Opava jako hudební lokalita

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra hudební výchovy

Lucie Fajmonová IV. ročník – prezenční studium Obor: Učitelství pro 1. stupeň základních škol

Opava jako hudební lokalita Diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Marie Horáková, Ph.D.

OLOMOUC 2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Marie Horákové, Ph.D. a použila jen uvedených pramenů a literatury.

V Herticích dne: 25. 3. 2009

Děkuji Mgr. Marii Horákové, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce, poskytování rad, připomínek a hlavně za její neutuchající trpělivost ke mně. Děkuji také všem, kteří se podíleli na vzniku této diplomové práce.

MOTTO: ,,Vidím vlát prapory na věžích bílého města.´´ (Petr Bezruč)

OBSAH ÚVOD 1. OPAVA 1.1 Vznik a založení města

6 8

1.2 Významné události v historii města Opavy v datech

17

1.3 Opavské kulturní památky

21

1.4 Město Opava a jeho nejvýznamnější osobnosti 1.4.1 Petr Bezruč

28

1.4.2 Joy Adamsonová

31

1.4.3 Johann Mendel

34

2. SLEZSKÉ DIVADLO V OPAVĚ 2.1 Založení divadla, divadlo v proměnách času

37

2.2 Divadelní soubory v minulosti a dnes

43

2.3 Nejvýraznější osobnosti divadla

61

3. ZUŠ VÁCLAVA KÁLIKA 3.1 Život a dílo Václava Kálika

67

3.2 Vznik a vývoj hudební školy

71

3.3 Současná hudební tělesa a kulturní akce školy

74

4. OPAVSKÁ HUDEBNÍ TĚLESA 4.1 Pěvecké sbory

78

4.2 Hudební festivaly a soutěže konané v Opavě 4.2.1 Bezručova Opava

83

4.2.2 Další břehy

85

4.2.3 Mezionárodní soutěž mladých varhaníků

86

4.2.4 Festival duchovní hudby

87

4.3 Orchestry působící v Opavě 4.3.1 Opavský studentský orchestr

89

4.3.2 Boris

90

ZÁVĚR

92

PRAMENY A LITERATURA

93

SEZNAM PŘÍLOH, ANOTACE

ÚVOD Pro svou diplomovou práci jsem si zvolila téma s názvem Opava jako hudební lokalita. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla svou práci věnovat zrovna této problematice byl můj vlastní postoj k hudbě, která ovlivňuje nejen lidskou psychiku, náladu, ale taky celou osobnost člověka. Ať už dospělého či dítě. Chtěla jsem poukázat na to, že hudba a hudební umění je stejně důležitou složkou ve výchově dětí, jako matematika nebo přírodní vědy. Dalším důvodem je fakt, že přestože v Opavě žiji, o jejích dějinách či hudebním dění vím opravdu jen velmi málo. Má snaha to změnit zavedla mé první kroky do opavské knihovny, kde jsem získala spoustu informací, ale žádný ucelený a přehledný výčet. Nechtěla jsem se spokojit pouze s těmito informacemi o městě, ve kterém žiji. Můj názor je, že učitel základní školy by měl mít znalosti v oblasti umění, kulturního dění a historických faktů svého působiště. Z tohoto důvodu bylo mým záměrem vytvořit stručný a ucelený přehled možností kulturního využití volného času dětí, které jako pedagog budu vzdělávat a ovlivňovat jejich výchovu. V neposlední řadě jsem svou snahu zaměřila na to, aby mnou vytvořená práce neskončila v šuplíku pracovního stolu, ale aby sloužila jako opora učitele. Diplomová práce je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola představuje město Opavu, jeho vznik a založení. Zabývá se historií a vznikem samotného názvu města, prvními obyvateli a nejstaršími dokumenty, které dokládají původ a funkci města. Jsou v ní zařazeny také historicky významné události, kulturní památky a osobnosti kulturní sféry spjaté s Opavou. Druhá kapitola se soustřeďuje na nejvýznamnější stavbu v Opavě, Slezské divadlo. Provází nás obdobím jeho vzniku a proměnami, kterými procházelo během různých časových úseků. K divadlu také neodmyslitelně patří jeho osobnosti. Ty, které se pohybovaly v jeho zdích či ty, které jsou spojovány s významnými událostmi města. Posledním pod bodem druhé kapitoly je divadlo v současnosti. Jak vypadá dnes, které divadelní složky obsahuje. Jaký kulturní program nabízí společnosti, jakým způsobem se obměňuje repertoár či vyskytují-li se

6

problémy s řízením a provozem divadla. Další zajímavou kulturní budovou v Opavě je bezpochyby ZUŠ Václava Kálika, která je podrobně rozebrána ve třetí kapitole. V ní se zaměřuji především na osobnost Václava Kálika, který je jejím zakladatelem a díky kterému budova plní stále stejnou funkci již mnoho desetiletí. Kapitola obsahuje také zmínku o kulturních akcích školy v současné době, reprezentování žáků školy na nejrůznějších vystoupeních, hudebních akcích, ale také hostování v zahraničí. Čtvrtá kapitola nese název: Opavská hudební tělesa a tvoří ucelený přehled hudebních těles působících v Opavě. Zaměřuje se především na pěvecké sbory, orchestry a nejznámější hudební soutěže a festivaly. Při psaní své diplomové práce jsem čerpala jednak z odborné literatury, časopisů, internetu, novin a kronik města, ale také ze vzpomínek a vyprávění členů souborů. Získané poznatky mohu využít ve své pedagogické praxi na prvním stupni základních škol nejen v rámci hudební výchovy, ale i v hodinách vlastivědy, českého jazyka, zájmových činnostech a v dalších předmětech. Myslím si, že je velmi důležité, aby děti znaly svůj kraj, poznaly nejen jeho historii a památky, ale také hudební kulturu.

7

1. OPAVA 1.1 Vznik a založení města Opava, město, ležící na stejnojmenné řece, město, o kterém stejně jako o mnoha jiných nelze s jistotou říct, kdy a kým bylo založeno nebo začalo být budováno. Nedochovaly se žádné listiny, které by mohly jeho vznik prokázat. Podle jedné pověsti byla Opava významnou osadou už v době Kvádů, německého kmene, který obýval část Moravy a Horního Slezska již v době před narozením Krista. V jiné a snad nejznámější pověsti, se praví, že: ,, Před mnoha staletími se v místech současného města sešli dva mocní páni. Jelikož se jim tento kus země zalíbil, postavili si zde své stany. Jednoho dne přijel průvod kupců, kteří pánům nabídli ke koupi čarovně krásného ptáka, kterého nikdy v životě předtím páni neviděli! Oba pánové jej chtěli mít pro sebe a strhla se hádka. Ani jeden z pánů nechtěl ve svém rozhodnutí koupě ustoupit. Přesto se nakonec oba udobřili, a jednoho z nich napadlo, že by mohli na tom památečním místě postavit město?! Pán, který ptáka koupil, řekl:,,Ať se tedy jmenuje po onom krásném ptáku!´´ že prý když se hádali o páva, tak ať se jejich město jmenuje Opava !!! ´´1 Mimo jiné také existuje latinsky psaná kronika zachycující události od roku 1167. Ta je uložena v opavském městském archivu a v ní je řečeno, že Opava byla vybudována jako osada již na počátku 3. století našeho letopočtu vojevůdcem římských legií Lukou. Podle něj byla pojmenována Luka nebo Louka. Bohužel, tato zpráva se také považuje pouze za pověst. Co víme určitě je, že počátky osídlení Opavy a jejího okolí sahají až do období pravěku, střední doby kamenné. Což dokládají archeologické vykopávky. Důvodem osídlení tohoto území bylo především příznivé klima, úrodná oblast podél řeky a možnost budování chráněných sídel. Procházely tudy staré kupecké stezky propojující Slezsko s dalekými oblastmi Evropy. Obchodovalo se s kožešinami, voskem, otroky, jantarem, keramikou, zbraněmi, textilem a šperky. 1 http/www. opava – city.cz

8

Od 3. století př. n. l. na tomto území sídlili Keltové a od 2. století n. l. to byli Germáni. V 8. století dorazili na území Opavska první Slované. Počátkem 9. století jej zřejmě obýval slovanský kmen Holasiců. U říčního brodu přes řeku Opavu se tak začala vytvářet malá, postupně se rozšiřující kupecká osada. Pojmenování řeky a pozdější osady dokládá tradici keltskou a germánskou. Jméno Opava vzniklo pravděpodobně až ve 12. a 13. století, spojením germánského slova APA a keltského AHWA či AHAWA, obě znamenají ve významu vodu či mnoho vody. Vznikl tak český název Opava, latinské jméno Opavia a německé Troppau. S jistotou víme, že osada s pozdějším názvem Opava existovala již v 10. století, neboť roku 936 n. l. jí udělil král Jindřich I. různá privilegia. Ještě více to prokazuje existence darovací listiny, kterou roku 1055 n. l. postoupil Opavě polský kníže Kazimír. Ve slezské kronice se píše, že Opava byla již v roce 1164 významným kupeckým centrem. Vůbec první písemná zmínka o Opavské osadě pochází z roku 1195. Tehdy zde krátce pobýval olomoucký údělný kníže Vladimír, který vydal listinu s datem a místem latinsky psaným ,, In Opavia´´. Daleko významnější zpráva o Opavě, pochází z roku 1224. Tehdy se Opava v písemném prameni uvádí již jako město s právním a sídelním uspořádáním. Městská práva však Opava získala mnohem později, ve 13. století. Tato práva přinášela městům nejen ekonomickou prosperitu, ale také důležitý moment pro utváření jejich podoby. Jednalo se o právo trhu, tzv. mílové právo (ochrana městských řemeslníků a výrobců před konkurencí) a právo hradební. Opava byla od svých počátků obehnána hradbami se soustavou tří bran. Ratibořská na severu, Jaktařská na západě a Hradecká na jihu, jejich průsečík tvořil centrální tržní prostor (Horní náměstí). Opava byla jednoduchá osada s hliněnými valy, palisádovou hradbou ze dřeva a s příkopem okolo vnějšího okruhu. Stala se tak podstatným strategickým místem bránícím hranici království proti nepřátelským vpádům ze severu. Podle vzniku již zmíněného názvu a podle toho, že nejstarší listiny byly psány německy se usuzuje, že prvními obyvateli Opavy byli Němci a také židovské etnikum.

9

To dokazují německá jména měšťanů, vyskytujících se již v roce 1238 na tomto území. Toto plánovité usazování německých přistěhovalců v osadách začalo ve Slezsku prokazatelně za Boleslava I. kolem roku 1175. Historické prameny dokládají, že Opava udržovala obchodní styky s Uhrami, Polskem a dalšími oblastmi Evropy. Rozkvět města na krátkou dobu zastavil mongolský vpád v roce 1241, při němž Opava vyhořela. V 11. Století bylo, tehdy už město, nadále podporováno králi a později opavskými vévody. Díky čemuž vznikly pevné kamenné hradby okolo města s cimbuřím a věžemi. Otevírání zděných městských bran mělo přísný režim. Ve středověku náleželo důležité postavení ve městě církevním institucím. Na území Opavy působilo hned několik církevních řádů. Jako první se zde usadil Řád německých rytířů v roce 1250. Později minorité, dominikáni a ve 12. století pak johanité. Základním nositelem a šiřitelem kultury středověku však byla křesťanská církev. V této době se ve městě hojně zakládaly kláštery a kostely, které se stávaly dominantami města. Pěstovala se zde latinská liturgie, tvořili se základy pozdějších klášterních knihoven. S tím byly spojeny také počátky výuky a školství. Komunikační mluvou se stala latina, což byl univerzální jazyk tehdejší středověké Evropy. Společně s ním se rozvíjelo výtvarné umění, architektura, sochařství a malířství. V Horním Slezsku se používala od poloviny 13. do poloviny 15. století němčina. Dokládají to mj. mnohé německy psané listiny měst Opavy, Těšínska aj. Do konce 13. století byla Opava součástí Holasické provincie svázané s Moravou. Roku 1269 v Opavě zasedal královský sněm Přemysla Otakara II., který daroval Opavsko svému nemanželskému synovi Mikuláši I. jako odškodné za vyloučení nástupnictví na český trůn. Roku 1281 byla Opava ustanovena sídlem knížectví a Mikuláš I. byl jmenován opavským knížetem. Ten si však za své lenní sídlo vybral hrad v Hradci nad Moravicí. Bohužel roku 1318 zemřel. Z tohoto důvodu se toto území dostalo do držení královny, vdovy Kunhuty, sídlící na Hradci. Stalo se tak podřízeným české koruně a jejím vládcem byl ustanoven Mikulášův syn Mikuláš II.. Vedlejší větev rodu Přemyslovců spravovala zemi až do poloviny 15. století, a tak

10

vlastně Přemyslovci vládli na Opavsku ještě mnoho desetiletí po vymření hlavní větve rodu. V době vrcholného středověku již byla Opava výstavným městským centrem. Díky obchodům a řemeslu město bohatlo. Dokonce se zde nacházela samostatná mincovna (v místech dnešního hotelu Koruna). Od konce šedesátých let 13. století se Opavsko začalo vzdalovat od Moravy vznikem zvláštního vévodství pro již zmíněnou vedlejší větev přemyslovské dynastie, založenou nemanželským synem krále Přemysla I. Mikulášem. Sídlem opavských vévodů byl hrad v Hradci nad Moravicí. V roce 1365 zemřel Mikuláš II. O dvanáct let později se Opavsko rozdělilo mezi čtyři syny knížete Mikuláše II. (Jana, Mikuláše, Václava a Přemka). Centrem knížectví se stal Hradec nad Moravicí. Ve 14. století byla již Opava pevnou součástí sítě měst království českého. Z tohoto období se dochoval městský formulář, první doklad o existenci městské kanceláře. Opava se tak stala administrativním městem Opavského knížectví. 15. století se stalo dobou vlády opavského knížete Přemka, který sídlo správy knížectví přenesl z Hradce do Opavy, zde také nechal zbudovat opevněný městský hrad, který se stal součástí městského opevňovacího systému. Ulice města nebyly dlážděné, ale již vznikaly jímky a studny. Dále byly stavěny církevní stavby a usazovaly se zde další církevní řády. Významnou se pak stala minoritská stavba kláštera s kostelem svatého Ducha, v jehož kryptě byla pohřbívána opavská knížata (Přemyslovci). Toto století bylo postiženo několika velkými požáry města Opavy. Město vyhořelo v letech 1431, 1461 a 1467. V letech 1427-1431 Opavsko ovládli Husité. Opava husitské války přečkala, protože se jí vyhnuly přímé boje. Opavské knížectví získal pro svého syna Viktorina český král Jiří z Poděbrad. Netrvalo to však dlouho a Opava opět získala nového majitele. V roce 1474 Opavu stihlo křižácké tažení. Uherský král Matyáš Korvín se ujal vlády na Opavsku, když ji odňal knížeti Viktorinovi z Poděbrad. Opavské knížectví bylo v té době předmětem politických i mocenských soupeření královských rodů střední Evropy. Opava získávala četné výsady, díky kterým prožívala období hospodářského a společenského rozkvětu. Po nástupu habsburské dynastie na český trůn se roku 1526 definitivně právně potvrdila

11

přímá podřízenost Opavského knížectví královské moci. Zatímco za husitských válek patřila Opava k oporám katolického panstva, ve druhé polovině 16. století zde dochází k náboženským sporům, které vrcholí téměř úplným vítězstvím reformace. Vyznačovalo se érou přeměn a náboženských konfliktů. Převážná část německy mluvícího obyvatelstva přijímala Lutherovo učení a protestanté tak získali oporu v členech městské rady. Radnice vedla spory s olomouckým biskupem o ustavování farářů, konání bohoslužeb a užívání kostelů. Tak postupně došlo k úpadkům klášterů. Zdejší většinová evangelická komunita byla centrální vládou potrestána v roce 1607 usazením pluku císařského vojska. Dále byla ukončena bezprostřednost Opavského knížectví, které bylo uděleno katolickému velmoži Karlovi, knížeti z Lichtenštejna. Naproti tomu, rostoucí bohatství měšťanů dalo vzniknout novému zděnému městskému sídlu s renesančními prvky a motivy na fasádách domů. Ty se vyznačovaly sgrafitovými malbami a loubími, které chránily obyvatele města před nepřízní počasí. V centru města stála hlásná věž, která sloužila k vyhlašování otevírání a zavírání městských bran a hodiny k orientaci obyvatel. Král Ludvík Jagellonský vypověděl na žádost měšťanů židovské obyvatelstvo z města. Tomu bylo znovu povoleno usazovat se ve městě až koncem poloviny 18. století. Toto století přineslo městu také pohromu, kterou se stala morová epidemie v roce 1536. O 36 let později přišla druhá morová rána. Existují již zde také písemné zprávy o první české škole, zřejmě při kostele sv. Jiří. Nástupem 17. století se v rámci rekatolizačních opatření stává roku 1613 Karel z Lichtenštejna opavským knížetem. Opava za dlouhého období třicetileté války trpěla. Byla několikrát obléhána, obsazována armádami obou válčících stran. Od roku 1645 zde sídlila stálá vojenská posádka. Po skončení třicetileté války, byla značná část českého obyvatelstva nucena vystěhovat se a opustit dosud většinou evangelickou Opavu. Začaly četné rekatolizační akce. Mnozí měšťané raději zvolili nedobrovolnou emigraci, než zřeknutí se vlastního vyznání. Město bylo dosídlováno Němci. A nastal germanizační útlak zbylého obyvatelstva. Němčina se stala úředním jazykem, pronikala do školství i hospodářství. Do města přišel řád jezuitů. Založil zde

12

kolej a gymnázium, organizoval školství a duchovní život obyvatel. Probíhaly stavební rekonstrukce města i hradu. Dbalo se spíše na vnější vzhled. Zdobilo se antickými římsami, zasazovala se valounová dlažba, byl zbudován Mlýnský náhon, který sloužil jako zásobárna vody pro město a městské kašny. Probíhali změny v opevňovacím systému, a to tak, že před zděné hradby byly předsunuty sypané bastiony zpevňované zdivem. Přibyly další řádové stavby klášterů. Příchod jezuitů značil nový výtvarný sloh baroko. Počet obyvatel se pohyboval okolo 5000. Během prusko-rakouských válek v 18. století byla Opava obsazena pruskými vojsky. Pruský král Bedřich II. po vleklých válkách získal většinu Slezska, takže české koruně zůstala jen jeho malá část s hlavním městem Opavou. Sídlil zde královský úřad, později místodržitelství a zemská vláda. Význam Opavy vzrostl, avšak město přestalo být centrem obchodu a řemesla. V těsné blízkosti Opavy byla vytyčena hranice dělící Pruské království a rakouskou monarchii. V rámci Josefínských reforem, roku 1782, bylo sloučeno rakouské Slezsko s Moravou. Opava dostala reprezentativní podobu, funkce hradeb zcela upadla, což způsobilo jejich rozpad. Hradby totiž bránily rozvinutí zástavby města. Změnila se celková architektura města, vše se ladilo do podoby barokního stylu. Nastaly velké společenské změny, které přinesly reformy v církevní oblasti. Rušila se či omezovala činnost řádů, kostely sloužily jako modlitebny a klášterní komplexy přecházeli do majetku obecního či zemského (státní) a byly využívány k různým účelům, v rámci josefínských reforem. Jednalo se o celkový rozvoj a modernizaci města. S příchodem 19. století se rozvinula městská komunita v čele s radnicí a zlikvidovalo se zanedbané opevnění, na jehož místě vznikaly nové stavební parcely. Postupně byly zrušeny všechny městské brány. Část pozemků si ponechalo v držení město (parky, brány) a bývalý hrad města byl zbořen. Rostl počet obyvatel, čímž se zvyšovaly nároky na životní styl (úřady, zdravotní péče, městský provoz, hygiena…). Měšťané vystavěli na místě předešlých pohřebišť divadlo. Roku 1814 vzniklo gymnazijní muzeum, jako vůbec první instituce tohoto druhu na území dnešní České republiky.

13

Mělo se docílit moderních podmínek pro život, systémem kanalizací a dláždění ulic. Roku 1805 prošla Opavou ruská vojska v čele s carem Alexandrem, což mělo za následek i epidemii tyfu. Roku 1820, po porážce Napoleona, se zde konal Opavský kongres vítězných mocností, sešly se zde zástupci tzv. Svaté aliance (ruský car, pruský král, rakouský císař a zástupci Anglie a Francie) k jednání o společném postupu proti revolučnímu hnutí v Itálii. V roce 1848 se Opava stala hlavním městem Slezska. Začala výstavba škol, úřadů, kasáren aj. Opava se stala sídlem vojenské posádky. Vznikl nový městský hřbitov na okraji města, rozdělený na katolickou, evangelickou a židovskou část. Město vybudovalo moderní železniční trať a nové umělé koryto řeky. Dostalo tak podobu klidného a úřednického charakteru. Etnikum opavských Židů postavilo jednu z největších synagog v bývalých zemích Koruny české. Opava vzrůstala, díky přízni úřadů a Vídně. Byla zde zřízena obchodní a živnostenská komora. Druhá polovina 19. století byla charakteristická rozvojem českého národního hnutí, které bojovalo proti tvrdému poněmčování. Ve městě začaly vycházet první české noviny (Opavský besedník, Opavský týdeník). Roku 1883 vzniklo v Opavě české gymnázium. Vzrostla životní úroveň obyvatel, vybudovala se kanalizace, vodovod, rozvod plynu a v ulicích počaly jezdit tramvaje. Nástupem 20. století došlo ke zdokonalení elektrifikace a kanalizačního systému, vznikaly nové nemocnice a nově také psychiatrická léčebna. Modernizovaly se obchody a Hláska byla přestavěna. S dobou přišel také nový umělecký sloh, secese. Stavěly se výstavné soukromé domy.

Krásné období konce 19. století

vystřídala pohroma v podobě první světové války v letech 1914-1918, která ochromila rozvoj města. Většina opavského německého obyvatelstva nebyla ochotna respektovat nově vzniklý Československý stát a město se stalo na krátko centrem německorakouské provincie Sudetenland. Československé ozbrojené síly jej však 18. 12. 1918 přičlenili k nové republice. Nově vzniklá Československá republika dbala na svou údržbu, a tak

14

vznikla v Opavě vilová zástavba, byla přestavěna budova pošty, vznikl obchodní dům Breda, bazén a koupaliště a byl postaven památník obětem 1. světové války. Až do roku 1928 byla Opava sídlem zemských úřadů. Téhož roku zasedal Opavský kongres a vzniklo první veřejné osvětlení financované městem. Třicátá léta vynikala výstavbou moderních opevnění, pásem pevností. Dne 8. října roku 1938 vstoupila do Opavy německá armáda, nadšeně vítána německými obyvateli. Na základě Mnichovské dohody ze stejného roku se Opava stala součástí Německé říše a zároveň sídlem jednoho ze tří vládních obvodů Sudetské župy. Dosavadní český kulturní a politický život byl nacistickou mocí zcela zlikvidován. Německá správa za války plánovala rozsáhlou přestavbu města. Opava se ale na sklonku válečných událostí stala pevností a během bojů byla těžce poškozena. Po těžkých bojích bylo město ve dnech 22. - 23. dubna 1945 osvobozeno vojáky sovětské armády. Opava utrpěla značná poškození, mnoho budov bylo zcela zničeno. Opava patřila mezi nejvíce válkou postižená města Československé republiky. Válka odčerpala veškeré finance města. Město bylo zpustošeno, neexistovalo zásobování vodou, plynem, elektřinou a byly časté požáry. Opavská radnice zanikla, budova muzea shořela. Obyvatelé začali s obnovováním základních funkcí města, vyklízením trosek a obnovováním historického jádra města. Změnila se skladba obyvatelstva. Němci byli postupně odsunuti a Opava byla dosídlována osobami české národnosti. Město dostalo prvky funkcionalistické architektury. Začala vnější přestavba divadla. Přibýval počet obyvatel, což vedlo k postupně rostoucí panelové výstavbě a sídlišť. Rozvíjela se automobilová doprava, místo dlažby vznikaly vozovky a parkoviště, místo tramvají nastoupily trolejbusy. Byla obnovena činnost muzea, došlo k úpravě města a divadlo opět dostalo malebné prvky. Opava ale ztratila výsadní postavení, stala se běžným okresním sídlem. Opava se rozrostla také územně. Byly k ní připojeny dosud samostatné obce. Nově nastoupený komunistický režim přetvořil politický život i hospodářství na spolkovou činnost. Vznikly nové průmyslové podniky, pod státním dohledem se rozvíjela i kultura. Rozšířila se struktura středních škol. Bývala zde i Vyšší pedagogická škola.

