Copyright 2009 by Rowan Coleman Translation 2016 by Květa Palowská Cover illustration 2016 by Kateřina Ochmanová Cover design 2016 by DOMINO

ROWAN COLEMAN

2016

Copyright © 2009 by Rowan Coleman Translation © 2016 by Květa Palowská Cover illustration © 2016 by Kateřina Ochmanová Cover design © 2016 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE ACCIDENTAL FAMILY vydaného nakladatelstvím Arrow Books, Londýn 2009, přeložila Květa Palowská Jazyková redaktorka: Hana Pušová Korektura: Kateřina Žídková a Iveta Muchová Ilustrace obálky: Kateřina Ochmanová Grafické zpracování obálky: Rajka Marišinská Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška Vydání první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v září 2016

ISBN 978-80-7498-162-3

Věnováno Adamovi.

Poděkování

Děkuji úžasné a trpělivé Kate Eltonové a Georgině Haw­ trey-Wooreové, které jsou mým stálým zdrojem inspirace, a také celému týmu Arrow a Random House, který se kvůli mně vždycky tolik nadře. Děkuji také milé kamarádce a bá­ ječné agentce Lizzy Kremerové. A vřelé díky patří i těm fantastickým ženám, které mě v průběhu rušného roku podporovaly sklenkami vína, v na­ léhavých případech se mi postaraly o dítě a mnohokrát mi nabídly rámě, abych se o ně mohla opřít – Jenny Matthewso­ vé, Margi Harrisové, Kirstie Seamanové a Catherine Ashleyo­ vé. Také Clare Winterové, Cathy Carterové, Rosie Wooleyové a Sarah Darbyové. Jsem šťastná, že mám tolik báječných ka­ marádek. A ze všeho nejvíce děkuji dceři Lily, obdivuhodné holčič­ ce, která mi přináší radost, potěšení a je světlem mého života.

7

Příběh na dobrou noc

„Tak tedy…ehm, totiž – bylo, nebylo, není tomu tak dlou­ ho, žila jistá mimořádně půvabná princezna, která, dokud se vyhýbala bílému chlebu a koláčům, nosila oblečení velikosti čtyřicet. Princezna Sophie bydlela ve velmi pěkné jednopoko­ jové vížce ve vzkvétající části království a vlastnila drahou a mimořádně elegantní sbírku bot a kočku jménem Artemis. Vlastně ji přímo nevlastnila; kočka zkrátka bydlela v  bytě s ní. Spíš jako spolubydlící než jako domácí zvíře… Tak nebo tak, princezna Sophie si myslela, že je velice šťastná, protože má hezký domov a spoustu pěkného oblečení a bot. Princezna měla dokonce i velmi seriózní a důležitou prá­ ci a vedla si v ní velmi, velmi dobře. Byla ctižádostivou prin­ ceznou, takovou, která ví, že zajišťování podnikových oslav znamená nejen plánování spousty velkých akcí. Dá se říct, že princezna Sophie zdatně zvládala většinu činností, až na to, že nedokázala navazovat bližší vztahy s jinými lidmi. Tehdy si to neuvědomovala, ale vlastně byla docela osamělá. 9

ROWAN COLEMAN

Pak ji jednoho dne přijela navštívit strašlivě tlustá a pří­ šerně oblečená dobrá víla z říše Sociální péče a oznámila jí velmi smutnou zprávu. Princeznina nejstarší a nejlepší ka­ marádka, lady Carrie, umřela. A zanechala po sobě dvě roz­ košné dcerky, které potřebovaly, aby se o ně někdo postaral. Dobrá víla Sophii připomněla dávný slib, jímž se princez­ na zavázala lady Carrie, že kdyby se kamarádce něco zlého přihodilo, ona se obou dívenek ujme. Pravdou je, že princezna Sophie v první chvíli nevěděla, co si má myslet. Velmi, velmi ji bolela ztráta přítelkyně, ale kromě toho se jí zmocnila panika. Když slib dávala, ani ve snu ji nenapadlo, že by ho někdy musela dodržet, a nebyla si jistá, jestli ví, jak vychovávat dvě malé holčičky. Když ale pomyslela na milovanou kamarádku, věděla, že je nemůže nechat na holičkách. A tak se k ní obě dívenky nastěhovaly. Jmenovaly se Bella a Izzy. Bella, umělkyně a znalkyně poní­ ků, která uměla létat, když se nikdo nedíval. Izzy, opravdová víla, což bylo zřejmé, protože se stále oblékala jako víla, a to i když šla spát, dokonce i když se koupala. Princezna Sophie a Artemis si zpočátku nebyly svým vztahem k Belle a Izzy úplně jisté, zvlášť když dívenky pro­ měnily princeznin zamilovaný bílý gauč v zelený, navíc zapá­ chající po karí, zničily jí líčidla a ulepily toaletu. Princezna Sophie si myslela, že nenajde způsob, jak situaci zvládnout. Dívky ale potřebovaly kamarádku, která by se o ně postarala, a jejich jedinou kamarádkou byla ona, a tak vytrvala. A postupně, den po dni, získávala princezna Sophie k Belle a Izzy vřelejší vztah a také dívky si k ní nacházely ces­ tu. A třebaže se všechny tři cítily smutné, svým způsobem byly rády, že jsou spolu. 10

RODINA ZE DNE NA DEN

Pak se jednoho dne u Sophiiných dveří objevil pohledný princ Louis; tatínek Belly a Izzy. Pobýval ve vzdálené zemi, a jakmile se dozvěděl, co se stalo, přijel, aby se o dcery posta­ ral. Dlouhou dobu ho však nikdo neviděl a princezna Sophie nevěděla, jestli je to slušný člověk. Bella si nebyla jistá, jestli po tak dlouhém odloučení ještě vůbec chce, aby byl jejím ta­ tínkem. Jediná Izzy, která se s taťkou nikdy předtím nesetka­ la, si ho okamžitě zamilovala – a víte, co se říká, první dojem je vždycky správný. A tak obě dívky i princezna Sophie velmi pomalu poznávaly prince Louise. Jednoho dne přišel čas, aby princ Louis vzal Bellu a Izzy zpátky domů do Království mořských víl, k moři. Princezna Sophie byla převelice smutná, že jedou, ale věděla, že musí. Budou tam šťastní, v místě, které lady Carrie nadevše milo­ vala. A tak je všechny odvezla svým Golfem, kouzelným ko­ čárem Phoebe. Na místě si pak uvědomila úžasnou a zároveň děsivou skutečnost, totiž, že Bellu a Izzy miluje, a to z celého srdce – a navíc miluje také prince Louise, což ji vyděsilo ještě víc. Princezna Sophie si nevěděla rady. Dosud cítila náklon­ nost jen ke kočce, a nebyla si ani trochu jistá, jestli zvíře její přízeň opětuje. Nevěděla, jak dát najevo nebo povědět lidem, které měla ráda, jak moc o ně stojí, a neměla tušení, jestli by vůbec chtěli, aby je milovala. Proto když viděla, jak jsou všichni tři – princ Louis, Bella a Izzy – šťastní, rozhodla se, že odjede sama zpátky do své vížky, třebaže jí to rozhodnutí lámalo srdce. Po návratu se každý den cítila nešťastná, ačkoli v kance­ láři platila za korunovanou královnu a stala se šéfkou úplně 11

ROWAN COLEMAN

všeho, což si opravdu zasloužila, protože byla velmi schopná. Po nocích ale nespala a stýskalo se jí po třech lidech, které milovala. Pak princezně její kamarád Cal řekl, že jestli zůstane za­ vřená ve své věži, nikdy nebude šťastná. Prý musí sebrat od­ vahu, vypravit se do Říše mořských víl, najít prince Louise, Bellu a Izzy a povědět jim, že je má ráda a chce jim být na­ blízku, ať se děje cokoli. Vydala se tedy do Říše mořských víl, a když tam dojela, řekla princi Louisovi, Belle a Izzy, jak moc je všechny miluje, a nejlepší – nejšťastnější – na tom všem bylo, že také oni k ní cítili vřelou náklonnost. A princezna Sophie se rozhodla, že v  Říši mořských víl zůstane navždy. Konec. Nebo jestli opravdu chcete být puntičkáři – začátek.“

12

Úvod

V pokoji byla tma, až na umělou oranžovou záři, kterou vrhaly falešné plameny Louisova elektrického krbu ze sedm­ desátých let. Sophie upřeně hleděla do šedých uhlíků, hlavu polože­ nou na Louisově hrudi, a naslouchala pravidelnému tepu jeho srdce. Louisovy prsty jí už zhruba dvacet minut jemně odhrnovaly vlasy z obličeje a ani jeden nepromluvil, v první řadě proto, že se hodně líbali a na zbytečné řeči nebyl čas. „Jsi tu už šest hodin jedenáct minut,“ řekl Louis tiše, té­ měř pro sebe. „Déle než šest hodin jsi skutečně fyzicky pří­ tomná, nejen jako obraz v mých představách.“ „Vážně?“ Sophie zvedla hlavu. V jeho tmavých očích za­ hlédla zlatavé odlesky ohně. Potíž byla v tom, že kdykoli na Louise pohlédla, měla chuť ho políbit, takže se předcho­ zích dvacet minut snažila na něj nedívat. Měla dojem, zvlášť vzhledem k okolnostem jejího odpoledního příjezdu, že by se zřejmě měli méně líbat a alespoň trochu si pohovořit o nej­ 13

ROWAN COLEMAN

bližší budoucnosti, když teď nechala svůj londýnský život za zády, aby žila s Louisem a jeho dcerami v Cornwallu. Jenom­ že líbání bylo mnohem příjemnější a nemusela při něm mlu­ vit o všem, co si myslela a cítila, což bylo v Sophiině případě odjakživa plus. Přesto jí připadalo jaksi nepatřičné, že posledních šest hodin a jedenáct minut sestávalo výhradně z  líbání, s  pře­ stávkou na jídlo a uložení neposedných dívenek do postele. Nepochybovala o tom, že měli víc mluvit a vyjadřovat svoje záměry a mnohem méně se líbat. Sophie se přistihla, že má obavy, jestli Louisovi všechno to líbání nevadí, a přemítala, jak by se ho vůbec na něco takového mohla zeptat. Možná bylo lepší se s ním zkrátka líbat a o následcích přemýšlet poz­ ději; koneckonců, to byl hlavní důvod, který ji sem vlastně přivedl. Sophie Millsová jednala z náhlého popudu, což pro ni ne­ bylo typické. Ve chvíli, kdy podléhala touze znovu Louise políbit, pro­ mluvil a na kraťoučký okamžik ji trochu znervóznil. „Mám dojem, že šest hodin a jedenáct minut je nejdelší doba, jakou jsme kdy spolu nepřetržitě strávili,“ pozname­ nal. „Kromě té noci, kdy…“ „Myslíš, že jsem se zbláznila, Louisi?“ Pohlédla mu do očí. Neměla tušení, proč čekala, že Louis promluví dřív, než se jí podaří něco vykoumat. A co hůř, proč – když ze sebe ko­ nečně něco vypraví – mluví, jako kdyby jí přeskočilo? Měla zůstat u líbání. Líbání je bezpečné teritorium. „Trochu blázen nejspíš jsi,“ usmál se Louis laskavě do umělého světla. „Neznám moc ženských, který by se vzda­ 14

RODINA ZE DNE NA DEN

ly práce, kariéry, domova a života v  Londýně, aby přijely a žily s osamělým otcem a jeho dvěma neukázněnými dětmi v Cornwallu!“ „Prokrista, přeskočilo mi!“ Sophie se prudce narovnala a cítila, jak ji mrazí v těch částech těla, kterými se už netisk­ la k Louisovi. „Ty mě ani pořádně neznáš, a já ti jednoduše přistanu u dveří a oznámím ti, že tady zůstanu! Musíš být vyděšenej!“ Louis si třikrát poklepal prstem na stehno. „Jo. To jsem,“ přikývl. „Jsem absolutně vedle. Proto tohle nevázaný líbání; mám v hlavě zmatek, to je ono. Podívej – fakt, že jsem měl příležitost tě poznat, považuju za jednu z nejúžasnějších věcí, který mě v životě potkaly, a mám dojem, že mě znáš líp než kdo jiný. Nebýt tebe, nevím, co by si Bella a Izzy těch něko­ lik měsíců počaly. Ujala ses jich, když to nikdo jiný neudělal, a ony tě k životu potřebují. Myslím si, že i ty potřebuješ je, a doufejme, že i mě.“ „Mimochodem, to líbání ti nevadí, že ne?“ zeptala se ho pátravě a v  duchu proklínala svou zjevně neomezenou schopnost klást hloupé a nevhodné otázky, které muže spíš zbaví náklonnosti k ženě než naopak. Louis se dal do smíchu. „Jak už jsem řekl,“ prohlásil s upřímným obličejem, „jsem vystrašený. Líbat celý hodiny neuvěřitelně krásnou ženu je hrůza!“ „Myslíš to ironicky?“ zeptala se Sophie pro jistotu. „Jasně, že to myslím ironicky! Panebože, ženská, já líbání s tebou zbožňuju!“ Sophie se přistihla, jak se usmívá, znovu si uvolněně od­ dechla a opřela se o něj. 15

ROWAN COLEMAN

„Tvoje dcery mám opravdu ráda,“ řekla uvážlivě. Vědomí téhle základní pravdy ji stále šokovalo, nicméně bylo nepo­ piratelné. Dvě malé ztracené děti – navíc ani ne její – v ní vzbudily emoce, které považovala za nereálné. „Já je miluju. A udělala bych pro ně cokoli, ale…“ Vyschlo jí v ústech. Na prohlášení si nepotrpěla a kromě toho už dnes jedno učinila, což bylo o jedno víc, než učinila za celý život, ale teď, tady, cítila, že musí říct něco zásadního a rozhodujícího. „Přijela jsem za tebou, chápeš, protože tě miluju a tak dál.“ „A tak dál?“ opakoval Louis laskavě. „Ano, a tak dál,“ přisvědčila a vzdorovitě čelila jeho po­ hledu. „A tak dál.“ „Sophie,“ Louis ji vzal za ruku a pohladil po hřbetu dlaně, „děkuju ti. Díky, žes opustila život v Londýně a přijela sem za mnou. A myslím to opravdu vážně, protože jsem ti bláho­ vě, absolutně, bezvýhradně vděčný, protože tě miluju. Miluju tě a tak dál, jestli je a tak dál podmínkou. Předtím jsem ti to neřekl, protože uplynulých šest hodin a – mrkl na hodinky – dvaadvacet minut jsem uvažoval, jestli jsi opravdu tady, nebo je to všechno absurdní představa, kterou jsem si vytvořili ve svý fantazii, protože Bůh ví, že od našeho rozchodu nedělám nic jinýho, než celý dny sním o tom, že tě mám nablízku.“ Louis políbil hřbet její ruky. „Ale teď, když jsi mi řekla, že mě miluješ ‚a tak dál‘, už vím, že jsi opravdová. Tohle dokáže říct jenom skutečná Sophie Millsová. Třeba je nemožný, aby se dva lidi do sebe opravdu zamilovali po několika měsících, a možná jsme pošetilí, ale fakt, že jsi tady, ze mě udělal nej­ šťastnějšího člověka na tuhle stranu od Plymouthu a zřejmě i na druhou. Miluju tě, Sophie Millsová!“ 16

RODINA ZE DNE NA DEN

Sophie položila dlaň na jeho ruku a cítila, jak jí do očí vstoupily slzy. „To jsem ráda,“ řekla, „protože kdybys mě nemiloval, vy­ padala bych jako příšernej idiot!“ „Jsi tu doopravdy, viď?“ řekl Louis a dotkl se špičkami prstů její tváře. „Zdá se, že jo.“ Sophie položila obličej do jeho dlaně. „A víš co,“ pokračoval Louis naléhavě, „chci, abys vědě­ la, že jsem tu pro tebe pořád. V  okamžiku, kdy tě přepad­ nou starosti nebo pochybnosti nebo zjistíš, že ti třeští hlava, protože sis uvědomila, že tady nikdo ve všední den nenosí ani nízký podpatky, pak stačí přijít za mnou a já tě ukecám, protože –“ „Louisi.“ Sophie přiložila prst k jeho rtům. „Ano?“zahuhlal. „Přestaň mluvit a líbej mě.“

17

Kapitola 1.

