Copyright 2014 by Steve Berry Translation 2015 by Hana Pernicová Cover design 2014 by DOMINO

2015

Copyright © 2014 by Steve Berry Translation © 2015 by Hana Pernicová Cover design © 2014 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE LINCOLN MYTH, vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton, Londýn 2014, přeložila Hana Pernicová Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redaktorka: Zuzana Pernicová Korektura: Hana Pušová Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška Obálka: Radek Urbiš Vydání druhé, v elektronické verzi první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava, v dubnu 2015

ISBN 978-80-7498-058-9

Augustu Elimu Reinhardtovi IV., výjimečnému mladému muži

PODĚKOVÁNÍ Díky vám, Gino Centrellová, Libby McQuireová, Kim Hoveyová, Cindy Murrayová, Jennifer Hersheyová, Debbie Aroffová, Carole Lowensteinová, Matte Schwartzi, Scotte Shan­none, a díky vám všem ostatním v odděleních tvorby, propagace a odbytu v týmu Random House. Za další skvěle odvedenou práci děkuji Marku Tavanimu a Simonu Lipskarovi. Obzvláštní poděkování si zaslouží Grant Blackwood, supertalentovaný spisovatel, který mi pomáhal s některými aspekty zápletky, Meryl Mossová a její báječný tým pro práci s veřejností (zejména Deb Zipfová a Jeri-Ann Gellerová), Jes­ sica Johnsová a Esther Garverová, díky nimž firma Steve Berry Enterprises šlape jako hodinky, John Cole v Knihovně Kongresu, který pro mě zorganizoval velmi obohacující návštěvu, a John Busbee v Des Moines, který mi ukázal Salisbury House. Velice děkuji Shauně Summersové, editorce Random House, která mi pomáhala se vším, co souvisí s mormony (za případné omyly mohu výlučně já sám). A největší dík jako vždy patří mé ženě Elizabeth. Věnoval jsem již své knihy rodičům, dětem, vnoučatům, tetě, spisovatelskému sdružení, editorovi, agentům i obchodním partnerům. Když jsme s Elizabeth uzavřeli manželství, součástí balíčku byl Augustus Eli Reinhardt IV. Tou dobou mu byly čtyři roky. Teď je z něj teenager. Eli zbožňuje svou matku i otce. Doufám nicméně, že špetka jeho náklonnosti 7

patří i mně. Stejně jako Cotton Malone nepatřím ani já k nejsrdečnějším lidem na světě. Což ovšem neznamená, že nám chybí cit. Takže tahle knížka je pro Eliho.

8

Každý lid kdekoli na světě, pokud se tak rozhodne a disponuje potřebnou silou, má právo povstat, zbavit se stávající vlády a utvořit novou, jež mu lépe vyhovuje. Toto je nejcennější, nejposvátnější právo – právo, které, jak doufáme a věříme, osvobodí svět. A není omezeno výlučně na případy, kdy se jej rozhodnou uplatnit všichni lidé podléhající dané vládě. Jakákoli jejich část, jež to dokáže, může vyvolat revoluci a přivlastnit si tu část území, kterou obývá. Abraham Lincoln 12. ledna 1848

PROLOG WASHINGTON 10. ZÁŘÍ 1861 Abraham Lincoln se navenek ovládal, ale žena stojící naproti němu podrobovala jeho trpělivost těžké zkoušce. „Generál udělal jen to, co všichni slušní lidé pokládají za správné,“ prohlásila. Jessie Bentonová-Frémontová byla manželkou Johna Frémonta, generála armády Spojených států a vrchního velitele vojsk Unie na západ od řeky Mississippi. Hrdina mexické války a věhlasný cestovatel získal svůj nejnovější velitelský post v květnu. A před měsícem, kdy už na Jihu zuřila občanská válka, svévolně vydal proklamaci, jíž osvobodil všechny otroky patřící rebelům z Missouri, kteří pozvedli zbraň proti Spojeným státům. To bylo samo o sobě dost zlé, jenže Frémont zašel ještě dál a prohlásil, že všichni váleční zajatci budou zastřeleni. „Madam,“ řekl Lincoln tiše, „je váš manžel skutečně toho názoru, že bychom měli všechny zajaté rebely zabít?“ 11

STEVE BERRY „Vědí přece, že zradili svou vlast. A trestem za vlastizradu je odjakživa smrt.“ „Uvědomujete si, že jakmile se s tím začne, zastřelí Konfederace na oplátku všechny naše zajatce? Za každého jejich mrtvého jeden náš. A tak dál, pořád dokola.“ „My tuhle rebelii nevyvolali, pane prezidente.“ Hodiny na krbové římse Lincolnovi prozradily, že se blíží půlnoc. Oznámení dorazilo do prezidentského sídla před třemi hodinami. Bylo stručné a přímočaré. Paní Frémontová přináší prezidentovi dopis generála Frémonta a ústní vzkaz. Obojí by ráda předala co nejdříve. Ať prezident laskavě určí, kdy je převezme – buď ještě dnes večer, nebo zítra časně ráno. Požádal ji, ať se k němu dostaví okamžitě. Sešli se v Červeném salónu v prvním poschodí, pod oslnivě zářícím lustrem. Lincoln tu obdivuhodnou ženu znal. Byla dcerou někdejšího amerického senátora, vyrůstala ve Washingtonu, byla vysoce vzdělaná a zběhlá v politice. V sedmnácti letech se proti vůli rodičů provdala za Frémonta. Porodila mu pět dětí. Podporovala ho během jeho objevitelských cest na Západ, stála při něm, když zastával funkci vojenského guvernéra Kalifornie a jednoho z prvních kalifornských senátorů. Pomáhala mu v kampani, když se roku 1856 stal prvním prezidentským kandidátem nově založené Republikánské strany. Frémontovi se přezdívalo Stopař a jeho kandidatura vyvolávala všeobecné nadšení. Volební souboj s Jamesem Buchananem sice prohrál, ale od vítězství ho dělily jen hlasy Pensylvánie. Lincoln, první republikán zvolený do prezidentského úřadu, tudíž dlouho neváhal a jmenoval Johna Frémonta velitelem vojenských sil na Západě. 12

LINCOLNŮV MÝTUS Teď toho litoval. Měl pocit, že se mu všechno bortí pod rukama. Hrdost, kterou prožíval, když v březnu skládal přísahu jakožto šestnáctý americký prezident, vystřídalo utrpení občanské války. Od Unie se odtrhlo jedenáct států a utvořilo vlastní Konfederaci. Secesionisté zaútočili na pevnost Fort Sumter a tím Lincolna donutili zablokovat všechny jižanské přístavy a pozastavit platnost ústavní záruky habeas corpus, podle níž mohou soudci požadovat okamžité předvedení vězňů a zdůvodnění jejich zatčení. Nasadil proti rebelům unionistickou armádu, ta však utrpěla potupnou porážku u Bull Runu. Ten zdrcující úder ho přesvědčil, že konflikt bude dlouhý a krvavý. A teď měl na krku Frémonta s jeho pompézním osvobozením otroků. Svým způsobem generála chápal. Rebelové porazili unionisty na jihu Missouri a postupovali na sever. Frémont se ocitl v obklíčení, neměl dost mužů ani jiných zdrojů. Situace vyžadovala rázné činy, a tak v Missouri vyhlásil stanné právo. Pak to ale přehnal, když nařídil propustit na svobodu všechny otroky rebelů. Kongres ani sám Lincoln by se něčeho takového neodvážili. Generál ignoroval písemné žádosti i výslovný rozkaz, aby své nařízení upravil. A teď za prezidentem poslal manželku, aby předala jeho dopis a osobně ho hájila. „Madam, je nutno brát v úvahu aspekty, které dalece přesahují hranice Missouri. Jak jste sama ráčila připomenout, zuří válka. A její příčiny bohužel nelze popsat tak jednoduše.“ 13

STEVE BERRY Nechápala, že nejde pouze o otrokářství. V otrokářství Lincoln neviděl problém. Už secesionistům nabídl, ať si otroky klidně ponechají. Byl ochoten povolit jim, aby používali novou vlajku, vyslali reprezentanty do Montgomery a dokonce i setrvali v Konfederaci – pokud oni na oplátku dovolí vybírat ve svých přístavech seveřanská dovozní cla. Kdyby Jih povolil bezcelní dovoz zboží, ochromilo by to seveřanský průmysl a národní vláda by zbankrotovala. Prohrála by bez jediného výstřelu. Cla představovala hlavní zdroj státních příjmů. Bez nich by se Sever zhroutil. Jenže Jih prezidentovu vstřícnou nabídku odmítl a zahájil palbu na Fort Sumter. „Pane prezidente, mám za sebou třídenní jízdu přecpaným vlakem v příšerném vedru. Nic příjemného, věřte mi. Ale podstoupila jsem ji, protože generál vás chce přesvědčit, že je nezbytné soustředit se na to, co je pro náš národ klíčové. Rebelové proti nám pozvedli zbraně. Musíme je zastavit a skoncovat s otroctvím.“ „Už jsem generálovi napsal. Dobře ví, co od něj čekám,“ opáčil Lincoln. „Cítí se znevýhodněn, protože jeho oponenty jsou vaši blízcí důvěrníci.“ Zajímavá obrana útokem. „Koho tím myslíte?“ „Domnívá se, že poskytujete více sluchu svým poradcům, protože je máte dnes a denně kolem sebe, kdežto on je daleko.“ „A to ho opravňuje neuposlechnout můj rozkaz? Madam, jeho výnos nemá oporu ve válečném právu ani v nezbytnosti. Učinil politické rozhodnutí, jímž překročil svou pravomoc. Před několika týdny jsem k němu vyslal svého osobního ta14

LINCOLNŮV MÝTUS jemníka pana Haye se žádostí, aby pozměnil tu část, která osvobozuje veškeré otroky v Missouri. Na mou žádost nereagoval. Místo odpovědi teď posílá vás, abyste na mě apelovala osobně.“ A kdyby jen to. Z Hayova hlášení vyplývalo, že ve Frémontově velitelském sboru bují korupce a ve vojsku hrozí vzpoura. Nebylo divu. Frémont byl zbrklý paličák se sklony k hysterii. Celá jeho politická kariéra přinášela jedno fiasko za druhým. Při kandidatuře na prezidenta v roce 1856 ignoroval rady expertů a postavil kampaň právě na otázce otroctví. Jenže země nebyla na tak převratnou změnu připravena. Nestrefil se do správné společenské nálady. A připravilo ho to o vítězství. „Generál je přesvědčen, že porazit rebely pouze zbraněmi bude těžká a zdlouhavá dřina. Je třeba získat zahraniční podporu. Generál ví, že se Angličané kloní k pozvolnému zrovnoprávňování otroků a že čelní představitelé Jihu jim ochotně vyjdou vstříc. To nesmíme dopustit. Jako prezident si jistě uvědomujete, že se schyluje k tomu, že Anglie, Francie a Španělsko uznají Jih. Anglie proto, že má zájem na pěstování bavlny, Francie proto, že nás císař nemá rád –“ „Hleďme, politik v sukních.“ „Nejsem hluchá k dění ve světě. A vy, který jste se ve svém vysokém postavení ještě ani neohřál, byste neměl být hluchý k názorům druhých.“ Tuhle urážku už slyšel. V roce 1860 vyhrál volby díky rozkolu v Demokratické straně, která pošetile navrhla hned dva kandidáty. Se svým vlastním přišla i domýšlivá Konstituční unionistická strana. Ti tři získali dohromady 48 % procent hlasů a rozdělili si mezi sebe 123 volitelů, čímž mu umožnili, 15

STEVE BERRY aby se svými 40 % hlasů a 180 voliteli zvítězil. Popravdě řečeno, byl jen obyčejný právník z Illinois; veškerou jeho zkušenost se státní administrativou tehdy představovalo pouze jedno volební období ve Sněmovně reprezentantů. Roku 1858 dokonce prohrál boj o křeslo v Senátu se svým dlouholetým nepřítelem Stephenem Douglasem. Ale teď v dvaapadesáti letech převzal na čtyři roky Bílý dům a zároveň i nejvážnější ústavní krizi, jaké kdy země čelila. „Nemohu být hluchý k názorům druhých, madam, protože mě jimi bombardují den co den. Generál neměl zatahovat do války černochy. V tomto konfliktu jde o důležité státní záj­ my a černoši s nimi nemají nic společného.“ „Mýlíte se, pane.“ Lincoln se k té ženě choval až dosud shovívavě, pohlížel na ni jako na správnou manželku, která prostě hájí svého muže. Teď si však zahrávali s velezradou oba Frémontovi. „Madam, generál svým počínáním zavinil, že se Kentuc­ ky znovu rozmýšlí, zda setrvá v unii, nebo se připojí k rebelům. Podobně přehodnocuje svůj postoj Maryland, Missouri a několik dalších pohraničních států. Jestli se tento konflikt zvrhne ve spor o osvobození otroků, čeká nás jistá porážka.“ Chtěla promluvit, ale Lincoln ji gestem umlčel. „Nenechám nikoho na pochybách. Můj úkol je zachránit unii. Nejrychleji toho dosáhnu pomocí ústavy. Čím dříve bude obnovena autorita ústřední vlády, tím podobnější bude unie té bývalé. Kdybych mohl zachránit unii tím, že neosvobodím jediného otroka, udělal bych to. Kdybych ji mohl zachránit osvobozením všech, udělal bych to. Kdybych ji mohl zachránit tím, že některé osvobodím a jiné ne, také bych to 16

LINCOLNŮV MÝTUS udělal. Cokoli činím ohledně otroctví a barevné rasy, činím z pevného přesvědčení, že to přispěje k záchraně unie. Cokoli odmítám, odmítám z přesvědčení, že to k její záchraně nepřispěje. Udělám méně, kdykoli uvěřím, že něco unii škodí, a udělám více, kdykoli uvěřím, že jí něco prospívá.“ „Pak nejste můj prezident, pane. A nebudete ani prezidentem těch, kdo vás zvolili.“ „Jenže já jsem prezident. Předejte generálovi tento vzkaz: Byl vyslán na západ, aby vkročil s vojskem do Memphisu a pokračoval odtamtud na východ. Tento rozkaz zůstává v platnosti. Buď uposlechne, nebo bude odvolán z funkce.“ „Musím vás varovat, pane, že nepodpořit generála vás může přijít draho. Mohl by se postavit na vlastní nohy.“ Federální pokladna zela prázdnotou. Na ministerstvu války vládl chaos. Unionistická vojska nepostupovala. A teď tahle žena a její drzý manžel vyhrožují vzpourou? Měl by je oba strčit za mříže. Osvobození otroků ale bohužel vyneslo Frémontovi podporu abolicionistů a liberálních republikánů, kteří chtěli s otroctvím skoncovat. Tvrdý úder vůči jejich oblíbenci by znamenal politickou sebevraždu. „Schůzka skončila,“ prohlásil Lincoln. Paní Frémontová mu uštědřila rozhořčený pohled, z něhož vyčetl, že není zvyklá dostávat odněkud vyhazov. Ignoroval její nelibost, přešel salón a výmluvným gestem jí otevřel dveře. Venku držel stráž jeho osobní tajemník Hay a jeden z majordomů. Paní Frémontová Haye beze slova minula a majordom ji doprovodil ven. Lincoln počkal, až za ní zaklapnou hlavní dveře, a pak Hayovi naznačil, ať s ním jde do salónu. „Tomu se říká drzost,“ ulevil si. „Ani jsme se neposadili. Vůbec mi nedopřála čas, abych jí nabídl křeslo. Vyrukovala 17

STEVE BERRY na mě s tolika věcmi, že jsem potřeboval veškerý takt, abych se nenechal strhnout k hádce.“ „Její manžel není o nic lepší. A jako velitel stojí za starou belu.“ Lincoln přikývl. „Dělá chybu, že se izoluje. Pak nechápe souvislosti a neví, s čím si zahrává.“ „A umíněně si zacpává uši.“ „Jeho manželka v podstatě vyhrožovala, že Frémont ustaví svou vlastní vládu.“ Hay znechuceně zavrtěl hlavou. Lincoln dospěl k rozhodnutí. „Odvolám ho, hned jak najdeme vhodného nástupce. Postarejte se o to. Samozřejmě ve vší tichosti.“ Hay přikývl. „Rozumím.“ Lincoln si všiml velké obálky, kterou jeho spolehlivý tajemník držel v ruce, a ukázal na ni. „Co to máte?“ „Tohle před chvílí dorazilo z Pensylvánie. Z Wheatlandu.“ Lincoln věděl, co je to za místo. Rodinné sídlo jeho předchůdce Jamese Buchanana. Muže, jemuž Sever nemohl přijít na jméno. Podle mnoha lidí právě on vydláždil Jižní Karolíně cestu k odtržení od Unie, když přičetl vinu nepřípustnému zasahování Seveřanů do otázky otroctví. Na prezidenta hodně silný a odvážný výrok. A Buchanan zašel ještě dál, když prohlásil, že otrokářským státům by mělo být dovoleno, aby spravovaly své domácí záležitosti po svém. Severní státy by navíc měly zrušit všechny zákony motivující otroky k útěkům. Jinak až dotčené státy vyčerpají veškeré mírumilovné a ústavní možnosti dosažení nápravy, budou oprávněny sáhnout k revolučnímu odporu proti vládě Unie. 18

LINCOLNŮV MÝTUS To se rovnalo prezidentskému schválení rebelie. „Co bývalý prezident chce?“ „Ještě jsem to neotevřel.“ Hay podal obálku Lincolnovi. Přes celou přední stranu bylo napsáno: VÝHRADNĚ PRO PANA LINCOLNA. „Respektoval jsem jeho přání.“ Lincoln byl unavený a paní Frémontová z něj vyždímala poslední zbytky sil, které mu po namáhavém dnu zbyly. Přesto v něm převládla zvědavost. Buchanan se nemohl dočkat, kdy už konečně pověsí prezidentský úřad na hřebík. Když v den Lincolnovy inaugurace společně odjížděli z Kapitolu, vyjádřil se o svých budoucích plánech jasně. Jestli máte z příchodu do Bílého domu stejnou radost jako já z návratu domů, pak jste skutečně velmi šťastný muž. „Můžete jít,“ propustil Lincoln Haye. „Přečtu si to a půjdu taky spát.“ Tajemník odešel a Lincoln v salónu osaměl. Posadil se, zlomil voskovou pečeť a vytáhl z obálky dva listy. První byl pergamen zhnědlý stářím, zpuchřelý a kdysi zřejmě pocákaný. Druhý byl novější – černý inkoust na jemném papíru působil čerstvě a text byl psán pevnou mužskou rukou. Lincoln si nejdříve přečetl ten druhý.

