Osobnostní koreláty tendencí k prosociálnímu chování

Univerzita Palackého v Olomouci Katedra psychologie Filozofické fakulty

Osobnostní koreláty tendencí k prosociálnímu chování

MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Autor práce: Mgr. Michaela Pečtová Vedoucí práce: doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc. Olomouc 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny použité prameny řádně citovala a uvedla.

V Olomouci ………………………………………….. ..................

Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu diplomové práce doc. PhDr. Zdeňku Vtípilovi, CSc. za jeho rady a čas, který mi věnoval při řešení dané problematiky. Děkuji také všem respondentům, kteří se účastnili výzkumu této práce.

..................

OBSAH

ÚVOD .................................................................................................................................... 5 1

2

3

4

SOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ ............................................................................................... 6 1.1

Vymezení termínu altruismus ................................................................................. 9

1.2

Stručná historie pojetí altruismu (Antika – Renesance) ........................................ 10

1.3

Rané pojetí altruismu v psychologii ...................................................................... 13

1.4

Evoluční pojetí altruismu ...................................................................................... 15

1.5

Současné pojetí altruismu v psychologii ............................................................... 18

ALTRUISMUS A PROSOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ ..................................................... 22 2.1

Vymezení prosociálního chování .......................................................................... 22

2.2

Formy a druhy prosociálního chování................................................................... 23

2.3

Teorie vysvětlující prosociální chování ................................................................ 28

OSOBNOSTNÍ KORELÁTY LIDSKÉHO CHOVÁNÍ ........................................ 35 3.1

Vymezení pojmu psychická vlastnost ................................................................... 36

3.2

Lexikální přístup v psychologii a pětifaktorový model osobnosti ........................ 39

DOSAVADNÍ VÝZKUMY VĚNOVANÉ PROSOCIÁLNÍM TENDENCÍM A

OSOBNOSTNÍM RYSŮM................................................................................................ 45 5

6

VÝZKUMNÁ ČÁST .................................................................................................. 50 5.1

Výzkumný problém ............................................................................................... 50

5.2

Cíle a hypotézy výzkumu ...................................................................................... 51

5.3

Výzkumný soubor ................................................................................................. 52

5.4

Metody sběru a zpracování dat, aplikovaná statistika ........................................... 54

POPIS VÝSLEDKŮ .................................................................................................. 56 6.1

Popis výsledku k dílčímu cíli 1 ............................................................................. 56

6.2

Popis výsledku k dílčímu cíli 2 ............................................................................. 62

6.3

Popis výsledků k dílčímu cíli 3 ............................................................................. 67

6.4

K platnosti hypotéz ............................................................................................... 74

6.5

Diskuze výsledků .................................................................................................. 75

ZÁVĚRY............................................................................................................................. 81 SOUHRN ............................................................................................................................ 82 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.............................................................................. 86

SEZNAM OBRÁZKŮ ....................................................................................................... 89 SEZNAM TABULEK ........................................................................................................ 90 SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................................ 92


Michaela Pečtová

ÚVOD Předložená diplomová práce se zabývá problematikou osobnostních korelátů prosociálního chování a prezentuje výsledky vlastního kvantitativně orientovaného výzkumného šetření, jehož cílem je identifikovat jednotlivé osobnostní faktory související s prosociálním chováním. Tématika prosociálního chování začíná být v psychologii systematicky zkoumána přibližně od 70tých let min. stol. Toto chování představuje, vedle chování agresivního, jednu z hlavních kategorií sociálního chování člověka, kterému je především v sociální psychologii věnovaná nemalá pozornost. Přesto však v tuzemsku dosud chybí dlouhodobý a systematický zájem o tuto oblast a vědecká činnost věnující se tomuto fenoménu je spíše ojedinělá. Prosociální chování představuje problematiku, která je nazírána v mnoha souvislostech. Mimo hledání osobnostních faktorů souvisejících s prosociálním chováním je pozornost věnována situačním vlivům, motivaci, či pomáhání v širším organizačním kontextu, jakým je např, dobrovolnictví. Tato práce je zacílena na první zmiňovanou oblast a jejím záměrem je na základě odhalení faktorů, obsažených v pětifaktorové modelu osobnosti, které pozitivně souvisí s prosociálním chováním, buďto podpora, či odklon od předpokladu existence tzv. „prosociální osobnosti“, čili osobnostního nastavení jedince, které jej predisponuje k tomu, aby se choval prosociálně. Výzkum je soustředěn na studenty pomáhajících a technických oborů především proto, aby prokázal, zda studenti oborů pomáhajících dosahují vyšší míry v osobnostních faktorech, které mohou souviset s prosociálním chováním. Tento fakt je ve výzkumu zohledněn proto, že pomáhající obory, či profese, jak je již patrné z jejich vlastního názvu, představují povolání založené na pomoci druhým, na empatii, autentičnosti a osobním zájmu o blaho druhých. Do těchto profesí patří lékaři, sociální pracovníci, psychologové, či např. vychovatelé atd. Pokud by byl předpoklad existence „prosociální osobnosti“ výzkumně ověřen, stálo by pravděpodobně za úvahu, zda tuto skutečnost při výběru studentů, či pracovníků do těchto profesí zohlednit. Práce je členěna na část teoretickou, kde je popsána problematika altruismu, jeho vazby na prosociální chování a osobnostní rysy, jakož i některé výzkumy tomuto tématu již věnované. V části výzkumné jsou pak prezentovány a srovnány výsledky vlastního výzkumu.

5


Michaela Pečtová

1 SOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ Problematika sociálního chování člověka představuje téma, které je v odlišných souvislostech řešeno jak psychologií (ps. osobnosti i ps. sociální), tak sociologií. Jednotlivé teorie a přístupy se v průběhu svého vývoje navzájem silně ovlivňovaly, je proto obtížné u některých jasně odlišit, zda se jedná o čistě sociologické, či psychologické snahy o vysvětlení např. sociálního chování. Jednotlivá témata sociologie mají své sociálněpsychologické aspekty a naopak (Nakonečný, 2009). V následujícím úvodu do první kapitoly bych ve stručnosti ráda přiblížila hlavní rozdíl ve studiu, či vnímání sociálního chování člověka z hlediska sociologického a psychologického.

Chování lze v psychologii definovat jako …“jakoukoli lidskou tělesnou aktivitu, kterou lze pozorovat, zaznamenávat nebo měřit.“ (Plháková, 2003, str. 43). Termín sociální znamená „…týkající se společenských vztahů…“ (Hartl, Hartlová, 2000, str. 548) Chování sociální, tedy představuje chování jedince v sociálním kontextu, čili za přítomnosti druhých osob, které buďto chování jedince ovlivňují, nebo jsou jím ovlivněni a je základním předpokladem fungování sociálních skupin. V psychologii je pak termín chování odlišován od termínu jednání, které je charakteristické svým záměrem (Hartl, Hartlová, 2000). Chování se stalo na určitou dobu jediným předmětem psychologie – školy klasického behaviorismu. Nepovažuji na tomto místě za důležité popisovat tento zásadní psychologický směr, ani jeho základní předpoklady, či představitele. Domnívám se, že tyto informace jsou nejen všeobecně dobře známé, ale i dostupné a tématu práce se přímo nedotýkají. Dá se říci, že již od dob starověku, kdy vznikaly první formy sociálního života člověka, byl nějakým způsobem řešen problém vztahu jedince a toho společenství, a to především ze dvou úhlů pohledu. První, dnes nazýván přístup orientovaný na jedince, se stal inspirací právě pro tzv. psychologickou sociální psychologii, která je disciplínou studující chování jedince v sociálním kontextu. Druhý, přístup orientovaný na sociální společenství, akcentuje vliv společenských struktur (institucí, skupin) a determinoval vznik tzv. sociologické sociální psychologie, rozvíjející se v rámci sociologie. Sociologie spolu s evoluční teorií se tedy v průběhu 19. stol. staly směry zásadním způsobem ovlivňující vznikající moderní sociální psychologii, evoluční psychologii, či sociobiologii. Vznik sociální psychologie, tak jak ji dnes 6


Michaela Pečtová

chápeme lze datovat na počátek 20. stol., kdy např.. vyšla učebnice Introduction to Social Psychology W. McDougalla (1908). V první polovině 20. stol. definoval sociální psychologii F. H. Allport (cit. dle Nakonečný, 2009, str. 10) jako „vědu, která studuje chování individua, pokud jeho chování stimulují jiná individua nebo je samo reakcí na jejich chování, a která popisuje vědomí individua, pokud je vědomím sociálních objektů a reakcí“. Moderní sociální psychologie, která je vystavěná především na severoamerické tradici, je zaměřena na studium motivace sociálního chování člověka, na to, jak toto chování ovlivňují interakce s druhými lidmi, dále na problematiku postojů, sociální kognice, či sociálních skupin. Z hlediska lidského sociálního chování jsou řešeny především kategorie agresivního a prosociálního chování člověka, problém kooperace, kompetice a konfliktu (Nakonečný, 2009; Hewstone, Stoerbe, 2006).

Sociální psychologii lze považovat za hraniční obor psychologie a sociologie, úzce související i s psychologií osobnosti. D. G. Myers (1996, cit. dle Nakonečný, 2009, str. 13) vymezil rozdíl mezi sociální psychologií a sociologií takto: „sociální psychologové pozorují jednotlivého člena skupiny, jeho smýšlení o druhých, jeho podléhání vlivům skupiny a vzájemné souvislosti“, oproti tomu sociologové si kladou otázku, na jakých principech fungují sociální skupiny různé velikosti. Ústředním zájmem psychologie osobnosti a sociální psychologie je jedinec, ale první zmíněná se soustřeďuje na vnitřní mechanismy fungování jedince a individuální rozdíly.

V sociologii je při zkoumání sociálního chování zdůrazněn vliv společnosti a sociálních skupin a především pak důsledky tohoto chování pro společnost a sociální skupiny. Podobně jako v sociální psychologii je pozornost věnována především dvěma kategoriím sociálního chování, a to chování antisociálnímu a prosociálnímu, dále pak např. chování davovému, návykovému, kolektivnímu atd. (Petrusek a kol., 2000). Dle Novotné (2008) by se problematika sociálního chování lidí dala zasadit do oblasti mikrosociologie, která se zabývá každodenními interakcemi jedinců v malých sociálních skupinách. Lidské sociální jednání (jednání a chování bývají v sociologické literatuře používány jako synonyma) pak tato autorka popisuje na úrovni individuální, skupinové a kolektivní. Na úrovni individuální jsou řešeny především potřeby a zájmy jakožto základní jednotky každé mezilidské interakce, sociální 7


Michaela Pečtová

směna a sociální role, které v průběhu života zaujímáme. Individuální sociální jednání autorka na základě analýzy kulturních cílů a institucializovaných prostředků rozděluje na pět typů: konformita, inovace, ritualismus, únik a rebelie. Na úrovni skupinového sociálního chování je řešena především otázka vedení skupiny a identifikace individua s ní. Konečně kolektivní sociální jednání je v sociologii řešeno prostřednictvím davového, masového a organizovaného kolektivního jednání. Keller (2006) považuje sociální jednání za základní pojem sociologie. Píše, že jednotlivé koncepce vysvětlující sociální jednání se shodují v základním předpokladu toho, že společnost je sumou aktivního jednání jejich jednotlivých členů. Uvádí dále, že na tomto principu – totiž pochopení mechanismů působících v celé společnosti na podkladě sociálního jednání jejich aktérů, postavil svou sociologii Max Weber. Ten rozlišoval jednání racionální, tradiční a afektuální a chápal jej jako jakoukoli smysluplnou činnost, u které jsou zohledňovány reakce jiných lidí.

Keller dále píše, že problém sociálního jednání člověka je řešen v podstatě

každým sociologickým paradigmatem 20. stol. Ať již se jedná o funkcionalismus T. Parsonse, teorii směny G. C. Homanse nebo teorie hraní rolí G. H. Meada. Podobně Geist (1992) uvádí některé starší teorie zabývající se sociálním chováním postavených především na principu nápodoby – např. přístup W. Bagehota, G. Tardeho, či J. M. Baldwina (19. stol.). Propojenost sociologického a psychologického přístupu lze spatřit právě ve zmíněné Teorii směny G. C. Homanse, který byl silně inspirován neobehaviorismem (B. F. Skinnerem) a eknomií. Tato teorie patří do konsenzuálního paradigmatu sociologie. Jejím hlavním předpokladem je vysvětlení meziosobních vztahů mezi lidmi na základě opakovaných směn nejen materiální povahy. Principem je …“umění dát druhým to, co má pro ně větší hodnotu, než kolik činí mé vlastní náklady, a oplátkou od nich získat to, co má pro mne větší hodnotu, než kolik činí náklady jejich.“ (Keller, 2006, str. 101). Za hlavní pojmy této teorie jsou považovány: podnět, akce, odměna, trest, hodnota, náklady a percepce. Základem teorie jsou propozice úspěchu, podnětu, hodnoty, strádání, agrese – pochvaly (Geist, 1992). Paradigma konfliktu se v sociologii prosazuje kolem 50tých let 20. stol. Mezi jeho základní principy patří předpoklad toho, že jedinci se v prvé řadě chovají egoisticky, aby uspokojili své vlastní zájmy, i altruistické chování má tudíž sobecký základ. Za jednoho z mnoha představitelů lze zmínit Lewise Cosera, který právě egoistický základ lidského chování

8


Michaela Pečtová

vysvětluje pomocí tzv. antagonistické kooperace – jakákoli spolupráce s jinými zvyšuje pravděpodobnost našeho vlastního prospěchu (Keller, 2006). Interpretativní sociologie, rozvíjející se především v 70tých letech 20. stol., může být představena pomocí teorie Symbolického interakcionismu již zmíněného G. H. Meada. Ten se zabýval procesem vytváření vlastního já (self) v průběhu interakce s ostatními. Ústředním tématem je pro něj proces socializace, v průběhu kterého se člověk stává sám sebou především na základě nápodoby druhých (Keller, 2006, Novotná, 2008).

Tématem této diplomové práce je sféra sociálního chování zaměřená na pomoc – prosociální chování a konkrétně jeho osobnostních korelátů. Následující kapitoly se zabývají vymezením altruismu, který má na prosociální chování zásadní vliv. V dalších kapitolách je pak řešeno samotné prosociální chování a jeho osobnostní koreláty.

1.1 Vymezení termínu altruismus Altruismus Altruismus lze definovat jako: „chování vykonávané ve prospěch jiného člověka nebo skupiny osob bez očekávání zisku, odměny, či sociálního souhlasu okamžitě ani v budoucnu“ (Slaměník, Janoušek cit. dle Výrost, Slaměník, 2008). Či jako chování „přispívající ke zdatnosti jiných jedinců, navzdory investicím ze zdatnosti daného jedince“ (Archer cit. dle Hewstone, Stoerbe, 2006, str. 54). Tedy jako chování, které je charakteristické ohledy k druhým osobám, usilující o jejich blaho, dále typické svou nesobeckostí, z jistého úhlu pohledu až sebezničující, v případech, kdy se jedinec obětuje pro záchranu jiného (Hartl, Hartlová, 2000). Přestože základní myšlenka altruismu se zdá poměrně jednoduchou, filozofické, či psychologické přístupy snažící se o jeho vysvětlení jsou význačné svou složitostí (Scott, Seglow, 2007). Dle Záškodné, Mlčáka (2009) je nutné, aby chování, má-li být označeno za altruistické splňovalo čtyři základní podmínky: a) dobrovolnost, b) užitek pro druhého,

9


Michaela Pečtová

c) nezištnost, d) obětování vlastních nákladů Citlivě je však třeba pohlížet především na podmínku třetí – nezištnost. Ta bývá řadou autorů zpochybňována. Zmiňovaní autoři uvádějí stanovisko D. Rosenhana, dle kterého je altruismus sám o sobě paradoxem, vzhledem k tomu, že jedince vede k jednání, které je užitečné jinému, ale zdánlivě nevýhodné pro samotného aktéra. Tato na první pohled „nezištná pomoc“ může maskovat např. potřebu redukce pocitů viny, snahu o dodržování všeobecně akceptovaných norem, snahu o pozitivní akceptaci v rámci skupiny apod.

Altruistické chování, charakteristické zaujímáním perspektivy druhého jedince a empatií, bývá často v odborné literatuře používáno jako synonymum pro pomáhající, či prosociální chování, zejména v kontextu přístupů biologických (Archer cit. dle Hewstone, Stoerbe, 2006, str. 54). Blíže je vztah těchto tří termínů vysvětlen v kapitole o Prosociálním chování. Hayesová (2009) píše, že při zkoumání altruismu lze odlišit dva zásadní směry. Jednak je to zkoumání ochoty pomoci, jednak spolupráce, která vzniká za různých podmínek.

1.2 Stručná historie pojetí altruismu (Antika – Renesance) S termínem altruismus (fran. „le altruisme“) se poprvé setkáváme u významného francouzského pozitivisty a zakladatele sociologie Augusta Comteho, který jej použil ve svém díle „Système de Politique Positive“. Anglické synonymum „altruism“ bylo poprvé představeno v Británii popularizátorem Comteho práce Georgem H. Lewesem v roce 1853. V pojetí Augusta Comteho lze nalézt zdroje altruismu, stejně jako soucitu, či socializace v říši zvířat. Zároveň vzhledem k pokrokům ve vědě, především ve zkoumání mozku, Comte věřil, že za soucit i altruismus jsou zodpovědně specifické oblasti mozku. Comte vnímal altruistické motivy lidského jednání za slabší, než ty egoistické, které se mu jevily jako důležitější pro přežití, ale věřil, že altruistické mohou být rozvíjeny např. vzděláním a v průběhu evoluce se staly způsobilými kontrolovat nízké egoistické vášně. Toto pojetí nadřazenosti intelektu a altruistických tendencí nad sebeochranou vyvíjející se v průběhu evoluce Comte vysvětloval

10


Michaela Pečtová

poměrně složitě tím, že původně přírodní dominance a nadřazenost pudů byla obětována rozvoji rozumu, což přineslo separaci těla a mysli a tím ohrozilo jednotu člověka. Jakýkoliv pokus, oddělit takto altruistické a egoistické tendence by byl zničující pro přežití společnosti, pokud by k němu došlo mimo vhodný vývojový stupeň. Nebylo by pak možné odlišit čistý altruismus a altruismus, který podporuje egoismus druhých. Předpokládal dále, že rodina představuje prostor, kde se jedinec s altruismem poprvé setkává a kde jej „trénuje“, přesto, aby došlo k jeho plnému rozvoji rodina nestačí. Společnost však dle Comteho ještě zcela nedosáhla takového stupně morálního vývoje, aby mohl být altruismus považován za univerzální cíl humanity (Scott, Seglow, 2007).

Ačkoliv byl tento termín použit poprvé až v 19. stol., již v Antice se přední filozofové snažili řešit podstatu fenoménů podobných, např. laskavost, přátelství, či soucit. Jako příklad lze uvést Platónovy úvahy o podstatě motivace péče o druhého a přátelství. Platón položil dvě základní otázky týkající se přátelství, které však bohužel nechal nezodpovězeny: „Je zájem o přítelovo blaho veden snahou získat něco pro přítele, či pro sebe?“ a „Existuje mezi přáteli nějaké speciální pouto, které jim umožňuje povznést se nad sebe-zájem?“ (Batson, 1991). Na jeho úvahy o podstatě přátelství navázal Aristoteles, jehož definice přátelství má mnoho společného s dnešní definicí altruistické motivace: „Nechť být přátelským je definováno tak, že přejete člověku věci, které považujete za dobré – přejete je kvůli němu, ne kvůli sobě – a směřujete k nim do té míry, dokud je můžete ovlivňovat.“ (Záškodná, Mlčák, 2009, str. 19). Aristoteles chápal každého jedince jako v jistém slova smyslu „přítele sobě samému“, čímž vzal v úvahu fakt, že i jedinec konající dobro pro přítele, má z tohoto činu jistý emocionální zisk. Tohoto člověka však nelze jednoduše označit za sobeckého. Aristoteles rozlišuje ctnostnou sebelásku, která vede člověka k seberozvoji v ctnostného člověka. Ctnostné jednání se však nemusí vztahovat jen na přítele, ale i na celou zemi, pro kterou ctnostný jedinec neváhá i zemřít, či obětovat peníze, což Aristoteles považuje za morálně správné (Scott, Seglow, 2007).

Zcela zásadní vliv na současné pojetí altruismu v západním světě měla, kromě antických filozofů, bezesporu i židovsko-křesťanská náboženská tradice. Řadu staletí před Aristotelem a Platónem formulovali Izraelité morální standardy sociálního styku, známé jako 11


Michaela Pečtová

„zlaté pravidlo“ a objevující se v druhé polovině knihy Leviticus, čili 3. Knize Mojžíšově, 19, 18 - přikázání: „Milovati budeš bližního svého, jako sebe samého“. Oproti starozákonnímu pojetí této lásky k bližnímu, která by měla směřovat pouze k Židům, v křesťanském pojetí byla tato láska rozšířena na všechny ostatní lidi, dokonce i nepřátele (Lukáš 6:35 - Milujte své nepřátele a buďte k nim dobří; půjčujte a neočekávejte nic zpět a vaše odměna bude veliká a budete synové Nejvyššího) a byla vyzdvižena na centrální téma křesťanské nauky. Tento altruistický zájem o druhého pak neznamenal pouze expresi lásky k jiné osobě, ale především lásky k Bohu. Tzv. „zlaté pravidlo“ není výsadou pouze židovsko-křesťanské náboženské nauky, ale objevuje se v řadě dalších náboženství např. hinduistické Mahabharatě (Batson, 1991; Scott, Seglow, 2007).

Ve středověku byl významným myslitelem, zabývajícím se láskou k bližnímu, a především snažícím se integrovat názory obou předcházejících myšlenkových tradic Tomáš Akvinský. Ctnost člověka je dle něj zakotvena v lidském rozumu (manifestován u antických filozofů) a ve víře v Boha (podstata křesťanské tradice). Pro nesobeckou lásku (agape) používal latinský termín caritas (angl. charity), který představoval pravé přátelství k Bohu a skrze toto přátelství i přátelství člověka k ostatním (Batson, 1991). Scott a Seglow (2007) dále zdůrazňují, že Akvinský nepovažuje spontánní akt pomoci někomu jinému za záslužný. Pouze v případě, že si je jedinec vědom toho, že jeho jednání povede k jeho psychickému, či fyzickému poškození, či ohrožení jím uznávaných hodnot, přesto koná, teprve potom se jedná o ctnostné, altruistické chování.

Nástup renesance přinesl v chápání altruismu i samotné podstaty člověka výrazný zlom. Člověk byl chápán především jako bytost sobecká, která je vedena především snahou o svůj vlastní užitek a dobro. Z významných myslitelů lze zmínit zástupce tzv. univerzálního egoismu Machiavelliho, který ve svém hlavním díle Vladař popisuje člověka adjektivy ne zcela lichotivými – falešný, nevděčný, vrtkavý, schopný v době klidu nabídnout i vlastní krev, ale když je to nutné, obracející se k potřebným zády (Batson, 1991). Podobné stanovisko nacházíme i u dalšího renesančního filozofa Thomase Hobbse, který nahlíží na motivaci lidského chování jako na stálou snahu uspokojit vlastní sobecké touhy, především pak potřebu přežití. Zajímavé je Hobbsovo pojetí již výše zmíněného „zlatého pravidla“, které vysvětluje 12


Michaela Pečtová

kontrastně ke křesťansko-náboženské tradici. Nechápe jej jako altruistické, ale naopak jako egoistickou snahu zajistit si dobro od ostatních (Scott, Seglow, 2007). K dalším filozofům zdůrazňujícím především užitečnost (kam sebeobětování se druhým rozhodně nepatří) můžeme zařadit utilitaristy Jeremyho Benthama a Johna Stuarta Milla. Ještě radikálněji se k lidské egoistické podstatě vyjadřoval Fridrich Nietzsche, který lásku k bližnímu a soucit chápal jako slabost (Záškodná, Mlčák 2009).

Ačkoliv bylo přesvědčení o tom, že lidskou přirozeností je být sobecký v renesanci ústředním, neuspokojovalo všechny, a proto nelze opomenout filozofy prosazující existenci jak egoismu, tak altruismu (např. Joseph Butler, Jean J. Rousseau, David Hume apod.). Inspirován řeckými stoiky a svým dlouhodobým přítelem Humem rozlišoval Adam Smith lidské city k ostatním na přátelské a egoistické, přičemž naše pomoc ostatním vyvěrá z našeho soucitu a lítosti. Při úvahách nad motivy lidského chování řešil rovněž povahu povinnosti, argumentuje tak, že je morálně lepší ukázat slitování s druhým navzdory povinnosti, než z důvodů povinnosti. V tomto se lišil od Imanuela Kanta, který naopak zdůrazňoval povinnost a závazek, jako jedinou možnou cestu k morálnímu chování (Batson, 1991; Záškodná, Mlčák, 2009; Scott, Seglow, 2007).

1.3 Rané pojetí altruismu v psychologii Ve svých počátcích, kdy se psychologie etablovala jako samostatná vědní disciplína, byly názory psychologů na otázky altruismu silně ovlivněny dvěma proudy. Jednak samozřejmě západní filozofií, zejména Hobbsem, Benthamem, Nietschem, a dále rovněž Darwinovou teorií přirozeného výběru. Tato teorie se stala zdrojem tří různých odpovědí na otázku altruismu v lidském chování, jimiž se jednotliví psychologové, či celé školy inspirovaly (Batson, 1991): 1) Veškeré naše chování, i to, které vede k prospěchu druhých, je vedeno snahou přežít a je v zásadě egoistické.

13


Michaela Pečtová

2) Náš zájem o druhé je čas od času altruistický, máme jisté sociální instinkty, založené na rodinných vztazích a cítíme soucit, což vede k tomu, že usilujeme o blaho, alespoň některých jedinců kolem sebe. 3) Naše chování není ani altruistické, ani egoistické, protože není cílevědomé, ale instinktivní.

