Copyright 2011 by Adele Parks Translation 2014 by Jitka Šišáková Cover design 2014 by DOMINO

2014

Copyright © 2011 by Adele Parks Translation © 2014 by Jitka Šišáková Cover design © 2014 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu ABOUT LAST NIGHT, vydaného nakladatelstvím Headline Review, Londýn 2012, přeložila Jitka Šišáková Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redaktorka: Lenka Vymazalová Korektura: Kateřina Žídková Sazba typem písma Minion Pro a TooTight: Jiří Ryška a Rajka Marišinská Ilustrace obálky: Denisa Jánská Grafické zpracování obálky: Rajka Marišinská Vydání druhé, v elektronické verzi první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v červnu 2014

ISBN 978-80-7303-996-7

Pred triceti lety

stalo se vcera v noci

Stephanie Amstellová je obyčejná holčička ze třetí třídy, které si skoro nikdo ani nevšimne. Šedá myška. Má popelavě plavé vlásky, je hodná, nezlobí a ze školy nosí pěkné známky. Je tak nenápadná, že se o ní nikdo ani nebaví, a snad i kvůli tomu se zdá, jako by se scvrkávala a scvrkávala a byla čím dál menší. A čím je menší, tím míň je vidět. Jako by byla v za­ čarovaném kruhu. Připadá si zrovínka jako kouzelná paní Pepperpotová z té tlusté knížky, co jim z ní paní učitelka Ice­ tonová čte, když si na konci vyučování sednou na kousavý koberec vzadu ve třídě a čekají, až zazvoní a půjde se domů. Ano, dočista jako paní Pepperpotová, jen nemá šedivé vlasy a její věčně dobrou náladu. Ale zmenšit se umí. V tom jsou si podobné. Doma se Stephanie směje a švitoří, protože maminka s tatínkem ji mají moc rádi (a možná až příliš ji chrání před

~ 7 ~

adele parks nástrahami světa), ale stačí kratičká cesta do školy a už se zase celá zmenší a stáhne do sebe. V noci často leží s očima otevře­ nýma a přemýšlí o tom, že si jí ostatní děti nevšímají možná právě proto, že ji vůbec nevidí. Třeba by na ni potřebovaly lupu. Vždyť i její rodiče nosí brýle. Je opravdu možné, že se scvrkává a sesychá jako lístek na podzim? Snad taky nezhněd­ ne a nerozpadne se? Stephanie se bojí, že dočista zmizí ze svě­ ta a ani nestihne postoupit na westfieldské gymnázium. Není se co divit, že si s tím láme hlavičku, protože poslední tři roky nedělá nic jiného, než že věčně někomu připomíná, jak se jmenuje. Pořád opakuje, že je Stephanie, ale všichni jako by to rovnou zase zapomínali. Stephanie Amstellová, proboha živé­ ho! Takové úžasné jméno! To by si měl přece zapamatovat úpl­ ně každý! Ale ona je asi tak obyčejná a průměrná, že ani neo­ byčejné jméno jí nepomůže. Učitelky se každou chvíli spletou a oslovují ji Sarah, Susan nebo Bethany. Učitelky, knihovnice, kuchařky v jídelně, dokonce i spolužačky, prostě všichni. Tedy všichni až na Pippu. Philippa Foxtonová vpadla do jejich malé školičky v Sur­ rey, když bylo Stephanii osm a tři čtvrtě. Stephanie se do­ zvěděla, že nová spolužačka pochází odkudsi ze severu, což znělo nesmírně cizokrajně. Jistě se tam mluví nějakým ne­ známým jazykem a kdoví, zda to tam není i trochu nebez­ pečné. Zajímalo ji, jestli Philippa Foxtonová nemá i cizí ces­ tovní pas a jestli není zvyklá na úplně jiné poštovní známky a peníze než ona. Stephanii neušel ani její zvláštní přízvuk, ale docela se jí zalíbil. Zněl měkce a přívětivě, a jak Philippa ustavičně štěbetala, člověka to až uspávalo jako konejšivé trylky. Tak milou a hebkou barvu hlasu Stephanie snad ještě

~ 8 ~

stalo se vcera v noci nikdy neslyšela. Všichni kolem ní slova ostře usekávají. Ne že by to snad znělo přímo hrubě, spíš to připomíná krátký a pevný stisk ruky, jako když vám vedoucí skautského oddílu po získání odznáčku potřese pravicí. Švitoření Philippy Fox­ tonové však člověka přímo hladí po duši. Stephanie je přesvědčená, že Philippa snad pochází z jiné planety, protože jako jediná holka ze školy odmítla nosit pře­ depsané (a vesměs velice oblíbené) zelené kostičkované šaty, dokonce i šedou sukýnku, která se nabízí jako druhá varianta školní uniformy. Namísto toho si prosadila právo nosit v tep­ lých zářijových dnech šortky! Jako kluci! A prohlásila, že za špatného počasí si bude brát kalhoty. Přistoupila k tomu tak rozhodně a nekompromisně, až to na jedné straně trochu na­ hánělo hrůzu a na druhé vzbuzovalo obdiv. Těžko říct, co víc. Tatínek Stephanii kdysi vysvětloval, co znamená mít k něče­ mu sklony nebo genetickou dispozici. Jako příklad uváděl to, že chodí sázet na koně „častěji než je zdrávo“ a maminka se na něho kvůli tomu zlobí. Stephanie ovšem nedokázala po­ chopit, jak si může sotva devítiletá holčička tak vehementně prosazovat svou, a to dočista bez genetické dispozice! Pippa se strašně ráda směje. Chechtá se ve třídě, na hřišti, v tělocvičně, a dokonce i v knihovně. Řehtá se upřímně, na celé kolo, a Stephanie teprve později objeví to správné slovo, které její smích vystihuje nejlíp – ona se totiž směje docela bezostyšně. Pippa také nikdy nečeká, až si jí někdo všimne, a dá se s ní do řeči. Vždycky se ke každému hrne první. „Jmenuju se Philippa Foxtonová, ale skoro všichni mi ří­ kají Pippa, protože je to kratší, takže mi tak klidně říkej taky,“ prohlásí a opakuje to každému na potkání.

~ 9 ~

adele parks Přímo předpokládá (a kupodivu správně, jak se ukáza­ lo), že se s ní budou všichni chtít kamarádit. Bez váhání se přihlásila do kroužku gymnastiky a trampolíny a v obojím rychle vynikla, protože byla vysoká a hubená jako tyčka. Uměla taky ďábelsky dobře skákat přes švihadlo a žonglovat se třemi míčky a brzy se stala nekorunovanou královnou hři­ ště. Když se v listopadu začalo nacvičovat školní představení na vánoční besídku, získala Pippa roli Marie, přestože byla ve škole teprve tři měsíce a tuto prestižní roli jinak dostávaly až šesťačky za odměnu! Zvláštní bylo, že to žádné šesťačce nevadilo a všechny tvrdily, že Pippa zahraje Marii nejlíp. U Pippy doma se pořád něco dělo, k  Foxtonovým se chodilo na svačiny a přespávat, a to i když neměla naroze­ niny. Směla se tam jíst pizza u televize a pít kakao u Pippy v pokojíčku. Tatínek hrával na kytaru a její maminka no­ sila záplavy svítivě barevných náramků od zápěstí až nad loket! Netrvalo dlouho a zavládlo všeobecné přesvědčení, že ta nová holka je strašně bezvadná, a všichni ji chtěli za nejlepší kamarádku. Stephanie si držela odstup a Pippu zpovzdálí opatrně po­ zorovala. Ani ve snu ji nenapadlo Pippě závidět nebo žárlit na její výsadní postavení. Podobně jako ostatní děti i ji to hubené a vytáhlé děvčátko fascinovalo. A jednoho dne se jí Pippa představila – stejně, jako se představila instruktorce plavání, školníkovi a všem spolužákům, mladším i starším. Od toho dne mělo být všechno jinak. Stephanie Amstellová ze sebe pracně vypravila své jméno. A Pippa obdivně vydechla: „Páni, to je nejsuprovější jmé­ no, jaké jsem kdy slyšela!“

~ 10 ~

stalo se vcera v noci Stephanii ta poklona úplně vykolejila a nevěděla, kam s očima. Roztřásla se jí kolena (obě přelepená náplastí). I ona si myslela, že má úžasné jméno, a nechápala, že to nikdo jiný nevidí. Odjakživa si přála, aby jí ho někdo pochválil, a když ta chvíle konečně přišla, nevěděla si s ní rady. Ale Pippě to bylo jedno a švitořila dál: „Stephanie a Philippa. Stephanie a Philippa. Stephanie a Philippa!“ Doslova jejich jména zpívala, splétala je dohro­ mady a laskala se s nimi, jako by je od sebe ani nechtěla od­ trhnout. „Mám dojem, že se k sobě budeme senzačně hodit, že jo?“ zářily jí oči. „Naše jména zní tak vznešeně!“ Stephanii to překvapilo, ale líbilo se jí to. Strašně moc. A takhle se jí mělo od té chvíle líbit všechno, co bude s Pippou nějak sou­ viset. „Máme super jména! Natuty vím, že z nás dvou budou nejlepší kámošky!“ „Fakt?“ špitla vzrušeně Stephanie. „Stopro!“ prohlásila Pippa tak sebejistě, až tím nakazila i Stephanii. „Mně lidi většinou říkají prostě Pippa. Nevadilo by ti, kdybych ti říkala taky jen Stephi? Naše vznešená jména si necháme jen pro důležité události. Stephi a Pippa se hodí pro holky, co spolu prožívají spoustu dobrodružství a mají plno tajemství a chodí tancovat,“ brebentila nadšeně Pippa. „Stephanie a Philippa jsou zase dvě dámy, co nosí nóbl oble­ čení a mají vilu a manžely, kteří je strašně milujou.“ Pippa si byla jistá každým svým slovem. „Takže si tyhle jména nechá­ me na potom.“ Stephanii obrovsky zalichotilo, že si uhrančivá Pippa vy­ brala zrovna ji, a okamžitě se začala těšit na budoucnost, kte­ rou jí nová kamarádka tak barvitě vylíčila. Nejdřív si budou

~ 11 ~

adele parks užívat legrace a holčičích tajemství a budou chodit tancovat, a až vyrostou, budou se krásně oblékat, bydlet v nádherné vile a mít báječné manžely. Znělo to skvěle. Stephanii blažilo i to, že kdykoli Pippa vyslovila jejich jména dohromady, vždycky uváděla Stephanii jako první – ať už v plném znění, nebo zkráceně. Konečně někdo Stephanii ocenil. Konečně cítila, že někoho zaujala, že ji někdo potře­ buje a doopravdy s ní chce být. Stačil zlomek okamžiku a bylo rozhodnuto. Jedna druhou si spontánně a instinktivně zamilovaly tak, jak to dovedou jen malé holčičky. Jejich pouto mělo být rok od roku pev­ nější, měly mít jedna druhou čím dál raději, a to bez patosu a přehánění, ale o to upřímněji. Od první chvíle bylo jasno – Stephi a Pippa se stanou nej­ lepšími kamarádkami.

~ 12 ~

Pondeli 22. brezna lonskeho roku

stalo se vcera v noci

1 „Ahoj, Stephi, promiň, že volám tak brzy,“ vyhrkla Pippa do telefonu překotně. Poslední dva roky se málokdy ozýva­ la jinak než uštvaným tónem, takže si Stephi už jen matně vzpomínala, jak radostně, a někdy dokonce i rozverně zněl dřív kamarádčin hlas. Jenže to bylo ještě předtím, než Pippu znenadání opustil manžel a odstěhoval se neznámo kam. „To nic, už jsme všichni vzhůru,“ uklidňovala ji Stephanie. „Já si říkala, že asi jo. Ty jsi ranní ptáče.“ „Hmm,“ zabručela Stephanie, aby se vyhnula konkrétněj­ ší odpovědi. Pippa si o ní vytvářela spoustu různých představ a závěrů a zrovna tenhle nebyl z nejpřesnějších. Nicméně jí v podstatě lichotil. Stephanii dělalo dobře, když si o ní lidé mysleli, že je typický skřivan. Ranní ptáčata bývají pověstná radostnou náladou a hýří optimismem a činorodostí. Třeba taková Holly Willoughbyová, Lorraine Kellyová nebo Phillip

~ 15 ~

adele parks Schofield z  televize. Ti mají navíc pořád krásně lesklé vla­ sy a dokonalé líčení, Phillipa nevyjímaje. Stephanie chce být zrovna taková. Netouží po náročném společenském životě, nekouká do noci na reality show ani se neúčastní teatrálních nočních protestních akcí na podporu nějakého ušlechtilého bojovníka za lidská práva z kdovíjaké tramtárie. Byla by po ránu rozespalá, do ničeho by se jí nechtělo, musela by vypít litry kafe a popletla by dětem tenisky do tělocviku. Při takové představě se úplně otřásla. I když... v duchu si říkála, jestli není na skřivánka po ránu poněkud málo veselá a rozjásaná. Lesklé kaštanově hnědé vlasy sice má, ale stojí ji dost peněz i úsilí, protože její původní barva byla špinavě blond a mezi prameny už prosvítají šediny. Vadí jí, že se pořád musí barvit, stejně jako jí vadí, že v po­ sledních pěti letech v jednom kuse zkouší nějaké diety a vzá­ pětí je zase porušuje. Ještě se sice nasouká do velikosti čtyři­ cet, ale pohodlněji už se cítí ve dvaačtyřicítce. Ve skrytu duše zbožně touží mít všechno v pase do gumy, ale tyhle příšerně nemoderní kousky oblečení schovává vespod ve skříni a nosí je jen tehdy, když nikdo není doma. Občas si taky pomyslí, jaká by to byla úleva nemuset se poránu líčit, než poveze děti do školy. A ze všeho nejvíc nenávidí zpropadený budík, který ji pokaždé vytrhne ze sna. Nemine den, aby ho neproklínala, ale v životě by to nepřiznala nahlas, a to dokonce ani Pippě. Stephanie si ráda hraje na přičinlivou a věčně dobře naladě­ nou hospodyňku, která nebrblá a nikoho neobtěžuje svými hloupými stesky. Navíc by bylo vážně trapné si stěžovat, že musí často trávit dlouhé hodiny u kadeřnice a že musí kaž­ dý den vstávat. Vstávat musí každý, s tím se nic nenadělá. Je

~ 16 ~

stalo se vcera v noci mnohem lepší obrnit se trpělivostí, nasadit úsměv a radostně se pustit do servírování lupínků s mlékem. „Já ti původně ani volat nechtěla, jenže jsem zase děsně zasekaná,“ přiznala Pippa, možná až zbytečně dramatickým tónem. „Jak ti můžu pomoct?“ Stephanie se až zajíkla, že to vyznělo jako automatizovaná odpověď operátora zákaznické linky. „Máte-li u nás debet­ ní platební kartu, stiskněte jedničku (rovná se „vaše peníze máme opravdu rádi“), „pro sdělení otevírací doby stiskněte dvojku“ (čili „máme zavřeno“), „chcete-li sledovat vaši ob­ jednávku, stiskněte trojku“ („stejně jsme ji ztratili“), „pro obnovu předplatného stiskněte čtyřku“ („beztak to nebudete číst“), „pro hovor s operátorem vyčkejte na spojení“ („dokud vás tahle hra neomrzí“). Neznělo to až moc odtažitě? Zdvo­ řile, ale poněkud neupřímně? Snad proboha ne. Opravdu se vždycky snažila kamarádce pomoct, ale když jí takhle zou­ fale po ránu volala o pomoc tento měsíc už počtvrté, nebylo snadné udržet náležitě znepokojený tón. Pippa se naštěstí natolik topila ve vlastních problémech, že si nuancí v hlase své nejlepší kamarádky nevšímala a rovnou drmolila dál: „Čeká mě jednání v Londýně a musím tam dorazit nej­ později v půl desáté. Jestli do čtvrt hodiny nebudu na nádra­ ží, tak to nestihnu, jenže nechci takhle brzy vláčet Chloé do školy. A stejně bych ji nemohla nechat stát hodinu u vrat.“ „Ne, jistěže ne. To by samozřejmě nešlo.“ Stephanie si v duchu pomyslela, jak dlouho už o tom jed­ nání Pippa ví – přece se o něm nemohla dozvědět na po­ slední chvíli. Dceři už je osm, tím pádem není také žádná

~ 17 ~

adele parks novinka, že ji musí ráno nějak dopravit do školy. Už včera určitě musela vědět, že bude potřebovat pomoc, ale když ke Stephi přišly na nedělní oběd, ani slovem se nezmínila. Chloé u nich mohla přespat nebo se aspoň mohly domluvit, v kolik ji Stephanie přijede vyzvednout. Někdy jí připadalo, že Pippa neumí plánovat ani pět minut dopředu. Kdy se ta ženská naučí zodpovědnosti? Ale hned si pomyslela, že něco takového nemůže říct nahlas, protože by vypadala jako hul­ vát (byť by měla pravdu). Stephanie si najednou něco uvědo­ mila. Vždyť Chloé je osm! Právě v osmi letech se s Pippou seznámily. Uplynula už taková doba, a přesto se ta scéna vy­ bavila Stephanii tak živě, jako by to bylo včera. A naráz ne­ měla problém vesele zavrkat, přesně jak se od ní očekávalo: „Tak ji hoď k nám, já ji do školy dovezu, jasné?“ „Fakt?“ „No jistě.“ „Díky, díky, díky!“ vyhrkla Pippa nadšeně, jako kdyby ji pořád ještě překvapovalo, že ji Stephanie opět vytáhla z prů­ švihu. Vyznělo to skoro až hloupě vzhledem k tomu, že Ste­ phi ji z  problémů tahala pořád. V  posledních letech jí po­ mohla najít byt, zařídit ho a přestěhovat se, zapsat Chloé do nové školy a najít si příležitostnou práci. Někdy jí dokonce pomáhala s  nákupy, zahradou i s  praním, takže vzít Chloé jednou do školy byla skutečně prkotina. Stephanie si však pořád připomínala, že to není tak, že by ji Pippa jen využívala. Vždyť má na jejich kamarádství také lví podíl. Vlastně jsou kamarádky jen díky ní. Jasně, Pippa věčně zmatkuje, ale současně se s ní výborně povídá a je prostě kouzelná. Je taky hodná, věrná a spolehlivá, i přes

~ 18 ~

stalo se vcera v noci to všechno, co se jí stalo. Když ji Dylan opustil. I když je pravda, že od té doby už nevidí všechno růžově a i její humor je kousavější, někdy až ironicky zahořklý. Ale kdo by se divil, Pippě zasadil osud opravdu těžkou ránu. Nebyla sice smrtel­ ná, ale zasáhla ji strašně. Jmenoval se Dylan Harris. Ještě teď se Stephanie při vy­ slovení jeho jména otřásla, a tak docela chápala, že kdykoli o něm uslyší Pippa (anebo když o něm sama začne mluvit), zpravidla se celá roztřese a rozpláče. Stephanie nechtěla ani pomyslet, jak jí ten chlap zničil život. Zbaběle od Pippy ute­ kl, když bylo Chloé teprve šest. Jeho útěk byl doslova zlo­ činem – tím nejhanebnějším, o kterém se tolik mluvilo –, ale Stephi si někdy říkala, že nic lepšího nemohl Pippě udě­ lat. Nejhorší byly roky, kdy s  nimi sice ještě žil, ale už se o ně nestaral. Poslední tři roky Philippina manželství Ste­ phanie v duchu nazývala roky hněvu. Hádali se, okatě dávali před lidmi najevo, jak jsou uražení a nemluví spolu, a pak už Pippa jen chabě a rezignovaně kryla jeho zálety. Právě toto období povážlivě otřáslo její důvěrou v sebe samu a ve svět, který ji obklopoval. A tehdy také začala zmatkovat a přestala si vědět rady. Odjakživa bývala plná energie a nic ji nemohlo zaskočit, ale od chvíle, co její život zničila manželská krize, připomínala Stephanii mokré a vyděšené kotě, kterému se na poslední chvíli podařilo uvolnit šňůru a vystrčit hlavu z pytle, ve kterém ho hodili do řeky. Bezmocné, zoufalé kotě, zaskočené zradou. Dylan od ní utekl, doslova zběhl. Pippa to nedokáza­ la nazvat líp. V tom slově byl příslušný patos a tragika jako v  monumentálním dramatu z devatenáctého století. Kdy­

~ 19 ~

adele parks by jen řekla, že ji opustil, ani zdaleka by to nevystihovalo, co se skutečně odehrálo. Nikdy nepoužívala frázi: „Rozešli jsme se.“ Dylan se s ní totiž nerozešel, on svou rodinu vy­ hodil z domu. Pippa s Chloé odjela jednoho dne na letiště vyprovodit své rodiče, kteří se stěhovali na Nový Zéland, a než se vrátily z Heathrow, Dylan vyměnil zámky. Krutěji si to načasovat snad ani nemohl. Pippa našla na dveřích líste­ ček s adresou úschovny, kam jim odvezl věci. A než si stihla najmout právníka, Dylan dům prodal a odjel ze země. Chu­ dák Pippa si prožila svoje. Však se to na ní taky podepsalo, byla vyhublá a bledá jak smrtka. Pravda, Pippa k  tomu vždycky tíhla, protože moc neuměla vařit, jídlo jí, na rozdíl od Stephanie, nic neříkalo a na dovolenou se vypravila raději s batohem po skotských vřesovištích, než aby chytala bronz na pláži. Ale po rozcho­ du s manželem přešla od štíhlosti k vychrtlosti až vyzáblosti a už nebyla běloučká jako porcelánová panenka, ale měla pleť nezdravě průsvitnou. Stephanie jen bezmocně přihlí­ žela, jak se Pippě s  ubývajícími kily vytrácí i barva z tváří a radost z  duše. Byla to hotová tragédie. Pippa bývala tak krásná! Měřila sto sedmdesát centimetrů, měla dlouhé štíh­ lé nohy a vlnité, přirozeně blond vlasy, které si ani nebarvi­ la, ani nežehlila, takže zůstávaly krásně zdravé a v bohatých loknách jí spadaly na ramena. A nad ostře vystouplými líc­ ními kostmi zářily veliké zelené oči. Poté, co ji Dylan opustil, se nedalo přehlédnout, že se čím dál víc podobá usouženým děvám z obrazů slavných prerafaelitů, které se utápějí v lí­ tosti a chmurách. Rozvod bývá někdy považován za chorobu moderní doby, velkou epidemii jednadvacátého století, ale

~ 20 ~

stalo se vcera v noci zlomené srdce trápí lidstvo odnepaměti. Tedy jeho ženskou část rozhodně. „To nic,“ chlácholila Pippu Stephanie. „Já jen netušila, komu zavolat.“ „Vždycky volej rovnou mně, Pippo.“ „Já to věděla. Ty jsi prostě ztělesnění řádu a pořádku.“ Stephanie se rozhlédla po kuchyni a těkala očima po vi­ ditelných důkazech, že se tudy prohnalo rodinné tornádo. Ano, obvykle tu panoval řád a pořádek. Kdyby k ní někdo přišel třeba v jedenáct nebo v půl třetí, případně v devět ve­ čer, rozhodně by si mohla na hruď hrdě připnout odznáček s nápisem „vše pod kontrolou“. Ale v mezičase, kdy v domě řádila rodina, vzala uklizená domácnost zasvé. I teď už byli všichni vzhůru a všemožně se snažili roz­ metat ten útulný klid, který předtím nastolila. Její tři synko­ vé lítali po kuchyni, jeden nebyl oblečený, druhý jen napůl a třetí se vztekal. Jedenáctiletý Harry už bojoval s  časným přívalem hormonů, přeskakoval mu hlas a hrozně se za to styděl. Jednou promluvil jako dítě a v dalším okamžiku řekl něco tak hlubokým chraplákem, až se Stephanie lekla a roz­ hlédla se po kuchyni, kdo to přišel. Lekalo to vlastně celou rodinu. Alfiemu bylo osm a hlasitě se dožadoval práva podí­ vat se ještě na televizi, konkrétně na jednu epizodu Phinease a Ferba, kterou si den předtím stáhl z  dětského programu. Julian (tomu už bylo devětatřicet a byl to její manžel, nikoli syn) by se radši díval na zprávy, a tak se ti dva přetahovali o ovladač. A pětiletý Freddie seděl pod stolem a krmil morče čokoládovými křupkami. „V pohodě,“ ujišťovala Stephanie kamarádku.

