Copyright 2015 by Jennifer Weiner, Inc. Translation 2016 by Tereza Horáková Cover design 2016 by DOMINO

2016

Copyright © 2015 by Jennifer Weiner, Inc. Translation © 2016 by Tereza Horáková Cover design © 2016 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu WHO DO YOU LOVE, vydaného nakladatelstvím Atria Books, New York 2015, přeložila Tereza Horáková Jazyková redaktorka: Hana Pušová Korektura: Milena Nečadová Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský Obálka: Rajka Marišinská Vydání první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v květnu 2016

ISBN 978-80-7498-133-3

Pro Billa

Pátého května jsem si svou Isis vzal Však dlouho jsem ji za ruku nemohl vést Tak jsem si ostříhal vlasy a na cestu se dal Do divoké cizí země, kde nešlo se splést. Bob Dylan, „Isis“

Prolog

Rachel 2014 „Rachel?“ Neodpovídám. Mám zavřené oči, zadržuji dech a  doufám, že ať už je to kdokoli, bude si myslet, že tu nejsem, a zase odejde. Ťuk, ťuk, ťuk, pak zase mé jméno. „Rachel, jsi tam?“ Zavrtám se hlouběji do  peřin. Luxusní lněné povlečení jsme dostali jako svatební dar a po každém vyprání ještě získávalo na jemnosti. Polštář si přetáhnu přes hlavu a hned cítím, že povlak už zrovna moc čerstvě nevoní. Možná to souvisí s tím, že jsem se už tři dny nesprchovala a postel jsem opouštěla, jen když jsem šla na záchod nebo si trochu loknout vody z kohoutku. Na nočním stolku leží balení mátových čokoládových sušenek, které jsem vytáhla z mrazáku, a čokoládové piškoty připravené pro chvíli, kdy dorazím mátové dobroty. Je jaro, slunečný den, příjemná teplota, já mám ovšem zavřená okna a stažené rolety, abych neviděla příslušnice armády matek, jak okázale tlačí své přemrštěně velké 11

kočárky po  ulici, čtyřicátníky v  drahých semišových polobotkách a s vousy pěstěnými pečlivě jako bonsaje, jak za chůze vyřizují esemesky, ani turisty, kteří se fotí před módními restauracemi, kde je všechno bio a z místních zdrojů. V ložnici je tma, dveře mám zamčené, dcery jsou jinde. Ležet v měkoučkých peřinách, které voní po nás obou i po sexu, který jsme si užili před dvěma týdny, skoro působí dojmem, jako bych vůbec nežila. Ťuk, ťuk, ťuk… a pak – do prdele – zvuk klíče. Pevně svírám víčka, choulím se, jsem jako holčička, která si představuje, že když nikoho nevidí, nevidí ani on ji. „Běž pryč,“ říkám. Host ovšem neodchází, namísto toho si sedá na kraj postele a dotýká se mého ramene, které se rýsuje jako boule pod peřinou. „Rachel,“ říká Brenda, ta největší potížistka ze všech mých klientek, za  nimiž jsem se měla v  pátek zastavit. Asi minutu uvažuji, jak se dostala do mého domu, než si uvědomím, že jsem před rokem dala klíč jejímu vnukovi Marcusovi, aby mi během jarních prázdnin mohl zalévat kytky a vybírat schránku, za  což jsem mu zaplatila královskou sumu deseti babek. Nesměle se mě zeptal, jestli bych ho nevzala do obchodu s komiksy, kde by vydělané peníze rád utratil, a já jsem ho tam odvedla za ruku. „Promiň, že jsem na tebe zapomněla,“ zamumlám. Můj hlas zní, jako by vycházel z ucpaného okapu. Odkašlu si. Bolí to. Všechno mě bolí. „Nedělej si starosti,“ říká Brenda. Stiskne mi rameno, vstane z  postele a  já slyším, jak se pohybuje po  místnosti. Zvedá rolety, otevře okno a z průvanu mi na holých pažích naskočí husí kůže. Podaří se mi otevřít jedno oko. V náručí 12

má bílý plastový prádelní koš, do  nějž rychle vrší oblečení pohozené na podlaze. V rohu stojí koště, mop a kbelík plný čisticích prostředků: Clin a Pronto, Jar a jeden z těch pěnových odstraňovačů skvrn Mr. Proper, ten by mohl být užitečný na skvrnu na zdi, kam jsem mrskla vázu plnou tulipánů a zakalené vody. Zavírám oči a znovu je otevírám, když mě do nosu praští pronikavě nasládlá vůně prostředku na  mytí podlah. Jako ochromená sleduji, jak Brenda nejdřív zametá, načež namočí mop, vyždímá ho a začíná mi vytírat zem. „Proč?“ zachroptím. „Nemusíš…“ „Nedělám to pro tebe, ale pro sebe,“ odpovídá Brenda. Má sklopenou hlavu, hnědé vlasy stažené do culíku a ukazuje se, že vlastní i tričko s normálním výstřihem, kalhoty, které ji neobepínají jako druhá kůže, a  boty, jež nezdobí podpatek jako pro striptérku nebo nedej bože zlatá rybka zatavená v patnácticentimetrové vrstvě umělé hmoty. Brenda myje zem a stírá prach. Rozstřikuje pěnový odstraňovač skvrn, dokud nejsou mé stěny zase hladké a  bělostné jako v  den, kdy jsme se nastěhovali. Otevřeným oknem se linou zvuky ze sousedství. „Na  webových stránkách se píše power vinjása jóga, ale já jsem se skoro nezapotila,“ slyším, načež následuje: „Máš tady signál?“ a dál: „Sebastiane! Ošklivý pes!“ Cítím jarní město: horký omastek z obchodu s koblihami, který nedávno otevřeli na rohu, čerstvou trávu a blátivé kaluže i závan psích výkalů, nejspíš od ošklivého Sebastiana. Slyším plakat dítě, mumlat matku a tlupu hlučných kluků, kteří jsou nejspíš na  cestě do  tělocvičny, kde se trénuje parkour a CrossFit. Docházím k závěru, že moje okolí je trapné. Žiju 13

v ulici Klišé, na třídě Očekávaného. Co hůř, sama jsem takové klišé: je mi skoro čtyřicet, těhotenská kila, jichž jsem se nikdy nezbavila, mi obtáčejí břicho jako pneumatika, mám vrásky, vlasy mi u kořínků šediví a má prsa vypadají dobře, jenom když je upnu do tvarované podprsenky. Na Wikipedii by mohli vystavit mou fotku: Opuštěná manželka, Brooklyn, 2014. Brenda mě jemně nadzvedne a pobízí, abych vylezla z postele a posadila se na židli v rohu – objevila jsem ji na bleším trhu, je čalouněná světle žlutou potištěnou látkou a sedávala jsem v ní, když jsem kojila své holčičky, četla knihy a psala zprávy. Sleduji, jak Brenda zručně stahuje povlečení, vytahuje polštáře ze zmačkaných povlaků a  každý pořádně natřepe na koleni, než ho usadí zpět na postel. Ložnice se plní prachem a jeho zrníčka víří v paprscích světla, jež se dovnitř dere ušpiněnými okny, která jsem plánovala umýt. Choulím se v županu se svěšenými rameny a koleny přitaženými k hrudi. „Proč to děláš?“ ptám se. Brenda se na mě laskavě podívá. „Jsem užitečná,“ prohlásí. Vynáší z ložnice náruč špinavého prádla a vrací se s čistou sadou. Když se jí nedaří natáhnout prostěradlo, vstanu ze židle a pomůžu jí. Pak se vydá do koupelny a pustí sprchu. „Pojď,“ vyzve mě a já si přetáhnu noční košili přes hlavu a postavím se pod sprchu s rukama bezmocně visícíma podél těla. Zakláním hlavu, abych cítila horkou vodu stékající po tvářích, bradě a očních víčkách. Slzy se mísí s vodou a mizí v odpadu. Když jsem byla malá a vrátila jsem se z nemocnice se stehy zakrytými sterilní náplastí, maminka mě namydlila houbou, pak mě posadila na  okraj vany, umyla mi vlasy, opláchla mi hlavu teplou vodou, napěnila šampon, 14

znovu vlasy opláchla, nanesla kondicionér a  naposled ho spláchla. Dotkla se silné klikaté růžové jizvy, jež se mi táhla uprostřed hrudi, a pak ji jemně osušila. Má překrásná holčič­ ko, říkávala. Má nádherná, rozkošná holčičko. Povlečení mám zase hedvábné a chladivé jako voda v rybníce, avšak nelehnu si. Opřu se o čelo postele a zachroptím otázku, kterou jsem slyšela snad tisíckrát od desítek různých klientek: „Co teď budu dělat?“ Brenda se posmutněle usměje. „Začneš znovu,“ řekne mi. „Stejně jako my ostatní.“

15

CˇÁST 1 Polovicní srdce

Rachel 1985 Narodila jsem se s porouchaným srdcem. Tahle věta mi získávala spoustu soucitu od školky až do šesté třídy, ale pak jsem si řekla, že vrozená srdeční vada není nic, čím bych se chtěla proslavit, a přestala jsem o ní ve škole mluvit. Mé nemoci se říká trikuspidální atrézie, což znamená, že chlopeň mezi komorou a síní na pravé straně srdce není správně zformovaná. Krev, která by měla hladce plynout ze srdce do plic, namísto toho teče jen pomalým čůrkem – jako lenivý školák, který zaspal, ale nehodlá utíkat na autobus. Pro přežití to není nic moc, jak říkají doktoři. Diagnostikovali mi ji šestatřicet hodin po narození, když jsem udělala lékařům tu laskavost a nabyla jsem rozkošného švestkového odstínu. V místní nemocnici přesně nevěděli, co se děje, ačkoli jim bylo jasné, že to nedokážou spravit, a tak mě přepravili vrtulníkem do Miamské dětské nemocnice, kde mi provedli takzvanou Blalockovu-Taussigovu anastomózu a pomocí shuntu vytvořili pro krev nové koryto. 19

Jakmile jsem se vzpamatovala, vyděšení rodiče si mě odvezli domů spolu s kyslíkovým přístrojem a pokyny, co dělat, pokud bych zmodrala nebo začala lapat po dechu. První rok života jsem spala v  přenosné postýlce přiražené k  manželské posteli a s matčinou rukou na hrudníku. Fotky ukazují drobné vrásčité miminko v příliš velkých dupačkách, nemá v  sobě nic z  dětské baculatosti, která svádí k  pomuchlování. „Neprospívá“, psali mi do zdravotní dokumentace a matka to brala, jako by premiantka poprvé neuspěla u zkoušky, jako by to byla její vina, že mě nedokáže vypiplat, i když to přece já jsem mohla za to, že nerostu. Než jsem se narodila, byla matka knihovnice – po bratrově narození jen na částečný úvazek, ale svou práci milovala. Po zjištění mé diagnózy odešla z práce a plně se oddala péči o mě. „Do jídla jsme ti přidávali olivový olej,“ řekla mi – to když jsem se v dospívání vrhla na první z diet majících za cíl zhubnout dvě kila týdně, přičemž tato sestávala z grepů a okurek. Na rýžové vločky mi kapala rozpuštěné máslo, v silné vrstvě mi je mazala na chleba i krekry a lila do mě mléčné koktejly, i když ostatní děti směly jen neslazené mléko. Přesto trvalo léta, než jsem se vůbec dostala do nejnižších křivek poměru výšky k váze pro děti mého věku, léta, než jsem dostala vlastní pokoj, kde jsem se po celé dětství i dospívání přinejmenším jednou týdně budila s matčinou dlaní na hrudníku a s pohledem na její tvář zkřivenou hrůzou, jež se přetavila v úlevu, jakmile se ujistila, že stále dýchám, že mi srdce dosud bije a já jsem naživu. „Mysleli jsme, že o tebe přijdeme,“ opakovala mi pořád dokola. Nemohla jsem jí to zazlívat. Kromě všech operací a s nimi spojených rizik jsem ještě v šesti letech prodělala zá20

nět pohrudnice, plicní infekci, kvůli níž mi nebezpečně poklesla úroveň saturace krve kyslíkem. Rodiče mě zavezli ke kardioložce, která mě odeslala rovnou do nemocnice, kde se chirurgové hned v  noci pustili do  akutního zákroku, který měl sevřít tepny, jež se příliš rozšířily v marné snaze pomoci tělu vypořádat se s tou zdeformovanou chlopní. Hned druhý den jsem ale šla domů, přestože matka doktory prosila, aby si mě ještě nechali v nemocnici, protože pokud mě ještě jednou uvidí fialovět, tak už to nezvládne. Do sedmých narozenin jsem za sebou měla šest hospitalizací – jednu po zánětu pohrudnice, jednu se zápalem plic a čtyři kvůli srdeční katetrizaci, aby mohli doktoři zkontrolovat shunt. Když mi bylo osm, vrátila jsem se do  Miamské dětské kvůli takzvané hemi-Fontanově operaci srdce, jež měla nahradit původní shunt a kvůli níž jsem měla strávit v nemocnici celý měsíc. Matka se operace děsila, hlavně toho, že mi zase otevřou hrudník a obnaží mé nebohé zbité srdce. Každý pátek už tři měsíce před oním velkým dnem mě odvlekla do synagogy, a když se rabín zeptal, zda někdo potřebuje mi­ šeberach, zvláštní modlitbu za uzdravení, odvedla mě k bimě, oltáři před tórou, aby mi mohl rabi položit dlaně na ramena a pomodlit se za mě. Neřekla jsem mámě, že se potají na operaci vlastně těším. Možná se po ní přestane tolik strachovat a já se budu moct v pátek večer dívat na televizi. Jediné, co si z operace pamatuju, je anesteziolog Bob, který mi říká, abych počítala pozpátku od desítky. „Deset…, devět…, osm…,“ řekla jsem… a pak jsem se probudila v pooperačním pokoji, kde vedle mé postele seděla plačící matka. Prvních pár dnů jsem byla připojená na  dýchací přístroj. Máma mě držela za ruku, nechtěla odejít, živila se sendviči 21

a jablky, která si nakrájela, aby je mohla jíst jednou rukou, a neustále na mě mluvila. Otec přicházel po práci a pokaždé přinesl plyšáka – chundelatou žlutou kachničku, medvídka, růžového zajíčka s  hedvábnýma ouškama lemovanýma kožešinou. Každou novou hračku mi vtiskl pod paži a políbil mě na čelo. „Je to bojovnice,“ říkával mámě, podal jí kapesníček a poplácal ji po  zádech. Pak se posadil do  rohu a  četl si časopis, zatímco máma mi česala vlasy, urovnávala noční košili a  plakala, když si myslela, že spím. „Jsi ta nejlepší máma,“ ujišťovala jsem ji a ona mě odměnila statečným, roztřeseným úsměvem. Celé dny a několik bezesných nocí jsem vymýšlela správná slova, kterými bych ji utěšila a zároveň jí nelhala. Nabízelo se slibuju, že neumřu…, ale nebyla jsem si jistá, jestli jí to můžu slíbit, a navíc jsem si říkala, že by se jí asi nelíbilo, že o smrti vůbec uvažuju. Zůstala jsem tedy u „nejlepší mámy“, což jsem také napsala na hrneček, který jsem jí namalovala k narozeninám. V osm večer konečně odcházeli. Máma mi dala pusu, pihovatou tvář měla bledou a  vlnité hnědé vlasy, které měla obvykle vyfoukané do rovna a pečlivě upravené, si ledabyle stáhla do culíku. Táta ji vyvedl ze dveří a pomalu kroužil těžkou dlaní položenou mezi jejími lopatkami. Někdy jsem zahlédla, jak mu položila hlavu na rameno. Jindy jsem zaslechla, jak jí do ucha šeptá: „Miluju tě.“ Druhý týden hospitalizace jsem stále trávila na lůžku připojená na sondu a kanyly a z hrudníku mi trčely drény. „Fakt ti to sekne!“ prohlásila má nemocniční kamarádka Alice, která nakukovala do mého pokoje, ačkoli myslím, že neměla opouštět ten svůj. Když jsem k němu došla já, na dveřích 22

byl přilepený obrovský nápis NUTNO NASADIT MASKU A UMÝT RUCE, a slyšela jsem, jak ji sestry kárají, že se potuluje po chodbách. Alici bylo dvanáct, chodila do šesté třídy, ale byla tak drobná, že jsme vypadaly jako vrstevnice. Alice prodělala v  útlém věku leukémii, což ovlivnilo její růst. Říkala, že bude vždycky malá, i když dospěje. „Teda jestli tak dlouho vydržím,“ dodávala. Doktoři si chvíli mysleli, že je vyléčená. Bez recidivy zvládla pět let. Když jí ovšem bylo deset, znovu se jí přitížilo. Přesto se ve světě pohybovala natolik dlouho, že mi mohla vyprávět o hřišti pro kolečkové brusle, kam mě rodiče nikdy nepustili, o mládeži nepřístupných filmech a o domácích úkolech, jaké člověk dostává v šesté třídě. Když hrála flašku na oslavě kamarádčiných narozenin, políbila tam dva kluky a viděla film Flashdance, o němž mí rodiče řekli: „V žádném případě.“ Dokonce mi nechtěli koupit ani soundtrack. Musela jsem přemluvit babičku, aby mi ho dala k narozeninám. Začátkem třetího týdne doktoři prohlásili, že se výborně hojím a že už můžu přejít na normální stravu. Matce už slzy netekly proudem, jen občas ukáply. Přestala si vlasy ledabyle stahovat látkovou gumičkou, namísto toho si je natáčela a pak načesala mě. Nenosila už trička a džíny, ale vrátila se ke své obvyklé uniformě sestávající z pečlivě nažehlených bavlněných halenek a  lněných kalhot s  úzkým koženým páskem a já jsem mohla nemocniční košili se zavazováním na zádech vyměnit za pyžamo. Hrály jsme scrabble a dámu, hrací desky jsme odkládaly na stolek, který se dal spustit nad mou postel, a když si jednou vyšla před pokoj tiše pohovořit s  lékaři a  sestřičkami, dovolila mi vyzkoušet svůj mej­kap. 23

