Akademie výtvarných umění v Praze U Akademie 4, 170 22 Praha 7
OBHAJOBA DIPLOMOVÉ PRÁCE Téma, název: 40 dní na moři
Vypracovala: Petra Mikolášová Ateliér intermediální tvorby II. Akademický rok 2015/2016
Z cestování, které pro mě vždy bylo dobrodružstvím a radostí, se pro mě v posledních letech stala nezbytnost, rutina a stres. Střídavě žiji v Čechách a Portugalsku. Časté létání je mojí povinností. Zdá se, že pohyb po světě je snadnější a dostupnější, ale jako by to bylo jen pozlátko na povrchu. Na letištích se z vás stává číslo. Nemůže tomu být jinak, nárůst lidí, kteří cestují, je za poslední roky extrémní. Shodou okolností také delší dobu pracuji na letišti, kde se setkávám se zvláštním jevem „dvojnictví“. Každý člověk existuje několikrát. Cestujícího z rána potkáváte i odpoledne i opět následující den ráno. Ve skutečnosti se jednalo o tři různé pasažéry a každý už je dávno na cestě jiným směrem. Lidská identita se zvláštně vytrácí. S cestováním se tříští také prožívání času. Na každém místě je jiný, stejně jako život, který na daném místě máte žít. V současné době je cestování nejproblematičtější otázkou mého života, a proto se jej pokouším zpracovat v diplomové práci. Chtěla jsem také navázat na svoji starší práci „Different stories“ (2014, série fotografií, výšivka), kdy na břehu moře vyšívám vlajku s nápisem „This is the very first beggining of the story“, se kterou se vydávám vstříc oceánu. Zajímalo mě, jak s časovým odstupem posunout toto poselství o konci/počátku. Také pokračuji v psaní osobních postřehů, kterým jsem se zabývala minulý rok. Pro diplomovou práci si volím téma „40 dní na moři. Náplní práce má být cesta do Ameriky lodí. Jde o nadsázku, provokaci, polemiku s životem rezidenčního umělce na „volné noze“, nový začátek? Avšak v průběhu vývoje práce se ukazuje, že skutečné realizování cesty pro mě není důležité. To, co mě zajímá, je mentální rovina cesty. Jak ji chápat? Cesta se pro mě stává pouhým prostředkem k vyprávěním. Inspirací jsou spíše literární vzory (např. Kafkův román Nezvěstný, Stařec a moře od Hemingwaye). V mém případě se i téma cesty rozpadá na jakési drobné podpříběhy (většinou jsou to spíše útržky zážitků, osobní postřehy a výpovědi zpracované psanými kresbami, v menší míře fotografiemi či drobnými artefakty). Zdánlivě se v nich nic neděje. Příběhy můžou být pravdivé, nebo také ne, to už není relevantní. Záleží jen na tom, jak budou sděleny.
TEMATIKA PŘÍBĚHŮ Motivací k úvahám o příbězích jsou konkrétní reálie mého života. Profilují se do třech hlavních linií. Prvním námětem je rodinná historie o prastrýci, který se měl utopit na Titaniku.
Další téma odkrývá mé zaměstnání na pražském letišti a třetí pojednává o nepodařeném přeplutí Atlantiku. Strejdovu podobu se pokouším zrekonstruovat podle fotografie dochovaného voskového reliéfu (jenž se patrně nyní nachází ve sbírkách muzea v Horažďovicích). Zaměstnaneckému postu asistenta bezpečnostní kontroly vzdávám hold vylepšením uniformy – navržením a vlastnoručním vyrobením šátku a vlajky. A místo fotografií z Ameriky alespoň zhotovuji několik dokumentačních snímků na ostrově São Miguel - poslední možné zastávce pro lodě uprostřed Atlantického oceánu.
VÝSTUPY Věcí, které v průběhu roku vznikly, není mnoho a jsou poněkud neuchopitelné. Podařilo se mi například získat dokumentární podklady: rodinné dokumenty se zmínkou o strýci z Titaniku, seznam pasažérů Titaniku uveřejněný na internetu, nebo také konkrétní předpisy a požadavky k uskutečnění zaoceánské plavby na nákladní lodi. Avšak nejdůležitějším procesem bylo osobní zpracování prožitků a úvah - vytvoření vlastních artefaktů. Většinou se jedná o výše zmíněné psané kresby. Z hlíny také modeluji drobnou bystu strýce Václava a odlévám ji do několika voskových odlitků. Vzniká několik fotografií z „konce světa“, či záznam performance, kdy se fotím a nechávám fotit opět na břehu moře, obléknutá v pracovním oblečení z letiště. Výzvou je závěrečná instalace, která by věcem dala určitý řád a sjednotila je, aby mohly být pro diváka nějak čitelné.
