ORGANIZACE ETNICKÝCH MENŠIN A PROSAZOVÁNÍ JEJICH ZÁJMŮ

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003

ORGANIZACE ETNICKÝCH MENŠIN A PROSAZOVÁNÍ JEJICH ZÁJMŮ ORGANISATION OF ETHNIC MINORITIES AND PUSHING THEIR INTERESTS

Petr Fiala, Miroslav Mareš, Maxmilián Strmiska There exist many forms of organisations of ethnic minorities. Ethnic political parties have a difficult position. In most cases, their close relationship to the ethnic minority marginalises their position in the party system. Some ethnic interest groups are oriented more politically, some more culturally. Ethnic terrorist groups and ethnic organisations of organised crime represent quite specific actors. In the Czech Republic ethnic parties (mostly those of Romanies) are not very successful. It seems that interest groups can defend and promote the interests of minorities more effectivelly in the Czech environment. Ethnic terrorism in the Czech Republic does not exist, but transnational ethnic organised crime is to be considered a security danger for the Czech Republic.

Úvod Problematika etnických menšin je zvláště v posledních letech předmětem zájmu mnoha společenskovědních disciplín. V různých částech světa bylo a je soužití majority a minoritní etnické populace provázeno řadou obtíží, na druhou stranu však často přináší i vzájemné obohacení celé společnosti. Politickým i akademickým debatám o optimálních modelech soužití a o právním a sociálněpolitickém postavení etnických menšin se nevyhnul ani postkomunistický prostor, včetně České republiky. Jedno ze zajímavých polí vědeckého (zvláště pak politologického) výzkumu představují organizace etnických menšin a jejich působení v politickém systému konkrétní země. V této stati se pokoušíme o základní koncepční náhled na danou problematiku.

1. Etnické menšiny a jejich zájmy Etnické menšiny jsou z politologického hlediska pouze jedním z druhů (typů) menšin. V nejobecnějším smyslu menšina znamená početně menší skupinu. V politickém procesu označuje menšina uskupení, nalézající se v odlišné pozici vůči většině (např. ve voličstvu, v reprezentativních orgánech – zde je zpravidla označována jako opozice, v organizacích jako jsou strany či zájmové skupiny apod.). Tato pozice je v principu proměnná, může však být i dlouhodobá. V jiném (zpravidla sociologickém)

66 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 významu pojem menšina označuje skupiny, které se cítí anebo skutečně jsou sociálně znevýhodněny, i když čistě početně mohou vytvářet většinu (např. obecně ženy anebo barevné obyvatelstvo v Jihoafrické republice), většinou jsou však míněny okrajové skupiny (bezdomovci, cizinci). Konečně může být menšina definována jako existující skupina lidí, která se od většiny populace nebo jiných částí obyvatelstva země rasově, kulturně (jazykově) nebo religiózně-konfesně liší. (Nohlen 2001). V tomto pojetí se tedy etnická menšina odlišuje etnickým původem od majoritní populace, přičemž v jednom celku (zpravidla národním státě) může být etnických menšin více (typickým příkladem jsou USA, ale i ČR). Terminologie a typologie v oblasti etnických menšin jsou však charakteristické nejedností jak v oblasti odborných vědeckých prací, tak úředních i právních pramenů (Lord 1999). Etnické menšiny lze obecně dělit podle různých kritérií, přičemž jednotlivá dělení se mohou vzájemně prolínat a doplňovat. Jedno z možných kritérií se vztahuje k tomu, zda je menšina tradiční součástí určitého geograficko–kulturního prostoru (např. Baskové) nebo se jedná o relativně nové (popřípadě stále přicházející) obyvatele určitého území (např. přistěhovalci řady národností ze zemí „třetího světa“ do vyspělých západních zemí). V případě tohoto dělení je ovšem problematické určení hranice „tradičnosti“, navíc může existovat i „přísun“ menšiny ve více historicky odlišených vlnách (např. Ukrajinci na českém území přicházeli jak po sovětizaci Ukrajiny, tak po pádu komunismu) či kontinuálně (Turci do Německa). Dalším kritériem je to, zda je etnická menšina koncentrovaná v ohraničeném regionálním prostoru a v jeho rámci tak může tvořit i většinu populace (např. Korsičané) anebo je (zpravidla v rámci národního státu) mezi majoritní populací rozptýlena (např. Pákistánci ve Velké Británii). Pro cíle a zájmy etnických menšin je často podstatné i to, zda se jedná o menšiny, které sice v rámci určitého státu tvoří menšinu, ale jsou součástí národa, který disponuje vlastním národním státem (např. Maďaři na Slovensku) anebo se jedná o menšiny bez vlastního státu, a to buď soustředěné na území jednoho státu (Velšané) anebo více států (Kurdové). Z hlediska snah o případné osamostatnění menšího národa je důležité i to, zda si činí nárok na určité území (např. již zmínění Baskové) anebo žádným nárokovaným (historickým) územím nedisponuje (Romové). Určitá etnická skupina lidí může žít i dlouhodobě rozptýlena po světě bez možnosti návratu na vlastní území (tzv. diaspora, v níž byli např. po dlouhou dobu Židé, ale i emigrantští Rusi či Arménci po sovětské revoluci). Vyskytují se i pannacionalistické koncepce, směřující ke sjednocení příslušníků skupiny národů, ať již žijících v národních státech v pozici majoritní populace nebo etnické menšiny (např. panarabismus) V případě územních nároků je pro soužití s majoritní populací podstatné, zda se jedná o nároky na území státu obývaného majoritní populací (Tamilové na Srí Lance) anebo o nároky směřující mimo tento stát (např. tamilští přistěhovalci ve Velké Británii). Konflikty s majoritní populací, případně s ostatními menšinami, může umocňovat i případná rasová a jazyková odlišnost od majoritní populace, rovněž tak i náboženská a kulturní odlišnost.

FIALA, MAREŠ, STRMISKA: ORGANIZACE ETNICKÝCH MENŠIN A PROSAZOVÁNÍ JEJICH ZÁJMŮ 67

Jak upozorňuje Pavel Barša (Barša 1999), je třeba rozlišovat mezi etnicitou či etnickou skupinou a národnostní či etnonárodní skupinou. Etnicity či etnické skupiny prosazují v politické aréně požadavky na zajištění občanských práv, rovného statutu a příležitostí, zvýšení blahobytu a ochranu kultury svých příslušníků. Tento typ skupinové politiky požaduje sice zohlednění skupinových charakteristik jednotlivců, jde se však o jejich individuální práva, blahobyt a kulturní bezpečí. Etnické skupiny jsou politizované, nikoli však nacionalizované: jejich politickým programem totiž není kolektivní politická separace od širšího politického celku (či získání institucion alizované autonomie uvnitř něho), ale individuální občanská integrace do něj. Národnostní či etnonárodní skupiny naopak vznášejí ve vlastním slova smyslu skupinové nároky, když chtějí získat pod svou kolektivní kontrolu veřejné vzdělání či další oblasti sociálního života, politický systém nebo jeho teritoriálně-administr ativní část, anebo když přímo žádají separaci od širšího celku a ustavení vlastního státu. V těchto případech daná skupina usiluje o získání a uznání postavení národa a stává se jím v té míře, v jaké se jí podaří své požadavky uskutečnit, či alespoň přesvědčit významnější část domácí či mezinárodní veřejnosti o jejich oprávněnosti. Z hlediska politické institucionalizace pak je národnost zvláštním typem politizovaného etnického společenství s uznanými skupinovými právy v politickém systému. Národnost či etnonárodní skupina není vymezena nějakým přesně daným souborem atributů – mohou existovat národnosti bez vlastního jazyka i bez vlastních politických orgánů – důležité je, že daná skupina dosáhla jistého stupně vnitřního přijetí a vnějšího uznání svého nároku na to být „odlišnou společností“ s vlastní politickou samosprávou. Etnicita a národnost představují dvě kvalitativně odlišné polohy skupinového uvědomění a politické mobilizace. Lze je tedy pojmout jako dva stupně od etnické kategorie k národu vlastnícímu stát (Barša 1999). V případě, že etnická skupina obývá určité území a usiluje o nezávislost na stávajícím státě, používá se pro takové snahy často pojem separatismus, i když i v tomto případě není terminologie jednoznačná. V užším smyslu se totiž separatismus vztahuje pouze k takovým cílům, které spočívají ve vytvoření státu či obdobného celku z území více států, na nichž příslušné etnikum žije (Kurdistán), zatímco odtržení části státního území jednoho státu se nazývá secesionismus. Připojení území obývaného národnostní menšinou k národnímu státu, v níž je takový národ majoritní populací, je iredentismem. Požadavek na autonomii uvnitř státu je autonomismem. Jak však již bylo uvedeno, zdaleka ne všechny etnické menšiny vznášejí autonomistické či separatistické nároky, zpravidla však usilují o uchování etnicko–kulturní svébytnosti (což může vyvolávat spory s majoritní populací). Pro artikulaci a agregaci zájmů vznikají v rámci etnických menšin různé typy organizací, které rozličnými způsoby vstupují do politického prostoru. Lze se setkat s etnickými, případně etnoregionálními politickými stranami i různými zájmovými skupinami, přičemž specifickou formou prosazování zájmů alespoň části etnické menšiny může být i etnický terorismus a etnický organizovaný zločin.

