Orffův Schulwerk v současném systému hudebního vzdělávání v České republice Veronika Studená Pohled na život a dílo Carla Orffa Carl Orff byl vedle Arnolda Schönberga (1874 – 1951) a Paula Hindemitha (1895 – 1963) nejvýznamnější osobností německé hudby první poloviny 20. století. Narodil se 10.7.1895 v Mnichově, kde prožil většinu svého života. Vystudoval na mnichovské hudební akademii. Po první světové válce dirigoval v Mnichově, Mannheimu a Darmstadtu, stal se jedním ze zakladatelů a propagátorů tzv. Güntherovy školy, zaměřené na pohybovou hudební výchovu. Později se věnoval výhradně komponování a roku 1950 byl dokonce jmenován profesorem kompozice na mnichovské Vysoké hudební škole. Roku 1969 se stal vůdčí osobností Orffova institutu vytvořeného při salcburském Mozarteu, centra moderních metod dětské hudební výchovy. Carl Orff byl tvůrcem pedagogického díla Das Schulwerk, později přejmenovaného na Orff-Schulwerk-Musik für Kinder (1950 – 1954). Smyslem tohoto díla bylo rozvíjení dětské hudebnosti na rytmicko-pohybovém základě s doprovodem jednoduchých hudebních nástrojů. Dílo bylo přetlumočeno do mnoha jazyků, českou verzi vypracovali Petr Eben a Ilja Hurník. Orffova skladatelská orientace směřovala převážně k operním dílům, kantátovým, oratorním a sborovým. Jeho reprezentativním dílem byl scénický triptych Trionfi, z operní tvorby jmenujme tříaktovou operu Der Mond (Měsíc, 1939) na vlastní text podle pohádky bratří Grimmů. Mezinárodního ohlasu se dočkala opera Die Kluge (Chytračka, 1943), opět na libreto Orffovo podle pohádky bratří Grimmů. V poválečném období vytvořil Orff ještě trojici oper inspirovanou antickými látkami Antigona (1949), Oedipus der Tyrann (1959) a Prométheus (1968). Orffovým epilogem je operní oratorium De temporum fine comoedia (komedie o skonání věků. Z raného období, které se těšilo největšímu zájmu posluchačů, je nutné vzpomenout ještě řadu skladeb na texty Bertholda Brechta (1931), dále příležitostné skladby orchestrální a velmi zajímavé úpravy děl Monteverdiho, především Orfea a Balla delle ingrate. Zemřel 29. března 1982 v Mnichově.1
1
Šafařík, Jiří: Dějiny hudby III.díl, dvacáté století, Jan Piszkiewicz, Věrovany 2006.
Orffův Schulwerk v Mnichově První sešity vznikly na základě činnosti na škole Dorothee Günther, ve snaze sjednotit prvky hudby a pohybu. Od roku 1930 vychází pod názvem „Orff-Schulwerk“ (Orffův Schulwerk) v nakladatelství Schott Mainz. Jejich obsah pocházel zejména z materiálů připravených Orffem a jeho spolupracovníky pro každodenní vyučování. První sešit, určený pro děti, vyšel v roce 1932. Měl název „Orffův Schulwerk, hudba pro děti, hudba od dětí, lidové písně,“ jeho rozšíření do škol však neumožnil režim nastupujícího národního socialismu. Po válce se věnoval Orff především kompozici svých skladeb a až roku 1948, uprostřed práce na svém díle „Antigona“, je požádán spolupracovníkem bavorského rozhlasu, aby zpracoval podklady pro vícedílný cyklus rozhlasových pořadů „Hudba pro děti“, ve kterém by mohly děti samy hrát. Gunild Keetmanová se stává jeho spolupracovnicí na tomto experimentu, ve kterém přetvářejí materiál určený pro hudební a pohybovou výuku studentů do rozhlasových pořadů pro děti. Ze čtrnácti původně zamýšlených dílů se stala řada, která pokračovala následujících pět let. Tak vznikl základ dnes známých pěti centrálních svazků Orffova Schulwerku (vyšly v letech 1950-1954), ve kterých autoři spojují řeč, píseň, rytmicko-melodická cvičení a skladbičky pro nástroje. V roce 1961 založil Orff v rámci salzburské