15

Charakter správního i kulturního centra byl utlumen. Situace se změnila až po listopadu 1989. Nastoupilo nové demokratické vedení státu. Opava opět získala výhodné postavení a stala se nejmenším statutárním městem v České republice. Obec nabyla značný majetek, bývalé státní domy a lesy. Byly zahájeny rekonstrukce domů, vznikla řada nových obchodů, provozoven a jiných podniků. Na okrajích města bylo vystavěno několik supermarketů. V roce 1990 zahájila svou činnost v Opavě vysokoškolská fakulta a následující rok zde vznikla univerzita. Univerzitní instituce posilovala význam slezské metropole. V duchovních sférách byl význam Opavy umocněn založením Ostravsko – opavského biskupství. Svou činnost také obnovili některé tradiční spolky. Město se tak navrátilo ke své někdejší funkci, být vzdělanostním a kulturním centrem českého Slezska. V roce 1998 došlo k vyhlášení euroregionu Silesia, jehož oficiální smlouva byla podepsána dne 20. 9. 1998 v Moravské kapli. Dnes je Opava statutárním městem, sídlem Slezské univerzity, středních škol, kulturních a vědeckých institucí. Slezské zemské muzeum je nejstarším muzeem v ČR, zde také sídlí Slezský ústav a expozitura Archeologického ústavu Akademie věd v ČR. Město je rodištěm a místem odpočinku básníka Petra Bezruče. Na zdejším gymnáziu studoval zakladatel moderní genetiky J.G.Mendel. Narodila se zde také spousta významných osobností, jako jsou např: vídeňský architekt J.M.Olbrich, spisovatelé A.C.Nor a Joy Adamsonová. Žil zde také vynálezce barevné fotografie Karl Schinzel. Ve městě je mnoho kulturních památek, které jsou chráněny státní památkovou péčí ,,Bílou Opavou´´jak město nazval přední Opavský básník Petr Bezruč.

16

1.2 Významné události v historii města Opavy v datech 1195 - 26. prosince - první písemná zpráva o Opavě (listina olomouckého knížete Vladimíra vydaná v Opavě) 1224 - Opava listinně doložena jako město a proto se oprávněně řadí k nejstarší vrstvě privilegovaných měst v českých zemích (listina krále Přemysla Otakara I. sepsaná notářem Heřmanem v Hulíně) 1247 3. května - privilegium markraběte Přemysla, kterým se Opavě uděluje právo výročního trhu a osvobození od cla 1281 Opava ustanovena sídlem knížectví; král Přemysl Otakar II. postoupil Opavsko v r. 1269 svému synovi Mikuláši I. v odškodné za vyloučení nástupnictví na český trůn, po návratu z uherského zajetí byl. Mikuláš I. jmenován opavským knížetem 1318 umírá Mikuláš I, kníže opavský 1318 3. července - Mikuláš II. obdržel Opavsko v dědičné léno a tím podřízené České koruně 1365 8. prosince - umírá Mikuláš II. 1377 dělení Opavska mezi čtyři syny knížete Mikuláše II (Jana, Mikuláše, Václava a Přemka), když k němu bylo přistoupeno až nabytím plnoletosti nejmladšího z nich; centrem knížectví je Hradec nad Moravicí 1427-1431 husité ovládli Opavsko, kníže Přemek podepisuje "čtyři artikule pražské", pronikání české reformace, Opava sídlem knížectví

17

1466-1473

Opava sdílí důsledky papežské klatby kvůli setrvávání v podobojí

vyhlášené papežem Pavlem II. dne 23. 11. 1466; byla odvolána teprve 1. 4. 1473 1474 křižácké tažení uherského krále Matyáše Korvína (v papežských službách) na Opavsko; Matyášova černá rota přitáhla k Opavě 23. srpna 1485-1526 vláda Uhrů na Opavsku; Matyáš Korvín se 12. května 1485 ujal vlády na Opavsku, když jej k uvedenému datu odňal knížeti Viktorinovi z Poděbrad 1525 luterská reformace v Opavě a město se postupně stává střediskem reformace ve Slezsku 1603

20. října. - císař Rudolf II. vyhlásil nad městem Opavou říšskou klatbu;

následoval vojenský zásah olomouckého biskupa a kardinála Fr. Dietrichštejna (1607) 1607 23. září - po 43 dnech obléhání Opavy vojsky císařského generála Jiřího Basty (Geisbergerův pluk) město dobyto 1613 v rámci rekatolizačních opatření se stává knížetem opavským Karel z Lichtenštejna, v Opavě však nebyl přijat "vlídně" a proto jeho sídlem se stává Krnov, spojil takto od 1377 rozdělené Opavsko s Krnovskem 1648 město prožívá po skončení třicetileté války těžké chvíle - značná část českého obyvatelstva byla nucena vystěhovat se a opustit dosud většinou evangelickou Opavu, začaly četné rekatolizační akce v rámci protireformačních snad za účinné pomoci jezuitské koleje, založené v Opavě již během války, město bylo dosídlováno Němci, nastává germanizační útlak zbylého českého obyvatelstva

18

1742 jako důsledek Vratislavského míru uzavřeného 11. 6. 1742 Slezsko rozděleno mezi Prusko (větší část) a Rakousko (menší část), kdy hranici tvořila na teritoriu knížectví řeka Opava; město Opava se stává hlavním městem rakouského Slezska a současně sídlem Královského úřadu a Slezského veřejného konventu 1782-1849

Rakouské Slezsko podřízeno správě moravsko-slezského gubernia v

Brně, v Opavě dále zasedá Slezský veřejný konvent, od r. 1793 Opava sídlem kraje a tudíž krajanského hejtmanství 1820 v Opavě, se ve dnech 24. 10. - 23. 12. konal tzv. Opavský kongres Svaté aliance 1849 Opava sídlem místodržitelství, od r. 1854 Zemské vlády slezské až do r. 1928 jako politického úřadu 1850 zřízena v Opavě obchodní a živnostenská komora a zemský soud 1862 sídlo zemského slezského sněmu až do r. 1918 1864 zřízeno finanční ředitelství až do r. 1938 1866 stává se statutárním městem v čele s magistrátem 1870 ustanovena zemská školní rada 1911 vzniklo Ředitelství pošt a telegrafů pro Slezsko v Opavě 1918 29. 10. - 20. 12. - byla sídlem tzv. provincie "Sudetenland", po obsazení Opavy českým vojskem přešla moc do rukou úřadu vzniklé ČSR 1928 30. listopadu - zaniklo Slezsko jako země, Opava ztratila četné výhody spojené s titulem zemského hlavního města 19

1938-1945 byla centrem vládního obvodu v rámci Sudetské župy 1945 22. dubna - Opava osvobozena Rudou armádou za cenu nesmírných válečných škod, v rámci srovnatelných lokalit utrpěla Opava nejvíce ze všech měst ČSR 1945 - květen začala výstavba a obnova Opavy, která se opět stává statutárním městem, 7 říjen - sídlo okresního národního výboru

20

1.3 Opavské kulturní památky

V Opavě se vedle přírodních krás můžeme setkat s hodnotnými a zajímavými kulturními odkazy našich předků či novodobými stavbami, které slouží významným akcím města. Opava je zosobněným centrem vzdělávání. Což dokládá, právě tady stojící nejstarší muzeum v České republice, Slezské zemské muzeum, které bylo založeno 1. ledna roku 1814 jako Gymnazijní muzeum, první instituce tohoto charakteru na území dnešní ČR. Gymnazijní muzeum mělo převážně přírodovědný charakter a stálo na místě dnešního Zemského archivu. Tehdejší budova sněmovny. Sloužilo výuce žáků gymnázia, ale od svého počátku bylo přístupno i veřejnosti. Jeho sbírky obsahovaly přírodniny, modely strojů, hospodářské nářadí a zařízení a sbírku archiválií. Díky darům mecenášů, sběrům v terénu a nákupům se sbírka muzea a jeho knihovna rozrostla během 30 let na 13 000 kusů. Již v prvním roce bylo pohromadě na 300 svazků knih přírodovědných, filozofických a historických. Prostory muzea už nestačily. Proto byla se svolením Zemské vlády 16. března 1816 využita pro muzeum kaple. Stavební náklady na úpravu prostor a další příspěvky do muzejních sbírek byly získány z příspěvků mnoha významných osobností. Díky tomuto rozšíření vzrůstal význam muzea. Roku 1818 byly vypracovány a posléze také potvrzeny muzejní zásady. Podle nich mělo muzeum zůstat ve vlastnictví opavského gymnázia a být určeno k podpoře vzdělávání mládeže. Do reprezentace muzea mělo být zvoleno šest mužů s výbornými znalostmi alespoň v jednom vědním oboru a každoročně se z nich měl volit předsedající, který měl zachovávat muzeum a jeho součásti. Pro všestranné využití mělo být muzeum otevřeno každé úterý, čtvrtek a neděli ve stanovených hodinách. Dne 27. května 1821 proběhlo slavnostní otevření muzea. V roce 1819 byly už opět prostory muzea malé a tak bylo rozšířeno o další dvě místnosti, čímž se problém vyřešil jen do roku 1826. Proto bylo k muzeu ještě připojeno auditorium Jezuitského kostela. Samotné muzeum bylo založeno díky vlasteneckému nadšení vzdělaného opavského starosty Jana Josefa Schӧsslera.

21

Narodil se roku 1761v Rýmařově a zemřel 3. května 1834. Dalším zakladatelem byl důstojník v penzi a amatérský znalec botaniky František rytíř Mükusche z Buchbergu. Díky patří také třetímu ze zakladatelů, opavskému gymnazijnímu učiteli Faustinu Ensovi, narozenému 15. února 1782 v Rothweilu. Který sloužil jako dobrovolník ve válce Rakouska proti Francii. Poté se stal gymnazijním učitelem v Opavě, kde působil mezi lety 1812 – 1844. Později byl zvolen za správce muzea. Když Ens odešel z Opavy na odpočinek do Bregenz roku 1844, došlo k útlumu muzejní práce bezmála na 40 let. V této době Ens psal o mravním stavu Opavy ve středověku, o vztazích Opavy k českým zemím, o původu tohoto knížectví a poprvé představil své historické studie. Napsal také biografii Františka rytíře Mükusche. Zemřel 2. března 1858 v Bregenz. Oživení muzejní práce nastalo až počátkem 80. let 19. století. V této době byly založeny dvě muzejní instituce. Roku 1882 Uměleckoprůmyslové muzeum a roku 1884 Muzeum Matice opavské. První z nich vzniklo za podpory Obchodní a živnostenské komory, Lichtenštejnů a samotného císaře, jehož jméno si muzeum vzalo do svého názvu: ,,Muzeum Františka Josefa pro vědy a řemesla´´. Muzeum Matice opavské vzniklo z vlasteneckých pohnutek, ze zájmu o český lid na Opavsku. Jeho cílem bylo sbírat a uchovávat doklady české minulosti, životě a kultuře lidu na Opavsku. Jakýmsi duchovním otcem muzea byl významný historik Vincenc Prasek. Muzeu přispěl i Jan Neruda, který mu věnoval své sbírky a v Čechách jej horlivě propagoval. V roce 1896 vzniklo v Opavě také Městské muzeum, které bylo umístěno v budově opavské hlásky. Uměleckoprůmyslové muzeum se rychle rozrostlo a musela se postavit nová reprezentativní výstavní budova v letech 1893 – 1895. Podle návrhů vídeňských architektů Schein ringem a Kachlera. Velký vzrůst muzea nastal v době, kdy zde působil jako ředitel Dr. Edmund Wilhelm Braun (1870 - 1957). Chtěl vybudovat muzeum moderního typu. V té době muzeum shromažďovalo především uměleckohistorické sbírky špičkového evropského a světového umění od baroka po současnost. Roku 1921 bylo muzeum převzato pod názvem Slezské zemské muzeum do správy země Slezské. A zaměřilo se spíše na život a kulturu slezskou. Ve stejném roce muzeum převzalo pod svou správu i sbírky Muzea Matice opavské.

22

V období první republiky bylo muzeum rozšířeno o další dvě muzea a to Československé zemědělské muzeum 1924 a Muzeum památek národního odboje 1927. Sbírky tohoto muzea byly svěřeny do péče slezského Zemského muzea, v jehož čele byl Dr. Karel Černohorský. Pod jeho vedením se muzeum více orientovalo na lidovou kulturu. Tento vývoj však přerušila nacistická okupace. Roku 1939 byla sloučena muzea Zemské a Gymnazijní a vzniklo Říšské župní muzeum, pod které byla postupně sloučena další muzea. V březnu roku 1947 budova muzea vyhořela i s částí sbírek. Muzeum bylo opět budováno a jeho činnost byla zahájena roku 1947. Dne 26. Června 1949 bylo muzeum převzato do státní správy a přejmenováno na Slezské muzeum v Opavě. Od roku 1951 se začal vydávat Časopis Slezského muzea a v roce 1955 se muzeum stalo vědeckým ústavem a otevřelo první experimentální expozici. Roku 1958 bylo zřízeno Arboretum v Novém Dvoře u Opavy a připojen Památník Petra Bezruče a po roce 1992 byl k muzeu přiřazen Památník II. světové války v Hrabyni, reál čs. Opevnění v Hlučíně a Slezský ústav. Je možno zcela souhlasit s autorem publikace Cesta za uměním současné Opavy, který říká: ,, Slezské zemské muzeum není jen muzeem Opavy či Opavska, ale i Slezska a severní Moravy, přesahuje ve vybraných oborech do celonárodní i mezinárodní funkce…, to ji řadí k největším centrům muzejnictví v celé republice.´´ 2 Dnešní Slezské zemské muzeum je vědeckou a kulturní institucí s bohatými sbírkovými fondy a rozsáhlou výzkumnou činností. Existence této instituce aktivně přispívá k obohacení kulturního života města a regionu. Dalším vyhledávaným kulturním stánkem Opavanů se již od svého otevření v roce 1974 stal Dům umění. Původně budova dominikánského kláštera s kostelem sv. Václava byla založena pravděpodobně roku 1291 opavským vévodou Mikulášem, synem českého krále Přemysla Otakara II. Pozůstatky původního gotického slohu nalezneme v mohutných kamenných pilířích lodi kostela a v okenní kružbě na severní straně presbytáře. Od poloviny 16. století správně náležel polské provincii a proto většina mnichů byla polské národnosti. 2 V. Pfeffer: Cesta za uměním současné Opavy, Ritornel, 2003, s. 12

23

V roce 1536 vymřeli všichni mniši na mor a záhy celý klášter při velkém požáru Opavy roku 1556 vyhořel. Od roku 1600 proběhly jeho opravy a přestavba do renesančního slohu, avšak v průběhu 17. století objekt dvakrát vyhořel, a tak byl znovu přestavěn, tentokrát do barokního slohu. Následné josefínské reformy konce 18. století znamenaly zánik existence dominikánského kláštera v Opavě. V klášteře byla umístěna škola a v kostele bylo umístěno skladiště. Objekt chátral, až do roku 1914 kdy začala jeho obnova. Teprve v roce 1996 bylo rozhodnuto, že objekt bude rekonstruován a využit pro kulturní účely. Přestože se jeho historie začala psát už v době před šesti stoletími, s příchodem dominikánů na území Opavy, jakýmsi uměleckým stánkem se stal až na počátku devadesátých let. V porevolučním duchu devadesátých let, kdy padly všechny ideologické překážky, pořádal Dům umění jednu velkou výstavu za druhou. Milovníci výtvarného umění mohli shlédnout samostatné i skupinové výstavy klasiků českého moderního umění šedesátých let, stejně tak jako představitele mladé generace nastupující na výtvarnou scénu v polovině 80. let. Tímto výstavním programem docílil institut velké návštěvnosti, díky níž si získal renomé po celé republice. Druhá polovina 90. let však očekávaný úspěch nepřinesla. Z důvodu nezájmu vedení města, ochabování snah pořadatelů výstav a finančních problémů došlo k vážné krizi této umělecky zaměřené instituce. Poprvé za celých pětadvacet let existence Domu umění byl jeho význam pro město a společnost vážně zpochybňován. Zlom k lepšímu nastal opět až s příchodem občanského sdružení Bludný kámen 1. ledna 1999, které se začalo starat o jeho fungování a kulturní program. Ředitelem institutu se stal Martin Klimeš, jehož prvořadým cílem bylo pozvednout úroveň kulturního zařízení a nabídnout prostor pro prezentaci současného umění. Dům umění se stal místem nejen uměleckých výstav, ale také hudebním stánkem, v němž zní pravidelně soudobá experimentální, alternativní a vážná hudba, která probíhá nejen v rámci každoročních festivalů Pohyb – Zvuk – Prostor a Dva dny soudobé hudby. Členům občanskému sdružení Bludný kámen se podařilo učinit z bývalého kláštera jedno z neopominutelných center současné vizuální a hudební kultury. Svá díla zde vystavují jak výtvarní klasikové, tak tvůrci střední a nejmladší

24

generace. Rozvíjí se zde také prezentace fotografické tvorby, přednášek a jiných kulturních akcí. Na volném prostranství před Domem umění byla umístěna plastika Utíkající dívky z roku 1975, která je dílem akademického sochaře Kurta Gebauera. Je tedy zřejmé, že bývalý klášter dnes žije bohatým kulturním i společenským životem. Podobným osudem si prošla i budova bývalého minoritského kláštera. Která patřila ke kostelu sv. Ducha, jehož přesné datum založení není dodnes známo. Vědci odhadují založení komplexu na rok 1234. První písemně doložená zpráva o existenci opavského konventu je z 3. dubna roku 1250, kdy byl přijat mezi kláštery Česko – polské provincie. Původní stavby, jak obydlí, tak svatyně, byly účelové dřevěné objekty, které nejpozději do roku 1265 nahradila stabilní zděná architektura. Kostel jako původně gotická dvojlodní stavba byla v 17. Století přestavěna na jednolodní prostor s řadou bočních kaplí. V přilehlém komplexu minoritského kláštera se zachoval z doby jeho založení gotický kapitulní sál a zimní refektář s freskovou výzdobou z 18. století. V klášteře byly postupně zřizovány vojenský polní špitál, vojenská nemocnice, zemský soud, zemské finanční ředitelství, berní správa, školské úřady a jiné instituce. Od 16. století zde zasedaly knížecí sněmy, stavovské soudy a ukládaly se zde zemské desky. Obrovský požár města v roce

1689 tento konvent i

s kostelem minoritů velmi poškodil. Obnova kostela trvala až do roku 1691. V roce 1714 bylo přistavěno ke dvěma již jsoucím třetí křídlo. Přesně o dvacet let později se zřítila část traktu, díky čemuž byla zahájena a dokončena nová hlavní dvouposchoďová budova. V rámci oprav byly upraveny i zbylé dva trakty a fresková výmalba. Do 19. století se v budovách úřadovalo, následně zde byl umístěn opavský porotní soud a konečně byly prostory pronajaty gymnazijní knihovně. V okupačním období zabral celý komplex říšský archiv. Válka zanechala na minoritském klášteře i chrámu značné škody. Nejhůře byl zničen právě nejstarší trakt, který byl znovu adaptován v roce 1950. Dnes tyto budovy slouží znovu potřebám kláštera. Nejstarší a zároveň nejcennější východní trakt je majetkem státu a zůstává otevřen veřejnosti. Centrální prostor, od rekonstrukce nazýván Sněmovní sál, slouží ke koncertům a prezentaci umělců z hudebních odvětví, slavnostním aktům Slezské univerzity,

25

kulturním akcím středních, základních škol a města, nejrůznějším pracovním i společenským setkáním. Výborná akustika prostoru, nástěnné malby a zbytky historických gotických fresek navozují klidnou a vážnou atmosféru, která je hodnotným pozůstatkem dávné minulosti. Venkovní zahrady pak představují místo pro relaxaci a odpočinek. Zájmovou činnost mladé generace převzal na svá bedra Dům dětí a mládeže, který organizuje celou řadu hudebních, sportovních, výchovných a uměleckých programů. Hlavním úkolem tohoto školského zařízení je především zaujmout co nejvíce dětí a mladých lidí, naplnit jejich volný čas. Ředitelkou tohoto domu je Jaroslava Poláková, která má velkou zásluhu na kvalitě v národním i mezinárodním měřítku. Tato instituce je vyhledávaným pořadatelem několika dětských soutěží, vystoupení pro veřejnost, divadelních a folklorních festivalů. V jeho rámci vyvíjí činnost například folklorní soubor Úsměv, který vznikl v roce 1978, a který prezentuje

lidové

umění

z regionu

Opavského

Slezska

a

vystupuje

v rekonstruovaných krojích z okolí Opavy. Podobným zaměřením vyvíjí svou činnost také soubor Vrtek, který mapuje lidovou kulturu Opavska. Dále zde funguje cimbálová muzika, loutkové divadlo, kroužky moderního tance a stepařská skupina Step, jež v současnosti má přes 60 členů a vystupuje na společenských a kulturních akcích města. Tento výčet není zdaleka vším, co Dům dětí a mládeže nabízí dětem moderní generace. Díky záštitě jeho provozovatelů má mládež v Opavě centrum kulturního vyžití v různých oblastech umění. Rušnému

kulturnímu

dění

v Opavě

se

nevyhnula

ani

dnes

snad

nejnavštěvovanější budova ve městě Městský dům kultury a knihovna Petra Bezruče. Tato honosná budova oslaví v roce 2010 své stodvacáté jubileum vzniku. Budova byla projektována vídeňským architektem Leopoldem Bauerem. Celý objekt je jakýmsi uměleckým dílem. Je zdoben uměleckými díly, která vyjadřují vztah k výrobě, řemeslům a obchodu ve Slezsku. K práci na zkrášlení budovy byli přizváni nejen slezští umělci různých oborů, ale také vídeňský sochař Gustav Gurschner.

26

Autorem čtyř soch umístěných na hlavním průčelí a kamenných reliéfů byl Josef Obeth. Od svého vzniku až do roku 1949 sloužila budova opavské obchodní a živnostenské komoře. V přízemí byla umístěna moderně uspořádaná knihovna a čítárna, přístupná veřejnosti, také živnostenský katastr a registr firem. Po zrušení obchodní a živnostenské komory byl objekt převeden do majetku tehdejšího československého státu. Ve znárodněné budově byl zřízen Dům kultury Petra Bezruče a koncem 50. let zde byla umístěna knihovna. Poté, co byly v hlavním sále koncem 70. let 20. Století nainstalovány píšťalové varhany, stal se sál dějištěm koncertů, varhanních soutěží a různých společenských událostí a obřadů. Na počátku všeho byla spolková knihovna Matice opavské, založená roku 1877. V polovině 19. Století se v Opavě začal rozvíjet spolkový život, který přinášel možnosti kontaktu širokých vrstev obyvatelstva s tištěným slovem. S každým spolkem vznikaly i malé spolkové knihovny. Činnost knihovny výrazně ovlivnila tehdejší kulturní život nejen v samotném městě, ale i v celém regionu. V roce 1950 se knihovna stala okresní knihovnou a až do konce roku 1996 byla příspěvkovou organizací Okresního úřadu v Opavě. Od 1. ledna roku 1997 je jejím zřizovatelem Statutární město Opava. Dnes se Okresní knihovna Petra Bezruče zaměřuje zejména na práci s dětským čtenářem a na zpřístupňování knihovních fondů pro zdravotně postižené občany. Roku 1999 došlo k otevření specializované studovny pro přístup na internet pro nevidomé a slabozraké občany. O rok později, po rekonstrukci byly vyčleněny zvláštní prostory také pro oddělení zvukové knihovny. Knihovna je výjimečná také tím, že pořádá řadu akcí pro děti. Jmenuji alespoň některé jako například: besedy se spisovateli a ilustrátory, knihovnické lekce, soutěže a exkurze, ale také pořádá již po několikáté anketu,, O paví pero´´, ve které udělují žáci opavských škol své hlasy předním spisovatelům a ilustrátorům dětských knih. Různí autoři jsou na besedy s dětmi zváni dodnes. Okresní knihovna Petra Bezruče se stala jakousi branou do světa poznání.

