Smysl.indd 1
24.03.14 17:43
Smysl.indd 2
24.03.14 17:43
Smysl.indd 3
24.03.14 17:44
Original title: David Menasche: PRIORITY LIST Copyright © 2013 by David Menasche Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2014 Translation © Daniela Klečková, 2014 Cover design © Kryštof Doležal, 2014 Vydalo nakladatelství Fortuna Libri www.fortunalibri.cz Odpovědná redaktorka Alena Peisertová První vydání Všechna práva vyhrazena Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv. ISBN 978-80-7321-833-1
Smysl.indd 4
24.03.14 17:44
Jacquesovi Menaschovi, který mě učil, že člověk nemusí být statečný, ale pak mi ukázal, jak na to.
Smysl.indd 5
24.03.14 17:44
Smysl.indd 6
24.03.14 17:44
Prolog
Dovolte mi laskavě, abych si vypůjčil slova slavného Lou Gehriga ze závěrečné řeči na Yankee Stadium krátce poté, co mu v šestatřiceti oznámili, že se bude muset rozloučit se životem. Dnes si připadám jako nejšťastnější člověk na světě. Také si tak připadám a opravdu jím jsem. Byl jsem přibližně stejně starý jako Lou, když mi na vrcholu učitelské kariéry v roce dva tisíce šest zjistili nádor na mozku a dali mi několik měsíců života. Teď po sedmi letech sedím doma v New Orleans zmrzačený a skoro slepý, ale šťastný, že se pořád ještě můžu kochat pohledem na krásu růžových magnolií před oknem, vidím na ty, co mám rád, směju se s kamarády a smím se s vámi podělit o svůj příběh. Jsem realista. Není důvodu, proč bych měl být ještě naživu. Nemoc mi nikdy nedá zapomenout, že v tomto souboji vůlí nakonec zvítězí ona, ne já. Vím, že rakovina si nakonec prosadí svou, a nebude to trvat dlouho. Ale přestože vidím pořád hůř a svět kolem mě pohasíná, přestože mi paže tak slábnou, že už v nich neudržím ani vidličku, kterou bych se sám nakrmil, a přestože se nohy pode
7
Smysl.indd 7
24.03.14 17:44
mnou podlamují, rozhodl jsem se, že čas, který mi zbývá, strávím jediným způsobem, jaký znám. Radostí. Už nemůžu učit ve škole jako kdysi. Ale doufám, že když se s vámi podělím o svoje zážitky a zkušenosti, i po svém odchodu ze světa připomenu ostatním, jak je život vzácný. Nikdy jsem si ho nevážil víc než teď, když už mi zbývá tak málo času. A opět si vypůjčím slova baseballové hvězdy, které se pro její vnitřní sílu přezdívalo Iron Horse čili Železný oř, z jeho řeči na rozloučenou: Takže závěrem bych rád řekl, že život mě sice nehezky zaskočil, ale je spousta věcí, pro které stojí za to žít. Budu pro ně žít, dokud nepřestanu dýchat.
8
Smysl.indd 8
24.03.14 17:44
1
Zvonilo mi v levém uchu. Nepřikládal jsem tomu zvláštní význam, jen mě to dost znervózňovalo, asi jako bzučení otravného komára, které vám projíždí hlavou jako řetízkáč na pouti. Jenže tohle bzučení mi vycházelo přímo z hlavy. Snažil jsem se je ignorovat, až se zvuk po pár měsících změnil na třes, který se mi šířil z obličeje dolů přes levý bok až k prstům u nohy. Nejvyšší čas zajít k doktorovi, Menasche, řekl jsem si. Objednala mě k němu Paula. Dohlížela na to, aby v našem manželství všechno klapalo. Bez Pauly by nám odpojili elektřinu dřív, než bych si uvědomil, že jsme za ni nezaplatili. Šel jsem k obvodnímu lékaři, který mě poslal za specialistou na ORL a ten rozhodl, že musím zajít za neurologem. Neurolog se jmenoval Paul Damski. Byl mladý, nebyl o moc starší než já – v té době mi bylo čtyřiatřicet – vyzařoval z něj klid a měl přímočaré vystupování. Můj člověk. Doufal jsem, že moje potíže vysvětlí skřípnutým nervem nebo nervovým tikem, ale místo toho mě objednal na celou řadu vyšetření. EEG. EKG. Počítačová tomografie. Magnetická rezonance.
9
Smysl.indd 9
24.03.14 17:44
David Menasche
Když přišly výsledky prvních tří vyšetření, cítil jsem obrovskou úlevu. Doktor Damski mě ujistil, že podle posledního – magnetické rezonance – se určitě pozná, o co jde. Jen si musím ještě pár dní počkat na výsledek. Nikdo nemá rád čekání a ani já nejsem výjimkou. Tak jsem se soustředil na jediné, co mě jednoznačně dokázalo zaměstnat. Vrhl jsem se do práce. O střední škole Coral Reef Senior High se právem mluví jako o miamském „mega magnetu“. Studenti z celé země se snaží dostat na jednu z jejích pěti přípravných akademií: Mezinárodní bakalaureát, Zemědělství a technologii, Obchod a finance, Právo a veřejnou správu, Zdravotní vědy a Vizuální a dramatické umění. Výběr z uchazečů s rovným počtem bodů se provádí losováním kromě Akademie vizuálního a dramatického umění, kde se studenti musí zúčastnit konkurzu a obstát v líté konkurenci. Bývá tu tolik zapálených umělců, že atmosféra ve škole často silně připomíná scény z filmu Cesta za slávou. Na chodbách vidíte neustále holky a kluky, jak si nacvičují písničky a taneční kroky. Pohled na něco takového vás prostě musí pozitivně naladit. Než jsem onemocněl, nevynechal jsem ve škole jediný den. Byl jsem jedním z prvních zaměstnanců, když se škola otevírala v roce devatenáct set devadesát sedm. Bylo to moje první učitelské místo a po pravdě řečeno jsem v pětadvaceti nebyl o moc starší než moji studenti. Většinu svého patnáctiletého působení na škole jsem učil v jedenáctém ročníku třídu s rozšířenou výukou angličtiny a třídu s pokročilou úrovní angličtiny. Bylo fascinující sledovat, jak se patnáctiletí a šestnáctiletí potýkají s prvními důležitými životními roz-
10
Smysl.indd 10
24.03.14 17:44
Mělo to smysl?!