~ 21 ~

adele parks Přestože Chloé byla stejně stará jako Alfie, nechodili do stej­ né školy. Alfie s Freddiem navštěvovali Mansfield, což byla čistě chlapecká soukromá základní škola, Harry studoval na míst­ ním soukromém gymnáziu Saint Joseph (kam bylo velice těžké se dostat a stálo to spoustu peněz), zatímco Chloé byla žačkou místní státní školy Woodsend Primary School. Stejné, co kdysi Stephanie a Pippa. Stephanie bleskurychle počítala. Jestli u nich Pippa vysadí Chloé během deseti minut, jak slíbila (což bylo možné, ale nikoli jisté, protože Pippa byla odjakživa s dodržo­ váním smluveného času na štíru, a to i když pospíchala na vlak), a jestli se jí podaří nahnat všechny děti do audiny alespoň za pět minut osm, stihne je rozvézt do všech škol ještě před zvoněním. „Potřebuje Chloé svačinu?“ zeptala se Stephanie. „To bys byla úžasná, Stephi! Ano, potřebuje a já ji zrovna chtěla chystat, ale kdyby ses toho ujala ty, ušetřilo by mi to pár minut! Ty jsi anděl! Co bych si bez tebe počala?“ vzdych­ la Pippa jako už tolikrát za uplynulých třicet let. „S tím si nelam hlavu,“ odvětila Stephanie jako vždycky. A zavěsila. Shýbla se a vylovila zpod stolu Freddieho. Přísně ho posadila zase na židli a vyplísnila ho: „Snídá se u stolu, Freddie, ne pod ním. A morčeti čokoládové křupky nedávej, nejsou pro něj zdravé.“ „A pro mě jo?“ obrátil k ní Freddie své veliké zvědavé oči a čekal na ujištění, že ano. „Ano,“ odpověděla automaticky, aniž se stihla nad otáz­ kou zamyslet, protože už mezitím běhala po kuchyni a sklí­ zela sešity s domácími úkoly, kartičky s pokémony a zakutá­ lená pera a ukládala je do příslušných aktovek a penálů. „Až na ten cukr,“ prohodil suše Julian.

~ 22 ~

stalo se vcera v noci Stephanie se rozhodla nechat manželovu poznámku bez povšimnutí, protože kdyby se nad ní nedejbože zamyslela, musela by dojít k závěru, že (v lepším případě) podkopává její autoritu, nebo (v tom horším) Stephanii dokonce kritizu­ je. Čokoládové křupky snídali Stephaniini kluci jen zřídka. Většinou jim dávala celozrnné lupínky nebo ovesné vločky, jenže Freddiemu se dneska strašně nechtělo do školy. Měli totiž dostat novou učitelku, přísnou a náročnou stárnoucí dámu, která naháněla hrůzu i Stephanii, natož pětiletému benjamínkovi. Dřív měli takovou hodnou paní učitelku, ale ta se odstěhovala a začala pracovat ve škole, která byla příliš daleko, a tak dnes ráno potřeboval Freddie trochu podpla­ tit, aby vůbec něco snídal. A Stephanie si nemyslela, že by měla Julianovi takovou složitou informaci vysvětlovat. Ne­ byl žádné ranní ptáče a na rozdíl od své ženy to ani nepřed­ stíral. Dnes byl obzvlášť nabručený. Bylo pondělí – a ruku na srdce – pondělní ráno nemá rád snad nikdo. Stephanie si ještě dobře pamatovala, jak se loučívala s ví­ kendem v  dobách před více než desítkou let – chodili teh­ dy pořád do kina, na dlouhé výlety a do hospody na pivo – a s jakou nechutí vyhlížela ranní vlak a metro, když už mu­ sela do práce. Byl to očistec. A Julian navíc ani teď o víkendu neměl moc volna. Pracoval skoro pořád. Většinu sobotního odpoledne byl zavřený v pokoji, který Stephanie ráda pova­ žovala za svou knihovnu, zatímco Julian za svou pracovnu, vyřizoval e-maily a telefonoval. V neděli ho vytáhl pracovní telefonát od svátečního oběda, a pak mu šéf volal dokonce i večer, když Stephanie ukládala děti a těšila se, jak si potom sednou k televizi a kouknou se na nějaký film nebo si s tro­

~ 23 ~

adele parks chou výčitek dopřejí jednu epizodu ze seriálu Přátelé. Julian místo toho další hodinu visel na telefonu. V  neděli večer! Tomu jeho šéfovi chybí soudnost. Julian byl z každého toho hovoru hrozně rozrušený. Stephanie nevěděla, jakou smlouvu její muž momentálně dojednává, ale musí jít o něco velkého a důležitého, když nad ní tráví tolik hodin navíc. Jednou ho ta práce přivede do hrobu. Občas si říkala, že by Julian měl poslat šéfa i s těmi jeho přehnanými nároky do háje, ale pak si uvědomila, že když trávila dovolenou na Maledivách nebo pořádala v jejich velkorysé vile s osmi pokoji a třemi kou­ pelnami dopolední dýchánky pro přítelkyně, po tyranském šéfovi ani nevzdechla. Stephanie podala Alfiemu školní vázanku a při tom se nenápadně přitočila k Harrymu a čichla mu k vlasům, jest­ li z nich neucítí něco jiného než jen šampon a kondicionér. Začínaly se mu mastit a Stephanie se děsila chvíle, až mu alabastrovou tvář zhyzdí první uhry. Pořád ještě měl pleť čistou jako miminko. Povzdychla si a začala chystat svačinu pro Chloé. Dá jí mezi dva krajíčky chleba šunku a rajče, ale bez másla – tak to má Chloé nejradši. K tomu kelímek bio jogurtu (s meruňkami), sáček sušených brusinek a rozinek, jablko a ovocnou dřeň. Stephanie byla pyšná, jak zdravou stravu svým dětem a jejich kamarádům dopřává. Nebo spíš... jakou jim vnucuje, zatímco ona sama si občas dopřeje velkou tyčinku Mars. Julian odstrčil prázdnou misku po müsli asi dvacet centi­ metrů do středu stolu. Tenhle zvyk Stephanii trochu rozčilo­ val. Kdyby si aspoň jednou tu misku po sobě odnesl a dal do myčky! Takhle po něm vždy musela uklízet. Ale byla ráda, že

~ 24 ~

stalo se vcera v noci ani tentokrát neřekla nic nahlas, protože Julian vstal od stolu a bodrým tónem zavtipkoval: „Ty máš tu ženskou snad radši než mě.“ Jak by mohla manžela hubovat kvůli hloupé misce, když pro kamarádku by se třeba rozkrájela? Nikdy si nestěžoval, že ji k nim Stephanie neustále zve. Div s nimi nebydlí! Pip­ pa s Chloé přicházejí každou druhou neděli na oběd, stavují se u nich několikrát týdně na skok, tráví společně Vánoce, Den matek, narozeniny a svátky, a loni v létě vyrazila Pippa s Chloé společně se Stephanií, Julianem a jejich kluky dokon­ ce i na dovolenou do jižní Francie. Stephanie musela uznat, že s ní má Julian svatou trpělivost. Který manžel by si nechal líbit, že jeho žena věnuje tolik času – a peněz, mají-li se věci nazývat pravým jménem – cizí rodině. Pippa by po rozvodu s Dylanem na dovolenou neušetřila, ale Julian pronajal vel­ ký pětipokojový apartmán (přitom jim samotným by stačily dvě nebo tři ložnice) a prakticky trval na tom, že má Pippa s Chloé jet s nimi, aby „se všechny pokoje vůbec obsadily“. Stephanie se musela v duchu usmát. Je vážně velkorysý. Ano, vybrala si dobře. Je radost s ním žít. A často si připomíná, jaké měla štěstí, že ho našla. „Hele, přiznej si, že kdyby šlo o život a ty sis musela vy­ brat mezi Pippou a mnou, vybrala by sis ji,“ poškádlil ji ještě cestou od stolu a rozhlížel se, kde má mobil. Nerad ho dával z ruky. Stephanie vnímala láskyplný tón,  jakým to řekl, a roze­ smála se. „O tom nepochybuj, miláčku. Sice tě moc miluju, ale ty mi v životě neporadíš, které boty si mám k čemu vzít, a už

~ 25 ~

adele parks vůbec nic nevíš o tom, jak dostat mastnou skvrnu ze školní uniformy.“ „No jistě, co jiného vás ženské taky zajímá,“ přisadil si Julian. Oba věděli, že zrovna v jejich případě to neplatí, ale špič­ kování je bavilo. Byl v něm humor a něžný náznak flirtu, a to byl na pondělní ráno úspěch. Po téměř dvaceti letech vzta­ hu – učiněný zázrak! Někdy Stephanii připadalo, jako kdy­ by svoje scénky mimoděk hráli pro publikum. Jako by byli v reality show. Nejspíš je to tím, že mají už jedenáct let rodi­ nu, takže každý jejich krok a repliku sleduje nejméně jeden pár bystrých očí, kterým nic neunikne. „Ano. A taky muži,“ dodala Stephanie a políbila manžela na rty. Byl to polibek ze zvyku. Co mu chybělo na erotičnosti, doháněl vroucnou upřímností. Někdy se Stephanii zdálo, že Julian už její políbení ani nevnímá. Ale copak to od něj může po tolika letech ještě chtít? Mívala pocit, že Julian nevnímá většinu toho, co se ko­ lem něj doma děje. Nevěděl, že Harryho na gymnáziu ne­ vybrali do reprezentačního fotbalového družstva, přestože na základní škole hrál pět let v áčkovém týmu. Nabídli mu jen místo náhradníka v céčku, ale to uraženě odmítl. Minulé úterý přišel domů strašně naštvaný, strhal ze stěn v  pokoji plakáty fotbalové Chelsea, vztekle naházel všechny odznáč­ ky, nálepky, čepice a ročenky do krabice a hodil ji k popelni­ ci na zahradě. Doprovodil to slovy, že teď, když má „úplně zjevně po kariéře, už není důvod schraňovat tyhle krámy“. Bylo to k pláči i k smíchu zároveň. Stephanii na jednu stranu

~ 26 ~

stalo se vcera v noci mrzelo, že to jejího synka tak sebralo, ale na druhou stranu jí jeho melodramatické počínání připadalo směšné. Už dáv­ no se naučila nebrat tyhle dětské výbuchy vášní příliš vážně a počkat, až se přeženou. Když se Harry zabral do hraní na počítači, nenápadně krabici od popelnice sebrala a uklidila, a až ho jednou vztek přejde nebo až ho vezmou do reprezen­ tačního týmu, fotbalové poklady se jako zázrakem zase vrátí na scénu. Julian o tom nevěděl nic, protože byl pořád buď v Žene­ vě, v Paříži, ve Frankfurtu nebo ve své domovské kanceláři v Londýně. Nevěděl ani to, že se Alfie dneska ráno obzvlášť mračil na svět, protože v sobotu nad ním matka vyhrála vál­ ku nervů a konečně ho ostříhala. Alfie si v  pouhých osmi letech velice dobře uvědomoval, že je krásný. Lidé ho doslova obdivovali. Zdědil rysy po otci a díky svým velikým modrým očím s  předlouhými hustými řasami a delším vlnitým vla­ sům, jako nosí surfaři, by mohl z fleku zahrát ve filmu Zaca Efrona v dětském věku. V dramatickém kroužku platil za ro­ zenou hvězdu a pravda byla taková, že i na ulici dokázal vzbu­ dit pozornost kolemjdoucích už jen tím, s jakou nonšalantní grácií si uměl vykračovat. Stephanie z  něj byla trochu ner­ vózní, protože jak může osmiletému klukovi tak jednoznač­ ně jít o to, aby skutečně působil jako frajer?! Neměl by radši lézt po stromech a zběsile lítat na kole, místo aby zkoumal, jestli mu ke khaki šortkám půjdou líp kroksky nebo konver­ sky? Stephanie ho nedala ostříhat proto, že by v něm chtěla krotit jeho narcisismus, ale protože ředitel v  pátek rozeslal rodičům upozornění, aby žáci nenosili vlasy delší než k uším a límci. Zprávu sice dostali všichni rodiče, ale Stephanie byla

~ 27 ~

adele parks přesvědčena, že pan Granger má na mysli zejména Alfieho, a tak ho poslušně odvlekla k holiči. Julian dokonce nekomentoval ani nový porcelánový servis, který Stephanie koupila. Byl bílý se stříbrnou linkou, zatím­ co dřív jedli z hnědého, bohatě zdobeného smetanově bílými kytičkami. Všechny změny zaznamená až na výpisu z účtu koncem měsíce. Spočítá si podle něj, že za sestřih Harryho, Freddieho a Alfieho a za melír pro sebe nechala Stephanie ve svém oblíbeném a dosti známém londýnském kadeřnictví čtyři sta liber. Určitě se pak i podiví, proč musela Stephanie utratit devět set za nový jídelní servis. Nejspíš řekne, že ten starý jim přece ještě stačil, a dokonce se možná zeptá, jaký je mezi nimi vlastně rozdíl. Stephanie mu promptně vysvětlí, že hnědý dekor s kytičkami se rychle okouká, zatímco bílý porcelán je nadčasová klasika. A on nejspíš zabrblá, že se ty peníze nějak moc rychle kutálejí. Takhle to bylo vždycky. Ve skutečnosti Stephanie věděla, že má Julian radost, kolik vy­ dělává a že můžou tolik utrácet. Byl to pro něj důkaz, jak úspěšně si vede. Jen toho polibku si nejspíš už nevšimne, protože ten se na žádném výpisu z účtu neobjeví.

~ 28 ~

stalo se vcera v noci

2 Pippa se hnala k  nástupišti. Hlučně dusala po dlažbě, protože – málo platné – do odjezdu vlaku zbývala necelá minuta. Na poslední chvíli skočila do vagónu, dosedla na první sedačku, která se jí namanula, automatické dveře se zavřely a vlak se rozjel směrem na londýnské nádraží Wa­ terloo. Jen co zase popadla dech, uvědomila si, že horší místo si vybrat nemohla. Nejenže seděla vedle mohutného šedo­ vlasého řízka, který neomaleně zabíral i půlku její sedačky, takže balancovala směrem do uličky (a tím si přímo říkala o to, aby ji někdo praštil těžkými taškami do nohou, až je povleče ke dveřím), ale ještě ke všemu měl na uších sluchátka a z nich se valil nezaměnitelný alt Tiny Turner tak hlasitě, div nepřehlušoval hukot vlaku. Ne že by Pippa něco proti Tině Turner měla, ale její procítěné kvílení: „Co s tím má co dělat

~ 29 ~

adele parks láááááska?“ jí lezlo po pár minutách na nervy. Znělo tak zou­ fale! A za chvíli ucítila, že sedí nedaleko záchodku. Jak už to bývá, ten, kdo tam byl poslední, se nenamá­ hal kabinku po použití zavřít. Anebo se rozbila klika. Dveře byly dokořán a poskytovaly Pippě vynikající výhled přímo na mísu. Proč se na podlaze veřejných záchodků vždycky válí nějaké odpadky? Zadoufala, že ta mokrá loužička, která se třepala mezi toaletou a umyvadélkem, je jen voda, kterou lidé chvatně oklepli z rukou, aby už byli z kabinky venku, ale nejspíš to bylo z netěsnícího odpadu anebo se prostě ně­ kdo netrefil. Do vagónu se vkrádal charakteristický puch. Pippa měla bohužel mimořádně citlivý nos. Jako ohař, ří­ kávala Stephanie. Kolikrát si ji Stephi pozvala domů, aby jí pomohla vyčenichat zdroj nějakého nemilého zápachu (třeba uleželý sýrový sendvič, který se nedopatřením dostal do krabice se skládačkou, nebo zatoulanou kopačku v hlu­ binách komory na hudební nástroje). V  této souvislosti je třeba zdůraznit dvě věci. Za prvé, Stephanie skutečně má komoru na hudební nástroje, což je v podstatě místnost jen o málo menší než pokojíček Chloé, a tam Stephanie ucho­ vává hudební nástroje svých synů (dvoje housle, violoncello, kytaru, flétnu a také tři magnetofony). A za druhé, Pippa má Stephi natolik ráda, že je ochotná přijít vypátrat kdykoli cokoli, hlavně když to Stephanii pomůže. Co by člověk neu­ dělal pro bližního svého. Pippa si v duchu rvala vlasy, proč nemá vyvinutější ostat­ ní smysly. Například by mohla líp slyšet. Nevěděla, jestli už stárne nebo to je příznak nějaké alergie, ale když včera večer ukládala Chloé do postýlky a říkaly si své oblíbené praštěné

~ 30 ~

stalo se vcera v noci přání: „Dobrou noc, ať tě blešky štípou celou noc“ (což Pippa používala od dětství), byla by přísahala, že Chloé místo toho vyslovila: „Dobrou noc, ať tě plešky típou celou noc.“ Chloé se tomu začala strašně smát, což Pippa milovala, ale stejně! Prostě se začínala bát, že stárne a už se nebude moct úplně spoléhat na to, co slyší. Také nosila brýle (tedy kontaktní čoč­ ky), ale ty měla už od školy. Chuť u ní také nebyla nic moc, jídlo jí bylo v podstatě lhostejné a často se najedla až tehdy, když už jí hlasitě kručelo v žaludku. Kdyby existovaly pilulky, které by obsahovaly všechny potřebné bílkoviny a živiny, do­ cela by jí stačily. Protože neměla chuť k jídlu, byla taky mizer­ ná kuchařka a uchylovala se k instantním polévkám častěji, než by se jí samotné líbilo, ale co naplat. Její chuťové pohárky nebyly příliš zhýčkané, a přesto je dokázala zklamat. Zbýval ještě hmat. Ach bože. Už jen to slovo v ní poslední dobou probouzelo takovou vlnu emocí, že se snažila na ně radši nemyslet. Spouštělo pří­ liš mnoho asociací, které ji zaplavovaly pocitem hořké touhy. Hmat... dotknout se, hladit, laskat, cítit, svírat. Mít. Hmat byl druhý smysl, který nejvíc používala. Pippa se strašně ráda dotýkala – a milovala, když se někdo dotýkal jí. Byla typický kontaktní člověk, a to navzdory diktátu doby, který velí spíš si držet odstup a respektovat osobní prostor toho druhého. Pippa proslula svým srdečným objetím, kte­ ré bylo na tak drobnou osůbku překvapivě silné. Když vám chtěla říct něco důležitého, položila vám ruku na rameno, dětem ráda čechrala vlásky, miminka pusinkovala na bucla­

