že do soutěže nesmí firma, které má se státem soudní spor. Právě zde je zakopaný pes: obě strany se více než rok nemohou dohodnout na ceně železa, kterou Nová huť dodává Vítkovicím k dalšímu zpracování. Zatímco Mittal tvrdí, že mu státní kolos dluží za železo 350 milionů korun (a podpořil jej v tom před měsícem i antimonopolní úřad), podle zástupců státu bylo nao-

Opět Mittal, burzovní pád a Forbes volí pak Mittalovo zboží předražené o plnou miliardu, kterou chtějí zpět. Mittal udělal ústupek: přestal se domáhat svého dluhu a žalobu stáhl. Jenže stát na své žalobě trvá, takže Mittal do soutěže stejně nemůže. Ind tedy svou žalobu znovu vytáhl a navrch přidal stížnost Evropské komisi na postup státu při privatizaci. Viděno z odstupu – jednání státních úředníků je opravdu těžko pochopitelné. Pokud bylo cílem donutit Mittala ke stažení žaloby a zvýšit tím cenu prodávaných Vítkovic (každý nevyřešený spor cenu snižuje), proč potom na oplátku nestornovali svůj nárok, zvláště po stanovisku antimonopolního úřadu? Nebo že by šlo o pomstu za to, že Mittalovi, který za dva roky pozvedl prodělečné hutě k jedenáctimiliardovému zisku, prodali tento podnik vlastně skoro zadarmo?

Česká burza zaznamenala minulý týden největší propad od roku 1998. Dolů se zřítily hlavně nejkvalitnější akcie – farmaceutické firmy Zentiva o 13 procent, Unipetrolu o téměř 20 procent (Unipetrol málem vypadl z obchodování na burze), energetického gigantu ČEZ o 8,2 procenta a Komerční banky o 7 procent. Nyní se burza sice pomalu vzpamatovává, dosažení původní úrovně ale může trvat týdny. Co se to děje? Podle analytiků nic hrozného – může za to zřejmě dočasný odchod některých velkých investorů ze střední Evropy a dalších rozvíjejících se trhů (kromě Evropy zasáhl pokles například i Turecko), kvůli oslabování středoevropských měn a lepším výnosům ve Spojených státech. Pád některých akcií urychlil i fakt, že je drželi spekulanti, kteří si na nákup část prostředků vypůjčili, a když začal kurz klesat, rychle prodávali. A konečně například podle Petra Zajíce z firmy Pioneer Investment byly české akcie prostě nadhodnoceny a cena neodrážela jejich fundamentální (reálnou) hodnotu s ohledem na zisky, tržby a další ukazatele firem.

Různé firemní žebříčky jsou ve světě obvyklé. Dokonce ani pořadí nejlepších firemních webových stránek není nic neobvyklého. Ale americký časopis Forbes přišel se skutečnou novinkou: sestavil žebříček devíti nejlepších „antifiremních“ stránek. Jde o weby, kde si lidé stěžují a vylévají zlost na výrobky či služby určité společnosti. Hodnoceno bylo nejen technické provedení stránek, zábavnost či relevantnost informací, ale také stupeň nenávisti k dané firmě (čím větší, tím lépe). A kdo je na „čestných“ prvních třech místech? Stavební společnost KB Home, PayPal umožňující platby po internetu a pojišťovna Allstate. V Evropě široce neoblíbený Microsoft obdržel kupodivu až bramborovou medaili. A co na tyto webové stránky říkají postižené společnosti? Většinou udržují odstup: padají slova o svobodě projevu a třeba Microsoft se zříká komentáře. Naopak autorovi antifiremní stránky společnosti American Express vyhrožovali právníci postižené firmy žalobou a „tvrdá“ slova volil i mluvčí obchodního řetězce WalMart: „Asi se autorům zdá, že něco získají, pokud nás budou očerňovat. Někteří lidé nám prostě nepřejí úspěch.“

–MP–, –MH–

21.—28. BŘEZEN 2005 V RESPEKT 12

Vítejte v lepších časech Zemědělci loni vydělali rekordních devět miliard odpořte české zemědělce,“ křičí do mikrofonu před stanicí metra Anděl v Praze muž s bradkou, před nímž stojí několik beden s jablky. „Kdo se trefí, dostane jich plnou tašku,“ hřímá dál a vyzývá kolemjdoucí, aby se jablky trefovali do žluté popelnice stojící vedle něj na improvizovaném pódiu. „Zemědělství je na tom stále špatně, drtí nás dovozy především levných jablek a zeleniny z Polska,“ říká již klidnějším hlasem prezident Agrární komory Jan Veleba na tiskové konferenci, která se koná v nedaleké pizzerii. „Čím dál víc plodin se přestává vyplácet dělat.“ Jenže právě předminulý týden oznámil Český statistický úřad, že zemědělci za minulý rok dosáhli rekordního devítimiliardového zisku.

„

P

Ať žije Unie Důvod, proč zemědělci ukončili léta účetních ztrát (průměrně přes tři miliardy korun ročně), je zřejmý: Členství v Unii a její dotační pravidla – zatímco v roce 2003 tuzemští zemědělci získali na dotacích 14 miliard korun, loni o 12 miliard více, tedy 26 miliard. Zemědělci sice připouštějí, že jsou dotace vyšší a i zisk je, současně však snad ze zvyku přidávají několik ale: „Jenže ty peníze nemáme. Byla obrovská nadúroda a jen v obilí na skladech je skoro deset miliard,“ stěžuje si Veleba, podle něhož je odhad statistiků přemrštěný. „Obilí prodáme se ztrátou, zisk bude maximálně poloviční.“ Statistici však svoje odhady nehodlají měnit. „Ten rozptyl by neměl být velký. Navíc zrovna obilí vykupuje Unie za minimální cenu 101 eur za tunu,“ říká Jiří Hrbek z Českého statistického úřadu. Druhý postesk zemědělců je na to, že dovoz zemědělských surovin stále více převyšuje vývoz – letos tento rozdíl překročil 30 miliard korun – a kvůli tomu skončí spousta české produkce na skládkách. Nejhorší situace je v zelenině. „Když chce tuzemský rolník dnes prodat cibuli či zelí, tak musí jít i pod korunu za kilo,“ říká Veleba s tím, že mnozí zemědělci proto radikálně omezují pěstování zeleniny. „Samozřejmě přemýšlíme, co se nám vyplatí dělat. Po jednom roce se ale nedá unáhleně změnit sortiment,“ oponuje spolumajitelka rodinné pětisethektarové farmy ve Vrbici na Hodonínsku Sylva Zborovská. „Pokud ale máte stálou výrobu a vysokou kvalitu po celý rok, zákazník nebude riskovat náhodné dovozy.“

Prasečí cyklus Že se podobné unáhlené rozhodnutí nevyplácí, lze ukázat na chovatelích dobytka. Jakmile stoupne cena vepřového masa, tak se řada farmářů vrhne na chov prasat. Jenže když to udělají všichni, tak je tady za deset měsíců obrovský převis nabídky a ceny sletí dolů – zemědělci pak

Jablka jdou do koše, ale čeští rolníci bohatnou.

prasata přestanou chovat a cyklus se po čase opakuje. „Bohužel čeští zemědělci stále nejsou schopni vytvářet odbytová družstva a plánovat,“ říká předseda sněmovního zemědělského výboru Ladislav Skopal (ČSSD). „Tuzemští zemědělci stále neumí odhadnout dopředu poptávku, navíc u nás chybí dlouhodobé kontrakty,“ dodává prezident Potravinářské komory Jaroslav Camplík. Podobné chování ilustruje ostatně i loňský rok: Po vstupu do Unie se našim chovatelům naskytla možnost výhodně vyvézt živá selata a telata na chov – utržili za ně téměř tři miliardy korun, takřka třikrát tolik než o rok dříve. „Jenže pak zase chybělo v tuzemsku maso, které se muselo dovézt, nemluvě o tom, že zbylo víc obilí, které by se jinak zkrmilo,“ říká statistik Hrbek.

Méně orat? Jen to ne! Zemědělští ekonomové mají ovšem úplně jiný názor na to, co je hlavním problémem českého zemědělství: O třetinu vyšší produkce, než je potřeba. Přebytky pak srážejí cenu a vynucují si jen další dotace. „Předloni skoro všichni brečeli, že byla strašná neúroda – ale byla přesně vyrovnaná nabídka i poptávka, nikde nic nechybělo,“ souhlasí Jan Miller z Asociace soukromých zemědělců a poukazuje na příklad ze západní Evropy. „Zatímco tam zemědělci prodají sami devadesát procent produkce a jen necelých deset procent vykupuje stát, u nás je to víc než polovina,“ říká. O tom, že by se mělo

V Bruselu se chystá boj o euro Kdy přistoupí Česko k euru? Dosud se myslelo, že zhruba v roce 2010. Už tento týden se však mohou plány výrazně změnit. V úterý a ve středu zasednou v Bruselu šéfové vlád Evropské unie, aby se dohodli, co dál s tzv. Paktem růstu a stability. Možná to tak nevypadá, ale každopádně se vyplatí nastražit uši: za nenápadným názvem se skrývají pravidla hry, podle nichž budou i Češi zavádět společnou evropskou měnu. To však bude jen vedlejší produkt dlouho očekávané debaty. Hlavně půjde o vleklý a velmi důležitý spor mezi Francií a Německem na jedné straně a malými státy na straně druhé. Ti první chtějí změkčení paktu, ti druzí nikoli. Přitom francouzsko-německé návrhy by nahrály i rychlejšímu zavedení eura v nových členských zemích, česká vláda je ale přesto proti. I když ne tak docela. O co jde konkrétně? Pakt stability a růstu funguje jako pojistka proti zneužívání výhod společné měny. Pokud stát zvyšuje schodek státního rozpočtu a má samostatnou měnu, je to jeho problém. V eurozóně se ale stává jakýmsi čer-

ným pasažérem žijícím na úkor ostatních. Cena za slabou rozpočtovou disciplínu jediné vlády se totiž rozloží všude tam, kde se platí eurem. Proto bylo na začátku stanoveno, že žádný státní rozpočet nesmí jít dlouhodobě do minusu více než 3 % HDP a veřejné zadlužení nesmí být větší než 60 % HDP. Za porušení pravidla může být udělena i vysoká pokuta. Tolik teorie. Omezení schodku veřejných financí na tři procenta se však podařilo překročit za dobu existence eura hned několika státům: Portugalsku, Itálii, Nizozemsku; Řecko dokonce mělo vyšší rozpočtový schodek už při svém vstupu do eurozóny v roce 2001, povedlo se mu jej ale zatajit. Problém vyvrcholil předloni, když Pakt porušily dva největší členové Unie – Francie a Německo. Rada EU, v níž zasedají zástupci jednotlivých členských států a která má porušení Paktu trestat, však hříšníky v listopadu 2003 de

FOTO LUDVÍK HRADILEK

méně orat a sázet, však šéf Agrární komory Veleba nechce ani slyšet. „Byla by to tragédie říkat, že pokud se nevyplácí rostlinná výroba, tak budeme zatravňovat. Produkce už klesla dost a co bychom potom dělali s tou trávou."

Dotovat a dotovat Situace českého zemědělství se teď bude ještě zlepšovat. Dotace mají totiž proti loňskému roku vzrůst o další čtyři miliardy na celkových třicet. Dvacet jich dá Evropa, dalších deset půjde z českého rozpočtu. Zemědělci by tak teoreticky mohli dosáhnout ještě vyššího zisku než letošních devět miliard. Nemohly by se tedy dotace z českého rozpočtu snížit? Ministerstvo zemědělství o něčem podobném neuvažuje. „Zemědělství se stále nevyhrabalo z kumulované ztráty minulých let,“ říká mluvčí rezortu Jiří Felčárek. „Zemědělci alespoň konečně budou mít na to, pořídit si novější stroje.“ Ale ani po vyrovnání této ztráty se dotační kohoutky neuzavřou. Snižování tuzemských dotací je nereálné vzhledem k tomu, že své zemědělství dotuje celá Evropská unie. Ta sice chystá některé změny, ale nikoli radikální škrty. „Evropská unie dotace nesníží, protože pak by se sem začaly valit levné potraviny například z Brazílie,“ říká expert Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky Petr Tuček.

Marek Pokorný

Q

facto pardonovala – Německu a Francii se spolu s dalšími státy povedlo návrh trestu zablokovat. Nepomohla ani stížnost Evropské komise u Evropského soudního dvora.

Velcí proti malým Tváří v tvář této realitě se od loňského léta jedná o změně. Německo a Francie požadují výrazné změkčení pravidel. Spolkový kancléř Gerhard Schröder chce, aby byly z výpočtu schodku vyňaty náklady na sjednocení Německa. Francie by ráda dala mimo sledované účty výdaje na obranu a rozvojovou pomoc, Itálie výdaje na vědu, výzkum a „konkurenceschopnost“. Proti uvolnění pravidel jsou malé členské země a evropští nováčci. Rakousko, Nizozemsko, Litva a Lotyšsko varují před kolapsem projektu společné měny. Podobný postoj mají i Estonsko a Česká republika. Navíc ale navrhují, aby byl členským státům povolen větší schodek v případě provádění bolestivých reforem – například reformy penzí. V tomto bodě se mohou spolehnout na podporu Polska, Slovenska a Maďarska. Rozhodnout by se tedy mělo na summitu hlav států 22.–23. března. Dva dny předtím jedná rada ministrů financí. Naděje na výrazný posun není i přes velký tlak Francie a Německa velká, protože je třeba dosáhnout souhlasu všech zemí. Pokud se tak stane, mohou politici spojit jednání o reformě Paktu stability s debatou o evropském rozpočtu na období 2007–2013, která by měla být uzavřena do poloviny letošního roku.

Marek Hudema

Q

RESPEKT 12 V 21.—28. BŘEZEN 2004

INZERCE

9

10

ZAHRANIČÍ

21.—28. BŘEZEN 2005 V RESPEKT 12

Zkusím pochopit kriket Condoleezza Riceová na cestě po Asii odle řady komentátorů Američané kvůli svému blízkovýchodnímu angažmá zanedbávají Dálný východ – tento dojem se nyní pokouší rozptýlit Condoleezza Riceová. V uplynulém týdnu navštívila Indii, Afghánistán, Pákistán, Japonsko a Jižní Koreu a Čínu. Ačkoli se americká média o její turné zajímala o poznání méně, než když cestovala po starém kontinentě, musela Riceová během jednoho týdne řešit hezkou řádku problémů. Od japonského embarga na dovoz amerického hovězího přes indicko-pákistánské napětí až k čínskému nátlaku na Tchaj-wan a jaderným aspiracím Severní Koreje.

P

Líbánky s Indií První zastávkou se stalo indické Dillí, což je znakem zlepšujících se vztahů mezi oběma zeměmi. V období studené války byla Indie chápána jako příliš prosovětská a americké náklonnosti se těšil její hlavní soupeř – Pákistán, který v 80. letech pomáhal protisovětským afghánským povstalcům. Po 11. září 2001 se Pákistán stal neméně klíčovým spojencem v boji proti terorismu. Z té doby pochází výroky Colina Powella, že Pákistán je hlavním americkým spojencem mimo NATO. Indie a Pákistán jsou však navzájem hluboce znepřáteleny kvůli sporu o Kašmír a navíc disponují jadernými zbraněmi. Zatím největším pokrokem ve vztazích obou zemí je plán na obnovení autobusového spojení mezi oběma částmi rozděleného Kašmíru a pozvání pákistánského prezidenta Mušarafa do Indie na kriketový zápas mezi mužstvy obou zemí. Na rozdíl od svého předchůdce Colina Powella má Riceová pověst zastánce úzkých americko-indických vztahů. Indové si na druhé straně pochvalují, že s Bushovou administrativou pokročili v americko-indických vztazích dále než za předchozích 40 let. Důkazem toho je i společný projekt strategického partnerství, zahrnující spolupráci na poli moderních technologií, vesmírného programu, civilního využití jaderné energie a vojenskou spolupráci. Při tiskové konferenci s indickým ministrem zahraničí Natwarem Singhem dokonce Riceová slíbila, že se pokusí pochopit pravidla nejpopulárnějšího (a pro Američana takřka nepochopitelného) indického sportu – kriketu. „A já zkusím pochopit baseball,“ kontroval okamžitě Natwar Singh. Došlo ale i na sporná témata. Indii se nelíbí chystaný prodej stíhaček F 16 Pákistánu a Američanům zase projekt 2700 kilometrů dlouhého ropovodu z Íránu (který je součástí Bushovy pověstné „osy zla“) do Indie. Indové se hájí tím, že Indie trpí nedostatkem surovin, a dokud není na Írán uloženo embargo OSN, není důvod s Íránem nejednat. Celá věc má ale i pozitivní stránku: ropovod vede přes Pákistán, a mohl by tak

být dalším důvodem pro pokračování opatrného sbližování obou zemí. Čtyřmiliardový projekt je natolik velkou investicí pro všechny zúčastněné, že se mu už neoficiálně říká „ropovod míru“.

Jak ulovit Usámu V Pákistánu byla témata rozhovoru předem daná – společný boj proti terorismu a hon na Usámu bin Ládina, o kterém se věří, že se skrývá na afghánsko-pákistánském pomezí. V USA panuje nejistota, zda Pákistánci spolupracují dostatečně účinně, ale Riceová se jich minulý čtvrtek v rozhovoru pro televizi ABC zastala: „Letěla jsem nad pákistánsko-afghánskou hranicí, a i když jsem žila dlouho v Coloradu, byla jsem fascinována výškou tamějších hor. Můžete si představit, jak snadné je se tam ukrýt.“ Američané chtějí po Pákistáncích pomoc i jinde – především potřebují více informací o tom, co všechno prozradil Íráncům pákistánský jaderný vědec Abdul Kádir Chán. Pákistán je však příliš cenný spojenec, než aby na něj Američané příliš naléhali. Příjezd americké delegace do Afghánistánu doprovázely výbuchy nastražených bomb v Kandaháru, které zabily pět lidí. Výbuchy nebyly jediným důkazem toho, jak daleko je Afghánistán na cestě ke stabilitě. Dalším dokladem je neschopnost vlády zabránit masovému pěstování máku pro výrobu heroinu a také už třetí odklad parlamentních voleb. Podle nejnovějšího harmonogramu se mají konat v září. Afghánský prezident ale – s vědomím toho, jak je pro Bushovu administrativu důležité šíření demokracie – prohlásil, že Afghánci na možnost zvolit si své zástupce do parlamentu čekají velmi netrpělivě. Volby prý v září rozhodně proběhnou.

Kim, který se směje Největší výzvou je však pro Riceovou Severní Korea, která letos 10. února oznámila, že vlastní jaderné zbraně (což se však nepodařilo ověřit). Jak dál se Severní Koreou, se stalo hlavním tématem jednání s Japonskem, tradičním americkým spojencem v oblasti. Japonsko je přímo ohroženo severokorejskými raketami a obává se také rostoucí moci Číny, zvláště vzhledem k jejím nepokrytým snahám obsadit blízký Tchaj-wan. V obavě z obou zemí dokonce pozvolna opouští svou úzkostlivě budovanou neutralitu – minulý měsíc vydalo společně s USA prohlášení vyzývající k mírovému řešení situace v Tchajwanské úžině, označilo Čínu za „objekt svých obav“ a zesílilo vojenskou spolupráci s Američany. Čína se zkrátka stává stále větší hrozbou, ale zároveň je jediným státem, který má jakýs takýs vliv na Severní Koreu. A dosáhnout jaderného odzbrojení Pchjongjangu je hlavním zájmem USA, Japon-

Soudruzi, pro nás jste „slušný“ stát Peking přijal zákon legitimizující útok na Tchaj-wan, Evropská unie chce přesto zrušit zbrojní embargo pro Čínu. V pondělí 14. března v Pekingu Všečínské shromáždění lidových zástupců schválilo tzv. antiseparatistický zákon. Ten, označovaný jako dokument „dotýkající se zájmů souvisejících se samotnou podstatou čínského národa“, má zajistit legitimitu vojenskému zásahu proti Tchaj-wanu, pokud by se nepodařilo dosáhnout jeho připojení k Číně. Tchaj-wan je de facto nezávislý na Číně již více než 50 let. V posledních patnácti letech, s tím, jak se v Číně buduje tržní hospodářství, aniž by se uvažovalo o politických reformách, se nacionalistická propaganda zdůrazňující nedělitelnost Číny (tj. nutnost získat Tchaj-wan) stala páteří ideologie komunistické strany.

Čeká se na závažnou událost Zákon hovoří o vojenském zásahu jako o krajním opatření. Výčet okolností, které by mohly

být důvodem k použití síly, je však dostatečně vágní na to, aby armáda mohla zasáhnout téměř kdykoli. Vedle jednostranného vyhlášení nezávislosti je podle zákona oprávněný vojenský zásah v případě, že by „došlo k závažné události, jež by mohla vést k odtržení Tchaj-wanu“, a také v případě, že se „vyčerpají všechny mírové prostředky ke sjednocení“. V praxi to znamená, že Čína se může zákonem zaštítit, například pokud v příštích volbách opět zvítězí Demokratická strana, která se netají úmyslem zajistit pro Tchaj-wan nezávislost, nebo pokud Tchajwanci znovu odmítnou podmínky sjednocení, nabízené Čínou během dvoustranných jednání v posledních letech. Navenek se čínští představitelé tváří k možnosti vojenského zásahu zdrženlivě. Zdá se, že mají rozdělené role jako ve staré Číně na civilní a vojenské. Zatímco premiér Wen Ťia-pao

Condi a Sonia (Riceová a Gándhíová): studená válka dávno skončila. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

ska i Jižní Koreje. Američané jsou ochotni se Severokorejci jednat, ale až poté, co se vzdají atomových zbraní. Severokorejci chtějí jednat až poté, co se Riceová omluví za to, že označila jejich zemi za „výspu tyranie“. A Číňané? Dělají

jakoby nic a je pro ně bezesporu příjemné sledovat americkou nemohoucnost, zatímco si brousí zuby na Tchaj-wan.

hovoří o politice mírového znovusjednocení a možnost užití vojenské síly bagatelizuje jako zcela výjimečný prostředek, představitelé armády používají jinou rétoriku. Například v prosinci během setkání s ruským ministrem obrany Ivanovem generál Kuo Po-siung, člen Politbyra a místopředseda Ústřední vojenské komise prohlásil, že „separatistické síly v Tchaj-wanu jsou trvalým zdrojem napětí v Tchajwanském průlivu“, a pokud vyvolají v oblasti neklid, „čínská armáda rozhodně nebude sedět s rukama v klíně“. Své stanovisko označil za dlouhodobý a neměnný postoj komunistické strany a čínské vlády. V armádních kruzích v Číně i mezi zahraničními analytiky se dnes nediskutuje o tom, zda se vojenský zásah uskuteční, ale o tom, jak se uskuteční. V Čínské lidově osvobozenecké armádě na tuto otázku existují dva názory. Generálové staré školy sázejí na početní převahu a chtěli by Tchaj-wan dobýt a obsadit masivním útokem. Mladší generace sní o moderní válce amerického střihu – bombardování vybraných strategických cílů a převzetí moci s minimálními ztrátami na životech. Otázku, jak zařídit bombardování strategických cílů bez ztrát na životě na hustě zalidněném Tchaj-wanu, si zatím nikdo nepoložil.

cuje i v oblasti moderních zbrojních technologií; Pákistán je od dob konfliktu mezi Čínou a Indií tradičním spojencem Číny a odběratelem čínských zbraní. Alarmující je, že Evropa k zákonu mlčí a zároveň se chystá zrušit embargo na vývoz zbraní do Číny, uvalené po krvavém potlačení studentských demonstrací v Pekingu v roce 1989. Představitelé evropských vlád – k tradičním přátelům Číny Jacquesu Chiracovi a Gerhardu Schröderovi se nedávno připojil také britský ministr zahraničí Jack Straw – se nestydí opakovat čínský argument, že Čína nemá zájem nakupovat ve velkém evropské zbraně a na zrušení embarga trvá pouze z prestižních důvodů, neboť je to prý diskriminační opatření. Tento argument je vlastně pravdivý, nicméně je třeba doplnit jej o některá fakta. Čína od Evropy potřebuje pouze moderní zbrojní technologie, právě takové, které se hodí pro strategii omezeného vojenského zásahu, konvenční zbraně ve velkém jistě nakupovat nehodlá. A zrušení diskriminačních opatření neznamená nic jiného, než uznání Číny jako „slušného“ státu, což vlastně předem potvrzuje legitimitu chystaného vojenského zásahu proti Tchaj-wanu. Situace demokratického Tchaj-wanu vedle nacionalistické Číny se dnes podobá situaci Československa v roce 1938. Je namístě se obávat, že ústupky Číně nebudou o nic prospěšnější pro mír ve východní Asii, než byly tehdy pro mír v Evropě prospěšné ústupky Německu.

