Oponentský posudok na habilitačnú prácu JUDr. Tomáša Dvořáka, PhD. „Valná hromada společnosti s ručením omezeným“ Na základe poverenia doc. JUDr. Gabriely Dobrovičovej, CSc., dekanky Právnickej fakulty Univerzity P. J. Šafárika predkladám tento oponentský posudok: K zameraniu práce Posudzovaná habilitačná práca JUDr. Tomáša Dvořáka, PhD. neobsahuje síce vymedzenie cieľa práce, vymedzenie východiskového stavu poznania skúmanej problematiky a použitých metód spracovania, ako je to obvyklé pri takýchto kvalifikačných prácach, ale po jej preštudovaní je zreteľné, že habilitantovým cieľom bolo analyzovať inštitút valného zhromaždenia spoločnosti s ručením obmedzeným v jeho širších súvislostiach. Z toho potom vyplýva, že v posudzovanej práci prevláda využitie analytickej metódy a následne metódy syntetickej, najmä pri formulovaní celkových záverov a návrhov de lege ferenda. Komparatívna metóda je využitá len v pomerne malom rozsahu, hoci by komparácia s právnymi úpravami v iných právnych poriadkoch, napr. v slovenskom, poľskom či nemeckom, bola nesporne významná. Ako uvádza habilitant (str. II.), habilitačná práca je uzavretá k 1. 1. 2012, a preto je opodstatnené, že používa skratku „NZOK“ pre vládny návrh zákona o obchodných spoločnostiach a družstvách, ktorý sa však už stal platný a je publikovaný ako zákon č. 90/2012 Sb. s účinnosťou od 1. 1. 2014. K systematike a obsahu práce Habilitačná práca obsahuje analýzu platnej a účinnej právnej úpravy valného zhromaždenia spoločnosti s ručením obmedzeným, podľa práva Českej republiky, ktorá je obsiahnutá v zákone 513/1991 Sb. v znení neskorších zmien a dodatkov. Tomu zodpovedá aj štruktúra práce. Habilitant rozdelil habilitačnú prácu do siedmich častí, z ktorých za ťažiskové možno označiť prvú až štvrtú časť, piata a šiesta časť sú venované osobitostiam právnej úpravy valného zhromaždenia pri premene s. r. o. a valnému zhromaždeniu európskej súkromnej spoločnosti. Siedma časť predstavuje zhrnutie poznatkov a návrhy de lege ferenda. Štruktúra ťažiskovej časti habilitačnej práce je optimálna z pohľadu cieľa práce a obsahuje charakteristiku spoločnosti s ručením obmedzeným a valného zhromaždenia ako jej
najvyššieho orgánu (I. časť), vymedzenie pôsobnosti valného zhromaždenia (II. časť), rozbor pravidiel zvolávania a zasadania valného zhromaždenia (III. časť) a analýzu právnej povahy a obsahu uznesení valného zhromaždenia (IV. časť). Štruktúra práce je rozpracovaná precízne a podrobne, pričom jednotlivé časti práce pozostávajú z kapitol, ktoré sa delia na oddiely a prípadne na paragrafy, ktoré sú prípadne ďalej členené na konkrétne body. V prvej časti práce podáva habilitant charakteristiku spoločnosti s ručením obmedzeným a valného zhromaždenia tejto spoločnosti, pričom vychádza najmä z názorov prezentovaných v českej komercialistike (K. Eliáš, J. Dedič, I. Štenglová, P. Čech) a ďalší, ale tiež z novšej nemeckej literatúry (U. Hüffer, R. Ingerl) ale aj staršej, najmä rakúskej literatúry (O. Pisko). Pri analýze pôsobnosti valného zhromaždenia vychádza habilitant z členenia na pôsobnosť valného zhromaždenia vymedzenú zákonom, resp. zákonmi, spoločenskou zmluvou a uznesením valného zhromaždenia. Zákonnú pôsobnosť potom rozlišuje na zákonnú pôsobnosť výhradnú a nevýhradnú a venuje sa aj rozvoju tézy o tzv. nepísanej pôsobnosti valného zhromaždenia. Príznačné pre celú prácu, nielen