68 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 2. Právní a institucionální rámec pro působení etnických menšin Pro etnické menšiny se demokratické (i některé nedemokratické) státy i mezinárodní společenství snaží zajistit alespoň určitý právní a institucionalizovaný standard, který je potřebný k rozvíjení jejich identity. Zvláště silná ochrana existuje v evropském regionálním rámci, především díky mezinárodním smlouvám sjednaným na půdě Rady Evropy i činnosti Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Evropské unie. I nestátní složky společnosti se často snaží napomáhat etnickým menšinám v uskutečňování jejich cílů. V nejobecnější míře existuje zakotvení možnosti svobodného přihlášení se k vlastní národnosti, případně k používání vlastního jazyka v mezinárodněprávních i vnitrostátních ústavních dokumentech. Zakázána je rovněž diskriminace na základě rasového či národnostního původu (ať již prostředky správního, trestního, pracovního, občanského či jiného práva). Pro působení menšin je v rámci ústavního práva rovněž možné využívat dalších základních práv, např. sdružovacího či shromažďovacího. Aby však bylo zajištěno pokud možno co nejméně problematické soužití etnických menšin a majoritní populace, jsou vytvářeny i zvláštní zákony, které upřesňují a precizují menšinová práva. Může být např. zakotvena určitá forma jejich samosprávy, stanovení menšinového jazyka jako úředního v komunitách s určitým procentem menšinového obyvatelstva apod. Důraz je rovněž kladen na kulturní život a na menšinové školství (čímž je zajišťována kontinuita života menšiny). Důležitá je i státní podpora existence menšinových tiskovin i dalších médií, případně realizace vysílání pro menšiny v celostátních audiovizuálních masmédiích. V rámci státních orgánů mohou být zřizovány složky, které se specializují na menšinovou problematiku (ať již jde o ministerstva, parlamentní výbory, poradní exekutivní i legislativní orgány apod.). Na činnosti těchto orgánů se zpravidla podílejí i zástupci organizovaných zájmů etnických menšin. Menšinové sekce mohou vznikat i při nestátních organizacích, např. při politických stranách, odborových hnutích, kulturních seskupeních apod. Specifické pole menšinové politiky mohou představovat i případné (formální či neformální) kvóty pro zastoupení menšin v různých orgánech a institucích (např. v parlamentních orgánech na různých úrovních). Diskutovanou formu podpory menšin představuje tzv. pozitivní diskriminace (o tomto označení se však vedou spory), která ve značně zjednodušeném pojetí znamená upřednostňování příslušníků menšin při zaměstnávání (zpravidla ve státním sektoru) před jinými lidmi, aby byla eliminována nerovnost vyplývající z nižšího sociálního statutu příslušníků určitých menšin., způsobeného jejich dosavadní faktickou diskriminací. Přes výše zmíněnou podporu etnických menšin se i demokratické státy zpravidla brání separatistickým požadavkům etnických menšin, přičemž často vzniká konflikt s principem práva na sebeurčení národů. Zcela jednoznačné je potom odsouzení a následné potírání etnického terorismu i organizovaného zločinu.


3. Etnické politické strany

V demokratické společnosti jsou jedněmi z nejdůležitějších aktérů artikulace, agregace a prosazování zájmů politické strany. V průběhu 19. a 20. století se vytvořilo několik druhů stranickopolitických rodin, mezi nimi i strany etnické (pojímané jako strany etnických minorit – v jiném v zásadě totiž může být etnickou stranou i strana majoritní populace), případně etnickoregionální. Politické strany lze obecně definovat jako „organizovaná a dobrovolná sdružení většího počtu osob, která se snaží vzájemnou konkurencí ve volbách získat politickou moc, převzít politickou odpovědnost a prosadit svoji politickou vůli. Demokratická politická strana však při snahách o dosažení těchto cílů respektuje určitá pravidla, ústavní vymezení, práva ostatních stran a užívá nikoliv násilných, ale přesvědčovacích postupů.“(Fiala: 109). Strany plní podle Winfrieda Steffaniho čtyři základní funkce: 1. Jsou výrazem sociální ch sil jakož i ideologických a/nebo programatických požadavků. 2. Jsou nástroji užívání moci (strany jako mocenské nástroje). 3. Jsou zprostředkovatelkami demokratické legitimace pro závazná rozhodnutí. 4. Působí jako zájmové skupiny ve vlastních věcech a jako zprostředkovatelky politického vedoucího personálu („nástroje kariéry“) (Steffani 1997). Z hlediska etnických stran se důsledné naplnění všech funkcí může jevit jako problematické. Etnické strany lze vymezit jako politické strany, jejichž legitimace a volební potenciál mají vyhraněně etnický charakter a jež jsou obvykle založeny na identitární mobilizaci etnického společenství sub–státního (a ve většině případů periferního) charakteru. Je však třeba zdůraznit, že všeobecně akceptované vymezení etnických stran neexistuje. Například D. L. Horowitz etnickou stranu charakterizoval jako politickou formaci oscilující mezi klasickou politickou stranou a zájmovou skupinou, jež získává podporu od určité etnické skupiny a slouží jejím zájmům (Horowitz 1985). J. T. Ishiyama a M. Breuningová pak hovořili o „etnopolitických“ stranách reprezentujících partikulární etnickou skupinu, jež usilují o politickou moc s cílem ovlivnit vzájemný poměr sil a mocensko–politické pozice etnických skupin (Ishiyama, Breuining 1998). H. Türsanová používala termínu „etnoregionalistické strany“; tyto strany se podle jejího názoru vyznačují nacionalismem založeným na etnickém rozlišování (resp. na exkluzivní etnické identitě) a na teritoriálních nárocích uplatňovaných ovšem v rámci existujících států, přičemž tyto formace lze charakterizovat jako „etnické podnikatele“ (Türsan 1998). Strany etnických minorit jsou zvláštní tím, že jsou svým způsobem „neplnohodnotnými“ aktéry či operačními jednotkami daného stranického systému. Jak a v čem se tato „neplnohodnotnost“ projevuje? V prvé řadě je nutno si plně uvědomit důsledky minoritního statutu těchto stran. Strany etnických menšin jsou stranami permanentních menšin a z toho vyplývá, že se – s výjimkou naprosto abnormálních situací – nemůže jednat o strany s většinovým posláním ani o formace,

