Ochrana spotřebitele v ČR a EU

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd

Ochrana spotřebitele v ČR a EU Bakalářská práce

Autor:

Michal Hanousek Bankovní management

Vedoucí práce:

Praha

Prof. Ing. Luděk Urban, CSc.

Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Praze dne 15. 4. 2010

Michal Hanousek

Děkuji vedoucímu bakalářské práce Prof. Ing. Lud‟ku Urbanovi CSc. za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.

Anotace Bakalářská práce „Ochrana spotřebitele v ČR a EU“ se zabývá spotřebitelskou problematikou na vnitřním trhu EU. Časově se soustředí zejména na současnost, ale je zde uveden i stručný historický vývoj. Z obsahového hlediska se zaměřuje zejména na přehled legislativy, základní práva a povinnosti vyplývající z jednotlivých spotřebitelských smluv a státní dozor v dané oblasti.

Annotation This thesis on „Consumer protection in the Czech republic and EU“ is discussing different issues of consumers inside the EU. It is mainly focused on the current situation, however it also contains its historical development. The content of this thesis observes basic legislative rights and duties mentioned in customer contracts and government supervision in this area.

Obsah práce Úvod ....................................................................................................................................... 8 1. Příčiny ochrany spotřebitele na vnitřním trhu EU .......................................................... 9 1.1. Vymezení základních pojmů .................................................................................. 9 1.1.1 Spotřebitel de lege lata ................................................................................... 9 1.1.2 Prodávající de lege lata ................................................................................ 10 1.1.3 Výrobek či sluţba de lege lata ..................................................................... 10 1.2. Příčiny vzniku legislativy pro ochranu spotřebitele na vnitřním trhu EU ............ 11 2. Vznik a vývoj legislativy v oblasti ochrany spotřebitele.............................................. 13 2.1. Caveat emptor ....................................................................................................... 13 2.2. Caveat venditor ..................................................................................................... 15 2.3. Aktuální strategie ochrany spotřebitele v EU ....................................................... 17 2.3.1 Cíle spotřebitelské strategie do roku 2013 ................................................... 18 2.3.2 Priority .......................................................................................................... 18 2.3.3 Závěr ............................................................................................................. 19 3. Nástroje pro ochranu spotřebitele ................................................................................. 21 3.1. Přímá ochrana spotřebitele ................................................................................... 22 3.1.1 Technická harmonizace ................................................................................ 22 3.1.2 Ochrana právních zájmů spotřebitele ........................................................... 24 3.1.3 Regulace reklamy ......................................................................................... 25 3.1.4 Kontrolní orgány a systémy.......................................................................... 25 3.2. Nepřímá ochrana spotřebitele ............................................................................... 26 3.2.1 Instituce EU ovlivňující ochranu spotřebitele .............................................. 26 3.2.2 Spotřebitelské organizace ............................................................................. 27 4. Ochrana spotřebitele v ČR............................................................................................ 29 4.1. Legislativa pro ochranu spotřebitele .................................................................... 29 4.1.1 Ústavní zákony ............................................................................................. 29 4.1.2 Občanský zákoník ........................................................................................ 30 4.1.3 Zákon o ochraně spotřebitele........................................................................ 30 4.1.4 Zákon o technických poţadavcích na výrobky............................................. 30 4.1.5 Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku ...................... 31 4.1.6 Zákon o potravinách a tabákových výrobcích .............................................. 31 4.1.7 Zákon o obecné bezpečnosti výrobků .......................................................... 32 4.1.8 Zákon o bankách........................................................................................... 32 4.1.9 Další zákony pro ochranu spotřebitele ......................................................... 32 4.2. Spotřebitelské smlouvy ........................................................................................ 34 4.2.1 Kupní a směnná smlouva.............................................................................. 34 4.2.2 Smlouva o dílo .............................................................................................. 36 4.2.3 Nájemní smlouva .......................................................................................... 38 4.2.4 Smlouva o (vý)půjčce a Smlouva o úvěru .................................................... 39 4.2.5 Smlouva zprostředkovatelská ....................................................................... 40 4.2.6 Smlouva příkazní .......................................................................................... 40 4.2.7 Smlouva o úschově ....................................................................................... 41 4.2.8 Smlouva o přepravě ...................................................................................... 42

6

4.2.9 Cestovní smlouva ......................................................................................... 42 4.2.10 Další smlouvy ............................................................................................... 44 4.3. Instituce působící v oblasti ochrany spotřebitele v ČR ........................................ 44 4.3.1 Parlament České republiky ........................................................................... 44 4.3.2 Ministerstvo průmyslu a obchodu ................................................................ 44 4.3.3 Veřejný ochránce práv .................................................................................. 44 4.3.4 Česká obchodní inspekce ............................................................................. 45 4.3.5 Státní zemědělská a potravinářská inspekce................................................. 46 4.3.6 Státní veterinární správa ............................................................................... 47 4.3.7 Orgány ochrany veřejného zdraví................................................................. 47 4.3.8 Ţivnostenský úřad ........................................................................................ 48 4.3.9 Další kontrolní orgány státní správy............................................................. 49 4.3.10 Spotřebitelské organizace ............................................................................. 49 4.4. Časté chyby spotřebitelů a podnikatelů ................................................................ 51 4.5. Soudní spory ......................................................................................................... 51 4.6. Spotřebitelské symboly ........................................................................................ 52 Závěr ..................................................................................................................................... 53 Seznam pouţité literatury ..................................................................................................... 55

7

Úvod Neustále se zvyšující obchod v rámci zemí EU přináší klady, na druhou stranu má i svá úskalí. Nejohroţenější skupinou trhu jsou jednoznačně spotřebitelé, kteří nezřídka postrádají potřebnou znalost svých práv, coţ usnadňuje manipulativní chování obchodníků. Neregulovaný trh na jedné straně podporuje konkurenční prostředí, coţ můţe svým způsobem chránit spotřebitele, na druhou stranu jistě nesplňuje všechny předpoklady komplexní ochrany viz například zajištění zdravotní nezávadnosti výrobků. Nastavení přiměřené ochrany spotřebitele a s tím související regulace trhu je v celospolečenském zájmu, neboť ochrana zdravotních a ekonomických práv patří mezi základní lidská práva. V tomto ohledu je třeba, aby ochrana spotřebitele byla nastavena rozumným způsobem, neboť přehnaná ochrana můţe zvýšit ceny, protiklad zase ohrozit spotřebitele, či omezit jeho právo na jinak učiněná rozhodnutí. Cílem této práce je vysvětlení příčin a důsledků vzniku legislativy pro ochranu spotřebitele ČR a EU, včetně základů práv, kterými spotřebitelé (ač mnohdy nevědomě) disponují. Legislativa pouţívaná v této práci je platná k 31. 3. 2010.

Michal Hanousek

8

1. Příčiny ochrany spotřebitele na vnitřním trhu EU První vznikající vztahy mezi spotřebiteli a prodejci či výrobci sahají do daleké minulosti a s nadsázkou můţeme říci, ţe jsou staré jako lidstvo samo. Před započetím hledání příčin jejich vzniku je však vhodné dle legislativy definovat základní pojmy, totiţ spotřebitel, prodávající, výrobek a sluţba.

1.1. Vymezení základních pojmů 1.1.1

Spotřebitel de lege lata1

„Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.”2 „Spotřebitelem je fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami.”3 „Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván.“4 Jak je patrné z definic jednotlivých zákonů ČR, spotřebitele lze charakterizovat různě. Definice je vţdy vytvořena pro účely konkrétního zákona a je tedy odlišná. Nelze tak jednoznačně konstatovat, zdali je spotřebitel pouze fyzickou osobou, nebo zdali se můţe jednat i o osobu právnickou.5 Obecně však můţeme spotřebitele definovat jako subjekt, který je koncovým uţivatelem zboţí a sluţeb producentů a vyuţívá je výhradně k

1

Z lat. „podle platného zákona”. § 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. 3 § 2 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění. 4 § 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, v platném znění. 5 Např. pro účely zákonů č. 40/1964 Sb. a 634/1992 Sb. je to fyzická i právnická osoba, pro účely zákona č. 321/2001 Sb. je to pouze fyzická osoba. 2

9

uspokojení svých potřeb, nikoli pro svou obchodní činnost. Spotřebitelem tak můţe být i podnikatel, který je konečným uţivatelem produktů a sluţeb. Poněkud jiné vymezení nabízí směrnice Evropské unie, které definují spotřebitele pouze jako fyzickou osobu, která jedná pro účely, jenţ nespadají do rámce její obchodní a výrobní činnosti nebo povolání.6 Národní spotřebitelská rada Spojeného království pouţívá definici, ve které je „spotřebitelem každý člen společnosti v některém období svého života, který v tomto období vystupuje jako kupující nebo uživatel zboží a služeb, ať už veřejně nebo soukromě nabízených.”7 Je tedy patrné, ţe český právní řád chápe spotřebitele v širším kontextu i jako podnikatele, naproti tomu jiné právní řády jej mají vymezeny pouze jako fyzickou osobu. Diskuzi, zdali je správné, aby právnické osoby, které mají z ekonomického hlediska obvykle větší sílu neţ občan, byly také chráněny stejným způsobem, ponechme na zákonodárcích.

1.1.2

Prodávající de lege lata

Prodávajícím se rozumí „podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby,”8 případně „fyzická osoba, která prodává spotřebiteli rostlinné a živočišné výrobky z vlastní drobné pěstitelské nebo chovatelské činnosti anebo lesní plodiny.”9

1.1.3

Výrobek či sluţba de lege lata

„Výrobkem je věc nebo jiné hodnoty určené k nabídce spotřebiteli, které mohou být předmětem právního vztahu.”10

6

Uvedeno např. v čl. 2 směrnice č. 85/577/EHS, čl. 2 směrnice č. 93/13/EHS, čl. 2 směrnice č. 97/7/EHS. HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2006. ISBN 80-245-1106-1. Kapitola 1.1, Spotřebitel, s. 8. 8 § 2 odst. 1, písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění. 9 § 2 odst. 2, tamtéţ. 10 § 2 odst. 1, písm. f) tamtéţ. 7

10

„Službou je jakákoli podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli, s výjimkou činností upravených zvláštními zákony.”11 Výrobek lze tedy podle příslušného zákona definovat jako věc, která byla vytvořena pro spotřebitele, tato věc je pak předmětem právního vztahu mezi jím a prodávajícím. Některé výrobky jsou zákonem o ochraně spotřebitele přímo definovány, například „křišťálovým sklem je sklo, které obsahuje oxid olovnatý, oxid barnatý, oxid zinečnatý a oxid draselný samostatně nebo v kombinaci, a to v množství stanoveném prováděcím právním předpisem.”12 Sluţba má naproti tomu nehmotný tvar, i kdyţ se můţe jednat např. o opravu výrobku. Některé typy sluţeb jsou definovány ve zvláštních zákonech, například platební sluţby se řídí zákonem č. 284/2009 Sb., o platebním styku.

1.2. Příčiny vzniku legislativy pro ochranu spotřebitele na vnitřním trhu EU V kaţdém společenství musí existovat určitá pravidla tak, aby společenství bylo ku prospěchu jeho účastníků. V druhé polovině 20. století došlo ve válkou ekonomicky vyčerpané Evropě k postupnému sbliţování evropských států, nárůstu obchodování mezi jejich trhy a s tím souvisejícímu přesunu zboţí od výrobce v jedné zemi ke spotřebiteli v zemi druhé (volný pohyb zboţí, jedna ze základních svobod deklarovaných EU). Tento stav přispíval k ekonomickému růstu jednotlivých ekonomik. Podstatnou otázkou je v takovém případě, jaká pravidla musí výrobek (či sluţba) splňovat, aby nebyl ohroţen konečný spotřebitel a byla dodrţena jeho práva. Poţadavky na parametry výrobku se totiţ v mnoha případech v zemi výroby a spotřeby lišily (viz např. případ Cassis de Dijon13) . V jedné zemi tak mohl být vyroben výrobek, který byl povaţován za „rizikový” nebo „nesprávný” v zemi druhé. Aby tak mohly být výrobky z jedné země obchodovány na trhu země druhé,

11

§ 2 odst. 1, písm. j) tamtéţ. § 2 odst. 1, písm. p) tamtéţ. 13 Spor u Evropského soudního dvora o dovoz francouzského likéru Cassis de Dijon do Německa, kde platily jiné parametry pro likéry, konkrétně vyšší poţadované mnoţství alkoholu. Bliţší informace k případu lze nalézt např. na http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/politiky-eu/jednotny-vnitrni-trh-volny-pohybzbozi/1000521/10921/. 12

11

bylo nutné sloučit pravidla tak, aby výrobce nemusel produkovat určitou kvalitu výrobku pro tuzemský trh a jinou pro zahraniční; zároveň by tímto byla poskytnuta předem stanovená ochrana spotřebiteli.