hodnutími – jaké si zvolit povolání, jakého vybrat partnera, pro kterou vysokou školu se rozhodnout a co studovat – ale zároveň si dělají řidičáky, začínají pracovat a experimentují s drogami, alkoholem, sexem, vlastní identitou a svobodou. Je to pro každého z nich doslova přelomový rok. Je skoro zázrak, že většina z nich ještě nemá školy plné zuby, přestože se stavějí na vlastní nohy a často dychtí po větší svobodě. Považoval jsem si za čest, že smím být součástí jejich proměny. Dveře mojí třídy byly stále otevřené, což byl jeden ze signálů, kterými jsem studentům sděloval, že rozhodně nechci být jen dalším z řady učitelů. V polední pauze se jich u mě zdržovalo většinou pět až deset. Často se učili texty, zpívali nebo tancovali, po případě hráli na housle nebo na kytaru. Bylo to radostné prostředí kromě chvil, kdy někdo přišel s brekem kvůli příteli anebo špatné známce, ale to bývalo spíš před vyučováním anebo po jeho skončení. Tak to vypadalo i toho dne, kdy jsem se dozvěděl svoji diagnózu. Seděl jsem právě za stolem s Denise Arnoldovou, která mi byla nejbližší ze všech kolegů a učila třídu s rozšířenou výukou angličtiny v nejvyšším ročníku. Denise je drobná a jí jako ptáček. Pokud někdy jedla, zobala pár lentilek ze sáčku, který měla schovaný v šuplíku u stolu. Já si zas v poledne obvykle kupoval něco zdravého a snažil jsem se do ní vpravit alespoň pár soust. Toho dne jsme se dělili o salát z kantýny a vtipkovali jsme, jakou máme kliku, že jsme tentokrát dostali do plastové krabičky s povadlým ledovým salátem a rozmáčenými krutony i okurku. Děcka se trousila dovnitř a ven. Když
11
Smysl.indd 11
24.03.14 17:44
David Menasche
jsme dojídali, ozvala se vyzváněcí melodie ze staré videohry Mario Brothers, kterou jsem měl nastavenou na mobilu. Odklopil jsem kryt a uviděl na displeji číslo svého doktora. „Haló?“ ohlásil jsem se a vstal jsem od stolu. „Tady je ordinace doktora Damskiho,“ pronesl naříkavý hlas v telefonu. „Přišly výsledky vašeho testu.“ Asi jsem od přírody optimista, ale vždycky čekám, že všechno dobře dopadne. „Skvělé,“ prohlásil jsem zvesela. „Jak dopadly?“ Váhala tak dlouho, že jsem ucítil, jak se mi rozbušilo srdce. „Nemůžu vám to říct,“ vypravila ze sebe po chvíli. „Musíte přijít sem. A je třeba, abyste si s sebou vzal doprovod.“ Měl jsem pocit, jako by mi vrazila facku. „Jsem ve škole a dorazil bych dost pozdě,“ bránil jsem se. Strach dokáže člověka pěkně zaslepit. Asi jsem doufal, že když odmítnu přijít hned a budu se zuby nehty držet života, jaký jsem vedl předtím, než jsem vzal tenhle hovor, můžu tím něco změnit. Že sestra řekne: To není problém, domluvíme se na jindy. Neřekla to. „Kvůli času si nedělejte hlavu,“ pronesla. „Pan doktor na vás počká.“ Teď mi vrazila políček přímo do tváře. „Dobrá,“ souhlasil jsem. Zaklapl jsem telefon a otočil se k Denise. Měla pusu dokořán a oči rozšířené obavami. „Přišly mi výsledky testů,“ přiznal jsem. „Prý si pro ně musím přijít. To nemůže být nic dobrého.“ Kamarádka na mě vrhla povzbudivý pohled. „Bude to dobrý, Davide,“ chlácholila mě. „Vím to. Jsi přece takový nezmar!“
12
Smysl.indd 12
24.03.14 17:44
Mělo to smysl?!
Už nevím, jak jsem to odpoledne přežil vyučování. Vzpomínám si ale, jak jsem se chvílemi tak zabral do debaty se studenty, že jsem doktora úplně pustil z hlavy. Když skončila škola, šli jsme s Denise k parkovišti. Povídali jsme si o tom, co mě asi čeká, jak to zvládnu a tak. Když jsem dorazil ke svému autu, otočil jsem se k ní a poznamenal: „Tohle je naposledy, kdy je všechno normální.“ Kdybych tak dokázal zastavit čas! Vklouzl jsem za volant vozu, pustil nahlas rádio a zamířil na sever na dálnici Palmetto Expressway pro svoji ženu. Paula učila dějepis na jiné střední škole v Miami. Neměla řidičský průkaz, takže jsem ji vozil do školy a ze školy. Byla to naše zajetá rutina. Když jsem dorazil, jako vždycky už na mě čekala venku. Naskočila si na místo spolujezdce a já ztlumil hudbu a oznámil jsem jí, co se stalo. Snažila se zachovat klid, ale byla zjevně stejně vyděšená jako já. Cesta k doktorovi se zdála být nekonečná, ale pro mě byla přesto moc rychlá. Hlavou mi běželo, že čím víc budu odsouvat to, co mi lékař chce říct, tím déle budu moct předstírat, že všechno bude fajn. V ústech jsem měl vyprahlo a žaludek se mi svíral nervozitou. Paula vedle mě povídala, jaký měla den, a já jí byl vděčný za to, jak se snaží, ale neslyšel jsem z jejího vyprávění ani slovo. Jen jsem kýval hlavou jako automat. A snažil jsem pravidelně dýchat. Doktor Damski dodržel slib, a když jsme dorazili, byl ještě v ordinaci. Sestra kývla, ať jdeme dál, ale nepodívala se nám do očí. Dveře do ordinace byly otevřené. Když jsme s Paulou
13
Smysl.indd 13
24.03.14 17:44
David Menasche
vešli dovnitř, Damski seděl za stolem. Hnědé vlasy měl kratší, než když jsem ho viděl naposledy, a měl na sobě bílý laboratorní plášť se stetoskopem kolem krku. „Posaďte se,“ přivítal nás a ukázal na dvě světle hnědé plastové židle naproti stolu. Začal mluvit lékařskou hantýrkou, které jsem nerozuměl. Glioblastoma multiforme? Nedokázal jsem to zopakovat, natož abych chápal, o co jde. „Dobrá,“ prohlásil Damski, „ukážu vám to.“ Obraz na velkém počítačovém monitoru za ním působil zlověstně. Připomínal mi Rorschachův test na rozbor osobnosti, velká rozplizlá vířící černobílošedá změť. Doktor se obrátil k monitoru a kývl směrem k němu. „To je váš mozek,“ prohlásil věcně. Přisunul jsem si židli, abych líp viděl, a Paula vstala a postavila se za mě. Netušil jsem, na co se dívám. Připomínalo to obrazec z předpovědi počasí – hurikánový oblak na záběru z meteorologického radaru. Damski mi oznámil, že hurikán v mé hlavě je nádor. Znělo to prostě, ale v hlavě se mi vyrojil milion otázek. Ozval se ve mně učitel. „A co to pro mě znamená?“ zeptal jsem se. „Je to benigní?“ Hezký pokus. Doktor Damski odložil klipboard s tužkou a podíval se mi do očí. Nervózně poposedl na židli. „Žádný nádor v mozku není benigní,“ odpověděl. „Je to rakovina?“ „Ano, je to rakovina.“ Jako by mě praštil do solaru. Nemohl jsem popadnout dech. Zmocnil se mě pocit zmaru. Prázdnoty. Když doktor uviděl, jak se tvářím zděšeně, snažil se zmírnit dopad rány, kterou mi právě uštědřil. „Ale zatím toho moc nevíme, Davi-
14
Smysl.indd 14
24.03.14 17:44
Mělo to smysl?!
