Copyright 2012 by Lisa Kleypas Translation 2014 by Jana Vlčková Cover design 2014 by DOMINO

2014

Copyright © 2012 by Lisa Kleypas Translation © 2014 by Jana Vlčková Cover design © 2014 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu DREAM LAKE, vydaného nakladatelstvím St. Martin’s Griffin, New York 2012, přeložila Jana Vlčková Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redaktorka: Lenka Vymazalová Korektura: Milena Nečadová Sazba typem písma Minion Pro a Goudy Oldstyle: Rajka Marišinská a Jiří Ryška Obálka: Rajka Marišinská Vydání druhé, v elektronické verzi první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v září 2014

ISBN 978-80-7498-002-2

Veˇnováno Tonii Bozeové za to, že meˇ inspiruje svou silou, optimismem a porozumeˇním. Dodává mi odvahu vyzkoušet veˇci, které pro meˇ vždycky byly neprˇedstavitelné a neveˇrˇila jsem, že je neˇkdy dokážu udeˇlat. S láskou L. K.

Jedna

Opustit dům se pokusil několikrát, ale zkrátka to nešlo. Kdykoliv se přiblížil ke dveřím anebo se opřel o okno, roz­ plynul se jako mlha. Obával se, že jednou přijde den, kdy se mu nepodaří znovu zhmotnit. Je v pasti. Napadlo ho, jestli to není trest za některý z hříchů minulosti, na který si nepamatuje. A pokud ano..., jak dlouho potrvá? Viktoriánský dům na konci Duhové ulice shlíží na okrouhlé pobřeží pod sebou. Zvenčí ho nahlodal agresiv­ ní mořský vzduch, zevnitř zástup lhostejných nájemníků. Původní podlahy z tvrdého dřeva zakryly koberce, míst­ nosti byly přepaženy stěnami z překližky. Dřevěné lišty zmizely pod několika vrstvami laciného nátěru. Z oken mohl sledovat mořské ptáky – pisíky, vodouše, kulíky a kolihy –, jak se brodí v naplaveninách přinesených přílivem a pátrají po potravě. V noci zíral na hvězdy a měsíc zastřený mraky. Občas na obzoru zahlédl tančit polární zář. 7

L i s a K l e y pa s Nebyl si jistý, jak dlouho v domě vězí. Bez tlukotu srdce, který by odměřoval čas, se stal zajatcem věčnosti. Jednoho dne se zde zkrátka octl. Beze jména. Bez fyzické podoby. Netušil, co je zač. Nevěděl, kdy zemřel a proč. Ale několik matných vzpomínek si přece jenom vyba­ voval. Určitou část života zřejmě strávil na ostrově San Juan. Mohl být lodníkem nebo rybářem. Když se podíval na False Bay, uměl si představit moře rozprostírající se za ním. Dále si vybavoval spoustu písní, všechny sloky a verše, dokonce i předehry. Když už nemohl vydržet všudypří­ tomné ticho, sám si zpíval a bloumal prázdnými pokoji. Toužil po kontaktu s jakýmkoliv živým tvorem. Jenže si ho nevšímal ani hmyz běhající po podlaze. Kéž by něco věděl! Pamatoval si na lidi, které kdysi znal. Ale tyto vzpo­ mínky pro něho budou tabu až do onoho tajemného dne, kdy se konečně odhalí jeho osud. Jednoho rána se dočkal návštěvy. Vzrušeně sledoval přijíždějící auto, které svými pneu­ matikami drtilo plevel prorůstající štěrkem. Zastavilo a vystoupili z něj dva lidé – mladý muž s tmavými vlasy a postarší žena v džínsách, sandálech a růžovém saku. „...nemohla jsem uvěřit, že mi to odkázali,“ drmoli­ la. „Bratranec tuhle ruinu koupil v sedmdesátých letech s tím, že ji opraví a výhodně prodá. Nikdy se do toho ne­ pustil. Hodnotu má jenom přilehlý pozemek. Barabiznu bude nejlepší strhnout.“ 8

Jezero snu˚ „Znáte aspoň přibližnou cenu?“ ptal se muž. „Té parcely?“ „Ne, kolik by stála rekonstrukce domu.“ „Ježíši, ne! Má poškozenou konstrukci. Musel by se celý postavit znovu.“ Muž fascinovaně zíral na vilu. „Rád bych se podíval dovnitř.“ Žena se zamračila a nakrčila čelo. „Ale Same... To je riskantní.“ „Dám si pozor.“ „Nechci vás mít na svědomí. Mohl byste se propad­ nout podlahou anebo na vás spadne trám. A to nemluvím o všelijaké havěti...“ „Nic se mi nestane,“ chlácholil ji. „Dejte mi pět minut. Jenom se tam rychle porozhlédnu.“ „Fakt bych vás neměla pouštět dovnitř.“ Sam jí věnoval neodolatelný úsměv. „Ale pustíte mě tam, protože zkrátka nemůžete jinak.“ Snažila se tvářit vážně, ale nedokázala potlačit úsměv. Taky jsem býval takový, pomyslel si užasle duch. Z hlubin se vynořila prchavá vzpomínka na flirtování a dlouhé večery trávené na přední verandě. Uměl okouz­ lit ženy, mladé i staré, dokázal je rozesmát. Líbal děvča­ ta se sladkým dechem vonícím po čaji, laskal jejich šíje a ramena poprášená voňavým pudrem. Urostlý mladý muž zamířil na verandu, a když dveře odmítly povolit, opřel se do nich ramenem. Sotva vstoupil 9

L i s a K l e y pa s do haly, zpozorněl, jako by se bál, že na něho něco skočí. S každým krokem vířil víc prachu. Drobná zrnka se vznesla do vzduchu, zašimrala ho v nose a přinutila kýchnout. Typický lidský projev. Duch úplně zapomněl, že něco takového existuje. Sam bloudil pohledem po zchátralých stěnách. Navzdo­ ry šeru bylo vidět, že má jasně modré oči lemované vráska­ mi smíchu. Nedalo se o něm říct, že je hezký, ale rozhodně sympaťák. Tmavé opálení prozrazovalo, že se často pohy­ buje venku. Stačilo se na něho jen podívat a duch si málem vzpomněl, jak chutná dotek slunečních paprsků. Žena se přikradla k vchodovým dveřím a nakoukla do chodby. Vlasy ozářené sluncem se proměnily ve svatozář. Přidržela se futer. „Uvnitř je taková tma... Fakt si nemys­ lím...“ „Budu potřebovat víc než pět minut,“ hlásil Sam. Vy­ táhl malou baterku a rozsvítil ji. „Co kdybyste si zajela na kávu a vrátila se... tak... no... za půl hodiny?“ „A nechala vás tu samotného?“ „Nic tu nezničím.“ Žena se ušklíbla. „O dům se nebojím, Same.“ „Mám u sebe mobil,“ prohlásil a poplácal zadní kapsu u kalhot. „Kdyby nastal problém, zavolám.“ Vrásky smí­ chu se prohloubily. „Můžete mě přijet zachránit.“ Dramaticky si povzdechla. „Co si myslíte, že v téhle ba­ rabizně najdete?“ 10

Jezero snu˚ Mladý muž se zaujatě rozhlížel kolem sebe. „Možná domov.“ „Tohle místo kdysi domov byl,“ poznamenala žena, „ale nedokážu si přestavit, že by to tak mohlo být zno­ vu.“ Duchovi se ulevilo, když odešla. Sam se nechal vést světlem baterky a pozorně zkou­ mal vnitřek domu. Přecházel z jedné místnosti do druhé a duch za ním. Krbové římsy a polámaný starý nábytek pokrývala vrstva prachu. Všiml si potrhaného koberce přitlučeného hřebíky. Sklonil se, oderval ho o kousek víc a posvítil si na podla­ hu pod ním. „Mahagon?“ zamumlal, když zkoumal tmavý lepkavý povrch. „Dub?“ Černý ořech, pomyslel si duch, který mu nakukoval přes rameno. Další objev. Vyzná se v podlahách. Ví, jak je brousit a mořit. Přesunuli se do kuchyně s výklenkem pro masivní že­ lezný sporák a několika rozbitými kachlíky na stěnách. Sam si posvítil na vysoký trámový strop a nakřivo visící skříňky. Uviděl opuštěné ptačí hnízdo a staré stříkance trusu pod ním. Zavrtěl hlavou. „Musel jsem se zbláznit,“ zašeptal. Vyšel z kuchyně a zamířil ke schodišti. Nakrátko se za­ stavil, aby palcem ozkoušel zábradlí. Pod nánosem špíny se objevilo poškrábané dřevo. Dával si pozor, kam šlape, protože některé schody byly prohnilé. Vystoupal do patra. 11

L i s a K l e y pa s Občas se ušklíbl a vydechl, jako by k němu zavanul nepří­ jemný puch. „Ta ženská má pravdu,“ konstatoval smutně. „Tohle místo je vážně na buldozer.“ Duchovi tím způsobil starosti. Co by se s ním stalo, kdyby někdo vilu srovnal se zemí? Třeba by nadobro zmi­ zel. Přece tu neuvízl proto, aby ho někdo jen tak zlikvido­ val? Opatrně kolem Sama kroužil a pozorně ho sledoval. Rád by s ním navázal hovor, ale bál se, aby odtud mladý muž neutekl s řevem. Vtom Sam prošel skrze něj a zastavil se u okna shlíže­ jícího na příjezdovou cestu. Na skle se usadil letitý prach a tlumil denní světlo. Sam si povzdechl. „Čekáš už dlouho, že?“ zeptal se tiše. Duch sebou polekaně trhl, ale hned si uvědomil, že Sam rozmlouvá s domem. „Vsadím se, že před takovými sto lety z tebe každému přecházel zrak. Byla by ostuda ne­ dat ti šanci. Ale bude se do tebe muset hodně investovat. Jak to tak vypadá, přišel bych o všechny úspory na založe­ ní vinice. Sakra... Já ti nevím...“ Sam přecházel z jedné místnosti do druhé a neviditelný společník se mu coural v patách. Cítil, že náklonnost toho člověka ke zchátralému domu pomalu narůstá. Že si přeje vrátit mu původní lesk a noblesu. „Jenže do toho se pustí jenom idealista nebo cvok,“ přemítal nahlas Sam a duch s ním musel souhlasit. Venku zatroubilo auto a Sam pospíchal před dům. Duch chtěl jít s ním, ale zadržela ho neviditelná síla jako 12

Jezero snu˚ vždycky, když se pokusil o únik. Rozbitým oknem sledo­ val, jak Sam otevřel dvířka spolujezdce. Naposled se podíval na zchátralou stavbu, jejíž ubo­ host zmírňovaly jen trsy ostřice a keře kolem. A modré vody zálivu třpytící se v dáli. Sam krátce kývl bradou, jako by se právě rozhodl. A duch udělal další objev – je schopen věřit, že existuje nějaká naděje.

Dřív než Sam projevil o nemovitost vážný zájem, při­ vedl si s sebou přibližně stejně starého muže, tedy něco kolem třicítky, aby se na dům podíval. Možná trochu mladšího. Měl chladný pohled cynika, který se k jeho věku vůbec nehodil. Jmenoval se Alex. Vypadali jako bratři. Oba byli tmavovlasí, měli širo­ ké rty a vysokou postavu. Ale zatímco Samovy oči bar­ vou připomínaly tropické moře, ty Alexovy ledovec. Alex působil lhostejně a jeho tvář neměla žádný výraz, až na hluboké vrásky kolem úst. Na rozdíl od Sama dostal do vínku dokonalý obličej s pravidelnými rysy a bylo na něm vidět, že o sebe kdysi pečoval a dával si záležet na oblečení i bezvadném účesu. Ruce zhrublé prací se k němu ani trochu nehodily. Duch už takové ruce kdysi viděl. Že by svoje? Podíval se do míst, kde by měl mít tělo, ale nic tam nebylo. Kéž by 13

L i s a K l e y pa s měl nějaký tvar, nějakou formu. A hlas. Co tu dělá, když se může jenom dívat, nesmí mluvit a nemůže nic ovlivnit? Jaký má smysl, že tu je? Během několika minut si duch všiml, že se Alex do­ konale vyzná ve stavebnictví. Obcházel dům, komentoval praskliny ve stěnách a trámech a neušly mu ani prohnilé sloupy na verandě. Uvnitř neomylně zamířil k místům, která by mu duch sám ukázal, aby ho upozornil na žalost­ ný stav celé vily. Podlahy byly křivé, dveře se nedaly dovřít, plíseň se objevovala tam, kde prosakovala voda z potrubí. „Podle stavebního znalce se dům dá opravit,“ pozna­ menal Sam. „Kdo ti to řekl?“ Alex se sklonil, aby si prohlédl polo­ rozpadlý krb a drolící se komín. „Ben Rawley.“ Když Sam uviděl, jak se bratr tváří, začal se ošívat. „Vím, že je už starý...“ „Ten dědek je vykopávka.“ „...ale v oboru se vyzná. Prohlédl vilu úplně zadarmo, bylo to od něho fajn.“ „Já bych na jeho slovo nesázel. Tohle je práce pro zkuše­ ného inženýra.“ Alex pečlivě vyslovil každou slabiku, přes­ to zněl jeho hlas nepříjemně a monotónně. „Jediné plus vidím v tom, že když máš na pozemku takovou ruinu, ne­ může si za něj prodávající účtovat tolik jako za volnou plo­ chu. Mohl bys trvat na snížení ceny vzhledem k tomu, že budeš muset tuhle barabiznu zbourat a nechat odvézt suť.“ Jeho prohlášení ducha rozčílilo. Zbourat tenhle dům? 14

