Copyright 2014 by Rowan Coleman Translation 2015 by Zora Šíchová Cover design 2015 by DOMINO

ROWAN COLEMAN

2015

Copyright © 2014 by Rowan Coleman Translation © 2015 by Zora Šíchová Cover design © 2015 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE MEMORY BOOK, vydaného nakladatelstvím Random House, Londýn 2014, přeložila Zora Šíchová Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazykové redaktorky: Hana a Zuzana Pernicovy Korektura: Hana Pušová Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška Obálka: Rajka Marišinská Vydání druhé, v elektronické verzi první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v květnu 2015

ISBN 978-80-7498-072-5

Mé matce Dawn

Čas přetvořil je k nepoznání. Kamenná věrnost, již sotva chtěli, nakonec jejich erbem stala se a důkazem, že cit je věrný: Co přetrvá, to láska je. Philip Larkin: Arundelská hrobka

Prolog

Greg mě pozoruje a myslí si, že o tom nevím. Už skoro pět minut krájím u kuchyňské linky cibuli a v chromovaném po­ vrchu konvice, kterou jsme dostali jako svatební dar, vidím jeho odraz, vypouklý a roztažený do šířky. Sedí u kuchyňské­ ho stolu a bedlivě mě sleduje. Když jsem si poprvé všimla, že se na mě takhle dívá, my­ slela jsem si, že mi něco uvízlo mezi zuby nebo že mám ve vlasech pavučinu nebo něco podobného – nenapadal mě jiný důvod, proč by na mě můj sexy stavař upíral takový pohled. Obzvlášť pak ne onoho dne, kdy jsem na sobě měla staré dží­ ny a vytahané tričko a vlasy jsem si stáhla dozadu do uzlu, protože jsem se právě chystala vymalovat svůj zbrusu nový podkrovní pokoj – pokoj, který předznamenal začátek všeho. Veškerá jeho práce na domě byla hotová; věnoval se tomu něco přes měsíc. Stále ještě bylo pořádné horko, zejména v podkroví, a to i přesto, že má nová střešní okna byla do­ kořán. Zalitý potem sestoupil po nově zabudovaném staho­ 9

ROWAN COLEMAN

vacím žebříku. Podala jsem mu sklenici limonády, ve které chrastily kostky ledu. Vypil ji celou na jeden zátah, jen svaly na krku se mu pohybovaly, jak polykal. Asi jsem hlasitě vy­ dechla, okouzlená jeho nepopiratelnou přitažlivostí, protože se na mě zvědavě zahleděl. Zasmála jsem se a pokrčila ra­ meny a on sklopil oči ke svým botám. Nalila jsem mu další sklenici a vykročila pro poslední krabici – Caitlininy věci –, prostě pro další krabici plnou krámů, které jsem nedokáza­ la vyhodit, a tudíž mi bylo jasné, že skončí nacpané v garáži. Tehdy jsem na sobě ucítila jeho pohled. Dotkla jsem se vla­ sů v domnění, že v nich najdu něco nepatřičného, a jazykem jsem si přejela zuby. „Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se a zauvažovala, jest­ li se náhodou nesnaží přijít na to, jak mi oznámit, že mi na­ účtuje dvojnásobek dohodnuté částky. „V pohodě,“ odpověděl s  přikývnutím. Byl – je – muž mála slov. „Fajn, takže jste skončil?“ zeptala jsem se, neustále v oče­ kávání špatných zpráv. „Jo, všechno je hotový,“ odpověděl. „Takže…“ „No jistě, chcete zaplatit. Omlouvám se.“ Celá jsem zrud­ la a začala se přehrabovat v kuchyňské zásuvce a hledat šeko­ vou knížku, která tam nebyla – nikdy nebyla tam, kde jsem předpokládala, že bude. Cítila jsem na sobě jeho pohled, když jsem se zmateně rozhlížela kolem a snažila se rozpo­ menout, kdy jsem ji použila naposledy. „Někde tady bude…“ „To nespěchá,“ řekl. „Měla jsem ji v ruce, když jsem proplácela nějaké účty, takže…,“ drmolila jsem bez ustání. Upřímně řečeno, zoufale 10

KNIHA VZPOMÍNEK

jsem si přála, aby už vypadl a já si mohla vydechnout a vy­ pít si svou půlku láhve Grigia, která na mě čekala v lednici. „Můžete mi zaplatit příště,“ řekl. „Třeba až se mnou půjdete na skleničku.“ „Prosím?“ zeptala jsem se a zarazila se uprostřed prohle­ dávání šuplíku, který jako by byl plný gumiček na vlasy. Mu­ sela jsem se přeslechnout. „Půjdete se mnou na skleničku?“ zeptal se nesměle. „Nor­ málně své zákazníky nikam nezvu, ale… vy nejste normální.“ Zasmála jsem se a teď pro změnu zrudl on. „To nevyznělo úplně tak, jak jsem to myslel,“ řekl a pře­ křížil si paže na prsou. „Vy mě zvete na rande?“ zeptala jsem se, jen pro jisto­ tu, protože mi to celé přišlo tak absurdní, že jsem to musela vyslovit nahlas, abych vyzkoušela, jestli jsem ho pochopila správně. „Mě?“ „Ano. Půjdete?“ „Tak jo,“ souhlasila jsem. Zdálo se, že jemu to celé při­ padá naprosto přirozené – že si my dva spolu vyrazíme na rande navzdory desetiletému věkovému rozdílu. „Proč ne?“ Tehdy to bylo poprvé, co jsem si všimla, jak se na mě dívá. V jeho pohledu se mísilo vzrušení a štěstí a ty pocity se okamžitě odrazily ve mně, jako by v té chvíli má vědomá mysl ztratila kontrolu nad tělem. Od té doby vždycky vytu­ ším jeho pohled ještě dřív, než jej zahlédnu. Cítím, jak se mi ježí chloupky na šíji a zaplavuje mě příjemný pocit očekávání a nádherného rozechvění, protože vím, že nebude trvat dlou­ ho a Greg se mě bude dotýkat a líbat mě. 11

ROWAN COLEMAN

Teď cítím jeho ruku na rameni a skláním tvář k jeho prs­ tům. „Ty pláčeš,“ říká. „Krájím cibuli,“ odpovídám a odkládám nůž, abych k němu obrátila obličej. „Víš, že jediné, co Esther chutná, jsou máminy domácí lasagne? Měl by ses dívat, jak je dělám, aby ses to naučil. Napřed se nakrájí cibule…“ „Claire…“ Greg mi nedovolí znovu popadnout nůž a otá­ čí mě k sobě celou. „Claire, musíme si o tom promluvit, ne­ myslíš?“ Vypadá tak nejistě, tak ztraceně a tak zdráhavě, že se mi chce říct ne – ne, nemusíme o tom mluvit, můžeme pros­ tě předstírat, že dnešek je stejný jako včerejšek a všechny ty předchozí dny, kdy jsme o ničem neměli ani zdání. Můžeme předstírat, že se nic neděje, protože kdo ví, jak dlouho ještě budeme schopni udržet si tohle dokonalé štěstí? „Má ráda omáčku se spoustou rajčatového protlaku,“ po­ kračuji. „A taky pořádnou horu kečupu…“ „Nevím, co mám dělat a co říkat,“ Greg se zhluboka na­ dechne a hlas se mu láme. „Nejsem si jistý, jak se mám cho­ vat.“ „A potom, úplně nakonec, přidej čajovou lžičku kvasni­ cové pomazánky.“ „Claire,“ vzlykne a sevře mě v  náručí. A já tam stojím v jeho objetí se zavřenýma očima, vdechuji jeho vůni, paže mám svěšené podél boků a cítím, jak mi buší srdce. „Claire, jak tohle řekneme dětem?“

12

Pátek 13. března 1992 Narodila se Caitlin

Tohle je náramek, který ti dali v nemocnici – růžový, protože jsi holčička. Stojí na něm: „miminko Armstron­ gová“. Připnuli ti ho na kotník, ale pořád sklouzával, protože jsi byla tak drobná; narodila ses o celý mě­ síc dřív, přesně na den. Měla jsi být dubnové miminko. Představovala jsem si narcisy a modrou oblohu a aprí­ lové přeháňky, ale ty ses rozhodla přijít na svět o měsíc dřív, v chladný, deštivý pátek, a ještě k tomu v pátek tři­ náctého. Ne že by to v nás vyvolalo nějaké znepokoje­ ní. Jestli se někdy někdo narodil, aby překonával špatná znamení, byla jsi to ty a dobře jsi to věděla, protože jsi o sobě světu dala vědět mohutným křikem – ne pláčem nebo kňouráním, ale odhodlaným vřískotem, tak se mi to tehdy jevilo. Bylo to vyhlášení války. Dost dlouhou dobu jsme spolu strávily samy. To pro­ to, že ses narodila předčasně a babička bydlela dost da­ leko. Takže asi tak prvních šest hodin jsme spolu byly 13

ROWAN COLEMAN

jen ty a já. Voněla jsi sladce jako dort a tvoje tělíčko bylo tak teploučké… tak dokonale skutečné. Ležely jsme až na samém konci oddělení a závěs kolem lůžka jsme ne­ chaly zatažený. Slyšela jsem, jak si ostatní maminky po­ vídají, jak návštěvy přicházejí a odcházejí, jak mimin­ ka pláčou a povykují, ale nechtěla jsem k tomu patřit. Už nikdy jsem nechtěla patřit k ničemu a nikomu jiné­ mu než k tobě. Držela jsem tě v náručí, tak maličkou a svraštělou jako nově rašící poupátko, které čeká, až vykvete, a nedokázala jsem z tebe spustit oči. Se zamra­ čeným výrazem v drobném obličejíčku jsi podřimovala na mých prsou a já jsem ti slibovala, že všechno bude v pořádku, protože ty a já jsme spolu: my dvě tvoříme celý svět a na ničem jiném nezáleží.

14

1 Claire

Musím uniknout z mámina dosahu: přivádí mě k šílen­ ství, což zní legračně, protože k  němu stejně směřuji i tak. Ne, zatím nešílím, ale naštvaná jsem dost. Je to tím výrazem, který měla v obličeji, když jsme vyšly z nemocnice; tím výrazem, který měla nasazený celou cestu domů. Vyrovnaný, statečný, odhodlaný, ale smutný. Nic mi neřekla, ale úplně jsem slyšela, jak jí v hlavě ta slova bzučí: „Tohle jsi celá ty, Claire. Všechno zničíš, zrovna když se věci obracejí k lepšímu.“ „Nastěhuju se k vám,“ říká, i když už to vlastně udělala, v  tichosti a tajnůstkářsky si zabrala volný pokoj. Nemohla jsem si nevšimnout, že si v koupelně rozložila svoje osobní věci. Bylo mi jasné, že až to zjistí, přijede. Věděla jsem, že to udělá, a snad jsem to i chtěla; mělo to ale být tak, že ji sama požádám, nebo že ona požádá mě. Místo toho se prostě ob­ jevila se všemi těmi konejšivými řečmi a zarmoucenými po­ hledy. „Nastěhuju se do toho prázdnýho pokoje.“ 15

ROWAN COLEMAN

„Ne, nenastěhuješ.“ Otáčím se k ní a sleduju, jak řídí. Je velmi opatrná řidička, pomalá a precizní. Já už řídit nesmím, konkrétně od té doby, co jsem nabourala tu poštovní schrán­ ku, což mě vyšlo mnohem dráž, než byste si možná předsta­ vovali, protože patří Jejímu Veličenstvu. A co teprve, kdybys­ te přejeli corgiho: když přejedete corgiho, pošlou vás rovnou do Toweru. Moje máma je při řízení nesmírně opatrná, a přece se nikdy nepodívá do zpětného zrcátka, když couvá. Jako kdyby v tu chvíli nabyla dojmu, že je prostě bezpečnější zavřít oči a doufat, že to dobře dopadne. Já jsem řídila strašně ráda; milovala jsem tu svobodu a nezávislost a to vědomí, že kdyby se mi zachtělo, můžu jet kamkoli. Vůbec se mi nelíbí, že moje klíčky od auta se najednou vypařily, prostě zmizely, aniž mi bylo dovoleno políbit je na rozloučenou. Jsou scho­ vané v nějaké skrýši, kde je nikdy nenajdu. Vím to, protože jsem se o to pokoušela. Jsem přesvědčená, že řídit ještě do­ kážu. Tedy pokud se na cestě neobjeví nečekaná překážka. „Ta doba, abys s námi musela bydlet, ještě nepřišla,“ tr­ vám na svém, i když obě dobře víme, že už u nás bydlí. „Ještě mi zbývá moře času, kdy žádnou pomoc potřebovat nebudu. Chci říct… poslouchej mě. Pořád zvládám mluvit a přemýš­ let o…,“ máchnu rukou a máma se při tom pohybu přikrčí a kouká se na moji zdviženou paži. Omluvně ji skládám do klína. „O různých věcech.“ „Claire, tohle není něco, před čím bys mohla strkat hlavu do písku. Věř mi, vím o tom své.“ Samozřejmě, že ví: tohle si už jednou prožila a teď to musí kvůli mně, nebo spíš kvůli mému tátovi a jeho zlomyslné DNA, prožívat znovu. A bude to pro ni o to těžší, že neze­ 16

KNIHA VZPOMÍNEK

mřu v klidu a pokoji a s rozumem nedotčeným, nebudu ji držet za ruku a děkovat jí, nebudu pronášet moudrá slova, která mým dětem umožní jít dál. Ne, v mém případě to pro­ běhne naopak: moje poměrně mladé tělo bude fungovat ještě dlouho, zatímco mozek postupně odpojí všechny funkce, až nakonec zapomenu i to, jak dýchat. Vím, že na to máma my­ slí. Vím, že poslední věc na světě, kterou by si přála, je vidět, jak se její dcera vytrácí a scvrkává, stejně jako to bylo s jejím manželem. Vím, že ji z  toho bolí srdce a že se ze všech sil snaží být statečná a být mi oporou, ale stejně… Strašně mě to štve. Ta její vlídná laskavost mi jde na nervy. Celý život jsem dělala všechno pro to, abych jí dokázala, že umím být do­ spělá a nepotřebuji, aby mě neustále ochraňovala. Celý život jsem se mýlila. „Víš, mami, já před tím strkat hlavu do písku můžu,“ od­ povídám jí s pohledem upřeným z okýnka. „Já můžu napros­ to ignorovat, co se se mnou děje, protože většinu času si to nebudu uvědomovat.“ Je to zvláštní: když to vyslovím nahlas, sice stále vnímám hrůzu, která mi svírá žaludek, ale připadá mi, jako by už ani nebyla moje. Mám pocit, jako by se tahle příšernost děla ně­ komu jinému. „To nemůžeš myslet vážně, Claire,“ říká máma nasupeně, jako by věřila, že mi skutečně na ničem nezáleží, a nechápa­ la, že ji jen chci naštvat. „A co tvoje dcery, na ty nemyslíš?“ Nic neříkám, protože se mi najednou v ústech hromadí slova, která se ne a ne správně poskládat, a když už se jim to povede, nedávají smysl, jaký bych si přála. Tak mlčím a dívám se z okýnka, jak kolem nás kloužou domy jeden za 17

