Operace Trhání švestek Prológ "Zaujímavé, že rozpoznáš heliport, väčšina drancířov na mňa pozerá ako na blázna, už len keď im poviem, že sú stroje, čo vedia lietať." Justy s nie zrovna nadšeným výrazom pozoroval hnusnú kreatúru, čo na neho rozprávala. Normálne by ju poslal do pekla a pridal pár kopancov na cestu, no bol už poučený, že drancíři nie sú žiadny rasisti a vypijú si s každým, kto ich pozve, aj keby to mal byť ghoul. "Tam u nás lítavali vertibirdy." odpovedal a vyprázdnil kalíšok. "Vy ste mali vertibirdy a ty si radšej odišiel k drancířom?" spýtal sa ho prekvapene Mogh a znovu mu dolial. "Nebyli naše a nebyli to zrovna přátelští súsedé." "Ale aj tak, keď vidím čo všetko vybudovali Zewláci s odrobinkami od BoS..." "Žádný odrobinky, oni stříleli na potkání. Byli sme rádi, když zmizeli." Justy znova vyprázdnil kalíšok. "To ako len tak odišli?" "Neodišli, proste zmizeli." "No to ste si aspoň nahrabali techy zo základne." zasnene odvetil Mogh a dolial Justymu zbytok fľaše. Justy vypil a striasol sa. "To místo je prokleté, tam nikto nechodí." "Barmane, ešte jednu pre mňa a môjho priateľa" Mogh objednal a otočil sa späť na Justyho "Tak o tom mi musíš porozprávať viacej. Zbožňujem strašidelné príbehy..." Druhý deň Zewellská výprava opúšťala v dobrej nálade Osadu Přátelswí, keď pri bráne narazila na Drancíře, už nie v až tak dobrej nálade. Obzvlášť Justy v pozadí vyzeral, že mu žalúdok nevyčistila len nadmerná intoxikácia alkoholom. "Kam pak ste se vybrali." bodro sa spýtal komandér Chekotay. "Dopočuli sme se o jednom zajímavém míste, tak jdem na prúzkum." odvetil mu Linot a snažil sa pokračovať v ceste. "Ale, ale. Nejaké techy na nebezpečném míste? Tak to určite budete potrebovat skušené drancířske stalkery." komandér mu zahatal cestu. "Žádný techy, jde o bájný predvojnový nápoj, zvaný slivovice." "Ohohó, výprava za chlastom a ty chceš z toho vynechat drancíře?" "Ono to není ani tak celkem výprava za slivovicú, ako skôr za ovocím z kterého sa robí." snažil sa vykrútiť Linot. Chekotay na okamih neveriacky pozeral. "Takže se mi snažíš nahovořit, že nejlepší Zewellský prúzkumníci se vybrali trhat švestky?" Linot začal horlivo prikyvovať. Chekotay chvíľu zadumane postával a potom rozhodne prevravel: "Slyšel sem, že to bylo hodne malý ovoce, nejaké ruce navyše se vám pri zběre hodí. Drancíři jdou taky."
Intro 27. února 1945 Mrazivá vichřice sebou nesla ostré krystalky ledu a štěkot psů. „Janko, my už dál asi nedojdeme,“ řekl nešťastně jeden ze dvou mužů ukrývajících se v závětří spadlého kmene mohutného buku. „Já vím, Sašo,“ zamumlal oslovený, napůl zhroucený do sněhové závěje. Promodralými prsty svíral hlaveň myslivecké pušky a pokoušel se jí podepřít, ale neměl dost sil. Když se mu konečně podařilo se převalit a ulehčit tak boku, zůstala po něm ve sněhu zrádná temná skvrna. Stojící Alexandr to pozoroval, srdce sevřené žalem. Už nevěděl, co činit. Vlastně věděl, ale… Vítr jej udeřil čerstvou dávkou ostrých vloček. Zaštěkali psi, zaštěkaly rozkazy. Už jsou blízko. „Mají naši stopu,“ zamumlal Janko. Saša mu přidržel u rtů německou polní láhev. Raněný hltavě pil. „Do nemocnice už se nedostaneme“ řekl Saša. K ukrytému partyzánskému bunkru, k péči obětavého doktora Minaríka, je to už jen pět kilometrů. Čert to spral, že museli narazit zrovna na německý oddíl! Kdo by jej byl čekal, v takovém počasí?! „Tam ne!“ vyjekl Janko. „Šli by po našich stopách!“ Soudě podle hlasu, pronásledovatelé zvolnili. V pralese bylo sněžení mírné, ale zde, na temeni kopce, kde uragán srazil několik vzrostlých buků a jedlí, sem vichřice bila neztenčenou silou. A mezi větvemi se kdykoliv mohla objevit puška partyzána… „Musíš utíkat do vsi,“ zašeptal Janko. Saša mu napřed nerozuměl. „Musíš varovat kapitána!“ dodal raněný silnějším hlasem. Hleděli si do očí. „Utíkej,“ hlesl partyzán. Saša zatnul zuby. Slzy pálily na líci a mrzly ve vousech. Polkl. Objal přítele – pak se pustil – odrazil se a sklouzl po svahu mezi kmeny níže. Obratně skákal mezi závějemi, mezi balvany a pralesními velikány. Janko jej shora měl jako a dlani. A tak si do sněhu zabodal několikero nábojů a obrátil se, aby zabránil pronásledovatelům podívat se na Sašova záda přes mířidla svých mauserů. Přicházeli rychle, ale s první ranou nebylo třeba spěchat. 23. října 2077 „Soudruhu poručíku, vstávejte!“ Byla nádherná, jasná podzimní noc, ale poručík Vondrovský ji beze zbytku vyplnil nenávistí k desátníku, jenž jej budil, sotva po celém dni ulehl. Ne, že by to byl náročný den. Žádný den nebyl zde, v maličké základně 4. samostatného oddílu 3. radioreléového střediska, náročný, nedej Bože hektický. Ale přeci jen se na ten sladký spánek těšil a jestli jej nyní budí jen proto, že si veverky už zase udělaly hnízdo ve skladišti náhradních součástek…! „Soudruhu poručíku,“ pospíšil si desátník chvatně s hlášením, „asi před pěti minutami prudce vzrostl objem přenášené komunikace.“ „Kolik procent standardu?“ zamumlal rozespalý Vondrovský. Standard byl určen v roce 2052, ještě před energetickou krizí, a za Vondrovského života jej nebylo dosaženo nikdy. Ovšem pokud je desátník tak vyplašený, mohl by být éter zaplaven z čtyřiceti, možná i padesáti procent, a to by bylo vážné. „Alespoň čtyři sta procent, soudruhu poručíku!“ vyjekl desátník. Z Vondrovského okamžitě veškerá ospalost spadla. „Někde nám probíjí systém!“ Zaklel a vyskočil na nohy. „Okamžitě vzbuď všechny. To zas bude noc!“ Desátník se ani nehnul. „To není chyba systému,“ pípnul. „Protokoly jsou v pořádku. Ty stanice spolu opravdu mluví!“