12

2. Vznik a vývoj legislativy v oblasti ochrany spotřebitele 2.1. Caveat emptor14 Spotřebitelské právo, jeden z pilířů Acquis communautaire15, prošlo od svého počátku rozsáhlým vývojem. Počátky ochrany spotřebitele právními normami lze dohledat jiţ ve starověkých civilizacích, za vyspělé lze kupříkladu povaţovat římské právo, které jiţ rozeznávalo právo soukromé a právo veřejné. Určovalo odpovědnost za vady právní i faktické, čímţ chránilo spotřebitele.16 Římský soubor zákonů Tria volumina17, vydaný za vlády císaře Justiniána I. v 6 stol. n. l., je jedno z nejslavnějších legislativních děl naší historie a stal se předlohou mnoha pozdějších právních kodifikací. Obchod se však v těchto dobách i přes určitou ochranu řídil často pravidlem caveat emptor. Drtivá většina výrobků tehdy vznikala v místě spotřeby a odbyt obchodníkům zajišťovali převáţně obyvatelé sídlící v dané oblasti (z důvodu omezené mobility). Toto pravidlo tak částečně regulovalo poctivost obchodníků a zajišťovalo také částečnou ochranu spotřebitele - vţdyť prodávající měl velmi omezené mnoţství kupců, o které si nemohl dovolit přijít. V jeho zájmu tak bylo, aby prodával výhradně jakostní zboţí, poskytoval kvalitní sluţby, nepředraţoval zboţí a reagoval rychle na přání a stíţnosti kupujících. Jakékoli nekalé praktiky jej mohly připravit o ţivobytí.18 I přes tuto částečnou samoregulaci trhu se však našli prodávající, kteří se pokoušeli obohatit na úkor kupujících. Mohlo se jednat o předraţené zboţí, nejakostní zboţí, jiné zboţí neţ bylo inzerováno, apod. Takové jednání často končilo přísnými tresty, počínaje ztrátou

14

Z lat., pravidlo s významem „riziko nese kupující”. Označení pro právo Evropské unie. 16 KOTOUČOVÁ, Jiřina. ŠVARC, Zbyněk. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2007. ISBN 978-80-245-1262-4. Kapitola 2., Nástin vývoje ochrany spotřebitele, s. 6. 17 Z lat. „tři svazky“, dílo později od roku 1583 známé jako Corpus iuris civilis (Soubor občanského práva). Nejdůleţitější část tzv. Justiniánské instituce vydalo nakl. Karolinum v roce 2010. ISBN 978-80-246-1749-7. 18 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 1.4.3, Prostředky ochrany práv spotřebitele, s. 22. 15

13

končetin a těţkými ţaláři. Zajímavostí je, ţe se k podvodům nejednou uchylovali i vládci, a to například raţením znehodnocených mincí (směs stříbra a mědi namísto stříbra).19 Situace se dramaticky změnila po II. světové válce, kdy se dramaticky změnilo hned několik faktorů ovlivňujících vztah spotřebitele a prodávajícího. Jednalo se zejména o velký rozvoj výroby, dále automobilové, ţelezniční a letecké dopravy a s tím zvýšenou mobilitu a migraci obyvatelstva, zdokonalení komunikačních prostředků a postupnou globalizaci trhů. Tento dramatický rozvoj vychýlil z ustálené rovnováhy vztah mezi spotřebiteli na jedné straně a výrobci a prodejci na straně druhé. Postupně došlo k odcizení výrobců a prodávajících od jejich zákazníků, kteří tak částečně ztratili přímou moţnost konfrontovat své poţadavky a přání a jejich vztah se tak stal neosobnějším, coţ ještě rozšířila nová forma samoobsluţného prodeje. Ta zákazníkům nabízí neporovnatelně větší mnoţství zboţí, na druhou stranu je ochuzuje o přímý styk s obchodníkem - ať uţ se jedná o rady, doporučení, vyjádření přání, vyvarování se chyb při pouţívání výrobků a další. S rozvíjejícím se obchodem se zároveň stupňuje vyuţívání reklamy, jejíţ tvůrci přechází ke stále agresivnějším technikám. Spotřebitelé jsou tak vystaveni stále většímu mnoţství informací, tlaku, nečestného jednání ze strany obchodníků či výrobců, kteří je v honbě za dosaţením maximálního zisku mnohdy ohroţují nejen po ekonomické, ale často také bezpečnostní a zdravotní stránce. Zákazníci si postupně uvědomili potřebu chránit své zájmy a začali vytvářet různá spotřebitelská hnutí a organizace, která měla za cíl navrátit rozvrácený stav spotřebitel versus výrobce a prodávající opět do rovnováhy. První takové organizace vznikaly ve Spojených státech amerických v 60. letech. Postupně si získávaly respekt výrobců, kteří zjistili, ţe pokud chtějí být úspěšní, musí respektovat zájmy, potřeby a přání svých zákazníků.20

19

KASSAL, Tomáš. Přemyslovci byli podvodníci, dokazuje nově objevená stříbrná dílna [online]. 26.11.2009. Poslední revize 27.11.2009 [cit.2010-01-08]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/premyslovcibyli-podvodnici-dokazuje-nove-objevena-stribrna-dilna-1fl-/vedatech.asp?c=A091125_160000_vedatech_taj. 20 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 1.4.2, Vznik ochrany spotřebitele, s. 20-22. 14

2.2. Caveat venditor21 V současné době chrání spotřebitele v EU rozsáhlá legislativa, která jim zaručuje základní práva na společných trzích. Výrobci a prodejci tak musí na trhu nabízet pouze bezpečné výrobky splňující normy, poskytovat o nich relevantní informace a neklamat spotřebitele. Pokud tak neučiní, hrozí jim za toto jednání sankce, v některých případech i přerušení činnosti.22 Současná legislativa vznikla z národních zákonů, které byly postupně novelizovány v souladu s legislativou EU a přijetím nových zákonů. Jak k tomu došlo? Dne 18. 4. 1951 se odehrála důleţitá událost v poválečné historii Evropy. Zástupci šesti států v tento den podepsali tzv. Pařížskou smlouvu23, která zakládala Evropské společenství uhlí a oceli, coţ je sdruţení povaţované za předchůdce Evropské unie. Hlavním cílem této smlouvy byl rozvoj ekonomik signatářských zemí, zvýšení zaměstnanosti a ţivotní úrovně. Vzhledem k pozitivnímu vývoji došlo o 6 let později, v roce 1957, k podpisu tzv. Římských smluv24, které fakticky zakládaly Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). Přestoţe byly tyto smlouvy postupně rozšiřovány a doplňovány, ochraně spotřebitele v nich nebyla věnována pozornost. Za první společnou strategii v této oblasti lze označit program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice, který přijala Evropská komise v dubnu 1975. Dokument shrnuje tato základní práva spotřebitelů: 

právo na ochranu zdraví a bezpečnost;



ochranu ekonomických zájmů;



náhradu škody;



informace a vzdělávání;



zastoupení.25

21

Z lat., pravidlo s významem „riziko nese prodávající”. Opak pravidla Caveat emptor. Např. v ČR tak můţe v určitých případech učinit Česká obchodní inspekce v souladu s § 8 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, v platném znění. 23 Znění smlouvy k dispozici na http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Parizska_smlouva_1951.pdf. 24 Znění smlouvy k dispozici na http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Rimska_smlouva_1957.pdf. 25 Ministerstvo průmyslu a obchodu. Strategie spotřebitelské politiky na unijní úrovni [online]. 25.05.2007. [cit.2010-01-26]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/spotrebitelska-politika/strategiespotrebitelske-politiky/1001146/44552/. 22

15

K plnění jednotlivých bodů mají napomáhat normy vytvořené pro tyto účely. Následovaly další strategie, nicméně za právní základ pro vznik a rozvoj spotřebitelské politiky v rámci Společenství lze povaţovat Jednotný evropský akt26 platný od roku 1987, který stanovuje vysokou úroveň ochrany spotřebitele při přípravě zákonodárství o jednotném trhu.27 Dne 7. února 1992 došlo k podpisu Smlouvy o evropské unii28 v nizozemském městě Maastricht (dle toho také nazývaná „Maastrichtská smlouva”), coţ byl z hlediska ochrany spotřebitele významný krok vpřed.29 Podpisem tohoto dokumentu byl pojat problém ochrany spotřebitele jako komplexní politika evropského společenství. V Hlavě XI, věnující se ochraně spotřebitele, lze mimo jiné nalézt informaci, ţe „společenství přispívá k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele prostřednictvím specifických činností, které podporují a doplňují politiku členských států v oblasti ochrany zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů a poskytování odpovídajících informací spotřebitelům.” V říjnu 1997 následoval podpis Amsterodamské smlouvy30, která pozměnila Smlouvu o evropské unii a kde je stanoven princip subsidiarity, tedy spotřebitelské acquis nenahrazuje legislativu jednotlivých států, ale stanovuje její minimální úroveň a ponechává na členských zemích, zdali přijmou přísnější opatření. „Opatření přijatá ... nebrání členskému státu zachovat nebo zavést přísnější ochranná opatření. Taková opatření musí být slučitelná s touto smlouvou a sdělují se Komisi.”31

26

Znění smlouvy k dispozici na http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Jednotny_evropsky_akt_1986.pdf. HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 2.1, Ochrana spotřebitele a její vývoj v Evropské unii, s. 27. Horová zde nicméně uvádí pojem „Zákon o jednotném trhu“ namísto „Jednotný evropský akt“, nejedná se nicméně o zákon, neboť EU nevydává zákony jako takové, jedná se vţdy pouze o směrnice, které jsou implementovány do jurisdikcí členských států EU. 28 Znění smlouvy k dispozici na http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Maastrichtska_smlouva_1992.pdf. 29 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 2.1, Ochrana spotřebitele a její vývoj v Evropské unii, s. 27. 30 Znění smlouvy k dispozici na http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Amsterdamc.pdf. 31 HLAVA XIV, odst. 5 Amsterodamské smlouvy. 27

16

Tento stav byl ţádoucí v době integrace, kdy se spotřebitelské právo v jednotlivých zemích značně lišilo, v současné době je prioritou nikoli poţadavek „minimální harmonizace,” ale poţadavek „plné harmonizace” (blíţe bod 2.3.2). V průběhu evropské integrace také dochází k vydávání závazných norem (jejich přijetí je vyţadováno členskými státy), nezávazných doporučení a k finanční podpoře spotřebitelské vzdělanosti. I přes poměrně důmyslnou ochranu spotřebitele v současné době jsou však pomyslné nůţky mezi spotřebiteli na straně jedné, výrobci a prodejci na straně druhé, stále otevřeny. Spotřebitelé jsou díky rozsáhlé legislativě a své neznalosti stále v horší pozici neţli subjekt, který jim výrobek či sluţbu prodá. Je proto třeba neustálé osvěty, neboť jen vzdělaní spotřebitelé znající svá práva jsou schopni správně reagovat, domoci se svých práv a přimět tak protistranu k čestnějšímu jednání.

2.3. Aktuální strategie ochrany spotřebitele v EU Dne 13. 3. 2007 přijala Evropská komise dokument s příhodným názvem „Strategie spotřebitelské politiky EU 2007-2013,”32 jehoţ motto je „posílit postavení spotřebitelů, zvýšit jejich blahobyt a účinně je chránit.” Strategie prognózuje vývoj trhů a s tím související problémy, ale i cíle spotřebitelské ochrany. Mezi současné výzvy mimo jiné patří: 

pokračující expanze elektronického obchodování;



regulace poskytovatelů elektrické energie, plynu, pošt a telekomunikací tak, aby byl zajištěn největší moţný blahobyt spotřebitelů;



pokračující globalizace, zvyšující se import a export zboţí a s tím související nutnost dohledu nad trhy;



32

odstraňování překáţek plnohodnotného maloobchodního vnitřního trhu.

