ODBORNÉ ČTENÍ A PSANÍ

ODBORNÉ ČTENÍ A PSANÍ

ISBN 978-80-904541-3-2

Ctení_psaní_Machan_TIT_KOR_01.indd 1

PhDr. Richard Machan, Th.D.

ODBORNÉ ČTENÍ A PSANÍ

PhDr. Richard Machan, Th.D.

11/1/10 1:04:38 PM

EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND PRAHA&EU: INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI

Pražská vysoká škola psychosociálních studií Praha 2010

ISBN 978-80-904541-3-2

skripta_5.indd Ctení_psaní_Machan_TIT_KOR_01.indd 2

2

10.10.2010, 19:45

11/1/10 1:04:38 PM

Odborné čtení a psaní Úvod do studia a psaní odborného textu

PhDr. Richard Machan, Th.D. Praha, PVŠPS 2010

02_Odborne_cteni_a_psani_FINAL.indd 1

11/1/10 1:10:01 PM

Obsah Obsah .......................................................2 1. Úvod .......................................................4 2. Čtení a psaní jako existenciální zkušenost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 2.1. Vidění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 2.2. Slyšení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 2.3. Čtení a psaní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 3. Četba .......................................................8 3.1. Informativní a formativní četba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 3.1.1. Informativní četba. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 3.1.2. Formativní četba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 3.2. Všeobecná četba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 3.2.1. Jak si vybírat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 3.2.2. Jak číst literaturu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 3.3. Odborné čtení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 3.3.1. Volba textu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 3.3.2. Důvody a otázky u četby odborného textu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 3.3.3. Předběžné seznámení se s textem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 3.3.4. Objasnění terminologie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 3.3.5. Konzultace pramenů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 3.3.6. Aktivní čtení odborného textu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 3.3.7. Zápisky během četby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 3.3.8. Nové pročítání textu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 3.3.9. Poznámky mimo text . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 4. Psaní

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

4.1.Praktický nácvik psaní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 4.2.Odborné psaní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 4.2.1 Druhy základních studentských textů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 4.2.2. Seminární a ročníková práce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 4.3. Diplomová práce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 4.3.1. Typy diplomových prací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 4.3.2. Příprava k psaní diplomové práce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 4.3.3. Vypracování tématu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 4.3.4. Odkazy v textu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 4.3.5. Revize textu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 2


11/1/10 1:10:01 PM

5. Studium jako životní postoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 5.1. Postoj ke studiu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 5.2. Studijní receptivita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 5.2.1. Binomium přednáška - text. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 5.2.2. Jak sledovat přednášku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 5.2.3. Jak pracovat s textem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 5.3. Snaha o porozumění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 5.3.1. Individuální studium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 5.3.2. Společné studium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 5.4. Asimilativní studium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 6. Závěr Bibliografie

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

Internetové odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62

3


11/1/10 1:10:01 PM

1. Úvod Tato práce je první snahou o zhodnocení několika let propedeutických seminářů a cvičení jak na CMTF UP v Olomouci, tak na PVŠPS v Praze. Během této doby jsem zjistil, že ani před koncem studia mnozí studenti neznají základy racionálního studia, prakticky neumí „číst, psát a poslouchat přednášky“, natož pak samostatně pracovat, studovat, dělat rešerše a psát elaboráty. To jistě ne proto, že by studenti nebyli dostatečně inteligentní, je to spíše proto, že jim nejsou dány základy pro tuto práci. Mnoho se „předpokládá“ a málo se „předkládá“. Studenti, kteří přichází z různých středních škol, nebo po letech práce, nemají odkud pozitivně přijmout a asimilovat vysokoškolský způsob studií. Při přednáškách většinou pouze slyší, že si musí uvědomit, že již jsou na vysoké škole, a že není možné, aby studovali středoškolským způsobem. To je pravda, ale kdo jim řekne jak, aby neztratili zbytečně mnoho času vynalézáním vynalezeného. Následující se text se pokouší být jakýmsi průvodcem studentů na cestě jejich studiem a bude doplňkem seminářů či přednášek s názvem „Odborné čtení a psaní“. Na následujících stránkách se seznámíme nejprve s krátkým „filozofickým“ pohledem na čtení a psaní. Poté bude následovat část věnovaná odborné četbě, po ní následuje kapitola zabývající se psaním odborných textů a na závěr je kapitola týkající se obecně studia. Celý text bude v následujících letech na základě zkušeností doplňován a vyvěšován i na webových stránkách PVŠPS.

4


11/1/10 1:10:01 PM

2. Čtení a psaní jako existenciální zkušenost První kapitola je jakýmsi filozofickým zamyšlením nad existenciální situací člověka, který má číst a psát. Čtení a psaní vychází ze základních smyslů člověka a je projevem také lidské kreativity a komunikace. Nejprve se tedy krátce zamyslíme nad dvěma z lidských smyslů.

2.1.

Vidění

Vidění bylo vždy a všude chápáno jako ten nejvyšší smyslový přístup ke světu, protože nám nejhlouběji rozkrývá realitu. Je chápán jako smysl nejobjektivnější. Tento smysl před námi rozkrývá svět objektů, tak jak se nacházejí uspořádány kolem nás v prostoru. Vidění nám dovoluje ovládat svět, v němž žijeme. Skrze oko se svět stává našim světem a nejsme v něm ztraceni, ale je pro nás příbytkem. Všechny ostatní smysly se nějak svého objektu přímo dotýkají, jen oko potřebuje odstup, abychom viděli. Při vidění a pozorování i těch nejúchvatnějších věcí jsme vždy od nich odděleni, jinak bychom je nemohli vidět. Tento odstup může působit i jistou existenciální osamocenost a vzdálenost. Jen dík odstupu vidíme svět v jeho šíři a můžeme ho uchopit a pochopit, tedy chopit se ho. Světelnost, která mi dovoluje vidět je spojena s odstupem. To platí nejprve o věcech hmotných a neživotných. Pokud mají věci své živé nitro, pokud jsou živé a jednají dokonce sami ze sebe a za sebe, tak skrze jejich vnější ohraničenost a jejich pohyb dokážeme vidět více –skrze viděné vstupujeme do nitra (intusire) a v tomto nitru dokáže alespoň trochu číst (intus–legere), máme intuici. Vnější forma tělesnosti a jejich projevy nám odhaluje jejich nitro. Tak můžeme vnímat intimitu druhého, ale jen pokud se nám ona odkryje skrze vnější obrysy, k nimž patří nejen projevy těla, ale také slova, kterými, když chce, popisuje něco ze svého vnímání světa. Jedním z vrcholů dívání se a vidění druhého je pohled z očí do očí, kdy se oba vidoucí vnímají na stejné úrovni jako duchovní bytosti schopné se vnímat a chápat. Zde začíná onen zvláštní vztah „já – ty“, je to možný začátek vzájemné úcty a respektu.

2.2.

Slyšení

Sluch nám dává zcela jiný přístup k objektivitě světa. V podstatě mu chybí ona objektivita vidění. Neslyšíme přímo samotné objekty, ale jejich projevy, jejich sdělování (sebe). Zde to nemůžeme být my, kdo rozhoduje co a kdy budeme slyšet (pouze oči mají víčka a ne uši a jiné smysly). To, co slyšíme, nás někdy zasáhne bez varování a proniká až do nejhlubších záhybů našeho ducha. To, co zaslechneme, už nemůžeme neslyšet. Pokud je 5


11/1/10 1:10:01 PM

to, co zaslechneme, vyjádřením jiné bytosti, tak se tím zaslechnutým dostáváme do jejího světa vnímání. Víme, že hlas je velkým prostředkem (sebe-)sdílení. Pouze hlas a slova rozevírají to nejintimnější tajemství živého člověka. Nicméně projevení zvuku a slova je částečným vyjádřením a nikoli samotná podstata existence člověka. Takovéto vyjádření je vždy odhalením pro druhého. Každé odhalení je zároveň i zahalením (re-velatio – slovní hříčka s latinským slovem, kdy revelatio znamená odhalení a velatio zase zahalení). Žádná bytost nemůže totiž zcela vyjádřit sebe sama a to i když se snaží vystoupit ze svého nitra, aby žádala pomoc. Slyšení tak zůstává vždy jakýmsi „zprostředkováním“ mezi „já“ a „ty“, jež přechází od toho, kdo mluví k tomu, kdo slyší. Ten, kdo slyší, je vždy v jakési podřízené roli vůči mluvícímu. Oba dva hlavní smysly nám vypovídají něco velmi důležitého o člověku. Je to především něco o základu lidského bytí, kterým je primární „pasivita“ (slovo pasivita zde neznamená apatie, ale to, že to nás něco vstupuje a já to podstupuji), tedy přijímání. Člověk je na počátku vždy tím, kdo je dotazován, oslovován a teprve druhotně reaguje a odpovídá. Ona primární „pasivita“ může být pasivní nebo aktivní pasivitou – vědomým přijímáním, akceptací. Teprve na podkladě přijetí s pochopením můžeme dát adekvátní odpověď, můžeme nějak reagovat a vzniká tvůrčí dialog.

2.3.

Čtení a psaní

Když vidíme symbolické znaky písmen a slov, tak v našem nitru slyšíme slovo někoho nepřítomného, který mluví. To však znamená, že čtení není ani skutečné vidění ani skutečné slyšení. Vidíme jen smluvený znak a nikoli samotný objekt nebo osobu, která o daném objektu mluví. Při čtení vidíme a slyšíme díky síle představivosti naší mysli. Vstupuje zde do hry také celý komunikační trychtýř. Jestliže schopnost představivosti je živá, tak může četba nahradit přítomnost někoho vzdáleného, někoho diskutujícího, kdo již třeba dávno nežije a my s ním můžeme schopností naší mysli dále diskutovat. V takovém okamžiku písmena a kniha jakoby zmizeli a my se díváme skrz řádky, letíme nad stránkami na koberci naší představivosti jako v pohádce tisíce a jedné noci. V tomto případě dokážeme nahlížet skutečnost a myšlení druhých a jejich vnímání světa a dokážeme vidět dále a hlouběji. Takto se nám může podařit přinášet i vlastní náhledy a zapisovat je do znaků slov, jež budou přínosem pro druhé. Létající koberec naší mysli nás povede ke skutečné tvůrčí činnosti, jež není vytvářením vzdušných zámků, nýbrž poukazování na souvislosti, které jiným unikají. Jestliže však schopnost naší představivosti je slabá, tak zůstaneme přilepeni k papíru knihy. Znaky slov se nám stanou jakousi neprůhlednou zdí mezi námi a skutečností, na kterou nás znamení slov chce odkázat. Díváme se jen na prst ukazující na měsíc a nechápeme, 6


11/1/10 1:10:01 PM

o čem to druzí s úžasem mluví. V takovém případě můžeme jen odborně a vědecky zkoumat znaky a srovnávat texty, měřit a vážit, ale obtížně se dostaneme k plnosti skutečnosti a do souvislostí života. Odstup od skutečnosti, který máme běžně v životě díky vidění, se ještě více prohloubí. Budeme chtít objekty ovládat, řídit a pitvat, nikoli je vnímat v jejich existenciální celistvosti. Slova se tak stanou jen technickou pomůckou a bude jim odňata jejich existenciální síla, v níž pronikají do našeho ducha jako oplodňující semena, která mohou přinést svůj užitek a plod. Z toho je vidět, jak pravá aktivní pasivita, tedy receptivita vede ke skutečné pravé tvůrčí činnosti, jež jako reakce na čtené se projevuje v psaní. Četba a psaní jdou tedy ruku v ruce. Četba je dlouhodobé naslouchání, přijímání, diskuze se slovy, kterými někdo chtěl vyjádřit své vnímání světa a věcí v něm. Kdysi kdosi řekl, že psaní je neumožněný rozhovor, ze kterého vznikl monolog. Psaní je jakousi odpovědí a dalším rozvíjením monologu, je imaginárním vstupem onoho neuskutečněného dialogu, je rozvíjením slyšeného a viděného v četbě. Je to vyjádření našeho vnímání světa, ať by to byla jakkoli malá výseč. Protože je to vyjádření, jde o určitý druh odhalení vlastního nitra, a tedy je to samozřejmě spojeno s rizikem odmítnutí. Takové odhalení jako by bylo spojeno s šepotem: „respektujte mne a neubíjejte mne“. To nás vede zpětně i k našemu zacházení s odhalením se druhých v jejich vyslovení se skrze psaný text nebo slova – vždy musíme k textu a slovům druhého přistupovat s respektem, úctou a trochou pokory. Četba tedy vždy stimuluje myšlení. Četbou knih se dostáváme do světa myšlení a fantazií druhých lidí, otvírají se nám prameny poznání a emoční podpory, ze kterých můžeme trvale čerpat. Četbou, tedy přijímáním myšlenek druhých a vstupováním do jejich myšlenkových světů, vzniká i naše aktivní představivost a rozvíjí se tvůrčí činnost naší mysli. „Vidíme v knihách mrtvé jako žijící; z nich čteme budoucnost; v knihách jsou vyložena válečná umění, knihy nám poskytují umění i zákony míru. Vše zaniká a časem hyne: Saturn neustále pohlcuje ty, jež plodil, a všecka sláva by pominula, kdyby Bůh nebyl pomohl lidem knihami.“1 Z knih, které byly napsány v dějinách lidstva, k nám vystupují lidé dávno zemřelí, můžeme s nimi živě diskutovat a setkávat se s nimi, ať je to Homér, Platon, Freud, či kdokoli jiný. Stáváme se navzájem současníky a začíná se odehrávat „milostný akt oplodnění duší“. Nejen čtenář je tím, kdo se rozvíjí čtením knih, ale jak praví jeden z kabalistických zákonů, tak i „kniha roste skrze své čtenáře“, neboť vyslovováním písmen, slov, vět a rozjímáním o jejich smyslu se čtenář sám stává tvůrcem.

1 RICHARD DE BURY, Philobiblon – traktát nejkrásnější o lásce ke knihám, Praha: Jaroslav Plicka, 1948, kap. 1.; cit. in: MANGUEL, A. Dějiny čtení, Brno: Host, 2007, s. 390. Celá tato kniha je vynikajícím pohledem na vývoj četby.

7


11/1/10 1:10:01 PM

Co se týče způsobu čtení, tak Aurelius Augustinus popisuje své setkání s Ambrožem milánským: „Nalezl jsem ho, jak četl. Když četl, jeho oči prohlížely stránky, duch se snažil pochopit smysl, ale hlas a jazyk odpočívaly“.2 Tato metoda čtení potichu byla v té době 4. století spíše neznámá. Běžným bylo čtení nahlas. V podstatě až v 10. století se běžně začíná číst potichu. Například ortodoxní židé dodnes často preferují i soukromé čtení nahlas. Dnes jsme sice běžně zvyklí číst potichu jen očima, ale přesto jsou dodnes mnohé texty určené především k hlasitému čtení, jako například veškerá poezie. Scripta manent, verba volant: „Tváří v tvář psanému textu měl vždy čtenář povinnost propůjčit tichým písmenům (scripta) hlas a umožnit jim, aby se z nich stala verba, tedy mluvená slova – duch.“3 Každý čtenář tak způsobem vtěluje čtené myšlenky.

3. Četba „Číst je jít v ústrety něčemu, co teprve vzniká“ (Italo Calvino) V této kapitole se nejprve podíváme na rozdíl mezi informativní a formativní četbou. Následně se budeme věnovat všeobecné četbě, kde máme na mysli i četbu beletrie. V poslední části této kapitoly se zaměříme na odborné čtení, které se od všeobecné četby liší.

3.1. Informativní a formativní četba Hned na začátku se pouštíme do otázky: co vlastně číst? Otázka, co máme číst, se odvíjí od otázky účelu mé četby. Je také rozdíl v tom, kdo takto čte – kulturní člověk, odborník, laik, člověk s konkrétním úkolem. Na formování myšlení, postojů a názorů sociálního pracovníka a psychologa nestačí číst jen učebnice a odborné příručky. Pro práci s lidmi se „odbornou četbou“ stává téměř cokoliv. U každého typu literatury se můžeme ptát, jak dané informace nebo zážitky můžeme použít a jak zasáhnou náš život. Pokud jde

2 3

AUGUSTINUS, A. Vyznání, Praha: Kalich, 1997; VI., 3. MANGUEL, A. op. cit, s. 67.

8


11/1/10 1:10:01 PM

o čistě emoční zážitky vycházející např. z četby poezie, tak právě u sociálního pracovníka nebo psychologa se ocení, když jeho nitro je na emoce bohaté, ví si s nimi rady a je schopen je prožívat. Četbu textů můžeme velmi zjednodušeně rozdělit na dva základní přístupy: a) Informativní – získávám základní plošný přehled a informace z mnoha oblastí. b) Formativní – utvářím své vzdělání a rozvíjím se do hloubky v několika oblastech.

3.1.1. Informativní četba Tímto druhem četby si udržujeme základní všeobecný přehled v co možná nejširším spektru lidských oblastí (četba novin, populárně naučných publikací, slovníků, encyklopedií, knihy, které nejsou v centru mého zájmu – prohlédnu si např. jen obsah a vybranou kapitolu…). Jde o to být up to day. Zde platí zásada non multum sed multa – nestudovat věci do hloubky, nýbrž v základním množství, abychom získali plošný přehled. Tento druh četby je pro sociální pracovníky i psychology také důležitý, protože nám pomáhá zůstávat v kontaktu s různými oblastmi lidského života, činnosti a myšlení. V kontaktu s lidmi tak budeme mít vždy určitý přehled i o tom, co patří k jejich činnosti. Na druhou stranu nás naši klienti nekontaktují kvůli odborným znalostem svých profesí. Proto nemá smysl se příliš zdržovat podrobným studiem těchto oborů nebo dokonce banalit. K tomuto druhu četby a studia velmi dobře může pomoci i internetová encyklopedie wikipedia. Pro četbu novin a časopisů je vhodné se naučit číst rychle a uvědomit si, že hlavní informace jsou většinou nabídnuté v podtitulech a prvních odstavcích. Pro tento přístup je také velmi dobré číst různé rozhovory s významnými lidmi nebo odborníky. Pomoci nám mohou také knihovny, kde je snadný přístup k různým tiskovinám tohoto typu, nebo internet. Pro tento typ informativní četby si můžeme vyčlenit každý den dobu několika desítek minut. Tak zůstaneme v kontaktu s tím co se děje ve světě i v naší zemi, v politice, kultuře, ekonomice, podnikání, ve vědě, školství atd., tedy ve všech oblastech, které znají a v nichž žijí i naši klienti. 9


11/1/10 1:10:02 PM

Mezi informativní četbu či studium můžeme také zařadit sledování různých dokumentárních filmů, diskusních pořadů atd. Vždy však platí zásada – neztrácet zbytečně drahocenný čas svého života banalitami. I když jde jen o „informativní četbu“, tak se jí musíme věnovat vědomě a to znamená i s jasnou časovou vymezeností.