Ostrov v roli rukojmího Přijetí zákona kriticky komentovali představitelé USA a Japonska, podporu mu vyjádřili Rusko a Pákistán. Rusko v posledních letech vyváží do Číny velké množství zbraní a úzce s ní spolupra-

Matyáš Zrno

Olga Lomová Autorka je ředitelka Ústavu Dálného východu FF UK.

Q

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 12 V 21.—28. BŘEZEN 2005

11

Bez Rusů a s čistým stolem Politika Moskvy vůči jižnímu Kavkazu je pro vládu v Tbilisi nepříjemná i nepřijatelná edmapadesátiletá Fina Gunašviliová prožila celý život v městečku Duisi na řece Alazani v jižní části gruzínské soutěsky Pankisi. Učila v místní mateřské škole. Před šesti lety byla školka uzavřena – nastěhovaly se tam rodiny běženců z Čečenska, jež je odsud jen kousek přes hřbety Kavkazu. Dnes se Fina snaží školku obnovit, aby se místní děti mohly opět učit gruzínsky. Většinou teď spolu totiž mluví kistinsky, jazykem velmi blízkým čečenštině. Jedním z běženců je i Malina, jež nechce zveřejnit své příjmení. Je jí pětačtyřicet, u nohou se jí batolí tři děti, čtvrté má v náručí. Vracet se do Grozného nechce; stále se tam ztrácejí lidé. Na jednom se ale dvě jinak velmi rozdílné ženy shodly: „V soutěsce Pankisi nejsou žádní teroristé.“ Přítomný pracovník gruzínského ministerstva zahraničí znatelně pookřeje a začne se usmívat. Soutěska Pankisi, kde je nyní více policistů na obyvatele než v Tbilisi, je uzavřená a střežená ozbrojenými jednotkami. Novináři sem mohou jen na zvláštní povolení, organizovaně a v doprovodu policejních automobilů. Žádného teroristu samozřejmě nevidí, jen chudobu běženců i místních. Uprchlíkům pomáhají humanitární organizace, místním nikdo. „Teď už je to lepší, zase začali vyplácet penze a je tu klid. Před pár lety tady bylo skutečně nebezpečno,“ dodává Fina.

S

Mise, jež splnila účel Moskva je ale přesvědčena, že v Pankisi teroristé jsou a přecházejí přes hory bojovat do Čečenska, Dagestánu či Ingušska. Otázka bezpečnostního zajištění soutěsky, kterou před třemi lety prošly a „začistily“ speciální jednotky gruzínské armády vedené americkými instruktory, je jedním z bodů, na kterých se Gruzíni a Rusové prostě nedokáží shodnout. Že byly dříve v Pankisi čečenské výcvikové tábory a pohybovali se tam i lidé z Alžírska a dalších zemí, přiznává i tbiliské ministerstvo vnitra. V současnosti jsou už prý všichni dávno pryč. „Loni jsme zaznamenali okolo 800 přechodů hranice, ale neměli jsme mandát zkoumat, jest-

li to jsou teroristé,“ říká v Tbilisi Rory McCor- Nevyřešeno, pouze zmrazeno ley, zástupce šéfa operací pozorovatelské mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Ev- Gruzíni opravdu s vízy šetří. Nedávno nedostal ropě. Vytáhlý irský voják přitom na zeď zase- potřebné doklady ani jeden z velitelů dvou rusdacího sálu vily Organizace pro bezpečnost kých základen na gruzínském území. Ty jsou a spolupráci v Evropě (OBSE) současné vládě v Tbilisi trnem promítá diapozitiv asi třiceti v oku. Na základě istanbulských těžce naložených koní stoupajídohod z roku 1999 Rusko o dva V soutěsce Pankisi roky později zlikvidovalo polocích kamsi do svahu a dvacítky vousatých mužů, kteří je vedou vinu z tehdejších čtyř základen, už teroristé a hlídají. Tak prý vypadá typický dvě však stále existují v Achalkanelegální přechod zaznamenali a v Batumi. Adžárské Batumi nejsou, tvrdí ný pozorovacími týmy OBSE na vypadá i v předjaří jako potencigruzínská vláda, 283 kilometrech hranice. „Viděální turistický ráj. Dlouhá oblázli jsme přejít několik tisíc lidí,“ ková pláž se táhne až k zamlRusové tomu ale dodává. Musí ale mluvit v minuženému obzoru, v přístavu kotlém čase. Pozorovací mise, která ví lodě a místní politici slibunevěří. OBSE pomáhala světu zjistit, co se na jí rychlý hospodářský rozkvět hlásí, že hranici části hranic Gruzie a Ruska děje, založený především na příjmech na přelomu roku po pěti letech z turistiky a privatizace rekreačvloni ilegálně skončila. Podle ruského minisních zařízení. Pobřežní silnice přešlo okolo osmi tra zahraničí Sergeje Lavrova na jih z Batumi na turecký Trabtotiž už splnila svůj účel. zon míjí nejprve místní ospaset neznámých Jeho gruzínská kolegyně lé letiště a pak se za ostnatým Salome Zurabišviliová, původdrátem objeví klasický vojenský lidí. ně francouzská velvyslankyně cvičák. Prázdný je skoro stejně v Tbilisi, je uhlazená diplomatjako letiště. Jen v dálce, na okraka: „V ruskou politiku v tuto ji pláže, jsou vidět vojáci. Cosi chvíli prostě nemáme důvěru.“ kutí u několika nákladních vozů; Konec pozorovatelské mise OBSE si Gruzíni 12. základna ruské armády v Batumi nepůsobí nepřáli, ve sporu s Ruskem jim totiž přítom- při zběžném pohledu nijak děsivě. nost třetí strany na hranicích vyhovuje. Své „Suverénní stát má právo nemít na svém naděje teď vkládají do Evropské unie. Pokud území cizí vojáky,“ rezolutně tvrdí poslankyse ani ta nerozhodne obnovit hlídkovaní na ně Salome Samagašvili z gruzínského parlarusko-gruzínské hranici, spoléhá Zurabišvili- mentu. Ten dal v březnu svým rozhodnutím ová na svéráznou „koalici ochotných“ – pomo- Rusku ultimátum, aby do 15. května definici by měla iniciativní skupina složená z balt- tivně řeklo, kdy své vojáky stáhne. Neučiní-li ských států, Polska, Bulharska a Rumunska. tak, hodlá Tbilisi postavit existenci základen Moskva se na to dívá jinak, čemuž nasvěd- mimo zákon a začít jim znepříjemňovat život, čují i její slova o tom, že někteří zahraniční jak jen to půjde: odpojováním proudu, striktradikálové zabití loni a letos při „specopera- ním trváním na vízové povinnosti, kontrolami cích“ v Čečensku či Dagestánu měli v pasech a tak dále. Rusové dosud tvrdili, že čtyři roky gruzínská víza. „Prostě to není pravda. FSB jsou minimální nutná doba k odsunu několinám oficiálně nedala jedinou takovou infor- ka tisíců mužů a techniky. Gruzínští politici maci, všechno si to podle jejich tvrzení vymýš- neoficiálně říkají, že s takovým termínem by lí novináři,“ odmítá obvinění gruzínský minis- se i smířili, Moskva by však musela zásadně tr vnitra Vano Meravišbili. změnit svůj přístup k jižnímu Kavkazu. Igor Savolskij, který se z ruské strany účastní vlek-

Nelidsky bezpečná Británie

Jako doma Žijí někde v Londýně a ve dne v noci mají na těle připevněnou magnetickou identifikační kartu. V noci mají zákaz vycházení a ve dne se musí hlásit policii. Nesmějí přijímat návštěvy, mají zakázaný internet i mobilní telefon. V bance si smí otevřít pouze jedno konto a výpis předkládat policii. Přesto si polepšili. Deset severoafrických muslimů, kteří strávili několik let bez obvinění na samotkách v londýnské věznici, zamířilo o druhém březnovém víkendu do relativního pohodlí domácího vězení. Jejich přesunu předcházela 39hodinová legislativní válka, ve které se utkali zastánci mimořádných opatření v mimořádné době s obhájci tradičních svobod, zakořeněných hluboko v podvědomí společnosti. Teroristické útoky 11. září 2001 prorazily psychologické neprůstřelné sklo, jež oddělovalo spořádanou společnost na Západě od chaosu a nejistoty okolního světa. V nepoznané atmo-

sféře zranitelnosti šly pak rychle servítky stranou a nekompromisní bezpečnostní opatření se setkávala s nebývalým porozuměním. Neprojít před nástupem do letadla pořádnou prohlídkou vyvolává dodnes spíše pocit ohrožení než radosti nad nedotknutelností soukromí. Jenže nešlo jenom o bezpečnostní rámy nebo zpřísněné udělování víz. Ve Spojených státech spatřil světlo světa Patriot Act, umožňující mimo jiné zadržovat na neomezenou dobu a bez obvinění osoby podezřelé z terorismu a krátce nato schválila svůj první protiteroristický zákon i Británie. Ta si ovšem musela vyjednat výjimku z Evropské konvence o lidských právech. Podle nového zákona mohly být podezřelé osoby brány do vazby na neomezenou dobu, na rozdíl od Ameriky se však v Británii jednalo pouze o cizince. Britové si své Guantánamo zřídili v londýnském vězení Belmarsh, kde byli podezřelí drženi 22 hodin denně na samotkách bez kontaktu s okolím a bez informací o tom, zda a kdy budou obviněni, souzeni či propuštěni. Amnesty International označila takové zacházení s vězni za nelidské.

Soudy proti vládě Na obou stranách oceánu dnes vlády čelí tlaku soudů, které si myslí více méně totéž. V červnu přišel americký Nejvyšší soud s rozsudkem, jenž dává zadržovaným pěti stovkám muslimů na Guantánamu právo napadnout své uvěznění před

Návštěvou v nejvyšších patrech Prezidentská budova v Tbilisi má 12 podlaží. V posledním přijímá návštěvy hlava státu. Novináře čeká dvojitá bezpečnostní kontrola, dlouhá jízda výtahem a ještě delší čekání. Saakašvili nakonec doráží, s profesionálním úsměvem si se všemi potřese pravicí a pak mluví několik hodin. Celou dobu srká čaj, který mu neustále donášejí asistenti. „Prezident Vladimir Putin je inteligentní muž, přesto byly mé naděje na rychlé urovnání vztahů s Ruskem příliš optimistické,“ prohlašuje.

Jakub Dospiva, Gruzie Autor je zpravodajem ČTK.

Q

časná vláda pokusila obhájit zákonem, podle kterého by sice již nebylo možné zavřít kohokoli kdykoli do Belmarsh, místo toho by však podezřelá individua putovala do domácího vězení s výše popsaným režimem. Zákon neměl v labouristy ovládané Dolní sněmovně problém. Jenže pak to přišlo. Věkově starší, z větší části nevolená Sněmovna lordů, kde mají převahu konzervativci, se jala zákon s nelíčeným odporem cupovat na kusy. „Je to prohnilý zákon, který zapáchá,“ zatroubil do bitvy Hrabě z Onslow. Podle většiny Lordů je původní i nový zákon porušením stovky let starého právního principu habeas corpus vtěleného do základního britského právního aktu Magna Charta Libertatum, podle kterého není možné nikoho zatknout bez soudního příkazu. Právě to se po útocích 11. září dělo a totéž v mírnější podobě mělo i pokračovat – ke zpečetění osudu podezřelých mělo postačit rozhodnutí ministra.

Ve Spojeném království řeší dilema, zda zajistit bezpečí, nebo dát přednost tradičním svobodám. Opuštěné nafukovací matrace leží poházené na dubových parketách sálů horní sněmovny, prošedivělí lordové se vyčerpaně hroutí v lenoškách. Tony Blair přinesl do Westminsteru nový protiteroristický zákon a narazil. Na nejdelším a nejdramatičtějším zasedání britského parlamentu za poslední desítky let se snaha zajistit Britům preventivně bezpečí čelně srazila s názorem, že strach má velké oči a cesty dobrých úmyslů jsou lemovány hromadami osudových omylů.

lých jednání, přiznává, že poslední kolo rozhovorů se obou stranám příliš nevyvedlo. „Ty rozhovory nevedly nikam. Chceme se z nich co nejdříve dostat a začít znovu, s čistým stolem,“ oponuje mu ale gruzínská šéfka diplomacie. Jednou z variant je přeměna základny u Batumi ve společné rusko-gruzínské protiteroristické středisko. S čistým stolem to ale nebude snadné. Gruzínský prezident Michail Saakašvili chce obnovit územní celistvost země a začlenit do státního svazku separatistické oblasti Abcházie a Jižní Osetie, které se s ruskou podporou odtrhly počátkem 90. let. Pro Saakšviliho je to věc cti – v Gruzii dodnes živoří statisíce uprchlíků vyhnaných z obou oblastí (především v Abcházii totiž žili převážně Gruzíni), kteří se chtějí vrátit do svých domovů. Pro Rusy je ale podpora obou separatistických republik vhodnou kartou, se kterou lze Tbilisi tlačit ke zdi. Na vzývaný boj proti separatismu, kterým se Rusové ohánějí při boji v Čečensku, Kreml v gruzínském případě rychle zapomíná. Světem neuznaný abcházský prezident Sergej Bagapš, stejně jako jeho taktéž neuznaný jihoosetský kolega Eduard Kokoita spoléhají především na ruské jednotky jako obranu proti gruzínské snaze o převzetí kontroly jejich území. Tyto konflikty zatím rozhodně vyřešeny nejsou, jen zmrazeny.

Na shledanou za rok Jste cizinec? Tak to máte smůlu – vazba bez omezení. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

soudem, a podobný názor se prosadil také mezi britskými soudci. Výjimku z Konvence, kterou je možné získat pouze v případě „války nebo mimořádných okolností ohrožujících existenci národa“ označili v prosinci za neoprávněnou a celý protiteroristický zákon za diskriminační, protože se vztahuje pouze na cizince a nadržuje britským poddaným. Vláda Tonyho Blaira se rázem ocitla před nebezpečím, že bude muset všechny zadržované „teroristy“ propustit, a to necelé dva měsíce před všeobecnými volbami. V živé paměti je přitom loňský předvolební útok al-Káidy v Madridu, který po sobě zanechal skoro 200 mrtvých a zpečetil porážku vládnoucích lidovců. Blair se bojí. Bezpečnostní poradci ho ujišťují, že osoby pod zámkem nejsou žádné nevinné ovečky, ale skutečně nebezpeční spiklenci a že nejsou v Británii sami. Strážci pořádku odhadují, že potenciálních útočníků běhá po britských ulicích alespoň stovka a že země jako klíčový americký spojenec proti nim potřebuje mimořádné páky. Ty se sou-

Rozpoutala se zahořklá bitva. Dolní sněmovna čtyřikrát zákon schválila, Lordové ho čtyřikrát plný dodatků a připomínek hodili poslancům zpátky na hlavu. Proti zákonu hlasovalo i 24 labouristických členů horní sněmovny. Vše se odehrávalo v časové tísni – projednávání začalo ve čtvrtek s vědomím, že platnost starého zákona o víkendu vyprší a nebezpeční cizinci budou v neděli na svobodě. Kromě toho probíhá předvolební kampaň a žádná ze stran nechce ani prohrávat, ani vypadat jako slaboch tváří v tvář atentátníkům. „Dojde-li k teroristickému útoku, žádná debata o lidských svobodách se nepovede. Místo toho se bude probírat, jaké rady dostala vláda a zda se jimi řídila. Já jsem radu dostal a také se jí řídím,“ prohlásil nakonec v sobotu neskrývaně naštvaný Tony Blair a ustoupil. Podezřelé teroristy budou do domácího vězení posílat soudci ve spolupráci s ministrem vnitra, ale hlavně má nové opatření zabudovanou pojistku – do roka se musí v parlamentu znovu otevřít a případně přepsat. Kudy dál ve sporu o ceně bezpečí, se bude řešit po volbách.

Jiří Sobota

Q

12

ZAHRANIČÍ / O KOM SE MLUVÍ

SVĚT KOLEM Jeruzalémský památník Jad vašem otevřel nové muzeum holocaustu, největší zařízení svého druhu na světě. Do Jeruzaléma se sjely stovky celebrit z celého světa včetně generálního tajemníka OSN, patnácti hlav států a premiérů, ministrů zahraničí a dalších. Muzeum se

Voják, politik, vězeň V Haagu stanul před soudem kosovský premiér Haradinaj alší z nejvýše postavených aktérů balkánských válek 90. let minulého století je za mřížemi. Premiér Kosova Ramush Haradinaj (36) se má před tribunálem pro válečné zločiny zodpovídat z vyhánění, únosů, mučení a vraždění civilního obyvatelstva. V haagských celách už na něj čeká jeho válečný protivník, generál Vladimir Lazarević, bývalý velitel prištinského sboru jugoslávské armády, rovněž obviněný z podobných zločinů. Cesty nepřátel z let 1998 a 1999 se tak znovu protínají. Lazarević se na letiště vezl vládním vozem, do Haagu ho doprovázel srbský ministr spravedlnosti. Předtím byl přijat premiérem a srbským patriarchou. Nic nemohlo jasněji dokázat, že pro srbskou vládu je neprávem obviněným hrdinou. Hrdinou je pro kosovské Albánce i Ramush Haradinaj, někdejší velitel Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) v západním Kosovu a Lazarevićův lítý soupeř. Oba bývalí velitelé přicházejí s podobným příběhem, oba popírají to, co se jim klade za vinu. Lazarević tvrdí, že bránil územní celistvost státu a srbský národ, bojoval proti albánským teroristům a proti agresi NATO. Haradinaj zase bojoval za svobodu a bránil albánský národ proti srbským agresorům. Podtextem je v obou případech přesvědčení, že ten, kdo se brání, se nemůže dopustit zločinů.

D

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

budovalo deset let a nahradí starší objekt z roku 1974. Jeho vznik byl inspirován Muzeem holocaustu ve Washingtonu. Jak píše deník Ha’arec, je ironií dějin, že washingtonskému památníku oponovaly Izrael i Německo. Německo proto, že nemělo zájem na tom, aby v centru americké metropole stál objekt, který bude stále připomínat morální propast svého času nejkulturnějšího národa Evropy. Izrael pak proto, že nechtěl, aby se centrum memorializace holocaustu přesunulo z Izraele do USA. Nyní vše vyřešilo muzeum nové přímo v areálu Jad vašem. Návštěvník prochází expozicemi, které se klikatí stavbou, a postupuje po jednotlivých stupíncích, jež směřovaly ke „konečnému řešení“. Vidí přenesený měšťanský byt z výmarského Německa, ulici Leczno ve varšavském ghettu či dětskou hru monopoly vyrobenou v terezínském ghettu. Přesah tohoto muzea a jeho poselství vyjádřil newyorský starosta Michael Bloomberg, kterého George Bush požádal o vedení americké delegace. Ve své řeči odsoudil projevy antisemitismu, které se objevují v areálech amerických univerzit: „Netolerantní chování, ať už antisemitismus, protimuslimské či jakékoli jiné pocity, je bezohledné, a chcete-li být po zbytek života svobodnými lidmi, musíte přesvědčit o tom, že odsuzujete netoleranci vůči jakékoli skupině, byť ji třeba nechcete podporovat.“

V pondělí OSN zveřejnila další bilanční údaje o obětech genocidy v súdánském Dárfúru. Koordinátor pro humanitární pomoc Jan Egeland se ovšem nezmiňoval o obětech přímého násilí v bojích džandžavídů s rebely, nýbrž shrnul oběti hladu a nemocí – dodejme hladu a nemocí cíleně vyvolaných. Jde o vůbec první takový odhad. Za uplynulých 18 měsíců činí počet těchto obětí přes 180 tisíc. (Až dosud uváděly zdroje OSN „od boku“ počet 70 tisíc mrtvých.) Z toho plyne v průměru asi 10 tisíc mrtvých měsíčně, což Egeland označil za „rozumný odhad“. Experti světové organizace k němu dospěli tak, že po dobu tří měsíců loni na podzim shromažďovali výpovědi postižených z určité oblasti a získané cifry vynásobili tak, aby reprezentovaly celý Dárfúr za rok a půl trvání genocidy. Lidé z humanitárních organizací ovšem považují i Egelandovy cifry za spíše podceněné. Leslie Lefkow ze skupiny Human Rights Watch hovoří na jejich adresu o „konzervativním odhadu“. Základní problém bilancí spočívá v tom, že dokud bude bráněno Světové zdravotnické organizaci (WHO) v přístupu do krizové oblasti, nejsou fundované odhady vůbec možné. Existují ale i jiné, vyšší odhady. Například americký profesor Eric Reeves, jenž vypovídal i před kongresovým výborem, odhaduje celkový počet obětí konfliktu na 380 tisíc. Jeho cifry vycházejí z rozhovorů s pracovníky nevládní Koalice pro mezinárodní spravedlnost.

Zbyněk Petráček

21.—28. BŘEZEN 2005 V RESPEKT 12

Když jednají Černí orli A kdo vlastně je Ramush Haradinaj? Jeho životní dráha je příběhem o rychlém vzestupu na vrchol: z druhého syna chudého kosovského vesničana (ročník 1968) se začátkem 90. let stal naivní mladý spiklenec, pak emigrant ve Švýcarsku, o něco později příslušník cizinecké legie, od roku 1996 pašerák zbraní pro UÇK, v roce 1998 velitel UÇK v západním Kosovu, po roce 1999 generál, podnikatel a místní boss, o rok později šéf nově založené strany a od loňska premiér Kosova. Nedlouho poté však následoval pohovor s vyšetřovateli haagského tribunálu. Srbské úřady již dříve dodaly do Haagu objemnou dokumentaci týkající se 39 těl nalezených po srbském protiútoku na podzim 1998 v blízkosti Haradinajovy rodné vesnice Glodjane, kde měl Haradinaj umístěn svůj štáb. Těla patřila srbským, romským a albánským zajatcům (obviněných z kolaborace se srbským režimem), kteří v předchozích měsících zmizeli v oblasti pod Haradinajovou kontrolou. Na některých tělech byly stopy mučení, další byli očividně popraveni. Únosy, mučení a popravy se kladou za vinu jednotce zvláštního určení „Černí orli“, která podléhala přímému Haradinajovu velení. Kromě toho byl Haradinaj viněn i z poválečných střetů se svými konkurenty, příslušníky další samozvané armády kosovských Albánců (FARK), loajální Ibrahimu Rugovovi. Rugova, zvolený v roce 1992 prezidentem jednostranně vyhlášené „Republiky Kosovo“, stál v té době v ostré opozici vůči UÇK. Haradinaj má údajně na svědomí atentát na bývalého velitele sil FARK v západním Kosovu, Tahira Zemaje. Konečně byli Ramush Haradinaj a jeho bratr Daut viněni i z ozbrojených útoků na své obchodní konkurenty po roce 1999. Tvrdí se, že jejich podnikání není zrovna čisté: stojí

hlavně na pašování cigaret, aut, benzinu a nafty, tedy na byznysu, který praktikují i mnozí politici v sousední Albánii, Makedonii a Černé Hoře. Srbské zdroje ho obviňují i z pašování drog, to je ovšem etiketa připisovaná ze srbské strany kosovským Albáncům bez dalšího prověřování. Podnikání, které je na hranici zákona nebo za ní, je každopádně běžným zaměstnáním i pro mnohé další prominentní borce UÇK.

