Original title: Fausto Brizzi: CENTO GIORNI DI FELICITÀ. Copyright 2013, Giulio Einaudi editore s. p. a., Torino

100_dni_stesti_cz.indd 1

17.09.14 11:40


17.09.14 11:40


17.09.14 11:40

Original title: Fausto Brizzi: CENTO GIORNI DI FELICITÀ Copyright © 2013, Giulio Einaudi editore s. p. a., Torino Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2014 Translation © Alena Jíchová, 2014 Cover photo lakovKalinin/iStock/Thinkstock Cover design © Kryštof Doležal Vydalo nakladatelství Fortuna Libri. www.fortunalibri.cz Odpovědná redaktorka Hana Müllerová První vydání Všechna práva vyhrazena Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv. ISBN 978-80-7321-873-7


17.09.14 11:40

Claudii, mému všemu


17.09.14 11:40


17.09.14 11:40

Kdybych byl bohatý, strávil bych velkou část dne natažený v měkoučkém křesle přemýšlením o smrti. Jsem ale chudý, a můžu o ní přemýšlet jenom v útržcích času, nebo potají. Cesare Zavattini


17.09.14 11:40


17.09.14 11:40

Nejdůležitější dny mého života byly tři. Abych žádnému z nich neublížil, vypočítám vám je v důsledném chronologickém pořadí. Tím prvním byl pátek 13. října 1972. Pátek třináctého. Toho dne se v Andách zřítil fokker s pětačtyřiceti pasažéry, kteří se pak navzájem pojídali, aby přežili, a Antonio a Carla, tedy tatínek a maminka, tehdy osmnáctiletí, mě počali v trapném béžovém Citroënu Dyan. Zaparkovali tenhle svůj drahokam, už tehdy historický model, na periferii na místě, které bylo podle římského územního plánu používáno párečky jako ložnice. Kolem nich kosmické prázdno, pár znuděných a prochladlých ledniček, melancholická škytající lampa a vrakoviště s hromadami rezignovaných aut. Dokonalé kulisy pro začátek lovestory. Antonio a Carla se seznámili toho odpoledne na oslavě narozenin jistého Manrica, obézního a upoceného šprta z Frascati, který za maminkou marně dolejzal už od střední školy. Právě odmítla jeho žádost, aby si s ním zatančila ploužák na nyvou melodii mladého Eltona Johna, pak uviděla tatínka, který na ni zpovzdálí zíral, a skoro se udusila toustem s tuňákem, majonézou a rajčetem. Po pravdě řečeno táta byl přesně


17.09.14 11:40

10

fau s to b r i z z i

ten typ, aby se holka udusila toustem s tuňákem, majonézou a rajčetem. Vysoký, hubený, mazaný, hrál na elektrickou kytaru a skládal rockové kousky bezostyšně okopírované podle horších písniček Stonů. Vypadal jako bratr Seana Conneryho, ale navíc měl jizvu na tváři, takže byl ještě tajuplnější a záhadnější než 007. Co se týče té jizvy, dokázal oblbovat publikum celé hodiny. Záleželo na typu posluchačů: pořídil si ji buď během krvavé bitky na trhu v Ciudad de Mexico, nebo to byl následek rány nožem od žárlivého bergamského ragbisty, kterému nasadil parohy, nebo rány láhví od Franka Sinatry, který mu záviděl pěvecký talent. Táta byl profesionální lhář takového kalibru, že kdyby chtěl, stal by se snadno předsedou vlády. Pravdu jsem znal jenom já, díky důvěryhodnému sdělení nebezpečné apulijské špionky, totiž mé tety Piny: když byly tátovi asi tři roky, spadl z trojkolky a rozsekal se na chodníku. Každopádně krásný Antonio odvážel každý večer v citroënu jinou pasažérku. A toho večera přišla řada na maminku, svedenou, ale ne opuštěnou, protože v okamžiku vrcholné rozkoše narazila do Antoniova vozu červená fiatka pětistovka. V ní seděli dva napůl opilí dvacetiletí kluci z Frosinone, netušící, že nejvyšší měrou přispěli k protržení ochrany a následně k mému vstoupení na jeviště života. Takže, chlapci, ať jste dneska kdekoliv, ve Frosinone nebo na Marsu, což je vlastně totéž, děkuju vám. V ten pátek třináctého jsem přistál na planetě Zemi jako nezvaný host, ale to nebránilo Antoniovi a Carle, aby mě měli poměrně rádi, aspoň dokud zůstali spolu. To je ale jiný příběh, navíc nekonečně smutný. Až na to budu mít náladu, povím vám ho. Druhý důležitý den v mém životě bylo 11. září 2001. Zatímco všichni seděli u televize a znovu a znovu se dívali na zá-


17.09.14 11:40

10 0

dní štěstí

11

běry dvou Boeingů 767, které se rozbíjely o newyorská dvojčata a nabízely světu novou záhadu a Američanům nového nepřítele, já jsem seděl v restauraci nad mořem se všemi svými dlouholetými přáteli a s Paolou, ženou svého života. Byla to klasická letní večeře, domluvená týdny předem, ale ve skutečnosti to nebyla jen tak nějaká rybí grilovačka: chystal jsem se požádat Paolu, aby se za mě provdala, jenže ona to vůbec netušila. A mí přátelé taky ne. Domluvil jsem se s jedním postarším číšníkem na prostičké a romantické pantomimě. Výměnou za dvacet eur spropitného zhasne světla, pustí naší písničku (což je pro úplnost Always On My Mind v podání stálezeleného Elvise) a triumfálně přiveze obrovský dort Mimóza se snubním prstenem položeným na plaketce z extrahořké čokolády. Vědecká příprava, navíc provázená štěstím: noc tak hvězdná, až vypadala jako z betléma, tak upřímná srdečnost přátel, že připomínala reklamu na likér, větřík tak příjemný, jako by to byl ventilátor samotného pánaboha. Všechno dokonalé. Téměř. Nevzal jsem v úvahu Umberta. Umberto je – bohužel – můj nejlepší přítel, veterinář, o němž se na následujících stránkách bude dlouze vyprávět. Když se objevil dort, vystřelil ze židle, ukradl čokoládovou plaketku a přitom zahlaholil: „A tuhle si, vážení, sním já!“ Výsledek: zlomil si o prstýnek stoličku. A pak zubařská pohotovost a sbohem, kouzelný a nezapomenutelný romantický okamžiku. I přes tuto nešťastnou příhodu mi Paola řekla ano. Vzali jsme se na začátku příštího roku v gotickém kostelíku nedaleko Milána, a je to jedna z mála věcí, jichž jsem nikdy nelitoval.


17.09.14 11:40

12


Paola je hlavní postavou mého života. A podle mě si její interpretace manželky zaslouží nejmíň jednoho Oskara. Pokud vám to nebude vadit, o kousek dál vám o ní budu chvíli povídat. Třetí nezapomenutelný den byla neděle 14. července 2013, přesně týden po mých čtyřicátých narozeninách. Musel jsem okamžitě vytušit, že to bude mimořádný den, protože mi výstup neukradly žádné slavné letecké katastrofy. Byla to taková zbytečná, tropicky horká neděle, během níž se nestalo nic hodného zmínky. Pokud opomineme skutečnost, že jsem se přibližně ve 13.27 zhluboka nadechl a zemřel. Já vím, už jsem vám prozradil finále, a vy teď nebudete mít chuť si přečíst zbytek knihy. Takže, protože četba už je zkažená, ale vzhledem k tomu, že jste si knihu už koupili a bylo by trapné, abyste se zarazili na straně 12, řeknu vám i jméno vraha. Ano, i přesto, že tohle není detektivka Agathy Christie, je tu vrah. Dokonce bych řekl sériový vrah, vzhledem k tomu, že nezabil jenom mě, ale miliony lidí, což mu může závidět Hitler i Hannibal Lecter. Každoročně je zhruba třetina úmrtí, která postihnou lidstvo, jeho dílem. Statistiky říkají, že je na prvním místě jako příčina smrti v západním světě. Zkrátka jsem v dobré společnosti. Dotyčný vrah nemá příjmení, jeho jméno se zkracuje, je zodiakální a málo zábavné: rak. Někdo mu říká „tumor“ (což znamená v latině zduření, zatvrdnutí nebo otok, vida, k čemu slouží latina), lékaři zase „neoplazma“ (což v řečtině znamená novotvar, hle, k čemu je dobrá řečtina). Já jsem mu ale vždycky říkal „přítel Fritz“, aby mi připadal bližší a míň agresivní.


17.09.14 11:40

10 0

dní štěstí

13

Tohle je příběh o tom, jak jsem prožil posledních sto dní mého pobývání na planetě Zemi ve společnosti přítele Fritze. A o tom, jak to byly, navzdory všem předpovědím a veškeré logice, ty nejšťastnější dny mého života.


17.09.14 11:40

Shrnutí předchozích částí

V tomto okamžiku je nutný malý krok zpět, tedy stručný souhrn mé existence do doby před pár měsíci, jinak je těžké pochopit, co se děje, něco jako kdybyste se dívali až na šestou řadu seriálu Ztraceni. Zkusím nebýt příliš nudný, nejdřív vám vypovím hlavní události svého života, pak k nim přiřadím osoby, a nakonec si dovolím, pokud mi to dovolíte vy, pár komentářů a neurovnaných úvah. Tak se dostaneme brzy k věci, tedy ke dni, kdy přítel Fritz zaklepal na mé dveře. Mé křestní jméno je Lucio, které se v hitparádě hnusných jmen umístilo na sedmém místě po jménech Pino, Rocco, Furio, Ruggero, Gino a nepřekonatelném Gennarovi. Moje matka byla fanynkou v pánu zesnulého Battistiho, který v těch letech vyzpěvoval z juke-boxů La canzone del sole, a tak byl navždy vybrán můj autogram: Lucio Battistini. Je vám to jasné? No právě, ta skutečná ironie je v příjmení mého otce: Battistini! Chápete už, proč můj život připomínal drápání se do kopce? Dovedete si představit kluka ze sedmdesátých let, uhrovitého tlustoprda s jogurťáky na očích, co se jmenuje skoro stejně jako nejznámější italský zpěvák, a připusťte: taky byste si ze mě dělali srandu.


17.09.14 11:40

10 0

dní štěstí

15

Přiznávám, byl jsem zakomplexovaná, nešťastná nula. Dneska by mě pojmenovali stručněji a téměř něžně: exot. Měl jsem všechno, co odpuzovalo holky jako manzoniánský šiřitel morové nákazy, i vášeň pro komiksy, filmové horory a písničky zpěváků, kteří spáchali sebevraždu. Měl jsem v životě pouze dvě reálné možnosti: buď se stanu počítačovým géniem, vymyslím v garáži operativní systém a vydělám miliardy dolarů, nebo samopalem vystřílím supermarket. A až se moji sousedé, příbuzní a přátelé dozvědí tuhle zprávu, bez jakéhokoliv rozrušení ji klidně okomentují: „Vlastně byl vždycky divnej.“ Jenže já si našel třetí cestu a z ošklivého káčátka, jímž jsem byl, jsem se změnil v labuť. Ne superlabuť z pohádky, ale obstojný exemplář se zcela dostačující sebedůvěrou. Ve čtrnácti letech jsem zhubl dvacet kilo, především díky překotnému hormonálnímu uragánu, začal jsem nosit kontaktní čočky (vytvořené, což nikdo neví, podivínským německým optikem, jistým Adolfem Gastonem Eugenem Fickem, skutečným géniem dvacátého století, ale vynalezené o dobrých čtyři sta let dřív Jeho Veličenstvem Leonardem da Vinci). Tři roky nato, to jsem ještě ani nebyl plnoletý, jsem se stal nejmladším italským šampionem ve vodním pólu, v Sérii A, ne, to není vtip. No, toho roku jsem byl jenom druhý brankář a skoro pořád jsem zahříval v koupacím plášti lavičku, ale dva kousky zápasů jsem odehrál, dokonce jsem i proměnil jednu penaltu, takže ten titul je platný. Plavání jsem vždycky miloval, hlavně motýlka, kterému všichni odmala říkáme „delfín“ vzhledem k vrozenému logickému uvažování, protože motýli neplavou. Nikdy jsem se nestal šampionem, což způsobil konflikt zájmů s mou druhou velkou a opětovanou láskou: chlebem s máslem a marmeládou. 110 kalorií krajíček chleba + 75 máslo + 80 marmeláda, celkem 265 kalorií. Nerovný boj.