27

1.4 Město Opava a jeho nejvýznamnější osobnosti 1.4.1 Petr Bezruč Město Opava je rodištěm i místem posledního odpočinku básníka Petra Bezruče. Jeho poezie je neodmyslitelně spjata s Opavou. Bezručova tvorba se v české literatuře zabývá sociálními a národnostními problémy Slezska konce 19. Století, a proto je také Bezruč řazen mezi autory sociální, buřičské. Petr Bezruč Vlastním jménem Vladimír Vašek, básník a prozaik. Narozen v Opavě, (Ostrožné ulici č 262) dne 15. září 1867 jako prvorozený syn profesora opavského gymnázia Antonína Vaška a jeho ženy Marie, rozené Brožkové. Jeho otec Antonín Vašek byl učitel, filolog a slezský buditel. Vydával od roku 1860 první český list ve Slezsku Opavský besedník. Jako jeden z prvních odmítl uznat pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského a obvinil Václava Hanku z jejich padělání. Vaškova matka Marie pocházela ze zámožné rodiny v Týnci nad Labem. V roce 1873 byl Antonín Vašek za své pročeské aktivity (v téměř německé Opavě) nucen i s rodinou přestěhovat se do Brna. Každé léto trávil malý Vladimír Vašek v Háji u Opavy, kam se vracel jeho otec za svou zálibou - lovem. Dětství Vladimíra Vaška bylo však poznamenáno neshodami mezi rodiči a nevybíravými útoky proti otci za jeho filologickou práci o Rukopisech. Antonín Vašek zemřel na tuberkulózu v roce 1880. Marie Vašková tak zůstala se šesti dětmi sama v nelehké finanční situaci. Již jako malý chlapec projevoval Vladimír vážnou povahu, údajně po otci, měl rád samotu. V roce 1881 začal Vladimír Vašek navštěvovat brněnské gymnázium. Nejhorší prospěch měl z němčiny, matematiky a zpěvu. Učitel zpěvu prý ještě na měšťance Vaškovi posměšně přezdíval Anton (ein ton=jeden tón), protože všechny písně zpíval v jediném tónu. Naopak prospíval v řečtině. Během gymnaziálních let již napsal první verše, které se však nezachovaly. Většinou se však jednalo o ironické veršovánky namířené proti profesorům. Byl ovlivněn četbou Vrchlického, Čecha, Nerudy, Holderlina a Poea. 28

Již ve čtrnácti se naučil rusky a četl Puškina a Lermontova v originále. Po ukončení gymnázia uvažoval o vstupu do kláštera. Nakonec se však rozhodl pro studium klasické filologie v Praze. Tři roky (1885-1888) studoval v Praze klasickou filologii, studia však nedokončil. Zde získal zálibu v antice i etymologii. Není bez zajímavosti, že mezi jeho učitele patřili T. G. Masaryk, Josef Durdík, Jaroslav Goll, Otakar Hostinský. V této době trávil nejvíce času v hospodách a kavárnách. Více než studiu se věnuje kartám a pitkám se spolužáky. Setkal se zde poprvé s Janem Herbenem a také Vilémem Mrštíkem, se kterým diskutoval o literatuře. Stále častěji však propadal melancholii a uzavíral se do sebe. Neúčastnil se žádných politických ani národních aktivit. Když se v roce 1888 se vrátil z Prahy do Brna, byla situace rodiny kritická. Jeho matka se musela zadlužit, aby uživila pět Vaškových sourozenců. Musel si proto najít nějaké zaměstnání, avšak nejevil žádnou snahu, aby alespoň trochu pomohl matce. Získal místo písaře zemského výboru jen díky přímluvám matky. Rodině však nijak nepomohl. Žil v jakési apatii, ze které jej dokázal dostat jen alkohol, cigarety a první příležitostné výlety do okolí Brna. Objevovaly se první příznaky plicní choroby. V této době se pokoušel psát prozaické črty a z této doby také pochází Studie z café Lustig, která byla otištěna v časopise Švanda dudák během roku 1889, pod pseudonymem Ratibor Suk. V tom samém roce začal pracovat na poště. Teprve v roce 1891 složil úřednickou zkoušku, která mu zaručovala platový postup, a po ní byl ihned přidělen na poštu v Místku. Vaškův pobyt v Místku v letech 1891-1893 se stal stěžejním pro vznik Slezských písní. Vašek zde byl jako poštovní úředník automaticky místními přiřazen k „honoraci“. Dále pokračoval v nevázaném životě, avšak začal si všímat velké lidské bídy Frýdecka. Nejprve bydlel v osadě Koloredov u Místku, později u řezníka Lyska na Ostravské ulici v Místku. Začátkem roku 1892 se Vašek seznámil s Ondřejem Boleslavem Petrem v hostinci manželů Sagonových. Ondřej B. Petr byl učitel, divadelník a vlastenec a mezi ním a Vladimírem se zrodilo veliké přátelství. Oba psali verše, vyráželi spolu na túry po kraji, kde Petr seznamoval Vladimíra s historií a problémy jednotlivých vesnic. Byl to právě slezský vlastenec Ondřej B. Petr, který obrátil Vladimírovu pozornost k sociální a národní otázce 29

Slezska a který jej seznámil také s Maryčkou Sagonovou (svou nešťastnou láskou). Vladimír Vašek se nejprve zamiloval do Maryčky Sagonové a později do Dody Bezručové. Tito dva lidé, Ondřej a Dody, byli nejbližšími přáteli Vladimíra Vaška v Místku. Pozdější Vaškův pseudonym Petr Bezruč k tomu odkazuje. Zde v Místku také začal přerod apatického Vaška ve vášnivého zastánce práv chudých slezských lidí. V roce 1893 spáchal jeho nejlepší přítel Ondřej B. Petr sebevraždu a Vladimír Vašek si podal žádost o přeložení do Brna, ta byla kladně vyřízena a ještě v témže roce nastoupil na nádražní poštu v Brně. V roce 1894 zemřela Marie Vašková. Vladimír se začal starat o mladšího sourozence Antonína. Jezdil za svým bratrem Ladislavem do Kostelce na Hané. Odtud se datuje jeho vztah k Hané. V lednu začal Vladimír Vašek zasílat své básně Janu Herbenovi do časopisu Čas pod pseudonymem Petr Bezruč. Zároveň se zhoršoval jeho zdravotní stav a objevilo se chrlení krve. Příznak tuberkulózy. Herben ihned poznal kvalitu básní a vydával je v beletristické příloze Času. Z první zásilky otisknul tři básně: Den Palackého, Škaredý zjev a Jen jedenkrát. Číslo bylo však konfiskováno rakouskou policií a cenzura pak dovolila uveřejnit pouze intimní lyrickou báseň Jen jedenkrát. Do roku 1904 pak Vašek zasílal celkem 74 básní v 39 zásilkách. Básně měly veliký ohlas. V roce 1903 vydal Herben 1. číslo Besed Času s podtitulem Slezské číslo. Za měsíc vyšla sbírka knižně v nákladu 3000 výtisků. V roce 1909 vyšly Bezručovy básně poprvé pod názvem Slezské písně vydané Spolkem českých bibliofilů. V roce 1910 na veřejné přednášce Adolfa Kubise byla prozrazena pravá identita Petra Bezruče. V roce 1911 vyšla dvě knižní vydání Slezských písní a roku 1915 v zahraničním odbojovém časopise L'Indépendance Tchéque básně oslavující ruská vojska a ruského Cara jako osvoboditele. Básně byly podepsány iniciálami P. B., která veřejnost okamžitě připisovala Petru Bezručovi. Autorem těchto básní však byl Jan Grmela, ostravský rodák a neúspěšný básník žijící v té době v Paříži. Když se tyto básně objevily v Čechách, byl na Vladimíra Vaška vydán zatykač pro velezradu a hrozil mu za to trest smrti. Po svém zatčení, vyslýchání byl v roce 1915 odvezen do posádkového vězení na Hernalsergurtlu ve Vídni, kde čekal na svůj proces u vojenského soudu. 30

Policii se nepodařilo zajistit žádné důkazy svědčící proti Vladimíru Vaškovi. Soud si nechal vypracovat posudek dvou literárních vědců (německého a českého) a nakonec rozhodl o nevině Vaška. V roce 1916 byl převezen do brněnské věznice na Cejlu. Nebyl však propuštěn na svobodu. Dále byl vyslýchán a vězněn, tentokrát za nejútočnější básně Slezských písní. Ve stejném roce vyšel kvalitní překlad Slezských písní v Lipsku s předmluvou France Werfela. Otištěny byly také nejútočnější básně a zároveň bylo Bezručovi přiznáno důležité místo v české literatuře. Ještě v roce 1916 byl tedy propuštěn, ale nejrůznější soudy a spory se táhly až do října 1918. V roce 1917 vystoupili čeští spisovatelé s Manifestem, ten však Vašek nepodepisuje. Slezské písně vycházeli stále častěji a básník se stal "národním" básníkem. Vašek se však stahoval stále více do samoty. Utíkal před veřejností a před jakýmikoliv ovacemi. Roku 1945 získal titul národní umělec. Závěr svého života prožíval ve městě Kostelec na Hané. Zemřel v olomoucké nemocnici roku 1958 ve vysokém věku devadesáti let.

1.4.2 Joy Adamsonová

Mezi opavské rodáky bezesporu patří také neúnavná bojovnice za záchranu africké přírody Joy Adamsonová. Narozena dne 20. ledna 1910 v Opavě. Byla spisovatelkou, malířkou, ochránkyní zvířat. Narodila se jako Joy Frederika Victoria Gessnerová v opavské ulici Na Rybníčku č.p. 48 v německé rodině, která patřila ke střední třídě. Na rodném domě ji dnes připomíná pamětní deska, umístěná zde v roce 1985. Jejím rodným jazykem byla němčina, ale pasivně znala i češtinu. Mnohem později, když se Joy přestěhovala do Keni, kde se mluvila anglicky, měla její angličtina německý přízvuk. Také její původ byl zajímavý. Její matka pocházela ze známé rodiny Weisshuhnů, její otec z nevýznamné rodiny Gessnerů. Otec ji vychovával jako syna, včetně oblékání klukovských šatů a oslovování „Fritzi“. V Opavě žila dvanáct let. Letní a podzimní měsíce trávila v rodinné vile Friederike na břehu Moravice. Zde se Joy naučila vnímat a oceňovat přírodní krásy. Avšak její

31

dětství bylo poznamenáno neshodami v rodině. Joy již od útlého dětství hledala lásku, kterou nedostala, neboť rodiče udržovali od svých dětí chladný odstup a nebyli ochotni je zahrnout přízní a péčí. Hledání lásky se stalo hlavním motorem jejího života a nakonec vyústilo ve velmi neobvyklý vztah s lvicí Elsou. Joy, která byla pokřtěna v evangelickém kostele, vychodila v Opavě obecnou školu, pak ji rodiče zapsali do Německého dívčího reformního reálného gymnázia. Vychodila jen první ročník, v druhém ročníku po rozluce rodičů v roce 1922 odešla za babičkou do Vídně. Byla přidělena do péče matky. Zde dokončila gymnázium (první ročník studovala ještě v Opavě) a kurzy na vídeňské malířské akademii, měla ale také státní zkoušku k výuce hry na klavír a čtyři roky také studovala medicínu. Ve Vídni se provdala (1935) za podnikatele Viktora von Klarwilla, byl žid, a chtěla se s ním usadit v Africe (1937). Cestou se na lodi seznámila se švýcarským přírodovědcem Peterem Ballym. Po rychlém návratu do Evropy a rozvodovém řízení odešla v březnu 1938 za Ballym do Keni, kde se trvale usadila. Její cesty do České republiky ustaly. Již nikdy do své rodné země nezavítala. A to ani přesto, že v době své proslulosti uskutečnila cestu například do Vídně nebo do Maďarska či do tehdejšího Sovětského svazu. Jako paní Ballyová se stala spolupracovnicí svého druhého manžela-botanika při pořádání jeho sbírek a dík kreslířské obratnosti ilustrovala jeho knihy i díla jeho přátel. Novomanželé Ballyovi odjeli na etnografickou expedici, organizovanou muzeem v Nairobi, do pohoří Chyulu (na hranicích Keni a Tanzánie, mezi Mombasou a Nairobi). Joy (jak si nechávala říkat) později, od r. 1949, také zachycovala pro britskou koloniální správu podoby původních obyvatel Britské východní Afriky. Její výtvarné dílo zahrnovalo na 4000 položek, z nichž bylo vydáno celkem 7 knih. Řada portrétů je v expozici keňského národního muzea v Nairobi. Poznávala přitom různé oblasti východní Afriky, navštívila i tehdejší Belgické Kongo a vystoupila na Kilimandžáro (1939). Dalším mezníkem v životních osudech paní Joy bylo seznámení se strážcem národního parku Mt. Kenya Georgem Adamsonem (1906-1989) o Vánocích 1942, který se (po rozvodu s Ballym) stal na desítky let jejím životním partnerem. Po složitějším rozvodovém řízení se vzali v roce 1944.

32

Následovala manžela do města Isiola, pod nejvyšší keňskou horou a společně usilovali o záchranu africké přírody. Manželé Adamsonovi patřili k iniciátorům zakládání dalších národních parků na území Keni a dnešní Tanzanie (např. Serengeti). Láskou J. Adamsonové se stali lvi, kteří se proměnili v hrdiny jejích knih. Příběh lvice Elsy se stal knižním bestsellerem počátku 60. let Nejúspěšnější kniha Joy Adamsonové se dočkala překladu do celkem 33 jazyků. Podobného úspěchu dosáhla i další díla Joy Adamsonové z africké přírody. Podle nich vytvořili pro stříbrné plátno Volání divočiny a Obklíčeni slony. V češtině vyšly knihy Příběh lvice Elsy (1960, česky poprvé 1968 a pak ještě pětkrát), Volání divočiny (1976) a Příběh levhartice Penny (1988). V roce 1992 vyšly česky i vzpomínky jejího manžela George Adamsona (pod názvem Můj život s Joy). Joy Adamsonová se také věnovala popularizaci problémů, s nimiž se ochránci africké přírody setkávali. Například boj proti pytlákům a černému obchodu s africkou zvěří. Výrazně se angažovala zejména v projektech na znovu vrácení původních živočichů do africké přírody, například potomci Elsy († 1961) žijí v národním parku Serengeti. I po rozvodu (1970) Adamsonovi spolupracovali, až do 3. 1. 1980, kdy téměř sedmdesátiletou Joy Adamsonovou zavraždil Paul Nakware Ekai, jeden ze zaměstnanců národního parku Shaba, kterého krátce předtím propustila pro krádež. Za tuto vraždu byl poslán na doživotí. Trestu smrti se vyhnul jen proto, že byl v době spáchání vraždy nezletilý. Násilnou smrtí o devět let později podlehl i její manžel. Většinu svého majetku odkázala v r. 1969 založené nadaci „Elsa Conservation Trust“, která dodnes pokračuje v činnosti, které Joy Adamsonová věnovala svůj život. Dům „Elsamere“ na břehu jezera Naivasha, ve kterém žila na konci života, je dnes přeměněn na muzeum. Po roce 1946 byla její rodině zabavena většina majetku. Někteří členové rodiny dožili na Opavsku (například její milovaná babička Oma odpočívá na budišovském hřbitově), většina z nich se však vydala do světa. Kromě velmi vzdálené příbuzné žijící v Opavě a velmi vzdáleného bratrance žijícího v Německu (oba z rodu Weisshuhnů) jsou všichni členové rodiny mrtvi. Ve Velké Británii však stále žijí neteře a synovci Joy Adamsonové – potomci její nejmladší sestry Dorle.

33

1.4.3 Johann Mendel

Další významnou osobností spojenou s městem Opavou je fyzik, matematik, přírodovědec a kněz v jedné osobě Johann Mendel. Narozen 20. července 1822 v rodině německy mluvících drobných zemědělců v Hynčicích ve Slezsku. Dnes část obce Vražné v okrese Nový Jičín v Moravskoslezském kraji. Pokřtěn byl o dva dny později 22. července 1822 v sousední moravské vesnici Dolní Vražné. Tvrdí se, že jeho předky byli také Češi a rodina byla poněmčena teprve v 18. století. Občas se objevující tvrzení o jeho českém původu se opírají o to, že dotyčný prožil většinu života na Moravě. On se nicméně hlásil k německé národnosti a jeho rodnou řečí byla Němčina. Po absolvování ZŠ v Hynčicích navštěvoval mladý Johann piaristickou školu v Lipníku nad Bečvou. Středoškolské vzdělání ukončil maturitní zkouškou na gymnáziu v Opavě. V letech 1840 až 1843 studoval na Filozofické fakultě v Olomouci. Během studia se živil převážně kondicemi. Z finančních důvodů a na přání matky vstoupil do semináře. V roce 1843 přišel do augustiniánského kláštera sv. Tomáše na Starém Brně a přijal řeholní jméno Gregor. Ve svých 28 letech se jako suplent (řečtiny, latiny, němčiny a matematiky) gymnázia ve Znojmě přihlásil k učitelským zkouškám z přírodopisu a fyziky na univerzitě ve Vídni. U zkoušek celkově neuspěl, paradoxně díky neúspěchu v přírodopisu. V letech 1851-1853 studoval Mendel matematiku, fyziku, chemii, botaniku, zoologii a paleontologii. V roce 1853 ukončil studium na univerzitě ve Vídni, aniž by se mu z důvodu náhlé těžké nemoci podařilo složit profesorské zkoušky. Krátce pak ještě učil jako suplent přírodopisu a fyziky na 1. německé reálce v Jánské ulici. Během studií se velmi zajímal o fyziku, matematiku a meteorologii. Díky důkladnému studiu těchto věd si uvědomil důležitost matematiky a statistiky pro vysvětlování přírodních dějů. Toho později využil během svých známých pokusů s hrachem. Po návratu do Brna se v letech 1856–1863 věnoval křížení hrachu a sledování potomstva. Na základě svých pokusů formuloval tři pravidla, která později vešla ve známost jako Mendelovy zákony dědičnosti. Později byla jeho experimentální data mnohokrát prověřována,

34

protože se mnoha kritikům zdála až příliš přesná. Spíše než falšování dat ale lze Mendelovi vytýkat to, že ze svých mnoha tisícovek pokusů zveřejnil pouze ty, které nejlépe popisovaly jeho teorie. Tomuto závěru také napovídá to, že z mnoha znaků, které Mendel sledoval, nakonec popsal pouze ty, které jsou ovlivněny jediným genem a u kterých je dědičnost nejjednodušší. Dále je zřejmé, že aplikoval dnes nepřípustný postup, kdy pokusy, které nevyšly úplně přesně, nastavoval dalšími mini pokusy tak dlouho, dokud nedostal přesně ten poměr, který chtěl. Faktem však je, že v tehdejší době, kdy statistika de facto neexistovala a Mendelova práce byla jedna z prvních, která aplikovala matematické metody na biologický výzkum, lze tento postup považovat za normální. Navíc se tím Mendel ani nijak zvláště netajil. Své pokusy na rostlinách Johann Gregor Mendel přednesl v roce 1865 na setkání Brněnského přírodovědeckého spolku a následně publikoval v práci Pokusy s rostlinnými hybridy 1866. Po smrti Cyrila Nappa byl zvolen opatem augustiniánského kláštera na Starém Brně (r. 1868). K této vysoké funkci postupně přibíral další a byl nucen svou pokusnou činnost stále více zanedbávat. V roce 1869 se mu dostalo jediné pocty za svého života v odborných přírodovědných kruzích. Byl zvolen více prezidentem přírodovědeckého spolku v Brně. Téhož roku vyložil na půdě tohoto spolku výsledky své druhé práce v oboru křížení rostlin o jestřábnících. Jestřábníky byly ovšem nešťastnou volbou, vzhledem k jejich atypickému rozmnožování, které v té době nebylo známo. Mendel tak nabyl přesvědčení, že jím objasněné zákonitosti vlastně neplatí. Posledních deset let života spotřeboval Mendel hodně času a energie ve sporu s rakouskou vládou kvůli neoprávněně zvýšené dani z klášterního majetku. V roce 1883 Mendel vážně onemocněl a dne 6. 1. 1884 zemřel v klášteře a byl pochován na Ústředním hřbitově v Brně do hrobky augustiniánů. Rekviem v kostele dirigoval později světoznámý skladatel Leoš Janáček. Mendelův přínos pro biologii byl rozpoznán až po jeho smrti začátkem 20. století Hugo de Vriesem, Carlem Corrensem a Erichem von Tschermakem a především W. Batesonem, který nechal přeložit Mendelovu práci do angličtiny. Nešlo jen o to, že položil základy oboru genetiky a definoval principy nyní známé jako Mendelovy zákony dědičnosti, ale jako jeden z

35

prvních použil ve své práci biostatistické metody. Od roku 1862 až do své nemoci prováděl Mendel velmi kvalitní každodenní meteorologická pozorování pro Meteorologický ústav ve Vídni. V seznamu třinácti Mendelových publikací se devět týká meteorologie. Mendelovo jméno čestně nese i první česká vědecká stanice na Antarktidě.

36

2. Slezské divadlo Opava 2.1 Založení divadla, divadlo v proměnách času

Divadelní scéna v Opavě má již dvousetletou nepřetržitou existenci. První zmínky o divadelních představeních pocházejí již z roku 1522, kdy se zde na území Slezska hrály oblíbené německé veselohry. Pravé počátky divadelnictví v Opavě se datují v pozdějších letech 1745 až 1750. V této době se provozovalo divadlo v budově kolem městské věže. Záhy však roku 1763 budova divadla vyhořela a později roku 1772 byla znovu vybudována. Nová divadelní budova byla postavena z podnětu purkmistra Josefa Jana Schӧslera na místě bývalého hřbitova a kostela sv. Michala. Základní kámen Zemského divadla v Opavě byl položen 1. května 1804 krajským hejtmanem Ernstem Mükuschem. Do prohloubeného základního kamene uložil starosta města v plechové schránce 136 zlatých, stříbrných, měděných mincí, jednu bankovku a seznam duchovních a světských úřadů. Schránka byla uzavřena a zazděna spolu se základním kamenem. Původní německá scéna byla slavnostně otevřena a byl zahájen divadelní provoz 1. října roku 1805. Slezské divadlo v Opavě tak patří k nejstarším v republice. Jeho prvním ředitelem se stal Karel Flebbe. Divadelní sezóna začínala obvykle 1. října, někdy i dříve a končila v sobotu před Květnovou nedělí. Ředitel divadla měl právo uspořádat během léta divadelní představení v menších slezských městech. Opavské divadlo bylo jedním z devatenácti divadel rakouské monarchie. Patřilo na Moravě a ve Slezsku k těm lépe vybaveným a po Olomouci a Brnu zaujímalo přední místo. Hrálo se zde šest měsíců v roce. Náklady na stavbu divadelní budovy se vyšplhaly do výše 36 852 zlatých a 42 korun. Divadlo bylo postaveno se záměrem povznést kulturní centrum rakouského Slezska. Jeho původní kapacita byla 600 míst. Divadlo mělo čtyři patra a byla zde vyhrazena i místa ke stání. Budova byla postavena podle tzv. Schikanderova modelu a vyzdobena vídeňským malířem Sacchetim. Zepředu vedl hlavní vchod se železnou stříškou. Vpravo budovy byly dva a vlevo jeden boční vchod. Na jeviště se vcházelo

37

kavárnou spojenou s divadlem. Do parteru pak vedly uvnitř tři vchody. Po obou stranách vedly schody do prvního a druhého pořadí. Šest lóží bylo umístěno v parteru, dvacet pak v prvním pořadí a dalších dvacet v pořadí druhém. Jeviště i parter byly dostatečně prostorné a na divadlo tehdejší doby dobře zařízené a vybavené závěsy i dekoracemi. Tehdejší divadlo nemělo žádný sál, proto bylo zhotoveno zařízení, které pomocí strojů v suterénu umožňovalo zvednutí podlahy parteru na vodorovnou úroveň s jevištěm. Díky tomuto zařízení se z parteru vytvořil velký taneční sál. Který sloužil ke každoročním konáním masopustů, plesů a příležitostných slavností města. Vlevo pod jevištěm měly dvě šatny herci. V parteru stála dvě velká železná kamna, ve kterých se nikdy nezatápělo. Z tohoto důvodu, byla kamna roku 1861 odstraněna. Na místo nich zavedli Meissnerovo vytápění, čímž mohly být vybudovány v parteru další čtyři lóže. Teprve roku 1885 byl vnitřek divadla bíle vymalován a dekorován zlatem. Divadlo bylo původně realizováno pro vyšší společenské vrstvy, což dokládají vrchní lóže. Jejich řešení vyhovovalo návštěvníkům v tom, že z nich bylo velmi dobře vidět na ostatní protilehlá lóže divadla, ale hůře se z nich dívalo na jeviště. Dříve se divadlo pronajímalo za roční poplatek 200 až 300 zlatých rakouské měny. Časem se však přenechávalo řediteli divadla bez placení nájemného, pouze po složení kauce, a to obyčejně na tři roky. Poměrně brzy se však objevovaly kritické připomínky k nedostatkům stavby. Obecenstvo si stěžovalo, že při představení táhne do hlediště a herci na scéně byli překvapeni pádem dřeva z podkroví. Vyslovovali se požadavky na úpravu a modernizaci budovy, která již nevyhovovala ani prostorově. Protože divadlo bylo stavěno jako činoherní, ale brzy se zde již začala provozovat. Opera se stala trvalou součástí městské scény od roku 1827, zatím bez samostatného operního ansáblu. Publikum bylo převážně německé. Pokusy tehdejšího vedení divadla hrát s německou činohrou česky a tak získat pro divadlo českého diváka se nezdařil. Příčinou byl nedostatek českého obecenstva a jazyková bariéra. Vztahy Němců k české menšině se stále více zostřovaly. Roku 1828 došlo k prvním větším úpravám., ale prostor divadla se jimi nijak nerozšířil. V sezoně roku 1849/50 vládl divadlu tzv. schillerovský kult,

38

kdy byly inscenovány především Schillerovy hry Don Carlos, Vilém Tell, aj. tento nový kult trval i v následujících letech a byl postupně zneužíván k německým cílům. V roce 1854 mělo dojít k nové přestavbě divadla. Desetistránkový projekt zpracoval vídeňský architekt a opavský rodák Eduard Kuschea. Projekt měl rozšířit půdorys divadla, doplnit jej o sál, kavárnu a restauraci. Uvažovalo se o zakoupení městské kavárny U vlčí jámy za zadní částí divadla a dalších dvou domů, které na ni navazovaly. Náklady na stavbu divadla by činily asi 100 000 zlatých. Bohužel, trvající zdražování, malé příjmy města a nedostatek financí způsobily, že se od projektu přestavby divadla upustilo. Přesto o rok později byly provedeny alespoň malé vnitřní opravy a po čtyřech letech došlo k výměně původního olejového osvětlení za plynové. Roku 1861 bylo v divadle zavedeno teplovzdušné topení. V tomto období již mělo německé divadlo pevné postavení, český kulturní život v Opavě prakticky neexistoval. Vládnoucí německé kruhy obyvatel usilovaly o úplnou germanizaci města. Z tohoto důvodu se také české divadelní tradice vyvíjeli na Opavsku opožděně. Avšak říjnový diplom z roku 1860 a únorová ústava v následujícím roce umožnili zakládání českých spolků, vznik vlastního časopisu a oživení národně obrozeneckého hnutí, krok k českému divadlu. Byly to začátky českého ochotnického divadla v Opavě, které vyrůstalo ze sousedských lidových besed, jejichž program tvořily deklamace, sόlový a sborový zpěv. Koncem 70. let 19. Století opavská divadelní scéna zaostávala za jinými divadly, hospodářsky upadala a ztrácela publikum. Vše se změnilo nástupem ředitele Julia Nicoliniho, který divadlu vtisknul profesionální charakter. Zároveň s rokem 1881 přišly události, které rozpoutaly změny. V tomto roce vyhořelo Okružní divadlo ve Vídni, kde při požáru zemřelo 400 lidí. Zpráva o této události silně zapůsobila i v Opavě.

