Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Nové výukové metody a vyuţití informačních technologií při realizaci školního vzdělávacího programu na základních a středních školách Středočeského kraje, registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.3.04/01.0027
Karel Dvořák, Lubomír Pána
Odborný text a myšlení studentů
STUDIA V 2010
1
Vzor citace: DVOŘÁK, K., PÁNA, L. Odborný text a myšlení studentů. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010. 37 s. ISBN 978-80-87472-01-9
Klíčová slova: seminární práce, bakalářská práce, odborný text, kondenzace textu
Anotace: Předkládaný text pojednává především o vyjadřování a myšlení studentů v písemných seminárních pracích a v pracích bakalářských. Práce jsou psány v odborném stylu, který je náročný na myšlení a vyjadřování. Předkládané texty jsou poznamenány značnou kondenzací, která vyţaduje vyjadřovací schopností. Podkladem pro zpracování písemné práce je odborná literatura zaměřená k tématu. Před napsáním odborného textu je třeba studenty připravovat na jeho zpracování. U nás příprava na psaní odborného textu není rozvinuta. V daném textu naznačujeme, jak se mohou studenti na psaní odborného textu připravovat. Psaní textu je dovednost, kterou se lze učit a zdokonalovat. Ediční rada VŠERS: Ing. Jiří Dušek, Ph.D.; PhDr. Jan Gregor, Ph.D.; doc. JUDr. Vilém Kahoun, Ph.D.; Mgr. Magdalena Malechová, Ph.D.; doc. Karol Murdza, PhD.; doc. Dr. Lubomír Pána, Ph.D. (předseda); doc. Ing. Oldřich Pekárek, CSc.; JUDr. Bohuslav Petr, Ph.D.; doc. Ing. Ladislav Skořepa, Ph.D.; prof. PaedDr. Gabriel Švejda, CSc.
Odborný text a myšlení studentů © doc. PhDr. Karel Dvořák, CSc., doc. Dr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D., 2010 Recenze: PaedDr. Jaromíra Šindelářová, CSc. PhDr. et PaedDr. Zbyněk Holub, Ph.D. Vydavatel: Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s., Ţiţkova 6, 370 01 České Budějovice, www.vsers.cz Publikace neprošla jazykovou úpravou
ISBN 978-80-87472-01-9
2
OBSAH
I.
Úvod............................................................................................................................ 4
II.
Ukázky z písemných prací studentů ............................................................................ 7
III.
Koherence textů a její prostředky .............................................................................. 10
IV.
Spojovací a navazovací prostředky zajišťující soudrţnost textu - konektory .......... 12
V.
K syntaktickým vztahům v písemných projevech studentů ...................................... 14
VI.
Spojky vyjadřující syntaktické vztahy v písemných pracích studentů ..................... 17
VII.
Syntaktické vztahy vyjádřené předloţkami ............................................................... 20
VIII. Předloţky v jednotlivých kauzalitních vztazích ........................................................ 23 IX.
Elipsa jako následek neúplné analýzy věcného obsahu, neuvědomění si některé jeho sloţky – ta zůstává nevyjádřena ................................................................................ 27
X.
Sémantika jako nauka o významu věty ..................................................................... 28
XI.
Proces psaní odborného textu .................................................................................... 29
XII.
Současná spisovná čeština z hlediska dnešního vyjadřování..................................... 33
XIII. Závěr a shrnutí ............................................................................................................ 34 Literatura .............................................................................................................................. 36
3
I.
Úvod
Úvodní slova jsou vybrána ze studie Viléma Mathesia Čeština a obecný jazykozpyt: „Jedna ze zásad je přesvědčení, ţe prostému jasnému slohu výkladovému lze učit a také naučit a ţe proto musí být ctiţádostí kaţdého kulturního národa, aby se takový sloh stal obecným majetkem alespoň těch příslušníků, kteří chtějí být povaţováni za lidi vzdělané.“ Vyučování ve školách zatím málo přispívalo k rozvoji slohu, pokud jde o reprodukci a produkci. Zájem o téma můţe také podnítit tvořivost ve slohu. Zájem a tvořivost spolu souvisejí. Tvořivý postup podporuje i volba tématu, výběr motivů. Vhodné je volit takové téma, které bylo diskutováno. Student si sám vybírá takové téma, o kterém něco ví a je mu blízké. Při zpracování bakalářských prací bývá východiskem odborný text. Práce jsou většinou reprodukcí předlohy.1 Reprodukce se uplatňuje v různých podobách: Reprodukce věrná – jde o nezměněné přetlumočení autorových myšlenek při zachování kompozičního postupu a za pouţití specifických jazykových prostředků předlohy. Reprodukce zkrácená – uvádí ty části, které jsou nezbytné k pochopení, pomíjí nepodstatné části textu. To sebou nese jazykové změny i změny kompoziční. Reprodukce výběrová – jde o náročnou reprodukci. Od reprodukce věrné ke zkrácené a výběrové vzrůstají nároky na samostatnost a tvořivost. Je třeba uváţit, co lze nebo nelze vypustit. V našem případě lze vypouštět méně významové sloţky, méně podstatné informace, lze vyčlenit závaţná tvrzení a ta osamostatnit. Pisatel můţe v některých případech zaujmout vlastní stanovisko. Oba typy prací, produkční i reprodukční mají své místo a vzájemně se doplňují. Reprodukce obohacuje studentův jazyk o nové výrazy, větná schémata, která student zařadí do své slovní zásoby. Roli reprodukce nelze sniţovat. Schopnost reprodukovat je cenná v různých oborech činnosti. Student při reprodukci můţe text, který je mu východiskem, zestručnit, rozvést, doplnit příklady. Studenti potřebují především zvládat pokročilé čtení, aby byli schopni reprodukce. Důleţité je, s jakým záměrem čtenář k textu přistupuje. Můţe hledat informaci o vývoji některé aktuální události, případně můţe uţít novinových článků, informací z časopisů a jimi reprodukci doplnit. Záleţí na kvalitách čtení textu, který bude podnětem písemného zpracování. Na sloţitost odborného textu třeba upozorňovat. Čtení moţno spojit s úkoly, student můţe odpovědět po přečtení na určitou otázku. Formulace otázek před čtením je 1
více ČECHOVÁ, M. Komunikační a slohová výchova. Praha, 1998.
4
motivující. Je třeba, aby si student ujasnil, na co si má dát pozor, na co se zaměřit.2 Při studiu náročného odborného textu jde i o vypisování si důleţitých údajů. Lze uplatnit formu osnovy. Po studiu odborného textu nutno rozhodnout, co vybrat do písemné práce a jak vybrané poznatky uspořádat. Jde jednak o myšlenkový obsah, jednak o rovinu jazykových prostředků. Obě roviny spolu souvisejí. Zde nutno mít na paměti, aby napsaný text se nestal na jedné straně neúplným a na druhé straně obsahově nadbytečným. Přihlédneme k úspornosti a rozvitosti, explicitnosti a implicitnosti ve vyjádření. Záleţí zde na pisateli odborné práce, které informace pokládá za nutné a uvede je. Důleţitá je dimenze explicitnosti a implicitnosti. V případě explicitnosti pisatel musí jev, o němţ píše, vyjádřit náleţitým jazykovým prostředkem a dbát přesnosti vyjádření a náleţitého výběru spojovacích výrazů a určitého syntaktického vztahu. V dalších kapitolách zaměříme pozornost na dovednost studentů vyjadřovat se explicitně v písemných pracích, na volbu spojek a předloţek pro vyjádření určitého syntaktického vztahu. Pokud jde o implicitní vyjádření, nejde o náleţitý výběr jazykových prostředků a také vztah syntaktický mezi větnými celky nemusí být přesně vyjádřen. Odborné vyjadřování v písemných pracích tíhne samozřejmě k vyjadřování explicitnímu. Při vytváření textu svůj význam má způsob uspořádání výkladu – hovoříme o kompozici. Především student musí dobře znát téma, o kterém chce psát a zároveň promyslit to, o čem chce psát, co chce sdělit. Pouţijeme zde slova Mathesiova: „O ničem nemůţeme vykládat přiléhavě a jasně, co dobře neznáme.“ Důleţité je také, aby bylo jasně naznačeno, kde končí prezentování přejatých zjištění, a kde jde o postoj, případně poznámku pisatele k dané problematice. Roli reprodukce, jak bylo řečeno, nelze sniţovat. Reprodukovat je cenné v různých oborech lidské činnosti. Vycházíme z myšlenek obsaţených ve studii Jak napsat odborný text3. Text, který student napsal, způsobuje, ţe obsah textu stane se mu jasnějším, neţ byl před tím. Termínem psaní rozumíme u nás pouze písemné vyjadřování (tomu se ţák učí na základní škole). V anglosaském pojetí je termín psaní mnohem širší, jde o dovednosti na základě čtení psát odborné texty. Tomu bychom studenty měli učit. Rozvoj odborné literatury a její význam v současné době nalézá odezvu v jazykovědném zkoumání. Sloţitost větné stavby, kterou se budeme v této studii zabývat, je dána potřebou vyjadřovat sloţitější myšlenkové celky a souvislosti. Metodám zpracování odborné práce včetně výstavby odborného 2
více DUŠEK, J., ŠVEJDA, G. Metodika pro tvorbu bakalářských prací VŠERS. Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010. 3 ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. 1. vydání. Leda, 1999.
5
textu, jak bylo řečeno, je třeba studenta učit. Měli by se učit pořizovat si záznamy z odborné literatury, učit se reprodukovat odborný text cizí a přecházet k předvedení vlastního textu. V písemných pracích studentů nacházíme různý stupeň volnosti a těsnosti syntaktického sepětí vět nebo větných členů. Hovoříme o syntaktické kondenzaci. V současné češtině je syntaktická kondenzace významným prostředkem, který umoţňuje, abychom se vyjádřili ekonomičtěji a stručněji. To však předpokládá vysoké vyjadřovací schopnosti. Studenta je třeba těmto schopnostem učit.4 Text není nepřerušovaný útvar a je třeba ho členit. Toto členění není náhodné. V našem případě se člení na odstavce. Jde o seskupení několika výpovědí spjatých určitým tématem. Odstavce pomáhají jasnosti a přehlednosti studentova výkladu. Jde o dovednost, které lze učit na základě čtení odborného textu. S novým odstavcem lze očekávat zřetelný posun: vyvrcholení, obrat, přesun centra pozornosti, zdůraznění, vytčení. V českém stylistickém výcviku chybí nácvik psaní odstavců. Bakalářské práce studentů jsou značně kondenzované. Jde o dva moţné způsoby vyjádření: kondenzované (zhuštěné) a uvolněné. Pro českou větu je typické, ţe jejím organizačním centrem je sloveso v určitém tvaru. Kondenzovaná věta je poměrně dlouhá, obsahově velmi bohatá, přeplněná informacemi. Vedle slovesa v určitém tvaru objevují se další výrazy původem slovesné povahy, které způsobují zhuštěnost, sevřenost. Nadměrná zhuštěnost můţe být příčinou nedostatečné přehlednosti textů. Kondenzované vyjadřování má své přednosti, ale také nevýhody z hlediska čtenáře, můţe jít o strukturní komplikovanost, nedostatečnou přehlednost. Z výše uvedené studie „Jak napsat odborný text“ uvádíme jako příklad dva texty: jeden je kondenzovaný a tentýţ text je uvolněný. a) Text kondenzovaný: „Mezinárodní konference o hodnotě a zhodnocování přírodovědných sbírek konané v Manchestru ve Velké Britanii v dubnu 1995 vyzvala všechny vlády k podpoře muzeí a jiných institucí zajišťujících péči o přírodovědné sbírky, jejich uţívání a další rozvoj“. V uvedené otázce je jedna věta s jedním slovesem vyzvala. Vedle tohoto slovesa jsou zastoupeny další výrazy původně slovesné povahy vyjádřené přídavným jménem konané, zajišťujících, předloţkovou vazbou k podpoře, péče o sbírky. Tyto výrazy způsobují zhuštěnost větné stavby. Jejich vyjádření slovesem uvolní větnou stavbu. b) Text uvolněný: „V dubnu 1995 se konala v Manchestru ve Velké Británii mezinárodní konference o zhodnocování přírodovědných sbírek. Vyzvala (původně jediné sloveso) všechny vlády, aby podporovaly muzea a 4
viz HOŠNOVÁ, E. Několik poznámek k syntaktické kondenzaci. Český jazyk a literatura, roč. 44, č. 9-10. s. 196-201.