3.1.2. Formativní četba Formativní četba by měla provázet každého člověka po celý jeho život. Tento typ četby nám vlastně pomáhá stávat se kulturním člověkem, který používá rozum i emoce. Má vést k utváření a rozvoji člověka. Formativní četbu můžeme chápat ze dvou hledisek: všeobecná četba a vědecká, neboli studijní četba. Obojí je však také odborná, protože nám dává odbornost – buď ve vědeckém oboru anebo v humanistickém pohledu na život a svět. Znamená to stát se odborníkem nejen ve vědě, ale i v „lidství“. Při formativní četbě všeobecné jde o utváření znalostí, postojů, o formování celého člověka. Při odborné formativní četbě nám jde o rozvíjení intelektu, kdy se věnujeme například jen jednomu specifickému tématu, které se snažíme prostudovat co nejhlouběji, abychom se stali v dané oblasti odborníky. Zde platí naopak non multas sed multum – ne do šířky množství témat, nýbrž co do hloubky kvality studovat jedno téma. Zde se vyžaduje čas. K tomuto druhu četby patří klasická literatura, odborné prameny, filozofická díla, klasické monografie, nejnovější a/nebo nejspecializovanější knihy nebo odborné články. Oba přístupy – všeobecná i odborná formativní četba - nás vedou ke všestrannosti a ta je důležitější než rychlost.

3.2. Všeobecná četba „Kdo se nebude alespoň trochu orientovat v myšlení a otázkách posledních tří tisíce let, tak jak to bylo zaznamenáno, bude po celý svůj život jen hlupcem“ (J. W. Goethe). Všeobecná četba znamená, že se budeme snažit orientovat v klasických dílech hlavních světových autorů, jak o tom praví Goethe v citovaném úryvku. Všeobecná četba nás tedy může celý náš život provádět dějinami lidského myšlení a lidských emocí. Ke všeobecné četbě patří především „krásná literatura“, která je pro základní rozvoj nesmírně

10


11/1/10 1:10:02 PM

důležitá. Udělat si základní průřez světovou literaturou od Homéra až po dnešek i v různých jazykových a žánrových oblastech, to bude úkolem každého, kdo chce pracovat s lidmi.

3.2.1. Jak si vybírat Po celý život budeme s otázkou: jakou knihu si k četbě vybrat. Můžeme postupovat náhodně anebo trochu systematicky. - Z klasické literatury si můžeme udělat základní průřez ze všech období – začít Homérem, řecké tragedie, části Bible (odlišujeme zde literaturu od filozofie, kterou řadíme mezi odbornou četbu). - Vybereme si z každého historického období několik hlavních autorů. - Přečteme hlavní díla autorů, kteří byli oceněni Nobelovou cenou.

3.2.2. Jak číst literaturu „Čtěte pro život“.4 Osobní hodnoty, kvůli kterým čteme, literaturu mohou zahrnovat zábavu, krásu, sebepoznání, snahu o pochopení druhých, nebo inspiraci ke změně společnosti. Každý čtenář však hledá a nalézá v jednotlivých literárních dílech jiné hodnoty. Každý čtenář vnáší do stejného díla odlišné zkušenosti, zájmy, potřeby, reaguje odlišně emočně, má jinou představivost a jinak dílo interpretuje.5 Následující doporučení k četbě literatury nás již vedou k aktivnímu přístupu k četbě, mohou nám pomoci přemýšlet o četbě kriticky a zároveň pracovat s emocemi, které četba vyvolává.6 a) Poznámky během četby

-

Během čtení prózy a poezie si poznamenejme: Jak na nás působí emočně Jaké představy a obrazy vyvolává Jaké intuice a nápady vznikají Jak na nás působí intelektuálně

4 Gustav Flaubert, dopis slečně de Chantepie, červen 1857. Citováno in: MANGUEL, A. op. cit., s. 13. 5 Co se týče interpretace textů, srov. např.: BĚLOHRADSKÝ, V. Tvůrčí čtení. Interpretace v epoše nadbytku komunikace, in BĚLOHRADSKÝ, V. Společnost nevolnosti, Praha: SLON, 2007, s. 27-36. 6 Zpracováno dle: KAHN, N. B. Jak efektivně studovat a pracovat s informacemi, Praha: Portál, 2001, s. 46-50. Autorka vyučovala na univerzitě v Pensylvánii a 15 let působila v programu pro zlepšení studijních dovedností.

11


11/1/10 1:10:02 PM

-

Které scény, věty, verše a obrazy vás nejvíce zaujaly, doslova nás vytrhly a rozproudily emoce Co bylo v textu působivého Proč se tak asi stalo b) Otázky k četbě

-

Během četby si zkuste stručně odpovědět na následující otázky: Co si myslíte, že román, povídka nebo báseň ve svém celku znamená?

Zkuste krátce vyjádřit základní téma textu. Jaký pohled na život text odhaluje? Jaká je vaše reakce na tento postoj? - Jakou hodnotu má tento text pro vás osobně? Je zábavný, krásný, pomáhá vám lépe chápat vás samé nebo druhé lidi? - Jak četba textu změnila vaše postoje, pocity, myšlení? - Jaké vaše zážitky a zkušenosti ovlivňují vaši odezvu na text? Jaký interpretační kontext máte? - Jak může daný text působit na druhé? c) Analýza textu

-

-

Otázky k možné hlubší analýze textu: Jak každá část textu přispívá k celkovému účinku a smyslu? Text je organický útvar, podobně jako strom nebo člověk. Všímejte si, jak se každý jeho prvek vztahuje k dalším prvkům a k celku: o Jaký je úhel pohledu autora a čím přispívá k celkovému smyslu textu? o Jaký je časový rozsah textu, jaké jsou hlavní scény? o Jaký vliv na děj má charakter postav? o Jsou postavy „ploché“ (lze je popsat několika slovy) nebo „plastické“ (vyvíjejí se a mají různé i protikladné vlastnosti)? o Jak se postavy odhalují a vyvíjejí – tím co říkají nebo i tím, co dělají? o Jaké je prostředí románu a jak přispívá k celkovému smyslu? o Jak je román vystavěn jazykově – jde jen o dialogy? o Jsou v románu metafory, obrazy nebo poetické obrazy? o Jak jsou popisovány situace – autorem nebo postavami? Které prvky románu se vám jeví jako nejdůležitější?

12


11/1/10 1:10:02 PM

Zkuste si vždy některé části románu (u poezie vždy vše) přečíst nahlas a vyhrajte si s rytmem vět a zvukomalbou slov. Při četbě poezie je účinek básně znovustvořením úcty básníka k tvůrčímu aktu a prostřednictvím našeho úsilí o četbu básně se tato samotná četba stává účastí na stejném tvůrčím aktu a může nás proměňovat.

3.3. Odborné čtení Cílem odborného čtení je především seznámit se s novými myšlenkami. To znamená, že si text musíme dobře vybrat, seznámit se s jeho strukturou, samotný text si dobře rozebrat a najít základní myšlenkovou linii autora. Tuto myšlenkovou nit si následně také zkusíme vtisknout do paměti (ne pouze do počítače!) a začít ji začleňovat do způsobu svého vlastního tázání a uvažovaní o daném tématu (a to, i když s daným názorem nesouhlasíme). U odborného čtení si začínáme shánět odbornou literaturu a často dělat fotokopie. Musíme si dát pozor, aby na nás neplatila starý Senekův výrok: „Velmi mnoha lidem, kteří neznají z vědy ani to, co zná každé malé dítě, nejsou knihy nástrojem vzdělání, ale ozdobou jídelny“.7

3.3.1. Volba textu Na začátku je důležité si uvědomit, k čemu mi má odborný text posloužit. Odborný text vždy volíme podle nějaké potřeby: zda jde o přípravu na zkoušku, vyjasnění nějakých věcí z přednášek, hlubší studium nějakého tématu, studium k seminární práci nebo studium k diplomové práci. Ke každé z těchto situací je vhodný jiný typ textu. Pokud se jedná o zkoušku, tak volíme text, který nám dá celkový přehled. Pokud se jedná o specificky zaměřený seminář, tak volíme text zaměřený specificky na dané téma (např. článek v periodiku) atd. Odborné texty můžeme rozdělit podle jejich povahy na následující druhy:

a) Skripta Skripta slouží především jako podklad k přednáškám a k přípravě na zkoušky. V nich má být vysvětleno základním způsobem téma přednášek. Přednáška samotná nemusí skripta kopírovat (není to ani vhodné). Přednáška se může zaměřit jen na úvod do problematiky 7

SENECA, L. A. O duševním klidu, Praha: Odeon, 1999, kap. IX.

13


11/1/10 1:10:02 PM

a na některé dílčí body tématu. Skripta pak mají nabídnout plošný přehled o tématu a odkazy na základní literaturu. b) Učebnice Učebnice je na rozdíl od skript hlubší a strukturovanější text. Často jí nejprve předcházelo třeba i několikeré vydání skript. Autor následně vše shrne do většího textu. V učebnici nalezneme téma rozpracované do větších detailů. Text je vždy rozsáhlejší. Skripta a učebnice slouží jako základ pro dobré základní zvládnutí tématu. V obou mají být naznačeny různé přístupy k dané látce. V obou jsou také uvedeny odkazy na další literaturu, která problematiku rozvíjí – monografie, odborné studie, prameny atd.

c) Odborné články Odborné články nalezneme v odborných časopisech (pozor: odlišme od populárně-naučných jako např. „Psychologie dnes“!). Jedná se o částečné shrnutí nějakého výzkumu nebo jedné z jeho etap, dále jde o kratší texty, ve kterých se autor zamýšlí nad velmi specifickým bodem z daného oboru. V některých oborech nebo zemích se mezi odborné články počítají jen ty, které vycházejí v recenzovaných a impaktovaných časopisech,8 dále studie, které mají za svůj podklad empirický (měřitelný) výzkum. Jinde se za odborné články považují i eseje či úvahy bez empirického výzkumu. Seznam odborných periodik pro různé oblasti nám dnes nabízejí různé internetové databáze, které každá vysoká škola má zpřístupněné a je velmi užitečné se s nimi seznámit. Přehled českých odborných periodik může například rychle nalézt v knihovně nebo v odborných knihkupectví.

d) Odborné monografie Monografií rozumíme odbornou knihu, která se zabývá většinou jen jedním nebo několika tématy z daného oboru. Je to úzký specializovaný vhled do problematiky. Většinou vychází z několikaletého studia, výzkumů, odborných článků autora a je jejich shrnutím do konečné podoby. Většinou se jedná o velmi specifické a odborné pojetí. Studium monografie má význam při hlubším zájmu o danou problematiku, např. při přípravě na diplomovou práci. Monografií se často stávají doktorské dizertační práce. 8

Zde nebudeme vstupovat do poměrně obšírné diskuze na téma imputované časopisy, a jaká „politika“ se zatím skrývá.

14


11/1/10 1:10:02 PM

e) Prameny Mezi prameny, tedy základní zdroje, se počítají v humanitních oborech především odborné monografie velkých autorů, kteří stáli v počátcích daného oboru (např. Platon, Freud, Heidegger) a k nimž se odborná veřejnost znovu a znovu vztahuje, aby je komentovala, interpretovala, kritizovala či dále rozvíjela. Mezi prameny můžeme také řadit např. právní normy, základní výzkum empiricky potvrzený atd.

f) Slovníky Slovníky jsou buď jazykové, nebo výkladové. V odborné práci používáme oba druhy. Jazykový slovník používáme při studiu cizojazyčné literatury. Vždy je lepší mít velký slovník než kapesní. Obecně platí, že čím víc kdo zná jinou řeč, tím více slovník používá.9 Výkladové slovníky nebo encyklopedie nám pomohou rychle proniknout do základů tématu, vyjasní nám terminologii, nabídnou základní linie, jak je téma strukturováno a často v nich bývají odkazy na základní literaturu. Kvalita slovníků a encyklopedií je většinou dána nakladatelstvím, které tyto slovníky vydává. V zahraničí to jsou často univerzitní nakladatelství a jednotlivá hesla zpracovávají nebo zaštiťují renomovaní autoři. Wikipedie – internetová encyklopedie – nabízí rychlý vhled do tématu a odkazy na literaturu. Její velké nebezpečí je anonymita – nikdy nevíme, jaká je hodnota textu a jak se na dané informace můžeme spolehnout.

g) Příklad rozlišení typů textu Pramen je např. Platonova Ústava, odborný článek nebo studie je článek publikovaný o některém aspektu Ústavy buď v nějakém odborném časopise, nebo ve sborníku. Monografií bude samostatné vydání knihy na dané téma po několikerém publikování různých článků v periodicích nebo sbornících. Učebnice se pak nebude věnovat jen Ústavě od Platona, nýbrž buď celku Platonova díla, nebo celé antické filozofii, kde pojednání o Ústavě bude maximálně jen na několika málo stránkách. Skripta jsou stručnou učebnicí, v níž se o Platonově ústavě dozvíme jen v jednom nebo několika odstavcích. Esej je úvahou např. o použitelnosti některých prvků z Platonovy Ústavy pro dnešní dobu. Slovník (řecko-český) nám může pomoci objasnit některé řecké termíny v Platonově Ústavě. Encyklopedie antiky

9 Jedni překladatelé beletrie musí každý rok kupovat nový velký slovník, protože ho při překládání používáním zničí. A to jsou v daném jazyce odborníky.

15


11/1/10 1:10:02 PM

nebo slovník antické filozofie nám zase nabídne základní nástin témat, kterých se Ústava týká a uvede nás do kontextu vzniku díla.

h) Odborné posouzení textu Pokud si můžeme vybrat z několika typů odborného textu, který se hodí pro náš účel (např. pro seminář), tak je důležité naučit se rychle posoudit hodnotu a validitu textu, o kterém uvažujeme, že ho budeme studovat. Každý odborný text můžeme v krátkosti zhodnotit podle několika kritérií: -

-

-

Známost autora – jak je renomovaný v odborných kruzích, jestli se na něj někdo při přednáškách odvolával; jestli se na něj odkazují jiní autoři jako na odborníka; zda je to univerzitní profesor nebo člověk z praxe (obojí je vhodné, ale každý bude pojednávat stejné téma trochu jinak). Vydavatelství – zda se jedná o univerzitní nebo jinak renomované vydavatelství nebo o nějaké zcela neznámé vydavatelství. Typ periodika – univerzitní, impaktované, odborně známé, nebo spíše populární. Struktura obsahu – jak je obsah strukturovaný – čím více, tím propracovanější může téma být. V obsahu také poznáme, zda pojednává o tématu, které nás skutečně zajímá. Poznámkový aparát – podle odkazů v textu poznáme, jak autor pracuje s literaturou, také můžeme hned i posoudit, s jakým typem literatury pracuje a na koho se hlavně odkazuje a jaké směry v daném tématu preferuje (např. Freuda nebo Frankla nebo Junga).

3.3.2. Důvody a otázky u četby odborného textu Nikdo nezačíná číst odborný text, aniž by věděl, proč po něm sahá. Ještě před tím, než se začneme potýkat s odborným textem, tak je velmi užitečné udělat několik přípravných kroků: -

Přemýšlet o důvodech, proč vyučující zadal daný text ke studiu. Promyslet si důvody, proč chceme daný text studovat. Uvědomit si, co už o daném tématu víme. Vzpomenout si, co jsme o autorovi již slyšeli nebo od něj četli. Promyslet a napsat si otázky, které nás k danému tématu a textu napadají a na které chceme znát odpověď.

16


11/1/10 1:10:02 PM

3.3.3. Předběžné seznámení se s textem Velmi cenným prostředkem při studiu je tzv. „předběžné seznámení se s textem“. Jedná se o velmi aktivní přístup k textu, který nám ale může ušetřit mnoho našeho času. Nesmíme nikdy zaměnit předběžné seznámení s obyčejným „prolistováním knihy“. Tak bychom v textu totiž nalezli jen to, co už víme a ne to, co je v něm nového, jaká byla autorova otázka a jaká odpověď, jak téma pojednává. Pokud máme zformulovanou otázku, se kterou přistupujeme k danému textu, tak se nejprve zamyslíme nad nadpisem a podnadpisem textu. Podtitul by měl lépe vystihovat danou tématiku. Již zde můžeme přemýšlet, jakou odpověď můžeme dostat na naši otázku. Dále si vždy prostudujeme obsah textu. U obsahu zkusíme setrvat co nejdéle a promýšlíme celou jeho strukturu – hlavní kapitoly, podkapitoly atd. K obsahu textu je dobré se vracet častěji i během samotného studia textu, abychom byli v kontextu – věděli, čím jsme již s autorem prošli a co nás ještě čeká. Promýšlení obsahu nás naučí více věcí: - Poznáme, jak dané témat strukturují různí autoři - Poznáme hlavní těžiště tématu - Poznáme, co je zbytečné číst a co určitě prostudovat musíme Čím více obsahů knih či článků si takto prostudujeme, tím větší přehled o tématu rychle získáme. Osobně doporučuji si např. v knihovnách nebo v knihkupectvích procházet obsahy různých odborných knih a snažit se je promýšlet a dostat jejich strukturu do své mysli. To nám velmi pomůže, když později budeme psát seminární nebo diplomové práce. Po promyšlení obsahu studie je dobré si přečíst úvod, shrnutí, závěr. Tak získáme základní rámec, poznáme autorovu otázku, která by měla být vždy formulována v úvodu a závěrečná autorova odpověď na svou otázku, jež by se měla stručně nacházet v závěrečném shrnutí. Jako další část předběžného seznámení je dobré si pročíst také úvodní a závěrečné odstavce z každé kapitoly. Závěrem tohoto předběžného seznámení je dobré si nejprve jasně napsat, co jsme při tomto procházení textu již poznali a znovu zformulovat otázku, na kterou chceme nalézt odpověď. Někdy se nám může stát, že zjistíme vše, co potřebujeme jen tímto předběžným seznámením se s textem. To nám pomůže také si lépe vybírat, co budeme skutečně studovat a tak dokážeme zvládnout více materiálu.