O šest měsíců později „Šlehačka je ďáblovým dílem!“ prohlásila Sophie na­ hlas, když se kritickým okem prohlížela v  nedávno zakou­ pených džínsách. Prakticky vzato měla stále velikost čtyřicet, ale upřímně řečeno, vlivem bezmála každodenních návštěv cukrárny Ye Olde Tea Shoppe, jejíž majitelkou byla Carmen Velasquezová, její boky dosáhly horní hranice velikosti a si­ tuace vyžadovala řešení, zvlášť když se praktických džínsů nehodlala vzdát. Kdysi, ještě předtím, než do jejího života vstoupili Bella, Izzy a jejich otec, vlastnila Sophie jen jediné džínsy, a ty no­ sila málokdy. Příliš si na ně nepotrpěla, ráda nosila do prá­ ce flitry a razila zásadu, že podpatky by nikdy neměly být menší než sedm a půl centimetru. Ale od té doby, co se usa­ dila v St. Ives, nejenže si nekoupila jediný pár bot na nepo­ hodlných vysokých podpatcích, ale pořídila si čtvery džínsy, dvě džínsové sukně a hromadu sportovních triček a bundu. Svůj nepromokavý červeno-modrý anorak s obousměrným 19

ROWAN COLEMAN

zipem zbožňovala, nicméně o této náklonnosti si netroufala hovořit, alespoň ne tehdy, když se bavila po telefonu se svým bývalým sekretářem a kamarádem Calem o fantastickém no­ vém životě v Cornwallu. „Už sis pořídila holínky?“ utahoval si z ní Cal dost neur­ vale, když spolu každý týden klábosili. „Já a holínky? Děláš si legraci? Mám svý zásady,“ odpoví­ dala mu Sophie ledabyle. „Holínky znamenají, že nepomýšlíš na návrat,“ říkával Cal s  oblibou. „Svědčí o tom, že ses přizpůsobila novýmu způsobu života. Pro tebe, Sophii Millsovou, vede nejkratší cesta k zásnubnímu prstýnku přes wellingtonky.“ „Děkuji, Cale. Díky, žes veškerý moje romantický štěstí omezil na sériově vyráběný gumový boty!“ odvětila Sophie. „A vůbec, co ty jako král fobie z věrnosti můžeš o takových věcech vědět? Třeba se jednoho dne vdám!“ Vyhlédla z okna ložnice a pozorovala šedivé a rozbouřené moře za přístavem. Než opustila Londýn a přijela sem, nikdy nesnila o tom, že se vdá nebo že bude nevěstou. V průběhu uplynulých šesti měsíců strávených s Louisem se ale při tako­ vých úvahách občas přistihla. „Za Louise?“ nenechal se odbýt Cal. „Může být.“ Sophie se pro sebe usmála. „Jednou, chá­ peš… až přijde pravý čas.“ „Nejdřív gumáky!“ Cal byl neoblomný. „Jakmile si kou­ píš holínky, bude definitivně vědět, že máš jasno, a požádá tě o ruku. Čeká na holínky!“ V její původní šatní skříni ze sedmdesátých let v poko­ ji penzionu Avalon B&B však zatím žádné wellingtonky ne­ 20

RODINA ZE DNE NA DEN

trůnily a po šesti měsících byla druhým nejdéle ubytovaným hostem, a to po paní Tregowanové, která tu po smrti manžela bydlela už bezmála rok, přesvědčená, že by nezvládla bydlet v jejich domku sama. Sophie strávila v cornwallském městě St. Ives skoro celé jaro. Tentokrát se cítila být součástí rašení, ochotně přija­ la čerstvou životní změnu a byla připravená přijmout ne­ poznané možnosti, které možná budoucnost přinese. Ráno o víkendech brouzdali s Louisem a děvčaty chladnou vodou v  přístavu, až měla citlivá chodidla promodralá, sbírali za­ jímavé mušle a hliněné střepy. Sophie dovolila, aby jí svěží studený vítr zbarvil tváře dočervena a zacuchal jemné světlé vlasy. Když šplhali po skalách a kamenech u přístavní hrá­ ze, nohy obalené pískem, Louis držel její dlaň ve své a za­ hříval její zkřehlé prsty teplem svého těla, až ucítila, jak se jí do špiček prstů vrací cit. Zůstala tu po celé rozmarné léto, střídavě zaplavované přívaly vlahého deště a občas vyšper­ kované dny zalitými sluncem. Během letních prázdnin, když Louis budoval svou začínající fotografickou živnost, ji dívky osobně provázely po městě; pořádaly piknik uprostřed jete­ le a sedmikrásek nad bílým městem trůnícím na skalnatých útesech prudce se svažujících do moře; vyhýbaly se turistům na kolečkových bruslích, kteří každý den v poledne krou­ žili v Guild­hallu, což Sophii připadalo občas veselé a občas otravné; a braly ji do Tate Gallery, kde jí ukazovaly obrázky a Bella ji sebevědomě školila v otázkách světla a perspektivy; a vodily ji sem a tam bludištěm dlážděných ulic a ukazovaly oblíbené domy s truhlíky plnými pelargónií. A večer, když se Louis po splnění každodenních povinností vracel domů, vy­ 21

ROWAN COLEMAN

ráželi společně na procházku podél přístavní hráze, až našli tulení rodinu, pokaždé na stejném místě, zvířata si hověla na útesu, jako by si užívala slávy. Izzy jim každý den dávala nové jméno a Bella o nich vyprávěla Sophii úžasné historky. Přišel konec září a od prvního týdne pobytu se v podstatě nic nezměnilo; okouzlující směsice novinek a rutiny spojená s pocitem štěstí, jaký dosud nepoznala. Měla dojem, že to, co prožívá, se jí jen zdá, něco takového snad ani není možné. Jako by procházela stránkami romantické novely nebo na­ jednou získala hlavní roli ve filmu, protože její skutečný život nikdy neprobíhal tak lehce. S Louisem a dětmi se vídala každý den. Od začátku no­ vého školního roku vodila děvčata do školy; nyní čtyřletou Izzy vlastně do školky přidružené k Bellině škole. Obden ji vyzvedávala v  jednu odpoledne a chodili do   Ye Olde Tea Shoppe ke Carmen Velasquezové na čaj a koblihy s džemem a se smetanou, a ve čtvrt na čtyři se pak vracely pro Bellu. Za slunečného počasí se také procházely po pláži, stavěly hrady z písku a honily se s chomáči slizovitých chaluh, a když prše­ lo, zamířily do Louisova domu a vyráběly obrázky z těstovin. Tu a tam zašly znovu do Ye Olde Tea Shoppe, protože se jim zdálo nespravedlivé, aby Bella přišla o dobroty. Po večerech, když děvčata spala, sedávala Sophie s Loui­ sem před elektrickým krbem, který on slíbil nahradit stylo­ vým, aby se hodil k viktoriánskému domu, a smáli se a poví­ dali si, sdělovali si novinky, drželi se za ruce a hodně se líbali. A líbání většinou přešlo v doteky a doteky vedly k nejúžas­ nějšímu sexu, jaký kdy Sophie poznala. Louisova pohovka zažila v průběhu oněch šesti měsíců spoustu dění a jeho ko­ 22

RODINA ZE DNE NA DEN

bereček před pohovkou ještě mnohem víc. Dosud se ale So­ phie nikdy nezdržela přes noc. „Kdybys chtěla, samozřejmě bys tu mohla přespat,“ po­ znamenal Louis jednou večer, když si hověli před krbem. Za­ pínali ho jen kvůli starosvětské atmosféře, protože byl srpen a parný večer. Přejel prstem po jejím oblém ňadru, které se za svitu umělého světla lesklo potem. „Rád bych vedle tebe usínal, Sophie,“ zamumlal. „A vedle tebe se budil. Chtěl bych tě vidět ráno, když máš zacuchaný vlasy a ospalý obličej. Rád bych s  tebou měl sex ráno, když se ti ještě napůl něco zdá a jsi povolná.“ „V tom případě máš smůlu.“ Sophie se protáhla a trochu zavrtěla, předložka byla nylonová, a tak ji kousala. „Protože já spím jako princezna a nikdy nemám zacuchaný vlasy ani vrásky. A kromě toho jsem povolná, jen když chci, což může být zrovna teď, pokud budeš správně postupovat.“ „Zůstaň přes noc,“ řekl Louis tiše a políbil ji na rameno. „Prosím.“ „Nemůžu, Louisi. Co by si pomyslely?“ Ukázala ke stro­ pu. Nahoře tvrdě spala Bella a Izzy. „Pomyslely by si, že jsi u nás přespala, a pak by je napadlo, že když má tatínek takovou dobrou náladu, možná by mohly dosáhnout toho, že dostanou k snídani Choco Pops dva dny po sobě, i když je mají povolený jen dvakrát týdně,“ řekl Louis. „Neřešily by to, Sophie. Myslím, že by byly rády.“ „Nemůžu,“ pokračovala nejistě. „Nebylo by to správné. Nejsou na to připravené.“ Na okamžik sklopila zrak. Třeba má Louis pravdu. Všech­ no bylo dokonalé, úžasné, až se jí někdy zdá, jako by štěstí 23

ROWAN COLEMAN

balancovalo na visutém laně. Bála se cokoli změnit, tedy i po­ stoupit ve vztahu o krok dál, jen aby se dokonalý klid, který tu našla, nezakymácel a nerozbil. Až příliš dobře si uvědomovala vlastní dvojí měřítko. Le­ žela tu na podlaze v obýváku nahá a uspokojená a před odha­ lením je s Louisem chránily jen schody mezi patry a zamčené dveře. Ale zůstat na noc bylo něco jiného; další stupeň, a ona chtěla, aby následující krok provedli s Louisem společně, ne že spolu budou spát tak, aby měla méně odřenou kůži od kr­ bové předložky. Pozorovala ho přivřenýma očima. „Takže spolu chodíme?“ dobírala si ho. „Až na to, žes mě nikdy oficiálně nesbalil, tudíž vlastně nevím. Já jen, že hol­ kám je teprve sedm a čtyři. Nemůžu zůstat přes noc – když nejsme…“ „Co?“ Louis se opřel o loket a pomalu přejížděl Sophii po­ hledem od nohou přes ňadra, až se zastavil u očí. „Nejsme, vždyť víš, tamto.“ Sophie se usmála, ovinula paže kolem Louisova krku a přitáhla ho blíž, aby ji políbil. Jeho rty se ale zastavily těsně před jejími. „Tak se za mě provdej,“ zašeptal. Sophie ho místo odpovědi vášnivě políbila, přitlačila ho zády ke koberci a lehla si na něj s nespoutanou bezstarost­ ností, která by jí, kdyby na to chtěla myslet, připadala poně­ kud trapná. Ona ale uvažovat nehodlala, protože k nejlepším věcem na milostném vztahu s Louisem Gregorym patřilo, že když se s ním milovala, nemyslela vůbec na nic kromě toho, jak báječné pocity v ní toto počínání vyvolává. Přes příjemné rozrušení tak Sophie neodpověděla, ani ni­ jak nereagovala na Louisovu otázku. Ne že by ji přešla bez 24

RODINA ZE DNE NA DEN

povšimnutí, ale dál téma nerozvíjela, protože se s  Louisem bavili výhradně o každodenních záležitostech a o tom, kde se dál líbat. Občas se Sophii vkradlo na mysl, že o sobě s Loui­ sem nevědí víc, než jak jeden druhého rozesmát a jak roze­ hrát svá těla, ale tato myšlenka se dlouho nezdržela. Sophie se buď příliš bujaře smála, nebo tála pod Louisovými doteky a dál se myšlenkami nezabývala. Na závěr každého večera Sophie pár minut rozmlouvala s Artemis, která si zjevně ani zdaleka nelámala hlavu s vývo­ jem událostí tolik jako její majitelka. Artemis bydlela u Loui­ se od prvního dne, kdy přijely z Londýna, a v současné době komandovala domácího rezavého kocoura Tanga s urput­ ností a okázalostí kočičí Boudiccy. Pak Sophie nastupovala do svého golfu, pokud ovšem předtím nepila. V takovém pří­ padě si objednala místní taxi a vrátila se do B&B, kde sama přenocovala. Ne že by netoužila probouzet se v  Louisově náručí, na­ opak. Jenomže šest měsíců se rozhodovala, než přešla po ne­ bezpečném visutém laně k absolutní jistotě, že dělá správnou věc a nedopouští se strašlivé chyby, takové, která by propích­ la báječnou malou bublinku, v  níž žije, a nechala vtrhnout dovnitř skutečný život. Cal říkával, že všechno to štěstí, nemluvě o obecném pocitu spokojenosti a radosti, který prostoupil její život od chvíle, kdy přijela do Cornwallu, aby se tu usídlila, by jí mělo být dostatečně přesvědčivou výzvou, aby podnikla onen další krok k věrnosti. Jenomže Cal byl také známý tím, že veřejně deklaroval svou nehynoucí lásku k jistému muži jen proto, že se mu líbilo, jak má dotyčný vypodšívkované sako, tudíž Ca­ 25

ROWAN COLEMAN

lův názor přinejmenším v tomto případě nebyl tím, na který se Sophie mohla spolehnout. Tentokrát musela sama s jisto­ tou vědět, jak na tom je. Calův názor měl svůj význam, ale Sophie čekala na nějaké znamení, z něhož pochopí, že je jí souzeno, aby tu zůstala. Bohužel ale nevěděla, jaké znamení by to mělo být. Sotva před rokem tvrdě dřela, aby postoupila v  kariéře o stupínek výš, a cíl, jímž bylo prestižní zajišťování spole­ čenských akcí ve městě, měla na dosah. Ve firmě McCarthy Hug­hes byla druhou nejdůležitější osobou a zbýval jedi­ ný krok, aby usedla na židli své nadřízené a vedla celý pod­ nik. Okamžik, o který usilovala od chvíle, kdy hned po škole u firmy nastoupila, měla na dosah. A pak přišla při autonehodě o život její nejlepší kama­ rádka, milá, vlídná, občas zbrklá, ale vždy oddaná Carrie, a zanechala po sobě dvě malá děvčátka, o něž se neměl kdo starat, s výjimkou postonávající babičky a nezvěstného otce. Dávno zapomenuté odpoledne, kdy v opilosti slíbila Carrie, že by se v případě nutnosti ujala úlohy poručnice dětí, se sta­ lo děsivou skutečností. Sophie přijala do života dvě cizí, ně­ kdy klidné, ale často destruktivní dívky, přičemž sdělila so­ ciální pracovnici, že se o ně postará jen do té doby, než se podaří vypátrat jejich nepřítomného a nijak se neangažují­ cího otce. Bylo prolito mnoho slz, několikrát došlo na zmáčenou postel, přihodila se nešťastná událost s  notebookem, sní­ daňovými lupínky a vlasovým sérem – Sophie sebou ještě teď škubne, kdykoli si na to vzpomene – a samozřejmě do­ 26

RODINA ZE DNE NA DEN

šlo k debaklu s kočičími granulemi, o kterém se Sophie opo­ mněla před sociální pracovnicí zmínit, ne že by se snažila něco zatajit, ale protože jí matka řekla, že pokud ví, pár soust Kitekatu určitě nemá pro zvědavé tříleté dítě smrtelné ná­ sledky. Dlužno dodat, že mateřství, takhle přechodné a nahodi­ lé, Sophie přijímala obtížně, zvlášť když se nemohla smířit s  úmrtím ženy, kterou považovala za nejbližší kamarádku a kterou, jak se ukázalo, velmi málo znala. Další události tu­ díž přišly zcela nečekaně. Děti k ní měly důvěru a Sophie se pro ně stala nepostra­ datelnou osobou. A ona si je zamilovala. Láska se k ní vkrá­ dala po špičkách. Nevýbojná součást jejího nitra, která od smrti otce nečinně podřimovala, byla oživena prostřednic­ tvím jejího vlastního žalu a děti jaksi znovu spojily Sophii samu se sebou. Její srdce jako by opět začalo bít. Což se přihodilo v době, kdy se po tříleté nepřítomnos­ ti vrátil do života svých dcer otec dívek, manžel její zesnulé nejlepší kamarádky. Sophie ho zpočátku chtěla nenávidět, nicméně když se zášť k  němu ukázala jako neodůvědněná, protože Louis ve skutečnosti nebyl bezcitný netvor, jak si představovala, ale citlivý, milý, přitažlivý muž s úžasnou postavou, jednoduše se zaměřila na to, aby se do něj prostě jenom nezamilovala. Konec konců, co horšího by mohlo potkat dvaatřicetiletou ženu, než zamilovat se do manžela zesnulé nejlepší kama­ rádky? Sophie probděla spoustu dlouhých nocí na gauči, za­ tímco děti spaly na jejím dvoulůžku, ale žádná další hrůzná představa ji nenapadla. Neobstálo ani nošení bot s retro kor­ 27

ROWAN COLEMAN

kovými klínovými podpatky k  nabírané sukni nad kolena, což byl následek neuváženého rozhodnutí vedeného špat­ ným vkusem. A tak se opravdu poctivě snažila po Louisovi netoužit. Čím víc ho ale poznávala a viděla, jak se zoufale snaží získat zpět důvěru svých dětí, zjišťovala, co se dooprav­ dy stalo a proč se s Carrie vydali každý jinou cestou, a nako­ nec pochopila a brala v potaz, čím si prošel. A co víc, kdykoli mu pohlédla do očí, srdce jí bušilo jako zvon. To všechno by vydalo doslova na učebnici – pokud čte­ te učebnice typu Ženy s  potlačenými emocemi a Jak nejlépe zvládnout popírání citů. Sophie se do Louise zamilovala, předstírala však, že tomu tak není, strávila s ním noc plnou neplánované nedovolené vášně a pak odešla a chtěla se do konce života mučit nekonečným „co kdyby“, až jí Cal řekl, ať s tím přestane a raději jde a je šťastná. A světe div se, právě to před šesti měsíci udělala! Sophie Millsová bezmála ve třiatřiceti letech zavrhla peč­ livě uspořádaný život, aby poznala, jestli dokáže vyjít s mu­ žem, kterého sotva zná. Bála se, co si pomyslí ostatní: ona s Louisem, dva cizí lidé, kteří o sobě téměř nic nevědí, vrženi k sobě okolnostmi, a přestože má Louis Sophii rád, nejspíš ji vnímá jen jako náhradu za zesnulou matku dívek, kterou, jak už se ukázalo, si jeho dcery oblíbily a mají k ní důvěru. Teď uvažovala jako provazochodec o posledním kroku, tedy o tom, který povede k  trvalému životu v  Cornwallu. Tento závěrečný krok bude znamenat, že Sophie konečně za­ čne nazývat Louisův domov také svým domovem. Škoda, pomyslela si a štípla se do oblého boku, že nemě­ la podobný problém ve vztahu ke koblihám se šlehačkou a džemem. 28

RODINA ZE DNE NA DEN

• • • Z myšlenek ji vyrušilo klepání na dveře. Rychle se ukryla do skříně. „Teto Sophie?“ zavolala Bella a vrazila do dveří. „Jdeme si pro tebe!“ „Dostaneme tě!“ hihňala se Izzy a hnaly se s Bel­ lou do pokoje jako stádo malých, ale umíněných slůňat. Sophie stála tiše ve skříni ukrytá mezi kostýmy do práce a šaty na párty zdobenými flitry, které neměla na sobě celé měsíce. Ve dnech, kdy děvčata vyzvedával ze školy Louis a vodil je sem, měla za úkol čekat, až ji najdou. A i když dívky neomylně věděly, kde se schovává (jeden malý pokoj nena­ bízel mnoho jiných možností), musela čekat. Izzy občas roz­ čilením nevydržela a objevila ji téměř okamžitě. Jindy trvalo hledání celou věčnost, a než byla Sophie odhalena, měla str­ nulou šíji a brněla ji lýtka. „Není pod postelí?“ Bellin přidušený hlas naznačoval, že malá leze pod lůžko, aby zkontrolovala situaci. „A co na záchodě?“ Izzyino hihňání se odráželo od stěn malé koupelny. Izzy se během uplynulých šesti měsíců hodně změnila, ale její záliba v humoru týkajícím se toalet ani tro­ chu neustoupila. „Není v komíně?“ volala Bella. „Nebo na stínidle lampy?“ navrhla Izzy. „Na stínítku samozřejmě není, Izzy,“ prohlásila Bella věc­ ně. „Je moc malé a tenké a vyrobené z papíru, a teta Sophie je obrovitá!“ Sophie našpulila rty a posedmé během týdne tiše proklí­ nala koblihy se šlehačkou. „Já myslím…“ pronesla Bella tónem, který naznačoval, že 29