de,“ chlácholil mě. „Musíme vám udělat biopsii.“ Na co biopsii? Řekl, že to je rakovina. „Potřebujeme víc informací,“ dodal. „Musíme zjistit, jak rychle to roste. Možná to tam je už dvacet let a roste to jen hodně pomalu.“ Prima, pomyslel jsem si. Biopsii zvládnu. To jsem ještě netušil, že to obnáší odstranění části lebky. „Nemůžeme počkat do letních prázdnin?“ smlouval jsem. Našpulil rty stejně jako jsem měl ve zvyku i já, když mi některý ze studentů položil otázku, která mi připadala hodně naivní. „Ne, to je moc dlouho,“ odpověděl. „Dobře. A co počkat aspoň do vánočních prázdnin? Ty jsou už za měsíc.“ „Upřímně řečeno si nejsem jistý, jestli se jich dožijete,“ řekl. Ucukl jsem před ním, jako by mě udeřil. A pak přicházela jedna rána za druhou. Podle Damskiho už jsem před sebou měl bez léčby asi jen dva měsíce života. Rozhlédl jsem se po ordinaci. Stěny byly vymalované tlumenou nemocniční zelenou a jediné, co je zdobilo, byl plakát s obrazem páteře a mozku. V koutě stál vyšetřovací stůl z nerez oceli, zakrytý tenkým bílým papírem. Všechno tu bylo studené a neosobní. Když vám někdo oznámí, že umřete, neměli byste aspoň být v příjemném prostředí? „Jak dlouho ještě můžu zůstat sám sebou?“ zeptal jsem se a už jsem znal odpověď. Tohle období už mám za sebou. Paula se chovala statečně, ale já se sesypal. Omluvil jsem se a vyšel ven na parkoviště, odkud jsem zavolal bratrovi. Jacques je o osm let starší než já, redaktor a novinář na volné
15
Smysl.indd 15
24.03.14 17:44
David Menasche
noze. Přestože má hodně nabitý program, vždycky si na mě našel čas. Jacques byl jako skála, o niž jsem se mohl opřít. Když jsem uslyšel jeho hlas, úplně jsem se zhroutil. Nemohl jsem ze sebe vypravit, co jsem chtěl říct. Rakovina mozku. Nevyléčitelná. Už jen pár měsíců. Bylo mi teprve čtyřiatřicet, zatraceně. Miloval jsem svoji práci. Miloval jsem svoji ženu. Miloval jsem život. Možná vám to bude připadat jako klišé, ale když nad vámi někdo vynese rozsudek smrti, hlavou vám táhne jediné: Jak je to možné? Kdy se proberu z té hrozné noční můry? Něco v tom smyslu jsem mezi vzlyky sdělil Jacquesovi. Jak je to možné? Vždycky jsem se snažil být dobrým člověkem. Snažil jsem se dělat všechno správně. Praštil jsem se do hlavy? Snědl jsem něco? „Davide,“ přerušil mě nakonec, „musíš se pochlapit.“ Tohle byl celý můj bratr. Seber se. Nekňuč. Buď statečný. Chtěl jsem to pro Jacquese udělat. Pro Paulu. Pro svoje studenty. Nechtěl jsem vypadat jako bezmocný neschopný slaboch. Zhluboka jsem se nadechl, ještě jednou a pak mi z úst vyšla slova, která mě samotného překvapila. „Neměj péči, mám to na háku,“ pronesl jsem. A ještě podivnější na tom bylo, že sotva jsem to vyslovil, věděl jsem, že to zvládnu.
16
Smysl.indd 16
24.03.14 17:44
2
Když jsem se pořádně vybrečel, odjeli jsme s Paulou k mým rodičům na Den díkůvzdání. Osudová diagnóza vám všechno obrátí vzhůru nohama. Předtím jsem se nikdy nemohl Dne díkůvzdání dočkat. Byl to můj oblíbený svátek a vlastně jediná příležitost, kdy se máma překonala a vytáhla ze skříně staré stříbro a jemný porcelán, dokonce i sklenice na víno z křišťálového skla, které zvonily, když jste na ně poťukali. Scházela se celá naše současná rodina – máma a táta, Jacques s manželkou Tal a jejich kluky Emanuelem a Noahem, nejstarší bratr Noah s manželkou Michelle a syny Jacquesem a Zachem (v rodině se přes třicet let nenarodila holčička) – ale i vzdálení příbuzní. Většinou nás bylo dvacet až pětatřicet. Museli jsme použít dlouhé skládací stoly, které se táhly z jídelny do obývacího pokoje, abychom se k nim všichni vešli. Vždycky to bylo úžasné. Lidé se začínali trousit už okolo páté a my dva s Jacquesem jsme si hráli na barmany, zatímco ostatní seděli a sdělovali si před večeří, co je nového. Hlavní bod programu přišel kolem sedmé a vždycky to byl krocan velký jako tele a všechno, co k němu patří.
17
Smysl.indd 17
24.03.14 17:44
David Menasche
Cesta z Miami k domu mých rodičů v Pembroke Pines ve čtvrti s pastelově natřenými domy trvala asi čtyřicet minut. Paula měla povolení řídit pod dohledem, a přestože by jindy dělala všechno na světě proto, aby nemusela vlézt za volant, tentokrát se nabídla, že bude řídit a já tomu byl rád. Byl jsem rozhodnutý, že budu silný, až rodičům řeknu o rakovině, ale hrozil jsem se toho a snažil jsem se na to v duchu připravit. Věděl jsem, že máma se složí, a rozhodně jsem jí nechtěl zkazit den, který pro ni byl nejdůležitějším v celém roce. Když jsme s Paulou dorazili, Jacques s rodinou už tam byli. Přiletěli z New Yorku před pár hodinami. Seděli jsme všichni v obývacím pokoji a mě napadlo, že bych té příležitosti mohl využít a přednést rodičům svoji novinu. Ostatní hosté měli dorazit až za několik hodin, takže všichni budou mít čas, aby se vzpamatovali. Soustředil jsem se na řeč svého těla a snažil jsem se, aby ze mě vyzařoval klid. Opři se. Dej si nohu přes nohu. Nezakládej paže. Chovej se uvolněně. Rodiče seděli naproti mně na křesle pro dva. (Měli před sebou sedmačtyřicáté výročí manželství a pořád si sedali vedle sebe.) „Takže,“ pronesl jsem ledabyle, jako bych se chystal promluvit o místní předpovědi počasí, „mám výsledky magnetické rezonance od doktora Damskiho.“ Matčina tvář zkameněla. Tal, jako by vycítila, že přijde něco důležitého, anebo jí o tom už řekl Jacques, vstala a zavolala kluky, aby u toho nechyběli. Nejdřív jsem se lekl, že v jedenácti a osmi jsou moc malí, aby vyslechli, co jsem měl na srdci, ale pak jsem si uvě-
18
Smysl.indd 18
24.03.14 17:44
Mělo to smysl?!