17


11/1/10 1:10:02 PM

3.3.4. Objasnění terminologie První znechucení při započetí studia pochází většinou z toho, že se zdá, že kniha je napsána jiným jazykem, než který známe. Začít něco studovat znamená v podstatě naučit se nejprve nový jazyk. Studovat znamená nejprve vyjasňovat si pojmy a učit se novým slovům a jejich významům. Naše vědění se totiž zakládá na pojmech, které něco označují a díky nimž se můžeme dostat k pochopení označovaného. To je velmi důležité u filozofie i psychologie, protože tyto vědy neuvádějí jen do nových oblastí, nýbrž spíše učí myslet a vyjadřovat se přesně, metodologicky a kriticky o tom, co každý člověk nějakým způsobem „tuší“ a v čem žije. Prvním a nejdůležitějším úkolem soukromého studia je úsilí o pochopení terminologie tak, abychom ji mohli běžně a přesně používat i se všemi jejími odstíny. K pochopení terminologie a zakotvení témat slouží primárně práce se slovníky. Každý studující se musí učit hledat ve slovnících význam neznámých slov – nejprve slova, která se častěji vyskytují a jejichž význam mi není zcela jasný. Nikdy se nesmíme spokojit jen s jedním slovníkem, ale srovnávat slovníky a používat i různě zaměřené slovníky: - slovník cizích slov - slovník filozofický - slovník etymologický -

všeobecnou encyklopedii (např. Encyclopedia Britannica: www.britannica.com). Pozor: velmi známá encyklopedie wikipedia je vhodná jen na první laickou konzultaci, protože u této encyklopedie není nikdy jasná skutečná spolehlivost tématu z důvodu anonymity autora tématu. U tištěných slovníků a encyklopedií (např. Britannica) jsou vždy spolehliví autoři

-

psychologické slovníky.10

Každý kvalitní obsahový slovník by měl dát základní strukturu tématu a nabídnout základní literaturu. Ze struktury tématu si můžeme udělat základní schéma, jak k našemu tématu přistupovat. Při studiu zahraniční literatury je vždy důležité používat kvalitní slovník a nebát se ho používat, abychom správně pochopili významy slov. Nikdy však nesmíme zapomenout, že studium slovníků je vždy jen začátek a úvod a vůbec to není skutečné studium a vlastní promýšlení dané problematiky!

10 Např.: Oxford Dictionary of Psychology, Second edition, ed. by COLMAN, A. M. Oxford: Oxford University Press, 2006. The Cambridge Dictionary of Psychology, ed. by MATSUMOTO, D. Cambridge University Press, 2009.

18


11/1/10 1:10:02 PM

Pro hlubší studium a pochopení je nutné konzultovat i všechna další příbuzná slova, na které slovník odkazuje. Takovéto hlubší studium pojmů se musí zaměřit jen na základní pojmy – skrze ně se vždy dostaneme k celku. Ostatní pojmy zatím ponecháme jen u povrchnějšího pochopení. Kontrolujeme používání nové terminologie – v jakém kontextu ji vyučující nebo studovaný text používá, jaké příklady používá k objasnění, jaké rozlišení pojmů zavádí, co pojem jistě neznamená. Snažíme se odlišit nový zkoumaný pojem od jeho synonym na základě lingvistické zkušenosti. Dále se tento pojem pokusíme přeložit do běžného jazyka (se všemi nedostatky, jež to přináší). Uvědomíme si i rozdíly, které přinášejí různé slovníky při vysvětlování jednoho pojmu.

3.3.5. Konzultace pramenů Pro hlubší studium je nutno jít k pramenům, na které slovníky nebo různí autoři odkazují. U psychologie a filozofie to znamená, že začneme studovat jednotlivé velké klasické autory. Jde o to, abychom se kontaktovali s tím, na co nám přednáška dává jen odkazy, na co se přednášející odvolávají jako na své zdroje nebo autory, kteří jsou v počátcích jednotlivých psychologických směrů. Pokud chceme začít studovat jednoho velkého autora, tak je vhodné si nejprve přečíst některý z úvodů do jeho myšlení a života. Tak dostaneme historické zakotvení a základní přehled o jeho životě a o tom, co ho vedlo k napsání základních děl. Když přistupujeme k celkovému dílu nějakého autora, tak můžeme buď postupovat chronologicky, nebo podle potřebného tématu. Vždy je však důležité si uvědomit, proč zrovna volím ten nebo onen přístup. Při samotném studiu si nemůžeme myslet, že hned všemu porozumíme, nýbrž je důležité se pokusit zachytit alespoň základní linie myšlení. Platí zde základní pravidla četby: zůstávat u toho, co říká autor a nechtít hned interpretovat. Poznat základní myšlenkovou linii daného autora v daném díle je základem každého studia. Je nesmírně důležité nevnášet a nepodsouvat autorovi své vlastní myšlenky, jež bychom chtěli, aby měl. Jde o odkrývání způsobu myšlení. Je nutné si dát pozor i na to, v jakém myšlenkovém a historickém kontextu dílo vzniklo a co se tam odráží, co autor již mohl vědět v daném oboru a co se teprve rodilo. Je nesmírně důležité odlišit tyto dva přístupy: přijetí autorova způsobu myšlení co možná nejpřesněji a bez hodnocení a dále pak je to naše interpretace a posuzování podle nějakého zvoleného kritéria. Největším nešvarem je míchat tyto dva základní přístupy.

19


11/1/10 1:10:02 PM

Po prostudování daného díla se můžeme obrátit na některý z komentářů či rozborů daného díla nebo současné interpretace. Vždy je dobré poznat minimálně dva různé přístupy. Teprve po pochopení základní linie myšlení autora v daném díle a po pochopení hlavních interpretací se můžeme pustit do vlastního posuzování nebo analýzy podle vybraného kritéria. Při analýzách a posuzování je důležité mít na mysli kontext díla, doby, myšlení atd.

3.3.6. Aktivní čtení odborného textu Pokud jsme se po předběžném seznámení rozhodli, že daný text nebo jeho část opravdu chceme prostudovat, tak nám nezbývá nic jiného, než vzít knihu a začít studovat. Je důležité nenechat se „zaujmout“ knihou nebo se jí nechat „otrávit“, nýbrž je důležité si znovu promýšlet autorův postup a nechat vystoupit všechny možné myšlenky, které autor mohl mít. Proto je zapotřebí: -

-

-

-

Čteme s určitou ideou, o čem se v knize jedná a jak se asi může úvaha rozvíjet. Od četby očekáváme odpověď na determinované a předem zformulované otázky. V průběhu četby je nutné se stále znovu a znovu vracet k obsahu a promýšlet ho. Vždy čteme s tužkou v ruce a děláme si poznámky a zápisky (viz níže). Zapisujeme si nové otázky, které se nám během textu vynořily. Čteme popořádku tak, jak text postupuje, protože jen tak můžeme sledovat autorův logický postup. Občas je nutné postoupit dále i bez pochopení všeho, protože určitá místa pochopíme snadněji ve světle toho, co následuje. Je však bezpodmínečně nutné se k nepochopenému místu znovu vracet. Čteme pomalu a pozorně v takovém rytmu, abychom postupovali a přitom i přemýšleli. U každé kapitoly či podkapitoly je vhodné se zastavit a promyslet si, co jsme pochopili z přečteného. Každý odstavec textu by měl mít své „jádro“ a to se snažíme identifikovat. Každému odstavci v důležité části textu se snažíme přiřadit nějaké klíčové slovo odstavce, které ho vystihuje. Když si tato klíčová slova zapamatujeme, tak budeme mít v hlavě základní myšlenkovou linii textu. Když dospějeme na konec určité části, tak si napíšeme a nahlas řekneme hlavní body dané části. Hlavní body a jejich propojení se snažíme naučit zpaměti. Občas si uděláme přestávku a pokusíme se zodpovědět otázky, které jsme si zformulovali. Diskutujeme s autorem – je důležité mít určitý myšlenkový odstup od autora a být zkoumaví k jeho názorům. Na druhé straně je nutné dovolit, aby nám studovaný text utvářel a měnil naše názory. 20


11/1/10 1:10:02 PM

„Mnemon, od mládí do stáří… když dospěl na konec jisté části knihy nebo kapitoly… vždycky knihu zavřel a vzpomínal na všechny pocity a výrazy, které si poznamenal, aby mohl podat vhodnou analýzu a souhrn každého pojednání, které četl, hned potom, co ho dočetl. Proto byl tak dobře vybaven bohatstvím vědomostí“ (Isaac Wats. 1741).11 Tento citát nám ukazuje, jak důležité je ihned po prostudování části textu o něm začít uvažovat a snažit si zapamatovat hlavní klíčové body, které jsme si poznamenali.

3.3.7. Zápisky během četby Jak již bylo řečeno, číst je vždy nutné s tužkou v ruce (nebo zapnutým textovým editorem v počítači). Můžeme si zaznamenávat to, co jsme z knihy pochopili, nebo vlastní úvahy, které vznikají během četby. Z toho důvodu je vhodné mít neustále po ruce papír a tužku na zapisování přečtených věcí a vlastních nápadů (tužku s papírem je dobré u sebe nosit neustále). Z takových zápisků se stane „materializovaná paměť“. Poznámky, které píšeme přímo do knihy, musíme psát pouze obyčejnou tužkou! Pokud kniha není naše, tak je musíme vždy po prostudování vymazat!

a) Rozdělení stránky Pokud si budeme dělat zápisky na zvláštní papír, tak je důležité se dobře orientovat v textu a psát si přesné odkazy. Z toho důvodu si musíme daný text trochu rozčlenit a k tomu je několik možností: - Každou stránku si mentálně rozdělíme od shora dolů na 4 oblasti A, B, C, D a k dané poznámce pak napíšeme číslo strany a danou oblast (např.: str. 56 D – víme, že text nebo poznámka se vztahuje ke str. 56 spodní čtvrtině strany). - U každé kapitoly si očíslujeme všechny odstavce a při odkazu na stránku uvedeme i číslo odstavce (např.: 54,7: víme, že jde o str. 54 a 7. odstavec dané kapitoly na této straně).

11

Citováno v: KAHN, N. B. op. cit., s. 38.

21


11/1/10 1:10:02 PM

b) Značky v textu Při práci s textem a jeho studiem, je dobré vytvořit si soustavu různých značek, které nám pomohou orientovat se v textu. Mohou to být např. následující značky: ? |

tomuto bodu nerozumím i po opakované četbě pasáž nebo formulace velmi důležitá › klíčový bod problému; formulace, která všechno objasňuje; tvrzení, které ještě budu muset dlouho promýšlet ! něco nečekaného co budu muset mít na zřeteli ?! zatím nevím, proč se to tak tvrdí? x- xy zdá se, že je to v protikladu s tím co se praví na str. xy Srov. xy vztahuje se k tomu, co bylo řečeno na straně xy; srovnej si s tím, co se tvrdí na str. xy Do hranatých závorek […] se dávají subjektivní poznámky či odkazy, např.: [?] – to se mi zdá pochybné. Systém značek si může každý vytvořit svůj, jen je dobré jej neměnit příliš často, abychom byli schopni se ve značkách orientovat.

c) Podtrhávání Při práci s textem snad každý studující vezme tužku a začne si podtrhávat. I podtrhávání má své zákonitosti. Snažíme se podtrhávat co nejméně a nikdy celé pasáže, nýbrž jen klíčové slovo či několik slov. Můžeme si rozdělit i barvy na podtrhávání, to pomůže k orientaci i paměti (např.: žlutá – jména; červená – nové a důležité pojmy, definice; zelená – základ pro argumentaci…).12

d) Odstavce Klíčová slova odstavců – U každého odstavce si napište klíčové slovo pro daný odstavec – je to jakýsi vlastní titulek odstavce. Toto klíčové slovo dostaneme pozornou analýzou odstavce

12 V knihovně jednoho švýcarského filozofa jsem listoval jeho knihami a našel jsem zajímavý způsob podtrhávání: podtrhával si jen důležitá slovesa a podstatná jména. Pro hlubší analytickou práci s textem si vždy očísloval také jednotlivé odstavce. Takto například korespondenčně diskutoval s Heideggerem o jeho knize „Sein und Zeit“.

22


11/1/10 1:10:02 PM

a hledáním podstatného – jádra věci. Později se již budeme moci v textu orientovat jen pomocí těchto klíčových slov, a když si je zapamatujeme, tak si podržíme v hlavě základní argumentaci autora a budeme s ní moci myšlenkově pracovat. Jednotlivé odstavce je také vhodné si očíslovat, abychom se vyznali, jak jsou v kapitole a abychom si do poznámek mimo knihu mohli označit i příslušný odstavec a nejen stránku.

3.3.8. Nové pročítání textu Všechna označení uvnitř samotného textu slouží především k tomu, abychom se při dalším čtení v textu rychleji orientovali a četli jen důležitá místa – podtržená, označená atd. Nikdy bychom již neměli znovu pročítat celý text, jestliže jsme dobře pracovali poprvé. Opětovné pročítání je velmi důležité pro další objasňování a zapamatování pojmů a definic. Pomocí názvu odstavců, značek na okraji a podtržených slov v textu můžeme velmi snadno dostat základní linii textu a strukturu myšlení do hlavy. Tím se utváří naše schopnost strukturovaného myšlení a zároveň možné další promýšlení hlavních myšlenek a vytváření nových souvislostí.

3.3.9. Poznámky mimo text Další důležité poznámky jako jsou bibliografické karty, výpisky atd. si děláme buď na papír nebo dnes většinou do počítače (nejlépe je k tomu využít databázi MS Access, podobnou databázi v Applu, nebo speciální on-line databáze či softwary13). Pro průběžné postřehy a poznámky můžeme nejprve používat pouze papír a později důležité věci přenést do počítače. Pro rychlé zachycování poznámek je v počítači vhodný program MS OneNote, ve kterém můžeme využít množství různých záložek a rychlé převádění textů. Pokud nepoužíváme počítač neustále, tak nám stačí vytvořit si sadu poznámkových karet ve formátu A6, na které si budeme vždy zapisovat všechny důležité věci ze studia a další nápady. Tuto sadu poznámkových papírů je dobré mít skoro stále u sebe s malou tužkou.

13 http://www.connotea.org/; http://www.procite.com; http://www.zotero.org/. Autor textu pracuje převážně s aplikací zotero. Tyto aplikace slouží jako bibliografická databáze.

23


11/1/10 1:10:02 PM

a) Průběžné poznámky V průběhu četby si děláme na zvláštní papír doslovné výpisky (s uvedením strany a části). Tyto výpisky vždy doplňujeme o naše komentáře – proč je vypsaný text pro nás důležitý, k čemu může být užitečný a co nás k němu napadá. Zaznamenáváme své myšlenky i pocity, které nás k textu napadají. Po přečtení většího celku (např. kapitoly) si za pomocí klíčových hesel u odstavců zkusíme několika větami napsat hlavní myšlenkovou linii textu. Takovéto shrnutí dovoluje později ve stručnosti rekapitulovat celou knihu a může základním materiálem pro nějaký referát nebo elaborát popřípadě i podklad pro určitou kapitolu seminární nebo diplomové práce. V průběhu četby si zaznamenáváme také vlastní úvahy – nebo také přesné formulace (vlastní), které vznikají během četby. Dále sem patří rozvržení tématu, problémy k promyšlení, otázky, které zbývají. Je vždy vhodné zaznamenat u které knihy či v jaké příležitosti a kdy tyto nápady vznikly.

b) Bibliografická karta - kartotéka Ke každé studované knize si můžeme vytvořit vlastní bibliografickou kartu, na kterou uvedeme všechny bibliografické údaje o knize. Dále tam uvádíme důležité pojmy, definice, jména, která jsou pro naše studium důležitá. Ke každému záznamu uvedeme vždy stránku a část strany (A-D), kde se informace nachází. Na tuto kartu také zapisujeme důležité klíčové hesla – témata, o kterých se pojednává. Takováto bibliografická karta nám později může velmi dobře posloužit při psaní diplomové práce. 1. Citace ad litteram – kopírují se z knihy v celé originální formulaci, protože tato formulace: a) zdá se obzvlášť šťastná a výstižná; b) soudíme, že ji budeme později doslova citovat; c) jde o přesnou definici. Citaci vždy zapisujeme do uvozovek „…“, jsou-li v ní uvozovky obsaženy, tak je píšeme takto: „…»…«“. Musíme pozorně opsat celou bibliografickou indikaci, aby každý mohl dané místo nalézt. Citace musí vždy obsahovat na viditelném místě (většinou nahoře) klíčové slovo. 2. K doslovné citaci je vždy dobré uvést krátký vlastní komentář, protože v daném okamžiku jsme „ve věci“ samotné, známe kontext našeho myšlení a později tento komentář i s citací můžeme vhodně použít v psané práci.

