POETICKÉ BESEDY. (REDAKTOR:
JAN NERUDA.)
ÍSLO
II.
OLDICH A BOŽENA IDYLLA
•
OD
S^DOLTA JÍeYDUKA.
V PRAZE.
Q^
r
1883.
Piirchased for the
LiBRARY of the
UNIVERSITY OF TORONTO froin the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
OLDICH
A
BOŽENA,
IDYLLA
S^^DOLFA JÍeYDUKA.
(POETICKÝCH BESED CISLO
II.)
V PRAZE. knihkupectví:
dk.
kd.
gkbgr
1883.
*
kd.
valkka.
Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.
^Na
dolinku jednu
erné mraky
lehly,
na dolinku druhou chaloupky vybhly.
Vybhla
si jedna druhá první k vli, jasmínem a révou boky ovinuly.
Ovinuly boky,
do výše
i
vlaštovky
šíe; si
tíbí
peí u vikýe.
Vybhly si pkn ddinku se tlumí,
v
nad stechami
jejich
bujné lípy šumí.
Bujné
lípy šumí,
vtérkové siví
dují,
holoubkové
sem tam peletují.
^^^~-
^a ddinou
dvorec,
kolem potok kvapí,
rám
jelší svoje
v jeho
Na
vod
právo
i
ztápí.
levo
vlny vínky vinou,
jak když
bílé hušky na projíždku plynou.
V
jelších za
soumraku
žvatlá sivé ptáe,
a brav drobných vlnek
pes kameny skáe.
Y zátoin kámen pokryt
mechem
celý,
kamene kolem co že se to blí? aj
Co že
se to blí,
vodu eí, labut-li mladé co že
protibují peí? Rusalky-li hravé
nebo
lesní víly,
aby jarní vodou nožky ovlažily?
Snad hebínkem zlatým zlaté
ešou
vlasy,
že se to tak jásá,
—
co že je to asi?
Nejsou to rusalky na té jaré vod, díviny jsou družné v zpvném chorovod. Nekrouží labut nad tou vodou šerou, ale krasavice bílé prádlo perou.
A
nejkrásnjší
ta
stojí
u zátoky,
zdobný pás opíná outlé její boky.
Líka
její
planou,
elo dekem
jásá,
snad že to tam
stojí
sama boží krása. Sliné dívky, sliné,
nha
plane z líek,
však ona prosted chudobiek.
lilijí
Sliné dívky, sliné, to samy jitenkou vsak ona mezi hvzdikami.
hvzdiky
podkasaná šedém na kameni, bystrá voda kolem perlami se pní. Stojí
Perlami se
pní
a v hovorném
dv
reji,
zkazky šepce, nožky celuje jí.
S
kamene
sešla
si
drobné na oblázky. s
temene na hrdlo
rozpustila vlásky.
Rozpustila kštici
jako bízka v houští, jako slunéko
ped
ji
deštíkem spouští
Sveholí
si,
zpívá,
mává ruky chvatem, rovná echelíky vyšívané zlatem.
Zpívá jako skivan než
si
že luh
hnízdo
vije,
kvtovaným
pláštíkem se kryje.
Zpívá jako
pnka
kolébku když
robí,
že radostí kvítka
hlaviky
si
zdobí.
Zpívá jako slavík, milo usmívá
se,
že až niva celá
tone v jarní kráse.
že až bysten letmo poskakuje v mlází a na každý
kámen
diamanty hází.
Stíbrné že rybky lahodnými svody
k nožkám vyskakují z kišálové vody. Slyš, jak ze rt rží vtík písn vje:
samé polní tiše,
slyšíte
kvítí
—
je?
yíine.
zpívej, srdce, zpívej v radosti
i
hoi,
máš tch drobných písní víc než perel v moi,
vn
víc než kapek na ržovém trsu, víc
než zlatých jisker
ve slunéka v prsu.
—
10
—
Zpívej, srdce, zpívej celé živobytí,
máš
popvk
než-li v
hoe
více než-li
v
více, kvítí,
skivan
rozvlnném
poli,
více nežli drozdík
v háji zašveholí.
Zpívej, srdce, zpívej
veera až k svitu, máš tch písní v adru
z
jak víc
hvzd na
diamant víc
blankytu,
než jarní deštík sroní,
než z jara
keem
svtlušek se honí.
Zpívej, srdce, zpívej
od veera k šei,
pokud se ti píse jarým proudem peí,
krpj
za
krpjkou
prýští se a blýská, div že neutone
naše rodná víska.
1
—
3n aše ddineka pna, kolem do koleka tichá jako
nebem ohrazena.
V
lesích ukryta je,
ticho tu a milo,
snad se tady štstí do kukliky
svilo.
Svilo-li se,
vru,
poíhám
v
až z
si
setí,
kukliky
motýlekem
jae
v
vzletí.