~ 31 ~

adele parks té nožky, a když se vítala s přáteli nebo s rodinou, líbala je opravdu na tvář, a ne že polibek jenom markýrovala. Jenže v poslední době tohle všechno nedělala tak často jako dřív. Nebylo to jen tím, že většině kamarádek už děti odrostly a nastoupily do školy (a miminek v jejím okolí ubývalo), ale když se chcete lidí srdečně dotýkat, potřebujete určitou míru sebevědomí. A to ji opustilo. Než někoho přátelsky obejme­ te, musíte vnitřně věřit, že mu to bude příjemné, a upřímně řečeno, Pippa té vnitřní důvěry pozbyla. Vždyť ani Dylan o její objetí vlastně nestál, ani o žádné jiné láskyplné projevy. Radši byl s tou běhnou. Pippa dobře věděla, že nazývat Dyla­ novu milenku běhnou je směšné a staromódní, ale nemohla si pomoct. Vlastně jí trvalo celé dva roky, než se dopracovala k tak jemnému pojmenování – předtím ji častovala výrazy, za něž by se nemusel stydět otrlý námořník. Potřebovala ze sebe nějak dostat vztek a bezmoc. Běhna, to už bylo pro její rivalku téměř něžné pojmenování. Nakonec kdo ví, kolik těch rivalek ve skutečnosti bylo, protože Dylan spal s mnoha ženami. Pippa se však nějak soustředila na tu, s kterou jí ute­ kl do ciziny, třebaže při Dylanově záběru bylo víc než prav­ děpodobné, že ji už dávno nahradila jiná. Pippa ani nevědě­ la, jestli jí to přeje, anebo ne. Nechtěla, aby Dylan našel s tou běhnou věčné manželské štěstí, ale na druhou stranu – být bývalá bývalka je taky ponižující. Radši na to ani nemyslet! Ovšem kromě přátelských objetí, čechrání dětských čupřin a pusinkování miminek Pippě ze všeho nejvíc chyběl sex. Považovala se za dobrou milenku, v posteli prostě excelova­ la. Jednak jí to tvrdili její bývalí partneři (to už je tak dáv­ no!) a jednak ji sex opravdu bavil, a když vás něco hodně

~ 32 ~

stalo se vcera v noci baví, zpravidla jste v tom dobří. Nemilovala se už skoro tři roky. A dobrý sex (s předehrou a nekonečným hlazením a laskáním) neměla ještě déle. Stýskalo se jí po svádění, po milování a pak i po té společné únavě, když leželi s manže­ lem v posteli a odpočívali. S člověkem, o kterém si myslela, že bude jejím partnerem na celý život. A vida, žádného manžela už nemá. Je sama dva a půl roku. Pokaždé, když si uvědomila, že dávno není Dylanova manželka, ji znovu zaplavila vlna bo­ lesti, lítosti a hlubokého smutku. Kdy tohle konečně pomine? Lidé ji ujišťovali, že čas všechno spraví a že má zase začít žít, ale to se snadno řekne. Pippa věděla, že je pošetilá a že ji Dylan podváděl, zastrašoval a nakonec jí utekl. Věděla, že byl nespolehlivý a že i jako otec selhal na celé čáře, ale stejně se jí po něm stýskalo. Chyběly jí bujaré večírky, které pořádal v  sobotu večer pro jejich kamarády. Užili si vždycky tolik legrace a pohody. Stýskalo se jí po jeho humoru, který byl chytrý a rafinovaný (i když někdy až příliš břitký, i krutý), po jeho velkých plá­ nech, jak si zařídí dům a zahradu (přitom obojí už dávno patřilo někomu jinému), chybělo jí i to, jak ji vždycky nená­ padně pohladil po zadku, kdykoli prošla kolem nebo stála vedle něj, a to i na veřejnosti. Chyběla jí vůně jeho vody po holení, která se mísila s vůní jeho kožené bundy. Scházel jí sex. Pippa si přejela studenými prsty po předloktí. Ne že by si to snad chtěla nějak vynahradit, ale aby se trochu uklidnila. Dívala se, jak za oknem stíhá jedna stanice druhou. Všechny si byly podobné, šedivé, špinavé a nepyšnily se ni­ čím zajímavějším než vybledlými plakáty s  upoutávkou na

~ 33 ~

adele parks nějaký muzikál nebo nejnovější knižní bestseller. Výhled z  okna také nepomáhal, a tak se raději rozhlédla po vagó­ ně. Kromě toho valibuka vedle ní a několika vážně vyhlížejí­ cích úředníků, co jeli do práce, byla ve voze velká parta žen středního věku, které evidentně patřily k sobě. Všechny měly na sobě pestrobarevné květované haleny s delším rukávem a jásavě barevné korále – takové, jaké nejspíš dostáváte na Den matek od svých dětí. Veselý florální potisk byl momen­ tálně v módě a je pravda, že ženám od určitého věku skuteč­ ně sluší. Zářivými barvami dávaly maminy najevo, že se as­ poň snaží vypadat dobře, a delší střih zase milosrdně zakryl špíčky, které prozrazovaly, že se nejspíš nesnaží dost. Pořád si kontrolovaly kabelky a lístky a šveholily, kterým metrem pojedou z Waterloo. Zjevně nešlo o zdatné cestova­ telky a z výletu do hlavního města byly trošku nervózní. Nej­ dřív půjdou do galerie (tam, kde je to zdarma; hlavně žád­ nou třeskutou modernu!) a pak budou několik hodin lajdat po obchodním domě Harrods. Je docela dobře možné, že je k téhle cestě přemluvily dospívající děti („něco s tím svým životem už dělej!“) anebo třeba chtěly mít zase nové téma, aby se měly o čem bavit s manželem u večeře. Pokud ještě nějakého mají. Pippa je má přečtené, ani je nemusí znát osobně. Tako­ vých žen je! Soucítí s nimi a současně se trochu bojí, jestli už také není jednou z nich. Sice je o deset, možná i o dvacet let mladší než ony, a třebaže bývala docela jiná, kdoví, jestli se jim pomalinku nezačíná podobat. Kolem sebe má samé ta­ kové kvočny, které to pořád myslí se všemi dobře a pořád se snaží všem zavděčit, až z toho mají čelo samou vrásku. Lezou

~ 34 ~

stalo se vcera v noci jí na nervy (aniž za to můžou). Ustarané, s povislými ňadry a unavenýma očima, které toho v životě viděly až příliš. Ale přesto se pořád snaží páchat jeden dobrý skutek za druhým a jít každému vstříc se srdcem na dlani, dokud jim ho někdo nezlomí. Pippa uvažovala, jestli si nepřesednout. Ano, to by chtě­ lo. Měla by vstát a pustit se uličkou uprostřed vozu, dokud nenajde volné sedadlo na lepším místě, kde se nebude roz­ valovat žádný hromotluk a odkud neuvidí na záchodek. Ale nějak se nemohla odlepit. Váhala. Jakmile vstane, všichni se na ni podívají. Nechtělo se jí tak otevřeně přiznat, že si vy­ brala špatné místo. Samozřejmě to bylo směšné. Jako kdyby někoho zajímalo, že si nějaká ženská půjde sednout jinam. Jako kdyby na tom někomu snad záleželo! Pippa si v duchu vynadala, vstala a vydala se ke dveřím do vedlejšího vagónu. Tam se uvelebila na volné trojsedačce. „Nemohla jste ten puch vydržet, co?“ nadhodil muž na trojsedačce proti ní. Pippa poplašeně vzhlédla. Nebývalo zvykem, aby spolu cizí lidé navazovali v příměstském vlaku hovor. Pomyslela si, že asi není zdejší, protože jinak by dodržoval nepsané pra­ vidlo, že cizí lidé spolu v dopravních prostředcích nemluví, pokud nejde o život, a i tehdy je vhodné zachovávat odstup. Nebo že by byl ten chlap už takhle po ránu opilý? Jiná omlu­ va pro to neexistuje. Pippa rozpačitě váhala, jestli mu vůbec odpovídat, ale ne­ bylo třeba, na odpověď nečekal a hned pokračoval: „Nechápu, že za sebou ti lidi nedovedou aspoň zavřít. Ta­ ková bezohlednost, a to nemluvím o hygieně. Copak doma

~ 35 ~

adele parks by si taky počůrali záchod a pak ani nezavřeli dveře?“ Zne­ chuceně zavrtěl hlavou. „Ehm, asi ne,“ špitla Pippa. Napadlo ji, že je možná učitel. Ti mají pocit, že se musí vyjadřovat pořád a ke všemu. A jak mluvil o tom čůrání na podlahu, tak to zrovna znělo úplně typicky učitelsky. Ihned jí vytanula vzpomínka na jednu učitelku. „Doma by sis také dávala nohy na stůl, Foxtonová?“ „Doma by ses také houpala na židli, Foxtonová?“ Problesklo jí hlavou, jestli by si nemě­ la přesednout ještě jednou. Jestli o něco doopravdy nestojí, tak žvanit příštích pětatřicet minut s cizím chlapem o ničem. A jestli je to skutečně učitel, převede za chvíli řeč na dnešní mládež, žebříček středních škol a systém známkování. Pippě při té představě zatrnulo, protože o systému známkování ani kvalitách středních škol (stejně jako o očkování proti spal­ ničkám nebo pylových alergiích) nevěděla ani ň. Od toho měla Stephanii, ta nosila tyhle věci v hlavě. Pippa byla expert na tu zábavnější část rodičovských po­ vinností. S  Chloé neúnavně převlékala panenky, vyráběla skrýše, patlala se s modelínou a navlékala korále. Bohužel to však neznamenalo, že by roli toho vážného rodiče hrál Dy­ lan. Nehrál, protože nebyl doma, a tak musela Pippa zvládat obojí. Nejenže byla skvělým parťákem, ale dokázala se po­ starat i o to, aby dcerka chodila včas spát, aby měla hodně pohybu, a dokonce se snažila jí i zdravě vařit, přestože sama se trestuhodně odbývala. Dohlížela, aby si Chloé pravidelně čistila zoubky, česala se, uklízela pokojíček a psala domácí úkoly, trpělivě odpovídala na její složité otázky typu „Odkud pocházíme?“ a „Kam odjel tatínek?“ Na obojí vždycky na­

~ 36 ~

stalo se vcera v noci šla přiměřenou odpověď, která holčičku uklidnila, že je na světě všechno, jak má být, a může se cítit v  bezpečí. Sama Pippa však tak pevnou půdu pod nohama neměla. Se svou dceruškou si uměla hrát, smály se spolu, vyváděly a skota­ čily. Vyhovovaly si, šlo jim to. Pippa byla od přírody výbor­ ná máma, ale jakmile jí do toho někdo začal míchat tabulky a vědu, znejistěla. Zjistila, že jen obtížně čelí smršti všelija­ kých rádoby vědeckých doporučení, která si často navzájem odporují, ale valí se na matky odevšad. Když se Chloé narodila, Pippa se nadšeně zapojila do klubu novopečených maminek a dělila se s  nimi o nové zkušenosti, ale s  díky odmítala praštěné názory, že by se například mělo mateřské mléko odsávat a podávat dítěti přečerpané v lahvičce, protože jen tak je možné zjistit, jestli ho vypije správné množství. Pippa to tak nedělala, třebaže jí to spousta matek vehementně doporučovala. Stejně tak nepovažovala za nutné přehrávat miminku pískání delfínů, aby se mu lépe usínalo nebo aby to rozvíjelo jeho vnímání a myšlení. Ale v poslední době jako by si přestala vědět rady a každou chvíli se ptala, co má dělat. Chloé má bradavičku, co s ní? Chloé přestal bavit klavír, má ji do něj nutit? A ne­ měla by jí třeba pouštět pohádky ve francouzštině? Hlavou jí letěly samé starosti. Mateřství je strašná zodpovědnost. Má už osmiletou dceru, spoustu se toho už o mateřství na­ učila, ale stejně každý den čeká, co zase bude muset řešit. Dokáže ji vůbec bezpečně dovést až k dospělosti? A co pak, vždyť i o Pippu se matka pořád bojí, kudy chodí. Staros­ ti Pippu vysávaly až do morku kostí a cítila se na všechno zoufale sama.

~ 37 ~

adele parks Po očku koukla na muže naproti. Byl pihovatý a lehce opálený. Nejspíš opravdu učitel, tipovala. Metodu výuky francouzštiny z pohádek v televizi určitě zná. Skutečně vy­ padal jako učitel. Místo obvyklých džínů měl plátěné kalhoty a k  nim sako. Kdyby to byl právník, měl by nejspíš oblek. Obchodníka ze City nebo bankéře rovnou vyloučila. Ti by měli kratší sestřih vlasů. A nebyl ještě ani prošedivělý (měl tmavohnědé vlasy). Všichni právníci a bankéři, které znala, byli buď proplešatělí, nebo už šedivěli, anebo obojí. Tenhle byl vysoký a hubený, ale ramenatý, takže nepůsobil jako tyč­ ka. Ráno se zjevně neoholil, ale kupodivu nevypadal zane­ dbaně, spíš šarmantně. Jako že má na práci důležitější věci. Vzal do ruky noviny, jako že si bude číst, ale dál koukal na Pippu a chtěl si povídat. Třeba by se ho přece jen mohla ze­ ptat, jestli by neměla dceři pouštět pohádky ve francouzštině. Když uměl tak dobře zformulovat názor ohledně vlakových záchodků, třeba bude vědět i tohle. „Vy jste učitel?“ vyhrkla skoro útočně. Cizí muž naproti pobaveně vykulil oči. „Ne, a vy jste uči­ telka?“ opáčil zvesela. „Ne,“ špitla Pippa. Uvědomila si, že ze sebe udělala pi­ tomce. Takhle se přece konverzace nenavazuje. Honem začala šátrat v kabele a hledala svoji knížku. Nosi­ la velikou kabelu a v ní plno věcí, „které by se mohly hodit“: deštník, náplasti, dezinfekci, vlhčené ubrousky, adresáříček, šitíčko, papírové kapesníčky, krabičku s kancelářskými spon­ kami, gumičkami a propiskami, plán Londýna, nůžtičky na nehty a lahvičku s  levandulovou esencí. Tahala to všechno s sebou „pro klid duše“. Sotva kabelu vlekla, ale byla přesvěd­

~ 38 ~

stalo se vcera v noci čená, že takhle ji nemůže nic zaskočit. Ve skutečnosti si jen křivila záda. Nahmátla knihu, rychle ji otevřela a předstírala, že si začala číst. Přitom se za ni jen schovala, aby unikla zvě­ davému pohledu člověka, který není učitel. Panebože, já jsem tak trapná! spílala si v  duchu Pippa. Neschopná! Naprosto mimo mísu! Jak si mohla udělat závěr o cizím člověku podle jednoho bezvýznamného komentáře? A jak si mohla myslet, že takovou hloupou otázkou může navázat hovor? I kdyby nakrásně byl učitel, ještě to nezname­ ná, že by si s ní chtěl vykládat o vzdělávání její dcery. Pippa má moc bujnou fantazii a v tom tkví její zásadní problém. Nejspíš se v dětství pořádně uhodila do hlavičky. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, a jí teda dáno určitě nebylo, proto se nemůže divit, že jí nic nevychází. Co ví o tomhle ci­ zím chlapovi? Jen to, že má sexy oči (světle hnědé se zelený­ mi skvrnkami). Chytré, laskavé oči, kterým by se dalo věřit. Ach jo. Už zase si maluje něco, co vůbec nemusí být pravda. Je to vážně trapné. Nic o tom člověku neví (pouze to, že není učitel), ale jen proto, že má hezké oči, ještě nemusí být laska­ vý ani důvěryhodný. Vlastně by ji zkušenost měla varovat, že to bude spíš právě naopak. Ano, to je další její problém – hned si o každém myslí jen to nejlepší. Vidí fešáka a hned mu propadne. Tohle je taky fe­ šák, má krásnou a výraznou bradu a pozoruhodnou jizvičku nad pravým okem. Jakpak k ní asi přišel? Možná při nějakém hrdinském činu, třeba bránil starou paní před zlodějem, kte­ rý jí chtěl ukrást kabelku. Nebo skočil do řeky pro tonoucí štěňát... Dost! Pippa se snažila ukočírovat divoké myšlenky. Chudák Chloé, že má takovou nemožnou matku. Sama se

~ 39 ~

adele parks chová jako malé dítě! Diví se, že s ní vůbec ještě někdo mluví! A už chápe, proč ji Dylan opustil. Ne, nechápe. Zatím ještě úplně ne. Po pár minutách zarputilého zírání do knihy vycítila, že se na ni ten člověk přestal dívat a začetl se do novin. Fajn. Uf. Konečně úleva. Teď se bude moct v klidu soustředit na jednání, které ji v Londýně čeká. Taková příležitost už se jí možná podruhé nenaskytne. Je to velká věc, tak nesmí nic pokazit. Chtěla znovu sáhnout do kabely a vylovit z ní své nákresy, ale bála se pohnout, aby si to ten neučitel naproti nevyložil jako další impulz k rozho­ voru. Navíc ty nákresy znala jako své boty. Stačí o nich jen přemýšlet. Zůstat soustředěná, umět o nich věcně pohovořit, zachovat chladnou hlavu a navodit zdání, že je inteligentní osoba. A konečně se odpíchnout ode dna. Ach jo!

~ 40 ~

stalo se vcera v noci

3 Kirsten našpulila rtíky do zrcadla a se zalíbením se na sebe dívala. Pak mrkla očkem, svůdně se usmála a poslala si vzdušný polibek. Neodolatelná kočka! Bez debat! Dokonce i v tomhle ohavném staromódním střepu vypadá fakt úúú­ úžasně! Není divu, že nemůžou odolat, pomyslela si Kirsten s ulič­ nickým úsměvem. Pořád se sice usmívala na tu krasavici v zr­ cadle, ale ve skutečnosti si musela přiznat, že už se hlavně těší, až bude dnes večer popíjet šampaňské a stráví noc v krásné postýlce, a ne tady na tom hnusném otomanu v zaplivané špeluňce, o kterou se musí dělit s dalšími spolubydlícími. Rozhlédla se po svém pokoji. Čiré zoufalství. Taková ve­ teš. Když tu byla její máti poprvé, rozesmála se: „Já mívala navlas stejnou sedačku! Tvoje chůva mi ji koupila v jednom obchodním domě!“

~ 41 ~

adele parks Sedačku! Sedačku? Kdo má dneska nemožnou, pitomou trojdílnou sedačku? Gauč a dvě křesla, pěkně bachratá a v jedné barvě s gaučem! Podle nejnovějších designérských trendů se do interiéru pořizují jednotlivá trendy křesílka různých stylů a k  tomu se doladí sofa. Tahle sedačka, nad kterou se máti tak rozplývala, spolu se zoufale nevkusnou to­ aletkou a neforemnou skříní ubohou Kirsten doslova dusila, kdykoli v téhle ponuré díře musela přespat. Máti vůbec ráda vzpomíná na staré časy. Nic jí nedělá vět­ ší potěšení než jim všem připomínat, z čeho vzešli. Jak si ku­ povali laciný nábytek v obchoďáku, jak měla velikou radost, když jí Mikuláš nadělil do punčochy mandarinku bez pecek, nebo jak se v sedmdesátých letech stávkovalo a kvůli tomu byly ulice plné odpadků a lidi se nemohli koupat. Kirsten ne­ bylo docela jasné, jak souviseli stávkující popeláři s tím, že její matka musela doma svítit svíčkami a lidé nakupovali to­ aletní papír do zásoby, jenže kdo by máti vydržel poslouchat, když se dala do vzpomínání! Byla to fakt celkem nuda. Kirs­ ten nechápala, proč to máti vůbec dělá. Vykládat někomu, jak jste byli chudí a neměli doma nic pořádného, to je přece na palici, ne? Kirsten miluje drahé hračky a dárky, kterými ji od dětství zahrnoval otec. Alespoň on chápe, že když jste šíleně bohatí, tak je účelem si ty prachy užít. Co může být lepšího než se válet v penězích a rozhazovat je plnými hrst­ mi? Kdyby dal na máti, bydleli by snad pořád v tom krcálku, který si pronajali po svatbě. Prý že útulné hnízdečko, pche. Leda tak tam umřít na klaustrofobii. Kirsten se tátův přístup k životu zamlouval rozhodně víc. Odnaučil se svůj hrozný přízvuk a teď mluví na úrovni, skoro

~ 42 ~

stalo se vcera v noci jako princ Charles. Je členem správných klubů a za přátele si vybírá správné lidi. Mátin přízvuk sice není až tak šíle­ ný, vlastně zní docela mile, ale Kirsten si z  ní tedy příklad nebere. Snaží se mluvit víc nóbl, mámu a tátu nazývat máti a otcem a dbát na to, aby správně protahovala konce slov. Proto také lépe zapadla mezi ostatní spolužačky na soukro­ mém Dívčím lyceu královny Charlotty. Kirsten oslavila dvaadvacáté narozeniny, takže si připa­ dala už dost dospělá, jenže máti si pořád stála na svém, že se Kirsten chová jako malá. Vykládala na potkání, že za jejích mladých let bývaly dívky samostatnější a v životě sběhlejší, ale to se tedy plete. Kirsten začala s  brazilskou depilací už v sedmnácti a teď si tam dala laserem odstranit skoro všech­ ny chloupky, jen si nechala tenoučký proužek uprostřed. Ne­ musela tedy nikdy odmítnout pozvání do bazénu nebo do vířivky jen proto, že by si nebyla jistá, jestli jí nevykoukne zbloudilý chloupek a neztrapní ji. Na rozdíl od ní musí její matka (zběhlá a samostatná) na dovolené vždycky nosit přes plavky pareo. Ale co, možná je to tak lepší, vždyť na to už má roky, přece jí bylo šestačtyřicet! Když už si nedá vymluvit, že půjde na pláž, pak je pareo asi jediným důstojným řešením. Kirsten pracovala v City jako sekretářka několika mana­ žerů podílového fondu. Zastávala svou funkci dostatečně dobře na to, aby ji nevyhodili, ale současně nijak neexcelo­ vala, protože na osobní asistentku výkonného nebo dokonce finančního ředitele to zatím nedotáhla. Tedy ne že by o to nějak zvlášť usilovala, protože tak dlouho ve firmě trčet ne­ mínila. Asistentky ředitelů byly vyloženě staré, některým už táhlo na pětatřicet. A Kirsten se chtěla do pětadvaceti vdát,