ROWAN COLEMAN

druhým. Už je skoro tma; světla v obývacích pokojích jsou rozsvícená, za záclonami problikávají televizní obrazovky. Samozřejmě, že mi to není jedno. Samozřejmě, že tenhle ži­ vot budu postrádat. Budou mi chybět zimní večery v kuchy­ ni plné voňavých výparů a jídla pro mé dcery. Nedočkám se toho, abych je viděla vyrůstat. Nikdy se nedozvím, jestli Esther bude už napořád jíst hrášek kuličku po kuličce a jest­ li zůstane blondýnka. Jestli Caitlin bude cestovat po Střední Americe, jak to má teď v plánu, nebo jestli bude dělat něco úplně jiného, o čem se jí zatím ani nesní. Nikdy se nedozvím, jaké vlastně bude ono dosud nevysněné přání. Nikdy mi dce­ ry nebudou lhát o tom, kam jdou, ani za mnou nikdy nepři­ jdou se svými problémy. Tohle všechno jsou věci, o které při­ jdu, protože budu někdo jiný, kdo už ani neví, o co vlastně přichází. Samozřejmě, že mi to není jedno, sakra! „Budou mít Grega,“ pokračuje máma zamyšleným tó­ nem. Dál do mě ryje, rozhodnutá prodiskutovat, jak bude svět vypadat, až v něm už nebudu, ačkoli to svědčí o jejím bezbřehém nedostatku taktu. „Tedy, jestli to všechno unese.“ „Unese,“ říkám. „Zvládne to. Je to skvělej táta.“ Přesto si nejsem jistá, jestli je to pravda. Nejsem si jis­ tá, jestli se dokáže vyrovnat s  tím, co se děje, a nevím, jak mu mám pomoct. Je to tak báječný chlap, tak láskyplný. Ale poslední dobou, od oznámení diagnózy, se mi den ode dne vzdaluje. Pokaždé, když se na něj podívám, stojí zas o kou­ sek dál. Není to jeho vina. Vím, že mi chce být oporou, že kvůli mně chce být silný a statečný, ale myslím, že obludnost toho všeho, a navíc fakt, že se to stalo v podstatě na začátku našeho společného života, jej nahlodává. Brzy ho vůbec ne­ 18

KNIHA VZPOMÍNEK

poznám; uvědomuji si, že už teď je pro mě těžké rozeznat, co k němu cítím. Vím, že je mojí velkou láskou, ovšem ten cit už v sobě nenacházím. Zdá se, že Greg je to první, co ztrácím. Vybavuji si naši lásku, ale je to, jako bych o ní jen snila, při­ padám si jako Alenka za zrcadlem. „Ze všech lidí právě ty!“ Máma si nemůže pomoct a drží mi kázání, kárá mě za to, že jsem další nositelkou temné­ ho rodinného tajemství, jako bych si to zavinila sama něja­ kým nevhodným chováním. „Ty, která víš, jaké to je, vyrůstat bez táty! Právě kvůli holkám je potřeba všechno naplánovat. Ztrácejí mámu a ty musíš zajistit, aby vedly normální život i potom, co se už o ně nebudeš schopná starat!“ Náhle prudce zabrzdí před zebrou, aby nechala přejít ma­ lou holčičku, dle mého soudu až příliš malou na to, aby cho­ dila sama. Za námi se rozeřve celý sbor klaksonů. Holčička pospíchá přes ulici celá schoulená před deštěm a já ve svět­ le předních reflektorů vidím, že nese tenkou igelitovou taš­ ku a v  ní něco, co vypadá jako dvě láhve mléka. Igelitka jí naráží do tenkých nohou. Tón mámina hlasu se změnil a já v něm rozeznávám něco na pomezí zklamání a vzteku. Sly­ ším v něm bolest. „Vím to,“ odpovídám a najednou se cítím vyčerpaná. „Vím, že musíme udělat plány, ale odkládala jsem to, protože jsem pořád doufala. Doufala jsem, že bych si třeba mohla dál užívat manželství s  Gregem a že bych s  ním mohla zestár­ nout, doufala jsem, že by léky mohly všechno zpomalit. Teď už vím, že… no, teď už vím, že není žádná naděje. Už budu mnohem ukázněnější, slibuju. Udělám si nástěnku a pojedu podle rozpisu.“ 19

ROWAN COLEMAN

„Před tímhle se schovat nemůžeš, Claire,“ opakuje mi dů­ razně. „Myslíš si, že to nevím?“ křičím na ni. Proč mi tohle po­ řád dělá? Proč do mě pořád ryje tak, že na ni nakonec začnu ječet? Jako by neměla jistotu, že ji opravdu poslouchám, do­ kud mě nevytočí. Takhle to mezi námi je skoro vždycky, když jsme spolu: směsice lásky a hněvu. „Myslíš si, že nevím, jaký podělaný život jsem jim tímhle připravila?“ Máma zajíždí na cestu před domem – mým domem, uvě­ domuji si s chvilkovou prodlevou a cítím, jak se mi do očí sa­ movolně derou slzy. Vylezu z auta a prásknu za sebou dveřmi, ale domů nejdu. Místo toho vykročím do deště, cípy propí­ nacího svetru si přitáhnu k sobě a vzdorně zamířím na ulici. „Claire!“ křičí za mnou máma. „Tohle už nemůžeš dělat!“ „Tak sleduj,“ odpovídám, ale ne jí, říkám to jen tak do vzduchu a na rtech a na jazyku cítím kapičky deště. „Claire, prosím!“ slyším mámu z  dálky, ale pokračuju v  chůzi. Já jí ukážu; všem jim ukážu, zejména pak těm, co mě nenechají řídit. Ještě pořád zvládám chodit; sakra dobře to zvládám! Ještě jsem nezapomněla, jak se to dělá. Dojdu jenom na konec ulice, tam, kde ji křižuje ta druhá, a pak to otočím. Budu jako Jeníček sledovat drobečky chleba. Nepů­ jdu daleko. Potřebuju udělat tohle jediné. Dojít na konec uli­ ce, tam se otočit a jít zase zpátky. Jenže se už stmívá a domy kolem vypadají všechny stejně: úpravné, nízké řadovky z po­ loviny třicátých let. A konec ulice není tak blízko, jak jsem se domnívala. Na chvíli se zastavuju, cítím, jak mi déšť buší do hlavy; drobné studené jehličky ledové vody. Otáčím se. Máma ni­ 20

KNIHA VZPOMÍNEK

kde – nešla za mnou. Čekala jsem, že to udělá, ale neuděla­ la. Ulice je úplně prázdná. Došla jsem už na konec a tam se otočila? Nejsem si jistá. Odkud jsem přišla? Jdu tam, nebo zpátky? A kam vlastně? Domy po obou stranách ulice vypa­ dají naprosto stejně. Stojím bez hnutí. Od svého domu jsem odešla před necelými dvěma minutami a teď si nejsem jistá, kde je. Kolem projíždí auto a ledovou vodou mi pocáká nohy. Nevzala jsem si mobil, ale stejně si už často nevzpomenu, jak ho použít. Vypařila se mi čísla. Když se na ně dívám, vím, že jsou to čísla, ale nevzpomenu si, které je které a v jakém po­ řadí jdou za sebou. Ale pořád ještě dokážu chodit, takže se vydávám směrem, kterým jelo auto, které mě ošplíchlo. Tře­ ba je to znamení. Až svůj dům uvidím, poznám ho, protože má jasně červené hedvábné závěsy, které září, když jimi pro­ chází světlo. Zapamatovat si: mám na oknech do ulice červe­ né zářící závěsy, o nichž se jeden z mých sousedů vyjádřil, že působí „prostopášně“. Budu si pamatovat červené zářící zá­ věsy. Brzy budu doma. Všechno bude v pohodě. Schůzka v  nemocnici neproběhla nejlíp. Greg mě tam chtěl doprovodit, ale řekla jsem mu, ať raději dokončí ten skleník, co na něm pracuje. Vysvětlila jsem mu, že ať už mi doktor řekne cokoli, naše povinnost splácet hypotéku se tím nezruší, ani to nezmění nic na skutečnosti, že musíme živit děti. Dotklo se ho, že ho tam nechci, jenže on si neuvědo­ muje, jak obtížné by pro mě bylo snažit se vyčíst, co zname­ ná výraz jeho obličeje, a současně vnímat, co cítím já sama. Věděla jsem, že když se mnou půjde máma, vysype ze sebe všechno, co se jí honí hlavou, což je lepší. Je to daleko lepší 21

ROWAN COLEMAN

než poslouchat ty opravdu strašné zprávy a přitom přemýš­ let, jestli můj manžel nelituje toho, že o mě kdy zavadil okem a ze všech lidí na světě si vybral právě mě. Nenacházela jsem se zrovna v nejlepším stavu mysli (dobrý vtip, že?), když jsme si s doktorem sedali, abychom si spolu prošli výsledky dal­ šího kola testů. Testů, kterým mě podrobili, protože nemoc probíhá mnohem rychleji, než se předpokládalo. Nepamatuju si jméno svého doktora, protože je děsně dlouhé a je v něm spousta slabik, takže je vlastně dost divné. Pronesla jsem ten názor nahlas, zatímco jsme tam s mámou seděly a čekaly, až doktor dokouká do monitoru, aby mě po­ častoval těmi špatnými zprávami, ale nikomu jinému to nijak zvlášť zábavné nepřišlo. Zdá se, že i šibeniční humor vyžadu­ je správný čas a místo. Déšť je teď mnohem hustší a prudší; lituju, že jsem ne­ odkráčela v kabátu. Po nějaké době začínají všechny okolní ulice vypadat stejně: řadovky z roku 1930 se táhnou jako ne­ konečný had po obou stranách. Hledám závěsy, že? A jaké barvy? Zahýbám za roh, vidím krátkou řadu obchodů a zastavu­ ju se. Takže já jsem šla na kafe? Sem chodíme v sobotu ráno s  Gregem a Esther na croissant s  čokoládou a na kafe. Ale teď je tma a zima a mokro. A navíc se nezdá, že bych na sobě měla kabát, a při pohledu na svou ruku nevidím, že by svíra­ la Estheřinu dlaň. V té chvíli si na okamžik přitisknu ruce na hruď v úleku, že jsem dcerku někde zapomněla. Ale ne, ne­ brala jsem ji s sebou, když jsem odcházela. Kdyby se mnou byla od začátku, nesla bych její opičku, které se vždycky do­ 22

KNIHA VZPOMÍNEK

žaduje, ale nikdy si ji nechce nést sama. Takže jsem sem při­ šla na kafe. Mám chvilku jen pro sebe. To je milé. Namířím si to přes ulici a vcházím do kavárny, vděčná za závan teplého vzduchu, který mě uvítá. Jak procházím dveř­ mi dovnitř, lidé se po mně dívají. Předpokládám, že na mě musí být úchvatný pohled, s těmi zmáčenými vlasy připlác­ nutými k obličeji. Vyčkávám u pultu a poněkud opožděně si uvědomuju, že se celá třesu zimou. Zjevně jsem si zapomněla vzít kabát. Kdybych si jen dokázala vzpomenout, proč jsem na to kafe šla. Mám se tady s někým sejít? Je to Greg? Občas sem s Gre­ gem a Esther zajdeme na čokoládový croissant. „Jste v pořádku, paní?“ ptá se mě dívka asi tak Caitlinina věku. Usmívá se na mě, takže je možné, že ji znám. Ale třeba je prostě jenom vstřícná. Žena, která stojí po mé levici s dítě­ tem v golfáčích, se ode mě o kousek odtahuje. Musím vypa­ dat hodně divně, asi jako čerstvě vytažená z rybníka. Copak nikdy předtím neviděli promoklého člověka? „Kávu, prosím,“ říkám. Zajíždím rukou do kapsy džín, kde cítím váhu drobných, a sevřené v pěsti je vytahuju. Ne­ můžu si vzpomenout, kolik tady stojí kafe, a když se podívám na tabuli nad pultem, kde je tahle informace napsaná, nedo­ kážu se v ní vyznat a jsem dočista ztracená. Nabízím proda­ vačce mince na rozevřené dlani. Dívka nakrčí nos, jako kdyby peníze, jichž jsem se dotkla, mohly být nějak infikované, a do mě se dává zima a cítím se velmi osaměle. Chci jí vysvětlit, proč jsem tak popletená, ale slova mi nejdou z úst – a beztak by byla nepatřičná. Je pro mě těžší říkat věci nahlas než si je uspořádat v hlavě. Proto 23

ROWAN COLEMAN

se děsím cokoli vysvětlovat lidem, které neznám, aby mě ná­ hodou, kdyby ze mě vypadlo něco zhola nesmyslného, ně­ kam neuklidili a nestrčili pod zámek, kde bych nakonec za­ pomněla své jméno a… Vrhám letmý pohled ke dveřím. Kde že je tahle kavárna? Šla jsem s mámou do nemocnice, tam jsme se setkaly s kon­ zultujícím lékařem panem Jakžesejmenuje, nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno a přišlo mi to docela legrační, a teď jsem tady. Jenže si nemůžu vzpomenout, proč tady jsem, ani kde se tohle tady nachází. Rozechvěle si beru kafe a mince, které dívka nechala na pultu, a velmi zvolna se jdu posadit. Mám pocit, že kdybych se náhle prudce pohnula, mohla bych zakopnout o nějakou nastraženou past, něco by mi mohlo ublížit nebo bych se mohla někam propadnout. Někam hodně hluboko. Nehybně sedím a ze všech sil se sou­ středím na to, abych zjistila, jak jsem se tady ocitla a jak se, pro všechno na světě, odsud dostanu. A kam půjdu. Začínají se mi vybavovat drobné útržky – hlavou mi prolétávají stříp­ ky informací, které musím nějak rozkličovat. Svět kolem mě se roztříštil na kusy. Moje léčba nezabírá, tolik vím. Od začátku to byla sázka do loterie. Pravděpodobnost, že léky, které mi naordinovali, budou účinné, byla stejná, jako když si hodíte mincí a čekáte, jestli padne hlava, nebo orel – prostě padesát na padesát. Ale všichni doufali, že se můj stav výrazně zlepší. Protože jsem tak mladá, protože mám dvě dcery, z nichž jedné jsou tepr­ ve tři roky a tu druhou by natrvalo poznamenala zkušenost, s níž by se musela dlouho vyrovnávat. Všichni doufali, že na mě léčba zabere a bude ještě účinnější, než by kdo – včet­ 24