Chytnu, skryj u
si
je
do kytice pkné, což
pede mnou každý
klobouek svj smekne.
páteky mé škoda je nebílí vás
vyšívané,
vás, škoda,
horské slunce,
uepolévá horská voda;
1-2
polévá jen pramen slzný, za rána-li
s
oí
kane,
jenom horké vzdechy, šáteky mé vyšívané.
bílí
3^ee potok, tee pod tou naší chatou, chytnu
si
v
nm
rybku
na udiku zlatou,
na udiku zlatou, na hedbávnou léku, ne-li rybku tebe, švarný mysliveku.
—
Xebo sob zrobím msíního asu, arodjnou síku ze svých plavých vlas, ze svých plavých vlas, z
pršk erných
snad
mn
sám do
oí,
mysliveek
sífkv skoí.
13
pnes.
potku, drobný
písek,
behu, kvtem, aby pišel vámi zváben zdob
se,
šohaj za
dvetem;
ty dej zlata
na pšinku,
ty kytici v ruku,
a vy, ptáci, perlete
mu
pohár sladkých zvuk!
.
III.
J^etí sokol,
letí,
kídloma tepoce, plaší labutnky dole na potoce.
pkn
Krouží,
krouží
k mladým olším kluše z lovu
níže
.
.
dom
Oldra, mladé kníže.
Pkn
sob
vede
v prosted družné chasy,
k rameni
se vinou
rusé jeho vlasy.
Oi
jako
orlík,
líka jako panna jeho
sukyneka
zlatem vyšívaná.
—
—
15
Na ervené apce péro sokolíka, toul na statné pleci,
po boku
V
mu
slunéku
dýka. se
hrav
rubín sponky sloní,
na opasku
zlatí
etízkové zvoní. Skrývají se v kožky
kabáte o va kraje,
jeho vraný
komo
nožkami jen Zalamuje v
hraje.
šíjí,
erný kámen
tepe,
že se pod nožkami sta
hvzdic tepe.
Na
sta
hvzdic tepe,
na
sta jisker vznáší,
na
jak když v
svtlušky se
letní noci plaší.
IV.
jKluše Oldra pedem, za ním druž se honí, na hlavu mu jelše drobné
Tuhé
listí
roní.
jejich
nohy
v cestu se
mu
staví,
kypré jejich páže
apku
berou z hlavy.
Outlé jejich prsty
rvou ale
mu
rusou
svžím
chladí
kštici,
listím
rumn
lící.
:
3^rubka zajásala, zvuk se kolem nese, že se starým skalám srdce v tle tese.
Že se bujná vlna skokem na beh šplouná, beruška jak mladá stíbrného rouna.
Že beh sotva staí divnému jich vení jedna na drn skáe, druhá na kamení.
Že se stromy diví drobnému jich bravu, a zvdavá sosna vypíná svou hlavu.
.
—
liš
—
jiiž vlnka z behu nazpátek se vrací
Hle,
.
.
staly krasavice
u potoka v práci.
Na
zelený trávník
bílé prádlo kupí,
z olšiny tu Oldra
jede v ele tlupy.
Kabelka mu visí s ramene až k pli, pyšný kornou jeho bujnou kráí vlí.
Do
bohaté hívy
vtérec mu duje, koník hlavu klon šijí
Z
zalamuje.
rudých nozder kypí
kišfálová pna, ústa jeho ryzím
zlatem zauzdna.
—^<
:
VI.
plyši Oldra písn,
mu
oko
se
hoj,
snad že
s
jásá: to slavík
hrdla perly stásá.
Stojí udiveni
o
i
mladé kníže
Oldra hlavu
chýlí,
koník sluchy stíže. Stojí kníže
olšovými
ukryt
stíny,
ale
marn
oe
do slabiny.
bodá
—
20
—
Ten jen nožky vzpíná, odfrkuje, ehce, k potoku juž boí, ale cestou nechce.
Oldra uzdou trhá,
koník stranou skoí letmo potkaly se
tyry
sivé oi.
—
VII.
^ikly
ulekány
panenky a ženky, rozprclily se rázem,
jak ty labutnky.
Jak ty labutnky na sinavém plese, kilyž se
zrádná stela
od hor k
vod
nese.
Jejich bílá šije
v ráz se v houští kryje, jejich letí
nožky bosý
do rákosí.
—
—
22
Jenom jedna
stojí
v bílém echeliku,
sladkozvukou píse
na
ržovém
Oi
rtíku.
plny slunka
u zátoky, zdobný pás opíná stojí
outlé její boky.
Káse
podkasanou
tužej upíná
si,
kolem ela vine zlaté svoje vlasy.
Skáe
Oidra
s
kon,
družina se staví
.
.
.
odhrnula dívka
bysten vlas Sokolník
i
z hlavy.
psovod
udiveni rázem, s
ramene jim padá
luk
i
toulec na zem.
Vllf.
poskoil svojí
si
koník
nožkou hravou,
uklonil se Olclra svojí
.
rusou hlavou:
Dveli
jsi,
nebo lesní jež se k
povz,
víla,
omámení
jezdce pizdobila.
Nejsou
bílé
nožky
kvtu? ruky
z pele jen a
nemní
se
na kidélce k letu?
