Oldřich Rejnuš
FINANČNÍ TRHY
4., aktualizované a rozšířené vydání
Oldřich Rejnuš
FINANČNÍ
TRHY 4., aktualizované a rozšířené vydání
Když jsou trhy posedlé euforií,
zůstáváme střízliví. Když svět propadá panice z finanční krize,
zachováváme chladnou hlavu. Když potřebujete poradit s financemi,
jsme tu pro vás.
Hypotéky, investice nebo pojištění, ať už jste zaměstnanec, student, miliardář nebo ministr, s Partners můžete mluvit kdykoli o čemkoli.
Zkroťte své
finance! www.partners.cz
inzerce v letním katalogu_A4_toreador.indd 1
infolinka: 800 63 63 63
9.7.14 10:35
Oldřich Rejnuš
FINANČNÍ TRHY 4., aktualizované a rozšířené vydání
Grada Publishing, a.s.
Nakladatelství děkuje za podporu při vydání knihy společnostem: Fio banka, a.s. Partners Financial Services, a.s.
Prof. Ing. Oldřich Rejnuš, CSc.
Finanční trhy 4., aktualizované a rozšířené vydání TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Kniha je monografie Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5628. publikaci Odborná recenze: Prof. Ing. Eva Horvátová, CSc. Prof. Ing. Lumír Kulhánek, CSc. Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. Grafická úprava a sazba prof. Ing. Oldřich Rejnuš, CSc., Milan Vokál Počet stran 760 Čtvrté vydání, Praha 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Oldřich Rejnuš, 2014 © Grada Publishing, a.s., 2014 Cover Photo © fotobanka allphoto ISBN 978-80-247-3671-6 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9407-5 (ve formátu PDF) Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Obsah
Úvod ................................................................................................................... 33 Summary. ............................................................................................................ 34 Vorwort. ............................................................................................................ 35 Введение............................................................................................................. 36 Kapitola 1 Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice......................................... 37 1 1.1 1.2 1.3 1.3.1 1.3.2 1.4 1.4.1 1.4.2 1.4.3 2 2.1 2.1.1 2.1.2 2.1.2.1 2.1.2.1.1 2.1.2.1.2 2.2 2.2.1 2.2.2 3 3.1 3.1.1 3.1.2 3.2 3.2.1 3.2.2 3.3 3.3.1 3.3.2 3.4
Úvod do teorie finančních trhů ........................................................................38 Historický vývoj peněz ........................................................................................ 38 Finanční systém a jeho funkce............................................................................ 40 Vzájemné vztahy ekonomického a finančního systému...................................... 41 Základní toky v ekonomickém systému............................................................... 41 Základní druhy trhů působících v ekonomickém systému................................... 44 Možné způsoby externího financování ekonomických subjektů.......................... 48 Přímé financování ............................................................................................... 49 Polopřímé financování ........................................................................................ 50 Nepřímé financování .......................................................................................... 50 Podstata investic a základní způsoby jejich členění.......................................52 Reálné a finanční investice.................................................................................. 52 Reálné investice.................................................................................................. 53 Finanční investice ............................................................................................... 53 Vymezení reálných a finančních aktiv ................................................................ 54 Druhy finančních aktiv ........................................................................................ 54 Proces tvorby finančních aktiv............................................................................. 56 Přímé a portfoliové investice .............................................................................. 60 Přímé investice.................................................................................................... 60 Portfoliové investice............................................................................................. 60 Členění finančního trhu....................................................................................... 60 Peněžní trh.......................................................................................................... 61 Trh krátkodobých úvěrů....................................................................................... 62 Trh krátkodobých cenných papírů....................................................................... 62 Kapitálový trh....................................................................................................... 62 Trh dlouhodobých úvěrů...................................................................................... 63 Trh dlouhodobých cenných papírů...................................................................... 63 Trhy s cizími měnami........................................................................................... 64 Trhy devizové...................................................................................................... 64 Trhy valutové....................................................................................................... 64 Trhy drahých kovů............................................................................................... 64
4 4.1 4.1.1 4.1.2 4.2 4.2.1 4.2.1.1 4.2.1.2 4.2.1.2.1 4.2.1.2.1.1 4.2.1.2.1.2 4.2.1.2.2 4.2.2 4.2.2.1 4.2.2.2 5 5.1 5.2 5.3 6 6.1 6.2 6.3
Struktura trhu cenných papírů..........................................................................65 Trhy primární a sekundární.................................................................................. 65 Primární trhy cenných papírů.............................................................................. 66 Sekundární trhy cenných papírů.......................................................................... 66 Trhy veřejné a neveřejné..................................................................................... 66 Veřejné trhy cenných papírů................................................................................ 67 Veřejné trhy primární........................................................................................... 67 Veřejné trhy sekundární....................................................................................... 67 Veřejné sekundární organizované trhy................................................................ 67 Trhy burzovní ...................................................................................................... 67 Organizované trhy mimoburzovní ....................................................................... 68 Veřejné sekundární neorganizované trhy............................................................ 68 Neveřejné (smluvní) trhy cenných papírů............................................................ 68 Neveřejné trhy primární....................................................................................... 69 Neveřejné trhy sekundární.................................................................................. 69 Efektivnost fungování finančních trhů.............................................................69 Ideální (dokonalý) trh........................................................................................... 69 Efektivní trh.......................................................................................................... 70 Reálný trh............................................................................................................ 70 Faktory integrace jednotlivých segmentů finančního trhu............................70 Aktuální podmínky na finančním trhu.................................................................. 70 Spekulace, resp. „hedging“.................................................................................. 71 Arbitráž................................................................................................................ 71
Kapitola 2 Finanční instituce, jejich produkty a služby. .....................................................73 1 1.1 1.2 2 2.1 2.1.1 2.1.1.1 2.1.1.1.1 2.1.1.1.2 2.1.1.1.3 2.1.1.2 2.1.1.2.1 2.1.1.2.2 2.1.1.2.3 2.1.1.2.4 2.1.2
Kategorizace subjektů působících ve finančním sektoru..............................74 Teoretické členění finančních institucí ................................................................ 74 Systemizace finančních institucí používaná v praxi ........................................... 75 Bankovní instituce..............................................................................................77 Centrální banka................................................................................................... 78 Funkce centrální banky ...................................................................................... 78 Makroekonomická funkce centrální banky.......................................................... 78 Měnová /monetární/ politika................................................................................ 79 Emitování hotovostních peněz............................................................................ 79 Devizová činnost................................................................................................. 79 Mikroekonomická funkce centrální banky............................................................ 79 Regulace obchodních bank a provádění bankovního dohledu............................ 80 Působení jako „banka bank“................................................................................ 81 Působení jako „banka státu“ (vlády).................................................................... 81 Reprezentace státu v měnové oblasti................................................................. 81 Nástroje měnové politiky centrální banky............................................................ 82
2.1.2.1 2.1.2.1.1 2.1.2.1.1.1 2.1.2.1.1.2 2.1.2.1.1.3 2.1.2.1.2 2.1.2.1.2.1 2.1.2.1.2.2 2.1.2.1.3 2.1.2.1.4 2.1.2.1.5 2.1.2.2 2.1.2.2.1 2.1.2.2.2 2.1.2.2.3 2.1.2.2.4 2.2 2.2.1 2.2.2 2.2.3 2.2.3.1 2.2.3.2 2.2.3.3 2.2.4 2.2.5 2.2.5.1 2.2.5.2 2.2.5.2.1 2.2.5.2.1.1 2.2.5.2.1.2 2.2.5.2.1.3 2.2.5.2.1.4 2.2.5.2.1.5 2.2.5.2.1.6 2.2.5.2.2 2.2.5.2.2.1 2.2.5.2.2.2 2.2.5.2.2.3 2.2.5.2.3 2.2.5.2.3.1 2.2.5.2.3.2 2.2.5.2.3.3
Nepřímé nástroje monetární regulace ................................................................ 82 Diskontní nástroje................................................................................................ 82 Diskontní úvěry ................................................................................................... 83 Reeskontní úvěry................................................................................................. 84 Lombardní úvěry.................................................................................................. 84 Obchody na volném trhu..................................................................................... 84 Nákupy a prodeje cenných papírů....................................................................... 85 Repo obchody a reverzní repo obchody ............................................................. 85 Povinné minimální rezervy.................................................................................. 86 Konverze a swapy cizích měn............................................................................. 87 Devizové intervence............................................................................................ 88 Přímé nástroje monetární regulace..................................................................... 89 Pravidla likvidity................................................................................................... 89 Úvěrové kontingenty ........................................................................................... 89 Úrokové limity (úrokové stropy)........................................................................... 90 Povinné vklady ................................................................................................... 90 Obchodní banky.................................................................................................. 90 Funkce obchodních bank.................................................................................... 90 Zásady činnosti obchodních bank....................................................................... 91 Vymezení pojmů bankovní operace, bankovní obchody a bankovní produkty.... 92 Bankovní operace................................................................................................ 92 Bankovní obchody............................................................................................... 92 Bankovní produkty............................................................................................... 93 Druhy bankovních produktů................................................................................. 93 Úvěrové bankovní produkty................................................................................. 93 Teoretické aspekty systemizace bankovních úvěrů............................................. 94 Standardní úvěrové produkty obchodních bank ................................................. 98 Peněžní úvěry...................................................................................................... 98 Kontokorentní úvěry............................................................................................ 98 Lombardní úvěry.................................................................................................. 99 Eskontní úvěry................................................................................................... 100 Osobní a spotřebitelské úvěry........................................................................... 101 Emisní úvěry...................................................................................................... 101 Hypoteční úvěry................................................................................................. 102 Závazkové úvěry a záruky................................................................................. 102 Bankovní záruky ............................................................................................... 102 Akceptační úvěry .............................................................................................. 103 Avalové úvěry.................................................................................................... 103 Speciální finančně úvěrové produkty ................................................................ 104 Faktoring............................................................................................................ 104 Forfaiting............................................................................................................ 104 Finanční leasing................................................................................................ 105
2.2.5.2.4 2.2.5.2.4.1 2.2.5.2.4.2 2.2.6 2.2.6.1 2.2.6.1.1 2.2.6.1.1.1 2.2.6.1.1.2 2.2.6.1.2 2.2.6.1.3 2.2.6.1.3.1 2.2.6.1.3.2 2.2.6.1.3.3 2.2.6.1.3.4 2.2.6.2 2.2.6.2.1 2.2.6.2.2 2.2.6.2.3 2.2.6.2.4 2.2.6.3 2.2.7 2.2.7.1 2.2.7.2 2.2.8 2.3 2.3.1 2.3.2 2.4 3 3.1 3.1.1 3.1.2 3.2 3.3 3.3.1 3.3.2 3.4 3.4.1 3.4.2 3.5 3.5.1 3.5.1.1
Syntetické úvěrové bankovní produkty ............................................................. 105 Kreditní (úvěrové) karty..................................................................................... 106 Úvěry spadající do produktů bankopojištění...................................................... 106 Investiční bankovní produkty............................................................................. 106 Bankovní vklady (depozita)............................................................................... 107 Vklady na bankovních účtech............................................................................ 107 Vklady vedené na běžných účtech.................................................................... 107 Vkladové (depozitní) účty ................................................................................. 108 Vklady na vkladních knížkách........................................................................... 109 Speciální druhy úsporných vkladů..................................................................... 109 Spoření účelová .................................................................................................110 Majetková spoření .............................................................................................110 Podřízené vklady................................................................................................110 Spoření spojená se životním pojištěním ............................................................110 Bankovní dluhopisy............................................................................................ 111 Depozitní certifikáty............................................................................................ 111 Depozitní směnky .............................................................................................. 111 Bankovní obligace..............................................................................................112 Hypoteční zástavní listy (hypoteční obligace)....................................................112 Ostatní druhy bankovních produktů....................................................................112 Bankovní obchody komerčních bank na mezibankovním trhu ..........................112 Mezibankovní obchody uzavírané mezi obchodními bankami...........................113 Mezibankovní obchody mezi obchodními bankami a bankou centrální ............114 Obchody komerčních bank s vlastními cennými papíry na sekundárním trhu...114 Nebankovní spořitelní instituce...........................................................................115 Spořitelní a úvěrní družstva................................................................................115 Další nebankovní spořitelní instituce..................................................................116 Ostatní instituce bankovního sektoru.................................................................116 Nebankovní instituce sektoru investičních služeb....................................... 116 Obchodníci s cennými papíry.............................................................................117 Brokerské společnosti........................................................................................117 Dealerské společnosti........................................................................................117 Investiční společnosti.........................................................................................118 Investiční fondy...................................................................................................119 Investiční fondy kolektivního investování...........................................................119 Hedgeové fondy, resp. investiční fondy kvalifikovaných investorů.................... 120 Penzijní společnosti a penzijní fondy................................................................. 121 Penzijní (důchodové) spoření............................................................................ 122 Doplňkové penzijní (důchodové) spoření.......................................................... 123 Burzy, resp. regulované organizované trhy....................................................... 123 Systemizace burz podle předmětného zaměření jejich činnosti........................ 124 Burzy cenných papírů........................................................................................ 124
3.5.1.2 3.5.1.3 3.5.2 3.5.2.1 3.5.2.2 4 4.1 4.1.1 4.1.1.1 4.1.1.2 4.1.2 4.1.2.1 4.1.2.2 4.1.2.3 4.1.3 4.1.3.1 4.1.3.1.1 4.1.3.1.2 4.1.3.1.3 4.1.3.1.3.1 4.1.3.1.3.2 4.1.3.2 4.1.3.2.1 4.1.3.2.2 4.1.3.2.3 4.1.3.2.4 4.2 5 5.1 5.1.1 5.1.2 5.1.3 5.1.4 5.2 5.2.1 5.2.2 5.2.3 5.2.4 5.3 6 6.1 6.1.1
Burzy devizové ................................................................................................. 125 Burzy komoditní ................................................................................................ 125 Členění burz z hlediska časové prodlevy ve vypořádání obchodů ................... 125 Burzy promptní (spotové).................................................................................. 125 Burzy termínové................................................................................................ 126 Instituce sektoru pojišťovnictví......................................................................126 Pojišťovny.......................................................................................................... 127 Rozdělení pojišťoven z hlediska šíře zaměření jejich činnosti.......................... 128 Pojišťovny specializované................................................................................. 128 Pojišťovny univerzální....................................................................................... 128 Rozdělení pojišťoven z hlediska jejich právní formy.......................................... 128 Pojišťovny s právní formou akciových společností............................................ 128 Vzájemné pojišťovny......................................................................................... 128 Státní, resp. veřejnoprávní pojišťovny............................................................... 129 Rozdělení pojišťoven z hlediska předmětného zaměření jejich činnosti........... 129 Pojišťovny působící v odvětví životních pojištění.............................................. 129 Pojištění pro případ smrti .................................................................................. 130 Pojištění pro případ dožití ................................................................................. 130 Smíšené životní pojištění .................................................................................. 130 Kapitálové životní pojištění ............................................................................... 130 Investiční životní pojištění ................................................................................ 131 Pojišťovny působící v odvětví neživotních pojištění.......................................... 132 Pojištění úrazová .............................................................................................. 132 Komerční zdravotní pojištění ............................................................................ 132 Pojištění majetková........................................................................................... 133 Pojištění odpovědnostní ................................................................................... 133 Zajišťovny.......................................................................................................... 133 Další licencované subjekty finančního systému...........................................134 Licencované instituce podnikatelského zaměření............................................. 134 Provozovatelé vypořádacích systémů............................................................... 134 Tiskárny cenných papírů................................................................................... 135 Ratingové agentury........................................................................................... 135 Zpracovatelé bankovek a mincí......................................................................... 135 Instituce účelově zřizované státem.................................................................... 135 Instituce regulace a dohledu.............................................................................. 136 Subjekty nezbytné pro fungování finančního systému...................................... 136 Státní fondy....................................................................................................... 137 Ostatní státní instituce....................................................................................... 137 Licencované (resp. registrované) profese fyzických osob................................. 137 Ostatní subjekty působící ve finančním sektoru...........................................138 Nelicencované právnické osoby........................................................................ 138 Organizované mimoburzovní trhy...................................................................... 138
6.1.2 6.1.3 6.2 7 8 9
Nebankovní faktoringové, forfaitingové a leasingové společnosti..................... 139 Účelově zřizované neziskové organizace.......................................................... 139 Nelicencované fyzické osoby............................................................................ 139 Finanční konglomeráty....................................................................................140 Nadnárodní finanční instituce.........................................................................141 Mezinárodní finanční instituce........................................................................142
Kapitola 3 Úrokové sazby a jejich význam v ekonomice.....................................................143 1 2 2.1 2.2 2.3 2.4 3 3.1 3.2 3.3 3.3.1 3.3.2 4
Funkce úrokových sazeb ve finančním a ekonomickém systému..............144 Teorie úrokových sazeb...................................................................................145 Klasická teorie úrokových sazeb....................................................................... 145 Úroková teorie preference likvidity.................................................................... 149 Úroková teorie zapůjčitelných fondů.................................................................. 153 Úroková teorie racionálního očekávání............................................................. 158 Vzájemné vazby jednotlivých druhů úrokových sazeb ................................159 Úrokové sazby vyhlašované centrální bankou.................................................. 159 Mezibankovní úrokové sazby............................................................................ 160 Tržní úrokové sazby.......................................................................................... 161 Základní tržní („prime rate“) úrokové sazby....................................................... 162 Standardní tržní úrokové sazby......................................................................... 162 Mechanismus regulace úrokových sazeb .....................................................162
Kapitola 4 Klíčové faktory fungování finančního trhu....................................................163 1 Vymezení termínu „investice“ a jejich základní charakteristika..................164 2 Všeobecné předpoklady investiční aktivity...................................................164 2.1 Bohatství............................................................................................................ 165 2.2 Kvalita investičního prostředí............................................................................. 166 3 Faktory individuální investiční strategie .......................................................166 3.1 Výnosnost.......................................................................................................... 167 3.1.1 Hodnocení výnosnosti finančních investic......................................................... 167 3.1.2 Statické hodnocení výnosnosti finančních investic............................................ 169 3.1.2.1 Ukazatele nominální výnosnosti........................................................................ 169 3.1.2.1.1 Jednotlivé druhy (dílčích) výnosů ..................................................................... 169 3.1.2.1.1.1 Běžné výnosy.................................................................................................... 170 3.1.2.1.1.2 Kapitálové výnosy.............................................................................................. 171 3.1.2.1.2 Celkový výnos .................................................................................................. 171 3.1.2.1.3 Míra celkového výnosu, resp. výnosové procento............................................. 172 3.1.2.2 Ukazatele reálné výnosnosti.............................................................................. 175 3.1.3 Dynamické metody hodnocení výnosnosti finančních investic.......................... 176 3.1.3.1 Hodnota peněz v čase....................................................................................... 176
3.1.3.2 3.1.3.2.1 3.1.3.2.2 3.1.3.3 3.1.3.4 3.1.3.5 3.1.3.5.1 3.1.3.5.2 3.2 3.2.1 3.2.1.1 3.2.1.2 3.2.1.3 3.2.1.4 3.2.1.5 3.2.1.6 3.2.1.7 3.2.1.8 3.2.1.9 3.2.2 3.2.2.1 3.2.2.2 3.2.3 3.3 4 4.1 4.1.1 4.1.2
Současná a budoucí hodnota investic............................................................... 177 Podstata úročení a odúročení (diskontování).................................................... 177 Diskontování vícenásobných „cash flow“ získaných v budoucnosti ................. 181 Funkční podstata dynamických metod hodnocení výnosnosti finančních investic............................................................................................................... 184 Nejvýznamnější faktory ovlivňující velikost odúročitele, resp. úročitele............ 186 Způsoby použití dynamických metod v procesu investičního rozhodování......... 189 Metoda čisté současné hodnoty ....................................................................... 189 Metoda vnitřní míry výnosu (metoda vnitřního výnosového procenta).............. 198 Rizikovost.......................................................................................................... 201 Druhy investičního rizika.................................................................................... 201 Riziko změn tržní úrokové míry (resp. úrokových sazeb).................................. 202 Riziko inflační.................................................................................................... 202 Riziko událostí................................................................................................... 202 Riziko insolvence, resp. případného úpadku emitenta...................................... 202 Riziko ztráty likvidity předmětného investičního instrumentu............................ 203 Riziko měnové................................................................................................... 203 Riziko právní...................................................................................................... 203 Riziko operační.................................................................................................. 203 Riziko vlastností (resp. smluvních ustanovení) jednotlivých investičních nástrojů ............................................................................................................. 203 Predikce rizikovosti finančních investic............................................................. 204 Určování rizikovosti prostřednictvím subjektivních odhadů............................... 204 Určování rizikovosti prostřednictvím statistických nástrojů................................ 204 Diverzifikace investičního portfolia.................................................................... 207 Likvidita.............................................................................................................. 209 Vzájemná provázanost jednotlivých investičních faktorů ...........................210 Rozhodování při souběžném uvažování výnosnosti, rizikovosti a likvidity.........211 Uvažování faktorů rizikovosti a likvidity při použití metody čisté současné hodnoty...............................................................................................................211 Uvažování faktorů rizikovosti a likvidity při použití metody vnitřní míry výnosu............................................................................................................... 216
Kapitola 5 Základní druhy finančních investičních instrumentů. ....................................217 1 Finanční nástroje investičního a neinvestičního charakteru ......................218 1.1 Finanční investiční instrumenty......................................................................... 218 1.2 Finanční instrumenty neinvestiční povahy......................................................... 218 2 Základní druhy investičních instrumentů......................................................219 2.1 Klasické investiční nástroje............................................................................... 219 2.1.1 Základní druhy finančních investičních instrumentů ......................................... 220 2.1.2 Základní druhy reálných investičních instrumentů............................................. 222 2.2 Termínové derivátové instrumenty..................................................................... 223
2.3 2.4 3
Cenné papíry „majetkových“ investičních a podílových fondů........................... 223 Strukturované produkty..................................................................................... 223 Aspekty právního vymezení cenných papírů.................................................225
Kapitola 6 Klasické finanční investiční instrumenty. ...................................................... 227 1 1.1 1.1.1 1.1.2 1.2 1.2.1 1.2.2 2 2.1 2.1.1 2.1.1.1 2.1.1.2 2.1.1.3 2.1.2 2.1.2.1 2.1.2.2 2.1.2.3 2.1.3 2.2 2.2.1 2.2.1.1 2.2.1.2 2.2.1.3 2.2.1.4 2.2.1.5 2.2.1.6 2.2.1.7 2.2.1.7.1 2.2.1.7.2 2.2.1.7.3 2.2.1.7.4 2.2.2 2.2.2.1 2.2.2.1.1 2.2.2.1.2
Vymezení klasických investičních cenných papírů.......................................228 Členění klasických investičních cenných papírů z hlediska délky jejich životnosti ........................................................................................................... 228 Cenné papíry peněžního trhu............................................................................ 228 Cenné papíry kapitálového trhu ........................................................................ 229 Členění klasických investičních cenných papírů podle majetkové podstaty...... 229 Majetkové cenné papíry.................................................................................... 229 Dluhové (dlužní) cenné papíry........................................................................... 230 Podnikové (korporační, akcie..........................................................................230 Základní druhy akcií.......................................................................................... 230 Kmenové akcie ................................................................................................. 231 Členění kmenových akcií z hlediska s nimi spojených hlasovacích práv.......... 232 Členění kmenových akcií z hlediska práv jejich majitelů na dividendu.............. 232 Členění kmenových akcií z hlediska jejich vazby na základní kapitál společnosti......................................................................................................... 233 Prioritní (preferenční) akcie............................................................................... 233 Členění prioritních akcií podle dividendových práv jejich držitelů...................... 234 Členění prioritních akcií z hlediska s nimi spojených zvláštních druhů práv..... 235 Další druhy prioritních akcií............................................................................... 236 Ostatní druhy akcií, resp. cenných papírů akcie nahrazujících......................... 236 Fundamentální akciová analýza ....................................................................... 237 Globální /makroekonomická/ akciová analýza.................................................. 239 Reálný výstup ekonomiky.................................................................................. 240 Fiskální politika.................................................................................................. 240 Peněžní nabídka................................................................................................ 241 Úrokové sazby................................................................................................... 241 Inflace................................................................................................................ 242 Příliv, resp. odliv zahraničního kapitálu............................................................. 243 Kvalita investičního prostředí............................................................................. 243 Schodky a nerovnováha.................................................................................... 243 Cenové regulace a černý trh............................................................................. 243 Ekonomické a politické šoky.............................................................................. 244 Korupce, hospodářská kriminalita a právní systém........................................... 244 Odvětvová (oborová) analýza............................................................................ 244 Citlivost odvětví na hospodářský cyklus............................................................ 245 Odvětví cyklická................................................................................................. 245 Odvětví neutrální............................................................................................... 245
2.2.2.1.3 2.2.2.2 2.2.2.3 2.2.2.4 2.2.3 2.2.3.1 2.2.3.1.1 2.2.3.1.2 2.2.3.1.3 2.2.3.1.4 2.2.3.2 2.2.3.2.1 2.2.3.2.2 2.2.3.2.3 2.2.3.2.4 2.2.3.3 2.2.3.3.1 2.2.3.3.2 2.2.3.3.3 2.2.3.3.4 2.2.3.3.5 2.2.3.3.6 2.2.3.4 2.2.3.4.1 2.2.3.4.2 2.2.3.4.3 2.2.3.4.3.1 2.2.3.4.3.2 2.2.3.4.3.3 2.2.3.4.3.4 2.2.3.4.3.5 2.2.3.5 2.2.3.5.1 2.2.3.5.2 2.2.3.5.3 2.2.3.6 2.2.3.6.1 2.2.3.6.2 2.2.3.6.3 2.2.3.7 2.2.3.7.1
Odvětví anticyklická........................................................................................... 245 Tržní struktura odvětví....................................................................................... 246 Způsoby státní regulace v odvětví..................................................................... 246 Perspektivy budoucího vývoje odvětví.............................................................. 246 Analýza jednotlivých akciových společností a jimi emitovaných akcií............... 246 Dividendové diskontní modely........................................................................... 249 Konstrukční podstata dividendových diskontních modelů................................. 249 Dividendové diskontní modely s nulovým růstem.............................................. 252 Jednostupňové dividendové diskontní modely s konstantním růstem (poklesem)......................................................................................................... 253 Vícestupňové (lineární) dividendové diskontní modely .................................... 256 Ziskové modely.................................................................................................. 258 Konstrukční podstata ziskových modelů........................................................... 258 Ziskové modely s nulovým růstem.................................................................... 260 Jednostupňové ziskové modely s konstantním růstem..................................... 261 Vícestupňové ziskové modely složeného růstu................................................. 264 Bilanční modely................................................................................................. 264 Bilanční model vycházející z nominálních hodnot akcií..................................... 265 Bilanční model založený na účetní hodnotě akcie............................................. 265 Bilanční model založený na substanční hodnotě akcie .................................... 266 Bilanční model založený na likvidační hodnotě akcie........................................ 266 Bilanční model založený na reprodukční hodnotě akcie .................................. 267 Bilanční model založený na substituční hodnotě akcie .................................... 267 Finanční analýza podniku.................................................................................. 267 Vertikální analýza (procentní rozbor)................................................................. 269 Horizontální analýza (analýza trendů)............................................................... 270 Analýza poměrových ukazatelů ........................................................................ 270 Ukazatele rentability (výnosnosti)...................................................................... 271 Ukazatele zadluženosti...................................................................................... 273 Ukazatele likvidity.............................................................................................. 274 Ukazatele aktivity............................................................................................... 276 Ukazatele tržní hodnoty firmy............................................................................ 277 Bonitní modely................................................................................................... 282 Rychlý test......................................................................................................... 283 Index bonity....................................................................................................... 284 Další druhy bonitních modelů............................................................................ 286 Bankrotní modely............................................................................................... 286 Altmanovy bankrotní modely (Z-score).............................................................. 286 Taflerův bankrotní model................................................................................... 289 Další druhy bankrotních modelů........................................................................ 290 Metody mezipodnikového srovnávání............................................................... 290 Ranking podniků podle (jednoho) vybraného ukazatele.................................... 291
2.2.3.7.2 2.2.3.7.3 2.2.3.7.4 2.2.3.7.5 2.2.4 2.3 2.3.1 2.3.1.1 2.3.1.1.1 2.3.1.1.2 2.3.1.2 2.3.1.2.1 2.3.1.2.2 2.3.1.2.3 2.3.1.2.4 2.3.1.2.5 2.3.1.2.6 2.3.2 2.3.2.1 2.3.2.1.1 2.3.2.1.2 2.3.2.2 2.3.2.2.1 2.3.2.2.2 2.3.2.2.3 2.3.2.2.4 2.3.2.3 2.3.2.3.1 2.3.2.3.1.1 2.3.2.3.1.2 2.3.2.3.1.3 2.3.2.3.1.4 2.3.2.3.1.5 2.3.2.3.1.6 2.3.2.3.1.7 2.3.2.3.1.8 2.3.2.3.2 2.3.2.3.2.1 2.3.2.3.2.2 2.3.2.3.2.3 2.3.2.3.2.4
Metoda jednoduchého (resp. váženého) součtu pořadí.................................... 292 Metoda jednoduchého (resp. váženého) podílu................................................ 294 Bodovací metoda .............................................................................................. 296 Další metody vzájemného srovnávání podniků................................................. 298 Spolehlivost výsledků získaných metodami fundamentální akciové analýzy.... 298 Technická analýza............................................................................................. 300 Teoretická východiska technické analýzy.......................................................... 301 Dowova teorie.................................................................................................... 301 Základní poznatky Dowovy teorie...................................................................... 301 Problémové oblasti Dowovy teorie.................................................................... 304 Teorie Elliottových vln........................................................................................ 304 Základní rámec Elliottových vln......................................................................... 305 Hierarchická struktura Elliottových vln............................................................... 306 Základní charakteristika idealizovaných impulzních a korekčních vln............... 307 Idealizovaná představa o jednotlivých impulzních a korekčních (pod)vlnách ....................................................................................................... 308 Reálné impulzní a korekční (pod)vlny............................................................... 309 Problémové oblasti teorie Elliottových vln......................................................... 310 Grafická analýza................................................................................................ 310 Základní druhy grafů...........................................................................................311 Čárové (liniové) grafy.........................................................................................311 Čárkové (sloupkové) grafy................................................................................. 312 Analýza vzestupných a sestupných trendů....................................................... 314 Hladiny podpory a odporu................................................................................. 315 Trendové linie.................................................................................................... 317 Trendové kanály................................................................................................ 318 Procenta návratu............................................................................................... 321 Analýza grafických formací................................................................................ 322 Reverzní formace ............................................................................................. 323 Formace vrchol a dno........................................................................................ 323 Zaoblený vrchol a zaoblené dno (tzv. talířky).................................................... 324 V-Formace (tzv. špičky)..................................................................................... 324 Formace dvojitý vrchol a dvojité dno................................................................. 325 Formace trojitý vrchol a trojité dno.................................................................... 326 Formace hlava a ramena................................................................................... 326 Formace diamant............................................................................................... 327 Formace (reverzní) obdélník............................................................................. 328 Konsolidační formace ....................................................................................... 329 Formace vlajka.................................................................................................. 329 Formace praporek............................................................................................. 330 Formace konsolidační hlava a ramena.............................................................. 330 Trojúhelníkové formace..................................................................................... 331
2.3.2.3.2.5 2.3.2.3.3 2.3.2.3.3.1 2.3.2.3.3.2 2.3.2.3.3.3 2.3.2.3.3.4 2.3.2.3.3.5 2.3.2.4 2.3.2.4.1 2.3.2.4.2 2.3.2.4.3 2.3.2.5 2.3.3 2.3.3.1 2.3.3.1.1 2.3.3.1.1.1 2.3.3.1.1.2 2.3.3.1.1.3 2.3.3.1.1.4 2.3.3.1.2 2.3.3.1.2.1 2.3.3.1.2.2 2.3.3.1.2.3 2.3.3.1.3 2.3.3.1.3.1 2.3.3.1.3.2 2.3.3.1.3.3 2.3.3.1.3.4 2.3.3.1.4 2.3.3.1.4.1 2.3.3.1.4.2 2.3.3.1.4.3 2.3.3.2 2.3.3.2.1 2.3.3.2.1.1 2.3.3.2.1.2 2.3.3.2.1.3 2.3.3.2.1.4 2.3.3.2.2 2.3.3.2.2.1 2.3.3.2.2.2
Formace pokračující (upevňující) obdélník........................................................ 334 Mezery............................................................................................................... 335 Formace běžná mezera..................................................................................... 335 Formace prolamující mezera............................................................................. 336 Formace pádící mezera..................................................................................... 337 Formace mezera z vyčerpání............................................................................ 337 Ostrov zvratu..................................................................................................... 338 Speciální grafické techniky................................................................................ 339 Point & Figure graf............................................................................................. 339 Svíčkový graf..................................................................................................... 342 Candle Volume graf........................................................................................... 344 Problémy praktické využitelnosti grafické analýzy............................................. 344 Analýza založená na technických indikátorech ................................................ 345 Technické indikátory používané k analýze jednotlivých akciových titulů .......... 345 Klouzavé průměry.............................................................................................. 345 Jednoduchý klouzavý průměr............................................................................ 346 Vážený klouzavý průměr................................................................................... 348 Exponenciální klouzavý průměr......................................................................... 348 Způsoby praktického použití klouzavých průměrů............................................. 349 Pásmová analýza.............................................................................................. 352 Procentní pásma............................................................................................... 352 Bollingerova pásma........................................................................................... 353 Pásy klouzavých průměrů................................................................................. 355 Oscilátory........................................................................................................... 355 „Momentum“...................................................................................................... 355 „Rate of Change“ /ROC/.................................................................................... 356 „Relative Strenght Index“ /RSI/.......................................................................... 357 „Moving Average Convergence Divergence“ /MACD/....................................... 359 Cenově objemové a objemové indikátory.......................................................... 360 Indikátor „Bilance objemu“ /OBV/...................................................................... 360 Indikátor „Money Flow Index“ /MFI/................................................................... 362 Indikátor „Volume Rate-of-change“ /VROC/...................................................... 363 Technické indikátory celkového trhu.................................................................. 364 Indikátory založené na vývoji kurzů akcií příslušného akciového trhu.............. 364 Indikátor „Advance-Decline Line“ [ADL]............................................................ 364 Indikátor „Advance-Decline Ratio“ [ADR].......................................................... 365 Indikátor „Advance-all Ratio“ [AAR]................................................................... 365 Indikátor „New High-New Low Ratio“................................................................ 366 Indikátory založené na vývoji zobchodovaných objemů akcií na příslušném trhu.................................................................................................................... 366 Indikátor „Upside-Downside Volume Line“........................................................ 366 Indikátor „Upside-Downside Volume Ratio“....................................................... 367
2.3.3.2.3 2.3.3.2.3.1 2.3.3.2.3.2 2.3.3.2.3.3 2.3.3.2.3.4 2.3.3.2.3.5 2.3.3.2.3.6 2.3.3.3 2.3.4 2.4 2.4.1 2.4.2 2.4.3 2.4.3.1 2.4.3.1.1 2.4.3.1.2 2.4.3.1.3 2.4.3.1.4 2.4.3.1.5 2.4.3.2 2.4.4 3 3.1 3.2 3.2.1 3.2.2 3.2.2.1 3.2.2.2 3.2.2.3 3.2.2.4 3.2.2.5 3.2.2.6 3.2.2.7 3.3 3.3.1 3.3.1.1 3.3.1.2 3.3.1.3 3.3.1.4 3.3.1.5 3.3.1.6
Psychologické indikátory................................................................................... 367 Indikátor neúplných jednotek obchodování....................................................... 368 Indikátor krátkých (prázdných) prodejů............................................................. 368 Indikátor nejaktivnějších akcií............................................................................ 369 Indikátor poměru prodejních a kupních opcí..................................................... 369 Index důvěry...................................................................................................... 369 Další druhy psychologických indikátorů............................................................. 370 Využitelnost technických indikátorů v investiční praxi....................................... 370 Omezení technické analýzy a specifika jejího použití....................................... 371 Psychologická analýza...................................................................................... 372 Keynesova spekulativní rovnovážná hypotéza.................................................. 372 Kostolanyho burzovní psychologie.................................................................... 373 Teorie spekulativních bublin.............................................................................. 376 Krachy na akciových trzích a jejich důsledky.................................................... 377 Velký krach na New Yorské burze v letech 1929–1931..................................... 378 Krach na americkém akciovém trhu v roce 1987.............................................. 380 Krach japonského akciového trhu v roce 1990.................................................. 381 Krach amerického trhu NASDAQ v roce 2000.................................................. 382 Celosvětový propad akciových trhů v roce 2008 .............................................. 382 Nejvýznamnější faktory způsobující prudké poklesy na akciových trzích......... 388 Drasnarova koncepce psychologické analýzy................................................... 392 Dluhové cenné papíry (dluhopisy)..................................................................393 Model zapůjčitelných fondů............................................................................... 393 Základní druhy dluhopisů.................................................................................. 396 Krátkodobé dluhopisy peněžního trhu............................................................... 396 Dlouhodobé dluhopisy (obligace)...................................................................... 397 Členění obligací z hlediska ohraničenosti jejich životnosti, resp. délky splatnosti........................................................................................................... 398 Členění obligací podle výnosů plynoucích z jejich držby................................... 399 Členění obligací podle způsobů jejich splacení................................................. 402 Členění obligací z hlediska zajištěnosti finančních nároků jejich držitelů.......... 403 Členění obligací z hlediska zvláštních práv emitenta nebo jejich držitelů......... 404 Obligace s dalšími druhy specifických vlastností............................................... 406 Členění obligací z hlediska jejich denominace a upisování na domácích a zahraničních trzích......................................................................................... 406 (Fundamentální) analýza dluhopisů.................................................................. 408 Globální /makroekonomická/ dluhopisová analýza........................................... 409 Reálný výstup ekonomiky.................................................................................. 409 Fiskální politika...................................................................................................411 Peněžní nabídka................................................................................................ 412 Úrokové sazby................................................................................................... 412 Inflace................................................................................................................ 413 Příliv, resp. odliv zahraničního kapitálu............................................................. 414
3.3.1.7 3.3.2 3.3.2.1 3.3.2.2 3.3.2.2.1 3.3.2.2.2 3.3.2.2.3 3.3.2.2.4 3.3.2.3 3.3.2.4 3.3.2.5 3.3.2.6 3.3.2.6.1 3.3.2.6.2 3.3.2.6.3 3.3.2.6.4 4 5 5.1 5.1.1 5.1.2 5.2 5.2.1 5.2.2 5.2.2.1 5.2.2.2 5.2.2.3 5.3 5.3.1 5.3.1.1 5.3.1.1.1 5.3.1.1.2 5.3.1.1.2.1 5.3.1.1.2.2 5.3.1.1.2.3 5.3.1.1.2.4 5.3.1.1.2.5 5.3.1.1.2.6 5.3.1.1.3 5.3.1.1.4
Kvalita investičního prostředí............................................................................. 415 Analýza jednotlivých emisí dluhopisů................................................................ 415 Úročení dluhopisů z hlediska délky jejich splatnosti.......................................... 415 Kategorizace dluhopisů podle druhu jejich emitenta......................................... 416 Podnikové /korporační/ obligace ...................................................................... 416 Bankovní obligace ............................................................................................ 417 Komunální obligace........................................................................................... 417 Státní obligace .................................................................................................. 417 Analýza rizikovosti jednotlivých emitentů dluhopisů.......................................... 418 Faktor likvidity dluhopisů................................................................................... 420 Vzájemné působení jednotlivých faktorů při formování úrokových sazeb dluhopisů........................................................................................................... 421 Výpočet vnitřní (současné) hodnoty základních druhů dluhopisů..................... 422 Výpočet vnitřní (současné) hodnoty fixně úročených kuponových obligací...... 422 Výpočet vnitřní (současné) hodnoty variabilně úročených kuponových obligací.............................................................................................................. 424 Výpočet vnitřní (současné) hodnoty diskontovaných obligací........................... 426 Výpočet vnitřní (současné) hodnoty dalších druhů obligací.............................. 427 Vývoj na trzích cenných papírů v průběhu hospodářského cyklu..............427 Obchodování akcií a dluhopisů na primárních a sekundárních trzích .......430 Základní způsoby spekulace............................................................................. 431 Spekulace na vzestup kurzu.............................................................................. 431 Spekulace na pokles kurzu................................................................................ 433 Emitování cenných papírů a jejich uvádění do oběhu....................................... 434 Obecné zásady pro emitování veřejně obchodovatelných cenných papírů...... 434 Způsoby uvádění nově emitovaných, veřejně obchodovatelných cenných papírů do oběhu................................................................................................ 437 Prodej nově emitovaných cenných papírů za předem určenou cenu................ 437 Tendr.................................................................................................................. 438 Aukce................................................................................................................. 438 Obchodování cenných papírů na veřejných sekundárních trzích...................... 438 Burzovní obchodování akcií.............................................................................. 439 Funkce obchodního systému burzy................................................................... 439 Segmentace burzovních trhů............................................................................. 440 Druhy burzovních obchodních systémů............................................................ 440 Obchodní systém řízený příkazy....................................................................... 441 Obchodní systém s centrální příkazovou knihou............................................... 441 Obchodní systém řízený cenou......................................................................... 442 Obchodní systém řízený kotacemi.................................................................... 442 Aukční obchodní systém................................................................................... 442 Aukční obchodní systém s jednotnou cenou..................................................... 443 Druhy burzovních příkazů.................................................................................. 443 Bezpečnostní mechanismy burzovního obchodování....................................... 445
*
5.3.1.1.4.1 5.3.1.1.4.2 5.3.1.1.4.3 5.3.1.1.4.4 5.3.1.1.4.5 5.3.1.1.4.6 5.3.1.2 5.3.1.2.1 5.3.1.2.2 5.3.1.2.3 5.3.1.2.3.1 5.3.1.2.3.2 5.3.1.2.3.3 5.3.1.2.3.4 5.3.1.2.3.5 5.3.1.2.3.6 5.3.1.2.3.7 5.3.1.2.4 5.3.1.3 5.3.2 5.3.2.1 5.3.2.2 6 6.1 6.1.1 6.1.2 6.1.3 6.1.4 6.2 7 7.1 7.1.1 7.1.2 7.1.3 7.2 7.3 7.4
Omezení povolených kurzových pohybů........................................................... 445 Přerušení obchodování..................................................................................... 446 Zamezení programového obchodování............................................................. 446 Stanovení pohotovostních pravidel................................................................... 447 Monitorování mimořádných kurzových a objemových změn............................. 447 Povinné zveřejňování obchodů s cennými papíry vlastního podniku................ 448 Funkce informačního systému burzy................................................................. 448 Průběžné informace o vývoji obchodování cenných papírů během obchodního dne ................................................................................................ 448 Informace o denních uzavíracích kurzech a zobchodovaných objemech cenných papírů.................................................................................................. 449 Akciové burzovní indexy.................................................................................... 449 Výběrové a souhrnné akciové burzovní indexy................................................. 449 Cenově vážené a hodnotově vážené akciové burzovní indexy......................... 450 Akciové burzovní indexy s nezapočítávanými a započítávanými dividendami....................................................................................................... 451 Členění akciových burzovních indexů z hlediska jejich mezinárodního významu............................................................................................................ 452 Globální akciové indexy..................................................................................... 454 Indexy volatility.................................................................................................. 455 Indexy investičních strategií.............................................................................. 457 Ostatní burzovní informace............................................................................... 457 Vypořádávání burzovních obchodů................................................................... 458 Veřejné obchodování dluhopisů........................................................................ 460 Specifické odlišnosti obchodování obligací....................................................... 461 Dluhopisové indexy........................................................................................... 461 Obchodování cizích měn.................................................................................462 Devizový trh....................................................................................................... 463 Charakteristika spotového devizového trhu....................................................... 463 Měnové páry...................................................................................................... 464 Účastníci obchodování na spotovém devizovém trhu....................................... 465 Specifika obchodování na spotovém devizovém trhu....................................... 468 Valutový trh........................................................................................................ 471 Investice do drahých kovů..............................................................................472 Investice do zlata............................................................................................... 472 Vymezení (fyzického) investičního zlata............................................................ 473 Nejvýznamnější držitelé fyzického zlata............................................................ 474 Specifika obchodování se zlatem...................................................................... 475 Investice do stříbra............................................................................................ 476 Investice do platiny............................................................................................ 477 Investice do palladia.......................................................................................... 478
Kapitola 7 Termínové derivátové instrumenty. .................................................................479 1 1.1 1.2 2 2.1 2.2 3 3.1 3.1.1 3.1.1.1 3.1.1.1.1 3.1.1.1.2 3.1.1.1.3 3.1.1.2 3.1.1.3 3.1.1.4 3.1.1.5 3.1.2 3.2 3.2.1 3.2.2 3.2.3 3.2.3.1 3.2.3.1.1 3.2.3.1.2 3.2.3.2 3.2.3.3 3.2.3.4 3.2.3.5 3.2.4 4 4.1 4.1.1 4.1.1.1 4.1.1.2 4.1.2