domil, že v přítomnosti synovců budu mít ještě větší motivaci, abych zachoval klid a působil uklidňujícím dojmem. „Tak co? Co tedy řekl?“ naléhala máma. Když jsem viděl strach v jejích očích, chtělo se mi brečet. Ale tím bych všechno zkazil. Takže jsem jen papouškoval, co mi řekl doktor, a použil jsem stejnou lékařskou hantýrku, které jsem nerozuměl a později jsem si ji musel vyhledat na Wikipedii: „Glioblastoma multiforme je nejběžnější a nejagresivnější zhoubný primární mozkový nádor postihující člověka a jeho gliální buňky, podílející se z dvaapadesáti procent na všech případech nádorů funkční mozkové tkáně a z dvaceti procent na všech intrakraniálních nádorech. Glioblastom je vzácný, s četností dva až tři případy na sto tisíc lidí. Léčbu je možné řešit chemoterapií, ozařováním a chirurgicky.“ Vynechal jsem poslední část: „Medián přežití s léčbou je patnáct měsíců, medián přežití bez léčby čtyři a půl měsíce.“ Matka propukla v pláč, který měla v záloze, když ji něco hluboce zasáhlo. Vyděsila mě tím a srdce mi pro ni pukalo bolestí. „Mami,“ snažil jsem se ji ukonejšit. „Mám tě moc rád, ale musíš se uklidnit. Dostanu se z toho. Všechno dobře dopadne.“ „Co to všechno vlastně znamená?“ vypravila ze sebe přerývaně mezi hlasitými vzlyky. Podíval jsem se na Paulu, která seděla vedle mě, a doufal jsem, že za mě odpoví, ale mlčela. Tak jsem se rozhodl názorně demonstrovat, co mi je, přesně jak to udělal doktor. Zaťal jsem ruce do pěstí, přiložil je k sobě a prohlásil jsem: „Takhle vypadá mozek.“ Rozevřel jsem pravou dlaň. „Tahle ruka představuje můj zdravý mo-
19
Smysl.indd 19
24.03.14 17:44
David Menasche
zek, který je tlačený k lebce rostoucím nádorem,“ vysvětloval jsem a zvedl jsem levou pěst vzhůru. V tu chvíli se ozval můj jedenáctiletý synovec Emanuel. „Jak se ti to stalo?“ zeptal se. Dobrá otázka, pomyslel jsem si. „Nevím,“ řekl jsem po pravdě. „Někdy se to prostě tak semele. Stává se to jen vzácně a většinou to postihuje malé děti nebo hodně staré lidi. Vlastně je dobře, že to potkalo někoho, jako jsem já. Jsem jinak celkově zdravý a silný, takže mám velkou šanci, že se z toho vylížu.“ Mluvil jsem tak přesvědčivě, že jsem tomu málem sám uvěřil. Můj otec je umělec, je hodně citlivý a dokonale se vyjadřuje barvami, ale když má sdělit svoje pocity slovy, je obvykle v koncích. Vypořádal se s tou zprávou tak, že ji popřel. „Dobrá,“ prohlásil po chvíli s typickou stručností. „Však ty to zvládneš. Zas budeš fit.“ Tím to bylo vyřízeno. Táta stočil hovor na jednoho kamaráda, který trpěl epilepsií (ještě že prý nemám nic takového!) a pak už jsme si povídali jako rodina, kterou jsme byli předtím, než do našich životů vtrhlo slovo rakovina. Když později dorazili ostatní – tety a strýcové, bratranci a sestřenice a staří rodinní přátelé – snažil jsem se chovat jako starý David. Bezstarostně. Pro každého jsem měl dobré slovo. Pokud jsem věděl, nikdo z nich ještě o mojí nemoci neslyšel, takže ji snad aspoň pro ten den budu moct pustit z hlavy. Ale spletl jsem se. Když jsme s Jacquesem míchali koktejly a nalévali víno, zamířil ke mně bratranec Danny. „Slyšel jsem, že jsi nemocný,“ prohlásil. Zalapal jsem po dechu a pak jsem se rovnou vrhl do role, kterou jsem si nacvi-
20
Smysl.indd 20
24.03.14 17:44
Mělo to smysl?!
čil pro rodiče. „Jo, našli mi něco v hlavě,“ prohodil jsem co nejvíc ležérně. „Máš rakovinu?“ zeptal se. Povzdechl jsem si a snažil jsem se zůstat nad věcí. „Ještě mi nedělali biopsii. Zatím nic nevíme.“ Přiznávám, že jsem se ho snažil odbýt, ale Danny mi na to neskočil. „Jaký druh rakoviny to je?“ zeptal se. Noc předtím jsem studoval papíry, které mi doktor dal, takže jsem Dannymu začal odříkávat termíny, které byly příliš vědecké, aby je mohl pochopit stejně jako já předtím. „Mám glioblastomu multiforme,“ oznámil jsem mu. „Má průměr třiačtyřicet milimetrů.“ Danny se na mě nechápavě zadíval, takže jsem to zkusil znovu. „Je to nádor v pravém temporálním laloku, velký asi jako golfový míček,“ vysvětloval jsem. „Jak se cítíš?“ chtěl vědět. Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou jsem se přestal ovládat a začalo se ze mě řinout všechno, co jsem v sobě dusil. Vylíčil jsem mu palčivou bolest, kterou jsem zakoušel po celé levé straně těla a záchvaty, po kterých mi bylo zle a cítil jsem se unavený. „Stává se mi to asi pětkrát denně,“ přiznal jsem, „a je to pokaždé jako elektrický šok.“ Znovu jsem se na něj podíval a všiml jsem si, že má v očích slzy. „To je mi líto,“ hlesl. „To je hrozné. Je mi to tak líto.“ Pořád to opakoval. Mně to bylo taky líto. Bylo mi líto, že jsem se přestal ovládat a zkazil jsem mu Den díkůvzdání. V tu chvíli jsem se v duchu napomenul: Člověče, řekl jsem si, tohle bylo naposledy! Je od tebe hnusný, když lidem vykládáš pravdu o svojí rakovině. Lidi potřebujou slyšet něco, co jim zvedne náladu. Stejně s tím nemůžou nic dělat. Odteď jim bu-
21
Smysl.indd 21
24.03.14 17:44
David Menasche
deš říkat „Jsem v pohodě!“ A oni budou mít pocit „Fajn. Je v pohodě!“ Když jsem uviděl, jak bratranec zareagoval, uvědomil jsem si, že pokud budu lidem vykládat podrobně o svém zdravotním stavu, stáhnou se do sebe a nebudou se mnou sdílet svoje problémy ze strachu, aby mi nepřidělávali starosti. O něco takového jsem rozhodně nestál. Věděl jsem, že mě rakovina změní, ale nedovolím, aby mi vzala vlastnosti, kterých jsem si na sobě cenil nejvíc, což byl především optimismus a empatie. Vždycky jsem se snažil ostatní povzbuzovat a pomáhat jim, byl jsem poslední, kdo by se litoval nebo škemral o pomoc. A tak jsem vklouzl do role, kterou jsem hrál dalších šest let. Jak se máš? Nemůžu si stěžovat! Dobře. A ty? Tak jsem se do té role vžíval, až jsem jí nakonec uvěřil. Té noci jsem trval na tom, že po cestě domů budu řídit. Nakonec to byla jedna z posledních příležitostí, kdy jsem seděl za volantem svého milovaného Mustanga, než jsme ho vyměnili za něco rozumnějšího – věc, která vypadala jako velká škatule, ale Paula ji dokázala bezpečně řídit. Třináct let jsem ji všude vozil: na nákupy potravin, k doktorovi, pro každý pár bot, který si koupila. Teď ale začala mluvit o tom, že si pořídí vlastní řidičák. Neuniklo mi, jaká v tom je ironie. Uvědomila si, že už nejsem tak spolehlivý, aby na mně mohla být dál závislá. Nejspíš ale umřu dřív, než se naučí parkovat souběžně s chodníkem.