~ 43 ~

adele parks aby pak už do práce chodit nemusela. Absolutně nechápa­ la matku, proč se tak dlouho pořád cpala otci do podniku, když už si dávno mohli dovolit najmout na tu nejprotivnější kancelářskou otročinu sekretářku. Že se jí tam vůbec chtě­ lo? Otci se to ani trochu nelíbilo. Zlobil se, že jeho manželka nemá zapotřebí pracovat a že rodinu by měl živit muž. Tak dlouho jí vytýkal, že ho shazuje, když mu chodí do firmy po­ máhat, až ho máti konečně poslechla a už se drží doma. Ale stejně si občas posteskne, že jí ten ruch a shon v  kanceláři schází. Prý ruch a shon! To si snad dělá srandu! Jejich rodin­ ná firma sídlí v ospalé průmyslové čtvrti, kde chcípnul pes. Jejich kancelář zdobí jen jeden skoro suchý zelenec a kalen­ dář plný nesrozumitelných značek a termínů. Otec neplýt­ val penězi na zbytečné dekorace, protože tam za ním stejně žádní klienti nechodí. Smlouvy s  nimi podepisuje ve svém luxusním klubu v Londýně. V  Kirstenině kanceláři to aspoň k  něčemu vypadá. Vě­ děla, že když už musí chodit do práce (což bohužel opravdu musí), tak City je ideální. V City jsou peníze a muži, kteří je mají. Potenciální manželé. Kirsten zpočátku překvapilo, že existují i ženy – manažerky podílových fondů. Nic proti tomu – ať se holky klidně stresují, ale není to rozhodně nic pro ni. Jim se to povolání nejspíš líbí, protože všechny nosí krásné kostýmky (od Josepha nebo Calvina Kleina), kabel­ ky Gucci a naprosto fantastické boty na vražedně vysokých podpatcích! Ale pro ni to opravdu není. Jednou si otevřela obrovské noviny a pokoušela se je číst, jenže co si měla počít s  informacemi typu, že „BASF kupuje Cognis za více než <=> 3 mld“? Co znamená čisté jmění? Nebo kapitálový trh

~ 44 ~

stalo se vcera v noci a odkup dluhopisů? A co si měla počít se záplavou nesro­ zumitelných zkratek, kterými se noviny jen hemžily? „ECB hledá přísnější pravidla eurozóny.“ „Írán nevpustí inspekto­ ry IAEA.“ Proč to ti novináři nevypíšou? Hned by tomu líp rozuměla! I když kdo ví. Maturitu z  matematiky udělala na trojku. Svoji učitelku matematiky přímo nesnášela. Byla příšerně nudná a pořád akorát mlela to své: „Sedni si pořádně, Kirsten, a snaž se to brát vážně.“ Proboha proč? Lidi, co berou všechno moc váž­ ně, chodí oblečení jako socky a na čele se jim dělají vrás­ ky. Ředitelka trojkařky nesnášela, protože srážely známkový průměr školy. No a co? Kirsten se houby zajímala o průměr školy, to je snad jejich problém. Měli ji to líp naučit. Otec jim snad za ty roky zaplatil dost. Přece není úplný idiot, v matice se docela vyzná. Vždycky přesně věděla, kolik má na kon­ tě (a teď spíš kolik tam nemá, protože je 408 liber v mínusu a na kreditkách má 742 liber). To je proti některým kamarád­ kám pakatel! Nebo proti máti, která si převádí na kreditku i tisícovku naráz a otec to na konci měsíce vždycky zamázne. O nic mu nejde, prachů má dost. Pro Kirsten to dělával taky, a kdyby chtěl, mohl to dělat dál. Jenže problém je, že už nechce. Po dvaadvaceti tučných letech naprosté finanční svobody rodiče zničehonic podrazili dceři nohy. To prostě nebylo fér! Vzali si do hlavy, že prý se Kirsten musí víc osamostatnit. Otec vrčel, že nemíní dřít jako negr, aby mohla být dceruš­ ka od rána do večera v rauši. To bylo samozřejmě směšné a navíc rasistické. Jednak pracoval rád, protože co si pama­

~ 45 ~

adele parks tovala, nic jiného nedělal! A že si sem tam dala šluka trávy, to snad neznamená, že je od rána do večera v rauši. Jemu šlo o něco jiného – nemohl jí zapomenout ten večírek, který doma uspořádala, když oni si na lodi užívali stříbrnou svat­ bu. Řvali na ni, že tenhle mejdan byl poslední kapka. Že prý stokrát nic umořilo vola! Kirsten to nechápala. Jaké nic, jaké­ ho vola? Koho tím mysleli? Jo, jasně, párkrát jí hrozil vyhazov ze školy, párkrát jim škrábla auto, no a pak ten neplánovaný výlet do jižní Francie s partou hippíků, které poznala v Glas­ tonbury, ale za to všechno se omluvila a oni jí přece odpustili! Kvůli těm prázdninám teda nemuseli už vůbec tolik vyvádět, volat policajty a dělat z toho únos nebo útěk z domova – ještě to tak! Prostě to byla jen sranda. A od nich nebylo fér vyta­ hovat tyhle staré historky a předhazovat jí je jako důkaz její nezodpovědnosti a lehkovážnosti. No a ten jejich výlet lodí byl taky kapitola sama pro sebe! Chovají se jako burani. Tak co jako čekali od ní? Když oni loď, tak ona mejdan. Když být buranem, tak pořádně. Je po­ chopitelné, že se večírek musel zvrhnout, zvlášť když pově­ sila pozvánku na facebook, ať přijde, kdo chce. Čekala, že to přiláká někoho fakt zajímavého, a ne že uvidí pořád ty samé ksichty, taková nuda! Navíc to nebyla jen její vina. Její mladší brácha Darryl si domů přitáhl snad deset lidí ze školy a spolu vychlastali všechno tátovo víno. Jenže Darryla si rodiče v životě neroz­ hází, protože drahoušek studuje politologii v Oxfordu, a tak by přece žádné špatnosti ani nebyl schopen! Už v něm vidí budoucího premiéra, koukají na něj jak na svatý obraz a hl­ tají každé jeho slovo! Ano, Kirsten připustila, že do otcova

~ 46 ~

stalo se vcera v noci drahocenného akvária se nejspíš vymočili její kamarádi, ale kdo mohl tušit, že to tak dramaticky změní pH vody a všech­ ny rybičky pochcípají? Po tom večírku se otec div neudusil vzteky (dorazilo ho, když zjistil, že mu někdo pozvracel luxusní polobotky od Bur­ berryho) a začal křičet, že je nejvyšší čas, aby si našla práci, přestěhovala se do Londýna a šla někam do podnájmu. Kam? K  někomu z  těch ubožáků, co mu nachcali do akvárka? To jí připadalo od otce nespravedlivé. Povídal, že už by se měla postavit na vlastní nohy. A ještě si ironicky přisadil, že odteď­ ka už nejspíš nebude chodit v luxusních teniskách od Kurta Geigera, když už jí je nebude platit. Ha ha ha, moc vtipné. Kirsten musela po pravdě říct, že ji tátova slova hluboce ranila. Vždycky si myslela, že ho těší, že s nimi Kirsten ještě bydlí. Že ji má rád a že je jeho malá holčička. Třeba není tak chytrá jako Darryl, ale roztomilejší je určitě. To jí přece vždycky říkal – jak je hezoučká. Otec pak všude důležitě vykládal, jak jí zařídil práci v City, ale to nebyla pravda. Snad měla papír z Thames Valley University, ne? Jasně, škola nic moc, ale přece jen se jí titul diplomované specialistky a profesionální hostesky fakt už jednou hodil, když v práci pomáhala chystat vánoční večírek. Všichni žasli nad jednohubkami servírovanými na zrcadlo­ vých tácech, a to byl zrovna její nápad. Na takové věci měla prostě talent, a až se vdá a nastěhuje do nějaké úžasné vily, bude pořádat absolutně super večírky! Bude hostitelka jedna báseň! Nejlepší z nejlepších! A pak pozve rodiče a táta na ni bude strašně pyšný, až ji uvidí v blyštivých šatech mezi nóbl lidmi. Vážně ji mrzelo, že i když má titul a vzdělání, tak táta

~ 47 ~

adele parks stejně všem tvrdí, že tu práci v City dostala jen díky němu. Prý ještě štěstí, že má plno dlouholetých přátel a ti mohli za­ tahat za příslušné provázky. I když... Kirsten se pobaveně ušklíbla, že s tím taháním nakonec nebyl zase tak daleko od pravdy. Ten dědouš, s kte­ rým její otec hrával golf, chodil na večeře a sedával za jed­ nacím stolem, o ni rozhodně měl zájem. Mimořádný zájem, a to nikoli pro její titul diplomované specialistky, ani kvůli obchodním vztahům s jejím otcem. Daleko víc se mu líbily její hedvábně lesklé, dlouhé blond vlasy a stejně hedvábně hebké opálené nohy. Při pohovoru se skoro ani nepodíval do životopisu, zato nemohl odtrhnout oči od jejích plných čtyřek. Bylo mu fuk, že absolvovala kurz pro hostesky se sa­ mými výbornými. Víc ho zajímal výsledek devadesát šedesát devadesát. No byl to hnus, vždyť byl nejspíš stejně starý jako její otec! Pobuřovalo to i tu paní, co vedla přijímací řízení. Pořád vzdychala a převracela oči v sloup. Kirsten jí bylo skoro až líto. Byla taková přičinlivá a pečlivá, dokonce si pro Kirsten připravila seznam otázek a ona by je bývala i mileráda zod­ pověděla, ale nedostala příležitost. Ten vypelichanec pořád vtipně kvákal, že prý „Kirsten má v životopise jistě plno in­ formací, na něž může být pyšná. Vsadím se, že tohle děvče je ochotné sem tam udělat i něco nad rámec pracovních povin­ ností, nemám pravdu?“ Paní jen zamumlala cosi o nevhod­ ném chování a žalobě, ale on se jen smál. Kirsten si říkala, že ta paní asi dobře ví, proč je tak oddaná své práci, protože s tím, jak vypadá, jí ani nic jiného nezbývá. Otec měl v  jednom pravdu. Práce jí skutečně rozšířila

~ 48 ~

stalo se vcera v noci obzory a pomohla jí dospět. Nicméně postavit se na vlastní nohy jí nepomohla. Žít a pracovat v City bylo drahé. Tak třeba v pátek: taxík do práce ji stál třicet liber. Měla kocovinu a vůbec si netrou­ fla jet autobusem nebo metrem. Představa, že by hned vedle sebe musela čichat něčí větry nebo dech páchnoucí po čes­ neku, případně nemyté podpaží, jí byla odporná. Vadily jí i vymydlené a navoněné ženské, protože se stávalo, že někte­ ré to slušelo víc než Kirsten, a to jí dokázalo zkazit náladu na celý den. Vlastně bude lepší, když si vezme taxi i dnes. Strašně ráda se dívala z taxíku do výloh. A tam bylo tolik nádherných věcí! Kabelky od Alexan­ dera Wanga, pro které by umřela, prádlo Agent Provoca­ teur, u kterého se vždycky roztřásla vzrušením, pak nad­ časová klasika v podobě plášťů Burberry, půvabné šaty od Stelly McCartney a střevíčky Miu Miu, pro které by nevá­ hala ušlapat vlastní babičku, jen aby se k nim dostala. Bylo neskutečně vzrušující, když člověka pořád obklopovaly tak pohádkově krásné věci! Kirsten je všechny chtěla. Potřebo­ vala je! Jenže s platem jednadvaceti tisíc tří set liber ročně, ze kterého měla platit nájem, jídlo a taxíky, by si to v životě nemohla dovolit. Nechápala, jak některé holky, které zna­ la ze školy, dokážou s platem vůbec vyjít. Gemma Kirková pracuje jako novinářka a bere šestnáct tisíc. To je přece ší­ lené, proč si neřekla o víc? Taková hlava! A Ellenor Carter­ -Jonesová si dokonce nevydělává ještě vůbec nic, protože chodí na medicínu a čekají ji nekonečné roky školy. Bože, k  čemu jí to bude? Než dodělá všechny atestace, dočista jí vyschnou vaječníky a bude se moct jít leda tak klouzat!

~ 49 ~

adele parks A co teprve taková Rebecca Ellis, která pracuje pro charitu a musí vyjít s jedenácti tisíci! Čiré šílenství! A to jim všem prorokovaly učitelky velkou budoucnost, kam až to jednou dotáhnou! Ano, Kirsten věděla, že některé vyjdou s mnohem men­ ším platem, ale holky jako ona ne. Ne snad že by od svých milenců brala hotové peníze, kde­ pak, přece není prostitutka. Ale když jí zatoužili věnovat dá­ reček, proč jim v  tom bránit? A pokud skutečně nechápali její náznaky, jaké konkrétní věci by jí udělaly radost, stačilo je poprosit o dárkový poukaz příslušného obchodu. Na tom přece není nic špatného. Za osm měsíců, co pracuje v City, si nemusela obstarat prakticky nic jiného než vločky k sní­ dani a menstruační tampony. Muži zbožňují, když jí můžou pořídit něco na sebe, a dělá jim stejnou radost ji z toho pak svlékat. Je to pro ně něco jako značkování teritoria. Pro ka­ ždého milence měla obvykle vyhrazený jeden den v týdnu, protože je třeba skloubit jejich rodinný život s jejím spole­ čenským programem. Jistě snili o tom, jak nosí oblečky od nich i ve dnech, kdy s nimi není. Kupovali jí kabátky, které ji měly zahřát, prádélko, které zase rozpalovalo je, no a vlast­ ně i všechno ostatní. Jak že to nazval její bratr, když uviděl náramek od Tiffanyho, který jí věnoval Brian? Zeptal se jí, kde ho vzala, a ona ho odbyla, ať se laskavě nestará. Darryl hned uhodl, odkud vítr fouká, ale zachoval se jako frajer a ani nevyhrožoval, že to řekne doma. Prohlásil, že je nutno na to pohlížet jako na ekonomické odškodnění. Muži větši­ nou pobírají vyšší plat než ženy, a to za tutéž práci, což sa­ mozřejmě není spravedlivé. Kirsten tedy získává část jejich

~ 50 ~

stalo se vcera v noci výdělku nazpět. Má na to právo. V  podstatě je feministka, když se na to člověk podívá ze správného úhlu! Líbil se jí bratrův úhel pohledu na věc. A necítila potřebu zdůrazňovat, že v životě neměla sex s člověkem, který by byl ve stejném postavení jako ona (na asistenta by se ani nepo­ dívala). Není prostitutka, protože má všechny svoje milence ráda, nebo jí jsou přinejmenším sympatičtí. Momentálně má tři. Minulý měsíc byli čtyři, ale Alana Edwardsona musela pustit k vodě, protože začínal být až příliš zamilovaný a po­ řád mluvil o tom, že kvůli ní opustí manželku. Proboha, proč by takovou hloupost dělal? Alan byl první milenec, kterého si v City našla, a skuteč­ ně šlo o poměrně podřadnou sortu. S  trochou nadsázky se dalo říct, že to bylo podobné, jako když začnete průměrným krevetovým koktejlem s  lacinou majonézou a pak přejdete k mnohem vybranějším lahůdkám. Alan byl ze všech mužů, se kterými souložila, zaprvé nejmladší, zadruhé nejméně po­ hledný a zatřetí nejnudnější. Proto mu tak neskonale lichotil její zájem a prakticky ji prosil na kolenou, aby jí směl něco koupit. Svést ošklivého muže bylo odjakživa nejjednodušší. Navíc hlupáka. Neměla sice nic proti tomu, aby ji zahrnoval dárky, jenže musela časem uznat, že o manžela s pleší a brýle­ mi nijak zvlášť nestojí. Jeho ženě nejspíš stačí vila v Chiswicku a usedlost v jižní Francii, ale Kirsten by ráda víc. Ano, peníze jsou důležité, to není žádná hanba, ale když už se má kvůli nim vdát, chce taky pohledného manžela. Někoho jako Jules. Ten je z nich ze všech nejhezčí. Absolutně bez diskuze. Upřímně řečeno ji trochu přivádělo do rozpaků, když ji náhodou někdo viděl s některým z  ostatních milenců. Dáva­

~ 51 ~

adele parks la pozor, aby ji brali do restaurací, kam si její známí v životě nemůžou dovolit zajít, takže v tomhle ohledu to bylo celkem bezpečné. Ale stejně ji dvakrát někdo načapal. To bylo příšer­ né! Jednou byla s Brianem v butiku Harvey Nics a vybírala si šaty, když mezi regály narazila na bývalou spolužačku z uni­ verzity, která tam přišla nakupovat s matkou. Kirsten před­ stírala, že Brian je její otec. Podruhé to bylo mnohem těžší. Tentokrát však nešlo o restauraci ani butik, ale jela s Markem Deallym výtahem. Mark Deally byl ambiciózní, začínal si u nich ve firmě budovat dobrou pozici v  rámci blízkový­ chodní sekce, měl velký potenciál a taky velký pupek (ovšem malého pinďoura!). Kirsten mu zrovna upravovala kravatu, když tu se otevřely dveře a kdo do nich nevstoupil! Jake Ma­ son! Jake Mason byl skutečný krasavec, který se jí líbil už na škole, ale pochopitelně mu to nikdy nedala najevo. Byl naprosto nádherný, vtipný, chytrý a měl úžasný úsměv. A usmíval se často. Co čert nechtěl, získal místo ve stejné společnosti jako Kirsten. Když k nim před pár měsíci nastou­ pil, nabídl jí, jestli by spolu nezašli na sendvič, ale Kirsten musela odmítnout, protože už mezitím slíbila Brianu Fordo­ vi, že spolu zaběhnou vedle do hotelu na polední rychlovku (a tím nemyslela oběd). Jake řekl: „Tak tedy někdy jindy,“ a přestože přikývla, víckrát už pozvání nezopakoval. Ostatní sekretářky byly z Jakea totálně paf. Prý půjde ve firmě rychle nahoru a za pár let bude mít na starosti celý Blízký východ, v což Kirsten doufala, protože by se ho pak mohla zeptat, co s tím Blízkým východem pořád všichni mají. Věděla, že jde o velkou věc, a zrovna jemu to velmi přála. Trochu jí při­

~ 52 ~

stalo se vcera v noci pomínal Julese. Nebyl to žádný arogantní týpek jako většina ostatních. No a Jake nastoupil do výtahu a tak zvláštně se na ni podíval. Ale vždyť se s Markem Deallym ani nelíbala, čistě mu jen upravovala kravatu! Jenže on se na ni stejně kouknul tak divně, jako kdyby věděl, že mu ho zrovna před chvílí na záchodech kouřila. Zatvářil se, jakoby šlápl do něčeho slizkého.

~ 53 ~

adele parks

4 „Tak jak to šlo?“ nemohla to vydržet Stephanie. „Skvěle!“ vykřikla Pippa a jen těžko skrývala radostné rozrušení. „Rovnou jsem dostala objednávku! Ani si nevzali čas na rozmyšlenou, což bylo tak nejvíc, v co jsem doufala. Ale oni mi div ruce neutrhali!“ „Já to věděla!“ zajásala Stephanie, která ve schopnosti a fantazii své přítelkyně věřila víc než Pippa sama. Celé roky šmejdila Pippa po bazarech a prodejnách látek a krejčovských potřeb a nakupovala zajímavé látky a kraj­ ky. Zbožňovala hebké pohlazení sametu, jemné vrzání filcu, čistou krásu bavlny i luxusního hedvábí. Pippu dokázala nadchnout plátěná kostička či kousek juty stejně jako ma­ líře paleta nebo hudebníka nástroj. Dokud žila s Dylanem, ukládala si svoje poklady do hostinského pokoje, ale nic moc s nimi nepodnikala, nanejvýš si občas oblékla zajímavé staré

~ 54 ~

stalo se vcera v noci šaty nebo olemovala dětskou peřinku krajkou, ale jinak nic, až jednoho dne objevila úžasnou nabíranou sukni z padesá­ tých let za pár liber. Ze všeho nejvíc se jí na ní líbil vzor, a tak ji rozpárala a ušila z ní nejdřív sáček na kolíčky a pak pár pytlíčků na bonbony pro kamarádky Chloé, které při­ šly na oslavu jejích třetích narozenin. Pytlíčky měly takový úspěch, že si je všichni nechali na památku. Šest maminek se ptalo, kde je Pippa koupila, a když jim přiznala, že je sama ušila, upřímně žasly. Byla nadšená, že se jí podařilo vdech­ nout dávno nepotřebné věci nový život, a tak se hned pono­ řila do bohaté sbírky v komoře, aby ušila něco dalšího. Brzy zjistila, že nabírané sukně z padesátých let poskytu­ jí tolik materiálu, že z jediného exempláře může našít plno věcí: začala kabelečkami a sáčky na kolíčky a později přida­ la pestrobarevné vlaječky, kokardy, brože, zástěry, ubrousky, nákupní tašky a podobně. Ve světlých chvilkách byla sama se sebou spokojená, že jsou všechny její výrobky nesmírně roztomilé, krásné a naprosto originální, ale jindy zase propa­ dala malomyslnosti, že takové kýčovité prkotiny dělá kdeja­ ká ženská na mateřské, která má náhodou šicí stroj. A tehdy musela rázně zasáhnout Stephanie a ujišťovat ji, že právě ty její věcičky mají ohromný šmrnc, jsou jedinečné a v obchodě by šly na dračku. Vysvětlovala jí, že takové módní doplňky jsou přímo ztělesněním starosvětského klidu a nadčasových hodnot a že by si je určitě spousta lidí ráda koupila. „Budou jim připomínat dětství, kdy skákali panáka a přes švihadlo a hladili si heboučká káčata a ještě neexistovali žád­ ní pokémoni ani dryáčnické videohry a v televizi se mluvilo slušně,“ tvrdila Stephanie.