Jezero snu˚ Vždyť to může být jeho konec. Co když se jednou provždy rozplyne? „Nic se bourat nebude,“ prohlásil Sam. „Chci vilu za­ chránit.“ „V tom případě hodně štěstí.“ „No jo.“ Sam si prohrábl tmavé vlasy, až mu trčely jako hřebíky. Hlasitě si povzdechl. „Zdejší půda se bezvadně hodí k založení vinice. Vím, že bych se s tím měl spokojit a považovat se za šťastného, ale tahle vila... Má něco do sebe. Jenom...“ Zavrtěl hlavou. Bylo na něm vidět odhod­ lání, ale taky rozčilení a rozpaky. Duch i Sam čekali, že se tomu Alex vysměje. Jenže ten místo toho prošel obývákem a postavil se k oknu zatluče­ nému deskou. Zatáhl za starou dřevotřísku a ta hned po­ volila. Jen malinko zaskřípala na protest. Spolu s čerstvým vzduchem do místnosti proniklo sluneční světlo a v něm zavířila zlatavá smítka prachu. „O ztracených případech taky něco vím,“ prohlásil ky­ sele Alex. „A to nemluvím o viktoriánských domech.“ „Fakticky?“ „Jasně. Náročné na údržbu, velké tepelné ztráty, toxic­ ké materiály... Jak by tohle mohl člověk nemilovat?“ Sam se usmál. „Kdybys byl na mém místě, co bys udě­ lal?“ „Rozběhl bych se odtud opačným směrem, co by mi nohy stačily. Ale protože zřejmě chceš tohle místo kou­ pit, radím ti, abys zapomněl na obyčejnou hypotéku. Po­ 15

L i s a K l e y pa s třebuješ mít za zády solventního investora. Jinak tě úroky a daně zničí.“ „Nevíš o někom?“ „Možná jo. Ale dřív než začneme o něčem jednat, po­ dívej se na to reálně. Opravy tě budou stát nejmíň dvě stě padesát táců. A nemysli si, že ti budu dodávat materiál a práci dělat zadarmo. Mám velké plány s tou parcelou u Jezera snů, takže nebudu vědět, kam samou radostí dřív skočit.“ „Věř mi, Ale, že jsem s tvou pomocí nikdy nepočítal, ani jsem od tebe nic nechtěl,“ prohlásil suše Sam. „Na to tě až moc dobře znám.“ Ve vzduchu se vznášelo napětí. Bratři se měli rádi, a zároveň jako by spolu soupeřili, tak jak to často bývá u sourozenců z nefunkčních rodin. Ducha zaskočil nezná­ mý pocit, ze kterého mrazilo. Kdyby měl tělo, určitě by se otřásl. Takové zoufalství, jaké bylo cítit z Alexe Nolana, nikdy nezažil, přestože nekonečná léta své podivné exis­ tence trávil úplně sám. Kousek od něho poodstoupil, ale před nepříjemným pocitem nebylo úniku. „Takhle mizerně ti je?“ zeptal se hubeného muže. Upřímně ho litoval. Udivilo ho, že se oslovený letmo podíval přes rameno jeho směrem. „Sly­ šíš mě?“ pokračoval duch a Alexe obešel. „Slyšíš můj hlas?“ Alex neodpověděl, jen krátce zavrtěl hlavou, jako by se probíral ze zamyšlení. „Pošlu ti sem nějakého odborníka,“ 16

Jezero snu˚ povzdechl si nakonec. „Grátis. Tahle barabizna tě beztak vyjde draho. Podle mě nemáš ponětí, do čeho se pouštíš.“

Než se duch setkal s Alexem podruhé, uplynuly dva roky. Během té doby se Sam stal jakýmsi kukátkem, po­ mocí kterého duch pozoroval okolní svět. I když pořád nebyl schopný vilu opustit, za Samem přicházeli přátelé, dělníci z vinice a spousta různých řemeslníků. Aspoň jedenkrát do měsíce se objevil Samův starší bra­ tr Mark a přes víkend mu pomáhal. Jednou srovnali kři­ vou podlahu, jindy zrenovovali starobylou vanu na lvích tlapách. Po celou dobu do sebe dobromyslně ryli a špičko­ vali se. Tyhle návštěvy ducha ohromně bavily. Stále častěji se rozpomínal na události ze svého života. Vzpomínky skládal k sobě jako poztrácené korálky. Vzpo­ mněl si, že míval rád velké jazzové kapely, komiksové hrdi­ ny a letadla. Rád poslouchal rádio. Sice nic z toho nedávalo jako celek moc velký smysl, ale to určitě časem přijde. Mark Nolan byl spolehlivý a se všemi dobře vycházel. Duch by s ním rád kamarádil, kdyby to šlo. Mark vlastnil pražírnu kávy, a tak při každé návštěvě tento nápoj osobně připravil. Dokázal vypít plnou konvici. Zatímco pečlivě od­ měřoval zrna, která umele, duch vzpomínal na osvěžující chuť kávy. Stačilo přidat trochu hnědého cukru a smetany a proměnila se v tekutý samet. 17

L i s a K l e y pa s Z rozhovorů obou sourozenců vyplývalo, že jejich ro­ diče byli alkoholici. Jizvy, které zanechali na duši svých dětí – tří synů a dcery jménem Victoria –, byly neviditel­ né, zato hluboké. Otec s matkou jsou sice dávno po smrti, ale sourozenci se spolu moc nestýkají, jako by si nechtěli připomínat společnou minulost. Ironií osudu to byl právě odměřený Alex, kdo se jako jediný z nich oženil. Spolu se svou manželkou Darcy byd­ lel v nedalekém Roche Harboru. Victoria se stala svobod­ nou matkou a usadila se v Seattlu. Sam a Mark byli pevně rozhodnutí zůstat starými mládenci. Sam byl skálopevně přesvědčený, že žádná ženská nestojí za to, aby se kvůli ní usadil. Když se mu zdálo, že vztah, který právě prožívá, začíná být příliš vážný, nemilosrdně ho ukončil a nikdy se za ním neohlédl. Jednou se Markovi svěřil, že se rozešel se ženou, která chtěla jejich známost posunout na vyšší level. „Co je to vyšší level?“ zeptal se tehdy Mark. „Sám nevím. Radši jsem se s ní rozloučil dřív, než jsem dostal šanci to zjistit.“ Seděli na přední verandě a odstra­ ňovali starý nátěr ze starobylých sloupků, ze kterých chtěli vpředu vyrobit zábradlí. „Jsem totiž jednoúrovňovej chlap,“ pokračoval Sam. „Sex, sem tam nějaká večeře, popřípadě neosobní dárek, ale žádné řeči o společné budoucnosti. Ni­ kdy. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že to skončilo. Je to super ženská, ale všechen ten citový salát bych nestrávil.“ „Co je to citový salát?“ chechtal se Mark. 18

Jezero snu˚ „Však víš, čeho jsou ženské schopné. Bulí, protože mají radost. Nebo jsou smutné a zároveň se vztekají. Nechápu, jak může někdo prožívat víc pocitů najednou. Je to stejné, jako by ses snažil sledovat několik programů naráz.“ „Všiml jsem si, že taky prožíváš víc pocitů najednou.“ „Kdy?“ „Na Alexově svatbě. Když ti dva skládali svatební slib, usmíval ses skrz slzy.“ „Aha. Protože jsem si vzpomněl na jednu scénu z Pře­ letu nad kukaččím hnízdem. Tu, jak Jack Nicholson pod­ stoupil lobotomii a jeho kamarád ho ze soucitu udusil polštářem.“ „A víš, že by mi to v případě Alexe ani nevadilo? Moc­ krát mě to napadlo taky.“ Sam se ušklíbl, ale sranda ho rychle přešla a pokračo­ val: „Někdo by ho měl z toho srabu vytáhnout. Ta Darcy je fakt dáreček. Pamatuješ, jak při hostině mluvila o Alexovi jako o svém prvním manželovi?“ „Ale on je její první manžel.“ „No jo, ale nepřijde ti, že tím naznačuje, že bude nějaký druhý? Darcy bere muže jako auta – je připravená jedno­ ho okamžitě vyměnit za atraktivnější model. Ale neleze mi do hlavy, že Alex o tom věděl, a stejně si ji vzal. Přece když už se musíš mermomocí oženit, tak si vybereš někoho so­ lidního!“ „Vždyť není tak špatná.“ „Tak proč mám vždycky pocit, že na mě něco hraje?“ 19

L i s a K l e y pa s „Darcy není můj typ,“ prohlásil Mark, „ale spousta chlapů by ji označila za sexy kočku.“ „Ale proč si ji kvůli tomu hned brát, že?“ „Same, existuje podle tebe nějaký fakt dobrý důvod, proč se ženit?“ Bratr zavrtěl hlavou. „To bych se radši pořádně řízl.“ „Když vidím, jak držíš tu pilu, tak se možná brzo doč­ káš,“ prorokoval potměšile Mark.

O několik dní později se Alex nečekaně objevil ve vile. Od té doby, co ho duch neviděl, tento vyzáblý muž ještě víc zhubl. Lícní kosti nezdravě trčely z obličeje a oči barvy ledu rámovaly tmavé kruhy. „Darcy požádala o rozvod,“ spustil bez úvodu, sotva ho Sam pozval dál. Bratr se na něho znepokojeně podíval. „Proč?“ „To nevím.“ „Copak ti to neřekla?“ „Já se neptal.“ Sam vytřeštil oči. „Sakra, Ale! Tebe nezajímá, proč tě tvá žena opouští?“ „Ani ne.“ „Nemyslíš, že právě tvůj nezájem může být ten pro­ blém?“ zeptal se suše. „Třeba potřebuje manžela, kterému není úplně ukradená.“ 20

Jezero snu˚ „Jeden z důvodů, proč se mi Darcy líbila, byl ten, že nebyla zvyklá patlat se v citečkách.“ Alex vrazil ruce hlu­ boko do kapes a odklátil se do obýváku. Zaujala ho dře­ věná futra, která Sam přitloukal na místo. „Chceš to dřevo rozštípat? Díry si musíš napřed předvrtat.“ Sam se na něho zahleděl. „Hele, nechceš mi s tím ná­ hodou pomoct?“ „Jasně.“ Alex přistoupil k ponku postavenému upro­ střed místnosti a vzal do ruky vrtačku. Přesvědčil se, jestli bratr vybral vhodný vrták a správně ho upnul, a zkusmo vrtačku spustil. Ozval se protivný skřípavý zvuk. „Ložiska jsou zadřená,“ zamumlal omluvně Sam. „Chtěl jsem je promáznout, ale nebyl čas.“ „Radši je rovnou vyměň. Bude to lepší. Pak se o to postarám. Naštěstí mám v autě svoji vrtačku. Profi prove­ dení, dvě rychlosti a brzda.“ „Super.“ S Alexovým rozvodem se vypořádali, jak mají chlapi ve zvyku. Vůbec o něm nemluvili a mlčky se pustili do práce. Alex postupoval jako profík, všechno pečlivě měřil a kontroloval. Duchovi se jeho přístup líbil. Poctivou truhlařinu měl rád. Oceňoval, jak dřevěná futra přesně sedí. I když Sam podával na amatéra slušný výkon, nevyhnul se chybám a nedostatkům, které bylo třeba opravit. Zato Alex přesně věděl, co dělá, a bylo to vidět. „Já zírám,“ prohlásil obdivně Sam. „Hele, asi budeš 21

L i s a K l e y pa s muset udělat i ty druhý dveře, protože já to tak jako ty nedám, i kdybych se zbláznil.“ „Není problém.“ Nato Sam odešel na vinici, aby se poradil s dělníky, kteří pilně prořezávali a tvarovali vinnou révu. Alex pokračoval v práci. Duch se poflakoval po místnosti a v přestávkách mezi údery kladivem a vrčením elektrické pily si zpíval. Když Alex vyplnil otvory po hřebících kytem a utěs­ nil spáry kolem futer, začal si sotva slyšitelně pobrukovat cosi, z čeho se postupně vyklubala melodie, kterou si pro­ zpěvoval duch. Alex musel nějakým způsobem vycítit jeho přítomnost. Duch ho nespouštěl z očí a pokračoval ve zpěvu. Alex odložil kytovací pistoli a zůstal klečet. Opřel si dlaně o stehna a dál si nepřítomně broukal. Duch se odmlčel a přistoupil blíž. „Alexi,“ oslovil zkus­ mo muže. Když se nedočkal odpovědi, netrpělivě vyštěkl: „Tady jsem!“ Alex zamrkal jako člověk, který vystoupí ze tmy na denní světlo. Podíval se přímo na ducha a jeho oči vypa­ daly jako dva kusy ledu. „Ty mě vidíš?“ divil se duch. Alex v mžiku ucouvl a skončil na zadku. Hned však po­ padl kladivo, které měl položené u ruky. Napřáhl se, jako by chtěl ducha praštit, a zavrčel: „Kdo sakra jsi?“

22

Dveˇ

Neznámý civěl na Alexe se stejným úžasem jako on na něho. „Kdo jsi?“ opakoval Alex. „Sám nevím,“ přiznal zdráhavě muž, který na něho bez mrknutí zíral. Chtěl ještě něco říct, ale pak zablikal, jako když má te­ levizní kanál slabý signál – a zmizel. V místnosti zavládlo hrobové ticho. Na jednom z oken přistála včela a točila se dokola. Alex položil kladivo a unaveně si povzdechl. Promnul si oči, které měl po nočním nasávání opuchlé a bolavé. Mám halucinace, pomyslel si. Tohle jsou choré výplody mého vychlastaného mozku. Touha po alkoholu byla tak silná, že ho krátce napadlo odejít do kuchyně a prohrabat špajz. Jenže Sam na kořalky není, takže by tam našel leda tak víno. 23