KNIHA VZPOMÍNEK

ně doktora s  tím dlouhým a složitým jménem – považoval za možné. I já jsem doufala v nějaký průlomový zázrak, kte­ rý všechno změní. Bylo by spravedlivé, kdyby si Bůh či osud ze všech lidí vybrali právě mě a udělili mi, vzhledem k mým polehčujícím okolnostem, zvláštní výjimku. Jenže ani osud, ani Bůh se nesmilovali. Ať už je to kterýkoli z nich, kdo se teď směje na můj účet, tak udělal pravý opak. Ale asi v tom nebude nic osobního. Zřejmě to všechno má na svědomí ge­ netická porucha, která se v naší rodové linii táhne již celá ti­ síciletí, a na mě teď přišla řada, abych nesla její důsledky. Můj stav se zhoršuje mnohem rychleji, než se očekávalo. Souvisí to s těmi drobnými emboliemi. Tohle slovo si pamatuju na­ prosto přesně, zato nemám tušení, jak se jmenuje ta kovová věc na míchání, kterou jsem dostala společně s  kávou. Ale slovo embolie zní moc hezky, tak melodicky a vzletně. A při­ tom jsou to jen malé, titěrné krevní sraženiny, které mi zá­ vratnou rychlostí pronikají do mozku. Jde o dosud neznámý příznak, s nímž odborníci nepočítali. Jsem ojedinělý případ a v nemocnici jsou z toho všichni nadšením bez sebe, jakkoli se snaží předstírat, že tomu tak není. Já vím jen tolik, že po­ každé, když se dostaví nová, vytratí se ze mě nadobro další kousek – další vzpomínka, tvář nebo slovo; prostě jsou ztra­ cené, stejně jako já. Rozhlížím se kolem sebe a je mi čím dál větší zima a uvědomuju si, že mám strach. Nemám nejmenší představu, jak se dostanu domů. Jsem tady a připadám si zce­ la příčetná, ale opustit tohle místo mi přijde zhola nemožné. U stropu visí vánoční dekorace, což je zvláštní. Nevzpo­ mínám si, že by byly Vánoce; jsem si jistá, že nejsou Vánoce. Ale co když už jsem tady celé týdny? Co když jsem odešla 25

ROWAN COLEMAN

z domova a prostě jenom šla a šla, aniž bych se zastavila, a teď jsem někde na kilometry daleko a mezitím uplynula spousta měsíců a všichni si myslí, že jsem mrtvá? Měla bych zavo­ lat mámě. Bude na mě naštvaná, že jsem utekla. Říká mi, že když od ní chci, aby se mnou zacházela jako s dospělou, tak se mám jako dospělá taky chovat. Říká, že všechno je otázka důvěry. A já odpovídám: fajn, pak mi ale nelez do mých věcí, ty mrcho. Tu mrchu si nechávám pro sebe. Napsala bych jí textovku, jenže nemá mobil. Pořád jí opa­ kuju: tohle je jednadvacátý století, mami, jdi s  dobou. Ale nechce ho. Prý se jí nelíbí ty nešikovný malý tlačítka. Moc si přeju, aby tady máma byla; aby přišla a odvedla mě domů, protože nevím, kde jsem. Pátravě se rozhlížím po kavárně. Co když tady je a já jsem zapomněla, jak vypadá? Počkat, jsem nemocná. Už nejsem malá holka. Jsem ne­ mocná a šla jsem na kafe a nemůžu si vzpomenout proč. Moje závěsy mají nějakou barvu a září. Možná jsou oranžo­ vé. Oranžová mi něco připomíná. „Ahoj.“ Zvedám hlavu. Stojí tam nějaký chlapík. Mám za­ kázáno bavit se s cizími lidmi, takže sklápím pohled zpátky na stůl. Možná odejde. Neodchází. „Není vám nic?“ „Je mi fajn,“ říkám. „No, vlastně je mi zima.“ „Nevadilo by vám, kdybych si přisedl? Nikde jinde není místo.“ Rozhlédnu se kolem, v kavárně je sice frmol, ale vi­ dím i další volné židle. Ten chlapík vypadá v pohodě, dokon­ ce i mile. Líbí se mi jeho oči. Přikývnu. Přemítám, jestli se mi vybaví dost slov, abych s ním mohla rozprávět. „Tak vy jste sem přišla bez kabátu?“ ptá se a pokyne smě­ rem ke mně. 26

KNIHA VZPOMÍNEK

„Už je to tak,“ říkám opatrně. Usměju se, abych ho nevy­ plašila. Oplácí mi úsměv. Mohla bych mu říct, že jsem ne­ mocná. Mohl by mi pomoct. Ale nechce se mi. Má hezké oči. Baví se se mnou normálně, nepřijde mu, že bych se měla kaž­ dou vteřinou složit mrtvá k zemi. Nic o mně neví. Já o něm taky ne, ale to je vedlejší. „Takže, co se stalo?“ Tiše se zasměje, vypadá pobaveně a zmateně zároveň. Uvědomuju si, že mě to k němu táhne, jako by v sobě měl nějaký magnet. „Jenom jsem si vyběhla pro mlíko,“ říkám mu s  úsmě­ vem. „A zabouchla jsem si dveře. Bydlím v  bytě se třemi děvčaty a svým…“ Zarazila jsem se těsně předtím, než jsem řekla svým dítětem. Ze dvou důvodů. Za prvé vím, že je to už hodně let, co jsem sdílela byt se třemi dívkami, a tehdy jsem žádné dítě neměla. Za druhé nechci, aby věděl, že mám dítě – dítě, které už dávno dítětem není. Caitlin, mám Cait­ lin, a to už není žádná malá holka. Příští rok jí bude jedna­ dvacet a moje závěsy jsou rubínově červené a září. Vzpome­ nu si, že nejsem v pozici, abych flirtovala: jsem vdaná matka dvou dětí. „Můžu vám koupit ještě kávu?“ Dává znamení ženě za pultem, která se na něj usměje, jako kdyby ho znala. Nachá­ zím uklidnění v tom, že ho servírka zná a je jí taky sympatic­ ký. Ztrácím schopnost posuzovat lidi podle výrazu jejich tvá­ ří, přestávám rozlišovat ty drobné nuance, které vám napoví, co si ten který člověk myslí a co cítí. Možná mu připadám jako cvok. Poznám jenom to, že má hezké oči. „Děkuju.“ Je laskavý a mluví se mnou jako s  člověkem. Ne, takhle to není; já přece jsem člověk. Pořád jsem člověk. 27

ROWAN COLEMAN

Myslela jsem to tak, že se mnou mluví, jako bych byla sama sebou, a to se mi líbí. Hřeje mě to u srdce a cítím se nezvyk­ le šťastná. Chybí mi pocit čistého štěstí – prostě jenom být šťastná, aniž by ve mně hlodalo, že každý okamžik radosti, který právě zažívám, musí být zabarven příměsí smutku. „Takže vy jste si zabouchla. A zavolají vám, až se někdo z nich vrátí domů, nebo vám přinesou klíče?“ Váhám. „Někdo tam bude za… za chvilku.“ Nemám ani zdání, jestli to není lež. „Chvíli tady počkám a pak půjdu zpátky.“ Tohle je lež. Nevím, kde jsem ani jak se dostat zpát­ ky, ať už je to kdekoli. Uchechtne se a já se na něj nabroušeně podívám. „Omlou­ vám se.“ Usměje se. „To jen proto, že vypadáte jako zmáčená myška, ale moc hezká myška, tedy jestli vám nevadí, že vám to říkám.“ „Nevadí,“ odpovídám. „Pokračujte!“ Znovu se zasměje. „Jsem pako a ještě k tomu smolař,“ říkám a začínám si uží­ vat svůj nový ne-nemocný stav. Je to příjemný pocit, když jsem tu zase jenom já, ne já a nemoc, jak je teď pro moji osobu cha­ rakteristické. Našla jsem chvilku klidu a normálnosti v  tom víru nejistoty a cítím obrovskou úlevu. Z vděčnosti bych ho chtěla políbit. Místo toho moc mluvím. Jsem pověstná tím, že hodně mluvím; bývaly doby, kdy jsem si tím získávala oblibu. „Odjakživa jsem byla. Když se má něco pokazit, vždycky se to stane mně. Nevím proč, ale jako bych byla magnet na maléry. Ha, maléry. Tohle slovo se už dneska moc často neslyší.“ Žva­ ním dál a vůbec mi nezáleží na tom, co ze mě padá, uvědomu­ ju si jenom to, že jsem holka, co mluví se svým klukem. 28

KNIHA VZPOMÍNEK

„Jsem na tom tak trochu podobně,“ povídá on. „Až si ří­ kám, jestli vůbec někdy dostanu rozum.“ „Já ne,“ říkám. „Tohle vím naprosto jistě.“ „Tumáte.“ Podává mi svůj papírový ubrousek. „Vypadáte, jako byste přežila apokalypsu. Nebo tak něco.“ „Ubrousek?“ Se smíchem si ho od něj beru a otírám si vlasy a obličej a pak si jím přejedu pod očima. Když s tím skončím, koukám, že na ubrousku zůstala černá šmouha, což svědčí o tom, že jsem si dneska z nějakého důvodu nanesla něco černého na oči. Tahle skutečnost mi přijde uklidňující: něco černého na řasách znamená, že moje oči vypadají líp, a tím pádem i já vypadám líp, i když možná trochu jako pan­ da. „Lepší než nic, přepokládám.“ „Na toaletě je vysoušeč rukou,“ říká a ukazuje na dveře za sebou. „Mohla byste se u něj v rychlosti osušit. Aspoň z nej­ horšího.“ „Jsem v  pohodě,“ říkám a rukama si třu vlhká kolena, jako bych to chtěla zdůraznit. Ani za nic nechci opustit ten­ hle stůl a kávu a jít někam jinam. Tady mám pocit jakého­ si bezpečí, je to, jako bych stála na samém kraji skalní řím­ sy a uvědomovala si, že dokud se nepohnu, budu v pořádku a nezřítím se dolů. Čím déle tady zůstanu sedět, aniž bych musela přemýšlet, kde jsem a jak se dostanu domů, tím líp. Bráním se záchvatu strachu a paniky a upínám se k přítom­ nému okamžiku. K tomu, že se momentálně cítím šťastná. „Jak dlouho jste vdaná?“ Kývnutím hlavy ukáže na můj snubní prstýnek, který zaznamenávám s mírným překvape­ ním. Přijde mi, že na můj prst patří, jako by tam byl na správ­ ném místě, ale nějak se mi nezdá, že by měl cokoli společné­ ho se mnou. 29

ROWAN COLEMAN

„Patřil mému otci,“ říkám a ta slova jako by vycháze­ la z minulosti, z jiné doby, kdy jsem je říkala jinému chlap­ ci. „Dostala jsem ho od mámy, když umřel, a tak ho nosím. Nikdy ho nesundávám. Jednoho dne ho dám muži, kterého budu milovat.“ Na okamžik zavládne ticho – rozpačité, aspoň myslím. Už zase se mi motá dohromady minulost s přítomností a já se v tom ztrácím. Jsem tak strašně ztracená, že jediné, co je pro mě v tomhle světě opravdové, je tenhle okamžik – tenhle stůl, tenhle člověk, který si se mnou tak hezky povídá, a tyhle moc hezké oči. „Mohl bych vás tedy pozvat někdy na kávu?“ ptá se váha­ vě a obezřetně. „Až budete suchá a nebudete se zrovna po­ týkat s žádnou katastrofickou situací.“ Natahuje ruku k pultu a bere si odtamtud tu pahýlovitou věc na psaní, která není propiska, a čmárá něco na můj složený ubrousek. „Už přesta­ lo pršet, mám vás doprovodit domů?“ „Ne,“ odmítám. „Taky byste mohl být nějaký maniak.“ Usmívá se. „Takže mi zavoláte? Zajdeme na kafe?“ „Nezavolám vám,“ říkám omluvně. „Jsem pořád v  jed­ nom kole. A je možné, že mi to úplně vypadne z hlavy.“ Dívá se na mě a směje se. „No, kdyby se vám podařilo vy­ šetřit si trochu času a náhodou se vám zachtělo, tak mi brnk­ něte. A buďte bez obav, domů se dostanete. Jsem si jistý, že se tady každou chvíli objeví některá z vašich spolubydlících.“ „Jmenuju se Claire,“ sděluju mu spěšně, když se zvedá. „Ani neznáte moje jméno.“ „Claire.“ Usměje se na mě. „Vypadáte na Claire.“ „Co to má znamenat?“ směju se. „A vy – jak se jmenuje­ te vy?“ 30

KNIHA VZPOMÍNEK

„Ryan,“ říká. „Měl jsem to napsat na ten ubrousek.“ „Na shledanou, Ryane,“ říkám a vím, že zanedlouho mi na něj nezbude ani vzpomínka. „Děkuju vám.“ „Za co?“ ptá se, zjevně vyvedený z míry. „Za ten ubrousek!“ říkám a zvedám zmačkaný a promo­ čený kousek tenkého papíru. Dívám se za ním, jak vychází z kavárny, pochechtává se a mizí do temného večera. Znovu a znovu si opakuju jeho jméno. Možná, že když si ho budu opakovat dostatečně dlou­ ho, vryje se mi do paměti a budu schopná ho tam udržet. Žena u vedlejšího stolu ho sleduje, jak odchází. Mračí se a její zakaboněný výraz mě zneklidňuje. Začíná mi vrtat hlavou, jestli všechno to, co se podle mě právě stalo, skutečně pro­ běhlo – jestli to byla příjemná a šťastná chvilka, nebo jestli se náhodou nepřihodilo něco nemilého, co jsem nezachytila, protože už nejsem schopná poznat ten rozdíl. Ještě nejsem připravená na to, aby se mi tohle stávalo. Ještě jsem se nesmí­ řila s  pravdou. Venku už je tma, jen tenký proužek růžové oblohy se prořezává mrakem, jak zapadá slunce. Ta ženská se pořád mračí a já tu trčím přišpendlená k židli. „Claire?“ Žena se ke mně naklání. „Jste v pořádku? Stalo se něco?“ Dívám se na ni, na její pravidelný oválný obličej, dlouhé rovné hnědé vlasy. Ta vráska mezi očima je výraz znepokoje­ ní, napadá mě a mám dojem, že se známe. „Nejsem si úplně jistá, jak se mám dostat domů,“ svěřuju se jí s důvěrou, že pro mě najde nějaké řešení. Pohlédne ke dveřím a hned nato si zjevně rozmyslí, co se právě chystala říct. Obrací se zpátky ke mně a pořád se tvá­ 31

ROWAN COLEMAN

ří zachmuřeně. „Vy si mě nepamatujete, že ne? To nic, vím o vašem… problému. Jmenuji se Leslie a naše dcery se spo­ lu kamarádí. Moje dcera je Cassie, ta s těmi růžovými vlasy a piercingem v  nose, vzpomínáte? Ta, co má tak příšerný vkus na kluky. Asi tak před čtyřmi roky bývaly naše holky nerozlučné kamarádky.“ „Mám Alzheimera,“ říkám jí. Najednou se mi všechno vrací, jako poslední paprsky slunce protínající mraky, a já cítím úlevu. „Zapomínám. Myšlenky přicházejí a odcházejí. A někdy prostě odejdou napořád.“ „Já vím, Cassie mi to říkala. Před pár dny se s Caitlin pot­ kaly a probraly kdeco. Mám ještě číslo na vaši Caity, od té doby, co nám řekly, že přespí jedna u druhé, a vyrazily si do Londýna, do nějakého klubu. Vzpomínáte? Obě jsme pak do noci vyhlížely každý vlak přijíždějící z Londýna, až nakonec kolem druhé dorazily domů. Ani se jim nepovedlo do toho podniku dostat. V metru je obtěžoval nějaký opilec a obě tak plakaly, že jsme je nakonec ani nepotrestaly.“ „To vypadá na správnou dvojku,“ říkám. Žena se znovu zamračí a tentokrát usoudím, že je to spíš výraz znepokojení než zlosti. „Poznáte Caitlin, když sem přijde?“ ptá se mě. „Ach ano,“ říkám. „Caitlin, ano. Pamatuju si, jak vypadá. Tmavé vlasy a oči jako skalní jezírka za svitu měsíce, černé a hluboké.“ Usměje se. „Zapomněla jsem, že jste spisovatelka.“ „Nejsem spisovatelka,“ říkám, „ačkoli mám vlastní pra­ covnu. Zkoušela jsem to… psaní, ale nešlo mi to, a tak mám teď v podkroví prázdný pokoj. Není v něm nic kromě sto­ 32