6
jiné instituce, které zajišťují, aby se o přírodovědné sbírky pečovalo, aby se jich uţívalo a aby se dále rozvíjely.“ V dnešní době se setkáváme s překlady textů z jiných jazyků. Pro zajímavost překlad z němčiny je značně kondenzovaný. Překlad z angličtiny je jasnější a méně sloţitý a kondenzovaný. Německý odborný text klade na čtenáře poměrně vysoké nároky. Jedna z příčin rozdílného způsobu formulace je v tom, ţe v anglosaských zemích je psaní vědeckých textů předmětem pedagogického nácviku. Rysy německého vyjadřování (sloţitost v syntaktické skladbě) jsou typické i pro jazyk české vědy. I kdyţ souvětí je důmyslně prokompované, po stránce gramatické bezchybné, můţe být pro čtenáře náročné. Své místo má uplatňování hlediska jasnosti a srozumitelnosti. Důleţitá je promyšlená volba obsahových jednotek a jejich sřetězování., gramatická struktura a uvědomění si vzájemných vztahů. Své místo má zde tematická návaznost a náleţitá volba spojovacích prostředků. K srozumitelnosti, jasnosti a přehlednosti se dostáváme na základě gramatické stavby věty. Ta totiţ můţe být vinou špatné srozumitelnosti textu.
II.
Ukázky z písemných prací studentů
Písemné práce bakalářské i seminární jsou psány především v odborném stylu a bývají často závislé na odborné literatuře, z níţ čerpají. Tyto práce, jak bylo poznamenáno, jsou značně kondenzované. Celou řadu konstrukcí obsaţených v textech studentů lze přijmout. Uvedeme však také texty s narušenou srozumitelností a zároveň podáme návrh na úpravu takového textu. Prostředkem kondenzace jsou přídavná jména slovesná. V následujících příkladech jich studenti náleţitě uţili. V našem případě se adjektivizují přechodníky a získávají koncovky přídavných jmen. Příklady: „Studium procesů souvisejících s volbou tématu je propojeno s více disciplinami. Kaţdá ze sociálních věd podílejících se na tomto výzkumu přirozeně sleduje ty prvky, které jsou jí blízké.“ Dále se zaměříme na dlouhá souvětí a věty, které mohou být méně srozumitelné. Nejen přídavná jména slovesná, ale také příčestí trpná se vyskytují jako způsob kondenzace. Příklad: „Je sice pravda, ţe jiţ od poloviny minulého století byly vyhotovovány volební mapy zachycující buď jen hranice volebních okresů, nebo přímo volební výsledky podle těchto okresů, nicméně po tomto úvodním geografickém zpracování nepokračovali autoři v hlubších rozborech pátrajících po příčinách zjištěné územní variability a dalších souvislostech.“
7
Uvedené souvětí lze rozdělit do tří vět: „Je sice pravda, ţe jiţ od poloviny minulého století byly vyhotovovány volební mapy. Tyto mapy zachycovaly buď jen hranice volebních okresů nebo přímo volební výsledky podle těchto okresů. Přesto ale po tomto úvodním geografickém zpracování nepokračovali autoři v hlubších rozborech pátrajících po příčinách územní variability a dalších souvislostech, které byly zjištěny.“ V textu studenta je uţito spojky nicméně. Tento výraz má kniţní povahu. V současné době se tento výraz objevuje velice často v mluveném jazyce. V našem případě jde o odporovací poměr. Jde o neočekávanost děje druhé věty. Tento vztah lze explicitně vyjádřit odporovací spojkou ale posílenou ještě výrazem přesto. Také následující text lze rozdělit do vět. Kondenzujícím prostředkem je opět přídavné jméno slovesné a hromadění jmenných tvarů, coţ můţe narušit pochopení textu. Příklad: „Geografickými vlivy se zpravidla rozumějí nejrůznější vlivy nějakým způsobem související s polohou, jsou to faktory, ovlivňující volební chování, které souvisejí s vnímáním prostoru voličem, socializace jedince v konkrétním prostorově vymezeném rámci.“ V závěru souvětí narušuje porozumění obsahu hromadění jmenných výrazů. Úprava: „Jsou to faktory, které ovlivňují volební chování. To souvisí s tím, jak volič vnímá prostor a jak je vnímána socializace jedince v konkrétním prostorově vymezeném rámci.“ Ztíţené pochopení textu je i v následujícím příkladu hromaděním jmenných tvarů, ale také řazením vět v souvětí: „Jiným významným polohovým efektem je obvyklé zvýšení podílu hlasů pro určitého kandidáta v okolí jeho bydliště, popř. rodiště nebo předchozího, neţ by se dalo očekávat podle ostatních kritérií.“ Upraveno: „Jiným významným polohovým efektem, neţ by se dalo očekávat podle ostatních kritérií, je obvykle zvýšení podílu hlasů pro určitého kandidáta v okolí jeho bydliště, popř. předchozího rodiště.“ Kondenzace následující věty je způsobena uţitím přídavného jména slovesného, podstatných jmen slovesných: „Zásadní úlohou pro předvolební šetření preferencí je zajištění reprezentativity rozhovorů provedených s vybraným vzorkem respondentů a zobecnitelností výsledků na celou studovanou populaci.“ Upraveno: „Zásadní úlohu pro předvolební šetření preferencí je zajištění reprezentativity rozhovorů. Tyto rozhovory byly provedeny jednak s vybraným vzorkem respondentů a jednak zobecnitelností výsledků ve vztahu k celé studované populaci. Další příklad: „Poslancem Evropského parlamentu můţe být na území České republiky zvolen kaţdý občan České republiky a kaţdý občan jiného členského státu Evropské unie, který je na území České republiky nejpozději druhý den voleb po dobu nejméně 45 dnů veden v evidenci obyvatel, alespoň druhý den voleb dosáhl věku 21 let, není zbaven způsobilosti k právním úkonům a jde-li o občana jiného členského státu, není v členském státě
8
Evropské unie, jehoţ je státním občanem, zbaven práva být volen do Evropského parlamentu.“ Příliš dlouhé souvětí lze rozdělit do několika vět, a tak se obsah stane srozumitelnější. Upraveno: „Poslancem Evropského parlamentu můţe být na území České republiky zvolen kaţdý občan České republiky a kaţdý občan jiného členského státu Evropské unie. Tento občan však musí být veden nejpozději druhý den voleb po dobu nejméně 45 dnů v evidenci obyvatel na území České republiky a musí dosáhnout 21 let. Kromě toho nesmí být zbaven působit v právních úkonech. Jde-li o občana jiného členského státu, nesmí mu být v členském státě Evropské unie, jehoţ je občanem, odebráno právo být volen do Evropského parlamentu.“ Stejně následující text lze uvolnit, rozdělit souvětí na věty a upravit první větu, aby nedocházelo k opakování téhoţ výrazu: „Oprávněný musí uvést, pro jaký způsob výkonu rozhodnutí se rozhodl. Poţádá-li o to oprávněný před podáním návrhu na výkon rozhodnutí nebo při podávání tohoto návrhu a povaţuje-li to soud za účelné, předvolá povinného a vyzve ho k dobrovolnému splnění povinností, kterou mu ukládá rozhodnutí a k prohlášení o svém majetku.“ V první větě je vyjádřen vztah zaměřenosti předloţkou pro. Upravený text: „... Oprávněný musí uvést své rozhodnutí pro určitý způsob výkonu. Jestliţe soud povaţuje poţadavek oprávněného před podáním návrhu na výkon rozhodnutí nebo při jeho podání za účelný, povinného předvolá. Ten je vyzván, aby dobrovolně splnil povinnosti, které mu rozhodnutí uloţilo a aby předloţil stav svého majetku.“ Jiný příklad: Souvětí lze rozdělit do vět, aby jeho obsah byl přehlednější „Základním posláním jednotek PO je chránit ţivoty a zdraví obyvatel, majetek před poţáry a poskytovat účinnou pomoc při mimořádných událostech, které ohroţují ţivot a zdraví obyvatel, majetek nebo ţivotní prostředí a které vyţadují provedení záchranných nebo likvidačních prací v souladu se zákonem č. 133/1985 Sb. o poţární ochraně ve znění pozdějších předpisů.“ Upraveno: „Základním posláním jednotek PO je chránit ţivoty, zdraví obyvatel a majetek před poţáry a poskytovat účinnou pomoc při mimořádných událostech. Jde o ty události, které ohroţují ţivot a zdraví obyvatel, majetek nebo ţivotní prostředí. To vše vyţaduje, aby byly provedeny záchranné nebo likvidační práce v souladu se zákonem č. ... o poţární ochraně ve znění pozdějších předpisů.“ Víceslovná předloţka v souladu je funkční v příslušném skladebním postavení: „... záchranné nebo likvidační práce byly provedeny v souladu ...“. Sloţitost souvětné konstrukce není výčtem (narušena vyjádřenými větami téţe stavby). Příklad: „Koncipient musí být občanem České republiky, mít plnou způsobilost k právním úkonům, musí získat úplné vysokoškolské vzdělání, musí být bezúhonný.“
9
III.
Koherence textů a její prostředky
Texty jsou vytvářeny z jednotlivých vět nebo souvětí a mají svou gramatickou strukturu. Mají však také svůj obsah. Po této stránce je chápeme jako výpovědi. Text tedy musí být vnitřně souvislý, soudrţný – koherentní. Spojitost je často výslovně vyjádřena – explicitně, nebo se vyrozumívá z obsahu – implicitně. Soudrţnost, spojitost je zaloţena především na návaznosti tematické. Tématem se rozumí ta část výpovědi, o níţ se dále něco nového sděluje, zde hovoříme o jádru výpovědi – rématu. Téma se identifikuje často výrazem, jak jsme toho svědky v písemných textech studentů – pokud jde. Za téma bývá volena taková informace, která je čtenáři známá, třeba i z předcházejícího textu, případně ze studia. Dále jde o návaznost mezi jednotlivými výpověďmi. Takové vztahy mají povahu kompoziční. Návaznost můţe být odporovací, např. výrazem odporovacím je avšak, můţe jít o logické navozování, o důsledek …. Jde o vztahy obsahově logické. Uvedeme příklad ze studentovy práce. Tématem je Občanská demokratická strana, téma studentům známé. Následuje její zrod, co se nového o straně říká – jádro „Vzniku ODS předcházel zrod Občanského fóra v reakci na události 17. listopadu 1989.“ A navazuje věta, jejímţ tématem je vznik OF a rématem je to nové, co se o vzniku OF dovídáme „… vzniklo o dva dny později v Činoherním klubu při setkání tří stovek lidí z oficiálních struktur.“ Na réma (setkání tří stovek lidí) navazuje další věta, jejímţ tématem je to známé, ţe od počátku se určití lidé v OF angaţovali a následuje réma (to nové) – ti se stali pozdějšími představiteli ODS. Cílem je vytvořit jasnou a srozumitelnou výpověď, v níţ pisatel musí dbát na to, aby bylo rozlišeno to, o čem se mluví známé z předcházející výpovědi – téma, co se o tématu říká je to nové – jádro, réma. Ve výkladovém stylu je na počátku téma a následuje réma – to je to nové. Nové téma je buď opakováním z předchozího rématu, můţe však vyplývat z celkového obsahu. Jde o nejběţnější způsob rozvíjení tematické linie. Zde hovoříme o tematických posloupnostech. Základním typem je tematizace rématu, na nějţ jsme poukázali v přecházejícím příkladu. Réma první výpovědi se stává tématem druhé výpovědi a réma druhé výpovědi je tématem třetí výpovědi atd. Tento způsob je častý právě ve výkladu. Další posloupností je případ, ţe téma zůstává stále totéţ (opakuje se) a přiřazují se k němu vţdy nová rémata. Jde o tematickou posloupnost s průběţným tématem. Při uvádění průběţného tématu je nebezpečí stereotypnosti a záleţí na stylistické dovednosti. Uvedeme příklad ze studentovy práce: „Práce je zaměřena na odlišnosti a specifiky volebních programů politických stran při volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Dále se zabývá historií českých parlamentních stran
10
v Jiţních Čechách. Porovnává takové volební programy parlamentních stran od celostátní úrovně aţ po konkretizaci v Jihočeském kraji a v některých vybraných obvodech. V této práci je také provedena analýza volebních programů a sociálních sloţení voličů a jejich vliv na výsledky parlamentních voleb v Jihočeském kraji v roce 2002.“ V uvedeném textu tématem je práce a postupně se uvádějí jednotlivé údaje. Kladem tohoto textu je návaznost těchto údajů. Výraz práce se opakuje v textu pouze jednou. Někdy se opakování tématu nevyhneme, a pokud nejde o opakování mnohonásobné, není to na závadu. Základní téma práce se objevuje v kaţdé výpovědi, ale v různé slovní podobě (dále se zabývá, porovnává). K dalším tematickým posloupnostem patří tematická posloupnost zaloţená na odvozování. Téma zůstává stále stejné a odvozují se od něho nová rémata. Příklad ze studentovy práce, téma Evropští poslanci: „Evropští poslanci by měli prosazovat zájmy vlastní země a lidí, kteří je zvolili. Českou republiku v Evropském parlamentu zastupuje jen čtyřiadvacet poslanců, ale nedokáţou se mezi sebou dohodnout. Většina z nich nemá ani jasno v tom, čím vlastně pro ně národní zájmy jsou. Tvrdí, ţe pro kaţdého představa národního zájmu znamená něco jiného.“ Téma evropští poslanci je osvětlováno z různých stran a jsou uváděny postupně jednotlivé představy, jak prosazovat zájmy vlastní země ... třebaţe Českou republiku zastupuje jen 24 poslanců, nedokáţou se domluvit … mnozí nemají jasno, čím vlastně pro ně národní zájmy jsou. Pro kaţdého je představa jiná. Dalším typem tematické posloupnosti je rozvíjení rozštěpeného rématu. Nejprve se rozvíjí první sloţka rématu a po ukončení se pisatel vrací ke druhé sloţce. Tuto dvojčlennost lze zvýraznit výrazy jednak – jednak. Příklad ze studentovy práce: „Amsterodamská smlouva jednak rozšířila pravomoci Parlamentu v rámci spolurozhodování, jednak ztvrdila jeho postavení.“ Vzájemné souvislosti mezi ději vznikají i na základě vztahů obsahově logických. Protoţe nám jde o koherenci textu, zajímají nás vztahy mezi jednotlivými výpověďmi. Ukázka z bakalářské práce: „Do politiky vstupují lidé úspěšní, vlastní obor je jiţ plně neuspokojuje.“ Zde lze uţít spojovacího výrazu: Vlastní obor úspěšné lidi jiţ plně neuspokojuje; proto vstupují do politiky. Vzhledem k nespokojenosti ve vlastním oboru lidé úspěšní vstupují především do politiky. Pro nespokojenost ve vlastním oboru vstupují úspěšní lidé především do politiky. Při nespokojenosti ve vlastním oboru vstupují lidé především do politiky. Vztah je vyjádřen předloţkami proto, vzhledem, pro, při. K dispozici je bohatý výběr výrazových prostředků lišících se stupněm zhuštěnosti nebo volnosti vyjádření.