Na přelomu 19. a 20 stol. bylo tedy řadou psychologů lidské chování vysvětlováno rovněž spíše egoisticky. Lze zmínit např. W. Jamese, či S. Freuda, který lidské chování chápal především jako sloužící samo sobě. Z jeho pohledu dítě miluje své rodiče proto, že je potřebuje k zajištění uspokojení základních potřeb. Původně egoistické instinkty se tedy socializovaly do podoby sociálních, např. mateřská láska (Záškodná, Mlčák, 2009). Pro behavioristickou školu byly úvahy na téma vnitřní motivace lidského chování zcela bezpředmětné, protože se ve své radikální podobě zaměřovala pouze na pozorovatelné jevy, čili na lidské chování, vnější projevy, případně na environmentální podmínky. Přesto se našli i psychologové hlásící se k behaviorismu, kteří vnitřní motivaci vzali v úvahu. Patřili mezi ně např. Woodworth a C. Hull. Přesto se jejich vysvětlení přiklání spíše k třetí alternativě uvedené výše, tedy ke konstatování, že naše konání není ani altruistické ani egoistické, ale slepě impulsivní. Rovněž teoretici sociálního učení, např. A. Bandura, se přikláněli k egoistické podstatě chování, které přispívá k blahu druhých. Vysvětlovali jej trojími motivy: získání materiální, či sociální odměny za pomoc; vyhnutí se trestu, ať už materiálnímu, či sociálnímu a konečně omezení nepříjemných pocitů vyvěrajících z expozice cizímu utrpení (Batson, 1991). Dle jejich přístupu se altruismus učí, stejně jako každé jiné chování, observací, pomocí odměn a trestů a verbálním vedením autoritami (Scott, Seglow, 2007). Psychologové zastávající opačný názor představovali na začátku minulého století menšinu. Za jednoho z nejvýznamnějším představitelů těch, kteří obhajovali i jinou než egoistickou podstatu člověka, lze považovat Williama McDougalla, který zaměřil svou pozornost na, z jeho úhlu pohledu nejvýznamnější, rodičovský instinkt a s ním související emoce něhy (tender emotions) (Záškodná, Mlčák, 2009). Penner a kol. (2005) píší, že právě u McDougalla se zrodil zájem o prosociální chování v psychologii. Krom „emocí něhy“ rozlišoval zmiňovaný autor i „bolest ze soucitu“ a prosociální chování z ní pramenící považoval za egoisticky motivované – při pozorování jiného člověka, který trpí je naší prvotní snahou 14


Michaela Pečtová

odstranit právě tuto bolest. Naopak pomáhání vycházející z emocí něhy je altruisticky motivováno (Batson, 1991). Novou vlnu zájmu o problematiku altruismu v psychologii lze zaznamenat až o několik desítek let později v 60tých letech 20. stol. (Batson, 1991). Vysvětlení altruistické motivace lidského chování přináší poměrně nová psychologická disciplína – evoluční psychologie.

1.4 Evoluční pojetí altruismu Za zakladatele evoluční psychologie lze považovat E. O. Wilsona. Jde o psychologický směr, který se zabývá původem psychických procesů a výkladem lidského chování na podkladě principu přirozeného výběru. Na rozdíl od sociobiologie, ze které se evoluční psychologie vyvinula, však klade větší důraz na psychologické mechanismy a neakcentuje pouze mechanismy biologické, i když jejich vliv nepopírá (Hartl, Hartlová, 2000; Archer cit. dle Hewstone, Stoerbe, 2006). Kořeny evolucionistického přístupu lze samozřejmě nalézt již u Ch. Darwina, který ve svém díle O původu druhů formuloval právě princip přirozeného výběru, jehož podstatou je přenos takové genetické výbavy, která umožňuje jejím nositelům lepší adaptaci, zvyšuje jejich pravděpodobnost přežití a následného předání vlastního genetického kódu. Tento princip byl tedy později aplikován i na přenos konkrétních vzorců chování, např. altruismu (Nakonečný, 2009). Altruistické chování pak lze z pohledu evoluční psychologie definovat jako: „… chování přispívající ke zdatnosti jiných jedinců, navzdory investicím ze zdatnosti daného jedince …“ (Archer cit. dle Hewstone, Stoerbe, 2006, str 54), z této definice je patrný rozdíl mezi evoluční a sociální psychologií, která zdůrazňuje empatii a zaujímání perspektivy druhého. K vysvětlení altruistického chování se postupně, v oblasti evoluční psychologie, zformulovaly čtyři přístupy: teorie příbuzenského altruismu, teorie recipročního altruismu, teorie skupinové selekce a teorie konkurenčního altruismu (Záškodná, Mlčák, 2009). 1) Teorie příbuzenského altruismu (kin altruism, nebo theory of kin selection) – za jejího tvůrce lze považovat biologa W. Hamiltona, který v souvislosti s vysvětlením altruismu mezi příbuznými využíval termín koeficient příbuznosti (r), který označuje podíl genů, který sdílejí příbuzní a nepříbuzní jedinci (mezi rodiči a dětmi a mezi sourozenci r = 0,5; mezi sestřenicemi a bratranci r = 0,125). Využijeme- li tedy naše

15


Michaela Pečtová

altruistické chování ve prospěch našeho příbuzného, se kterým máme vysoké r, přispíváme tak ke zlepšení biologické zdatnosti. Tu můžeme zvyšovat přímo – předáme geny vlastním potomkům a nepřímo – pomocí těm příbuzným jedincům, kteří pravděpodobně nesou náš gen. Kombinací přímé a nepřímé zdatnosti je tzv. inkluzivní zdatnosti (B), což je pravděpodobnost přenosu našich genů na následující generaci. Při altruistickém chování tedy jedinci zvažují fakt příbuznosti a jejich ochota pomoci stoupá se zvyšujícím se r. Velmi elegantně lze celou podstatu této teorie shrnout do vzorce rB > C – Hamiltonovo pravidlo (kde r = koeficient příbuznosti; B = zisk pro příjemce pomoci a C = náklady pomáhajícího). V úvahu je nutné ovšem vzít, co by jedinec získal, kdyby se altruisticky k příbuznému nezachoval, čili tzv. cenu ztracené příležitosti, což znamená, že čistý zisk lze chápat jen jako zisk plynoucí z pomoci, snížený o zisk ušlý touto pomocí (Barrett, Dunbar, Lycett, 2007; Archer cit. dle Hewstone, Stoerbe, 2006; Dovidio a kol., 2006; Hayesová, 2009). 2) Teorie recipročního altruismu (reciprocal altruism) – zakladatelem této teorie je sociobiolog R. Trivers. Podstatou tohoto přístupu je, že jedinec pomáhá, protože předpokládá, že jeho pomoc mu bude v budoucnu oplacena. Teorie vysvětluje tedy i pomáhající chování mezi nepříbuznými jedinci. Obě strany, které se na aktu pomoci účastní, tedy v budoucnu dosáhnou čistého zisku. K tomu, aby pomoc proběhla je nutné splnit následující podmínky: náklady poskytnutí pomoci jsou nízké, kdežto potencionální zisk je vysoký. Uplatnění tohoto principu je pravděpodobnější u jedinců, kteří jsou v častějším kontaktu. Je logické, že člověku, kterého neznáme a nemáme jistotu, že nám pomoc v budoucnu oplatí raději nepomůžeme. Nutnou podmínkou je i identifikace jedinců, kteří zpětnou pomoc neposkytují, čili se pouze „přiživují“, takové je pak nutné ze skupiny vyloučit. Tato teorie byla ověřována např. pomocí hry Vězňovo dilema (dva vězni obviněni ze společného trestného činu, vyšetřováni o samotě; oběma nabídnuto, že když udají spoluvězně vyjdou bez trestu; pokud budou oba mlčet dostanou lehčí trest -> dilema spočívá v mlčení a podstoupení rizika, že druhý je udá, či v samotném udání). Nejvýhodnější se, v rámci her podobného charakteru, ukázala strategie tzv. půjčky na oplátku, kterou lze nazvat evolučně stabilní strategií. Její podstatou je reciprocita a kooperace, vyžadující spolupráci v prvním tahu a opakování spoluhráčova tahu 16


Michaela Pečtová

v každém dalším vlastním tahu. (Barrett, Dunbar, Lycett, 2007; Archer cit. dle Hewstone, Stoerbe, 2006; Dovidio a kol., 2006). 3) Teorie skupinové selekce – tato teorie je postavena na předpokladu, že princip přírodního výběru může být aplikován nejen na geny, ale i na celé skupiny živočichů. Ty, jež jsou složeny z altruisticky se chovajících jedinců, jsou méně ohroženy vyhynutím, než skupiny složené ze sobeckých členů. V případě, že jsou dvě skupiny živočichů v nějakém konfliktu, má lepší předpoklady k úspěchu ta, kde převažují altruisté připraveni se pro ni obětovat. Tato skupina má pak s větší pravděpodobností možnost se reprodukovat a v populaci dále přenášet altruistické geny. Oproti prvotním radikálním verzím této teorie, které prosazovaly skupinový výběr zcela kontrastně k individuálnímu výběru, pozdější revidované verze připouštějí tzv. víceúrovňový výběr. Problémem této teorie je, že podpora pro její existenci vychází spíše než z empirických poznatků z logického úsudku jejich zastánců (Dovidio a kol., 2006). 4) Teorie konkurenčního (kompetitivního) altruismu – za autora této teorie lze považovat G. Robertse a její podstata spočívá v tom, že se jedinec snaží ve společenství, ve kterém žije, zajistit si co největší množství potencionálních sociálních partnerů. Z toho důvodu se snaží být „altruističtější“ než ostatní a zajistit si tak lepší pověst a následné zisky v širším kontextu celého společenství. Touto teorií se pak dají vysvětlit takové lidské skutky jako je např. dárcovství krve, hrdinství, občanská odvaha. Přestože se zdá, že takovéto chování je pro jeho vykonavatele poměrně nákladné, jeho zisk, spíše z dlouhodobého hlediska, představuje např. prestiž, která zvyšuje pravděpodobnost různých budoucích

sociálních interakcí. Podmínkou

konkurenčního altruismu je, aby altruistické chování bylo pro ostatní jasné, viditelné a srozumitelné (Barrett, Dunbar, Lycett, 2007; Záškodná, Mlčák, 2009).

17


Michaela Pečtová

1.5 Současné pojetí altruismu v psychologii Mezi současnými psychology převládá dle Záškodné, Mlčáka (2009) spíše pojetí univerzálního egoismu, Batson (1991) tyto současné přístupy nazývá pseudoaltruistickými, protože pouze redefinují altruismus. Tento autor rozlišuje tři hlavní přístupy v současné psychologii: 1) Altruismus jako pomáhající chování, ne motivace – typické pro sociobiology a evoluční psychology (např. již zmíněný Trivers, Hamilton, Wilson a další). 2) Altruismus jako pomáhání sloužící k získání spíše interní, než externí odměny – za interní odměnu může být v tomto případě považováno např. sebeodměňování, zvyšování sebehodnocení, zažívání pocitu uspokojení apod. (např. R. Cialdini, D. BarTal, J. Grusec a další). 3) Altruismus jako pomáhání vedoucí ke snížení averzivních pocitů způsobených pozorováním jiného člověka, který trpí. Cílem altruistického chování je redukce vnitřní tenze, tento přístup je nejlépe patrný v modelu nabuzení

(arousal) – redukce

(reduction), který byl vytvořen manželi Piliavinovými, blíže je popsán v kapitole o teoriích prosociálního chování.

Mezi nejlépe propracované a nejvíce známé koncepce altruismu v současné sociální psychologii patří např. níže stručně představené pojetí M. Hoffmana, J. Kerylowského, dále podrobněji popsaný model D. Krebse, a dalších (Záškodná, Mlčák, 2009).

Martin L. Hoffman ve svých raných pracech předpokládal, že základem altruistického motivu, který je zcela nezávislý na motivech egoistických, je empatie, kterou chápe jako emocionální odpověď vztahující se k situaci jiného člověka. Empatie se dle něj projevuje už u malých dětí, které se rozpláčí, při pláči jiných dětí. Jedinec, který sleduje někoho v nepříjemné situaci zažívá tzv. "empatický distres” (emphatic distress) a z něj vycházející “distres ze soucitu” (sympathetic distress), který prožívaný jako lítost a starost právě vede ke vzniku čistých altruistických motivů pomoci. Motivace vyvěrající pouze z empatického stresu by byla egoistická. Jelikož by směřovala k odstranění vlastních nepříjemných pocitů, kdežto motivace plynoucí ze soucitu má za hlavní cíl zlepšení blaha druhého. Později však tento razantní rozdíl 18


Michaela Pečtová

mezi empatickým distresem a distresem ze soucitu přestal být pro jeho teorii tak důležitý, termín empatický distres se stal zastřešujícím pro obě zmíněné emoce a empatie se pro něj stala jakýmsi mostem spojujícím komponenty egoistické i altruistické motivace (Hoffman, 1978; Batson, 1991).

Jerzy J. Karylowski, polský sociální psycholog rozlišuje tzv. endocentrický a exocentrický altruismus. Endocentrická motivace k pomáhajícímu chování souvisí s pojetím Já a je vedena snahou o dosažení žádoucích změn, či naopak o vyhnutí se nežádoucím změnám v sebeobraze. Ve struktuře Já dochází ke zhodnocení očekávání týkajícího se reálného a ideálního Já ve vztahu k pomáhajícímu chování vůči ostatním. Pokud se chováme ve shodě s těmito očekáváními, pociťujeme hrdost, sebeakceptaci, pokud ne, cítíme vinu. Naopak exocentrická motivace je zaměřena na zlepšení situace druhého člověka, čili je mimo Já. U tohoto druhu motivace jsou důležité mentální reprezentace druhých lidí, které mohou být rovněž normální, či ideální (Scott, Seglow, 2007; Záškodná, Mlčák, 2009).

Dennis Krebs spolu se spolupracovníkem van Hesterenem nabízí Integrativní model vývoje altruismu, vycházející z kognitivního rámce. Model je založen na šesti předpokladech: 1) Lidské porozumění sociálního světa je organizováno na podkladě kognitivních struktur, které se vyvíjejí ve stádiích. 2) Formy myšlení a chování jsou produktem dynamických interakcí osobnosti a prostředí. 3) Stádia kognitivního vývoje formulovaná různými psychology jsou postavena na isomorfických strukturách (konkrétně vychází ze stádií Piageta, Maslowa, Loevingera, Kegana, Kohlberga atd.). 4) Strukturálně isomorfická stádia predisponují jedince ke korespondujícícm formám altruismu. 5) Vyšší vývojové etapy altruismu jsou komplexnější a altruističtější než nižší. 6) Mediátorem vztahu mezi vývojovými etapami a altruismem jsou kognitivní a afektivní procesy související s prosociálním chováním.

19


Michaela Pečtová

Tito autoři vystavěli svou hierarchii altruistického chování na jednotlivých stádiích sociálního, morálního a ego vývoje. Jednotlivé hierarchické stupně altruistického chování tedy souvisí s věkem, vývojovou etapou, kognitivními a afektivními procesy, situačními faktory a osobním pojetí altruismu (Krebs, van Hesteren, 1994; Scott, Seglow, 2007). Na základě výše zmíněných předpokladů formulují tito autoři osm vývojových stádií altruismu (Krebs, van Hesteren, 1994): 1) Nerozlišené afektivní odpovědi (Undifferentiated affective responsiveness) – reflexivní prosociální reakce na stimuly související s uspokojením základních potřeb, zajišťující přežití, primitivní empatické reakce, jako smích a broukání. 2) Endocentrická akomodace (Endocentric accommodation) – tato forma prosociálního chování vychází z externích požadavků autorit a situací, zahrnuje především snahu vyhovět ostatním, imitaci dospělých, zachování si pocitu bezpečí. 3) Instrumentální kooperace (Instrumental cooperation) – forma chování „něco za něco“, představující účast jedince na různých recipročních výměnách, především materiálního charakteru, které mají dočasný a situační charakter. 4) Oboustranný altruismus (Mutual altruism) – cílem tohoto vývojového stupně altruismu je vytvoření obrazu sebe jakožto „dobrého člověka“ v očích těch, se kterými se identifikujeme. Je postaven na hodnotách jakými jsou přátelství, loajalita, důvěra, solidarita. Vědomí „my“ je důležitější než „já“, důležitým cílem je zajištění si a pojištění místa v referenční skupině. 5) Vědomý altruismus (Conscientious altruism) – tato forma je vedena pocitem sociální odpovědnosti k institucím, může být i navzdory očekáváním referenční skupiny. Je založena na touze dodržovat normy společnosti, přispívat k jejímu dobrému chodu. Postavena na hodnotách jako jsou čest, dobré občanství, zodpovědnost. 6) Autonomní altruismus (Autonomous altruism) – tato forma je mnohem více postavena na vnitřních zdrojích, než předchozí formy, na internalizovaných hodnotách jako jsou tolerance, svoboda, rovnoprávnost, spravedlnost ke všem atd. Cílem je naplnění těchto hodnot, jejím hlavním znakem je univerzálnost.

20


Michaela Pečtová

7) Inegrovaný altruismus (Integrated altruism) – proaktivní forma zaměřená na službu „lidství“, vedená principy filantropie. Cílem je navazování maximálně vyvážených a integrovaných sociálních vazeb, založených na respektu, férovosti. Vlastní zájmy se rozpouštějí v zájmech většiny. 8) Univerzální sebeobětující se láska (Universal self – sacrificial love) – univerzální altruismus, nejvyšší forma, představuje naprosté ztotožnění člověka z celým vesmírem, vším živým, zahrnuje touhu splynout s celým „nenásilným“ světem. Je charakteristická službou a obětováním se ostatním bez nároku na jakoukoli zpětnou výhodu. Je to čirý altruismus vyvěrající z agape.

21


Michaela Pečtová

2 ALTRUISMUS A PROSOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ 2.1 Vymezení prosociálního chování Jak jsem již zmínila výše, termíny altruismus, pomáhání, či prosociální chování bývají často zaměňovány a využívány jako synonyma. Označují společností pozitivně hodnocené chování, které je v souladu s obecně platnými a uznávanými normami. Představují aktivitu jedince zasahujícího v situaci, kdy jiný jedinec potřebuje pomoc. V příslušné odborné literatuře bývají tyto tři pojmy, na podkladě jemných rozdílů, vzájemně odlišovány. Nejobecnější se jeví tzv. pomáhající chování (či „pomáhání“), které označuje veškerou formu pomoci (např. výpomoc letušky se zavazadlem - zde její pomoc vychází z požadavků její profesní role). Užším termínem je pak prosociální chování, představující chování směřující ke zlepšení situace jiné osoby a nesouvisí s výkonem vlastní profese. Nejužším je pak termín altruismus, který zastupuje chování, které je spojeno s vcítěním se do situace druhé osoby, čili empatií a ochotou obětovat něco vlastního, v extrémních případech i sám sebe. Vzájemný vztah těchto pojmů výmluvně ilustruje následující obrázek (Bierhoff, cit. dle Hewstone, Stoerbe, 2001; Bierhoff, 2002; Slaměník, Janoušek, cit. dle Výrost, Slaměník, 2008; Nakonečný, 2009).

Obr. č. 1 Vztah pomáhajícího, prosociálního a altruistického chování, převzato z Hewstone, Stoerbe (2001, str. 333)

Rozlišit jasně rozdíl mezi prosociálním a altruistickým chováním je značné obtížné, např. proto, že je obtížné, ne-li nemožné, pozorovat, či měřit empatický zájem.

22


Michaela Pečtová

Můžeme říci, že prosociální chování lze rozlišit na to, které je motivováno altruisticky a to, které je motivováno egoisticky (Bierhof cit. dle Hewstone, Stoerbe, 2001; Bierhoff, 2002). Hlavní vlnu zájmu o problematiku prosociálního chování vzbudil v literatuře věnované sociální psychologii často zmiňovaný případ vraždy Kitty Genovese v roce 1964. Ženu, kterou opakovaně napadl, pachatel nakonec ubodal, přestože volala o pomoc a celou situaci sledovalo 38 svědků. Žádný z nich však nezasáhl. Reakcí na tuto otřesnou událost byl nárůst zájmu odborné veřejnosti o fenomén „pomáhajícího chování“ a výzkumy, jež se mu věnovaly byly ze začátku zaměřeny na modelování podobné situace, kdy pokusná osoba byla v nouzi. Termín „prosociální chování“ poprvé použili nezávisle na sobě ve své práci D. Rosenham, G. H. White, J. H, Bryan a M. Test v roce 1967 (Slaměník, Janoušek, cit. dle Výrost, Slaměník, 2008; Nakonečný, 2009). Další termíny spojované s problematikou pomáhajícího chování jsou např. kooperace, solidarita, podpora. První z nich je používán v případě interkonexe jedinců, kteří si pomáhají, aby dosáhli společného cíle. Druhý v sobě zahrnuje širší sociální perspektivy, zahrnuje širší sociální sítě. Třetí termín by v jistém slova smyslu mohl být chápán jako synonymum pro pomáhání obecně, v kontextu „sociální podpory“ však zahrnuje chování primárně určené nejbližším členům rodiny, přátelům, známým (Bierhoff, 2002). Zahn – Waxler a Smith (cit. dle Hasselt, Hersen, 1992) zahrnují k prosociálnímu chování nejen pomáhání, ale rovněž sdílení, kooperaci, záchranu, ochranu a obranu, stejně jako soucit a utěšování.

2.2 Formy a druhy prosociálního chování Formy prosociálního chování Chování, které lze označit za „prosociální“, zastřešuje celou řadu rozmanitých aktivit. Jednou z prvních autorek věnujících se formám prosociálního chování byla L. G. Wispé, která rozlišila následující formy (Záškodná, Mlčák, 2009; Slaměník, Janoušek, cit dle Výrost, Slaměník, 2008): • Sympatie (soucit) – spojena s emoční oporou, spočívá v poskytnutí porozumění • Darování – finančního obnosu, nebo jiného věcného daru

23


Michaela Pečtová

• Nabídka ke spolupráci – ochota podílet se s ostatními na aktivitách vedoucích k prospěchu jiných • Podpora – či pomoc, vedoucí k zabránění ztráty, či k dosažení určitého cíle. Jiným autorem, který ve svém rozlišení akcentoval osobní morálku byl E. A. Witte (1989; cit. dle Nakonečný, 2009) - rozlišil pomáhající chování následovně: • Plánovaná formální pomoc • Spontánní neformální pomoc • Pomoc v nouzové situaci • Pomoc v každodenní situaci • Nepřímá pomoc • Přímá pomoc • Osobní pomoc Jednotlivé třídy pomáhajícího chování tohoto autora jsou ovlivňovány činiteli, které nejsou vždy jednoznačně vymezeny a jejichž obsah je víceméně vágní. Např. přímá pomoc vychází z tzv. „sociálního humanismu“, což je termín značně nejasný. Stejný autor (opět cit. dle Nakonečný, 2009) se zabýval také průběhem pomáhajícího chování, který bych velmi stručně na tomto místě zmínila, přestože tematicky do této kapitoly nepatří. Model se skládá ze tří fází, kdy v první dochází k aktivaci kognitivního/afektivního, či konativního subsystému. Čím je tato aktivizace konkrétního subsystému silnější, tím pravděpodobněji vstoupí do vědomí jedince morální postoje determinující interakci a vztah mezi ním a příjemcem pomoci. Konečně, čím více jsou tyto postoje vědomé, tím více se jedná o chování situačně podmíněné. V 80tých letech minulého století provedli Smithson, Amat, Pearce (1983) deskriptivní analýzu prosociálního chování, pomocí které identifikovali tři dimenze určené pro jeho kategorizaci. • První dimenze zahrnuje na jedné straně chování plánované, formální, na straně druhé neformální pomoc. Tato dimenze může být vztažena k sociálnímu nastavení účastníků. • Druhá dimenze v sobě kontrastuje chování v situacích „vážných“ a v situacích „ne vážných“ a vztahuje se k potřebám recipientů.

24


Michaela Pečtová

• Konečně třetí dimenze je charakterizována poskytováním přímé a nepřímé pomoci – čili se vztahuje k typu pomoci. Pozdější revizí dospěli autoři ke čtyřem transformovaným dimenzím: dimenze chování osobního a anonymního; chování motivovaného vnitřně a vnějškově; chování zaměřené na přátelé a cizince a poslední chování, u kterého neexistují jasná pravidla, co je třeba činit a chování, u kterého tato pravidla existují. V závěrečné fázi kategorizace byly všechny tyto dimenze podrobeny multidimenionálnímu škálování, jehož závěrem jsou čtyři, do jisté míry vzájemně propojené, dimenze reprezentující kognitivní schémata lidí v oblasti prosociálního chování. Jsou to dimenze: • Plánované (planned) – spontánní (spontaneous) • Vážné (serious) – „nepříliš vážné“ (nonserious) • Osobní (personal) – anonymní (anonymous) • Dávání (giving) – konání (doing) (Bierhoff, 2002). Specifickým druhem prosociálního chováním je to, jež je dopředu plánované. Lze jej rozlišit na formální a neformální. První zmiňované představuje dobrovolné aktivity prováděné v rámci organizací (dárcovství a dobrovolnictví), druhé je zaměřeno na přátele a rodinu (Bierhoff, 2002).

Druhy prosociálního chování J. Reykowski (cit. dle Záškodná, Mlčák, 2009) uvádí tyto hlavní druhy prosociálního chování, které vycházejí ze zhodnocení zisků a ztrát jedinců zúčastněných v interakci, spolu s dalšími druhy lidského chování: 1. Allocentrické činnosti – pomáhající obětuje něco vlastního (majetek, zdraví, život) tak, aby druhý něco získal – prosociální chování 2. Pomáhající činnosti – pomáhající obětuje čas, námahu, aby druhý něco získal prosociální chování 3. Kooperativní činnosti – jedinec a druzí se snaží něco získat, případně neztratit prosociální chování 4. Činnosti organizované tak, aby jedinec něco získal, bez zjevné vazby na zájmy ostatních – neutrální chování 25


Michaela Pečtová

5. Egocentrické činnosti – jedinec koná tak, aby něco získal, zisky a ztráty druhých jsou vedlejším produktem – antisociální chování 6. Činnosti exploativní – jedinec získá prospěch na úkor nákladů druhých - antisociální chování 7. Činnosti organizované tak, aby vedly ke ztrátám ostatních (nebo celé společnosti) bez ohledu na jedincovy náklady – asociální chování

Pro vlastní výzkum jsem zvolila typologii prosociálního chování, kterou uvádí Carlo a Randallová, (2002) kterou bych nyní podrobněji popsala.