Otec mě stále navštěvoval po večerech a přinášel věci, se kterými se dalo něco dělat a nebyly jen na mazlení – puzzle ze sto dílků, walkmana s novými kazetami – Wham! a Madonnou, Whitney Houston a Billym Oceanem. Jakmile rodiče odešli, nosila jsem své nové dárky do  Alicina pokoje. Pokud jsem si vydrhla ruce a nasadila chirurgickou masku, mohly jsme si sednout na  její postel a  poslouchat hudbu, přičemž jsme sluchátka natahovaly do šířky, aby ona slyšela zvuk v levém a já v pravém uchu. „Sundej si tu pitomost,“ říkala a  ukazovala prstem na mou masku. „Jako by to mohlo něčemu pomoct!“ Alice byla v terminálním stadiu. „To znamená, že umřu,“ svěřila mi první den, kdy jsem opustila lůžko a  seděly jsme vedle sebe na gauči v herně. Září na Floridě bylo slunečné a teplé, za  okny jsme viděly palmy a  slyšely vrčení sekačky, kterou muž v khaki uniformě postrkoval po trávníku. Pětiletý kluk, jemuž v  nemocnici transplantovali ledvinu, pobíhal kolem a předstíral, že je požárník. Holčička s holou hlavou seděla vedle maminky a četla si Kocoura v botách. „Přede mnou to nikdo neřekne, ale já to vím.“ Zajímalo mě, jestli se bojí, ale nechtěla jsem ji urazit. „Bolí to?“ zeptala jsem se místo toho. Ukázala na  vak s  čirou tekutinou, jež jí z  infuze kapala do paže. „Dávají mi prášky.“ Přikývla jsem. Po  nedávné operaci jsem měla u  postele tlačítko, které jsem mohla zmáčknout, kdykoli to začalo bolet. Alice sklopila pohled a upravila si šálu, takže jsem jí neviděla do tváře, načež pronesla: „Myslím, že ke konci to možná bude bolet fakt hodně.“ Pak zvedla hlavu a přehodila si jeden z konců dlouhé rozevláté šály přes rameno. 24

„Je to elegantní?“ „Moc.“ Alice nosila šátky nebo šály s  výstředními třásněmi a překrásnými vzory, tyrkysové, zářivě růžové a zlaté. Jednou jsem šla kolem jejího pokoje a ona seděla v tureckém sedu na posteli se šálou vedle sebe, takže jsem zahlédla holou hlavu. Namísto vlasů ji pokrývalo jen světlounké chmýří a přes lebku se křižovaly růžové jizvy. Noc po rozhovoru v herně mě trápila příšerná noční můra, v níž se Alice proměnila v kočku, přišla ke mně a sedla mi na hrudník. Kočka Alice mi tlapkami zakryla nosní dírky, a když jsem otevřela ústa, dýchla mi do nich a poslala svou nemoc do mého hrdla, takže byla zase zdravá a já jsem místo ní dostala rakovinu. „Bude to pěkně bolet,“ zasyčela kočka Alice a já jsem se probudila zpocená a srdce mi bilo tak silně, až jsem se vyděsila. „Uzdraví se Alice?“ zeptala jsem se Sandry, své nejoblíbenější sestřičky. Když mi Sandra dávala injekci nebo zaváděla kanylu, měla jistou a  jemnou ruku, a  než přede mě postavila tác s  jídlem, vždycky pronesla: „Podává se oběd, madam!“ a odklopila plastová víka, jako by mi servírovala něco úžasného, i když jsem ještě byla na tekuté stravě. Jakmile se uvolnila vedlejší postel, narovnala na ni čím dál tím bohatší sbírku plyšáků a aranžovala je do směšných poloh – zajíc s dlouhýma ušima se natáhl na polštář a opice visela za ocas ze stojanu na infuze. Sandra zavrtěla hlavou, jako by si chtěla vytřepat vodu z uší. „O jiných pacientech nesmíme mluvit.“ Pak se usmála, aby dala najevo, že se mě nechtěla dotknout. Měla roztomilý přízvuk – její rodiče přišli z Kuby, takže rodným jazykem jí byla španělština, ne angličtina. Měla tmavé a lesklé vlasy, veselé hnědé oči a voněla nasládlým květinovým parfémem. 25

Zhluboka jsem se nadechovala, kdykoli se přiblížila, a snažila jsem se uchovat vůni v nose, aby přerazila pach nemocnice, dezinfekčních prostředků, kuřecího vývaru a moči. „Doufám, že se uzdraví. Je to moje kamarádka.“ Sandra neodpověděla, ale viděla jsem, že sevřela rty, a slyšela jsem, jak jí culík pleskl o záda, když prudce odvrátila hlavu. Pochopila jsem, že tímto způsobem dospělí říkají pravdu, ne slovy, ale tím, co dělají. Druhý den po večeři jsem se procházela po chodbě, což byla jediná tělesná aktivita, kterou mi dovolili, a zahlédla jsem, jak před Aliciným pokojem s jejími rodiči tiše hovoří jakási žena v sukni a střevících na podpatku, nikoli v uniformě a pantoflích. Jméno na cedulce jsem nepřečetla, ale zahlédla jsem slova HOSPICOVÁ PÉČE. Asi špatně napsali hotelová, napadlo mě. Alicina maminka byla bledá a mlčela, ale její otec plakal, zajíkavě vzlykal, až se mu třásla ramena, a tvář si tiskl do dlaní. Rychle jsem odešla a vlekla za sebou stojan s infuzí. Byla jsem zvyklá na plačící matky – alespoň na  svou vlastní –, ale vidět v  takovém stavu otce bylo zneklidňující. Můj táta byl vysoký a silný, měl mohutný hrudník. Nedovedla jsem si představit, že by plakal, a netušila jsem, co bych dělala, kdyby k tomu došlo. Začátkem čtvrtého týdne jsem se už cítila skoro úplně dobře, zato Alice takřka stále spala a nemocniční život už mě přestával bavit. Máma přicházela každé ráno, pobíhala po pokoji a urovnávala mi přikrývky, knížky, plyšáky i pohlednice s přáním brzkého uzdravení, které lepila na zeď. Posadila se vedle mě na postel a dívaly jsme se na soutěž Cena je správ­ ná. Sázely jsme se, kolik co stojí, a  zapisovaly, kdo vyhrál. Když o půl šesté přinesli večeři, sledovala mě, monitorovala každou lžíci polévky a suchar, který jsem snědla, a pokud se 26

zrovna podávalo něco, co jsem neměla ráda, měla připravenou tašku plnou housek s máslem a marmeládou, třešní (ačkoli nebyla jejich sezóna) a smažených brambůrků. („Neříkej to tatínkovi,“ šeptala, když mi podávala sáček.) V pátek večer s sebou brávala mého bratra Jonaha a pak odcházeli na šábesovou bohoslužbu, kde se modlili za mé uzdravení. Jonah stával ve dveřích v plátěných kalhotách, košili, s jarmulkou v  kapse a  čistými nehty, které mu matka určitě prohlédla, a pokud se máma nedívala, bezhlesně vyslovoval rozmazle­ nej spratku. Nevadilo mi to. Aspoň se ke mně pořád choval jako k normální mladší sestře. Po večeři následovala další televize a pak čas na pohádku. Měla jsem velké vydání Pohádek bratří Grimmů – ne přepracování od Disneyho, ale původní verze, kde si Popelčiny zlé sestry osekaly paty a prsty, aby se nacpaly do skleněných střevíčků, a  na  obrázcích byla vidět krev. „Víš jistě, že se ti o tom nebude zdát?“ ptávala se matka. Vrtěla jsem hlavou, nezmínila jsem se o  snu, v  němž vystupovala Alice, nepoložila jsem jí žádnou otázku. Rozrušilo by ji, kdyby musela myslet na umírající dítě, přestože to bylo dítě někoho jiného. Nakonec se z prskavých reproduktorů ozvalo hlášení, že návštěvní doba skončila. Matka se postavila, protáhla se, dala si ruce za hlavu a otáčela se ze strany na stranu, až jí praskalo v zádech. Zastrkala si košili do kalhot, vytáhla pudřenku se zrcátkem, nanesla si rtěnku a vycenila na sebe zuby, aby se ujistila, že jsou čisté. „Buď hodná holčička,“ nabádala mě, než odešla. Její podpatky hlasitě klapaly a za ní se táhl závan vůně Giorgio. Vydala jsem se do  Alicina pokoje. Po  večeři na  to byla vhodná doba. „Sarah upekla sušenky,“ řekla třeba a ukázala 27

na plechovku, kterou tam nechala její máma. „Mike při­nesl knížky z  knihovny.“ Oslovovala rodiče křestním jménem, což mi přišlo troufalé a velmi dospělé. Učila mě na prstech přebírat šňůrky nebo jsme si hrály se spiritistickou tabulkou, kterou si Alice vymohla na Mikeovi a Sarah. „Vdám se někdy?“ ptávala se a já jsem sunula ukazovátko a prakticky je dotlačila do rohu ANO, zatímco Alice vrtěla hlavou a říkala: „To bys neměla dělat!“ V osm hodin se střídaly směny. Pokud se na to Alice cítila, seděly jsme tiše na pohovce u příjmu a sledovaly sestry, jak se snaží rychle dokončit papírování, než si vezmou krabičku od oběda a kabelku a někdy zajdou do koupelny pro zaměstnance, aby se převlékly z uniforem, setřásly ze sebe povinnosti a  vrátily se jako regulérní dámy. Jednou jsme viděly, jak se Sandra vynořila v upnutých černých šatech a botách na vysokém podpatku. Nanesla si červenou rtěnku a mejkap, díky němuž její tmavé oči působily jako hluboké studánky. „Nějaký žhavý rande?“ zeptala se jiná sestra a Sandra jí věnovala potěšený úsměv, načež si pod paži zasunula zlaté psaníčko a odkráčela k výtahu. Ve všem tom zmatku – denní směna na odchodu, noční sestry přebírající povinnosti, různí doktoři navštěvující pacienty – bylo nesmírně snadné proklouznout do  výtahu a postavit se dostatečně blízko k nějaké sestře, aby lidé předpokládali, že mě bere do jiného patra, ale zároveň dost těsně u jiného dospělého, aby se dotyčná sestra domnívala, že jsem tu s rodičem. Alice jet nemohla, takže jsem byla její zástupkyní, špionkou, kterou vysílala do  světa. „Až se vrátíš, budeš mi o tom vyprávět,“ říkala Alice a po většinu večerů tomu skutečně tak bylo. Sjela jsem do prvního patra, našla 28

si dětský invalidní vozík, připnula stojan s  infuzí na  háček vzadu a pak se projížděla po chodbách, pomalu a rovnoměrným tempem, jak mě nabádali lékaři. Občas jsem nakoukla do  otevřených dveří a  sledovala scény, které se odehrávaly za nimi: viděla jsem spícího starce, z nějž trčelo tolik hadiček, až to vypadalo, že na něj zaútočila chobotnice, dvě ženy, které si šeptaly u paty čísi postele, dva sekundáře, kteří využili prázdný pokoj a vyměnili si polibek. Jednou ve středu večer jsem se zastavila u Alicina pokoje, ale dveře byly zavřené. Slyšela jsem hlasy a uvažovala, zda jsou tu ještě její rodiče, i když je po návštěvních hodinách. Na  místě někdejší cedulky ohledně mytí rukou a  nasazení masky visel jiný nápis: NR, psalo se tam. NE… a pak následovalo dlouhé slovo, které jsem nedokázala přečíst, a pod ním ještě spousta menších písmenek. Sandru jsem neviděla, a tak jsem zastavila první sestřičku, která se objevila na  chodbě, hubenou ženu s krátkými šedivými vlasy a vrásčitou tváří. „Promiňte, co se tam píše?“ zeptala jsem se a poklepala na dlouhé slovo. Její vrásky se ještě prohloubily. „Copak tady venku děláš? Už máš být v posteli.“ V ostrém světle zářivek jsem zahlédla tři stříbřité chlupy, jež jí trčely z brady. Takové detaily Alice milovala. Sestra ukázala do chodby. „Do postele. Nechceš lékařům ztěžovat práci, že ne?“ „Ne, jenom chci vědět…“ Sklonila se. Všimla jsem si dalšího chlupu přímo uprostřed tváře. Uvažovala jsem, jestli doma nemá zrcadlo nebo proč jí nikdo neřekl, že by to chtělo pinzetu. „Zlatíčko, tady jsou hodné nemocné děti, a kdyby se lékaři nebo sestry potřebovali rychle dostat do  jejich pokoje, určitě bys jim nechtěla překážet.“ 29

Tehdy jsem už měla s nemocnicemi dost zkušeností, takže jsem věděla, že někdy člověk dostane, co chce, a jindy je to beznadějné. „Dobrou noc,“ popřála jsem s nevinným úsměvem. Vrátila jsem se do  svého pokoje a  rozhodla se, že se vydám dolů a zjistím, jestli se tam neděje něco zajímavého, o čem bych mohla vyprávět Alici, až její rodiče odejdou. Vytáhla jsem z dárkového koše, který máma poslala pro sestřičky, sáček mini koblížků politých čokoládou, zabalila sladkosti do ubrousku a schovala pod růžovofialovou deku, kterou mi uháčkovala babička. Vybavená zásobami, dekou a nejnovějším plyšákem, jímž byl malý medvídek, jsem vystrčila hlavu ze dveří, rozhlédla se po chodbě, abych si byla jistá, že tam nikdo není, a sjela výtahem na pohotovost. U vchodu jsem našla kolečkové křeslo a počkala, dokud se recepční nezabrala do  telefonického rozhovoru, načež jsem pomalu dojela do rohu čekárny. V televizi dávali Dallas a zdálo se, že jinak se nic moc neděje. Jakýsi puberťák civěl na svou pravou ruku, kterou měl omotanou gázovým obvazem, a vedle něj seděla dáma, jež vypadala jako jeho máma a četla si časopis Dobrá hospodyňka. V další řadě ztěžka oddychoval starý pán v košili s krátkým rukávem a ošoupaném hnědém klobouku. Občas sykl, chytil se za břicho a vyjekl: „SAKRA, to je bolest!“ Jeho žena, zachumlaná v  pleteném svetru, se v  klimatizované místnosti třásla a  pořád opakovala: „Monty, určitě to je jenom pálení žáhy.“ Na druhé straně místnosti seděli mladí rodiče s holčičkou. „Jak tě jenom mohlo napadnout strkat si do nosu Barbiin střevíček?“ slyšela jsem otázku jejího otce. Uždibovala jsem koblížek a  doufala, že se stane něco vzrušujícího. Předchozí noci došlo k dopravní nehodě, tak30

