Original title: THE KASHMIR SHAWL. Copyright 2011 by Rosie Thomas Cover illustration by Sarah Perkins

KASMIROVYSALqxp7:sazba

6/26/13

3:45 PM

Stránka 1


6/26/13

3:45 PM

Stránka 2


6/26/13

3:45 PM

Stránka 3


6/26/13

3:45 PM

Stránka 4

Original title: THE KASHMIR SHAWL Copyright © 2011 by Rosie Thomas Cover illustration by Sarah Perkins Originally published in the English language by HarperCollins Publishers Ltd. Czech edition © Fortuna Libri, Praha, 2013 Translation © Jana Pacnerová, 2013 Vydalo nakladatelství Fortuna Libri v edici Fortuna Litera www.fortunalibri.cz Odpovědná redaktorka Alena Jakoubková První vydání Tento román je naprostou fikcí. Jména, osoby i události zde popisované jsou výplodem autorčiny fantazie. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami či událostmi je čistě náhodná.

Všechna práva vyhrazena Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv. ISBN 978-80-7321-711-2


6/26/13

3:45 PM

Stránka 5

Věnováno mému otci Horské ovce jsou sladší, ale tučnější jsou ovce v údolí, proto jsme se radši pro ty první rozhodli.


6/26/13

3:45 PM

Stránka 6


6/26/13

3:45 PM

Stránka 7

KAPITOLA 1

Mair to zjistila až poslední den ve starém domě. Všichni tři byli nahoře v tatínkově ložnici. Sešli se u melancholického úkolu – přebrat a vyklidit nábytek a osobní věci rodičů předtím, než naposled zavřou dům a předají klíče realitnímu agentovi. Byl konec května a jehňata právě odvezli na trh. Venku na kopci bečely ovce jako zběsilé a jejich hlasitý, neustálý a nechápavý nářek pronikal dovnitř spolu s vůní jarní trávy. Mair prve uvařila konvici čaje a připravila podnos, aby ho odnesla nahoru své sestře Eirlys. Jejich bratr Dylan šel za ní a shýbal se, jak to musel dělat už od třinácti let, aby se nepraštil do hlavy o nízký trám na odpočívadle. Eirlys byla nabitá pozoruhodnou energií – jako vždy. Na podlaze ložnice se vršily úhledně roztříděné hromady pokrývek a polštářů, věže krabic označených nálepkami, šustivé černé pytle. Stála v nohách lůžka, psací podložku opřenou o sloupek postele, a se svraštělým čelem čmárala dodatky na jeden ze svých seznamů. Kdyby tu měla ještě bílý plášť a zástup podřízených, klidně by mohla být na jedné ze svých vizit na lůžkovém oddělení. „Nádhera,“ zamumlala, když uviděla čaj. „Tam to nestav,“ dodala. Dylan si vzal šálek a vmáčkl se na okenní parapet. Překážel ve světle a Eirlys na něj káravě zacukala obočím. „Vypij si čaj,“ vyzval ji mírně. „Odvaž se a dej si k němu i piškot.“ 7


6/26/13

3:45 PM

Stránka 8

Mair usedla na postel. Prastará růžová elektrická dečka zůstala dosud natažená od rohu k rohu a připomínala jí týdny tatínkovy poslední nemoci, kdy se vrátila domů do údolí, aby ho ošetřovala, jak nejlépe dovedla, a dělala mu společnost. Vedli dlouhé, obšírné hovory o minulosti a o lidech, které tatínek kdysi znal. „Povídal jsem ti někdy o Billym Jonesovi, o tom licitátorovi?“ „Asi ne.“ „Koktal.“ „Jak to mohl zvládat?“ Tatínek na ni pohlédl přes brýle. „My jsme tenkrát neměli pořád tak naspěch, víš.“ V pokoji s nízkým stropem se starý pán zdál být velice na dosah a současně úplně nepřítomný. Eirlys ukazovala, které krabice se mají odvézt charitě a co přesně se má nechat odvézt lidmi z vyklízecí firmy. Pochybnost se vznášela nad lněným ložním prádlem, které se skladovalo pořád v jedné skříni, kam až jejich paměť sahala, a ze záhadných důvodů se schovávalo „na lepší“, patrně v souladu s jakýmsi dávným maminčiným výnosem. Jenže když sestry rozložily prostěradlo, které leželo navrchu, uviděly, že je uprostřed tak prošoupané, že je skrz ně vidět. Eirlys teď sevřela rty a rázně je spolu se zbytkem povlečení přidělila do jedné ze svých očíslovaných řad pytlů na odpadky. Slunce šikmo pronikalo oknem a obkreslovalo Dylanův svetr rámečkem zlatavého chmýří. Mair zjistila, že už nedokáže klidně sedět a nechávat se spolu s ostatními halit vlnou vzpomínek. Vyskočila a přistoupila k prádelníku s obloukovou přední stěnou, který stál naproti posteli. Maminka ho zdědila po své matce – Mair si pamatovala, jak o tom mluvili. Po smrti Gwen Ellisové se tu skladovalo její šatstvo, dokud se vdovec a starší dcera dostatečně nevzpamatovali a nerozdali je. Dvě horní zásuvky byly prázdné. Eirlys odstranila dokonce i papír, jímž byly původně vyložené. Prostřední v poslední době obsahovala tatínkova tílka a kalhoty a složené košile. Jak slábl, pomáhala mu Mair vždycky ráno s oblékáním. V marné naději, že mu to prohřeje staré kosti, vždycky držela spodní prádlo před elek8


6/26/13

3:45 PM

Stránka 9

trickým krbem, než mu je podala. Hromada těchto věcí teď ležela na podlaze. „Budeme tyhle kousky muset dát do pytle k recyklaci,“ pokývla hlavou Eirlys. „K ničemu jinému se nehodí.“ Mair vysunula dolní zásuvku prádelníku. Uviděla několik zažloutlých povlaků na polštáře a ubrus s prolamovaným středovým pásem, který se vyndával bez výjimky jednou ročně, aby se prostřel a uhladil na vánoční tabuli. Bílá látka byla místy potřísněna rezavými skvrnami. Když sáhla pod ubrus, dotkly se její prsty hedvábného papíru. Vyndala ubrus, aby odhalila, co leží pod ním. Hedvábný papír byl velice starý a zplihlý. Když ho rozbalila, spatřila ze všeho nejdřív nádherné barvy. Vyskočily na ni stříbřité odstíny modři a zeleně, jako destilát jezerní vody a jarní oblohy, v jehož hlubinách uvízly spršky levandulových a nachových květů. Podívala se důkladněji a spatřila složitost tkaného vzoru – nádherně zakřivené tvary krůpějí se zakroucenými špičkami, kapradinové listy a rozvětvené stonky a droboučké květiny s pěti okvětními lístky. Jediné, co bylo v místnosti slyšet, když Mair roztřásla vrstvy jemné vlněné tkaniny, byl nářek ovcí. Byla tak lehká, až se zdálo, že se ve vzduchu vznáší. Šál byl nádherný a ona ho ještě nikdy neviděla. Z jeho záhybů vypadla obálka. Stará a hnědá, obyčejná, přeložená v půli, lepidlo na chlopni už dávno vyschlo. Mair ji opatrně otevřela. Uvnitř našla jediný pramen vlasů. Kadeř byla velmi jemná a hedvábná, tmavě hnědá, lesklo se v ní několik měděných vláken. Uchopila ji do štipce prstů. „To je šál babičky Watkinsové,“ pronesla Eirlys svým autoritativním tónem. „Je moc krásný,“ zašeptala Mair. Eirlys jako jediná ze tří sourozenců ještě zažila maminčinu matku, a ani ona si ji nepamatovala, protože babička zemřela, když byla Eirlys ještě nemluvně. Všichni tři věděli, že se svým o mnoho starším manželem – misionářem – pobývala v Indii. Manželský pár se nakonec vrátil zpět do Walesu a tam se narodilo jejich jediné dítě, když už bylo Nerys přes čtyřicet. Tato dcera, Gwen, se provdala za 9


6/26/13

3:45 PM

Stránka 10

souseda z údolí, hezkého Huwa Ellise, v pouhých devatenácti letech. Vždycky svým třem dětem říkala, že nechce, aby musely vyrůstat s obstarožními rodiči, jak se to stalo jí. „Čí vlasy to asi jsou, co myslíte?“ zauvažovala Mair. „Nemám zdání,“ opáčila Eirlys. Mair se nad tím zadumala. Babička Watkinsová by si přece neschovávala vlastní vlasy, ne? Patřily tedy jejímu manželovi, nebo ještě spíš jejímu dítěti? Ne. Tohle nebyly vlasy postaršího misionáře a nepatřily ani Gwen, tím si byla zcela jistá – ta měla od přírody vlasy úplně jiné, mnohem světlejší. Komu tedy patřily? Otázka ji zaujala, ale zdálo se, že na ni neexistuje odpověď. Přitiskla si šál k líci. Tkanina byla tak jemná, že se dala opatrně zmuchlat mezi spojené dlaně. Poprvé vdechla slabou vůni koření. „Máme ještě spoustu práce.“ Eirlys dopila čaj. Mair zamyšleně vsunula kadeř vlasů zpátky do obálky. Později, když už bylo třídění a balení převážně hotovo, se všichni tři přesunuli do kuchyně. Zadní dveře byly otevřené dokořán a vítr vnášel dovnitř mušky. Jak se přikrádal soumrak, bečení ovcí sílilo a znělo čím dál žalostněji. Dylan otevřel lahev vína a Mair připravovala k večeři studenou šunku a brambory pečené v mikrovlnce. Dylan ji otci koupil před pár lety a Huw si v ní pravidelně ohříval pouze hotová jídla ze supermarketu, o nichž prohlašoval, že jsou velmi chutná. Eirlys to neschvalovala – namítala, že hotová jídla mají vysoký obsah tuku a soli. Spotřebič zacinkal a Mair vyndala brambory. V duchu viděla, jak tatínek mrká a nehlasně dělá he-he-he-he. Zčistajasna jí do očí vyhrkly slzy. Všichni věděli, že tohle je poslední večer, který stráví společně ve staré kuchyni. Mair se rozhodla, že nebude smutnou atmosféru ještě zhoršovat nějakým návalem pláče. Místo toho se usmála na Dylana, který seděl s rukama v kapsách džínů, a pak na Eirlys s vlasy zastrčenými za ušima a očima, jež se za brýlemi podezřele leskly. 10


6/26/13

3:45 PM

Stránka 11

„Neměli bychom se radši najíst vedle v pokoji?“ zeptala se Mair. Tamní stůl měl pro tři osoby vhodnější velikost než ten sklápěcí, zaklíněný v koutě kuchyně, probouzející velmi jasné vzpomínky na tatínka, jak tam sedí sám se šálkem čaje a novinami. Přenášení jídla a hledání posledních kousků nezabalených příborů jim pomohl tu chvíli překlenout. Dylan našel oharky svíček a Eirlys je postavila na podšálek. V jejich záři působila vyklizená místnost zase vlídně, tlumené světlo smazalo zaprášené čtverce na stěnách, kde visívaly obrazy. „Měli bychom si promluvit o dobrých věcech,“ prohlásila Eirlys, když všichni seděli. Mair se okamžik domnívala, že tím myslí radostné chvíle, které strávili jako rodina, a ten netypický sentiment ji až polekal. Pak si uvědomila, že sestra má na mysli dva nebo tři kusy nábytku a starého stříbra – to jediné, co mělo v domě skutečnou hodnotu. Už od čtení poslední vůle věděli, že výnos z prodeje domu se má mezi ně rozdělit rovným dílem. O drobnějších položkách vlastně dosud nemluvili. Byly tu vysoké stojací hodiny s malovaným ciferníkem, zobrazujícím slunce a měsíc, jejichž sonorní tikání odměřovalo dlouhá odpoledne jejich dětství. Huw se o nich v posledních týdnech života jednou zmínil jako o „Dylanových hodinách“. Mair ho tehdy naschvál ignorovala, protože nechtěla vzít na vědomí, jak to myslí. „Ty si vezmeš hodiny, Dylane,“ řekla Eirlys. „Mair?“ Oba sourozenci měli rodinu a vlastnili domy s halami a přístěnky a policemi. Mair byla svobodná a žila si šťastně v pronajaté garsoniéře. Nepotřebovala, ba ani nechtěla komodu ani stříbrnou čajovou konvici po mamince. Líp jim bude u Eirlys. Odložila nůž a vidličku a odkašlala si. „Ráda bych si vzala ten šál po babičce,“ řekla. „Jestli můžu?“ „Ovšemže ano,“ přikývla Eirlys. „Pokud souhlasíš, Dylane?“ Zadíval se na Mair. V koutcích očí měl poslední dobou už dost hluboké vrásky. On i Eirlys byli oba krátkozrací a Dylan měl ve zvyku mhouřit oči, když se soustředil. Vědomí, jak moc bratra miluje, ji zahalilo jako teplá přikrývka. Celý život byli spojenci, zatímco s Eirlys se jako dítě ustavičně haš11


6/26/13

3:45 PM

Stránka 12

teřila, hlavně proto, že jedna byla vtělený opak druhé. Teď už se samozřejmě nehádaly. Ztráta zbožňovaného otce způsobila, že byly vůči sobě ohleduplné, ba přímo opatrné. „Nevíš, odkud by mohl pocházet?“ zeptal se jí Dylan. Odpověděla: „Ne. Ale snad bych se to mohla pokusit zjistit.“ Napadlo ji to ve chvíli, kdy to vyslovila. Samotnou ji překvapilo, jakou zvědavost v ní ten záhadný šál probudil. Toho večera šly Mair a Eirlys naposled spát do pokoje, který spolu sdílely jako děti. Mair poznala, že sestra nespí, ačkoliv se nesvíjela a nepřevracela mezi vlhkými prostěradly jako Mair. Nakonec zašeptala: „Eirlys, ty nemůžeš spát?“ „Ne.“ „Na co myslíš?“ „Nejspíš na to samé, co ty. Když jsou oba rodiče mrtví, jsi najednou opravdu dospělá, viď? Už jsme tu zbyli jen my. Neseš odpovědnost, protože ji už za tebe nikdo neponese. Víš, jak to myslím?“ Mair zaplavil soucit. Její sestra se celý život chovala odpovědně. Vystudovala s vyznamenáním medicínu a právě byla jmenována šéflékařkou v Birminghamské nemocnici, přesto si však našla čas i na to, aby se provdala a porodila dva kluky. Celý život studovala a starala se o druhé, a teď vidina této poslední fáze jejich života doléhala na její bedra jako další závaží. Mair si říkala: Od té doby, co jsem se naučila chodit a mluvit, odchylovala jsem se z cesty, kterou mi sestra a bratr vyšlapali. Místo, aby je následovala na nějakou dobrou univerzitu, opustila v sedmnácti letech domov i Wales a splnila svůj dávný slib – napůl rodinný žertík a napůl vzpurnou výhružku – že uteče k cirkusu. Ve Floydově rodinném cirkusu poznala Harriet Hayesovou neboli Klauna Hattii. Společně nacvičily jednoduchý výstup na visuté hrazdě. Večery v cirkusu už měly dávno za sebou, ale od té doby zůstaly dobrými přítelkyněmi. V mezidobí byla Mair také vedoucí obchodu s oděvy, zpěvačkou v kapele, recepční, PR manažerkou, pomocnou učitelkou v mateřské škole a knihkupkyní a prošla ještě několika dalšími povoláními, v nichž dosáhla různého stupně úspěchu, ale zpravidla také určitého uspokojení. 12


6/26/13

3:45 PM

Stránka 13

Ne, ani Hattie by o mně neřekla, že jsem zodpovědná, uznávala v duchu. A přitom byla Hattie o hodně frivolnější než Eirlys. Mair se rozbušilo srdce v hrudi a pod víčky zaplanulo oslnivé světlo. Tělo měla náhle lehké jako pírko a uvědomila si, že to, co cítí, je volnost. Chtěla si tohle požehnání podržet a současně se o ně toužila podělit se sestrou. Vztáhla prsty a dotkla se třásní šálu, ležícího na židli vedle postele. „Ano, vím, jak to myslíš,“ řekla. „Eirlys, přemýšlela jsem o tom. Asi budu trochu cestovat. Víš, táta už není a jak jsi říkala, zbyli jsme jen my. Uvažovala jsem o tom, že bych se vypravila do Indie – třeba zjistit, co se dá, o babičce a jejím šálu. Zkusím odhalit část rodinné historie. Co kdybys jela se mnou? Mohly bychom strávit nějaký čas společně. Poslední dobou se nám to moc nedařilo.“ Eirlys nezaváhala s odpovědí ani vteřinu. „To nejde. Je tu nemocnice. Celý tým to má těžké, při těch úsporách z poslední doby. A kdo by se postaral o Graema a o kluky? Ty bys ale měla jet, pokud opravdu chceš. Všimla jsem si, jak se díváš na ten šál.“ Mair věděla, že nemá smysl sestru přemlouvat. Eirlys měla v sobě rozhodnosti za dva. „Vážně myslím, že by to mohlo být zajímavé,“ podotkla. Nepokoušela se vyjádřit pocit vykořeněnosti, který ji trápil už od tatínkovy smrti. Eirlys a Dylan byli usazení, kdežto ona zdaleka ne. Odhalení části rodinné historie by jí třeba pomohlo najít znovu své místo. „Možná nezjistíš vůbec nic. Indie je velká země. Ale zasloužíš si pauzu a nové obzory. Žal může mít všechny možné podoby, víš. A ty ses o tátu starala nejvíc. Dylan a já jsme ti vážně vděční za to, co jsi dělala, žes odešla z práce a vůbec.“ Mair ve tmě usilovně mrkala, ale z koutků očí jí stejně skanuly horké slzy. Po pohřbu se Eirlys zmínila, že rodinný benjamínek má tolik práce s tím, aby byl nekonvenční, že už mu nezbývá moc času soustředit se na něco jiného. Tehdy to Mair zabolelo, ale teď si uvědomovala, že žal má skutečně mnoho podob. Eirlys přiměl k ještě ostřejšímu vyjadřování než obvykle. Při tom zjištění jí teď sestřina vlídnost připadala ještě dojemnější a cennější. Zamumlala: „Považuju to za výsadu. Jsem ráda, že jsem to mohla udělat.“ 13


6/26/13

3:45 PM

Stránka 14

„Udělej si volno, vydej se na výlet do Indie. Jestli k tomu potřebuješ důvod a ten šál ti ho poskytuje, je to jen dobře,“ usoudila Eirlys. „Už můžeme spát?“ Venku konečně utichlo bečení ovcí. Mair věděla proč. Jakmile nastala noc, bahnice pochopily, že se jejich ztracená jehňátka už nikdy nedají přivolat nazpátek. Tu a tam se dosud vznesl ke hvězdám zoufalý nářek, ale ve stádu už převládalo ticho. Mair se probudila. Ležela v úzké posteli a snažila si vybavit, kde je. Zdálo se jí o tom, jak nějaký pes štěká a probouzí tím zvířata, o polekaném šelestu, který mezi nimi proběhne, než se odtrhnou vůdci stáda a vyrazí úprkem po spasené louce. Pak znenadání slunce zaplavilo horský svah barvami a zvířata v pohybu vytvořila na zeleném podkladu trávy šedý kašmírový vzor. Ovčácký pes je hnal ke kamenné ohradě, kde farmář přidržoval otevřenou bránu. Ve snu se známé a milované místo smísilo s jiným, které dosud nenavštívila. V pokoji byla zima. Zachvěla se a přitáhla si pokrývku pod bradu. Přitom proniklo okenicemi první volání muezzina. V týle jí naskočila husí kůže, nejen chladem, ale i nedočkavostí. Rozpomněla se. Otevřela oči dokořán, v šedém úsvitu ji zasáhla úzkost. Hotelový pokoj byl stísněný a doslova posetý jejími věcmi. Včera večer prohrabávala zavazadla, když při výpadku elektřiny hledala pyžamo a ponožky na spaní. Šál byl ale v bezpečí, úhledně složený na opěradle jediné židle, která se v pokoji nalézala. Světlo dosud nebylo dost silné, aby předvedlo jeho barvy v celé slávě, ale ona je měla živě otištěné v paměti. Mair odhrnula přikrývky a posadila se. Ještě bylo příliš brzy, ale věděla, že už neusne. Rozhodla se, že si dopřeje celý den na aklimatizaci. Poté, co se o samotě nasnídala ve studené a opuštěné hotelové jídelně, přistoupila k mírně nervózním přípravám. Do brašny přes rameno si uložila plán města, který prve dostala od usměvavého recepčního, lahev minerálky, antibakteriální gel a důkladně omyté jablko. Byla si natolik nejistá tím, co ji čeká, až cítila pod bránicí zadýchané te14


6/26/13

3:45 PM

Stránka 15

telení, které nemělo téměř nic společného s působením nadmořské výšky. Mair ještě nikdy nebyla v Indii, ani na proslulých plážích Góy, ani na poznávacím zájezdu v Džajpúru, natož pak v nějakém odlehlém městečku v Himálaji. Ani nebyla vůbec zvyklá – navzdory své údajné nezávislosti – cestovat sama. K dovolené, pokud si ji mohla dovolit, patřily v minulosti obvykle řecké ostrovy nebo Španělsko – s novým přítelem nebo s přítelem na odchodu, nebo s nějakou volnější kombinací přátel, mezi nimiž téměř nikdy nechyběla Hattie. Eirlys měla jako obvykle pravdu, když podotkla, že Mair se od své propracované absence rutiny příliš často neodchyluje. Při zamykání dveří hotelového pokoje se Mair znovu usmála. Je teď přece volná, ne? Rozprostírají se před ní dny a týdny formálně nevymezeného času. Díky prodeji starého domu ve Walesu měla peníze i čas na ten zvláštní proces, který už měsíce hlodal v její představivosti způsobem, jenž jaksepatří nechápala. O svém plánu moc nemluvila, dokonce ani s Hattií ne, protože by bylo příliš obtížné dokázat, aby její nutkání odjet do Indie znělo srozumitelně. Ale stejně ji ten nejmlhavější ze všech mlhavých plánů přivedl až sem do Léhu – na neurčito, bez pevně stanoveného data návratu, které by ji v duchu omezovalo nebo utěšovalo. Kráčela po betonovém chodníčku od hotelu, kolem záhonů cínií a krásenek a křiklavých měsíčků, a pak ven na ulici. Mířila k centru města a fascinovaně hleděla kolem sebe. Byl konec září a Mair poznala, že turistická sezona v Léhu už prakticky skončila. Četné obchody s řemeslnými výrobky a cestovní agentury, lemující ulici, už ukončily provoz a na zimu zamkly permanentní plechové okenice, a také internetové kavárny, sloužící batůžkářům a trekařům, byly téměř opuštěné. Vysoké horské vrcholy kolem města se třpytily čerstvým sněhem a topoly v hotelové zahradě šustily suchým zlatým listím. Za měsíc přijde skutečný sníh a horské průsmyky, spojující hlavní město Ladákhu s Kašmírským údolím na západě a oblastí Himáčalpradéš na jihu, budou neprůchodné až do jarního tání. Šest měsíců bude Léh přístupný jedině letecky, tak, jak sem včera Mair 15