Předávám vám zemi ve špatném stavu a omlouvám se za to. První chyby jsem se dopustil, už když jsem v inauguračním projevu slíbil, že nebudu znovu kandidovat. Učinil jsem tak z nejčistších 19

STEVE BERRY

pohnutek. Přál jsem si, aby mě při výkonu funkce neovlivňovalo nic než touha zdárně a věrně sloužit a být vděčně vzpomínán svými spoluobčany. Ale nedopadlo to tak. Když jsem onoho dne složil přísahu a vrátil se do Bílého domu, čekala mě zapečetěná obálka, tvarem a velikostí podobná této. Obsahovala vzkaz od mého předchůdce pana Pierce a dokument, který přikládám. Pierce mi psal, že tuto přílohu obdržel jako první sám Washington a ten poté rozhodl, že má být předávána z prezidenta na prezidenta, ať s ní každý z nich naloží, jak uzná za vhodné. Vím, že mi stejně jako mnozí jiní kladete za vinu nynější národní konflikt. Než mě budete dál kritizovat, přečtěte si prosím přiloženou listinu. Budiž mi připsáno k dobru, že jsem se snažil dostát jí co nej20

LINCOLNŮV MÝTUS

lépe. Pozorně jsem poslouchal váš inaugurační projev. Výslovně jste uvedl, že Unie je a zůstane trvalá. Nebuďte si tak jist. Není všechno takové, jakým se jeví. Původně jsem nemínil předat tento dokument dál. Chtěl jsem ho spálit. Během posledních měsíců, kdy žiji stranou od vládního chaosu a tlaků celonárodní krize, jsem však dospěl k přesvědčení, že před pravdou se nemá uhýbat. Když Jižní Karolína rozbila Unii, veřejně jsem prohlásil, že jsem možná posledním prezidentem Spojených států. Vy jste to označil za absurdní. Teď třeba zjistíte, že nejsem tak pošetilý, jak jste se domníval. Jsem přesvědčen, že jsem své povinnosti plnil věrně, byť možná nedokonale. V každém případě odejdu do hrobu s vědomím, že jsem přinejmenším usiloval o blaho své vlasti. 21

STEVE BERRY Lincoln zvedl oči od papíru. Divná lamentace. A nějaký dokument? Předávaný z prezidenta na prezidenta? A Buchanan si ho až dosud nechával pro sebe? Promnul si unavené oči a chopil se druhé listiny. Inkoust na ní už vybledl, písmo bylo stylizované a špatně se četlo. Dole se vyjímaly rozmáchlé podpisy. Zběžně si ji přečetl. Pak si ji pročetl celou znovu. Pozorněji. Spánek najednou přestal být důležitý. Jakže to Buchanan napsal? Není všechno takové, jakým se jeví. „To snad není možné,“ zamumlal Lincoln.

22

ČÁST PRVNÍ

1

U DÁNSKÉHO POBŘEŽÍ STŘEDA 8. ŘÍJNA 19:40 Stačil jeden pohled a Cotton Malone věděl, že má problém. V průlivu Øresund oddělujícím dánský ostrov Sjælland od švédské provincie Skåne, jindy jedné z nejrušnějších vodních cest světa, vládl neobvyklý klid. Na šedomodré hladině byly v dohledu všehovšudy dva čluny – ten Maloneův a ještě jeden, jehož obrys se rychle přibližoval. Malone si ho všiml, už když vyplouvali z doku v Landskroně na švédské straně průlivu. Sedmimetrový červenobílý člun se dvěma motory. On si ten svůj najal na kodaňském nábřeží v Dánsku – pětimetrový, s jedním závěsným motorem. Razil si s ním cestu mírnými vlnami, motor hučel, na nebi ani mráček, večerní vzduch byl sice štiplavý, ale nefoukalo – na Skandinávii nádherné podzimní počasí. 25

STEVE BERRY Před třemi hodinami ještě pracoval ve svém antikvariá­tu na Højbro Plads. Měl v plánu zaskočit si jako obvykle na večeři do Café Norden. Jenže telefonát Stephanie Nel­leové, jeho někdejší nadřízené na ministerstvu spravedlnosti, všechno změnil. „Něco bych od tebe potřebovala,“ řekla. „Neobracela bych se na tebe, kdyby mi neteklo do bot. Jde o muže jménem Barry Kirk. Krátké černé vlasy, špičatý nos. Potřebuju, abys mi pro něj zajel.“ Zaslechl v její prosbě naléhavý tón. „Jede tam můj agent, ale zdržel se. Nevím, kdy dorazí, a Kirka je nutné najít. Okamžitě.“ „Proč, to mi nejspíš neřekneš.“ „Nemůžu. Ale máš to k němu nejblíž. Přes vodu, do Švédska. Čeká tam na vyzvednutí.“ „Potíže, co?“ „Pohřešuje se jeden můj agent.“ Ta slova nenáviděl, kdykoli je slyšel. „Kirk zřejmě ví, kde ten dotyčný je, a proto ho potřebujeme rychle dopravit do bezpečí. Doufám, že máme náskok a všechno půjde hladce. Jen ho odvez k sobě do obchodu a nech ho tam, dokud si pro něj nepřijde můj člověk.“ „Zařídím to.“ „Ještě něco, Cottone. Vezmi si s sebou pistoli.“ Vyběhl po schodech do třetího patra, kde bydlel, a vytáhl zpod postele batoh, který si tam nechával trvale připravený. Měl v něm doklady, peníze, telefon a berettu, kterou kdysi vyfasoval v Magellan Billetu a se Stephaniiným svolením si ji vzal s sebou do výslužby. Teď ve člunu ji měl zastrčenou vzadu za opaskem. Zakrývala ji bunda. 26

LINCOLNŮV MÝTUS „Blíží se k nám,“ poznamenal Barry Kirk. Jako by to Malone nevěděl. Dva motory jsou vždycky lepší než jeden. Sevřel pevněji volant. Prozatím jeli na tři čtvrtě plynu, ale teď se rozhodl přidat na doraz. Příď se zvedla a člun nabral rychlost. Malone se ohlédl. Ve druhém člunu viděl dva muže – jeden řídil, druhý stál vedle něj s bouchačkou v ruce. Čím dál tím líp. Byli pořád ještě ve švédských vodách, ani ne v půli cesty přes průliv, a mířili šikmo na jihozápad ke Kodani. Mohl si půjčit auto a vzít to přes Øresundský most, spojující Dánsko se Švédskem, jenže to by trvalo o hodinu déle. Cesta přes vodu byla rychlejší a Stephanie spěchala, a tak si ve své obvyklé půjčovně pronajal malý motorový člun s otevřenou přídí. Půjčovat si loď bylo mnohem lacinější než ji vlastnit, zvlášť když vyplouval na moře málokdy. „Co máte v plánu?“ Pitomá otázka. Kirk ho neskutečně štval. Malone ho našel v docích přesně tam, kde měl podle Stephanie čekat. Nervózně přešlapoval a přímo z něj čišelo, že chce co nejdřív vypadnout. Vyměnili si hesla, aby měli jistotu, že mluví s tím pravým. Maloneovo znělo Joseph, Kirkovo mormon. Divný výběr. „Víte, co jsou ti chlapi zač?“ zeptal se Malone. „Chtějí mě zabít.“ Malone udržoval směr k Dánsku. Příď se zařezávala do vln prudkými výpady a rozstřikovala kolem člunu spršky vody. „Proč vás chtějí zabít?“ překřikoval řev motoru. „Kdo vlastně jste?“ 27

STEVE BERRY Malone si Kirka pohrdavě změřil. „Chlápek, co vám zachrání krk.“ Druhý člun od nich dělilo sotva třicet metrů. Malone zkoumal pohledem horizont, ale po žádné jiné lodi nebylo vidu ani slechu. Smrákalo se, azurová modř nebe šedla. Třeskla rána. A ještě jedna. Ohlédl se. Stojící muž v druhém člunu začal střílet. „Přikrčte se!“ křikl na Kirka. Přihrbil se také. Dál udržoval směr i rychlost. Další dva výstřely. Kulka třeskla o sklolaminát nalevo od něj. Pronásledovatelé se už k nim přiblížili na patnáct metrů. Malone se rozhodl trochu zchladit jejich elán. Hrábl za záda, vytáhl pistoli a vypálil po nich. Nepřátelský člun se stočil doprava. Nacházeli se dva a půl kilometru od dánského pobřeží, prakticky uprostřed Øresundu. Člun pronásledovatelů opsal smyčku a teď se blížil zprava, chystal se jim zkřížit dráhu těsně před přídí. Malone se všiml, že pistoli vystřídala automatická puška s krátkou hlavní. Mohl udělat jen jedno. Namířil svou loď přímo na ně. Je čas zahrát si „kdo uhne první“. Vzduchem zaburácela salva. Malone se s jednou rukou na volantu skrčil co nejníž. Nad hlavou mu hvízdaly kulky a pár se jich zarylo do člunu. Odvážil se vystrčit hlavu. Druhý člun se stáčel obloukem doleva, chystal se zaútočit zezadu, kde na otevřené palubě nebylo čím se krýt. 28

LINCOLNŮV MÝTUS Malone se rozhodl pro otevřený boj bez dalších parádiček. Ale musí si ho perfektně načasovat. Dál uháněl na plný plyn. Příď druhého člunu mířila přímo k nim. „Zůstaňte skrčený,“ připomněl Kirkovi. Nemusel se bát, že Kirk neposlechne. Ležel na palubě, přilepený k boku lodi. Malone pořád svíral berettu, ale mimo dohled pronásledovatelů. Druhý člun zkracoval vzdálenost, která je dělila. A rychle. Pětačtyřicet metrů. Pětatřicet. Pětadvacet. Malone škubl pákou plynu dozadu a přehodil motor na volnoběh. Rychlost opadla. Příď klesla na vodu. Ještě několik metrů klouzali po hladině, pak zastavili. Druhý člun se blížil. Souběžně s nimi. Muž s puškou zacílil. Ale než stačil vypálit, sundal ho Malone ranou do hrudi. Člun pronásledovatelů se prořítil kolem. Malone přidal plyn a zvýšil obrátky. Viděl, jak se řidič druhého plavidla shýbá pro pušku. Znovu se k nim velkým obloukem vracel. Napoprvé Maloneova finta zabrala. Podruhé už nezabere. Od dánského pobřeží je pořád ještě dělilo půldruhého kilometru a v rychlostním závodě pronásledovatele neporazí. Leda snad v manévrování, jenže na jak dlouho? Kdepak. Musí se mu postavit čelem a bojovat. 29

STEVE BERRY Nespouštěl z něj zrak a v duchu se připravoval. Byl zhruba osm kilometrů na sever od kodaňského předměstí, kde dříve žil jeho starý přítel Henrik Thorvaldsen. „No ne, koukejte!“ zaslechl Kirka. Ohlédl se. Druhý člun byl devadesát metrů od nich a chystal se zaútočit. Jenže z tmavnoucí oblohy na západě se vyloupl jednomotorový hornoplošník Cessna a namířil si to dolů. S typickým tříkolovým podvozkem stěží dva metry nad hladinou přelétl těsně nad druhým člunem a div svými koly nesrazil řidiče. Ten sebou bleskurychle plácl na palubu a asi přitom oběma rukama pustil volant, protože příď cukla doleva. Malone toho využil k útoku. Letoun zvedl čumák, nabral výšku a stáčel se k opakovanému průletu. Malonea by zajímalo, jestli si pilot uvědomuje, že chlap dole má automatickou pušku a bez váhání po něm začne pálit. Řítil se do problémů, a na plný plyn. Nepřátelský člun mezitím zastavil a jeho řidič se soustředil výhradně na letadlo. Tím Maloneovi umožnil popojet blíž. Malone byl za odvedení pozornosti vděčný, ale pomoc se mohla každou vteřinou zvrhnout v katastrofu. Viděl, jak muž ve člunu míří na letadlo puškou. „Vstát,“ křikl na Kirka. Ten se ani nehnul. „Nechtějte, abych si pro vás došel!“ Kirk se zvedl. „Převezměte volant. Udržujte přímý směr.“ „Já? Proč?“ „Hoďte sebou.“ 30

LINCOLNŮV MÝTUS Kirk se chopil volantu. Malone přešel na záď, pevně se rozkročil a namířil. Letoun se blížil. Muž ve člunu na něj čekal s připravenou puškou. Maloneovi bylo jasné, že na rozhoupané palubě moc pokusů mít nebude. A vtom muži došlo, že se k němu kromě letadla blíží i člun. Že čelí dvěma hrozbám naráz. Co teď? Malone dvakrát vypálil. Minul. Třetí ranou zasáhl člun. Muž se vrhl doprava – usoudil, že větší nebezpečí momentálně hrozí z vody. Čtvrtý Maloneův výstřel ho trefil do prsou a srazil ho přes bok lodi do moře. Letadlo nad nimi prohřmělo tak nízko a těsně, že je málem nabralo koly podvozku. Oba se s Kirkem bezděčně přikrčili. Malone převzal volant, ubral plyn a stočil člun zpátky k nepřátelům. Blížil se k nim odzadu s pistolí připravenou k výstřelu. Jedno tělo se pohupovalo na hladině, druhé leželo na dně lodi. Nikdo další na palubě nebyl. „Přitahujete průšvihy jako magnet, co?“ utrousil ke Kirkovi. Nastalo ticho přerušované jen tlumeným rachotem motoru běžícího na volnoběh. O přídě obou člunů pleskaly vlny. Měl by kontaktovat úřady. Švédy? Dány? Jenže vzhledem k tomu, že v té záležitosti hraje roli Stephanie a Magellan Billet, nepřipadá bratříčkování s místními poldy v úvahu. Stephanie to nesnáší. Zadíval se na ztemnělé nebe a uviděl, jak přímo nad nimi znovu přelétá cessna, teď už ve výšce dobrých šest set metrů. 31

STEVE BERRY Z letadla někdo vyskočil. Padák se otevřel, nabral vzduch a snášel svého pasažéra v úzké spirále dolů. Malone měl za sebou slušnou várku seskoků, takže poznal, že ten člověk je zkušený a manipuluje vrchlíkem tak, aby se dostal co nejblíž k nim. Zanořil se nohama do vody necelých padesát metrů od člunu. Malone k němu dojel a zastavil. Mladíkovi, který se vyšplhal na palubu, bylo tak ke třiceti. Jeho světlé vlasy vypadaly, jako by je někdo spíš přejel sekačkou než ostříhal, kulatou tvář měl hladce oholenou a rozesmátou od ucha k uchu. Byl oblečen v tmavém svetru a džínách, pod kterými se rýsovala jeho svalnatá postava. „Ta voda je zatraceně studená,“ postěžoval si. „Fakt si vážím toho, že jste na mě počkali. Pardon, že jsem se opozdil.“ Malone ukázal na východ, kde dozníval hukot cessny. „Je na palubě někdo?“ „Ne. Letí na autopilota. Ale dochází jí palivo. Za pár minut zahučí do Baltu.“ „Drahá legrácka.“ Mladík pokrčil rameny. „Chlap, kterýmu jsem ji šlohnul, si to zasloužil.“ „Kdo jste?“ „Jejda, promiňte. Občas zapomínám na dobré vychování.“ Podal jim mokrou ruku. „Jmenuju se Luke Daniels. Jsem z Magellan Billetu.“

32

2

KALUNDBORG, DÁNSKO 20:00 Josepe Salazar počkal, až se muž vzpamatuje. Zajatec ležel ve své cele napůl v mdlobách, ale zmohl se na to, aby ze sebe vypravil: „Skončete to už.“ Nadzvedl hlavu ze zaprášené kamenné podlahy. „Už tři dny... žasnu..., kde se ve vás bere ta krutost. Vždyť přece věříte... v Nebeského otce. Prý jste... muž Boží.“ Salazar v tom neshledával rozpor. „Proroci čelili stejně velkým hrozbám jako já dnes, ne-li větším. A přesto nikdy nezakolísali a dělali, co bylo třeba.“ „Pravdu díš,“ potvrdil mu anděl. Salazar vzhlédl. Zjevení ve volném bílém rouchu se vznášelo metr od něj a obestíral je jas pronikavější než zář blesku, oslnivější než cokoli, co kdy Salazar viděl. „Neváhej, Josepe. Žádný z proroků nikdy nezaváhal před ničím, co bylo třeba udělat.“ 33

STEVE BERRY Salazar věděl, že jeho vězeň anděla neslyší. Neslyšel ho nikdo, jen on sám. Ale muž na podlaze si povšiml, že hledí k zadní stěně cely. „Co tam vidíte?“ „Něco velkolepého.“ „Nemůže nám porozumět.“ Salazar se otočil k vězni. „Chytil jsem Kirka.“ Ze Švédska mu sice ještě nepotvrdili, že akce proběhla úspěšně, ale podle posledního hlášení měli cílový subjekt na očích. Konečně. Po třech dnech. Tak dlouho ležel jeho vězeň tady v cele, bez jídla a pití. Byl bledý a samá podlitina, rty rozpraskané, nos přeražený, v očích skelný pohled. A nejspíš několik zlomených žeber. Aby se jeho muka ještě znásobila, stál kousek za mřížemi kbelík vody, takže na něj sice viděl, ale nedosáhl. „Pořádně ho zmáčkni,“ přikázal anděl. „Ať ví, že netolerujeme drzost. Lidé, kteří ho poslali, přece museli vědět, že budeme bojovat. Máme tolik práce, a oni se nám pletou pod nohy. Zlom ho.“ Salazar se vždy řídil andělovou radou. Jak by ne? Vždyť mu ho seslal sám Nebeský otec. Kdežto vězeň byl špeh. Vyslaný nepřítelem. „Se špehy odedávna zacházíme tvrdě,“ pravil anděl. „Zpočátku jich bývalo mnoho a nadělali spoustu zla. Zlem jim musíme odplatit.“ „Ale copak ho nemám milovat?“ otázal se přízraku. „Navzdory všemu je dítě Boží.“ „S kým... mluvíte?“ Salazar pohlédl na vězně a položil mu klíčovou otázku: „Pro koho pracuješ?“ 34