1. Altruistické prosociální chování (Altruistic prosocial behaviour) – tento typ prosociálního chování představuje dobrovolné pomáhání, které je motivováno primárně zájmem o potřeby a blaho (welfare) ostatních. Toto chování je navozováno pocitem soucitu a vychází z internalizovaných norem a principů souvisejících s pomáháním. Autoři dále poznamenávají, že důležitým doprovodem je empatické zhodnocení emocionálního stavu pozorované osoby, která potřebuje pomoc. Empatie pak může vést k zážitku výše zmíněného soucitu, či osobnostního distresu. Osobnostní distres je averzivní emocionální reakcí a pozorovatel je motivován pomoci především proto, aby tento nepříjemný zážitek odstranil,

čili pomohl vlastně sám sobě. O

altruistické chování se jedná tedy pouze tehdy, jestliže je pozorovatel veden soucitem. Se soucitem souvisí další proměnná a tou je zaujímání perspektivy (perspective taking), čili schopnost dívat se na situaci očima jedince, který potřebuje pomoc. Internalizované normy, mající rovněž vliv na altruistické chování, souvisejí s vyššími úrovněmi morálního vývoje jedince, který již dosáhl formální úrovně myšlení a má rozvinuté pocity zodpovědnosti, je tedy méně ovlivnitelný vnější (extrinsic) motivací (Carlo, Randall, 2002; Mlčák, 2008). 2. Vyžádané prosociální chování (Compliant prosocial behaviour) – jedná se pomáhající chování, které je odpovědí na verbální, či neverbální žádost. Tento typ chování se vyskytuje s mnohem větší frekvencí, než spontánní pomáhání. Lze předpokládat, že vyšší míra vyžádaného pomáhajícího chování bude souviset s vyšší mírou morálního usuzování orientovaného na získání uznání, souhlasu od ostatních a 26


Michaela Pečtová

naopak nebude souviset např. se soucitem. Výzkum vyžádaného prosociálního chování byl většinově zaměřen na děti a je zajímavým poznatkem, že děti, které častěji pomáhaly na vyžádání, byly shledány spíše neasertivními (Carlo, Randall, 2002; Mlčák, 2008). 3. Emocionální

prosociální

chování

(Emotional

prosocial

behaviour)

–

typ

pomáhajícího chování, jenž se objevuje v emocionálně silně nabitých situacích (např. při pozorování krvácejícího kamaráda, přičemž je ale důležité, že tento kamarád dává najevo bolest křikem a pláčem, čímž evokuje silnou emocionální reakci v pozorujících). Jedinci se pak mohou lišit v tom, co v nich silně emocionálně nabitá situace vyvolává za pocity – vzrušení a osobnostní distres, či soucit. Tyto emocionální reakce souvisejí se schopností regulovat vlastní emoce. Pomáhání v takových situacích je každopádně silně motivováno soucitem a souvisí s vysokou mírou empatie s ostatními a na druhé orientovanými osobnostními tendencemi (Carlo, Randall, 2002; Mlčák, 2008). 4. Veřejné prosociální chování (Public prosocial behaviour) – tento typ chování představuje chování projevované v přítomnosti jiných lidí a motivované především snahou získat respekt, uznání a zvyšovat hodnotu vlastní osoby. Toto chování může být asociováno s motivy soustředěnými výhradně na sebe a se sociální desirabilitou – tendencí chovat se žádoucím a oceňovaným způsobem. Menší souvislost pak lze nalézt mezi tímto typem chování a soucitem, či vyšší mírou morálního usuzování (Carlo, Randall, 2002; Mlčák, 2008). 5. Anonymní prosociální chování (Anonymous prosocial behaviour) – je to takové chování, kdy pomáhající neví, kdo je příjemcem jeho pomoci a jeho chování nejsou přítomny další osoby. Tento typ chování byl identifikován na základě faktorové analýzy, kdy škála veřejného pomáhajícího chování odhalila dva rozdílné faktory – veřejné a anonymní chování (Carlo, Randall, 2002; Mlčák, 2008). 6. Prosociální chování v krizových situacích (Dire prosocial behaviour) – tento typ pomáhajícího chování byl získán rovněž pomocí faktorové analýzy ze škály emocionálního pr. chování. Jedná se o pomáhání v emergentních, krizových situacích (Carlo, Randall, 2002; Mlčák, 2008).

27


Michaela Pečtová

V literatuře lze nalézt i jiné druhy prosociálního chování. Například se jedná o „občanskou odvahu“. Ta je charakteristická existujícím konfliktem mezi aktéry a velmi často silně negativními důsledky pro osobu zasahující v situaci, kdy je, dle jejího úsudku, konáno bezpráví na někom jiném (např. pomoc někomu, kdo je napaden příslušníky extremistické skupiny – riziko vlastní úhony) (Záškodná, Mlčák, 2009). Za další typ prosociálního chování, lze považovat tzv. „impulsivní pomáhání“. Jedná se o velmi rychlou, impulsivní, iracionální reakci. Ta se objevuje v situacích, které jsou jasné, racionální, a kdy jsou oběť a pozorovatel ve vzájemném, pro oba důležitém, vztahu (Dovidio, Piliavin a kol., cit dle Clark 1991).

2.3 Teorie vysvětlující prosociální chování Zdá se velmi zjednodušující a zavádějící snažit se vysvětlovat prosociální chování pouze na podkladě toho, zda motivace k němu vedoucí vychází ze snahy získat vlastní prospěch, redukovat vlastní nepříjemné pocity, či naopak z empatie, soucitu a altruistické motivace. Zmíněné motivační systémy se mohou vzájemně ovlivňovat a doplňovat a jsou determinovány jak situačními, tak osobnostními faktory. Přesto Bierhoff (2002) nabízí rozdělení teorií, které vysvětlují prosociální chování, právě na základě toho, zda vycházejí z faktu, že lidská povaha je sobecká (selfish), či naopak obětavá (selfless). Modely vycházející ze sobecké podstaty člověka jsou: • „Nabuzení: náklady – zisky“ (arousal: cost – reward), • „Teorie sociální inhibice“ (social inhibition) • „Model ohrožení – kontrola“ (threat – control) Problém těchto teorií je v tom, že selhávají při vysvětlování takového chování, kdy jedinec, proto, aby pomohl jinému, obětuje něco pro něj důležitého, v extrémních situacích i vlastní život. Naopak teorie postavené na předpokladu, že člověk je ve své podstatě nesobecký, či obětavý a motivace pomoci je altruistická jsou: • „Teorie opírající se o existenci prosociální (či altruistické) osobnosti (altruistic personality) • „Hypotéza emaptie – altruismus“ (empathy – altruism hypothesis) 28


Michaela Pečtová

• „Teorie empatické odpovědi“ (empathy – related responding) (Bierhoff, 2002). Penner a kol. (2005) rozlišují tři úrovně zkoumání prosociálního chování, které jsou však vzájemně propojeny. Autoři preferují tento víceúrovňový přístup ke studiu prosociálního chování, jelikož oblast, kterou výzkum prosociálního chování zastřešuje, se jim jeví příliš rozsáhlá a různorodá. 1. Mikro úroveň studia prosociálního chování je zaměřena na původ, zdroje a podoby prosociálních tendencí. Hlavní otázkou zde je, proč lidé pomáhají i v situacích, kdy musí něco vlastního obětovat, co vede k tomu, že se toto chování vůbec objevuje. Výzkumy v této úrovni jsou soustředěny do oblastí evoluční a vývojové psychologie, biologických a genetických základů chování a osobnostních charakteristik. 2. Mezo úroveň zahrnuje studium dyády pomáhající – příjemce pomoci v různorodých situacích. Výzkumy v této oblasti se soustřeďují na otázku Kdy? (roky 1960 – 1980 – např. výzkumy efektu přihlížejících, či analýzy nákladů a zisků) a Proč? (roky 1980 – 1990 – např. výzkumy sociálního učení) lidé pomáhají v urgentních, či nenaléhavých situacích. Nedávné výzkumy v této úrovni (i když úzce související i s mikro a makro úrovní) se zaměřují na nevědomé a meziskupinové vlivy, determinující pomáhání. 3. Makro úroveň představuje studium prosociálních akcí v kontextu skupiny ostatních, či v kontextu organizace (např. dobrovolnické organizace). Největší

pozornost je

věnována otázce dobrovolnictví, jež představuje plánované a rozmyšlené, déle trvající pomáhající

chování.

Konkrétněji

pak

motivaci

k dobrovolnictví,

udržování

dobrovolnictví a jeho důsledkům.

V následujícím textu přiblížím s ohledem na rozsah práce pouze některé modely snažící se o vysvětlení prosociálního chování, přičemž vycházím z rozdělení Bierhoffa (2002), jež kombinuji s víceúrovňovým přístupem Pennera a kol. (2005). Konkrétně pak na mikro úrovni Teorii altruistické osobnosti, které je, vzhledem k tématu práce, věnována největší pozornost, dále na mezo úrovni Model „Podráždění: náklady – zisky“ a Model sociální inhibice. Makro úroveň reprezentována fenoménem dobrovolnictví by si svou komplexností zasloužila samostatnou diplomovou práci, proto velmi stručně v závěru kapitoly vymezím dobrovolnictví jako takové. 29


Michaela Pečtová

Teorie altruistické osobnosti Altruistická osobnost může být definována jako: „trvalá tendence myslet na prospěch a práva druhých, cítit zájem o druhé a empatii vůči nim a chovat se tak, aby to druhým prospívalo“ (Penner, Fikelstein, 1998, str. 526). Hlavním impulsem pro studium tzv. „altruistické osobnosti“ se stala druhá světová válka, především pak fakt, že i v nacistickém Německu se našli lidé, kteří pomáhali Židům, přestože riziko ztráty vlastního života bylo poměrně vysoké. Výzkum bezprostředně po válce byl prováděn zejména manželi Olinerovými, Samuelem a Pearl. Přestože „zachránci“ byli skupinou poměrně heterogenní a svou roli sehrály i situační faktory (např. společné zaměstnání se zachráněným židem), shodovali se v následujících osobnostních charakteristikách: vnitřní místo kontroly, pocit, že „můžu něco změnit“, vyšší míra empatie a odpovědnosti za vlastní chování. Vlastní víra, či náboženství, stejně tak jako fakt, že pomáhají konkrétně Židům, nebyl pro tyto jedince důležitý. Charakteristická pro ně rovněž byla laskavá výchova jejich rodičů a vyšší identifikace s nimi. Pro tyto lidi bylo v poválečném období charakteristické vyšší zapojení do komunitního života, což může být dokladem jejich hodnotové orientace založené na závazku, zodpovědnosti, péči (Bierhoff, 2002; Scott, Seglow, 2007; Monroe, 1990 a 1996; Záškodná, Mlčák, 2009). Bierhoff (2002) uvádí, že nedávný obnovený zájem vědeckých kruhů o studium altruistické osobnosti má dva hlavní důvody. Jsou to jednak empirické důkazy o stabilitě tendencí pomáhat v průběhu života, vycházející z longitudinálních studií. Dále pak rozdíly v osobnostních charakteristikách mezi lidmi, kteří jsou ochotni pomáhat a kontrolními skupinami. Stabilitu prosociálních tendencí v čase prokázala ve svých výzkumech např. N. Eisenbergová a kol. (2002), která zjistila, na základě dlouhodobého sledování mladých dospělých, že jejich prosociální tendence souvisí s prosociálním chováním a mírou empatie v dětství a v průběhu pěti let se výrazně nemění. Dále studoval stabilitu prosociálních a agresivních forem chování L. D. Eron v průběhu 90tých let a zjistil, že obě formy jsou v čase stabilní (Záškodná, Mlčák, 2009). Bierhoff (2002) dále dodává, že jedinci pomáhající v tzv. emergentních situacích (např. u dopravních nehod) mají vyšší míru sociální odpovědnosti, emocionální empatie, důvěru ve spravedlivý svět a nižší míru hostility a sobeckosti. 30


Michaela Pečtová

Výzkumy soustředěné na dlouhodobé, plánované pomáhající chování, jaké představuje dobrovolnictví, pak ukazují, že dobrovolníci skórují výše ve škálách měřících vstřícnost, či empatii orientovanou na druhé (Penner, Finkelstein, 1998) a dále již zmíněné vnitřní místo kontroly, sociální odpovědnost, sebekontrolu, flexibilitu, sebeakceptaci a intimitu (Eisenberg, Graziano cit. dle Hogan, Johnson, Briggs, 1997). Prosociální chování je rovněž ovlivněno dle Veenstry (cit. dle Fletchenhauer, 2006) jak kognitivními charakteristikami (důležité při posuzování potřeb druhých lidí, či při zvážení vlastní reakce), tak charakteristikami sociálními a temperamentovými, dále pak mírou seberegulace, impulzivity, úzkostnosti, sociability, stydlivosti, komunikačními dovednostmi, schopností cítit vinu a soucit. Penner a kol. (1995) na základě analýzy rysů identifikovali dvě dimenze prosociální osobnosti. První dimenze souvisí s prosociálnímu myšlenkami, dispoziční empatií a pocity odpovědnosti a druhá zahrnuje vnímání sebe sama, jakožto kompetentního jedince schopného pomoci. Tendence chovat se prosociálně bývá tradičně dávána do souvislosti především s osobnostní charakteristikou „přívětivost“ (agreeableness), která je součástí i níže popsané pětifaktorové teorie osobnosti (Eisenberg, Graziano cit. dle Hogan, Johnson, Briggs, 1997). Ačkoli mají na chování člověka vliv situační kontexty, je zřejmé, že i stabilní osobnostní charakteristiky mají svůj nezanedbatelný podíl, je tedy otázkou zda lze hovořit o jistém osobnostním nastavení, či stabilních rysech, které člověka předurčují k tomu, aby se choval v průběhu života prosociálně.

Social inhibition model – Model sociální inhibice V kapitole vymezující prosociální chování jsem popsala případ vraždy Kitty Genovese, který se stal hlavním impulsem pro výzkum toho, do jaké míry přítomnost ostatních ovlivňuje pravděpodobnost zásahu v situaci, kdy jiná osoba potřebuje pomoc. Tyto výzkumy byly realizovány především v 70tých letech v USA a věnoval se jim nejvíce B. Latané s kolegy. Ten simuloval různé situace, např. do místnosti s rozdílným počtem studentů pouštěl hustý kouř, či nechal fiktivního nemocného v jiné místnosti hlasitě naříkat. Ve všech těchto případech se reakční doba pomoci probandů výrazně zkrátila pokud byli v místnosti úplně sami. Závěrem lze tedy konstatovat, že velikost skupiny ovlivňuje zcela zásadně akt pomoci, a to ve smyslu – čím větší je skupina přihlížejících, tím je reakční doba delší. Tento efekt bývá 31


Michaela Pečtová

odborníky nazýván efekt přihlížejících (bystander effect). Přičemž svůj vliv hraje i fakt, zda se jedná o skupinu vysoce kohezivní, složenou z jedinců, kteří se znají a vědí, že se v budoucnu setkají znovu – pravděpodobnost pomoci se zvyšuje (Slaměník, Janoušek cit. dle Výrost, Slaměník, 2008). Model sociální inhibice, vycházející z těchto a dalších výzkumů na podobné téma, je vystavěn na třech vzájemně provázaných procesech, které vlastní poskytnutí pomoci, v přítomnosti jiných, ovlivňují. Jedná se o (Bierhoff, 2002; Hewstone, Stoerbe, 2006; Slaměník, Janoušek cit. dle Výrost, Slaměník, 2008, Scott, Seglow, 2007): • rozptýlení odpovědnosti (Diffusion of responsibility) – při zhodnocování situace, ve které jiná osoba potřebuje pomoc zvažujeme, jaká je míra naší osobní odpovědnosti za pomoc a v případě, že je s námi v této situaci více jedinců, se námi vnímaná odpovědnost mezi ně rozptýlí, případný „trest“ za pasivitu by se totiž rovněž rozptýlil na všechny zúčastněné. • pluralistická ignorance (Pluralistic ignorance) – podstatou tohoto procesu je to, že situace, které vyžadují rychlý zásah v zúčastněných vyvolávají pocity překvapení, nejistoty a z toho důvodu se jejich reakční doba prodlužuje. Ostatní si však jejich pasivitu vysvětlují tak, že daná situace není tak vážná jak vypadá a rychlá intervence není nutná. • přítomnost druhých (Effect of the others) – vědomí toho, že budu pozorován druhými jak pomáhám, vede k tomu, že zvažuji do jaké míry jsem k pomoci kompetentní, obávám se případnému posměchu za nevhodný zásah a ironických poznámek – fenomén strachu ze sociálního omylu.

Arousal: cost – reward model – Model „Podráždění: náklady – zisky“ Autory tohoto modelu jsou I. Piliavin, J. Rodinová a J. Piliavinová, kteří jej představili v roce 1969. Později jej samotní manželé Piliavinovi revidovali a rozpracovali v roce 1973. Hlavní proměnné tohoto modelu jsou, jak již vyplývá z jeho názvu, náklady, zisky a podráždění. Princip tohoto modelu lze stručně charakterizovat následovně: při sledování jiného člověka v situaci, kdy potřebuje pomoc, je zúčastněný fyziologicky podrážděn (v revidovaném modelu bylo toto jednoduché fyziologické podráždění doplněno o atribuční procesy, byl zohledněn i empatický zájem), tento nepříjemný stav se snaží změnit, a to na základě analýzy zisků (např. 32


Michaela Pečtová

pocit efektivnosti, obdiv, sláva, či ocenění) a ztrát (např. ztrátu času, ohrožení vlastní osoby a nutnost vyvinutí určitého úsilí, strach ze ztrapnění) plynoucích z poskytnutí, či neposkytnutí pomoci – v tomto případě by ztrátou mohlo být narušené sebehodnocení, sebeobviňování a dále vědomí toho, že pozorovaný stále trpí – tzv. empatické náklady (empathy cost) (Bierhoff, 2002; Dovidio, Piliavin a kol., cit dle Clark 1991). Možné reakce, vycházející z analýzy nákladů ilustruje následující obrázek. Náklady přímé pomoci Náklady neposkytnutí pomoci Vysoké

Nízké

Nízké

Vysoké Nepřímá pomoc, či redefinování situace, až

Přímá pomoc

bagatelizování situace (může vést k úniku)

Proměnlivá reakce (ovlivněná např. normami)

Únik

Obr. č. 2 Reakce související s analýzou nákladů poskytnutí a neposkytnutí pomoci, převzato z Bierhoff, (2002, str. 180)

Je zřejmé, že po zhodnocení nákladů jsou možné čtyři reakce na vzniklou situaci. Přímá pomoc je pak poskytnuta pouze v situaci, kdy náklady na její poskytnutí jsou nízké a naopak vysoké by byly ztráty související právě s neposkytnutím pomoci. V případě, že i tyto ztráty by byly nízké je reakce přihlížejícího proměnlivá, ovlivněná dalšími faktory. Vysoké náklady pomoci vedou ve většině případů spíše k úniku, či bagatelizaci situace (Bierhoff, 2002). Autor tohoto modelu I. Paliavin spolu s kolegy dále rozpracoval faktory (moderátory), které ovlivňují proces vzrušení a zhodnocení nákladů a zisků. Mezi tyto faktory patří individuální rozdíly (jak prožíváme podráždění, jak jsou pro nás subjektivně důležité náklady a zisky), pouto mezi obětí a pozorovatelem (zhodnocení toho zda oběť patří mezi „nás“, vedoucí k zaujetí pozitivních postojů vůči ní – označováno jako „We – ness“) a nálada (vliv pocitů štěstí a radosti, či naopak viny, smutku) (Dovidio, Piliavin a kol., cit dle Clark 1991).

Dobrovolnictví Dobrovolnictví bývá nejčastěji definováno jako aktivita, kterou člověk vykonává proto, aby zvýšil prospěch jiného člověka, či celé společnosti. V rámci této aktivity nabízí své vědomosti, dovednosti a svůj čas bez nároku na odměnu

(Wilson, 2000; Tošner, Sozanská, 2002).

Dobrovolnictví je dle Wilsona (2000) typicky spíše proaktivní pomáhající chování, což 33


Michaela Pečtová

znamená, že vyžaduje vynaložení určitého času a námahy, na rozdíl od reaktivního pomáhajícího chování, což je spontánní pomoc, vzniklá v reakci na okamžitou situaci (např. pomoc oběti přepadení). Bierhoff (2002) uvádí, že dobrovolnictví vyžaduje plánování, zhodnocování priorit (sobotní dopoledne – dlouhý spánek a odpočinek spojený s „nicneděláním“ nebo brzký odchod na místo dobrovolné činnosti?), hledání souladu mezi schopnostmi jedince a požadavky dobrovolnické činnosti, dále dlouhodobost a závazek k organizaci.

34


Michaela Pečtová

3 OSOBNOSTNÍ KORELÁTY LIDSKÉHO CHOVÁNÍ Při snaze odpovědět na otázku, co je vlastní podstatou lidského chování, čili co ovlivňuje to, že konkrétní jedinec se zachová v konkrétní situace právě tímto způsobem, naráží psychologové na dvě základní, zdánlivě neslučitelná, stanoviska. Jedná se o tzv. situacionismus, který je již tradičně ve svých počátcích spojován se jménem E. R. Guthire a H. L. Raushe. Rozpuk tohoto přístupu nastal zhruba ve 40. a 50. letech 20. stol. Podstatou je přesvědčení o tom, že lidské chování je determinováno zejména sociální situací, ve které se jedinec nachází. K tradičně nejčastěji zmiňovanému experimentu, který podporuje předpoklad tohoto přístupu patří výzkum Hartshorna a Maye, kteří zkoumali dětskou poctivost v roce 1928. Děti, které vypracovávaly několik výkonových zkoušek v laboratorních podmínkách měly možnost podvádět. Předpokladem, který ovšem nebyl potvrzen, bylo, že dítě, které bude podvádět u jedné zkoušky, bude podvádět i u jiné. Výsledky ovšem nahrávaly spíše tomu, že podvádění dětí se lišilo v různých situacích (Výrost, cit. dle Výrost, Slaměník, 2008; Říčan, 2010). Oproti přístupu situacionismu stojí tzv. dispozicionismus, který je vystavěn na předpokladu, že existují osobnostní rysy, či psychické vlastnosti osobnosti, které jsou měřitelné, umožňují srovnání různých jedinců a především zcela zásadně determinují jejich chování. Lze konstatovat, že stanovisko první, upřednostňující vlivy situace, je charakteristické pro sociální psychologii, kdežto stanovisko druhé pro psychologii osobnosti (Výrost, cit. dle Výrost, Slaměník, 2008; Říčan, 2010). Nabízí se tedy otázka, jak a zda vůbec mohou personologové a sociální psychologové nalézt při studiu lidského chování společnou řeč, vzhledem k faktu, že vycházejí ze zcela odlišných metodologických východisek. Výrost (cit. dle Výrost, Slaměník, 2008) uvádí, že jedinou možností je integrace poznání. Nakonečný (1998) hovoří o tzv. interakcionismu, dle kterého je lidské chování determinováno obojím, jak situací, tak osobnostními dispozicemi. Rozvoj interakcionistických teorií lze zasadit asi do 70. let 20. stol. (Výrost, cit. dle Výrost, Slaměník, 2008). Podobně Vágnerová (2010) přirovnává „souboj“ mezi dispozicionisty a situacionisty k diskuzi na téma „ zda byla dříve slepice, či vejce“. V následujících podkapitolách bych se podrobněji věnovala vymezení psychické vlastnosti, rysu, lexikálnímu přístupu v psychologii a především pětifaktorovému přístupu ve studiu osobnosti. 35


Michaela Pečtová

3.1 Vymezení pojmu psychická vlastnost Termín psychická vlastnost je nejčastěji využíván v psychologii osobnosti k popisu psychických zvláštností jedince, čili toho, čím se tento jedinec odlišuje od ostatních. K pojmu psychická vlastnost bývá jako synonymum používán termín rys osobnosti (rovněž já ve své práci tyto dva termíny takto využívám) (Výrost, cit. dle Výrost, Slaměník, 2008; Říčan, 2010; Hartl, Hartlová, 2000; Nakonečný, 1998). Na psychické vlastnosti můžeme nahlížet z hlediska jejich kvality i kvantity. Kvalitativní analýza psychické vlastnosti nám vypovídá o tom, jak se např. poctivost jednoho liší od poctivosti jiného. V případě kvantitativní analýzy vlastnosti nás zajímá, jak se jedinci liší v míře poctivosti, čili, kdo je podprůměrně, průměrně či nadprůměrně poctivý, snažíme se tedy tuto vlastnost měřit. Ve smyslu kvantitativní analýzy pak hovoříme o tzv. globálních, obecných vlastnostech, u kterých předpokládáme, že existují u v různé intenzitě u všech jedinců (Říčan, 2010). Osobnostní rysy (či vlastnosti) představují pomyslné dimenze osobnosti, které mají bipolární charakter (např. dominance – submise). Vlastnosti většiny lidí v populaci odpovídají Gaussově křivce, čili jsou, na tomto pomyslném kontinuu, rozloženy normálně a většina vlastností se nachází v průměru. Jedinců, kteří se vyznačují vlastnostmi extrémní úrovně je pak v populaci mnohem méně (Vágnerová, 2010; Hřebíčková, cit. dle Blatný a kol., 2010). Neexistuje všeobecně uznávané stanovisko, co vlastně tyto hypotetické konstrukty přesně znamenají. Psychické vlastnosti jedince jsou jedněmi chápány jako jeho dispozice, čili charakteristiky trvalého rázu, které jej předurčují k určitému způsobu chování a prožívání, či myšlení, mohou být ovlivňovány zkušeností, výchovou, či aktuálním fyzickým stavem (např. nemocí). Podobně chápal osobnostní rys i J. P. Guilford, jako relativně stálý předpoklad, jak se jedinci budou chovat v různých situacích (Výrost, cit. dle Výrost, Slaměník, 2008; Říčan, 2010; Hartl, Hartlová, 2000). V tomto pojetí, jak píše Nakonečný (1998), jsou rysy vnitřními determinantami, vysvětlujícími projevy osobnosti. Setkáváme se tak se třetím pojmem, který bývá v této souvislosti používán – dispozice (krom rysů a vlastností), ty bývají nejčastěji definovány jako „předpoklad, pohotovost k urč. typům chování“ (Hartl, Hartlová, 2000, str. 116). Krom tohoto dispozičního pojetí, lze však rysy osobnosti chápat i jako popisné charakteristiky. Rys v tomto pojetí je charakteristika, která „je schopná sumarizovat minulé 36


Michaela Pečtová

chování osoby, svou povahou však není kauzální entitou“ (Výrost, cit. dle Výrost, Slaměník, 2008, str. 73). R. B. Cattel na základě tohoto dvojího pojetí rozlišuje rysy povrchové a rysy pramenné. První zmiňované mají právě charakter popisný, mohou být propojovány v trsy, které tvoří způsoby chování, druhé pak představují jakési faktory osobnosti, jsou příčinami trsů chování, čili mají charakter dispozic (Nakonečný, 1998). Říčan k tomu dodává (2010, str. 118), že „pramenné rysy se v povrchových projevují“. Jednotlivé povrchové rysy vznikají na podkladě několika rysů pramenných. Pramenné rysy jsou získány abstrakcí z rysů povrchových a lze je dále rozlišit na faktory I. a II. řádu. Bipolární faktory I. řádu byly získány faktorovou analýzou, je jich celkem 16 a Cattell je označuje za primární osobnostní rysy1. Jejich dalším faktorováním bylo odvozeno pět obecných faktorů II. řádu: extroverze x introverze; úzkostnost x přizpůsobenou; citlivost x racionálnost; nezávislost x podřízenost; vysoká x nízká sebekontrola (Vágnerová, 2010; Říčan, 2010). Výrost jako třetí přístup k chápání rysů osobnosti zmiňuje pojetí G. W. Allporta, který vlastnosti osobnosti chápal jako funkční, neuropsychické systémy, individuálně zvláštní, jedinečné, které se za určitých okolností projevují, za jiných ne (Výrost, cit. dle Výrost, Slaměník, 2008). Allport neuznával existenci obecných vlastností, zdůrazňoval jedinečnost každého člověka a uspořádání rysů, které ovlivňují lidské chování, chápal jako individuálně originální. Rozlišoval tzv. kardinální, centrální a sekundární rysy. Kardinální vlastnosti jsou pro jedince zcela zásadní, jsou jedinečné, velmi význačné, projevují se ve všem, co daný člověk dělá, jde o jeho „význačný rys“. Centrální vlastnosti se projevují v běžném chování také, ale již nejsou tak individuálně charakteristické, projevují se u většiny lidí a označují běžné chování. Poslední – sekundární vlastnosti jsou nejvíce situačně podmíněné, projevují se jen za určitých okolností a doplňují centrální rysy (Drapela, 2005; Vágnerová, 2010; Říčan, 2010). Allport dále rozlišuje rysy vnitřní (kognitivní a emoční) a vnější (behaviorální) (Hřebíčková, cit. dle Blatný a kol., 2010).