—
—
24
Nejsou tvoje vlasy slunka paprsleky,
neobýváš v tni horské této eky?
píze tvj plhy,
Jeli z bílé
cechelík
nebo ty a všecko ze vzduchu a mlhy
?
Zda t, arodjko, máti odkojila? Jsili
rusalka
ty,
povz, nebo
víla?"*
„„Ani ne rusalka, drahý, ani a
víla,
mne rodná máti
zpvem
odkojila.
Zlaté na kolébce
nebylo
mn
spáti,
v bílých loktech rodná
hejkala mne
A
máti.
já nelehala
na hedbávné roušce, ale
pi sluneku
na mateí doušce.
—
2Ó
—
Nebyla jsem myta vonnou z ráje vodou, jenom horských bystin krásou perlorodou.
Drobnými perlami drobnými kišály, chudoba a nouze
kmotikami
stály.
Nejsem vílou, vru, jsem jen dve prosté, na té naší chatce v doškách netesk roste. Jsem jen chudé
dve,
dcerou Kresinovou a
mé družky
tady
Boženou mne zovou."* „Hoj, ty's
pece
víla,
onen les tvým sadem, ona bílá chýška arodjným hradem. Líbeznost a milost stály
kmotikama,
nejsili ty,
živá krása
dve, sama V
'
Jsi tak milá, švarná, jsi
tak švarná, milá,
že bys zlatý stolec
knížat ozdobila.
Hodná, abys svtu v milé svojí kráse
tamo z Vyšehradu slunkem jásala se
—M<
!
—
IX.
pladce mluví Oldra. louiti se nechce,
netrpliv frká
si
komo
a ehce.
Netrpliv obar semo tamo vtí, vru, mladý kníže málo asu šetí. Polekané dívky
ruku
v
ruku bére,
a co Oldra mluví,
zpívá slavík z
kee
.
—
28
—
Oldro, mladé kníže, víš,
že
ti
ta víla
mladé svým zamnila?
tvoje srdce se
A
ty,
dívko milá,
dívko zlatovlasá, víš,
že Oldra
krev svou v
emi hru
ti
stásá?
zaklopily oka dlouhé lesklé brvy, zalila se.
snžná
líka velou .
krví.
Její líko, jeho,
obé jako rže, a co hovoili,
kdož
to
vdt mže?
Vše, co Oldra štíhlý v zlatá slova kuje,
všecko slavík druhým
zpvem
A
co
ohlašuje.
odpovdí
dívce se
rt
zvoní,
vlnka sladkým zvukem
pes kamení
roní.
XI.
W'ázla
slova Oldry -
onmli
oba
—
k olším sklánla podveerní doba. Dívka oddechla
k
se
si,
srdci tiskla páže,
a juž tazatele
te
sama
se táže:
„Povz ty mi, povz, mysliveku smlý, z kterého jsi hradu, jaký pán ti velí?
Povz
ty mi,
mysliveku
pro
povz,
kalý,
že jste se v naši
dolineku dali?
— Povz
—
31
ty mi,
povz,
duše moje milá,
pro sem
družina tvoje se uchýlila?
Povz, pro jsi z cesty koníkem svým boil,
pro pro
jsi
tady stanul,
jsi
dol skoil?"
„„V,
panenko milá, jsem rodu,
z dobrého
vzal mne Oldra kníže lovcem do prvodu.
Jinou dal se stranou, v jinou
my
se taky,
myslím, že nás svedly
rusálí tvé zraky. Myslím, že nás svedl
vlas povz, kudy cestou povedu svou chasu. lesk tvých zlatých
Nechcešli však,
vru
rád jsem z toho bludu,
u tvé
bílé chaty nocovati l>udn !""
— „Nehostí
32
má
— chatka
pány v takém rouše, malou hodineku jste tu od Drahouše. Knížecí to hrádek,
rud krytý horem, pkná k nmu cesta doubravou a borem.
Když
vru jste
si
popílíte,
uvidíte,
tam na komoni,
než se slunko skloní.
„Xe já, ale máti." „„Sám on tedy, drahá, k tvé se chat vrátí. Nevrátí se
s
chasou,
sám pilétne znova, chová v sob poklad chýška Kresinova."" Podal ruku bílou,
na koníka sedá, ke Drahouši hradu hvozdem cestu hlodá.
xu. ílede Oldra hájem,
srdce
mu
k šumné sivé
oko
to svírá,
vod
zpátky
zírá.
Zí, jak za ním v dálku patí dve prosté, a jak její krása
dálkou jenom
roste.
Xad hlavou mu kídlem píse šumí,
její
popvek zda
mu
to štstí,
porozumí?
Porozuml. vlas
si
—
Z ela
stírá rusý:
„Božena, ženou
ta dívka,
mn
bvt musí!
—
!
xiir.
^etí
sivý holub
od pahorka k sadu, kluše mladé kníže
od ddinky k hradu.
Na
brunaté
apce
mu
kývá,
péro se lesní
trubka jeho
—
nehlaholí
zpívá
Ketízkové pasu
líbezn
si
zvoní,
jelše plavé listí
na cestu
mu
roní.