70 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 jež by mohly vznášet dostatečně odůvodněný a uznaný nárok na postavení vůdčí síly v rámci daného celostátního politického systému. Bylo by přitom chybou posuzovat postavení a potenciál těchto stran pouze podle kvantitativních ukazatelů, tj. například podle velikosti jejich voličské základny anebo podle jejich zastoupení v celostátních legislativních orgánech. V této souvislosti stačí poukázat na skutečnost, že strana permanentní menšiny nemusí být, přísně vzato, malou stranou (podle voličské podpory, počtu získaných mandátů, velikosti členské základny atp.) a nemusí dle kvantitativních kritérií ztělesňovat v daném stranickém systému nejslabšího aktéra. Etnická strana může například docela dobře představovat v příslušné stranicko– politické konfiguraci stranu s největší voličskou základnou – a přesto být stranou permanentní menšiny. Není tudíž ani tak důležité, že jde o stranu (trvalé) menšiny; rozhodující je spíše o fakt, že je předem jasné, že se formace tohoto druhu nemůže nikdy stát reprezentantem většiny a že tento moment výrazně ovlivňuje interakce takové formace s ostatními stranami a dalšími aktéry daného systému. Výše zmíněná „neplnohodnotnost“ etnické strany je tedy primárně spjata s její inherentně „neúplnou“, omezenou legitimací a následně s apriorní delimitací rolí, jež taková formace může v rámci příslušného institucionálně-politického uspořádání plnit. Jinak řečeno, etnická strana, tedy strana s etnickou identitou, etnicky definovanými zdroji politické legitimace a volební mobilizace nemůže propojovat reprezentaci „části“ a „celku“ stejným způsobem, jako neetnické strany (eventuálně jako strany etnické majority), což z ní činí druhově odlišného stranicko-politického aktéra a což má zcela zásadní, dalekosáhlé důsledky pro její postavení ve stranickém systému (Fiala, Strmiska 2002). Nelze přitom tvrdit, že etnické či etnicky definovatelné zájmy musí nutně artikulovat a obhajovat výlučně etničtí aktéři. Neetnické strany kupříkladu mohou mít etnická křídla či frakce (což by zřejmě představovalo případ stranicko–politicky subsumované etnicity) a mohou velmi efektivně – a snad, přinejmenším v některých situacích, právě proto, že nejsou etnické či exkluzivně etnické – zastupovat, prosazovat, hájit zájmy etnických menšin. Etnické strany – vyznačující se inherentními omezení – mají ovšem zase k dispozici zvláštní možnosti, jež jsou nedostupné neetnickým formacím (rozvinutí identitární mobilizace). Identitární mobilizace minority však může snadno vyvolat kontramobilizaci majority či jiných minorit, jež se může ukázat pro zájmy příslušné menšiny jako velmi nevýhodná. Je přitom krajně obtížné pokoušet se v obecné rovině stanovit míru rizika, jež může pro politický systém znamenat expanze „politiky identity“ anebo naopak potlačování jakýchkoli identitárních mobilizací, jež by nebyly spjaty s oficiální překlenující totožností daného teritoriálně-politického útvaru. Zdá se, že – z hlediska teorie politických stran a stranických systémů – relativně nejmenší rizika se vyskytují v takových uspořádáních, jež umožňují stranicko–politickým aktérům a zájmovým skupinám maximální diversifikaci strategií v demokratickém procedurálním rámci. V případě stran etnických menšin by tato diversifikace měla zahrnovat jednak možnost stát se součástí multietnických koalic, jednak možnost působení v dostatečně rozrůzněných


institucionalizovaných arénách, včetně arén sub-státního charakteru v nichž mohou etnické formace vystupovat jako „plnohodnotné“ strany s většinovým posláním a kde je rovněž možná ideově-politická pluralizace zastoupení permanentních menšin (Fiala, Strmiska 2002). Etnické strany přitom nemusí být pouze „single-issue“ („jednobodovými“) stranami. Často se přiklánějí ke konkrétní ideové orientaci. Na bázi jedné etnické menšiny může působit i více politických stran (např. maďarské politické strany na Slovensku), přičemž ve vazbě na etnoregionální dimenzi nejsou výjimkou ani systémy politických stran, v multietnických společnostech se vytváří jisté stranické „tábory“ či „sloupy“, tvořené stranami jednotlivých etnik (např. v období tzv. první republiky v Československu).

4. Etnické zájmové skupiny Pojem zájmová skupina obecně není definován a vnímán natolik jasně, jako pojem politická strana, a to především ze dvou důvodů: 1. Pojem zájmové skupiny postrádá nejen vcelku jednoznačné ohraničení, ale navíc nemá ani výhradní postavení, jako je tomu v případě pojmu politická strany, kde je sice možno diskutovat o tom, které politické subjekty lze ještě pod tento pojem vztáhnout, a které už ne, ale kde neexistují žádná konkurující (a dokonce význam posouvající) označení. V případě zájmových skupin však máme celou řadu alternujících, více či méně synonymických pojmů, které mnohdy znesnadňují správné chápání funkcí takto označovaných subjektů, jak o tom bude v následujících řádcích ještě řeč, a tím do značné míry rozostřují okraje pomyslného souboru zájmových skupin. 2. Ještě závažnější problém představuje již výše naznačená skutečnost, že totiž ani v běžné řeči není výraz zájmové skupiny zdaleka tak jednoduše srozumitelný, jako je tomu v případě politických stran, resp. schopnost představit si za ním konkrétní subjekty nebo dokonce celé spektrum společenských organizací, jež by měl tento termín označovat, je značně snížena a nelze s ní tak úplně počítat, což má samozřejmě podstatný vliv také na zacházení s tímto pojmem (a jeho synonymy) v sociálních vědách. Příčiny tohoto stavu není těžké odhalit. Zatímco politické strany představují vcelku sevřený, početně omezený a přehlednými charakteristikami oplývající soubor organizací, jež jsou prostřednictvím sdělovacích prostředků každodenně prezentovány veřejnosti, je množina zájmových organizací natolik různoznorodá, rozostřená a kvantitativně široká, že její pluralitní a heterogenní charakter často překrývá to, co jednotlivé subjekty, jež lze přiřazovat pod pojem zájmové skupiny, spojuje (Fiala, Strmiska: 2002). V zásadě se však lze přiklonit k definici zájmové skupiny, kterou uvádějí Klaus Schubert a Martina Kleinová: „Zájmové skupiny jsou privátní organizace, jejichž úkolem je zastupovat sociální, politické nebo hospodářské zájmy svých členů. Dovnitř disponují zájmové skupiny často vybudovanou a výkonnou správní organizací, jsou založeny na dobrovolném členství a financovány jsou (přinejmenším zčásti) z členských příspěvků. Zastupování zájmů navenek probíhá vůči veřejnosti a médiím, všem ostatním zájmových skupinám, politickým stranám, parlamentu

