TRANSKULTURNÍ ETIKA V OŠETŘOVATELSKÉM PŘÍSTUPU Jana Kutnohorská Ostravská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, Ústav ošetřovatelství a managementu ve zdravotnictví Souhrn Slovo etika má několik významů. Všechny souvisejí s principy řídícími chování či jednání. Etické je něco, „co by mělo být“. Termín etika se někdy používá ve vztahu k přesvědčení nebo zvykům určité skupiny, jako třeba v náboženské etice, lékařské etice nebo ošetřovatelské etice. Etika se často dovolává na standardy a chování očekávané od členů určité skupiny, jak je to popsánu v kodexu profesionálního chování a jednání této skupiny. Například od zdravotních sester se očekává, že budou dodržovat určité standardy etického jednání ve svých profesních činnostech. Tyto standardy jsou většinou popsány v profesních kodex etiky, jak uvádí autor (Sary T.Fry,1994, s.7). V ošetřovatelské etice je důležité porozumět obecnému pojetí etiky a tradicím, v nichž dochází k etickému rozhodování, jak uvádí autor (Sary T.Fry,1994, s.7). Vzhledem k dopravní a informační provázanosti světa se lidé různých kultur dostávají často do vzájemného kontaktu a někdy i do etických konfliktů. To platí samozřejmě i ve zdravotnictví. Přesto, nebo spíše právě proto je třeba hledat spíše to, co lidi spojuje a co je univerzální. Nicméně pro zdravotníky je nezbytná i dobrá znalost mezikulturních rozdílů, diverzity. Díky ní je možné se správně rozhodovat a správně jednat. Pokud si nejsme zcela jisti, že sdílíme stejné hodnoty, měli bychom brát v úvahu kulturní relativitu a vyhnout se tak neodůvodněným stereotypům. K dosud opomíjeným sférám patřila etika transkulturní. Klíčová slova Deontologické schéma, etické dilema, kulturní hodnocení, impozice, morální problém, morální konflikt a rozpor, transkulturní etika. Úvod Cílem ošetřovatelské etiky je mimo jiné také humanizace mezilidských vztahů, snaha porozumět člověku, pochopit tíživost jeho situace a podle možností mu pomoci. Právě to, jak se staráme o nemocné je vizitkou společnosti. K základům etiky patří vlídné slovo a trpělivé naslouchání a v transkulturní péči to platí dvojnásobně. Pacient/klient má svá etická práva, která by sestry neměly porušovat. Transkulturní ošetřovatelství se nezabývá jen rozdíly - do sféry jeho zájmu patří i podobnosti, které jsou společným východiskem. Sestry se uplatňují také v globální, civilizační perspektivě. Jsou součástí lidstva, které očekává, že budou pečovat o potřebné a o nemocné a budou vnímavé k jejich potřebám. Při cestování, stěhování, či čtení zahraniční literatury se sestra setkává s mnoha různými etickými a kulturními hodnotami. Někdy se očekává, že budou sestry přizpůsobivé a případně přehodnotí své priority. Metodika V etice transkulturní péče můžeme vymezit 5 rámců, tedy úrovní kontextu: 1. osobní, individuální 2. profesní, skupinový 3. instituční, komunitní 4. národní, společenský a vymezený kulturou 5. celosvětový , jak uvádí autoři (Leininger, M., McFarland, M. R.2002, s.279-282).