1

Patří mezi ně: Vřelost x rezervovanost; vysoká x nízká inteligence; vysoká x nízká emoční stabilita; dominance x submise; impulzivita x rozvážnost; svědomitost x nesvědomitost; sociální smělost x stydlivost; senzitivita x houževnatost; podezřívavost x důvěřivost; představivost x praktičnost; vychytralost, upřímnost; nejistota x sebejistota; radikalismus x konzervatismus; soběstačnost x závislost na skupině; vysoká x nízká sebekontrola; napětí x uvolněnost (Vágnerová, 2010). Jsou základem pro 16PF – test osobnosti (Drapela, 2005).

37


Michaela Pečtová

Mimo Cattella a Allporta by z hlediska struktury osobnosti neměl být opomenut ani H. J Eysenck a jeho tříkomponentový model osobnosti. Faktorovou analýzou dospěl Eysenck ke třem faktorům II. řádu, kterými jsou extroverze x introverze, emocionální labilita x stabilita (neuroticismus) a psychoticismus x sociabilita (Říčan, 2010; Vágnerová, 2010). Zhruba od 60tých let min. stol. se někteří autoři přiklánějí k pětifaktorovému modelu osobnosti, teprve až od 80tých let je však tomuto názoru přikládána větší důležitost a bývá všeobecně akceptován (McCrae, John, 1992; Vágnerová, 2010). Podrobněji je tento model, popsán v následující podkapitole. Při identifikaci nejvýznamnějších rysů osobnosti se dle Výrosta (cit. dle Výrost, Slaměník, 2008) uplatňují tři postupy: teoretická analýza, statistická analýza (např. Cattel, Guilford, Eysenck) a lexikální přístup. Vágnerová (2010) rozlišuje navíc psychometrický přístup, přičemž chápe lexikální a psychometrický přístup a statistickou analýzu jako jednotlivé fáze procesu empirického zkoumání osobnostních rysů. Jednotlivé přístupy bych nyní stručně charakterizovala, lexikálnímu přístupu se pak věnuji spolu s pětifaktorovým modelem osobnosti v následující podkapitole. Lexikální přístup – Zjednodušeně se dá říci, že podstatou lexikálního přístupu je využití, nejčastěji v běžném jazyce využívaných, slov pro popis individuálních odlišností. Poprvé se s tímto přístupem setkáváme již u F. Galtona (1884) (Hřebíčková, 1997). Tento přístup lze tedy označit za analýzu jazyka (Vágnerová, 2010). Psychometrické hodnocení – Je postaven na aktivním zvážení jednotlivců výzkumného souboru, zda pro ně je dané adjektivum přiléhavé, či do jaké míry jej vystihuje konkrétní tvrzení, které vypovídá o dané charakteristice. Přídavná jména, či tvrzení jsou nejčastěji zpracována do dotazníkové podoby, nebo škály a výsledkem jejich vyplnění je představa o výskytu a intenzitě daných charakteristik ve zkoumané populaci (Vágnerová, 2010). Statistická analýza – Cílem tohoto přístupu je identifikace obecnějších kategorií – primárních osobnostních rysů, ze zkoumaných jednotlivých vlastností, k tomu nejvyužívanější metodou je faktorová analýza, či analýza trsů. Tento přístup může být spojován se jmény R. B. Cattella, H. J. Eysencka, J. P. Guilforda (Výrost, cit. dle Výrost, Slaměník, 2008). Teoretická analýza – Představuje relativně samostatnou kategorii. Základem tohoto přístupu je existující teoretická koncepce, která jasně vymezuje, které osobnostní vlastnosti, a proč, 38


Michaela Pečtová

jsou pro dané pojetí kruciální, a proto je důležité o nich hypoteticky uvažovat. Nedostatkem tohoto přístupu může být přílišná redukce, vycházející z dané teoretické koncepce, či přílišná abstraktnost výsledných úvah a nemožnost jejich aplikace v praxi (Vágnerová, 2010).

3.2 Lexikální přístup v psychologii a pětifaktorový model osobnosti Lexikální analýza jazyka využívá nejen, jak již bylo výše zmíněno, analýzy nejčastěji v běžném jazyce používaných adjektiv pro popis osobnosti, ale rovněž statistickou metodu – faktorovou analýzu. Na základě množství přídavných jmen a jejich postupné redukci na tzv. rysové deskriptory bylo identifikováno pět faktorů, pro které se vžilo označení Big five – Velká pětka (tyto názvy ve své práci volně zaměňuji). Velká pětka představuje hierarchický model osobnostních rysů. Každý z pěti faktorů je tvořen celou řadou dalších charakteristik, viz níže (McCrae, John, 1992; Hřebíčková, cit. dle Blatný a kol., 2010).

Mezi hlavní osobnosti věnující se lexikální analýze patřil již zmíněný Galton (1884), na něj navazující Baumgartnerová (1933; seznam německých slov), která inspirovala Allporta a Odberta (1936) k vytvoření seznamu v angličtině. V první pol. 20 stol. na základě analýzy jazyka vytvořil svých 16 faktorů osobnosti i Cattell. Prvními autory, kteří odvodili pět faktorů osobnosti, byli již v roce 1961 E. Tupes a R. Christal, jejich práce však upadla v zapomnění, krom publikace Normana, který se jejich prací inspiroval a vytvořil podobný seznam pro americkou angličtinu (70tá léta 20. stol.). Na něj dále navázali Goldberg, McCrae a Costa, Wiggins, Peabody, v Německu pak Angleitner a Ostendorf (Hřebíčková, cit. dle Blatný a kol., 2010; Oliver cit. dle Pervin, 1990; Vágnerová, 2010). V našem prostředí se od 90tých let min. stol. zabývá pětifaktorovým modelem a lexikální analýzou Martina Hřebíčková.

Dá se říci, že samotná lexikální analýza prochází čtyřmi fázemi (Hřebíčková, cit. dle Blatný a kol., 2010). 1. Fáze – ze slovníku příslušného jazyka jsou vybrána všechna přídavná jména popisující osobnost – hrubé síto 39


Michaela Pečtová

2. Fáze – jednotlivá přídavná jména je třeba rozdělit na rysová přídavná jména, se kterými se pracuje dále a ostatní adjektiva popisující např. zevnějšek, tělesné stavy, metafory atd. – jemné síto 3. Fáze – vybrané rysové deskriptory jsou předloženy několika stovkám osob, aby zhodnotily, jak moc je daný rys vystihuje, dále jsou faktorovou analýzou tyto rysy redukovány 4. Fáze – extrakce pěti faktorů popisujících osobnost v daném jazyce a jim příslušejících charakteristik Rovněž čeština patří, i přes určité interpretační problémy, mezi jazyky, ve kterých lze na základě lexikální analýzy identifikovat pět faktorů pro popis osobnosti.

Charakteristika pěti faktorů z Big five Bez ohledu na to, o který model struktury osobnosti se jedná, dvě dimenze, které jsou součástí i Big five, jsou akceptovány většinou autorů a jsou považovány za hlavní, či nejvýznamnější osobnostní dimenze vůbec. Jedná se o extraverzi a emocionální stabilitu. Další dvě charakteristiky velké pětky jsou přívětivost a svědomitost. Nejčastěji diskutovanou je poslední dimenze označována jako kultura, inteligence, otevřenost vůči zkušenosti, či imaginace (Vágnerová, 2010; Hřebíčková, cit. dle Blatný a kol., 2010). McCrae a John (1992) uvádějí, že nejednotnost v pojmenovávání jednotlivých faktorů Velké pětky vyvěrá ze dvou přístupů ke studiu faktorů osobnosti – lexikální analýzy a dotazníkového přístupu. Pět faktorů, či dimenzí lze tedy charakterizovat následovně (McCrae, John, 1992; Hřebíčková, 1997; Hřebíčková, Urbánek, 2001; Svoboda, 1999; Vágnerová, 2010; Hřebíčková, cit. dle Blatný a kol., 2010): • Extraverze – je zaměřena na kvalitu a kvantitu interpersonálních interakcí. Jedinci s vysokou mírou extroverze se vyznačují aktivitou, veselostí, optimismem, mají rádi vzrušení a kontakt s lidmi, bývají populárními společníky. Opačný pól této dimenze – introverzi nelze chápat jako prostý protiklad extraverze, spíše jako její nepřítomnost. Je charakteristická zdrženlivostí, vážností, samostatností a spíše touhou po samotě, opatrností, stydlivostí a tichostí.

40


Michaela Pečtová

V rámci této dimenze lze rozlišit dva dílčí rysy – asertivitu (schopnost sebeprosazení) a entusiasmus, dle Vágnerové (2010) – spojující sociabilitu a pozitivní emoční ladění. Stejná autorka dále zdůrazňuje, že tato dimenze popisuje spíše než hloubku vztahů, které jedinec navazuje, jejich šíři – je jich tedy mnoho, ale jsou spíše povrchního charakteru. • Přívětivost – je rovněž dimenzí zaměřenou na interpersonální chování, a to na kontinuu od soucítění s druhými až po nepřátelskost. Jedinci s vysokou mírou přívětivosti se vyznačují velkým pochopením pro druhé, laskavostí, ochotou pomáhat a důvěřivostí, jsou kooperativní. Hřebíčková (1997, str. 33) přímo uvádí „… vyjadřuje altruismus, péči, emoční podporu…“. Jedinci dosahující nízkých skór jsou naopak vůči druhým lidem nepřátelští, kompetitivní, suroví, v extrému až bezcitní, zaměření na sebe, či žárliví. Vágnerová (2010, str. 108) píše, že „…zahrnuje sociálně žádoucí vlastnosti a prosociální tendence v mnohem větší míře, než jakákoli další dimenze“. Tato dimenze dle stejné autorky zahrnuje soucitnost a zdvořilost. Jednici dosahující nízkých skór v této dimenzi nejsou schopni navazovat hlubší mezilidské vztahy, bývají konfliktní až agresivní. Rovněž Oliver (cit. dle Pervin, 1990) píše, že právě tato dimenze je kruciální při studiu lidského interpersonálního chování. • Svědomitost – označuje rozdíly mezi lidmi ve vztahu k práci a povinnostem. Označuje schopnosti organizovat si své úkoly, projevuje se v v motivaci a vytrvalosti, schopnosti ovládat své touhy. Lidé dosahující vysoké míry jsou spolehliví, poctiví, na sebe nároční, pracovití, vytrvalí až puntičkářští, ctí a respektují pravidla a normy. Mezi hlavní dílčí rysy svědomitosti patří píle a sebekontrola. Osoby s nízkou mírou svědomitosti mohou být charakterizovány jako nedbalé, lhostejné, nespolehlivé, jednající bezcílně. Jsou nedisciplinovaní a mají sníženou schopnost sebeovládání. • Neuroticismus, či emocionální stabilita – představuje rozdíly mezi jednotlivci v míře emocionální stability – lability, míru přizpůsobení, či způsob prožívání negativních emocí. Hlavní dílčí rysy jsou zde dráždivost a odtažitost. Jedince s vysokou mírou neuroticismu lze snadno vyvést z míry, častěji pociťují obavy, úzkost, nejistotu, cítí se napjatí, nejistí, nervózní, mají obtíže při zvládání obtížných situací. Zobecněně se dá říci, že tito lidé mají poměrně hodně negativních emočních prožitků, každodenní život

41


Michaela Pečtová

je pro ně zdrojem stresu, necítí se šťastni. Oproti tomu jedinci emocionálně stabilní se vyznačují bezstarostností, klidem, vyrovnaností, sebejistotou a spokojeností. • Otevřenost vůči zkušenosti (kultura, intelekt) – jak již vyplývá z nejednotnosti v názvu, jedná se o nejkontroverznější faktor. Je zaměřen na míru s jakou jedinec objevuje nové, vyhledává zážitky, dojmy, je vnímavý a zaujatý novými prožitky. Dle Vágnerové (2010) zahrnuje dvě samostatné komponenty – způsob poznávání (koreluje s fluidní inteligencí) a otevřenost k poznávání (koreluje s krystalickou inteligencí). Osoby s vysokým skórem rády experimentují, vzdorují konvencím, touží po změně, jsou zvědaví, kreativní, mají bohatý vnitřní svět a fantazii. Jedinci na opačném pólu jsou spíše konzervativní, upřednostňují známé a zaběhnuté způsoby řešení, nevyznačují se bohatými emocemi, nezajímají se o umění.

Výše zmíněný lexikální a dotazníkový přístup ve zkoumání pěti faktorů osobnosti se liší v tom, že lexikální přístup využívá analýzy jazyka k vytvoření popisného hierarchického systému osobnosti, kdežto dotazníkový, či dispoziční přístup je založen na analýze dotazníkových škál a jeho snahou je především vysvětlit motivy a dynamiku fungování osobnosti (Oliver cit. dle Pervin, 1990). Lexikální analýza tedy pracuje a adjektivy popisujícími lidské vlastnosti, kdežto dispoziční či dotazníkový přístup pracuje s celými větami (př. Aktivní x Často se věnuji mnoha aktivitám.). Dispoziční přístup je znám především díky již zmiňovaným autorům Costa a McCrae, kteří jsou autory pětifaktorové teorie osobnosti.

Pětifaktorová teorie osobnosti vychází z faktu, že na osobnost je nutné nahlížet jako na systém, který je tvořen jednotlivými prvky, které jsou ve vzájemných vazbách a neustále se vyvíjí. Tato teorie v sobě integruje dvě zdánlivě protichůdná stanoviska v pohledu na lidskou přirozenost – vrozené, biologické vlivy versus vlivy kultury, prostředí. Biologická podstata člověka je v této teorii reprezentována biologickými základy (geny, struktury mozku) a z nich nejdůležitějšími bazálními tendencemi, jež označují možnosti směřování každého jedince – představují vrozené dispozice. Přestože existují výzkumy podporující předpoklad, že různorodé životní události mohou evokovat změny osobnosti, dle McCrae a kol. (2000) jsou osobnostní rysy (bazální tendence) vrozené a prostředím víceméně neovlivnitelné a ve svém 42


Michaela Pečtová

základě temperamentové charakteristiky. Mezi nejdůležitější bazální tendence patří již výše popsaných pět faktorů: extraverze, neuroticismus, svědomitost, otevřenost a přívětivost. Vliv prostředí a získané postoje, zvyky a dovednosti jsou nazývány charakteristické adaptace a jsou vlastním projevem bazálních tendencí, určují podmínky vývoje osobnosti. Bazální tendence jsou tedy prostředím zprostředkovaně ovlivněny. Mimo těchto dvou základních prvků jsou součástí pětifaktorové teorie i sebepojetí, objektivní biografie a vnější vlivy. Sebepojetí v sobě shrnuje veškeré informace o sobě samém, sebehodnocení, objektivní biografie zahrnuje všechny subjektivně významné události jedincova života a vnější vlivy zahrnují jakékoli situační vlivy působící na jedince v průběhu života. Takto prezentovaný systém osobnosti funguje dle 16 postulátů, které formulovali zmiňovaní autoři (Hřebíčková, cit. dle Blatný, 2010).

Pro lepší ilustraci této teorie uvádím její grafické znázornění.

Obr. č. 3 Model systému osobnosti na základě pětifaktorové teorie osobnosti, převzato z knihy Blatný a kol. (2010, str. 60)

Na základě této teorie vytvořili zmiňovaní autoři osobnostní inventář NEO, který ve své práci využívám, viz. kapitola o metodách sběru dat.

43


Michaela Pečtová

Kritika lexikální analýzy a Big five Jak samotná lexikální analýza, která stála u zrodu Velké pětky, tak i pětifaktorový přístup ke studiu osobnosti samotný, bývají některými autory, z různých důvodů, kritizovány. Některé výtky bych nyní stručně shrnula. Mezi kritiky Velké pětky patřil např. H. J. Eysenck, který považoval faktor přívětivost a svědomitost za součást psychoticismu a preferoval tedy pouze třífaktorový model PEN. Oproti tomu, zastánci tohoto modelu přirovnávají existenci těchto pěti faktorů k existenci čtyř světových stran, či sedmi světadílů – čili k jasnému empirickému faktu (např. R. R. McCrae). Jinými kritiky je tomuto modelu vytýkáno, že nelze zachytit celkovou šíři lidské osobnosti pouze pěti faktory, je jim vytýkána přílišná šíře a malý počet. Nemožnost vysvětlovat dynamický systém, jakým osobnost bezesporu je, statickým modelem rysů dále zdůrazňuje např. L. A. Pervin, který se rovněž kriticky obrací na faktorovou analýzu, která slouží k odhalení jednotlivých faktorů, především pak k faktu, že faktorová analýza je zjednodušující metodou, která umožňuje pouze odhalení dimenzí, které se vyskytují ve výzkumném materiálu. Hřebíčková, jedna z autorek české verze dotazníku NEO, se přiklání k realistickému pojetí, majíc na mysli, že zmiňovaných pět dimenzí odráží především „verbální deskripci osob“ (Oliver cit. dle Pervin, 1990; Hřebíčková, 1997; Hřebíčková, cit. dle Blatný, 2010). Mezi sporné otázky lexikálního přístupu patří fakt, že slova, jež využívají jedinci pro popis osobnosti (jak své, tak druhých), procházejí jistým vývojem a především mají jisté emocionální zabarvení a hodnotící aspekt, čili nemusí plně odpovídat požadavku objektivnosti. Limitem rovněž zůstává specifičnost jednotlivých jazyků, či jazykových skupin a především vývoj jazyka v čase, který znesnadňuje zobecnitelnost výsledků výzkumu, jež vycházejí z jejich analýzy (Oliver cit. dle Pervin, 1990; Hřebíčková, 1997; Hřebíčková, cit. dle Blatný, 2010).

44


Michaela Pečtová

4 DOSAVADNÍ VÝZKUMY VĚNOVANÉ PROSOCIÁLNÍM TENDENCÍM A OSOBNOSTNÍM RYSŮM V této kapitole bych se ráda věnovala některým tuzemským a zahraničním výzkumům věnujícím se problematice prosociálních tendencí, či prosociálního chování a jejich osobnostních korelátů. Stručně bych shrnula, čím se jednotlivé výzkumy zabývaly a zmínila některé zajímavé výsledky, ke kterým jejich autoři dospěli.

Tuzemské výzkumy 1) Ananlysis of Relationships between Prosocial Tendencies, Empathy and Five Factor Personality Model in Students of Hepling Professions – autoři Zdeněk Mlčák a Helena Záškodná, 2008 Cílem pilotní studie, ve které participovalo 137 studentek pomáhajících profesí, bylo prokázat vzájemné souvislosti mezi jednotlivými typy prosociálního chování, empatií a faktory osobnosti. Zvolenými metodami byly: PTM – Dotazník prosociálních tendencí, IRI – Index interpersonální reaktivity a NEO – pětifaktorový osobnostní inventář. Autoři hledali souvislosti mezi osobnostními faktory a jednotlivými komponentami empatie a zjistili mimo jiné pozitivní souvislosti mezi přívětivostí, otevřeností vůči zkušenosti a empatickým zájmem a přijímáním perspektivy. Mezi další zajímavé výsledky patří zjištění, že z prosociálních tendencí spolu silně souvisí emocionální prosociální chování s krizovým a vyžádaným (viz popis jednotlivých škál PTM – kapitola o metodách a druzích prosociálního chování). Emocionální a vyžádané prosociální chování dále souvisí s empatickým zájmem, druhé zmíněné vysoce koreluje s přívětivostí. Na závěr autoři využili možnost srovnání amerických a českých studentek a ukázalo se, že české studentky skórují níže v altruistickém, ale výše ve vyžádaném prosociálním chování, což může být ovlivněno např. nižším průměrným věkem amerických respondentek (o 2 roky). Výzkumný soubor byl z hlediska osobnostních faktorů srovnatelný se standardizovanými hodnotami v dimenzi

45


Michaela Pečtová

extraverze a otevřenosti vůči zkušenosti, ale mírně pod průměrem v ostatních třech dimenzích.

2) Strukturální aspekty osobnosti, Prosociální chování, empatie a afiliace u vysokoškolských studentů pomáhajících a technických oborů – autor Zdeněk Mlčák, 2008 Ve výzkumu realizovaném na souboru 286 studentů pomáhajících oborů Ostravské univerzity v Ostravě a 408 studentů technických oborů Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava, využíval autor následující metody – NEO – pětifaktorový osobnostní inventář, PTM – Dotazník prosociálních tendencí, IRI – Index interpersonální reaktivity, IOS – Škálu interpersonální orientace, SRA – sebeposuzovací škálu altruismu, ECS – Škálu emocionální nákazy a MCSDS Marlow-Crowneho škálu sociální desirability. Cílem výzkumu bylo zjištění, zda se studenti pomáhajících oborů významně liší od studentů technických oborů z hlediska jednotlivých faktorů osobnosti, prosociálních, empatických a afiliativních tendencí a jejich vzájemných vztahů. Mezi zajímavé zjištění patří, že studenti (muži i ženy) pomáhajících oborů vykazují statisticky významně nižší míru neuroticismu a vyšší míru otevřenosti vůči zkušenosti než studenti technických oborů. Studentky pomáhajících oborů dále dosahují vyšší míry extraverze a přívětivosti. Rovněž v prosociálních tendencích a empatii (konkrétně přijímání perspektivy) vykazují studenti pomáhajících oborů významně vyšší úroveň, než studenti technických oborů. Analýza vzájemných vztahů jednotlivých proměnných ukázala mimo jiné kladnou souvislost mezi přívětivostí, svědomitostí, otevřeností vůči zkušenosti a prosociálním chováním. Závěrečné srovnání českých a amerických studentek prokázalo, že české studentky vykazují nižší úroveň empatického zájmu a vyšší úroveň osobnostního distresu. V České republice se mi na podobné téma nepodařilo vyhledat žádný další výzkum, věnují se mu spíše bakalářské a diplomové práce studentů psychologie a příbuzných oborů. Přejdu nyní k některým zahraničním výzkumů na podobné téma.

46


Michaela Pečtová

Zahraniční výzkumy 1) The development of a Measure of prosocial Behaviors for Late Adolescents – autoři Gustavo Carlo, Brandy A. Randall, 2002 Ve výzkumu participovalo 249 studentů psychologie průměrného věku 19,89 let. Zvolenými metodami byl PTM – Dotazník prosociálních tendencí a šest dalších dotazníkových metod (Dotazníky měřící prosociální morální usuzování, sociální desirabilitu,

empatii, globální

prosociálních

chování,

sociální zodpovědnost,

přisuzování zodpovědnosti a verbální dovednosti). Cílem bylo především zjištění struktury a korelátů prosociálního chování v pozdní adolescenci. Studenti bez ohledu na pohlaví vykazovali nejvyšší míru altruistického prosociálního chování, dále pak vyžádaného, emocionálního, krizového, anonymního a veřejného. Zajímavé rozdíly mezi pohlavími se projevily v těchto typech prosociálního chování: veřejné (muži skórovali výše), altruistické, anonymní, vyžádané a emocionální (ženy skórovaly ve všech typech výše). Vzájemná analýza jednotlivých typů prosociálního chování ukázala negativní souvislost mezi veřejným pros. chov. a anonymním, vyžádaným a altruistickým a vysoce pozitivní souvislost mezi krizovým a emocionálním prosociálním chováním. Z dalších výsledků stojí za zmínku pozitivní souvislost mezi všemi typy prosociálního chování měřeného PTM (krom veřejného) a přijímáním perspektivy a soucitem. 2) Kin altruism, Reciprocal Altruism, and the Big Five Personality Factors – autoři Michael C. Ashton, Sampo V. Paunonen, Edward Helmes, Douglas N. Jackson, 1998 Cílem tohoto výzkumu bylo identifikovat osobnostní charakteristiky související s recipročním a příbuzenským altruismem a dále jejich souvislost se dvěma faktory z Big Five, konkrétně s dimenzí přívětivosti a emocionální stabilitou. Za hlavní rysy facilitující příbuzenský altruismus byly autory považovány empatie a připoutání, za rysy facilitující reciproční altruismus shovívavost a „tendence neodplácet“ (non retaliation). 118 participantů, studentů psychologie v průměrném věku 19 let, vyplňovalo Big-five Mini-Markers – soubor adjektiv zaměřených na výše zmíněnou přívětivost a emocionální stabilitu, dále škálu zodpovědnosti z JPI-R a dva úkoly zaměřené na darování peněz. Autoři potvrdili své předpoklady, že rysy související 47


Michaela Pečtová

s příbuzenským altruismem souvisí vysoce s přívětivostí, ale nízce s emocionální stabilitou, kdežto rysy související s recipročním altruismem souvisí vysoce s oběma dimenzemi. Vyšší míru přívětivosti pak autoři naměřili u žen, u mužů pak vyšší míru emocionální stability.

3) Agreeableness, Empathy, and Helping: A Person x Situation Perspective – autoři William G. Graziano, Meara M. Habashi, Renée M. Tobin, 2007 Výzkum, orientovaný především na motivaci k prosociálnímu chování, empatii a samotné pomáhající chování, byl rozdělen do čtyř vzájemně propojených studií. V souvislosti s osobnostními koreláty se však nejdůležitější jeví přípravná studie, kterou autoři provedli, a ve které prokázali, že dimenze přívětivosti z Big Five souvisí významně jak s empatií, tak s prosociální motivací. Použili k tomu metodu PPB – Baterii prosociální osobnosti a Big Five Inventory u 223 participantů. V následných studiích tedy pracovali pouze s touto dimenzí. V těchto studiích, při hledání souvislostí např. mezi přívětivostí a vztahem k oběti, zjistili autoři výzkumu, že studenti skórující v této osobnostní dimenzí výše rovněž s větší pravděpodobností pomáhají příteli, sourozenci, i cizinci, tento rozdíl se však neprojevil v situaci záchrany života. Rovněž byla prokázána souvislost mezi mírou přívětivosti, situačními faktory a příslušností ke skupině, ve které se potenciální oběť nacházela. Studenti s vyšší mírou přívětivosti vždy nabízeli větší pomoc bez ohledu na situaci a příslušnost. Vztah mezi přívětivostí a pomáhajícím chováním je dle výsledků rovněž moderován empatickým zájmem a přívětivost pozitivně souvisí s prosociální motivací obecně.