17.09.14 11:40

16


Jen s obtížemi jsem zůstal obdařený pekáčem buchet dalších deset let, pak, když se mi blížila šestadvacítka, jsem přestal závodně sportovat. Příčinou byla havárie na vespě, která mi poničila kolenní vaz a neodvolatelně rozšířila pas. Podle mé nesympatické osobní váhy jsem nabral těch dvacet kilogramů, které jsem ztratil v pubertě, a možná ještě nějaké navíc. Zkrátka se ze mě stal humanoid Žvejkal o výšce metr devadesát a váze sto deset. A tak mě neznervózňujte a čtěte dál. Klasické lyceum, vodní pólo, diplom ze střední tělovýchovné školy, příznivci zvané Isef. V osmadvaceti jsem našel stálou práci ve fitness centru. Ne v tom zářícím a dokonalém z filmů s Johnem Travoltou, ale v obyčejném místním, zastrčeném v suterénu domu na odpudivém sídlišti z padesátých let. Je v něm i minibazének s vybledlými modrými kachlíky, které sní o tom, že se znovu narodí a zjistí, že jsou nalepené v pool infinity nějakého karibského Valturu. Jsem – slavnostní fanfára, děkuju – trenérem plavání, aerobiku, NBH (rozumějte „nohy-břicho-hýždě“) a především aqua aerobiku. Někdy funguju taky jako osobní trenér, když o to někdo požádá, obvykle ženy v domácnosti velikosti XL, které odolávají nevyhnutelné liposukci. Shrnuto: snažím se vydělávat si na chleba vlastníma rukama, které jsou neustále cítit chlorem. Ostatně, víte, že pach chloru – který všichni známe už odmalička – vzniká chemickou reakcí chloru s močí plavců? Čím silnější pach cítíte, tím méně byste se měli nořit do bazénu. A netvrďte pak, že jsem vás nevaroval. Zkrátka a dobře, já, který jsem snil o olympijské medaili na své hrudi v úloze kapitána azzurri, burácející hymně Mameliho a husí kůži, jsem se musel spokojit s prací, kterou pro mě vybral život. S šesti hodinami denně strávenými v suterénní tělocvičně, kde se pach dřiny magicky mísí s vůněmi z přilehlé


17.09.14 11:40

10 0

dní štěstí

17

vietnamské restaurace. Ve volném čase se mi ale podařilo splnit si jeden svůj malý sen: trénovat nevelké družstvo vodních pólistů. Všichni jsou to kluci mezi čtrnácti a patnácti lety, v nejhorším věku. Vybral jsem si je na lyceu, kde vyučuje moje manželka, a trénuju je v městském bazénu pár odpolední v týdnu s výsledky dosti neuspokojivými. Loni spousta úsilí a spousta obdržených gólů. V mistrovství provincie naší kategorie jsme se umístili na úžasném předposledním místě, naštěstí se nedá sestoupit, protože nižší třída už není. Letos se ale držíme v polovině tabulky, bez bázně a hany. Samozřejmě si nemůžu stěžovat, vštěpovat dětem lásku ke sportu je nejhezčí věc na světě. Tohle je můj život z hlediska profesního, a pak je tu ta důležitější stránka, kterou jsem vám už naznačil: moje rodina. Paolu jsem poznal ve svých dvaceti, v jedné pivnici, byla to kamarádka kamarádky mé kolegyně z Isefu. Kamarádky kamarádek mých kolegyň z Isefu byly obvykle nemastné neslané vyzábliny. Ale když vešla do restaurace Paola, jako by byla obtažena fosforeskujícím zvýrazňovačem, tak vynikala nade všemi přítomnými ženami. Žlutá linka jí objížděla obrys celého těla a podtrhovala ho jako všechno, co se nemá zapomenout. Jako věty, které se máte naučit nazpaměť. Deset minut nato už jsem ji vypočítavě pozval na zápas ve vodním pólu (a pak jsem na kolenou prosil svého trenéra, aby mě nechal hrát aspoň dvě minuty). Tehdy jsem ještě nebyl profesionál a ona pracovala v malé cukrárně svých rodičů, což pak časem přispělo základním způsobem ke ztrátě mé optimální váhy a taky mého pekáče buchet. Specialitou cukrárny je smažená ciambella s cukrem. Voňavý, měkký kousek těsta s chutí dětství. Je to tradice, která se drží třicet i více let. Oscar, Paolin otec, napůl vytahuje roletu už ve dvě v noci, a tak se trasteverští flákači a nočňátka můžou zakousnout do ještě horkých a mastných ciambell. Teď, když


17.09.14 11:40

18


už tu není jeho žena, zůstal v cukrárně jenom on s jedním pomocníkem, který se pořád směje, a Paola vystudovala filozofickou fakultu a získala, potom co si prožila nějaký čas nejistoty, místo na lyceu. Po několika měsících naší love story (první měsíce jsou vždycky nejlepší, to vědí všichni) jsem si od ní nechal šikovně dát kopačky, tak jak to umějí jenom muži, abych mohl flirtovat s jistou Monikou, kredenciózní studentkou z Marek, která se zabývala psychologií a nenáviděla depilaci podpaží. Na osm let jsem Paolu ztratil z očí. Láska je pouze otázka souzvuku a nám to spolu tehdy neladilo: ona už si přála založit rodinu, zatímco mým snem bylo ošukat všechny ženy v plodném věku na světě, ať už depilované nebo ne. Dva těžko slučitelné požadavky. Pak nás jednoho dne osud znovu svedl dohromady ve frontě v jednom supermarketu. Po pravdě díky přeměně „dlouhé plavé hřívy“ na „kaštanové mikádo“ jsem ji napřed vůbec nepoznal a rozprávěl jsem s ní deset minut přesvědčen, že je to neteř přítelkyně mé babičky. Ale nikdy jsem jí to neřekl. Okamžitě jsem ji pozval na večeři a oprášil jsem svou ohranou techniku čtení z karet. Hned vám to vysvětlím. Na Piazza Navona pracuje jedna stará kartářka, už místní starožitnost, teta Lorenza. Má balíček opotřebených tarokových karet, bílé vlasy stažené do drdolu a skvělou vyřídilku. Neví ani ťuk o budoucnosti, ale dokáže oblafnout každého, hlavně díky podvodu. Já jsem ji vždycky využíval, abych udělal dojem na dívky. Taktika byla následující (klidně ji používejte, nemá autorská práva): romantická procházka po nejkrásnějším římském náměstí, chvilka klábosení o ničem, a zatímco procházíme kolem pultíku staré šejdířky, hodím jí potají papírek zmačkaný do kuličky. Na něm moje komplicka najde všechny životopisné údaje o dané dívce, o jejích chutích a těch málo


17.09.14 11:40

10 0

dní štěstí

19

věcí, které o ní už vím. Při dalším okruhu kolem náměstí už vědomě zavedu řeč na téma „paranormálních“ záležitostí a tvářím se jako skeptik, pokud jim ona věří, a věřící, pokud je ona skeptická. Nastává fáze číslo dvě: vybídnu ji, ať si nechá číst z karet, jen tak pro legraci. Žádná žena na světě neodmítne. A tak teta Lorenza může předvést neuvěřitelnou rekonstrukci současného, minulého i budoucího života skeptické klientky. Minulost a současnost jsem jí napověděl já, budoucnost se nedá ověřit, zkrátka dojem „tajemna“ je garantován, zvláště když bude tvrdit, že „muž tvého života začíná na L“. L jako Lucio. Pokud dívka-pokusná myška už věřila na pátou dimenzi, stane se večer zásadní zkušeností jejího spirituálního života, pokud naopak pochybovala, je teď v šoku. V obou případech využiju jejího vykolejené psychiky: společná účast u paranormálního jevu nemůže než spojit naše duše, a obvykle i naše těla. Nevím, jestli si některá z dívek všimla toho švindlu, nicméně vás ujišťuju, že to funguje. Tomu, kdo mi tvrdí, že paranormálno je kolosální podvod, odpovídám, že ano, nikdo nepředpoví budoucnost… až na mě, když zavedu vyhlédnutou ženu na Piazza Navona. V té chvíli už vím, jak to skončí. A Paola nebyla výjimkou. Ale přísahám vám, že to bylo naposledy, kdy jsem ten podfuk použil. Toho večera, zatímco nás hladil západní větřík, jsme se podruhé poprvé políbili. Oficiálně jsme se zasnoubili a ani ne tři měsíce nato jsme už spolu bydleli v garsonce s výhledem na Tiberský ostrov. Nejklasičtější opětovné vzplanutí lásky. Ale tentokrát sladění a zamilovaní. Jak jsem vám už řekl, vzali jsme se v kostelíku v milánské provincii, zasvěceném bičovanému a mučenému svatému Rochovi, a donutili jsme všechny pozvané Římany k povinnému přesunu. Ale za tím výběrem byl romantický důvod: asi o padesát let dřív měli ve stejném kostele svatbu můj dědeček a babička (z maminčiny strany), slavní domovníci Alfonsina a Mi-


17.09.14 11:40

20


chele. Po odchodu mých rodičů (ano, odešli, ne ve smyslu že zemřeli, ale odešli, ale neptejte se mě teď, už jsem vám řekl, že vám o nich později budu vyprávět) byli dědeček a babička celou mou rodinou. Myslím, že Bůh sedmého dne neodpočíval, ale stvořil prarodiče. A když si uvědomil, že je to nejgeniálnější ze všeho, co vykonal, udělil si den volna, aby ho mohl strávit s nimi. Žil jsem s nimi téměř patnáct let a naše večeře ve třech s obalovaným krocanem a kaší s rozpuštěnou mozzarellou jsou nevymazatelnou vzpomínkou tak silnou, že ještě dneska, když zavřu oči, ucítím vůni smaženého masa, která sem vane z kuchyně, a vzdálený babiččin hlas, který křičí: „Pojďte jíst, nebo to vychladne!“ Když procházím kolem domovnického bytu, kde pracovali a žili, jako bych je tam stále viděl, dědu v brýlích, jak třídí poštu, a babičku, jak s láskou zalévá svoje pelargonie. Alfonsina a Michele byli mými svědky na svatbě a myslím, že to byl nejkrásnější den jejich života. Nikdy jsem neviděl dva osmdesátileté stařečky tak plakat radostí. V jednom okamžiku dokonce kněz, don Walter, hubeňour s výrazným kalábrijským přízvukem, přerušil obřad a napomenul je. Všichni se smáli. Před pár lety mí prarodiče zemřeli pár týdnů po sobě. Ve spánku, on/off, aniž obtěžovali. Nemohli žít jeden bez druhého. Sotva stačili uvidět mé děti: Lorenza a Evu. To není fér. Prarodiče jsou jako superhrdinové. Neměli by umírat. Za pár měsíců jsem navždycky zavíral jejich jedna plus jedna vedle budníku s vrátnicí a našel jsem na vestavěné půdičce kufr, model emigrant. Uvnitř byly fotografie, spousta fotografií. Ne ty klasické momentky typu vzpomínka na dovolenou u moře, narozeniny neznámých lidí a různé životní okamžiky. Ne, dědeček si babičku vyfotil jednou každý den posledních šedesát let. Každý den. Ani jedinkrát nevynechal,


17.09.14 11:40

10 0

dní štěstí

21

na rubu každého snímku jiné datum, černobílé a pak postupně barevné, pořízené polaroidy, až k posledním digitálním fotografiím. Vyfocené na různých místech, ve vrátnici, na ulici, u moře, u pekaře, v supermarketu, před Sixtinskou kaplí, na Piazza del Popolo, na starém ruském kole v LunEuru, ve Svatém Petru, všude, kam je osud zavedl během jejich dlouhého života. Prohlížel jsem si je a nedokázal jsem přestat. Nejdříve babička jako mladá, pak se postupně objevují vrásky, vlasy stále víc šedivějí, kila přibývají, jenom úsměv se vůbec nezměnil. Nejvíc mě nezasáhlo stárnutí, ale pozadí. Za babičkou byla Itálie, která se měnila. Byly tam Dějiny. Nejasné symboly a osobnosti každé epochy: Fiat 1100 a Citröen DS, ano, žralok; máničky, paninari a pankáči; plakáty koncertů Paula Anky, Charlese Aznavoura a Robbieho Williamse; lambretty, vespy a skútry; figurka Big Jima, panenky Graziella a Rubikovy kostky; telefonní budky, žluté taxíky a obchody s ručně malovanými štíty. Melancholická cesta časem. Fotografie jsou nádherný vynález. Mimochodem, první fotograf, a to skoro nikdo neví, byl Francouz jménem Joseph Nicéphore Niépce. Absolutní génius devatenáctého století. Ale taky v tomhle případě provedl první pokusy náš dobrý Leonardo da Vinci, desetibojař v ars inventandi. Jsou i lidé, kteří tvrdí, že Turínské plátno je pokusem o základní fotografickou desku, již vytvořil hyperaktivní Toskánec. Fascinující hypotéza. Promiňte, trochu odbočuju. Po smrti jsou vzpomínky zmatené, věřte mi. Srovnejme si myšlenky. Takže: osoby.


17.09.14 11:40

Moje rodina

Pět z nejdůležitějších osob mého života už nesměle vkročilo na scénu: moje manželka Paola, můj tchán Oscar, mé dvě děti, Lorenzo a Eva, a můj přítel Umberto, nenažraný veterinář bez stoličky. K nim bych přidal Corrada, mého druhého nejbližšího přítele, vícekrát rozvedeného pilota Alitalie (průhledný typ okouzlujícího velitele, který svede všechny stevardky). Ale především Paola. Paola. Paola. Moje Paola. Paola je krásná. Pro mě je krásná. Pro ostatní je sympatická. Je to ta holka ze třetí lavice s oříškovýma očima, copy a zaoblenými boky, která tě miluje, ale ty se umanutě snažíš o rozšklebenou blondýnu z první lavice. A neuvědomuješ si – a to je přímo vědecký zákon – že rozšklebené blondýny z první lavice si vybírají zásadně ty z posledního járu, co propadli. A rozhodně ne tebe, i když jsi taky v posledním járu a necháš se vyrazit, jen aby sis tak dodal kouzlo osobnosti a rozšířil své možnosti. Paola je italská Bridget Jonesová. Zářivá, sebeironická, plná lásky, s pevnými samonosnými čtyřkami. Žena vzácná stejně jako sníh na Maledivách. Miluje knihy, hltá romány jeden