pre túto kapitolu, je habilitantova schopnosť formulovať vlastné názory na analyzovaný problém a tieto aj pregnantne odôvodňovať. Príkladom argumentačnej schopnosti a precíznosti habilitantových analýz je napríklad formulácia poznatku, že valné zhromaždenie účtovnú závierku spoločnosti neschvaľuje, ale len berie na vedomie a že ani prípadné neschválenie účtovnej závierky nič nemení na tom, že správne zostavenú účtovnú závierku už nemožno meniť (str. 13). Na druhej strane však nájdeme aj opačné prípady, kedy sa habilitant uspokojuje so všeobecnou formuláciou typu „pravidelne sa argumentuje“ bez uvedenia, kto konkrétne zastáva takýto názor (str. 18). Pri skúmaní uznesenia valného zhromaždenia o rozdelení podielov na zisku dospel habilitant k názoru, že takéto uznesenie nemožno v záujme ochrany nadobudnutých práv spoločníkov a ďalších osôb následne revokovať a rozdeľovanie podielov na zisku rušiť alebo zmeniť, pričom konštatuje, že je možné revokovať uznesenie, ktorým bolo pôvodne rozhodnuté, že sa podiely na zisku rozdeľovať nebudú. S argumentáciou, že takáto revokácia žiadny zásah do už nadobudnutých práv nepredstavuje. Rozbor inštitútu revokácie a inštitútu valného zhromaždenia, ktorý je podrobnejšie analyzovaný na str. 289 a nasl., považujem za jeden z prínosov posudzovanej habilitačnej práce. Originálne poznatky prezentuje habilitant pri skúmaní inštitútu absolutória, ktoré môže udeliť valné zhromaždenie spoločnosti, ktorým deklaruje, že spoločnosť si nebude uplatňovať voči štatutárnemu orgánu či jeho členom žiadne práva. V tejto súvislosti si kladie otázku, či môže spoločník vymáhať postupom podľa § 131a Obchodného zákonníka náhradu spôsobenej škody, ak bolo platne rozhodnuté o udelení absolutória, pričom pri odpovedi na túto otázku
dospieva k názoru, že ak valné zhromaždenie udelilo absolutórium a následne došlo k dohode o odpustení dlhu, je týmto uznesením každý spoločník viazaný. Zaujímavý pozorovateľský postreh prezentuje habilitant na str. 124, keď uvádza, že „vlnu tzv. tunelovania majetku spoločnosti začiatkom 90-tych rokov 20. storočia nespôsobila nedostatočnosť normatívnej regulácie, ale v prvom rade spoločenská atmosféra tejto doby, považujúca podvody a krádeže majetku obchodných spoločností za niečo normálne, s čím súvisela nečinnosť, neschopnosť či nefunkčnosť orgánov verejnej moci, takže spravodlivosti sa nedalo v nejednom prípade dovolať.“ O tomto postrehu možno diskutovať, ale k exaktnému záveru je problematické dospieť. Predmetom analýzy habilitanta v III. časti práce je zvolanie a zasadanie valného zhromaždenia. V úvode tejto časti prezentuje habilitant zaujímavý názor svedčiaci o jeho rozlišovacej schopnosti, poukazujúci na to, že zákonná dikcia o valnom zhromaždení je nepresná, keď zákon nerozoznáva, kedy ide o valné zhromaždenie ako orgán spoločnosti a kedy ide o jeho jednotlivé zasadnutia. Podľa habilitanta je správna konštrukcia § 128 ods. 1 prvej vety, podľa ktorej štatutárny orgán zvoláva valné zhromaždenie, pretože sa zvoláva valné zhromaždenie ako orgán, avšak chybné je ustanovenie § 128 ods. 1 druhej vety, podľa ktorého sa valné zhromaždenie musí konať, pretože v skutočnosti sa nekoná valné zhromaždenie ale konkrétne zasadnutie valného zhromaždenia. V tejto časti habilitant analyzuje tiež právnu povahu pozvánky na valné zhromaždenie, pričom dospieva k záveru, že pozvánka na valné