V těchto sférách se dají interpretovat etická, morální a právní rozhodnutí a projevy. Jde vlastně o různé perspektivy nahlížení na transkulturní jevy, které nám pomáhají jim lépe porozumět. Sběr a vyhodnocení kulturních dat, včetně tradičních hodnot a zvyklostí dané komunity je důležitou složkou transkulturního ošetřovatelství. Sestra by se měla zajímat i o změny těchto aspektů v průběhu času. Pří vzájemném působení kultur dochází někdy k procesu asimilace a akulturace, ale možná je i vzájemná rezistence, která takové změny nepřipouští. Komunity a rodiny se v různé míře přidržují svých generačních hodnot i v otázkách týkajících se zdraví, jak uvádí autoři (Leininger, M., McFarland, M. R.2002, s.279-282). Diskuse Sestry a klienti zdravotní péče/pacienti se mohou stát jedním týmem a smysluplně a citlivě tak uplatňovat transkulturní kontexty. Dnešní klienti/pacienti si jsou vědomi svých práv a jsou připraveni je hájit. (Je žádoucí, aby při tom nemuseli přistoupit k takovým krokům, jako jsou soudní spory a osobní konflikty.) Proto je nutné si uvědomit, že lepší než vzájemná tenze je spolupráce. V tomto úsilí budou někdy sestry a lékaři možná potřebovat pomoc a asistenci zkušených transkulturních sester, které přispívají k zajištění kulturně přiměřených rozhodnutí. Náboženské, právní, politické a další faktory by měly sestru zajímat při jejím rozhodování a při poskytování „kulturní péče“. Péče by tedy měla být kulturně kongruentní (vhodná, uzpůsobená). Jinak se pacienti a příbuzní mohou cítit poškozeni, pokud dojde k necitlivému narušení jejich kulturních specifik, jak uvádí autoři (Leininger, M., McFarland, M. R.2002, s.272-276). Jednotlivé kultury si z generace na generaci předávají své kodexy, přesvědčení, zásady, regulativy – ty pak poskytují jedinci zakotvení a vzor pro každodenní rozhodování a jsou vodítkem pro pohotové rozhodování ve stavech nemoci, postižení a při dalších událostech. Je vhodné, aby zdravotnický personál bral v úvahu variace i disparity (neslučitelnosti) jednotlivých takto utvářených kultur.Sestra by se také měla umět zamyslet nad tím, zda její kulturní stereotypy nenarušují kvalitu péče poskytované klientovi, jak uvádí autoři (Leininger, M., McFarland, M. R.2002, s.272-276). Při hledání společné základny se vyplatí hledat mezi kulturou klienta a zdravotníka podobnosti, podobné symboly, postoje, metafory a archetypy, případně slovní obraty aj. Sestra musí obezřetně zacházet zvláště s citlivými otázkami. Je dobré, aby měla na paměti, že i v rámci jedné kultury mohou být odlišnosti mezi jednotlivými sociální třídami či mezi muži a ženami. Etika je aplikací postupů a teorií morální filozofie na reálné situace. Zabývá se základními principy a koncepcemi, které jsou pro lidské bytosti vodítkem v myšlení i konání, a za nimiž stojí v pozadí uznávané hodnoty. Etika se v zásadě skládá ze 3 oborů: • Metaetika: filozofie morálky na úrovni nejvyšší abstrakce. Zabývá se podstatou morálního myšlení a ujasněním terminologie, co je to dobro, zlo, štěstí... • Etické (morální) teorie: pokouší se formulovat postupy a mechanizmy k řešení etických problémů. Etické postupy nás provázejí v různých formách celým životem, někdy vyžadují dokonce urgentní rozhodnutí a mohou mít dalekosáhlý význam. Nově se hledání
•
takových postupů říká normativní etika. Někteří autoři však nepovažují hledání formálních a univerzálních etických postupů za nutné a snaží se spíše školit vnímavost jedince tak, aby rozlišil dobré a zlé podle toho, jak se v životě za daných okolností vynořují – hovoříme o partikularizmu. Profesní etika: studuje konkrétní situace a rozhodnutí, buď komplexně nebo v rámci určitého oboru: lékařství, ošetřovatelství, podnikání, právo atd., jak uvádí autor (Thompson,I.E., 2001, s.4-9).