Vondrovský se vykašlal na blůzu a vyběhl z malé ubytovny jen v kalhotách a rozevláté košili. Vítr šuměl v korunách vysokých buků, javorů a jedlí a hučel na nosnících ještě vyšší, mnohem vyšší, retlansační věže. Ze dveří operačního velitelství, jak se vznosně říkalo roubence o jediné větší místnosti, vykoukl velitel směny, praporčík Barbořák. „Někdo se už zase pokouší nabourat do Perimetru,“ houkl bez pozdravu. „Minule jste chtěl, abychom vás informovali, kdyby se to opakovalo.“ Strategická sledovací síť Sovětského svazu, blesklo Vondrovskému hlavou. Po ochlazení vztahů měly být kabely přerušeny fyzicky, ale díky oboustrannému šlendriánu se tak nikdy nestalo. Pokud někdo znal správné příkazy, automatika jej přepojila. „Všichni operátoři ke strojům!“ zavelel Vondrovský. „Zkuste vystopovat původní hlavičku žádosti o spojení. A předejte žádost dále po síti! Ze které strany to jde?“ „Z Čech, soudruhu poručíku. Ale z Bratislavy přes nás také posílají hrůzu depeší…“ To už byl Vondrovský v „opce“ a sám koukal na mrkající světélka přístrojů monitorujících předávané vysílání. Velkou část zpracovávala automatika, jen malý podíl musel řešit operátor, ale malý podíl byl dnes v součtu obrovský a další tři kolegové, rozespalí a neustrojení, již zasedali ke svým stolkům a rozsvěceli obrazovky terminálů. Najednou„Budapešť vypadla,“ zamumlal nevěřícně Barbořák. „Doufám, že nám nerupnul kabel.“ „To není chyba u nás,“ oponoval Vondrovský, „protože Bratislava jde stejným svazkem a ten stále chytáme. Přestala vysílat nějaká retlansačka u nich. Náhradní díly…“ Nedopověděl. Pojistková skříňka explodovala, relé se rozcvakala jako zběsilá, vzduch byl plný dýmu. Desátník, který jej prve vzbudil, duchapřítomně popadl hasící přístroj, odjistil, praštil o zem, ale nic se nestalo. Přístroj byl již patnáct let po záruce. Naštěstí pojistková skříň dále nehořela. Cvakání relé skončilo a světelná mapa na jedné skříni sdružených agregátů se proměnila. Vše, co signalizovalo příchozí radiové vysílání z Bratislavy, zhaslo, naopak se rozzářila jediná kontrolka, malá, ošklivá žárovečka, zaprášená, ulepená, nikdy nepoužitá. Systém vyhodnotil zaznamenaný elektromagnetický impulz jako charakteristický pro jadernou explozi. „Ale ne!“ zasténal kdosi. „Vyhlašuji bojový poplach!“ vykřikl Vondrovský. „Vyhlašuji-!“ Sonický třesk zaburácel silou sta hromů. Okenní tabulky se vysypaly, všichni vojáci se jako jeden muž kryli pod svými stoly. Maličká posádka vysoko v kopcích měla sloužit také potřebám PVOS a její členové prošli základním školením. Alespoň dva a půl Machu, pomyslel si Vondrovský otřeseně. Ležel na zemi, lokty zarýval do ostrých střepů a zděšeně naslouchal hukotu prolétávajícího tělesa, mizejícího severozápadním směrem, k Uherskému Hradišti. Náhle temnotu noci zrušila jasná, pronikavá záře. Šokovaný Vondrovský viděl skrze dveře, jak muži šikující se před operační místností vrhají dokonale ostré stíny. Mozek mu běžel na plný výkon, bohužel však na neutrál. „Do krytu!“ zařval Barbořák hromovým hlasem a současně popadl Vondrovského pod ramenem a donutil jej vstát. Poručíka zradily narychlo nazuté polobotky, klopýtl a vrazil čelem do myší šedí natřených ocelových dveří v zadní stěně místnosti. „Musíme do krytu!“ opakoval Barbořák. Dveře byly zamčené. Dole, pod roubenkou, v solidně betonovaném sklepení, byly instalovány dešifrovací přístroje a kvůli obavám ze špionáže zde byly dveře a kódový zámek. Kdo ví, zdali funguje, pomyslel si Vondrovský podivně nezaujatě. Místnost se utápěla v dýmu z hořících pojistek i obvodů, které neunikly zkáze, lidé kašlali a tlaková vlna musela být už jen pár sekund od obvodu základny. 25021948, vytočil na číselníku, a dveře se otevřely. Stínění fungovalo. Vondrovský cítil pod ploskami bosých nohou studený beton.
„Do krytu!“ řval Barbořák. Do dveří se dral desátník-buditel a Vondrovskému došlo, že překáží. Rychle seběhl dolů, otevřel vzduchotěsné dveře a počítal muže klopýtající dovnitř. Pět, šest… stihne se dolů dostat hlídka z věže? Je to čtyřicet metrů a času musí být… „Honem, všichni do krytu,“ křičel ochraptělý praporčík, podpírající vzlykající vojínku s ošklivě popálenými dlaněmi. Za ním šli ostatní, Vondrovský napřáhl ruku k raněné. Úder strašlivého kladiva jím mrštil proti dveřím do protější místnosti, naštěstí jen dřevotřískovým, takže jimi proletěl, aniž si přerazil páteř. Všude byl dým, prach, kouř. Nic neslyšel, když si omámeně sáhl k uším, ucítil mokré stružky. Zmámeně mrkal. Tlaková vlna. Kolik času uplynulo? Za čelem vlny tlak prudce klesá a pro člověka to může být smrtící… Zvedl se, zakopnul o postavu v maskáčové sukni, zachytil se dveří. V šeru a dýmu na schodišti viděl ležící postavu praporčíka Barbořáka, hlava vyvrácená v odporném úhlu, jak jím síla exploze mrštila proti zdi. Poručík se zapřel do dveří, ty zapadly do veřejí, závory se usadily, Vondrovský padající na podlahu je vlastní vahou zajistil. Ustlal si hlavou v klíně popálené vojínky. Viděl, že dýchá a po chvíli mu došlo, že je v bezvědomí. Je nás tady sedm, uvažoval poručík. Nemáme žádnou vodu ani jídlo a ani ochranné prostředky, protože na jednotkách v zázemí se šetřilo. Ale měla by tady být alespoň ta lékárnička. A aspoň, že fungují nouzová světla. Malátně se postavil, opřel se rukou o zeď, aniž si všiml, že zanechává krvavé otisky a vrávoravě se vydal velet svým lidem. 