Dokument k dispozici na http://download.mpo.cz/get/26502/34302/367801/priloha001.pdf. 17

2.3.1

Cíle spotřebitelské strategie do roku 2013 

Posílení postavení spotřebitelů v EU. Předání kontroly spotřebitelům je prospěšné pro občany i pro značné posílení hospodářské soutěţe. Spotřebitelé se silným postavením na trhu potřebují mít skutečnou moţnost volby, přesné informace, průhledný trh a důvěru, která vychází z účinné ochrany a řádných práv.33



Zvýšení blahobytu spotřebitelů v EU z hlediska ceny, výběru, kvality, různorodosti, dostupnosti a bezpečnosti. Blahobyt spotřebitele je středobodem dobře fungujících trhů.34



Účinné chránění spotřebitele před závaţnými riziky a hrozbami, se kterými si jakoţto jednotlivci nemohou poradit. Vysoká úroveň ochrany proti těmto hrozbám je pro důvěru spotřebitele nezbytná.35

K dosaţení těchto cílů by mělo dojít zejména „prostřednictvím jednoduchého právního rámce,

kvalitnějších dokladů,

spotřebitelů,”

36

lepších konzultací

a

lepšího

zastupování

zájmů

a „zajišťováním účinného uplatňování právních předpisů především

prostřednictvím spolupráce při vymáhání právních předpisů, informovanosti, vzdělávání a domáhání se práv.”37

2.3.2

Priority

Mezi priority spotřebitelského acquis pak můţeme zařadit potřebu: 

Zlepšit kontrolu spotřebitelských trhů a vnitrostátních spotřebitelských politik.38 (pro vyšší bezpečnost výrobku, spokojenost spotřebitele a přiměřené ceny)



Zlepšit právní předpisy v oblasti ochrany spotřebitele.39

33

KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ. Strategie spotřebitelské politiky EU 2007–2013. Brusel, 2007. Kapitola 3, Cíle, str. 5. 34 Tamtéţ, str. 6. 35 Tamtéţ. 36 Tamtéţ. 37 Tamtéţ. 38 Tamtéţ, Kapitola 4, Priority, str. 7. 39 Tamtéţ. 18

(„Většina současných právních předpisů EU týkajících se spotřebitelů je založena na principu „minimální harmonizace“. Právní předpisy uznávají právo členských států doplnit přísnější právní předpisy k legislativě EU, která slouží jako základ. Tento přístup byl naprosto správný v době, kdy se práva spotřebitelů v jednotlivých členských státech značně lišila a neexistovalo

elektronické

obchodování.

Předcházející

Strategie

spotřebitelské politiky 2002–2006 stanovila nový přístup, založený na „plné harmonizaci“. Jednoduše řečeno to znamená, že má-li legislativa zdokonalit vnitřní trh a zároveň chránit spotřebitele, neměla by ve svém daném rámci ponechávat prostor pro další právní předpisy na vnitrostátní úrovni.”)40 

Zlepšit vymahatelnost předpisů a domáhání se práv.41 (komise bude sledovat úspěšnost domáhání se práv)



Zlepšit informovanost a vzdělání spotřebitelů.42 (zejména rozvíjení sítě evropských spotřebitelských center)



Učinit spotřebitele středem zájmu dalších politik a právních předpisů EU.43 („Mnohé politiky EU, jako například vnitřní trh, podnikání, životní prostředí, finanční služby, doprava, hospodářská soutěž, energetika a obchod, mají přímý vliv na spotřebitele. Bylo již dosaženo pokroku při začleňování zájmů spotřebitelů, zejména pokud jde o bezpečnost výrobků, dopravu, telekomunikace, energetiku a hospodářskou soutěž. Cílem pro budoucnost je stavět na těchto úspěších aby bylo dosaženo systematičtější integrace zájmů spotřebitelů.”)44

2.3.3

Závěr

15. března, coţ je Evropský den spotřebitele, pronese vţdy Člen komise zodpovědný za ochranu spotřebitele proslov, ve kterém bude shrnut dosaţený pokrok. Otázkou však zůstává, jak definovat pokrok. Strategie spotřebitelské politiky je totiţ psána ve velmi 40

Tamtéţ. Tamtéţ, str. 8. 42 Tamtéţ. 43 Tamtéţ. 44 Tamtéţ. 41

19

obecné rovině, v tomto ohledu v sobě nezahrnuje „SMART” cíle. Mnohem lépe se totiţ hodnotí konkrétní a měřitelný cíl, kterého chce subjekt dosáhnout, neţli obecný (za takový můţeme povaţovat např. slovo „zlepšit” bez uvedené míry zlepšení).

20

3. Nástroje pro ochranu spotřebitele Rozlišení prostředků ochrany spotřebitele můţeme pojmout hned několika způsoby. Například Horová rozlišuje preventivní ochranu a ochranu následnou.45 V preventivní ochraně vidí samotnou „existenci zákonů na ochranu spotřebitele a s tím souvisejících předpisů, dále provádění namátkových kontrol dozorovými organizacemi jako například Českou obchodní inspekcí, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí a jinými institucemi.”46 Následná ochrana naproti tomu můţe nastat „jen v případě, že ten, kdo orgán ochrany upozorní, musí předem vědět, že je ochrana jeho práv porušena nebo mu hrozí její porušení. ... Chráněný subjekt potom může požadovat obnovení původního stavu (restituce in integrum), náhradu způsobené újmy (reparace) nebo přiměřené zadostiučinění za způsoběnou újmu (satisfakce).”47 Kromě toho také rozlišuje mezi soukromoprávní a veřejnoprávní

ochranou.

Soukromoprávní

ochrana

je

chápána

jako

ochrana

spotřebitelských smluv, které mohou být uzavřeny; typickým orgánem ochrany je soud a tato je vyuţívána samotným spotřebitelem aţ následně v případě porušení práva. Naproti tomu veřejnoprávní ochrana je uplatňována z vůle státních orgánů, její vyřízení je rychlejší a má převáţně preventivní charakter.48 V této práci jsou nástroje ochrany spotřebitele rozděleny na přímé a nepřímé. Přímé nástroje ochrany spočívají v aplikování závazných norem, které upravují samotnou ochranu a také v orgánech dozoru; nepřímé naproti tomu například v podpoře spotřebitelských organizací či spotřebitelské vzdělanosti vůbec. Spotřebitelé totiţ musí nejen být chráněni přímo, neméně důleţitá je i znalost nároků, na které mají ze spotřebitelských smluv a příslušných zákonů právo. Nezřídka totiţ dochází k tomu, ţe jsou spotřebitelé záměrně uváděni v omyl při uplatňování svých práv (např. při reklamaci zboţí). Je tedy nutné vyuţít kombinace obou faktorů tak, aby bylo dosaţeno nejvyšší moţné úrovně ochrany.

45

HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 1.4.3, Prostředky ochrany práv spotřebitele, s. 22. 46 Tamtéţ. 47 Tamtéţ. 48 Tamtéţ, s. 23. 21

3.1. Přímá ochrana spotřebitele Přímou ochranou spotřebitele definujme jako aplikaci závazných norem, které přímým způsobem ovlivňují výrobky, sluţby, ale i formy prodeje, reklamu a další. Jedná se tedy o stanovení pravidel, za kterých je moţné „soutěţit” na trhu Společenství. Pro lepší orientaci je tato sekce rozdělena do čtyř podsekcí, sice Technická harmonizace, Ochrana právních zájmů spotřebitele, Regulace reklamy a konečně Kontrolní orgány a systémy, které mají vliv na kontrolu a prosazování platných nařízení.

3.1.1

Technická harmonizace

Společným cílem těchto směrnic je harmonizace výrobků z hlediska jakosti, bezpečnosti, označování, nezaměnitelnosti, atd. a můţe být povaţována za veřejnoprávní ochranu. Tato skupina je základním pilířem odstraňování bariér přeszahraničního obchodu, coţ je také jeden z cílů spotřebitelské politiky EU. Směrnice zaručují, ţe spotřebitelé v rámci celého Společenství musí mít k dispozici výrobky stejných hodnot. S ohledem na seznam směrnic pro ochranu spotřebitele49, který na svých webových stránkách uvádí Ministerstvo průmyslu a obchodu můţeme uvést například následující směrnice: 

Směrnice 96/493/CEE o křišťálovém skle.



Směrnice 73/23/EHS o elektrických zařízeních pouţívaných v určitých mezích napětí.



Směrnice 85/374/EHS o odpovědnosti za vady výrobků, ve znění Směrnice 1999/34/ES.



Směrnice 87/357/EHS o výrobcích, které vypadají jiné, neţ ve skutečnosti jsou, a tím ohroţují zdraví nebo bezpečnost spotřebitelů.



Směrnice 88/378/EHS o bezpečnosti hraček.



Směrnice 89/314/EHS o stavebních výrobcích.



Směrnice 90/384/EHS ve znění Směrnice 93/68/EHS, kterou se stanoví technické poţadavky na váhy s neautomatickou činností.

49

Seznam směrnic vč. českého zákona jímţ byla příslušná směrnice implementována je k dispozici na stránkách MPO: http://download.mpo.cz/get/26935/39699/463699/priloha001.pdf. 22



Směrnice 90/396/EHS o spotřebičích plynných paliv.



Směrnice 90/496/EHS o nutričním označování potravin.



Směrnice 93/15/EHS o uvádění na trh a dozoru nad výbušninami pro civilní pouţití.



Směrnice 94/11/ES o označování materiálů pouţívaných v hlavních částech obuvi prodávané spotřebiteli.



Směrnice 96/74/ES o označování textilních výrobků.



Směrnice 98/37/EHS o strojních zařízeních.



Směrnice 98/79/ES o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro.



Směrnice 1999/45/ES o klasifikaci, balení a označování nebezpečných přípravků.



Směrnice 2000/13/ES o značování potravin, jejich nabízení k prodeji a související reklamě.



Směrnice 2001/37/ES týkající se výroby, obchodní úpravy a prodeje tabákových výrobků.



Směrnice 2001/95/ES o obecné bezpečnosti výrobků.



Směrnice 2002/46/ES o doplňcích stravy.



Směrnice 2002/67/ES o označování potravin obsahujících chinin a potravin obsahujících kofein..



Směrnice 2004/22/ES o měřidlech..



Směrnice 2004/57/ES o rozlišování pyrotechnických předmětů a některého střeliva pro účely Směrnice 93/15/EHS.



Směrnice 2004/108/ES o elektromagnetické kompatibilitě a o zrušení Směrnice 89/336/EHS.

V seznamu nejsou uvedeny všechny směrnice, jejich skutečný výčet by byl delší, pro představu o celkové sloţitosti ochrany spotřebitele však jistě postačí.50

50

Jako příklad je moţné uvést například Směrnici o jakosti vod pro koupání (76/160/EHS), Směrnici o geneticky modifikovaných potravinách a krmivech (1829/2003), atd. 23

3.1.2

Ochrana právních zájmů spotřebitele

Tato skupina směrnic slouţí k nastavení vysoké úrovně právní ochrany spotřebitele při sjednávání smluv (ať uţ formou přímého či nepřímého prodeje), záruční doby, podmínek spotřebitelských úvěrů atd. Jedná se tedy o úpravu poskytovaných sluţeb a o nastavení podmínek při koupi výrobku či sluţby. Tato sekce je zároveň sekcí soukromoprávní. Seznam směrnic MPO51 uvádí v tomto případě například následující směrnice: 

Směrnice 85/577/EHS na ochranu spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory.



Směrnice 87/102/EHS o spotřebitelském úvěru ve znění směrnice 98/7/EK.



Směrnice 90/314/EHS o souborných sluţbách pro cesty, pobyty a zájezdy.



Směrnice 94/47/ES o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práv k dočasnému uţívání nemovitostí.



Směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku.



Směrnice 98/6/ES o ochraně spotřebitele při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli.



Směrnice 98/7/ES, kterou se mění směrnice 87/102/EHS o spotřebitelském úvěru.



Směrnice 98/27/ES o ţalobách na zdrţení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů.



Směrnice 1999/44/ES o určitých aspektech nákupu spotřebního zboţí a záruk za spotřební zboţí.



Směrnice 2002/65/ES o uvádění finančních sluţeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně Směrnice 90/619/EHS a směrnice 97/7/ES a 98/27/ES.



Nařízení 261/2004 o společných pravidlech kompenzace a pomoci cestujícím, jejichţ místo v letadle je obsazeno, při zrušení letu či velkém zpoţdění letu.



51

Nařízení 2006/2004 o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele.

Jiţ uvedený seznam dostupný na http://download.mpo.cz/get/26935/39699/463699/priloha001.pdf. 24



Směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice 84/450/EHS, 97/7/ES, 98/27/ES, 2002/65/ES.

I v této kapitole se nejedná o kompletní výčet směrnic52, seznam ovšem opět dokládá, o jak rozsáhlou oblast se jedná.

3.1.3

Regulace reklamy

Důleţitou součástí Acquis communautaire je i regulace reklamy - tedy stanovení hranic „vhodné“ a „nevhodné“ reklamy. Tato část je neméně důleţitá, neboť právě uzavření smlouvy mezi spotřebitelem a prodávajícím velmi často předchází oslovení spotřebitele reklamou. V samotné reklamě však není moţné zachytit všechny parametry výrobku či sluţby a tyto se omezují výhradně na parametry pozitivní pro klienta, nikoli uţ negativní. Z toho důvodu je nutné nastavit, které náleţitosti musí reklama obsahovat.

