POETICKÉ BESEDY, (REDAKTOR: JAN NERUDA. íslo VI. BALLADY ^ADISLAV QUIS. V PRAZE. ^t\'^cf. AJfv LADA.TKL, : EO. VALEKA. Ci?c,B:

POETICKÉ BESEDY, (REDAKTOR:

JAN NERUDA.

íSLO

VI.

BALLADY ^ADISLAV QUIS.

V PRAZE. ^t\'^Cf Ci?c,B:

AJfv LADA.TKL,

:

EO.

VALEKA.

Piirchased for the

LiBRARY of the

UNIVERSITY OF TORONTO froDi the

KATHLEEN MADILL BEQllEST

BALLADY. J^ADISLAV QUIS.

(POETICKÝCH BESED CISLO

VI.)

—=0}^>3-{C=V PRAZE. KNIHKUPECTVÍ

DR. KD.

GRÉGR

1883.

4 ED.

VALEKA.

ISSI

JUN

1

3 1953

))

Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.

:

Klášter doubravský.

v kláštee doubravském osaml kr, refektá naplnn mnichy, v ambity vážné a v omšený dvr íše zní, popvky, smíchy.

Memento moi! — Na to je as: lásku te, zpvy, víno a kvas modlení,

radost

a

žalm

již dosti,

zdi tyto hostí.

Kefektá zatemnn, mniši šli spát, Kristem lampa jen míhá,

ped

hlavu on sklání, hled bolestí jat

po stnách obrazy

Opat

sbor

stíhá.

to, klášter jež

zbožností, slávou

dokud

Mrtví jsou všichni v

as

jeden jen kráí tu živý.

ml,

se skvl. divý,

v starcov ruce se kahánec chví, na spoustu kmit vrhá bledý; keslo tu zvrácené, íš tam se skví, opat mdlé odvrací hledy. Vkem on slab, mnich bujný pak jest, híchy on vidí, nezná však trest; modlitbou, prosbami, slzou nezkrotí chasu tu drzou.

Pedchdci písn na shlížejí Yítr-li dvemi to tásl? Okno se rozlétá, klenbou zrn' kahánec v ruce mu shasl. Ped kížem lampa plane jen opatu v srdci úzkost a

Pod kížem zdrcený ku Kristu rám svá

„Promi nám Slituj

se

s

stn.

sten,

dál,

žal.

klesá,

nesa.

viny a milost

nám

dej

nad námi, pane!"

Po síni vichice provádí rej, klidn však lampa tu plane. Opati kolem, klášter jež zbožností, slávou

dokud

ml, se

skvl;

živé je všecky zde zírá

poslední, v prachu jenž zmírá.

I

—

5

—

Nikoliv z obraz, z lirobových bran

kráejí opati nyní, první je vede a za

zvuk

hrau

tikráte

prvod

U

stanou, starce kde kles',

kíže

vdce

jde

jich berlu

síní.

nad mroucím

vznes',

zvolna jenž zvedá se z prachu v duši pln

„Povsta

hrzy

a strachu.

Jene, a neboj se nás.

již,

Dobrota, slabost tvé híchy; klášter ty's nezhubil, zvrátil jej

bh

trestati

as,

bude mnichy.

Zavolej konvent bez dlení sem,

vidní svoje vypravuj všem, rci jim,

a

mžikem

sic

nedlí se káti,

pomsta je

schvátí."

Opat se potácí ku zvonu

blíž.

Se zvukem zjevy se tratí. Zbuzení mniši sem tlaí se

„Ote, „Kajte

pro se,

Spasit vás

nedáš

nám

již:

spáti?"

—

bratí, želte svých vin!

mže

rychlý jen in."

„Šílíš-li?" volá sbor

v pustém se

mnich,

sí chvje

smíchu.

Slab sdílí,

zní

smíchem hlas opat v

jen,

co vidl, co slyšel.

„Bláhový starce, nás nedsí sep, pízrak, jenž z horeky vyšel. Cíše již vzhru! Mrtvý a spí!" Vichice huí, klenba se chví.

„Necha blázen,

se vichice vzteká,

kdo stín

Pod kížem s

—

se leká."

lampa, hle, vzplanula výš,

vichicí zápolí plamen.

„Necht

ji

plápolat,

vzhru

jen íš!

Rekviem opatm, amen!" Plameny rostou, šlehají v sí. „Kdo chce být spasen, pokání

„Pozd „Pozd

již!" ze

již!"

stn

to

i!"

zvuí,

vichice huí.

Mnichové blednou a umírá smích, poháry ku zemi klesly. Rádi by prchli, však kolkolem nich plameny dravé se vznesly. Klenba se ítí ve žhoucí hrob, v troskách již pomník zbožnjších dob. Zhynuli opat

dýmy

i

mniši

—

jen stoupají k výši.

;

švanda dudák. pvauda k

tiskne

ústm

dudy k boku,

zase sklenici,

v prsou dech a vid až v oku

mu

tratí se

s

dennicí.

dn

jsem hrál, tvrtý konec vzal

„Nocí tré

te

již

ani

muk

i

už, chaso mladá,

dohrál jsem a dodudal."

U po

bou klátí stromkem, Švandou vratká zas.

cesty ní

„Aj, aj, mne-li za tím jej-li

za

Oknem

mnou

nesl

domkem,

as?"

—

jasné svtlo plá,

uvnit chasa veselá. „Což se asi podivíte, když vám Švanda zadudá."

—

8

—

„„Švanda, Švanda tu

dudy!

i

Pojj ty Švando, mezi nás."" „Pjdu, teba u všech všudy, neznal

dm

a neznal vás!"

—

—

—

„„O to ty se nestarej, jenom pij a jez a hej; zlatem

my

ti

zaplatíme,

Svandiko, jen zadudej.""

„„Dbej však,

nech

si

—

prší zlato,

až by klobouk petekl,

abys nikdy, nikdy za to

Zapla pán

bh

neekl.""

—

„Aj, což o ta slova dbám,

jen když chmel a zlato já

vám

mám;

za to vaše zlato

jako Švanda zadudám.

Cupy, dupy, cvaky, cvoky,

na podlahu, na pdu: „Jakt živ jsem také skoky nevidl a nebudu. Holka lítá do stropu, pes ni hoch zas v pochopu; to se toí, to se

boí

v chvatu, víru, výhopu."

—

„A

nevím ani

to zlato!

kam

ty žluté

Zapla vám zapla vám

ptáky dám.

to,

to

drazí páni,

pán

bh

Nedomluvil, nedoek' ty

tam

Hrom

—

sám!""

—

zlato, svtlo,

skek.

a blesk, pak noc a ticho

Švanda v mdlob se náru smek'

Kanní pára

z

eky

stoupá,

blízko již je do zoe,

ekanu se tlo houpá, Švanda sedí nahoe. s

Kde

jsi se tu.

Kam

jsi.

liád

bu.

že's jen

Švando, vzal!

Švando, zlato dal? Švando, na

ekanu

nocleh vydudal!

>rá^-

Švandovy dudy. ^Nedotknul co jej

V

Švanda svojich dud,

se

ábel zave

Strakonicích

za oltá

mch

Dávno Švanda

—

jimi v blud.

lid

by nedsil

v zemi spoívá,

dudy pokrývá.

stoletý prach

Druhdy však pec huí jak by

žil

Tesknjší smutnjší

v

—

ve chrám povsil.

nm

ím ím

starý

mch,

ješt mistrv dech.

dále však ten hlas,

na Cechy jde as.

!

—

—

11

S druhy na noc hejtman žoldák zatím

domy

V mést plá

a

v síni smích a

popijí,

vybijí.

náek písn

v okoh',

hlaholí.