17.09.14 11:40

10 0

dní štěstí

23

za druhým s nenasytnou zvědavostí. Její srdeční záležitostí je Malý princ, kterého sbírá ve všech formátech a jazycích. Jak jsem vám už naznačil, je profesorkou na lyceu. Vlastně je Maradonou mezi profesorkami. Učí italštinu, latinu, dějepis a zeměpis, ale tak geniálním způsobem, že by ho tentokrát ani Leonardo da Vinci nevymyslel. Což neříkám proto, že je to moje manželka. Ona je opravdu mimořádná kantorka. Vysvětlím vám to. Nejdůležitější práce na světě, totiž práce profesora, kromě toho, že je špatně placená, je ještě navíc také ta nejmonotónnější. Každý rok dějepisář po x-té vypráví svým žákům, kdo to byli Foiničané a proč vypukla druhá světová válka, matikář vysvětluje integrály a derivace, latinář učí skloňovat a překládat Horatiovy verše, a tak dál i v dalších předmětech. I profesoři se někdy nudí a moří je to. Což způsobí, že jsou méně výkonní a empatičtí. Dvěma slovy, méně dobří. Paola, dobře si vědomá tohoto omezení, si vymyslela originální metodu, jak porazit nudu a opakování: každý školní rok „hraje“ jinou profesorku. V pravém smyslu slova. Pro každý rok si zvolí vlastnosti, způsob oblékání a mluvení a od vybrané osobnosti se neodchýlí až do konce zkoušek. V jednom roce ze sebe udělala nesympatickou starou pannu, další schopnou sportovkyni, pak zase hyperaktivní a náladovou osobu a po ní rozmarného vampa. Její žáci sledují, jak se rok od roku mění, a baví se jako blázni. Profesorka „herečka“ je jejich idolem, i když jim po zkoušení nadělí deprimující čtyřku. Ředitel jí tuhle popularitu závidí a nemá ji rád. A Paola neohroženě už patnáct let pokračuje v téhle své didaktické show a dosáhne vždycky výsledku, po němž touží všichni herci: získá si pozornost a souhlas svého publika (v jejím případě omezeném na pár desítek žáků). Já se směju, když ji vidím, jak se vrací domů v roli sexy profesorky sedmdesátých


17.09.14 11:40

24


let nebo jako slečna Rottermaierová z příběhu o malé Heidi. Říkal jsem vám to, je geniální. Byla by z ní fantastická herečka, kdyby nemilovala učení. A tahle její láska nás spojuje, i když já své kluky učím padáčky a protiútoky. Je to mimořádná žena, ale to mi nezabránilo, abych jí byl před pár měsíci nevěrný. Vím, už jsem vám začínal být trochu sympatický, a hned jsem vás zklamal. Co můžu říct na svou obranu? Možná vám můžu ukázat fotografii ženského exempláře, jemuž jsem podlehl. Ne, obávám se, že bych svou situaci jen zhoršil. Zkrátka, vážení, je zbytečné kolem toho kroužit, po jedenácti letech manželství jsem padl do banálních osidel nevěry. Je mi to líto, ale žádám vás, věřte, že mám pár polehčujících okolností. Ale popořádku. Osoby. Lorenzo a Eva. Moje děti. Rozcuchaný Lorenzo chodí do třetí třídy a je to takový třídní oslík. Jeho učitelka si zoufá a neustále mi opakuje tu nejklasičtější větu: „Je inteligentní, ale nesnaží se.“ A jako by toho nebylo dost, můj prvorozený je také značně neukázněný. Paola tvrdí, že je to moje vina, protože vůbec nejsem doma a mám v hlavě jenom fitko a pólo, a já s ní naprosto souhlasím. Ale pravda je taky to, že náš malý Lorenzo má jiné zájmy. Vůbec ho nezajímá, že Egypťané zúrodňovali poušť bahnem z Nilu, ani nechce zjistit, kde ksakru skončili Asyřané a Babyloňané, veškerý čas tráví pěstováním svých hobby. Ta dvě základní jsou: hrát na klavír a rozebírat drahé elektronické přístroje. Dvě velice kreativní činnosti. A někdy otravné. Klavír patřil mým prarodičům domovníkům a nikdo doma na něj neuměl hrát, ani oni. Asi to byl kousek zděděný po předchozích generacích. Jednoho dne jsem zaslechl téměř harmonické akordy, které zaznívaly z konce chodby třípokojového bytu, v němž bydlíme. Byl to Lorenzo, který se trápil při


17.09.14 11:40

10 0

dní štěstí

25

svých prvních pokusech jako koncertní pianista samouk. Dnes je schopný zahrát podle sluchu jakoukoliv písničku, kterou slyší v rozhlase. Neříkám, že mám v obýváku Wolfganga Amadea Mozarta, ale malý hudebník pokračuje slibně. Druhý koníček nás zneklidňuje víc. Od chvíle, kdy jeho ručičky zvládly úchop, Lorenzo všechno rozebírá a pitvá s přesností patologa. Jenže on pitvá zaživa předměty, které jsou ještě použitelné. Od televizorů k myčkám nádobí, od motoru mého kombíka k automatu na svačiny ve škole, od mixéru k semaforu před domem. Má skutečně nefalšovaný zájem o mechaniku a elektroniku. Až do tohoto bodu je jeho záliba dokonce zábavná a naučná, problém je v tom, že nikdy nic nesmontuje do původního stavu a ponechá spoušť tam, kde ji vytvořil, přetvoří každý předmět do nábytku z Ikey bez návodu. Je tedy evidentní, že času na studium mu zbývá fakt málo. Moji manželku jako dobrou a pečlivou profesorku to zneklidňuje. Mě ne. Mě spíš zneklidňuje (dokonce bych řekl, že roztrpčuje), že se Lorenzo ještě nenaučil plavat a že má až strach z vody. Jeho ponor je stejný jako u Titanicu v dnešní podobě. Jakmile se ocitne ve vodě, jde okamžitě ke dnu. A nepotřebuje k tomu žádný ledovec. Bohužel. Pihovatá Eva je v první třídě a je naopak miláček všech učitelek. Je to militantní ekoložka, zatím v plenkách. Vydíráním nás donutila, abychom doma chovali zvířata, a tak spolužijeme s kulhavým a šilhavým vlčákem (kterému pro jednoduchost říkáme Lupo, Vlk), inkontinentním a kousavým bílým křečkem (Alice) a třemi extoulavými línými kočkami, které jsme pojmenovali podle Aristokoček: Bizet, Matisse a Minou. Doma je Eva uragánem slov. Mluví, mluví, mluví. Než se dostane k podstatě věci, prošpikuje svůj proslov záplavou proč a kvůli čemu a popisů a okolností, že ani Perry Mason, když


17.09.14 11:40

26


je v nesnázích, nedokáže vyprodukovat takovou spoustu kouře kolem jedné pečené sardinky. Jsem si jistý, že až vyroste, bude z ní televizní moderátorka nebo politička, což je koneckonců jedno a totéž. Aplikuje svou ekologickou vášeň na všechno, nutí nás do třídění odpadu tak tříděného, že to vypadá jako sbírka smetí rozdělená podle tvarů, materiálů, vůní a barev. Je neuvěřitelně roztomilá, ale nezneužívá toho. Využívá svého úsměvu a očí barvy srpnové oblohy, jen aby přesvědčila své bližní, že mají uspokojit její přehnaný smysl pro občanskou povinnost. Když zdraví, říká „mňau“ místo „čau“, protože tvrdí, že v předchozím životě byla kočka. Občas si vzpomene, že jí je teprve šest a půl roku, a jde se ke mně přitulit na gauč a podívat se na animovaný film v televizi. V takové chvíli se pro mě čas zpomaluje, až se úplně zastaví. Říká se, že láska k dětem je ta nejčistší, ta, pro niž se převracejí hory a píšou písně. Naprostá pravda. Když mi Eva běží naproti, nebo když v noci hřmí a ona se schová do naší manželské postele, moje srdce se usmívá, moje vrásky se vyrovnávají a mé svaly mládnou a jsou zas dvacetileté. Nejlepší ze všech léků. Eva je miláček dalšího z protagonistů tohoto příběhu. Toho nejobjemnějšího. Mého tchána Oscara. Není těžké si ho představit: Oscar je stejný jako Aldo Fabrizi, táž zakulacená postava, stejná chůze, dokonce i stejně mumlá a mručí. Jeho život je rozdělený na dobu „před nehodou“ a „po nehodě“. Asi před deseti lety jeho žena Vittoria, nejmlčenlivější a nejlepší žena všech dob, zemřela při nehodě. Srazil ji pirát silnic, když šla vyvenčit jejich bulimického labradora Gainlucu. Oscar si nikdy neodpustil, že toho večera nešel ven on, protože lenivě koukal na fotbalový zápas národního mančaftu,


17.09.14 11:40

10 0

dní štěstí

27

který mimochodem prohrál dva nula s Dánskem, jak nikdy neopomine upřesnit. Od té doby se můj tchán změnil. Po prvních měsících šoku začal být společenštější, dokonce začal číst beletrii a z cukráře se stal filozofem, politikem a římským kazatelem. Každý den vehementně promlouvá ke svým klientům, jako by to byli možní voliči: „Chlapci, já vám prozradím řešení, jak změnit Itálii, jiné než ty kecy našich politiků. Svěřte moc do mých rukou a já vám to předvedu. Takže první bod: dejme do pořádku veřejné finance. Řešení je jedním slovem snadňoučké: vpadneme do San Marina a Vatikánu a obsadíme je. Bez prolití krve, stejně mají čtyři vyblejskaný švýcarský gardisty a ostatní rovnají sbírky poštovních známek. Budou nám stačit dvě minuty, deset dvacet všechny zapikáme a vyvěsíme na kupoli italskou vlajku. Papež pak od nás dostane reprezentační post, vytvoříme pro něho nějaké zbytečné ministerstvo, třeba ministerstvo náboženství. Mezitím zrekvírujeme všechny ty boží dary, které vlastní Vatikán, část darujeme třetímu světu na dobročinné účely, tak uděláme i dobrý dojem, a se zbytkem postavíme na nohy italské finance. A to samé se San Marinem, pěkně ho přeměníme na společenství vlastníků a prodáme je Japoncům. Baziliku svatého Petra dáme do dražby a prodáme ji tomu, kdo nabídne nejvíc, no dovedete si představit ty parádní garáže, co z ní budou? Důležité pak bude nepoložit Itálii znovu. Například stačí postavit pranýř pro daňové podvodníky a máme vystaráno, ne? Potom přijde na řadu Řím, to je hodně složité město. Problém číslo jedna je podle mě doprava. A nápravu máme všichni před očima: vyasfaltujeme Tiberu! Co je potřeba? Fungující vnitřní okruh kolem Tiberského ostrova ‒ a sbohem, strachu.“ Všichni v cukrárně se smějí. Odcházejí a nevšimnou si, že ten dobrák Oscar, průměrný čistokrevný Ital, jim zapomněl dát účtenku.


17.09.14 11:40

28


Nedokážu se s ním přestat dohadovat, i když začne spekulovat o smyslu života a natolik mě pobaví, že bych ho chtěl mít za svého osobního guru. Jsem si jistý, že přijde den, kdy o něm budou psát ve školních učebnicích a studenti ho budou nenávidět stejně jako jeho kolegy Sokrata a Platona. Jeho nejlepším číslem je „život po životě“. Zastává teorii, že skutečnost, kterou známe, není než druhý okruh dostihů každého z nás, ten obecně zvaný „peklo a ráj“. Kdo byl dobrý v předcházejícím životě, se sem narodí jako syn továrníka, zdravý, inteligentní a krásný. Kdo byl zlý, narodí se ošklivý, kulhavý, blbý a chudý, anebo zemře mladý, nebo onemocní. Což je teorie, která by podle něho ospravedlnila všechny nespravedlivosti světa, zkrátka kdo je šťastný, zasloužil si to, a kdo má smůlu, ten taky. Což je myslím postoj vypůjčený od Mikuláše: když jsi byl hodný, donese ti bonbony, když jsi zlobil, uhlí. A já se bavím tím, že vždycky naši diskusi podněcuju a trochu ho dráždím: „Takže se nevyplatí něco dělat? Všechno je už dané?“ Oscar vrtí hlavou a dál cukruje ciambelly. Nezná odpověď, uvádí další pochybnosti a otázky, ale nikdy neposkytuje řešení, ostatně jako všichni filozofové. „Koneckonců, můj drahý Lucio, smyslem života je zakousnout se do teplé ciambelly.“ Usměju se a jednu si vezmu. Jako vždycky má pravdu.


17.09.14 11:41

Věc, která sem vůbec nepatří

Už jste pochopili, že jsem fixovaný na vynálezce. Proto nemůžeme postoupit dál v popisu hlavních postav, dokud neodhalíme jednu z nejdůležitějších záhad v historii lidstva, tedy: kdo vymyslel smaženou ciambellu? Ital? Že by snad všemocný Leonardo da Vinci? Omyl, vážení. Leonardo sice vymyslel kruh, ale ten, s nímž se učíte plavat. Bohužel nevymyslel plast, a proto plavací kruh a křidýlka zůstaly jen v jeho hlavě. Smažená ciambella totiž vznikla dosti kontroverzním způsobem. Do New Yorku (který se tehdy jmenoval Nový Amsterodam) se dostala z Holandska pod jménem olykoek, což znamená „olejový koláč“. Nepříliš lákavé jméno. Šlo o mouku smíchanou s jablky, švestkami nebo rozinkami. Legenda vypráví, že jednoho krásného dne náhodou nějaká kráva šlápla do hrnce s teplým olejem, který se převrátil na připravenou směs na holandský koláč, a tak vytvořila tuhle smaženou bombu. Kravský výtvor hodný pomníku. Ano, OK… Ale co ten otvor uprostřed? *


17.09.14 11:41

30


Roku 1847 jistá Elisabeth Gregoryová, matka Hansona Gregoryho, mladého kapitána jedné lodi z Nové Anglie, upravila recept na olejový koláč, když přidala muškátový oříšek, skořici a citronovou kůru a také nasypala ořechy a oříšky do střední části, která se nejhůř pekla. Koláč byl najednou tak úžasně chutný, že když se syn vydával na dlouhou plavbu, musela paní Gregoryová napéct spoustu pro celou posádku. A přidané oříšky přinesly i změnu jména. Koláči se od té doby začalo říkat „ořechové kolo“, anglicky doughnuts. Tedy naše milované donuts. A dostáváme se k hlavnímu tématu, k otvoru. Vynálezcem středového otvoru, tím pádem i tvaru kruhu, byl, jak se zdá, Elisabethin syn. Vypráví se, že kapitán neměl rád ořechy a oříšky, které jeho matka sypala do středu, a vyrýpával je, než začal jíst, takže ve středu koláče vznikla díra. Na kapitánův rozkaz smažil lodní kuchař všechny další koláče právě takhle kruhového tvaru a díru uprostřed udělal pomocí kulaté plechovky, v které uchovával pepř. Vynález, který evidentně nezůstal bez povšimnutí. V Clam Cove ve státu Maine je dokonce deska na paměť kapitána Hansona Gregoryho, „muže, který vynalezl otvor v ciambelle“, a roku 1934 Světová výstava v Chicagu prohlásila ciambellu za „potravinový hit století pokroku“. Ať už je pravda jakákoliv, zůstává faktem, že středový otvor byl začátkem velkého mezinárodního úspěchu ciambell. Pochopitelně my Italové, a zvláště pak můj tchán Oscar, považujeme tenhle příběh, nebo legendu, to je fuk, za nepřijatelnou. Cože, ciambelle, či graffe, jak se jim říká v Neapoli, nejsou naším vynálezem? To není možné. Vážení, je mi líto, i v případě graffe se zdá, že ten geniální kreativní nápad není italský, ale že zásluhu je nutno připsat brunátné rakouské cukrářce a pekařce, jisté Veronice


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

31

Krapfové, od jejíhož příjmení se odvozuje ten nejrozšířenější název: krapfen. Originální verze se pak proměňovala v lahodné verze s krémem, čokoládou, marmeládou – a především s otvorem. Tahle teze o zrození ciambelly samozřejmě odporuje té s americkým kapitánem, tak trochu jako je to v případě souboje Meucciho a Bella o otcovství telefonu. Ať už je pravda jakákoli, vím, že jste dostali hlad, takže než přerušíte četbu a půjdete se nasvačit, budeme pokračovat od místa, kde jsme skončili. Osoby.