Co je morální problém? Problém znamená asi tolik co důležitý sporný námět k řešení. Problém vzniká tam, kde mohou být různé názory. Co je tedy morální problém? Je to důležité téma spojené s rozlišováním mezi dobrým a zlým, správným a nesprávným v denním životě. Přežití pacientů a jejich blaho závisí do značné míry na etickém, morálním a právním vědomí zdravotníků, kteří poskytují péči. Nejedná se však pouze o zdravotníky, ale i politiky, úředníky, humanitární pracovníky atd. Vnímavost vůči porušování lidských práv a vůči nespravedlnosti, vyplývající z neetického chování, je velmi vysoká. Je třeba však varovat před hledáním morálních problémů ve všem. Co je morální dilema? Je to situace, kdy člověk čelí dvěma různým alternativám, přičemž ani jedna z nich se nezdá být optimálním řešením daného problému. V jistém smyslu lze dilema přirovnat ke křižovatce nebo rozcestí, jejichž směry nevedou zcela ke kýženému cíli. ICN Code for Nurses: Ethical Concepts Applied to Nursing (ICN 1973) uvádí mimo jiné také, že sestra, porodní asistentka, pečovatelka je osobně zodpovědná za své kroky a dodržování profesních závazků a žádá se, aby: • vždy jednala tak, aby to sloužilo zájmům pacientů a klientů a jejich blahu, • zajistila, aby žádný čin nebo opomenutí v rámci kompetencí nemělo škodlivé důsledky, pokud jde o zájmy a bezpečí pacientů a klientů. K etickým dilematům vedou morální konflikty a rozpory. Konflikty a dilemata se vyskytují tam, kde člověk musí činit rozhodnutí. Čím je těžší předvídat důsledky určitých činů, tím větší je dilema. Někdy je možné dosažení kompromisu. Takový kompromis není možný při rozhodování mezi životem a smrtí ve zdravotnictví, jak uvádí autor (Thompson,I.E., 2001, s.94) . Etická teorie má za cíl vytvořit mechanizmy pro řešení našich morálních problémů, v nichž se uplatňují tři principy: 1. Hodnota života: zde máme na mysli hodnotu morální. Drahocennost života je všeobecně uznávaným principem. Je problematické např. při hromadných katastrofách stanovit, koho s omezenými kapacitami přednostně zachránit – čí život má větší hodnotu. 2. Kvalita života: co rozumíme kvalitou života. Někteří do ní začleňují kvalitu životního stylu – např. hojnou aktivitu a rekreaci, nebo domácí rodinné štěstí v souvislosti s péčí o děti. Kvalitu života samotného ovšem vyjadřují spíše veličiny jako zdraví, naplnění potřeby být milován a milovat, možnost využívat všechny schopnosti. Kvalita života je subjektivní, vnitřní pojem. O kvalitě cizího života si můžeme udělat jen přibližnou představu, která bude ovlivněna našimi postoji a zkušenostmi. 3. Posvátnost života: princip posvátnosti života vyplývá zpravidla z náboženských postojů. Uznávají jej však i lidé, kteří nejsou religiózní a řídí se vlastními etickými kodexy. Nikdo obvykle nezpochybňuje právo člověka na život, které je zakotveno v Úmluvě o lidských
právech. Je to však takový život, jaký by si ten, koho se týká, zvolil, kdyby tuto možnost volby měl, jak uvádí autoři (Leininger, M., McFarland, M. R.2002, s.279-282). Od sester se dnes očekává, že se budou vzdělávat tak, aby rozuměly rozmanitým kulturním postojům k etice narození, života a umírání. Mnoha závažným etickým problémům se vyhneme, případně je pomůžeme řešit, když si zachováme otevřený a zvídavý postoj a chováme se s citem, což je aktuální zvláště nyní, kdy mnoho sester cestuje do jiných zemí. Toto rozšíření vědomostí a porozumění je někdy pro sestry málo příjemné, zvláště když si velmi zakládají na svých dosavadních znalostech. Někteří klienti/pacienti, kteří jsou v daném zdravotnickém prostředí cizinci, se ovšem zdráhají nebo stydí žádat o svá kulturní práva a ohledy. V tomto případě připadá aktivní role právě sestře. Podobné je to v případě, když má pacient pocit, že jeho potřebám se nevěnuje z finančních či jiných důvodů dostatečná pozornost. V některých asijských kulturách se dokonce očekává, že sestra bude některá rozhodnutí dělat místo pacienta. Kulturní rozhled však rozhodně pomáhá snižovat etický stres a množství konfliktů. Je žádoucí naslouchat, když klient vysvětluje proč se chová právě tak, jak se chová. Sestry si musí uvědomit, že naše středoevropská (a dá se říci evropská