zhromaždenie nemá povahu právneho úkonu. Tento záver odôvodňuje tým, že ust. § 131 Obchodného zákonníka je špeciálnym ustanovením vo vzťahu k § 80, písm. c) Občianskeho súdneho poriadku, ktoré je ustanovením všeobecným. Diskusie ohľadne práva či povinnosti spoločníka zúčastniť sa na valnom zhromaždení spoločnosti s ručením obmedzeným nie sú doposiaľ uzavreté. Príspevkom do tejto diskusie je aj habilitantov názor, že povinnosť lojality nemožno chápať len v pasívnom zmysle, teda ako povinnosť zdržať sa konania, ktoré spoločnosť poškodzuje, ale aj v aktívnom zmysle, teda ako povinnosť konať ak je to v záujme spoločnosti. Medzi takéto povinnosti patrí aj povinnosť zúčastniť sa aktívne na činnosti spoločnosti, pričom formou účasti na činnosti spoločnosti je povinnosť zúčastniť sa valného zhromaždenia (s. 167). S týmto názorom sa nestotožňujem, avšak akceptujem argumentáciu habilitanta v prospech ním prezentovaného názoru. V tejto časti habilitačnej práce pútajú pozornosť habilitantove názory na problémy kumulatívneho hlasovania, ku ktorému sa však habilitant vyjadruje negatívne, argumentujúc, že jedným z nedostatkov kumulatívneho hlasovania je možnosť menšiny presadiť do orgánu
spoločnosti člena, ktorý bude jeho činnosť rozvracať alebo komplikovať. Takáto argumentácia nie je podľa môjho názoru na mieste, pretože kumulatívne hlasovanie vytvára reálnejšie možnosti pre presadenie zástupcov menšín do orgánu spoločnosti, čím posilňuje pozícia menšinových spoločníkov. V štvrtej časti, nazvanej uznesenie valného zhromaždenia, zaujmú autorove názory k širšie diskutovanej problematike právnej povahy uznesenia valného zhromaždenia a tiež k právnym následkom vadného uznesenia valného zhromaždenia. Z námetov úpravy de lege ferenda, je zaujímavý najmä názor o opodstatnenosti zmeny úpravy zodpovednosti štatutárneho orgánu za škodu spôsobenú spoločnosti plnením uznesenia valného zhromaždenia, len ak je toto uznesenie v rozpore s právnymi predpismi. Habilitantom navrhovaná zmena by mala spočívať v stanovení opačného režimu, teda, že štatutárny orgán nesmie nikdy splniť uznesenie valného zhromaždenia, pokiaľ by jeho splnením vznikla alebo mohla vzniknúť spoločnosti škoda, a to aj vtedy, ak je uznesenie v súlade s právnymi predpismi. Prakticky by teda išlo o uznesenie, ktoré je ekonomicky alebo inak vecne škodlivé pre spoločnosť. Zdôvodnenie tohto návrhu by mohlo byť precizované na obhajobe habilitačnej práce. K splneniu formálnych požiadaviek Posudzovaná habilitačná práca svojim rozsahom (430 strán) výrazne prekračuje rozsah stanovený pre tento druh prác. V práci je uvedený rozsiahly poznámkový aparát, zahŕňajúci viac ako 600 poznámok pod čiarou. Pri spracovaní habilitačnej práce autor vychádzal z rozsiahlej knižnej literatúry i časopiseckých príspevkov, ktorých zoznam je prílohou práce. Zo zoznamu literatúry vyplýva, že ide o publikácie českých autorov, keďže habilitačná práca sa venuje analýze českej právnej úpravy. V zozname však nachádzame aj publikácie nemeckej, rakúskej i poľskej proveniencie, a to tak staršej ako aj súčasnej, nie však slovenskej, hoci právna úprava, ktorej analýzu vo svojej habilitačnej práci habilitant uskutočnil bola pôvodne spoločná česko-slovenská, ktorá sa však po rozdelení spoločného štátu
začala
diferencovať
a to
paradoxne aj
v tých
prípadoch,
keď
dochádzalo
k transponovaniu rovnakých európskych smerníc.