Eadostí se houpe
nž
na štíhlém boku,
ruí
komo poped
chasy na sto krok.
—
Na na
—
óo -~
sto
krok,
dv st
více,
ti
i
sta,
Oklrovo však srdce
nehnulo se
místa
z
Tiše u potoka
u labuky svojí
smutno, zamýšleno,
zadumáno Tulí se
jí
tulí se jí
stojí.
k srdci, k pasu,
chyceno je dívkou v síf hedbávných vlas.
Spoutáno je navždy její
eí
prostou,
vzletná kídla divem
po stranách Netouží
víc
mu
rostou.
v šíré
sín hradu zpátky,
sob
na práh
sedlo
Kresinovy chatky.
Na okénko skrz okenic
sedlo,
svrky
hledí za
veera
dívce do
komrky.
—
*5?e«
XIV.
SNesvítí to
hvzda
skrze lesní mýtí,
Boženino oko
okenekem
svítí.
Ani se neblýská na krásnjší asy, to spustila
Boža
svoje zlaté vlasy.
Ani to
dol
hvzdika
nesletla,
ale to se jásá
lesk jejího ela.
—
87
—
Nevolá kepelka
teskn to ze
v mladém setí, síky k lesu
díví vzdechy
letí.
Ve msíné zái netone to víska,
Boža
to svou lilavu
bílou rukou stiská.
Zalamuje hlavu, pohledají líka.
smutn naíká
si
jak ta vlašfovika.
Jak ta vlašfovika sama pi podletí. dešt-li utopil jí
nepernaté dti.
Naíká si, vzdychá, a co adro muí, prostikou 7.
jí
písní
hrdelenka zvuí.
—
38
—
^isné.
^ikvapíli boue
v sady,
stmívá se a blýská,
adra,
prikvapíli bolest v
srdeko Stýská
si
sob dnem
tepotá s
kým
stýská.
i
nocí,
se v boce, si
duška peubohá
v jaru zaštboce?
Zle je na tom
peubohá
rozželená duška,
he
nežli bez útulku
svatojanská muška.
muška bez útulku sama sob svítí,
Zlatá
cestiku
si
z houštiny
najde v noci i
z mýtí.
Ale duše opuštná bez cestiky všade, unavena na podušku
veer hlavu
klade.
!
—
—
39
Veerem ji smutná klade, zoou smutn zvedá, jestliže ji
na okénce
poslík štstí sedá.
Nesedá, vždy nepiletl, mešká za horami,
duško moje peubohá,
my štbocem
sami
Okolo mýtiny sokolík krouží,
do stín veerních
kidélka hrouží, hrouží v
marn
n
kidélka,
je zvedá
—
vidíš ho, vidíš ho,
panenko bledá?
Kam
se ten sokolík
kam mí? má na boku
vznáší,
krví
zbarvené peí:
—
40
—
nad vršky sosniek k sihlin boí, vidíš ho, imnenkoV nevypla oi!
Okolo sihliny zapadá stranou, nad hlavou veerní
mráky mu
planou,
nevládne kídloma,
oka
jsou šedá,
škoda vás obou dvou, panenko Idedá!
í^ede milý po návrší,
šátekem
si
toí,
po dolince krása prší z jeho sivých oí; padla jiskrou do srdeka,
moí, díve v slzách topilo te srdeko hoí.
pálí je a
se
41
Obloha
se
potek
se kalí,
mraí,
drobné kriípjky mi v líce napadaly;
erné mrano moji hlaviku otáí
potek
—
se kalí,
obloha se mraí.
Zaskvje
mrano
se voda,
zržovatí.
až sluníko na luh zlatá perka ztratí:
mn
mysliveek ruku podá, zržovatí mrano, zaskvje se voda. až
svoji
H^feletí to orel
na skal šedé stíny, ale mladý jezdec vjíždí do ddiny. Aniž nejsou mraky ani blesky strachu,
Oldrv koník blýská okem v hustém prachu. .Iniž s kídel vtík luhem zvuky roní,
ale
pi opasku zdbky zvoní.
jezdci
Ani nehýká hýkal v ale
to
erném
koník ehce,
knížete že nese.
lese,
— Híva
se
nozdry
43
—
mu zdouvá, mu pní,
se
—
pyšné vykrauje zoou noc se dni. Odfrkuje, kluše
na tu bílou chatu, svoji skrá kde lípa koupe v ranním zlatu. Stírá rosu s trávy,
prolamuje sntí z bílé chaty
na záprse
—
dve sletí.
Bílá líka rudnou,
hvzda
blýská v oku
—
on to, jehož shlédla s družstvem na potoku.
Nikdo kolem nho, prost všetené chasy, k rameni mu linou proudem rusé vlasy.
Oi
jako
orlík,
líka jako panna, jeho sukyneka zlatem vyšívaná.