6/26/13

3:45 PM

Stránka 16

dorazila – z Dillí na malé letiště u řeky Indus. Při chůzi si snažila představit, jak to tu bude vypadat uprostřed zimy, až úzké uličky města ucpe sníh a na střechách všech domků se budou vršit vysoké hromady sušené píce pro domácí zvířata. Nemohla se však soustředit. Momentální nedostatek turistů znamenal, že městští obchodníci se usilovně snažili vydělat posledních pár rupií. Na hlavní ulici jí hned tři z nich zastoupili cestu dobře natrénovaným klešťovým obchvatem. „Zdravím, madam, odkud vy? Podívat do můj obchod, prosím.“ „Mám krásnou pašmínu, udělám vám dneska moc dobrá cena.“ Třetí muž našpulil rty, když zkusmo zavrtěla hlavou. „Ale podívat je zadarmo, madam. Jen podívat. Kam takový veliký spěch?“ Neměla naspěch, to byla pravda. Se smíchem následovala nejbližšího kupce po schodech do jeho stísněného krámku a nechala si od něj předvést zboží. Z Tibetu tu byly tácy stříbrných šperků s korály a tyrkysy, z Číny malované termosky a huňaté nylonové pokrývky v zářivých barvách. Nechyběly ježaté čapky a vesty, které tu pletli z kozí srsti, tkané tašky s třásněmi a stojany plné triček všech velikostí a barev – většinou vpředu opatřené strojově vyšívaným jakem a sloganem „jak jak jak Ladákh“. Její oči si přivykaly na šero uvnitř krámu. U stěn se tyčily hradby samovarů a měděných talířů a koberečků s plochým vyšíváním. „Je to moc hezké. Děkuju, že jste mi to ukázal. Ale dneska nenakupuju.“ Muž byl Kašmířan, a tudíž rozený prodavač. „Chcete pašmínu.“ Nebyla to otázka. V zadní části krámu byly police od podlahy až ke stropu napěchované vrstvami složených látek. „Ukažte.“ Okamžitě začaly kolem ní vířit šály z regálů. Na maličkém pultu narůstala závěj barev, žlutých a modrých a fuchsiově růžových odstínů. „Vidíte? Sáhněte, krása. Nejlepší kvalita. Čistá pašmína.“ Mair věděla o krásných šálech o moc víc než před čtyřmi měsíci, kdy se součástí jejího majetku stal ten přepychový kus, zamčený nyní v hotelovém sejfu. Poznala kvalitu řemeslného zpracování a jeho pravděpodobnou cenu. „Čistá?“ zeptala se. „Vážně?“ 16


6/26/13

3:45 PM

Stránka 17

„Ano, čistá hedvábná pašmína směs. Dvanáct set rupií. Podívat, tahle růžová a tahle krásná modro-tyrkysová. Budou Vánoce, myslete na dárky pro přítelkyně. Tři za tři tisíce.“ „Nemáte nějaké tkané šály kani? Nebo vyšívané?“ Muž vzhlédl. „Aha, ano. Vy se vyznáte, madam. Já ukážu.“ Odemkl skříňku a vyndal další hromadu. Jako kouzelník roztřásal další barevné kusy látek, švihal jimi a rozmachoval se před ní. Mair zvedla tu nejbližší a nechala si její záhyby klouzat mezi prsty. Na okamžik sklonila hlavu, aby si prohlédla květinový vzor v červených a fialových odstínech, pak si ovinula šál kolem ramen. „Moc hezké,“ chválil Kašmířan. „Tyhle barvy pro vás akorát.“ Tomu druhému se to vůbec nevyrovnalo. Tahle látka byla na omak tuhá, hrbolatá podél obrysů květů, a visela nemotorně, postrádala vláčné splývání jejího šálu. Když ho zase sundala, téměř slyšela praskat vlákna. Nevěděla přesně, jak je vzor utkaný, ale letmý pohled na rubovou stranu jí sděloval, že působí jako laciná strojová práce. „Děkuji,“ řekla polohlasem. „Devět tisíc. Dobrá cena.“ Poznal, že nekoupí. „A tenhle, podívejte, vyšívaný. Ručně, všecko.“ Tentokrát královská modř s pásy bílých květů, vyšitými na obou koncích. Květy byly určitě vyšívané ručně, ale vzor byl vyvedený halabala a na rubu čouhaly nitě. Pod stehy se daly rozeznat obrysy natištěného vzoru. Tento šál už se nemohl víc lišit od jejího, na němž se dvojitý pás vyšívaných květů táhl přes tkaný vzor ve stejných odstínech a stehy měl tak droboučké, až nebyly pouhým okem viditelné a všechny se vyznačovaly takovou dokonalostí, že se nedal rozlišit rub a líc. Výsledkem tak titěrné a jemné práce byl plastický efekt na širokém pásu tkaného vzoru, takže kašmírový vzor a propletené listí v něm působily bohatým, trojrozměrným dojmem. „Je moc hezký,“ opakovala Mair. Muž se zatvářil uraženě. Už chtěla z krámu ven, zpátky na slunce. Vybrala si pár korálových náušnic ze stojánku u dveří, rychle je zaplatila a dala se na útěk. „Brzo se vraťte,“ volal za ní obchodník. 17


6/26/13

3:45 PM

Stránka 18

Druzí dva prodavači se k ní znovu připojili, ale už bez nadšení. Dokázala je obejít a vydat se slunnou, prašnou ulicí podle řady žen, sedících na obrubníku s košíky květáků a jablek na prodej. Čističi bot s kartáči a plechovkami krémů, rozloženými na čtvercích pytloviny, se snažili na sebe upozornit, i když se její ošoupané conversky nedaly přehlédnout. Skútry a rikši nadskakovaly na výmolech ve vozovce. Lomoz dopravního provozu byl ohlušující. Mair nakukovala do stinných uliček, odbočujících z hlavní ulice, a nazdař Bůh si jednu vybrala k bližšímu prozkoumání. Kolem ní proběhla prašivá fena, zvětšené cecíky se jí houpaly. Ve stínu bylo chladněji a tak šla dál, kolem holičství a řeznických stánků, kde z kozích hlav kapala krev na dřevěné špalky. Z černého, bzučícího předmětu přibitého k trámu se vyklubal uříznutý jazyk nějakého zvířete, připevněný tam patrně proto, aby odlákal mouchy od ostatního masa. Mair na něj jen letmo pohlédla, polkla a zašátrala v tašce po lahvi s vodou. Odhodlaně si lokla a pokračovala v cestě. Nad hlavami chodců teď byly tkanicemi připevněné plátěné přístřešky a ulička byla čím dál užší a temnější. Pod nohama jí čvachtaly přezrálé zbytky zeleniny a méně identifikovatelné odpadky. Míjela ženy v sárí a jiné v burkách spěchaly opačným směrem. Stánkaři vyvolávali a děti dováděly ve stružkách. Byla to rušná, veselá scenérie a všechny její neznámé aspekty jen zdůrazňovaly její statut cizince. Ulička ústila na náměstí a Mair zamžourala, když ji do obličeje zasáhlo slunce. Na jedné straně se malý hnědý volek popásal s viditelnou rozkoší na hromadě doutnajících odpadků. Naproti stál pod malovaným přístřeškem modlitební mlýnek, karmínový a zlatý. Jak tam stála, vystoupil z davu stařičký mnich v šafránovém a vínově rudém rouchu a roztočil ho ve směru hodinových ručiček. Mlýnek se otáčel a mnich postupoval spolu s ním, mumlal a odpočítával korálky své mály. Mair si mnicha vyfotografovala a pak se v duchu ptala, jestli to od ní nebyla dotěrnost. Vydala se do uličky, která vedla jiným směrem, do srdce bazaru. Tady se na stáncích vršily bílé tenisky a hnědé plastové sandály. Nad hlavou se jí houpaly stovky batůžků a tašek jako zdeformované 18


6/26/13

3:45 PM

Stránka 19

ovoce. Řady dívčích šatiček z pozlátka a třpytek visely na elektrickém vedení. A právě tady, zarámovanou na pozadí modrého kouře, stoupajícího ze stánku s jídlem, poprvé zahlédla Beckerovu rodinu. Trojice by působila oslnivě kdekoli, ale na tomhle chaotickém tržišti představovala živý obraz tak nadpozemsky krásný, až působil takřka jako sen. Byli to jediní Evropané, které zaznamenala od chvíle, kdy sešla z hlavní ulice. Žena byla vysoká, štíhlá a měla étericky bílou pleť. Záplava rudozlatých vlasů jí splývala přes ramena. Na sobě měla volnou bílou košili, vrstvenou modrou lněnou sukni a zablácené šněrovací boty. Mluvila, ukazovala a smála se zároveň. Muž vedle ní se díval jinam. Byl ještě vyšší než manželka a opálený, vlasy a obočí a napůl narostlý plnovous měl černé jako uhel. Mezi nimi stálo andělské dítě, asi dvouletá holčička. Měla stejně kučeravou kštici vlasů jako její matka, ale jejich barva byla plavá, skoro bílá. Otáčela hlavičkou, jak se dívala z jednoho rodiče na druhého. Pak zvedla ručičky do vzduchu a zakřičela: „Nosit.“ Žena se pořád ještě smála a gestikulovala. Shýbla se a druhou rukou dítě zvedla. Usadila si holčičku obkročmo na kyčel a vykročila ke stánkaři s jídlem. Vzduch nad kotlem vroucího oleje se tetelil. Dítě si přitáhlo loknu matčiných úžasných vlasů a dívala se skrze ni, jako by to byl závoj, na hlavy kolemjdoucích. Muž se otočil, aby se podíval, na co manželka ukazuje. Stánkař zalovil v kotli naběračkou a vytáhl několik lesklých, karamelově hnědých klikyháků. Vysypal je do papírového kornoutu a ten předal zákaznici výměnou za několik rupií. Žena vsunula do kornoutu prsty a vytáhla smažený klikyhák. Ledabyle na něj foukla, pak ho předala dítěti. Holčička se do pochoutky, ať už to bylo cokoli, s rozkoší zakousla. Žena zaklonila hlavu a hodila si také kousek jídla do úst. Dychtivě žvýkala a smála se, otírala si mastnotu z brady. Zdraví a uspokojení z ní přímo vyzařovalo. Její volná ruka se lehce vznesla k manželovu boku a spočinula tam. Bylo to majetnické a láskyplné gesto, stejně intimní jako ledabylé. Kormidlovala ho od stánku a pryč z Mai19


6/26/13

3:45 PM

Stránka 20

řina zorného pole, i když ani jeden z těch tří se jejím směrem ani letmo nepodíval. Kráčeli hlouběji do bludiště stánků. Sledovala je očima, rudovlasou a černou hlavu, mezi nimiž nadskakovala světlá hlavička dítěte, dokud nezahnuli za roh a nezmizeli jí z dohledu. Zůstala stát jako přimražená na místě, navzdory nutkání rozběhnout se za rodinou. Stánkař naložil do kotle další porci svého záhadného zboží a olej syčel a prskal. V ruchu tržiště Maiřina osamělost ještě zesílila. Měla spoustu přátel a absolvovala obvyklou sérii vztahů, ale neuměla si představit nikoho, s kým by chtěla strávit zbytek života – ne tak, jak se pro to rozhodla její sestra se svým Graemem nebo Dylan se svou Jackií. Přiměla se zhluboka nadechnout pachů bazaru a vnímala pomalu se ubírající krávy, slepice hrabající na kopci smetí, buddhistického mnicha, vracejícího se z výpravy k modlitebnímu mlýnku, a vytrvalý příval lidí, kteří si šli za svým. Hlavu jí zaplavily barvy a vůně a čerstvé dojmy a nálada se jí znovu zvedla. Otočila se a vracela se stejnou cestou, přičemž naschvál mířila opačným směrem, než ti nádherní cizinci. Cesta do Čhangthangu, na východ od Léhu, téměř až k někdejší hranici s Tibetem – a nynější Čínou – zabrala skoro celý den. Dalšími členy poznávací výpravy v malém autobuse značky Toyota byly dva podsadité holandské manželské páry středního věku a tři kluci z Izraele, jimž se dařilo být otravní a přitom znatelně nepřívětiví. Roztáhli se vzadu a vybuchovali hlučným smíchem, každý za doprovodu vlastní MP3. Mair se stočila na sedadle do klubíčka, vzepřela se proti kodrcání autobusu a během dlouhé jízdy měla hojnost příležitostí rozjímat a vzpomínat. Před odjezdem do Indie si zjistila z minulosti svých prarodičů, co jen se dalo. Před třemi měsíci si v internetovém vydání knihy Naděje a sláva Boží s podtitulkem Do Indie s velšskými misionáři přečetla zápis Parchedig Evan William Watkins (1899 1960). Evan Watkins získal vzdělání na Univerzitě Severního Walesu a na Přípravce velšské presbyteriánské církve. Po vysvěcení vyslyšel 20


6/26/13

3:45 PM

Stránka 21

volání, aby odešel pracovat do Indie, a roku 1929 se vydal do Šilongu v tehdejším Ásámu. Následně sloužil jako okrskový misionář pro Šangpung. Od chvíle, kdy si přečetla jeho církevní biografii, pravidelně se pokoušela představit si podobu Evana Watkinse v černém kabátě s kolárkem, jak udatně káže nonkonformismus obyvatelům odlehlých indických horských vesnic. Hřímal ze své improvizované kazatelny i za dusných dní, kdy na plechovou střechu bubnoval monzunový déšť? Od svého příjezdu do indického Himálaje se ještě usilovněji snažila vytvořit si v duchu jeho obraz, ale srážka kultur byla tak brutální, že nedokázala vytvořit vůbec žádnou představu. Podle záznamu v knize se Parchedig Watkins vrátil do Walesu roku 1938. Zde poznal Nerys Evelyn Robertsovou, narozenou roku 1909, a oženil se s ní. Roku 1939 manželé odpluli na palubě lodi Prospect z Liverpoolu do Bombaje. To už se dalo představit snáz. Mair v duchu viděla západ slunce nad Suezským průplavem a slyšela kapelu, hrající k tanci ve společenské místnosti druhé třídy. Kazatel patrně neměl moc času na foxtrot, ale v duchu se ptala, zda mladá paní Watkinsová byla téhož smýšlení nebo zda usrkávala limonádu a pozorovala přitom rozesmáté dvojice s nádechem stesku. Reverend Evan Watkins s chotí byli následně povoláni ke službě v nové misii Léh, vysoko v Ladákhu, kde kazatel převzal odpovědnost za práci misionářů v celé oblasti. Mnohé cesty v jeho teritoriu byly sedm měsíců ročně neprůchodné, konstatoval životopisec, a elektřina byla takřka neznámá veličina. Mair hleděla z okna autobusu na strohou krajinu a šedofialové hory, vzpínající se k prázdné modré obloze. Neupravená vozovka před nimi se klikatila směrem ke vzdálenému průsmyku v podobě série bledých serpentin, vyškrábaných do skály a prachu. Olbřímí kamiony s pomalovanými předky na této cestě houkaly a klouzaly smykem jako pouťová horská dráha. Postavičky velšského kazatele a jeho ženy se i nadále odmítaly v jejích představách zformovat – tady nebo kdekoli jinde v Himálaji. 21


6/26/13

3:45 PM

Stránka 22

Zbytek záznamu byl stručný. Po válce byl duchovní ze zdravotních důvodů nucen vrátit se do Walesu. Evan Watkins si uchoval značný zájem o práci v misionářské službě, ale jeho zdravotní stav, podlomený drsným indickým podnebím, se už nezlepšil. Zemřel roku 1960 a zanechal po sobě vdovu a jednu dceru, narozenou roku 1960. Ta dcera byla Maiřina matka Gwen Ellisová, rozená Watkinsová. Gwen zemřela náhle v důsledku krvácení do mozku, když její nejmladší dcera byla sotva v pubertě. Jedna z věcí, kterých teď Mair nejvíc litovala, bylo to, že jako průměrně sebestředná a nevšímavá třináctiletá holka nikdy maminku nepožádala, aby jí něco pověděla o těch letech, která Evan a Nerys strávili jako misionáři v exotické Indii. Autobus zastavil u stánku vedle silnice, kde se prodával čaj a zákusky. Izraelští mladíci ihned vyskočili a drali se kolem Mair a holandských dvojic. Než vylezla ven, aby si uvolnila ztuhlé nohy, sebrala Mair ze sousedního sedadla ruksak a přehodila si ho přes jedno rameno. Pořád ho k sobě tiskla loktem. „Odkud jste?“ zeptala se jí jedna z Holanďanek, když usrkávali silně oslazený čaj ze stánkařovy termosky. Kolem se zvolna sunula kolona nákladních aut Indické armády, součást pohraničnických jednotek. Mladí vojáci s puškami v pohotovosti po nich pokukovali přes zadní výklopné dveře na korbách. Místo aby řekla „z Anglie“ a uvedla přívětivé městečko na jižním pobřeží, kde žila na dosah od Hattie a několika dalších přátel a kde se nalézalo její poslední pracoviště, překvapila Mair odpovědí sama sebe: „Ze Severního Walesu.“ Její rodný dům teď obýval nějaký podnikatel z Manchesteru se svou mladou rodinou, takže už nezbyla žádná pouta, až na bratra a sestru a vzpomínky. Ale i tak – anebo možná právě proto – měla plnou hlavu údolí, kde prožila dětství, a let, která tam strávila. Stýskalo se jí po domově, když byl teď prodaný a ona už se tam nikdy nebude moci vrátit. Držela se myšlenek na prarodiče a jejich život v téhle cizí zemi. „A vy?“ dodala Mair rychle. „Z Utrechtu. Jste na dovolené?“ 22


6/26/13

3:45 PM

Stránka 23

„A-ano. Jen tak cestuju.“ Ruksak jí ležel na boku. Šál byl uvnitř, složený ve váčku. Žena vzdychla. „Tady na těch silnicích to pro nás není zrovna lehké. Manželovi není dobře.“ Zpoza autobusu zazněl nezaměnitelný zvuk zvracení. Izraelským mladíčkům to připadalo směšné k popukání. Autobus klopotně zdolal ještě jeden vysokohorský průsmyk a před nimi se rozevřela obrovská vyhlídka. Cílem byla odlehlá náhorní plošina na severu pohoří. Geograficky vzato to byla součást Tibetské náhorní plošiny, ačkoliv ještě patřila k Indii. V Čhangthangu nomádské národy z východního Ladákhu tradičně houfovali a pásli svá stáda koz. Tady nahoře bylo tak chladné a drsné klima, že se tu zvířata opatřovala tou nejhustší, nejlehčí srstí, aby se tepelně izolovala. Nomádi stáda během roku stále stěhovali, šli za chudou pastvou. Píce koz nebyla ničím znečištěná, stejně jako voda, kterou pily, a jejich vlna byla dokonale čistá. Z četby Mair věděla, že odtud pochází nejkvalitnější pašmína, materiál na kašmírské šály, takže tady její vzácný, záhadný šál skoro určitě zahájil svou životní pouť v podobě vlny pašmínské kozy. Když konečně osaměla ve svém stanu v turistickém táboře, vyndala z ruksaku váček a znovu prozkoumala šál ve světle baterky-čelovky. Slabá kořeněná vůně, zachycená v měkkých záhybech, byla, jak už teď věděla, vůní samotné Indie. Ústředním motivem tkaného vzoru šálu byl rozevřený paví chvost. Středový pás lemovala široká dvojitá obruba, rohy vyplňovaly bujné tvary kašmírského vzoru a oba konce uzavíraly široké pásy jemného listoví. Pásy, které byly zčásti vyšívané, působily takřka jako brokát. Přes všechnu svou krásu byl však šál obnošený a odřený. Vybledlé čáry ukazovaly, kde byl desítky let přeložený, složité vyšívání se místy páralo a jinde bylo úplně vydřené. V jednom rohu byly skvrny od inkoustu, v jiném nepravidelná zažloutlá skvrna. Mair si ho přehodila přes kolena, nepřítomně sledovala prsty vyšívané arabesky a uhlazovala zauzlené třásně, snažila se vyčíst ze šálu minulost, jako by to byla mapa. 23


6/26/13

3:45 PM

Stránka 24

*** Časně ráno, sotva se rozednilo, průvodce shromáždil Mair, Holanďany a Izraelce a hnal je po stezce, která byla všeho všudy jen o trochu méně kamenitou rýhou mezi šedými balvany, jimiž byla pláň posetá. Dorazili na břeh obrovského jezera s hladinou potaženou tenkou vrstvičkou ledu. Země kolem byla poprášená sněhem. Na okraji jezera stála hrstka přízemních domků, téměř chatrčí, zasazená mezi vysoké holé topoly. Jaci, jejichž dlouhá srst se téměř otírala o sníh, se uvážlivě pohybovali mezi skalisky. Nomádské rodiny, které patřily k nepočetnému etniku Čangpů, připravovaly svá stáda na zimu – sháněli je z odlehlejších pastvin. Těsně u jezera svítily kruhy nízkých kamenných zídek a ti, kteří sem už dorazili, přes ně přehodili plachty z kozí srsti, čímž vytvořili přístřeší pro sebe a svá zvířata. Z větracích otvorů uprostřed stoupal tenkými sloupci kouř. Žena s ohnutými zády se trmácela od okraje vody s naplněným vědrem. Kozy smrděly – jinak se to nedalo nazvat. Nomádský tábor páchl také petrolejem a hnojem a kouřem z hořícího dřeva, ale dominantní, dusivý puch byl jednoznačně kozí. Pro turisty bylo připravené divadýlko: Tři muži v hrubých blůzách a holínkách z jačí kůže zahnali hrstku svých zvířat do kamenné ohrádky. Mair si přitáhla chlopně flísové čepice přes uši a chvěla se v ostrém větru. Téměř cítila, jak vrstva ledu na jezeře sílí. Kozy byly huňaté, bílé a hnědé a černé, se zahnutými rohy a znepokojivýma očima s protáhlými zorničkami. Nechaly se povalit a převrátit na bok, kde zůstaly ležet se strnulýma nohama a smrděly. Ze záhybů svých rouch vyčarovali muži dřevěné nástroje podobné hřebenům, opatřeným ostrými, zakřivenými čepelemi z tvrdého kovu. Synchronizovaně a energicky se každý z nich dal do práce na jedné koze, seškraboval a tahal za rouno na hrdle a hrudi. Slepené chuchvalce chlupů začaly této činnosti podléhat, odpadávaly i s hlínou, hnojem a mastnotou, kterých byly plné. Kozy protestovaly a muži reagovali hrdelním, uklidňujícím zpěvem. „Zpívají kozám, že dávají trochu dobré pašmíny na oplátku za sladkou trávu, kterou sežraly, a dobrou vodu, kterou vypily,“ vysvětloval průvodce. 24


6/26/13

3:45 PM

Stránka 25

Ženy sbíraly chumáče srsti, které muži vyprošťovali z hřebenů, pečlivě je shromažďovaly do posledního pramínku a cpaly do polyetylénového pytle, ztuhlého mrazem. „Každá rodina má osmdesát až dvě stě koz. Zvířata se vyčesávají v květnu a v září. Z každého zvířete se vyčeše přibližně dvě stě gramů surové vlny,“ odříkával průvodce úsečnou angličtinou. Aspoň že tu nemusím zase všechno překládat, uvažovala Mair, na rozdíl od mých společníků. „Kolik dostanou peněz?“ zeptal se Holanďan, který netrpěl cestovní nevolností. „Šestnáct set rupií za kilo,“ sdělil mu průvodce. „Možná víc, možná míň, záleží na kvalitě. Po vyčištění a zpracování z toho kila surové vlny zůstane jen tři sta gramů čistého vlákna, připraveného k předení.“ Mair hleděla na pytel. Bude zapotřebí spousty vyčesávání, aby to dalo dohromady jedno kilo, a k naplnění tohohle jediného pytle se patrně musí vyčesat celé stádo koz. A bylo velmi těžké si představit, jak se ty špinavé, mastné chuchvalce mohou proměnit v péřově lehkou eleganci jejího šálu. „Co tedy bude dál?“ zeptal se jeden z izraelských chlapců, ačkoliv se nezdálo, že by ho to bůhvíjak zajímalo. „Nákupčí vlny přijedou s náklaďákem z Léhu. Pašmínu odkoupí a odvezou zpátky do města ke zpracování.“ Další z chlapců prve sebral zrezivělou plechovku z odpadků, roztroušených po celém čangpaském táboře. Postavil ji na kámen a trefoval se do ní oblázky. „To je všechno?“ chtěl vědět jeho přítel. Kanonáda kamínků rachotila o plechovku, dokud ji neshodila ze skaliska. Průvodce se zatvářil uraženě. „Pro ty lidi je to tradice. Probíhá to takhle už stovky let.“ „Ale nic víc k vidění tady není?“ „Dnes odpoledne navštívíme klášter. Je tam tolik krásných maleb.“ „Jo.“ Divadýlko skončilo, muži propustili kozy a vyhnali je z ohrádky. Jejich vůdce počkal, aby převzal hotovost, a ostatní spěchali k nej25


6/26/13

3:45 PM

Stránka 26

bližší stanové ohrádce. Mair doufala, že zbytek dne prosedí u ohně, budou zpívat pastevecké balady a popíjet čaj. Rozepnula si ruksak, znovu zkontrolovala, že uvnitř je zabalený šál, a vyndala z peněženky bankovku, pět set rupií. Muž ji rychle sevřel v zčernalé pěsti, ale ne tak rychle, aby průvodce nepostřehl, kolik to bylo. Bude ji považovat za lehkomyslnou kavku ze Západu, protože spropitné bylo příliš velkorysé, ale jí to bylo jedno. „Džalí,“ zamumlala. Byl to v jazyce Ladákhí univerzální výraz pro „dobrý den,“ „sbohem“ a „děkuji.“ „Džalí,“ odpověděl muž. Už byl na cestě k Holanďanům. Mair měla v plánu rozbalit šál a rozprostřít ho na sluncem rozpálené kameny s kozami pasoucími se v pozadí, aby pořídila uměleckou fotografii jeho počátků, kterou by ukázala Eirlys a Dylanovi – jenže by ho musela zatěžkat malými kamínky, aby neuletěl, a do lící ji štípaly vločky ledu, unášeného větrem. Celá scenérie byla prostě příliš chmurná na cokoli obsažnějšího než na to, aby v duchu vzala na vědomí, že tady někde asi před sedmdesáti lety započal tvůrčí proces, vedoucí k jejímu krásnému šálu. Od té doby se nic nezměnilo. A byla ráda, že tohle místo navštívila. Spokojila se vyfotografováním jezera a stromů, před nimiž se mračila bílá dlouhosrstá koza. Zápach nebylo jak zachytit, ale to nebyl důvod k lítosti. Pokud šlo o prarodiče: když tu teď byla osobně, připadalo jí neuvěřitelné, že by takhle daleko pronikl dokonce i vyslanec Velšské presbyteriánské misie v Léhu. Evan Watkins si určitě dost užil kázání ve vesnicích podél řek Indu a Zanskaru, aniž pronásledoval Čangpy až sem. V zimě by se sem nedostal, protože cestu odřízl sníh. Její společníci se trmáceli zpátky přes plošinu k bílé skvrnce autobusu značky Toyota. Mair vrhla poslední pohled na kozy a jejich malebné pozadí, a pak se vydala za nimi. „Zpátky do autobusu, chlapi,“ křikl vůdce izraelských chlapců. Ostatní dva horlivě šlapali za ním.