Prudce

klesla

návštěvnost

divadla

z důvodu

obav

návštěvníků

z nedostatečných protipožárních opatření. Proto městská rada přistoupila k renovaci divadelní budovy. S rekonstrukcí divadla se započalo až roku 1882. Rozloha od základů přestavěného divadla dosáhla půdorysu, který se nezměnil až do přístavby zadního traktu v roce 1957. Interiér divadla byl výpravnější a kapacita hlediště se

39

rozšířila na 800 míst. Divadlo zahájilo svůj provoz 20. září 1883. Pozdější založení ochotnické jednoty jako spolku, znamenalo pro české divadlo v Opavě historický mezník. Divadlo tak předpokládalo zvýšení zájmu českého publika. Naneštěstí, dne 16. června 1909 divadlo vyhořelo. Týž rok začaly jeho interiérové opravy, které byly provedeny ve slohu Ludvíka XVI, jež navrhl vídeňský divadelní malíř Ferdinand Maser. Divadlo tak opět úspěšně včas zahájilo novou sezonu. Tuto vnější i vnitřní podobu si divadlo zachovalo až do roku 1945. S příchodem první světové války roku 1918 upadla divadelní aktivita. Mnoho mužů odešlo za vojenskou povinností. Obyvatelstvo bylo poznamenáno válkou a návštěv divadla tak ubývalo. Činohra uváděla díla Shakespeara, Schillera, Goetha a dramata Ibsena a jiných klasiků. Stále více se objevovaly vulgární, urážlivé vtipy a výroky na scéně Městského divadla proti bezbranné menšině. Národně cítící Češi se proto semkli kolem Matice opavské, kde se udržoval český společenský život. Divadelní ochotnické jednoty po vyhlášení mobilizace narukovaly. Ti, kdo zůstali, se snažili zachovat české divadlo. Spojili se proto s ochotníky kateřinského Vlastimila a členy pěveckého sboru Křížkovský. České obecenstvo stále více lákala divadelní scéna, která fungovala jako prostředek národní pospolitosti. Němečtí nacionalisté se bránili včlenění rakouského Slezska do Československé republiky. Vyhlásili provincii Sudetenland, která měla zůstat součástí Rakouska s hlavním městem Opavou, a zřídili si zde vojenskou Národní obranu, která ohrožovala české obyvatelstvo a bránila projevům československé státnosti. Tento stav ukončilo až roku 1918 obsazení Opavy československým vojskem. Po válce se v Opavě rozvíjel český i německý divadelní proud. Vznikla také koncepce českého života, vyjadřující účast na městské správě a zrovnoprávnění obyvatel české menšiny, včetně požadavků českých divadelníků. Roku 1919 byla tato koncepce schválena. Uvolnila se tak scéna pro česká představení, realizovala se pravidelná zájezdová činnost českých divadel do Opavy a české divadelní předplatné. Německý kulturní život v Opavě měl obtížnější postavení. Česká představení odvedla německé scéně převážnou část publika. Výsadní postavení získala opera.

40

Po obsazení Opavy německým vojskem 8. Října 1938, se město stalo správním centrem východní části říšské župy sudetské, sídlem vládního prezidenta, župních úřadů a institucí. Opavští Češi většinou město opustili, dobrovolně či pod nátlakem. Tato nová situace byla pro německou scénu příznivá. Městské divadlo zahajovalo novou sezonu opožděně. Došlo k vyloučení nepohodlných nebo nežádaných členů divadelního souboru. Uměleckému vzrůstu napomohly vyšší finanční prostředky, růst počtu německého obyvatelstva a zlepšené podmínky práce. Odpadla zájezdová činnost. Přední místo zaujala německá tvorba. Operní repertoár se zúžil na italskou a německou tvorbu. Po druhé světové válce roku 1945musela být budova divadla opravena. Válka jí zanechala značné následky. O rok později byly odstraněny také nedostatky na jevišti a poprvé bylo zřízeno otáčivé jeviště a rozšířeno orchestřiště. Obyvatelé města si přáli, aby v nové divadelní sezoně 1945/46 bylo zřízeno vícesouborové divadlo. Provozování nové divadelní scény převzal Městský úřad. Mezi občany proběhly dvě sbírky určené na opravy divadla. Nová scéna tak byla pojmenována Slezské národní divadlo, která přijalo německý model vícesouborových divadel se sόlisty opery a operety, která využívala tělesa orchestru, sboru a baletu. V roce 1948 pak došlo ke změně fasády z novorenesančního stylu do podoby socialistické architektury. Což se příliš nelíbilo široké veřejnosti. Do divadelního umění se také vmísila politická propaganda. Hrály se převážně sovětské hry a české hry socialistického obsahu. To způsobilo odklon diváků od divadla. Samotné soubory žily pod neustálým politickým dohledem. Volby ředitelů byly podřízeny politickým kritériím. V závěru období došlo k rozsáhlejším úpravám divadla. Ty se datují mezi lety 1955 – 1957, kdy se začalo jednat o zařazení budovy divadla do celostátního seznamu památkových objektů. Jako náhradní divadelní provozovna sloužil Společenský dům podniku Ostroj na Těšínské ulici. Roku 1986 byly zahájeny přípravy k rekonstrukci jevištní technologie a jednalo se také o nutné celkové rekonstrukci divadla včetně fasády. Po listopadu 1989 byla o rok později na nátlak veřejnosti provedena změna celé budovy do podoby původního historického rázu

41

z doby před rokem 1945. Interiér však prošel úpravami podle požadavků současné doby. Což znamenalo zrušení třetího pořadí, kde dnes jsou technické bloky, vznik zvukařské a osvětlovací kabiny, zvětšení orchestřiště, snížení počtu míst. Schodiště byla vybourána a vzniklo jedno centrální. Na těchto místech vznikly šatny pro diváky, bufet a společenské prostory. Z důvodu provzdušnění budovy se prorazil strop mezi parterem a prvním patrem. Foyer zůstal v původním stavu. Tato přestavba byla zahájena 1. 1. 1990 a ukončena v září roku 1992. Její celkový náklad činil skoro 150 mil. Kč. Činohra se opět vracela k autorům a dílům do roku 1989 nepřístupným či zakázaným. Roku 1990 bylo divadlo přejmenováno na Slezské divadlo v Opavě. Nedostatek kvalitních umělců v oblasti opery se podařilo vyřešit v roce 1991 – 1992, kdy byl do divadla angažován větší počet umělců bulharské národnosti. Divadlo rozšířilo své aktivity o koncerty v chrámech a klubové produkce. Od roku 1990 stáli v čele divadla čtyři ředitelé. Od roku 1994 jím byl Václav Kožušník, dalších pět let Jaroslav Šomek, v roce 1999 nastoupil Jiří Měřínský a od roku 2000 Sylva Gabková. Přední opavský divadelní historik Miloš Zbavitel se o divadle vyjádřil takto: ,, Při stálém překonávání ekonomických potíží zaujímá Slezské divadlo jedno z čelních míst v úsilí o hodnotnou kulturu města´´3 V roce 2005 oslavilo Slezské divadlo Opava 200 let. Zřizovatelem Slezského divadla v Opavě se stal Magistrát města Opavy. Divadelní repertoár zahrnuje inscenace světových i českých autorů. Slezské divadlo uvedlo za poslední dobu v českých premiérách mimo jiné hru současného chorvatského dramatika Miro Gavrana Vše o ženách či hru Maďara G. Schwajdy Pomoc. Operní soubor podnikl velké turné po Španělsku s představením Belliniho Normy. Za jejíž titulní roli získala operní pěvkyně Katarína Jorda Kramolišová Cenu Thálie za nejlepší ženský pěvecký výkon. Činohra i opera Slezského divadla Opava jsou častým hostem festivalů a také držiteli řady ocenění. Tento krátký souhrn poukazuje na vážnost a důležitost dnešního divadla, která přesahuje hranice města a díky níž Opava opět získává svou ztracenou kulturní tvář. 3 M. Zbavitel: Cesta za uměním současné Opavy, Ritornel, 2003, s. 8

42

2.2 Divadelní soubory v minulosti a dnes

Jako dvanáctiletá jsem měla možnost vystupovat v baletním představení Touhy a sny, které se hrálo ve Slezském divadle. Díky těmto zkušenostem jsem poznala, jak je důležitý výběr nejen repertoáru, ale v prvé řadě účinkujících, protože na nich závisí úspěchy či nezdary a budoucnost celého divadelního dění. Slezské divadlo v Opavě se již od svého vzniku snažilo vymanit z určité služebnosti, vyhovování společenské objednávce a jiným tlakům, které brzdily jeho umělecký vývoj. Počátky české stálé profesionální scény jsou spojeny s německým divadlem, které mělo ve městě bohatou tradici. Tomu sloužila budova Městského divadla postavená roku 1804. Ta byla po požáru Okružního divadla ve Vídni roku 1882 přestavěna a po ničivém požáru roku 1909 opět přebudována. Do roku 1938 se v něm hrála i česká představení, se kterými vystupovala hostující divadla Národní divadlo moravskoslezské z Ostravy a České divadlo z Olomouce. Za druhé světové války divadlo udržovali Němci. V červnu roku 1945 divadlo převzal Městský národní výbor Opava a začaly přípravy k založení českého souboru na základě konkurzů. Místa ředitele a uměleckých vedoucích však zůstala prázdná. Tehdy v divadle působila činohra, opereta a opera, společný orchestr, sbor a balet. Divadelní scéna byla vedena jako oblastní, zájezdová. První představení se konalo dne 22. 9. 1945. Opavská činohra se představila dramatem Karla Čapka Matka v režii Vladimíra Štrose. Pravidelná činnost opery byla slavnostně zahájena dne 27. 10 1945 Smetanovou Prodanou nevěstou pod řízením vedoucího souboru Vilibalda Scheibra. Opereta se pak představila 16. 11. 1945 premiérou Nedbalovy Polské krve v režii Jaroslava Lednického. Dne 11. prosince 1945 mělo premiéru i první samostatné baletní představení, složené z Delibesovy Coppelie a menších tanečních pásem na Bizetovu a Ravelovu hudbu v choreografii Josefa Škody. Již první sezona ukázala, že divadlo přesahuje finanční možnosti města. Velmi často se také střídali vedoucí pracovníci divadla. Situace se změnila až s převzetím divadla ostravským krajským národním výborem roku 1954,

43

kdy byl počet souborů divadla zredukován na dva, a to činoherní a operní. Uměleckým ředitelem divadla se stal Vladislav Hamšík.

Budovatelem Operního souboru Slezského divadla byl František Preisler, který stál v jejím čele v letech 1946 – 1954. Ten jí dal pevnou organizační strukturu a určil umělecký směr. Přebudoval soubor a jeho výběr uvedených děl se opíral hlavně o zlatý fond české klasiky. Sám nastudoval všechny Smetanovy opery. Prodaná nevěsta v jeho inscenaci dosáhla nebývalého úspěchu. Celý ansámbl pracoval za jeho vedení v kolektivním duchu a překonával počáteční potíže a dosahoval úspěchů. Díky tomu, v Roce české hudby 1954 uskutečnil cyklus českých oper Smetany a Dvořáka, kde jako hosté vystoupili sόlisté Národního divadla v Praze Marie Podvalová, Václav Bednář, Beno Blachut, Eduard Haken, Karel Hruška a Přemysl Kočí. Další podíl na úspěchu divadla měli také Ivo Jirásek dirigent a ředitel divadla Vladislav Hamřík. Zatímco operní sólisté se stávali vynikajícími umělci, odborně nepřipravený sbor nepracoval příliš dobře. Soubor opery se stále ještě dělil o kolektivní tělesa s operetou, což zůstalo trvalým problémem. V letech 1954 – 1956 stál v čele operního ansámblu Ivo Jirásek a byl zrušen samostatný provoz operety, což dovolilo výrazné rozšíření orchestru. Celostátní pozornost vzbudilo nastudování a premiérové uvedení maďarské národní opery Bánk bán. V centru pozornosti nadále zůstala domácí tvorba. K jubilejnímu desátému výročí divadla byla uvedena nová inscenace Prodané nevěsty pod Preislerovou taktovkou, ale také Dvořákovy Rusalky a Fibichovy Šárky. V tomto období působil v divadle i choreograf Boris Slovák, který obnovil dřívější uměleckou kvalitu opavského baletu. Velkým přínosem pro opavské divadlo byl také dirigent Emil Křepelka, který inscenoval všechny operní tituly. V repertoáru byly stěžejní opery světové klasiky, z nichž největšího úspěchu dosáhla inscenace Beethovenova Fidelia. Soubor pracoval výborně, ale po odchodu Dalibora Jedličky a dalších čelních sόlistů se objevila nutnost stabilizovat ansámbl a orchestr.

44

Po příchodu nového vedoucího opery Jiřího Kareše v letech 1958 – 1962 nastala změna. Kareš uváděl v rovnováze českou i světovou operní klasiku, přistoupil však také k realizaci moderních operních děl. Vedoucí tým posílil roku 1961 dirigent Bohumil Janeček a druhý režisér Norbert Snítil. Kritika však stále více poukazovala na to, že v Opavě nejpomaleji ze všech operních scén narůstaly personální stavy. Jiří Kareš situaci vyřešil uvedením rekonstruované verze Myslivečkovy opery Medon, král epický ve světové premiéře, která měla mimořádný ohlas. Nadprůměrná inscenace se sόlisty opery i činohry vyrovnala uměleckou křivku. V sezoně 1962 – 1963 vedl operu externě Ilja Hylas, režisér Státního divadla Ostravě. Dramaturgie uváděla klasická díla, v Opavě dosud neznámá, jako například Verdiho Sílu osudu. Při vstupu na místo vedoucího opery v letech 1963 – 1971 se Emil Křepelka uvedl uměleckým nastudováním Čajkovského Evžena Oněgina a Janáčkovu Její pastorkyni, které naznačovaly nový rozvoj divadelní úrovně. Důsledkem kritické situace kolem existence opavské opery došlo k personálním změnám. Počet dirigentů, kteří připravovali operní a operetní představení byl snížen na dva. Ze sόlistů se vedle již dříve prověřených sil uplatnili Emílie Jirglová, Helena Klašková, Irena Kellnerová, Jarmila Smyčková, Jarmila Vidlářová, Jiří Čep, Vladislav Gřonka, Václav Paclík, Karel Sekyra, Jan Janda, Pavel Stejskal a další. Vedoucí opery kladl hlavní důraz na světovou klasickou tvorbu. Odvážlivě volil neběžné klasické tituly a soudobou tvorbu například Hanušovu Sluha dvou pánů. Tyto první zkušenosti s komedií pak rozvinul v Divadle za branou, první opeře Bohuslava Martinů na opavské scéně. Jeho vedoucí období bylo završeno inscenací Dvořáčkova Ostrova Afrodity. V lednu roku 1969 oslavilo Slezské divadlo 50. výročí od uvedení první české Prodané nevěsty. V sedmdesátých letech byli příčinou nového politického tlaku donuceni opustit divadlo jak ředitel Linhart, tak šéf opery Emil Křepelka. Soubor opery procházel novými změnami. Bylo to období soustředěného úsilí překračovat síly samotného souboru. Převládala světová operní klasika a nová neotřelá díla.

45

Mimořádně dobré bylo představení Loeweho My fair lady. Z mladých nově angažovaných zpěváků byly nejvýraznější: Helena Cihelníková, Věra Smolková, Pavel Kamas, Zdeněk Jágr, Vladimír Němec a Miroslav Urbánek. Baletní soubor se po čtyřleté přestávce vrátil k samostatným představením pod vedením choreografa Františka Vychodila. V osmdesátých letech nastoupil do vedení opery Petr Škarohlíd, který se uvedl Verdiho Othelem. Významné bylo také uvedení Gaunodovy opery Romeo a Julie, v titulní roli s Věrou Smolkovou a Zdeňkem Jágrem a Borodinovy opery Kníže Igor, s Jarmilou Vidlářovou a Čeňka Mlháčka v hlavních rolích. Devadesátá léta začala rekonstrukcí divadelní budovy a jejím přejmenováním na Slezské divadlo v Opavě. Ředitelem divadla byl jmenován Václav Kožušník a vedoucím opery Oldřich Bohuňovský. Jako náhradní divadelní prostor po dobu rekonstrukce staré budovy sloužil Společenský dům Ostroj na Těšínské ulici. Pro zkvalitnění opery byli angažováni bulharští umělci. Provoz v rekonstruované budově slavnostně zahájila opera Leoše Janáčka Její pastorkyňa, její sólistky Jarmila Vidlářová, Valentina Tchavdarová se staly reprezentantkami stavu operní úrovně. Podařilo se vytvořit koncentrovaný operní soubor a orchestr. Výsledky jejich práce se projevili v ocenění této opery na Festivalu českého hudebního divadla cenou ,,Libuška´´za vynikající hudební výklad a interpretaci partitury. Od dubna roku 1993 se novým ředitelem divadla stal Jaroslav Šomek. Později odešel bývalý šéf opery a dirigent Jiří Kareš a vedoucí opery Oldřich Bohuňovský, na jehož místo nastoupila režisérka Inge Švandová – Koutecká. Šéfdirigentem byl jmenován Václav Návrat. Stále ještě přetrvávaly problémy v personálním obsazení. Úspěch sklízela Dvořákova opera Rusalka s Olgou procházkovou a Jarmilou Vidlářovou v hlavních rolích. Vedoucí opery Inge Švandová- Koutecká se s Opavou rozloučila inscenací opery Otta Nicolaie Veselé paničky windsdorské roku 1995 a na její místo nastoupil dirigent Petr Šumník. Jeho snahou bylo docílit stabilizace souboru, maximální profesionality ansámblu. První premiérou byla opereta Josefa

46

Strausse Vídeňská krev, kterou dirigoval Jaroslav Foltýn. V koncertní činnosti roku 1996 byly uskutečněny dva abonentní koncerty, na kterých vystoupil jako sólista také výborný opavský klavírista Lukáš Vondráček. K poctě zemřelého dirigenta a bývalého šéfa opery Oldřicha Bohuňovského, zahrál orchestr Haydnovu symfonii. V lednu roku 1997 získal operní sbor ocenění poroty na Festivalu českého operního divadla v Praze. V červenci roku 1999 převzal funkci uměleckého ředitele Jiří Měřínský. Uvedl například Hurníkovu operu Oldřich a Boženka, která byla na festivalu ,, Opera 99 ´´ v Národním divadle v Praze oceněna cenou publika ,,Libuška´´. Přelom tisíciletí přinesl i změny v existenci Slezského divadla. Do ředitelské židle se posadila Sylva Gapková a vedoucím opery se stal již podruhé Petr Škarohlíd, který však svou funkci po ročním působení ze zdravotních důvodů opustil. Tu další rok vykonával Jan Snítil a od roku 2002 pak Dalibor Hrda. V repertoáru byly uvedeny opery: Dvořákova Čert a Káča, Rosinniho Lazebník Sevilský, Smetanovy opery Dvě vdovy, Faust a Markétka, Verdiho Loupežníci či Bizetova Carmen. Asi největším úspěchem roku 2004 byla Belliniho Norma, za jejíž ztvárnění získala Katarína Kramolišová celostátní cenu Thálie v oboru operního zpěvu. Operní soubor připravil také světovou premiéru Andrease Pflügera Historie jednoho snu. Provedení tak náročného repertoáru umožnila kvalita orchestru, sboru i sόlistů. A Slezské divadlo se tak navždy zapsalo do dějin operního světa.

Činoherní soubor neměl při svém zrodu vlastní vedení. Teprve 1. října roku 1945 nastoupil Zdeněk Podlipný, mimo jiné také zakládající člen Burianova ,,Déčka´´, převzal soubor složený z vyzrálých herců, venkovských kočovníků, mladých talentů a začátečníků. Věděl, že divák divadelně nepřipravený dá přednost všeobecně srozumitelné lidové scéně. Proto zvolil repertoár s důrazem na českou klasiku J. Kajetána Tyla, W. Shakespeara a oblíbenou regionální tvorbu, což jemu i divadlu přineslo úspěch. Soubor pracoval v nevyhovujících zkušebnách, na zájezdy jezdil vlakem a hrál v nevybavených divadelních provozovnách. Přesto bylo

47

obecenstvo spokojeno. Tento jevištní styl přesáhla vrcholná inscenace Dostojevského Strýčinkův sen ukázkou hereckého umění tehdejšího ansámblu. Sám Podlipný si zahrál postavu žida Shylocka v Shakespearově Kupci benátském. Dále vynikl senior Josef Hrůza, nejtvořivější člen souboru v postavě učitele Vorlického v Tylově Paní Marjánce, matce pluku. Na rozdíl od opery byla činohra nucena vkládat díla socialistického zaměření do divadelního programu, což se nelíbilo publiku. Jakýmsi veřejným důkazem protikomunistických nálad se stala poloprázdná premiéra Arbuzovovy Daleké cesty v roce 1946. Ve stejném roce se divadlo dočkalo prvního uměleckého ředitele Karla Küglera, ale ne na dlouho. Jeho novým nástupcem se stal Zdeněk Podlipný, který přebudoval soubor a udělal krok k moderní tvorbě. Mezi nově angažovanými umělci byly také Marie Preislerová a Metoděj Bokůvka, kteří se v průběhu let stali předními osobnostmi souboru. Plány Zdeňka Podlipného však překazila náhlá smrt. V tomto poválečném období zasáhla většinu českých divadel návštěvnická krize. Ministerstvo snížilo dotace pro divadla, prováděly se změny repertoáru, zvýšil se počet premiér a provozovací výbor stále častěji zasahoval do vnitřního života divadla tím, že propustil padesát zaměstnanců, odebíral pravomoci řediteli a později jej i odvolal. Na uvolněné místo nastoupil Oskar Linhart, zkušený herec a režisér. Pevnou rukou vedl soubory k profesionalitě, prosazoval moderní názory. Činohra pracovala při zvýšených výkonech, sníženém stavu na osm hereček a dvanáct herců. Vedle ředitelských povinností vykonával Linhart funkci šéfa činohry a režiséra v činohře i opeře. Roku 1948 byl ze svého postu sesazen jako nepohodlný, nezákonným politickým zásahem a do čela divadla posadili komunistickou herečku Evu Deylovou. Prvním poúnorovým ředitelem se stal Josef Mareček, který vykonával také post vedoucího činohry. Jeho úkolem bylo zformovat opavskou scénu v socialistické divadlo. Obecenstvo odmítalo inscenace politicky propagačního rázu typu Dvořákovy veselohry Boženka přijede. Tuto situaci vedení divadla řešilo zařazením Tylových Kutnohorských havířů. Dalším divadelním ředitelem se stal Vladislav Hamšík. Ten byl zároveň šéfem činohry, režisérem opery. Sám dával

48

přednost klasickým dílům. Ansábl tvořili: dosluhující Josef Hrůza, Antonín Brož, Julie Šafářová, František Sec, Radvana Havelková, Stanislav Vandas, Jaroslav Kníže, Dagmar Lízalová, Jarmila Horská, Jiří Kalina, Otakar Vážanský, Josef Haukvic, Jiří Hasil a Karel Vochoč. V činohře narůstala tvůrčí krize, která dosáhla vrcholu po neúspěšném vystoupení v celostátní soutěži ,, Divadelní žatva´´ s inscenací Maryši bratří Mrštíků. Důvody této přetrvávající krize pramenily z nespokojenosti s uměleckými výsledky a deziluze nad politickým vývojem. Divadelníci nebyli nadále schopni čelit politickým tlakům a diváci opouštěli divadlo. Hledala se východiska z této situace. Zájem publika se znovu vrátil až s nasazením klasických inscenací a reprízováním her J. K. Tyla Paličovy dcery či Goldoniho Sluhy dvou pánů. V roce 1954 nastoupil na ředitelský post Tomáš Bok, jež se snažil o zdivadelnění tvorby. Pracoval v příznivější situaci, než jeho předchůdce. Pozvedl uměleckou úroveň a divadelní projev činoherního souboru. Největší úspěch sklízela hra W. Shakespeara Večer tříkrálový. V divadle se začal prosazovat modernější výraz. Po Bokově odchodu dělal vedoucího činohry ředitel Karel Melichar – Skoumal, který inscenoval jen dramatiku 20. Století. Představení zahrnovala hry K. Čapka Věc Makropulos a Matka, inscenaci W. V. a Ježka Kat a blázen. V padesátých letech

se

soubor

činohry proměňoval.