Proměna válečníka Haradinaj na sobě však pracoval – začal vystupovat na úrovni, pořídil si kvalitní oblek, někdejší vojácký výraz zcivilnily brýle. Přesto zůstal v duši především lokálním bossem, rodákem z malé vesnice, který udělal kariéru v Prištině. I když se učil rychle, není jeho odchod pro kosovskou politickou scénu žádnou tragédií. Pro veřejnost je hrdinou – s výjimkou těch, kteří mu po válce překáželi v podnikání. Byl mladý, působil v ilegalitě, byl dvakrát raněn, ztratil dva bratry, další bratr si odpykává (podle Haradinajových stoupenců nezaslouženě) pětiletý trest za vraždu příslušníka FARK. Takový obrázek pro Albánce, kteří prodělali Golgotu nucené deportace za hranice Kosova, dobře zapadá do tradičního folklorního obrazu hodného bandity, jakéhosi kosovského Jánošíka či Robina Hooda. Premiérem se Haradinaj stal poněkud nečekaně, když po podzimních volbách uzavřel účelovou dohodu s nejsilnější kosovskou stranou, Demokratickým svazem Kosova (LDK), vedenou svým dosavadním politickým rivalem Rugovou. Funkci vyfoukl doslova před nosem svému bývalému spolubojovníku Hashimu Thaçimu, vůdci druhé nejsilnější Demokratické strany Kosova (PDK), který chtěl s Rugovou uzavřít podobnou dohodu sám. Thaçi snil o tom, že vstoupí trvale do historie: stane se premiérem, který pro Kosovo získá nezávislost, nebo alespoň její závazný příslib. Ukázalo se však, že pro Rugovu je Haradinaj menším zlem a jako vůdce poměrně malé strany také vhodnějším partnerem. Krátká epizoda se nyní uzavřela

a již se spekuluje o tom, zda Rugova při uzavírání koalice s bývalým vůdcem UÇK kalkuloval s jeho možným odchodem do Haagu. Do haagské věznice provázela Haradinaje téměř jednomyslná podpora napříč politickým spektrem, ale očekávaní, že Haradinajův odjezd budou provázet masové protesty, se nesplnilo. Premiér se vzdal bez diskusí, doporučil, aby se veřejnost zdržela protestních akcí a slíbil, že v Haagu dokáže svou nevinu. Nastavil zkrátka tvář moderního, civilizovaného politika. Jeho promptní odjezd je nepochybně podložen tichou dohodou mezi kosovskými albánskými politiky, že žádné soukromé zájmy nesmí stát v cestě nezávislosti. Ramush Haradinaj se tedy obětoval pro Kosovo – tak jako se jeho bratr Daut před třemi roky obětoval v zájmu Ramushovy kariéry, když na sebe vzal vraždu Tahira Zemaje.

Nový začátek? Nyní může na kosovské politické scéně dojít k jistému posunu. Haradinaj pravda vystupoval od chvíle, kdy převzal funkci, jako reformátor. Mezi priority své vlády zařadil dokonce i zvýšení osobní bezpečnosti pro zbývající Srby žijící v Kosovu. Vzhledem k jeho minulosti lze ale oprávněně pochybovat, že to myslel upřímně. Priority jeho vlády se navíc do puntíku shodovaly s tím, co mezinárodní protektoři kosovským politikům nadiktovali jako podmínky pro definitivní řešení státoprávního statusu Kosova, které zůstává formálně součástí Srbska a Černé Hory. Nejpravděpodobnější Haradinajův nástupce, místopředseda jeho strany Aliance pro budoucnost Kosova (AAK), ministr životního prostředí a občanský politik Bajram Kosumi, může představovat skutečnou změnu. AAK vznikla jako slepenec veteránů UÇK, Kosumiho Parlamentní strany, nejdůslednější opozice vůči Rugovovým snahám o monopolizaci politické scény, a části albánských katolíků, žijících především v západním Kosovu. Kosumi je dlouholetým kritikem jednostranného zaměření se na nezávislost a pomíjení dalších problémů, s nimiž se Kosovo musí vyrovnat. S Haradinajem se před čtyřmi roky spojil, aby v politice neživořil ve stínu „osvoboditelů“ z UÇK. Haradinajův odjezd je odjezdem jeho největšího stranického rivala a případný Kosumiho nástup je alespoň částečně šancí pro Kosovo, pro kosovské Srby i pro stabilitu regionu.

Filip Tesař Autor pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů.

Ramush Haradinaj – narozen 3. 7. 1968 v západním Kosovu – 1994 vstupuje do UÇK – 2000 zakládá politickou stranu – 3. 12. 2004 zvolen premiérem – 9. 3. 2005 odstupuje a odjíždí do Haagu

Q

TÉMA

RESPEKT 12 V 21.—28. BŘEZEN 2005

13

Otevřete, tady exekutor! Bič na tuneláře a podvodníky už zasáhl každého dvacátého z nás veřejnými činiteli. Mohou na každý účet a do každé evidence. Na rozdíl od předchozí praxe se převod majetku dlužníka stal datem vyhlášení exekuce neplatný. Exekutor si může vzít zámečníka a vstoupit do bytu i kamkoli jinam, pokud má podezření, že tam je dlužníkův majetek. Zároveň je možné dát jakýkoli jeho majetek do dražby. Exekutoři zasahují bez předchozího varování – o exekuci se člověk dozví až ve chvíli, kdy je vyhlášena. Nemá tedy ani tušení o tom, že se chystá. Přijetím tohoto zákona jsme se přidali k jedenadvaceti zemím – např. k Polsku, Slovensku, Maďarsku, Francii či Belgii – které vymáhání dluhů svěřují soukromníkům. „Zákon má zabránit tomu, aby ti všeho schopní ,neplatiči a tuneláři‘ zneužívali nejednoznačné právní úpravy,“ sliboval za předkladatele zákona Pavel Svoboda. „Soukromníci budou aplikovat dynamičtější postupy a účinnější prostředky,“ doplnil je Otakar Motejl. Ze slov politiků si ale málokdo dovodil, že ruka zákona může dopadnout také na něj. Jde přece o „všehoschopné neplatiče a tuneláře“. Tedy jaksi mimoděk se předpokládá, že mířit se bude na zloděje a podvodníky. Těch mezi námi zas tolik není. Přesto se počet exekucí zvýšil ze 4 tisíc v roce 2001 na 155 tisíc v loňském roce. Vzniklo 119 exekučních úřadů. Celkem se s exekutory za tři a půl roku existence zákona setkalo 349 881 lidí – tedy asi každý dvacátý dospělý člověk.

Co má společného sochař David Černý a nezaměstnaná romská matka Eva Sagasserová? Roman Krištof z Mezinárodní organizace pro migraci a Pavel Jakubík z Vrbic? Měli drobný dluh, jehož placení se nevyhýbali. Nechtěli krást. Právě to z nich udělalo snadnou kořist exekutorů. Nikoli tuneláři a podvodníci, ale především lidé nedbalí či v nouzi se tady totiž stávají terčem exekuce. Její soukromí vykonavatelé za tři a půl roku své existence zásadně změnili veřejný život: navštívili už každého dvacátého z nás. A ty, které to potkalo, rozhodně neměli radost.

Neví, že jde o dům

David Černý: zapomněl na pětistovku, ale ve sklepě svou chybu pochopil.

O

braz první. Výtvarník David Černý sedá na motorku. Právě mu přišel úřední dopis nadepsaný: Usnesení o exekuci. Jede tedy zjistit, kolik má platit, za co a komu. Exekuční úřad sídlí v honosné bílé vilce na pražské Bílé Hoře. Ujímá se ho statný mladík a vede jej do malé místnosti v suterénu. Tady se David Černý dozví, že před pár lety zůstal dlužen pět stokorun za plyn v ateliéru. Byl tehdy zrovna v Americe a místnost v podkroví půjčil známému. „Je pravda, že jsem nechodil k soudu,“ říká. „Nepřipadalo mi to důležité, šlo o málo peněz. Navíc ten dům přestavěli a ateliér se stal součástí nového podkrovního bytu.“ Teď je umělec srozuměn s tím, že dluh prostě na místě uhradí a bude pokoj. Čeká ho ale překvapení. Vinou nákladů soudu a především exekuce se ze stokorun dluh zvýšil na 33 tisíc. „Tak jak to uděláme?“ ptá se dlužníka další svalovec, který se mezitím postavil do dveří mrňavé místnosti a vyzývavě poklepává pěstí do veřejí. Výtvarník navrhuje, že zaplatí bankovním převodem. „Dobrá, to je možnost,“ říká vykonavatel. „Ale necháte nám tady zatím ten mobil, ze kterého jste před chvílí volal, a tu motorku, na které jste přijel.“ Telefon a klíčky zůstávají tedy na stole a všichni tři muži jedou autem do nejbližší banky. Tam David Černý

FOTO JAROSLAV BRABEC

vyplňuje exekutorům šek a pak na motorce odjíždí – stěžovat si své advokátce. „Nelíbila se mi ani vysoká částka, ani způsoby vykonavatelů,“ vzpomíná na svůj zážitek teď po půl roce. „Ale ona mi řekla, že jakmile to je v rukou exekutorů, nejede přes to vlak. To je prý konečná bez možnosti odvolání. Tak jsem to nechal být.“ Zákon o soudních exekutorech – navržený unionistickými poslanci Pavlem Němcem, Pavlem Svobodou a lidovcem Janem Grůzou – platí od září roku 2001. Prošel vítán pravicovými stejně jako levicovými politiky, ale bez valného zájmu veřejnosti. Pár zmínek o něm se objevilo v Hospodářských novinách, jinak se k němu vyjadřovali jen jeho předkladatelé a tehdejší ministr spravedlnosti, dnes ombudsman Otakar Motejl. Co se od zákona čekalo? Především to, že soukromí exekutoři budou dluhy vymáhat s větším nasazením než dosavadní úředníci ze soudů. A že tak zmizí trapná situace, kdy společenské normy a praxe chrání víc neplatícího dlužníka než jeho věřitele. Nový zákon zainteresoval exekutory finančně na úspěšném vymáhání pohledávek – a stanovil, že jejich plat, náhradu výdajů i ztrátu času bude místo státu platit dlužník. Kromě této přímé motivace penězi dal zákon exekutorům také některé nové možnosti. Stali se, stejně jako třeba policisté, chráněnými

Ze dvora exekutorského úřadu Josefa Cingroše vyjíždí bílá dodávka. Vydáváme se spolu s ní brněnskými ulicemi. Jsme zvědavi, kde se asi octneme. Kdo bude ten dlužník? Jaké tvůrčí postupy vykonavatel užije, aby peníze vrátil věřiteli? A kdo je vlastně ten věřitel? Dodávka zastavuje nedaleko brněnského centra před ošumělým patrovým domem. „Dobrý den, hledám paní Holubovou Květoslavu,“ volá vykonavatel Petr Chudoba, když se konečně otevře jedno z oken. Za chvíli se dole u domovních dveří schází celá romská rodina a zve nás přátelsky dál. „Máte úkol?“ volá od sporáku snacha paní Holubové na právě přicházející dcerku. „Jsem z exekutorského úřadu magistra Cingroše. Je na vás vedena exekuce vůči Jihomoravské plynárenské,“ začíná Petr Chudoba a nechápavé pohledy přítomných ho vedou k jasnější řeči: „To znamená, máte asi nějaký dluh za neplacení plynu.“ „No a co?“ pořád ještě nechápe paní Holubová. „Domluvíme se, jakým způsobem jste tu částku – 43 tisíc korun – schopna zaplatit,“ říká vykonavatel. „Všichni jste na podpoře, vidím, že žádné věci k zabavení tu také nemáte – tak přijďte zítra k nám do kanceláře a domluvíme splátkový kalendář,“ loučí se s rodinou. Vypadá to správně a spravedlivě. Chudá rodina házela placení za plyn léta za hlavu, tak teď bude hezky splácet z podpory, jak je v jejích silách. Ale na ulici je najednou všechno jinak. „Po třech stovkách by to spláceli dvacet let,“ neguje Petr Chudoba překvapivě nedávno učiněnou nabídku splátkového kalendáře. „Takže prodáme ve dražbě jejich dům. Oni to sice zatím neví, ale na katastru nemovitostí už je exekuční blokace. Otázka je jen to, jestli dům v romské lokalitě někdo koupí a za kolik.“ Rodině paní Holubové tak hrozí, že skončí definitivně na ulici. O několik tisíc její dluh zvýší náklady soudu, další tisíce zaplatí exekutorovi. Petr Chudoba odhaduje, že jejich práce vyjde tak na třicet tisíc korun. Odhad domu nebude nijak vysoký, v prvním kole se bude prodávat za dvě třetiny a ve druhém dokonce jen za polovinu odhadní ceny. Sečteno a podtrženo, zbytek z prodeje po zaplacení dluhu a exekuce jistě na koupi nového domku ani bytu stačit nebude. „Ptáte se, jestli je správná taková tvrdost?“ diví se exekutor Josef Cingroš. „Já to cítím právě opačně – od té rodiny je nemorální, že mají dům a přitom dluží za plyn.“

Třikrát a Horal „Předtím, než někam vyjedeme, si zjistíme, co je to za člověka. Snažíme se najít místo, kde je nejzranitelnější,“ popsal svou strategii MF Dnes vykonavatel Daniel Urbánek. Kolega Marián Vodička z pardubického exekutorského úřadu Arnošta Hofmana ho doplnil: „Přesně tak, vycítit slabé místo. Třeba jsme měli dlužníka, o kterém jsme zjistili, že má pěkné auto a že si na něj potrpí. Každý den ho leští, chodí kolem něj po špičkách a schovává ho před námi. Jednou jsme jeli kolem a zjistili, že to auto mu stojí před domem. Nechali jsme ho odtáhnout. Během

14

TÉMA

pěti dnů tady byl a přivezl všechny peníze, které dlužil.“ Další pokus poznat blíž práci exekutorů, věřitele a dlužníky tedy směřujeme do Pardubic, když tu mají takové sdílné vykonavatele. „Zítra pojedeme do Trutnova. Máme zakázku od města, budeme vystěhovávat nájemníky z jejich bytů,“ popisuje Marián Vodička do telefonu program na příští dny. Koho město Trutnov stěhuje a proč si na tu práci najímá drahé exekutory, místo aby využilo svých nebo soudních úředníků? „Je to brutální nástroj, ale jak jinak se má město dostat ke svému majetku?“ odpovídá otázkou šéf městského bytového podniku Jan Karpíšek. „Soudní vykonavatel byl zahlcen prací, trvalo dlouho, než vystěhování proběhlo. Exekuce pohnuly tady tu oblast správným směrem.“ Trutnov se ke svému majetku dostává opravdu rychle a drsně. Za dobu existence soudních exekutorů už jim svěřil třetinu – 421 – ze svých dvanácti stovek nájemníků. „Třikrát nezaplatí, nemusí to být ani v kuse, a už může dostat výpověď. V řadě případů to tak běhá,“ popisuje Jan Karpíšek. Splátkový kalendář a dokonce ani splacení celého dluhu těm, co už jednou mají vroubek, většinou nepomůže. „Rada města chce byt obsadit někým, kdo za něj bude platit řádně,“ říká šéf bytového podniku Karpíšek. Ale především – volné byty se nabízí obálkovou metodou za tržní nájem – minimální cena je dvoj- až trojnásobek ceny regulované (v Trutnově 17 Kč za metr čtvereční). Soud rozhodne, zda má člověk nárok na vystěhování s náhradou nebo bez ní. Jako náhradní bydlení využívá město tři soukromé ubytovny. „Lidé tam platí mnohonásobně – zhruba pětkrát víc než za nájem v bytě třetí čtvrté kategorie,“ říká Jan Karpíšek. „Pro ubytovnu jsou to sice jisté peníze, ale také podivní občané.“ V moteluHoral – sem směřuje většina vystěhovaných, dvě další ubytovny jsou totiž mimo město – si však na většinou romské rodiny nestěžují. Naopak. „To není pravda, že to jsou nenapravitelní neplatiči a dohoda s nimi není možná,“ říká recepční Miloslava Pechalová. „U nás všichni platí, problémy s tím skoro nejsou.“ Stačí ve vztahu k nim dodržet tři věci – slušné chování, jasná pravidla a vstřícnost k momentální nouzi. „Město s námi jedná sprostě, jako s cikány,“ vysvětluje drobný muž na chodbě, proč tady platí, a městu neplatil. „Vidíte tu někde plíseň?“ ukazuje do svého pokoje. „Ve státním bytě jsem ji měl metr vysoko. Přišel se na to podívat celý byťák, a nic. Tak za co bych jim platil!“ Zároveň tu všichni ví, že dluhy se nebudou tolerovat léta – ve smlouvě je jasně napsáno, že měsíc bez placení stačí na vyhazov. „A vidíte, platí všichni,“ vytahuje paní Pechalová pečlivě vedený sešit. „Jsme přístupni tomu, že nemusí platit, když zrovna nemají. Přinesou zálohu a doplatí, až mít budou.“ Proč tohle – přísný a zároveň lidský přístup – nedokázalo město, vždyť má celý sociální odbor? Radní Tomáš Hendrych (Volba pro město) takovou debatu odmítá: „Jaká chyba naší sociální politiky? Nevidíte jejich chybu – nebyli schopni platit. Teď bydlí, platí, nějak se s tím dokázali poprat. Žádný mimořádný problém to není.“

21.—28. BŘEZEN 2005 V RESPEKT 12

Přijďte zítra a domluvíme se, jak rychle vás vysypeme na ulici. (Exekutor u paní Holubové.)

Je tu ale ještě jedna otázka. Má advokát bytového podniku a exekutorský úřad vydělávat právě na sociálně slabých lidech, kteří žijí tak tak z dávek? „Strhli mi už 4800 korun a teď jsem se dozvěděla, že mám platit dalších 19 600,“ říká Eva Sagasserová a na stole společné kuchyně motelu Horal rozkládá papíry. Vdova se dvěma dětmi tu skončila kvůli 15tisícovému dluhu na nájmu – přesto, že si s městem dohodla splátkový kalendář a měsíčně podle něj na umoření dluhu poctivě dávala tisícikorunu. Za co tedy paní Sagasserová platí tolik dalších peněz? Zmíněných 4800 je honorář pro

advokáta, najatého bytovým podnikem. Téměř dvacet tisíc si účtuje exekutor za pár dopisů, několik telefonů a jednu návštěvu v bytě. Není v tom žádný stěhovák ani skladování nábytku, paní Sagasserová se při pohrůžce, že pokud neodejde dobrovolně, bude ji to bude stát ještě mnohem víc, raději vystěhovala sama. Co si tedy exekutor účtuje? Za prvé svou odměnu. Je dána tarifem, v případě malých částek 3000 korun. Exekutor si ji při jedné návštěvě naúčtoval hned třikrát – za dobrovolné vyklizení bytu, za vymáhání dluhu a za odhad ceny věcí, které se v bytě nacházejí. Za druhé „ztrátu svého času“ – může si účtovat 200 korun na hodinu, počet hodin však záleží jen na něm, těžko to někdy někdo zkontroluje. Dlužník platí také cestu, jedno jestli služebním autem, nebo třeba autem z půjčovny. Za tři roky spolupráce s trutnovským bytovým podnikem vydělal pardubický exekutor Arnošt Hofman na lidech, jako je paní Sagasserová, zhruba sedm milionů korun. „Nadhodnocování práce exekutorů je věc, na kterou si lidé často stěžují,“ říká mluvčí ministra spravedlnosti, který na exekutory dohlíží, Petr Dimun. „Sám prezident exekutorské komory Juraj Podkonický tohle zmiňoval jako problém – někteří exekutoři se podle něj chovají jako na divokém západě.“ Hned ale dodává, že částku kolem patnácti tisíc považuje za úplně normální. „Činnost soudního exekutora je činností soukromého člověka – je to výdělečná činnost – a sazebník není levný,“ říká. „Pokud dlužník riskuje, že se dostane až k exekutorovi,

„Malé dluhy jdou lépe od ruky,“ říká ombudsman Otakar Motejl

Zásah exekutora se dlužníkovi hodně prodraží. Proč bych kromě svého dluhu měla platit ještě dvacet tisíc exekutorovi? Buď budete řádně platit dluh – a pak neriskujete, že vám někdo naúčtuje dalších dvacet tisíc – nebo se musíte smířit s tím, že prvek donucení je doprovázen zvýšeným nákladem. Za hubičku tu práci nikdo dělat nebude.

Sladká odměna

Zákon o soukromých exekutorech jste vítal. Co jste si od něj sliboval? Prolomení obtížné vymahatelnosti práva. Soudy byly tehdy přetížené, navíc agenda vymáhání dluhů pro ně byla jen okrajová. Jaké dlužníky jste měl tehdy na mysli? Velké i malé. Nejen podvodníky, ale i poctivé dlužníky. Každý tu spoléhal na to, že se na dluh zapomene, že se promlčí. Stala se z toho celonárodní nemoc. Jste po třech a půl roce spokojen s tím, co zákon přinesl? Má to své okrajové nedostatky, ale splnil svůj účel.