17.09.14 11:41

Moji přátelé

Vášeň pro smažené ciambelly sdílím se svými nejlepšími přáteli: Umbertem a Corradem. Poznali jsme se na střední škole a zůstali jsme přáteli po celý život, i když Umberto ztratil rok, když zaslouženě propadl v primě na lyceu. Všechno jsme dělali společně, i o prázdninách a na skautských táborech. Tři mušketýři ze severního Říma. Já jsem byl těžkopádný Porthos, Umberto střízlivý Athos a Corrado lamač ženských srdcí Aramis. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Znám jejich životy, pády, naděje a tajemství, opravdu všechno. Prali jsme se, smáli, přebírali si holky, půjčovali peníze, hádali se. Zkrátka jsme dělali všechno, co dělají velcí kamarádi. A po dvaceti letech, přesně jako tři románoví královnini mušketýři, jsme ještě tady. Umberto. Kromě toho, že polyká zásnubní prstýnky, jak jsem vám už vyprávěl, je veterinář. Je single, žádný z jeho vztahů netrval déle než rok. Řekl bych záhada, vzhledem k tomu, že Umberto je prototyp ideálního manžela. Nikdy nemá špatnou náladu, je sebeironický, ne krásný, ale zdravý, jenom trochu živelný v chování a impulzivní. Jeho nejviditelnějším nedostatkem, kromě římského přízvuku, je dochvilnost. V hlavním městě neprominutelná vada. Dovedete si představit jednoho


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

33

z těch bláznů, kteří když si domluvíte sraz v restauraci na jednu hodinu, přijedou za pět minut jedna? Nebo z těch, kdo na tebe čekají před kinem a už koupili lístky pro všechny? Nebo ještě: jednoho z těch, co když je pozveš na večeři, přijdou a natrapírují tě, jak se motáš po bytě ještě v pantoflích a županu? Někdy je Umberto nepříjemný, vzhledem k tomu, že polovina obyvatel Říma žije se zpožděním zhruba půl hodiny. Já jsem chronický opozdilec a Umberto mi to vždycky vyčítal. Tvrdí, že strávil suma sumárum rok svého života čekáním na mě. Jeho existence je tvořena stálým čekáním až natolik, že už si to zorganizoval a snaží se tyhle černé díry vyplňovat. Volba padla na prastarý, leč nesmrtelný záchranný pás: četbu. Má s sebou vždycky kapesní komiks, jehož přečtení, jak si vypočetl, trvá dobu mého průměrného zpoždění. Umberto často tráví večery u nás doma. Moje manželka a má dcera s ním mají zvláštní vztah. Paola ho považuje za něco jako bratra, kterého nikdy neměla, svěřuje se mu a hýčká ho vražedně dobrou parmigianou nebo tiramisu. Malá Eva mu zase říká strejdo a probírá s ním jejich společný zájem, přírodu. Je zbytečné dodávat, že je spolehlivým veterinářem naší domácí farmy. Občas mu jako novodobí Kupidové zorganizujeme schůzky naslepo s Paolinými kolegyněmi profesorkami, ale bez nějakých zářivých úspěchů. Žena jeho života se ještě nezjevila na obzoru. Corrado, jak už jsem vám prozradil, je pilotem u Alitalie. No, vlastně je to satirické zosobnění pilota, dokonalý archetyp: vysoký, krásný, s pěstěným vousem, kavalír se spoustou rovných lesklých zubů, svalnatý, ale ne příliš, zkrátka sen všech letušek. Je dvakrát rozvedený, nemá dědice a má velký talent nechat k sobě vzplát srdce všech žen, které potká, a pak je opustit zamilované a v depresi. Podle vlastních slov nenávidí žen-


17.09.14 11:41

34


ské pohlaví vinou dvou bouřlivých rozvodů, na něž má jedinou vzpomínku: výživné pro obě exmanželky, kterým neřekne jinak než „parazitky“. Jeho hlavním koníčkem je bavit se, jako by byl jedním z přátel Germiho a Monicelliho, kteří v promrzlé Florencii sedmdesátých let páchali jeden kanadský žert za druhým. Jeho velkou vášní je statistika, což sahá až do doby, kdy jsme společně studovali lyceum. Seděli jsme spolu v lavici, já jsem měl průměr šest minus minus, on osm lomeno devíti. Otázka statistiky, říkal. Vůbec se neučil, ale dokázal s přesností Nostradama předpovědět datum svého zkoušení a dokonce i možnost, zda mu položí či nepoloží jistou otázku. Pamatoval si všechno, propočítával a chrlil čísla: a vždycky se trefil. Aplikoval tuhle metodu na všechno, zvláště pak na ženy, které, jak jste už pochopili, byly a jsou jeho slabinou. Corrado jich sbalil víc než legendární Fonzie. Díky statistice. Jeho osobní scénář balení: hned jak dorazil na nějakou oslavu, začal přítomné ženy hodnotit v sestupném pořadí podle krásy. A pak šel k té nejkrásnější a zeptal se jí s neskutečnou drzostí: „Nemáš chuť jít dnes večer se mnou do postele?“ Namlouvání nulové, rovnou k věci. Reakce byla téměř vždycky stejná: „Kreténe!“ Ale jak postupoval níž a níž podle klasifikace a dospěl k desáté nebo patnácté v pořadí v improvizované soutěži „Ta nejkrásnější na oslavě“, vymámil možná dokonce i odpověď: „Proč ne?“ A pak ti dva vystřelili do nejbližší volné postele sledováni mým smutným zrakem. Zásluhou statistiky. Prostě si spočítal, že ze stovky děvčat jich s ním půjde nejmíň třicet. Aby je dostal, začínal optimisticky od té nejlepší a pak se spokojil s tou, která uvízla v síti, nikdy s tou nejošklivější, vždycky milou. A tohle všechno, zatímco já jsem se namáhal a poskako-


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

35

val kolem té nejkrásnější a dostal jsem parádně košem po hodinách zbytečného žvanění, kdy jsem se snažil být zajímavý a sexy. Shrnuto a podrženo, Corrado je neskutečně okouzlující člověk, když ho berete jako přítele. Ale, čímž se obracím k čtenářkám, pokud ho potkáte, vyhněte se mu jako moru. Poznáte ho: podobá se Aramisovi.


17.09.14 11:41

Už se skoro blížíme

Teď už máte téměř všechny ingredience potřebné k tomu, abyste si začali vychutnávat chuť tohoto příběhu bez šťastného konce až k bodu, kdy budete přítomni bezprostřednímu příchodu přítele Fritze. Pár nutných informací, a jsme u toho. Mé dny až do doby před pár měsíci vypadaly jako vybledlé fotokopie. Vyšel jsem z našeho bytu ve čtvrti San Lorenzo pravidelně kolem tři čtvrti na osm, odvezl jsem autem do školy nejdřív Paolu, pak děti a nakonec jsem zaparkoval na nábřeží Tibery deset minut od tělocvičny, vzhledem k nechvalně známé zóně s omezeným vjezdem pro auta. Malá procházka, která skvěle fungovala jako káva navíc. Téměř každý den, když jsem přešel po mostě, jsem se zastavil v Oscarově cukrárně, která byla při cestě. Chvíli jsme pokecali o počasí a o politice, pak mi můj oblíbený tchán podal teplou voňavou ciambellu. Bez ptaní, nebylo nutné. S kulatou sladkostí v ruce jsem se usadil ke stolku na chodníku před vchodem do obchodu. Ten dřevěný, špatně natřený stolek jako by tu zapomněli od poválečných dob. Je to pět nejlepších minut celého dne. Cukr, který ulpívá na rtech, připravený k olíznutí, odpor zlatavé kůrky, který trvá zlomek vteřiny


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

37

a pak povolí a nechá rty, aby se upírsky vnořily do střídky, spěchající neznámí chodci jako by byli herci na jevišti. Nikdy nejsem sám. Po pár okamžicích se objeví vrabec, který přistane na stolku a sbírá moje drobečky. Stále ten samý, teď už ho poznám. Nejsme přátelé, ale skoro. Řekněme dobří známí. Odlomím mu pár kousků ciambelly a on je párkrát dokonce přiskákal sezobat z mé ruky. Nikdy necvrliká. Respektuje mé napjaté mlčení soustředěné na gastronomické vzrušení, které probíhá na mém patře. Zůstane přesně na rychlé sousto, pak na mě mrkne, jako by říkal „je mi tě líto, kamaráde, že nelítáš, já si udělám malý okruh“ a vystartuje se dvěma hbitými obrátkami. Když odlétne, je to pro mě, jako když zazvoní budík: den začíná. Můj „ciambella time“ je tajemstvím, které zůstává mezi mnou, mým tchánem a vrabčákem. Neřekl jsem nikdy nic Paole, která mě denně vybízí k vyváženější a zdravé stravě. Nikdy by mi to neodpustila. Paola a já jsme během těch deseti let prošli výkyvy nahoru a dolů, a před pár měsíci jsme se dotkli historického minima kvůli banální události, kterou jsem už naznačil a která se může shrnout do jediného všedního slova: nevěra. Měl jsem totiž krátký poměr s novou klientkou ve fitku, paní Moroniovou. Krátký poměr, přesně tak. Kratičký. Sešli jsme se dvakrát nebo třikrát. Ne víc než pětkrát. Maximálně desetkrát. No dobře, dvanáctkrát. Ale byl to sex, pouhý sex. Pro nás muže je tohle ten základní rozdíl. A obecně polehčující okolnost, doufám. Pokud už čtenářky nezavřely knihu a nehodily ji do krbu, pokusím se líp vysvětlit svou situaci. Paní Moroniová. Třicet šest let, o čtyři míň než já. Míry pin-up padesátých let: 92-60-88 (přečetl jsem si je na její kartě v tělocvičně a okamžitě si je vryl do paměti).


17.09.14 11:41

38


Tvář rafaelovské madony s dokonalými rty. Světlá pleť s přeprškou pih. Vtipná. Taky ona léta vdaná, za manžela, který jezdí na služební cesty. Když si mě vybrala jako osobního trenéra, hned jsem si pomyslel jediné: „Ajaj!“ Svůdné ženy, navíc provdané za muže, kteří cestují kvůli práci, by neměly chodit volně po fitkách s chudáky instruktory, kteří se s milovanou manželkou, s níž jsou už desetiletí, milují sotva dvakrát do měsíce. To by mělo být zakázáno zákonem. Kupte si rotoped a postavte si ho do obýváku, please! Zpočátku jsem se k paní Moroniové choval velice profesionálně. Řekněme dosti profesionálně. Při prvních hodinách jsem se omezil maximálně na pár lehkých náhodných doteků stehna nebo sáhnutí kvůli otestování svalstva: nojo, vím, že si myslíte: ty starý prasáku. Pak jsme jednou večer zůstali ve fitku sami po zavíračce. Řekl jsem sekretářce, že zamknu sám, až dokončíme pár cviků s paní Moroniovou. A skutečně cvik, podle výkladového slovníku italštiny, je: „zkouška nebo řada zkoušek, jimž se člověk podrobuje, aby se udržoval fyzicky a mentálně zdatný nebo aby se stal zručnější v nějaké disciplíně“. Nuže, toho večera jsme spolu dlouho zkoušeli tu nejstarší disciplínu na světě. A pokračovali jsme v těch zkouškách řadu měsíců. Řadu měsíců lží, stresu a strachu, že zanecháme stopy, které nás prozradí. Obvykle jsme cvičili v jejím domě, když byl její manžel hudebník na turné s nějakou věčně zelenou zpěvačkou, ale několikrát jsme si zopakovali cvičení ve fitku. Nikdy u nás. To bych nemohl. Ale to mě neomlouvá, já vím.