L i s a K l e y pa s A ještě není ani poledne. Před polednem nikdy nepije. „Hej,“ ozval se ze dveří Samův hlas. Zvláštně se na bra­ tra podíval. „Myslel jsem, žes něco říkal.“ Bolest v Alexových spáncích tepala ve stejném rytmu jako jeho srdce. Trochu se mu zvedal žaludek. „Ti kluci, co je zaměstnáváš na vinohradu... Nemá náhodou jeden z nich krátké černé vlasy a retro leteckou bundu?“ „Brian je sice tmavovlasý, ale nosí delší háro. V letecké bundě jsem ho nikdy neviděl. Proč?“ Alex se zvedl a přešel k oknu. Ťukl do sítě a včela s roz­ čileným bzukotem odlétla. „Jsi v pohodě?“ slyšel, jak se ho Sam ptá. „Jo.“ „Protože kdyby sis chtěl o něčem promluvit...“ „Ne.“ „Fajn,“ broukl Sam záměrně lhostejně a to Alexe po­ puzovalo. Darcy na něho totiž často mluvila podobným tónem – jako by kolem něho musela chodit po špičkách. „Dodělám to a mizím.“ Alex zamířil k ponku, aby odměřil kus lišty. „Dobře.“ Sam otálel na prahu. „Ale..., nepiješ náho­ dou?“ „Piju, ale ne dost,“ odpověděl bratr s děsivou upřím­ ností. „Myslíš...“ „Přestaň s tím kázáním, Same.“ „Tak jo.“ 24

Jezero snu˚ Sam na něho zíral a ani neskrýval znepokojení. Alex věděl, že by neměl být naštvaný. Bratr má jenom starost. Jenže on na takové projevy reaguje úplně jinak než většina lidí. Nutí ho utéct a uzavřít se. Buď ho lidi budou brát ta­ kového, jaký je, nebo mají smůlu. Jiný už nebude. Schválně nedával nic najevo a mlčel. I když jsou bratři, v podstatě jeden o druhém nic neví, a Alex bude rád, když to tak zůstane.

Sotva Sam odešel, duch opět obrátil pozornost k Ale­ xovi. V okamžiku, kdy se na sebe dívali, ducha šokovalo, že dokázal s Alexem navázat spojení. Dokonce cítil to, co on: hořkost, chuť zpít se do němoty i děsnou osamělost a tou­ hu, kterou nedokázalo nic uspokojit. Ne že by něco z toho duch sám prožíval, spíš se uměl těmito pocity probírat, jako když si člověk v obchodě prohlíží knížky. Síla jeho vnímavosti ho děsila. Chtěl se jí zbavit. Zřejmě se znovu stal neviditelným. Černovlasý muž v letecké bundě. Takhle vypadám? To­ hle Alex viděl? Připomínám ti někoho, koho znáš? Třeba člověka ze starých fotografií? Pomoz mi zjistit, kdo jsem. Bezmocně sledoval, jak Alex nasazuje dveře. Každý úder kladiva doprovázela ozvěna. Duch postával vedle Alexe. Cítil, že je spojuje křehké, ale hmatatelné pouto. 25

L i s a K l e y pa s Náhle měl dojem, že se v mladém muži cosi hroutí. Ne­ bál by se to nazvat rozpadem duše, která nikdy nedostala šanci se projevit. Nikdo se o jeho duši pořádně nestaral, nevložil do ní dost laskavosti nebo naděje. I když by se Alex určitě bez spojení s duchem obešel – a řekněme si to na rovinu, duch ho ve skutečnosti pronásleduje –, nemají na vybranou. Alex srovnal Samovo nářadí a vzal si vrtačku, která po­ třebovala opravit. Když odcházel, duch ho doprovodil až na práh vchodových dveří. Alex vstoupil na přední verandu. Duch zaváhal, ale pak to zkusil taky. Tentokrát neměl pocit, že se rozpadá, žád­ ná ztráta vědomí se nekonala. Místo toho dokázal Alexe následovat. Ven.

Alex kráčel po příjezdové cestě k zaparkovanému autu. Pocítil protivnou netrpělivost, ale nevěděl, kde se v něm bere. Smysly měl nepříjemně zbystřené. Paprsky slunce ho oslňovaly a z vůně fialek a čerstvě posekané trávy se mu zvedal žaludek. Šel se svěšenou hlavou a díval se pod nohy, když vtom si všiml něčeho divného. Nějaký optický klam způsobil, že se od jeho nohou táhly dva stíny. Zarazil se a sledoval dvě siluety. Je možné, aby se jedna malinko pohnula, zatímco druhá zůstala stát? 26

Jezero snu˚ Přinutil se znovu vykročit. Jde to s ním z kopce. Má halucinace a nahlas si povídá s přízraky. Brzy skončí pod zámkem v blázinci. Však Darcy už si najde nějaký důvod, proč ho nechat zavřít do cvokhausu. Nebo bráchové, když už jsme u toho. Přinutil se myslet na návrat domů. Darcy odjela do Seattlu, aby se tam poohlédla po novém bydlení, a to zna­ mená, že je dům prázdný. Alespoň se může v klidu ztřís­ kat. To zní dobře. Natolik dobře, že se mu ruka s klíči od auta nedočkavě zachvěla. Sotva usedl do svého BMW, na sedadlo spolujezdce vklouzl stín. Společně se rozjeli domů.

27

Trˇi

Byla to ironie: po mnoha letech, kdy marně toužil uniknout z vily v Duhové ulici, stačilo několik týdnů strá­ vených ve společnosti Alexe Nolana, a duch by se nejradši vrátil zpátky. Jenže brzy zjistil, že jeho možnosti pohybu jsou omezené. Znovu se ocitl v neviditelném vězení. Byl s Alexem pevně spoutaný. Mohl odejít do vedlejší míst­ nosti anebo se od něho vzdálit na pár metrů, ale tím to končilo. Kdykoliv Alex opouštěl svůj ultramoderní dům v Roche Harboru, nevědomky ducha vlekl s sebou jako balonek na provázku – nebo spíš jako bezmocnou rybu na udici. Alex se líbil ženám. Přitahoval je svým temným kouz­ lem drsňáka, ale on je nebral na vědomí a byly mu v pod­ statě fuk. Jeho sexuální potřeby sem tam uspokojila Darcy. Přestože se odstěhovala do Seattlu a dohodli se na rozvo­ 28

Jezero snu˚ du, občas ho přijela navštívit. Většinou se napřed s gustem pohádali, vyčetli si první poslední a pak si to rozdali v po­ steli. Nic jiného je k sobě netáhlo. Kdykoliv se na sebe vrh­ li, duch se prozíravě odklidil do nejvzdálenější místnosti v domě a pokoušel se ignorovat Darcyino divoké sténání. Darcy byla krásná žena s černými rovnými vlasy, štíhlá jako chrt. Sálalo z ní obrovské sebevědomí. Z toho důvodu ji duch nemohl litovat, přestože si všiml jistých známek zranitelnosti. Kolem očí a úst se jí začaly objevovat drobné vrásky, svědčící o probdělých nocích, a smích jí nešel příliš od srdce, protože se z jejího manželství stala trapná fraška. Duch doprovázel Alexe na staveniště, kde vyrůstal jeho nejnovější developerský projekt, kterému říkal kapesní čtvrť. Lidi nemuseli mít Alexe přímo v lásce, ale vážili si jeho práce. Vědělo se o něm, že je na jeho firmu spoleh, dodržuje termíny a stejný přístup vyžaduje i od svých sub­ dodavatelů. Na druhou stranu obyvatelům ostrova neušlo, že Alex moc pije, zato málo spí, a to se na něm nakonec podepíše. Nebude to dlouho trvat a jeho zdraví dopadne stejně špat­ ně jako manželství. Duch pevně doufal, že nebude muset být při tom. V Alexově blízkosti si připadal jako v pasti a nemohl se dočkat, až znovu navštíví vilu, kde se odehrávaly velké změny. Několik dní po tom, co duch opustil Duhovou ulici, uprostřed noci zazvonil telefon. Duch, který nikdy nespal, 29

L i s a K l e y pa s pospíchal do Alexova pokoje, kde na nočním stolku svítila lampička. Alex si promnul oči a ozval se hlasem ochraptělým spánkem: „Same? Co se děje?“ Pak se zaposlouchal. Jeho výraz se nezměnil, zato hro­ zivě zbledl. Musel dvakrát polknout, než se dokázal zeptat: „Fakticky?“ Jak rozhovor pokračoval, duch vyrozuměl, že Victo­ ria, sestra bratrů Nolanových, měla nehodu. Na místě ze­ mřela. Protože se nikdy nevdala a nikomu neřekla, kdo je otcem její dcery, šestiletá Holly osiřela. Alex ukončil hovor a tupě zíral do zdi. Neuronil ani slzu. Duch byl v šoku a cítil lítost, přestože se s Victorií ni­ kdy nesetkal. Zemřela mladá, a to je kruté. Nespravedlivé. Kéž by mohl plakat a tím si ulevit. Jenže duše bez těla si nemůže tenhle přepych dopřát. Stejně jako Alex Nolan. Aspoň to tak vypadá.

Po Victoriině tragické smrti došlo k zásadní změně. Mark dostal do pěstounské péče její dceru Holly a spolu s ní se přestěhoval k Samovi. Všichni tři teď žijí ve vile v Duhové ulici. Před příchodem malé holčičky atmosféra v domě nej­ víc připomínala fotbalovou šatnu. Pralo se jedině tehdy, když už doopravdy nebylo co na sebe vzít. Jedlo se ve spě­ 30

Jezero snu˚ chu a kdy se to zrovna hodilo, a v ledničce byste našli ma­ ximálně načatý kečup, hořčici, pár plechovek piva a sem tam zapomenutou umaštěnou krabici se zbytkem pizzy. K doktorovi se chodilo jenom tehdy, když člověk potřebo­ val pár štychů nebo defibrilátor. Přesto se Markovi a Samovi nějakým záhadným způso­ bem podařilo vyhradit si v životě místo pro šestileté děv­ čátko a od té doby bylo všechno jinak. Dva staří mládenci, milující všechno nezdravé, začali studovat nutriční složení potravin, a pokud nedokázali vyslovit název některé su­ roviny, výrobek nekoupili. Naučili se nová slova jako „ra­ chitida“ nebo „rotavirus“, a také jména přinejmenším šesti princezen anebo způsob jak pomocí burákového másla odstranit z dlouhých vlasů žvýkačku. Brzo zjistili, že když otevřete srdce dítěti, zároveň je otevřete jiným lidem. V roce, kdy se ujali své neteře, se Mark zamiloval do rusovlasé vdovy jménem Maggie, a jeho předsudky vůči manželství se krátce nato zhroutily jako domeček z karet. V srpnu se vezmou a pak se i s Holly přestěhují do vlastního domu. Sam bude mít vilu zase je­ nom pro sebe. Zdálo se, že je jen otázkou času, kdy i on přijde na to, že je načase dát šanci lásce. Jeho strach z citové závislosti se dá pochopit. Jeho rodiče, Jessica a Alan, svým čtyřem dětem názorně dokázali, že takový vztah je od počátku odsouzený ke zkáze. A když se do někoho zamiluješ, dříve nebo později tě čeká hořká sklizeň. 31

L i s a K l e y pa s Po nechutné rozvodové bitvě se Alex a Darcy dohodli na určitých podmínkách. Ctižádostivá žena svého býva­ lého muže dokonale finančně vyždímala a získala většinu společného majetku včetně domu. Tou dobou došlo k pro­ padu ekonomiky a trh s nemovitostmi se téměř zastavil. Kvůli nesplacené hypotéce banka zabavila Alexovi roze­ stavěné domy a poslala tím celý jeho nový projekt u Jezera snů do háje. Alex pil jako duha a rychle se měnil ve vyhořelou tros­ ku. Ale to mu nevadilo. Toužil po otupělosti. Bezvědomí. Hlavně nic necítit. Duch usuzoval, že přežití nejmladšího dítěte dvou alkoholiků závisí na schopnosti zachovat si od všech co největší odstup. K nikomu nic necítit a nikomu nedůvěřovat. Když nic nepotřebuješ a neprojevíš slabost, nikdo ti neublíží. Každým dnem jako by z Alexe kousek ubyl. Jak dlou­ ho potrvá, lámal si duch hlavu, než z něj vůbec nic ne­ zbude?