KNIHA VZPOMÍNEK

lu, židle a lampy. Byla jsem přesvědčená, že ho vrchovatě za­ plním svými nápady, ale místo toho je čím dál prázdnější.“ Žena znovu svraští čelo a ramena jí ztuhnou. Moc mluvím a jí to není příjemné. „Nejvíc ze všeho se bojím, že poztrá­ cím slova.“ Znepokojila jsem ji. Měla bych přestat říkat takové věci. Poslední dobou si už ani nejsem moc jistá tím, co vlastně říkám. Měla bych o tom víc přemýšlet. A tolik se do mluve­ ní nehrnout. Moje mnohomluvnost už není ani zábavná, ani roztomilá. Pevně stisknu rty. „Posadím se k  vám, ano?“ nadhodí žena. „Než Caitlin přijde.“ „Ale…,“ chci protestovat, jenže to vyzní do ztracena. „Děkuju.“ Poslouchám, jak volá Caitlin. Prohodí s ní pár slov a pak se zvedá a vychází ven z kavárny. Pozoruju ji ve světle pou­ ličních lamp a vidím, že pořád ještě telefonuje. Pokyvuje při­ tom hlavou a gestikuluje volnou rukou. Když ukončí hovor, zhluboka se nadechne vlhkého vzduchu a pak se vrací a při­ sedá si k mému stolu. „Za chvilku tady bude,“ oznamuje mi. Přijde mi tak milá, že nemám to srdce se jí zeptat, o kom to vlastně mluví.

33

2 Caitlin

Otevírám mámě vstupní dveře a pak o krok ustoupím, aby mohla vejít, a potají si ukládám klíč do kapsy. Máma už klíč nemá, což je věc, která se jí v tomhle novém uspořádání světa vážně nelíbí. Vlasy jí zplihle splývají po zádech – celé září, teď mají ohnivě kaštanovou a tmavě rubínovou barvu. Je skrznaskrz promočená a třese se zimou. Když mi babička oznámila, že máma prostě jen tak odkráčela, chtěla jsem se jí zeptat, proč ji nechala odejít, proč se ji nepokusila zastavit, ale nebyl čas. Když mi volala Cassiina máma, už jsem byla venku a hledala ji. Teď jsme zpátky doma a já se, už kvůli mámě, ze všech sil snažím potlačit vztek. Co by se asi stalo, kdybych tady ne­ byla a nevydala se ji hledat? Stála by si babička dál zarytě na svém, že jí v ničem nebude bránit, protože se máma jenom předvádí, a tudíž je nejlepší si jí nevšímat? Už brzy bych tady s nimi neměla být. Za pár dnů bych se měla vrátit do Londý­ na, abych dokončila poslední ročník univerzity. Co potom? 34

KNIHA VZPOMÍNEK

Jak by to dopadlo, kdybych tu nebyla? Máma by se ztracená toulala venku v dešti a bůhvíkdy – pokud vůbec – by našla cestu domů. Možná, že je nakonec dobře, že se do školy nevracím, ale o tom nikdo z nich zatím neví. Možná bych jim prostě mohla říct, že to dělám kvůli mámině nemoci – protože mě máma potřebuje tady. Babička čeká v předsíni s rukama založenýma na prsou a rty má sevřené do úzké linky. Je plná úzkosti, vzteku a zne­ pokojení. Sotva ji máma uvidí, okamžitě je napružená. Sle­ duju, jak se na sebe dívají, naštvaně, ostražitě a rozhořčeně, a nevím, co mám dělat. Nevím, jak to zařídit, aby se tahle si­ tuace zlepšila, obzvlášť teď, když si uvědomuju, že až pravda vyjde najevo, všechno se ještě zhorší. Cítím důvěrně známý, odporně svíravý tlak v  žaludku, ten pocit na zvracení, který mě přepadne vždycky, když po­ myslím na to, co jsem provedla, a snažím se ho potlačit. Mu­ sím, nemám jinou možnost. Moje máma je nemocná, hodně nemocná, a naše rodina se rozpadá. Nemám čas řešit svoje problémy, teď ještě ne. Čekám, pořád čekám, až přijde správ­ ná chvilka. Jenže správná chvilka už nemusí přijít nikdy, a potom… Možná by pro všechny bylo lepší, kdybych prostě odešla. „Mami!“ Esther, moje malá sestřička, se úprkem řítí k  mámě a zastavuje se o ni. Máma ji zvedá a pokouší se ji pevně sevřít v  objetí, ale je studená a mokrá a Esther se jí vysmekne z náruče. „Seš ledovatá! Chci papat, spinkat, jsem unavená.“ To je Estheřina mantra, kdykoli věci nejdou přesně podle 35

ROWAN COLEMAN

ní. Nasadí smutný obličejík, nespokojeně vyšpulí spodní ret a dobře si uvědomuje, že tohle jsou její vítězné zbraně. Dělá to, protože ví, že si nás tím vždycky naprosto spolehlivě pod­ maní. „Chceš pár sušenek, než půjdeš do postele?“ ptám se jí. Navrhuji tu nejdarebnější věc, jakou si dokážu vymyslet, jen abych jí na tváři vyloudila úsměv. Okamžitě přikývne a ra­ dostně hopsá. „Tak utíkej,“ pokývnu směrem k  obýváku. „Hodím jich pár na talíř a přinesu ti je.“ Máma uvolňuje stisk a pouští Es­ theřinu ruku. Její prsty se chvilku volně vznášejí ve vzduchu, jako by ji mrzelo, že Esther nechala odejít. „Co sis myslela?“ vyjíždí na ni babička vztekle. „Hele,“ podávám mámě ručník, po němž jsem sáhla na toaletě v přízemí. Jen na něj zírá, a tak jej po chvilce roztáh­ nu a začnu jí drbat vlasy. „Teď asi nemá smysl tohle rozebírat, nebo jo? Nemá smysl na ni vyjíždět. Jestli chceme začínat s výčitkami, tak bychom možná měly v první řadě probrat, co tomu předcházelo, že takhle najednou vyrazila pryč, co říkáš?“ obracím se kousavě na babičku, ale po ní to steče jak voda po kachním peří. „Byla jsem k smrti vyděšená,“ odsekne vyčítavě. „Musíš pochopit, Claire, musíš si uvědomit, že prostě nemůžeš…“ „Babi,“ říkám a stavím se mezi ni a mámu. „Babi, máma to ví.“ Nechápu, proč je babička tak naštvaná. Pochopila bych, kdyby byla smutná a zaskočená, že se s tím vším musí potý­ kat znovu, ale jejímu vzteku nerozumím. Vztek mi nedává smysl. 36

KNIHA VZPOMÍNEK

„No, já jsem jenom šla na procházku a…,“ máma mách­ ne rukou ke dveřím, „a zapomněla jsem, jakou barvu mají závěsy.“ „Mami, co kdyby sis dala horkou koupel? Napustím ti vanu.“ Pokynu rukou ke schodům, ale máma se ani nehne. „Vodu si ještě pořád dokážu pustit sama,“ říká. „A stejně do žádný vany nechci.“ „Já vím, ale… když ti ji napustím, můžeš tam relaxovat a taky se trochu zahřeješ.“ Přesně v okamžiku, kdy si užuž myslím, že s tím máma bude svolná, vchází dovnitř přes kuchyň Greg, který se vrací z práce. „Ahoj, zlato,“ říká. „Jsi celá promočená.“ „A máme vítěze soutěže o největší očividnost!“ Máma, jakmile spatří Grega, je najednou celá nesvá a v rozpacích. „Vlastně se právě jdu nahoru naložit do vany, takže…“ Vrhne na mě pohled plný naděje, že ji nějakým způsobem vymrš­ tím rovnou nahoru, aby svému manželovi co nejdřív zmi­ zela z očí. Ale já nic. Kéž bych ji dokázala přimět, aby se na něj znovu dívala tak jako dřív, aby se v jeho společnosti zase cítila dobře… Kdybych věděla, že alespoň v někom nachází oporu, mohla bych si s ní promluvit. Mohla bych se jí svěřit se svými problémy, jako jsem to dělávala dřív, prostě jako vždycky. Dolehne na mě náhlý pocit ztráty, takže odvracím obličej, abych se vyhnula mámině nevyslovené, ale zcela zře­ telné prosbě, a pohlédnu na jejího manžela. „Co je v tom pytlíku, Gregu?“ Potěšeně se usměje, ať už tam má cokoli. „Jenom jsem ti chtěl dát tohle,“ sahá do hnědého papírového sáčku, který donesl, a vytahuje z něj cosi, v čem okamžitě rozeznávám zá­ 37

ROWAN COLEMAN

pisník. Je velký, formátu A4, s deskami z hladké, lesklé, tma­ vě červené kůže. Greg vybral zápisník přesně pro mámu, protože červená je její oblíbená barva. Pořád ji nosí, přestože je rudovláska, a ta kombinace by neměla fungovat. Červené vlasy, červené šaty, červené rty a nehty – takhle chodila do školy, nejoslni­ vější učitelka v okresu, možná i na světě. Když jsem byla malá a máma mě vyzvedávala ze školy, vždycky jsem si přála, aby byla méně nápadná; přála jsem si, aby chodila v parce a dží­ nách jako ostatní mámy. Ale teď mi tím, že se při každé pří­ ležitosti nastrojí, přijde vzácná a výjimečná. Prostě k ní patří, že je za všech okolností jako ze žurnálu. Když jsem si jednou postěžovala, že všude trčí jako podebraný palec, řekla mi, že červená je barva princezny bojovnice a rudá rtěnka zastupu­ je válečné barvy. Pochopila jsem, že když se takhle vyšňoří, dodává jí to odvahu. Chápala jsem nezbytnost mít odvahu, jenom mě zaskočilo, že ji nemá přirozeně v povaze. Nejsem si jistá, kolik mi tehdy bylo, snad kolem deseti, ale pamatu­ ju si, že jsem získala pocit, že teď vím něco, čím se stávám o trochu dospělejší. A čím starší jsem byla, tím větší mi to dá­ valo smysl, tím víc jsem tomu rozuměla. Kam až moje paměť sahá, máma vždycky za něco bojovala. Tohle je první bitva, o níž ví, že ji nemůže vyhrát. „Je to Kniha vzpomínek,“ říká Greg a podává jí zápisník. „Můžeš si do ní zapisovat všechno, co tě napadne – vlastně my všichni. Vzpomínáš si, jak Diane říkala, že ti to pomůže?“ Nebyla jsem u toho, když se máma poprvé setkala se svou terapeutkou Diane, tudíž jsem ani neslyšela, jak jí Diane do­ poručuje, aby si zapisovala všechno, co jí přijde důležité – 38

KNIHA VZPOMÍNEK

všechno, co pro ni kdy něco znamenalo. Ovšem ten nápad s Knihou vzpomínek mámu značně zaujal, dokonce tehdy na to téma zavtipkovala: „Kéž by mě tohle bylo napadlo dřív – než jsem zapomněla, jaká vlastně měla být zápletka.“ „Ano, vzpomínám si na Knihu vzpomínek, která mi má pomoct si vzpomenout,“ říká máma teď a zlehka se usmívá. Usmívá se tím svým zdvořilým úsměvem, který vždycky nasazuje při setkáních s bankovními řediteli nebo při vítá­ ní rodičů na rodičovském večírku. Není upřímný. Přemítám, jestli si toho Greg taky všiml, a připadá mi, že ano. Býva­ ly doby, kdy jsem byla jediný člověk na světě, který mámu opravdu dobře znal, a ona byla jediný člověk na světě, kte­ rý doopravdy znal mě. Jistě, ještě tady byla babička, náš tře­ tí mušketýr, a všechny jsme se měly moc rády. Ale babička stála vždycky tak trochu mimo. Všechno, co babička řekne nebo udělá, je mámě proti srsti, a všechno, co řekne nebo udělá máma, jako by v babičce vyvolalo zklamání. V průbě­ hu let jsem si na to jejich neustálé hašteření zvykla, ale teprve poslední dobou jsem se začala zamýšlet nad tím, proč spo­ lu nedokážou vyjít. Každopádně jsem jen já mámu skutečně dobře znala, jen mně máma patřila celým svým srdcem – do­ kud nám do života nevstoupil Greg. Když se objevil na scéně, bylo mi patnáct a už jsem nebyla žádná malá holka, ale přes­ to jsem žárlila a vztekala se a nechtěla jsem, aby se kolem nás motal, ačkoli jsem dobře věděla, že to ode mě není fér. Tohle mi vydrželo do doby, než jsem si uvědomila, že mámu miluje stejně jako já. Tehdy jsem pochopila, že Greg od nás neode­ jde a máma teď patří nám oběma. Máma natahuje ruku a bere si od něj zápisník. 39

ROWAN COLEMAN

„Je to moc hezká kniha, nádherně udělaná, děkuju,“ říká zdvořile. Všichni tři ji následujeme do kuchyně a tam máma po­ kládá zápisník na stůl. „Vždycky jsem chtěla napsat knihu, však víte. Vždycky jsem si myslela, že pokoj v podkroví bude to pravé místo pro psaní knih.“ My tři se po sobě ani nepodíváme. Doby, kdy jsme si přes máminu hlavu vyměňovali pohledy, když udělala nebo řekla něco, co nedávalo moc smyslu, skončily před pár týdny, kdy nám došlo, že k  tomuhle teď už bude docházet každý den. Zdá se až neuvěřitelné, jak rychle se něco do té doby tak ne­ pochopitelného a nezvyklého stalo běžnou součástí našeho malého světa – světa, jemuž až dosud vládla máma. V těch okamžicích se mi v  žaludku uhnízdí svíravý pocit smutku, ale již není doprovázen nevěřícnými pohledy. „Tys přece knihu napsala,“ připomínám jí. „Vzpomínáš si na svůj román?“ Leží v zásuvce jejího prázdného, opuštěného stolu v pod­ kroví – celých tři sta sedmnáct stránek přetažených tenkou červenou gumičkou, napjatou až k prasknutí. Máma trvala na tom, že román musí být vytištěný, tvrdila, že dokud ne­ jsou stránky očíslované, není to kniha, a já si pamatuju, jak si jej tam nahoře v průběhu jediného dne přečetla a pak jej odložila do šuplíku a slezla po žebříku dolů. Pokud vím, tak se nahoru už nikdy nevrátila. Nikdy s  tou knížkou nic ne­ udělala, nikdy nikoho nepožádala, aby si ji přečetl, nikdy ji neposlala žádnému agentovi nebo nakladateli, nikdy už o ní znovu nemluvila. Říkala, že když je literatura něčí profesí, když ji člověk vyučuje, čte, zná a miluje, pak by se měl ales­ 40