~ 55 ~

adele parks Pippa by jí to ráda uvěřila, jenže věděla, že Stephanie to možná říká jen z lásky k ní a že taky žije tak trochu ve zlaté kleci, takže kdoví jak vůbec ještě vnímá běžnou tvrdou reali­ tu. Tím ji nechtěla kritizovat, jen si uvědomovala, že Stepha­ nie se tvrdou realitou zabývat nemusí, tak proč by to dělala? „A měl by o to dneska ještě vůbec někdo zájem?“ přemí­ tala Pippa zamyšleně. „Každá máma v  téhle zemi by si něco takového chtěla koupit!“ dušovala se Stephanie. „Ekologickým aktivistkám se trefíš do noty, že vlastně recykluješ látky, a těm ostatním se bude líbit, že jde o ruční výrobu a mnohdy jedinečné kousky, které nikdo jiný mít nebude.“ „No snad.“ A toho rána Stephanie dokonce prohlásila: „Jestli je na světě nějaká spravedlnost, lidi ze  Selfridges se přerazí, aby s tebou podepsali smlouvu na obří dodávku. Tím jsem si ab­ solutně jistá!“ Pippu to moc neuklidnilo, protože o existenci sprave­ dlnosti měla svoje pochybnosti, ale nemohla to říct nahlas, protože Stephanie v ni naopak slepě věřila. „Zrovna jdu z  jednání! Ještě jsem v  obchoďáku. Vůbec nemůžu trefit ven, tak ti rovnou volám.“ „Všechno mi honem vyprávěj!“ pobízela ji Stephanie. „Ale nevolám nevhod?“ Pippa totiž slyšela v telefonu ně­ jaké veselé švitoření. „Pořádám dopolední kávu pro maminky z Freddieho tří­ dy,“ vysvětlovala Stephanie. „Počkej moment.“ A Pippa sly­ šela, jak Stephanie přítelkyním říká: „Omluvíte mě na chvíli? Musím to vzít, jde o důležitý hovor. Nabídněte si zatím čaj

~ 56 ~

stalo se vcera v noci a kávu podle chuti a koláčky. Jsou čerstvé, zrovna jsem je vy­ táhla z trouby.“ Pippa úplně viděla, jak Stephi vyběhla z kuchyně od těch nóbl velezdvořilých paniček, pro které napekla koláče. Nej­ spíš se schovala v pokoji, kterému říkala knihovna, ačkoli ve skutečnosti tam byly jen dvě malé poličky s knihami, stolek a docela pěkné pozlacené starožitné křeslo, které prodavač inzeroval jako „čtenářské“. Knihy byly vyrovnané podle velikosti a jejich tlusté hřbety prozrazovaly vážný zájem o viktoriánskou architekturu a další seriózní obory. Pippa dobře věděla, že Stephi vždycky před návštěvou oběhne celý dům a ze všech poliček, z kuchyně i konferenčního stolku rychle sesbírá svoje milostné romány. Milovala červenou knihovnu, ale tajila to a za nic na světě by se ke své vášni nepřiznala. Stephi i Pippě bylo osmatřicet (to už je skoro devětatřicet, pouhý krůček od čtyřiceti!) a musely vědět, že v tomhle věku by jim mohlo být úplně jedno, co si kdo myslí o jejich oblíbené četbě, ale Stephanii to jedno nebylo a Pippa ji chápala lépe než kdokoli jiný. Stephanii záleželo i na tom, co si kdo myslí o výšce podpatků, které nosí, i zda připravila ke slavnostní večeři úměrný počet chodů. Někdy se dokonce bála, aby na ni sousedi nekoukali skrz prsty, že nechala před domem přerůst o centimetr svůj trávník. Pippě působilo zvláštní uspokojení, že na nejvyšších příč­ kách žebříčku všech Stephaniiných starostí, ať už menších či větších, stojí právě ona, a to jen těsně za jejími dětmi. Ne­ skutečně si lebedila, že někomu leží její dobro tolik na srdci, i když to byla „jen“ nejlepší kamarádka, a ne nějaký milující sexy přítel.

~ 57 ~

adele parks Stephi toužila slyšet výsledky jednání do nejmenších po­ drobností, chtěla si to dokonale užít a vychutnat, stejně jako se Pippa zase strašně těšila, až o nich bude vyprávět. „Sedíš?“ nadhodila škádlivě Pippa. „Ano.“ „Takže můžu začít.“ Takhle rituálně začínaly jejich důle­ žité hovory už od dob, co spolu jako malé holky koukaly na rodinný seriál Jackanory, sklenici mléka v jedné ruce a su­ šenku ve druhé. Stephi dočista zapomněla na shromáždění matek, které seděly v kuchyni a čekaly na infuzi životadárné kolumbijské kávy. „Strašně se jim líbila ta fotoalba a fotorámečky potažené látkou. I vlaječky měly úspěch, ale co si s  nimi počnou, to teda nevím. Dneska nabízí vlaječky kdekdo.“ „Jenže ty je umíš ušít se jménem,“ namítla Stephanie. Pippa totiž na obvyklé trojúhelníčky ještě vyšívala písmena, z nichž se dalo sestavit třeba jméno malého oslavence. „Tako­ vým vlaječkovým girlandám žádná máma neodolá.“ „Dokonce mluvili o tom, že by mému zboží vyhradili část výlohy! Chtěli by nostalgickou expozici odpolední čajové párty s vlaječkami, ubrusem, dárkovými sáčky a zástěrkami.“ „No teda!“ vydechla Stephanie. „To je mazec!“ Stephanie málokdy používala expresivní výrazy, a když už, tak jedině ve chvílích nejvyššího vzrušení, radosti nebo úlevy. Kamarádčin úspěch jí vyrazil dech. Byla to i její záslu­ ha, protože koneckonců právě Stephanie přišla s  nápadem, aby Pippa povýšila svého koníčka na výdělečný podnik, ane­ bo si jím aspoň přilepšovala. Potřebovala zdroj financí ne­ závislý na Dylanovi. A byla to právě Stephanie, kdo Pippu

~ 58 ~

stalo se vcera v noci vytrvale přesvědčoval, že má výjimečné nadání a měla by ho uplatnit. Povzbuzovala ji, ať toho ušije víc než jen sem tam nějakou zástěrku nebo ubrousek jako dárek pro kamarádky. Pobízela ji, ať vytvoří profesionální portfolio svých výrobků a zkusí najít někoho, kdo by je chtěl prodávat. Umluvila ji, ať obešle obchodní domy Harrods, Harvey Nics a Selfridges a požádá o schůzku s nákupčím. Pippě by přitom bývalo sta­ čilo ke štěstí, kdyby svoje výrobky prodala na školním dob­ ročinném trhu. Pippu ve škole považovali za rozený talent a prorokovali jí velkou budoucnost (o níž nepochybovala ani ona sama). Ve škole neexcelovala v  ničem jiném než ve výtvarné výchově a biologii a vytvářela tak jedinečná dílka, že po ročním zá­ kladním kurzu byla přijata na prestižní výtvarnou školu St. Martin’s ke studiu oděvního návrhářství. K maturitě prolezla jen díky Stephanii. Ta jí ochotně dávala opsat úkoly z mate­ matiky a angličtiny a Pippa zase na oplátku místo ní pitva­ la v laboratoři krysu (zatímco Stephi se raději dívala jinam a osvěžovala se vodou, aby neomdlela jako Stephen McCarthy) a zařídila Stephanii také nezaslouženou jedničku z výtvarné výchovy. Po maturitě získala Pippa s  notnou dávkou štěstí místo učednice v  poměrně proslulém pařížském haute couture salonu. Kolegové si ji brzy oblíbili, protože byla svědomitá, pečlivá a sršela nápady. Původně tam měla jen vařit kafe a tiše pozorovat ostatní, ale velmi rychle se začlenila mezi ně, vyjadřovala se k  látkám a sledovala spolu s  nimi tren­ dy, barvy a střihy. Měla cit pro módu a byla velice schopná, takže začala kreslit vlastní návrhy mnohem dřív, než by se

~ 59 ~

adele parks dalo čekat, a majitelům salonu se natolik zamlouvaly, že je začleňovali do své tvorby. Netrvalo ani dva roky a její návr­ hy se začaly objevovat na nejslavnějších topmodelkách, které brázdily mola v Miláně, Paříži a New Yorku. Pippy si všimli vlivní lidé, dostávala pozvání do luxusních nočních klubů, restaurací a na večírky. Nosila nejlepší módu (respektive cokoli si oblékla, stalo se trendem). Znala se s ná­ vrháři, umělci, fotografy a hudebníky. Byla prostě v kurzu. Dnes jí to všechno připadalo jako pradávná minulost. Kariéru jí přeťalo její vášnivé srdce. Věřila ve své nadání, o něm nebylo nikdy sporu, ale věřila také v to, že k napro­ stému štěstí nevyhnutelně potřebuje také lásku. Obdivova­ la ženy, které si dokážou neúnavnou prací prošlapat cestu vzhůru, ať už v jakékoli oblasti, a s úžasem hleděla na ama­ zonky, které se rvaly o své místo na slunci, ale nemohla si pomoct – nedokázala zavírat oči před tím, že tyhle ženy za svou neústupnost platily krvavou daň. A tuto cenu ona pla­ tit nechtěla. Dlužno říct, že podle Pippy neměli ani muži svůj úspěch zadarmo. Stačilo se podívat na manžela nejlepší kamarádky, aby viděla, jaké oběti si kariéra vybírá bez ohle­ du na pohlaví. Julian se málokdy dostal na narozeninové ve­ čírky svých dětí, nevybavoval si, jakou barvou mají vymalo­ vanou ložnici, a když jeho matka dožívala poslední stadium rakoviny na luxusní (někdo by řekl až snobské) klinice (za jeho peníze), stihl se za ní dojet podívat za ty čtyři měsíce všehovšudy čtyřikrát. To i Pippa u ní byla častěji, nemluvě o Stephi, která za ní jezdila pořád. Julian nechodil do ne­ mocnice rád. Jednak nemohl snést pohled na matku, které rychle ubývalo sil a on jí nemohl nijak pomoct, a jednak

~ 60 ~

stalo se vcera v noci tam musel vypínat mobil, takže byl nedostupný pro kolegy a šéfa, což ve firmě nelibě nesli. Hledal snad lék na rakovinu, která zabíjela jeho matku? Ne, Julian nakupoval a prodával akcie. Úspěšně, to musela Pippa uznat, ale v tom byl právě kámen úrazu. Za oslnivou kariéru člověk vždycky platí, a to příliš vysokou cenu. Pippa byla veskrze romantická duše a věděla, že si nedo­ káže užít svůj drahý loft, firemní stříbrnou kartu ani vybrané šampaňské, pokud nebude s kým. Nejradši by měla obojí, lu­ xus i milence, ale pokud by se dostala do situace, kdy by si musela kvůli postupu v kariéře vybrat jedno nebo druhé, bez váhání by dala přednost lásce. Například když poznala na jednom extravagantním mód­ ním večírku francouzského muzikanta Philippa a on jí vzá­ pětí (ještě téhož večera, než hodiny odbily půlnoc) nabídl, ať se k němu přestěhuje na jeho hausbót Le Bleu, sotva si stihla sbalit kartáček na zuby a doslova letěla vstříc té romantic­ ké vidině. Jmenovali se stejně, to přece musel být osud! Měl pronikavé tmavohnědé oči, které jako by viděly až do nej­ hlubšího nitra duše, která v jeho přítomnosti celá pookřívala a jásala. Pippu ani na okamžik nenapadlo, jak jí kočovný ži­ vot na Seině zkomplikuje dojíždění do práce. Brzy se však ukázalo, že kotvit jednu noc v  přístavišti nedaleko Eiffelovky a druhou v  Port d’Arsenal u katedrály Notre Dame je sice třeskutě romantické, ale kdo se má po­ řád orientovat, kde se ráno vlastně vzbudí a kam má utíkat na metro? Výsledkem bylo, že se Pippa málokdy dostavi­ la do salonu včas, aby stihla společnou ranní černou kávu a croissant. Jednoho večera Philippe beze slova kormidloval

~ 61 ~

adele parks svou Le Bleu přes Corbeil až do Melunu. Když se Pippa ráno vzbudila, pochopitelně se mohla rozplývat nad půvabem městečka, které bylo skutečně très jolie! A nad zámkem Vaux le Vicomte, který by určitě stál za návštěvu, a nad tím, že její úžasný Philippe ví, že byl postaven v letech 1658 až 1661 pro ministra financí Ludvíka XIV., jenže jak se odsud měla do­ stat do práce? Philippe ji přemluvil, ať se na to pro jednou vykašle. Ať mu radši zůstane ležet v náručí, přesněji řečeno sedět na penisu, protože měl rád, když byla Pippa nahoře, zatímco jí samotné to spíš nevyhovovalo. Le Bleu totiž měla nizoučkou kajutu a Pippa pořád narážela hlavou o dřevěný strop. Koupelnička byla také jen velice úsporná, v maličkém kuchyňském koutě se nedalo kloudně vařit a ještě se u toho Pippa každou chvíli spálila. Záhy se prostě ukázalo, že život na lodi není zdaleka taková idyla, jak si Pippa představovala, a to ani s Philippem. On byl sice dál romantický svůdce, jenž svýma pronikavýma očima sráží ženy na kolena, ale už to byly jiné ženy, nikoli Pippa. A tak se kvapem vrátila do Paříže, kde jí ten první praš­ těný milostný úlet (a hlavně absenci v práci) odpustili. Fran­ couzi lásce rozumí a vědí, že takové drobné drama může mít na umělkyni blahodárný vliv. Jenže potom Pippa poznala Jacoba. Jacob byl nadaný módní fotograf z Kalifornie, který přijel do Francie na stu­ dia. Pippa se domnívala, že se k  sobě budou díky svému povolání líp hodit, jenže se ukázalo, že Jacob radši než fo­ tografie studuje ženy samotné. Po Pippě nechtěl nic jiného, než aby občas rozhodila nožky a aby díky ní získal kontakty. O lásku mu nešlo a i po dvou letech tvrdil, že jsou jen kama­

~ 62 ~

stalo se vcera v noci rádi. Pippa s ním jen kamarádka být nechtěla, a tak od něj raději odešla. Odjela rovnou na letiště a vrátila se domů. Vzpomínky na Philippa a Jacoba jí Paříž znechutily a už tam nemohla žít. Žraloci francouzského módního průmyslu nedokázali po­ chopit, proč udělala stejnou chybu dvakrát za sebou. Aby se spálila jednou, to se stát může, ale dvakrát – to už je nemoc. Její šéfstvo v Británii si zase myslelo, že její jedinou vášní mělo a má být jen umění. Byli to samí workholici a mučedníci své­ ho povolání, a tak se jim zdálo, že Pippa postrádá zápal. Pippa byla přesvědčená, že jakmile se vrátí do Londýna, zkušenos­ ti z haute couture salonu jí zajistí teplé místečko u některé­ ho proslulého návrháře nebo že aspoň dostane příležitost navrhovat cenově dostupnou módu. Ale nakonec nemohla najít vůbec žádnou práci srovnatelnou s tou, kterou tak leh­ komyslně opustila. Její původní zaměstnavatele totiž rozlí­ tilo, že si dostatečně nevážila příležitosti, kterou jí poskytli, a neváhali o tom informovat každého potenciálního zájemce, který si k nim zavolal pro reference. A ty ostatní odradilo zase to, že Pippa má až příliš dobré vzdělání a zkušenosti, takže by ji práce v malém studiu třeba brzy začala nudit. „Dejte mi šanci a já vám dokážu, že ne,“ prosila Pippa, ale marně. Personalista jí vždycky vrátil její skvělý životopis a neuvěřitelné příležitosti dal vale. Po měsících pátrání po inzerátech a putování po zpro­ středkovatelských agenturách, kdy s sebou stále vláčela port­ folio z jednoho módního domu do druhého, Pippa konečně zakotvila. Našla si práci módní nákupčí v obchodním domě na Bond Street, který zrovna zažíval pozvolný ústup ze slávy.

~ 63 ~

adele parks Dali jí na srozuměnou, ať kouká být vděčná za to, že může nakupovat plavky a plážové zboží, a pokud půjde na záchod, musí o tom vyrozumět šéfovou na patře. S jejím vynikajícím životopisem si nikdo hlavu nelámal, ale zato jí vysvětlili, že má nárok chodit do kantýny a jednou týdně k podnikovému ortopedovi, což by prý rozhodně měla využívat, protože stát celý den na nohou je fuška. Pippa se mezitím oklepala z neúspěšných vztahů, což tr­ valo kratší dobu, než jakou si hledala zaměstnání, a velmi záhy začala randit s různými muži. Jenže se ukázalo, že jsou si podobní jako vejce vejci. Už to třeba nebyl Philippe nebo Jacob, ale Tom, Dick nebo Harry, ovšem povrchní sukničkáři a sobci byli všichni do jednoho. Patřili k sortě mužů, kterým by se měly ženy zdaleka vyhnout, a přesto je přitahují jako magnet. Podle všeobecně přijímaného pravidla lidé instink­ tivně dokážou rozpoznat nebezpečí, anebo se poučí na zá­ kladě špatné zkušenosti, ale Pippa byla nepoučitelná. Platilo, že čím ostřeji řezaná tvář, tím tvrdší srdce. Pippa nadále věřila, že člověk vybuduje úspěšnou kari­ éru snáz, když mu po boku stojí milující partner, a také že příliš oslnivá kariéra vyžaduje oběti, které nebyla ochotna přinášet. Na rozdíl od předchozích let už si však nemyslela, že by její ideální životní druh musel být nutně snědý, vysoký a uhrančivě krásný. Její životní láskou se kupodivu stala malá roztomilá blondýnečka Chloé. Pippa už si nepřála nic jiné­ ho, než aby si mohla brát v práci dovolenou na každé školní prázdniny a kutit si celé dny s malou dcerkou na jejich malé zahrádce. „Mám začít hned, protože chtějí...“

~ 64 ~

stalo se vcera v noci „Promiň, Pippo, chviličku vydrž,“ omluvně ji zarazila Ste­ phanie. Pippa ve sluchátku slyšela, jak se jedna z matek Stephanie ptá, jestli nemá organický hnědý cukr, protože na bílý rafino­ vaný má bohužel lehkou alergii. Stephanie jí odpověděla, že jak hnědý, tak bílý (oba organické) najde v cukřenkách hned vedle smetany. Ano, v bílém džbánečku se žlutým proužkem je smetana, zatímco v tom s červeným proužkem je odstře­ děné mléko a správně, ve džbánečku s modrým proužkem je plnotučné mléko. Stephanie nedala najevo ani stín netrpě­ livosti nebo rozladění, že ji ta ženská neváhala pronásledo­ vat až do knihovny. Pippa si pomyslela, že dáma dost prudí, a kdyby měla všech pět pohromadě, poradí si sama a nemusí hostitelku otravovat, aby kolem ní skákala. Stephi je úžasně starostlivá a vždycky jí leželo na srdci, aby potřeby všech byly uspokojeny dřív, než je dotyční stihnou vůbec zformulovat, ale to snad neznamená, že její dobré vůle bude zneužívat kdekdo. Na druhou stranu si Pippa uměla přiznat, že ji to teď rozladilo možná právě proto, že zrovna chtěla mít Stephanii sama pro sebe, aby jí dopodrobna vylíčila své úspěšné tažení, a na její ostatní přítelkyně momentálně prostě žárlila. Mezitím se Stephanie vrátila k telefonu. „Prosím tě, pro­ miň. Asi se chovám k návštěvě poněkud nezdvořile. Strašně ráda bych s tebou visela na telefonu celé dopoledne, ale mu­ sím bohužel běžet.“ „Jasně, chápu. Máš plný dům ženských a jedné ještě ke všemu hrozí ukrutná kopřivka z rafinovaného cukru.“ Pippa ani na okamžik nevěřila, že by dotyčná trpěla nějakou alergií. Nejspíš jen drží dietu. Ale jak znala Stephanii, potřebovala se

~ 65 ~

adele parks o svoje hosty starat a byla by při rozhovoru s Pippou stejně jako na trní. „Já zatím seběhnu do potravin a honem si kou­ pím něco za odměnu,“ dodala vesele, jako by se nic nedělo. „Večer se u tebe zastavím, ano? A ty mi všechno převyprá­ víš, slovo od slova,“ navrhla Stephanie. „Ne, dneska večer nechoď, to nejde.“ „Proč?“ „Musím do zítřka spíchnout vzorovou zástěru s  prouž­ kem. Slíbila jsem to nákupčí v Selfridges.“ Po pravdě řečeno, Pippa pózu pilné včelky teď trochu přehrávala. Ve skutečnos­ ti se jí dotklo, že Stephanie není k  mání, když ona zrovna potřebuje, a tak ji za trest nechá čekat. Pippa na sebe nebyla zrovna pyšná, že je na ní tak strašně závislá, a umiňovala si, že s tím musí urychleně něco dělat. Ale až zítra. „Aha. No páni! Super.“ Stephanie na sobě nedala znát, jestli kamarádčinu drobnou jedovatost pochopila, a pokud ano, přešla ji mlčením. „Takže zítra. Budu si muset zařídit hlídání, protože Julian je pryč, ale to se zvládne.“ „Bezva! Všechno ti vyklopím!“ „Dovezu šampus. Jsem na tebe tak pyšná!“