11
IV.
Spojovací a navazovací prostředky zajišťující soudržnost textu konektory
Kaţdý komunikát má svou funkci. V našem případě někomu něco sdělujeme, jde o výkladový postup. Jednotlivé části komunikátu musí spolu obsahově souviset. Tuto souvislost zajišťují navazovací prostředky. Některé z nich zde uvádíme a rozlišujeme podle významu: 1. Význam připojovací zajišťují výrazy ani, také. Příklady: „Nemá prostředky na dokončení stavby. Ani náladu uţ nemá a chuť do další práce. Ve městech se lidé začínají bouřit. Také na venkově lidé vyjadřují svou nespokojenost.“ 2. Význam stupňovací zajišťují výrazy dokonce ani. Příklad: „Uţ bylo pozdě schovat se v lesích před pronásledovateli. Dokonce ani tam nebylo bezpečí před pronásledovateli.“ 3. Význam odporovací zajišťují výrazy ale, jenomţe, zato. Příklad: „Snaţil se přejít ulici, ale kolony aut mu to nedovolovaly. Všechny úkoly splnil, hlad neměl. Zato jej velice trápila ţízeň.“ V současné době se často uţívá v mluveném jazyce nicméně. Výraz má původně kniţní povahu.5 4. Význam zdůrazňující kontrast zajišťující výrazy naopak, naproti tomu. Příklad: „Všichni pracovníci podniku se podrobili příkazu vedení. Naproti tomu jeden z nejlepších pracovníků byl v opozici. Pracovních sil nebylo nazbyt. Naopak šetřili kaţdým pracovníkem.“ 5. Význam vysvětlovací. Uvedeme příklad z bakalářské práce: „Ve skutečnosti se dojezdový čas do některých katastrálních území dá jen velmi těţko zabezpečit. Z toho důvodu obyvatelé musí dojíţdět za prací dosti daleko. 6. Výrazy vyjadřující význam důsledkový – tedy, proto. Příklad je převzat z bakalářské práce: „Po vypuknutí druhé světové války se organizace přesunula na francouzské území. Proto zintenzivnila práci na udrţení protihitlerovské koalice.“
5
SVOBODA, K. Souvětí spisovné češtiny. UK Praha, 1972, str. 81.
12
7. Význam vylučovací je vyjádřen výrazem nebo. Příklad: „Nepřátelé se neodvaţují přímého útoku a budou čekat na posilu. Nebo vyčkají na tu pravou chvíli a zaútočí.“ 8. Význam shrnující je vyjádřen výrazem zkrátka, koneckonců. Příklad z bakalářské práce: „V rámci projektu jsou rovněţ připraveny tematické výstavy a je připravena celá řada dalších akcí, které umoţní poskytovat v lokalitě Lnáře turistické informace a provádět cílenou propagaci obce. Potaţmo celého regionu Blatensko.“ Výrazu potaţmo se dnes často uţívá i v mluvených projevech. Jak Slovník jazyka českého Váša Trávníček z roku 1937 uvádí, jde o zastaralý výraz v úředním slohu. Zde by náleţitým navazovacím prostředkem byl shrnující výraz zkrátka: Zkrátka/ koneckonců/ celého regionu Blatensko. 9. Významem upřednostňujícím jsou výrazy především, zejména. Příklad z bakalářské práce: „Záměrem je rozvíjení aktivit týkajících se lidských zdrojů. Zejména pomocí zásahu ESF.“ 10. Význam zpřesňující je vyjádřen výrazem vlastně. Příklad z bakalářské práce: „Cíl 3 podporuje činnost ve čtyřech oblastech, jeţ doplňují vodítka vypracovaná v rámci evropské strategie zaměstnanosti. Vlastně konkrétně těch, které provázejí ekonomické a sociální změny.“ Jiný příklad z bakalářské práce: „Mezi ideové zdroje současné integrace však samozřejmě patří teoretické koncepce různých evropských osobností, jeţ se soustředily na hledání volného uspořádání společnosti. Vlastně jednalo se spíše o formulace vizí vycházejících z duchovní a kulturní blízkosti evropských národů.“ V písemných pracích studentů, jejichţ písemné práce byly hodnoceny na jednotlivých školách, se nesetkáváme se středníkem. Nebylo ho vyuţito ani v odborných a administrativních textech, kde jsou věty dlouhé a sloţitá souvětí. Studentům bude třeba vysvětlit, kdy se středníku uţívá a jaká je jeho funkce v textu. Je interpunkčním znaménkem mezi čárkou a tečkou. Naznačuje hlubší předěl neţ čárka, ale slabší neţ tečka. Právě v odborných textech by se měla graficky spojovat samostatná souvětí na základě nějaké souvislosti. Můţe jít například o vysvětlení tématu. Studentům třeba ukázat na příkladech, kde lze středníku pouţít. Tak například velmi volně se pojí výpověď uvozená výrazem vţdyť (i kdyţ vyjadřuje příčinu). Mívají však podobu vět samostatných. Příklad je vybrán z odborného textu: „Výhodné je
13
vybrat exekutora v místě bydliště dluţníka nebo v místě, kde se nachází dluţníkův majetek; vţdyť exekutor zná místní poměry a ušetří si tak čas a náklady spojené s prováděním exekuce.“ Volně se také pojí věta uvozená výrazem proto vyvozující důsledek z příčinného faktu, na nějţ odkazuje. Věta se pojí volně, bývá často větou samostatnou a je oddělena středníkem. 6 „Rozhodl se, ţe se schůze zúčastní; proto podal přihlášku.“ Věta s proto je samostatným útvarem odděleným středníkem. V přeloţené studii je uţito i několik příkladů přejatých ze studentských prací na střední škole, a to z důvodu objasnění některých vztahů.
V.
K syntaktickým vztahům v písemných projevech studentů
Podle významu rozlišujeme jednotlivá příslovečná určení. Poţadavek rozlišovat příčinu a důvod je nejen v jazykovědě, ale i v jazykové praxi, zejména v projevech publicistických, odborných a hlavně právnických oprávněné. Protoţe vztahy příčinné povahy (příčina, důvod, podmínka, přípustka, účel) jsou jedním z cílů vědeckého bádání, zaměříme k nim pozornost. Jeden z jevů vyvolává jev druhý; první je příčina, druhý následek. Základním výrazem je také sloveso způsobit. Dnes vedle tohoto slovesa se hojně uţívá zapříčinit, dříve nedoporučované. Ke vztahům povahy příčinné příčina – důvod podáme bliţší vysvětlení. Spojka protoţe vyjadřuje příčinu nebo důvod. Mezi příčinou a důvodem je ovšem rozdíl. Tento rozdíl je většinou opomíjen, je opomíjen i ve školách. Termínu věta příčinná se uţívá ve stejném významu jako termínu věta důvodová. Rozlišování je však nutné pro velký významový rozdíl mezi oběma vztahy, ale i z důvodů strukturních a systémových.7 Důvod vyjadřuje okolnost, která vede k vědomému jednání člověka. Na rozdíl od toho příčina je děj (stav) v člověku, vlastně mimo něj, je vyvolán bez záměru, bez volního rozhodnutí. Uvedeme příklad: „Vedoucí souhlasil s důvodem nepřítomnosti pracovníka.“ Jde o vědomé jednání: protoţe měl pracovník váţný důvod, byl omluven v zaměstnání. Ale: „Zdravotní potíţe studenta byly příčinou absence ve škole.“ Nemoc je stav, na nějţ volní rozhodnutí člověka nemá vliv. Také v bakalářské práci byl náleţitě uveden výraz příčina: „Příčinu měnících se pravidel a poţadavků je nutno vidět v tom, ţe proces rozšiřování závisí na procesu integrace.“ Proces rozšiřování závisí na procesu integrace, nikoliv na vůli člověka. A naopak uvedeme příklad, kde je náleţitě uţito výrazu důvod: „Téma s názvem Evropských parlament ve volebním období 2004 – 2009 a 6 7
SVOBODA, K. Souvětí spisovné češtiny. Praha, 1972. SVOBODA, K. Souvětí spisovné češtiny. Praha, 1972.