26


6/26/13

3:45 PM

Stránka 27

KAPITOLA 2

Po návratu do Léhu strávila Mair celý den snahou najít správce, který má klíče od evropského hřbitova. „Dneska odpoledne tu možná bude,“ předpovídal stařec, sedící na schůdku se svou vodní dýmkou. Jenže odpoledne tam nebyl ani stařec, ani správce, ani klíče. Mair stála zklamaně za plotem, zatímco ze stromů se jako plátky zlata šelestivě snášelo listí na náhrobní kameny. V Ladákhu, jak zjišťovala, má život své vlastní tempo. Vrátila se pěšky do města s úmyslem jít do kavárny, vypít si čaj a vymyslet nějaký plán. Na hlavní ulici před mešitou zahlédla rudozlaté vlasy, planoucí nad bílými čapkami a šedými zády mužů, směřujících k modlitbám. Žena a dítě byly plně zaneprázdněny, dítě mělo záchvat vzteku, který proměnil jeho tvářičku ve zkřivenou karmínovou karikaturu, a matka je mírně plísnila. Po satyrském manželovi nebylo nikde ani stopy. „Non, non!“ křičela holčička a kopala nohama do hlíny. „Tak dost,“ nařídila žena – anglicky, s americkým akcentem. „Okamžitě toho nech.“ Její výraz byl pobavený a současně rezignovaný. Paže měla obtěžkané nákupními taškami a jeden náklad položila, aby měla volnou ruku na dítě. Holčička už si ale všimla, že ji Mair pozoruje. Zamžikala očkama, v nichž nebylo ani stopy po slzách, jen rozhořčení. Řev se změnil ze soukromé zuřivosti v operní představení. 27


6/26/13

3:45 PM

Stránka 28

Mair se rozhlédla. Za sebou a před sebou měla volný prostor. Zvedla jeden prst a zahleděla se dítěti do očí. Vztek náhle ochabl, vystřídala ho zvědavost. Jakmile naplno upoutala holčiččinu pozornost, nabrala Mair dech, soustředila se a předvedla salto vzad na místě. Už dost dlouho se o ně nepokoušela a při dopadu zakolísala, ale jinak se to dost povedlo. Dítě otevřelo ústa dokořán a jeho oči se proměnily ve dva kruhy úžasu. Mair tleskla rukama před tělem a předvedla dva přemety. Měly to s Hattií secvičené v rámci svého vystoupení a patrně by to dokázala i ve spánku. Druhým přemetem se ocitla v dost těsné blízkosti matky a dítěte. Holčička popadla Mair za nohu a upřeně se na ni zadívala. Tvářičku jí rozjasnil úsměv. „Ještě! Encore une fois!“ Matka se rozesmála. „To je paráda. A je to daleko lepší než uplácení sladkostmi.“ Mair se ocitla v mírných rozpacích, protože si uvědomila, že patrně měla v úmyslu upoutat pozornost matky stejně jako dítěte. Přilákaly také pěkně velký houf přihlížejících, protože v takovémhle odpoledni na konci sezony se ve městečku nenabízelo mnoho jiných rozptýlení. Doufala, že se diváci rychle rozejdou. „Zřejmě to zabralo. Můžu vám s tím pomoct?“ Mair si smetla špínu z rukou, zvedla nákup a nechala matku zvednout dcerku a usadit si ji na bok tímtéž ležérním pohybem jako minule na bazaru. „Skákavá paní,“ řeklo dítě v úžasu a natáhlo ručičku, aby pohladilo Mair po tváři. „Přesně tak,“ souhlasila její matka. „To je úžasné, viď?“ V jejím hlase zněl nádech amerického jihu. „Abych řekla pravdu, bylo to dost vratké. Nevím, co to do mě vjelo. Chtěla jsem, aby vaše dcerka přestala plakat.“ Druhá žena vzdychla. „To jsme na tom stejně. Umanula si, že bude dnes odpoledne s tátou, a nakonec zůstala na krku mně. On šel vybírat průvodce a poníky – zítra odjíždíme na trek. Kvůli tomu všechny tyhle nákupy – jaké zásoby si berete vy? Kam máte namířeno? Já jsem Karen Beckerová, mimochodem. A tohle je Lotus.“ 28


6/26/13

3:45 PM

Stránka 29

Lotus zvedla ručku a pokynula jako královna. „Mair Ellisová. Ahoj, Lotus.“ Mair se usmála. Dítě bylo výjimečně krásné, se širokým čelem a ústy jako cherubínek na renesančním obrazu. „Zrovna jsem si šla dát šálek čaje,“ dodala. Karen ukázala přes ulici. „Skvělé. My jdeme do salonu krásy, viď, Lo? Musíme si nechat udělat pedikúru, než vyrazíme na trek. Pojďte s námi a můžeme si popovídat. Určitě vám tam dají čaj.“ Mair s radostí unikla zevlujícímu davu. Obě ženy překročily stružku a propletly se mezi volky a rikšami k obchodu s proskleným průčelím a bohatými krajkovými záclonami v oknech. „Krása pouze pro dámy,“ zněl nápis ve výloze. Uvnitř našly popraskanou podlahu, nijak zvlášť čistou, uprášené holé regály a řadu holičských křesel. Páchlo to tu staromódním roztokem na trvalou, kadidlem a vyvářeným prádlem. Lotus okamžitě obklopil malý houfec žen v zářivě barevných sárí, vzaly ji Karen z náruče a odnesly dozadu. Začaly jí česat běloplavé vlásky, přičemž obdivně trylkovaly. Lotus přijímala jejich pozornost jako něco zcela samozřejmého. Usměvavá dívka s rudolící, dokonale kulatou tibetskou tváří jim odebrala nákupy. Okamžik nato už seděly v sousedících křeslech naproti svým odrazům ve skvrnitém zrcadle. „Jen do toho. Dopřejte si to taky,“ zakřenila se Karen. Mair si nechala od tibetské zaměstnankyně rozšněrovat conversky a pak zakormidlovala nohy do malé vířivky z růžového plastu. Pod nohama jí zavrčel motorek a voda začala bublat. Celá scenérie byla tak neuvěřitelná, až se nemohla ubránit smíchu. Kareniny modré oči se v zrcadle setkaly s jejíma. „Povídejte. Vy jste určitě něco jako tanečnice capoeiry, viďte? Viděli jsme pár takových pouličních umělců v Riu. Byla jste tam? Ú-žasné. Hrozně ráda bych se uměla takhle hýbat. Jenže bych to nesvedla ani za milion let.“ Mair se znovu zasmála. „Cože? Ne, nejsem žádná tanečnice. Před moc a moc lety jsem pracovala v cirkuse.“ „V cirkuse? Vy pocházíte z nějaké cirkusové rodiny? Jen dál, váš táta byl krotitel lvů, viďte, a vaše máma byla ta paní s flitry, co tan29


6/26/13

3:45 PM

Stránka 30

čila piruety na sloním hřbetě? Narodila jste se v maringotce a jen co jste se naučila chodit, nastrojili vás do maličkého kostýmu do slavnostního průvodu. Nepovídejte o ničem z toho Lotus, prosím – určitě by se toho chytla.“ Karen sama měla očividně představivosti habaděj. Mair byla fascinována její pozoruhodnou krásou i energií, ale nebyla si docela jistá, co si o ní má myslet. „Nic tak úchvatného, bohužel. Můj otec byl prodejce v zemědělském zásobování a maminka učila na základní škole v Severním Walesu.“ „Tak jak to?“ Mair mohla tyto otázky snadno odrazit, ale byla to ona, kdo se provinil exhibicionismem, a tak si říkala, že by aspoň mohla dát přímou odpověď. „Byla jsem vzpurné dítě a moc let jsem vyhrožovala, že uteču k cirkusu. Když potom přišel čas, ztratila bych tvář, kdybych to neudělala. Náš cirkus byl docela vzorový. Žádní lvi. Vlastně vůbec žádná zvířata, protože by to bylo kruté. Měly jsme s kamarádkou vystoupení na vysuté hrazdě a při dětských představeních jsme vystupovaly také jako klauni. Dělaly jsme to asi čtyři roky, a pak už bylo na čase dospět.“ „Aha.“ Karen přimhouřila oči. „Mám tomu všemu věřit? Nebo je to jedna z těch verzí vlastního životopisu, které člověk uvádí při letmých setkáních s cizími lidmi? Pokud ano, varuju vás – já na to přijdu. Budeme přítelkyně. V těchhle věcech mám vždycky pravdu.“ Dorazila dívka, balancující na plechovém tácu sklenicemi s čajem. Mair si jednu vzala a usrkla. Čaj byl mléčný a hustý cukrem, ale přišel vhod. Pedikérka jí vyndala jednu nohu z lázně a osušila si ji v klíně. Pak se pustila do práce: natírala ji hrstmi nějaké zrnité masti. Karen repetila dál: „Jak bych si mohla nechat ujít příležitost skamarádit se s někým, kdo metá ve vzduchu kozelce ještě dřív, než řekne slovo?“ Na druhém konci místnosti už měla Lotus ve vlasech tucet mašlí. Nehtíčky jí zaměstnankyně natíraly třpytivým lakem. Mair usoudila, že je nejvyšší čas zmocnit se konverzační iniciativy. „Co děláte v Léhu?“ zeptala se. 30


6/26/13

3:45 PM

Stránka 31

Karen vykulila oči. Její tvář v zrcadle se proměnila v bledý, soustředěný ovál. „Přijeli jsme sem z Tibetu. Já jsem buddhistka, víte. Pro mě to je pouť.“ Začala mluvit o klášterech, které navštívila, a o pobožnostech, které tam vykonala. Po každoročním pozoruhodném obřadu, při němž je používán tradiční obraz, thangka, jí požehnal nejvyšší láma, což byl jeden z nejspirituálnějších okamžiků jejího života. Praktikovala někdy Mair buddhismus? Opravdu ne? Nikdy se k tomu necítila povolaná? Ví, že jedna z letních rezidencí Jeho Svatosti je přímo tady v Léhu? Viděla toho obrovského zlatého Buddhu v gompě v Thikse? „Ano,“ podařilo se Mair odpovědět na poslední dotaz. Rázná masáž jejího chodidla a kotníku zasypala podlahu odumřelou pokožkou a sraženým krémem na nohy. Noha Karen podstupovala stejnou péči. Odmlčela se v monologu a pohlédla na dívku, která se vrátila s malým výběrem laků na čajovém tácu. „Růžové, nebo červené, co myslíte?“ „Červené,“ odpověděla Mair automaticky. „Hmm. Jo, ale já si nechám udělat růžové. Přece nemůžu vyděsit poníky? Lotus, jakou barvu mají tvoje nehty na nohou?“ „Růžové, lesklé,“ zašvitořila Lotus. „To je ale hezké. Taťka bude nadšený.“ „A teď vyrážíte na trek.“ Karen lenivě mávla rukou. „To je záliba mého manžela. Nejspíš je to rozumný obchod. Moje kláštery za jeho hory. Ačkoliv jsme se poznali v New Yorku, teď máme základnu v Ženevě, protože Bruno je Švýcar. Poslední dobou vyráží pravidelně na lyže a na horolezecké výstupy z domova, ale dohodli jsme se, že tahle dovolená by neměla být výlučně buddhistická. Lotus by taky protestovala, ačkoliv je většinou hodně povolná. Ne že by tak působila, když jste ji dneska odpoledne viděla, to připouštím, ale moc často takhle nevyvádí.“ „Vy ji vezmete na trek s sebou?“ Karen se zatvářila překvapeně, pak pokrčila rameny. „Jasně. Proč ne? Bruno ji většinu cesty ponese v krosně. Lotus s námi chodí všude. Tak se vychovávají vyrovnané, vnímavé děti.“ 31


6/26/13

3:45 PM

Stránka 32

Dítě se vykroutilo svým obdivovatelkám a přišlo předvést svou manikúru: roztáhlo ručičky Mair na kolenou a zářilo na ni. V lokýnkách se jí třepetaly stužky. Karenina teorie má svou logiku, říkala si Mair. Vybavovala si, jak poprvé zahlédla tuhle rodinku na bazaru a jaký dojem na ni tehdy udělala jejich důvěrnost. Lotus byla rozhodně nejsebejistější dvouleté dítě, s jakým se kdy setkala. „Moc ti to sluší,“ prohlásila Mair. „Jsi jako obrázek.“ „Oui – comme maman,“ souhlasila Lotus a obdivovala se přitom v zrcadlech. Dveře do salonu se otevřely, až se krajková záclona zatřepetala. Ve dveřích se objevila tmavá hlava a ramena. „Karen?“ Karen vzhlédla od prohlídky nehtů na svých nohách. „Ahoj. Už jsi všechno zařídil?“ „Pappy.“ Lotus se vyřítila k otci a skočila mu do náručí. Zvedl ji do vzduchu. „Skákavá paní,“ pokřikovala a ukazovala na Mair. „Skáče vysoko.“ „Bruno, tohle je Maya,“ zavolala Karen. „Moje nová přítelkyně.“ „Zdravím,“ kývl na ni muž. Má v sobě pohřbený úsměv, říkala si Mair, ale není dost blízko pod povrchem, aby pronikl ven. Užuž začala vysvětlovat své jméno, které Karen přesně nepochytila. Mair bylo velšsky Marie. Když byla malá, snažila se přesvědčit své přátele, aby si tuto rafinovanější verzi osvojili, ale nikdy se neujala. „Mair, Mair, Mair, spoďáry si ber,“ prozpěvovala vždycky místní děcka. S ničím z toho se však nesvěřila. Cosi v klidném, zkoumavém pohledu Bruna Beckera ji umlčelo. „Mair,“ řekla tiše. „Zdravím.“ Představování bylo přerušeno, protože personál salonu krásy hnal Bruna ze dveří. „Krása pouze pro dámy“ byla míněna doslova. Odnesl si s sebou Lotus. Naznačil gesty manželce, že se sejdou v hotelu, až bude hotová. „Těšilo mě,“ řekl směrem k Mair přes rameno a zmizel. Seznamování s Kareninou novou kamarádkou pro něj očividně nebylo nic neobvyklého. Karen si protáhla prsty na nohou a usmála se. „Klid a mír. To znamená, že si spolu můžeme zajít na dort, až tady skončíme. Můžeme si pořádně popovídat.“ 32


6/26/13

3:45 PM

Stránka 33

Mair si připadala jako oblázek, který před sebou valí vlna tsunami, ale Karen Beckerová byla příliš naléhavá – a příliš zajímavá – než aby se pokusila o skutečný odpor. Na každý pád, co by jinak dělala? Jakmile jim lak na nohou zaschl ke Kareninu uspokojení, prošly nedalekou uličkou k německému pekařství. Nad jablečným koláčem a kávou se Karen svěřila, že už léta toužila navštívit tenhle kout světa, vlastně už od té doby, co se krátce po dvacítce začala zajímat o buddhismus. Až dosud se všechna její očekávání jednoznačně splnila. Tahle místa jsou posvátná – dotýkají se člověka přímo na duši. Na takové duchovno člověk v Evropě takřka nenarazí, že? a v USA nikdy. Každopádně ona to tam nikdy nezažila, uzavírala Karen. Ví Mair – vyslovuje to Karen správně – jak to myslí? Mair vzpomínala na obílené gompy na vrcholcích kopců, které navštívila za posledních několik dní. Tmavé vnitřní prostory s nezřetelnými nástěnnými malbami a sochami Buddhy, vzduch hustý vůní kadidla a dřevěného popela, oltáře s hromadami obětin, často dojemně všedních, jako třeba balíčky sušenek nebo kytičky plastových květů. Polohlasitý zpěv mnichů stoupal skrz staré podlahy a z oken byl oslnivý výhled na spleť řek a sadů hluboko dole. Bylo v tom něco božského, uvažovala, ale ze všeho nejvíc ji to trápilo svou pomíjivostí. V jednom klášteře ji průvodce pozval do kuchyně, kde starý mnich poklidně připravoval komunitě večeři. Dřevěnou sběračkou nabíral vodu z vědra do začernalého hrnce, postaveného na kamnech, v nichž se topilo dřevem. Studené rýžové kuličky byly naskládané v klůccích, připravené k rozdělování. Vedle něj u hrubého stolu klečel chlapec, asi desetiletý mnich, a krájel zeleninu z klášterní zahrady. Stařec pokyvoval na znamení, že je s jeho prací spokojen, jak do hrnce postupně padaly další a další hrsti mrkve a cibule. Ti dva pracovali mlčky a Mair napadlo, že nebýt její přítomnosti, odehrávala se asi tahle scéna přesně stejně už dvě stě nebo tři sta let. Tichá služba mnichů nekonečné rutině vaření a péče o druhé se jí dotýkala výmluvněji než všechny náboženské rituály. Pokusila se popsat Karen tohle malé zjevení. 33


6/26/13

3:45 PM

Stránka 34

„Ale já to úplně chápu,“ přerušila ji Karen. Natáhla se a položila dlaň na Maiřinu ruku. „Existuje mnoho cest k poznání, ale všechny vedou stejným směrem. Ty víš, o čem mluvím. Já věděla, že tomu budeš rozumět. Cítila jsem to v tobě, hned jak jsem tě uviděla.“ „I když jsem metala kozelce?“ „Kvůli tomu a taky kvůli jiným věcem. Proč potlačovat emoce, které cítíš? Jsi svá. To ti chválím.“ Bruno není duchovně založený ve stejném smyslu jako ona, pokračovala Karen, ale chápe ji, protože sám má vztah k horám. To jsou jeho chrámy a on podniká mezi nimi vlastní poutě. „Vezmi si například Lotus. Věřím, že ji máme nechat prožívat celý svět jako v podstatě dobrý. Chci, aby vyrůstala co možná beze strachu, bez zbytečných omezení, bez malicherných pravidel, aby se mohla v proudu života stát tím, kým má být.“ Mair se v duchu ptala, jestli Lotus – zcela pochopitelně – neřeší tu přemíru dobroty tu a tam záchvatem vzteku. Dopily kávu a dojedly koláč. Karen sesbírala poslední drobečky špičkou prstu a olízla ji. Řekla: „Už musím jít. Jaké máš plány? Budeme pryč z města čtyři až pět dní.“ „Musím tady něco zjistit. Nevím, jak dlouho to potrvá.“ Karen se na ni zadívala, prst dosud položený na rtech. Mair si všimla, jak se dva nebo tři zahraniční turisté v pekařství nemohou ubránit, aby na její společnici necivěli. „Jsi velice záhadná, víš,“ řekla Karen. „Ne, nejsem,“ protestovala Mair. „Ale vůbec jsi neprozradila, proč jsi v Ladákhu. Nejsi tady jen na poznávacím zájezdu, to já poznám.“ Mair se nehodlala pokoušet popsat Karen šál, ani kadeř vlasů, ani prázdná místa v rodinné historii, která s takovou energií zaměstnávala její představivost. Rozpačitě řekla: „Nedávno mi zemřel otec.“ Tvář Karen se ihned zalila soucitem. „To je mi líto,“ řekla vroucně. „To je pro tebe smutné. Buddhistická země tě nepřitáhla jen tak pro nic za nic. Slyšela jsi už slovo punabbhava? Znamená to ‚stát se znovu‘. To je ta naše víra ve znovuzrození. Nezahladí žal 34