~ 66 ~

stalo se vcera v noci

5 Do půl dvanácté se všechny matky, co byly u Stephanie na návštěvě, postupně zvedaly a odjížděly. Zrovna vyprovázela tu poslední, když přišla paní Evansová uklízet. Většina matek měla na poledne smluvenou další schůzku jinde, a tak se po­ třebovaly zajet domů přepudrovat nebo převléknout. Na jiné čekal osobní trenér či nějaká „úžasná šikulka“, která jim šije závěsy do druhého salonku. Pippa si z toho vždycky utahova­ la, kde se asi všechny „úžasné šikulky“ schovávají do té doby, než je matky z mansfieldské chlapecké školy „tak náhodou objeví“. Stephanie její sarkastické poznámky nekomentovala, protože jí bylo jasné, že i Pippa je jednou z těch talentova­ ných šikulek, a jakmile by ji dámy „objevily“ a otevřely jí své tučné šekové knížky, přestala by ohrnovat nos. Rodině Blakeových už jedna taková šikulka závěsy ušila před třemi lety a Stephanie doufala, že jí ještě hezkých pár let

~ 67 ~

adele parks vydrží. Hodinu s osobním trenérem mívala (bohužel) v úterý a ve čtvrtek hned po tom, co odvezla děti do školy (Julian jí koupil permanentku k Vánocům, i když větší radost by jí udělal luxusní kobaltově modrou pánví značky Le Creuset, na kterou si myslela už dlouho). A na oběd tentokrát nešla, protože její dobročinný klub se scházel na oběd až v pátek. Takže nikam nemusela. Všimla si, že paní Evansová si přeměřila kuchyň roztrp­ čeným a až zbytečně kritickým pohledem. Množství nádobí a zbytků po dopoledním dýchánku jí zjevně připadalo ne­ přiměřené. Pronesla, že začne raději s úklidem ložnic, jako kdyby kuchyň byla v tak zoufalém stavu, že ji snad ani ne­ zvládne. Stephanie se zastyděla a rychle začala skládat všech patnáct šálků, podšálků a talířů do myčky. Nesnědené ko­ láčky uložila do mističky (zbyly tři, takže děti budou mít po škole svačinku) a pak kuchyň přeběhla se smetákem a s had­ rem a smetla drobky, aby se paní Evansová zbytečně nezlobi­ la. Takové štěstí – mít paní na úklid (i když ne zrovna z nej­ pracovitějších). Stephanie si uvědomovala, jak dobře si žijí a jaký osud ji potkal. Často za něj děkovala Bohu, a to doslo­ va, protože na rozdíl od mnoha svých kamarádek byla sku­ tečně nábožensky založená a pravidelně chodila do kostela. Pokaždé, když poklekla, cítila úlevu, že může někomu naho­ ře vyjádřit svůj vděk za to, že se má dosud tak dobře. Nevě­ děla, proč zrovna ji potkalo v životě takové štěstí. Zaslouží si ho vůbec? Doufala, že ano, ale upřímně řečeno cítila, že je to spíš náhoda. Znala plno úžasných, pracovitých a milých lidí, na které osud seslal stejné tragédie jako na lenochy, pokrytce a podvodníky. Život jí připadal nevypočitatelný jako loterie,

~ 68 ~

stalo se vcera v noci což jí nahánělo strach. Když nevíte, jak si vybudovat trvalé štěstí, jak můžete zabránit tomu, aby se vám svět jednou ne­ zhroutil jako domeček z karet? Štěstěna byla vrtkavá a Stephanie opatrně proplouvala zrádnými vodami a snažila se neudělat chybu. Ve škole se pilně učila a díky vynikajícím známkám se dostala na Birminghamskou univerzitu. Vystudovala ekono­ mii. Na rozdíl od Pippy měla i štěstí v lásce, protože nikdy nezažila skutečné zklamání. Ovšem těžko říct, zda to neby­ lo spíš tím, že se chovala obezřetněji. Stephanie každopádně nepatřila k  romantičkám, které by podlehly nutkání utéct do Paříže a následně z ní zase pláchnout. Neměla umělecké sklony (které k  takovému divokému a výstřednímu chová­ ní mnohdy sváděly) a byla za to vděčná. Umělci mají pros­ tě smůlu, protože se neumí ovládat a jejich bouřlivé city se jim můžou snadno vymknout z  rukou. Stephanii se líbilo, že je klidná a rozumná, kvůli tomu možná působila used­ le a staromódně. Ale radši být usedlá než měnit s  Pippou. Pippa přelétala z květu na květ jako motýl. Chvíli se vznášela vysoko a vzápětí ji něco srazilo k zemi a zašláplo. S  Julianem Blakem se Stephanie seznámila na univerzitě. Také studoval ekonomii, takže měli hned od počátku hodně společného. Několik týdnů ho zpovzdálí pozorovala, než se s ním vůbec dala do řeči. Byla poměrně nesmělá, ale hlavně ho v těch týdnech podrobněji sledovala a hodnotila. Nebyl to sice nejkrásnější kluk v posluchárně (ta čest náležela Eddiemu Blackovi – Pippě se podařilo s ním vyspat, když jednou přijela za Stephanií na návštěvu, jenže už jí pak nezavolal), ale přitaž­ livý byl. Měl přes metr osmdesát, krásně se usmíval a ve vel­

~ 69 ~

adele parks kých modrých očích se zračila inteligence a smysl pro humor. A Stephanii úplně cukala ruka, jak moc toužila prohrábnout jeho světle hnědé kudrny. Na čele a kolem rtů měl pár uhrů, které si při holení občas rozškrábl, ale kdo tehdy neměl uhry? Stephanie věděla, že mu s věkem zmizí a že z toho kluka vyros­ te velice hezký muž (a v tom se nemýlila, takže ještě dnes se jí při pohledu na něj občas tajil dech). Všímala si jeho zálib (teh­ dy hrál ragby a fotbal, teď spíš chodil na golf a jezdil na kole). Matka jí vždycky kladla na srdce, aby si vzala muže, který pěs­ tuje nějakého koníčka, protože aspoň nebude mít čas páchat ne­ pravosti. Tehdy však Stephanie na svatbu s Julianem nemyslela. Nebo aspoň ne hned. Nepatřila k dívkám, které toužily „prožít bláznivou lásku“. Považovala to za čirou hloupost, která vede jen ke zklamání. Kdepak, Stephanie uvažovala perspektivně. S Julianem se nejdřív skamarádila. Nastrojila to tak, aby se jako náhodou potkávali v  knihovně, za mantinely rag­ byového hřiště a ve studentském klubu. Nejdřív na sebe jen ze známosti kývli a postupně se spolu začali bavit. Ani po dvaceti letech se mu Stephanie nepřiznala, že si pozorně na­ studovala jeho rozvrh, aby byla vždycky ve správnou chvíli na správném místě. Občas váhala, jestli by mu to přece jen neměla říct. Zalichotilo by mu to? Udělalo by na něj dojem, jak chytře postupovala? Třeba by se tomu spolu po letech po­ řádně zasmáli. Ale třeba ne, protože by mu možná zbytečně pokazila představu, kterou měl o jejich seznámení on. Podle všeho si dosud myslel, že je svedla dohromady skutečně jen řádka hezkých náhod. Celý rok mu stála po boku jako nejlepší kamarádka a ani jednou nenaznačila, že by mezi nimi mohlo vzniknout něco

~ 70 ~

stalo se vcera v noci víc. Byla mu dostatečně nablízku a současně si držela odstup, takže mohla Juliana velice dobře poznat. Zjistila, že je rodinný typ stejně jako ona (manželství na celý život), že chce stejný počet dětí (tři) a že by jim rád zajis­ til vzdělání na soukromých školách (třebaže ani jeden z nich s tím neměl osobní zkušenost). Dozvěděla se, že má v plánu pracovat v City jako manažer podílového fondu (aha, z toho by tedy platil ty soukromé školy, a třebaže jí náplň práce ma­ nažera podílových fondů nebyla tak docela jasná, věděla, že je hodně dobře placená). A dál zjistila, že by rád viděl kus světa. „Ale ne jako baťůžkář, chraň bůh!“ převrátil oči v sloup. „Ani náhodou. Já mám rád na záchodě toaleťák a v posteli ženskou, a ne že si budu utírat zadek rukou a z postele vyhá­ nět blechy.“ „Čili bereš jen pětihvězdičkové hotely?“ nadhodila s úsmě­ vem. „Přesně tak,“ přisvědčil úplně vážně. „Budu tvrdě praco­ vat, hodně si vydělám a o celou moji rodinu bude vždycky velice dobře postaráno.“ Stephanii jeho neotřesitelná sebejistota nesmírně impono­ vala. Připadal jí spolehlivý a v tomto ohledu se opravdu ne­ mýlila. Svoje slovo splnil do puntíku, takže nikdy nestrádali. Po studiích se chtěl přestěhovat do Londýna, žít tak osm nebo devět let ve Fulhamu a pak se s manželkou a prvorozeným dí­ tětem odstěhovat na venkov. Tam měly přijít na svět další děti. A přesně tak to také udělali. Po ročním přátelství přišla první pusa v opilosti na večírku. Stephanie i Julian byli při­ praveni na posun ve vztahu a z přátel se stali milenci. Ste­

~ 71 ~

adele parks phanie už totiž začínala žárlit na Julianovy krátké a přelétavé známosti. Vybíral si samé hezké, ale hloupoučké tvářičky, které ho podle Stephanie nebyly hodny a nesahaly mu ani po kotníky. Naštěstí Julian dospěl zhruba ve stejný čas k podob­ nému závěru a chytrá a uvážlivá Stephanie mu byla čím dál sympatičtější než jeho lascivní obdivovatelky. Vedle Stepha­ nie byl uvolněnější, protože vnímal její pochopení a respekt. Často říkával, že jsou výborný tým. Že dohromady dokážou víc než každý zvlášť. Dělalo mu dobře, že Stephanie rozumí jeho vtipům. Sice nevtipkoval často, ale když už, ne každý to chápal, zato Stephanie vždycky. Občas v ní hlodal červíček pochybností, jestli ji poprvé nepolíbil jen proto, že se zrovna chtěl líbat a nikoho jiného neměl po ruce. To by samozřej­ mě nebyl zrovna ušlechtilý začátek milostného vztahu, ale co by od devatenáctiletého mladíka zase člověk chtěl. Nejspíš si představoval, že to bude taková docela milá a příjemná pusa, ale určitě ho zaskočilo, že ho vášnivý polibek nakonec vzrušil tak, až se celý roztřásl. Později se jí svěřil, že právě po té puse ho napadlo, že možná našel ženu, se kterou by chtěl prožít celý život. A od té doby už si Stephanie pohlídala, aby ji Julian líbal ne proto, že zrovna nikdo jiný není k mání, ale protože chce líbat právě ji. Ano, Stephanie Blakeová je prostě dítě štěstěny. Má laskavého manžela, tři zdravé děti, které miluje na­ devše (dokonce víc, než si kdy uměla představit), krásný a skvěle zařízený dům, o jakém se jí ani nesnilo, a její nejlepší kamarádka na světě pro ni chystá výbornou novinu. Stephanie si radostně zamnula ruce. Vypadalo to sice trochu poťouchle a na veřejnosti by to neudělala, ale v tu chvíli to bylo upřím­

~ 72 ~

stalo se vcera v noci né. Dobrá zpráva od Pippy byla třešničkou na dortu. Však už bylo načase, aby měla Pippa co slavit. Stephanii se ulevilo a spokojeně si vydechla. Ani si neuvědomovala, jak málokdy si pořádně oddychne. Všechno dusí v sobě, stále je stísněná, ale co se dá dělat. Teď může napětí trochu uvolnit. Na světě je přece jen nějaká spravedlnost, a kdo se snaží, je po právu odměněn. Vždycky tomu věřila a ukázalo se, že oprávněně. Domem se rozdrnčel telefon. Stephanii nejdřív napad­ lo, že možná ještě jednou volá Pippa, která patrně nemůže vydržet do zítřka a chce jí vylíčit svoji senzaci přece jen už dnes. Než však doběhla do haly, sluchátko vzala paní Evan­ sová, která tam zrovna utírala prach (nebo spíš jen šmrdlala prachovkou kolem váziček a ani je nenadzvihávala, jak si Ste­ phanie stihla všimnout). Vzápětí však paní Evansová nazlo­ beně zavěsila. „Copak, reklama na výprodej? Akce na nová okna? Ku­ chyně?“ nadhodila Stephanie. „Ne. Zase jen ticho.“ Paní Evansová se na svou zaměstna­ vatelku přísně a současně trochu soucitně podívala. „Myslela jsem, že už vám nevolá.“ „Já taky,“ odvětila Stephanie. „Myslím, že byste to měla oznámit na policii,“ pronesla paní Evansová teatrálně. Zbožňovala napětí, a protože právě ukončila pětiměsíční tahanice s pojišťovnou (kvůli koberci, který jí údajně zničilo prasklé potrubí – anebo také možná jen převrhnutý kbelík s  vodou, záleží, čemu chcete věřit), hledala nové drama, do něhož by se mohla vložit. Stephanie byla od přírody opačného založení a všem tře­ nicím a rozepřím se raději obloukem vyhýbala. „Ne, myslím,

~ 73 ~

adele parks že to vážně není třeba. Vždyť ten volající vlastně nic neříká, ne? Nevyhrožuje ani není vulgární.“ „Hm, to není,“ připustila paní Evansová trochu neochot­ ně. „Mlčí. Já vždycky zvednu sluchátko, slušně a zdvořile řeknu: ,rezidence rodiny Blakeových’, a ten na druhém konci zavěsí.“ „Takže je to nejspíš omyl,“ chlácholila ji Stephanie. „Ale proč to neřekne, nezdvořák? A že by se pletl tak často?“ „Třeba to na ústředně přeskakuje. Zavolám tam. Nelamte si s tím hlavu, paní Evansová. Já teď zajedu do obchodu, po­ třebuju koupit šampaňské. Kamarádka pro mě má nějakou úžasnou novinu, a zítra večer to spolu oslavíme. A tak jsem se vás chtěla zeptat, jestli byste náhodou neměla zítra čas na pár hodin hlídání? Však to znáte, Julian nebývá v úterý večer doma, protože mívají telefonické konference s pobočkou ve Státech. Dostane se domů až po půlnoci, pokud vůbec.“ „Ale jistě, není problém! Vždyť víte, že ty vaše hošíčky miluju. Jsou to zlatíčka,“ chválila je paní Evansová. „Kdyby byla všechna drobotina tak vycepovaná jako vaši kluci, svět by byl hnedle krásnější.“ Stephanii její slova potěšila a radši si ani nepřipomínala, jak všichni tři při snídani odmlouvali a zlobili. Občas ne­ zaškodí si trošku nalhat do kapsy, protože pak je mateřství o něco snesitelnější.

~ 74 ~

stalo se vcera v noci

6 Domů se Pippě jelo docela jinak než ráno do Londýna. Zavrhla metro, protože se jí nechtělo vstupovat do útrob Londýna a riskovat kvůli volnému sedadlu ušlapání, a raději se zpátky na nádraží Waterloo prošla. Po Oxford Street doslova plula jako na obláčku, elegantně kličkovala mezi lidmi ověšenými taškami s úžasnými úlovky z předsezónních slev a pak zabočila vpravo na Regent Street. Už jen to starobylé jméno ji přimělo zvednout hlavu a narov­ nat se, protože ulice přímo ztělesňovala velkolepou historii a úspěch. Obvykle se tudy Pippa jen sklesle táhla a závisti­ vě se mračila na luxusní zboží ve výlohách, u něhož visely cenovky s  astronomickými ciframi. Ale dnes jí rozjásaná aranžmá s velikonočními zajíčky a jehňátky připadala rozto­ milá a krásná. Dnes ji výkladní skříně ani trochu nestrašily. Naopak, na Trafalgarské náměstí doslova vtančila s rukama

~ 75 ~

adele parks rozpřaženýma a každý její radostný krok byl oslavou života. Přeběhla přes Hungerford Bridge k Waterloo a usmívala se na kolemjdoucí, zapomínajíc na nepsané pravidlo, že to nemá dělat, jinak vypadá jako cvok. Zářila, aniž si to uvědomovala, a překvapovalo ji, že i většina lidí se na ni usmívá – že by jí četli myšlenky? Tančila a vlasy jí vlály v mírném vánku. Oči­ ma klouzala z převysoké Okurky na katedrálu svatého Pavla a odtud na věž komplexu OXO a dmula se krásným pocitem, že sem patří. Je součástí historie. A taky budoucnosti. Konečně do sebe všechno zapadá a život je krásný, ladný a přirozený jako vystoupení akvabel. Pippa už někam pat­ ří, prožívá úspěch. Nic není stejné jako dnes ráno. Rozdíl je vidět na první pohled, protože teď nese dvě velké, elegantní žluté papírové tašky s emblémem Selfridges. Hurá! Kvalitní papír a jásavá žluť jako by hlásaly – osoba, která nás nese, má fantastický život! Změna nastala za pětačtyřicet minut. Za pouhou třičtvrtě­ hodinku se Pippa proměnila v člověka, který si klidně může dopřát skleničku drahých kalamatských oliv s peckou (v ná­ levu z čerstvého oregana, česneku, pepře a extra panenského olivového oleje), zatímco dřív si kupovala jen obyčejné zelené u pultu s lahůdkami v supermarketu, a to jen jako vzácnou pochoutku. Najednou z ní byla žena, která si koupila bio sma­ žené lupínky (s drcenou mořskou solí a výtečným balzami­ kovým octem), a ne jen ty obyčejné. Mohla si dovolit koupit i čokoládovou fontánu! Ovšem k čemu je normálnímu člově­ ku čokoládová fontána, že? Jenže s Chloé ji viděly na oslavě strýčkových šedesátin a Chloé na ní mohla oči nechat. Hle­

~ 76 ~

stalo se vcera v noci děla na ni jako očarovaná. Myslela si, že ta fontána je kouzel­ ná a záplava čokolády nevyčerpatelná, což je sen každé malé holčičky. Pippa by jí nejradši splnila všechny sny. Kdyby moh­ la, koupila by jí poníka, vnukla jí schopnost sypat z rukávu násobení osmi a přičarovala jí prince na bílém koni. Zatím však byla v jejích možnostech jen ta čokoládová fontána. Ale byl to dobrý začátek. Začátek schovaný v nádherných žlutých papírových taškách! Ne snad, že by si v těch pětačtyřiceti mi­ nutách vydělala jedinou skutečnou libru, ale budoucnost se jevila tak slibně, že jí to vlilo novou krev do žil. Nastoupila do vlaku a zbývaly ještě celé tři minuty do odjezdu. Měla to prostě zmáknuté. V klidu se rozhlédla po nějakém volném místě, které by bylo po směru jízdy a dosta­ tečně daleko od smradlavého záchodku. Usadila se a tašky si postavila na sedačku vedle sebe, aby si nikdo nemohl přised­ nout, protože chtěla být se svými rozjařenými myšlenkami na úspěch sama. Vlak nabral rychlost, nezastavoval v  menších stanicích a Pippa se zadívala ven. Všimla si, že na každém nástupišti se odehrává nějaká drobná scénka. Na tom prvním se mamin­ ka úporně snažila usadit do kočárku svého malého miláčka, propnutého jako luk. Z  vlastní zkušenosti Pippa věděla, že se jí to pravděpodobně nepodaří, protože mrňous by radši zběsile pobíhal po peróně a vyvolával u své starostlivé mat­ ky infarktové stavy. Na další stanici zahlédla Pippa milence v objetí. Dívka držela chlapce za klopy, on ji zase za poutka na pásek. Tiskli se k sobě tak, až spolu splývali, a bylo jim jedno, že kolem prosvištěl vlak a někdo se na ně dívá. Na jiné stanici zase seděli dva starší manželé a místo objetí společně

~ 77 ~

adele parks ukusovali sendvič. Bylo v tom něco až překvapivě intimního. Kromě nich Pippa ještě viděla lidi s  notebooky přes rame­ no, vedle postávali dědečkové a babičky, kteří se chystali na návštěvu k vnoučatům a drželi se raději dál od náladových puberťáků v kapucích stažených hluboko do očí. Pippa se chtěla vyklonit z okna a křiknout na ty puber­ ťáky, ať se ničeho nebojí, že je všechno v pohodě. Chtěla je uklidnit, že se nemusí trápit a tvářit se pochmurně. Že mají celý život před sebou, zrovna jako ten předlouhý pás kolejí, a stačí jen po něm drapnout a žít – ale nemohla. Okna mo­ derních vlaků nejsou pro tak romantická gesta uzpůsobená. Dají se otevřít jen na škvírku, aby se mohlo vyvětrat, ale sou­ časně aby nikdo neházel odpadky na koleje (a taky aby nikdo nevypadl ven, což Pippě připadalo pravděpodobnější). Tou škvírkou se prostě nedalo na nikoho bujaře pokřikovat, ať se vzchopí a popadne život za pačesy. Pippa měla tak výtečnou náladu, že viděla samá pozitiva a svět překypující možnostmi. Vzpomněla si na ty dámy v kvě­ tovaných blůzách, jak si asi vychutnávají Londýn. Doufala, že plnými doušky. Teď nejspíš sedí v nějaké pěkné restauraci na obědě a pak si vyrazí do parfumerie pro drahou kosmetiku. „A vida, nepotkali my jsme se už dneska?“ Pippa vzhlédla a přímo proti sobě uviděla muže, který nebyl učitel. Úplně strnula. Jaká byla pravděpodobnost, že ho znovu potká? Minimální, skoro nulová. A přesto sedí ve vlaku proti ní. V dalším zlomku vteřiny už Pippě došlo, že takové náhodné setkání musí něco znamenat – něco víc než jen to, že měl třeba v Londýně taky zhruba stejně dlouhou schůzku a pak jel domů stejným vlakem jako ona.