22
Smysl.indd 22
24.03.14 17:44
Mělo to smysl?!
Kolem půlnoci jsem zajel na naši příjezdovou cestu. Paula šla hned do postele, ale já nemohl spát, a tak se jsem rozhodl, že zas vstanu a připravím se do školy na příští pondělí. Posadil jsem se ke stolu a náhle mě jako blesk z čistého nebe zasáhla úzkost. Moji studenti! Zamyslel jsem se. Budu si muset vzít volno na biopsii. Nikdy jsem nechyběl jediný den. Budou chtít vědět, kde jsem. Jak jim to proboha vysvětlím? Co jim asi řeknu? Celý víkend jsem si neustále piloval řeč a nacvičoval jsem si ji, dokud jsem nebyl spokojený. Psal jsem si poznámky, přepisoval jsem je a mluvil jsem na sebe do zrcadla, abych se ujistil, že výraz mé tváře odpovídá tomu, co jim chci sdělit. O nedělní půlnoci jsem měl všechno nacvičené.
23
Smysl.indd 23
24.03.14 17:44
3
Dokonale jsem si všechno připravil, včetně příchodu do třídy. Musel jsem zvolit správný krok. Sebejistý a cílevědomý. Když jsem si o víkendu nacvičoval větu: „Mám rakovinu mozku“, došel jsem k názoru, že potřebuju nějakou berličku, spíš pro děcka než pro sebe. Doufal jsem, že je tím odvedu od drsné pravdy, skrývající se za mojí diagnózou. Teenageři jsou citliví (uvědomuju si, že to je hodně slabé slovo) a pro spoustu mých studentů to bude první setkání s vážnou nemocí, takže to musím promyslet. Musel jsem svou nemoc pojmenovat, ale tak, abych je nevyděsil, ale ani si je neodcizil. (Žasl jsem, když jsem zjistil, kolik lidí si myslí, že rakovina je nakažlivá.) Moje rakovina se dala těžko utajit – nakonec jsem věděl, co mě čeká, pokud budu mít to štěstí, že mě něco bude čekat – a vedlejší účinky operací, chemoterapie a ozařování se na mně určitě podepíšou. Kromě toho jsem před děcky nikdy nic netajil. Byl jsem zaníceným obhájcem pravdy dokonce i tehdy, když byla krutá, nebo měla nepříjemné následky. Za ta léta jsem se na vlastní kůži přesvědčil, jak je otevřenost ve třídě prospěš-
24
Smysl.indd 24
24.03.14 17:44
Mělo to smysl?!
ná a dává studentům pocit svobody, jaký by neměli, kdyby nemohli žít autenticky. Každý semestr po jedné z pravidelných diskusí o cti a o tom, jak k sobě být upřímní, před třídu předstoupil se svou zpovědí jeden kluk nebo holka a nikdy jsem nezaznamenal negativní reakci. Byl jsem svědkem toho, když se přiznávali k sebepoškozování řezáním nebo pálením a k řadě dalších osobních a bolestných pravd. Věděl jsem, jak to pro ně bylo těžké a jak byli stateční, že to dokázali, a viděl jsem, jak jim změnilo život, když jsem je já i jejich vrstevníci přijali se vším všudy. Viděl jsem, jak pookřáli, když z nich byla sejmuta tíha jejich tajemství, a spolu se svými spolužáky se naučili cennou životní pravdu: ruku v ruce s důvěrou přichází i respekt. Chtěl jsem, aby mí studenti poznali, že jim natolik důvěřuju, že se s nimi podělím o nejposvátnější okamžik lidského života. Smrt. Jen jsem to musel udělat tak, abych jim neublížil. Chovej se podle toho, co učíš, nabádal jsem se. Tvoje děti si zaslouží, aby o tom věděly. Budou tím muset projít s tebou. Usnadni jim to. Napadlo mě, že plyšový tučňák v klobouku připomínajícím dredy by mohl moje přiznání trochu zlehčit. Nevím, kde jsem toho tučňáka vzal; musel to být dárek od některého ze studentů. Zaradoval jsem se, když jsem ho o víkendu doma objevil. Pojmenoval jsem ho Winslow. Prostě mě to tak napadlo. Pondělí. Byl nádherný den jako na azurově modrém pohledu z Miami. Na první hodinu jsem do třídy vešel s úsměvem na tváři a Winslowem v náruči. „Dobré jitro!“ pozdravil jsem. „Jak se všichni máte?“ Odtáhl jsem židli od stolu
25
Smysl.indd 25
24.03.14 17:44
David Menasche
a posadil na ni Winslowa. Postavil jsem se kousek za židli napravo od tučňáka. „Něco vám musím říct,“ prohlásil jsem. „Přistrčte si stolky ke mně.“ Děcka se začala chichotat a vrhala na sebe významné pohledy, jako bych se podle očekávání úplně zbláznil. „Fajn, co se děje?“ chtěli vědět. „Co to na náš hrajete, Menasche?“ Pochechtával jsem se s nimi. Když se všichni usadili, podíval jsem se na Winslowa a spustil jsem. „Říkal jsem ti, že jsem se v poslední době necítil dobře,“ nasadil jsem žertovný tón. Winslow kývl hlavou na souhlas. „Pomatuješ, jak mi zvonilo v uchu?“ zeptal jsem se. „Tak dobrá zpráva je, že ucho mám v pořádku!“ Nadechl jsem se a pokračoval. „Ale dali mi dělat testy a zjistili mi, že mám nádor na mozku.“ Vzhlédl jsem a podíval jsem se na třídu. Moje děti, které se ještě před chvilkou smály a šaškovaly, zvážněly a ztichly. „Co je to nádor?“ zeptal se někdo. „To znamená, že tam něco roste,“ řekl jsem. Náhlé ticho ve třídě mě mátlo. V mojí třídě to vždycky hlučelo nadšením, s jakým se studenti učili a s jakým všechno sdíleli. Ozvala se další studentka. „Můj strýc měl rakovinu a umřel,“ pronesla a rozbrečela se. „Umřete?“ zeptal se někdo další. „Někdy jo,“ odpověděl jsem. „Ale hned tak to nebude.“ Viděl jsem, jak nesnadno tu zprávu vstřebávají. Vzpomněl jsem si na bratrance Dannyho a bylo mi jasné, že se musím rychle vzchopit. „No tak,“ oslovil jsem je. „Není důvod, abyste z toho měli být špatní. Mám skvělý život! Každý má svoje trápení a mě teď postihlo tohle.“ Dal jsem Winslowa stranou
26
Smysl.indd 26
24.03.14 17:44
Mělo to smysl?!