—
44
—
Xa apce
se
houpe
péro sokolíka.
na
pleci
mu
toulec,
pi boku mu
V sluneku
dýka.
se
hrav
rubín sponky sloní.
pi opasku zpvn etízkové zvoní. Skrývají se v kožky
kabátcova kraje, jeho vraný
komo
nožkami jen
Y
hraje.
upletenou hívu
ranní
vtík
duje,
jezdec nehýbe
se,
koník poskakuje.
Koník poskakuje, jezdec nehýbe
se,
na srdeku kytku z rozmarinky nese.
Kytku
z
rozmariny.
z fijalsk a hoj, což
živtek
rží
—
štstím Božin se úží.
— Od
kytice
45
—
pkné
stužky níž se plouží.
bh
ví,
po
em dve
asi více touží?
Více po junáku, nežli
po
víc než
kytici,
po tch ržích,
po tom jeho
hci.
Víc než po tom hci
srdéko však buši po Oldrov lásce, po Oldrov duši.
XVI.
JPluje koník, "Oldra
staví,
kon skáe:
s
odkvapila dívka jako plaché ptáe.
Odkvapila v síku,
rukou adro svírá, po oku jen kradmo z
okeneka
zírá.
—
Uvázal koníka
kmen lipky venku, spchá pes zahrádku
o
rue
do písténku.
apku z úst
s
mu
hlavy bére, zvoní slova:
,.Toželi je bílá
chýše Kresinova?
—
~
47
Tváli je to chýše,
sivobradý kmete, tož v tvé malé
pkné
Éebíek ni
síce
kvítí kvete.
to není,
snivá,
lilije
ni tijalka, jež se
rouškou
snhu
Ani není
rže
skrývá.
v rose na úsvite, ale
Božena
je
tvoje krásné dít.
A
já ptát se pišel
dušiky
té
ddictví
mé
A já ptát ržiky té jestli
hodné,
ovládnouti
cliceli
se pišel boží,
moji kytku
na srdeko
A
rodné.
vloží.
já ptát se pisel,
matky
i
tatíka,
odvážou-li pro
rže
mne
od srdíka.
— A
48
—
já ptát se pišel
Vás,
ote
i
máti,
smímli na záruno kytici jí
A
(láti.
já prosit pišel,
by
mn
dána
byla,
však se duška s
mou
její
již zasnoubila.
XVII.
pivedli dvušku, zvdli, co chtli
—
jejich bílé lokte
v ráz se ONijely. Jejich bílá klonila se
ela k sob,
malinová ústa
—
líbala se
ob.
Tulili se
k srdcím,
za ruku se vedli,
pod košatou lípu v hebké šero sedli.
Vtvemi jim ona žehná rusé hlavy, píseky jim zpívá slavíek žvatlavý.
—
50
Ramenecka
—
jejich
v loktí zaklesnuta,
srdelénka jejich
zlatým poutem skuta.
Ona prsty svými kadee mu vije, on svou ruku vine kolem její šíje. „Milý, nejmilejší
mojí duše druhu,
kdy zavítáš opt k potoku a k luhu?"
„„Dív než
ke
rozkvitne se
tvj kalinový,
dív než zvedne
zlaté
msíc
ržky nový.""
„A kdy pijdeš pro mne, povz, duše milá, abych do
rže
té
doby
vypstila."
„„Díve než šeíku svtlušky nám svitnou,
dív než sedmihlásci z kolébky své vzlítnou.
— Zpt
51
—
piklušou oi hat,
pes
ty vaše
hívu plnou stužek, zauzdni v zlat. Ponese
mne
t
koník,
jenž nyní nosí,
dív než na luin kosa trávu skosí.
Upravím
ti
nežli jaro
a zas a zas
V
."" .
.
dvce líbá, v náru vine.
jejich
pkn
dvorec,
mine
družných srdcích
se to tpytí,
jako když se
hvzdy
v podjeseni vznítí.
Jak když plný msíc v
modrém
nehi vzchází
ach, to jejich štstí
bez mezí a hrází
!
—
—
XVIII.
Veer shméko
hvozdu spchá,
z
se kloní,
vyšinul se Oldra
na plec svému koni.
Koník nožky vzpíná, poskakuje, ehce, juž chce odkvapiti, ale Oldra nechce.
Xechce, uzdou škube,
dve
slzy dusí,
nechce pustit ješt, ale
musí
— musí.
— Podala podala
53
-
mu ruku, mu obé:
„Nenechávej
mne
tu
dlouho samu sob!
Nenechávej mne tu zimní chvíli dlouhou,
padnu do choroby, zahynu ti touhou."
XIX.
Rozlouil
se
cestou k lesu
s
chatkou,
boí
—
v ráz panence žalem stopily se oi.
Po
lese
i
pláni
cval ho nese ruí,
jak když jarní
vtík
úžlabinou huí.
Letí jarým srnem, letí
jarým ptákem,
dvušino letí
srdce
za junákem.
— Kolem
oo
hlavj-
— drahé
koluje kolesa, z kraje
clo
prostedka
až na konec lesa.
Z
lesa do sihliny,
ze sihliny v mlází
hlaviku tu drahou svitem doprovází.