Záverečné hodnotenie Svojou habilitačnou prácou habilitant preukázal schopnosť analyzovať, hodnotiť ale aj triediť a syntetizovať získané poznatky. Habilitačná práca preukazuje vynikajúcu schopnosť
habilitanta formulovať vlastné názory a erudovane ich zdôvodňovať. Poznatky, ku ktorým habilitant vo svojej habilitačnej práci dospel, tvoria cenný prínos pre interpretáciu a aplikáciu skúmaného inštitútu valného zhromaždenia a sú veľmi podnetné. Hodnotená habilitačná práca JUDr. Tomáša Dvořáka, PhD. „Valná hromada společnosti s ručením omezeným“ spĺňa všetky kritériá kladené na tento druh prác a preto navrhujem, aby v prípade úspešnej obhajoby bol JUDr. Tomášovi Dvořákovi, PhD. udelený vedecko-pedagogický titul „docent“.
V Košiciach dňa 26. 9. 2012 doc. JUDr. Ján Husár, CSc., mim. prof., v. r.
JUDr. Tomáš Dvořák: Valná hromada společnosti s ručením omezeným (posudek habilitační práce) Pojednání o společnosti s ručením omezeným nalézáme v české nauce obchodního práva poměrně značný počet. Vyplývá to již ze samotného faktu, že jde o nejpočetnější formu, v níž se provozuje podnikatelská činnost v České republice. Do rámce těchto pojednání jsou samozřejmě zařazovány též části věnované valným hromadám, pozornost valnýn hromadám bývá věnována i v souvislosti se zkoumáním práv společníků. S výjimkou rozsáhlé diskuse o charakteru usnesení valných hromad a jejich neplatnosti, která se odehrála na přelomu stolení, však úvahy věnované nejvyššímu orgánu kapitálových společností příliš nepřesahují popis jejich působnosti a techniky jednání. Z tohoto pohledu představuje předložená práce snahu zaměřit dosavadní pohled na vnitřní organizaci kapitálových společností jiným směrem. Jak uvádí autor sám, měly by jeho úvahy přispět k nalézání obecně platných závěrů, jimiž by se kultivovala nauka i praxe, ale současně by měly poskytovat též návrhy řešení problémů, které se v průběhu existence právní úpravy společnosti s ručením omezeným objevily. Autor tedy zvolil téma aktuální a zajímavé, které mu poskytovalo dostatečný prostor pro uplatnění jeho tvůrčí invence. Navazuje v ní na některé své dřívější práce a rozšiřuje tak českou obchodněprávní teorii o nový směr zkoumání. 1. Hodnocení obsahu předložené práce Obsah práce je rozčleněn do sedmi základních částí, z nichž se každá dělí na dílčí kapitoly. Autor
postupuje
od
obecných
otázek
ke
konkrétnímu
zkoumání
podrobností
charakterizujících postavení valné hromdy ve vnitřní sféře společnosti s ručením omezeným. Sled částí je tradiční - autor se nejprve věnuje působnosti valné hromady, poté technickým otázkám její činnosti (svolání, zasedání), v další rozebírá povahu a účinky usnesení a v následné zkoumá valnou hromadu ve speciálním případě - při přeměnách obchodních společností. Závěrečná si všímá návrhu evropské úpravy soukromé společnosti a postavení valné hromady v této formě společnosti. Práci uzavírají shrnující závěry a doporučení se lege ferenda. V první části práce autor zdařile spojuje pohledy na společnost jako právnickou osobu a na její vnitřní strukturu, nedaří se mu však zcela přesvědčivě vysvětlit postavení společníků, kteří jsou na jedné straně subjekty, z jejichž vůle společnosti vzniká, na druhé straně se však po její
vzniku stávají součástí společnosti, a to součástí sice nutnou a podmiňující, avšak též součástí, jejíž vůle nemusí být vždy pro chování společnosti určující. Nejde o nedostatek práce, jehož význam by byl fatální - uvedeným problém patří k těm, jimž se nauka téměř nevěnuje a u nichž vlastně stojíme teprve na počátku formulace nějakých obecně přijatelných vysvětlení. Rozpaky nad touto otázkou provázejí i další části práce - viz např. subkapitolu o nepsané působnosti valné hromady, z řešení otázky vztahu společníků a společnosti by vyplývaly i závěry pro situace, kdy valná hromada