LINCOLNŮV MÝTUS Žádná odpověď. „Pověz mi to.“ Uvědomil si, že zvýšil hlas. To u něj nebývalo zvykem. Vyznačoval se tichou mluvou a poklidným chováním – a dával si na obojím záležet. Dekorum je zapomenuté umění, říkával často jeho otec. U nohou mu stál kbelík s vodou. Nabral jí plnou naběračku a vychrstl ji přes mříže svému vězni do zhmožděného obličeje. Muž se snažil slíznout každou kapku, na kterou dosáhl. Ale třídenní žízeň tak rychle neuhasí. „Řekni mi, co chci vědět.“ „Ještě vodu!“ Salazara už dávno opustil soucit. Má svaté poslání a na rozhodnutích, která učiní, závisí osud miliónů. „Tady je nutné vykoupení krví,“ pravil anděl. „Je to jediná možnost.“ Doktrína hlásala, že existují hříchy, za něž lidé nedojdou odpuštění ani na tomto, ani na onom světě. Ale pohlédnou-li pravdě do očí a uvědomí si je, jistě budou ochotni prolít jako pokání svou krev, a tak dosáhnout spásy. „Krev syna Božího byla prolita za hříchy lidstva,“ pokračoval anděl. „I dnes existují hříchy, které lze vykoupit krvavou obětí na oltáři jako za dávných časů. Existují však hříchy, které krev beránka, telete ani holubice nesmyje. Ty lze odčinit jedině krví lidskou.“ Hříchy, jako je vražda, cizoložství, lež, porušení smlouvy a odpadlictví. Salazar se shýbl a hleděl na tu odbojnou bytost za mřížemi. „Mě nezastavíte. Nikdo mě nezastaví. Co se má stát, to 35

STEVE BERRY se stane. Ale jsem připraven prokázat ti dobrodiní. Stačí říct, kdo tě poslal a proč, a ta voda bude tvoje.“ Nabral další vodu a podržel naběračku ve výšce. Muž dosud ležel na břiše s rukama doširoka rozhozenýma a mokrým obličejem přimáčknutým k podlaze. Teď se pomalu převalil na záda a zadíval se do stropu. Salazar a anděl čekali. „Jsem agent... ministerstva spravedlnosti. Jdeme... po vás.“ Americká vláda. Balvan, který už sto osmdesát let překáží v cestě. Ale kolik toho vědí? Muž k němu otočil hlavu a navzdory vyčerpání zaostřil pohled. „Když mě zabijete..., nijak si nepomůžete. Jen si... zaděláte na další potíže.“ „Lže,“ pravil anděl. „Myslí si, že se dáme zastrašit.“ Salazar dostál svému slovu a prostrčil naběračku skrz mříže. Muž po ní chňapl a jedním douškem vodu vypil. Salazar mu přistrčil celý kbelík a muž hladově pil a svlažoval si vyprahlé hrdlo. „Nezakolísej,“ varoval anděl. „Dobře ví, že se dopustil hříchu, kterým se připravil o Boží milost, po níž prahne. Zpět ji nezíská, dokud neprolije svou krev. Prolitím krve dosáhne vykoupení, bude spasen a pozdvižen k Bohu. Není muže ni ženy, kteříž by nepravili: Prolij mou krev, nechť se mi dostane spásy a milosti Boží.“ Ne, to opravdu není. „Mnohokrát, Josepe, byli lidé právem zabiti, aby tím vykoupili své hříchy. Na vlastní oči jsem uzřel nespočet takových, kteří by měli naději na spásu, kdyby jim byl odebrán život a jejich 36

LINCOLNŮV MÝTUS krev vytekla na zem jako vonné kadidlo pro Všemohoucího. Nyní však jsou anděly ďáblovými.“ Na rozdíl od tohoto posla, který přináší slovo Boží. „Takto se projevuje láska k bližnímu. Potřebuje-li pomoc, pomozme mu. Touží-li po spáse a je nezbytné prolít jeho krev, aby byl spasen, prolijme ji. Spácháš-li hřích vyžadující vykoupení krví, nedojdeš klidu ani odpočinku, dokud krev tvá nebude prolita, abys dosáhl spásy, po níž toužíš. To je způsob, jak milovat lidstvo.“ Salazar se od andělského zjevení odvrátil a otázal se vězně: „Hledáš spásu?“ „Proč vás to zajímá?“ „Dopustil ses velkých hříchů.“ „Stejně jako vy.“ Nebyly stejné. Lhát při hledání pravdy není lží. Zabíjet pro něčí spásu je projev lásky. Salazar dlužil tomuto hříšníkovi věčný klid, a tak vylovil zpod saka zbraň. Vězeň vytřeštil oči. Snažil se ucouvnout, ale neměl kam se skrýt. Zabít ho bude snadné. „Zatím ne,“ zarazil Salazara anděl. Salazar spustil zbraň. „Ještě ho potřebujeme.“ Přízrak se vznesl do výše a pod stropem se rozplynul. Celu zahalilo přítmí, které vládlo předtím, než ji zaplavila ta zář. Salazar se vlídně usmál. V očích mu zaplál nový jas, jímž mu nebesa poděkovala za poslušnost. Podíval se na hodinky a v duchu odečetl osm hodin. V Utahu je poledne. Musí informovat církevního staršího Rowana. 37

3

JIŽNÍ UTAH 12:02 Senátor Thaddeus Rowan vystoupil z landroveru a zalilo ho důvěrně známé teplo slunečních paprsků. Prožil v Utahu celý život a nyní zastupoval svůj domovský stát v Senátu. Funkci senátora zastával už třiatřicet let. Vydobyl si moc a vliv – byl tak důležitou osobou, že ho sem dnes doprovázel sám ministr vnitra. „Krásná končina,“ poznamenal ministr. Jižní polovina Utahu s národními parky Arches, Capitol Reef, Bryce Canyon a mnoha dalšími patřila federální vládě. Momentálně se nacházeli v národním parku Sion. Rozkládal se na šedesáti tisících hektarech mezi dálnicí číslo 9 a mezistátní silnicí číslo 15. Kdysi tu žili Pajutové, ale po roce 1863 se sem na jih začali stěhovat od Solného jezera Svatí posledních dnů, vytlačili indiány a dali opuštěnému kraji jméno Sion. Jak prohlašoval Isaac Behunin, Svatý, který se tu se 38

LINCOLNŮV MÝTUS svými syny usídlil jako první, mezi těmito velkolepými katedrálami se lze modlit k Bohu stejně dobře jako v kterémkoli kostele vybudovaném lidskýma rukama. Brigham Young s tím však nesouhlasil a po své návštěvě roku 1870 překřtil kraj na Nesion. Ta přezdívka mu už zůstala. Rowan s ministrem sem přiletěli helikoptérou ze Salt Lake City, vzdáleného čtyři sta kilometrů na sever. Přistáli přímo v parku a správce už na ně čekal. Být předsedou rozpočtového výboru Senátu s sebou neslo řadu výhod. K nikoli nejmenším patřilo, že se nikde nesměl utratit ani pětník z federálních peněz, dokud to Rowan neodsouhlasil. „Je to úchvatná země,“ přitakal ministrovi. Mnohokrát se potuloval zdejší pouští plnou rudých skal a štěrbinových kaňonů tak uzoučkých, že o jejich dno nikdy nezavadí slunce. Města na okraji pouště obývali Svatí, neboli mormoni, jak jim obvykle říkají příslušníci jiných vyznání. Většině Svatých, jeho nevyjímaje, to označení nevadilo. Vzniklo v 19. století, kdy byli Svatí pod tlakem předsudků a nenávisti postupně vytlačováni na západ, dokud neobjevili odlehlou oblast kolem Velkého solného jezera. Rowanovi předkové přijeli na vůbec prvních krytých vozech, které tam 24. července 1847 dorazily. Nebylo tam tehdy nic než zelená tráva, a pokud lze věřit legendám, jeden jediný strom. Osamělá nádhera, tak to jeden Svatý popsal. Když k cíli doputoval vůdce Brigham Young, uložený na korbě vozu, protože ho sužovala horečka, údajně povstal a prohlásil: Zde je ono místo. V jeho stopách následovaly desetitisíce dalších osadníků. Vyhýbali se tradičním stezkám, putovali trasami, které vytyčili předem vyslaní průkopníci, a všichni během cesty nejen 39

STEVE BERRY sklízeli, ale také sázeli plodiny, aby zajistili potravu příštím karavanám. První vlna, která ostatním našla nový domov, sestávala ze 143 mužů, 3 žen, 2 dětí, 70 vozů, 1 děla, 1 člunu, 93 koní, 52 mul, 66 volů, 17 psů a hejna kuřat. „Je to hned tamhle na hřebenu,“ ukázal správce parku. Od helikoptéry odjeli landroverem jen oni tři. Měli kotníkové boty, na sobě džíny, košile s dlouhým rukávem a klobouky. Rowan si i v jedenasedmdesáti letech uchoval sílu – jeho nohy byly připraveny čelit náročnému terénu táhnoucímu se na všechny strany. „Jak hluboko v parku jsme?“ zeptal se. „Asi tak pětašedesát kilometrů?“ „Spíš osmdesát,“ odvětil správce. „Vstup je přísně omezen. Nepovolujeme volnou turistiku ani táboření. Štěrbinové kaňony jsou příliš nebezpečné.“ Rowan znal statistiky. Park Sion ročně navštíví tři milióny lidí. Patří k nejoblíbenějším turistickým atrakcím Utahu. Na všechno je potřeba povolení – tolik povolení, že se lovci, autoturisté a odpůrci ochrany přírody dožadují volnějšího režimu. Osobně s nimi souhlasil, ale držel se od sporu stranou. Správce je vedl do kaňonu se strmými stěnami. Kaňon byl zarostlý javory, divoká hořčice a kreosotové keře se střídaly s plácky tuhé trávy. Nad hlavou se jim klenulo bezmračné nebe, po kterém plachtil kondor. „Právě díky neukázněným turistům jsme to objevili,“ vysvětloval správce. „Minulý týden se tady načerno potulovali tři. Jeden uklouzl a zlomil si nohu a my jsme ho museli odtransportovat. Přitom jsme se toho všimli.“ Ukázal na tmavou puklinu ve skalní stěně. Rowan věděl, 40

LINCOLNŮV MÝTUS že v pískovci se jeskyně vyskytují běžně. V jižním Utahu jich bylo jako máku. „V srpnu se touhle oblastí prohnaly bleskové povodně,“ doplnil ministr. „Tři dny lilo jako z konve. Myslíme, že otvor odkryla voda. Předtím byl zavalený.“ Rowan se na něj zpytavě zadíval. „Proč jste se vlastně vydal na tuhle výpravu se mnou?“ „Chci mít jistotu, že předseda senátního rozpočtového výboru bude spokojen se službami ministerstva vnitra.“ Rowan mu nevěřil, protože od nástupu prezidenta Dannyho Danielse před sedmi lety vláda na názory utažského senátora zvysoka kašlala. Náleželi k různým politickým stranám – ta jeho ovládala Kongres a Danielsova držela Bílý dům. Rozštěpení moci obvykle nutí ke spolupráci a kompromisům, jenže poslední dobou se vstřícnost vytrácela jako pára nad hrncem. Do módy přišlo slovo pat. Situaci ještě komplikovala skutečnost, že se Danielsovo druhé prezidentské období chýlilo ke konci a nebylo jasné, kdo nastoupí po něm. Obě strany měly stejnou šanci. Jenomže Rowana už volby nezajímaly. Měl větší plány. Došli k otvoru, správce shodil ze zad krosnu a vytáhl z ní tři baterky. „Budou se hodit.“ Rowan si jednu vzal. „Veďte nás.“ Protáhli se skalní škvírou do prostorné jeskyně, strop se jim nad hlavou rýsoval ve výšce dobrých šesti metrů. Rowan prozkoumal kuželem světla vchod a zjistil, že původně byl mnohem širší a vyšší. „Kdysi to býval hodně velký otvor,“ poznamenal správce. 41

STEVE BERRY „Jako vrata do pořádně velké garáže. Ale úmyslně ho zakryli.“ „Jak to víte?“ Správce posvítil před sebe. „Uvidíte. Ale dávejte si pozor. Tohle je ideální rejdiště pro hady.“ To si už Rowan uvědomil. Šedesát let potulek utažskou přírodou ho naučilo respektovat zdejší krajinu i její obyvatele. O patnáct metrů hlouběji vyvstaly ze tmy nezaměnitelné obrysy. Napočítal tři kryté vozy se širokými nápravami. Asi tři metry dlouhé, půldruhého metru široké. Vysoké obruče a krycí plachta nad korbou už dávno vzaly zasvé. Popošel blíž a jeden vůz ohmatal. Dřevo zůstalo pevné, jen železné obruče kol zrezivěly. Tyhle vozy obvykle táhlo čtyřspřeží nebo šestispřeží koní, mul nebo volů. „Pocházejí z devatenáctého století,“ řekl správce parku. „Dost toho o nich vím. Uchovaly se díky suchému pouštnímu vzduchu a taky díky uzavření jeskyně. Jsou neporušené – to je vzácnost.“ Rowan je obešel a zjistil, že korby jsou prázdné. „Vjely sem vstupním otvorem,“ pokračoval správce, „takže musel být daleko větší.“ „Tamhle jsou další,“ ozval se ministr. Rowan sledoval pohledem světelný kužel jeho baterky a spatřil hromadu trosek. Pozůstatky dalších vozů naházené vysoko na sebe. „Zničili je,“ řekl správce. „Podle mého odhadu jich tu bylo přes dvacet, než je rozštípali.“ Přesně řečeno dvaadvacet. Ale Rowan mlčel. Místo toho trosky spolu se správcem obešel a ve světle jejich baterek se 42

LINCOLNŮV MÝTUS vylouply kostry. Zamířil k nim, drobné kamínky mu povrzávaly pod botami jako suchý sníh. Napočítal tři a bylo mu jasné, jak ti lidé zemřeli. Měli v lebce díry po kulkách. Dochovaly se i cáry jejich šatů a dva kožené klobouky. Správce sjel baterkou kus stranou. „Tamhleten žil déle.“ Rowan spatřil čtvrtou oběť, opřenou o zeď jeskyně. Žádná díra v lebce, zato roztříštěná žebra. „Střelili ho do prsou,“ řekl správce. „Ale zůstal naživu dost dlouho, aby napsal tohle.“ Světlo baterky odhalilo nápis na zdi. Podobal se skalním rytinám, které Rowan vídal v jeskyních v jiných částech Utahu. Sehnul se a luštil naškrábané písmo. FJELDSTED HYDE WOODRUFF EGAN PROKLET BUDIŽ PROROK NEZAPOMEŇTE NA NÁS

Okamžitě mu došel význam těch příjmení. Ale pouze on, jeden z Dvanácti apoštolů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, věděl, kým byli. „Kvůli zmínce o prorokovi jsme vás zavolali,“ prohlásil ministr. Rowan se vzpamatoval a napřímil se. „Dobře jste udělali. Ti lidé byli Svatí.“ „To jsme si mysleli.“ Po celou dobu existence lidstva Bůh vždy jednal se Svými dětmi prostřednictvím proroků, jako byli Noe, Abrahám a Mojžíš. Roku 1830 si nebesa vyvolila Josepha Smithe za 43

STEVE BERRY proroka Posledního dne, aby ve vší úplnosti vzkřísil evangelia a připravil svět na druhý příchod Krista. A tak Smith založil novou církev. Od těch časů se v úřadu proroka, nebo také prezidenta, vystřídalo sedmnáct mužů. Každý z těch sedmnácti vzešel z Kvora dvanácti apoštolů, které v církevní hierarchii stálo hned pod prorokem. Rowan měl v plánu stát se osmnáctým. A tenhle objev mu snad pomůže. Rozhlédl se po jeskyni a představil si, co se tu roku 1857 odehrálo. Všechno odpovídalo legendě. Teprve teď se potvrdilo, že se zakládá na pravdě.