14
česká politická elita povaţuji za velice aktuální, zejména z důvodu nedávného přistoupení České republiky do Evropské unie.“ Téma ... povaţuji za velice aktuální, protoţe Česká republika přistoupila nedávno do EU ...“ Dějem A je vyvolán děj B. Děj zde můţe být pojat z hlediska mých úvah jako důvod lidského jednání: přistoupení České republiky do EU. Další příklady: „Kamarád nechtěl komunikovat v cizím jazyce, protoţe měl řadu nedostatků.“ Příčinou, ţe nechtěl komunikovat, byly nedostatky ve vyjadřování. „Protoţe měl kamarád asi nedostatky ve vyjadřování, odmítal v cizím jazyce komunikovat.“ Důvodem byly patrně nedostatky ve vyjadřování, ale těchto důvodů mohlo být i více: mohl se stydět. Obě věty se shodují v tom, ţe vyjadřují jev, ze kterého něco vyplývá – buď jiný jev, nebo domněnka o jiném jevu. Uvedené příklady lze upravit tak, ţe rozlišení příčiny a důvodu bude patrnější: „Kamarád nechtěl komunikovat v cizím jazyce proto, ţe měl řadu nedostatků ve vyjadřování.“ Vyjádřena je příčina. „Kamarád nechtěl komunikovat v cizím jazyce, protoţe měl patrně nedostatky ve vyjadřování.“ – Vyjádřen je důvod. Důvodem však mohlo být i něco jiného. Příčinné vztahy zaznamenáváme ovšem i v nevětném vyjadřování. Pro vyjádření příčinných vztahů je uţito předloţek: od, pro, na, z. Příklady jsou přejaty z bakalářských prací a v některých případech upraveny. 1) „Od vstupu v platnost Maastrichtské smlouvy Evropská unie vytváří Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.“ Vyjádření lze transformovat v souvětí: „Evropská unie vytváří společnou zahraniční a bezpečnostní politiku od té doby, kdy vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva. Evropská unie vytváří společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, protoţe vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva.“ 2) „Pro národní parlamenty i jiné orgány nových členských zemí, které nedávno prošly celkovou rekonstrukcí, tato přeměna znamenala ohromné mnoţství práce.“ Také zde lze předloţku pro vyjádřit spojkou protoţe: „Protoţe národní parlamenty i jiné orgány nových členských zemí nedávno prošly celkovou rekonstrukcí, tato přeměna znamenala ohromné mnoţství práce.“ 3) Na: „Evropský parlament je díky doplněním a změnám provedeným těmito smlouvami plnoprávným demokraticky zvoleným orgánem, který se v různé míře podílí na rozhodování o dalším směřování evropské integrace.“ Transformace na souvětí se spojkou protoţe: „Protoţe Evropský parlament v různé míře rozhoduje o dalším směřování evropské integrace, je díky doplněním a změnám provedeným těmito smlouvami plnoprávným demokraticky zvoleným orgánem.“ Z: „Českou republiku v Evropském parlamentu zastupuje jen čtyřiadvacet poslanců, ale nedokáţí se mezi sebou dohodnout. Většina z nich nemá ani jasno v tom, čím vlastně pro ně národní zájmy jsou.“ Transformace na vedlejší větu s protoţe: „Poslanci se nedokáţí mezi sebou dohodnout, protoţe většina poslanců nemá ani jasno v tom, čím vlastně jsou pro ně národní zájmy.“
15
Pozornost zasluhují předloţkové výrazy díky, zásluhou, vinou. Díky a zásluhou danou příčinu hodnotí kladně, výraz vinou záporně. V dnešním vyjadřování se výrazy stávají neutrálními a obvyklými: „Díky nezájmu bylo celé jednání odloţeno ... Vinou nezájmu ...“ Jednou z důleţitých modifikací kauzálního vztahu je vztah podmínkový, s nímţ se v odborných textech setkáváme. Zde uskutečnění nějakého děje závisí na nějaké okolnosti a ta představuje podmínku. Vyjadřuje se spojkou jestliţe, kdyby, pokud. Se spojkou pokud se setkáváme v pracích studentů velice často. V minulosti tato spojka vyjadřovala vztah časový. Do této spojky však pronikly další významy. V bakalářských pracích se setkáváme s touto spojkou často právě ve významu podmínkovém: „Pokud šlo o vydání statku, do řízení jiţ zasahoval úřad nejvyššího purkrabího. ... Jestliţe šlo o vydání statku ...“ Půjde-li o podobu nominalizovanou, lze ji signalizovat předloţkami: 1) za, 2) v případě, 3) bez. Příklady jsou vybrány z bakalářských prací. 1) „V tomto případě uhradí oprávněný příslušný soudní poplatek za podání návrhu. V tomto případě oprávněný, jestliţe podá návrh, uhradí příslušný soudní poplatek.“ 2) „Komora můţe na návrh exekutora ustanovit zástupce, a to v případě nemoci, dovolené nebo i z jiných závaţných důvodů.“ Transformace ve vedlejší větu s jestliţe: „Komora můţe na návrh exekutora ustanovit zástupce, jestliţe jde o závaţné důvody, jako je nemoc, dovolená ...“ 3) Předloţka bez: „Bez dostatečné přípravy nelze toto jednání realizovat ... Jestliţe není příprava dostatečně zajištěna, nelze celé jednání realizovat.“ Následující vztah je označován jako přípustka. Třebaţe jistá příčina nebo podmínka existovala, obecně předpokládaný výsledek nenastal. V odborných pracích jsou takovéto situace časté .. O tom svědčí i spojky, které mezi větami v souvětí mají přípustkový vztah: přestoţe, třebaţe, ačkoliv, i kdyţ. Přípustku lze vyjádřit i výrazem: bez ohledu na to, ţe, v rozporu s tím. V nominalizované podobě se tento vztah vyjadřuje předloţkou přes, při: „Přes četné snahy o zlepšení ekonomické situace v zemi, neprosadily se ty ekonomické tlaky, které by byly potřebné. ... Ačkoliv byly vynaloţeny četné snahy na zlepšení situace, neprosadily se ...“ S předloţkou při se v pracích studentů setkáváme při vyjádření časového vztahu: „Především se jedná o rychlejší postup při vymáhání nároku oprávněného.“ Kdy se jedná o rychlejší postup? Při vymáhání nároku ... U studentů s touto předloţkou se setkáváme i při vyjadřování přípustky: „Při vší snaze pracujících nedocházelo k výraznějšímu zlepšení situace.“ „Ačkoliv pracující vynaloţili velkou snahu, k výraznějšímu zlepšení situace nedošlo.“ Při činnosti lidé sledují určitý cíl, kterého chtějí dosáhnout. Výsledek vycházející z určité činnosti je chápán jako účel. Lidé něco dělají, aby něčeho
16
dosáhli. Základním prostředkem je zde účelová spojka aby: „Oháněli se vším moţným, jen aby získali potřebné peníze.“ Výraz jen zdůrazňuje naléhavost úsilí. Při vyjádření účelu bývá uţito výrazu za účelem. Příklad z bakalářské práce: „Bakalářská práce byla zpracována za účelem řešení problematiky plošného pokrytí katastrálních území v okrese Jindřichův Hradec.“ Pro vyjádření účelu se uţívá také předloţky pro, při. Příklad: „Popisují základní kriteria nutná pro stanovení stupně nebezpečí kaţdého katastrálního území obce.“ Uvolnění daného vyjádření a uţití vedlejší věty: „Popisují základní kriteria nutná pro to, aby byl stanoven stupeň nebezpečí kaţdého katastrálního území obce.“ Jiný příklad: „Po zpracování plošného pokrytí bylo naopak zjištěno, ţe pro dodrţení dojezdových časů ... je nutno zřídit další jednotky“ ... Upraveno: „... bylo zjištěno, ţe je nutno zřídit další jednotky, aby byl dodrţen dojezdový čas.“ Další příklad, kde bylo uţito předloţky při: „Základním posláním jednotek PO je chránit ţivoty, zdraví obyvatel a majetek při poţáru.“ Uvolnění konstrukce: „Základním posláním jednotek PO je chránit ţivoty, zdraví obyvatel a majetek, aby tyto hodnoty nebyly ohroţeny poţárem.“
VI.
Spojky vyjadřující syntaktické vztahy v písemných pracích studentů
V této kapitole uvádíme některé spojky, které byly zaznamenány v bakalářských pracích: podmínková věta příslovečná uvozená spojkou jestliţe. Touto větou se vyjadřuje děj, aniţ se uvádí do vztahu skutečnosti, jako jen uvaţovaný předpoklad okolností, za níţ vzniká děj věty řídící: „Cítí se ukřivděný tehdy, jestliţe je nucen přestat komunikovat.“ Vedlejší věty s aniţ jsou vţdy záporné. Větný zápor je vyjádřen spojkou. Vyjadřují děj, jehoţ neuskutečnění je charakteristické pro způsob realizace děje řídícího. Jde o označení věty nerealizovatelných okolností. Děj věty s aniţ můţe být k ději věty řídící v poměru odporovacím. Moţná je zde transformace na zápornou větu přípustkovou: „Komunikuje s ostatními, aniţ všemu rozumí“ ... „Komunikuje s ostatními, třebaţe všemu nerozumí.“8 Vývoj vět s kdeţto souvisí s tendencí vyjadřovat odporovací poměr. Setkáváme se s případem, ţe za sebou následují dvě spojky hypotaktické povahy. Spojka kdeţto se nesnáší s podřadícím výrazem spojovacím, jestliţe věta má být připojena souřadně: „Ještě bych podotkl, ţe cizinec znal náš jazyk dokonale, kdeţto ostatní jazyky neznal.“ Nikoliv, jak bylo uvedeno 8
SVOBODA, K. Souvětí spisovné češtiny. Praha, 1972.
17
v bakalářské práci: „Ještě bych podotkl, ţe kdeţto cizinec ostatní jazyky neznal, náš jazyk znal dokonale.“ Základní sémantickou funkcí vět se zatímco je vyjadřovat souběţný děj, který je k ději věty řídící v poměru odporovacím: „Zatímco přítel komunikoval ve své rodné řeči, jeho kamarád byl neoblomný a komunikoval ve svém rodném jazyce. V rodné řeči svého přítele odmítal komunikovat. Spojka neţ vyjadřuje význam neshody. Často je ve větě vedlejší neshoda v míře dvou dějů: Četl v cizím jazyce rychleji, neţ jsem stačil vůbec vnímat, co čte.“ Spojka jako signalizuje shodu děje věty, kterou uvozuje, s dějem věty řídící. Uplatňuje se tam, kde se srovnávají děje vůbec: „Jako dobře překládal z cizího jazyka, i smysl čteného dobře pochopil.“ Kniţní podobou spojky jako je spojka jakoţ, jíţ bylo uţito v seminární práci při vyjádření shody v názoru: „Dítě komunikuje od samého začátku svého ţivota, jakoţ se vůbec soudí, ţe komunikovat začíná od narození.“ Dále v písemných pracích byla zaznamenána 1. spojka ţe (sama o sobě velice frekventovaná) ve spojení s výrazy tak (tak ţe); 2. tím (tím ţe); 3) kdyţ (ţe kdyţ); 4. spojka aby byla zaznamenána ve spojení s výrazem tak; 5. vztaţné zájmeno který se vyskytlo ve spojení s výrazem kdyţ. Příklady: 1) Spojení spojky ţe s výrazem tak: „Provádí to tak, ţe se pravou rukou dotkne hrudi.“ V tomto případě jde o prostředkovou větu. Prostředkem je realizovatel děje: pravá ruka se dotkne hrudi. 2) Dále byla zaznamenána spojka ţe ve spojení s výrazem tím: „Někdo se zbavuje napětí tím, ţe cvaká propiskou.“ Děj věty s tím, ţe je myšlen jako prostředek, kterým se děj realizuje. 3) Spojení spojky ţe se spojkou kdyţ. Nevhodné spojení dvou spojek za sebou bylo zaznamenáno 4x. „Součástí naší dohody je, ţe kdyţ budu chtít do divadla, tak ţe se kamarád přemůţe a půjde také.“ Upraveno: „Součástí naší dohody je, ţe se kamarád přemůţe a půjde se mnou do divadla, budu-li chtít.“ 4) Spojka aby byla zaznamenána ve spojení s výrazem tak. Jde o větu způsobově účinkovou. Vyjadřuje účinek jistého způsobu realizace děje naznačeného ve větě řídící výrazem tak: „Příjemce zprávu přijal a dekóduje ji tak, aby pochopil myšlenku.“ 5) Vztaţné zájmeno který patří téţ k značně frekventovaným výrazům. Uvedeno bylo ve spojení s výrazem kdyţ: „Při komunikaci si vytváříme určitý prostor, který kdyţ někdo naruší, vyvolává v nás nervozitu.“ Upraveno: „Při komunikaci si vytváříme určitý prostor. Jestliţe ho někdo naruší, vyvolává to v nás nervozitu.“ Dále byla zaznamenána spojka ačkoliv: „Ačkoliv je spolurozhodování hlavním legislativním postupem, v některých důleţitých oblastech zaujímá Parlament pouze stanovisko. „Spojka ačkoliv je spojkou přípustkovou a
18
vyjadřuje se jí vztah, který je v nesouladu se stavem základním. Jím je: „... v některých důleţitých oblastech zaujímá Parlament pouze stanovisko, třebaţe, ačkoliv, i kdyţ je spolurozhodování hlavním legislativním postupem.“ K další spojce vyskytující se ve vyjadřování studentů patří spojka jeţ: „Cíl 3 podporuje činnost ve čtyřech oblastech, jeţ doplňují vodítka vypracovaná v rámci evropské strategie zaměstnanosti, tedy konkrétně těch, které provázejí ekonomické a sociální změny, systémy celoţivotního vzdělávání a odborné přípravy, aktivní politiky ve vztahu k trhu práce, které mají bojovat proti nezaměstnanosti a boj proti vylučování ze společnosti.“ Souvětí je sloţité a zaslouţí si úpravu. Předně přihlédněme ke spojce jeţ, jíţ bylo náleţitě uţito. Uvozuje věty vztaţné a pojí se k substantivu oblastech, jeţ, omezuje rozsah vztahového výrazu oblast a blíţe určuje, co je jím pojmenováno. Souvětí je však třeba uvolnit, upravit, jde i o nenáleţité uţití pádu a rozdělit pro větší přehlednost na věty. Jde o transformační úkon a zároveň výcvik ve stylizaci: „Cíl 3 podporuje činnost ve čtyřech oblastech, jeţ doplňují vodítka vypracovaná ve smyslu evropské strategie zaměstnanosti. Jde konkrétně o ty oblasti, které provázejí ekonomické asociální změny, systémy celoţivotního vzdělávání a odborné přípravy; dále pak provázejí aktivní politiky ve vztahu k trhu práce, kteří mají bojovat proti nezaměstnanosti. Jejich úkolem je i boj proti vylučování ze společnosti. Dále uvaţujme o vztaţném výrazu coţ, kterého se hodně pouţívá, uţito bylo také ve studentově textu: „V 17. století se však myšlenka integrace stala objektem zájmu nejen politických představitelů, ale i filozofie a náboţenských myslitelů, coţ rozšířilo původní obranné důvody ke sjednocení.“ Jelikoţ věta s coţ se vztahuje k celé větě, má funkci prostě navazovací a výraz coţ lze zaměnit výrazem a to: „... a to rozšířilo původní obranné důvody ke sjednocení ...“ Následující souvětí je uvedeno především proto, ţe je zde vyjádřena příčina: „Rozšiřování ES / EU není proces, který by bylo moţno pozorovat a hodnotit pouze na základě jeho formálních aspektů. Nejsou zde jasně daná, jednou provţdy formulovaná „pravidla hry“. Něco takového je nemoţné uţ proto, ţe se liší jednotlivé země nebo skupiny zemí, které k ES či EU přistupovali a přistupují.“ Příčinu vyjádřenou výrazem „proto, ţe něco takového je nemoţné“ je nutné vidět v tom, ţe se liší jednotlivé země nebo skupiny zemí, které k EU přistupovaly a ţe rozšiřování EU není proces, který by bylo moţno hodnotit pouze na základě formálních aspektů. V textu je dvakrát uţito vztaţného zájmena který. Toto zájmeno je v písemných projevech velice časté, proto uvaţujme o uţití tohoto zájmena v práci studenta. V našem případě jde o větu vztaţnou s který přívlastkovou blíţe určující to, co je pojmenováno v předcházející větě: „... liší se jednotlivé skupiny zemí, které k ES či EU přistupují ...“ Upraveno: ... přistupující.