že jsem viděla, jak na příjem uhánějí s nosítky, vedle nichž běželi záchranáři, volali kódy a žádali o jednotky krve, přesně jako v televizi, až na to, že jeden ze zdravotníků byl starý a tlustý a během deseti vteřin bylo po všem. Konečně se otevřely dveře a  vešel kluk asi mého věku, za nímž se vlekla paní v sukni a modrém saku. Kluk byl vysoký, kůži měl o několik odstínů tmavší než já a husté kudrnaté vlasy mu spadaly skoro až na límec, takže by nejspíš potřeboval ostříhat. Tvář měl zkroucenou bolestí a levou rukou si na hrudníku přidržoval pravačku. Společně se ženou došli k recepci a zaslechla jsem, jak paní říká: „Je mu osm let.“ Pak se otočila k chlapci, popřála mu hodně štěstí a vyšla ze dveří. Recepční ukázala na prázdnou řadu židlí a vyzvala ho: „Posaď se.“ Podívala jsem se na kluka. Měl hubené nohy, důlek v bradě, plné rty a oči se šikmými koutky. Dojela jsem vedle něj. „Ahoj,“ pozdravila jsem. Asi minutu nereagoval. Oči měl vykulené šokem a kousal se tak silně do  spodního rtu, že jsem zahlédla kapičky krve. Jedna noha mu poskakovala nahoru dolů, jako by byl nervózní nebo potřeboval čurat. Nakonec se na mě podíval koutkem oka. „Co je?“ „Co se ti stalo?“ „Poranil jsem si ruku,“ zamumlal a sklopil zrak, jako by si chtěl ověřit, že je paže na svém místě. Měl ty nejdelší řasy, jaké jsem kdy u kluka viděla, husté a zatočené. „Jak?“ Odmlčel se a nešťastně si zíral do klína. „Spadl jsem,“ řekl nakonec. 31

„Kde jsi spadl?“ „Z balkonu.“ „Ty jsi spadl z balkonu?“ Při té představě jsem sebou cukla. „Ze kterého patra?“ „Jenom z  prvního,“ odpověděl. Mluvil tak potichu, že jsem ho skoro neslyšela. „Cvičil jsem na zábradlí.“ „Proč?“ „Cirkusový triky.“ Vstal, prudce se nadechl, když se mu paže pohnula, a přešel místnost, aby si promluvil s recepční. Na něco se jí ptal. Zavrtěla hlavou. Otočil se zpátky, rozhlédl se po čekárně, vybral si místo co nejdál ode mě, posadil se tam s nachýlenými rameny a sklopenou hlavou a noha mu dál podupávala. V duchu jsem pokrčila rameny a upřela pozornost na televizní rodinu Ewingů. Doufala jsem, že budu moct vyprávět o něčem zajímavějším než o děcku se zlomenou rukou, které se ani nechtělo se mnou bavit. Zhruba o minutu později zavolala recepční: „Andrewe?“ Chlapec zvedl hlavu. „Napadá tě, kde jinde by ještě maminka mohla být? V hotelu se nám ji nepodařilo zastihnout.“ Andrew zavrtěl hlavou a zase sklopil oči k podlaze, zatímco já jsem civěla na něj. Stěží jsem dokázala pochopit, že dítě mého věku je v nemocnici úplně samo. Přejela jsem čekárnu k jeho místu. Andrew se na mě unaveně zadíval, ale neřekl mi, abych zmizela. Místo toho se zeptal: „Proč jsi tady ty?“ „Mám vrozenou srdeční vadu a voperovali mi speciální trubičku, aby krev proudila tam, kam má.“ „A proč jsi na vozíku? Ty nemůžeš chodit?“ 32

„No, můžu,“ připustila jsem a ztišila hlas. „Ale nudím se tady, a když si sednu na vozík, lidi si prostě myslí, že sem pat­ řím. Přijel jsi sanitkou?“ Doufala jsem, že ano a že mi o tom bude vyprávět. Já jsem jela jednou v šesti letech, ale moc jsem si to nepamatovala. Andrew zavrtěl hlavou a už nic neříkal. Snažila jsem se vymyslet, na co bych se ještě zeptala, aby nemohl odpovědět jen pokývnutím nebo jedním slovem. „Kde máš rodiče?“ zajímala jsem se. „Mám jenom mámu a nevím, kde teď je.“ Při posledním slově se mu zlomil hlas a pak ze sebe začal rychle chrlit další informace: „Podařilo se jí dovolat do rádia Q102 a vyhrát, takže jsme museli jet sem, jít na premiéru filmu a setkat se s hvězdami. Říkala, že jde dolů k bazénu na večírek jenom na jeden drink, že mám zůstat v posteli a že se vrátí do devíti, jenomže pak bylo devět, ona zpátky nebyla, a tak jsem vylezl na balkon, abych se po ní podíval, a uklouzl jsem…“ Hlas se mu opět zlomil a odvrátil tvář, v níž měl zuřivý výraz. Zdravou rukou si otíral oči tak silně, že to muselo pálit. „Běž pryč,“ pronesl a znělo to, jako by pořád plakal. „Prostě mě nech být.“ Namísto odchodu jsem se zadívala z okna, ale viděla jsem jen tmu. Žádné sanitky s blikajícími majáčky, žádní zakrvácení lidé jako před dvěma dny, kdy vešel muž, který se při krájení dalamánku řízl do ruky. Když jsem to vyprávěla Alici, hodně jsme se nasmály, nejspíš proto, že dalamánek zní tak trochu směšně. „Jsem Rachel Blumová,“ představila jsem se. „Píše se to B-L-U-M-O-V-Á, ale nemá to nic společného s  tím ovocem.“ Jelikož se neusmál a ani se na mě nepodíval, dodala jsem: „Je mi taky osm.“ 33

„Mně už je skoro devět. Za dva týdny mám narozeniny,“ zareagoval. „Odkud jsi?“ „Z Filadelfie,“ odpověděl, načež za chvíli dodal: „Ta paní říkala, že budu asi potřebovat na rentgen.“ „Rentgen nebolí,“ ujistila jsem ho. „To vím,“ opáčil a zase odvrátil zrak. Měl na sobě jen tričko s krátkým rukávem a všimla jsem si, že má husí kůži. „Nechceš půjčit deku? Uháčkovala mi ji babička.“ Než stačil odmítnout, stáhla jsem si deku z klína, rozhlédla se a vyklouzla z vozíku, abych mu ji mohla rozprostřít přes nohy. „Díky.“ „Máš hlad?“ Podala jsem mu jeden koblížek a  on si kousl – nejspíš chtěl být jenom zdvořilý. Začaly mi docházet nápady, co říct nebo na co se zeptat, a tak jsem vzala do ruky medvídka. „Ahoj, Andrewe!“ pronesla jsem hloupoučkým hlasem, kterým jsem mluvila za  všechny plyšáky, když mi bylo pět nebo šest a ještě jsem ráda předstírala, že umějí mluvit. Někdy jsem to předváděla malým dětem v herně, mí medvídci, sovy a králíčci se potkávali, šli první den do školy nebo se prali. Neusmál se, ale zeptal se: „Jak se jmenuje?“ Rozhodla jsem se, že je to medvědí holka, a pojmenovala jsem ji Penelope, ale to jsem říkat nechtěla. „Ještě žádné jméno nemá.“ Andrew převracel medvídka a  zkoumal cedulku. „Tady píšou Darwin.“ „Jo, ale tak se mu říkat nemusí. Může se to změnit. Jestli chceš, můžeš si ho nechat.“ 34

„Vážně?“ „Mám snad miliardu plyšáků. Táta mi nosí každý den jednoho. Asi je prodávají v  dárkovém obchodě, protože je nosí všichni tátové. Máma říká, že je to příhodné.“ Andrew zase sklopil zrak. „Můj táta je mrtvý.“ Netušila jsem, co na  to říct. Tiše jsme spolu pár minut seděli, zatímco Dallas vystřídaly zprávy o  jedenácté a  muž v klobouku provázel zprávu o nevyřešené vraždě v Malé Havaně svým sténáním. Kluk se podíval na mou jizvu. Vršíček jí vykukoval pod límcem kabátku od pyžama. „Bolí to?“ zeptal se. „Na začátku to bolelo hodně.“ Pokaždé, když jsem zakašlala nebo se pohnula, mne sevřela bolest, jako by se mi nějaké ohromné zvíře s  čelistí plnou ostrých zubů pokoušelo prokousnout hrudník. Usilovně jsem se snažila nevzpomínat na to, jak to bylo hrozné a jak příšerné to zase bude, pokud budu potřebovat další operaci. „Teď je to v pohodě,“ ujistila jsem ho. „Nejhorší je, jak se rodiče pořád strachují. Když si máma myslí, že spím, tak pláče. Bojí se, že umřu. Táta mi jenom nosí dárky a skoro se mnou nemluví.“ Dotkla jsem se jizvy, pod bříšky prstů jsem cítila okraje náplasti i výstupky stehů pod ní. „Všichni ve škole si říkají, že jsem divná. Musím trávit spoustu času doma nebo v nemocnici a vždycky, když se vrátím, učitelé z toho dělají vědu a všichni na mě civí, jako bych byla…“ Nebyla jsem si jistá, jestli chlapec poslouchá, ale zeptal se: „Jako bys byla co?“ „Jako bych byla porouchaná. Jako polámaná hračka nebo kolo s  píchlou duší. O  přestávce si se mnou nikdo nechce hrát. U jídla sedíme v lavicích, takže nejsem sama, ale o pře35

stávce všichni skáčou panáka, hrají si na  princezny a  želvy Ninja nebo na rybičky a rybáře, jenomže mě k tomu nechtějí.“ Neřekla jsem mu to nejhorší, že totiž si i já sama někdy připadám porouchaná a  bojím se, že už se nikdy neuzdravím. Prostě budu jenom pořád jezdit do nemocnice, kde mě už nakonec nedokážou opravit, a já umřu. „Snobácký hrátky,“ prohlásil Andrew. Podíval se na medvídka. „Možná by se mohl jmenovat Rudolf.“ Pak po­ hlédl na mě. „Ani já vlastně nemám kamarády.“ Narovnal se a škubl sebou, když se mu pohnula ruka. „Můj táta byl černoch a máma je běloška, takže černý děcka si myslí, že jsem namyšlenej, a bílý si zase hrajou jenom s bílýma.“ Ani na to jsem neměla co říct. V celé mé škole byly jenom dvě černé děti a žádné z nich nechodilo ke mně do třídy. Chtěla jsem mu říct, že nevypadá na černocha, ale pak mě napadlo, že by to mohlo vyznít jako hrubost. „Máma říká, že když se chceš s  někým skamarádit, musíš se chovat kamarádsky.“ Když to vypustila z  úst máma, znělo to nesmírně moudře, ale teď mi to najednou připadalo hloupé. Mně to tedy rozhodně nijak nepomohlo. Snažila jsem se být kamarádská, ale zatím to nefungovalo. „Moje máma zase říká, že se mám držet stranou,“ prohlásil Andrew. „Podle ní my dva stojíme proti celýmu světu.“ Vytáhl si deku od mé babičky výš a zvládl to jednou rukou. „Byl jsi v poslední době v kině?“ Jmenoval nějaký film, který měl v názvu krev a určitě byl mládeži nepřístupný. Zase začal podupávat nohou, čím dál tím rychleji. „Nejlepší bylo, když mě máma vzala na pláž,“ pronesl. „Nikdy předtím jsem v oceánu neplaval.“ 36

Já jsem měla pláž necelý blok od domu. Nedokázala bych ani spočítat, kolikrát jsem byla u oceánu, ale nikdy jsem neplavala. Směla jsem jenom chodit po  písku a  brouzdat nohama v mořské pěně, přičemž máma ve slamáku s širokou krempou se vlekla za  mnou a  sledovala každý můj krok. Neustále těkala pohledem od  mých nohou k  vodě, jako by se mohla přihnat vlna a  odnést mě s  sebou. Vyprávěla mi o spodních proudech, o neviditelné síle, která plavce vcucne a  už nepustí, ale oceánu jsem se bála už předtím, jeho nekonečnosti i toho, jak se táhne do nedohledna a je nepředstavitelně hluboký. Dávala jsem přednost bazénům, ostatně všechny domy v sousedství nějaký měly na dvorku, obdélník či ovál jasné, chlorované modři. Žádné mořské řasy, žádné obavy z toho, že mě proud odnese až na Kubu, a v hlubinách se tam neproháněli žádní podivní tvorové. „Líbilo se ti to?“ Andy přikývl. Měl krásně vykrojené rty, plné a  růžové, jako by si nějaký umělec dal hodně záležet, aby je vytvaroval a vybarvil. Připadal mi hezčí než Bryan Adams, zpěvák, o němž Alice tvrdila, že je nejhezčí na světě. „Bylo to skvělý. Voda byla nejdřív fakt studená a plavaly tam řasy. To se mi nelíbilo.“ Chápavě jsem přikývla. „Ale pochopil jsem, jak se splývá, a pak jsem se dostal za vlny, položil se na záda a jenom se nechal nadnášet.“ Skoro se usmíval. Dokázala jsem si představit jeho štíhlé tělo ve vodě, jak se kolem něj vzdouvají vlasy a tvář má obrácenou ke slunci. „Bylo to jako na horské dráze. Přál jsem si, abychom tam zůstali napořád, ale máma se na sluníčku spálila, a tak jsme se museli vrátit.“ Hlasitě si povzdechl a zachumlal se ještě víc do deky. „Určitě tu brzy bude,“ slíbila jsem mu. Pak jsem se ho ve snaze o rozptýlení zeptala: „Chceš slyšet pohádku?“ 37

Pokrčil rameny a řekl: „Jestli chceš, tak mi ji můžeš vyprávět.“ „Pro děti, nebo děsivou?“ zajímala jsem se. Podívala jsem se na  svoje růžové pyžamo s  medvídky Pú a  zalitovala, že jsem si nevzala župan. „Děsivou,“ odpověděl. Chvíli jsem přemýšlela a v duchu listovala pamětí, až jsem nasadila co nejhlubší a nejstrašidelnější hlas. „Kdysi dávno žil jeden dřevorubec se svou ženou a dvěma dětmi. Bydleli v prosté chaloupce v nejhlubším a nejtemnějším lese, kde slunce svítilo jen hodinu denně. A přestože dřevorubec pracoval od rána do noci, nevydělal dost peněz na jídlo pro svou rodinu, a tak pořád hladověli.“ „Perníková chaloupka,“ poznamenal Andy, ale neříkal, že mám přestat. Když jsem popisovala, jak dřevorubcova žena zhubla tak, že jí z  prstu sklouzl snubní prsten, naklonil se ke  mně blíž, a  jakmile jsem se dostala k  vyprávění o  tom, že měla celá rodina na den jen jediný brambor a maličkou mrkev, zarazil mě: „Počkej.“ „Co je?“ „Proč si prostě něco neulovili, třeba koroptev nebo zajíce?“ zeptal se. Zamyslela jsem se. „Ptáci i  zajíci také hladověli, a  tak odešli na  místa, kde bylo víc potravy,“ řekla jsem normálním hlasem. Pak jsem ho zase změnila. „V celé zemi panoval veliký hlad. Přehnala se přes ni sarančata,“ dodala jsem, neboť jsem si vzpomněla na pesachový příběh, který jsem znala z hebrejské školy. „Co jsou sarančata?“ „Vypadají jako kobylky, ale všechno sežerou.“ 38

Andy spokojeně přikývl. Pokračovala jsem ve  vyprávění o tom, jak už byli dřevorubec a jeho žena tak zoufalí, že se rozhodli nechat své děti v lese. Pak mě napadlo, že jsem možná nezvolila nejlepší pohádku. Opuštěné děti v lese příliš připomínaly opuštěného kluka v čekárně na pohotovosti. Už bylo ale pozdě něco měnit. „Dobře, takže děti byly samy v lese, jenomže Jeníček měl naštěstí v kapse chlebové kůrky.“ „Víš, nad čím jsem vždycky přemýšlel?“ přerušil mě Andy. „Když hladověli, proč nesnědli ty chlebové kůrky?“ To mě nikdy nenapadlo. Zato mi došlo, že Andy možná doopravdy ví, co znamená mít hlad, opravdový hlad, ne ten pocit, když člověk vyskočí ze školního autobusu a říká si, že od oběda už uplynuly tři hodiny a teď má chuť na pořádnou svačinku. „Kůrky byly tak tvrdé, že by si na nich vylámali zuby, kdyby je zkusili sníst. A taky byly plesnivé. Od plísně celé zelené jako smaragdy!“ Andy se usmál a  v  koutcích očí se mu udělaly malinké vrásky. „Jenomže jestli byly ty kůrky zelené, tak by je přece nemohli vidět, kdyby je házeli v lese na zem.“ Zasténala jsem a řekla: „To si snad děláš legraci!“ Stejně to říkal táta, když jsme někam jeli autem a Jonah chtěl zastavit na záchod deset minut potom, co jsme vyjeli na dálnici. „Možná byla zem v lese pokrytá suchým jehličím, které je hnědé, takže na něm smaragdově zelené kůrky vynikly.“ „Aha.“ Když se ozval sykavý zvuk otevíraných dveří, s Andym jsme se k nim oba obrátili, vešla však jen šedovlasá žena, která spěchala k páru s holčičkou a cosi spustila rychlou španělštinou. Několikrát jsem zachytila slovo Barbie. 39