13. srpna 2268 „Máš průser,“ oznámil četař Hilda lakonicky. „Jo?“ zahuhlal bez zájmu vojín Řemek a skopl z rudly další normovaný kontejner. Síla úderu rozhodně nerespektovala sbírku výstražných značek vylepených na štítku a kontejner se na betonové podlaze dvakrát převalil, než se zastavil u hraničky podobných beden. „A co mi uděláš?“ dodal Řemek provokativně. Byl jednou tak starý, než Hilda, vyšší, těžší, měl hrubší hlas a dával své pohrdání poddůstojníkem najevo, kdykoliv mohl. Snad na každé jiné základně Enklávy Spojených států by jej již dávno stihl patřičný trest, alespoň dvacet ran bejkovcem, leč evropská mise, a front Bohemia zvláště, trpěl chronickým personálním nedostatkem. Vojín Řemek byl sice neschopný, ale nebyl to žádný špinavý mutant, měl čistý, prověřený rodokmen i genom, a takových bylo v tom marasmu zaplavujícím svět jen velmi málo. A na obslužné základně zařizující provoz radiové komunikační sítě i letecké přepravy bylo vždy více než dost práce pro sice hloupého, ale aspoň silného chlapa. Jenže teď padla kosa na kámen, pomyslel si Hilda a dovolil si skoupý úsměv. Velitel brigády, generál Pflaume, konečně dovolil plukovníkovi používat k manuální práci i vojáky ze strážní roty. Bylo to trochu proti regulím, ovšem základnu Trough Station, umístěnou na samotném temeni strmého kopce a vybavenou vysokou strážní věží, dokázali bez problémů ubránit dva střelci s plasmovými puškami a rotačními kulomety. Zbytek roty byl vlastně zbytečný, ale když už zde byl, plukovník Richardson jej rád využil. „Já asi nic,“ prohodil četař s úsměvem. „Ale starej by ti rád vylil své srdéčko.“ Pohled na Řemkovu tvář, náhle pobledlou, stála za všechny ty měsíce námahy s tímto „materiálem“, pomyslel si Hilda škodolibě. Plukovník Richardson si k sobě nezval vojíny, aby s nimi poklábosil o výsledcích národní basketbalové ligy nad kouřícím šálkem a vonícím štrúdlem. Řemek se zapotácel, až ztěžka dosednul na kontejner, do kterého před chvílí kopnul. „A raději pojď teď,“ dodal Hilda, „než si dojde on za tebou.“ Vojín vstal a strnulým krokem vyrazil k předválečné roubence, které tady vznešeně přezdívali „štáb“. Byl příjemný, slunečný den, zde na vydrholci poněkud větrný, což ovšem pranic nevadilo hypermoderním vertibirdům. Jeden takový stroj právě nasazoval na přistání,
službukonající velitel letových operací, desátník Náhlovský, naposledy mávnul návodčími ukazateli a vyrazil k přistávací ploše vyřešit s posádkou nezbytné formality. Náhlovský taky asi brzo pojede pa, pomyslel si Hilda při pohledu na vychrtlou postavu, jíž co chvílí trhl tik. Ten člověk byl možná dobrý v podzemní bunkru, za obrazovkou radaru, ale zde, uprostřed Pustiny, jej tíha náročné služby zlomila. Stal se závislým na medikamentech proti iradiační chorobě, neustále se ohlížel přes rameno, jestli jej nesledují mutanti a vždy chodil ozbrojen. Náhle se Hilda zapotácel. Jako by se mu rozdvojilo vidění. Protřel si oči a spatřil Řemka, jak uhodil kolemjdoucího Náhlovského, vytrhl mu od pasu pistoli a vystřelil Hildovi do břicha. Zmámeně si sáhl na ránu, ale žádnou krev neviděl. Nic necítil. To je zvláštní… Potřásl hlavou a přelud zmizel. Byl jasný den, Řemek stále kráčel k roubence, ramena podivně nakloněná, Náhlovský stále spěchal k vertibirdu, přes hukot vrtulí nebylo slyšet ani vlastního slova. „Co se to děje?“ zamumlal Hilda pro sebe. Zadíval se na vlastní ruce. Jako by seZa tebou! Blesklo mu hlavou. Otočil se. Ne, nic… všechno v pořádku. „Co to sakra?!“ Obrátil se zpátky, vykročil, aby dohnal Řemka, protože to, jak jej Richardson zpraží, to si nemínil nechat ujít. A spatřil, jak Řemek uhodil kolemjdoucího Náhlovského, vytrhl mu od pasu pistoli a vystřelil Hildovi do břicha. Zmámeně si sáhl na ránu. Měl krve plnou dlaň. Seděl na zemi a díval se, jak Řemek, tvář staženou zvířeckou grimasou, znovu mačká spoušť. V hluku helikoptéry nebyly výstřely slyšet. Prostě jej jen něco uhodilo do ramene a najednou ležel. Byl krásný letní den. Modrá obloha, bílá oblaka. Ta děsně velká bílá oblaka.
Akce 4. září 2275 „Takže švestky, ano?“ ujistil se velitel drancířského oddílu Chekotay. „Jistě,“ odvětil Miroslav, zastupující velitel zewellských průzkumníků. „Malé, modré ovoce. Možná trošku zářící.“ „To nevadí, když se to pak vypálí,“ přikývl Chekotay a tasil pistoli. „Jen mě napadá, že jsem ještě nikdy neviděl tak dobře bráněný švestkový sad,“ dodal a laufem kvéru ukázal na betonové veřeje brány dimenzované pro obrněný transportér. „A kolik švestkových sadů už jsi vlastně viděl?“ zajímalo Miroslava. „Mnoho,“ odtušil Chekotay, ale neznělo to přesvědčivě. „Tak jo. Po dvojicích kupředu!