3.1.4



Směrnice 84/450/EHS, o klamavé reklamě



Směrnice 97/55/EHS, o srovnávací reklamě

Kontrolní orgány a systémy

K prosazování a kontrole dodrţování nařízení v rámci předchozích tří skupin jsou zapotřebí kontrolní orgány. Ty fungují buď na národní úrovni nebo na evropské úrovni. Na národní úrovni se tak jedná o orgány, které kontrolují dodrţování zákonů dané země, ve kterých je většinou jiţ implementována příslušná směrnice EU. V ČR se tak například můţe jednat o Českou obchodní inspekcí či Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí. Na evropské úrovni se jedná o Evropskou komisi, jeţ sleduje dodrţování implementace směrnic jurisdikcemi jednotlivých členských států, Generální ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele53, které kontroluje dodrţování směrnic a Evropský ombudsman, jenţ vyšetřuje stíţnosti na činnost orgánů EU.54 52

Jako příklad je moţné uvést Směrnici o poţární bezpečnosti ve stávajících hotelech (86/666/EHS). Informace o ředitelství a poslání lze nalézt na http://ec.europa.eu/dgs/health_consumer/index_en.htm. Ředitelství mimo jiné zajišťuje systém RAPEX (Rapid Alert System for non-food consumer products), který 53

25

3.2. Nepřímá ochrana spotřebitele Nepřímou ochranou spotřebitele definujme jako podporu jiţ aplikovaných závazných norem, a to formou spotřebitelské osvěty a podporou různých spotřebitelských center a organizací, ale i evropských institucí, které mohou svými doporučeními nepřímo pomáhat spotřebitelské ochraně.

3.2.1

Instituce EU ovlivňující ochranu spotřebitele

Do této sekce můţeme zařadit Evropský úřad pro bezpečnost potravin, který působí jako nezávislý subjekt a poskytuje vědecké poradenství v oblasti potravin a poskytuje cenné informace a stanoviska orgánům EU při tvorbě právních předpisů v oblasti potravin.55 Dále síť Evropských spotřebitelských center (ECC-Net), které jsou k dispozici v zemích EU a na jejichţ financování sdílí EU spolu s konkrétními členskými státy. Tato vzájemně propojená síť spotřebitelských center nabízí bezplatné informace a rady týkající se práv spotřebitelů v zemích Evropské unie, Norsku a na Islandu, dále nabízí bezplatnou spolupráci a pomoc spotřebitelům při vyřizování jejich stíţností a mimosoudních řešení sporů ohledně kvality zakoupených výrobků a sluţeb či chování a jednání obchodníků v ostatních členských zemích EU, v Norsku a na Islandu; nezabývá se však otázkami, stíţnostmi a spory spotřebitelů na domácím trhu.56 Vliv na ochranu spotřebitelů můţe mít i rozhodnutí Evropského soudního dvora, který můţe přezkoumat spotřebitelské spory a navrhnout odškodnění spotřebitele, případně můţe dojít i k napadení předpisu konkrétního státu - viz případ Cassis de Dijon zmiňovaný v kapitole 1.2, či případ Evropská komise vs. Německo 178/84.57

umoţňuje okamţitou výměnu informací o nebezpečných výrobcích v rámci Společenství. Více informací o RAPEX lze nalézt například na http://ec.europa.eu/consumers/safety/rapex/index_en.htm. 54 Informace o Evropském veřejném ochránci práv lze nalézt na http://www.ombudsman.europa.eu/home/cs/default.htm. 55 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 2.2, Instituce působící v EU na ochranu spotřebitelů, s. 36. 56 Česká obchodní inspekce.: Evropské spotřebitelské centrum [online]. [cit.2010-02-19]. Dostupné z: http://www.coi.cz/cs/esc-2/o-nas.html. 57 Případ, ve kterém ESD zrušil zákaz dovozu piva s „nepovolenými“ přísadami do Německa. „Nepovolené“ přísady v podstatě neumoţňovaly dovoz většiny piv. Kompletní rozsudek ESD lze nalézt na http://eurlex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexplus!prod!CELEXnumdoc&numdoc=61984J0178&lg=EN 26

3.2.2

Spotřebitelské organizace

Nemalý vliv na spotřebitelskou ochranu mají i organizace, které se dlouhodobě zabývají ochranou spotřebitele, nabízejí pomoc a právní rady v případech, kdy není spotřebitel spokojen se zakoupenou sluţbou i výrobkem. Můţe se jednat o velmi významnou pomoc, neboť právě takové organizace mnohdy skýtají jednu z mála moţných variant získání právních informací, zvláště pak u lidí bez potřebného rozhledu a moţnosti získat informace jinde. Zkušenosti spotřebitelských organizací, které jsou získány zejména poradenskou činností jsou také pro zákonodárce důleţitými podněty při tvorbě legislativy. Spotřebitelské organizace lze v podstatě rozdělit na národní a evropské. Z hlediska národního bude přehled českých spotřebitelských organizací podrobněji rozebrán v kapitole 4.3.10, pojednávající o ochraně spotřebitele v ČR, z hlediska evropských je přehled uveden v této kapitole.58 Evropská asociace pro koordinaci zastoupení spotřebitelů při normalizaci - European Association for the Co-ordination of Consumer Representation in Standardisation (ANEC) Tato nezisková asociace zastupuje a ochraňuje spotřebitelské zájmy v oblasti vytváření standardů a norem a je z 95 % financována Evropskou unií. Jejími členy jsou zástupci spotřebitelských organizací ze zemí Společenství, zastoupena je i Česká republika. Asociace se soustředí zejména na dětské výrobky, normalizaci ostatních výrobků, ţivotní prostředí, výzkum, dopravu a další.59 Svaz evropských spotřebitelů - Bureau Européen des Unions des Consommateurs (BEUC) Tato organizace aktuálně sdruţuje 43 uznávaných nezávislých spotřebitelských organizací z 31 zemí. Soustředí se na celkem 8 oblastí - spotřebitelské smlouvy, energetická udrţitelnost, potraviny, zdraví, finanční sluţby, ochrana práv při pouţívání elektronických prostředků komunikace a nákupu, kompenzace v případě reklamací a bezpečnost. Těmto oblastem se odborně věnuje a snaţí se v nich omezit rizika pro spotřebitele. Z českých

58

Přehled čerpá ze spotřebitelských organizací dostupných na webu Evropské komise http://ec.europa.eu/consumers/cons_org/associations/index_en.htm. 59 Informace získány z ANEC: the European consumer voice in standardization. Dostupné z: http://www.anec.org. 27

asociací je zastoupeno Sdruţení ochrany spotřebitelů a Občanské sdruţení spotřebitelů TEST60. Tato organizace je primárně financována z členských příspěvků, dále pak z rozpočtu EU.61

60

Informace získány z BEUC: the European Consumers’ Organisation. Dostupné z: http://www.beuc.org. Informace o sdruţení TEST je k dispozici v kapitole 4.3.10. 61 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 2.3, Evropské spotřebitelské organizace, s. 38. 28

4. Ochrana spotřebitele v ČR Poslední a zároveň nejrozsáhlejší kapitola se zabývá ochranou spotřebitele v České republice. Obsahuje nejen stručný popis jednotlivých zákonů, které byly ad hoc přijaty, ale také přehled spotřebitelských organizací, typy smluv, příklady z praxe a další. Ochrana spotřebitele je zde pojata v aktuálním stavu, pohled do historie a vývoj nabízí např. Horová62.

4.1. Legislativa pro ochranu spotřebitele 4.1.1

Ústavní zákony

Z pohledu legislativy jsou ústavní zákony č. 1/1993 Sb, Ústava České republiky, a 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, velmi důleţité, neboť jsou nenapadnutelné a určují základní stanovy moderního českého státu. Z hlediska ochrany spotřebite můţeme v ústavních zákonech najít hned několik souvisejících prvků, zejména jsou to Základní lidská práva a svobody. Zaprvé je to umoţnění vlastnictví majetku63, dále zaručení práva svobodného sdruţování se a za tímto účelem zakládání spolků, společností a jiných sdruţení na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů64. To je základní poţadavek pro vznik spotřebitelských organizací. Mezi další svobody výrazným způsobem ovlivňující ochranu spotřebitele můţeme zařadit právo na ochranu zdraví65 a příznivé ţivotní prostředí.66 Lze zde nalézt i další prvky, vyjmenované však mohou být povaţovány za nejpodstatnější.

62

HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 3.1, Zaměření a historie ochrany spotřebitele v České republice, s. 40-46. 63 Čl. 11 zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, v platném znění. 64 Čl. 20 a čl. 27 tamtéţ. 65 Čl. 31 tamtéţ. 66 Čl. 35 tamtéţ. 29

4.1.2

Občanský zákoník

Základní předpis soukromoprávní povahy, zákon č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, upravuje občanské právní vztahy a postavení jejich účastníků. Zejména definuje nutné náleţitosti spotřebitelských smluv67 a jejich typů - kupní a směnné smlouvy68, smlouvy o dílo69 a cestovní smlouvy70. V tomto zákoně má také oporu záruční doba, jejíţ délka se stanovuje v závislosti na typu smlouvy. Rozčlenění jednotlivých typů smluv a jejich parametry se zabývá bod 4.2.

4.1.3

Zákon o ochraně spotřebitele

Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, lze povaţovat za jeden z pilířů ochrany spotřebitele v českém právním systému. Vychází z principů „Směrnice OSN pro ochranu spotřebitele,”71 coţ je mezinárodně uznávaný dokument pro ochranu spotřebitele.72 Zákon je převáţně veřejnoprávní a je doplňován v jednotlivých oblastech zvláštními zákony, například v oblasti zdravotnictví, potravinářských a tabákových výrobků a léčivech. Zákon však obsahuje i soukromoprávní prvky (např. v §19 odst. 3. - úprava reklamace).73 Pozitivní na tomto zákonu je, ţe transformuje povinnosti stanovené občanským zákonem do normy veřejnoprávního práva, jehoţ plnění mohou orgány státní správy kontrolovat a neplnění sankcionovat.74

4.1.4

Zákon o technických poţadavcích na výrobky

Zákon č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky, má za cíl zajistit, aby na českém trhu nebyly do oběhu uváděny výrobky ohroţující spotřebitele. Výrobky dělí do dvou skupin: u jedné vyţaduje shodu jejich vlastností s poţadavky technických předpisů, u 67

Hlava 5 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Hlava 2 tamtéţ. 69 Hlava 4 tamtéţ. 70 Hlava 21 tamtéţ. 71 K dispozici na stránkách MPO: http://download.mpo.cz/get/27170/27835/308151/priloha001.pdf. 72 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 3.2, Legislativní úprava ochrany spotřebitele v České republice, s. 47. 73 KOTOUČOVÁ, Jiřina. ŠVARC, Zbyněk. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Kapitola 3., Prameny současné právní úpravy ochrany spotřebitele, s. 8. 74 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 3.2, Legislativní úprava ochrany spotřebitele v České republice, s. 48. 68

30

druhé nikoliv.75 Jednotlivé technické předpisy pro výrobky pak stanovuje Vláda ČR.76 Dle Kotoučové a Švarce jsou hlavními kontrolními orgány Česká obchodní inspekce, Český úřad bezpečnosti práce a Český báňský úřad77, zákon však pamatuje pouze na Českou obchodní inspekci, jakoţto na orgán dozoru.78

4.1.5

Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku

Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, patří mezi neméně důleţité předpisy v oblasti ochrany spotřebitele. Definuje ochranu spotřebitele v případě, kdy jej zakoupený výrobek poškodil. Za výrobek se dle tohoto právního předpisu povaţuje movitá věc, případně příslušenství movité či nemovité věci a také elektrická energie.79 Obsahuje i definice vady, moţnost výrobce zprostit se odpovědnosti v konkrétních případech (například případ, kdy stav znalostí v době výroby výrobku neumoţňuje zjištění vady80). Výrobce je povinen nahradit škodu na věci, za kterou odpovídá, jen v částce převyšující částku vypočtenou z 500 EUR kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou v den, v němţ škoda vznikla nebo byla zjištěna.81

4.1.6

Zákon o potravinách a tabákových výrobcích

Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, stanovuje povinnosti pro výrobce potravin. Definuje jak způsob balení a označování potravin82, jejich uvádění na trh83, přepravu84, pouţívání přídavných látek - emulgátorů, dnes tolik diskutovaných „éček”85 a další. Povinnosti stanovené tímto zákonem jsou upřesněny řadou vyhlášek Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva zemědělství.