~ 78 ~

stalo se vcera v noci „Já vás nepronásleduju!“ vyhrkla Pippa v pokusu o vtip, ale jen to řekla, už toho litovala. Proč se prostě jen neusmála a nepozdravila? „Kdepak, já vím. Však jste se tady posadila jako první. To já si vás všiml a přesedl si, kdyby se vám náhodou chtělo si tře­ ba popovídat,“ usmál se na ni vesele. Měl trošičku křivé zuby. Pippu bůhvíproč jeho upřímnost i ta drobná nedokonalost chrupu uklidnila. Skoro všichni Britové, kteří vyrůstali v osm­ desátých letech, měli trochu křivé zuby. To až teď zubaři plaší kvůli předkusu a vybělování, jako kdyby všichni jejich pacienti měli hlásit v televizi zprávy. Přitom to mnohdy vůbec není po­ třeba řešit. Muž naproti mohl být zhruba stejně starý jako ona, možná i o něco mladší. U mužů se to těžko odhaduje. Lidé jejího věku měli dokonalý chrup jedině tehdy, pokud si ho ne­ chali jako dospělí spravit, což bylo mimo její finanční i časové možnosti. Pippa si nemohla pomoct, ale ten člověk naproti ní jí byl něčím blízký a nebýt těch maličko křivých zubů, byl by to tak neodolatelný fešák, že jí klidně taky mohla dojít řeč. „Aha,“ hlesla. „Takže si spíš můžete myslet, že pronásleduju já vás. Teda až na to, že to vy jste si prve přisedla ke mně. Čili je to jed­ na jedna. Nepronásledujeme se, nýbrž navzájem oceňujeme společnost toho druhého.“ „Aha.“ Mluvil rychle a s  přirozenou sebedůvěrou. Měl skotský přízvuk a jeho melodická kadence ji upokojila. Začalo jí hrozně lichotit, že se o ni tak zajímá. Patrně to je masový vrah. „Robbie Donaldson.“

~ 79 ~

adele parks Robbie se natáhl a podal jí ruku. Zdvořilý masový vrah, pomyslela si. Pippa se rozhlédla po vagoně. Byl plný puberťáků, kteří nejspíš rodičům napovídali, že si jeli do knihovny pro ma­ teriály k maturitě, ale místo toho lítali po obchodech. Usou­ dila, že povídat si s cizím člověkem za bílého dne ve vlaku plném lidí je bezpečné. „Pippa,“ řekla a potřásla mu rukou. Příjmení mu pro jis­ totu neprozradila. „Koukám, že se vám den v Selfridges vydařil,“ prohodil neodolatelným tónem. Jak na to přišel? zarazilo Pippu. Copak může vědět o té smlouvě? Pak si uvědomila, že kouká na její rozměrné žluté tašky a myslí tím její nákup. Z nějakého důvodu cítila nut­ kání mu vysvětlit, že je jiná než ostatní cestující s naditými taškami. Zatoužila na něj udělat dojem. „Vlastně jsem tam jela nakoupit dárky.“ „A pro koho?“ „Pro sebe. Za odměnu.“ Robbie tázavě nadzdvihl obočí, aby pokračovala, a Pippa se nedala dvakrát pobízet. Zpitá vlastním úspěchem mu vy­ klopila, co se jí dnes poštěstilo. „Takže se o vás brzy dočtu v  Guardianu, co? Milionář­ ka z chatrče!“ prohlásil se širokým úsměvem. Udělala na něj opravdu dojem. „Kdo ví?“ zasmála se samolibě a užívala si tu slast, že na někoho tak zapůsobila. Po velice dlouhé době jí konečně svitla naděje na lepší časy. Vypadalo to velice slibně, tak nakonec proč by to ne­

~ 80 ~

stalo se vcera v noci mohla dotáhnout až na milionářku? Nebo aspoň na úspěšnou podnikatelku. Velmi úspěšnou podnikatelku. Měl pravdu, vždyť o takových lidech se dočteme každou chvíli. A když to dokážou jiní, proč ne ona? Zářila a Robbie se na ni usmíval. A vtom se to stalo. Snad zapůsobilo i to úspěšné jednání, že Pippa se samým blahem uvolnila a začínala ztrácet zábrany. Jeho úsměv v ní odpálil časovanou bombu. Horečně pátrala v paměti a jen matně se rozpomínala, o co jde. Ale ano. Je to chtíč. Ach... jo... bože... můj. V duchu si změřila teplotu a pulz. Bylo to tak. Kolem žaludku ucítila, jak jí hrají nervy, jak se tetelí radostí a zvědavostí a do hlavy se jí hrnou bub­ linky jako z  horské bystřiny, která letí přes balvany. Vůbec nevypadal jako masový vrah, tím už si byla naprosto jistá. Doslova z něj sálala něha a přívětivost. „Takže už jsme si ujasnili, že nejste učitel,“ nadhodila. Dobrých dvacet minut totiž mluvila o sobě, takže bylo zdvořilé zajímat se už taky o něj. Krom toho se o něm chtěla dozvědět úplně všechno. Měla chuť si na něj založit šanon, protože ač se znali pouhých dvacet minut, začínala si myslet, že by Robbieho Donaldsona ráda poznala o něco důvěrněji. O hodně důvěrněji. Pippa překvapovala sama sebe. Ano, je pravda, že před Dylanem se do vztahu nebo aspoň do muž­ ské náruče vždycky vrhala po hlavě, a to zpravidla do tří mi­ nut od okamžiku, kdy na dotyčném spočinul její zrak. Zato po Dylanovi ještě nepotkala nikoho, kdo by ji zaujal, třebaže její kamarádky čas od času uspořádaly večírek, kam pozva­ ly nezadaného chlapíka a jako náhodou ho posadily vedle ní. Pippa to sice přijímala s  pochopením, ale reagovala na to po svém. Odebrala se do kuchyně a tam zůstala, jak dlou­

~ 81 ~

adele parks ho to šlo. Někdy se pustila do mytí nádobí (a to i v případě, že měla hostitelka myčku), jen aby těm trapným pokusům o seznámení unikla. A vida, najednou se tady baví s Robbi­ em Donaldsonem, a třebaže spolu nijak zvlášť neflirtují, vy­ padá to velice nadějně. „Jsem zdravotní bratr,“ prohlásil Robbie. Pippa s vypětím sil odolala pokušení rádoby vtipně opá­ čit, že v  tom případě určitě umí skvěle přestýlat postele. „A na jakém oddělení?“ „Na pracovišti pro umělé oplodnění.“ Pippa překvapeně otevřela pusu a ztratila řeč. Co má říct chlapovi, který se živí tím, že kouká ženským mezi nohy? Fuj, taková předpojatost, pokárala se v duchu. Tuhle myš­ lenku zaplašila, ale vzápětí jí naskočila další otázka: „Jaký chlap proboha může zastávat práci sestry na oddělení umě­ lého oplodnění?“ Sotva znatelně zavrtěla hlavou, aby i tohle zaplašila. Bylo to skutečně trapné a nízké a Pippa taková nebývala. Přece dobře ví, že na pohlaví nezáleží. Copak sama není odjakživa zastánkyní rovnosti mužů a žen při výběru práce? Copak snad sama nehájí právo ženy na to, aby se mohla stát kosmonautkou, fotbalistkou nebo řidič­ kou ještěrky, když po tom touží? Kolikrát se o to hádala se zatvrzelými sexisty (obvykle na návštěvě u Stephanie; ta se totiž přátelila se spoustou konzervativních lidí). Pippa pracovala v módním průmyslu, což je tradičně ženská do­ ména, nicméně i zde se uplatňovalo mnoho mužů. Pravda, většinou šlo o homosexuály. Kradmo pohlédla na Robbie­ ho. Je taky homosexuál? Panebože, prosím tě, ať není, mod­ lila se.

~ 82 ~

stalo se vcera v noci „Lidem to vždycky vyrazí dech,“ chápavě se na ni usmí­ val Robbie, jako by jí četl myšlenky a rovnou jí je odpouštěl. „Člověku chvíli trvá, než si na to zvykne. Ale já mám svoji práci moc rád.“ Pippa se chtěla zeptat, co na ní má nejradši, ale než to stihla plácnout, Robbie dodal: „Pracuju na směny a někdy i přes čas, čili společenský život tím pořádně trpí.“ „Aha.“ „Ale dneska večer mám volno. Co vy, máte nějaké plány?“ Poslední pozvání na rande dostala Pippa tak dávno, že jeho narážku málem ani nepochopila. Jakmile jí to došlo, byla na rozpacích, co odpovědět. Má hned skočit po příleži­ tosti? Nebo dělat drahoty a říct, že už něco má? Nakonec to byla i pravda, měla spíchnout tu zástěru pro Selfridges. Ocit­ la se ve strašném pokušení hodit povinnosti za hlavu a od­ kráčet s tímhle fešákem směrem k zapadajícímu slunci, jak to v minulosti dělávala vždycky. Ale zabojovala sama se sebou a vzpomněla si na Chloé. Musela by pro ni sehnat hlídání a těžko může volat na pomoc Stephanii, když jí dnes odřekla oslavu kvůli tomu, že má práci. „Mohli bychom zajít do kina,“ navrhl Robbie. Pippa stále neodpovídala, a tak nadhodil i jiné alternativy. „Nebo na piz­ zu. To je jedno, záleží na vás.“ Nebyl si jistý, jestli moc netlačí na pilu. Neměl by navrh­ nout něco jednoduššího, třeba že si jen zajdou na skleničku? Anebo na ni neudělal žádný dojem? Čekala spíš pozvání na koktejl v nějakém luxusním londýnském podniku, pak diva­ dlo a potom opulentní večeři o třech chodech? Netušil. Už vyšel ze cviku a nevěděl, na co se dnes ženy zvou.

~ 83 ~

adele parks „Musela bych si zajistit hlídání,“ vypravila ze sebe nako­ nec Pippa. „Vy máte děti?“ „Jedno. Dcerku Chloé. Je jí osm.“ Pippa čekala, jestli milý zdravotní bratr miluje děti jen ve zkumavce, ale ty živé radši nevidí, jako někteří její potenciální nápadníci z minula. „To je krásné jméno,“ prohodil. Pippa se na něj zkouma­ vě podívala, ale žádné známky paniky nepozorovala. „Takže dneska to nejspíš nepřipadá v úvahu, to chápu. Potřebujete to vědět víc dopředu, abyste sehnala někoho na hlídání.“ Pippa skoro ani nedýchala. Řadí nenápadně zpátečku? Doufala, že ne, ale přece jen se bála. Ve chvíli, kdy z  jeho reakce vytušila drobný náznak váhavosti nebo nejistoty, ho nejvíc chtěla. Nebyla to její chyba, ale jen zvyk. Ale vzápětí se uklidnila, protože řekl: „A co v pátek? My­ slíte, že by to šlo? Třeba do té doby hlídání seženete. Dám vám na sebe číslo mobilu i domů, abyste mi mohla brnknout a potvrdit to.“ „Dobře,“ zamumlala. Sakra, sakra, sakra. Jestli si na něj vezme telefon, bude se mu muset ozvat. Už teď se toho hrozila. Bála se, že ztratí nervy a vůbec mu nezavolá, anebo pokud by i chtěla, že číslo mezitím ztratí a nepůjde to! A i kdyby to jeho číslo nakrásně donesla až domů (a neztratila ani nervy), bude muset řešit dilema, kdy je to nejvhodnější. Má se mu ozvat hned, jak­ mile bude mít potvrzené hlídání, nebo si dát trochu na čas? Nejspíš hned, jak vyběhne z vlaku, vyťuká Stephanii a požá­ dá o výpomoc, ale přece nemůže zatelefonovat Robbiemu už dnes, když rande bude až v pátek! Vypadala by, že je úplně

~ 84 ~

stalo se vcera v noci zoufalá a celá se na něj třese! Musí to nechat aspoň čtyři­ advacet hodin uležet. Možná i osmačtyřicet. Jaká pravidla vlastně dneska platí? Pippa nevěděla. Vždycky něco poka­ zila, a to i před Dylanem. Mohla za to přehršel příruček, co si na to téma nakoupila a přečetla. Každá tvrdila něco jiné­ ho, až ji docela popletly, ale stejně nemohla odolat a sháněla další. Jako první si koupila knížku, která shrnovala všechna pravidla úspěšného randění, tedy v  jakých případech má žena zavolat, jak dlouho má hovor trvat a co by měla říct do hlasové schránky. Pippa knihu zhltla na posezení a ná­ sledujících několik měsíců se jejími doporučeními do pun­ tíku řídila (nicméně pravou lásku nenašla). Pak přišel další autor s  jinou knížkou, kde tvrdil, že ta předchozí pravidla jsou špatná. Napsal, že žádná pravidla neexistují a že musí­ te ke každému počínajícímu vztahu přistupovat individuál­ ně jako třeba k obchodnímu jednání. Pak vyšla třetí kniha, kde se psalo, že dívka nesmí v žádném případě přistupovat k milostnému vztahu jako k obchodnímu jednání a že musí vždycky naslouchat hlasu svého srdce. Pippa je přečetla všechny: Pravidla správného randění, Nová pravidla randění, Rukověť na schůzku, Velkou knihu o seznamování, Deset základních pravidel úspěšného svádění, Život s pravidly, Rádce zamilovaných. Kteroupak asi četla, když se seznámila s Dylanem? Pravda byla taková, že i když znala všechna pravidla nazpaměť a některá dodržovala a jiná občas porušovala, vycházelo to pořád nastejno. Co se týče příruček o seznamování, nejlíp dopadli jejich autoři, protože si výborně namastili kapsu. Pippa byla sama na sebe naštva­

~ 85 ~

adele parks ná. Proč si prostě od něj nevezme to číslo a nemá z toho ra­ dost? Proč si musí kazit náladu vlastní nerozhodností? A vtom – jako když zpoza černých mraků vykoukne slun­ ce – Robbie řekl: „Co kdybyste mi taky dala číslo? Já nemám rád, když ta odpovědnost zůstane jen na jednom nebo když se musíte užírat pochybnostmi, jak jste se vlastně domluvili a kdo slíbil zavolat jako první. Akorát vás to stojí síly. Co kdybychom se dohodli, že si dáme vědět do středy? A je jed­ no, jak brzy a kdo komu bude telefonovat. Platí?“ Pippa s úlevou přikývla. Zalil ji osvobozující pocit, že to tak elegantně a nenásilně vyřešil za ni, ačkoli si dobře vzpo­ mínala, že v některé z těch mnoha příruček se psalo, že žena se nemá nechávat vést, nýbrž se co nejdřív projevit jako sa­ mostatná a nezávislá osobnost s vysokou sebedůvěrou. „Půjdeme do kina?“ Pippa kývla. „Jaké filmy máte ráda?“ „Hlavně nic drsného a moc uměleckého,“ vyhrkla. „Něco s happyendem.“ Hm, takové přiznání o vysoké sebedůvěře zrovna nesvědčí.

~ 86 ~

stalo se vcera v noci

7 Stephanie procházela uličkou v  supermarketu, tlačila před sebou mělký vozík s  pajdavým kolečkem, které táhlo doprava. Typické. Musela víc přitlačit pravou rukou a ná­ sledkem toho ji začalo pobolívat rameno. Cítila ho už pár týdnů a zřejmě by se měla konečně objednat na masáž. Julian jí říkal pořád, ať se dá namasírovat, ale Stephanii se nechtě­ lo. Připadalo jí trapné být před někým cizím tak odhalená. Samozřejmě věděla, že masér nic konkrétního nevidí a že dneska si masáže dopřává úplně každý – nejspíš i královna. Masáž přece není žádná erotika. Jak si může takovou hlou­ post myslet? Ale stejně... Nejspíš si jen napustí horkou vodu do vany a nasype si do ní uvolňující sůl. Původně měla v plánu jen zaběhnout do obchodu a kou­ pit šampaňské, protože na velký nákup jezdívala až ve čtvr­ tek, ale cestou si vzpomněla, že jim došla česneková pasta,

~ 87 ~

adele parks papírové utěrky a dezinfekční prostředek. Posledně i před­ posledně na ty věci zapomněla, protože chyběly na seznamu. Rázně projížděla mezi regály a nakupovala čistě mechanicky jen běžné položky jako každý týden. Rychlost se jí tedy ne­ vyplatila. Dnes však měla času dost, a proto mohla pořídit i méně běžné zboží, které se nekupovalo tak často. Ovšem která žena se delší dobu obejde bez česnekové pasty? Navíc se jí vůbec nechtělo zpátky. Nerada zůstávala v domě, když tam paní Evansová uklízela (byť mizerně), pro­ tože to v ní probouzelo podivný pocit, že už ji nikdo nepo­ třebuje a nikomu není užitečná. Dosud se nesmířila s  tím, že mají hospodyni, a myslela si, že ji vůbec nepotřebují. Její matka žádnou nezaměstnávala, a přesto celý dům zářil čisto­ tou. I Stephanie by zvládla všechny domácí práce, když jsou děti ve škole. Teď bojovala spíš s opačným problémem – čím ten volný čas vyplnit, jenže kdykoli se zmínila před Julianem, odbyl ji, že se snad zbláznila. Proč by si navlékala gumové ru­ kavice a strkala ruce do záchodu, když si můžou na všechny špinavé práce najmout někoho jiného? To vážně chce vyná­ šet odpadkové koše a drhnout troubu nebo dlaždičky v ku­ chyni? Stephanie mu přímo neřekla, že paní Evansová nestojí jako hospodyně za nic, protože o to ani tak nešlo. Místo toho mu odpověděla, že by jí přinášelo jisté uspokojení, kdyby o svou domácnost pečovala sama. Ale Julian namítl, že paní Evansová už jim uklízí skoro deset let a na příjmu od nich je závislá. Přispívají tím k  rozvoji ekonomiky (a proto si také čas od času zvou zahradníka a lakýrníka a nakupují maso z  místní farmy). Stephanie se trochu zastyděla, protože na svou zodpovědnost vůči paní Evansové úplně zapomněla.