Vymezení promptních a termínových obchodů.............................................480 Promptní obchody............................................................................................. 480 Termínové obchody........................................................................................... 480 Základní druhy termínových derivátových instrumentů...............................482 Členění termínových kontraktů podle vlastností a obchodovatelnosti............... 482 Členění termínových kontraktů podle podkladových aktiv................................. 483 Pevné termínové kontrakty typu forward a futures.......................................484 Kontrakty typu forward....................................................................................... 485 Základní druhy forwardových kontraktů podle podkladových aktiv................... 487 Úrokové forwardy.............................................................................................. 487 Kontrakty typu „Forward-Forward Agreement“.................................................. 488 Forwardy na dluhové cenné papíry................................................................... 488 Kontrakty typu „Forward Rate Agreement“........................................................ 488 Měnové forwardy............................................................................................... 491 Akciové forwardy............................................................................................... 492 Komoditní forwardy............................................................................................ 492 Úvěrové forwardy.............................................................................................. 492 Nestandardní druhy forwardových smluv.......................................................... 492 Kontrakty typu futures........................................................................................ 493 Vztah mezi vývojem kurzu futures a vývojem spotového kurzu jeho podkladového aktiva.......................................................................................... 493 Specifika burzovního obchodování futures instrumentů.................................... 496 Nejvýznamnějsí druhy futures instrumentů....................................................... 498 Úrokové futures................................................................................................. 498 Futures na dluhové cenné papíry...................................................................... 499 Futures na úrokovou sazbu............................................................................... 499 Měnové futures.................................................................................................. 499 Akciové futures.................................................................................................. 500 Indexové futures................................................................................................ 500 Komoditní futures.............................................................................................. 500 Praktické příklady spekulace a hedgingu prostřednictvím futures instrumentů........................................................................................................ 501 Swapové kontrakty...........................................................................................503 Standardizované swapové kontrakty................................................................. 504 Úrokové swapy.................................................................................................. 505 Úrokové swapy založené na výměně fixních a variabilních úrokových plateb................................................................................................................. 506 Úrokové swapy založené na výměně odlišně stanovených variabilních úrokových plateb............................................................................................... 507 Měnové swapy................................................................................................... 507
4.1.2.1 4.1.2.2 4.1.2.3 4.1.3 4.2 4.3 5 5.1 5.1.1 5.1.1.1 5.1.1.2 5.1.2 5.1.2.1 5.1.2.2 5.1.3 5.1.3.1 5.1.3.2 5.1.3.3 5.1.3.4 5.1.4 5.1.5 5.1.5.1 5.1.5.2 5.1.6 5.1.7 5.1.7.1 5.1.7.1.1 5.1.7.1.2 5.1.7.2 5.1.7.3 5.1.7.4 5.1.7.5 5.1.7.6 5.2 5.2.1 5.2.1.1 5.2.1.2 5.2.2 5.2.2.1
Měnové swapy založené na výměně pevných úrokových plateb...................... 508 Měnové swapy založené na výměně pevných a variabilních úrokových plateb................................................................................................................. 508 Měnové swapy založené na výměně dvou různých druhů variabilních úrokových plateb............................................................................................... 509 Devizové swapy................................................................................................. 509 Nestandardní swapové kontrakty...................................................................... 509 Vzájemné kombinace swapových kontraktů ..................................................... 510 Opční instrumenty............................................................................................ 511 Základní druhy opčních instrumentů („Plain Vanilla“ opce)............................... 512 Kupní a prodejní opce....................................................................................... 512 Kupní opce........................................................................................................ 512 Prodejní opce.................................................................................................... 512 Opce evropské a opce americké....................................................................... 513 Evropské opce................................................................................................... 513 Americké opce................................................................................................... 513 Nejvýznamnější charakteristické vlastnosti „Plain Vanilla“ opcí......................... 513 Vztahy mezi „Plain Vanilla“ opcemi a jejich podkladovými aktivy...................... 513 Vnitřní a časová hodnota opcí........................................................................... 517 Kryté a nekryté opce.......................................................................................... 518 Finanční páka a zajišťovací poměr.................................................................... 519 Oceňování „Plain Vanilla“ opcí.......................................................................... 520 Kombinace opcí................................................................................................. 522 Opční kombinace typu straddle......................................................................... 522 Jiné příklady opčních kombinací....................................................................... 524 Burzovní obchodování opcí............................................................................... 524 Základní druhy opčních instrumentů podle podkladových aktiv........................ 527 Úrokové opce.................................................................................................... 528 Opce na dluhové cenné papíry.......................................................................... 528 Další druhy úrokových opcí............................................................................... 528 Měnové opce..................................................................................................... 528 Akciové opce..................................................................................................... 528 Indexové opce................................................................................................... 529 Komoditní opce.................................................................................................. 529 Úvěrové opce.................................................................................................... 529 Exotické opce.................................................................................................... 530 Exotické opce založené na kombinování vlastností evropských a amerických opcí.............................................................................................. 531 Bermudské opce................................................................................................ 531 Kanárské opce................................................................................................... 531 Exotické opce s nestandardní závislostí své hodnoty na podkladovém aktivu................................................................................................................. 532 Asijské opce...................................................................................................... 532
5.2.2.1.1 5.2.2.1.1.1 5.2.2.1.1.2 5.2.2.1.2 5.2.2.2 5.2.2.2.1 5.2.2.2.2 5.2.2.2.3 5.2.2.3 5.2.2.4 5.2.2.5 5.2.2.5.1 5.2.2.5.1.1 5.2.2.5.1.2 5.2.2.5.2 5.2.2.5.2.1 5.2.2.5.2.2 5.2.2.5.3 5.2.2.5.4 5.2.2.5.5 5.2.2.5.6 5.2.2.5.7 5.2.2.5.7.1 5.2.2.5.7.2 5.2.2.5.8 5.2.2.6 5.2.2.6.1 5.2.2.6.1.1 5.2.2.6.1.2 5.2.2.6.2 5.2.2.6.2.1 5.2.2.6.2.2 5.2.2.6.3 5.2.2.7 5.2.2.7.1 5.2.2.7.2 5.2.2.8 5.2.2.8.1 5.2.2.8.2 5.2.2.8.3 5.2.2.9 5.2.2.9.1
„Average Price“ a „Average Strike“ opce........................................................... 532 „Average Price“ opce......................................................................................... 532 „Average Strike“ opce........................................................................................ 534 Další vlastnosti asijských opcí........................................................................... 534 „Lookback“ opce................................................................................................ 535 „Fixed-strike Lookback“ opce............................................................................ 535 „Floating-strike Lookback“ opce........................................................................ 535 „Perpetual American Lookback“ opce ............................................................... 536 „Shout“ opce...................................................................................................... 536 „Ladder“ opce.................................................................................................... 537 Bariérové opce.................................................................................................. 538 „Knock-in“ a „Knock-out“ bariérové opce........................................................... 538 „Knock-in“ bariérové opce................................................................................. 539 „Knock-out“ bariérové opce............................................................................... 539 Opce s jednou, resp. se dvěma bariérami......................................................... 540 Jednobariérové opce......................................................................................... 540 Opce se dvěma bariérami................................................................................. 540 Reverzní bariérové opce................................................................................... 540 „Partial-time“ bariérové opce............................................................................. 541 Pařížské opce.................................................................................................... 541 „Soft“ bariérové opce......................................................................................... 542 Bariérové opce se dvěma podkladovými aktivy................................................. 542 Jednobariérové opce se dvěma podkladovými aktivy....................................... 542 Dvoubariérové opce se dvěma podkladovými aktivy......................................... 543 Další modifikace bariérových opcí..................................................................... 543 Binární opce...................................................................................................... 543 (Standardní) druhy binárních opcí..................................................................... 543 „Cash-or-nothing“ opce...................................................................................... 544 „Asset-or-nothing“ opce..................................................................................... 545 „One-touch“ a „No-touch“ binární opce.............................................................. 545 „One-touch“ binární opce................................................................................... 546 „No-touch“ binární opce..................................................................................... 546 Další modifikace binárních opcí......................................................................... 547 Pásmové opce................................................................................................... 547 Pásmové opce evropského typu....................................................................... 548 Pásmové opce amerického typu....................................................................... 548 „Fader“ opce...................................................................................................... 549 „Fade-in“ opce................................................................................................... 549 „Fade-out“ opce................................................................................................. 549 Další modifikace „Fader“ opcí............................................................................ 550 „Step-up“ a „Step-down“ opce........................................................................... 551 „Step-up“ opce................................................................................................... 552
5.2.2.9.2 5.2.3 5.2.3.1 5.2.3.2 5.2.3.2.1 5.2.3.2.2 5.2.3.3 5.2.3.4 5.2.3.5 5.2.4 5.2.4.1 5.2.4.1.1 5.2.4.1.2 5.2.4.2 5.2.4.2.1 5.2.4.2.2 5.2.4.3 5.2.4.3.1 5.2.4.3.2 5.2.4.4 5.2.4.4.1 5.2.4.4.2 5.2.4.5 5.2.4.5.1 5.2.4.5.2 5.2.4.5.2.1 5.2.4.5.2.2 5.2.4.6 5.2.5 5.2.5.1 5.2.5.2 5.2.5.2.1 5.2.5.2.1.1 5.2.5.2.1.2 5.2.5.2.1.3 5.2.5.3 5.2.5.3.1 5.2.5.3.2 5.2.5.4 5.2.5.5 6 6.1
„Step-down“ opce.............................................................................................. 552 Exotické opce s více podkladovými aktivy......................................................... 552 „Basket“ opce.................................................................................................... 552 Opce na cenové rozpětí podkladových aktiv..................................................... 553 „Spread“ opce.................................................................................................... 553 Opce úvěrového rozpětí.................................................................................... 554 Opce na výměnu podkladových aktiv................................................................ 555 „Rainbow“ opce................................................................................................. 555 „Outperformance“ opce..................................................................................... 557 Exotické opce s dalšími nestandardními (doplňujícími) vlastnostmi.................. 558 „Chooser“ opce.................................................................................................. 558 Jednoduché chooser opce................................................................................ 559 Komplexní chooser opce................................................................................... 559 Prodloužitelné opce........................................................................................... 559 „Holder extendible“ opce................................................................................... 559 „Writer extendible“ opce.................................................................................... 559 Předčasně ukončitelné opce............................................................................. 559 „Game“ opce, resp. „Israeli“ opce...................................................................... 560 „Termination“ opce............................................................................................. 560 Opce s odloženými platbami............................................................................. 560 „Deferred payment“ opce................................................................................... 560 „Deferred premium“ opce.................................................................................. 560 Podmíněné opce............................................................................................... 561 „Contingent payout“ opce.................................................................................. 561 „Contingent premium“ opce............................................................................... 561 „Path-independent“ opce................................................................................... 561 „Path-dependent“ opce...................................................................................... 561 „Quanto“ opce.................................................................................................... 562 Další druhy exotických opčních instrumentů..................................................... 563 Opční listy.......................................................................................................... 563 Opční instrumenty vytvářené řetězením opcí.................................................... 564 Opční instrumenty „Cap“, „Floor“, resp. „Collar“................................................ 565 Opční kontrakty typu „Cap“................................................................................ 565 Opční kontrakty typu „Floor“.............................................................................. 569 Opční kontrakty typu „Collar“............................................................................. 570 „Cliquet“ opce.................................................................................................... 571 „Cliquet“ opce s jednorázovým vyplacením....................................................... 572 „Cliquet“ opce s postupným vyplácením............................................................ 572 „Swing“ opce...................................................................................................... 572 Další druhy exotických opcí............................................................................... 573 Syntetické termínové derivátové instrumenty...............................................574 Syntetické termínové derivátové instrumenty první generace........................... 574
6.1.1 6.1.1.1 6.1.1.2 6.1.1.2.1 6.1.1.2.2 6.1.1.2.3 6.1.1.2.4 6.1.1.3 6.1.1.4 6.1.1.5 6.1.1.6 6.1.2 6.1.2.1 6.1.2.2 6.1.2.3 6.1.3 6.1.3.1 6.1.3.2 6.2 6.2.1 6.2.1.1 6.2.1.2 6.2.2 6.2.2.1 6.2.2.2 6.2.2.2.1 6.2.2.2.2 6.2.2.3 6.2.2.4 6.2.2.4.1 6.2.2.4.2 6.3
Swapy úvěrového selhání................................................................................. 574 (Standardní) swapy úvěrového selhání............................................................. 576 Košové swapy úvěrového selhání..................................................................... 578 Košové swapy úvěrového selhání vázané na první úvěrovou událost.............. 578 Košové swapy úvěrového selhání vázané na více úvěrových událostí............. 579 Košové swapy úvěrového selhání s omezenou velikostí možné ztráty............. 579 Další konstrukce košových swapů úvěrového selhání...................................... 579 Binární swapy úvěrového selhání...................................................................... 580 Navyšovací swapy úvěrového selhání.............................................................. 580 Zrušitelné swapy úvěrového selhání................................................................. 580 Podmíněné swapy úvěrového selhání............................................................... 580 Swapy veškerých výnosů................................................................................. 581 (Standardní) swapy veškerých výnosů.............................................................. 581 Košové swapy veškerých výnosů...................................................................... 583 Indexové swapy veškerých výnosů................................................................... 583 Akciové default swapy....................................................................................... 584 (Standardní) akciové default swapy.................................................................. 584 Košové akciové default swapy.......................................................................... 585 Syntetické termínové derivátové instrumenty druhé generace......................... 585 Pevné (nepodmíněné) syntetické termínové derivátové instrumenty druhé generace............................................................................................................ 585 Kontrakty typu „Forward na swap“..................................................................... 586 Kontrakty typu „Forward na opci“...................................................................... 586 Podmíněné (opční) syntetické termínové derivátové instrumenty druhé generace............................................................................................................ 587 Opce na termínové kontrakty typu „forward“..................................................... 587 Opce na „futures“ instrumenty........................................................................... 588 Podstata burzovního obchodování opcí na futures........................................... 588 Členění opcí na futures z hlediska druhu podkladových aktiv........................... 590 Swapce (opce na swap).................................................................................... 590 Opce na opce, resp. na různé druhy opčních instrumentů................................ 592 Opce na opce (složené opce)............................................................................ 592 Opce na další druhy opčních instrumentů......................................................... 594 Syntetické termínové derivátové instrumenty vyšších generací........................ 594
Kapitola 8 Cenné papíry majetkových investičních a podílových fondů.........................595 1 2 2.1 2.1.1 2.1.2 2.2
Vymezení majetkových investičních a podílových fondů.............................596 „Klasické” investiční a podílové fondy kolektivního investování................596 Cenné papíry investičních fondů kolektivního investování ............................... 597 Specifika uzavřených investičních fondů kolektivního investování.................... 598 Specifika otevřených investičních fondů kolektivního investování.................... 598 Cenné papíry podílových fondů kolektivního investování ................................. 598
2.2.1 2.2.2 2.3 2.3.1 2.3.1.1 2.3.1.2 2.3.1.3 2.3.1.4 2.3.1.5 2.3.1.6 2.3.1.7 2.3.2 2.3.3 2.3.3.1 2.3.3.2 2.3.3.3 2.3.4 2.3.4.1 2.3.4.2 2.3.4.3 2.3.5 2.3.5.1 2.3.5.2 2.3.6 3 3.1 3.2 3.2.1 3.2.1.1 3.2.1.2 3.2.1.3 3.2.2 3.2.2.1 3.2.2.2 3.2.2.3 4
Specifika uzavřených podílových fondů kolektivního investování..................... 599 Specifika otevřených podílových fondů kolektivního investování...................... 599 Základní faktory investiční strategie při kolektivním investování...................... 600 Předmětné zaměření investic............................................................................ 600 Fondy akciové .................................................................................................. 601 Fondy peněžního trhu........................................................................................ 601 Fondy dlouhodobých dluhopisů (obligací)......................................................... 601 Fondy reálných aktiv.......................................................................................... 602 Fondy smíšené ................................................................................................. 602 Fondy fondů (střešní fondy)............................................................................... 602 Další druhy fondů kolektivního investování....................................................... 603 Tuzemská, resp. zahraniční orientace investic.................................................. 604 Způsob nakládání s hospodářským výsledkem................................................. 604 Fondy důchodové (příjmové)............................................................................. 604 Fondy růstové ................................................................................................... 604 Fondy vyvážené................................................................................................ 605 Aktivní, resp. pasivní správa portfolia................................................................ 605 Fondy s aktivní správou portfolia....................................................................... 605 Fondy s pasivní správou portfolia...................................................................... 605 Možné omezení doby existence fondu.............................................................. 605 Úroveň státní regulace a dohledu...................................................................... 606 Standardní fondy kolektivního investování........................................................ 606 Speciální fondy kolektivního investování........................................................... 606 Další investiční faktory....................................................................................... 606 „Exchange Traded Funds“..............................................................................607 Základní charakteristika „Exchange Traded Funds“.......................................... 607 Druhy „Exchange Traded Funds“...................................................................... 610 „Exchange Traded Funds“ standardních vlastností........................................... 610 Indexové ETF s úplnou fyzickou replikací..........................................................611 Indexové ETF s částečnou fyzickou replikací.....................................................611 Indexové ETF se syntetickou replikací...............................................................611 „Exchange Traded Funds“ specifických vlastností.............................................611 Pákové „Exchange Traded Funds“.................................................................... 612 „Bullish“ a „Bearish“ „Exchange Traded Funds“................................................ 612 Další druhy „Exchange Traded Funds“.............................................................. 612 Hedgeové fondy, resp. fondy kvalifikovaných investorů .............................612
Kapitola 9 Strukturované produkty..................................................................................615 1 2 3
Základní vymezení strukturovaných produktů..............................................616 Strukturované vklady.......................................................................................618 Strukturované dluhové cenné papíry.............................................................620
3.1 3.1.1 3.1.2 3.1.2.1 3.1.2.1.1 3.1.2.1.2 3.1.2.1.3 3.1.2.2 3.1.2.2.1 3.1.2.2.2 3.1.2.2.2.1 3.1.2.2.2.2 3.1.2.2.3 3.1.2.3 3.1.2.3.1 3.1.2.3.2 3.2 3.2.1 3.2.2 3.2.2.1 3.2.2.1.1 3.2.2.1.2 3.2.2.1.3 3.2.2.1.3.1 3.2.2.1.3.2 3.2.2.2 3.2.2.2.1 3.2.2.2.2 3.2.2.2.2.1 3.2.2.2.2.2 3.2.2.2.2.3 3.2.2.2.2.4 3.2.2.2.2.5 3.2.2.2.2.6 3.2.2.2.2.7 3.2.2.3 3.2.2.3.1 3.2.2.3.2 3.2.3 3.3
Strukturované dluhopisy.................................................................................... 621 Členění strukturovaných dluhopisů podle druhů podkladových aktiv................ 621 Členění strukturovaných dluhopisů podle jejich charakteristických vlastností .. 621 (Standardní) strukturované dluhopisy................................................................ 622 Strukturované dluhopisy s garancí emitenta na vyplacení zaručeného výnosu............................................................................................................... 623 Strukturované dluhopisy s garancí emitenta na navrácení investované částky................................................................................................................ 624 Strukturované dluhopisy s částečnou garancí emitenta na splacení investované částky............................................................................................ 625 Vyměnitelné (strukturované) dluhopisy.............................................................. 626 (Standardní) vyměnitelné dluhopisy.................................................................. 626 Reverzní vyměnitelné dluhopisy........................................................................ 627 Základní konstrukce reverzních vyměnitelných dluhopisů................................ 628 Složitější konstrukce reverzních vyměnitelných dluhopisů................................ 631 Povinně vyměnitelné dluhopisy......................................................................... 633 Zvláštní druhy strukturovaných dluhopisů......................................................... 634 Inflačně vázané dluhopisy................................................................................. 634 Další možné druhy strukturovaných dluhopisů.................................................. 634 Investiční (strukturované) certifikáty.................................................................. 635 Základní charakteristika investičních certifikátů................................................ 635 Druhy investičních certifikátů............................................................................. 636 Členění investičních certifikátů podle druhů podkladových aktiv....................... 636 Investiční certifikáty s jednoduchými podkladovými aktivy................................ 636 Indexové certifikáty ........................................................................................... 636 „Basket certifikáty“............................................................................................. 637 Strategické certifikáty........................................................................................ 637 Tematické certifikáty.......................................................................................... 637 Členění investičních certifikátů podle výnosově rizikového profilu.................... 638 „Plain-Vanilla“ certifikáty ................................................................................... 638 Exotické certifikáty............................................................................................. 639 „Garantované certifikáty“................................................................................... 639 „Discount certifikáty“.......................................................................................... 640 „Airbag certifikáty“.............................................................................................. 641 „Bonus certifikáty“.............................................................................................. 642 „Sprint certifikáty“............................................................................................... 643 „Outperformance certifikáty“.............................................................................. 644 Další druhy exotických certifikátů...................................................................... 645 Členění investičních certifikátů podle časové ohraničenosti jejich životnosti.... 646 Investiční certifikáty s pevně stanoveným termínem splatnosti ........................ 646 Časově neohraničené investiční certifikáty....................................................... 646 Obchodování investičních certifikátů a jejich další specifické vlastnosti........... 647 „Exchange Traded Notes“.................................................................................. 648
3.4 Úvěrové (kreditní) dluhopisy.............................................................................. 649 3.4.1 Základní druhy úvěrových dluhopisů................................................................. 650 3.4.1.1 Úvěrové dluhopisy s vloženým CDS................................................................. 650 3.4.1.1.1 Standardní úvěrové dluhopisy s vloženým CDS............................................... 650 3.4.1.1.2 Košové úvěrové dluhopisy s vloženým CDS..................................................... 653 3.4.1.2 Úvěrové dluhopisy veškerých výnosů............................................................... 653 Úvěrové dluhopisy úvěrového rozpětí............................................................... 653 3.4.1.3 3.4.2 Sekuritizované kolateralizované dluhopisy........................................................ 654 3.4.2.1 Podstata sekuritizace, její charakteristika a ekonomický význam..................... 654 3.4.2.2 Druhy (resp. způsoby) sekuritizace................................................................... 658 3.4.2.2.1 Tradiční sekuritizace.......................................................................................... 658 Syntetická sekuritizace...................................................................................... 659 3.4.2.2.2 3.4.2.3 „Collateralized debt obligations“........................................................................ 660 3.4.2.3.1 Hotovostní „Collateralized debt obligations“...................................................... 661 3.4.2.3.2 Syntetické „Collateralized debt obligations“....................................................... 661 3.4.2.4 Další vlastnosti kolateralizovaných dluhopisů................................................... 662 Kolateralizované dluhopisy vytvořené resekuritizací......................................... 663 3.4.2.5 4 Cenné papíry strukturovaných fondů ............................................................664 Strukturované fondy kolektivního investování................................................... 664 4.1 Členění strukturovaných fondů podle podkladových aktiv................................. 664 4.1.1 Členění strukturovaných fondů podle vymezení doby jejich trvání ................... 664 4.1.2 Strukturované fondy na dobu určitou ................................................................ 665 4.1.2.1 Strukturované fondy s možností předčasného ukončení................................... 665 4.1.2.2 Členění strukturovaných fondů podle faktoru rizikovosti................................... 665 4.1.3 Zajištěné strukturované fondy........................................................................... 665 4.1.3.1 Částečně zajištěné strukturované fondy............................................................ 666 4.1.3.2 Nezajištěné strukturované fondy....................................................................... 666 4.1.3.3 Konstrukční vlastnosti strukturovaných fondů................................................... 666 4.1.4 4.2 Strukturované fondy kvalifikovaných investorů.................................................. 668 5 Sekuritizované pákové deriváty......................................................................669 Warranty............................................................................................................ 669 5.1 5.1.1 „Plain Vanilla“ warranty...................................................................................... 669 5.1.2 Exotické warranty.............................................................................................. 674 Bariérové warranty............................................................................................ 674 5.1.2.1 5.1.2.1.1 Knock-out warranty............................................................................................ 675 5.1.2.1.1.1 Knock-out warranty bez stop loss bariéry.......................................................... 676 5.1.2.1.1.2 Knock-out warranty se stop-loss bariérou......................................................... 676 Rolovací Knock-out warranty............................................................................. 676 5.1.2.1.1.3 5.1.2.1.1.4 Další konstrukce Knock-out warrantů................................................................ 677 5.1.2.1.2 Ostatní druhy bariérových warrantů.................................................................. 677 5.1.2.2 Binární warranty................................................................................................ 678 5.1.2.3 Pásmové warranty............................................................................................. 678
5.1.2.4 5.2 5.2.1 5.2.1.1 5.2.1.2 5.2.2 5.2.2.1 5.2.2.2 5.2.3 5.3 5.3.1 5.3.2 5.3.3 6
Další druhy exotických warrantů........................................................................ 679 Knock-out certifikáty.......................................................................................... 679 Knock-out certifikáty s ohraničenou dobou životnosti........................................ 681 Časově omezené Knock-out certifikáty bez stop-loss bariéry........................... 681 Časově ohraničené Knock-out certifikáty se stop-loss bariérou........................ 684 Knock-out certifikáty s neomezenou dobou životnosti....................................... 684 Časově neomezené Knock-out certifikáty bez stop-loss bariéry....................... 685 Časově neomezené Knock-out certifikáty se stop-loss bariérou....................... 685 Základní odlišnosti knock-out certifikátů oproti knock-out warrantům............... 685 „Contracts for Difference“.................................................................................. 687 Základní charakteristika instrumentů „Contracts for Difference“........................ 687 Praktické používání instrumentů „Contracts for Difference“ ............................. 690 Specifika obchodování instrumentů „Contracts for Difference“......................... 691 Kombinace strukturovaných produktů s jinými finančními instrumenty....695
Kapitola 10 Regulace a dohled ve finančním systému.........................................................697 1 2 2.1 2.2 3 3.1 3.2 3.2.1 3.2.1.1 3.2.1.2 3.2.1.3 3.2.2 3.2.2.1 3.2.2.2 3.3 3.4 3.4.1 3.4.2 3.4.3 3.4.3.1 3.4.3.2 3.4.3.3 3.4.3.4
Regulace finančního systému jako součást státní hospodářské politiky...............................................................................................................698 Vymezení pojmů „regulace“ a „dohled“.........................................................698 Regulace .......................................................................................................... 699 Dohled............................................................................................................... 699 Regulace a dohled nad finančními institucemi.............................................700 Základní typy možného tržního selhání ve finančním systému......................... 701 Soudobé systémy dohledu nad činnostmi finančních institucí.......................... 703 Specializované systémy dohledu...................................................................... 704 Sektorové (resp. institucionální) systémy dohledu............................................ 704 Funkcionální systémy dohledu.......................................................................... 705 Cílové systémy dohledu.................................................................................... 705 Institucionálně integrované systémy dohledu.................................................... 705 Částečně integrované systémy dohledu............................................................ 706 Plně integrované systémy (tzv. jednotného) dohledu........................................ 706 Samoregulace .................................................................................................. 707 Regulace a dohled nad jednotlivými druhy finančních institucí............................707 Vymezení sektorů finančního systému pro účely regulace a dohledu............... 708 Specifické faktory regulace a dohledu v sektoru bankovnictví.............................708 Specifické faktory regulace a dohledu v sektoru investičních služeb ................711 Specifika regulace a dohledu nad činnostmi obchodníků s cennými papíry......711 Specifika regulace a dohledu nad fondy kolektivního investování..................... 715 Specifika regulace a dohledu nad penzijními společnostmi, resp. penzijními fondy.................................................................................................................. 716 Specifika regulace a dohledu nad burzami, resp. „organizátory regulovaných trhů“................................................................................................................... 717
3.4.4 3.4.5 4 4.1 4.2 5 5.1 5.2
Specifické faktory regulace a dohledu v sektoru pojišťovnictví ........................ 718 Regulace a dohled nad poskytováním dalších druhů finančních služeb........... 719 Regulace a dozorování finančních konglomerátů.........................................719 Specifické faktory rizikovosti finančních konglomerátů.................................... 720 Konsolidovaný dohled nad finančními konglomeráty........................................ 723 Mezinárodní regulace a dohled.......................................................................724 Soudobé způsoby mezinárodní regulace a dohledu......................................... 724 Soudobý vývoj mezinárodní regulace a dohledu ve finančním sektoru............. 725
Kapitola 11 Soudobý vývoj světového finančního systému a světové ekonomiky. .............727 1 1.1 1.1.1 1.1.2 1.2 1.2.1 1.2.2 1.3 1.3.1 1.3.1.1 1.3.1.2 1.3.2 1.3.3 1.3.3.1 1.3.3.2 2 2.1 2.1.1 2.1.2 2.1.3 2.2 3
Vývojové trendy finančních trhů a světového finančního systému............728 Všeobecné předpoklady rozvoje finančních trhů............................................... 728 Komputerizace................................................................................................... 728 Intelektualizace.................................................................................................. 728 Faktory ovlivňující podmínky finančního podnikání .......................................... 729 Liberalizace finančních toků.............................................................................. 729 Harmonizace regulace a dohledu...................................................................... 729 Nejvýznamnější soudobé vývojové trendy světového finančního systému....... 730 Vývojové tendence finančních institucí.............................................................. 730 Proces institucionalizace................................................................................... 730 Proces konsolidace finančních institucí............................................................. 730 Trendy ve vytváření nových druhů finančních produktů a služeb ..................... 731 Integrace a internacionalizace finančních trhů.................................................. 732 Proces integrace finančních trhů ...................................................................... 732 Proces internacionalizace finančních trhů......................................................... 732 Rizikové faktory soudobého finančního systému a světové ekonomiky ...733 Faktory ekonomické povahy ohrožující funkčnost světové ekonomiky............. 733 Zadlužování ekonomických subjektů................................................................. 733 Rostoucí dominance nadnárodních korporací................................................... 734 Zaostávání státní regulace, dohledu a jejich mezinárodní harmonizace............ 735 Role člověka jako tvůrce a uživatele finančního a ekonomického systému...... 737 Celosvětová globalizace finančního systému a ekonomiky .......................738
Doslov............................................................................................................... 739 Seznam použité literatury .................................................................................741
Vážení čtenáři, když mě pan profesor Rejnuš požádal o úvodní slovo k této knize, byl jsem takovou nabídkou opravdu poctěn a s potěšením jsem ji přijal. Pana profesora si velice vážím jako jednoho z největších odborníků na oblast finančních trhů a publikace, jichž je autorem, považuji za ty nejlepší průvodce složitým a spletitým světem burz, investičních nástrojů a portfoliových investic, jež čtenář vůbec může mít v českém jazyce k dispozici. Tato publikace, stejně jako její předchozí úspěšná vydání, si neklade nijak skromný cíl. Je koncipována jako komplexní učebnice finančního trhu pro každého bez ohledu na jeho vzdělání, zkušenosti či postavení a společně s autorem věříme, že se jí stane i ve skutečnosti. O tom však již budete rozhodovat vy, čtenáři. Čtenáři z řad studentů ekonomických oborů i jejich pedagogů, z řad individuálních investorů i zaměstnanců finančních institucí a samozřejmě i z řad laické veřejnosti, která s investováním na kapitálových trzích prozatím nemá žádné zkušenosti. Autor knihy věnoval velkou pozornost právě tomu, aby kniha byla svým obsahem na vysoké odborné úrovni a zároveň aby byla srozumitelná široké veřejnosti. Aby poskytla nejen kvalitní teoretický fundament, ale aby dokázala připravit na praktické aspekty investování. Meziročně sice trvale roste počet obyvatel České republiky, kteří část svých úspor směřují do akcí, dluhopisů, podílových listů, certifikátů a dalších investičních nástrojů, nicméně počet těch, jejichž investiční obzor začíná a končí termínovaným vkladem či spořicím účtem, zůstává i nadále velmi vysoký. V tomto ohledu má Česká republika stále co dohánět, a to nejen za vyspělejším „západem“, ale třeba i za sousedním Polskem, kde se zejména domácí varšavská burza těší vysoké popularitě. Věřím, že i tato kniha přispěje k tomu, aby se investování na kapitálových trzích stalo samozřejmou součástí života naší společnosti. Závěrem nezbývá než vám, čtenářům, popřát, aby kniha přinejmenším naplnila vaše očekávání a nezanedbatelným způsobem vám dopomohla k úspěšnému počínání v turbulentním, svébytném světě finančních trhů. Ing. Marek Polka obchodní ředitel Fio banka, a.s.
29
Vážení čtenáři, rád jsem se ujal možnosti psát čtenářské doporučení na další vydání zajímavé publikace Finanční trhy od profesora Oldřicha Rejnuše. To mimo jiné i z důvodu naší vzájemné dlouholeté známosti z dob mých studií a krátkého akademického působení na Mendelově univerzitě v Brně, kde mi profesor Rejnuš vedl diplomovou práci a posléze působil i jako můj školitel a vedoucí katedry. Přidanou hodnotu v publikaci Finanční trhy od profesora Rejnuše vidím zejména v její komplexnosti a dále systematickém provázání jednotlivých segmentů a nástrojů finančního trhu. Tímto způsobem je tato publikace originální. Tvorba takto pojaté publikace musela představovat pověstnou „mravenčí práci“, jelikož problematika finančních trhů je složitá a najít a správně popsat na něm působící vzájemné vazby muselo být časově náročné. Rovněž bych chtěl vyzdvihnout čtenářsky přívětivý styl psaní a vysoký počet praktických příkladů, které složitou problematiku vhodným způsobem ilustrují a doplňují. Publikaci Finanční trhy bych určitě doporučil každému, kdo má o problematiku finan čních trhů zájem či se této problematice věnuje v rámci své profese. Jedná se o literaturu, která komplexním způsobem popisuje fungování finančních trhů, což vysvětluje i její vysoký počet stran. Z tohoto důvodu rovněž využíváme publikaci Finanční trhy i v rámci koncernu Partners Financial Services, a.s., v rámci svých vzdělávacích projektů, na kterých velmi úzce spolupracujeme právě i s profesorem Oldřichem Rejnušem. Ing. Petr Borkovec předseda představenstva Partners Financial Services, a.s.
30
Vážený čtenáři je mi ctí, že mám možnost napsat několik vět do této vynikající publikace. Dle mého názoru se jedná o nejucelenější práci z oblasti finančního bankovnictví. Prof. Rejnuš nám předkládá publikaci, která by měla patřit do knihovny každého obchodníka s cennými papíry. Čtenářům velmi přitažlivě vysvětluje zákonitosti fungování finančních a kapitálových trhů. Zvláště kapitoly týkající se Strukturovaných produktů nemají v dostupné literatuře konkurenci. Panu profesorovi se podařilo složité téma popsat srozumitelným jazykem, pochopitelných pro širokou laickou i odbornou veřejnost. Publikace je natolik čtivá a srozumitelná, že ji v České spořitelně, a.s., používáme jako základní učební pomůcku pro školení našich investičních specialistů a privátních bankéřů. Jsem osobně velmi potěšen, že s panem profesorem mohu spolupracovat a věřím, že profesor Rejnuš vychová ještě mnoho investičních nadšenců a bankovních odborníků. Jiří Ubry ředitel odboru podpora obchodů Česká spořitelna, a.s.
31
Vážení čtenáři, již čtvrté vydání jakékoliv odborné publikace v rychlém sledu za sebou svědčí o tom, že kniha si našla svoje místo na trhu, že svým obsahem trefila potřebu edukace ve zkoumané oblasti, že nachází stále další čtenáře! Touto „trefou do černého“ se stala publikace prof. Rejnuše, kterou máte před sebou! Tento výsledek nelze považovat za náhodu! Naopak! Úspěch publikace je výsledkem několika faktorů: přitažlivé, denní praxí prověřené, přece však pro řadu čtenářů stále ještě trochu exotické téma, trvalá aktualizace zkoumaných jevů a dat, přínos autora ve schopnosti podat i ta nejobtížnější témata přesvědčivě a srozumitelně. Když se ponořím do studia textu, který je předmětem mého zájmu, jako bych slyšel výklad prof. Rejnuše s jeho příslovečnou dikcí a důrazem na to nejpodstatnější, nejdůležitější. Prof. Rejnuš v každém dalším vydání reaguje na dění ve světě finančních trhů a obohacuje publikaci o nově pojatá témata. V tomto vydání byla mimo jiné zdůrazněna samo statnou kapitolou problematika regulace a dohledu ve finančním systému, což zcela odpovídá potřebě regulátora, potažmo celé společnosti, „hrát“ na tomto trhu podle pravidel fair play! V předcházejícím vydání jsem akcentoval encyklopedický obsah a rozměr publikace, který je výsledkem autorova komplexního přístupu ke zkoumané problematice! Vězte, milí čtenáři, že prof. Rejnuš nás opět nezklamal a kniha nabyla z hlediska obsahového, což se projevilo i v nárůstu počtu stran publikace. Nic však neztratila na erudici a čtivosti! Proto mohu publikaci doporučit všem zájemcům, kteří předmětnou problematiku chtějí zkoumat jak z perspektivy studia, tak z pohledů praxe. Ing. Martin Slezák náměstek ředitele pobočky Česká národní banka
32
Úvod Kniha je koncipována jako systémově pojatá odborná publikace, jejímž cílem je co nejkomplexněji postihnout principy a zákonitosti fungování finančních trhů a současně vytvořit ucelený systém soudobých finančních investičních instrumentů z hlediska jejich charakteristických vlastností. Po základech teorie finančního trhu a systemizaci jednotlivých finančních institucí a jejich produktů je následně řešena otázka úroku jako nejvýznamnější ekonomické kategorie finančního trhu. Na to navazuje teorie finančních investic, ze které vyplývají jednotlivé faktory ovlivňující chování investorů. Následně je provedeno systémové vymezení finančních a reálných investičních instrumentů, které jsou rozděleny do čtyř základních skupin, a to na klasické investiční nástroje, termínové derivátové instrumenty, cenné papíry majetkových investičních a podílových fondů a strukturované produkty. Každé této skupině je věnována samostatná kapitola; v nich jsou systémově členěny a podrobně charakterizovány všechny investiční instrumenty, jež do nich z hlediska svých vlastností spadají, přičemž je věnována pozornost i metodám jejich oceňování a způsobům obchodování. A v závěru publikace je zařazeno pojednání o soudobých způsobech regulace a dohledu ve finančním systému a o současných vývojových tendencích světového finančního systému a světové ekonomiky, vedoucích až k celosvětové globalizaci, přičemž jsou charakterizovány jak kladné, tak i záporné stránky tohoto vývoje. Publikace je určena především odborným pracovníkům všech druhů finančních institucí, legislativcům vytvářejícím zákonné a podzákonné normy v oblasti finančního podnikání, ekonomicky orientovaným právníkům a rovněž i učitelům a studentům ekonomicky a právně zaměřených vysokých škol. Ale současně je určena i těm, kteří se problematikou finančních trhů zatím sice nezabývali, ale mají o ni zájem a chtějí získat vědomosti, jež jsou v soudobém světě potřebné jak pro každodenní život, tak i pro fungování celé lidské společnosti. Brno, duben 2014
prof. Ing. Oldřich REJNUŠ, CSc.
Poděkování: Autor děkuje Ing. Oldřichu Šobovi, Ph.D., Ing. Vladimíře Kučerové, Ph.D., Ing. Borisu Šturcovi, Ph.D., doc. Ing. Evě Vávrové, Ph.D., Ing. Daliboru Pánkovi, Ph.D., Ing. Romanu Ptáčkovi, Ph.D., a Ing. Janu Budíkovi, Ph.D., za poskytnutou odbornou pomoc. Zároveň děkuje Mgr. Jarmile Rejnušové a Mgr. Kamile Novákové za jazykovou úpravu. A v neposlední řadě děkuje i čtenářům předchozích vydání (především svým studentům) za předání celé řady doporučení a připomínek, které byly do tohoto vydání zapracovány.
33
Summary The book is designed as a comprehensive, systematically outlined publication, the goal of which is to include basic range of issues concerning function of financial markets and, at the same time, to create a comprehensive system of contemporary investment instruments from the point of view of its characteristics. Introduction into theory of financial markets and systemization of individual financial institutions and products are followed by interest as the most important economic category of financial market. Thereafter, the author deals with theory of financial investments, out of which arise individual factors, influencing investors‘ behaviors. This is followed by systemic definition of basic sorts of financial investment instruments, that are subsequently sorted out in accordance with the most important characteristics into four basic groups: “classical” investment instruments, term derivative contracts, collective investment securities and “structured products”. Each of these groups of investment tools is dealt with in following chapters individually; particular types of investment instruments, belonging into above mentioned groups, are systematically segmented and characterized. At the same time, the author focused on the most important methods of evaluation and ways of trade. In the end, contemporary ways of regulation and developmental trends of world financial system are mentioned; it leads gradually to worldwide globalization, where both positive and negative aspects of this development are characterized. The book is dedicated to experts in all sorts of financial institutions as well as to legislators who create legal standards in the fields of financial business, to lawyers who specialize in economics, to teachers and students of Faculties of Law and Economics. And last but not least, it is dedicated to all those who have not pursued issues of financial markets yet, but who are, however, interested in it and who are willing to acquire knowledge, necessary in contemporary world for everyday life of both individuals and society. Brno, April 2014
prof. Ing. Oldřich REJNUŠ, CSc.
34
Vorwort Das vorliegende Buch ist als systemisch aufgenommenes Fachband aufgebaut, dessen Zweck darin besteht, auf eine möglichst komplexe Art und Weise alle Prinzipien und Gesetzmäßigkeiten der Funktionsweise der Finanzmärkte zusammenzufassen und zugleich ein komplexes System gegenwärtiger Finanzinstrumente aus der Sicht ihrer charakteristischen Eigenschaften hervorzubringen. Der Finanzmarktheorie und der Systematisierung der Finanzinstitute folgt das Thema des Zinses, das die wichtigste wirtschaftliche Kategorie des Finanzmarktes darstellt. Anschließend wird die Theorie der Finanzinvestitionen behandelt, aus der die einzelnen Faktoren des Anlegerverhaltens hervorgehen. Nachfolgend werden systemisch sowohl Finanzals auch und Realanlageinstrumente abgegrenzt. Diese werden in vier Kategorien eingestuft und zwar in klassische Anlageinstrumente, Finanzderivate, Wertpapiere der Investitionssowie Beteiligungsfonds und strukturierte Finanzprodukte. Jede von den genannten Kategorien wird in einem besonderen Kapitel behandelt. Alle Anlageinstrumente werden systemisch kategorisiert und im Detail charakterisiert, wobei in diesem Zusammenhang auch Bewertungs- und Handelsmethoden beachtet werden. Das abschließende Kapitel erläutert die gegenwärtigen Ansätze zu der Finanzmarktregulierung sowie Finanzmarktaufsicht und wendet sich der Frage nach den aktuellen in die Globalisierung mündenden Tendenzen im Weltfinanzsystem und der Weltwirtschaft zu, wobei Vor- sowie Nachteile dieser Entwicklung erörtert werden. Das Buch wendet sich insbesondere an Mitarbeiter von Finanzinstituten aller Art, Gesetzgeber, die für die gesetzlichen sowie untergesetzlichen Normen im Bereich des Unternehmens in der Finanzbranche verantwortlich sind, Wirtschaftsjuristen und genauso an Dozenten und Studenten der Wirtschaft- und Jurawissenschaften. Das Buch ist so geschrieben, dass auch Interessente, die bisher mit der Finanzmarkttheorie nicht vertraut sind, vorgestellte Kenntnisse erwerben können. Diese Kenntnisse sind in der Gegenwart von einer außergewöhnlichen Bedeutung, sowohl aus der Sicht des Einzelnen im Alltag, als auch aus der Sicht der ganzen Menschengemeinschaft. Brünn, April 2014
prof. Ing. Oldřich REJNUŠ, CSc.
35
Введение Книга является специализированной, систематизированной публикацией, цель которой состоит в наиболее комплексном постижении принципов и закономерностей функционирования финансовых рынков, а также создании комплексной системы современных финансовых инвестиционных инструментов с точки зрения их характерных особенностей. После представления основ теории финансового рынка и систематизации отдельных финансовых учреждений и их продуктов, рассматривается вопрос начисления процентов, как важнейшей экономической категории финансового рынка. Далее следует теория финансовых вложений, из которой исходят отдельные факторы, влияющие на поведение инвесторов. Проводится системное определение финансовых и реальных инвестиционных инструментов, разбитых на четыре группы: классические инвестиционные инструменты, производные деривативные инструменты, ценные бумаги имущественных инвестиционных и паевых фондов, структурированные продукты. Каждой из этих групп отводится отдельная глава, в которой в системном порядке разделены и подробно охарактеризованы все инвестиционные инструменты, относящиеся к ним по своим свойствам, а также уделяется внимание методам оценки и способам ведения бизнеса. В заключительной части публикации излагается трактовка современных способов регулирования и надзора в финансовой системе, существующих в настоящее время тенденций развития мировой финансовой системы и мировой экономики, ведущих к мировой глобализации. Наряду с этим приведена характеристика как положительных, так и отрицательных аспектов данного развития. В первую очередь публикация предназначена для специалистов, занятых во всех типах финансовых учреждений; для законодателей, создающих законы и подзаконные акты в области финансового бизнеса; для юристов, специализацией которых является экономическом право; а также для преподавателей и студентов экономических и юридических вузов. Однако, она адресована и тем, кто еще пока не занимался проблематикой финансовых рынков, но проявляет к ней интерес и стремится получить знания, которые в современном мире необходимы как в повседневной жизни, так и для функционирования всего человеческого общества. Брно, апрель 2014 г.
проф. инж. Олдржих РЕЙНУШ, кандидат наук
36
Kapitola 1
1. Finanční
trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice 1. Úvod do teorie finančních trhů 2. Podstata investic a základní způsoby jejich členění 3. Členění finančního trhu 4. Struktura trhu cenných papírů 5. Efektivnost fungování finančních trhů
6. Faktory integrace jednotlivých segmentů finančního trhu
37
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
1 Úvod do teorie finančních trhů V každé ekonomice se běžně stává, že se ekonomické subjekty dostávají do situací, kdy mají buď přebytek, nebo naopak nedostatek peněžních prostředků, který jim brání v realizaci jimi zamýšlených činností. Někdo např. vymyslí vynález, který by mohl mít pro společnost značný význam. Nemá však prostředky na to, aby jej zrealizoval. Jiný naopak v daném okamžiku disponuje nevyužitými penězi. Pokud se podaří tyto dva subjekty vzájemně propojit, dojde k zavedení uvedeného vynálezu do praxe a vynálezce, poskytovatel peněz i ekonomika si polepší. Stejně jako jednotlivci mohou peněžní prostředky potřebovat i firmy nebo stát. Firma může potřebovat peníze např. na modernizaci výroby nebo na umístění svých nových výrobků na trh; místní správa na výstavbu nové nemocnice, na opravu komunikace nebo školy; vláda na výstavbu vojenského letiště nebo na odstraňování následků vzniklých v důsledku přírodní katastrofy. Peněžní prostředky tedy mohou potřebovat všechny druhy ekonomických subjektů, a to jak domácnosti, firmy, tak i stát. A je posláním finančních trhů, aby přemísťovaly peníze od přebytkových subjektů (které jich mají v dané době nadbytek) k subjektům deficitním (které si naopak přejí utratit více, než kolika penězi disponují), a to především k těm, jež pro ně mají nejefektivnější využití. A protože finanční trh nemůže fungovat samostatně, nýbrž pouze v rámci celého finančního systému, jež je zase nedílnou součástí ekonomiky, nelze ani teorii finančního trhu chápat odděleně ani od jiných oblastí finanční teorie, ani od ekonomie jako vědní disciplíny, za jejíž součást je možno finanční teorii – nazývanou též „peněžní ekonomie“ – považovat.
1.1 Historický vývoj peněz Je zřejmé, že jak fungování finančního trhu, tak i činnost celého finančního systému jsou podmíněny existencí peněz. To vyplývá jednak z toho, že v moderní ekonomice je peněžní směna nutným předpokladem fungování všech existujících druhů trhů, jednak z toho důvodu, že v rámci finančního systému zabezpečují peníze ještě i další funkce, kterých postupně nabyly v průběhu svého vývoje. A to je také důvod, proč je zapotřebí věnovat jejich vývoji alespoň krátce pozornost. Ekonomická teorie považuje peníze za jeden z největších objevů lidstva. Tento názor vychází především z toho, že zavedení peněz vyřešilo problémy s naturální směnou (která vyžadovala tzv. oboustrannou shodu potřeb). Tu nahradila směna peněžní, jež (protože peníze fungují jako prostředek směny) oboustrannou shodu potřeb nevyžadují. Přitom je zřejmé, že podmínkou toho, aby mohlo „něco“ vykonávat tuto univerzální funkci bylo, že toto „něco“ museli být všichni lidé ochotni přijímat, což bylo podmíněno tím, že si jsou jisti, že „to“ kdykoli příjme každý jiný člověk.1 1
Problematika vývoje peněz je podrobně popsána v publikaci HOLMAN, R. Ekonomie [33].
38
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Zpočátku byla důvěra lidí v peníze založena na tom, že jejich funkci plnily drahé kovy (především zlato a stříbro), které mezi lidmi obíhaly fyzicky. Podstatou této důvěry bylo všeobecné vědomí, že drahé kovy jsou dlouhodobě vzácné a homogenní,1 na což brzy logicky navázala ražba zlatých a stříbrných mincí. Nicméně se později ukázalo, že podstatou peněz není, zda jsou vyrobeny z drahých kovů či nikoli, nýbrž, že rozhodující je důvěra lidí v to, že je za drahé kovy mohou kdykoli bezproblémově vyměnit. To se prokázalo zavedením papírových peněz směnitelných za zlato, jež zpočátku emitovaly soukromé banky, na což později navázalo prohlášení peněz (bankovek a mincí) za zákonné platidlo, v důsledku čehož je již nebylo možné nikým odmítnout. Tím se stalo, že důvěra v peníze začala souviset s důvěrou lidí ve státní moc. Další etapou ve vývoji finančního systému bylo postupné rozšiřování bankovních služeb včetně zavádění šeků (a posléze platebních karet). To umožnilo lidem disponovat s penězi uloženými na bankovních účtech i jinak než pouze prostřednictvím hotovostních peněz, a tudíž vlastně vznikly první finanční – v tomto případě platební instrumenty. Ty na jedné straně umožnily lidem bezhotovostní platit, zároveň však způsobily, že jejich prostřednictvím prováděné platby si banky musely mezi sebou vzájemně vyúčtovávat a udíž začít realizovat mezibankovní převody peněz „z účtu na účet“. V době naturální směny byla vzájemná výměna dvou produktů jediným obchodním aktem. Při obchodní výměně s využitím peněz tomu tak už ovšem nebylo, protože tím, že se peníze (jako prostředek směny) začaly včleňovat mezi obě vzájemně směňovaná zboží, tak se akt souběžného prodeje a koupě zpravidla rozdělil na dva, časově odlišné směnné akty.2 Z toho vyplývá, že ekonomické subjekty začaly (i když zpočátku většinou pouze dočasně) disponovat určitou „peněžní hotovostí“, kterou mohly držet buď ve formě oběživa (držbou bankovek a mincí), nebo ji mohly mít uloženu na bankovních účtech. Jinými slovy se stalo, že lidé (resp. ekonomické subjekty) začaly vlastnit různá množství peněz, které začaly tvořit součást jejich majetku (bohatství). Vedle peněžních zůstatků ovšem vlastnili i jiné statky, jako např. pozemky, domy, resp. různé movité věci, ke kterým posléze přibyly i různé druhy finančních investičních instrumentů (akcie, dluhopisy apod.). Všechna tato aktiva představují bohatství jejich majitelů, nicméně pokud se týče jejich vlastností, tak těmi se mohou podstatně lišit. Některá z nich přinášejí svým vlastníkům výnosy, ale může být obtížné je směnit za hotové peníze. Jiná jsou naopak likvidní, avšak žádné významné výnosy svým majitelům nepřinášejí, přičemž nejlikvidnějším aktivem jsou peníze. A poněvadž jsou vysoce likvidní a lze je kdykoli směnit za kterékoli „zboží“, existuje po nich z tohoto důvodu pochopitelně poptávka (tzv. poptávka po peněžních zůstatcích). A protože na finančních trzích jsou „zbožím“ různé druhy tzv. finančních investičních nástrojů, jejichž nákupem majitelé peněžních zůstatků své peníze investují, čímž je mění ve finanční kapitál (nesoucí výnos), pomáhají tím financovat činnost celého ekonomického systému, jehož jsou příslušný finanční trh a potažmo i celý finanční systém nedílnou součástí.