„A co teda bylo dál?“ zajímal se Andy. Popsala jsem, jak hledali Jeníček s Mařenkou cestu z lesa ven. Jak spali sami v tmavém křoví, nocí se rozléhalo děsivé houkání i  skřeky, za  postel jim sloužilo borové jehličí a za přikrývku listí. Vyprávěla jsem, jak chytili jedinou maličkou rybku a upekli si ji na ohni, který rozdělali třením kamene o kousek pazourku, jejž našli v řece. „Scott Lindsey?“ zavolala sestra. Puberťák se zvedl a klátil se v ohromných vysokých botách, v nichž jeho chodidla vypadala v porovnání s nohama neúměrně velká, k lítačkám, za ním mířila matka s časopisem v ruce. Sténající muž jeho odchod sledoval a  zaskučel: „Kuuur-va.“ Jeho manželka se podívala na mě a Andyho a pronesla: „Omluvte ho.“ Vyměnili jsme si s  Andym pohled a  začali se hihňat. „Kuuur-va,“ zašeptal Andy v dokonalé imitaci, načež jsem já zareagovala: „Omluvte ho.“ Oba jsme se rozesmáli ještě hlasitěji, načež mě Andy vybídl: „Pokračuj.“ „Jeníček s  Mařenkou zabloudili ještě hlouběji do  lesa a snažili se najít svou chaloupku. Namísto toho ale objevili odpornou čarodějnici. Měla kudrnaté černé vlasy jako dráty a na bradě obrovskou červenou bradavici.“ V mém podání čarodějnice vypadala jako slečna Bonitatibusová, má učitelka hudební výchovy. Pokaždé, když jsem se po nemoci vrátila do třídy, říkávala: „Jaká čest, že ses k nám uráčila připojit.“ „Čarodějnice řekla: ,Jen dál! Ukážu vám něco, co jste ještě nikdy neviděli!‘ A vedla je lesem až k chaloupce, která byla celá postavená z  cukrátek.“ Popisovala jsem stěny z  perníku, krb naplněný peprmintovými špalky a střechu pokrytou kulatými sušenkami s  růžovou, mentolovou a  melounovou náplní. 40

„Byly v chaloupce taky nějaké koblihy?“ zeptal se Andy a zvedl zbytek pečiva, které jsem mu darovala. „Místo klik byly na dveřích koblihy, podlaha z mléčné čokolády a…“ V tu chvíli se dveřmi na pohotovost prohnala žena. Zarazila se, přehlédla všechny přítomné a kroutila hlavou, dokud neuviděla Andyho. Pleť, od sluníčka bolestivě spálenou, měla daleko světlejší než její syn. Na hlavě měla vrabčí hnízdo nepřirozeně blond vlasů, na sobě vysoké černé kozačky, modré džíny a  černé tričko s  hlubokým výstřihem. Jednu paži jí od  zápěstí až po  loket pokrývaly černé gumové náramky („Vypadají lacině,“ odfrkla matka, když jsem ji prosila, aby mi nějaký koupila), a zatímco kráčela k nám, ucítila jsem čpavý, ostře sladký pach alkoholu. Vůbec se nepodobala mé mámě ani jiným matkám, které jsem znala. Mámy v mém světě neměly na hlavě divokou změť vlasů, dlouhé, třpytivě nalakované nehty ani čtyři náušnice. Uvažovala jsem, jak by moje máma asi vypadala, kdyby si namísto nažehlené bavlněné sukně, lněných kalhot a twinsetu nazula vysoké podpatky a  oblékla halenku s  tak hlubokým výstřihem, že by z něj vykukovala prsa. „Co se stalo?“ zeptala se v předklonu, aby se Andymu dívala přímo do očí. Andy jí mumlavě zopakoval to, co řekl mně – že na ni čekal, ale ona nešla, tak se vydal na balkon a pokusil se nahlédnout dolů k bazénu, ale spadl. Jednou se krátce dotkla jeho ramene. Zavřela namalovaná víčka a asi minutu zůstala stát. „Dobře,“ povzdechla si nakonec. „Kdo tě našel?“ „Paní z hotelu,“ odpověděl Andy. Jeho matka si opět povzdechla, načež se narovnala – na podpatcích vypadala opravdu hodně vysoká – a pronesla 41

natolik nahlas, aby to nemohl přeslechnout nikdo v místnosti: „Haló? Pomůže nám tady někdo?“ „Promiň,“ zašeptal Andy. Já jsem to slyšela, ale jeho matka ne. Otevřely se dveře výtahu a do čekárny vstoupila Sandra. Culík měla nakřivo, z gumičky vyklouzlo několik pramínků a tak unavenou jsem ji ještě nikdy neviděla. Jakmile mě zahlédla, spěchala ke mně, a to právě v okamžiku, kdy Andyho matka říkala do prázdna: „Vsadím se, že tohle pojišťovna nehradí.“ Některá slova vyslovovala směšně, vsadím se znělo jako sadim se, a  přitom stále otáčela hlavou zleva doprava, nejspíš se rozhlížela po někom, koho by mohla seřvat. „Rachel, musíš nahoru,“ prohlásila Sandra. Andrewova matka po  mně vrhla krátký pohled, zaznamenala dětské pyžamo, kolečkové křeslo, stojan s  infuzí i  identifikační náramek na  zápěstí. Pak se podívala na  sténajícího muže a  jeho ženu i  na  rodinu s  malou holčičkou. Všichni na ni civěli, ale ona jako by si toho nevšimla. Obrátila se k Sandře. „Jak dlouho už tu můj syn čeká? Proč se o něj nikdo nepostaral? Kde je doktor?“ Její přízvuk zvláštně natahoval a přesouval slabiky a mluvila stále hlasitěji, s každou otázkou se zdála větší, vyšší a doslova doutnající vzteky. „Jak jste tu mohli nechat jen tak sedět malého kluka?“ Manželka sténajícího pána se na ni otočila. „Kdepak jste byla?“ zeptala se, jenomže tichým hlasem, takže ji Andyho máma buď neslyšela, nebo to alespoň předstírala. Recepční vyšla zpoza pultu. „Paní, nemůžeme ošetřit vašeho syna ani jiného nezletilého bez souhlasu rodičů. Nikdo vás nemohl najít. Nikdo v hotelu netušil, kde jste…“ 42

„Aha, takže je to moje chyba?“ Andyho matka vykročila k recepční a zastavila se až těsně před ní. „Můj syn se zraní, vy ho tu necháte celé hodiny sedět, a je to moje chyba?“ Zatímco Andyho máma s rukama v bok a třesoucími se ňadry mluvila, Andy se tiskl do židle a snažil se vypadat co nejvíc nenápadně. Natáhla jsem se pro jeho dlaň a  on mi pevně tiskl ruku, pustil mě, až když do čekárny vstoupil doktor, drobný muž v bílém plášti s vykasanými rukávy. Bradu měl posetou tmavým strništěm a kravatu nakřivo. „Copak tu máme za problém?“ „Problém je,“ oznámila Andyho matka, „že můj syn tu vysedává už hodiny a nikdo z vás údajných profesionálů pro něj nehnul prstem.“ „Vida, matka roku,“ pronesla manželka sténajícího muže. Tentokrát už Andyho máma nemohla předstírat, že neslyšela. Prudce otočila hlavu a zardělá tvář jí ještě víc zrůžověla. „Ptal se vás snad někdo na něco?“ „Kdepak jste byla?“ zeptala se žena znovu. „To nebohé dítě tu sedí už přes hodinu.“ Potřásla hlavou a  zatvářila se znechuceně. „No tak, dámy,“ napomenula je Sandra. Doktor podal Andyho matce ruku a sklonil hlavu, skoro jako by se chtěl uklonit. „Jsem doktor Diallou.“ Byl baculatý, s tmavou pletí a chomáči vlasů nad ušima, tak trochu připomínal tučňáka. Hlas měl melodický, jako by nemluvil, ale zpíval. „Mohla byste mi prokázat laskavost a představit se, madam?“ „Lori Landisová.“ Lori znělo jako Lóri. Přemýšlela jsem, jestli se tak ve Filadelfii mluví pořád, nebo jenom ve vzteku. Doktor Diallou položil jednu dlaň na její předloktí a druhou 43

velmi jemně na Andyho rameno. „Tak se na toho pohledného mladíka podíváme.“ „Konečně!“ pronesla Andyho máma a vrhla ostrý pohled na ženu, která se jí postavila. „Konečně tu někdo dostal rozum!“ Postrkovala Andyho do lítaček za doktorem a na podpatcích vypadala velmi vysoká. Andy měl pořád pod paží plyšového medvídka. Ještě asi minutu mi v  uších hučel její hlas. Má přikrývka zůstala ležet na volné židli vedle místa, kde předtím seděl Andy. Natáhla jsem se pro ni a zvedla ji. Sandra se na mě podívala, jako by předtím zapomněla, že tu vůbec jsem. Výraz jí zněžněl, obvyklá břitkost a  úsečnost byly tytam. Tichým hlasem mě vyzvala: „Je čas jít na kutě.“ „Chci tu zůstat,“ namítla jsem. „Chci se přesvědčit, že je v pořádku.“ „Teď už je se svou mámou.“ Což ovšem nebyla valná útěcha a soudě podle výrazu v Sandřině tváři to tušila i ona. „Chci tu zůstat,“ zopakovala jsem. „Nestačila jsem mu dopovídat pohádku O perníkové chaloupce.“ „Já mu ji dopovím,“ ujistila mě Sandra. „Řeknu mu, že Jeníček s Mařenkou zabili čarodějnici, nastěhovali se do perníkové chaloupky a žili tam šťastně až do smrti.“ Takový konec jsem si nevybavovala. „Copak se nevrátili k rodičům?“ zeptala jsem se. Sandra zavrtěla hlavou. „Myslím, že moje verze se mu bude líbit víc.“ Aliciny dveře na  horním oddělení byly pořád zavřené. Sandra mě doprovodila do mého pokoje, kde jsem si připevnila kanylu pod nos a vylezla do postele s povlečením zdo44

beným Starostlivými medvídky. Obklopovaly mě mé hračky, knížky i  lampička s  růžovým stínítkem z  pokojíčku doma. Na stolečku stály seřazené kartičky s přáním brzkého uzdravení, vedle nich walkman, elektronická hra, kazety a knížky. Zavřela jsem oči a  naslouchala pípání srdečního monitoru, syčení kyslíkového přístroje, zdušenému mumlání lidí na  chodbě i  internímu hlášení, v  němž vyvolávali doktora Blaira. Obvykle mě tyto zvuky uklidňovaly, té noci ovšem spánek ne a ne přijít. Myslela jsem na Andyho, jak mu pět poschodí pode mnou ošetřují zlomenou ruku. Přemítala jsem, jestli zná jeho máma stejný trik jako ta moje – ­ dovolila mi tisknout jí vší silou ruku, kdykoli mi píchali injekci, takže jsem jí předávala svou bolest. Uprostřed tmavé noci mě vzbudil děsivý kvílivý zvuk. Chvilku mi připadalo, že jsem Mařenka ztracená v lese, kolem jsou divoká zvířata a  nemůže mě ochránit tatínek ani maminka. Zvuk se táhl dál a dál, načež jsem zaslechla kroky a hlasy, až nakonec hluk ustal, jako by někdo vysunul kazetu z přehrávače. Následující den ráno jsem se probudila brzy a chystala se vyprávět Alici, co se přihodilo večer. Dospěla jsem k názoru, že to bude můj zatím nejlepší příběh. Popíšu jí všechno – sestru s  chlupy na  bradě, holčičku s  Barbiiným střevíčkem v nose, muže, který pořád klel, i osamoceného Andyho. Nás rodiče skoro nikdy nenechávali samotné, takže tahle část se Alici bude líbit. Když jsem ovšem přišla k  jejímu pokoji, nová cedulka byla pryč, aniž by ji nahradila nějaká jiná. Zatlačila jsem do  dveří. Pokoj byl prázdný. Postel byla svlečená, nezůstalo ani prostěradlo. Na  stěně nevisel Alicin plakát s  Duran 45

Duran a  na  nočním stolku nestál růžový plastový pohárek s kartáčkem na zuby ani krabička vlhčených ubrousků. Někdo odnesl kupičku knih i stavebnice. Zmizelo všechno kromě spiritistické tabulky. Přešla jsem místnost a vzala ji do ruky. Byl na ní přilepený lísteček, kde se neznámým rukopisem psalo Pro Rachel. Někdo předtím vytřel podlahu a z výparů desinfekce mě štípalo v očích, přesto jsem ale neodešla. Zůstala jsem sedět na židli se spiritistickou tabulkou na klíně. Alice se ani nerozloučila. Nestačila mi říct, jaké to je, když víte, že už se neuzdravíte. Nesvěřila mi, jestli to bolí. „Alice?“ zašeptala jsem. Možná, že její duch je pořád nablízku. Třeba mě dokonce sleduje. Nedostala jsem ale žádnou odpověď, a když jsem zavřela oči a zase je otevřela, všechno kolem vypadalo pořád stejně. V den, kdy jsem mohla konečně jít domů, přišla máma brzy ráno, sbalila mé věci, rozdala další bonboniéry a taky se rozloučila se všemi sestrami. Pobíhala kolem, zašla do sprchy i  pro můj šampon a  kondicionér. V  tu chvíli na  dveře zaklepala Sandra, která v ruce držela dopis. Na hranaté růžové obálce bylo drobounkým písmem pečlivě napsáno slečna Rachel Blumová. Uvnitř byl jediný list papíru popsaný stejným titěrným rukopisem, jako by pisatel platil za  každou kapku inkoustu. Milá Rachel. Díky za to, že jsi se mnou zůstala ten večer, co jsem si zlomil ruku. A taky za Rudolfa. Nikdy na tebe nezapo­ menu. Tvůj přítel Andrew Landis. Pod podpisem byla kresba chlapce s  hnědými vlasy a  něčím černým – nejspíš s  medvídkem ode mě – pod paží. Druhá ruka byla zabalená v ně46

čem bílém. Usoudila jsem, že to bude sádra. Vedle stála holčička s vlnitými vlasy a růžovými rty roztaženými v širokém úsměvu. Když jsem se na obrázek zadívala pozorněji, zahlédla jsem i drobnou zubatou jizvu na jejím hrudníku. Kolem chlapce a dívky se klenulo červené pastelkové srdce.