44

4

KODAŇ, DÁNSKO 20:40 Malone řídil člun a Luke Daniels, po svém seskoku do moře promočený až na kůži, se choulil za předním sklem, aby se chránil před nápory ostrého studeného vzduchu. „Skáčeš padákem často?“ zeptal se ho Malone. „Mám na kontě přes stovku seskoků, ale do vody jsem už dost dlouho nepřistával.“ Mladík zamával Kirkovi skrčenému na zádi a přes řev motoru na něj zahulákal: „Nejradši bych ti nakopal prdel!“ „Smím se zeptat proč?“ otázal se Malone. „Co všechno víš od Stephanie?“ Mazaný tah, odpovědět na otázku otázkou. „Že má nezvěstného agenta a Kirk nejspíš ví, kam se poděl.“ „Správně. A vzal roha, srab jeden.“ „Pročpak?“ „Protože je práskač. A práskače nemá nikdo rád.“ Luke se 45

STEVE BERRY ohlédl po Kirkovi. „Až tě dopravíme na břeh, tak si my dva spolu promluvíme.“ Kirk mlčel. Luke popošel k Maloneovi, ale dál se držel v závětří. Pokrčenými koleny vyrovnával houpání člunu. „Řekni, fotříku, jsi fakt takový borec, jak se o tobě říká?“ „Už nejsem tak dobrý jako kdysi, ale občas se ještě zadaří.“ „Cituješ tu písničku Tobyho Keithe, co? Tobyho mám rád. Před pěti lety jsem ho viděl na koncertě. Netipoval bych tě na fandu country music.“ „Já zas nevím, na co tipovat tebe.“ „Jsem jen skromný služebník americké vlády.“ „Tohle je moje replika.“ „Já vím. Poradila mi ji Stephanie.“ „Je ti doufám jasné, že jsi s tím svým letadýlkem málem schytal sprchu z automatické pušky? Útočit tak nízko byla blbost.“ „Já tu pušku viděl. Ale ten chlap stál na rozkymáceném člunu. A zdálo se mi, že potřebuješ helfnout.“ „Takovéhle ztřeštěné frajeřiny děláš pořád?“ zeptal se Malone. Ubral plyn, protože se blížili k dánskému břehu. „Musíš uznat, že to byla parádní ukázka pilotáže. Bral jsem to podvozkem..., no, sotva dva metry nad vodou.“ „Už jsem zažil lepší.“ Luke si teatrálně přitiskl ruce k hrudi. „Tohle teda zabolelo, fotříku. Vím, že u mariňáků jsi byl za hvězdu. Stíhačské eso. Ale dopřej trochu uznání i mně. Aspoň kapku. Koneckonců jsem tě vytáhnul z bryndy.“ 46

LINCOLNŮV MÝTUS „Vážně? To že jsi udělal?“ Kdysi, v jiném životě, pracoval Malone jako jeden z původních dvanácti agentů Stephanie Nelleové v Magellan Billetu. Předtím vystudoval práva na Georgetownu a sloužil jako důstojník ve vojenském námořnictvu. Teď mu bylo sedmačtyřicet, ale dodnes si uchoval všechny vlasy, pevné nervy a bystrost. Jeho urostlou postavu poznamenaly jizvy z mnoha zranění, která utrpěl při plnění pracovních povinností, a i kvůli tomu odešel před čtyřmi lety předčasně do výslužby. Nyní vlastnil antikvariát v Kodani, od kterého si sliboval klid. „No tak, uznej to,“ naléhal Luke. „Měl bys toho plný kecky, abys těm chlapům zdrhnul. Zachránil jsem ti krk.“ Malone zpomalil. Volným tempem propluli kolem dánské královské rezidence a mola v Nyhavnu a zahnuli doprava do klidného kanálu. Malone zajel do loděnice hned za palácem Christiansborg poblíž shluku venkovních kavárniček, kde popíjeli, pokuřovali a halekali místní štamgasti. Padesát met­ rů odtud se nacházelo rušné náměstí Højbro Plads. Domov. Motor zhasl. Malone se otočil a pravačkou praštil Lukea do brady, až ho srazil na palubu. Luke zatřepal hlavou a okamžitě vyskočil na nohy, připraven pustit se do rvačky. „Tak zaprvé,“ procedil Malone skrz zuby, „mi neříkej fot­ říku. Zadruhé, nemám rád, když někdo machruje. Machrování může zabít. Zatřetí, kdo jsou ti chlapi, co po nás jdou? A konečně,“ ukázal na Kirka, „na koho teda donášel?“ Postřehl v Lukeových očích výraz, který neomylně hlásal Mám chuť vyříkat si to s tebou ručně. Ale ještě něco. Železné sebeovládání. 47

STEVE BERRY Ani na jednu otázku se nedočkal odpovědi. Hráli s ním betla, a to nesnášel. „Fakt se někdo pohřešuje?“ „To si piš. A ten chlap nás k němu může dovést.“ „Dej mi svůj mobil.“ „Jak víš, že nějaký mám?“ „V zadní kapse. Viděl jsem ho. Speciální přístroj pro Magellan Billet. Stoprocentně vodotěsný – to za mých časů nebyly.“ Luke vytáhl mobil a odemkl ho. „Zavolej Stephanii.“ Luke navolil číslo. Malone mu vyškubl telefon z ruky a poručil: „Seber Kirka a počkejte tamhle u té kavárny. Potřebuju si s ní promluvit soukromě.“ „Nerad přijímám rozkazy od vysloužilců.“ „Ber to jako splátku dluhu za to, že jsem tě vylovil z moře. A teď padej.“ Malone čekal, až se Stephanie ozve, a sledoval, jak Luke s Kirkem vyskakují z člunu na břeh. Nebyl padlý na hlavu. Uvědomoval si, že jeho bývalá nadřízená toho frajírka vyškolila, jak se k němu chovat. Nejspíš mu doporučila, ať předvede sebevědomí, ale dá si pozor, aby to nepřehnal. Jinak by si tak horkokrevný kluk jako Luke Daniels nenechal tu šlupku do brady líbit. Ani Malone by ruční výměnou názorů nepohrdl. Už se hezky dlouho pořádně neporval. „Jak dlouho trvalo, než jsi mu jednu ubalil?“ zeptala se Stephanie po pátém vyzváněcím tónu. „O chvíli dýl, než bylo namístě. A zrovna jsem poslal k ledu dva grázly.“ Vylíčil jí, co se seběhlo. 48

LINCOLNŮV MÝTUS „Chápu tě, Cottone. Nasazuješ krk v cizí bitvě. Jenže mně vážně zmizel agent, který má ženu a tři děti. Musím ho najít.“ Věděla, co na něj zabírá. Kirk a Luke postávali opodál. Radši měl s telefonováním počkat až domů do antikvariátu, ale chtěl co nejdřív získat přehled o situaci, a tak jen přitlumil hlas a otočil se ke kavárnám zády. „Barry Kirk toho ví spoustu,“ vysvětlovala do telefonu Stephanie. „Potřebuju, abys ho vyzpovídal a pak mi tam u vás pomohl. Najděte mi s Lukem toho agenta.“ „Stojí ten frája za něco?“ „Vysokou nemá, ale kdyby tam chodil, ujišťuju tě, že by se nehrnul do žádného studentského bratrstva. Není ten typ.“ Malone odhadoval Lukea na sedmadvacet nebo osmadvacet, nejspíš na bývalého vojáka, protože Stephanie ráda lovila v jejich řadách. Ale jeho neuctivost a lehkomyslnost k vojenské disciplíně nepasovaly. A právnickou kvalifikaci taky neměl. Malone ale věděl, že Stephanie od původních požadavků při výběru agentů pomalu ustupuje. „Mám dojem, že je pěkné kvítko,“ poznamenal. „Mírně řečeno. Ale umí. Proto mu toleruju tu jeho... přebujelou sebedůvěru. Stejně jako předtím jednomu jinému agentovi, který pro mě pracoval.“ „Ti chlapi si tam na moři vybrali správné místo,“ změnil téma. „Číhali na nás. Buď měli neuvěřitelnou kliku, anebo někdo ví, žes mi volala. Věděl ten tvůj pohřešovaný, kam má namířeno Kirk?“ „Ne. Kirka jsme poslali do Švédska my.“ Bylo mu jasné, že Stephanii vrtá hlavou to samé. 49

STEVE BERRY Jak mohli ti chlapi vědět, kde mají čekat? „Hádám správně, že mi povíš jen to nejnutnější?“ „Znáš pravidla. Tohle není tvoje operace. Najdi mi mého člověka a tím to pro tebe končí.“ „Tak jo.“ Odmáčkl hovor, vyskočil na břeh a cestou k Lukeovi prohodil: „Na noc máš o společnost postaráno.“ „Půjčíš mi papír a tužku, ať si můžu zapisovat, co se od tebe naučím?“ „Chováš se vždycky tak přidrzle?“ „Chováš se vždycky tak něžně a starostlivě?“ „Někdo musí dohlížet, aby si dětičky neublížily.“ „Se mnou si hlavu nedělej, fotříku. Já se o sebe dokážu postarat sám.“ „Copak jsi neslyšel, že mi tak nemáš říkat?“ Luke se napřímil. „Ale jo. Slyšel. A dopřál jsem ti jednu ránu gratis, jak jsem dostal nařízeno. S další pozorností podniku nepočítej.“ V Maloneových zelených očích probleskla výzva. A zřejmě byla přijata. I když ne s okamžitou platností. Snad časem. Malone ukázal na Kirka. „Jdeme si poslechnout, co nám ten práskač poví.“

50

5

ATLANTA, GEORGIE 14:45 Stephanie Nelleová pohlédla na hodinky. Její den začal v šest ráno – v Dánsku tou dobou bylo poledne – a ještě zdaleka nekončil. Devět z jejích dvanácti agentů momentálně plnilo nějakou misi. Zbylí tři si vybírali turnusové volno. Navzdory tomu, co se tvrdí ve špionážních thrillerech a akčních filmech, nepracují agenti čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu. Většinou mají ženu a děti, prostě soukromý život. Což je dobře. Jejich zaměstnání je dost stresující i bez mania­ kální posedlosti prací. Stephanie založila Magellan Billet před šestnácti lety. Bylo to její dítko a vypiplala si ho, prodělala s ním pubertu i dospívání. Teď plně dospělo a Amerika mu vděčila za celou řadu nedávných úspěchů. Stephanie ale momentálně myslela jen na jediné. Na agenta zmizelého v Dánsku. 51

STEVE BERRY Podívala se na hodiny na rohu pracovního stolu a uvědomila si, že zapomněla na snídani i na oběd. V žaludku jí kručelo, a tak se rozhodla, že si zaskočí na něco k snědku do jídelny o tři patra níž. Vyšla z kanceláře. Všude vládl klid. Magellan Billet měl už z podstaty málo zaměstnanců. Kromě jejích dvanácti operativců pracovalo v oddělení pět kancelářských sil a tři pomocné. Stephanie trvala na tom, že tým musí zůstat malý. Čím méně očí a uší, tím menší nebezpečí úniku informací. V Billetu nikdy k žádnému nedošlo. Z původních dvanácti agentů už nebyl na výplatní listině žádný – Malone před čtyřmi lety odcházel jako poslední. Měnila průměrně jednoho zaměstnance ročně. A mívala při výběru šťastnou ruku. Nováčci byli skvělí a administrativní problémy se vyskytly zřídkakdy. Vyšla z hlavních dveří a zamířila k výtahům. Budova stála v klidné kancelářské zóně v severní Atlantě, kde mimo jiné sídlila i ministerstva vnitra a zdravotnictví. Na Stephaniino naléhání byl Magellan Billet záměrně odsunut do zastrčeného kouta a nenápadná cedule u dveří hlásala pouze Zvláštní oddělení ministerstva spravedlnosti. Stiskla přivolávač a čekala na výtah. Přijel, dveře se otevřely a ven vykročil štíhlý muž s dlouhým, ostře řezaným obličejem a hustou hřívou stříbrných vlasů. Edwin Davis. Stejně jako ona byl to kariérní státní úředník, začínal před dvaceti lety na ministerstvu zahraničí, kde třem ministrům pomáhal stavět jejich pokulhávající úřad do latě. Získal dok52

LINCOLNŮV MÝTUS torát z mezinárodních vztahů a byl obdařen mimořádným politickým čichem. Choval se přátelsky a zdvořile, takže okolí mívalo tendenci ho podceňovat. Než ho prezident Danny Daniels jmenoval ředitelem prezidentské kanceláře, pracoval jako zástupce poradce pro národní bezpečnost. Stephanii okamžitě napadlo, co je asi tak důležité, že sem Davis letí osm set kilometrů z Washingtonu bez ohlášení. Jejím přímým nadřízeným byl ministr spravedlnosti a podle protokolu by veškerá komunikace s Bílým domem měla probíhat jeho prostřednictvím. Jenže jak vidno, to se nestalo. Je tu Davis pracovně? Nebo jen společensky? Byli přátelé. Hodně toho spolu prožili. „Jdete někam?“ zeptal se jí. „Dolů do jídelny.“ „Půjdu s vámi.“ „Budu toho litovat?“ „Možná. Ale je to nutné.“ „Vzpomínáte, že když jsme spolu naposledy stáli přesně tady, na tomhle místě, a vedli podobný rozhovor, oba nás pak málem zabili?“ „Ale nakonec jsme vyhráli.“ Usmála se. „Ano.“ Sjeli výtahem do jídelny a našli si prázdný stůl. Stephanie přežvykovala mrkvové tyčinky a upíjela brusinkový džus, ale Davis si objednal jen minerálku. Stephanii rázem přešel hlad. „Jak se má prezident?“ zeptala se. Nemluvila s Dannym Danielsem už tři měsíce. „Těší se do důchodu.“ Danielsovo druhé volební období se pomalu chýlilo ke 53

STEVE BERRY konci. A s ním i jeho politická kariéra. Vyšplhal hodně vysoko – z radního v malém městečku v Tennessee to dotáhl až na prezidenta Spojených států. Při tom vzestupu však ztratil dceru a manželku. „Potěšilo by ho, kdybyste se mu ozvala,“ řekl Davis. Ozvala by se mu ráda, ale bylo lepší držet se od něj dál. Přinejmenším dokud jeho prezidentská éra neskončí. „Udělám to. Ve vhodnou dobu.“ Ona a Daniels zjistili, že k sobě chovají hlubokou náklonnost, která se nejspíš zrodila z mnoha společně vybojovaných těžkých bitev. Ani jeden si však nebyl láskou stoprocentně jistý. A Daniels byl stále prezidentem Spojených států. Jejím nadřízeným. Bylo vhodnější udržovat si navzájem odstup. „Určitě jste nepřijel jen proto, abyste mi to vyřídil. Tak přejděte k věci, Edwine.“ Zatvářil se pobaveně. Stephanie o něm věděla, že se už blíží důchodovému věku, ale štíhlá pružná postava mu propůjčovala mnohem mladší vzhled. „Vyrozuměl jsem, že jste vyvolala jistý zájem v Kapitolu.“ To tedy ano. Minulý týden dorazilo ze senátního rozpočtového výboru šest písemných žádostí o utajované informace. Ne že by šlo o mimořádnou událost. Kongres žádal zpravodajce o informace každou chvíli. Pokud nějaký odbor nebo zpravodajská agentura dost nespolupracovaly, po „žádosti“ následoval soudní příkaz, který nebylo možno ignorovat bez právního souboje před soudem. Kongresu se prostě muselo vycházet vstříc. Držel koneckonců klíče ke státní kase. A tak se spory obvykle řešily diskrétním kompromisem. Těch posledních šest žádostí ale žádný prostor k vyjednávání nenabízelo. 54

LINCOLNŮV MÝTUS „Chtějí úplně všechno, co se týká mého oddělení,“ přiznala. „Odshora dolů, od á do zet. Je to bezprecedentní požadavek. Skoro všechny ty informace jsou tajné. Předala jsem záležitost nejvyššímu státnímu zástupci.“ „A ten ji předal mně. Přijel jsem vás upozornit, že souvisí s tou službičkou ohledně Josepeho Salazara, o kterou jsem vás poprosil.“ Před šesti měsíci začal Billet na Davisovu žádost Salazara vyšetřovat. Bílý dům si přál kompletní dokumentaci, včetně veškerých finančních, obchodních a politických vazeb. Od Salazarova narození až po současnost. Salazar vlastnil dánský a španělský pas, jelikož jeho rodiče pocházeli z různých zemí. Pobýval vždycky půl roku ve Španělsku a půl roku v Dánsku. Živil se mezinárodním obchodem, ale každodenní řízení svých multimiliardářských firem předal jiným a sám se věnoval výlučně povinnostem staršího mormonské církve. Podle všech zpráv to byl hluboce zbožný člověk, neměl žádný záznam v trestním rejstříku a vedl příkladný život. Že zrovna on upoutal pozornost Bílého domu, vyvolalo ve Stephaniině mysli lavinu otázek. Ale jako loajální státní úřednice nevznesla ani jedinou. Udělala chybu. Definitivně si to uvědomila před třemi dny, když zmizel její agent, kterého vyslala do Evropy, aby zkompletoval Salazarův spis. A znovu se v tom utvrdila po telefonátu s Malonem. „Operativec, kterého jsem na Salazara nasadila, zmizel,“ oznámila Davisovi. „Mám v terénu lidi, kteří po něm pátrají. Do čeho jste mě to navezl, Edwine?“ „Nemám tušení. Co se stalo?“ 55

STEVE BERRY „Situace se vyhrotila. Mého člověka kontaktoval jeden ze Salazarových pomocníků, nějaký Barry Kirk. Měl interní informace a dokonce tvrdil, že jeho šéf někoho zabil. Nemohli jsme to nechat jen tak. Kirka teď máme pod kontrolou, ale stálo to život dva Salazarovy lidi. Cotton je zastřelil.“ „Jak se vám ho povedlo zaangažovat?“ Davis s Malonem v minulosti také spolupracoval. „Vyskytoval se poblíž a taky nemá rád, když je někdo z našich nezvěstný.“ „Existuje jistá spojitost mezi Josepem Salazarem a senátorem Thaddeusem Rowanem.“ „A to mi říkáte až teď?“ Rowan byl předseda rozpočtového výboru Senátu. Všech šest žádostí o utajované informace podepsal on. „Pomlčet o tom nebyl můj nápad.“ Bylo jí jasné, co Davis naznačuje. Řediteli prezidentské kanceláře rozkazuje jen jediná osoba. „Prezident by měl chápat, že si nemůže nechat informace pro sebe a přitom po mně chtít, abych odvedla kvalitní práci,“ vybuchla. „To je kocourkov. Jeden z našich na něj možná doplatil životem.“ Davis přikývl. „Uvědomuju si to.“ Šlo ale ještě o jednu věc. Opravdu měla v terénu dva agenty – Lukea a toho zmizelého. Teď do party přibyl Malone, přinejmenším na dnešní noc, čímž počet vzrostl na tři. Jenomže na akci se podílela ještě čtvrtá osoba. O té se Maloneovi nezmínila.