1
Jejich hodnotu bylo možno poměrně jednoduše určit, např. zvážením (což třeba u drahých kamenů možné není). 2 Nejprve něco směníme za peníze (prodáme) a teprve později za ně nakoupíme něco jiného.
39
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
1.2 Finanční systém a jeho funkce Ještě před tím, než se začneme podrobně zabývat problematikou samotného finančního trhu, věnujme pozornost významu celého finančního systému, jehož je finanční trh vždy nedílnou součástí, a jeho jednotlivým funkcím, které v rámci fungujícího ekonomického systému zajišťuje. Finanční systém je složitý mechanismus zabezpečující řadu vzájemně souvisejících funkcí. V první řadě se jeho prostřednictvím (resp. prostřednictvím v jeho rámci působících finančních trhů) dostávají peněžní prostředky k těm, kteří je potřebují a chtějí je získat. To znamená, že je souhrnem jak všech dílčích segmentů finančního trhu, tak i všech na nich obchodovaných finančních investičních nástrojů (instrumentů) a rovněž všech ekonomických subjektů, které při respektování platných zákonů a na ně navazujících podzákonných norem tyto investiční finanční instrumenty obchodují, nebo poskytováním celé řady různých investičních služeb fungování finančních trhů napomáhají. Díky zde probíhajícímu obchodování dochází k tomu, že peníze investorů jsou směňovány za různé druhy nároků, představovaných rozličnými finančními investičními instrumenty. To umožňuje soustřeďování dočasně volných peněžních prostředků a jejich následné rozmísťování (alokaci), jakož i pružné přelévání za účelem přeměny úspor v investice. Určuje se tím rovněž, jaké množství peněžních prostředků je v dané době k dispozici pro platby za zboží, služby či výrobní faktory a zároveň se tím determinuje „cena úvěru“. Finanční systém však vedle přeměny peněz ve finanční investiční nástroje (a jejich pozdější zpětné výměny za peněžní hotovost) plní i celou řadu dalších funkcí (což se mimo jiného projevuje poskytováním různých, tzv. neinvestičních služeb). Pokud se týče jednotlivých druhů funkcí zabezpečovaných finančním systémem, lze je stručně charakterizovat takto:1
Depozitní funkce: V přesném slova smyslu se jedná o možnost ukládání úspor
formou bankovních vkladů; v širším pohledu pak o všeobecnou možnost provádět finanční investice, neboli přeměňovat peníze na finanční kapitál. Tím se akumulují peněžní prostředky potřebné především pro investiční, ale i ostatní výdaje státu, firem i domácností.
Kreditní funkce: Umožňuje ekonomickým subjektům (domácnostem, firmám
i státu) získávat potřebné volné peněžní prostředky. To napomáhá zvyšování spotřebních výdajů domácností (což se příznivě odráží ve zvyšování poptávky po zboží a službách) a urychluje realizaci investic prováděných podnikatelskými subjekty resp. státem, čímž je zároveň podporován ekonomický růst.
Funkce uchování hodnoty (bohatství): Prostřednictvím finančních investičních instrumentů mohou ekonomické subjekty uchovávat (a případně i zhodnocovat) svoji kupní sílu, resp. minimalizovat důsledky inflace.
1
viz ROSE, P. S. a MARQUIS, M. H. Money and capital markets [71].
40
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Funkce likvidity: Jedná se o možnou přeměnu jednotlivých druhů finančních nástrojů na peněžní hotovost. Obecně platí, že hotové peníze, na rozdíl od většiny finančních (investičních) instrumentů, sice vykazují prakticky nulovou výnosnost; na druhé straně se však vyznačují nejvyšší likviditou.
Platební funkce: Tato funkce umožňuje provádět prostřednictvím vytvořených mechanismů (nejčastěji prostřednictvím platebních systémů obchodních bank) všechny druhy plateb. Takto prováděné platby se všeobecně považují za právně prokazatelné a rovněž i transparentní.
Funkce ochrany proti riziku: V první řadě se jedná o funkci, zajišťující
ochranu jednotlivých ekonomických subjektů proti různým druhům rizika prostřednictvím pojistných smluv. Vedle toho však finanční systém umožňuje jednotlivým ekonomickým subjektům též vytváření diverzifikovaných majetkových portfolií rozkládajících rizika případných poklesů cen jejich jednotlivých aktiv.
Funkce politická: Jde o funkci státu, který prostřednictvím fiskální politiky vlády a monetární politiky centrální banky účelově zasahuje do fungování finančního systému, čímž následně ovlivňuje celý ekonomický systém za účelem prosazování svých cílů.1
Z obsahové náplně uvedených jednotlivých funkcí finančního systému vyplývá, že základními funkcemi, které finanční trh v rámci finančního systému zabezpečuje, jsou především funkce depozitní a kreditní. Nicméně vzhledem k tomu, že všechny funkce finančního systému působí společně a navzájem se podmiňují, je zřejmé, že pokud by v rámci finančního systému dobře nefungoval finanční trh, nemohl by finanční systém dobře zabezpečovat ani ostatní funkce.
1.3 Vzájemné vztahy ekonomického a finančního systému Každý existující finanční systém je vždy nedílnou součástí některého systému ekonomického. To platí jak pro ekonomické systémy jednotlivých států, tak i pro ekonomické systémy nadnárodních ekonomických společenství,2 jakož i v případě, že se uvažuje ekonomický systém světový.
1.3.1 Základní toky v ekonomickém systému Každý výrobní proces má své vstupy a výstupy. Za prvotní vstupy jsou ve smyslu poznatků ekonomické teorie považovány práce a půda (včetně přírodních zdrojů). Vedle nich potom existují i takové zdroje, které musely být ještě před tím, než se samy staly výrobními zdroji, nejprve vyrobeny a jsou tudíž výstupy předchozí výroby. Ekonomická teorie je nazývá kapitálem, resp. kapitálovými statky, jež ovšem mohou nabývat různé podoby. Lze je členit jednak na meziprodukty určené k budoucí jednorázové výrobní 1
Do finančního systému (resp. finančního sektoru) lze totiž zahrnout i celou řadu státních institucí (např. finanční úřady, instituce sociálního pojištění aj.). 2 Společenstvím nadnárodního typu je např. Evropská hospodářská a měnová unie (neboli „Eurozóna“).
41
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
spotřebě, jednak na dlouhodobé (fixní) kapitálové statky, které se nespotřebovávají jednorázově a jsou tedy ve výrobě využívány v mnoha výrobních cyklech. Z uvedeného vyplývá, že z hlediska ekonomické teorie můžeme hovořit o třech základních výrobních faktorech, jimiž jsou:
Práce Půda a přírodní zdroje Kapitál (kapitálové statky) Výrobní kapacita každého podniku jakož i produkční možnosti každé společnosti (ekonomiky) jsou tedy určovány i množstvím kapitálových statků1 zapojených do výroby. Z toho vyplývá, že i když konečným cílem společnosti je výroba spotřebních statků umožňujících uspokojovat potřeby lidí, musí se vedle nich současně vyrábět i statky kapitálové. Existují zde tedy dvě základní alternativní možnosti volby, a to mezi vyšší spotřebou v přítomnosti při pomalejším růstu množství používaných kapitálových statků, nebo naopak vyšší výrobou kapitálových statků umožňujících rychleji zvyšovat produkční možnosti společnosti, avšak při omezeném nárůstu produkce statků spotřebních. Tržní ekonomikou rozumíme takové uspořádání společenské výroby, ve kterém jsou struktura spotřeby, struktura výroby i způsob použití výrobních zdrojů2 řízeny trhem na základě nezávislého rozhodování jednotlivých účastníků trhu, a to domácností, firem i státu. Všechny tyto ekonomické subjekty vstupují do vzájemných vztahů na základě dobrovolnosti a sledování vlastních zájmů. Tím jsou určovány:
Struktura vyráběné produkce a poskytovaných služeb Produkce jednotlivých výrobků i druhy a množství poskytovaných služeb jsou určovány poptávkou kupujících, jíž se výrobci a poskytovatelé služeb přizpůsobují.
Kombinace používaných zdrojů (technologie) Pokud se jedná o způsoby výroby, resp. o nejvhodnější výrobní technologie, volí si je jednotliví producenti sami s cílem dosáhnout co nejvyšší efektivnosti a realizace co nejvyšších zisků.
Rozdělování důchodů Vychází z velikosti tržeb realizovaných za prodané výrobky a poskytnuté služby. Z takto získaných peněz jsou uhrazovány náklady na jednotlivé výrobní faktory, přičemž platby za jejich použití jsou zároveň důchody (příjmy) jejich majitelů. Základní funkcí ekonomiky každého státu je alokovat vzácné materiálové zdroje, umožňující efektivně vyrábět zboží a poskytovat služby, jaké společnost požaduje. Aby však ekonomika mohla tuto funkci plnit, musí být propojena s dobře fungujícím finančním systémem. 1 2
Tím rozumíme i jejich kvalitu, zejména pak z hlediska technické úrovně používané výrobní technologie. Jedná se např. o volbu způsobu výroby, resp. o výběr vhodné výrobní technologie.
42
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Vyjděme nyní z jednoduchého ekonomického modelu zahrnujícího pouze vztahy dvou typů ekonomických subjektů, a to firem a domácností. Jejich vzájemná propojenost umožňuje, že domácnosti mohou poskytovat svoje výrobní faktory firmám a inkasovat za ně peněžní příjmy, jež mohou následně využívat na nákupy zboží a služeb. Naopak firmy mohou inkasovat od domácností platby1 za prodej svých výrobků a služeb konečné spotřeby a za utržené peníze od nich nakupovat potřebné výrobní faktory, což je podmínkou pro udržení jejich podnikatelské činnosti. Tyto toky je možno v rámci použitého modelu ekonomického systému zobrazit jako cirkulaci mezi produkčními jednotkami (firmami) a jednotkami spotřebitelskými (domácnostmi), která je nekonečná a znázorňuje ji tokový diagram na obrázku 1.1.
Obrázek 1.1: Dvousektorový tokový diagram Horní polovina tohoto diagramu ukazuje, že zboží konečné spotřeby teče od firem k domácnostem, jež za ně firmám platí. Naopak spodní polovina dokladuje, že domácnosti výměnou za důchodové platby poskytují firmám výrobní faktory. Z uvedeného grafu zároveň vyplývá, že toky plateb (tzv. nehmotné peněžní toky) jsou vždy protisměrné proti tokům fyzickým (v daném případě se jedná o toky výrobních faktorů a toky zboží a služeb). Významnou skutečností a určitým zjednodušením tohoto diagramu je ovšem to, že se v něm nepromítají toky meziproduktů, které plynou od jedné produkční jednotky (firmy) ke druhé a k domácnostem se nedostávají. Tyto toky jsou schematicky znázorněny v levé části diagramu, přičemž v dalším výkladu již nebudou uvažovány. A za druhé, v diagramu je rovněž abstrahováno i od funkce státu, což bylo důvodem pro to, že byl nazván diagramem dvousektorovým.
1
Platby domácností firmám se v uvedeném modelu rovnají tržbám firem.
43
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
1.3.2 Základní druhy trhů působících v ekonomickém systému Ve vyspělých zemích má ekonomika fungovat na tržním principu, takže jsou to trhy, které zajišťují efektivní alokaci omezených zdrojů, jež jsou vzhledem k poptávce, která po nich existuje, relativně vzácné. Trhy tak představují kanály, kterými se prodávající a kupující dostávají do vzájemných interakcí (na základě poptávky a nabídky) s cílem dosáhnout směny výrobních faktorů a zboží a služeb za odpovídající množství peněžních jednotek. Na trzích zboží a služeb se na základě nabídky a poptávky určují ceny obchodované produkce, přičemž veškeré změny těchto cen mají následně zpětný vliv na chování ekonomických subjektů, které se v tržní ekonomice nacházejí v podmínkách konkurence. Tak je určováno, jaké zboží se bude vyrábět, jaké služby budou poskytovány a v jakém množství. Obdobným způsobem působí i trhy výrobních faktorů. Na druhé straně trhy distribuují důchody, jejichž výše odpovídá tomu, jak jednotlivé ekonomické subjekty přispívají k tvorbě produktu, a to jak z hlediska jeho množství, tak i kvality. Jedná se zde jak o velikost zisků jednotlivých firem, tak i o celou řadu různých peněžních toků, které mohou nabývat rozmanitých forem, jako jsou např. mzdy, renty, úroky, dividendy, resp. další druhy ekonomických požitků. Zaveďme nyní zjednodušenou představu, že by ekonomika fungovala bez finančního trhu, tj. pouze s využitím trhů zboží a služeb konečné spotřeby a trhů výrobních faktorů, na kterých by se setkávaly pouze firmy a domácnosti – viz rozšířený již dříve uvedený dvousektorový model, znázorněný na obrázku 1.2.
Obrázek 1.2: Základní druhy trhů působících ve zjednodušeném dvousektorovém modelu ekonomického systému
44
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Z uvedeného obrázku vyplývá, že je nezbytné odlišit následující toky: tok zboží a služeb (konečné spotřeby) tok plateb spotřebitelských jednotek za zboží a služby tok výrobních faktorů /práce, půdy, kapitálu/ tok plateb produkčních jednotek za výrobní faktory Z tohoto zjednodušeného modelu ekonomického systému je zřejmá velmi důležitá skutečnost, že toky zboží, služeb a výrobních faktorů mají fyzickou podobu (vnější smyčka), zatímco toky příjmů a výdajů mají podobu peněžní (vnitřní smyčka), přičemž jsou protisměrné a vzájemně závislé. Z tohoto zjištění následně vyplývá, že případné poruchy peněžních toků musí zákonitě následně vyvolat poruchy toků fyzických, a tudíž způsobit poruchy v ekonomice. Je všeobecně známo, že firemní investice (jedná se zejména o nové stroje a výrobní zařízení, nářadí, budovy apod.) umožňují firmám zvyšovat množství vyráběné produkce a poskytovaných služeb. Tyto „fyzické kapitálové statky“ je však nutno nejprve vyrobit, a to samozřejmě váže značné množství jiných výrobních faktorů (práce, půdy a jiných strojů a zařízení), které pak není možno použít ke zvyšování produkce zboží konečné spotřeby, ani pro poskytování služeb domácnostem. Vyrábět více kapitálových statků tedy současně znamená omezování současné spotřeby nejen jednotlivců, ale i celé společnosti, přičemž odměnou za toto omezování je předpokládané zvýšení spotřeby v budoucnosti. Významnou skutečností ovšem je, že v tržní ekonomice i tento proces nabyl peněžní podoby. Vzdání se okamžité možné spotřeby se totiž v moderní ekonomice provádí tím způsobem, že příslušný ekonomický subjekt (v daném případě domácnost), nepoužije část svého disponibilního peněžního důchodu na nákup spotřebního zboží nebo služeb, a místo toho jej investuje. Odměnou je jí za to dodatečný peněžní důchod, který obdrží v budoucnosti a jenž jí umožní nakoupit větší množství spotřebního zboží a služeb, než které by za své peníze nakoupila, kdyby je utratila ihned. Takto poskytuje své peněžní prostředky firmám, které za ně následně nakupují fyzické kapitálové statky, potřebné pro svůj další rozvoj. Za poskytnutí peněžních prostředků ovšem musí firmy vyplácet domácnostem odměnu (např. úrok, dividendy aj.) za to, že nedrží svůj majetek ve formě spotřebních předmětů, ale v podobě finančních investičních instrumentů, majících formu finančního kapitálu. 1 Poznámka: To znamená, že „peníze se na kapitál přeměňují jejich investováním“. V případě finančních investic se jedná o jejich směnu za finanční investiční instrumenty (jež lze chápat jako různé druhy právních dokumentů), které jsou sice ve srovnání s penězi méně likvidní, ale na rozdíl od nich zaručují svým majitelům právo na předem sjednaný peněžní výnos. Proto se také často (zejména pokud jsou obchodovatelné), označují jako „cenné papíry“.1
1
Nejedná se ovšem o cenné papíry z právního hlediska, nýbrž o převoditelné, a tudíž i obchodovatelné finanční investiční instrumenty.
45
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Z uvedeného vyplývá, že v předchozím modelu obecně uváděný výrobní faktor „kapitál“ může nabývat dvou významů, resp. dvou forem, jimiž jsou:
Fyzický kapitál (kapitálové statky) Jde o dlouhodobé fyzické kapitálové statky (tzv. fixní kapitál) a zásoby výrobních vstupů, resp. hotových výrobků.
Finanční kapitál Za tento druh kapitálu lze považovat investovaný peněžní majetek držený ve formě různých druhů finančních investičních nástrojů, která jejich vlastníkům přinášejí určitý, (nejčastěji peněžní) výnos (úrok, dividendu apod.). Z provedeného rozdělení původního výrobního faktoru „kapitál“ na „kapitál fyzický“ a „kapitál finanční“ ovšem následně vyplývá též nutnost rozdělit dříve uvažovaný „trh kapitálu“ na dva dílčí, odlišné, i když navzájem související trhy:
Trh fyzického kapitálu (trh kapitálových statků) Jde o ten dílčí segment trhu kapitálu (kapitálových statků), který lze nadále považovat vedle trhů práce a půdy za jeden z dílčích trhů „fyzických“ výrobních faktorů.
Trh finančního kapitálu (finanční trh) Na tomto trhu je obchodován finanční kapitál, neboli jsou na něm směňovány peníze za jiné, méně likvidní finanční investiční nástroje nesoucí určitý, investory předem kalkulovaný budoucí (peněžní) výnos. V návaznosti na provedené rozdělení kapitálu na kapitál fyzický (kapitálové statky) a kapitál finanční (finanční investiční instrumenty) je možno následně učinit další krok. Ten spočívá v rozšíření předešlé zjednodušené úvahy v tom, že do ní budou zahrnuty další významné toky, a to konkrétně peněžní toky z úspor (v daném případě domácností) doprovázené protisměrnými toky finančních nároků, vyplývajících z držby příslušných finančních investičních instrumentů, nejčastěji obchodovatelných cenných papírů, které domácnosti za své peníze nakoupily. Základní vztahy mezi poskytovateli (v daném případě domácnostmi) a zájemci o peníze (firmami) znázorňuje obrázek 1.3.
POSKYTOVATELÉ
Obrázek 1.3: Základní vztahy mezi poskytovateli peněz a zájemci o peníze
46
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Tím ovšem dojde ve srovnání s modelem znázorněným na obrázku 1.2 ke změně v tom, že fyzické kapitálové statky budou sice i nadále obchodovány společně s ostatními výrobními faktory (prací a půdou) na trzích výrobních faktorů, avšak obchodování finančních investičních instrumentů bude prováděno na nově zavedeném finančním trhu. Ten bude zajišťovat směňování disponibilních peněžních prostředků potenciálních investorů (neboli možných poskytovatelů peněz) za finanční investiční nástroje těch ekonomických subjektů, které poptávají peníze s cílem je produktivně využít. Z uvedeného vyplývá, že finanční trhy jako nedílná součást finančního systému umožňují, aby finanční systém nasál a začlenil do peněžního okruhu ekonomického systému co možná nejvíce, byť i pouze dočasně volných peněžních prostředků, které by jinak zůstaly nevyužity. Pokud budou do modelu ekonomického systému uvedeného na obrázku 1.2 začleněny i finanční trhy, bude možno postavení všech druhů trhů a jejich působení v ekonomickém systému znázornit tak, jak ukazuje obrázek 1.4.
Obrázek 1.4: Vztahy mezi trhy zboží a služeb konečné spotřeby, trhy výrobních faktorů a finančními trhy v rámci ekonomického systému
47
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
I tento rozšířený model ekonomického systému je ovšem nutno nadále považovat pouze za model dvousektorový, ve kterém i po jeho rozšíření o finanční trhy zůstává zachováno pravidlo protisměrnosti toků peněz a s nimi souvisejících toků zboží a služeb konečné spotřeby, „fyzických výrobních faktorů“, jakož i všech druhů finančních investičních instrumentů. Přitom navíc oproti modelu předchozímu (viz obr. 1.2) znázorňuje též to, že vztahy uvnitř finančního systému působí svými důsledky na celý ekonomický systém. Například změna v nabídce peněžních prostředků má svoje důsledky jak v poptávce po zboží a službách a následně v poptávce po výrobních faktorech, ale i v poptávce po finančních investičních instrumentech (cenných papírech). Tyto vzájemně související změny v konečném důsledku ovlivňují ekonomický růst a mohou případně vyvolat i potřebu makroekonomických regulací. Z uvedeného je zřejmé, že jak finanční systém, tak i finanční trh, který je jeho významným subsystémem (bez něhož by finanční systém nemohl efektivně fungovat), jsou nedílnou součástí ekonomického systému. Zajišťují jeho obsluhu a tím se podílejí na jeho fungování. Z tohoto důvodu je také nelze nikdy zkoumat izolovaně.
1.4 Možné způsoby externího financování ekonomických subjektů
Na finančních trzích neustále probíhá velké množství různých finančních transakcí. Střetávají se na nich ekonomické subjekty, které nabízejí různé finanční investiční nástroje, s těmi, kteří je poptávají a platí za ně penězi. Tak, jako na ostatních trzích, i zde uzavírané obchody znamenají v okamžiku jejich uzavření oboustrannou spokojenost a oboustranný prospěch. Stejně, jako existuje rozsáhlá varieta finančních investičních instrumentů, existují i různé způsoby s nimi prováděných obchodů. Finanční teorie rozlišuje celkem tři možné způsoby financování, jimiž jsou:
Přímé financování Polopřímé financování Nepřímé financování Způsoby financování přímého a nepřímého jsou znázorněny na následujícím obrázku 1.5. Pokud se jedná o financování polopřímé, je určitou formou kombinace obou předchozích způsobů. Co se ovšem týče jeho konstrukce, nezobrazuje, jak tomu bylo v předešlých dvousektorových modelech, pouze toky probíhající mezi domácnostmi a podniky. Jsou v něm totiž zahrnuty již všechny druhy existujících ekonomických subjektů, tedy jak domácnosti a podniky, tak i stát. Přitom všechny tyto ekonomické subjekty mohou být jak poskytovateli peněžních prostředků, tak i jejich vypůjčovateli, přičemž vzhledem k mezinárodnímu propojení jednotlivých národních finančních trhů se může jednat jak o subjekty tuzemské, tak i zahraniční.
48
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Obrázek 1.5: Přímé a nepřímé financování Pokud se jedná o jednotlivé možné způsoby externího financování ekonomických subjektů, lze je stručně charakterizovat takto:
1.4.1 Přímé financování Přímé financování se vyznačuje tím, že ekonomické subjekty poptávající peníze je získávají přímo od spořitelů tak, že jim sami prodávají své vlastní „investiční cenné papíry“. Je to nejjednodušší metoda provádění finančních transakcí. Patří sem např. i vypůjčení si peněz přímo od přítele, či nákup obligací nebo akcií přímo od společnosti, která je emituje. V daném případě se jedná o tzv. „primární cenné papíry“, protože směřují přímo od emitenta ke konkrétnímu investorovi. Přímé financování je však často provázeno řadou problémů. Budoucí investor i subjekt poptávající peníze musí totiž např. zájem o směnu oboustranně vyhovujícího množství peněžních prostředků za určité, konkrétně dohodnuté „finanční investiční instrumenty (nejčastěji obchodovatelné investiční cenné papíry), poskytující oběma smluvním stranám vyhovující práva. Mimo to je těžké se vzájemně vůbec najít a dostatečně prověřit jeden druhého.
49
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
1.4.2 Polopřímé financování Polopřímé financování představuje určitý kompromis mezi financováním přímým a nepřímým, kdy se investoři a vypůjčovatelé střetávají za přispění prostředníků. Těmi bývají buď brokerské firmy, které mohou buď pouze poskytovat informace o možných nákupech a prodejích příslušných cenných papírů, či mohou též samy přímo kontaktovat potencionální kupce a prodejce a zprostředkovávat jim jejich obchody. Nebo se jedná o tzv. dealerské společnosti, jež mohou samy obchodovat na vlastní účet, neboli nakupovat a následně dále rozprodávat části některých větších emisí cenných papírů formou menších, lépe prodejných jejich částí. Tím se rozšiřuje tok úspor do investic, protože jsou do jejich financování zapojováni i menší investoři. Způsoby polopřímého financování jsou sice jak pro potenciální investory, tak i pro zájemce o peněžní prostředky levnější než financování nepřímé, avšak tím, že investor sám vlastní „primární cenné papíry“ protistrany, tak zpravidla podstupuje vyšší míru rizika. Navíc je i zde ještě poměrně těžké najít úplnou shodu v přáních a požadavcích obou zúčastněných stran.
1.4.3 Nepřímé financování Nepřímé financování je charakteristické poskytováním mnohem náročnějších a dokonalejších služeb, které poskytují různé instituce finančního zprostředkování (především obchodní banky) jak investorům, tak i zájemcům o peníze. Instituce, které nepřímé finanční zprostředkování zajišťují totiž prodávají svým klientům své vlastní, tzv. „sekundární cenné papíry“ a zároveň přijímají „primární cenné papíry“ tzv. konečných zájemců o peníze. Pokud se jedná o sekundární cenné papíry, v praxi je možno se setkat s celou řadou jejich různých druhů, které lze charakterizovat poměrně nízkou mírou rizika případné insolvence jejich emitentů a navíc, zejména ve vyspělých zemích, bývají do jisté míry i regulovány státem.1 Kromě toho většina sekundárních cenných papírů, má-li být přístupna i širší veřejnosti, bývá emitována v poměrně nízkých nominálních hodnotách, přičemž vzhledem k jejich většinou rozsáhlým emisím se vyznačují poměrně vysokou likviditou. Navíc velké zprostředkovatelské finanční instituce poskytují svým klientům také značný komfort, čímž jim umožňují ukládat a zúročit i drobné krátkodobé vklady. Finanční zprostředkovatelé ovšem provozují tuto činnost, stejně jako všechny jiné podnikatelské subjekty, za účelem dosažení zisku, který získávají tím, že si z poskytnutých úvěrů účtují vyšší úrok, než je ten, který platí z vkladů, jež získali od svých vkladatelů. Přes tuto skutečnost však napomáhají mnoha drobným spořitelům, kterým v podstatě ze svého inkasovaného úroku část přenechávají. Stejně tak umožňují poskytování půjček drobným zájemcům, kteří by je jinak nemohli získat.
1
Jedná se většinou o bankovní dluhopisy, případně o dluhopisy emitované jinými licencovanými finančními institucemi.
50
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Hlavní důvody, které vedou k nezbytnosti existence specializovaných finančních zprostředkovatelů, jsou vysoké náklady, a to především:
Informační náklady: Identifikovat potencionální věřitele a dlužníky je nákladné. Navíc, když už by takový potenciální věřitel zájemce o půjčku našel, stojí vždy čas a peníze ověření jeho spolehlivosti.
Transakční náklady: Jedná se především o poplatky za sepisování smluv, kte-
ré ve většině případů vyžadují právníka, notáře apod., resp. o placení případných zprostředkovacích poplatků, které bývají rovněž poměrně vysoké. S rostoucím objemem prováděných obchodů ve vztahu k jednotlivým případům ovšem klesají.
Význam finančního zprostředkování (neboli investičních služeb) tedy spočívá ve dvou základních aspektech. V první řadě v tom, že spořitelé, kteří použijí příslušného prostředníka (nejčastěji licencovanou a specializovanou finanční instituci, která jim při prodeji ve velkém šetří náklady), nejlépe, nejjednodušeji a nejbezpečněji investují své úspory. Na druhé straně pak jak velké firmy, tak i stát požadují pro své rozsáhlé investiční aktivity často mimořádně rozsáhlé úvěry, které by bez sloučení prostředků pocházejících především z malých spořitelních účtů a dalších zdrojů od milionů drobných investorů nebylo prakticky možno zajistit. Z uvedeného vyplývá, že bez finančního zprostředkování by finanční trhy nebyly plně efektivní a nedávaly by plný užitek, přičemž největší význam je všeobecně přikládán financování nepřímému. Jak již bylo naznačeno, většina z celkového objemu úspor sice vzniká u domácností, ale v některých případech se na nich mohou podílet i podniky a stát:
Úspory domácností: Vznikají jako rozdíl mezi běžnými příjmy domácností a jejich výdaji na běžnou spotřebu (včetně daní).
Úspory firem: Jde o čisté zisky podniků (po úhradě daní) snížené o podíly na zisku vyplacené jeho vlastníkům (případně o další výdaje).
Úspory státu: Vznikají v případě větších příjmů než výdajů státního rozpočtu, resp. v případech kladného salda veřejných rozpočtů.
Peněžní prostředky, které jsou odloženy ve formě úspor, protékají finančními trhy a tím podporují investiční záměry jednotlivých ekonomických subjektů. Ty jsou ale vzájemně odlišné podle toho, o který druh ekonomického subjektu se jedná, přičemž jejich podstatu je možno zjednodušeně charakterizovat takto:
Investice firem: Jedná se o výdaje na udržení resp. zvýšení jejich produkčních činností,
jako je např. udržování budov a strojního zařízení, dále o nákupy zásob, surovin nebo zboží (tzv. reprodukční investice) jakož i o výdaje na jejich budoucí rozvoj (tzv. čisté investice).
Investice státu: Představují především výdaje na rozvoj infrastruktury, bezpečnost, občanskou vybavenost, obranu apod.
51
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Investice domácností: Jedná se především o výdaje na pořízení nemovitého majetku. (Nepatří sem tedy nákupy předmětů dlouhodobé spotřeby,1 jež bývají považovány za spotřební výdaje).
Investice všeobecně vyžadují značné objemy peněžních prostředků, které finanční systém zajišťuje akumulací úspor, jejichž růst je tak základním předpokladem jak pro rozvoj ekonomiky, tak i celé společnosti. Jak již ovšem bylo uvedeno, vlastníci volných peněžních prostředků je na finančních trzích investují tím, že je směňují za různé druhy finančních investičních nástrojů (cenných papírů), čímž realizují přeměnu svého současného příjmu na příjem budoucí. Tak jsou disponibilní volné peníze poskytovány za účelem dosažení výnosu, samozřejmě s ohledem na míru podstupovaného rizika a na likviditu finančních instrumentů, které investoři za svoje peníze nakupují. Finanční trhy, které fungují v rámci finančního systému, tak transformují peněžní přebytky na různé druhy finančních nároků, čímž umožňují přeměnu dnešních příjmů na předpokládané vyšší příjmy budoucí.
2 Podstata investic a základní způsoby jejich členění
Investice lze obecně chápat jako „vkládání soudobých prostředků do určitých aktivit, které by měly v budoucnu přinést očekávaný výsledek“, nebo také jako „záměrné obětování určité přesně známé dnešní hodnoty za účelem získání vyšší, i když ne zcela jisté hodnoty budoucí“. To znamená, že je lze realizovat buď podnikatelskou činností za účelem dosažení zisku, nebo prostřednictvím nákupu různých investičních nástrojů se záměrem jejich krátkodobé nebo dlouhodobé držby při očekávání toho, za účelem toho, že získají nárok na z nich plynoucí cash flow, nebo že jejich ceny v průběhu času stoupnou a oni posléze tato aktiva se ziskem prodají. Možná je samozřejmě i kombinace obou těchto přístupů. Investice lze systemizovat z mnoha různých hledisek. Nicméně se nejčastěji rozdělují podle druhu instrumentů, které investor za své peníze nakupuje, nebo případně podle jeho strategického záměru.
2.1 Reálné a finanční investice Základní způsob členění investic ukazuje následující obrázek 1.6 uvedený na následující stránce. Z něj vyplývá, že investice je možno rozdělit na dva základní druhy, a to na „investice reálné“ a „investice finanční“.
1
Např. nábytek, auta, pračky aj.
52
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
1
Obrázek 1.6: Základní rozdělení investic
2.1.1 Reálné investice Reálné investice bývají vázány buď na určité konkrétní podnikatelské činnosti, nebo na předměty hmotného charakteru. Za nejdůležitější jsou všeobecně považovány především investice do podnikání v oblasti výroby nebo služeb. Vedle toho však lze rovněž realizovat i investice do reálných aktiv pouze za účelem jejich dočasné držby a následného (budoucího) prodeje s očekáváním, že uvedený zpětný prodej bude realizován za vyšší cenu, než byla cena jejich pořízení. V těchto případech se jedná především o investice do nemovitostí, dále do movitých věcí (zejména do uměleckých předmětů), anebo do různých druhů polotovarů či nerostných surovin (komodit). Atraktivita tohoto druhu reálných investic stoupá především v období hospodářské či politické nejistoty a při existenci nebo očekávání vysoké míry inflace.
2.1.2 Finanční investice Finanční investice jsou charakteristické především tím, že se u nich prakticky vždy jedná o kombinaci vlastností peněz, majetkových aktiv a dluhových (dlužních) instrumentů. Z toho vyplývá, že mají povahu pouhé majetkové, obvykle jen finanční transakce mezi dvěma ekonomickými subjekty, která je zpravidla zaznamenána na určité listině, kde jsou uvedeny její podmínky. Osobě, která poskytla své disponibilní peněžní prostředky 1
Peněžní vklady lze v daném případě chápat jako „standardizované úvěry“ poskytované vkladateli (nejčastěji domácnostmi) obchodním bankám.
53
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
a obdržela za ně příslušný, právně uznatelný (finanční) dokument, bývají potom zaručena určitá práva, jako např.: právo na navrácení majetku, právo na předem určenou peněžní odměnu, právo podílet se na zisku, který by měl být prostřednictvím příslušné finanční investice vytvořen, právo podílet se vlastnicky na majetku osoby, která si půjčila peníze, právo rozhodovat nebo spolurozhodovat o způsobu konkrétního způsobu použití poskytnutých peněžních prostředků, další možné druhy práv.1 Protože příslušné listiny (právní dokumenty) zaručují jejich majitelům různá práva, nazývají se často „cennými papíry“. Ty obdrží jednotliví investoři (poskytovatelé peněz) jako doklad podle toho, o jaké druhy finančních investic se jednalo a jaká práva jim z jejich držby vyplývají. Z uvedeného tedy následně vyplývá, že finanční investice mají především formu investic do finančních investičních instrumentů, nejčastěji pak do převoditelných, a tudíž i obchodovatelných cenných papírů2.
2.1.2.1 Vymezení reálných a finančních aktiv Termínem aktivum /asset/ se v ekonomii označuje fyzický majetek plnící funkci uchovatele hodnoty (statek), ale také i nehmotný nárok mající ekonomickou hodnotu.3 A z investičního pohledu pak zahrnují vše, co svému vlastníkovi přináší výnos. Z toho vyplývá, že jako příklady „reálných aktiv“ mohou posloužit např. budovy, výrobní zařízení, půda, minerální ložiska (neboli výrobní faktory), ale také patenty, autorská práva, obchodní značky, nebo případně i goodwill.4 A dále sem patří celá řada „aktiv finančních“, která dokladují práva jejich vlastníků na výnosy z reálných aktiv, majících charakter podílů na zisku podniku, jehož je jejich majitel spoluvlastníkem, nebo kterému půjčil peníze potřebné pro jeho podnikatelskou činnost za odpovídající úrok. Z toho vyplývá, že: „pojem investování lze použít ve smyslu nakupování aktiv (neboli všeho toho, co vlastníkovi přináší výnos“ a že „jakékoliv aktivum, držené firmou, vládou nebo domácností, které je zároveň také zaznamenáno jako závazek nebo nárok v rozvaze některé jiné ekonomické jednotky je finanční aktivum“.5
2.1.2.1.1 Druhy finančních aktiv Finanční aktiva neposkytují svým vlastníkům nepřetržitý tok služeb (jako např. byty, auta, pračky, ...), ale slibují jim návratnost v budoucnu, přičemž současně slouží 1 2 3 4 5
Zejména při individuálních (smluvních) dohodách je varieta možných podmínek prakticky neomezená. Cenné papíry zde nejsou chápány z právního hlediska. SAMUELSON, P. A. a NORDHAUS, W. D. Ekonomie [76]. HOLMAN, R. Ekonomie [33]. SAMUELSON, P. A. a NORDHAUS, W. D. Ekonomie [76].
54
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
jako uchovatel hodnoty (kupní síly). Další jejich společnou vlastností je rovněž to, že se neopotřebovávají, a jejich forma (listina, záznam v počítači) nijak nesouvisí s jejich cenou. Náklady na jejich transport a uskladnění jsou zanedbatelné, a proto jsou také lehce zaměnitelná, mohou snadno měnit svoji formu nebo být nahrazena jinými aktivy.1 Ačkoliv na světě existuje prakticky neomezené množství mnohdy značně odlišných druhů finančních aktiv, vždy patří do jedné z následujících tří kategorií:
Peníze Majetkové finanční instrumenty Dluhové (dlužní) instrumenty Peníze Jak již bylo uvedeno, jedná se o nejvýznamnější finanční aktivum vůbec. Plní totiž tři jedinečné funkce, kterými jsou:
Prostředek směny: Peníze odstraňují problém dvojité shody potřeb, který
vzniká v barterové2 ekonomice. Jsou prakticky jediným aktivem, které přijme každá firma, domácnost nebo vláda jako platidlo. Tím, že se jejich používáním spoří čas a transakční náklady (náklady spojené se směnou, realizovatelnou na všech druzích trhů), podporují významně ekonomickou efektivnost a tím i ekonomický růst.
Míra hodnoty, zúčtovací (účetní) jednotka, resp. měřítko cen:
Peníze slouží k oceňování všech druhů zboží a služeb3 i všech ostatních finančních aktiv a finančních toků probíhajících mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. Jako zúčtovací jednotka omezují počet nezbytně nutných cen v ekonomice, čímž snižují transakční náklady. Bez existence peněz by totiž musely být ceny všech druhů zboží a služeb navzájem poměřovány směnnými koeficienty, což je velice obtížné. Peníze jsou proto nazývány „monetární jednotkou“ (jeden druh zboží, v různých státech různě pojmenovaný), která má vzhledem k sobě samé vždy konstantní cenu, přičemž ceny všech ostatních druhů zboží a služeb, jakož i ceny všech ostatních finančních aktiv a peněžních toků jsou vždy vyjádřeny v jejich násobcích. Peníze tak umožňují převádět do peněžní podoby celý ekonomický koloběh.
Uchovatel hodnoty: Peníze slouží též k uchování kupní síly v čase, neboli
k překlenutí času mezi příjmem důchodu a jeho spotřebou. Z toho vyplývá, že je lze uschovat (tezaurovat), přičemž tato tezaurace může mít podobu úspor držených buď v hotovosti (v podobě bankovek nebo mincí), nebo ve formě bankovních vkladů. Peníze držené v hotovosti jsou sice vysoce likvidní, ale nenesou žádný úrok. Pokud se týká držby peněz ve formě bankovních vkladů (tzv. bankovní neboli
1 ROSE, P. S. a MARQUIS, M. H. Money and capital markets [71]. 2 Jako „barterové obchody“ jsou označovány takové obchody, jež probíhají formou naturální směny. 3 V daném případě jsou pod pojmem zboží a služby uvažovány veškeré druhy zboží a služeb bez ohledu na
to, komu a za jakým účelem jsou dodávány, takže se jedná jak o zboží a služby konečné spotřeby, tak i o výrobní faktory a polotovary, určené pro následnou výrobní spotřebu.
55
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
žírové peníze), ty sice určitý úrok přinášejí, avšak za cenu částečného snížení jejich likvidity. Uvedené nízké, nebo vůbec žádné úročení peněz je v podstatě pokutou jejich majitelům za to, že je nepřeměnili na jiné, méně likvidní investiční instrumenty, které by jim poskytly různé druhy příjmů, např. ve formě úrokových plateb, dividend apod. Z toho vyplývá, že ve srovnání s ostatními finančními aktivy peníze nejvíce podléhají inflaci, takže plnění funkce uchovatele hodnoty nebývá (zejména při vyšších mírách inflace) příliš přínosné. Funkci peněz mohou plnit pouze aktiva, která splňují určité požadavky:
Vysoký stupeň likvidity Likviditu je možno považovat za rozhodující vlastnost peněz. Hotovými penězi lze totiž okamžitě platit, aniž by bylo nutno vynakládat jakékoli dodatečné náklady. Obecně totiž platí, že čím je aktivum méně likvidní, transakční náklady spojené s platbami realizovanými jeho prostřednictvím se zvyšují.1
Neexistence výrobní substituce Peníze nelze nechat nekontrolovaně vyrábět nebo je nahrazovat jinými statky. Kdyby tomu tak bylo, staly by se všeobecně dostupnými a ztratily by svoji vzácnost, která je z jejich nejvýznamnějších vlastností, umožňující jim plnit jejich funkce.
Majetkové finanční instrumenty Představují doklad o vlastnictví. Jsou proto zpravidla spojeny s nárokem na podíly na zisku, výnosech apod., přičemž z nich mohou vyplývat i další související práva (např. právo hlasovací apod.). Z toho vyplývá, že se jedná především o akcie, nebo o obchodní podíly ve společnostech s ručením omezeným apod.
Dluhové (dlužní) instrumenty Jde o finanční instrumenty zaručující jejich majitelům jak navrácení peněz půjčených jiným subjektům, tak zpravidla i předem dohodnutou odměnu pramenící z jejich zapůjčení – nejčastěji se jedná o úrok. Z toho vyplývá, že se jedná o poskytnuté úvěry, dluhopisy, bankovní vklady, směnky apod.
2.1.2.1.2 Proces tvorby finančních aktiv Způsob tvorby finančních aktiv bude demonstrován prostřednictvím následujícího příkladu:
Příklad: 1.1. Předpokládejme, že existuje uzavřený finanční systém, který zahrnuje pouze dvě ekonomické jednotky, a to domácnost a firmu. Jejich finanční situace je prezentována rozvahou, neboli finančním výkazem vyhotoveným k určitému datu, který vykazuje u každé z těchto ekonomických jednotek aktiva a pasiva: 1
Již při platbě prostřednictvím bankovního účtu jsou jeho majiteli účtovány transakční poplatky.
56
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Aktiva: Představují akumulované používání peněžních prostředků vytvořených ekonomickými jednotkami.
Pasiva: Představují zdroje, odkud ekonomické jednotky čerpaly peníze k získání aktiv, která v daném okamžiku vlastní. Přitom musí vždy platit, že celková pasiva jsou součtem vlastního kapitálu a cizích (neboli vypůjčených) zdrojů. Vzhledem ke skutečnosti, že rozvaha musí být vždy vyrovnaná, musí se celková aktiva (akumulované používání zdrojů) každého ekonomického subjektu zároveň rovnat jeho celkovým pasivům skládajících se z jeho vlastního kapitálu (akumulovaných zdrojů peněžních prostředků) a zdrojů cizích. Pokud se týká uváděného příkladu, je počáteční finanční situace sledované domácnosti a firmy následující (a ukazuje ji následující tabulka 1.1):
Domácnost: Vlastní celková aktiva ve výši 300 000 €. Nemá dluhy, takže tato celková částka je tvořena pouze vlastním kapitálem (akumulovanými úsporami).
Firma: Má celková aktiva ve výši 3 000 000 €. Rovněž jejím jediným zdrojem jsou její akumulované úspory. Proto též její vlastní kapitál činí 3 000 000 €.
Počáteční Aktiva
rozvahy ekonomických jednotek
DOMÁCNOST Pasiva
Hotovost …………….
130 000 €
Byt …….…………….
100 000 €
Automobil .………….
30 000 €
Ostatní aktiva .………
40 000 €
Cizí zdroje (dluh) .….
0€
Aktiva celkem ………
300 000 €
Pasiva celkem ………
300 000 €
Aktiva
Vlastní kapitál (akumulované úspory)
300 000 €
FIRMA Pasiva
Zásoby a zboží ……..
100 000 €
Stroje a zařízení ……
1 250 000 €
Budovy …………….
1 600 000 €
Ostatní aktiva ……… Aktiva celkem ……..
Vlastní kapitál (akumulované úspory)
3 000 000 €
50 000 €
Cizí zdroje (dluh)........
0€
3 000 000 €
Pasiva celkem ………
3 000 000 €
Tabulka 1.1: Počáteční finanční situace sledované domácnosti a firmy
57
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Taková situace bývá ovšem zpravidla pouze teoretická, protože ani domácnost, a zejména pak ani firma nemají žádný nesplacený dluh, neboli jsou plně samofinancovány. Následně předpokládejme, že sledovaná firma potřebuje zakoupit nový stroj. Její vnitřní zdroje však v daném okamžiku na tento nákup nestačí a firma se rozhodne vypůjčit si 100 000 € od domácnosti. Firma tedy vstoupí do externího financování a vydá domácnosti finanční investiční nástroj (v daném případě dluhopis), dokládající zapůjčení peněz (viz následující tabulka 1.2).
Rozvahy
ekonomických jednotek zachycující nákup zařízení a prodej finančních aktiv (dluhopisů)
Aktiva Hotovost …..…….. Dluhopis ………… Byt ………………. Automobil ……….. Ostatní aktiva ……. Aktiva celkem ……
Aktiva
DOMÁCNOST Pasiva 30 000 € 100 000 € 100 000 € 30 000 € 40 000 € 300 000 €
Vlastní kapitál (akumulované úspory)
300 000 €
Cizí zdroje (dluh) ..... Pasiva celkem ……..
0€ 300 000 €
FIRMA Pasiva
Zásoby a zboží ……….. 100 000 € Stroje a zařízení……… Z toho: - Existující 1.250 000 € - Nové 100 000 € 1 350 000 € Budovy ……………... 1 600 000 € Ostatní aktiva ………. 50 000 € 3 100 000 € Aktiva celkem ………
Vlastní kapitál (akumulované úspory)
3 000 000 €
Cizí zdroje (dluh) ... Pasiva celkem ……..
100 000 € 3 100 000 €
Tabulka 1.2: Výsledná finanční situace sledované domácnosti a firmy Z provedených transakcí vyplývají následující skutečnosti:
Domácnost: Bude zakoupené dluhopisy považovat za svoje finanční aktiva a v její rozvaze se nic podstatného nezmění.