Vyplatí se nám chtít takovou částku platit i od lidí, kteří nic nemají, jsou na dávkách a dostanou se tím do ještě horší situace? To se nám pochopitelně nevyplatí. Ale cesta zpátky není. Neumím si představit, že něco jiného budou za exekuci platit ti, co peníze mají, a něco jiného ti, co nemají. Možná teď první generace absolventů exekucí přináší jakousi oběť, ale měl by po ní zůstat i odkaz - vztyčený prst - nenechte to tak daleko dojít. Exekutoři se ale věnují hlavně mase malých dlužníků, nedbalcům, sociálně slabým, lidem, kteří přecenili své možnosti. Nepoctiví dlužníci jim úspěšně unikají.

riskuje také, že z dluhu pět tisíc bude mít třeba čtyřnásobnou částku.“

Počkej, my ti ukážeme Trutnovský příklad není vybrán náhodně: právě města a obce se vedle plynáren, zdravotních pojišťoven, leasingových společností a bankovních domů staly nejčastějšími věřiteli, kteří se na exekutory obrací. Kromě vymáhání dluhů na nájmu a stěhování z bytů se hitem měst a obcí staly poplatky za odpad. Lidé totiž často vzdorovali proti tomu, že nově mají platit ne za skutečný objem odpadu, ale za každého trvale hlášeného v bytě. Politici, místo aby lidem změnu vysvětlovali a zkusili je přesvědčit, sáhli rovnou po biči. Nechceš mlčet a spořádaně platit? Tak uvidíš, jak s tebou exekutor zatočí. Lidé se opravdu nestačili divit, když zjistili, že exekutorem vymáhaný dluh je padesáti i stonásobně vyšší než ten původní – z 250 korun dvanáct tisíc, ze 125 korun dokonce skoro 13 tisíc. Pár se jich proto obrátilo se stížností na ombuds-mana a ten jim dal za pravdu. „Obec je povinna – jako správce daní a poplatků – volit jen takové prostředky, které sice umožňují vybrání dlužné částky, ale přitom dlužníky co nejméně zatěžují,“ napsal ve své zprávě. Obce mají podle něj peníze vymáhat samy, a ne si hned najímat advokáta a exekutora. Nejvíc ale ombudsmana rozzlobilo právě zdůvodnění drahého postupu, které uvedlo hned několik obcí: Trest pro neplatiče a výstraha pro ostatní. „Jsem nucen konstatovat,“ píše ombudsman, „že takové nepřímé exemplární

FOTO LUDVÍK HRADILEK

trestání nemohu považovat za postup, který je v souladu s principem dobré správy.“ Za odpad dlužil také Roman Krištof z Mezinárodní organizace pro migraci. V jeho případě šlo o nedbalost, nikoli o nechuť platit. Trvalé bydliště má totiž v Brně, tam má platit za odpad, ale většinu času tráví v Praze. „Poštu si v Brně moc nepřebírám, jsem tam málo,“ říká. O exekuci se tak dozvěděl, až když mu zmizely peníze z účtu. „Mám účtů několik,“ říká Roman Krištof. „Nechápu, proč mi to strhli zrovna z toho, kde mám stavební spoření.“ Kromě výdajů spojených s exekucí tak totiž přišel o dalších zhruba jedenáct tisíc korun. Exekuce je totiž důvodem ke ztrátě státní podpory ke stavebnímu spoření – a to za celá léta jeho trvání. „Když exekutor dostane odpověď na svoji žádost o součinnost od banky, a když tam ty peníze jsou, tak okamžitě vydá exekuční příkaz, aby je zadržel. Neuvažuje přitom, co to je za účet,“ říká pražský exekutor Otakar Kořínek. „Podle vás by si snad měl říct – přece nebudu člověku kvůli pěti stovkám rušit státní podporu a budu hledat dál? Ale co když už nikde nic nenajdu a pán si mezitím vezme stavební úvěr? V konečném důsledku by to mohlo dopadnout na věřitele.“

Tak jsem tady, paní Zážitek onoho odpoledne před půl rokem straší Ivanu Hrušovskou ze Strakonic ještě dnes. Cítila se chvíli jako Josef K. z Kafkova Procesu. Říkala rozumné věci, ale řízení běželo dál. „Volali mi do práce, že už jsou u mě v bytě a jdou dělat

S tím se nelze spokojit. Ale je to velké umění - uvrtat takové lidi. To je nejen náš, ale světový problém. Platí sice, že čím vyšší je vymožený dluh, tím větší je odměna exekutora, ale znamená to několik měsíců detektivní činnosti a čekání na chybu dlužníka – třeba na nerozvážně založený účet. Malé dluhy jdou lépe od ruky. Jste smířen s tím, že velcí a nepoctiví dlužníci problém nemají? Tak úplně to pravda není. Uvědomují si, že na ně může dojít. A musí si dávat pozor. Není to nic příjemného myslet pokaždé, když si koupím rohlík, na to, že ho musím honem sníst, aby mi ho nikdo nesebral. A mezi vrstevníky mé dcery, slušně situovanými lajdáky, už pozoruji změnu k lepšímu. Někteří frajírci, neříkám, že ti milionoví, ale takoví, co neplatí leasing, měli najednou oči jako tenisáky a ostudu po celém baráku, když se u nich doma objevil exekutor. Sáhli do peněženky a zaplatili. Přesto jim zbylo na dovolenou na Kanárech.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

TÉMA

RESPEKT 12 V 21.—28. BŘEZEN 2005

exekuci na Pavla Hrušovského,“ vzpomíná žena. Marně ukazovala doklad o rozvodu, potvrzení o vypořádání společného majetku, marně opakovala, že bývalý manžel u ní už léta nebydlí. Našla i doklady, že elektronika, kterou chtějí odnést, patří jejímu současnému příteli. Vykonavatelé zabavovali zařízení jejího panelákového bytu dál a jen odsekli, že „nějaké papíry je nezajímají“. Její přítel Roman Bulín volal policii, a když odmítla přijet, běžel pro strážce zákona osobně. „Exekutor si je vzal stranou, něco jim pošeptal a oni zase se slovy: ,Když máte dluhy, tak to my vám nepomůžeme,‘ odešli,“ vzpomíná pan Bulín. Na odchodu mu ještě poradili, ať zkusí zajet za soudcem, který exekuci nařídil. Jel tedy za soudcem a dopadl podobně. „Prý exekutorům nemůže radit, kde mají dělat exekuci,“ řekl mi. Na rozloučenou soudce panu Bulínovi aspoň poradil – pokud jste schopni dokázat, že věci nepatří dlužníkovi, podejte si tzv. vylučovací žalobu. Soud vám je pak zase vrátí. „Už jsem se domů nevracel, šel jsem raději do hospody,“ říká Roman Bulín. Věci v hodnotě necelých sto tisíc korun skončily ve skladu věřitele, firmy Bogner Ocel ze Žebráku. Právě jí dlužil Pavel Hrušovský 120 tisíc korun. Zpět je paní Hrušovská dostala až za čtyři měsíce. Měla totiž štěstí a u soudu se jí podařilo prokázat, že věci opravdu nejsou bývalého manžela. Jenže kdo si nechává doklady o nákupu léta? Její štěstí bylo, že většina elektroniky byla koupena poměrně nedávno a navíc na splátky – psané na jejího přítele. Odvézt si je ale musela na vlastní náklady. „Nejsem člověk, který si zakládá na věcech, oželela bych je,“ říká vyučená prodavačka. „Ale hrozně mi vadí, že k vám někdo může takhle vtrhnout, chovat se ve vašem bytě jako doma.“ Proto dala – kvůli neoprávněné exekuci – na už citovaného exekutora Otakara Kořínka trestní oznámení. Policie ho odložila. S občanskou žalobou se dostala až k Ústavnímu soudu, ani ten jí za pravdu nedal. Napsala stížnost exekutorské komoře – byla zamítnuta. Zastal se jí až ministr spravedlnosti Pavel Němec, kterému si také stěžovala. Exekutor vysvětlil, proč šel do bytu bývalé ženy dlužníka tím, že podle výpisu z obchodního rejstříku (jako jednatel strakonických hokejistů) má trvalé bydliště na této adrese. Využil tedy starých dat. „Po přečtení spisu jsme učinili závěr, že exekutor musel vědět, že povinný má trvalé bydliště jinde,“ píše ředitelka odboru dohledu a stížností. Proto věc předala znovu kárné komisi exekutorské komory. „Komora už jednou řekla, že jsem chybu neudělal,“ říká Otakar Kořínek. „S názorem ministra nesouhlasím. Zápis v rejstříku je důvod k tomu, aby na adrese byla provedena exekuce. Pokud se tomu chtěla paní Hrušovská vyhnout, měla včas upozornit na nesoulad mezi údaji v obchodním rejstříku a skutečností.“ Pražský advokát Václav Sládek, který zastupuje věřitele, dlužníky i exekutory má pro zdánlivě absurdní atak bytu bývalé manželky dlužníka vysvětlení. „Mohl to být psychologický nátlak na dlužníka. Dlužníci mají vztahy jako každý jiný a tlak na lidi z jejich okolí může přinést ovoce. Exekutor zatlačí na bývalou manželku – a čeká, že ona zatlačí něčím – a exekutor neví čím – na dlužníka. Třeba pak sežene nějaké peníze a zaplatí,“ říká. „Je to postup, který se mě nezdá úplně košer, ale v praxi je často účinný. Nezapomeňte, že cílem exekutora, na kterém je existenčně závislý, je především dobýt peníze.“

Koho chytí, koho ne Podnikatel Pavel Hrušovský si na to, že jeho dluhy se pohybují kolem milionu korun, nežije

špatně. Bydlí v domě, ale ten je psaný na jeho přítelkyni. Stejně tak auto. Nic z toho se proto zabavit nedá. Exekutoři zkusili zabavit aspoň věci v domě přítelkyně, kde bydlí. Dopadlo to ale stejně jako s věcmi paní Hrušovské. Přítelkyně před soudem uspěla s vylučovací žalobou a doložila, že věci, které společně užívají, nejsou jeho, ale její. Otakar Kořínek uznává, že na lidi, kteří si to umí zařídit, je exekutor krátký. „Kdo má zájem na postihu takového dlužníka, měl by dát trestní oznámení. Třeba pro poškozování věřitele nebo pro porušování povinností při správě cizího majetku,“ říká. „Ale tam už musí jít o vyšší princip, peníze z toho nekoukají.“ Průzkum nového fenoménu – soukromých exekutorů – tak vyvolává rozpaky. Úspěšně vymáhají drobné dluhy v řádu tisícikorun nebo desítek tisíc. Úspěšnost vymáhání dluhů do sta tisíc je zhruba 60%, úspěšnost u dluhů nad sto tisíc korun je poloviční. A to od lidí, kteří se placení nevyhýbají – jen byli nepořádní, jsou v nouzi nebo přecenili své možnosti. Pokud jde o podnikatele – daří se vymoci faktury za drobný odběr zboží nebo služeb. Zároveň ale exekutoři dostávají právě tyhle poctivé dlužníky do těžkých životních situací. Nebo je aspoň donutí zaplatit za drahou službu. Kde jsou ale ty slibované exekuce „všeho schopných neplatičů a tunelářů“? Exekutoři se shodují, že k nim sice občas dochází, ale jsou jen jakousi třešinkou na dortu. Obrana proti exekuci je totiž celkem snadná – stačí včas převést majetek, zrušit účty, prostě si dát pozor, aby nebylo co vzít. „Pravomocí exekutora rozhodně není tyhle majetkové převody podchytit nebo zvrátit,“ říká exekutor Otakar Kořínek. „Zákon je postaven tak, jak je. Pravomocí soudního exekutora je zajistit majetek, který tu je v současné době a patří dlužníkovi. Dnes a denně se setkáváme s tím, že rok před nařízením exekuce byla převedena nemovitost. Ale v takovém případě už je třeba zapojit advokáty věřitele, aby převod odporovali. To se ne vždy povede. Navíc někdy jsou věřitelé tak otrávení, že jen mávnou rukou a bránit se ani nechtějí. A u těch opravdu velkých kauz už na to nestačí ani advokáti, to je záležitost pro orgány činné v trestním řízení.“ Zároveň se ale exekutorům do náročných případů příliš nechce. Vyžadují hodně času, pátrání, obratnosti – a výsledek, a tedy také peníze za práci – jsou nejisté. Sto devatenáct zdejších exekutorských úřadů (pro srovnání – na Slovensku jich je dvakrát víc) zatím bohatě saturují jednoduché, jisté, i když drobné dluhy. Částka za jejich vymožení sice není nijak závratná – tarifní odměna exekutora závisí na vymožené částce, může být tři tisíce jako v případě paní Sagasserové, ale také několik milionů, v případě dluhu v řádech stovek milionů korun – zato jsou to jisté a snadno vydělané peníze. Někdejší předkladatel zákona o soudních exekutorech, dnes ministr spravedlnosti Pavel Němec žádné přitvrzení vůči nepoctivým dlužníkům nechystá. Chce ale aspoň ulehčit těm poctivým. Jeho úřad chystá po vzoru Spojených států či Německa tzv. bankrot fyzických osob. V praxi by to vypadalo tak, že dlužník a všichni jeho věřitelé by se sešli před soudem a dohodli tam pětiletý splátkový kalendář. Dlužník by se musel vzdát všeho přepychu, ale do tak dramatické situace jako dnes by se nedostal. Jeho běžný životní standard by zůstal zachován. Unikl by také dalším výdajům za práci exekutorů. Pokud by se mu ani po pěti letech nepodařilo všechny dluhy umořit a dodržoval by navržený splátkový kalendář, byl by mu po této době zbytek dluhů odpuštěn.

Hana Čápová

Q

15

Vůbec nevím, jak z toho ven. (Pavel Jakubík se ženou v domě před dražbou.) FOTO LUDVÍK HRADILEK

Dva případy z jedné vsi Nástěnka v průchodu pražského exekutora Otakara Kořínka je plná oznámení, kdy a jaká dražba se bude konat. Zabavené věci působí mnohdy kuriózně. Vedle fotoaparátu, podnikatelského křesla, televize či videa tu najdeme tenisovou raketu za vyvolávací cenu 150 korun, knihu Sv. Jan Nepomucký za 30 korun či půl litru vodky za stejnou cenu. Má to smysl? „Zákon říká – postihnout postižitelné věci. Jsou exekuce, kde bereme opravdu všechno, co se vzít dá,“ říká Otakar Kořínek. „Zajistíme je už proto, abychom dlužníkovi dali na vědomí, že má problém.“ Nejdrastičtěji však působí oznámení o dražbě, která se koná tuto středu – ve Vrbicích budou prodávat dům Pavla Jakubíka za polovinu jeho odhadní ceny kvůli dluhu 12 000 korun. Chce je vrátit matka jeho bývalé přítelkyně, která mu kdysi půjčila na zaplacení elektřiny. „Pavla znám odmalička, je to takový hodný kluk. Vím, že měl nějaké problémy s prací, ale jak se mohl dostat do takovéhle situace, to nevím,“ říká starostka Vrbic Ivana Brožová. „Lidi ho tady litují, nikdo mu konec pod mostem nepřeje.“ Dveře domu otevírá pohublý, nesmělý muž. „Vůbec nevím, jak z té situace ven,“ říká vyučený elektrikář Pavel Jakubík. Do kuchyně se za ním postupně trousí čtyřletá Lucie a šestnáctiměsíční Pavla. Nakonec se osmělí také manželka. Dluh, kvůli kterému mu hrozí dražba domu, není zdaleka jediný. Začalo to před čtyřmi lety, když se nechal od kamarádů zlákat

a na vklad do pyramidové hry si půjčil 80 tisíc korun. Jenže se mu nepodařilo sehnat ani dva další hráče potřebné na to, aby se mu jeho vklad vrátil. Pak ke všemu ztratil práci. Nedokázal platit splátky, začal si půjčovat, kde se dalo, vyrážet klín klínem. Od známých stejně jako od agentů, nabízejících rychlé půjčky s vysokým úrokem. Přátelé ho postupně opouštěli a věřitelé si účtovali nejen úroky, ale také penále a začali se obracet na exekutory. Nedávno sehnal Pavel Jakubík práci údržbáře v nemocnici v nedaleké Roudnici nad Labem. Je spokojen, ale plat 9600 korun stačí stěží na uživení rodiny, pomýšlet na splacení dluhů je marné. Pavel Jakubík už rezignoval a přestal sledovat, kolik má komu vrátit. Zato pročítá další a další inzeráty o „výhodných půjčkách“ a co chvíli se nechá znovu napálit. „Vždycky je nadšený, že tentokrát to konečně vyjde, že mu někdo půjčí a všechny dluhy zaplatí,“ říká manželka. Pavla Jakubíka už může z tohohle kolotoče vysvobodit jen zázrak – anebo ministrem Pavlem Němcem plánovaná domluva s věřiteli a přijatelný splátkový kalendář. Starostka Ivana Brožová srovnává jeho případ s případem podvodníka, který obec ošidil o osmdesát tisíc korun. A spravedlnost nevidí. Před čtyřmi lety si obec podnikatele z blízké vesnice najala na pokácení a prodej části obecního lesa. Polovinu peněz jí vyplatil, jak měl, druhou strčil do kapsy. Nedávno soud konečně jeho vinu uznal a uložil mu platit. Starostka pomýšlí na to, že zastupitelům navrhne, aby si na vymožení dluhu obec najala exekutora. Moc si od toho ale neslibuje. „Právník mi říkal, že už není co sebrat,“ říká Ivana Brožová. „Veškerý majetek prý mezitím převedl na jiné.“

16

ROZHOVOR

21.—28. BŘEZEN 2005 V RESPEKT 12

Nemyslete, že jsem spadl z měsíce S Janem Hřebejkem o českých lvech, filmech, politicích a Mašínech ministr vnitra a někdejší chartista Bublan vysvětluje, že některé zákony je nucen prosazovat s její pomocí, by už prostě bylo příliš složité. Čas na zákaz komunistů byl, myslím, do roku 1992. Můžete to chápat jako gesto, které znovu uvedlo otázku: Je ta strana legální? Jako s gestem s tím naprosto souhlasím, to je potřebné. Průšvih je, že učení té strany je nelegální, ale straně nikdo neznemožnil, aby fungovala, nikdo jí neznemožnil nakládat s jejím majetkem, s penězi, které dostává za každý voličský hlas. Mě to štve, ale myslím, že úplně odstranit komunisty už prostě nejde. Technicky? Z hlediska mravního principu by bylo správně, kdyby zmizeli, ale v konkrétní politické situaci je to prostě nemožné, protože to nikdo neudělá, není k tomu vůle. Komunisti si zaslouží opovržení, vždyť pořád ještě vycházejí najevo další věci z minulosti, jejichž odpornost je mimo jakoukoli pochybnost. Dneska máte třeba v novinách, že popravili celou řadu partyzánských velitelů, nebo že komunistická bezpečnost převzala síť agentů gestapa. Ta strana není demokratická, ale integrovala se do parlamentního systému a to žádná petice nezmění. Snaha ji odstranit mi přijde trochu mimo realitu. Tak dobře, nedají se zakázat. Ale jak se jim účinně bránit? Ignorovat je, nespolupracovat s nimi, nevolit je.

Modrá medvědice K čemu je dobrý Český lev? Pomůže to ocenění nějak vašemu filmu? Český lev je hybrid mezi estrádou pro celou rodinu a rozdělováním profesních cen. Nepomůže vám to k penězům na další film, ale zajistí alespoň větší pozornost médií. U nás je čím dál problematičtější a dražší dostat film do kin. Konkurence je veliká a musíte na ten svůj nějak upozorňovat. Český lev někdy vyprodukuje absurdity, ale často dokáže vytáhnout dobré filmy, které třeba neměly v distribuci štěstí, mechanismus zareaguje zdravě a upozorní na nějakou opomenutou kvalitu.

Jan Hřebejk se narodil v roce 1967 v Praze. Na gymnáziu se seznámil s Petrem Jarchovským, budoucím scenáristou, s nímž po revoluci vytvořil pozoruhodnou filmařskou dvojici. Po studiu na FAMU (scenáristika a dramaturgie) debutoval úspěšným muzikálem „Šakalí léta“. Následujících šest let pracoval především pro televizi, na přelomu století natočil filmy „Pelíšky“ a „Musíme si pomáhat“, které posbíraly několik profesních cen (Český lev), druhý z jmenovaných filmů získal navíc nominaci na Oscara. Zatím posledním Hřebejkovým počinem je snímek „Horem pádem“, který před dvěma týdny vynesl autorovi další ocenění za nejlepší domácí snímek. Jan Hřebejk působí také jako divadelní a reklamní režisér. Je ženatý a bezdětný. FOTO LUDVÍK HRADILEK

P

ři přebírání Českého lva za film „Horem pádem“ jste řekl, že větší radost by vám udělalo, jen kdyby odstoupil premiér. Co vám na Grossovi vadí? Mám asi takovou konzervativnější představu, že předsedou vlády by neměla být figura na hranici směšnosti. Já jsem měl pochybnosti i o jiných premiérech, Grossovi předchůdci vysílali dost šílené signály, ale vysvětlení, která předložil k tak závažným podezřením včetně prohlášení manželky, že se v Čechách nedá podnikat, mi přišla natolik slabá a nedůstojná, že myslím, že by měl odejít. Český lev se tím přiblížil Oscarům. Ty se s příchodem Michaela Moorea loni taky zpolitizovaly. Tady to nebylo poprvé, pamatuju si, že když byl před dvěma lety zvolen Klaus, tak to lidi také reflektovali, ať už kladně jako Jakubisko, nebo záporně jako třeba Martin Velíšek. Letos mě zarazilo, že na Grosse vůbec nedošla řeč. Lidi v sále jsou převážně filmaři, kteří by se měli zajímat o věci kolem sebe. Mě občas někdo vyčítá, co to v médiích plácám, ale já myslím, že lidi, kteří jsou veřejně známí a dávají rozhovory do novin, mají právo to využívat ke komentování toho, co se děje. I s tím rizikem, že se pletou. Z uměleckých kruhů vzešlo v poslední době víc takových iniciativ – třeba petice „S komunisty se nemluví“ nebo „Zrušme komunisty“. Přidal jste se k nim? K některým jo, ale k rušicí petici jsem trochu rezervovanější. Komunisté legální cestou existují, legální cestou sedí v Evropském parlamentu, legální cestou jsou v určitých zákonodárných iniciativách jazýčkem na vahách. Jejich škodlivost byla společností příliš zrelativizovaná. To znamená, že škodliví nejsou? Ne, komunisti jsou svině, o tom není žádná pochybnost. Ale zrušit tu stranu v situaci, kdy

Na co třeba? Letos to byl například „Král zlodějů“ a „Mistři“, loni „Nuda v Brně“. To pak má Český lev profesní smysl – jako pochvala, která potěší. To je asi stejné jako cena Ferdinanda Peroutky, plat vám nezvýší, ale udělá radost. V případě Českého lva je výhodou, že jde o anketu, v níž hlasuje sto lidí z branže. Není to tedy jako na festivalech, kde filmy vybírá porota, která se vždycky dohodne, na čem se potřebuje dohodnout. Festivalová ocenění jsou výsledkem nějakých zákulisních tahanic? Já jsem byl jednou v porotě mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a to bylo naprosto fascinující. Nevěřil jsem vlastním očím, jak ti lidé dokáží zcela bezostyšně prosazovat filmy ze své země. Tak například Jafar Panahi, opravdu světový íránský režisér, který byl v porotě, tvrdě prosazoval na hlavní cenu zcela průměrný íránský film. Když jsem chtěl vrátit do hry výborný film „Ghost World“, Jafar mi říkal: Proč se vůbec máme bavit o americkém filmu? A makedonská herečka Labina Mitevska dodala, že jestli se bude mluvit o americkém filmu, odchází z poroty. A předseda jury Krysztof Zannusi to skousne, mlčí a pak jen tak mimochodem navrhne, že by druhou hlavní cenu mohl dostat polský film... Jasný příklad toho, jak funguje festivalové rozhodování, jsme viděli loni v Cannes. „Fahrenheit 9/11“ je určitě zajímavý film, ale na Zlatou palmu? Nedělejte si iluze, to je politický vzkaz frantíků Američanům. Do soutěže o Českého lva nesmějí vstupovat celovečerní dokumenty, takže velmi zajímavé snímky, jako byl například „Český sen“, zůstávají v lecčems stranou pozornosti. To mnoho lidí kritizovalo. Měla by se soutěž otevřít dokumentu? Sám jsem při předávání ceny řekl, že kdyby mohly soutěžit české dokumenty, tak jsme možná nevyhráli: všechny čtyři, které se loni objevily v kinech – „Český sen“, „Ničeho nelituji“, „Ženy pro měny“ a „Tatínek“ – byly mimořádně dobré a cenné. Souvisí to se světovým trendem, dokumenty, a nejenom ty od Michaela Moorea, pronikají do distribuce, diskutuje se o nich, ovlivňují hranou tvorbu. Jak to ale udělat prakticky v soutěži, nevím. Ve velkých kine-

matografiích mají dokumenty svou samostatnou kategorii. U nás to nejde, protože tolik dokumentů nevzniká, loni byla výjimečná situace. Takže je možnost buď do kategorie vpustit i delší televizní dokumenty, nebo je přidat do hlavní soutěže. Vždycky budou pro a proti, tohle já neumím rozhodnout. Váš poslední film právě přišel do americké distribuce. Má úspěch? U kritiky ano, z recenzí v těch důležitých novinách, jako je The New York Times, jsem měl obrovskou radost. Divácky to ale není nic moc, druhý týden byl slabší než první, to je vždycky blbé. U těchhle nezávislých filmů je distribuce závislá na šeptandě, diváci, kteří na ně chodí, si řeknou, jaký film je. Takže distributor to dělá tak, že film promítá tři neděle, a podle toho, jak se na něj chodí a jakou pověst film získá, udělá počet kopií. S „Musíme si pomáhat“ jsme to dotáhli na 36 kopií a vydělali jsme přes milion dolarů, to bylo dost. Takhle slibně to zatím nevypadá. Americká kritika film opravdu nesmírně chválí, v Čechách máte jako režisér rozporuplnější reakce. Vnímají ho Američani jinak než čeští diváci? Já budu mluvit úplně upřímně. Včera jsem byl na filmu „Million Dollar Baby“ a tam je jedna postava, která mi přišla příznačná – záludná východoněmecká boxerka, vysloužilá prostitutka s přezdívkou Modrá medvědice. Tak takhle nás obyčejní Američani vnímají, jako teritorium, kde žijí takové modré medvědice, v lepším případě lidi z Kusturicových filmů. A z toho podcenění jsou pak příjemná překvapení, že za milion dolarů tady natočíme něco, co vypadá jako film. Jiná sorta diváků jsou samozřejmě lidi, kteří se zabývají evropským filmem. Pro ty je to zase plezír, oni to vidí jako věc mimo střední proud. Lidi ze Sony Pictures, kteří „Horem pádem“ distribuují, sice sídlí někde na pátý avenue, ale mají to tam polepený Nikitou Michalkovem a chtějí se s vámi bavit o Jarmushovi nebo Passerovi. Takové podobné spiklenectví milovníků nezávislého filmu, kteří u nás chodí do Aera nebo Světozoru. U nás přece ale představuje vaše tvorba střední proud, na který chodí nejvíc diváků. Tady jo, ale tam jsme to Aero, kuriozitka. Další důležitý faktor je, že v Americe pořád něco znamená pojem česká „nová vlna“ 60. let. Recenzenti jsou rádi, když mohou současné filmy k něčemu vztáhnout, k něčemu, co čtenáři znají. To je normální, když se u nás bude psát o novém polském filmu, taky se bude srovnávat s Kieslowskim, Zanussim nebo Wajdou. A funguje to srovnání? Je mezi vámi a „novou vlnou“ nějaká podobnost? Kromě určitého novátorství, které ale v šedesátých letech probíhalo i v jiných zemích, byla česká „nová vlna“ pro svět zajímavá mísením tragiky a humoru. Tragikomedie – to je něco, co Američani vnímají jako společný rys mých nebo Svěrákových filmů a starších snímků Menzela nebo Formana. Oni naši kinematografii neznají jako celek, ale vědí, že Češi jsou specialisti na tragikomedie. A z toho jsou okouzleni, pro nás někdy až nepochopitelně – třeba takový film „Babí léto“, který byl doma vnímaný jako vysloveně konzervativní, nijak zvlášť významná věc, měl v USA úžasné recenze, a kdyby ho Česká republika nominovala na Oscara, tak ho možná dostal. Šibeniční humor, to je ta originalita, pod kterou nás mají zařazené. Kusturica je folklor, Češi jsou poetické tragikomedie. Máme prostě určité štěstí, že jdeme ve stopách „nové vlny“, kterou zaregistrovali, a mají nás k čemu vztáhnout.

