OD TĚCH, kdo o téhle věci sotva něco vědí, jsem slyšel, že
v posledních okamžicích existence proběhne člověku před očima celý život. Pokud je to pravda, cynik by se mohl domnívat, že William Bellman si v posledních chvílích nechal znovu projít hlavou předlouhou sérii výpočtů, smluv a obchodních ujednání, z nichž se skládala jeho existence. Ve skutečnosti to ale bylo tak, že když se přiblížil k hranici s oním světem, k hranici, k níž se dříve či později stočí kroky každého z nás, v myšlenkách se uchýlil k těm, kteří už na ono neznámé území vstoupili před ním: k manželce, třem dětem, ke strýčkovi, k bratranci a několika přátelům z dětství. Zatímco se na ně rozpomínal, do smrti mu přece jen ještě pár chvil zbývalo, a tak měl čas naposled se upamatovat. A vykutal z paměti cosi, co v archeologických vrstvách jeho mysli zůstávalo pohřbeno zhruba čtyřicet let: havrana. Dovolte, abych vám to vysvětlil. Willu Bellmanovi bylo deset let a čtyři dny a v žilách mu dosud kolovalo radostné vzrušení z nedávných narozenin. S kamarády se vydal do polí, táhnoucích se mezi řekou a lesy, do polí, kam se s náramným pleskáním křídel střemhlav slétali havrani a v honbě za larvami tiplic prudce klovali do hlíny. Charles, budoucí dědic Bellmanovy textilky, byl Willovým bratrancem. Jejich otcové byli bratři, a ačkoliv to zní jednoduše, jednoduché to nebylo. Fred byl 9
D I A N E S E T T E R F I E L D OVÁ
nejstarší syn zdejšího pekaře. Jeho matka pocházela z mléčné farmy. O Fredovi šla řeč, že je nejlépe živeným chlapcem z Whittingfordu, a rozhodně vyhlížel, jako by ho odchovali na chlebu a smetaně. Měl bílé zuby a na silných kostech pevné maso a mluvíval o pekařství, které jednoho dne převezme. Luke patřil do hejna kovářových potomků. Na něj už nezbude nic, co by mohl převzít – starších bratrů bylo příliš mnoho. Jeho jasně měděnou kštici bylo vidět na míli daleko, tedy alespoň tehdy, když si ji umyl. Od školy se držel v bezpečné vzdálenosti. Nechápal, k čemu je dobrá: když chce člověk dostat nařezáno, stačí zajít domů. Pokud tedy Luke neměl hlad jako vlk, držel se dál i od domova. Když se mu nedařilo sehnat si dost jídla polním pychem, žebral, a když nevynášela ani žebrota, kradl. Byl vášnivě oddán Williamově matce, která mu občas podstrčila chleba a sýr a jednou mu dala obrat i kuřecí skelet. Tihle chlapci žili zpočátku každý jinak, ale počátkem letošního léta je k sobě začalo něco táhnout: jejich věk. Všichni se narodili ve stejném měsíci téhož roku. Intenzita toho symbolického výročí na ně působila jako fyzikální síla, a jak srpnové dny zvolna plynuly, zpátky do polí a k živým plotům kluky netáhlo jenom přátelství, nýbrž i soutěživost. Závodili spolu v běhu, šplhali na stromy, pouštěli se do předstíraných bitev i pěstních zápasů. S každým uběhnutým yardem byli rychlejší, s každou výš posazenou větví stromu se jim otevíral širší výhled. Navzájem se popichovali, nikdy neodmítli výzvu, vrhali se do stále riskantnějších podniků. Odřeninám se smáli, modřiny byly pro ně odznaky cti a jizvy trofejemi. Minutu co minutu, den co den se poměřovali s celým světem a mezi sebou. 10
BELLMAN & BLACK
Will, starý přesně deset let a čtyři dny, byl spokojen jak se světem, tak se sebou samým. Do muže měl sice daleko, to věděl, ale už nebyl žádný malý klouček. Po celé léto, když ho časně zrána probouzelo krákorání havranů, drsné jako kámen, které se ozývalo zpoza matčina domu, cítil, jak v něm mohutní síla. Přerostl kuchyň a zahradu a nyní se jeho teritoriem stala řeka a les; náležela mu i obloha. Ještě se měl co učit, věděl však, že se to naučí stejně jako zatím všechno v životě – snadno. A při učení si mohl každý den užívat tenhle nový, jásavý pocit neomylné sebedůvěry. „Vsadím se, že trefím támhle toho ptáka,“ řekl Will a ukázal na vzdálenou větev vzdáleného stromu. Byl to jeden z dubů rostoucích kousek od jeho domova; koneckonců, bylo odsud vidět i samotný domek, napůl schovaný za živými ploty. „To těžko!