Firma: Nákupem nového zařízení si zvýšila svá celková aktiva o 100 000 €, ale zároveň si vytvořila i dluh, takže součet jejích celkových pasiv (vlastního kapitálu a cizích zdrojů) se shodně zvýšil o stejnou částku. 58
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Z uvedeného vyplývá, že každé existující finanční aktivum (s výjimkou peněžní hotovosti) představuje půjčku nebo jiný způsob investování peněz, převedených z jedné ekonomické jednotky do druhé, a rovněž i to, že akt vypůjčení (resp. investování) peněz zároveň způsobí vytvoření stejně velkého objemu nových finančních aktiv. Platí tedy následující rovnice: ff Objem vytvořeného finančního aktiva (pohledávky) se rovná objemu závazku vydaného dlužníkem. ff Celkové použití peněžních prostředků se rovná jejich celkovým zdrojům, a to jak vlastním, tak vypůjčeným. Protože součet všech vytvořených finančních aktiv se musí vždy rovnat množství závazků a splatných nároků, tak i celkový objem půjček se ve finančním systému musí vždy rovnat celkovému objemu výpůjček. Musí tedy platit, že finanční aktiva a pasiva (nároky a závazky) se v rámci celého finančního systému navzájem ruší. Pro všechny rozvahy existující v rámci celého finančního systému proto musí platit následující vztahy:
Celková aktiva = Vlastní kapitál + Cizí zdroje Protože aktiva mohou být klasifikována buď jako reálná, nebo jako finanční, platí:
Reálná aktiva + Finanční aktiva = Vlastní kapitál + Cizí zdroje A jelikož se objem splatných finančních aktiv musí rovnat objemu existujících závazků a nároků, potom platí, že agregovaný objem reálných aktiv se v rámci celé ekonomiky musí rovnat celkovému objemu vlastního kapitálu. Proto pro ekonomiku a finanční systém jako celek platí:
Celková finanční aktiva = Celkové cizí zdroje Celková reálná aktiva = Celkový vlastní kapitál
(tj. akumulované investované úspory)
Z toho vyplývá, že společnost není bohatší pouhou tvorbou finančních aktiv a pasiv (neboli tvorbou pohledávek a dluhů). Ty jsou pouze na papírových dokumentech nebo v záznamech počítačů. Společnost bohatne pouze reálnými investicemi, neboli zvyšováním reálných aktiv, protože pouze ta umožňují ekonomice vytvářet v budoucnu více potřebného zboží a služeb.1
1 Viz
ROSE, P. S., a MARQUIS, M. H. Money and capital markets [71].
59
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
2.2 Přímé a portfoliové investice Jde o způsob členění finančních investic z hlediska strategických záměrů, které vedou investory k jejich realizaci.
2.2.1 Přímé investice Přímými (finančními) investicemi lze rozumět investice prováděné se záměrem získat trvalou majetkovou účast v určitém podniku za účelem získání vlivu na jeho řízení. To znamená, že se jedná o záměr získat určitý procentní podíl na jeho základním kapitálu. Proto je zpravidla realizují častěji právnické než fyzické osoby, zejména pak tehdy, pokud se jedná o investice cílené na velké akciové společnosti. Zároveň je zřejmé, že čím větší majetkový podíl získá investor na základním kapitálu příslušného podniku, tím větší vliv bude mít na jeho řízení, přičemž za rozhodující se všeobecně považuje vlastnictví více než 50 % základního kapitálu, kdy se stává tzv. majoritním vlastníkem.1 Z uvedeného je zřejmé, že investiční strategie bývá při provádění přímých investic ve srovnání s portfoliovými investicemi diametrálně odlišná a musí být vždy podřízena dlouhodobému strategickému záměru investora, jemuž nesmí záležet na okamžité návratnosti vynaložených prostředků, nýbrž na dosažení předem určeného (často majoritního) podílu na základním kapitálu předmětné společnosti (a tudíž i získání příslušného podílu na hlasovacích právech).
2.2.2 Portfoliové investice Jedná se o investice, k nimž investoři přistupují za účelem co nejvyššího zhodnocení zpravidla pouze dočasně volných peněžních prostředků při podstupování co možná nejnižšího rizika. Toho dosahují tím, že své peněžní prostředky investují do většího počtu rozličných druhů finančních (případně i reálných) investičních aktiv, jež se vzájemně liší jednak svými vlastnostmi a jednak jsou emitovány různými emitenty (v případě poskytování úvěrů pak jde o poskytování menších peněžních částek většímu počtu dlužníků). Tím investoři vytvářejí různě diverzifikovaná portfolia, jež mohou obsahovat jak krátkodobé, tak i dlouhodobé finanční investiční instrumenty, nejčastěji veřejně obchodovatelné, a tudíž i dostatečně likvidní cenné papíry.
3 Členění finančního trhu Finanční trh lze systemizovat z různých hledisek. Nejčastěji však jeho členění vychází z jednotlivých druhů finančních investičních instrumentů, které se na jeho jednotlivých dílčích segmentech obchodují. Jak vyplývá z následujícího obrázku 1.7 uvedeného na následující stránce, v rámci finančního trhu funguje celá řada jeho dílčích segmentů, a to především trh peněžní a trh 1
V daném případě pochopitelně záleží též i na znění stanov.
60
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
kapitálový, přičemž se sem ještě řadí i poněkud specifické trhy s cizími měnami a trhy drahých kovů. A pokud se jedná o další návazné členění peněžního a kapitálového trhu, je možno je dále rozdělit na trhy krátkodobých a dlouhodobých úvěrů a trhy krátkodobých a dlouhodobých cenných papírů,1 které dohromady tvoří „trh cenných papírů“ jako takový.2
Obrázek 1.7: Členění finančního trhu podle základních druhů finančních investičních instrumentů
3.1 Peněžní trh Základní charakteristickou vlastností peněžního trhu je krátkodobost na něm uzavíraných obchodů. Na peněžním trhu se subjekty s přechodným přebytkem peněžních prostředků setkávají se subjekty, které je vzhledem k jejich přechodnému nedostatku poptávají. Pokud se jedná o základní vlastnosti finančních nástrojů, které se na tomto trhu obchodují, jejich typickou společnou vlastností je krátká doba jejich splatnosti, a to zpravidla pouze do jednoho roku. 1
Termín „cenné papíry“ je zde použit v ekonomickém významu. Cenné papíry jsou zde chápány jako převoditelné, a tudíž i obchodovatelné finanční investiční nástroje, tj. bez ohledu na legislativu jednotlivých zemí. 2 V daném případě se rozumí trh tzv. „investičních“ cenných papírů. Vedle nich totiž legislativně existují i takové druhy cenných papírů, které s finančním trhem nemusejí vůbec souviset.
61
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Jak vyplynulo z předchozího obrázku 1.7, peněžní trh členíme na dva dílčí segmenty, kterými jsou:
Trh krátkodobých úvěrů Trh krátkodobých cenných papírů Nástroje peněžního trhu se obecně vyznačují menším rizikem, nižším výnosem a co se týká cenných papírů, většinou i jejich poměrně vysokou likviditou. Navíc krátkodobé cenné papíry mají proti cenným papírům dlouhodobým ještě tu výhodu, že méně podléhají cenovým fluktuacím, takže i z tohoto hlediska představují bezpečnější investice. Nejvýznamnější funkcí peněžního trhu je financování provozního kapitálu podniků a poskytování krátkodobých peněžních úvěrů či půjček jak domácnostem, firmám, tak i vládám jednotlivých států. Vedle toho však poskytuje finance i pro spekulativní nákupy jak cenných papírů, tak komodit.
3.1.1 Trh krátkodobých úvěrů Tento segment peněžního trhu umožňuje poskytování různých typů krátkodobých úvěrů, a to zejména obchodními bankami nebo jinými licencovanými finančními institucemi,1 dále pak obchodních úvěrů, které si poskytují jednotlivé podnikatelské subjekty samy mezi sebou a které nejčastěji souvisejí s dodávkami zboží nebo služeb. Dále sem můžeme zahrnout i řadu dalších krátkodobých úvěrů uzavíraných buď pouze v rámci bankovního sektoru mezi jednotlivými obchodními bankami, nebo poskytovaných obchodním bankám centrální bankou, jakož i různé krátkodobé úvěrové operace, kterých se může účastnit i stát. A pochopitelně sem též patří i krátkodobé vklady ukládané u obchodních bank (případně u dalších, k této činnosti oprávněných finančních institucí) a to jak obyvatelstvem, tak i podniky, obcemi, případně některými státními agenturami. A pochopitelně sem též patří i vklady obchodních bank anebo státu vedené na účtech u centrální banky.
3.1.2 Trh krátkodobých cenných papírů Na trzích krátkodobých cenných papírů se ekonomické subjekty poptávající peníze obracejí s nabídkou cenných papírů (krátkodobých dluhopisů) na vhodné zájemce, a to buď přímo, nebo prostřednictvím specializovaných finančních institucí. Jako nástrojů se zde využívá zejména směnek, depozitních certifikátů, pokladničních poukázek apod.
3.2 Kapitálový trh Kapitálový trh je trhem pro obchodování těch finančních investičních instrumentů, které mají povahu dlouhodobých finančních investic. Jeho prostřednictvím jsou poskytovány jak dlouhodobé úvěry, tak jsou na něm obchodovány dlouhodobé cenné papíry. 1
Za krátkodobé úvěry jsou v daném případě považovány i krátkodobé vklady ukládané vkladateli u obchodních bank (případně i u jiných finančních institucí).
62
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Jak vyplývá z předchozího obrázku 1.7, rovněž kapitálový trh můžeme rozdělit na dva dílčí, relativně samostatné segmenty, kterými jsou:
Trh dlouhodobých úvěrů Trh dlouhodobých cenných papírů Co se týče nástrojů kapitálového trhu, ve srovnání s nástroji trhu peněžního je lze vzhledem k jejich dlouhodobějšímu charakteru sice považovat za rizikovější, na druhé straně však většinou poskytují vyšší výnosy. Je tomu tak proto, že riziko každé investice stoupá jak s dobou její životnosti, tak i s velikostí peněžní částky, která do ní byla vložena. A investice na kapitálovém trhu bývají v převážné většině případů vzhledem k délce životnosti předmětných finančních instrumentů podstatně dlouhodobější, než jsou investice realizované na peněžním trhu. Přitom většinou bývají i rozsáhlejší co do objemů investovaných peněžních prostředků.
3.2.1 Trh dlouhodobých úvěrů Pokud se týká dlouhodobých úvěrů, jejich poskytovateli bývají nejčastěji obchodní banky,1 případně i jiné finanční instituce. Vzhledem k jejich dlouhodobosti a zpravidla i většímu objemu zapůjčených peněžních prostředků (a tím i k vyšší míře podstupovaného rizika) bývají nejčastěji ručeny reálným majetkem, zpravidla nemovitostmi. Vedle nich se pochopitelně též jedná i o dlouhodobé vklady s dobou splatnosti delší než jeden rok.
3.2.2 Trh dlouhodobých cenných papírů Na kapitálovém trhu bývají za nejvýznamnější druhy cenných papírů považovány především akcie a dlouhodobé dluhopisy (obligace). Proto bývá tento trh také často nazýván „trhem cenných papírů“, jejichž významnou předností je na rozdíl od dlouhodobých úvěrů především to, že bývají převoditelné, resp. obchodovatelné. To znamená výhodu především pro investory, kteří je nemusí držet po celou dobu jejich životnosti a mohou je kdykoli prodat a tím zpětně získat likvidní peněžní prostředky, tak vzhledem k jejich zájmu i pro emitenty, kteří jejich emisemi získávají dlouhodobé peněžní zdroje. Tímto způsobem jsou krátkodobé peněžní zdroje jednotlivých investorů převáděny na zdroje dlouhodobé, umožňující realizaci rozsáhlých reálných investic. Skutečnost, že operace s dlouhodobými cennými papíry mnohonásobně převyšují objem dlouhodobých úvěrových operací, je vyvolána také tím, že investiční požadavky neustále všeobecně rostou a jejich zabezpečování jedním subjektem (zpravidla bankou) bývá od určité meze neúnosně riskantní. Cenné papíry tím, že je nakupuje velké množství různých investorů, umožňují toto riziko rozložit, přičemž současná držba více jejich různých druhů snižuje zároveň míru jimi podstupovaného rizika. Navíc jednotliví investoři mohou podle svého vlastního uvážení průběžně upravovat strukturu drženého portfolia, přičemž obchodováním cenných papírů zároveň zvyšují jejich likviditu. 1
Za dlouhodobé úvěry lze v daném případě považovat i dlouhodobé (především bankovní) vklady.
63
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
3.3 Trhy s cizími měnami Trhy s cizími měnami, je možno je rozdělit na dva dílčí základní segmenty, a to:
Trhy devizové Trhy valutové Přes skutečnost, že se v obou těchto případech jedná o trhy s cizími měnami, existují mezi nimi určité odlišnosti.
3.3.1 Trhy devizové Jedná se o trhy s bezhotovostními formami cizích měn,1 na kterých dochází ke vzájemnému směňování různých konvertibilních měn. Tím zároveň dochází k tvorbě jejich kurzů. Nejvýznamnějšími subjekty těchto velkoobchodních transakcí jsou především dealeři obchodních bank, nakupující a prodávající devizy na svůj účet, dále dealeři bank centrálních, dealeři některých investičních fondů a tzv. brokeři, neboli zprostředkovatelé devizových operací.2 A co je velice důležité, spotový devizový trh je trhem neorganizovaným, fungujícím celosvětově prakticky nepřetržitě (24 hodin denně mimo víkendů). Pokud se týká existence devizových burz, jsou na nich především obchodovány termínové devizové kontrakty.3 Pokud se však týká obchodů promptních (spotových), jsou v současné době uzavírány většinou mimoburzovně.
3.3.2 Trhy valutové Jde o trhy s hotovostními formami cizích měn,4 které se obchodují za tzv. valutové kurzy. Ty, přestože se od kurzů devizových zpravidla poněkud odchylují, jsou od nich odvozovány. Z toho následně vyplývá, že valutové trhy samy o sobě nemají kurzotvorný význam a na rozdíl od trhů devizových vykazují spíše maloobchodní charakter.
3.4 Trhy drahých kovů Za nejdůležitější trhy drahých kovů jsou všeobecně považovány trhy zlata a stříbra, přičemž zpravidla sem bývají zahrnovány i trhy platiny a paladia. I když je zřejmé, že vzhledem k jejich hmotné povaze jde v podstatě o zvláštní druhy komodit, z historického hlediska, jakož i vzhledem k jejich výjimečným vlastnostem se všeobecně považují současně za finanční investiční instrumenty.5 1 2 3 4 5
Jedná se např. o peníze na účtech, směnky, šeky apod. Podrobné vysvětlení této problematiky je obsaženo v 6. kapitole. Především se jedná o pevné termínové kontrakty typu futures, případně kontrakty opční. Jde o papírové peníze a mince. Viz kapitola 5 a kapitola 6.
64
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
4 Struktura trhu cenných papírů Jak již bylo uvedeno, na trzích cenných papírů se obchodují jak krátkodobé cenné papíry peněžního trhu, tak především dlouhodobé cenné papíry trhu kapitálového, což vyplývá z toho, že cenné papíry peněžního trhu (především se jedná o krátkodobé dluhopisy) jsou zanedlouho splatné, zatímco splatnost dlouhodobých cenných papírů (akcií a obligací) bývá buď velice dlouhodobá, anebo jde o cenné papíry s „nekonečnou životností“. Pokud se týká členění trhu s cennými papíry, lze k němu přistupovat z různých hledisek, přičemž nejčastěji používaný způsob jeho dělby je následně znázorněn na následujícím obrázku 1.8.
Obrázek 1.8: Základní členění trhu cenných papírů
4.1 Trhy primární a sekundární Podle toho, jedná-li se o nové emise poprvé uváděné na finanční trh, nebo se obchoduje s cennými papíry již dříve vydanými, je možno rozlišovat primární a sekundární trhy cenných papírů, a to bez ohledu na to, zda se jedná o krátkodobé cenné papíry peněžního, nebo o dlouhodobé cenné papíry kapitálového trhu.
65
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
4.1.1 Primární trhy cenných papírů Funkce primárního trhu spočívá v získávání nových peněžních zdrojů (včetně úspor drobných investorů) a v jejich přeměně ve zdroje dlouhodobé. Ty jsou potřebné zejména pro financování investic realizovaných především velkými korporacemi, obcemi nebo pro potřeby státu. Jako protihodnota jsou investorům prodávány nově emitované cenné papíry. Při prodeji cenných papírů na primárním trhu získává peníze jejich emitent, přičemž se jedná o jejich prodej prvním nabyvatelům. Fungování primárních trhů cenných papírů je ovšem do značně míry závislé na kvalitě fungování s nimi souvisejících trhů sekundárních, protože zájem investorů o nově emitované a do oběhu poprvé uváděné cenné papíry totiž závisí jak na vývoji tržních cen obdobných (resp. těch samých) cenných papírů obchodovaných na sekundárním trhu, tak na jejich likviditě.
4.1.2 Sekundární trhy cenných papírů Na sekundárních trzích se prodávají již dříve do oběhu uvedené cenné papíry. Z toho vyplývá, že funkce sekundárního trhu spočívá ve stanovování jejich tržních cen a v zajišťování jejich likvidity. To investorům usnadňuje zpětnou přeměnu cenných papírů v hotové peníze a umocňuje jejich zájem o další finanční investice. Obchodování na sekundárním trhu je zejména u dlouhodobých cenných papírů co do objemu mnohem rozsáhlejší než na trhu primárním, neboť se zde opakovaně obchodují cenné papíry, které na trhu primárním mohou být prodány pouze jednou. Pokud se však jedná o krátkodobé cenné papíry peněžního trhu, vzhledem k jejich krátkodobé životnosti a tím i k potřebě jejich časté obnovy jsou objemy obchodů realizovaných na primárním 1 trhu ve srovnání s předchozím případem výrazně vyšší. Poznámka: Je zřejmé, že na primární a sekundární trhy lze členit pouze některé segmenty finančního trhu, a to pouze ty, na nichž se obchodují volně obchodovatelné investiční instrumenty, jež lze současně rovněž nově uvádět do oběhu. Z toho je zřejmé, že finanční trh jako celek takto členit nelze.1
4.2 Trhy veřejné a neveřejné Obchody na primárních i sekundárních trzích probíhají na dvou typech trhů, kterými jsou především trhy veřejné, vedle nichž existují též trhy neveřejné. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že zatímco na veřejných trzích se mohou obchodování zúčastnit všichni potenciální zájemci, z čehož vyplývá, že předmětné cenné papíry jsou na nich prodávány obvykle za nejvyšší nabídnutou cenu, na neveřejných trzích probíhají pouze tzv. smluvní obchody, při nichž bývají předmětné cenné papíry prodány buď pouze jednomu, případně pouze několika kupcům zároveň, a to na základě individuálně dohodnutých podmínek. 1
Za neobchodovatelné investiční instrumenty lze považovat např. úvěry.
66
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
4.2.1 Veřejné trhy cenných papírů Pokud se týká veřejných trhů cenných papírů, existují, jak naznačuje následující obrázek 1.8, dva jejich diametrálně odlišné druhy, a to bez ohledu na to, zda se jedná o cenné papíry krátkodobé nebo dlouhodobé. Konkrétně se jedná o následující druhy trhů:
Veřejné trhy primární Veřejné trhy sekundární 4.2.1.1 Veřejné trhy primární Na veřejných primárních trzích, mohou emitenti své cenné papíry umísťovat různými způsoby. Nicméně významné je především to, že svoje nově emitované emise předem inzerují a očekávají, že se zájemci pod vlivem reklamní kampaně rozhodnou pro jejich koupi a sami se přihlásí.1
4.2.1.2 Veřejné trhy sekundární Na veřejných sekundárních trzích jsou obchodovány již dříve vydané a tím pádem již v oběhu existující cenné papíry, jež prodávají jejich stávající majitelé novým nabyvatelům. Tyto trhy lze dále členit na:
Veřejné sekundární organizované trhy Veřejné sekundární neorganizované trhy 4.2.1.2.1 Veřejné sekundární organizované trhy Veřejné sekundární organizované trhy jsou zpravidla reprezentovány burzami nebo případně i jinými (mimoburzovními) licencovanými organizátory veřejného trhu. Jejich činnost spočívá v tom, že agregují předem neomezenou veřejnou nabídku a poptávku, párují (podle přesně určeného algoritmu) vzájemně si odpovídající obchodní příkazy, čímž umožňují vznik spravedlivých tržních cen, které se v těchto případech označují jako „kurzy“, a zároveň zvyšují likviditu trhu.
4.2.1.2.1.1 Trhy burzovní Burzy jsou ve vyspělých zemích nedílnou součástí tržního prostředí a jejich činnost přispívá jak k tvorbě tržních cen (kurzů), tak i k utváření cenového systému finančních, popřípadě i reálných investičních instrumentů, které se na nich obchodují. 1
Způsoby uvádění nově emitovaných cenných papírů do oběhu na veřejných primárních trzích jsou popsány v 6. kapitole této publikace.
67
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Na světě existuje celá řada různě zaměřených burz, jež jsou všeobecně považovány za vrcholové instituce příslušných trhů. Jejich nezastupitelnou funkcí je především to, že se na nich vytvářenými kurzy se v podstatě řídí nejen všechny ostatní stejně zaměřené sekundární trhy, ale i související trhy primární. Čím jsou jednotlivé burzy významnější a čím vyšší stupeň obecné prestiže mají, tím se také na nich obchodují kvalitnější a světově uznávanější cenné papíry, čemuž odpovídá i velikost objemů uzavíraných obchodů. Za všeobecně nejvýznamnější burzy jsou v současnosti co se týče na nich obchodovaných druhů investičních instrumentů považovány především burzy cenných papírů – zejména burzy akciové, dále potom burzy komoditní.
4.2.1.2.1.2 Organizované trhy mimoburzovní V ekonomicky vyspělých zemích funguje vedle licencovaných burz též mnoho různých organizovaných mimoburzovních trhů. Přestože nemají statut burzy, vykazují podobnou činnost, a to mnohdy ve významných objemech. Obecně je možno tyto instituce označit jako organizátory mimoburzovní trhů,1 přičemž se může jednat jak o trhy, disponující licencí udělenou příslušným regulátorem trhu a spadající pod jeho dohled, anebo o provozování „soukromých obchodních systémů“ různých finančních institucí v souladu s udělenými povoleními pro jejich podnikání.
4.2.1.2.2 Veřejné sekundární neorganizované trhy Na organizovaných veřejných sekundárních trzích se obchoduje pouze určitá část z obíhajících cenných papírů. Zbývající jsou obchodovány na trzích neorganizovaných, zpravidla ne tak silně regulovaných, a to zejména prostřednictvím bank nebo jiných institucionálních či soukromých obchodníků s cennými papíry. Jedná se o tzv. „prodej přes přepážku“, neboli o „OTC-trhy“ /over the counter markets/. Zájemci o prodej nebo koupi cenných papírů se v tomto případě obracejí buď na svou banku, nebo na jiného obchodníka s cennými papíry, kteří požadovaný obchod zprostředkují zpravidla s některým ze svých obchodních partnerů. Provedou to většinou prostřednictvím informačního systému, jímž jsou významnější finanční instituce propojeny. Klient však může být uspokojen i tak, že mu jeho obchodník s cennými papíry (dealer) odprodá, nebo naopak od něj odkoupí požadované cenné papíry na vrub svého vlastního portfolia.
4.2.2 Neveřejné (smluvní) trhy cenných papírů Na neveřejných trzích se obchodní kontrakty uzavírají smluvně, a to buď osobní, nebo zprostředkovanou dohodou prodávajícího s kupujícím, kdy prodávající nabízí své cenné papíry buď pouze jednomu, nebo omezenému okruhu osob.
1 V České republice byl až do roku 2008 organizovaným mimoburzovním trhem RM-Systém (jenž posléze
získal statut burzy cenných papírů).
68
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Neveřejné trhy cenných papírů lze rovněž členit na:
Neveřejné trhy primární Neveřejné trhy sekundární 4.2.2.1 Neveřejné trhy primární Na těchto trzích jsou obchodovány tzv. uzavřené emise, kdy emitent předem dojedná s potenciálními investory prodej svých nově emitovaných cenných papírů. Jejich uvedení do oběhu je následně oznámeno již pouze jako skutečnost. Zvláštním případem je situace, kdy emitent nabídne všechny nově emitované cenné papíry pouze jedné osobě, tj. „emisnímu tvůrci“, jenž je všechny převezme do svého portfolia.
4.2.2.2 Neveřejné trhy sekundární Na sekundárních trzích cenných papírů většiny států je povoleno nakupovat i prodávat cenné papíry přímo mezi potenciálními kupci a jejich stávajícími vlastníky. V těchto případech probíhají obchody buď přímo mezi zainteresovanými ekonomickými subjekty, nebo tyto subjekty využívají specializovaných finančních zprostředkovatelů. Obchody jsou však v daném případě uzavírány přímo, neboli smluvní dohodou zúčastněných stran, a to za individuálně dohodnutých podmínek.
5 Efektivnost fungování finančních trhů
Finanční trhy by měly fungovat takovým způsobem, aby disponibilní peněžní prostředky byly směrovány do nejproduktivnějších a nejefektivněji hospodařících podniků a také do nejziskovějších investičních projektů, neboli, aby byly co nejefektivněji alokovány. Podle toho, do jaké míry je těchto předpokladů dosahováno, je možno hodnotit jejich alokační efektivnost.
5.1 Ideální (dokonalý) trh Je nejvyšším, pouze teoreticky dosažitelným stupněm alokační efektivnosti finančního trhu. Jedná se o takový trh, na němž jsou všechny existující informace, týkající se obchodovaných finančních investičních nástrojů pro všechny zájemce volně přístupné, náklady na provádění transakcí jsou nulové, přičemž žádný účastník trhu není schopen ani v nejmenším sám ovlivňovat ceny. Navíc, na takovém trhu neexistují ani v obchodování, ani v pohybu finančních prostředků žádná vládní omezení. Podmínky obchodování zde odvisí výhradně od dokonalé konkurence mezi prodávajícími a kupujícími, takže ceny finančních investičních nástrojů přesně odrážejí jejich skutečnou hodnotu.
69
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Uvedené pojetí ideálního (dokonalého) trhu je však v praxi zcela nereálné a používá se pouze v rámci ekonomické, resp. finanční teorie.
5.2 Efektivní trh Jedná se o typ trhu, který je již prakticky dosažitelnější, i když opět pouze za výjimečných, ne zcela reálných podmínek. Lze jej definovat jako trh, jehož ceny plně odrážejí všechny nejnovější, všem účastníkům trhu vždy dostupné informace, mezi nimiž nikdy nechybí žádná, která by mohla podstatnějším způsobem ovlivnit tržní ceny cenných papírů nebo výše úrokových sazeb. Proto zde také žádný prodávající nebo kupující nemůže očekávat, že dosáhne na základě nějaké, pro obchodování významné informace, vyššího výnosu než ostatní účastníci trhu.
5.3 Reálný trh Jak ideální, tak i efektivní trh se určitým způsobem vážou k ideálu dokonalé konkurence a vedly by při stejně kvalitním splnění všech jejich ostatních parametrů k maximální alokační efektivnosti. V reálné hospodářské praxi jsou ovšem nedosažitelné, a tudíž mluvíme o různé míře efektivnosti reálného finančního trhu.
6 Faktory integrace jednotlivých segmentů finančního trhu
Ačkoliv se dá finanční trh členit z různých hledisek na mnoho rozličných dílčích trhů, existují mezi všemi jeho jednotlivými segmenty vazby a síly, které způsobují jejich vzájemnou provázanost. Mezi faktory jež integrují jednotlivé dílčí segmenty finančního trhu v jediný celistvý finanční trh patří především:
Aktuální podmínky na finančním trhu Spekulace, resp. „hedging“ Arbitráž
6.1 Aktuální podmínky na finančním trhu Peněžní prostředky jsou základní a zároveň také jedinou společnou „komoditou“ obchodovanou současně na všech segmentech finančního trhu.1 Peněžní trhy umožňují získat peněžní prostředky krátkodobě, kapitálové trhy dlouhodobě, přičemž se může jednat jak o úvěry (resp. vklady), tak i o emitování a následný prodej různých druhů cenných 1
A pochopitelně nejen trhu finančního.
70
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
papírů. Přitom jak potencionální dlužníci,1 tak i investoři mohou průběžně přecházet mezi jednotlivými segmenty finančního trhu, aby pro sebe získali co nejvýhodnější podmínky. Jejich migrace tyto dílčí trhy navzájem sbližuje a udržuje ve vzájemné rovnováze.
6.2 Spekulace, resp. „hedging“ Spekulace /speculation/ představuje významný faktor integrace segmentů finančního trhu. Důležitou funkci zde zastávají spekulanti, kteří ovlivňují tržní ceny (kurzy) jednotlivých investičních instrumentů (nejčastěji obchodovatelných cenných papírů) tím, že kupují ze svého pohledu podhodnocené a prodávají podle jejich názoru nadhodnocené investiční instrumenty. Tím ovšem zvyšují agregovanou nabídku a poptávku na všech jednotlivých dílčích trzích, takže výsledkem jsou objektivní tržní ceny. Spekulace jsou vzhledem k tomu, že jsou postaveny na faktoru očekávání budoucího vývoje tržních cen (kurzů) obchodovaných investičních instrumentů, všeobecně považovány za poměrně vysoce rizikové operace. Ty spekulanti provádějí za účelem dosažení zisku, jehož předpokládaná výše by jim měla kompenzovat riziko které vědomě podstupují. „Hedging“ (neboli zajištění) je v tomto případě rovněž postaven na faktoru očekávání budoucího vývoje tržních cen (kurzů) obchodovaných investičních instrumentů. Na rozdíl od spekulace se jím ovšem ekonomické subjekty zajišťují proti případnému nepříznivému cenovému vývoji. To znamená, že nakupují takové investiční instrumenty, u nichž vědí, že jejichž cena poroste, pokud by klesla hodnota některého jimi „zajišťovaného nástroje“, přičemž tímto „zajišťovaným instrumentem“ může být jakýkoli obchodovatelný investiční nástroj (cenný papír, měna, komodita, nebo cokoliv jiného).
6.3 Arbitráž Arbitráž /arbitrage/ spočívá v aktivitách těch investorů, kteří při obchodování s jednotlivými druhy investičních nástrojů využívají jejich případných rozdílných cen existujících v příslušném okamžiku na různých trzích. Z toho vyplývá, že pro arbitrážní operace jsou charakteristické především „cenové rozdíly“, „stejná doba“ a „rozdílná místa“. Tím, že jednotliví investoři přecházejí průběžně z jednoho trhu předmětného investičního instrumentu na trhy jiné a to tam, kde jsou jeho tržní ceny (kurzy) pro ně výhodnější, napomáhají sbližování cen na všech trzích, kde se uvedené investiční instrumenty obchodují.2 Zejména proto, že u arbitrážních obchodů nejde o časové očekávání budoucího vývoje tržních cen (kurzů) obchodovaných investičních instrumentů, lze je ve srovnání se spekulacemi považovat za méně rizikové.
1
V daném případě jsou jako potencionální dlužníci chápáni jak žadatelé o úvěr, tak i emitenti cenných papírů. 2 Arbitrážní operace bývají nejčastěji cenové, úrokové nebo devizové.
71
Kapitola 1.
Finanční trhy, jejich vymezení a funkce v ekonomice
Poznámka: V odborné literatuře se lze někdy ještě setkat s tzv. „časovou arbitráží”. Ta spočívá v současném nákupu a prodeji téhož zboží na promptní a termínové burze1 v případech, kdy je promptní (spotová) cena oproti termínové ceně o tolik nižší, aby arbitražér mohl zaplatit náklady obou obchodů2 a ještě navíc realizoval zisk. Výsledkem působení všech tří výše uvedených integračních faktorů finančního trhu je skutečnost, že jakmile začne být jeden z dílčích trhů finančního trhu pro potenciální investory výhodnější oproti trhům ostatním, začnou se na něj přesouvat. V důsledku toho se na něm začne postupně zvyšovat poptávka na úkor trhů ostatních, což začne samozřejmě působit na zvyšování tržních cen, které se zvýší, čímž se začne původní investiční výhoda postupně snižovat až se následně změní v nevýhodu. To následně způsobí odliv investorů z tohoto dílčího trhu a vyrovnání průměrné úrovně tržních podmínek. 1 2 Tržní mechanismus tak zajišťuje vzájemnou rovnováhu všech segmentů finančního trhu, čímž stabilizuje jak celý systém finanční, tak i s ním související systém ekonomický.
1 2
Termínové (derivátové) obchody jsou obsahem 7. kapitoly této publikace. Uvedené náklady zahrnují v první řadě náklady spojené s provedením obou protisměrných obchodů, ale mohou ještě navíc zahrnovat i náklady skladovací (pokud jde o komodity), úrokové (pokud se jedná např. o depozitum) apod.
72
2. Finanční instituce, jejich produkty a služby 1. Kategorizace subjektů působících ve finančním sektoru
2. Instituce sektoru bankovnictví 3. Nebankovní instituce sektoru investičních služeb
4. Instituce sektoru pojišťovnictví 5. Další licencované subjekty finančního systému
6. Ostatní subjekty působící ve finančním sektoru 7. Finanční konglomeráty 8. Nadnárodní finanční instituce 9. Mezinárodní finanční instituce 73
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
1 Kategorizace subjektů působících ve finančním sektoru
V rámci finančních systémů jednotlivých zemí působí mnoho různých ekonomických subjektů. Vyplývá to jednak z množství a rozmanitosti zde prováděných činností, jednak z toho, že legislativa jednotlivých zemí není jednotná, záleží tudíž na každém státě, jakým druhům podnikatelských subjektů umožní v rámci svého „národního“ finančního systému působit, resp. jaké subjekty sám zřídí vzhledem k jeho charakteru, či za účelem jeho regulace a ochrany, anebo pro zabezpečení výkonu státní správy. Následující pojednání bude zaměřeno především na „finanční instituce“,1 které budou chápány jako „licencované a státem regulované podnikatelské společnosti mající právní subjektivitu, jež nabízejí finanční produkty a poskytují finanční služby v souladu s udělenou licencí (resp. povolením k činnosti)2. Mimo to nelze opomenout ani skutečnost, že na finančních trzích působí i celá řada dalších druhů podnikatelských subjektů,3 resp. institucí, jež sice podnikatelskými subjekty nejsou, nicméně svou činností napomáhají tomu, aby finanční systém (resp. jeho jednotlivé segmenty) mohl bezproblémově a efektivně fungovat. A nakonec nelze opomenout ani orgány regulace a dohledu, jakož i celou řadu institucí státní správy.
1.1 Teoretické členění finančních institucí Z teoretického pohledu se jeví členění finančních institucí, resp. subjektů finančního zprostředkování a služeb poměrně jednoduše. Vyjdeme-li totiž z jednotlivých funkcí finančního systému, tak podle obsahové náplně činností, jimiž jednotlivé druhy finančních institucí tyto funkce naplňují, je lze rozdělit na:
Finanční instituce nabízející investiční produkty a služby:
Jedná se o instituce, jejichž podnikatelské činnosti umožňují finančnímu systému plnit především funkce depozitní a kreditní, neboli přeměňovat peníze potenciálních investorů na finanční investiční instrumenty, neboli na finanční kapitál (a obráceně). Z toho vyplývá, že sem patří instituce, jež jsou zapojeny do obchodování investičních instrumentů na jednotlivých segmentech finančního trhu, poskytujících současně celou řadu dalších investičních činností, jež s obchodováním cenných papírů (resp. finančních investičních instrumentů) přímo či nepřímo souvisejí.4
Finanční instituce nabízející neinvestiční produkty a služby: Jde o různě zaměřené finanční instituce, jejichž podnikatelská činnost umožňuje, aby finanční systém plnil i další své funkce. Konkrétně se jedná především o pojišťovací
1
Jednotná definice termínu „finanční instituce“ na světě neexistuje. Jedná se o termín, jehož obsahová náplň se liší případ od případu, a to podle konkrétního účelu jeho použití. 2 Licencí budeme v tomto případě rozumět povolení udělované kompetentními orgány k výkonu podnikatelské činnosti ve vymezeném rozsahu za předem definovaných podmínek (ve smyslu platných zákonů). 3 Tyto „nelicencované podnikatelské subjekty“ podnikají většinou na základě živnostenského oprávnění. 4 V České republice se jednotlivé investiční služby rozdělují do dvou skupin, na „hlavní“ a „vedlejší“.
74
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
služby (naplňování funkce ochrany proti riziku), platební a zúčtovací služby (naplňování funkce platební) apod. Poznámka: i když nejde o produkty či služby spadající přímo do sféry působnosti finančního trhu, tak se jedná o významné činnosti umožňující naplňovat určité neinvestiční funkce finančního systému (viz předchozí kapitola 1.).
Ostatní licencované instituce finančního systému: Jde o všechny ostatní druhy licencovaných finančních institucí různého významu a poslání.
Je zřejmé, že uvedené členění licencovaných finančních institucí působících ve finančním systému podle obsahové náplně jejich (podnikatelských) činností je sice teoreticky správné, avšak v praxi obtížně použitelné. Je tomu tak proto, že: Většina finančních institucí (především banky) disponují značně širokými licencemi, které jim umožňují vykonávat současně více druhů rozličných finančních činností, a to jak investiční, tak i neinvestiční povahy. V současnosti již finanční instituce nepodnikají samostatně, ale bývají vzájemně kapitálově propojeny.1 Tím vytvářejí tzv. finanční skupiny /financial groups/, které provádějí jednak bankovní činnosti, jednak činnosti příslušející jiným druhům různě specializovaných finančních institucí.2 Tak mají možnost vytvářet a nabízet klientům tzv. syntetické finanční produkty a komplexní finanční služby, v nichž vhodně kombinují a syntetizují různé druhy finančních produktů a služeb bez ohledu na to, zda jsou investiční, či neinvestiční povahy. Podle tohoto způsobu členění nelze finanční instituce ani dobře regulovat, ani provádět nad jejich činnostmi účinný dozor.
1.2 Systemizace finančních institucí používaná v praxi
V praxi se používá členění finančních institucí v souladu s nastavením systému regulace a dohledu ve finančním systému. Ten ve většině zemí člení finanční instituce do tří, resp. čtyř základních sektorů na:
Instituce sektoru bankovnictví: 1 2
Obchodní banky Nebankovní (tzv. vzájemné) spořitelní instituce Platební instituce Instituce elektronických peněz Pomocné instituce bankovního sektoru
Jde o tzv. finanční konglomeráty, viz 7. dílčí kapitola. V České republice bývá obvykle na obchodní banku napojena hypoteční banka, stavební spořitelna, investiční společnost, penzijní společnost, leasingová společnost, životní, resp. komerční pojišťovna, přičemž sem dále může spadat i faktoringová a forfaitingová společnost, některé specializované obslužné firmy a případně i firma realitního makléřství.
75
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Nebankovní instituce sektoru investičních služeb:
Obchodníci s cennými papíry Investiční společnosti a investiční fondy Penzijní společnosti, resp. penzijní fondy Burzy, resp. regulované organizované trhy
Instituce sektoru pojišťovnictví: Pojišťovny Zajišťovny
Ostatní licencované subjekty finančního systému:
Provozovatelé vypořádacích systémů Tiskárny cenných papírů Ratingové agentury Zpracovatelé bankovek a mincí Instituce regulace a dohledu Garanční fondy Centrální depozitář cenných papírů Státní fondy Různé licencované profese fyzických osob aj.
Na finančních trzích ovšem vedle výše uvedených licencovaných „finančních institucí“ působí i celá řada dalších podnikatelských subjektů. Ty mohou některým z již uvedených druhů finančních institucí buď částečně konkurovat, nebo jim mohou naopak v jejich činnostech pomáhat, anebo mohou vykonávat i podnikatelské činnosti zcela odlišného druhu.1 Přitom nelze opomenout ani to, že se nemusí jednat pouze o osoby právnické, nýbrž i o fyzické osoby, které mohou navíc vykonávat i celou řadu různých odborných činností jako zaměstnanci firem, což je v řadě případů podmíněno získáním licence, či alespoň předepsanou registrací udělenou na základě dosažení předepsané odbornosti. A v neposlední řadě zde též působí různé instituce státní správy.2 Pokud vezmeme v úvahu též mezinárodní souvislosti, působí na světovém finančním trhu různé nadnárodní multinacionální finanční korporace (označované jako „finanční konglomeráty“) a uskutečňují zde různé finanční transakce i jednotlivé státy, a to jak přímo mezi sebou (nejčastěji prostřednictvím svých centrálních bank), tak prostřednictvím finančních transakcí různých mezinárodních institucí, jejichž jsou členy.
1 2
Většina těchto podnikatelských subjektů podniká na základě živnostenského oprávnění. V rámci finančního sektoru každého státu působí ještě celá řada dalších, především státních institucí (jako např. finanční úřady, instituce sociálního zabezpečení aj.), které nebudeme dále uvažovat.
76
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2 Bankovní instituce Banky jsou všeobecně považovány za nejvýznamnější podnikatelské subjekty finančního systému. Z toho také vyplývá, že žádná banka nemůže působit jinak než jako součást zpravidla přísně regulovaného bankovního systému, ať už určitého státu, nebo nadnárodního ekonomického společenství,1 pokud je příslušný stát jeho součástí. Bankovní systém (označovaný též jako bankovní soustava) lze definovat jako systém tvořený centrální bankou a všemi obchodními bankami působícími v dané zemi, resp. v teritoriu příslušného nadnárodního ekonomického společenství, jejich vzájemnými vztahy a vazbami k okolí. Nicméně pokud jde o způsob jeho fungování, tak závisí na různých faktorech, zejména na stupni rozvinutosti ekonomiky příslušné země, případně na způsobu fungování jí nadřazeného nadnárodního hospodářského společenství. To se totiž promítá jak do systémového uspořádání a legislativní úpravy příslušného národního finančního i bankovního systému, tak i do legislativně vymezených a v praxi používaných způsobů jeho regulace. Dalšími významnými faktory pak jsou směnitelnost používané měny, její mezinárodní význam a okamžitá ekonomická i finanční situace příslušného státu nebo i celého ekonomického společenství, jehož je tato země součástí. Na světě existují různé druhy bankovních systémů. Pokud však vezmeme v úvahu pouze bankovní systémy zemí s rozvinutou tržní ekonomikou, zjistíme, že jejich základním společným rysem je existence centrální banky; ta však nemusí mít vždy stejné pravomoci. V případě rozvinutých zemí se jedná o tzv. dvoustupňové bankovní systémy, v nichž centrální banka zajišťuje regulaci všech v daném bankovním systému existujících obchodních bank, včetně provádění bankovního dozoru. Banky pak samostatně provádějí bankovní obchody a poskytují svým klientům bankovní služby, přičemž rozsah a formy bankovní regulace a dozoru jsou vždy legislativně vymezeny. Bankovní systém (bankovní soustava) je relativně samostatným, otevřeným systémem. Jeho institucionální uspořádání a organizace se ovšem může časem měnit v závislosti na potřebách finančního systému, jehož je součástí. Základními subjekty každého bankovního systému jsou ovšem vždy obchodní banky,2 které mají ze zákona pověření (bankovní licenci) provádět bankovní operace a bankovní služby. Jsou specializovány především na přijímání vkladů od veřejnosti, poskytování úvěrů a zabezpečování 3 různých bankovních služeb. Poznámka: Z širšího pohledu lze do bankovního systému zařadit i tzv. vzájemné spořitelní instituce, které v některých zemích vykonávají podobné činnosti jako obchodní banky, a tudíž bankám do určité míry konkurují.3 1
Termín „nadnárodní“ a nikoli „mezinárodní“ je v daném případě použit z toho důvodu, že rozhodnutí každé centrální banky musí být vždy závazná, a tedy nadřazená, v daném případě vůči „národním“ centrálním bankám jednotlivých zemí příslušného ekonomického společenství. 2 Za obchodní /komerční/ banky budou v následujícím pojednání považovány všechny bankovní instituce působící v rámci bankovního systému, spadající pod regulaci a dohled centrální banky, a to bez ohledu na specifika jejich konkrétního podnikatelského zaměření. 3 V České republice se konkrétně jedná o spořitelní a úvěrní družstva (stav v roce 2014), která jsou popsána v dílčí kapitole 2.3.
77
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2.1 Centrální banka Centrální (ústřední) banka je ve většině vyspělých zemí relativně nezávislou finanční institucí. Jejím základním posláním bývá zabezpečování kvality národní měny a dlouhodobé stability kupní síly peněz. Vedle toho však působí i v dalších oblastech řízení ekonomiky. Jedná se např. o pomoc vládě při stimulování ekonomického růstu a zaměstnanosti, při udržování vyrovnané platební bilance, jakož i při udržování stability peněžního a kapitálového trhu dané země. Přesto, že je centrální banka všeobecně považována za vrcholnou instituci bankovního systému,1 bývá velmi často diskutovanou otázkou míra její nezávislosti. Je ovšem nutno upozornit na skutečnost, že míra nezávislosti centrální banky je v daném případě chápána ve smyslu nezávislosti na vládě státu a jejím rozhodování. Má-li být totiž činnost centrální banky úspěšná, nemůže být podřízena rozhodnutím vlády, neboť závislost na vládě by jí neumožňovala provádět důslednou protiinflační měnovou politiku. Na druhé straně je však pravdou i to, že její činnost by nemohla být úspěšná bez toho, aby s vládou příslušného státu nespolupracovala, tj. aby hospodářské záměry vlády nebyly centrální bankou respektovány a byly zcela odlišné. Taková „spolupráce“ by totiž velmi vážně narušovala např. soulad fiskální a monetární politiky, což by se velmi negativně projevilo v kvalitě fungování ekonomiky příslušného státu.2
2.1.1 Funkce centrální banky V ekonomicky vyspělých státech mají centrální banky v zásadě stejnou náplň činnosti. Lze ji shrnout do dvou základních, poměrně široce pojatých funkcí, jimiž jsou:
Funkce makroekonomická Funkce mikroekonomická Uvedené funkce jsou vzájemně provázané, přičemž do každé z nich spadá několik významných činností, vykonávaných centrálními bankami v různých oblastech jejich působení. Přitom všeobecně platí, že při naplňování obou těchto funkcí je ve vyspělých zemích postavení centrálních bank nezastupitelné.
2.1.1.1 Makroekonomická funkce centrální banky Základním cílem každé centrální banky je zabezpečování stability domácí měny a tím vytváření příznivých podmínek pro udržitelný hospodářský růst. Přitom „stabilitu domácí měny“ je nutno chápat ve dvou dimenzích, a to jako stabilitu cenovou projevující se pouze v mírné dlouhodobé inflaci a stabilitu kurzovou, kterou lze chápat jako stabilitu kurzu domácí měny vůči cizím měnám. 1
V převážné většině zemí existuje pouze jedna centrální banka. Nicméně ve světě lze nalézt i jiná řešení. Např. v USA nahrazuje centrální banku tzv. „Federální rezervní systém“ /Federal Reserve System – Fed/, jenž je tvořen dvanácti relativně nezávislými regionálními soukromými bankami. 2 Absolutní, ničím neomezená samostatnost centrální banky proto v žádné zemi neexistuje.
78
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Za tímto účelem centrální banky vykonávají určité činnosti, mezi které patří:
Měnová politika Emise hotovostních peněz Devizová činnost 2.1.1.1.1 Měnová /monetární/ politika Měnová, neboli monetární politika /monetary policy/ představuje regulaci nabídky peněz centrální bankou za účelem dosažení stanovených makroekonomických cílů. Těmi bývá především udržení stability tuzemské měny (stabilní, resp. pouze mírně rostoucí cenové hladiny a kurzové stability), zabezpečení vyrovnanosti platební bilance, dosažení plánovaného ekonomického růstu a udržení únosné míry nezaměstnanosti. K prosazování měnové politiky používají centrální banky celou řadu různých nástrojů. Ty budou vzhledem k významu jejich působení na celý finanční trh a na finanční a ekonomický systém podrobně charakterizovány v samostatné dílčí kapitole 2.1.2.
2.1.1.1.2 Emitování hotovostních peněz Emitování hotovostních peněz je prakticky ve všech státech světa výsadou centrálních bank. Ty disponují tzv. emisním monopolem vztahujícím se vždy na bankovky a ve většině zemí i na mince.1
2.1.1.1.3 Devizová činnost Do devizové činnosti centrálních bank patří především vytváření a správa devizových rezerv státu s cílem zabezpečovat dostatečnou devizovou likviditu země. Rezervy v zahraničních měnách totiž představují specifický rezervní fond, sloužící v první řadě jako pojistka pro pokrytí vnějších potřeb státu v nepříznivých situacích a dále pro provádění obchodů na devizových trzích za účelem ovlivňování kurzu domácí měny vůči měnám zahraničním v rámci měnové politiky. Devizové rezervy se skládají především z cenných papírů denominovaných v cizích měnách, z depozit vedených na účtech zahraničních bank, případně ze zlatých rezerv či jiných drahých kovů.2
2.1.1.2 Mikroekonomická funkce centrální banky Za mikroekonomickou funkci centrální banky je považováno zajišťování bezpečnosti, efektivnosti, spolehlivosti a důvěryhodnosti příslušného bankovního systému, jehož je příslušná centrální banka součástí, přičemž v některých zemích může mít centrální banka své pravomoci rozšířeny i na některé další sektory finančního systému.3 1 2 3
Centrální banky emitují rovněž bezhotovostní peníze, což však provádějí i obchodní banky. Podrobněji viz např. REVENDA, Z., a kol. Peněžní ekonomie a bankovnictví [70]. Např. v České republice.