72 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 a výborům a ve velmi rozdílných formách vůči veřejné správě (např. ministerstvům ve formě poradenství, posudků apod). K politickému zprostředkování a prosazení zájmů mají zájmové skupiny k dispozici široké spektrum nástrojů, které směřují od poradenství a cílených informací až k požadavkům na členy, aby volili konkrétní strany. Zahrnují rovněž vytváření koalic s jinými zájmovými skupinami jakož i využívání veřejného tlaku médii. Rozdíl mezi zájmovými skupinami a politickými stranami je nezřetelný: podobně jako strany se zájmové skupiny pokoušejí získat vliv na politická rozhodnutí, ani obvykle neusilují o politické mandáty ani o převzetí vládní odpovědnosti. Zájmové skupiny obvykle na rozdíl od stran zastupují speciální zájmy, zatímco strany se musí vypořádávat se širokým spektrem témat“ (Schubert, Klein 2001: 141). V případě etnických politických stran a etnických zájmových skupin je ovšem poslední uvedené rozlišení sporné. Zájmovou skupinu etnické menšiny lze definovat jako aktéra systému zprostředkování zájmů, pro něhož je klíčová vazba k určité etnické komunitě a jehož hlavním cílem je artikulace, obhajoba a prosazování zájmů (nebo alespoň některých zájmů) daného etnického společenství (Fiala, Strmiska 2002). Kategorie etnických zájmových skupin však není v politologické literatuře příliš často zmiňována, mnohdy se lze setkat pouze s dílčími podtypy. Např. při analýze australského systému nebo severoamerických systémů (USA, Kanada) se pracuje s kategorií skupin původního, resp. domorodého obyvatelstva, tzv. aboriginal groups (Matthews 1993, Pross 1992). Ulrich von Alemann v rámci typu zájmových skupin v oblasti 2. společenského života a zdraví (dalšími hlavními typy, resp. oblastmi, jsou 1. hospodářství a práce, 3. volný čas a zábava, 4. víra, světonázor a společenská angažovanost a 5. kultura, vzdělání a věda) hovoří o podtypu svazů cizinců a uprchlíků (Alemann 1996: 21). V rámci etnických zájmových skupin lze rozlišit skupiny, které jsou orientovány výrazně do politického prostoru a působí kontinuálně a cíleně různými způsoby (včetně lobbyingu) na politické instituce jako jsou ministerstva, parlamentní výbory, nižší složky veřejné správy, politické strany (např. působením členů zájmových skupin v nich) apod. Další zájmové skupiny etnických menšin jsou orientovány více na udržování a rozvoj kultury (folklóru) a jazyka či na znalost historie etnika. Do politického procesu se zapojují pouze výjimečně (zpravidla v rámci širších kampaní etnických hnutí) anebo nepřímo (jsou však adresáty různých státních dotací pro rozvoj menšin apod.). Existuji i kombinace etnických skupin s dalšími zájmovými skupinami – např. mohou existovat podnikatelské, odborové, mládežnické, vědecké, sportovní a další etnické svazy a skupiny. Charakteristické je i napojení na skupiny, zabývající se ochranou lidských práv (tvořené i příslušníky dalších menšin i majoritní populace). Zvláštním případem jsou etnické církve. Pro etnické menšiny mají velký význam i vlastní média (zpravidla tiskoviny), přičemž mohou existovat jak samostatné (myšleno nezávislé na jiné organizaci), tak i vydávané etnickou politickou stranou anebo zájmovou skupinou. Kolem redakcí etnických médií se často vytváří různé formální i neformální kruhy elit příslušného etnika. Zatímco všechny výše zmíněné skupiny usilují o působení v běžném demokratickém rámci, lze se setkat i s etnickými


organizacemi, které cíleně působí mimo něj. Jedná se především o etnické teroristy a o etnický organizovaný zločin.

5. Etnický terorismus a etnický organizovaný zločin Definice terorismu je předmětem politických i akademických sporů. V této stati se přikláníme k definic, která chápe terorismus jakožto „specifickou formu psychologické války, jako politicky motivované a zdůvodňované metodě systematického používání krajního násilí (nejčastěji ozbrojeného násilí, záměrně nerespektujícího válečné konvence), jejímž hlavním cílem je dosažení psychického účinku svým dosahem překračujícího okruh přímých obětí či svědků útoku, efektu, vzhledem k jehož předpokládanému politickému významu je bezprostřední ničivý fyzický účinek násilné akce druhořadý“ (Strmiska 1996: 8). Etnický terorismus je motivován především prosazením zájmů etnické menšiny (Strmiska 2001), za jejichž reprezentanty se terorista či teroristická skupina považují. Ve většině případů je etnický terorismus propojen se separatistickými požadavky (proto jsou též skupiny jako např. baskická ETA či Tamilští tygři označovány jako separatistické). Rozsah a intenzita etnického násilí nemusí vždy naplňovat všechny znaky terorismu (v některých případech se jedná spíše o vandalismus, např. u velšského extrémního nacionalismu). Proto rovněž nelze zcela ztotožňovat etnický terorismus a etnický extremismus, přestože vzájemná vazba je zde intenzivnější než u některých dalších směrů extremismu (např. náboženského). Etnický (též jej nazývá etnoteritoriální) extremismus definuje Raphael Zariski na základě tří charakteristických kritérií: 1. užití násilí pro dosažení proklamovaných cílů; 2. hlásání kulturní a politické výlučnosti etnika; 3 (zpravidla) separatismus (Zariski 1989). V tomto pojetí je sporné zařazení stran, které působí jako politická křídla etnických teroristických organizací (Sinn Fein, H.B.). Přestože násilí přímo nemusí realizovat, neodmítají jej. Etničtí teroristé mohou působit jak na území, které chtějí získat pod svoji kontrolu, tak i mimo něj. Zatímco etničtí teroristé primárně vytyčují politické cíle zpravidla ve jménu a v údajném zájmu celého etnika (přestože v něm nemusí mít většinovou podporu), etnický organizovaný zločin generuje zisk z kriminální činnosti pro úzkou skupinu příslušníků etnika. Etničtí teroristé však mohou realizovat organizovanou kriminalitu za účelem obstarání finančních prostředků (např. Kurdská strana pracujících realizuje obchod s drogami i s uprchlíky). Obecně lze organizovaný zločin definovat jako „nezákonnou činnost více než dvou osob, konanou systematicky po delší dobu, zaměřenou na získání finančního prospěchu a využívající k tomu násilně získaného vlivu v prostředích obchodu, průmyslu, médií, politických a soudních kruhů“ (Nožina 1997: 11).

74 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 Etnická zločinecká organizace je charakteristická především tím, že je tvořena (přinejmenším z větší části) příslušníky určitého etnika, resp. etnické menšiny. Mohou do ní být zapojeni i příslušníci etnika žijící v různých zemích (např. albánský organizovaný zločin). Určité etnické zločinecké organizace se mohou koncentrovat na konkrétní druhy kriminality (obchod s drogami, kradenými vozidly apod.). Vyloučena není jak spolupráce či dělba práce s organizacemi dalších etnik, tak i vzájemné nepřátelství. Důvody, proč se příslušníci zločineckých organizací často (nikoliv však výhradně!) seskupují na bázi „etnické homogenity“ jsou mj. snazší komunikace, sounáležitost, někdy též klanové vazby, geografická poloha (např. příslušníci některých asijských národů žijící v západních zemích se zapojují do obchodu s drogami, protože v jejich původní vlasti se pěstují drogy a oni jsou propojeni s pěstiteli a výrobci) apod. (Bovenkerk 109–126). Etnický organizovaný zločin nelze ztotožňovat s etnickou kriminalitou, která představuje souhrn všech kriminálních činů páchaných příslušníky menšiny, a to i bez vazby na organizovaný zločin. Organizovaná i neorganizovaná etnická kriminalita může být pachateli subjektivně odůvodňována „politicky“. Pokud je etnická menšina socioekonomicky znevýhodněna vůči majoritě, kriminalita se individuím i skupinám z této menšiny často jeví jako morálně „legitimní“ činnost.

6. Etnické menšiny v České republice Na území České republiky je český národ jednoznačnou majoritou (složení obyvatelstva je mnohem více „etnicky homogennější“ než v prvorepublikovém Československu). Přesto se nezanedbatelná část obyvatelstva patří i k jiným národnostem (Sulitka 1998), jak ukázalo i zatím poslední sčítání lidu v roce 2001. Výsledky jsou obsaženy v tabulce. Obecně lze říci, že oproti roku 1991 se k jiné než české národnosti hlásilo v roce 2001 méně lidí. Přestože byl zřetelný pokles u moravské národnosti (v roce 1991 1 362 313), není číslo 380 474 zcela zanedbatelné. Snahou předáků některých moravistických organizací (mj. Svazu Moravanů) bylo získat pro Moravany statut národnostní menšiny, avšak nebyl jim přiznán. Podle vládní Zprávy o situaci národních menšin v ČR za rok 2001 je deklarování moravské (a slezské) národnosti při sčítání lidu zjevně průvodním jevem historických změn po roce 1989; lze je chápat jako výraz moravské historické zemské identity, což však neznamená, že by část Moravanů a Slezanů tvořila národnostní menšinu, národnostně menšinové společenství odlišující se od většinové společnosti etnickým původem, jazykem a kulturou (Vláda 2002: 7). V ČR se ve zřejmě nejproblematičtější situaci nachází romská menšina (Holomek 1999). Přestože se k ní při sčítání přihlásilo pouze 11 476 lidí, reálné odhady se pohybují mezi 150 000–300 000 lidí. Jak shrnuje Ctibor Nečas (jeho charakteristiku však nelze vztáhnout na všechny Romy): „Romové tvoří v České republice specifickou menšinu. Žijí na samém okraji společnosti. Mají velmi nízkou životní úroveň, vysokou míru nezaměstnanosti a tíživou bytovou situaci. Vyznačují se degradovaným stupněm vzdělání a kvalifikace a jsou závislí na podporách. Stratifikují se do různých subetnicit, kterým chybí historické a teritoriální zakotvení.