Protože všechny jeho projekty zkrachovaly, Alex trávil většinu času ve vile a pomáhal s její opravou. Do někte­ rých místností zatékalo tolik, že se musely z gruntu předě­ lat, včetně základů podlahy. I když mu Sam chtěl za práci platit, Alex o tom nechtěl ani slyšet. Věděl, že by bratr ne­ pochopil, proč ho tohle místo tolik zajímá. Většinou ho 32

Jezero snu˚ trápilo špatné svědomí – tedy jeho zbytek – kvůli tomu, že bratrům nenabídl pomoc s Hollyinou výchovou. Pravda je taková, že Alex není v žádném případě schopný postarat se o dítě, zato je v jeho silách vytvořit takové prostředí, v jakém se bude děvčátku pohodlně bydlet. Tohle umí, v tomhle je dobrý. Léto bylo na vrcholu a vinaři pilně ořezávali listí z révy, aby nalévající se hrozny vystavili slunci. Alex dorazil hned ráno. Měl v plánu pracovat v podkroví. Ale nejdřív zasko­ čil se Samem do kuchyně, aby si dali kávu. V místnosti zůstala slabá vůně včerejší večeře – kuřecí polévky okořeněné šalvějí. Působila jako balzám na nervy. Na pracovní desce stál starožitný zvon a pod ním byl kus bledého sýra. „Co kdybych ti usmažil pár vajec, než se pustíš do prá­ ce?“ navrhl Sam Alexovi. „Nemám hlad. Stačí mi kafe.“ „Fajn.“ Sam ho následoval. „Mimochodem... Ocenil bych, kdybys dnes nenadělal tolik kraválu. Je tu kamarád­ ka, která si potřebuje odpočinout.“ „Vyřiď jí, ať si léčí kocovinu někde jinde. Musím něco zaříznout.“ „Zařízneš to později,“ prohlásil Sam. „A kocovinu si neléčí. Včera ji porazilo auto.“ Dříve než Alex stačil něco odseknout, někdo zazvonil. „To bude nejspíš Zoë, její spolubydlící,“ prorokoval Sam. „Alexi, zkus se chovat slušně.“ 33

L i s a K l e y pa s Nato přivedl návštěvu do kuchyně a Alex okamžitě po­ chopil, že je v maléru. Stačil mu jediný pohled do nevin­ ných modrých očí a jako by schytal ránu do žaludku. V tu chvíli byl ztracený. Panika a touha ho přimrazily k podla­ ze. „Tohle je můj brácha Alex,“ slyšel říkat Sama. Nedokázal se odvrátit a na přátelské „ahoj“ odpověděl jen přikývnutím. Ani se nepohnul, nepodal ženě ruku. To by byla zásadní chyba. Připadala mu jako hrdinka z filmu pro pamětníky, blonďatá kráska s neposlušnými kadeřemi a vřelým úsmě­ vem. Příroda k ní byla víc než štědrá. Tolik půvabu by snad jediná žena ani mít neměla. Přesto tu stojí nahrbená, jako by se za svou smyslnou postavu styděla. Zoë se otočila k Samovi. „Máte nějaký podnos, kam bych mohla naskládat tyhle muffiny?“ Ukázala na plech, který přinesla. Mluvila tiše a nepatrně se zadýchávala, jako by se právě probudila po noci plné žhavého sexu. „Bude ve skříňce vedle ledničky. Alexi, mohl by ses po něm podívat? Já zatím skočím nahoru za Lucy.“ Nato po­ hlédl na Zoë. „Zeptám se jí, jestli by radši chtěla být tady dole v obýváku, anebo vás mám za ní poslat nahoru.“ „Jasně.“ Žena zamířila ke skříňkám. Vyhlídka, že tu s ní zůstane sám, třeba jen na minutu, donutila Alexe k akci. Vykročil ke dveřím ve stejnou chvíli jako Sam. Ztišil hlas. „Mám práci a odmítám ztrácet čas žvaněním s Betty Boopovou.“ 34

Jezero snu˚ Zoë ztuhla v ramenou a Sam pochopil, že nelichotivou narážku na komiksovou postavičku z třicátých let slyšela. „Alexi,“ řekl naléhavě a káravě pohlédl na bratra, „jenom jí pomoz najít ten zatracený podnos.“ Sotva za ním zapadly dveře, Alex přistoupil k Zoë, kte­ rá se natahovala pro tác se skleněným poklopem, ale ne­ mohla na něj dosáhnout. Byl moc vysoko. Postavil se za ni, ucítil její něžnou vůni a převalila se přes něj vlna syrové touhy. „Je tamhle nahoře,“ řekla rozpačitě blondýnka a ustou­ pila stranou. Beze slova podnos sundal a položil na žulový pult. Po­ hyboval se jako ve snu. Kdyby se přestal ovládat, jenom na vteřinu, bůhví, co by mohl udělat nebo říct. Zoë opatrně sbírala z plechu jeden muffin po druhém a pokládala je na podnos. Do vzduchu se vznesla vůně horkých borůvek, cukru a máslové drobenky. Neušlo jí, jak se Alex zhluboka nadechl. „Už můžete jít,“ sdělila mu ledově. „Nemusíte tu se mnou zůstávat a žvanit.“ Věděl, že by se měl omluvit, ale neobtěžoval se tím. Fascinovaně sledoval, jak šikovnými prsty hbitě přemísťu­ je jeden moučník po druhém. Do úst se mu nahrnuly sliny. „Co jste do nich dala?“ podařilo se mu ze sebe dostat. „Borůvky. Vemte si, jestli máte chuť.“ Zavrtěl hlavou a natáhl se pro kávu. 35

L i s a K l e y pa s Zoë využila okamžiku, kdy Alex držel šálek v ruce, a na talířek mu postavila voňavý muffin. I když se zdálo, že jí zákusek hodí na hlavu anebo řekne něco hodně uráž­ livého, kupodivu mlčel. Koutkem oka zahlédla, jak muffin zvedá. Nato odešel s nezřetelným zamumláním, které si vy­ světlila jako pozdrav na rozloučenou.

Zamířil na přední verandu. V dlani nesl muffin bohatě posypaný máslovou drobenkou. Křehké pečivo většinou nejedl. Připadalo mu příliš suché. Zakousl se do bochánku a udivilo ho, jak je měkký. Sousto se přímo rozplývalo na jazyku. V cukrovém opoje­ ní poznal příjemně štiplavou chuť kandované pomerančo­ vé kůry i mírnou trpkost borůvek. Přinutil se jíst pomalu a nehltat. Jak je to dlouho, co naposled doopravdy vnímal nějakou chuť? Když dojedl, zůstal sedět a užíval si nenadálého klidu, který pocítil. Dovolil si pomyslet na ženu v kuchyni. Mod­ ré oči, světlé vlasy, buclatý obličej s růžovou pletí, jakou mívají starožitné panenky. Vadilo mu, jak na ni nechtě zareagoval, a ještě víc ho štvalo, že rozechvění nezmizelo. Takovéhle ženské se mu nikdy nelíbily. Nikdy je nebral vážně. Zoë. Zouí. 36

Jezero snu˚ Tohle jméno nelze vyslovit bez toho, aby člověk našpu­ lil pusu jako při polibku. Představil si, že by za ní zašel, omluvil se za svou hru­ bost, okouzlil ji a pozval na rande. Mohli by uspořádat piknik na jeho parcele u Jezera snů. Rozprostřel by deku pod planou jabloní. Slunce by se prodíralo skrz listí a vy­ tvářelo na Zoëině pleti zářivé ostrůvky. Představil si, jak ji pomalu svléká a odhaluje ladné křivky. Jak se tulí k její šíji a líbí se mu, jak je rozechvělá a stydlivě se červená. Rozpačitě si odkašlal a energicky zavrtěl hlavou. Zhlu­ boka se nadechl a pak znovu. Do kuchyně se nevrátil. Vydal se do podkroví. Dá si zatraceně pozor, aby se vyhnul dalšímu setkání se Zoë Hoff­manovou. Slabost jakéhokoliv druhu si nesmí dovolit.

Duch nedokázal Alexovi číst myšlenky, zato je cítil. Konečně Alex něco chce a jeho touha je tak silná, že za­ hušťuje vzduch jako rozvařený cukr. Byla to ta nejlidštější reakce, jakou u něho duch viděl. Ale v okamžiku, kdy se Alex rozhodl odejít od Zoë prá­ vě proto, že ji chce, toho měl dost. Trpělivý byl celou věč­ nost, a nikam to nevedlo. Nikomu to neprospělo – jemu, ani Alexovi. Nikam se nedostali. I když pořád neměl po­ nětí, proč je připoutaný k notorickému alkoholikovi, který 37

L i s a K l e y pa s páchá pomalou sebevraždu, bylo mu jasné, že nějaký dů­ vod tu být musí. Jestli se má někdy toho blbouna zbavit, bude muset něco podniknout.

Prostorné podkroví mělo šikmé stropy a malá střešní okna. Kdysi tu někdo vestavěl příčky, aby se tu lépe byd­ lelo, ale jejich kvalita byla mizerná a příšerně kolem nich táhlo. Alex zrovna spároval podlahu. Posadil se na paty, aby vyměnil v pistoli tubu se siliko­ nem. Vtom se zarazil. Na zdi se cosi pohnulo. Vypadalo to jako pokřivený stín, který se zvedl z hromady suti a polá­ maného nábytku. Už ho doprovází několik týdnů. Alex se ho pokoušel ignorovat. Dokonce se kvůli němu zpil v naději, že se z přeludu vyspí, ale nebylo před ním úniku. Poslední do­ bou cítil, že ze stínu sálá nepřátelství. A to znamená, že se buď zbláznil..., nebo ho pronásleduje duch. Stín připlul blíž a Alex se lekl. Instinktivně uskočil, při­ pravený se bránit. Bez přemýšlení mrštil po přeludu vy­ tlačovací pistoli. Tuba se roztříštila a silikon se rozprskl na stěně. Tmavý obrys zmizel. Jenže Alex dál cítil jeho nevraživost. Je někde poblíž a číhá. Vyčkává. „Vím, že jsi tady,“ oslovil ho ochraptěle. 38

Jezero snu˚ „Co chceš?“ Obličej se mu orosil potem. Další nepříjemně stékal po těle. Srdce mu zběsile bušilo. „A řekni mi, jak se tě mám zbavit!“ Ticho se prohlubovalo. Ve vzduchu poletoval zvířený prach a usazoval se je­ nom zvolna. Stín se vrátil a vytvaroval se do podoby muže. Najed­ nou vypadal jako trojrozměrná živá lidská bytost. „Taky bych rád věděl,“ odpověděl ten podivný chlap, „jak se tě zbavit.“ Alex cítil, jak bledne. Radši si sedl na podlahu, aby se­ bou nepraštil. Panebože, mně tutově hráblo! Neuvědomil si, že svoji myšlenku vyslovil nahlas, do­ kud mu mladík neodpověděl: „Nehráblo. Jsem skutečný.“ Byl vysoký, štíhlý, oblečený do odřené letecké bundy a khaki kalhot. Krátké černé vlasy měl na straně rozdělené pěšinkou. Tvářil se odhodlaně a tmavé oči si Alexe přísně měřily. Vypadal jako nějaká postava z filmu Johna Wayna. Takový ten rebel bez příčiny, který se musí naučit přijímat rozkazy. „Nazdar,“ ucedil ledabyle ten cizí chlap. Alex se pomalu zvedl z podlahy. Zrazovaly ho nohy. Ve spirituálnu si nikdy neliboval. Byl materialista každým coulem. Věřil pouze konkrétním věcem, o jejichž existenci se mohl přesvědčit. Všechno, co je tady na Zemi, se skládá 39

L i s a K l e y pa s z prvků, které vznikly při velkém třesku. A to znamená, že lidé jsou vlastně oživlý hvězdný prach. A když zemřou, nadobro zmizí. Co je potom tohle? Nějaká halucinace. Alex přistoupil blíž k přízraku a opatrně natáhl ruku. Projela mužovým hrudníkem jako nůž máslem a zmizela uvnitř. „Ježíš!“ zhrozil se Alex a zase ji rychle vyškubl. Užasle si ji prohlížel a otáčel dlaní. „Nemůžeš mi ublížit,“ konstatoval věcně muž. „Kdybys věděl, kolikrát už jsi mnou prošel...“ Alex cvičně mávl rukou. Hladce prošla duchovou paží a ramenem. „Co jsi zač?“ vysoukal ze sebe. „Anděl? Stra­ šidlo?“ „Vidíš snad nějaká křídla?“ zeptal se sarkasticky chlap. „Ne.“ „Takže anděl nebudu. Řekl bych, že jsem duch.“ „Proč jsi tady? Proč mě sleduješ?“ Alex cítil, jak se do něho zapíchly tmavé oči. „Nemám ponětí.“ „Nepřinášíš mi nějaký vzkaz nebo něco takového? Co třeba nějaký nedokončený úkol, se kterým ti mám po­ moct?“ „Ne.“ Alex by hrozně rád věřil, že se mu to jenom zdá, jenže všechno bylo až příliš skutečné. Nepříjemně teplý a mír­ ně zatuchlý vzduch v podkroví, citronově žluté světlo se 40

Jezero snu˚ smítky prachu, linoucí se dovnitř střešními okny, spárova­ cí tmel, jehož vůně trochu připomínala banány. „Co kdy­ bys mě radši nechal na pokoji?“ zeptal se po chvíli. „Šlo by to?“ Duch se na něho podrážděně podíval. „Kéž by,“ odpo­ věděl procítěně. „Věř mi, že mě vážně nebaví sledovat, jak do sebe každý večer kopneš pět panáků Jacka Danielse. Několik měsíců umírám nudou. Nikdy bych nevěřil, že to někdy řeknu, ale když jsem tu žil se Samem, byl jsem šťastnější.“ „Tys...“ Alex se doploužil k hranici prken a ztěžka na ni dosedl. Nespouštěl ducha z očí. „Ví Sam...“ „Ne. Pokud vím, tak jsi jediný, kdo mě vidí a slyší.“ „Proč?“ vyštěkl Alex. „Proč zrovna já?“ „Věř, že jsem si tě nevybral. Vězím tu už dlouho. Ne­ podařilo se mi odtud zmizet ani poté, co Sam tenhle dům koupil. Dost jsem se o to snažil, ale marně. Nedávno jsem zjistil, že s tebou dokážu vyjít ven, tak jsem toho využil. Zpočátku to byla úleva. Byl jsem rád, že odtud vypadnu, i když to znamenalo nehnout se od tebe ani na krok. Pro­ blém je v tom, že tě musím všude následovat, ať se mi to líbí nebo ne.“ „Přece musí existovat způsob, jak se tě zbavit,“ zamum­ lal Alex a promnul si obličej. „Terapie. Léky. Exorcista. Lo­ botomie.“ „Já si myslím...,“ spustil duch, ale vzápětí se zarazil, protože na schodech zaduněly kroky. 41