univerzity Mozarteum institut (od roku 1963 nese název Orffův institut), který měl být centrálou pro šíření myšlenek Orffova Schulwerku. Nejde přitom pouze o dnes už obecně známý Orffův instrumentář (rytmické a melodické bicí nástroje), ale především o pedagogické myšlenky, jež zůstávají dodnes mnohde nedosaženým ideálem (postup od činnosti k teorii; vokální a instrumentální improvizace; hra na tělo jako příprava na hru na nástroje Orffova instrumentáře; integrace hudby, řeči a pohybu atd.). Ve svém Schulwerku vytvořil Carl Orff hudebně pedagogický systém výchovy dětí, založený na spojení hudby, pohybu a mluveného slova. Jedná se vlastně o progresivně řazenou sbírku říkadel, písní, rytmicko-melodických cvičení a instrumentálních skladbiček pro komplexní elementární výchovu. Není to v pravém slova smyslu učebnice hudební výchovy, neobsahuje proto ani metodické pokyny pro učitele a žáka. Smyslem je, začínat od praktického zažití říkadel a písní prostřednictvím hudby a pohybu. Notový zápis neslouží dětem, ale učitelům. Nejde tedy o to, učit děti jednotlivá říkadla a písně podle not. Orff vychází z myšlenek pokrokových pedagogů jako je Komenský, Rousseau a Pestalozzi, kteří zdůrazňovali svobodnou výchovu dítěte, ohled na jeho vnitřní předpoklady, zájmy a tužby. Orff je přesvědčen, že tato svobodná výchova se může uskutečnit
nejpřirozeněji v hudební hře, která poskytuje možnost hudebně se uplatnit i těm dětem, které nemají vrozené hudební předpoklady. Podle Carla Orffa neexistují nemuzikální děti. Orffův systém umožňuje dítěti rychle si osvojovat hudební činnosti a pronikat přímo k podstatě hudby. Dítě objevuje hudbu vlastní činností, elementární improvizací a tvořivostí, v níž může uplatnit svoji přirozenost, představivost a fantazii. Hudba, kterou dítě vytvořilo samostatně, je do určité míry i odrazem jeho vnitřního světa, citů a myšlenek. Orff ve svém postupu vychází z rytmu jako z hudebního praelementu, který dítě bezprostředně prožívá a na nějž také velmi brzy reaguje tělesným pohybem. Slovní rytmus mu splývá s hudebním v rytmické hře, která je i východiskem pro ostatní hudební činnosti. Hudebním materiálem jsou říkadla, lidové písně, tance a pochody. Na rytmické cvičení, které získává deklamací slov a říkadel, a na prožívání metra a rytmu lidových písní navazuje jednoduchá reprodukovaná nebo improvizovaná melodie. Významnou a nedílnou součástí Orffova systému je hra na technicky snadno ovladatelné hudební nástroje, které Orff sám navrhl (bicí nástroje, například různé druhy bubnů, chřestítek, trianglu, kastanět, gongu apod., avšak vedle těchto čistě rytmických nástrojů uplatnil také poměrně velmi snadno ovladatelné bicí nástroje melodické, tj. zvonkové hry, metalofony a xylofony). Slouží k výchově sluchového vnímání a obohacují hudební zkušenosti dětí o nové vjemy, představy a prožitky, které nelze získat zpěvem.2
Adaptace Orffova Schulwerku v Čechách Carl Orff rozvíjel především myšlenku jednoty jazyka, hudby, pohybu, zpěvu, rozvíjení rytmického cítění hrou na nástroje a podpory přirozené lidské tvořivosti. Své ideje prakticky realizoval v pětisvazkovém díle Schulwerk, které bylo přeloženo do mnoha jazyků. Českou Orffovu školu3 - adaptaci Orffova Schulwerku, vytvořili před čtyřiceti lety Petr Eben a Ilja Hurník. Je již 13. vydáním tohoto pedagogického díla v neněmeckém jazyce. 2
Novotná, Dana: Principy Orffova Schulwerku – minulost a současnost, in sborník Česko-německé hudební
vztahy v minulosti a současnosti. Univerzita J. E. Purkyně. Ústí nad Labem, 2008.