rozhoduje v rámci své působnosti, ale její rozhodnutí není souladné se zájmy jednotlivých společníků či jejich skupin (viz např. úvahy o rozdělování zisku). Bylo by samozřejmě zajímavé vyslechnout si názor autora na tuto problematiku v rozpravě k práci. Následná část zabývající se působností valné hromady by mohla svádět k pouhému popisu platné úpravy, popř. jen k úvahám, v jakém směru by bylo možno ve společenské smlouvě okruh působnosti valné hromady rozšířit či upřesnit. I když autor formálně z popisu vychází, pojímá tuto část do značné míry polemicky a řeší celou řadu otázek s dopadem na obecné vnímání zásad, na nichž společnost stojí, i na bezprostřední řešení konkrétních praktických situací (rozdělování zisku, změny společenské smlouvy, problematika zvyšování a snižování základního kapitálu, odměňování členů orgánů společnosti). V obsahu kapitoly se tak sváří dvě tendence - zjevná snaha autora provést dokonalý výklad všech případů, kdy rozhoduje valná hromada a snaha vyslovit obecé zásady, které by odpověděly především na otázky, které jsou v současné právní úpravě sporné. Dokonalé skloubení obou tendencí je asi nedosažitelné, kapitola tak působí dojmem částečně roztříštěným. Za nejzajímavější dílčí otázky v ní považuji závěrečné subkapitoly o absolutoriu a účincích nedostatku souhlasu valné hromady. Autorovo zaujetí pro problematiku je pozoruhodné, vede jej však někdy k příliš přímočarým závěrům. Nelze podle mého názoru shledávat dobrou víru u třetích osob, pokud požadavek schválení určitých jednání valnou hromadou vyplývá ze zákona. V takovém případě by naopak alespoň průměrně ostražitá třetí osoba měla v procesu kontraktace žádat důkaz o tom, jak bylo zákonnému požadavku vyhověno, popř. prosazovat taková smluvní ujednání, která vezmou povinnost schválení v úvahu. V závěru části se autor zmiňuje o souhlasech valné hromady nutných k převodu a zastavení obchodního podílu. Vyslovuje jednoznačně závěr o neúčinnosti smluv uzavřených bez souhlasu valné hromady, argumentace však na rozdíl od předchozí analýzy zcela chybí.
Třetí část je věnována problematice převážně procedurálního rázu. Autor však i zde provádí velmi podrobnou analýzu právní úpravy a v jejím rámci zmiňuje celou řadu dílčích problémů, k nimž hned hledá nejpřijatelnější
řešení. Jeho postup svědčí o značné kreativitě, jako
negativum však hodnotím, že se totožné pozornosti dostává problémům závažným i zcela podružným a zaměření práce se tak vzdaluje od charakteru teoretického pojednání, kterým má habilitační práce být. Nejsem např. zcela přesvědčena o tom, že je nutno rozebírat na téměř deseti stranách pozvánku na valnou hromadu. Na rozdíl od autora chápu účast společníka na zasedání valné hromady výlučně jako oprávnění společníka, nedostatek loajality by přicházel podle mého názoru v úvahu teprve tehdy, když by společník své nepřítomnosti cíleně zneužíval v neprospěch společnosti. Domnívám se proto, že autor svým závěrem o zákonné povinnosti účastnit se zasedání valné hromady, interpretačně značně překračuje zákonný rámec úpravy postavení společníka. Další autorovy úvahy týkající se způsobu rozhodování valné hromady, průběhu jejího zasedání, rozhodování per rollam, zápisu o jednání nepřinášejí otázky, které by nebyly běžně v literatuře diskutovány. Subkapitoly věnované notářským zápisům jsou zcela popisné, zajímavější by byly např. úvahy o funkci notářských zápisů, otázka, zda posilují právní jistotut společností i společníků nebo zda je vnímat jen jako zbytečnou složitost vyžadovanou zákonem. V souvislosti s analýzou možnosti přijímat usnesení zvláštním postupem mimo valnou hromadu bych očekávala obecnou úvahu o tom, zda se tímto neoslabuje princip kolektivního rozhodování, popř. jaké klady a jaká rizika jsou s uvedeným postupem spojena. Autor však zřejmě patří k bezvýhradným