4) Measuring The Prosocial Personality – autoři Louis A. Penner, Barbara A. Fritzsche, J. Philip Craiger, Tamara S. Freifeld, 1995 Autoři vytvořili metodu měřící tzv. prosociální osobnost, ve které identifikovali dvě hlavní dimenze této osobnosti – na druhé orientovanou empatii (other – oiented empathy) zahrnující afektivní i kognitivní komponenty empatie a zájem o druhé – vstřícnost (helpfulness). Vstřícnost je dimenzí, která nekoreluje se sociální desirabilitou na rozdíl od dimenze první. Autoři prokázali souvislost mezi přívětivostí a na druhé 48


Michaela Pečtová

orientovanou empatií. Jejich dalším závěrem je, že lidé skórující výše v míře vstřícnosti jsou konzistentně predisponování k tomu, aby se chovali tak, aby to prospívalo jiným. Vstřícnost dále dle jejich výsledků pozitivně souvisí s asertivitou, sebevědomím a pocitem sebe-účinnosti (self – efficacy). Obě dimenze souvisí se soucitem, vstřícnost navíc pozitivně koreluje s prosociálním chováním v průběhu konkrétní časové periody, na druhé orientovaná empatie ne. Dobrovolníci věnující se dobrovolné činnosti delší dobu výše skórují v obou dimenzích. Také byla prokázána silná souvislost mezi na druhé orientovanou empatií a přívětivostí. Z některých dalších výzkumů bych jen namátkou vybrala zajímavosti. Např. byly prokázány souvislosti mezi dosaženými vyššími úrovněmi morálního usuzování a prosociálním chováním. Konkrétně vazba mezi altruismem a sociální zodpovědností (dodržování internalizovaných norem). Čili adolescenti, kteří se považují za zodpovědné a schopné se tak chovat vůči společnosti se pravděpodobněji budou chovat altruisticky (Carlo, Randall, 2002). Siem a Spence (1986) uvádějí výsledky některých výzkumů, dle kterých ženy pomáhají méně ve veřejných situacích, kdy jsou přítomni další svědci, kdežto muži nejsou přítomností dalších přihlížejících ovlivněni. Muži skórující výše ve škálách maskulinity dotazníku PAQ pomáhají méně, než muži s nízkými skóry atd.

49


Michaela Pečtová

5 VÝZKUMNÁ ČÁST 5.1 Výzkumný problém Při vysvětlování prosociálního chování se v psychologii setkáváme se dvěma základními zdánlivě neslučitelnými stanovisky. Jedno využívá k vysvětlení tohoto sociálního chování především situační faktory ovlivňující motivaci jedince pomáhat. Druhé se snaží nalézt existující osobnostní faktory, které jedince předisponují k tomu, aby s větší pravděpodobností pomáhal jiným. Existuje řada výzkumů, které podporují jak jedno, tak druhé stanovisko. V této diplomové práci se přikláním ke stanovisku druhému, čili k tomu, že existují určité osobnostní faktory, které souvisejí s „prosociálním nastavením“ osobnosti, a že jedinci, kteří dosahují vyšší míry těchto osobnostních faktorů, budou s větší pravděpodobností ochotni pomáhat druhým. Tento předpoklad stojí v základu teorie o prosociální (či altruistické) osobnosti je podpořen řadou longitudiálních výzkumů. K vysvětlování dynamiky osobnosti je v posledních letech výzkumníky hojně využívána (i s ohledem na všechny své limity) pětifaktorová teorie osobnosti a z ní vycházející odpovídající metody měření jednotlivých faktorů osobnosti. Z toho důvodu je zvolenou metodou měření jednotlivých osobnostních faktorů v této diplomové práci Inventář NEO. K měření prosociálního chování existuje celá řada nástrojů, žádný dosud není standardizován na české populaci. Z důvodu možného srovnání výsledků s již proběhlými tuzemskými výzkumy jsem vybrala Dotazník prosociálních tendencí PTM. Výzkum této diplomové práce je zaměřen na srovnání studentů pomáhajících a technických oborů. Důvodem k tomuto výběru respondentů je několik. Pokud předpokládáme, že prosociální nastavení osobnosti je něco, co má trvalý charakter a promítá se dlouhodobě do chování jedince, lze předpokládat, že i mladý člověk, který se rozhoduje o svém budoucím povolání, mající tyto charakteristiky, bude s větší pravděpodobností volit takový obor studia, který jej přivede k zaměstnání, ve kterém bude pomoc druhým hlavním cílem. Nejen, že pomáhající profese obsahují slovo „pomáhat“ již v názvu, ale jsou založeny na komunikaci a vztahu s klientem, vyžadují orientaci na druhé, schopnost vcítit se do problému jiného člověka a zájem o něj. Toto jsou jistě atributy, které při výkonu, či studiu profese technického 50


Michaela Pečtová

charakteru hrají spíše druhotnou úlohu. Pokud by se na základě tohoto výzkumu podařilo prokázat, že studenti pomáhajících oborů dosahují v určitých osobnostních faktorech a především prosociálních tendencích významně odlišných (vyšších) hodnot, lze poté podpořit předpoklad toho, že skutečně existuje tzv. „prosociální nastavení osobnosti“. Faktorem osobnosti, který bývá výzkumně spojován s prosociálním chováním je především přívětivost (viz. výše zmiňované výzkumy). Na základě toho lze předpokládat, že studenti pomáhajících oborů se budou v tomto osobnostním faktoru významně lišit od studentů technických oborů. Pro výkon pomáhající profese je pak velmi důležitá již zmiňovaná vysoká míra orientace na druhé a schopnost s nimi komunikovat, což jsou základní stavební jednotky faktoru extraverze, rovněž u tohoto faktoru lze tedy předpokládat, že se studenti pomáhajících oborů budou lišit od studentů oborů technických. Oba tyto osobnostní faktory by pak především u studentů pomáhajících oborů měly významně souviset s celkovou mírou prosociálního chování. Na základě těchto úvah, prostudovaných výsledků již proběhlých výzkumů a související teorie je výzkumný problém formulován takto: Které faktory osobnosti, obsažené v pětifaktorové teorii osobnosti významně souvisí s prosociálním chováním?

5.2 Cíle a hypotézy výzkumu Obecným cílem mé diplomové práce je zjištění, zda se studenti pomáhajících oborů významně liší od studentů technických oborů z hlediska jednotlivých faktorů osobnosti obsažených v „Big five“ a z hlediska prosociálního chování a dále vzájemné souvislosti jednotlivých druhů prosociálního chování a osobnostních faktorů u celého souboru respondentů.

Dílčí cíle: 1) Komparace získaných údajů v PTM a NEO ve vztahu k normě. 2) Zjištění rozdílů ve škálách PTM a NEO s ohledem na studovaný obor a pohlaví respondentů. 3) Zjištění korelátů jednotlivých škál PTM a NEO s ohledem na studovaný obor a pohlaví respondentů.

51


Michaela Pečtová

Hypotézy výzkumu Pro potřeby výzkumu této diplomové práce a na základě studia již provedených výzkumů a související teorie jsem stanovila následující alternativní hypotézy.

H1 – Studenti pomáhajících oborů budou dosahovat statisticky významně vyšší míry „extraverze“, než studenti technických oborů. H2 - Studenti pomáhajících oborů budou dosahovat statisticky významně vyšší míry „přívětivosti“, než studenti technických oborů. H3 - Studenti pomáhajících oborů budou dosahovat statisticky významně vyšší míry prosociálního chování, než studenti technických oborů. H4 – Vyšší míra „extraverze“ bude statisticky významně souviset s vyšší mírou prosociálního chování. H5 - Vyšší míra „přívětivosti“ bude statisticky významně souviset s vyšší mírou prosociálního chování.

5.3 Výzkumný soubor Ve výzkumu k této diplomové práci participovalo 120 studentů dvou ostravských vysokých škol. Pro výběr respondentů jsem zvolila účelový výběr. Navštívila jsem Filozofickou fakultu Ostravské univerzity v Ostravě, program Sociální práce (konkrétně bakalářský studijní obor Poradenství v sociální práci) a dále Hornicko – geologickou fakultu Vysoké školy Báňské – Technické univerzity Ostrava, program Nerostné suroviny (konkrétně bakalářský studijní obor Zpracování a zneškodňovaní odpadů). První zmiňovaný obor připravuje studenty na výkon různorodých činností v oblasti sociální práce, které zahrnují mimo jiné řešení lidských problémů souvisejících se sociálním prostředím, podporu sociálního fungování klienta a zasahování do sociální politiky za účelem naplňování principu sociální spravedlnosti. Studenti jsou vzděláváni v následujících oblastech: Sociálně-správní

činnosti,

Sociálně-právní

poradenství, Sociální

diagnostika, Sociální

prevence a ochrana, Sociální intervence. V dalších stupních studia (Mgr., PhDr., PhD.) pak v

52


Michaela Pečtová

oblastech Sociální koncepce, Supervize, Sociální management, Výzkum v sociální práci, Vědecká činnost, Vzdělávání.2 V průběhu studia absolvují studenti předměty zaměřené na oblast psychologie, sociologie, sociální politiky, etiky, poradenství zaměřeného na různé cílové skupiny a na praxi. V nabídce povinných, ani povinně volitelných předmětů nefigurují předměty technického charakteru.3 Druhý obor je zaměřen na přípravu technologů, kteří budou organizačně a technicky zajišťovat procesy spojené se odpadovým hospodářstvím a nakládáním s odpady. Uplatnění absolventů je především v průmyslu a dále v podnicích zabývajících se sběrem, dopravou, ukládáním, zpracováním nebo zneškodňováním odpadů, v kontrolních orgánech a orgánech státní a regionální správy.4 Předměty vyučované v rámci studia jsou zaměřeny na oblast matematiky, fyziky, chemie, biologie, biotechnologie, životního prostředí, informatiky a legislativy související se zpracováním odpadů. Jedinými humanitně zaměřenými předměty jsou v 5. semestru povinně volitelné předměty Sociologie a Psychologie a Interpersonální komunikace.5

Z každé zmiňované školy participovalo ve výzkumu 60 studentů. Přesné rozdělení respondentů z hlediska pohlaví a studovaného oboru nabízí následující tabulka. Průměrný věk respondentů byl 20,9 let.

2

Informace dostupné na www Ostravské univerzity, URL [cit. 7. 2. 2011] 3

Informace dostupné na Portále Ostravské univerzity, URL https://stag1.osu.cz/wps/portal/!ut/p/c1/04_SB8K8xLLM9MSSzPy8xBz9QJ_89PTUFP_SEv2CdEVFALCPJr8!/ [cit. 7. 2. 2011] 4

Informace dostupná na www VŠB – TU Ostrava, URL [cit. 7. 2. 2011] 5

Informace dostupná na www VŠB –TU Ostrava, URL < http://as.wps.sso.vsb.cz/cz.vsb.edison.edu.study.prepare.web/StudyPlan.faces?studyPlanId=14814&locale=cs> [cit. 7. 2. 2011]

53


Michaela Pečtová

Respondenti rozděleni dle studované školy a pohlaví Pohlaví Muž Škola

VŠB

OSU

Celkem

AH % v rámci školy % v rámci pohlaví % z celku AH % v rámci školy % v rámci pohlaví % z celku AH % v rámci školy % v rámci pohlaví % z celku

33 55,0% 91,7% 27,5% 3 5,0% 8,3% 2,5% 36 30,0% 100,0% 30,0%

Žena 27 45,0% 32,1% 22,5% 57 95,0% 67,9% 47,5% 84 70,0% 100,0% 70,0%

Celkem 60 100,0% 50,0% 50,0% 60 100,0% 50,0% 50,0% 120 100,0% 100,0% 100,0%

Tab. č. 1 Rozdělení respondentů dle studované školy a pohlaví

5.4 Metody sběru a zpracování dat, aplikovaná statistika Baterie dotazníků předložená respondentům se skládala ze dvou dotazníků. Jednalo se o standardizovanou testovou metodu NEO – pětifaktorový osobnostní inventář a dotazník PTM – dotazník prosociálních tendencí. Oba dotazníky byly v úvodu doplněny informací, o jaký výzkum se jedná a instrukcí k vyplnění. Součástí úvodu byly otázky na věk, ročník a obor respondentů. Sběr dat proběhl v říjnu 2010. Data byla následně zpracována pomocí programů Microsoft Excel a SPSS pro Windows, verze 11. Ke statistické analýze byly využity T – testy a Pearsonova korelační analýza. NEO – pětifaktorový osobnostní inventář Tento dotazník patří mezi multidimenzionální osobnostní dotazníky měřící pět ortogonálních osobnostních rysů: otevřenost vůči zkušenosti; svědomitost, extroverzi, přívětivost a neuroticismus, či emocionální stabilitu. NEO inventář je založen na integraci lexikálního přístupu, využívajícího slova ke zmapování osobnostních charakteristik a dispozičního přístupu, jež je reprezentován především autory Costa a McCrae. Ten vychází z předpokladu, že pomocí rysů lze osobnost nejen popsat, ale i vysvětlit a vychází z analýzy dotazníkových škál. Inventář byl vytvořen na podkladu Abridged Big – Five Dimensional Circumplex, čili 54


Michaela Pečtová

dochází ke spojení kruhového a dimenzionálního přístupu, jehož výhodou je fakt, že zohledňuje skutečnost, že některé rysy sytí více dimenzí. Česká podoba inventáře je tvořena 60 položkami, vždy 12 položek měří jednu dimenzi. K jednotlivým položkám se respondenti vyjadřují na stupnici: 0 – vůbec mne nevystihuje; 1 – spíše mne vystihuje; 2 – neutrální; 3 – spíše mne vystihuje; 4 – úplně mne vystihuje (Hřebíčková, Urbánek, 2001; Svoboda, 1999).

PTM – Dotazník prosociálních tendencí Druhým dotazníkem je Dotazník prosociálních tendencí PTM6, který vychází z dotazníku G. Carla a B. A. Randallové – Prosocial Tendencies Measure (2002). Při tvorbě položek tohoto dotazníku se autoři inspirovali již dříve vytvořenou škálou Johnsona a kol. (1989) a Rushtona a kol. (1981), měřící prosociální dispozice a chování, dále pak čerpali inspiraci z rozhovorů s vysokoškolskými studenty, kde se tito vyjadřovali ke svým prosociální morálním úvahám (Eisenberg a kol., 1995). Dotazník měří pomocí šesti subškál šest typů prosociálního chování – altruistické, vyžádané, emocionální, veřejné, anonymní a krizové (ty jsou podrobně popsány v kapitole Druhy prosociálního chování). Dotazník obsahuje 23 položek, ke kterým se respondenti vyjadřují na stupnici: 1 – vůbec mě nevystihuje; 2 – trochu mě vystihuje; 3 – více mě vystihuje; 4 – dobře mě vystihuje; 5 – naprosto mě vystihuje.

6

Pro použití v ČR přeložen Z. Mlčákem v rámci grantového projektu 406/06/0861 „Prosociální chování se zřetelem k altruismu, afiliaci a empatii“ (2008)

55


Michaela Pečtová

6 POPIS VÝSLEDKŮ V následující kapitole postupně popíši výsledky vztahující se k jednotlivým dílčím cílům stanoveným výše.

V tabulkách průměrů, T testů a korelací, které jsou ve většině případů generovány programem SPSS pro Windows (verze 11), ve čtyřech případech programem Microsoft Excel, jsou používány následující zkratky: M = průměr (z angl. mean), SO = směrodatná odchylka, N = počet respondentů, T = hodnota T testu, F = hodnota F testu, Sig. = statistická významnost, SV = stupně volnosti.

Zkratky vycházející z popisu jednotlivých škál použitých metod jsou následující: Pro Inventář NEO: NEO – N – Neuroticismus, NEO – E – Extraverze, NEO – O – Otevřenost vůči zkušenosti, NEO – P – Přívětivost, NEO – S – Svědomitost. Pro Dotazník Prosociálních tendecí PTM: PTM – AN – Anonymní prosociální chování PTM – PU – Veřejné prosociální chování, PTM – AL – Altruistické prosociální chování, PTM – CO – Vyžádané prosociální chování, PTM – EM – Emocionální prosociální chování, PTM – DI – Krizové prosociální chování, SUMA PTM – Celková míra prosociálního chování.

6.1 Popis výsledku k dílčímu cíli 1 Dílčí cíl 1. Komparace získaných údajů v PTM a NEO ve vztahu k normě. Jednotlivé průměry škál Inventáře NEO vypočítané pro výzkumný soubor jsou v následujících tabulkách č. 2 a 3 srovnány s průměry škál, které uvádí Hřebíčková, Urbánek (2001, str. 37) pro věkovou skupinu 15 – 21 let. V tabulce č. 2 je porovnán celý výzkumný soubor a dále respondenti rozděleni dle pohlaví. V tabulce č. 3 a 4 jsou pak respondenti mého výzkumu rozděleni nejen dle pohlaví, ale rovněž dle studovaného oboru. Všechny tyto tabulky jsou dále doplněny údajem o významnosti T testu mezi jednotlivými průměry. Signifikantní výsledek je v tabulkách označen tučně.

56


Srovnání s normou NEO pro celý soubor Hřebíčková, Urbánek (2001) Pečtová (2011) Faktory "Velké pětky" M M Celý soubor Neuroticismus 22,42 24,45 Extraverze 31,89 31,74 Otevřenost 27,68 26,94 Přívětivost 30,03 29,58 Svědomitost 28,67 29,36 Muži Neuroticismus 20,96 21,75 Extraverze 30,78 31,75 Otevřenost 25,85 25,31 Přívětivost 27,74 28,11 Svědomitost 26,92 27,97 Ženy Neuroticismus 24,14 25,61 Extraverze 32,82 31,74 Otevřenost 28,96 27,64 Přívětivost 30,42 30,20 Svědomitost 28,49 29,95 Tab. č. 2 Srovnání výzkumného souboru s normou NEO

Michaela Pečtová

T test (sig.) 0,01 0,83 0,18 0,38 0,30 0,61 0,42 0,60 0,72 0,36 0,07 0,21 0,04 0,71 0,07

Z tabulky č. 2 vyplývá, že respondenti výzkumu prováděného v této diplomové práci dosahují významně vyšší míry neuroticismu než standardizovaný vzorek Hřebíčkové, Urbánka (2001) ve věkové kategorii 15 - 21. Muži posuzováni zvlášť se statisticky významně neliší v míře žádného osobnostního faktoru. Naopak ženy dosahují významně nižší míry otevřenosti vůči zkušenosti.

V tabulce č. 3 jsou se standardizovanými údaji porovnáni pouze studenti pomáhajících oborů, nejdříve opět celkově a posléze rozděleni dle pohlaví. Celkově dosahují tito studenti vyšší míry neuroticismu a svědomitosti. Muži zvlášť se opět od standardizovaného vzorku významně neliší v míře žádného osobnostního faktoru. Kdežto ženy dosahují významně nižší míry otevřenosti vůči zkušenosti, ale vyšší míry svědomitosti.

57


Michaela Pečtová

Srovnání s normou NEO pro respondenty pomáhajících oborů Hřebíčková, Urbánek (2001) Pečtová (2011) Faktory "Velké pětky" M M - pomáhající ob. Celý soubor Neuroticismus 22,42 24,67 Extraverze 31,89 31,25 Otevřenost 27,68 26,63 Přívětivost 30,03 30,25 Svědomitost 28,67 31,27 Muži Neuroticismus 20,96 13,33 Extraverze 30,78 34,33 Otevřenost 25,85 21,33 Přívětivost 27,74 28,67 Svědomitost 26,92 32,67 Ženy Neuroticismus 24,14 25,26 Extraverze 32,82 31,09 Otevřenost 28,96 26,91 Přívětivost 30,42 30,33 Svědomitost 28,49 31,19 Tab. č. 3 Srovnání respondentů pomáhajících oborů s normou NEO

Srovnání s normou NEO pro respondenty technických oborů Hřebíčková, Urbánek (2001) Pečtová (2011) Faktory "Velké pětky" M M - technické ob. Celý soubor Neuroticismus 22,42 24,23 Extraverze 31,89 32,23 Otevřenost 27,68 27,25 Přívětivost 30,03 28,90 Svědomitost 28,67 27,45 Muži Neuroticismus 20,96 22,52 Extraverze 30,78 31,52 Otevřenost 25,85 25,67 Přívětivost 27,74 28,06 Svědomitost 26,92 27,55 Ženy Neuroticismus 24,14 26,33 Extraverze 32,82 33,11 Otevřenost 28,96 29,19 Přívětivost 30,42 29,93 Svědomitost 28,49 27,33 Tab. č. 4 Srovnání respondentů technických oborů s normou NEO

T test (sig.) 0,03 0,49 0,18 0,78 0,01 0,37 0,59 0,13 0,92 0,51 0,25 0,07 0,01 0,91 0,00

T test (sig.) 0,09 0,74 0,57 0,10 0,18 0,31 0,55 0,87 0,74 0,57 0,14 0,87 0,81 0,60 0,46

58


Michaela Pečtová

Tabulka č. 4 nabízí srovnání studentů technických oborů se standardizovanými údaji. Ani celkově ani při rozdělení dle pohlaví se muži, ani ženy významně od standardizovaného vzorku neliší v míře osobnostních faktorů „Velké pětky“. Výsledek T testu, který je v tabulkách č. 2, 3, 4 označen tučně, je vždy významný na 5 % hladině významnosti.

Pro dotazník PTM neexistují v České republice standardizované normy, proto je pro účely této práce možné srovnat výsledky pouze s výsledky autorů této metody. V následujících tabulkách č. 5, 6 a 7 je tedy provedeno toto srovnání s tím, že se nejedná o průměry sum jednotlivých škál, jako u metody NEO, ale tyto průměry jsou následně ještě dále zprůměrovány na základě odpovídajícího počtu položek k jednotlivé škále (které takto uvádí Carlo a Randallová, proto i mé výsledky jsou takto upraveny). Pro připomenutí uvádím, že v případě tvůrců této metody se jednalo o vzorek 248 amerických studentů, z toho 103 mužů a 145 žen, průměrný věk 19,9 let.

Srovnání s výsledky PTM pro celý soubor Carlo, Randall (2002) Pečtová (2011) T test (sig.) Prosociální tendence M SO M SO Celý soubor 0,00 PTM - AN 2,77 0,94 2,36 0,76 PTM - PU 2,06 0,75 2,08 0,67 0,80 0,00 PTM - AL 4,18 0,70 3,81 0,63 PTM - CO 3,82 0,83 3,95 0,87 0,09 0,00 PTM - EM 3,70 0,77 3,14 0,78 0,00 PTM - DI 3,53 0,77 2,99 0,70 Muži 0,02 PTM - AN 2,53 0,86 2,20 0,81 PTM - PU 2,31 0,76 2,17 0,72 0,24 0,02 PTM - AL 3,99 0,70 3,69 0,74 PTM - CO 3,65 0,84 3,88 0,84 0,12 0,00 PTM - EM 3,56 0,82 2,88 0,84 0,00 PTM - DI 3,58 0,71 2,80 0,61 Ženy 0,00 PTM - AN 2,94 0,96 2,43 0,73 0,03 PTM - PU 1,88 0,69 2,04 0,65 0,00 PTM - AL 4,32 0,67 3,86 0,58 PTM - CO 3,94 0,80 3,99 0,89 0,62 0,00 PTM - EM 3,80 0,71 3,26 0,74 0,00 PTM - DI 3,50 0,81 3,06 0,73 Tab. č. 5 Srovnání průměrů PTM výzkumného souboru s výsledky Carla, Randallové (2002)

59


Michaela Pečtová

V tabulce č. 5 jsou tedy výsledky mého výzkumu srovnány s výsledky tvůrců metody Carlem a Randallovou (2002) pro celý soubor respondentů a následně rozděleny dle pohlaví. V tabulkách 6 a 7 jsou opět respondenti rozděleni dle studovaného oboru. Tabulky jsou rovněž doplněny výsledkem T testu, jehož významná hodnota je označena tučně. Z tabulky č. 5 je zřejmé, že respondenti mého výzkumu na rozdíl od amerických studentů dosahují nižší míry anonymního, altruistického, emocionálního i krizového prosociálního chování (významné na 1 % hl. významnosti). Tyto údaje kopírují i výsledky mužů. Ženy navíc dosahují vyšší míry veřejného prosociálního chování (významné na 5 % hl. významnosti). Z údajů uvedených v tabulce č. 6 a 7 je patrné, že studenti pomáhajících oborů dosahují ve srovnání s americkými studenty významně nižší míry v oblasti anonymního (významné na 5 % hl. významnosti), altruistického, emocionálního a krizového prosociálního chování (významné na 1 % hl. významnosti), naopak vyšší míry v úrovni vyžádaného prosociálního chování (významné na 5 % hl. významnosti). Respondenti muži se od amerických neliší ani v jedné oblasti. Naopak ženy opět vykazují významně vyšší míru veřejného prosociálního chování a nižší míru ve všech ostatních oblastech krom vyžádaného prosociálního chování (významné vždy na 1 % hl. významnosti). Údaje v tabulce č. 7 indikují, že studenti technických oborů se od amerických liší následovně: dosahují významně nižší míry v anonymním, altruistickém, emocionálním a krizovém prosociálním chování (vždy významné na 1 % hl. významnosti). Muži navíc dosahují vyšší míry u vyžádaného prosociálního chování (významné na 5 % hl. významnosti, stejně jako u anonymního a altruistického pr. ch.).

Výsledky žen kopírují výsledky všech studentů

technických oborů, pouze u krizového pomáhajícího chování se jedná o rozdílnou hladinu významnosti – 5 %.