24


11/1/10 1:10:02 PM

3. Krátké informace - formulujeme vlastními slovy to, co se nachází v knize a dáváme odkaz na místo v knize. Není-li možné později knihu konzultovat, tak se píše větší shrnutí (ne na kartu). Informace má být krátká, stručná a jasná. 4. Bibliografické indikace – zachycujeme užitečné odkazy na knihy nebo články týkající tématu, které nás nějak zajímá. Obsahují: téma, kterého se týkají, příjmení a jméno autora (psáno kapitálkami), titul a podtitul (kurzívou), eventuálně číslo svazku, nakladatelství, místo vydání, rok vydání, kolikáté vydání (od 2. dále), ISBN nebo ISSN. Příklad: Filozofie „Filozofovat znamená vzdálit se – ne od věcí všedního dne, ale od jejich běžných výkladů, od jejich obvyklých hodnocení“ PIEPER, J., Co znamená filozofovat?, Kostelní Vydří: KN, 2007, s. 53 A. Komentář: Filozofické tázání tedy nesměřuje mimo tento svět každodennosti, ale naopak nás učí a vede, jak se na běžné skutečnosti můžeme dívat jiným, novým a nezvyklým způsobem, Filozofování nás tedy učí novosti pohledu na staré a „známé „ věci a události.

Počítačová databáze nám umožňuje dostat se k zapsaným informacím z několika stran: - Klíčová slova (vždy je musíme zvolit!) o Citace o Vlastní komentáře - Název publikace - Autor - Číslo publikace v knihovně nebo její umístění - Možné umístění citace v budoucí psané práci (např.: 1. kap. 2. část) Další možné způsoby výpisků - Kartotéka poznámek z četby - Kartotéka motivů a témat - Kartotéka podle autorů - Kartotéka podle citací - Kartotéka pracovní

25


11/1/10 1:10:02 PM

Přirozeně nemusíme mít všechny typy kartoték. Stačí mít vypracovaný jednoduchý způsob kartotéky poznámek z četby a všechny ostatní informace si do něj zapisovat.14 Po důkladném pročtení, promyšlení a zpracování několika studií můžeme přistoupit k samotné tvůrčí činnosti, kterou je psaní textu na námi zvolené téma.

4. Psaní Psaní je velmi aktivní tvůrčí proces, kterým rozvíjíme své znalosti a schopnosti a tím i sami sebe. Psaní je způsob jak soustavně rozvíjet své myšlenky bez přerušování druhými, jež nastává v diskuzích (ty jsou ale také velmi důležité!). Abychom se naučili psát a nakonec dokázali napsat diplomovou práci, tak k tomu nevede jiná cesta než začít psát různé věci – úvahy, reflexe, komentáře, deník, popisy situací atd.

4.1.

Praktický nácvik psaní

Schopnost psát texty není vrozená, ale získaná a dá se rozvíjet. Z toho důvodu je zapotřebí, abychom si hned na počátku studií zkoušeli psát jen pro sebe různé krátké úvahy na různá témata, která nás napadnou během přenášek nebo při různých diskuzích. Z tohoto typu krátkých úvah může rychle vzniknout schopnost psát eseje (viz níže). Je důležité zkusit psát každý den alespoň půl stránky vlastní úvahy na nějaké téma. Postupně se tyto krátké úvahy naučíme strukturovat a dále rozvíjet. Mezi další návyky může patřit psaní deníku, ve kterém se naučíme popisovat své vlastní zážitky, myšlenky, postřehy. Jako další krok to může být pokus psát popisy – přírody, lidi, situace a nakonec děje. Popisy nás naučí oddělovat vnímanou realitu od vlastních úvah a interpretací a naučíme se být dobrými pozorovateli. Jako důležitý krok při psaní je naučit se oddělovat popis – situace, děj, myšlenky druhého – od naší interpretace. Ta je také velmi důležitá, ale je nutné ji zřetelně oddělit. Další částí je srovnávání a hodnocení. Na každé srovnání a hodnocení si musíme předem stanovit kritéria. Ta se stávají jakousi mírou, s níž přistupujeme ke každému popisu, a z nich vychází naše hodnocení, které již nebude jen „líbí“ – „nelíbí“, ale bude mít i důvod. Obojí způsob psaní – subjektivní i objektivní popisy a hodnocení zcela jistě upotřebíme i v psaní odborném. 14

Srov. ECO, U., Jak napsat diplomovou práci, Olomouc: Votobia, 1997, s. 151-180.

26


11/1/10 1:10:02 PM

4.2. Odborné psaní Pokud se máme nyní zabývat odborným psaním, tak si musíme říci co to odborné psaní je a jak se liší od normálního psaní.15 Psaní odborného textu je druh psaní, ve kterém používáme vědeckou metodologii daného vědního oboru, konfrontujeme se s prameny, které analyzujeme a interpretujeme, předkládáme výzkumy a nabízíme jejich hodnocení a aplikace. Odborné psaní znamená, že postupujeme metodologicky krok za krokem. Jako základní princip metodologie můžeme klidně použít starý, osvědčený a stručný princip pro myšlení, který sepsal René Descartes a který můžeme klidně použít i pro psaní: Čtyři logická pravidla pro postup myšlení:16 1. Nepřijímat nikdy žádnou věc za pravdivou, již bych s evidencí jako pravdivou neznal: tj. vyhnout se pečlivě ukvapenosti a zaujatosti; a nezahrnovat nic víc do svých soudů než to, co by se objevilo tak jasně a zřetelně mému duchu, abych neměl žádnou možnost pochybovat o tom. 2. Rozdělit každou z otázek, jež bych prozkoumával, na tolik částí, jak je jen možné a žádoucí, aby byly lépe rozřešeny. (Jde jak o přesnou determinaci otázek, tak o převedení na nejjednodušší formu.) 3. Vyvozovat v náležitém pořadí své myšlenky, počínaje předměty nejjednoduššími a nejsnáze poznatelnými, stoupaje povlovně jakoby ze stupně na stupeň až k znalosti složitějších, a předpokládaje dokonce i řád mezi těmi, jež přirozeně po sobě nenásledují. 4. Činit všude tak úplné výčty a tak obecné přehledy, abych byl bezpečen, že jsem nic neopominul. Přestože můžeme mít různé námitky ke způsobu karteziánského myšlení, tak pro strukturované psaní se může stát velmi dobrou pomůckou. Rozdělovat si otázky na další části, myšlenky skládat od nejjednodušších po složité, začínat vždy tím, co je evidentní a ve všem dělat co největší výčty a přehledy. To znamená, že učiníme téma, o kterém pojednáváme, co nejpřehlednější.

15 Pro hlubší úvahy o psaní na vysoké škole srov. např. on-line texty z University of Maryland: http://www.umuc.edu/ewc/ onlineguide/chapter1/chapter1-01.shtml (9.8.2010). 16 DESCARTES, R., Rozprava o metodě, Praha: Svoboda, 1992, s. 17.

27


11/1/10 1:10:02 PM

4.2.1. Druhy základních studentských textů Pro odborné psaní je nutné si také objasnit, jaké máme typy odborných textů, především těch, se kterými se můžeme setkat ve škole.

a) Konspekt Jde o jakési stručné písemné převyprávění obsahu odborného díla. Učitel je zde méně náročný, protože konspekt vyžaduje kromě základní schopnosti číst a psát, především schopnost vybrat podstatné myšlenky z textu.

b) Referát Referát vyžaduje zasvěcenější přístup a může se vztahovat buď k nějaké studii nějakého autora, nebo k nějakému diskutovanému problému. Z toho důvodu můžeme referát dělit podobně jako typy seminářů na analytický a heuristický. Analytický referát je zaměřen převážně na nějakou knihu nebo autora. Nabízí vysvětlení a výklad klíčových pasáží textu, dále uvedení do kontextu problému – objasníme např. místo autora v současném poznání, zhodnocení jeho přínosu, poukážeme na hlavní námitky jeho kritiků, ukážeme myšlenky jeho spolupracovníků nebo následovníků. Heuristický referát (heuristický znamená objevený – to znamená, že se pokoušíme objevit řešení problému) je většinou zaměřen na nějaké téma nebo na nějaký problém ve vědní disciplíně. Tento typ referátu je náročnější a je vhodné, aby student byl nejprve schopen napsat dobře referát analytický. Zde musíme studovat několik knih nebo odborných studií současně a písemně stručně předložit jejich hlavní myšlenky týkající se našeho tématu. Také se vyžaduje, abychom nabídli nějaký vlastní závěr, ve kterém se pokusíme o syntézu prostudovaných textů a vyvodíme vlastní závěry. Často bývá referát spojen i s ústní prezentací výsledků na semináři. Poté bývají do písemného referátu zaneseny i podstatné myšlenky z diskuze. Později se referát stává základem pro příspěvek na konferenci a pro odborný článek. Vždy můžeme podržet rozdělení na analytický nebo heuristický. Z takovýchto referátů vznikají seminární nebo ročníkové práce.

28


11/1/10 1:10:02 PM

c) Esej Velmi často se dnes v humanitních oborech zadává, aby studenti napsali esej na nějaké téma, které jim vyučující zadá, nebo si ho jím nechají schválit. Esej je však náročný slohový útvar a jen málo studentů umí napsat opravdu kvalitní esejistické pojednání, které by splňovalo většinu z teoretických pravidel žánru. U eseje se předpokládá vyspělost autora i čtenáře. Proto můžeme použít i složité větné konstrukce a dlouhá souvětí, podobně jako knižní a nadmíru sofistikované výrazy. Esej může mít pár odstavců i několik desítek stran a velmi často se v nich objevují myšlenky a citáty velkých myslitelů nebo i současných odborníků. Text tím získává na vážnosti a dokazuje autorovu znalost a přehled. Nemůžeme psát esej na banální téma (od toho je fejeton) a měli bychom vždy přinést nový pohled a nabídnout alespoň souvislosti (když ne konkrétní řešení), které pomohou čtenáři zorientovat se, zamyslet a vytvořit si vlastní názor. Především však v eseji musíme předložit vlastní myšlenky a vlastní závěrečné tvrzení předem logicky vyargumentovat. Esej totiž vždy vyžaduje kritické myšlení. Původ eseje Původ eseje v Anglii je spojen uvolňováním vztahů ve společnosti a především s kvalitním vzděláním, politickou angažovaností a po vzoru starověkého Řecka a Říma obnovením politických diskusí a polemik, které se odehrávaly na stránkách novin. Druhy eseje V teorii dnes existují tři způsoby psaní eseje, které jsou determinovány především kulturním prostředím, ve kterém se vyvíjely. Francouzská esej - vždy klade důraz na ideje a jejich rozbor. Ideje jsou abstraktní, hluboké a filozofické. Typická je asociativnost a řetězení myšlenek. Jednoznačně zde můžeme vidět kořeny ve francouzském racionalismu 18.a 19. století. Anglická esej - dává naopak přednost zdravému rozumu (vliv skupiny filozofů kolem Johna Locka a jeho následovníků) a místo analýzy upřednostňuje popis doplněný o příběhy, přirovnání, analogie a příklady. Angličané využívají v mnohem větší míře vtip, morální příklady a tím esej čtenáři přibližují a zpřístupňují. Anglická esej má daleko k abstraktivní rovině eseje francouzské.17 Americká esej - Většina psaných zdrojů v Americe klade charakteristiku eseje někam mezi naučný článek obsahující jasné detaily nebo zahrnující fakta a fikci, příběhy fantazijního světa. Esej je tak literárním mostem mezi vědeckým a populárním.18 17 K danému tématu srov.: http://www.topzine.cz/jak-psat-slohovou-praci-esej/ (7.8.2010). 18 Co je to americká esej srov.: http://student.vutbr.cz/view.php?cisloclanku=2007073001-Americka-esej--Dumyslne-muceni-nebo-uzitecny-nastroj- (7.8.2010).

29


11/1/10 1:10:02 PM

Části eseje: 1. Rozdělení na úvod, stať a závěr 2. Hlavní myšlenka – musí být jasně formulovaná již v úvodu jednou nebo dvěma větami a celý další text je na této myšlence postaven. Nejde zde o fakta, ale o zformulování vlastního postoje. 3. Zdůvodnění – ve stati se snažíme svou myšlenku zdůvodnit za pomocí argumentů či krátké diskuze s jinými argumenty. Vždy je důležité podávat správné údaje. Celé zdůvodnění musí být jasné, srozumitelné a čtivé. 4. V eseji musí pisatel nabídnout vždy svůj vlastní osobní pohled. Osobní pohledy a objektivní důkazy by měly být vyvážené. 5. Ve stati nebo v závěru musí vždy být generalizace – srozumitelné a zjednodušené sdělení. 6. Esej musí obsahovat výčet zdrojů, které používáme, i když nejde o klasické citace.

4.2.2. Seminární a ročníková práce Seminární a ročníkové práce jsou prvními vážnými pokusy studentů pod vedením vyučujících, ve kterých se pokouší vypracovat několika stránkovou odbornou práci. Seminární práce vychází ze semináře, kterého se studenti účastní. Na počátku jsou to většinou semináře analytické, ve kterých studenti analyzují některá díla nebo autory, případně provádí odborný výzkum, který však musí být zpracován na základě nějaké odborné literatury. Výstupem seminární rešerše by měl být nejprve referát (viz výše) a na jeho základě vypracovaná seminární práce. V seminární nebo v ročníkové práci si studenti mohou vyzkoušet různé postupy psaní a práce s odbornými texty a jejich analýzy a zpracování. Způsoby zpracování již jsou podobné jako při zpracování diplomové (bakalářské nebo magisterské) práce. O těchto způsobech budeme pojednávat podrobněji v části týkající se diplomové práce.

4.3. Diplomová práce Na následujících stránkách se budeme zabývat především psaním diplomové práce. Nicméně většinu z uvedených postupů uplatníme i při psaní seminární nebo ročníkové práce. Diplomové práce uzavírají několikaleté studium a jejich cílem je, že „umožňují ověřit vědomosti

30


11/1/10 1:10:02 PM

a dovednosti, které studující získali v průběhu studia a jejich schopnost používat je pro řešení odborných teoretických i praktických problémů vymezených oborem studia.“19 Diplomová práce představuje samostatnou studii, ve které prokazujeme svou schopnost zpracovat zadané téma, zvládnutí odborného způsobu vyjadřování, práce s informacemi, prameny a literaturou.20 To vše, ale v menší míře a jakoby na zkoušku, platí u prací seminárních a ročníkových.

4.3.1. Typy diplomových prací Uvádíme tři základní typy diplomových prací, které se liší na bakalářském a magisterském stupni svou náročností.21

a) Typy bakalářských prací: Práce teoretická – v ní zkoumáme problém z hlediska historického i současného, provádíme srovnání a analýzu teorií, názorů, přístupů a poznatků. Na závěr přinášíme své vlastní názory. Práce teoreticko - empirická – v této práci jsou pojaty vlastní zkušenosti studenta a nebo vlastní průzkumné šetření (teoretický přehled, a vlastní zkoumání např. na základě ankety, dotazníku, dokumentovaných rozhovorů). Zkušenosti nesmíme zaměnit s prožitky a zážitky z praxí. Zkušenosti vznikají na základě teorií podložené reflexe toho, co jsme prožili a viděli na praxi. V bakalářské práci může také jít o předběžné orientační šetření, které může vyústit do výzkumu v pozdější diplomové práci. Případová studie – v práci předkládáme reálnou případovou studii spolu s teoretickým úvodem do problému, o němž se ve studii pojednává. Po předložení případu následuje vlastní analýza.

b) Typy magisterských prací: Práce teoretická – jedná se o důkladné zpracování problému z hlediska jeho vývoje (historie), současného stavu vědomostí a srovnání přístupů. Následuje analýza problému, vlastní zpracování problému a je nutná podrobná a úplná literární dokumentace. 19 Viz: „Zásady práce_1“, jež student nalezne na webových stránkách fakulty: http://www.pvsps.cz/data/document/20100503/zasadyprace_1.pdf?id=100, s. 2. 20 Co se týče typů diplomových prací a dalších náležitostí viz „Zásady práce_1“, op. cit. 21 Tento text je převzatý, lehce upravený a doplněný ze: „Zásady práce_1“, op. cit. s. 2.

31


11/1/10 1:10:02 PM

Práce výzkumná – tato práce vychází z teorie, jádrem je vlastní metodologicky korektní empirické zkoumání, jsou prezentovány jeho výsledky a následuje analýza a zhodnocení. Práce teoreticko - empirická – jde o práci, která kombinuje teoretické zpracování a vlastní zkušenosti prezentované např. jako kazuistiky doplněné důkladnou analýzou a vlastním zhodnocením.