75

Dozorové orgány jsou orgány

§ 12 odst. 1, písm. a) zákona č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky a o změně některých zákonů, v platném znění. 76 Tamtéţ. 77 KOTOUČOVÁ, Jiřina. ŠVARC, Zbyněk. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Kapitola 3., Prameny současné právní úpravy ochrany spotřebitele, s. 10. 78 § 18 zákona č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky a o změně některých zákonů. 79 § 3 zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. 80 § 5 odst. 1, písm. e) tamtéţ. 81 § 6a tamtéţ. 82 § 5 - 9 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích. 83 § 11 - 12 tamtéţ. 84 § 13 tamtéţ. 85 § 3a tamtéţ. 31

ochrany veřejného zdraví, orgány veterinární správy, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský.86

4.1.7

Zákon o obecné bezpečnosti výrobků

Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobů a o změně některých zákonů, vymezuje, který výrobek lze povaţovat za bezpečný. Jde o výrobek, který za běţných nebo rozumně předvídatelných podmínek uţití nepředstavuje po dobu stanovené nebo obvyklé pouţitelnosti ţádné nebezpečí pro bezpečnost a zdraví osob nebo pouze minimální nebezpečí při správném pouţívání výrobku.87 V zákonu je také uvedena povinnost pro oznamování nebezpečných výrobků v rámci evropského systému RAPEX.88 Orgán dozoru je Česká obchodní inspekce.89

4.1.8

Zákon o bankách

Zákon č. 21/1992, o bankách, stanovuje Fond pojištění vkladů, který vyplácí v případě úpadku banky prostředky vkladatelů, a to aţ do výše 100 %, maximálně 50.000 € na jednoho vkladatele v jedné bance.90 Dále určuje povinnost zachovávat bankovní tajemství.91

4.1.9

Další zákony pro ochranu spotřebitele

Výčet všech zákonů, které alespoň částečně ovlivňují ochranu spotřebitele je velmi dlouhý. Například Horová uvádí kromě uvedených níţe uvedené následující právní předpisy92, které jen podtrhují celkovou sloţitost problému. 

Zákon č. 526/1990 Sb, o cenách, v platném znění.

86

§ 14 odst. 1 zákona tamtéţ. KOTOUČOVÁ, Jiřina. ŠVARC, Zbyněk. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Kapitola 3., Prameny současné právní úpravy ochrany spotřebitele, s. 11. 88 § 9 zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobů a o změně některých zákonů, v platném znění. 89 § 7 tamtéţ. 90 § 41a - 41m zákona č. 21/1992, o bankách, v platném znění. 91 § 38 tamtéţ. 92 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 3.2, Legislativní úprava ochrany spotřebitele v České republice, s. 46-67. 87

32



Zákon č. 140/1968 Sb., trestní zákoník, v platném znění.



Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění.



Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, v platném znění.



Zákon č. 64/1986 Sb, o České obchodní inspekci, v platném znění.



Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, v platném znění.



Zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech, v platném znění.



Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, v platném znění.



Zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, v platném znění.



Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěţe, v platném znění.



Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, v platném znění.



Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění.



Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, v platném znění.



Zákon č. 477/2001 Sb., o obalech, v platném znění.



Zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, v platném znění.



Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění.



Zákon č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, v platném znění.

93



Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění.



Zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii, v platném znění.



Zákon č. 552/1991 Sb., o ţivnostenských úřadech, v platném znění.



Zákon č. 91/1996 Sb., o krmivech, v platném znění.



Zákon č. 97/1996 Sb., o ochraně chmele, v platném znění.



Zákon č. 61/1997 Sb., o lihu, v platném znění.



Zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, v platném znění.



Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.



Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění.



Zákon č. 124/2002 Sb., o platebním styku, v platném znění.93

Tento zákon byl 1. listopadu 2009 zrušen zákonem č. 284/2009 Sb., o platebním styku. 33



Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, v platném znění.



Zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, v platném znění.



Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, v platném znění.



Zákon č. 215/2005 Sb., o registračních pokladnách.



Zákon č. 30/2006 Sb., o ekologickém zemědělství.

4.2. Spotřebitelské smlouvy Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.94 Vzhledem k rozsahu práce jsou uvedeny pouze podstatné prvky smluv a přehled nelze povaţovat za úplný.

4.2.1

Kupní a směnná smlouva

Z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.95 Ustanovení o kupní smlouvě se přiměřeně pouţijí i na smlouvu, podle které si smluvní strany směňují věc za věc a to tak, ţe kaţdá ze stran je povaţována ohledně věci, kterou směnou dává, za stranu prodávající a ohledně věci, kterou směnou přijímá, za stranu kupující.96 Není-li dohodnuto jinak, jsou účastníci povinni plnit závazky bez zbytečného odkladu.97 Má-li věc vady, o kterých prodávající ví, je povinen kupujícího při sjednávání kupní smlouvy na ně upozornit.98 Jestliţe dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající

94

§ 52 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, v platném znění. § 588 tamtéţ. 96 § 611 tamtéţ. 97 § 591 tamtéţ. 98 § 596 tamtéţ. 95

34

kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady, případně na odstoupění od smlouvy.99 Důleţitá je z pohledu zákona i tzv. shoda s kupní smlouvou, kterou se rozumí, ţe prodávaná věc má jakost a uţitné vlastnosti smlouvou poţadované, prodávajícím, výrobcem nebo jeho zástupcem popisované, nebo na základě jimi prováděné reklamy očekávané, popřípadě jakost a uţitné vlastnosti pro věc takového druhu obvyklé, ţe odpovídá poţadavkům právních předpisů, je v tomu odpovídajícím mnoţství, míře nebo hmotnosti a odpovídá účelu, který prodávající pro pouţití věci uvádí nebo pro který se věc obvykle pouţívá. U potravin musí být vyznačeno datum minimální trvanlivosti, a jde-li o potraviny podléhající rychlé zkáze, datum pouţitelnosti. Připouští-li to povaha věci, má kupující právo, aby byla věc před ním překontrolována nebo aby její činnost mu byla předvedena. Pokud není věc při převzetí ve shodě s kupní smlouvou, aniţ by na to byl kupující upozorněn, můţe vyţadovat výměnu věci nebo její opravu, případně pokud není jedno z uvedených moţné, můţe odstoupit od smlouvy či poţadovat přiměřenou slevu. Pokud se rozpor s kupní smlouvou objeví během 6 měsíců ode dne převzetí věci, povaţuje se za existující jiţ při jejím převzetí, pokud se neprokáţe opak.100 Prodávající se můţe zprostit této odpovědnosti pokud splní svou informační povinnost a spotřebitele dostatečně informuje o případných vadách, apod.101 Pokud se pouţívání výrobku řídí zvláštními pravidly, je prodávající povinnen kupujícího s nimi seznámit, ledaţe jde o pravidla obecně známá. Nesplní-li prodávající tuto povinnost, je povinen nahradit kupujícímu škodu z toho vzniklou.102 Neméně důleţitou součástí kupní smlouvy jsou i záruční podmínky. Ty se nevztahují na věci, které se rychle kazí, věci pouţité, opotřebení věci způsobené jejím obvyklým uţíváním a u věcí prodávaných za niţší cenu se nevztahují na vady, pro které byla niţší cena sjednána.103 Standardní záruční lhůta na spotřební zboţí činí 24 měsíců, u 99

§ 597 tamtéţ. § 616 tamtéţ. 101 § 618 tamtéţ. 102 § 617 tamtéţ. 103 § 619 tamtéţ. 100

35

potravinářského zboţí pak 8 dní, u krmiv 3 týdny a u prodeje zvířat 6 týdnů.104 Na ţádost kupujícího je prodávající povinen poskytnout záruku písemnou formou (záruční list). Záruční list musí obsahovat jméno a příjmení, název nebo obchodní firmu prodávajícího, jeho identifikační číslo, sídlo, jde-li o právnickou osobu, nebo bydliště, jde-li o fyzickou osobu. Umoţňuje-li to povaha věci, postačuje namísto záručního listu vydat kupujícímu doklad o zakoupení věci obsahující uvedené údaje. Prohlášením v záručním listě vydaném kupujícímu můţe prodávající poskytnout záruku přesahující rozsah záruky stanovené v zákoně; v záručním listě pak určí prodávající podmínky a rozsah prodlouţení záruky.105 Jde-li o reklamovanou vadu, kterou lze odstranit, má kupující právo, aby byla bezplatně, včas a řádně odstraněna, a prodávající je povinen ji bez zbytečného odkladu odstranit. Není-li to vzhledem k povaze vady neúměrné, můţe kupující poţadovat výměnu věci nebo týká-li se vada jen součásti věci, výměnu součásti. Není-li takový postup moţný, můţe kupující ţádat přiměřenou slevu z ceny věci nebo od smlouvy odstoupit. Podobný postup platí u neodstranitelných vad - kupující má právo na výměnu věci nebo má právo od smlouvy odstoupit (případně má právo na slevu, pokud vada nebrání uţívání výrobku). Táţ práva přísluší kupujícímu, jde-li sice o vady odstranitelné, jestliţe však kupující nemůţe pro opětovné vyskytnutí vady po opravě nebo pro větší počet vad věc řádně uţívat.106 V kupní smlouvě mohou být dále stanoveny vedlejší ujednání, například předkupní právo107 a právo zpětné koupě108.

4.2.2

Smlouva o dílo

Smlouvou o dílo zavazuje se objednateli ten, komu bylo dílo zadáno (zhotovitel díla), ţe je za sjednanou cenu provede na své nebezpečí.109 Občanský zákoník pojem „dílo” nevymezuje. Nicméně jím lze rozumět hmotný výsledek činnosti zhotovitele.110 Nedojde-li ke zhotovení díla na počkání, zhotovitel je povinen vydat objednateli písemné potvrzení o převzetí objednávky. Potvrzení musí obsahovat označení předmětu díla a dále jeho rozsah, 104

§ 620 odst. 1 tamtéţ. § 620 odst. 3 a 5 tamtéţ. 106 § 622 tamtéţ. 107 § 602 - 606 tamtéţ. 108 § 607 - 609 tamtéţ. 109 § 631 tamtéţ. 110 KOTOUČOVÁ, Jiřina. ŠVARC, Zbyněk. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Kapitola 6., Smlouvy se spotřebiteli (vybrané smluvní typy), s. 40. 105

36

jakost, cenu za provedení díla a dobu jeho zhotovení.111 Ve smlouvě o dílo je stanovena přesná cena díla, pokud ji nelze stanovit přesně, je třeba v ní uvést cenu přiměřenou. Cena platí aţ do zhotovení díla, není-li sjednáno jinak.112 Dohodnutá cena nesmí být ze strany zhotovitele jednostranně zvýšena, jakákoli změna musí být bez prodlení písemně oznámena objednateli. Ten má právo od smlouvy odstoupit bez zbytečného odkladu, v opačném případě se má za to, ţe souhlasí s novou cenou.113 Aţ do zhotovení díla můţe objednatel od smlouvy odstoupit; je však povinen zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce jiţ vykonané.114 Cena se obvykle platí po zhotovení díla, nicméně strany se mohou dohodnout i jinak. Zároveň pokud se jedná o nákladné dílo, můţe zhotovitel vyţadovat na objednateli přiměřené zálohy.115 Objednatel (spotřebitel) je u smlouvy o dílo chráněn zejména z hlediska termínu dodání díla116 (odstoupení od smlouvy v případě prodlení či očekávaného prodlení), náhodného zmaření díla117 a vad díla.118 Občanský zákoník kromě obecné smlouvy o dílo definuje 2 zvláštní typy smluv, sice Smlouvu o zhotovení věci na zakázku119 a Smlouvu o opravě a úpravě věci.120 Kromě obecných ustanovení je u těchto typů smluv povinná záruční lhůta na dílo v délce minimálně 3 měsíce (resp. 18 měsíců u stavebních prací) pro opravu a úpravu věci121 a 6 měsíců pro zhotovení věci na zakázku.122 U zhotovení nemovitostí je pak standardní záruční doba 3 roky, nicméně u některých částí staveb můţe být sníţena, nejméně však na 18 měsíců.123 Uplatnění práv z odpovědnosti je moţné provést podobně jako u kupní smlouvy, rozlišovány jsou vady odstranitelné a neodstranitelné, které mohou vést k

111

§ 632 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, v platném znění. § 634 tamtéţ. 113 § 635 tamtéţ. 114 § 642 tamtéţ. 115 § 634 tamtéţ. 116 § 639 a § 642 odst. 2 tamtéţ. 117 § 640 tamtéţ. 118 § 645, §648 - 649, §652 - 653, §655 tamtéţ. 119 § 644 - 651 tamtéţ. 120 § 652 - 656 tamtéţ. 121 § 654 odst. 1 tamtéţ. 122 § 646 tamtéţ. 123 § 646 tamtéţ. 112

37

odstoupení od smlouvy, slevě či odstranění vady.124 Práva z odpovědnosti za vady musí být uplatněna u zhotovitele v záruční době; jinak zaniknou. Doba od uplatnění práva ze záruky aţ do provedení opravy se do záruční doby nepočítá.125 Při zhotovení či opravě díla je objednatel povinen vyzvednout si věc nejpozději do jednoho měsíce od uplynutí doby, kdy zhotovení, oprava nebo úprava měla být provedena, a byla-li provedena později, do jednoho měsíce od vyrozumění o jejím provedení. Neučiní-li tak, je povinen zaplatit poplatek za uskladnění. Nevyzvedne-li si objednatel věc ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy byl povinen ji vyzvednout, má zhotovitel právo věc prodat. Dojde-li k prodeji nevyzvednuté věci, vyplatí zhotovitel objednateli výtěţek prodeje po odečtení ceny opravy nebo úpravy, poplatku za uskladnění a nákladů prodeje. Právo na výtěţek prodeje musí objednatel uplatnit u zhotovitele.126