3
Hurník, Ilja, Eben, Petr: Česká Orffova škola I., Supraphon, Bratislava 1969. Hurník, Ilja, Eben, Petr: Česká Orffova škola II., Supraphon, Bratislava 1969. Hurník, Ilja, Eben, Petr: Česká Orffova škola III., Supraphon, Praha 1972. Hurník, Ilja, Eben, Petr: Česká Orffova škola IV., Muzikservis, Praha, 1995.
Má své specifické rysy, kterými se liší od Orffova originálu. To nejpodstatnější je duch české hudby, který z ní vane. Oběma autorům, Iljovi Hurníkovi a Petru Ebenovi, se podařilo vytvořit několik desítek skladbiček, v nichž jsou sice respektovány některé hlavní orffovské principy (způsob doprovodu, použití speciálního instrumentáře, rozvíjení tónového rozsahu při zpěvu atd.), jinak to jsou však kompozice vyvěrající z ducha, textů, rytmů i melodiky lidových písní českých, moravských a slovenských. Všechny jsou psány na slova lidové poezie. V české adaptaci Orffova Schulwerku se přihlíží s mnohem větší péčí k metodickopedagogické stránce, než tomu je v německém originálu. V jejich díle pokračoval Orffův český spolupracovník, student a vytrvalý propagátor jeho díla Pavel Jurkovič4. V roce 1995 se stal zakladatelem České Orffovy společnosti (při České hudební společnosti). Ta navazuje ve svém programu na živý odkaz hudebního pedagoga a skladatele Carla Orffa a na pedagogický odkaz Komenského - koncepce tvořivé hudební pedagogiky naplňuje ideu "škola hrou". Česká Orffova společnost se snaží uvádět do každodenní praxe novátorské a tvořivé myšlenky Orffova díla Schulwerk. Pořádá semináře, kurzy, letní aktivity pro zájemce z řad učitelů všech druhů škol, studentů, sociálních a výchovných pracovníků, terapeutů a rodičů s dětmi. Spolupracuje v mezinárodním měřítku s podobnými společnostmi na Slovensku, v Polsku a ve Slovinsku. Udržuje kontakty s Orff Forum v Rakousku (Salzburg), s německou společností Orff – Schulwerk, která byla založena a dlouhá léta vedena panem Karlem Alligerem, českým emigrantem, kterému se za podpory firmy Siemens podařilo rozšířit humánní, pedagogický odkaz Carla Orffa ve vzdělávacím systému celého Německa. Hudební skladatel Pavel Jurkovič je v Čechách nadšeným propagátorem orffovské metody a jeho publikace Na orffovských cestách (Netolice: Jiří Churáček, 2007), Co slabika to muzika (Praha: Muzikservis, 2001), Bude zima, bude mráz (Praha: Muzikservis, 2000)
4
Pavel Jurkovič (1933), rodák ze Starého Poddvorova na Podluží, absolvoval pražskou Scholu cantorum a Pedagogické gymnázium, svůj život zasvětil hudbě (Noví pěvci madrigalů a komorní hudby 1957, Pražští madrigalisté 1967) a především činnosti pedagoga (mj. ZŠ v Umělecké ulici na Praze 7), je spoluautorem řady učebnic a metodických příruček hudební výchovy. Velký význam pro jeho práci měl studijní pobyt na Orffově institutu v Salcburku (1965–1967) i osobní setkání s Carlem Orffem, je zakladatelem, prvním prezidentem a lektorem České Orffovy společnosti (1995). Jeho tvorba zahrnuje rovněž kurzy a semináře hudební výchovy, hudbu pro rozhlas, desítky rozhlasových pořadů pro děti, hudbu pro televizi a divadlo, spolupracoval téměř na dvou desítkách pořadů s poetickou vinárnou Viola. Mezi jeho zájmy neodmyslitelně patří poezie.
apod. jsou neocenitelným pomocníkem všech učitelů hudební výchovy, sbormistrů, vychovatelů i rodičů.