A kde je to bití? Tragikomedie je přízvisko, které u nás dnes používá snad každý druhý film. Nemáte pocit, že ta metoda dokáže přikrášlovat realitu, především tu předrevoluční? Jako třeba Svěrákův „Kolja“. Společensko-politická rovina těhle filmů se u nás trochu přeceňuje, podle mě v rámci žánru nezkreslují zase tolik. V tom kontextu je zajímavé se ohlédnout do šedesátých let, kdy měly v USA obrovský úspěch čtyři filmy české „nové vlny“: „Černý Petr“, „Lásky jedná plavovlásky“, „Intimní osvětlení“ a „Obchod na korze“. Zazářily na newyorském filmovém festivalu, kritika je vychvalovala a „Lásky jedné plavovlásky“ se dokonce staly nejnavštěvovanějším zahraničním filmem roku. Ferdinand Peroutka tehdy napsal jasnozřivou úvahu, ve které filmy vysoce hodnotí a dodává: Řekl jsem, že tito tvůrci pokračují v selské tradici a vysloužil jsem si nutnost to

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 12 V 21.—28. BŘEZEN 2005

vysvětlit. Vysvětluje pak, že tvrdost, naturalismus u nás nemají oporu v tradici filmové ani literární jako třeba v Polsku nebo Anglii, a dochází k názoru, že právě to je zajímavé: těm filmům o něco jde a přitom tu jsou pro diváky. Já se k tomu nechci připasovat, žádná diskuse o tom, že moje filmy jsou blbější než Formanovy, ale myslím, že v té tradici zůstávají. Je dobře brát v úvahu, jaký kdo je – těžko můžete od Zdeňka Svěráka očekávat, že napíše nějakou brutalitu, když to nemá v sobě. Teď už nejsme v šedesátých letech, ale patnáct let po revoluci. Nestala se ze selské tradice tak trochu past, která znemožňuje ukázat, jaká tu byla před listopadem doba? Já vám rozumím. Myslím, že moje filmy „Pelíšky“ a „Pupendo“, které vycházejí ze Šabachových próz, jsou, dá se říct, laskavé, ale nevnímám je jako alibistické, ani si nemyslím, že by zkreslovaly minulost. Neukazují hraniční charaktery, ale šedou zónu lidí, zalezlých v pelíšcích. Jenže já přece neříkám „zalezme do pelíšků“, jen mluvím o tom, že jsme v nich zalezlí byli. Můj film se snaží ukázat trapnost té doby. Fakt, že neukazuje krutost, bezprostřední policejní násilí, je jiná věc, ale každý film nějak stylizuje, něco vybírá. Když jsem „Pupendo“ pouštěl na zkoušku jednomu kamarádovi, který žije 25 let v emigraci v New Yorku, tak mi řekl, že mu film připomněl všechno to, proč utekl. Vašim filmům se vytýká relativismus – zlo toho režimu jako by nebylo personifikované. Nikdo není ani dobrý, ani zlý a pro všechny má divák nakonec pochopení. Není to pro postkomunistickou společnost příjemná omluva, kvůli níž vás diváci mají tak rádi? Popularitu těch filmů dělá humor, ne politika. Kdyby ve filmu politika nebyla, brali by ho diváci stejně. Já mám s vámi problém, že na kinematografii nakládáte větší odpovědnost, než má mít. Mé filmy nevznikaly v komunismu, ale deset let po listopadu a jejich stylizace je taková, že se to jako přesný obraz doby brát nedá. Jde o humorný pohled na tehdejší mentalitu. Sochař David Černý se mě jednou zeptal: A kde tam je to bití? A já říkám: Vždyť je to šílený, jak se ti lidi ztrapňujou, to mě snad děsí ještě víc... Je to pohled na většinu. Samozřejmě, že i v 70., 80. letech se vyskytly zrůdy, třeba mezi estébákama, ale většina komunistů byla takový podivný rozbředlý průměr, anonymní šediváčci, které vynesla nahoru okupace. Nemyslete si, že jsem spadl z měsíce, tu dobu jsem zažil a četl o ní dost knih. Ale nostalgická komedie je nostalgická komedie, tam to nemůžete moc hrotit. Smířlivost našim filmařům přechází i do současnosti. V „Horem pádem“ a v jiných českých filmech se loni objevila postava fotbalového fanouška-skinheada. Bývá to takový milý moula. Nemáte pocit, že relativizace dobra a zla přetrvává? Nevyhýbají se prostě filmaři temnějším aspektům reality? Pochopitelně, postavy, které hrají Jiří Macháček nebo Jaroslav Dušek, jsou jiná parta než skinheadi v metru. Ale relativizování je princip tohohle žánru – člověk si udělá nějaký názor na postavu a pak ho mění. Já chápu, proč vás to dráždí, nebo proč to dráždí třeba Jiřího Křižana. Když si ale odmyslíme ideologický požadavek, myslím, že tohle relativizování je na tom zajímavé. Člověk vytvoří nějakou postavu, která je trapná nebo hloupá, tak jí přidává body a divák mění svůj pohled. Já to nedělám proto, abych obhajoval skinheady, dělám to proto, že mě tahle hra baví. Ale dobře rozumím i tomu, proč část diváků tenhle postoj odmítá. Vám nechybí v současné české kinematografii přímější pohled na realitu, který by reflektoval problémy bezprostředně, „po americku“? Takových věcí je málo nejen dneska, ale v celé historii českého filmu. Srovnejte si to s Polskem, tam byl taky komunismus, ale na přelomu 70. a 80. let tu točili Wajda nebo Kieslowski filmy, které byly mnohem dál svou sociální kritikou. U nás se točily „Postřižiny“, „Faunovo velmi pozdní odpoledne“, „Tisícročná včela“, abych jmenoval ty kvalitní filmy, a tam se člověk přímého, drsného slova nedočká. Dokonce ani u Chytilové, i „Panelstory“ je spíš jen taková satira. Ale dneska se točí i přímé filmy jako „Marián“, „Zapomenuté světlo“, „Divoké včely“, skvělý, drsný film bylo třeba nedoceněné „Městečko“. A to nesvědčí o nějakém vyhýbání se realitě – u nás vzniká 15 filmů ročně, z toho deset jsou totální hovadiny, takže vycházejte z toho zbytku.

Poznáme za sto let z českých filmů, co se dělo v Česku v 90. letech? To asi ne. Devadesátá léta byla moc rychlá, aby je stihl reflektovat hraný film. Spíš se objeví v nějakých dokumentech. Ona taky kvalita přichází v určitých návalech, vlnách. Antické drama vyrostlo celé v průběhu sta let a kolem toho běžely stovky let, kdy nevzniklo nic, co by se zachovalo. Takový zázrak prostě český hraný film 90. let nebyl. Ale myslím si, že to nebylo fiasko: začali jsme točit už v podmínkách soukromého trhu a neskončili jsme na debutech, některé filmy měly úspěch venku – ne v Cannes nebo Berlíně, ale občas se v Rotterdamu, na Sundance nebo v Torontu objeví. Občas se naše nebo Svěrákovy filmy dostanou do světové distribuce, Gedeonovy nebo Zelenkovy do evropské. Co jste tady viděl v poslední době za polské filmy? Minimum. Poláci nám závidějí a přitom mají stokrát významnější kinematografii. A při vší skepsi vůči mně nebo Svěrákovi, myslím, že nám ještě furt o něco jde, netočíme Kameňáky nebo zakázky, točíme autorské filmy. To není málo. Třeba na Slovensku je to úplně v pytli. Proč ? Způsobila to politická situace v devadesátých letech – privatizace filmových studií i ovládnutí státní televize ve prospěch vládní strany. Nastal odliv diváků od domácí kinematografie, Slováci na své filmy prostě nechodí.

To bych natočil Uvažoval jste prý o zfilmování příběhu bratří Mašínů. To je zajímavé: životopisné filmy se v poslední době u nás na rozdíl od světa moc nerodí. A navíc takové vážné téma. To je složitější. Existuje scénář, který napsal spisovatel Jan Novák začátkem 90. let, ještě dřív než svůj román o Mašínech „Zatím dobrý“. Uvažoval tehdy o tom, že by to natočil Ivan Passer jako americký film, ale pak z toho sešlo. Pro mě jsou Mašíni obdivuhodný lidi, ale jsou to vojáci. Já v sobě vojáka nemám ani za nehet. Jejich příběh, aby vyzněl, se musí dělat bez ironie. Ale já jsem ironií úplně nasáklej. Kdo u nás není? Myslím, že v současné době Petr Václav nebo Vladimír Michálek. O zfilmování ale majitelé práv jednají s Davidem Ondříčkem. Já jsem mu říkal: Ty s tou tvojí ležérností, jak chceš točit tyhle drsňáky? Navíc je zná. Jsou to dodneška opravdu drsňáci. Když David poprvé mluvil se Ctiradem, tak prý ho za deset minut přivázal ke stromu a ukazoval mu, jak se dá zabít člověk jednou ranou. To je úplně jiný svět. Takže jste o tom filmu přestal uvažovat? Já jsem měl nápad, jak to udělat, ale ten zase nezajímal Nováka. On je taky takovej tvrďák a chtěl film pojmout jako kovbojku. Jenže za tím leží ještě jeden příběh, který mi přijde geniální – a ten bych natočil. V devadesátých letech jedna farmaceutická firma přišla s nějakým výrobkem, který se jmenoval dejme tomu Nukofen. No a Josef Mašín to jednou viděl napsaný někde na ulici a říká si, ale tohle jméno já mám zaregistrovaný. Byl to nějakej čip pro hospodářská zvířata. Přišel do té firmy a říká: Co to má znamenat? A oni si ho vyjeli z počítače (Mašín, vysloužilej veterán, dneska farmář z nějaký prdele) a řekli mu nazdar. No ale on se nasral, protože chlap, který se ve dvaceti prostřílí německýma policajtama, si nenechá srát na hlavu a zažaloval je. Nakonec je utavil a vydělal šílený peníze. No a já jsem si říkal – to by byl film! Přijde v New Yorku starej chlap před mrakodrap do farmaceutický firmy, ty jsou nejbohatší na světě, a oni si řeknou, dáme dědkovi třeba pozvánky na nějakej ples a vytřem si s ním prdel. A dědek začne zlobit. No a oni pověřej nějakýho svýho člověka, aby zjistil, co je zač, on přijíždí do Čech a postupně se odkrývá minulost Mašínů. To by byl hezký film, mělo by to i fór, přesah, že chlap, kterej se nedal komančům, se nedá ani nějaký farmaceutický firmě. Příběh staříka, který se postavil firmě, mě na tom bavil. Novákovi se to nelíbilo? Jeho baví ta kovbojka. Říkal jsem mu, že česká kovbojka je směšná, vždyť kdo to bude hrát? Jeho scénář ale akcentuje ten dramatickej příběh, kde uprchlíci někde leží tři dny, pak se prostřílí na nádraží a jdou dál. To já bych určitě žánrově nezvládl.

Petr Třešňák

Q

17

18

CIVILIZACE

21.—28. BŘEZEN 2005 V RESPEKT 12

Tatranské pastorále

KALEIDOSKOP Dvě nejlidnatější země světa – Indie a Čína – testují vakcíny proti viru HIV. Účinná zbraň proti zabijákovi, který už podle oficiálních statistik nakazil 43 milionů lidí a 25 milionů připravil o život, však nebude k dispozici dříve než za 8–10 let. S o to větším znepokojením sledují epidemiologové situaci v rovníkové Africe, kde s rostoucí oblibou opičího masa stoupá riziko vzniku nových virových epidemií. Původci onemocnění AIDS jsou bezpochyby opičího původu. Virus HIV-1 „přelezl“ na člověka ze šimpanzů, virus HIV-

Sto dnů po vichřici pokračuje boj o divočinu

Nebezpečné viry, tajemství zubů a jiné ženy 2 z mangabejů. Americký virolog Nathan Wolfe odhalil i další „virové přeskoky“. Zjistil, že se kamerunští lovci nakazili přinejmenším dvěma novými opičími viry ze skupiny označované jako HTLV. Zřejmě se tak opakuje historie dřívějšího „přeskoku“ virů HTLV-1 a HTLV-2, kterými je v současnosti nakaženo více než 20 milionů osob. Naštěstí nejsou tyto viry tak nebezpečné jako HIV, i když u 1 % nakažených mohou vyvolat leukemii a u dalších způsobují záněty nebo poškození nervového systému. Jak se budou chovat nové kamerunské viry, jež dostaly označení HTLV-3 a HTLV-4? To si virologové netroufají odhadnout. Doufají, že je virus natrvalo „uzamčen“ v těle lovců a nemůže se odtud vydat na toulky lidskou populací. Nemohou však vyloučit ani možnost, že se vir začne šířit.

Jak může z něčeho tak měkkého, jako je dáseň, vyrůst něco tak tvrdého, jako je zub pokrytý sklovinou? Tvrdý oříšek vzniku zubní skloviny rozlouskl tým Janet Moradian-Oldakové z University of South California. Zubní sklovinu tvoří silně protáhlé krystaly apatitu. Už dlouho vědci tušili, že se na jejich růstu podílí bílkovina amelogenin. Největší překážku pro přesné rozpoznání její role představoval fakt, že se bílkovinu nedařilo získat pro analýzy v krystalické formě. Jednotlivé molekuly amelogeninu se pokaždé uspořádaly do dlouhých řetězců vzdorujících zevrubnějšímu průzkumu. Janet Moradian-Oldaková si všimla, že se rozměry bílkovinného řetězce nápadně shodují s dimenzí apatitových krystalů skloviny. „Chtělo to jen trošičku představivosti,“ popisuje profesorka moment, kdy ji napadlo, že bílkovinný řetězec slouží při tvorbě dlouhých krystalů skloviny jako lešení. Laboratorní testy její teorii potvrdily. Roztok apatitu „naočkovaný“ řetězci amelogeninu se mění na umělou sklovinu. Objev se zřejmě dočká praktického využití. Zubním lékařům by umělá sklovina posloužila při ošetření zubního kazu lépe než současné materiály. Po umělé sklovině rádi sáhnou i výrobci lékařských nástrojů, kteří pátrají po hmotě, jež by svědčila lidskému organismu lépe než dnes používaný titan nebo umělé hmoty.

Početný mezinárodní tým přečetl „ženský“ chromozom X. Na chromozomu napočítali vědci 1098 genů. Jsou mezi nimi čtyři stovky dosud neznámých genů a stovka genů, jež jsou v těle žen aktivní pouze v nádorových buňkách. To otvírá zcela nové možnosti pro léčbu některých typů zhoubných nádorů. Vedoucí výzkumného týmu Mark Ross z britského Sangerova ústavu označil ženský chromozom X „za ten nejzvláštnější v celé lidské dědičné informaci“. Ženy mají vždy jeden z dvojice X chromozomů vyřazen z funkce. Nedávno se ukázalo, že z tohoto „arestu“ má pardon asi 250 genů, jež „jsou vzhůru“ i na spícím chromozomu. Nyní genetiky šokovalo zjištění, že se ženy navzájem výrazně liší mírou „probuzenosti“ těchto genů. Některé mají geny probuzené jen z 10 %, jiným tytéž geny pracují až na tříčtvrteční výkon. I tyto rozdíly mohou stát v pozadí různé náchylnosti k některým chorobám.

Jaroslav Petr Autor je biolog.

Q

Vysoké Tatry čekají na rozhodnutí o své budoucnosti. Na čem se tedy teď dá nejvíc vydělat? FOTO JÁN KROŠLÁK / SME

O

byvatelé Vysokých Tater žijí ve strachu. Od ničivé smrště, která střechu slovenského světa změnila k nepoznání, uplynulo sotva sto dní a už jim hrozí další nebezpečí. Tentokrát se obávají požárů a jarního tání, jež by v údolích poničených hor mohlo způsobit ničivé záplavy.

Zelení tálibáni Co zkázonosná listopadová vichřice slovenským velehorám způsobila, je dnes už víceméně zřejmé. Za oběť jí podle vládních statistik padlo 12 tisíc hektarů lesa a celkové škody se vyšplhaly na bezmála osm miliard korun. Mnohem méně jasné je ovšem to, co Tatry čeká v budoucnosti. Vládní Výbor na obnovu a rozvoj Vysokých Tater totiž zatím nepřišel s žádnou koncepcí ani vizí, pouze se opožděně snaží tlumit konflikt, který se už naplno rozhořel mezi dřevařskou lobby a ochranářskými organizacemi, jež se vášnivě přou o existenci a podobu národního parku. Jediným oficiálním výstupem Výboru, v němž mimochodem zasedají pouze vládní úředníci, je zatím rozhodnutí objednat expertní studii trvale udržitelného rozvoje Vysokých Tater. Kdo by ji měl vypracovat a kdy bude hotova, však zatím není jasné a jediným trvale udržitelným trendem v nejmenších velehorách světa tak zůstává nejistota. Tu navíc ještě umocňuje fakt, že vodohospodáři se nemohou se správou národního parku shodnout na tom, jak minimalizovat riziko hrozících povodní. Zatímco prvně jmenovaní mu chtějí čelit vyčištěním koryt řek a odtěžením popadaného dřeva, nabádají druzí k pravému opaku. Bez ohledu na odbornou debatu má však už ministr hospodářství Pavol Rusko o správné léčbě jasno. Svědčí o tom alespoň fakt, že odsouhlasil kontrakty na odtěžení zhruba poloviny kalamitního dřeva a ochranářské organizace nazval „zelenými tálibány“. Čím jej tak rozčílili? Šéf Tatranského národního parku (TANAP) Tomáš Vančura navrhl, aby přibližně polovina jeho rozlohy byla označena za takzvanou Zónu A a ponechána přirozenému vývoji bez zásahů člověka (jen pro představu: jedná se o necelých osm procent z plochy postižené katastrofou). Vančura mimo jiné vycházel i ze zkušeností, které udělali v Bavorském lese, kde podobnou zónu založila německá vláda už před lety. Oponenti namítají, že luxus nechat ležet ladem miliony kubíků dřeva a velký kus turisticky lákavého území, si může dovolit jen bohaté Německo. Ředitel Bayerische Wald Karl Sinner však tvrdí, že na takovém kroku žádná země neprodělá. Bavorský les, kde Zóna A také vznikla až poté, co oblast postihla kalamita, totiž dnes německému eráru spolehlivě a pravidelně vydělává peníze. Experti totiž spočítali, že jeden hektar tamní nedotčené panenské přírody přinese každý rok na turistickém ruchu čtyři tisíce eur.

Vítejte v galerii O něco podobného podle svých slov usiluje i Tomáš Vančura. „Chceme vyčlenit území, kde by příroda zůstala naprosto nedotčená a za všech okolností byla ponechána sama sobě. Vznikla by tak jakási galerie, místo, kam by se lidé mohli chodit dívat na úžasný přírodní originál, na jakousi Monu Lisu, prostě nedocenitelné dědictví,“ říká. „Tatranský národní park už naštěstí nepatří jen Slovákům, ale celé Evropě,“ vysvětluje a doufá, že Brusel pomůže vládu přinutit k patřičné ochraně přírody. „Teď po katastrofě stojíme na pomyslné křižovatce. Buď se rozhodneme, že budeme v našem parku respektovat světové standardy ochrany přírody, a zařadíme jej tak do světové sítě rezervací, anebo tady začneme těžit dřevo a budovat lyžařská střediska, sjezdovky a hotely. Pak je ovšem třeba nahlas přiznat, že si přírody nevážíme, nestojíme o ni, a park zrušit.“ Nařčení z fanatického ochranářství a nepřátelství k turistům i oprávněným ekonomickým zájmům odmítá. Národní parky bez lidí by byly jako obrazárny bez návštěvníků, říká. O turisty je prý třeba usilovat a poskytovat jim i určitý komfort. „Ten však nespočívá jen v luxusní infrastruktuře, ale i v tom, že jim budeme moci nabídnout pohled na panenskou přírodu a nejen na sjezdovky, pokácené stromy a těžkou lesní mechanizaci,“ vysvětluje Vančura. „Ale tohle všechno je otázka zájmů a toho, který z nich převáží,“ dodává. S tím souhlasí i slovenský ministr životního prostředí Zsolt Miklós. Potíž však podle jeho názoru spočívá v tom, že některé zájmy se dnes na Slovensku hájí jen velmi obtížně, protože legislativa nemluví jasnou řečí. Zákon o ochraně přírody sice dává za pravdu zeleným a vedení parku, lesní zákon však stejně jednoznačně podporuje dřevařskou lobby, která chce těžit i na nejpřísněji chráněných územích. „Zelení tálibáni“, jak ministr Rusko své názorové oponenty z řad ekologů a přírodovědců nazval, přitom dávají najevo, že jsou ochotni přistoupit i ke kompromisům. Proti rozvoji turistického ruchu a infrastruktury v Tatrách nic nenamítají. Chtějí ale, aby byl orientován na klimatické lázeňství, a nikoli na stavbu nových sjezdovek. Trvají však na tom, že nejpřísněji chráněná území Tichej a Kôprovej doliny by za všech okolností měla zůstat absolutně nedotknutelná. „To je věc, z níž nelze ustoupit ani o píď. Prohrajeme-li boj o divočinu, podlehneme dříve či později všem dalším tlakům a národní park bude ztracen,“ naznačuje Tomáš Vančura, kde pro ochránce přírody leží hranice, za níž už nelze jít. Průzkumy veřejného mínění by ho přitom mohly potěšit. Ukázaly totiž, že tři ze čtyř Slováků zachování Tatranského národního parku podporují. Nikdo si zatím netroufá ani odhadnout, co vlastně další měsíce přinesou. Kdyby bylo ale nejhůře, říkají ekologové, pokusíme se vyvolat o osudu parku referendum. I takový postup má

však svá rizika – dosud totiž byla všechna referenda ve slovenské historii neúspěšná.