Národnost Česká Moravská Slezská Slovenská Polská Německá Romská Maďarská Ukrajinská Ruská Rusínská Bulharská Rumunská Řecká Vietnamská Albánská Chorvatská Srbská Ostatní Nezjištěno

Absolutně 9 249 777 380 474 10 878 193 190 51 968 39 106 11 476 14 672 22 112 12 369 1 106 4 363 1 238 3 219 17 462 690 1 585 1 801 39 477 172

V% 90,4 3,7 0,1 1,9 0,5 0,4 0,1 0,1 0,2 0,1 0,0 0,0 0,0 0,0 0,2 0,0 0,0 0,0 0,4 827

Pramen: VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY (2002): Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2001.

Přistupují laxně k dodržování zákonů a obecně přijímaných norem. Majorita se vůči nim uzavírá a chová se k nim xenofobně až rasisticky“ (Nečas 1999: 122). Od roku 1997 vyvstal pro Českou republiku problém poměrně masové emigrace Romů do Kanady a zemí západní Evropy. Proti Romům násilně útočí pravicoví extremisté (Mareš 1999). Situace polské (Borák 1999), slovenské (Šrajerová 1999) a německé (Staněk 1993, Götze 1999) menšiny je silně ovlivněna celkovým vývojem vztahů České republiky se sousedními zeměmi. Např. do vztahů s německou menšinou se promítají celkové trendy vývoje česko–německých vztahů, včetně majetkových otázek vázaných na tzv. Benešovy dekrety, slovenská menšina je ve specifickém postavení vzhledem k minulosti československého státu. Historie výrazně poznamenala i další tradiční menšinu v českých zemích – Židy. V důsledku holocaustu i poválečné emigrace do Izraele se jejich počet výrazně zmenšil. V realitě (mj. rámci sčítání lidu) přitom vyvstává problém, zda je židovská identita primárně národnostní či náboženská. V roce 2001 se k židovskému náboženství přihlásilo 1 527 obyvatel, podle odhadů však v ČR žije asi 3500

76 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 Židů (Vláda České republiky 2002: 7). Z dalších menšin je v ČR silná především ukrajinská menšina a vietnamská menšina, přičemž stále více Vietnamců získává české občanství (Müllerová 1998). Vytvářejí se i různé „nové menšiny“, což souvisí se skutečností, že ČR se stává stále častěji cílovou zemí řady politických i ekonomických uprchlíků (Urubek 2001). Přestože postavení etnických menšin v ČR je provázeno řadou problémů (Mareš, Strmiska 2002), ve srovnání s některými dalšími postkomunistickými zeměmi nedošlo k výraznější násilné eskalaci etnických konfliktů a na vládní i nevládní úrovni existuje snaha o řešení všech sporných otázek).

7. Právní a institucionální rámec menšinové politiky v České republice Česká republika je vázána řadou mezinárodních úmluv, které přímo či nepřímo garantují ochranu etnických menšin. Jedná se především o úmluvy z oblasti ochrany lidských práv sjednané na půdě Organizace spojených národů a Rady Evropy. Nejkomplexnější a nejkonkrétnější úprava je zakotvena v Rámcové úmluvě o ochraně národnostních menšin a v Evropské chartě regionálních či menšinových jazyků. Menšinová problematika je zmiňována i v bilaterálních smlouvách ČR se Slovenskem, Polskem a Německem. Práva menšin jsou zakotvena i v Ústavě České republiky a v Listině základních práv a svobod – mimoto mohou samozřejmě příslušníci menšin využívat všech dalších práv (což je důležité např. pro právo sdružovací či shromažďovací). Konkrétní úprava je obsažena v zákoně č. 273/2001 o právech příslušníků některých menšin a o změně některých zákonů („menšinový zákon“). Ten definuje národnostní menšinu jako společenství občanů České republiky žijících na území České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společných etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo. Zákon též zakotvuje existenci Rady vlády pro národnostní menšiny, která má statut poradního a iniciačního orgánu v čele se členem vlády. Členy Rady jsou zástupci jednotlivých národnostních menšin, kteří jsou zpravidla vysíláni zájmovými skupinami (registrovanými většinou ve formě občanských sdružení). Vláda realizuje dotační politiku podpory menšin (především pro podporu kultury a periodického tisku). Existuje i Rada vlády pro záležitosti romské komunity. Na nižších úrovních veřejné správy mohou být rovněž vytvářeny instituce pro pomoc menšinám (např. romští poradci). Na menšinová práva dbá i česká školská, kulturní a mediální legislativa (menšinové vysílání mají zabezpečovat především veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas). Normy sankcionující


diskriminaci obsahuje trestní zákon i přestupkový zákon apod. (Vláda České republiky 2002). Obecně lze konstatovat, že přes některé nedostatky v ČR existuje právní a institucionální rámec pro rozvoj života etnických menšin, pro vytváření organizací etnických menšin i pro prosazování jejich zájmů legální cestou (samozřejmě neexistuje tolerance k etnickému organizovanému zločinu a k případnému etnickému terorismu).

8. Etnické politické strany v České republice

V České republice neexistují kvóty zastoupení menšin v zastupitelských orgánech ani zvýhodnění pro etnické politické strany (odbourání pětiprocentní hranice apod.). Proto je pro politické strany a politická hnutí, které jsou založeny na etnickém principu, obtížné získat v rámci stranickopolitického systému relevantní pozici. Konkurence stran v rámci jednoho etnika a vytváření národních „táborů“ (jako v období první československé republiky) není s ohledem na relativně malý počet příslušníků národnostních menšin smysluplná. Přestože Moravané nejsou uznáváni za národnostní menšinu, část moravistických stran se snažila a snaží zdůrazňovat národní dimenzi moravanství. Na počátku devadesátých let se podařilo výrazně uspět Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko, když tento subjekt získal ve volbách do ČNR 10,33 % mandátů. HSD-SMS však nebylo vázáno výhradně na národní princip, ale spíše na zemskou samosprávu (přesto se i v jeho rámci konstituovaly nacionalistické proudy). Postupně došlo k marginalizaci celého moravistického hnutí, přičemž bouřlivým vývojem prošly i různé moravistické strany. Na národní bázi se snažila profilovat Moravská národní strana. V současnosti jsou nejdůležitějšími reprezentanty moravismu Moravská demokratická strana a Hnutí za samosprávnou demokracii Moravy a Slezska. Ve volbách v roce 2002 MDS získala pouze 0,27 % hlasů. HSMS umístilo své kandidáty na listiny Strany za životní jistoty (0,86 %). Dne 28. 6. 2002 byla podepsána předsedy MDS Ivanem Dřímalem a HSMS Pavlem Hálou „Moravská dohoda“ o vytvoření Moravské koalice, která by měla společně zastupovat Moravany v EU a kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu i do krajských zastupitelstev. Moravistické strany spolupracují s Evropskou svobodnou aliancí – Demokratickou stranou národů Evropy, která na evropské úrovni zastupuje zájmy „národů bez státu“ i některých dalších etnických menšin (Mareš 2001a). Členové ESA–DSNE již moravisty podpořili v kauze jejich „neuznání“ za národnostní menšinu. Moravistické organizace očekávají od zapojování do evropských struktur zvýšení své relevance, je však sporné, zda je toto očekávání reálné (Mareš 2002c). V ČR existovaly či existují strany orientované na romské etnikum. Jejich pozice je však s ohledem na relativně nízkou intenzitu politické angažovanosti většiny Romů problematická. Nejvýznamnější romskou stranou je Romská občanská iniciativa ČR. Začala vznikat koncem roku 1989, zaregistrována byla 2. 3. 1990. Zpočátku působila v rámci Občanského fóra. Díky tomu v prvních svobodných volbách v roce 1990 získala parlamentní zastoupení. Ve FS ji zastupovala Klára Samková a v ČNR D. Balog, M. Gaži, O. Giňa, K. Holomek a M. Tatár). Po rozpadu OF zvolila ve volbách