kultura) není jedinou normou. Je nutné si uvědomit, že některé jiné kultury se značně liší od její normativnosti, utilitářství i deontologických schémat. Kulturní otázky v souvislosti s péčí a ochranou života se vynořují na celém světě ve všech kulturách, i když o nich příslušný národ (kmen, společenství) neteoretizuje. Je třeba brát v úvahu, že každý člověk – tedy i pacient/klient má určitou kulturní hierarchii danou tradicí, výchovou, vzděláním, životní zkušeností. Sestra by se měla vyhnout unáhleným úsudkům, pokud jde o jednání pacienta. Ti na druhou stranu mohou z nevstřícného jednání sestry cítit obavy, že zdravotníci si špatně vyloží (interpretují) jejich postoje, případně mu neposkytnou vhodnou péči. Jednotlivé kultury si z generace na generaci předávají své kodexy, přesvědčení, zásady, regulativy – ty pak poskytují jedinci zakotvení a vzor pro každodenní rozhodování a jsou vodítkem pro promptní rozhodování ve stavech nemoci, postižení a při dalších životních událostech. Je vhodné, aby sestra brala v úvahu variace i disparity (neslučitelnosti) jednotlivých takto utvářených kultur. Při hledání společné základny se vyplatí hledat mezi kulturou klienta a zdravotníka podobnosti: podobné symboly, postoje, metafory a archetypy, případně slovní obraty. Sestra musí obezřetně zacházet zvláště s citlivými otázkami. Měla by mít na paměti, že i v rámci jedné kultury mohou být odlišnosti mezi jednotlivými sociálními třídami či mezi muži a ženami. Sestra se může zamyslet nad tím, zda, případně jak, narušují kulturní stereotypy kvalitu péče poskytované klientovi. Základem úspěšné kulturní péče je pečlivé zhodnocení klientů a jejich rodin v jejich domácím prostředí. Při rozboru těchto informací se členy rodiny sestra může stanovit cíle, které oběma stranám vyhovují. Ke kulturnímu hodnocení přistupujeme ze čtyř obecných zásad: 1. brát v úvahu kulturní kontext a environmentální faktory (environmentalizmus-směr zdůrazňující převážný vliv prostředí na formování osobnosti a jejích schopností),
2. najít předpoklady, které stojí v pozadí daného kulturního kontextu, 3. vhodně interpretovat význam a smysl daného chování, 4. zvážit intrakulturní rozmanitost (klienti jedné kultury se nemusí chovat stejně), jak uvádí autoři (Leininger, M., McFarland, M. R.2002, s.279-282). Sestry se často setkávají se situacemi, kdy klient a jeho rodina jsou nuceni v důsledku postižení nebo nemoci změnit své navyklé způsoby chování. Kulturně vzdělaná sestra umí takovým klientům pomoci v jejich adaptaci. Kulturní vnímavost umožňuje stanovit také ošetřovatelské cíle, které budou vyhovovat potřebám klienta i jeho rodiny. Kulturní vědomí je užitečné a potřebné ve všech oblastech ošetřovatelství. Sestra potřebuje pochopit životní styl rodiny, její hodnoty a obvyklé způsoby chování ve zdraví a nemoci. S touto způsobilostí sestry dokáží radit a poskytovat asistenci a oporu. Složky kulturního hodnocení: • Rodinné a příbuzenské systémy: Je rodina nukleární, rozvedená nebo smíšená? Žijí členové rodiny spolu? Jaké jsou role a postavení jednotlivých členů rodiny (podle věku a pohlaví) ? • Sociální život: Jaký je denní program skupiny: Jaké jsou důležité události životního cyklu (narození, manželství smrt, atd..,). Jak je organizován výchovný systém? Jaké sociální problémy prožívají ve skupině? Jak sociální prostředí přispívá k pocitu sounáležitosti? Jaké jsou modely vzájemného ovlivňování? Jaké jsou běžné stravovací návyky? • Politický systém: Které faktory z politického systému ovlivňují způsob vnímání postavení skupiny tváří v tvář dominantní kultuře, tj. zákonům, soudům, spravedlnosti a „kulturním hrdinům“? Jak ekonomický systém ovlivňuje kontrolu zdrojů, jako je půda, voda, bydlení, práce a příležitosti? • Jazyk a tradice: Jaké jsou rozdíly v mluveném jazyce mezi zdravotnickými profesionály a kulturní skupinou? Jak mohou kulturní tradice většiny, tj. historie, umění, drama atd. ovlivňovat kulturní identitu skupiny? Jaké jsou společné modely jazyka vzhledem k verbální a neverbální komunikaci? Jak je využíván osobní prostor ke komunikaci? • Světový pohled, orientační hodnoty a kulturní normy: Jaké jsou kulturní hodnoty většiny ve vztahu