6/26/13

3:45 PM

Stránka 35

ani ztrátu, a ani nemá, ale rozjímání o ní ti poskytne útěchu. Aspoň někdy.“ Její novopečená přítelkyně to myslí dobře, uvědomovala si Mair, a to, jak mluvila, sice znělo cize, ale rozhodně to bylo upřímné. „Děkuju.“ Usmála se. Karen jí stiskla ruce a vstala. Zaplatila svačinu za obě, mávnutím ruky odmítla peníze, které jí Mair podávala. „Kde bydlíš?“ Mair jí to pověděla. „Tak se uvidíme, až se vrátíme.“ Následujícího dne jela Mair navštívit léhskou továrnu na zpracování pašmíny. Počasí se měnilo, jako by chtělo podtrhnout nepřítomnost Beckerových. Zlatavé podzimní slunce, které už Mair začala brát jako samozřejmost, se dnes filtrovalo skrz nízké, řídké, šedé mraky, a vytrvalý vítr shazoval z topolů poslední listy. Z jedné ze špinavých továrních budov se vynořil malý muž v baseballové čepici, aby ji uvítal. „Jmenuju se Tinley. Jsem zástupce vedoucího výroby. Račte tudy, ať vidíte ta kouzla, madam,“ žertoval, když ji vedl přes dvůr k betonovému hangáru. Mair ho následovala a nebyla si jistá, jak to myslel. Uvnitř dřepěly v kruhu čtyři ženy. Přes hlavy a dolní poloviny obličejů měly přetažené šály. Mezi nimi se tyčila hromada rouna, husté kadeřavé chuchvalce surové kozí srsti, slepené hnojem, mastnotou a klacíky a vypadaly přesně tak, jak je Mair viděla, když je na náhorní plošině cpali do pytlů. Nebylo pochyb, že to je neupravené vlákno pašmíny tak, jak je přivezli náklaďákem z dalekého Čhangthangu. Ženy rozmotávaly chuchvalce ručně, odstraňovaly nejhorší špínu a třídily srst do menších hromádek podle barvy, od nejsvětlejší šedobílé až po tmavě hnědou. Vzduch v holé místnosti byl tak plný čpavého kozího odéru, že by se dal až krájet. Tinley udělal drobné lítostivé gesto. „Tohle je proces oddělování barev. Dá se dělat jen s pomocí lidských očí.“ Pak se rozveselil. „Ale jak uvidíte, zbytek našeho procesu je moderní. Vysoce mechanizovaný. Račte tudy, prosím.“ 35


6/26/13

3:45 PM

Stránka 36

Posuvné plechové dveře se otevřely v kolejničkách a Mair vstoupila do další části továrny. Vnímala hukot strojů, ale zamžikala úžasem nad rozlohou toho, co leželo za dveřmi. Stroj musel být aspoň padesát metrů dlouhý, obr plný řemenic a otáčivých kol, obrovské gumové válce a nádrže, z nichž stoupala pára. Na konci linky byla sušárna, odkud vycházela vlna čistší a měkčí, ale pořád s tlustými hrubými chlupy a fragmenty hlíny. „Co dál?“ zeptala se, když otáčela v prstech přadenem. Před nimi se otevřely druhé plechové dveře. Převalila se přes ni vlna horkého, vlhkého vzduchu, prosyceného pachem mokré vlny. „Proč je tu tak horko? a tak vlhko?“ vypravila ze sebe přidušeně. „Je to zvlhčující komora,“ opáčil Tinley hrdě. „Usnadňuje zpracování vlny. Tohle je odchlupovací sekce, vidíte?“ Nakoukli do stroje. V každém stádiu se zbývající vlna vynořovala bělejší a měkčí, jak se oddělovalo čisté rounu – nejhlubší tepelná izolace koz před himálajským chladem. Na konci linky, za další sušárnou, se pojízdný pás obracel. Jeden muž tu seděl jako uctivý služebník před čelistmi soustrojí, z nichž se vzdouval vyčištěný a usušený konečný produkt. Mair si nemohla pomoci. Přistoupila a zabořila ruce až po lokty do čisté pašmíny. Bylo to jako sahat do mraku, lehoučkého a čistého, a mělo to i stejnou barvu. Rozpomněla se, že z jednoho kilogramu mastné, smrduté vlny, kterou viděla na začátku linky, vznikne pouze tři sta gramů tohoto nadýchaného rouna. „Opravdu to je něco jako kouzlo,“ souhlasila. Tinleymu se zaleskly oči. „Pojďte se mnou.“ Narazil si baseballovou čepici na hlavu rovně a vedl ji z provozu ven. Zadní uličky byly tak úzké, že nemohli jít vedle sebe, a nad nimi visely šňůry na prádlo, větve pokroucených starých stromů a vyčnívající balkony domů. Tinley šel tak rychle, až se Mair musela soustředit, aby s ním udržela krok. U napůl zborcené brány v obílené zdi se znenadání zastavil a ukázal jí, aby prošla. Slepice hrabaly v odpadcích a nad střechami domů stoupalo volání muezzina. „Džalí,“ zavolal Tinley na muže, opřeného o koště. 36


6/26/13

3:45 PM

Stránka 37

Vyšli po čtyřech kamenných schodech a úzkými dveřmi vstoupili do místnosti plné žen, sedících u dřevěných tkalcovských stavů. Bylo slyšet pravidelné vrzání šlapadel a člunky se jen míhaly. Tkaly pásy hladké pašmíny v jemných odstínech šedé a hnědé. Tyhle dělnice, sdělil jí Tinley, vyrábějí šály na prodej prostřednictvím státem financovaných řemeslných prodejen v Léhu. „Dodržují se tu velmi tradiční metody, pěkná práce pro zdejší ženy. Můžou si určit pracovní dobu podle sebe, vydělat trochu peněz a taky se starat o rodinu.“ „To je dobré,“ uznávala Mair. Mátlo ji však, jak velice se tyhle kusy odlišují od jejího. Prošli tkalcovským ateliérem a ženy k ní vzhlédly a usmívaly se, když je míjela. Z průčelí budovy byl k Maiřinu překvapení výhled, který poznávala – hlavní ulice s minarety centrální mešity, tyčící se proti kopci korunovanému starým palácem. Labyrintem zadních uliček došli až do předváděcí místnosti šálů, lemované už dobře známými regály. Prodejce na ni v širokém úsměvu blýskl zlatým řezákem a začal vyndávat své zboží z plastových sáčků. Léh někdy dokázal působit jako jeden velký velkoobchod s vlněným zbožím. Nepřipadalo však v úvahu, že by nenakoupila poté, co ji Tinley trpělivě provedl výrobním procesem. Mair poslušně vybrala tři šály: perlově šedý pro Eirlys, karamelově hnědý pro sebe a krémový pro Hattii, který bude tmavovlasé přítelkyni slušet. Zaplatila dohromady dvanáct tisíc rupií a připomněla si, že to zas není tak moc peněz za všechnu tu práci, kterou vyžaduje výroba pašmínového vlákna. Prodejce odnesl její nákup, aby ho zabalil, a Mair z náhlého impulzu otevřela ruksak a vytáhla z jeho hlubin složený váček. Tinley zvědavě přihlížel, když rozkládala šál po babičce a jemně ho rozprostírala na prostý dřevěný pult v krámě. Barvy vody a květů vytvořily v tlumeném světle obchodu zářivě barevnou kaluž. Zboží na policích působilo náhle v porovnání s ním nevýrazně a hrubě. Tinley ostře zavětřil a sklonil se, aby prozkoumal šál důkladněji, a prodavač se otočil, aby se také podíval. „Můžete mi o tom něco povědět?“ zeptala se Mair. 37


6/26/13

3:45 PM

Stránka 38

Tinley vzal za pultem malou lupu a bedlivě prohlížel tkaninu, přejížděl prsty po vyšívání, pak látku otočil, aby probádal i rub. Sledoval prsty obrysy kašmírského vzoru a ještě důkladněji se zadíval lupou na jeden roh šálu. „Tohle je vyrobeno v Kašmíru,“ řekl. „Tkaní kani. Tady v Ladákhu tohle neděláme.“ Prodejce mu něco řekl. „Prodáváte to?“ otázal se Tinley ledabyle. „Ne. Rozhodně ne. Patřilo to mé babičce. Já… jen se snažím zjistit něco o minulosti toho šálu a skrze něj možná taky něco málo o babičce. Nikdy jsem ji nepoznala, víte.“ Tinley odložil lupu a napřímil se. „Pak musíte jet přes hory do Kašmírského údolí,“ řekl. „Já ale myslím, že moji prarodiče byli tady v Léhu. Ve čtyřicátých letech. Můj dědeček byl křesťanský misionář.“ „Katolík? Český bratr?“ „Ne. Byl velšský presbyterián.“ Tinley zavrtěl hlavou, pokrčil rameny. Očividně mu to nic neříkalo. „Evropané přicházeli, moc jich nezůstalo. Otevřeli několik klinik a zakládali školy pro děti a za to jsme jim zavázaní.“ Nevyřčený dovětek zněl, že za jiné věci, o něž se misionáři pokoušeli, patrně za práci na náboženské konverzi, už jim takový vděk nenáleží. Mair prohlásila: „Chtěla jsem se podívat na zdejší evropský hřbitov, ale brána je pořád zavřená a já nemůžu zjistit, kdo má klíč.“ Tinley se zazubil, předvedl zdravé zuby a posunul si čepici do týla. Rychle promluvil na obchodníka a oba se zasmáli. „To je snadné. Tuhle můj přítel Tsering – správce je jeho strýček.“ Oba muži si vyměnili další informace a Tinley Mair sdělil, že pokud přijde do obchodu zítra, asi ve tři hodiny, strýček přinese klíč a vezme ji na návštěvu hřbitova. Poděkovala oběma a slíbila, že přijde přesně. Začala šál znovu skládat, ale Tinley se dotkl jejího zápěstí. „Viděla jste tohle?“ zeptal se a ukázal do jednoho rohu. Vložil jí do ruky lupu a Mair se sklonila, aby si prohlédla to, čeho si ještě nevšimla. Byl tam maličký vyšívaný symbol, něco jako stylizovaný motýl nebo snad iniciály 38


6/26/13

3:45 PM

Stránka 39

BB s prvním písmenem obráceným, a vedle nich další nedešifrovatelná značka. „Co to je?“ „To je signatura výrobce a číslo ‚42‘, což je snad datum dokončení. Je to krásný kus a trvalo mnoho měsíců, ba i let, než ho řemeslník utkal a pak vyšil. Nejspíš ho zhotovili pro nějakou nevěstu jako svatební šál, který si vzala s sebou do manželova domu.“ Pro babičku Nerys Watkinsovou jako dar od jejího manžela, velšského presbyteriánského misionáře? Na to byl šál příliš luxusní, usoudila Mair. Nic z toho, co věděla o finanční situaci prarodičů ani o jejich zdrženlivé víře, neodpovídalo takové vzácnosti a hodnotě. Záhada jako by se stále prohlubovala. Vložila nové šály do tašky k vzácnému starému, poděkovala obchodníkovi a zopakovala, že se vrátí zítra ve tři. Tinley se široce usmál. „Musíte si vzít svou novou pašmínu. Už se ochlazuje. Zima si letos pospíšila.“ Když nazítří odpoledne kráčela starým městem, viděla, jak se obrací naruby pod mrazivým větrem, který kosil ledová pole hor. Cítila ve vzduchu sníh, jak Tinley předpovídal, a byla vděčná za teplo tlumeně hnědého šálu, ovinutého kolem hrdla. Většina oken domů už byla chráněna starými dřevěnými okenicemi a skoro na všech střechách se tyčily otepi dřeva a uskladněná píce pro dobytek. Na bazaru bylo méně lidí, potkala jen jednoho či dva Evropany. Za týden nebo za dva se zavřou poslední kavárny a penziony, letní zaměstnanci cestovního ruchu se přestěhují na zimu k plážím a hotelům v Gói a Léh zabředne do zimní izolace, až průsmyky zapadají sněhem. Myslela na Beckerovy a uvažovala, jak to v téhle zimě zvládají pod stanem. V předváděcí síni nebylo samozřejmě po strýčkovi s iluzorním klíčem ani stopy. Obchodník Tsering mávl rukou nad její netrpělivostí. Chtěl jí ukázat novou zásilku šálů, které právě přišly z výroby. Pili masála čaj, neboli bylinkový čaj a uždibovali mandle a sušené meruňky, zatímco Mair obdivovala zboží. Už se učila, že rituální dialogy kupce a prodejce se musí odehrát, i když oba vědí, že k výměně šálu za peníze dnes nedojde. 39


6/26/13

3:45 PM

Stránka 40

Po příjemné půlhodině se s cvaknutím otevřely dveře do tkalcovského ateliéru. Na prahu se potácel maličký, letitý muž v kožešinové čepici a plstěných botách s koženými pruhy. „Můj strýček Sonam.“ Tsering zazářil a objal ho masitou paží kolem ramen. „Bratr mé babičky.“ Mair potřásla ctihodnému kmetovi rukou a pomyslela si, že není nijak překvapující, netráví-li údržbou hřbitova moc času. Na první pohled byl příliš starý, než aby dělal cokoli kromě vysedávání a klimbání v křesle. „Dobré odpoledne, Sonam-le,“ pozdravila ho a použila zdvořilé oslovení, jemuž se naučila. Stařec na ni mžikl pochvalným pohledem jasných očí. Promluvil k Tseringovi polohlasem a ukázal palcem ke dveřím krámu. Tsering si hned ochotně začal navlékat bundu značky Adidas. „Půjdeme,“ řekl. „Vy opustíte svůj obchod?“ „Strýček nemluví anglicky. Každopádně,“ pokrčil rameny, rozpřáhl ruce a svraštil tvář, „nevidím žádného zákazníka.“ Zamkl za nimi dveře a všichni tři vyrazili. Cestou přes bazar vlála Sonamovi dlouhá přepásaná tunika kolem kotníků a kožešinová čepice mu poskakovala na hlavě. Dokázal se pohybovat překvapivou rychlostí. Během několika minut se ocitli u známé zamčené brány evropského hřbitova. Sonam sáhl kamsi do vrstev svého oblečení, chviličku tam štrachal a vylovil obrovský klíč. Brána se konečně otevřela a Mair jí prošla pod vychrtlé stromy a mezi kříže a náhrobky. Zem pokrývalo spadané listí, už ne máslově žluté, ale hnědé a bez života. Chlad ji štípal do lící. „Co hledáte?“ zeptal se Tsering. Mair se pokusila přeložit německý nápis na nejbližším náhrobním kameni. „Nevím,“ přiznala se. K její úlevě se oba muži uchýlili do malého zeleného přístřešku, umístěného v závětří u zdi. Potulovala se mezi neuspořádanými řadami hrobů. Bylo tu několik maličkých hrobečků, na jednom kameni stálo prosté „Josephine, věk 7 měsíců“. Pokusila se představit si, jakou práci muselo dát Evropankám tak daleko od domova sta40


6/26/13

3:45 PM

Stránka 41

rat se o děti na tomhle odlehlém místě, a jak se asi často modlily nadarmo. Dospěla k jedné malé skupině náhrobků, označených velšskými jmény – Williamsové a Thomasové a Jonesové z jejího rodného údolí – ti mohli náležet jedině k presbyteriánské misii. Vyndala zápisník a opsala si jména a data, aby si je vyhledala v Naději a slávě Boží, až bude mít příště přístup na internet. Rozeznala jedinou větu ve velštině, kterou dobře znala, protože ji viděla docela nedávno doma na hřbitově, vyrytou do kamene jen pár krůčků od otcova a matčina hrobu. Hedd perffaith hedd. Mír, dokonalý mír. Sevřel ji stesk po domově, nečekaně, ale pevně jako zaťatá pěst. Okamžik cítila zmatenou touhu ocitnout se zase v údolí. V duchu viděla tatínka u kuchyňského stolu, hlavu skloněnou nad novinami a nevyhnutelný šálek čaje u lokte. Uklidnila se dlouhým pohledem k bílým baštám Himálaje a oblakům, která se hnala nad ním. Evan a Nerys Watkinsovi mohli klidně stát právě na tomhle místě a upírat oči na tutéž vyhlídku. Nerys určitě také někdy cítila bolestný stesk po domově, a tehdy to byla delší cesta a mnohem těžší komunikace s lidmi, které tam zanechala. Poprvé od svého příchodu do Indie pocítila Mair emocionální propojení se svou babičkou. Kráčela zvolna dál, až obešla celý hřbitov. Bylo to zklamání, ale nenašla tu nic než tři nebo čtyři velšská jména na náhrobcích. Užuž chtěla zamířit ke kůlně, kde se Tsering a jeho strýček choulili za větrem a pokuřovali bidi, když si všimla desky, zasazené do hřbitovní zdi. Četla: In memoriam Matthew Alexander Forbes, St. John’s College Cambridge Zahynul na Nanga Parbat, srpen 1938, ve věku 22 let Mair nevěděla přesně, co nebo kde je Nanga Parbat, ale uhádla, že je to nějaká hora. Dvaadvacet… byl velmi mladý. 41


6/26/13

3:45 PM

Stránka 42

„Jak je, madam?“ volal na ni Tsering. „Našla jste něco?“ Zavrtěla hlavou. „Podle jmen je tu pohřbeno několik Velšanů, ale nic je nespojuje s mou rodinou.“ Sonam otočil hlavu a zadíval se na ni. Vypadal tuze staře, ale byl stejně bystrý a pozorný jako jeho prasynovec. Zamumlal nějakou otázku a Tsering pokrčil rameny a přeložil jí to: „On říká, proč neříct hned, že máte zájem o velšské lidi?“ Mair zamžikala. Sonam vstal a ukázal přes zeď. Přikývla a on zamířil jako první ven ze hřbitova a pak uličkou, která se klikatila za ním a Mair a Tsering se ze všech sil snažili udržet s ním krok. Tuhle část starého města ještě neprozkoumala a hleděla se smutným zájmem na bortící se kamenné zdi a výmoly. Staré budovy se většinou rozpadaly. Jakási žena s otepí klestí na hlavě Sonama pozdravila, když uháněl kolem ní. Ulička končila u holé zdi mezi dvěma opuštěnými budovami. Jedna byla z neomítnutého kamene s vysokými okny, zastřenými vrstvami letitého prachu, a Mair hned napadlo, že svou absolutní neokázalostí připomíná velšskou kapli. Naproti ní stála všeho všudy jen zeď s napůl zborcenými dveřmi, ale na Sonamův pokyn je Tsering otevřel. Vedly na malé dlážděné nádvoří, obklopené přízemními budovami. Plevel a semenáčky vyvracely staré dlažební kameny a v malých okenních tabulkách už nezbylo žádné sklo. V potemnělých dveřích se objevila dvojice vyhladovělých psů s pronikavými pohledy žlutých očí. Tsering a Sonam se radili mezi sebou. „Tohle je stará misie se školou a zdravotní klinikou, strýček si to dobře pamatuje. Tam naproti, to byl velšský kostel. Pak se z něj stal hinduistický chrám, ale teď už postavili nový. Dneska už tady není nic.“ Pokrčil rameny beze stop optimismu. Mair během svých rozhovorů v Léhu pozorovala podobné gesto nadmíru často. Sonam přikyvoval usilovněji, mával rukama na znamení, že si může beze všeho tohle opuštěné místo prohlédnout a prozkoumat. Vyhnula se psům a šla nakouknout do maličkých místností. První dvě byly prázdné až na plevel, vyčuhující z podlah, rozházené 42


6/26/13

3:45 PM

Stránka 43

odpadky a roztrhané pytle, ale ve třetí leželo několik zetlených zbytků nábytku. V jednom z kusů se dala jen taktak rozeznat školní lavice s poličkou na knihy. Když chodila do školy, v první třídě bývaly dost podobné lavice. Mair se sklonila a pokusila se ji postavit, ale polička jí zůstala v ruce. U nohou jí zůstaly ležet zbytky knihy, smutné pozůstatky s napuchlými deskami, které prve polička napůl ochránila před vlhkostí a mrazem. Zvedla ji a podívala se na poničené stránky. Z kašovité šedé masy se dalo jen taktak rozeznat pár slov. Byl to velšský zpěvník. Mair zvedla hlavu. Prve se napůl domnívala, že se jí možná oba muži pokoušeli udělat radost návštěvou areálu, který mohl náležet kterékoli z rozmanitých misií v Ladákhu anebo možná dokonce vůbec se žádnou misií nesouvisel. Teď už to ale věděla jistě. Před sedmdesáti lety kázal Evan Watkins v kapli naproti přes ulici a jeho manželka se asi pokoušela učit děti, možná právě v téhle místnosti. Naklonila hlavu a zaposlouchala se, jako by mohla zachytit zvuk jejich hlasů, ale slyšela jen štěkot psů a skřípění a v dálce houkání dopravního provozu. „Tohle jsem hledala,“ řekla tiše svým společníkům. Po chvilce se sklonila a vrátila zpěvník na místo jeho posledního odpočinku. Všichni tři se vrátili na čerstvý vzduch. Sonam uchopil Mair za paži. Začal velmi živě něco povídat, slova se z něj jen hrnula, přitom jí třásl loktem a upíral pohled do její tváře. Neměl zuby a obličej mu křižovaly hluboké vrásky, ale náhle vypadal na svůj věk velmi mladě. „Povězte mi, co říká?“ poprosila Tseringa. „Pamatuje zdejší učitelku, když byl malý. Byla hodná. Dávala dětem jablka a zpívali písně.“ Nerys Watkinsová, která následovala manžela do Indie a přivezla si zpátky svatební šál, v jehož záhybech se ukrýval pramen vlasů. „To mohla být moje babička. Nepamatuje si její jméno? Jaké písně zpívali?“ Stařec zavrtěl hlavou, to byla dostatečná odpověď, ale okamžitě následoval další příval slov. Rukama naznačil ve vzduchu rozměry 43


6/26/13

3:45 PM

Stránka 44

čehosi velkého a se širokým úsměvem předstíral, že se pod vahou toho břemene potácí. Pochopila, že vzpomínky na dávné časy mu působí radost, stejně jako ji k stáru působily tatínkovi. Tsering poplácal strýčka po rameni, aby zpomalil. „Prý tady měli rádio, první, co kdy strýček poslouchal. Líbila se mu hudba, co z něj vycházela. To rádio bylo takhle velké a těžké. Bylo na baterii a tu vždycky museli čtyři muži na káře odvézt dolů k řece, aby ji nabili z generátoru. Pak se lidé scházeli a poslouchali a tvářili se vážně. Děti se chtěly smát, ale to se nesmělo. To bylo, když byla v Evropě válka a pak přišla i do Asie.“ Evan a Nerys naslouchají zasmušile rozhlasovým zprávám v jedné z těchto nízkých místností, petrolejová lampa vrhá na stěnu jejich stíny. Uměla si je teď konečně jasně představit: Evana v kněžské černi a Nerys v zástěře, zakrývající prostou sukni a ručně pletený svetr. „Ano.“ Přikývla. „Tenkrát to tak bylo.“ V opuštěném areálu už nebylo nic k vidění. V Tseringovi procitl zájem a provedl s ní další obchůzku, nahlédli do všech dveří, ale žádný další objev už neučinili. Záblesk vzpomínek jako by Sonama unavil, vydal se z veškeré energie. Mair mu jemně položila ruku na rameno. „Děkuju vám. Jsem ráda, že jsem tu byla.“ Vydali se zpátky stejnou cestou, Sonam kráčel mnohem pomaleji a prasynovec ho podpíral. Soumrak houstl a za okny domů v blízkosti hřbitova se rozsvěcela světla, až to mžiklo, pak znovu, a vypadla elektřina. Jediná pouliční lampa v dálce zhasla. Mair a její společníci zůstali stát pod tmavě modrou oblohou, zatímco Tsering hledal ve vnitřní kapse baterku. Starý pán vztáhl ruku k Mair, aby se o ni opřel, a ona ho vzala pod paží. Zavěšeni do sebe, zahleděni na úzký kužel světla z baterky, který vyhledával hluboké výmoly a zborcené zdi, tvořící překážky na cestě, opatrně našlapovali směrem k hlavní cestě. Na křižovatce, kde odbočovala ke svému hotelu, se s oběma muži rozloučila. Peníze, které Sonamovi dala, zmizely během mžiku v hlubinách jeho tuniky. Chytil ji za zápěstí a naklonil hlavu, aby na ni v šeru viděl. Tsering naposled překládal. 44


6/26/13

3:45 PM

Stránka 45

„Tenkrát, za starých časů, se tu žilo moc těžko. Moc tu toho nebylo, pro nikoho. Ale stejně to bylo dobré.“ Starý pán jí sděloval, že Evan Watkins a jeho manželka neprožívali tady v Léhu jen samé těžkosti. Bývala tu taky radost a štěstí. Mair to chápala. Potřásla si s nimi rukama. Tsering se široce usmál, ve tmě se zableskly jeho bílé zuby. „Hledáte historii vašeho šálu. Teď pojedete do Kašmíru.“ „Pojedu, ano.“ „Šťastnou cestu,“ řekl. Popřáli jí dobrou noc. Dívala se za nimi, jak zvolna postupují opuštěnou ulicí, a elektřina znovu naskočila. Po starých kamenných zdech se sunuly jejich pohyblivé stíny.

