Obránci mlýna (Eckart zur Nieden, překlad: Pavel Mareš) 16. Plán

„Obránci mlýna“ (Eckart zur Nieden, překlad: Pavel Mareš)

16. Plán U dědy Kalouska byla opět velká brigáda. Byla sobota, takže se mohl zúčastnit i Tomášův velký bratr. Skutečně projevil ochotu zasadit skleněné tabulky. V pátek večer si je vyměřil, dnes ráno je obstaral a přivezl svým starým renaultem. Teď s nimi chodil po domě za Tomášovy a Jirkovy asistence. Protože trochu pršelo, děda Kalousek nařídil, že pokud vůbec, bude se pracovat jenom uvnitř. A tak se Štefan, Gimo a Jarda pustili do úklidu na půdě, kde byly spousty všelijakého harampádí. Děda Kalousek jim sice důtklivě kladl na srdce, že nesmějí vyhodit nic, co jim výslovně neschválí, ale bylo tam tolik všelijakých střepů a červotočivých dřevěných krámů, že dvoukolka venku byla za chvíli plná. Jarda a Zdeněk se činili v bytě: proháněli vysavač a hadr na smetáku po koutech, kam se děda Kalousek nikdy nedostal, protože se už nemohl tolik ohýbat. Kristina při mytí nádobí v kuchyni osvědčovala horlivost, jakou by rodiče museli obdivovat, kdyby mohli být u toho. Zazvonil telefon. Pan Kalousek se ohlásil. „Ano, vyřídím. Minutku, prosím.“ Položil sluchátko vedle a zavolal: „Jirko! Slyšíš? Jirko, kde jsi?“ „Tady nahoře.“ 106

© Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz

„Máš na telefonu maminku. Chce s tebou mluvit.“ Jirka pustil hroudu tmelu, kterým chtěl právě zatmelit tabulku, a seběhl po schodech. „Mami? Co je?“ „Poslyš, chlapče, právě volal nějaký muž a ptal se po tobě. Prý jste byli domluveni na včerejšek, ale něco do toho přišlo, takže musel rychle odjet. Ty víš, o co se jedná?“ „Jasně! A co chtěl?“ „Chtěl s tebou projednat něco důležitého, máš mu prý zavolat. Nechal mi číslo.“ „Číslo? To se docela divím.“ „Proč?“ „Ale nic, jen tak. Řeklas mu, kde jsem?“ „Ne, copak tys mi řekl, kam jdeš? Ale napadlo mě, že se zkusím zeptat Jardových rodičů, ti jsou většinou informovaní. Řekla jsem mu jenom, že tě zkusím sehnat, a že se během půlhodiny ozveš. Jenomže deset minut mi trvalo, než jsem tě našla.“ „Dobře, mami, tak mi dej to číslo.“ Jarda popadl tužku a lístek, které ležely vedle telefonu, a zapisoval. „Tak díky,“ řekl nakonec, a když matka chtěla vyzvídat, o co se jedná, uchlácholil ji, že jí to vysvětlí později, a zavěsil. Do dvou minut se překvapující zpráva, že motocyklista čeká na zavolání, rozletěla po celém rozlehlém domě. Všichni se shromáždili v přízemí kolem telefonu. 107


„Jedno je jistý,“ uvažoval Gimo. „Jeho soukromý číslo to není. Musí přece počítat s tím, že ho nahlásíme policii, a ta si pak zjistí, kde bydlí.“ „Nejspíš je to telefonní budka,“ nadhodil Jarda. Viktor pokračoval: „Jo, nebo telefon v továrně nebo kanceláři, nebo u nějakýho známýho, který není doma, nebo tak něco. Proto se mu taky mělo zavolat do půl hodiny.“ „Každopádně mu podle všeho nedošlo, že jsme se dali dohromady s policajtama,“ řekl Jirka. Jarda pokýval hlavou ze strany na stranu. „Třeba nám chce ale něco vyčítat.“ „Pochybuju,“ odpověděl Jirka. „Kvůli tomu by sotva riskoval telefonní hovor, ze kterýho se dá zachytit stopa. Navíc je docela možný, že si nás s tím policajtem vůbec nespojil. Musí si myslet, že bysme si sami uškodili, kdybysme všechno nahlásili.“ „Tak už se nedohadujte,“ naléhal Gimo. „Zavolej mu!“ „Vydrž, vydrž. Musíme si to nejdřív rozmyslet, abysme nic nepokazili.“ „Co se tady dá pokazit?“ Štefan se vmísil: „Můžeme taky dát to číslo policii.“ Jeho návrh se však nesetkal s pochopením. „Policii?“ „Ti žabaři ho přece už jednou nechali zdrhnout.“ „Ještě vůbec nevíme, co vlastně chce!“