Orffův instrumentář ve školní praxi K umění se nelze dostat jinak než tím, že se zabýváme uměním. Základní metodická otázka pro učitele esteticko-výchovných předmětů zní: jak docílit toho, aby děti mohly se zaujetím pěstovat uměleckou činnost? A hlavní důvod, proč učitelé těchto oborů ztroskotávají je v tom, že si nekladou dost vážně tuto otázku (a že ji zatlačují do pozadí otázkami podružnými, pomocnými, jako například: jak nejlépe tlumočit teoretické poznatky, jak pěstovat tu či onu dovednost, jak udržovat kázeň, jak klasifikovat). Estetické vnímání a estetická tvořivost jsou pro děti něčím přirozeným. Dítě žije v estetické oblasti, když si hraje, když rozmanitě uplatňuje svou fantazii, když naslouchá pohádkám, když objevuje kouzlo tisíce drobných věcí. V umělecké výchově jde o to, navázat na tyto elementární dětské zážitky. Z dětské hry se má stát úsilí umělecké (třeba v nejprostší formě), aniž by se z ní ztratilo hluboké citové zaujetí, nadšení, vynalézavost, napětí, okouzlení. Hra je nemyslitelná bez tvořivosti. Základní metodická zásada orffovské práce zní: umožnit dětem maximum aktivity a maximum sebevyjádření. Dítě se učí, jak tvořit vlastní rytmy nebo melodie. Ale i daná říkanka, píseň nebo skladba často provokují k rozmanitému dotváření – je možno k nim přidat rytmický doprovod, vyjádřit je pohybem, objevit nové možnosti přednesu. Hranice mezi reprodukcí a vlastní produkcí nejsou pevné. Aspoň ne v říši umění. Právě tím se odedávna odlišovala suše-školská praxe od praxe umělecké, že se ve škole často měnila reprodukce v „plnění skladatelova předpisu“, bez osobní účasti, pasivně, zatímco při uměleckém studiu díla jde vždy o to, objevovat – a to se zaujetím, pracně, tvořivě, nikdy ne pasivně – krásu oblastí, které nám skladatel naznačil (více než náznak to nikdy není) v notovém zápisu. Radostná improvizační práce je i přirozenou cestou k vnitřně aktivní reprodukci. Nemluvě o tom, že porovnání vlastních pokusů s dílem skutečného skladatele vede k samozřejmé, nepředepsané úctě k reprodukovaným skladbám. Děti se tedy při orffovské práci učí improvizovat. To klade na učitele na jedné straně požadavek stálé otevřenosti, radosti z překvapení – učitel neprobírá předem stanovenou hudební látku, jeho hlavním úkolem se stává vhodné podněcování k tvorbě, k níž dává pouze podklady, na druhé straně musí i rozvíjení dětských tvořivých schopností probíhat podle
určitého řádu – od seznamování s nejprostšími prvky k integrovaným celkům, s promyšlenou návazností mezi slovem, zpěvem, hudbou a pohybem. Je třeba si ale uvědomit, že Orffův Schulwerk obsahuje pouze tři složky moderní hudební výchovy (pohyb s hudbou, hru na hudební nástroje a improvizaci), a tedy nemůže komplexní hudební výchovu nahradit. Kdo tedy ovládá orffovskou metodiku, umí dobře vyučovat tyto tři složky. To ale neznamená, že by mohl ostatní složky vynechat. Nelze popřít ani další fakt, že pro starší žáky jsou orffovské nástroje daleko méně přitažlivé než v dnešní době módnější nástroje elektronické. Nedá se změnit ani jejich jednotvárná barva, která bohužel neodpovídá ani našemu folkloru. Zde je třeba se zmínit o České Orffově škole od I. Hurníka a P. Ebena, která na mnohých školách leží, avšak k velké škodě se nepoužívá. Zamysleme se nad příčinou. Když účastníci orffovského kurzu o prázdninách roku 1970 ukázali Mistru Orffovi tuto Školu, velice ji pochválil a jistě upřímně ji prohlásil mezi tehdy osmnácti existujícími orffovskými školami za nejlepší, protože její autoři tvůrčím uměleckým způsobem aplikovali Orffovy myšlenky na český a slovenský folklor, zatímco ostatní školy se většinou omezily pouze na překlad textů německých lidových písní v Schulwerku uvedených. Avšak důležitější je Orffova další poznámka, že je škoda, že české Škole chybí první díl. Chtěl tím naznačit, že doprovody a