45


6/26/13

3:45 PM

Stránka 46

KAPITOLA 3

Indie, 1941 Svíčku si odnesl s sebou za zástěnu. Byl to jen dřevěný rám s panty, přelepený balicím papírem, a světlo, postavené na skrytý mycí stolek, vrhalo na papír jeho zvětšený a zkreslený stín. Nerys se odvrátila, aby neviděla, jak se její manžel myje. Místo toho pozorovala prostý dřevěný krucifix, který visel na stěně vedle lůžka. Žlutá záře svíčky se zakmitala, jak ji odnášel od stojanu s umyvadlem a stavěl na noční stolek, takže poznala, že se může zase obrátit na záda. Matrace, vycpaná jačí srstí, vydala při pohybu známé zašustění. Dolehl k ní závan karbolového mýdla spolu s přetrvávající stopou mužského potu, když se Evan chopil Bible, kterou měl vždycky ležet vedle polštáře. Poklekl vedle lůžka. Nerys hned udělala pohyb, jako by chtěla odhrnout přikrývku a připojit se k němu v modlitbách, ale on prohlásil, že by měla zůstat, jak je. „Pán vidí všechno. Nebude se zlobit, když si několik dní odpočineš, Nerys.“ „Jsem naprosto v pořádku,“ řekla polohlasem, ale zůstala nehybně ležet, protože byla tuze unavená. Poslouchala, jak předčítá velšsky z Knihy Jób, která patřila k jeho oblíbeným. „Amen,“ řekla, když se domnívala, že skončil. Chvilku se modlil mlčky a ona sama se pokoušela o totéž. Mimo jiné se ptala Boha, zda by z ní nemohl nějak udělat lepší manželku. 46


6/26/13

3:45 PM

Stránka 47

Konečně Evan vzdychl a vstal. Svlékl si tlustý župan a pověsil ho na háček, odhrnul přikrývku, vpustil tak do postele čepel studeného vzduchu a okamžik zaváhal ve svém pruhovaném flanelovém pyžamu, jako by ulehnutí po jejím boku vyžadovalo nesmírnou sílu vůle. „Můžu?“ zeptal se. „Ano,“ řekla. Sfoukl svíčku a vlezl do postele. Matrace se prohnula pod jeho váhou a ona napjala svaly v kyčli a nohou, aby se k němu neskulila. Ne že by netoužila po útěše jeho náruče a teple jeho pokožky, protože cítila takový smutek a prázdnotu, že prahla po fyzické útěše bez nástrah, k nimž by mohla vést slova, ale den byl pro něj náročný a ona na něj nechtěla klást ani tak malé nároky. „Dobrou noc, má milá,“ řekl po chvilce. „Dobrou noc, Evane,“ odpověděla tiše. Zanedlouho usne. Ležela s prsty propletenými na hrudní kosti a v duchu si procházela uplynulý den. Menší děti jí působily největší radost. Hrozně ráda je pozorovala ve třídě, se školními zástěrkami uvázanými přes potrhané šaty, sedící v uspořádané řadě a upírající na ni rozzářené oči, když psala slova a číslice na tabuli, vybalancovanou na malířském stojanu. Jedna, dvě, tři. Bota, čepice, jablko, ruka. Tuhle část dne snášely trpělivě, stejně jako když jim předčítala příběhy z Bible, ale opravdu je bavilo zpívat a tančit a hrát tleskací hry. Vymýšleli si k nim vlastní slova a ona se snažila jejich zpěv napodobovat, protože její úsilí je vždycky strašně rozesmálo. Anebo za doprovodu jejího harmonia a jejich bubínků, píšťalek a tamburín vznikaly vymyšlené písně, které naplnily místnost rytmem a nepotřebovaly vůbec žádný jazyk. Práce se staršími dětmi už tak vděčná nebyla. Nerys věděla, že chodí do školy jen kvůli obědu, který dostávají v misii zdarma, hustou polévku a zvláštní, ale velmi chutnou kombinaci rýže s dušenou čočkou. Ošívaly se a šeptaly si mezi sebou, když mluvila, a jen co ve tři hodiny skončila výuka, už se hnaly přes dvůr, celé šťastné, že mají od její školy pokoj, i když po zbytek dne budou pracovat na poli nebo se sklánět nad tkalcovským stavem. Mohla jen doufat, že 47


6/26/13

3:45 PM

Stránka 48

jídlo a minimální zdravotní péče, kterou jim mohla poskytnout, když měly úporný kašel, zarudlé oči a hnisající boláky, je dostatečnou náhradou za dvě hodiny vzájemného nepochopení, které s ní sdílely. V osmi až devíti letech většina z nich přestala docházet úplně. Pár pracovitých rukou byl pro jejich rodiče příliš cenný. Nerys naslouchala, jak se Evanův dech zpomaluje a prohlubuje. Jakkoli se snažila být pozitivní, bylo těžké nemít pocit, že tady plýtvají časem – dva nevědomí cizinci, bojující proti primitivním životním podmínkám, nesrozumitelnému jazyku a staletím historie. Samozřejmě, Evan by nesouhlasil s tím, že jsou nevědomí. Nerys však nesdílela manželovo absolutní přesvědčení, že Slovo Boží je jediná pravda a to jediné, na čem skutečně záleží, je tlumočit je pohanům. Dokonce se i bála, že snad úplně ztrácí víru, ačkoliv sebou pokaždé škubla úzkostí, když si to – v tichu a bezpečném úkrytu tmy – i jen pomyslela. Jak by mohla misionářská manželka nevěřit v Pánaboha? Ironií osudu ji na okraj této propasti pochybností přivedla Indie. Ve Walesu se poprvé setkala s reverendem Evanem Watkinsem, když přijel domů na dovolenou z indické misie a ona byla na učitelské praxi a všechno se zdálo dokonale jasné. Jejich Bůh, ten, kterého měla společného s Evanem, byl samozřejmě každodenní záležitost. Byl v požehnání, odříkávaném před každým jídlem, byl ve večerních modlitbách za příbuzné a nemocné, za krále a královnu a za nešťastné pohany. Byl každou neděli v kapli, byl v tlusté černé Bibli, nonkonformistických žalmech a v celém životním stylu, na který byla zvyklá a brala ho jako pohodlnou samozřejmost. I poté, co ji Evan požádal o ruku (a ona v to doufala – dokonce se za to i modlila) a během jejich krátkého zasnoubení, svatby, líbánek v Anglesey (teď se jí na ně nechtělo vzpomínat) a všech příprav na cestu do Indie, které následovaly, ani jednou nezapochybovala o základní premise. Evan byl povolán k misionářské práci a ona byla hrdá, že ho může doprovázet. Bude mu pomáhat a podporovat ho, jak jen může, a společnými silami uspějí. V Šilongu, centru presbyteriánské misie v Indii, kde prožili první měsíce manželského života, to tak moc těžké nebylo. V areálu byla 48


6/26/13

3:45 PM

Stránka 49

velká škola, řízená misií, kde se učilo skvěle, a místní rodiny se zdály být připravené přijmout křesťanské poselství, které k tomu patřilo. Kromě velké kaple s pravidelnými bohoslužbami pro misionářské rodiny a úctyhodný počet konvertitů tam byla zdravotní klinika pro první pomoc a drobná onemocnění, lekce domácích dovedností, hygieny a pěstování zeleniny pro místní ženy, při nichž Nerys s radostí vypomáhala, a veškerá podpora malé, ale odhodlané náboženské obce. Byla tu dokonce nepříliš vzdálená misijní nemocnice s kvalifikovaným lékařem a třemi ošetřovatelkami, kam mohly ženy přicházet porodit v bezpečnějších a hygieničtějších podmínkách, než jaké byly k dispozici kdekoli jinde v okolí. Ošetřovali tam také malomocné a pacienty s tuberkulózou a ty, kteří trpěli septikémií a vzteklinou a všemi ostatními otřesnými indickými neduhy. Nerys viděla, že její i manželova práce je prospěšná, i když přinášela jen malé a nenápadné výsledky. Indie sama ji šokovala. Před příjezdem si ji dokázala představit jen mlhavě, takže skutečná rozloha, brutální žár planin – tak silný, až se jí loupala kůže a nebe vyšisovalo –, hejna lidí, přívaly monzunových dešťů, ostré barvy a pachy, mouchy, zmrzačená těla a syrová chudoba, jež vídala den co den, ji málem připravily o rozum. Když se pokusila přiznat ke své nelibosti Evanovi, zatvářil se dotčeně. „Jsme tu od toho, abychom pracovali, má milá, s pomocí Boží. Není čas uvažovat o sobě nebo o svých výhradách.“ Užuž chtěla odseknout, že se nebojí práce a není sebestředná, že si chce jen promluvit o tom, co mají oba pořád před očima. Pak se ale zarazila. Evan nechtěl mluvit o ničem než o rutině jejich dnů. Soustředil se na svou práci tak pevně, tak neochvějně, až ho začínala podezírat, že se bojí toho, kam by ho úvahy mohly zavést. Na každý pád nebyla zmatená dlouho. Časem začala vnímat vitalitu této kypící země, jakýsi zarputilý apetyt, který přiváděl na svět řvoucí nemluvňata mezi všechnu tu beznaděj, odrážející se v očích žebráka, vztahujícího dlaň, aby přijal minci, v ohnutých zádech žen na polích a v muži, který seděl celý den vedle rušné silnice s lihovým vařičem, vařil lahodný čaj a prodával ho kolemjdoucím. Nerys měla ve zvyku zastavit se u něj při své každodenní procházce 49


6/26/13

3:45 PM

Stránka 50

a vypít si s ním šálek čaje – seděla na jeho třínohé stoličce, zatímco on dřepěl v prachu. Naneštěstí si neuměla představit, jak by kohokoli z těch lidí mohlo ovlivnit – ať už k lepšímu, nebo k horšímu – křesťanské poselství, které jim měla přinášet. Jejich situace byla téměř vždy zoufalá a svá rozmanitá náboženství už měli. Co by mohla změnit pouhá změna vyznání? Bylo to suché, nevítané semínko, které se v ní zakořenilo, ale rostlo rychle. Evan pořád pracoval, kázal, psal, četl a cestoval do odlehlých vesnic. I když učila ve škole a nervózně se snažila vypořádat s domácím služebnictvem, jehož usměvavé očekávání jejích rozkazů v ní probouzelo rozpaky, měla Nerys spoustu hodin volného času. Začala vypomáhat v nemocnici, kde ošetřovatelky představovaly mnohem živější společnost než manželky ostatních misionářů. Nejraději měla službu na porodnici. První dítě, jehož narození spatřila, si pamatovala tak živě, jako by k tomu došlo dnes ráno. Matka byla mladší než ona, porodila už dvě děti a křičela dlouhé dvě hodiny, zatímco jí Nerys omývala obličej houbou a pracně se ji snažila uchlácholit. Jakmile ale porodila, vztáhla paže po novorozeňátku s úsměvem, který naplnil celou místnost. Nerys se musela odvrátit a otřít si oči ručníkem. Ruce se jí teď sunuly níž, bezděčný pohyb, který se snažila potlačovat a nedařilo se jí to, přes dvojitý oblouk dolních žeber, až spočinuly v ochablé propadlině pod nimi. Od té doby, co před necelým měsícem potratila své první dítě, si snažila namlouvat, že brzy bude na cestě další děťátko. Bylo jí špatně, byla vyčerpaná a trvalo hodně dlouho, než počali tohle, ale stejně se jim to podaří, ne snad? Pokud to není způsob, kterým ji Bůh trestá za to, že v Něj nevěří. Nerys se chmurně usmála do tmy. Jestliže nevěří, jak by mohl být nynější potrat nebo to, že se jí někdy v budoucnu nepodaří počít, Božím trestem za cokoli? Mysli na něco jiného, radila si v duchu. Manžel vzdychl ze spánku a stočil se na boku do klubíčka, zády k ní. Když Evanovi nabídli možnost odjet až nahoru do Léhu, kde místní velšský misionář zemřel na úplavici, vysvětlil Nerys, že to 50


6/26/13

3:45 PM

Stránka 51

není jejich povinnost. Měli by v tom spatřovat nabídku, příležitost k vyššímu dobru, ne rozkaz. Bude to těžká služba, varoval ji. Léh se nalézá ve značné nadmořské výšce a dá se tam dostat jen dvěma cestami, a ty budou nejméně polovinu každého roku uzavřené sněhem. Patrně tam bude jen hrstka jiných Evropanů, není tam pořádná nemocnice a místní obyvatelstvo je s největší pravděpodobností ještě méně vnímavé vůči slovu Pána Boha než tady dole v Šilongu. Nerys mu tehdy pohlédla do očí. Evan o to stál právě proto, že služba bude obtížná a nepohodlná. Léh mu poskytne možnost prokázat své misionářské nadšení před Bohem a před nadřízenými, přičemž mu poskytne ještě další příležitosti k sebezapření. Začínala si uvědomovat, že chudák Evan o sobě potají nemá valné mínění. Protože pochyboval o hodnotě toho, co dosáhl v rámci misie, stala se všechna jeho svědomitá práce a snaha ubírat se tou nejtěžší cestou patrně způsobem, jímž se chtěl vypořádat s nedostatkem sebejistoty a sebelásky. Ani se jaksepatří nenajedl, i když se usilovně snažila vymýšlet jídla, která by ho vyživila. Byl vychrtlý a pod lícními kostmi se mu tváře propadaly. Často churavěl, míval horečky nebo žaludeční obtíže. Budu tě milovat víc a líp, slibovala mu tehdy v duchu, abych ti vynahradila to, co pro sebe nedokážeš udělat sám. Uchopila jeho tvář do dlaní a políbila ho na čelo. „Samozřejmě že musíme jít. Byla bych moc zklamaná, kdybychom nešli. Už i ta cesta zní jako dobrodružství.“ Slyšela už celé legendy o silnici z Manálí do Léhu. Té noci ji Evan vzal v posteli za ruku a zašeptal: „Má milá?“ To byl jeho signál. Posunula se blíž, noční košile se jí zadrhla kolem stehen, a zašeptala: „Ano.“ Dbala na to, aby se její ústa téměř dotýkala jeho, aby cítil teplo jejího dechu. Patrně mu to vlastně ani nepřipadá hříšné, uvažovala. Koneckonců, jsou manželé, oddal je v kapli Parchedig Geraint Rhys, jeho přítel a učitel, a to před oběma jejich rodinami. Jenomže – pravděpodobně – se domníval, že si tolik rozkoše nezaslouží. Rozhodně se nikdy nepokoušel akt prodlužovat nebo zesilovat svoje či její 51


6/26/13

3:45 PM

Stránka 52

pocity. Podřídil se přízemnímu nutkání, jak to nepochybně v duchu nazýval, a pak se co nejrychleji odpoutal. Nerys osobně bylo jedno, jestli si rozkoš zaslouží nebo ne, ale od chvíle, kdy do ní manžel poprvé nemotorně vstoupil, věděla, že miluje sex. Zpočátku se pokoušela představit si manželství, kde se sex oběma líbí stejně a touží po něm tolik jako ona. To by člověk vůbec nevstal z postele, říkala si. Po dvou letech manželství se už naučila svou představivost držet striktně pod kontrolou. Evan přijal přeložení do Léhu a Watkinsovi se vydali na dlouhou cestu do hor, do Ladákhu. Cesta vlakem do Kalkaty a dál do Dillí byla pro Nerys zábavná, i když letní žár v nížinách se jí zdál po relativní vzdušnosti Šilongu drtivý. Na každém nádraží vyšplhali k nim do vagonu prodavači jídla s košíky, obsahujícími rýži a karí, prodavači čaje zvonili svými zvonečky a ženy k zaprášeným oknům vemlouvavě nastavovaly loktuše plné zralého ovoce. Nakupovala toto zboží, smlouvala o ně spolu s ostatními pasažéry ve vlaku a aranžovala malá výletnická občerstvení na bílém ubrousku, aby k nim Evana zlákala, kdykoli vzhlédl od knihy. A hodinu za hodinou hleděla oknem na Indii, valící se podél vlaku. Rýžová pole, káry tažené buvoly a hliněné vesnice vystřídaly lidnatá města a městečka plná přelidněných brlohů, a pak následovala ještě beznadějnější tábořiště, kde celé rodiny žily pod potrhaným plátěným přístřeškem na kousku hlíny vedle železniční trati a kouř nesčetných ohňů zahušťoval už tak nedýchatelný vzduch. Pak se vlak znovu ocitl na venkově, hnal se přes rozlehlou hnědou pláň, jako by smrduté město nikdy neexistovalo. V Dillí bydleli v misionářském domě a právě tam Nerys konečně uslyšela zprávu o evakuaci Dunkirku ze zámořského vysílání BBC. Čekaly tu na ni dopisy od rodičů, obsahující popisy náletů a nedostatku potravin, a také zprávy o chlapcích, které znala ze školy a teď se jejich jména objevovala na seznamech mužů, kteří zahynuli v boji. Bylo těžké dozvídat se o strašlivých změnách, jimiž procházel její známý a milovaný svět, když byla sama v tak cizím kraji. Měla plnou hlavu strachu o lidi, které zanechala doma, a Indie 52


6/26/13

3:45 PM

Stránka 53

a jejich tamní práce jí připadaly ještě vzdálenější všemu, co chápala a znala. Toužila se vrátit domů, protože hloubka jejího stesku byla fyzická, téměř děsivá. Evan se jednou odpoledne vrátil z misijní schůze a našel ji, jak se pracně snaží dýchat u otevřeného okna, ačkoliv venkovní vzduch byl hustý sazemi a vedrem. Vedle ní na podlaze ležela vlněná ponožka, kterou pletla. Slyšela, že v průsmycích cestou nahoru do Léhu bude zima, a ačkoliv pojem mrazu jako by už úplně zmizel ze světa, trpěla jakousi absurdní obavou, že nemají dost teplého šatstva. „Myslím, že jsme připravení k odjezdu.“ Evan vraštil čelo, rozhodl se nevidět její útrapy a nezmiňovat se o nich. „Objednám jízdenky do Čandígarhu.“ S radami a pomocí příslušníků dillíské misie nashromáždili horu zásob, od tlustých plstěných bot a přikrývek až po plechovky másla z Dillíské mlékárenské společnosti. Všechno bylo zabaleno do cestovních košů, zajištěných koženými řemeny. Nerys se shýbla pro své pletení. „Děláme správnou věc, Evane? Nemáš někdy obavu, že… že naše úsilí by bylo možná lepší vynaložit doma?“ Odložil náruč papírů a knih. „Kvůli válce?“ „Ano.“ Kdyby byli doma, předpokládala, byl by manžel vojenským kaplanem a ona by učila ve škole namísto mužů, kteří odešli do boje. „Byl jsem povolán sem, Nerys. Vím, že konám Boží vůli.“ To je moc pěkné, odsekla málem, ale co já? Já nic takového neznám. Jaká je Boží vůle vůči mně? Ani jednou se ho na to doopravdy nezeptala. Vždycky se kousla do jazyka, protože věděla, že jediný bezpečný směr, jímž se hovor může ubírat, je souhlas s tím, že je Evanova manželka a její povinností je nebýt téměř ničím jiným. Na každý pád tohle všechno, každičký krok, který ji sem přivedl, byla její vlastní volba. Kdyby se nerozhodla vzít si ho, žila by doma ve Walesu a zítra by byla neprovdanou učitelkou, ubírající se do třídy plné dětí, jejichž život by si dokázala představit, a ne vdanou ženou na cestě do Ladákhu. 53


6/26/13

3:45 PM

Stránka 54

Oknem zalétl dovnitř hluk pokřikujících kramářů, dětí ulice, hrajících si ve stružkách, nářek nemluvněte, plechové zvuky zesílené hudby. Nerys zůstala stát zcela nehybně, vlastní prsty na pletacích jehlicích jí připadaly jako tající vosk. „Není ti dobře?“ Evan jí položil ruku na rameno. „Nemám zavolat paní Griffithsovou?“ Paní Griffithsová byla jejich hostitelka, manželka dillíského misionáře, a Nerys ji skoro neznala. „Ne, děkuju, Evane. Nejsem nemocná. Souhlasím s tebou. Jsme připraveni k odjezdu, takže bys měl opatřit jízdenky na vlak.“ V Čandígarhu vystoupili z vlaku a putovali po souši náklaďákem, se zavazadly přivázanými provazy pod plachtou na korbě vozidla, až do města jménem Manálí. Tam byla další pobočka misie a Evan musel zařídit poslední maličkosti, související s jejich přesunem do Léhu, takže tu zůstali tři dny. Manálí leželo na úpatí vysokých hor a nádherně chladivý vzduch tam byl svěží a voňavý. Poskládané hřebeny, tyčící se nad údolím, byly pokryté tmavými borovicemi. Ten výhled připomínal Nerys Švýcarsko, ačkoliv tam nikdy nebyla. Chodila na procházky podle křišťálového potoka a pozorovala orly, vznášející se nad vysokými skalisky. Nálada jí stoupala jako ti ptáci. Poslední den večeřeli s Evanem při svíčkách v malém pokoji, obloženém dřevem, s výhledem do zahrad. Když odložil nůž a vidličku, vyskočila, přistoupila k němu, položila mu paže na ramena a přitiskla tvář k jeho vlasům. „Jsem moc ráda, že tam jedeme. Mrzí mě, že jsem pochybovala, jestli je to moudré,“ zašeptala. „Modlil jsem se, abys změnila názor,“ odpověděl. Nerys věděla, že to bude jejich poslední noc v pořádné posteli, dokud nedorazí do Léhu. O svatební cestě pochopila, že nikdy nesmí dělat manželovi žádné návrhy, ale když byl venku z místnosti, nanesla si kapičku parfému za ušní lalůček a oblékla si svatební noční košili. „Má milá?“ zeptal se Evan, jen co sfoukl lampu. *** 54