“ Jinak to ani nepůjde, pomyslel si Miroslav uštěpačně, když jsme tady jenom čtyři. Před třemi dny Linot fikaně rozdělil tým a odešel s většinou zewelláků křižovat Pustinu, aby drancíře odvedl od pravého cíle, ale Chekotay byl mazaný jak sádlo na chlebu, protože poslal část své grupy s nimi, ale sám sledoval horkou stopu. Samozřejmě, byla zde možnost násilného řešení. Vždycky zde byla a uvědomovaly si to obě strany. Jenže… Jenže Žukov a Protektorát tvořily zhruba padesát procent veškeré světové civilizace, alespoň co bylo Drancířům a Zewellu známo. Byly zde ještě nějaké zbytečky Enklávy, vedoucí svůj nesmyslný zápas po celé planetě, zaklesnuty do smrtelného sevření se stejně marnými, stejně roztahanými zbytečky Bratrstva oceli, které sice bylo poněkud méně rigidní, co se doplňování personálu z Pustiny týče, avšak momentálně navíc ještě zmítáno vážnou vnitřní krizí, respektive bratrovražedným bojem. Byla zde také obchodní města Olmik a Ciezsyn, byly zde samoty a malé opevněné vsi, jako Kocobendž nebo Přátelstwí, ty však dlouhodobě neznamenaly nic, pokud zde nebyla síla připravená je chránit. Zewell a Drancíři opravdu nebyli přátelé, ale když došlo na lámání chleba, neměli, na koho se obrátit, leč na sebe navzájem. Z noční tmy se ve světle skomírající svítilny vyloupnulo první stavení. „Čisto a bílo!“ houkl Drancíř, který tam nakoukl. Skupina se vydala hlouběji do základny. Podle pověstí byla opuštěná před sedmi lety a od té doby prokletá, ale v mlází byly zřetelně vyšlapané stezky. Možná divá zvěř, pomyslel si Miroslav. Nebo taky mutanti a párači. Možná jsme měli počkat až na svítání. Jenže kdo mohl tušit, že se nás budou ti zatracení drancíři držet jako klíšťata! Lest nevyšla. Další opuštěná budova, spíš už jen rozvaliny. Patrně předválečná kasárna, vyspravená Enklávou. Příroda rychle obsazovala opuštěná území, trnité lísky a rychle rostoucí semenáčky smrkovice zarůstaly i opuštěný švestkový sad, který podle pověstí dal kolem základny vysázet její poslední velitel. „Vida, švestičky,“ pousmál se Miroslav a vyrazil ke kmeni. Přitom do něj neurvale vrazil drancířský pistolník mířící ke stejnému cíli. „Co to-!“ „Hej!“ zařval Chekotay. „To je můj maník! Co mi jej mlátíš?!“ „Jak mlátím? On do mě-!“ „Jasně, já to viděl,“ přerušil jej drancíř nakvašeně. „Panstvo, nehádejte se,“ ozval se zpřed budovy hlas druhého zewelláka, Moha. „Těch švestek je tady dost pro všechny, ne?“ „…se uvidí,“ odtušil Chekotay a odvrátil se. Spatřil Petra, svého podřízeného, jak vytřeštěně zírá do tmy. „Vidíš něco?“ Oslovený překvapeně zamrkla, pak potřásl hlavou. „Ne, ne… jen… se mi zdálo…“
„Nespi,“ napomenul jej Chekotay a pak prolezl oknem do budovy. Miroslav pořád nevěděl, co na celý incident říct, ale rozhodl se ustoupit. Koneckonců, on zde nebyl kvůli nějakým blbým švestkám, jemu šlo o techy. Obešel budovu z druhé strany. Kvalitní předválečná svítilna značky Ziegenhauche poskytovala dostatek světla, aby mohl pohodlně klopýtat rozvalinami. Skutečně našel tu náboj, tu kousek nosného řemení, různé drobnosti z osobní výzbroje… také množství vystřílených nábojnic. Zdá se, že Enkláva neodešla dobrovolně, ale někdo ji vyhnal. Nebo něco. Ta myšlenka byla nepříjemná, ale nešlo se jí zbavit. Držela se jej za krkem jako klíště. Ohlédl se. Byl zde sám. Raději přidal do kroku. „Nestřílejte, to jsem já,“ prohlásil zřetelně, než vstoupil do ostrůvku světla vrhaného svítilnami ostatních. „To by mohl říct každý,“ odvětil Chekotay podezřívavě, ale pistoli sklonil. „Našli jsme tuto stavbu,“ hlásil Mogh a posvítil na masivní pancéřové dveře poměrně méně masivně vypadající roubenky. „Tak na co čekáš?“ oslovil Chekotay Petra, „Otevři to!“ Oslovený bezelstně vyrazil vpřed, všichni ostatní ustoupili několik kroků vzad. Ramenatý drancíř se zapřel do dveří vší svou vahou, leč nepohnul s nimi. „Žádná past,“ prohlásil Chekotay spokojeně a jal se dveře obhlížet zblízka. Miroslav mu nevěřil, raději zůstal dál. „Jsou to dveře otevírané elektromotorem,“ sdělil vrchní drancíř svůj nález. „Ale chybí tomu šturm.“ „Nešel by použít článek ze svítilny?“ navrhl Mogh. Petr měl nejnižší hodnost, a tak obětoval svou svítilnu. Napětí bylo příliš malé, dveře se ani nepohnuly, a svítilna po kompletaci také nesvítila. „To je ale nepříjemná překážka,“ povzdechl si Miroslav teatrálně. Třeba to přiměje ty otravné Drancíře odtáhnout domů! „Nedá se nic dělat,“ rozhodl Chekotay, „Musíme zapálit les.“ „Cože?“ řekl Mogh udiveně, „Vždyť tři dny pršelo.“ Chekotay nad tím chvíli přemýšlel. „Máš recht. Potřebujeme najít něco, co hodí opravdu pořádnou jiskru. Jdeme!“ Drancíři vyrazili do tmy, Zewelláci za nimi. „Vůbec se mi to nelíbí,“ zamumlal Mogh potichu, „všimni si, jak má ten mladý Drancíř napakovanou brašnu. Copak to asi našel, že se o nálezu ani nezmínil, hm?“ Miroslav se podíval na udané zavazadlo, ale nezdálo se mu větší, než celou cestu sem. Chůze rozvalinami však byla náročná a další debatu vylučovala. Bylo třeba se neustále ohlížet. Támhle! Mezi křovím-! Pod nohou mu povolila shnilá deska a málem spadl do jakéhosi výkopu. Když se opět vydrápal na povrch, rozhlížel se, ale tu zvláštní siluetu již nespatřil. Raději si pospíšil za ostatními. „Veliteli, tady je další budova,“ hlásil Mogh. „Uvnitř čisto.“ Miroslav jej doběhl. Drancíři postávali bokem a o něčem se polohlasně dohadovali. Když se podíval jejich směrem, zmlkli a nevraživě mu pohled opětovali. „Dávej na ně bacha,“ ucedil koutkem oka k Moghovi, „Já se podívám dovnitř.“ Stavba vypadala jako garáž, akorát že vyjet se z ní dalo jen a pouze na betonový plácek strmící nad svahem. Ve světle baterky se ukázal ponk a několik beden. Krátká prohlídka ukázala, že zde není nic zajímavého a že jedna bedna je zamčená. „Budeme potřebovat šperháky,“ zavolal ven. Odpovědí mu byl zděšený výkřik „Mutanti!“ a série výstřelů.