skladbičky tam uváděné nejsou až na malé výjimky vhodné pro děti v MŠ a na prvním stupni ZŠ. Domyslíme-li si, že naši žáci na prvním stupni orffovskou metodikou neprojdou, máme sice pro druhý stupeň výbornou metodiku, ale nemáme na úrovni druhého stupně žáky ani v orffovském smyslu vyškolené učitele. Improvizaci a pohyb s hudbou jako předměty ve své přípravě učitelé nemají. Tak jako v metodice improvizace, je možné i v metodice instrumentální složky poučit se u Orffa a převzít správné orffovské postupy, rozšířit je o další vhodné postupy a vypracovat z nich komplexní metodickou řadu pro celou základní školu. Především na prvním stupni se počítá s použitím klavíru nebo orffovských melodických nástrojů (pokud škola má alespoň po jednom metalofonu, xylofonu a zvonkohře i s chromatickými kameny) nebo tam, kde žádný z těchto nástrojů není, alespoň s dvěma menšími keyboardy (klávesy). Tyto nástroje jsou pro hudební výchovu tak nepostradatelné, jako tabule pro ostatní předměty, a proto je nutné některé z nich pro školu opatřit, aby bylo možno splnit požadavky na hudebně výchovnou práci vyplývající z rámcového vzdělávacího programu základního vzdělávání. Na druhém stupni se pak předpokládá již vyspělejší práce především s keyboardy, což však nevylučuje možnost dále pracovat s orffovskými nástroji.
Druhou podmínkou je mít vyškolené učitele ve všech třídách prvního stupně a odborného učitele hudební výchovy pro druhý stupeň.5
Celostátní festival pěveckých sborů Hrajeme s Orffem V lounském regionu se na celostátní úrovni nekonal žádný festival pěveckých sborů, byť se jedná o region s dlouholetou tradicí sborového zpěvu, na republikové úrovni je znám pěvecký sbor Kvítek, kterým procházely všechny věkové kategorie zpěváků, v regionu působí dětský pěvecký Blecha (ZUŠ Postoloprty, ZUŠ Louny),
na Základní umělecké škole
v Lounech velmi úspěšně pracuje pěvecký sbor Pastelka pro děti předškolního věku a 1. tříd základní školy a Notičky pro děti starší, Ročovský smíšený sbor pracuje se zpěváky všech věkových kategorií, chrámové sbory, sbory při základních a středních školách. Lounskou veřejností jsou aktivity pěveckých sborů vždy vnímány velmi pozitivně. V sociálně problematickém prostředí lounského regionu je zpěv nejpřístupnější mimoškolní uměleckou aktivitou, rozvíjí hudebnost dětí nejvíce ze všech hudebních činností, proto je jedním z cílů festivalu obrátit trend poklesu zpěvnosti dětí tím, že je povedeme nenásilnou hravou formou ke získání pozitivního vztahu ke zpěvu a hudbě vůbec. Proto se také hned v zárodku prosadila myšlenka festivalu nesoutěžního, porota však pravidelně najde u každého zúčastněného souboru něco, za co si zaslouží odměnu. Celý festival je pojat jako velké setkání nejen aktérů samotných, ale i jako setkání nápadů a zkušeností. Proto je také jeho nedílnou součástí seminář pro učitele. Podmínkou pro účast pěveckého sboru na festivalu je nastudování alespoň jedné skladby s doprovodem Orffova instrumentáře. V letošním školním roce se koná již šestý ročník festivalu, pravidelně se jej zúčastňuje téměř desítka pěveckých sborů, mezi stálé zájemce o účast patří sbory z Prahy, Žatce, Postoloprt, Plzně, Warnsdorfu, Jirkova, Mimoně, České Lípy. Při rozhodování o konání festivalu sehrál velkou roli také fakt, že Vrchlického divadlo v Lounech, kde se festival každoročně koná, je pro pořádání takové akce vyhovující. Se svou kapacitou 260 míst v hledišti je přiměřeně velké, velmi dobře je řešené akusticky, technické zázemí je na výborné úrovni, k dispozici jsou šatny, sociální zařízení. Základní umělecká škola v Lounech nemá sice velké prostory, ale každý soubor má vlastní prostor, kde se může připravovat, převlékat apod. V neposlední řadě se vedení Základní umělecké školy v Lounech může spolehnout na kolektiv pracovníků, kteří se na celé akci podílejí.