ROWAN COLEMAN

Sophie má být připravená na odhalení. „Že nejspíš bude… ve skříni!“ Bella rozrazila dveře a Sophie okamžitě vyskočila a zaje­ čela vysokým hlasem „BUBUBU!“, načež holky pokaždé za­ čaly pištět a chichotat se a vrhly se na Sophii a holčičí klubko se svezlo na postel. „Dostaly jste mě!“ prohlásila Sophie, když znovu popadla dech. „Kde je tatínek?“ „Dole, baví se s paní Alexanderovou o sendvičích,“ řekla Bella, posadila se a odhrnula si z očí ofinu. Sophie dívce od­ sunula tmavé vlasy z čela a políbila ji na tvář. „Potřebuješ zase ostříhat,“ poznamenala. „Ještě jsem neviděla, aby někomu rostly vlasy tak rychle jako tobě.“ „A co já, já taky potřebuju ostříhat?“ Izzy objala Sophii ko­ lem krku a opřela se tváří o tetinu.Sophie si ovinula kolem prstu pramínek Izzyiných karamelově hnědých vlasů. „Ty máš vlasy jako tvoje maminka,“ řekla mladší dívce. Věděla, jak malá zbožňuje, když je řeč o Carrie. „Můžeš je stříhat a česat a mýt podle libosti, ale stejně si budou dělat, co chtě­ jí… což mi připomíná jistou malou osobu, pro kterou platí totéž!“ „Já už nejsem malá,“ ohradila se Izzy. „Chodím do školy a vůbec! Jdeš na koblihu?“ „Jasně že jde!“ ujistila ji Bella. „Na koblihu jde přece teta Sophie vždycky!“ „To nemůžu popřít,“ potvrdila Sophie. „Ale ta dnešní je moje absolutně a dočista poslední!“ „To jsi říkala včera,“ při­ pomněla jí Bella. „Já něco vím,“ oznámila Izzy s  vykulenýma očima pří­ 30

RODINA ZE DNE NA DEN

značně dramatickým tónem.. „Opravdu, ale opravdu zvlášt­ ní tajemství, o kterým mi taťka zakázal před tebou mluvit!“ „Vážně?“ Sophie lehce znervózněla. Poslední velké Izzyino tajemství se týkalo Artemis a celého balení uzeného lososa, kterým Izzy pod postelí kočku nakrmila za tím účelem, aby ji zvíře mělo raději než Bellu. Izzy ale nepochopila, že Ar­ temis nikdy neodmítne jídlo navíc, a to ani od nejhoršího nepřítele, takže nějakého lidského tvora si oblíbila jenom zá­ zrakem. Se Sophií bydlela v jejím londýnském bytě léta a za celou dobu sotva prohodila pár slov, pokud se to tak dá říct. Bella se z jakéhosi důvodu stala jediným člověkem, kterého měla Artemis ráda. Sophie neměla tušení, jestli zalíbení pra­ menilo ze skutečnosti, že zvíře, které kdysi zažilo špatné za­ cházení, vidělo na Belle cosi povědomého, nebo šlo o to, že Bella jako jediná na celém světě věděla, jak ji nejlépe poškrá­ bat za ušima. Zato jí bylo jasné, že jediným následkem boha­ té porce uzeného lososa budou hromádky oranžových zvrat­ ků roztroušené po celém domě. „Snažíš se znovu skamarádit s Artemis?“ „Ne, tohle je něco ještě lepšího!“ oznámila Izzy a rozpus­ tile se uchichtla. „To určitě!“ odbyla ji Bella. „Beztak žádné tajemství ne­ máš. Už jsi to zapomněla!“ „Jo, nebudeme o tom mluvit, protože tatínek říká, že se tě musí zeptat na něco moc důležitýho a my nesmíme prozra­ dit, co to je,“ řekla Izzy, otřela si nos o hřbet ruky a ruku pak o Sophiino fuchsiově červené povlečení zdobené vetkaným vzorem. „Izzy!“ sykla Bella a dloubla mladší sestru do žeber. „Pšš!“ 31

ROWAN COLEMAN

Usmála se na Sophii; široce, od ucha k uchu, stejně jako tehdy, když zapřela, že použila Sophiiny steakové nože jako stanové kolíky, aby vytvořila doupě ze Sophiina nejlepšího a ostatně také jediného koženého kabátu. „No tak, holky, co tajíte? Chce snad tatínek konečně strh­ nout tu šerednou tapetu v obýváku?“ „Je to mnohem úžas­ nější věc!“ oznámila jí Izzy. „Nej-úžasnější, nej-pozoruhod­ nější věc ze všech!“ „Ne, není!“ Bella svraštila obočí a snažila se přimět ma­ lou sestru k uvážlivosti, což by možná zabralo, kdyby obočí úplně nezakrývala dlouhá ofina. „Taťka nemá naprosto nic, co by ti řekl,“ pronesla další z nových formulací, které si tak ráda osvojovala. „Počítám, že v důsledku toho s tebou nebu­ de chtít mluvit vůbec o ničem.“ „Až na to, že ji chce požádat –“ začala Izzy. „Aby zaplatila za koblihy, protože ztratil… peníze!“ pře­ rušila ji Bella. „Nebo mu aspoň žádný nezůstaly, protože je utratil za ten nej-krásnější –“ „Klobouk!“ dokončila Bella větu za sestru. „Koupil si ab­ solutně obrovskej klobouk.“ Sophie sklouzla pohledem z jedné na druhou. Nikdy se nedalo říct, že by nějak zvlášť vynikala ženskou intuicí, ku­ příkladu jí dost dlouho trvalo, než si uvědomila, že Louis její náklonnost sdílí a city, které k němu chová, nejsou jen neo­ pětovanou, lehce psychotickou a poněkud neuváženou po­ blouzněností. Nicméně před ní stála Izzy a tak tak že nevy­ zradila jakési tajemství, tvrdila, že jí Louis chce povědět něco úžasného a pozoruhodného, zatímco Bella se statečně sna­ 32

RODINA ZE DNE NA DEN

žila mlžit historkou o ztracené peněžence a ohromném klo­ bouku. Ještě před několika měsíci by si Sophie lámala hla­ vu, k čemu je proboha Louisovi obrovitý klobouk, ale dnes už není onou necitlivou ženou s černobílým myšlením a ke změně jí pomohly tyto děti. Tato skutečnost plus fakt, že se dívkám velmi chabě dařilo udržovat tajemství, ji vedlo k pře­ svědčení, že pokud se nemýlí, děvčátka se snaží neprozradit jí, že ji jejich otec hodlá požádat o ruku. Opět. Jenže tentokrát by nedokázala předstírat, že ho neslyšela, a uprostřed Ye Olde Tea Shoppe měla mnohem menší mož­ nost odvést pozornost k sexu.

33

Kapitola 2.

Carmen Velasquezová byla ztělesněním svého jména. Se­ dmatřicetiletá, tedy o pár let starší než Sophie, olivové pleti, tmavých hlubokých očí a lesklých černých vlasů elegantně zastřižených na mikádo v  délce k  ramenům. Sophie si pa­ matovala, jak jí při prvním setkání připomínala španělskou růži. Což bylo zajímavé, protože mluvila přesně podle toho, kým byla: každým coulem byla holkou z Essexu. Příběh o tom, jak Carmen přijela, aby otevřela v St. Ives cukrárnu, byl téměř stejně přitažený za vlasy jako ten, který činil ze Sophie druhého nejdéle pobývajícího hosta v  pen­ zionu Avalon B&B. Carmen se v  nočním klubu Twenty v  Chelmsfordu zamilovala do statného, o třináct let mlad­ šího muže. Během tance na pódiu ji doslova omámil pohle­ dem, a aniž se obtěžoval debatovat o jejím jménu, případně zeptat se, zda není vdaná, opřel ji o umatlanou stěnu a hor­ livě líbal do dvou do rána, kdy zářivky zhasly. Strávili spolu bezuzdně vášnivou noc a Carmen zjistila: dotyčný mladík se 34

RODINA ZE DNE NA DEN

jmenuje James, vyrazil si s nejlepším kámošem ze školy na pánskou jízdu a v  současné době se James věnuje komerč­ nímu rybolovu na pobřeží Cornwallu. Carmen Velasquezo­ vá, v té době zvaná Carmen Higginsová, políbila za východu slunce Jamese na rozloučenou a zkroušeně předpokládala, že tato krátká, ale vášnivá epizoda jejího života skončila a ona už Jamese nikdy neuvidí. Mýlila se. Sotva za dva týdny se objevil v kanceláři, kde pracovala jako personalistka v charitativní organizaci pro pomoc ma­ lým dětem, a oznámil jí, že na ni neustále musí myslet. Car­ men si záležitost nechala projít hlavou, načež si vzala den volna a zarezervovala hotelový pokoj, kde o věci dále debato­ vali. Hned první odpoledne, kdy se obě ženy seznámily, Car­ men Sophii prozradila, že by zřejmě cítila větší výčitky svě­ domí z rozbití vlastního manželství, nebýt skutečnosti, že ne­ měli děti a její manžel byl blb, jak doslova uvedla. Od onoho osudného odpoledne Carmen s Jamesem déle než rok sdíleli pokoje v nejrůznějších hotelích na jihu země a Carmen po­ řád čekala, že ji mladší muž každou chvíli opustí a jí nezbu­ de než napnout všechny síly a pokračovat v manželství bez lásky, s vědomím, že alespoň na krátkou dobu okusila štěstí. Jenomže James ji neopustil. Zamiloval se do ní a prosil ji, aby odešla do Cornwallu a žila s ním. Po osmnácti měsí­ cích s minibary a roztrhanými výpisy z kreditních karet Car­ men nakonec provedla rozhodující krok, opustila manžela a získala zpět své mnohem přiléhavější jméno, které nosila za svobodna. Nikdy nepatřila k lidem, kteří jenom sedí na zadku, jak sama stručně vyjádřila, a tak se konečně rozhodla promě­ 35

ROWAN COLEMAN

nit svou vášeň pro sladkosti a pečení v regulérní zaměstná­ ní, ujala se místní, nepříliš prosperující cukrárny odkázané na turisty a během prvního roku ji proměnila ve vzkvétající, celoročně otevřený podnik. A oni dva se pořád milovali; což by Sophie považovala za povzbudivé, nebýt toho, že věřila v zákon pravděpodobnosti a šance, že by se dvě vášnivé lásky v jednom cornwallském městě rozvinuly v úspěšné dlouho­ dobé vztahy, byla dost malá. Ale byť to byla Carmen, kdo měl neoddiskutovatelné právo na happy end, Sophii tento fakt nijak nebránil v tom, aby ji měla ráda. Důvodem k pravidel­ ným návštěvám Ye Olde Tea Shoppe byla nejen vynikající kvalita zdejšího džemu, ale i možnost upřímně si s Carmen popovídat, a Carmen se rozhodně nenechala prosit. Zaplni­ la prázdné místo po Calovi a Sophie vnímala jejich upřímné přátelství jako skutečný přístav v  bouři, když si zvykala na život v cizím městě. „Cože má v plánu?“ zeptala se Carmen a vykulila silně na­ líčené oči, když jí Sophie šeptala přes pult zdobený krajkovou dečkou svoje obavy a Louis s děvčaty seděl jen o pár kroků dál. „No ne! A tady?“ „Myslím, že jo,“ přisvědčila Sophie. „Ačkoli, abych byla upřímná, úplně jistá si nejsem. Ale Izzy tvrdila, že se mě Louis chce zeptat na něco hodně důležitýho a utratil prý spoustu pe­ něz za cosi opravdu mimořádnýho.“ „Aha. Tu malou zbožňuju, ale není to ta, který vytvořila ze sýra myš a přechovávala ji pod postelí v krabičce od sirek, dokud zvířeti nenaroste opravdová srst?“ podotkla Carmen věcně. „Při vší úctě si nemyslím, že bys na jejích řečech měla stavět nějaký očekávání. A co Bella? Ta obvykle ví, oč běží. 36

RODINA ZE DNE NA DEN

Má přehled o dění odtud až na Land‘s End! Miluje informa­ ce.“ „Bella se snažila mlžit, říkala něco o kloboucích a tak. Bel­ la se samozřejmě snažila cosi udržet v tajnosti – určitě žádost o ruku, okolnosti tomu nasvědčují, a nebude to poprvé…“ „Ne?“ Carmen vykulila oči ještě o trochu víc. „Jakže? Chceš snad říct, žes ho předtím odmítla?“ „Ne tak docela.“ Sophie si na okamžik vybavila báječné chvíle, které následovaly. „Tak nebo tak, o tohle teď nejde. Podstatný je: co udělám?“ Ohlédla se na Louise, když nechal Izzy, ať mu nasazuje klobouk, který vytvořila z  papírových ubrousků a žvýkač­ ky. Dobře že Louis nedělá velkou vědu z účesu, pomyslela si vděčně. „Řekneš ano, hlupačko,“ řekla Carmen důvěrným tónem. „Ten chlap je třída, zlatíčko. Kdybych nemilovala Jamese, pak jeho, to mi věř!“ „Vážně?“ Sophie pohlédla na Louise a snažila se ho vní­ mat, jako by ho viděla poprvé. Pro ni představoval nejpo­ hlednějšího tvora, jaký kdy v mužské podobě chodil po svě­ tě, ale vždycky ji zajímalo, jak ho vidí jiné ženy. „Podívej se na něj!“ Carmen téměř bručela. „Hotová se­ xuální ikona!“ „Sexuální ikona? Ale to je úplně jedno. Jde o to, že mě ka­ ždou chvíli požádá o ruku, a já budu muset říct ne, Carmen, nezbývá mi než ho odmítnout.“ „Prosím? Odmítnout? Ale proč?“ vypálila na ni Carmen nevěřícně. „Protože tohle je příliš, moc brzy, moc rychle…“ zajíkala 37

ROWAN COLEMAN

se Sophie. „Jsme spolu teprve šest měsíců. A od té doby, co jeho žena umřela a on se vrátil, aby se postaral o děti, kterým se odcizil, a pak se potkal se mnou jako s jejich poručnicí, neuplynulo moc vody. Žádosti o ruku by mělo předcházet mnohem víc třídenních čekání na telefonát, schůzek a večeří. Konečná výměna klíčů, v koupelně kartáček na zuby a třeba i moje vlastní zásuvka, kam bych si uložila pár drobností. Za­ tím se pořád nacházíme ve stadiu, kdy provozujeme bezuzd­ ný sex tam, kde se nám zrovna namane. A kromě toho, co řeknou lidi? Bude to vypadat, jako když si Louis sehnal chů­ vu zdarma a nádavkem sex. Jak si ho můžu vzít, když nemám ani vlastní šuplík na kalhotky?“ „Ale klíč máš!“ prohlásila Carmen. „A Louis ti věnuje všechny prádelníky v domě, stačí říct. Napadají mě dva dů­ vody, proč by ses za něj měla provdat: za prvé, jestli to pořád děláte na jeho gauči, dopracuješ se k  vyhřeznutý plotýnce, a za druhý, vždyť ho miluješ, ty kozo hloupá! Koho zajímají zvyklosti a rande a šuplíky na kalhotky? Jestli ho miluješ, tak se za něj provdej – teď!“ „Jde o to, že není potřeba věci uspěchat. On přece není na manželství připravenej, nebo jo?“ „Říkáš, že on není připravenej?“ Carmen pochybovačně našpulila rty. „Samozřejmě! Vždyť se na něj podívej, jak je zmatenej!“ Louis právě kapituloval a obě dcery otce lechtaly, až se jeho smích rozléhal cukrárnou a nejspíš se nesl i přes oceán až do New Yorku. „Opravdu vypadá mizerně, když už jsi na to téma zavedla řeč,“ pronesla Carmen odměřeně. „Podívej, drahoušku, za­ 38

RODINA ZE DNE NA DEN

tím vůbec nevíš, na co se tě vlastně chce zeptat. Nejspíš jen spojuješ vlastní obavy a utkvělý představy s něčím, co poví­ daly ty dvě malý zlatíčka. Ve skutečnosti…“ Carmen zalapala po dechu a přitiskla si dlaň k hrudi. „Ježkova noho, já vím, oč jim jde!“ „Ono se ještě říká ,ježkova noho‘?“ podotkla Sophie. „Ale pokračuj, jak zní tvoje teorie?“ „To není teorie, ale definitivní odhalení, co se před tebou Bella s Izzy snaží zatajit. Věc je jasná! On a James a další chla­ pi se už celou věčnost baví o pánský jízdě, totiž o surfování na Havaji, víš? James dal dohromady hotovost a pokouší se přimět ostatní, aby složili zálohu, takže pak bude možný pro­ vést rezervaci brzy a získat výhodný podmínky. Včera večer o tom mluvil s Louisem. Vsadím se, že tě Louis chce požádat, aby ses starala o děti a kočky, zatímco on bude házet očkem po mladých ptáčátkách v bikinách!“ „Vážně? To by bylo báječný!“ chytila se myšlenky Sophie. „Já ptáčátkama v bikinách zase tak nadšená nejsem!“ po­ znamenala Carmen upjatě. „Ale jestli ti tahle možnost při­ padá lepší než nabídka sňatku, co záleží na mém názoru?“ „Mohlo by to být ono, že?“ přemítala Sophie nahlas. „Co se týká focení, Louis se velmi dobře zavedl, a na Havaj vždyc­ ky chtěl. Navíc všechno odpovídá. Je to důležitá otázka a ces­ ta by ho stála spoustu peněz, a tak se chtěl před odjezdem s  konečnou platností nejdříve zeptat holek, jestli by jim to nevadilo.“ „Správně,“ přitakala Carmen. „A nejspíš se trochu bojí rozhovoru s tebou, abys mu nevzala roha, neodjela zpátky do Londýna, když tě nebude mít pod dohledem.“ 39