79
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
K dosažení tohoto cíle provádí centrální banka řadu činností, k nimž patří především:
Regulace obchodních bank a provádění bankovního dohledu Působení jako „banka bank“ Působení jako „banka státu“ (vlády) Reprezentace státu v měnové oblasti 2.1.1.2.1 Regulace obchodních bank a provádění bankovního dohledu V ekonomicky vyspělých zemích je pro sektor bankovnictví typická podstatně přísnější regulace než v ostatních odvětvích ekonomiky, a to především z těchto důvodů: Banky vedou účty velkému množství různých ekonomických subjektů, které jsou na penězích uložených na těchto účtech většinou přímo existenčně závislé. Banky obchodují převážně s cizími peněžními prostředky, které je potřeba jejich skutečným vlastníkům chránit. Peněžní oběh tvoří základ existence fungující tržní ekonomiky a každá porucha peněžního oběhu se tedy prakticky ihned přenáší do systému ekonomického. Prostřednictvím bankovní regulace mohou centrální banky naplňovat své dlouhodobé cíle v oblasti stability měnového vývoje. 1 Poznámka: Termín „bankovní regulace“ znamená stanovení pravidel a podmínek pro založení a činnost obchodních bank, naproti tomu „bankovním dohledem“ se rozumí kontrola dodržování těchto pravidel obchodními bankami, jakož i přijímání opatření k nápravě v případě jejich nedodržování.1 Bankovní regulace i bankovní dohled jsou orientovány především na následující základní oblasti, jimiž jsou:
Regulace vstupu do bankovní sféry Stanovení pravidel činnosti obchodních bank Povinné pojištění vkladů klientů obchodních bank Pokud se jedná o výše uvedené základní oblasti bankovní regulace a bankovního dohledu, můžeme jejich obsahovou náplň zjednodušeně specifikovat takto:
Regulace vstupu do bankovní sféry: Každý zájemce o získání licence pro
působení jako obchodní banka musí splnit stanovené vstupní podmínky. Jsou jimi především: minimální výše základního kapitálu, kvalifikační a morální způsobilost bankovního managementu, odpovídající materiální, technologické a bezpečnostní zabezpečení bankovní činnosti, vyhovující účetní a kontrolní vnitrobankovní systém a řada dalších.
1
Podrobné pojednání o regulaci a dohledu ve finančním systému je obsahem 10. kapitoly.
80
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Základní pravidla činnosti obchodních bank: Jde o pravidla, která postihují
celou oblast bankovní činnosti. Jsou jimi např.: přiměřenost kapitálu, přiměřenost likvidity v domácí měně, jakož i likvidity devizové, limity úvěrů a majetkových účastí, povinnost poskytovat institucím bankovního dohledu požadované informace a řada dalších. Součástí těchto základních pravidel je i ochrana před nelegálními praktikami, které by mohly ohrozit důvěryhodnost celé bankovní soustavy. Jedná se především o praní špinavých peněz1 a o tzv. „insider obchody“.2
Povinné pojištění vkladů klientů obchodních bank: Smyslem tohoto pojištění
je ochrana vkladatelů pro případ úpadku některé obchodní banky. Ve většině zemí se vztahuje výhradně na adresné vklady především fyzických, ale i právnických osob, přičemž bývá garantováno státem. Maximální částka vyplácená jednotlivým ekonomickým subjektům však bývá ve většině zemí omezena, přičemž v některých státech jsou výplaty náhrad klientům poněkud kráceny.3
2.1.1.2.2 Působení jako „banka bank“ Centrální banky vystupují vůči obchodním bankám ve funkci „jejich bankéřů“. Vedou jim účty, na kterých spravují jejich rezervy, mezi nimiž provádějí zúčtování. Dále přijímají od obchodních bank vklady a poskytují jim úvěry. Přitom působí i ve funkci tzv. „věřitele poslední instance“, což znamená, že vystupují jako poslední možné zdroje peněz, z nichž mohou obchodní banky v případech, že se dostanou do vážných potíží s likviditou, čerpat peníze.
2.1.1.2.3 Působení jako „banka státu“ (vlády) Centrální banky vedou i účty vlád států a provádějí pro tyto vlády, jakož i pro jiné centrální orgány nebo orgány místní správy a některé podniky veřejného sektoru různé finanční operace. Přestože legislativa států bývá odlišná, vykonávají centrální banky většinou v této oblasti i další činnosti. Jedná se zejména o správu státního dluhu4 a provádění celé řady různých finančních operací souvisejících s běžným hospodařením vlády.
2.1.1.2.4 Reprezentace státu v měnové oblasti Pokud se týká zahraničního působení, centrální banky vyspělých států zastupují své země ve významných mezinárodních finančních institucích.5 Pokud se týká jejich domácího působení, spočívá jejich funkce především v pravidelném informování veřejnosti o měnovém vývoji, o jeho hlavních problémech a navrhovaných způsobech řešení.
1 2 3
Jde o legalizaci peněz, pocházejících z nezákonného podnikání prostřednictvím bankovních produktů. Jedná se o obchody založené na tzv. „exkluzivních informacích“, nedostupných pro ostatní tržní subjekty. V České republice jsou vklady bankovních komitentů uložené u každé jednotlivé obchodní banky pojištěny na 100 %, avšak pouze do výše vkladu odpovídajícího 100 000 € (stav platný od roku 2011). 4 Jedná se především o činnosti spojené s poskytováním a splácením úvěrů státu, platbou úroků, emisí státních pokladničních poukázek a obligací, včetně emisí umísťovaných na zahraničních trzích. 5 Např. ve „Světové bance“, v „Mezinárodním měnovém fondu“ apod.
81
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2.1.2 Nástroje měnové politiky centrální banky Centrální banky používají k prosazování svých měnově – politických cílů celou řadu nástrojů, jejichž použití mívá různý dopad jak na chování a hospodaření obchodních bank, tak na vývoj celého finančního a ekonomického systému příslušné země.1 Nástroje monetární politiky bývají členěny nejčastěji z těchto hledisek: Z hlediska času: Toto členění respektuje délku jejich účinnosti, takže se může jednat buď o nástroje krátkodobé působnosti, nebo naopak o nástroje dlouhodobé. Podle adresnosti: Jde o to, zda se jedná o nástroje používané pouze k regulaci vybraných obchodních bank – tzv. nástroje přímé (adresné, direktivní, selektivní, netržní...), nebo naopak působící plošně na všechny obchodní banky stejně – tzv. nástroje nepřímé (ekonomické, tržní...). Podle četnosti použití: Může se jednat o tzv. nástroje běžné, resp. výjimečné. Za nejvýznamnější způsob členění nástrojů využívaných centrální bankou bývá všeobecně považováno jejich rozdělení podle adresnosti, a to na:
A) Nástroje nepřímé B) Nástroje přímé Centrální banky disponují celou řadou nepřímých a přímých nástrojů monetární regulace, přičemž nejvýznamnější z nich budou popsány v následujících kapitolách, podobně jako i důvody a důsledky jejich použití.
2.1.2.1 Nepřímé nástroje monetární regulace Nepřímé nástroje monetární regulace lze charakterizovat jako opatření a postupy, které usměrňují činnost všech obchodních bank, takže, pokud jsou použity, působí na celý bankovní a současně i na finanční a ekonomický systém. Jsou jimi především:
Diskontní nástroje Obchody na volném trhu Povinné minimální rezervy Konverze a swapy cizích měn aj. 2.1.2.1.1 Diskontní nástroje Jedná se o nejstarší nástroje měnové politiky centrálních bank související s její úvěrovou činností. V podstatě jde o úrokové sazby a další podmínky krátkodobých úvěrů, které poskytuje centrální banka obchodním bankám v domácí měně. Jednotlivé 1
V dalším textu se bude jednat konkrétně o centrální (národní) banky jednotlivých zemí, i když některé tyto nástroje mohou používat i centrální banky nadnárodních ekonomických uskupení.
82
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
druhy těchto úvěrů se ovšem mohou vzájemně odlišovat svými parametry, a to především úrokovými sazbami, účely, na něž jsou poskytovány, objemovými limity stanovenými pro jejich čerpání, délkami splatnosti, resp. i způsoby jejich zajištění apod. Význam diskontních nástrojů spočívá především v tom, že změny v celkovém objemu všech centrální bankou poskytnutých úvěrů se následně projevují v likviditních rezervách obchodních bank, což významně ovlivňuje jejich úvěrovou kapacitu. Navíc každá centrální bankou provedená úprava úrokových sazeb vztahující se k těmto úvěrům způsobí vždy nepřímo úměrnou změnu poptávky po penězích ze strany obchodních bank. Pokud např. centrální banka úrokové sazby zvýší, promítne se to následně v celkovém vzestupu úrokové hladiny v ekonomice. Velikost reakcí jednotlivých obchodních bank bude ovšem záviset i na objemu peněz úvěrovaných v té době centrální bankou, na možnostech použití zahraničních zdrojů (což bude odvislé od toho, zda se bude jednat o otevřenou nebo uzavřenou ekonomiku), případně na možnostech přenosu tohoto zvýšení na dlužníky obchodních bank. Zvýšení úrokových sazeb centrální bankou lze proto všeobecně považovat za restrikci, naopak jejich případné snížení za expanzivní politiku se všemi důsledky pro vývoj ekonomiky státu. Zároveň je ovšem vždy nutno uvažovat i možný vliv provedených úprav úrokových sazeb na měnový kurz domácí měny ve vztahu k měnám zahraničním. Za diskontní nástroje bývají ovšem považovány pouze úvěry krátkodobé, poskytované centrální bankou s cílem dosáhnout změny měnové báze nebo krátkodobé úrokové míry. Mezi diskontní nástroje patří zejména:1
Diskontní úvěry Reeskontní úvěry Lombardní úvěry
2.1.2.1.1.1 Diskontní úvěry Obecně se jedná o jeden z nejlevnějších úvěrových zdrojů obchodních bank. Jsou úročeny diskontní sazbou,2 vyhlašovanou příslušnou centrální bankou. Bývají vždy pouze krátkodobé, přičemž pokud jsou poskytovány, využívají jich obchodní banky zejména k překlenutí běžných výkyvů ve své likviditě. Vzhledem ke skutečnosti, že diskontní úvěry jsou poskytovány zpravidla pouze bezproblémovým obchodním bankám, nevyžadují u nich centrální banky většinou žádné zajištění. Diskontní sazba bývá zpravidla nejnižší úrokovou sazbou vyhlašovanou centrálními bankami. V současné době však postupně ztrácí svůj původní význam a stále častěji je používána naopak k úročení volných krátkodobých rezerv obchodních bank ukládaných na účty vedené centrální bankou,3 kdy se potom všeobecně označuje termínem „refinanční sazba“. 1
V jednotlivých zemích se ovšem nemusejí používat všechny uvedené druhy úvěrů, přičemž centrální banky si stanovují vlastní podmínky pro jejich poskytování a mohou používat i jiného názvosloví. 2 Česká národní banka diskontní úvěry normálně neposkytuje. 3 Nejčastěji se jedná o „overnight deposits“, neboli tzv. „depozita přes noc“.
83
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2.1.2.1.1.2 Reeskontní úvěry Jde o tzv. „odvozené diskontní úvěry“, které centrální banky poskytují za reeskontní sazbu, jež bývá většinou mírně vyšší než sazba diskontní. Postupují tím způsobem, že odkoupí (reeskontují) od obchodních bank směnky jež předtím odkoupily (eskontovaly) od svých klientů a příslušné částky, snížené o úrok odpovídající době zbývající do jejich splatnosti (tzv. diskont) jim připíší na účty. Reeskontní úvěry bývají rovněž pouze krátkodobé, přičemž lhůta jejich splatnosti bývá automaticky totožná se zbytkovou dobou splatnosti směnek, zkrácenou o pevně stanovený počet dní mezi splacením reeskontního úvěru a dnem dospělosti směnky. Splacení směnky na emitentovi pak vymáhá příslušná obchodní banka.1
2.1.2.1.1.3 Lombardní úvěry Jedná se o krátkodobé úvěry úročené lombardní sazbou, vyhlašovanou rovněž centrální bankou. Jejich charakteristickým rysem je to, že se poskytují oproti zástavě cenných papírů, přičemž se nejčastěji jedná o směnky a dluhopisy. Za měnový nástroj bývají považovány pouze tehdy, když je centrální banka poskytuje za účelem zvýšení nabídky peněz. Vymezením jejich konkrétního účelu se však může jednat i o nástroj přímého působení, když jsou poskytovány adresně, a to zpravidla těm obchodním bankám, které mají vážnější problémy s likviditou. Přitom se dodržuje zásada, že výše poskytnutého úvěru bývá nižší, než je hodnota zástavy (poněvadž se nemusí vždy jednat o prvotřídní cenné papíry, jejichž cena navíc kolísá). Lombardní sazba bývá ve srovnání s diskontní sazbou vyšší.
2.1.2.1.2 Obchody na volném trhu Jejich předností jsou relativně nízké náklady, operativnost a jednoduchost. Nejčastěji bývají realizovány prostřednictvím transakcí s cennými papíry, pro něž všeobecně platí, že pokud jde o nákupy cenných papírů centrální bankou od obchodních bank, jsou jimi zvyšovány jejich likviditní rezervy. Tím je zároveň zvyšována i jejich úvěrová kapacita, takže se jedná o expanzivní monetární politiku centrální banky. V případě prodeje cenných papírů obchodním bankám je tomu samozřejmě naopak, jde tudíž o politiku restriktivní. A jelikož lze prostřednictvím obchodů na volném trhu též působit na vývoj tržních cen státních dluhopisů, může centrální banka prostřednictvím tohoto nástroje rovněž nepřímo ovlivňovat vývoj tržní úrokové míry na daném finančním trhu. Poznámka: Jelikož státy nemívají povoleno prodávat své dluhopisy přímo centrální bance a musejí je uvádět do oběhu umísťováním na primárních trzích, je zřejmé, že nákupy státních dluhopisů od obchodních bank centrální bance k nepřímé podpoře jejich prodeje. Pokud centrální banka nakupuje od obchodních bank státní dluhopisy za účelem financování státního rozpočtu, hovoří se o tzv. „monetizaci státního dluhu“. 1
Reeskontní úvěry nemusejí vždy sloužit pouze k monetární regulaci, ale i k jiným účelům. Centrální banky např. velice často provádějí eskont exportních směnek za účelem podpory exportu.
84
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
V případě obchodů na volném trhu realizovaných mezi centrální bankou a obchodními bankami se může jednat o:
Nákupy a prodeje cenných papírů Repo obchody a reverzní repo obchody
2.1.2.1.2.1 Nákupy a prodeje cenných papírů Jde o standardní (tzv. jednosměrné) obchody dvou ekonomických subjektů nevratného charakteru, z čehož vyplývá, že z monetárního hlediska mají dlouhodobý účinek.
Nákupy cenných papírů Jde o obchody, při nichž centrální banka nakupuje cenné papíry od obchodních bank. Jedná se především o státní dluhopisy1 nebo o dluhopisy centrální banky, které byly součástí portfolií obchodních bank a které jsou tímto způsobem stahovány z oběhu.
Prodeje cenných papírů Pokud jde o prodej cenných papírů centrální bankou, jedná se opět především o státní dluhopisy nebo o dluhopisy vydané samotnou centrální bankou.
2.1.2.1.2.2 Repo obchody a reverzní repo obchody Mezi centrální bankou a obchodními bankami bývají velice často realizovány obchody sestávající ze dvou navzájem opačných transakcí, mající formu „dohod o zpětném odkoupení“. Z jejich podstaty vyplývá, že je lze považovat buď za „koupi cenných papírů a jejich následný zpětný prodej“, nebo z pohledu druhé strany za „přijetí úvěru se zajišťovacím převodem cenných papírů“. Vždy se však jedná pouze o dočasnou výměnu cenných papírů za peněžní hotovost se závazkem je odkoupit v budoucnu zpět za částku, rovnající se původně poskytnuté hotovosti zvýšené o sjednaný „úrok“. Tyto transakce bývají označovány buď jako „repo obchody“2, nebo „reverzní repo obchody“, což závisí na tom, která smluvní strana je posuzuje.
Repo obchody Z pohledu centrální banky je možno „repo obchody“ charakterizovat jako prodej cenných papírů obchodní bance, které později od ní zase odkoupí zpět za peněžní částku rovnající se původně přijaté hotovosti zvýšené o sjednaný „úrok“.
Reverzní repo obchody Ve srovnání s „repo obchody“ lze „reverzní repo obchody“ definovat přesně naopak. To znamená, že to, co je v uvedeném případě pro centrální banku „repo obchodem“ je pro obchodní banku „reverzním repo obchodem“, neboli vlastně „poskytnutím úvěru“ centrální bance s tzv. „zajišťovacím převodem cenných papírů“.3 1 2 3
Nejčastěji se jedná o státní pokladniční poukázky. Tento odborný termín vznikl z anglického „Repurchase Agreements“. Právní pojetí „repo obchodů“ je závislé na legislativě jednotlivých států. V České republice jde o realizaci obchodů s cennými papíry.
85
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Poznámka: Centrální banka a obchodní banky mohou vystupovat i „obráceně“, přičemž „repo obchody“ mohou uzavírat mezi sebou i obchodní banky, dále obchodní banky se svými klienty, případně i nebankovní podnikatelské subjekty mezi sebou. „Repo obchody“ a „reverzní repo obchody“ realizované mezi centrální bankou1 a obchodními bankami představují prodeje a nákupy především krátkodobých státních dluhopisů. Mimo ně se však může jednat i o nákupy a prodeje bankovních akceptů (obchodními bankami akceptovaných směnek) nebo i jiných, obvykle také krátkodobých dluhopisů, které centrální banka sama emituje. Uvedené obchody jsou kryty tzv. „zajišťovacími převody“ finančních instrumentů (cenných papírů), které jsou realizovány tím způsobem, že ty ekonomické subjekty, které poptávají volnou likviditu, poskytují svým protipartnerům dočasně své cenné papíry.2 Ti s nimi mohou až do doby provedení zpětné operace volně nakládat, přičemž jim v daném období náleží i případné výnosy s těmito instrumenty spojené. Pro „úročení“ těchto „úvěrů“ vyhlašuje centrální banka tzv. repo sazbu, přičemž bývá pravidlem, že repo sazba bývá vyšší než sazba diskontní, ale naopak nižší než sazba lombardní. Jak již bylo uvedeno, realizací obchodů na volném trhu dosahuje centrální banka změny nabídky peněz a zároveň také nepřímo ovlivňuje aktuální výši tržní úrokové míry v ekonomice. Nicméně vzhledem k omezenému trvání uzavřených obchodů je účinnost tohoto nástroje ve srovnání s jednostrannými obchody s cennými papíry nižší. Poznámka: Změny diskontní sazby, lombardní sazby a repo sazby nebo již pouhé očekávání toho, že tyto změny v budoucnu nastanou, způsobují následně i změny všech ostatních úrokových sazeb vytvářených na tržním principu.
2.1.2.1.3 Povinné minimální rezervy Jde o rezervy, které jsou na základě rozhodnutí centrální banky povinně vytvářeny direktivně stanoveným procentem z celkové sumy primárních vkladů obchodních bank, neboli z depozit získaných od domácích nebankovních subjektů. Jedná se o řízené ovlivňování multiplikačního účinku, kdy v případě zvyšování vkladů klientů u obchodní banky je tato povinna vedle nárůstu svých volných depozit zároveň zvyšovat i objem rezerv, vedených na svém účtu u centrální banky a naopak. Každá změna povinných minimálních rezerv tedy působí na úvěrovou kapacitu obchodních bank, přičemž se jedná o velmi silný nástroj měnové politiky. Zvýšení povinných minimálních rezerv znamená restrikci, naopak jejich snížení znamená politiku expanzivní. Váha uvedeného nástroje bývá v některých zemích ještě umocněna tím, že povinné minimální rezervy, uložené na účtech u centrálních bank, nemusejí být úročeny. Dopad povinných minimálních rezerv a změn v jejich sazbách na obchodní banky bývá zpravidla velmi intenzivní. Proto nebývají tyto změny příliš časté a v případech, kdy 1
To, zda se jedná o „repo obchod“, nebo o „reverzní repo obchod“ závisí pouze na postavení subjektu, který se uvedeného obchodu účastní. 2 Jedná se o převod jejich vlastnictví přeregistrováním v příslušné evidenci (nebo v případě listinných cenných papírů o jejich fyzické předání).
86
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
centrální banka přistoupí ke zvýšení povinných minimálních rezerv, dostávají obchodní banky většinou určitá období na to, aby se jim přizpůsobily. V případě nižšího stavu na účtu povinných minimálních rezerv zatěžuje centrální banka příslušnou obchodní banku sankčním úrokem. Případný rozdíl mezi nižším stavem a povinnou výší minimálních rezerv představuje závazek obchodní banky vůči bance centrální. Tuto formu čerpání povinných minimálních rezerv lze ovšem považovat za tzv. vynucený refinanční úvěr, čerpaný od centrální banky. Vzhledem k negativním dopadům, které používání tohoto nástroje monetární regulace způsobuje v hospodaření obchodních bank, se od jeho používání celosvětově upouští.
2.1.2.1.4 Konverze a swapy cizích měn Existence směnitelnosti domácí měny umožňuje centrální bance regulovat nabídku peněz na domácím finančním trhu i prostřednictvím obchodů se zahraničními měnami. Nákupem cizích měn od obchodních bank může totiž centrální banka zvýšit jejich úvěrovou kapacitu, naopak prodejem cizích měn komerčním bankám za domácí měnu jejich úvěrovou kapacitu v domácí měně snižuje. Mezi centrální bankou a obchodními bankami může obchodování se zahraničními měnami za měnu domácí probíhat dvojím způsobem, přičemž se může jednat o:
Konverze Swapy Konverze Konverze představují nákup zahraničních měn centrální bankou od obchodních bank, nebo naopak jejich prodej za měnu domácí.
Swapy Centrální banky v těchto případech obchodují s obchodními bankami cizí měny tím způsobem, že v přítomnosti od nich buď nakoupí, nebo jim naopak prodají cizí měnu za měnu domácí, přičemž se současně závazně dohodnou, že dohodnutém termínu a za předem dohodnutých podmínek proběhne zpětný obchod.1 Z uvedeného vyplývá, že zatímco konverze působí na nabídku peněz na domácím finančním trhu trvale, swapové kontrakty představují změnu pouze dočasnou, závisející na délce intervalu mezi původní a zpětnou operací. Poznámka: Jelikož jsou obchodní banky nuceny vzhledem k požadavkům svých klientů stále více poskytovat úvěry v různých konvertibilních měnách, jsou jak konverze, tak i swapy centrální bankou stále častěji využívány spíše s cílem působit na devizový kurz než za účelem změny nabídky peněz na domácím finančním trhu.
1
Viz podrobné pojednání v 7. kapitole této publikace.
87
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2.1.2.1.5 Devizové intervence Intervence ve prospěch (v neprospěch) devizového kurzu vlastně znamenají záměrné ovlivňování vývoje devizového kurzu domácí měny centrální bankou, a to buď vzhledem k jedné, několika nebo i všem cizím měnám zároveň. Záměrem provádění uvedených intervencí totiž bývá dočasné zhodnocení (znehodnocení) devizového kurzu domácí měny,1 přičemž konkrétními důvody bývají nejčastěji snahy ovlivnit vývoj obchodní bilance státu a míru inflace. Intervence rozeznáváme dvojího druhu, a to:
Přímé intervence Nepřímé intervence Přímé intervence Může se jednat buď o konverze, nebo o různé druhy termínových devizových obchodů, jako jsou např. pevné termínové devizové kontrakty, swapy apod.
Nepřímé intervence Nepřímé intervence mohou být realizovány např. nákupem nebo prodejem zlata, úpravami úrokových sazeb apod.
Příklad: 2.1. Předpokládejme, že centrální banka provede úspěšnou intervenci v neprospěch devizového kurzu domácí měny a způsobí její oslabení vzhledem ke všem zahraničním měnám. Jaké to přinese důsledky pro ekonomiku příslušné země? V první řadě dojde k podpoře exportu a znevýhodnění importu zahraničního zboží na domácí trh. Exportující podniky, které v zahraničí prodávají své výrobky za cizí měny, budou totiž nyní při převádění získaných zahraničních měn na měnu domácí inkasovat více peněžních jednotek (nyní slabší) tuzemské měny, než inkasovaly dříve. To jim umožní v zahraničí své zboží zlevnit, pronikat tak na další trhy a tím dále zvyšovat svůj export. Pokud se však týká importérů, pro ně se stane dovoz zahraničního zboží po přepočtu na domácí měnu dražší, takže ho budou nuceni omezovat a zároveň i zvyšovat tuzemské ceny, čehož následně využijí i domácí výrobci, kteří pravděpodobně ceny své produkce těmto vyšším cenám importovaného zboží přizpůsobí. Oslabení domácí měny se tak příznivě promítne do vývoje obchodní bilance státu, na druhé straně však způsobí tlak na zvyšování domácí cenové hladiny a tím na zvyšování míry inflace. V případě posílení domácí měny budou důsledky pro vývoj ekonomiky samozřejmě přesně opačné.
1
V tomto případě se samozřejmě nejedná o devalvaci (revalvaci), ale ani o teoreticky zcela čistou apreciaci (depreciaci).
88
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2.1.2.2 Přímé nástroje monetární regulace Přímé nástroje jsou nástroji administrativní povahy. Jejich používání při monetární regulaci je proto považováno spíše za výjimečné a svědčící o určitém selhání nástrojů nepřímých. Bývají zpravidla používány pouze k usměrňování činnosti těch bank, na něž je regulace centrální banky právě konkrétně zaměřena. Přímých nástrojů, kterých mohou centrální banky využívat, existuje celá řada. Za nejvýznamnější a nejčastěji používané lze považovat především:
Pravidla likvidity Úvěrové kontingenty Úrokové limity (úrokové stropy) Povinné vklady 2.1.2.2.1 Pravidla likvidity Jedná se o nástroj používaný ve všech tržních ekonomikách především z důvodu zajištění likvidity obchodních bank. Pokud se týká jeho vlivu na monetární regulaci, není příliš významný, avšak prokazatelně existuje. Záleží totiž na tom, zda se případná změna pravidel likvidity bude vztahovat na všechny obchodní banky daného bankovního systému, nebo zda je stanovena pouze vůči určité obchodní bance, jejíž činnost centrální banka zamýšlí pomocí tohoto nástroje bankovní regulace usměrnit. Pravidla likvidity mohou být jednotlivým obchodním bankám určována různými formami: buď stanovením závazné struktury jejich aktiv a pasiv, nebo formou některých vzájemných vazeb mezi nimi. Případné nedodržování těchto pravidel může vést k různým sankčním opatřením, a to od omezení některých činností banky, přes zavedení nucené správy až po odejmutí bankovní licence.
2.1.2.2.2 Úvěrové kontingenty Jedná se o vůbec nejtvrdší, nástroj centrálních bank, spočívající v direktivním stanovování limitů úvěrů, resp. úvěrových stropů. Vzhledem ke své tvrdosti bývají tyto nástroje plošně používány pouze v mimořádných situacích, kdy to situace v bankovním systému nutně vyžaduje; jinak se jich využívá spíše k usměrňování činnosti jednotlivých obchodních bank. Úvěrové kontingenty mohou mít dvojí podobu, takže se může jednat o:
Relativní úvěrový kontingent Absolutní úvěrový kontingent Relativní úvěrový kontingent Relativní úvěrový kontingent představuje maximální výši úvěru, kterou je centrální banka příslušné obchodní bance ochotna poskytnout.
89
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Absolutní úvěrový kontingent Stanovuje maximální celkovou výši úvěru, kterou může konkrétní obchodní banka poskytnout svým klientům. Úvěrové kontingenty, zejména pokud se jedná o absolutní úvěrový kontingent, jsou vysoce účinné, ale jelikož představují přímé zasahování do činnosti bank, jsou používány pouze výjimečně. Spíše je používán postup, a to zejména u větších úvěrů, že jejich poskytnutí bývá podmíněno předchozí konzultací, případně souhlasem centrální banky.
2.1.2.2.3 Úrokové limity (úrokové stropy) Prostřednictvím úrokových limitů (úrokových stropů) může centrální banka předepsat obchodním bankám buď maximální úrokové sazby, které mohou z poskytovaných úvěrů požadovat, nebo naopak minimální úrokové sazby z přijímaných depozit. Tím jim však administrativně limituje výši čistého úrokového výnosu, jehož mohou z objemů poskytnutých úvěrů, resp. spravovaných vkladů dosáhnout. Poněvadž použití tohoto nástroje velmi silně omezuje podnikatelské možnosti bank a jsou s ním spojeny negativní dopady do jejich hospodaření, je v ekonomicky vyspělých zemích tento nástroj využíván pouze výjimečně, krátkodobě, a to pouze v mimořádných situacích, vyžadujících nutnou a velmi intenzivní regulaci ekonomiky.
2.1.2.2.4 Povinné vklady Některým subjektům může být uložena povinnost otevírat běžné účty, ukládat vklady a provádět platby výhradně přes centrální banku. Tato povinnost se většinou týká centrálních institucí nebo orgánů místní samosprávy. Tímto opatřením může centrální banka dosáhnout nejen stažení určitého objemu likvidity z oběhu, ale také kontroly hospodaření těchto orgánů, včetně sledování účelů, na něž použily přidělené prostředky.
2.2 Obchodní banky Obchodní banky jsou základními subjekty bankovního systému. Jsou to instituce, jež se primárně orientují na tzv. „klasické“ bankovní obchody, neboli na přijímání vkladů (depozit), poskytování úvěrů a realizaci platebního styku; současně ovšem vykonávají celou řadu dalších druhů činností.
2.2.1 Funkce obchodních bank Základním posláním obchodních /komerčních/ bank je zabezpečování tří významných funkcí, kterými jsou:
Finanční zprostředkování Emitování bezhotovostních peněz Provádění bezhotovostního platebního styku
90
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Výše uvedené funkce lze stručně charakterizovat takto:
Finanční zprostředkování: Tuto funkci lze v daném případě chápat jako přijímání
peněžních vkladů a jejich následné alokování ve formě poskytovaných bankovních úvěrů na principu ziskovosti a návratnosti. To by mělo vést k tomu, že bankami získávané peněžní prostředky budou umísťovány tam, kde je možno při únosné míře rizika předpokládat jejich nejvyšší zhodnocení.
Emitování bezhotovostních peněz: Jde o vytváření peněz v podobě zápisů na různých druzích bankovních účtů, které obchodní banky vedou svým klientům.
Provádění bezhotovostního platebního styku: Jde o bezhotovostní platby formou účetních převodů jak v tuzemském, tak i v mezinárodním měřítku.1
Poznámka: Vedle výše uvedených základních funkcí ovšem banky vykonávají i celou řadu jiných podnikatelských aktivit. Souvisí to s tím, že samotné banky v současné době již většinou neoperují samostatně, ale bývají kapitálově propojeny s dalšími institucemi finančního zprostředkování, s nimiž vytvářejí tzv. finanční skupiny /financial groups/. Taková seskupení fungují většinou tak, že obchodní banka bývá (i když tomu tak být nemusí) jejich mateřskou společností mající několik společností dceřiných, přičemž dohromady poskytují nejen typické bankovní produkty a služby, ale vykonávají i činnosti příslušející jiným finančním institucím, které mohou navíc různě vzájemně kombinovat.1
2.2.2 Zásady činnosti obchodních bank Obchodní banky jsou v podstatě standardními, i když licencovanými a dozorovanými podnikatelskými subjekty, majícími ve většině zemí formu akciových společností. Za nejvýznamnější zásady jejich podnikatelské činnosti lze všeobecně považovat: zásadu rentability zásadu likvidity zásadu jistoty (solventnosti)
Zásada rentability: Pokud se týká zásady rentability bankovního podnikání, je
třeba mít vždy na zřeteli, že banky jsou podnikatelskými institucemi usilujícími stejně jako kterýkoli jiný podnikatelský subjekt o dosažení zisku. Z toho zároveň vyplývá, že rentabilita (neboli ziskovost) je základním atributem bankovního podnikání. Proto ani bankovní regulace by neměla příliš omezovat podnikatelské aktivity obchodních bank, neboť pouze ziskovost bankovního podnikání je schopna zaručit konkurenci v daném odvětví, jakož i rozvoj v rámci celého bankovního a finančního sektoru.
Zásada likvidity: Likviditu banky lze charakterizovat jako její schopnost dostát
kdykoli svým závazkům, a to jak v objemové, tak i v časové struktuře. Jinými slovy
1
V České republice bývají obvykle na obchodní (univerzální banku) napojeny hypoteční banka, stavební spořitelna, investiční společnost, penzijní fond, leasingová společnost, životní, resp. komerční pojišťovna, faktoringová a forfaitingová společnost, leasingová společnost a další specializované firmy.
91
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
to znamená, že jednou ze zásad bankovního podnikání je, aby banka byla kdykoli schopna uspokojit oprávněné požadavky svých vkladatelů (věřitelů) na vyzvednutí jejich peněžních prostředků, bance dočasně svěřených.
Zásada jistoty (solventnosti): Co se týče této zásady bankovního podnikání
je nutno konstatovat, že ve srovnání s jinými podnikatelskými subjekty podstupují banky celou řadu specifických rizik, s nimiž se musejí vyrovnat.1
Z uvedeného je zjevné, že bankovnictví lze charakterizovat jako výrazně specifické odvětví ekonomiky, vyžadující zvláštní přístupy jak od bankovních komitentů, tak od managementů samotných obchodních bank, jakož i od států, v jejichž finančním systému se příslušný bankovní sektor nachází.
2.2.3 Vymezení pojmů bankovní operace, bankovní obchody a bankovní produkty V odborných pojednáních zabývajících se problematikou bankovnictví jsou při charakterizování činnosti obchodních bank používány různé odborné termíny, které přesto, že si jsou poměrně blízké, zahrnují různě široké okruhy činností obchodních bank a je proto nutné je vzájemně rozlišovat. Jedná se především o následující pojmy:
Bankovní operace Bankovní obchody Bankovní produkty 2.2.3.1 Bankovní operace Za „bankovní operace“ lze považovat veškeré druhy finančních operací, které obchodní banka při své činnosti provádí, a to bez ohledu na to, zda se jedná o operace prováděné pouze v rámci banky, nebo zda jsou směrovány vůči jiným ekonomickým subjektům. To znamená, že za bankovní operace je možno považovat i interní účetní operace samotných obchodních bank.2
2.2.3.2 Bankovní obchody „Bankovní obchody“ jsou poněkud užším pojmem než termín „bankovní operace“. Lze za ně totiž považovat pouze takové bankovní operace, jichž se vedle příslušné obchodní banky účastní i jiné ekonomické subjekty, a to bez ohledu na to, zda se jedná o bankovní operace na mezibankovním trhu (ať už ve vztahu k jiným obchodním bankám, nebo k bance centrální), či o operace směřující k vlastním klientům. Bankovní obchody lze tedy považovat za podmnožinu množiny bankovních operací, do níž lze zahrnout pouze ty operace, jejichž vyústění je směrováno vně vlastní banky. 1 2
Podrobná specifikace jednotlivých druhů finančních rizik je provedena ve 4. kapitole. V podstatě se jedná o veškeré účetní operace zaznamenané v účetnictví banky. Může se např. jednat o vytváření, navyšování, resp. rušení různých druhů rezerv apod.
92
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2.2.3.3 Bankovní produkty „Bankovní produkty“1 jsou ještě užším pojmem než termín „bankovní obchody“. Lze za ně totiž považovat pouze ty bankovní obchody, které jsou „zacíleny výhradně na klienty“ bez ohledu na to, jakou mají konkrétní obsahovou náplň. Z toho vyplývá, že termín „bankovní produkt“ může při převedení do standardní terminologie používané ve finanční ekonomii představovat buď finanční instrument, nebo může mít podobu finanční služby.
2.2.4 Druhy bankovních produktů V bankovnictví se lze setkat s celou řadou způsobů systemizace bankovních produktů, přičemž záleží na účelu, pro který mají být použity. Vzhledem k zaměření prováděného výkladu použijeme přístup, který primárně třídí bankovní produkty z hlediska jejich funkce (účelu), a to z pohledu klienta banky, podle něhož můžeme bankovní produkty rozdělit do tří následujících základních skupin:
Úvěrové bankovní produkty Investiční bankovní produkty Ostatní druhy bankovních produktů a služeb Úvěrové bankovní produkty: Z pohledu klientů bank se jedná o takové produkty, které jim umožňují získat různé druhy bankovních úvěrů, jakož i další možné alternativní způsoby úvěrového financování (tzv. speciální finančně úvěrové produkty).
Investiční bankovní produkty: Do této skupiny bankovních produktů patří
z pohledu klientů bank ty produkty, které jim umožňují realizaci finančních investic. Z toho vyplývá, že sem spadají všechny druhy bankovních vkladů, jakož i nově emitovaných bankovních dluhopisů, jež banky nabízejí svým klientům.
Ostatní druhy bankovních produktů a služeb: Jde o prakticky všechny ostatní
produkty, resp. služby obchodních bank, z nichž za nejvýznamnější je všeobecně považováno provádění platebního a zúčtovacího styku, dále pak investiční služby spadající do kompetence obchodníka s cennými papíry2, pokladní a směnárenské služby a celá řada dalších činností.
2.2.5 Úvěrové bankovní produkty Poskytování úvěrů je všeobecně považováno za nejvýznamnější činnost bank. Z hlediska žadatelů se jedná o způsob opatřování peněžních prostředků, z hlediska banky o formu investic, k jejichž realizaci využívá jak vlastních, tak především svěřených peněz. 1 2
Termín „bankovní produkty“ vznikl v USA a je v oblasti bankovnictví používán celosvětově. Obchodní banky mají prakticky ve všech zemích uděleno povolení poskytovat svým klientům služby finančního zprostředkování v oblasti poskytování investičních služeb, což je de facto povolení k výkonu funkce obchodníka s cennými papíry.
93
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2.2.5.1 Teoretické aspekty systemizace bankovních úvěrů Při systemizaci bankovních úvěrů je možno vycházet z mnoha jejich rozličných charakteristických vlastností, které lze následně v praxi v jednotlivých případech úvěrování bankovních klientů různě kombinovat: A) zda jde o poskytnutí peněz, nebo pouze o záruku za závazky klienta, B) na jak dlouhé časové období je úvěr poskytnut, C) jakým způsobem je úročen, D) v jaké je měně, E) jakému druhu ekonomického subjektu je poskytnut, F) k jakému účelu má být použit, G) jakým způsobem bude čerpán, H) jakým způsobem bude splácen, I) zda je zajištěn (a pokud ano, tak jakým způsobem), J) aj.
A) Členění úvěrů podle kritéria, zda banka poskytne klientovi peněžní prostředky, nebo za něj převezme záruku Podle tohoto kritéria se rozlišují následující druhy úvěrů: Peněžní úvěry: Jedná se o ty případy úvěrování, kdy klient obdrží od obchodní
banky sjednanou peněžní částku, kterou následně dohodnutým způsobem splácí. Peněžní úvěry se mohou dále dělit podle způsobu jejich proplacení na: Úvěry vyplacené hotovostně: Bývají vyplaceny na přepážce banky v penězích. Úvěry vyplacené bezhotovostně: Sjednaná částka je klientovi převedena buď na jeho bankovní účet, nebo může dostat směnku apod.
Závazkové (ručitelské) úvěry:1 Jsou charakteristické tím, že se banka pouze
zaváže za svého klienta uhradit jeho závazek vůči třetí osobě, pokud tak klient neučiní sám (neboli mu v daném okamžiku poskytuje pouze ručení).
B) Členění úvěrů podle délky období, na které jsou klientům poskytovány Úvěry bývají ve většině zemí členěny na: Úvěry krátkodobé: Poskytují se maximálně na dobu jednoho roku. Úvěry střednědobé: Délka jejich splatnosti bývá od 1 roku do cca 5 let. Úvěry dlouhodobé: Jejich splatnost bývá delší než cca 5 let (přičemž se může
jednat i o úvěry na dobu neomezenou).2
1
V některých státech nebývají tyto úvěry považovány za úvěry v pravém slova smyslu a hovoří se o nich jako o různých formách bankovních záruk (bankovních garancí). 2 Tyto úvěry jsou ovšem vypověditelné.
94
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
C) Členění úvěrů podle způsobu jejich úročení V tomto případě1 rozlišujeme: Fixně úročené úvěry: Jsou úročeny po celou dobu svého trvání pevnou (neboli
fixní) úrokovou sazbou.
Variabilně úročené úvěry: Jejich charakteristickou vlastností je variabilní (pohy-
blivé) úročení. To se po celou dobu trvání úvěru mění podle sjednaných podmínek, přičemž se odvozuje od vývoje předem určené „referenční úrokové sazby“.2 Z uvedeného vyplývá, že existují různé možnosti variabilního úročení úvěrů, z nichž nejpoužívanější jsou: Úvěry s kontinuální vazbou úročení na referenční úrokovou sazbu: Takto úročené variabilní úvěry přizpůsobují bezprostředně výši svého úročení aktuálnímu vývoji referenční úrokové sazby. Úvěry s určenými podmínkami přizpůsobování úročení referenční úrokové sazbě: Jde o variabilně úročené (tzv. revolvingové) úvěry, u nichž se výše úročení přizpůsobuje aktuální referenční úrokové sazbě v pravidelných intervalech a její upravená výše platí vždy pro příští období. Úvěry s dočasnou fixací a pozdější změnou na variabilní úročení: Jde o úvěry, které jsou po dohodnuté počáteční období úročeny fixně a po jeho uplynutí se přemění na úvěr s variabilním úročením.
D) Členění úvěrů podle sjednané měny Podle toho, zda je úvěr sjednán v tuzemské měně nebo v některé měně zahraniční lze úvěry dělit na: Úvěry v domácí měně: Jsou poskytnuty a spláceny v tuzemské měně. Úvěry v cizích měnách: Jsou poskytovány a spláceny ve sjednané cizí měně.3
E) Členění úvěrů podle druhu ekonomického subjektu, kterému je poskytnut Z hlediska druhu příjemce úvěru (neboli dlužníka) se rozlišují tyto druhy úvěrů: Mezibankovní úvěry: Jde o krátkodobé úvěry, které si vzájemně poskytují
obchodní banky na mezibankovním trhu.
Komunální úvěry: Tento typ úvěru bývá poskytován obcím, městům nebo vyšším
územním samosprávným celkům (většinou se jedná o střednědobé až dlouhodobé účelové úvěry zajišťované nejčastěji zástavním právem k nemovitostem).
Podnikatelské úvěry: Jedná se buď o investiční, nebo o provozní úvěry
poskytované firmám v souvislosti s jejich podnikatelskou činností.
Úvěry poskytované občanům (resp. domácnostem): Nejčastěji se jedná
o osobní, či spotřební úvěry poskytované domácnostem.
1 2 3
Toto kritérium se vztahuje především na peněžní úvěry. Většinou se jedná buď o některou sazbu centrální banky, nebo o mezibankovní referenční úrokovou sazbu. Mohou existovat i jiné konstrukce, jako např. poskytnutí úvěru v jedné měně a jeho splacení v jiné měně.
95
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
F) Členění úvěrů podle účelu jejich použití Z tohoto hlediska lze úvěry členit na celou řadu účelů, které často souvisejí s druhem úvěrového klienta. Zejména se rozlišují: Investiční úvěry: Jedná se o podnikatelské úvěry pro firmy a soukromé podni-
katele určené k financování jejich investic. Většinou bývají vázány účelově, není to však nezbytnou podmínkou.
Provozní úvěry: Jsou určeny k financování provozních potřeb podnikatelů i fi-
rem. Používají se např. na provozní financování výroby, jako je např. předzásobení materiálem či zbožím, nebo k pokrytí časového nesouladu mezi placením závazků a inkasem pohledávek apod.
Sanační úvěry: Tyto úvěry bývají poskytovány pouze výjimečně, a to výhradně
tehdy, pokud se úvěrovaná firma dostane do existenčních problémů a obchodní banka se jí po zralé úvaze rozhodne pomoci zachránit, poněvadž se jí to jeví jako výhodnější řešení než na ni nechat uvalit konkurz.
Spotřebitelské úvěry: Jedná se o úvěry poskytované občanům či domácnostem
na předem určené spotřebitelské zboží nepodnikatelského charakteru.
Osobní úvěry: Nejčastěji se jedná o menší úvěry poskytované bankou jednotli-
vým občanům či domácnostem bez sjednání určení jejich použití.
G) Členění úvěrů podle způsobu čerpání Podle tohoto kritéria se může jednat o: Úvěry čerpané jednorázově: Jde o druh úvěrů, které je klient banky povinen
vyčerpat naráz (zpravidla na předem sjednaný účel), neboli jednorázově.
Úvěry čerpané postupně: Úvěry tohoto druhu se čerpají postupně podle sjedna-
ného časového plánu.
Úvěry čerpané dle individuálních potřeb úvěrového klienta: Čerpání těchto
úvěrů je závislé na individuálních potřebách úvěrových klientů banky. Proto, že se většinou jedná o dlouhodobé, nebo o časově neohraničené úvěrové smlouvy.
H) Členění úvěrů podle způsobu splácení Podle způsobů splácení úvěrů lze rozlišovat: Úvěry splacené jednorázově: Jsou splaceny naráz v okamžiku splatnosti.
V praxi se však používají některé jejich modifikace, jako např.: Úvěry splatné naráz v době splatnosti: Poskytují se na předem sjednanou dobu a jsou splatné v době splatnosti. Pokud se však týká úroků, tak ty platí dlužník pravidelně podle podmínek úvěrové smlouvy. Úvěry splatné naráz po uplynutí výpovědní lhůty: Bývají zpravidla poskytovány na dobu neurčitou, přičemž je zároveň sjednána délka výpovědní lhůty pro jejich možné vypovězení. A pokud jde o úroky, ty platí dlužník pravidelně podle podmínek úvěrové smlouvy.
96
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Úvěry splácené postupně: Jsou spláceny podle sjednaného harmonogramu,
přičemž rozlišujme následné možnosti splácení: Anuitně splácené úvěry: Klienti je splácejí po celou dobu trvání úvěru (resp. minimálně po dobu fixace úrokové sazby) splátkami ve stejné výši. To znamená, že anuitní splátka je složena ze splátky úroků a jistiny, jejichž vzájemný poměr se postupně mění. Progresivně splácené úvěry: Splátka úvěru je zpočátku nižší než u úvěru s anuitním splácením. V průběhu času se však postupně zvyšuje, a to tím způsobem, že zpravidla vždy po roce se navyšuje o pevně stanovený koeficient. Degresivně splácené úvěry: Splátka úvěru je nejprve vyšší než v případě úvěru s anuitním splácením. V průběhu splácení se však postupně, zpravidla vždy po roce, snižuje o předem pevně stanovený koeficient.
Úvěry umožňující mimořádné splátky či předčasné umoření dluhu: Tyto
umožňují dlužníkům urychlit splacení dlužné částky mimořádnými splátkami bez uvalení sankcí. (Pokud je tato možnost zakotvena v úvěrové smlouvě, bývá většinou povolena pouze u anuitně splácených úvěrů, a to vždy až po uplynutí stanoveného, tzv. „fixačního období“).
Flexibilní úvěry s možnou změnou velikosti splátek: U těchto úvěrů má
dlužník s bankou dohodnuto, že smí v průběhu smlouvy v rámci dohodnutých podmínek měnit (bez postihu) velikost splátek.