6/26/13

3:45 PM

Stránka 55

Nazítří hned při rozednění se shromáždila karavana patnácti poníků. Trvalo dvě hodiny, než se všechna zavazadla Nerys a Evana vybalila a přerozdělila do samostatných nákladů, které se rozdělily mezi poníkáře a jejich zvířata. Karavaně velel šlachovitý mužík jménem Sethi. Do Léhu byla cesta čtyři sta padesát kilometrů dlouhá a vedla po prastaré kupecké stezce napříč Himálajem. Pojedou na koních a přes noc budou cestou tábořit. „Pojďte, memsáhib.“ Sethi pomohl Nerys do sedla poníka, vložil jí do rukou tkanou otěž se zvonečky a bambulemi z pestrobarevné vlny a pleskl zvíře po zadku. Vyrazilo kupředu a průvod se vydal na cestu z Manálí. Na jejich trase je čekalo pětačtyřicet kilometrů strmého stoupání k prvnímu vysokohorskému průsmyku. Nerys často s jakousi závratnou nevírou vzpomínala na útrapy té dlouhé cesty. Dny splývaly v rozmazanou šmouhu kodrcání na hřbetě poníka anebo sestupování s rozbolavělýma nohama a otupělými hýžděmi, aby se člověk trmácel za zvířetem. Cestu tvořila často jen trhlina mezi navalenými kameny anebo blátivá skalní římsa, zavěšená nad stovkami metrů prázdnoty, pod nimiž se klikatila stříbrná řeka. Poníci si vybírali cestu sami, povzbuzováni mlaskáním a hvízdáním poníkářů. Jejich náklady se rytmicky pohupovaly, někdy přečnívaly daleko do prostoru. Večer vždycky Sethi a jeho muži postavili stan a Nerys a Evan do něj zalezli a zabalili se do přikrývek. Studený vítr bičoval plátno a pronikal mezi stanovou stěnou a podlážkou. Kuchař rozdělal oheň a po příslušné době se skrz stanovou chlopeň podával plechový tábornický kotlík skopového guláše a další kotlík rýže, z níž stoupala pára. Nerys nikdy v životě neměla takový hlad. Jedla jako vlk, zhltala všechno, co dostala. Evan ležel zakuklený v přikrývkách s očima zavřenýma. Trpěl výškovou nemocí, každé ráno se probouzel s bolestí hlavy a po celý den slabě pokašlával. Nerys mu dávala aspirin a směs proti kašli a přemlouvala ho, aby jedl. „Jen lžíci rýže, drahý. Musíš trochu jíst, jinak nebudeš mít sílu na práci, až tam dorazíme.“ Zvedl se na jednom lokti a snědl malou část své večeře. 55


6/26/13

3:45 PM

Stránka 56

V noci spali neklidně, podepřeni sedly, aby se jim snáz dýchalo a probouzel je zvuk větru nebo muži, kteří si povídali a chechtali se kolem ohně. Ráno začal celý proces nanovo. Jak ale dny míjely, Nerys zjišťovala, že je čím dál silnější, a se silou se dostavovala nová radost. Pozorovala proměnlivou scenérii a říkala si, jak její pustá nádhera zastiňuje vrcholky a údolí Snowdonie, a přesto jí připomíná domov. Uvědomovala si, že se cítí v této nehostinné krajině spokojeněji než kdekoli v kypících indických nížinách. Žertovala s poníkáři, používala znakovou řeč, protože neměli takřka ani slovo společné. Sethi se stal jejím spojencem, jel hned před ní na svém huňatém bílém poníku nebo trpělivě vedl jejího oře, když Nerysino rozbolavělé tělo už příliš protestovalo a ona musela slézt a jít tři až pět kilometrů pěšky. „Memsáhib moc silná,“ říkal významně. Na Evana, sklesle shrbeného nad otěžemi poníka, se ani nepodíval. Nerys věděla, že nikdy nezapomene na to odpoledne, kdy došli ke konci dlouhého, zadýchaného výstupu k průsmyku Baralacha. Když se konečně dopotácela do nejvyššího bodu v nadmořské výšce čtyř tisíc devíti set metrů, bylo to, jako by měla všechen kyslík vysátý z mozku i z krve, takže celé tělo ochablo jako provázek. Evan byl ve tváři šedý a lapal po vzduchu, skoro se neudržel v sedle. Z každé strany jeho poníka musel jít jeden muž, aby ho podpíral. Pak se Nerys ohlédla. Za ní se na jihu rozprostírala celá Indie. Otočila se. Před ní na severu leželo neznámé asijské území. Napřímila se a zhluboka nasála skelný vzduch. Sethi ji pozoroval. „Vítejte, memsáhib.“ Usmál se. Dny jízdy, táboření, spánku a zase jízdy se vlekly, a pak najednou skončily. Jejich malá karavana vystoupala na nízké návrší a z jeho hřebene náhle spatřili údolí řeky Indus. Viděla tu sady a ořešáky a obdělávaná pole, rozprostírající se podél říčních břehů. Město Léh se rozkládalo na slunném svahu naproti pásu vysokých, zasněžených hor. Byl konec srpna a od chvíle, kdy opustili Šilong, uplynulo víc než měsíc. Cestou do Léhu míjeli káry tažené poníky a naložené snopy ječné slámy, stáda koz a ženy, vracející se z polí. Nerys si 56


6/26/13

3:45 PM

Stránka 57

představovala chlad, sunoucí se z hor za nimi a svírající stále pevněji průsmyky, jimiž právě prošli. Sněhu už bylo víc, polední slunce z něj vytvořilo břečku, a jen co se setmělo, zmrzl znovu do zrádných hrbolů. Jakmile složili náklad z poníků, muži se vydali zpátky do Manálí. Putovali rychle a nalehko kvůli počasí, ale jejich pomalá cesta už by se zopakovat nedala. Teprve až pomine zima. Jsme tady, říkala si Nerys, když projížděli nalevo od dlouhé zdi mani na okraji města. Tvořily ji tisíce opracovaných kamenů, na každém z nich byla vytesaná mantra Óm mani padmé húm. Uctivě sklonila hlavu směrem k té hradbě. Jsme tady, a tady zůstaneme. To bylo skoro před rokem. Nerys se otočila, aby ležela ve stejné pozici jako Evan, ale ne docela přitisknutá k jeho tělu, aby ho nerušila. Vdechovala jeho vůni mýdla a potu. Když teď tvrdě spal, hodlala dokončit rekapitulaci tohoto dne úvahami o uplynulém večeru. Povečeřeli brzy. Diskit, žena, která jim vařila a servírovala jim jídlo, se odebrala do kuchyně. Ovdověla a zůstala sama s malými dětmi, takže se s radostí přidala k misii, aťsi kvůli tomu musela vyznávat jakékoli náboženství. Slyšeli, jak otevírá dvířka, aby rozhrábla popel v železném kuchyňském sporáku, a pak nakládá další palivo z jačího trusu, aby uvařila zítřejší oběd pro školu. Pach dušeného skopového zavanul až k nim. Evan otočil stránku v knize. Aniž na něj pohlédla, Nerys věděla, že po jeho tváři přelétl stín. Domácké kuchyňské zvuky spustily v jeho mysli řetězec nevítaných asociací. První českobratrští misionáři dorazili do Léhu roku 1853, před katolíky a dávno před dosud neopeřenými velšskými presbyteriány. Zavedli se tu úspěšně. Seznámili místní obyvatelstvo s bytelnými kamínky, která teď nechyběla v žádné Ladákhské kuchyni, založili první tiskárnu a poštovní úřad a přeložili Bibli do tibetštiny. Evan ostře vnímal nejistou pozici jejich mnohem mladší misie a žalostně malé rozměry své kongregace v porovnání s počtem těch, kteří navštěvovali bohoslužby v českobratrském kostele. Vyčítal si nedostatek svých úspěchů, praktických i duchovních. „Nesmíš to brát takhle. Jsou to naši křesťanští bratři a konáme stejné dílo,“ řekla jednou Nerys. 57


6/26/13

3:45 PM

Stránka 58

Jejich kolegy misionáře v současnosti představovali jeden Angličan, který celý život od svého vysvěcení pracoval pro Českobratrskou církev v Indii a zanedlouho měl jít do penze, a belgický manželský pár středního věku. Po celé nekonečné zimní měsíce to byli takřka jediní další evropští obyvatelé města Léhu a Nerys si je všechny tři oblíbila. Madame Gompertová ji spolu s Diskit ošetřovala a konejšila v krvi a žalu potratu. Dnes večer neřekla nic a byl to Evan, kdo odložil nůž a vidličku a zavřel knihu. „Nerys, musím s tebou něco probrat.“ „Copak?“ „Brzy bude zase zima.“ Sotva si toho mohla nevšimnout. Říkala si, že letos, když už ví vše o hlubinách mrazu a ticha, o jednotvárnosti stále stejné stravy, o zmrzlé vodě v konvi u umývadla a o odloučenosti jejich malého světa, se s ní vypořádá lépe. „Ano.“ „Nemůžu sedět pořád tady v misii. V létě, kdy vyjíždím do vesnic a nomádských táborů, jsou skoro všichni lidé venku u svých stád. Ale kdybych tam přišel v zimě, chápeš, budou všichni v osadách. Budou mít méně práce a já snáz získám jejich pozornost.“ Nerys nad tím zauvažovala. Do vesnic v údolí vedly cesty a také riskantní trasy do hor k odlehlým gompám a shlukům chýší kolem nich, ale stěží si dokázala představit, jaké to bude, cestovat ve sněhu a větru, když teplota klesne k mínus dvaceti stupňům Celsia. „Pojedu s tebou,“ řekla. Evan mlčel. Podívej se na mě, sugerovala mu v duchu. Konečně se jejich oči setkaly. Nebyl vůči ní nepřátelský, ani ji sebeméně neobviňoval, ale ztráta dítěte mezi nimi rozevřela propast. Jakkoli toužil po dítěti, Evan také potřeboval, aby byla silná a spolehlivá ve společném podnikání, kterého měl plnou hlavu. Její fyzická neduživost od potratu a nevyřčená tíha jejího smutku nasvědčovaly tomu, že on už z její síly čerpat nemůže. V jakési hlubině vědomí mu ten odstup vadil a tato zášť se v jeho mysli určitě tyčila jako další z jeho osobních nezdarů, které je povinen napravit. 58


6/26/13

3:45 PM

Stránka 59

Jsou ve slepé uličce, usoudila unaveně Nerys. Nedokážou spolu mluvit: bylo to jeho dítě stejně jako její a Evan po něm samozřejmě truchlí, ale vztyčil před ní příliš mnoho hradeb a ona ztratila vůli snažit se je prorazit. Cítila také počínající hněv na jeho slabost, kterou tak odhodlaně maskoval tvrdohlavostí. „S tím nemohu souhlasit,“ řekl svým nejmrazivějším hlasem. „Musíš o sebe pečovat líp, než bych mohl já, kdybychom oba vyrazili do terénu.“ Nerys od něj odvrátila pohled. Sevřela ústa s vědomím, že vytvářejí v její bledé tváři tenkou čáru. „Bylo by ti milejší, kdybych tu zůstala sama?“ Evan byl překvapen. „Nebudeš sama. Budeš mít děti ve škole, kongregaci, Gompertovy, Henryho Bullera a ostatní naše sousedy. A sloužící se o tebe postarají.“ Nerys velmi zvolna složila ubrousek a vrátila ho do dřevěného kroužku. Vstala, krátce se opřela rukou o opěradlo své židle. „Děkuji,“ řekla. Přešla chodbou ke kuchyňským dveřím. Diskit oplachovala talíře a příbory v plechovém dřezu, napomádované vlasy ovinuté rouškou, protože Nerys jí řekla, že při práci je musí mít vždycky zakryté. Látka byla stejně červená jako její líce. Na lavici u zdi seděli dva muži, boty z jačí kůže odložené vedle dveří, vedoucích na dvůr. Diskit upustila hrst vidliček na plechový tác a Nerys sebou při tom hluku v duchu škubla. „Diskit, co to má být?“ „Paní, v Léhu moc lidí. Bratr od sestřenice,“ ukázala na jednoho z obou mužů, „přijde z Alčí.“ „Džalí,“ zaševelili muži. Dívka se naučila lámaně anglicky od Evanova předchůdce a Nerys už pochytila základy jazyka Ladákhí. Poslední dobou už komunikovaly dobře, jen zřídka se musely uchýlit ke znakové řeči. V Léhu bylo moc lidí. Bylo období trhů a do města dorazily karavany z Lhasy, Džahárkhandu a Kašgaru na východě a od západu z Paňdžábu. Kupci z Tibetu a Turkestánu přiváželi koberce, zlato a stříbro, aby je vyměňovali se svými indickými protějšky za bavlnu a čaj. Místní lidé měli na prodej vlnu a vlněné zboží ve všech kvali59


6/26/13

3:45 PM

Stránka 60

tách, od hrubého jačího vlákna až po nejjemnější pašmínu, a na bazaru to celý den kypělo různými tvářemi a národními kroji a změtí jazyků. Usídlil se tu také komisař britského společenství. Zodpovídal za dopravu a obchod a každý kupec se u něj musel přihlásit o propustku, která mu umožnila vrátit se, odkud přišel, než zimní sněhy odříznou prastaré přístupové cesty. Následujícího dne pořádal komisař každoroční čajový dýchánek ve své rezidenci, kam byli pozváni Evan a Nerys spolu se všemi ostatními, kteří měli v Léhu nějaké společenské postavení. Vloni se těsně opozdili a Nerys se na tuto velkou událost těšila jako na vzácné přerušení povinné a jednotvárné rutiny. Měla na vybranou z několika slušných šatů, ale dhóbí jí vypral její nejlepší blůzu a ona si ji vyžehlila osobně, aby zamezila záhybům, které jí pokaždé při žehlení nadělal na límci spolu s hojným popraškem popela z žehličky. Právě si dopletla kardigan. Byl z měkké krémové vlny místního původu, nejlepší, co byla k dostání, a dnes večer měla za úkol dokončit ho našitím tuctu perleťových knoflíčků. „Paní, povídám,“ Diskitiny líce zrudly ještě víc, „bratranec, na cestě. Sáhib a memsáhib, Angličané. Zítra Léh. Příští týden Šrínagar.“ Oba muži horlivě přikyvovali. Bratranec pronesl obšírné vysvětlení, z nějž byla Nerys schopna dešifrovat, že se nějaká lovecká společnost vrací z údolí Nubra. Jsou tam nosiči a kuchaři, šíkari neboli lovčí, táboroví sluhové, veliký pytel hlav ulovené zvěře, poníci, pušky, stany a hromady zavazadel, všechna úskalí pořádné expedice. Loveckou společnost tvoří nějaký anglický pán a paní. To byla opravdu novina. Angličtí cestovatelé, projíždějící skrz Léh, byli ohniskem pozornosti, ať šlo o kohokoli, ale bylo nanejvýš nezvyklé, že by cestu na takovouhle odlehlou východní výspu absolvovala nějaká Evropanka. Nerys byla zvědavá, jaká asi je. Zvědavost, vyhlídka na společnost a naděje na trochu svěží konverzace a nezvyklou zábavu ji oživila do té míry, až se cítila skoro zase ve své kůži. Úplně zapomněla na Evana, sedícího s knihou u jídelního stolu. „Paní, povídám,“ naléhala Diskit. Bylo třeba sdělit ještě další zvěst. 60


6/26/13

3:45 PM

Stránka 61

Nerys pochopila, že ti lidé obvykle cestou na lov přenocují v bungalovu dak mezi Léhem a Thiksou, proto se s nimi nesetkala už dříve. Byl to malý dům, sloužící britské vládě nebo jiným činovníkům, kteří se ocitli v oblasti a potřebovali dočasné ubytování. Věděla, že to je nepohodlné obydlí s plesnivými stěnami a závějemi mrtvých much na okenních parapetech, a vůbec ji nepřekvapovalo, že návštěvníci hledají protentokrát jiné ubytování. Vzhledem k zítřejšímu večírku však už byla vládní rezidence naneštěstí přeplněná. Hned řekla: „Musí bydlet tady.“ Watkinsovi hostili velmi málo návštěvníků, protože většina Evropanů cestujících přes Léh se uchýlila buď do vládní rezidence, nebo bydlela u Gompertových. Domu Henryho Bullera se zpravidla všichni raději vyhýbali. Už si v duchu procházela, co všechno je třeba udělat. Vyvětrat povlečení, rozdělat oheň pod kotlem, aby bylo dost horké vody. Konvice a umývadla. Ručníky, kytičku květů na stůl v ložnici. Jak přidat v příštích několika dnech trochu pikantnosti do jejich skromného jídelníčku? „Diskit, hned zítra uklidíš ložnici. Umýt podlahu, všude otřít prach, ve skříni, všude.“ Diskit přikyvovala, zvážnělá důležitostí tohoto poslání. „Můj bratranec, poví sáhibovi na cestě?“ „Ano, ano.“ Nerys se otočila k jednomu z mužů na lavici. „Vrátit se do tábora, říct, že jsou tady vítáni. Zapamatujete si to? Vítáni.“ Když mu konečně odešla sdělit nejnovější zprávy, Evan ještě pořád seděl u stolu nad zbytky večeře. „Kde je Diskit? Za co ji platíme? Mám to nádobí umýt já, nebo si najde chvilku času?“ „Evane, zítra budeme mít hosty.“ Podmračeně naslouchal. Nerys prve reagovala zvědavostí, po níž následovala nedočkavost, ale jeho reakce byla odmítavá. Příchod cizích lidí do jejich domu znamenal narušení a hrozil něčím ještě horším: odhalením nebo jakýmsi nepojmenovatelným ponížením. Jeho výraz budil v Nerys touhu přitáhnout si jeho hlavu k ňadrům a hladit ho po prošedivělých vlasech, říci mu, že by si neměl dělat starosti ani se tolik nebát, ale mezi nimi už neexistovalo 61


6/26/13

3:45 PM

Stránka 62

pravidlo pro takové počínání. Únava, již prve cítila, na ni padla znovu. „Diskit přijde za chviličku. Její bratranec přinesl vzkaz a já jí dala seznam věcí, které je třeba do rána udělat. Teď si jdu lehnout, Evane. Zítra nás čeká rušný den.“ „Přijdu nanejvýš za půl hodiny,“ zavolal za ní. Spánek byl teď na hony vzdálený. Nerys bojovala s rostoucí zlostí, že Evan tak snadno sklouzl do nevědomí, zatímco ona ležela bdělá a osamělá a čím dál víc rozčilená poslední neshodou, k níž mezi nimi došlo. V duchu se ptala, jestli si její manžel vůbec uvědomuje, že jejich vzájemné sympatie tolik ochladly. Je docela možné, uvažovala, že se neocitla na jeho seznamu priorit ani tak vysoko, aby ji v poslední době vůbec vnímal. Nech toho, varovala se Nerys. Způsobíš jen ještě větší zkázu, jestli budeš takhle uvažovat. Spi. Prostě se snaž usnout. Kosti ji bolely úsilím nedotknout se manželova spícího těla. Byla příliš unavená, než aby se dokázala uvolnit. Hodiny se vlekly, dokud nezačali kokrhat kohouti. Cestovatelé dorazili krátce po obvyklé hodině oběda. Nerys dokončila vyučování nejmladších dětí a starším řekla, že mohou jít domů, hned jak snědí rýži s čočkou. Opozdilci si ještě hráli a honili se na dvoře misie, když se k bráně z ulice přiblížili soumaři. Nerys a Evan uslyšeli obvyklý zmatený pokřik a štěkot psů, který znamenal, že se děje něco neobvyklého. Školní děti se shromáždily u kamenné brány a Nerys spěchala po dláždění uvítat hosty. Uviděla štíhlého muže v dobře střiženém jezdeckém oděvu a širokém klobouku, a ženu, která držela svého poníka za uzdu a láskyplně ho drbala na nose. Měla na sobě ovinky, jezdecké kalhoty a přes tropickou helmu ovázaný dlouhý mušelínový závoj. Zástup nosičů a poníkářů přinášel zavazadla, obalená blátem a prachem. Žena vzhlédla a uviděla Nerys. Ihned předala uzdu poníkáři a jednou rukou v rukavici si odhrnula závoj. Usmála se širokým, upřím62


6/26/13

3:45 PM

Stránka 63

ným úsměvem, vztáhla obě ruce a uchopila do nich ruce Nerys. „Paní Watkinsová, mockrát děkuju, že jste nás takhle zachránila,“ řekla přívětivým, chraplavým hlasem. „Neumíte si představit, co to pro Archieho a pro mě znamená. Ještě jedna další noc ve stanu by mě zabila.“ Byla asi stejně vysoká jako Nerys. Její oči měly barvu jílu a byly zarámované klenutým černým obočím. Když si sundala tropickou helmu, naskytl se překvapivý pohled na tmavé vlasy, ostříhané nakrátko jako u muže, ale ani v jezdeckém úboru na ní jinak nic mužského nebylo. Měla bujnou postavu s úzkým pasem a dlouhýma nohama, které působily elegantně i v rajtkách pod hrubým tvídovým kabátem. „Vítejte v misii,“ opětovala její úsměv Nerys. „Není to zrovna hotel Savoy, ale je to lepší než bungalov.“ Muž vydal řízné pokyny sloužícím a už se přišel také představit. „Paní Watkinsová? Těší mě. Já jsem Archie McMinn. Jsme vaši dlužníci.“ Měl pískové vlasy, byl opálený od slunce, měl dobrosrdečné modré oči a kudrnatý plnovous. Mluvil s lehkým skotským přízvukem. „Myrtle. Já jsem Myrtle,“ zasmála se jeho manželka. „Nerys.“ Když si potřásaly rukama, měla Nerys zvláštní pocit poznání, jako by tuhle ženu už někdy viděla. Hleděla na Myrtle McMinnovou a neurčitě si říkala: Já věděla, že někde musíš být. Teď jsi konečně tady. Řekla jen: „Pojďte dál. Určitě toužíte po horké vodě, jídle z porcelánových talířů a čistém povlečení. Ještě si pamatuju, jaké to je, tábořit celé týdny bez konce.“ Evan vyšel na dvůr a stál na slunci jako temný sloup. Podal nově příchozím ruku a sdělil jim, že presbyteriánská misie je jejich domovem, jak dlouho si budou přát. Nerys ho obdařila letmým, vděčným úsměvem. Misijní děti se vetřely mezi ně a civěly na McMinnovy. Myrtle si stáhla rukavice a šátrala v kapsách kabátu, lovila odtud sladkosti a rozdělovala je do houštiny rukou. „Džalí, vy všichni.“ Podržela pytlík vzhůru nohama a zatřepala jím, aby předvedla, že je prázdný. Děti se zařadily za ni a následo63


6/26/13

3:45 PM

Stránka 64

valy ji až ke dveřím domu. Nerys jim rázně sdělila, že je nejvyšší čas jít domů, a odehnala je. Odvedla McMinnovy do jejich pokoje. „Vy to tu máte ale hezké,“ vykřikla Myrtle. „Podívej, Archie. Takový luxus!“ Nerys jim sdělila, že Diskit přinese horkou vodu a že si jí mají říci, pokud by potřebovali ještě něco dalšího. Archie McMinn odvětil, že jim stačí dvě plátěné brašny, které přinese jejich nosič, jakmile je z nejhoršího omete od bláta a prachu. Všechno ostatní, včetně jeho trofejí, odvezou poníci do tábora u pólového hřiště na jižním okraji města. „Ve skutečnosti jsou jeho trofeje jediné, na čem mu záleží, víte,“ škádlila ho Myrtle. „Dvě hlavy obřích horských ovcí se zakroucenými rohy, dvoje nádherné paroží přirostlé na jeleních hlavách a taky všechna ostatní zvěř, která byla zahrnuta do Archieho povolení. Jinak bychom tam ještě byli, víte.“ „Byla to lovecká výprava, nejmilejší děvče,“ opáčil Archie klidně. „Co jiného jsi očekávala?“ McMinnovi působili uvolněně. Chovají se k sobě ležérně, říkala si Nerys, jsou rádi, že se po náročné výpravě do hor ocitli v civilizaci a v lidské společnosti. Ale připadalo jí, že stejně spokojení by byli, kdyby se spolu ocitli úplně sami. Diskit přinesla první z řady konví s horkou vodou a Nerys hosty opustila, aby se mohli převléct. Jejich příchod odlehčil napjatou atmosféru v misijním domě. Diskit zpívala, když procházela chodbou, a Evan se zeptal, za jak dlouho bude oběd. Nerys urovnala lžíce a vidličky na stole, pak šla do kuchyně zkontrolovat thukpu, místní pokrm z dušené zeleniny, což byl Diskitin nejspolehlivější výkon. Hosté se záhy znovu objevili. Archie si oholil plnovous, čímž odhalil světlejší půlměsíc brady a lící. Myrtle byla pořád v kalhotách, ale tentokrát byly volné a flanelové a měla k nim světlou košili a jedinou šňůru perel. „Oblékla bych si šaty,“ řekla omluvně směrem k Nerys, „ale žádné s sebou nemám. Nevadí to?“ Nerys si uhladila přední díl své staré tvídové sukně. „Ovšemže ne. Moc… vám to sluší.“ „Ne, vypadám jako svůj vlastní bratr.“ 64