„ežte jen tu bujnou chasu tam ad majorem dei gloriam. Více vína! Pjte!

Kde „O

je

tu,

se primasa."

pane, zle jest jedin,

sumáe

tu není v

Leda dudák."

A

U asa!

hudba? ptám

již strkají v

—

ddin. „Sem

s

tím dudákem!"

sí chudákem.

„Kde máš dudy?

U

„Slitování, pane, se

všech všudy hej!"

mnou

mj

Vojáci mi dudy rozdrali, o svou koist když se poprali."

„Tu

jest

poru

snadná pomoc, hejtmane,

jen a dudy dostane.

Za oltáem „Pro

Už

mch

Darmo darmo

mu

tpj-tla ve oku.

dul však

„Ha, to vzpoura!

oknem

Temn

dívky veselé!"

tváe do ruda,

maká mch

Pipijme

Kyn

—

v kostele."

dudák dudy do boku,

tisk'

slza se

visí již a

si:

ert

—

on nedudá!

Do vže to

s

plém

tím psem! vem!"

zvuí teskot pohár, rdí se záe požár. planou svtla po stolech, jako tžký vzdech.

síní zní cos'

Tu

se

dvée otevely

v ráz.

„Vzácní páni, pozdravuju vás.

Slyšel jsem, že schází

dudák vám.

Dejte dudy, já vám zadudám." „Ilejsa

Pihni

dudák! Jak kdy zavolá! a zahej do kola."

si

—

Netknul vína. Dudy v náru a jak milou hoch je zulíbal.

jal

„Tak mi páno ješt jedenkrát, dudy drahé, pece na vás hrát.

Pod ekanem áblm k reji

Dudák

znl

dud

to

vava

je hlas?

boje zas.

píse

píliš znám.

chceme, k tanci zahej nám."

kvikly. zní, jež

Cíše klesly.

—

Mráz vše obchází;

mrtvé provází.

—

Dávno smích už

zaklel hejtman, skoil,

meem

Ve dví zbra. Host zdá se dsný úsmv hraje mu kol „Nuže, páni,

zvukm

váš hlas

dnes jim hrajte zas."

Zda

to,

té hry, tu

Kepit Dudy píse

—

spustil.

Vichru sten

„Dost

v posled

rue

stich',

švih'.

v obra rst, úst.

do kola,

dud mých, kdo jim odolá?"

:

— A

jak

Ku

bou

dvem

to z

14

mchu

chasou

burácí.

se všecko obrací.

Svtla zhasla a jak s

—

svojí

bsy

štván

v dáli prchá pán.

Za ním zní však hromem v ln skal „To vám Švanda eskou zadudal."

^m^-

Balada o nebohém áblu.

kdykoliv jen vrznou dudy, v

krmách Káu

pt

kouty,

vídati,

rok

a dvacet

kamna

všudy

hlídati.

Tancovali rejdovaku, vrtáka

i

hulána,

Kaku

hoch však žádný nevzal od veera do rána.

To

se rantí, to se fantí

po lecjakém frtochu „Sólo

—

Káa

plna vrtoch.

Jak to

—

sólo muzikanti!"

lítá,

jak to skáe,

sukn, copy,

fábory,

jako by té smutné

Káe

na truce a na vzdory.

—

;

;

^Jenom jeduou, jednou v kolo duši svoji za to dám,

jenom jedno, jedno sólo, ert byf pro mne pišel Scám!"

A

ty

dudy a

ty trudy

—

a ten tanec dál a dál.

Z nenadání myslivec

v tvái rudý

ped Káou

Upejpav zavdala zlatník cinkl

—

stál.

si,

sólo zní;

prázdné kolo, tajné hlasy, tajné smíchy: „Kdo to asi, z které chasy

A

ta

Káa,

ta

taní

s

ní?"

vede

si

do koleka, do kola tmavší ješt tváe smdé,

vtrem lítají

a

vlasy pološedé

sukn hndé

do koleka, do kola.

Káa

v nebi do póla!

Dechu sotva ústa iiadra se jí zase

staí,

dmou

!

— ruku

17

bok

tiskne, v

—

se tlaí

kol vše v pustý vir se stcáí

kde je liudba

„Kam

to,

— —

hospodou?

s

švarný mládeueku,"

šeptcá

Káa

„kam

to

mysliveku,

spcháš

Káou

s

svou?"

Otvírá se žhavá brána,

smla svítí na cestu — „Hleme bratra Uriana, už

si

nese nevstu."

—

„Vládce pekel, tuto pannu ..."

—

„Kde ji máš?" „Pust, Káo, u Ta však v týle Urianu, vždy to první její muž

A nech

hrozí a

nech

nech

se válí,

Káu

stále v týle nosí,

svrhnout

prosí,

skáe, rve

nemž'

bím

své.

Lucifer se chvje smíchy,

smíchy celé peklo i

ty duše, jež za

s

ním,

híchy

pykají tu trápením.

—

18

Bez slov kyne kníže brachu, prudeji mu kyne zas, a už s Káóou v smutném strachu z pekel vyhnán letí as.

—

S

Káou

v peklo

zpt nemže,

má jej za rohy. Šastná Káo! ty máš muže,

ta však

ale

ert

je nebohý!

—

Pekelný žaltá.

„J-ioši, hoši, vesele,

dnes je boží nedle.

Po chorých se otec shání matka šla už na kázání; hoši, jenom vesele, dnes je boží nedle!" „ „

Co

to ukrýváš ?

—

—

Ukaž, brate, jen,

povz, co to máš, odkud klíek ten?"" „Zstal otci ve stole, když byl volán

pes

já to zel a šup

mn

pole,

—

do kapsy hup' Dti, jednou jako skokem mrsknul jsem tam kradmo okem, !

2*

—

—

20

tam vám toho div a div! nevíš, po em hledt dív. Po chorých se otec shání, matka šla už na kázání; hoši, hoši! i)osi)olu,

kouknme

do stolu."

se

—

„„To tu toho! Pane bože! klíšk}', pilky, divné nože.""*

„Nehraj

si

—

tím zavírákem,

s

ho

se radš tam za tverákem, lahviku by vrátil zas; kdo ví, jaký jed v ní as." „„Co's to našel? V svinské kži, v každém rohu zlatou rži, na hbet ten divný znak,

—

—

tžké spony

z

pedu

pak;

kniha jako celý svt,

— —

kdo by tak v té knize et'!"" „Což je o to, znám to taky. Aj,

aj,

hoši, to jsou

—

háky!

Ba, ty nejsou v slabikái."

„„Ani v

„Vždy zde to

bibli,

ve žaltái.""

to žaltá. stojí

— —

Ano, ano,

zejm

psáno,

každý tah mi zetelný, ti jen: „Žaltá pekelný."

—

21

—

Kam se dje? Bych joj isavel? te mi topv štstí peje! To jest ona erná kniha, o níž se mi v hlav mihá babiino

povídání,

že prý duchy pekel shání, opustit jim káže noc,

toucího je dává moc.

v

Po chorých se otec shání, matka šla už na kázání

—

Hoši! to

vám bude

švanda,

sem pijde pekel banda jako mocný vládce k své je nechám skákat krátce; až

a

já,

lavice ze školy brát,

kantorovi metlou dát,

hlídaovi hrušky stásti,

na hodinách rafij zmásti, hospodyni na fae z

hrnc

hnát vše u vae! Ale dti,

Bojíte se?

mou mou

—

jen vlí vše se

nezkiví vám ani Hoši,

sletí,

vše vlí zmizí zas,

jenom

vlas.

vesele,

dnes, ba dnes je nedle; po chorých se otec shání,

-

"

!