lidí k přírodě a k sobě navzájem? Jak můžeme popsat morální zásady skupiny? Jaké jsou normy a zásady chování (autorita, odpovědnost, závislost, soutěživost)? Jaké jsou kulturní postoje k času, práci a odpočinku? • Náboženství: Jaké jsou náboženské zásady a praktiky skupiny? Jak souvisí se zdravotní praxí? Jaké jsou rituály a zákazy obklopující hlavně životní události, jako jsou narození a smrt? • Zdravotní zásady a praxe: Jaké jsou skupinové postoje a víra s ohledem na zdraví a nemoc? Existují biologické odlišnosti důležité pro zdraví této skupiny?, jak uvádí autor (Andrews, M., Boyle, S.J., 1999, s.30). Míra, v jaké se uplatňují tradiční hodnoty dané komunity a daného klienta, závisí mimo jiné na tom: • nakolik je vystaven vlivu médii ve svém novém prostředí, • na míře osvojení si cizího jazyka hostitelské země, • na velikosti komunity, k níž klient náleží – odvíjí se od ní množství kontaktů vně i uvnitř skupiny. Klienti si v cizí zemi často nevědí rady, jak postupovat při vyhledávání (depistáži) služeb – včetně zdravotnických. Je prospěšné, když sestry nabízejí těmto skupinám aktivně kulturně
senzitivní péči. Veškerá zdravotní doporučení bývají snáze přijímána tam, kde nejsou atakovány tradiční hodnoty společenství. Kulturní hodnoty formují způsob, jakým se člověk ve zdraví a nemoci zachová, jak se postará o udržení svého zdravotního statusu, jak bude pečovat o druhé, a kdy a u koho bude hledat zdravotní pomoc. Při předávání takových kulturních hodnot hraje důležitou roli rodina. Vzhledem k tomu, že rodina má primární význam při péči o zdravotní stav, dělí se fungující rodiny o své obvyklé hodnoty směřující k naplnění potřeb jednotlivých členů. Sestra by měla vždy zjistit, do jaké míry je rodina sama schopna a ochotna se o sebe postarat. Z toho se pak odvodí, jakou vnější pomoc a intervence bude muset provést zdravotnický personál. Rodina je zpravidla nejdůležitější sociální jednotkou člověka a v jejím rámci se odehrává nemoc i léčba, podpora a udržování zdraví. Řada tradičních kulturně sociálních zvyklostí klade důraz na posílení soudržnosti rodiny (tj. její koheze), některé hodnoty mají přitom větší, jiné menší význam – vytváří se zde hierarchie priorit. Pokud komunitní sestra rozpozná a využije potenciál rodiny, vede to k posílení zdraví, což má velký etický význam. Každý kulturní systém péče může mít tři složky: • populární, • lidovou, • profesionální. Většina pomůcek určených ke kulturnímu zhodnocení se zaměřuje na jednotlivce a rodiny. Sestra by si měla při hodnocení jednotlivců a rodin všímat těchto aspektů: • rodinné role, struktura domácnosti, dynamika rodiny, komunikační vzorce a rozhodování v rodině, • přesvědčení, týkající se původu nemocí, léčby, praxe lidových léčitelů, • denní režim, práce, odpočinek, • sociální sítě, přátelé, sousedé a jejich vliv na zdraví, • náboženské preference, které mají vliv na pojetí zdraví a nemoci, na terapii i všední život, různá tabu, • kulturně tolerované projevy chování, vhodné reakce na hněv, soutěživost a spolupráci, • vztahy mezi pohlavími, vztah se zdravotnickým personálem. Při hledání společné základny se vyplatí hledat mezi kulturou klienta a zdravotníka podobnosti, podobné symboly, slovní obraty atd. Mnoha závažným etickým problémům se vyhneme, případně je pomůžeme řešit, když si zachováme otevřený a zvídavý postoj a chováme se s citem. Toto rozšiřování vědomostí a porozumění je někdy pro sestry málo příjemné, zvláště když si velmi zakládají na svých dosavadních znalostech. V ošetřovatelské literatuře jsou etická vodítka pro přiměřenou péči. Některá nevyhovují všem kulturám, proto by sestry měly být obezřetné, aby nedocházelo k etnocentrickému chování. Je potřeba projevovat úctu k emickým (vnitřní, specifický, nazíraný zevnitř dané kultury) hodnotám klientů a být v ošetřovatelské praxi flexibilní. Sestry by se měly řídit ohledem na jejich etický systém (např. u muslimských pacientů). Zároveň si zaslouží respekt i etické hodnoty sester, nikoliv však tím, že se budou prostřednictvím impozice vnucovat pacientům. Zásady transkulturní ošetřovatelské péče z etického hlediska: 1. zásada morální spravedlnosti a ekvity (rovnosti),
2. 3. 4. 5.