4.3.2. Příprava k psaní diplomové práce Ještě než se vrhneme do samotného procesu psaní, tak je velmi důležité věnovat přiměřený čas přípravě. Během této přípravy si především musíme ujasnit téma, které si buď vybíráme sami, nebo v dialogu s vyučujícím. Dále musí proběhnout alespoň základní rešerše pro začátek tvůrčího procesu. Poté si již můžeme začít vypracovávat osnovu a zpracovávat samotný text.

a) Volba tématu Téma seminární nebo ročníkové práce většinou zadává, alespoň širší okruh, samotný vyučující. Sami si pak můžeme a často musíme téma zúžit. Většinou však téma vychází z nějakého seminárního referátu. Volba tématu na diplomovou práci je trochu odlišná, protože většinou je to jeden z doposud nejzávažnějších životních kroků. Když totiž téma nevyhovuje diplomandovi tak je to zlé, ale ještě mnohem katastrofálnější je, když diplomand nevyhovuje tématu. Můžeme si také samozřejmě vybrat z nabídky okruhů nebo přímo témat, které nabízejí vyučující. Vhodné téma vzniká tehdy, když nás něco zaujalo při seminářích, do kterých jsme se zapsali z nějakého osobního zájmu, nebo může jít o problém řešený v ročníkové práci. Pokud se v některém ze seminářů nebo v přednáškách objeví pro nás zajímavé téma, tak je vhodné si část tohoto tématu zkusit zpracovat v seminární práci. Pokud se téma ukáže jako nosné, tak se mu můžeme věnovat i v dalších seminářích. Závěrečná diplomová práce pak bude „jen“ dopracováním toho, co jsme již rozpracovali v seminárních pracích. Pro odbornou práci musíme mít jasno v následujících bodech: - co budeme zkoumat - jak to budeme zkoumat - jak se to bude nazývat - kdo nám v tom může poradit

32


11/1/10 1:10:02 PM

K tomu dojdeme následujícím postupem: - Napíšeme si problém nebo otázku – verbalizace na papíře je prvním důležitým krokem v práci. Když nápad vydrží týden několikeré čtení a promýšlení, tak je dobrý. - Písemně si zformulujeme cíle – čeho chceme dosáhnout, jak bychom chtěli daný problém řešit, co o problému již víme. - Kontaktujeme nějakého konzultanta – to je velmi závažný krok. On uvidí náš nápad a nějak ho zhodnotí. Musí se shodnout tři aspekty: my sami, téma a konzultant. Je také možné si vybrat téma diplomové práce z nabídky katedry nebo požádat o nějaké téma určitého učitele. Nebezpečná témata: Atraktivní – často nejsou příliš odborné a tak zůstaneme na blyštivém povrchu bez proniknutí do podstaty. Aktuální – není solidní literatura, která již problém řešila, solidní informace se obtížně shánějí a dotýkáme se choulostivých témat. Interdisciplinární – komplikuje to rozumné teoretické ukotvení, často jde o povrchní masku před neznalostí. U těchto témat je totiž zapotřebí skutečná hluboká znalost více disciplin. Všechna tato témata jsou obzvlášť přítulná a vypadají velmi lákavě a svůdně, ale nakonec vysají ze studenta veškerou energii. Pokud jsme již oblast našeho tématu nalezli, tak si ho musíme dále vyjasnit a případně více zúžit. Nebezpečí velmi širokého tématu je v tom, že se v něm ztratíme, vezme nám příliš mnoho času a stejně o něm pojednáme jen velmi povrchně. Pokud je téma příliš široké, tak ho zúžíme například tím, že budeme pojednávat jen o některých jeho aspektech, příčinách nebo jeho důsledcích atd. Tím bude naše práce také přínosnější, protože nepůjde o všeobecný popisný přehled, nýbrž o hlubší práci. Téma můžeme zúžit např. metodou mind mapping, kdy si hlavní téma napíšeme doprostřed papíru a tužkou si k němu poznamenáváme vše, co nás k tématu napadá – příčiny, asociace, otázky, důsledky, důvody. Můžeme použít také např. Kiplingovu metodu 6 sluhů, kdy se na téma zkoušíme ptát všemi tázacími zájmeny a to v několika vrstvách. V této fázi se učíme dobře ptát, což nám pomůže i později při zpracovávání naší práce. Takovým to způsobem se nám může podařit rozdělit téma na tolik otázek a částí, jak je jen možné a žádoucí, aby byly lépe rozřešeny.

33


11/1/10 1:10:02 PM

b) Název práce. Na začátku, po vyjasnění tématu, bychom měli dát práci pracovní název, který se později může stát podtitulem samotné práce. Formulace tohoto názvu je podobná s formulací hlavního problému, o kterém budeme psát. Podtitul vždy přesněji popisuje řešené téma. Doporučuje se, abychom si tento pracovní název znovu a znovu přepisovali a vyjasňovali, dokud nebudeme zcela spokojeni. Tak totiž bude vyjasněno i naše téma. Tento název by měl být jasný a srozumitelný a měl by postihovat řešený problém. Hlavní název práce již může být stručnější a vytvoříme ho až po dopsání práce.

c) Rešerše Než začneme psát, tak musíme shromáždit co nejvíce všech dostupných informací o daném tématu, abych ho mohl dále promýšlet. Rešerše je již sama součástí práce a její výsledky by měly být hodnoceny. Není tedy vhodné chtít po vyučujícím, aby nám dodal seznam literatury. Student by měl strávit poměrně velkou část přípravy na psaní v knihovně a učit se využívat knihovní služby. Nejlepší způsob zahájení rešerše (hledání zdrojů a literatury) je začít ve velkých tematických slovnících, kde nalezneme jak základní strukturu tématu, tak odkazy na možnou odbornou literaturu. Dále je vhodné podívat se do databází, které má škola nebo univerzita k dispozici (např.: EBSCO, ProQuest, PsycINFO, JSTOR, Ovid a Google Scholar).22 Pod klíčovými hesly nalezneme jak odborné články, tak monografie. Zde platí vše, co jsme si řekli o odborné četbě – monografie a učebnice nám nabídnou velký přehled, odborné články nám zase předloží pojednání na některé ze specifických témat. Nezapomínejme využívat knihovnických služeb a trávit čas v knihovnách a hledat zdroje na internetu. Na výzkumnou odbornou práci je zapotřebí načíst hodně literatury a psát si průběžně poznámky do kartotéky (viz výše). Je vhodné si udělat přehled všech pohledů na dané téma a to jak diachronně (historický vývoj daného tématu), tak synchronně, tedy jak je na dané téma pohlíženo v určité době od různých autorů.

d) Výzkum v diplomové práci23 Pokud je diplomová práce zaměřena na empirický výzkum, nebo je výzkum její integrální součástí, je třeba jasně vymezit jeho problematiku a vypracovat vlastní projekt výzkumu. 22 23

Pro studium psychologie je to např. databáze PsycARTICLES dostupná pro studenty PVŠPS na: http://ovidsp.ovid.com/. Následující stránky týkající se výzkumu v diplomové práci jsou převzaty ze: „Zásady práce_1“, op. cit., s. 7-9.

34


11/1/10 1:10:02 PM

Cílům výzkumu je podřízena tvorba hypotéz, volba přiměřených metod a technik, výzkumných vzorků a k základnímu sběru informací či údajů je možné použít i kombinaci různých technik, aby bylo možné získané údaje ověřovat, zpřesňovat a doplňovat. Při přípravě výzkumného projektu i jeho realizaci je třeba se řídit znalostmi z výzkumné metodologie a jejích možností. Výzkum může být tzv. „základní“ či aplikovaný, kvalitativní či kvantitativní (možná je i kombinace kvalitativního a kvantitativního výzkumu). Za výzkum nelze považovat pouhé doplnění textu diplomové práce kasuistikami, z jejichž zpracování není jasné, o jaký vzorek respondentů se jedná, jak byla získávána a zpracovávána data apod. Pokud práce obsahuje vedle teoretického výzkumu i empirický výzkum, je žádoucí dodržet následující uspořádání: Metodologický úvod či metodika výzkumu obsahující následující údaje: a. Stanovení cíle/cílů a záměrů výzkumu, vytýčení problémových okruhů zformulovaných do jednotlivých položek, otázek či hypotéz, které má být provedeno přesně, neboť závěrečné části výzkumu na ně odpovídají. b. Popis výzkumného vzorku respondentů a zdůvodnění jeho volby. Může být doplněn i přehledným znázorněním v grafech a/nebo tabulkách. c. Popis použitých výzkumných metod a technik spolu se zdůvodněním jejich použití. Celé znění, např. při použití dotazníku, nemusí být uvedeno v textu; je možné je zařadit do přílohy, na kterou lze v textu odkázat. d. Způsob zpracování získaného materiálu informuje o tom, jak byl materiál vyhodnocován, jakých kritérií bylo užito pro utřídění, škálování a zda či jakým způsobem byly použity statistické metody atd.

e) Etické aspekty výzkumné práce: V textu závěrečné práce je nutné se zabývat tzv. etikou výzkumu. Pokud student zpracovává soukromá životopisná data získaná od respondentů, je nutné opatřit si tzv. informovaný souhlas s využitím získaných dat pro účely zpracování závěrečné práce (informovaný souhlas musí obsahovat stručné zdůvodnění využití dat, účel práce a informace o míře zveřejnění poskytnutých dat). Respondenti stvrzují informovaný souhlas svým podpisem. Vzhledem k tomu, že informovaný souhlas obsahuje identifikační údaje respondentů, není jej ani vhodné, ani nutné jej přikládat do textu práce; student však informované souhlasy předloží k nahlédnutí vedoucímu práce. V textu závěrečné práce je nutno uvést informaci o tom, že autor práce tento informovaný souhlas skutečně získal; nejlépe je tuto pasáž situovat do úvodních podkapitol o metodice výzkumného šetření. Tímto upozorňujeme 35


11/1/10 1:10:02 PM

studenty, že jakékoli využívání informací týkajících se respondentů bez jejich vědomí je možno považovat za neetické. Vzhledem k tomu, že ze zákona jsou veškeré diplomové práce veřejně přístupné k nahlédnutí, autor může být v případě nedodržení základních pravidel se zacházením s důvěrnými daty o zkoumaných osobách předmětem žalob na ochranu osobnosti. Ze stejných důvodů je možné diplomovou práci vrátit k úpravám či k přepracování. V případě, že student zpracovává výzkum, je žádoucí respondenty informovat jak o průběhu získávání dat, tak o jejich využití. Pokud byla součástí informovaného souhlasu i dohoda o změně veškerých identifikačních údajů týkajících se respondentů, je nutné tuto dohodu dodržet a zároveň uvést v části textu týkajícího se popisu vzorku respondentů informaci o změně osobních dat respondentů. Výsledky výzkumu je vhodné podat diferencovaně. Je možné je utřídit do podkapitol např. podle použitých metodik, podle jednotlivých tematických okruhů, podle fází výzkumu apod. Vlastní prezentace výsledků má zpravidla úvod, který daný úsek charakterizuje, pak následují získané údaje, jejich kvantitativní a kvalitativní vyhodnocení, analýza a interpretace. Přehlednosti napomáhají tabulky a grafy, které musejí být očíslovány a opatřeny nadpisem podle toho, co vyjadřují. Tabulky a grafy lze zařadit do textu nebo do příloh. Tabulky a grafy bez výkladu (komentáře) uváděných dat se v textu zásadně neuvádějí; pokud se v textu vyskytnou, klasifikují se jako chybné.

f) Závěr výzkumu Závěr výzkumu má celkově shrnout dosažené výsledky a odpovědět na vytýčené úkoly. V závěru výzkumu je možné se zmínit i o možném využití výsledku výzkumu v praxi. Součástí výzkumu může být srovnávání získaných dat se závěry podobných publikovaných výzkumů nebo s obecnějšími teoretickými poznatky. Do výzkumné části práce je možné zařadit i diskusní část (kapitolu), která se kriticky vyjadřuje k celkové problematice i k výsledkům získaným vlastním výzkumem. Diskuse se může zaměřit i na otázku zvolených technik, na rozsah zvoleného vzorku a může upozornit i na další problémy nad rámec práce, ale vyžadující řešení v budoucnosti. Tyto zásady platí i pro méně náročné šetření v bakalářské práci. Liší se od výzkumu v magisterské práci tím, že v bakalářské práci může být menší rozsah souboru respondentů v kvantitativním šetření, šetření může být méně náročné a posuzování výzkumu bývá méně přísné.

36


11/1/10 1:10:02 PM

4.3.3. Vypracování tématu Vypracováním tématu rozumíme přesné vymezení problému, zpracování výpisků z četby, samotné psaní, rozbor jednotlivých částí tématu, vlastní zhodnocení, které je předloženo s argumenty.

a) Rozvržení práce – obsah Je to divné, ale přece jen se obsah píše dříve než samotná práce. Nejprve si promyslíme, jak bychom si téma mohli rozdělit po hlavních částech (kapitolách). Vždy je dobré začínat od těch nejobecnějších a nejzřejmějších věcí a postupovat k obtížnějším. Nejprve tedy provedeme dělení tématu na několik hlavních částí a následně každou část (budoucí kapitolu) rozčleníme na několik dalších podčástí (budoucích podkapitol). Takovéto dělení nám může klidně zabrat i několik týdnů – je dobré si strukturu znovu a znovu psát, přepisovat a promýšlet. Vyvážení struktury práce jde samozřejmě ruku v ruce se studiem nalezené literatury. Rozčlenění struktury vždy závisí na velikosti textu, který máme napsat. K rozdělení tématu můžeme opět použít techniku mind mapping. U diplomové práce by struktura (možný obsah) měla být trochu harmonicky vyvážená, což znamená, že každé kapitole by měl odpovídat přibližně stejný počet stránek. Je důležité si hned na začátku uvědomit, kolik stránek textu má práce mít a počítat s tím, že na kapitolu by mělo připadat minimálně 5 stran a maximálně 15 stran textu, ideální je cca 10 stran textu na 1 kapitolu. Každá kapitola musí být ještě dále rozčleněna na podkapitoly. Máme-li např. 5 kapitol, tak každá z nich by měla mít maximálně 3-4 podkapitoly o cca 3 stranách. Z toho vyplývá, že když máme téma dobře strukturované, tak nevzniká hrůza z množství stran, které musíme popsat, ale naopak zjistíme, že se budeme muset hodně omezovat, abychom se do daného limitu stránek vlezli. To znamená, že každá podkapitola musí být jasně a stručně napsaná.

b) Četba a výpisky Závěr kapitoly o odborném čtení nás již lehce uvedl do tématu odborného psaní, když jsme hovořili o zapisování během četby do kartotéky. Zápisky slouží především k uchování důležitých informací a myšlenek, ale také jako podklad pro další, již tvůrčí práci studenta: psaní odborného textu. Postupně pročítáme literaturu, kterou jsme na dané téma nalezli (nezapomeňme, že rešerše vždy patří k samotné práci a nechtějme seznam literatury od učitele). Výpisky, které si 37


11/1/10 1:10:02 PM

děláme, si postupně řadíme podle rozvrženého obsahu práce – již bychom měli vědět, kam který citát půjde jako hlavní, podpůrný nebo pomocný argument. Do kartotéky začlením ještě jedno heslo – název nebo číslo kapitoly, kde daný text nebo komentář chceme zařadit. Tak s výpiskami pracujeme aktivně a postupně narůstá jakési „maso“ na „kostře“ struktury. Výpisky a komentáře začleňujeme nejprve do kapitol, a když každou kapitolu máme rozčleněnou na podkapitoly, tak výpisky začleníme do nich. Při následném psaní již budeme vědět, kde která citace i s komentářem bude.

c) Psaní Na začátku samotného psaní si napíšeme nejprve nástin práce, což je krátké vyjádření teze, smyslu nebo hlavní otázky a odpovědi své práce. Tento nástin je maximálně na 1 stranu a píšeme ho v celých větách. Takovéto vyjádření bude později jako základ, který nás bude spojovat s hlavním tématem. V podstatě si na začátku napíšeme závěr – tedy to, co chceme sdělit čtenáři. Někdy může jít třeba jen o jednu větu, jedno tvrzení, které je v samotné práci rozpracováno s argumenty. Nikdy nezačínáme psát práci úvodem. Tím ztratíme mnoho drahocenného času. Úvod se píše až jako poslední text, protože vždy uvádíme až do hotové práce. Ještě než začneme psát, tak si zvolíme čtenáře naší práce, pro které chceme psát. Při jakékoli psané práci je dobré mít na mysli konkrétní nebo fiktivní osobu, pro kterou píšeme, které dané téma chceme vyložit. Můžeme si například představovat někoho z ulice, nebo své známé, kteří se v daném tématu vůbec nevyznají a my jim ho máme jasně a strukturovaně vyložit, aby oni vše pochopili. Během psaní stále myslíme na danou osobu a ptáme se, jaké otázky by k tématu asi mohla mít. Tyto otázky si vždy poznamenáme, v textu je předložíme a snažíme se dát na ně jasnou odpověď. Když máme napsanou hlavní tezi, tak si napíšeme koncept každé kapitoly - o čem bude, odkud vycházíme a co chceme v dané kapitole sdělit. Pro první sepsání každé kapitoly si nejprve uspořádáme své poznámky podle jejich pořadí. Během psaní vždy vysvětlujeme a definujeme klíčové pojmy a odborné termíny, které používáme jako základní a klíčové kategorie. To neděláme jen u termínů, které jsou v dané disciplíně naprosto běžné a normativní. V první kapitole znovu jasně a zřetelně vyjádříme naši otázku, se kterou přistupujeme ke zkoumání tématu a k sepsání práce. V této kapitole můžeme nastínit také dřívější odpovědi na danou otázku a způsoby řešení. Nabídneme také širší kontext, ve kterém se daná otázka nachází. Následující kapitoly jsou převážně analytické. V těchto kapitolách zkoumáme buď literaturu, která se daným tématem zaobírá, nebo mohou popisovat výzkum, který provádíme, abychom na danou otázku získali odpověď. 38


11/1/10 1:10:02 PM

V každé kapitole a podkapitole zapisujeme nejprve hlavní linii a bokem, si poznamenáváme další poznámky, které nás napadnou (zde můžeme používat například vkládání komentářů v textovém editoru). Tyto doplňky a odbočky buď využijeme při opětovném čtení a konečném zpracování, nebo je na závěr zcela vypustíme. Během psaní je důležité udržet disciplínu a zůstávat nebo se stále vracet k hlavní linii, kterou dále rozvíjíme. Hlavní linie textu by měla vždy obsahovat předložení tématu v jeho části, předložení jiných názorů a diskuzi s nimi a krátké uzavření diskuze s vlastním tvrzením. Během psaní členíme text do odstavců. Každý odstavec by měl obsahovat v 1-2 větách nastínění problému nebo myšlenky, její rozpracování a kratičký závěr – co my z dané diskuze máme. V následujícím odstavci je možné opět navázat na předcházející odstavec a myšlenku posunout logickým krokem dále. Každý odstavec by měl obsahovat maximálně jednu hlavní myšlenku spojenou s její argumentací. Každá kapitola a případně i podkapitoly by měly obsahovat kratičký úvod a závěr, kde nastíníme, co čtenáře v kapitole čeká a jak bude kapitola členěna. Na závěr každé kapitoly napíšeme krátké shrnutí toho, co se čtenář dozvěděl a co ho čeká v následující kapitole. Platí zde zásada z medií: „říci co řekneme, říci to, říci, co jsme řekli“. Takovým způsobem zachováme čtenáře neustále v kontinuitě textu. Poslední kapitola textu je syntetická. V ní buď shrneme výsledky výzkumu, nebo analýz jiných pohledů a ukážeme na příčiny, důsledky, významy, možné využití a další rozvinutí. Vždy nabídneme odpověď na otázku, kterou jsme si na začátku položili. Tato kapitola je výsostným prostorem našeho myšlení a našich tvrzení s argumenty a závěry. Během prvního psaní usilujeme především o kontinuitu textu a o zachování logických argumentů. Napsaný text dáme vždy někomu přečíst (vedoucí práce, kamarád…), tak uvidíme první reakce. Způsob vyjadřování při psaní - Při psaní používáme kratší věty. - Vyjadřujeme se věcně s minimem obrazných a přenesených významů - V jednom odstavci rozvíjíme jen jednu myšlenku. - Nevyjadřujeme se v dlouhých větách a souvětích. - Upouštíme od nadměrného používání zájmen a vedlejších vět. - Nepoužíváme vykřičníků, citoslovcí, 1. osoby jedn. čísla, ale 1. osoby množ. čísla: my – tedy pisatel a čtenář, kterého daným tématem provázíme („V této kapitole se zaměříme…“; „Podívejme se nyní jak daný problém řeší…“). - Neironizujeme práci druhých, nevyjadřujeme vlastní emoce, nýbrž soudy jsou podložené argumenty a s pokorou a respektem k jiným autorům (např.: „z uvedeného se jeví, že…“; nebo: „z předložených argumentů vyplývá, že daný autor ne zcela přesně předložil…“ atd.). 39


11/1/10 1:10:02 PM

-

Při psaní nepoužíváme vykřičníků (emoce) ani tří teček (…) na znamení váhání a obavy něco vyslovit. Otazník používáme, jen když si klademe věcnou otázku, na kterou v práci nabídneme odpověď. Nemusíme začínat od první kapitoly. Po dokončení prvního sepsání a vytisknutí je zapotřebí alespoň jeden den pauzy na odstup a osvěžení. Využíváme vedoucího práce jako pokusného králíka – odevzdáváme mu kapitoly postupně. Jako předposlední část se píše „závěr“ práce a jako úplně poslední napíšeme „úvod“ práce – uvádíme až do existující práce. Poslední kapitola práce by měla být syntetická (shrnující), měla by to být vlastní reflexe pisatele a měla by nabídnout závěrečnou odpověď na položenou otázku.