Mnozí staří členové

souboru

se

s divadelnictvím rozloučili a jejich místa zaplnili noví umělci. Přišel také nový šéf činohry Stanislav Vyskočil, jehož oblíbeným repertoárem byly hry V. K. Klicpery, W. Shakespeara, Tyla a Stroupežnického. Vytvořil tak moderní lidové divadlo s příklonem k současnosti. Uváděl novinky v československých premiérách ve vlastní režii. V šedesátých letech se usilovalo hlavně o zobrazení svědomí doby. S nástupem nového vedoucího činohry Ilji Bureše se hrála hlavně světová klasika nechyběla ani antická témata. Výrazná přednost byla dávána současnosti. Hráno bylo drama R. Rollanda Vlci a Dostojevského Zločin a trest. Šedesátá léta otevřela dveře zakázaným autorům a svobodnému projevu. Z vůle většiny divadelního osazenstva se po dvaceti letech načas vrátil ředitel Oskar Linhart, kterého později v sedmdesátých letech vystřídal Stanislav Holub. V tomto období bylo divadlo nátlakem nuceno uvádět hry

49

socialistického charakteru a sovětské hry. Divadlo se snažilo navazovat na dřívější úsilí a objevnost. Celostátní pozornost vzbudila například česká premiéra hry Jana Otčenáška Romeo a Julie na konci listopadu. Novými vedoucími činohry byli Miloš Zbavitel a Vladimír Klazar. Soubor činohry se proměňoval jen minimálně a potřeba jeho omlazení se stávala stále naléhavější. To se změnilo s příchodem osmdesátých let, kdy proběhly personální změny ve skladbě činohry. Zemřeli senioři Marie Bittlová a Patrik Horálek, do důchodu odešla značná většina z původního ansáblu. Šéfem činohry byl od roku 1983 jmenován Alexandr Postler. Nové možnosti nabízelo zřízení divadelního klubu na Rybím trhu. Hrály se inscenace Tennessee Williamse Kočky na rozpálené střeše a Gorinovy Zapomeňte na Hérostrata!, které oslovily diváky svým moderním jazykem. Herecký kolektiv postupem času dosáhl tvůrčího vrcholu. V roce 1982 nalezly místo v provozu činohry i experimentální inscenace, které byly publikem přijímány s neporozuměním. Nečekaný ohlas dostala inscenace Miroslava Sovjáka Nevděčník, s Petrem Vaňkem v titulní roli. V revolučním období roku 1989 divadlo od 20. listopadu do 10. prosince nehrálo z důvodu protestní stávky. Premiéra inscenace Voskovce a Wericha Balady z hadrů v roce 1989 měla ohromný úspěch. Publikum přijalo tuto hru jako manifest politické naděje národa. Počátek devadesátých let se nesl ve znamení změn, jak politických, tak funkčních, kdy vlivem vzniklé situace řešilo divadlo své existenční problémy. Proměny ve vedení divadla se tak postupně v následujících letech přibližovaly k manažerskému postavení ředitele. Dne 15. 2. 1990 došlo k přejmenování divadla na Slezské divadlo a po dobu jeho rekonstrukce se divadlo přestěhovalo do náhradních prostor Společenského domu Ostroje na Těšínské ulici. Začala se také hrát díla zakázaných autorů Švandrlíkovi Černí baroni či Páralova Profesionální žena. Z kmenových herců souboru zůstali Zdislava Bohuslavová, Ivana Petrželová, Jana Paroulková, Karla Pyšková, Marie Vysoká, Ludmila Štědrá, Hana Vaňková, Emanuel Křenek, Josef Navrátil, Drahomír Ožana, Alexandr Postler, Jindřich Suchopár a Jaroslav Vopálka. Ze stálého angažmá odešlo šest dlouholetých členů činohry, ale také přibyla spousta nově angažovaných umělců. Vedoucím činohry byl ustanoven

50

Josef Navrátil. Uváděn byl repertoár spíše veseloherního žánru nebo klasická česká a světová dramata. Po rekonstrukci interiéru staré budovy divadla proběhlo první představení roku 1992 jako poděkování stavbařům. Jednalo se o veselohru Ladislava Stroupežnického Naši furianti. V letech 1992 – 1994 vedl činoherní soubor Karel Novák, který posiloval činohru předními herci z Olomouce a Ostravy. Jeho první opavskou režií byla hra Alfreda Uhryho Šofér slečny Daisy, v hlavní roli s Marií Vysokou a Miroslavem Kahounem, kterého přizval k pravidelné pohostinské spolupráci. Sezonu roku 1994/1995 zahájil nový šéf činohry Bedřich Jansa, díky kterému došlo ke změnám v dramaturgii a k dalšímu omlazení hereckého souboru. Z inscenací byla uvedena například hra Jeana Anouilha Jana z Arcu neboli Skřivánek či hra Petera Shaffera Amadeus. Druhá jmenovaná se stala úspěšnou díky hereckým výkonům Jakuba Dostála a Františka Nedbala. V další úspěšné životopisné hře Evy Patakiové Edith a Marléne dostaly hereckou příležitost Hana Vaňková a Ivana Petrželová. Také muzikál Jeptišky aneb Klášterní škola U nesmyslosrdných sester Dana Goggina. Opavská dramaturgie také uvedla vlastní verzi Vrchlického Noci na Karlštejně v muzikálové adaptaci s hudbou Karla Svobody a texty písní Jiřího Štaidla v úpravě a režii Bedřicha Jansy. V tomto období jsou stále častěji zváni ke spolupráci hostující režiséři. V roce 2000 divadlo hrálo také Shakespearovu komedii Zkrocení zlé ženy v titulní roli s Hanou Vaňkovou, která byla za roli Kateřiny nominována na cenu Thálie. Opavská činohra se účastnila přehlídky mimopražských divadel ,,České divadlo´´, konající se v Praze od sezony 1995/96. Ve stejném roce se stal novým vedoucím činoherního souboru Václav Klemens. Změna v uměleckém vedení činohry se promítla také v repertoáru. Diváci shlédli v jediné sezoně hry od Dürrenmata, Dyka až po Arthura Millera, jehož Čarodějky ze Salemu v nastudování Františka Laurina byly vybrány mezi nejlepší inscenace mimopražských divadel k účasti na přehlídce ,,České divadlo´´. Krátkodobě se v Divadelním klubu na Rybím trhu začaly znovu uvádět komorní inscenace, kde si mohli herci vyzkoušet práci v přímém kontaktu s divákem. Počátkem sezony roku 2003/2004 se uzavřelo opavské

51

působení Václava Klemense ve funkci uměleckého vedoucího činohry a ke konci roku 2003 byl pověřen vedením činohry Zdeněk Černín, který uvedl hru bratří Mrštíků Maryša v alternaci s Kateřinou Volnou a Veronikou Senciovou. S touto inscenací se soubor prezentoval na pražském divadelním festivalu. Změnou ve vedení činohry došlo také k výrazné proměně hereckého souboru. Snížený počet členů souboru byl šéfem činohry Zdeňkem Černínem nahrazen okruhem hostujících herců, zejména mladých herců. V následující sezoně divadlo přispělo k oslavám 780. výročí města Opavy Divadelním dnem, v němž byla odehrána česká klasická díla a kde proběhlo první opavské uvedení hry Gabriely Preissové Její pastorkyňa, která byla scénicky podpořena hudbou Ivy Bittové. Celková úroveň opavské činohry vývojem času neustále vzrůstala a dá se říct, že vzrůstá i nadále.

V současné době divadlo provozuje dva soubory a to činoherní a operní. Součástí divadla je také balet a koncertní činnost. Pod operní těleso taktéž spadá soubor baletu a sbor. Snahou soudobého divadla v Opavě je nejen uvádět ve svém repertoáru hry, které diváka pobaví, ale především takové, které jej přinutí k zamyšlení. Kromě světového a českého dramatického odkazu činoherního i operního uvádí také současné české a světové hry.

Nynější soubor činohry řídí Blanka Fišerová, narozena 26. 12. 1977. Po absolvování Slezské univerzity v Opavě, oboru česká literatura a Fakulty sociálních studií MU Brno, oboru Mediální studia a žurnalistika, nastoupila v letech 2001–2005 ke studiu Univerzity Palackého Olomouc, oboru Divadelní a filmová věda, který však nedokončila. Od roku 2007 až doposud studuje Janáčkovu akademii múzických umění, obor dramaturgie a autorské tvorby, doktorské studium. Ve Slezském divadle Opava je zaměstnána od roku 2003 jako šéfka činohry a dramaturgyně. Dramaturgicky se podílela se na více než 20 inscenacích.

52

Činoherní soubor má k dnešnímu dni dvanáct členů. Jsou jimi: Ivana Lebedová narozena 28. 7. 1964 v Karviné-Ráji, absolvovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Angažmá získala v Severomoravském divadle v Šumperku, později v Těšínském divadle, v Prozatimním divadle F. R. Čecha a od roku 1986 ve Slezském divadle Opava. Výběr z jejich rolí v inscenacích Slezského divadla Opava: Josefina v Edith a Marlene, Tanec na konci léta, Sen noci svatojánské, Vše o ženách, Marie Stuartovna, Natěrač. Získala Opavskou Thálii za rok 2006, za nejlepší herecký výkon v roli Alžběty v inscenaci Marie Stuartovna. Sabina Muchová narozena 1. 7. 1979 v Ostravě, absolventka Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Angažovaná od roku 1997 ve Slezském divadle v Opavě. Výběr z jejich rolí v inscenacích Slezského divadla Opava: Alena v Noci na Karlštejně, Agnes v Krysaři, Abigail z Čarodějek ze Salemu, Treperendy, Sen noci svatojánské, Na dotek, Sluha dvou pánů, Naši furianti, Amadeus. Kamila Srubková

narozena 6. dubna 1970 v Karviné. Absolvovala

konzervatoř v Ostravě. Byla v angažmá Horáckého divadla v Jihlavě a od roku 1996 ve Slezském divadle v Opavě. Výběr z rolí v inscenacích Slezského divadla Opava: Skleněný zvěřinec, Noc na Karlštejně, Smrt obchodního cestujícího. Hana Vaňková narozena 6. června 1960 ve Valticích u Břeclavi. Absolvovala Státní konzervatoř v Brně, hudebně-dramatický obor. Od sezony 1980/1981 nastoupila ve Slezském divadle v Opavě. Výběr inscenací, ve kterých hrála: Můj hrad, Jako bychom se ani neznali, Edith a Marlène, Kdopak by se Kafky bál, Skřivánek, Slečna Julie, Romeo a Julie, Hamlet, Zkrocení zlé ženy, Višňový sad. Její pastorkyňa. Byla nominována na Cenu Thálie za roli Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy a získala Opavskou Thálii za rok 2005. Michal Stalmach, který se narodil 15. února 1982 v Opavě. Absolvoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a poté byl přijat do angažmá Těšínského divadla a od roku 2006 do Slezského divadla v Opavě. Hrál v inscenacích Naši furianti, Marie Stuartovna.

53

Jakub Stránský, narozen 14. února 1976 v Teplicích. Absolvoval Lidovou konzervatoř

v Ústí

nad

Labem,

Střední

školu

dramatických

umění

při

Severomoravském divadle Šumperk. Byl angažován v Krušnohorském divadle v Teplicích a v Severomoravském divadle v Šumperku. Od roku 2001 až dosud účinkuje ve Slezském divadle Opava. Ztvárnil role v hrách: Tristan a Izolda, Sen noci svatojánské, Úplně zbytečné parohy, Sliby chyby, Smrt obchodního cestujícího, Smutek sluší Elektře, Její pastorkyňa, Marná lásky snaha, Sluha dvou pánů, Marie Stuartovna, Hotel mezi dvěma světy. Získal cenu Štek, za nejlepší nejmenší herecký výkon sezóny (1997, 2001). Martin Táborský, jež se narodil 24. srpna 1953 v Jaroměři a absolvoval JAMU v Brně. Poté nastoupil angažmá ve Státním divadle O. Stibora v Olomouci, později ve Vojenském uměleckém souboru Tábor, Krušnohorském divadle v Teplicích, v divadle V. Nezvala v Karlových Varech a od roku 1997 až dosud účinkuje v Opavě. Výběr z účinkování v inscenacích Slezského divadla Opava: Naši furianti, Blbec k večeři. Petr Vaněk je do činoherního souboru zařazen jako stálý host. Narodil se 18. prosince 1948 v Bukovicích u Jeseníku. Absolvoval DAMU v Praze a Goethův Institut v Mnichově. Jeho Angažmá: Činoherní studio Ústí nad Labem, Slezské divadlo Zdeňka Nejedlého Opava, Vlastní divadlo „Komedie“ při MDK Opava a od roku 1991 na volné noze. V roce 1994 vystavěl vlastní divadlo Harlekýn v Opavě. Ztvárnil role v inscenacích: Tři mušketýři, Charleyova teta, Macbeth, Zapomeňte na Hérostrata, Nevděčník, Noc pastýřů, Monsieur Amedee, Hráči, Maryša, Smrt obchodního cestujícího, Sluha dvou pánů, Pomoc, Divadlo Svět, Naši furianti, Blbec k večeři. Účinkoval také v Polsku, Německu, Slovensku. Jeho získaná ocenění: 1987 Hlavní cena „Festivalu Aktualit“ za roli Milana Nedmy ve hře Nevděčník, 1989, 1991, 1993 Ceny za nejlepší představení na Festivalu divadla jednoho herce v Chebu, 1988–1992 Ceny za nejlepší herecký výkon na festivalu „Kopřiva“ v Kopřivnici, 2006 Festival divadel Moravy a Slezska – cena za

54

nejlepší herecký výkon za roli Buška v inscenaci Naši furianti. Hrál také v televizních filmech a inscenacích Jaroslava Dietla: Velké sedlo, Stavy rachotí, Začátečnice hledá učitele italštiny, Dobrodružství kriminalistiky, Četnické humoresky, 3 x s Miroslavem Donutilem. Kostas Zerdaloglu, narozen 3. února 1955 v Jeseníku. Absolvent Státní konzervatoře v Brně, obor herectví a Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, obor režie. Byl angažován v Divadle Petra Bezruče v Ostravě a v Městském divadle v Karlových Varech. Angažmá ve Slezském divadle získal od roku 2003. Výběr z jeho rolí: Hráči, Na dotek, Marša, Divadlo Svět, Racek, Naši furianti, Marie Stuartovna, Molière. Hrál také ve filmu a televizi v Touze Sherlocka Holmese, Dopoledním hororu, Mandragoře, Kontě separato, Slunečním státě, Restartu, Stavy rachotí, Velkém sedlu. Získal cenu Opavské Thálie, Cenu za nejlepší mužský herecký výkon v inscenaci Lakomec, Cenu za nejlepší mužský herecký výkon společně s Petrem Vaňkem v inscenaci Naši furianti. Matěj Kašík, který se narodil 17. 1. 1983 a absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, činoherní herectví. Angažován ve Slezském divadle od dubna 2008. Hrál ve Strakonickém dudákovi. Daniel Volný, narozen 28. 3. 1984. Absolvent Divadelní fakulty JAMU v Brně, obor činoherní herectví. Angažmá ve Slezském divadle má od dubna 2008. Zahrál si také v televizních inscenacích: O Šípkové Růžence, Trapasy, 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem. Role ve slezském divadle: Strakonický dudák. Martin Valouch, jež se narodil 29. května 1973, absolvoval Konzervatoř Ostrava hudebně-dramatický obor a nastoupil angažmá ve Slezském divadle Opava v letech 1995–2000, Moravském divadle Olomouc, Horáckém divadle Jihlava, od roku 2008 ve Slezském divadle Opava. Inscenace, ve kterých hrál: Hadrián z Římsů, Brouk v hlavě, Král Lear, Divotvorný hrnec, Slečna Julie, Noc na Karlštejně, Dvouplošník v hotelu Westminster, Kniha o Kryštofu Kolumbovi a Balada pro banditu.

55

Vedoucím nynějšího operního ansámblu Slezského divadla v Opavě je velmi úspěšný a vyhledávaný hudebník Damiano Binetti, který je původem Ital, narozený v Bisceglii. Nyní žije a pracuje v Čechách. Hudební zdělání získal na konzervatoři v Bari, kde absolvoval zpěv, později vystudoval také obor skladby a dirigování. V roce 1991 přišel do Prahy, kde absolvoval na HAMU obor dirigování. Ve Slezském divadle je angažován od roku 2005, účinkuje hodně také v zahraničí. Získal Ocenění za nejlepší interpretaci na Festivalu Ivana Lukačiče v Chorvatsku. Operní soubor má v tomto roce čtrnáct členů, kteří vykonávají svou profesi opravdu dobře. V regionálním deníku z března roku 2009 se uvádí:,, Operní scéna Slezského divadla dělá čest sobě i městu…. diváci pokaždé čekají na opavské představení, které je nikdy nezklame.´´ 4 Výčet členů souboru je opravdu dlouhý. Prvním z nich je Šárka Hrbáčková, narozena 4. května 1977 ve Vlašimi. Absolvovala Konzervatoř v Českých Budějovicích, Angažmá ve Slezském divadle získala od roku 2005. Výběr z inscenací, ve kterých vystupovala: Norma, Rusalka, Švanda dudák, Hry o Marii, Favoritka. Účinkovala také ve Španělsku s Belliniho Normou. Získala 2. místo v soutěži koncertní a duchovní hudby v Kroměříži. Katarína Jorda Kramolišová je nejvýraznější členkou souboru. Uznání si vysloužila především získanými oceněními: Soutěž A. Dvořáka Karlovy Vary 1993 III. místo a Cena publika, Belwedere Vídeň 1993 finalistka, Cena Thálie 2004 nejprestižnější ocenění za ztvárnění hlavní role Normy ve stejnojmenné Belliniho opeře. Katarína Jorda Kramolišová se narodila 9. července 1979 v Banské Bystrici. Po absolutoriu Konzervatória v Bratislavě, Vysoké školy múzických umění v Bratislavě a Mozartovy Academie v Dobříši až do roku 2002 byla na volné noze. Od roku 2002 je angažována v opavském divadle. Koncertuje v zahraničí již od roku 1999. Výběr inscenací, v nichž účinkovala: Loupežníci, Rusalka, Halka, Prodaná nevěsta, Norma, Don Giovanni, Jakobín, Hello, Dolly!, Trubadúr.

4 Regionální deník, páteční vydání, 20. března, 2009

56

Ilona Kaplová, narozena 16. prosince 1979 v Prachaticích. Je absolventkou Konzervatoře v Českých Budějovicích, dále pak Univerzity v Salzburgu. Angažmá ve Slezském divadle Opava získala v roce 2006. Její nastudovaný repertoár: Historie jednoho snu, Rusalka, Don Giovanni, Hello, Dolly!, Hry o Marii, Švanda dudák, Noc v Benátkách. Také účinkuje v zahraničí. Získala 1. cenu na XXII. Soutěžní přehlídce konzervatoří v Pardubicích (1998). A je semifinalistkou mezinárodní soutěže Hans Gabor Belvedere ve Vídni (2003). Tereza Kavecká narozena 27. dubna 1979 v Holešově, je absolventkou Střední pedagogické školy v Krnově a Ostravské univerzity, institutu pro umělecká studia. Je angažována ve Slezském divadle Opava od roku 2003. Ztvárnila role v inscenacích: Dalibor, Don Giovanni, Popelka. Účinkuje v zahraničí, stala se absolutní vítězkou celostátní pěvecké soutěže v Krnově (1997). Účastnila se mezinárodního hudebního festivalu Karla Ditterse v Javorníku, kde jako sólistka spolupracovala s Janáčkovou filharmonií. Věnuje se také koncertní a duchovní hudbě. Zdenka Mervová se narodila 29. 1. 1961 v Opavě. Absolvovala Gymnázium Hlučín, Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého Olomouc, Kurz stepu a Studium zpěvu u prof. Glogarové Pdf UP Olomouc. Angažmá ve Slezském divadle Opava má od roku 1987. Hrála v inscenacích: Rusalka, Don Giovanni, Hello, Dolly!, Mamzelle Nitouche, Polská krev, Noc v Benátkách, Sugar. Účinkuje v zahraničí, účastní se každoročních operetních a muzikálových koncertů v Polsku. Získala Cenu Opavské Thálie 2006 za roli Dolly Leviové v muzikálu Hello, Dolly! Olga Procházková absolventka Konzervatoře v Brně, Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, angažovaná ve Slezském divadle Opava v letech 1980 až 1981. Výběr z Olginých rolí v inscenacích Slezského divadla Opava: opery Rosina, Fiordiligi, Pamina,Violetta, Mařenka, Butterfly, Mimi, Rusalka, Donna Anna, operety: Adéla, Hana Glavari, Cirkusová princezna, Mery. Účinkovala také v zahraničí a stala se laureátkou mezinárodní pěvecké soutěže v Karlových Varech. V roce 2003 získala ocenění města Opavy, Cenu Petra Bezruče.

57

Dalibor Hrda narozen 19. 8. 1958, absolvoval Státní konzervatoř v Brně, obor zpěv. Angažmá získal v Armádním uměleckém souboru v Praze. V letech 1985– 1989 účinkoval ve Slezském divadle v Opavě jako sólista opery. V roce 2002–2007 byl šéfem opery Slezského divadla v Opavě a od roku 2007 až dosud je sólistou opery Slezského divadla v Opavě. Hostuje v Národním divadle v Praze, Janáčkově divadle v Brně, Moravském divadle v Olomouci, Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, Divadle J. K. Tyla v Plzni. Spolupracuje s Janáčkovou filharmonií, Filharmonií v Plzni, Brně, Španělsku, Německu, Polsku, Rakousku, Slovensku, Itálii a Rusku. Oceněn byl za ztvárnění role Kecala v opeře Prodaná nevěsta. Z jeho nastudovaných rolí: G. Verdi , Don Carlos, Trubadúr, La Traviata, Aida, Othello, Nabucco , Norma, Bohéma, Tosca, Madame Butterfly, Figarova svatba, Kouzelná flétna , Cosi fan Tutte Carmen, Hoffmanovy povídky, Bludný Holanďan, Evžen Oněgin, Piková dáma Halka, Prodaná nevěsta, Čertova stěna, Hubička, Rusalka, Jakobín, Čert a Káča, Armida, Psohlavci, Příhody lišky Bystroušky, Broučci, Divadlo za branou. Zdeněk Kapl se narodil 12. července 1974 v Brně, absolvoval JAMU v Brně, zúčastnil se několika zahraničních interpretačních kurzů v Německu: Od roku 2002 účinkuje ve Slezském divadle Opava. Výběr z jeho rolí v inscenacích Slezského divadla: Don Giovani, Švanda dudák, Dalibor, Tosca, Prodaná nevěsta, Carmen, Rusalka, Noc v Benátkách. Účinkoval i v zahraničí, vystupoval na barokních festivalech v Itálii, Německu a Francii. Získaná ocenění na XXII. ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže A. Dvořáka v Karlových Varech, v roce 2001 získal Cenu Viléma Zítka. Dlouhodobě spolupracuje s orchestrem Cappella Accademica Ondřeje Macka v Českém Krumlově. Petr Murcek narozený 30. 12. 1971 v Opavě, absolvent Střední zemědělské školy v Olomouci, Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Dostal angažmá ve Slezském divadle Opava od roku 1996. Koncertně vystupuje po celé ČR, zpíval již také v Polsku, Německu, Slovinsku. V roce 1996 absolvoval turné po USA. V roce 1998 pak turné po Izraeli. Od roku 1997 pravidelně vystupuje na letních festivalech v Chorvatsku.