V Miroslavovi by se krve nedořezal. Popadl samopal a vyběhl ven. Mogh se kryl za zdí a vykukoval do noci. „Co se děje?!“ „Nevím. Není nic vidět. Drancířský velitel střílí kamsi do tmy, ten druhý někam zmizel.“ „Vidíš, po čem střílí?“ „Ne.“ Chvíli hmouřili oči do černočerné tmy. Náhle se v křoví mezi stromy něco pohnulo, něco mručícího, víc širokého, než vysokého, hlavu to mělo useknutou doprava„Co to sakra bylo?“ zachrchlal Chekotay, urovnal si na hlavě posunutý drancířský baret a vstal. „Viděli jste to?“ „Co?“ zeptali se zewelláci jednohlasně. Drancíř se konečně vydrápal z křoví. „Jako bych viděl supermutanta.“ „A viděl?“ „Viděl, střílel, zasáhnul… ale nikde tu není,“ vysvětlil Chekotay a ztěžka dosednul na jakýsi transportní kontejner s promáčknutou stěnou. Mezi rozvalinami dávno rozbořené instalace se vynořil Petr. „Tys něco viděl?“ „Neviděl jsem nic, ale někdo tady střílel!“ „Pojďme se raději podívat na ten zámek,“ navrhnul Miroslav unaveně. Zakrátko víko bedny odskočilo a Miroslav vytáhl malý energetický článek. „Není zrovna malý,“ podivoval se Mogh. „Ale je hodně výkonný,“ radoval se Chekotay. „S tím ten les určitě zapálíme!“ „Anebo jím můžeme otevřít dveře.“ „Anebo jím můžeme zapálit les!“ Po chvilce se dohodli, že přeci jen zkusí otevřít dveře. Zkušeně zapojili článek do zdířky pro články. „Dělá to něco?“ „Je tady napsáno ‚Char-ging‘. To bude asi jméno firmy, co ten systém vyráběla.“ „Dveře nefungují.“ „Hlupáku, po tolika letech? Napřed se musí systém pořádně nabít.“ „Pojďme se zatím podívat na věž,“ navrhl Mogh. Miroslavovi se ten nápad zrovna nezamlouval, ale šel také. Věž byla vysoká, zrezivělá a mokrá a jediný, kdo byl natolik hloupý, aby na ni lezl, byl drancířský velitel. Zmizel ve tmě. Po chvilce se ozvalo „Jé, tady je švestka!“ provázené zvuky, jako když dojíte brahmínu krumpáčem. Když konečně slezl, tvářil se kysele. „Byla tam, taková velká, šťavnatá, lehce zářící… ale nedosáhl jsem na ni. Možná až zapálíme ten les…“ Po tomto intermezzu se skupina vrátila ke dveřím do velínu, které nyní Mogh bez problémů otevřel. Z důvodu opětovných obav z pastí šel dovnitř jako první Petr a skutečně, záhy vyšel ven a v ruce držel pekelný stroj. „Hele, co jsem našel,“ zvolal vesele. Nástraha mu přitom vypadla na zem. Všichni se schovali, kam se jen dalo, Miroslav se skrčil za trs pampelišky a tvářil se, jako že tady není. Naštěstí výbušnina nevybuchla. Ani teď, ani za chvíli. Společně vstoupili dovnitř. „Na to, že zvenčí to vypadá jako roubenka, je to docela solidně betonované,“ poznamenal Chekotay k zárubním. Všude byl hrozný nepořádek, stopy výstřelů a boje. Postupně prohlédli hlavní místnost, menší komůrky, sklep i patro. Miroslav zrovna lezl z díry ve stropě, když kolem proběhl Chekotay,
začal zběsile střílet do tmy a řvát. Po třetí ráně mu naštěstí došly náboje, tak se sesul do koutku a tiše vzlykal. „A co je zas tohle?!“ „Už mu dočista přeskočilo?“ zeptal se Mogh Petra konverzačním tónem. Drancířský velitel si přihnul kobercové pálenky a po chvíli se zdálo, že se vzpamatoval. „Mám pocit, že mi tohle místo leze na mozek,“ poznamenal. „To teda!“ zavrčel Mogh. „Měl bys odevzdat zbraň.“ „A komu? Zewllákovi, ne? Tos uhod!“ vysmál se mu Chekotay. „Hele, co jsem našel,“ snažil se Miroslav zmírnit napětí odvedením pozornosti k nalezeným dokumentům. Borci si je přečetli a jejich obličeje se zachmuřily ještě víc. „Co to má znamenat?“ ptal se Petr zmateně. „Moment,“ řekl Chekotay, „tyhle poznámky z chemického vývoje mi něco připomínají.“ Otevřel stalkerbrašnu, čehož využil Mogh, aby nenápadně zkontroloval její obsah, a vytáhnul záznamník. „Tady, poznámky z průzkumu základny LS, z níž je dnes osada Přátelství. Úplně stejné příznaky. Říkali jsme tomu Kaaliho syndrom.“ „Dá se to nějak léčit?“ zajímalo Miroslava. „I kdyby jo, určitě bych to neřekl zavšivenému zewellákovi,“ zavrčel Chekotay. „Asi se bude třeba zeptat důrazněji!“ houkl Mogh vyzývavě a pozvedl brokovnici. „Hele, a kam vedou tyhle dveře?“zeptal se Petr postávající u opačného konce hlavní místnosti. Šedě natřené dveře, na první pohled splývající se špinavými stěnami místnosti, okamžitě přitáhly veškerou pozornost. „Jsou to bezpečností dveře,“ poznal Mogh neomylně nápis „Bezpečnostní dveře“. „Musíme zadat osmimístný kód,“ dodal a opřel se rukou o nápis „Zadej osmimístný kód“, aby ho ostatní neviděli. “Vau, ten ghůl je chytrý,“ uklouzlo Petrovi. „Ale jaké je heslo?“ „0609112567?“ zkusil Chekotay. Bez efektu. „Číslic je deset, potřebujeme jich osm, to je osm krát deset, to je osmdesát kombinací,“ dumal Petr. „To bude chvilku trvat, než to vyzkoušíme.“ „Myslím, že kombinace osmé třídy o deseti prvcích se počítá nějak jinak,“ poznamenal Chekotay opatrně. „Dvacet čtyři tisíc tři sta deset,“ zamumlal Mogh tak potichu, že jej mohl slyšet jenom Miroslav. „Tohle nemá význam, pojďme zapálit ten les,“ rozhodl se Chekotay. „Tím malým energetickým článkem?“ „Proč článkem? Máme něco lepšího, přece peklostroj!“ „Tak to chci vidět!“ potěšil se Mogh. „Mám rád výbuchy.“ Vzali výbušninu s časovačem a odešli do tmy. Miroslav a Petr osaměli. Prohledávali rozbité skříně, převrácené stoly… náhle se zvenčí ozval rachot mohutné exploze. Do dveří vstoupily dvě značně ožehlé postavy. „Bylo to super,“ zachrčel Chekotay a vyplivl hrst střepin. „Úžasné,“ zachrčel Mogh a otřel si z obličeje vrstvu sazí. „Jen časovač ještě kdyby tak fungoval.“ „Možná jsme to mohli raději použít tady na tyhle dveře,“ litoval Miroslav. „Těm by to nic neudělalo,“ odhadl znalecky Chekotay. „Ano,“ přisvědčil Mogh, „tohle jsou přeci bezpečnostní dveře.“ „A jo…“ „Pojďte se raději podívat na kráter,“ navrhl Mogh. „Chekotayi, stalo se něco?“ „Ne…“ řekl pomalu drancíř stojící před pancéřovými dveřmi, „Jenom… jak mi zalehlo v uších při té explozi, měl jsem pocit, jako by někdo šeptal, že to musím zadat já a nějaká