78 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 v roce 1992 ROI samostatný postup, její výsledek však byl tristní (0,26 % do SL FS, 0,27 % do SN FS a 0,26 % do ČNR. ROI začala efektivněji působit jako zájmová skupina na lokální, státní i mezinárodní úrovni, než jako politická strana. V letech 1996 ani v roce 1998 samostatně nekandidovala. V roce 2002 postavila kandidátku pouze v Moravskoslezském kraji, výsledek však byl špatný i v jeho rámci (523 hlasů, 0,09 %v kraji, 0,01 % v ČR). Před volbami navíc vyvolal předseda ROI Štefan Ličartovský aféru, když vydal společné prohlášení o „katastrofální situaci v zemi“ s předsedou krajně pravicové Národně demokratické strany, která předtím v programatice zohledňovala i protiromské motivy. Vystoupil i ve společném předvolebním spotu NDS a ROI. Za svoje aktivity sklidil ostrou kritiku od některých dalších romských předáků. ROI se zúčastnila i komunálních voleb. V roce 1990 získala v ČR 0, 11 % hlasů a 3 mandáty, v roce 1994 0,0 % a 1 mandát, v roce 1998 0,02 % hlasů a 2 mandáty a v roce 2002 0,01 % hlasů a 1 mandát. S ohledem na spory mezi předáky romské komunity se nestala ROI jediným stranickopolitickým reprezentantem romských zájmů. Ostatní subjekty však byly zcela marginální a postupně zanikly nebo jim byla pozastavena činnost. Jednalo se o Hnutí angažovaných Romů, Romský národní kongres, Stranu občanů romské národnosti, České národnostní a romské hnutí v ČR, Křesťanskou a demokratickou stranu Romů a Stranu občanů romské národnosti Severočeského kraje. Z dalších etnik se o vytvoření samostatné vlastní strany pokoušela v roce 1993 malá skupina občanů ČR německé národnosti. Demokratická strana Sudety však nakonec nevznikla (její konstituování budilo značný odpor českých pravicových i levicových nacionalistů). V roce 1990 existovala i Strana nezávislých Rumunů. Širší záběr mělo Východoevropské národnostní politické hnutí. Hájit zájmy různých etnických menšin se na počátku devadesátých let rozhodlo i politické hnutí Coexistentia – Soužití – Egüyttélés. V volbách do FS v roce 1990 se jeho voliči rekrutovali především z Maďarů na Slovensku, v ČR obdrželo mnohem nižší počet hlasů. V komunálních volbách v roce 1990 získalo v ČR 0,06 % hlasů a 19 mandátů. V roce 1993 obdržela v ČR koalice MKDH, ESWS a MOS 0,07 % do SL FS a 0,06 % do SN FS (do ČNR nekandovala). Pod současným názvem COEXISTENTIA je hnutí vázané především na příslušníky polské menšiny, přičemž určitých úspěchů dosahuje na lokální úrovni na severu Moravy a ve Slezsku. Komunálních volbách v roce 1994 získalo hnutí 0,1 % hlasů a 42 mandátů, v roce 1998 0,08 % hlasů a 39 mandátů a v roce 2002 0,01 % hlasů a 10 mandátů. V roce 2000 získalo hnutí v krajských volbách v Moravskoslezském kraji 2,3 % hlasů (jinde nekandidovalo, v republikovém rámci to znamenalo 0,3 %). Kandidáti hnutí neuspěli v žádných senátních volbách, sněmovních voleb se hnutí samostatně nezúčastnilo. V roce 2001 Nejvyšší soud ČR činnost hnutí pozastavil, protože opakovaně nesplnilo zákonnou povinnost předložit PS PČR zprávu auditora jako součást výroční zprávy o hospodaření. Hnutí se proti tomuto kroku odvolalo k Ústavnímu soudu, který je odmítnul. Představitelé CoexistenTie poté vyjádřili zájem řešit spor u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (Vláda České republiky 2002: 13).


Etnické politické strany v ČR na parlamentní úrovni nemají šanci na výraznější úspěchy. Zástupci etnických menšin se do Parlamentu mohou dostat spíše jako kandidáti některé z etablovaných stran. V letech 1992–1996 byl poslancem v ČNR, resp. v PS PČR v Rom Ladislav Body nejprve za KSČ a poté za Levý blok (v roce 1993 se přidal ke straně Levý blok). Ve volebním období 1998–202 byla poslankyní za Unii svobody v PS PČR Romka M.Horáková. Německou národnost měl poslanec ČNR v letech 1990–1992 Walter Piverka, zvolený za OF. Příslušníci etnických menšin získali v (řádově desítkách až stovkách) případů zastoupení na kandidátkách neetnických stran i v komunálních volbách. Zcela specifickou skupinu představují politici židovského původu (anebo vyznání) v různých stranách. Zde je však vyvstává problém s definováním náboženské a etnické dimenze židovství a s tím, zda je lze považovat za reprezentanty „zájmů židovské menšiny“ (protože za takové sami sebe vůbec nemusí považovat). Někteří z nich jsou aktivní i v židovských zájmových skupinách – např. Michael Žantovský v Židovské liberální unii. Tato problematika je navíc poměrně citlivá s ohledem na latentní antisemitismus části české veřejnosti. Existuje i negativní zkušenost s antisemitskými „seznamy Židů a položidů“ ve veřejné sféře, které jsou distribuovány v ultrapravicových strukturách s cílem vyvolat dojem o „židovském spiknutí“. Působení zahraničních politických stran mezi etnickými menšinami v ČR (bez přímé vazby na český stranickopolitický systém) je spíše výjimečné. Různé akce, týkající se německé menšiny, realizují německé politické strany a s nimi spřízněné nadace. Jedná se hlavně o Křesťanskosociální unii a Křesťanskodemokratickou unii. Podle některých údajů se na českém území mezi Němci pokoušela získat příznivce (bez většího úspěchu) i ultrapravicová Německá lidová unie. Část Vietnamců oslovuje antikomunistická Vietnamská strana obnovy (Sulitka 1998: 67). Sympatie k různým stranám (legálním i ilegálním) v domovských zemích vyjadřují i někteří cizinci dlouhodobě pobývající na českém území (např. někteří alžírští studenti Frontě islámské spásy, Kurdové Kurdské straně pracujících apod.). Výraznou politickou aktivitu směrem k řešení domácí situace vyvíjí především běloruská komunita v ČR.

9. Etnické zájmové skupiny Na rozdíl od etnických politických stran si ve veřejném prostoru vydobyly poměrně viditelnou pozici alespoň některé etnické zájmové skupiny. Jsou relevantními partnery státu při jednání o etnických záležitostech, získávají podporu v zahraničí a v masmédiích jsou vnímáni jako zástupci názorů menšiny. Z právního hlediska se nejčastěji jedná o občanská sdružení, existují však i etnicky orientované obecně prospěšné společnosti a nadace, objevily se i pokusy o další právní formy zájmových skupin i o neregistrovaná seskupení. Podle vládní Zprávy o situaci národních menšin v ČR za rok 2001 bylo v ČR k 31. březnu 2002 registrováno 385 občanských sdružení, která lze označit jako národnostně menšinová, z toho:

80 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 – – – – – – – – – – –

291 romských, 43 německých, 22 polských, 14 slovenských, 4 ukrajinská, 3 rusínská, 2 maďarská, 3 bulharská, 1 řecké, 1 ruské, 1 chorvatské (Vláda České republiky 2002: 13).