Voda a oheň Lesníci a vodohospodáři v posledních dnech zahustili debatu o budoucnosti Tater dalšími námitkami těžkého kalibru. Varují, že po větrné smršti může dojít na další kalamity srovnatelného dopadu a rozsahu. Horským lesům prý totiž teď hrozí hmyzí škůdci, požáry a povodně. Entomologové, kteří situaci analyzovali, tvrdí, že do dvou let může lýkožrout napadnout až sedm tisíc hektarů lesa. Správu parku ale tohle varování nechává chladnou: lýkožrout je běžnou součástí přírody, která si s ním dokáže poradit, vysvětlují svůj klid. Další hrozby už však na lehkou váhu nebere nikdo. Tatry jsou totiž momentálně – obrazně řečeno – pokryté souvislým dvaceticentimetrovým kobercem z vysoce hořlavého materiálu.Vznik velkých požárů po katastrofách podobných té podzimní je historicky zdokumentován v mnoha případech a podle expertů je v Tatrách dnešních dnů riziko ničivého ohně velmi vysoké. Největší nebezpečí přitom představuje fakt, že přímo uprostřed postižené oblasti leží řada podtatranských obcí – Vyšné Hágy, Polianka či Smokovec – které by v případě požáru byly vážně ohroženy. V okolí obcí, tratí a cest proto teď rychle vznikají nárazníková pásma bez stromů a dřeva. A vedení parku se chce inspirovat i zkušenostmi z bývalé Jugoslávie, kde do terénu po několik let pravidelně vysílali požární hlídky. Aby toho na obyvatele slovenských velehor nebylo málo, přihlásili se i vodohospodáři se svými obavami z jarních záplav. Zásoby vody ve formě sněhu letos odhadují téměř na 300 milionů kubíků a rychlé tání způsobené náhlým oteplením by tak pode jejich propočtů mohlo vyvolat povodně, jež by ohrozily nejen podhorské obce, ale i města Poprad a Svit. Vodohospodáři obviňují přitom ochranáře z toho, že na případné katastrofě ponesou svůj díl viny i oni, protože brání těžbě dřeva a zpomalují tak tempo likvidace následků smrště. Všechny vodní toky musí být urychleně vyčištěny. A to bez ohledu na to, v jakém stupni ochranného pásma leží, naléhají. Jen tak lze podle jejich názoru zajistit dobrý průtok a riziko povodní minimalizovat. Správa parku a ekologové však mají přesně opačný názor. Varují, že vyčištění koryt od stromů by přineslo jen nežádoucí efekt: proudění vody by se zrychlilo a nebezpečí záplav by spíše vzrostlo. Navzdory katastrofickým scénářům a všemožným naléhavým varováním se však přizvaní zahraniční experti shodují na jediném: Vysoké Tatry určitě potřebují rozhodnutí o své budoucnosti. Situace však není natolik vážná, aby muselo být přijímáno zbrkle a pod tlakem nejrůznějších lobby. Je dost času na to, aby mohlo být promyšlené a správné.

Daniel Vražda, Vysoké Tatry Autor je reportérem slovenského deníku SME.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 12 V 21.—28. BŘEZEN 2005

19

Válka o hobita Proč věhlasní badatelé vedou nesmiřitelné sektářské boje

L

id vyznává bludnou představu vědců jako lidí vysoce inteligentních, snad lehce nepraktických ve stylu profesora Matulky z Cesty do hlubin študákovy duše, tu a tam frankensteinovsky ďábelských (to jsou ti, co klonují Hitlera). Lidé se skutečnou vědou do kontaktu přišlí vědí, že běžný vědec není v průměru o nic chytřejší než běžný úředník a že místo roztomilých popletů potkáte na chodbách univerzit zvláštní kombinaci amúzických rutinérů, dravých mladíků amerikánského střihu a lidí, u nichž není jasno, zda dokážou pochopit novinový článek. Akademické prostředí navíc nesporně skýtá útočiště i osobnostem, jež by v normálním světě přežívaly s obtížemi, a kdoví, zda různé úchylky svých obyvatel samo aktivně negeneruje. Jedinci bytostně přesvědčení, že objekt jejich práce je výhradně jejich a nikdo se ho nesmí ani dotknout, jsou tu celkem běžně k potkání a najdou se i tací, kdo věří, že jim jejich nápady nepřátelé kradou, nebo se k tomu aspoň chystají.

Homo floresiensis Naivně upřímná víra většiny přírodovědců, že svou činností odhalují objektivní pravdu, vede nutně k sektářství. Na objektivní pravdu nelze mít dva odlišné názory, takže zastánci odlišného názoru objektivní pravdu neznají, či v horším případě falšují. Na rozdíl od různých frakcí husitů se sice vědci obvykle nevraždí, ale to je spíš důsledkem mnohaletého obrušování jejich mentality školní docházkou. Nebažíte-li ale zrovna po krvi, může být sledování vědců v akci zajímavější než sledování objektů jejich úsilí. V některých oborech je prostor k projevům sektářského násilí zvláště veliký. Říjnový objev nového druhu fosilního člověka (Homo floresiensis neboli „hobit“) na indonéském ostrově Flores vyvolal zájem z několika důvodů. Jde o druhotně miniaturizovanou ost-

rovní verzi lidí a zároveň o zbytky neuvěřitelně ty Jacob s hnědým koženým kufříkem a nedbamladé, pocházející z dob, kdy v této oblasti dáv- je protestů většiny členů týmu, přinutil silou no žili i lidé dnešního typu. své královské autority jakartského šéfa, aby mu Miniaturizace hobitů je vskutku zvláštní: byli hobití ostatky vydal. Následoval výbuch všemožvysocí asi metr a objem jejich lebky dosahoval ných vzájemných urážek, tiskových prohlášení, 380 cm3, což je mozek mezi hominidy extrém- protestů a jiných mediálních násilnosti, v čemž ně malý, odpovídající spíše mozku šimpanzů. zvenčí těžko dělat soudce. Jisté je, že Jacob zadržený materiál jen tak Není divu, že se ihned objevili kverulanti tvrdíneuschoval pod polštář, ale cí, že jde jen o příslušníka druhu začal jej rozesílat ke studiu těm Homo sapiens stiženého vývojoze svých kolegů, kdo sdílejí jeho vou poruchou (mikrocefalií), jež Akademické „multiregionální“ pohled na evopůsobí zakrnělý růst s nápadluci moderního člověka. I když ně malým mozkem a mentální prostředí skýtá dnes prakticky všichni biologové retardaci. věří, že lidé dnešního typu vznikli Dodejme, že mikrocefalická útočiště v Africe a ostatní kontinenty osídteorie je nepravděpodobná, neboť i osobnostem, jež lili dodatečně, přičemž potlačili na Floresu byly objeveny ostatky místní populace pralidí, dosud nejméně sedmi hobitů (byť dosud by v normálním přežívají zbytky antropologů věříbyly publikovány pouze výsledky světě přežívaly cích, že dnešní lidé vznikli parastudia jediného jedince) a počítalelně na různých kontinentech čová rekonstrukce mozku hobita s obtížemi. z místních zdrojů. možnost, že by patřil náhodně Obdarovaní multiregionalisté nalezenému mikrocefalovi, zřejA kdoví, zda různé – a to především australští – na mě vyvrací. úchylky svých oplátku podpořili Jacobovu mikrocefalickou teorii. Spor o hobiKrál indonéské obyvatel samo ta tak splynul s mnohem hlubpaleoantropologie ším sporem o původ dnešního aktivně nevytváří. člověka se všemi jeho ideologicMezi zastánce patologické povahy kými konsekvencemi. Zákopy se hobitů se však postavil i bezmáprohloubily. la osmdesátiletý profesor Teuku Jacob z yogyakartské univerzity, údajně přezdívaný „král indonéské paleoantro- Střet civilizací pologie“. Výzkum hobitů ovšem zpestřil i jinak. Na floreském nalezišti se kope po několik dese- Není zcela nepřípadná představa, že se chudák tiletí a bylo zvykem, že tamní nálezy rutinně hobit jen tak nachomýtl do ideové války mezi přebírá král Jacob. Výzkumy hobitů ovšem vedl dvěma školami australských antropologů, kteindonésko-australský tým, který nalezené ostat- rá se teď zrovna vede na indonéském bojišti, ky uložil v Archeologickém centru v Jakartě a do- a to z dobrého důvodu: Australané jsou totiž v zoufalé situaci, neboť v podstatě nemají doma mníval se, že tam bude moci svou práci dodělat. Chyba lávky. Ačkoli neměl s floreskými výzku- kde kopat (veškeré fosilní ostatky jsou šmamy nic společného, dorazil v listopadu do Jakar- hem považovány za přímé předky australských

MANN+HUMMEL (CZ) s. r. o. je jedinou pobočkou německého koncernu na území České republiky. Firma má sídlo v Nové Vsi na Třebíčsku a patří ke světovým výrobcům filtrační techniky pro automobilový průmysl. V současné době hledá vhodného kandidáta/kandidátku na pozici:

MANAŽER MEZINÁRODNÍHO NÁKUPU HLAVNÍ PRACOVNÍ ČINNOSTI: Zajištění transparentnosti nákupních trhů • Vývoj východoevropských nákupních trhů pro výrobu koncernu v Evropě a v Severní a Jižní Americe • Analýza nových dodavatelů v ČR, Slovensku a Pobaltí POŽADUJEME: VŠ vzdělání technického nebo ekonomického směru • Aktivní znalost angličtiny • Zkušenosti s východoevropskými trhy • Praxi v odd. nákupu v mezinárodní společnosti • Flexibilitu, ochotu cestovat, řidičský průkaz NABÍZÍME: Zázemí silné mezinárodní společnosti • 6 týdnů dovolené • 14 smluvních platů dle vnitřních mzdových předpisů • Služební automobil

domorodců, jejichž city a víru podle zákonů je třeba chránit) a jsou závislí na spolupráci s autoritami sousedních rozvojových zemí. Což zjevně není záviděníhodný osud. Jacob se sice dodatečně začal stylizovat do úlohy bojovníka za svobodu výzkumu, ale nezní v tomto ohledu dvakrát přesvědčivě. Australany obvinil z arogantního kolonialismu. A není to poprvé, co výzkum pralidí dostává tento pěkný politický podtón. Ještě pozoruhodnější jsou totiž Jacobovy poukazy na nezbytnou východní úctu ke starým lidem (která znemožnila šéfům jakartského archeologického ústavu odkázat ho do příslušných mezí) a implicitní výtky Australanům, že se k místním patriarchům nechovají s dostatečným respektem. Takto rozehraná partie už ovšem neumožňuje vůbec žádné racionální tahy – nejen že už nejde o poznání minulosti lidstva, ale ani o pouhou hladinu testosteronu výzkumníků, nýbrž o národní hrdost a střet civilizací, a to přestává legrace.

Tajemství vědy Toto je věda – činnost lidí, kteří jsou plni předsudků a iluzí stejně jako všichni ostatní; lidí, kteří svým osvobozením od povinnosti dělat něco prakticky užitečného nenabyli žádných dodatečných intelektuálních ani osobnostních kvalit. Není to jen tak nějaká rovníková bizarnost: rakousko-italské tahanice o „muže z ledovce“ jsou koneckonců dosud v živé paměti a hrůza pomyslet, co by se dělo, kdyby hobita objevili řekněme na Šumavě a ke slovu se dostali domorodí vědci čeští. Uvidíme, co bude dál. Podle posledních zpráv byl hobit nakonec navrácen do Jakarty, ovšem v poškozeném a diletantsky pospravovaném stavu. Říkají to ovšem Australané.

Jan Zrzavý Autor je evoluční biolog.

Centrum dopravního výzkumu hledá výzkumné pracovníky

vědeckovýzkumná organizace v působnosti Ministerstva dopravy pro řešení problémů v oblasti dopravy do sekcí:

Silniční osobní a nákladní doprava spec.požadavek: VŠ ekonomická nebo dopravní, znalost probl. osobní dopravy

Bezpečnost silničního provozu spec.požadavek: SŠ,VŠ – vzdělání v oblasti silniční dopravy, znalosti v obl. GIS jsou vítány

Životní prostředí odd. modelování emisí a dopravy, odd. akustiky a pohonů vozidel, odd. ekonomiky dopravy, odd. laboratoří životního prostředí spec. požadavek: VŠ příslušného směru (vhodné i pro absolventy)

Dopravní plánování spec. požadavek: SŠ, VŠ obor doprava, dopravní komunikace

Dopravní telematika spec. požadavek: VŠ, znalost projektování informačních systémů

MANN + HUMMEL (CZ) s. r. o., personální oddělení – p. Marie Nováková, Nová Ves 66, 675 21 p. Okříšky E-mail: [email protected], http//: www.mann-hummel.com/mhcz, tel. 568 898 533

DÁLE POŽADUJEME: znalost práce na PC / dobrá znalost AJ, příp. dalších jazyků / ŘP sk. B / dobré komunikační schopnosti, kreativita /// pracoviště Brno NABÍZÍME: profesní růst / práci na mezinárodních výzkumných projektech Písemné nabídky s profesním životopisem posílejte na adresu: Centrum dopravního výzkumu, person. odd., Líšeňská 33a, 636 00 Brno, e-mail [email protected]

G A L E R I E R O PÁ K Ů Július Binder, Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, František Benda, František Malý, Josef Kupec, Stanislav Novotný, Miroslav Grégr, Jiří Drda, Josef Běle, Miroslav Beneš, Pavel Švarc, Jaromír Schling

KDO SE STANE DALŠÍM

ROPÁKEM ROKU?

Kandidáty p osílejte do 31. března 2005, formulář na www.detizeme.cz/ropak

Děti Země, Cejl 48/50, 602 00 Brno, tel./fax 545 219 393, [email protected]

Svaz českých a moravských výrobních družstev, Václavské nám. 21, Praha 1 přijme od 1. dubna 2005:

Specialistu-právníka a metodika v oblasti odměňování. Požadujeme: PF UK, min. 3 r. praxe, spolehlivost, samostatnost, práce na PC, znalost AJ, NJ slovem a písmem. Nabízíme: Zajímavou a dynamickou práci, příjemné pracovní prostředí, možnost seberealizace. Strukturovaný životopis zasílejte na fax: 222 240 908, e-mail:[email protected]

Q

20 DISKUSE

21.—28. BŘEZEN 2005 V RESPEKT 12

Lže a neověřuje informace Reakce Milana Knížáka na článek v Respektu

A

utor článku Rebel, který ochutnal moc (Respekt č. 10/2005) Petr Třešňák buď záměrně lže, anebo si neověřuje informace. Obojí je neprofesionální. Odmítám reagovat na útoky, pouze poukážu na nepravdy, které text obsahuje. 1. Akce Demonstrace jednoho (kokrhání) se neodehrávala na Staroměstském náměstí, ale před Právnickou menzou. 2. Exkrementy v NG objevila strážní služba bezprostředně po činu a okamžitě je zlikvidovala. Byl jsem o tom uvědomen až následující den. Vedení NG považovalo tento čin za projev vandalství a nemělo důvod udělat jiná než vnitřní opatření. To se ovšem pachatelům nelíbilo, a proto se sami skrze Jiřího Davida zmedializovali. 3. S Jiřím Ševčíkem a jeho ženou jsem se seznámil v r. 1987. Stopy jeho devastujícího působení v NG byly patrné ještě při mém nástupu do funkce generálního ředitele. Ševčíkovi dělali všechno, aby se mnou mohli manipulovat. Když jsem se vzepřel, vedlo to k našemu rozchodu. 4. Věra Jirousová pracovala v NG v oddělení styku s veřejností a byla absolutně pracovně neschopná. Jiné důvody nehrály při jejím odchodu z NG roli. 5. Podpis na petici žádající propuštění Ivana Jirouse jsem odvolal, protože mě Jiří Němec, který o podpis žádal, zcela mylně informoval o důvodech Jirousova zatčení. Byl jsem podveden. Proto jsem nechtěl, aby můj podpis na petici zůstal, a také jsem to dal okamžitě a otevřeně najevo. 6. O Jiřím Načeradském jsem nikdy neprohlásil, že spolupracoval s StB, naopak, takové udání bylo učiněno na mě. To však bylo nesmyslné, poněvadž jsem byl již od roku 1966 evidován jako nepřítel socialistického zřízení. Právě jsme pro NG zakoupili další dílo J. Načeradského. 7. Jestli se Jiří David rval s někým na umělecké radě, tak to nebylo se mnou. Samozřejmě, že jsem často s jeho názory nesouhlasil a dával jsem to v diskusi jasně najevo. To ostatně činím vždy, když s něčím nesouhlasím. J. David nesnese jiné názory a není mu cizí ani podvod. Například v r. 1987 napsal pod cizím jménem pochvalnou kritiku na sebe sama. 8. Mé jmenování generálním ředitelem NG nebylo výsledkem opoziční smlouvy. P. Dostál hledal někoho, kdo by byl schopen dát NG do pořádku. Pokud vím, oceňoval mé působení na AVU. 9. Schwarzenberský palác na Hradčanech nezískala NG od Pražského hradu, ale Ministerstva obrany ČR. 10. David Černý dělá všechno, aby se zviditelnil, a to i na úkor svých vrstevníků a kolegů. To předvedl při prezentaci Chalupeckého ceny ve

—DOPISY Dejte mužům šanci Potěšil mě komentář Petry Švehlové nazvaný Kéž by prozřeli (Respekt č. 11/2005). Dle mého soudu totiž velmi přesně popisoval stávající postavení mužů a žen a nabízel i východiska. Většina žen totiž netouží po nějaké superkariéře, jen chce normálně pracovat a o výchovu dětí a péči o domácnost se podělit se svým partnerem. Model „žena v domácnosti – muž v zaměstnání“ je výhodný ani ne tak pro děti, jako pro muže. Doma mají všestranný servis a v práci omezenou konkurenci. Společnost by měla podporovat nejen ženy, které se snaží skloubit práci a rodinu, ale i muže, kteří se snaží o totéž. Tedy být častěji s dětmi, starat se o ně i v tom nejmladším věku, být s nimi doma v době nemoci a podobně. Model, kdy muž má pouze kariéru a žena pouze domácnost, je špatný, protože role jsou vyhraněné a partneři jsou vzájemně nezastupitelní. A právě zaměnitelnost rolí a vzájemná zastupitelnost rodičů je pro děti výborným příkladem.

Milada Jislová, [email protected]

Nejen Knížák V předminulém vydání Respekt publikoval text o Milanu Knížákovi (Rebel, který ochutnal moc, Respekt č. 10/2005), na který nemohu nereagovat. Ponechám přitom stranou více než rozporuplnou

Veletržním paláci. Na takovou hru nikdy nepřistoupím. 11. Důvody pro zapůjčování či nezapůjčování uměleckých děl ze sbírek NG se řídí profesionálními principy, na kterých se usneslo celé vedení NG. 12. Giancarlo Politi lže a nerespektuje dohody. Návrhy smluv o spolupráci odmítl opakovaně podepsat. S takovým člověkem nemůže státní instituce spolupracovat. 13. V expozici ve Veletržním paláci jsou moje díla právem. Ať se vám to líbí, nebo ne, patřím k nejvýznamnějším českým umělcům druhé poloviny 20. století a ostuda by byla, kdyby má díla ve sbírce Veletržního paláce chyběla. 14. NG není Kunsthalle. Jejím zásadním úkolem je budování sbírek a stálých expozic. 15. Pokud Ludvík Hlaváček tvrdí, že VP je mrtvým místem, pak by mě zajímalo, čím byl VP před mým příchodem do NG, kdy byl poloprázdný a torzní expozice zcela zkreslovaly obraz našeho moderního a současného umění. 16. Tomáš Vlček, ředitel Sbírky moderního a současného umění, je nepochybně vynikající teoretik a historik umění. Jeho manažerské schopnosti už tak vynikající nejsou, navíc neumí odolávat naléhavým žádostem zvenku. Z toho vznikají problémy. 17. Srovnávat rozpočet NG a Stedelijk muzea v Amsterdamu je směšné a svědčí to o absolutní neprofesionalitě pisatele. Stedelijk je malé muzeum prezentující výhradně moderní umění.