56

6

KALUNDBORG, DÁNSKO 20:50 Salazar zahlédl svou společnici, hned jak vešel do restaurace. Usmál se. Trochu se opozdil, ale zatelefonoval personálu, ať jí vyřídí jeho omluvu a přinese jí pití podle jejího výběru. „Hrozně mě mrzí, že jdu pozdě,“ řekl Cassiopeii Vittové. „Zdržely mě důležité záležitosti.“ Přátelili se od dětství. Byl o dva roky starší než ona a jejich rodiče se často navštěvovali. Po dvacítce se Cassiopeia a Salazar hodně sblížili a pět let spolu chodili, ale pak Cassiopeia dospěla k názoru, že jejich vztah vyhovuje víc jejich rodičům než jí samé. Tak mu to aspoň tehdy tvrdila. On ale věděl svoje. Skutečný důvod, proč se jeden druhému odcizili, byl mnohem závažnější. 57

STEVE BERRY Narodil se jako příslušník Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Ona také. Pro něj náboženství znamenalo všechno, pro ni skoro nic. Od jejich rozchodu uběhlo jedenáct let. Udržovali spolu kontakt, občas se vídali při různých společenských příležitostech. Věděl, že se Cassiopeia přestěhovala do Francie a rekonstruuje nějaký hrad. Používala výhradně materiály a techniky známé už ve 13. století a hrad pomaloučku, kámen po kameni, rostl. Salazar viděl jeho fotografie a také fotografie Cassiopeiina venkovského zámku. Obě stavby byly pozoruhodné a překrásné. Stejně jako jejich majitelka. „Nic se neděje,“ řekla. „Kochala jsem se vyhlídkou.“ Kalundborg vznikl jako vikingská osada na západním pobřeží Sjællandu a patří k nejstarším dánským městům. Dlážděnému náměstí dominuje unikátní kostel Panny Marie, mistrovské dílo z 12. století, sestávající z pěti osmibokých věží. Kavárna, kde se sešli, se nacházela právě na náměstí. U stolků se zapálenými svíčkami bylo skoro plno. Salazar a Cassiopeia si vyžádali místo u okna, aby měli výhled na cihlovou budovu kostela při nočním nasvětlení. „Na tuhle večeři se těším už od rána,“ řekl Salazar. „Mám to tu moc rád. A jsem rád, že ses konečně odhodlala přijet na návštěvu.“ Jeho matka byla introvertní Dánka, bezmezně oddaná svému manželovi a šesti dětem, z nichž on byl nejmladší. Když do Dánska přicestovali misionáři církve Svatých posledních dnů, její rodina vstoupila do církve mezi prvními. Dědeček z matčiny strany pomáhal zorganizovat první sbor ve Skandinávii, po němž brzy následovaly další. Sbory se později 58

LINCOLNŮV MÝTUS sdružily do okrsků. Totéž se odehrálo ve Španělsku, kde žila rodina Salazarova otce. Nakonec oba dědečkové vedli velké a významné okrsky. Salazar zdědil matčinu usedlost v Kalund­ borgu a každoročně tam pobýval od května do října, aby se vyhnul španělským letním vedrům. Ke stolku přistoupil číšník. Salazar si objednal sklenici minerálky, Cassiopeia se k němu připojila. Pak se zabrali do prohlížení jídelního lístku. „Pořád máš v plánu zítra odjet?“ zeptala se Cassiopeia. „Bohužel ano. Jedna obchodní záležitost vyžaduje, abych se jí věnoval osobně.“ „To mě hrozně mrzí. Zrovna jsme se začínali znova sbližovat.“ „A ty ses chovala ostýchavě a já s tím nic neudělal. Ale už mi konečně řekni to hlavní. Proč se ke mně vracíš? Proč jsi vlastně přijela?“ Poprvé se mu ozvala před pěti měsíci, po telefonu. Následovaly další telefonáty a e-maily. Rozhovor z minulého týdne vyústil v tohle pozvání. A Cassiopeia ho přijala. „Uvědomila jsem si, že jsem se asi mýlila.“ V Salazarovi se probudila zvědavost. Odsunul jídelní lístek stranou. „Jak mi přibývají roky,“ pokračovala Cassiopeia, „dochází mi, že víra mých rodičů možná není tak špatná.“ Věděl, že ji stejně jako jeho odmalička učili z Knihy Mormonovy a Nauky a smluv a vybízeli ji, aby četla Drahocennou perlu. Z těch knih se měla poučit o zjeveních, jichž se dostalo prorokům stojícím v čele církve, a pochopit církevní historii. Bylo to studium povinné pro všechny Svaté posledních dnů. 59

STEVE BERRY Věděl ovšem také to, že se vzbouřila. A odmítla své duchovní dědictví. Naštěstí se toho ani jeden z jejích rodičů nedožil. „Dlouho jsem čekal, kdy od tebe tahle slova uslyším,“ pravil. „Právě kvůli tvému negativnímu postoji k církvi jsme se jeden druhému odcizili.“ „Já vím. A podívej, co jsi za tu dobu dokázal. Tehdy se od tebe čekalo, že povedeš svůj okrsek. Dnes jsi členem Prvního kvora sedmdesáti a chybí ti jen krůček ke Kvoru dvanácti apoštolů. Jsi nejspíš první Španěl, kterému se té cti dostalo.“ Slyšel v jejím hlase pýchu. Na špici církevní hierarchie stálo První předsednictvo, sestávající z proroka a dvou jím vybraných rádců. Pod ním pak Kvorum dvanácti apoštolů, jehož členové zastávali své funkce doživotně a spolurozhodovali o politickém směřování církve. Nižší stupeň zaujímala Kvora sedmdesáti, která pomáhala s organizací a chodem církevního života a odvozovala svou apoštolskou autoritu od postavení zvláštních svědků Kristových. Z Kvor sedmdesáti byli vybíráni apoštolové a z Kvora dvanácti apoštolů vzešel prorok. „Chci znovu najít, co jsem ztratila,“ řekla Cassiopeia. Číšník se vrátil a postavil před ně sklenice s minerálkou. Salazar se natáhl přes stolek a lehce Cassiopeii stiskl ruku. Zdálo se, že ji to gesto nepřekvapilo. „S největší radostí ti pomohu znovuobjevovat víru. Bude mi ctí přivést tě zpátky.“ „Proto jsem se ti ozvala.“ Usmál se a překryl jí ruku svou dlaní. Hluboce zbožní Svatí posledních dnů odmítali předmanželský sex, takže mezi ním a Cassiopeiou nikdy nedošlo k ničemu tělesnému. Ale silný vztah mezi nimi existoval. 60

LINCOLNŮV MÝTUS A byl natolik životaschopný, že v Salazarovi přetrval jedenáct let. „Mám hlad,“ zadíval se Cassiopeii do očí. „Pojďme se navečeřet. A pak bych ti rád něco ukázal. Doma ve své usedlosti.“ Usmála se. „S radostí.“

61

7

ATLANTA, GEORGIE Stephanie byla kariérní právnička. Hned po promoci nastoupila na ministerstvo zahraničí, odtamtud se přesunula na ministerstvo spravedlnosti a dotáhla to až na náměstkyni. Mohla pomýšlet i na post nejvyšší, jenže Magellan Billet všechno změnil. Za jeho zrodem stál úmysl vytvořit zvláštní zpravodajský útvar s agenty vyškolenými v právních záležitostech i špionáži, který by nespadal pod FBI, CIA ani vojenskou rozvědku a tajně by plnil úkoly podle zadání výkonné moci. Nezávislý. Vynalézavý. Diskrétní. Taková byla původní vize. A osvědčila se. Stephanie si přesto neudržela politiku od těla. Sloužila prezidentům a ministrům spravedlnosti z obou hlavních stran. Danny Daniels, přestože se při svém zvolení i znovuzvolení zavázal podporovat mezistranickou spolupráci, se 62

LINCOLNŮV MÝTUS ocitl uprostřed zuřivé politické války. Čelil zrádným spiknutím ze strany viceprezidenta, vysokého představitele justice i bývalého poradce pro národní bezpečnost. Dokonce na něj byl spáchán atentát. Stephanie se svým Magellan Billetem do všech těch krizových situací zasáhla. A teď je to tu zase. Ocitla se v epicentru něčeho mimořádného. „Zajímalo by mě, co budete dělat, až jednou ve funkci skončíte,“ prohodil Davis. Pořád ještě seděli v jídelně, teď v půli odpoledne už prázdné. „Budu pracovat až do smrti.“ „Oba bychom mohli sepsat memoáry. Nebo nabídnout spolupráci televizím. CNN, CNBC nebo Foxům. Dělat jim mluvící hlavy, trousit břitké komentáře ke všemu, co se namane. Omílat, jak je nová vláda mizerná. Je daleko jednodušší být generálem po bitvě, než v ní velet.“ Davisova zahořklost Stephanii překvapila. Připsala ji melancholii, která často provází konec politické dráhy. Už to zažila. Během Danielsova prvního prezidentského období se vyskytly silné tlaky na její odvolání z funkce, ale postupně vymizely. Možná o její post nikdo nestál. Z práce v tiché kanceláři v Georgii, daleko od světel ramp ve Washingtonu, žádná sláva neplyne. Velká kariéra se spřádá z jiných vláken. Jedno jí ale bylo jasné – Edwin Davis je vůči svému nadřízenému absolutně loajální. Stejně jako ona. A uvědomovala si ještě jednu věc. Po Billetu za normálních okolností nevzdechne na ministerstvu spravedlnosti, v Kongresu či Bílém domě ani živá duše. Teď se ale zčistajasna zhmotnil na radaru významného senátora za Utah. „Co po mně Rowan chce?“ 63

STEVE BERRY „Jde po něčem, co jsme pokládali za mýtus.“ V Davisově hlase zachytila podtón, který signalizoval potíže. „Potřebuju, abyste mi vylíčil všechno od začátku.“ Dne 1. ledna 1863 podepsal Abraham Lincoln Prohlášení o osvobození otroků. Historie na ten den vzpomíná jako na historický úspěch. Skutečnost však byla jiná. Prohlášení nemělo zákonnou platnost. Nebylo schváleno Kongresem, žádný americký stát ho nepřijal. Lincoln ho vydal pouze z titulu vrchního velitele armády. Nikoho neosvobodilo. Týkalo se výlučně otroků držených v deseti rebelských státech. Nestavělo otroctví mimo zákon a negarantovalo osvobozeným státní občanství. Na jižanská území pod federální vládou, kam patřila převážná část Tennes­see a Virginie a kde by otroci skutečně mohli být propuštěni na svobodu a stát se občany, se platnost prohlášení nevztahovala. Podobně z ní byl vyňat Maryland, Kentucky a části Louisiany. Stručně řečeno, Prohlášení o osvobození otroků bylo prachobyčejný politický trik. Osvobozovalo otroky pouze tam, kde Lincoln neměl faktickou moc. Nejvýstižněji to vyjádřil William Seward, Lincolnův ministr zahraničí: „Předvádíme účast s otroky tak, že je osvobozujeme tam, kde jsou mimo náš dosah, a držíme je v okovech tam, kde bychom je mohli propustit.“ Lincoln své prohlášení veřejně nazval „válečným opatřením“, ale soukromě připustil, že je k ničemu. Vždyť otroctví uznávala dokonce i ústava. Oddíl 2 článku I výslovně stanovil, že pro určení počtu zastupitelů 64

LINCOLNŮV MÝTUS v Kongresu a výpočet daní se má s otroky nakládat jakožto se „třemi pětinami“ osoby. Oddíl 2 článku IV požadoval, aby uprchlí otroci ve svobodných státech byli navráceni svým pánům. Tou dobou Jih v občanské válce vítězil. Jediný praktický dopad prohlášení tedy mohl být motivační – inicio­ vat povstání otroků, vzpouru zevnitř, která by nepřítele ochromila. Vzpoura skutečně hrozila, jelikož většina tělesně zdatných Jižanů bojovala v armádě daleko od domova a na jejich farmy a plantáže dohlíželi starci a manželky. Jenže k ní nedošlo. Dopady prohlášení místo toho pocítil zejména Sever. A nikterak příjemně. Většinu Seveřanů prohlášení šokovalo. Jen málokdo si válku spojoval se zrušením otroctví. Bílí Seveřané Afričany většinou pohrdali a jejich rasové zákony nenabízely propuštěným otrokům žijícím na Severu ani náznak rovnoprávnosti. Diskriminace byla institucionálně zakotvena, a to hluboce. Seveřanské noviny proti zrušení otroctví ostře protestovaly. A po vydání Lincolnova prohlášení na Severu prudce vzrostlo násilí proti černochům. A rovněž dezerce. Z unionistických vojsk zběhlo téměř 200 000 mužů. Dalších 12 000 se vyhnulo odvodu. 90 000 uprchlo do Kanady. Počty odvedenců drasticky klesly. Válečné obligace se nevyprodaly. Sever dal najevo, že kvůli otroctví nebojuje. 65

STEVE BERRY „Co to povídáte?“ užasla Stephanie. „Abrahamu Lincolnovi o osvobození otroků nešlo,“ prohlásil Davis. „Před rokem 1854 se o otroctví téměř nezmiňoval. Naopak se veřejně stavěl proti politické a společenské rovnoprávnosti ras. Podporoval zákon o uprchlých otrocích, který majitelům otroků zdržujících se ve svobodných státech dovoloval nárokovat si je zpět jako svůj majetek. Jako právník nikdy nehájil uprchlého otroka, zato jejich pány ano. Zamlouvala se mu představa repatriace – návratu osvobozených otroků do Afriky, Britské Guayany, holandské Západní Indie, na Haiti. Kamkoli, jen ne do Spojených států. Jeho vláda tvrdě pracovala na vytvoření schůdného plánu poválečných deportací černochů. Jenže tou dobou žilo v Americe přes čtyři milióny otroků. Deportovat je všechny nebylo proveditelné finančně ani logisticky.“ Ne že by Stephanie o Lincolnovi věděla málo. Už dávno se stal hrdinou mýtů, příběhů a legend a zpopularizovaly ho nesčetné knihy, filmy a televizní pořady. „Ve svém inauguračním projevu se vyjádřil naprosto jasně,“ pokračoval Davis. „Prohlásil, že země nezasáhne do práva jižanských států vlastnit otroky. Tečka. Konec. Jediné, proti čemu se stavěl, bylo šíření otroctví na nová území.“ „Netušila jsem, že jste na Lincolna takový odborník.“ „Nejsem. Ale fakta jsou fakta. Občanská válka se nevedla kvůli otroctví. Jak by také mohla? Otroctví přece respektovala i ústava. A Nejvyšší soud ho roku 1857 ve svém rozhodnutí v případu Dreda Scotta prohlásil za legální. Nikdy se nehlasovalo o žádném ústavním dodatku, který by ho rušil – k tomu došlo až po skončení války, přijetím Třináctého dodatku. Copak bychom vedli válku, abychom skoncovali s praxí, kterou naše ústava výslovně povolovala?“ 66

LINCOLNŮV MÝTUS Dobrý postřeh. „Ale Lincoln, dej mu Pánbůh věčnou slávu, čelil vážným problémům, s jakými se nesetkal žádný prezident před ním. Hrozil rozpad státu. Evropa přihlížela, připravená vrhnout se na nás a ohlodat naši mrtvolu dočista. Lincoln se ocitl v zoufalé situaci. A to je důvod, proč spolu teď mluvíme.“ Stephanie čekala, co přijde dál. „Odtržení.“ „Čili odchod nějakého státu z unie?“ Davis přitakal. „O to se v občanské válce bojovalo. Jižanské státy tvrdily, že mají unie plné zuby a že mají právo z ní odejít. Lincoln tvrdil, že ne – že unie je věčná a nemůže být rozpuštěna. Šest set tisíc lidí zahynulo, aby se ten spor vyřešil.“ O tomhle tématu sama ledacos věděla, protože ústavní právo bylo její koníček. „Nejvyšší soud to vyřešil roku 1869,“ řekla. „Případ Stát Texas versus White. Soud rozhodl, že odtržení není dovoleno. Unie je nezrušitelná a trvalá.“ „Jak jinak mohl rozhodnout? Bylo po válce, na bojištích padly spousty lidí, Jih byl v troskách. Země usilovala o obnovu. A houf supů v černých talárech prohlásí výsledek bojů za neústavní? To těžko.“ „Divím se, že federálními soudci tolik opovrhujete.“ Davis se usmál. „Je to osina v zadku. Jmenujte někoho do funkce doživotně, a zaděláte si na problém. Nejvyšší soud v roce 1869 neměl jinou možnost, než rozhodnout, jak rozhodl.“ „A my tu možnost máme?“ „Právě o to jde, Stephanie. Co když se Lincoln i Nejvyšší soud mýlili?“ 67

8

Malone odemkl vchod do antikvariátu a pustil Lukea Danielse a Barryho Kirka dovnitř. Højbro Plads kypělo životem, ale ne tolik jako v létě, kdy se pozdě stmívá a náměstí se hemží lidmi do půlnoci. Tou roční dobou míval otevřeno aspoň do deseti. Jindy zavíral v šest. Rozsvítil a zamkl za sebou dveře. „Paráda,“ rozhlédl se Luke. „Atmosféra jak vystřižená z Harryho Pottera, hotové Bradavice. A ten odér. Připadá mi, že všechny antikvariáty voní stejně.“ „Říká se tomu vůně vědění.“ Luke povytáhl obočí. „Že by knihkupecký humor? Určitě se scházíte a vyměňujete si tyhle fóry. Že jo?“ Malone hodil klíče na pult a obrátil se k Barrymu Kirkovi. „Prý víte, kde je ten náš nezvěstný.“ Kirk mlčel. „Zdvořile se vás zeptám už jen jednou.“ „Pod to se podepisuju,“ připojil se Luke. „Vysypte, co víte, a hned.“ 68

LINCOLNŮV MÝTUS „Vašeho agenta má Salazar.“ „Kdo je Salazar?“ zeptal se Malone. „Kolem něj se tohle všechno točí,“ odpověděl Luke. „Španěl. Nechutně bohatý. Jeho rodina podniká ve výrobě jeřábů. Těch, co bývají na staveništích. Jeho otec s tím začal po druhé světové válce.“ „Stal jsem se osobním asistentem señora Salazara před pěti lety,“ řekl Kirk. „Ale po nějaké době jsem si začal uvědomovat, že je to problematický člověk. Je mormon.“ „A co je na tom problematického?“ zeptal se Malone. „Je mormonský starší, vedoucí představitel Prvního kvora sedmdesáti, a nejspíš bude jmenován apoštolem církve.“ „Vyšplhal na žebříčku slušně vysoko,“ utrousil Luke. „Svaté posledních dnů znám,“ nespouštěl Malone pohled z Kirka. „Tak v čem je u Salazara problém?“ „Neštítí se uchýlit ke zločinu. Zavíral jsem před tím oči... až donedávna. Myslím, že někoho zabil.“ „Jak to víte?“ „Nevím to, tedy aspoň ne na sto procent. Ale pokoušel se získat jeden deník z devatenáctého století. Je zapálený sběratel všeho, co souvisí s mormonskou historií. Majitel odmítl deník prodat. Salazara to... zklamalo. Pak ten deník přece jen získal a já se dozvěděl, že majitele našli mrtvého.“ „Jak to souvisí se Salazarem?“ zeptal se Malone. „Trochu moc velká náhoda, nezdá se vám?“ Malone pohlédl na Lukea, jestli něco nedodá. „Zaplníš mi bílá místa?“ „Rád bych. Pověřili nás, ať shromáždíme informace o Salazarově zázemí a aktivitách. Nic víc, prostě jen fakta a čísla. Náš agent na tom v terénu makal posledních pět měsíců. 69