— matka a

my

22

—

šla už na kázáni sami na cele;

vesele jen, vesele!

—

Hoch už chtiv chýlí hlavu ku pestrému písmen davu

—

divná slova skládá z nich; i

erv tam — myš

ten

„Vidíš ?

v trámu ztich'.

a ptáka spola -

šedý to pan netopýr

—

jak se motá v divná kola!" „„Na bidle -li zíš jej tkvti? zíš, jak jemu ve záptí

oknem

tiše

„„„Pkn vítám,

šumí výr?""

—

—

vítám, pane sejku,

kmote

kulichu!

Nebude vám horko, strejku, """ na peci v tom kožichu?

—

„„A

myšky, ještice, hoši, hoši, to je shon Tu zas hmyzu na tisíce ze všech skulin do svtnice ty

„Což je po tom, já chci

!

více,

chci a chci, by stál tu on!

—

—

— Jak

—

praská pod pekelcem!

to

kamna

23

div se nezboí,

—

svtlo tam a nehoí ped vetelcem,

kachel klesá

za hlavou se pakozelcem erný pes z nich vynoí.

Žhavé oi hrdla

s

Venku

z hlavy svítí,

visí

etz

žhavý.

—

vše se v slunci tpytí,

zde pak náhlé noci ds.

—

Vypukly v plá usedavý a pak tiše v koutek tmavý

dti kdes,

schoulily se

k

jejich

nohoum

Noc a dsné

uleh' pes.

—

ticho vládne.

Pede dvemi kroky pádné a už stžej zasténá. „Tatínku!"

—

Dál ticho vládne, v dveích socha kamenná.

—

zde stíny Žaltá tam dti jeho v pekel moci. Ztraceny! tak duše

Zachra

noci,

kvílí.

je! zní v srdci hlas.

!

—

24

—

Spchej, ote, kvapí as!

„Moje dti!" Ale tlo beze

síly

—

—

pusto v duši bez myšlénky,

hrozno v srdci bez nadje!

Slyš v duši

!

—

tu zvuk se s vže chvje, bodá cinkot tenký

a co blesk to myslí

bou

letí

srdcem vje Dokud mši že svatou svtí ped oltáem božím knz, a co

to

nemá moci pekel ds; a než dote u oltáe, zde-li otec ze žaltáe,

co tly dti,

pete

zpt,

aniž vázl, neb se ple,

zachránny dti

jsou.

Vrátilo se v oudy žití;

skok

— vžd>f

nesmí déle

dlíti

a už schýlen nad knihou.

Jak se divn písmo rojí, každá árka rarach sám, brzo skáe, brzo stojí,

—

— te

25

—

zas proti drulié v boji,

had

tu zas jako

se svijí

—

vše se plete, smysl mijí, vše hned tu, hned zase tam,

pekel

mam

vše, pekel klam.

„Pomoz, pomoz, pane, nám!" A jak žehná kížem knihu, zavíí vše v divém mihu mrtvé, klidné písmo zas.

—

—

Spchej, spchej, kvapí as! První, druhá, tetí Aj,

te pola

—

ádka.

teprv krátká.

Bzukot, hukot ze všech stran, sykot, vykot neslýchán.

Bh

to

ko

dupotavý,

kozl klopotavý, jásot to lovc a hasot to fen a v to boue a blesky a vichrový Otec te klidn, beze zmatk, slovo k slovu, k ádce ádku. skok

to

Spchej, spchej, kvapí as! Jaké nové

hrzy

zas

?

Z koutu skek a výkik

— náhlý.

sten.

— K v

26

—

duši otci hlasy sáhly,

elo ženou chladný

pot.

—

„Ote, ote!" tak to volá, každý výkik v srdce hrot:

bda,

jest-li

neodolá!

„Ote, pomoz!" a zvuk zesne, jako mukou zadušen ješt jeden slabý sten a pak ticho smrti dsné. Dál te otec bez ustání, te a nedbá naíkání, ješt bh mu dti chrání!

—

Spchej, spchej, kvapí

Nové hrzy

as

I

strojí das.

Temný praskot, kou a žáry, rudá záe požáru, dravec laný rozpjal spáry, žhoucí spáry ku zmaru. Se všech stran se plamen

ohn

valí,

—

žár už tlo pálí

ale srdce neupálí!

Dým

už v hrdle dochy dusí

vli neudusí, spasit dti otec musí

ale

!

—

—

!

—

—

27

—

ádku

Dále, dále!

.

ješt,

slvko zí tu stát. Bda! v tom ze jisker dešt jeu

již

—

zahmí stn

i

krovu pád

.

.

Otci noc už zraky kalí

v prach a žár se rty

tlo

valí.

však ješt zašeptaly

spásné slovo poslední!

Jasné slunko polední

smje.

v poklidnou se jizbu

Zvon

zvuk se

s

vže

chvje,

kolem otce dítek shon.

Andl pán Andl pán !

klidn

plán;

zní to v širé

spásu hlásá lidem zvon; spásu v stuhlé srdce huí,

zvuí

v strnulou tak duši a už ze

rt zaznl

oi otevírá, náru otec dti

—

ston,

a už v

ve smavé jim

svírá,

tváe

zírá

a pak ve žár uhelný

vrhá žaltá pekelný.

—

,

Kostlivec.

Jlrozné to ticho, ten hrobový klid, mrtvých to svtlo, teu msiuý svit spoívá na kíž roji. Y stedu chrám blá se. Píšerno zít, II dveí kostlivec stojí.

Po

na hrobku

blíže

kvt

sype loh.

Desetki-át v dáli kdes zahoukl roh.

Kdo to sem po hrobech pílí? Ztracenou milou zda hledá tu hoch pro hocha milá-li kvílí?

BUže a

blá

te

blíže

te

se roucho a

v

msíný

erná

jas

se vlas,

se zas ve stínu ztrácí.

Co tu

ta

žena?

ped dsným

Pro k

zemi se as

kostlivcem kácí?

•29

„Odpus mi nebe vždy to jest pro bída

i

ty

mrtvý hích,

blaho sirotk mých,

hlad v naší chat.

i

t pinesu na plecech svých, váhu tvou pán mi dá v zlat." V

hrad-li

V

modlitb poklekla na erstvý

slzami rosí to

manželv

rov,

krov,

znamená temi se kíži. plec pak kostlivce bere, svj ku hradu pospíchá s tíží.

Xa

lov,

V hodovní síni tam veselo dnes, poháry zvuí a písn a ples. Náhle vše strnulé stojí. Žena tu

„Smlá dones

kostlivcem, ve tvái

s

.,Paue, již

mzdu mi

ženo," dí ten, „ale zpt,

jsi,

rozkoše na místo bd,

jej z

dvojitou

mzdu budeš

„Ješt

to!

i

Nuže

A

již se v

K

hbitovu dopadá

bím hodina

ds:

dej moji."

míti."

bh

noc zase

sám mne ve!"

ítí.

blíže a blíž,

své nese vždy tíže a

duch

již bije.

tíž,

— 30 — Dsiv

klapají hnáty a v

kladou se

žen

kol

Ku chrámu vlee

konen

kíž

šíje.

se

zbytkem svých

dosažen trpký ten

na místo kostlivce

staví.

Bda! on pevn

zachycen v

jí

hrobovým hlasem k

sil,

cíl,

týl,

•

ní praví:

„Život tvj propad', le prosbou že svou smííš mi v hrobce té milenku mou, vraždou již lásku jsem splatil. Hynoucí stížila kletbou mne zlou: ku hrobu práva bych ztratil.