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

39

Malér byl, že Paola na všechno přišla. Její pátrání začalo jednoho únorového večera. Nechal jsem během večeře svůj iPhone na stole. Já vím, velmi naivní chování hodné začátečníka v nevěře. Ale na druhé straně já jsem byl fakt začátečník. Zatímco si pochutnáváme na výborném kuřeti s kari rýží, telefon zazvoní. Na displeji je jasně vidět: DR. MORONI. Začátečník, ale ne blbec. „Ty to nevezmeš?“ ptá se mě Paola. „Ne, to je… to je Moroni, lékař z fitka,“ vymýšlím si celý zaražený. „Hrozně nudný chlápek, zaručená ztráta času.“ „Jestli chceš, tak to vezmu a řeknu mu, že jsi pryč…“ „Ne, to není důležité, dík, lásko. Zítra ráno mu zavolám. To kari je fakt vynikající.“ Skočila na to? Byl jsem dost přesvědčivý? Měla podezření? Kdoví. Za pouhých osmačtyřicet hodin jsem přišel na to, že správné odpovědi byly: ne-ne-ano. A že se moje manželka v té chvíli změnila v poručíka Colomba, který když má i jen to sebemenší podezření, nepustí kořist, dokud ji nedostane a nepožene k zodpovědnosti. Večer nicméně pokračuje v klidu a míru a to mě uklidnilo. Dívám se v televizi na Krásku a zvíře, ale především přepnu mobil na režim v letadle. Takže žádné obtěžující telefonáty. Té noci však nemůžu spát a v koupelně vymazávám všechny kompromitující esemesky imaginárního „doktora Moroniho“. Druhý den ráno volám paní Moroniové a zjistím důvod toho nevhodného volání: doufala, že za ní budu moci po večeři zajet, protože manžel neočekávaně odjel za prací. Znovu jí opakuju, že jsem ženatý, možná šťastněji než ona, a že chci tenhle sebevražedný vztah ukončit. A toho večera, chvíli před za-


17.09.14 11:41

40


vřením, krásná nevěrnice vpadne do fitka v přespříliš přiléhavé soupravě, takže si to párkrát rozdáme v instruktorských sprchách. Jsem zkrátka typický muž. Ale především, jak brzy pochopíte, úplný idiot. Nazítří mi Moroniová napíše zvláštní esemesku, v níž jako by si nepamatovala nic z předchozího večera. „Kdy se uvidime? Chybis mi! Nedokazu byt bez tebe tak dlouho!“ Roztržitě jí odpovím, aniž bych přikládal význam té anomálii, a nevědomky spadnu do gigantické pasti. Píšeme si a flirtujeme celý den. Textovky vzrušující, zábavné, ale především naprosto jednoznačné. Když se večer vrátím domů, vidím, že na mě Paola čeká. Stojí uprostřed haly jako Kerberos připravený zakousnout každého, kdo by chtěl vstoupit. Hned jak ji spatřím, je mi to jasné. Jako by tam byl napsaný titulek: JSI KRETÉN. Přiznávám, podcenil jsem inteligenci své ženy. Po tom podezřelém večerním telefonátu záhadného doktora Moroniho zavolala Paola do fitka a zjistila od ochotné sekretářky, že žádný doktor Moroni neexistuje, ale je tu jistá Isabella Moroniová, která má, a to se podívejme, zrovna mě jako osobního trenéra. Rychlé hledání na Facebooku a vyjde najevo, že řečená Isabella je i dosti hezká, a dokonce prsatice. Já vím, měl jsem si do mobilu uložit jiné jméno, ale už je pozdě a navíc jsem si připadal strašně mazaný. Co v tomhle okamžiku udělala machiavellistická profesorka, s níž jsem se oženil? Zaměnila v mém telefonním seznamu své číslo s číslem doktora Moroniho a číslo nechvalně proslulé Isabelly vymazala. Dostával jsem esemesky od své ženy, ale viděl jsem na displeji napsáno DOKTOR MORONI a podle toho jsem odpovídal a čím dál víc jsem se potápěl do rozbouřeného moře lží, do kterého jsem skočil. Zatímco mi Paola vysvětluje kroky pátrání – což dělá


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

41

i poručík Colombo, aby si to ještě víc užil – já vymýšlím, jak ospravedlnit všechny ty textovky, které jsem jí dnes poslal. Improvizuju a zkouším tuhle obrannou tezi: „Moroniová je klientka z fitka, která se do mě zamilovala, a já ji odmítám, ale tak, abych ji neranil. Nechtěl jsem tě kvůli prkotině děsit, miláčku.“ Zničující proslov netrvá ani deset vteřin a pak se v záchvatu tupého hrdinství, stejně už jsem přiškrcený evidentními indiciemi mimomanželského vztahu, rozhodnu všechno přiznat a vydat se na milost a nemilost soudu. Chyba. A do nebe volající. Soud je nasraný doběla. Shrnuto: naprostá tragédie. Příbuzní a přátelé zapletení do manželského krachu, především Umberto a Corrado, podezřelí, že mě celé měsíce kryli. No, Corrado o všem moc dobře věděl, včetně sexuálních detailů, zatímco s Umbertem, vzhledem k jeho blízkému přátelství s Paolou, jsem byl trochu opatrnější. Řekl jsem mu jenom, že jsem se jednou líbal s jistou klientkou z fitka, ale že jsem to zarazil hned v zárodku, aby z toho nevznikla nebezpečná hra. Nejvíc zuří můj tchán, který mi, když je u toho Paola, dává kázání hodné devatenáctého století o podupaných rodinných hodnotách a pošlapané cti své dcery. Nenechá mě ani promluvit a je při tom, v roli vůdce smečky, když mě jeho dcera vyzve, abych vypadl z domu. Té noci skončím na gauči v Corradově bytě. Zkušenost, na niž chci fofrem zapomenout. Jeho neuklizená garsonka je přecpaná věcmi, zbytky jídel a špinavými kusy oblečení. Vypadá jako louka ve Woodstocku po skončení koncertu. *


17.09.14 11:41

42


Následující ráno procházím kolem cukrárny. Zaváhám, chtěl bych vstoupit a mít možnost to vysvětlit, ale ztratím odvahu a dávám si odchod. Zastaví mě velitelský Oscarův hlas. Jeho první tři slova jsou jasná: „Jsi pěknej vůl!“ Obrátím se. Stojí přede mnou v celé své objemné římskosti. „Byla to chyba… já vím, že…,“ pokouším se o obranu, ale okamžitě mě zarazí. „Já jsem své dceři řekl, že jsi vůl!“ Jeho názor je teď velice jasný. „Ano, fakticky…“ „Protože jenom vůl se může přiznat!“ uzemní mě upřesněním. „Zatloukat, zatloukat, zatloukat. To je v manželství pravidlo číslo jedna, zbytek se nebere. Můžeš mít tři milenky, zapomenout na narozeniny, výročí svatby: všechno se spraví. Ale nikdy žádné přiznání. Kněz by to měl uvést během svatebního obřadu a nechat to před svědky podepsat: Přísahejte, že si budete vždycky věrní, ale nedejte se nachytat a v nejhorším se nikdy nepřiznejte!“ Čekal jsem další přednášku a místo toho se mi dostalo nečekaného projevu mužské solidarity. „Můj drahý Lucio, pravda je taková, že všichni chlapi dřív nebo později spali na gauči v kanceláři nebo ve sklepě.“ „Ty taky?“ zeptal jsem se. „Já taky. Ale detaily po mně nežádej. To je soukromá záležitost.“ Pak to nevydrží. „Byla to Ukrajinka, co se učila u nás v cukrárně. Ona čtyřiadvacet, já pětačtyřicet. Ani neuměla italsky, ale měla před našima, no co ti mám říkat. Na krémy a máslové těsto levá jak šavle, ale jinak na všechno jedinečná.“ Usmál jsem se při pomyšlení, jak se Oscar mezi větrníky a věnečky dvoří Ukrajince svou makarónskou angličtinou.


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

43

A jeho dizertace o nevěře zatím pokračuje: „Manželská nevěra není nedostatek, je to genetický defekt, v mužské DNA obsažený už od pravěku. Je to jako mít dvě uši nebo nos. S tím nic nenaděláš. Jsi prostě počítač z masa, který je naprogramovaný, aby byl nevěrný. Jediný rozdíl je v tom, že někteří muži mají míň příležitostí, míň charisma, míň času nebo míň peněz. Takže proto teď, vinou své DNA, musíš spát na gauči! Možná po zbytek života.“ Důrazně ocením kamarádskou zpověď, ale upřesňuju, že Paola i přes emotivní zmatek a vyhození z bytu neřekla ani slovo o rozluce. Aspoň doteď. Začala o tom dvě hodiny nato, když mě požádala, abych si sbalil kufry a zmizel navždy z jejího života. Reakce možná přehnaná, ale pochopitelná. Je to tak správné, mám, co jsem chtěl. „A děti?“ zeptám se pouze. „Uvidíme později, zatím jim řeknu, že děláš dlouho do noci a spíš ve fitku.“ Připadá mi to rozumné. Jsem přesvědčený, že je to jen momentální výbuch, co přejde, a taky vzhledem k tomu, že se netopím v penězích, uvažuju, že se ubytuju v Umbertově garsonce, když je ta Corradova nepoužitelná. Ovšem zjišťuju, že si můj přítel veterinář bere práci domů, v jeho případě je to zhruba desítka psů a koček, která čas od času zavalí jeho čtyřicet metrů čtverečních. Rozhodně byt přeplněný až ke stropu. Nezbývá mi než zapnout počítač a hledat nějaký penzion s jednou hvězdou blízko fitka. Pomoc přijde nečekaně od člověka, který by měl stát na druhé straně barikády: od mého tchána. Oscar mi nabídne přístřeší v zadní místnosti za cukrárnou, dokud mi jeho dcera neodpustí, což jen pro úplnost vůbec nemá v úmyslu udělat. Samozřejmě jsem u něj bez vědomí


17.09.14 11:41

44


Paoly, která si mě představuje ve fantasmagorickém levném pokoji se snídaní na Trastevere. A tak se teď, s ohromnou taškou hozenou v rohu, pokouším usnout, zatímco pomocný cukrář původem z Arménie rovná na plech rohlíčky, plní věnečky a zdobí dorty. Ráno se probudím pomačkaný a zpocený. Každý den si slibuju, že si najdu jiné, důstojnější ubytování, ale pak, trochu kvůli blízkosti fitka a trochu kvůli Oscarovi, který se ke mně chová vlídně jako k synovi, zůstávám mezi tácem s pusinkami a pytlem mouky dvounulky. Lorenza a Evu se mi daří vidět jen pár večerů v týdnu a v sobotu odpoledne, ale doufám, že se situace brzy znormalizuje. Byl to fakt ideální okamžik pro zjištění, že mám nového přítele jménem Fritz.


17.09.14 11:41

Přítel Fritz

Po pravdě řečeno první předzvěsti se objevily téměř rok před kauzou Moroniová, ale byly bezmezně podceněny. Moc dobře si pamatuju první důrazné avízo od přítele Fritze. To odpoledne jsem byl v bazénu a se svými kluky jsem nacvičoval modelové situace. Vodní pólo je náročný a mužný sport a role trenéra – stačí se podívat na fotografii mých vychrtlíků – je pěkná dřina. Plácáme se, jak už jsem vám říkal, někde v polovině tabulky, vyhráváme málokdy a krkolomným způsobem s nejslabšími mužstvy a inkasujeme nezapomenutelné nářezy od těch v čele. Můj první brankář Alessio, zvaný Mejdlíčko, nikdy, ani omylem, nedokáže chytit trestňák, a Martino, středopolař a útočník číslo jedna, je elegantní hráč, ale vidí šejdrem. Druhý trenér, Giacomo, třicetiletý autista, který zpaměti odříká všechny zápasy v dějinách vodního póla, není moc platný při zlepšování výkonů demoralizovaného týmu. Ale všichni ho mají rádi a on se v téhle Brancaleonově armádě cítí skvěle. To není metafora, Brancaleonova armáda je fakt jméno mého mužstva. Jméno jako záruka. Když jsem poprvé ucítil bolest v žaludku, byl jsem ve vodě a snažil jsem se naučit Mejdlíčka aspoň základní minimum


17.09.14 11:41

46


z postavení pro akce v oslabení. Právě jsem vystřelil na branku, když jsem ucítil bodnutí, které mnou pár okamžiků projíždělo. Klasifikoval jsem to jako chvilkovou bolest, jako je stažení svalu nebo malá kýla, a měsíce jsem to opomíjel. Nikdy jsem nebyl doopravdy nemocný a poslední, na co bych pomyslel, bylo, že je to něco vážného. Kolikrát jste už slyšeli tuhle větu? Faktem je, že se cítím špatně častěji, sporadická bodnutí se změnila v bolest, malou, ale téměř stálou, už nedokážu dobře plavat, cpu se analgetiky a antirevmatiky a věřím, že je to nepříjemné natažení břišních svalů (tedy toho, co z nich zbývá). Říkám to i Paole, která trvá na tom, že mě objedná na echo břicha, ale já ji přesvědčím, že takových drobných potíží jsem měl během své slavné sportovní minulosti spoustu a že se obvykle vyléčí samy časem a klidem. No, vztah s paní Moroniovou bych tedy přímo nedefinoval jako nečinnost, ale bolest je během objetí ještě snesitelná. Často myslím na to echo břicha, které jsem si nedal udělat, jako na scénu z filmu Srdcová sedma. Co by se stalo, kdybych dal na Paolinu radu? Žil bych dalších deset, dvacet, třicet let? Nebo by mě někdo přejel při odchodu z nemocnice a byl bych na místě mrtvý? Moje osobní posuvné dveře se přede mnou toho dne zavřely. Jenže já jsem to nevěděl. Sám sebe postupně přesvědčím, že to není svalový problém, ale zákeřná miniaturní kýla. Naprosto banální operace to všechno vyřeší, ale rozhodnu se ještě počkat, stále doufám, že se zázrakem probudím zdravý jako ta pověstná rybka. Brzy symptomy přibývají: cítím se stále unavenější, než je u mě zvykem, jednou odpoledne zvracím, pak se zase dva týdny potý-