zastáncům uvedených postupů a žádné problémy kromě ryze interpretačních v nich nespatřuje. Část čtvrtou zahajuje úvaha o povaze usnesení valné hromady, v níž autor rekapituluje již vyslovené názory a přiklání se ke stanovisku, že usnesení valné hromady je projevem vůle společníků projevený formou usnesení. O několik stránek dále potom autor cituje německou nauku a uvádí, že usnesení valné hromady je jednostranným projevem vůle společnosti. Pro oba závěry by se jistě našly logické argumenty, tato otázka by mohla být předmětem vědecké rozpravy při jednání o předložené práci. Jde však opět o jeden z projevů základní otázky postavení společníků ve společnosti a jejich vztahu ke společnosti. Autor se opět problematikou zabývá velmi podrobně a odkrývá i otázky, které dosud nebyly v literatuře zmíněny - např. nečinnost valné hromady a obranu proti ní - kromě standardní úvahy o možnosti zrušit společnost rozhodnutím soudu se autor zabývá i postavením společníka a možnostmi jeho obrany. V této souvislosti se opět objevuje problém významu společníků pro společnost - autor by mohl v rozpravě rozvést myšlenku, kterou v textu jen letmo zmiňuje -
náhradu škody uplatňovanou společníkem vůči společnosti za nečinnost valné hromady (str. 304).
Pokud tuto myšlenku začneme rozebírat z pohledu předpokladů vzniku práva na
náhradu škody, objeví se i výkladové problémy (jaká povinnost byla porušena, kdo konkrétně ji porušil a zda je porušení přičitatelné společnosti, jakou roli zde hrají společníci). Na nastíněné otázky potom navazuje i 12. oddíl čtvrté části věnovaný vysoce zajímavé otázce odpovědnosti společníka za jeho jednání ve společnosti a za usnesení valné hromady. Jde o problematiku v nauce dosud neprozkoumanou, autor je zde nepochybně průkopníkem nových pohledů na vztah společníků ke společnosti. Lze s ním jistě souhlasit, pokud by šlo o případy odpovědnosti trestní (str. 308), složitější však bude podle mého názoru soukromoprávní odpovědnost. Autorův příklad na str. 309 nepovažuji za průkazný, neboť vznik právní odpovědnosti je nutno vázat na porušení právní povinnosti, což asi nebudou případy rozhodování o podnikatelské činnosti společnosti, pokud vůbec tato rozhodnutí budou náležet do působnosti valné hromady. Odpovědnost vůči třetím osobám je zkoumána v souvislosti s úvahami o tzv. piercing the corporate veil (Durchgriffshaftung) a je zajímavá právě v souvislosti s insolvencí společnosti, jak také autor uvádí. V kontextu celé práce nebylo možno věnovat těmto otázkám podrobnější pozornost, jde však o myšlenky, které jsou velmi inspirující pro další rozvoj nauky zejména v situaci, kdy nová úprava oslabí majetková pouta mezi společností a společníky. Autor by mohl v rozpravě uvést svoje stanovisko k této koncepci ZOK. Čtvrtou část uzavírá podrobný výklad o vadách usnesení valné hromady a jejich následcích - autor zde prokazuje důvěrnou znalost problematiky a schopnost vnímat ji i v procesních souvislostech. Text předložené práce uzavírají dvě části, které se zabývají speciální problematikou postavením valné hromady při přeměnách obchodních společností a předpisy o valné hromadě v návrhu nařízení o evropské soukromé společnosti. Obě části jsou rozsahem nesrovnatelné s předchozími. Význam úvah o valné hromadě v přeměnách spatřuji především v tom, že upozorňují na úlohu valné hromady při jednom ze způsobů zrušení a zániku společnosti s ručením omezeným, a to zejména s ohledem na ochranu práv společníků. Význam poslední části je zejména inspirační, neboť návrh nařízení, v němž je nutno najít kompromis velmi rozdílných národních úprav, může přinést nové pohledy i na zavedené výklady a aplikační praxi české úpravy. Obě části jsou však jen informačním doplňkem popisujícím fungování valné hromady v daných situacích bez hlubších analýz a argumentace.