ROWAN COLEMAN

„Moje řeč!“ pronesla Sophie s nemalou úlevou a Carmen naložila podnos koblihami a nádobkami se smetanou a dže­ mem. „To je ono. Já jsem ale hloupá!“ „To ti nevymlouvám,“ ujistila ji Carmen. „Ještě něco?“ Sophie pohlédla na podnos. „Totiž, tohle jsou moje poslední koblihy, co takhle ještě jednu misku džemu?“ „O čem jste si tam vykládaly, nějaký romantický dobro­ družství?“ zeptal se Louis, když Sophie pokládala kaloriemi obtěžkaný podnos na bílý bavlněný ubrus. „Ale nic,“ prohodila Sophie a snažila se tvářit ledabyle a bezstarostně a přesně jako přítelkyně, kterou velmi uklid­ nilo, že její přítel tráví dovolenou bez ní. „Holčičí řeči. Znáš Carmen.“ Kolem stolu se na dobrou půlhodinu rozhostilo úplné ticho a přítomní se s  potěšením ládovali koblihami s  dže­ mem a se šlehačkou, Sophie se stejným nadšením jako dívky. A pak se konečně nasycené hyperaktivní děti vysoukaly ze židliček a šly si hledat zábavu. „Hmm, tak nebo tak – já mám dobrý zprávy,“ oznámil jí Louis trochu nervózně. Popíjeli čaj za relativního klidu, zatímco dívky pomáhaly Carmen sklízet ze stolů ubrousky a lístky s menu, blížila se totiž zavírací hodina. „No ne, a jaký?“ Sophie se pracně ovládala, aby zachovala ledabylý tón. „Paní Alexanderová přijde dnes večer hlídat děti. Zvu tě na večeři do Alby.“ Louis zamluvil stůl v nejlepší rybí restau­ raci ve městě, s výhledem na přístav, kde byly podávané ryby 40

RODINA ZE DNE NA DEN

dopravovány na břeh, a když měl člověk trochu štěstí a zís­ kal místo u okna, mohl vidět temperamentní členy posádky záchranného člunu (včetně Jamese), jak vyrážejí na lodi na cvičnou jízdu, navlečení od hlavy k patě do žlutých gumo­ vých obleků, z čehož se Carmen pokaždé rozbušilo srdce. „My si vyjdeme na večeři? Totiž, jen ty a já?“ V průběhu uplynulých šesti měsíců nejenže nikdy nezůstala v  Louiso­ vě domě přes noc, ale nikdy spolu ani nevyrazili na rande ve dvou. Strávili společně víc času, než kdy Sophie pobývala s někým jiným, ale stále měli v patách dva roztomilé človíčky – pokud nepočítali večery před elektrickým krbem poté, co šly dívenky spát, což byly úžasné chvíle, ale ne rande v pravém slova smyslu. Nic, o čem by Sophie spekulovala nebo s čím by si dělala starosti, jen základní potenciál jejich situace. Když pochopila, že touží být s Louisem, znamenalo to, že chce být i s jeho dětmi; její náklonnost ke všem třem, jakkoli úplně jiná k Louisovi a jiná k dětem, se stala jediným vřelým vztahem. Večer tedy spolu měli vyrazit teprve na druhou schůzku, a s ohledem na to, že k první došlo spíše náhodou a výsled­ kem byl neplánovaný a komplikovaný sex, v  podstatě bylo možno dnešní událost považovat za jejich první rande. „Jasně, můžeš si obléknout lehký šaty, jestli chceš, a mož­ ná některý z těch bot na vysokým podpatku, který sis sem přivezla,“ řekl Louis a nadějně povytáhl obočí, až Sophie zrudla. Nepochybovala, že jí Louis maže med kolem pusy v sou­ vislosti se zprávou o svém odjezdu, ale bylo jí to jedno. Pova­ žovala za milé, že si dělal takové starosti, jaká bude její odezva na novinku o blížící se dovolené, a chtěla se vyparádit, pro­ 41

ROWAN COLEMAN

tože on si to zjevně přál, a díky tomu si připadala sexy. Louis byl zřejmě první muž, který jí dodával pocit, že je přitažli­ vá. Ostatní ji shledávali jenom atraktivní. Kupříkladu Jake Flynn, newyorský byznysmen, se kterým se málem zapletla v době, kdy do jejího života vstoupil Louis s dětmi. Jake se na ni podíval a z jeho pohledu cítila, že po ní touží, nicmé­ ně tato touha jaksi nepronikala její vnější vrstvou – přestože měl energickou bradu, silné paže a dokonalé zuby. Sophie si dlouho myslela, že neschopnost prožívat vášeň určitě plyne z jakéhosi jejího nedostatku, a pak jedné noci během první návštěvy v Avalonu B&B, když se sotva znali, ji Louis políbil na tvář na dobrou noc. O nic nešlo, rty se stěží dotkl její pleti, ale ona pod dojmem jeho doteku celou noc nespala. Najed­ nou si připadala děsivě, živočišně žádoucí. „Povídala, že pokud budeš ochotná zamknout na noc pen­ zion a zajistit, aby paní Tregowanová dostala své kakao, zůstane přes noc u nás. Nancy si ráno otevře a připraví snídaně.“ Louis se zahleděl na moře. „Myslel jsem si, že bych zůstal s tebou.“ „Přespal u mě?“ Lous se dal do smíchu. „Přesně tak, nechápu, proč nás to nenapadlo dřív; ty si nemusíš dělat starosti, že budou holky vyvedený z míry, a já se konečně můžu probudit vedle tebe, abych viděl, jestli je pravda, že spíš jako princezna.“ Naklonil se blíž. „A můžeme se věnovat ospalýmu rannímu milování.“ Všiml si jejího váhavého výrazu. „No tak, Sophie, neříkej mi, že nechceš, abych u tebe zůstal přes noc? Takhle to seriozní dvojice dělají, chápeš. Spí spolu, čímž myslím opravdové spa­ ní, přes noc, v posteli a tak dál.“ „Já vím, vím…“ Sophie položila dlaň na jeho, najednou chtěla vnímat teplo jeho kůže. „A my jsme seriozní pár, že?“ 42

RODINA ZE DNE NA DEN

„Nikdy v životě jsem nic nemyslel vážněji než vztah s te­ bou,“ prohlásil Louis, pohlédl na ni a oči se mu zaleskly pří­ slibem věcí příštích. „Holky jsou ohromně nadšený; počítají, že si udělají půlnoční hostinu.“ „Zkusit to mohou,“ vtipkovala Sophie. „Ale moc šancí jim nedávám. Běda pošetilci, který se opováží sejít dolů na snídani později než za minutu osm, natož aby jedl v kterou­ koli hodinu v posteli. Paní Alexanderová nezná slitování!“ „Takže tě vyzvednu v  osm,“ testoval Louis dosud neob­ vyklý návrh. „Budeš připravená?“ „Samozřejmě!“ „Miluju tě, Sophie Millsová!“ ujistil ji. Totéž jí už řekl mnohokrát, ale Sophie pokaždé znovu zapochybovala, jestli má opravdu takové štěstí. Byla až příliš šťastná, všechno pro­ bíhalo až příliš dokonale. Dříve nebo později se něco musí zhatit!

43

Kapitola 3.

Ukázalo se, že Sophie je připravená v sedm dvacet devět, a tak sešla dolů, aby chvíli poseděla s  paní Tregowanovou, jedinou obyvatelkou penzionu, která kdy používala obývací pokoj pro hosty. Grace osmnáct hodin denně sedávala před televizí v  křesle potaženém látkou s  květinovým vzorem a sledovala ITV. Žádný jiný kanál ji nezajímal. Ostatní, jak jednou řekla Sophii, jsou plný bezútěšných programů, kde šediví lidé v šedivých oblecích vykládají o skutečném životě. „Není nad každodenní určování otcovství a povedenou hrůzostrašnou vraždu,“ sdělila Sophii. Když Grace Tregowanová poprvé klela, Sophie utrpě­ la lehký šok. Zapomněla, že i drobné staré dámy byly kdysi mladé, i když sama byla přesvědčená, že až jednou zestárne, přestane myslet, vnímat nebo mluvit hrubě jako dříve. Své­ ho času byla známá používáním neobvyklých nadávek – ale nikdy se nevyjadřovala ani zdaleka tak sprostě jako Grace. V  průběhu uplynulých šesti měsíců devětaosmdesátile­ 44

RODINA ZE DNE NA DEN

tou paní Tregowanovou dobře poznala a teď už ji nic z toho, co stará paní řekla, nevyvádělo z míry. Grace prožila přinej­ menším pestrý život: plný milenců, nebezpečí, sexu a man­ želů – vdávala se čtyřikrát. Možná s ohledem na život plný vášně byla Grace tak ochotná dožít své dny v penzionu Ava­ lon při sledování ITV, zatímco pestrobarevná směsice jejích hrabivých příbuzných, kteří se nikdy neobtěžovali, aby ji na­ vštívili nebo jí zatelefonovali, se zoufale dožadovala dědictví. Grace při jednom z prvních rozhovorů Sophii sdělila, že teď už zůstává naživu hlavně proto, aby „nakrkla ty parchanty“ a s ohledem na skutečnost, že jí kupa manželů zjevně zane­ chala dost peněz na to, aby mohla platit paní Alexanderové po neurčitě dlouhou dobu, věnovala se zmíněné činnosti sty­ lem květinového vzoru a jakostního porcelánu. „Co říkáte mému oblečení?“ prohodila Sophie, když za tónů zahajovací znělky seriálu Coronation Street vešla do obývacího pokoje. Otáčela se v  bledě růžových šifónových šatech se sníženým pasem a spodním okrajem zdobeným třásněmi z  korálků. Měla je na sobě onoho večera, kdy se seznámila s  Louisem, i když teď jí padly trochu jinak než tehdy. Přes ňadra přibrala o jednu velikost a boky a zadeček se pod tenkou látkou kulatily mnohem více než dříve, tak­ že šaty odhalovaly o pár centimetrů dekoltu víc a pevněji jí obepínaly hýždě. Následky váhového přírůstku způsobené­ ho koblihami nemusí být jen špatné, pomyslela si, když se ve svém pokoji prohlížela v zrcadle. Možná to bylo tím, že Louis její tělo tak zbožňoval, ale v poslední době se rozplynul vše­ chen vztek a obavy, které se týkaly jejího vybouleného břicha a skutečnosti, že už neoblékne bederní džíny. Sophie si při­ 45

ROWAN COLEMAN

padala, jako by dorostla do svých křivek, jako by její tělo pouze odpovídalo vnitřnímu hukotu tužeb, a poprvé v živo­ tě byla spokojená s každým centimetrem své kůže. Cítila se žensky, což předtím ani nepovažovala za možné, a když vzala v potaz všechny okolnosti a dobrala se podstaty současného stavu, zjistila, že jde o kombinaci dvou faktorů: koblih s dže­ mem a se šlehačkou a sexu. Ale hlavně sexu. „Vypadáte úžasně, drahoušku,“ prohodila Grace a zkou­ mala Sophii pohledem, jako by odhadovala cenu své nejlepší krávy. „Podobný šaty jsem měla před válkou, v  osmatřicá­ tým, jestli mě paměť neklame. Bydlela jsem tehdy v Paříži, na Montparnasse, s tím malířem, Jacquesem Bellacontim; pri­ ma chlap, mimořádnej fešák, ale nějak se zkazil. Byl komuni­ sta, a já nikdy nepotkala komunistu se smyslem pro humor. Tvrdil o sobě, že je surrealista, ale ve skutečnosti neměl na­ dání. Zato úžasný ruce, a věděl, co s nimi…“ Grace na chvíli zmlkla a Sophie nabyla výrazného dojmu, že si stará dáma pohrává se vzpomínkou na přinejmenším jednu část jeho těla v akci. „Zkrátka a dobře jsem měla šaty, jako jsou tyhle, akorát že jsem byla tenká jako proutek – nedalo mi to žád­ nou práci. Tehdy se chlapům líbily hubený, Jacquesovi taky, a vždycky mě raději viděl bez šatů. Počítám, že tvůj mladej chlap je stejnej.“ Sophie zamrkala a všimla si svého obrazu v zrcadle paní Alexanderové, vsazeném do pozlaceného rámu. „Určitě, ale vzhledem k tomu, že jdeme na večeři a nahota nepřichází v úvahu, myslíte, že se tyhle šaty hodí? Je to naše první opravdové rande po… no, vlastně od té doby, co jsem přijela.“Grace se na Sophii usmála. Modré oči měla dosud 46

RODINA ZE DNE NA DEN

jasné a čisté. „Vypadáte skvěle, drahoušku. Mnohem líp, než když jste se tu objevila poprvé. Byla jste moc hubená, a věčně zachmuřená a nervózní. Přímořské ovzduší vám rozhodně svědčí a vůbec… sex je samozřejmě zázračný regenerační to­ nikum. Hlavní důvod, proč jsem tak dlouho naživu.“ „To bude ono,“ prohlásila Sophie, když Grace sklouzla pohledem zpátky k televizi. Sophie přistoupila k oknu, ně­ kolik okamžiků prošpikovávala pohledem vrstvy krajkových záclon, načež odhrnula dostatečné množství průhledné lát­ ky, aby viděla ven. Bylo šero. Sophie si představila, jak chlad­ ný večerní vzduch proniká jejími tenkými šaty, a ucítila, že jí na pažích naskakuje husí kůže. A v zádech ji zamrazilo ještě něčím jiným. Uvědomila si, že má strach. Přepadla ji nervozita z první­ ho rande. Takové napětí a zvýšenou hladinu adrenalinu necí­ tila od chvíle, kdy se objevila v Louisově domě a řekla mu, že chce být s ním. Všechno, co se dělo od té doby, připomínalo jízdu na horské dráze a Sophie si to v láskyplné euforii sviš­ těla do každého stoupání i ze svahu dolů. Povídali si, samo­ zřejmě, ale dohromady o ničem, nikdy o minulosti, o svých snech a obavách, a po většinu času s nimi pobývaly děti, dvě sluníčka, kolem kterých se točila veškerá konverzace i po­ zornost. A pochopitelně si hojně užívali skvělého sexu, ale takhle spolu o samotě nikdy nebyli. Skutečnost, že se chystali na schůzku, obnášela cosi hrozivě formálního, i když Sophie právě sdělila Carmen, že s Louisem dosud rande neměli. Co jestli zůstanou vyparádění na sebe zírat nad květinovou de­ korací a čajovou svíčkou a nebudou si mít co říci? A co když je vůbec jejich vztah založený výhradně na společné lásce 47

ROWAN COLEMAN

k  děvčátkům a opravdu vynikajícímu sexu? A nebýt Belly a Izzy nebo příležitosti pošetile se líbat, neukázalo by se, že se jim nelíbí tytéž věci, nemají společné zájmy a dokonce ne­ sdílejí ani smysl pro humor? Cal o Sophii vždycky říkával, že je nejméně zábavnou osobou, kterou zná; co když si Louis uvědomil, že je ve skutečnosti absolutně nudná? Co pak? Co když muž, kterého považovala za milovanou bytost, zjistil, že se mu na ní nelíbí, jak přežvykuje jídlo? Čekala, až se na ve­ randě rozsvítí bezpečnostní světlo na znamení, že Louis při­ chází po cestičce, a nervózně se kousala do rtu. Brzy se bude muset vážně zamyslet nad tím, co dělá. Ne­ zbývá než začít znovu plánovat. Úspory jí vystačí ještě na půl roku, a pokud chce zůstat v Cornwallu, potřebuje najít způ­ sob, jak si tu vydělat na živobytí. Krátkodobý pronájem bytu co nevidět skončí a ona se bude muset rozhodnout, jestli jej pronajímat dále, nebo nabídnout k prodeji. Záhy na ni do­ lehnou nároky každodenního života a je potřeba, aby věděla, jestli současný život povede natrvalo, nebo je to jen vzdušný zámek, který každou chvíli odfoukne prudký závan reality. Ale ještě ne, říkala si a pozorovala pěšinku. Zatím ne. Teď se jen musí soustředit na večer, aby byla úžasná mo­ derní přítelkyně, která se postará o mužovy děti a kočky, za­ tímco on se s kámoši vypraví na dovolenou, protože Carmen měla určitě pravdu, o tohle ji určitě Louis chce požádat. Jis­ tě, existuje argument, že už se o jeho dcerky a přinejmenším jednu vlastní kočku starala předtím a bez problémů (pomi­ neme-li trestuhodné škody) a že jeho odjezd na pár týdnů si sotva zaslouží mimořádnou večeři a pěkné šaty, ale Louis možná v současné době přikládá debatě značný význam. Ko­ 48

RODINA ZE DNE NA DEN

nec konců, jejich vztah je nový. On si možná myslí, že Sophie bude v tuto chvíli považovat jeho odjezd na dovolenou s ka­ marády tak trochu za projev ignorance, a nebýt Carmenina varování, nejspíš by bojovala s myšlenkou, že je Louis dost prohnaný na to, aby už od ní utíkal, zvlášť když ona stále nadšeně tráví každou vteřinu svého života v jeho společnos­ ti. Nebo by ji takové věci aspoň napadaly zpočátku, proto­ že k dalším jejím objevům, co se týká zamilovanosti, patřilo zjištění, že zmíněný stav ji nutí chovat se mnohem méně ro­ zumně a střízlivě a je víc náchylná k citovým výlevům, které při nedostatečné opatrnosti vybízejí ostatní k úvahám, že se zbláznila. Naštěstí jí Carmen poskytla příležitost myšlenku zpracovat, najít logické odůvodnění a připravit se. Tudíž až se jí Louis zeptá, zareaguje klidně a racionálně. Žádné nasu­ pené slzy ženy zahnané do úzkých, podobné popudy dokáže skrýt, aniž by o nich Louis věděl. Ne, nemusí si dělat jiné sta­ rosti, než jak být u večeře vtipná, jíst se zavřenými ústy a jest­ li Louis vyplní nebo nevyplní prázdné místo v posteli v jejím pokoji – každopádně s ní chce promluvit o surfařské dovole­ né. Určitě je to ono: výdaje, tajnosti, žádost o svolení. Tohle je záležitost, na kterou se jí s největší pravděpodobností chce zeptat, říkala si Sophie, když čekala, až na pěšinu dopadne prudký svit bezpečnostního světla. „Něco vám povím,“ vyrušila ji Grace z úvah. „Tenhleten Ken Barlow. Dala bych si říct!“ Když světlo ozářilo cestu, odhalilo, že Louis má na sobě oblek, což Sophii přivedlo ke dvěma závěrům: za prvé zjisti­ la, že její přítel vypadá v obleku opravdu dobře, a za druhé ani nevěděla, že Louis nějaký vlastní. 49