Vyjádření redakce Během přípravy článku o řediteli Národní galerie Milanu Knížákovi „Rebel, který ochutnal moc“ nabízel Respekt panu Knížákovi rozhovor, v němž měl možnost kritiku své osoby ještě před publikací článku vysvětlit. On to ale důrazně odmítl. Teprve po otištění textu poslal po svém řidiči třístránkovou žádost o odpověď podle tiskového zákona. Vzato přísně právnicky, žádost ředitele Národní galerie nesplňovala potřebné parametry, které má žádost o tiskovou opravu mít. Nicméně Respekt panu Knížákovi nabídl, že jeho námitky proti naší práci otiskne – ovšem bez pasáží, v nichž pan Knížák napadá lidi citované v článku způsobem, proti němuž se není možné bránit. Například když jmenovitě píše o údajných „neukojených ambicích“ svých bývalých podřízených, nebo když rozebírá, s kým ten který jeho kritik či kritička žila v mileneckém poměru. Nechceme se stát arénou pro dojmy z osobních rozhovorů mezi čtyřma očima, které každý z účastníků dost možná vní-

osobu generálního ředitele Národní galerie. Jde mi totiž především o obraz současného umění v ČR, který se v textu Petra Třešňáka vynořuje jaksi mezi řádky a který je z mého úhlu pohledu zkreslující. Nemohu předně souhlasit s tím, že Knížák je ten jediný zlořád, který brání v provozu současnému českému umění, jak to z textu nepřímo vyplývá. Jako by kvůli politice jedné, byť klíčové instituce neměli místní umělci a kurátoři příslovečný klid k práci! Pozice současného umění po roce 1989 nebyla nikdy natolik silná, aby se skutečně prosadilo ve státních institucích, v médiích a na trhu. Jeho marginalizace přitom souvisí s jeho vnitřním problémem – nerozvinutou, nedostatečně artikulovanou debatou. Zjednodušující pohled, který uplatňuje sporadická umělecká kritika, včetně většiny textů v Respektu, se snaží vměstnat současné umění do kodifikovaného jazyka výtvarné kultury. Chytá se přitom spíše povrchových vrstev a znaků, jako je např. spektakularita, prvoplánová narativnost nebo neotřelé optické balení. Zajímavá je také urputná snaha naroubovat současné umění na domácí tradici, místo aby se kriticky vyhledávalo to, co v českém umění koresponduje s aktuální pozicí současného umění ve světě. Takový rozhled zkrátka chybí, a nutno říci, že i mnohým z akceptovaných aktérů domácí umělecké scény. Kritika, místo aby formulovala podstatné přístupy a postoje v umění a veřejnosti nabízela klíč k rozlišování hodnot, buduje věž ze slonoviny, ve které se pozná zejména milovník pěkně zarámovaných surrealistických vizí nebo poctivě vysochané figury. Vrcholem aktuálnosti se pak jeví jednoduše čitelný a zdálky viditelný, mediálně atraktivní projekt, který osloví nejširší

Národní galerie má 5 sbírek. Obsáhlou a kvalitní Sbírku starého umění, Sbírku orientálního umění, Sbírku umění 19. století, Sbírku grafiky a kresby a Sbírku moderního a současného umění. Mezi ně se rozděluje rozpočet. 18. Jiří David lže, když tvrdí, že odmítl své práce prodat a vzal si zapůjčená díla zpět. Vybízel v tisku umělce, aby v NG nevystavovali, ale přitom jeho díla stále visela v instalaci. NG mu je po tomto jeho prohlášení sama vrátila zpět. 19. Nákupy současného a především nejmladšího umění, které každoročně NG uskutečňuje, jsou svým rozsahem nebývalé, a to nejen v českých poměrech. Stačí se podívat do výroční zprávy. 20. Noemi Smolíková pochybuje o mé odbornosti, ale vůbec mě nezná. Nikdy se mnou o žádném odborném tématu nehovořila a text, který publikovala v Mladé frontě, svědčí o neinformovanosti. Jsem si vědom, že normální fungování Národní galerie v Praze je trnem v očích těm, kteří ji zneužívali pro osobní cíle a rádi by ji opět ovládli. V tom jsem určitě velkou překážkou. Pokud mi zbude jen trochu síly, takovou překážkou zůstanu.

Milan Knížák Autor je ředitel Národní galerie.

mal jinak. A už vůbec nemůžeme dávat prostor k nadhazování intimit – ani v našem článku nikdo neřešil, jaký život vede ředitel Národní galerie ve svém soukromí. Milan Knížák však naši nabídku odmítl, zakázal nám svůj dopis tisknout a celý spor s námi včetně původní žádosti o opravu zveřejnil na internetu. Je to jeho věc. Tím, že se spor přesunul do jiného média, Respekt se necítí vázaný jakýmikoli Knížákovými zákazy a zveřejňuje jeho vyjádření v rozsahu, který se podle našeho názoru opírá o věcná, byť často značně subjektivní tvrzení. Ale protože náš text byl vůči řediteli Národní galerie tvrdý, i my jsme připraveni snést jeho tvrdá slova. Nicméně za svým postupem stojíme. Milan Knížák je vysoce postavený státní úředník, spravující kulturní dědictví značné hodnoty. Je proto zcela normální a správné, když je vystaven otevřené mediální kritice kolegů z oboru nebo svých bývalých podřízených.

- MŠ -

veřejnost jaksi automaticky. Myslím, že z této strany Knížák současnému umění příliš neublížil… Je to obecně nevyvinutá senzibilita, nezájem o diskusi a nedostatek schopných odborníků, kteří by investovali svůj potenciál do kritické práce, co trápí českou scénu současného umění. Nemohu také souhlasit s tím, že Praha je pro současné umění mrtvé město! Je pouze třeba trochu posunout optiku a hlavně hledat. Právě v prostředí, které je paralelní (nikoli alternativní) k velkým institucím a mediálně atraktivním tématům, se koncentruje možný zárodek rozpravy o současném českém umění.

David Kulhánek, vědecko-výzkumné pracoviště AVU v Praze

Vyvlastněme vyvlastňovače Po přečtení článku Bilion, nebo život (Respekt č. 10/2005) navrhuji následující: použít proti fundamentalistickým vyvlastňovačům jak z řad zákonodárců, tak uhlosoudruhů jejich vlastní zbraně - ve „veřejném zájmu“ vyvlastnit či znehodnotit pozemky a nemovitosti jim nebo jejich rodinným příslušníkům. Například si zjistit, kde má dejme tomu třeba náměstek Martin Pecina rekreační objekt, a umístit mu na zahradě ve veřejném zájmu skládku komunálního odpadu. Místní komunikace dělící pozemek na dvě části by také nebyla k zahození! Ručím za to, že křik o pošlapávání vlastnických práv, který by potrefení zvedli, by doléhal až do Štrasburku!

Bohumil Hanč, Praha

Q

KULTURA

RESPEKT 12 V 21.—28. BŘEZEN 2005

21

Generál Patton zase řádí Bývalá rocková superstar se zabydlela v hudebním podzemí

V

ydat tři desky za půl roku může jen hudební grafoman nebo génius. U amerického zpěváka Mikea Pattona (1968) jde pravděpodobně o vzácný výskyt obou krajností v jedné osobě, podpořený navíc pracovitostí a touhou dělat muziku plnou odvážných kotrmelců. Někdy to chce foniatrickou otrlost a důkladnou posluchačskou přípravu, ale tak je to přece s „jinou hudbou“ vždycky. „Jestli muzika umírá na klišé, jsou to muzikanti, kdo ji zabíjejí. Svádíme problémy na showbyznys, na korporace, ale tu muziku přece děláme my. My jsme ti, kdo se neštítí nechat se zastrčit do krabičky. Naopak, sami do ní skočíme a ještě si na čelo nalepíme známku. A proč? Jsme nejistí, chceme být slavní a vydělat. Nepřemýšlíme o muzice, chceme slyšet vřelý tón přijetí, ať už to, do prdele, stojí cokoli. Vím, o čem mluvím, byla doba, kdy jsem to dělal taky tak.“

Na vrchol a zpět Dobou, kterou má Patton na mysli, jsou nepochybně poslední léta jeho pěveckého angažmá ve skupině Faith No More. Ta byla od konce 80. let minulého století novou krví rockové hudby. Jako první přišla s odvážným spojením tvrdých kytar, rapu, vypjatých klenutých melodií a nervní, roztříštěné dynamiky písní, což pro rockovou hudbu znamenalo neslýchanou inovaci. Z klubů studentské Ameriky a Evropy se kapela brzy prodrala na stadiony, v roce 1990 byla nominována na Grammy a několik jejích desek The Real Thing nebo Angel Dust se prodávalo po milionech. Příběh Faith No More má ovšem velmi obehranou pointu – únava z kolotoče koncertů, muzikantské neshody, stále slábnoucí hudební materiál, monotónní opakovaní vlastních hudebních patentů. Konec neodvrátila ani poslední deska, optimisticky nazvaná Album Of The Year (1997), ani její v Česku s nadšením přijatý obal, ze kterého kyne dobře naladěný T. G. Masaryk. Mike Patton, majitel jednoho z nejintenzivnějších hlasů rockové historie, ale dokázal opustit stadiony a vrátit se do hudebního under-groundu se vší svojí slávou, zkušenostmi a pověstí chlapíka, který to s muzikou myslí vážně. V roce 1999 založil hudební vydavatelství Ipecac. Při otevření jeho webové stránky, z níž vám kreslený obtloustlý výrostek plivne na monitor, začínáte tušit, že jste právě vstoupili na nebezpečně svobodomyslné území. Za šest let existence se tady Patton opravdu vyřádil dosyta. Začal se chovat tak, jako by rock zároveň miloval i nesnášel. Konečně si našel prostor pro hudbu, která ho zajímala vždycky – nezařaditelnou, obtížně poslouchatelnou i prodejnou. Ale především originální a pestrou. Své vydavatelství zabydlel výkvětem zvukových maniaků, rytmických úchylů a žánrových desperátů. Prostor dostali třeba hluční kytaroví Melvins, nečekaně ambientní

The Young Gods, japonští intelektuální kamikaze Ruins, sálající stoner rock Queens Of The Stone Age nebo umělec s příznačným jménem Neil Hamburger, který na desce Great Phone Calls zkomponoval hudbu z útržků telefonních rozhovorů. Začínající vydavatel Mike Patton nejprve oslovil staré kamarády, jejichž zvučná jména pomohla firmě odpíchnout se od nuly. Pak už pověst znovuzrozeného podivína a Ipecac začala další experimentátory přitahovat jako magnet.

V Mikeu Pattonovi našla současná hudba umělce, který dokáže uvolněně a bez předsudků přebíhat mezi žánry, propojovat lidi i pomáhat jejich projektům v realizaci. Není divu, že přitahuje osobnosti, jako je jazzový inovátor John Zorn, brazilská metalová legenda Sepultura nebo stále hledající Björk, která si ho pozvala jako hosta na svoji poslední vokální desku Medulla. Podobně jako ona byl i on kdysi na obálkách všech hudebních časopisů. Jako

Tomáš Weiss Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

Zappa nového století Sám Patton jde ve stylovém rozkročení všem příkladem. Vždycky byl poděs. I při koncertech Faith No More dával najevo, že je mu vlastní improvizace, bezprostřední muzikantská komunikace a chuť dělat si z lidí blázny, pokud začnou pod pódiem mechanicky metalově hrozit v tričkách s lebkami. I přes ironický odstup k rockovým klišé si ale i dnes se svojí skupinou Tomahawk umí užít strhující neoposlouchaný bigbít. Chcete-li ale romantické písně, je tu pět měsíců stará deska Romances. Pattona na ní doprovázel norský zvukový inženýr jménem Kaada, díky němuž romance získaly tak trochu psychotickou podobu. Spíš než hudba k milování tu znějí kombinace nasládlých operetních melodií z Moulin Rouge a podivných zvuků atmosféry světa béčkových horrorů. Letos na konci února vyšla další excentrikova deska. Jmenuje se General Patton vs. The X-ecutioners a zachycuje jeho slabost pro hiphopový rytmus a scratching. Tři Djs (otevírali svým setem například Eminemovo turné v roce 2002) a Patton tady předvádějí komponované pásmo krátkých tracků, plných sarkasmu, ironie a neortodoxního přístupu k hiphopovému desateru. Armáda si tu užije zvukové a slovní jízlivosti vrchovatě. Hlasová imitace kulometů, výbuchy vycházející z gramofonů a nasamplované rozkazy velitelů v pochodovém rytmu levá, pravá, čelééém vzad. Vhodná kulisa do army shopů nebo pro dojezd oslav 60. výročí osvobození Plzně. Další ze svých tváří ukáže tenhle Zappa 21. století v dubnu na nové desce Suspended Animation své další skupiny Fantómas. Každé album téhle formace je hudba pro otrlé, kteří snesou například bláznivou kombinaci death metalu, opery, country a free jazzu. Nepředvídatelná smršť zakoktávajících se bicích, hlasu mezi kantilénou a řevem a jiných záludností. Nic není nemožné. Na minulém CD navíc skupina vyvinula způsob, jak vás přinutit poslouchat album jako celek – obsahovalo jen jednu sedmdesátiminutovou skladbu. Přesto – nebo právě proto – je novinka Fantómas mezi milovníky rockové alternativy vyhlížena jako jedna z událostí sezóny. Očekává se, že i tentokrát Pattonova kapela nalije do flakonů od parfémů žíravou kyselinu a bude čekat, co to s vaším tělem udělá.

Osud, kterému neunikneš

Ve světle ramp už byl, teď je čas trochu si užít. FOTO ARCHIV AUTORA

níkům jejich rodu znemožnilo obyčejné lidské štěstí a úspěch. Do příběhu nevyhnutelně vstupuje smůla, žárlivost a vražda a v závěrečném finále, ke kterému se kniha vypíná obloukem už od úvodní kapitoly, si bratři vyřizují účty, za které už ale vlastně zaplatili promarněnými životy a zoufalstvím.

Komu kytka nekvete

Romská osada – bolavá rána dnešní Evropy. Spisovatel Feri Lainšček nikdy nezakusil úděl jejích obyvatel, ale vykreslil ho strhujícím způsobem. V majoritní kultuře se Romové jako téma objevují spíše výjimečně. Snad proto, že panuje přirozený ostych zabývat se menšinou, o které toho většinová společnost ví tak málo. Pokud se už umělci osmělí, většinou je zajímá život moderních městských Romů, uvržených do několikanásobné izolace etnickou jinakostí, ústavní výchovou a citovou deprivací. Slovinský spisovatel Feri Lainšček se ve svém románu Halgato, čerstvě přeloženém do češtiny, vydal do daleko zrádnějších a neprobádanějších vod. Na prostoru vymezeném romskou vískou Lacki Romo, sousední gádžovskou Velkou vsí a Městem je čtenář svědkem zrodu a zániku nadějí jedné romské rodiny, kterou reprezentují především nevlastní bratři Halgato a Pišti. Každý z nich je synem jinak posedlého otce a oba si už v dětském věku nesou náklad zkušeností z mezních situací. Halgato, syn rabiáta Maryšky, má nadání pro hru na housle a Pišti, syn brusiče Bumbáše, zase

by mu prodělaná sláva rozvázala ruce a zajistila imunitu vůči výsměchu, že dělá alternativu proto, že se neumí prosadit ve světle ramp. Jenže Patton už tam byl, je generál po bitvě. Fantomas, tančící s tomahavkem v ruce po newyorské ulici a zpívající židovské romance ze světa komiksu.

trpělivost pro studium. Spojuje je starost o tažného oslíka Broučka, bez kterého by potulná živnost rodiny přišla na buben, a láska k volné krajině, kterou společně brázdí při dětských toulkách. Mnohé je ale současně rozděluje, každý se ubírá jiným směrem. Halgato alias Zavřiočko odmala mhouří oči a před velkým světem se snaží skrýt za vlastními víčky. Lacki Romo je jediný domov, který poznal, a současně kleště, které ho formují a drtí. Pišti naproti tomu oči doširoka otevírá, protože má touhu vymanit se z determinujícího světa osady, získat vzdělání a oženit se s Izou, bílou dívkou, kterou poznal za studií ve Městě. Halgato se křečovitě přidržuje všeho místního a známého, což se odráží i na jeho nechuti vyrůst; Pištiho ale zahnívající rodinná atmosféra Lacki Romo dusí a utíká se ke knihám. Nakonec oba dostihne prokletí jejich otců, ono „býti Romem“, které jako by vždy přísluš-

Oblast, do které Feri Lainšček (1959) zasadil svou takřka antickou tragédii, se v reálu nazývá Zámuří a jedná se o nejvýchodnější cíp Slovinska za řekou Murou na hranicích s Maďarskem. Je charakteristický svou izolovaností a soužitím slovinského, maďarského a romského obyvatelstva. Důvěrná znalost prostředí, o kterém autor vypovídá, a jeho relativní specifičnost českému čtenáři v mnohém připomenou prózy Květy Legátové ze zapadlého chudého pohraničí, atmosféra neodvratně se blížící tragédie a symbolika života a smrti zase film Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala. Abstrahováno a zaokrouhleno, jedná se o malý kousek světa, kde vládnou jiná pravidla než ta běžná a kde se čas odvíjí po své vlastní ose. Skutečně výjimečný je však Lainščekův román proto, že se ho realita vně Lacki Romo dotýká jen nahodile a veškerá pozornost se tak soustředí pouze na vnitřní život postav, které mohou mít různé osudy, nikdy ale neuniknou svému romství. Navýsost originálním jazykem se Lainščekovi podařilo zaznamenat přirozený patos komunikace v romštině, postihl směs životního fatalismu i silné motivace v lidských vztazích, pudovost kontrastující s vrozenou lidskou moudrostí, odvahu vzepřít se okolnostem bijící se se

strachem z neznámého. Dokázal se vyhnout většině zplošťujích stereotypů a vykreslit postavy živé, vášnivé a uvěřitelné. V originále je román pojmenován podle teskné melodie Za koho kytka kvete slovinského písničkáře Vlado Kreslina. Halgato si ji zamiloval, když truchlil nad ztrátou přítele a bratra Pištiho v náručí Izy. Samo slovo halgato označuje jednu ze dvou základních podob tradiční východoevropské romské písně, táhlou a tklivou, jejímž opakem je čardáš. Charakteristické přitom je, že ten samý nápěv a text může hudebník podle momentálního rozpoložení interpretovat buď jako halgato, nebo jako čardáš. Podobně se i děj románu odvíjí v halgatové poloze, ale občas jej přeruší hospodský čardáš, přičemž ani jedna poloha není jen bezvýhradně truchlivá nebo bujará. Výsledná melancholie spolu s jedinečným autorovým jazykem vytváří autonomní prostor příběhu i lokality. V postmoderních dobách 21. století nabízí Lainščekův postoj alternativu k všeobecné literární skepsi, protože se obrací k obyčejným postavám a prvotním příčinám netolerance a lidského neštěstí. Čtenářům z řad majority pak především zprostředkovává pohled do míst, která znají jen z nelichotivých televizních reportáží, aniž by kdy měli možnost nahlédnout jeho zuboženým obyvatelům do duší.

Karolína Ryvolová Autorka je romistka.

Feri Lainšček: Halgato. Dauphin, Praha 2005, přeložil Aleš Kozár.

Q

22 KULTURA

21.—28. BŘEZEN 2005 V RESPEKT 12

Melodrama s chlípným podtextem Film Krev zmizelého je hodně splašená procházka dějinami Rozvine se příběh tragicky krátké lásky. Zotavený Arno se rozhodne pojmout svou zachránkyni za choť, krom toho však opakovaně propadá sebevražedným náladám. Při jakési nacistické oslavě v místní restauraci se oba setkají s hoteliérem Čevorou, hlavním zloduchem filmu, u nějž Helga kdysi začínala jako pomocnice v kuchyni. Ten jí nejdřív prozradí skrýš, kam schovává ukradené stříbrné příbory, ale pak ji před Arnem oplzle pomluví. Helga se nešťastnému snoubenci přizná, že kdysi musela – stejně jako ostatní mladičké a chudé zaměstnankyně – přihlížet šéfově masturbaci. Aby doložila, co je Čevora zač, ukáže Arnovi ukradené stříbro, ten to ovšem v záchvatu vzteku oznámí svému veliteli a zloděj putuje za mříže. Jenže Arno se krátce na to skutečně zastřelí, Helga s ním čeká dítě a české okolí ji pokládá za udavačku. Nejdrastičtější scény filmu zobrazují český teror vůči Němcům po osvobození: vraždění mužů, znásilňování žen, ponižování starců i stařen. Kruté odplatě neunikne ani Helga, neboť zdejší perzekuci organizuje Čevora, který se vrátil z koncentráku. Je opakovaně ztlučena i znásilněna, musí do odsunu, ale nejhorší je, že jí sebrali dcerku Dorli. Na poslední chvíli se objeví dr. Blau, který přežil holocaust a na Čevoru věděl z lágru leccos nepěkného. Helga tak smí zůstat s Dorli, jenže dívenka se kvůli mrtvému otci trvale setkává s českou nenávistí.

Znovu odsunuti

Vladimír Körner je zdatný fabulátor, ale tohle trochu přehnal (Dorli).

V

nímání národní minulosti širší veřejností dokáže ovlivnit silný film asi víc než obsáhlé historické studie. I proto se diskuse kolem hraných snímků na téma nedávných českých dějin vedou občas tak nesmiřitelně: zdaleka v nich nejde pouze o filmovou estetiku, ale hlavně o formování současných postojů a nálad. V posledních letech byla filmařům asi nejčastěji vytýkána přílišná laskavost k národu. Ta je docela pochopitelná, uvážíme-li, že výrobci filmů jsou na přízni masového publika mnohem víc závislí než kritici. Kdyby však dokázali zásadním přehodnocením minulosti národ opravdu upoutat a dojmout, aniž by mu podkuřovali, vytvořili by dílo aspoň v českých poměrech epochální. Nový snímek režiséra Milana Cieslara Krev zmizelého podle scénáře Vladimíra Körnera má k laskavosti hodně daleko. Dal by se jistě pokládat za vykročení naznačeným směrem, kdyby byl ovšem opravdu silný.

FOTO KHALIL BAALBAKI

Pobaltí v Sudetech I když filmová díla bývají přisuzována v prvé řadě režisérům, působí Krev zmizelého především körnerovsky. Nacházíme v ní celý rejstřík motivů, které jsou pro letos šestašedesátiletého scénáristu typické, ale také jeho poetiku, rytmus vyprávění i základní postoj ke světu, dějinám a lidským osudům. Hlavní linie příběhu se odvíjí z osudového setkání mladičkého aristokrata Arna, potomka starého rodu německých rytířů z Pobaltí, s ušlápnutou ošetřovatelkou Helgou. Krev zmizelého uvádí diváky do děje krátkými epizodami z Pobaltí v roce 1939. V první Arno s věrným druhem Jostem na lovecké vycházce v okolí Rigy zasypává náhrobek svého křižáckého předka, aby nepadl do rukou Rusům, kteří se chystají anektovat jeho rodný Lievenland, tedy Livonsko neboli Lotyšsko. V další se všichni obyvatelé starého rodového hradu chystají k útěku, pouze Arnova

Kinterovi roboti ožili a mají se k světu Výstava mladého výtvarníka uspokojí milovníky postmoderního umění a pobaví děti. Když zazvoníte a vstoupíte do Galerie Švestka, uvedete její osazenstvo rázem do pohybu. Personál sepne přívod proudu a v místnostech se začne pracovat. Jako by dosud zahálející řemeslníci vehementně bourali, nebo pilně stavěli celou galerii. Je to ale jenom elektrický kokosový ořech, který zní jako sbíječka a tluče zbůhdarma o podlahu. Zákeřná vrtačka se pustila do kvílícího vysavače a kuchyňský kráječ jako pornoherec vytrvale kopuluje s melounem. Nejspíš ještě zastihnete asistentku galeristy, jak zapichuje lyžařskou hůlku do počítačové myši. Myška v posledním zápasu mrská kabelem svého ocasu. Napájí ji však baterka, takže ocáskem brzy domrská, zatímco ostatní exponáty pod proudem dál mechanicky vykonávají svou činnost. Výstava Super Natural Special Real, otevřená do 2. dubna, je zatím poslední přehlídkou dvaatřicetiletého Krištofa Kintery, jednoho z nejvýraznějších výtvarníků své gene-

race. Absolvent Akademie výtvarných umění se profiloval rychle a překvapivě hladce, když roku 1996 vytvořil objekt nazvaný TO. Nešlo ovšem o galerijní exponát – vejčitý, přesněji nedefinovatelný tvar z laminátu tahal autor za sebou na šňůrce na každém kroku. Oblý a blíže nespecifikovatelný tvar charakterizoval také sérii bílých Spotřebičů, které Kintera vytvořil v letech 1997–1998. Neurčitá podoba předmětů této spotřební elektroniky byla výrazem stejně nejasné funkce: úkolem Spotřebičů totiž nebylo nic jiného než spotřebovávat energii. Potměšile mrkaly kontrolkami, ale jinak neuměly a nedělaly zhola nic.