zásada kulturní ohleduplnosti a dodržování lidských práv, zásada obecného prospěchu – konání k prospěchu člověka, zásada sloužit druhým a chránit je před destruktivními vlivy, zásada dostatečně častého monitorování etických a morálních veličin tak, aby nám pomohly rozlišovat mezi potřebami různých kultur.
Také v transkulturním ošetřovatelství je nutno dodržovat základní etické principy: • Autonomie – je etický princip, který poukazuje na to, že by každý měl mít právo určovat své vlastní chování a jednání podle etických struktur, které si osvojil. Ctít autonomii jednotlivce znamená připustit jeho volby, které provádí podle osobních hodnot a přesvědčení. V transkulturním kontextu to znamená, že autonomie jedince bude ovlivněna jeho sociokulturním kontextem, včetně náboženství. Autonomní pacienti /klienti ošetřovatelské péče mohou dle svého uvážení přesunout odpovědnost za rozhodování na jinou osobu – v některých etnických skupinách je to běžné. • Beneficence – prospěšnost: Je to závazek konat dobro a vyhnout se působení škod nebo újmy. Sestry jsou vázány povinností podnikat takové a jen takové kroky, které prospívají pacientovi. Někdy to znamená nezůstat nečinný, neboť takové zanedbání by mohlo samo působit ublížení. • Důvěryhodnost – je definována jako povinnost zůstat věrný svým závazkům a pevně se jich držet. Tyto závazky vyplývají z důvěryhodného vztahu mezi pacientem a poskytovatelem péče – jde např. o dodržování slibů a zachování soukromí citlivých dat. Moderní ošetřovatelství také zdůrazňuje, že by sestra měla působit jako obhájkyně pacienta a jeho práv. Důvěryhodnost je zakotvena i v ošetřovatelském etickém kodexu. Zastávání se práv pacienta může někdy přivést sestru do konfliktu s jinými členy týmu (zvláště pokud jsou kulturně jinak profilováni) – sestra však zastává práva pacienta např. tam, kde pacient nemůže sám sebe prosazovat a vyjádřit se (např.kvůli bezvědomí), ale zapsal předem svou výhledovou vůli – tzv.advance directive (vyjádření pacienta, jak se má postupovat při léčbě a ošetřování v případě, že nebude schopen mluvit sám za sebe). • Spravedlnost – je princip vyžadující rovné jednání s lidmi, kteří jsou v podobné situaci, a diferencované jednání s lidmi, kteří jsou v různých situacích. To znamená, že pokud mají pacienti stejné potřeby ve věci zdraví, mělo by o ně být postaráno stejně. • Pravdomluvnost (veracita) - je závazek říkat druhým pravdu a neklamat je. V jistém smyslu se dá mluvit i o pravdivosti vůči sobě samému. Pravdomluvnost je oceňována v řadě kultur a v jejich tradičních hodnotách. Je něčím, co druhým „dlužíme“, čím jsme jim povinování. Pravdomluvnost však není ve všech kulturách chápána stejně. Sdělování pravdy rodině má někdy přednost před sdělováním pravdy pacientovi. Rodina pak případně může informaci před pacientem neodtajnit • Idea hodnoty, humánní péče, víry a praxe se stává ústředním bodem v transkulturním ošetřovatelském postupu. Nejlepší funkcí sestry jako profesionála je, když rozumí lidem, rozdílným kulturám ve vztahu k životní zkušenosti, kulturním hodnotám a víře, jak uvádí autor (Sary T.Fry,1994, s 9-13). Kultura může mít mocný vliv na chování lidí, protože stále učí hodnotám, pravidlům a postupům chování. Kulturním normám a pravidlům chování jsou lidé obvykle věrni. Kulturní pravidla určitých etnik mohou být pro nezasvěcené někdy těžko pochopitelná, ale mají mocný vliv na rozhodování. Jen univerzální, všeobecně aplikovatelná etika neexistuje. A tak jako dochází ke střetu civilizací, tak dochází také ke střetu etického pojetí hodnot.