108


„A času už moc nemáme.“ „No dobře,“ řekl Jirka, „jdu volat. Ale ať je tady ticho! Potřebuju se soustředit. A hlavně nesmí slyšet žádný další hlasy.“ Všichni ho ujistili, že budou jako myšky, a Jirka vytočil číslo. „Ano?“ ozval se hlas, který Jirka hned nepoznal, protože ho předtím slyšel jen z motocyklové přilby. „Tady Jirka Melčák. Měl jsem ti zavolat.“ „Fajn. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem to příjmení trefil správně. Jsi tam sám?“ „Ne, kámoši jsou tady taky.“ „Oukej. Včera mě zahnala policie, jak jste viděli. Myslím, že se teď tam u vás nějakou chvilku neukážu. Na druhou stranu… no jo, upřímně řečeno, tlačí mě čas. Musím svýmu šéfovi předvést nějaký výsledky.“ „Jaký výsledky?“ „Neptej se hloupě! Každopádně od vás potřebuju ještě jednu nebo dvě akce. Máte u mě taky těch pět stovek. Posledně jste odvedli čistou práci.“ „Já nevím…“ „Člověče, Jirko, tentokrát jde o dva tisíce! Nebo možná i o víc!“ Viktor měl ucho blízko sluchátka a mohl tak kromě Jirky jediný z ostatních slyšet, co se říká na druhém konci. Teď Jirkovi prudkým kýváním naznačoval, že má nabídku přijmout. „To vypadá docela zajímavě,“ uvažoval Jirka váhavě. 109


„O co by se jednalo?“ „To vám ještě řeknu. Musíme se sejít. Ale někde docela jinde. Máte kola?“ „No jasně, co sis myslel?“ „Když se od vás jede směrem na Markovice, přijede se na křižovatku, kde se rozchází pět nebo šest cest. Stojí tam velká lípa…“ „Jo, znám.“ „Dobře. Čekejte tam na mě zítra ve tři. Přijedu tam.“ „Tak jo. A co kdyby to z nějakýho důvodu nevyšlo? Můžu ti zavolat na tohle číslo?“ „Ani nápad! Tohle vůbec není moje číslo a tobě po něm vůbec nic není!“ „No dobře, jenom jsem myslel…“ „Když nepřijde jeden, přijdou ostatní. Ještě něco?“ „Myslím, že je všechno jasný.“ „A nikomu ani slovo!“ „Ani slovo.“ Protějšek zavěsil a Jirka taky. „Tak co?“ „Co říkal?“ „Co chce?“ zasypali ho otázkami. Jirka podal podrobnou zprávu, Viktor ho doplňoval. „Tak co budeme dělat?“ vyslovil Tomáš nahlas všeobecnou bezradnost. „To kdybych věděl,“ odpověděl Jirka. „Místo si vybral geniálně,“ konstatoval Jarda. „Kdyby 110