Příklad dlouhého vyjádření, v němž ztrácíme smysl textu: Špatné vyjádření: „Klavírista Wittgenstein, bratr známého filozofa, jenž napsal Tractatus Logico-Philosophicus, který dnes mnozí považují za mistrovské dílo současné filozofie, měl to štěstí, že pro něj Ravel napsal koncert pro levou ruku poté, co přišel ve válce o pravou.“

Dobré vyjádření: „Klavírista Wittgenstein byl bratrem známého filozofa Ludwiga. Protože měl zmrzačenou pravou ruku, Ravel pro něj napsal koncert pro levou ruku.“24

4.3.4. Odkazy v textu Jak už víme, tak se v odborném textu odkazujeme na jiné autory a jejich myšlenky a díla. Odkazy mohou být v zásadě dvojího typu: a) Doslovné citace b) Parafráze

24

Převzato z: ECO, U. op. cit. s. 187.

40


11/1/10 1:10:02 PM

a)

Doslovné citace

Důležitou součástí odborného textu a zvláště diplomové práce, je správné používání citací textů jiných autorů. Jde buď o texty, které jsou hlavním předmětem našeho zájmu – primární literatura – anebo o další literaturu ke studované problematice - sekundární literatura. Citovaný text buď následně interpretujeme, nebo ho používáme k podpoření naší vlastní interpretace. Je obtížné říci, zda máme citovat více nebo méně. To záleží na typu naší práce. Pokud děláme analýzu nějaké díla, tak budeme samozřejmě citovat mnohem více, než když vycházíme z nějakého výzkumu.

b) Bibliografické odkazy Bibliografické odkazy jsou odkazy na citovaný text (autor, dílo, místo vydání, vydavatelství, rok, strana) a uvádíme v poznámkách pod čarou. Způsob psaní odkazů je řízen státní normou, která sama o sobě je dosti volná a proto ji každá instituce upravuje podle sebe.25 Citovaný zdroj se také musí objevit v bibliografii na konci práce, kde k němu přidáme ještě ISBN nebo ISSN a odebereme číslo stránky. Podrobnější způsob uvádění odkazů bude uveden níže.

c) Zásady pro citování: -

-

Text musí být citovaný v rozumné míře – maximálně do 3 řádků uvnitř textu a je uvedená a ukončená uvozovkami. Pokud je text delší než 3 řádky, tak je velmi vhodné tento text odlišit graficky (viz níže) a to již bez uvozovek. Takovýchto velkých textů však může být v práci jen několik. Citace ze sekundární odborné literatury předkládáme, jen pokud mají velkou váhu a potvrdí naše náhledy. Každá citace musí být uvedena tím, proč ji citujeme. Každá citace musí být analyzována a zhodnocena. Nelze citovat bez další práce s danou citací – necitujeme jen proto, že se nám text líbí, ale musíme ukázat, co je na textu zajímavé a jak souvisí s naší prací. Myšlenku citovaného autora musíme sdílet, nebo musíme uvést naše kritické výhrady a důvody. Základní texty musejí být citovány, pokud je to možné, podle kritického vydání, nebo podle co nejspolehlivějšího vydání.

25 Pro způsob bibliografických odkazů na fakultě PVŠPS srov. BRATKOVÁ, E. Příloha 2: ukázky seznamu citací a způsob uvádění pramenů a literatury. Dostupné z: http://www.pvsps.cz/data/document/20100503/zasadyprace-2-citace.pdf?id=97.

41


11/1/10 1:10:02 PM

-

-

-

Pokud jde o práce cizojazyčných autorů, tak je velmi vhodné pracovat s originálním textem (překlad je vždy jen interpretace!). To je důležité, pokud jde o primární zdroj. V takovém případě můžeme do hlavního textu uvést překlad a do poznámky pod čarou uvedeme originální text. U sekundárních textů, kdy chceme doložit jen pár údajů, může stačit jen překlad. V zásadě však platí, že u odborné práce vždy musíme pracovat s originálem. Odkaz na autora a na jeho dílo uvádíme v poznámce pod čarou a musí být vždy zcela jasný a vytvořený podle daných pravidel (viz níže a příloha). V poznámce pod čarou neuvádíme nikdy ISBN, jež se uvádí v bibliografii na konci práce. Citace musí naprosto věrné, nic se nesmí vynechat a nedat to čtenáři na vědomí (např. 3 tečky v hranaté závorce), nic se také nesmí přidat.

d) Parafráze V odborném textu používáme také parafráze myšlenek různých autorů. Může jít o naše shrnutí myšlenek druhých, nebo o volný odkaz na dílo nějakého autora. Někdy to může být i naše úvaha vycházející z textu nějakého autora. V takovém případě text není uváděn uvozovkami, ale vytvoříme poznámku pod čarou, kterou uvedeme zkratkou: srov. nebo sr. a dále již citujeme autora a dílo, na které se odvoláváme, případně i stránky.

e) Poznámky pod čarou V poznámkách pod čarou kromě odkazů na citované texty uvádíme i další poznámky. Zde přinášíme různé okolnosti a typy poznámek pod čarou: - Identifikace pramene, z něhož citujeme. - Podpůrné bibliografické údaje, např.: „k tomuto tvrzení srov. také…(uvedeme např. knihu nebo studii nějakého autora)“. - Provedení dalších odkazů, např.: „srov.:“; nebo: „viz“ a můžeme se odkázat i část uvnitř našeho textu, nebo na jinou studii. - Citace podpůrného textu, který nechceme uvést do hlavní části textu, protože by rušil, ale který podpoří naše názory. Vždy uvedeme přesnou identifikaci pramene. - Rozvedení našich myšlenek – umožní nám nezatížit text dalšími důležitými postřehy, které jsou ale vůči hlavnímu tématu jen okrajové.26 26 Poznámky tak obsahují shrnutí nebo resumé a mohou výborně posloužit jako doplnění a rozvedení jednotlivých bodů našeho výkladu. Např. Umberto Eco (op. cit. s. 211) upozorňuje, že do poznámek můžeme přenést veškeré detaily odborného rázu. V podstatě ale jen z jiného úhlu opakují to, co bylo řečeno.

42


11/1/10 1:10:03 PM

-

Slouží k poopravení nebo k oslabení našich tvrzení – poukážeme i na jiné hledisko. Předkládáme v nich překlad důležitého textu, který v hlavním textu citujeme v originále, nebo opačně – v poznámce uvedeme originální text.

f) Příklady bibliografických odkazů Příklady, které uvádíme, pocházejí z již citované směrnice PVŠPS, kde nalezneme plnější pokyny a návody, jak správně citovat. Pro další odborné psaní mimo fakultu PVŠPS doporučujeme držet se již jednou naučeného způsobu a ten mít jako vlastní standard. Základním pravidlem pro odkazy v textu je, že v jednom textu se nikdy nesmí měnit způsob citací, i kdyby jiné způsoby byly možné. Monografie Příjmení autora nebo autorů píšeme vždy velkým písmem, za příjmením následuje čárka, za ní pak buď iniciála křestního jména, nebo celé křestní jméno a tečka. Po příjmení a jménu uvedeme název publikace, který se píše kurzívou. Za názvem publikace je tečka. Pak se uvádí místo, kde byla publikace vydána, za ním dvojtečka, název nakladatelství nebo jméno nakladatele, čárka, rok vydání. Citace končí číslem stránky. V citaci se pak nikdy nepíše str., ale pouze s. a odpovídající číslo strany. Student má možnost si zvolit jeden z těchto dvou způsobů, ale pak už jej musí používat v celém seznamu literatury. NOVÁK, J. Péče o duši jako světový problém. Praha: Obzor, 2003, s. 123. nebo: NOVÁK, Jiří. Péče o duši jako lokální problém. Praha: Academia, 2006, s. 55-58. V závěrečné bibliografii pak tento údaj napíšeme s ISBN, ale bez uvedení citové stránky, počet stránek je nepovinný údaj: NOVÁK, J. Péče o duši jako světový problém. Praha: Obzor, 2003. 598 s. ISBN 80-7854539-6. Publikace s více autory: Jména autorů se oddělují buď čárkou, nebo pomlčkou mezi jednotlivými jmény. U dvou autorů nebo u druhého a třetího autora je možno použít také spojku „a“ nebo u anglické publikace a. (and). Opět je nutno v celé práci dodržet jednou zvolený způsob. Takto se uvádějí jen první tři autoři, ostatní se zahrnují do zkratky aj., před 43


11/1/10 1:10:03 PM

kterou se nedělá čárka (nikdy se nepíše a kol.). V angličtině se používá et al. a před et se čárka dělá. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000, s. 60. nebo HARTL, P. – HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000, s. 60. nebo HARTL, P. a HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000, s. 60. Kapitoly z monografií U rozsáhlých sborníků s více autory je lépe uvést na začátku citace kapitolu příslušného autora. Je však nezbytné dále uvést celou publikaci, odkud se kapitola vzala. Tato publikace se uvádí po předložce In (za ní není interpunkce). V tom případě se kurzívou píše pouze název celé monografie, nikoliv však název uvedené kapitoly. Pokud jsou hlavní autoři celé monografie uvedeni v publikaci jako editoři, píše se za jejich jménem (ed.), v češtině stejně, ať jde o jednoho nebo více editorů. V anglickém názvu pak v množném čísle (eds.). Za rokem vydání je čárka a rozsah kapitoly uvedený stránkami od – do. Stránky se označují písmenem s. před jejich čísly. RŮŽIČKA, J., ČÁLEK, O. Antropologicko hermeneutická psychoterapie, základní témata. In RŮŽIČKA, J. (ed.). Psychoterapie V. Sborník přednášek. Praha: Triton, 1998, s. 9 - 19. nebo: DOSTÁLOVÁ, O., ŠIKLOVÁ, J. Sociální práce v paliativní medicíně. In VORLÍČEK, J., ADAM, J., POSPÍŠILOVÁ, Y. (ed.). Paliativní Medicína. 2.vyd. Praha: Grada, 2004, s. 485 - 504. nebo: MATOUŠEK, O., HARTL, P. Nároky sociální práce a syndrom vyhoření.In MATOUŠEK,O. aj. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003, s. 51-63.

Články v časopisech U článků v periodikách za jménem nebo jmény autorů článku píšeme název článku normálně, nikoliv kurzívou. Po tečce je název časopisu kurzívou, čárka, rok, kdy článek vyšel, ročník, který označuje dobu vydávání časopisu a je uveden v jeho tiráži, číslo časopisu a stránky od – do, vše odděleno čárkami. Na konci tečka. Pokud je údaj takto úplný, není třeba psát roč. (označuje ročník), č. (označuje číslo), s. označuje stránku. Pokud něco chybí, je nutno označit zkratkou, o jaký údaj se jedná. U časopisů se dává na konci za tečkou ISSN (což je obdoba ISBN u knih).

44


11/1/10 1:10:03 PM

USLAR, D. Psychologie und philosophische Hermeneutik. Daseinsanalyse, 1996, roč. 13, č. 1, s. 1 - 17. nebo: TOSELAND, R.W., BLANCHARD, C.G., MCCALLION, P. A problem solving intervention for care givers of cancer patients. Soc. Sci. Med., 1995, 40, 4, 517 - 528. nebo: VASKOVÁ, V., ÚLEHLA, I., KOVÁŘ, M. Komunitní plánování jako součást reformy sociálních služeb. Sociální politika, 2001, 27, 11, s. 8 - 9. Další způsoby citování odkazů u různých typů publikací nalezneme v již zmíněné příloze zásad práce. Musíme si být vědomi, že vždy nastanou nějaké nejasnosti jak správně nějakou publikaci citovat. V takovém případě se neváhejme dotázat vyučujících nebo zvolit přiměřený způsob citace, ve kterém budou obsaženy všechny důležité informace, a tento způsob nebudeme v daném textu měnit.

g) Vybrané zkratky užívané v poznámkách nebo v textu V každé práci používáme různé odborné zkratky. Následující seznam nabízí jen některé obecné zkratky, které jsou v obecném povědomí a mohou se v textu používat. U konkrétních vědních oborů jsou samozřejmě speciální vlastní zkratky obecně užívané v dané disciplíně. V textu jinak nepoužíváme zkratek slov, kterými chceme něco vyjádřit. alm. an. apod., apod. b. m. b. m. a n. b. m. n. a r. b. n. b. r. cf., cfr čas. d. ed. e. g. ex. i. e.

almanach anonym, anonymně a podobně bez místa vydání bez místa vydání a nakladatele bez místa vydání, nakladatele a roku bez nakladatele bez roku vydání confronta – srovnej časopis díl editor, vydavatel, pořadatel exempli gratia (v anglických textech) – například například id est (v anglických textech), to jest; to znamená 45


11/1/10 1:10:03 PM

ibid., ibidem In l. c. např. násl., n. NB, N. B. obr. op. cit., o. c. překl. přel. pseud. reed. rkp. roč. ř. sb. sl. s., str. sic srv., srov. tab. v. v. vol. vyd.

tamtéž (totéž dílo, tatáž strana) v (označuje citaci kapitoly v monografii nebo ve sborníku) loco citato, citované místo například následující (stránka, stránky) nota bene, mimoto; a to; kromě toho; ještě navíc obrázek; vyobrazení opus citatum, dříve citované dílo překlad; překladový; překladatel přeložil; přeloženo pseudonym reedice, nové vydání rukopis ročník; ročenka; ročně řada; řádek sborník slovo; sloupec strana doslova (autor, kterého citujeme, se vyjádřil zrovna takto a ne jinak – chceme tím upozornit na překvapivé vyjádření) srovnej, viz také tabulka viz verš volume, svazek vydal; vydání; vydavatel (totéž co editor v anglických bibliografiích)

4.3.5. Revize textu Po prvním sepsání musí následovat kritická revize textu. Po dokončení prvního sepsání textu a jeho vytištění počkáme alespoň jeden den s jeho četbou, abychom měli čas na duševní osvěžení.

46


11/1/10 1:10:03 PM

a) Otázky k revizi textu Při následném čtení se zamýšlíme především nad následujícími body: -

Jsou jednotlivé kapitoly nebo podkapitoly jasné? Má každý odstavec jednu hlavní myšlenku a rozvíjí celkovou tezi? Je postup logický a jasný? Jsou nadpisy podkapitol přesné a užitečné? Jde zřetelně vnímat hlavní myšlenku práce? Jaké otázky vznikají?

Po těchto otázkách provedeme nezbytné změny, aby se text vyjasnil, a do textu zaneseme důležité otázky, které nás při čtení napadly a nabídneme i odpovědi. Pokud některé myšlenky nejsou přesné, tak hledáme přesnější vyjádření. Dlouhé pasáže logicky rozčleníme na odstavce případně na další podkapitoly. Každou opravenou kapitolu odevzdáme vedoucímu práce a následně zaneseme jeho připomínky.

b) Bibliografie Na závěr, za text, uvedeme seznam veškeré v textu citované literatury. V tomto bibliografickém seznamu již neuvádíme čísla stránek, ale ISBN nebo ISSN. Bibliografický seznam je sestaven v abecedním pořadí a u malých textů, jako je diplomová práce, se většinou nerozlišuje mezi primární a sekundární literaturou ani mezi monografiemi a články v periodikách. Takové rozlišení můžeme udělat při velkém množství uváděné literatury.

c) Ukončení práce Jako předposlední část naší práce napíšeme Závěr. Má obsahovat nastínění hlavní otázky, na kterou jsme hledali odpověď, shrnutí hlavních bodů z každé kapitoly a výslednou odpověď na danou otázku. Jako poslední text píšeme Úvod práce, protože uvádíme do hotového textu. V úvodu nastíníme základní otázku, kterou máme, cestu, kterou podnikneme, abychom získali odpověď na danou otázku. Po napsání Závěru a Úvodu nás ještě čeká vygenerovat Obsah celé práce, který umístíme na začátek před Úvod.