a začal jsem povídat o tom, že ještě nikam neodcházím, že se mě tak snadno nezbaví. A pak jsem opakoval svoji novou mantru. „Nebojte,“ prohlásil jsem. „Mám to na háku.“ Byla jsem v té třídě. Seděla jsem v přední řadě. Vždycky jsem seděla vepředu. Pak vešel profesor Menasche s Winslowem. Nejdřív jsem úplně nechápala, co se děje. Ale pak začal mluvit. Na začátku se zdálo, že nám bude vyprávět nějakou historku, jak měl ve zvyku na začátku hodiny. Ale pak jsem uslyšela slovo „rakovina“. Byla jsem šokovaná. Rozbrečela jsem se. Myslela jsem si, že druhý den už nepřijde. Připadala jsem si sama a bezmocná. Moje smůla, ale smůla i pro studenty, kteří už ho nezažijou. Byl jedním z učitelů, na které nikdy nezapomenete. Patřil k těm, co vás naučí věci, které si pamatujete dlouho potom, co vyjdete ze školy. Choval se k nám uctivě a my jsme si ho vážili. Tak třeba nám dovolil, abychom si psali při hodině dopisy. Říkal: „Jsem učitel angličtiny! Tak proč bych vám měl bránit v tom, abyste si psali a četli?“ Ale jeho hodiny byly tak poutavé, že nás ani nenapadlo psát kamarádům. Člověk se snažil, aby mu nic neuteklo, aby se stal součástí toho všeho, aby se něco naučil. Nedokázala jsem se vyrovnat s představou, že by odešel. A co hůř, aby několik let trpěl. Nevěděla jsem, co říct, ani co udělat. Jen jsem brečela. A pak řekl něco,
27
Smysl.indd 27
24.03.14 17:44
David Menasche
na co nikdy nezapomenu. „Nebojte. Mám to na háku.“ Nikdy v životě jsem na nikoho nebyla tak hrdá. Když odešel z hodiny, srdce mi přetékalo láskou. A usmívala jsem se. Gyzelle Rodriguezová Coral Reef Senior High School, třída z roku 2008
28
Smysl.indd 28
24.03.14 17:44
4
Jak kdysi napsala spisovatelka Alice Seboldová: „Někdy se vám splní sny, o nichž jste ani nevěděli.“ Byl jsem stvořený k tomu, abych se stal učitelem. Jen jsem to zjistil, až když jsem měl za sebou polovinu vysoké školy. Snažil jsem se tenkrát naplnit původní sen, kvůli kterému jsem studoval žurnalistiku na Eugene Lang College při univerzitě New School for Social Research v Greenwich Village. O New School psali v hodnocení Princeton Rewiew jako o nejlepší univerzitě v zemi, podporující debaty a diskuse. Přesně o to mi šlo. Byl jsem mladý intelektuál, jenž zdědil lásku ke knihám po rodičích, kteří měli antikvariát s knihami. Jediné, čemu jsem dával přednost před diskutováním, bylo psané slovo. Uvažoval jsem dokonce o tom, že bych se dal na literární dráhu. Ale plány někdy narazí na realitu a já poměrně brzy došel k závěru, že bych se mohl vydat špatným směrem. Usiloval jsem o letní stáž v časopise Spin, v té době jedné z nejprogresivnějších hudebních publikací, a redaktoři mi vrazili štos cédéček, abych na ně do příštího rána napsal recenze. Poslechl jsem si jedno po druhém, posadil jsem se k psacímu stroji a polil mě
29
Smysl.indd 29
24.03.14 17:44
David Menasche
studený pot. Copak se můžu opovážit kritizovat práci Red Hot Chili Peppers, jedné z mých oblíbených kapel? Co když šlápnu vedle? Co když budou lidi z kapely volat, aby si stěžovali? Psal jsem v křečích a náhlých rozletech, ale převážně v křečích, a zůstal jsem vzhůru celou noc, než jsem recenze dopsal. Když jsem ráno práci odevzdával, nevyspalý a s bolavými rameny z nedostatku odpočinku, říkal jsem si Jsi si jistý, že chceš tohle dělat? Odpovědí bylo rozhodné: V žádném případě! V takovém stresu bych se nedožil ani jednadvaceti. Stáž jsem dostal. Ostatní studenti v programu by upsali duši ďáblu, aby mohli dělat pro Spin, ale já to tak necítil. Jak to zvládnu? přemítal jsem. Nejsem člověk, který si tyká s termíny. Budu žít s neustálým spisovatelským blokem. Zhroutím se. Už nikdy se nevyspím! Jako věčný optimista jsem si vzpomněl na citát jednoho ze svých oblíbených autorů Jacka Kerouaca z knihy Na cestě. „Ale proč si tím lámat hlavu, když na vás někde za obzorem čekají všechny ty úžasné země a nepředvídatelné události, nad kterýma pak jásáte už proto, že jste naživu a vidíte je na vlastní oči?“ Nepředvídatelnou událostí, která v bezprostřední budoucnosti čekala na mě, byl nedostatek peněz na zaplacení dalšího semestru, a jelikož na to neměli ani rodiče, musel jsem se stáže vzdát. Nebudu tvrdit, že mi to vadilo. Naopak se mi začal naplňoval sen, o jehož existenci jsem neměl tušení. Po vynechaném semestru a měsících, kdy jsem pracoval na dva plné úvazky ve městě jako číšník, abych si vydělal na školu, jsem se vrátil do New School a pokračoval ve studiu. Asi v polovině semestru mě jeden z mých oblí-
30
Smysl.indd 30
24.03.14 17:44
Mělo to smysl?!
bených profesorů přesvědčil, abych se přihlásil do programu pro učitele a spisovatele. V rámci tohoto programu byli začínající spisovatelé posíláni na týden do státních škol ve státě New York, kde měli příležitost učit. Poslali mě vyučovat skupinu nadšených prvňáčků na sever státu. Malá vesnická škola se zamrzlým rybníkem klukovi z Miami, jakým jsem byl, hned učarovala. Už prvního dne jsem se rozhodl, že děti nebudu učit podle učebnice. Místo toho jsem jim předčítal z Whitmanových Stébel trávy („Sedím a dívám se na všechny smutky světa, na všechno trápení a hanbu...“). Při čtení jsem ožil a vjela do mě energie, jelikož Whitman na mě takhle vždycky působil. Podíval jsem se na šestileté žáčky, sedící přede mnou v tureckém sedu, a viděl jsem v jejich očích úžas. Než jsem stačil dočíst, ruce jim vystřelily vzhůru. Chtěli se ptát. „Počkejte, až dočtu, a pak si o tom popovídáme, ano?“ zeptal jsem se. „Ano!“ zakřičeli jednohlasně. Když jsem domluvil, jejich ruce zas vystřelily vzhůru. Odpověděl jsem na několik otázek a pak jsem dostal nápad. „Víte, co uděláme?“ navrhl jsem. „Co kdybychom šli ven a každý si tam napsal svoji báseň?“ Děti začaly pištět radostí. Teple jsem je nabalil a vyhnal ven jako hejno malých káčátek. Rozdal jsem jim žluté samolepicí bločky se třemi pastelkami a řekl jsem jim, aby si zapsaly věci, kterých si všimnou – na každý papírek jednu. Děti kolem mě začaly pobíhat, všechno si prohlížely a napadlo mě, že svoje okolí pozorují se stejným zápalem jako Whitman. Zapisovaly si věci jako skála, list, stopa, nebo sněhová vločka. Když jsem si všiml, že jedno z káčátek má na horním rtu
31
Smysl.indd 31
24.03.14 17:44
David Menasche