I) Členění úvěrů podle toho, zda existuje nějaký způsob jejich zajištění Z hlediska zajištění lze členit úvěry takto: Nezajištěné úvěry: Jde o úvěry, které nejsou zajištěny proti případnému nespla-
cení. Vzhledem ke své vysoké rizikovosti bývají zpravidla více úročeny a jsou poskytovány pouze bonitním a dlouhodobě spolehlivým klientům.
Zajištěné úvěry: Mimo prověrky bonity a spolehlivosti potenciálních dlužníků
se v jejich případě jedná ještě navíc o věcné, či osobní zajištění. Úvěry zajištěné movitým majetkem: Jedná se nejčastěji o krátkodobé „lombardní úvěry“, které se zajišťují movitostmi, jež dává dlužník do zástavy. Úvěry zajištěné finančními instrumenty: Jedná se rovněž zpravidla o krátkodobé či případně střednědobé „lombardní úvěry“, jež jsou zajišťovány různými druhy finančních instrumentů, resp. s nimi spojenými právy. Úvěry zajištěné nemovitostmi: Jde o dlouhodobé či střednědobé tzv. „hypoteční“ či „hypotekární“ úvěry zajišťované nemovitostmi, jež dává dlužník do zástavy. Osobně zajištěné úvěry: Jsou zajišťované ručením třetí osoby, nebo několika osobami současně, přičemž se může jednat jak o osoby fyzické, tak i právnické.
Možných kritérií pro systemizaci úvěrů z hlediska jejich vlastností existuje mnoho, a proto ani výše uvedený přehled nemůže být považován za zcela vyčerpávající. Souvisí to pochopitelně i s tím, že se úvěrové smlouvy uzavírají smluvně, takže je pouze na smluvních stranách, jaké konkrétní podmínky si v úvěrové smlouvě dojednají.
97
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Poznámka: Uvedené vlastnosti, které mohou smluvně uzavírané úvěrové smlouvy obsahovat, se používají nejen při sjednávání (neobchodovatelných) úvěrů, ale mohou se vyskytovat i v emisních podmínkách převoditelných, a tudíž i obchodovatelných dluhových (dlužních) cenných papírů, neboli „dluhopisů“.
2.2.5.2 Standardní úvěrové produkty obchodních bank Pokud jde o základní druhy obchodními bankami nejčastěji poskytovaných úvěrů, lze je z praktického hlediska rozdělit na:
Peněžní úvěry Závazkové úvěry a záruky Speciální finančně úvěrové produkty Za základní kritérium bývá všeobecně považováno to, zda udělení úvěru znamená skutečné poskytnutí peněz klientovi, nebo jde pouze o vystavení bankovní záruky za jeho závazky. A současně, jako zvláštní druh úvěrů, budou ještě samostatně uvedeny tzv. speciální finančně úvěrové produkty obchodních bank. Poznámka: Následně budou popisovány základní druhy bankovních úvěrů a to jak podle jejich v praxi používaného označování, tak i co do jejich obvyklých vlastností. Nicméně je zapotřebí upozornit, že banky toto označení nepoužívají zcela jednotně a že i některé vlastnosti jednotlivých úvěrových smluv se mohou případ od případu částečně odlišovat.
2.2.5.2.1 Peněžní úvěry Na finančním trhu je možné se setkat s mnoha různými druhy úvěrů. Za nejvýznamnější jsou všeobecně považovány úvěry poskytované obchodními bankami, umožňující klientům bank si vypůjčit peníze. Mezi nejvýznamnější a nejpoužívanější druhy peněžních úvěrů patří především:
Kontokorentní úvěry Lombardní úvěry Eskontní úvěry Osobní a spotřebitelské úvěry Emisní úvěry Hypoteční úvěry
2.2.5.2.1.1 Kontokorentní úvěry Kontokorentní úvěr poskytuje banka v pohyblivé výši na kontokorentním účtu klienta. K tíži účtu mu účtuje veškeré jeho peněžní úhrady, ve prospěch účtu pak jeho vklady,
98
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
platby od odběratelů, resp. od jiných plátců. Při porovnání všech příjmů a výdajů na kontokorentním účtu k určitému termínu potom mohou vzniknout tyto možné situace: vklad na účtu (kreditní zůstatek) – kdy je klient věřitelem banky, debetní zůstatek na účtu – kdy je klient dlužníkem banky. Právě výše uvedený druhý stav účtu klienta je věcným obsahem kontokorentního úvěru, jenž je povolován na základě žádosti klienta. Banka přezkoumá úvěrovou způsobilost žadatele a v případě pozitivního výsledku oznámí rozsah úvěrového rámce, tj. přípustný debet, který nesmí být překročen. Současně musí být ovšem sjednány i ostatní podmínky, jako např. úrokové sazby, způsob zajištění, sankce apod. Kontokorentní úvěry jsou krátkodobé peněžní úvěry. S tím rovněž souvisejí podmínky úvěrových smluv, podle nichž musí být každý úvěr tohoto typu alespoň jednou ročně splacen, resp. alespoň jednou za rok musí účet klienta vykazovat buď kreditní zůstatek, nebo nulu, a to po zaúčtování veškerých položek k tíži účtu klienta včetně poplatků a odměn banky. Charakteristické pro ně dále bývá též jejich poměrně vysoké úročení, jakož i značně vysoký sankční úrok v případě překročení úvěrového rámce.
2.2.5.2.1.2 Lombardní úvěry Jedná se o peněžní, obvykle krátkodobé úvěry, sjednávané na konkrétní fixní částku s pevně stanovenou lhůtou splatnosti a zajišťované zástavou movité věci nebo práva. Podle druhu používaných zástav je možno rozlišovat různé druhy lombardních úvěrů: Lombardní úvěr na cenné papíry:1 V případě tohoto typu zástavy poskytuje banka klientovi úvěr do určité výše tržní ceny zastavených cenných papírů s ohledem na to, o jaké cenné papíry se jedná.2 Zastavené cenné papíry deponuje dlužník u banky po celou dobu trvání úvěrového vztahu, přičemž hodnota zástavy musí být udržována na dohodnuté výši. Banka sleduje vývoj tržních cen zastavených cenných papírů a v případě jejich poklesu má právo požadovat na klientovi zvýšení zástavy. Lombardní úvěr na zboží: Dlužník dá bance do zástavy zboží, které jí však fyzicky nepředává, ale skladuje je většinou ve veřejném skladišti.3 Lombardní úvěr na pohledávky: V tomto případě jsou zástavou dlužníka jeho pohledávky vůči svým odběratelům, které dává obchodní bance po uzavření úvěrové smlouvy do zástavy. Další druhy lombardních úvěrů: Může se např. jednat o lombardní úvěry na drahé kovy, vkladní knížky, životní pojistky aj. Lombardní úvěry mohou být, a to zejména tehdy, pokud jsou požadovány na delší časová období, poskytovány formou „revolvingového úvěru“. Ten umožňuje bankám sladit požadavky svých klientů s vlastními úvěrovými možnostmi tím, že jim sice poskytnou pouze krátkodobý úvěr, který jim však v okamžiku jeho splatnosti obnoví, 1
Předmětné cenné papíry se v daném případě nepřevádějí, pouze se dají věřiteli do zástavy, takže právně zůstávají majetkem dlužníka, kterému tak zůstávají i výnosy z těchto cenných papírů plynoucí. 2 Rozhodující jsou zejména jejich druh, bonita, likvidita apod. 3 Banka drží část skladištního listu, jehož druhá část zůstává majiteli zboží. Aby dlužník mohl se zbožím disponovat, musí ve skladišti předložit obě jeho části.
99
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
avšak za nových, v dané době aktuálních úvěrových podmínek. Nejčastěji je to realizováno tím způsobem, že banka uzavře s klientem revolvingovou úvěrovou smlouvu na celou jím požadovanou dobu trvání při proměnlivé (variabilní) úrokové sazbě.
2.2.5.2.1.3 Eskontní úvěry Eskontní úvěr je krátkodobým peněžním úvěrem, založeným na směnce. Banka odkoupí směnku od jejího majitele před termínem její splatnosti (neboli ji „eskontuje“), čímž se zároveň převádí pohledávka na banku. Ta si ovšem vzhledem k tomu, že směnka ještě není splatná, sráží určitou peněžní částku, tzv. „diskont“, a při dospělosti směnky ji předkládá k proplacení příslušnému směnečnému dlužníkovi. V praxi se vyskytují různé druhy směnek, mezi jejichž základní druhy patří: směnka vlastní směnka cizí
Směnka vlastní /solosměnka/: Jedná se o závazek výstavce směnky, že sám zaplatí
majiteli směnky /remitentovi/ ve stanoveném termínu předmětnou směnečnou částku. Hlavním směnečným dlužníkem je tedy sám výstavce směnky, jehož závazek vzniká jejím podepsáním a předáním. Směnka cizí /trata/: Jedná se o směnku, v níž její výstavce přikazuje svému dlužníkovi /směnečníkovi/1 zaplatit ve stanoveném termínu majiteli směnky /remitentovi/ předmětnou směnečnou sumu. Pokud směnečník akceptuje závazek podepsáním směnky, stává se směnečně zavázaným, neboli hlavním směnečným dlužníkem. Pokud se týká vystavitele směnky, ten je v pozici vedlejšího směnečného dlužníka, z níž pro něj vyplývá povinnost uhradit směnečnou sumu v situaci, pokud směnečník nebude schopen nebo ochoten dospělou směnku uhradit. Z toho vyplývá, že pokud se jedná o proplacení eskontované směnky, předkládá ji banka k proplacení přímo hlavnímu směnečnému dlužníkovi, kterým je v případě vlastní směnky její výstavce; v případě směnky cizí ji je povinen proplatit směnečník. Odmítne-li směnku proplatit hlavní směnečný dlužník, pak může banka v obou uvedených případech požadovat její proplacení od předchozího majitele, od něhož ji odkoupila (eskontovala), jenž je v postavení vedlejšího směnečného dlužníka. 2 Poznámka: Určitou modifikací eskontního úvěru pro obchodování se zahraničními partnery je „negociační úvěr“. Dojednává jej dovozce2, jenž předem dohodne s tzv. „negociační bankou“ eskont směnky /traty/, kterou na něj vystavil vývozce. Negociační banka si sice srazí diskont, avšak exportér dostane požadované peníze vyplaceny ihned a ještě navíc eliminuje riziko, že mu importér v termínu splatnosti směnku nezaplatí. Takto na sebe bere rizika negociační banka, která se stává vlastníkem směnky, kterou předkládá v době splatnosti k proplacení směnečnému dlužníkovi (dovozci). Výhodou negociačního úvěru je především to, že umožňuje exportérovi dodat zboží proti hotovému placení; naopak importér provádí placení až v době splatnosti směnky. 1 2
Směnečným dlužníkem bývá nejčastěji banka výstavce směnky (která vede jeho bankovní účty). Jednání se vedou zpravidla prostřednictvím banky, která vede jeho bankovní účty.
100
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2.2.5.2.1.4 Osobní a spotřebitelské úvěry Do této oblasti jsou zahrnovány úvěry posakytované fyzickým osobám zejména na nákup předmětů dlouhodobé spotřeby nebo k zaplacení určitých druhů služeb (např. dovolené, vzdělání apod.). Vyznačují se především tím, že je jich poskytováno velké množství, takže banky co nejvíce zefektivňují proces jejich sjednávání. Toho se dosahuje především tím, že: podmínky pro jejich poskytování jsou standardizovány (výše úročení, lhůty splatnosti, způsoby ručení aj.), průběh úvěrového vztahu je co nejvíce zjednodušen (podmínky žádosti o úvěr, povolování úvěru, hodnocení bonity klienta aj.). Spotřebitelské (maloobchodní) úvěry jsou nejčastěji poskytovány buď ve formě hotovosti, šeku, případně otevřením kontokorentního účtu klientovi. Jedná se výhradně o úvěry peněžní, většinou krátkodobé nebo střednědobé. V některých případech ovšem bývají poskytovány i úvěry dlouhodobé, jištěné nejčastěji ručením jiné fyzické osoby (tzv. ručitelem), přičemž se může jednat o úvěry revolvingového typu. 1 Poznámka: Vedle termínu osobní nebo spotřební úvěr se v praxi rovněž používá termín „půjčka“. Obecně se jedná o šíře vymezený termín než „úvěr“. Půjčka se totiž může týkat i jiných předmětů než peněz a může být úplatná i bezúplatná.1
2.2.5.2.1.5 Emisní úvěry Emisní úvěry bývají většinou dlouhodobé a jejich podstatou je to, že banka odkoupí celou emisi (nebo alespoň tranši) dluhopisů (nejčastěji obligací), které potenciální dlužník emituje. Souvisí to s tím, že banky se obvykle významně podílejí na technické stránce emise a v souvislosti s tím také často nakupují velké balíky obligací, které tím pomáhají uvádět na primární trh. To ovšem provádějí pouze pro své významné a spolehlivé klienty (např. velké korporace nebo větší obce či města disponující značným majetkem). Emisní úvěr může poskytnout: jedna banka – při vyšších částkách to ovšem bývá příliš riskantní, klub bank – jde o skupinu bank, jež se na poskytnutém úvěru podílejí stejným dílem, bankovní konsorcium – jedná se o skupinu bank v čele s tzv. „vedoucí bankou“, která úvěruje největší částku a bývá zároveň i zprostředkovatelem úvěru. Poznámka: Banky mohou při uvádění emise cenných papírů na primární trh plnit funkce emisního garanta či emisního tvůrce. Emisní garant, aby zaručil emitentovi, že určitá část emitovaných cenných papírů bude úspěšně prodána, tak mu garantuje, že se stane za předem sjednaných podmínek prvonabyvatelem určitého balíku emitovaných dluhopisů, které sám zakoupí, resp. že případně (pokud by to bylo zapotřebí) odkoupí celou emisi. A pokud jde o emisního tvůrce, ten vždy převezme celou emisi. 1
V České republice mohou banky poskytovat pouze úvěry, nikoli půjčky
101
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Výhody emisního úvěru spočívají v tom, že emitenti obligací mohou touto formou získat velké a dlouhodobé peněžní zdroje; pro věřitele mají zase tu přednost, že v případě potřeby hotovosti mohou obligace odprodat před lhůtou jejich splatnosti na sekundárním trhu.
2.2.5.2.1.6 Hypoteční úvěry Jedná se o dlouhodobé peněžní úvěry, které jsou vždy zastaveny nemovitostmi. Žádost o poskytnutí tohoto úvěru musí být proto doložena doklady potvrzujícími jejich vlastnictví. Po předložení všech potřebných dokladů zajistí banka nejprve provedení odhadu ceny nemovitostí a zejména prověří, zda na předmětnou nemovitost není v katastru zaneseno břemeno. Před vyplacením dohodnuté peněžní částky však ještě zpravidla požaduje splnění celé řady dalších podmínek, jako např. pojištění nemovitosti, zanesení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí apod. V praxi jsou z pohledu bank rozlišovány dva základní druhy hypotečních úvěrů, a to podle toho, na co má být poskytnutý úvěr použit. Jsou jimi:
Hypoteční úvěr na výstavbu (opravu) či pořízení nemovitosti Jedná se o tzv. „klasický“ hypoteční úvěr, poskytovaný účelově na financování výstavby (opravy) či zakoupení předem určené nemovitosti. Úroková sazba těchto úvěrů bývá vzhledem k poměrně spolehlivému zajištění spíše nižší, přičemž může být po celou dobu trvání úvěrového vztahu fixní, variabilní nebo kombinovaná (nejčastěji zpočátku po několik let pevná a posléze variabilní).
Americká hypotéka Jde o neúčelový hypoteční úvěr, jenž je poskytován bez udání účelu, na nějž budou poskytnuté peněžní prostředky použity. Proto také bývá výše úročen.
2.2.5.2.2 Závazkové úvěry a záruky Tyto úvěry a záruky neznamenají pro klienta banky bezprostřední získání peněz. Banka se však zavazuje za něj splatit jeho závazek, pokud jej neuhradí sám. Z toho vyplývá, že se sice v okamžiku podpisové smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků bezprostředně nejedná, avšak pokud klient svým závazkům nedostojí, vznikne bance povinnost jeho závazky za něj uhradit a tím mu vlastně poskytnout peněžní úvěr. Nejpoužívanějšími formami závazkových úvěrů jsou:
Bankovní záruky Akceptační úvěry Avalové úvěry
2.2.5.2.2.1 Bankovní záruky Bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky uvedeným v „záruční listině“, že uspokojí věřitele /beneficienta/ do výše určité peněžní částky, jestliže určitý dlužník nesplní určený (v záruční listině přesně specifikovaný) závazek. Bankovní záruka je
102
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
neodvolatelná a pokud se plní, tak vždy peněžní formou na základě písemného vyzvání věřitele. Přitom banka jako ručitelský subjekt nemůže uplatňovat námitky, jež by mohl případně uplatňovat samotný dlužník. V praxi se nejčastěji jedná o bankovní ručení za platební závazky, jako je např. zaplacení faktury, splacení úvěru nebo proplacení směnky, ale může se jednat i o jiné druhy záruk (kauční záruky, akontační záruky aj.). Za sjednání bankovní záruky platí dlužník (příkazce) bance dohodnutou provizi (jejíž velikost závisí na rozsahu a rizikovosti daného obchodního případu), a v případě, že bance vznikla povinnost uhradit beneficientovi nějaké plnění, tak jí tuto částku vrátit. Bankovní záruky se nejčastěji využívají v mezinárodním obchodě, lze je však využívat i v tuzemských podmínkách, přičemž jejich přínosem je silnější (bankovní) záruka, než je ručení (především menších) firem a dále i to, že bývá převoditelná.
2.2.5.2.2.2 Akceptační úvěry Podstata akceptačního úvěru spočívá v tom, že banka akceptuje cizí směnku, kterou na ni vystavil její klient potřebující krátkodobý úvěr. Z toho vyplývá, že v daném okamžiku mu neposkytuje žádné peněžní prostředky, ale pouze se za jeho směnku zaručuje, čímž přijímá úlohu tzv. „hlavního směnečného dlužníka“. Tím činí předmětnou směnku důvěryhodnější, a tudíž i lépe obchodovatelnou, za což si účtuje tzv. akceptační provizi. Pokud se týká výstavce směnky, ten bývá povinen složit před její splatností na svůj účet u akceptující banky příslušnou směnečnou částku, přičemž případné nesplnění tohoto závazku nemá vliv na včasné uhrazení směnky bankou.1 Akceptační úvěr bývá úvěrem krátkodobým. Používá se v situacích, kdy klient banky není pro svého dodavatele buď dostatečně známý, nebo se mu nejeví jako důvěryhodný. Poznámka: Určitou modifikací akceptačního úvěru přizpůsobeného požadavkům zahraničního obchodu je „ramboursní úvěr“. Ten poskytuje (na základě předložených dokumentů) tzv. „ramboursní banka“ tím, že akceptuje směnku vystavenou vývozcem, jenž ji může potom ihned eskontovat (poněvadž bankovní akcept je podstatně jistější zárukou zaplacení směnky než akcept dovozce). Akceptem směnky se ramboursní banka stává hlavním směnečným dlužníkem.1
2.2.5.2.2.3 Avalové úvěry2 Princip avalového úvěru je podobný jako u akceptačního úvěru, neboli i v tomto případě se jedná o úvěr závazkového typu spojený zpravidla3 se směnkou. A i v tomto případě jde o poskytnutí kreditu banky, která přebírá ručení za závazky svého klienta a zaručuje se, že jím vystavená směnka bude bankou uhrazena, pokud dlužník nezaplatí ve stanoveném termínu. 1 2
Obvykle se používá u forfaitingových obchodů. Termín „avalový úvěr“ pochází ze směnečného práva, kde se doložkou „per aval“ zaručuje avalista (neboli rukojmí) za směnečného či šekového dlužníka. Proto bývá označován též jako „úvěr ručitelský“. 3 Avalové úvěry se sice zpravidla týkají směnek, ale mohou být případně poskytnuty i na jiné závazky bankovních klientů (např. na vystavené šeky).
103
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Avalový úvěr vzniká na základě dohody mezi bankou a klientem, že banka přijme ručení za závazek klienta. Za vystavení avalu si banka účtuje tzv. avalovou provizi, která vzhledem k tomu, že se zpravidla jedná pouze o prvotřídní klienty, nebývá vysoká. Banka avaluje směnku doložkou „per aval“ a jejím podepsáním, čímž se předmětná směnka stává kvalitnější a snáze obchodovatelnou. Banka se tím ale nestává (jako v případě akceptačního úvěru) hlavním směnečným dlužníkem, nýbrž ručí za směnku stejně jako směnečník (pokud se jedná o směnku cizí), nebo výstavce směnky (u směnky vlastní). Je tedy v postavení tzv. „vedlejšího směnečného dlužníka“, jenž platí platební závazek ze směnky v případě neschopnosti či nevůle směnečníka (u směnky cizí), resp. výstavce směnky (u směnky vlastní).
2.2.5.2.3 Speciální finančně úvěrové produkty Speciální finančně úvěrové obchody jsou dalšími druhy úvěrových produktů bank, které však současně poskytují i jiné specializované firmy. Konkrétně se jedná o tyto druhy produktů:
Faktoring Forfaiting Finanční leasing
2.2.5.2.3.1 Faktoring Faktoring představuje převzetí a odkup drobnějších krátkodobých pohledávek specializovanou faktoringovou firmou (často dceřinou společností obchodní banky) od jejich majitelů bez zpětného postihu. Mezi věřitelem (prodávajícím) a faktorem je uzavřena faktoringová smlouva před dodávkou zboží. Současně s odesláním zboží předá věřitel odkupující firmě (faktoringové společnosti) faktury. Ta připíše věřiteli výnos faktur ve prospěch jeho běžného účtu a následně inkasuje (případně vymáhá) pohledávku, jejíž úhradou je případ ukončen. Cenou faktoringu je faktoringová provize, pokrývající nejen obvyklý diskont, ale i veškeré náklady za obchodní případ a rizikovou prémii, odpovídající ratingu příslušného dlužníka. Vzhledem k tomu, že se v praxi jedná o odkup velkého množství drobných pohledávek, stala se pro faktoring charakteristickou hromadnost prováděných odkupů, standardizace postupů a dlouhodobá spolupráce faktoringových firem a jejich partnerů.
2.2.5.2.3.2 Forfaiting Forfaiting představuje odkup v budoucnu splatných střednědobých nebo dlouhodobých pohledávek forfaitingovou firmou /forfaiterem/ (často dceřinou společností obchodní banky) bez zpětného postihu původního věřitele. A jelikož se u forfaitingu jedná o velké zakázky, uzavírá se každý obchodní případ samostatně, neboli „případ od případu“. Předmětem forfaitingu mohou být různé druhy pohledávek, nicméně nejčastěji se jedná o inkasování (případně vymáhání) pohledávek plynoucích z exportních obchodních
104
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
případů. V těchto případech forfaiter uzavírá předem smlouvu s vývozcem, kde se stanoví podmínky budoucího odkupu pohledávky. Po realizaci dodávky zboží do zahraničí postoupí vývozce pohledávku příslušné forfaitingové firmě, která ji následně zaplatí dohodnutou částku (hodnotu pohledávky sníženou o náklady forfaitingu). Poněvadž však forfaiter uzavřením forfaitingové smlouvy přebírá veškerá rizika, požadují forfaitingové firmy před provedením odkupu pohledávek jejich kvalitní (bankovní) zajištění. Forfaiting využívají především firmy dodávající do zahraničí dodávky větších hodnot (zejména investiční celky). Tímto způsobem totiž eliminují rizika spojená nejen se spolehlivostí odběratele a teritoriem, v němž působí, ale i riziko změny měnového kurzu. A hlavně získají peněžní prostředky, které by jinak dostaly až mnohem později. Soudobý význam forfaitingu podtrhuje rovněž skutečnost, že pro tyto produkty již existuje sekundární trh,1 takže forfaitingové firmy mají možnost odkoupené pohledávky případně i prodat.
2.2.5.2.3.3 Finanční leasing Finanční leasing představuje specifický leasingový produkt,2 který svým charakterem nahrazuje nájemci určitého předmětu úvěr, potřebný pro jeho získání. Jde o zprostředkovaný vztah mezi výrobcem a nájemcem, mezi něž vstupuje leasingová společnost (často založená obchodní bankou ve formě dceřiné společnosti). Leasingová společnost nejprve vyplatí kupní cenu výrobci a sama se pak stává vlastníkem a pronajímatelem předmětu jeho konečnému uživateli. Ten jí nejprve platí dohodnuté splátky a následně, na konci platnosti leasingové smlouvy, odkoupí příslušný předmět za zůstatkovou cenu a stane se tak sám jejím majitelem.3 Předpokladem uzavření leasingové smlouvy je, stejně jako u poskytování úvěru, především bonita nájemce.4
2.2.5.2.4 Syntetické úvěrové bankovní produkty V současnosti dochází k tomu, že obchodní banky, které již nepodnikají samy, ale společně s dalšími finančními institucemi v rámci finančních holdingů, nabízejí svým klientům tzv. „syntetické finanční produkty“. Ty vzájemně spojují vlastnosti různých úvěrových produktů s vlastnostmi jiných finančních nástrojů a služeb, a to často i neinvestiční povahy. Jako syntetické bankovní úvěrové produkty (u nichž lze považovat za základ poskytnutý úvěr) lze uvést zejména:
Kreditní (úvěrové) karty Úvěry spadající do produktů bankopojištění 1 2
Např. v Londýně. Termín „leasing“ obecně znamená pronájem investičního zařízení, předmětů dlouhodobé spotřeby a jiných předmětů uživateli za sjednané nájemné na dobu určitou či neurčitou. 3 Konkrétní podmínky leasingových smluv se ovšem mohou vzájemně odlišovat. 4 Finanční leasing však nelze zaměňovat s operativním leasingem, který probíhá tak, že pronajímatel předá leasingový předmět do užívání nájemci a ten pak platí pronajímateli nájemné. Po skončení pronájmu se věc vrací pronajímateli. Operačního leasingu se mohou samozřejmě účastnit i banky formou vedení účtů, inkas nájemného aj., nejedná se však v pravém slova smyslu o úvěrový obchod.
105
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2.2.5.2.4.1 Kreditní (úvěrové) karty Kreditní karty syntetizují úvěrové a platební služby. To znamená, že umožňují klientům bank používat kartu k placení, resp. k výběru hotovosti, a své závazky hradit až v budoucnu, během stanovené lhůty a za podmínek vymezených smlouvou.
2.2.5.2.4.2 Úvěry spadající do produktů bankopojištění Termínem bankopojištění se označují syntetické finanční produkty, které vzájemně integrují bankovní a pojišťovací služby. V praxi se jedná o celou řadu produktů, z nichž nejrozšířenější jsou ty, které pojišťují bankovní produkty proti různým druhům rizik. Jako konkrétní příklady úvěrových produktů vykazujících znaky bankopojištění lze uvést např.: Pojištění bankovních úvěrů proti jejich případnému nesplacení: Jedná se o doplňkové sjednání pojistky pro případy ztráty zaměstnání, nemoci, úrazu nebo smrti, které by mohly zapřičinit nemožnost včas úvěr splatit, ale případně i o pojištění majetku, který je předmětem hypotečního úvěru, nebo majetku, který obchodní banka akceptovala jako záruku apod. Z povahy těchto produktů je zřejmé, že se jedná nejčastěji o krytí rizik spojených s poskytováním úvěrů dlouhodobých (případně střednědobých). Pojištění navázaná na (kreditní) platební karty: Banky nabízejí celou řadu možných druhů pojištění, která lze spojit s platební kartou. V případě kreditních karet jde o syntézu funkcí: kreditní, platební a pojišťovací. Pojištění (kreditních) platebních karet proti jejich ztrátě: Jedná se o pojištění kreditních (ale i debetních) platebních karet proti jejich zneužití při případné ztrátě.1 Poznámka: Bankopojištění, neboli syntetizace bankovních a pojišťovacích produktů se netýká jen propojení pojištění s úvěrovými a platebními bankovními produkty, ale i s ně kterými produkty investičními, viz např. některé speciální druhy úsporných vkladů.1
2.2.6 Investiční bankovní produkty Investiční bankovní produkty umožňují obchodním bankám získávat potřebné peněžní zdroje, jejich klientům pak přeměňovat své disponibilní peněžní prostředky na finanční investiční aktiva. Z pohledu bank se jedná o obchody pasivní,2 v nichž banka vystupuje jako dlužník. Investiční bankovní produkty lze rozdělit do dvou základních skupin, a to na:
Bankovní vklady (depozita) Bankovní dluhopisy3 1 2 3
Viz dílčí kapitola 2.2.6.1.3. Jejich odraz se projevuje na pravé straně jejich bilance, neboli v pasivech. V daném případě se jedná o nově vydávané (resp. emitované) vlastní dluhopisy banky.
106
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2.2.6.1 Bankovní vklady (depozita) Vklady klientů bank je možno z hlediska teoretické podstaty de facto považovat za „úvěry poskytované bankovními klienty obchodním bankám“. To znamená, že je lze systemizovat z podobných hledisek, jako tomu bylo v případě úvěrů. Nicméně pokud jde o vklady obyvatelstva, tak vzhledem k jejich určité standardizaci je rozmanitost jejich vlastností podstatně menší. Nejvýznamnějším kritériem, podle kterého se v praxi rozlišují bankovní vklady, je jejich forma, podle níž lze rozlišovat:
Vklady na bankovních účtech Vklady na vkladních knížkách Speciální druhy úsporných vkladů 2.2.6.1.1 Vklady na bankovních účtech Bankovní účet lze obecně charakterizovat jako účet pohledávek a závazků banky vyplývajících z jejích vztahů s klientem. Banky vedou svým klientům různé druhy účtů, z nichž ty, které souvisejí s ukládáním peněžních prostředků jejich klientů, jsou následující:
2.2.6.1.1.1 Vklady vedené na běžných účtech Běžný účet, označovaný též jako „konto“, je považován za nejvýznamnější a nejvíce využívaný druh klientského bankovního účtu vůbec. Jeho zřízení je totiž předpokladem možného využívání celé řady dalších bankovních produktů, přičemž sám o sobě slouží ke krátkodobému ukládání dočasně volných peněžních prostředků a k provádění bezhotovostního platebního styku. Využívají jej proto jak právnické, tak i fyzické osoby, přičemž jim tyto účty mohou, ale též nemusí sloužit k podnikání. Běžné účty sice bývají bankou úročeny, avšak vzhledem k tomu, že hlavním důvodem jejich zřizování je provádění bezhotovostního platebního styku, z čehož vyplývá, že na nich uložené peněžní prostředky musí být volně disponibilní (tzv. „na viděnou“), bývá jejich úročení nízké. Proto také klienti na nich udržují vklad pouze v nezbytně nutné výši. Z pohledu bank je vedení běžných účtů klientů ovšem velice potřebné. V prvé řadě je tomu tak proto, že za peněžní prostředky uložené na běžných účtech platí pouze minimální (nebo případně vůbec žádný) úrok. A dále, i když vklady na požádání nejsou pro banky příliš výhodné, zmírňuje tento nedostatek skutečnost, že obchodní banky mívají velké množství klientů a ze zákona velkých čísel vyplývá, že extrémy v kolísání velikosti vkladů na jednotlivých účtech se vzájemně vyloučí. Tím se na běžných účtech vedených bankou vytváří určitá hladina uložených peněz, které jsou bance trvale k dispozici (přičemž např. platby v rámci jedné banky nemají na celkový objem vkladů vůbec žádný vliv). Přitom obecně platí, že velikost celkového objemu peněžních prostředků uložených na běžných účtech, jakož i jeho stabilita roste s počtem klientů (neboli s velikostí banky).
107
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Pokud jde o jednotlivé typy vkladů na běžných účtech, jsou jimi především:
Vklady na běžných podnikatelských účtech: Jsou charakteristické tím, že se prakticky každý den mění jejich zůstatek. Jejich cílem je zajištění platebního styku firem a podnikatelů z řad fyzických osob. Vklady na požádání obyvatelstva: Tyto vklady zaznamenávají rozvoj především v souvislosti s rozšiřováním žírového platebního styku, jehož prostřednictvím hradí domácnosti své závazky. Vklady na požádání vlády a místních samosprávních celků: Vznikají z přechodného přebytku zejména daňových příjmů nad výdaji v průběhu roku. Vklady na požádání bank u jiných bank: Jejich hlavním smyslem je zprostředkování platebního styku bankovních komitentů. Například šek jedné banky může být proplatitelný u banky jiné, a to i mezinárodně.
2.2.6.1.1.2 Vkladové (depozitní) účty Za charakteristický rys vkladových účtů lze považovat to, že umožňují ukládání dočasně volných peněžních prostředků s cílem dosáhnout vyššího úrokového výnosu. Firmám proto slouží k akumulaci peněz na investiční akce, domácnostem pak ke spoření. Z těchto důvodů bývají vkladové účty uzpůsobeny k tomu, aby na nich bylo možno vést termínové vklady, u nichž se komitent dobrovolně zavazuje k tomu, že po určité časové období nebude s vkladem disponovat. Pro banku jsou výhodné, protože zvyšují její likviditu bez toho, aby měla povinnost na nich uložené peněžní prostředky na požádání klienta ihned vyplatit. Z tohoto důvodu je také výše úročí. Termínové (resp. termínované) vklady bývají vedeny ve dvou základních formách:
Termínové vklady na pevně sjednaný termín splatnosti: Jejich vyplacení bývá
předem sjednáno k přesně stanovenému datu nebo období, přičemž lze zároveň sjednat i jejich automatické obnovování /revolving/ za v dané době platných úrokových podmínek podle předem dohodnuté referenční úrokové sazby.1 Termínové vklady s výpovědní lhůtou: U těchto vkladů je pravidlem, že chce-li si vkladatel vyzvednout svůj vklad, je povinen to bance předem oznámit. Vklad má potom k dispozici až po uplynutí stanovené výpovědní lhůty. U termínových vkladů dále zpravidla platí, že čím delší je dohodnutý termín splatnosti, resp. na čím delší výpovědní lhůtu vkladatel přistoupí, tím vyšší úročení vkladu mu banka poskytne. V případě výběru vkladu před termínem účtuje ovšem banka komitentovi poměrně vysoký poplatek z důvodu nedodržení sjednaných podmínek uzavřené smlouvy, přičemž existují i takové vklady, kde je předčasný výběr vyloučen. Úrokové sazby termínových vkladů bývají většinou obchodních bank ještě navíc odstupňovány i podle výše objemu na nich uložených peněžních prostředků. Existuje u nich zpravidla několik tzv. vkladových pásem, která jsou rozdílně úročena, přičemž vyšší pásmo s sebou většinou nese i vyšší úročení. 1
Může se např. jednat o „tržní referenční úrokovou sazbu obchodní banky“, nebo o některou sazbu centrální banky, či o mezibankovní úrokovou sazbu.
108
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Poznámka: Bývá zvykem, že klient, který si u banky zřídil běžný účet a využívá internetového bankovnictví, může libovolně vytvářet nové a rušit již nepotřebné vkladové účty. Své uložené peníze může libovolně mezi těmito účty převádět (přičemž může zřizovat i běžné a termínové účty v různých cizích měnách). A také si může na běžném účtu sjednat s bankou určitý úvěrový rámec, čímž se z něj stane účet kontokorentní.
2.2.6.1.2 Vklady na vkladních knížkách Jedná se o tradiční, ale ještě stále značně rozšířenou formu úsporných vkladů především fyzických osob. Jeho nevýhodou je ovšem skutečnost, že dispozice s vkladem je možná pouze proti předložení vkladní knížky na přepážce příslušné obchodní banky. Na finančním trhu se lze setkat s různými druhy vkladních knížek, přičemž nejčastěji se jedná o následující varianty:
Vkladní knížky úročené: Velikost jejich úročení závisí na stanovené úrokové sazbě, která může být proti její základní výši zpravidla zvýšena sjednáním příslušné výpovědní lhůty, čímž se z vypovězené částky stává termínový vklad. Vkladní knížky výherní: V případě výherních vkladních knížek bývá úročení nahrazeno systémem výher, připisovaných majitelům těchto vkladních knížek na základě výsledků pravidelně prováděného slosování, a s přihlédnutím k průměrné výši vkladu za příslušné slosovací období.
2.2.6.1.3 Speciální druhy úsporných vkladů Na finančních trzích je možno se stále častěji setkat s celou řadou dalších druhů různě speciálně zaměřených úsporných vkladů. Jejich zavádění do bankovní praxe souvisí se skutečností, že obchodní banky jsou již v současné době většinou součástí podstatně větších a z hlediska nabízených finančních produktů a služeb velmi široce orientovaných finančních skupin. Ty mohou vytvářet nové finanční produkty vhodnou kombinací úsporných bankovních vkladů s jinými finančními produkty. Některé speciálně konstruované druhy úsporných vkladů pak může prostřednictvím obchodních bank zavádět a podporovat i stát. Konkrétní formy a podmínky stanovené pro tyto speciální druhy úsporných vkladů však musí být vždy v souladu s legislativou příslušného státu. Přes skutečnost, že se druhy speciálně konstruovaných bankovních produktů mohou v jednotlivých zemích lišit, lze za nejvýznamnější považovat především:
Spoření účelová Majetková spoření Podřízené vklady Spoření spojená se životním pojištěním Z uvedeného výčtu nejčastěji nabízených speciálních druhů úsporných vkladů (resp. druhů spoření) vyplývá, že se již nejedná pouze o klasické bankovní produkty. Jde buď o kombinace bankovních úsporných vkladů s jinými druhy finančních produktů (neboli
109
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
o syntetické produkty, jejichž základem je spoření), které banky vytvářejí ve spolupráci se svými dceřinými společnostmi, nebo se jedná o tzv. „strukturované vklady“. Z povahy těchto produktů je zřejmé, že vždy záleží především na obchodní politice jednotlivých bank, jaké nové investiční produkty vytvoří, pochopitelně v souladu se zákonnými i podzákonnými normami platnými v jednotlivých zemích. Z toho vyplývá, že jakýkoli výčet existujících „speciálních úsporných vkladů“ nelze nikdy považovat za zcela vyčerpávající, přičemž ani jejich názvy nelze považovat za jednotné.
2.2.6.1.3.1 Spoření účelová Jedná se o různé druhy účelově zaměřených spoření podporovaných někdy i státem, který může jejich prostřednictvím napomáhat realizaci svých politických cílů. V různých zemích bývají proto různě zaměřena, nejčastěji se však týkají problematiky bydlení. Většinou se jedná o syntetický produkt kombinující spoření klienta s možností poskytnutí bankovního úvěru, doplněného případně státní podporou.1
2.2.6.1.3.2 Majetková spoření Tyto (syntetické) produkty neslouží vkladatelům pouze ke spoření, nýbrž i k investování úspor do různých finančních investičních instrumentů (především investičních cenných papírů), které jim nakupuje a po celou dobu trvání „spoření“ obhospodařuje banka.2
2.2.6.1.3.3 Podřízené vklady Podřízené vklady mají dopředu známý výnos, který bývá (podstatně) vyšší, než je tomu v případě obvyklých depozitních termínovaných vkladů. Co je však výrazně odlišuje od normálních termínových vkladů je to, že nejde o depozitní, nýbrž o normální, de facto neregulované investiční produkty, na které se nevztahuje pojištění vkladů, a že je nelze vybrat před ukončením fixace.
2.2.6.1.3.4 Spoření spojená se životním pojištěním Jedná se o kombinaci spoření se životním pojištěním (neboli o syntetické produkty spadající do tzv. „bankopojištění“). Podstata těchto produktů označovaných jako „smíšené životní pojištění“3 spočívá v tom, že obsahují dvě složky, a to tzv. složku pojistné ochrany a složku spořící. Z toho vyplývá, že vklady klientů slouží zčásti k vytváření pojistného fondu na krytí sjednaných pojistných událostí a z části jsou různými způsoby investovány.4 Poznámka: Banky často nabízejí klientům též tzv. „garantované vklady“, jež syntetizují vlastnosti „klasických“ termínových vkladů s vlastnostmi derivátových instrumentů. V podstatě jde o „strukturované vklady“ spadající mezi tzv. „strukturované produkty“4. 1
V České republice je možno za účelové spoření považovat např. „stavební spoření“. Jedná se o spoření fyzických osob spojené s poskytováním úvěrů a státního příspěvku. Jeho provozovatelem může být pouze banka, které byla udělena příslušná licence, na jejímž základě se nazývá „stavební spořitelnou“. 2 Poskytování tohoto produktu vyžaduje licenci obchodníka s cennými papíry, kterou banky disponují. 3 Podrobnější vysvětlení těchto produktů je zařazeno v pojednání o pojišťovnách. 4 Strukturované produkty jsou podrobně popsány v 9. kapitole této publikace.
110
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2.2.6.2 Bankovní dluhopisy Obchodní banky jsou rovněž emitenty různých druhů bankovních dluhopisů, a to jak krátkodobých, tak i dlouhodobých. Mezi bankami vydávané či emitované1 dluhopisy lze zařadit především:
Depozitní certifikáty (resp. vkladové listy) Depozitní směnky Bankovní obligace Hypoteční zástavní listy (hypoteční obligace) 2.2.6.2.1 Depozitní certifikáty Depozitní certifikát (vkladový certifikát, vkladový, resp. vkladní list) je listinný dokument, kterým banka potvrzuje přijetí určitého vkladu, majícího zpravidla pouze kratší lhůtu splatnosti. Banka se v něm zavazuje vyplatit ve stanoveném termínu částku uvedenou v certifikátu, která, protože se většinou jedná o diskontovaný cenný papír, zahrnuje i odpovídající úrok. Co se týče úročení (resp. velikosti diskontu), bývá rovněž stanoveno s přihlédnutím ke lhůtě, na kterou má banka vklad k dispozici. Ve srovnání s vklady na požádání mají depozitní certifikáty význam v tom, že umožňují bance určitou dobu disponovat s uloženými peněžními prostředky. Splatnost těchto certifikátů se pohybuje většinou od jednoho měsíce do 1 roku, může však být i delší.2 Depozitní certifikáty mohou být emitovány:
na majitele: vklad je vyplacen majiteli /doručiteli/ certifikátu, na jméno: vklad je vyplacen na jméno uvedené v certifikátu. Z hlediska obchodovatelnosti je možné je členit na:
neobchodovatelné: ponechává si je po celou dobu jejich životnosti první
majitel; v některých případech ovšem může existovat možnost jejich předčasného zpětného odkupu bankou, obchodovatelné: během doby jejich životnosti mohou být prodány na veřejném sekundárním trhu.3
2.2.6.2.2 Depozitní směnky Přestože směnky nejsou typickými nástroji používanými k získávání úvěrových zdrojů obchodních bank a slouží spíše jako aktivum využívané k jiným bankovním obchodům, 1 2
Emitovat lze cenné papíry prostřednictvím emise (jde tedy o hromadné vydání cenných papírů). V České republice jsou depozitní certifikáty označovány jako „vkladové, resp. vkladní listy“, které jsou pojištěny stejným způsobem jako bankovní vklady. Musí však být vydány na jméno, z čehož vyplývá jejich neobchodovatelnost, a proto se de facto považují za druh bankovního vkladu. 3 Případná obchodovatelnost depozitních certifikátů se ovšem může týkat pouze těch, které jsou vystaveny na „majitele (doručitele)“.
111
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
mohou být pro tento účel použity. V těchto případech banka vystaví proti přijetí peněz vlastní směnku označovanou jako „směnka depozitní“, která pro ni představuje směnečný závazek.
2.2.6.2.3 Bankovní obligace Bankovní obligace představují střednědobé a dlouhodobé dluhopisy emitované obchodními bankami s cílem opatřit si větší objem peněz na delší dobu (obvykle na pět a více let) bez rizika toho, že by je mohl někdo požadovat před termínem jejich splatnosti. Z peněžních prostředků získaných jejich prodejem na primárním trhu pak mohou poskytovat úvěry svým bankovním klientům.
2.2.6.2.4 Hypoteční zástavní listy (hypoteční obligace) Jedná se o specifický druh dlouhodobých bankovních obligací, jež mohou zpravidla emitovat pouze tzv. „hypoteční banky“, jimž byla k tomuto účelu udělena speciální licence. Jejich základní odlišností proti standardním bankovním obligacím je to, že peněžní prostředky, které banka prodejem hypotečních zástavních listů (hypotečních obligací) získá, mohou být použity výhradně na poskytování hypotečních úvěrů.1
2.2.6.3 Ostatní druhy bankovních produktů Vedle toho, že banky přijímají vklady, jež následně investují formou poskytovaných úvěrů a půjček, vykonávají též řadu dalších činností, které vzhledem k tomu, že jsou rovněž zacíleny na klienty, lze též považovat za bankovní produkty. V podstatě se jedná o tzv. mimobilanční bankovní aktivity, při nichž banka nevystupuje ani jako dlužník, ani jako věřitel. Do této skupiny patří především služby pokladní, platební, zúčtovací, směnárenské, poradenské, informační, expertizní, konzultační, pronájem bezpečnostních schránek apod. A samozřejmě nelze opomenout služby investiční, spadající do kompetence obchodníka s cennými papíry. V těchto případech se ovšem většinou jedná o poskytování služeb, které vedle obchodních bank mohou nabízet i jiné finanční instituce nebo v některých případech i podnikatelské subjekty z řad fyzických osob, majících živnostenské oprávnění.
2.2.7 Bankovní obchody komerčních bank na mezibankovním trhu Pokud se týká mezibankovního trhu, obchodní banky na něm poptávají i nabízejí dočasně volné peněžní prostředky, přičemž prostřednictvím tohoto trhu provádí své bankovní obchody i centrální banka. Mezibankovní trh je charakteristický především tím, že se zde obchoduje pouze s krátkodobými instrumenty peněžního trhu. Vzhledem k tomu, že se jedná výhradně o obchody mezibankovního charakteru (které nejsou směrovány ke klientům bank), nelze je považovat za bankovní produkty. 1
Tak je tomu např. v České republice.
112
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Z hlediska účastníků sjednávaných bankovních obchodů na mezibankovním trhu dělíme tyto obchody na:
Mezibankovní obchody uzavírané mezi obchodními bankami Mezibankovní obchody mezi obchodními bankami a bankou centrální
2.2.7.1 Mezibankovní obchody uzavírané mezi obchodními bankami Z teoretického pohledu by vlastní kapitál každé obchodní banky a všechny její cizí zdroje přijaté od nebankovních komitentů měly odpovídat jejím aktivům. To je však v praxi vzhledem k neustále se měnícím požadavkům klientů nemožné, a tudíž dochází u úvěrových aktiv a pasiv bank k nevyrovnanostem. A právě k jejich zpětnému uvádění do rovnováhy slouží mezibankovní trh, na němž banky uzavírají mezi sebou vkladové a úvěrové obchody k vyrovnávání svých úvěrových a peněžních pozic. Z uvedeného vyplývá, že mezibankovní trh slouží obchodním bankám k těmto účelům:
k prodeji přebytečných peněžních prostředků jiným bankám Prodej přebytečných peněžních prostředků jiným obchodním bankám vychází ze skutečnosti, že pro každou banku je ztrátové držet nevyužité peněžní zdroje, za něž platí jejich poskytovatelům úrok, nehledě navíc na důsledky inflace.
k nákupu potřebných peněžních prostředků od jiných bank Nákup peněžních prostředků od jiných obchodních bank bývá motivován především těmito důvody: snahou zvýšit své úvěrové zdroje: Tento důvod spočívá nejenom ve snaze vyhovět požadavkům klientů na čerpání bankovních úvěrů, ale i ve snaze dosáhnout co nejvyšších příjmů z jejich poskytování. potřebou vyrovnávat peněžní pozici a tím udržovat bankovní likviditu: Uvedená potřeba obchodních bank souvisí s tím, že musí být vždy schopny vyplácet klientům jejich vklady podle jejich okamžité potřeby a podmínek uzavřených smluv. Mimo výše uvedených důvodů je významné i to, že nákup peněz od jiných bank umožňuje obchodním bankám ponechat si otevřenou poslední možnost, kterou je čerpání úvěrů od centrální banky. Co se týče mechanismů, jimiž se jednotlivé mezibankovní obchody uskutečňují, jedná se nejčastěji o nákupy a prodeje mezibankovních depozit, resp. o obchody s krátkodobými dluhopisy, nejčastěji se státními pokladničními poukázkami nebo pokladničními poukázkami centrální banky.1 1
Pro všechny uvedené obchodní transakce je společné to, že probíhají pouze v rámci bankovního systému, netýkají se klientů obchodních bank, takže se nejedná o bankovní produkty.