47

Andy 1987 „Andrewe!“ Hlas sestry Jindřišky se rozléhal chodbou, ovšem Andy nezpomalil. Oči upíral na dveře a ulici za nimi, na šedivé chodníky a ještě šedivější zimní oblohu. Dusal chodbou a zatlačil do prosklených dveří. Slyšel její podpatky na dřevěných prknech, neuniklo mu ani její volání: „Andrewe, počkej!“ Jako by na tom záleželo. Škola stejně v poledne končí. Už je pátek, v pondělí jsou Vánoce a odpoledne začínají prázdniny. Ještě jednou zaslechl: „Andrewe!“ a už byl venku na chodníku, ledový vzduch ho bodal do tváří, uháněl se sklopenou hlavou, pumpoval pažemi, proběhl kolem řady školních autobusů stojících u obrubníku a tryskem zahnul za roh. Běžel po Castorově ulici a pak rovnou na Kensingtonskou avenue, kde bylo pouliční osvětlení ozdobené vánočními girlandami. Nad hlavou mu zarachotil vlak, ale Andy běžel dál, mával rukama, zvedal vysoko kolena, proplétal se mezi lidmi na chodnících, mezi středoškoláky, bezdomovci i drogovými 48

dealery. Bundu, kvůli které to všechno začalo, měl pořád na sobě. Andy ji ze sebe za běhu strhl a hodil ji do popelnice, aniž by zpomalil. Věděl, že bude mít potíže. Sestra řekne mámě o té rvačce a on dostane zaracha nebo něco horšího. Možná mu máma dokonce nedá dárky k  Vánocům… Jenomže teď ho nikdo nezastaví, nikdo se ho ani nedotkne. Zatím je volný. Jedna z prvních vzpomínek Andyho Landise patřila jeho mámě u telefonu, jeho překrásné mámě s ústy namalovanými červenou rtěnkou, s rozpuštěnými dlouhými vlasy a jemňounkým zlatým řetízkem kolem kotníku. „Však víš, jací jsou kluci,“ říkala zrovna, „musíš je venčit jako psy.“ Když byl malý, chodívali do  parku, velkého zatravněného obdélníku uprostřed jejich čtvrti. Na kratší straně stála houpačka a skluzavka, okraje parku byly poseté střepy, prázdnými lahvemi a někdy i jehlami, ale prostředek tvořil dlouhý, nepřerušovaný pás zeleně. Andy běhával z jednoho konce na druhý, stále rychleji, až nakonec doběhl zpátky k matce, vrazil jí rovnou do náruče a nasával vůni parfému a cigaretového kouře, mýdla Camay a tělového mléka Jergens, až ho nakonec poplácala po zádech a pustila. Sluneční paprsky se blyštivě odrážely od zlatého řetízku na kotníku i od jejích vlasů a on si říkal, že má tu nejkrásnější mámu na světě. Jenomže to byl ještě maličký, nechodil ani do školky. Teď vyrostl, na svůj věk byl vysoký a nosil už boty pánské velikosti. „Už nevím, co mám dělat,“ stěžovala si matka do telefonu Sharon nebo Beth, svým kamarádkám z práce. „Každýho půl roku má krátký kalhoty a tlačí ho boty.“ Někdy si při pohledu na něj povzdechla, stejně jako vzdychala nad složenkami, které přicházely poštou, ale někdy se usmála a přitáhla si ho 49

k sobě, dokud jí neopřel hlavu o rameno. Ty můj mužíčku, říkávala. Andy ještě pořád někdy běhával v parku, ale na ulicích se mu líbilo víc. Když si po škole udělal úkoly a prostřel stůl, nazul si tenisky a triko se znakem týmu 76ers, co patřívalo jeho tátovi. V zimě si natáhl několik vrstev, tepláky, bundu a čepici. V létě nosil jen kraťasy. Jediné, co se nikdy neměnilo, bylo tričko. 76ers byli tátovým, a teď i Andyho týmem. Vybíhal vždycky pomalým klusem, zahříval svaly, běžel z Kensingtonské na Somersetskou, pak se obrátil na východ, minul Frankfordskou, Aramingoskou a  Alleghenyho, uháněl po chodnících kolem vináren a železářství, lékáren i ambulancí, čerpacích stanic, modliteben i prázdného prostranství, kde se prodávaly vánoční stromečky, až se ulice začala stáčet k nájezdu na dálnici I-95. To byla hranice tří mil, kde se otočil a zamířil zpátky domů. Když Andy prozradil tělocvikáři, jak daleko běhá, nechtěl mu to věřit. Vzal Andyho na fotbalové hřiště a přiměl ho běhat dokola, až urazil míli a pak dvě. „Už můžeš zastavit,“ řekl mu, ale Andy odpověděl: „Ještě můžu.“ Následně to také dokázal, takže mu od té chvíle pan Setzer dovoloval vynechat prostná a volejbal, aby mohl jít místo nich běhat. Mával pažemi v  mohutných, vysokých obloucích, každým odrazem ukrajoval vzdálenost a pro tu chvíli nemyslel na jeptišky, které na něj stále syčely, aby se přestal vrtět, nedělal si starosti s tím, že rozbil jednu z matčiných porcelánových figurek, že vrazil do stolu, ani že na něj máma civěla a pak řekla: „Ježíši, copak nemůžeš sedět chvíli v klidu?“ Nejprve měl nohy tak lehké, že měl pocit, jako by letěl, a vzduch mu do krku klouzal jako smetana. Pak se začal po50

tit, nohy pálily, zajíkavě dýchal a v plicích ho pálilo. Vítal tu bolest, pouštěl ji k sobě a snažil se ji překonat, vychutnával si křeče i bodání ve stehnech, až už byl za prahem bolesti, zrak se mu zúžil na  dlaždice na  chodníku a  všechny další myšlenky se mu z hlavy vypařily. Rychleji a rychleji, kolena zvedal k hrudi, dlaně zaťal v pěst, utíkal vzpomínce na obědovou přestávku ve škole U Neviňátek, kdy se děti s kartičkami na oběd zdarma nebo za sníženou cenu jako Andy musely postavit před ty, co platily plnou cenu. Zapomněl na zimní koncert, naučný trh i oslavu učení, kde měly téměř všechny ostatní děti rodiče, ale Andy nikoli, protože otec byl mrtvý a  máma musela pracovat, protože peníze nerostou na  stro­ mech, protože někdo to všechno musí zaplatit, přestože to všechno znamená omšelou garsonku, kde na  vás v  noci ze stropu padaly kusy omítky, okna se nedala otevřít, protože rámy hyzdila tlustá vrstva barev, a pokud jste chtěli spláchnout záchod, museli jste zatáhnout přesně do  správné po­ lohy. To odpoledne Andy ve školní uniformě sestávající z plátěných kalhot a modré košile uháněl až na značku tří mil, pak ze sprintu zpomalil do klusu a následně do chůze, chodidla už do chodníku nepleskala, jen tiše našlapovala. Obvykle se mu dařilo chvíli si uchovat ten pocit, že všechno je, jak má být, pocit bezmyšlenkovitosti. Přinejmenším hodinu, ale někdy i zbytek odpoledne se ve svém těle cítil dobře, volně. S matkou žili v přízemí řadového domu v Kensingtonu. Budovu rozdělili na tři byty, v každém patře jeden. Andy si otřel pot z čela a vytáhl klíč, který měl zavěšený na šňůrce kolem krku. Odemkl dveře, vešel dovnitř a zlehka vydechl, což dělal pokaždé, když zjistil, že je sám. V prvním patře žila 51

samotná vdova, ale tu Andy vídal zřídka, a byt ve třetím patře nechával domácí většinou prázdný, protože tam ubytovával bratrance a  vnoučata, když ho přijeli navštívit. Andy Landis moc často nenavštěvoval doma kamarády, když tam byli jejich rodiče, ale začínal pomalu chápat, že ne všichni musí chodit po špičkách kolem výbušných rodičů, že ostatní mámy se od té jeho liší. Ne že by ho Lori bila nebo ho v hodinách mezi večeří a spaním ignorovala, ale někdy se mu prostě zdálo, že ho nemá moc ráda, že kdyby se objevil kouzelník nebo tajemná víla a slíbili, že Andyho někam odnesou a zajistí mu náhradní rodiče, Lori by bez váhání souhlasila. Pak si však zase říkal, že Lori tvrdě pracuje, někdy i šest dní v týdnu, na nohou je devět, leckdy i deset hodin, a on má vždycky co jíst a co na sebe, i když oblečení pocházelo z bazaru nebo kostelní charity a jídlo vařil on a umýval po něm nádobí. Před třemi týdny si u stolu v kuchyni dělal domácí úkol z matematiky a máma mu podala šedobílou lyžařskou bundu, kterou objevila v  kostele. „Je skoro nenošená,“ pronesla hrdě. Andy okamžitě zahlédl cedulku, na níž bylo vyšito jméno Ryana Petermana, ale když na to upozornil, udělal to tichým hlasem. Nechtěl mámu urazit ani rozčílit. Lori si povzdechla, pak se mu podívala zpříma do  očí a nedovolila mu uhnout pohledem. „Nemůžu ti koupit novou a z té loňské jsi už vyrostl,“ prohlásila. „Tahle je skoro jako nová.“ Můžeš mi koupit novou, pomyslel si Andy. Můžeš, ale ne­ chceš. Věděl o úsporách, kterým říkala „bláhové peníze“. Úplně vzadu v kuchyňské lince stál otlučený hrneček plný čtvrťáků a malých bankovek, dolarovek, pětek, desítek i dvacek. Každých pár měsíců máma požádala Strattonovy, aby u nich 52

Andy mohl přespat, a vydala se s kamarádkami autobusem do Atlantic City. Někdy se vrátila rozesmátá s  peněženkou naditou zbrusu novými bankovkami, většinou však prošla kolem něj do ložnice a beze slova za sebou zabouchla dveře. Andy nacpal bundu do nejzazšího kouta šatní skříně, jenomže to ráno konečně začalo sněžit a Lori trvala na tom, že si ji musí vzít, a dokonce ho doprovodila až ke škole, aby si byla jistá, že si ji nesvlékl. Ryan Peterman zareagoval okamžitě. „Hele, ty čuráku, to je moje stará bunda!“ zakřičel dost nahlas, aby to slyšel i zbytek páťáků. „Polib si prdel,“ odsekl Andy – co mu také jiného zbývalo. Ryan otočil límec, aby ostatním ukázal své jméno. Andy vnímal, že se mu zužuje vidění jako při běhu, až na to, že teď místo ulice, trávníku nebo chodníku viděl jenom širokou, tupou, bledou tvář Ryana Petermana. Napřáhl ruku a začal Ryana mlátit do tváří, do hlavy, do ramen, hrudníku i boků, bušil a bušil, až Ryanovi z nosu kapala krev, krčil se na zemi s pažemi přes hlavu a ječel: „Odtáhněte ho pryč! Odtáhněte ho pryč!“ Přihnaly se sestry, kolem nichž se nadouvaly hábity, a už měly připravená ukazovátka. Andy zašel do kuchyně, vyklepal z otlučeného kovového tvořítka několik kostek ledu, zabalil je do  utěrky a  přitiskl na klouby prstů. Když led roztál, připravil si misku cereálních medových kroužků s  nakrájeným banánem a  díval se na kreslené filmy. Neměli kabelovku jako Strattonovi, kteří žili o kousek níž v ulici v řadovém domě, který vypadal přesně jako jejich, až na to, že nebyl rozdělený na byty a rodina si ho pronajímala celý, měla pro sebe všechna tři patra. Miles Stratton byl U  Neviňátek ve  stejné třídě, a  přestože by ho 53

nenazval přímo kamarádem, choval se přátelsky. Někdy k  němu Andy odpoledne chodil a  dívali se spolu na  seriál Mistři Hazzardu a sitcom Život ve třech. Tady měl na výběr Looney Tunes nebo telenovely. Sledoval, jak Pták Uličník honí Kojota Wildu přes útesy až pod náklaďák s dynamitem, vysrkl přitom zbytek mléka, opláchl misku i lžíci a uložil je do  myčky. Ujistil se, že mléko vrátil do  ledničky a  cereálie do kredence, zkontroloval, že je deska čtvercového stolku setřená a že rozvrzaná dřevěná židle je zasunutá, a vydal se zas ven. „Ty jsi tak pozorný!“ říkávala mu vždycky Milesova máma, když přišel k nim. „Mamka pořád říká, že služka si vzala volno,“ odpovídal Andy. Byl to jeden z Loriných sloganů, opakovala ho vždycky, když zahlédla na podlaze koupelny Andyho špinavé oblečení nebo když zapomněl sklopit záchodové prkénko. Paní Strattonová byla na Andyho vždycky hodná. Zvala ho, aby zůstal na večeři, pokaždé upekla nějaký zákusek a  zabalila mu i  domů velký kus buchty nebo pořádný klín dortu. „Pozdravuj maminku,“ nabádala ho, ale Andy to nikdy neudělal, a než došel domů, sladkosti vyhodil do  popelnice u  autobusové zastávky. Strattonovi byli černí jako Andyho táta, jako pan Sills, údržbář, který se u nich stavoval co týden nebo čtrnáct dní, utahoval kapající kohoutky a  promazával skřípající panty, ostatně v  okolí žili většinou samí černoši. Byli černí, Lori bílá a Andy si byl vcelku jistý, že paní Strattonová ji nemá nijak zvlášť v  lásce. Když jednou vyšel z Milesova pokoje na záchod, slyšel, jak dole v kuchyni mluví pan Stratton, který pracoval pro plynárenskou společnost. Proč se sem nastěhovala? Proč není mezi svejma? Paní Strattonová něco zamumlala – Andy rozeznal jen svoje 54

jméno, nic víc, ale pan Stratton pak dodal: „No, a jak to můžem vědět jistě? Nebyla by to první kukačka, co strčila vajíčko do hnízda jinýmu chlapovi.“ „Přestaň,“ okřikla ho manželka příkře. Takovou ji Andy neznal. Poté už si Andy nikdy nepřipadal jako obyčejný Milesův kamarád, jako běžný školák. Namísto toho si říkal, že na něj koukají jako na syna bílé matky a černého otce, polovičatého kluka, který nikam nezapadá. Paní Strattonová byla ženou v domácnosti, ovšem Andyho máma pracovala v  salonu krásy zvaném Barevná kudrna na náměstí Rittenhouse, což byla nejluxusnější filadelfská čtvrť. Od pondělí do neděle odcházela z domu o půl desáté a vracela se v sedm, voněla po roztoku na trvalou a cigaretovém kouři, na  nohou měla tenisky a  v  kabelce lodičky. Andy už musel mít zametenou chodbu, vyluxované koberce, uhlazené polštáře na  pohovce, prostřený stůl a  večeři – vařené těstoviny s  rajskou omáčkou z  konzervy, mraženou pizzu nebo nákyp z polotovaru, pro něj Hladovcovo potěšení, pro Lori nízkotučnou verzi – ohřátou a připravenou. Už ve druhé třídě věděl, jak používat mikrovlnku i troubu a Lori ho naučila pustit myčku, pračku i sušičku. Většina dětí na to nemá dost zodpovědnosti, ale já myslím, že ty to zvládneš, řekla mu. Andy se učil rád, byl hrdý, že umí něco, co jiné děti ne. Teprve tento podzim, když četl v  Tomu Sawyerovi, jak Tom obalamutí druhé děti, aby natíraly plot, si s pocitem takového zahanbení, až mu zrudla tvář i uši, uvědomil, jak ho matka oblafla. Znovu se rozhlédl po  kuchyni. Linoleum před dřezem bylo takřka prošlapané, olivově zelená lednice prskala, samolepicí borovicové obklady se odchlipovaly od  stěn. Pan 55