L i s a K l e y pa s „Alexi?“ ozval se Samův tlumený hlas a vzápětí se nad schodištěm objevila jeho hlava. Bylo vidět, že se bratr mračí. Nahoře se zastavil, opřel se rukou o béžové zábradlí a zavrčel: „Co se děje?“ Alex pohlédl z bratra na ducha, který stál jen pár kroků od Sama. Byl v pokušení se Sama zeptat, jestli tu někoho vidí. Ten cizí chlap přece vypadá jako živý, tak není mož­ né, aby si ho Sam nevšiml. „Já bych to nedělal,“ prohlásil duch, jako by mu četl myšlenky. „Sam mě nevidí a považoval by tě za blázna. A na rovinu – vůbec se mi nelíbí představa, že s tebou tvrdnu v polstrované cele.“ Alex se podíval zpátky na Sama. „Nic,“ odpověděl na bratrovu otázku. „Proč jsi přišel?“ „Protože jsem tě slyšel.“ Podrážděně se odmlčel. „Pro­ sil jsem tě, abys byl potichu. Pamatuješ? Moje kámoška Lucy musí odpočívat. Tak proč tu řveš jako na lesy?“ „Mluvil jsem do mobilu. Je tu špatnej signál.“ „Hele, asi bys měl jít. Lucy potřebuje ticho a klid.“ „Zrovna ti zadarmo opravuju podkroví, Same. Co kdy­ by ta tvoje holka šla chrnět, až odtud vypadnu?“ Bratr se na něho varovně podíval. „Včera ji srazi­ lo auto, když jela na kole. Pro tohle bys snad mohl mít trochu pochopení. Takže dokud se bude léčit v mém domě...“ „Fajn. Triko si nesvlíkej. Odcházím.“ Alex naštva­ ně přimhouřil oči. Žádná ženská Sama nikdy nevyvedla 42

Jezero snu˚ z míry. A když o tom tak přemýšlí, brácha nikdy nepřipus­ til, aby tu některá z nich přenocovala. S touhle se děje něco mimořádného. „Ano, zamiloval se do ní,“ odpověděl duch za jeho zády. Alex se ohlédl přes rameno a bez rozmyšlení vypálil: „Ty mi čteš myšlenky?“ „Cože?“ nechápal Sam. Alex cítil, jak rudne. „Ale nic...“ „Odpověď zní ne,“ odsekl Sam. „A jsem rád. Protože jinak bys mě nejspíš vyděsil k smrti.“ Alex se otočil a začal si balit nářadí. „Aby ses nepodě­ lal,“ ucedil naštvaně. Sam se chystal k odchodu, ale na schodech se zastavil. „Ještě něco... Proč je celá tahle zeď od silikonu?“ „Nová aplikační metoda,“ zavrčel Alex. „Bezva,“ broukl Sam a odešel. Alex pohlédl na ducha, který ho sledoval se samolibým úsměvem na rtech. „Myšlenky sice číst neumím, ale není těžké uhodnout, co se ti honí hlavou,“ poučil ho duch. „Tedy většinou.“ Hloubavě se na Alexe zadíval. „Někdy mi připadáš dočista mimo. Jako třeba dneska. Když si vzpomenu, jak ses cho­ val k té blondýnce...“ „To je moje věc.“ „Jo, ale já se na to musím dívat a štve mě to. Líbila se ti. Proč sis s ní nepovídal? Co se to s tebou...?“ 43

L i s a K l e y pa s „Víc se mi líbilo, když jsi byl neviditelný.“ Alex se od­ vrátil. „Dej mi pokoj!“ „Co kdybych si chtěl povídat dál?“ „Žvaň si, jak je libo. Já jedu domů, kde budu chlastat, dokud nezmizíš.“ Duch pokrčil rameny a nonšalantně se opřel o stěnu. „Možná zmizíš ty,“ poznamenal a sledoval, jak Alex se­ škrabuje silikon z omítky.

44

Cˇ tyrˇi

„Justine,“ spustila přísně Zoë, „přestaň ujídat! Potře­ buji těch zákusků aspoň dvě stovky, abych z nich mohla postavit věž.“ „Vždyť ti pomáhám,“ bránila se Justine s pusou plnou růžového moučníku, zdobeného máslovým krémem ochu­ ceným ostružinovým likérem. Tmavé vlasy si na vršku hlavy stáhla do culíku. V tričku, džínsách a teniskách vy­ padala spíš jako středoškolačka než úspěšná podnikatelka. Zoë tázavě pohlédla do sametově hnědých očí své sest­ řenice. „S čím přesně?“ „S kontrolou kvality. Musím se přesvědčit, že zákusky splní vysoké nároky svatebních hostů.“ Zoë se kysele zazubila. Hliníkovým válečkem rozválela plát ostře růžového fondánu. „Jaké tedy jsou?“ „Příšerné. Můžu si vzít ještě jeden? Prosím!“ „Ne.“ 45

L i s a K l e y pa s „Dobře. V tom případě ti povím pravdu. Kdybych si mohla vybrat mezi tímhle zákuskem a možností vyspat se s Ryanem Goslingem nebo Jonem Hammem, kteří by se o mě samozřejmě porvali, vybrala bych si tvůj moučník.“ „Ještě jsem neskončila,“ hlásila Zoë. „Chci je ozdobit tímhle fondánem, růžičkami, zelenými lístky a kapkami rosy vyrobenými z průzračného cukru.“ „Holka, ty jsi cukrářský génius.“ „Já vím,“ odpověděla vesele Zoë. Jakmile fondán zís­ kal správnou tloušťku, každý zákusek jím potáhla. Okraje ořízla špachtlí. V Justinině penzionu pracovala déle než dva roky a zvládala nákupy i vaření, zatímco její sestře­ nice se starala o obchodní stránku podnikání. Po krachu Zoëina sice krátkého, zato totálně zpackaného manžel­ ství okamžitě přišla s nabídkou, aby jí pomohla vést pen­ zion. Zoë, která se dlouho nedokázala z otřesného zážitku vzpamatovat, nejdřív váhala. „Řekni ano, a nikdy toho nebudeš litovat,“ přesvědčo­ vala ji Justine. „Bude tě to bavit. Sestavíš jídelníčky a nava­ říš..., o papíry se postarám já.“ Zoë si dál nebyla jistá. „Po tom, čím jsem právě prošla, se bojím jakéhokoliv závazku. Ať je nabídka sebelákavěj­ ší.“ „Jenže tentokrát bys měla závazky ke mně,“ vyhrkla nadšeně Justine. „Své nejoblíbenější sestřenici.“ Zoë se zdržela komentáře, že technicky vzato jsou sestřenice z druhého kolena a v dětství Justine rozhod­ 46

Jezero snu˚ ně nepatřila mezi její oblíbence. Když byly malé, Zoë se o rok mladší Justine dokonce bála. Mohla za to její odvaha a mnohem vyšší sebevědomí. Ale jednu věc měly společnou – obě jsou jedináčci vy­ chovaní jen jedním rodičem. O Justine se starala matka, o Zoë otec. „Utekl tvůj táta z domu?“ zeptala se Zoë sestřenice. „Co blázníš! Rodiče z domu neutíkají.“ „Moje máma jo.“ Zoë těšilo, že co se znalostí života týče, má nad Justine mírně navrch. „Ani si na ni nepa­ matuju. Táta povídal, že mě přivedla domů, pak někam odešla a už se nikdy nevrátila.“ „Třeba se ztratila,“ navrhla Justine. „To ne. Nechala dopis na rozloučenou. Kam zmizel tvůj otec?“ „Do nebe. Je z něj anděl a má velká stříbrná křídla.“ „Podle babičky andělé křídla nemají.“ „Jasně že mají!“ naježila se Justine. „Musí je mít, jinak by z nebe přece spadli. Tam nahoře není žádná podlaha.“ Když chodila Zoë do třetí třídy, přestěhoval ji otec k babičce do Everettu, a tak se s Justine několik let nevidě­ la. Tehdy si posílaly jen přání k narozeninám a pohlednice z prázdnin. Po absolvování kulinářského institutu se Zoë provdala za Chrise Kellyho, svého nejlepšího kamaráda ze střední. V tu dobu ji úplně pohltila práce zástupkyně šéfkuchaře v jedné restauraci v Seattlu. Justine v té době budovala penzion U Malířů, a tak kontakt úplně přerušily. 47

L i s a K l e y pa s Asi o rok později Chris zažádal o rozvod a Justine se stala pro Zoë nečekaným zdrojem útěchy a podpory. Nabíd­ la sestřenici, že se může přestěhovat do Friday Harboru a začít znovu. Pokušení bylo velké, ale spolupráci s paliča­ tou sestřenicí si Zoë nedovedla představit. Rozdělení rolí naštěstí vyšlo – každá se věnuje tomu, v čem je nejlepší. Hádají se málo, a když už se spolu chytnou, Zoë zatvrzele mlčí, čímž nad uštěkanou Justine většinou zvítězí. Penzion U Malířů stojí dvě minuty chůze od centra Friday Harboru a přístaviště trajektu. Předchozí majitel nechal dům přestavět na penzion, který ale nevynášel, a tak ho Justine prodal za nejnižší možnou cenu. Justi­ ne hotýlek přejmenovala a zařídila v uměleckém duchu. Každý z dvanácti pokojů je věnován jinému malíři. U van Gogha například vládnou živé barvy, nechybí nábytek ve stylu francouzského venkova a přehoz s motivem sluneč­ nic. Pokoj Jacksona Pollocka je zařízen velmi moderně a na stěnách visí reprodukce plné jasných barev. Aby Jus­ tine hostům přiblížila, jak vypadá malířův slavný „drip painting“, pověsila kolem sprchy závěs z průhledného plastu, který pocákala akrylovými barvami. Justine a Zoë se dělily o dvoupokojový domek stojící za hlavní budovou. Stěží zabíral plochu dvou set metrů čtverečních. Měl jedinou koupelnu a miniaturní kuchyň. Což nevadilo, protože většinu času stejně trávily v pen­ zionu, kde byla kuchyň naopak prostorná a moderní. Ale k Justinině zlosti se Zoë nepřistěhovala sama. Vzala si 48

Jezero snu˚ s sebou svého společníka, bílého perského kocoura jmé­ nem Byron. Byl samozřejmě trochu rozmazlený, ale nebál se projevit náklonnost a choval se vzorně. Jediným kazem na Byronově kráse byl jeho negativní vztah k mužům. Znervózňovali ho, což Zoë naprosto chápala. Na ni půso­ bili stejně. V průběhu let si penzion U Malířů oblíbili místní lidé i turisté. Justine a Zoë pro ně každý měsíc pořádaly za­ jímavé akce, včetně kurzů vaření a originálního večírku zvaného „tiché čtení“. Kromě toho organizovaly svatby a recepce. „Zítra se tu budou ženit čerti,“ okomentovala Justine v soukromí událost, která se odehraje následují­ cího dne. Matka nevěsty je podle ní ještě větší příšera než samotná hlavní aktérka. „A pak tu máme celou sbírku hororových týpků ve vedlejších rolích – děsivé družičky, strašidelného ženicha a přízračného otce,“ stěžovala si. „Tohle je ta nejhorší banda, jakou jsem kdy viděla. Asi by­ chom měly na dnešní zkušební večeři přizvat psychiatra a udělat z ní velkou skupinovou terapii.“ „Asi skončí tím, že po sobě začnou házet tyhle dortí­ ky,“ prorokovala Zoë. „Kéž bys měla pravdu. Páni! Stála bych uprostřed s otevřenou pusou.“ Justine slízla z konečků prstů posled­ ní zbytek ostružinového krému. „Ráno jsi byla za Lucy, že? Jak je na tom?“ „Skvěle. Je o ni vzorně postaráno. Bere prášky proti bo­ lesti a Sam kolem ní oddaně poletuje, aby jí nic nechybělo.“ 49

L i s a K l e y pa s „Věděla jsem, že to bude fungovat,“ pochvalovala si Justine. Kamarádka Lucy, povoláním umělecká sklářka, bydlela v jejich penzionu od doby, kdy se s ní rozešel přítel. Včera Lucy srazilo auto a ošklivě jí poranilo nohu. S ohledem na chystanou svatbu Justine věděla, že není v jejích ani v Zoëiných silách se o kamarádku postarat. Proto přemlu­ vila Sama, aby Lucy vzal k sobě. „Však jsem Samovi řekla, jak si jeho pomoci vážíme,“ přikývla Zoë. „Je to od něho moc hezké, když uvážíme, že si spolu vyšli jenom párkrát.“ „Ale zamilovaní jsou až po uši. Jenom to zatím nevědí.“ Zoë, která zrovna potahovala fondánem další zákusek, se zarazila. „A jak to víš ty, když oni dva ne?“ „Měla bys včera vidět Sama. Starostmi úplně šílel a Lucy byla ráda, že se v nemocnici objevil. Chvíli to vypa­ dalo, že mají oči jenom jeden pro druhého.“ Zoë dál zdobila dortíky a vzpomínala na Sama Nolana. Pamatovala si ho ze základní školy. Byl hubený a praštěný. Nikdo by netipoval, že z něho vyroste statný a pohledný chlap. Má v sobě něco z rošťáka a sálá z něho neuvěřitelná energie. Možná je Sam přesně to, co teď Lucy nejvíc potře­ buje, když s ní tak hnusně zametl její snoubenec. „Tak, a teď když už Lucy někoho má,“ prohlásila Justi­ ne, „musíme najít chlapa pro tebe.“ „Kdepak, nemusíme,“ opáčila neoblomně Zoë. „Pořád ti opakuju, že na další vztah nejsem připravená.“ 50