4.2.3

Nájemní smlouva

Nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně uţíval nebo z ní bral i uţitky.127 Nájem nebytových prostor upravuje zvláštní zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Z hlediska ochrany spotřebitele jsou důleţité pouze smlouvy, kdy na jedné straně stojí nájemník (spotřebitel) a na druhé nájemce (podnikatel). Pokud je předmětem nájmu nemovitost, nájemní smlouva musí mít písemnou podobu.128 V takovém případě musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich uţívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s uţíváním bytu nebo jejich výši.129 Nájem skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nedohodne-li se pronajímatel s nájemcem jinak. Uţívá-li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchţ podmínek, za jakých byla sjednána původně. Nájem sjednaný na

124

§ 648 a §655 § 649 tamtéţ. 126 § 656 tamtéţ. 127 § 663 tamtéţ. 128 § 686 tamtéţ a § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. 129 § 686 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník. 125

38

dobu delší neţ rok se obnovuje vţdy na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu.130 Nájemce je povinen platit nájemné podle smlouvy, této povinnosti se můţe zbavit pouze v případě, pokud pro vady věci, které nezpůsobil, nemohl pronajatou věc uţívat dohodnutým způsobem.131 Je také povinen oznámit bez zbytečného odkladu pronajímateli potřebu těch oprav v bytě, které má nést pronajímatel, a umoţnit jejich provedení; jinak odpovídá za škodu, která nesplněním této povinnosti vznikla.132 Provádět změny můţe nájemce pouze se souhlasem pronajímatele, obráceně musí mít také pronajímatel souhlas nájemce, pokud chce provést stavební úpravy v bytě.133 Pronajímatel můţe vypovědět nájem pouze z důvodů uvedených v zákoně. Můţe se jednat například o poškozování předmětu nájmu, neplacení nájemného ze strany nájemníka, apod.134 V některých případech můţe vzniknout nutnost zajistit pro nájemce náhradní ubytování.135

4.2.4

Smlouva o (vý)půjčce a Smlouva o úvěru

Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dluţníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dluţník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněţité lze dohodnout úroky, naproti tomu při půjčce nepeněţité lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího mnoţství nebo věcí lepší jakosti, zpravidla téhoţ druhu.136 Smlouva o výpůjčce se liší od smlouvy o půjčce tím, ţe se jedná o bezplatné zapůjčení věci po dohodnutou dobu vypůjčiteli.137

130

§ 676 tamtéţ. § 673 tamtéţ. 132 § 692 tamtéţ. 133 § 694 - 695 tamtéţ. 134 § 711 - 711a tamtéţ. 135 § 712 tamtéţ. 136 § 657 - 658 tamtéţ 137 § 659 tamtéţ. 131

39

Smlouva o úvěru se řídí obchodním zákoníkem138, týká se výhradně peněţních prostředků a u tohoto typu úvěru lze sjednat úplatu za sjednání závazku věřitele poskytnout na poţádání peněţní prostředky, jestliţe poskytování úvěru je jeho předmětem podnikání.139 Výše úrokové sazby není zákonem limitována, nicméně nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Pokud je tedy úroková sazba dle spotřebitele neúměrná (desítky aţ stovky procent ročně), měl by se obrátit na soud, který můţe rozhodnout o neplatnosti smluvního vztahu.140 V některých případech mohou nepřiměřené úrokové sazby naplnit skutkovou podstatu trestného činu lichvy dle §253 trestního zákona.

4.2.5

Smlouva zprostředkovatelská

Zprostředkovatelskou smlouvou se zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosaţen přičiněním zprostředkovatele.141 Obě strany jsou povinny vyvíjet součinnost tak, aby bylo zprostředkování dosaţeno.142

4.2.6

Smlouva příkazní

Příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, ţe pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost.143 Příkazce je povinen, není-li jinak dohodnuto, poskytnout příkazníkovi předem na jeho ţádost přiměřené prostředky nezbytné ke splnění příkazu a nahradit příkazníkovi potřebné a uţitečné náklady vynaloţené při provádění příkazu, a to i kdyţ se výsledek nedostavil.144 Příkazní smlouva není v zákoně stanovena jako úplatná smlouva, za její samotné provedení tedy nenáleţí příkazníkovi odměna. Speciálním typem příkazní smlouvy je smlouva o obstarání věci, ve které se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc. K tomu můţe vyuţít i další osoby a má právo

138

§ 497 - 507 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění. § 499 tamtéţ. 140 Jako příklady lze uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či 20 Cdo 474/2006. 141 § 774 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, v platném znění. 142 § 777 tamtéţ. 143 § 724 tamtéţ. 144 § 728 tamtéţ. 139

40

inkasovat náhradu vynaloţených nákladů. Není předepsána písemná forma smlouvy, nicméně o uzavření smlouvy musí obstaratel vydat objednateli písemné potvrzení.145 Dalším zvláštním typem příkazní smlouvy je Smlouva o obstarání prodeje věci, kterou vznikne objednateli právo, aby obstaratel převzal od něj do prodeje svěřenou věc a učinil potřebná opatření k prodeji. Smlouva musí být uzavřena písemně. Musí obsahovat zejména předmět prodeje, cenu, za kterou má být předmět prodán, odměnu obstaratele za obstarání prodeje a poplatek pro případ odstoupení od smlouvy před dohodnutou dobou určenou k prodeji věci.146 Obstaratel má právo na odměnu pouze, byla-li svěřená věc prodána.147 Neprodá-li obstaratel věc do tří měsíců ode dne, kdy mu byla věc svěřena do prodeje, smlouva se ruší, nebylo-li dohodnuto jinak.148

4.2.7

Smlouva o úschově

Smlouvou o úschově vznikne sloţiteli právo, aby schovatel movitou věc od něj do úschovy převzatou řádně opatroval, lze dohodnout, ţe tuto věc můţe schovatel odevzdat do úschovy i dalšímu schovateli.149 Sloţitel je povinen nahradit schovateli nezbytné náklady, které na věc při jejím opatrování vynaloţil; odměnu za úschovu je povinen zaplatit jen tehdy, dohodl-li se tak nebo odpovídá-li to předmětu podnikání schovatele anebo zvyklostem.150 Pro účely ochrany spotřebitele je důleţitá zejména odpovědnost za škodu, která můţe sloţiteli vzniknout.151 Pokud budou předmětem úschovy cenné papíry, smlouva se řídí dle zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v platném znění.152

145

§ 733 - 736 tamtéţ. § 738 tamtéţ. 147 § 739 odst. 1 tamtéţ. 148 § 740 tamtéţ. 149 § 747 tamtéţ. 150 § 748 tamtéţ. 151 § 751 tamtéţ. 152 KOTOUČOVÁ, Jiřina. ŠVARC, Zbyněk. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Kapitola 6., Smlouvy se spotřebiteli (vybrané smluvní typy), s. 51. 146

41

4.2.8

Smlouva o přepravě

Smlouvou o přepravě osob vzniká cestujícímu, který za stanovené jízdné pouţije dopravní prostředek, právo, aby ho dopravce přepravil do místa určení řádně a včas.153 Dopravce je povinen starat se při přepravě zejména o bezpečnost a pohodlí cestujících a při hromadné přepravě jim umoţnit pouţívání společenských a kulturních zařízení. Podrobnosti upraví přepravní řády.154 Dopravce nese odpovědnost za včasné provedení přepravy; podmínky a rozsah náhrady stanoví jízdní řády155, coţ však nebývá v případě zpoţdění obvykle nakloněno spotřebiteli. Vznikne-li cestujícímu za přepravy škoda na zdraví nebo škoda na zavazadlech přepravovaných společně s ním či na věcech, které měl u sebe, odpovídá za ni dopravce podle ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků.156 Za škodu způsobenou na zavazadlech přepravovaných odděleně od cestujících odpovídá dopravce podle ustanovení o odpovědnosti při nákladní přepravě.157

4.2.9

Cestovní smlouva

Cestovní smlouvou se provozovatel cestovní kanceláře zavazuje, ţe zákazníkovi poskytne zájezd a zákazník se zavazuje, ţe zaplatí smluvenou cenu.158 Zájezdem se rozumí předem sestavená kombinace alespoň dvou z následujících sluţeb: doprava; ubytování; jiné sluţby cestovního ruchu, jeţ nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část zájezdu nebo jejichţ cena tvoří alespoň 20 % souhrnné ceny zájezdu. Zájezd jako sluţba musí mít navíc délku 24 hodin a více nebo zahrnovat ubytování přes noc.159 Provozovatel musí být dle příslušného zákona pojištěn a je povinnen doklad o pojištění předat zákazníkovi spolu s cestovní smlouvou.160 Cestovní smlouva musí být písemná, musí obsahovat označení smluvních stran, cenu zájezdu, vymezení zájezdu (zejména specifikaci ubytování, dopravy a stravování, jsou-li součástí smlouvy, dále upozornění na moţné 153

§ 760 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, v platném znění. § 761 tamtéţ. 155 § 763 tamtéţ. 156 § 427 - 431 tamtéţ. 157 § 769 - 771 tamtéţ. 158 § 852a tamtéţ. 159 § 1 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, v platném znění. 160 § 6 tamtéţ. 154

42

zrušení zájezdu a oznamovací povinnost s tímto spjatou, změnu osoby zájezdu, způsoby uplatnění vzájemných práv a nároků plynoucích z odstoupení či porušení právních povinností stran.161) V cestovní smlouvě lze dohodnout, ţe cestovní kancelář je oprávněna jednostranným úkonem zvýšit cenu zájezdu, jestliţe je zároveň přesně stanoven způsob výpočtu zvýšení ceny. Můţe k tomu dojít z důvodu zvýšení cen pohonných hmot, plateb spojených s dopravou či směnného kurzu české koruny pouţitého pro stanovení ceny zájezdu, ale pouze v případě, kdy provozovatel cestovní kanceláře zašle zákazníkovi písemné oznámení o zvýšení ceny nejpozději 21 dní před zahájením zájezdu.162 Zákazník můţe před zahájením zájezdu od cestovní smlouvy odstoupit. Cestovní kancelář můţe před zahájením zájezdu od cestovní smlouvy odstoupit jen z důvodu zrušení zájezdu nebo z důvodu porušení povinností zákazníkem.163 Pokud dojde k výpovědi ze strany zákazníka a nejedná-li se o porušení povinnosti cestovní kanceláře, je zákazník povinnen uhradit odstupné dle zákona.164 Cestovní kancelář je povinna nejpozději 7 dnů před zahájením zájezdu poskytnout zákazníkovi písemně podrobné informace, zejména detailní skutečnosti týkající se ubytování, dopravy, a sluţeb, pokud jiţ nebyly ve smlouvě jasně definovány, kontaktní údaje na osobu, na kterou se zákazník můţe obrátit s ţádostí o pomoc, informace o moţnosti uzavřít pojištění a informace o moţnosti kontaktu s nezletilou osobou, je-li účastníkem zájezdu.165 Z hlediska ochrany spotřebitele je důleţité, ţe cestovní kancelář odpovídá zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli sluţeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu.166

161

§ 852b zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, v platném znění. § 852c tamtéţ. 163 § 852g odst. 1 tamtéţ. 164 § 852h odst. 1 tamtéţ. 165 § 852d tamtéţ. 166 § 852i odst. 1 tamtéţ. 162

43

4.2.10

Další smlouvy

Z dalších typů smluv můţeme uvést například smlouvu o vkladu167, pojistnou smlouvu168 či darovací smlouvu.169

4.3. Instituce působící v oblasti ochrany spotřebitele v ČR 4.3.1

Parlament České republiky

Parlament České republiky je orgán zákonodárné moci, zákonodárcům přísluší tvorba zákonů, stejně jako implementace nových směrnic Evropské komise v oblasti ochrany spotřebitele. Zákony stanovují pravomoce a kompetence jednotlivých orgánů veřejné správy, které hrají roli při ochraně spotřebitele.

4.3.2

Ministerstvo průmyslu a obchodu

Ministerstvo průmyslu a obchodu je ústředním státním orgánem pro oblast ochrany spotřebitele. Tuto pravomoc mu stanovuje zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČSR, v platném znění. Ministerstvu průmyslu a obchodu je podřízena Česká obchodní inspekce, která hraje důleţitou roli jako dozorový orgán.170 Důleţitou roli hraje ministerstvo také při přidělování dotací občanským spotřebitelským organizacím.