STEVE BERRY Tady Kirk ho kontaktoval. A náš agent před třemi dny zmizel. Mě poslali, abych ho našel. Dneska odpoledne po mně vyrukovalo pár Salazarových chlapů, tak jsem ukradl jedno z jeho letadel.“ „Má jich víc?“ „Celou flotilu. Jak říkám, je nechutně bohatý.“ „S vaším agentem jsem mluvil,“ potvrdil Kirk. „Chtěl mě uklidit do bezpečí. Když jsem se dozvěděl, že ho señor Salazar zajal, zpanikařil jsem a utekl. Od vašeho agenta jsem dostal kontaktní číslo, tak jsem na něj zavolal. Bylo mi řečeno, že mám jet do Švédska, jenže Salazarovi lidé se na mě nalepili.“ „Jací Salazarovi lidé?“ zjišťoval Malone. „Danité.“ Tuhle odpověď nečekal, ale věděl, oč jde. Popošel k uličce označené Náboženství a hledal knihu, kterou koupil před pár týdny od jedné podivínské paní, která mu přivlekla do antikvariátu velehoru krabic. Doufal, že v regálu ta kniha pořád ještě je. A taky že ano – stála na nejhořejší polici. Království Svatých. Vyšla v polovině dvacátého století. Slovo Danité vyvolalo odezvu v Maloneově eidetické paměti. K tomu stačilo málo. Popsat tu vrozenou dispozici jako fotografickou paměť by bylo příliš zjednodušující a nepřesné. Spíš automaticky vnímal všechny detaily. Bylo to prokletí, ale občas přišlo vhod. Prošel v knize obsah a našel odstavec o kázání, které 17. června 1838 pronesl Sidney Rigdon, jeden z prvních konvertitů Josepha Smithe. 70

LINCOLNŮV MÝTUS „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude země osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Chovali jsme se vůči světu laskavě, strpěli bezdůvodná příkoří, snášeli jsme je trpělivě a bez zášti až dodnes. Přesto pronásledování a násilí neutuchá. Od tohoto dne a této hodiny již trpět nebudeme.“ Rigdon zaměřil svůj proslov na odpadlíky, o nichž byl přesvědčen, že zradili ostatní, ale mluvil též o příslušnících jiných vyznání, kteří se Svatými posledních dnů opakovaně zacházeli krutě a vraždili je. Jeden nový konvertita, Sampson Avard, muž popisovaný jako „prohnaný, vynalézavý a mimořádně ctižádostivý“, využil emocí rozdmýchaných kázáním, které posléze proslulo jako Kázání o soli. Utvořil tajnou vojenskou organizaci nazvanou Synové Danovi podle biblické pasáže z Genesis: Hadem na cestě buď Dan, buď na stezce růžkatou zmijí, jež do paty uštkne koně, že se jeho jezdec skácí nazpět. K Danitům byli přijímáni ti nejmladší, nejvýbojnější a nejodhodlanější. Stali se elitním útvarem, který církvi sloužil v utajení. Nejednali jako skupina, ale jako jedinci, které lze pohotově svolat, aby vykonali okamžitou odplatu za jakýkoli násilný čin vůči Svatým.

Malone vzhlédl od knihy. „Danité byli fanatici. Radikální frakce rané mormonské církve. Už dávno ale zanikli.“ Kirk zavrtěl hlavou. „Señor Salazar si představuje, že žije v jiné době. Posedle uctívá Josepha Smithe. Řídí se starými způsoby.“ Malone věděl, že Smithovi se údajně zjevil anděl Moroni a zavedl jej ke zlatým deskám s texty, které Smith poté přelo71

STEVE BERRY žil a učinil je základem nového náboženství. Zpočátku se nazývalo Církev Kristova a nyní ho lidé znají jako Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. „Señor Salazar je vzdělaný,“ dodal Kirk. „Má diplom z Bar­celonské univerzity.“ „A přesto slepě následuje muže, který tvrdil, že nalezl zlaté desky s vyrytým textem v neznámém jazyce. Kromě Smithe a několika jeho svědků ty desky nikdy nikdo neviděl. A pokud si vzpomínám, někteří svědkové svoje tvrzení časem odvolali. Ale Smith přesto dokázal text z desek přeložit díky věšteckým kamenům vloženým do klobouku.“ „Jak se to liší od věrouky, že nějaký člověk byl ukřižován, zemřel a tři dny poté vstal z mrtvých? Obojí je záležitost víry.“ „Vy jste mormon?“ zajímal se Malone. „Ve třetí generaci.“ „Znamená to pro vás hodně?“ „Ano, už od dětství.“ „A pro Salazara?“ „Je to celý jeho život.“ „Utekl jste před ním.“ „Modlil jsem se o radu a bylo mi řečeno, že je to tak správné.“ Maloneovi se odjakživa příčila představa, že by se měl v životě řídit slepou vírou. Teď ale nebyla na náboženské debaty vhodná chvíle. „Kde je náš agent?“ „Drží ho nedaleko Kalundborgu,“ odpověděl Kirk. „Na usedlosti, která patří señoru Salazarovi. Ne v hlavním domě, ale v přilehlém východním traktu. V suterénu je tam cela.“ „A co hlavní dům? Najdou se tam informace?“ zajímal se Luke. 72

LINCOLNŮV MÝTUS Kirk přikývl. „Pracovna je jeho svatyně. Bez jeho svolení tam nikdo nesmí.“ Malone stál u pultu a pozoroval přes výlohu zšeřelé náměstí. Dvanáct let pracoval jako terénní agent ministerstva spravedlnosti a dodnes si uchoval dovednosti, které si během služby vypěstoval. Patřilo k nim neustále vnímat a kontrolovat, co se děje kolem. Ani teď nikdy nejedl v restauraci zády ke dveřím. Přes skleněnou tabuli výlohy zahlédl třicet metrů od antikvariátu dva muže. Byli mladí, oblečení v tmavých bundách a černých kalhotách. Na rozdíl od jiných chodců postávali na stejném místě už několik minut. Malone je pozoroval sice nenápadně, ale vytrvale. Luke přešel k pultu a natočil se zády k oknu. „Taky ses jich všiml?“ Setkali se očima. „Musel bych být slepý, abych je přehlédl,“ řekl Malone. Luke v hraném podráždění rozhodil rukama, ale slovní doprovod tomu gestu neodpovídal. „Máš tady zadní dveře, fotříku?“ Malone na divadýlko přistoupil a taky předvedl podrážděnou gestikulaci, ale zároveň přikývl. „Co je?“ zeptal se Kirk. Oba muži venku se dali do pohybu. Směrem k antikvariátu. A vtom se ozval nový zvuk. Vytí sirén. Blížilo se.

73

9

Stephanie naslouchala Davisovu vysvětlování. „Americká revoluce žádnou revolucí nebyla. Nikdy neusilovala o svržení britské vlády. Nikdy mezi svými cíli neuváděla dobytí Londýna a nahrazení monarchie demokracií. Ne. Americká revoluce byla secesionistickou válkou. Deklarace nezávislosti byla aktem odtržení. Revolucionáři chtěli odejít z Britského impéria a utvořit svou vlastní vládu. V amerických dějinách proběhly dvě války o odtržení. První roku 1776, druhá roku 1861.“ Podtext jeho slov Stephanii fascinoval, ale převládala zvědavost, jak to souvisí se současným děním. „Jih chtěl opustit Unii, protože nesouhlasil s počínáním federální vlády,“ pokračoval Davis. „Pro vládu byla důležitým zdrojem příjmů ochranná cla. Jih dovážel mnohem víc než Sever, takže z nich platil víc než polovinu. Ale lidnatější Sever s nadpoloviční většinou populace spotřebovával převážnou část federálních výdajů. V tom spočíval hlavní problém. Pro seveřanské průmyslníky byly vysoké celní tarify 74

LINCOLNŮV MÝTUS otázkou přežití. Odstraňte cla, a mají po podnikání. O cla se bojovalo už od roku 1824 – Jih se bouřil, Sever si stál na svém. Nově vzniklá ústava Konfederace výslovně postavila cla mimo zákon. Tím by jižanské přístavy získaly nad seveřanskými rozhodující výhodu.“ „Což Lincoln nemohl dopustit.“ „To opravdu nemohl. Federální vláda by zůstala bez peněz. Spadla by klec. Abych to shrnul, Sever a Jih se zásadně rozcházely v názorech na zacházení s příjmy a výdaji. Tak to pokračovalo desítky let, až se nakonec Jih rozhodl, že už nechce být součástí Spojených států. A tak jižanské státy vystoupily z unie.“ „Co s tím mají společného Josepe Salazar a senátor Rowan?“ „Oba jsou mormoni.“ Stephanie čekala, co přijde dál. V lednu 1863, kdy bylo vydáno Prohlášení o osvobození otroků, Lincoln neměl daleko k panice. Po vítězné bitvě u Manassasu v červenci 1861 utrpěla unionistická armáda sérii porážek. Do rozhodující bitvy u Gettysburgu, kde dojde k zásadnímu obratu ve válce, chybělo ještě šest měsíců. Zima 1863 byla pro Lincolna kritická. Nutně potřeboval udržet sever a západ. Ztratit západ ve prospěch Konferederace by znamenalo jistou porážku. A když chtěl západ udržet, musel se dohodnout s mormony. Obývali údolí Solného jezera od roku 1847. Před jejich příchodem se tomu kraji říkalo Velká americká poušť a mrtvé jezero odrazovalo všechny, kdo by se 75

STEVE BERRY tam chtěli usadit. Mormoni však u něj po šestnácti letech tvrdé práce vybudovali město a vytvořili Utažské teritorium. Dožadovali se, aby bylo uznáno jako stát, ale vláda odmítla. Reagovala tím na rebelantské postoje mormonů a jejich netradiční věrouku, zejména mnohoženství, jehož se odmítali vzdát. Vůdce mormonů Brigham Young disponoval mimořádným odhodláním i schopnostmi. Roku 1857 se postavil prezidentu Jamesi Buchananovi a ten vyslal na západ pět tisíc federálních vojáků, aby tam obnovili pořádek. Naštěstí pro Younga nesvěřil velení invazních oddílů armádním stratégům. Rozhodovali politici a ti vojsku nařídili 1500 kilometrů dlouhý pochod drsnou pustinou. Nedaleko Utahu zaskočila vojáky zima, uvázli v horách a mnoho jich pomřelo. Young moudře usoudil, že by byla hloupost postavit se armádě čelem, a nasadil gerilovou taktiku – zapaloval zásobovací kolony, kradl soumary, provozoval taktiku spálené země. Zahnal Buchanana do úzkých a ten udělal to, co by na jeho místě udělal každý dobrý politik – prohlásil tažení za vítězné a začal vyjednávat o míru. Vyslanci doručili Youngovi a mormonům plné omilostnění. Konflikt skončil bez jediného výstřelu a Young znovu získal nad územím plnou kontrolu. Roku 1862 vedla napříč Utažským teritoriem železnice a telegrafní linka k Tichému oceánu. Když Lincoln nechtěl toto spojení přerušit, což by ho odřízlo od západu, musel se s Brighamem Youngem dohodnout. „Je to zajímavý příběh,“ řekl Davis. „V polovině roku 1862 přijal Kongres Morrillův zákon proti bigamii zakazu76

LINCOLNŮV MÝTUS jící mnohoženství. To se mormonům samozřejmě nelíbilo. Young vyslal začátkem roku 1863 posla, aby se s Lincolnem osobně sešel a doručil mu jasný vzkaz: Jestli budete strkat prsty do našich věcí, my je budeme strkat do vašich. Mínil tím přerušení železničního a telegrafního spojení. Mormonské oddíly ani nemusely vstupovat do války na straně Jihu. Lincoln pochopil, o jak vážnou výhrůžku se jedná. Poslal Youngovi odpověď.“ „Když jsem jako chlapec žil na farmě v Illinois, museli jsme svážet z lesů dříví. Občas jsme narazili na kmen spadlý přes cestu. Když byl příliš tvrdý na rozštípání, příliš mokrý na spálení a příliš těžký na odtažení, obešli jsme ho. Vyřiďte svému prorokovi, že ho nechám na pokoji, když nechá na pokoji on mne.“ „A právě tak to nakonec dopadlo,“ řekl Davis. „Generál Conner, který velel federálnímu vojsku v Utahu, dostal nařízeno nevyvolávat s mormony konflikty kvůli polygamii ani kvůli ničemu jinému. Bylo mu řečeno, že je má nechat na pokoji. Další federální zákon zakazující mnohoženství se objevil až roku 1882. Ten už mormony tvrdě zasáhl a tisíce jich stanuly před soudem. Ale to bylo dlouho po občanské válce a Lincoln i Young byli už dávno pod drnem.“ „Jak o tom tajném ujednání víte?“ „Z tajných záznamů.“ „Z roku 1863?“ Davis chvíli mlčel a Stephanie poznala, že je opravdu hodně ustaraný. Proslul nečitelným výrazem pokerového hráče, ale ona ho znala jako svoje boty. Zažila ho v nejpohnutěj77

STEVE BERRY ších a nejzranitelnějších okamžicích. Nemuseli před sebou nic předstírat. „Mormoni tehdy Lincolnovi nedůvěřovali,“ pronesl nakonec. „A měli proč vládě ve Washingtonu nevěřit. Celá desetiletí je přehlížela, odháněla, lhala jim. Byla pro ně nejhorší nepřítel. Ale teď konečně tahali za delší konec provazu. Kývli na dohodu, ale vyžadovali záruku.“ Stephanii to ohromilo. „Jakou jim Lincoln mohl poskytnout?“ „Máme k dispozici jen náznaky, ale to stačí. Horší je, že něco ví i senátor Rowan. Je apoštolem mormonské církve a ti o tom kromě nás vědí jako jediní.“ „Proto jste nás nasadili na Salazara? Kvůli jeho spojení s Rowanem?“ Davis přisvědčil. „Před rokem jsme se dozvěděli o jistých věcech, které Rowan provádí. A o jeho kontaktech se Salazarem. Když jsme vás požádali o Salazarovo prošetření, bylo nám už jasné, že máme problém. A teď se zhoršuje.“ Stephanie se rozpomínala, co ví o mormonech. Nebyla nábožensky založená, a pokud věděla, Davis taky ne. „Rowan je mazaný,“ řekl. „Kuje pikle opatrně a počkal si na správnou chvíli. Musíme nasadit do akce nejlepší lidi. To, k čemu se schyluje, může mít katastrofální důsledky.“ „Všichni moji lidé jsou dobří.“ „Dokážeme si udržet Malonea?“ „Nevím.“ „Zaplaťte mu. Udělejte cokoli. Ale chci, aby na tom pracoval.“ „Ještě nikdy jsem vás neviděla tak ustaraného. Je to vážně tak zlé?“ 78

LINCOLNŮV MÝTUS „Omlouvám se, že jsem vás tak trochu vodil za nos. Když jsem požadoval materiály o Salazarovi, měl jsem vám říct na rovinu všechno, co vím. Mlčel jsem, protože jsem doufal, že se třeba mýlíme.“ „Co se od té doby změnilo?“ „Víme, že jsme se nemýlili. Telefonoval mi ministr vnitra, který je s Rowanem v Utahu. V národním parku Sion se našly kryté vozy z devatenáctého století a nějaké mrtvoly. Nějak souvisejí s mormony. Rowan odtamtud odletěl rovnou zpátky do Salt Lake City a právě má schůzku s prorokem církve. To, co spolu probírají, může od základu změnit naši zemi.“ „Mě momentálně nejvíc trápí, že mám nezvěstného agenta.“ Davis vstal. „Tak se o něj postarejte. Ale zítra ráno vás potřebuji ve Washingtonu. Musíme se s tou záležitostí vypořádat rychle a opatrně.“ Stephanie přikývla. Davis potřásl hlavou. „Thomas Jefferson jednou řekl, že čas od času menší rebelie neuškodí, protože v politice pročistí vzduch jako bouřka a má ozdravný účinek na vládu. Jefferson žil v jiných dobách. Nevím, jestli jeho slova platí i dnes.“ „O čem se to tu bavíme?“ Davis na ní ulpěl ledovým pohledem. „O zániku Spojených států amerických.“

79

10

KODAŇ Malone viděl, že Luke na blížící se muže okamžitě zareagoval a chystá se chránit Barryho Kirka. On sám s rukou na pažbě popošel k výloze. Na dotaz ohledně zadních dveří Lukeovi neodpověděl. „Co se děje?“ dožadoval se vysvětlení Kirk. „Máme návštěvu.“ „Kde? Koho?“ „Venku.“ Viděl, jak Kirk zajel pohledem k oknu. Oba muži už byli skoro u antikvariátu. „Znáte je?“ zeptal se Luke Kirka. „Znám. Jsou to Danité. Salazarovi lidé. Vypátrali mě ve Švédsku. Vypátrali mě tady. Jste k ničemu. Necháte mě zabít.“ „Fotříku, ty zadní dveře... Kde jsou?“ „Na konci uličky, u které stojíš. Ale snad chápeš, že při tom davu lidí na náměstí ti dva neudělají žádný bengál.“ 80