“ řekl Luke, a zatímco se škrábal na stráň a ukazoval do dálky, hned zavolal na ostatní: „Will povídá, že prej trefí toho ptáka!“ „Ani náhodou!“ křikli druzí dva, ale stejně se utíkali podívat, jak pokus dopadne. Pták – havran, nebo vrána – seděl na větvi kdesi v půli pole, to znamená mimo dostřel. Will vytáhl prak, který měl zastrčený za opaskem, a velmi okázale začal hledat kámen. Nejlepší střelivo do praků bylo opředeno tajemstvím. Velmi se cenila schopnost rozpoznat ten pravý druh kamene a chlapci vedli obsáhlé debaty ohledně velikosti, hladkosti, struktury a barvy projektilů. Znamenitě se osvědčovaly kupříkladu cvrnkací kuličky, ale střelec byl málokdy ochoten riskovat jejich ztrátu. William choval vskrytu duše podezření, že by nárokům vyhověl každý oblejší, hladší kámen, avšak stejně jako 11
D I A N E S E T T E R F I E L D OVÁ
všichni kluci věděl, jakou cenu má trocha tajnůstkářství, a proto si dával na čas. Ostatní mezitím zaujal jeho prak. Než se William začal pídit po střelivu, svěřil zbraň bratranci. Charles s prakem zpočátku zacházel ledabyle, pak ale ucítil, jak je hezky vyvážený, a počal ho zkoumat pozorněji. Dva hroty vidlice, vybíhající z držadla ve tvaru ypsilon, byly skoro až příliš dokonalé, než aby je mohla stvořit příroda. Člověk by mohl prolézt celý les, a takový tvar by nenašel. Will měl dobré oko. Fred se k Charlesovi připojil: i on si prak prohlížel. Mračil se a koutky úst měl stažené dolů, jako by studoval dížku másla, které za moc nestojí. „Tohle ale není líska!“ Will od hledání nezvedl zrak. „Líska se snadno uřízne. Ale nemusíš přece používat jen ji.“ Tehdy si dobře nabrousil nůž, vylezl na strom a trpělivě pižlal dřevo, aby získal tvar, který ve větvích zahlédl. Bezový stromek byl dostatečně starý, aby měl sílu, a dostatečně mladý, aby měl pružnost. Se smyčkou to bylo podobně: Will znovu použil smyčku ze svého starého praku, kterou kdysi vyřízl z boty, z níž vyrostl. Řady drobných, úhledných zářezů, vyrobených ostrou čepelí, umožňovaly napnout kůži tak, aby tvořila kolébku pro menší náboj. Ale jeden prvek tohoto praku byl docela novátorský: v úrovni, kde byla upevněna smyčka, Will vyřezal do dřeva dvě mělké, na palec široké drážky. Doprostřed každé z nich namotal uzoučký kožený řemínek držící smyčku. Pod tímhle uzlem i nad ním však byla navinuta šňůrka, která úhledně překrývala kožené řemínky. Charles přes ni obdivně přejel prsty. Bylo to provedeno s umem, ale Charlesovi unikal smysl celé věci. 12
BELLMAN & BLACK
„Nač je to dobré?“ Luke natáhl ruku a uznale pohladil prstem závity šňůrky. „Brání tomu, aby smyčka klouzala, ne?“ Will pokrčil rameny. „Zkouším to. Zatím se to moc nehnulo.“ Až do dneška hoši nevěděli, že může existovat prak takhle dokonalý. Prak brali zkrátka jako věc, která je dobrá nebo špatná v závislosti na vůli bohů, na náhodě, na souběhu okolností. Používat prak znamenalo měřit síly s osudem – padesát ku jedné, že netrefíte. Willův prak neměl s nahodilostí nic společného. Byl sestrojen, zformován, promyšlen. Luke zkoušel pružnost kožené smyčky. Byla dost poddajná, ale stejně neodolal, aby tenhle prak, který může Willovi kdekdo závidět, trochu nevylepšil: plivl si na konečky prstů a s láskou vetřel vlhkost do koženého řemene. Když Will objevil kámen, který by mu vyhovoval, překvapilo ho, že tam pták ještě sedí. Vzal si zpátky prak a nabil. Byl v tom zběhlý. Měl dobrou mušku, pevnou ruku. Hodně trénoval. Pták byl příliš daleko. Kluci se přestali věnovat zbrani a upřeli pozornost na cíl. Zakřenili se a potřásli hlavami. Will se chvástal tak neslýchaně, že se sám téměř rozesmál s nimi. Ale pak se v něm zburcovalo deset let soustředěného pozorování, růstu, síly a schopností a on ohluchl vůči povyku, který dělali jeho společníci. Zatímco jeho oko sledovalo oblouk – nemožný oblouk! – mezi nábojem a cílem, mozek počítal, vyvažoval a nastavoval zbraň. Zašoupal nohama, stabilně rozložil tě13