Generace krachu Kinterovy Spotřebiče i TO mají diváci shodou okolností možnost v současné době spatřit ve smíchovské galerii Futura. Na generační výstavě

matka se rozhodne zůstat. V třetí Arno s Jostem bojují v tzv. zimní válce na straně Finů proti sovětským uchvatitelům své vlasti, oba jsou těžce raněni a převezeni do německého zázemí. Děj se tak přesouvá do horské nemocnice v Jeseníkách, kdysi idylické ozdravovny, kterou řídil laskavý židovský lékař dr. Blau, nyní však esesácké léčebny se zlověstným personálem v černých uniformách. Jostovi hned po příjezdu amputují nohu. Arno je vinou arktického šoku v beznadějném stavu a dr. Blau, který zde dosud slouží, i když už čeká na transport, jej nechá odvézt na konec chodby, aby v klidu skonal. Zoufalý Jost vykřikuje, že u Laponců na dálném severu dokážou umírající vyléčit mladé dívky, které si k nim nahé přilehnou. Helga to zaslechne a německého hraběte touto metodou zachrání. Je noc po Štědrém večeru, esesácký šéflékař pořádá orgii s pochybnými dámičkami, ale kamera dává nahotu Helgy spíš do souvislosti s barokním Ukřižovaným na stěně nemocniční chodby.

s názvem Insiders je doplňují práce dalších deseti Kinterových vrstevníků jako Ján Mančuška nebo Michal Pěchouček. Děti populační exploze sedmdesátých let vstupovaly na výtvarnou scénu na konci let devadesátých. Měly trochu smůlu, tou dobou se totiž u nás prakticky zhroutil umělecký a galerijní provoz. Předlistopadové instituce se nedokázaly přizpůsobit novým podmínkám a při prvních projevech krize se uchýlily ke starým jistotám. Nastupující umělci pro ně představovali příliš velké riziko, a tak je málokdo vystavoval. Nové galerie vznikaly těžko a zanikaly lehce, současné umění se objevovalo pouze nepravidelně a na pohyblivých adresách. Výstavní příležitosti závisely často pouze na svépomoci samotných umělců, takže mnozí se místo umělecké tvorby pustili do budování galerií. To byl i případ Krištofa Kintery, který na konci 90. let věnoval většinu svého času a energie budování alternativního prostoru NoD v Praze. Na velké umělecké formáty jemu ani jeho vrstevníkům nezbývaly prostředky, znovu se hodily drobnější objekty a odpadní materiály. Tato generace galerijního krachu se dnes znovu hlásí o slovo. Mnozí z nich za sebou mají zahraniční zkušenost a přivážejí si svěžejší a extrovertnější umění, než je u nás zvykem. Jejich díla už zdaleka nejsou programově nenápadná a mohou se dostat do širšího povědomí. Krištof Kintera objekty pro svou pražskou výstavu vytvářel během pobytu na amsterdamské Rijksakademie van Beeldende Kunsten. Velkorysý systém holandských stipendií mu umožnil nerušeně pracovat dva roky na svých vlastních věcech. Kintera je zároveň divadelníkem, který spoluvytváří akční

Další peripetie filmu, který končí až kdesi v rovníkové Africe, už neprozrazujme, jisté je, že dramatičtější příběh lidských bolestí a vášní v nejpohnutějších okamžicích dvacátého století si můžeme sotva představit. Herecké výkony jsou procítěné, přírodní scenérie působivé a vážná hudba v pozadí pochází od nejvýznačnějších klasiků. Také odvahu, s jakou filmaři řízli do nepěkně podebraného vředu českých dějin, jímž je poválečné zacházení s Němci, je třeba ocenit. Film je však silný jen místy, celek spíš vyvolává rozpaky. Jako by v něm drama každou chvíli volně přecházelo v melodrama, opera v operetu, baladická legenda v obskurní historku s chlípným podtextem. Vladimír Körner asi nemusel publikum tolik přesvědčovat, že je zdatný fabulátor, to se dávno ví. Tady, zdá se, honil moc zajíců najednou a vršením obludností přiblížil lidsky jímavý námět až někam k de Sadově Justině. Ke katarzi, jež by očistila českou historickou paměť, mohou drastické obrazy poválečných krutostí jistě přispět, zasloužily by si však důvěryhodnější kontext. Je ostatně příznačné, že ve filmu ze Sudet představuje obyčejné sudetoněmecké horaly, tu nejtragičtější oběť poválečných událostí, jen anonymní kompars.

Viktor Šlajchrt

Q

estetiku souboru Jednotka, a nová kolekce jeho prací svádí k domněnce, že mu v Holandsku divadelní aktivita trochu scházela, takže se rozhodl angažovat jako herce své objekty. Jeho poslední výstava má blízko k performanci, ruší rozdíl mezi strojem a člověkem. Kinterovi domácí roboti ožívají a věnují se svým vlastním aktivitám, prskají elektřinu, perou se, souloží a vraždí. Chvílemi připomínají descartovsky strojová zvířata, ale mnohem častěji vypadají jako stejně definovaní lidé. Někdejší Spotřebiče pouze mrkaly kontrolkou na znamení, že spotřebovávají energii, jejich úkolem byl ironický stand-by. Nové Kinterovy věci již aktivně zasahují do dění kolem sebe. Momentální zajímavá výstavní nabídka ještě zdaleka neznamená, že by galerijní recese byla zažehnána. Zajímavé prostory jako Galerie Švestka, Display nebo Futura sídlí na zapadlých adresách, mnoho podniků má velmi krátký život. Peníze stále nejsou, ale nedávno přece jen svitla neděje. Při sporech o grantovou politiku pražského magistrátu vyšlo najevo, že nejmenší podporu z prostředků hlavního města mezi všemi uměleckými obory dostávají výtvarné umění a nová média. A primátor Pavel Bém prohlásil, že se zasadí o nápravu. Doufejme, že slovo dodrží a v budoucnu se dočkáme více profilových výstav mladých výtvarníků. Konzervativní pražská kulturní nabídka potřebuje oživit a posunout se k mladším věkovým skupinám. Kinterova výstava ukazuje, že současné umění se může líbit i těm nejmladším.

Petr Šourek Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

SCÉNA

RESPEKT 12 V 21.—28. BŘEZEN 2005

DIVADLO

Jak oživit majestátní ale poněkud strnulé útroby historické budovy pražského Národního divadla? Jistě je možné zajít dál za síně tradic a výstavy uměleckých relikvií. Současné vedení instituce si to jasně uvědomuje. Proto oslovilo umělecký tým vedený režisérem Zdeňkem Plachým, který následně vymyslel představení Fantom, čili krvavá opera. Dílo plné temné magie a ironických pohledů na různé národní symboly je založeno na půdorysu známého románu Gastona Lerouxe Fantom opery. Bude probíhat hlavně ve foyer historické budovy, na prvním balkoně a jedna scéna bude situována u základního kamene. Fantoma ztvární najednou tři účinkující: herec Miroslav Mejzlík, pěvec Miroslav Švejda a hlavně profesionální kouzelník Karel Bušina (jeho alter ego viz foto), jenž bude provádět iluzionistické kejkle. Odvážná hororová opera pro nebojácné publikum má premiéru tuto středu.

TELEVIZE

KNIHY

KULTURNÍ TIP

Tým francouzských filmařů se předminulou zimu vypravil do čečenského hlavního města Groznyj, tajně oslovil pár místních rodin a několik týdnů kamerami sledoval jejich všední život. Vzniklo obdivuhodné svědectví ze zakázaného města, dokument Apokalypsa včera, co bude zítra?, který v premiéře nabídne ČT2 v úterý od 20.00. „Být mezi Čečenci je v současnosti pro nezávislé novináře velmi obtížné,“ říká česká novinářka Petra Procházková, kterou ruské úřady vyhostily z Čečny před čtyřmi lety. Byla to právě ona, která pro ČT film vybrala, protože výjimečně zachycuje každodenní život obyčejných lidí v Grozném. Aby bylo možné zmapovat drsnou životní realitu, dramatické chvíle bolestných ztrát, ale třeba i jen obyčejnou návštěvu kadeřnictví, museli se filmaři ve městě pohybovat inkognito. „Film samozřejmě nepodává skutečnost nějak vyváženě po vzoru anglosaských dokumentů. Je to spíše emotivní podání, ale není to lež,“ dodává Procházková.

Brněnské Mahenovo divadlo představí tento čtvrtek českou premiéru tragédie Adam Geist jedné ze současných nejtalentovanějších německých dramatiček Dey Loherové. Dílo je jakousi alegorickou perverzí pašijových her. Jeho jednadvacet obrazů připomíná dvanáct zastavení křížové cesty a v tragickém osudu hlavní postavy Adama se zračí osud každého člověka, ve větším plánu pak osud celé evropské civilizace. Adam je typický antihrdina, chce konat dobro, obětovat se, ale místo toho provádí samé příšernosti. Stát se jeho miláčkem znamená téměř nevyhnutelně smrt z jeho ruky. Dílo Loherové je plné násilí, ale v konečném výsledku nemusí působit bezvýchodně. Hlavní hrdina je sice zlosyn, ale upřímně a neúnavně hledá světlo na konci tunelu, což je přece jen nadějné.

Když se kritici přou, máme před sebou obvykle zajímavé dílo hodné pozornosti. Určitě to platí pro francouzsko-italský film Čas znovu nalezený (ČT2, 24. 3., 21.45), který na konci milénia natočil chilský režisér Raúl Ruiz podle posledního dílu románu Marcela Prousta Hledání ztraceného času. Ocitáme se jakoby v Proustově hlavě v roce 1922 v okamžiku jeho předsmrtných halucinací a kaleidoskopických vzpomínek. Děj se řídí snovou logikou, fikce se prolíná s realitou, minulost s přítomností. Snímek není zrovna divácky nejstravitelnější. Někteří kritici v něm dokonce vidí „novodobou formu mučení“ (patrně kvůli jeho 158 minutám). Ovšem nedejme se odradit, jiní totiž slibují skutečně „metafyzický zážitek“, který za nějaké to mučení určitě stojí.

-JP-

-JP-

Jedinečnou možnost poveselit se o velikonočním večeru 28. března skýtá koncert proslulé německé industrialové kapely Einstürzende Neubauten (Řítící se novostavby), která v tomto svátečním čase zavítá do pražské Lucerny. Nebude to jen tak obyčejný koncert. Současnou evropskou šňůrou totiž berlínští Neubauten oslaví 25 let své existence. Lze tedy před-

Berlínské zříceniny slaví

Zní to paradoxně, ale díky americké bohemistce Erice Abramsové a penězům Rakušany vlastněné České spořitelny se konečně začíná rýsovat první kritické vydání rozsáhlého díla českého filozofa Ladislava Klímy (1878–1928). Po Velkém románu vydaném před devíti lety Torstem vychází nyní ve stejném nakladatelství svazek o devíti stech stranách nazvaný Mea. Dává nám možnost poprvé si uceleně přečíst Klímův celoživotní filozofický deník, který Abramsová rekonstruovala ze stovek stran filozofových zápisků. A nejen rekonstruovala, ale také opatřila rozsáhlým poznámkovým aparátem a překlady (z latiny a němčiny), takže se nám poprvé naskýtá možnost pozorovat toto dílo v širším kontextu.

Americký spisovatel Paul Auster (58) má již dlouhá léta věrné čtenáře především v Evropě, zvláště ve Francii a Anglii. Důvodem je hlavně existencialistický styl jeho zatím deseti románů, ve kterých se zabývá především povahou lidské identity v současném velkoměstě a zkoumá dotěrné drtivé náhody, které dokážou změnit naše životy nebo alespoň radikálně narušit jejich běh. Nejinak je tomu i v poslední Austerově Knize iluzí, která nyní - tři roky po anglickém originálu - vychází česky v nakladatelství Prostor.

pokládat, že repertoár bude značně odlišný od posledního pražského vystoupení loni v březnu, kde zazněly především skladby z poslední desky Perpetuum mobile. Kapela patrně zavzpomíná na své temné kompozice ze začátku 80. let plné řevu rozbrušovaček a kulometného štěkotu kytar, které tak výstižně odrážely hrozivou situaci tehdy rozděleného Berlína (kapela tvořila v jeho šťastnější západní části). Uvidíme, jestli Zříceniny sáhnou až ke sbíječkám, kterými se v pochmurné době snažily prokopat k základům nebo k historickým ruinám budov pod koncertním sálem. Hudba Neubauten silně odrážela dobové politické události až do počátku 90. let (například první válku v Zálivu), pak se postupně uklidňovala a poslední projekty, jako například zmíněná deska Perpetuum mobile, jsou již docela tiché. Ke slovu přicházejí propracované industriální nástroje jako například kompresory a velké plastové trubky obsluhované hudebníky se vzduchovými pistolemi. Bude také zajímavé pozorovat, zda tým kapely opět předvede velký tanec a po koncertě bude vypalovat právě odehrané představení na CD, aby ze zisků mohl financovat nahrávání dalšího alba. Diváci se toho patrně dočkají, protože Einstürzende Neubauten žijí ve stálém experimentu, nemají velkého vydavatele a jsou závislí na svých fanoušcích.

Jaroslav Pašmik

MIMOCHODEM

-JP-

Televizní obrazy nemocného Svatého otce vyvolávají smíšené pocity. Někdo je sleduje s úctou a soucitem, někoho popuzují. Ve vatikánských kuloárech se prý spekuluje o jeho odstoupení a v českých hospodách se chlapi podivují, že toho ještě nemá dost, vždyť penzi by mu vyměřili víc než slušnou.

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Švédsko: Pirát, kam se podíváš Ve válce hudebních vydavatelství proti nelegálnímu kopírování hudby se rozpoutala další bitva. Tentokrát je bojištěm Švédsko: místní gramofirmy hlásí zatím největší propad prodeje hudby za posledních deset let a proti pirátům nasazují zbraně nejtěžšího kalibru. Nejde totiž o drobné - podle statistik poklesly prodeje hudebních CD minulý rok o celých sedmnáct procent. Asociace chránící zájmy vydavatelů bijí na poplach a vydávají prohlášení o konci zábavy. Za klesající zisky mohou systémy na sdílení dat, jejichž prostřednictvím si lidé stahují muziku a filmy z internetu zadarmo. A místní vydavatelské pobočky mají tu smůlu, že Švédsko je světovou jedničkou v rozšíření internetu - na konci minulého roku tu mělo přístup ke světové síti téměř osmdesát procent rodin, oproti třeba 63 procentům rodin amerických nebo šestadvaceti českých. Začátkem března došla obchodníkům s hudbou trpělivost. Švédská organizace Antipiratbyra, která se zabývá bojem proti šíření pirátského softwaru a zábavy, zorganizovala ve spolupráci s policií zátah v sídle jednoho z poskytovatelů internetu, firmy Bahnhof. Na serverech Bahnhofu bylo zkonfiskováno 450 tisíc skladeb, pět a půl tisíce počítačových her a osmnáct set filmů. Odveta na sebe nenechala čekat déle než týden. Server Antipiratbyra byl napaden hackery, kteří na webové stránky organizace umístili přepisy vnitřních e-mailů vedení organizace. Vyplynulo z nich, že informace, potřebné k zátahu, získala organizace pomocí placeného tajného infiltrátora, který se u Bahnhofu nechal zaměstnat a monitoroval obsah serverů. Skupina, která se podepsala jako Mladí rozlobení hackeři též na webové stránky organizace vyvěsila osobní informace o tomto informátorovi včetně jeho adresy a telefonního čísla.

23

Papež na obrazovce

Kdysi si Abbu kupovali, dnes ji sdílejí.

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Švédská přestřelka víc než co jiného ukazuje, jak špatnou strategií většina evropských zemí zareagovala na fenomén internetového sdílení. Příklad z druhé strany Atlantiku totiž dokládá, že na digitální revoluci se dá i vydělat. Ačkoli stahování hudby, filmů, her a aplikací tu samozřejmě funguje stejně, prodej hudby v USA stoupl loni o deset procent. Americký zábavní průmysl totiž na nový trend zareagoval rychleji a hudebním fanouškům včas nabídl digitální alternativu k ilegálnímu kopírování. Jmenuje se iTunes a každému uživateli nabízí stáhnout si z internetu libovolnou skladbu za zhruba devadesát centů. Statistiky už prokázaly, že je-li k dispozici příjemná a nepředražená služba, lidé jsou ochotni za hudbu na internetu platit.

Mimo USA je od října minulého roku služba iTunes k dispozici i v Rakousku, Belgii, Kanadě, Finsku, Francii, Německu, Řecku, Irsku, Itálii, Lucembursku, Nizozemsku, Portugalsku, Španělsku a Velké Británii. Další evropské země tak budou americký nápad brzy následovat, otázkou ale zůstává, jestli se v Evropě bude opakovat stejný efekt jako v USA. Jestliže si totiž většina Švédů zvykla na pohodlný způsob, jak získávat hudbu z internetu bezplatně, bude těžké uživatele přesvědčit, že mají znovu sáhnout do peněženky. Vydavatelství v Evropě dosud proti stahování dat bojovala především podáváním žalob, boj se vyhrotil a domluvit příměří zkrátka nebude snadné.

Jan Kovalík

Q

V dlouhé historii papežství se jistě vyskytly chvíle, kdy na tom byla hlava církve ještě hůř, její stav však nikdy nesledovalo tolik lidí na vlastní oči. Kamery se zmocňují nejrůznějších celebrit, ba dokonce už leckde ovlivňují jejich výběr. Diváci se rádi dívají na osoby svěží, popřípadě stářím zmoudřelé, ale pokud možno pohledné, zdravé, s jiskrou v oku a veselou myslí. Pohled na papeže zkrušeného stářím a chorobami zneklidňuje. Něco takového do televize snad ani nepatří. V dávných letech školní docházky se naše třídní učitelka, starší paní, jež zůstala vinou prvorepublikových tradic svobodná, téměř religiózně upínala k autoritám českých dějin a mezinárodního dělnického hnutí. Portréty zasloužilých starců ji však odpuzovaly. Věřila, že i žáky víc okouzlí velikáni v letech jinošských, a třídu proto vyzdobila obrázky jakýchsi postpubertálních výrostků. Hubeňour Palacký i kučeravý Lenin vypadali jako nudní šprti, zato mladý Marx nám živě připomínal Boba Dylana. Nezávisle na filozofech frankfurtské školy jsme už v osmé třídě vytušili, že starý Marx, který vymyslel komunismus, musel být mnohem hloupější. Kdo by to byl řekl – ta trochu komická vyznavačka ideálů Zdeňka Nejedlého vlastně předjímala mediální budoucnost. V ní se to mladistvými velikány jen hemží, všichni předvádějí, v jak skvělé jsou formě, a když jim je ouvej, zalezou někam mimo obrazovku. Mezi celebritami je tam Jan Pavel II. se svými bolestmi a únavou naprosto sám. Hle, misionář skutečnosti ve virtuálním světě.

Viktor Šlajchrt

24 MINULÝ TÝDEN

Přišlo jaro. Tající sníh zvedl hladiny řek. U brněnských Šlapanic hodili lidé na Smrtnou neděli do řeky Moranu. Cena ropy překročila poprvé v historii 57 dolarů za barel a burzy oznámily, že letí vzhůru dál. Hořelo pilinové silo u Karlových Varů. Katolická církev dala na index světový bestseller Šifra mistra Leonarda. Ministr zahraničí Cyril Svoboda navštívil jihovýchodní Asii. Kvůli nespokojenosti s nízkými výnosy a naopak maximálními poplatky zahájili střadatelé masivní útěk od bank k podílovým fondům. Národní referenční centrum zveřejnilo na internetu www.jaksekdeleci.cz data o kvalitě zdejších porodnic. Patřit mezi vyvolené, kteří svojí kulturou mohou obohatit každého. Současně ale vím, že díky tomu budu vždy středem pozornosti, odpověděla kurátorka Muzea romské kultury v Brně Ivona Parčiová na otázku listu Romano Hangos – „Co pro vás znamená být Romkou?“ Vykvetly sněženky. Na kauci 75 tisíc dolarů byl z liberijského vězení propuštěn český obchodník se zbraněmi Dalibor Kopp, kterého experti OSN kvůli jeho zbrojním dodávkám kdekteré vražedné skupině označili za

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

21.—28. BŘEZEN 2005 V RESPEKT 12

„mimořádné nebezpečí pro mír v celé západní Africe“. V pražském Divadle Archa zpívala a hrála na piano Meredith Monk. Pominulo nebezpečí epidemie chřipky. Strážníci v Lázních Bohdaneč založili pro místní mládež Kroužek mladých strážníků. Vodafone koupil Oskara. Ostravský úřad práce nabídl tamním nezaměstnaným ženám poprvé v historii možnost pracovat v dolech jako hornice. Ministerstvo dopravy vydalo zprávu, že bodový systém na tresty zdejším už neúnosně bezohledným a zabijáckým řidičům se kvůli poslaneckému vetu definitivně odkládá na neurčito. Půlmiliardou korun z kapes daňových poplatníků přispěl stát vysoce ziskové společnosti Škoda Auto na stavbu nové továrny v Kvasinách. Český česnek je chorý a má kvůli různým houbovým chorobám menší velikost stroužků, prozradil médiím šéf Výzkumného ústavu bramborářského v Havlíčkově Brodě Bohumil Vokál s tím, že jeho vědci zahajují program, který by měl zdejším česnekovým odrůdám vrátit zdraví a konkurenceschopnost. Po týdnech růstu oslabila pražská burza. Vláda se rozhodla, že kampaň za přijetí

euroústavy nepovede ministerstvo zahraničí, ale speciální tým premiéra Grosse. Šestiletý chlapec zahynul v Třebíči pod ledem řeky Jihlavy. V Praze rokovali ministři EU na téma, jak zachránit panelová sídliště. České poště klesl zisk. Akademie věd se dohodla s vedením šumavského parku, že v rámci vědeckého zkoumání života zvířat dostanou všichni šumavští srnci a jeleni obojek s vysílačkou, která badatelům umožní sledovat jejich pohyb a určovat kdykoli místo jejich pobytu. Hospodářské noviny úspěšně pokročily ve své snaze přejmenovat příčinu současné vládní krize z „Grossova nevěstince“ na „Kalouskův byt“: předseda lidovců Miroslav Kalousek rezignoval na funkci šéfa rozpočtového výboru sněmovny poté, co HN napsaly, že jeho žena možná nezaplatila státu daň za rodinné majetkové vyrovnání se svým bratrem. To osočení je sice lež, ale ve veřejnosti sílí díky chování současného premiéra pocit, že vrcholní politici se cítí absolutně beztrestně. Cítím povinnost poslat lidem vzkaz: Není to pravda, vysvětlil Kalousek svůj krok novinářům MF Dnes. Státní zastupitelství

poslalo novinám informaci, že do pátého dubna bude ministr informatiky Vladimír Mlynář obviněn z nějakého zločinu, ale ještě není jasné, z jakého. Prezident republiky Václav Klaus prohlásil v rozhovoru pro magazín Time, že „Evropská unie je jako někdejší komunistická Rada vzájemné hospodářské pomoci“. Šetření měřící služby Navrcholu. cz prokázalo, že úplně nejvíc navštěvují zdejší lidé erotické stránky na internetu před koncem pracovní doby mezi třetí a čtvrtou hodinou. Příliš rychle jedoucí a posléze kvůli tomu vykolejená tramvaj zabila v Praze na Karlově náměstí dva lidi. Z průzkumu UNICEF vyšlo najevo, že každé čtvrté dítě v Česku má svou vlastní televizi. Budějovičtí celníci našli na tržištích padělané parfémy. Za 339 tisíc eur získala Národní knihovna na aukci v Paříži latinský zlomek Dalimilovy kroniky. Zemřel George Kennan, muž, který vymýšlel, jak porazit komunismus. Ministryně zdravotnictví Milada Emmerová navrhla, aby každý Čech dostal od září svoji vlastní a papírovou zdravotní knížku.

[email protected]

Q

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Řízením redakce pověřen: Marek Švehla. Zástupce šéfredaktora: Jaroslav Spurný. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan Kovalík, Jana Neumannová. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Matyáš Zrno (vedoucí). Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 20. 3. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.