19
VII. Syntaktické vztahy vyjádřené předložkami Studenti lépe zvládají spojky, podle nich vyjadřují syntaktické vztahy mezi větami. Předloţkám není věnována taková pozornost jako spojkám. Důsledkem toho je častá záměna předloţek a jejich nesprávné uţití při vyjadřování náleţitého syntaktického vztahu. Obdobně jako spojky i předloţky jsou slova gramatická, jejichţ funkcí je vyjadřovat vztahy mezi slovy a mezi myšlenkovými sloţkami. V uţívání předloţek se vyskytují chyby a některých předloţek studenti uţívají málo, takţe nevyjádří jistou významovou sloţku explicitně a jejich vyjádření má pak niţší sdělnou hodnotu. Lze uvést příklad ze studentova vyjádření: „K celé řadě kladů v komunikaci přítele je nutné uvést i nedostatky.“ Upraveno: „Kromě celé řady kladů v komunikaci přítele, je nutno uvést i nedostatky.“ Jak bylo v minulých výzkumech zjištěno, ve většině písemných pracích studentů předloţky svým počtem převaţují nad spojkami. V uţívání předloţek jsou rozdíly mezi jednotlivými slohovými útvary. Tak například referáty bývají myšlenkově jednodušší, obsahují stručné informace s předloţkovými údaji o místě a čase. V našich sledovaných pracích převaţují postupy popisné a výkladové. Výběr předloţek v těchto dvou slohových postupech je dán tématem, věcností tématu, často také spojitostí studentova textu s předlohou, ze které vychází. Karel Svoboda ve svém výzkumu uvádí (Český jazyk a literatura, roč. 33, č. 5), ţe nejhustší rozptyl má předloţka v + 6. pád, dále pak předloţka na + 4. pád. Rozptylem se jí blíţí předloţka s, která má význam slučovací obdobně jako nejfrekventovanější spojka a. Příklady: Uţití předloţky v ve studentově práci: „Hlavním cílem této bakalářské práce je zjištění skutečného stavu v organizaci jednotek poţární ochrany, plošném pokrytí a aktualizaci poţárního poplachového plánu okresu Jindřichův Hradec.“ Sloţitost konstrukce je dána hromaděním podstatných jmen a uţití předloţky v je nevhodné. Vztah by mohl být explicitně vyjádřen výrazem vzhledem k. Jde o vztah zřetelový. Úprava textu: „Hlavním cílem bakalářské práce je zjištění skutečného stavu vzhledem k tomu, jak jsou organizovány jednotky poţární ochrany, jak je zajištěno jednak plošné pokrytí a jednak, jak je přihlédnuto k aktualizaci poţárního poplachového plánu okresu Jindřichův Hradec.“ V tomto případě bylo uţito víceslovné předloţky vzhledem k a rozdělen obsah textu do jednotlivých vět stejné stavby – jde o výčet. Náleţitě bylo uţito předloţky vzhledem k v následujícím příkladu vybraného ze studentovy práce: „Vzhledem k tomu, ţe Česká republika se současně připravuje na druhé plánovací období 2007 – 2014 a Společný regionální operační program začátkem tohoto období končí, je samozřejmou návaznou kapitolou výklad na toto plánovací období.“ Předloţkový výraz vzhledem k omezuje platnost výpovědi: Vzhledem k čemu je nutný výklad na toto
20
plánovací období? Vzhledem k tomu, ţe Česká republika se současně připravuje na druhé plánovací období a Společný regionální operační program končí. Zde nutno připomenout opět vztah zřetelový. S vyjádřením tohoto vztahu se setkáváme v písemných projevech všech typů škol velice málo. Jde o myšlenkově náročný vztah. Vyjadřuje se zřetelem k čemu, ve vztahu k čemu platí výpověď. Uţití předloţky na bylo náleţitě uţito: „... vyhodnocují se náklady na různé organizační sloţky ... kaţdá země se snaţí porovnat náklady na tyto systémy s ostatními ... často uváděným údajem je počet hasičů na 1000 obyvatel ... náklady na vybavení jednotek ... poţadavky na fyzickou způsobilost.“ Z několikařádkového textu byly vybrány příklady s často se opakující předloţkou na. Karel Svoboda ve své studii (Český jazyk a literatura, roč. 37, č. 5) uvádí „50 nejfrekventovanějších slov a myšlení.“ Podle této studie předloţka na + 4. pád je na druhém místě, předloţka na + 6. pád je na třetím místě z celkového počtu studovaných prací. Bylo uţito 374 prací. K častému uţívání předloţky na nutno připomenout studii Marie Čechové K expanzi předloţky na v současné jazykové praxi.9 Došlo k značnému rozšíření uţívání předloţky na na úkor předloţky v. Jde o konkurenci těchto dvou předloţek. Ve významu místním se uţívá tradičně předloţky na + 6. pád (kde? na konferenci). Jde o vyjádření místa děje – význam je statický. Předloţka na + 4. pád odpovídá na otázku kam děj směřuje: na výstavu. Jde o dynamický směrový význam. V běţném vyjadřování zůstává zachován rozdíl ve významu být uvnitř – v – v ohraničeném prostoru, v bytě. Kdeţto v abstraktním významu se uţívá předloţky na: pracoval ve skladě, ale zboţí je na skladě, být na bytě. Předloţka na si konkuruje s předloţkou do zvláště v místním významu: chodí ještě na základní školu – do základní školy. V běţném projevu se říká chodí do houslí jako do hudební školy na housle. Předloţka při v práci studenta: „Hlavním cílem je přehledně popsat způsob při hledání moţností vyuţívání prostředků z rozpočtu EU a ukázat na příkladech konkrétní čerpání v Jihočeském kraji.“ S kondenzací se setkáváme při vyjádření času uţitím předloţky při – uţití předloţky je náleţité. Kondenzaci, která způsobuje nepřehlednost, vytváří kumulace vyznačených podstatných jmen. Větu lze transformovat v souvětí. Předloţce při odpovídá spojka kdyţ vyjadřující čas: „Kdyţ jsou hledány moţnosti, jak vyuţívat prostředků z rozpočtu EU, hlavním úkolem je přehledně popsat tyto úkony a ukázat na příkladech konkrétní čerpání v Jihočeském kraji.“ Předloţka po: „Po vstupu v platnost Amsterdamské smlouvy se ze třetího do prvního pilíře přesunuly záleţitosti azylové a přistěhovatelské 9
ČECHOVÁ, M. K expanzi předloţky na v současné jazykové praxi. In Naše řeč, roč. 64, č. 1, 1981, s. 3345.
21
politiky spolupráce a soudní spolupráce v občanskoprávních věcech.“ V úvodu textu je uţito příslovečného určení času předloţkou po (po vstupu). Bylo by však vhodné upravit pořádek slov: „Po vstupu Amsterdamské smlouvy v platnost ...“ Jsou však případy, kdy pouţitím této předloţky po dochází k nadměrné kondenzaci v běţném jazykovém vyjadřování. Příklady nejsou převzaty z prací studentů: „Po získání povolení na stavění rodinného domku jsme začali uvaţovat o stěhování z dosavadního bydliště.“ Upraveno: „Kdyţ jsme získali povolení ...“ Jak uvádí Karel Svoboda ve své studii Stylizační výcvik ve spisovné češtině a rozvoj myšlení II.10 s nadměrnou kondenzací se setkáváme při vyjadřování času předloţkou po. V písemných projevech studentů se také vyskytují tzv. víceslovné předloţky. Tohoto termínu je uţito vůči termínům předloţky pravé, nepravé, primární, sekundární. Předloţka v průběhu: Jde o víceslovnou předloţku, předloţka v je spojena s výrazem průběhu (v průběhu). Příklad: „V průběhu bakalářské práce vyhodnocuji zjištěné skutečnosti v porovnání se současnými zákony a vyhláškami.“ Výraz v průběhu vyjadřuje čas. Explicitně bude myšlenka vyjádřena předloţkou v + 6. pád: kde? – v bakalářské práci vyhodnocuji ... Náleţitě je uţito předloţky v porovnání. Další příklady s víceslovnou předloţkou. Předloţka s cílem: „Parlament má rozhodující slovo při schvalování většiny výdajů v ročním rozpočtu, např. výdajů na méně prosperující regiony, na odborné vzdělávání s cílem sníţit nezaměstnanost.“ Text moţno upravit a zvýraznit vztah zřetele: „Parlament má rozhodující slovo při schvalování výdajů, v ročním rozpočtu například výdajů na odborné vzdělávání vzhledem k tomu, aby byla sníţena nezaměstnanost (se zřetelem k tomu, aby byla sníţena nezaměstnanost). Další víceslovnou předloţkou, jíţ bylo uţito ve studentských pracích je předloţka v souvislosti s. Příklad: „K reorganizaci poţární ochrany dochází v souvislosti s přijetím zákona o státním poţáru a poţární ochraně v roce 1953.“ Uţito je náleţitě víceslovné předloţky a předloţky o (zákon o státním rozpočtu). Jiný příklad: „Počátkem 70. let se začal podstatně měnit podíl ochrany zásahové činnosti jednotek poţární ochrany ze zásahu u poţárů ku prospěchu technických zásahů.“ V tomto případě jde o vyjádření zaměřenosti: ku prospěchu technických zásahů. Toto vyjádření ku prospěchu vyjadřuje myšlenku, ţe se začal měnit podíl zásahové činnosti jednotek poţární ochrany ze zásahu u poţárů ku prospěchu technických zásahů.
10
SVOBODA, K. Stylizační výcvik ve spisovné češtině a rozvoj myšlení II. Praha, 1976.