ROWAN COLEMAN

• • • „No,“ prohodil Louis a rozhlížel se po moderním interié­ ru v  Albě, zatímco jim číšník naléval víno, „příjemný pro­ středí.“ Dostali nejlepší místa, v  prvním patře před prosklenou stěnou s výhledem na přístav a moře. Venku bylo samozřej­ mě šero a vlny burácely, ale přes sklo slyšela a vnímala po­ hyb oceánu pouhých pár kroků od ní a nezměrná síla vířící za centimetr tlustou skleněnou přepážkou v  ní vzbuzovala dojem, jako by se ocitla na nejvyšším oblouku horské dráhy těsně předtím, než kabina začne prudce klesat. Nebo onen pocit vyplýval z něčeho jiného. Usoudila, že se tou věcí ne­ bude zabývat. „Ano, je tu příjemně.“ Zvedla sklenku, upila a vyhlédla oknem. Okamžik zírala na svůj přízračný odraz, svou bledou kopii ve skleněné tabuli, a pak ven. Na ženu prožívající druhé první rande byla velmi nervózní. Oba mlčky zkoumali jídelní lístek a Sophie naslouchala útržkům rozhovorů ostatních hostů, které doléhaly k  jejím uším. Jako by si dnes večer dalo schůzku celé St. Ives a všich­ ni měli v plánu něco veselého a pozoruhodného. Pověz něco, naléhala sama na sebe. No tak, prohoď něco vtipného, okouzlujícího a romantického, co ho přiměje usmát se a pozorovat tě přivřenýma očima, jako když přemýšlí, jak tě svléknout. „Paní Tregowanová tvrdí, že sex je posilující lék!“ vybafla přesně ve chvíli, kdy všichni přítomní v zaplněné restauraci zmlkli, aby se napili nebo žvýkali sousto. Louis ještě okamžik zkoumal menu a pak k ní zvedl oči. „V tom případě se nedivím, že jsem v tak dobrý kondici!“ po­ 50

RODINA ZE DNE NA DEN

dotkl. Sophie si všimla, jak se Louis snaží ovládnout smích, což ji samotnou nutilo k úsměvu. „Omlouvám se,“ hlesla a naklonila se k  němu. „Snaži­ la jsem se pronést něco vtipnýho a koketního, a dopadlo to takhle.“ Okamžik se na sebe beze slova dívali nad jídelními lístky. Teď by měl něco říct on, pomyslela si Sophie při pohledu do jeho tmavých očí. Je řada na na něm. Louis ale mlčel, jen zblízka pozoroval její obličej, jako by se snažil rozluštit cosi v jejích očích. Sophie nakonec sklopi­ la oči k jídelnímu lístku a přerušila ten okamžik. Když opět vzhlédla, Louis zaujatě sledoval svoje menu, ale byla si té­ měř jistá, že ve skutečnosti je vůbec nečte. Přemýšlí. O čem? Oznámení zprávy o dovolené s  kamarády mu určitě takové starosti nedělá. Pokud… pokud… „Jsi v pořádku?“ zeptala se ho, přestože ji Cal hodnověr­ ně informoval, že zmíněná otázka je druhou nejhorší, kterou může mlčenlivému muži položit, a to v těsném závěsu po do­ tazu: „Na co myslíš?“ Louis rychle zvedl oči, jako kdyby ho vylekala, a tváře mu zrudly. „Jen se mi zdáš trochu nervózní,“ nadhodila. Bylo jí jas­ né, že napětí už dál nesnese. „Opravdu?“ Louis třemi dlouhými doušky vyprázd­ nil skleničku a dolil dříve, než se přiblížil číšník. „To je leg­ rační, protože já žádnou nervozitu necítím. Ve skutečnosti jsem ohromně šťastnej.“ Naklonil se nad stolem a odhod­ laně uchopil její ruku. „Upřímně řečeno, nikdy jsem nebyl šťastnější, a to všechno jen díky tobě. Vážně tě miluju, So­ 51

ROWAN COLEMAN

phie, doufám, že si to uvědomuješ. Snad víš, co k  tobě cí­ tím, a že se stoprocentně snažím, aby nám to klapalo. Já vím, v minulosti jsem se nechoval zrovna moc… dospěle. Opustil jsem své děti, protože jsem neunesl Carriein vztah s jiným. Do manželství s ní jsem se vrhl po hlavě, tehdy jsem netušil, co chci nebo potřebuju. Ale nelituju. Nelituju ničeho, nikdy jsem nelitoval, že jsem ji poznal nebo že s ní mám dvě nád­ herný dcery. A teď mám i tebe…, nebo aspoň doufám. Víš, rád bych se tě na něco zeptal a po pravdě řečeno jsem chtěl počkat, až přijde na řadu zákusek, ale jak se zdá, nedokážu se chovat jako normální člověk, dokud to nevyklopím, takže…“ „Louisi!“ Sophie zpanikařila. Najednou si usilovně přá­ la, aby měla Carmen pravdu. Chtěla, aby se rozhovor týkal chystané záležitosti, a ničeho jiného. „Jen klid. Není to zase taková věda, jak si myslíš…“ „Co není?“ znejistěl. „Carrie mi řekla, na co se chceš zeptat…“ záměrně přešla rovnou k věci, v naději, že se jí nějak podaří zmanipulovat situaci na takovou, na jakou byla připravená, a pak si vychut­ nat dva rybí chody a následně zdejší, daleko široko proslulý datlový dezert, aniž by musela provést rozhodnutí, které jí změní život mnohem více než volba, jestli si k dezertu má dát šlehačku, nebo zmrzlinu. „Carmen ti to prozradila?“ Louis vypadal zděšeně. „Ne­ můžu uvěřit, že něco takovýho udělala!“ „Vždyť ji znáš!“ prohodila Sophie obzvlášť ledabyle. Loui­ sovo ohromení jen zjitřilo její neklid. „Nic neudrží v tajnosti a vůbec…nic se neděje. Vůbec mi to nevadí. Ani trochu si s tím nedělám hlavu.“ 52

RODINA ZE DNE NA DEN

„Ty si neděláš hlavu?“ Louisovi zkameněly rysy a Sophie se prodírala dál, jistá, že se ze situace dokáže nějak vymotat. „Jasně že ne. Chápu, že tvoje otázka se může zdát trochu troufalá, když jsme spolu teprve šest měsíců, ale oba jsme do­ spělí – sneseme to.“ Zakřenila se na něj. „No tak, ven s tím. Zeptej se mě!“ „Nejsem si jistej, jestli v tuhle chvíli chci.“ Louisův jindy zdravě růžový obličej byl bledý jako stěna. „Neblázni!“ naléhala Sophie. „Já vím, na co se chceš ze­ ptat, a nemám s tou věcí žádný problém. Jsem naprosto ne­ vzrušená a klidná.“ „Naprosto nevzrušená a klidná,“ opakoval Louis a znovu do sebe obrátil skleničku. „Vážně nevím, co si mám myslet.“ „A jaká jsi chtěl, abych byla?“ vybafla Sophie poněkud hysterickým tónem. „Celá vystresovaná, závislá, potřebná a vyděšená, mám se chovat jako nějaký vyjevený kuře, když se ocitne před silnými reflektory? Já taková nejsem. Dokona­ le to zvládnu.“ Louis se zničeně kousal do rtu. „Vypadáš, jako bys zrovna teď byla raději kdekoli jinde než tady,“ řekl pomalu. „Fajn, tak se mě neptej,“ prohlásila Sophie, opřela se a za­ ložila si ruce na hrudi. „Upřímně řečeno, nemusíme se o té věci bavit vůbec, dáme si zkrátka večeři a zapomeneme na to, co říkáš?“ „Ne.“ Louis se tvářil neoblomně. „Všechno jsem zařídil a připravil a dal oblek do čistírny … Totiž, já pořád chci… jen jsem si všechno představoval jinak…“ „Vyřešme to teď hned,“ prohlásila Sophie, jako kdyby v Londýně vedla pracovní poradu. Soustřeďme se na to, co 53

ROWAN COLEMAN

je důležitý, a pak si snad i objednáme něco k jídlu, protože umírám hlady. Nemusíš se mě ptát, protože odpověď zní ano, chápeš?“ usmála se na překvapeného Louise. „Ano, ano, ano. Bezvýhradně souhlasím. A víc než to, jsem šťastná. Takže na otázku, kterou jsi mi chtěl položit, odpovídám ano. Můžeme teď pokročit dál?“ „Ano?“ Louis se napůl usmíval a napůl tvářil rozpačitě. „Totiž, chci říct, že je to skvělý, jen trochu zvláštní. Myslel jsem si, že když mou žádost prostě odsouhlasíš, budu se cítit jinak.“ „A jak?“ zeptala se Sophie poněkud netrpělivě a zavrtěla hlavou. „Čekal jsem, že přijdou slzy a překvapení a radost a… ob­ jetí.“„Louisi, vždyť mě jen chceš požádat, abych se postarala o holky, o Tanga a Artemis, až pojedeš s kámošema na dovo­ lenou na Havaj!“ pronesla Sophie tak, že se nejeden pár očí otočil jejím směrem. „Víc jsi vědět nechtěl, že? Tak mi to řekla Carmen. Tak proč bych měla plakat? Nejsem idiot, chápeš.“ „Cože?“ Louisovi spadla brada. „Tohle ti řekla Carmen?“ „Ano!“ vybafla Sophie zoufale. „Můžeme prosím pokra­ čovat? Mám dojem, že kuchyni zavírají v deset!“ „Hmm, totiž – na tohle jsem se tě vůbec ptát nechtěl,“ řekl, pohlédl Sophii do očí a vytrval tak dlouho, až její divo­ ce tlukoucí srdce postupně zpomalilo a ona zjistila, že může uhnout pohledem. „Tohle ti možná řekla Carmen a třeba bys to i slyšela raději, ale podle mého názoru oba víme, že jsem ti chtěl položit jinou otázku.“ „Jinou?“ hlesla Sophie rozechvělým hlasem. „Ano, jinou, a nikdy v životě jsem neviděl tak vyděšenou 54

RODINA ZE DNE NA DEN

a zpanikařenou ženskou, ale začínám tě poznávat a vím, že občas člověk potřebuje cítit strach, a přesto udělat, co má v plánu – takže to provedu.“ Vstal, prohledal kapsy a vylovil malou tmavomodrou koženou krabičku. Otevřel ji. Na mod­ ročerné výstelce trůnil diamantový prsten. Sophie se zabořila do židle, jak jen to pevné opěradlo do­ volovalo, a když před ní Louis poklekl na koleno, cítila, jak jí přestává bít srdce. Matně uvažovala, jak dlouho ještě tahle zvláštní situace potrvá, než se ona složí a umře. A v tu chví­ li se jí uleví, pokud ovšem konec nastane v dohledné době. „Sophie Millsová,“ začal Louis a vynutil si pozornost celé restaurace, „Miluji tě a chci s tebou strávit zbývající část ži­ vota. Provdáš se za mě, prosím?“ Zhruba padesát přítomných zatajilo dech. Sophie pohléd­ la nejprve na něj, pak na prsten. Bylo jasné, že musí něco říct, nyní nastal vhodný čas něco povědět, nicméně se zdálo, že snad celou věčnost není schopná vypravit ze sebe jediné slovo, nemohla dokonce ani popadnout dech, o který plíce tolik žadonily. „Hmm, dobře,“ promluvil Louis a rozhlédl se po hostech. „Možná se ti ten prsten nelíbí, v tom případě ho můžeme vy­ měnit. Já si jen myslel, že budeš mít radost. Pochází ze třicá­ tých let a platinová obruba je provedená ve stylu Art Deco. Není nijak velký, půlkarátový, ale kvalitní, a vybíral jsem ho strašně dlouho. Říkal jsem si, že je elegantní, stylový a nad­ časový a… mlčenlivý – jako ty. Pověz něco, Soph, trne mi koleno a všichni se na nás dívají.“ Sophie si najednou uvědomila, jak jí srdce začíná znovu bít a krev se hrne do tváří. Vydechla, a když znovu nabrala vzduch do plic, cítila, jak jí do očí stoupají slzy. 55

ROWAN COLEMAN

„Ach, Louisi!“ hlesla nakřáplým hlasem. „No?“ Louis se nadějně usmál. „Přijdou na řadu slzy a radost a objímání, nebo jen slzy? Pořád si připadáš klidná a nevzrušená?“ „Vůbec ne!“ Sophie napůl vzlykala a napůl se smála. „Má­ lem jsi mě vyděsil k smrti!“ „Tohle není zrovna učebnicová odpověď na žádost o ruku!“ usmíval se Louis. „Ale předčí ohromení a hrůzu, ja­ kou jsem prožíval já!“ Sophie se smíchem vstala, vzala Louise za ruku a pomoh­ la mu na nohy, takže stáli proti sobě. „Jsem vystrašená a nervózní, je mi trochu špatně od ža­ ludku a strašlivě se mi točí hlava. A připadám si jako polo­ psychotickej idiot. Víš určitě, že si mě chceš vzít?“ „Navzdory tvý poněkud neurčitý obeznámenosti s ro­ zumným uvažováním si pořád přeji, abys byla mou ženou, Sophie,“ pronesl Louis tiše a vážně. „No? Chceš si mě vzít?“ Sophie přikývla. „Ano. Myslím, že jo.“ Sophie seděla na posteli rovně jako svíčka, srdce jí divoce tlouklo. Chvíli trvalo, než její oči přivykly pološeru. Několi­ krát se zhluboka nadechla a čekala, až se sen, z něhož se pro­ budila vyděšená a zmatená, rozplyne. A pak si to uvědomila. Žádný sen. Louis ji skutečně požádal o ruku a ona řekla ano. Rozhodla o zbytku svého života. Řekla ano! „Dobré ráno,“ zahuhlal Louis ospale. Sophie vnímala, jak jí prstem přejíždí po nahých zádech a zlehka si ovíjí pramí­ nek jejích vlasů kolem zápěstí a přitahuje ji zpátky do poste­ le. Její obavy, které se týkaly škvíry mezi dvěma samostatný­ mi lůžky, se ukázaly jako opodstatněné. Po několika poku­ 56

RODINA ZE DNE NA DEN

sech a jedné nešťastné příhodě, kdy se mohli oba ocitnout na pohotovosti a měli by hodně co vysvětlovat, se vzdali dvou postelí a skončili pevně přivinutí k  sobě na jediné. Úplně stejně jako oné první noci, kdy spolu spali, vzpomínala So­ phie. Noc poté, co poprvé od smrti matky přivezli děvčátka zpátky do St. Ives. Byl to těžký a ponurý den plný bolesti, ale také plný průlomových rozhodnutí a jisté radosti. Den, kdy se Sophie s  konečnou platností rozloučila s  dávnou přítel­ kyní, den, kdy opravdu uvěřila, že Carrie je mrtvá. Té noci směsice přitažlivosti, vzteku, nedůvěry a touhy po Louiso­ vi překypěla a Sophie s ním skončila v posteli, nejistá, co to znamená nebo kam to povede, přestože přinejmenším něko­ lik hodin, dokud spočívala v jeho objetí, tyto starosti nevní­ mala. Příštího rána se probudila s tlukoucím srdcem stejně jako dnes. Utekla tehdy od Louise a dětí a usilovně se snažila vrátit k normálnímu životu, jako kdyby se nic nestalo. Snaži­ la se a selhala. Nyní, druhého rána v jedné posteli s Louisem, si Sophie vybavila všechen vztek, nervozitu a výčitky, které ji trápily oné noci, a uvažovala, jestli stopy tehdejších pocitů poskvrnily dnešní ráno, ale nic nenacházela, tak proč jí srdce bije jako o závod? Nikdy nebyla šťastnější a necítila se tolik plná radosti, a přesto zároveň tak vylekaná. Louis uchopil její levou ruku a pohlédl na prsten, který se v ranním světle mdle leskl. „Vždycky jsem si myslel, že tě mám nejraději, když jsi úpl­ ně nahá, ale teď si uvědomuju, že se mi líbí, když si necháš jistou drobnost na sobě.“ Přiložil si její ruku s prstenem ke rtům a políbil ji. „Nikdy ho neodkládej.“ 57

ROWAN COLEMAN

„Vážně? A já si říkám, že zřejmě nechceme, aby zrovna teď všichni věděli, jak se věci mají, takže by možná bylo nej­ lepší, kdyby –“ „Všichni to rozhodně vědí!“ Louis se usmál a políbil ji na špičky prstů. „Po představení, který jsme předvedli včera ve­ čer, ani jiná možnost nepřipadá v úvahu.“ „Hmm, to je pravda. Všichni lidi vědí, oč běží, ale já mám na mysli Bellu a Izzy. Paní Alexanderovou. Matky spo­ lužáků – budou mít velký den! A Carmen! Ta mlčet nebude! Nemluvě o mojí matce a o Calovi. Cal tomu nikdy neuvěří. A pak je tu Christina a holky doma. A Carrieina maminka, musíme to povědět jí. Je potřeba oznámit novinku spoustě lidí, tak snad bych do tý doby neměla prsten nosit. Teprve až budeme oficiálně…“ „Nesmysl!“ přerušil ji Louis. „Jen to všem řekni. Takhle to chodí, zkrátka se zasnoubíš a pak to každýmu povíš, a všich­ ni jsou nadšený a mají radost.“ „Ano, já vím.“ Sophie protáhla prsty a pohlédla na prsten. „Je to taková veřejná záležitost, že? Zásnubní prsten – ostatní se na něj podívají a vědí o člověku všechno.“ „Ano, poznají, že jsi zasnoubená.“ Louis otočil prstenem. „Je ti trochu volný. Nerad bych, abys ho ztratila. Dnes s ním zajedeme do Newquay a necháme upravit velikost. Můžeme vzít i holky, budou nadšený. Celé dva dny se usilovně snažily, aby před tebou nepromluvily o svatebních šatech, ale musím tě varovat, panuje spor, zda růžové, nebo šeříkové a padla zmínka o křídlech.“ „Křídla?“ prohodila Sophie nepřítomně a zaujatě zkouma­ la prsten, který o ní najednou tolik vypovídal. „To zní hezky.“ Louis se opřel o loket a upřeně na ni pohlédl. 58