D I A N E S E T T E R F I E L D OVÁ
lesnou váhu, připravil svaly na stehnech, zádech a ramenou, jeho prsty na minutu změnily úchop zbraně a ruce otestovaly napětí. Natáhl smyčku. V momentu, kdy vymrštil kámen – kdepak, těsně předtím: stalo se to ve vteřině, kdy už bylo pozdě přestat –, poznal, co je dokonalost. Střelec, prak, kámen. Mozek, oko, tělo. Poznal, co je jistota, a vypustil střelu. Trvalo dlouho, než kámen uletěl předem určenou trajektorii. Anebo se to přinejmenším zdálo. Bylo to dost času, aby William stihl zadoufat, že pták zapleská křídly, procitne k životu a z větve uletí. Kámen pak neškodně dopadne na zem a z nebe k nim dolehne havranův žulový smích. Černý pták se ani nehnul. Kámen dosáhl vrcholu křivky a začal sestupovat. Kluci umlkli. William umlkl. Umlkl i vesmír. Jenom kámen se pohyboval. Ještě je čas, pomyslel si William. Mohl bych zakřičet a vyplašit toho ptáka, ať si letí. Jazyk mu však v ústech zbytněl a přítomný okamžik se rozpínal v čase, až byl předlouhý, zpomalený, ochromený. Kámen dospěl k cíli cesty. Černý pták spadl. Hoši zmateně civěli na prázdnou haluz. Copak se to stalo? To není možné! Ale vždyť to viděli na vlastní oči… Tři hlavy se naráz obrátily k Willovi. Ten upíral zrak na větev, kde před chviličkou seděl pták. Pořád ještě ho viděl padat a snažil se nějak si to v mozku sesumírovat. Ticho přerušil ohlušujícím řevem Fred a tři kluci se rozběhli jako zajíci přes pole směrem ke stromu. Luke, který škobrtal o kořeny stromů a brázdy, byl jako vždycky poslední. Se zpožděním se dal do běhu i William. Dorazil 14
BELLMAN & BLACK
k nim. Kamarádi se krčili pod stromem, ale ihned se rozestoupili, aby se také mohl podívat. A tam na trávě: pták! Havran. Mladý, se zobákem dosud černým. Takže je to pravda. Dokázal to! William ucítil zvláštní hnutí v hrudi. Jako by mu odtamtud odstranili některý orgán a na jeho místo vložili cosi neznámého. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by v něm mohl vzklíčit takový pocit. Rozléval se mu žilami z hrudníku do všech končetin. Bobtnal mu v hlavě, ohlušoval mu uši, dusil hlas v hrdle a ukládal se mu v chodidlech a prstech. Protože ho William neuměl pojmenovat, zůstal potichu, cítil však, jak v něm tenhle pocit zapouští kořínky a zmocňuje se ho natrvalo. „Mohli bychom ho pohřbít.“ To promluvil Charles. „Udělat obřad.“ Představa rituálu, jenž by podtrhl tuto neobyčejnou událost, se ostatním zalíbila. Ale než se stihli dohodnout, co a jak provedou, Luke s váháním, jež vyvolalo smích, chytil ptačí křídlo za konec a jemně ho rozprostřel. Na mrtvého tvora dopadl paprsek světla, který se prodral listovím, a čerň náhle nebyla černá: uvolnily se z ní inkoustové stíny modři, purpuru a zeleně. Ta barva se nechovala tak, jak by se barvy chovat měly. Měnila se a tetelila, ožívala energií, která klamala oči i mysl. Všechny chlapce na okamžik napadlo, zda havran přece jen není živý. Ale nebyl. Samozřejmě že ne. Kluci něco zamumlali a znovu se obrátili k Willovi. Tahle krása náležela také jemu. Luke se osmělil a opět ptáka zdvihl. „KRÁÁÁ!“ 15
D I A N E S E T T E R F I E L D OVÁ