KNIHA VZPOMÍNEK

poň pokusit také nějaké dílo vytvořit. Takže to udělala a tím to zhaslo. Když bylo Esther asi tak šest měsíců a já byla shledána dostatečně rozumnou na to, abych ji při hlídání omylem ne­ připravila o život, rozhodli se máma s Gregem, že spolu strá­ ví noc v hotelu jen o kousek dál v ulici, čistě proto, aby spo­ lu mohli být sami. Jakmile Esther ve svojí postýlce usnula, stáhla jsem žebřík a vylezla po něm nahoru do podkrovního pokoje. Místnost byla cítit zatuchlinou a vlhkostí, starobou a… prázdnotou. Měla jsem v  úmyslu vytáhnout knížku ze zásuvky a přečíst si ji. Měla jsem to v plánu už dlouho a teď se mi konečně naskytla příležitost. Chtěla jsem vědět, o čem ta knížka je, jaká je a jestli je dobrá. Jedna část mého já, ta část, na niž nejsem příliš pyšná, tak trošku doufala, že není. Mámě se vždycky ve všem dařilo – dokonce se i zamilovala jako v nějakém filmu, když na to konečně došlo – a já mám někdy pocit, že není možné se jí vyrovnat, dokonce ani teď, kdy se jí život začal hroutit. Jakmile jsem ale položila ruku na úchyt šuplíku psacího stolu, rozmyslela jsem si to. Neotevřela jsem ho. Poprvé v životě mě napadlo, že každý potřebuje mít svá tajemství a že tato tajemství by neměla být nikdy odhale­ na. Každý potřebuje mít něco, co je jeho ryze soukromá věc. Nabyla jsem dojmu, že kdybych si tu knížku přečetla, mnohé by se mohlo změnit, a já jsem nechtěla, aby se cokoli měnilo. Pouhé chtění ale bohužel nestačí. „Tohle vlastně ani není opravdová kniha,“ říká máma, usedá ke kuchyňskému stolu a namátkou otevírá zápisník. Blok je plný tuhých stránek mléčné barvy; je to ten typ papí­ ru, jehož textura je zčeřená drobnými brázdami, které se pod 41

ROWAN COLEMAN

dotykem hrotu propisky jakoby rozeznívají: na tenhle druh papíru máma ráda píše. Oba to s Gregem víme. Papír je pod dotykem jejích prstů nepoddajný, a když otáčí stránky, tro­ chu se jí vzpírá. Sledujeme ji, jak si na něj pokládá tvář, noří obličej do polštáře stránek. Tohle je pro ni typické, tohle je něco, co by udělala vždycky, a mě zalévá uklidňující pocit. Je zvláštní, jak některé divné a šílené věci můžou současně pů­ sobit i konejšivě. „Celá ta věc s mojí knihou byla spíš o stahování dat z mé paměti,“ říká máma, když zvedá obličej od stránek a rukou je uhlazuje. „Myslím, že jsem je potřebovala dostat ze systému. Možná že za tím vším byl Alzheimer. Možná jsem už tehdy procházela procesem vyprazdňování hlavy. Prázdná hlava, prázdná mansarda. To sedí.“ Usměje se na Grega tím zdvořilým úsměvem z rodičov­ ského večírku. „Je to nádherný zápisník. Dokonalý. Děkuju.“ Greg se dotkne jejího ramene a ona se neodtáhne. Je bo­ lestné vidět, s jakou úlevou to Greg přijímá. „To je moje knížka,“ říká Esther, která se náhle objevuje u stolu, pravděpodobně v honbě za tak dlouho slibovanými sušenkami. Nos jí sahá akorát tak přes hranu stolu. „To je moje knížka na kreslení, že jo, mami?“ Napadá mě, jestli Esther vůbec tuší, jak důležitou osůb­ kou se pro nás stala, jak se všichni spoléháme na to, že nás rozesměje. Dívám se na ni a přemítám, jak je možné, že se z jednoho člověka vyloupne další život, človíček tak dokona­ lý a jedinečný. Je tak malá, a přitom pro nás všechny tak zá­ sadní a nepostradatelná – náš společně sdílený úsměv. „Mami, prosím, můžu si ji vzít?“ ptá se Esther sladce. „Ano?“ 42

KNIHA VZPOMÍNEK

Od Estheřiných tří let všichni dobře víme, že je záhodno nestavět se jí otevřeně na odpor, protože jinak se okamži­ tě projeví proslulá Armstrongovic vznětlivá povaha a ona buď po někom něčím hodí, nebo někoho praští, nebo sebou mrskne na zem a začne dramaticky vřískat. Nikdo z nás si z toho vrásky nedělá – tedy rozhodně ne máma ani já. I v nás se skrývá Armstrongovic výbušnost, a když ji pozorujeme u Esther, utvrzujeme se v tom, že je skutečně jednou z nás. Máma si s ní vždycky nějak poradí, buď jí všechno odsouhla­ sí, nebo změní téma a zaonačí to tak, že i když mladá dáma nedostane to, co chce, vůbec si to neuvědomí. Umí s Esther zacházet úžasně, je prostě máma jaksepatří. Poslední dobou ji neustále pozoruju. Snažím se vrýt si do paměti každý de­ tail. Všechno, co dělá, její úsměv, její žertování, její slovní obraty. To, jak se nejspíš chovala i ke mně, když mi byly tři, jenže tehdy jsem si toho pochopitelně nevšímala. Teď cítím silnou potřebu to vnímat, musím si zapamatovat, co a jak dělá, abych se, až nadejde čas, mohla starat o Esther přesně tak, jak by se o ni starala ona. Musím být schopná to pro ni udělat, a tím pádem je pro mě všechno ostatní – hlavně ten příšerný, úděsný malér, který jsem si nadrobila – ještě mno­ hem horší. Ostatní lidé v mém věku dělají chyby, ale já ne­ smím. Nemůžu, protože na to nemám čas. Musím tady být pro Esther; musím jí dopřát stejný život, jaký by jí zajistila máma. „Ale ano, můžeš si do toho kreslit,“ říká máma, bere do ruky propisku a podává ji Esther. Vidím, jak sebou Greg cuk­ ne, ale máma už natahuje paži a bere ho za ruku. Pod jejím dotykem veškeré napětí z jeho těla opadává. „Přece to není 43

ROWAN COLEMAN

knížka jenom na moje zápisky, že ne?“ říká a usmívá se na něj, učitelský úsměv nahrazen – alespoň pro teď – jedním z těch, které mluví za všechno. Připomnělo mi to jednu je­ jich svatební fotku, moji oblíbenou: máma k němu vzhlíží, zatímco on stojí za ní a směje se jako pominutý, a oba tam vypadají hrozně šťastně. „Do té knihy můžeš psát i ty. Není jenom na moje vzpomínky, ale i na tvoje. Patří nám všem a Esther ji teď pokřtí.“ Greg si zpoza stolu vysouvá židli a sedá si vedle mámy a Esther, která se jí mezitím vyšplhala do klína, s vyplazenou špičkou jazyka začíná rýt do papíru čáry propiskou, kterou jí máma podala. Sleduju, jak kreslí dva kruhy – jeden velký, jeden malý –, potom do každého z nich vyrobí dvě tečky pro oči, jednu pro nos a pak k nim dodá široký úsměv. Nakonec kreslí čáry vycházející přímo z kruhů, které znázorňují paže a nohy. Tam, kde se dvě paže dotknou, načmárá malou za­ šmodrchanou spirálu, aby bylo jasné, že se postavy drží za ruce. „Tohle jsem já a ty, mami,“ říká, dokonale spokojená se svou prací. Máma ji k sobě přitiskne o něco pevněji a políbí ji na vršek hlavy. „Úžasný začátek pro novou knihu,“ říká. Greg mámě pokládá ruku kolem ramen a já vidím, jak jí tuhnou záda, ale jen na okamžik, pak se uvolní a pohlédne na něj. „Napíšeš pod to datum?“ Greg píše: „Máma a já, nakreslila Esther“ a datum. „Tak.“ Máma se usměje a já ji pozoruju z  profilu. V  té­ hle chvíli vypadá spokojeně, uvolněně. „Úplně první zápis v Knize vzpomínek.“

44

Sobota 13. srpna 2011 Naše svatba

Tohle je malý kousek královského saténu, z  něhož byly ušity moje svatební šaty. Ustřihla jsem ho z lemu, kde nikomu nebude chybět. Tak napůl doufám, že by jedna z mých dcer mohla projevit přání obléct si tyhle šaty na vlastní svatbu… Barvu jsem zvolila šarlatovou, protože mi to připa­ dalo vhodnější, než kdyby byly bílé nebo slonovinové, a navíc je červená moje oblíbená barva. Když jsem si Grega brala, nebyla jsem už žádné neopeřené kuře: svatba se konala dva týdny před mými čtyřicetinami, i když tohle zas každý vědět nemusel. A rozhodně jsem nebyla kvítek nepolíbený. Toho dne jsem si připadala krásnější než kdykoli předtím – krásnější a plná života a byla jsem obklopena všemi, koho jsem kdy milovala a ještě milovat budu. Svatbu jsme měli v  srpnu a konala se u moře, na zámku Heathcliff v  Dorsetu. Chtěla jsem velkolepou, 45

ROWAN COLEMAN

oslnivou svatbu; přála jsem si, aby všechno zářilo a jisk­ řilo jako mé střevíčky s křišťálovými korálky. Pochopi­ telně jsem si uvědomovala, že zdaleka tolik nezáleží na šestipatrovém dortu, na podnosech s maličkými jedno­ hubkami a na nepřeberném množství skleniček šam­ paňského, jako na člověku, kterého si beru a který si na­ vzdory všem rozdílnostem bere mě i s mou rodinou. Ale to jsem prostě celá já – vždycky jsem taková byla. Chtě­ la jsem, aby vzduch byl prosycený vůní lilií a naplněný smíchem a štěbetáním mých hostů, chtěla jsem, aby se moře blyštělo ve svitu slunečních paprsků zářivou mod­ ří a aby každé stéblo smaragdově zelené trávy stálo hrdě v pozoru pod usměvavým sluncem, jak to malovala Es­ ther na svých obrázcích. Svatební uličkou mě vedla Caitlin, což pro mě hod­ ně znamenalo, protože dokonce ani v náš svatební den nebyla zcela přesvědčená, že mě Greg upřímně miluje. Když jsem se jí poprvé svěřila, že randím s naším sexy stavitelem, byla zděšená. Prohlásila: „To bude nějaká bouda, mami. Pravděpodobně z tebe chce vytáhnout peníze. Má tě jenom na sex, protože ví, že jsi zoufa­ le sama.“ A když jsem jí po několikaměsíčním vztahu s Gregem oznámila, že jsem těhotná, okomentovala to: „Nakonec se na tebe vykašle, mami.“ Taková je moje dcera, vždycky na rovinu řekne, co si myslí, nikdy nic nepředstírá. Když jsme kráčely uličkou, držely jsme se s Caitlin za ruce jako dvě malé holky. Netřeba dodávat, že vypadala úchvatně, přestože byla pořád ještě uražená, že jsem jí 46

KNIHA VZPOMÍNEK

nedovolila obléknout si černé koktejlky, na které si dě­ lala zálusk. Měla na sobě šaty ze slonovinového organ­ týnu, které se jí při chůzi vlnily kolem kotníků, a vlasy, ty tmavé, bohaté kudrny, které zdědila po svém otci, jí v jemných loknách splývaly podél srdcovitého obličeje. Obřad se konal v  místnosti s vitrážovými a fran­ couzskými okny, která nabízela výhled na oceán, přesně tak modrý a jiskřivý, jak jsem si přála. V dálce na ho­ rizontu byly vidět tečky bílých plachet, malé lodě pohu­ pující se na širém moři, zcela netečné k nejšťastnějšímu okamžiku mého života. Ale stejně jsem měla pocit, že tyhle malé lodičky, na kilometry a kilometry vzdálené, jsou tak nějak součástí mé svatby, podobně jako i slunce a hvězdy schované v jeho svitu, což zní trochu přehnaně a šíleně. Ale takhle jsem se cítila: byla jsem středobodem veškerého bytí. Ani jeden z  nás neměl potřebu napsat si vlastní manželskou přísahu, takže jsme se přiklonili k  tradič­ nímu obřadu. Dívala jsem se na Grega a vnímala jsem lásku a vřelost všech lidí v místnosti, slyšela jsem Esther, která v organtýnových šatičkách a s oranžovým květem ve vlasech cosi žvatlavě vykřikovala svým pronikavým dětským hláskem, a když jsem se porozhlédla, zachytila jsem pohled své kamarádky Julie, která nehlasně artiku­ lovala: „Ty máš ale kliku, potvoro.“ Úplně neslyšné to ale nebylo, protože matrikář nad tím pozvedl obočí. Caitlin přečetla báseň od Philipa Larkina Arundelská hrobka. Dobře si na ty verše vzpomínám, protože mi zněly jako manželský slib. Když jsem poslouchala ta slova a viděla 47

ROWAN COLEMAN

jsem, jak se na mě Greg dívá, uvědomila jsem si, že se vdávám za svoji životní lásku. I předtím jsem byla šťast­ ná a moje dcery mi neustále přinášejí radost a štěstí, ale toho dne se všechno sešlo v jednom. Byla to nejšťastnější chvíle v mém životě. Pochopitelně jsem se notně opila. Trvala jsem na tom, že po Gregovi pronesu i já slavnostní přípitek, a ten byl nakonec minimálně o deset minut delší, než bylo záhodno. Ale všichni se smáli, povzbuzovali mě a moje předvádění, jak by tomu řekla máma, jim ani za mák nevadilo, protože mi přáli jen to nejlepší. Když jsme se pak dali do tance, připojila se k nám Esther a to­ čila se dokola a dokola a dokola a sukýnka se kolem ní vzdouvala jako okvětní lístky rozvíjejících se poupat, až nakonec usnula schoulená v mámině náručí ve vedlejší poklidné místnosti, kam se máma uchýlila a předstíra­ la, že není ani trochu lízlá a že vůbec neflirtovala s Gre­ govým irským strýcem Mortem. Julia si vyzula lodičky a tančila se všemi přítomnými manželi, aniž by se ohlí­ žela na to, jestli se to jejich ženám líbí, nebo ne, a při­ měla dokonce i jednoho z mladých číšníků, ať si s ní za­ tančí ploužák. Protancovali jsme s Gregem celou noc, kroužili jsme a vířili a pohupovali se v bocích, vyhazovali nohy má­ lem do stropu a předváděli jazzové ručičky. Pořád jsme jen tancovali a tancovali. A bez ustání jsme se smáli, až mě nakonec Greg popadl do náručí a odnesl mě po scho­ dech nahoru do postele a celou tu dobu mi přitom ří­ kal „slečno Armstrongová“. Dobíral si mě, protože jsem 48

KNIHA VZPOMÍNEK

se ho ještě před svatbou zeptala, jestli by mu nevadilo, kdybych si nechala své dívčí jméno. Nosila jsem to jmé­ no už tak dlouho a patřilo i Caitlin a Esther, takže mi nepřišlo správné ho měnit. Ani trochu mu to nevadilo, řekl mi dokonce, že se mu to líbí. Líbilo se mu, že má za manželku slečnu, a když si slečnu Armstrongovou odnášel do svatebního apartmá, šeptal jí do ucha, že ji moc miluje, bez ohledu na to, jak se jmenuje. Poslední vzpomínka na svatbu patří chvíli těsně před usnutím, kdy jsem si v duchu říkala, že tohle je to pravé. Že tímto okamžikem můj život konečně začíná.