58

V roce 2000 koncertoval na ambasádě Slovenské republiky v Zagrebu. Uskutečnil více než desítku koncertů v rámci Mezinárodního hudebního festivalu PONTES 2002 a turné v Bosně a Hercegovině pod záštitou Ministerstva zahraničí ČR a velvyslance ČR v Sarajevu. Peter Soόs narozený 31. 7. 1968, absolvent Konzervatoře v Košicích, obor operní zpěv byl angažován do Státního divadla v Košicích, Divadla Jonáše Záborského v Prešově, později do Slezského divadla v Opavě, kde účinkuje dodnes. Hostoval ve Státním divadle Janka Borodáča v Košicích, v Divadle Jonáše Záborského v Prešově. Z jeho nastudovaného repertoáru: Trubadúr, Don Giovanni, Yuzuru. Získal Státní divadelní cenu v roce 1999 za umělecký výkon v operetě Magnáš Miško. Martin Šujan se narodil 24. listopadu 1974 v Brně, stal se absolventem Konzervatoře Brno, obor dirigování a JAMU Brno, obor zpěv. Roku 1999–2004 byl angažován do Komorní opery JAMU. Do Slezského divadla v Opavě byl angažován od roku 2004. Výběr z jeho rolí: Rusalka, Norma, Dalibor, Švanda dudák, Don Giovanni. Účinkoval na Slovensku, v Polsku, Německu, Holandsku, Francii, Španělsku, USA. Získal ocenění v Pěvecké soutěži duchovní a koncertní hudby v Kroměříži, Cenu Nadačního fondu USA. Účinkuje v Pražském jaru, na Svatováclavských slavnostech, Velikonočním festivalu duchovní hudby, Pražských hudebních slavnostech. Evžen Trupar, český basbarytonista, narozen 25. srpna 1946 v Opavě. Zpěvu se věnoval již při studiu na SPŠ strojnické v Opavě, dále při vysokoškolských studiích v Žilině, kde byl členem vysokoškolského uměleckého souboru. Pracoval jako strojní inženýr v Brně. Svou operní dráhu zahájil jako externí člen opery v Opavě (1981 – 1982), kde došlo také k setkání s Petrem Škarohlídem, šéfem opery SD Opava, jenž ho připravil ke konkursnímu předzpívání. Po ročním působení v Opavě, absolvoval vysokoškolská studia v Ostravě. Poté následoval návrat do Slezského divadla, kde je sólistou od roku 1986 opery dodnes. Má na svém kontě více než 100 operních, operetních rolí, přes 1 000 vystoupení v éstrádách a koncertech. 59

Je autorem scénářů k hudebně-zábavným pořadům. Kromě moderování nejrůznějších akcí spojených s divadlem, se věnuje také konferování koncertů vážné hudby. Michal Vojta po absolvování Operní školy Vídeňské konzervatoře dostal angažmá v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě. Posléze ve Státní opeře v Praze a Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Angažmá v Opavě získal od roku 2003. Jeho role byly rozmanité: Loupežníci, Norma, Tosca, Rusalka. Účinkoval pravidelně v Německu, Belgii, Holandsku, Švýcarsku a Francii. Získal Opavskou Thálii 2005 za roli Prince v Rusalce. V současném roce Slezské divadlo v Opavě uvádí ve svém repertoáru v divadelní sezoně 2008/2009 například tyto inscenace: novou premiéru George Bizeta Carmen, jedinou baletní premiéru této sezony Julia Zeyera Radůze a Mahulenu, vášnivý příběh Prospera Meriméeho o cikánce Carmen, kterou zhudebnil George Bizet a klasická díla Williama Shakespeara. Vybrala jsem na ukázku uváděné inscenace nynějšího období všech kategorií. Roku 2009 jsou na pořadu tyto inscenace: Strakonický dudák – činohra Veselé paničky windsorské – činohra Radúz a Mahulena – balet Testosteron – činohra Carmen – balet Jak se vám líbí – činohra Carská nevěsta – opera v ruském originále My fair lady – muzikál Hamlet – činohra Romeo a Julie – činohra Boccaccio – opereta

60

2.3 Nejvýraznější osobnosti divadla Marie Bittlová, narozena 27. 3. 1904 ve Vilanticích, zemřela 13. 12. 1985 v Budišově nad Budišovkou, byla Herečka opavské činohry. Pocházela z prostředí dělnické rodiny s příjmením Zdeňkovi. Vyučila se švadlenou, ale řemeslo opustila a přešla k divadlu. Hrála postupně u několika kočovných divadelních společností. Provdala se za herce a režiséra J. Bittla. U divadelní společnosti svého manžela se začala uplatňovat v charakterních rolích zralých žen, kupř. v Jiráskově Vojnarce či Čapkově Matce. Po válce působila v oblastních divadlech v Náchodě, Pardubicích, Táboře, Českých Budějovicích, Slaném a Benešově. V Opavě již jako zralá a zkušená herečka působila v letech 1954 – 1966 u činohry Slezského divadla Zdeňka Nejedlého. Opavskému obecenstvu se představila rolí Sousedky na premiéře Mahenova Janošíka. V soustředěném opavském angažmá se prohlubovalo její herectví a vrcholilo hlavně zpodobením matek, případně babiček, tématu mateřské lásky v mnoha podobách a významech. Ve svých rolích představovala tři Babičky: v Jiráskově Lucerně, Blažkově Příliš štědrém večeru a Casonově Stromech umírajících vstoje. Hrála matku reformátora v Tylově Janu Husovi, Havlovou v Jiráskově Vojnarce, Zuzu Javorovou v Tajovského Ženském zákoně, Evinu tetku v Preissově Gazdině robě. Po odchodu do důchodu vystupovala pohostinsky v opavském divadle až do r. 1982. Dudič Karel se narodil 21. 8. 1918 v Opavě a zemřel 22. 5. 1983 také v Opavě. Byl Scénograf, vedoucím výpravy Slezského divadla v Opavě, výtvarník, grafik. Pocházel z prostředí dělnické rodiny. Z finančních důvodů se vzdal studia na gymnáziu a odešel do Zlína, kde pracoval u firmy Baťa nejprve jako dělník, později jako návrhář. Při zaměstnání v letech 1938 – 42 studoval uměleckoprůmyslovou školu ve Zlíně a po jejím absolutoriu byl přijat jako výtvarník Studia kresleného filmu ve Zlíně-Kudlově. Ihned po skončení války se v roce 1945 vrátil do rodného města, kde v improvizovaném ateliéru začal pracovat jako samostatný grafik a výtvarník.

61

Stal se spoluzakladatelem Sdružení umělců slezských. Byl aktivním členem Svazu českých dramatických umělců, předsedou krajské scénografické komise. Od r. 1947 přijal pohostinskou scénografickou spolupráci se Slezským národním divadlem v Opavě a následujícího roku pak v tomto kulturním stánku nastoupil jako výtvarník a vedoucí výpravy. V uvedené funkci pak setrval až do jejího opuštění ze zdravotních důvodů v r. 1977, nadále však až do smrti pracoval v divadle jako výtvarník – scénograf. Vytvořil celkem 288 scénických výprav. Na celostátních Divadelních žatvách v l. 1949, 1952 a 1955 obdržel ocenění za scénografii. Od r. 1960 se zúčastňoval všech scénografických celostátních výstav, v letech 1975 – 77 pak uskutečnil vlastní souborné výstavy v Praze, Opavě, Olomouci a ve Zhořelci. Patrik Horálek, se narodil 17. 3. 1905 v Praze a zemřel 8. 12. 1982 tamtéž. Byl hercem činohry ve Slezském divadle v Opavě, režisére, uměleckým a divadelním ředitelem. Pocházel z prostředí pražského Karlína, kde již od 12 let vystupoval na divadelní scéně. Jeho původní jméno bylo Adolf Horálek. Studoval na pražské konzervatoři dramaturgii a jako její student vystupoval v Divadle na Slupi a Komedii na Václavském náměstí. Po skončení studií v roce 1925 působil jako začínající režisér u divadelních společností Lince, Vrby, Lišky a Zöllnerové. Získal angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech, v Kladně, Chicagu, Bratislavě, Národním divadle v Praze, v Osvobozeném divadle v Praze, Déčku E. F. Buriana, Pardubicích, Brně, Klatovech, Novém Boru, Hradci Králové a nakonec v Divadle Zdeňka Nejedlého v Opavě (1955 – 1980). Hrál role jako Horatia v Shakespearově Hamletovi, Vilíka v Šrámkově Měsíci nad řekou, Plangeneta v Brücknerově Alžbětě Anglické, Francka v Maryši bratří Mrštíků, Hoška v Hilbertově Víně, Felixe ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu, Jammerweila v Tylově Fidlovačce, Prubíka v Shakespearově Jak se Vám líbí, Vavřince v Shakespearově Romeovi a Julii, Inkvizitora ve Verhaerenově Filipovi II., … Uplatňoval se i v začátcích zvukového filmu ( Petr v Skřivánčí písni, Vejrostek v Obrácení Ferdyše Pištory). Pod jménem Patrik Horálek vystupoval od r. 1949.

62

Emma Kollandrová se narodila 27. 10. 1923 v Praze a zemřela 30. 7. 1975 také v Praze. Jejím povoláním byl operní zpěv. Emma Kollandrová, provdaná Boříková, se narodila v Praze, obklopena hudbou od dětství zpívala a také se rozhodla studovat zpěv na pražské konzervatoři, kterou absolvovala v roce 1946 u prof. J. Vavrdové. Potom vyučovala dva roku zpěvu na hudební škole v Mostě a sama se dále pěvecky zdokonalovala u slavného italského pěvce T. Patierry. Stala se stálým hostem Krušnohorského divadla v Teplicích, kde představovala Mařenku v Prodané nevěstě. Jejím prvním a zároveň jediným pevným angažmá byla opera Slezského divadla v Opavě, kde poprvé vystoupila v srpnu 1948 jako Rusalka a působila až do roku 1959. Svou slibnou uměleckou éru přerušila z rodinných důvodů a přesídlila do Prahy, aby tam učila zpěvu až do své předčasné smrti. Mezi její oblíbené role patřila Smetanova Mařenka, Dvořákova Rusalka. Projevila se jako pěvkyně s nosným a technicky vyškoleným hlasem značného tónového rozsahu, vrozenou hudebností a absolutním sluchem. Theresia Hedwig Kronesová se narodila 7. 10. 1801v Bruntále, zemřela 28. 12. 1830 ve Vídni. Herečka, která byla nejmladším dítětem kožešnického mistra Josefa Kronese v Bruntále. Její otec byl náruživým ochotníkem, a proto opustil v roce 1805 dobře zavedenou živnost, odešel do Opavy nejprve k Flebbově divadelní společnosti a po roce přestoupil k divadelní společnosti J. Schönfelda, který svou kariéru zahajoval právě v městském divadle v Opavě. V roce 1806 se nejpřitažlivější opavskou divadelní atrakcí stalo malé děvčátko, Theresa Kronesová. V roce 1808 nespokojený J. Krones odešel od Schönfelda a získal licenci na vlastní společnost, s níž potom kočoval po vesnicích. Přes těžké životní podmínky Theresa s vytrvalou ctižádostí rozvíjela svůj herecký talent. U Kronesovy společnosti ji viděl hrát také vídeňský herec a dramatik Ferdinand Raimund, který ji získal do Vídně a učinil z ní svou partnerku. Při její první vídeňské premiéře 20. 11. 1821 v Leopoldstädtském divadle ji publikum přijalo nadšeně a ona sama prokazovala rychlý umělecký růst ve vedoucích rolích repertoáru. Bezkonkurenční popularity dosáhla jako Giovinezza v

63

Raimundově pohádkové frašce Děvče ze světa víl. Její portrét v této slavné roli od malíře M. von Schwinda byl ve Vídni vystavován. Theresia Kronesová byla uznávána jako nejdokonalejší představitelka vídeňského lidového divadla své doby. Vytvořila role například Ofélie v Shakespearově Hamletovi nebo Luisu v Schillerových Úkladech a lásce. Lewinsky Josef, se narodil 20. 9. 1835 ve Vídni, zemřel 27. 2. 1907 také tam. Byl hercem a režisérem. Narodil se jako syn bohatého vídeňského kožešníka. V rodném městě absolvoval gymnázium a vysokou technickou školu a chtěl se věnovat právnickému povolání. Otcova smrt v roce 1852 však jeho plány zhatila a musel nastoupit místo podřadného úředníka. Nebyl spokojen, a proto to zkusil s divadlem, nejprve jako komparsista v Burgtheatru. Brzy potom vystoupil s úspěchem v Divadle na Vídeňce v roli žurnalisty v Halmově parodii Tulák z Ravenny. Pro své první angažmá si zvolil Opavu. Působil jako herec opavské činohry. Po roce vyměnil Opavu za Brno. Ředitel vídeňského Burgtheatru H. Laube pro přesvědčivé herecké výkony nabídl J. Lewinskému možnost vystoupit v roli Franze Moora Schillerových Loupežníků. V této přitažlivé intrikánské roli dosáhl tak mimořádného úspěchu, že se stal najednou prvořadým vídeňským divadelním protagonistou. Ředitel Laube s ním okamžitě uzavřel smlouvu na celou jeho tvůrčí éru. Osvědčil se především v rolích hrdinských a intrikánských postav, např. Mefista ve Faustovi, Hamleta, Fiesca, Jaga, Richarda III., Dona Carlose a dalších. Proslavil se i při dvou velmi úspěšných turné v Německu a Rusku. Zdeněk Podlipný se narodil 5. 5. 1898 v Praze a zemřel 23. 7. 1946 v Opavě. Byl povoláním herec, režisér, šéf činohry Slezského národního divadla v Opavě, zakládající člen D 34 E. F. Buriana. Pocházel z chudých poměrů dělnické rodiny v Praze. Herecky začínal již v roce 1915 u divadelní společnosti F. Kosteleckého a potom až do roku 1922 hrál u několika dalších kočovných společností. V roce 1922 získal angažmá v činohře Národního divadla moravsko-slezského v Moravské Ostravě, kde působil až do roku 1926 a byl odtud propuštěn, protože jako

64

organizovaný komunista politicky školil technické pracovníky. Vystupoval v činoherních souborech Českého divadla v Olomouci, Stálého divadla na Kladně, Plzni a také vedl společnost J. E. Sedláčka a věnoval se její režii. V roce 1933 náležel k nejaktivnějším zakládajícím členům D 34 E. F. Buriana a patřil k jeho profilovým hercům. Po uzavření Burianova divadla byl členem Městských divadel pražských. Před skončením války inicioval založení ilegální Revoluční odborové rady divadelníků, která pak připravovala poválečnou proměnu českého divadelnictví. Po pokusu ustavit v Praze v roce 1945 Divadlo kolektivní tvorby přijal nabídku funkce šéfa činohry Slezského národního divadla v Opavě, kam přesídlil se svou manželkou Hanou. Divadelní Opavu se Zdeněk Podlipný snažil proměnit v lidovou scénu, ale předčasná smrt mu v uskutečnění plánu zabránila. K jeho nejlepším inscenacím patřila dramatizace Dostojevského Strýčinkova snu. Jako herec vytvořil postavu Shylocka v Shakespearově Benátském kupci a byla to jeho jediná opavská role. František Preisler se narodil 29. 1. 1915 v České Třebové a zemřel 25. 3. 1983 v Olomouci. Působil jako Šéf a dirigent opery Slezského divadla v Opavě. Absolvoval konzervatoř v Praze a tam také zahájil uměleckou dráhu. Potom působil jako operetní dirigent v Pardubicích a Kladně a později jako dirigent opery a operety v Plzni. Dirigoval díla operního repertoáru, z nichž zvlášť bylo ceněno nastudování Verdiho Dona Carlose či Foersterovi Nepřemožitelní. V letech 1946 – 54 byl šéfem opery Slezského divadla v Opavě a následující dvě sezóny ještě jejím dirigentem. Z Opavy odešel v roce 1956 do Olomouce, kde působil jako první dirigent opery až do odchodu do důchodu. Pak ještě pět let dirigoval operu v jugoslávském Marboru. Byl výborným znalcem smetanovské reprodukční tradice a nastudoval v opavském divadle jako dirigent všechny Smetanovy opery kromě Libuše. Díky jeho orientaci na českou operu se v Opavě v rámci Roku české hudby 1954 podařilo uskutečnit cyklus českých oper, sestavený z pěti Smetanových a čtyř Dvořákových oper. Spolupracoval se skladatelem J. Kříčkou. Po odchodu z Opavy se ještě jednou vrátil k opavskému dirigentskému pultu, když v lednu 1969 dirigoval Prodanou nevěstu při slavnostním

65

představení s ostravskými, olomouckými a opavskými sólisty k 50. výročí prvního uvedení této opery ve slezské metropoli.

66

3 ZUŠ Václava Kálika 3.1 Život a dílo Václava Kálika Dne 18. 10. roku 1891 se Opava stala rodištěm hudebníka a skladatele Václava Kálika. Je dnes zcela právem považován za jednu z největších osobností opavské hudební kultury. V nájemním bytě na Nádražním okruhu č. 9 se manželům Kahlikovým narodil jediný syn Václav. Otec Václava, František Kahlik byl vynikající dějepisec, češtinář a zeměpisec, narozený 20. 1. 1854 ve Valašské Poličné. V Opavě nastoupil na místo profesora právě založeného českého gymnázia. Do Opavy se přistěhoval se svou o 13 let mladší ženou Ludmilou, narozenou 26. 12. 1867 na Třeboňsku, vynikající zpěvačkou a pianistkou. Z rodinného štěstí se však Kahlikovi netěšili dlouho. Brzy po narození syna matka rodinu opustila a odešla do Prahy, kde se znovu vdala. Václav se již nikdy s matkou od jejího odchodu z opavského rodinného prostředí neviděl. Přesto Václav po své matce zdědil hudební sklony i nadání. Příliš zaměstnaný František Kahlik péči o syna přenechal hospodyni, původem z Litvy. Po třinácti letech byl otec zemskou školní radou přeložen na gymnázium do Zábřehu na Moravě, kam se společně se synem přestěhoval. V té době bylo Václavovi teprve pět let. Tady se také v pozdějších letech Václav začal vzdělávat. Svého otce, který byl příliš zaměstnán téměř nevídal. Útěchu od své samoty hledal a nalezl v hudbě. Sám se naučil noty a hrát na klavír. Zprvu cvičil tajně na matčině klavíru, protože otec neměl pro zájmy svého syna velké pochopení. Přestože byl obdařen nadáním a toužil se věnovat hudbě, svolení ke hře na klavír a housle dostal až po vstupu na gymnázium, v deseti letech. Jeho první učitel nebyl příliš dobrý ani spolehlivý. Otec proto pro výuku syna zvolil nového učitele, kterým se stal vzdělaný hudebník a schopný pedagog, profesor Hudec. Během let studia na gymnáziu vedl Václav gymnazijní pěvecký sbor, dirigoval smyčcovou hudbu a zkomponoval řadu skladeb, ze kterých se dochovaly jen dvě klavírní skladbičky: Menuet a Horská ukolébavka. V této době se také seznámil

67

s několika slavnými českými virtuosy, osobními přáteli svého otce. Jak sám uvádí v rozhovoru pro Vlastivědné listy z roku 2001, byly to jeho první hudební dojmy, vážné a velké. Setkal se například s Františkem a Emanuelem Ondříčkovými či Heroldovým kvartetem. Jeho pokroky ve hře na klavír a hlavně na housle byly tak velké, že se vážně uvažovalo o jeho studiu na konzervatoři, v houslovém oddělení. Otec se však tomuto návrhu zatvrzele bránil. Nemohl se smířit s tím, že by se z jeho jediného syna stal hudebník. Václav už v jedenácti letech začal hrát vrcholná díla české houslové literatury a učil se velmi lehce. Dokázal hned druhý den po koncertu Františka a Emanuela Ondříčkových přehrát jejich skladbu. Svou hrou předčil dokonce i svého učitele hudby. Přesto se stále více toužil stát skladatelem. Před maturitou roku 1908 zemřel Václavovi otec. O rok později po složení maturitní zkoušky, mohl konečně na přání svého poručníka Isidora Kahlika a doporučení profesora Ferdinanda Vacha studovat na Karlově univerzitě v Praze. Studoval zde obecné dějiny, dějiny umění a hudby a zároveň pokračoval ve studiu houslí, klavíru, teorie hudby a kompozice na konzervatoři u Vítězslava Nováka. Jeho mezery ve znalosti hudební teorie mu pomáhal doplnit žák Vítězslava Nováka skladatel Jaroslav Novotný. Peníze na studia Václav získal z prodeje otcovy domácnosti, knihovny a honorářů. Vrátil se opět ke hře na housle, kterou mu bylo umožněno studovat u koncertního mistra Národního divadla Otakara Kozla a později u vynikajícího houslisty profesora Jindřicha Bastaře. S vlastní tvorbou začal Václav po roce 1911. V té době zahájil dirigentskou činnost. Řídil Pěvecké sdružení jihočeských učitelů a smíšený sbor Hudební jednoty absolventů a posluchačů vysokých škol pražských, kde se také seznámil se svou budoucí ženou, posluchačkou filozofie a nadanou hudebnicí Marií Pokornou. Účinkoval i v české filharmonii. V té době se učil u již zmíněného Vítězslava Nováka, který jej vyučoval hudební skladbě. Uvedl se u něj úpravou severomoravských lidových písní a posléze i mužským sborem na text Petra Bezruče

68

Slezské lesy. Bohužel si oba nebyli názorově blízcí a Novák neměl pro jeho skladby dostatečné pochopení. Proto se o dva roky později Kálik rozhodl studia ukončit. V roce 1912 podnikl svou první cestu do Drážďan, kde od dubna studoval dirigování u Ernesta von Schucha, slavného německého dirigenta a vedoucího opery. Před svým odjezdem měl již v Praze jako skladatel a dirigent tak velké úspěchy, že i přes své mládí byl řazen na druhé místo po pražských učitelích a profesoru F. Spilkovi. Přesto mu nebyla umožněna žádná zkouška ani v Národním divadle, ani u Pražských učitelů. Naopak ve Vídni se dostal do vstřícného prostředí. Schuch jej uvedl do uměleckých salonů a nabídl mu práci. Přesto však Káhlik prestižní návrh nevyužil. Vrátil se do vlasti, kterou následně oslavil cyklem Můj kraj. Po návratu z Drážďan jeho touha stát se skladatelem vzrostla. Opustil proto studium klavíru i houslí a začal se věnovat kompozici. Od roku 1914 jezdil pravidelně k rodičům své přítelkyně Marie Pokorné do Radňovic u Nového města na Moravě, kde vznikla také celá řada jeho skladeb. Začal se více zajímat o tvorbu J. S. Bacha, vliv jeho tvorby se projevil především v klavírní Suitě a houslové Fantazii. Později se obdobně více zajímal o skladby Händela, Beethovena, Mozarta i Wagnera. Inspirován Juliem Zeyerem napsal svou první operu Lásky div. Velkým vzorem pro jeho tvorbu se ale stalo především dílo Bedřicha Smetany, kterého nesmírně obdivoval. Po jedenácti letech samostatného komponování se rozhodl absolvovat mistrovskou školu u Josefa Suka a svá studia završil stipendijní cestou do Itálie v letech 1926 až 1927. V tomto období se soustředil na orchestrální tvorbu. Po první světové válce se stal sbormistrem Hlaholu a po dvou letech působení ve smíšeném sboru Dalibor také dirigentem Pěveckého sdružení jihočeských učitelů, se kterým slavil úspěchy nejen v Českých zemích, ale také v zahraničí. Ke sborové tvorbě se vrátil až v roce 1933 cyklem mužských sborů O přeboleném bolu. Společně s hudebníkem a dirigentem v Třebíči Bořivojem Frommem, se roku 1935 podílel na založení Pěvecké župy Západomoravské. Udržoval také styky a pomáhal řadě pěveckých spolků. Své přesvědčení a všemocnost lidské lásky vyjádřil v mužském sboru Srdce, který se stal jeho

69

posledním dokončeným dílem. Druhým domovem se pro Kálika stala Itálie. Není proto divu, že zde vzniklo mnoho skladeb. Za pobytu v Římě složil svou první symfonii Mírovou, v Miláně pak vzniklo Preludium pro smyčcový orchestr a v Benátkách dílo Venezia. V Benátkách ho na podzim roku 1938 dostihla zpráva o Mnichovské zradě a podepsala se na jeho zdraví. Infarktový záchvat jej donutil v Římě podstoupit léčení a zpět do vlasti se vrátil až v prosinci roku 1938. Jeho zdraví už nebylo příliš dobré. Žil ještě třináct let v Nymburku a v Praze. Několikrát marně usiloval o návrat do svého rodného města Opavy. Dne 18. 6. 1946 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění v Praze. Ve stejném roce se také oženil se svou dlouholetou přítelkyní Marií Pokornou. V roce 1947 při koncertu ve svém rodném městě Opavě se novinářům vyznal: ,,Čím je mi Opava? Hrál jsem a dirigoval na mnoha místech vlasti i ve světě, ale v Opavě! Mám strach a jsem vzrušen. ´´ 5. O pouhé čtyři roky později dne 18. 11. 1951 v Praze podlehl třetímu srdečnímu infarktu a zemřel. Osobnost Václava Kálika dnes připomíná pamětní deska umístěná na jeho rodném domě, která byla odhalena Slezským studijním ústavem v Opavě dne 14. 5. 1955. Také sousední budova jeho rodného domu, dnešní sídlo ZUŠ v Opavě, nese od roku 1990 skladatelovo jméno. Před svým vchodem nechala 18. 9. 1991 odhalit Kálikovu bustu, dílo pražského sochaře J. V. Hampla. V květnu tohoto roku oslavila tato instituce 85 let své existence. Václav Kálik po sobě zanechal rozsáhlé skladatelské dílo. Celkem 77 hudebních děl. Mezi nimi jsou tři klavírní, šest orchestrálních a tři komorní skladby, houslová sonáta s klavírem, písně, tři opery (Jarní jitro, Lásky div, Posvěcení mládí), na 20 skladeb pro mužské, 19 pro ženské a 18 pro smíšené sbory ad. Nezapomněl v nich ani na svůj rodný kraj a Slezsko, které připomíná písněmi Říkej děvče otčenáš, Rozchodná, Pršelo, bylo tma, skladbou Horská ukolébavka a zhudebněním Bezručovy básně Slezské lesy. Své životní krédo pak vyjádřil v motettu Laudetur 5 Region Opavsko, roč. 3, 17. 2.2009, č. 7, s. 14

70

Jesus Christus a mužském sboru Srdce.