6/26/13

3:45 PM

Stránka 65

I když si prohrábla prsty krátkou kštici a ledabyle přitom pokrčila rameny, nikdo by si nikdy nespletl Myrtle s chlapcem. Evan přidržel Myrtle židli. Oba McMinnovi sklonily hlavy, zatímco odříkával obšírné požehnání a z mísy s thukpou stoupala pára. Slunce pronikalo dovnitř oknem, rozděleným do malých tabulek, které bylo naproti Nerys, a ona s radostí zavřela na několik vteřin oči a nechala si jím hřát víčka. Po probdělé noci byla tak unavená, že jí všechno připadalo tak trochu neskutečné, jako by postrádala fyzický rozměr. Když zase otevřela oči, Myrtle se na ni dívala. Nerys její zkoumavý pohled nevadil. Pocit poznání jako by znamenal, že není co skrývat. U jídla bylo veselo. Evanovi se Archie McMinn zalíbil, to bylo jasné, a málem se smál, když Myrtle vyprávěla o jejich dobrodružstvích. Žádná odlehlá nullah nezůstala neprozkoumaná při Archieho neúnavné honbě za zvěří. McMinnovi se brodili řekami a prolézali horské průsmyky, klouzali po strmých štěrkových svazích na druhé straně hor, tábořili na pustých pláních, kde jim krupobití a vichřice drásaly stan. Desítky kilometrů nenarazili na palivové dřevo ani potraviny, které by se daly koupit nebo vyhandlovat, ani na lidskou bytost. Archie každé ráno vstával bez ohledu na počasí celý dychtivý a vyrážel s puškami a lovčími na průzkum okolí. „Všechny Myrtleiny kamarádky jsou ve Šrínagaru, hrají tenis nebo popíjejí v klubu koktejly, ale ona trvala na tom, že pojede se mnou,“ vykládal Archie. „Co má člověk dělat? Pro svou choť bych obětoval všechno – kromě sportu, samozřejmě – ale pohodlí na lovecké výpravě jí opatřit nedokážu.“ Myrtle se zatvářila potěšeně. „Myslíš, že bych si dala ujít příležitost málem utonout nebo zmrznout? Kolik koktejlů by člověk musel vypít, aby to bylo takhle napínavé? Nevadí mi, že máš lov jelenů radši než mě, miláčku. A vím, že vy pochopíte, proč jsem musela jet taky.“ Obrátila se k Nerys. „Protože jste doprovázela svého manžela až sem nahoru.“ „Nechtěla bych zůstat pozadu,“ souhlasila Nerys. „To by pak nebylo žádné manželství, že?“ Nedokázala určit, jaké má manželství být, ale McMinnovi na to tajemství zřejmě už přišli. 65


6/26/13

3:45 PM

Stránka 66

Evan nosil staromódní kapesní hodinky a Nerys uhádla, že se na ně už touží podívat. Musí pracovat na nějakém kázání nebo napsat důležité dopisy. Překvapilo ji tudíž, že když Archie řekl, že si půjde ven zakouřit, Evan přívětivě navrhl, že půjde s ním. Vyšli na slunce a usedli do lehátek, přičemž si Evan zapálil dýmku, což si dopřál jen zřídkakdy. Myrtle odsunula talíř a opřela se dozadu. „No.“ Usmála se. Nerys v myšlenkách zabloudila k tomu, co je třeba v domě udělat, než bude muset odejít na večírek ke komisaři. Diskit nebo sluha budou muset dostat velmi jasné pokyny stran přípravy studené večeře pro hosty – pro případ, že by později dostali hlad. Bude třeba naplnit zahřívací lahve horkou vodou. Pak se rozpomněla na svůj nový kardigan, dosud nedokončený. „Jejda,“ řekla. Myrtle se naklonila dopředu a dotkla se její ruky. „Děje se něco?“ Nerys by jí to ráda pověděla. Co by znamenalo rozpoznání potenciální přítelkyně, kdyby k tomu nepatřila upřímnost? Řekla jen: „Zapomněla jsem něco udělat, to je všechno. Trochu šití, které jsem chtěla stihnout před večírkem. Teď si budu muset vzít na sebe něco jiného. Na tom nezáleží.“ Myrtle ji pozorovala. Pohled měla mazaný. „Ještě je čas. Pojďme se na to podívat, ano?“ Nerys se nepokoušela protestovat. Myrtle si sedla na postel a Nerys jí ukázala krémový kardigan. Shodly se, že by byla škoda přišívat knoflíky příliš nakvap. „Já mám nápad,“ řekla Myrtle. Zašla do své ložnice a vrátila se s broží. Podala ji Nerys, která spatřila kroužek z perel a briliantů, upevněný na pevné jehlici. „Můžete si to připnout dopředu, takhle, a přidrží vám to okraje u sebe, a pro dnešek nebude vadit, když chybí knoflíky u rukávů. Podívejte, můžete si takhle ohrnout manžety. Je to krásně upletené. Vy jste velice zručná, viďte?“ Na toaletním stolku bylo podepřené malé zamžené zrcadlo a Nerys i Myrtle se zahleděly na svůj odraz. Setkaly se očima, když se brilianty na broži zajiskřily v paprscích slunce, pronikajících skrz žaluzie. „Opravdu si ji smím půjčit?“ 66


6/26/13

3:45 PM

Stránka 67

„Samozřejmě. Patrně vám připadá šílené, vozit s sebou šperky na takovouhle výpravu. Je po mamince a já ji mám ráda u sebe. Ten náhrdelník taky.“ Myrtle se dotkla perel kolem své šíje. „Děkuji vám.“ „Dobrá. To je vyřešeno. Co kdybyste si teď na chvíli lehla? Muži si povídají a já bych se měla pokusit napsat něco do deníku.“ Pocit poznání byl tedy obousměrný. Myrtle si uvědomila její únavu. „Sloužící…“ začala Nerys. „…si poradí docela dobře, myslím.“ Myrtle odhodila přikrývku. „Šup.“ Nerys klesla na postel a shledala, že jí její nová přítelkyně pomáhá zout střevíce. Lůžkoviny se jí zlehka přetáhly přes ramena a žaluzie se sklopily, aby zamezily přístup slunci. Zavřela oči a usnula. Zahrada vládní rezidence byla napěchovaná hustým davem všech lidí, kteří v Léhu něco znamenali, a značným množstvím cestujících obchodníků, kteří záhy odjedou domů. Večírek byl poslední záblesk léta, a jakmile pominula oficiální fáze čaje a sladkého pečiva, převalily se hovor a hudba v příbojovou vlnu hluku. Místní lidé a cestovatelé měli v úmyslu užít si večer co nejlépe. Vládní komisař, malý, veselý muž se šarlatovou tváří, pronesl uvítací proslov z dřevěného podia a teď kroužil mezi svými hosty, v ruce sklenici whisky se sodou. Světlo zešedlo a nastal večer, vyšly první hvězdy a bílé vrcholky hor svítily nezemsky meruňkovou barvou v posledních odlescích slunce. Prostor uprostřed zahrady byl oddělený provazem a obrovská hranice v jeho středu vzplála vysokým ohněm, když ji sluhové pokropili petrolejem a hodili na ni hořící pochodně. Další pochodně, připevněné k vysokým tyčím, plápolaly všude v zahradě a olizovaly tváře kolemjdoucích jazyky křiklavých barev, zatímco do vzduchu vířivě stoupaly chuchvalce černého kouře. Nerys prve usnula tvrdě a musela se probrat skrz vrstvy snů a, jak jí připadalo, celá staletí času, i když ji Evan probudil ani ne za hodinu. Hlava jí třeštila bolestí a musela si vpravit do vyprahlého hrdla dva aspiriny, než se vůbec pokusila obléct. Námaha s oblékáním a přišpendlováním brože od Myrtle na kardigan ji stála takřka 67


6/26/13

3:45 PM

Stránka 68

veškeré síly, které dokázala nashromáždit. Když krátce pohlédla do zrcadla, polekala se vlastní bledosti. Krátkou vzdálenost k rezidenci urazili spolu s McMinnovými pěšky. Myrtle si ji bedlivě prohlížela. „Určitě se vám tam chce jít?“ zašeptala. Nerys přikývla. Myrtle její ujištění akceptovala. Když seděla ve stínu stromů, cítila se lépe a usmívala se na známé a sledovala přehlídku cizinců v různých národních krojích. Ale teď se musela vzdálit od žáru ohně a ze sloupců petrolejového kouře, které ji pronásledovaly, se jí zvedal žaludek. Muži z Džahárkhandu předvedli kozácký tanec na pozadí plamenů, vykopávali nohy a metali přemety stranou za doprovodu dunění bubnů, a jejich představení pak vystřídal průvod mnichů v tradičních maškarních kostýmech. Před plameny se přikolébali dva muži v groteskních maskách, za nimi supí hlavy, vysocí jeleni, třepetaví pávi a papírový drak s třiceti lidskýma nohama, jehož tělo bylo osvětlené zevnitř, takže zářilo jako tančící proud lávy. Maskované tváře, samé olbřímí oči a zuby a vyplazené jazyky, působily reálněji než skutečný svět. Tmavá masa stromů a hvězdnaté oblohy se přiblížila, pak zase vzdálila. Hudba jí duněla v hlavě. Omdlí. Sevřena panikou se Nerys rozhlížela kolem sebe, ale nikoho nepoznávala. Země se naklonila a rozevřela, hlava obřího ptáka se po ní rozehnala zobákem a Nerys cítila, jak padá dopředu, do nicoty.

68


6/26/13

3:45 PM

Stránka 69

KAPITOLA 4

Když se Nerys probrala, uviděla nad sebou kroužek ladákhských tváří, které ji ustaraně pozorovaly. Její hlava spočívala někomu v klíně. „Řekněte jim, ať ustoupí a pustí k ní trochu vzduchu, proboha.“ Ulevilo se jí, když uslyšela Myrtlein hlas a pak uviděla, jak Archie McMinn zadržuje přihlížející. Pod Nerysiným nosem se ocitla lahvička čichací soli, prudce se rozkašlala. Pokusila se posadit a v zorném poli se objevila Evanova tvář. Klečel vedle ní, zoufalství v každé linii těla. „Omlouvám se,“ zašeptala. „Za co?“ chtěla vědět Myrtle. Klín, ve kterém Nerys ležela, patřil Myrtle, stejně jako ruka, která jí spočívala na čele. „Archie, ať jdou všichni ti lidé pryč, ano?“ nařizovala. Někde nablízku odstřelovali ohňostroj, z oblohy se snášely spršky karmínových jisker. Dorazil komisař, tvář rozpačitou obavou ještě zarudlejší než obvykle. „Pane Watkinsi, seženeme nosítka, aby někdo odnesl vaši manželku do domu.“ Nerys se pracně posadila. „Už je to dobré. Prosím, nechte mě vstát.“ Podpíralo ji několik párů rukou, některé ji zvedaly a jiné přidržovaly. Nerys se otočila, aby viděla Myrtleinu tvář. Zadívala se jí přímo do očí. „Pomozte mi,“ zaprosila. 69


6/26/13

3:45 PM

Stránka 70

Myrtle pochopila, co je třeba. Podepřela Nerys při vstávání a nechala ji opřít se o svou paži. „Myslím, že můžete chodit, ne? Tak je to dobré. Pojďte se mnou dovnitř, do domu.“ „Nerys…“ začal Evan. Neměla však sílu ho konejšit, ne v této chvíli, ani zahlazovat ten nepříjemný pocit, který v něm způsobila její mdloba na veřejnosti. „S paní McMinnovou mi nic nehrozí.“ Pokusila se o úsměv. „Omdlela jsem, to je všechno. Nic to není.“ „Myrtle se o ni postará, stará vojno,“ řekl Archie tónem naznačujícím, že by se neměli plést do ženských záležitostí. Zvolna vykročily, Nerys stále opřená o Myrtleino rameno, komisař plul před nimi jako ledoborec protínající dav. Když se ocitly na verandě, vysvětlil jim, že všechny hostinské pokoje v domě jsou obsazené: nevadilo by paní Watkinsové, kdyby je doprovodil do vlastních komnat? Dodal, že už poslali pro léhského doktora, který nešťastnou náhodou dnes večer v rezidenci není. Myrtle mu položila ruku na rameno. „Nechtěl byste se teď vrátit k hostům a nás nechat na starosti svým sloužícím?“ Bylo vidět, že se mu po tom návrhu jaksepatří ulevilo. Okamžik nato už sluha uváděl obě ženy do pánské ložnice se zavřenými okenicemi, aby dovnitř nepronikal hluk večírku. Nerys viděla na stěnách tisky s motivy póla, mosaznou postel a pár naleštěných vysokých holínek, z nichž vyčnívaly napínáky. Naštěstí tu byla pohovka pro denní polehávání, přistrčená ke stěně, a na ní složený kostkovaný pléd. Říkala si, že v komisařově posteli by si asi nedokázala udělat pohodlí. Myrtle roztřepla pléd. „Lehněte si tady. Mohla byste vypít sklenici vody? Nebo snad trochu sladkého čaje?“ Nerys si přejela jazykem suché rty. „Jste moc hodná. Odpoledne, i teď.“ Myrtle si sedla vedle ní, vzala ji za ruce a masírováním je zahřívala. „Někdo na vás musí dohlédnout. Je Léh zrovna to správné místo pro ženu ve vašem stavu, i když jde o manželku misionáře?“ Nerys se nedokázala ovládnout. Snažila se, zvedala ramena a zatínala čelist, ale už bylo pozdě. První vzlyk jí uvízl v hrudi a pak 70


6/26/13

3:45 PM

Stránka 71

z ní explodoval. Z očí jí vyhrkly slzy a prýštily po tváři. Mezi vzlyky se zajíkala: „Já nejsem… nečekám… dítě. Čekala jsem, ale přišla jsem o ně.“ Slova byla napůl nesrozumitelná, nakonec pokusy o mluvení vzdala. Pláč přinášel úlevu. Bylo to od potratu poprvé, co jaksepatří plakala. Druhá žena ji vzala do náruče, vřelého objetí, jehož se Nerys už dlouhé týdny nedostalo. Myrtle jí šeptala do ucha: „Ach Bože, jsem tak pitomá, tak strašně pitomá. Prosím, odpusťte mi. Jen jsem hádala. Bylo to zlé? Určitě ano, a vy jste se ještě pořádně nevzpamatovala, viďte? Chudinko ubohá. Jen do toho, vyplačte se do sytosti.“ Objímala ji a hladila po vlasech, mumlala konejšivé polověty a Nerys poslechla a plakala jako dvouleté dítě. Nakonec se vzlykání zpomalilo a ustalo. Nerys zvedla hlavu a odhalila uslzenou, zrudlou tvář. Límec a náprsenka Myrtleiny blůzy byly promáčené, ale Myrtle jen zalovila v kapsách svých flanelových kalhot a vytáhla velký plátěný kapesník. Osušila Nerys líce a pak jí ho strčila do ruky. „To je Archieho. Ty malé krajkové jsou tady k ničemu, viďte? Taky je praný v táboře, navoněný eau de pétrole. Jen do toho, vysmrkejte se.“ Nerys se pořádně vysmrkala a pak popotáhla. Uvědomila si, že se cítí zřetelně lépe. „Dneska jsem byla velký slaboch, co? Vážně jsem nechtěla působit takovým dojmem. Ve skutečnosti taková nejsem.“ „Slaboch, cože? Žijete tady nahoře, celou zimu odříznutá od světa, jediná Britka v okruhu tří set kilometrů, bez cizí pomoci vedete misijní školu, tradá. Jo. Řekla bych, že jste slabá jako čajíček.“ Myrtle s úsměvem stírala palcem poslední slzy z Nerysiny líce. „Vezměte si pro porovnání třeba mě. Půlku roku se povaluju u jezera ve Šrínagaru, pak se vydám na roztomilý lovecký výlet s pouhými pěti sloužícími, jedenácti poníky a svým oddaným manželem. Vedle vás se cítím slabošsky já, holčičko. Slabošsky a rozmazleně.“ Automatickým gestem zvedla prsty k perlovému náhrdelníku a zakroutila jím. Nerys se zvedl žaludek. Uvědomila si, že kromě toho, že je celá pokrytá prachem a stébly trávy, je její krémový kardigan úplně ro71


6/26/13

3:45 PM

Stránka 72

zepnutý. Sevřela rukama místo, kde bývala brož. „Je pryč!“ vykřikla. Myrtle zalovila v druhé kapse kalhot. Ukázala na dlani ozdobný kroužek. „Rozepnula se. Měla jste štěstí, že se vám nezapíchla do srdce, když jste omdlela jako špalek.“ Pohlédly na sebe a pak se daly do smíchu. Myrtle se komicky podrbala ve vlasech, takže jí stály jako kohoutí hřebínek, a Nerys klesla na prošívané polštářování pohovky. Ještě se smály, když na dveře zaklepal komisařův sluha. „Madam, doktor tu.“ Doktor Tsering se nahrnul dovnitř a zatvářil se nechápavě. Byl to jediný doktor v Léhu a stejně jako komisař trávil ve městě jen několik týdnů ročně. Nerys věděla, že je zavalen nemocnými lidmi, domáhajícími se léků na všechny své neduhy dřív, než přijde sníh – jako by se lepra nebo tuberkulóza daly vyléčit lahvičkou pilulek – a litovala, že ho volali až do rezidence, aby se zabýval jejím triviálním problémem. Vzpamatovala se. „Je mi mnohem líp,“ řekla. „Smích moc dobrá léčba, madam,“ odpověděl. Rozepnul svou brašnu a rozmotal stetoskop. „Teď ležet naznak, prosím.“ Čtyři dny poté vykonal doktor Tsering u Nerys další návštěvu, tentokrát v misii, a prohlásil, že je schopna vyrazit na cestu. Překvapeně zaprotestovala: „Ale já žádné cestování v plánu nemám.“ Společnost Myrtle jí zlepšila náladu. Celé hodiny trávily tím, čemu Archie McMinn říkal „řeči nad vyšíváním,“ ačkoliv ve skutečnosti ušily jen jednoduché kostýmy pro divadelní hříčku, v níž vystupovaly děti. Většinou si hrály s nejmenšími batolaty, procházely se po bazaru a vyměňovaly si podrobnosti ze své ostře kontrastní minulosti. Nerys mluvila o Walesu a sama sebe polekala popisy dlouhých šedých skalisek a mlhavých údolí se steskem, o němž ani nevěděla, že ho cítí. Na oplátku jí Myrtle vykládala o tom, že je dcerou činovníka Indické civilní služby a její dětství se dělilo mezi příbuzné v Anglii a každoroční návštěvy Indie. „Mámu a tátu jsem moc často nevídala,“ řekla smutně. 72


6/26/13

3:45 PM

Stránka 73

Archie byl železniční inženýr a za pár dní jeho každoroční dlouhá dovolená skončí. Vrátí se s Myrtle do Šrínagaru a Nerys už teď věděla, jak moc se jí po nové přítelkyni bude stýskat. Archie měl každý den napilno, vyplácel svoje lovčí a poníkáře, zařizoval zpracování trofejí, najímal další lidi na zpáteční cestu do Kašmíru a navštěvoval komisaře a další léhské hodnostáře. Jenže jednou ráno po návratu z vládní rezidence s vážnou tváří vstoupil z misijní verandy do místnosti, kde stálo staré rádio po Evanovu předchůdci. „Hodilo by se pustit zprávy BBC,“ řekl polohlasem. „Tohle rádio bohužel nikdy nefungovalo,“ vysvětloval Evan škrobeně. „Za tu dobu, co jsme tu my.“ Archie přikývl a odšrouboval zadní stěnu, aby prozkoumal vnitřnosti. Během hodiny zjistil, že přístroji nic nechybí, až na to, že masivní baterie je vybitá. V rezidenci měli rádio a u Gompertů také, takže nejdůležitější zprávy z okolního světa se k nim dostávaly docela rychle, ale pokud šlo o všechno ostatní, museli Watkinsovi čekat, až se k nim po pevnině propracují noviny a dopisy. Evan souhlasil s tím, že by bylo tuze užitečné, kdyby se misijní rádio dalo zlákat zpátky do služby. Téhož dne čtyři kuliové a kára tažená volkem přepravili těžký olověný akumulátor dolů k Indu, kde ho připojili ke generátoru, poháněnému vodou. Následujícího dne proběhla zpáteční cesta, doprovázená průvodem poskakujících dětí. Děti přihlížely, i když se Archie pustil do práce s kleštičkami a šroubovákem. Po několika minutách vyrazil z ozdobně vyřezávaného předního panelu nenadálý příval statického šumu. Polekané obecenstvo zavřeštělo a div se nepřerazilo, jak od rádia prchalo. Archie otáčel knoflíky a šum se rozplynul ve změti hlasů a pak v bujné kadenci anglické lidové písně. Děti valily oči úžasem. Archie si zamnul dlaně. „A máme to.“ Toho večera, když Diskit sklidila nádobí od večeře, si přitáhli židle těsně k oprášenému a naleštěnému přijímači a poslouchali zprávy. Němečtí vojáci se dostali až k Leningradu a město bude brzy obklíčeno. Evropská válka se plíživě blížila. Dokonce ani Léh už si nepřipadal vzdálený od její hrozby. 73


6/26/13

3:45 PM

Stránka 74

Evan vsunul záložku mezi stránky své Bible a zavřel ji. „Nerys, myslím, že by bylo dobré, kdybys odjela s panem a paní McMinnovými do Šrínagaru. Pan McMinn se laskavě nabídl, že tě doprovodí.“ Nerys upustila pletení. Setkala se pohledem s očima Myrtle a vyčetla z nich překvapení. Tenhle nápad si vymysleli muži, svým manželkám se o něm ani nezmínili. Účastníkem spiknutí byl evidentně také doktor Tsering. Aby ovládla hněv, přiměla se odpočítat pět oček ve své práci, teprve pak se klidně zeptala: „Proč bych to dělala?“ „Možná by tě potěšila krátká dovolená a před zimou by se ti vrátily síly.“ „A co ty?“ Odmlčel se, pak řekl: „O tomhle už jsme mluvili, má milá. Odjíždím z Léhu navštívit několik vesnic a odlehlejších osad. Musím vodit Pána k lidem, ne sedět tady a čekat, až lidé přijdou k Pánu.“ Koutkem oka Nerys zahlédla, jak si Archie McMinn natáhl dlouhé nohy. Znovu se pustila do vytrvalého, rovnoměrného pletení. „Myslím,“ řekla, „že bychom neměli nudit naše hosty touhle debatou. Můžeme si o tom promluvit později.“ Myrtle řekla vlídně: „Vaše společnost by mi byla moc milá, Nerys. Pokud vám to nějak pomůže.“ Ale později, jakmile Evan vnesl do jejich lože sloupec studeného vzduchu, zeptal se, jestli může sfouknout svíčku a pak to udělal, řekl pouze: „Dobrou noc, má milá.“ Otočila hlavu na polštáři a chmurně se zahleděla na jeho tmavý obrys. „To je všechno?“ Odtáhl se od ní, nanejvýš o centimetr, ale cítila to. Ten nepatrný pohyb jí sdělil všechno. Evan už v ní nespatřuje svou společnici a pomocnici, nýbrž jen další zdroj úzkosti. Bez ní bude klidnější a bude mít víc volnosti, aby se věnoval misijní práci mimo Léh. Nechce ji však opustit úplně. Její odjezd s McMinnovými do Šrínagaru určitě působí jako ideální řešení. Přesně dokázala sledovat jeho uvažování a ve skutečnosti mohla mít námitky jen proti jeho náznaku, že to, co potřebuje, aby se vzpamatovala ze ztráty dítěte, je dovolená u jezera bez něj. „Všechno?“ 74