Jezero snu˚ „Rozvedená jsi už několik let a žiješ jako jeptiška. Jako bys nevěděla, že sex prospívá zdraví. Odbourává stres, zlepšuje krevní oběh, snižuje riziko rakoviny prostaty a kromě toho...“ „Rakovina prostaty mi nehrozí. Nejdřív bych nějakou musela mít.“ „Já vím. Ale dovedeš si představit, jak moc bys nějaké­ mu chudákovi pomohla s prevencí?“ Zoë se potutelně usmála. Na její ostýchavost a občasné pochybnosti o sobě samé neexistuje lepší protilátka než Justine. Připomíná svěží a chladný zářijový vítr, který za­ žene úmorné letní vedro a přinutí vás myslet na jablka, vlněné svetry a nutnost zasadit cibulky tulipánů. Než se pustila do rozvalování dalšího plátu fondánu, Zoë si nalila kávu a řekla Justine o ranním telefonátu. Vče­ ra její babičku, která žije v domě s pečovatelskou službou, odvezli do nemocnice. Stěžovala si, že necítí levou paži a nohu, a zdála se dezorientovaná. Ukázalo se, že prodě­ lala slabý záchvat mozkové mrtvice, ale lékař byl přesvěd­ čený o tom, že po nezbytné fyzioterapii bude téměř stejně pohyblivá jako dřív. „Jenže vyšetření mozku pak ukázalo, že tahle mini mrtvička nebyla první,“ pokračovala Zoë, „říká se tomu... Ježíši, nemůžu si na ten výraz vzpomenout... Ale v podstatě jde o to, že se u babičky rozvíjí vaskulární de­ mence.“ „A sakra.“ Justine položila sestřenici ruku na záda. „To 51

L i s a K l e y pa s je mi líto. Vaskulární demence. To je nějaký druh Alzhei­ mera?“ „Ne, ale je to hodně podobné. Zhoršení stavu probí­ há po skocích. Každá z malých cévních příhod tě připraví o některou z tvých schopností. Pak nastane období klidu. Jenže potom přijde další záchvat...“ Zoë se odmlčela a za­ mrkala, aby se zbavila slz. „A nakonec velká ataka a... bude po trápení.“ Justine se zamračila. „Když tu Emma byla o Vánocích, nic jí nechybělo. Vůbec nevypadala na svůj věk. Kolik jí vlastně je? Devadesát?“ „Osmdesát sedm.“ „Potřebuješ za ní odjet?“ zeptala se tiše Justine. „Ano. Ale až zítra. Po hostině.“ „Ne. Myslela jsem hned.“ „Čeká tu na mě dvaasedmdesát zákusků, které musím potáhnout fondánem.“ „Ukaž mi, jak to děláš, a já se do toho pustím.“ „Sama nevíš, kam dřív skočit.“ Zoë pocítila, jak je vděčná této mladé ženě, na kterou se dalo v těžkých časech vždycky spolehnout. „Jenže ono to není tak snadné, jak to vypadá. Skončila bys s hromadou růžových koulí.“ „V tom případě bych je položila na stůl před ženicha,“ odpověděla Justine. Zoë vyprskla smíchy a pak si povzdechla. „Ne ne, do Everettu pojedu až po svatbě.“ Zaváhala, než dodala: „Mám domluvenou schůzku se sociální pracovnicí, která 52

Jezero snu˚ se o Emmu stará. Pomůže mi najít nějaké zařízení, na které babicče vystačí zdravotní pojistka. Řekne mi, co všechno bude Emma potřebovat a jaké jsou možnosti. Takže budu pryč několik dní.“ „Vezmi si tolik volna, kolik potřebuješ.“ Soucitně se na ni podívala. „Myslíš, že se na ni přijede podívat tvůj táta?“ „Doufám, že ne.“ Zoë svého otce roky neviděla. Sem tam si poslali krátký e-mail nebo si zavolali, a pokud vě­ děla, s Emmou se nestýká vůbec. „Jenom bychom byli celí rozpačití a ničemu by to neprospělo.“ „Chudinko moje. Mrzí mě, žes nikdy v životě nepozna­ la mužského, na kterého by ses mohla spolehnout.“ „Chlap je právě teď to poslední, na co myslím. S výjim­ kou Byrona, samozřejmě. Což mi připomíná... Postaráš se o něj, až budu pryč?“ „No jasně.“ Justine se zamračila. „Dám mu nažrat a na­ pít, ale žádné rozmazlování, kartáčovaní, speciální obleč­ ky nebo kočičí masáž.“ „Úplně stačí, když ho večer trochu podrbeš,“ bránila Zoë kocourovo pohodlí. „Líp se mu pak odpočívá.“ „Zoë, záda nemasíruju ani svýmu chlapcovi, takže se ta tvoje chlupatá potvora bude muset se svými mindráky vypořádat sama.“

53

Peˇt

Ze záznamníku se ozýval Darcyin podrážděný hlas. Vzkaz namluvila v devět dopoledne. Ostrý tón Alexe při­ nutil vylézt z postele, natáhnout si tepláky a dovrávorat do kuchyně. „...ráda bych věděla, jestli už sis našel nějaké bydlení,“ štěkala Darcy. „Čas běží. Příští týden budu dům ukazovat potenciálním zájemcům, takže do té doby musíš vypad­ nout. Ráda bych ho prodala nejpozději do Dne práce. Jest­ li ho chceš ode mě odkoupit, zavolej do realitky...“ „Přece nebudu za tenhle barák platit dvakrát,“ zavrčel Alex a zbytek vzkazu už neposlouchal. Zapnul kávovar a čekal, až se nažhaví. Přimhouřenýma očima spatřil du­ cha, jak stojí u kuchyňského ostrůvku, dlaněmi se opírá o žulovou desku a nepokrytě na něho civí. „Nazdar.“ Alex neodpověděl. 54

Jezero snu˚ Včera večer si pustil televizi a usadil se na gauči s lahví Jacka Danielse. Duch se uvelebil v křesle. „Ty už se ani ne­ obtěžuješ se skleničkou?“ zeptal se jízlivě. Alex ho ignoroval. Zvedl lahev ke rtům a dál upřeně zí­ ral na obrazovku. Duch poslušně zmlkl, ale... zůstal s ním, dokud Alex neodpadl. A ráno je tu zas. Všiml si, že kávovar už má správnou teplotu, a tak stiskl tlačítko. Vzápětí se rozječel automatický mlýnek. V pří­ stroji to zarachotilo, zaškrundalo, cvaklo a do hrnku na­ tekla dvojitá dávka espresa. Alex je vypil několika doušky a prázdný šálek postavil do dřezu. Pak se odevzdaně otočil k duchovi. Nemá cenu ho pře­ hlížet, protože se nezdá, že by chtěl někam zmizet. A i když je to zvláštní, Alexovi se nějakým záhadným způsobem dařilo vycítit duchovu náladu. Měl v sobě unavenou trpě­ livost člověka, který byl hrozně dlouho sám. I když Alex soucitem nikdy nepřetékal, nemohl si pomoct, ale malinko s duchem sympatizoval. „Máš nějaké jméno?“ zeptal se po chvíli. „Určitě jsem nějaké měl, ale nemůžu si vzpomenout.“ „Co ta letecká bunda?“ „Nemám ponětí,“ přiznal duch. „Jsou na ní někde zna­ ky letky? Nebo jmenovka?“ Alex zavrtěl hlavou. „Vypadá jako stará á dvojka se dvě­ ma velkými kapsami s klopami. Ty ji nevidíš?“ „Vidíš mě jenom ty.“ 55

L i s a K l e y pa s „To mám ale štěstí!“ Alex se na něho kysele podíval. „Poslouchej... Nemůžu fungovat, když za mnou všude le­ zeš. Měl by ses radši zase zneviditelnit.“ „Nechci být neviditelný, chci být volný.“ „Tak to jsme dva.“ „Možná kdybys mi pomohl zjistit, kdo jsem... Kdo jsem byl... Třeba bych pochopil, jak z toho ven. Možná by se mi potom podařilo od tebe odtrhnout.“ „Třeba a možná mi nestačí.“ „Víc ti nabídnout nemůžu.“ Duch začal přecházet po místnosti. „Občas si na něco vzpomenu. Na útržky svého života.“ Zůstal stát u okna a zahleděl se na klidné modré vody Roche Harboru. „Nevím, jak to popsat... Že existu­ ju, jsem si poprvé uvědomil ve vile v Duhové ulici. Mys­ lím, že můj předchozí život je s tím domem nějak spojený. Pořád je tam spousta starých krámů, hlavně v podkroví. Třeba by stálo za to poohlédnout se po něčem, co by mi napovědělo.“ „Proč jsi to neudělal?“ „Protože na to bych potřeboval skutečné tělo,“ ucedil duch. Každé jeho slovo znělo uštěpačně. „Nedokážu ote­ vřít dveře nebo odsunout kus nábytku. Čarovat neumím.“ Teatrálně zahýbal nataženými prsty. „Můžu jen sledovat, jak si jiní ničí svoje životy.“ Odmlčel se. „Stejně musíte to harampádí vyklidit.“ „Sam si s tím poradí. Je to jeho barák.“ „Jenže s ním si nemůžu promluvit. Neslyší mě. Mohl 56

Jezero snu˚ by vyhodit něco důležitého. Proto potřebuju, aby ses toho ujal ty.“ „Nejsem uklízečka.“ Alex odešel z kuchyně a duch ho následoval. „V podkroví je tolik bordelu, že by se nevešel do toho největšího kontejneru, co se u technických služeb najde,“ pokračoval Alex. „Trvalo by celé dny, než bych se tím probral. Možná týdny.“ „Ale uděláš to, viď?“ vyzvídal dychtivě duch. „Budu o tom přemýšlet. Mezitím si dám sprchu.“ Alex se zastavil a nevraživě se podíval na svého společníka. „A tobě bych radil, aby ses po dobu, co budu v koupelně, ode mě držel dál.“ „Klídek,“ ušklíbl se duch. „Fakticky nemám zájem tě očumovat.“

Když Zoë nastoupila do třetí třídy, otec jí oznámil, že dostal novou práci v Arizoně a do té doby, než si pro ni přijede, bude holčička bydlet u babičky. „Nejdřív musím zařídit dům,“ prohlásil. „Jakou barvou ti mám vymalovat pokojíček?“ „Modrou,“ odpověděla Zoë. „Chci, aby měl barvu po­ mněnek. Tati, a mohla bych v tom novém domě mít kotě?“ „Jasně. Ale musíš se o ně starat.“ „Budu! Díky, tati.“ Několik měsíců Zoë nedělala nic jiného, než kreslila obrázky svého vysněného pokojíčku 57

L i s a K l e y pa s a kotěte. Všem kamarádkám oznámila, že se bude stěho­ vat do Arizony. Jenže táta si pro ni nikdy nepřijel. Ano, několikrát ji navštívil a zvedl telefon, když mu volala, ale kdykoliv se ho zeptala, jestli už je domek zařízený, byl podrážděný a odpovídal vyhýbavě. Musí být trpělivá. Ještě zbývá něco zařídit. Na začátku páté třídy tátovi zatelefonovala, aby mu po­ věděla o nových předmětech a učitelích. Ozvala se jí cizí žena. Její hlas zněl vlídně. Říkala, že by se se Zoë jednou ráda seznámila. Několik minut si povídaly, a tak se Zoë dozvěděla, že neznámá paní se k tátovi přistěhovala spolu se svou dvanáctiletou dcerou. Tehdy pochopila, že otec má novou rodinu a ona se stala nepříjemnou připomínkou zpackaného manželství a ženy, která ho opustila. Samozřejmě hned běžela za babičkou. Položila jí hlavu do klína a hlasitě se rozplakala. „Proč mě nechce?“ vzlyka­ la. „Copak bych mu přidělala tolik práce?“ „S tebou to nijak nesouvisí,“ utěšovala ji Emma. Utrá­ peně se skláněla nad blonďatou hlavou své vnučky. „Ty jsi ta nejlepší, nejchytřejší a nejbáječnější holčička na světě. Každý mužský by na tebe byl pyšný, kdyby tě měl za dceru.“ „Tak proč mě táta nechce?“ „Je nešťastný, broučku, a já se obávám, že tohle se už nikdy nespraví. Tvoje maminka ho opustila a moc mu tím ublížila. Hodně se od té doby změnil. Kdybys ho tehdy 58