zmrzlou nudli a dvě ostatní se klepou zimou, nahnal jsem všechny zas zpátky dovnitř. Pak jsem je požádal, aby přilepili lístečky na tabuli a začali je přeskupovat, dokud nebudou v pořadí, jaké se jim líbí. Když byli hotovi, vznikla báseň. Studentíci poskakovali se stejným pocitem radosti a naplnění, jaké jsem cítil, když jsem pozoroval, jak se učí. A bylo to. Už mi nebylo pomoci. Od té chvíle jsem věděl, že se chci stát učitelem. Začal se mi naplňovat sen, o kterém jsem nikdy předtím neměl tušení. Neučil mě jen to, co mám studovat. Učil mě, jak studovat a jak to dělat s láskou. Adrianna Angulová, Coral Reef Senior High School, třída z roku 2008
32
Smysl.indd 32
24.03.14 17:44
5
S Paulou jsem se seznámil na New School. Chodili jsme spolu na filozofii. Vypadala jako typická americká holka se špinavě blond vlasy, průsvitnou pletí a těma nejsmutnějšíma modrozelenýma očima, jaké jsem kdy viděl – až na malou odchylku: měla kroužek v nose a na zádech černé kožené bundy, ve které chodila, měla nastříkané sprejem jméno alternativní rockové kapely Sonic Youth. Paula byla nejchytřejší z celé třídy a vůbec nejchytřejší člověk, jakého jsem kdy poznal. Ženský, co měly mozek, mě vždycky rajcovaly – ta ironie! – a ona měla mozek jako málokdo. (Později díky němu zabodovala v televizní show Riskuj). Každopádně se při hodinách každou chvíli ozývala s nějakou hlubokomyslnou myšlenkou a fascinovala mě svým intelektem (ale i bundou). Pamatuju se, kdy jsem si poprvé uvědomil, že bych ji chtěl poznat i mimo třídu. Měli jsme zrovna seminář, všech deset nebo dvanáct nás sedělo kolem kulatého stolu a profesor zahájil diskusi na téma „podobenství o jeskyni“ od řeckého filozofa Platóna z jeho práce Republika. Příběh napsaný jako fiktivní dialog mezi Platónovým učitelem Sókratem a Plató-
33
Smysl.indd 33
24.03.14 17:44
David Menasche
novým bratrem Glaukónem je složitou a vrstvenou metaforou, kontrastující se způsobem, jakým vnímáme realitu a věříme v ni. (Žádný filozofický blábol.) Měli jsme tu hru přečíst a byli jsme předem varováni, že o ní budeme ve třídě diskutovat. Ale když se na ni profesor začal vyptávat, z mlhavých odpovědí všech přítomných bylo hned jasné, že ji nikdo nečetl. Nikdo kromě Pauly. Nejen že ji četla. Ona ji prostudovala, rozpitvala, analyzovala a přišla na hodinu vyzbrojená podnětnými otázkami a argumenty. Bylo patrné, že čtení jí nestačilo. Chtěla proniknout do Platónovy teorie. Jako by mě zasáhl blesk. Byl jsem ztracený. Když toho dne skončilo vyučování, sebral jsem odvahu a zamířil jsem k Paule, abych ji někam pozval. Nadhodil jsem, že několik nás jde na East Village do baru 7B (pojmenovaného podle rohu, na kterém stojí). „Fakt bych byl rád, kdybys šla taky,“ naléhal jsem. Byl jsem překvapený a radoval jsem se, když bez váhání kývla. Byl z toho nakonec parádní večer, kdy jsme poslouchali muziku a vedli duchaplné diskuse, inspirované plynulým přísunem lahváčového Rolling Rock. Seděli jsme u mého oblíbeného stolu vedle velkého okna s výhledem na Seventh Street. Paula seděla naproti mně. Koncem večera se ke mně naklonil kamarád Greg a zašeptal mi, že bych to s ní „měl dát dohromady“. Zaslechla ho a usmála se. Vyložil jsem si to jako pozitivní signál, že jí musím být aspoň trošku sympatický. Ze 7B jsme všichni odešli v povznesené náladě a nabídl jsem Paule, že ji doprovodím na kolej v Loeb Hall na Twelfth Street. Ani jeden z nás nechtěl, aby večer takhle brzy skon-
34
Smysl.indd 34
24.03.14 17:44
Mělo to smysl?!
čil, takže jsme se po cestě ještě zastavili v parku Union Square. Paula byla dokonce už tenkrát posedlá historií, a tak jsme se toulali parkem a obdivovali sochy George Washingtona, Abrahama Lincolna a markýze de Lafayette. U Jamese Fountaina jsme se poprvé políbili. Paula poznamenala, že její spolubydlící nemá ráda návštěvy, takže jsem navrhl, že si můžeme ještě povídat u mě. Mým spolubydlícím Colinovi a Charliemu hosté nevadili. Paula naštěstí moje pozvání přijala a po téhle noci se rozhodla, že už se mnou zůstane. Brzy potom jsme se k sobě sestěhovali. Hrdě jsem jí říkal moje nerdka. Paula se také účastnila programu pro učitele a spisovatele a tahle zkušenost ji proměnila stejně jako mě. Po dvou dalších semestrech v New School jsme se rozhodli, že společně přestoupíme na školu s pedagogickým zaměřením. Vybrali jsme si univerzitu v mém rodném městě Miami. První měsíc jsme bydleli u mých rodičů a pak jsme se přestěhovali do vlastního bytu v North Miami Beach. Pro Paulu to byla velká změna. V Miami zažila kulturní šok. Sice tam se mnou už párkrát byla – jednou dokonce během hurikánu páté kategorie jménem Andrew – ale byly to jen krátké návštěvy. Paula pocházela z Vermontu, kde je všechno zelené, hustota osídlení řídká a prakticky tam neexistuje kriminalita. Najednou jsme žili ve stísněném bytu s asfaltovou džunglí v sousedství, kde byla noční střelba z pistole něco naprosto běžného. Nic lepšího jsme si nemohli dovolit. Jakmile jsme se ale zapsali na Florida International University, nebyl čas stýskat si na prostředí. Mezi prací v restau-
35
Smysl.indd 35
24.03.14 17:44
David Menasche
raci a školou jsme se skoro nedostali domů. Učitelský program byl náročný a oba jsme byli ctižádostiví. Byla to úžasná doba. Pořád ještě jsme byli plní ideálů, o které tolik lidí přijde, jakmile vkročí do „reálného světa.“ Byl jsem odhodlaný, že já si je vzít nedám. Po dvou semestrech jsme byli skoro u cíle. Měli jsme před sebou už jen stáž. Ale nejdřív jsem dostal od života tvrdou lekcí: drž se při zemi a dej si pozor na pusu. Poslední předmět, který jsem potřeboval absolvovat, se jmenoval manažerské dovednosti ve třídě, což v podstatě znamenalo, že jsme se měli naučit zvládat studenty. Paula byla ve stejné třídě jako já. S vyučující profesorkou jsme se měli rádi asi jako kočka a pes. Zastávala teorii tvrdé ruky a byla přesvědčená, že učitel musí mít nad třídou nezpochybnitelnou moc a autoritu, aby ji udržel na uzdě. „Na děti se můžete beztrestně usmívat, až když přijdou Vánoce,“ prohlásila jednou. „Jakmile na ně začnete být milí, roznesou vás na kopytech.“ Cože? Byl jsem sice zatím jen student, ale neuměl jsem si představit, že by tak drsný přístup mohl být efektivní – na mě určitě nepůsobil – a vyrukoval jsem s tím. V té době jsem ještě nebyl moc velký diplomat, takže si můžete představit, jak to dopadlo. To, co jsem přednesl jako svůj názor, byl hodně subjektivní postoj. Snad ani nemusím dodávat, že profesorka zuřila. „Myslíte si snad, že vás budou všichni milovat pro vaše krásné oči?“ syčela. Hned jsem v jejích slovech rozpoznal machiavellistickou argumentaci. Machiavelli svému chráněnci vladařovi řekl, že nikdy nebude mít moc nad láskou ostatních. Na jeho
36
Smysl.indd 36
24.03.14 17:44
Mělo to smysl?!