60


Michaela Pečtová

Srovnání s výsledky PTM pro respondenty pomáhajících oborů Carlo, Randall (2002) Pečtová (2011) T test Prosociální tendence M SO M - pomáhající ob. SO (sig.) Celý soubor 0,02 2,55 0,71 PTM - AN 2,77 0,94 PTM - PU 2,06 0,75 2,17 0,69 0,22 0,00 PTM - AL 4,18 0,70 3,91 0,58 0,04 PTM - CO 3,82 0,83 4,04 0,80 0,00 PTM - EM 3,70 0,77 3,24 0,68 0,00 PTM - DI 3,53 0,77 3,05 0,66 Muži PTM - AN 2,53 0,86 2,40 0,80 0,81 PTM - PU 2,31 0,76 2,58 0,52 0,46 PTM - AL 3,99 0,70 3,53 0,46 0,23 PTM - CO 3,65 0,84 3,17 1,04 0,51 PTM - EM 3,56 0,82 3,00 0,90 0,39 PTM - DI 3,58 0,71 3,22 0,96 0,59 Ženy 0,00 PTM - AN 2,94 0,96 2,55 0,71 0,00 PTM - PU 1,88 0,69 2,15 0,69 0,00 PTM - AL 4,32 0,67 3,93 0,58 PTM - CO 3,94 0,80 4,09 0,77 0,15 0,00 PTM - EM 3,80 0,71 3,25 0,67 0,00 PTM - DI 3,50 0,81 3,04 0,65 Tab. č. 6 Srovnání respondentů pomáhajících oborů s výsledky Carla, Randallové (2002) Srovnání s výsledky PTM pro respondenty technických oborů Carlo, Randall (2002) Pečtová (2011) T test Prosociální tendence M SO M - technické ob. SO (sig.) Celý soubor PTM - AN 0,00 2,77 0,94 2,18 0,77 PTM - PU 2,06 0,75 1,98 0,65 0,34 0,00 PTM - AL 4,18 0,70 3,81 0,64 PTM - CO 3,82 0,83 3,87 0,93 0,70 0,00 PTM - EM 3,70 0,77 3,05 0,87 0,00 PTM - DI 3,53 0,77 2,93 0,74 Muži 0,02 PTM - AN 2,53 0,86 2,18 0,82 PTM - PU 2,31 0,76 2,13 0,73 0,16 0,04 PTM - AL 3,99 0,70 3,70 0,77 0,05 PTM - CO 3,65 0,84 3,94 0,81 0,00 PTM - EM 3,56 0,82 2,86 0,84 0,00 PTM - DI 3,58 0,71 2,77 0,57 Ženy 0,00 PTM - AN 2,94 0,96 2,18 0,72 PTM - PU 1,88 0,69 1,80 0,49 0,38 0,00 PTM - AL 4,32 0,67 3,72 0,58 PTM - CO 3,94 0,80 3,78 1,07 0,44 0,00 PTM - EM 3,80 0,71 3,29 0,87 0,03 PTM - DI 3,50 0,81 3,12 0,88 Tab. č. 7 Srovnání respondentů technických oborů s výsledky Carla, Randallové (2002)

61


Michaela Pečtová

6.2 Popis výsledku k dílčímu cíli 2 Dílčí cíl 2: Zjištění rozdílů ve škálách PTM a NEO s ohledem na studovaný obor a pohlaví respondentů. V následujícím textu jsou popsány jednotlivé výsledky provedených T testů u škál NEO a PTM, postupně pro jednotlivé metody a na základě rozdělení respondentů dle pohlaví a studovaného oboru. Každému T testu odpovídají dvě tabulky. První, uvádějící odpovídající počet respondentů, pro který byl T test počítán a průměry jednotlivých škál spolu se směrodatnou odchylkou, je vždy uvedena v přílohách (tab. č. 8b – 15b). Druhá, kde je uveden výsledek a signifikance Levenova F testu homogenity rozptylu, který je nutnou podmínkou provedení T testu, dále výsledek a signifikance T testu, je uvedena a okomentována dále v textu. Signifikantně významný výsledek T testu je v tabulce označen tučně.

V následujících tabulkách č. 8a, 9a, 10a a 11a jsou uvedeny výsledky T testů mezi respondenty mužského a ženského pohlaví a respondenty studujícími pomáhající a technické obory ve škálách jednotlivých osobnostních faktorů měřených metodou NEO. T test NEO / pohlaví respondentů

NEO - N NEO - E NEO - O NEO - P NEO - S

F 2,248 ,196 ,000 ,458 ,338

Sig. ,136 ,659 ,993 ,500 ,562

T -2,4 ,008 -2,0 -1,9 -1,4

SV 118 118 118 118 118

Sig. ,016 ,994 ,047 ,065 ,172

Tab. č. 8a Výsledky F testu a T testu mezi muži a ženami v jednotlivých škálách metody NEO

Z tabulky 8a je patrné, že respondenti ženského a mužského pohlaví se statisticky významně liší v míře neuroticismu a otevřenosti vůči zkušenosti (významné na 5 % hl. významnosti). Na základě průměrů jednotlivých škál uvedených v tab. č. 8b v přílohách, lze konstatovat, že ženy

62


Michaela Pečtová

tohoto výzkumného souboru dosahují statisticky významně vyšší míry neuroticismu i otevřenosti vůči zkušenosti než muži.

T test NEO / studovaný obor respondentů


F ,244 ,181 ,367 2,336 ,003

Sig. ,622 ,672 ,546 ,129 ,959

T -,293 ,711 ,568 -1,30 -2,97

SV 118 118 118 118 118

Sig. ,770 ,478 ,571 ,195 ,004

Tab. č. 9a Výsledky F testu a T testu mezi studenty pomáhajících a technických oborů v jednotlivých škálách metody NEO

Z tabulky č. 9a je zřejmé, že studenti pomáhajících a technických oborů tohoto výzkumného souboru se liší pouze v míře svědomitosti, a to tak, že studenti pomáhajících oborů dosahují významně vyšší míry u tohoto osobnostního faktoru (významné na 1 % hl. významnosti). Na základě tohoto zjištění zamítám hypotézy H1 – Studenti pomáhajících oborů budou dosahovat statisticky významně vyšší míry „extraverze“, než studenti technických oborů a H2 - Studenti pomáhajících oborů budou dosahovat statisticky významně vyšší míry „přívětivosti“, než studenti technických oborů.

V následujících dvou tabulkách 10a a 11a jsou uvedeny výsledky T testu ve škálách osobnostních faktorů měřených metodou NEO zvlášť pro respondenty ženského pohlaví studující pomáhající a technické obory a pro respondenty mužského pohlaví. Studentky pomáhajících oborů dosahují statisticky významně vyšší míry svědomitosti, než studentky technických oborů (významné na 5 % hl. významnosti, viz. tab. č. 10a,b). U respondentů mužského pohlaví nebyl v jednotlivých osobnostních faktorech zjištěn statisticky významný rozdíl u studentů pomáhajících a technických oborů (viz. tab. č. 11a,b).

63


Michaela Pečtová

T test NEO / studovaný obor respondentů ženského pohlaví


F ,064 ,756 1,641 2,235 ,908

Sig. ,800 ,387 ,204 ,139 ,343

T ,623 1,114 1,716 -,324 -2,283

SV 82 82 82 82 82

Sig. ,535 ,268 ,090 ,747 ,025

Tab. č. 10a Výsledky F testu a T testu mezi ženami studující pomáhající a technické obory v jednotlivých škálách metody NEO

T test NEO / studovaný obor respondentů mužského pohlaví


F ,403 ,287 1,110 8,247 4,435

Sig. ,530 ,596 ,299 ,007 ,043

T 1,708 -,653 1,178 -,159 -1,266

SV 34 34 34 34 34

Sig. ,097 ,518 ,247 ,875 ,214

Tab. č. 11a Výsledky F testu a T testu mezi muži studující pomáhající a technické obory v jednotlivých škálách metody NEO

V tabulkách č. 12a, 13a, 14a a 15a jsou uvedeny výsledky T testů mezi respondenty mužského a ženského pohlaví a respondenty studující pomáhající a technické obory ve škálách jednotlivých druhů prosociálního chování měřených metodou PTM a dále v celkové míře prosociálního chování. Z tabulky 12a je patrné, že respondenti mužského a ženského pohlaví se statisticky významně liší nejen v celkové míře prosociálního chování (významné na 1 % hl. významnosti), ale rovněž v emocionálním (významné na 1 % hl. významnosti) a krizovém pomáhajícím chování (významné na 5 % hl. významnosti). Při srovnání s tabulkou č. 12b v přílohách lze konstatovat, že ženy celkově dosahují vyšší míry prosociálního chování a rovněž dosahuji statisticky významně vyšší míry jak emocionálního, tak krizového prosociálního chování.

64


Michaela Pečtová

T test PTM / pohlaví respondentů

PTM - AN PTM - PU PTM - AL PTM - CO PTM - EM PTM - DI SUMA PTM

F ,583 ,839 1,174 ,037 1,067 2,717 ,288

Sig. ,447 ,362 ,281 ,847 ,304 ,102 ,592

T -1,637 1,068 -1,347 -,681 -2,660 -1,980 -2,740

SV 118 118 118 118 118 118 118

Sig. ,104 ,288 ,180 ,497 ,009 ,050 ,007

Tab. č. 12a Výsledky F testu a T testu mezi muži a ženami v jednotlivých škálách metody PTM

Při studiu výsledků v tabulce č. 13a je zřejmé, že studenti pomáhajících oborů se statisticky významně liší od studentů technických oborů v celkové míře prosociálního chování a dále v anonymním prosociálním chování (vždy významné na 1 % hl. významnosti). Při srovnání s tabulkou č. 13b v přílohách můžeme konstatovat, že studenti pomáhajících oborů dosahují významně vyšší míry prosociálního chování, a tím můžeme potvrdit hypotézu H3 - Studenti pomáhajících oborů budou dosahovat statisticky významně vyšší míry prosociálního chování, než studenti technických oborů. Rovněž u anonymního prosociálního chování dosahují studenti pomáhajících oborů statisticky významně vyšších hodnot.

T test PTM / studovaný obor respondentů


F ,020 ,663 1,178 ,536 2,872 ,424 1,041

Sig. ,887 ,417 ,280 ,465 ,093 ,516 ,310

T -2,854 -1,433 -1,702 -1,148 -1,450 -1,111 -3,816

SV 118 118 118 118 118 118 118

Sig. ,005 ,155 ,091 ,253 ,150 ,269 ,000

Tab. č. 13a Výsledky F testu a T testu mezi studenty pomáhajících a technických oborů v jednotlivých škálách metody PTM

65


Michaela Pečtová

V následujících tabulkách 14a a 15a jsou uvedeny výsledky T testů pro studenty pomáhajících a technických oborů zvlášť pro respondenty ženského a mužského pohlaví. Z tabulek 14a,b (v přílohách) je zřejmé, že studentky pomáhajících oborů dosahují statisticky významně vyšší míry jak u prosociálního chování anonymního (významné na 5 % hl. významnosti), tak v celkové míře prosociálního chování (významné na 1 % hl. významnosti). Přestože je statisticky významný i T test u veřejného prosociálního chování nelze jej uvést v důsledku významné signifikance F testu. U respondentů mužského pohlaví nebyl u studentů pomáhajících a technických oborů prokázán žádný statisticky významný rozdíl (viz. tab. 15a, b (v přílohách)). T test PTM / studovaný obor respondentů ženského pohlaví


F ,467 7,201 ,067 2,188 1,515 3,897 1,846

Sig. ,496 ,009 ,796 ,143 ,222 ,052 ,178

T -2,388 -2,270 -1,531 -1,540 ,086 ,340 -2,799

SV 82 82 82 82 82 82 82

Sig. ,019 ,026 ,130 ,128 ,931 ,735 ,006

Tab. č. 14a Výsledky F testu a T testu mezi ženami studující pomáhající a technické obory v jednotlivých škálách metody PTM

66


Michaela Pečtová

T test PTM / studovaný obor respondentů mužského pohlaví


F ,180 ,897 ,510 ,267 ,018 1,952 2,750

Sig. ,674 ,350 ,480 ,609 ,893 ,171 ,106

T -,442 -1,042 ,375 1,556 -,283 -1,248 -,497

SV 34 34 34 34 34 34 34

Sig. ,662 ,305 ,710 ,129 ,779 ,221 ,622

Tab. č. 15a Výsledky F testu a T testu mezi muži studující pomáhající a technické obory v jednotlivých škálách metody PTM

6.3 Popis výsledků k dílčímu cíli 3 Dílčí cíl 3: Zjištění korelátů jednotlivých škál PTM a NEO s ohledem na studovaný obor a

pohlaví respondentů. V následujícím textu jsou popsány výsledky korelační analýzy jednotlivých položek NEO a PTM pro celý soubor respondentů a dále odděleně na základě pohlaví a studovaného oboru. Signifikantní výsledky jsou v tabulkách označeny tučně s přiřazeným počtem hvězdiček, které odpovídají 1 %, nebo 5 % hladině významnosti uvedené pod tabulkou. Tabulky č. 16a – 24a uvedené v této kapitole představují výňatky z tabulek, které jsou zařazené v přílohách (16b – 24b), a kde jsou navíc vzájemné souvislosti jednotlivých škál každé použité metody. S ohledem na rozsah práce se u těchto tabulek omezím pouze na popis korelátů osobnostních faktorů a celkové míry prosociálního chování, což přímo souvisí se stanovenými hypotézami H4 a H5. Zajímavé souvislosti jednotlivých osobnostních korelátů a konkrétních typů prosociálního chování pak zmíním v diskuzi výsledků.

67


Michaela Pečtová

Korelační tabulka škál NEO a PTM pro celý soubor

PTM - AN

Pearsonova korelace

NEO - N -,003

N PTM - PU

Pearsonova korelace Pearsonova korelace

120

120

120

120

,178

,028

-,078

,135

120

120

120

-,078

-,125

,029

120

120

120

,038

120 120 ,195 *

-,176

,172

,097

120

Pearsonova korelace

,075

120 ,206 *

120 ,233 *

120 ,181 *

120 ,268 **

120 ,289 **

120 ,234 *

120 ,160

120 ,229 *

-,102

120 ,204 *

120 ,325 **

120 ,309 **

120 ,382 **

120

120

120

120

120

Pearsonova korelace

120 -,079

N SUMA PTM

120 ,254 **

N N PTM - DI

NEO - S ,228 *

120 ,253 **

Pearsonova korelace

PTM - EM

NEO - P ,129

120

N PTM - CO

NEO - O ,263 **

-,116

N PTM - AL

NEO - E -,007

Pearsonova korelace

120

N

**. Korelace významná na 1 % hl. významnosti *. Korelace významná na 5 % hl. významnosti

Tab. č. 16a Korelační analýza škál NEO a PTM pro celý soubor respondentů

Jak vyplývá z tabulky č. 16a, celková míra prosociálního chování statisticky významně pozitivně koreluje s těmito osobnostními faktory: extraverzí (5 % hl. v.), otevřeností vůči zkušenosti (1 % hl. v.), přívětivostí (1 % hl. v.) a svědomitostí (1 % hl. v.). Ve všech případech se jedná o korelaci nízkou. Lze tedy konstatovat, že s rostoucí mírou zmíněných osobnostních faktorů poroste i míra prosociálního chování a naopak. Pro celý výzkumný soubor 120 respondentů můžeme tedy potvrdit platnost stanovené hypotézy H4 – Vyšší míra „extraverze“ bude statisticky významně souviset s vyšší mírou prosociálního chování a H5 - Vyšší míra „přívětivosti“ bude statisticky významně souviset s vyšší mírou prosociálního chování.

68


Michaela Pečtová

Korelační tabulka škál NEO a PTM / pohlaví žena

PTM - AN

Pearsonova korelace N

PTM - PU


PTM - AL PTM - CO

84

84

84

84

,116

,160

-,103

,114

84

84 -,073

N

84 -,267 *

84

84

,155 84 ,302 **

84

Pearsonova korelace

-,036 84

Pearsonova korelace

-,132 84


NEO - S ,155

84

-,154

Pearsonova korelace

NEO - P ,052

-,025 84

N SUMA PTM

NEO - O ,097

-,007

N PTM - DI

NEO - E ,005

Pearsonova korelace

N PTM - EM

NEO - N -,060

-,157 84

84 ,267 *

,129

84

,105

84 ,295 **

84 ,254 *

84 ,263 *

84 ,163

84 ,327 **

84 ,344 **

84 ,259 *

84

84

,146

,194

84 ,239 *

84 ,278 *

84 ,270 *

84 ,410 **

84

84

84

84


Tab. č. 17a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty ženského pohlaví Korelační tabulka pro škály PTM a NEO / pohlaví muž

PTM - AN

Pearsonova korelace

NEO - N ,003

N PTM - PU

Pearsonova korelace Pearsonova korelace Pearsonova korelace Pearsonova korelace

36

36

36

36

-,177

,012

,231

36

36

36

36

36

-,259

-,075

,147

,193

-,193

36

36

36

36

36

-,052

,220

,046

,145

,009

36

36

36

36

36

,126

,006

,073

,117

,063

N PTM - DI

Pearsonova korelace

36

36

36

36

36

-,112

,136

,078

,111

,267

36

36

36

36

36

-,181

,143

,328

,299

,259

36

36

36

36

36

N SUMA PTM

Pearsonova korelace

NEO - S ,353 *

,327

N PTM - EM

NEO - P ,206

36

N PTM - CO

NEO - O ,534 **

-,221

N PTM - AL

NEO - E -,037

N **. Korelace významná na 1% hl. významnosti *. Korelace významná na 5 % hl. významnosti

Tab. č. 18a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty mužského pohlaví

V tabulkách č. 17a a 18a. Je provedena korelační analýza škál NEO a PTM odděleně pro respondenty ženského a mužského pohlaví. Dá se říci, že výsledky u žen víceméně kopírují 69


Michaela Pečtová

výsledky celého výzkumného souboru. Čili u studentek jak pomáhajících, tak technických oborů souvisí míra prosociálního chování pozitivně s faktory: extraverzí (5 % hl. v.), otevřeností vůči zkušenosti (5 % hl. v.), přívětivostí (5 % hl. v.), přičemž se jedná o korelace nízké úrovně. Posledním faktorem je svědomitost (1 % hl. v.), kdy korelace nabývá hodnoty střední. U respondentů mužů nebyla zjištěna mezi jednotlivými položkami NEO a PTM žádná významná korelace. Korelační tabulka škál NEO a PTM pro studenty pomáhajících oborů

PTM - AN

Pearsonova koorelace

NEO - N -,150

NEO - E ,101

NEO - O ,210

NEO - P ,141

NEO - S ,106

PTM - PU

N Pearsonova koorelace

60 -,084

60 ,157

60 ,188

60 -,152

60 ,035

PTM - AL


60 -,112 60

60 ,052 60

60 ,328* 60

PTM - CO


60 -,008 60 -,177 60

,190 60

,470**

-,115 60 -,245

,205 60 ,244

,172 60 ,350**

60 ,177 60 ,458**

60 ,310*

60 ,443**

60 ,269*

60 ,185

60 ,285*

60 -,267*

60 ,259*

60 ,452**

60 ,427**

60 ,499**

60

60

60

60

60

PTM - EM

N Pearsonova koorelace N

PTM - DI

Pearsonova koorelace N

SUMA PTM

Pearsonova koorelace N


Tab. č. 19a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty pomáhajících oborů

Tabulky č. 19a a 20a jsou věnovány korelační analýze pro studenty jak pomáhajících, tak technických oborů zvlášť. U studentů pomáhajících oborů je z tab. č. 19 zřejmé, že všechny faktory osobnosti měřené metodou NEO statisticky významně korelují s mírou prosociálního chování. V jednom případě se jedná o korelaci negativní, nízké úrovně, a to u faktoru neuroticismus (5 % hl. v.). Lze tedy říci, že u těchto studentů s rostoucí mírou neuroticismu klesá míra prosociálního chování a naopak. Pozitivní korelace byla zjištěna u ostatních čtyř faktorů, přičemž u faktorů otevřenost vůči zkušenosti (1 % hl. v.), přívětivost (1 % hl. v.) a svědomitost (1 % hl. v.) se jedná o korelaci střední úrovně, kdežto u faktoru extraverze (5 % hl. v.) se jedná o korelaci úrovně nízké.

70


Michaela Pečtová

U studentů technických oborů byla zjištěna pozitivní souvislost mezi druhy prosociálního chování a jediným osobnostním faktorem, a to otevřeností vůči zkušenosti, přičemž se jedná o korelaci nízkou, významnou na 5 % hl. v., jak je patrné z tabulky č. 20. Korelační tabulka škál NEO a PTM pro studenty technických oborů

PTM - AN


PTM - PU


PTM - AL


PTM - CO


PTM - EM


PTM - DI


SUMA PTM


NEO - N ,109

NEO - E -,064

NEO - O ,358 **

NEO - P ,063

NEO - S ,234

60

60

60

60

60

-,157

,219

-,128

-,025

,178

60

60

60

60

60

-,143

-,121

,026

,160

-,155

60

60

60

60

60

-,181

,172

,043

,020

-,072

60

60

60

60

60

,211

,226

,159

,044

,089

60 ,341 **

60

60

60

,057

,215

,114

,143

60

60

60

60

,007

,225

,147

,168

60

60

60

60

60

60 ,284 * 60

*. Korelace významná na 5 % hl. významnosti **. Korelace významná na 1 % hl. významnosti

Tab. č. 20a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty technických oborů

V následujících tabulkách 21a až 24a jsem provedla korelační analýzu pro respondenty zvlášť nejen dle studovaného oboru, ale rovněž dle pohlaví. V tabulkách 21a a 22a lze tedy shlédnout výsledky pro respondentky ženy. Je zřejmé, že u studentek pomáhajících oborů souvisí pozitivně s mírou prosociálního chování míra otevřenosti vůči zkušenosti (1 % hl. v.) a míra svědomitosti (1 % hl. v.), obě tyto pozitivní korelace dosahují střední hodnoty. Dalším faktorem, u kterého byla zjištěna pozitivní souvislost s celkovou mírou prosociálního chování, je přívětivost, zde se jedná o korelaci nízké úrovně, významnou na 1 % hl. v. U studentek technických oborů, jak je zřejmé z tabulky č. 22a, nebyla zjištěna žádná statisticky významná souvislost mezi celkovou mírou prosociálního chování a osobnostními faktory.

71


Michaela Pečtová

Korelační tabulka škál NEO a PTM pro studenty pomáhajících oborů ženského pohlaví

PTM-AL

Pearsonova korelace N Pearsonova korelace N

PTM-PU PTM-AN

Pearsonova korelace N Pearsonova korelace N Pearsonova korelace N Pearsonova korelace N Pearsonova korelace N

PTM-CO PTM-EM PTM-DI SUMA PTM

NEO-N -,132 57 -,008 57 -,046

NEO-E ,058 57 ,114 57 -,097

NEO-O ,216 57 ,235 57 ,009

NEO-P ,124 57 -,165 57 ,294*

NEO-S ,052 57 -,005 57 ,175

57 -,261*

57 ,232

57 ,112

57 ,418**

57 ,472 **

57 -,096 57 -,181 57 -,246

57 ,192 57 ,203 57 ,228

57 ,342**

57 ,408 **

57 ,292* 57 ,466**

57 ,242 57 ,120 57 ,356**

57

57

57

57

57

57 ,218 57 ,442 **


Tab. č. 21a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty ženského pohlaví pomáhajících oborů Korelační tabulka škál NEO a PTM pro studenty technických oborů ženského pohlaví

PTM-AN


PTM-PU


NEO-N ,133 27

NEO-E ,006 27

NEO-O -,010 27

NEO-P -,149 27

NEO-S ,182 27

-,010

,259

,143

,058

,227

27

27

27

27

27

-,204

-,183

,194

-,058

PTM-AL


,108 27

27

27

27

27

PTM-CO

Pearsonova korelace

-,265

,116

,211

,088

-,106

27

27

27

,123

,019

,243

27

27

27

,206 27

,200 27

N PTM-EM


PTM-DI


SUMA PTM


27 ,058 27 -,064 27

27 ,447 * 27 ,519 ** 27

,202 27

,028

,374

,136

,113

,250

27

27

27

27

27


Tab. č. 22a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty ženského pohlaví technických oborů

V tabulkách č. 23a a 24a jsou uvedeny výsledky korelační analýzy pro respondenty muže, studující pomáhající a technické obory. U studentů pomáhajících oborů nebyla zjištěna žádná významná souvislost mezi mírou prosociálního chování a jednotlivými osobnostními faktory. 72


Michaela Pečtová

U studentů technických oborů byla zjištěna pozitivní korelace nízké úrovně mezi mírou prosociálního chování a otevřeností vůči zkušenosti na 5 % hl. významnosti. Korelační tabulka škál NEO a PTM pro studenty pomáhajících oborů mužského pohlaví

PTM-AL

Pearsonova korelace N Pearsonova korelace N Pearsonova korelace N Pearsonova korelace N

PTM-PU PTM-AN PTM-CO PTM-EM PTM-DI SUMA PTM

Pearsonova korelace N Pearsonova korelace N Pearsonova korelace N

NEO-N -,906 3 -,753 3 -,423 3 -,629 3 -,933 3 -,996 3 -,987 3

NEO-E ,989 3 ,992 3 -,150 3 ,092 3 ,577 3 ,781 3 ,734 3

NEO-O -,327 3 -,577 3 ,945 3 ,839 3 ,454 3 ,189 3 ,259 3

NEO-P ,315 3 ,039 3 ,949 3 ,997* 3 ,902 3 ,747 3 ,793 3

NEO-S ,885 3 ,722 3 ,465 3 ,664 3 ,949 3 ,999* 3 ,994 3

*. Korelace významná na 5 % hl. významnosti

Tab. č. 23a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty mužského pohlaví pomáhajících oborů Korelační tabulka škál NEO a PTM pro studenty technických oborů mužského pohlaví

PTM-AN


PTM-PU


PTM-AL PTM-CO

NEO-N ,101

NEO-E -,133

NEO-O ,592 **

NEO-P ,202

NEO-S ,290

33

33

33

33

33

-,150

,277

-,139

,004

,165

33

33

33

33

33

Pearsonova korelace

-,287

-,065

,123

,143

-,244

N

33 -,082

33 ,278

33 -,038

33 -,013

33 -,028


33

33

33

33

33

PTM-EM

Pearsonova korelace

,242

-,052

,073

-,015

-,066

N Pearsonova korelace

33

33

33

33

33

PTM-DI

,075

,020

,126

-,065

,072

N SUMA PTM


33

33

33

,042

33 ,376 *

33

-,041

,156

,078

33

33

33

33

33


Tab. č. 24a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty mužského pohlaví technických oborů

73


Michaela Pečtová

6.4 K platnosti hypotéz V rámci výzkumu této diplomové práce byly formulovány následující hypotézy:

H1 – Studenti pomáhajících oborů budou dosahovat statisticky významně vyšší míry „extraverze“, než studenti technických oborů. Tato hypotéza byla na základě výsledků T testů uvedených v tabulce č. 9a zamítnuta. Signifikantní rozdíl mezi studenty pomáhajících a technických oborů v míře osobnostního faktoru extraverze prokázán nebyl. Signifikance T testu = 0,478.