3.2 Vznik a vývoj hudební školy

Hudební a pěvecká škola Matice Opavské, jak zněl první název dnešní Základní umělecké školy Václava Kálika v Opavě, byla otevřena 1. května roku 1924. Ředitelem tohoto hudebního ústavu se stal František Chutný, varhaník a učitel zpěvu. Hudební a pěvecká škola měla v době vzniku šest oddělení, a to pěvecké, klavírní, smyčcových nástrojů, dechových nástrojů, bicích nástrojů a oddělení pro teorii hudby. Náklady na školné činilo 80 až 100 korun za hodinu výuky měsíčně. Osobní snahou pana ředitele se veřejnost stále více zajímala o dění ve škole. Škola doplňovala školní inventáře a také zde nacvičovali svůj program sbory Křížkovský a Pěvecké sdružení slezských učitelek. Žáci hudební školy se účastnili různých koncertů, představení opery Dráteník a vystupovali při nejrůznějších slavnostních příležitostech. Roku 1926 Založila Hudební a pěvecká škola svůj symfonický orchestr. Přibyla také nová oddělení, a to oddělení pro vzdělávání varhaníků a hra komorní a orchestrální. Nově vzniklo také oddělení pro přípravu žáků ke státní zkoušce z oblasti teorie. V té době navštěvovalo školu 217 žáků. V pozdějších letech přibylo oddělení pro rytmiku a tělovýchovu a ředitel Chutný se stal dirigentem pěveckého spolku Křížkovský. Posluchači již uvedeného oboru rytmiky a tělovýchovy účinkovali v divadelních hrách, které se hrály v Městském divadle. V období hospodářské krize, se snížily státní příspěvky a v důsledku toho se přestal vyučovat obor rytmiky a tělovýchovy, oproti tomu byl zaveden bezplatný dětský sborový zpěv. Úspěchem sboru bylo pozvání ke koncertování do vysílání rozhlasu roku 1932. Každým rokem se zvyšoval počet uvedených koncertů školy interních i veřejných. Po obsazení města nepřátelskými vojsky v letech 1938 – 1945 byla budova hudební školy používána k vojenským účelům. Zprávy o dění ve škole nejsou až do roku osvobození Opavy roku 1945 známy. Hudební škola byla znovu otevřena 1. Září

71

1946 se stejným vedením jako v předválečném období. Již se vyučovalo ve dvou budovách, Na lidické ulici a Na rybníčku. Proběhla také změna v názvu školy na Městskou hudební školu, ve které fungovalo jen pět oddělení. Zvýšilo se také školné a počet posluchačů. Se zvyšujícím počtem zájemců o hudební vzdělání přišla nutnost přemístění školy na Nádražní okruh č. 11. Později pan ředitel Chutný z důvodu nemoci opustil ředitelský post a na jeho místo byl dosazen František Blaheta. Bylo založeno smyčcové kvarteto a škola uvítala žáky a učitele z Ružomberoku. V šedesátých letech škola změnila vedení a do ředitelského křesla usedl Rudolf Březina, rozšířila se oddělení a učitelský sbor, přibyla oddělení taneční a výtvarné a škola byla přejmenována na Lidovou školu umění. Žákovský orchestr vystoupil v tehdejším Československém rozhlase, což škole přineslo další prestiž. Počátkem školního roku 1965 – 1966 zemřel ředitel Březina a jeho nástupcem se stal Zdeněk Hladký. Škola se účastnila hudebních přehlídek, výročních slavností i soutěží, s dobrými výsledky. Ve výtvarné oblasti dokonce studenti získávali ocenění i v zahraničí. Výtvarný obor byl úspěšný. Polovina 80. let zaznamenala významnou událost vzniku dětského sboru Červený květ, jehož vedení se ujal Petr Škarohlíd. Škola i nadále získávala různá ocenění na domovských i zahraničních prestižních soutěžích. Začátkem osmdesátých let byl na ředitelský post dosazen Miloš Kačírek, později Petr Škarohlíd. Lidová škola umění se rozdělila na dvě samostatné budovy. Osamostatnil se výtvarný a literárně dramatický obor. V polistopadovém období roku 1989 došlo nejen k politickým změnám, pádu komunistické strany a nástupu demokracie, ale také k novému pojetí vyučování. Ředitelem byl Vlastimil Šemora, který svou funkci vykonává až do dnes. Od 1. Června 1990 se znovu změnil název školy na Základní uměleckou školu Václava Kálika. Hned v září stejného roku byl dechový, taneční a literárně dramatický obor přemístěn na Rybí trh do matičního domu. Byly přijaty nové posily učitelského sboru. Uběhlo celých deset let od založení pěveckého sboru Jeřabinka, který sklízel úspěchy v zahraničí. Úspěch sborů i absolventů školy byly značné, škola se řadila mezi

72

kvalitní hudebně vzdělávací ústavy v republice. Ve školním roce 1996 – 1997 nahrál dětský pěvecký sbor Jeřabinka a Dětský komorní orchestr kompaktní disk. Dalšími významnými akcemi školy byli koncert k výročím Václava Kálika, spolupráce pěveckého sboru Jeřabinka s Pavlem Šporclem, zájezd sboru Jeřabinka do Německa a USA. Ve školním roce 2003 – 2004 si škola připomněla 80 let od svého vzniku. Vedení školy zůstalo beze změn. Na škole studovalo 1138 žáků. Získáváním cen a úspěšných umístění sborů i jednotlivců na domácích i zahraničních soutěžích a hudebních přehlídkách se zvyšovala prestiž školy, kterou si zachovala až do dnešní doby. Ačkoli umělecká škola, nesoucí jméno opavského rodáka, významného hudebníka a dirigenta Václava Kálika, prošla různými etapami českých dějin, stále si udržela kvalitu výuky a schopné pedagogy. O čemž svědčí úspěchy v hudebních, výtvarných, tanečních a literárně dramatických soutěžích a přehlídkách. Škola pořádá koncertní zájezdy do zahraničí, vystupuje pro veřejnost, školy, spolupracuje se Slezským divadlem, Magistrátem města Opavy a dalšími institucemi velkou měrou přispívá ke kulturnímu rozvoji města.

73

3.3 Současná hudební tělesa a kulturní akce školy

Na základní umělecké škole Václava Kálika v Opavě studuje každoročně více než 1200 žáků, které vyučuje 50 pedagogů. Kromě sόlové hry na jednotlivé hudební nástroje se učitelé se žáky zaměřují také na hru komorní, souborovou a orchestrální. Reprezentace sόlistů i ansámblů na celostátních a mezinárodních soutěžích, přehlídkách a také výměnné koncerty mezi školami u nás i v zahraničí přispívají k získávání nových poznatků a zvyšování umělecké úrovně školy. Nejvýraznějším a také nejpočetnějším hudebním objektem Základní umělecké školy je Dětské sborové studio Jeřabinka, které vzniklo v roce 1982. Původně fungovalo jako přípravný sboreček pro výběrové koncertní těleso Červený květ. Později navázalo na dlouholetou tradici tohoto pěveckého sboru. Studio sdružuje dva přípravné sbory Malinku a Ostružinku a koncertní sbor Jeřabinku, což zahrnuje více než 160 dětí. Sbor získal během své dlouholeté činnosti významná ocenění nejen na Evropském festivalu mládeže v Belgii roku 1998, ale přivezl uznání také z Anglie a Finska. Pod vedením Jaromíra Lokaje a jeho manželky coby klavírní korepetitorky, vystupují členové studia několikrát ročně v zahraničí a za svou kariéru vydali již čtyři kompaktní nosiče. Pravidelně se zúčastňují domácích i zahraničních soutěží a festivalů. Bývají také častými hosty Českého rozhlasu v Ostravě. Repertoár sboru tvoří skladby polyfonické, lidové písně v úpravách či současní moderní autoři. Studio zpívá v sedmi jazycích a tím také využívá svých kontaktů v zahraničí a připravuje opavskému publiku různá překvapení ve formě vystoupení zahraničních hostů. Na škole fungují dva na sobě nezávislé akordeonové orchestry. Prvním je orchestr Rytmus, založený v roce 1981 paní učitelkou Jarmilou Pruskovou, která jej řídí dodnes. Orchestr má v současné době 29 členů, kteří vždy dobře reprezentují školu na veřejných vystoupeních, koncertech i soutěžích po celé České republice a dokonce i v zahraničí. V krajských a ústředních kolech celostátních soutěží základních uměleckých škol získali již sedmkrát první místo a v roce 2001 vydali kompaktní disk. Druhým akordeonovým tělesem je orchestr s názvem Song. Toto

74

muzikantské seskupení je poněkud mladší. Vzniklo v roce 1999, kdy orchestr navázal svým pojetím na akordeonový orchestr Popcorn a kdy vznikla myšlenka spojit akordeony se smyčcovými nástroji a zaujmout tak mladé lidi hudbou jim blízkou. Později byly k souboru připojeny elektrická kytara a bicí nástroje. Členové orchestru jsou studenti středních a vysokých škol. V repertoáru orchestru najdeme hudbu rockovou, popovou, beatovou a filmovou. Tímto výběrem skladeb si akordeonové těleso udělalo dobré jméno při koncertních zájezdech na domácí i zahraniční půdě a v únoru roku 2008 pokřtil svůj kompaktní disk. Moderní pojetí hudebního žánru nacházíme také v čerstvě vzniklém Swingovém orchestru, který byl založen v lednu roku 2007. Velkou motivací byly zkušenosti učitele bicích nástrojů Patrika Beneka se swingovou hudbou a uměním své žáky motivovat. Skladby pro orchestr tvoří výborný skladatel, muzikant a bývalý učitel této umělecké školy Jindřich Czerný. Poprvé vystoupil orchestr při příležitosti účasti v soutěžích základních uměleckých škol v orchestrální hře v Opavě a Havířově. Oblíbenosti se těší další tentokrát smyčcová tělesa. Na škole pracují houslový soubor a dva koncertní ansámbly pod názvy Dětský komorní orchestr a Opavský studentský orchestr, který tvoří starší žáci, absolventi Základní umělecké školy a studenti konzervatoře. Dirigentskou taktovku má v rukou Naďa Hanousková, která převzala vedení školního smyčcového orchestru v září roku 1992. Už od svých počátků dosáhli soubory značných úspěchů, jako například 1. místo v ústředním kole celostátní soutěže základních uměleckých škol v Havířově a vítězství v rozhlasové soutěži Concerto Bohemia. Což vyneslo smyčcové orchestry mezi úspěšné žákovské a studentské ansábly naší země. Ansábly účinkovaly na několika prestižních festivalech v České republice a vyhrály 1. cenu na Evropském festivalu v Belgii a 2. cenu na mezinárodním festivalu Pro Archi v Maďarsku. Jejich nahrávky byly zařazeny do mnoha rozhlasových pořadů a na několik kompaktních disků. Od roku 1984 pracuje při škole Soubor zobcových fléten. Základ souboru tvoří hráči na sopránovou zobcovou flétnu, dále se zde uplatňuje flétna altová,

75

tenorová i basová, rytmické nástroje a od roku 1999 také dvě loutny. Soubor koncertuje s renesanční a barokní tvorbou a skladbami soudobých skladatelů. Pravidelně vystupuje na koncertech v Opavě, účinkoval i ve Slovenské republice. Vedoucím souboru je klarinetista Milan Pelc, který spolupracuje s učiteli dechového oddělení a s učitelkou hry na kytaru Danou Plánskou. V roce 2004 nahrál soubor svůj první kompaktní disk ve studiu Českého rozhlasu v Ostravě. Dalšími nově vzniklými, tentokrát pohybovými seskupeními při Základní umělecké škole Václava Kálika v Opavě jsou Mažoretkové skupiny Ama 1 až Ama 4. Tyto tělesa založili manželé Jana a Petr Asmusovi v roce 1993. Pod jejich vedením dosáhly soubory významných úspěchů u nás i v zahraničí. V roce 2006 převzala vedení skupin bývalá žákyně ZUŠ Eva Dudová. Mažoretky z Amy účinkují na mnoha akcích v České republice i v zahraničí. Jejich program zachovává tradiční pochodové formace, ale i skladby tanečního a diskotékového charakteru. Vystupují samostatně nebo se školním dechovým orchestrem. Skupiny jsou rozděleny podle věkových kategorií od dětí Ama 4 až po nejstarší dívky Ama 1. Od roku 2000 patří Ama 1 mezi pět nejlepších skupin v České republice. Cimbálové muziky mají v Základní umělecké škole dlouholetou tradici. Jejich zakladatelem v roce 1973 byl vynikající hudebník, cimbalista, primáš a vedoucí dospělé cimbálové muziky ve Frýdlantu nad Ostravicí Štěpán Kotek. V současné době vede chlapeckou cimbálovou muziku Roman Kubala, primáš cimbálové muziky Opavští hudci a Petr Lebeda, primáš cimbálové muziky Sekerášé, který vede dívčí cimbálovou muziku založenou roku 2008. Chlapecké cimbálové muziky pracují ve dvou věkových kategoriích: starší a mladší. Vystupují na různých akcích a účastní se soutěží základních uměleckých škol. Rovněž spolupracují s dětským folklorním souborem Úsměv či pěveckým sborem Domino. Starší skupina vystupuje v zahraničí, účastní se pravidelně kulturního festivalu Bezručova Opava, výročních trhů a pořadů, folklorních slavností a v roce 2004 natočila kompaktní disk plný vánočních koled z Moravy s názvem ,,Bludivu cestečku´´´.

76

Historie dechového orchestru základní umělecké školy v Opavě se píše již od roku 1971. Ta novodobá a aktuální až s příchodem nového vedoucího a dirigenta v roce 1990. Stal se jím Bohuslav Poledna, který začal zkoušet jen s osmi žáky, orchestr se však časem rozrostl. Orchestr prezentuje nejen klasickou českou dechovou hudbu, ale také moderní skladby Bryana Adamse, Michaela Jacksona, skupiny Queen a jiných. Své umění představuje v Opavě, celém regionu a také v zahraničí. V roce 2004 těleso účinkovalo v pořadu ostravského studia České televize. V současné době vede orchestr Petr Bouček.

Kulturní akce pořádané Základní uměleckou školou jsou téměř vždy přístupné široké veřejnosti a milovníkům hudebního umění. Každý měsíc se konají třídní předehrávky v sále školy, kde vystupují posluchači školy a které jsou rozděleny podle oborů či zaměření studia. Dále žáci účinkují při různých výročních setkáních, přehlídkách, festivalech, představeních, soutěžích a nejrozmanitějších kulturních vystoupeních města.

77

4. Opavská hudební tělesa 4.1 Pěvecké sbory Město Opava je odedávna bohatým hudebním regionem. Ačkoli město nemá kvalitní koncertní sál s větším podiem, není široká veřejnost milovníků a posluchačů vážné hudby ochuzena o nejzávažnější a sborová díla. Nebývalého rozkvětu se dočkala tradice sborového zpěvu. Jelikož vynikajících sborů je v Opavě opravdu mnoho, snažila jsem se vytvořit stručný přehled těch nejúspěšnějších. Vedle operního sboru Slezského divadla, který však nevyvíjí vlastní koncertní činnost, působí v Opavě další tři významná tělesa.

Prvním z nich je pěvecký sbor Křížkovský. Jedná se o smíšený pěvecký sbor, který patří k nejstarším pěveckým tělesům v celé České republice. V letošním roce oslaví již 122 let od svého založení. Sbor vznikl dne 9. října roku 1887 jako samostatný český spolek v převážně německém prostředí. Sborové těleso se hlásí k hudebnímu odkazu holasovického rodáka Pavla Křížkovského. Úspěšné fungování tělesa narušily až obě světové války. Během celé jeho historie se na jeho vedení podílela celá řada významných osobností Opavska. Jmenuji alespoň některé z nich, Josefa Schreibera, Františka Chutného či Františka Růžičku. Od roku 1980 vede toto pěvecké těleso Karel Holeš. V současnosti dosáhl sbor nebývalé úrovně, což dokládají jak zlatá medaile z mezinárodní pěvecké soutěže Pražské sborové dny, tak další dvě zlaté medaile z festivalu Iuventus mundi cantat v Olomouci z roku 1998 a cena za nejlepší výkon z mezinárodního festivalu ve Vlachově Březí z roku 2002. Pěvecký sbor pořádá také zahraniční zájezdy do Polska, Německa a Rakouska. V roce 1993 toto těleso úspěšně provedlo dvanáct přednesů Verdiho Requia s orchestrem opery Slezského divadla. V rozsáhlém repertoáru tohoto sboru má své nepřehlédnutelné místo i česká soudobá tvorba. Druhý, velmi zajímavý a mimořádně úspěšný sbor nese název Pěvecké sdružení slezských učitelek. Toto sdružení zahájilo svou uměleckou dráhu v únoru

78

roku 1958, kdy se stalo protějškem tehdy již dobře známého mužského sboru s názvem: Pěvecké sdružení slezských učitelů. Tento mužský sbor působil na hudební scéně již od roku 1906. Obě tato hudební tělesa fungovala současně. Oba sbory používaly stejnou zkratku svého názvu a to PPSU. Jedinou odlišností bylo, že zkratka ženského sboru měla o jedno písmenko více PSSUŽ. Roku 1996 po udělení ceny Petra Bezruče oficiálně ukončilo svou činnost, po 90. letech, Pěvecké sdružení slezských učitelů. Do popředí v oblíbenosti u publika se tak dostal sbor slezských učitelek. V počátcích byly členkami sboru pouze učitelky z Opavy a jejího okolí. Sbor používal a dodnes používá zkratku PSSU, neboť samotný název je příliš dlouhý. Soubor se stal reprezentantem a pokračovatelem sborové hudební tvorby na Opavsku. V programu ke koncertu konaném ve Slezském divadle dne 7. prosince 1959 mimo jiné stálo: ,, První úspěchy po zkouškách ukazují, že v hudební kultuře opavské se hlásí o slovo vážný soubor, za který se učitelé nemusejí stydět. Soubor roste, nabývá na zkušenostech pěveckých i organizačních a má předpoklady k tomu, aby vyrostl ve vážného kulturního činitele. ´´5 Prvním dirigentem tohoto sboru se stal B. Kuzník. Pod dirigentskou taktovkou se během fungování tohoto sdužení vystřídalo hned několik sbormistrů: V. Rampula, F. Hába a Petr Škarohlíd, který bohužel ve věku 63 let podlehl zákeřné nemoci a dne 24. října roku 2008 zemřel. Jeho čestné sbormistrovské místo a taktovku převzala Vladimíra Vašinková, studentka absolventského ročníku Pedagogické fakulty Ostravské univerzity oboru Sbormistrovství, která je bývalou studentkou a žákyní Petra Škarohlída v ZUŠ v Opavě. Sdružení slezských učitelek získalo v posledních letech řadu cen v národních i mezinárodních soutěžích. Za všechny jmenuji alespoň 2. Místo ve Zlatém pásmu a pohár pro nejlepší zahraniční sbor na Mezinárodním festivalu sborového zpěvu Gaude Cantem v polském Bielsku a diplom ve Zlatém pásmu a zvláštní cena poroty za složení skladeb na 20. Ročníku festivalu Praga Cantat

5

Program pěveckého koncertu ve Slezském divadle, prosinec 1959

79

v Praze. Soubor je výjimečný svým zájmem o zprostředkování krásy zpěvu dětem a mládeži a svou aktivitou v soustavném objevování nových skladeb a jejich prvního provedení. Soubor v roce 2008 vydal již svůj v pořadí druhý kompaktní disk a oslavil 50 let své existence. Jádro sboru tvoří okolo padesáti členek a jeho repertoár se zaměřuje na světskou, duchovní, vokální i soudobou hudbu. Porevoluční, nastolená svoboda v roce 1989 a možnost svobodně vyjadřovat své vyznání napomohla rozkvětu chrámového zpěvu. Díky Karlu Kosterovi, který je neúnavným propagátorem sborového zpěvu a zároveň dirigentem opavského Chrámového sboru i smíšených pěveckých sborů a jednoho chlapeckého, se ve městě koná nejedna sborová slavnost. Počínaje tradičními vánočními koncerty od roku 1980, jemuž vévodí Česká mše J. J. Ryby ve společném provedení Pěveckého sboru Stěbořice spolu s opavským Chrámovým sborem a členy orchestru Slezského divadla, přes prestižní Festival duchovní hudby. V roce 2007 byla sbormistru Karlu Kosterovi udělena cena města Opavy za přínos životu ve městě a šíření dobrého jména města. Dalším, dnes veleúspěšným sborem je v roce 1995 vzniklý smíšený středoškolský sbor Luscinia, vedený manželi Eliškou a Jiřím Slovíkovými na Mendelově gymnáziu. Jádro sboru tvoří studenti Mendelova gymnázia a studenti opavských středních škol. V současnosti má těleso kolem 80 členů. Ve velmi krátké době se sbor dostal na špičkovou úroveň obdobných sborů v České republice a své kvality dokazoval na festivalech doma i v zahraničí. V roce 1996 se činnost sboru zvýraznila. Sborové těleso se úspěšně představilo na festivalu Gymnasia cantat v Brně, později se představilo v Polsku a jiných zemích Evropy. V březnu roku 1997 sbor natočil a vydal svůj první kompaktní disk a měsíc nato hostoval v Dánsku. V červenci se zúčastnil festivalu duchovní hudby v Řecku. Sbor také nastudoval premiérově kantátu Svatý Vojtěch skladatele Leona Juřici, na jejíž realizaci se podíleli sólisté Národního divadla v Praze a Ostravě. K stálým aktivitám pěveckého tělesa patřily jarní a vánoční koncerty a společné koncerty se zahraničními hosty. Repertoár sboru zahrnuje skladby od renesanční polyfonie, mše, kantáty, úpravy lidových písní

80

až po skladby současných autorů. Upravují také populární písně Fredyho Mercuryho a Johna Lennona a muzikálové melodie. Za celou svou existenci získal sbor nezměrné množství cen, zlatých pásem a nejrůznějších ocenění. Za všechny budu jmenovat 4. místo v kategorii ženských sborů a 4. místo v kategorii sborů do 25 let v anglickém Llangolenu a 2. místo v kategorii interpretace lidových písní na festivalu ve Španělsku. Sbor je pro reprezentaci města Opavy doma i v zahraničí velkým přínosem. A nezapomíná ani na opavské publikum, pro které založil novou tradici festivalové přehlídky gymnazijních sborů Opava Cantat. S velkým zájmem publika se setkal také v roce 1999 vzniklý smíšený pěvecký sbor Laudate Dominum. Ten vznikl při Církevní konzervatoři Opava současně se založením školy a pracuje pod uměleckým vedením MgA. Kremeny Pechakové a MgA. Jiřího Šikuly. Sbor se prezentuje na koncertních vystoupeních nejen v Opavě a jejím okolí, ale i po celé České republice a v zahraničí. V současnosti má sbor 33 zpěvaček a 17 zpěváků. Jeho repertoárem je duchovní hudba. Přestože sbor zkouší jen 1x týdně, dosáhl úspěchu již v roce 2002, získáním zlatého pásma na Mezinárodním festivalu adventní a vánoční hudby s cenou Petra Ebena. Pro město Opavu je tento středoškolský sbor opravdovým přínosem. Místní sborovou tradici probouzí k životu také Komorní pěvecký sbor Slezské univerzity v Opavě. Který byl založen současně se vznikem Filozofické fakulty v Opavě v roce 1990. Jeho založení inicioval PhDr. Artur Sommer a získal jako uměleckého vedoucího sboru renomovaného opavského sbormistra MgA. Petra Škarohlída. Sbor velmi podporovalo i vedení fakulty v čele s jejím rektorem prof. RNDr. Martinem Černohorským, CSc. Pěvecký sbor začal brzy vystupovat na veřejných koncertech i mimo univerzitu, v koncertních sálech, chrámech a při slavnostních univerzitních a fakultních příležitostech. Těleso oslavilo v roce 2008 již 18 let své existence. Jeho repertoár obsahuje okolo 60 skladeb hudby chorální, renesanční, barokní i hudby 19. a 20. Století až po spirituály, které sbor zpívá v originálních jazycích. Počet členů sboru se v současnosti pohybuje okolo 25. Sborové těleso vystupuje také v zahraničí, kde v roce 2004 získalo stříbrné pásmo

81

na tradičním festivalu sborové hudby v Římě. V květnu roku 2006 vydalo svůj první kompaktní disk, prezentuje Slezskou univerzitu na festivalech v zahraničí. Po smrti dirigenta sboru Petra Škarohlída, bylo těleso svěřeno do péče rukou sbormistryně Vladimíry Vašinkové, která pokračuje v uměleckém výkonu svého předchůdce. Posledním sborem, který bych chtěla ve své diplomové práci zmínit je tentokrát dětský pěvecký sbor Domino, jehož účinkující jsou žáci 6. až 9. třídy s hudebním zaměřením při Základní škole Ilji Hurníka v Opavě. Sbor založila v roce 1993 sbormistryně PaedDr. Ivana Kleinová, absolventka Pedagogické fakulty v Ostravě. V roce 1991 získala cenu za dirigentský výkon na mezinárodní soutěži dětských sborů v Pardubicích a je členkou odborné rady pro dětský sborový zpěv. Již v únoru roku 1996 zvítězil sbor Domino v celostátní soutěži výběrových pěveckých sborů v Novém Jičíně a tím se přiřadil k nejlepším dětským sborům u nás. V červenci roku 1999 Domino úspěšně

reprezentovalo

město Opavu na

mezinárodním festivalu Europa Cantat Junior 2 v Německu a v roce 2000 získalo 3. místo na mezinárodní soutěži ve Španělsku. I nadále sbor koncertuje v zahraničních zemích, zúčastňuje se mezinárodních festivalů v cizině a v roce 2002 předvedl nacvičenou operu Brundibár při příležitosti zasedání Rady Evropy ve Štrasburku, kterého se zúčastnili ministři školství ze 48 zemí Evropy. Děti z tohoto sboru také již několikrát účinkovaly v několika operách Slezského divadla a v opeře Bohéma se dokonce představily na scéně Národního divadla v Praze. Operu Brundibár předvedli také ve Francii a v Opavě. Sbor také spolupracuje s našimi předními osobnostmi kulturního života, s Radovanem Lukavským, Ivou Bittovou, Iljou Hurníkem, Petrem Ebenem, Milošem Štědroněm, Lukášem Vondráčkem a dále s anglickým skladatelem a dirigentem Bobem Chilcottem a kanadskými skladateli Stephenem Hatfieldem a Lýdií Adams. Repertoár sboru Domino zahrnuje skladby od nejstarších dob až po současnost, úpravy lidových písní, zvláště ze Slezska. Sbor vydal již tři kompaktní disky a cílevědomě spolupracuje nejen s učiteli, ale hlavně s rodiči dětí ze sboru. Rysem souboru je, že instrumentální doprovody k písním si hrají sami zpěváci. Sbor klavírně doprovází Jakub Žídek, absolvent ostravské konzervatoře, student JAMU

82

Brno, obor dirigování. Všechny koncerty a zájezdy sboru organizuje PaedDr. Eva Petrášová, která spolupracuje s I. Kleinovou na režii a dramaturgii koncertů. Sbor je ukázkou mistrovství dětské sborové tvorby nejen v Opavě.