Záhy jsem zemel. Však tlo mé zem posvátná vyvrhla k zdšení všem, kostlivec po

Hrobka vra se

vk

tu stojím.

se otvírá.

—a

Ku hrobce Pi lampy

Spš, a pak sem

zprávy se bojím."

žena se potácí, jde. svitu

zí ve

rakvi zde

sedti nevstu bledou. Vdova chce prosit. Však

slova-li kde,

k srdci jež mrtvému vedou?

„Pi

kdys plála

lásce, kterou

muka, jež snesl

vky

pomni, že

již

ti

hriur,

pro tebe, su,

se rmoutí.

Odpusf mu vinu a smíena bu." Hlavou však mrtvá jen kroutí.

—

Smutná se k kostlivci navrací zas. „Ješt se pokus, však spš, prchá as." Žena již ped dívkou padá. „Pro

žití

Marn

i

Po tetí

mé, jež

má

zhynout,

jej

spas!"

ted mrtvou žádá.

kostlivec v

„Mrtvých ni živých

posledn nyní

t

hrobku ji slal. nepohnul žal,

t

prosím.

Milost dej, kletbu svou

s

vinníka sval

pro plod, jejž pod srdcem nosím!"

—

zrumnil radostný nach. zavznlo z rakve a v prach rozpadla mrtvola. Ženu jal strach.

Mx*tvou

líc

„Odpouštím!"

Prchajíc

—

kostlivce hledá.

Pusté však místo, kde kletý z kostí jen

zbytk

se

stál vrah,

nad chrámu práh

blostný holoubek zvedá.

Shledání.

„c^etui

noci,

ty

mue když už Opadlo

kvítí,

hebem

a

V msíní

pro

nelibá

celiiješ

svt,

mileniu ret?

uvadnul máj,

hrobem mi zaveli

zái

ráj."

se rozplynul sad,

umdlenou hlavu hoch na

rám kla,

stíbrný vkrádá v jizbu se lesk, hochovi v adrech už usíná stesk.

Nevelká

jizba, v ní

chudoby

do okna sahají haluze

Staenku

zjev,

rév.

v lenošce v koutku jal sen,

sladký ten tšitel za trpký den.

Níže a níže, blíže a

blíž

stín se rozkládá míž, modravá záe, houpavý stín hochovu hlavu již pojímá v klín.

z révových

'

:!

33 Šolestué

listí

tak

lká?

tiše-li

Záe a stíny, co ve vás se tká'? V tlo se spádá prhleduý dým, milenka sklání se nad hochem svým.

mu

Hladí

vlasy a libá jej v

líc:

„„Hochu mj, hochu, již nei)la mi víc! Plá tvj co jiskry mi na srdce pa, touha

mne nenechá

ve

hrob

spát.

Ale jen v msíní zái smím ven, stežiti milených oí ti sen.

Zaven mi ráj v nich, mohu jen líbat a líbat

mj

Jindy,

když ale

jsi

hochu, tu za

mne

žár jejich zhas', je zas.

mnou

te jina —

tžký

ó,

svazek snad jiný

Pro

i

k tob

i

tebe, drahá,

pro svoji

„„Hochu,

chvl,

již srdce tvé spjal.

—

mám,

k matice tam pál bych si mít,

matiku musím však

Níže a níže, blíže a loudí se k

spl,

to žal

„Spjaté, to dvakráte, srdce já

láskou

jsi

shlédl, až v srdce se

žít."

blíž

okénku stínová míž.

mj

v chladné zas

hochu! sama-li snad

lžko musím

se brát?

—

34

—

„Prodli! ó uechocT!"

„„Kohout už pl,

révovím ramii už vtérek chvl.

Neuech mne samu, Ztracený rozkvete

srdce-li

máš;

ráj zase náš.

— ""

—

„Matiko, matko! Zda mohu? Zda smím? Kdo by byl podporou šedinám tvým?

Má milá, marn! Potš V plái tu zstati musí Šelestné

Záe

listí

tak

tiše-li

nás

—

bh!

tvj druh."

lká?

a stíny, co ve vás se tká?

Tlo

mní

se

prhledný dým,

v

milenka louí se

s

milákem

svým.

Vida ji mizeti, tratit se v dál, toužením neskrotným ve prsou vzplál; musí spt za ní, nesmí už dbát, v pusté že chýži pro bude lkát.

má

nie, již se zvedá, již povstal, jde v z luniných

Sn

paprsk chodník

jako pízrak sleduje

dále a dále

Let ani krok

kam to,

z jizby a z

okna

vzhru

dol

vábí jej

jej

ve.

svit, cit.

on nesen co duch

v noc letuí a luh; po zdi a krovu sleduje jas,

a

a

ku

výši zas.

ped,

— —

Staenka Úzkost

„Kdo

Z

Jak lirozuó co

vzdycliá.

vzljuJila, ze

ji

jsi,

chýžky

V msíné

mj

synu?

již,

chvjíc

zái

rt

sui!

jí zní:

— Bda, mj

sen"

ubíhá ven.

se,

se rozplývá kraj,

pustá je viska, jen v snách šumí háj. Klidný je svt, v ní báze a bol,

zdšeným zrakem „Synu,

mj

se rozhlíží kol.

synu! Kde

jsi,

Hbitov, v

nm

„Synu,

mj

kostel,

synu! Ó, kde

Po ímse kráí,

vsi.

vž

staena k

strnule pohlíží

již

na

kde jsi?"

ó,

Úprkem dopadá konec už

jsi,

bá

nad ním ní,

ní.

ó kdes!

""

se vznes',

jako by divem šine se výš tam, kde se tpytí v kraj zlativý kíž. Stanul tam.

milou jen

náru svou v tžký ten žal, nejkrasší z hvzd

Rozpjal

Nevidí matku, ni vidí,

nad sebou skvít

se a

k

dál.

—

výši se nést.

Uchvácen touhou chýlí se v ped. Uhasí msíc, s ním pízrak též zble. „Jene!

Výkik

mj Jene!" z duli hlas znl. — A na vždy hoch k milence

!

spl.

Krajánek.

^ou

v roklinách skal. Zde nocí zlou mlýn hledá krajánek nohou mdlou, „lile,

svtélko, svtlo!" Napjal sluch:

„To klepoty mlýna,

to lopatek ruch."

k vám." mlée, všem semeloš sám. Ni jednoho nepomi, zlato zisk Tvj, „Jdu, pane ote, na dílo „„Jsi vítán. Viz

mi „Aj,

i

jednoho, prohrál

jsi život

pane ote, podivná

myslíte, tak

mne

e!

lapiti v

—

svj.""

le?

Bu

smrt neb zlato?

Ilej,

páni mléi, pojte jen sera!"

Vlk

to

vem!

!

37

To podivní mléi! Zde žebrák, tam pán; však divnjší mletí! Znak do koše dán, a

mee

i

pera a srdce

i

est:

co namlel, ne mouka, to zlato

jest.

A mléi kol mlí, oi jim žhou. Mlýn ertv to, krajánku, hromy to Hle, z kamen srší jiskry vždy víc, a

licí

Tu

a syí to vichici vstíc.

baba, babice dere se v

dve

a za sebou vlee

Již plaící rozpouští jí

vou.

strhuje

vneek

ped

co kvt.

dlený

vlas,

zelený v ráz.

,„Ach, ustate! šestnáct mi teprve jar,

mžete zít mého kvtu zmar? Já kvetla jsem hochu, jenž ml by mne rád, zda

te

pro zisk a pro zlato vínek

„Však nedáš

Sem

!

mám

dát?'"

já krajánek chráním Ti

dve as !

mlyná

Též já jím pohrdám

—

své zlato více

Tvá est

„„Jen zvolna, zvolna, chasníku mj! koš s vínkem sic propad' život mi

V

!

jej.

mj

si

a lásku-li dáš mi, kdo bohatší jest?"