H2 - Studenti pomáhajících oborů budou dosahovat statisticky významně vyšší míry „přívětivosti“, než studenti technických oborů. Tato hypotéza byla opět na základě výsledků T testů v tabulce č. 9a zamítnuta, rozdíl mezi studenty pomáhajících a technických oborů v míře osobnostního faktoru přívětivost prokázán nebyl. Signifikance T testu = 0,195.

H3 - Studenti pomáhajících oborů budou dosahovat statisticky významně vyšší míry prosociálního chování, než studenti technických oborů. Hypotéza H3 byla pro výzkumný soubor této diplomové práce potvrzena, a to na základě výsledků T testů mezi studenty pomáhajících a technických oborů uvedených výše v tabulce č. 13a. Signifikance T testu = 0,000.

H4 – Vyšší míra „extraverze“ bude statisticky významně souviset s vyšší mírou prosociálního chování. Tato hypotéza byla na základě korelační analýzy jednotlivých položek zvolených metod potvrzena, jak vyplývá z tabulky č. 16a. Korelace mezi celkovou mírou prosociálního chování a osobnostním faktorem extraverze je nízké úrovně (0,204) a je významná na 5 % hladině významnosti.

H5 - Vyšší míra „přívětivosti“ bude statisticky významně souviset s vyšší mírou prosociálního chování. 74


Michaela Pečtová

Rovněž tato hypotéza byla na základě výsledků korelační analýzy jednotlivých položek použitých metod potvrzena, jak vyplývá opět z tabulky č. 16a. Korelace mezi celkovou mírou prosociálního chování a osobnostním faktorem přívětivost je nízké úrovně (0,309) a je významná na 1 % hladině významnosti.

6.5 Diskuze výsledků Ráda bych se v diskuzi výsledků věnovala hned několika oblastem. V prvé řadě se zaměřím na omezení výzkumu této diplomové práce, která souvisejí jednak s výzkumným souborem, jednak se zvolenými metodami. V dalším textu budou srovnány vlastní výsledky s výzkumy publikovanými v odborné literatuře, prezentovány zde budou zajímavé souvislosti zjištěných údajů. Jedním z hlavních omezení, která bezesporu ovlivňují prezentované výsledky je velikost a rozložení výzkumného souboru. Původním záměrem bylo, aby se výzkumu zúčastnilo stejné množství žen a mužů, nejlépe pak z každého studovaného oboru. Tento záměr však nebylo možné dodržet (ve skutečnosti soubor tvoří 30 % mužů, 70 % žen). Zájem studentů mužského pohlaví o studium Sociální práce je dlouhodobě spíše nízký a v jednotlivých ročnících je těchto studentů jen velmi málo. Pokud bych trvala na stejném množství studentů mužského a ženského pohlaví u pomáhajících oborů, bylo by pravděpodobně nutné získat jednak mnohem větší množství respondentů, ale především je nakombinovat i z jiných pomáhajících oborů (např. pedagogika, psychologie apod.). U studentů technických oborů nebyl problém rozložení respondentů dle pohlaví tak palčivý a úsilí o dosažení rovnoměrného rozdělení se téměř podařilo (45 % žen, 55% mužů). Rovněž velikost výzkumného souboru – 120 respondentů a jejich výběr, který byl proveden účelově, na základě jejich dostupnosti a ochoty se výzkumu zúčastnit, zásadně omezuje zobecňování výsledků na celou populaci adolescentů ve fázi pozdní adolescence. Zvolené výzkumné metody jsou založeny na sebevýpovědi posuzovaných osob. Je tedy možné, že výsledky jsou do jisté míry ovlivněny fenoménem sociální desirability, čili snaze prezentovat sám sebe žádoucím způsobem. Především u studentů pomáhajících oborů, může být snaha stylizovat se, především v dotazníku PTM, značně vysoká, vycházející 75


Michaela Pečtová

pravděpodobně z toho, že vědomí studia Sociální práce by mělo znamenat, že chtějí pomáhat více druhým. Bylo by tedy pravděpodobně vhodné doplnit zvolené metody např. o Marlow Crowneho škálu sociální desirability. Dále pro měření prosociálního chování dosud neexistuje tuzemská standardizovaná metoda. Dotazník PTM je převzatý od amerických autorů a jeho využití v ČR je zatím spíše sporadické. Toto velmi výrazně ovlivňuje možnost zobecnitelnosti výsledků, či jejich srovnání v rámci ČR. Překlad této metody proběhl v rámci řešení grantového projektu a je otázkou zda byl proveden tak, aby se znění či smysl některých výroků nezměnil, oproti původním. Či zda je znění jednotlivých výroků formulováno tak, aby bylo i pro respondenty české dostatečně srozumitelné. Jedním z dalších problémů tohoto výzkumu může být fakt, že je zaměřen na otázku osobnostních rysů a jejich souvislostí s prosociálním chováním. Stabilita osobnostních rysů však není v průběhu života beze změn a je otázkou, zda právě období pozdní adolescence je vhodné k měření těchto souvislostí i z důvodů řady sociálních změn (nástup na VŠ, odloučení od rodičů atd.), které mohou tuto stabilitu determinovat různě. Otázka stability rysů osobnosti však není v psychologii osobnosti dosud spolehlivě vyřešena a lze zde citovat např. Vágnerovou (2010, str. 130), která shrnuje …“ I když se projevy jednotlivých osobnostních vlastností v průběhu života mění, přesto mohou vyjadřovat stále tentýž rys, to znamená, že jeho diferenciální kontinuita zůstává zachována. Na konci adolescence dosahuje stabilita základních osobnostních vlastností VP (velké pětky) v průměru hodnoty r = 0,5“.

Nyní bych již přešla konkrétně ke zjištěným údajům. Výsledky výzkumu této diplomové práce dokazují, že studenti pomáhajících a technických oborů se liší v řadě studovaných proměnných. Přes všechna omezení uvedená výše byla jedna z důležitých hypotéz mého výzkumu potvrzena, a to, že osobnostní faktor přívětivost pozitivně souvisí s prosociálním chováním. Tento výsledek je pak v souladu s jinými výzkumy uvedenými výše např. Mlčák (2008), Ashton a kol. (1998), Graziano a kol. (2007) a rovněž odpovídá poznatkům prezentovaným v odborné literatuře věnující se tomuto tématu např. Vágnerová (2010), Eisenberg, Graziano cit. dle Hogan, Johnson, Briggs (1997) atd. U respondentů výzkumu této diplomové práce nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl v tomto faktoru osobnosti ve srovnání se 76


Michaela Pečtová

standardizovanými hodnotami Hřebíčkové a Urbánka (2001), a to ani u mužů, či žen zvlášť, nebo u studentů pomáhajících, či technických oborů. Významné rozdíly se neprojevily ani uvnitř samotného výzkumného souboru, což následně vedlo k zamítnutí jedné z dalších hypotéz (H2). Přestože byla hypotéza H2 zamítnuta, čili studenti pomáhajících oborů nevykazují vyšší míru přívětivosti, než studenti oborů technických, je při bližším pohledu na korelační analýzu škál NEO a PTM jednotlivých studentů zřejmé, že pozitivní souvislost tohoto faktoru osobnosti a prosociálního chování je významná právě u studentů pomáhajících oborů, především pak u žen (což může být ovlivněno právě množstvím respondentů mužského pohlaví). Další předpoklad (konkretizovaný v hypotéze H4), že faktorem, který bude pozitivně souviset s prosociálním chováním, bude faktor extraverze, který lze charakterizovat i jako touhu po kontaktu s lidmi a aktivitu, byl pro celý výzkumný soubor rovněž potvrzen. Tato hypotéza však úzce souvisela s předpokladem, že studenti pomáhajících oborů budou dosahovat významně vyšší míry tohoto osobnostního faktoru, než studenti oborů technických (hypotéza H1), což však potvrzeno nebylo. Situace je podobná jako u faktoru přívětivost, čili nebyly zjištěny významné rozdíly mezi mírou extraverze celého výzkumného souboru a odpovídají věkové kategorie ve standardizovaném vzorku respondentů Hřebíčkové a Urbánka (2001), a to ani u mužů a žen zvlášť. Ani uvnitř výzkumného souboru není mezi muži a ženami, či studenty různých oborů významný rozdíl. Extraverze podobně jako přívětivost pozitivně koreluje s prosociálním chováním především u studentů pomáhajících oborů (navzdory tomu, že H1 potvrzena nebyla) a rovněž celkově u žen, na rozdíl od mužů. Mezi další faktory, které pozitivně souvisí s prosociálním chováním patří rovněž svědomitost. I tento výsledek lze považovat za očekávatelný, i když výzkumně dosud systematicky ověřován nebyl. Svědomitost jako faktor osobnosti v sobě shrnuje sebekontrolu, velký důraz na dodržování platných norem, lidé s vyšší mírou jsou na sebe velmi nároční. Všechny tyto charakteristiky jistě souvisí i s dosažením vyšších úrovní morálního vývoje, který s prosociálním chováním rovněž souvisí, jak uvádí např. Carlo, Randall (2002). Tato souvislost mezi svědomitostí a prosociálním chováním byla rovněž prokázána v již citovaném výzkumu Mlčáka (2008). Právě ve faktoru svědomitosti dosahují ženy, především pomáhajících oborů, významně vyšší úrovně, než muži, či ženy studující technické obory. Je tedy logické, že tato pozitivní souvislost byla prokázána především u těchto studentek. Nabízí 77


Michaela Pečtová

se tedy úvaha, zda jejich prosociální chování není motivováno spíše snahou o dodržování naučených a v průběhu výchovy vštěpovaných norem, ve smyslu „co je dobré“ „jak se správně chovat“, než zájmem o druhé a soucitem vyvěrajícím z přívětivosti. Pozitivní souvislost byla v mém výzkumu zjištěna i mezi prosociálním chováním a otevřeností vůči zkušenosti, což je rovněž výsledek korespondující např. se zjištěním Mlčáka (2008). Tato souvislost se ukázala jako významná především u studentek pomáhajících oborů a studentů oborů technických. Ženy však dosahují významně vyšší míry tohoto faktoru. Jediná negativní souvislost mezi osobnostním faktorem „velké pětky“ a prosociálním chováním se projevila u neuroticismu, konkrétně u studentů pomáhajících oborů. Statisticky významně vyšší míry u tohoto osobnostního faktoru pak dosahují respondenti celého souboru ve srovnání s údaji Hřebíčkové a Urbánka (2001). Vyšší míra neuroticismu je pak patrná především u studentů pomáhajících oborů, které tvoří především ženy, což je výsledek podobný jako u Ashtona (1998).

Při podrobnějším pohledu na výsledky týkající se prosociálního chování a jeho jednotlivých druhů lze konstatovat, že, stejně jako ve výzkumu Mlčáka (2008), studenti pomáhajících oborů vykazují významně vyšší úroveň prosociálního chování, než studenti technických oborů (potvrzena hypotéza H3). Rovněž oba tyto výzkumy ukazují, že studentky pomáhajících oborů vykazují vyšší míru anonymního prosociálního chování, než studentky technických oborů. Při srovnání výsledků s dalším tuzemským výzkumem Záškodné, Mlčáka (2008) je nutné vzít v úvahu pouze dílčí výsledky týkající se studentek pomáhajících oborů, vzhledem k faktu, že tyto tvořily respondenty zmiňovaného výzkumu. Podobně jako v tomto výzkumu i respondentky participující na výzkumu této diplomové práce vykazují statisticky významně nižší míru altruistického prosociálního chování ve srovnání s americkými studentkami, které se účastnily výzkumu Carlo a Randalla (2002). Tento fakt může být ovlivněn rozdílným sociálně-kulturním kontextem. Při dalším srovnání s americkým výzkumem je patrné, že američtí studenti v souhrnu vykazovali nejvyšší míru altruistického prosociálního chování, následovaném vyžádaným, emocionálním, krizovým, anonymním a veřejným. Studenti participující v mém výzkumu vykazovali nejvyšší míru vyžádaného prosociálního chování,

78


Michaela Pečtová

následovaném altruistickým, emocionálním, krizovým, anonymním a veřejným. Je tedy patrné, že krom záměny prvních dvou míst k jiným rozdílům nedošlo. Respondentky mého výzkumu dosahovaly na rozdíl od amerických vyšší míry veřejného prosociálního chování, ve všech ostatních druzích prosociálního chování dosahovaly významně nižší míry, krom vyžádaného prosociálního chování, ve kterém se neliší. Pokud se zaměříme výhradně na studenty pomáhajících oborů a separujeme výsledky mužů a žen je zřejmé, že zatímco muži se od amerických studentů neliší, ženy vykazují významné rozdíly ve všech druzích prosociálního chování, kromě vyžádaného. Fakt, že u veřejného a vyžádaného prosociálního chování vykazují studentky pomáhajících oborů vyšší úrovně než studentky americké (u druhého zmíněného ne statisticky významně), může souviset s již zmiňovanou vyšší mírou svědomitosti, tento osobnostní faktor totiž právě s vyžádaným prosociálním chováním pozitivně koreluje. Muži v americkém výzkumu skórovali výše ve veřejném prosociálním chování, což odpovídá i výsledkům mého výzkumu. Tento fakt může souviset s tím, že při situacích veřejných, kde je pomáhajícímu aktu přítomno více osob ženy nechávají větší aktivitu na mužích, od kterých očekávají vedoucí úlohu jak uvádí např. Siem, Spence (1986). Při popisu jednotlivých faktorů osobnosti se u přívětivosti dočteme: „… vyjadřuje altruismus, péči, emoční podporu…“ (Hřebíčková, 1997, str. 33). Toto potvrzuje fakt, že faktor přívětivost pozitivně koreluje s altruistickým prosociálním chováním u všech respondentů tohoto mého výzkumu, konkrétně pak především u studentek pomáhajících profesí. Ačkoli jsem si vědoma toho, že využitelnost a zobecnitelnost výsledků výzkumu, který jsem provedla v rámci této diplomové práce je limitován v mnoha ohledech, přesto si dovolím na základě souladu některých mých výsledků s již zjištěnými údaji a teorií poukázat na možnosti praktického využití těchto poznatků. Vzhledem k tomu, že výzkum potvrdil již mnohokrát prokázanou souvislost mezi některými osobnostními faktory a prosociálním chováním, především pak u přívětivosti a svědomitosti, je možné se na jeho podkladě přiklonit k tomu, že lze hovořit o „prosociální osobnosti“, nebo spíše, jistých rysech osobnosti, které předurčují jedince k tomu, aby jednal více prosociálně. Nabízí se otázka, zda by nebylo vhodné využít tohoto zjištění např. při samotném výběru studentů, či pracovníků pro pomáhající profese. Domnívám se, že by jistě bylo užitečné, aby 79


Michaela Pečtová

se např. lékařem, psychologem, či sociálním pracovníkem stal člověk, který je vnitřně nastaven tak, že chce skutečně ostatním lidem pomáhat a má tedy pro výkon takové profese nejen odpovídající vzdělání, ale i osobnostní předpoklady. Narážím zde ovšem právě na již zmiňovaný problém stability osobnostních rysů a na otázky typu, jak a kdy se dá rozhodnout o tom, že někdo je více prosociálně nastaven než jiný. Problematický se jeví rovněž fakt, že dosud není standardizovaná a obecně přijímaná metoda, která by toto prosociální nastavení skutečně měřila. Další námitka, která mne samotnou napadá, je že existují jednak výzkumy věnující se stabilitě prosociálních tendencí v průběhu života, ale i studie řešící otázku toho, zda je možné prosociální chování trénovat. Já se v této práci této eventualitě vůbec nevěnuji, ale uvědomuji si, že pokud lze rozvoj prosociálního chování vhodně stimulovat, není nejspíš důležité, zda jedinec disponuje vyšší mírou osobnostních faktorů, které s prosociálním chováním souvisí. Nicméně je jistě výzvou kombinovat oba tyto předpoklady dohromady. I zde vidím možnost zajímavého budoucího výzkumu.

80


Michaela Pečtová

ZÁVĚRY Závěrem bych ráda shrnula nejvýznamnější výsledky výzkumu této diplomové práce, které shrnují souvislosti osobnostních rysů „velké pětky“ a prosociálního chování a dále indikují rozdíly v osobnostních faktorech a prosociálním chování u studentů pomáhajících a technických oborů.

1) Mezi osobnostní faktory, obsaženými v pětifaktorové teorii osobnosti, které významně pozitivně souvisí s prosociálním chováním patří faktor přívětivost, svědomitost, otevřenost vůči zkušenosti a extraverze. 2) Osobnostní faktor neuroticismus významně negativně souvisí s prosociálním chováním u studentek pomáhajících oborů. 3) Studenti pomáhajících a technických oborů se liší významně v míře osobnostního faktoru svědomitost. 4) Respondenti výzkumu prováděného v této diplomové práci dosahují významně vyšší míry neuroticismu než standardizovaný vzorek Hřebíčkové, Urbánka (2001) ve věkové kategorii 15 - 21. 5) Studenti pomáhajících oborů dosahují statisticky významně vyšší míry prosociálního chování, než studenti technických oborů. 6) Studenti českých vysokých škol dosahují nižší míry v jednotlivých druzích prosociálního chování ve srovnání se studenty americkými. Pouze s výjimkou vyžádaného a veřejného prosociálního chování, kde dosahují vyšší míry, ne však statisticky významně. 7) Vyžádané prosociální chování pozitivně souvisí s osobnostním faktorem svědomitost, především u českých studentek pomáhajících oborů. 8) Altruistické prosociální chování pozitivně souvisí s osobnostním faktorem přívětivost.

81


Michaela Pečtová

SOUHRN Předložená diplomová práce se zabývá problematikou tendencí k prosociálnímu chování a jeho osobnostních korelátů. Je členěna na teoretickou a výzkumnou část. Teoretická část je dále členěna na čtyři vzájemně propojené kapitoly. První kapitola je zacílena nejdříve obecně na problém sociálního chování člověka. To je vymezeno a definováno z hlediska psychologického a sociologického. Z hlediska psychologického je zmíněn především rozdíl v chápání a vysvětlování tohoto chování z pohledu psychologie sociální a psychologie osobnosti. Sociologický pohled na sociální chování člověka je představen na některých teoriích, které reprezentují hlavní sociologická paradigmata. Paradigma konfliktu je přiblíženo teorií altruismu Lewise Cosera, konsenzuální paradigma teorií směny G. C. Homanse a paradigma interpretativní přístupem symbolického interakcionismu G. H. Meada. Je zde rovněž řešena vzájemná vazba mezi sociální psychologií a sociologií. Dvěma hlavními kategoriemi sociálního chování, které jsou většinou řešeny v příslušné odborné literatuře, jsou agresivní a prosociální chování. Vzhledem k tomu, že práce je věnována druhému zmíněnému, je v následujících podkapitolách řešena problematika altruismu, který souvisí úzce s prosociálním chováním. Po podkapitole, která je věnována definování altruismu, je stručně zmíněná historie chápání tohoto fenoménu. Je zde zmíněn přístup významných antických filozofů Aristotela, Platóna, dále nezanedbatelný vliv židovsko-křesťanské náboženské tradice, pohled středověkého myslitele Tomáše Akvinského, který se snažil o integraci předcházejících myšlenkových tradic. Období renesance, a pro něj charakteristické pojetí univerzálního egoismu, je přiblíženo na díle Machiavelliho, dále např. T. Hobbse, či utilitaristů J. Benthama, či S. Milla. Renesančními mysliteli zastávajícími opačný názor, než univerzální egoismus v povaze člověka, byli např. J. Butler, J. J. Rousseau, D. Hume. Prvním, kdo termín altruismus vůbec použil byl A. Comte, proto i jeho pojetí je v této kapitole věnovaná nemalá pozornost. Další tři podkapitoly první části jsou věnovány pojetí altruismu v samotné psychologii. Mapují je od 19. stol., je konfrontováno pojetí např. S. Freuda, behavioristů, A. Bandury, či W. McDougalla. Dále je podrobněji rozpracováno evoluční pojetí altruismu, především teorie recipročního, příbuzenského, konkurenčního altruismu a skupinové selekce. V poslední podkapitole je pozornost věnována současnému pojetí altruismu v psychologii, konkrétně pojetí M. Hoffmana, J. Karylowského a D. Krebse. 82


Michaela Pečtová

Druhá hlavní kapitola je věnována prosociálnímu chování a jeho vazbě k altruismu. Poté, co je prosociální chování definováno, jsou jednotlivé kapitoly věnované formám a druhům prosociálního chování. Jsou podrobně přiblíženy druhy prosociálního chování dle Carla a Randallové, jejichž metoda k měření prosociálního chování je dále používána ve vlastním výzkumu – konkrétně altruistické, veřejné, anonymní, vyžádané, emocionální a krizové prosociální chování. V další části kapitoly jsou popsány některé teorie vysvětlující prosociální chování. Konkrétně teorie altruistické osobnosti, model sociální inhibice, model: podráždění, náklady x zisky a je stručně charakterizováno dobrovolnictví, reprezentující makroúroveň studia prosociálního chování dle Pennera a kol. (2005). Třetí kapitola je věnována problematice osobnostních korelátů lidského chování. V úvodu jsou zmíněny hlavní protichůdná stanoviska při vysvětlování podstaty lidského chování v psychologii, a to situacionismus a dispozicionismus a rovněž třetí přístup snažící se o přemostění dvou předcházejících – interakcionismus. V dalším textu je podrobně rozebrán termín psychická vlastnost jako synonymum pro rys osobnosti. Je podrobněji přiblíženo pojetí rysů R. B. Cattela, G. W Allporta, H. J. Eysencka. Dále jsou popsány jednotlivé postupy používané

k identifikaci

nejvýznamnějších

osobnostních

rysů:

lexikální

přístup,

psychometrické hodnocení, statistická a teoretická analýza. Právě prvnímu zmiňovanému je věnována samostatná kapitola, vzhledem k použité metodě ve výzkumné části. Rovněž je dále podrobněji rozebrána pětifaktorová teorie osobnosti a jsou charakterizovány osobnostní rysy extraverze, neuroticismus, otevřenost vůči zkušenosti, přívětivost a svědomitost. Poslední kapitola teoretické části je věnována některým již proběhlým výzkumům věnujícím se problematice prosociálního chování a osobnostních korelátů. Jsou zde stručně nastíněny dva tuzemské výzkumy a čtyři výzkumy zahraniční. Jsou zmíněny hlavní výsledky těchto výzkumů. Na základě takto zpracované teoretické části a výsledků zmiňovaných výzkumů (Mlčák, 2008; Carlo, Randall, 2002; Graziano a kol., 2007 atd.) jsem provedla kvantitativní šetření na vzorku 120 studentů, z toho 60 studentů pomáhajících oborů (konkrétně Sociální práce) a 60 studentů technických oborů (konkrétně Zpracování a zneškodňování odpadů), průměrného věku 20,9 let. Respondenti byli do výzkumu zařazeni na základě účelově provedeného výběru, dostupnosti a ochoty se účastnit. Zvolenými metodami byly dva dotazníky PTM – dotazník 83


Michaela Pečtová

prosociálních tendencí autorů Carla a Randalla, který měří výše popsaných šest typů prosociálního chování: altruistické, veřejné, anonymní, vyžádané, emocionální a krizové a celkovou míru prosociálního chování a dále NEO – osobnostní inventář, vycházející z pětifaktorové teorie osobnosti a měřící úroveň extraverze, neuroticismu, otevřenosti vůči zkušenosti, přívětivost a svědomitost. První zmiňovaná metoda není v České republice standardizována. Cílem práce bylo nalézt souvislosti mezi osobnostními rysy a prosociálním chováním a odlišnosti u vybraných studentů. K analýze dat jsem používala T testy a Pearsonovu korelační analýzu v programu SPSS pro Windows, verze 11 a programu Microsoft Excel. Hlavní cíl práce: zjištění toho, zda se studenti pomáhajících oborů významně liší od studentů technických oborů z hlediska jednotlivých faktorů osobnosti obsažených v „Big five“ a z hlediska prosociálního chování a dále vzájemné souvislosti jednotlivých druhů prosociálního chování a osobnostních faktorů u celého souboru respondentů, byl rozpracován do tří dílčích cílů, ke kterým bylo formulováno 5 alternativních hypotéz tohoto znění: H1 – Studenti pomáhajících oborů budou dosahovat statisticky významně vyšší míry „extraverze“, než studenti technických oborů. H2 - Studenti pomáhajících oborů budou dosahovat statisticky významně vyšší míry „přívětivosti“, než studenti technických oborů. H3 - Studenti pomáhajících oborů budou dosahovat statisticky významně vyšší míry prosociálního chování, než studenti technických oborů. H4 – Vyšší míra „extraverze“ bude významně souviset s vyšší mírou prosociálního chování. H5 - Vyšší míra „přívětivosti“ bude významně souviset s vyšší mírou prosociálního chování. Hypotézy H1 a H2 potvrzeny ve výzkumu nebyly, hypotézy H3, H4, H5 potvrzeny byly. Jednotlivé výsledky výzkumu jsou v práci popsány ve třech oddílech, vždy ke konkrétnímu dílčímu cíli. V rámci dílčího cíle č. 1 jsou srovnány výsledky výzkumu s normou pro NEO Hřebíčkové a Urbánka (2001) a s výsledky výzkumu autorů metody PTM Carla a Randallové (2002) na vzorku amerických studentů. Statisticky významné rozdíly mezi jednotlivými výsledky jsou v tabulkách označeny tučně (výsledky T testů). V rámci druhého dílčího cíle byly zjišťovány rozdíly mezi studenty pomáhajících a technických oborů a mezi respondenty mužského a ženského pohlaví v jednotlivých škálách NEO a PTM, opět jsou statisticky významné výsledky označeny tučně. K třetímu dílčímu cíli jsou uvedeny výsledky Pearsonovy

84


Michaela Pečtová

korelační analýzy škál NEO a PTM u celého souboru respondentů a dále dle studovaného oboru a pohlaví. Mezi nejzajímavější a vzhledem k hypotézám nejdůležitější výsledky patří fakt, že byla potvrzena pozitivní souvislost mezi faktorem osobnosti přívětivost a prosociálním chováním, což je výsledek potvrzující předcházející podobné výzkumy a zjištění prezentované příslušnou teorií. Další faktory osobnosti, které jsou součástí tzv. „velké pětky“ a u nichž byla prokázána souvislost s prosociálním chováním jsou extraverze, otevřenost vůči zkušenosti a svědomitost. Ve faktorech přívětivost a extraverze nedosahují respondenti významně odlišných hodnot od vzorku standardizovaného pro českou populaci, pozitivní souvislost mezi těmito dvěma faktory a prosociálním chováním byla prokázána především u studentek pomáhajících oborů. Respondenti tohoto výzkumu dosahovali nejvyšší míry vyžádaného prosociálního chování, následované altruistickým, emocionálním, krizovým, anonymním a veřejným. Při srovnání s americkými studenty se rozdíl projevil pouze v prvních dvou místech. Američtí studenti vykazují nejvyšší míru altruistického prosociálního chování, následované je vyžádaným. Faktor osobnosti přívětivost pak pozitivně souvisí s altruistickým prosociálním chováním, což je opět výsledek potvrzující předcházející výzkumy a teorii. Výzkum provedený v rámci této diplomové práce je limitován především velikostí a rozložením výzkumného souboru, kde nebylo zachováno stejné množství respondentů mužského a ženského pohlaví. Dalším omezením je využití nestandardizované metody pro měření prosociálního chování, která znemožňuje zobecnitelnost výsledků na celou populaci, standardizovaná metoda však v ČR dosud chybí. Přesto zjištěné výsledky korespondují s předcházejícími výzkumy a teorií, na jejich podkladě se lze přiklonit k názoru, že existuje něco jako „prosociální nastavení osobnosti“, což je předpoklad využitelný v dalším výzkumu na podobné téma.