6/26/13

3:45 PM

Stránka 75

„Nechci jet do Šrínagaru. Děkuji, žes to vymyslel, ale nechci odjet nikam, pokud to znamená, že tě tady nechám.“ „Odloučení je jedna z nevýhod práce, kterou konám, Nerys.“ Je jako zeď, říkala si. Prázdná zeď, která zakrývá výhled a donekonečna popírá, že by někde bylo něco k vidění. Zkusila to jinak. „A co moji školáci?“ „Nejspíš je prázdniny taky potěší.“ Vzdychl s počínajícím rozhořčením. „Nevím, proč se té myšlence bráníš. Myslel jsem, že budeš mít radost. Paní McMinnová se ti přece zamlouvá, ne?“ „Ano, velice.“ „Pak k ní zajeď, odpočiň si, zotav se. Já budu postupovat odtud do Kárgilu pomaleji a prošetřím, jaká práce by se snad dala vykonat v budoucnu, kdybychom někdy měli víc lidí. Pak sejdu dolů do Šrínagaru, setkám se tam s tebou a odcestujeme společně zpátky do Léhu.“ „To všechno, než napadne sníh?“ „Je teprve začátek září, ale pokud se počasí obrátí proti nám, bude naše činy řídit Pán.“ „Vážně chceš, abych odjela?“ Matrace zašustila, jak nepatrně přenesl váhu. „Myslím, že to je dobrý nápad.“ „Jak je libo,“ opáčila Nerys chladným hlasem, který jako by jí snad ani nepatřil. Tři dny poté stálo její zavazadlo na nádvoří misie vedle zavazadel McMinnových a spolu s nimi čekalo, až bude naloženo na poníky. Nerys rozdávala jablka a sušené meruňky houfu léhských dětí, nejen svých žáků, které civěly skrz bránu na všechen ten rozruch. Mezi nimi byly i tři umouněné Diskitiny ratolesti a Diskit sama stála na zápraží domu v slzách. Neměla na hlavě roušku. Nerys postavila košík s ovocem a přistoupila k ní. „Neplač. Vrátím se za dva měsíce. Sáhib mě přiveze domů.“ Diskit vzlykala jen ještě hlasitěji. Nerys ji objala kolem ramen, vdechla uleželý pach jejích vlasů. „Nezapomínej šátek. Vždycky při práci. Starej se mi o sáhiba.“ Diskit si otřela nos rukávem a popotáhla. „Ano, paní.“ 75


6/26/13

3:45 PM

Stránka 76

„Poníci jsou připraveni,“ oznámil Archie zpoza brány, kde o vyschlou zem zadupala kopyta. Myrtle si nasadila tropickou helmu s mušelínovým závojem a Nerys měla široký slamák. Evan stál stranou a vypadal nešťastně, když teď konečně přišla chvíle rozloučení. Nerys k němu přistoupila a zvedla tvář k polibku. Nemotorně jí srazil klobouk na stranu, když se dotkli suchými rty. Hned odstoupil a pohladil ji po rameni. „Tak dlouho to zase nepotrvá. Bůh ti žehnej, má milá.“ Zamumlala sbohem s vědomím, že je pozorují Diskit, sluhové a školáci, ačkoliv McMinnovi se taktně zaměstnávali venku na ulici. Smělejší děti se k ní vrhly, chytaly se jejích kolen a Nerys se sklonila, aby každé z nich objala a políbila namísto manžela. Archie a Myrtle už byli v sedlech a Nerysin poník čekal. Archieho nosič jí pomohl nasednout do vycpaného sedla, pak se chopil otěží a otočil jí poníka hlavou k silnici. Otočila se, aby zamávala na rozloučenou. Průvod se vydal úzkou ulicí kolem kaple a pak do ulice, vedoucí k bazaru a Evanova osamělá černá silueta se dál rýsovala proti kamenné zdi misijního areálu. Byl bezmračný den. Když zdolávali první kilometry údolím Indu, Nerys cítila, jak jí žár proniká slaměným kloboukem a litovala, že si nevzala bavlněné rukavice, které by jí ochránily ruce před prudkým sluncem. Po nějaké době uviděla na vyvýšeném kopci modlitební praporce a mosazné vížky Spituku, tyčící se nad vysokými hradbami. Byla to první z velikých gomp na trase a také nejvzdálenější místo, kam se za víc než rok z Léhu podívala. Myrtle jela prve napřed, ale teď zastavila poníka a čekala, až ji Nerys dožene. Archie a řada nákladních poníků už byli daleko vpředu, zahaleni oblakem zvířeného prachu. „Nechcete společnost?“ zeptala se Myrtle. Mezi záhyby závoje bylo vidět jen její tmavé oči. „Nebo vám mám dát radši pokoj?“ Nerys vzhlédla k horám před sebou. Překvapivá síla, kterou objevila při dlouhé jízdě z Manálí, jako by byla opět na dosah. „Společnost, prosím,“ řekla. Myrtle se v sedle natáhla a poplácala ji po koleni. „To je dobře.“ Mířili stále na západ. 76


6/26/13

3:45 PM

Stránka 77

*** Nerys záhy zjistila, že cestovat s McMinnovými je úplně jiný zážitek, než byla cesta s Evanem. Nocovali v noclehárnách podél trati, rekvírovali domy bez ohledu na to, kdo tam snad dorazil před nimi. Jako britský sáhib a rádžova dcera měli automaticky ve všem přednost, kterou brali jako samozřejmost. Nijak jim nevadilo vystrčit cestovatele z Ladákhu nebo Kašmíru z jejich přístřeší, jednou večer dokonce i jednoho muslima s plnovousem obarveným hennou, jehož doprovázelo několik zahalených manželek a půl tuctu malých dětí a nemluvňat. Evan a Nerys byli vždycky zmateni takovým chováním a nechtěli se vyvyšovat nad jiné lidi, ani nad ty nejubožejší. Kdykoli dorazili k hostinci, často jim připadalo jako nejsnazší řešení přespat u cesty v průvanu pod stanem. Noclehárny byly často všeho všudy chýše o dvou místnostech, z nichž jedna sloužila jako obytná a druhá ke spaní, s přilehlou kuchyní. Zpravidla byly špinavé a vybavené jen nejzákladnějším zařízením, ale sáhib McMinn a jeho společnost byli majiteli vždy uvítáni s mimořádnou zdvořilostí a snahou vyhovět. Nebylo těžké domyslet si, proč tomu tak je, protože Archie sice vždy vyžadoval přesné vyčíslení částky, kterou je dlužen, a nikdy nepřeplatil ani jediný anna, ale pokaždé mu bylo jasné, jaká je spravedlivá cena a předával peníze promptně a zvesela. Jejich táboroví sluhové vždycky přijížděli do noclehárny jako první, a než dorazili McMinnovi, jejich vaky yakdan už byly odvázané z poníků a připravené v pokoji. Postavila se polní lůžka, protože Myrtle odmítala používat nabízené postele – dřevěný rám propletený provazem – s tím, že se hemží hmyzem. Archie vždycky předstíral nelibost nad manželčinou choulostivostí, ale v očích mu jiskřilo láskyplné pobavení. Byla tu hojnost teplých přikrývek a dokonce i plátěná prostěradla, která se každý den vybalovala a zase skládala. McMinnovi sloužící nakupovali průběžně potraviny, aby doplnili zásoby, vezené na soumarech, a jejich kuchař připravoval večeře, jež se servírovaly s příbory a na talířích denně umývaných v hypermanganovém roztoku. Někdy se naskytla dokonce i příležitost ke koupeli. Postavila se skládací plátěná konstrukce, jež se 77


6/26/13

3:45 PM

Stránka 78

zčásti naplnila vodou, a Nerys si do ní mohla sednout a přepychářsky si polévat teplou vodou ze smaltované konve pokožku i vlasy. Na konci každodenní cesty seděli ve skládacích tábornických křesílkách pod pavučinami v trámech hostince a všichni tři měli témat k hovoru a smíchu habaděj. Myrtle vyprávěla drby a vtipkovala o lidech, s nimiž se střetli, nebo o rozmanitých slabůstkách poníkářů. „Myslíte, že mají nějaký pořadník?“ uvažovala o muslimovi a jeho manželkách. „Ne, řekl bych, že upřednostňuje tu nejhezčí,“ odvětil Archie. „Já bych to udělal.“ „Jak to pozná?“ rozjímala Myrtle. „Do postele v závojích nechodí, miláčku.“ Myrtle zavýskla smíchem. Kouřila tenké černé cigarety s nápadnými zlatými špičkami. Když si poprvé zapálila, Nerys na ni pohlédla s úžasem a Myrtle vyfoukla dlouhý sloupec kouře. „Když jsme se setkaly, chovala jsem se, jak nejlíp umím, víte. Bydleli jsme v misii. Budete mě hodně odsuzovat, až mě opravdu poznáte?“ „To si nemyslím,“ rozesmála se Nerys. Těsně před spaním přinesl nosič hrnky horkého kakaa. Archie si do svého a Myrtleina nalil trochu brandy a směrem k Nerys zvedl jedno obočí. „Ano, prosím,“ řekla. Tomuhle zvyku se rychle přizpůsobila. V noclehárnách byla vždycky jen jedna místnost, ale záhy si zvykla dělit se s Myrtle a Archiem i o tu. Do postele nosila Myrtle perleťově šedé hedvábné pyžamo s pařížskou visačkou. „Na cestování je to mnohem lepší, víte. Z kuliů padají při stlaní do postelí vši, ale z hedvábní sklouznou.“ Měla pravdu. Vši byly typickým průvodcem cesty Watkinsových nahoru do Léhu, spokojeně se usazovaly ve švech Nerysiných flanelových nočních košil. Za doprovodu Archieho rytmického chrápání a Myrtleina dechu Nerys shledávala, že spí na cestě do Šrínagaru lépe, než se jí poslední dobou dařilo v misijním domě. Každé ráno, hned jak se rozednilo, jim nosič přinášel do postele čaj. Když ho vypili, vyšel 78


6/26/13

3:45 PM

Stránka 79

Archie v županu ven, aby se oholil na denním světle, zatímco se ženy oblékaly, a pak už byl čas na horkou ovesnou kaši, míchaná vejce a kuchařův lahodný čerstvý chléb. Celý den šli nebo jeli na koních, přes maličké vesničky s úzkými políčky zralého obilí, která se klikatila podle hrbolaté cesty, na jejichž okrajích zobaly ucourané slepice a zatoulané ovce prchaly před poníky. Po obou stranách lemovaly cestu meze, zarostlé pichlavými keři planých růží, na nichž teď visely oranžové šípky jako drahokamy rozhozené na vypalovaném sametu. Když cesta vystoupala vzhůru ze skrovných vesniček, byla rozlehlá krajina skalnatá a holá. Znovu se nad nimi tyčily hory v odstínech sépiové a fialové barvy a nejvýraznější hřeben byl někdy korunován masivními bílými hradbami gompy. V Lámajuru, několik mil před průsmykem Fotu, což byl nejvyšší bod, který museli cestou překonat, přenocovali v blízkosti největšího kláštera. Byla to mohutná navršená masa bílých zdí a červeně natřených prken s malými okny, korunovaná nízkými kopulemi tuctu stúp s černými a zlatými kroucenými vížkami, třpytícími se jako cukrová vata. Poníci se trmáceli vzhůru po stovkách nepravidelných stupňů, než se ocitli u shluku budov, přistavěných k okraji kláštera. Modlitební praporce tančily na pozadí modrého nebe nad jejich hlavami a Nerys to připomínalo klášter ve Spituku, gompu, kolem které šplhali cestou z Léhu. Provinile si uvědomila, že byla tak zaneprázdněna drobnými dobrodružstvími cesty a tím, jak se jim s Myrtle a Archiem smála, až na Evana skoro ani nepomyslela. Na tuhle vzdálenost působil jako temná, odmítavá postava, kontrastující s prosvětlenými dny, které si užívala. V Lámajuru přespali v nevyhnutelné noclehárně, ale tahle byla mnohem větší než ty postavené podél silnice, a to kvůli nepřetržitému proudu návštěvníků kláštera. Nerys uvedli do vlastního pokoje, což byl všeho všudy jen maličký kamenný kumbálek s jediným úzkým oknem. Byl odtud výhled na prudký svah, pod římsou poletovaly černé kavky. Večeře toho dne probíhala v nezvyklém útlumu, jako by blízkost kláštera a zástupů mnichů v rudých rouchách utišila dokonce i Myrtle. 79


6/26/13

3:45 PM

Stránka 80

Potom, místo aby se vrátila do své cely, vyšla Nerys ven a z okamžitého popudu vyšplhala po dalších schodech až k hradbám samotného kláštera. Zaklonila hlavu, aby si prohlédla velikou svatyni, která se nad ní tyčila, černá na pozadí hvězdnaté opony. Čtverečky slabého žlutého světla zářily jako přivřené oči v několika oknech. Zachvěla se ve větru. Připadalo jí, že slyší stoupání a klesání hlasů, zpěvavě odříkávajících modlitbu. Archie u večeře polohlasem podotkl, že ve vesnici Lámajuru se žije bídně, protože odvody potravin, které požaduje láma pro mnichy, jsou tak velké, že pro samotné vesničany zbývá tuze málo. Dnes večer to tu rozhodně působilo bezútěšně, zejména když zašla hlouběji do úhlu vytvořeného kamennou zdí, aby si našla kousíček přístřeší. Odkudsi z řad vetchých domků pod ní stoupalo psí vytí. Pokoušela si představit, čeho by Evan mohl dosáhnout na takovémhle místě s nabídkou slibů a hrozeb jiného náboženství lidem, kteří by na tom byli lépe, kdyby si mohli rýži a skopové nechat pro sebe a pro své rodiny. Vůči manželovi cítila všeho všudy jen rozhořčenou něhu a v duchu se ptala, zda tato zmenšená náklonnost, v rozporu s jejím vlastním přesvědčením, že jeho počínání je marné, bude stačit k tomu, aby s ním zdolala všechna budoucí léta. Dokázala bych to, říkala si, a taky všechno ostatní, co ode mě chtěl, kdybychom měli vlastní děti. Už jí byla pořádná zima. Klášter se před ní tyčil tak vysoký a temný, až to působilo, jako by se chystal rozpadnout a rozdrtit ji. Přitáhla si kabát těsněji k ramenům a vydala se zpátky po schodech dolů. Archieho nosič už čekal u dveří pochybné noclehárny. „Už pojďte, madam,“ zavolal a ona se cítila provinile, že kvůli ní čekal v průvanu, i když mohl spočívat s dýmkou na přikrývce. „Promiň, Hari.“ Zvedl petrolejovou lampu a vedl ji po dřevěných schodech nahoru, kolem vchodů se závěsy místo dveří až k její kóji. Rozsvítil svíčku, která pro ni zůstala na poličce, a odstoupil. „Přinesu kakao, madam. Přijdu hned.“ „Dneska večer si kakao nedám, Hari, děkuji. Půjdu rovnou do postele.“ Toužila zavřít oči a přála si také, aby rychle přišel bílý den. Lámajuru působilo tísnivě. 80


6/26/13

3:45 PM

Stránka 81

Když sfoukla svíčku, zůstala ležet a naslouchala tmě. Ozývaly se škrábavé zvuky, patrně způsobované krysami ve stropě. Vítr pronikal štěrbinami mezi zdí a rámem maličkého okénka. Pak uslyšela další zvuk. Byl to všeho všudy jen ženský hlas, který vydal tlumený výkřik, něco mezi stenem a vzdechem, po němž následovala série stoupajících zajíknutí. A pak, jako post scriptum, dvojhlasné bublání smíchu, následované šeptaným pssst. Nerys se zkroutila pod přikrývkami a pevně si přetáhla šustivý polštář přes uši. Nechtěla poslouchat, jak se Myrtle a Archie milují – dnes v noci jako by tu bylo velmi mnoho věcí, které nechtěla slyšet, o nichž nechtěla vědět ani přemýšlet. Vlastní život jí připadal malý, osamělý a bezcílný. Následujícího dne pokračovali v cestě dál, přes vysokohorský průsmyk a přes město Kárgil. Lámajuru nechali daleko za zády a tak měli cestovatelé skvělou náladu. Plynuly další dlouhé, ale rozhodně příjemné dny, až je nakonec od Kašmírského údolí dělila jen zubatá hradba Velkého Himálaje. S horami v dálce se zdálo nemožné, aby jejich karavana našla cestu k vrcholu přes průsmyk Zoji La, ale když se přiblížili, rozeznali zvlněné vlákno vozové cesty, klikatící se vzhůru. Na jednom místě se kmitla záře, jak se od zrcadlové ozdoby nebo kousku leštěného kovu na stoupajícím poníkovi odrazily paprsky vycházejícího slunce. Myrtle konejšila Nerys, když zastavila svého oře, aby odhadla rozsah stoupání. „Vypadá to těžší, než to ve skutečnosti je. Nezapomínejte, už jste absolvovala vyšší stoupání než tři a půl tisíce metrů přes Fotu La, a taky vloni cestou do Léhu. „Nebojím se. Vím, že to dokážeme. Jen jsem zvědavá, jaký bude shora výhled.“ Myrtle se zaleskly oči mezi záhyby závoje. „Takový, že si to vůbec nedokážete představit. Bude to jako dívat se shora do ráje.“ Tato myšlenka pomáhala Nerys při dlouhém výstupu pod žhavým sluncem. Prach jí ucpával nos i hrdlo a lahev na vodu měla brzy prázdnou. Slunce stoupalo, opíralo se jí do hlavy a ramenou. Dokud jela, kráčel poník čím dál pomaleji a ona cítila, jak se otřásá, když ho poníkář švihal bičem. Když sklouzla na zem, kameny se jí 81


6/26/13

3:45 PM

Stránka 82

zarývaly do chodidel i skrz podrážky a slunce zběsile pražilo. Cinkot postrojů poníků určoval rytmus, který jen tu a tam přerušovalo pískání svišťů z jejich nor mezi skalisky. Černí orlosupi bradatí křižovali prázdné vzdušné prostory a lenivě se otáčeli na třepetavých křídlech. Průsmyk sám zakrývaly v pravidelných intervalech skalní výběžky a Nerys si zasmušile říkala, že takhle budou šplhat věčně. Archie byl daleko vpředu, ale Myrtle přizpůsobila tempo Nerys. Tu a tam si vyměnily pár povzbudivých slov, ale většinu energie spotřebovaly na to, aby vůbec střídaly nohy. Jak stoupali výš, začala Nerys počítat, kolik zátočin je ještě třeba zdolat. Bylo jich sedm, pak pět, potom už jen jedna. „Už tam budeme?“ žadonila a děsila se falešného vrcholku a nějakého skrytého útesu, který je ještě třeba překonat. Kdykoli se ohlédla, byla široká hnědá pustina Ladákhu vzdálenější a ona věděla, že přecházejí do jiné země. „Skoro,“ funěla Myrtle. „Proč se musí Archie pořád tak hnát?“ Vyšly na široký úsek terénu, kde se proti obloze rýsovaly obrysy stúp. Archie a jeho předvoj už na ně čekali. Pod svahem zahlédla Nerys rozházené kosti a kůži mrtvého poníka, který asi spadl nějaké karavaně. Ještě byl den, ale ucítila prudký poryv vzduchu. Přitáhla si tkanice slamáku pevněji pod bradu. Překročili sedlo průsmyku, rádi, že mají cíl aspoň na obzoru, až se ocitli na úrovni stúp. Mezi hrubými kamennými pahorky byly natažené šňůry se stovkami praporců, vybledlých nebo dosud jasně barevných, pospojovaných otrhanými bílými fábory. Myrtle a Archie zůstali stát, drželi se za ruce a mlčky hleděli na západ. Nerys k nim přistoupila a zarazila se. Pod nohama, jako ten nejmagičtější ze všech koberců, se jí rozprostíralo Kašmírské údolí. Země se vlnila vzhůru směrem k nim, nižší pahorky zahalené řadami klidných jedlí a ty vyšší zářící stříbrnými břízami. Ve stinných roklích ležely dlouhé pásy sněhu a vodopády se vinuly jako stříbrná přadena po fialových skalních stěnách. Opar tepla zamlžil ohromnou prohlubeň údolí, ale Nerys rozeznávala vzdálené pastviny, dozrálá pole a zátočiny řeky. Po holé, šedé a hnědé krajině, 82


6/26/13

3:45 PM

Stránka 83

kterou právě překročila, se jí jemná směs odstínů modré a stříbrné a levandulové spolu s bledě zelenou a zlatou zdála příliš nádherná, než aby mohla být skutečná. Hleděla na to všechno upřeně a dlouho, a zdola se k ní vznášela vůně úrodné hlíny a sladké vody. Myrtle nepřeháněla. Bylo to nejkrásnější místo, jaké kdy Nerys viděla.

83


6/26/13

3:45 PM

Stránka 84

KAPITOLA 5

Pokud se chtěla dostat přes hory z Léhu do Šrínagaru, měla Mair na vybranou: buď jet linkovým autobusem, najít skupinu lidí, kteří tam podnikají cestu a potřebují dalšího pasažéra k zaplnění svého vozidla, nebo si na dvoudenní cestu najmout vlastní auto s řidičem. Autobusy jezdily každý den, ale na noc krátce stavěly v Kárgilu a znovu vyrážely v jednu po půlnoci. Vojáci na kontrolních stanovištích po obou stranách Zoji La uzavírali vozovku v pět ráno, aby zůstaly serpentiny volné pro armádní konvoje, takže oficiální civilní provoz už měl být tou dobou za průsmykem. V některých internetových kavárnách viděla připíchnuté inzeráty s nabídkou volných míst v nákladních či osobních autech výměnou za úhradu části nákladů, ale když se vydala k telefonu a zavolala na jedno z čísel, shledala, že mluví (tím si byla skoro jistá) s jedním z těch izraelských kluků, kteří se prve zúčastnili výpravy do Čhangthangu. Kvapně se vymluvila a zavěsila. Volba vlastního auta s řidičem jí připadala zdaleka nejlepší, dokud nezašla do poslední cestovní agentury, která měla ještě otevřeno a fungovala, a nezeptala se na cenu. Bude tedy prostě muset snášet legendární nepohodlí a adrenalinové šoky cesty autobusem. Sbalila si tašku a byla připravená opustit Léh nazítří ráno. Vydala se na poslední večeři podle nejlepších doporučení v Lonely Planet. „Ahojky,“ zvolal nějaký hlas z mrazivého soumraku, když mířila z kopce dolů k bazaru. „Vážně jsme doufali, že jsi ještě ve městě.“ 84

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Original title: THE KASHMIR SHAWL. Copyright 2011 by Rosie Thomas Cover illustration by Sarah Perkins

Recommend Documents