Sills tvrdil, že by to mohl opravit, že by to vypadalo jako nové a stačil by mu na to jediný den, ale Lori s díky odmítla. „Už pro nás děláte dost,“ prohlásila. Pan Sills smutně pokrčil rameny a  zvedl kufřík s  nářadím. „Zavolejte, kdybyste něco potřebovali,“ řekl a pak se podíval na Andyho. „To platí i pro tebe, mladíku,“ dodal. Andy věděl, že nikdy nezavolá. Nepo­ třebujeme milodary, tvrdila vždycky Lori. Andy se domníval, že tehdy možná přehlédl, jak panu Sillsovi platí za výměnu žárovek v místech, kam ona nedosáhne, a za opravu prasklého okna v přízemí. Andy počítal každý úder kostelního zvonu a překvapilo ho, že jsou teprve tři. Zamířil k botníku, měl v plánu obout se a vyrazit znovu ven, když tu uslyšel klíč v zámku. Zarazil se a  sklopil hlavu, zatímco dovnitř vtrhla matka, která odešla z práce o čtyři hodiny dřív. Světlé vlasy, které si ráno stáhla do culíku, jí volně padaly do obličeje a kadeře se lepily na tváře. Vzteklými trhavými pohyby si rozepnula kabát z umělé kožešiny se zažloutlými bílými lemy a odhodila ho na pohovku. Andy ho spěchal pověsit. Lori se ani nehnula, jen na něj hleděla. Všechny stylistky v Barevné kudrně musely chodit v černém, což pro Lori znamenalo černé džíny a buď černou halenku, nebo tričko, vždycky upnuté a rozepnuté či vystřižené natolik, aby vynikla hladká pleť dekoltu a poprsí. Tou­ žebné, říkala tomu, což znamenalo, že musí vypadat tak pěkně, aby každá žena, která vstoupí do salonu, toužila vypadat jako ona a aby si i ty staré nebo tlusté myslely, že se jim to poštěstí, pokud si od Lori nechají upravit vlasy. „Volala mi sestra Jindřiška,“ začala zrádně vlídným hlasem. Viděl, jak dlaněmi sevřela okraj pohovky a  jak jí pod 56

mejkapem zbledla pleť a naskákaly rudé skvrny. „Co to mělo znamenat s Ryanem Petermanem?“ Andy stál před šatnou a mlčel. „To už je tento rok podruhé,“ pokračovala matka. „Ještě jedna rvačka a vyloučí tě.“ Andy nereagoval. V  září mu Darryl Patrick řekl, že je jako sušenka Oreo, zvenčí černý, uvnitř bílý, „až na  to, že ani nejseš dost černej“. Nebyla to přímo urážka, ale přesto se s Darrylem po obědě na hřišti popral, a když se ho máma zeptala, co se stalo, Andy jenom řekl: „On si začal.“ Nic dalšího už neprozradil. „Andy?“ oslovila ho Lori. „Andy, co s tím budeme dělat?“ Andy strčil ruku do kapsy, překřížil prsty a doufal, že pokud bude mlčet, Lori to přestane bavit, ta však pokračovala. „Proč jste se prali?“ Andy neodpověděl. Máma mluvila dál. „Protožes nechtěl nosit jeho starou bundu,“ pronesla. Andy malinko přikývl. Povzdechla si, odhrnula si vlasy z obli­čeje a zase je pustila. „Miláčku, už jsem ti to vysvětlovala. Kdybych ti mohla koupit zbrusu novou bundu, udělala bych to. Kdybych měla peníze, nakoupila bych ti stovky bund.“ Ne, nenakoupila, pomyslel si. Žaludek měl stažený a obličej rudý. Kdybys měla peníze, jela bys do Atlantic City a hrála tam s kamarádkama ruletu. „A  teď,“ pokračovala, „musím zavolat Petermanovým a omluvit se.“ Oddusala do ložnice a zamkla za sebou dveře, jenomže ty byly laciné a tenké jako všechno na tomhle levném, žalostném místě, a tak Andy slyšel, co říká. To by mu nemělo vadit a Bunda je bunda, Andy nosí věci z druhé ruky pořád a tohle je stejné. Pak nastala odmlka a Lori řekla: Ach, 57

ne, to nejde… Ne, vážně, to není nutné… Ne, Andyho za to nemůžeme odměnit, musí pochopit, že se choval špatně. Následovalo mnohokrát aha, ehm a nakonec děkuji. Andy stál za kuchyňským stolem, vyčkával a podupával nohou, dokud ji nezarazil pevným přitisknutím k podlaze. Konečně se matka vynořila. „Co se stalo?“ zeptal se. Po pranici měl poškrábanou tvář a modřinu kolem oka. Lori se natáhla přes stůl a dotkla se jeho obličeje. „Petermanovi chápou, žes byl na  rozpacích,“ odpověděla. „Ryan chce použít část kapesného na to, aby ti koupil bundu.“ „Ne, to ne,“ vyjekl Andy. Byl vyděšený. Horší než nosit Ryanovu starou bundu by bylo nosit novou, kterou by mu Ryan koupil. V tu chvíli si Lori přitiskla dlaně na oči a začala plakat. Nešlo o hlasité, okázalé vzlyky, jaké někdy předváděla, jen tak tiše seděla a po tvářích jí stékaly slzy. Andy nesnášel, když plakala. Měl vždycky chuť vyběhnout z domu na ulici a ze všech sil sprintovat, dokud by se neocitl co nejdál od ní. Vstal a poplácal ji po rameni. „To je dobrý,“ uklidňoval ji. Když se ji snažil obejmout, měl pocit, jako by ovíjel paže kolem otepi dřeva. Ani se nepohnula, jen seděla a  plakala. Sklonil se, položil jí tvář na  hlavu a  nasál vůni šamponu, laku na vlasy, tělového mléka Jergens, cigarety, kterou vykouřila cestou od vlaku k domu, a Tic Tacu, který pak vycumlala, aby to nebylo znát. „Promiň,“ omlouval se. „Slibuju, že už se nebudu prát.“ Ještě několikrát ji poplácal po rameni a přinesl jí sklenici vody, které se ani nedotkla. Zvenčí slyšel rychle projet autobus a pak hlasy dvou dam, jež se bavily o vánočních nákupech. „Máš hlad?“ zeptal se. Lori zavrtěla hlavou. 58

„Ale ty si něco dej,“ prohlásila. „V peněžence jsou peníze.“ Odtáhla ruce z obličeje a pokusila se usmát. „Jsi ve vývinu.“ Její peníze si nevezme, ten večer ne. Namísto toho sundal z horní police ve skříni obálku, do níž si schovával vlastní úspory, dva dolary, které si vydělal tím, že paní Greenové krmil kočky, když o víkendu jela navštívit matku do Virginie, pětidolarovku, kterou mu dala paní Clearyová za to, že naučil Dylana Clearyho jezdit na kole, i čtvrťáky a padesáticenty, které nashromáždil v  zimě odhrnováním sněhu ze schodů a chodníku u sousedů. Plánoval si za ty peníze koupit kolo. Šetřil od okamžiku, kdy Miles loni dostal horské kolo. Vzal deset dolarů, objednal pizzu s houbami, matčinu nejoblíbenější, a když dorazil poslíček, dal mu dolar dýško. „Díky,“ řekla matka, když položil krabici na  stůl. Hlas měla tichý a bezbarvý, vlasy jí zplihle visely do tváře. Když byl malý, domníval se, že jeho máma je krásná jako filmová hvězda nebo jako kterákoli z  modelek v  časopisech, jež nosila domů z práce, ale teď si všiml, jak moc její krása závisí na  nalíčení – díky tužce působily oči dojmem, že jsou od sebe dál než ve skutečnosti, kontury jí zase dělaly plnější rty. Ani neměla doopravdy blond vlasy. Barvila si je, protože jinak podle ní vypadaly jako „myší ocásky“. Jemu na tom nezáleželo. I když měla tvář bez mejkapu, odrůstaly jí kořínky, řasy bez maskary působily křehce a nevýrazně, oči měla trochu moc blízko u sebe a rty příliš tenké, pořád si myslel, že je krásná. Prostřel talíře a ubrousky, ale Lori uždibla jen půl dílku pizzy, načež se odebrala do ložnice a nechala Andyho o samotě u televize. 59

Sledoval v místních zprávách nejprve Jima Gardnera, potom Petera Jenningse. Vyluštil dvě tajenky v Kole štěstí a zodpověděl správně celou řadu sportovních otázek v  Riskuj. V osm začala Cosbyho show. Theo se zhoršil ve škole. Zatímco to Cliff s Clair probírali, Andy snědl čtyři díly pizzy. Představil si, jaké by bylo žít ve velkém domě s pěkným nábytkem, barevnými obrazy na stěnách a s mámou a tátou, kteří si dělají starosti o vaše známky (jeho máma se na vysvědčení vždycky jen letmo koukla, nikdy si nevšimla, že má jedničku z matematiky ani že z chování dostal chvalitebně). Theo Huxtable by nikdy nemusel nosit bundu, kterou mu zaplatilo jiné dítě. Theova máma by okamžitě pochopila, proč radši nebude nosit žádnou. Ten večer Andy na  rozkládacím gauči přemýšlel o  tom, jak někdy máma zavolá přes rameno „mám tě ráda“, načež odejde do ložnice a on pak shodí polštáře, pořád teplé od jejího těla, z pohovky, aby si mohl ustlat, nebo jak to někdy říká ráno před jeho odchodem do školy, když mu dá pusu, po níž mu na tváři zůstane otisk rtěnky. Vybavil si, jak mu párkrát řekla, že je její jedinečné děťátko. Ale jestli ho má ráda, proč mu nikdy nekoupí nic nového? Proč ho nechá chodit tři měsíce v teniskách, které drží pohromadě jenom lepicí páska? Proč ho neposlouchala, když přinesla z kostelního bazaru džíny značky Toughskins a on jí vysvětloval, že takové nikdo nenosí, že všechny děti mají levisky? Snažil se jí to vysvětlit, ale ona pak řekla to, co vždycky: „Kdybychom měli tolik mouky, kolik nemáme másla, napekli bychom buchet pro celou ves.“ Andy se převrátil a otočil polštář na chladnou stranu. Jedna noha mu cukala, takže rám pohovky vrzal. Máma Mile60

se Strattona dávala synovi do  krabičky se svačinou vzkazy. Miles je někdy četl nahlas pisklavým falzetem za bouřlivého smíchu ostatních dětí v jídelně. Jsem tak ráda, že jsem tvou matkou, pronášel. Každý den jsem na tebe hrdá. Když se jednou Miles nedíval, Andy vytáhl vzkaz z odpadkového koše. V rožku zůstal kousek tuňáka. Co nejpečlivěji lísteček očistil a uložil si ho do batohu. Někdy si ho četl a předstíral, že mu ho tam vložila jeho máma. Moc se mi na tobě líbí, že jsi váš­ nivý čtenář, napsala paní Strattonová. Bylo to legrační, protože Miles ve skutečnosti nijak vášnivý čtenář nebyl, ostatně Andy také ne. Přesto si vzkaz schoval a představoval si, že je od jeho mámy. V  sobotu, den po  rvačce kvůli bundě, Andy vstal brzy, oblékl si nejtlustší mikinu a šel si zaběhat. Potom šel domů s  nasazenou kapucí, s  rukama strčenýma v  klokaní kapse a  s  přáním, aby měl peníze na  horkou čokoládu a  koblihu. Byl chladný den, z  ocelově šedé oblohy se sypal sníh, ale všichni kolemjdoucí vypadali vesele, zachumlaní do čepic a palčáků nosili nákupní tašky. V oknech se mihotala bílá světýlka a  na  dveřích visely zelené věnce s  červenými stuhami. Strattonovi měli vánoční stromeček, který Andy viděl přes okno, na jeho špičce se skvěl anděl z papír-mašé, výrobek Milesovy sestry Melissy. Anděl měl pozlacenou korunu a Andy věděl, že pod bílým hábitem má mezi nohama trochu zlatého ochlupení, jež Miles uždibl z koruny a přilepil na jiné místo. Lori stromeček nikdy nekupovala. „Je z něho moc nepořádku,“ tvrdila, přestože minulý rok pan Sills přitáhl k jejich dveřím borovičku, která byla zabalená do plastové sítě a voněla po lese, a slíbil, že ji pro ně nastrojí a po Novém roce zase odnese. 61

Po  návratu domů Andy vydrhl koupelnu, přestože na něm nebyla řada. Byl natažený na gauči a listoval komiksem o Batmanovi, který mu půjčil Miles, když tu se ozvalo zaklepání na dveře. Andy sevřel bezdrátový telefon, aby mohl případně vytočit číslo na tísňovou linku. Ujistil se, že řetízek je na místě, pootevřel dveře a vykoukl ven. Na schodech stála mohutná žena s  krátkými vlasy obarvenými na  nevýraznou hnědou barvu a s napjatým výrazem v obličeji, na němž jí roztávaly sněhové vločky. Vedle ní podupával vysoký muž se zarudlými tvářemi a v zelené lesklé bundě se znakem Orlů. Byli to jeho prarodiče, Lorina máma a táta. Neviděl je už skoro rok, a teď tu stáli s náručí plnou dárků. „Andy?“ oslovila ho babička vysokým, roztřeseným hlasem. Andymu se sevřely útroby. „Veselé Vánoce,“ popřál mu dědeček. „Tak co kdybys nás pustil do tepla?“ „Přinesli jsme ti čokoládu,“ pokračovala babička a zvedla hrnek z kavárny Wawa, aby ho Andy lépe viděl. „A nějaké maličkosti pro tebe a pro maminku.“ „Nemůžu,“ odmítl Andy, který ta slova sotva protlačil přes ochromená ústa, ale přestože byl smutný, znělo to rozzlobeně. Můj dům, moje pravidla, opakovala mu Lori stále dokola. Už nikdy nepřekročí můj práh. Naposledy k nim její rodiče přišli loni na štědrovečerní večeři a došlo k příšerné hádce, po níž máma ječela: Vypadněte z mého domu! a babička odvlekla Andyho do ložnice, kde mu přitiskla dlaně na uši. On ale pochopitelně slyšel všechno, včetně toho, jak talíř s krocanem narazil do zdi, děda vyhrkl slovo negr, prohlásil, že by se Lori měla naučit držet nohy u sebe, a dodal: Sama sis ustlala, tak teď vidíš, jak se ti leží. 62

Když byl malý, ještě ve školce, prarodiče se mu hodně věnovali. Babička ho hlídala o sobotách, když matka pracovala, někdy také zůstával u nich doma v Haddonfieldu na celý víkend. Babička ho brala do  své oblíbené cukrárny v  Jižní Filadelfii, kde mu dámy za  pultem, oblečené v  bílém jako zdravotní sestry, dávaly sušenky s polevou a říkaly: „To je ale drahoušek!“ nebo „Ten má ale řasy!“ „Je váš?“ zeptala se jednou prodavačka. Babička zkřivila tvář, přitáhla si Andyho k sobě a prohlásila: „Jistěže je můj.“ Jednou ho babička vzala do centra, aby se podíval na světelnou show v obchodním domě Wanamaker’s a mohl si sednout Santovi na  klín. O  jiných Vánocích mu děda daroval hokejové brusle a šel s ním na kluziště. Andy sledoval ostatní bruslaře, pak pomalu jednou přeškobrtal dokola, aby si zvykl na led, a zanedlouho už svištěl po oválu, svižně mával pažemi a nože bruslí za sebou zanechávaly dlouhé hladké vrypy, zatímco děda na něj mával pokaždé, když se hnal kolem něj. Pak ale začali chodit méně často, a když se Lori zeptal na babičku a dědečka, vždycky se jí ve tváři objevil děsivý kamenný výraz. Brusle skončily ve skříni a zůstaly tam, dokud jednoho dne nezmizely. Počítat se dalo jen s tím, že se s prarodiči uvidí o Vánocích. Každý rok jezdili na hostinu do jejich domu v Haddonfieldu: měli krocana, šunku, lasagne, batáty, šťouchané brambory, dušené zelené fazolky posypané křupavými cibulovými kroužky, rohlíky, sušenky, kukuřičný chleba a tři druhy koláčů a plněných trubiček z cukrárny. Babička tomu říkala staré dobré zvyky. Andy se tam potkal s matčiným bratrem, strýcem Paulem, jeho ženou, tetou Denise, i s jejich holčičkami – Jessicou a Heather, jež na sobě měly stejné slavnostní šaty se 63

šerpou a nadýchanou sukní, a máma si pak domů odnášela nákupní tašku plnou zbytků, které dojídali ještě celý týden. Před rokem máma pozvala své rodiče na  štědrovečerní večeři k nim. Vzala si v práci den volna a až do dvou do rána pobíhala po kuchyni, nahlížela do kuchařek, mumlala kletby a kopala do dvířek trouby. První pekáč lasagní spálila, a když zjistila, že krocan se do trouby nevejde, musel ho Andy přidržovat a s dlaněmi přimáčknutými na hrbolatou bílou kůži sledovat, jak ho seká na poloviny a strká do trouby na dvou pekáčích. Koláče pocházely ze supermarketu a  šlehačka z plechovky, na trubičky nedošlo vůbec. Andy pomohl matce vynést ze sklepa u Clearyových skládací stůl, který pak prostřeli v obýváku. Ozdobili stůl vázou s červenými a zelenými karafiáty, vypůjčeným ubrusem a bílým plastovým nádobím. Matka se potila, byla bledá, poletovala kolem a vykřikovala: Panebože!, Jen aby to fungovalo! a Jestli bude k těm talířům mít nějaké poznámky, tak fakt nevím, jestli se udržím. Hodinu před očekávaným příchodem rodičů se šla osprchovat a obléct. Nařídila Andymu, aby vysál podlahy, umyl nádobí a hlavně se proboha ujistil, že je čistá koupelna. Lori, která se vynořila z  ložnice, se nepodobala té Lori, kterou Andy znal. Namísto obvyklého oblečení měla volný červený svetřík s dlouhým rukávem, pytlovité černé kalhoty a černé boty skoro bez podpatků. Vlasy si stáhla z obličeje a zapletla do úhledného copu. Stěží měla nějaký mejkap a místo obvyklých visacích náušnic si nasadila droboučké zlaté křížky. Večeře proběhla v  pohodě, ačkoli v  bytě bylo tak málo místa, že když si děda sedl na gauč, koleny narážel do skládacích židlí u stolu. Babička chválila jídlo a pořád opakovala, 64