22
VIII. Předložky v jednotlivých kauzalitních vztazích Protoţe kauzalitní vztahy jsou rozumově náročné, jsou při jejich vyjadřování častější vady. Texty jsou vybrány ze seminárních a bakalářských prací studentů. Při uţití náleţitých předloţek si studenti také uvědomí syntaktické vztahy mezi slovy, coţ je podstatné pro náleţitou tvorbu textu. Předloţka vyjadřuje bliţší okolnosti teprve ve spojení s pádem. Předloţka řídí pád jména a tvoří s ním předloţkový pád, předloţkové spojení. Studenti lépe ovládají spojky, protoţe se jim učí zpaměti a podle spojky poznávají syntaktický vztah. Předloţkám není věnována potřebná pozornost. Uţitečné by byly při tvorbě seminární práce transformace souvětí, v nichţ je uţito spojky, v jednoduché věty a přitom náleţitě uţít předloţky, coţ by vedlo k dovednosti tvořit kondenzovanou stavbu věty, která je charakteristická pro bakalářské práce studentů. 1) Náleţité a nenáleţité vyjadřování kauzalitních vztahů předloţkami. V hovorovém stylu ve významu příčinném má největší frekvenci 7. pád a je ho uţito místo akuzativu s předloţkou pro: „Nedostatkem oblečení v zimě silně nastydl a onemocněl.“ Opraveno: „... pro nedostatečné oblečení nastydl... protoţe nebyl dostatečně oblečen...“ 7. pádem můţe být ztíţeno porozumění textu: „Nejţádanější kvalitou výrobků jsou v tomto obchodě dětské obleky.“ Čtenář můţe chápat adjektivum nejţádanější jako přívlastek ke spojení kvalitou výrobků. Po stránce věcné je však smysl věty narušen. Vhodné je zde uţití předloţky pro: „Pro dobrou kvalitu výrobků jsou v tomto obchodě nejţádanější dětské obleky.“ U substantiv abstraktních, jestliţe vnitřní vztah konatele děje je trvajícím příčinným vyvolatelem jiného děje, má 7. pád své opodstatnění: „Strachem se celý třásl.“ Strach je trvalým příčinným vyvolatelem třesu. U substantiv konkrétních je 7. pád nenáleţitý. Nenáleţitě je uţito 7. pádu místo předloţky zásluhou: „Dobrou organizací práce se celý pracovní kolektiv dostal mezi nejlepší kolektivy v kraji.“ Upraveno: „Zásluhou dobré organizace práce se kolektiv dostal ...“ Výraz zásluhou je sekundární předloţkou a vyjadřuje vztah příčinný. V některých případech je vyjádření příčiny v písemných pracích studentů předloţkou za nenáleţité. Vhodná je zde předloţka pro. Příklad: „Za své zásluhy byl vyznamenán před celým kolektivem.“ Upraveno: „Pro své zásluhy byl vyznamenán před celým kolektivem.“ Často je nekultivovaně uţito sekundární předloţky kvůli: „Kvůli špatnému počasí se celá dlouho připravovaná akce nekonala.“ Upraveno: „Pro špatné počasí se celá dlouho připravovaná akce nekonala.“ Naopak pro vyjádření příčinného vztahu je vhodná předloţka za ve spojení s některými substantivy, jestliţe vystupuje ponětí časového sledu,
23
případně dějové současnosti. Příklad je převzat ze Svobodovy studie Stylizační výcvik ve spisovné češtině a rozvoj myšlení II.11 „Vina dcery byla v tom, ţe neuposlechla matku, zde ji stihl veliký trest.“ Upraveno: „za to ji stihl veliký trest. Příklad z písemné práce studenta: „Zaměstnanci továrny nesplnili ve stanovené době svůj úkol. Zde je stihl trest ve formě sníţení odměn.“ Obě samostatné věty lze vyjádřit v příčinnostním vztahu uţitím předloţky za, případně příslovcem proto – za to je stihl trest – proto je stihl trest. Předloţkou z + 2. pád se vyjadřuje příčina jako východisko: „Syn navštívil své rodiče pouze z touhy opět se setkat se svými nejbliţšími.“ Nikoliv „pro touhu“. Nejde zde o trvající podnět syna setrvat u svých rodičů, jde o příčinu jako východisko. Nedostatek v uţívání předloţek je i v následujícím příkladu přejatém z článku Karla Svobody Předloţky v písemných pracích ţáků středních škol12: „Nejbohatší kyselinou citronovou je na tomto trhu ovoce vystavené v zadní části obchodního střediska.“ V uvedeném textu je narušeno porozumění obsahu. To je dáno tím, ţe čtenář, který přečte tento nápis, bude nakloněn chápat výraz nejbohatší jako přívlastek k substantivu kyselinou. Aby vyjádření bylo náleţité, je třeba výraz nejbohatší chápat jako přívlastek k substantivu ovoce a výraz kyselinou v 7. pádě zaměnit předloţkovou vazbou na: „Nejbohatší na kyselinu citronovou je na tomto trhu ovoce vystavené v zadní části obchodního střediska.“ Často uţívanou předloţkou je (jak jiţ bylo řečeno) předloţka kvůli. Abychom však jednoznačně vyjádřili konatele děje, bylo by vhodné uţít v následujícím případě vedlejší věty: „Museli jsme se vrátit zpět na hřiště kvůli nepořádku, který tam byl.“ Upraveno: „Museli jsme se vrátit zpět na hřiště, protoţe tam byl nepořádek, který jsme my zavinili.“ Konatel děje je jednoznačně vyjádřen (my jsme zavinili nepořádek). Ve stylu úředním lze přijmout konstrukci s výrazem z důvodu. Jde o sekundární předloţku vyjadřující vztah důsledkový: „Několik studentů odešlo do ciziny z důvodů studijních a z důvodů získání lepších jazykových znalostí.“ Jde o okolnost, která vede člověka k vědomému jednání ... protoţe si chtěl zvýšit kvalifikaci a zlepšit jazykové znalosti – aby si zvýšil kvalifikaci ... Zde je uţito účelové spojky aby. Té lze uţít proto, ţe věta účelová s aby vyjadřuje záměrnou činnost.13
11
SVOBODA, K. Stylizační výcvik ve spisovné češtině a rozvoj myšlení II. Praha, 1976. SVOBODA, K. Předloţky v písemných pracích ţáků středních škol. In Český jazyk a literatura, roč. 33, č. 5, s. 198-207. 13 SVOBODA, K. Souvětí spisovné češtiny. Praha, 1972, s. 146. 12
24
2) Ke kauzalitním vztahům náleţí vyjádření podmínky. Také zde dochází ke kondenzovanému vyjádření obsahu věty, a tak někdy i k nepřehlednosti obsahu. V takovém případě je lépe větnou konstrukci transformovat v souvětí. Častou spojkou je spojka při: „Při učení se mluvnici a matematice si student rozvíjí i své logické myšlení. Zde bude vhodné nahradit předloţkovou vazbu vedlejší větou. V tomto případě i proto, ţe si student uvědomí vztah – podmínku: „Jestliţe student studuje mluvnici a matematiku, rozvíjí zároveň své logické myšlení.“ Předloţky při je uţito nenáleţitě v následujícím příkladu: „Při cestě za poznáním cizích krajin můţete být i zklamáni.“ vhodná zde bude předloţka na: „Na vaší cestě za poznáním ...“ Vztah podmínkový je vyjádřen i konstrukcí pod podmínkou, ţe, s podmínkou, ţe, a to v případě, kdy je třeba explicitně vyjádřit, ţe někdo vyslovil ochotu něco udělat ovšem pouze za určitých podmínek. V textu studenta však čteme: „Majitel podniku byl ochoten nepropustit určitou skupinu zaměstnanců, ovšem pouze jestli se naučí cizí řeči a zlepší výsledky své práce.“ Konstrukce ovšem pouze jestli je pro publicistický a odborný styl nevhodná a třeba ji nahradit výše zmíněnou konstrukcí: „Majitel podniku byl ochoten nepropustit určitou skupinu zaměstnanců pod podmínkou, ţe se naučí cizí řeči a ţe zlepší výsledky své práce.“ Lze uţít i sekundární předloţky v případě, za předpokladu. 3) Dalším příslovečným určením vyjadřujícím vztahy mezi jevy je účel. Studenti si tento vnitřní vztah neuvědomují a zaměňují ho. Uvědomují si ho v souvětí, protoţe vědí, ţe spojka aby je spojka účelová. Účelový vztah zaměňují za vztah časový: „Na uhrazení všech dluhů nakonec se dostali do velice špatné finanční situace.“ Účelové konstrukce „na uhrazení“ (aby uhradili všechny dluhy) je uţito místo konstrukce časové: „Kdyţ splatí časem všechny dluhy, dostane se do velice špatné finanční situace.“ 4) K příslovečnému určení účelu má blízko vyjadřování zaměřenosti. Nevyjadřuje však účel děje vyjádřeného řídícím výrazem, nýbrţ k čemu je subjekt zaměřen nějakým dějem. Neptáme se otázkou proč, ale k čemu. Výrazně se tento vztah vyjadřuje předloţkou k. Spojitost s řídícím výrazem je těsnější, pokud jde o sémantiku i rekci. Předloţkou na se vztah vyjadřuje méně výrazně: „Na výrobu nových strojů pouţili toho nejlepšího materiálu.“ – „K výrobě nových strojů pouţili ...“ Předloţkou vyjadřující zaměřenost je také předloţka pro a můţe si konkurovat s předloţkou k. Viz příklad ze studie K. Svobody: „Mládeţ se snadno dá získat k vytváření něčeho nového (pro vytváření něčeho nového).“ 5) Vyjádření přípustky. Souvětí s větou přípustkovou „ačkoliv názory kamarádů byly nepřijatelné, dosáhly v jednání dobrých výsledků.“ Moţno transformovat v příslovečné určení přípustky a uţít náleţité předloţky přes: „Přes nepřijatelnost názorů svých kamarádů dosáhl v jednání dobrých
25
výsledků.“ Studenti se tak učí kondenzovanému vyjadřování, ke kterému směrují v bakalářských pracích. Přípustkový vztah lze vyjádřit i v následujícím souvětí: „I za těch okolností, ţe názory kamarádů byly nepřijatelné, dosáhl dobrých výsledků. Uvedeme příklad chybného myšlení studenta v případě, ţe jde o nesoulad: „Je to člověk, který přes některé své nedobré zvyky dovede být dobrým přítelem.“ Transformováno v souvětí: „Je to člověk, který je mým dobrým přítelem, ačkoliv má některé nedobré zvyky. V tomto případě je lepší vyjádření „některé nedobré zvyky“ nepojmout jako okolnosti, ale jako jednu ze základních vlastností a vyjádřit obsah souvětím odporovacím: „Je to člověk, který má sice některé nedobré zvyky, ale jinak je mým dobrým přítelem.“ V souvětí jde o zdvojenou spojku sice – ale. Věty s dvojčlennými souřadícími spojkami jsou velice těsně spojeny. Příslovcem jinak je rozdílnost popřena (nedobré zvyky přítele, ale jinak je mým dobrým přítelem). Přípustka je vyjádřena předloţkou při ve spojení se spojkou i: „I při ochotě kolemjdoucího jsem nestihl nastoupit do městské dopravy“ (Ačkoliv byl kolemjdoucí ochotný, nestihl jsem ...). Jak bylo uvedeno, prospěšné je vést studenty k transformaci souvětí ve větu jednoduchou, a tak učit kondenzovanému vyjadřování a uvědomovat si přitom syntaktické vztahy, ale i například, jak je tomu v našem případě, uvědomovat si modální dvojznačnost: „Svůj úmysl pomoci druhým dovedl do konce i za cenu nebezpečí, ţe bude potrestán.“ Výrazem i za cenu je vyjádřena přípustka. Modální dvojznačnost spočívá ve vyjádření ... ţe byl potrestán. 6) Vyjádření zřetele. Jak jiţ bylo poznamenáno, jde o determinaci myšlenkově náročnou. V běţném vyjadřování, v němţ méně záleţí na přesnosti, poměrně řídkou. Vyjádřit tuto determinaci je náročné. Při hodnocení, které se v písemných výkladech studentů velice často objevuje, je nutné náleţitě vyjádřit omezení platnosti výpovědi. Toto omezení lze vyjádřit výrazy vzhledem k čemu, se zřetelem k čemu hodnocení platí. Příklad, kdy bylo uţito předloţky při. Vyjádření touto předloţkou je významově nevýrazné: „Myslím si, ţe názory mého přítele nebyly ještě nejhorší při jeho věku.“ Upraveno: „Myslím si, ţe názory mého přítele vzhledem k jeho věku, nebyly ještě nejhorší.“ Jiný příklad: „Cena zboţí je vzhledem k jeho kvalitě nízká.“ Ve vyjadřování studentů v odborných pracích se setkáváme často s elipsou (výpustkou). Výpustka je v jistých případech následkem neúplné analýzy věcného obsahu, neuvědomění si některé jeho sloţky. Ta by v našem případě měla být vyjádřena příslovečným určením zřetele: „Byl ovlivňován celou řadou různých názorů, které nebyly vţdy přijatelné v současné době, ale přesto přinesly do myšlení lidí celou řadu nových poznatků na zlepšení situace v zemi.“ Upraveno: „Byl ovlivňován celou řadou různých názorů, které
26
nebyly vţdy zcela přijatelné v současné době, ale přesto přinesly do myšlení lidí celou řadu nových poznatků, pokud (spojka vyjadřuje zřetel) jde o jejich vliv na zlepšení situace v zemi.“ Ještě přihlédneme k předloţkám, které mohou vyjadřovat různé časové vztahy. Věta časová uvozená spojkou kdyţ je prostředkem pro vyjádření současnosti obou dějů. Příklad: „Kdyţ se přítel vrátil ze zahraničí, čekalo ho doma velké překvapení.“ Při transformaci ve větu jednoduchou je uţito předloţky při: „Při návratu ze zahraničí čekalo ho doma velké překvapení. Jestliţe však návrat přítele předcházel velkému překvapení doma, bude uţito předloţky po. Příklad: „Po návratu ze zahraničí čekalo přítele doma velké překvapení.“ Půjde-li o opačný časový vztah, bude uţito předloţky před. Příklad: „Jiţ před návratem ze zahraničí bylo pro přítele připraveno doma velké překvapení.“ studenti si tak uvědomí časové vztahy: současnost, předčasnost a následnost.
IX.
Elipsa jako následek neúplné analýzy věcného obsahu, neuvědomění si některé jeho složky – ta zůstává nevyjádřena
Cílem jazykového vyjadřování by mělo být, aby po stránce jazykové a věcně obsahové nebylo nenáleţitě eliptické, aby nezůstalo nevyjádřeno nic z toho, co je nezbytné po stránce syntakticko strukturní, důleţité po stránce věcně obsahové a jednoznačně nevyplývá z předchozího kontextu nebo ze situace. Příklady: „Řešení musí být v souladu s nároky vyplývajícími ze zásahové činnosti a ekonomickými moţnostmi dané země.“ Souvětí je méně srozumitelné. Upraveno: „Řešení musí být v souladu jednak s nároky vyplývajícími ze zásahové činnosti a jednak musí být v souladu s ekonomickými moţnostmi dané země.“ Uţitím výrazu jednak – jednak větné obsahy budou podány výrazně a jejich realizace bude naznačena na různých místech, v rychlém sledu. V uvedeném souvětí je zároveň výpustka předloţky s. Obdobně další příklad: „Výkonným orgánem pro tuto oblast bylo hasičstvo, které bylo dobrovolné, z povolání nebo závodní.“ Upraveno: „Výkonným orgánem pro tuto oblast bylo jednak hasičstvo dobrovolné, jednak hasičstvo z povolání, případně ze závodů.“ V souvislosti s tematickými posloupnostmi, o nichţ byla jiţ zmínka, v našem případě při úpravě bylo uţito tzv. rozštěpeného rématu (obsahu) a dvojčlennost zvýrazněna výrazy jednak – jednak. Další příklady, kde elipsa narušuje jasnost vyjádření: „Ve skutečnosti se dojezdový čas do některých katastrálních území dá jen velmi těţko zabezpečit. Důvodem je dojíţdění obyvatel, ve většině členů jednotek sboru dobrovolných
27
hasičů v těchto katastrálních územích, za prací někdy dosti daleko.“ Upraveno: „Důvodem je dojíţdění obyvatel, kteří za prací musí dojíţdět někdy dosti daleko. Mezi ně patří většinou členové jednotek sboru dobrovolných hasičů z těchto katastrálních území.“ Souvětí je lépe rozdělit do dvou částí. S eliptickým vyjádřením se setkáváme v dalším příkladu: „V našem pracovním kolektivu bude přibývat stále více těch, kteří budou mít větší zájem o zlepšení a zkvalitnění našich výrobků a ţe budou nejen o těchto představách mluvit, ale také je řešit.“ Výpustkou je zde „a je jisté, je nepochybné, zaručené, ţe o představách budou nejen mluvit, ale budou je také řešit.“
X.