47


11/1/10 1:10:03 PM

Celou práci dáme do „košilky“ – úvodních listů, na kterých je napsáno jméno školy, autor atd. Tento typ úvodních má každá škola svůj vlastní.27 Celý text ještě několikrát pročteme, abychom opravili všechny formální, gramatické i stylistické chyby. Pokud je to možné, tak dáme text ještě někomu přečíst, abychom měli jistotu, že neobsahuje mnoho chyb, které nám unikají. Pak už nás čeká jen vytištění, případně svázání pokud se jedná o diplomovou práci a předání práce vedoucímu a oponentovi. U seminárních prací je možné po dohodě s vyučujícím volit elektronickou formu předání. U diplomových prací tento způsob není možný, ale často se vyžaduje také elektronická verze pro vystavení práce na webových stránkách fakulty.

5. Studium jako životní postoj Každé studium začíná vždycky vstřebáváním informací přednáškami, četbou, otázkou a končí tvůrčí činností - psaním. Na vysoké škole procházíme oběma fázemi. Nejprve vstřebáváme a poté tvoříme: „Lidská mysl je jako pozemek, jakkoli je úrodný, tak jestliže se neobdělává a nehnojí různou četbou, tak za nějaký čas bude neplodnou“ (J. B. Vico). Čtení a tázání se je spolu s údivem začátkem tvůrčí práce.

5.1.

Postoj ke studiu

Mnozí studují tak, že se nikdy nestanou skutečnými odborníky ve věci, kterou vystudovali a celý život zůstanou v mnoha či ve všech oblastech života pod průměrem. Odborník naopak zná v určité věci něco lépe a více než ostatní a to se mu promítne i do všech ostatních oblastí jeho života. Odborníkem se člověk stane, když se aktivně a plánovitě věnuje nějaké věci. V oblasti humanitních studií jsou dva základní přístupy a oba se týkají primárně práce s textem: četba a psaní, přijímání a vydávání, obojí jsou dvě strany reflexe a přemýšlení, jedno bez druhého neexistuje. Máme-li něco dělat, tak si nejprve musíme promyslet, jestli na to máme – udělat inventuru svých duševních a tělesných kladů a záporů, abychom zjistili, čím jsme vybaveni pro život, a co se dá měnit a co se měnit nedá (v podstatě se ale dá změnit mnohem větší procento vlastností než je možno myslet) a to přijmout jako danost. Vše záleží na našem vlastním postoji, který je buď aktivní, nebo pasivní. Chce-li se člověk stát skutečným odborníkem na nějakou věc, je zapotřebí, aby zaujal aktivní postoj. Při začátku studia se jedná o správné položení otázky: nikoli jen „co mi to studium dá“, 27

Pro PVŠPS viz: http://www.pvsps.cz/data/document/20100503/zasadyprace-1-doplnek.pdf?id=101.

48


11/1/10 1:10:03 PM

ale spíše „co pro své studium mohu udělat“. První otázka ukazuje pasivní přístup, kvůli němuž se člověk nikdy nestane odborníkem v dané věci, kterou studuje. Druhá otázka poukazuje na aktivitu člověka, který vidí ve studiu možnost a ví, že se musí nasadit, aby ji využil smysluplně. Podobně je to i s celým životem: otázka „co očekávám od života“ ukazuje na pasivní přístup; otázka jiná by mohla znít „jak ten život mohu prožít?“. Nemusím vědět, co chci dokázat či udělat během celého svého života, ale je nutné si dávat i dílčí zaměření (např. za 5 let chci dobře vystudovat, ne pouze dostudovat). Nikdy nedosáhneme toho, o co se nepřičiníme. K cíli vedou vždy cesty přes mnohé překážky, které ale vždy lze překonat.

5.2.

Studijní receptivita

Receptivita znamená schopnost přijímat. Člověk v celé své struktuře je primárně receptivní. Rozvíjí a prohlubuje to, co přijme. Žádný člověk neroste bez výživy. Dítě přijímá všechno od ostatních: život, výživu, jazyk, zvyky… a z toho všeho časem vytváří něco ryze jeho originálního: svou osobnost s nikým nezaměnitelnou. Totéž se musí říci o poznání: nikdy se nezačíná z nulového bodu, abychom sami znovuvytvořili všechny druhy věd. Především přijímáme to, co druzí již odhalili, vytvořili a promysleli. Tuto tradici vědomostí však každý musí asimilovat sám a vytvořit z ní své vlastní vědění. Tato základní pravda je známa již odedávna: „…mysl nemůže počít ani porodit, není-li zaplavena mohutným proudem vzdělanosti.“28 Petronius srovnává poznání s početím – tím, že do sebe přijímám různým způsobem myšlenky druhých, moje mysl, moje duše je oplodněna. Nic z toho, co do ní vstoupilo, nezůstane stejné, ale bude postupně dotvořeno v něco nezaměnitelně vlastního a později přivedeno na svět – sděleno ostatním. Prvním krokem a základem každého studia je tedy receptivita, jíž přijímám dřívější poznání a na něm pak mohu začít stavět. Zde také platí starý axiom od Saintsburyho: „Staré bez nového je vždycky kamenem úrazu, nové bez starého je však čiré a nenapravitelné bláznovství.“29 Z těchto dvou citátů z dávných dob je vidět, že každé poznání začíná četbou, studiem a přijímáním toho, co již někdo druhý promyslel.

28 „…neque concipere aut edere partum mens non potest nisi ingenti flumine litterarum inundata“ PETRONIUS. 29 „Ancient without Modern is a stumbling–block, Modern without Ancient is foolishness utter and irremediable“, citováno in: CURTIUS, E. R. Evropská literatura a latinský středověk, Praha: Triáda, 1998, s. 12.

49


11/1/10 1:10:03 PM

5.2.1. Binomium přednáška - text Každý student začne své studium sledováním přednášek a sháněním různých skript a knih doporučených na přednáškách. V této kapitole se nám nejedná o odborné knihy sledující specifické oblasti. Jde nám nyní spíše o učebnice, které podávají základní přehled. Jak se tyto dvě věci spojují dohromady? Finalita: Přednášky a texty jsou určeny k tomu, aby studentovi v co nejkratším čase a s co možná nejmenší zátěží předložily základní znalosti v každé materii, bez níž nebude moci postupovat ve studiu. Textem chápeme buď skriptum, nebo příručku, přičemž skriptem rozumíme především text přednášek sepsaných stejným vyučujícím, jehož přednášky sledujeme (popřípadě jiný vyučující sleduje tato skripta). Příručkou rozumíme knižně vydanou učebnici k danému objektu přednášky (většinou jde o několikrát přepracovaná a rozšířená skripta). Přednáškou rozumíme způsob výuky, v níž vyučující souvisle vysvětluje určitou tématiku. Přednášky jsou celek většího počtu vyučujících hodin v průběhu jednoho semestru a každá hodina či blok hodin se nazývá přednáškou. Historický původ: binomium přednáška – text má svůj původ v počátcích univerzit, kdy v tzv. „praelectio“ učitel před studenty četl nějaký text a hned ho komentoval (šlo např. o četbu Aristotela, Bible, právních kodexů…). Postupně se učitelův komentář stával stále důležitějším a komentovaný text se stával doplňkem. Takovým způsobem vznikla systematická přednáška ex cathedra. „Přednáška – text“ – rozdíl: Jakákoli kniha či učebnice je především věc přenosná, je snadné ji rychle prohlédnout, pročíst a znovu a znovu pročítat. Kniha se uchovává, je možno srovnávat různé části knihy, je zde velké množství informací. Kniha sama však nemyslí, nemůžeme se jí ptát na další otázky, přesto stimuluje naše myšlení a dává podnět k dalším otázkám. Přednáška je naopak neopakovatelná událost, kde je někdo, kdo myslí před námi, s námi a pro nás. Je zde přítomna živá osoba. Učitelova přednáška nás nutí postupovat ve sledování stejným rytmem, což může být někdy obtížné, protože není možné se vracet. Přednáška také pomáhá sledovat, protože materie je rozčleněna, jsou zdůrazněny hlavní body (intonace, gesta, poznámky na tabuli…), obtížná místa jsou opakována, můžeme se tázat (v omezeném množství). Učitel by měl předložit informace tak a v takové míře, abychom je mohly asimilovat během samotné přednášky. Tyto informace by měly být předloženy tak, aby si studenti mohli zapamatovat alespoň esenciální část. „Přednáška – text“ – komplementarita: Jelikož se přednáška od učebnice liší a to ani tak v látce jako spíše ve způsobu předložení věci samotné, tak se jejich didaktické styly vzájemně doplňují. Přednáška je vhodným prostředkem pro uvedení studentů do myšlenkové úvahy. Přednáška dává panoramatický přehled současného stavu disciplíny a ukazuje prakticky 50


11/1/10 1:10:03 PM

metodologii. Učebnice nám podává naopak doplňující informace a dovoluje pomalou a postupnou asimilaci.

5.2.2. Jak sledovat přednášku Dříve než vstoupíme do posluchárny, je dobré se zamyslet nad tématem kurzu, který budeme sledovat. Ještě před započetím přednášek si zkusíme udělat jakési prvotní základní pojetí, o co v přednáškách půjde. Je vhodné, abychom měli několik základních otázek a očekávání, se kterými vstoupíme do přednášek. Učitel sám by měl na začátku přednášek podat základní body, které bude rozvíjet, jakož i otázky, na které bude se studenty hledat odpověď. Pro vznik otázek je vhodné se informovat ještě před započetím přednášek, o čem budou, uvažovat o názvu přednášek – co znamená, konzultovat nějaký vhodný, ale stručný slovník, který podává velmi stručně charakteristiku tématu té či oné přednášky.

a) Naslouchání Je zásadní rozdíl mezi „slyšením“ a „nasloucháním“ či „posloucháním“. Slyším mnoho slov a vět, ale poslouchám jen něco a aktivně naslouchám jen málo čemu. Při přednáškách si nesmíme nenechat svést pozornost „vlastními úvahami“ nebo nejasnými místy přednášky. Vlastní úvahy během přednášky nás velmi rychle dostanou na míle daleko od projednávané otázky v přednášce. Je to známé intelektuální pokušení – nesledovat, ale ihned vytvářet závěry na základě velmi nedokonalých stavebních kamenů. Vlastní nápady si jedním či dvěma slovy poznačíme na okraj a vrátíme se k nim později. Na okraj skript si poznamenáme nejasné body přednášky, neznámou terminologii a nová jména, abychom si mohli později vše objasnit.

b) Dialogické sledování přednášky Přednáška není a nesmíme ji chápat jako pouhé přenesení informací. Již dávno totiž nikdo z nás není „tabula rasa“, protože máme a musíme mít své vlastní myšlení, pojmy, problémy, otázky a očekávání. Všechny tyto aspekty musí vstoupit do tichého dialogu a někdy také ve formě diskuze či dokonce odmítání toho, co profesor říká. Takovýto vnitřní dialog během přednášky nám umožní nalezení souvislostí s tím, co již známe (nesmíme se však nechat odvést od základní linie přednášky). Přednáška se tak začne jevit jako (čekaná či nečekaná) odpověď na otázky, které máme. Takovéto odpovědi jsou dobré ale 51


11/1/10 1:10:03 PM

jen tehdy, když zrodí dalších deset otázek, které budou dále podněcovat naše tázání se a studium. Celkově platí, že je lepší mít více otázek než odpovědí a nejhorší jsou odpovědi na neexistující otázky. Před začátkem každého cyklu přednášek je velmi užitečné si uvědomit několik věcí: a) Co o tématu již víme. b) Jaké máme nejasnosti. c) Co od přednášek očekáváme. S takovýmto postojem můžeme vstupovat i do každé jednotlivé přednášky. To však vyžaduje, abychom si vytvořili čas na krátké zhodnocení předcházející přednášky, na kterou nová přímo či nepřímo navazuje. Čas od času si také zkusíme udělat analýzu dosavadního studia na základě těchto či podobných otázek: a) Na co nám přednáškový cyklu již dal odpověď a co se nám vyjasnilo? b) Jaké nové důležité poznatky jsme získali? c) Jaké nové otázky vznikly? d) Co zůstalo dále nejasné? e) Jaké nové souvislosti jsme poznali? f) S čím nesouhlasíme? g) Co splnilo a co nesplnilo naše očekávání? Takovýto vnitřní dialog s přednáškou se často projevuje různými gesty (často nevědomými, ale vnímanými profesorem). Hlasitý dialog s profesorem je lépe dělat mimo čas přednášky popřípadě vyhradí-li profesor na takovýto dialog čas v závěru přednášky. Během přednášky jsou vhodné pokládat jasné a přesné dotazy na objasnění konkrétních míst a nikoli na zásadní postoje či myšlenkové směry a jejich důsledky. Na tyto otázky by však měl být čas od času udělán prostor a měli bychom se na takovouto diskusi předem připravit.

c) Co a jak sledovat To, co nás při zajímá přednášce, nejsou myšlenky, které v nás vzniknou a ani to co profesor říká a my to již známe. To, co musíme sledovat, jsou nové věci, které se můžeme naučit. Proto je zapotřebí koncentrovat pozornost a snahu o porozumění na to, co je v přednášce nového či nečekaného. Musíme být pozorní na nová slova, pojmy, jména a na to, co se častěji opakuje, dále na to, co je zdůrazňováno profesorem nebo je napsáno na tabuli. Velmi důležité je sledovat kritiku různých názorů (kontrast nám často lépe ukáže to, co se chce sdělit). Takovýmto způsobem můžeme sledovat skutečně „novou látku“ ve spojení se známými věcmi a ne jen si odsouhlasit, co už známe. 52


11/1/10 1:10:03 PM

d) Jak zapisovat Během přenášek si zapisujeme tak, abychom se mohli k přednášce znovu vrátit – k jejím základním částem a členění. Nemáme-li k přednášce žádný text, musíme si zapisovat koherentně, abychom ze zápisků později dostali základní linii přednášky. Je nutné se naučit zkracovat a zjednodušovat (nikdy nepsat vše co je řečeno!). Lepší je zapisovat do sešitu než na papíry (časem se papíry roztrousí) a na větší formát kvůli přehlednosti, prostoru pro rozčlenění, pro snazší přehlédnutí látky a pro možné doplnění poznámek. Psaní přímo do notebooku má své výhody, že s textem můžeme dále pracovat. Nevýhodou je, když nedokážeme rychle udělat některá grafická schémata nebo ani rychle psát. Psaní do notebooku také může přednášejícího někdy demotivovat, protože je vytvořena určitá bariéra mezi ním a studentem a vyučující také nevidí, jak rychle studenti píší, anebo zda nedělají úplně něco jiného. Je lepší to s vyučujícím předem objasnit. Bezpodmínečně zapisujeme rozčlenění látky, které vyučující označí. Takovéto rozčlenění musí být základem i pro rozčlenění poznámek. Dále zapisujeme materiální informace, jako jsou odkazy k pramenům, bibliografie, jména, nákresy a schémata atd. Z různých vysvětlování, jež vyučující podává, zapisujeme jen to podstatné, abychom později celou myšlenku mohli zrekonstruovat. Zapisujeme většinou všechno, co je napsáno vyučujícím na tabuli. Příklady je vhodné zaznamenat jen některé a s poznámkou, že jde o příklad. Vlastní nápady a myšlenky se poznamenávají na okraj a do hranatých závorek pro odlišení od dodatečných poznámek vyučujícího, jež dáváme např. do kulatých závorek. Normálně máme tendenci zapisovat si zbytečně hodně. Nahrávání na diktafon není moc vhodné, protože poslouchání nahrávky spotřebuje mnoho času a při přednášce nejde o jednotlivá slova vyučujícího. Tento čas je lépe věnovat pročítání poznámek. Nahrávání je tedy jen pro ty, kteří se nemohou účastnit přednášky a jen s výslovným dovolením vyučujícího.

5.2.3. Jak pracovat s textem Je-li k přednášce i text, podle kterého vyučující přednáší, není nutné zapisovat si poznámky z přednášky podobně, jako když skripta nejsou.

53


11/1/10 1:10:03 PM

a) Označování textu Když máme v ruce text skript k přednášce, tak nám stačí dělat si poznámky na okraje stránek, popřípadě vlepit papír s doplňky vyučujícího (když by se jen vložil, tak by časem vypadnul). Na tyto papíry si napíšeme k jaké části přednášky a skript se přesně vztahují. V textu se může podtrhávat a označovat různým způsobem. Vždy však jen tužkou a jen ve vlastní knize. Pokud máme knihu zapůjčenou, vždy musíme veškeré poznámky před vrácením vymazat.

b) Přednáška jako událost Texty skript sami o sobě nestačí, vždy je sledujeme s přednáškami, v nichž se mnoho věcí ještě lépe vyjasní, vysvětlí či je podán nový pohled na danou věc. I když jsou k přednáškám dobrá skripta, tak samotná přednáška je vždy „událost“, která jako taková je neopakovatelná. Mnoho vyučujících přichází na nové myšlenky právě v průběhu přednášek. Přednáška je tedy „událostí“, během níž je vyučující podnícen studenty k novým úvahám, a některé přednášky tak mohou být skutečně nezapomenutelné na celý život.

c) Pochopení textu Pro správné pochopení textu se nemusíme a ani nesmíme učit celý text zpaměti. Text musí být „pochopen“ – „uchopen“ – „pojat“ – „objat“ ve svém celku i v jednotlivostech. Snažíme se pochopit jak se jednotlivosti navzájem propojují a vztahují k sobě. Nejprve se pokoušíme o celkový pohled, který dostaneme promyšlením obsahu. Z obsahu textu získáme celkovou strukturu a průběh myšlení. Všímáme si hlavních částí a podkapitol zvlášť. Dále promýšlíme úvod nebo předmluvu, kterou autor nabízí. Zde je naznačen účel a základní otázky spolu s kratičkým nastíněním celkového obsahu. Ke správnému pochopení jednotlivých částí bereme na zřetel celkovou strukturu textu a neustále sledujeme jiné části textu a srovnáváme. Ke srovnávání a sledování celku je dobré pracovat s analytickými indexy (autorů, pojmů, citací).