—

—

Tvj !"

—

„Já domlel!"

—

„„Nuž zaby!""

—

,„Mue

—

zanecb a žij !'" „Hroz, áble, pros, dívko, já uesklouím Blesk.

Kol a

s

—

Zmizeli mléi, zmizel mlýn.

Zí msíc v dvetem zoufalým ticho.

tam krajánka

líbá v

bor pustý jebo

zá

mrtvou tvá.

—

klín,

!"

šíj

:

Vodník. I.

U jezera. TT

jezera stála,

roucha prala, hlasem zpívala.

bílá

Pestré stužky plynou,

vábn

dívce kynou,

by je stíhala.

V

brod

Z

vln se vodník noí,

k

jaté

šla.

Lov

jí

hovoí

„Padla sí.

Jsi

moje!

Te-li srdce tvoje

mn

k hoi.

se

pokoí?"

—

—

40

—

Xech mne

„„Milost! Ustane-li

žíti!

bíti,

srdce necítí!""

„Se mnou spj! Nech Tobé se, co paní, íš má koiti."

„„Temná v

lkáni,

je tvá íše,

hrzách

skrýše

tvojí

lovk nedýše. Vra mne zase

zemi,

mne perutmi

vznes

lásky do výše.""

„Tebe

mám

se vzdáti?

Ke, co vodník schvátí, to již nevi'átí."

„„Mn Pus s

i

—

sob k

trudu!

mne, láskou budu

Tebou

—

jásati.""

„Se mnou? Klamná slova! Co Tvé srdce chová, vím.

Ty bláhová Tob,

Volnost dám-li cíl

tvj v krátké

náru

sokova."

dob

—

;

— „„Ne tak!

V

mé se nemž' ujíti. srdce

Všeho

již se

všecko

Tob

lásku za

—

41

Tvé

též

síti

cítí,

vzdávám,

dávám

žití.""

„Lásku? Nuž

—

bu

volna!

Uschni, slzo bolná, slast

nám

Ale zít

vespolná.

T

zase

krátkém ase

nutí v

touha nezdolná."

„„Pij, až noní

stíny

klesnou na ddiny,

pij,

mj

jediný.

Viz ten háj, tam v

ovinou

temn,

T jemn

lokte díviny.""

Objal líbal

ji

kol tla,

v ústa rdlá,

až se zachvla.

„Dej mi do zástavy tuto stužku s hlavy,

mou

že's docela."

Ješt na

chvíle malá,

behu

již stcála,

v dái již spchala.

On

se za ní dívá,

zvolna hlavou kývá: „Jej

mi nechala."

II.

Boj.

Jlocli šel hledat za veera svoji

milou u jezera.

Hledal a volal dlouhý cas, v

ozvn

slyšel

ve jezerní pak

svj jen hladin

hlas,

svj vidl obraz jedin. Nebyla

tu.

Marn

hledá.

Však co zde se z trávy bledá? Roucho to její, padlý sníh. Kdo smek' je, milá, s ramen Tvých' v mkko písiny vtlaeny stopy díviny.

Na behu

—

44

—

Pro neekala? Vždy si se mnou slovo dala. Bda! Tam v rákos chycený Byla zde.

šáteek

ervený.

její

vln se spousty dmou.

Hroziv

Zda-li jste

zely dívku mou?

Temnou píse

vlny pjí,

o bolu a beznadji.

Divoký smích v to zaléhá, šera se klidem rozléhá. Na skále, z vod jež vyniká, pízrak se vznáší vodníka.

Hrza

hochu.

zí na,

Okem kalným

volá hlasem žalným:

„Navi'af mi, ^Tahu, koist svou,

vra mi dívku mou!"

vodníku, „„Vrátit

ji

Tob?

Já jsem ted

-

Zpozdilý!

její rozmilý.

„„Viz tu stužku v ruce mojí, ta ji se Té-li

mnou

mn

nazpt

že

v jedno pojí.

vjTveš,

písahám,

Tob dve

t

dám.

chlape mj, v jezeru skoníš život svj!"" -

Zmohu-li

však,

— Msíc

45

—

vyplul nad hladinou,

zanechal v ní stopu sinou.

S

výkikem hoch

se vrhá v brod,

v pravici záblesk' dýky hrot.

Ped z

ním

oí mu

Tváí dsná zá.

tu vodník. srší

v tvá,

„Nuže zahy, vývrheli!" Ocel sjela po oceli; ve vlny klesá z ruky zbra,

úšklebkem hledí vodník na. jsi, hochu. Pohledem posledním pozdrav krásnou zem."" s

„„Prohrál

„Dokud

—

síla v páži mojí,

neustanu v tomto

boji."

S vodníkem jinoch zápolí, smrtí jen zápas povolí.

Te

kdo

ml

vrch, zas vržen v spod,

oba až mizí v jícnu vod. Klidno kolem.

jasn

hledí

V

msíc

z kterých se v

lesklé vlny

plný,

stedu

hladiny,

vynoil vodník jediný. Spchá z vln chladných ve vroucí

náru dveti.

objetí

m. Zráda.

pešel se voduík ve

tmavém

Msíná záe stromy

O

si

s

dívinou

stínu háje.

mýtinou,

šeptají báje

lásce sní vše, o blahu,

usnula krutost ve vrahu,

sladkým jen milencem v duši však ženy bdí

„Hlavu slož v klín

te

„Vodník

Hrav

jej

jsi,

kdybys byl

síti."

svázala,

lásky jen pouto on

„Mocný

nuij," kázala,

v mojí

lýím

jest, lest.

cítí.

slabá pouta

lovk

mám,

rovný nám,

nebyl tím vodníkem zlým,

na vždy

jsi

zajatcem

mým

"

—

47

„„Po jiném, dívko, nebažím,

robem Tvým býti žádám, Tebe-li darem oblažím,

moc svou již v ruce tvé skládám. Vezmi ten prsten zázraný, v stedu viz démant przraný,

krpj síla

to strnulá v hla,

má! Láskou mi spla/'"

„Síla

Tvá?

Mj

jsi!

Dohráno!

Drábové z úkrytu spjte! Dlouho na bylo íháno, nyní si vodníka mjte." Marn chce lýí strhati, jímž se dal dívkou spoutati,

na suchu

síly je prost,

kouzelný dívce dal skvost.

tžké etzy mstu vedou. k žen vítzi,

Spjatého v

vodníka k

U

brány

pozvedl

tvá

svoji bledou.

„„Vesele, panno, vesele! Pomstila's záhy pítele,

T

—

zvst, díve než došla hoch tvj že utopen jest.""

IV.

Ve vži.

V

hlubinách

vže

již

vodník je

spjat,

ke kruté odsouzen trýzni,

zahynul ten, kdo

zahy

mu

on hladem a

V

ddinách

ku

dikm

do rukou pad\

žízní.

jásot a ve

v kostel zve

ve výši šveholí

ptáe

vod

shon,

vící

—

zvon,

vzného dcera jen pláe. Což

jí

tím-li

je pláten

hoch milý

te jí

vodníkv

trest,

vrácen?

Vodníkem lapen i utopen jest, dív než byl škdce ten chvácen. Nadarmo matka ji pobízí v chrám. „Pozd již všecko, na dkovat mám ?" „„Bh jen Té potšit mže."" „Na vždy mi uvadly rže."