zjistil, že tu něco smrdí, může se vypařit šesti směry.“ „Měl bych takový nápad,“ začal Viktor váhavě, „ale nevím, jestli to vůbec půjde.“ „Sem s tím!“ „Řekněme, že na tom rozcestí na něho počkají jenom dva. Zbývá nás ještě šest. Takže na každou příjezdovou cestu můžeme postavit jednoho, a sice na nejbližší křižovatku. Tak můžeme pozorovat, odkud přijede, případně kam odjede.“ „Dobrý,“ schválil Jirka, „tím máme aspoň trošičku vyřešený problém, že ho nemůžeme sledovat. Ale moc daleko se takhle nedostaneme. Určitě nebude z nejbližších vesnic.“ Štefan uvažoval: „Můžeme udělat ještě víc. Místo setkání je odtud na západ. Určitě nebude bydlet východním směrem, protože by tudy musel projíždět.“ „To sedí,“ potvrdil Zdeněk. Viktor řekl: „Já se tady ještě moc nevyznám. Kristino, zeptej se dědy Kalouska, jestli nemá mapu.“ Kristina běžela do kuchyně a zakrátko byla zpátky s turistickou mapou, ne sice moc přehlednou, ale zato podrobnou. „Prý je trochu zastaralá, říká děda Kalousek.“ „Nevadí. Pojďte, rozložíme ji na podlaze.“ Všichni si klekli okolo rozložené mapy a uhladili její nerovnosti. „Domorodci“ Viktor a Kristina pak vysvětlili polohu. „Mám nápad!“ vyrazilo náhle z Jirky. Ale pak připojil 111


znatelně tišeji: „Ale ne, to nejde. Ještě tu vysílačku nemáme.“ „Jakou vysílačku?“ chtěl vědět Gimo. „My jsme šetřili a chtěli jsme si koupit dobrou vysílačku, víš, na naše detektivní úkoly. V obchodě jednu mají. Ale chybí nám ještě tři stovky. S těma penězma od hondy by to bylo akorát.“ „Povídej, jak by sis to představoval!“ „Jeden z nás by se mohl usídlit na rozhledně,“ ukazoval Jirka prstem bod na mapě. „To je tady. Odtud se dají pozorovat všechny silnice v dost širokým okruhu. Sice ne v celku, ale aspoň viditelný úseky. Když pozorovatel uvidí jet hondu – s dalekohledem by to neměl být problém – upozorní vysílačkou ostatní a ti vyrazí na kolech k tomu místu a obsadí nejbližší křižovatky. Já bych se ho snažil na rozcestí zdržet co nejdýl.“ Štefan byl nadšený. „To by šlo! Na rozhledně jsem už párkrát byl. Je odtud vidět fakt daleko. Kdyby jedna skupina byla v Markovicících a druhá třeba v Bělovsi, stačilo by nám dát zprávu, odkud jede.“ „Dejme tomu, že přijede odtud, pak by skupina z Bělovsi vyrazila a čekala tady a tady a tady. Sem se to zvládne za čtvrt hodinky. Až uvidíte, že se vrací, zkusíte jet za ním, jak daleko to půjde. Moc daleko to nebude, ale i to nám už hodně pomůže. Takhle můžeme mít pod kontrolou okruh nějakých dvaceti kilometrů.“ „Jo, a když přijede tudy, vyrazíme z Markovic do Bučiny a Josefova, a kdyby jel…“ S ušima hořícíma vzrušením kuli plány, až je Tomáš 112


uzemnil: „Ale ta vysílačka!“ „No jo, tu pořád ještě nemáme. Jak dostat zprávu z rozhledny k ostatním?“ Viktor pronesl ležérně: „Jestli jde jen o tři stovky, mohl bych je dodat. Už dlouho šetřím na teleobjektiv, ale z toho stejně zatím nic nebude.“ „Člověče, to by byla senzace!“ zaradoval se Zdeněk. „To by stačilo. Ale musíme sebou hodit. Je sobota a v jednu zavírají.“ Po krátké poradě Tomáš a Viktor vyrazili. Ostatní se rozhodli mezitím dokončit nedodělanou práci. Odpoledne se znovu sejdou. Musí ještě vypracovat podrobnou strategii celé akce. Všichni byli tak nadšení, že se jen těžko soustřeďovali na utírání prachu a přesouvání nábytku. Ale nedalo se tomu vyhnout, slib je slib.

113

Obránci mlýna (Eckart zur Nieden, překlad: Pavel Mareš) 16. Plán

Recommend Documents