čísla… zkusím něco.“ Vytočil pár čísel, pak se bezradně zastavil, pak vytočil ještě něco. Žádný efekt. „Nic, to byla nějaká blbost. Pojďme se podívat na tu ďuru.“ V lese skutečně zela jáma a v té jámě ještě jedna jáma. Betonovaná. „Je to nějaký průlez, kdo ho půjde prozkoumat?“ „Já lezl na věž!“ bránil se Chekotay. „Nehádejte se,“ prohlásil Miroslav, „já půjdu!“ Popadl sekeru do zubů a začal se soukat do průlezu. Díra byla mokrá, smradlavá a kramle byly vygajdané, ale na něco takového byl průzkumník připraven. Slezl několik metrů pod povrch země a po čtyřech pokračoval dál nízkým, úzkým tunelem. Začala se jej zmocňovat klaustrofobie, ale soustředil se a zahnal ji. Mlhavé světlo svítilny na betonovou štolu stačilo, přesto až když byl v půlce velkého tmavého fleku mu došlo, že tohle tady zbylo po lidském těle. Velmi nepříjemná představa, ale nezbývalo, než jít dál. Po několika metrech se však zastavil: Chodba byla zavalená. Bude to chtít další výbušninu, pomyslel si Miroslav. Představil si směr postupu a uraženou vzdálenost a vycházelo mu to, že se zrovna blížil k roubence. Chodba patrně směřuje pod ni. Možná by takto šly obejít ty pancéřové dveře? Začal pomalu couvat k návratu, díval se pod sebe, soustředil se na každý krok, ale bylo to čím dál obtížnější. Cítil, jak se betonové zdi vypukly, jak jej sevřely, jak z něj odírají maso, když se snaží postupovat, ale věděl, že musí pokračovat, že musí udělat každý další krok, byť to tak bolí, protože jestli neuteče, tak ho dostihnou a to bude konec, dral se dál, drápal se betonovou norou, holýma rukama kroutil a trhal zrezivělé armaturní dráty, až měl i ruce celé dorvané, ale nebylo to nic platné, protože už byli tady a těsný prostor zaplnily ohlušující výstřely, které jím smýkly zleva doprava, strašlivá palčivá bolest vystřelila z podbřišku a ňader, křupání kostí a chrčení rudé pěny prskající z prostřelených plic, zařval, zaječel primární, syrovou hrůzou, celé tělo se svíjelo v bolestivých křečích, krev stříkala, jeho horká krev byla všude kolem, instinktivně nahmatal první kramli a vyšvihl se nahoru, Petr jej popadl za ramena, vytáhl a hodil jím do mokré, studené prsti, vonící podzimem a kobercovou pálenkou, která ukápla Chekotayovi z vousů. „Jsi v pořádku?“ zeptal se přes mířidla své pistole. Miroslavovi bušilo srdce, jako by se snažilo vyrazit z hrudi. Nejsem v pořádku, chtěl zařvat, stříká ze mě krev, ty tupče! chtělo se mu zařvat, ale nemohl popadnout dech ani k tomu. Nebe bylo temné a padala z něj chladivá voda. Naprosté ticho. „Jsem v pořádku,“ zachrčel cizím hlasem po chvíli. „Myslím… myslím, že to bylo něco jako s tím mutantem.“ Pomalu se zvedl. „Měl jsem na pocit, že mě jdou zabít.“ „Kdo?“ „Nevím. Chtěl jsem zadat, musel jsem zadat nějaká čísla, ale nebyl čas a pak už začali střílet…“ „Pamatuješ si ta čísla?“ „Ne.“ Chvíli stáli a přemýšleli. „Možná by stálo za to prohlédnout ještě jednou celý areál. Pod kasárnama jsou také nějaké sklepy.“ „Trochu se projdeme a ujistíme se, že jsme tady sami,“ rozhodl Miroslav. Vydali se do tmy, klopýtali přes rozvaliny, důkladně prohlíželi kdejakou díru. „Ty, kde máš toho svého maníka?“ zeptal se po chvíli Mogh Chekotaye. „Cože? Dyť tady byl!“ Rozhlíželi se, nikde nic, jen tma. „Jdem se po něm podívat?“ „Myslím, že to je přesně to, co chtějí, abychom udělali,“ řekl Chekotay zamyšleně.
„Pokračujme!“ zavelel Miroslav. A tak pokračovali. Jediný zajímavý nález byla žumpa, kéž by prázdná. Vrátili se na buzerplac před roubenku, když se mezi kmínky slivoní protáhla postava v černém. Petr. „Kdes byl?!“ „Ale, slyšel jsem vrčet párače, tak jsem to šel zkontrolovat,“ prohodil Petr lakonicky. „Asi jsi nic nenašel,“ zeptal se Miroslav. Cítil se při té otázce hloupě, ale zeptat se pro klid své duše musel. Petr jen pokrčil rameny. „Sklepy do kasáren?“ nadhodil Mogh. Chekotay se podíval okénkem. „Tohle se mi nelíbí,“ zavrčel. „Tma, až mi z toho trnou zuby.“ „Mě to přijde docela příjemné,“ pochvaloval si ghoul a mimoděk nastavil k okénku ruce, jako by si chtěl ohřívat dlaně nad ohníčkem. „Jestli to tam nezáří, tak sním svůj baret,“ prohlásil rezolutně Chekotay. „Já tam nejdu. Je to na ghoulovi.“ „No tak to prrrr!“ ohradil se Mogh. „Malá temná místnost. V ní samotný ghoul, tohle já dobře poznám! Nikam nejdu!“ „Co ti zas přelítlo přes nos?“ „Sám tam nejdu! Někdo se mnou, nebo nic!“ Miroslav upřel na Chekotaye rozhodný pohled a drancíř podlehl. „Tak jo. Mám tu ještě trochu Rad-X.“ Vložil jednu pastilku pod jazyk, vrazil do pistole nový zásobník a kývl na Mogha: „Jdeme! Běž první.“ „Jako to, že já mám jít první!“ brblal ghoul, ale poslechl a šel. Miroslav a Petr osaměli. Koukali na sebe, koukali do tmy. Z okénka zaznívaly hlasy průzkumníků: „Svědí mě celé tělo, doufám, že ty tabletky zaberou…“ „Mě je tady příjemně…“ „Tady čisto…“ „Tady taky…“ „Co je tohle?“ A najednou hluk, lomoz, výstřel, výkřiky. „Co se děje?!“ zeptal se mírně znepokojený Miroslav. „Nic, to nic,“ uklidňoval jej z díry Mogh. „Patrně jen další halucinace.“ „Patrně?“ Oba průzkumníci se vrátili ještě víc zválení, než odešli. „Sklepy jsou prázdné,“ hlásil Chekotay. Protože déšť zesílil, schovali se pod střechu. Pevné zdi dávaly alespoň nějaký pocit bezpečí. „Když si to shrneme, jsme tady sami,“ začal přemýšlet nahlas Miroslav. „Asi ano,“ přisvědčil Chekotay. „Vše zvláštní, co vidíme, slyšíme, cítíme, jsou jen halucinace. Musíme zachovat klid.“ „He he. He he,“ zasmál se Petr nepříčetně. „Hlavně klid,“ opakoval Chekotay. „Jsou to jen hloupé halucinace.“ „Mě to nepřijde jako úplně hloupé,“ namítl Miroslav. „Mě to přijde, jako bychom zažívali úryvky z paměti někoho jiného. Lidí, co tu umřeli a tak.“ „To je blbost,“ zamítl tezi rezolutně drancíř. „Kaaliho syndrom se takto neprojevuje. Netahej mažii do vědy.“ „Ale v Osadě Přátelství to byla jiná šarže zbraně,“ namítl Mogh. „Možná, že tady to působí takto.“