49

3 Caitlin

Napadlo mě, že na ni počkám v autě, ale pak mi došlo, že to není moc dobrý nápad, protože to bych v něm taky mohla trčet celý den. Máma čas příliš nevnímá; hodiny jí připada­ jí jako vteřiny a naopak. Sice se mi nechce opustit bezpečí třešňově červeného fiatu Panda, který jsem jí zkonfiskovala, a upalovat v dešti, jehož kapky mají váhu ocelových kuliček, ale vím, že musím. Musím tam jít a vyzvednout ji. Dnešním dnem končí ve škole coby učitelka a já vím, že jí z toho puká srdce. A pak někdy cestou domů, dřív než se zase ocitneme ve společnosti babičky a Esther, jí musím povědět, co jsem provedla, protože čas se krátí. Recepční Linda, s níž jsem se párkrát setkala, ale kterou znám hlavně z  máminých barvitých a humorných historek ze školního prostředí, sedí ve své kukani za neprůstřelným sklem, což navozuje dojem, že se škola nachází někde v cen­ tru Los Angeles, a ne v Guildfordu. „Zdravím, Lindo!“ zeširoka se usmívám, protože mi to 50

KNIHA VZPOMÍNEK

připadá jako jediný způsob, jak předejít jistým typům rozho­ vorů – rozhovorům plným účasti, v nichž jako by zaznívala lehká úleva, že se tohle děje někomu jinému. „Ach, ahoj, drahoušku.“ Koutky Lindiných úst se auto­ maticky svěsí a ústa se sešpulí do soucitného úsměvu. Když se máma dozvěděla svoji diagnózu, nechtěla, aby o tom hned všichni věděli: přála si, aby vše dál jelo v  nor­ málních kolejích, dokud to bude možné, a všichni – dokonce i pan Rajapaske, její ošetřující lékař – to považovali za ro­ zumné. „Jste bystrá žena, paní Armstrongová,“ řekl jí. „Stu­ die ukazují, že vysoká inteligence často zpomaluje průběh choroby, protože chytří lidé si najdou metody a strategie, jak výpadky paměti kompenzovat. Na svůj stav byste měla upo­ zornit svého zaměstnavatele, ale celkově vzato, budou-li mít léky požadovaný účinek, váš život by se v dohledné době ne­ měl nijak dramaticky změnit.“ Tohle nás všechny uklidnilo, byli jsme vděční za to, co vypadalo jako oddálení rozsudku, které nám poskytne do­ statek času, abychom se nové situaci přizpůsobili a všechno si srovnali v hlavě; jenže pak máma usedla za volant svého krásného malého fiátka – prvního neojetého auta, které kdy vlastnila – a nabourala do poštovní schránky. A aby toho nebylo málo, odehrálo se to přímo před škol­ ní branou. Kdyby k tomu došlo v jinou denní dobu, klidně mohla přejet nějaké dítě. A nebylo to tím, že by se přestala soustředit – vůbec ne. Když se to stalo, soustředila se až moc, ale na to, aby si vzpomněla, k čemu slouží volant. „Ahoj, drahoušku,“ opakuje Linda monotónně kňoura­ vým hlasem. „Přijela jsi vyzvednout chudinku mámu?“ 51

ROWAN COLEMAN

„Ano,“ usměju se ještě zářivěji, protože vím, že to Linda nemyslí zle a nemůže za to, že tón jejího hlasu ve mně vy­ volává neodbytné nutkání rozmlátit dveře její neprůstřelné kukaně a chrstnout jí na hlavu hrnek studeného čaje. „Jak to proběhlo, nevíte náhodou?“ „Bylo to úžasné, drahoušku. Zorganizovali přednášku o Alzheimerově chorobě. A všichni sedmáci si vyberou ně­ koho v pečovatelském domově v Hightrees a na pamá-… na počest tvojí mámy ho budou navštěvovat.“ „To je hezký,“ říkám. Linda se s okázalým cinkáním svaz­ ku klíčů vysouká z kukaně a bzučákem nás vpouští do vnitř­ ního svatostánku Albury Comp – máminy školy, jak jsme si o ní nejen já, ale i spousta dalších navykli přemýšlet v něko­ lika posledních letech, zejména od té doby, co byla povýšena na ředitelku oddělení angličtiny. Máminou zásluhou je ško­ la taková, jaká je. „A mimořádně měli taky čaj a dort – však víš, jak má tvoje máma dorty ráda. A působila dojmem, že je opravdu šťastná a že to všechno chápe. Usmívala se.“ Koušu se do jazyka, abych jí neřekla, že je kráva pitomá a že moje máma je pořád stejná, že se z ní přes noc nestala živoucí mrtvola bez mozku. Že i při své diagnóze zůstává po­ řád lidskou bytostí. Tohle všechno bych jí nejradši vmetla do tváře, ale neudělám to, protože si uvědomuju, že mámě by se nelíbilo, kdybych v její poslední pracovní den urazila školni­ ci. Vlastně ne, přesně naopak – mámě by se to ohromně líbi­ lo. Ale stejně radši mlčím. Když se mojí mámě nějaký nápad mimořádně líbí, bývá to občas dobrý důvod, aby ho člověk neuskutečnil. „Není zas až tak jiná, než byla před šesti měsíci,“ pečlivě 52

KNIHA VZPOMÍNEK

volím slova a následuju Lindu s pohupujícími se klíči u boku. „Dokonce ani než byla před rokem. Je to pořád máma. Po­ řád je ten samý člověk.“ Je to ta samá ženská, která ti řekla, že se máš zklidnit, když jsi chtěla volat policii, aby z recepce vyprovodila mámu Dannyho Harveyho, chce se mi dodat. Paní Harveyová tenkrát přišla osobně vyřešit problém šika­ ny, protože už toho měla plné zuby. Když se strhl ten povyk, máma byla zrovna ve sborovně. Vyšla ven, odvedla ji stranou a tam jí taktně vysvětlila, že dvanáctiletému klukovi opravdu nijak neprospěje, když do školy vtrhne jeho matka a zmlátí jeho trýznitele. Vzala si celou tu záležitost na starost, přes­ tože Dannyho neučila, a během týdne ji vyřešila. Paní Har­ veyová ji pak navrhla na cenu Učitelka roku. A máma tu cenu získala. Zatím není žádná prázdná slupka. Vždycky bojovala a bojuje pořád, i když tahle její bitva je předem prohraná. Linda otevírá dveře do sborovny, kde sedí máma se svo­ jí nejlepší kamarádkou, učitelkou Julií Lewisovou. Než se máma seznámila s Gregem, byla Julie její parťačka na výlety za zábavou – tak o ní mluvila. Většinou jsem se snažila před­ stírat, že o jejich spádech nic netuším, ale když se máma dala dohromady s Gregem, značně se mi ulevilo, že už si nemusím lámat hlavu nad tím, jaký utajovaný sexuální život asi vede. Ne že by někdy připustila, abych ji viděla, jak se hází do gala, než vyrazí tancovat a popíjet koktejly, flirtovat a třeba i něco víc. Domů si nikdy žádného mužského nepřivedla – až se pak objevil Greg. Byl to první chlap, s nímž mě chtěla seznámit, ale já se s ním fakt seznamovat nechtěla. A nikdo se mi nemů­ že divit, že mnou celý ten jejich milostný poměr tak trochu otřásl. Ale uvědomovala jsem si, že jejím životem nějací muži 53

ROWAN COLEMAN

procházejí, a vím určitě, že se jich pár vyskytlo, když si s Julií „vyhazovaly z kopýtka“ a „upouštěly páru“. Jednou mi řekla, že nemusíme mluvit o svých milostných životech, pokud ne­ budeme opravdu cítit potřebu, a taky jsme to nikdy nedělaly. Dokonce ani tehdy, když jsem potkala Seba – a ani pozdě­ ji, když jsem se do něj tak zamilovala, že se mi bolestí svíral hrudník, jakmile jsem nebyla s ním. Nikdy jsem se s ní o něm ani o svých citech nebavila. A možná jsem měla, protože jedi­ ně máma by to pochopila. Kdybych se jí tenkrát svěřila, bylo by teď mnohem jednodušší vypovědět jí všechno, co se od mého seznámení se Sebem – kvůli Sebovi – přihodilo. Bojím se, že časy, kdy jsem se jí mohla ze všeho vypovídat a ona by se zachovala jako… no prostě jako moje máma, už pominuly. Mám strach, že brzy nastane situace, kdy za ní vstoupím do pokoje a ona mě nepozná, nebo přinejmenším zapomene, od čeho mě vlastně má, stejně jako se jí to stalo s tím volantem. Když teď ale vcházím do sborovny, máma se na mě usmě­ je. V  rukou svírá obrovský pugét květin ze supermarketu. „Hezky voní, ty věci! Nejsou krásný?“ Napadá mě, jestli si uvědomila, že ztratila slovo „kyt­ ky“, ale nezmiňuji se o tom. Babička ji vždycky opravuje a mám dojem, že to mámu jenom popouzí, takže se o to ani nesnažím. Přemítám, jestli jsou „kytky“ jedním z těch slov, co zmizela v nenávratnu, nebo jestli se jí ještě znovu vyba­ ví. Už jsem vysledovala, že někdy jí slova odejdou jen na čas a pak se zase vrátí, ale v  některých případech se ztratí na­ dobro. Máma to ale nepozoruje, a tak ji na to neupozorňuju. „Jsou nádherný,“ usměju se na Julii, která se culí od ucha k uchu, pevně odhodlaná udržet odlehčenou náladu. 54

KNIHA VZPOMÍNEK

„Je to už tak dávno, co jsem dostala kytky od chlapa,“ říká máma a zaboří tvář do okvětních plátků. „Musíme spolu zase vyrazit na flám, Julie, a sbalit nějaký sexy mužský.“ „Ty máš sexy chlapa doma,“ navazuje Julie okamžitě, ani na chvilku nezaváhá. „Zlato, ty už jsi vdaná za toho nejúžas­ nějšího chlapa v Surrey!“ „Já vím,“ zamumlá máma do kytek. I když já si nejsem tak úplně jistá, jestli to ví – aspoň na vteřinu, dvě to tak ne­ vypadalo. Donedávna jí Greg dělal takovou radost, že kaž­ dou chvíli zářila jako ty čínské lampióny, které vypouštěli hosté na jejich svatbě. Štěstí z ní sálalo každičkým pórem, vznášela se vysoko nad celým světem. A přesto jí teď Greg i jejich láska, jejich štěstí, jejich manželství proplouvají myslí v rytmu přílivu a odlivu a já předpokládám, že jednoho dne se jí tohle všechno vytratí z paměti navždy. „Tak půjdeme?“ ptám se a kývnu hlavou ke dveřím. Žádný důvod ke spěchu vlastně není, jen už prostě nedokážu unést prodlužování těchto máminých posledních chvil v práci, kte­ rou tolik milovala. Až odsud vyjde, zanechá za sebou defini­ tivně něco, co ji utvářelo a v čem vynikala. A čím déle tady bude setrvávat, tím těžší pro ni bude odejít. Také je mi jasné, že už zítra nebo pozítří si Greg a babič­ ka, nebo možná dokonce i máma všimnou, že jsem pořád doma a k návratu na univerzitu se ani v nejmenším nechys­ tám, a pak se všechno provalí. A všichni okamžitě pocítí po­ třebu se k tomu vyjádřit, vyslovit svůj názor. A já nechci, aby k tomu došlo. Nechci, aby se všechna má tajemství a chyby, kterých jsem se dopustila a které se mi až dosud dařilo skrý­ vat, najednou vyvalily na povrch a navršily se v jeden obrov­ 55

ROWAN COLEMAN

ský, podělaný průšvih, protože pak se to teprve stane sku­ tečností, a já ještě nejsem připravená tomu čelit. Pravda je taková, že když se máma dozvěděla svoji diagnózu, což bylo právě v době, kdy jsem se vracela domů na prázdniny, ule­ vilo se mi – ulevilo se mi, že mám důvod nic neříkat. Je to strašné a trápí mě to, přímo mě to ničí. Ačkoli je mi skoro jednadvacet, jsem pořád tak pitomá, tak nedospělá a sobec­ ká, že když mojí mámě našli první příznaky Alzheimera, po­ važovala jsem to pro sebe za výhodné. Tak hroznou mám povahu a nevím, prostě nevím, co mám dělat, abych se sta­ la lepším člověkem. Nejradši bych se zachumlala do peřiny a celá se pohroužila do knížky, jak jsem to dělávala ještě do­ cela nedávno. Nejsem na tohle připravená, na nic z toho. Na jednu stranu bych mámě chtěla o svých problémech povědět, ještě než se vytasí se svým názorem všichni ostatní, ale na druhou stranu tonu v obavách: mám jí to vůbec říkat? Vždyť nemám vůbec žádnou jistotu, že pochopí, co jí sděluju, a že bude schopná udržet to v paměti déle než pár hodin. Co když jí to teď řeknu a v příštích týdnech jí budu muset znovu a znovu opakovat, jak jsem si totálně zničila život, a znovu a znovu se dívat, jak se jí ve tváři zračí úděs a zklamání? Ale je to moje máma a já jí to musím říct. I s rizikem, že si to nezapamatuje. „Mami, půjdeme už?“ pobízím ji znovu. Máma se ani nepohne. Dál sedí na tvrdé, hnědé, příšer­ né školní židli a oči se jí náhle zalévají slzami. Cítím slabost v kolenou, a tak si sedám vedle ní a beru ji kolem ramen. „Miluju svoji práci,“ říká. „Ráda učím a jsem v tom dobrá. 56