LINCOLNŮV MÝTUS „Jasně, chápu. Proto chtějí, abychom vypadli zadem. Kolik jich tam podle tebe číhá?“ „Dost, aby na ně nestačila ta jedna pistole, kterou dohromady máme.“ „Zavolejte policii,“ naléhal Kirk. Luke zavrtěl hlavou. „Bude nám platná jako kanci cecky. Ale jak tak poslouchám ty sirény, někdo už ji stejně zavolal. Řvou čím dál víc.“ „Nevíme, jestli jedou sem,“ poznamenal Malone. „A hádka s místními policajty je to poslední, co potřebujeme. Vyjdeme ven předem a budeme doufat, že ti chlapi nestojí o scénu.“ „Máš nějaký plán, co pak?“ „Každý dobrý agent má předem plán.“ Prve sice Lukea setřel za zbrklý nápad utéct zadem, ale oceňoval, že jinak si pod tlakem zachovává chladnou hlavu. A slyšel, kdo jsou podle Kirka ti chlapi venku. Danité. Pokud ta skupina vůbec někdy existovala – historikové se o to hodně přou –, bylo to před dvěma sty lety. Tenkrát šlo o pochopitelný způsob, jak oplácet násilí, kterému bývali mormoni často vystaveni. Ale o co jim jde teď? Shrábl z pultu klíče a odemkl přední dveře. Šum podvečerního života na náměstí zesílil, jekot sirén také. Vyšel ven a počkal, až se k němu připojí Luke a Kirk. Zavřel za nimi a zamkl. Ti dva muži je pozorovali. Zahnul doprava ke Café Norden na východním nároží Højbro Plads. Měl to k němu nějakých pětačtyřicet metrů po zalidněném chodníku. V půli cesty chrlila vodu nasvětlená fontána. Na jejím okraji posedávali lidé zabraní do hovoru. 81

STEVE BERRY Malone si koutkem oka ověřil, že je oba muži sledují. Schválně zvolnil tempo, aby jim nabídl příležitost navázat kontakt. Tep se mu zrychlil. Nervy mu jen hrály. Jestli má dojít ke střetu, tak tady, na veřejnosti. Ti dva mírně změnili směr, předešli je a zastoupili jim cestu. Malone cítil pod bundou studenou váhu pistole. Uklidňovala ho. Za náměstím, na konci ulice u kanálu, kde odstavili pronajatý člun, prudce zabrzdila čtyři auta městské policie. Dva strážníci se rozběhli směrem k nim. Dva spěchali ke člunu. „To nevypadá dobře, fotříku,“ zamumlal Luke. Strážníci se vřítili na Højbro Plads a zahnuli k antikvariá­ tu. Nakoukli přes výlohu dovnitř a zalomcovali klikou zam­ čených dveří. Pak jeden roztříštil sklo a s pistolemi připravenými ke střelbě vtrhli dovnitř. „Zabil jste moje lidi.“ Malone se obrátil čelem k oběma pronásledovatelům. „Jejda, to mě mrzí. Můžu to nějak napravit?“ „Berete to jako vtip?“ „Netuším, jak mám brát tohle setkání. Ale tamti chlapi přišli bojovat. Tak jsem jim dopřál boj.“ „Chceme jeho,“ ukázal druhý muž na Kirka. „Člověk nemůže mít všechno, co by si přál.“ Obešel je a společně s Lukem a Kirkem dál kráčel ke kavárně. Odhadl ty chlapy správně. Nemínili ztropit scénu. Skoro všichni lidé na náměstí zírali na jeho antikvariát, kam vtrhla policie. Naštěstí musí prohledat čtyři podlaží. Před výlohou Café Norden byla venkovní zahrádka. 82

LINCOLNŮV MÝTUS U všech stolků bylo obsazeno, hosté si pochutnávali na pozdní večeři. Malone tu obvykle sedával také, navykl si na to brzy poté, co se z Georgie přestěhoval do Dánska. Dneska měl ale jiný program. „Kolik dalších na nás někde číhá, co myslíš?“ ozval se Luke. „Těžko říct. Ale vsadím se, že pár jich bude.“ „Měj rozum, Barry,“ křikl jeden z mužů. Kirk se zastavil a otočil se. „Bude s tebou jednáno s úctou,“ pronesl ten mladší, „pokud tak budeš jednat i ty. Dává ti na to svoje slovo. Jinak dojde na vykoupení krví.“ Kirk se zatvářil zděšeně, ale Luke ho táhl pryč. Malone se ohlédl. „Vyřiďte Salazarovi, že se brzy setkáme.“ „Bude se těšit,“ ujistil ho muž. A po kratičké odmlce dodal: „Já taky.“ Z antikvariátu se vynořili oba strážníci. Prohlídku domu zvládli rychle. Malone ukázal na jednoho z mladíků a křikl: „Jeg ringede til dig. Zdet er Malone. Det er ham, du er efter, og han har en pistol.“ Volal jsem vám. Tohle je Malone. To je ten, koho hledáte, a má pistoli. Zabralo to okamžitě. Strážníci se dali do běhu. Malone vešel do Café Norden. „Co to mělo znamenat?“ vyzvídal Luke. „Trochu jsem naše chůvy přibrzdil.“ Malone minul schody do jídelny v horním patře a prokličkoval mezi obsazenými stolky v přízemí dozadu. Restaurace kypěla obvyklým činorodým ruchem. Za okny viděl zástupy 83

STEVE BERRY lidí proudící po chodníku. Chodil sem pravidelně a s personálem i majitelem se znal, takže když prošli kuchyní, nikdo je neokřikl. Došel s Lukem a Kirkem ke dveřím na protějším konci a sestoupil po dřevěných schůdcích do suterénu. Dole se jim nabízely tři možnosti. Vyjet výtahem do horních pater, vejít do kanceláře, anebo do skladu. Malone zamířil do skladu a rozsvítil zářivku. Místnost byla plná úklidových prostředků, prázdných krabic od ovoce a zeleniny a kdejakého harampádí, které v restauracích bývá. V rozích visely záclony pavučin. Vzduch čpěl dezinfekcí. V protější stěně se nacházely kovové dveře. Malone k nim došel a otevřel je. Vedly do další místnosti a Malone rozsvítil i tam. O tři metry výš se táhla úzká ulička souběžná se zadním traktem Café Norden. Sklepy několika sousedících budov byly odedávna propojené a nájemci obchodů se o podzemní patro dělili. Malone už tu párkrát byl. „Předpokládám,“ zašeptal Luke, „že vyjdeme ven někudy, kde nás neuvidí.“ „Přesně to mám v plánu,“ potvrdil Malone. Za druhým sklepem zamířil k dřevěným schodům nahoru do přízemí. Brali je po dvou a vynořili se v opuštěném krámku, kde dřív sídlil luxusní butik. V potemnělém prostoru se černaly ostrovy krabic, igelitové pytle na odpadky, prodejní pult, figuríny a prázdné kovové regály. Přes nezabedněnou výkladní skříň bylo vidět nasvětlené stromy na Nikolaj Plads. Od Café Norden je dělil celý domovní blok. „Kousek odtud mám zaparkované auto. Venku zahneme doprava a budeme od nich mít pokoj,“ prohodil přes rameno ke svým společníkům. „Ani bych neřekl.“ 84

LINCOLNŮV MÝTUS Malone se ohlédl. Barry Kirk stál za Lukem Danielsem a tiskl mu ke spánku pistoli. „Už bylo na čase,“ utrousil Malone.

85

11

SALT LAKE CITY, UTAH Rowan přiletěl z jižní části státu toutéž vládní helikoptérou, která ho předtím dopravila do národního parku Sion. Byl na podobné výhody zvyklý. U muže, který vládne mocí na celostátní úrovni, jsou namístě. Dával si ale pozor, aby jich nezneužíval. Zažil příliš mnoho kolegů, které potkal strmý pád. Klasickým příkladem byl jeho spolusenátor za Utah. Nebyl mormon, prostě jen člověk, který si nevážil své funkce ani lidí, kteří ho do ní zvolili. Momentálně ho vyšetřoval senátní výbor pro etiku a šuškalo se, že ho čeká důtka za vážný přestupek. Naštěstí pro něj se to stalo ve volebním roce a vzhledem k síle opozice voliči nejspíš brzy ukončí jeho trápení. Lidé se mylně domnívají, že v Utahu žijí až na výjimky samí Svatí posledních dnů. Jenže tak to není. Podle posledního sčítání jich je pouze 62,1 % a jejich počet každoročně klesá. Rowan začínal v politice před čtyřiceti lety jako starosta města Provo, krátce působil ve funkci státního zástupce 86

LINCOLNŮV MÝTUS a nakonec se po svém zvolení senátorem přestěhoval do Washingtonu. Na jeho jménu ani aktivitách nikdy neulpěl sebemenší náznak skandálu. Už jedenapadesát let žil v manželství s toutéž ženou. Vychoval šest dětí – dva právníky, jednoho lékaře a tři učitele – a všechny už měly své vlastní děti a rodiny. Vyrůstaly ve víře a zůstaly jí věrné, přestože žily v různých koutech země. Aktivně se účastnily činnosti církevních sborů. Rowan je často navštěvoval a báječně vycházel se svými osmnácti vnoučaty. Řídil se Slovem moudrosti. Nepil alkohol, kávu ani čaj a nekouřil. Tato přikázání vyhlásil roku 1833 Joseph Smith, první prorok. Před několika lety k nim přibylo ještě čtvrté, které doporučovalo omezit konzumaci masa ve prospěch vláknin, ovoce a zeleniny. Rowan si prostudoval výsledky nezávislé studie zkoumající zdraví příslušníků církve, kteří dodržují přikázání, a nijak ho nepřekvapily. Rakovina plic se u nich vyskytovala sporadicky a choroby srdce ještě méně. Zbožní Svatí posledních dnů se těšili výrazně lepšímu zdraví než zbytek populace. Text kostelního chvalozpěvu pro děti měl pravdu. Aby děti dlouho žily a krásné a silné byly, kávu, čaj a tabák nesmějí chtít, alkohol nepít a střídmě jíst, bez masa radši se obejít; chtějí-li hodné a moudré být. Z paluby vrtulníku si telefonicky domluvil soukromé set­ kání s prorokem. Před třiadvaceti lety byl povolán sloužit 87

STEVE BERRY v Kvoru dvanácti apoštolů. V počátcích církve apoštolové putovali zemí a zakládali nové misie, ale později se Kvorum stalo jedním z hlavních řídících orgánů církve. Členové do něj byli jmenováni doživotně. Očekávalo se od nich, že veškerou energii věnují církevním povinnostem, ale existovaly i výjimky. Jako v jeho případě. Mít církevního staršího v Senátu přinášelo výhody. A existoval precedent. Kdysi zastával oba úřady Reed Smoot, a to skvěle. Musel však čtyři roky tvrdě zápasit, aby vyvrátil argument, že ho mormonské náboženství diskvalifikuje. Kongresový výbor pro způsobilost dokonce doporučil, aby byl ze senátorského postu odstraněn. Plénum Senátu však roku 1907 návrh zamítlo a dovolilo mu funkci vykonávat. Smoot v ní zůstal do roku 1933. Rowan měl mnohem snadnější situaci. Časy se změnily. Dnes by se nikdo neodvážil zpochybňovat jen kvůli náboženskému vyznání něčí právo zasednout v exekutivních orgánech státu. Takový návrh by byl urážkou. Jeden Svatý dokonce kandidoval na prezidenta za Republikánskou stranu. To ale neznamenalo, že předsudky zmizely. Právě naopak. Svatí se dál setkávali s odporem. Sice už ne s hrubým násilím, loupežemi a zabíjením jako před sto padesáti lety, s předsudky však ano. Rowan vešel do vícepodlažní rezidenční budovy ve skromné čtvrti východně od Temple Square, kde se nacházel obytný komplex náležející církvi. Tady žil nynější prorok. Vstupní halu střežili dva příslušníci ostrahy. Pokynuli mu, ať jde dál. 88

LINCOLNŮV MÝTUS Vešel do výtahu a naťukal na číslicové klávesnici kód. Jelikož byl nejen církevní starší, ale zároveň prezident Kvora dvanácti a navíc muž, který se téměř jistě stane příštím vůdcem, mohl za prorokem přicházet neomezeně. Církev si zakládala na loajalitě. Hodnosti s sebou přinášely odměnu. A tak je to správné. Rowan přichvátal rovnou z letiště, takže se nestihl převléknout. Hostitel, který ho očekával, ho ujistil, že formality nejsou nutné. Alespoň ne dnes – v den takového objevu. „Pojď dál, Thaddeusi,“ uvítal ho, když Rowan vkročil do jeho prosluněné rezidence. „Posaď se, prosím. Nemohu se dočkat, až mi všechno povíš.“ Charles R. Snow sloužil církvi jako prorok už devatenáctým rokem. Ujal se funkce v třiašedesáti, dnes mu bylo dvaaosmdesát. Po svých chodil už pouze mimo rezidenci, doma používal kolečkové křeslo. Apoštolové věděli o jeho nejrůznějších chorobách, počínaje chronickou anémií a nízkým krevním tlakem až po postupující selhávání ledvin. Přesto si uchoval bystrost a energii, jimiž oplýval před čtyřiceti lety, kdy se stal církevním starším. „Závidím ti,“ řekl Snow. „Oblečení na túru, možnost pokochat se pouští. Po potulkách v kaňonech se mi stýská.“ Snow se narodil poblíž parku Sion. Byl Svatým v třetí generaci, pocházel z rodiny pionýrů, kteří uskutečnili onu první pouť přes pláně v roce 1847. Většina osadníků se tehdy usadila v údolí Solného jezera, ale jiné Brigham Young vyslal jako předvoj do nových oblastí. Snowova rodina zamířila na jih a v drsném holém kraji se jí dařilo. Snow byl profesí ekonom, získal diplom na Utažské státní univerzitě a na uni89

STEVE BERRY verzitě Brighama Younga, kde pak dvacet let učil. V církvi začínal jako pomocný kněz ve sboru, později se stal knězem, biskupem a patriarchou, byl povolán do Kvora sedmdesáti a poté mezi apoštoly. Dlouhá léta působil jako prezident misie v Anglii, dokud z pověření bratří nepřevzal tuto odpovědnost Rowan. Období, kdy stál v čele církve jako prorok, se vyznačovalo klidem; ke třenicím téměř nedocházelo. „Už jsem ti přece nabízel, že tě vezmu do hor s sebou.“ Rowan se posadil proti starci. „Stačí říct a zařídím to.“ „Doktoři by mi to nedovolili. Ba ne, Thaddeusi, nohy už mi neslouží.“ Snowova manželka zemřela před deseti lety a jeho děti, vnoučata a pravnoučata bydlely mimo Utah. Žil pouze pro církev a řídil ji energicky – dohlížel na většinu běžných kaž­ dodenních záležitostí. Rowan mu včera zavolal a krátce ho informoval o nálezu v Sionu, který vyvolává spousty otázek. Prorok Rowana požádal, aby tam zajel a zjistil, co se dá. Rowan mu podal hlášení a dodal: „Jsou to skutečně ty vozy. Bez nejmenších pochyb.“ Snow přikývl. „Dokazují to jména na zdi. Nevěřil jsem, že o těch mužích ještě někdy uslyšíme.“ Fjeldsted. Hyde. Woodruff. Egan. „Proklet budiž prorok. Ve smrti nás proklínali, Thaddeusi.“ „Asi na to měli právo. Byli zavražděni.“ „Vždycky jsem to všechno považoval za výmysl. A přitom je ten příběh očividně pravdivý.“ Rowan ho znal do nejmenších podrobností. Roku 1856 se válka mezi Spojenými státy a Svatými posledních dnů zdála nevyhnutelná. Spory o mnohoženství, vě90

LINCOLNŮV MÝTUS rouku a politickou autonomii vrcholily. Brigham Young řídil svou izolovanou komunitu, jak uznal za vhodné, a na federální zákony se neohlížel. Razil vlastní mince, přijímal vlastní zákony, ustavoval vlastní soudy, vzdělával děti po svém a vyznával Boha v souladu se svou vírou. Předmětem neshod se stal dokonce i název čerstvě osídlené země. Místní ji nazývali Deseret. Kongres ji pojmenoval Teritorium Utah. Pak začaly prosakovat zvěsti, že na západ pochoduje unionistická armáda, aby s rebely, kterým se na východě říkalo mormoni, pořádně zatočila. A tak se Young rozhodl shromáždit veškeré jmění komunity a uschovat je, dokud očekávaný konflikt neskončí. Příslušníci církve rozprodali všechen cenný majetek a peníze vložili do zlatých cihel. Dobrovolně se vzdali prakticky všech svých pozemských statků. Young zrekvíroval dvaadvacet krytých vozů, aby převezly zlato do Kalifornie, kde ho převezmou další Svatí. Aby se vozy vyhnuly nežádoucí pozornosti, měly jet oklikou a vyhnout se lidským sídlům. Co se dělo dál, nikdo neví. Oficiální verze praví, že karavana se zlatem vyrazila na pouť nezmapovanou pustinou ve středojižní části Deseretu. Brzy jí došla voda a veškerá snaha nějakou najít selhala. Padlo rozhodnutí, že se čtyřicetičlenný ozbrojený doprovod vrátí ve vlastních stopách nazpátek k poslední studni, vzdálené více než den jízdy. Vozkům nařídili, ať se mezitím starají o koně a hlídají zlato. Když se těch čtyřicet mužů za pár dní vrátilo, našli místo krytých vozů jen ohořelé zčernalé trupy. Vozkové byli mrtví, koně a zlato pryč. Z útoku obvinili indiány z kmene Pajutů. Ozbrojenci vyrazili na pátrací výpravu a několik dnů kři91

STEVE BERRY žovali krajem, ale stopy se buď ztrácely na skalnatých srázech, nebo náhle končily ve vyschlých klikatých říčních korytech. Nakonec to vzdali, vrátili se s prázdnýma rukama k Brighamu Youngovi a ohlásili neúspěch. Byly vyslány další pátrací týmy. Po zlatě se nikdy nenašla ani stopa. Podle záznamů kryté vozy převážely zhruba 80 000 uncí zlata, přičemž tehdejší cena činila téměř devatenáct dolarů za unci. V dnešních penězích by takové množství mělo hodnotu přes sto padesát miliónů dolarů. „Takže příběh, který nám tolikrát vyprávěli, je vylhaný,“ řekl Rowan. Na Snowovi bylo znát, že nad tím přemýšlel. „Ty vozy nebyly ohořelé ani zčernalé,“ pokračoval Rowan. „Někdo je v jeskyni úmyslně rozštípal na kusy. Schoval je. Čtyři muže zastřelil. A pak vstup do jeskyně zakryl.“ A byl tu ještě jeden problém. „Po zlatě ani vidu ani slechu,“ dodal. Snow mlčky seděl v kolečkovém křesle, pohroužen do hlubokého zadumání. „Doufal jsem, že k tomu během mého období nedojde,“ zašeptal po chvíli. Rowan na něj upřel pohled. „Nezapomeňte na nás. Zajímavá volba slov, protože my na ně opravdu nezapomněli, Thaddeusi. Ani v nejmenším. Existuje jistá věc, o které nevíš.“ Rowan čekal. „Musíme zajít do chrámu naproti přes ulici. Tam ti to ukážu.“ 92