113
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2.2.7.2 Mezibankovní obchody mezi obchodními bankami a bankou centrální Předpokládejme existenci bankovního systému, v němž působí větší množství obchodních bank, avšak neexistuje v něm centrální banka. V takové bankovní soustavě musí zákonitě nastat situace, že ani v případě dobrého vzájemného propojení se nikdy nestane, aby si všechny obchodní banky dokázaly opatřit potřebné peněžní zdroje a zároveň žádná z nich nedisponovala nevyužitými (neumístěnými) peněžními prostředky. Proto je také zcela nereálná představa, že by v rámci celého takového bankovního systému došlo k tomu, že by v některém časovém okamžiku byly umístěny veškeré volné peněžní zdroje jedněch bank u bank druhých a nastalo tak úplné mezibankovní vyrovnání úvěrů a peněžních zdrojů celého bankovního systému. Nyní však rozšiřme uvedený bankovní systém o centrální banku a zároveň připusťme alespoň teoretickou představu, že v určitém okamžiku taková situace nastat může. Významným faktorem působení centrální banky v rámci mezibankovního trhu je totiž to, že tím, že bankám poskytuje (odčerpává) potřebné (přebytečné) peněžní zdroje jim vytváří možnost průběžně optimalizovat strukturu jejich aktiv a pasiv, čímž následně udržuje celý bankovní systém v „efektivní“ rovnováze. Děje se tak na základě toho, že úvěry poskytované centrální bankou komerčním bankám jsou součástí jak bilancí jednotlivých obchodních bank, tak i bilance celého bankovního systému, jehož je centrální banka nedílnou součástí. To, jak silný vliv bude mít centrální banka na obchodní banky, ovšem závisí především na stupni otevřenosti ekonomiky příslušné země, resp. na úrovni vzájemného propojení jejího finančního systému s finančními systémy ostatních zemí. V uzavřené ekonomice by totiž úvěry centrální banky byly jedinými vnějšími zdroji, které by mohly v případě potřeby rozšířit peněžní zdroje obchodních bank. Naopak v otevřené ekonomice, kde je z globálního pohledu bankovní trh podstatně širší, mají obchodní banky mnohem širší možnosti opatřit si peněžní (resp. devizové) zdroje např. v zahraničí. Nicméně i v otevřených tržních ekonomikách přistupují obchodní banky k čerpání úvěrů od centrálních bank zcela běžně a v rámci svých obchodních záměrů s nimi počítají. Na druhé straně, při přebytku peněžních prostředků nakupují od centrální banky především státní pokladniční poukázky nebo pokladniční poukázky emitované centrální bankou.
2.2.8 Obchody komerčních bank s vlastními cennými papíry na sekundárním trhu
Mezi bankovní obchody komerčních bank můžeme samozřejmě zařadit i ty jejich obchody s cennými papíry, jež provádějí na sekundárních trzích v rámci vlastní investiční činnosti. V daném případě se jedná o nákupy a prodeje cenných papírů v rámci správy vlastních portfolií za účelem získání co nejvyšších výnosů z nich plynoucích. U těchto obchodů je ovšem důležitá jedna velmi významná skutečnost. Přestože se z hlediska bankovní terminologie jedná o bankovní obchody, vzhledem k tomu, že jde o obchody realizované na sekundárních trzích cenných papírů, nejsou jejich realizací umísťovány na finanční trh žádné nové finanční investiční instrumenty. Nevznikají tedy
114
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
ani nové závazky, ani pohledávky, takže jejich celkový dopad na úvěrování bankovních komitentů je v rámci celého finančního systému nulový. Na druhé straně však i prodejem cenných papírů ze svých vlastních portfolií mohou obchodní banky získávat v případě potřeby dodatečné úvěrové zdroje; naopak nákupem cenných papírů mohou, pokud mají nevyužité peněžní prostředky, vhodně investovat.1
2.3 Nebankovní spořitelní instituce Na finančních trzích ekonomicky rozvinutých zemí působí vedle obchodních bank i celá řada různých nebankovních (tzv. vzájemných) spořitelních institucí, jež svou činností obchodním bankám mnohdy velmi úspěšně konkurují. Většinou se jedná o menší ekonomické subjekty různých právních forem, jež bývají nejčastěji zřizovány na základě tzv. „principu vzájemnosti“, neboli v rámci určité sociální skupiny lidí, přičemž se často jedná o instituce fungující za neziskovém principu. Tyto „nebankovní (tzv. vzájemné) spořitelní instituce“, označované někdy jako „near banks“, bývají též často zakládány se záměrem vyhnout se přísným regulačním pravidlům platným pro banky. Nicméně, vzhledem k tomu, že jde o finanční instituce, jež mají povoleno přijímat vklady, které mohou stejně jako obchodní banky, využívat k poskytování úvěrů, bývají i ony licencovány a přísně regulovány.
2.3.1 Spořitelní a úvěrní družstva Spořitelní a úvěrní družstva lze charakterizovat jako právnické osoby s neuzavřeným počtem členů, fungující na členském principu. Působí téměř ve všech ekonomicky vyspělých zemích, kde jsou zakládána se záměrem umožnit občanům a drobným podnikatelům nejen výhodně ukládat peníze, ale i získat výhodné úvěry.2 Proto také většinou úspěšně konkurují obchodním bankám. Jejich činnost však bývá zpravidla omezena pouze na menší územní celky, nebo jen na určitý druh jejich zakladatelů.3 Vzhledem ke skutečnosti, že se i v těchto případech jedná o subjekty finančního zprostředkování působící na finančním trhu, jsou ve vyspělých zemích rovněž regulována státem.4 Regulace se většinou týká nejen nabízených produktů a služeb, ale případně i úrokových sazeb pro poskytování úvěrů, jakož i podílů ze zisku vyplácených jejich členům. Rovněž jim bývá zakázáno provádět riskantní a spekulativní operace, takže i jejich případné investice bývají limitovány. I když spořitelní a úvěrní družstva mohou svým členům vyplácet podíly ze zisku, jsou většinou považována za nevýdělečné asociace. 1
Jedná se především o investice do likvidních, ať už krátkodobých nebo dlouhodobých dluhopisů nebo i do vysoce likvidních akcií především renomovaných korporací apod. 2 V České republice je tento typ spořitelních institucí legislativně označován jako „Spořitelní a úvěrní družstva“. Ta mohou být dle zákona též označována jako „Družstevní záložna“, „Spořitelní družstvo“, „Úvěrní družstvo“, jež mohou pro podporu hospodaření svých členů provozovat finanční činnosti, jimiž jsou především přijímání vkladů a poskytování úvěrů. Vklad klienta je v České republice pojištěn stejně jako u obchodních bank (stav v roce 2014). 3 Zakládají je např. podniky, církve, kluby, zájmová společenství apod. 4 V České republice spadá dohled nad spořitelními a úvěrními družstvy do kompetence ČNB.
115
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
2.3.2 Další nebankovní spořitelní instituce V různých zemích světa existuje samozřejmě i celá řada dalších druhů nebankovních spořitelních institucí. Mohou být jednak rozdílných právních forem,1 jednak se mohou lišit i z hlediska svého poslání a činnosti. Nejčastěji bývají orientovány do oblasti poskytování dlouhodobých úvěrů (či půjček) proti zajištění nemovitým majetkem – tzv. „hypoteční (hypotekární) banky“. Nebo mohou být přímo označovány podle konkrétního zaměření své činnosti, jako např. „pozemkové banky“, „meliorační banky“, „železniční banky“, „lodní hypotekární banky“ apod. Dále se může jednat např. o tzv. „komunální banky“, poskytující úspory svých klientů pouze státu nebo místním samosprávám (městům, obcím apod.), „splátkové banky“, zaměřené na splátkové obchody, a o celou řadu jiných podobných nebankovních spořitelních a úvěrových institucí. Nicméně, jak zakládání, tak i konkrétní činnost těchto institucí jsou vždy podmíněny legislativou jednotlivých zemí. V některých státech mohou totiž některé jejich druhy existovat i formou dceřiných společností obchodních bank. V těchto případech bývají ovšem považovány za součást bankovního a nikoli nebankovního sektoru, a to se všemi důsledky, které jsou s tímto zařazením spojeny.2
2.4 Ostatní instituce bankovního sektoru Do bankovního sektoru se (zejména z hlediska organizace bankovního dohledu) řadí ještě další licencované finanční instituce, které buď zabezpečují platební styk, anebo vykonávají pro banky některé pomocné činnosti. Co se týče působení v oblasti platebního styku, jedná se např. o tzv. „instituce elektronických peněz“, resp. o „vydavatele elektronických peněz malého rozsahu“,3 dále pak o „platební instituce“ a „poskytovatele platebních služeb malého rozsahu“.4 A pokud jde o zabezpečování pomocných bankovních činností, jedná se nejčastěji o tzv. „podniky pomocných bankovních služeb“.
3 Nebankovní instituce sektoru investičních služeb
Vedle obchodních bank se lze na finančních trzích setkat s celou řadou dalších druhů finančních institucí poskytujících investiční služby. Jedná se rovněž o licencované instituce spadající pod státní regulaci a dohled. 1 2 3
V některých zemích (např. v USA) existují např. spořitelní a úvěrová sdružení apod. Např. z hlediska přísnosti bankovní regulace apod. Elektronické peníze lze chápat jako peněžní hodnotu představující pohledávku vůči tomu, kdo ji vydal, jež je uchovávaná elektronicky, je vydávaná proti přijetí peněžních prostředků za účelem provádění platebních transakcí a je přijímána jinými osobami, než je subjekt, který ji vydal. 4 Platební službou je služba umožňující vložení hotovosti na platební účet, výběr hotovosti z platebního účtu, provedení převodu peněžních prostředků z platebního účtu, vydávání a správa platebních prostředků a zařízení k přijímání platebních prostředků, nebo poukazování peněz.
116
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Ve většině zemí do této skupiny institucí spadají:
Obchodníci s cennými papíry Investiční společnosti a investiční fondy Penzijní společnosti, resp. penzijní fondy Burzy, resp. regulované organizované trhy
3.1 Obchodníci s cennými papíry Termín „obchodník s cennými papíry“ je možno považovat za právní označení firmy, jejíž jedinou podnikatelskou činností je obchodování s cennými papíry. Jedná se tedy výhradně o licencované finanční instituce vykonávající celou řadu různých investičních činností1 spojených s obchodováním cenných papírů, vždy v rozsahu udělené licence. A právě podle rozsahu udělené licence bývají takto zaměřené firmy členěny na:2
Brokerské společnosti Dealerské společnosti
3.1.1 Brokerské společnosti Jako brokerské (neboli zprostředkovatelské) firmy jsou všeobecně považovány ty společnosti, jež jsou oprávněny provádět obchody s investičními instrumenty (cennými papíry), avšak pouze na příkaz a na účet svých klientů, za což získávají tzv. brokerskou provizi /brokerage/ čili „dohodné“. Jinými slovy to znamená, že brokeři neobchodují na svůj vlastní účet, ale jsou pouze prostředníky mezi skutečnými účastníky obchodu.
3.1.2 Dealerské společnosti Dealerské společnosti vlastní zpravidla větší kapitál, díky čemuž též disponují širší licencí. Ta jim umožňuje provádět obchody s investičními instrumenty vlastním jménem a navíc nejen na cizí, ale i na vlastní účet. Své klienty často uspokojují též tím, že bývají samy ochotny koupit do svého vlastního portfolia různé druhy investičních instrumentů (cenných papírů), nebo je z něho naopak prodat. Z toho vyplývá, že často drží zásobu určitých cenných papírů, přičemž zisku dosahují nejen z poplatků za poskytované služby, ale též z rozpětí mezi jejich nákupní a prodejní cenou. Navíc bývají oprávněny vykonávat ještě celou řadu dalších služeb investičního zprostředkování, jako např. uvádět nově emitované cenné papíry na primární trhy, provádět jejich úschovu, správu, obhospodařování, provádět veřejné dražby cenných papírů apod. Rozsah těchto činností ovšem vždy závisí na platné legislativě země, na jejímž území dealerská společnost působí. 1 2
V České republice vymezuje (hlavní a vedlejší) investiční činnosti Zákon o podnikání na kapitálovém trhu. V některých zemích (jako např. v USA) se termín „obchodník s cennými papíry“ neužívá a společnosti tohoto typu se přímo označují buď jako „brokerské“, nebo „dealerské“.
117
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Poznámka: Za nejvýznamnější instituce vykonávající činnosti obchodníka s cennými papíry jsou celosvětově považovány obchodní banky, jež disponují nejširšími (de facto neomezenými) licencemi tohoto druhu. A pokud jde o další licencované společnosti tohoto druhu podnikání, jsou jimi investiční společnosti, investiční fondy, penzijní společnosti a případně i penzijní fondy (pokud jsou právními subjekty).
3.2 Investiční společnosti Investiční společnosti jsou právnickými osobami, které jsou na základě udělené licence (resp. povolení) příslušného regulátora1 oprávněny vykonávat následující funkce (resp. činnosti):
Funkce obhospodařovatele: Jde o povolení obhospodařovat majetek investičních či
podílových2 fondů včetně investování a řízení souvisejících rizik („collective portfolio management“). Funkce administrátora: Jde o povolení k administraci investičních a podílových fondů, což znamená širokou škálu administrativních činností jako je např.: vedení účetnictví, zajišťování právních služeb, vyřizování reklamací a stížností, oceňování majetku, výpočet aktuální hodnoty akcií či podílových listů fondu apod.). Další povolené činnosti: Investiční společnosti mohou vedle obhospodařování a administrace podílových a investičních fondů současně provádět úschovu a správu investičních nástrojů těchto fondů, jakož i přijímat a vydávat pokyny týkající se souvisejících investičních nástrojů. Vedle toho pak mohou rovněž obhospodařovat i majetek dalších zákazníků na základě individuálně uzavíraných smluv („portfolio management“) a poskytovat finanční poradenství. Investiční společnosti bývají nejčastěji dceřinými společnostmi obchodních bank a mívají právní formu akciových společností. A poněvadž disponují licencemi jak na obhospodařování, tak i na administraci, jedná se o všeobecně nejvýznamnější „správce“ fondů kolektivního investování.3 Poznámka: Fondy kolektivního investování mohou být buď investičními fondy, nebo fondy podílovými. Zatímco investiční fondy jsou subjekty s právní subjektivitou (a lze je tedy považovat za finanční instituce), podílové fondy právní subjektivitu nemají. Proto je musí vždy „spravovat“ licencovaná finanční instituce, která disponuje povolením vykonávat jednak funkci „obhospodařovatele“, jednak „administrátora“ – což bývá zpravidla investiční společnost.
1 2
V České republice spadají pod dozor České národní banky. Podílové fondy /mutual funds/ nemají právní subjektivitu, a tudíž nespadají do této kapitoly. Jsou proto podrobně popsány až v 8. kapitole. 3 V České republice byl v roce 2013 obsah činnosti „správce fondu“ rozdělen na činnost „obhospodařovatele“ a „administrátora“ (Zákon 240/2013 Sb. o investičních společnostech a investičních fondech).
118
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
3.3 Investiční fondy Investiční fondy /investment funds/ jsou licencovanými finančními institucemi s právní subjektivitou. To znamená, že se mohou buď spravovat samy prostřednictvím vlastního managementu (tzv. „samosprávné investiční fondy“) nebo mohou uzavřít smlouvu o svém obhospodařování např. s některou investiční společností (tzv. „nesamosprávné investiční fondy“). Jejich investiční strategie je vždy součástí jejich statutů a je nezměnitelná. Nejvýznamnější způsob rozdělení investičních fondů ovšem spočívá v tom, zda jde či nejde o fondy kolektivního investování. Z tohoto hlediska se pak člení na:
Investiční fondy kolektivního investování Hedgeové fondy, resp. investiční fondy kvalifikovaných investorů Poznámka: Při tomto způsobu členění nelze opomenout ani existenci investičních fondů typu „Exchange traded funds“, které mohou mít rovněž právní formu investičního fondu a vzhledem k jejich různým investičním strategiím mohou mít jak povahu fondů kolektivního investování, tak případně i fondů hedgeových (přičemž se může rovněž jednat i o fondy podílové).1
3.3.1 Investiční fondy kolektivního investování Investiční fondy kolektivního investování jsou samostatnými licencovanými právními subjekty, jejichž předmětem podnikání je kolektivní investování (tj. „shromažďování peněžních prostředků od veřejnosti“). Investoři do nich vkládají peněžní prostředky, jež pak investiční fond investuje v souladu s jeho stanovami a statutem do různých druhů investičních instrumentů. A poněvadž se jedná o instituce, jejichž předmětem podnikání je investování peněžních prostředků získaných od drobných investorů, vztahují se na ně přísná regulační pravidla.1 Investiční fondy kolektivního investování mívají v převážné většině států předepsanou právní formu akciové společnosti,2 což znamená, že investoři svými vklady vlastně nakupují akcie a stávají se tak akcionáři příslušného investičního fondu. Kolektivní investování prostřednictvím investičních fondů lze praktikovat ve dvou základních formách:
Specifika kolektivního investování do uzavřených investičních fondů: Tyto fondy shromažďují peněžní prostředky prodejem vlastních akcií, přičemž takto získané prostředky používají k nakupování cenných papírů, nemovitostí, movitých věcí, nebo je ukládají na zvláštní bankovní účty. Akcie však vydávají pouze předem určenou dobu a během doby existence fondu je neodkupují.
1 2
V České republice je dozorovým orgánem investičních fondů Česká národní banka. To se týká i České republiky.
119
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Specifika kolektivního investování do otevřených investičních fondů: Otevřené
investiční fondy jsou charakteristické tím, že mají pohyblivý kapitál, takže emitují (a odkupují) akcie po celou dobu svého trvání (která může být neomezená). Současně je na žádost jejich držitelů průběžně odkupují za cenu, jež odpovídá aktuální hodnotě na ně připadajícího majetku. Z toho ovšem vyplývá, že majetek fondu a tím i výše jeho základního kapitálu se neustále mění, takže investiční fondy otevřeného typu mohou být zakládány pouze v zemích, jejichž legislativa to připouští.
V případě fondů kolektivního investování se jedná zpravidla o akciové společnosti s proměnným základním kapitálem, jež vedle zakladatelských akcií (které nelze veřejně obchodovat) vydávají též tzv. „investiční akcie“, s nimiž bývá spojeno právo jejich vlastníků na odkup na účet akciové společnosti.1
3.3.2 Hedgeové fondy, resp. investiční fondy kvalifikovaných investorů
Hedgeové fondy (resp. fondy kvalifikovaných investorů2) nespadají do sféry kolektivního investování. Shromažďují sice také peněžní prostředky (nebo případně i jiná, penězi ocenitelná aktiva), nikoli však od široké veřejnosti, nýbrž pouze od omezeného počtu tzv. kvalifikovaných investorů. Jejich investory bývají nejčastěji velké instituce, jako např. banky, pojišťovny, penzijní fondy, obchodníci s cennými papíry, dále pak velké firemní společnosti nebo movití a odborně způsobilí jedinci. V některých případech je může účelově zřizovat i stát. Ačkoli je označení hedgeových fondů /hedge funds/ odvozeno od termínu „hedging“ neboli „zajištění“, jedná se naopak většinou o vysoce spekulativní fondy, používající rizikových (velice často pákových) investičních strategií za účelem dosahování zisku bez ohledu na to, jaký je aktuální vývoj na finančních trzích, resp. v ekonomice. A jelikož je regulace hedgeových fondů ve srovnání s fondy kolektivního investování výrazně volnější (v některých zemích dokonce žádná), nemívají většinou strukturu klasických investičních fondů (poněvadž ta jim v mnoha státech neposkytuje dostatečnou volnost). Proto jsou charakteristické širokou varietou různých právních forem.3 Hedgeové fondy investují prakticky do všech druhů finančních a reálných investičních instrumentů, s nimiž spekulují po celém světě. Přesto, že jsou poplatky za jejich správu značně vysoké a přesto, že je ve většině zemí investování jejich prostřednictvím povoleno pouze „kvalifikovaným investorům“, celosvětově se do investování prostřednictvím hedgeových fondů postupně stále více zapojuje i širší investorská veřejnost. Poznámka: Stejně jako v případě fondů kolektivního investování mohou být též fondy kvalifikovaných investorů nejen fondy investičními, ale i fondy podílovými (neboli fondy bez právní subjektivity), a to otevřeného i uzavřeného typu. 1
V České republice je vytváření otevřených investičních fondů (formou „akciových společností s proměnným základním kapitálem“) povoleno od roku 2014. 2 „Fondy kvalifikovaných investorů“ jsou českou obdobou „hedgeových fondů“ /hedge funds/. 3 Stejně je tomu i v České republice.
120
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
3.4 Penzijní společnosti a penzijní fondy Penzijní společnosti a penzijní fondy slouží k penzijnímu (resp. k důchodovému) spoření, neboli k ukládání, shromažďování a následnému umísťování úspor občanů do různých druhů investičních instrumentů za účelem jejich dodatečného zhodnocení a pozdějšího vyplácení starobních penzí. V praxi se používají dva možné způsoby fungování penzijních fondů, kde: penzijní fondy nejsou právními subjekty: V těchto případech je musí obhospodařovat některá penzijní společnost, která je právním subjektem (nejčastěji akciovou společností). Ta v nich shromažďuje peněžní prostředky účastníků důchodového spoření a následně je umísťuje do různých investičních instrumentů podle statutů jednotlivých obhospodařovaných penzijních fondů. penzijní fondy jsou právními subjekty: Jde zpravidla o akciové společnosti jež mají vlastní management, a tudíž ke své činnosti penzijní společnosti nepotřebují. Význam penzijních společností a penzijních fondů závisí na mnoha faktorech, z nichž nejvýznamnější je druh zavedeného penzijního systému. V praxi lze totiž používat různé systémy penzijního (resp. důchodového) zabezpečení občanů, v nichž penzijní společnosti a penzijní fondy mívají rozdílné možnosti svého uplatnění. Na světě se vyskytují tři základní systémy penzijního zabezpečení občanů:
Bezfondové penzijní zabezpečení Fondové penzijní zabezpečení Kombinované penzijní zabezpečení Bezfondové penzijní zabezpečení: Při používání tohoto druhu penzijního systému
se důchodcům vyplácejí penze ze státního rozpočtu1 z průběžně placených příspěvků zaměstnavatelů a zaměstnanců. To znamená, že se jedná o bezfondový důchodový systém, který penzijní společnosti a penzijní fondy ke svému fungování nepotřebuje.
Fondové penzijní zabezpečení: V případě využívání tohoto druhu penzijního systému
se veškeré příspěvky občanů, resp. jejich zaměstnavatelů shromažďují v penzijních fondech. Poněvadž se dávky (penze) vyplácejí až později, musejí je penzijní společnosti či penzijní fondy obhospodařovat.2 Státní pomoc v těchto případech směřuje jednak do daňových úlev, jednak se realizuje formou přímých dotací.
Kombinované penzijní zabezpečení: Jedná se o různé kombinace obou předešlých systémů penzijního zabezpečení, jež bývají zakotveny v zákonech států, které tento kombinovaný systém připouštějí.3
1 2
V České republice jsou na tomto principu založeny důchodové dávky vyplácené ze státního rozpočtu. Struktura investic penzijních fondů jakož i jejich regulace bývají stanoveny legislativně. Čistá forma fondového penzijního zabezpečení (jež je de facto důchodovým spořením) bývá ovšem velice vzácná. 3 V České republice existuje možnost kombinovaného penzijního zabezpečení od roku 2013, a to jako bezfondové penzijní zabezpečení doplněné penzijním spořením do „důchodového fondu“.
121
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Všechny výše uvedené penzijní systémy bývají ve vyspělých státech ještě doplňovány dobrovolným, tzv. doplňkovým penzijním spořením, v němž se penzijní společnosti a penzijní fondy rovněž uplatňují. Z uvedeného vyplývá, že penzijní společnosti a penzijní fondy mohou sloužit ke dvěma účelům, a to:
k penzijnímu (důchodovému) spoření k doplňkovému penzijnímu (důchodovému) spoření V obou těchto případech se jedná o shromažďování peněžních prostředků jak od jednotlivých účastníků spoření, tak případně i od jejich zaměstnavatelů, resp. státu, jde však i o jejich obhospodařování a posléze o vyplácení peněžních dávek (penzí).1 Poznámka: V některých zemích se penzijní (důchodové) spoření označuje jako „penzijní pojištění“ a doplňkové penzijní spoření jako „penzijní připojištění“.1 Nicméně lze konstatovat, že se jedná výhradně o spořící (neboli investiční produkty), které z hlediska spořitelů nemají s pojištěním nic společného (snad až na to, že se penzijní společnosti, resp. penzijní fondy pojišťují u komerčních pojišťoven). Penzijní fondy zaznamenávají celosvětově velice rychlý rozvoj, protože lidé nad 65 let představují v současnosti nejrychleji rostoucí složku populace ve vyspělých zemích. Penzijní společnosti, resp. penzijní fondy jsou dlouhodobými investory s předem známou potřebou likvidity. Proto také nakupují především dlouhodobé investiční instrumenty (nejčastěji státní obligace), přičemž z důvodu diverzifikace aktiv a ochrany proti inflaci mívají často značnou část investic vloženou do nemovitostí. Navíc mívají ve většině států zvýhodněné daňové podmínky a dotace, přičemž důvěru vzbuzuje i povinné zapojení depozitáře a přísná (státní) regulace a dohled.2 V důsledku intenzivního rozvoje penzijních fondů především v ekonomicky vyspělých zemích, jakož i vzhledem k obrovské akumulaci jimi spravovaných aktiv jsou v současné době penzijní instituce nejvýznamnějšími investory na světových kapitálových trzích.
3.4.1 Penzijní (důchodové) spoření Penzijní spoření lze charakterizovat jako odkládání části aktuálního příjmu jeho účastníky do penzijních fondů, jimž zpravidla částečně přispívá i stát a zaměstnavatelé. Penzijní společnosti (resp. penzijní fondy) pak následně tyto peníze investují s cílem jejich zhodnocení. V souladu s uzavřenou smlouvou, pak vyplácejí účastníkům spoření dávky (penze), jež jim umožňují udržet důstojnou životní úroveň v důchodovém věku.3 1 2
Až do roku 2013 tomu tak bylo i v České republice. V České republice byly penzijní fondy do roku 2012 akciovými společnostmi; od roku 2013 jde o majetkově oddělené fondy spravované penzijními společnostmi. 3 V České republice (jde o tzv. 2. pilíř). Právně se označuje jako „důchodové spoření“, které funguje tím způsobem, že penzijní společnosti obhospodařují „důchodové fondy“ (které nejsou právními subjekty). Jde tedy o podobný systém, jaký existuje u kolektivního investování prostřednictvím podílových fondů. Tento druh penzijního spoření je ovšem dobrovolný a funguje společně s tzv. 1. pilířem, kterým je bezfondový penzijní systém (stav v roce 2014). Nyní se však opět ruší.
122
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
3.4.2 Doplňkové penzijní (důchodové) spoření Doplňkové penzijní (resp. důchodové) spoření1 funguje na dobrovolné bázi a používá se jako doplněk všech třech používaných penzijních systémů. Jeho organizace je obdobná jako u penzijního spoření.
3.5 Burzy, resp. regulované organizované trhy
Burzy, z právního hlediska též označované jako „organizované regulované trhy“,2 jsou licencovanými finančními institucemi. Jejich podnikatelskou činností je organizování trhu s investičními instrumenty,3 neboli agregace nabídky a poptávky na nich obchodovaných investičních instrumentů, párování zavedených objednávek (obchodních příkazů) a zabezpečení jejich vypořádání. Tato jejich činnost přispívá jak k tvorbě tržních cen (v daném případě označovaných jako „kurzy“), tak i ke zvyšování likvidity trhu. Burzy jsou charakteristické vysoce organizovanou formou obchodování a vykazují celou řadu zvláštních specifik:
Způsob obchodování je založen na metodě oboustranné aukce: Jde o organizovaný
způsob obchodování, jenž jeho účastníkům umožňuje průběžně měnit (upravovat) nákupní i prodejní obchodní příkazy, a to jak pokud se týká množství (počtu kusů), tak i co do velikosti zadávaných cenových dispozic. K provozování burzovního obchodování je potřeba zvláštního povolení: Jedná se o tzv. burzovní licenci, udělovanou burze příslušným regulátorem finančního trhu, případně některým státním orgánem (např. ministerstvem).4 Jednotlivé druhy burzovních obchodů jsou přesně stanoveny: Burzovní licence musí obsahovat vymezení činnosti burzy. To znamená, že musí stanovit, s čím smí burza obchodovat, zda může uzavírat pouze obchody promptní (spotové) nebo i některé druhy obchodů termínových apod. Obchodované předměty se na burzách fyzicky nenalézají: Na burzách se obchodují pouze tzv. zastupitelné předměty, které jsou určitým způsobem standardizovány a jsou proto navzájem zaměnitelné. U cenných papírů se musí například jednat výhradně o tzv. „zastupitelné cenné papíry“, zaručující jejich vlastníkům stejná práva. Musí být přesně stanovena nejnižší přípustná obchodovatelná množství: Každá burza může mít sice tato jednotková množství /tzv. loty/ jiné velikosti, nicméně je musí mít vždy u všech obchodovaných titulů přesně vymezeny. Tím se určuje, v jakých minimálních množstevních objemech, včetně jejich násobků, lze sjednávat obchody.
1
V České republice se od roku 2013 jedná o tzv. „doplňkové penzijní spoření“. Jde buď o „účastnické“, nebo „transformované“ fondy (tzv. 3. pilíř) spravované penzijními společnostmi. 2 V České republice se burza právně označuje jako „organizátor regulovaného trhu“ (viz § 37 zákona o podnikání na kapitálovém trhu č. 256/2004 Sb. 3 Ve většině zemí se jedná o akciové společnosti, což je i případ České republiky. Nicméně existují i možnosti jiného právního uspořádání, a to zejména tehdy, pokud burzy zakládá stát. 4 V České republice uděluje burzám cenných papírů licence Česká národní banka.
123
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Čas a místo burzovního obchodování jsou předem určeny: Burzovní obchody se
konají pravidelně v určenou dobu a na určeném místě, k čemuž slouží předem vydaný burzovní kalendář. Předem bývají přesně stanoveny i burzovní hodiny, mimo něž nelze na dané burze obchodovat.
Obchodování na burzách se může účastnit jen přesně vymezený okruh osob:
Vzhledem ke skutečnosti, že burzy nejsou volně přístupnými trhy, má každá burza svými předpisy stanovena pravidla pro určení institucí a osob, jež jsou tzv. přímými účastníky trhu. Jedná se především o burzovní obchodníky, kteří zde zastupují členské firmy, nebo o burzovní zprostředkovatele (dohodce) jmenované burzou.
Burzy lze členit z různých hledisek, přičemž za nejvýznamnější bývá považováno předmětné zaměření jejich činnosti (neboli členění podle toho, s čím se na nich obchoduje) a dále potom hledisko časové prodlevy ve vypořádávání uzavřených obchodů.
3.5.1 Systemizace burz podle předmětného zaměření jejich činnosti
Z hlediska předmětu činnosti je možno burzy rozdělit na:
Burzy cenných papírů Burzy devizové Burzy komoditní 3.5.1.1 Burzy cenných papírů Burzy cenných papírů je možno definovat jako relativně samostatné ekonomické, organizační a technické systémy, působící v rámci kapitálového trhu. Představují vysoce organizované sekundární trhy (dlouhodobých) cenných papírů, na nichž se obchodují již dříve vydané veřejně obchodovatelné cenné papíry.1 Jejich nezastupitelnou funkcí je především to, že se na nich vytvářenými kurzy zpravidla řídí nejen všechny ostatní stejně zaměřené sekundární trhy, ale i trhy primární. Čím jsou jednotlivé burzy významnější, tím se také na nich obchodují kvalitnější a všeobecně uznávanější emise cenných papírů, čemuž odpovídá i velikost objemů uzavíraných obchodů. To následně přispívá ke zvyšování jejich likvidity, zvyšuje prestiž emitentů a současně zpětně příznivě působí na vývoj jejich kurzů. Obecně se má za to, že z mezinárodního pohledu nejvýznamnější burzy dosahují nejenom nejvyšších tržních kapitalizací2 a největších objemů uzavíraných obchodů, ale co je ještě významnější, že se na nich mimo tuzemských cenných papírů obchodují ve velkých objemech i nejkvalitnější cenné papíry prestižních zahraničních firem. Činnost těchto nejvýznamnějších světových burz, kterých 1
Na burzách je možno někdy obchodovat také s nově emitovanými cennými papíry, které zde ovšem za emitenta nabízejí tzv. tvůrci trhu (market-makeři) v rámci své kotace. Jedná se o případy, kdy dochází k dodatečnému navýšení počtu kusů již dříve obchodovaných emisí cenných papírů – zejména akcií (např. při navyšování základního kapitálu akciové společnosti). 2 Tržní kapitalizace burzy se rovná součtu tržních kapitalizací všech zde obchodovaných emisí cenných papírů, které vypočteme vynásobením počtu emitovaných kusů cenných papírů v každé emisi jejich současným kurzem. S růstem kurzů na burze tedy tržní kapitalizace burzy stoupá a naopak.
124
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
ovšem existuje na světě pouze několik,1 potom doplňuje celá řada burz dalších. V první řadě se jedná o tzv. „burzy národní“, jež jsou zřízeny prakticky ve všech významnějších zemích a které bývají ještě někdy (týká se to především velkých zemí) doplněny „burzami regionálními“.
3.5.1.2 Burzy devizové Jde o burzy, na nichž se realizují rozsáhlé nákupy a prodeje jednotlivých měn mezi významnými finančními institucemi, nejčastěji renomovanými bankami.2 Obchodování se zde také často účastní i banky centrální, často se záměrem devizových intervencí. Na devizových burzách jsou obchodovány především termínové devizové kontrakty.3 Pokud se týká obchodů promptních (spotových), ty jsou v současné době uzavírány většinou mimoburzovně, a to buď na neregulovaných organizovaných mimoburzovních trzích, případně na OTC-trzích.
3.5.1.3 Burzy komoditní Komoditní burzy jsou charakteristické tím, že se na nich obchoduje stejnorodé, neboli zaměnitelné „zboží“ (především jde o suroviny či o výrobní polotovary), jež lze standardizovat a v návaznosti na to i obchodovat bez fyzické přítomnosti. Nejčastěji se ovšem vzhledem ke hmotné povaze obchodovaných komodit jedná o burzy termínové. Z hmotné povahy komodit vyplývá, že většina komoditních burz nepatří mezi finanční trhy. Patří tam pouze komoditní burzy obchodující drahé kovy, především zlato a stříbro.
3.5.2 Členění burz z hlediska časové prodlevy ve vypořádání obchodů
Významným kritériem členění burz je též délka časové prodlevy mezi okamžikem uzavření obchodu a termínem jejich skutečného vypořádání. Pokud se týká členění burz z tohoto pohledu, rozlišujeme:
Burzy promptní (spotové) Burzy termínové 3.5.2.1 Burzy promptní (spotové) Promptní burzy (často též označované jako burzy spotové) jsou charakteristické tím, že vypořádání na nich uzavíraných obchodů probíhá s poměrně krátkým časovým odstupem (maximálně několika dnů). Z toho vyplývá, že na nich obchodují ti, kdo si přejí cenné papíry skutečně nakoupit či prodat. 1
Tento celosvětový charakter je obecně přisuzován především New York Stock Exchange, International Stock Exchange London, Tokyo Stock Exchange, případně ještě několika dalším burzám. 2 Nejvýznamnějším současným světovým devizovým trhem je ovšem tzv. „elektronická burza“ FOREX, představující celosvětově propojený organizovaný (mimoburzovní) systém. 3 Především se jedná o pevné termínové kontrakty typu futures, případně o kontrakty opční.
125
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
3.5.2.2 Burzy termínové Na termínových (derivátových) burzách jsou uzavírány tzv. termínové obchody.1 Ty lze charakterizovat jako kontrakty, jejichž skutečné vypořádání se uskuteční až se značným časovým odstupem od jejich uzavření. Z toho vyplývá, že okamžikem uzavření obchodu vzniká kontrakt, s nímž je až do okamžiku jeho vypořádání možno na téže burze ještě dále obchodovat. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o obchodování s tzv. odvozenými, neboli derivovanými kontrakty, označují se tyto burzy též jako burzy derivátové. Mezi termínovými (derivátovými) burzami rozlišujeme:
Burzy obchodující termínové kontrakty typu „futures“ Burzy opční Burzy obchodující termínové kontrakty typu „futures“: Jde o termínové burzy, na
nichž se obchoduje s tzv. standardizovanými pevnými termínovými kontrakty, jejichž podmínky jsou předem stanoveny burzovními pravidly a pro obě dvě strany se stávají závaznými v okamžiku provedení obchodu (spárováním objednávek). Vypořádání uzavřeného kontraktu však proběhne až podstatně později, v termínu určeném burzovními předpisy.2
Burzy opční: Na opčních burzách se obchoduje s tzv. standardizovanými opčními, neboli podmíněnými kontrakty, jejichž vlastník (kupující) má právo v předem dohodnutém termínu (resp. během určitého časového rozpětí) zakoupenou opci (představující právo, nikoli však povinnost) uplatnit a tím požadovat plnění uzavřeného kontraktu druhou stranou.3 4
Poznámka: Ještě v nedávné minulosti bylo možno mezi regulované organizované trhy řadit mimo burz i tzv. mimoburzovní organizované trhy. V současné době tomu tak již není, poněvadž v rámci mezinárodní harmonizace legislativy byla těmto trhům udělena burzovní licence.4 Z toho vyplývá, že pokud v současnosti hovoříme o mimoburzovních organizovaných trzích, má se všeobecně za to, že se jedná o organizované obchodní systémy, k jejichž provozování není licence zapotřebí.
4 Instituce sektoru pojišťovnictví Pojišťovací instituce jsou významnými subjekty finančního systému, jejichž důležitost se postupně ještě dále celosvětově zvyšuje. Zabezpečují totiž celou řadu specifických a pro efektivní fungování každé ekonomiky nezbytných činností, čímž podporují její stabilitu a napomáhají ekonomickému vývoji. 1 2 3 4
Termínové (derivátové) obchody budou podrobně popsány v kapitole 7. Podrobné pojednání o pevných termínových kontraktech je provedeno v kapitole 7. Podrobný výklad o opčních kontraktech je proveden v kapitole 7. V České republice existoval jako organizovaný mimoburzovní trh až do roku 2008 RM-Systém, který je však již nyní licencovanou burzou cenných papírů. V USA zaznamenal podobný vývoj největší bývalý světový organizovaný mimoburzovní trh NASDAQ, který získal licenci „elektronické burzy“.
126
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Je tomu tak především z těchto důvodů: poskytují ekonomickým subjektům možnost se pojistit a tím zvýšit svoji finanční bezpečnost, vzhledem k velkému objemu obhospodařovaných finančních prostředků mají značný potenciál pro investování na kapitálovém trhu, svou činností napomáhají udržování stability finančního, a tím i ekonomického systému. Poznámka: I když pojišťovací produkty (resp. služby) nejsou „investičními produkty“, přesto jsou pojišťovny významnými účastníky obchodování na finančních (především dluhopisových) trzích. A dále je významné i to, že nabízejí svým klientům celou řadu tzv. syntetických produktů, jež jsou kombinací různých investičních produktů s různými druhy pojištění (především se jedná o produkty tzv. „bankopojištění“). Pokud se týká základního členění pojišťovacích institucí, v praxi se rozlišují dva jejich základní typy:
Pojišťovny Zajišťovny
4.1 Pojišťovny Pojišťovny jsou licencované finanční instituce, jejichž činnost spočívá v tom, že poskytují klientům ochranu před finanční ztrátou vzniklou v důsledku tzv. pojistných událostí. Sjednáním příslušných pojistných smluv získají pojištění pojistnou ochranu, za kterou ovšem platí pojišťovnám sjednané pojistné. Přestože z právního hlediska lze činnost pojišťoven charakterizovat tak, že na sebe přebírají rizika vyplývající z uzavřených pojistných smluv, z hlediska principu je pojištění založeno na agregaci nezávislých pojistných událostí, neboli na vzájemném rozložení rizika mezi velké množství pojištěných.1 Pokud se týká rozlišování druhů pojišťoven, jako nejpoužívanější způsoby jejich systemizace bývá nejčastěji praktikováno jejich členění podle následujících hledisek: z hlediska šíře zaměření jejich činnosti z hlediska jejich právní formy z hlediska předmětu poskytovaného pojištění
1
Tím se pojištění odlišuje od tzv. zajištění, neboli od „hedgingu“, jímž se riziko (avšak pouze riziko možných budoucích cenových změn) převádí za úplatu na jiný subjekt (viz 7. kapitola této publikace). Z toho vyplývá, že zatímco pojištění mohou poskytovat pouze oprávněné (licencované) finanční instituce, hedging si může sjednat kterýkoli subjekt sám.
127
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
4.1.1 Rozdělení pojišťoven z hlediska šíře zaměření jejich činnosti
Pokud přistoupíme ke členění pojišťoven z hlediska šíře zaměření jejich činnosti, je možno je rozdělit do dvou základních skupin, a to na:
Pojišťovny specializované Pojišťovny univerzální 4.1.1.1 Pojišťovny specializované Za specializované pojišťovny jsou považovány takové pojišťovny, které se specializují buď pouze na určitý druh nebo odvětví pojištění, nebo pouze na pojišťování určitých druhů rizik, nebo jen na některé skupiny pojištěných.
4.1.1.2 Pojišťovny univerzální Univerzálními pojišťovnami rozumíme takové pojišťovny, které pojišťují v podstatě všechny druhy rizik, neboli (jak bude dále uvedeno) rizika v odvětví životních i neživotních pojištění.
4.1.2 Rozdělení pojišťoven z hlediska jejich právní formy
Z hlediska právní formy existují pojišťovny nejčastěji jako:
Akciové společnosti Vzájemné pojišťovny Státní, resp. veřejnoprávní pojišťovny 4.1.2.1 Pojišťovny s právní formou akciových společností Akciové společnosti jsou celosvětově nejčastěji se vyskytující právní formou pojišťoven. V podstatě se jedná o standardní komerční podnikatelské subjekty, které jsou zejména v ekonomicky vyspělých zemích licencovány a velmi přísně regulovány státem, a to jak vzhledem k jejich významu, tak i k tomu, že se jedná o pojišťovací instituce.
4.1.2.2 Vzájemné pojišťovny Tzv. vzájemné pojišťovny představují instituce, které v řadě zemí konkurují komerčním pojišťovnám fungujícím formou akciových společností. Jedná se o finanční instituce, pro něž je charakteristická vzájemná pomoc při krytí rizika. Fungování těchto pojišťoven je postaveno na zásadě, že škoda, která se stane jednomu členu společenství, má být nesena jeho ostatními členy, kterým nevznikla. Z toho vyplývá, že riziko nesou členové společenství, kteří jsou zároveň i jeho klienty.
128
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Vzájemné (nejčastěji družstevní) pojišťovny existují v mnoha zemích, přičemž bývají jak co do velikosti, tak i co do druhu poskytovaného pojištění značně rozdílné. Charakteristické a společné je pro ně však to, že hospodaří s nižšími náklady a do cen poskytovaného pojištění nekalkulují zisk. Pojistné krytí však poskytují pouze svým členům (vlastníkům).
4.1.2.3 Státní, resp. veřejnoprávní pojišťovny V ekonomicky vyspělých zemích bývají většinou zřizovány pro ty druhy pojištění, které nejsou dostatečně atraktivní pro pojišťovny fungující na tržním principu. Jejich negativem jsou především vyšší náklady správní režie, pozitivem potom státní záruka za závazky, vyplývající z pojistných smluv. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem bývají zakládány zpravidla pouze v oblastech zdravotního, případně sociálního pojištění, nebo pro speciální účely státu.1
4.1.3 Rozdělení pojišťoven z hlediska
předmětného zaměření jejich činnosti
Systém rozdělení pojišťovacích společností podle předmětu jimi poskytovaných pojištění umožňuje členit pojišťovny do dvou základních odvětví, a to konkrétně na:
Pojišťovny působící v odvětví životních pojištění Pojišťovny působící v odvětví neživotních pojištění 4.1.3.1 Pojišťovny působící v odvětví životních pojištění Životní pojištění lze charakterizovat jako pojistný produkt, jehož posláním je jednak chránit blízké osoby pojištěného (případně jeho věřitele) před finančními důsledky možné negativní nahodilé události, jednak finančně pomoci samotnému pojištěnému, pokud dojde k závažné změně jeho postavení ve společnosti, v důsledku čehož by mu klesly příjmy. V rámci životního pojištění bývají pojišťována dvě základní rizika, a to riziko smrti a riziko dožití, jež bývají často vzájemně kombinována (tzv. smíšené pojištění), přičemž do pojistného krytí bývají často ještě navíc zahrnována i některá další pojistná rizika, jako např. invalidita, úraz apod. Z uvedeného vyplývá, že v rámci životního pojištění mohou být uzavírána:
Pojištění pro případ smrti Pojištění pro případ dožití Smíšená životní pojištění 1
Kromě povinného zdravotního a případně i sociálního pojištění (pokud není zabezpečováno prostřednictvím státního rozpočtu) se též může jednat o pojišťování některých druhů speciálních rizik nebo se může jednat např. o státní exportní pojišťovny.
129
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
4.1.3.1.1 Pojištění pro případ smrti Je určeno ke krytí rizika úmrtí. Jeho podstata spočívá v tom, že pokud by v době platnosti pojistné smlouvy pojištěný zemřel, bude osobám, jež určil v pojistné smlouvě, vyplacena sjednaná pojistná částka. Jedná se o druh tzv. „rizikového pojištění“ neobsahujícího spořící složku, takže pokud pojištěný v době platnosti pojistné smlouvy nezemře (případně pokud závažně neonemocní), pojištění zanikne bez výplaty pojistného plnění.
4.1.3.1.2 Pojištění pro případ dožití U tohoto druhu pojištění poskytuje pojišťovna pojistné plnění v případech, pokud se pojištěný dožil dohodnutého věku. To znamená, že je uzavíráno tehdy, pokud se člověk potřebuje do budoucna finančně zajistit, nejčastěji po ukončení výdělečné činnosti pro případ snížení své stávající životní úrovně. Jedná se tedy rovněž o druh pojištění, u kterého nemusí (v případě smrti pojištěného) k pojistnému plnění dojít, nicméně pojišťovna musí po celou dobu trvání smlouvy s výplatou pojistného plnění počítat. Z toho je zřejmé, že se jedná o rezervotvorné pojištění založené na spořící složce, jejíž velikost musí odpovídat dohodnutému pojistnému plnění v případě dožití. Přestože pojistné plnění většiny pojistných smluv tohoto typu bývá vypláceno jednorázově, bývá rovněž možné s pojišťovnou dohodnout předem sjednanou pevnou výši vyplácené měsíční doživotní renty (důchodu), což je v praxi označováno jako „komerční důchodové pojištění“.