Obsáhlý text je ukončen částí sedmou, která měla být shrnutím. Autor ji však pojal jen jako vlastní návrhy de lege ferenda, a to mnohdy velmi konkrétní směřující k jednotlivým ustanovením obchodního zákoníku o společnosti s ručením omezeným. I když i zde se objevují zajímavé úvahy (hlasování per rollam, náhradní zasedání valné hromady), autor nezpracoval závěr textu jako syntézu obecných poznatků, k nimž analýzou jednotlivých otázek funkce a činnosti valné hromady společnosti s ručením omezeným dospěl. Lze jen litovat, že nevyužil možnosti zvýraznění nejlepších myšlenek práce a jejího logického a přesvědčivého uzavření. Připomínky k jednotlivostem: str. 7: autor ude uvádí, že smysl úpravy působnosti valné hromady je zjevný - dát společníkům, kteří investovali do majetku společnosti, možnost ovlivnit její činnost a existenci. Jak by autor odůvodnil základ působnosti valné hromady v situaci, kdy podle nové úpravy budou investice společníků do majetku společnosti zanedbatelné ? str. 20: souhlasím s autorem, že výplata celého zisku osobám odlišným od společníků by byla přinejmenším diskutabilní. Mohl by však autor formulovat obecněji důvody, které ho vedou k závěru, že “není dovoleno vyplácet třetím osobám veškerý disponibilní zisk společnosti a společníkům neponechat vůbec nic” ? str. 30: zajímavá je myšlenka o nahrazení společenské smlouvy novou. Tento problém považuji za hypotetický, neboť je zajisté myslitelná situace, kdy za trvání společnosti postupně dojde ke změně všech ustanovení společenské smlouvy. Argument o nutné přítomnosti ustanovení řešících otázky zřizovací se mi jeví jako pouze formální. Ustanovení o složení prvního statutárního orgánu, případné dozorčí rady a určení správce vkladu jsou vázána na zakládací proces a v realitě života společnosti budou stejně překonána. Funkčně jsou tedy nezbytná při zřizování společnosti a jejich pozdější zrušení by sice znamenalo formální rozpor s požadavky zákona, nijak by však neovlivňovalo funkci a význam společenské smlouvy. Současnou úpravu těchto otázek lze označit za nepřesně formulovanou, nevhodné legislativní řešení vynikne zejména po srovnání s novou úpravou v zákoně o obchodních korporacích (§ 146 ZOK), str. 56: v návaznosti na vymezení působnosti valné hromady v § 125 odst. 1 písm. i) ObchZ by autor připustil možnost, že o zrušení společnosti a jmenování likvidátora rozhodnou všichni společníci ? Mohlo by podle autora takto znít i příslušné ustanovení společenské smlouvy ? Viz též srovnání s rozhodováním o zrušení rozhodnutí o zrušení společnosti (str. 75 - 76),
str. 129: z čeho autor usuzuje, že svolání valné hromady je právní úkon společnosti vůči společníkům ? Otázka je částí názorů v literatuře vykládána odlišně, autor argumentuje obchodním vedením. Jeho široké pojetí obchodního vedení však nepostrádá problémy viděno jeho logikou mohl by svolat valnou hromadu i prokurista, ale naopak nikoli sami společníci, což je jistě závěr překvapivý, naštěstí vyřešený ust. § 129 odst. 2 poslední věta. Autorem předestírané scénáře svévolného svolávání valných hromad jsou již projevem patologie a spadaly by do kategorie případů, kdy společnost neplní svoji organizátorskou funkci jako právní forma vhodná pro podnikání, str. 210 - 211: nemyslím, že všechny situace, které autor ve výčtu uvádí, jsou změnou společenské smlouvy, byť i nepřímou. Zejména jmenování členů orgánů či likvidátora změnou společenské smlouvy není, neboť by bylo velmi neobvyklé, kdyby společenská smlouva uváděla členy orgánů jmenovitě. Z požadavku § 110 odst. 1 písm. e) a f) takový závěr podle mého názoru nelze dovodit, str. 271 - 272: ztotožňuji se s názorem autora na situace, kdy o usnesení valné hromady nebyl pořízen notářský zápis, ačkoli to zákon vyžaduje. Autor však neuvádí žádné řešení dané situace - jaký je jeho názor ? 