že sama by to lépe nesvedla, přestože krocan byl uvnitř nedopečený a  dušené zelené fazolky zase nahoře spálené. Děda mlčel a popíjel pivo rovnou z láhve, protože mu Lori řekla, že sklenice nemá. Nakonec po dezertu a kávě máma pronesla: „Ráda bych si s vámi o něčem promluvila.“ „A o čem, miláčku?“ zajímala se babička. Lori si pohrávala s řetízkem, na němž také visel zlatý křížek. Se sklopenou hlavou, bez očních stínů a řasenky vypadala mladě, jako by byla na střední škole, až na nehty, jež byly dlouhé, rudě nalakované a zapilované do špičatého tvaru. Když sepjala ruce, rozevřel se jí svetřík a  odhalil kousek tetování na ňadru. Andy se domníval, že je to kytička nebo možná jméno napsané podivným písmem, ovšem patřilo to k mnoha věcem, na něž se raději neptal. Všiml si vrásek na mámině čele a slyšel, jak zhluboka a pomalu dýchá, což většinou znamenalo, že má vztek, ale snaží se ho potlačit. „Díky, že jste přišli,“ začala. „Bylo to milé,“ odpověděla babička. Děda neřekl ani slovo. Andymu připadalo, že zírá na tetování, jako by vůbec nevěděl, že máma něco takového má. „Víte, jak moc mi záleží na tom, abych Andyho udržela v katolické škole. Aby se mu dostalo dobrého vzdělání.“ Babička zamumlala: „Jistě.“ Děda stále mlčel. Vytáhni si ten svetr, vybízel ji v duchu usilovně Andy, ale máma ho neslyšela. „Pracuju v  salonu pět, někdy i  šest dní v  týdnu. Někdy jsem na nohách deset hodin v kuse.“ Dědeček si hlasitě od­ frkl. Máma sebou cukla, ale mluvila dál. Oči upírala do klína a tiskla k sobě ruce, jako by si proslov natrénovala a hodlala ho za všech okolností dokončit. „Nerada o něco žádám, však 65

mě znáte. Jenom bych teď potřebovala malou pomoc. Auto nedostane technickou a mám platit Andyho školné…“ Dědeček, který do  té chvíle seděl nehnutě, konečně promluvil. „Proč nepožádáš o  pomoc rodinu Andrewova otce?“ Lori si propletla prsty. „Tati, přece víš, že by mi to nebylo nic platné.“ „Nemůžu říct, že by mě to překvapilo,“ pronesl děda. „Ne, to rozhodně nemůžu říct.“ Lori přejela pohledem k Andymu. „Miláčku, běž do ložnice,“ vyzvala ho tónem, který nepřipouštěl diskusi. Zašel do  chodby a  slyšel, jak máma říká: „Buď mi řekněte ano, nebo ne, ale neurážejte mě.“ „Když mě žádáš o peníze, neříkej mi, jak se mám chovat,“ odpověděl děda. Andy se zastavil přede dveřmi do ložnice, věděl, že už si na něj nikdo ani nevzpomene. Pro ně tři jako by v tu chvíli přestal existovat. „Chtěli jsme pro tebe s matkou něco lepšího,“ pokračoval dědeček. „Snažili jsme se tě dobře vychovat. Představovali jsme si, že potkáš chlapce, slušného chlapce, vdáš se a budeš žít v pěkném prostředí, možná blízko nás, v domě se zahradou a poblíž dobrých škol. A teď se na sebe podívej.“ Z hlasu mu zaznívalo znechucení. „Rozhlédni se.“ Andy si dokázal představit, jak děda mává rukou kolem mohutného těla a zahrnuje gestem ošuntělý byt, prošlapaný koberec a stěny s opadanou omítkou i skládací stůl, jehož kovové nožky vykukovaly pod ubrusem. „Dělali jsme, co jsme mohli. Škudlili jsme, abychom tě poslali na  Hallahanovu střední, a  cos udělala ty? Roztáhlas nohy před prvním černochem, který se na tebe usmál.“ 66

Andy pak zaslechl vysoký, roztřesený a šokovaný babiččin hlas: „Lonnie, to by stačilo.“ Děda ji ignoroval. Pak se musel obrátit k  Lori. „Jestli máš aspoň špetku zdravého rozumu, necháš Andyho bydlet u nás.“ „Svého syna se nikdy nevzdám,“ odsekla Lori ledově. Andymu žhnuly tváře a  žaludek se mu svíral tak, až se bál, že bude zvracet. Kýval se dopředu dozadu a byl rád, že ho matka neodloží jako domácí zvířátko, které už nechce, až na to, že také přemýšlel o domu prarodičů v Haddonfieldu, o basketbalovém koši nad vraty do garáže a o tom, že tam na něj čeká samostatný pokoj s  červenozeleným kostkovaným povlečením a koupelna pro hosty, kterou užíval jenom on, protože byl jediným hostem. Bylo by to pěkné – pak ale tu myšlenku potlačil, zadupal ji, jako když člověk šlápne na hadici, aby z ní přestala stříkat voda. Jak ho to vůbec mohlo napadnout? Babička se přihnala chodbou, popohnala ho do  ložnice a přitiskla ho k sobě. Svetr jí voněl po krocaní pečínce a prášku na praní. „Sama sis ustlala,“ křičel dědeček, „tak teď vidíš, jak se ti leží!“ Matka zareagovala: „Vypadněte z mého domu a už se nikdy nevracejte! Jste pro mě mrtví, oba, jste pro mě mrtví!“ A pak to nejhorší: „A Andyho už v životě neuvidíte.“ Babička stála nehnutě, pevně k  sobě Andyho tiskla a  stále dokola opakovala: „Ach, drahoušku.“ Andy musel být vyděšený, protože ji objímal, paže měl ovinuté kolem jejího pasu, dokud do ložnice nevešel děda. „Vezmi si kabát, Bernice. Odcházíme.“ „Ach, ne, Lonnie. Takhle ne.“ „Vezmi si kabát,“ zopakoval, a  tak babička Andyho naposledy stiskla a  pak ho pustila. Dědeček se zamručením 67

po­klekl, Andy slyšel, jak mu křuplo v  kolenou. Tvář měl brunátnou a se slzami v očích objal Andyho kolem ramen. „Andrewe,“ začal. Pak do ložnice vpadla Lori a otevřela dveře tak zprudka, že s prásknutím narazily do zdi. „Běž od  něj,“ nařídila. „Už nikdy s  mým synem nepromluvíš.“ Jakmile prarodiče odešli, matka zůstala stát s  dlaněmi opřenými o vchodové dveře, jako by se mohli vrátit a procpat zpět. Rudé nehty se vyjímaly na bílém podkladu. Nakonec se obrátila k Andymu a pronesla tím hrozným tichým hlasem: „Když zavolají, zavěsíš. Kdyby přišli, zabouchneš před nimi dveře. Co se mě týká, nemáš žádné prarodiče. Nepotřebujeme je. Máme jeden druhého, to stačí.“ Jenomže teď je Lori pryč a oni jsou zde. Andy viděl v jejich náručí zabalené krabice převázané stuhami. „Prosím, miláčku,“ žadonila babička. Těžké zlaté náušnice jí vytahaly ušní lalůčky a na předních zubech měla otisk rudé rtěnky. Andy si vybavoval, jak vždycky hezky voněla, měla měkoučký svetr, jak pekla sušenky s posypem a jak se cítil, když prohlásila: „Jistěže je můj.“ Hrdlo se mu stáhlo a pálily ho oči. „Nemůžu,“ zopakoval. Dědeček přistoupil blíž, až se hrudníkem skoro otíral o dveře. Andy cítil Old Spice a doutníky. Děda byl mohutný muž s  kovově šedými vlasy sčesanými z  ustupujícího čela. Než odešel do důchodu, pracoval jako svářeč v loděnici. „Andrewe,“ začal hlubokým hlasem. „Víme, že tady nejsme vítáni. Ale prosím, chlapče. Ať už se mezi námi a tvou matkou odehrálo cokoli, není to tvoje vina. Neudělals nic špatného. Jenom ti chceme předat vánoční dárky. Máme tě moc rádi.“ 68

Andy měl pocit, jako by ho něco rozdíralo zevnitř. „Nemůžu,“ zopakoval ještě jednou. Zlomil se mu hlas. Zavřel, zamkl a co nejrychleji prošel bytem až do matčiny ložnice, kde za sebou zaklapl dveře. Položil si rozpálené čelo na stěnu, ignoroval ťukání a přiměl se pomalu zhluboka dýchat a počítat do stovky. Teprve pak otevřel oči. Prarodiče byli pryč, ale dárky zabalené v  červeném papíře se soby táhnoucími po hvězdnatém nebi Santovy sáně nechali na schodech. Andy se rozhlédl na obě strany, načež dárky sebral a odnesl dovnitř. Zamkl se v koupelně, přestože Lori měla přijít domů nejdřív za  hodinu, a  roztrhal papír. Našel lahvičku parfému pro mámu a pro sebe vázanou Guinnessovu knihu rekordů, o niž si napsal v dopise Ježíškovi, a balík nových ponožek. Největší krabice nesla logo obchodního domu Strawbridge’s. Objevil v ní modročervenou zimní bundu, přesně takovou, jakou by si sám vybral. Dlouho se na  ni díval. Co kdyby ji nechal ve  skříňce ve škole a nosil ji jenom o přestávkách? Nebo co kdyby řekl Lori, že mu ji dala některá sousedka, možná paní Clearyová, protože Dylanovi nepadne? Nebo že to je ten dárek od Ryana Petermana? Až na to, že matka by poděkovala paní Clearyové, která by netušila, o  čem to mluví, a  Petermanovi by zase nejspíš přiměli Ryana bundu osobně doručit, aby se mohli honosit svou velkorysostí a křesťanskou dobročinností. Mohl by také říct pravdu, mohl by se postavit před matku a říct: „Tu bundu mi dali prarodiče a já jim ji nechci vracet.“ Až na to, že matce by potom ztuhla a zbledla tvář, odvrátila by se a sevřela by dlaněmi opěrku židle, jako by se sama neudržela na nohou. Možná by se dokonce zase rozplakala, a to by Andy nezvládl. Jsme tým, říkala máma vždycky. My proti celému světu. 69

Pod dřezem máma skladovala pytle na odpadky. Andy jeden vytáhl, nacpal dovnitř bundu, knihu, ponožky, parfém, krabice, balicí papír i stuhy. Prozkoumal koupelnu, jestli tam nezapomněl kousíček lepicí pásky nebo útržek papíru, a pak vyběhl ze dveří. Máme tě moc rádi, zněla mu v uších dědova slova. „Ne, nemáte,“ mumlal. „Prostě nemáte.“ Venku sněžilo ještě hustěji a ulicemi se proháněl ledový vítr, který vířil prach a odpadky. Andy si natáhl kapuci mikiny a se sklopenou hlavou a pytlem v náručí se dal do rychlé chůze. U obrubníku zastavila světle modrá rozhrkaná dodávka a vystoupil z ní pan Sills v khaki kalhotách a kostkované košili. Mohutné břicho mu přetékalo přes opasek a z šedivé pletené čapky vykukovaly bílé kudrny. Také on měl v rukou zabalenou krabici. „Veselé Vánoce!“ zavolal. Andy ho ignoroval, přitiskl si bradu k  hrudi a  pelášil pryč, než mu pan Sills stačí předat dárek nebo se ho na  něco zeptat. Za  španělskou restaurací na Kensingtonské avenue stál kontejner. Otevřel poklop, hodil dovnitř pytel a  nechal víko zaklapnout s  ohlušujícím cvaknutím, jež mu zadunělo v uších. Vedle kontejneru se povaloval odpad z restaurace – noviny, igelitové tašky, kávová sedlina, skořápky, půl hlávky shnilého salátu a kus rozbité cihly o velikosti baseballového míčku. Andy cihlu zdvihl. Její hrubý povrch mu byl příjemný. Vstoupil do silnice a dřív, než se stačil zamyslet, než mu vůbec došlo, co se chystá udělat, mrštil vší silou cihlu do předního skla auta, jež stálo na placeném parkovišti před restaurací. Sklo se rozletělo na  ostré střípky. Jakási dáma na  chodníku zaječela, muž vedle ní na něj ukázal prstem a zakřičel: 70

„Hele, kluku!“ Andy se rozběhl. Křičící muž ho nejdřív pronásledoval, jenomže byl starý a pomalý, a tak mu Andy utekl. Dlouhýma nohama ukrajoval vzdálenost, kličkoval jednosměrnými ulicemi a úzkými dlážděnými uličkami, kudy by neprojelo auto. Necítil chlad, nemyslel na bundu, prarodiče ani na mámu, nemyslel na nic, nic necítil a nic neslyšel, dokonce ani kvílení sirén, dokud ho za kapuci mikiny nechytil policista a nestáhl ho dozadu. Policajt byl pod modrou uniformou rozměklý a roztřesený a opasek s vysílačkou na jedné straně a pistolí na druhé mu stahoval kalhoty. „Veselé Vánoce, zmetku,“ pronesl. Andy se prudce obrátil. „Polib si prdel, tlustoprde,“ řekl. Policajt ho znovu chytil za kapuci a smýkl jím proti cihlové zdi řadového domu. Andymu se nedostávalo dechu, zatímco policajt mu tvrdě zkroutil paže dozadu. Bolest mu zastřela vědomí, a tak stěží vnímal, jak se mu rozpouští sníh ve vlasech a na tvářích a mísí se s jeho slzami.

71

Rachel 1990 Vběhla jsem do šatny. Hanbou mi bylo zle, pálily mě oči a srdce mi divoce bušilo. Na ramínku na opěradle židle bylo úhledně pověšené moje oblečení na večírek, šedivá minisukně s volánky, šedorůžová halenka, růžové punčochy a růžové střevíčky s páskem. Praštila jsem do židle, až se oblečení sneslo na podlahu, kde zůstalo ležet na žalostné kupě. Nikdy jsem se tolik nestyděla, nikdy, za celý život mě ani nenapadlo, že taková hanba je vůbec možná. Můj obřad bat micva začal dokonale. Celé týdny jsem se učila a cvičila, dokud jsem nezvládla všechny hebrejské verše podle kazety, kterou mi půjčil předzpěvák Krugman. Babička mě vzala na nákup a vybraly jsme tmavě modré šaty, které jsem si oblékla na obřad („Sofistikované,“ pronesla babička souhlasně.), i oblečení na večírek. Matka mi konečně dovolila propíchnout uši – ne v Piercingové pagodě v nákupním centru, kam šly všechny moje kamarádky a já jsem o to také škemrala, ale v ordinaci u dětského lékaře, „jen pro jis72

totu“. Přestože poslední rok a půl jsem si vedla dobře, pořád si musím dávat pozor na infekce. Ráno před bohoslužbou mě matka vzala do svého salonu krásy, kde mě učesala Annette, jež se obvykle starala o vlasy jí. Pomocí kulatého kartáče mi vyfoukala vlasy dokonale do rovna. Poprvé mi udělali manikúru a máma dokonce dovolila Annette, aby mi natočila řasy, nanesla na ně trochu maskary a na rty mi mázla růžový lesk. Po celou dobu máma seděla v čekárně a sledovala mě v zrcadlech. Někdy si tiskla dlaně k srdci a občas trochu posmrkávala, což mě mělo varovat, kdybych tomu ovšem věnovala pozornost. Bohoslužba začala v deset hodin. Ve svatyni nebylo tolik lidí jako o velkých svátcích, kdy bývá zaplněné každé místo, dokonce na balkoně, ale prvních deset řad bylo i tak plných. Přišly mé tety, strýcové i  bratranci a  sestřenice, babiččina sestra, tedy prateta Florence, s  manželem Sim i  tátovi dva bratři s  manželkami a  všemi dětmi. Mí přátelé se usadili spo­lečně, viděla jsem Karu, Marissu, Kelsey, Britt, Joshe S. i  Joshe M., Dereka, Rosse a  všechny spolužáky z  hebrejské školy. Rodiče trůnili v  první řadě. Máma si oblékla růžově zbarvený kostýmek, skládaná hedvábná sukně jí splývala přes kolena a sáčko bylo akorát vypasované, takže podtrhovalo její postavu, k tomu měla ladící lodičky na vysokém podpatku. Táta i Jonah si vzali tmavý oblek a kravatu. Nahoře na bimě jsem třímala těžké stříbrné ukazovátko a jela prstem po hebrejských slovech. Byla jsem tak nervózní, že se mi kolena málem klepala o  sebe, ale jakmile jsem se prokousala prvním požehnáním, trochu jsem se uklidnila a takřka dokonale jsem odzpívala modlitby, přečetla text i odříkala proslov. Tématem mého výňatku z Tóry byly sexuální zločiny – 73