Jezero snu˚ znala, určitě bys ho nepoznala. Vždycky míval dobrou ná­ ladu. Všechno mu vycházelo. Jenže pak se až po uši zami­ loval do tvé matky. Bylo to jako pád do propasti, odkud se nedokázal vyškrábat. Vzpomene si na ni pokaždé, když se na tebe podívá.“ Zoë pozorně poslouchala. Snažila se pochopit tajem­ ství schované do několika slov. Potřebovala vědět, proč ji opustili oba její rodiče. Nabízela se jediná odpověď: může za to ona sama, i když neví jak. Babička ji něžně hladila po vlasech a pokračovala: „Chápu, že se zlobíš a jsi z toho nešťastná, Zoë. Ale měla by ses soustředit na to, co je v tvém životě dobré, a myslet na lidi, kteří tě mají rádi. Nesmíš se kvůli tomu zbytečně trápit.“ „Nebudu, Hopinko,“ zašeptala Zoë. Takhle své babičce říká, co si pamatuje. „Ale... zdá se mi, že nikam nepatřím.“ „Patříš ke mně.“ Holčička se podívala do laskavého obličeje pozname­ naného vráskami smíchu i smutku a sedmi desítkami odžitých let. Uvědomila si, že babička byla a je v jejím ži­ votě jedinou jistotou. Potom šly do kuchyně vařit. Třikrát týdně Emma uvařila několik porcí navíc, které následně roznesla stařičkým sousedům v okolí. Vnučka zbožňovala práci v kuchyni a ochotně jí pomáhala. Zoë nastrouhala několik kousků tmavé čokolády. Krá­ jecí prkénko se pokrylo voňavým práškem. Zatímco se 59

L i s a K l e y pa s trouba rozehřívala, připravila si vodní lázeň a čokoládu rozpustila s kouskem másla. Vzala osm vajec a opatrně oddělila bílky od žloutků. Ty spolu se lžící vanilkového extraktu zašlehala do rozpuštěné čokolády a přidala hně­ dý cukr. Pak čokoládovou hmotu opatrně zamíchala do ušleha­ ných bílků. Pěnu pomocí lžíce rozdělila do čajových šálků, které postavila do pekáče s vodou a ten zasunula do trou­ by. Jakmile byly zákusky upečené, nechala je vychladnout a pak ozdobila šlehačkou. Emma se přišla podívat, jak zákusky pečené bez mouky dopadly. Zeširoka se usmála. „Moc se ti povedly,“ pochvá­ lila vnučku. „A božsky voní.“ „Ochutnej.“ Zoë jí podala lžičku. Emma okusila první sousto a zareagovala přesně tak, jak Zoë doufala. Zavrněla slastí a zavřela oči, aby se lépe soustředila na lahodnou chuť. Ale když se na vnučku zno­ vu podívala, kutálely se jí slzy po tvářích, což holčičku roz­ hodilo. „Co se děje, Hopinko?“ Emma se pousmála. „Chutná to jako láska, kterou jsi neměla komu dát..., ale sladkost zůstala.“

Zoë pomalu kráčela chodbou kliniky a podrážky je­ jích balerínek podivně mlaskaly na zelené naleštěné podlaze. Hlavu měla plnou informací, které jí před chví­ 60

Jezero snu˚ lí poskytl doktor. Samá fakta o cerebrovaskulární cho­ robě a mozkové mrtvici. Bylo tu totiž podezření, že se u Emmy projeví „smíšená demence“, jakási kombinace vaskulární demence a Alzheimera. Ovšem na prognózu je zatím brzy. Nezodpovězených otázek a možných problémů se rý­ sovala spousta, jedna věc ale byla jasná: Emmina nezávis­ lost je pryč. V domě s pečovatelskou službou už zůstat ne­ může, protože bude potřebovat víc péče a dohledu, než jí může takové zařízení poskytnout. Denně musí cvičit posti­ ženou levou ruku a nohu. V bytě se neobejde bez bezpeč­ nostních opatření a pomůcek, jako jsou například madla v koupelně a na toaletě. Její stav se bude zhoršovat a potře­ ba pomoci poroste. Zoë měla najednou pocit, že je toho na ni moc. Neměla žádné příbuzné, na které by se mohla obrátit. Její otec se na svou matku vykašlal už dávno. I když je rodina Hoff­ manových velice početná, její členové se skoro nestýkají. „Vedou samotářský život skunků,“ okomentovala Justine kdysi příbuzné, kteří o sebe nikdy nestáli. Byla to pravda. Jako by se u nich projevovala jakási nesmiřitelnost, která znemožňovala jakákoliv rodinná setkání. Ne že by na tom záleželo. Emma se své vnučky ujala, přestože o ni nikdo jiný včetně vlastního otce nestál. Takže není pochyb o tom, kdo se teď postará o Emmu. V nemocničním pokoji vládlo ticho rušené jen tlume­ ným pípáním srdečního monitoru a vzdáleným šepotem 61

L i s a K l e y pa s zdravotní sestry, která s někým mluvila na chodbě. Zoë po špičkách přešla k oknu a maličko povytáhla žaluzie. Vpus­ tila do místnosti trochu měkkého šedého světla. Přešla k lůžku a pohlédla na voskovou pleť své babičky, křehká víčka a rozcuchané stříbrné vlasy. Nejradši by jí je učesala. Emma zamžikala řasami a otevřela oči. Usmála se na Zoë popraskanými rty. Mladé ženě se stáhlo hrdlo dojetím. Sklonila se, aby babičku políbila. „Ahoj, Hopinko.“ Emma obvykle voněla jemným květinovým parfémem, který používala celá de­ setiletí. Teď byla spíš cítit nemocnicí. Zoë usedla na kraj postele, vzala babičku za ruku a opa­ trně sevřela studené prsty. Všimla si, že Emma maličko zkřivila rty, a tak ji zase honem pustila. Pozdě si uvědomi­ la, že babiččina levá ruka byla postižena mrtvicí. „Promiň. Bolí tě to?“ „Ano.“ Emma jí vstřícně podávala pravačku. Zoë se k ní natáhla. Musela dávat pozor na jehlu zavedenou do žíly. Babička se na vnučku podívala vlídnýma unavenýma očima. „Mluvila jsi s doktory?“ Zoë přikývla. Emma nikdy nechodila kolem horké kaše. „Řekli mi, že přicházím o rozum.“ Vnučka se na ni pochybovačně podívala. „Takhle ti to jistě neříkali.“ „Zato to tak mysleli.“ Stiskla Zoë ruku. „Prožila jsem 62

Jezero snu˚ dlouhý život,“ pokračovala po chvíli. „Nevadí mi odejít. Ale takhle jsem si to nepředstavovala.“ „Jak teda?“ Babička se nad otázkou zamyslela. „Líbilo by se mi umřít ve spánku uprostřed příjemného snu.“ Zoë zakryla svou dlaní babiččinu chladnou ruku, protkanou krajkami žil. „Jakého snu?“ „Třeba... Jak tančím v náruči krásného muže... v rytmu oblíbené písničky.“ „Kdo je ten muž?“ vyzvídala Zoë. „Dědeček Gus?“ Emmin manžel zemřel na rakovinu plic dávno předtím, než se Zoë narodila. „Do toho pána a té písničky ti nic není,“ zlobila se na­ oko Emma, která rozhodně neztrácela smysl pro humor.

Z nemocnice se Zoë vypravila do kanceláře Colette Linové, sociální pracovnice, která se o Emmu starala. Colette byla vstřícná, ale ničím se netajila. Seznámila Zoë se všemi fakty a předala jí hrst letáků a brožur, aby pořád­ ně pochopila situaci, ve které se Emma ocitla. „Vaskulární demence není tak předvídatelná jako Alzheimer,“ vysvětlovala Colette. „Může nastat náhle, anebo se postupně vyvinout. Nedá se předem odhadnout, které části těla postihne. A vždycky je tu možnost, že bez varování přijde velký záchvat.“ Collete se odmlčela, než 63

L i s a K l e y pa s dodala: „Jestli se podezření lékařů potvrdí a ukáže se, že Emma skutečně trpí smíšenou demencí, pak budete pozo­ rovat, jak se její chování postupně mění. Bude zapomínat, co se před chviličkou stalo, ale vzpomínky na dávné udá­ losti jí zůstanou. Ty jsou uloženy hlouběji v mozku a jsou tak lépe chráněny.“ „Co právě teď potřebuje?“ zeptala se Zoë. „Co pro ni bude nejlepší?“ „Důležité je vytvořit jí stabilní a vhodné prostředí. Musí dobře a kvalitně jíst, cvičit, odpočívat a pravidelně brát léky. Bohužel se nemůže vrátit do svého současné­ ho bytu, protože dům s pečovatelskou službou jí není schopen zajistit takovou úroveň služeb, jakou bude po­ třebovat.“ Zoë netušila, na co myslet dřív. „Budu muset něco udě­ lat s jejím nábytkem... Se všemi věcmi...“ Babička zatvrzele odmítala cokoliv vyhodit. Všechno jí něco připomínalo. A tak nezbude než její celoživotní vzpomínky naskládat do krabic a někde uložit. Starožit­ nosti, nádobí, horu knih, oblečení skladované od doby, kdy se prezidentského úřadu ujal Truman. „Můžu vám doporučit spolehlivou stěhovací firmu,“ nechala se slyšet Colette, „i jeden místní sklad.“ „Děkuji vám.“ Zoë se zvedla a zastrčila si vlasy za uši. V ústech jí úplně vyschlo, a tak se napila vody z plastového kelímku. V krátké době musí udělat spoustu rozhodnutí. Její život se dramaticky změní stejně jako Emmin. „Kolik 64

Jezero snu˚ mám času?“ zeptala se. „Než babičku pustí z nemocnice,“ upřesnila. „Přibližně tři týdny, možná čtyři. Platila si doplňkové zdravotní pojištění, a tak má nárok na týden rehabilitač­ ní péče. Potom ji přeloží do léčebny dlouhodobě nemoc­ ných. Pojišťovna hradí jen krátkodobý pobyt. Pokud si budete přát, aby tam zůstala déle, budete muset pobyt uhradit. Znamená to především najmout ošetřovatelku, která jí bude pomáhat s hygienou, oblékáním a jídlem. A to už se začíná prodražovat.“ „Kdybych si babičku vzala k sobě,“ vyzvídala Zoë, „při­ spěje mi pojišťovna na pečovatelku? Potřebuji někoho, kdo by mi s Emmou pomáhal.“ „Pečovatelku musíte platit ze svého. Dříve či později se tomu nevyhnete.“ Colette jí podala další brožuru. „Vaše babička bude nakonec potřebovat uzavřené zdravotnické zařízení, kde jsou pacienti pod stálým dohledem. Osobně bych vám doporučovala tohle. Je to moc hezké místo. Mají tam společenskou místnost, kde se dokonce pořádají od­ polední čaje a klavírní koncerty.“ „Uzavřené zařízení,“ opakovala jako v mrákotách Zoë a tupě civěla na ilustrační fotografie schválně přibarvené do růžova a jantarova. „Tam bych Emmu dát nemohla. Ur­ čitě mě bude chtít mít poblíž, a protože bydlím ve Friday Harboru, mohla bych ji navštěvovat jenom jednou za...“ „Zoë...“ Colette jí skočila do řeči. Dívala se na ni očima pl­ nýma soucitu. „Tou dobou vás už nejspíš nebude poznávat.“ 65

Šest

Po třech dnech horečné aktivity se Zoë vrátila na ost­ rov. Roztřídila Emmino oblečení a všechno ostatní. Najala si profesionální firmu, aby jí pomohla zabalit křehké věci a naskládat je do krabic. Staré fotografie a alba uložila do zvláštního boxu. Nebyla si totiž jistá, jestli si je bude chtít babička prohlížet, nebo ne. Když se pak vrátila do penzionu, Justine se na ni upřeně zahleděla a prohodila: „Běž si trochu odpočinout. Připadáš mi úplně vyřízená.“ „Taky že jsem.“ Zoë nabídku vděčně přijala a prospala většinu odpoledne. Probudilo ji zapadající slunce. Pro­ díralo se škvírami mezi žaluziemi a pokreslilo růžovou květovanou přikrývku zářivými proužky. V rohu pokoje stála starobylá krejčovská panna, na níž se třpytila sbírka starožitných broží. Vedle Zoë se rozvaloval Byron a sledoval ji zlatozele­ 66

Jezero snu˚ nýma očima. Usmála se a natáhla ruku, aby ho pohladila. Kocour začal hlasitě příst. „Justine tě vykartáčovala,“ zamumlala Zoë a prohrábla prsty jeho hedvábný bílý kožich. „Vsadím se, že se s tebou i mazlila. Co říkáš?“ Za dveřmi se ozvaly kroky. „Jenom abych ho utišila,“ odpověděla Justine místo kocoura. „Pořád mňoukal, pro­ tože se mu po tobě stýskalo.“ Nakoukla do ložnice. „Jak jsi na tom? Můžu dál?“ „Jo. Už je mi o hodně líp.“ „Pořád máš oči jako mýval.“ Justine usedla na postel a ustaraně se podívala na sestřenici. „I když mi pomáhali profíci, trvalo dva dny, než se nám podařilo sbalit všechny Emminy věci. Skříně byly narvané oblečením, a ani se mě neptej, kolik má nádobí. A tolik starých krámů... Gramofon, rádio v koženém pouzdru, dokonce porcelánový toustovač z třicátých let. Připadala jsem si jako v seriálu Sběrači.“ „Na tvém místě bych si založila účet na Aukru.“ Zoë zasténala a posadila se. Prohrábla si kučeravé blond vlasy. „Musíme toho spolu hodně probrat.“ „Co kdybychom se přesunuly do velké kuchyně a daly si k tomu konev kafe?“ „Mohlo by to být víno?“ „Taky mě to napadlo.“ Loudaly se k hlavní budově s Byronem v patách a Zoë vyprávěla sestřenici o všem, co se dozvěděla od sociální 67