4.3.3

Veřejný ochránce práv

Institut veřejného ochránce práv byl zřízen zákonem č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv. Ochránce vykonává svou funkci nezávisle a nestranně a za výkon funkce odpovídá ochránce Poslanecké sněmovně, která jej i volí.171 Ochránce provádí nezávislá šetření v 167

§ 778 - 787 tamtéţ. Zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, v platném znění. 169 § 628 - 630 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, v platném znění. 170 § 13 odst. 5 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústř. orgánů státní správy ČSR, v platném znění. 171 § 2 a § 5 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, v platném znění. 168

44

rámci vlastní iniciativy či obdrţeného podnětu172; v rámci tohoto šetření má poměrně rozsáhlé pravomoce, které mu stanovuje zákon173. Na základě zjištění však nemá pravomoc donutit a sjednat nápravu věci, vydává pouze doporučení, které by měl úřad, jehoţ se šetření týkalo respektovat a sjednat nápravu. Můţe také doporučit či navrhnout vydání, změnu či zrušení právního předpisu, příslušné orgány se musí doporučením zabývat.174 Právo obrátit se na veřejného ochránce práv má kaţdý občan, podnět je bezplatný, musí však obsahovat všechny nezbytné náleţitosti.175

4.3.4

Česká obchodní inspekce

Česká obchodní inspekce je orgánem státní správy, organizační sloţka státu, která byla ustanovena zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. Člení se na ústřední inspektorát a jemu podřízené inspektoráty se sídly v krajských městech.176 Česká obchodní inspekce je podřízena Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR a byla ustanovena zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. Česká obchodní inspekce kontroluje a dozoruje právnické a fyzické osoby prodávající nebo dodávající výrobky a zboţí na vnitřní trh, poskytující sluţby nebo vyvíjející jinou podobnou činnost na vnitřním trhu, poskytující spotřebitelský úvěr nebo provozující trţiště, pokud podle zvláštních právních předpisů nevykonává dozor jiný správní úřad. Česká obchodní inspekce kontroluje zejména označení a bezpečnost výrobků, jejich zdravotní nezávadnost, skladování, dále hygienickou nezávadost provozů, dodrţování stanovených podmínek a kvality poskytovaných sluţeb, informační povinnost podnikatele či zdali jsou spotřebitelské úvěry poskytovány v souladu se zákonem. Za porušení zákona můţe být uloţena kontrolované osobě pokuta do výše Kč 50.000.000,-, za méně závaţné porušení zákona můţe inspektor uloţit kontrolované osobě pokutu do Kč 5.000,- a to příkazem na místě, nebo v případě fyzické osoby prodávající výrobky z vlastní drobné chovatelské či pěstitelské činnosti anebo lesní plodiny, blokovou pokutu rovněţ do výše Kč 5000,-. Kromě finančních sankcí jsou uplatňovány zákazy prodeje výrobků, resp. zákazy uvádění výrobků na trh, a to v případě, ţe neodpovídají 172

§ 9 tamtéţ. § 15 tamtéţ. 174 § 22 tamtéţ. 175 § 11 tamtéţ. 176 Česká obchodní inspekce. http://www.coi.cz/cs/ocoi.html. 173

O

ČOI

[online].

45

2010.

[cit.2010-03-22].

Dostupné

z:

poţadavkům zvláštních právních předpisů. Česká obchodní inspekce nekontroluje potraviny, pokrmy a tabákové výrobky, s výjimkou kontroly poctivosti prodeje.177 Tyto pravomoci mají orgány jmenované dále. Česká obchodní inspekce také zastřešuje systém RAPEX (zmíněn v kapitole 3.2.1 a 4.1.7), coţ je rychlý evropský výstraţný informační systém o nebezpečných spotřebitelských výrobcích nepotravinářského charakteru, výjimkou jsou farmaceutické výrobky. Slouţí k oznamování přímého i nepřímého rizika ohroţení zdraví nebo bezpečnosti spotřebitelů, kteří by se s nebezpečnými výrobky dostali do styku.178

4.3.5

Státní zemědělská a potravinářská inspekce

Státní zemědělská a potravinářská inspekce, stanovená zákonem č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, v platném znění, se v rámci stanovených kompetencí zaměřuje zejména na kontrolu potravin, surovin k jejich výrobě, zemědělských a tabákových výrobků. Primárním cílem je ochrana zdraví a ekonomických zájmů spotřebitele. Jedná se o cílenou kontrolu se zaměřením na nejproblematičtější typy výrobků a provozoven tak, aby tyto kontroly dosahovaly co nejvyššího efektu. Inspekce chrání spotřebitele zejména před zdravotně závadnými potravinami, klamavě označenými potravinami, potravinami s prošlou lhůtou pouţitelnosti či výrobky neznámého původu. Pod pojmem kontrola zdravotní nezávadnosti je zahrnuta kontrola mikrobiologických poţadavků a kontrola obsahu cizorodých látek (tedy např. chemických prvků, aditiv, reziduí pesticidů atd.). Pod pojmem kontrola jakosti je zahrnuta kontrola analytických znaků (např. obsah tuku, obsah cukru, vlhkost ap.), kontrola senzorických znaků. Zvlášť se posuzuje správnost označování výrobku. Při rozhodování o kontrolách bere inspekce v potaz celou řadu faktorů, sice výsledky minulých kontrol, podněty spotřebitelů, jiných

177

Česká obchodní inspekce. KDO JSME - KOMPETENCE [online]. 2010. [cit.2010-03-23]. Dostupné z: http://www.coi.cz/cs/ocoi/kdo-jsme-kompetence.html. 178 Česká obchodní inspekce. Co je Rapex? [online]. 2010. [cit.2010-03-22]. Dostupné z: http://www.coi.cz/cs/spotrebitel/rapex.html. 46

orgánů veřejné správy, médií a partnerských organizací ze zahraničí, doporučení Evropské komise, aktuální zjištění inspektorů v terénu či analýzu dat.179

4.3.6

Státní veterinární správa

Státní veterinární správa je orgánem státní správy a je zřízena podle zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění. Její úloha spočívá zejména v ochraně spotřebitelů před případnými zdravotně závadnými produkty ţivočišného původu, monitorování a udrţování příznivé nákazové situace zvířat, veterinární ochraně státního území České republiky, ochraně pohody zvířat a ochraně před jejich týráním.180 Veterinární inspektoři mohou provést kontrolu (i na základě podnětu spotřebitelů), při kontrole mohou vstoupit na pozemky, do provozních, skladovacích a jiných prostorů, zařízení a dopravních prostředků slouţících k činnosti kontrolovaných osob, která je předmětem státního veterinárního dozoru, vyţadovat nezbytné dokumenty, odebírat vzorky k laboratornímu vyšetření, ověřovat totoţnost kontrolovaných osob či poţadovat podání písemné zprávy o odstranění zjištěných nedostatků.181 Součástí činnosti Státní veterinární správy je i udělování pokut a sankcí, které mohou dosáhnout aţ Kč 2.000.000,-.182

4.3.7

Orgány ochrany veřejného zdraví

Orgány ochrany veřejného zdraví jsou stanoveny zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění. Jedná se o Ministerstvo zdravotnictví, obrany, vnitra a krajské a okresní hygieniky.183 Orgány ochrany veřejného zdraví jsou zodpovědny za činnosti a opatření k vytváření a ochraně zdravých

179

Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Kontrolní činnost SZPI - principy [online]. 2010. [cit.201003-23]. Dostupné z: http://www.szpi.gov.cz/docDetail.aspx?docid=1002118&docType=ART&nid=11314. 180 Státní veterinární správa ČR. [online]. 2010. [cit.2010-03-22]. Dostupné z: http://www.svscr.cz/index.php. 181 § 53 odst. 1 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění. 182 Blíţe § 71 - 74 tamtéţ. 183 § 78 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění. 47

ţivotních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, nemocí souvisejících s prací a jiných významných poruch zdraví a dozoru nad jejich zachováním.184 Tyto orgány musí ve vzájemné koordinaci provádět kontroly, vyhodnocovat rizika a přijímat opatření, která předchází ohroţení veřejného zdraví. Zákon v tomto ohledu stanovuje technické parametry na řadu sluţeb - např. hygienické poţadavky na vodu185, provozovatele koupališť a saun186, hygienické podmínky pro provozování veřejných prostor, zejména školních, zdravotních a sociálních zařízení187, dále provozování stravovacích sluţeb188, parametry kosmetických výrobků189, hygienické limity pro hluk a neionizující záření190, ochranu zdraví při práci191, atd. Orgány ochrany veřejného zdraví mohou také nařídit karanténní opatření, při kterých musí být osoby nakaţené infekčním onemocnením v izolaci, či mimořádná opatření, která mohou mít širší charakter a slouţí vţdy k zamezení šíření nákazy.192

4.3.8

Ţivnostenský úřad

Ţivnostenské úřady jsou stanoveny zákonem č. 570/1991 Sb., o ţivnostenských úřadech, v platném znění. Z hlediska ochrany spotřebitele

je zejména důleţitá moţnost tzv.

ţivnostenských kontrol stanovených zákonem č. 455/1991, o ţivnostenském podnikání, v platném znění. Pokud tedy podnikatel např. podniká bez příslušného oprávnění, nemá řádně označenou provozovnu, během pracovní doby nemá v provozovně osobu hovořící česky či slovensky, nevydává doklad o prodeji zboţí či sluţby, atd.193, můţe mu ţivnostenský úřad vyměřit za správní delikt pokutu aţ Kč 1.000.000,-. V rámci kontroly je podnikatel vţdy povinnen předloţit doklady o splnění vyplývajících povinností.194

184

§ 2 odst. 2 tamtéţ. § 3 tamtéţ. 186 § 6 tamtéţ. 187 § 7 a § 15 - 18 tamtéţ. 188 § 23 - 24 tamtéţ. 189 § 27 - 29 tamtéţ. 190 § 30 - 36 tamtéţ. 191 § 37 - 44 tamtéţ. 192 § 69 tamtéţ. 193 Správní delikty jsou obsaţeny v §62 odst. 1 zákona č. 455/1991, o ţivnostenském podnikání, v platném znění. 194 § 60a tamtéţ. 185

48

4.3.9

Další kontrolní orgány státní správy

Státní úřad pro kontrolu léčiv byl zřízen zákonem č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů, v platném znění. Posláním úřadu je v zájmu ochrany zdraví občanů zajistit, aby se v praxi a při klinickém hodnocení pouţívala pouze farmaceuticky jakostní, účinná a bezpečná léčiva, jakostní a bezpečné suroviny pro výrobu a přípravu léčiv a bezpečné a funkční zdravotnické prostředky s informacemi popisujícími jejich objektivně zjištěné vlastnosti a aby údaje z výzkumu léčiv, surovin a prostředků byly věrohodné a byly získávány eticky.195 Česká inspekce ţivotního prostředí, zřízená zákonem č. 282/1991 Sb. o České inspekci ţivotního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, v platném znění. Tento orgán kontroluje dodrţování zákonných norem v oblasti ţivotního prostředí.196 Puncovní úřad, jehoţ kompetence jsou dány zákonem č. 539/1992 Sb., o puncovnictví a zkoušení drahých kovů, v platném znění, má za cíl chránit spotřebitele před zakoupením výrobku, který není kvalitní a nesplňuje deklarované parametry a také chrání společnost před daňovými úniky, ke kterým by mohlo dojít. V rámci dalších úřadů by bylo moţné vyjmenovat celou řadu dalších úřadů, např. Český metrologický institut, Státní rostlinolékařská správa, atd.

4.3.10

Spotřebitelské organizace

Evropské spotřebitelské organizace jsou uvedeny v kapitole 3.2.2, přehled českých uvádí následující řádky. České spotřebitelské organizace jsou subjekty nezávislé na politických

195

Státní úřad pro kontrolu léčiv. Úřední deska SÚKL [online]. 2010. [cit.2010-03-23]. Dostupné z: http://www.sukl.cz/uredni-deska. 196 ČIŢP: Česká inspekce ţivotního prostředí. [online]. 2010. [cit.2010-03-23]. Dostupné z: http://www.cizp.cz/O-nas/Kdo-jsme. 49

stranách, na svou činnost získávají prostředky z darů, případně mohou ţádat o přidělení dotace na Ministerstvu průmyslu a obchodu.197 Celkový limit pro dotace je v roce 2010 ve výši Kč 15.000.000,-. Níţe je přehled hlavních spotřebitelských organizací198: 

SOS - Sdruţení obrany spotřebitelů Jedno z hlavních sdruţení, které se zabývá ochranou spotřebitele komplexně, mimo jiné provozuje poradnu pro spotřebitele, vydává časopis „SOS MAGAZÍN”. Informace o sdruţení jsou k dispozici na www.spotrebitele.info.