12 Malone vyhodnotil situaci. Kirk u sebe musel mít zbraň celou dobu. Jenže koho by napadlo prošacovávat oběť, jestli není ozbrojena? I když na Kirkovi mu něco nesedělo od první chvíle. A telefonát se Stephanií ho v pochybnostech utvrdil. „Pracujete pro ty dva chlapy z náměstí,“ konstatoval. „Naopak. Oni pracují pro mě.“ Luke stál vzpřímen ve vojáckém postoji a z očí mu křičelo: Zlikvidujme toho zmrda hned tady na místě. Malone mu ale pohledem odpovídal: Ne. Prozatím ne. Kirk natáhl kohoutek pistole. „Mám sto chutí vystřelit mu mozek z hlavy. Takže radši udělejte, co řeknu.“ „Policie dorazila příliš rychle,“ řekl Malone. „Bylo jasné, že ty mrtvé na moři někdo objeví, ale ne tak honem. A policie je nemohla tak bleskově vystopovat k nám. Přivolali ji vaši lidé?“ „Byla to dobrá finta, jak vás vystrnadit z domu a udržet v pohybu. Potřebovali jsme vás dostat z města.“ 93

STEVE BERRY „A ti dva na moři čekali ve správnou chvíli na správném místě. Je jen jedna možnost, jak se mohli dozvědět, kdy a kde číhat. “ Malone ukázal na Kirka: „Od vás. Proč to divadýlko?“ „Chtěli jsme se kvůli informacím infiltrovat do nepřátelského tábora. Váš agent kolem nás čenichal celé měsíce a vyzvídal. Dlouho jsme to snášeli, ale pak nás napadlo urychlit spád událostí přeběhlíkem.“ „A tak jste obětovali dva svoje lidi?“ Kirk zkřivil tvář vzteky. „To nebylo v plánu. Měli dodat akci přesvědčivost, dostat vás pod tlak, zesílit pocit ohrožení. Vy jste se je bohužel rozhodl zabít.“ „Salazar toho asi hodně tají.“ „Chce mít klid, nic víc. Vadí mu, jak se mu vaše vláda montuje do života.“ „Je náš člověk mrtvý?“ zeptal se Luke. „Jestli ne, brzy bude. Chtěli jsme vás vylákat na místo, kde ho držíme, a zbavit se vás všech naráz. Ale převezl jste nás tím trikem na náměstí, když jste na moje chlapy poštval policii.“ „Hluboce se za tu komplikaci omlouvám,“ ušklíbl se Malone. „Radši vás vyřídíme rovnou tady. Tenhle prázdný obchod se perfektně hodí, stejně jako ty prostory dole. Takže tu poč­ káme na moje lidi.“ „Máte u sebe sledovací zařízení?“ zeptal se Malone. Kirk pokrčil rameny. „Mobily dokážou ledacos.“ Takže je nutné začít jednat. „Jste Danita?“ „Tělem i duší. A teď hoďte pistoli na zem.“ Amatér. Jen idiot požádá protivníka, aby odhodil zbraň. Chytrý člověk mu ji prostě sebere. Malone sáhl pod bundu pro berettu. 94

LINCOLNŮV MÝTUS Ale místo aby ji hodil na podlahu, zamířil její krátkou hlavní na Kirka. Ten ucouvl, ale dál držel pistoli Lukeovi u hlavy. „Neblázněte,“ vyjel. „Nebo ho odprásknu.“ Malone pokrčil rameny. „Poslužte si. Nezáleží mi na něm. Je to drzý fracek a štve mě.“ Bezděčně zalétl pohledem k berettě. Na střelnici byl naposledy před čtyřmi lety. Střelecké dovednosti mu kapku zrezivěly, ale při té honičce na moři si dokázal, že střílet pořád ještě umí. Pravda, tady byla dost tma, ale potlačil pochyby. „Zahoďte tu bouchačku!“ Kirk zvýšil hlas. Luke uhranutě zíral na berettu, ale neztrácel nervy. Malone s ním soucítil. Ocitnout se mezi dvěma pistolemi není nejpříjemnější. „Počítám do tří,“ prohlásil. „Než skončím, spusťte zbraň.“ „Nedělejte ze sebe kreténa, Malone. Moji muži tu budou každou vteřinou.“ „Jedna.“ Viděl, jak se Kirkovi napjal ukazováček na spoušti. Bylo mu jasné, jaké dilema Kirk řeší. Může Lukea zastřelit ranou do hlavy, což ovšem znamená, že Malone vzápětí zastřelí jeho, anebo přesunout hlaveň přes obchod k Maloneovi. Vystřelit už ale nestihne – z beretty vyletí kulka dřív. Nejrozumnější by bylo poslechnout a spustit pistoli. Jenomže amatéři se málokdy chovají rozumně. „Dva.“ Malone zmáčkl spoušť. Místností třeskla rána. Střela zasáhla Kirka do obličeje a odhodila ho dozadu. Rozpřáhl ruce, stočil se na bok a se zaduněním se zhroutil na podlahu. 95

STEVE BERRY „Tři.“ „Zcvoknul ses?“ zařval Luke. „Slyšel jsem, jak mi kulka hvízdla kolem ucha.“ „Vezmi si jeho bouchačku.“ Luke už byl na půl cestě k ní. „Malone, ty jsi rapl na kvadrát. Zacházíš s mozkama druhejch lidí příšerně lehkomyslně. Zvládnul bych ho. Hodil by se nám živý.“ „Nepřipadalo v úvahu. Mluvil pravdu. Hosti dorazí co nevidět.“ Malone otevřel dveře a rozhlížel se dlážděnou ulicí, jestli odněkud nehrozí potíže. Bál se, že někdo výstřel zaslechl. V příčné ulici nalevo, nějakých patnáct metrů od Højbro Plads, dál proudily oběma směry zástupy chodců. Nad hlavou mu zářila zelená kupole kostela svatého Mikuláše. „Seber mu telefon,“ nařídil Lukeovi. „Už se stalo. Nejsem zas takový zelenáč.“ „Odtáhni tělo tamhle za pult a padáme.“ Luke poslechl. Vyklouzli z obchodu a klidnou boční uličkou zamířili k nejrušnějšímu kodaňskému náměstí Kongens Nytorv. Obří kruhový objezd kolem sochy Kristiána V. byl zahlcen nočním provozem. Královské divadlo zářilo do noci, a stejně tak hotel d’Angleterre. Na protější straně přiléhající k nábřeží Nyhavn vysedávala i teď v kavárničkách spousta lidí. Malone si uvědomoval, že ty dva Danity na Højbro Plads sice zdržel, ale ne nadlouho. Jestli Kirk nelhal, že má v mobilu sledovací zařízení, musejí sebou hodit. Těkal očima po rušném náměstí a hlavou mu blesklo dokonalé řešení. Přeběhli ulici a doklusali k autobusové zastávce. Kodaň má výborný systém veřejné dopravy a Malone 96

LINCOLNŮV MÝTUS tady často nasedal na autobus. Autobusy přijížděly a odjížděly každou chvíli a jeden zrovna zabrzdil ve stanici. Ven i dovnitř se hrnuli lidé. „Dej sem ten mobil,“ řekl Malone Lukeovi a ten mu podal přístroj. Malone ho nenápadně zašoupl dozadu za nárazník. Dveře se zabouchly a autobus odrachotil směrem ke královskému paláci. „To by ty honicí psy mělo na chvíli zabavit,“ prohodil Malone. „Myslíš, že nám Kirk říkal pravdu?“ Malone přikývl. „Vyložil karty na stůl. Byl přesvědčený, že nás má na háku.“ „Jo. Parádně se seknul. Nenapadlo ho, že má proti sobě fanfarónskýho kovboje.“ „Musíme omrknout to místo, o kterém mluvil, i když to smrdí léčkou.“ Malone ukázal na jih. „Mám o pár ulic dál auto. Kde je ta Salazarova usedlost?“ „V Kalundborgu.“

97

13

KALUNDBORG, DÁNSKO 23:00 Salazar si večeři užíval a radoval se, že se mu Cassiopeia po všech těch letech zase vrátila do života. Když mu před pár měsíci zatelefonovala, bylo to překvapení, ale velice milé. Stýskalo se mu po ní. Vždyť byla jeho první láska – žena, kterou si chtěl vzít za manželku. Jejich vztah ale bohužel skončil. „Neklapalo by nám to,“ řekla mu. „Miluju tě. To přece víš.“ „Já tě mám taky moc ráda, ale... úplně se neshodneme.“ „Víra by nás neměla rozdělovat.“ „Jenže rozděluje,“ opáčila. „Ty věříš z hloubi duše. Kniha Mormonova je pro tebe svátost. Na každém kroku se řídíš Slovem moudrosti. Já to respektuju. Ale ty respektuj, že pro mě tolik neznamenají.“ „Naši rodiče byli zbožní stejně jako já.“ 98

LINCOLNŮV MÝTUS „A já nesouhlasila ani s nimi.“ „Takže pohrdneš hlasem srdce?“ „Radši se rozejdeme jako přátelé, než se mi zprotivíš.“ V jednom měla pravdu. Víru opravdu stavěl nade všechno. Žádným úspěchem nelze vynahradit selhání doma. Tak kázal David O. McKay. Pouze manželé a manželky jednající ve vzájemném souladu dosáhnou života věčného na nebesích. Chová-li se jeden z nich bezbožně a hříšně, bude spása odepřena oběma. Manželství je pouto, které muže a ženu svazuje navěky. Rodina ve světě vezdejším je odrazem rodiny v nebi. Oba manželé musejí být naprosto oddáni víře. „Je mi moc líto, že jsi ztratil ženu,“ řekla Cassiopeia. Oženil se necelý rok po jejich rozchodu. Vzal si krásnou dívku z Madridu, zrozenou a vychovávanou ve stejné víře a oddaně kráčející po cestě vytyčené proroky. Pokoušeli se o děti, ale bezúspěšně; podle doktorů byl problém zřejmě na její straně. Salazar to omezení přijal jako Boží vůli. A pak, před čtyřmi lety, zahynula při autonehodě. I její smrt přijal jako Boží vůli. A snad i jako znamení, že má vykročit jinou cestou. A nyní se znovu vynořila tahle nádherná, vzrušující žena z jeho minulosti. Další znamení? „Muselo to pro tebe být hrozné,“ dodala a Salazar si jejího soucitu vážil. „Věrně na ni vzpomínám. Nezapírám, že mě ta ztráta dodnes nepřebolela. Proto jsem si asi nehledal novou ženu.“ Na okamžik zaváhal. „Ale dovol, abych se zeptal – provdala ses?“ Zavrtěla hlavou. „Ne. Smutné, co?“ Treska, kterou měl před sebou na talíři, byla výtečná a Ca­s­ siopeii zřejmě garnáty také chutnaly. Všiml si, že si neobjednala víno a dala přednost minerálce. Sám by se alkoholu vyhnul, 99

STEVE BERRY i kdyby nedodržoval přísný náboženský zákaz. Byl odjakživa přesvědčen, že pod jeho vlivem lidé říkají a dělají věci, kterých později litují, a tak po něm nijak neprahl. Cassiopeia vypadala úchvatně. Tmavé vlasy jí ve vlnách spadaly na ramena a rámovaly tenká obočí, výrazné lícní kosti a lehce orlí nos, které si pamatoval. Snědá pleť byla pořád hladká a jemná jako přírodní mýdlo, šíje oblá a vznešená, hodná antické bohyně. Vyzařovala z ní smyslnost tak klidná a přesvědčivá jako by byla dílem choreografa. Skutečná kráska z nebes. „Láska je stálá, neselhávající hodnota, jež nás dokáže povznést nad zlo. Je základem evangelia. Je jistotou domova. Je strážcem života komunity. Je majákem naděje v neklidném světě.“ Salazar si to uvědomoval. Byl rád, že na něj anděl dohlíží. Nikdy nezklame. Vždycky má pravdu. „Na co myslíš?“ zeptala se Cassiopeia. Přitahovala jeho pozornost jako magnet. „Že je nádherné být zase s tebou, třeba i jen na pár dnů.“ „Musí zůstat jen u pár dnů?“ „Vůbec ne. Ale vzpomínám si na náš poslední rozhovor tenkrát před lety, kdys mi dala jasně najevo, jak smýšlíš o naší víře. Měla bys vědět, že jsem se nezměnil.“ „Zato já ano, jak už jsem řekla.“ Čekal na vysvětlení. „Nedávno jsem udělala něco, co jsem v mládí nikdy nedělala.“ Zadívala se mu do očí. „Přečetla jsem si Knihu Mormonovu. Slovo od slova. Když jsem dočetla, uvědomila jsem si, že všechno, co v ní stojí, je pravda.“ 100

LINCOLNŮV MÝTUS Přestal jíst a napjal pozornost. „A pochopila jsem, že se svým způsobem života zpronevěřuji svému původu. Narodila jsem se jako mormonka, pokřtili mě jako mormonku, ale nikdy jsem mormonkou nebyla. Můj otec vedl jeden z prvních sborů ve Španělsku. On i matka věřili celým srdcem a duší. Dokud byli naživu, chovala jsem se jako vzorná dcera a dělala, co po mně chtěli.“ Odmlčela se. „Ale nikdy jsem nevěřila z hloubi duše. A tak mě ten pocit při čtení Knihy Mormonovy úplně zaskočil. Nějaká neviditelná bytost mi šeptala do ucha, že to, co čtu, je pravda pravdoucí. Vytryskly mi slzy a konečně jsem pochopila dar Ducha svatého, který mi byl dán v dětství.“ Slýchal podobné příběhy od konvertitů z celé Evropy. Jeho vlastní španělský okrsek sestával z téměř pěti tisíc Svatých z dvanácti sborů. Jakožto člen Prvního kvora sedmdesáti dohlížel na sbory na celém kontinentu. Každý den přicházeli noví konvertité s toutéž radostí ve tváři, kterou teď viděl u Cassiopeie. A to bylo úžasné. Kdyby se to přihodilo před jedenácti lety, určitě by se vzali. Že by jim teď nebesa nabízela druhou šanci? „Opravdovost toho, co jsem četla, mě hluboce zasáhla,“ pokračovala Cassiopeia. „Přesvědčila mě. Pochopila jsem, že pravdivost každé stránky stvrdil Duch svatý.“ „Vzpomínám si, že jsem zažil něco podobného,“ řekl Salazar. „Bylo mi patnáct. Četli jsme si společně s otcem. Uvěřil jsem, že Joseph Smith měl skutečně vidění a spatřil Boha a jeho Syna. Že mu bylo řečeno, ať se nepřipojuje k žádnému náboženství a místo toho znovu založí pravou církev. Od té 101

STEVE BERRY doby mě to vědomí provází. Pomáhá mi udržovat správný směr, upínat se veškerou vůlí i srdcem k tomu, co je třeba učinit.“ „Byla jsem hloupá, že jsem tenkrát před lety vírou pohrdla,“ kála se Cassiopeia. „Chtěla jsem ti to říct. Proto jsem tady, Josepe.“ Zmocnila se ho nesmírná radost. Chvíli jedli mlčky. Nervy měl napjaté k prasknutí kvůli událostem, které se seběhly v posledních hodinách, i kvůli tomu, co se odehrává právě teď. Snažil se spojit s Rowanem a ohlásit mu, co se dozvěděl od zajatého agenta, ale nedovolal se. V kapse mu zavibroval mobil. Normálně by ho nebral na vědomí, ale čekal zpětný hovor z Utahu a nejnovější zprávy z Kodaně. „Promiň.“ Pohlédl na displej. Textová zpráva. SLEDUJEME KIRKA. JE V POHYBU.

„Nějaké problémy?“ zeptala se Cassiopeia. „Naopak. Dobrá zpráva. Další úspěch v podnikání.“ „Všimla jsem si, že váš rodinný podnik prosperuje,“ poznamenala. „Otec by na tebe byl hrdý.“ „Moji bratři a sestry se tuží. Už pět let odvádějí každodenní práci oni. Chápou, že církev vyžaduje moji plnou pozornost.“ „To se přece od člena Kvora sedmdesáti neočekává.“ Přikývl. „Já vím. Je to moje osobní rozhodnutí.“ 102

LINCOLNŮV MÝTUS „Připravuješ se na chvíli, kdy se staneš apoštolem?“ Usmál se. „Nevím, jestli k tomu vůbec někdy dojde.“ „Připadáš mi jako ideální kandidát.“ Možná, že ano. Aspoň doufal. „Budeš vyvolen, Josepe. Jednoho dne.“ „O tom rozhodne Nebeský otec a prorok,“ pravil.

103

14

SALT LAKE CITY Rowan pomohl proroku Snowovi vystoupat po kamenných schodech a vešli východním vchodem do kostela. Čtyři dny poté, co kolonisté poprvé vjeli do údolí Solného jezera, zabodl Brigham Young svou hůl do země a prohlásil: Zde vybudujeme chrám svému Bohu. Stavba začala roku 1853 a pokračovala čtyřicet let, převážně díky darům oněch prvních Svatých. Používaly se jen nejkvalitnější materiály; volská spřežení přivážela křemenný monzonit na šedesátimetrové zdi chrámu z lomů vzdálených přes třicet kilometrů. Po dokončení byly zdi u základů široké tři metry a směrem vzhůru se zužovaly na dva metry. Zastřešený prostor přesahoval 23  000 metrů čtverečních. Chrám se zvedal do výše čtyř podlaží a vévodila mu zlatá socha anděla Moroniho, která se spolu s charakteristickými věžemi stala jeho nejvýznačnějším prvkem. Překypoval symbolikou. 104

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.