—

—

—

49

Pod ní tam ve morn hyne ten vrah, pod jednou stechou s ním nyní. Pomsty žár chladný v ní udusil strach, zít chce, jak

trpí,

Neváhá dlouho,

rue

jak iní.

as

píznivý dnes,

již sstupuje v sklepaní

ds,

tmou se a úžinou plíží, morny až dosáhne míží.

Hrohové ticho a temnota kol, dech svj a srdce jen slyší, se chvním kloní se nad erný dol, naslouchá nad hrznou skrýší. Nezní však z dola jí žádaný sten, dlouho eká. Snad pojal jej sen, ve vody zanes' jej ilé,

—

a

žalné

mu

skracuje chvíle.

„Vodníku! Slyš!

—

„Vodníku!

„Kdo

že,

Živ-li jsi?

zní to

— Vodníku, slyš!" — anebo bdíš ?" —

ozvnou temn.

spíš-li ty

jenž pichází ke

Jsi-li to, vílo, z

mn?

mých modravých

vln,

nesouc mi nadj, jenž zoufalství pln, nesouc mi pozdrav z mé íše, paprsek v tmavé ty skrýše?"

—

!

„Nejsem já vila, jsem vzného dce, po prchlém blahu, nenesu nadj ni pozdrav Ti, v, toužící

zoufání, kletbu však, vrahu.

a

Jako mé srdce

prahne

život

Tvj

jako

mne hoch mj, mé

Tvj

vlna již nelíbej Tebe."

si

vadne

mé

tvj

Tebe-li slyším,

blaho jen srdce

mé

Pro Tebe vrahem

i

kvt

nebe,

—

„Nelíbej, nekochej, práhniž

necha

ret,

mj

vadni, jak vadne

mj

ret,

žití!

stín-li cítí.

jsem

—

vznm

zhled',

jen jsem,

pro Tebe vyšel já na zrádnou zem, pro Tebe trpím a strádám,

u

T jen

„U mne?

dht za to žádám."

—

—

v níž nenávist k

Tob

jen plá?

Nerouhej, bídný, se bolu.

V

mukách-li tší se mysl Ti

množíš-li bolest

mou

spolu?"

zlá,

—

„Tebe já soužit?! — Chci štstí jen Tvé, ve blahu Tvojím zím blaho jen své;

mé

strasti,

mi jen

slastí."

blahem-li jsou Ti

trýze

ta jest

—

pomsty chceš

„Lstivý, tak

zlomiti

hro?

—

Nuže, já v svt pjdu širý. Dvakráte strádej: svých pozbaven vod, zbaven, že u „Spravedliv

mne

dlíš víry."

hnv Tvj

—

svatá

je,

Tvá záš;

rychle však vraždil jsem, rychle

ui,

co pomsta Ti

zni mne, jenž inu

„Dívka já slabá!

velí,

vražd',

—

již žeh."

— ím

mne

Tvj

je

mi skon?

Lítost Tvá štstí-li vrátí?

mžeš ? — Zda zbuzen tím nhož musím já lkáti? Dsná Tvá láska je, cit Tvj je lež. Zhynout-li

on,

pro

Lupii blaha! Kéž pevná na vždy

T

vž

ta

v hloubi své svírá,

vn a nadj

—

Tvá zmírá."

—

Pod ruchem „Hoch Tvj zda ožije? kišálu zámek mj v suše, zavených nádob on ze zlata pln, z

klenoty v nich, lidské duše.

Komu jsem

život vzal,

Tebe však radji trpce roniti perle

zím

mohu

zím

z oka,

v loktech než jásati soka."

zas dát; lkát,

—

vln

!

!

„Bda!

co's pravil? jej vzkísit

mou, nebucT jeho

„Xejsi-li

!"

—

máš moc?!"

—

„Xadje Zcá a pec zoufalství noc Navra mu miláka mého Navra jej! všecko, co mohu, Ti dám.

mám?

Svobodu Tob-li navrátit Zelmati

probu

vn

Tob,

jen hocha mi v hrob!"

„Svobodu!? s

chci

—

Bez Tebe niím mi

Tebou jen blaze mi

„Život

mj žádáš ?" — „Tvou lásku." — „Mou es !"

—

a bez

mnou mne?

Sladký je

život,

však trpí je

Bez lásky

žít

„Šastna, jež se „Žíti?

—

Sliby Tvé, slova

„Nevíš?

Teba

jest,

—

v hloubí."

se

— na

—

Nechceš?

nho

já bez

—

—

— —

Nuž lásku mou

znoj!

trudím,

jedno jen objetí pro vždy mi pej

hocha Ti milého vzbudím." „V náruí Tvojí?! Jen jednou!

—

ITích-li, co z lásky!

—

Ó,

ui

„Po lanu spus se v tu skrýši, vody dej íši."

z tekoucí

dál?

žal.

smrtí samou! Tvá klamou."

vky

—

se snoubí."

:

—

On

živ!

ten div!"

—

53

Dívka, hle! z vže, kde žeue se proud,

íše

plna jest moku.

již

Zpt

zase pospíchá ve tmavý kout,

v laua již spouští se oku.

etz ticho

inkot a jásavý ryk, pak dívice úzkostný kik.

—

Rám

co jeho

ji

jímá,

druhé, hle, pohár již tímá.

„Svobodo! lásko! ten pípitek vám,

krpj

tu žíznivé zemi!

Svobodu, lásku

již

provalte proudy se

Petéká íše, v

ní

bortí se stna, jíž

v

zpnné

vodník se

dobytou mám,

zdmi!" prameny ek, nezmohl vk,

vlny se kácí; s

nevstou

vrací.

—

;

uték.

pkryt v hlubinách jezera tajemný hrad,

stn kišfálem

kra,

pablesk se

si)orý jen

co vzpomínka na slunce jasné.

Kol zelené

vlny.

Ni nebe, ni zem, zvuk nezní

ni stromy, ni vánek, ni

kam si

unes' a uzavel na vzdory

vodník své

Jest samotná.

Zde za

živa

dvátko Vodník

pohbena

krásné.

šel

v

sera,

všem

na hrozný

pedasný

což není už pomoci žádné

lov.

rov,

?

Ni dveí, ni oken, kol pevná jen ze. Co blýská Ti na prstu soumrakem? Hled! „To vodníkv prsten, on k spáse mno vod kdo nosí joj, ve vodách vládne."

Jeu pokyu a stna se otvírá

Co

dvete

vidí tu

Pro

na prahu sín

Kol nádoby

zlaté,

liiiod.

žasnoucí hled?

te

váhá?

kam pohledne

jen.

„Zda pravda, co vodník mi pravil, i sen? Zda neslyším z nádob tch bolestný sten, jenž v duši a srdce mi sahá? vodníka. Hoch mj je tam! Ba není to pelud, ba není to klam. Nuž ozvi se, drahý, své milé."

Tam obti

I

chvátá kol dvorany, napíná sluch,

k nádobám, zde-li je druh. Však marn. Již zoufajíc dochází kruh hlas známý tu z nádoby kvílí. a kloní se

I

dotkla se víka jen

démantem svým,

kov praskl a z otvoru vznáší jak mizí, hoch milý tu stojí.

Tak bledý

dým,

se

a smutný. Ó, radost a žal!

„„O, nezvídej lós

mj,

co vodník

on pokrm a nápoj mi bolesti dal, však láska Tvá vše zase zhojí."" „Dél nedleme v sídle tom hrzy,

A

—

mne

—

již v

kynutím otvírá hlubin se sted z vln strnulých schody se tvoí.

jal,

ped

!'

"

— I

stoupají

rue

56

—

až v závratnou výš,

vstíc kyuou jim behy, vždy blíže a ted poslední skok a jsou na zemi

blíž,

již:

však za nimi cesta se boí.