85


Michaela Pečtová

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

1. Ashton, M. C., Paunonen, S. V., Helmes, E., & Jackson, D. N. (1998). Kin altruism, reciprocal altruism, and the big five personality factors. Evolution and Human Behavior, 19, 243 – 255. 2. Barett, L., Dunbar, R., & Lycett, J. (2007). Evoluční psychologie člověka. Praha: Portál. 3. Batson, C. D. (1991). The Altruism Question. Toward a Social-psychological Answer. USA, New Jersey: Lawrence Erlbaum Associates, Inc., Publishers. 4. Bierhoff, H. W. (2002). Prosocial Behaviour. UK, Hove: Psychology Press. 5. Blatný, M. a kol. (2010). Psychologie osobnosti. Hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada. 6. Carlo, G., & Randall, B. A. (2002). The Development of a measure of prosocial behaviors for late adolescents. Journal of Youth and Adolescence, 31(1), 31 – 44. 7. Clark, M. S. (Eds.) (1991). Prosocial behavior. USA, Newbury Park: Sage Publications, Inc. 8. Dovidio, J. F., Piliavin, J. A., Schroeder, D. A., & Penner, L. A. (2006). The Social Psychology of Prosocial Behavior. New Jersey: Lawrence Erlbaum Associates. 9. Drapela, V. J. (2005). Přehled teorií osobnosti (2. vyd.). Praha: Portál. 10. Eisenberg, N. et al. (2002). Prosocial development in early adulthood: a longitudial study. Journal of Personal and Social Psychology, 82(6), 993 – 1006. 11. Flethenhauer, D. (Eds.) (2006). Solidarity and Prosocial Behavior. An Integration of Sociological and Psychological Perspectives. NY: Springer Science. 12. Geist, B. (1992). Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing. 13. Graziano, W. G., Habashi, M. M., Sheese, B. E., & Tobin, R. M. (2007). Agreeableness, empathy and helping: a person X situation perspective. Journal of Personality and Social Psychology, 91(4), 583 – 599. 14. Hartl, P., & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál. 15. Hayesová, N. (2009). Základy sociální psychologie (5. vyd.). Praha: Portál. 16. Hewstone, M., & Stoerbe, W. (2006). Sociální psychologie. Praha: Portál. 17. Hoffman, M. L. (1978). Psychological and bilogical perspectives on altruism. International Journal of behavioral Development, 1, 323 – 339. 18. Hogan, R., Johnson, J., & Briggs, S. (Eds.) (1997). Handbook of Personality Psychology. USA, San Diego: Academic Press. 19. Hřebíčková, M. (1997). Jazyk a osobnost. Pětifaktorová struktura popisu osobnosti. Brno: MU, Psychologický ústav AVČR. 20. Hřebíčková, M., & Urbánek, T. (2001). Big Five. NEO pětifaktorový osobnostní inventář. Praha : Testcentrum. 21. Johnson, M. K. et al. (1989). Volunteerism in adolescence: a process perspective. Journal of Research on Adolescence, 8(3), 309–332. 22. Keller, J. (2006). Úvod do sociologie (5. vyd.). Praha: SLON. 23. Krebs, D. L, & van Hesteren, F. (1994). The development of altruism. Developmental Review, 14, 103 – 158. 86


Michaela Pečtová

24. McCrae, R. R., & John, O. P. (1992). An introduction to the five-factor model and its applications. Journal of Personality, 60(2), 175 – 215. 25. McCrae, R. R., Costa, P. T., Hrebickova, M., Ostendorr, F., Angleitner, A., & Avia, M. D., et. al. (2000). Nature over nurture: temperament, personality, and lifespan development. Journal of Personality and Social Psychology, 78(1), 173-186. 26. Mlčák, Z. (2008). Strukturální aspekty osobnosti, prosociální chování, empatie a afiliace u vysokoškolských studentů pomáhajících a technických oborů. In Osobnost v kontextu prosociálního chování a zátěžové odolnosti, Filozofie, psychologie, sociologie 13 (str. 9 – 34). Ostrava: OU FF. 27. Monroe, K. R. (1996). The heart of Altruism: Perceptions of a common humanity. UK: Prinston University Press. 28. Monroe, K. R. et al. (1990). Altruism and the theory of rational action: rescuers of Jews in nazi Europe. Ethics, 101(1), 103 – 122. 29. Nakonečný, M. (1998). Psychologie osobnosti (2. vyd.). Praha: Academia. 30. Nakonečný, M. (2009). Sociální psychologie (2. vyd.). Praha: Academia. 31. Novotná, E. (2008). Základy sociologie. Praha: Grada Publishing. 32. Penner, L. A. et al. (1995). Measuring the prosocial personality. In Butcher, J., & Spielberger, C. D. (Eds.), Advances in personality assessment (pp. 147 – 164.). Hillsdale, NJ: LEA. 33. Penner, L. A. et al. (2005). Prosocial behavior: multilevel perspectives. Annual Review of Psychology, 56, 365 – 392. 34. Penner, L. A., & Finkelstein, M. A. (1998). Dispositional and structural determinants of volunteerism. Journal of personality and Social psychology, 74, 525-537. 35. Pervin, L. A. (1990). Handbook of Personality. Theory and Research. New York, London: The Guilford Press. 36. Petrusek, M. a kol. (2000). Sociologické školy, směry, paradigmata. Praha: Sociologické nakladatelství. 37. Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. 38. Rushton, J. P. et al. (1981). The altruistic personality and the self-report altruism scale. Personality and Individual Differences, 2(4), 293 – 302. 39. Říčan, P. (2010). Psychologie osobnosti. Obor v pohybu (6 revidované a doplněné vydání). Praha: Grada Publishing. 40. Scott, N., & Seglow, J. (2007). Altruism. England: Open University Press. 41. Siem, M. F., & Spence, J. T. (1986). Gender-related traits and helping behaviors. Journal of Personality and Social Psychology, 51(3), 615 – 621. 42. Smithson, M., Amato, P. R., & Pearce, P. (1986). Dimensions of Helping Behaviour. Oxford: Pergamon Press. 43. Sozanská, O., & Tošner, J. (2002). Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál. 44. Svoboda, M. (1999). Psychologická diagnostika dospělých (3. vyd.). Praha: Portál. 45. Vágnerová, M. (2010). Psychologie osobnosti. Praha: Nakladatelství Karolinum. 46. Van Hasselt, V. B., & Hersen, M. (Eds.) (1992). Handbook of social development. A lifespan perspective. New York: Plenum Press. 47. Výrost, J., & Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie (2. přepracované a rozšířené vydání). Praha: Grada Publishing. 48. Wilson, J. (2000). Volunteering. Annual Revue of Sociology, 26, 215 – 40. 87


Michaela Pečtová

49. Záškodná, H., & Mlčák, Z. (2008). Analysis of relationships between prosocial tendencies, empathy and five factor personality model in students of hepling professions. Studia Psychologica, 50(2), 201 – 216. 50. Záškodná, H., & Mlčák, Z. (2009). Osobnostní aspekty prosociálního chování a empatie. Praha: Triton.

88


Michaela Pečtová

SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. č. 1 Vztah pomáhajícího, prosociálního a altruistického chování, převzato z Hewstone, Stoerbe (2001, str. 333) Obr. č. 2 Reakce související s analýzou nákladů poskytnutí a neposkytnutí pomoci, převzato z Bierhoff, (2002, str. 180) Obr. č. 3 Model systému osobnosti na základě pětifaktorové teorie osobnosti, převzato z knihy Blatný a kol. (2010, str. 60)

89


Michaela Pečtová

SEZNAM TABULEK Tab. č. 1 Rozdělení respondentů dle studované školy a pohlaví Tab. č. 2 Srovnání výzkumného souboru s normou NEO Tab. č. 3 Srovnání respondentů pomáhajících oborů s normou NEO Tab. č. 4 Srovnání respondentů technických oborů s normou NEO Tab. č. 5 Srovnání průměrů PTM výzkumného souboru s výsledky Carla, Randallové (2002) Tab. č. 6 Srovnání respondentů pomáhajících oborů s výsledky Carla, Randallové (2002) Tab. č. 7 Srovnání respondentů technických oborů s výsledky Carla, Randallové (2002) Tab. č. 8a Výsledky F testu a T testu mezi muži a ženami v jednotlivých škálách metody NEO Tab. č. 9a Výsledky F testu a T testu mezi studenty pomáhajících a technických oborů v jednotlivých škálách metody NEO Tab. č. 10a Výsledky F testu a T testu mezi ženami studující pomáhající a technické obory v jednotlivých škálách metody NEO Tab. č. 11a Výsledky F testu a T testu mezi muži studující pomáhající a technické obory v jednotlivých škálách metody NEO Tab. č. 12a Výsledky F testu a T testu mezi muži a ženami v jednotlivých škálách metody PTM Tab. č. 13a Výsledky F testu a T testu mezi studenty pomáhajících a technických oborů v jednotlivých škálách metody PTM Tab. č. 14a Výsledky F testu a T testu mezi ženami studující pomáhající a technické obory v jednotlivých škálách metody PTM Tab. č. 15a Výsledky F testu a T testu mezi muži studující pomáhající a technické obory v jednotlivých škálách metody PTM Tab. č. 16a Korelační analýza škál NEO a PTM pro celý soubor respondentů Tab. č. 17a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty ženského pohlaví Tab. č. 18a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty mužského pohlaví Tab. č. 19a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty pomáhajících oborů Tab. č. 20a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty technických oborů Tab. č. 21a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty ženského pohlaví pomáhajících oborů 90


Michaela Pečtová

Tab. č. 22a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty ženského pohlaví technických oborů Tab. č. 23a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty mužského pohlaví pomáhajících oborů Tab. č. 24a Korelační analýza škál NEO a PTM pro respondenty mužského pohlaví technických oborů

91


Michaela Pečtová

SEZNAM PŘÍLOH 1) Základní matice výsledků pro celý výzkumný soubor 2) Doplňující tabulky T testů 8b – 16b 3) Doplňující tabulky korelační analýzy PTM a NEO 16b – 24b 4) Abstrakt český, anglický 5) Zadání DP

92


Michaela Pečtová

1) Základní matice výsledků pro výzkumný soubor. Zákl. údaje

NEO

PTM

R Věk Pohl. Šk. N E O P S AN PU AL CO EM DI SUMA 1 22 2 1 25 34 33 33 27 14 7 17 7 13 10 68 2 21 1 1 17 27 27 28 30 10 6 23 4 9 6 58 3 20 2 1 37 32 33 29 24 8 8 18 6 11 10 61 4 21 1 1 9 38 13 30 23 7 4 25 10 6 8 60 5 19 2 1 26 46 27 25 29 10 10 18 8 14 11 71 6 19 2 1 9 39 35 32 26 10 8 15 7 13 11 64 7 19 2 1 31 29 25 29 32 9 7 19 4 7 7 53 8 19 1 1 14 27 18 33 14 5 5 22 6 12 7 57 9 19 2 1 25 42 26 25 36 11 6 21 10 20 14 82 10 19 2 1 16 36 36 33 20 7 7 19 10 16 13 72 11 19 2 1 36 37 27 30 36 23 6 22 3 12 10 76 12 20 2 1 24 32 28 37 35 5 9 22 10 12 8 66 13 19 2 1 27 38 32 28 15 9 9 16 9 19 13 75 14 22 2 1 32 38 28 31 37 12 9 16 10 17 13 77 15 21 2 1 30 31 20 28 24 10 6 16 7 14 8 61 16 20 2 1 29 42 31 24 32 14 6 15 8 18 9 70 17 22 2 1 21 35 28 31 21 11 7 20 8 11 6 63 18 21 2 1 11 26 35 30 8 9 4 20 10 9 5 57 19 20 2 1 29 35 24 31 43 12 7 20 7 15 8 69 20 20 2 1 24 37 29 34 37 13 9 19 9 15 10 75 21 22 1 1 30 44 31 30 27 10 9 18 10 12 8 67 22 23 1 1 29 26 29 24 31 15 12 19 8 15 10 79 23 22 1 1 14 32 21 34 33 14 12 18 8 13 9 74 24 19 1 1 25 25 17 29 24 9 4 17 10 9 10 59 25 19 2 1 22 42 21 30 27 7 4 22 8 13 11 65 26 19 1 1 41 24 33 35 39 12 6 15 7 16 8 64 27 20 1 1 26 28 26 24 21 10 10 19 5 8 7 59 28 20 1 1 17 32 30 29 28 5 9 20 8 11 6 59 29 23 1 1 39 16 31 26 20 17 4 18 6 15 9 69 30 20 1 1 4 43 23 31 26 10 12 21 8 12 6 69 31 20 2 1 32 23 29 29 16 9 7 19 8 11 8 62 32 20 2 1 31 27 27 35 26 7 10 19 2 6 5 49 33 19 1 1 30 28 28 27 24 9 12 9 10 17 10 67 34 20 2 1 46 14 30 27 31 9 4 22 10 16 8 69 35 24 2 1 28 24 26 21 28 10 8 16 5 9 5 53 36 19 2 1 27 36 34 38 32 12 7 15 8 13 13 68 37 21 1 1 27 36 25 27 20 6 8 20 9 13 9 65 38 20 1 1 32 25 26 21 23 10 9 18 8 14 8 67 39 19 1 1 21 33 21 28 23 14 13 19 7 15 12 80 40 19 1 1 34 30 17 33 36 9 9 15 6 10 5 54

93


Zákl. údaje NEO R Věk Pohl. Šk. N E O P S 41 20 1 1 24 35 45 34 32 42 20 1 1 24 46 29 29 39 43 22 1 1 16 35 22 35 33 44 20 1 1 11 35 21 25 30 45 21 1 1 23 21 19 20 30 46 20 2 1 23 33 27 32 30 47 20 1 1 16 28 31 31 41 48 20 1 1 19 33 25 32 22 49 21 1 1 20 34 27 27 34 50 21 1 1 21 40 26 16 30 51 22 1 1 24 34 23 32 29 52 24 1 1 37 23 36 30 24 53 23 2 1 21 4 22 18 16 54 22 1 1 19 31 22 34 27 55 23 2 1 25 42 39 40 20 56 21 1 1 15 41 31 25 24 57 20 1 1 13 22 28 14 20 58 20 1 1 30 34 21 19 26 59 20 1 1 22 34 25 34 26 60 20 2 1 24 40 36 28 30 61 20 2 2 24 31 34 33 30 62 20 2 2 17 38 29 40 37 63 24 2 2 11 44 37 33 35 64 23 2 2 23 30 26 30 32 65 21 2 2 27 28 26 27 30 66 21 2 2 24 28 26 34 15 67 21 2 2 17 45 32 28 36 68 25 2 2 25 38 20 24 33 69 21 2 2 31 22 23 23 35 70 21 2 2 35 21 29 33 35 71 22 2 2 41 22 19 28 27 72 23 2 2 34 15 22 29 34 73 24 2 2 29 27 37 26 28 74 25 2 2 28 23 20 25 18 75 21 2 2 27 23 18 28 36 76 22 2 2 5 42 27 26 33 77 22 2 2 18 32 28 27 39 78 21 1 2 19 36 18 13 26 79 21 2 2 27 33 25 31 44 80 21 2 2 36 29 25 25 16

Michaela Pečtová

AN 20 9 12 10 8 10 20 10 13 8 6 15 17 9 15 18 10 5 15 11 16 15 6 18 16 16 16 14 19 11 9 10 10 17 13 11 14 12 10 15

PU 8 12 8 13 12 6 6 8 5 5 12 4 6 11 5 8 7 9 9 12 12 9 10 9 13 6 11 9 4 10 6 7 13 12 6 8 7 11 5 7

PTM AL CO EM 25 10 6 9 8 17 16 9 12 16 10 14 19 10 7 18 9 15 23 6 8 18 7 9 17 6 5 17 8 8 13 10 16 24 8 10 21 7 10 22 7 9 25 8 16 22 8 12 16 8 15 18 7 10 20 8 12 12 6 10 15 8 16 18 10 14 22 10 12 21 10 11 20 7 12 22 7 11 22 8 14 18 9 12 24 4 13 20 6 14 19 8 10 20 10 12 20 7 12 19 5 10 21 9 16 21 10 8 23 10 13 15 4 9 20 9 16 21 7 10

DI SUMA 10 79 12 67 8 65 11 74 10 66 11 69 9 72 7 59 6 52 7 53 8 65 8 69 8 69 7 65 11 80 9 77 8 64 7 56 9 73 7 58 8 75 10 76 12 72 5 74 8 76 9 71 9 80 11 73 6 70 10 71 10 62 9 68 11 73 9 72 8 73 9 67 11 78 8 59 10 70 8 68

94


Michaela Pečtová

Zákl. údaje NEO PTM R Věk Pohl. Šk. N E O P S AN PU AL CO EM DI SUMA 81 22 2 2 29 37 31 26 36 15 8 18 8 12 8 69 82 21 2 2 30 23 28 31 34 11 12 17 9 15 7 71 83 21 2 2 23 34 24 31 36 15 11 19 8 10 8 71 84 26 1 2 0 43 22 41 47 16 12 19 8 16 13 84 85 22 2 2 28 35 30 21 33 18 7 18 8 15 12 78 86 21 2 2 28 29 29 25 32 10 13 18 5 13 8 67 87 39 2 2 27 30 37 38 44 21 12 21 10 9 4 77 88 21 2 2 29 28 25 37 40 12 6 20 10 12 8 68 89 21 2 2 28 27 32 32 30 15 11 19 9 16 12 82 90 21 2 2 31 26 27 39 31 18 8 19 10 14 10 79 91 23 2 2 20 36 33 34 30 12 10 22 8 14 11 77 92 19 2 2 25 37 32 30 38 11 14 18 10 19 11 83 93 20 2 2 23 36 30 37 41 6 10 22 8 14 12 72 94 22 2 2 27 27 19 32 24 11 9 15 7 12 10 64 95 20 1 2 21 24 24 32 25 8 8 19 7 11 8 61 96 19 2 2 30 21 22 30 28 9 8 19 7 14 8 65 97 22 2 2 23 25 21 35 27 12 12 21 9 14 11 79 98 20 2 2 18 31 34 19 27 13 7 17 8 11 10 66 99 20 2 2 33 34 21 24 25 10 8 22 10 16 12 78 100 19 2 2 43 21 19 22 32 5 13 12 7 10 7 54 101 20 2 2 20 31 21 38 34 9 7 22 10 18 9 75 102 19 2 2 24 29 24 34 29 14 6 24 9 9 10 72 103 21 2 2 23 36 25 40 25 11 4 20 9 11 10 65 104 20 2 2 19 33 23 33 34 14 5 20 10 15 11 75 105 21 2 2 15 43 18 22 16 9 11 13 6 10 5 54 106 20 2 2 28 34 28 34 27 15 9 18 8 14 9 73 107 20 2 2 28 30 21 25 29 17 4 24 7 9 7 68 108 19 2 2 29 38 35 42 35 14 7 20 7 15 8 71 109 20 2 2 13 48 40 36 41 15 11 20 10 19 11 86 110 20 2 2 16 42 31 36 42 13 7 17 10 17 13 77 111 19 2 2 18 31 25 30 39 14 6 21 8 17 12 78 112 19 2 2 32 29 16 30 19 7 9 21 7 11 6 61 113 19 2 2 19 27 26 32 27 15 6 22 8 13 11 75 114 20 2 2 24 29 24 37 28 14 4 25 9 8 8 68 115 20 2 2 28 20 23 32 29 10 6 21 8 11 7 63 116 24 2 2 37 30 27 25 36 9 7 23 10 15 10 74 117 21 2 2 19 36 32 38 28 19 4 22 8 18 9 80 118 20 2 2 16 40 21 22 20 11 12 11 6 11 6 57 119 20 2 2 34 23 42 22 27 12 8 18 7 15 11 71 120 19 2 2 24 35 35 28 32 11 10 14 5 14 9 63 R = pořadí respondenta; Pohl. = pohlaví (1 = muž; 2 = žena); Šk. = studovaná škola (1 = Vysoká škola Báňská – Technická univerzita Ostrava; 2 = Ostravská univerzita v Ostravě); NEO: N = neuroticismus; E = extraverze; O = otevřenost vůči zkušenosti; P = přívětivost; S = svědomitost; PTM: AN = anonymní prosociální chování; PU = veřejné prosociální chování; AL = altruistické prosociální chování; CO = vyžádané prosociální chování; EM = emocionální prosociální chování; DI = krizové prosociální chování; SUMA = celková míra prosociálního chování

95


Michaela Pečtová

2) Doplňující tabulky T testů 8b – 16b T test NEO / pohlaví respondentů


Pohlaví Muž Žena Muž Žena Muž Žena Muž Žena Muž Žena

N 36 84 36 84 36 84 36 84 36 84

M 21,75 25,61 31,75 31,74 25,31 27,64 28,11 30,20 27,97 29,95

SO 9,154 7,322 7,093 7,785 6,136 5,734 6,228 5,357 6,768 7,418

Tab. č. 8b T test mezi respondenty mužského a ženského pohlaví pro škály NEO – průměry škál, počty respondentů a směrodatná odchylka

T test NEO / studovaný obor respondentů


Škola VŠB OSU VŠB OSU VŠB OSU VŠB OSU VŠB OSU

N 60 60 60 60 60 60 60 60 60 60

M 24,23 24,67 32,23 31,25 27,25 26,63 28,90 30,25 27,45 31,27

SO 8,369 7,832 7,992 7,123 5,885 6,008 5,236 6,075 7,031 7,030

Tab. č. 9b T test mezi respondenty pomáhajících a technických ob. pro škály NEO – průměry škál, počty respondentů a směrodatná odchylka

96


Michaela Pečtová

T test NEO / studovaný obor respondentů ženského pohlaví



N 27 57 27 57 27 57 27 57 27 57

M 26,33 25,26 33,11 31,09 29,19 26,91 29,93 30,33 27,33 31,19

SO 7,555 7,252 9,150 7,044 4,852 6,010 4,875 5,607 8,072 6,815

Tab. č. 10b T test mezi respondentkami pomáhajících a technických ob. pro škály NEO – průměry škál, počty respondentů a směrodatná odchylka

T test NEO / studovaný obor respondentů mužského pohlaví



N 33 3 33 3 33 3 33 3 33 3

M 22,52 13,33 31,52 34,33 25,67 21,33 28,06 28,67 27,55 32,67

SO 8,718 11,590 6,969 9,609 6,243 3,055 5,443 14,295 6,180 12,423

Tab. č. 11b T test mezi respondenty muži pomáhajících a technických ob. pro škály NEO – průměry škál, počty respondentů a směrodatná odchylka

97


Michaela Pečtová

T test PTM / pohlaví respondentů


Pohlaví Muž Žena Muž Žena Muž Žena Muž Žena Muž Žena Muž Žena Muž Žena

N 36 84 36 84 36 84 36 84 36 84 36 84 36 84

M 11,00 12,23 8,67 8,10 18,44 19,30 7,75 7,99 11,47 13,11 8,42 9,25 65,75 69,96

SO 4,050 3,632 2,898 2,591 3,707 2,928 1,680 1,787 3,325 2,978 1,826 2,222 8,094 7,558

Tab. č. 12b T test mezi respondenty mužského a ženského pohlaví pro škály PTM – průměry škál, počty respondentů a směrodatná odchylka

T test PTM / studovaný obor respondentů

Škola VŠB OSU PTM - PU VŠB OSU PTM - AL VŠB OSU PTM - CO VŠB OSU PTM - EM VŠB OSU PTM - DI VŠB OSU SUMA PTM VŠB OSU PTM - AN

N 60 60 60 60 60 60 60 60 60 60 60 60 60 60

M 10,90 12,82 7,92 8,62 18,55 19,53 7,73 8,10 12,20 13,03 8,78 9,22 66,08 71,32

SO 3,856 3,491 2,606 2,744 3,412 2,896 1,867 1,623 3,492 2,762 2,225 2,043 7,924 7,077

Tab. č. 13b T test mezi respondenty pomáhajících a technických ob. pro škály PTM – průměry škál, počty respondentů a směrodatná odchylka

98


Michaela Pečtová

T test PTM / studovaný obor respondentů ženského pohlaví


Škola VŠB OSU VŠB OSU VŠB OSU VŠB OSU VŠB OSU VŠB OSU VŠB OSU

N 27 57 27 57 27 57 27 57 27 57 27 57 27 57

M 10,89 12,86 7,19 8,53 18,59 19,63 7,56 8,19 13,15 13,09 9,37 9,19 66,74 71,49

SO 3,609 3,497 1,942 2,759 2,899 2,907 2,154 1,563 3,483 2,740 2,633 2,022 8,305 6,727

Tab. č. 14b T test mezi respondentkami pomáhajících a technických ob. pro škály PTM – průměry škál, počty respondentů a směrodatná odchylka

T test PTM / studovaný obor respondentů mužského pohlaví


Škola VŠB OSU VŠB OSU VŠB OSU VŠB OSU VŠB OSU VŠB OSU VŠB OSU

N 33 3 33 3 33 3 33 3 33 3 33 3 33 3

M 10,91 12,00 8,52 10,33 18,52 17,67 7,88 6,33 11,42 12,00 8,30 9,67 65,55 68,00

SO 4,103 4,000 2,938 2,082 3,825 2,309 1,616 2,082 3,354 3,606 1,723 2,887 7,686 13,892

Tab. č. 15b T test mezi respondenty muži pomáhajících a technických ob. pro škály PTM – průměry škál, počty respondentů a směrodatná odchylka

99


Michaela Pečtová

3) Doplňující tabulky korelační analýzy PTM a NEO 16b – 24b

100


Michaela Pečtová

101


Michaela Pečtová

102


Michaela Pečtová

103


Michaela Pečtová

104


Michaela Pečtová

105


Michaela Pečtová

106


Michaela Pečtová

107


Michaela Pečtová

108

Osobnostní koreláty tendencí k prosociálnímu chování

Recommend Documents