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

47

kám s nepříjemnou mírňoučce zvýšenou teplotou. A vždycky najdu logické vysvětlení: „teď jsem právě ve stresu“, „včera jsem něco špatného snědl“, „nachladil jsem se v bazénu“, „37,2 není přece žádná horečka“. Ještě si nespojuju tyhle předzvěsti s jediným smrtícím nepřítelem. Měsíce rychle letí a jak už víte, můj rodinný život se hroutí, a já přespávám v místnosti za cukrárnou. Jednoho deštivého večera začátkem března se snažím být užitečný a pomáhám Oscarovi dát do trouby plech plný čokoládových muffinů, ale nečekaně mě zlomí v půli těla bolest silnější než obyčejně. Upustím plech na podlahu a zařvu. Oscar a Armén ke mně celí vyděšení běží a pomůžou mi k židli. Vyprávím jim, že tahle bodnutí se opakují už skoro osm měsíců a že jsem nucený žít přiblble s pitomou kýlou. Už přespříliš dlouho. „Dej se prohlídnout od nějakýho odborníka,“ navrhuje Oscar. „Dík, Oscare, ale uvidíš, že za pár týdnů mi bude líp.“ „To nebylo doporučení,“ upřesňuje můj tchán. „To byl rozkaz: dej se prohlídnout od nějakýho odborníka. Mohl by to být vřed. Jeden můj zákazník na vřed umřel, takže to není nic k smíchu. Jednoho dne tady seděl, cpal do sebe koblihu se šlehačkou a komentoval výhru AS Roma, a druhý den ležel na hřbitově metr pod zemí.“ Zásah do černého. Oscar se jako vždycky dokázal vyjádřit stručně a jasně. Slovo „umřel“ je studená sprcha, která mě fakt donutí zajít k doktorovi, teď už s naprostou jistotou, že mám vřed. A tak jdu ke svému příteli Umbertovi. Veterináři, ale co na tom, je to pořád lékař. Čekárna Umbertovy ordinace je plná. Kolem mě sedí: stará milovnice koček s klecí, v níž je perský kocour, na kolenou; třináctka v doprovodu maminky


17.09.14 11:41

48


a chameleona; upjatý padesátník, brejlatý a démodé s nesympatickou kolií, která je mu podobná; pohledná pokérkovaná třicítka s tajemným košem vedle sebe. Kočičí babka se na mě upřeně dívá, pak ji zvědavost přemůže: „S jakým zvířetem jste přišel?“ „Mám klíšťata,“ odpovím s úsměvem od ucha k uchu. Nechápe, jestli si dělám legraci nebo mluvím vážně. Pro jistotu si odsune židli trochu dál a brblá své domácí šelmě něco o úpadku dnešní společnosti a špatném vychování. Do ordinace vcházím jako poslední. Okamžitě se Umberta zeptám, co měla ta pokérkovaná třicítka v tom svém koši. „Krajtu. Dneska jsou v módě,“ odpoví klidně. Pak se zeptá, proč jsem se tak nečekaně objevil. Je to poprvé, co jsem v jeho ordinaci z osobních důvodů. Vysvětluju mu své bolesti v krajině břišní, a že je mám už skoro osm měsíců. Je to věčnost, co jsem nebyl u doktora, vyhýbám se obvodní doktorce, protože k ní chodí taky Paola a já ji nechci moc zneklidňovat. Navíc jsou kamarádky a řekla by jí to, bez ohledu na lékařské tajemství. Jsem si skoro jistý, vysvětluju Umbertovi, že je to vřed. Kamarád mi káže, abych se položil na záda, a pečlivě mi prohmatá břicho. Cítím velice ostré píchnutí. Vypadá trochu znepokojeně. „Bolí tě to tady?“ zeptá se. Odpověď je napsána v mém šklebu. Ano, hodně to bolí. Oblékám se a on mi vysvětluje, že podle jeho názoru nejde o kýlu ani o mezižeberní bolest, a ani o vřed. „Je tam malá zduřenina,“ vysvětluje mi, „mezi játry a žaludkem, je těžké to upřesnit takhle zběžnou prohlídkou. Může to být lipom, což je laicky řečeno anomální nahromadění tuku benigní povahy. Já bych hned udělal ultrazvuk krajiny břišní. Dneska přístroje umožňují rychlé a přesné vyšetření.“


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

49

„Paola mi to vlastně radila už před pár měsíci.“ „A měla pravdu. Jako téměř vždycky, řekl bych.“ Nadává mi, tak jak to dovedou jenom doktoři a učitelky. Má pravdu, měl jsem dát na svou ženu a nedovolit, aby se ty posuvné dveře zavřely. „A přidal bych ještě rozbor krve. Uvidíš, že to nic nebude,“ uzavře Umberto. „Skoro nepiješ, nekouříš, a k tomu jsi bývalý sportovec!“ Je mi víc než jasné, že mě nechce děsit. Jeho úsměv se mi ale vůbec nelíbí. Přeskočím nudné části, mám v ruce zprávu o ultrazvuku žaludku, který jsem podstoupil dva dny nato ve specializovaném centru. Čtu si výsledky, zatímco čekám na lékaře, který mi je okomentuje, a okamžitě se v mobilu dívám do Wikipedie. Hledám dvě slova napsaná tučně po „u pacienta byl nalezen“, Ta slova jsou „hepatocelulární karcinom“. Wikipedie je výkonná jako vždycky. Karcinom je zhoubný nádor. Nádor. Zhoubný. Dvě slova, která jsou nesympatická už každé zvlášť. Hepatocelulární pak znamená, že zasaženým orgánem jsou játra. Játra. Skvělé. I kojenci vědí, že nádor na játrech je nejnebezpečnější. O dvě řádky níž jsou rozměry toho nezvaného hosta. Délka 6 cm. Hostím ve svém útulném břiše hepatocelulární karcinom dlouhý 6 centimetrů, o průměru 0,7 centimetru. Více méně jako smažený bramborový hranolek. I kojenci vědí, že smažené bramborové hranolky škodí zdraví.


17.09.14 11:41

50


Mám na játrech šesticentimetrový nádor. Také rozbor krve potvrzuje příliš vysoké hodnoty nádorových markerů, které signalizují přítomnost něčeho nežádoucího v mém organismu. Žádná možnost omylu. Ani nečekám na lékaře, který mi má se smutným výrazem opotřebovaného herce sdělit zprávu. Vycházím na ulici. Mám na játrech šesticentimetrový nádor. Kráčím a nevím kam. Mám na játrech šesticentimetrový nádor. Nahlas si tu větu opakuju jako nějakou mantru. Mám na játrech šesticentimetrový nádor. Nedokážu přestat. Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor…


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

51

Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový


17.09.14 11:41

52


nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Mám na játrech šesticentimetrový nádor… Na moment přestanu předvádět Jacka Nicholsona v Osvícení a hlavou mi proletí záblesk inteligence. A položím si otázku: „Je šest centimetrů hodně pro nádor na játrech?“ Třeba je šest centimetrů počáteční a nedůležité stadium. Ano, jistě, určitě je to právě narozený, bezbranný tumorek. Iluze trvá 0,14 sekundy, dobu vyhledávání na Googlu. Odpověď zní ano, šest centimetrů je dost. Ne příliš mnoho, ale dost. Také podle onkologa, který neúprosně zkoumá můj ultrazvuk, je to opravdu pěkná velikost. Pěkný nádor, bujný a silný. Předepisuje mi, ne, přímo vyžaduje, abych si nechal okamžitě udělat cétéčko hrudníku. Objednávám se a do té doby trávím noc surfováním po internetu. Vrátím se k činnosti, kterou jsem vždycky nenáviděl. Studuju. Nemám náladu dělat něco jiného, jíst, pít nebo spát, ale jenom si pořád dokola googluju slova „nádor“, „játra“, „uzdravení“ a tak dál. Během několika málo hodin je ze mě největší světový expert na karcinomy. Dokonce odhaluju, že první operace odstraňující nádorovou hmotu provedl mnohostranný egyptský vědec Imhotep, jakýsi Leonardo da Vinci od Nilu, schopný projektovat nesmrtelné pyramidy a založit západní lékařskou vědu, tak úžasný, až byl dokonce oslavován jako „bůh léčení“. V té době téměř všichni jeho pacienti, operovaní bez anestezie, přišli o život během zákroku nebo hned po něm vykrváceli. Přeskakuju čtyři tisíce let dějin medi-


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

53

cíny a soustředím se na nejnovější výzkumy věnované příteli Fritzovi. Na jedné internetové stránce týkající se tématu čtu: „Hepatocelulární karcinom je nejčastější typ primárního tumoru na játrech.“ Takže netrpím ani nijak zvlášť originální nemocí. „Vyvíjí se v jaterních buňkách a napadá další zdravé buňky.“ Tak jo. „Nepřetržité bujení nádorových buněk může vyústit v maligní formu nádoru.“ Výborně. „Zpočátku tento typ nádoru nezpůsobuje zvláštní obtíže a není snadné ho objevit.“ Debilní. „Když nádor vyroste, mohou se projevovat symptomy jako bolest břicha, otoky, úbytek váhy, nauzea, zvracení, únava a žluté zbarvení pokožky a očí.“ To všechno mám. „U mužů se nádor vyvíjí častěji. Podle typu a stadia nádoru může být použito rozdílných metod léčby. Chirurgie nebo transplantace jater jsou účinnými alternativami, pouze pokud je nádor malý a je umístěný uvnitř jater. Pokud je však už rozvinutý, mohou chemoterapie nebo radioterapie prodloužit přežití, ale neumožňují léčit nemoc.“ Neumožňují léčit nemoc. Ta věta se v místnosti za cukrárnou rozezní jako vysoké cé z Pavarottiho hrudi. Sedím před svým notebookem strnulý jako filmařská mrtvolka. Neumožňují léčit nemoc. Neumožňují… léčit… nemoc.


17.09.14 11:41

54


Výsledky výzkumu jsou jednoznačné. Od Imhotepových dob se nic nezměnilo. Umřu. A až sem je to sloveso, které musíme umět už jako děti. Všichni umřeme. Ale já umřu dřív, než se předpokládalo. Dřív, než bych si přál. Dřív, než je spravedlivé. Umřu dřív. Tečka. Ještě jsem nic neřekl Paole. Trochu ze studu, trochu proto, že mi nebere telefon, ale především proto, že tomu pořád nevěřím. Nechci a nemůžu tomu věřit. U snídaně se svěřuju zbylým dvěma mušketýrům: Umbertovi a Corradovi. Sejdu se s nimi v jednom malém baru, kam chodíme už od dob lycea a v němž se od té doby nic nezměnilo, ani vybavení, ani nabídka. Za sklem pultu dokonce rozpoznám nápodobu Luisony, hrdinku románu Stefana Benniho, briošku sice zatuchlou, ale plnou optimismu, která tam sídlí už od dávného roku 1979. Je to velice náročná snídaně. Hypernáročná. Někdo by měl okamžitě vydat příručku s tímto názvem: Jak se chovat při snídani, u níž vám nejbližší přítel oznámí, že má rakovinu jater. Je to ten nejtěžší rozhovor z miliard možných rozhovorů. Hlavním problémem je trefit vhodný tón dialogů. dialog s faux pas – Přátelé, mám rakovinu jater… – Fakticky? Mýmu strejdovi ji zjistili loni… – A jak se má? – Umřel!


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

55

absurdní dialog – Přátelé, mám rakovinu jater. – No ještěže tak, myslel jsem na něco horšího! – Horšího? Tedy, co může být horšího? – No, například… dej mi chvilku… jo, stát se paraplegikem je horší, myslím. – Dík. Hned je mi líp. trapný dialog – Přátelé, mám rakovinu jater. – Bože můj! Byl jsi můj oblíbený mušketýr! – Proč mluvíš v minulém čase? povzbudivý dialog – Přátelé, mám rakovinu jater. – Nedělej si starosti, jsi borec, to zmákneš! – A když to nezmáknu? – Tuhle možnost si vůbec nepřipouštěj! V tomhle bodě povzbudivého dialogu někdo prolije slzu a všichni společně nezadržitelně brečí další půlhodinu. Rozhodnu se, že napětí odlehčím sám a budu ironizovat vlastní nemoc. To tehdy se rozhodnu pojmenovat ten sympatický smažený brambůrek, který mám v játrech. Pokřtím ho „přítel Fritz“, jak nazýváme nepříliš upřímné přátele, které nechceme nazvat expresivnějším výrazem. Od tohoto okamžiku už slovo „rakovina“ pro mě ve slovníku neexistuje. Řeknu Athosovi a Aramisovi, že odpoledne jdu na tomografii a že její výsledky mi budou sdělovat téměř simultánně. Jsou známi lidé s mou nemocí, kteří žili ještě čtyři nebo dokonce pět


17.09.14 11:41

56


let. Teď už vím o hepatocelulárním karcinomu všechno. Jsem v tomhle oboru autorita. Oba dva jsou v šoku, nedokážou říct větu, která by měla smysl. Ostatně ani já. Nakonec si jdem zahrát stolní fotbal, já ve dvojici s poďobaným čtrnáctiletým synem majitele baru, a už se k tomu tématu nevrátíme. Ale je tu s námi a dívá se, jak hrajeme, a nespouští ze mě oči. Vyhráváme 6 : 4, ten kluk je fenomenální brankář. Toho odpoledne jdu na tu vytouženou počítačovou axiální tomografii. Tři složitá slova pro jednoduché sdělení, že paprsky zanalyzují můj hrudník řez po řezu, prolistují ho v tenoučkých plátcích. Výsledkem je nejhnusnější slovo na světě hned po slovu „válka“. Je to skoro synonymum smrti. Metastáza. Mám plíce zasažené metastázami. Četl jsem o tom: první metastázy rakoviny jater se vytvářejí v plicích. Jsem ukázkový případ.


17.09.14 11:41

Kolik?