Závěr V ošetřovatelském etickém kodexu a v ošetřovatelské literatuře nacházíme etická vodítka pro přiměřenou péči. Některá bohužel nevyhovují všem kulturám. Sestry by proto měly být obezřetné, aby nedocházelo k etnocentrickému chování. Je potřeba projevovat úctu k emickým (tj.vnitřní, specifický, nazíraný zevnitř dané kultury) hodnotám klientů a být v ošetřovatelské praxi flexibilní. Zároveň si zaslouží respekt i etické hodnoty sester, nikoliv však tím, že by se vnucovaly pacientům. Studium je potřeba zaměřit i na jednotlivé etické normativy - kulturní měřítka, úmluvy a kodexy, o které se daná skupina lidí opírá. Pozornost si také zaslouží některé „skryté“, implicitní normy chování. A v neposlední řadě je nutné se zabývat subjektivními, intuitivními, duchovními a neverbálními projevy a významy. Ošetřovatelský výzkum 21.století si vynucuje hlubší analýzy (rozbor), deskripce (popis) a interpretace (vysvětlení) nashromážděných poznatků tak, aby byly prakticky použitelné. To platí navzdory skutečnosti, že etické otázky se jen těžko měří a hodnotí jako empirická data. Příloha Zdravotnickým zařízením můžeme doporučit následující dotazník: Dotazník pro zahraničního pacienta: transkulturní hodnocení osobnosti Vážený kliente, zdravotničtí pracovníci, kteří o Vás pečují, chtějí, co nejlépe porozumět Vašim hodnotám a postojům. To jim umožní poskytovat kulturně přiměřenou péči. K tomu slouží i tento dotazník. Základní informace o původu: 1. Kde jste se narodil (a)? 2. Jak dlouho již pobýváte v této zemi? 3. Získal(a) jste ve své domovské zemi nějaké formální vzdělání? 4. Jaké je místo narození členů Vaší rodiny? Vztahy: 1. Kdo činí ve Vaší rodině zásadní rozhodnutí? 2. Koho počítáte ke své rodině? 3. Kdo by měl podle Vás činit rozhodnutí ohledně Vašeho zdraví? 4. Koho byste pověřil(a) za Vás rozhodnout, kdyby Vám bránil špatný zdravotní stav, bezvědomí, apod.? Komunikace: 1. Který jazyk považujete za svůj mateřský? 2. Umíte ve svém rodném jazyce číst i psát? 3. V kterém jazyce by Vám pokud možno měly být sdělovány lékařské informace a další informace týkající se Vašeho zdraví? Kulturní vazby, náboženské vazby, postoje k nemoci: 1. Jaké kulturní tradice dodržujete ve Vaší rodině? 2. Hlásíte se k náboženství? Pokud ano, k jakému? 3. Ovlivňuje Vaše kulturní a náboženské přesvědčení Váš postoj ke zdravotní péči? Ovlivňuje Váš postoj k prevenci nemocí a k léčbě? Pokud ano, jak? 4. Jak byste charakterizoval(a) Váš zdravotní stav? 5. Máte nějaké potíže, které by vyžadovaly pozornosti? 6. Jak dlouho Vás tyto potíže trápí? 7. Jaké domácí způsoby léčby na ně aplikujete? 8. Ovlivňují uvedené potíže Vaši schopnost pracovat a plnit další závazky?