A
kon
když dusot
za horou se ztrácí, s
uklonnou hlavou
do chatky se
Do
vrací.
své milé chatky
—
zda-li asi tuší,
koho zakochala outlou svojí duší?
Netuší ni málo, ale
véí
slovu,
že ovládne ženkou
chatu šohajovu.
Chatu šohajovu, k níž se lípa kloní tiché snéní letmo
zaneslo
ji
do
ní.
—
:
— Do do
ní, ní,
56
—
k jeho stran, k jeho boku -
jasné slzy štstí zaleskly se v oku.
Napadaly v
kvítí,
perlami se skvjí, a poupátka rtík v
zpv
se rozvíjejí.
JPitulil se mysliveek
mn
levým bokem, po sivém mi holoubkovi
ke
poslal prsten
s
okem.
mu jej na hrdelce na ervenou stužku „Le, holoubku, pozdravuj mi moji zlatou dušku!" Dal on
Ukryl se mi sivý holub
na jedlice v houští, tajn jenom na dolinku
ruí peru
spouští.
A
já
pjdu
o
plnoci
a jedliku vytnu,
siváka
s
tím
prstenekem
v zlatou klícku chytnu.
Chytnu
si
ho
pi nedli
za rosiky ranní, zavru z
si ho, nepustím ho duše do skonání.
fTede milý na koníku na svém vraném koni,
podkoveka uzda
pkn
cvaká, cvaká,
zvoní;
uzdika mu pkn podkoveka cvaká,
zvoní,
okenekem vykukuje panenka kde jaká. „Hoj, panenky, pojte z chatky,
cestiky se matou, ztratil
koník na kižatkách
podkoveku
zlatou.
—
58
—
pomozte mi koníkovi jenom trošku,
hledat
malou, zlatou podkoviku
na tu štíhlou nožku.
Povzte mi ubohému, kudy mám se dáti, hlavika se kolem toí, srdeko chce státi, povzte mi, kterou cestou
má mne
vraník nésti:
rádi
bychom
ped
chaloupku štstí."
zavítali,
XX.
Vje vtík
teplý,
vje, sotvy dýše, sotva drobných kvt vonnou hlavou kníše.
Sotva zlatým vlasem mladých bízek tese, nco tajemného na perutích nese.
Vje, poskakuje po luhu
i
háji,
divné vci šepce
po tom luckém
kraji.
Vje, roznáší to od ddiny k mstu, že pojede Oldra
kníže pro nevstu.
—
60
Vje, roznáší
— to
po krajin všady, že se snoubit bude kníže Oldich mladý.
A
velmožky planou,
a zemanky hoí, které že se kníže
hrdou
A
šijí
skoí.
zemanky hoí,
a velmožky planou,
kterou podaruje
ízou zlatotkanou.
A
díviny planou,
v srdci jich to bodá,
které asi kníže
rudý opas podá.
Opas z diamant, skvostn vykládaný, skvostn vykládaný na
ob
to strany.
—
XXI.
Jl(étly pres
doubravu
povsti ty zvuné po dolech i horách
pímo
do Opucné.
Ode vrátek k vrátkm létly slétly
na pochvaty, na okénce
Kresinovy chaty.
Však co dívka v chat takých zvstí dbala,
krásnjší
si
štstí
v srdci zbudovala.
— Pkné
bh
—
62
zbudovala.
kdy
ví
se splní,
stesk a zpomínání
srdékem
Xa
se vlní.
to bílé celo
erný mráek
sedá,
ržovatá líka ze dne ke dni
bledá.
Snivé z okénka se kloDí hlava rusá,
Oldrv
orli z dálky
siron zemí dusá.
Vraný kn-li supá, lesnou cestou kluše, blíží-li
se
doška
její
Zpvná
hvozdem duše.
její
touha
šepce rudým rtíkem
veer za hvézdikou, z rána za vtíkem.
Za Tisku se nesou vzdechy po údolí: „Navra
se mi, navraf,
hlavika mne
bolí!
—
—
G3
Jpilavika
mne
bolí,
klopí se a klopí,
pehluboko srdéko se
Srdéko
v slzách topí.
se topí,
všecko kolem pláe,
jsem v tom bílém hnízd jako siré ptáe. Jako
siré
ptáe,
sirá vlaáíovice,
juž bez tebe, drahý,
nezazpívám Svi, svit
více.
hvzdiko
družná,
do jeho skrání,
by se roznítilo jeho vzpomínání. Plaš,
msíku
hodný,
sbory hvozdných stín,
aby našel cestu, nežli
smutná zhynu.
!
— Skvj
64
—
slunko milé,
se,
v purpuru a zlat,
aby našel lesem cestu
k
bílé
Vj, vtérce po luze
i
chat. teplý,
stráni,
zavzdychej milému
moje žalování.
A
vy drobné rybky,
a vy drobní ptáci, ptejte se
pro
ho za mne,
se nenavrací.
Smutno všude, smutno! Co dív krásu mlo, jako
pi
zchudlo,
jeseni
ošumlo
Všecko ošumlo, i
ta lípa
šumná
—
zpt, vraníku, nes ho na ta naše humna.