„Dobře,“ ustoupil Chekotay. „Měli jsme tady nějaké číselné halucinace. Tady máme číselník. Pojďme to zkusit. Já jsem určitě vytáčel dvojku… a pak nevím.“ Přistoupil ke dveřím a vytočil dvojku. „Na mně křičel něco něco, tři, něco něco,“ uvažoval Mogh. „A to první něco něco bylo docela krátké.“ Chekotay vytočil trojku. Miroslav přistoupil k číselníku. Přivřel oči, snažil se vzpomenout na tu vidinu. „Takhle jsem tím už skoro točil…“ šeptal si pro sebe. „Uprostřed byla nula.“ „A mezi tím?“ „To nevím.“ „Tak to toho víme opravdu málo,“ poklesl na duchu Mogh. „I kdyby to skutečně byl platný kód, o čemž pochybuju,“ zavrčel Chekotay. Ke dveřím přistoupil Petr a bez zaváhání vytočil dvacítku. „Tys měl také nějakou halucinaci?“ Drancíř pokrčil rameny. „Páté a šesté číslo je určitě dvacet. Ale jinak nevím.“ „Když jsem byl mladý,“ vzpomínal ghoul, „lidé často používali jako svá hesla data narození.“ „To by mohlo být,“ přikývl Chekotay, „ale jak nám to pomůže? Kdy se narodil velitel téhle báze?“ „Ale datum to být může,“ zamyslel se Miroslav. „Jistě!“ zvolal teatrálně Chekotay. „Dvacet tři něco nula, a jediný měsíc končící na nulu je desátý, takže dvacet tři deset dva tisíce nula něco něco. To je jen devadesát devět čísel, to můžeme zkusit.“ Přistoupil ke dveřím a začal vytáčet: 23102001 23102002 23102003 23102004 23102005 23102020 23102021 23102022 23102006 23102007 23102023 „To je hloupost,“ zavrčel Mogh, kterému začala být zima. „Musí být nějaké jiné řešení.“ „Taky si myslím, že to je blbost,“ poznamenal Chekotay, ale vydržel ještě deset čísel. Pak to vzdal. „Je to volovina, pojďme ještě jednou prověřit-„ Miroslav se kolem něj protáhnul a vytočil 23102077. Dveře se bezhlučně otevřely. „Dvacátého třetího října dva tisíce sedmdesát sedm,“ zamručel Chekotay, „Poslední datum padlé civilizace. To mě mohlo napadnout taky.“ „Inu…“ ušklíbl se skromně Miroslav. „Půjdeme dál?“ „No tady nezůstaneme,“ řekl Mogh a připravil si brokovnici. „Petře, jdeš první, budu tě krýt,“ rozkázal Chekotay. Když procházel kolem číselníku, ještě po něm loupnul očima. „To je divné, všude ve zprávách píšou datum jako měsíc, den, rok, ale kód ke dveřím je den, měsíc, rok…“ Miroslav jej popohnal a sám šel hned za ním, se sekerou v rukách. Strmé schodiště vedlo do hloubi několika metrů pod a za roubenku. Zalomilo se napřed doprava, pak doleva, pak znovu doprava a před průzkumníky se objevily rozražené vzduchotěsné dveře. Těsnění bylo dávno zpuchřelé, zárubně zrezivělé. Za nimi čekaly tři místnosti, dvě malé komůrky a jedna velká místnost. V jedné z komůrek pomrkávala napůl
slepá obrazovka počítačového terminálu napájená z malého energetického článku. A vedle ní svítilo velké červené tlačítko. „Juuu,“ usmál se zasněně Petr a„Néééé!“ zařval Chekotay a skočil po něm. Miroslav se rozpřáhl sekerou, Mogh se protáhl kolem a tlačítko zajistil. „Nervový plyn, odjištěno,“ četl na obrazovce terminálu. „Prostě se musíme uklidnit,“ opakoval Chekotay a zhluboka dýchal. Podrobná prohlídka, při níž se všichni snažili mít neustále na očích všechny ostatní, odhalila jen málo. Pár zajímavých dokumentů, rozkazy a normy, které se budou hodit rozvědce, ale nic vyloženě užitečného. „Mapa,“ zamumlal Chekotay a zvedl list ze země. „Zajímavé, je tady značená nějaká lokace. Skladiště. Hmmm. Je to severně od nás… moment.“ Chvíli obracel mapu, ale tvářil se při tom čím dál zmateněji. „Ta mapa je nějaká čudná, tudy jsme přece šli a vypadlo to tam úplně jinak!“ Otáčel tu mapu v rukách, ještě když skupina vylezla zpátky na povrch. Venku právě svítalo. „Má někdo chuť tady spát?“ zeptal se Miroslav spíše řečnicky. „Alespoň dvacet kilometrů odsud,“ pronesl znechucený Mogh. Petr mlčel, neboť spal. „Posnídáme a zmizíme,“ rozhodl Miroslav. „Třeba do té doby přestane pršet, a když ne, tak máme atombordely.“ „Já navrhuji zkusit najít to skladiště,“ řekl Chekotay a rozřezal mapu na kousky. Pak je různě otočil a znovu sestavil. „Vida!“ zajásal, „nebyla vadná, jenom zašifrovaná. Skladiště je jen pět kilometrů odsud.“ Pečlivě odhalenou pozici zakreslil do své mapy. „To bychom mohli zvládnout. A bude to určitě lepší, než nějaké švestky.“ „To je pravda,“ přitakal Miroslav, „sbalíme se a vypadneme!“ Údolí bylo hluboké, temné a mrtvolně tiché, pokud tedy nepočítáme vzdálené bručení medvědů. Miroslav doufal, že je Chekotay neslyší. Kdyby ano, mohl by dostat strach a jeho plán, obětovat drancíře medvědům a sám proklouznout ke skladišti, by nevyšel. Zatím to vypadalo nadějně, drancíř klouzal po svahu tak strmém, že by zasloužil lano a stoupací železa, a vypadalo to, že se pranic nebojí. „Támhle!“ zvolal, „támhle vidím nějaký okop nebo co!“ To je ovšem už třetí okop, který vidíš, pomyslel si Miroslav skepticky. Zanedlouho však sám rozeznal nízkou zemljanku s maskovaným vchodem. Vedle něj byla připevněná jakási plaketa, opršelá, poničená. Zblízka na ní rozeznal několik oprýskaných slov: „chorym partyzánom“, „roľníci“, „hrdinom“. Přes to celé byla barvou vojenské šedi natřen veliký znak, písmeno „E“ obkroužené dvanácti hvězdami. Znak Enklávy. Pečeť na dveřích byla neporušená, ale jen do chvíle, kdy ji rozbilo drancířské páčidlo. Úspěšné stalkery čekala bohatá kořist.