RODINA ZE DNE NA DEN

„Sophie, jestli tě trápí jakákoli obava nebo nejistota, pro­ sím, pověz mi to,“ pronesl s váhavým úsměvem na rtech. Ani na okamžik ho nenapadlo, že by nějaké starosti mohla mít, usoudila Sophie. „Já jen, že do konce života nám zbývá dlouhá doba,“ řek­ la pomalu. Sledovala, jak Louis lehce svraštil obočí, a oka­ mžitě si přála, aby vrásky z jeho čela zase zmizely. „Neznamená to, že se za tebe nechci provdat, jen se ptám, jestli v ničem nepochybuješ. Víš jistě, že mě dost dobře znáš, Louisi? Konec konců, nejsme spolu moc dlouho a pořád se nacházíme v  prvním láskyplným opojení podporova­ ným sexem. Možná bychom měli nějakou dobu počkat…“ „Až se začneme nudit a přestaneme se milovat?“ zasmál se Louis. „Ne, jenom… Nerada bych, abys mě litoval.“ Sophie ná­ hle zvážněla. „Chci, abys měl jistotu, protože lítost bych ne­ snesla.“ „Sophie, život uteče jako voda, mrkneš a je pryč. Vím ur­ čitě, že tě miluju a potřebuju tě, a dokud budu tady na zemi, chci, abys byla se mnou. Víc jistý si být nemůžu. A vím zcela jistě, že zrovna teď tě chci políbit.“ Stěží se mohla soustředit. Louis ji líbal, jeho ruce znovu objevovaly pod přikrývkou její kůži, tiskl ji k  sobě, a když ucítila jeho rty na ňadrech a prsty mezi nohama, zjistila, že je těžké přemýšlet o čemkoli jiném než o tom, jak moc ho chce. V koutku mysli jí však jako uhlík řeřavě doutnala pochyb­ nost. Zhasla v okamžiku, kdy ucítila, že do ní Louis vstoupil. Otázka, kterou si položila a v okamžiku na ni zapomněla, zněla: Je si ona jistá? Na odpověď nebyl čas. 59

Kapitola 4.

V Newquay vládlo rušné sobotní dopoledne. Turisté už odjeli, ale do města se vrátili studenti a Sophie zjistila, že se i po létu stráveném v  malém městě přeplněném výletníky těžko přizpůsobuje zdejšímu shonu. Jaká pošetilost, vždyť sama pochází z  města, narodila se a vyrostla v  Londýně a byla zvyklá prodírat se skrz davy stejně dobře jako ostatní. Jenomže od chvíle, kdy do jejího života vtrhla Bella s Izzy, se cosi v jejím nitru změnilo. Poprvé v životě si připadala zra­ nitelná, jako kdyby jí pouhý zlostný pohled dokázal způso­ bit ošklivý šrám. Zdálo se, že vnější svět je mnohem hrozi­ vější a že na každém kroku číhá nebezpečí, vůči němuž žila Sophie předtím, než dostala na starost dvě děti, v milosrd­ né nevědomosti. Carriein náhlý a nesmyslný konec vzbu­ dil v Sophii pocit vlastní smrtelnosti, a navíc ji také přiměl, aby si uvědomila, jak křehké jsou životy jejích blízkých. Jak snadno může člověk přijít o ty, které miloval, i když je to ne­ pravděpodobné. 60

RODINA ZE DNE NA DEN

Kromě této dosud nepoznané, přetrvávající hlodavé úz­ kosti se Sophie také těžko přizpůsobovala své nové životní úloze. Uvědomovala si, že už není Sophií Millsovou, mladou městskou ženou s nadějnou kariérou. Dokonce ani bývalou mladou městskou ženou s nadějnou kariérou. Teď je Sophie Millsová, žena oficiálně zavázaná slibem manželství, nebo spíš zadaná, podotkl Louis, protože předchozí výraz se ne­ používá. „Jsi zadaná a já jsem zadaný,“ prohlásil radostně, když časně ráno kráčeli zahradní pěšinkou k jeho domu. „Já vím, vždyť vím. Jen mi chvíli potrvá, než pochopím, že tohle slovo souvisí se mnou. Totiž, pro začátečníky zní div­ ně.“ „Dobře, když se ti nezdá, tak co takhle zasnoubená? Co kdybych ti říkal snoubenko?“ „Hmm,“ vzdychla Sophie pochybovačně. „Zase problém – příliš starodávné?“ „Ne, jen absolutně formální.“ „Chápu, jak to myslíš, ale já jsem toho názoru, že zadaná pomlčka zasnoubená má být tak trochu formální stav,“ po­ znamenal Louis. „Já vím, jen říkám, že by měl existovat třetí výraz, zábav­ ný. Slovo, který by nebylo tak předpojatý.“ „Předpojatý?“ Louis zvedl obočí. „Popřemýšlím o tom.“ „No tak?“ Paní Alexanderová otevřela dříve, než Louis zasunul klíč do zámku. Obočí měla nervózně povytažené. Nejspíš na ně čekala v obýváku u okna. „Avalon nevyhořel a Grace je v  naprostém pořádku,“ ujistila ji Sophie. „Co holky, nevyřídily vás?“ 61

ROWAN COLEMAN

„Ani v  nejmenším. Takovým sladkým broučkům by tr­ valo mnohem déle, než by mě zmohli! Ale ta vaše kočka! Jen jsem se ji pokusila pohladit, a vyškrábala by mi oči!“ „Protože nemá ráda lidi; zmiňovala jsem se o tom.“ So­ phie uvažovala, jestli je paní Alexanderová hodlá v dohled­ né době pustit dovnitř. Občas své vystupování vůči vyděšené domácí přeháněla, zvlášť když každý, koho znala, věděl, že dotyčné bije pod županem zlaté srdce. „Má ráda svůj prostor a houževnatě si chrání soukromí. Potřebuje čas, aby navázala vztah… je to kočka z útulku, chápete. Mám ji už několik let, a pořád mě nemá ráda. Snažím se nebrat si to osobně.“ „To zní dobře.“ Paní Alexanderová si přeměřila Sophii zkoumavým pohledem. „Takže si ho vezmete?“ zeptala se. Sophie se podívala na Louise. „Vážně věděl celej svět, co plánuješ?“ „Víceméně ano.“ Louis omluvně pokrčil rameny. „Tak co?“ naléhala paní Alexanderová a nehýbala se ode dveří, jako by vstup do domu nějak závisel na Sophiině od­ povědi. „Vypadá to, že ano,“ potvrdila a cítila, jak ji Louis vzal ko­ lem pasu. Pak v obavě, že nevypadá patřičně nadšeně, doda­ la: „Jsme s Louisem oficiálně zavázáni slibem manželství. Je to ohromně potěšující.“ Paní Alexanderová se naprosto nečekaně rozzářila a její obvyklý zatrpklý výraz vystřídalo čiré nadšení, což Sophii úplně vyvedlo z míry. „Jsem z vás nadšená, drahoušku!“ Pře­ kvapivě vřele Sophii objala a stejně rychle ji uvolnila. „Po­ kud budete chtít vrátit vklad, potřebuji oznámení s  měsíč­ ním předstihem.“ 62

RODINA ZE DNE NA DEN

„Kdepak, se stěhováním zatím nepočítám,“ prohlásila Sophie a vyhnula se Louisovu pohledu. „Tak nebo tak, holky na vás čekají celé ráno. Připravily si malé vystoupení.“ Paní Alexanderová ustoupila, aby mohli vejít, a usmála se na Louise. „Než je vypustím, chtěla jsem mít jistotu, že je všechno, jak má být, a Sophie vás neodmítla, drahoušku.“ Zakmitala řasami a vrhla na Louise svůj nejlepší „vyzývavý“ pohled, který by většina lidí, jež dotyčnou nezna­ jí, považovala za důvěrný. „V pořádku, holky,“ křikla do patra. „Pusťte se do toho!“ Shora se ozval výbuch nadšeného smíchu a jekot velmi vzteklé šedivé kočky, která vzápětí prosvištěla kolem jako blesk, na krku uvázaného cosi podezřele připomínajícího růžovou mašli, a vyrazila ven. Následovaly mnohem dů­ stojnějším tempem Bella a Izzy. Kráčely slavnostně dolů po schodech, broukaly přitom snesitelnou verzi „Svatebního pochodu“ a Bella držela pod paží mnohem poddajnějšího a krajkami vyparáděného Tanga. Závěs od sprchy byl sejmut spíš silou než s  opatrností, jak Sophie usoudila při pohledu na potrhané okraje otvo­ rů, kudy mají procházet kroužky, a proměněn v lesklou bí­ lou plastovou pelerínu. Závěs s květinovým vzorem z Bellina pokoje byl přetvořen na sukni obléknutou přes dva či tři vílí a princeznovské úbory, a všemožné květy pozdního léta na­ lezené na zahradě byly surově otrhány a vetknuty do vlasů za ušima obou dívek. Svatební vzhled završily štědrou vrstvou Sophiiných druhořadých líčidel. (Už dávno se odnaučila ne­ chávat nejlepší kousky volně se povalovat.) „Jsme tvoje družičky, teto Sophie!“ vypískla Izzy, když 63

ROWAN COLEMAN

konečně sešly dolů, a to bez pohromy, což byl úplný zázrak vzhledem k  tomu, že průvod překračoval většinu pravidel, které se týkají zdraví a bezpečnosti. „Jsme, že jo? JSME tvoje družičky?“ „Je to tak, viď?“ zdůraznila Bella s  mnohem vážnějším a hrozivějším výrazem než Izzy, a to i přes dvě růžové tečky, které si namalovala rtěnkou na tváře. Sophie poklekla, obja­ la dívky a ohlédla se po Louisovi, který se opíral o zábradlí u paty schodiště. „Považujete za dobrý nápad, abych se provdala za vašeho tatínka?“ zeptala se jich a trochu pozdě si uvědomila, že nemá rezervní plán pro případ, kdyby některá z nich řekla ne. „Já určitě,“ přikývla Izzy. „Protože bude ohromná oslava a svatební dort a já jsem viděla fotku svatebního dortu a ten byl ohromnej. A ty máš přece dorty ráda, teto, takže až se vdáš, budeš fakt, fakt –“ „Ohromná?“ navrhla paní Alexanderová. „Ne. Šťastná, ty hloupá!“ hihňala se Izzy a políbila Sophii na tvář. „Budeš šťastná.“ „Výborně,“ řekla Sophie, pohlédla na Bellu a v nadějném očekávání povytáhla obočí. Bella našpulila rty způsobem, který, jak už se Sophie pou­ čila, předcházel složité otázce. Sebrala odvahu. „Myslím si, že je dobrej nápad, aby sis vzala tátu,“ začala pomalu, jako kdyby si během řeči třídila myšlenky. „Z větší části.“ „Z velké části?“ opakovala Sophie vlídně. „Co tím myslíš, Bello?“ Dívka pokrčila rameny. „Myslím tím zkrátka z větší čás­ ti.“ 64

RODINA ZE DNE NA DEN

„Dobře.“ Sophie na okamžik přiložila dlaň k Bellině tvá­ ři. „Jestli si rozmyslíš, co znamená z větší části, povíš mi to, ano? Protože pro mě je ze všeho nejdůležitější, jak se cítíte vy, a vůbec, jak bych vůbec mohla mít jiný družičky kromě vás, i kdybych chtěla! Nicméně mám dojem, že na vašem vzhledu bychom ještě mohli trochu zapracovat.“ „Myslela jsem na křídla,“ podotkla Izzy. „Třpytivý.“ „A já na poníky!“ prohlásila Bella v zajetí Izzyina nakaž­ livého nadšení. Přechodná zdrženlivost se zdála být chvilko­ vým rozmarem. „Napadlo mě, že bychom mohli projet ulič­ kou v kostele na ponících! To by bylo vážně úžasný!“ Slovo ulička Sophii přimělo myslet najednou na spoustu různých věcí. Ale v  první řadě na kostely, šaty, hosty, sku­ tečnou svatbu, která povede ke skutečnému manželství, což znamená, že učinila opravdové rozhodnutí, které jí změní ži­ vot a nakonec bude s konečnou platností završeno, jak nále­ ží. Právně závaznou smlouvou. Najednou zjistila, že ona je ta, která je ,z větší části‘ ráda, že souhlasila se sňatkem s Loui­ sem Gregorym. „Dobře, podrobnosti můžeme vyřešit později.“ Louis za­ chytil Sophiin pohled a odlepil se od zábradlí, aby jí pomohl na nohy.„Teď pojedeme do Newquay a necháme upravit veli­ kost Sophiina zásnubního prstenu,“ dodal. „Můžeme si nechat na sobě tohle?“ zeptala se Bella a uká­ zala na svůj oděv, jehož charakter odpovídal stylu družičky z Las Vegas. Odmítnout by bylo neurvalé. Cesta do Newquay nebyla dlouhá, ale zato byla velmi hlučná. 65

ROWAN COLEMAN

„Teto Sophie,“ ozvala se Bella, „kdo budeš, až se s taťkou vezmete?“ „Kdo budu?“ Sophie pohlédla na Louise, který řídil. „Budu já, samozřejmě.“ „Paní Sophie Gregoryová,“ pronesl Louis hrdě. „Jméno si nezměním,“ vyhrkla Sophie bez přemýšlení. Z boku nebyla schopná rozluštit Louisův výraz. „Dneska si stejně jméno nikdo nemění, a navíc musím dbát na svou pro­ fesionální pověst. Sophie Millsová má zvuk v oblasti zajišťo­ vání firemních akcí. O Sophii Gregoryové nikdo nikdy ne­ slyšel.“ Nezmínila se však o další malicherné obavě, která jí bleskla hlavou v okamžiku, kdy Louis vyslovil její eventuál­ ní příjmení. Ujala se už Carrieiných dětí, nesporně na přání přítelkyně, a teď má i manžela své přítelkyně. Přijmout i její jméno se jí ale zdálo příliš. Jako by se skutečně snažila kráčet ve šlépějích oné mytické první manželky, stejně jako byla ne­ dávná paní de Winterová posedlá Rebekou. „A co paní teta Sophie?“ odvážila se Izzy. „Mně se líbí Sophie Millsová,“ prohlásila Bella a poskytla jí nečekané spojenectví. „A jen proto, že se s tátou vezmou, nepřestane být naší tetou Sophií.“ „Přesně tak,“ přikývla Sophie. „Ale co když jí chci říkat –“ začala Izzy. „HOLKY!“ Louis zvedl hlas, aby přerušil, co se Izzy chys­ tala říct. „Dost vyptávání, Sophii z vás rozbolí hlava! A jsme na místě. Přestaňte křičet a předveďte mi, že umíte být milý a chovat se, jak se na dámy sluší! Protože jedině hodný, sluš­ ný a vychovaný holky mohou jít za družičky!“ 66

RODINA ZE DNE NA DEN

„S křídlama!“ zahuhlala si Izzy pro sebe. „Se vším všudy!“ dodal Louis. „Až na to,“ podotkla Bella a přeměřila si ho zpod ofiny, „že my jsme tvoje dcery a tak rozhodně budeme družičky za každou cenu!“ Sophie se cestou rušnými ulicemi držela pár kroků za Gregoryovými. Věděla, že si Louis všiml, jak se cítí zahlcená vším povykem, názory a otázkami, kterými ji dívky zahrnu­ ly, a líbilo se jí, že ji zná natolik dobře, aby jí poskytl tento malý odstup a ona se mohla přizpůsobit dění. Potěšil ji už samotný fakt, že ho něco takového napadlo. Považovala to za důkaz, konkrétní příklad, který jí ukázal, jak se prohlou­ bil jejich vztah od chvíle, kdy se poprvé setkali. Navíc zjisti­ la, že ho chce učinit šťastným, a udělala by víceméně cokoli, aby mu pomohla zmíněného stavu dosáhnout. Tohle musí být láska! Usoudila, že potřebuje postupovat drobnými krůčky. Prv­ ní krok: zamilovala se do Louise Gregoryho. Divoký tlukot srdce, kdykoli stála vedle něj, to přesvědčivě dokládá – tento krok už podnikla a měla za to, že se přizpůsobila nové situa­ ci rychle, včetně následného sexu a nadšení. Druhý krok: souhlas se sňatkem nedávno vyjádřila, ale potřebuje určitou dobu, aby si na nový stav věcí zvykla, nicméně byla přesvěd­ čená, že se jí to podaří, konec konců, první krok zvládla po­ zoruhodně rychle. Třetí krok: bude muset popřemýšlet, ja­ kou zvolit svatbu, i když ve starém výtisku Tatleru, který na­ šla v čekárně u lékaře, když měla Izzy nemocné průdušky, se dočetla, že nejnovějším trendem jsou dlouhodobá zasnou­ 67