Na ta naše humna, ped ta naše vrata, dám z
ti
podkoveky
kovaného
zlata.
—
65
Z kovaného diamanty na
— zlata,
n,
mn
lio zpátky pines pod lesnaté strán.
Xepinesešli ho, tak se srdci stane,
jak když
keem rží
mrazný sever vane. Vane, neustává,
rže co
k
hlavu skloní,
dív v siré
nitru b\ lo,
zemi sroní."
—
XXII,
^ bledl
jeden msíc,
msíc druhý, pi zpvu žeuci
zbledl
juž
pokosili luhy.
Lipou plnokvtou vtérec zachvívá, a mladistvá
pnka
vyvedena zpívá. i den si rovny odpoaly, stály k bílé chat Oldich
Noc
asi
—
pijecháli?
Pijechá on vru, ba juž trubka zvuí, z dálky poskakují
komoové
ruí.
Poskakují jezdci všichni v
v
pedu
pkném adu,
kníže Oldra,
druzi jeho vzadu.
Pkn
Job
vede
v ele svojí chasy,
k rameni
kadeavé
Xa
té
se vinou vlasy.
apce
jeho
péreko
se kývá,
a ta trubka jeho nehlaholí
—
zpívá.
Ketízkové jeho
líbezn
zvoní,
si
jelše plavé
na cestu
Piadostí se
nž
listí
mu
roní.
houpe
po jeho boku,
tisíc
hvzd
se blýská
v plesajícím oku.
A
ten vraný
erný kámen že se
mu
komon tepe,
kol nožek
na sta hvzdic
trepo.
Po bok vraníkovi bílý
koník depce,
kožkou sobolinou osedlaný hebce.
Kožkou osedlaný
pyšn
hlavu nese,
na vrcholku hlavy chocholík se tese
Teméneky zlaté od sedla mu visí, outlé jeho
v písek
A
nožky
hvzdy
mísí.
na hebkém sedle
v lesklý hedbáv skryty,
íza
operlená,
opas zlatem
>(^<
vitý.
XXIII.
jKluše Oldra v ele, u chatky se
staví,
celováním v elo
nevstu svou
zdraví:
„Zdráva, zlatolenka,
zdráva moje duše, juž
si
pro nevstu
mj
koníek
U
kluše.
té lipky stranou
netrpliv zanese
t
stojí,
drahá
do té chýše mojí.
— Draliou
70
pkný
pevných bran v
nm
— i
zámek, vže,
pro tebe Oldich
nové štstí steže!" Celováním v rtíky už a
ji
lid
k srdci
víže,
jeho volá:
-Zdráv
bu
Oldra kníže!'
:
XXIV.
fTak když
mladou srnku
krutá stihne stela, tak se uleknutím
krásná Boža chvla.
Hlavika z
oí
se kloní,
žal se ine,
nadarmo
se z páží
svého Oldry vine.
Hlavika
se kloní,
oko v slzách hasne, výitkou se chvjí rtíky její krásné
„Klamal
jsi
mne, klamal,
nejsi šohaj prostý,
k tvému dvorci cesta
pes
široké mosty.
Ale k mojí chatce lávku
pes uzounkou ach,
mn
—
tvoje slova
porubala hlávku.
pkná msta,
Tvá jsou
mj
jen kousek chýže.
já jsem robotnicí, ale ty jsi kníže.
Ach pro ach
pro
mne zklamal, mne zradil,
jsi
jsi
v zahrádku
pro
mi
hloží jsi
Ach pro
duše
vsadil.
mne zradil, mne zklamal, stromku mého štstí
ach
pro
korunku
jsi
jsi
jsi
zlámal!"
„„Však já nezradil t, ani neošálil,
pán
bh
do duše
ze své lásky
nám
nalil.
Lásky do dušiek,
medu do srdíek: af se co chce
dje,
k sob stulíme je!""
XV.
^ vle
Oldichovy
ped nevstu mladou dvoané
a sluzi
skvostné dary kladou.
Nejen pro nevstu, pro otce
i
matku
—
slunko usmálo so
na tu bílou chatku.
Usmálo se slunko na dolinku celou, vdechlo život v horu
díve zkamenlou.
—
74
-
Zavolala hora
živým
rue
lidí
hlasem,
nítila se
ervánkov^m jasem. Slunko pebíhalo po tráv a písku
—
zarovalo štstí rázem celou
vísku.
>e?e^-
XXVI.
^j,
co že to kolem
tak líbezn zvoní, májový-li deštík
chleby polím roní? Nebo-li to k
nohám
dívky peozdobné
hedbávu se inou diamanty drobné?
z
Neroní déší chlebv, jas ovládal chaty,
když
Božen panny
drahé daly
šaty.
Drobné diamanty
zem to
neskrápjí, Božiny družky
zvuné písn
pjí.
—
—
76
Zvuné písn pjí, pkné vijou vnce pro Boženu
s
Oldrou:
šastné zasnoubence.
n
Nejen pro i
oba,
pro jejich chasu
pestré kytky vážou
na adra
i
k pasu.