KNIHA VZPOMÍNEK

Dokážu v dětech vyvolat zájem a vštípit jim lásku k Shake­ spearovi a Austenové… Tohle je moje povolání. Nechci ode­ jít. Nechci odejít.“ Obrací se k Julii. „Nemůžou mě nutit, že ne? Vážně se s tím nedá nic dělat? Mají vůči Alzheimero­ vi předsudky.“ Z jejího zvýšeného hlasu zaznívá rozhořčení a cosi jako panika. „Neexistuje nějaký soud, na který bychom se mohly obrátit a požadovat, aby dohlédl na dodržování lid­ ských práv? Julie, nikdo mě přece nemůže nutit, abych ode­ šla!“ Julie se usměje, jako by se nechumelilo, sedne si před svou kamarádku na bobek a v uklidňujícím gestu jí položí ruce na ramena a přitom se zeširoka zubí jako vždycky. Cítím, jak mě v očích pálí slzy. V posledních dnech k nim nikdy nemám daleko. „Holka moje…“ říká a upřeně se mámě dívá do očí. „Jsi ta nejlepší učitelka, pařička, tanečnice a kámoška, jakou jsem kdy měla. Jenže nařízení, že by učitelky neměly autem najíž­ dět do poštovních schránek před školou, je možná pitomé, ale přesto pořád platí. Hlavně nebreč, ano? Odejdi odtud se zdviženou hlavou, jako kdyby ti to bylo úplně fuk. Opros­ ti se od toho.“ Julie se odmlčí a vtiskne mámě polibek na ústa. „Teď běž a užívej si svobody a buď úžasná, jako jsi byla vždycky. Celou tu dobu. Zůstaň napořád tou skvělou Claire a vykašli se na tuhle bandu nevděčných šmejdů. Víš co, zlato, teď nastal čas, aby sis užívala života. Můžeš si dělat, co se ti zamane, a nemusíš se na nikoho ohlížet.“ „Nechci odejít,“ říká máma a pomalu se zvedá. Kytici si přitom tiskne k prsům tak pevně, až několik okvětních plát­ ků odpadne a snese se jí k nohám. 57

ROWAN COLEMAN

„Jenom si vzpomeň na klasifikace,“ říká Julie. „A na to, jak se celé vedení snaží ututlat, že Jessica Stainsová má po­ měr s  Tonym Jamesem, přestože všichni víme, že se pota­ jí scházejí v  kabinetu anglického oddělení. A na politiky a tu mizernou vládu, která se svými nesmyslnými nařízeními ze všech sil snaží zničit naši bezvadnou školu. Vzpomeň si na všechny ty hovadiny a klidně odejdi a žij svobodně. A už kvůli mně podnikej všechny možné bláznivé a dobrodružné věci, jaké tě jenom napadnou.“ „Tak dobře,“ říká máma a objímá Julii. „I když moje dob­ rodružství teď budou jenom místního rázu, když mám zákaz řízení.“ „Tak se mi líbíš,“ oplácí jí Julie objetí. „Brzo ti zavolám a domluvíme se na nějakém večerním flámu, souhlasíš?“ „Jo,“ přitaká máma. Otáčí se dokola a přejíždí pohledem celou místnost. „Sbohem, živote,“ říká. Jdeme k autu a já si uvědomuju, že bych nejradši dělala, že tam žádné není, aby si máma nevšimla, že její krásné červe­ né vozítko s kompletně novým nablýskaným blatníkem teď řídím já. U dveří spolujezdce se zastaví, zatímco já si sedám na místo řidiče a zasouvám klíčky do zapalování. Čekám, až si otevře dveře, ale protože se k tomu nemá, otevírám jí je ze­ vnitř. Když vklouzne na sedadlo, vytáhne bezpečnostní pás a chvíli s ním různě otáčí, až jej nakonec zacvakne na správ­ né místo. Dneska ráno jsem to za ni musela udělat já, což znamená, že tohle je jedna z  těch věcí, které odešly jen na chvíli a znovu se vrátily. Malé vítězství. 58

KNIHA VZPOMÍNEK

„Takže zítra vyrazíš zpátky do skutečného světa!“ Máma se na mě usměje a najednou je zase duchem zcela přítomná. „Máš sbaleno? Nějak jsem si nevšimla, že bys vyvalila hory prádla jako obvykle. Nesnaž se mi namluvit, že sis konečně začala prát sama! Vsadila bych se, že to za tebe udělala babič­ ka, že jo? S babičkou se to ovšem má tak, Caitlin, že ti sice vypere, ale ty za to budeš draze platit možná i čtyři nebo pět dalších let.“ Máma se směje a mně se uleví. Je zpátky, je tady – je to zase máma se vším všudy. Právě v takovýchto okamžicích si uvědomuju, jak moc ji postrádám, když se jí myšlení začne vytrácet. „Zpátky do světa nadějí a snů a budoucnosti, Caitlin,“ říká radostně. Na to, že právě definitivně odešla ze školy, už dočista zapomněla. „Uplyne jen pár měsíců a budeš promo­ vat. Jenom si to představ! Už se nemůžu dočkat, až tě uvidím v čepici a v taláru. Slibuju ti, že si zachovám příčetnost dost dlouho na to, abych tě nepovažovala za Batmana a sebe za Kočičí ženu. I když představa, že bych na tvoji promoci při­ kráčela v koženém kočičím obleku, se mi docela zamlouvá.“ Usměju se. Jak jí to jenom mám, pro všechno na světě, říct? „Mám takový pocit, že bych měla pronést proslov,“ říká máma a celou plochu dlaně tiskne na okýnko, jako by právě objevila sklo. „Poučit tě, jak bys měla se svým životem na­ ložit, udělit ti několik důrazných mateřských rad dřív, než bude pozdě. Ale vím, že to není nutné. Vím, že ti prostě mu­ sím důvěřovat, a jsem přesvědčená, že se zachováš správně. Uvědomuju si, že ti pořád otloukám o hlavu, jaké jsi nepo­ 59

ROWAN COLEMAN

slušné dítě a jak bych si přála, aby sis uklízela v pokoji a pře­ stala poslouchat tu příšernou muziku, která se ti zrovna líbí, ale přes to všechno jsem na tebe hrozně pyšná, Caitlin. Tak – proslov je u konce.“ Upírám zrak na silnici a soustředím se na provoz, na lidi na chodníku, na radar, ke kterému se blížíme. Najednou vím úplně přesně, jak se jí stalo, že uprostřed řízení prostě zapo­ mněla točit volantem. Někdy mám pocit, jako by tíha toho, co neříkám nahlas, vytlačila z mojí  hlavy všechno ostatní. Plně se věnuju řízení a auto polyká kilometry stejně jako čas, kdy jsme spolu jen my dvě. Jestli někdy nadešla vhodná chví­ le na to, být statečná, dospělá a silná, tak právě teď. Máma je při smyslech, jsme samy. Ale já nemůžu, nedokážu to. „Ethan Grave brečel,“ říká máma zčistajasna, a jakmile si znovu připomene svůj poslední den v práci, tvář jí posmut­ ní. „Když jsem se šla rozloučit se svojí třídou, dostala jsem od děvčat obrázek. Ach…“ Otáčí se na sedadle. „Já jsem ho tam nechala.“ „Zavolám Julii,“ říkám. „Ona ho vyzvedne.“ „Namalovaly mi obrázek a nacvičily si pro mě taneční scénku. Bylo to tak holčičí, víš? Jako kdyby napsaly muzikál s názvem Budete nám chybět, paní učitelko. Moc se mi to líbi­ lo. Měla bych poděkovat pánubohu, že nesložily píseň s titu­ lem „Alzheimer není žádná sranda“ nebo něco podobného a nepřiměly slečnu Coopovou, aby ji zahrála na to staré roz­ laděné piáno v hale. Každopádně se tam objevil Ethan Gra­ ve, předpokládám, že se taky přišel rozloučit, a rozbrečel se. Přímo tam, přede všemi. Chudák malá, ostatní kluci mu to určitě dají sežrat hned příští týden, kdy já už pro ně budu jen 60

KNIHA VZPOMÍNEK

dávná vzpomínka a všichni budou zírat do výstřihu tý prsatý suplující učitelce.“ „Nedají mu to sežrat,“ říkám a myslím to vážně. „Všichni tě mají rádi. Dokonce i ti, kteří se tvářili, že ne. Dokonce i ti tě mají rádi.“ „Myslíš, že si mě budou pamatovat?“ ptá se máma. „Až budou starší a dospělí, myslíš, že když se pak ohlédnou zpát­ ky, vzpomenou si na moje jméno?“ „Určitě!“ odpovídám. Ještě dvě ulice a jsme doma. „Do­ cela určitě.“ „Esther si mě pamatovat nebude, že ne?“ Ta otázka při­ chází tak nečekaně, že mám co dělat, abych samovolně ne­ dupla na brzdu. Jako kdyby moje tělo automaticky reagovalo na nadcházející srážku. „Bude. Samozřejmě, že si tě bude pamatovat,“ odpoví­ dám. Máma vrtí hlavou: „Já si na nic z doby, kdy mi byly tři, ne­ vzpomínám,“ říká. „Ty ano?“ Chvilku nad tím přemýšlím. Vybavuje se mi, jak svítí slunce, já sedím v kárce, na kterou jsem tou dobou byla už příliš velká, a jím veku. Mohly mi být tak tři, anebo dva, ane­ bo možná taky pět. Vůbec netuším. „Ano,“ opáčím. „Pama­ tuju si všechno. Pamatuju si i tebe.“ „Ona nebude,“ trvá na svém máma. „Možná jí tu a tam probleskne hlavou nějaká matná vzpomínka, ale pamatovat si mě nebude, nevzpomene si ani na to, jak moc jsem ji mi­ lovala. Budeš jí to muset povědět za mě, Caitlin. Nesmíš do­ pustit, aby babička opanovala pole a vyprávěla jí o mně sama. To by ničemu neprospělo. Babička mě má za idiota, odjak­ 61

ROWAN COLEMAN

živa. Ty musíš Esther vylíčit, jak jsem byla zábavná, chytrá a krásná a že jsem ji a tebe milovala víc než… Prostě jí tohle všechno pověz, ano?“ „Bude si tě pamatovat,“ opakuju. „Na tebe nikdo nedo­ káže zapomenout, i kdyby se snažil sebevíc. A vždyť nikam neodcházíš – přeci se nechystáš hned tak umřít. Ještě dlouhé roky budeš součástí jejího života.“ Říkám to i přesto, že obě s naprostou jistotou víme, že tahle pravděpodobnost je na­ prosto mizivá. Hned zkraje, těsně po stanovení diagnózy, nám pan Raja­ paske vysvětlil, že v zásadě existují tři stadia Alzheimerovy choroby, ale že momentálně nelze určit, ve kterém z nich se máma nachází, protože vysoké IQ jí pomáhá zastřít postup­ né chátrání mozku nejen před okolím, ale i před ní samot­ nou. Její stav se může zhoršovat v  průběhu jednoho roku, ale i několika let, sdělil nám, když s námi mluvil ve své útul­ né malé ordinaci ověšené rodinnými fotkami a osvědčeními. Teď může být na konci té fáze, kdy jí ještě každá část světa dává smysl. Přesně to určit nedokázal a já osobně jsem si my­ slela, že takhle je to lepší než mít jistotu – pořád zbývala ně­ jaká naděje. Ale toho večera, kdy se máma vydala sama ven v dešti, toho večera, kdy jí Greg dal Knihu vzpomínek, nám babička sdělila nejnovější výsledky testů. Byly to zprávy nej­ horší z nejhorších – nastaly komplikace, s nimiž lékaři ne­ počítali. Nemoc postupovala rychleji, než kdokoli očekával. Babička si všechno poctivě zapsala, aby nás mohla se situací obeznámit co nejpodrobněji. Já jsem ale nic z toho nevníma­ la – ani odůvodnění příčin, ani výsledky skenů mozku, ani časový rozvrh dalších vyšetření. V té chvíli jsem se zmohla 62

KNIHA VZPOMÍNEK

akorát na to, že jsem si představovala mámu, jak slepě kráčí k propasti s vědomím, že se každým okamžikem může pro­ padnout do temnoty. Nikdo z  nás neví, kdy k  tomu dojde, a ona ze všech nejmíň. Letmo na ni pohlédnu. Musím si s ní promluvit hned teď. „Mami,“ začnu, „chci ti něco říct.“ „Můžeš si vzít moje boty,“ ona na to. „Všechny, ale hlavně ty červené na vysokém podpatku, co se ti vždycky tak líbily. A chci, abys navštívila svého otce.“ Tentokrát už vážně dupnu na brzdu. Jsme jen kousek od našeho domu, ale zastavuju u dvojité žluté čáry a vypínám motor. Chvilku čekám, než se mi zklidní srdce a ustálí dech. „O čem to mluvíš?“ Otáčím k ní hlavu a dívám se na ni, náhlý příval vzteku mi kypí v žilách jako adrenalin. „Proč po mně tohle sakra chceš?“ Máma na můj výbuch nereaguje, i když vidí, že zuřím. Dál klidně sedí s rukama nehybně složenýma v klíně. „Pro­ tože já už tady brzo nebudu a ty potřebuješ –“ „Nepotřebuju,“ skáču jí do řeči. „Nepotřebuju za tebe ná­ hradního rodiče, mami, a kromě toho to nedává smysl. Ni­ kdy o mě nestál, nebo snad jo? Byla jsem omyl, ke kterýmu se nedokázal postavit čelem, chyba, kterou chtěl okamžitě vy­ gumovat. Nebylo to snad přesně tak? Nebylo?“ „Patřily tvojí babičce, víš, ty červený boty, ještě než ne­ chala plavat život s LSD a stala se z ní hnusná stará škatule – “ „Mami!“ uvědomuju si, že mlátím dlaněmi do volantu. Ona ví, že o něm nechci ani slyšet; ví, že pouhé pomyšlení na něj, na toho člověka, který v mém životě nikdy nic nezname­ nal, ve mně vyvolává návaly zlosti – o to větší, že mám vztek 63

ROWAN COLEMAN

i sama na sebe. Jak mě může takhle rozhodit chlap, který mě nechtěl? „Nenuť mě, abych se s ním setkala. Nedělej to!“ „Byly jsme si vždycky tak blízké, Caitlin, když jsme zů­ staly jen samy dvě. Tři, když do toho započítáš babičku. A já jsem se vždycky domnívala, že si bohatě vystačíme, a myslela bych si to dál, kdyby nebylo…“ „Ne!“ neoblomně si stojím na svém a do očí se mi hrnou slzy. „Ne, tohle na tom nic nemění.“ „Ale mění. Díky tomu jsem zjistila, že jsem se mýlila, když jsem si myslela, že o něm nepotřebuješ nic vědět. Splet­ la jsem se i v tom, že jsem tě vychovala, aniž bys ho znala… Koukni, jde o to, že ti musím něco říct. Něco, co se ti nebude líbit.“ Máma se najednou zarazí – ne, že by se zamyslela nebo se jen na chvilku odmlčela, prostě se zarazí – a já si po pár vte­ řinách uvědomím, že ať se mi snažila říct cokoli, spadlo to do propasti. Tiše sedí vedle mě, netečná k mému vzteku, který mi svírá hrudník, k mé úzkosti a zmatku; vyrovnaně se usmí­ vá a trpělivě čeká, až se něco stane. A v tu chvíli už nedokážu zadržet pláč, slzy se mi hromadí v očích a tečou proudem. Pokládám si hlavu na volant a vší silou jej svírám rukama. Cítím, jak se mi tělo chvěje a otřásá vzlyky, a slyším se, jak znovu a znovu opakuju: „Promiň, promiň.“ Nemám zdání, kdy můj pláč odezní a kdy zas budu schop­ ná nastartovat. Připadá mi, že tam asi už zůstaneme stát na­ věky, a pak slyším, jak si máma odepíná bezpečnostní pás, cítím, jak se ke mně naklání a objímá mě kolem krku. „Už je to v pořádku,“ brouká mi něžně do ucha. „Jsi přece moje velká a statečná holčička, ne? Jenom ses lekla, ale až se 64

KNIHA VZPOMÍNEK

ráno probudíš, budeš mít modřinu, na kterou budeš pyšná. Jsi moje velké, statečné děvče. Mám tě hrozně ráda, zlatíčko.“ Vklouznu jí do náručí a nechávám se utěšovat. Ať už v té­ hle chvíli znovu prožívá jakýkoli den, jakýkoli okamžik na­ šich životů, strašně si přeju, abych tam mohla být s ní; zpátky v dobách, kdy pusa a objetí spravily úplně všechno. Když konečně zastavím na příjezdové cestě a otevírám mámě přední dveře, uvědomuju si, že jsem se jí nesvěřila se svým tajemstvím. A ještě něco: že ona mi neprozradila to svoje.