Epilog Poručík Scharfesauge znudene zívol. Práca u spravodajskej služby je bezbpečná a zaujímava. Samozrejme ak nie ste služobne najmladší a striedajú sa vám nebezpečné zbery informácií priamo v teréne, s totálne nudným monitoringom. Monitor pred ním začal poblikávať, čo dávalo optimistickú vyhliadku, že služba nebude len nečinne presedených dvanásť hodín. Poručík zanechal pozivovanie a náhlivo sa vrhol na identifikáciu správy. hlásila dvatsaťtri krát nesprávne zadaný kód ku dverám na základni Trough station - pravdepodobný neoprávnený vstup. O základni Trough station poručík ešte nepočul, takže nepatrí medzi dôležité. Ale aj nemal čím si krátiť čas, takže si o nej začal vyhľadávať informácie. Zároveň sa skúsil napojiť na kamerový systém základne. Kým ho spojilo, zistil si, že ide o základňu opustenú po nehode ešte v časoch, než nastúpil do služby. Čo je pomerne dlhá doba, takže na základni fungovala jediná kamera. Nahral záznam mužov zostupujúcich po schodisku. Kvalita záznamu bola samozrejme mizerná. Priestor bol osvetlený preblikávaním slabých bateriek a uhol nastavenia kamery tiež nebol optimálny. No podla oblečenia bolo poznať, že sa do základne podarilo dostať nejakej spodine z pustiny. Poručík už nad tým chcel mávnuť rukou a spísať rutinné hlásenie, no všimol si ešte na jednej postave bieleho znaku na čiernom podklade. To značilo, že nejde iba len o náhodne poskladanú zberbu z pustiny, ale o organizovanú zberbu z pustiny. Začal znak vyhladávať v databáze. Reavers - lokálny nájazdníci zo Silesie, okolie Teschenu. Miestna posádka s nimi uzavrela dohodu, aby mala kľud pri výskumnej činnosti. Miesna posádka základne Living Corps, základne, ktorá bola tiež opustená po nehode. Poručíkovi to prišlo ako zvláštna náhoda. Namiesto rutinného hlásenia, začal spisovať hlásenie s dôrazným upozornením...
Technický report A nyní krátké shrnutí pro ostatní: Operace Trhání švestek byla třetí do série operací Paranoid. Neodehrávala se však na důvěrné známé raketové základně ve Frýdku-Místku, leč na retlansační instalaci ČSLA v Bílých Karpatech. Organizoval Mogh, hrálo se do svítání, další hráči byli jen tři. Hráli jsme, myslím, docela agresivně, ale stejně nikdo nechtěl způsobit přestřelku, protože ve 4 lidech každá ztráta silně ruší hru. Nicméně bylo to po docela dlouhé době, co byl nejen vyhlášen, ale také použit respawn point. ::) Opět jsme se tedy potýkali s následky nevydařených experimentů zlovolné Enklávy, opět byla atmosféra budována podél osy všudepřítomného ohrožení, vlezlého strachu a naprosté nedůvěry nejen ve své kolegy, ale ani ve vlastní smysly a rozum. Srovnávat Trhání švestek s Paranoidy nejde zcela, samozřejmě, Paranoidy byly dvoudenní LARPy pro deset, patnáct lidí na dvou hektarech, Trhání švestek byla komorní akcička. Mogh musel improvizovat více, než Reinar, použil méně prvků a snažil se na ně soustředit, což mu vyšlo. Opět tedy přišly ke slovu slaboučké lightsticky a napínavé pátrání po té nejslabší mihotavé záři v černočerné tmě pralesa. S radiací to naštěstí bylo poměrně... šetrné vůči uživatelům. :-D To značí, že jsme si sice připekli kožichy, ale nebyl to ani zdaleka takový reaktor, jako Piknik pri ceste. Hodně fungoval prvek dezorientace a smyslové deprivace. V tomto ohledu musím říct, že je jenom dobře, že jsme před vlastní hrou strávili několik hodin v temném lese a že jsme v mokrém pralese nerozdělali oheň. K tomu použití "PA" svítidel, třeba ta moje svítilna, která žije láskou ke stroboskopu nebo Mirův kozí dech... ::) Měl jsem z toho občas docela halušky (ačkoliv skutečné přeludy přišly až na druhý den během patrolové fáze). K určité dezorientaci přispíval jednak také prales, jenž si bral co považoval za své, jednak výrazné vertikální členění herního prostoru - mám dokonce pocit, že subjektivní metrika byla víc vysoká, než dlouhá, za což samozřejmě může 40 metrů vysoká věž, hlavně ale různé úrovně různých staveb - sklepy, patra, bunkry, garáže, stupínky, šachty... Myslím si, že Mogh z daného prostoru, drancovaného dvacet let turisty, vytáhl maximum. (Lepší, intenzivnější využití by už vyžadovalo tým alespoň tří lidí a celodenní přípravu na místě.) Příběhové pozadí bylo pěkné, široce rozvětvené, čtení bylo docela mnoho, ale každý útržek skrýval důležité informace a bylo záhodno přečíst si jej několikrát. Příběh zapadl do té části templářského universa, které si Mogh vzal na starost a postupně tu prázdnou mozaiku vybarvuje. Líbí se mi, co se dozvídáme i jak je to podáváno. Aby nebyla jenom chvála: Hra byla připravená pro víc hráčů a NPC a nedlouho před hraním se Moghovi rozsypala soupiska, takže pár věcí padlo a pár věcí nepasovalo. Lightsticky v zimě přestávaly svítit nebo co, mnoho švestek uniklo nalezení. Některé scénáře byly opravdu náročné na zahrání (i když to je asi dost síla zvyku). No a ten pochod smrti na druhý den hry... hledání bunkru mi vlastně ani nevadilo, protože odměna byla adekvátní, ale závěr v údolí byl dost zlý. No jinak to samozřejmě nešlo, když jsme to chtěli ukončit tak, jak jsme to ukončili. Specifický případ Petr, kterého jsme zanedbali, co se briefingu, pravidel a BOZP týče.