4.2 Hudební festivaly a soutěže konané v Opavě Odedávna měla Opava výsadní postavení kulturního centra regionu. Dodnes jím také zůstává. Důkazem toho je každoroční zájem o festivalovou činnost jak ze strany pořadatelů, tak ze strany publika. Začnu největším opavským kulturním festivalem, který se koná každoročně, festivalem Bezručova Opava.

4.2.1 Festival Bezručova Opava Tento festival je nejstarší pravidelně se opakující kulturní akce ve městě. Řadí se mezi multižánrové festivaly. Funguje již od roku 1958 a jeho název nese jméno nejznámějšího opavského rodáka a dosud nejvíce překládaného českého básníka Petra Bezruče. Tento svátek literatury, hudby, výtvarného umění, divadla a filmu pro všechny generace probíhá vždy v měsíci září. Festival vznikl již půl roku po uložení básníkových ostatků na místním hřbitově a měl se stát jakousi poctou nejslavnějšímu z rodáků města. K původně literárnímu dění se brzy přidaly hudební, výtvarné a později divadelní a filmové aktivity. Koncem 90. let se festivalu dramaturgicky ujal Petr Rotrekl, který společně s přípravným výborem připravuje tematicky uzavřenou, téměř dvoutýdenní pestrou nabídku programů. V posledním období byly členy poradního výboru tohoto festivalu například: Zuzana Bornová, Miroslava Halámková, Petr Hanousek, Alena Chudárková, Martin Klimeš, Vlastimil Kočvara, Alois Kostera, Jiří Pecháček, Vladimír Pfeffer, Jaroslava Poláková, Ivana Sýkorová, Vlastimil Šemora či Jiří Urbanec. Tito vybraní členové zastupují různé instituce přispívající k programu

83

festivalu. Z festivalu, který pořádá v druhém a třetím zářijovém týdnu Statutární město Opava, vznikla ucelená kulturní akce, která představuje veřejnosti to nejlepší, co nabízí zvolené téma. Každoročně totiž festival naplňuje ve svém programu předem stanovené téma. Jako například v předchozích letech téma: Žena v umění, Průniky a paralely současného umění, S humorem do nového tisíciletí, Opava v Evropě, Evropa v Opavě, Československá kulturní vzájemnost, Pocty a chvály a jiné. Hosty festivalu jsou vynikající čeští, slovenští i zahraniční umělci, vyberu namátkou například Petra Ebena, Jiřího Stivína, Milana Knížáka, Divadlo Járy Cimrmana, Penguin Quartet a další. V programu bývají mnohokrát užity speciální umělecké projekty vzniklé na zakázku festivalu. Prestiž si ponechalo také předávání Ceny Petra Bezruče významným osobnostem či institucím z oblasti kultury, kterou uděluje Rada města Opavy. Tato cena byla v minulých letech udělena již Slezskému zemskému muzeu, Slezskému divadlu, Matici slezské, herci a fotografu Emanuelu Křenkovi, výtvarníku a pedagogu Miloši Kačírkovi, sbormistru Karlu Kosterovi, etnografu Antonínu Satkemu, básníku Monsignoru Josefu Veselému, divadelnímu historikovi Miloši Zbavitelovi, filmovému režiséru Bohdanu Slámovi a sopranistce Olze Procházkové. V roce 2007 se konal výroční 50. Festival Bezručova Opava s tématem: Evropská duha nad bílým městem. Padesátý ročník byl přichystán jako setkávání s evropským uměním. Autoři se nechali inspirovat nesmrtelným a nadčasovým dílem pedagoga, myslitele a vizionáře Jana Amose Komenského, která se vmísila do několika festivalových programů a dala základ výstavě Orbis Pictus aneb Brána do světa tvořivé lidské fantazie. Při prezentaci různorodosti a pestrosti národních kultur evropských zemí, bylo využito umění jako most mezi národy. Program nabízel víc než 70 programových bloků a dvacet doprovodných programů. Na letošní rok připadá již 52. ročník festivalu Bezručova Opava, na který se již teď konají přípravy. Pořadatelé nám jistě, jako každoročně, připraví umělecky barvitý a hudebně zajímavý program.

84

4.2.2 Festival Další břehy Jedná se o další multižánrový festival, který zahrnuje divadlo, film, hudbu a poezii. Hlavním principem festivalu je výběr takových programů, který inspiruje, je kreativní, hravý a hledá možnosti komunikace prostřednictvím umění. Festival Další břehy vznikl teprve v roce 1997 v hlavách dvou přátel spolupracujících dříve v oblasti rozhlasové práce Jana Němečka a Petra Rotrekla. Festival je zaměřen hlavně na studenty středních a vysokých škol a všechny příznivce umění a pořádá jej každoročně v dubnu Statutární město Opava. Festival přináší více než pětadvacet samostatných programových bloků, které vybízejí k průzkumné umělecké plavbě k ,,Dalším břehům´´. Záměrem je také nejen dovézt do města výborné umělce a představit pozoruhodné umělecké pořady, ale také v některých akcích probudit domácí tvořivost, vznik nových, zajímavých projektů. Od roku 1999 má každý ročník své téma. Z minulosti vybírám například: Poctu Bohumilu Hrabalovi, Rytířskou kulturu, Vesmíry, Williama Shakespeara, Krajinu andělů. Na festival se sjíždějí umělci z celé České republiky. Jmenovitě například: režisér Petr Zelenka či Olga Somerová, herec Ivan Vyskočil, překladatel Martin Hilský. K letos již 13. Ročníku tohoto festivalu je letos vyhrazeno na symbolických 13 dní. Tématem festivalu jsou Snílci. Od 15. do 27. Dubna bude v Opavě probíhat festivalový program, zahrnující šest divadelních představení, sedm výstav, tři koncerty, pět filmových projekcí a devět pořadů s prvky přednášek, besed a prezentace zajímavé osobnosti. Programy se budou zabývat důležitostí snů v životě člověka, sněním, naplňováním snů, konfrontací snů a reality, typologií snílků. Pro milovníky divadla přijede zahrát Dejvické divadlo, loutkové divadlo nabídne exkurzi do dějin českého národa, dále diváci uvidí představení I motýli jsou volní v režii Karla Smyczka či představení divadla z Ostravy Z tohoto obrazu už nikdy neodejdu, dále koncerty kapely Longital a Lealoo, koncert houslisty Iva Halkociho či kapely The Prostitutes nebo hlasový projev charismatické zpěvačky Vladivojny La Chii. Ke shlédnutí budou připraveny také filmy: Nauka o snech, Skafandr a motýl, Občan pes.

85

Z významných osobností se na festivalu představí například významná česká sinoložka a japanistka doc. Věra Hrdličková, významní profesoři Josef Jankovič a Lucie Seifertová, europoslankyně Jana Hybášková a Dětský pěvecký sbor Domino. Slavnostní zahájení proběhne v kostele Sv. Václava. Slovy dramaturga Petra Rotrekla: ,,Opava je tedy na invazi snílků dobře připravena, maje na mysli stále platnou sentenci, kterou vyslovil Pablo Picasso: ,, Vše, co si dokážeme představit je skutečné´´! ´´. 6

4.2.3 Mezinárodní soutěž mladých varhaníků Kulturní vývoj Opavy se nezakládá pouze na festivalové tvorbě, ale významné místo zde zaujímá také soutěžní činnost. K trvalým akcím tohoto typu se řadí v Opavě na první místo Mezinárodní soutěž mladých varhaníků. Ta je pořádána vždy v sudých letech již od roku 1978 a v České republice má své ojedinělé postavení. V posledním desetiletí nemohla soutěž fungovat bez finanční podpory hudebních nadací a sponzorů. Její rozpočet byl v začátcích soutěže nízký a nepokryly jej ani příjmy ze vstupného či soutěžních poplatků. Hlavním pořadatelem bylo a dodnes je Statutární město Opava, které brzy pochopilo těžkou ekonomickou situaci soutěže, a podržela existenci této významné soutěže, která časem svým významem přerostla hranice naší republiky. Od roku 1978 se soutěž opakuje ve dvouletých intervalech vždy koncem října. Jména těch, kteří získali první umělecká ocenění v této soutěži se proslavila. Jsou jimi například interpreti Jan Kalfus, Aleš Bárta, Irena Chřibková, Tomáš Thon, Jakub Janšta nebo Petr Čech. Od roku 2000 je nejvyšší kategorie otevřena i zahraničním kandidátům, čímž se zvyšuje prestiž a jméno soutěže i města. Součástí soutěže jsou koncerty zahraničních porotců a laureátů soutěže. K této soutěžní činnosti se také připojuje i Mezinárodní varhanní festival barokní hudby, který funguje už devátým rokem. Festival spadá do měsíce května, kdy se prezentují čeští i zahraniční hudebníci 6 http/www.

Kultura.opava seznam.cz

86

známými, ale i méně uváděnými skladbami barokních mistrů. Dramaturgem obou těchto akcí je Tomáš Thon a také Ministerstvo kultury české republiky, Krajský úřad Moravskoslezského kraje a Statutární město Opava. V zatím posledním ročníku Soutěže mladých varhaníků Opava 2008 se konal také koncert věnovaný již zesnulému Opavskému skladateli Petru Ebenovi. Jehož varhanní cykly se řadí mezi nejhranější skladby, a který byl uznáván v evropském i světovém měřítku.

4.2.4 Festival duchovní hudby V devadesátých letech založil nestor opavského hudebního života Karel Kostera Festival duchovní hudby, existující už od roku 1997 a konaný každý druhý podzim v opavských chrámech, prováděný v interpretacích domácích i zahraničních umělců tohoto specifického žánru. Od roku 1992 vystoupila v Opavě v rámci festivalu celá řada významných těles a interpretů z domova i ze světa. Uvedu například Eduarda Hakena, Eriku Šporerovou, chlapecký sbor Dudaryk z Ukrajiny, další sbory z Polska, Holandska, Portugalska a Slovenska. Během festivalových koncertů, které se konají během října v katedrále Nanebevzetí Panny Marie a v kostele svatého Vojtěcha jsou uváděny na programu hudební žánry od renesance až po novinky a premiérová vystoupení soudobých regionálních autorů. Dalšími pořadateli, kteří společně doposud spolupracovali na festivalu byli Děkanský farní úřad Panny Marie, Statutární město Opava, Ostravsko – opavská diecéze, Matice Slezská a Okresní úřad v Opavě.

87

4.3 Orchestry působící v Opavě

Většina orchestrů v Opavě spadá pod záštitu Základní umělecké školy Václava Kálika. Tady mají nejen vyhovující prostory pro zkoušení, ale také spoustu vynikajících učitelů a lidí schopných vedení orchestrů. Již nebudu jmenovat orchestry, o kterých jsem se zmínila v minulých kapitolách. Vyzdvihnu spíše dva, které úspěšně reprezentují své město, Opavský studentský orchestr a bubenický orchestr Boris. Hudebně zajímavým tělesem je Opavský studentský orchestr. Jedná se o smyčcový orchestr složený ze studentů, jejichž věkový průměr dosahuje 17 let. Ansámbl vznikl v roce 1992 původně ze školního smyčcového orchestru Základní umělecké školy v Opavě. Ten převzala ve stejném roce dirigentka Naďa Hanousková. Pod jejímž vedením získal soubor 1. místo v ústředním kole celostátní soutěže žáků Základních uměleckých škol v Havířově a zvítězil ve své kategorii v soutěži Concerto Bohemia. Po těchto úspěších orchestr přijal název Dětský komorní orchestr. Těleso se účastnilo řady koncertů, Národního festivalu neprofesionálních komorních těles, mezinárodního Festivalu studentských orchestrů v Praze. Orchestr také získal spoustu cen. Například 1. místo na Evropském hudebním festivalu mládeže v Belgii a 2. Místo na mezinárodním festivalu Pro Archi v Maďarsku. Dětský komorní orchestr vydal v roce 1997 kompaktní disk s nahrávkami skladeb ostravského skladatele Pavla Hanouska. Repertoár orchestru zahrnuje tvorbu soudobých skladatelů i orchestrální úpravy známých melodií. V Opavě od roku 1996 pořádá tento soubor spolu s dalšími institucemi malý festival Setkání studentských orchestrů, jehož hosty jsou žákovské a studentské orchestry nejen z České republiky, ale i ze zahraničí. V roce 1997 se na veřejnosti poprvé představil Opavský studentský orchestr, který je pokračovatelem Dětského komorního orchestru. Orchestr v současnosti koncertuje na mnoha místech naší republiky, ale zároveň pořádá koncertní zájezdy do mnoha evropských zemí a jeho nahrávky byly zařazeny do mnoha rozhlasových

88

pořadů. Soubor se skládá z prvních a druhých houslí, na které hrají Matěj Kúrečka, Jan Kaděra, Hynek Toman, Denisa Štěchová, Simona Kučová, Hana Musilová, Vojtěch Michalíček, Marek Havelka, Eva Válková a Denisa Turoňová dále pak z violoncell s Petrou Šujanovou, Ivou Kalusovou a Pavlem Kupkou a na violy pak hrají Sabina Sinkovská, Jakub Krůžela a Jan Koník. K souboru patří také kontrabas. Složení souboru se neustále obměňuje. I přes to, je orchestr velice úspěšný. V roce 2007 uskutečnil orchestr koncertní zájezd do Polska a získal dvě významná ocenění na Celostátní soutěži Základních uměleckých škol v Jindřichově Hradci. A v letošním roce nahrával dvě skladby pro Concerto Bohemia.

Druhým a také velmi oblíbeným je bubenický orchestr Iva Samieceho. Ten se formoval postupně se vznikem bubenické školy v září roku 2004, kterou Ivo Samiec vedl při tehdejším Domě dětí a mládeže v Opavě na Jaselské ulici. Vyučoval hře na africký buben a další etnické nástroje. O rok později na podzim vznikla také skupina muzikoterapie, ve které Ivo spojoval elementární rytmy afrického bubnu s mantrickým zpěvem. Právě tady se začal rýsovat hudební směr, kterým se nový bubenický orchestr pojmenovaný Boris začal ubírat. Bubenický soubor je sestaven z nástrojů a rytmů téměř všech koutů světa, od Brazílie počínaje, přes arabskou a tibetskou tvorbu. Tou hlavní myšlenkou souboru je komunikace pomocí rytmu, který je jejím prapůvodem a má tedy schopnost léčit. Původní název byl Bubenická škola při Domě dětí a mládeže a první vystoupení tohoto hudebního tělesa bylo vystoupení na charitativním koncertu pod názvem ,, Děti dětem´´ konaném v listopadu roku 2004. Koncert se konal na podporu dětského oddělení nemocnice v Opavě. Toto vystoupení sklidilo obrovský úspěch, což přivedlo Iva Samiece k založení orchestru pro všechny věkové kategorie milovníků bubnů. Účinkování s tímto orchestrem předchází zvládnutí metodiky základní bubenické techniky, kterou Ivo vyučuje ve svých kurzech. V současné době se počet

89

členů orchestru pohybuje okolo třiceti bubenických nadšenců ve věku od sedmi let. Soubor Boris je sestaven výhradně z bicích nástrojů a nevyhýbá se ani jiným hudebním a nehudebním nástrojům a přístrojům. Soubor již vystupoval jak na velkých koncertech na Dolním náměstí v Opavě, tak na festivalu Bezručova Opava a také na nejrůznějších plesech a akcích města Opavy.

90

Závěr Specifika kultury ve městě Opavě je velmi složitá. Kultura se zde neustále vyvíjí, má svůj nezaměnitelný a specifický charakter. Město a jeho představitelé si velmi váží historického i současného kulturního dění a snaží se neustále přicházet s novými nápady a plány, které většinou později uskuteční a odmění tak obyvatele města, které je a určitě ještě bude rodištěm mnoha významných umělců a osobností. Přestože v minulosti prošlo město Opava různým vývojem, jeho snaha zachovat si své renomé v kulturní a umělecké oblasti byla velká. Nezměrný počet vynikajících umělců a obrovské možnosti kulturního vzdělávání, které město a jeho instituce nabízí svým občanům dokazuje, že opavská kultura má svůj pevný základ. Mnozí jedinci a instituce neustále rozvíjí svou dosavadní činnost a snaží se kvalitně šířit dobré jméno města nejen v České republice, ale také v zahraničí, obzvláště v Evropě. Při práci na kapitolách o historii města Opavy se neobjevili žádné překážky. Větším problémem se ukázalo vyhledávání informací o sborech a festivalech. Přestože pramenů existuje docela velké množství, informace v nich obsažené jsou velmi stručné a spíše lákající než přínosné. Přesto doufám, že má práce nebude zbytečná a že ve své pedagogické praxi budu schopna využít získané informace i ve výuce, což by mohlo být velkým přínosem pro vyučovací proces pro žáky i pro mne. V neposlední řadě budu schopna ukázat rodičům i svým žákům možnosti, jak aktivně využít svůj volný čas. Což je podle mého názoru jedním z největších problémů dnešního vzdělávání dětí.

Prameny a literatura

1, ZBAVITEL,M. Kalendárium dějin divadla v Opavě, 1. vydání Opava: Patisk 1995

2, ZBAVITEL, M. Divadlo mezi troskami, 1. vydání Opava: Matice slezská 2005

3, SOLNICKÝ, J. Opava, 1. vydání, Opava: Osveta 1984

4, KOLEKTIV AUTORŮ, Kniha o Opavě, statutární město Opava : 2000

5, GEBAUER, J. 90. let činnosti Pěveckého sdružení slezských učitelů v Opavě, Matice slezská, Opava: 2005

6, KOLEKTIV AUTORŮ, Divadlo v Opavě, Montanex : 2005

7, GEBAUER, J. Opavské nej. osobnosti, Statutární město Opava:2004

8, KOLEKTIV AUTORŮ, Cesta za uměním současné Opavy, Ritornel

9, JIRÁSEK, Z. Kniha o Opavě, Statutární město Opava: 2000

10, KALUS, J. Stará Opava, Optys: 1994

11, KREUZINGER, E. Opavská kronika,Opava : 1862

12, VRKOČOVÁ, L. Slovníček hudebních osobností, vlastním nákladem Praha: 1999

13, SIKULA, P. Z dějin města Opavy, Opava: 1974

14, SKALICKÁ, E. Diplomová práce, ZUŠ V.Kálika v Opavě, Opava: 2006

15, KOLEKTIV AUTORŮ, Československý hudební slovník A – L,Státní hudební vydavatelství Praha: 1963

16, KOLEKTIV AUTORŮ, Sborník k dějinám města I, Matice slezská, 1. vydání, Opava: 1998

17, KOLEKTIV AUTORŮ, Sborník k dějinám města II, Matice slezská, 1. vydání, Opava : 2000

18, KOLEKTIV AUTORŮ, Sborník k dějinám města III, Matice slezská, 1. vydání, Opava : 2003

19, KOLEKTIV AUTORŮ, Sborník k dějinám města IV, Matice slezská, 1. vydání, Opava : 2004

20, KOLEKTIV AUTORŮ, Sborník k dějinám města V, Matice slezská, 1. vydání, Opava : 2006

21, KOLEKTIV AUTORŮ, Sborník k dějinám města VI, Matice slezská, 1. vydání, Opava : 2008

22, KADĚRA, B.,Opavské chrámy, Sdružení opavských chrámů, 1. vydání, Opava: 2002

23, DŮM OSVĚTY P. BEZRUČE, Pěvecký sbor Křížkovský, Opava

24, Vlastivědné listy, č.2, str. 9 – 11, Opava: 2000

25, Naše opavsko, roč.7, č.38, str. 6, Opava: 1996

26, Region Opavsko, roč.3, č.7, str. 14, Opava: 2009-04-02

27, BERANOVÁ, Z., životopisy, Velvyslanectví ČR v Keni, 2004

28, VYBÍRAL, J. Ta historickými památkami města Opavy, Opava 1984

29, 80 let ZUŠ Václava Kálika v Opavě Opava: 2004

30, http/ opava- city.cz http/ stara – opava.cz

Seznam příloh:

Příloha č. 1 Město Opava Příloha č. 2 Město Opava koncem 17. století Příloha č. 3 Slezské zemské muzeum Příloha č. 4 Dům umění, Socha utíkající dívky od akademického sochaře Kurta Gebauera před Domem umění Příloha č. 5 Minoritský klášter, knihovna Petra Bezruče Příloha č. 6 Fotografie J. G. Mendela, Joy Samsonové, P. Bezruče Příloha č. 7 Slezské divadlo v roce 2009 a 1900 Příloha č. 8 Divadelní plakát z roku 1928, Slezské divadlo po roce 1945 Příloha č. 9 Kateřina Jorda Kramolišová, Diplom ceny Thálie Příloha č. 10 Šéfové opery v letech 1945 - 2002 Příloha č. 11 ZUŠ Václava Kálika, Sbor ZUŠ Jeřabinka Příloha č. 12 Pěvecké sdružení slezských učitelek Příloha č. 13 Sbormistr Petr Škarohlíd Příloha č. 14 Vánoční koncert v kostele sv. Vojtěcha pod taktovkou Karla Kostery Příloha č. 15 Opavský studentský orchestr, Dirigentka Naďa Hanousková

Příloha č. 12

Příloha č. 9

Příloha č. 2

Příloha č. 3

Příloha č.4

Příloha č. 6

Příloha č. 7

Příloha č. 5

Příloha č. 13

Příloha č. 11

Příloha č. 14

Příloha č. 1

Příloha č. 15

Příloha č. 8

Příloha č. 10

Anotace diplomové práce

Příjmení a jméno: Fajmonová Lucie Katedra: hudební výchovy Pdf UP v Olomouci Název práce: Opava jako hudební lokalita Opava as a musical region Vedoucí práce: Mgr. Marie Horáková, Ph.D. Počet stran: 94 Počet příloh: 15 Počet titulů použité literatury a pramenů: 30 Klíčová slova: Kulturní památky Osobnosti Divadelní historie Hudební tělesa Orchestry Festivaly Sbory Resumé Diplomová práce mapuje historii a vývoj hudební kultury v Opavě. Zabývá se možnostmi využití volného času, kulturními událostmi, uměleckými institucemi a tělesy, která ovlivňují hudební dění v Opavě.

Diploma thesis observes history and evolution of musical culture in Opava. Diploma thesis occupies with possible free time activities, with cultural events, institutions of art and bodies of art influencing a musical scene in Opava.