2. Hodnocení formální stránky práce Práce je vcelku tradičně členěna na několik základních částí, které se dále skládají z dílčích kapitol. Autor nehledá pro vnitřní členění nějakou soustavu významných teoretických kriterií, nýbrž v podstatě vychází ze systematiky právní úpravy a její aplikace. I když by bylo možno namítat, že se autor v habilitační práci měl odpoutat od ryze aplikačního přístupu, činí ji zvolená systematika pro čtenáře srozumitelnější a přístupnější. Části i kapitoly na sebe logicky navazují, práce tvoří systematicky dobře zvládnutý celek. Ke struktuře práce mám proto jen dílčí připomínky: subkapitolu o výkonu působnosti valné hromady jediným společníkem bych asi chápala obecněji a zařadila bych ji do textu jako samostatnou část, ale jde o otázku osobního názoru. Jako nekonzistentní však hodnotím subkapitolu III.7 pojednávající o územních samosprávných celcích. Jde o specifickou problematiku, která se nevyčerpává jen technikou svolávání a rozhodování valných hromad a systematicky tak překračuje téma třetí části. Výklad je navíc velmi kusý a rozhodně nepřispívá k řešení těžkostí, na které obce i kraje v této oblasti narážejí. Je také otázka, zda bylo nutno zařazovat do práce popisné výčty, z nichž žádné zásadní závěry nevyplývají (viz např. náležitosti zápisu z valné hromady na str. 254 - 255). Rušivě rovněž působí nevyjasněnost číslování odstavců -
v některých kapitolách jsou odstavce čísovány, v jiných nikoli,a to bez zjevné pravidelnosti či obsahových důvodů. V dalších kriteriích, podle nichž bývají práce obdobného druhu hodnoceny, prokazuje autor, že ovládá techniku zpracování odborných pojednání a zvládl práci s literaturou i stylistickou stránku textu. Práce je vybavena rozsáhlým seznamem podkladové literatury. Prameny, které autor v práci přímo použil, cituje v poznámkách k textu. Jeho práce s literaturou je korektní a citace odpovídají vžitým pravidlům. Stylově je práce připravena pečlivě, autor se neuchyluje k publicistickému vyjadřování a zachovává styl odborného pojednání. Rovněž po jazykové stránce působí práce velmi dobře – autor nemá potíže s formulacemi, jeho vyjadřování je přesné, přehledné a srozumitelné. Text je připraven pečlivě, v zásadě neobsahuje písařské chyby. Jen sporadicky autorovi unikly některé nesrovnalosti - např. na str. 210 a 211 jsou ve výčtu totožné body 4 a 7. Někdy autor používá ke zkrácení textu metody, které odporují gramatickým a stylistickým pravidlům - str. 111, třetí odstavec “odpouštět (část) dluh(u)”, totéž str. 113 “(ne)činností”, totéž na str. 141, “(ne)schvalovací” na str. 288. V celkovém hodnocení konstatuji, že práce splňuje všechny požadavky, které jsou na habilitační práci kladeny. Až na výše uvedené drobné výhrady je pečlivě připravena, obsahuje potřebnou argumentaci, projevuje se v ní velmi dobrá orientace autora ve zvoleném tématu. Práce obsahuje i kritiku platného právního stavu, přičemž se autor nevyhýbá nutnosti vyslovit vlastní názor a navrhnout řešení. Na základě výše uvedeného hodnocení doporučuji předloženou práci k dalšímu postupu v habilitačním řízení.
V Brně dne 10. října 2012
prof. JUDr. Jarmila Pokorná, CSc., v. r.
V Banskej Bystrici, 2. augusta 2012
doc. JUDr. Milan Ďurica, PhD., v. r.