Zde spli si v objetí. Plá tu a smích, i sdíleli sob, co zažil kdo z nich, slib vrnosti na novo stídán. „„Vraf vodníku prsten.""

Tu

hlas z dálí zní: „Panenko,

A

V hloub

v rákosí chechtot a ve vlnách

dobe

nebyl již vodník zde vídán.

uvrhla

jej.

rej,

—

se

mj

!

Sedlická ballada.

^Na

sedlickém kláštee

(lomodleny pátee,

vyhnán mnich a konec klidu, stroj ruchem, prací lidu

hndý

list

chystán k

zde tabáku slasti

Plnoc práv

kuák.

odbila,

dávno skonila. Pusto vše, jen v dávné cele u vína bdí, u korbele píle

se

havakou

v ústech ten,

jímž tu pevrat proveden.

—

—

58

Kolem lampy dýmu mrak. klame zrak?

Šero, sen-li

Z dýmu

mnich,

na mistra pne

stoupá šedý,

lile

hnvné

hledy,

hrobovým pak hlasem jej, škdce, klne v pekel rej.

„Dm

— mistr

ten"

nezlekán

—

„Vámi blahu vnován. Mnou se v tom nic nezmnilo, stídáno tu leda

dílo.

Nekl! Prvé pipiv íš plod zkus naší píle

již."

Sotva že mnich zadýmal, absoluci mistru dal. Mluvil, pil s ním, ten až v spaní,

a pak

vte

opouští s

a

vánek ranní

nerad sí,

doutníky však vzal

si

skí.

Jaká v nebi svtic

bou

pro tabáku mrzký

kou!

Opat na svém

stojí,

svatí,

Petr musí vykázati

místo mnichu

ped

brankou

tam by mudil havaíikou.

Od

tcli dob kdy vzuese však nad chlumy so Kaku mrak, íká lid po celé pláni:

to se dal zas

do bafání,

jak to zvyklý po vždycky, starý opat Sedlický.

1 Žižkovo pole.

^a vž

pkn

pibyslavská

vysoká.

Kolem plodná

pole,

jedno jenom holé z

roku do roka.

Sedlák

pi robot

orati je šel;

ale v

zem

okamžení

mní,

se v skálu

zlomen pluh v ní tkvl. Sedlák zhledl. Pí-ed ním slepý Žižka

stál.

„Na smrtelném

mém

zde

loži

rst nech

jako dosud

dál.

hloží

:

— Jdi a

povz

nemnž' zniit

61

— lidu

pam

pán

mou

zloba,

ani zvrhlost roba

rukou nevolnou."

Kristus a Petr.

^etr k

Ježíši, s

ním kdy svtem

šel:

—

se!"

jDen kéž bohem jsem!'

„Sta

mistr dl.

Dve

z ní husy vyhnalo, Ves tu. hned zas zpt jdouc, je v louce nechalo.

Petrem ptáno

dí:

Posvícení tu, pán

Petr musí pást, s

úsmvem

,„Kdož dnes bude krást'!

bh

musí

marn bruí

však pán

s

pást.'"

—

zde;

dívkou k tanci jde.

—

Slib smrti.

piroká, daleká pole

noní se zastela tmou. Bezhvzdná výše, však dole ve

hluném

kole

tábor plameny žhou.

V

úvoze na stráni

vojín, hle,

mladá

stojí

to krev.

Sní on as o blízkém

boji,

o dívce svojí.

Dsný

tu ruší jej zjev.

:

— Ve

04

plášti bílém

—

mu kráí

obrovská postava vstíc, nad hlavou kosa se stáí, z

kukle se

mraí

na juna bezmasá

líc.

,,Stj!" zvolal chvjícím hlasem, ku tvái pušku svou zdvih',

„heslo dej!" vítr

V odpov

klasem

asem

tím

zašustl v poli co smích.

Kohoutek cvaknul. Zní rána. Stelec so do prachu z vr.

Xad

ním, jak ze stínu tkána,

pozd

již

znána,

hroziv vznáší

se smrt.

„Ušet mne, všemocná Lepší

ti

smrti!

chystán zde kvas;

jiných sta ruka Tvá zdrtí."

Hlavou však

vrtí

kostlivec: „Došel

Tvj

as."

„Prosbu mi spl aspoi jednu

Lhtu

mi do

chvíle pej,

vísku svou rodnou až shlédnu.

Potom a sblcduu, pak si mne ukrutná mj."

nm

Okamžik hrozný! — A pikývla morana jen. Mizeti zí ji hoch v temn.

„Otc

svých

zem

neuzím po soudný

den."

—

v

cárech a o berli plání

vlee se stoletý kmet. Krvavé slunce se sklání.

Ku

holé stráni

dychtiv poutník pne

hled.

Za ní je ddina jeho, nezena od dávných dob.

V svt

již okusil všeho,

žebrák se z vrací,

nho

by našel zde hrob.

—

67

—

Dávno as otce a matku v

ernou zem

s

jinjhn as milá šla

pochovali,

k satku,

v rodnou se chatku cizinci uvázali.

Pes

štít}^

po lidu všem,

velké že ve vlasti

me

že

moe,

hor, vlny

zaslech' jen

hoe,

tam oe,

krví že mrví se zem.

Kvetoucí opouštl Cechy,

do poušt vrací se dnes. Spáleny hostinné stechy,

plá

jen a vzdechy

žalných se

z rozvalin

nes'.

„Zapadlo slunce, den v sklonu, brzo též zhasne

Nyní z

mé

zavzní mi ve

vný

mj

den.

vísky hlas zvonu,

k skonu, uspi

mne

sen."

Ticho však. Nikde ni zvuku.

Na strá

již vystupuje.

Ku

srdci tiskna si ruku,

rozkoš

i

muku

stží jen utlumuje. „Cizí,

kam doma mám

jíti?

Hbitov jen útulek mj. Milé jen tam mohu zíti: v stedu jich míti, dokonit život chci svj." Dostoupil strán,

s níž

shledal

druhdy svou milenou ves. Marn však okem ji hledal, dolem se zvedal sinav zelený les.

V hoi

kles'.

Bludem-li

mámen?

Pastý pl kdes: „Tam kde nepátel ves požeh' plamen. Mech poros kámen, hyne vše, dílo i tvor."

„Hyne! Ó

smrti, já

ekám!

Vítán mi kosy tvé blesk, života

V

jenom

se lekám.

prachu zde klekám,

k nebi svj vysílám

stesk."

bor,

—

—

69

Nad lesem msíc stíbrný rozlévá

Mrákem

se zvedá,

jas.

kol smrt pluje bledí

.,Marn mne hledá prosba Tvá. Ty's uril as." Vidí

ji

mizeti v dáli

jakoby rozkošný sen. Z oší se slzí proud valí: „Života žaly

ponesu po soudný den."

Ballada o posledním draku.

Ve a

smutek msto zasteno.

plá

i

náek všady, moudí kmetové

ni král, ni

už nevdí

si

rady.

Za mstem drak

se šeredný

položil v bujné sady,

a každý jeho potravou, kdo ukáže se tady.

Nadarmo svých

král

pluk

na

vysílá

chrabré ady,

drak jízdu jako

pšáky

požírá dohromady.

Lid poražen je zoufalstvím, král bílý vous rve z brady. Co platná moc mu královská co platný pevné lirady!

Tu ped trn jeho

staví se

dceruška plna vnady:

„Kas panny pro

my

obtuj,

vlast

zemem

pro vás

rády."