~ 88 ~

stalo se vcera v noci Julian má tak hluboké sociální cítění a vždycky vidí věci v širších souvislostech! Zatímco ona se bojí, že je rok od roku víc krátkozraká. Když odpromovali (ona se samými jednič­ kami, Julian se slušnými dvojkami), mohla zaměstnávání uklízečky určitě posuzovat i z hlediska ekonomického. Jenže v té době se tím nemusela zabývat, protože po škole oba vy­ dělávali směšné peníze a byli rádi, že si vůbec můžou dovolit koupit čisticí prostředky, aby měli v bytečku ve Fulhamu čím uklidit, natož aby si mohli najmout uklízečku. Dnes se však Stephanii nechtělo domů ještě z jiného dů­ vodu než jen kvůli pocitu, že ji nikdo nepotřebuje. Strašlivě se jí nechtělo řešit s paní Evansovou ty divné telefonáty. Paní Evansová o nich bude určitě kázat celé odpoledne až do ale­ lujá, a na to neměla Stephanie náladu. Proto usoudila, že si v  klidu projde celý supermarket, pěkně pomaloučku a beze spěchu si prohlédne ovoce a ze­ leninu a promyslí si, jestli si opravdu má koupit odstraňovač vodního kamene do pračky a těsto v prášku. Těsto si jinak dělala vždycky sama, ale jeden sáček ve spíži – pro případ, že by byla v zoufalém časovém presu – se mohl hodit. Trvalo třičtvrtě hodiny, než se propracovala k  odděle­ ní sektů, a tam sáhla po nejdražší lahvi. Na zítřejší oslavě si přiťuknou nejlepším šampaňským, ne nějakým patokem. Stephanie si hodlala řádně vychutnat pocit, že na vzkříšení kamarádčiny kariéry nese lví podíl, a proto vybrala nejkvalit­ nější bublinky, které tam byly. Pippu jistě přivede do rozpaků fakt, že jí Stephanie tak trochu závidí. Je samozřejmě škoda, že Pippa je na tom finančně mizerně a ani příjem ze Selfrid­ ges nebude nijak závratný. Nejspíš si ani nadále nebude moct

~ 89 ~

adele parks vůbec dovolit plno věcí, které má Stephi běžně k dispozici, ale ta si zase velice dobře pamatuje na ten slastný okamžik a pocit absolutního uspokojení a úspěchu, kdy si něco koupi­ la za vlastní peníze. Je úžasné vlastnit něco, na co jste si sami vydělali. Julian rád (skoro až příliš rád) říkával: „Ty nemáš zapotřebí pracovat, Stephi.“ Ano, ale aspoň kdyby mohla být trochu užitečná. Jistě, má tři děti a její mateřská role je ne­ zastupitelná (a taky úmorná, vzrušující i vyčerpávající), ale Stephi si někdy říká, s jakou radostí by pořídila Julianovi dá­ reček za svoje peníze. Stephanie si nikdy nebudovala tak oslnivou a úžasnou kariéru jako kdysi Pippa. Stala se pouze úřednicí na zdra­ votním odboru. Byla pečlivá a pracovala usilovně a dobře, nicméně musela připustit, že je to někdy opravdu hrozná nuda. Spolu s rodiči i Julianem se shodli, že práce ve státní správě je pro vzdělanou ženu ideální, hlavně když chce už před třicítkou založit rodinu. Měla k dispozici dlouhou ma­ teřskou dovolenou, mohla odejít dokonce na celý rok. A ono to nakonec bylo jedno, protože po dětech už se, navzdory předsevzetí, do úřadu nevrátila. Nebyl důvod. Její plat by ne­ pokryl ani odměnu pro chůvu. A Stephanie navíc nechtěla, aby se o jejich děti staral někdo cizí. Navíc jen málokteré za­ městnání by přestálo tři mateřské dovolené za sebou. Jednu nebo dvě nemusí zaměstnavatel skoro zaznamenat (někteří si těhotenství ani nevšimnou a myslí si, že paní trpí třeba jo-jo efektem; zhubne, pak zase ztloustne, pak pár měsíců chybí a zase se objeví – a ji přitom stojí obrovské úsilí skloubit práci a rodinu). Ale třetí mateřská obvykle rozhodne. Stephanie pečlivě naskládala nákup do kufru svého no­

~ 90 ~

stalo se vcera v noci vého Audi. Byl to opravdu rozměrný kufr a rozměrné auto. Julian ho pro ni před dvěma týdny nachystal jako překvape­ ní. Přivezl ho domů, aniž se předtím zmínil, že má v plánu nějaké auto vůbec pořizovat. Prý opožděný dárek k naroze­ ninám. Měla narozeniny minulý měsíc a tehdy jí koupil hez­ ké šaty a zlaté náušnice. Nový vůz už nebyl nutný. „Přestaň brblat a naskoč si,“ pobídla ji nadšeně Pippa. Zrovna u nich byla, když Julian předával Stephanii klíčky. „Umírám touhou si s tebou pořádně vyjet, ty nádivo nevděč­ ná.“ Stephanie nebyla nádiva nevděčná a dárku si opravdu vá­ žila. Jenže nové auto bylo strašně dlouhé a při parkování se vždycky pořádně zapotila. Ovšem ten veliký kufr musela oce­ nit, protože každou chvíli převážela odněkud někam tři roz­ měrné sportovní kabely a tři školní tašky. Stephanie sedla za volant a zhluboka se nadechla. Vždyť jde jen o zvyk, kárala se. Z úvah ji vytrhlo zvonění telefonu. Sáhla do kabelky, ale její mobil to nebyl. Zmateně se rozhlížela. Nezní to odněkud zvenku? Ne, je to tady u ní. Šla tedy po zvuku. A...ha. Tamhle je. Na podlaze pod zadním sedadlem. Natáhla se pro něj a zvonění ustalo zrovna v okamžiku, kdy na něj sáhla. Pak telefon pípl, že je v  hlasové schránce zpráva. Stephanii to překvapilo, protože tenhle telefon neznala. Nebyl ani Julia­ nův, ani Harryho. A mladším synkům ještě mobil nedovo­ lila. Stephanie vyťukala 121, aby si zprávu přehrála. Čekala, že to nejspíš bude rozčilená maminka některého z  Harry­ ho spolužáků, která teď nejspíš lituje, že synovi koupila tak drahý mobil, a dušuje se, že příště mu vybere nějaký úplně obyčejný.

~ 91 ~

adele parks Ale z hlasové schránky se neozval rozčilený ženský hlas, nýbrž zdvořilý, až trochu úlisný mužský, jaký obvykle slý­ chala od příliš přičinlivých prodejců po telefonu nebo číš­ níků. Takhle mluví každý, kdo vydělává na provizi nebo spropitném. Stephanie je sice chápala, ale neměla ten tón ráda. „Tady kancelář hotelu Vyhlídka, pane Blakeu. Díval jsem se na vaši zítřejší rezervaci a všiml jsem si, že máte sice za­ mluvený pokoj jako obvykle, ale není tu již zmínka o šam­ paňském, čerstvých květinách či stolu v restauraci. Obávám se, zda nenastala chyba v komunikaci ze strany našeho hote­ lu, a tak jsem si dovolil rezervaci provést sám, a to u vašeho oblíbeného stolu na devátou hodinu, a vaši objednávku pro tentokrát povýšit z normálního pokoje na apartmá. Osobně dohlédnu, aby tam byly čerstvé květiny a vychlazené šam­ paňské v šest jako obvykle. Tento týden bychom vám to rádi nabídli na účet podniku, pane Blakeu, jako omluvu, pokud došlo z naší strany k pochybení.“ Co to má znamenat? Jenom jediné. Nastala nejhorší chvíle Stephaniina života. Přišla tak ná­ hle, že ji ještě nemohla jako takovou vstřebat a vyhodnotit. Hlavou jí hučelo jediné – hotel Vyhlídka? Vyhlídka?! Ztěžkly jí ruce i nohy a celé tělo jako by se začalo rozpouštět. Podíva­ la se pod nohy, jako by čekala, že se tam tvoří nějaká ohavná blátivá louže. Květiny? Šampaňské? Pozbyla kostí, už nemě­ la vnitřnosti, scházelo srdce. Všechno v jediném okamžiku zmizelo. Shořelo samovznícením. Vypařilo se. Opustilo ji. Neměla nic.

~ 92 ~

stalo se vcera v noci Jen hlavu, tu stále cítila. Zvětšovala se, pulzovala a zdálky uslyšela kvílející sirény, ale nevěděla, odkud ten zvuk při­ chází. Nedával jí smysl. Zavolal snad někdo záchranku? To by bylo dobře, protože se něco stalo. Stala se strašná, nevý­ slovná katastrofa. Hlava jí bobtnala k prasknutí a bolestivě tlačila do opěrky. Měkké kožené sedačky už jí vůbec nepři­ padaly pohodlné a na omak hebké, místo toho se jí zdálo, že se ocitla v polstrované cele. Zešílela. Ale vzápětí se jí hlava zase smrskla a stáhla do sebe. Spadla jí do dlaní. Měla je mokré. Proč? Odkud zní ta siréna? Ať už přestane! Najed­ nou si uvědomila, že to kvílí ona sama. A dlaně má mokré a slizké od slz a hlenů z nosu. Ztichla a pevně semkla rty. Horečně zašátrala po tlačítku a otevřela okénko. Potřebova­ la si loknout čerstvého vzduchu, aby se neudusila. Vystrčila hlavu ven a přerývaně lapala po vzduchu. Jak křičela, straš­ ně ji rozbolela hlava. Zrada však vyvolala mnohem trýzni­ vější bolest v srdci. Slýchala, že ženy v podobné situaci (a žen v podobné situ­ aci je spousta) tvrdí, že tomu nejdřív nemohly uvěřit. Nedo­ kázaly přijmout informaci, že jim je manžel nevěrný. U Ste­ phanie tomu tak nebylo. Ta to pochopila hned. Přála si, aby se jí to kruté a strašné vědomí vkrádalo do mozku pomaleji. Kdyby prožila aspoň o jediný okamžik slastné nevědomosti víc! Jenže už to věděla. Naprosto jistě. Má milenku. Je nevěr­ ný. Zradil ji. Zničil. Už se o tom hnusu dozvěděla. Pochopila, co se stalo, ale nechápala, jak je to možné. Její Julian! Julian Blake je přece příkladný občan! Založil v  je­ jich tiché rezidenční ulici dobrovolnou sousedskou hlíd­ ku. Všechny faktury hradí převodem z účtu – vždycky včas

~ 93 ~

adele parks a v  plné výši. Posílá dary charitě a pracuje ze všech sil, aby zajistil pro svou rodinu dobré živobytí. Je milující otec a pozorný manžel. A bezostyšně ji podvádí. To přece nejde dohromady! Nedává to smysl! Stephanie se vysmrkala. Hned to bylo trochu lepší, proto­ že se jí líp přemýšlelo, když jí neteklo z nosu. Znovu zvedla telefon a přiměla se přehrát si zprávu ještě jednou. Nebylo pochyb. Jméno Blake v ní zaznělo dvakrát. Stephanie Vyhlídku znala. V hrabství Surrey ji znal každý. Šlo o krásný venkovský hotel s luxusním masážním středis­ kem a restaurací, která byla oceněna michelinskou hvězdič­ kou. O svatební hostině v takovém podniku sní snad každá nevěsta a právě tam také oslavila Stephanie s Julianem po­ slední výročí svatby. A zrovna na takové místo si člověk po­ zve milenku, když na ni chce udělat dojem. To bylo Stephanii jasné. Vzala svůj telefon a zavolala tam. S  neuvěřitelnou dáv­ kou sebeovládání předstírala, že zastupuje sekretářku pana Blakea Rosii O’Gradyovou, která onemocněla. „Možná budu zaskakovat několik týdnů,“ lhala. Bylo jí to jedno. Zjevně není sama, kdo lže. Řekla recepční, že přesně neví, co si pan Blake obvykle objednává, a poprosila, jestli by jí nemohla nadiktovat podrobnosti. Recepční byla hodná a měla pro ni pochopení, aby nedostala od šéfa kapky. Všechno ochotně vyhledala, aby to zastupující sekretářka už příště zařídila bez nejmenší chybičky. Dobrá sekretářka ví o svém šéfovi tolik, co manželka – a v tomto případě ještě trochu víc. „Ano, pan Julian Blake sem jezdí každé úterý už tři mě­ síce.“ Recepční nedodala, že někdy odjíždí už během večera,

~ 94 ~

stalo se vcera v noci zatímco jeho přítelkyně zůstává vždycky přes noc. Nepova­ žovala za nutné ani zdvořilé tyhle věci sekretářce vykládat. Však ona si to jistě domyslí sama. „S partnerkou často využí­ vají našich fyzioterapeutických služeb, takže většinou si hned zvečera rezervují masáž.“ Masáž! „V kolik hodin k vám pan Blake přijíždí?“ přeru­ šila ji Stephanie. Ani se nenamáhala měnit hlas, už tak jí div nepřeskakoval do fistule. Sotva dýchala, jak se jí stahovalo hrdlo. „Mezi šestou a sedmou. Někdy o něco dříve. Má rád, když jsou v pokoji čerstvé květiny a šampaňské. Dřív si objednáva­ li večeři na pokoj, ale poslední dobou si rezervují na devátou hodinu stůl v restauraci.“ Stephanii ta slova řezala jako nože. Nejhorší nebylo po­ myšlení na to, jak se její muž napájí vychlazeným šampaň­ ským a možná ho pak ještě při vášnivém polibku pouští do úst té ženské, ani na to, jak mají pokoj provoněný čerstvý­ mi květinami, a dokonce jí tolik nevadila ani představa, jak si Julian užívá smyslnou aromatickou masáž, než se začne muchlovat s tou ženskou. Nejhorší bylo, že do hotelu přijíždí už v šest. K Vyhlídce to z domova měli jen pár mil. Aby tam z Londýna stihl dojet v šest, musel Julian vyjíždět z práce nej­ později v pět. Stephanie si uvědomila, že jí po tvářích znovu tečou slzy. Kapaly na koženou kabelku značky Marc Jacobs a zůstanou tam po nich stopy. Bylo jí to jedno. Stopy jsou v pořádku. Aspoň nějaký důkaz. Určité věci se přece nedají dělat beze stop! Za celé roky, co byla za Juliana vdaná, se nestihl vrátit domů včas k  psaní úkolů, večeři a koupání. Nikdy. Anebo

~ 95 ~

adele parks dejme tomu jednou nebo dvakrát, když měla ona nebo ně­ kdo z dětí narozeniny. Prostě jen výjimečně. A ona si nikdy nedovolila nahlas zabrblat, že by potřebovala k  večeru po­ moct, když musela během několika hektických hodin všech­ no stihnout. Ani jednou! Vždycky se ovládla. Přitom tolikrát už se jí chtělo mu to říct. Každou chvíli. Ale postěžovala si jen Pippě a několika dalším matkám, které to měly doma stejné. Všichni rodiče, co kdy bojovali se vzpurným dítětem, které odmítalo sníst brokolici nebo cvičit na klavír stupnice, vědí, jak se takový večer může zoufale vléct a člověka vyčerpat. Ale Stephanie se domnívala, že by bylo vůči Julianovi nefér, aby si na svůj večerní zápřah stěžovala. Však i on v práci musel zabrat, aby se rodina měla dobře. Hýčkala si představu, že by určitě strašně rád pospíchal domů a s tou úmornou prací jí pomohl, kdyby to šlo. Jistě by si toho vážil! A tak si nikdy nestěžovala. Všivák jeden. Stephanie recepční poděkovala a ujistila ji, že si všechno podrobně zapsala a příště už se nebude muset na nic ptát. Odolala pokušení zrušit rezervaci večeře nebo místo šam­ paňského objednat sauvignon. Recepční by jistě vrtalo hla­ vou, proč taková divná změna, a to Stephanie nemohla ris­ kovat. Julian zjevně patří k  význačným hostům a personál by mohl cítit povinnost ho o neobvyklých krocích jeho nové sekretářky informovat. Ne, Stephanie si musí každý krok dů­ kladně promyslet s chladnou hlavou. Situace byla příliš váž­ ná, než aby si mohla dovolit jednat zbrkle. Prsty jako by jí zdřevěněly a neposlouchaly mozek. Hla­ va jí třeštila a páteř a nohy měla pořád jako z bláta. Chtěla

~ 96 ~

stalo se vcera v noci se vyprostit ze sevření  svého auta, ale bála se, že se venku zhroutí k zemi. Věděla, co musí udělat dál, ale ta představa se jí zamlouvala stejně, jako kdyby si měla vybrat něco na sebe ze skříně po právě zemřelé tetičce. Čekalo ji čtení přijatých a odeslaných textových zpráv. Zavřela na chvíli oči a pak se silou vůle vzpamatovala. Musí se soustředit. Otevřela schránku, kde bylo čtyřicet dva zpráv z jediného čísla. Žádné jiné tam nefigurovalo. A nebylo k němu přiřa­ zeno žádné jméno, čili toto Julianovo číslo zná pouze jediná osoba. Koupil si ho výhradně pro tento účel. Mobil chlapa, který zahýbá své ženě. Prostě špína. Zprávy obsahovaly zhruba to, co se dalo čekat. Když máte milostný poměr, nemusíte objevovat Ameriku, všechno už tu bylo. A může vám stokrát připadat, že zrovna vy dva jste jiní. Některé textovky byly jen banální, třeba: „Vyjedu z práce dřív a počkám na tebe! “ nebo: „Už jedu! “. Julianova milenka si zjevně potrpěla na vykřičníky a emotikony pusi­ nek. Jiné zprávy byly až brutálně popisné, nenechávaly sebe­ menší prostor adresátově představivosti a Stephanii jako by vrážely nože do břicha. Do samé duše. Psala je sebevědomá samice. Stephanie se snažila je číst nezúčastněnýma očima a nepředstavovat si za nimi tu energií sršící ramlici. Blondý­ nu? Nejspíš. Byla to iracionální a hloupá představa, ale podle statistik nadělaly ve světě víc zlé krve blondýny než brunety. Ale třeba zrovna tahle se pyšní hřívou zrzavých loken, porce­ lánovou pletí a jiskřivě zelenýma očima. Julian má pro zrzky slabost. Klidně se nechal přemluvit, aby se Stephi zašel na ro­ mantickou komedii, pokud v ní hrála Amy Adams nebo Isla Fisher (a Nicole Kidman ho šíleně zklamala, když se nechala

~ 97 ~

adele parks odbarvit na blond). Stephanie si pomyslela, že je to určitě naprostá husa. Pochopitelně, protože komu jinému než huse může dělat dobře spát se ženatým chlapem. Šoustat tátu od dětí a rozbíjet rodinu. Jedině hloupá husa nevidí, čeho se do­ pouští. Hloupá, hnusná a bezohledná. Zlá a bezcitná mrcha. To je velmi pravděpodobné. Skoro jisté. Stephanie si našla úplně první zprávu. Byla odeslána 15. února, čili hned po svatém Valentýnu. Koupila Julianovi ten­ hle mobil jako valentýnský dárek? Nebo si ho nadělil Julian sám, aby mohl pokračovat v  záletech? Ze svého blackberry by těžko posílal zprávy podobného druhu, protože ho doma nechával volně na stole, v dosahu jejich zvědavých kluků. Stephanie v duchu zabrousila k poslednímu Valentýnu. Jako vždycky si dali s  Julianem přáníčko a běžnou pusu na tvář. Přemohlo ji ponížení a bolest. Tolik si zakládala na tom, že oni dva ještě drží svátek zamilovaných, když už většina jejich kamarádů, co žijí dlouhá léta v manželství, ho slavit přestala. Jistě, Stephanie už mu dávno nevykrajuje z toustů srdíčka ani si nekupuje erotické prádlo, ale Julian už taky nenosí domů pugéty a nechodí to spolu oslavit do restaurace. Nejkrásněj­ ší valentýnský dárek letos Stephanie dostala od Freddieho a byl to prsty malovaný obrázek ze školy. Palcem jí tam natis­ kl třpytivě stříbrná srdíčka a Stephi si obrázek připevnila na dvířka ledničky magnetem, na němž stálo psáno: „Když si vě­ říš, dokážeš cokoli.“ Ten původně koupila pro Harryho, když se chystal k přijímačkám na gymnázium, jenže jemu připadal trapný. Větší radost by mu udělala videohra. Stephi si ani nepamatovala, jestli spolu strávili valentýn­ skou noc. Možná byl už tehdy s tou ženskou.

~ 98 ~

stalo se vcera v noci Recepční na Vyhlídce tvrdila, že Julian k nim jezdí tři mě­ síce. Byl konec března, tedy myslela tím od ledna, nebo už od prosince? Že by ji měl od Vánoc? To byla další bolestivá rána. Stephanii připadalo, že leží zkopaná a zkrvavená někde ve stoce, už skoro polomrtvá, a přesto ji dál bijí hlava nehlava. Kdy si s ní začal? Na luxusním vánočním večírku? Je to kole­ gyně, která zneužila toho, že na firemních pijatykách se pros­ tě tropí hlouposti? Vyspal se s tou... tou... Stephanie nevěděla jak dál. Pátrala v nejzazších skulinách paměti, ale nedokázala si vzpomenout na žádný výraz, který by byl dostatečně han­ livý a současně spravedlivý, protože nešlo jen o tu ženskou. Julian ji podvedl! A Stephanii bylo hanba, že i v takovouhle vypjatou chvíli zůstává trapně prudérní. Jistěže pro Juliana a tu jeho děvku existuje plno pojmenování. Vida, děvka na­ příklad. Snad si dokáže vzpomenout na nějaká další, ne? Jen­ že Stephanie je prostě nána. Naivní trubka. Při představě, jak se Julian té ženské dotýká, líbá ji, hla­ dí a souloží s  ní, se Stephanii nebezpečně rozbušilo srdce, až se jí skoro obtížně dýchalo. Přitiskla čelo ke studenému sklu dveří. „Panebože, pomoz mi,“ zašeptala. Julian souložil s  cizí ženskou a pak byl schopen s  nimi o Vánocích sedět v obýváku a dívat se, jak jejich synkové s nevinným nadše­ ním rozbalují dárky. Potom si s  nimi celé odpoledne hrál a pak zapálil vánoční pudink, jako by se nechumelilo. Jak to bylo možné? Nebo to začalo až pak? Za tíživě dlouhých lednových od­ polední? Dohnalo deštivé a ponuré počasí Juliana až k tomu, že hledal nějakou blyštivou pozlátkovou zábavu? A našel ji v náručí zlé a bezcitné mrchy?

~ 99 ~

adele parks Když si přečte všechny esemesky, možná to z nich pocho­ pí. A možná pak umře. Spousta zpráv měla syrově erotický, až pornografic­ ký obsah. Ta ženská si libuje v lízání, sání a šoustání. Ano, o tom všem normálně psala. Stephanie byla v šoku a strašně se styděla. Je tak směšně starmódní a slušná. Slovo šoustat by nikdy nevypustila z úst. Oni se s Julianem milovali. Tedy mě­ la-li být upřímná, někdy jen souložili, protože Julian chtěl, zatímco ona už koukala, aby to měla za sebou. Na milování člověk potřebuje sílu a ona jí ne vždy měla dost. Nebo jí schá­ zela správná nálada. Prostě... prostě občas jenom souložili. Stephanie si nakonec přečetla všech dvaačtyřicet texto­ vek, kterých si její muž zřejmě natolik cenil, že je ani nevy­ mazal, přestože musel tušit, že představují určité riziko. Ane­ bo ne? Myslel si snad, že je Stephanie tak hloupá, důvěřivá a naivní, že z nevěry by ho nikdy ani nepodezírala? Ano, to si myslel správně. Opravdu mu slepě věřila. Tedy až dodnes. V životě by ji nenapadlo, že si Julian najde mi­ lenku. Kvůli práci musel hodně cestovat a je pravda, že od té doby, co se přestěhovali do Riverfordu, občas v Londýně pře­ spával, aby mohl zůstat v práci déle nebo když se jim protáh­ la obchodní večeře. Poslední vlak mu jel o půlnoci a banka disponovala služebním bytem, který mohl kterýkoli mana­ žer podle potřeby využít, takže v tom neviděla problém. Ale asi měla. Z ničeho ho nepodezírala, jen ho vždycky prosila, ať se aspoň tam pořádně vyspí. Ani jí nepřipadalo divné, že těch nocí mimo domov přibývalo a že padly téměř vždyc­ ky na úterý. Teď už bylo jasné, že Julian nevyužíval služební byt (pokud vůbec nějaký existuje!), nýbrž jezdil do pětihvěz­

~ 100 ~

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.