Hlavní otázkou je: kolik? Kolik času mi zbývá? Pak přijdou další otázky. Z nich mě nejvíc zajímá tahle: jak? Jak umřu? Pochopím to? Budu v agonii? Budu trpět? V tom okamžiku chápu jenom to, že slovo „agonie“ je nepříjemnější než ten tolik pomlouvaný výraz „smrt“. Nemyslím, že dostanu odpověď na otázku, proč žiju tenhle zlý sen, a tak ji zatím ani nepokládám. Nejdřív musím vědět kolik. Znovu si domlouvám schůzku s onkologem, ke kterému teď cítím až dětskou nenávist, jako by mi propíchl míč, se kterým jsem si hrál na pláži, a také se rozhodnu, že si konečně promluvím s Paolou. Scházíme se kousek od školy našich dětí. Rozhovor se odehraje před nefungujícím semaforem, vedle jejího Twinga. „Mám nádor na játrech s metastázami v plicích,“ oznamuji bez přípravy.


17.09.14 11:41

58


Paola se na mě podívá: vím, že mě podezřívá, že si dělám legraci. Ale nemám oči člověka, který žertuje, a u nás doma je tou dobrou herečkou ona. „Kdys na to přišel?“ „Před deseti dny. Udělali mi všechny možné rozbory. Bohužel ani náznak omylu.“ Bojovnice, se kterou jsem se oženil, zahrabává válečnou sekyru a rozhodne se, že se mnou půjde k onkologovi. Nezdá se mi, že bych znovu našel lásku, ba ani odpuštění, naopak mám pocit, že jde o zděšení smíšené s lítostí. Požádá mě taky, abych se vrátil a spal doma. Váhám. Ne že bych nechtěl být znovu přijat do rodiny. Paola vytuší mé úvahy a upřesňuje, že na to, co se stalo, vůbec nezapomněla. Jenom svoluje, abych se vrátil domů, protože jsem nemocný. Odpuštění to ještě není. Teď je chvíle jednat, a ještě předtím vědět. Paola mě drží za ruku, když ten protiva onkolog neposkytuje vůbec žádný prostor pro optimismus. Analyzuje tomografický nález a moje krevní rozbory a vynáší rozsudek: „Pane Battistini, vaše neoplazie patří k těm agresivnějším a bohužel byla zjištěna v už pokročilém stadiu. Nádorové markery v krvi jsou velice vysoké. To je tato hodnota, choriogonadotropin.“ Teď cítím pohled „já ti to říkala“, kterým mě tluče jako tisícem pěstí Paola. „Váš tomograf prokazuje četné a rozsáhlé metastázy.“ Znervózním: „Ano. To vím… jděte k věci…“ „Za jiných okolností bych navrhl pokusit se chirurgicky odstranit primární neoplazii na játrech, ale ve vašem stavu je to opravdu nebezpečné paliativum. Stejně jako transplantace. Transplantace má nízké procento úspěšnosti, čekací doba je velice dlouhá a ve vašem případě navíc zkomplikovaly situaci me-


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

59

tastázy. Odpusťte mi mou upřímnost, ale je lepší hovořit jasně: žádná terapie vám nemůže opravdu pomoci.“ Ticho. Podívám se na Paolu, která nemá sílu zvednout oči. Tu otázku mám už deset minut v hlavni a teď ji vypálím: „Kolik?“ „Na to je těžké odpovědět, pane Battistini…“ Ten kretén váhá. Do prdele, tak na sebe vem tu svou odpovědnost! Píchl jsi mi míč, teď mi musíš říct i to, za jak dlouho mi zhasnou světla na hřišti. „Kolik?“ „Je třeba se podívat, jak váš…“ „Kolik?“ „Čtyři nebo pět měsíců,“ upřesní. „Záleží na odolnosti vašeho organismu. A na léčebných kúrách, jimž se podrobíte.“ Ticho. „Kazuistika je ale velmi široká,“ vysvětluje mi, „někdo dokáže žít až pět let.“ „Kolik těch někdo?“ „Řekněme… velice málo.“ Velice málo, ohromně povzbuzující procento. Vypálím druhou otázku. „Jak dlouho mi bude dobře?“ „Co myslíte tím dobře? Už jste nemocný.“ „To jsem jaksi moc dobře pochopil. Jak dlouho budu moct žít normálním životem?“ „Také v tomto případě záleží na…“ „Víceméně?“ dotírám na něj agresivně. „Trochu víc než tři měsíce. Pak vás dávky léků proti bolesti, které budete muset brát, trochu otupí a nastane finální fáze.“ Trochu víc než tři měsíce života. Skutečného života, tím míním. Více méně.


17.09.14 11:41

60


„Sto dní,“ zamumlám. „Co jste říkal?“ nechápe lékař. „Zbývá mi sto dní.“ „Řekl jsem vám, že to může být i víc, pokud…“ Neposlouchám ho. Sto dní. To číslo mi bubnuje v hlavě. Zasáhne Paola. „Je něco, co můžeme udělat, abychom tu dobu prodloužili? Cokoliv.“ „Chemoterapie, paní Battistiniová, může být platnou pomocí pro zablokování proliferace patogenních buněk,“ začne vysvětlovat. „Ovšem má spoustu vedlejších účinků, které dosti komplikují běžný život.“ Znovu se naladím na probíhající diskusi. „O jaké vedlejší účinky se jedná?“ Vím moc dobře, že při chemoterapii padají vlasy, člověku je špatně, zvrací a je unavený. Vědí to všichni, viděli jsme to ve spoustě dokumentů a filmů. A skoro všichni to prožili nepřímo, když sledovali pomalé umírání některého dědečka nebo strýce. Ale pravda je úplně jiná a mnohem drsnější. „Chemo, pane Battistini, není inteligentní, zabíjí i zdravé buňky. Je to se vším všudy jed, který aplikujeme do těla, abychom se pokusili zabít největšího nepřítele, ale on při tom, jak postupuje, působí masakr. Vedlejších účinků je mnohem víc než ty, které znáte. Vyskytují se případy anemie, poruchy zažívání, ztráty chuti k jídlu a změny chutí, horečky, kašle, bolestí v krku, bolestí hlavy, svalových bolestí, nervozity, ztráty sluchu, minimálního zájmu o sexuální život, ztráty plodnosti.“ Jenom tohle? Když nebudu dělat nic, zemřu během pár měsíců, a aby to bylo v posledních dnech bez utrpení, pomůžou mi milosrdné léky. Jestliže se podrobím té nejslavnější protirakovinné terapii,


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

61

taky umřu, pravděpodobně později, ale brzy se změním, nebudu už Lucio Battistini, ale stokilová larva, otupená a opuštěná na gauči, odsouzená k nekonečnému surfování po televizních kanálech. Onkolog se mě ptá, jestli chci zahájit první cyklus chemoterapie. Neodpovídám. Prostě nevím. U východu se dlouhým objetím rozloučím s Paolou a zamířím k cukrárně, abych si sbalil těch pár svých věcí. Sejdeme se později doma, abychom povečeřeli s dětmi. Lorenzo a Eva. Jenom když slyším jejich jména, chce se mi brečet. Snažím se na to nemyslet. Ne teď. Tchán mlčky poslouchá shrnutí toho sezení. Uzavírám ho nejextrémnějším konstatováním. Mám sto dní života. O jeden víc, o jeden míň. Pak začne to, co onkolog nazývá „finální fází“, kterou si nechci ani představovat. Otázka, kterou mi Oscar položí, je skličující, ale je na místě: „A jak těch sto dní chceš prožít?“ Ani na tuhle otázku nemám odpověď. Sto dní. Je to tolik, když jsi na dovolené. Jenom pár vyvolených si užilo dovolenou trvající sto dní. Škoda, že pro mě to není dovolená. Sto dní. Na to jsem nepomyslel. Nikdo na to nikdy nemyslel. Co byste dělali vy, kdyby vám zbývalo sto dní do smrti? Pauza. Opakuju otázku. Co byste dělali vy, kdyby vám zbývalo sto dní do smrti? Předložím vám návrhy.


17.09.14 11:41

62


Šli byste zítra ráno do kanceláře nebo do školy? Milovali byste se každou hodinu s tím, koho milujete? Prodali byste všechno a odstěhovali se do tropů? Prosili byste Boha, v kterého věříte? Prosili byste Boha, v kterého jste nikdy nevěřili? Řvali byste, dokud by vám stačil dech? Hleděli byste nekonečně dlouho do stropu a doufali, že se zhroutí a zabije vás? Nechám vám pár bílých stránek, abyste si poznačili svoje poznámky, a až pak začnu se svým osobním odpočítáváním. Nebojte se, že byste zničili tuhle knihu, když do ní budete psát. Je to jenom věc. Klidně ji počmárejte, neurazím se.


17.09.14 11:41


17.09.14 11:41


17.09.14 11:41

– 100

Biologické hodiny mě probudí ve čtyři ráno. Paola spí. Znovu mě přijala do manželské postele, ale bez jakýchkoli fyzických kontaktů. Sto dní. To je má první myšlenka. Sto dní. O něco víc, o něco míň. Statistická chyba, Není to málo. 2400 hodin, z nichž zhruba 800 se ztratí spánkem. 8 640 000 minut. Osm milionů. Řečeno ve vteřinách se to zdá hrozně moc. Sto dní zní ale veseleji. Má to takový uličnický nádech, jako z lycea. „Sto dní do maturity.“ To bylo krásné období. Chodil jsem po ulicích v karnevalovém kostýmu (je zbytečné říkat, že jsem měl vždycky masku mušketýra) s krabicí od bot s otvorem a prosil jsem o peníze. Pak vypukl tradiční večírek s pizzou na účet kolemjdoucích, kteří se smilovali při vzpomínce na staré časy, kdy tuhle roli hráli oni. V tom případě zbývalo sto dní do budoucnosti. Sto dní.


17.09.14 11:41

66


Jdu k psacímu stolu, vyštrachám ze dna šuplete starý linkovaný sešit. Na obálce je Dino Zoff, který zdvíhá k obloze světový pohár. Mizerně okolorovaný obrázek, žádná fotografie. Dostal jsem ho roku 1982, vyměnil jsem ho za téměř kompletní album s figurkami fotbalistů. Myslím, že to nebyla výhodná výměna. Bylo mi devět. Nikdy jsem nesebral odvahu ten sešit použít. Považoval jsem ho za sběratelský kousek, který se léty stane velice vzácný a drahý. Myslím, že jsem se mýlil. Nicméně je mi to fuk. Otevřu ho a ručně očísluju stránky. Od jedné do sta. Rukou jsem nepsal už ani nepamatuju. Chápu, že teď stačí umět napsat jenom vlastní podpis. A číslice už rukou nepíše vůbec nikdo, leda na displej mobilu. Jsem negramota, co se snaží o návrat. Pokouším se napsat vybrané věty z pohozeného časopisu. Můj rukopis je prostě trapný, skoro stejný jako doktorské klínové písmo. Možná si budu psát deník. Možná ne. K čemu je dobré psát si deník? Četl snad někdo něčí deník? Kromě deníků Anny Frankové a Bridget Jonesové mě žádný hodný zapamatování nenapadá. Kdo ví, kolik vrcholných literárních děl se skrývá v sešitech a diářích Holly Hobbie, plných inkoustu patnáctiletých, kteří jsou podle statistik tou „nejdeníkovější“ věkovou skupinou. Ženy milují deníky víc než muži. Kdovíproč. Já jsem si nikdy deník nepsal. Odložím propisku na papír. Uvažuju. Takže: všechno, co bych chtěl dělat v těch zbývajících sto dnech. Okamžitě se zarazím. Klasická spisovatelská krize, syndrom bílého papíru.


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

67

Dívám se na propisku, kterou držím. Modrý Bic. Ten nový model s měkkým úchopovým tělem, co dobře sedí v ruce. Nevydržím. Google. „Kdo vynalezl propisku?“ Propiska, nebo taky propisovačka, dostala jméno podle svého vynálezce, maďarského novináře László Bíróa, který ji vymyslel roku 1938. Legenda praví, že první nápad dostal, když pozoroval děti, které hrály kuličky na ulici plné kaluží. Kuličky zanechávaly mokrou stopu, když se kutálely po suché části dlažby. Jednoduchý nápad, ale geniální. Během pár let, vzhledem ke své spolehlivosti, minimální údržbě, kterou potřebují, a nízké výrobní ceně, propisky nahradily plnicí pera. A dnes je možné s jistotou říct, že je to nejrozšířenější vynález všech dob po kolu. V každém domě na světě je nejmíň jedna. Škoda, že chudák Bíró kvůli svým zoufalým ekonomickým poměrům přepustil patent americké společnosti Parker, která, jak je vám známo, své peníze investovala opravdu velice dobře. Ale kdo doopravdy vynalezl propisku? Jasná odpověď. Zcela zřejmá. Předem jasná. Leonardo. Myslíte si, že by si toskánský Archimedes Pythagorejský nechal uniknout jeden z nejdůležitějších vynálezů všech věků? Ale no tak. Byl to právě ten šprt narozený ve Vinci, který vytvořil první prototypy propisky. Náčrt, uchovaný v jednom z jeho kodexů, zachycuje jednoduchou trubičku, která se zužuje směrem ke konci, s drážkami umožňujícími, aby inkoust tekl ke kuličce uzavírající trubičku, tak aby bylo možné psát. Je mi líto, drahý Bíró, ale byl jsi až druhý. *


17.09.14 11:41

68


Pochopil jsem první věc, kterou chci dělat v těchto stech dnech. Ignorovat přítele Fritze. Obléknu se a jdu do fitka, jako by byl normální den. Ani nečekám, až se probudí Paola. Nevěděl bych, co jí mám říct, nenávidím její zmatený a trochu vystrašený pohled. Mířím do cukrárny k tchánovi. Jsem o pár hodin v předstihu než obyčejně. Moje ranní ciambella je ještě teplá. Sednu si ke stolečku a sleduju, jak se otvírají obchody. Nikdy jsem nedorazil touhle dobou. Film v šest hodin ráno je jiný než ten v osm. Kromě kamaráda vrabčáka, který se snese vedle talířku. Dívá se na mě. Kdyby uměl italsky, zeptal by se mě: „Co tady děláš v tuhle hodinu? Je všechno v pořádku?“ A já bych mu odpověděl a lhal bych: „Jo, všechno v pořádku. A co ty?“ „Mám menší problém doma, moje družka přišla o práci a máme čtyři hladové mrňousy ještě v hnízdě. Nebude ti vadit, když si vezmu kousek ciambelly?“ „Jen si vem.“ Zobákem odklovne ten nejvypečenější kousek a celý ho zhltne. „Co dělala tvoje družka?“ ptám se zvědavě. „Dělala v Prati společnici jednomu ovdovělému zubaři na penzi. Sraz na nábřeží, kam ten chlápek chodil každé ráno. Podělili se o snídani, tak trochu jako já a ty.“ „A co se pak stalo?“ „Stařík se zasnoubil s devatenáctiletou Ukrajinkou a ráno teď snídají doma. A moje žena byla ze dne na den bez práce.“ „To je mi líto…“ „Takový je život. Můžu si vzít ještě jeden kousek? Odnesu ho dětem.“ „Prosím…“


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

69

Odklovne kousek větší než obvykle, děkovně se na mě podívá a letí pryč, elegantně zmizí za rohem. Dojím ciambellu. Olíznu si cukr ze rtů. Zavolám na zaneprázdněného Oscara a jdu do fitka. V kapse mám sešit s Zoffem. Ještě prázdný.