Nejen pro tu chasu, každá vije
ale
om
po vneku na pletené šíje. Kníže Oldra
vdn
matku chudou, a družiky pjí
líbá
a mládenci hudou.
Kníže Oldra
vdn
kmeta; kam jen oko hledí, všude radost seta. líbá otce
Na k
k
levé
juž
si
paní
dívku zvedli,
stran knze: statný Oldra
dom
veze!
XXVII.
3\ía Drahouši s vže zvony zvoní,
pkn
Boža Oldichovi na liriuT hlavu kloní.
Líko rumní se, oko hvzdou blýská, když oiitlé
ji
statný kníže
boky
stiská.
Jednou boky stiská, druhou prsten dává: chorá duše obou šastna zas a zdráva.
XXVIII.
fledou
mladým hvozdem,
všecko hlavou kývá,
jedou kyprým luhem, všecko písn zpívá.
Jedou uad potokem, beh se kvítím pýh, nebe se jim sklání, luhy se jim šíí.
Však
co
svt a nebe?
na sebe jen zeli, ani nemluvili, jeli
jen a
jeli.
Srdce plno lásky, plno sladkých zvstí,
nad hlavami
nadje a
s
štstí.
nimi
Heyduk
Adolf narodil se dne
7.
ervna 1835 na Rychmburce.
odkudž pestoupil na novou eskou reálku do Prahy. Absolvovav reálku odebral se Heyduk na ústav technický do
Hlavní školu odbyl v Police,
nepobyl zde však dlouho, navrátiv se juž
Brna,
druhý rok zase do Prahy. Dokoniv studia technická stal se assistentem stavitelství na c. k. eské reálce v Praze, odkudž r. 1860 do Písku s prof. Krejím na nov zízenou školu reální se odebral, kdež až po dnes psobí, s výjimkou r. 1876, kdy byl pestoupil na reálné gymnasium ve Spálené ulici v Praze, aby po roce opt na své dívjší místo se navrátil.
Heyduk psal dlouhou adu básní, najm lyriOd „Básni'' z r. 1859 (u Brna, dvojí ná-
ckých. klad),
které juž tehdy vynikaly daleko nad pro-
stednost, prozrazujíce rozhodný talent svého, až po
básn „V
zátiší'',
jež dle
pvodce
asu
jsou
poslední publikací Heydukovou, stopovati lze vý-
básníkv Heydukova je
voj
zejm veliká
a jasn. i
Básnická innost
co do vnitní ceny své; je
kus poctivé práce eské, jejímuž pvodci náleží i úcta. Co hlavn karakterisuje Heyduka, je srdenost, pravá slovanská líbeznost, pístupná to
obdiv
žalu
i
radosti. Jadrnost a rvzost mluvv, oriiíinál-
—
každým veršem, krásná forma to vše iní Heydukova trvale cennými plody domácího umní a etbou vezdy milou a hledanou. Po Básních z r. 1859 vydal Heyduk samo-
nost díla
statn:
r.
„Básné",
1864
pevážnou vtšinu „Básn^,
pozdji
básn kvítí",
sbírky
zaujímají
sbírky
11.
sv.
milostné, rozpravné a ohlas r.
1876 „Cymbál a
husle'',
meda", zvst z Orientu, r. 1879 (dvojí náklad), r. 1879 „Dudáka"', rubce^,
r.
„F
188.3
zátiší*.
Z
II., r.
;
r.
o
rok
obsahující
1875 ^Lesni 1878 „Maho-
„Dédv r.
jichž
sv. L,
11.
y^.Iizni zvulcy'^,
odkaz"-
1882 „Devo-
básní v asopisech
otištných dlužno jmenovati: „Milotu z DMic'' 1875 v „Lumíru"), „Píse o bitv u Kressen(r. bruna"" (tamtéž
r.
1877),
„Oldich a Božena''
(r.
1879
„Osvt"), „Za volnost a viru^ (r. 1881 v „Osvt")^ „Fod Vítkovým Kamenem'' (r. 1881 ve „Kvtech"), „Bélu'' (r. 1882 v „Osvt") a nepehlednou adu
v
drobnjších lyrických a rozpravných básní, z nichž vyjdou ješt tento rok šumavské motivy pod názvem „Hoec a srdecnik". K tisku pichystal básník dva svazky „Sn královských^. Prosou psal Heyduk „Nástin bájeslovi Slovanského a Germánského" sta ,
,.0 stavitelství 19.
století"
(v
„Osvt"
r.
1871),
a
popsal Vltavu pro Ottovo velkolepé dílo „Cechy",
P^ 5038 RAS
Heyduk, Adolf
Oldich
a Božena
05 1883
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
UNIVERSITY
FROM
THIS
OF TORONTO
POCKET
LIBRARY
íslo
1.
„Poetických besod" obsahuje:
BALLADY A ROMANCE 0(1
Jana Nerudy. Cena 40
íslo
3.
kr.
bude obsahovati básnické
Svatopluka echa.
Tiskem
dr.
Edv. Grégra v Praze.
dílo
od