ROWAN COLEMAN

bení, tak snad obřad tolik nespěchá. Čtvrtý krok: skutečně se za Louise provdat, opustit penzion a nastěhovat se k němu a k děvčátkům. Zbýval pátý a poslední krok: zůstat s nimi do smrti. Po zbytek fyzického života být vdaná se vším všudy. Při náhlé představě věčnosti se jí sevřelo srdce. Okamžitě usoudila, že kroky následujícími po prvním a druhém se nebu­ de zabývat. Vždyť zatím ani neřekla matce, že je zasnoubená! Pokud bude mít trochu víc času, aby si jednoduše užívala zamilovanosti a pochopila, že je Louisovi zavázána slibem manželství, určitě nakonec bude schopná vyřešit i ty další záležitosti. Řekla už ano; cesta zpátky neexistuje. Prsten měl být upraven na míru a připraven k  převzetí za pár hodin, a tak Louis navrhl oběd. Bella navrhla náku­ py věcí pro družičky a Sophie hospodu. Nakonec se dohodli na kompromisu a vyrazili do Bellu, irské restaurace, protože tam podávají jídlo celý den a cestou zvládnou i Svatební sa­ lon. Sophie upíjela gin s tonikem a pozorovala Loui­se a dív­ ky: povídali si, plánovali, smáli se. Oni, Gregoryovi, jsou teď rodina. Řádná jednotka, něco, čím ještě donedávna nebyli. A Sophie byla pyšná, že k tomuto stavu taky trochu přispěla. Nebo ve skutečnosti spíš větší měrou, chválila potichu sama sebe. To ona si vzala k sobě Bellu a Izzy, i když jim mohla nabídnout jen jídlo z mikrovlnky a dvoupokojový byt s ne­ provdanou tetou a neurotickou kočkou. Ona platila soukro­ mou detektivní kancelář, aby po Carrieině smrti vypátrala otce dětí. Hlídala Bellu a Izzy a snažila se zjistit, jestli k zeší­ lení pohledný cizí člověk, čirou náhodou jejich otec, je přítel, anebo nepřítel, ona dělala, co bylo v jejích silách, aby všech­ 68

RODINA ZE DNE NA DEN

ny tři usmířila, když Bella stále tvrdila, že otce, který ji opus­ til, nenávidí. Sophie ty tři dala dohromady a udělala to kvůli Carrie, své zesnulé kamarádce, která byla řadu let její nejlep­ ší, nejsvobodnější a nejúžasnější součástí. Sophie pozorovala, jak si Louis odhrnuje z čela pramínek vlasů, směje se něčemu, co Bella říká, a úsměv vrhá stín na jeho strniště. Během mnoha nocí strávených o samotě v penzionu uva­ žovala, jestli by se do Louise zamilovala, kdyby ho nepotkala za daných okolností a v danou chvíli. Zbláznila by se do něj, když by to nebyl zmatený muž, odvržený manžel trpící výčit­ kami svědomí a prohrou? Kdyby neměla tak ráda ženu, kte­ rou on kdysi miloval, nebo si tolik neoblíbila jeho opuštěné dcery? „Ahoj, Wendy! Wendy Churchillová, jsi to ty!“ zvolal Louis na ženu, která se courala kolem jejich stolu, a vyru­ šil Sophii z úvah. „Nesnaž se předstírat, že nevíš, kdo jsem!“ škádlil Louis dotyčnou vesele. Žena se pomalu otočila k Louisovi. Byla zřejmě o pár let starší než Sophie, rezavé vlasy měla stažené do ohonu. So­ phie ji zkoumavě sledovala. „Louis Gregory! Podle toho, co jsem o tobě slyšela napo­ sledy, ses odstěhoval!“ „Vrátil jsem se.“ Louis se zakřenil od ucha k uchu a vstal. „A ty taky, jak se zdá! Naposledy jsem tě viděl…no, před více než dvaceti lety!“ Sophie překvapeně zamrkala. Její snoubenec vykročil od stolu a sevřel známou v srdečném objetí. Byla menší než So­ phie, dalo by se říci drobná, s útlými boky a úzkými rameny, 69

ROWAN COLEMAN

rozpustilý dívčí typ, jakým Sophie, což si uvědomila až nyní, pohrdá. Sophie si najednou přestala připadat žensky a při­ tažlivě a začala se cítit jako ošklivé káčátko, velké a neohra­ bané. Zatáhla břicho a narovnala se. „Jak dlouho už žiješ na severu?“ zeptal se Louis a ona po­ hlédla na dívky. Izzy se usilovně snažila navršit celý obsah sáčku kečupu na jediný hranolek. Bella však upřeně sledo­ vala Wendy zpod ofiny a zaujatě naslouchala každému slovu. Ráda věděla o všem, co se děje; notnou část svého krátkého života strávila úsilím zajistit, aby jí žádná informace, jakkoli se zdála být triviální, neunikla. „Přesídlila jsem zpátky zhruba před rokem. Vedu vlast­ ní živnost – provozní náklady jsou tu mnohem nižší a tyhle končiny mi chyběly; vždycky jsem tu byla doma.“ Wendy se usmála. „A co ty? Kam jsi odešel a proč ses vrátil?“ „To by bylo na dlouhý povídání. Podstatný je, že moje žena nedávno přišla o život při autonehodě a já jsem se vrá­ til, abych se postaral o dvě dcery, Bellu a Izzy…“ Louis ukázal na dvojici dívek. „Dobré odpoledne,“ pozdravila Bella způsobně. „Ty jsou tvoje?“ Wendy přelétla pohledem obě dívenky, aniž odpověděla Belle na pozdrav. „Ty jsi taťka?“ „Jasně!“ smál se Louis. „Nemusíš se tak děsit, Wendy! Belle je sedm, Izzy čtyři. Jsem dvojnásobným otcem a po chybném začátku si teď vedu docela dobře. Ve skutečnosti se všechno úžasně daří a tohle –“ Konečně ukázal směrem k Sophii, která čekala, až bude představena, ale Wendy jí ne­ věnovala pozornost. Dál pozorovala Bellu, která po chvíli na­ krčila nos, načež vybojovala od Izzy misku se sáčky kečupu, 70

RODINA ZE DNE NA DEN

a zatímco dávala do pořádku nespravedlnost, že Izzy získala všechnu omáčku, rozhodla se neznámou ženu ignorovat. „Jsou úplně stejný jako ty,“ pronesla Wendy pomalu, jako kdyby zpracovávala nějakou další skrytou informaci. „Vážně?“ Louis se zatvářil potěšeně. „Na Belle podobnost vidím, ale Izzy je celá máma.“ „Kdepak, obě vypadají přesně jako… ty.“ Wendy zmlkla, ohlédla se a jako by se vzpamatovala. Najednou celá zářila. „Bože, omlouvám se, to je tím, že jsem tě tak dlouho ne­ viděla. Pořád tě mám v paměti z doby, kdy ti bylo šestnáct. Vysokej a hubenej kluk. A teď jsem na tebe narazila – na do­ spělýho chlapa s dětma – je to trochu šok.“ „Ty jsi nezestárla ani trochu!“ řekl Louis Wendy, načež Sophie lehce povytáhla obočí, protože pokud byla dotyčná zhruba stejného věku jako Louis, nějaká kamarádka ze školy nebo podobně, pak rozhodně nemohla vypadat stejně jako v šestnácti. Pokud ovšem už tehdy neměla vrásky. „Tati, kdo je ta paní a co od nás chce?“ obrátila Bella po­ zornost zpátky k neznámé ženě. „A proč na nás civí, jako by­ chom byly zvířata v zoo?“ Sophie se na ni zářivě usmála; na Bellu se vždycky mohla spolehnout, že položí trefnou otázku. „Tohle,“ řekl Louis a konečně odtrhl oči od Wendina ob­ ličeje, „je moje dávná kamarádka Wendy Churchillová. Cho­ dili jsme spolu do školy.“ „A byli jsme trochu víc než kamarádi,“ dodala Wendy upejpavě a Sophie dostala chuť vrazit jí pořádnou facku. „Hm, no jo,“ uchichtl se Louis a Sophie v hrůze zjistila, že zrudnul. „Nikdy jsi nenapsala, nezavolala. Zlomilas mi srdce, Wendy Churchillová!“ 71

ROWAN COLEMAN

„Ty ses nikdy nepokoušel mě najít,“ poznamenala Wendy mnohem vážnějším tónem než Louis. „Počkej, tys přece byla vyhazovač, já vyhozený!“ prohlásil Louis. „Což mi připomíná jednu věc. Tohle je moje snouben­ ka Sophie Millsová.“ Wendy konečně pohlédla na Sophii. „No ne, vidím, že nemarníš čas! Myslela jsem, že tvoje žena nedávno umřela!“ Po této poznámce Sophii zmizel fa­ lešný úsměv ze rtů. Louis se rozpačitě zasmál. „V době, kdy Carrie zemřela, jsme spolu už tři roky nežili…“ vysvětlil a jeho úsměv za­ mrzl. „Když k tomu došlo, Sophie mně i dětem moc pomoh­ la. Všechny nás zachránila.“ „Aha, chápu,“ přikývla Wendy, jako by všechny záhady vesmíru najednou vyšly na světlo. „Tak nebo tak, Wendy,“ uzavřel a úsměv byl ten tam, „rád jsem tě znovu viděl. Opatruj se.“ „To dělám odjakživa.“ Odpověď naznačovala cosi, čemu Sophie nedokázala přijít na kloub, ale bylo to kousavé a se stopou zášti. „Na shledanou, Louisi!“ Stála a dívala se na Louise o chvíli déle, než Sophie pova­ žovala za vhodné, a pak pokrčila rameny a obrátila se k od­ chodu. „Okouzlující dáma!“ pronesla Sophie a vyměnila si chá­ pavý pohled s Bellou. „Kdo byla ta legrační paní?“ zeptala se Izzy, zvedla hlavu od jídla, objala Sophii kolem krku, aby ji políbila, a zanechala na její tváři kečupové srdíčko. „Protivná paní,“ řekla Bella. „Nelíbila se mi.“ 72

RODINA ZE DNE NA DEN

„Zkrátka známá z dřívějška,“ vysvětlil Louis a díval se za dotyčnou, jak odchází, ale výraz v  jeho očích neodpovídal jeho nedbalému rozloučení, připomněl Sophii, že o Louisově životě před Carrie téměř nic neví. Léta, desetiletí snoubenco­ va života jsou pro ni tajemstvím. „Když jsem ji znal, nikdy nebývala tak prudká.“ Louis se naklonil a bříškem palce otřel Sophii z tváře skvrnu od ke­ čupu. „Promiň, zlato. Bylo dost neurvalé, jak tě přehlížela.“ „Opravdu? Ani jsem si nevšimla,“ lhala Sophie, zaujatá spíše touhou zjistit víc o tomto pozůstatku Louisovy minu­ losti. „Dětská láska, že? Zřejmě po tobě celý roky hyne tou­ hou, a tak ji vyvedlo z  míry, že jsi se mnou; čirá žárlivost, a kdo by jí to vyčítal, co, družičky?“ Oslovení vyvolalo u dívek nával hysterie, přesně jak So­ phie předpokládala, a epizoda s Wendy byla záhy zapome­ nuta, vzhledem k  tomu, že Louis musel chytit Izzy, která nadšeně pobíhala po lokálu a za zády jí vlál svatební závoj z toaletního papíru. Toho odpoledne seděla  Sophie poblíž Artemis u Loui­ sova plápolajícího elektrického krbu, zatímco venku prudký déšť bičoval bílou fasádu a kamínky vydlážděné okolí domu, a čekala, až se Louis vrátí z kuchyně a přinese jí šálek čaje. Ráda by si sedla vedle Artemis, ale po mnoha zraněních spojených s drápky se poučila, že se člověk nikdy nemá při­ bližovat ke kočce, ale počkat, až se kočka přiblíží k němu. Toho odpoledne Artemis očividně neměla dobrou náladu, a tak Sophie zaujala místo opodál a nechala ji být, protože svou kočku měla ráda, i když věděla, že Artemis její přítom­ nost buď jen snese, nebo odkráčí. 73

ROWAN COLEMAN

Dívky odešly nahoru kreslit návrhy na svatební šaty a odvlekly s sebou chudáka starého Tanga pro případ, že by potřebovaly manekýna, který by jim stál modelem, a Sophie byla vděčná za chvíli klidu, přestože ji vůbec netěšilo, že její postava je považována za srovnatelnou s  hodně břichatým mourovatým kocourem. „Mám radost, že jsi šťastná beze mě,“ prohodila k  Ar­ temis, která odpověděla tím, že si složila přední tlapky pod sebe a mrkla. „Totiž, nechtěla bych, abys mě postrádala nebo se kvůli mně trápila nebo odmítala jídlo jen proto, že jsem ti poskytla domov, když psychotickou a nespolečenskou kočku nikdo nechtěl, a sdílely jsme spolu byt celá léta. Jsem ráda, že jsi emocionálně nezávislá.“ Artemis jí věnovala dlouhý, bezvýrazný pohled a Sophie si byla jistá, že jím říká: „Jestli u sebe nemáš nic k snědku, klidně můžeš odejít.“ „Co si tedy myslíš o té ženské, o Wendy?“ zeptala se Sophie kočky. „Dnes se točila kolem Louise, chovala se divně a zá­ hadně, a opravdu tak působila, nevymyslela jsem si to. A on… po ní tak nezvykle pokukoval. Toužebně. Co to má všechno znamenat? Co pro něho znamenala? Problém je, že já vůbec nevím. Nemám tušení. Chci říct, co já vlastně vím o něm nebo o jeho životě v době, než poznal Carrie? Nikdy o tom nemluví!“ „O čem?“ Louis vešel a opatrně nesl dva šálky čaje. „A proč si povídáš s kočkou?“ „Rozumí každému slovu,“ namítla Sophie chabě. „Jistě, až na to, že ji tvoje řeči vůbec nezajímají. Jestli chceš mluvit s němou tváří, měla by sis vybrat mě. Já ti visím na rtech.“ Sedl si na koberec a opřel se zády o pohovku. Rame­ 74

RODINA ZE DNE NA DEN

nem se dotýkal Sophiina kolene. Když podával Sophii šálek, světlo z krbu propůjčilo jeho pleti červenooranžový odstín. „Tak dobře.“ Sophie se napila čaje. „Ptala jsem se Arte­ mis, co o tobě vlastně vím? Totiž, vím, že jsi milý, nádherně líbáš a jsi úžasný v posteli, ale co vím o tobě? O tvé rodině skoro nic…“ „Protože ve skutečnosti žádnou nemám,“ řekl Louis a vy­ měnil si pohled s Artemis.“ „Nebo o tvé minulosti. Mám na mysli Wendy, jak jsme ji dnes potkali. Co je zač?“ Louis upil čaje. „Vždyť už jsem ti to řekl. Chodili jsme spolu do školy.“ „Povídala, že jste byli víc než jen kamarádi, zatímco mně vůbec nevěnovala pozornost,“ dodala poněkud kousavě. „Panebože, bylo mi šestnáct, jí patnáct – taková ta doba, kdy ráno před vyučováním člověk s holkou chodí, a odpoled­ ne ho dotyčná pošle k vodě. Prakticky vzato jsem byl „víc než jen kamarád“ s polovinou ročníku. S ženskou polovinou.“ Dal se do smíchu, Sophie nikoli. „No tak, zlato,“ odložil šálek na stolek a klekl si k ní. „Je to jen někdo, s kým jsem se dříve znal. Nic zvláštního. Rád bych tě políbil, nedal jsem ti pusu nejmíň dvě hodiny, začínám mít abstinenční příznaky.“ Přejel jí dlaní po noze, vzal jí šálek a chystal se ji políbit. „Ne… Louisi, počkej!“ Trochu překvapeně vyčkával. Aby Sophie odmítla jeho polibek, to tu ještě nebylo. „Co je, ty nehceš, aby se kočka dívala? Musím přiznat, že mě taky trochu vyvádí z míry,“ ohlédl se Louis po Artemis, která, kdyby měla rty, nesouhlasně by je stiskla jako postarší matrona. 75

ROWAN COLEMAN

„Ne, poslouchej.“ Sophie přiložila dlaně k  jeho tvářím jako misky a přiměla ho tak, aby se na ni podíval. „My dva jsme zavázáni slibem. Že se vezmeme a tak dál.“ „Přesně tak.“ Louis se usmál. „A to je skvělý, ne? Zvlášť ta část ,a tak dál‘!“ „Ano, je to báječný, ale já o tobě nic nevím. Tvůj život, předtím, než jsi potkal Carrie, je pro mě tajemstvím. A chci být v obraze, chci o tobě vědět všechno, každou maličkost od tvých prvních vzpomínek, protože to všechno tě tvoří, a já tě miluju a mám dojem, že když o tobě budu vědět víc, budu se cítit… jistější.“ „Jistější? Vždyť jsem tě právě požádal o ruku! Jakou další jistou ještě potřebuješ?“ vybafl rozpačitě. „Dobře, tak tedy nejde o větší jistotu, ale abych – ti byla blíž. Čím víc o tobě vím, tím si připadám bližší.“ „Mockrát jsem zjistil, že nejlepší způsob, jak zmíněnýho stavu dosáhnout, je pouhý líbání a tak dál.“ Louis se svůdně usmál, ale Sophie byla neoblomná. „Ne, žádné líbání. Pověz mi o ní, chci to vědět. Pověz mi o Wendy, prosím.“ Louis se znovu posadil a vzdychl. „Dobře,“ řekl a pokrčil rameny. „Chceš vědět o Wendy. Tak Wendy byla moje první opravdová přítelkyně – moje první láska, řekl bych. Zamiloval jsem se do ní v okamžiku, kdy jsem o ni ve škole poprvé zavadil pohledem. Bylo mi tři­ náct a jí dvanáct. Rezavý vlasy a… jo, jako první holka v je­ jím ročníku měla ladný křivky, dá-li se to tak vyjádřit. Uviděl jsem ji a blesklo mi hlavou, že to je ona, dívka, se kterou se jednoho dne ožením.“ 76