což, jak pravil rabín Silver, není zrovna obvyklý námět proslovu na bat micva. Společně jsme se dohodli, že bych mohla promluvit o  pravidlech obecně – která bychom měli dodržovat, která můžeme zpochybňovat, která biblická přikázání dávají smysl v devadesátých letech dvacátého století a která by podle rabiho Silvera potřebovala „trochu objasnit“. Když jsem skončila, stále se mi třásly nohy, tentokrát však úlevou, nikoli z nervozity, a už jsem se těšila na večírek, který se měl konat ve společenském sále hned po bohoslužbě. Připraveno bylo dvacet desetimístných kulatých stolů s růžovými a stříbrnými ubrusy. Stoly pro dospělé zdobily růžové a bílé hortenzie naaranžované ve stříbrných mísách a nad stoly pro děti se vznášely desítky růžových a stříbrných balónků. Předkrmy si každý vybere z nabízených podnosů, pak dostanou dospělí kuře nebo lososa a pro děti bude nachystaný bar s rychlým občerstvením. Přijde diskžokej a šest tanečníků, tři chlapci a tři dívky, ti nám předvedou řadové tance a připraví hry. Rabín Silver měl kázání, pak mi paní Nussbaumová ze Sesterstva darovala zlaté svícny a výtisk knihy Brána k mod­ litbě. Stáli jsme společně s rodiči a Jonahem, schoulení pod otcovou modlitební šálou, zatímco rabi přečetl zvláštní požehnání. „A teď,“ uzavřel svou řeč, „by možná chtěli pár slov pronést Rachelini rodiče, Bernard a Helen?“ Očekávala jsem, že slova se ujme otec. Když mí rodiče povstali k alije, máma plakala a opěvovala Tóru tak slabým hlasem, že zpěvák nakonec posunul mikrofon k tátovi. Jenomže pak jsem sledovala, jak táta položil dlaň matce do  kříže a jemně ji vybídl, aby vystoupila vpřed, takže málem zakopla o třásně modrého sametového přehozu na bimě. Vytáhla 74

z kapsy list papíru, rozložila ho, natočila mikrofon a odkašlala si. „Když se Rachel narodila,“ začala. „Neslyšíme!“ zahřímal můj prastrýc Si, kterému z  uší trčely trsy bílých chlupů a voněl po hašlerkách. Matka se roztřeseně usmála. Vytáhla z rukávu kapesník a  začala znovu. Dlaně tiskla na  stránku, kterou si uhladila na pultíku. „Když se Rachel narodila, bylo to pro naši rodinu složité. Jak mnozí víte, Rachel přišla na svět s vrozenou srdeční vadou, jež vyžadovala okamžitou operaci. Pár dní…“ Zde se ozval příšerný zajíkavý zvuk, jako by chtěla vzlyknout, ale rozhodla se nutkání potlačit. „Pár dní jsme netušili, jestli naše roztomilá holčička přežije.“ Cítila jsem, jak mi tuhne celé tělo, nejprve prsty u  nohou, pak kotníky, břicho a nakonec paže, které se mi změnily v kusy dřeva. Tohle není možné, pomyslela jsem si. To mi ne­ může udělat. Ale mohla. „Když bylo Rachel šest…“ Ztěžka polkla a  popotáhla, nato mi položila dlaň na rameno a sevřela je, jako by si mys­ lela, že se pokusím utéct. „Našli jsme ji v jejím pokoji, nedýchala. Každý den děkuji Bohu za  záchranáře, kteří dorazili rychle, oživili ji a obnovili srdeční činnost, ale zapomenout se na to nedá…“ Znovu se děsivě zajíkla. „Nikdy nezapomenete, jaké to je, vidět takto svoje dítě. Celá léta spala Rachel připojená na srdeční monitor vedle naší postele. Snad každý rok musela být hospitalizovaná, jít na operaci nebo na pohotovost, a proto jsem se vždy znovu děsila, že mi ji Bůh vezme. Ptala jsem se sama sebe, proč se to všechno děje. Proč se to stalo mně, mému manželovi a našemu synovi, proč nás Bůh tak zkouší, proč by nám dával takový poklad, jen aby si ho potom vzal zpátky.“ 75

„Nejsi slyšet!“ zakřičel znovu strýc Si. Já jsem stála s očima upřenýma do země a se sepjatýma rukama jsem se poprvé během celé bohoslužby opravdu upřímně modlila, modlila jsem se, aby ten proslov už skončil. Přinutila jsem se podívat do obecenstva. Britt Weinsteinová zírala s vykulenýma očima a šokovaným výrazem, ale oba Joshové vypadali, jako by se smáli. Do té doby jsem se zúčastnila asi deseti bar nebo bat micva a věděla jsem, že je vcelku běžné, že rodiče během proslovu přemůžou city, nebo se dokonce rozpláčou při hovoru o tom, jak se z jejich chlapečka nebo holčičky stává muž či žena. Jenomže tohle nebyla běžná reakce obyčejné mámy. Tady moje máma vyzrazovala tajemství, které jsem se posledních devět měsíců usilovně snažila skrývat. V září jsem nastoupila na nižší střední školu, která přitáhla studenty z pěti různých základních škol v našem městě Clearview na Floridě. Byla tam spousta dětí, které jsem neznala a jež neznaly mě jako holku s porouchaným srdcem, ubohou Rachel, co ve  škole tolik zameškala a  během tělocviku musela sedět na lavičce, zatímco ostatní hráli americký fotbal, Rachel, pro niž pořád na výtvarce vyráběli přání brzkého uzdravení a jednou si musela do třídy vzít kyslíkový přístroj. Během léta jsem promýšlela, jak se uvedu, jak se změním na úplně jinou holku, rozesmátou a bezstarostnou, na dívku, jež si nedokáže představit horší katastrofu, než že se ráno pro­ budí a  zjistí, že její nejoblíbenější džíny jsou stále v pračce. Součástí bylo i  oblečení a matka byla celá šťastná, že se mnou půjde nakupovat a pořídí mi všechno, co jsem viděla v časopisech Dívka, Sladkých sedmnáct a Bravo: plísňové 76

džíny s vysokým pasem, rozepínací trika, lacláče s kšandami překříženými na zádech, a dokonce i zkrácená trička, z nichž mi na  břiše vykukovalo pár centimetrů kůže, když jsem se natáhla. „Tátovi je neukazuj,“ prohlásila, když s  obvyklým ustaraným výrazem platila. Objala jsem ji, přislíbila, že nic neprozradím, a řekla jsem jí, že je ta nejlepší máma na světě. Když začala škola, noví spolužáci viděli sebevědomou, usměvavou dívku s  opálenou pletí a  zářivými kudrnatými vlasy, dívku, o níž netušili, že kdy byla nemocná. Každé ráno jsem strávila hodinu úpravou vlasů, používala jsem sérum proti krepatění, pěnové tužidlo a kulmu, abych vypadala jako Elizabeth Berkleyová v seriálu Konečně zvoní. Nosila jsem vlasy rozpuštěné nebo stažené do culíku, na nohou růžové kotníkové tenisky a košili jsem měla vždycky zapnutou až ke krku nebo límec vytažený tak, aby nikdo neviděl jizvu. Okolo Halloweenu jsem už patřila do úplně nové skupiny přátel, mezi populární holky a kluky, kteří se kolem nich motali. Marissa byla vtipná, prostořeká, už políbila tři kluky a s jedním dokonce došla až na druhou metu. Kara měla rozvedené rodiče, její matka žila s přítelem a Kara měla pro sebe každé odpoledne celý dům. Kelsey byla tichá a chytrá, ale tak krásná, že patřila mezi oblíbence, ačkoli se vůbec nesnažila, a Britt byla její kamarádka už od první třídy, přestože jsem si říkala, jestli si Kelsey vybrala zrovna ji proto, že vypadala úplně obyčejně, takže vedle ní Kelsey vynikala ještě víc, jako když na tuctovém zlatém řetízku visí diamant. Kroužili kolem nás chlapci, přímo jsme s nimi nechodily, ale líbily jsme se jim – Derek, Marcus, Josh S. a Josh M. Teď tu všichni seděli a zírali na mou matku, která vzlykala tak mocně, že ze sebe ani nemohla vymáčknout slova, která si napsala. 77

Táta se postavil vedle ní a ovinul jí paži kolem pasu. Zašeptal jí něco, čemu jsem nerozuměla, ale matka zavrtěla hlavou a naklonila se k mikrofonu tak blízko, že sebou po zadunění jejího hlasu lidé škubli. Slyšela jsem pronikavé hvízdnutí naslouchadla strýce Sie a její další slova: „Netuším, proč se Bůh rozhodl, že naše dcera bude nemocná a bude muset celý život se svou chorobou bojovat, ale myslím, že díky tomu je Rachel nejen krásná, ale i silná a dokáže ocenit každý den, který jí byl darován. Vím…“ Odtáhla se od mikrofonu a třásla se jí ramena. Vrhla jsem zoufalý pohled po Jonahovi, který obrátil oči v sloup, jako by chtěl říct Ani já tomu nemů­ žu uvěřit. Mít bratra na své straně byl dobrý pocit, přestože ráno měl na mě vztek, nejspíš si vzpomněl na svůj obřad bar micva. Týden před jeho velkým dnem jsem byla v nemocnici a máma byla tak rozrušená, že zapomněla dát jeho oblek do  opravy a  babička mu nakonec musela ráno před bohoslužbou zašpendlit záložky nohavic, zatímco Jonah stál nehybně se rty pevně sevřenými a snažil se chovat, jako by mu na tom vůbec nezáleželo a jako by neměl pláč na krajíčku. „Vím, že nám nepřísluší zpochybňovat boží úsudek,“ pokračovala matka roztřeseným hlasem. „A vím, že každý den s Rachel byl dar, a tak se modlím, aby jich bylo ještě mnohem, mnohem víc.“ A pak, když už jsem byla přesvědčená, že to nemůže být horší, protože mí přátelé si už v zásadě udělali obrázek, že jsem něco jako ty holohlavé, vychrtlé děti z reklamy nadace Poslední přání nebo jako Alice, má kamarádka z nemocnice, matka mě prudce objala, zabořila mi tvář do vlasů a svírala mě tak pevně, že jsem se nemohla hnout a  stěží jsem se dokázala nadechnout. Teprve rabín Silver s otcem ji jemně odtáhli a plačící ji odvedli na její místo. 78

Stěnami šatny vibrovala hudba, písnička „Celebration“ od Kool & the Gang. Kamarádi nejspíš tancují, bosky, jenom v ponožkách s vyšitým nápisem RACHEL, které dostali jako jednu z pozorností z oslavy. Seděla jsem na pohovce v modrých šatech a říkala si, že tam nejspíš zůstanu, dokud oslava neskončí. Mohla bych tvrdit, že mi není dobře. Po matčině proslovu mi nepochybně všichni uvěří. „Rachel?“ Otevřely se dveře a dovnitř vešla babička, která opatrně překročila kupu mých šatů. „No,“ začala, „tomu říkám výstup!“ Vydala jsem zvuk, který se trochu podobal uchichtnutí, ale dál jsem si zakrývala oči. Babička se posadila vedle mě, takže jsem se o ni opřela. Cítila jsem pudr a parfém Ivoire. Babička byla matkou mé mámy, ale tolik se od ní lišila, až se zdálo nemožné, že jsou vůbec příbuzné. Babička žila v centru pro seniory necelých patnáct minut od nás. Bylo to sídliště plné umělých jezírek a identických domků natěsnaných kolem golfového hřiště, ale trávila tam pramálo času. Používala domov jako šatnu, kde se zastavovala mezi výlety, aby si vyprala a jeden či dva týdny navštěvovala přátele. Pak si znovu zabalila a vydala se na cesty. „Mám toulavé boty,“ říkávala a vyjížděla na rozmanitá místa, někdy s lidmi ze synagogy, jindy sama. Plavila se na Aljašku, podnikla okružní cesty po Izraeli, Evropě i Japonsku. Jednou se vydala na safari do Afriky, oblečená v nažehlených khaki kalhotách a balerínkách. Poslala nám pohlednice od Zdi nářků, z Eiffelovky i Big Benu, přivážela fotky jaguárů a lvů a se smíchem nám vyprávěla, jak každý stín, který přeběhl přes plátno jejího stanu, vypadal jako velká šelma, ale nakonec se ukázalo, že to byl jen průvodce nebo někdo z turistů. Slíbila mi, že až skon79

čím střední školu, budu si moci vybrat místo a ona mě vezme s sebou, kamkoli si budu přát. Hudba v šatně přešla do písničky „I Wanna Dance with Somebody“ od  Whitney Houston. Babička mě k  sobě přitiskla. Pleť měla bledou a měkkou, na tváře si nanášela růž a  vlasy nechala přirozeně zbělat a  ostříhala si je nakrátko, takže teď měla na hlavě kudrnaté hnízdo. Nikdy jsem ji neviděla nenalíčenou ani bez sladěného oblečení, obvykle v krémové, fialkové nebo růžové barvě. Na bat micva si oblékla tvídovou sukni a  sako z  látky tvořené droboučkými bílými a růžovými kostičkami, klopy a kapsy byly lemované tmavší růžovou látkou. Pod sakem vykukovala krémová blůzka, na hlavě měla klobouček, jako ostatně v synagoze vždycky – veselý oválek ze světle růžové vlny s uzoučkým kouskem tylu vykukujícím zpod krempy. „Co kdyby sis oblékla šaty na večírek?“ Hlas měla vlídný a já už jsem najednou neměla vztek, jenom se mi chtělo plakat. „Proč mi to musela udělat?“ zeptala jsem se. Znělo to, jako bych byla malá holčička, jako by mi bylo šest, a ne třináct, jako bych oficiálně nebyla dospělá. „Proč musela naznačovat, že jsem nějaká troska? Teď jsem v pohodě, v nemocnici jsem nebyla od šesté třídy, ale všichni kamarádi si teď budou myslet, že jsem děsná trapka.“ Hlas se mi chvěl přesně jako mámě, ale byla jsem odhodlaná nebrečet. „Nebudu se s tebou přít, ideální to zrovna nebylo,“ promluvila babička suše. „Kamarádi tvými přáteli zůstanou, pokud jimi opravdu jsou. Myslím ale, že prvním důkazem židovského ženství bude pro tebe odpustit matce.“ 80

Po těchto slovech jsem se nakonec posadila a podívala se na ni. Podle mých zkušeností rodiče odpouštěli dětem – že hodily mokrý ručník na  podlahu v  koupelně, nechaly krabičku od  svačiny přes víkend v  aktovce, zapomněly na  domácí úkol, nepřinesly ze školy formulář k podpisu, zkrátka za stovky menších či větších prohřešků, jimiž jsme něco pokazily nebo je zklamaly. Babička teď ale na mě hleděla s vážným výrazem. „Rodiče nejsou dokonalí,“ prohlásila. „Nebyla jsem taková já, není ani tvoje matka, a pokud někdy budeš mít děti, nejspíš nebudeš ani ty.“ Tehdy se mi hodně líbilo, že řekla pokud, ne až, jako to vždycky dělala druhá babička z tátovy strany. „Tvá matka tě má moc ráda a nebylo to pro ni snadné. Vím, že na to nechceš myslet, a rozhodně chápu, proč kolem toho nechceš dělat moc povyku, ale ona si opravdu hodně vytrpěla.“ Znovu jsem zavřela oči. Věděla jsem, že babička má pravdu, že matka se trápila, ale zrovna teď jsem myslela na to, že přesně tentýž výlev je schopna předvést na promoci, na svatbě, až – pokud – se mi narodí první dítě, a že ať půjdu kamkoli a potkám kohokoli, matka mu nikdy nezapomene připomenout, jak možná vypadám normálně, ale to je jen zdání, že ve  skutečnosti jsem nemocná a  křehká, že jsem málem umřela a pořád ještě můžu, protože nikdy nebudu jako ostatní. Za  dveřmi jsem slyšela smích a  dupot, holky se nejspíš vydaly na záchod. Asi už se podávaly předkrmy, mé oblíbené párečky zapečené v těstíčku a vaječné rolky s meruňkovým přelivem. „Slyšela jsi, co rabín říkal o odvážné ženě?“ zeptala se babička. 81

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.