65

Neděle 10. března 1991 Claire

Tohle je dopis od Caitlinina otce. V horní části dopisu napsaného černě, rozmáchlým rukopisem plným kudrlinek, jehož řádky stoupaly šik­ mo vzhůru, bylo uvedeno datum. Už ten rukopis pro­ zrazoval, že pisatel je umělecky založený, nekonvenční, nebezpečný a fascinující… a věnoval mi dopis. Tehdy nebyly dopisy takovou vzácností: psala jsem mámě z univerzity a o prázdninách naopak svým přá­ telům z vysoké. Ale ještě nikdy předtím jsem nedostala dopis od kluka, a proto jsem si ho schovala, i když to ne­ byl zrovna dopis milostný. Mám takový dojem, že jsem čekala, že bude prvním z mnoha dalších, ale zůstalo jen u jednoho. Teď si ho pročítám a vidím, co jsem tehdy nevidě­ la. Byla to léčka, past. Pečlivě nastražená návnada, kte­ rá mě měla přivábit. Chtěl ve mně vzbudit dojem, že jsem dostatečně chytrá a výjimečná, abych byla hodna 66

KNIHA VZPOMÍNEK

jeho pozornosti. Tohle se tam nepsalo – to ten dopis sám o sobě mi měl předvést, že o mne autor má zájem. Slova nebyla až tak důležitá. Dopis byl doručen někdy během noci. Spala jsem v přízemí, v místnosti, která kdysi sloužila jako obývák, ale teď se z  ní v  našem sdíleném bytě stala další lož­ nice. Byl to můj vlhký brloh s  rozházeným oblečením a plakáty vylepenými na stěnách. Páchl jako prádlo, které dlouho leželo v pračce. Kdykoli cítím tenhle odér, ocitám se zpátky v tom pokoji, kde zírám na plynový ra­ diátor a čekám, kdy konečně vypukne opravdový život. Toho rána, kdy dopis dorazil, jsem roztáhla závěsy a uviděla za oknem něco zastřeného mlžným oparem záclonoviny, která se přilepila na orosené vnitřní sklo, něco, co tam nepatřilo. Odloupla jsem zašedlou krajko­ vou záclonu a uviděla jsem to zřetelněji: na  venkovní stranu okenní tabulky byla izolepou přilepená podlouh­ lá obálka krémové barvy s mým jménem. Ještě pořád byla zima – jaro se teprve chystalo pro­ puknout –, ale i tak jsem si pro ni bosá vytančila ven, a když jsem se vrátila zpátky, znovu jsem se zachumlala do deky, abych se zahřála. Tohle byla nejvíc vzrušující věc, jaká se mi kdy přihodila, a prvotní instinkt mi velel obálku okamžitě otevřít, ale neudělala jsem to. Dlou­ hou dobu jsem nehybně seděla a jen se na ni dívala. Po­ prvé v životě jsem měla takový ten zvláštní pocit – ta­ kový ten, kdy víte, že se stane něco význačného, něco, co vám změní život. A nemýlila jsem se. Ani se neobtěžoval s oslovením. Žádné „Milá Claire“. 67

ROWAN COLEMAN

Úvodní věta zněla: „Líbil se mi náš sobotní noční roz­ hovor.“ Náš rozhovor. Byla jsem unesena tím slovním obratem. Vyhlédl si mě na večírku; vybavuju si to na­ prosto přesně. Všimla jsem si ho, jakmile vešel dovnitř. Byl vyšší než většina ostatních kluků a vyzařovalo z něj sebevědomí, působil dojmem, že se cítí ve svém dlouhém hubeném těle uvolněně. Nebylo na něm nic, co by dívku upoutalo na první pohled – tedy až na to, že měl na roz­ díl od ostatních kluků jednu výjimečnou přednost: vy­ padal, že ví, co dělá. Byli jsme tam už pár hodin, když jsem si všimla, že se na mě dívá, a vzpomínám si, jak jsem se za chvilku znovu ohlédla, jestli se nepletu. Pro jistotu jsem si to ověřila ještě jednou, ale pořád mě sle­ doval. Usmál se na mě, zvedl láhev vína a pokývnutím mě vyzval, abych se k němu připojila. Samozřejmě, že jsem šla. Ani na vteřinu jsem se nerozmýšlela. Nalil mi červené víno do opravdové vinné sklenky a obsáhle se mě vyptával na můj vkus v umění, literatuře a hudbě. Lhala jsem, jako když tiskne, v naději, že na něj udělám dojem. Věděl, že lžu. Myslím, že právě to se mu na mně líbilo. Večírek pomalu skomíral a všichni odešli, včetně mých přátel. Řekla jsem mu, že bych už měla jít taky a že si radši zavolám taxíka, abych se dostala bezpeč­ ně domů. Ani jsem dost dobře nevěděla, kde se vlastně ten večírek koná: přijeli jsme tam s jedním klukem, kte­ rý slíbil, že nás odveze, byli jsme mírně ovínění laciným vínem a celou cestu jsme se jen smáli a mluvili o překot, takže jsme si ani nevšimli, kam jedeme; všechno stálo jen na tom, že jeden kámoš říkal, že druhý kámoš říkal. 68

KNIHA VZPOMÍNEK

Tehdy se ukázalo, že je to jeho dům, a on mě požádal, abych zůstala přes noc. Ne kvůli sexu nebo tak – to mi zdůraznil –, čistě proto, že to bude bezpečnější, než kdy­ bych sama jela taxíkem. Copak jsem neslyšela o té dívce, co si minulý týden vzala místní taxi, pak odpadla a pro­ brala se neznámo kde a nad ní stál masturbující řidič? Podle všeho jsem jednoznačně vyměňovala jed­ no nebezpečí za druhé, ale já o tom takhle nepřemýš­ lela. Říkala jsem si, že je galantní, starostlivý, vyzrálý. Při zpětném pohledu si myslím, že na mě zkoušel ob­ rácenou psychologii a byl přesvědčený, že když mi ode­ pře přístup ke svému mužství, zoufale se mu budu sá­ pat do boxerek dávno předtím, než se rozední. Jenže já jsem nebyla tenhle typ. Předtím jsem spala jen s jedním klukem. A tomu jsem tehdy ani neřekla, že jsem pan­ na. Nepřišlo mi, že bych se zrovna tímhle měla chlu­ bit, protože mi bylo přes osmnáct, takže jsem vlastně už byla přestárlá. Byla to jednorázová záležitost, trapná a nepříjemná. Rozhodla jsem se, že budu dělat, jako že k  tomu nikdy nedošlo. Jedinou výhodou bylo, že jsem „to“ měla konečně za sebou a věděla jsem, co můžu příš­ tě očekávat (nic moc). Navzdory opovážlivé sebejistotě, kterou jsem před­ váděla, jsem byla značně nezkušená. Nechala jsem se jím odvést nahoru do jeho ložnice. Měl tam jen jednu postel. Uložila jsem se na ni a on si po pár minutách, kdy rozpačitě postával před elektrickými kamínky, lehl vedle mě a namáčkl mě na studenou zeď. Oblečení jsme tam leželi bok po boku a dlouho jsme si jen povídali. 69

ROWAN COLEMAN

Mluvili jsme a smáli se a někdy během té doby si pro­ pletl prsty s mými. Dokonce ještě teď si vzpomínám na chvějivé vzrušení, které ve mně jeho dotyk vyvolal – byl v  tom příslib a očekávání. Když mě políbil, slunce už stálo na obloze. Pak jsme se líbali a povídali si ještě dalších pár hodin, přičemž každý jeho polibek byl čím dál smělejší. Myslím, že byl dost překvapený, když jsem vstala, unavená a pořád ztracená, a oznámila jsem mu, že už musím jít. Nemusela jsem, ale chtěla. Chtěla jsem si vytvořit příležitost, aby se mi po něm začalo stýskat. V  našem takzvaném vztahu byly jenom dva mo­ menty, kdy jsem se zachovala správně, kdy jsem udělala ten správný tah, a tohle byl jeden z nich… Dobře jsem to zahrála, a to jsem ještě ani netušila, že spolu hrajeme hru. Odešla jsem dřív, než si přál, a tím se jeho zájem o mě zvýšil. „Pořád na tebe myslím.“ Druhá věta v dopisu. Nej­ spíš docela běžná věta, ale mě uvrhla v mdlobách zpát­ ky do postele; sesunula jsem se na polštář a tiskla si ten kus papíru k prsům. Byl tak zábavný, tak chytrý a tak důležitý v  tom našem mikrosvětě a nedokázal na mě přestat myslet! „Odlesk slunečního svitu na koberci mi připomněl vůni tvých vlasů.“ Tuhle větu jsem pokládala za neskutečně romantickou a důmyslnou. Až mnohem později jsem zjistila, že ji použil už víckrát. Jednalo se o verš z milostné básně, kterou v průběhu semestru dal několika dívkám. „Chtěl bych tě znova vidět. Dneska budu od dvanácti asi tak do šesti v knihovně v oddělení literatury. Když budeš chtít, zajdi tam za mnou.“ 70

KNIHA VZPOMÍNEK

Podívala jsem se na hodinky. Už je tam hodinu. Kdybych tehdy uvažovala s chladnou hlavou, kdybych byla starší, moudřejší, cyničtější a míň zamilovaná, taky bych tam šla – ale ne dřív než po páté. Jenže já nic z toho nebyla. Pečlivě jsem složila dopis, vložila ho do své učebnice literární teorie, pak jsem se chvatně oblék­ la a upalovala za ním. Nebyl překvapený, že mě vidí. Usmál se, ale zdrženlivě. „Dostala jsem tvůj dopis,“ zašeptala jsem a posadila se vedle něj. „Už to tak vypadá,“ odpověděl. „Co podnikneme?“zeptala jsem se v očekávání prud­ kého poryvu romantické smršti, která mne vynese do oblak. „Ještě asi hodinu tady budu trčet nad touhle esejí a pak zajdeme do hospody?“ Vyčkal mého souhlasného pokývnutí, načež se znovu sklonil nad knihami. Poma­ lu jsem si vytáhla knížky z batohu a jala jsem se před­ vádět, jak jsem do nich zabraná. Slova jsem ale vůbec nevnímala; seděla jsem tam a ze všech sil se snažila vy­ padat chytře, svůdně a krásně a čekala jsem, až skončí. Měla jsem se zvednout; měla jsem odejít. Měla jsem ho políbit na tvář a říct „čau“. Ale nic takového jsem ne­ udělala a od té chvíle jsem mu patřila až do doby, kdy jsem to ukončila. A to bylo podruhé, kdy jsem v našem vztahu udělala správnou věc.

71

4 Claire

O Alzheimerově chorobě, neboli o ACH, jak to nazýváme my zasvěcení – mazané krycí označení pro nás, členy onoho zvláštního klubu –, jsem věděla už dlouho. Myslím, že někde v podvědomí jsem o ní věděla už roky. Stále tu bylo to dotěr­ né podezření, které mě pozvolna nahlodávalo. Slova, která jsem potřebovala, mi mizela z dosahu; sliby, které jsem dala, jsem porušila čistě proto, že jsem na ně zapomněla. Přisuzo­ vala jsem to svému životnímu stylu, který byl v posledních letech kvůli Gregovi a Esther a mému povýšení v práci znač­ ně hektický. Připadalo mi, že v mé lodi je někde díra, kterou část mne odtéká, ale uklidňovala jsem se, že je to prostě jen tím, že mám hlavu přeplněnou myšlenkami a pocity. Přes­ to se mi ve skrytu mysli nepřestával vybavovat poslední ob­ raz mého táty, tak zestárlého a prázdného a pro mě naprosto ztraceného. Znepokojovalo mě to a hlodalo to ve mně, ale říkala jsem si, že jsem ještě moc mladá a že mě nemusí nutně postihnout stejný osud jako jeho. Koneckonců jeho sestra, 72

KNIHA VZPOMÍNEK

moje teta Hattie, se s ničím takovým potýkat nemusela. Ze­ mřela na infarkt, její mentální schopnosti zůstaly až do kon­ ce nedotčeny. Takže jsem se uklidňovala, že není důvod tolik to prožívat a utápět se v obavách. Žila jsem s těmito pocity léta, až mi jednoho dne došlo, že už se před tím neschovám. Bylo to toho dne, kdy jsem zapomněla, která bota patří na kterou nohu, snědla jsem dvě snídaně a nedokázala si vzpo­ menout, jak se jmenuje moje dcera. Sešla jsem s botami v ruce dolů a zamířila jsem do ku­ chyně na snídani. Caitlin už byla zpátky doma z univerzity a mně přišlo, že vypadá unaveně a je hubenější než dřív. Je celá vyždímaná z toho, jak si užívá života, pomyslela jsem si. Obvyklé černé oblečení a černě orámované oči jejímu oči­ vidně vyčerpanému zjevu taky nijak nepřidaly. Jednou jsem se jí zeptala, proč si tak libuje v gotickém stylu, a ona si pro­ hrábla své husté havraní vlasy a zcela vážně se mě zeptala, jestli snad má nějakou jinou možnost. Mně školní rok ještě neskončil a chůva byla nemocná, a tak ten den brala Esther ven ona, což byla pro Esther dobrá zpráva. Caitlin ale vy­ padala, jako by ze všeho nejvíc potřebovala strávit celý den v posteli, a jedna část mého já ji tam chtěla uložit – zabalit ji do peřin, shrnout jí vlasy z čela a přinést jí polévku, jako jsem to dělávala, když byla malá. Když jsem přišla do kuchyně, byly už obě na nohou. Esther vytáhla svou starší sestru z postele a odvlekla dolů po scho­ dech a teď byla uvelebená na jejím klíně, vesele žvatlala a do­ žadovala se, aby ji Caitlin krmila jako mimino. Vešla jsem do kuchyně, boty stále v ruce, a zahleděla jsem se na ně, na své dvě dcery; zalil mě příval štěstí, že navzdory sedmnáctileté­ 73

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.