4.1.3.1.3 Smíšené životní pojištění Tento druh životního pojištění je vlastně syntézou obou předchozích typů a zahrnuje tudíž jak pojištění pro případ smrti, tak i pro případ dožití (přičemž bývá často ještě doplněno o pojištění úrazové1 a invalidní2). Z toho vyplývá, že u tohoto druhu pojištění je pojišťovna povinna realizovat pojistné plnění vždy, takže musí na každou pojistnou smlouvu vytvářet zvláštní finanční rezervu3 (jedná se tedy o „rezervotvorné pojištění“). Přestože smíšené pojištění může obsahovat celou řadu různých smluvních ustanovení, v současné době vykazuje dvě základní formy:
Kapitálové životní pojištění Investiční životní pojištění
4.1.3.1.3.1 Kapitálové životní pojištění Jedná se o klasickou formu smíšeného životního pojištění. Jeho základním charakteristickým rysem je především to, že pojišťovna garantuje určitou minimální výnosnost vložených prostředků (tzv. garantované zhodnocení spořící složky), avšak 1
Úrazové pojištění zahrnuje výplatu pojistného plnění v případě, že v důsledku úrazu dojde k přechodnému nebo trvalému tělesnému poškození, nebo k úmrtí pojištěného. 2 Invalidní pojištění zaručuje pojištěnému v případě vzniku jeho invalidity nárok na invalidní důchod nebo na zproštění od placení pojistného na životní pojištění, a to až do skončení doby trvání uzavřené smlouvy. 3 Tato finanční rezerva se odborně označuje jako „technická rezerva“.
130
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
klient nemůže investování svých dočasně volných peněžních prostředků nijak ovlivňovat. A vzhledem k tomu, že základním kritériem investiční politiky pojišťovny je u tohoto druhu pojištění především bezpečnost spravovaného investičního portfolia, je zřejmé, že v něm bývají nejvíce zastoupeny sice méně výnosné, avšak velmi málo rizikové dlouhodobé státní obligace.
4.1.3.1.3.2 Investiční životní pojištění Tento druh smíšeného životního pojištění se od kapitálového životního pojištění liší v tom, že umožňuje, aby si klient sám volil svoji vlastní investiční strategii a tím ovlivňoval výnosnost spořící složky svého pojištění. Jinými slovy to znamená, že pojišťovna negarantuje minimální výši jejího zhodnocení, a veškeré riziko spojené s investováním ponechává na svých klientech. Hodnota pojistného plnění v případě dožití pojištěného je vázána na aktuální konečnou hodnotu jeho individuálního podílového účtu, ze kterého si pojišťovna vedle správních poplatků strhává též pojistné pro případ jeho smrti, které vzhledem k tomu, že bývá sjednáno na pevnou částku, bývá ze spořící složky vyňato. Nicméně, aby se zabránilo nákupům příliš rizikových investičních instrumentů, bývá investování pojistníků většinou omezeno pouze na nákup podílových listů (případně akcií) předem určených fondů kolektivního investování,1 z nichž si mohou buď zvolit ten, jehož investiční strategie jim nejvíce vyhovuje, nebo mohou své investice do těchto fondů různě kombinovat. Vzhledem k tomu, že obsahovou náplň jednotlivých pojistných smluv vytvářejí samotné pojišťovny, je zřejmé, že vedle legislativně závazně stanovených parametrů a určené obsahové náplně, jež musí být dodržena, aby bylo možno čerpat státem poskytované podpory,2 se podmínky pojistných smluv nabízené jednotlivými pojišťovnami mohou vzájemně lišit. Přitom je zřejmé, že vedle doplňování standardních druhů životního pojištění o další pojistné produkty lze některé pojistné produkty též vzájemně kombinovat. Životní pojištění bývá zpravidla pojištěním dlouhodobým. Bývá sjednáváno buď na určitou dobu,3 nebo do určitého věku klienta, jenž mívá (v případě smíšeného životního pojištění) možnost volby vzájemného poměru mezi složkou pojistné ochrany (pojištění pro případ smrti) a složkou spořící (na výplatu v případě dožití), přičemž v případě flexibilního životního pojištění může tento poměr ve smyslu podmínek uzavřené pojistné smlouvy i měnit. Protože podnikání v oblasti poskytování životního pojištění je založeno na skutečnosti, že riziko, které je nepředvídatelné pro jednu osobu, může být poměrně přesně kvantifikováno pro dostatečně velkou skupinu lidí s podobnou charakteristikou (tzv. pojistný kmen), je zřejmé, že životní pojišťovny mohou poměrně přesně predikovat jak své peněžní příjmy, tak i budoucí výdaje. To vede k jejich orientaci na dlouhodobé investice a většinou pouze pasivní správu investičních portfolií. Z toho je zřejmé, že nejobjemnější investice směrují především do státních obligací, čímž se zároveň podílejí na krytí státního dluhu, případně 1 2 3
V České republice se jedná především o investování do podílových listů otevřených podílových fondů. Většina států podporuje rozvoj životního pojištění daňovými úlevami (stejně je tomu i v České republice). Nejčastěji se jedná o období od 5 do 35 let.
131
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
investují i do bankovních1 obligací nebo obligací významných korporací. Postupně však stále více získávají na významu i investice do akcií, především pak těch, jejichž emise jsou obchodovány na prestižních burzách. A pokud se týká držby státních dluhopisů, ty ještě navíc vykonávají tu důležitou funkci, že slouží jako likvidní rezerva, protože mohou být v případě potřeby prakticky vždy okamžitě prodány. Dalším postupně se stále více rozvíjejícím produktem životních pojišťoven je pak rovněž i stále častější poskytování úvěrů samotným pojištěným, jimž bývá umožněno si vypůjčit peníze proti akumulované hodnotě jejich životního pojištění. To bývá výhodné jak pro pojišťovny, tak i pro jejich klienty, protože vzhledem k prakticky nulovému riziku bývají úrokové sazby těchto úvěrů poměrně nízké. Společnosti životního pojištění jsou ve vyspělých státech vždy přísně kontrolovány státem, takže rovněž jejich investice bývají přísně regulovány.2
4.1.3.2 Pojišťovny působící v odvětví neživotních pojištění Společnosti pro neživotní pojištění nabízejí pojistné produkty zaměřené na pojistnou ochranu v případě velmi široké škály rizik, jež mohou vyústit buď v poškození majetku, nebo ve zranění osob. Proto je také neživotní pojištění strukturováno z hlediska mnoha různých pojistných produktů. Všeobecně sem jsou zahrnovány následující druhy pojištění:
Pojištění úrazová Komerční zdravotní pojištění Pojištění majetková Pojištění odpovědnostní
4.1.3.2.1 Pojištění úrazová Úrazová pojištění poskytují výplatu pojistného plnění v případech, kdy v důsledku úrazu dojde k přechodnému nebo trvalému tělesnému poškození, případně smrti pojištěného.
4.1.3.2.2 Komerční zdravotní pojištění Tato pojištění se uplatňují buď jako doplněk všeobecného zdravotního nebo nemocenského pojištění pro ty případy, které nejsou povinným pojištěním v uvedených oblastech kryty, nebo pokud má pojištěný zájem o vyšší rozsah pojistného krytí, než jaký tato povinná pojištění poskytují.
1 2
V České republice se často jedná o hypoteční zástavní listy. V České republice je dozorovým a regulačním orgánem pojišťoven Česká národní banka.
132
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
4.1.3.2.3 Pojištění majetková Zahrnují krytí rizik, souvisejících s případným vznikem škod na majetku. Jedná se o celou řadu různých druhů pojištění, jako např. požární pojištění, havarijní pojištění, pojištění strojů, hospodářských zvířat, spotřebních předmětů, nemovitostí, domácností apod.
4.1.3.2.4 Pojištění odpovědnostní Kryjí rizika v případech, kdy pojištěný subjekt může způsobit svou činností škody jinému subjektu, a to buď na majetku, zdraví, na životě, nebo se může jednat o pojištění škod finančních, za které poškozenému odpovídá. Pro všechny druhy neživotního pojištění je společné to, že pojistné plnění pojišťovna poskytne pouze v případech vzniku pojistných událostí, přičemž není jisté, zda se po dobu trvání konkrétní pojistné smlouvy tato událost vyskytne, a pokud ano, tak kolikrát. Proto je neživotní pojištění ve srovnání s životním pojištěním pro pojišťovny podstatně rizikovější, což je ještě navíc umocněno i tím, že jak ceny majetku, tak i služeb, na které se toto pojištění vztahuje, významně ovlivňuje inflace, průběžně se mění charakter některých rizik a navíc je toto pojišťovací odvětví velmi silně ovlivňováno i vývojem hospodářského cyklu. Z toho vyplývá, že problematická bývá jak předpověď budoucích nároků pojištěných, tak i s tím související stanovení odpovídající výše pojistného. Proto většina pojišťovacích společností diverzifikuje svou činnost do různých směrů. Stejně jako činnost životních pojišťoven, tak i činnost pojišťoven pro neživotní pojištění se v posledních letech rozvíjí velmi rychle. Děje se tak v důsledku nárůstu kriminality, stoupajícího počtu soudních sporů vůči výrobcům nebo i v důsledku řešení pracovní nedbalosti. I v tomto odvětví pojištění mají dominantní postavení akciové společnosti.
4.2 Zajišťovny Jako zajišťovny jsou označovány specializované pojišťovací instituce, které se specializují na poskytování zajištění, neboli na „pojišťování pojišťoven“. Zajištěním rozumíme tzv. zajišťovací obchody, jichž pojišťovny užívají ke snížení rizika, které na sebe převzaly tím, že svým klientům poskytly pojistnou ochranu. I v daném případě samozřejmě platí, že ani zajištění nezmenšuje rozsah škod, ale jeho sjednáním se riziko dělí mezi více institucí. Zajišťovny mohou ve většině zemí poskytovat pouze zajištění, zatímco pojišťovny mohou, pokud k tomu mají příslušnou licenci, vedle pojištění poskytovat i zajištění (většinou se to ale týká pouze velkých pojišťoven).1 Každá pojišťovna bývá zpravidla zajištěna u několika zajišťoven současně.
1
V České republice je tomu obdobně.
133
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
5 Další licencované subjekty finančního systému
V rámci finančního systému působí vedle již uvedených „finančních institucí“ ještě mnoho dalších subjektů, jejichž činnost podléhá povolovacímu řízení a povinné registraci. Jsou jimi jednak další druhy právnických osob, jednak profesně specializované fyzické osoby, které mohou být buď zaměstnanci finančních institucí, nebo podnikateli. Poznámka: Za licencované subjekty jsou v daném případě považovány všechny právnické a fyzické osoby, jejichž činnost podléhá povolovacímu řízení a povinné nebo případně i dobrovolné registraci příslušného regulatorního, resp. dozorového orgánu. Do této skupiny subjektů lze zařadit:
Licencované instituce podnikatelského zaměření Instituce účelově zřizované státem Licencované (resp. registrované) profese fyzických osob
5.1 Licencované instituce podnikatelského zaměření
Ve finančních systémech jednotlivých zemí se lze setkat vedle již uvedených nejvýznamnějších druhů finančních institucí i s dalšími povinně nebo dobrovolně licencovanými právnickými osobami. Těchto subjektů může být celá řada a jejich konkrétní druhy závisejí na legislativě jednotlivých zemí a charakteru jejich národních finančních systémů (především finančních trhů). Těmito institucemi bývají především:
Provozovatelé vypořádacích systémů Tiskárny cenných papírů Ratingové agentury Zpracovatelé bankovek a mincí
5.1.1 Provozovatelé vypořádacích systémů Jde o licencované podnikatelské subjekty1 zajišťující vypořádání burzovních obchodů neboli výměnu peněz za zobchodované cenné papíry (a naopak). Z toho vyplývá, že tuto 1
V České republice se tyto instituce právně označují jako „provozovatel vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání“ (dle zákona o podnikání na kapitálovém trhu č.256/2004 Sb.).
134
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
činnost provádějí na základě smluvního ujednání pro některou burzu nebo případně pro organizátora mimoburzovního trhu.
5.1.2 Tiskárny cenných papírů Tiskárny cenných papírů jsou rovněž licencovanými podnikatelskými subjekty. Slouží k tisku listinných cenných papírů, zvláště pak těch, jež jsou veřejně obchodovatelné, a tudíž také podléhají státnímu dozoru.
5.1.3 Ratingové agentury Jedná se o společnosti, jejichž podnikatelskou činností je provádění nezávislého hodnocení bonity jednotlivých společností s cílem zjistit, jak jsou schopny dostát svým závazkům vyplývajících z jimi emitovaných cenných papírů (především dluhopisů), na jehož základě jim přidělují tzv. „rating“. Vedle podniků se ovšem zaměřují i na hodnocení dalších ekonomických subjektů, jimiž jsou zejména veřejnoprávní subjekty (nejčastěji obce), ale i jednotlivé státy.1 Je pochopitelné, že pro činnost ratingových agentur je mimořádně důležité mít dobré jméno, takže pokud jsou registrovány regulačními orgány jednotlivých zemí, mají větší důvěryhodnost. A to je zpravidla i důvodem k tomu, že i když v některých zemích nepodléhají regulaci, samy usilují o zaregistrování příslušným regulátorem. V současné době ovšem sílí všeobecné přesvědčení o nutnosti jejich povinného licencování a zavedení dozoru nad jejich činností.2
5.1.4 Zpracovatelé bankovek a mincí Jde o specializované subjekty (právnické osoby), jejichž činnost spočívá ve zpracovávání bankovek a mincí. Jejich činnost bývá vymezena uděleným povolením příslušného regulačního orgánu a týká se různých speciálních činností, jako např. stahování poškozených bankovek z oběhu apod.
5.2 Instituce účelově zřizované státem Ve finančních systémech jednotlivých zemí působí rovněž řada institucí, jejichž iniciátorem bývá stát.3 Za prvé se jedná o zcela nezbytné regulatorní orgány, dále pak o subjekty, které vykonávají určité specifické funkce (nezbytné zejména pro fungování finančních trhů) a v neposlední řadě i o různé státní instituce, jejichž prostřednictvím státy prosazují své ekonomické zájmy (související s politikou vlády). 1
Nejvýznamnějšími soudobými ratingovými agenturami jsou především americké společnosti: Standard & Poor‘s; Moody‘s a Fitch Ratings. V Číně je nejvýznamnější ratingová agentura Dagong. 2 Např. Evropská unie již stanovila podmínky pro vydávání ratingů i pravidla registrace a dohledu nad ratingovými agenturami. 3 Existenci těchto institucí ukládá legislativa jednotlivých zemí.
135
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Rozdělení těchto subjektů lze provést např. takto:
Instituce regulace a dohledu Subjekty nezbytné pro fungování finančního systému Státní fondy Ostatní státní instituce
5.2.1 Instituce regulace a dohledu V důsledku nejednotné legislativy existuje na světě stav, že ač všechny vyspělé státy provádějí regulaci a dohled nad svými „národními“ finančními systémy, mohou k tomu využívat různých institucí. Prakticky jedinou a všem zemím společnou institucí tohoto zaměření je „centrální banka“, která ovšem může mít v jednotlivých zemích různý rozsah působnosti, a proto i rozdílné pravomoci: v některých zemích může pouze zabezpečovat regulaci a dohled v bankovním systému, v jiných naopak může být dokonce jediným univerzálním dozorovým orgánem.1 Dalším orgánem státní regulace (zejména pokud se týká regulace a ochrany kapitálového trhu) bývá „komise pro cenné papíry“. Jedná se o významnou státní instituci zřizovanou v těch státech, jejichž legislativa rozlišuje zvlášť regulaci peněžního a zvlášť regulaci kapitálového trhu. V těchto případech tedy jako regulátoři finančního trhu fungují dvě z právního hlediska vzájemně nezávislé instituce (centrální banka a komise pro cenné papíry), jež spolu vzájemně spolupracují.2 Mimo to samozřejmě existují i státy, v nichž je regulace finančního trhu ještě více decentralizovaná. Mohou mít tudíž zřízeny ještě další druhy různě specializovaných regulatorních a dohledových institucí, přičemž tyto funkce mohou případně vykonávat i některá „ministerstva“.3
5.2.2 Subjekty nezbytné pro fungování finančního systému
Vzhledem k tomu, že jednotlivé „národní“ finanční systémy vykazují různá specifika co do způsobu fungování některých svých dílčích segmentů, mohou v důsledku toho zřizovat i některé „zvláštní“ druhy finančních institucí. Prvním druhem účelově zřizovaných subjektů tohoto druhu jsou především různé „garanční fondy“. Ty existují ve všech ekonomicky vyspělých státech a účelem jejich zřizování je snaha zajistit především bezpečnost finančních investic drobných investorů (zejména domácností, resp. malých firem). Jedná se o fondy, jež bývají zakládány na 1 2
Viz 10. kapitola této publikace. Z významných institucí tohoto typu je možno jmenovat především americkou „Komisi pro cenné papíry a burzy“ /Securities and Exchange Commission – SEC/. 3 Nečastěji se jedná o ministerstvo financí, případně hospodářství.
136
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
základě schválených legislativních ustanovení jako právně samostatné licencované instituce. Z toho také vyplývá, že neexistuje jednotné pravidlo, kolik garančních fondů má existovat a jak mají být konkrétně zaměřeny. Bývá však pravidlem, že ve většině vyspělých zemí jsou zřizovány především „fondy pojištění vkladů“ a „garanční fondy obchodníků s cennými papíry“.1 Dalším účelově zřizovaným subjektem bývá v některých zemích „centrální depozitář cenných papírů“. Ten zřizují především ty státy, v nichž je možno emitovat dematerializované cenné papíry. Význam tohoto subjektu totiž spočívá v tom, že pokud cenné papíry nemají fyzickou podobu, musí existovat instituce, která by je centrálně evidovala stejně jako všechny obchody, jež jsou s těmito cennými papíry prováděny.2
5.2.3 Státní fondy Státní fondy lze charakterizovat jako účelově vytvářené instituce, jež zřizuje stát za účelem realizace konkrétních záměrů vlády. Těchto fondů (majících statut samostatných právnických osob) může být celá řada, nicméně společné je pro ně to, že představují instituce, které spravují státu část jeho majetku za určitým účelem. V poslední době lze za tyto instituce považovat i fondy, do nichž některé státy vkládají své nadbytečné peněžní prostředky ve snaze je cíleně investovat. Tyto fondy se všeobecně označují jako „suverénní fondy“ /Sovereign Wealth Funds – SWF/ a na světovém finančním trhu sehrávají stále významnější úlohu, přičemž nakupují nejen finanční, ale i reálná zahraniční aktiva. Vzhledem k velikosti jimi realizovaných objemů obchodů se jedná o mimořádně významné investory.3
5.2.4 Ostatní státní instituce Z funkcí, které finanční systém plní v rámci ekonomiky vyplývá, že rovněž naplňuje funkci politickou, neboli že vlády (ale i orgány nižších územních správních celků) prosazují jeho prostřednictvím své politické záměry a prostřednictvím obousměrných finančních toků zabezpečují fungování státu. S tím následně souvisí, že ve finančním sektoru existuje rovněž celá řada účelově zřízených institucí, které na jedné straně vybírají daně4 a jiné druhy určených poplatků, na druhé straně pak instituce, které naopak celou řadu různých důchodů (resp. jednorázových dávek) vyplácejí.
5.3 Licencované (resp. registrované) profese fyzických osob
Žádný finanční systém (stejně tak jako žádná ekonomika) nemůže fungovat bez lidského faktoru. A zvláště při specifičnosti finančního systému je zřejmé, že jeho činnosti vyžadují celou řadu různých odborných profesí, bez kterých nemůže plnit své funkce. 1 2 3 4
Tak je tomu například v České republice. Centrální depozitář byl v České republice vytvořen z původního Střediska cenných papírů. V této souvislosti se nejčastěji hovoří o čínských fondech. Především se jedná o finanční (berní) úřady.
137
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Proto také musejí vlády jednotlivých zemí prosazovat kvalitní a zodpovědné provádění výkonu mnoha odborných činností a pečovat o jejich profesní kvalitu, transparentnost a poctivost, takže musejí tyto činnosti regulovat a dozorovat. Z uvedených skutečností vyplývá, že v jednotlivých státech existují určité vybrané profese, jejichž výkon podléhá zpřísněným kvalifikačním a personálním předpokladům. Ty musejí zájemci nejprve splnit, a teprve potom obdrží povolení k činnosti, přičemž jsou současně také zaregistrováni do seznamů vedených kompetentními regulatorními orgány.1 Uvedené seznamy jsou veřejně přístupné a slouží potřebám široké veřejnosti. V daném případě se jedná o celou řadu vybraných odborných profesí, jimiž jsou například: investiční zprostředkovatelé, různé druhy pojišťovacích zprostředkovatelů, samostatní likvidátoři pojistných událostí, odpovědní pojistní matematici, likvidátoři specializovaní na různé druhy institucí, různě zaměření správci konkurzní podstaty, směnárníci apod.
6 Ostatní subjekty působící ve finančním sektoru V rámci národních finančních systémů působí rovněž mnohé tzv. „nelicencované subjekty“,2 a to jak osoby právnické, tak i fyzické.
6.1 Nelicencované právnické osoby S činnostmi nelicencovaných právnických osob se lze ve finančním systému setkat v mnoha různých oblastech.
Organizované mimoburzovní trhy Nebankovní faktoringové, forfaitingové a leasingové společnosti Účelově zřizované neziskové organizace aj.
6.1.1 Organizované mimoburzovní trhy Důvodů k existenci mimoburzovních organizovaných trhů je několik. Prvním z nich je, že burzy nemají povinnost přijmout k obchodování všechny veřejně obchodovatelné cenné papíry. Jejich rozhodnutí závisí mimo jiné na tom, zda žadatel splnil nebo nesplnil burzou předepsané podmínky. Proto mnohé, zejména menší firmy nemají zájem své cenné papíry burzovně obchodovat, k čemuž je ještě navíc vede i to, že burzovní obchodování bývá drahé. Dalším důvodem pak může být i skutečnost, že se na burzách obchoduje 1 2
V České republice Českou národní bankou. Jejich podnikání bývá v těchto případech založeno většinou na udělení živnostenského listu.
138
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
podle předem určeného časového rozvrhu a po ukončení seance již zpravidla nelze dále obchodovat. Organizované mimoburzovní trhy do jisté míry konkurují burzám.1 Mohou např. používat odlišné obchodní systémy, které často účastníkům obchodování lépe vyhovují. Dále mohou účtovat nižší poplatky, upravovat hodiny provozu svého obchodního systému, stanovovat jiné algoritmy pro párování obchodních příkazů, přijímat k obchodování i cenné papíry na burzách neobchodované, přizpůsobovat vypořádávání uzavíraných obchodů požadavkům zákazníků, konstruovat a zveřejňovat své vlastní indexy apod. Vždy však musí respektovat zákony dané země. I když se jedná o organizované mimoburzovní trhy, ani na nich nemůže obchodovat kdokoli, ale pouze registrovaní účastníci. Ti bývají napojeni na počítačový obchodní systém provozovaný organizátorem trhu, do něhož, stejně jako na burze, průběžně vkládají, ruší či upravují své obchodní příkazy. A stejně jako na burze, i zde jsou zadané příkazy průběžně párovány podle stanoveného algoritmu a následně vypořádávány podle platných pravidel.
6.1.2 Nebankovní faktoringové, forfaitingové a leasingové společnosti Jedná se o nebankovní společnosti specializované na poskytování faktoringu, forfaitingu a finančního leasingu, které jsou v těchto oblastech podnikání přímými konkurenty obchodních bank.
6.1.3 Účelově zřizované neziskové organizace Vedle státu existuje rovněž celá řada různých nevládních neziskových organizací, které naplňují prostřednictvím finančního systému svá poslání.2 Jejich činnost de facto spočívá v přerozdělování peněz, které získají a následně použijí v souladu se svým posláním. Jelikož se v převážné většině těchto případů jedná o organizace vykonávající obecně prospěšnou činnost, mohou je státy podporovat ať už dotačně, anebo prostřednictvím různých druhů daňových úlev3.
6.2 Nelicencované fyzické osoby Jedná se o celou řadu podnikatelských aktivit, k jejichž výkonu není zapotřebí zvláštní povolovací řízení. Přesto, že jde o podnikatelskou činnost v rámci finančního systému, lze ji vykonávat na základě živnostenského nebo jiného podnikatelského oprávnění. Jako konkrétní příklad lze uvést např. provozování zastaváren. 1
V České republice existoval jako organizovaný mimoburzovní trh až do roku 2008 RM-Systém, který je však již nyní licencovanou burzou cenných papírů. V USA zaznamenal podobný vývoj největší světový organizovaný mimoburzovní trh NASDAQ, který získal licenci „elektronické burzy“. 2 Sem spadají např. charitativní instituce, církve, spolky, zájmová sdružení a celá řada dalších organizací. 3 Např. daňovými odpočitatelnými položkami pro jejich přispěvatele.
139
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
7 Finanční konglomeráty Termínem „finanční konglomerát“1 /financial conglomerate/ se v ekonomice označuje vzájemně propojená skupina osob, které podnikají v různých oblastech finančních služeb (v bankovnictví, v investičních službách nebo v pojišťovnictví). Často se jedná o nadnárodní korporace působící současně v mnoha zemích světa a patřící mezi velké světové finanční holdingy. Poznámka: Vedle finančních konglomerátů se lze ve finančním sektoru setkat i s tzv. „smíšenými konglomeráty“, které se sice v převážné míře zabývají průmyslovou výrobou nebo obchodní činností, avšak jejich součástí je nejméně jedna (regulovaná) finanční instituce. Finanční konglomeráty vznikají z celé řady důvodů, přičemž je pochopitelné, že všechny souvisejí se snahou vlastníků dosahovat co nejvyššího (čistého) zisku. Z toho vyplývá, že hlavním důvodem slučování a vzájemného provazování jednotlivých společností je snaha dosahovat prostřednictvím centrálního řízení tzv. „výnosů z rozsahu“, a to prostřednictvím dosahování celé řady dílčích synergických efektů, dosažitelných těmito faktory: Rozšiřováním podnikatelských činností do dalších oborů (zejména finančního) podnikání. Dosahováním stabilnějších a méně volatilních konsolidovaných hospodářských výsledků vedoucím k posilování schopnosti korporace odolávat krizovým faktorům. Vytvářením syntetických finančních produktů kombinujících vzájemně oblasti bankovnictví, poskytování investičních služeb a pojišťovnictví. Prováděním daňové optimalizace využíváním daňových odlišností v jednotlivých státech. Soudobý celosvětový trend rychlého narůstání počtu a velikosti finančních konglomerátů je způsoben jednak rychlým rozvojem computerizace, jež umožňuje centrálně řídit velké hospodářské celky, a dále potom prosazováním tzv. disintermediace (což je vylučování zbytečných mezičlánků za účelem co nejtěsnějšího propojení poskytovatelů finančních služeb se zákazníky). To navíc probíhá v podmínkách celosvětové internacionalizace a deregulace národních finančních systémů jednotlivých zemí, vedoucích k celosvětové globalizaci.2
1
Termínem „konglomerát“ se všeobecně rozumí ekonomický subjekt, který vznikl soustředěním několika společností různých oborů do jediného celku. 2 To ovšem způsobilo vážné problémy v provádění státní regulace a dohledu nad jednotlivými finančními institucemi; tato otázka je následně řešena v 10. kapitole.
140
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
Z hlediska způsobů vnitřní organizace finančních konglomerátů je možno rozlišovat následujících pět jejich obvyklých typů, a to:
1) Finanční konglomeráty, v nichž jednotlivé společnosti navzájem vlastní významné podíly v ostatních společnostech dané skupiny. 2) Finanční konglomeráty, v jejichž čele stojí licencovaná holdingová společnost, která je nadřazena nad ostatní společnosti, které jsou členy skupiny. 3) Finanční konglomeráty, v jejichž čele stojí nelicencovaná holdingová společnost, nadřazená nad ostatní členy skupiny. 4) Finanční konglomeráty, jejichž společnosti jsou vysoce integrovány. 5) Finanční konglomeráty s jiným uspořádáním. Poznámka: Složitost vymezování jednotlivých druhů finančních konglomerátů dokresluje skutečnost, že se v praxi rozlišují i tzv. „finanční subkonglomeráty“, což jsou finanční konglomeráty, které jsou součástí jiného finančního (nebo smíšeného) konglomerátu.
8 Nadnárodní finanční instituce Za nadnárodní finanční instituce lze považovat kolektivně zřízené finanční instituce v nadnárodních ekonomických společenstvích, jako je např. Evropská hospodářská a měnová unie (neboli Eurozóna). Jedná se o instituce vytvořené dohodou členských států nadnárodního hospodářského seskupení, které na ně přesunuly některé své pravomoci. Poznámka: V daném případě se tedy jedná o dobrovolný přesun určitých pravomocí jednotlivých zemí na „nadnárodní finanční instituce“, což de facto znamená „omezování státní suverenity“. Jako konkrétní příklad nadnárodní finanční instituce může sloužit např. „Evropská centrální banka“ /European Central Bank – ECB/.1
1
V rámci Evropské hospodářské a měnové unie dále existují např.: „Evropský orgán pro bankovnictví“ /European Banking Authority – EBA/, „Evropský orgán pro cenné papíry a trhy“ /European Securities and Market Authority – ESMA/, „Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění“ /European Insurance and Occupational Pensions Authority – EIOPA/, „Evropská rada pro systémová rizika“ /European Systemic Risk Board – ESRB/ nebo „Společný výbor evropských orgánů dohledu / Joint Committee of European Supervisory Authorities/ aj. (stav v roce 2014).
141
Kapitola 2.
Finanční instituce, jejich produkty a služby
9 Mezinárodní finanční instituce Každý „národní“ či „nadnárodní“ finanční systém je vždy propojen s „národními“, resp. „nadnárodními“ finančními systémy jiných zemí a s nimi spoluvytváří „finanční systém světový“. Proto je pochopitelné, že i jeho fungování je do značné míry ovlivňováno činností mnoha různých mezinárodních finančních institucí, jejichž členem bývá zpravidla i příslušný stát. Těmito institucemi jsou z celosvětového pohledu především „Mezinárodní měnový fond“ /International Monetary Fund – IMF/ a „Světová banka“ /World Bank – WB/ včetně institucí, které s ní souvisejí (resp. které vytvořila). 1 Dále sem lze zařadit také celou řadu různých institucí, které slouží k mezinárodní výměně zkušeností a navrhování různých doporučení, norem, resp. směrnic týkajících se různých oblastí finančního podnikání. Ty potom jednotlivé státy většinou dodržují a často je promítají do svých zákonných, případně podzákonných norem, čímž přispívají k harmonizaci regulace celého světového finančního systému. Jako instituce světového významu tohoto typu lze uvést především:
„Basilejský výbor pro bankovní dohled“ /The Basel Committee on Banking Supervision [BCBS]/, „Mezinárodní organizace komisí po cenné papíry“ /The International Organisation of Securities Commissions [IOSCO], „Mezinárodní asociace orgánů dohledu v pojišťovnictví“ /International Association of Insurance Supervisors [IAIS]. Vedle těchto nejvýznamnějších mezinárodních institucí světového významu pak samozřejmě existují i mezinárodní instituce významu spíše regionálního.2
1
Společně se tyto organizace označují jako „skupina Světové banky“, mezi které patří: „Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj“ /International Bank for Reconstruction and Development – IBRD/, „Mezinárodní asociace pro rozvoj“ /International Development Association – IDA/, „Mezinárodní finanční korporace“ /International Finance Corporation – IFC/, „Multilaterální agentura pro investiční záruky“ /Multilateral Investment Guarantee Agency – MIGA/ a „Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů“ /International Centre for Settlement of Investment Disputes – ICSID/. 2 Jako příklady institucí tohoto druhu lze uvést např. „Evropskou banku pro obnovu a rozvoj“ /European Bank for Reconstruction and Development – EBRD/, „Evropskou investiční banku“ /European Investment Bank – EIB/ aj., přičemž v jiných světových regionech samozřejmě existují mnohé další instituce tohoto druhu.
142
3. Úrokové
sazby a jejich význam v ekonomice 1. Funkce úrokových sazeb ve finančním a ekonomickém systému
2. Teorie úrokových sazeb 3. Vzájemné vazby jednotlivých druhů úrokových sazeb
4. Mechanismus regulace úrokových sazeb
143
Kapitola 3.
Úrokové sazby a jejich význam v ekonomice
1 Funkce úrokových sazeb ve finančním a ekonomickém systému Finanční kapitál je možno obecně chápat jako peněžní prostředky investované do různých druhů finančních investičních instrumentů, jež svým majitelům (investorům) přinášejí výnos. Jedním jejich druhem jsou tzv. dlužní (dluhové) finanční nástroje, neboli úvěry a dluhové cenné papíry (dluhopisy), jež dokladují pouze zapůjčení peněžních prostředků. Výnosy z nich plynoucí jsou pak všeobecně označovány jako „úrok“. Přitom je zřejmé, že vypůjčovatelé, pro které úrokové platby představují náklady, hledají možnosti jak získat potřebné peníze co nejlevněji zatímco poskytovatelé peněz, pro něž je získaný úrok výnosem z jejich finančního kapitálu, mají naopak snahu získat úroky co nejvyšší. Výše úrokových sazeb,1 případně již pouhé očekávání jejich změn, proto zásadním způsobem determinují chování a rozhodování všech účastníků finančního trhu. Přitom vzhledem k tomu, že jak vypůjčovatelé, tak i investoři mohou přecházet mezi jednotlivými segmenty finančního trhu, jsou úrokové sazby faktorem, který celý finanční trh vzájemně propojuje a pomáhá udržovat v rovnováze. Úrokové sazby zastávají v rámci finančního systému a prostřednictvím jeho působení i v ekonomice celou řadu významných funkcí: napomáhají garantovat tok běžných úspor do investic, čímž podporují ekonomický růst zaručují rozdělování disponibilních peněžní zdrojů tak, že je všeobecně směrují do investic s co nejvyšší očekávanou mírou návratnosti uvádějí do rovnováhy nabídku a poptávku po penězích vzhledem ke svému vlivu na objem úspor a investic představují rovněž důležitý regulační nástroj státu. Samotný pojem „úroková sazba“ ovšem sám o sobě nemá prakticky žádný význam, pokud není zároveň upřesněno, o jakou konkrétní úrokovou sazbu se jedná. V rámci finančního sektoru totiž existuje prakticky neomezené množství různých úrokových sazeb, které je proto potřeba vždy přesně definovat. Vedle nich pak bývají počítány a zveřejňovány i tzv. „úrokové míry“, což jsou průměry stejných, či podobných druhů úrokových sazeb vyskytujících se v příslušné době na daném finančním trhu. 1
Úrokovou sazbu můžeme definovat jako podíl výnosu plynoucího ze zapůjčení peněz na určité časové období a velikosti zapůjčené částky vynásobený stem (v procentech). Přitom za tzv. „standardní“ časové období je všeobecně považován jeden rok (potom hovoříme o roční úrokové sazbě, kterou označujeme „per annum“, nejčastěji zkratkou „p.a.“).
144
Kapitola 3.
Úrokové sazby a jejich význam v ekonomice
Nicméně předpokládejme, že v rámci každého finančního systému bude vždy existovat určitá „základní úroková sazba“, kterou nazvěme „bezrizikovou úrokovou sazbou“.1 Současně ji definujme jako cenu, která musí být zaplacena za vypůjčení peněz v případech, kdy jejich poskytovateli (investorovi) nehrozí žádná rizika spojená s jejich zapůjčením. Potom ovšem musí zároveň platit, že všechny ostatní úrokové sazby musejí být od ní odvozeny. To znamená, že „bezrizikovou úrokovou sazbu“ lze chápat jako základní komponent všech ostatních, reálně existujících úrokových sazeb. Vyplývá to z toho, že jednotliví účastníci trhu nabízející úvěr (investoři) budou za poskytnutí svých peněžních prostředků požadovat vždy vyšší než základní úročení vzhledem k rizikům, která při investování v podmínkách reálného finančního trhu podstupují.
2 Teorie úrokových sazeb Zkoumáním úrokových sazeb se postupně zabývala řada předních světových ekonomů, z čehož vzniklo mnoho vědeckých teorií. Z nich jsou v současnosti za nejvýznamnější všeobecně považovány především následující čtyři teorie:
Klasická teorie úrokových sazeb Úroková teorie preference likvidity Úroková teorie zapůjčitelných fondů Úroková teorie racionálního očekávání
2.1 Klasická teorie úrokových sazeb Klasická teorie úrokových sazeb /Classical theory of interest rates/ je jednou z nejstarších úrokových teorií. Byla vytvořena britskými ekonomy během 18. a 19. století, posléze byla upřesněna Eugenem von Böhm-Bawerkem a nakonec dopracována Irvingem Fisherem. Tato teorie vychází z názoru, že úroková sazba je determinována dvěma silami: nabídkou úspor, které pocházejí zejména z domácností, a poptávkou po penězích – zejména ze strany podnikového sektoru.
Nabídka úspor Nabídka úspor se podle této teorie skládá ze tří dílčích zdrojů, a to především z úspor domácností, dále potom i z případných úspor firem a státu.
1
Ve skutečnosti se této smyšlené sazbě obecně nejvíce přibližuje úročení státních dluhopisů.
145
Kapitola 3.
Úrokové sazby a jejich význam v ekonomice
Úspory domácností Klasická teorie úrokových sazeb vychází z původní „Seniorovy teorie abstinence“, jež v podstatě znamená abstinenci od spotřebních výdajů. Běžné úspory domácností se v daném případě rovnají rozdílu mezi jejich běžnými příjmy a běžnými spotřebními výdaji. Při rozhodování o tom, kolik spořit a kolik utratit domácnosti obvykle zvažují: velikost svého běžného dlouhodobého příjmu zamýšlený cíl spoření velikost částky určené na spoření (mezní sklon ke spoření). Přes skutečnost, že při rozhodování domácností o budoucích úsporách má výše jejich příjmu rozhodující vliv, podstatnou roli sehrávají i úrokové sazby. Je tomu tak proto, že na jejich výši záleží, zda se spoření vůbec vyplatí. Klasická teorie vychází z předpokladu, že lidé disponují časovou preferencí pro běžnou spotřebu před spotřebou budoucí. To znamená, že normálně uvažující jedinec bude preferovat své aktuální uspokojení ze spotřeby zboží a služeb před uspokojením v budoucnosti. Proto je nutné motivovat ho úrokovou sazbou, kterou budou úročeny jeho úspory. Z toho vyplývá, že klasická teorie úrokových sazeb považuje úrok za „odměnu za čekání“, neboli za odložení současné spotřeby ve prospěch vyšší spotřeby budoucí. Tento tzv. „substituční efekt“ představuje pozitivní závislost mezi úrokovými sazbami a objemem úspor.
Úspory firem Také firmy mívají úspory. Pokud se jedná pouze o přechodné hotovostní přebytky, ty buď drží na svých bankovních účtech, nebo je investují do jiných krátkodobých nástrojů peněžního trhu. Většina prosperujících firem však v některých obdobích mívá i dlouhodobější finanční zůstatky ve formě nerozděleného zisku, které jim mají posloužit ke krytí budoucích investičních výdajů. Z nich mohou buď poskytovat úvěry, nebo je mohou investovat do cenných papírů kapitálového trhu. Všeobecně však platí, že výše podnikových úspor závisí především na dvou základních klíčových faktorech, jimiž jsou úroveň zisku a dividendová politika firmy. V daném případě je sice hlavním determinantem firemních úspor plánovaný zisk, avšak nezanedbatelnou roli při rozhodování o tom, jaká část běžných provozních nákladů a dlouhodobých investičních výdajů bude financována z vlastních zdrojů a jaká externě, sehrávají právě úrokové sazby. Ty totiž ovlivňují chování firem v tom, že při vyšších úrokových sazbách podporují použití jejich vlastních zdrojů, zatímco při nižších úrokových sazbách mnohé společnosti vyplatí např. i vyšší dividendy a své náklady uhradí ze zdrojů externích.
Úspory vlád Úspory vlád vznikají nejčastěji v souvislosti s dosažením případného rozpočtového přebytku. Úrokové sazby však v těchto spíše výjimečných případech žádnou klíčovou roli nehrají.
146
Kapitola 3.
Úrokové sazby a jejich význam v ekonomice
Součtem všech tří dílčích druhů úspor dostaneme celkové úspory v ekonomice. Velikost jejich akumulace bude ovšem značně záviset na výši úrokových sazeb, resp. při pohledu na ekonomiku celého státu – na velikosti v dané době existujících úrokových měr (viz obr. 3.1).
Obrázek 3.1: Nabídka úspor podle klasické teorie úrokových sazeb
Poptávka po penězích Podniková sféra neustále vyžaduje ohromné množství peněžních prostředků, z nichž je většina použita na „reprodukční investice“, neboli na obnovu budov a zařízení, které jsou fyzicky nebo morálně opotřebeny. Menší, ale dynamičtější formou kapitálových výdajů podniků jsou však „čisté investice“, což jsou výdaje na získání dalších budov a zařízení pro rozšíření podnikatelské činnosti. Sečteme-li dohromady reprodukční investice s investicemi čistými, dostaneme tzv. „investice hrubé“.
Reprodukční investice Jedná se o tzv. obnovovací investice, které bývají téměř vždy financovány z vnitřních zdrojů firem, přičemž většinou sledují rutinní postupy spojené s odepisováním. Z časového hlediska je lze hodnotit jako poměrně stálé.
Čisté investice Jejich význam spočívá především v tom, že velmi úzce souvisejí s procesem investičního rozhodování firem. K čistým investicím totiž podniky přistupují zpravidla až tehdy, když jejich management usoudí, že v budoucnu nebudou schopny svou stávající výrobní kapacitou pokrýt poptávku po svých výrobcích, resp. službách. Jsou proto vysoce nestálé a bývají nejčastěji financovány z externích zdrojů, za jejichž poskytnutí je ovšem potřeba platit úrok.
147
Kapitola 3.
Úrokové sazby a jejich význam v ekonomice
Z toho vyplývá, že na vývoj celkového objemu čistých investic má v každé ekonomice významný vliv velikost úrokových sazeb. V případě jejich nižších hodnot budou totiž firmy přistupovat k realizaci svých investičních záměrů ochotněji, než když budou úrokové sazby vysoké. Vyplývá to z toho, že čím budou výdaje vynakládané na placení úroků vyšší, tím menších zisků budou firmy z realizovaných investičních projektů dosahovat (přičemž se stoupajícími úroky zároveň poroste i riziko toho, že se mohou některé projekty stát ztrátovými). Vzhledem k proměnlivosti čistých investic a z pohledu ekonomiky i vzhledem k jejich celkové velikosti lze vyvodit, že vývoj celkového objemu čistých investic má velmi významný vliv na hrubý domácí produkt, nezaměstnanost i na ostatní makroekonomické ukazatele. Každý významnější pokles v čistých investicích je proto vždy nutno kompenzovat rostoucími spotřebitelskými nebo vládními výdaji. Kdyby tato kompenzace nenastala, spěla by ekonomika v nejbližší době k recesi se všemi souvisejícími negativními důsledky. Následný obrázek 3.2. ukazuje závislost národohospodářské investiční nálady na výši úrokové míry.
Obrázek 3.2: Poptávka po penězích podle klasické teorie úrokových sazeb
Rovnováha podle klasické teorie úrokových sazeb Podle klasické teorie úrokových sazeb lze vyvodit závěr, že rovnovážná úroková míra se nachází v bodě, kde se množství úspor vložených na trh rovná množství peněžních prostředků požadovaných pro realizaci investic – viz následující obrázek 3.3.
148
Kapitola 3.
Úrokové sazby a jejich význam v ekonomice
Obrázek 3.3: Rovnováha mezi poptávkou po penězích a nabídkou úspor podle klasické teorie úrokových sazeb Poznámka: Ve skutečnosti tomu tak ale úplně není. Skutečná tržní úroková míra má sice vždy tendenci směřovat ke svému, klasickou teorií úrokových sazeb určenému rovnovážnému bodu, ale nabídkové a poptávkové síly se však mění tak rychle, že nemá nikdy dostatek času, aby se na tomto teoreticky určeném rovnovážném bodě ustálila. Proto se nachází buď výše, nebo níže, přičemž však k bodu rovnováhy vždy směřuje. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že hlavním přínosem klasické teorie úrokových sazeb bylo pochopení dlouhodobě působících sil, jež ovlivňují úrokové sazby. Naopak jejím nedostatkem je ignorace všech ostatních faktorů mimo úspor a investic.
2.2 Úroková teorie preference likvidity Úroková teorie preference likvidity / Liquidity preference theory of interest ratest/ je tzv. krátkodobou teorií úrokových sazeb Johna Maynarda Keynese, kterou vytvořil ve 30. letech dvacátého století. Keynes v ní dokazuje, že „úrok je ve skutečnosti platbou za použití vzácného zdroje – likvidních peněz“. Poznámka: Úrok je tedy odměnou investora za to, že se vzdá absolutně likvidních peněz, které vymění za méně likvidní investiční aktiva (jde tedy o odměnu za obětování likvidity). Vzácnost peněz podle Keynese ovšem spočívá vedle jejich likvidity i v tom, že začnou-li tržní ceny (kurzy) cenných papírů klesat, snaží se je jejich držitelé prodat, neboli vyměnit za peníze. Úrok je proto cenou, kterou je potřeba zaplatit vlastníkům peněz za to, aby se jich vzdali a vyměnili je za méně likvidní finanční (investiční) aktiva nesoucí i více rizika. Proto také v období, kdy poroste preference likvidity, porostou, pokud centrální banka nerozšíří peněžní zásobu, i úrokové sazby.
149
Kapitola 3.
Úrokové sazby a jejich význam v ekonomice
V rámci úrokové teorie preference likvidity uvažoval Keynes pouze dva (svými vlastnostmi „vzájemně opačné“) druhy finančních nástrojů, a to dlouhodobé obligace s fixní úrokovou sazbou a peníze. Peníze volil z toho důvodu, že poskytují maximální likviditu, avšak nepřinášejí úrok; obligace naopak proto, že nesou úrok, avšak peněžní prostředky v nich vázané nejsou likvidní. Přitom je prokázáno, že pokud úrokové sazby porostou, potom tržní ceny již dříve vydaných fixně úročených obligací budou klesat; naopak, případný pokles úrokových sazeb se projeví zvýšením jejich tržních cen. Proto může být podle Keynese v některých případech (i když je to v rozporu s klasickou teorií úrokových sazeb) držení peněz odůvodněné, a to konkrétně tehdy, když se očekává budoucí nárůst úrokových sazeb a tím pokles tržních cen výše uvedených fixně úročených obligací.1
Poptávka po likviditě (penězích) Keynes definoval tři motivy poptávky po penězích. Konkrétně se jedná o tzv. transakční, bezpečnostní a spekulativní motiv, které formují tři dílčí druhy poptávky, jejichž podstatu definoval takto:
Transakční poptávka Jde o spojitost s nákupními účely. Obecně platí, že příjmy jednotlivců nejsou s jejich potřebami ani časově, ani kvantitativně sladěny. A protože je nákladné měnit neustále peníze za jiná aktiva, je třeba disponovat určitou stálou hotovostí pro krytí běžných výdajů.
Bezpečnostní poptávka Jedná se o držení peněz formou rezervy na krytí nenadálých situací, do kterých se každý ekonomický subjekt může dostat. Podle Keynese jsou sice jak transakční, tak i bezpečnostní poptávka svým způsobem závislé na aktuální výši cen a úrovni důchodů, nezávisí však na úrokové míře. Navíc, z krátkodobého hlediska je obě považuje za konstantní.
Spekulativní poptávka Spekulativní motiv se stává aktuálním především tehdy, jestliže dochází ke všeobecnému posilování přesvědčení, že úrokové sazby jsou nízké a že proto v budoucnu porostou. Potom poroste i spekulativní poptávka po penězích, kterou lze charakterizovat zleva doprava klesající křivkou odrážející negativní vztah mezi spekulativní poptávkou po penězích a úrovní úrokových měr – viz obrázek 3.4 uvedený na následující straně. Výše uvedené tvrzení se dá vysvětlit takto: v případě vysokých úrokových sazeb budou držitelé peněz muset počítat s vysokými „náklady ušlé příležitosti“ /opportunity costs/, což bude podporovat nákup obligací. Naopak, pokud budou úrokové sazby nízké, náklady ušlé příležitosti budou také nízké, přičemž možná ztráta z poklesu tržní hodnoty držených obligací bude vysoká. Potom bude pro investora výhodnější držet peníze. 1
Variabilně úročené obligace by se v daném případě chovaly poněkud jinak – viz kapitola 6. Fixně úročené obligace však na finančních trzích výrazně převažují.
150