RODINA ZE DNE NA DEN

„Hmm.“ Sophie zaraženě vnímala náhlý nával žárlivosti v hrudi. „A dál?“ „Dál?“ Louis pokrčil rameny. „To je všechno. Wendy byla moje první láska. A kdo tvoje?“ Sophie se na okamžik zamy­ slela. V tu chvíli ale neměla chuť Louisovi prozrazovat, že on. „Musí v  tom být ještě něco jinýho; potkal jsi ji, když ti bylo třináct, ale znali jste se další tři roky. Co se dělo dál?“ „Chceš denní zprávu o činnosti, nebo měsíční?“ zeptal se ironicky. „Ale je to dávno a možná, že už jsem některý věci zapomněl. Třeba kolika kostkami sladila čaj – a tak.“ „Mluvím vážně, Louisi!“ Sophie se snažila potlačit otrá­ vený tón. „Chodil jsi s ní, jak dlouho a kdy?“ Louis vzdychl, vstal a přešel ke křeslu, kde si hověla Ar­ temis. Oba na sebe chvíli upřeně hleděli jako westernoví pis­ tolníci, načež si Louis uvědomil, kdo je nepochybně ušlech­ tilejší živočich. Usedl na podlahu před krb s nohama křížem jako školák na tábornickém výletě. „No tak jsem se do ní zamiloval.“ Usmál se pro sebe. „Bože, jak já ji zbožňoval! Nikdy se mnou nepromluvila, ne­ podívala se na mě. Nechodili jsme spolu ani do stejný třídy, a tak jsem se musel snažit, abych ji potkával na místech, kde jsem si myslel, že by mohla být. Pamatuju si, jak jsem pořád dokola chodil parkem poblíž jejich domu, dokud se nese­ tmělo, pro případ, že by se ukázala, ale vůbec se neobjevila.“ „Kterým parkem?“ chtěla vědět Sophie, lačná po detai­ lech, aby si mohla jasně představit láskou nemocného třinác­ tiletého Louise. „Ten v sousedství Guildhallu?“ „Cože? Ne. To bylo v Newquay. Já a Wendy jsme vyrůstali v Newquay.“ 77

ROWAN COLEMAN

„Vážně?“ podivila se. „To slyším poprvé.“ „A záleží na tom? Je to jen místo. Nepovažuju ho za do­ mov; můj domov je tady. Doma je tam, kde jsi ty, a proto by bylo mnohem lepší, kdyby ses nastěhovala ke mně.“ „Pověz mi, co se dělo dál. Jak jste se dali dohromady?“ na­ léhala Sophie, třebaže v srdci se poznání vyhýbala. Louis se něžně a hřejivě usmál. „Oba jsme se účastnili oslavy na závěr školního roku. Vě­ děl jsem, že je to nejspíš poslední možnost, jak s ní promluvit. Odcházel jsem ze školy a začínaly letní prázdniny. Jako hlu­ pák jsem si dal poslední termín – buď jí povím, že ji mám rád, toho večera, nebo nikdy, typická puberťácká teatrálnost. Zní to hloupě, ale když o tom tak přemýšlím, pořád si vybavu­ ju ten pocit, svírání hrudi, kdykoli jsem na ni pomyslel nebo pohlédl. Opravdu jsem ji šíleně miloval. V podstatě jsem celý dny od rána do večera myslel jen na Wendy a její rezavý vlni­ tý vlasy a jak –“ Louis si všiml Sophiina obličeje, jehož výraz ladil se zachmuřenou oblohou za okny, a zarazil se. „Tak nebo tak, byl jsem samozřejmě hrozně napjatej. Byl to můj okamžik pravdy. Rozhodl jsem se, že si dám skleničku na kuráž, a další a další. Čtyři půllitry cideru s likérem z čer­ nýho rybízu nalačno, zatímco jsem čekal, až nastane pravá chvíle, kdy si budu připadat dost odvážnej a mužnej, abych ji oslovil. Akorát když přišlo na věc, byl jsem napůl strnu­ lej a napůl zmatenej a úplně, totálně ožralej. Zvracel jsem na zahradě a pak se složil na lavičku. Probudil jsem se několik hodin po skončení slavnosti, v puse jsem měl jako v kanálu, v hlavě mi dunělo, a holce, kterou jsem miloval, jsem neřekl ani pár slov.“ Sophie sledovala, jak sklouzl očima z její tváře 78

RODINA ZE DNE NA DEN

a pohlédl do minulosti. „Bože, jak já byl vyřízenej! Pro­ meškal jsem svůj okamžik, všechno jsem zkazil! Uvědomil jsem si, že mi nezbývá než strávit zbytek života bez ní a při tý představě jsem se rozbrečel. Seděl jsem na lavičce a bulel. Nakonec jsem se rozhodl jít domů a nejspíš jen tak ze zvyku jsem prošel kolem jejího domu, zřejmě abych naposledy po­ hlédl do jejích oken. A když jsem odbočil do její ulice, byla tam, seděla na zídce před domem a kouřila cigaretu. ,Dal sis načas,‘ řekla, když jsem došel k ní a usilovně dou­ fal, že nebudu znovu zvracet. ,Čekám tu celou noc. Už jsem chtěla jít dovnitř, než našim dojde, že pod dekou neležím já, ale polštáře.‘“ Louis se pro sebe usmál. „Byl jsem úplně mimo, nevě­ děl jsem, jestli ještě nesedím na lavičce a všechno se mi to jen nezdá. A tak jsem se zeptal: ,Jak jsi věděla, že půjdu ko­ lem?‘ A ona na to s naprostým klidem: ,Vždycky přece cho­ díváš domů kolem našeho domu; nepředpokládala jsem, že by se dnes večer něco změnilo. Nikdy jsi ale nezaklepal na dveře, tak jsem si myslela, že bude lepší, když si tu sednu a počkám na tebe, jinak se nikdy nedostaneš k tomu, abys mě pozval na rande.‘ ,Mohlas přece pozvat ty mě,‘ já na to, protože jsem byl ješ­ tě kluk a tak trochu idiot. A ona seskočila ze zídky, objala mě kolem krku a řekla: ,Já jsem holka, a holky nedělají první krok.‘ A pak mě políbila, byl to dlouhej kouřovej a ciderem zmáčenej polibek a takhle jsme tam stáli a objímali se, dokud nevyšlo slunce.“ Sophie se obrnila proti zklamání, že Louis kdysi strávil hodiny líbáním někoho jiného než jí, ale snaha byla marná, 79

ROWAN COLEMAN

žárlivost ji zachvátila, jako když se plameny zmocní dříví na podpal. Samozřejmě věděla, že Louis má svou minulost, ale představa, že kdysi jinou miloval stejně jako ji, ačkoli to bylo před lety a ona byla patnáctiletá, ta představa ji nesnesitelně bolela. „Celé léto jsme se od sebe nehnuli,“ pokračoval Louis. „Trávili jsme spolu každý den, jen my dva. Týdny jsem nevi­ děl kamarády. Byla to úžasná doba. Jako… jako…“ „Báječný sen, ze kterýho ses nechtěl probudit?“ napo­ věděla Sophie. Louis přikývl. „Ano. Až na to, že mi jic jinýho nezbylo. Ona, nebo lépe řečeno její rodina, odešla téměř přes noc. Ne­ mohl jsem tomu uvěřit. Neměl jsem o tom tušení.“ „Třebaže jsi ji vídal každý den.“ „Koncem prázdnin se už se mnou tolik vidět nechtěla, nejspíš o mě ztratila zájem. Když jsem jí telefonoval, nikdy nebyla doma. Ve městě jsem ji už nepotkal a zdálo se, že ni­ kdo z  jejích známých nemá ponětí, k  čemu se chystá. Pak jsem jednou ráno procházel kolem jejich domu v naději, že vyjde ven, a vidím ceduli, že dům je na prodej. Nikde ni­ kdo, už byli pryč. Zaklepal jsem u sousedky a ta mi řekla, že Wendin táta má na severu nějakou novou práci. Přestěhoval je všechny během jedinýho víkendu. Od tý doby jsem o ní neslyšel. „Nikdy?“ „Ne.“ Louis zavrtěl hlavou. „Byl jsem zničenej, vyřízenej. Trvalo mi celou věčnost, než jsem ji pustil z hlavy, protože jsem si vážně myslel, že jsme spřízněný duše…“ „Spřízněný duše?“ Sophie doufala, že její spřízněná duše 80

RODINA ZE DNE NA DEN

je Louis, ale pokud on už v průběhu života nějakou měl, zne­ jistěla. Nevěděla přesně, kolik spřízněných duší může člověk v průběhu života potkat, ale měla dojem, že pokud více než jednu, pak celá záležitost přestává být tak jedinečná, jak do­ sud věřila. „Hloupá puberťácká poblouzněnost, chápeš – navíc byla Wendy první holka, se kterou jsem spal. To hrálo důležitou roli.“ Louis nedbale svrhl bombu, jako by to byla skleněná kulička. „Ty jsi s ní spal!“ Ze Sophiina hlasu proti její vůli zaznělo zklamání. „No tak, Sophie, od té doby uplynula spousta let. V na­ šem věku za sebou nutně musíme mít nějakou minulost; ne­ žárlíš, že ne? Konec konců, tys taky nebyla panna, když jsme se poznali.“ Sophie chtěla dodat ,jen po formální stránce‘, ale rozmy­ slela si to. „Ne,“ zalhala. „A nejsem žárlivá, samozřejmě.“ „Máme hotovo!“ Bella se přiřítila do pokoje, v rukou tří­ mala pár archů papíru. V patách za ní Izzy, jejíž příchod způ­ sobil, že se Artemis nenápadně přesunula na polici s  kni­ hami, kde existovala mnohem menší pravděpodobnost, že bude nucena odrážet nevítané pokusy o získání přízně ze strany malé holčičky, která zkrátka nemohla uvěřit, že ji koč­ ka nemá ráda. „Navrhly jsme pro tebe báječný šaty, teto Sophie,“ ozná­ mila Bella a položila Sophii na klín papíry. „Jenom tady jsme napsaly ,mňauječný‘ šaty, protože jsme je nakreslily na kočce. Dobrej vtip, chápeš?“ 81

ROWAN COLEMAN

„Jasně, chápu.“ Sophie uchopila arch a usmála se na vý­ tvor namalovaný fixy a doplněný lepidlem se třpytkami. „Je to nádhera a rozhodně vezmu váš návrh v potaz, až dojde na výběr šatů.“ Sophie napůl poslouchala, jak se dívky daly do vysvětlo­ vání a doplňovaly další podrobnosti o šatech, například za­ řízení na zvedání sukně při návštěvě toalety a chladící kapsu na rychle se kazící věci. Jaký má smysl, uvažovala, zatímco naslouchala Belliným plánům na svatbu v poníkovském stylu, vykládat Louisovi, že jakákoli zmínka o Wendy Churchillové v ní vzbuzuje ne­ příjemné pocity, napětí a dojem, jako by byla ve špatné chvíli na nesprávném místě s mužem, který není ten pravý? A že si v souvislosti s Wendy na chvíli připadala jako vetřelec, který se vloudil do Louisova života, což ji i předtím občas napad­ lo. Vždyť je to jen obvyklá paranoia a neuróza projevující se dosud nepoznaným, krutým a neobvyklým způsobem. Žena, kterou Sophie dosud neznala, se k  ní chovala trochu neo­ maleně, a Louis provedl přesně to, oč žádala, vylíčil jí epizo­ du z dávné minulosti, nic víc se nestalo. Kromě toho Wendy Churchillovou už nikdy nemusí potkat. Pozdě večer, když ležela ve své posteli v  penzionu B&B a upřeně pozorovala stropní růžici kolem lustru se stínidlem zdobeným květinovým vzorem, přistihla se, že si stále doko­ la vybavuje Louisův příběh a přikrašluje jej a doplňuje po­ drobnostmi podle vlastního uvážení, představami Louise a Wendy, jak kráčejí ruku v ruce neznámou krajinou s obil­ nými lány. Zavřela oči a usilovně se snažila myslet na něco 82

RODINA ZE DNE NA DEN

jiného, na cokoliv jiného. Otáčela zásnubním prstenem, na který si ještě nezvykla, ale myšlenky na Louise a Wendy jí neustále vířily hlavou. Nakonec se posadila a rozsvítila lampu na nočním stol­ ku. Otráveně vylezla z postele, aby použila jednu z varných konvic, kterou paní Alexanderová laskavě vybavila všechny pokoje, a aby si připravila horkou čokoládu. Pak se vrátila do postele a znovu si prohlédla návrhy šatů. Slíbila holkám, že si je pověsí nad postel. Podrobně zkoumala kresby, četla všech­ ny popisky, které Bella velmi pečlivě namalovala čerstvě na­ učeným spojitým písmem, a objevovala další podivuhodné detaily, jež přidala Izzy. Cítila, jak napětí ustupuje a v hrudi se jí rozlévá teplo. Louis, její první láska, spřízněná duše, ji požádal o ruku, došlo jí, jako kdyby tato skutečnost teprve teď plně pronik­ la do jejího vědomí. Požádal ji, aby s ním a s dětmi strávila zbývající část života, a úžasnější věc si nedokázala představit. Nic víc nechce, on je pro ni vším a vezme si ho. Ucítila, jak ji náhlý příval adrenalinu přiměl, aby se napřímila. Pominul čas nečinně sedět a přemítat o budoucnosti. Teď přišla chvíle vrhnout se rovnýma nohama do zítřejšího dne a popadnout a užívat si to jediné, co jí přinese naplnění. Touží se stát man­ želkou Louise Gregoryho a nemůže se už dočkat!

83

Kapitola 5.

K  Louisovi dorazila za rozbřesku a překvapilo ji, že ho i dětmi zastihla vzhůru. „Ahoj!“ Políbila ho něžně na rty. „Přišla jsem brzy, abych vám připravila snídani!“ „No ne, kvůli tomu ses klidně mohla vyspat!“ prohodil Louis a objal ji. Dívky je pozorovaly, dloubaly do sebe lokty a hihňaly se. „Musel jsem si připravit věci na ten zítřejší slav­ nostní oběd ke čtyřicátýmu výročí sňatku. Upravuju svatební fotky šťastnýho páru u kostela, kde se brali, je to vážně roz­ tomilý. Měla bys je vidět, Sophie. Harrisovi se seznámili a za­ milovali se do sebe, když jim bylo patnáct, vzali se, když jim nebylo ani dvacet, a pořád jsou do sebe zblázněný a šťastný jako tehdy. Kdo může tvrdit, že mladá láska nemá dlouhýho trvání, co?“ „Já,“ podotkla Sophie vesele a přisedla si k dívkám, které u kuchyňského stolu zdolávaly obvyklou nedělní hromadu topinek s džemem. „Dnes jsem se probudila s vědomím, že o 84

RODINA ZE DNE NA DEN

našem chystaným sňatku téměř nikdo neví. A dospěla jsem k závěru, že bychom tu novinu měli oznámit pokud možno co největšímu počtu lidí. Musíme začít telefonovat!“ „Opravdu?“ Louis si sedl vedle ní. „Určitě to chceš roz­ hlásit?“ „Samozřejmě!“ ujistila ho Sophie. „Nemůžu se dočkat, až se celý svět dozví, že si tě beru za muže!“ Navzdory jejímu nadšení se do telefonování dříve pustil Louis. Jakmile po snídani umyl nádobí a usadil dívky v obý­ váku ke krabici s  legem, začal listovat starým adresářem a obvolávat přátele. Sophie naopak přecházela po kuchyni a její nadšení bojovalo s přívalem nervozity. Uvažovala, proč je pro ni o tolik těžší šířit novinku. Nejspíš je to tím, že Louis nemusí informovat svou matku, pomyslela si. Kdyby musel sdělit zprávu matce, určitě by nebyl tak klidný, každý přece ví, že nic neplatí doopravdy, dokud s tím člověk neobezná­ mí mámu. Samozřejmě ho čeká úkol sdělit tu zprávu bývalé tchyni, ale zatím neřešili, jestli by její jméno mělo stát na se­ znamu. Sophie ovšem podle Louisova bezstarostného a ra­ dostného chování usuzovala, že s dotyčnou na svém sezna­ mu zatím nepočítá. Sophie přejela palcem po klávesnici telefonu a uvědomi­ la si, čeho se ve skutečnosti obává. Měla strach, že lidé, které miluje a na nichž jí záleží, ji možná nebudou brát vážně. Vní­ mala jako nutnost, aby pochopili, jak je šťastná a jaký zásadní význam pro ni má sňatek s Louisem, a hlavně považovala za důležité, aby ostatní byli šťastní s ní. Usoudila, že k telefonování potřebuje být o samotě. Vyšla 85

ROWAN COLEMAN

na zahradu a posadila se na lavičku, kterou dívky přejme­ novaly na vílí altánek, protože byla umístěna pod dřevěnou mříží, po níž se pnuly růže, a jejich jemné korunní plátky se při sebemenším závanu větru zlehka snášely na každého, kdo usedl dole. Bylo teplé nedělní ráno a ve vzduchu ještě bylo cí­ tit letní horko. Růžové kvítky už opadaly během ranní drob­ né přeháňky a povalovaly se na sedátku jako růžové konfety. Pročítala jména v mobilu a v duchu sestavovala seznam, komu zavolá a v jakém pořadí. Pak odškrtávala jména lidí, kterým se jí chtělo volat nejméně, až na seznamu nikdo ne­ zbyl a musela začít znovu. Nakonec si řekla, že jediným ra­ cio­nálním řešením je postupovat podle abecedy. Zhluboka se nadechla, vyhledala Calovo jméno a stiskla tlačítko. „Copak? Jsi otrávená, že se musíš dělit o milence s ovce­ mi?“ znělo Calovo přátelské uvítání. „No ne, opravdu velmi profesionální!“podotkla Sophie. „Člověk by řekl, že Mc CarthyHughes spěje ke krachu – když jsem tam pracovala, takhle sprostej jsi nebyl!“ „Protože ty jsi odjakživa představovala něco jako zónu prostou sprostoty – ve všech ohledech,“ řekl Cal. „A kromě toho je neděle ráno a já si ještě hovím v posteli. Vlastně máš štěstí, že mě nerušíš uprostřed soulože s nějakým roztomi­ lým mladým zajíčkem. No tak, pokračuj, pověz mi, jakou krizí sebedůvěry trpíš tento týden? Zjistila jsi, že máš alergii na koblihy se šlehačkou? Bojíš se, že se tě místní pokusí ri­ tuálně upálit? Ale jestli ode mě žádáš obvyklou dávku jiskr­ ného vtipu a moudrosti, pospěš si, protože se musím připra­ vit na zítřejší pracovní snídani s tvým starým známým Jakem Flynnem. Chce, abychom letos opět zajistili vánoční párty, 86

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.