9. Která Vaše kulturní a náboženská přesvědčení, hodnoty a postoje bychom měli v průběhu léčby respektovat? Jiné: Existuje ještě něco jiného, co byste nám chtěl sdělit a co by pomohlo personálu o Vás citlivě pečovat? Pomůckou k pochopení vlastních hodnot a postojů zdravotnického personálu může být následující seznam otázek: KROK 1: Vezměte si papír asi velikosti kartotéčního lístku: • Doprostřed lístku napište své jméno. • Pod své jméno napište slovo či větu, které Vás nejlépe vystihují. • Do jednoho rohu napište název nejlepší knihy, jakou jste kdy četli. Volbu zdůvodněte. • Do dalšího rohu napište činnost, kterou umíte dobře vykonávat. • Do třetího rohu napište, co byste rádi uměli lépe. • Do posledního rohu napište dvě hodnoty z dob svého dětství, Česká asociace sester, bez roku vydání: a) Doplňte jméno člověka, který Vás těmto hodnotám naučil. b) Ovlivňují Vás ještě dnes? A jak? c) Pokud ne, vysvětlete proč? KROK 2: Nyní uvedené údaje promyslete: • Změnily se Vaše hodnoty od doby dětství? • Které hodnoty se změnily? A proč? • Které hodnoty se nezměnily? A proč? • Seřaďte své hodnoty podle priorit. Které budou ovlivňovat Vaše rozhodování v etických otázkách? • Nyní znovu napište, jaké slovo nebo věta by Vás nejlépe charakterizovaly. KROK 3: Vyměňte si svůj lístek s kolegou, pacientem apod., nejlépe s někým, kdo pochází z jiné kultury a geografické oblasti. Spolu proberte následující otázky: • Jsou Vaše hodnoty podobné? A proč? • Liší se? Proč? • Vedly by k etickému konfliktu? • Proberte se svým protějškem své pocity, které souvisejí s profesním kontaktem s lidmi odlišných hodnot. Zamyslete se nad hodnotami lidí z jiných kultur. Uvedenou techniku lze využít i při seznamování se s pacientem, kterého máme v péči a který pochází z odlišného kulturního prostředí. Pomáhá to porozumět sobě i druhým, jak uvádí autoři (Andress,M.M. , Boyle, S.J., 1999, s.447). Seznam literatury 1. Andrews, M., Boyle, S.J.: Transcultural Concepts in Nursing Care. 3 th, Philadelphia: Lippincott William&Wilkins,1999, IBSN 0 –7817-1038-3 2. Česká společnost na prahu vstupu do Evropské unie a její odraz ve zdravotnické praxi. Podpora multikulturního ošetřovatelského přístupu v celoživotním vzdělávání. Výzkumná zpráva, Ostravská univerzita, Zdravotně sociální fakulta,katedra ošetřovatelství, 2002. ISBN 80-7042-349-8. 3. Etika v ošetřovatelské praxi, Vybrané kapitoly z publikace Sary T.Fry: Etihcs in Nursing Practice, etided by International Counsil of Nurces, Ženeva 1994, ČAS bez roku vydání, bez ISBN 4. Interkulturní vzdělávání, příručka nejen pro středoškolské pedagogy, projekt Varianty, financovaný programem PHARE Evropské unie, realizovaný společností Člověk v tísni,
společnosti při ČT, vydala společnost Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p..s., 2002. ISBN 80-7106-614-1. 5. Lehmannová, Z.: Výchova pro mezikulturní komunikaci a její úloha v současném světě. In: Vzdělávání bez hranic.Hradec Králové: Gaudeamus, 1999. ISBN 80-7041-195-3. 6. Leininger, M.: Transcultural Nursing. Concepts,Theories, Research & Practices 2nd ed. New York: McGraw-Hill, Inc., 1995. ISBN 0-07-037660-3. 7. Leininger, M., McFarland, M. R.: Transcultural Nursing. Concepts, Theories, Research & Practice. 3rd ed. New York: McGraw-Hill Medical Publishing Division, 2002. ISBN 007-135397-6. 8. Komunikace s cizinci při poskytování zdravotní péče a Respektování jejich transkulturní /multikulturní odlišnosti v rámci českého právního řádu. Implementace multikulturního přístupu do výuky ošetřovatelství. Ostravská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, Repronis 2003. ISBN 80-7042-344-7. 9. Strategické dokumenty pro všeobecné sestry a porodní asistentky (4). Povědomí o výzkumu v praxi sestry a porodní asistentky. Pracovní text. Ministerstvo zdravotnictví ČR, 2002. ISBN 80-85047-23-3. 10. Špirudová, L.: Transkulturní ošetřovatelství v bakalářském studijním programu oboru ošetřovatelství na LF UP v Olomouci. In: Sborník příspěvků II. konference ošetřovatelství s mezinárodní účasti. Velká Bystřice 6.-7. září 2000. ISBN 80-86257-21-5. 11. Thompson, Ian E., Melia, Kath M., Boyd, Keneth M.: Nursing Ethics. Edinburgh: Churchil Livingstone, 2001. ISBN 04-4306147-5.