17.09.14 11:41

– 99

Už jsem promrhal jeden den. Nevím proč, ale ten přesný odpočet dní mi pomáhá neupadnout do naprosté apatie. Ve skutečnosti je to jenom statistický rozsudek a dneska nedokážu myslet na to, co se stane přesně ve dni nula. Nikdo si nikdy nepředstavuje vlastní smrt. Naopak, dokonce popíráme její existenci. Všichni jsme si jistí, že právě my získáme výjimku. Jdu ven a nastupuju do svého kombíku. Nemám ho rád. Automobily sledují symbolicky naše životní období: nejdřív používáš tátův vůz, aby ses naučil řídit (v mém případě dědečkův Renault 4, nejkrásnější auto všech dob), pak si koupíš ojetý vůz, někdy trochu sportovnější s pohonem na čtyři kola, pak se zasnoubíš a pořídíš si užitkový vůz s větším kufrem kvůli romantickým víkendům, když se narodí děti, vyměníš ho za kombíka, tu vrcholnou truchlivost automobilismu. Já jsem dospěl do této fáze a nezkompletuju, obávám se, ty poslední dvě: když si v padesáti letech koupíš ojetého porsche, aby sis namluvil, že jsi dvacetiletý prachatý playboy, a když si kolem sedmdesátky znovu koupíš jako neskutečně drahého veterána vůz, ve kterém ses naučil řídit, celý dojatý do něj sedneš a zjistíš, že nemá posilovač, zrychluje jako kráva při horské


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

71

etapě, není v něm autorádio, navigace, klimatizace, elektrické otvírání okýnek, spotřebu má jako tirák, kouří jako vlak na Divokém západě a polstrování ti při každé díře v silnici málem zláme páteř. Jednou se projedeš a pak ho napořád zaparkuješ v garáži. Naštěstí tohohle motoristického pekla budu ušetřen. Uvědomuju si, že nedokážu myslet na nic jiného než na minulost a na budoucnost. Jako by pro mě přítomnost ztratila význam. Jenže minulost a budoucnost neexistují a přítomnost je fakt to jediné, co mi zbývá. Ale je to silnější než já, moje neurony běhají dopředu a dozadu v čase, mezi vzpomínkami a představami, jako kuličky ve flipperu, který se zbláznil. A já je nechávám, ať si běhají bez velkých otřesů, jestli mi zkratuje mozek, jsem vyřízený. Nechávám volně plout své myšlenky v bazénu svého života. Moc jasně mi to v těchhle dnech nemyslí. Nemám rakovinu mozku, ale můj mozek se někdy zablokuje jako starý počítač. Když se na něj dobře podíváte, je tam opravdu starý symbol bomby, která bliká. System error. Každý den si marně namlouvám, že se vzbudím a zjistím, že tohle všechno je jenom dlouhý, do detailů promyšlený zlý sen, způsobený snědenými paprikami (ty jsou nejhorší), ale ani dneska se to nestane. Pečlivě zaparkuju kombíka. Tady na Trastevere jsem už dostal tři pokuty, mám dojem, že strážník mě nemá rád. Pak tradiční zastávka v cukrárně, pár slov s tchánem, ani zmínka o příteli Fritzovi, moje milovaná ciambella, můj kamarád vrabec, dnes mimořádně žoviální, procházka málem poslepu do fitka. Znám každou díru v chodníku a každý záhonek. Už vím, kde na mě začne štěkat pes a z které vilky uslyším křik. Snažím se myslet na věci, které chci dělat v těchto devadesáti devíti dnech. Ale napadne mě jenom jedna, ovšem velice důležitá: usmířit se s Paolou. Zastavím se, abych to napsal do Zoffova sešitku:


17.09.14 11:41

72


Usmířit se s Paolou. Pak to přeškrtám a napíšu: Přesvědčit Paolu, aby mi odpustila. Tak je to správnější. Dorazím do fitka a uvidím svou ranní „třídu“, šest útočně tučných čtyřicítek, prostě útučnic. To není chyba tisku, jsou to fakt útučnice, doufám, že vám došlo, co tím míním. Půltuctu překypělých úřednic obepnutých fuchsiovými úbory, které ke mně před pracovní dobou chodí na můj proslavený kurz NHS. Už se smířily s tím, že nemají k dispozici osobního trenéra jako ženy v televizi, ale oplácaného a sympatického exsportovce. Myslím, že jsem pro ně i sexy. Já je obdivuju za jejich vůli bojovat svou osobní válku s ubíhajícím časem. Potí se a nevzdávají se. Výsledky jsou, jaké jsou, ale úsilí si zasluhuje pochvalu. Některé mi i daly najevo, že kdybych chtěl… Ale ve fitku už jsem bordelu nadělal dost. Soustředím se s michelangelovským zanícením na vytvarování jejich hýždí. Dneska ráno mě něco téměř osvítilo a já jsem pochopil, že moje práce je možná ještě hnusnější než můj kombík. Jediné uspokojení je 1600 eur měsíčně, které si vydělám, po zbytek promačkávám zpocená záda ve snaze zvítězit nad zrezivělými klouby a zemskou přitažlivostí, vytvářím osobní plány cvičení, které nebudou nikdy dodrženy, probírám diety bez uhlovodanů a drby z fitka. Klasická společensky prospěšná práce. Jdu za ředitelem fitka, jistým Ernestem Berrutim, anabolicky nabušeným a solárně opáleným exkulturistou, který zbytečně zabírá místo na světě, a sděluju mu, že na konci měsíce přeruším svou spolupráci se slavným fitness centrem Arcobaleno. Snaží se mě přesvědčit, abych to ještě zvážil, a slibuje mi zvýšení platu o čistých třicet osm eur. Věru bystrý psycholog. Hledím na jeho rádoby maorské kérky na bicepsech, na dlouhé šedivé vlasy (navrhuju přijmout zákon o zákazu nošení dlou-


17.09.14 11:41

10 0

dní štěstí

73

hých vlasů, když je ti nad čtyřicet a máš ohavnou pleš), přiléhavé tričko Iron Maiden, které bylo z módy už před dvaceti lety. Vždycky se mi hnusil. Teď je mi to jasné. Sto kilogramů klasického římského šíbra. Prodává v okolí lehké drogy, je to malý boss ve čtyřúhelníku, který sahá od Porta Portese k Tibeře. Až dodnes jsem předstíral, že nevidím, neslyším, nevím. Teď už to nevydržím. „A tobě se líbí práce v tomhle suterénu?“ Nerozumí. „Chápej, když jsi byl malý, psal jsi do slohovek: až budu velký, chci být otráveným správcem fitka v Monteverde?“ Začíná mít podezření, že ho urážím. Naléhám. „Nevidíš, že jsi maškara z římské commedia dell’arte?“ Teď už mi fakt nerozumí, přehnal jsem to s tou učenou zmínkou. Snižuju level. „Nosíš stále stejná o číslo menší tričíčka, děláš si ohon, který je v Evropské unii zakázaný pro urážku estetického cítění, mluvíš kreativní italštinou s gramatickými chybami, které si je těžké jen představit, cpeš se léky, po nichž během několika málo let budeš impotentní, a když se tě někdo na něco ptá, odpovídáš se zpožděním, které nutí tazatele, aby otázku zopakoval.“ „Co mi tu nadáváš do impotentů?“ vybuchne můj chlebodárce. „Co si to dovoluješ?“ Porozuměl jenom slovu „impotent“. Přecenil jsem ho v urážkách. „Ne,“ odpovídám, „chtěl jsem ti jen říct, že jsem si to rozmyslel a že ani nedokončím měsíc. Že všechny zdravím, na shledanou a díky.“ Jdu ke své šatně s pocitem člověka, který uštědřil soupeři k. o. v posledním kole, když už skoro prohrál na body. Křičí za mnou: „Ty nýmande zkrachovalej! Sbal si svý věci a jdi do prdele!“


17.09.14 11:41

74


Elegantní a rafinovaný způsob jak mi sdělit, že mám výpověď. Otázka pohledu: jsem to já, kdo odchází. Už prostě nesnesu ten pach potu, chloru a lyzoformu. Nevím, proč jsem to udělal. Vlastně vím. Protože jsem to chtěl udělat vždycky. Ode dne, kdy jsem přijal tuhle práci. Někdy ti potíže dají sílu, jakou jsi nikdy neměl. Když odcházím se svou maxitaškou, sekretářka se na mě dívá s obdivným výrazem. Poprvé. Dnes jsem její hrdina. Já jdu ven a ona zůstává ve vězení. Doufám, že dřív nebo později dokáže utéct. Vracím se k autu. Je překvapené, že mě vidí vracet se tak brzo. Usměju se na ně a odvezu je do myčky. Dnes si musí taky užít. Zatímco čekám, až rotující kartáče učiní zadost svým povinnostem, znovu si přečtu větu v sešitku. Přesvědčit Paolu, aby mi odpustila. Nebude to snadné.


17.09.14 11:41

– 98

Nevěřím v Boha. V žádného boha žádného náboženství. Nenávidím náboženství. Jsou zbytečná, ba víc, jsou kontraproduktivní. Vyspělá společnost nemůže být otrokem starých pověr. Jsem pokřtěný, mám za sebou svaté přijímání i biřmování, podle zvyklostí a ne z přesvědčení. Před pár lety jsem se dokonce ptal na možnost zřeknutí se víry. Zjistil jsem, že je to snadné, stačí dát zanést rozhodnutí do matriky farnosti, kde došlo k přijetí první svátosti. Když se zřekneš víry, anuluješ tím automaticky všechny následné svátosti. Pak jsem to neudělal, z pusté lenosti. Náboženství je patrně téma, o němž jsem nejčastěji diskutoval. Nesnáším rity, víry a fanatismus. Ale hlavně nesnáším marketing, který obklopuje oficiální církve, a rozporuplnost, která je prostupuje. Můj dědeček Michele byl zarputilý nepřítel věřících – tituloval je „kreténi“ – a myslím si, že mi tenhle nepřátelský postoj předal. Babička Alfonsina naopak v Boha věřila, byla vášnivá fanynka zvláště svatého Pavla a Padreho Pia. Byla obdařená neuvěřitelným náboženským optimismem. Je to její vina či zásluha, že jsem pokračoval ve své zářivé kariéře vě-


17.09.14 11:41

76


řícího až k biřmování. Jak komické: dva domovníci se hádali o této otázce a žádali po mně, abych se přiklonil k jednomu, nebo druhému. Já jsem se usmíval a měnil jsem téma. Náboženství nemělo v mém životě nikdy žádnou váhu. Až do dnešního dne. Dnes by se mi víra, jakákoli víra, i třeba minoritní církve, okrajová a trochu na houby, hodila. Víra ti dělá společnost. Víc než labrador. Ale osud mi tenhle dar nedal. Nevěřím. Nejsem ale ateista, jsem agnostik, což podle slovníku znamená, že si nekladu otázky, protože nemám dostatečné podklady ke smysluplné odpovědi. Bylo by to jako snažit se vyřešit rovnici s příliš mnoha neznámými. I můj přítel Leonardo da Vinci byl agnostik, ale v té době se říkalo nevěřící nebo heretik. Svá přesvědčení trochu skrýval, aby se nedostal na odpornou veřejnou hranici nebo aby nepřišel o zakázky tolika svatých obrazů, které ho živily. Ve všech jeho spisech najdeme vážná slova směrem ke katolické církvi, kněžím a obecně k náboženstvím. Jsem v dobré společnosti. Lorenzo a Eva chodí normálně do školy, do konce roku chybí měsíc a půl. Taky Paola má hromadu práce se svými třídami, jako vždycky koncem dubna, kdy začíná poslední fofr, na němž závisí propadnutí a vyznamenání. Ještě jsem jí neřekl, že jsem dal výpověď. Moc spolu nemluvíme. Je to těžké období, proč vám to zastírat. V manželské posteli s námi spí změť lítosti, zášti, citu, rozmrzelosti a rozpaků. Nikdy nejsme sami. Fakt nevím, jak dosáhnout svého prvního, a zatím jediného, cíle.


17.09.14 11:41

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Original title: Fausto Brizzi: CENTO GIORNI DI FELICITÀ. Copyright 2013, Giulio Einaudi editore s. p. a., Torino

Recommend Documents