5.3.

Snaha o porozumění

Aby mohlo dojít k co nejlepšímu přijetí intelektuální tradice, tak hledáme způsob jak co nejlépe porozumět tomu, co přijímáme. Žádný pokrm nevyživuje, je-li pouze zhltnutý. 54


11/1/10 1:10:03 PM

Musíme ho nejprve rozkousat a díky tomu také dobře strávit, aby vyživoval naše tělo. Čistá receptivita by docílila pouze zahlcení paměti obrovským množstvím informací a takovéto množství by spíše bylo neužitečné (šlo by o druh nocionismu či encyklopedismu). Nauku, kterou jsme přijali, trávíme snahou o vnitřní porozumění. Je to podobné jako v matematice: Pythagorovu větu neznáme, když říkáme, že „ji věříme“, ale známe ji, když ji jsme schopni „dokázat“. Je to přechod od toho, kdy říkáme „mistr řekl“ k: „já vím, protože…“. Nejdokonaleji jsme porozuměli nějakému argumentu, když ho dokážeme jasně vysvětlit druhým.

5.3.1. Individuální studium V individuálním studiu je důležitá první fáze, ve které si nejprve pročteme poznámky z přednášky. První pročtení děláme tentýž den. Nemusí jít o hodinové studium, nýbrž o rychlé proběhnutí zapsaného textu s uvědoměním si podstatných bodů. Tímto pročtením upevníme paměť, která je zatím krátkodobá. Pročtení poznámek můžeme postupně opakovat po týdnu. Takto přejde látka z krátkodobé paměti do paměti dlouhodobé a při studium před zkouškami pro nás látka nebude zcela nová.30 Při podrobnějším studiu zapsané látky či textu k přednášce si snažíme najít myšlenkové kroky, které vyučující udělala a snažíme se pochopit, proč je udělal. Soukromě si děláme stručné výpisky, jakousi osnovu, ve které zachytíme základní body přednesené látky v jejich logické sekvenci. Takovouto osnovu se snažíme naučit nazpaměť. Do této osnovy v paměti si pak budeme začleňovat další a další rozšiřující poznatky jako do určitých přihrádek.

5.3.2. Společné studium K velmi vhodným metodám pro pochopení jakož i pro asimilaci, je práce ve skupině. To znamená, že studenti sami si vytvoří malou skupinu 2-6 lidí, kteří se nejlépe každý den sejdou cca na 1 hodinu a společně si znovu proberou látku z přednášek. Mezi sebou si mohou rozdělit různé další studijní úkoly, které pak každý předloží celé skupince. V takovýchto skupinách se odehrává to nejpodstatnější, co patří ke studiu – diskuse a vzájemná kontrola kvality studia. Je nejvhodnější, aby takováto skupina byla stabilní, ale je též možno si ji vytvořit ad hoc. Skupina by neměla překračovat 6 lidí, aby každý mohl pracovat aktivně. 30 Následující poznámky o studiu vycházejí ze seminářů a práce rektora Gregoriánské univerzity v Římě: HENRICI, P. Guida pratica allo studio, Roma: PUG, 2000.

55


11/1/10 1:10:03 PM

Práci ve skupině můžeme rozdělit na dva hlavní typy práce: - Soukromá práce sdělená ostatním. - Společná diskuze a společné vypracování nějakého tématu.

a) Rozdělení práce pro soukromé studium Jedna část práce ve skupině se týká zpracování historických informací, upřesnění terminologie, zhodnocení autorů či práce s prameny. Tuto práci musí každý vykonat sám, ale nemusí dělat všechno a nemusí si svou práci nechat jen pro sebe. Skupina se sejde a nejprve si ujasní, jaké informace se musí získat pro lepší pochopení a asimilaci látky. Poté si rozdělí práci, aby každý měl nějakou oblast na soukromé zpracování. Při příštím setkání pracovní skupiny každý předloží výsledky své práce krátce a stručně, aby si ostatní mohli poznamenat výsledky. Je možné též dát výsledky na papíře, ale vždy je nutná ústní prezentace s komentářem. Vypracování výpisků a shrnutí pro zkoušky – tato práce by se neměla rozdělovat na jednotlivce, protože má-li to být užitečné, tak užitek je vždy jen pro toho, kdo to vypracovává – jde totiž na rozdíl od předcházejícího, o zpracování jádra látky. Je ale dobré všechna témata vypracovávat společně. Rozšířenější zpracování zápisků z přednášek se může svěřit jednomu členu skupiny za jediné podmínky, a to že je budou používat ti, kdo se účastnili přednášek a sami si něco zapsali. Jinak se totiž dozví především to, co pochopil (dobře či špatně) zapisující si student a nikoli to, co profesor vysvětloval.

b) Diskuze a společná skupinová práce Druhým aspektem práce ve skupině není ani tak shánění doplňujících informací, jako spíše snaha o hlubší pochopení a to se děje společnou diskuzí na téma přednášek. Diskuze je z latinského discussio od dis-quatere, což znamená pře-třásat, zkoumat. Cílem diskuze je nahlédnout na danou věc z co možná nejvíce hledisek. Prodiskutovávají se nejprve místa, která jsou jasná, dále místa nejasná a nakonec obtíže či námitky, které vznikají proti látce (nikoli proti vyučujícímu). Takováto diskuze je podstatně nutná pro správné studium. Diskuze je tím 56


11/1/10 1:10:03 PM

nejpodstatnějším pro filozofii, jakož i pro psychologii a nakonec i pro každou vědu. Diskutovat znamená ve dvou nebo ve více lidech promýšlet nahlas nějaké téma a tak být neustále kontrolovaný ve správnosti svého myšlení druhými. Diskuze znamená věcný rozhovor několika osob nad určitým tématem, jehož cílem není rozhodovat, nýbrž věc pečlivě rozebrat z různých stránek, shromáždit argumenty a případně připravit půdu pro racionální rozhodnutí. Druzí tak zase nabízejí další úhly pohledu, problémy či návrhy řešení. Diskuze nás tlačí k tomu, abychom se vyjadřovali co nejpřesněji. Do společného „hrnce“ se kladou obtíže s látkou, vlastní názory, vlastní pochopení atd. Diskuze tak pomáhá překonat jednostranné pohledy účastníků a zvyšuje se pravděpodobnost, že jsme na nic nezapomněli.

c) Pravidla pro dobrou diskuzi: a) Disciplína – Držet se tématu, mluvit k věci, mluvit krátce a jasně, mluvit když je na nás řada, jasně vymezit účel vstupu, umět rozlišovat a uspořádávat myšlenky, které chceme předložit, nemíchat příliš mnoho věcí do jednoho vstupu. Na dané téma můžeme udělat „kolečko“, ve kterém se každý vyjádří k tématu (nikdy se nesmí říkat „já to vidím stejně jako ten či ten, každý musí říci svůj vlastní názor). Je dobré, aby se někdo snažil takovouto diskuzi řídit. b) Naslouchání – Když někdo mluví tak se mu snažíme naslouchat a nesledujeme své vlastní myšlenky, snažíme se chápat, jak on pojímá danou problematiku (neposuzujeme detaily, ale zajímáme se o celek jeho řeči). Dále při poslouchání můžeme kontrolovat vlastní pochopení tématu a srovnávat to. Snažíme se být ochotnými přijmout i názory a myšlenky, se kterými moc nesouhlasím, neodsuzujeme názor druhého jen proto, že na to přišel on a ne my a necítíme se zbytečně nejistými či poníženými. Přijetí myšlenek druhého ještě nemusí znamenat, že s nimi souhlasíme. Teprve po jejich přijetí může nastat věcná argumentace. Každý má svou vlastní důstojnost a své vlastní přístupy k věci. c) Jednoduchost – Když předkládáme své názory my, tak je velmi důležité snažit se o velkou jednoduchost a jasnost v překládaných myšlenkách. Při prezentaci vlastních názorů postupujeme od nejjasnějších věcí směrem ke komplikovanějším a co nejstrukturovaněji. Je dobré si uvědomit, že 57


11/1/10 1:10:03 PM

máme společně hledat pravdu. K tomu patří i to, že odhalíme druhým své vlastní předsudky, zábrany, apriorní přístupy a to co nás na diskutovaném tématu zaráží. d) Odvaha – Odvaha při společné diskuzi je dvojí: něco sdělit a na něco se dotázat. Je vždy nutné odvážit se říci to, co si myslíme k tématu (také to, že něčemu nerozumíme a o čem si myslíme, že tomu ostatní rozumí). Mít odvahu říci něco, co se zdá být proti „společnému názoru“ – říci něco proti názoru většiny. Mít odvahu projevit vlastní povahu. Odvaha tázat se je důležitá, ale musí být ruku v ruce i s pozitivním vyjádřením. e) Pořádek – Každý musí mít stejnou možnost k vyjádření se. Nenecháváme sklouznout diskuzi k okrajovým tématům. Začleňujeme vlastní vstupy do celkového kontextu a máme na mysli to, co bylo již řečeno. Když si někdo vezme slovo, tak vždy krátce shrnout to, co řekli ti před ním. Pro zachování tohoto pořádku ustanovíme někoho, kdo bude diskuzi vždy usměrňovat, když se vzdálí od tématu a koho poslechneme. f) Příprava – Nenásleduje-li diskuze hned po přednáškách, tak dáme kratší časový úsek (cca 30 min.) na osvěžení problematiky.

d) Způsob diskuze Předkládáme způsob diskuze vycházející z praxe ve starověku a ze středověkých univerzitních diskuzí. Důležité je odlišení věcné diskuze od osobních vztahů a emocí. 1. Nasloucháme myšlenkám druhého nebo sdělujeme vlastních názorů. 2. Vyjasňujeme hlavní body otázkami. 3. Zopakujeme názory druhého vlastními slovy a jejich a necháme si je odsouhlasit. 4. Hledáme důsledky tvrzení – kam a k čemu by daný názor mohl dovést. 5. Hledáme možné příčiny a počátky daného tvrzení – z čeho daný názor může pramenit. 6. Objasníme hlavní argumenty pro nebo proti tvrzení.

58


11/1/10 1:10:03 PM

e) Argumenty Argument je nějaký věcný důvod nebo doklad, který objasňuje, že nějaké tvrzení je pravdivé nebo nepravdivé, že platí nebo neplatí. Ve společné diskuzi se nejprve pokusíme provést lineární argumentaci – začíná se předpoklady, ze kterých se odvozuje závěr. Následně může přijít na řadu dialektická argumentace – stavíme proti sobě argumenty pro a proti a postupně je vyjasňujeme skrze východiska a důsledky až se ukáže, který argument skutečně neochvějně platí. Druhy argumentů: - A priori (z předchozího) – neodvolává se na žádnou zkušenost, jde o první tvrzení, které není podložené. - Ex contrario (z opaku) – tvrzení se většinou vyvrací tím, že vede ke sporům nebo k nepřijatelným důsledkům. - A fortiori (ze silnějšího) – vystupňování (např.: „je-li někdo unavený po uběhnutí 1 km, co teprve po 5 km“). - Ad oculos (na vlastní oči) – poukázání na naprostou zřejmost, jež mohou všichni vidět. - Ad hominem / Ad personam (k člověku) – využívá se vlastností člověka pro vyvrácení jeho tvrzení. Tento argument by se ve vědecké diskuzi neměl vůbec používat. - Ex silentio (z mlčení) – to, že se o něčem nemluví, může být argumentem, byť nejistým. Používá se často v historii. - Ad nauseam (do omrzení; ke zvracení) – jde o neustálé opakování téhož tvrzení bez další argumentace (pozor: nepoužívejte při zkoušce!).

5.4.

Asimilativní studium

Následujícím stupněm je tzv. asimilativní studium. Jde především o začlenění promyšlené látky do kontextů jiných znalostí. Tento typ studia je především individuálním specificky uspořádaným studiem (již po diskuzi). Patří k němu také účast na různých seminářích, workshopech, propojování s praxí a podobně. U tohoto typu studia začíná skutečné téma „odborného čtení“. Vysokoškolský student má za sebou základní a střední školu, kde mu bylo 59


11/1/10 1:10:03 PM

k asimilaci pomáháno neustálými cvičeními, která vedl učitel. Abstraktní teoretické zákony byly téměř ukryty za množstvím cvičení, která jednotlivé teoretické znalosti rozvíjela a pomáhala asimilovat. Na vysoké škole se již „předpokládá“ takováto schopnost procvičování základních teorií. Tato schopnost je chápána jako „maturita“, která studenta uschopňuje k dalšímu univerzitnímu studiu. Na vysoké škole se látka jednoduše předkládá a tak se na první pohled zdá, že celý systém studia má velmi pasivní charakter. Pod pláštíkem této zdánlivé pasivity se však skrývá obrovské pole pro aktivitu. Vše je ponecháno na aktivitě studenta, jak s touto předloženou látkou bude dále pracovat, jaké úsilí vyvine, aby ji aktivně asimiloval. Tato aktivita již však není organizována učiteli jako na střední škole, nýbrž je to ta nejvlastnější a nejosobnější aktivní činnost studenta. Soukromá práce s osobním nasazením je jedním ze základních elementů asimilování studované látky a ne jen pouhým naučením se přednesené látky. Takovéto soukromé studium je pak doprovázeno prací ve skupině a prací v semináři vedeném učitelem. Soukromé studium postupně přechází do studia kreativního, kde student již není vedený tématem přednášené látky, nýbrž vlastním zájmem o nějaké téma a to podmiňuje jeho četbu a témata k promýšlení.

6. Závěr Co říci na závěr? Když už jednou studujeme, tak tedy studujme se vším, co k tomu patří, a nebrečme, že nás to něco stojí (čas, peníze, úsilí atd.). Studium s odborným čtením a psaním je věcí trpělivosti a trpělivost jak známo, je od slova trpěti. Při studiu nemůžeme nic uspěchat, výsledek se skutečně musí „vysedět“ a základní sval, který budeme namáhat jen onen sval hýžďový, který budeme masírovat na židli u stolu s knihou, před počítačem nebo při přednáškách. To, co jsme se zde pokusili předložit, je jen pomůcka, a ještě k tomu nedokonalá, abychom se při tom studování neztráceli, ale měli alespoň nějaké orientační body. Schopnost odborného čtení, psaní a způsobu studia, to vše patří k základním předpokladům kulturního člověka. To nám také pomůže čerpat z pokladů kulturního dědictví lidstva a něco drobného do tohoto dědictví přidat vlastní tvůrčí činností, vlastní duchovní plodností. Všem studentům přeji hodně trpělivosti ve studiu, sil a úspěchů v životě.

60


11/1/10 1:10:03 PM

Bibliografie

AUGUSTINUS, A. Vyznání, Praha: Kalich, 1997. ISBN 80-7017-037-9. BĚLOHRADSKÝ, V. Společnost nevolnosti, Praha: Slon, 2007. ISBN 978-80-8642980-9. CURTIUS, E. R. Evropská literatura a latinský středověk, Praha: Triáda, 1998. ISBN 80-86138-07-0. DESCARTES, R. Rozprava o metodě, Praha: Svoboda, 1992. ISBN 80-205-0216-5. ECO, U. Jak napsat diplomovou práci, Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-173-7. HENRICI, P. Guida pratica allo studio, Roma: PUG, 2000. ISBN 88-7652-647-2. HOLOUŠOVÁ, D. a kol., Jak psát diplomové a závěrečné práce, Olomouc: VUP, 2000. ISBN 80-7067-841-0. KAHN, N. B. Jak efektivně studovat a pracovat s informacemi, Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-443-5. POLÁKOVÁ, J. Myšlenkové tvoření, Praha: FÚ AV, 1993. ISBN 80-7007-037-4. RICHARD DE BURY, Philobiblon – traktát nejkrásnější o lásce ke knihám, Praha: Jaroslav Plicka, 1948. SENECA, L. A. O duševním klidu, Praha: Odeon, 1999. ISBN 80-207-1020-5. ŠANDEROVÁ, J. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách, Praha: Slon, 2007. ISBN: 80-86429-40-7. ŠESTÁK, Z. Jak psát a přednášet o vědě, Praha: Academia, 2000. ISBN 80-2000-0755-5. ŠIMEK, D., KUBÁTOVÁ, H. Od abstraktu do závěrečné práce. Jak psát (a možná i napsat) závěrečnou práci ve společenskovědních oborech, Olomouc: VUP 2000. ISBN: 80-244-0097-9. 61


11/1/10 1:10:03 PM

The Cambridge Dictionary of Psychology, ed. by MATSUMOTO, D. Cambridge University Press 2009. ISBN 978-0-521-85470-2 (hbk). The Oxford Dictionary of Psychology, Second edition, ed. by COLMAN, M. A. Oxford, Oxford University Press, 2006. ISBN 0-19-861035-1 (pbk). TOMAN, J. Jak zlepšit organizaci a techniku duševní práce, Praha: Svoboda, 1984. ISBN 25-134-84.

Internetové odkazy http://www.pvsps.cz/data/document/20100503/zasadyprace-1-doplnek.pdf?id=101. http://www.pvsps.cz/data/document/20100503/zasadyprace-2-citace.pdf?id=97. http://student.vutbr.cz/view.php?cisloclanku=2007073001-Americka-esej--Dumyslnemuceni-nebo-uzitecny-nastrojhttp://www.topzine.cz/jak-psat-slohovou-praci-esej/ http://www.umuc.edu/ewc/onlineguide/chapter1/chapter1-01.shtml

62


11/1/10 1:10:03 PM

ODBORNÉ ČTENÍ A PSANÍ

Recommend Documents