Sémantika jako nauka o významu věty
Věcnému významu věty se doposud na školách nevěnovala náleţitá pozornost. Důleţité je rozlišovat to, co nazýváme věcným obsahem a co nazýváme věcným významem věty (sémantickou strukturu věty). Věcným obsahem se rozumí předmět mysli bez myšlenkového zpracování, omezený však na určité sloţky a věcné vztahy mezi těmito sloţkami. Jde o obsah. Věcným významem je předmět mysli v nějakém myšlenkovém procesu. Věcný význam je významem jazykovým. Zde se uplatňuje formální a sémantická struktura jazykové jednotky. Prostředky gramatické (tvaroslovné i skladební) mají věcný význam. Věcný význam má tak svou syntaktickou formu a lexikální obsazení. Jeho prostřednictvím se vyjadřují věcné obsahy v myšlenkovém procesu. Je nutné si uvědomit, ţe spojovací výrazy u vedlejších vět, o nichţ bylo jiţ psáno v předcházející kapitole, jsou dány sémantikou, kterou má věta vyjadřovat. Věta je tvořena větnými členy, souvětí jsou vyjadřována jednotlivými větami. Mezi větnými členy a mezi větami jsou skladební vztahy. Prostředkem pro vyjádření vztahů jsou právě spojky a předloţky. Student významový vztah poznává na základě spojek, jimţ se učil zpaměti. Ví, ţe spojka aby je účelová, jak bylo řečeno, dále však o významu účelu neuvaţuje, tak je to i u ostatních spojek. Zvláště předloţkám není na školách věnována patřičná péče. To je příčinou toho, ţe potíţe dělá náleţitě si uvědomit významový vztah a ten vyjádřit.14 Zvláště pak je to důleţité při tvorbě odborného textu. Uveďme ještě myšlenky V. Mathesia z jeho studie Čeština a obecný jazykozpyt. „Věta gramaticky správná nemusí být správná v kontextovém uţití. Uvedeny jsou funkce kontextové: Kaţdý samostatný větný celek má obsahovat jednu myšlenku. Náš jazyk nedopouští, aby se ve větě vyjadřovaly celé uzly myšlenek. Věty vedlejší pouze rozvádějí obsah věty hlavní.“ 14
SVOBODA, K. Souvětí spisovné češtiny. Praha, 1972.
28
XI.
Proces psaní odborného textu
Myšlenky této kapitoly jsou převzaty z výše jmenované studie „Jak napsat odborný text“. Součástí procesu psaní je promýšlení struktury, naznačení osnovy. Připomeňme ještě rozdíl mezi procesem a produktem. Autor odborného textu můţe formulovat text jako cestu hledání, vyslovování hypotéz. V našem případě formuluje student text z pozice autora, který text napsal a uvádí jeho výsledek. V některých oborech se uţívá tabulek, případně statistik. Zde jde o konstatování výsledků. Bylo by vhodné, kdyby byla uvedena i úvaha o tom, co výsledky, o nichţ bylo pojednáno, znamenají, případně byla zaznamenána interpretace výsledků na konci textu jako závěr. Niţší jednotkou textu, jak jiţ bylo poznamenáno, je seskupení několika výpovědí spjatých společným tématem – hovoříme o odstavci. Odstavcům je třeba věnovat pozornost. Způsob členění textu na odstavce lze těţko postihnout pravidlem. Členění na odstavce závisí na mnoha činitelích, často subjektivních, je však z hlediska čtenáře potřebné. Usnadňuje sledovat myšlenkový postup a napomáhá přehlednosti výkladu. Členění na odstavce je dokladem myšlení autora textu a jeho stylizačních schopností. Této dovednosti lze naučit. Ve vyučování a v přípravě seminárních prací by mělo být na tvoření textů pamatováno. Odstavce by neměly být ani příliš krátké, ani příliš dlouhé. Odstavec má vnitřní soudrţnost, začátek a konec, to odstavec odděluje od ostatního textu, ale zároveň se s ním spojuje. Soudrţnost odstavce je dána základním tématem, které bývá na začátku uvedeno a objevuje se v jednotlivých výpovědích, z nichţ se odstavec skládá. Obsah kaţdého odstavce by mělo být moţno vyjádřit stručnou formulací tématu. Něco podobného se nachází v učebnicích a jiných příručkách ve formě hesel na okraji stránky. To usnadňuje přehled obsahu a orientaci v něm. U studentů se setkáváme s nedostatky, pokud jde o členění na odstavce. Autor textu roztrhne téma, které mělo být v rámci odstavce, případně nevhodně spojí dvě samostatná témata do jednoho odstavce. Pokud jde o počáteční odstavec textu a koncový odstavec, oba texty nejsou textově závislé, jsou bez textové souvislosti. Před počátečním odstavcem ţádný text nepředchází a na koncový text ţádný odstavec nenavazuje. Jinak odstavce v textu musí na sebe navazovat. Před zadáním písemné práce nutno určit téma, které bude student v písemné práci zpracovávat. Východiskem je odborná literatura, z níţ autor práce bude vycházet. Před zpracováním tématu studentem je však nutné text odborné literatury interpretovat. Na základě interpretace můţe docházet k vlastnímu zpracování daného úkolu. Porozumění textu není totiţ záleţitost automatizovaná. Vyţaduje účast lidského vědomí a soustředění a dostatečnou rychlost čtení. Při písemném zadávání úkolů jsou studentům předkládány
29
texty, které při nepozorném čtení mohou zavádět. Pozorné čtení moţno spojit s úkoly odpovědět na určitou otázku, učit se z textu vypisovat a vyhledávat určité údaje, tak jak bylo upozorněno na začátku této studie. Studijní čtení, které je nezbytné před zpracováním písemné práce, má pět etap.15 Těch pět etap by měli zvládnout studenti jiţ na střední škole a zdokonalovat se v nich na vysoké škole. První etapou je přípravné čtení. Zde jde o získání přehledu o obsahu textu a jeho členění. Výsledek takového členění lze ověřit otázkami. Druhou etapou je formulování otázek k částem odborného textu a při studiu textu na ně bude hledána odpověď. Tento typ můţe vycházet z titulků, svůj význam zde má i odstavcové členění textu. Otázky bude třeba napsat. Jestliţe takto budeme pracovat s několika texty, student si vybere téma, které ho zajímá, a to zpracuje jako seminární nebo bakalářskou práci. Třetí etapou je vyznačování klíčových slov, důleţitých údajů a určení hlavních myšlenek v jednotlivých odstavcích a ta písemně zaznamenat. Ve čtvrté etapě se student dostává k vlastnímu studijnímu čtení. Takové čtení bychom mohli nazvat analytické. Jde o důkladné čtení a o návrat k předběţným otázkám a poznámkám. Pátá etapa spočívá ve shrnutí, zhodnocení obsahu textu. Ke čtení patří i vyhledávání a získávání pramenů, práce s katalogy a jinými pomůckami. Na základě čtení textu a na základě jeho studia lze přistoupit k psaní odborné práce. Bez náleţité přípravy student pouze vypisuje některé myšlenky z daného textu, který je mu podkladem pro zpracování seminární nebo bakalářské práce. Při psaní textu nutno uplatňovat hledisko jasnosti a srozumitelnosti. K tomu je nutná promyšlená volba obsahových jednotek a ty uvádět do vzájemných vztahů. Zde právě záleţí na výběru náleţitých spojovacích výrazů (předloţek a spojek), jak na to bylo upozorněno v předcházejících kapitolách. V úvodu bylo uvedeno, ţe písemné práce studentů jsou značně kondenzované. Kondenzace v odborných textech je potřebná. Jak však bylo poznamenáno, nutná je náleţitá gramatická stavba textu. To klade na píšícího velké nároky.16 Gramatická stavba textu bývá často povaţována za jednoho z hlavních viníků špatné srozumitelnosti textu. Základní závadu lze spatřovat ve dvou věcech. První je přílišná sloţitost gramatické stavby a souvětí, druhou příčinou je nadměrná délka větných a souvětných celků. Obojí má za následek nedostatečnou přehlednost a přílišnou zhuštěnost. Kondenzovaná větná a souvětná stavba je charakteristická pro intelektuální styl německý. Jasnější a méně sloţitá a kondenzovaná stavba je charakteristická pro intelektuální styl anglický. Jde o kulturně odlišné a intelektuální styly. Jazyk českého vědeckého vyjadřování ztrácí svou homogennost. Kontakty se světovou vědou 15 16
ŠEBESTA, K. Od jazyka ke komunikaci. Praha, 1999. ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. 1. vydání. Leda, 1999.
30
se rychle rozvíjejí a ovlivňují jazykové, stylové a kompoziční normy českého vyjadřování. Věda se dnes neobejde bez studia zahraniční literatury. Cizojazyčné prvky automaticky přecházejí do česky psaných textů. Po studiu literatury, která má být podkladem pro zpracování písemné práce, následuje vlastní psaní práce. Po celou dobu psaní musí probíhat přepracovávání a úprava napsaného náčrtu. Věta prostá a jasná (slova V. Mathesia) do určité míry chybí v odborné literatuře. Jak tedy vypadá prostá a jasná věta? Nejde o větu jako jednotku mluvnickou, tedy jako o jednotku jazykového systému (o tom bylo pojednáno v předcházejících kapitolách), ale o větu z hlediska významové výstavby, z hlediska kontextu a situační souvislosti. Věta správná gramaticky nemusí být ještě správná v kontextovém uţití. Důleţitá je funkce kontextová. Větný celek by měl obsahovat jednu myšlenku, která se jeví jako jádro výpovědi. Nejsou vhodné celé uzly myšlenek. Není vhodné do vedlejších vět vměstnávat myšlenku, která svou závaţností budí dojem, ţe jde o další výpovědní jádro téhoţ věcného celku. Nevhodné jsou komplikované konstrukce nominální, ztěţující jasný přehled větného obsahu. Vhodné je vyjádření větné, uţití slovesa. Obsah konstrukce se vyjasní. Myšlenky obsaţené v následujícím textu jsou převzaty z článku B. Rulíkové K charakteru větné stavby současných odborných projevů.17 Co se rozumí sloţitostí větné stavby? Sloţitost je potřebná pro vyjádření sloţitějších myšlenkových celků a jejich souvislosti v odborných textech. I v odborných textech je větná stavba jednodušší a sloţitější. Uvedeme dvě souvětí stejného typu o dvou větách a přibliţně o stejném počtu slov. První souvětí je sloţitější, druhé jednodušší. Nás bude zajímat, co tvoří sloţitost a jednoduchost textu. 1) Znění sloţitějšího textu. Vybrán je z literární studie: „Ve fejetonu je moţné zejména volné přecházení od jednoho faktu či příběhu k druhému, míšení různých prvků a částí zdánlivě nesouvisejících (lépe – nesouvisejících z hlediska beletristické, tj. románové či povídkové konvence), tedy vlastně to, ţe fejeton nemá syţet v beletristickém smyslu.“ 2) Znění jednoduššího textu. Vybrán je z psychologické monografie: „Při reakci na určitou situaci či při řešení zadaného problému se člověk chová jako celistvá a jednotná osobnost, tj. v její aktuální činnosti se podílejí motivy a city, psychické vlastnosti, systémy pojmů a kategorií, dále postoje a také kontrolní systémy zpětných vazeb.“ Ad 1. U sloţitější větné stavby nacházíme větší počet dílčích elementů, mezi jednotlivými prvky je vrstevnatější síť vztahů. Nejprve jsou uvedeny charakteristické rysy fejetonu. Vyjádření je upřesněno v závorce, jeho obsah naznačuje rozdíly mezi fejetonem, beletrií, povídkou. Tak jsou zde jiţ 17
RULÍKOVÁ, B. K charakteru větné stavby současných odborných projevů. In Naše řeč, roč. 61. s. 7-17.