Některé organizace mají kolektivní členství a působí jako „zastřešující organizace“ různých menšinových (většinou regionálních) seskupení (např. Kongres Poláků v ČR nebo Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku). Existují i organizace sdružující svazy více národnostních menšin – především Asociace národnostních sdružení. Liga etnických menšin, rovněž hájící zájmy více menšin, je zase založena na individuálním členství. Etnickým menšinám i přistěhovalcům a uprchlíkům pomáhá i řada sdružení z oblasti ochrany lidských práv, jejichž členy jsou i příslušníci minorit. O uznání moravské národnosti za menšinu usiluje od svého vzniku v roce 2001 Svaz Moravanů. Dalšími moravistickými organizacemi jsou mj. Moravský národní kongres, Mladí Moravané, Moravský národní kongres, Moravský spolek, Moravská jednota, Moravský slovanský výbor či Královský řád Moravských rytířů svatého Rostislava a Kolumbana. Za nejvýznamnější zájmové organizace romské menšiny (při vědomí výrazné role ROI pro prosazování romských zájmů na nestranické bázi) je možné označit Demokratickou alianci Romů, Společenství Romů na Moravě (Pečínka 2002), Sdružení olašských Romů, sdružení Dženo, Kulturní svaz občanů romské národnosti, Matici romskou – romské křesťanské sdružení, R–Mosty, a romskou sekci při Helsinském občanském sdružení. Významnou roli má i Muzeum romské kultury a při něm existující Svaz přátel muzea romské kultury. Zájmy romského etnika hájí i mezinárodní romské organizace – především Mezinárodní unie Romů a Evropské středisko pro práva Romů. Hlavními zájmovými skupinami slovenské menšiny jsou Obec Slováků v České republice, Klub slovenské kultury v České republice, Demokratická aliance Slováků, Svaz Slováků v České republice, Česko-slovenský klub Kořeny a neformální společenství Fórum slovenských aktivit. Polskou „zastřešující organizací“ je Kongres Poláků v ČR, významnou roli má i Polský kulturně-osvětový svaz v ČR (Kopeček 2002). Německá menšina je reprezentována dvěma hlavními organizacemi – Shromážděním Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Mareš


2002a) a Kulturním sdružením občanů České republiky německé národnosti. Zájmy německé menšiny však hájí i sudetoněmecké organizace se sídlem v SRN, působící na českém území. Zájmovými skupinami dalších etnických menšin jsou např. Bulharská kulturně osvětová organizace a občanské sdružení „Vazraždane“, Sdružení občanů Chorvatské národnosti v ČR, Svaz Maďarů žijících v českých zemích, Společnost přátel Podkarpatské Rusi (rusínská organizace), Ruský institut a Ruská občina, Asociaci řeckých obcí v České republice, Ukrajinská iniciativa v ČR atd. Židé v ČR se seskupují na religiózní bázi ve Federaci židovských obcí v České republice (která však působí i jako zájmová skupina v politických otázkách). Existuje i Židovská liberální unie či Česká unie židovské mládeže. Důležitou roli má i Židovské muzeum v Praze. Různé organizace se snaží budovat zahraniční studenti v ČR (ať již na národní, regionální anebo multietnické bázi), na bázi vietnamské komunity vznikl i Svaz vietnamských podnikatelů apod. Při hodnocení úspěšnosti etnických zájmových skupin v ČR je obtížná generalizace. Problémy a obtížnost řešení požadavků skupin určitých menšin (např. romské či německé) jsou mnohem větší než u jiných menšin (např. polské či chorvatské). Zcela specifická je situace romských organizací, z nichž některé dokáží výrazně napomoci řešení obtížné situace části romského etnika, jiné však příliš úspěšné nejsou a nevzbuzují svojí činností důvěru ani u „obyčejných“ Romů. Pokud jsou etnické organizace zaměřeny na kulturní dimenzi, mohou spíše dosáhnout uspokojení svých členů (i za pomoci vydobytých státních dotací) než vyhraněněji politicky zaměřené organizace (např. Sdružení Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, žádající odškodnění za dopady tzv. Benešových dekretů).

10. Etnický terorismus a etnický organizovaný zločin v České republice V České republice se neexistuje etnický (separatistický) terorismus, obdobný např. baskickému či severoirskému. Od konce roku 1992 se objevilo několik dopisů, zaslaných skupinou (možná i jednotlivcem), která se označuje jako Moravskoslezská osvobozenecká armáda, Moravská zemská armáda, Moravská osvobozenecká armáda apod. V dopisech slibovala zahájení teroristické kampaně v případě neosamostatnění Moravy. Nenásledovaly však žádné reálné akce (Mareš 2001b). V roce 1998 se jako reakce na skinheadské útoky proti Romům konstituovala romská skupina Black Panthers (zjevně inspirovaná militantní černošskou skupinou v USA), která slibovala zabíjení skinheadů jako odplatu za vraždy Romů (Mareš 2002b). Za teroristické skupiny nelze považovat dosavadní ad hoc vznikající romské domobrany, jejichž konstituování bylo podmíněno rasistickým násilím. Některé z nich se však pokoušela iniciovat i česká krajní levice, mj. trockistická skupina Budoucnost (Bastl 2002). Část příslušníků cizineckých etických komunit v ČR podporuje různými způsoby (verbálně, materiálně, poskytováním zázemí) i transnacionální teroristické skupiny, ať již primárně etnické či náboženské (Ozbrojené islámské skupiny, Kurdská strana pracujících, údajně i Al–Kajdá). Na pomezí podpory terorismu a „čistého organizovaného zločinu“ se nachází aktivity některých kosovských Albánců pobývajících v ČR. Ti

82 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 zisk ze zločinné činnosti alespoň částečně předávají kosovoalbánským teroristickým organizacím. Etnický organizovaný zločin v ČR existuje především na bázi příslušníků „nových menšin“, tj. lidí, kteří na české území přišli po roce 1989. Má vesměs transnacionální dimenzi. Na českém území operují ruské, ukrajinské, kavkazské, středoasijské, italské, albánské, srbské, chorvatské, bulharské, turecké, čínské, vietnamské, nigerijské (a další subsaharské), arabské kolumbijské a další skupiny organizovaného zločinu (Nožina 2001). Z „tradičních“ menšin se konsistentnější organizovaný zločin konstituoval pouze v rámci romské komunity. Přestože se počátkem devadesátých let pokoušel proniknout do řady oblastí organizované kriminality, postupně byl násilně vytlačen silnějšími celosvětovými skupinami organizovaného zločinu. Některým z nich však poskytuje zázemí a realizuje „pomocné práce“ (např. romské skupiny tvoří nejnižší složky kosovoalbánských drogových sítí – především přípravy a někdy i distribuce drog). Je paradoxní, že zřejmě nejvýznamnější část soudobého romského organizovaného zločinu není orientována na vnější „gádžovské“ prostředí, ale dovnitř romské komunity. Jedná se o organizovanou lichvu, která umožňuje bohatnout úzké skupině Romů, zatímco velkou část romské populace vrhá do stále větší bídy (což se následně odráží i v sociálních nárocích Romů, způsobujících konflikty s majoritní populací).

Závěr Úspěšnost prosazování zájmů etnických menšin příslušnými etnickými organizacemi závisí na konkrétním prostředí určité země anebo regionu. V České republice lze nalézt rozličné formy etnických organizací. Etnické politické strany jsou marginální součástí stranickopolitického systému, což souvisí především s relativně nízkým počtem osob (a tudíž potenciálních aktivistů a voličů) hlásících se k jiné než české národnosti. Pokud se příslušníci etnické menšiny rozhodnou se organizovat, činí tak především ve formě občanských sdružení. Jejich činnost je z větší části zaměřena na kulturní oblast, prosazují však i politické zájmy. Významnou platformou menšinové politiky se stala Rada vlády ČR pro národnostní menšiny. Etnicky motivované teroristické násilí v ČR takřka neexistuje, činnost etnických transnacionálních zločineckých organizací však představuje závažnou hrozbu pro bezpečnost státu.