lidu bude, zda ho budou či nebudou milovat, ale on může rozhodnout, zda se ho budou či nebudou bát. Takovým učitelem jsem nechtěl být. „Ne,“ odpověděl jsem. „Ale myslím si, že si můžu získat jejich respekt. Budou si mě vážit za to, že budu připravený a budu vědět, o čem mluvím, budou si mě vážit za to, že se snažím, a když si mě budou vážit, možná mě budou mít i rádi.“ Uslyšel jsem, jak několik spolužáků začalo tleskat, ale než jsem si v duchu stačil poblahopřát k působivému projevu, potlesk rychle utichl a bylo slyšet, jak profesorka hlučně odstrčila židli. Probodla mě tak chladným pohledem, že jsem se lekl, že jí hnědé oči zmodrají, a ukázala ke dveřím. „Ven!“ zaječela. Šikulka, Menasche, řekl jsem si v duchu, když jsem se staženým zadkem klopýtal ze třídy. Tenhle předmět byl jedinou překážkou, která mi stála v cestě, abych si mohl odkroutit stáž, odpromoval a začal učit, jenže poslední hodnocení, jaké jsem dostal, bylo „Vyloučen!“ Ponaučení, jaké jsem si z toho vzal: Učitel má vždycky pravdu. (Dělám si srandu.) Propadl jsem panice a nenapadlo mě nic lepšího, než vyhledat jinou profesorku, doktorku Gail Greggovou, která vedla katedru anglistiky. Doktorka Greggová, které jsem připadal docela schopný, se nade mnou slitovala a našla cestu ven z mého dilematu. Napadlo ji, že mi umožní nezávislé studium pod jejím vedením. Téma, které mi vybrala, bylo hodně náročné – mým úkolem na další semestr bylo vypracovat podrobnou osnovu na čtení pro ohrožené děti. Cítil jsem k doktorce Greggové takovou vděčnost, že jsem do projektu
37
Smysl.indd 37
24.03.14 17:44
David Menasche
vložil maximum, a také jsem byl ohodnocený nejlepší známkou A. Vděčně jsem jí děkoval, ale odpověděla, že to je zbytečné. „Jen se snažte být dobrým učitelem,“ pronesla. Nikdy jsem na to nezapomněl. Paula zůstala v původní třídě a oba si myslíme, že zaplatila za moji prostořekost průměrnou známkou C. Bylo to jediné céčko, jaké kdy dostala, a nikdy mi to neodpustila. Doktorka Greggová měla na starost i stáže, a když jsme s Paulou měli být umístěni na školu, poslala nás společně na střední školu Coral Gables Senior High School, mě na anglický program a Paulu na společenské vědy. Po několika dnech moji mentorku pro poslední ročník angličtiny postihla vážná rodinná tragédie – její dcera spáchala sebevraždu – a neměla sílu vrátit se do školy. Zůstal jsem sám. Děcka věděla, že na ně nemůžu. Ale od prvního dne jsem s nimi mluvil jako se sobě rovnými a upřímně a procítěně jsem jim líčil, čím jejich učitel prochází. „Omlouvám se, že jste mě vyfasovali,“ řekl jsem jim. „Nevím, co vás dokážu naučit, ale slibuju, že se budu snažit.“ Třída měla rozečtenou Manželku boha kuchyně od Amy Tanové a musel jsem přiznat, že jsem ji nikdy nečetl. „Jak se vám ta knížka líbí?“ ptal jsem se. Pár lidí pokrčilo rameno, několik obrátilo oči ke stropu a nejmíň jeden místo odpovědi zívl. To není dobrý, pomyslel jsem si. Podíval jsem se do jejich osnov a viděl jsem, že další na řadě jsou Chaucerovy Canterburské povídky. „Když jsem byl na střední, tohle se mi moc líbilo,“ prohlásil jsem. „Co byste říkali tomu, kdybychom Amy Tanovou dali k ledu a přešli rovnou k Chaucero-
38
Smysl.indd 38
24.03.14 17:44
Mělo to smysl?!
vi? Jestli někdo z vás bude chtít tu knížku dočíst, dám vám kredit navíc.“ Oči přede mnou se rozzářily. Uviděl jsem několik úsměvů. „Nečetl jsem Canterburské povídky od střední školy, tak ke mně buďte shovívaví,“ prosil jsem je, „a já budu dělat, co je v mých silách.“ Toho večera jsem přišel domů a nejenže jsem znovu přečetl Canterburské povídky od první do poslední stránky, ale také jsem se naučil jména všech studentů. Dal jsem jim svoje slovo a chtěl jsem jim dokázat, že si jich vážím natolik, že je dodržím. Chtěl jsem si zasloužit jejich respekt a dokázat sám sobě, že moje učitelské instinkty jsou zdravé navzdory tomu, co mi řekla profesorka, která mě vyhodila. Dalšího dne mě čekala naprosto jiná třída. Studenti, kteří si den předtím udržovali odstup a dávali najevo nezájem, začali diskutovat o Chaucerovi a vyptávali se mě na psaní a na literaturu, dokonce i na mě samotného. Věděl jsem, že se toho ještě musím spoustu naučit, avšak toho dne jsem pochopil, že autorita, jakou můžu získat jako učitel, není v tomhle povolání samozřejmostí. Rozhodnou o ní až studenti. Přál jsem si, aby moje stáž nikdy neskončila. Zamiloval jsem si studenty a radoval jsem se z jejich úspěchů. Jenže jsem si musel hledat práci! Nakonec to dopadlo tak, že práce si mě našla sama. Na konci školního roku mě vyzvala profesorka angličtiny, jež odcházela do čela katedry zbrusu nové ,magnetové‘ školy, která se měla otevírat na podzim, abych šel s ní. Paula sehnala práci profesorky dějepisu na plný úvazek na Miami Coral Park Senior High
39
Smysl.indd 39
24.03.14 17:44
David Menasche
School a já se ve zralém věku čtyřiadvaceti let upsal svému osudu. Místu, které se jmenovalo Coral Reef Senior High. Třída profesora Menasche byla místem, kde jsem se nebál vyjádřit svoje názory a pohled na okolní svět. „Nejste už malé děti, takže se k vám podle toho budu chovat.“ To byla jedna z prvních vět, které pronesl v naší třídě. Strašně se mi líbilo, že od nás neočekával respekt jen proto, že je učitel. Jeho studenti si ho vždycky vážili a budou si ho vážit díky úctě, lásce a velkorysosti, jež nám dával najevo. Když jste s učitelem takhle propojeni a obdivujete se mu, snažíte se ze sebe vždycky dostat maximum. Jerel Tyrone Coral Reef Senior High School, třída z roku 2010
40
Smysl.indd 40
24.03.14 17:44
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