31
obsaţeny dva dílčí elementy. Navazuje nová věta, jejímţ obsahem je shrnutí – rozlišení syţetu fejetonu a syţetu beletrie. Ad 2. Větná stavba jednodušší obsahuje pouze jeden element: při reakci na určitou situaci se člověk chová jako jednotná osobnost. Druhá věta souvětí je vysvětlením předcházejícího obsahu. Ačkoliv je poměrně dlouhá, jednoduchost způsobuje to, ţe je sloţena z několikanásobných větných členů. Bohatě rozvětvené souvětí netvoří větu konstrukčně sloţitou. Uvedeme další příklad, kdy se ve větě uplatní poţadavek jediného výpovědního jádra. To platí nejen pro jednoduchou větu, ale i pro hlavní větu s rozvádějící větou vedlejší. Nelze do věty vedlejší vkládat myšlenku, která je druhým výpovědním jádrem. Následující příklad je ukázkou prohřešku proti této zásadě: Příklad je vybrán z díla Viléma Mathesia „Čeština a obecný jazykozpyt.18 “Vzplanutí racionalisticky osvícenského hnutí o vědecké poznání prospěšné celému lidstvu, spojené v Čechách se staršími patriotickými snahami o poznání minulosti českých zemí, které zasáhlo koncem 18. století osvícenou šlechtu a inteligenci českou, českou ve smyslu územním a nikoliv ještě nacionálím, zůstavilo v osobnosti Dobrovského, které dalo příznivé prostředí a umoţnilo klidnou vědeckou práci, nejlepší důkaz své opravdovosti a ţivotnosti.“ Obsah tohoto souvětí lze stručně shrnout ve slova: ţe vzplanutí racionalisticky osvícenského hnutí o vědecké poznání, které zasáhlo koncem 18. století osvícenou šlechtu a inteligenci českou, zůstavilo v osobnosti Dobrovského nejlepší důkaz své opravdovosti a ţivotnosti. Výpovědním jádrem je ta část textu, která začíná slovem zůstavilo. První část rozsáhlého souvětí je druhotným výpovědním jádrem, to je příčinou příliš sloţitého souvětí. Vedlejší věty nejsou jen pouhým rozvitím větných členů, ale jsou nositelem dalšího výpovědního jádra ve sloţitém souvětí. To poznáme, kdyţ vyjádříme obsah souvětí větnými celky. Výsledkem je následující text: „Koncem 18. století zasáhlo vzplanutí racionalisticky osvícenského úsilí o vědecké poznání prospěšné celému lidstvu osvícenou šlechtu a inteligenci českou, českou ve smyslu územním a nikoliv ještě nacionálním, a spojilo se se staršími patrotickými snahami o poznání minulosti českých zemí. V osobnosti Dobrovského, které dalo příznivé prostředí a umoţnilo klidnou vědeckou práci, zůstavilo nejlepší důkaz své opravdovosti a ţivotnosti.
18
MATHESIUS, V. Čeština a obecný jazykozpyt. Praha, 1947.
32
XII. Současná spisovná čeština z hlediska dnešního vyjadřování Syntax současné spisovné češtiny má tendenci zmnoţovat syntaktické prostředky pro vyjadřování některých významů a funkcí.19 Je to patrné u vyjadřování vztahu kontrastně konfrontačního. K syntaktickým prostředkům vyjadřujícím odporovací význam přibývají prostředky nové, jejichţ uţití je v konstrukcích hypotaktických. Jde o syntaktické inovace. Uţití spojovacího výrazu zatímco původně s významem časovým. Příklad: „Kde jsi byl, zatímco kamarád studoval v knihovně?“ Uţití výrazu zatímco s významem nikoliv časovým, ale konfrontačním se dnes hojně uţívá. Jde o vztah kontrastně konfrontační. Příklad viz v díle K. Svobody Souvětí spisovné češtiny: „František zůstal neoblomný, zatímco učitel rychle a ústupně přijal podávanou sklenku.“ Obdobně jako výraz zatímco vyjadřující původně čas vyjadřuje vztah kontrastně konfrontační, také spojka jestliţe původně podmínková, spojka aby původně účelová a časová spojka kdyţ vyjadřují tento vztah. Příklady: „Jestliţe dříve usilovně pracoval, nyní jeho zájem o práci upadl.“ Konstrukce s aby mají různé významové odstíny. Spolu s časovou následností vyjadřují kontrast dějů: „Odešel z rodného města, aby se jiţ nikdy nevrátil.“ Tento vztah pronikl do sportovní publicistiky: „Dostal se rychle před branku, aby nakonec kotouč ztratil.“ Také věta s kdyţ původně časová se objevuje ve výše uvedeném vztahu ve sportovní publicistice. Jde o mechanické uţívání: „Národní muţstvo nakonec prohrálo, kdyţ ještě v poločase vedlo 1 : 0.“ Tyto prostředky usilují vyjadřovat rozpornost jevů skutečnosti. V jazykovém vyjadřování tomu slouţí prostředky pro vyjádření kontrastu, opozice, rozporu s různými odstíny. Vztahy mezi jevy skutečnosti viděnými v opozici se vyjadřují slovesy ve spojení s významově adekvátními předloţkami: oscilovat od něčeho k něčemu, kolísat mezi něčím, potácet se mezi kladem a záporem.20 V popředí zájmu jsou otázky teorie spisovného jazyka. Sloţkou teorie spisovného jazyka je obecná problematika stylové diferenciace, problematika funkčních stylů. V našem případě jde o styl odborný. Poţadavky kladené na spisovný jazyk vyjádřil B. Havránek: „Hodnotit lze jazykový projev jedině podle jeho adekvátnosti k účelu, podle toho, zda vhodně plní daný úkol.“ Při hodnocení jazykového projevu je třeba zaujmout funkční stanovisko. Přiměřenost a účinnost jsou základní vlastnosti projevu. Základním posláním komunikace je schopnost vybrat jazykové prostředky a pouţít jich přiměřeně k záměru, účelu, dosáhnout předpokládaného účinku.21 19
JEDLIČKA, A. Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha, 1974. více VÁCLAVEK, B. In JEDLIČKA, A. Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha, 1974. 21 více ČECHOVÁ, M. Komunikační a slohová výchova. Praha, 1998. 20
33
XIII. Závěr a shrnutí Čeština dává do velké míry přednost vyjádření slovesnému, tedy větnému před jmenným vyjádřením a nepřeje příliš sloţitým, tedy někdy ne dosti přehledným souvětným strukturám. Studenti si musí uvědomit vzájemné vztahy při vytváření textu a náleţitě vybírat odpovídající spojovací prostředky. Náročnější je pro ně výběr předloţek uţ proto, ţe jim není věnována taková pozornost jako spojkám. Tvorbě odborného textu je třeba studenty učit. U nás příprava psaní odborného textu není rozvinuta. Umění psát odborný text je u nás vnímáno jako nadání, talent. Tradice anglosaská chápe psaní odborného textu jako dovednost, kterou lze učit a zdokonalovat. Jde o praktické nacvičování formulačních dovedností. Je třeba si uvědomit, ţe výcvik v produkci textu je zároveň výcvikem v interpretaci textu. Také studium odborných textů, jejich analýza a interpretace včetně textové a větné stavby můţe usnadnit proces výstavby vlastního textu. Odkazujeme na příručku Jak napsat diplomovou práci.22 Závěrečná slova podobně jako úvodní slova této studie jsou vybrána ze studie Viléma Mathesia Čeština a obecný jazykozpyt. „Lze říci, ţe k jasnému slohu v češtině dospějeme především tím, ţe budeme psát, pokud moţno, ve větách jednoduchých i po stránce významové v takových větách, kde věta vedlejší prostě jen rozvádí obsah věty hlavní. Nesmíme do věty vedlejší vměstnávat myšlenku, která svou kontextovou závaţností budí podezření, ţe jde o druhé výpovědní jádro téhoţ větného celku.“ Studenti na Vysoké škole evropských a regionálních studií zpracovávají seminární a bakalářské práce. Východiskem zpracování je odborný text, z něhoţ studenti vycházejí a Metodika pro tvorbu bakalářských prací VŠERS23, kterou se studenti řídí. Tyto odborné texty bývají značně kondenzované a vyţadují proto pozorné čtení a čtení soustředěné. Napsání odborného textu by měla předcházet příprava. Ta by spočívala v orientaci předloţeného textu. Své místo zde má interpretace textu, která má vést k jeho porozumění. Před vlastním čtením textu lze zadávat otázky, na které student při pozorném čtení odborného textu odpovídá. Tak si ujasní, na co se zaměřit, na co je třeba si dát pozor, co je podstatné a co není důleţité. Problematiku zpracování odborných textů na Vysoké škole evropských a regionálních studií reflektuje i Dlouhodobý záměr VŠERS na období 2011–201524 v rámci 22
ECO, U. Jak napsat diplomovou práci. Olomouc, 1997. DUŠEK, J., ŠVEJDA, G. Metodika pro tvorbu bakalářských prací VŠERS. Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010. 24 DUŠEK, J., ŠVEJDA, G., et al. Dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké a další tvůrčí činnosti VŠERS, o.p.s. na období 2011–2015. Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010. 23
34
rozvoje výzkumu a vývoje a posílení vazby mezi vzdělávací a výzkumnou činností. Při studiu textu, který je východiskem pro zpracování písemné práce, je nutné se orientovat v sevřenosti, kondenzaci, to vyţaduje velké soustředění. Nutné proto je studenty učit nejen technice psaní odborné práce, ale i metodám včetně výstavby textu a jeho stylizaci. Zde je příleţitost učit studenty příliš sevřený text uvolňovat. Sevřenost je dána, jak bylo uvedeno – hromaděním nominálních konstrukcí, předloţkových spojení, bohatě rozvitých přívlastků, coţ můţe vést ke ztrátě větné perspektivy. Nutno rozpoznávat hlavní myšlenku a tuto myšlenku stylizovat uvolněněji, volit náleţité výrazy a ty uvádět do náleţitých syntakticko-sémantických vztahů. Napsání písemné práce předchází příprava. Ta spočívá v produkování hlavních myšlenek a v odpovědích na otázky, které z obsahu textu vyplývají. Na základě toho dochází k předvedení textu vlastního. Formulování vlastní práce zpravidla nezačínáme úvodem. Podobně jako závěr formulujeme úvod aţ nakonec. Teprve po zpracování práce si ověříme výstiţnost nadpisu a hierarchizaci dílčích témat a tvoření odstavců.
35
Literatura ČECHOVÁ, M. Komunikační a slohová výchova. Praha : ISV, 1998. 226 s. ISBN 80-85866-32-3. ČECHOVÁ, M., K expanzi předloţky na v současné jazykové praxi. Naše řeč, roč. 64, č. 1. Praha : Ústav pro jazyk český, Akademie věd ČR, 1981. s. 33-45. ISSN 0027-8203. ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. 1. vydání. Voznice : Leda, 1999. 256 s. ISBN 80-85927-69-1. DUŠEK, J., ŠVEJDA, G., et al. Dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové inovační, umělecké a další tvůrčí činnosti VŠERS, o.p.s. na období 2011-2015. České Budějovice : Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010. 121 s. ISBN 978-80-86708-96-6. DUŠEK, J., ŠVEJDA, G. Metodika pro tvorbu bakalářských prací VŠERS. České Budějovice : Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010. 50 s. ISBN 978-80-86708-97-3. ECO, U. Jak napsat diplomovou práci. Olomouc : Votobia, 1997. 271 s. ISBN 80-7198-173-7. HOŠNOVÁ, E. Několik poznámek k syntaktické kondenzaci. Český jazyk a literatura, roč. 44, č. 9-10. Praha : SPN, ISSN 0009-0786. JEDLIČKA, A. Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha : Univerzita Karlova, 1974. 227 s. MATHESIUS, V. Čeština a obecný jazykozpyt. Praha : Melantrich, 1947. 463 s. PÁNA, L., DVOŘÁK, K. Komunikace a myšlení. České Budějovice : Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2008. 86 s. ISBN 978-80-86708-78-2. RULÍKOVÁ, B. K charakteru větné stavby současných odborných projevů. Naše řeč, roč. 61, Praha : Ústav pro jazyk český, Akademie věd ČR, s. 7-17. ISSN 0027-8203. SVOBODA, K. Souvětí spisovné češtiny. Praha : UK, 1972. 242 s. SVOBODA, K. Stylizační výcvik ve spisovné češtině a rozvoj myšlení II. Praha: SPN, 1976. 220 s. SVOBODA, K. Předloţky v písemných pracích ţáků středních škol. Český jazyk a literatura, roč. 33, č. 5. Praha : SPN, ISSN 0009-0786. ŠEBESTA, K. Od jazyka ke komunikaci. Praha : Karolinum, 1999. 157 s. ISBN 80-7184-711-9.
36
Název: Autor:
Odborný text a myšlení studentů doc. PhDr. Karel Dvořák, CSc. doc. Dr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D. Rozsah: 37 str. Náklad: 250 ks Účel: STUDIA V Rok vydání: 2010 (1. vydání) Recenze: PaedDr. Jaromíra Šindelářová, CSc. PaedDr. Zbyněk Holub, Ph.D. Vydavatel: Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s., Ţiţkova 6, 370 01 České Budějovice, www.vsers.cz Tisk: Tribun EU, s. r. o., Brno
ISBN 978-80-87472-01-9
37