Král brání se, však lidu hlas mu staví dlouhé snady, a vládce v

jde

smutn

Pijata

panen prvodu ve chrám Lady.

ob

bohyní

a draku do náhrady

za veškerý

lid ostatní

dán panen

život mladý.

Jest každý nyní

bezpeen

kdo zamil si kady, i draku dobe k duhu jdou panenské krve slady.

A

posléz také dochází

ó

tžké

bím

vlády

—

—

na dceru krále milostnou, již cení nad poklady.

Tu mnohý rytí vhlasný vyhledal draka spády,

by potel jej, však každý šel s krvavými zády.

zpt

vedou

Již

ob

za bránu.

Tu panic prostý vady úprkem vjíždí do msta ním vojska ady.

a za

nazpt vrate

.Zastavte!

as

není na výklady.

—

se!

Ty, králi, svolej kmety své

však rychle

—

—

—

do úady."

em

Na se rada usnesla, kdož ekne bez závady, však jisto jest, že s obtí se dali na odklady. Hned v mst samá veselost hluné serenady, a v chlady noní drnžku druh

i

si

vábí do zahrady.

Drak již ped mstem pti zvedá hady, soptí ohe, dsn ve,

Den

tetí.

hlav a

svou

da

chce bez výhrady.

Co

odpov mu jenom hanebné t zrady! — není, nemž dáno být.

A

drak nás

Však O,

v

—

smích.

pošel hlady.

Hloupý Honza.

^ad

*)

iivozem hradní stna,

bláta zde až po kolena.

Honza žene k místm tm. Ve zdi arký, hlásný v nm. pibližuje

Honza

již se

lilásný

troubu nasazuje.

Honza nedbá na bláto, pod nohou a cáká to. „Honzo, kle,

bh

mluví

s

Tebou!"

Honza zdšen trhne sebou a pak hrzou rozechvná v kaši sklání kolena.

*)

Dodatek k cyklu „Hloupý Honza" od téhož

spIsoTatele.

;

—

74

:

—

„Houzo, lež, bh k Tob volá!" Honzovi jde hlava v kola však že bh to ukládá, v beku lehá na záda. „Honzo, obra

Honza

se,

bh

velí!"

žasne, trne celý,

brue však

se otuží,

obrátí se v kaluži.

Honza

v

hlásný se

bahno hloub

mu

s

se reje,

hry smje

„Hloupý Honzo, ha, ha, ha! te strašit na drahá."

jdi

Honza blátem obalený

vzhru Pišel

hledí vyjevený. táta,

,.Xermu

Honzu

se,"

zdvih'.

dl, „pro ten smích.

Honz

takých dost v tom kteí za hlas boží mají byí jím v bahno vedeni

pece trouby

— —

velení."

kraji,

OBSAH. Str.

Klášter doubravský

3

Švanda dudák !Í>vandory dudy

10

Ballada o nebohém dáblu

15

Pekelný žaltá

7

19

Kostlivec

28

Shledání

32

Krajánek Vodník.

I.

36

U jezera

II.

Boj

III.

IV.

39 43

Zrada

46

Ve vži

48

Útk

54

Sedllcká ballada

57

Zižkovo pole

60

V.

Kristus a Petr

62

Slib smrti

63

Ballada o po.^lednim draku

70

Hloupý Honza

73

Ladislav Ladislav

Quis

narozen

v áslavi, kdež otec bjl

Qiiis. 5.

února roku 1846

mstským lékaem Zde

navštvoval hlavní a reální školu. R. 1855 zemel otec a matka krátce po tom se pesthovala do Prahy, kdež Quis dán do školy Týnské, pak na gymnasium staromstské. Když se matka do áslavi vrátila, poslán Quis na tehdejší nižší gymnasium v Nmeckém Brod do IV. tídy, a pešel odtud na reálné gymnasium do Tábora, kde také maturoval. Na tomto mladém ústav, vedeném f editelem Kížkem, sestoupili se studující v malý kruh literární; mezi nimi Miroslav Krajník. Bohuslav ermák, Aug. Nevšímal a Quis.

mu

Vydáván po léta psaný list, poádány rozpravy atd. Po té oddal se Quis studiím právnickým, po absolvování tchto pak žurnalistice. Byl za Sabiny zamstnán v „Slovanu", pozdji stal se lenem redakce „Národních List".

Trvalá choroba

oní

pinutila však Quisa vzdáti se dráhy žurnalistické,

naež

r.

1874

se

stal

doktorem" práv, a odbyv

v Praze, a po krátký i

as

též v Pardubicích soudní

advokátní praxis, usadil se

r.

1881 co advokát

v áslavi.

První literární pokusy Quisovy spadají do roku První básn své uveejnil r. 1865 a pi-

1863.

spíval od té doby do rzných list belletristických, zejména do illustrovaných „Kvt'' Hálkových, do „Lumíru", do „Kvt" (echových), do „Paleka", „Humoristických List", pak do „Svobody" a j. v.- Též pispl do almanahu „Ruchu"

(L

sbírku r.

„Almanahu eského studentstva"

do

a IL),

a do „Máje"

(Umlecké

nejvíce

R. 1873 vydal

Besedy).

lyrických

básní

„Z

ruchu'',

pak

1880 cyklus ballad ,,Hlouinj Honza''. Quis psal

také

rzué

feuilletony do „Slovana",

rodních List" {„Z právnického

vanu" uveejnil

adu lánk

pak do „Ná-

života'').

Y

„Slo-

literárních.

Ve „Svtové poesii" vydal peklad ballad mimo to peložil vtší adu starých ballad skotských, jež v „Lumíru" uveejnny byly. Gothových, a

Posléze peložil pro divadlo Gozziho „Hlasité

ta-

Deroulédova „Hetmana", Góthova „Fausta" IL a Schillerovu „Marii Stuartku". Literární Ajznam Quisv spoívá hlavn na

jemství", díl

ballad.

mty,

Quis je balladista

které on

volí,

pímo

vzorný.

Ped-

jsou pro tento druh epického

básnictví co nejvhodnjší

:

jsou národní, z eských

myth

vyrostlé,

eskému

lidu sympatické.

Forma

pak je dokonalá; proud vypravovací vždy jednoduchý a pi tom verš i rým peliv broušeny. Nikde žádná zbytená šíka, slušící snad velkému epu, zajisté ale ne ballad.

Kdo

sledoval Quisovu innost, najde ve sbírce,

kterou tuto podáváme, nkteré sice starší ballady téhož,

avšak pepracované, sdokonalené.

tch pak adu

ballad

zcela

Vedle

nových, rozkošných.

PG ^038

Quis, Ladislav

Ballady

.84B3 1883

I PLEASE

CARDS OR

DO NOT REMOVE

SLIPS

UNIVERSITY

FROM

THIS

OF TORONTO

POCKET

LIBRARY

—

Poetických

besed:

Ballady a romance

íslo I. Cena 40

ntl

/

Jana

Nerwhj

kr.

íslo II. Oldich a Božena. I.lyll.-\ od Ad. Heyrlukn Cfna 50 kr. Í3I0 III. Petrklíe. Bárhorka od Svatnplnko echa

Cena 40 kr íslo IV. Staré zvsti. Od Jaroslava YrchUcHho. Cena 50 ki-. íslo T. Prosté motivy. Od Jana Nemdy. Cena 50 kr.

íslem sedmým bude:

Griselda. Povidlca veršovaná ud

Julia Zeyera.

~:

PK-dplaceni na „Poetické besedy" není žádné.

Seíity prodávají se Jednotlivé.

jedná

si

—

Kdo

z

alespo dva svazky n!\|ednoH frankovány.

Tiskem

dr.

Edv. Grégra v raze.

—

venkova ob,

obdrží Je