5
http://www.rvp.cz/clanek/244/390 - z článku Ladislava Daniela – Instrumentální složka HV – 8.11.2005
Orffova škola je základem hudební výchovy na naprosté většině evropského kontinentu. Festival si klade za cíl ukázat jakým způsobem jednotlivé sbory s instrumentářem pracují, předat zkušenosti, umožnit dětem setkání s jejich vrstevníky se stejným zájmem a poskytnout publiku umělecký zážitek.
Spolupráce s německými pěveckými sbory Bohužel se spolupráce se zahraničními partnery musí podřizovat finančním možnostem. Festivalu Hrajeme s Orffem se dosud žádný německý sbor nezúčastnil, naše spolupráce se uskutečňovala na základě projektů z fondů Evropské unie. Obrovským projektem bylo českoněmecké nastudování České mše vánoční Jana Jakuba Ryby v roce 2010.
Já jsem se osobně zúčastnila v roce 2011 Adventního koncertu Euroregionu
Krušnohoří se svým dětským pěveckým sborem Notičky, který vedu v Základní umělecké škole v Lounech. Koncert se konal 3. prosince v krásných prostorách kostela sv. Marie v německém Marienbergu a byly pozvány čtyři české sbory a pět sborů německých. Jelikož délka vystoupení každého sboru nesměla přesáhnout osm minut, vybrala jsem pro svůj sbor tři světoznámé adventní písně – španělskou vánoční píseň Už to zvoní, anglickou Zdobte domy a českou píseň s názvem Vánoční. Zpěváčci z Notiček se doprovázeli na rytmické nástroje (dřívka, triangl, tamburína, činelky a rolničky) což bylo zpestřením také pro posluchače a sbor byl odměněn velkým potleskem.
Závěr Ve svém příspěvku jsem se snažila podat informaci o současném stavu Orffovy výchovné metody v mateřské, základní a umělecké škole. Měla jsem možnost vidět výuku hudební výchovy v mateřské škole, základní škole a základní umělecké škole. Na základní škole využívá principy Orffova Schulwerku jen málo učitelů. Je to tím, že většina vyučujících nemá velký zájem o hudební výchovu. V daleko větší míře jsou prvky elementární hudební výchovy ve spojení s pohybem, hlasem a rytmem používány v předškolních zařízeních a v práci s dětmi předškolního věku vůbec. Je pravdou, že při práci v předškolních zařízeních je mnohem snazší integrace hudebních, dramatických a výtvarných činností. Zůstává tedy na každém učiteli, jak s osvojenými metodami a formami pedagogické práce naloží a bude je dále předávat svým žákům.
Festivalem Hrajeme s Orffem Základní umělecká škola Louny seznamuje odbornou i laickou veřejnost s možnostmi, které Orffova metoda poskytuje a neustálý tvůrčí proces nás utvrzuje v tom, že Orffova metoda je živá a přístupná v moderní pedagogice. Spolupráce s německými pěveckými sbory byla navázána a měla by se rozšiřovat. Vždyť hudba je jazyk mezinárodní a radost z ní nepotřebuje překlad.