Literatura

Allemann, U. (1996): Die Vielfalt der Verbände. In Interessenvebände. Bonn: Bundeszentrale für politische Bildung, s. 17–21. Barša, P., Strmiska, M. (1999): Národní stát a etnický konflikt. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Bastl, M. (2002): Romská problematika v agendě socialistické alternativy Budoucnost. Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 4. Dostupné na http://www.iips.cz/ seps.html. Borák, M. (1999): Polská menšina v České republice. In Gabal, I. a kol.: Etnické men-


šiny ve střední Evropě. Konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, s. 108–119. Bovenkerk, F. (2001): Organised Crime and Ethnic Minorities: is There a Link?. In Williams, P., Vlassis, D. (ed.): Combating Transnational Crime. Concepts, Activities and Responses. London, Portland: Frank Cass Publishers. Dančák, B., Fiala, P. (eds). (2000): Národnostní politika v postkomunistických zemích, Brno: Masarykova univerzita Evans, G., Newnham, J. (1998): The Penguin Dictionary of International Relations. London: Penguin Books. Fiala, P. (1995): Teorie politické strany. Úvodní poznámky k otázce definice, typologie a funkci politických stran. In Šimíček, V. (ed.): Volby v demokracii. Brno: Mezinárodní politologický ústav Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, s. 105–116. Fiala, P., Strmiska, M. (2002): Etnické strany, zájmové skupiny a etnické minority. Příspěvek k politologické reflexi problému reprezentace a prosazování zájmů etnických menšin v pluralitních demokraciích. Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 4. Dostupné na http://www.iips.cz/seps.html. Gabal, I. a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě. Konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, s. 108–119. Götze, A. (1999): Německá menšina v České republice po roce 1989. In Gabal, I. a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě. Konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, s. 108–119. Holomek, K.: Romská menšina v České republice. In Gabal, I. a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě. Konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, s. 108–119. Horowitz, Donald L. (1985): Ethnic Groups in Conflict, University of California Press, Berkeley. Kopeček, L. (2002): Study of Interest Representation Development of Polish Minority in the Czech Republic. Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 4. Dostupné na http://www.iips.cz/seps.html. Lord, Ch (1999): Národnostní menšiny v Evropě a ve světě. Politické otázky. In Gabal, I. (ed.): Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha: G + G, s. 25–32. Mareš, M. (2000): Pravicový extremismus a romská menšina v České republice. In Dančák, B., Fiala, P. (eds).: Národnostní politika v postkomunistických zemích, Brno: Masarykova univerzita, s. 94–124. Mareš, M. (2001a): Evropská svobodná aliance – Demokratická strana národů Evropy. In Fiala, P., Mareš, M.: Evropské politické strany. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s. 100–112. Mareš, M. (2001b): Moravismus a extremismus. Středoevropské politické studie, č. 4, roč. IV, podzim 2001, dostupné z http://www.iips.cz/cisla/komentare/moravismus401.html. Mareš M. (2001c): Programy moravských regionálních stran. In Malíř, J., Vlček, R.: Morava a české národní vědomí od středověku po dnešek. Sborník příspěvků z konference Češi nebo Moravané? K vývoji národního vědomí na Moravě, konané dne 28. 2. 2001 v Brně. Brno: Matice Moravská, s. 195–200. ISBN 80–86488–01–2.

84 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 Mareš, M. (2002a): Assembly of Germans in Bohemia, Moravia and Silesia. Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 4. Dostupné z Internetu: http://www.iips.cz/ seps.html. Mareš, M. (2002b): Ethnic Extremism in the Czech Republic. Předneseno na 7. konferenci Central European Political Science Association v Plzni 5. 10. 2002. Mareš, M. (2002c): Evropská politika moravistických organizací. Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 4. Dostupné z Internetu: http://www.iips.cz/seps.html. Mareš, M., Strmiska, M. (2002): Menšiny v pojetí extremistických hnutí. In Sirovátka, T.: (Eds.): Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: Masarykova univerzita v Brně a Nakladatelství Georgetown, 2002, s. 161–176. Matthews, Trevor (1993): Australian Interest Groups. In Richardson, J.J. (ed.): Pressure Groups, Oxford University Press, Oxford: 231–234. Müller–Rommel, Ferdinand (1998): Ethnoregionalist Parties in Western Europe. Theoretical considerations and framework of analysis, in: De Winter, Lieven, Türsan, Huri (eds.): Regionalist Parties in Western Europe, Routledge, London 1998: 17–27. Müllerová, P. (1998): Vietnamské etnikum v České republice. In Šišková, T.: Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál. Nečas, C. (1999): Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: Univerzita Palackého. Nohlen, D. (2001): Minderheit/Minderheitenrechte. In Nohlen, D. (Hrsg.): Kleines Lexikon de Politik. München: Verlag C. H. Beck, s. 306–307. Nožina, M. (1997): Mezinárodní organizovaný zločin – pojem, znaky, nástroje. In Nožina, M. (ed.): Mezinárodní organizovaný zločin v ČR. Praha: Ústav mezinárodních vztahů v Koniasch Latin Press, s. 11–14. Nožina, M. (2001): Globální zločin v malých zemích – případ České republiky. Medzinárodné otázky. Roč. X, č. 2, s. 6–28. Pečínka, P. (2002): The Association of the Romanies in Moravia. Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 4. Dostupné na http://www.iips.cz/seps.html. Schubert, K,, Klein, M. (2001): Das Politiklexikon. Bonn: Verlag J. H. W. Dietz Nachf. Staněk, T. (1993): Německá menšina v českých zemích 1948–1989. Praha: Institut pro středoevropskou politiku a kulturu. Steffani, W. (1997): Gewaltenteilung und Parteien im Wandel. Opladen: Westdeutscher Verlag. Strmiska, M.: (1996): Politický terorismus. Úvod do studia terorismu v demokratických systémech. Brno: Masarykova univerzita. Strmiska, M. (1998): Regionální strany a stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko. Brno: CDK. Strmiska, M. (2001a): Identitary Polarisation, Violence and Terror. A Study on Ethnic Terrorism. Středoevropské politické studie, roč. III, č. 3. Dostupné na http: //www.iips.cz/seps.html. Strmiska, M.: (2001b): Terorismus a demokracie. Pojetí a typologie subverzívního teroristického násilí v soudobých demokraciích. Brno: Masarykova univerzita,


2001. Strmiska, M. (2002): A study of conceptulisation of (ethno)regional parties. Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 2–3. Dostupné na http://www.iips.cz/seps.html. Sulitka, A. (1998): Národnostní menšiny v České republice. In Šišková, T.: Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál. Šrajerová, O. (1999): Slováci v České republice. Historický pohled na Slováky v Českých zemích v letech 1918–1995. In Gabal, I. a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě. Konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, s. 108–119. Türsan, H. (1998): Introduction. Ethnoregionalist parties as ethnic entrepreneurs, in: De Winter, Lieven, Türsan, Huri (eds.): Regionalist Parties in Western Europe, Routledge, London: 1–16. Urubek, T. (2001): Migrace do České republiky. Brno: Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně, 2001. Vláda České republiky (2002): Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2001. Praha. Yagcioglu, D. (1996): Irredentism: An Inevitable Tendency of Ethnic Nationalism. Conflict Resolution Page. Dostupné z http://www.geocities.com/Athens/8945/ irre.html. Zariski, R. (1989): Ethnic Extremism among Ethnoteritorial Minorities in Western Europe. Dimensions, Causes, and Institutional Responses. Comparative Politics, vol. 21, no. 3, pp. 253–272.

ORGANIZACE ETNICKÝCH MENŠIN A PROSAZOVÁNÍ JEJICH ZÁJMŮ

Recommend Documents