Občanské sdruţení spotřebitelů TEST Prioritou tohoto sdruţení jsou výrobky a jejich testování, jejichţ výsledky zveřejňuje na svých webových stránkách a ve svém měsíčníku „TEST“. Testování je objektivní a je uznáváno i Evropskou komisí. Informace o sdruţení jsou k dispozici na www.dtest.cz.



Sdruţení českých spotřebitelů Sdruţení spolupracuje s dalšími organizacemi a orgány a má za cíl chránit práva a zájmy spotřebitelů na vnitřním trhu. Vydává dvě řady tiskovin, „Průvodce spotřebitele” a „KonzumentTest“. Zpracovává také různé analýzy a studie. Informace o sdruţení jsou k dispozici na www.konzument.cz.



Asociace občanských poraden Asociace sdruţuje 41 občanských poraden v 56 místech ČR. Informace o asociaci jsou k dispozici na www.obcanskeporadny.cz.



Síť ekologických poraden ČR Sdruţuje 18 ekologických poraden. Informace o asociaci jsou k dispozici na www.ekoporadna.cz.



Generation Europe Tato nezisková organizace působí především v oblasti vzdělávání. Informace o organizaci jsou k dispozici na www.generation-europe.cz.

197

MPO. Info pro spotřebitelské organizace. [online]. 2010. [cit.2010-03-23]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/cz/ochrana-spotrebitele/info-spotrebitelske-org/default.html#category149. 198 Přehled čerpá z webových stránek Ministerstva průmyslu a obchodu: http://www.mpo.cz/dokument5724.html 50

4.4. Časté chyby spotřebitelů a podnikatelů Podnikatelé se mohou dopustit chyby zejména neznalostí zákona („reklamaci Vám vyřídíme, aţ tu bude pan vedoucí”, „reklamace byla neoprávněná, zaplatíte nám tedy za ní poplatek”, apod.) či vědomou snahou o oklámání spotřebitele (např. záměrný prodej zboţí s prošlou lhůtou trvanlivosti). Všechny povinnosti podnikatelů jsou stanoveny zákonem a spotřebitel by měl velmi důrazně trvat na svých právech. V kontrastu s chybami podnikatelů se jeví chyby spotřebitelů - spotřebitelé by měli dbát na znalost práv (zejména pravidla uzavření smluv a jejich podmínky, moţnost odstoupit od smlouvy, dále reklamační podmínky) a v případě nedostatečné znalosti svých práv vyuţít nezávislé osoby s odbornou znalostí problematiky k posouzení výhodnosti smluv. Dále vţdy důrazně trvat na splnění povinnosti podnikatele (např. vydání paragonu či záručního listu). Velkým problémem bývá i manipulace (cenou, citem, neznalostí práv, ...) ze strany obchodníků, spotřebitelé by měli vţdy zachovat chladnou hlavu a uzavírat smlouvy v souladu s rčením „dvakrát měř, jednou řeţ”. Důleţitá je i kontrola parametrů kupovaného výrobků, spotřebitelé jsou totiţ velmi často ovlivňováni obalem, který obvykle skrývá jiný obsah, neţ proklamuje navenek.

4.5. Soudní spory Níţe uvedená tabulka uvádí počty soudních kauz týkajících se vybraných typů spotřebitelských smluv.199 Oblast sporu / rok prodej v obchodě – odpovědnost za vady prodané věci prodej v obchodě – spory o zaplacení kupní ceny prodej v obchodě – jiné spory zhotovení věci na zakázku – odpovědnost za vady zhotovené věci zhotovení věci na zakázku – jiné spory 199

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

90

95

95

84

120

130

109

479 42

470 37

360 56

426 42

480 57

484 60

373 46

25

27

20

23

27

24

33

103

107

109

87

111

113

83

Tabulka čerpá z výstupní sestavy občanskoprávních sporů, tabulka SC2 (Pravomocná rozhodnutí soudu v občanskoprávních věcech počet věcí) dostupné na stránkách http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=399&d=35355. 51

Oblast sporu / rok oprava úprava věci – odpovědnost za vady oprava a úprava věci – jiné spory kupní smlouva a spory s ní související spory ze smluv o dílo spory ze smluv příkazních obecně příkazní smlouva – obstarání věci příkazní smlouva – obstarání prodeje věci spory ze smluv o úschově smlouva zprostředkovatelská přepravní služby – osobní a nákladní přeprava

2002 42 98 3956 1399 151 71 76 6 281 2167

2003 45 137 4404 1559 191 124 84 6 550 2371

2004 41 127 5231 1613 264 113 113 12 732 2021

2005 39 113 5251 1478 241 81 134 12 517 2122

2006 44 130 4942 1644 259 114 176 19 667 2703

2007 41 136 4049 1666 317 116 98 10 663 2275

2008 65 119 4108 1841 235 133 72 16 717 2222

4.6. Spotřebitelské symboly Na mnoha výrobcích se spotřebitelé mohou setkat se symboly, které charakterizují sloţení výrobku (např. symbol usně na obuvi), nakládání s obalem výrobku (recyklační symboly), původ výrobku (např. výrobky ekologického zemědělství), získaná ocenění (např. Klasa, Czech made) a způsob ošetřování výrobku (týká se především oděvů a symbolů ošetřování). Pouţívání některých symbolů je upraveno příslušnými vyhláškami - např. symboly na obuvi jsou upraveny v příloze č. 1 vyhlášky č. 265/2000 Sb.

52

Závěr Od počátků Evropské integrace v 50. letech minulého století do dnešních dní byla významným způsobem posilována oblast ochrany práv a zdraví spotřebitelů. Spor o to, zdali je stále se zpřísňující ochrana produktivní, či zdali ponechat ochranu spotřebitele na trhu či členských státech, se zdá být nicotný v porovnání s dosaţenými výsledky. Právní řády států EU jsou stále více přibliţovány jednotné myšlence ochrany spotřebitele, coţ je vývoj s jednoznačně převaţujícími pozitivy. Nelze však opomenout, ţe existují i stinné stránky - uniformita sice garantuje shodnou jakost zboţí a kvalitu sluţeb, na druhou stranu však sniţuje jejich rozmanitost a originalitu; někdy ochrana můţe zbavit spotřebitele moţnosti vlastní zodpovědnosti a rozhodnutí200 či vede aţ k úsměvným sporům o názvy produktů a jejich deklarované specifické vlastnosti. Je škoda, ţe i přes poměrně důmyslnou ochranu spotřebitele v členských zemích EU, jsou spotřebitelé stále vystavováni klamavému jednání ze strany obchodníků, někdy i za tichého přihlíţení státních orgánů. Aktuální situace v letecké dopravě, kdy na jednu stranu Evropská komise povolila kompenzace leteckým dopravcům za několikadenní uzavření vzdušného prostoru a na druhou stranu přihlíţí hromadnému porušování práva cestujících se zrušenými lety, kteří by měli získat nejbliţší volné kapacity letadel, je toho jen malým důkazem. Bez ohledu na komplexnost ochrany, se domnívám, ţe je nezbytné nejen její posilování, ale především zvyšování právní vzdělanosti, neboť jedině vzdělaností a odhodlaností spotřebitelů bránit svá práva lze eliminovat podvodné praktiky. Další vývoj evropské integrace a potaţmo i spotřebitelské ochrany lze jen těţko odhadnout. Ve světle fiskálních deficitů a zadluţenosti členů se nyní celá EU otřásá a další vývoj se můţe ubírat zcela odlišnými směry. Nikdo dnes nedokáţe říci, zdali se bude Evropa dále

200

Jako příklad lze uvést Zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, který stanovuje povinnost banky informovat klienta o pohybu na účtu platebního styku nejpozději do 30 dní. Klienti nevyuţívající elektronických prostředků komunikace tak ztratili moţnost získávat výpis z účtu např. jednou ročně, ale takové výpisy (mnohdy zpoplatněné) jsou jim zasílány měsíčně. Zákon byl zaveden v souladu se směrnicí EU. 53

integrovat, nebo zdali dojde v následujících letech k opaku. To samé platí i o ochraně spotřebitele. Tato práce nemá za cíl posuzovat správnost vývoje, ale spíše fakticky zrekapitulovat jeho fáze a aktuální stav. Posouzení pak ponechává na čtenáři.

54

Seznam pouţité literatury Publikace: [1]

HOROVÁ, Olga. OCHRANA SPOTŘEBITELE PO VSTUPU DO EVROPSKÉ UNIE. Praha : Oeconomica, 2006. ISBN 80-245-1106-1.

[2]

KOTOUČOVÁ, Jiřina; ŠVARC, Zbyněk. Ochrana spotřebitelů (Vybrané otázky právní úpravy). Praha : Oeconomica, 2007. ISBN 978-80-245-1262-4.

[3]

TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha : Linde Praha, a.s., 2008. ISBN 978-80-7101-695-2.

[4]

Amsterodamská smlouva. Praha : Ústav mezinárodních vztahů, 1999. ISBN 8085864-73-8.

[5]

Římské smlouvy. Praha : Ústav mezinárodních vztahů, 1993. ISBN 80-901301-6-X.

[6]

Smlouva o založení Evropského společenství. Praha : Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85865-02-5.

[7]

Strategie spotřebitelské politiky EU 2007–2013. Posílit postavení spotřebitelů, zvýšit jejich blahobyt a účinně je chránit. Lucemburk : Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2007. ISBN 978-92-79-06111-0.

Právní dokumenty: [8]

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

[9]

Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústř. orgánů státní správy ČSR.

[10] Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. [11] Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. [12] Zákon č. 455/1991, o ţivnostenském podnikání. [13] Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. [14] Zákon č. 21/1992, o bankách. [15] Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. [16] Zákon č. 1/1993 Sb, Ústava České republiky.

55

[17] Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. [18] Zákon č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky a o změně některých zákonů. [19] Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích. [20] Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. [21] Zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu. [22] Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv. [23] Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů. [24] Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobů a o změně některých zákonů. [25] Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. [26] Zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů. [27] Amsterodamská smlouva. Praha : Ústav mezinárodních vztahů, 1999. ISBN 8085864-73-8. [28] Římské smlouvy. Praha : Ústav mezinárodních vztahů, 1993. ISBN 80-901301-6-X. [29] Smlouva o založení Evropského společenství. Praha : Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85865-02-5. [30] Pařížská smlova. [online]. Dostupné z http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Parizska_smlouva_1951.pdf. [31] Jednotný evropský akt. [online]. Dostupné z http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Jednotny_evropsky_akt_1986.pdf. [32] Maastrichtská smlouva. [online]. Dostupné z http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Maastrichtska_smlouva_1992.pdf. [33] Směrnice 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. [34] Směrnice 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. [35] Směrnice 97/7/EHS o smlouvách při dálkovém prodeji.

56

Internetové zdroje: [36] ANEC: The European consumer voice in standardization. [online]. Dostupné z http://www.anec.org/. [37] BEUC - The European Consumers„ Organization. [online]. Dostupné z http://www.beuc.com/. [38] BusinessInfo.cz - Oficiální portál pro podnikání a export. [online]. Dostupné z http://www.businessinfo.cz/ [39] Česká inspekce ţivotního prostředí. [online]. Dostupné z http://www.cizp.cz/. [40] Česká obchodní inspekce. [online]. Dostupné z http://www.coi.cz/. [41] Časopis TEST - Testy a recenze výrobků. [online]. Dostupné z http://www.dtest.cz/. [42] Ekoporadna. [online]. Dostupné z http://www.ekoporadna.cz. [43] Evropská unie - portál o EU. [online]. Dostupné z http://www.euractiv.cz/. [44] The official website of the European Union. [online]. Dostupné z http://europa.eu/. [45] Euroskop.cz. [online]. Dostupné z http://www.euroskop.cz/. [46] Státní zemědělská a potravinářská inpekce. [online]. Dostupné z http://www.szpi.gov.cz/. [47] IDNES.cz. [online]. Dostupné z http://www.idnes.cz/. [48] Justice.cz. [online]. Dostupné z http://portal.justice.cz/. [49] Sdruţená českých spotřebitelů - SČS. [online]. Dostupné z http://www.konzument.cz/. [50] Ministerstvo financí ČR. [online]. Dostupné z http://www.mfcr.cz/. [51] Ministerstvo průmyslu a obchodu. [online]. Dostupné z http://www.mpo.cz/. [52] Nejvyšší soud České republiky. [online]. Dostupné z http://www.nsoud.cz/. [53] Asociace občanských poraden. [online]. Dostupné z http://www.obcanskeporadny.cz/. [54] SOS: Sdruţení ochrany spotřebitelů. [online]. Dostupné z http://www.spotrebitele.info/. 57

[55] Státní ústav pro kontrolu léčiv. [online]. Dostupné z http://www.sukl.cz/. [56] Státní veterinární správa ČR. [online]. Dostupné z http://www.svscr.cz/.

58