Seznam použitých pramenů a literatury
1. Černušák, Gracian: Dějiny evropské hudby, Panton, Praha 1974. 2. D' Andrea, Floriana: Rozvíjíme hudební vnímání a vyjadřování, Portál, Praha 1998. 3. Daniel, Ladiaslav: Metodika hudební výchovy, Know-how učitele HV,
Montanex,
Ostrava 2001. 4. Daniel, Ladislav: Kukačka, Panton, Praha, 1994. 5. Daniel, Ladislav: Pěnička, Panton, Praha, 1995. 6. Daniel, Ladislav: Skřivánek, Panton, Praha, 1996. 7. Daniel, Ladislav: Sedmihlásek, Panton, International, Praha 1999. 8. Daniel, Ladislav: Slavík, Panton, International, Praha, 2000. 9. Daniel, Ladislav: Metodická příručka k učebnici hudební výchovy Kukačka pro učitele 1. ročníku základní školy, Panton, Praha, 1994. 10. Daniel, Ladislav: Metodická příručka k učebnici hudební výchovy Pěnička pro učitele 2. ročníku základní školy, Panton, Praha, 1995. 11. Daniel, Ladislav: Metodická příručka k učebnici hudební výchovy Skřivánek pro učitele 3. ročníku základní školy, Panton, Praha, 1996. 12. Daniel, Ladislav: Metodická příručka k učebnici hudební výchovy Sedmihlásek pro učitele 5. ročníku základní školy, Panton, International, Praha, 2000. 13. Daniel, Ladislav: Metodická příručka k učebnici hudební výchovy Slavík pro učitele 5. ročníku základní školy, Panton, International, Praha, 2000. 14. Herden, Jaroslav, Jenčková, Eva, Kolář, Jiří: Hudba pro děti, Karolinum, Praha 1992. 15. Hurník, Ilja, Eben, Petr: Česká Orffova škola I., Supraphon, Bratislava 1969. 16. Hurník, Ilja, Eben, Petr: Česká Orffova škola II., Supraphon, Bratislava 1969. 17. Hurník, Ilja, Eben, Petr: Česká Orffova škola III., Supraphon, Praha 1972.
18. Hurník, Ilja, Eben, Petr: Česká Orffova škola IV., Muzikservis, Praha, 1995. 19. Hůla, Zdeněk: Brána hudby, Panton, Praha, 1982. 20. Jurkovič, Pavel, Korbel, Václav: Nové informatorium školy mateřské, Česká hudební společnost, Praha, 1992. 21. Jurkovič, Pavel, Fischer, Václav: Co slabika to muzika, Muzikservis, Praha, 2001. 22. Jurkovič, Pavel: Bude zima, bude mráz, Muzikservis, Praha, 2000. 23. Jurkovič, Pavel: Zahraj si se mnou, Studio Fontána, Praha, 1992. 24. Jurkovič, Pavel: Na orffovských cestách I., Churáček, Jc-Audio, Netolice, 2007. 25. Mojžíšek František: Vyučovací metody, SPN, Praha, 1975. 26. Novotná, Dana: Principy Orffova Schulwerku – minulost a současnost, in sborník Česko-německé hudební vztahy v minulosti a současnosti. Univerzita J. E. Purkyně. Ústí nad Labem, 2008. 27. Sedlák František: Hudební vývoj dítěte, Supraphon, Praha, 1974. 28. Šafařík, Jiří: Dějiny hudby III.díl, 20.století, Jan Piszkiewicz, Věrovany 2006. 29. Viskupová, Božena: Hudba a pohyb, Supraphon, Praha, 1972. 30. ZUŠ Louny: LOUTNA – Školní vzdělávací program Základní umělecké školy v Lounech zpracovaný podle rámcového vzdělávacího programu základního uměleckého vzdělávání. ZUŠ Louny, 2008. 31. http://www.rvp.cz 32. http://www.orff.cz