L i s a K l e y pa s pracovnice. Vešly do prostorné a útulné kuchyně, jejíž stě­ ny byly polepeny tapetami se vzorem trsů třešní pojatým v retro stylu. Zatímco Justine otvírala lahev s vínem, Zoë si prohlížela koláče vyrovnané pod skleněným poklopem. V době její nepřítomnosti Justine spoléhala na místní pe­ kárnu, aby měla hostům co nabídnout k snídani. „Jsou docela dobré,“ odpověděla Justine na nevyslo­ venou otázku, „ale těm tvým se vůbec nevyrovnají. Lidi, co jsou u nás poprvé, byli v pohodě, zato štamgasty jsem slyšela remcat. ,Kde je Zoë?‘ nebo: ,Celou dobu se těším na snídani, a pak dostaneme tohle?‘ Nekecám. Zoë, bez tebe jde tohle místo ke dnu.“ Sestřenice se usmála. „Přestaň.“ „Vždyť je to pravda.“ Justine jí podala sklenku vína a společně se usadily ke stolu. Byron vyskočil své paní na klín a uvelebil se tam. „Co bude teď?“ zeptala se tiše Justine. „I když... asi to vím.“ „Emma mě potřebuje,“ odpověděla prostě Zoë. „Bude žít se mnou.“ Justine se zamračila. „Nemůžeš se o ni starat sama.“ „To ne. Najmu pečovatelku, která na babičku dohlídne, zatímco budu v práci.“ „Jak dlouho to bude trvat? Myslím, než Emma...“ Justi­ ne se rozpačitě odmlčela. „Než se její stav zhorší tak moc, že bude muset být někde hospitalizovaná?“ dopověděla za ni Zoë. „Nemám ponětí. 68

Jezero snu˚ Nemoc může postupovat rychle, nebo pomalu. Ale až se to stane, převezu ji do specializovaného zařízení v Everettu. Říkají tomu středisko péče o paměť. Včera jsem tam zajela a mluvila s vrchní gerontoložkou. Byla moc příjemná. Po rozhovoru s ní se už necítím tak provinile, protože jsem si uvědomila, že až babička nebude moct chodit nebo se umýt, bude tam ve větším pohodlí a bezpečí než se mnou.“ „Můžete spolu bydlet vzadu v domku a já se přestěhuju do jednoho z pokojů.“ Justinina velkorysost Zoë dojala. „To jsi hodná, ale bu­ deme potřebovat víc prostoru. Babička má dům u jeze­ ra. Je to asi tři sta sedmdesát metrů čtverečních, kuchyně a dvě ložnice. Zkusíme tam žít.“ „Emma má dům u jezera? Jak to, že o tom nevím?“ „Zdědila ho po Stewartových, příbuzných z matčiny strany. Když byla mladá, trávila tam spoustu času, ale za posledních třicet let ho ani jednou nenavštívila. Najala si nějakou firmu, která dům kontroluje a průběžně udržu­ je.“ Zoë zaváhala. „Podle mě se k tomu místu váže spous­ ta vzpomínek. Jednou jsem se Emmy zeptala, proč dům dávno neprodala, ale odmítla mi to vysvětlit. Anebo byla jenom unavená.“ „Fakt si myslíš, že by tam teď chtěla žít? „Jo. Sama to navrhla.“ „Kde přesně to je?“ „U Jezera snů.“ „Venkov jako vyšitý.“ 69

L i s a K l e y pa s „To si piš,“ přikývla smutně Zoë. „Jednou nebo dva­ krát jsem jela kolem, ale uvnitř jsem nikdy nebyla. Budu do toho domu muset trochu investovat. Napadlo mě, že budeme potřebovat madla do koupelny, ruční sprchu a rampu u předních schodů, pokud Emma zůstane na in­ validním vozíku. Něco takového. Sociální pracovnice mi dala seznam věcí, které by se nám mohly hodit.“ Justine potřásla hlavou. „Budeš potřebovat spoustu pe­ něz.“ Z culíku jí vyklouzl pramen vlasů, což se jí stávalo dost často, a spadl jí do čela. V hlubokém zamyšlení si ho mimoděk navíjela na prst. „Co kdybych od tebe ten dům koupila za solidní cenu a nechala tě v něm zadarmo byd­ let? Peníze bys mohla použít na péči o Emmu. Náklady za přestavbu by pochopitelně šly na mě.“ Zoë vykulila oči. „To by přece nešlo.“ „Proč ne?“ „Nebylo by to vůči tobě fér.“ „Peníze se mi později vrátí. Budu dům pronajímat, až Emma... Ehm... Až ho vy dvě už nebudete potřebovat.“ „Vždyť jsi ho ani neviděla.“ „Chci vám nějak pomoct. Taky se cítím za Emmu od­ povědná.“ „Ty jí nic nedlužíš. Vždyť ani není tvoje pokrevní pří­ buzná. K Hoffmanovým se přivdala a je tvoje prateta.“ „Ale je Hoffmanová, a to mi úplně stačí.“ Zoë se usmála. Nebylo to poprvé, kdy si uvědomila, že Justine, která má ustavičně dobrou náladu, ničeho se 70

Jezero snu˚ nebojí a se vším je hned hotová, má srdce na pravém mís­ tě. Lidi si často neuvědomují, jak daleko je kvůli druhým ochotná zajít, a jak je díky tomu zranitelná. „Mám tě moc ráda, Justine.“ „No jo, já vím...,“ Sestřenice ledabyle mávla rukou. Proje­ vy citů ji uváděly do rozpaků. „Musíme najít někoho, kdo se hned pustí do opravy domu. Potřebujeme někoho fakt dob­ rého a spolehlivého. A to nebude jen tak, protože na sku­ tečné fachmany se čeká, a i těm nejlepším všechno trvá...“ Najednou se odmlčela. „I když... Možná... Já ti nevím...“ „Napadl tě někdo?“ „Alex, bratr Sama Nolana. V Roche postavil několik domů. Odvádí slušnou práci a je spolehlivý. Jenže... Ne­ dávno se rozvedl a zkrachoval mu developerský projekt. Povídá se, že kvůli tomu začal chlastat. Nevím, čemu mám věřit. Dlouho jsem ho neviděla. Pokusím se něco vypáčit ze Sama.“ Zoë se podívala na kocoura a pohladila ho po hustém kožichu. Byron se zavrtěl a stočil do klubíčka. „Já... už jsem s ním měla tu čest.“ Dávala si záležet, aby to znělo co možná nejlhostejněji. „Když jsem šla navštívit Lucy, něco opravoval v té viktoriánské vile.“ „A žes nic neřekla!“ Lucy povytáhla obočí. „Co si o něm myslíš?“ Zoë rozpačitě pokrčila rameny. „Skoro vůbec si mě nevšímal, takže jsem neměla příležitost udělat si nějaký dojem.“ 71

L i s a K l e y pa s Justine se na ni pochybovačně zakřenila. „Jsi nejhorší lhářka, jakou znám. Tak to vyklop.“ Zoë rozpačitě pokrčila rameny. Nechtělo se jí o tom mluvit. Myšlenky se odmítaly zformovat do slov. Jak jí má vysvětlit svou reakci na Alexe Nolana? Je to charismatický chlap. Vyvádí ji z míry. Líbí se jí. Obzvlášť jeho oči. Vypa­ dá, jako by přišel o všechny iluze. Všechnu něhu a naději v jeho nitru jako by pokryl pancíř tvrdý jako diamant. Ješ­ těže si jí skoro nevšímal. Nic jiného si Zoë nepřála. Sotva začala dospívat, muži si o ní udělali jasno. Za­ řadili si ji do špatné škatulky, a tak se jí ti slušní vyhýbali a darebáci měli pré. Troufali si na ni hlavně ti, kteří považo­ vali svádění a lovení žen za sport. Jakmile dostali ženskou do postele, slavili pomyslné vítězství. Zoë se odmítala stát zářezem na něčí pažbě. Nechtěla, aby ji někdo využíval. Myslela si, že v Chrisovi konečně našla partnera, který si jí váží a cení si toho, jaká je. Byl ohleduplný a citlivý. Vždycky ji vyslechl a jednal s ní uctivě a upřímně. O to horší pro ni bylo, když se jí rok po svatbě svěřil s tím, že se zamiloval do muže. Kruté zrady a podivného překvapení se dočkala od muže, který jí vždy zvedal sebevědomí. Od té doby uplynuly dva roky a ona se na jiného chlapa ani nepodívala. Co se mužů týkalo, nevěřila svým instinktům, a drsňáka typu Alexe Nolana by určitě nezvládla. „Jo, docela pěkný chlap,“ přiznala po chvíli, „ale kama­ rádský teda není.“ „Já mám takový dojem, že ženské moc nemusí.“ 72

Jezero snu˚ „Jako že je...“ „Ne. Tak jsem to nemyslela. Na holky podle všeho je. Sice s nimi spí, ale zřejmě je nemá dvakrát v lásce.“ Justine se odmlčela a pokrčila rameny. „Což samozřejmě vůbec nesouvisí s přestavbou domu, takže bych mohla Samovi brnknout a zeptat se ho, jestli je Alex pořád ve hře. Co ty na to? Vadilo by ti, kdyby se toho ujal?“ „Vůbec ne,“ broukla Zoë, i když se jí z představy, že by se s ním měla znovu setkat, mírně sevřel žaludek.

„Ne,“ ucedil Alex mdle, když mu Sam pověděl o Justi­ nině návrhu. „Mám moc práce.“ „Žádám tě o laskavost,“ přemlouval ho bratr. „Justine je Lucyina kamarádka a ty potřebuješ slušnou zakázku.“ Duch lelkoval poblíž a sledoval, jak bratři na strop po­ desty v patře připevňují dekoraci z pryskyřice. „Má prav­ du,“ sdělil duch Alexovi a ten se na něho zamračil. „Kašlu na to,“ zavrčel Alex. Stál na štaflích a tiskl ozdobu natřenou lepidlem ke stropu, zatímco Sam ji zezdola pod­ kládal měkkou podpěrou. „Klídek, prskavko,“ domlouval mu vlídně bratr. „Vydě­ lat si nějaké peníze nikdy neuškodí.“ Alex měl co dělat, aby skryl podráždění. Pořád si zvy­ kal na to, že ostatní nemusejí vidět ducha jenom proto, že ho vidí on. „Vyřiď jí, ať si najde někoho jiného.“ 73

L i s a K l e y pa s „Nikdo jiný tu není. Až na tebe mají všichni stavba­ ři na ostrově plný diář. A Justine se mě se svou obvyklou jemností buldozeru zeptala, jestli jsi vůbec schopný něco takového zvládnout.“ „Jako přestavět jednu boudu u jezera?“ opáčil dotčeně Alex. „Proč bych to neměl zvládnout?“ „Já nevím, Ale. Třeba to souvisí s tím, jaký dojem po­ slední dobou děláš na lidi. Kdybych měl tvůj život zná­ zornit koláčovým grafem, tak polovinu by zabrala totální nasranost na celej svět a tu druhou kocovina. Jo, můžeš se na mě vztekat, ale to nemění nic na tom, že brzo budeš moc zlitej na to, abys pracoval, a moc vyřízenej, abys do­ kázal dál nasávat.“ „V tom má taky pravdu,“ poznamenal duch. „Víš, co mi můžeš?“ vybafl Alex. „V práci jsem se nikdy neulejval. Nevynechal jsem jeden jediný den. Nikdy!“ Sam zajistil vzpěru klínem, zatímco Alex zkontroloval znamínka nakreslená tužkou, aby se přesvědčil, že se de­ korace nepohnula. „Já ti věřím,“ přisvědčil tiše Sam, „ale budeš to muset ostatním dokázat, Alexi. Tvoje akcie klesají.“ „Co tím chceš říct?“ „Tvoje čistá tržní hodnota se teď omezuje na tvoje dvě ruce.“ „Pořád mám parcelu u Jezera snů. Stačí najít dobré in­ vestory.“ „Bezva. V tom případě se v mezičase moc neodchý­ 74

Jezero snu˚ líš od původního záměru, protože Zoëin dům tam stojí taky. Nejspíš jsi kolem něj stokrát projel. Můžeš si vzít pár týdnů volna, dát ho do kupy a pak...“ „Zoëin?“ opáčil ostře Alex a slezl ze štaflí. „Před chvílí jsi tvrdil, že ta zchátralina patří Justine.“ „Justine mi kvůli tomu volala. Zoë tam chce bydlet se svou babičkou, která má nějaký druh Alzheimera. Na Zoë si vzpomínáš, ne? Sladká blondýnka s krásnejma... muffi­ nama.“ Sam si všiml, jak se Alex tváří, a ušklíbl se. „Pomoz mi, sakra. Jsou to Lucyiny nejlepší kámošky. Ty se trochu přemůžeš a já pak sklidím plody Lucyiny vděčnosti.“ Duch zíral na Alexe s neskrývaným pobavením. „Proč do toho nejdeš?“ provokoval. „Snad se nebojíš?“ „Čeho bych se měl bát?“ odsekl podrážděně Alex, než si stačil uvědomit, že je lepší nechávat si některé komen­ táře pro sebe. „Ty se něčeho bojíš?“ nechápal Sam. „Zoë?“ „Ne,“ zavrčel Alex. „Zapomeň na to.“ „Nehledej v tom nic složitého,“ domlouval mu bratr. „Oprav té hodné mladé paní a její babičce dům. Třeba bu­ deš mít štěstí a ona ti za to uvaří večeři.“ „Jestli do toho nepůjdeš,“ dodal duch, „budeme vědět, jaký jsi ve skutečnosti zbabělec.“ „Půjdu do toho,“ zadrmolil Alex přes zaťaté zuby. Věděl, že když se nepodvolí, duch ho s tím bude pořád otravovat. Chtěl mu dokázat – anebo možná i sobě –, že se Zoë Hoffmanovou nemá žádný problém. „Dej mi její číslo. 75

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.