Udělal s mrtvolkou prudký výpad směrem k Fredovi, k Charlesovi – Willovým směrem se neobrátil – a oba kamarádi klopýtavě uskočili zpět, polekaně přitom vykřikli a vzápětí se rozesmáli úlevou. Pak začal s mrtvým tvorem tropit neplechu Fred: mával jeho křídly, napodoboval let, s gustem skřehotal a krákal. Will se slabě zasmál. Ještě v něm doznívalo ono podivné vzrušení. Plíce měl unavené. Netrvalo dlouho a Fredovi začalo ochablé tělíčko připadat jaksi odpudivé. Cítili to všichni. Hlava mu zplihle visela a peří už nepřiléhalo k tělu. Fred ptáka znechuceně odhodil. Veškeré myšlenky na pohřeb byly zapomenuty a kluci upřeli pozornost na kámen, který ptáka zabil. Hledali ho dost dlouho, zvedali ze země jeden oblázek za druhým. „Moc velký,“ shodli se. „Tenhle má špatnou barvu.“ „Nebyla na něm tahle značka.“ Kámen se nenašel. Poté co způsobil zázrak, byl zbaven své jedinečnosti a teď si tu někde jen tak ležel, k nerozeznání ode všech podobných kamenů. Ať tak či onak, vlastně to nebylo tím šutrem, prohodil Charles a pro jednou se všichni shodli: zázrak způsobil Will. Vyprávěli si tu historku znovu a znovu, jeden druhému ji přehrávali. Imaginárními praky pobili celá hejna imaginárních havranů. Will stál opodál. Jako každý desetiletý hrdina si vybral spravedlivý díl všelijakého škádlení a strkání. Usmíval se, u srdce mu bylo slabo, cítil hrdost, pokoření, vinu. Usmíval se od ucha k uchu a oplácel kamarádům šťouchance. Slunce kleslo nízko k obzoru a obloha zchladla. Blížil 16
BELLMAN & BLACK
se podzim a kluci měli hlad. Nastal čas jít domů. Rozloučili se. Will bydlel nejblíž, takže za pár minut bude u matky v kuchyni. Když došel na okraj svahu, cosi ho ponouklo, aby se otočil. Ohlédl se k místu, kam pták spadl. Během několika minut, které uplynuly od chvíle, kdy se kluci rozešli, se sem slétli havrani. Kroužili nad dubem, bylo jich snad patnáct nebo dvacet. A ze všech stran se slétali další. Rýsovali se po celé obloze jako volné přadeno spletené z tmavých teček, mířících právě sem. Jeden po druhém usedali na větve stromu. Obvykle by takové hejno provázel zvuk drsně kamenného skřehotání, který po sobě ptáci vrhali jako hrsti štěrku. Tohle shromáždění bylo jiné: konalo se za cíleného, záměrného mlčení. A každý pták na každé větvi hleděl Willovým směrem. Will seskočil ze srázu a pelášil domů rychleji než kdy předtím. Ohlédnout se odvážil, teprve když v ruce svíral kliku domovních dveří. Nebe bylo jako vymetené. Pohledem pátral ve větvích, ale z této vzdálenosti a v podvečerním slunci se dalo těžko říct, jestli se dívá na havrany nebo na listí. Snad si ten pohled mnoha očí jen vyfantazíroval. Na chvíli ho napadlo, že se k dubu vrátil některý z jeho kamarádů. Ten chlapec stál ve stínu těsně u kmene. Ale na Charlese byl moc malý, na Freda moc hubený a neměl ani Lukeovy rezavé vlasy. A kromě toho – pokud to ovšem nebyla hra světel a stínů – byl celý v černém. V následujícím okamžení byl tentam. Nejspíš se lesem vydal domů. Will vzal za kliku a vešel dovnitř. „Co je to s tebou?“ chtěla hned vědět matka. 17
D I A N E S E T T E R F I E L D OVÁ
*** Večer byl William zticha a matce se zdál bledý. Otázkami z něj vyloudila jen pramálo odpovědí a pochopila, že její chlapec už je dost velký, aby měl vlastní tajemství. „No jen si pomysli: za týden už budeš s Charlesem ve škole!“ Jak stála vedle něj a nalévala mu polévku, kradmo se jí přivinul k boku, a když ho vzala kolem ramen, strpěl to, místo aby jí připomněl, že už je mu deset. Že by byl její neohrožený synek nervózní, poněvadž od ní odchází do Oxfordu? I když toho večera nebylo chladno, ohřála mu postel a nechala mu zapálenou svíčku. Když ho hodinu poté přišla políbit na dobrou noc, zastavila se a shlížela na jeho spící tvář. Připadal jí tak bleďoučký! Je to opravdu její syn? Děti se mění tak rychle… Je mu teprve deset, a už ho ztrácím, napadlo ji. A pak ji bolestně bodlo u srdce a pomyslela si: Pokud jsem ho už neztratila. Nazítří se William probudil s horečkou. Půlku týdne proležel a matka ho ošetřovala. Během té doby, zatímco se mu krev ohřívala víc a víc, až se potil a křičel bolestí, napřel svého desetiletého ducha a veškeré síly k největšímu výkonu, o jaký se doposud pokusil: k zapomenutí. Do značné míry se mu to podařilo.
18