TEORETICKÁ ROVINA, KONTEXT TVORBY V teoretické rovině mě zajímá autobiografičnost – zaobírám se svými vzpomínkami, úvahami o budoucnosti i emocemi. Téma daleké a nesmyslné cesty volím proto, aby byl můj život rádoby zajímavější, a tím mohl být zajímavější i můj finální výstup. Avšak samozřejmě se dostavuje pravý opak mých snah. Do souvislosti bych ráda uvedla knihu Rolanda Barthese o Rolandu Barthesovi, kde si autor vytváří svá vlastní hesla, a rozebírá v nich filozofická témata. Líbí se mi, že Barthes používá originální jazyk, který má až kvalitu poezie. V kontextu výtvarného umění je mi blízká Sophie Calle, která velmi zvláštně přetavuje své nejintimnější
prožitky do fotografií, dopisů, psaných textů, ale zároveň sebe sama zakrývá do určitého mystéria. Dalším tématem je cesta, či spíše její imaginární rovina. Vnitřně pro mě cesta znamená naději, že může existovat ještě jiná realita, než ta současně prožívaná. Zde bych se ráda odkázala například na dílo Francise Alÿse s názvem Albert´s Way (2014). Alÿs realizuje ve svém pokoji cestu do Santiaga de Compostela. To, co je na díle mrazivé, je však komentář, kterým autor práci uvádí. Inspirací je mu příběh Hitlerova architekta Alberta Speera, který prý, když byl ve vězení, chodil kolem dokola svého pokoje a představoval si města, kterými prochází.1 Má cesta je také o strachu. Felix Gonzalez-Torres v jedné ze svých prací“ Untitled“ (passport # II, 1993) přiznává, že vytvořil nezničitelné dílo, protože jej zničil už on sám na začátku: This work cannot be destroyed the same way other things in my life have disappeared and have left me. I destroyed it myself instead. I had control over it and this is what has empowered me.(…)I destroy the work before I make it. (volně přeložno: Tato práce nemůže být zničena stejným způsobem, jakým zmizely věci z mého života, aby mě zanechaly samotného. Místo toho jsem ji zničil já sám. Převzal jsem nad ní kontrolu a tím jsem se jí zmocnil. Zničil jsem ji už předtím, než jsem ji stvořil). 2 Optimistická cesta do Ameriky, kterou jsem zamýšlela podniknout, mohla být svědectvím o naivním humanistickém aktu. Nemůže být uskutečněna nejen díky mému strachu, ale i kvůli tomu, že již není nezbytné ji vykonat. Nadsázka, se kterou jsem chtěla pracovat, se vytrácí - humor se setkává se svojí problematickou rovinu. Sheena Wagraff tvrdí, že komično může být pouhým zastíráním prázdnoty, která by nás mohla zničit.3 Doufám, že se mi v závěrečné instalaci podaří vyhnout určitému patosu, jež by se mohl objevit. I když práce nelpí na původním plánu a odklání se spíše k intimním úvahám, domnívám se, že právě to by mohlo být jejím nejvlastnějším vyústěním.
1
http://francisalys.com/alberts-way/
2
http://www.academia.edu/6030843/F%C3%A9lix_Gonz%C3%A1lez_Torres_The_Fleeting_Life_of_Flesh_and_O bjects 3 Sheena Wagstaff: Comic Iconoclasm (1987), úryvek ve sborníku Artist´s Joke, editovaném Jennifer Higgie
Použitá literatura BARTHES, R.: Roland Barthes o Rolandu Barthesovi, Praha 2015, ISBN 978-80-87429-33-4 BAUMAN, Z.: Tekuté časy, Život ve věku nejistoty, Praha 2008, ISBN 978-80-200-1656-0 BOIS, Y.: Sophie Calle: M´as – Tu Vue, Paříž 2003, ISBN 2-84426-220-1, ISBN 2-91517301-X HIGGIE, J.: The Artist´s Joke, Documents of Contemporary Art, 2007, ISBN 978-0-85488156-7 (Whitechapel Gallery), ISBN 978-0-262-58274-2 (The MIT Press)
Internetové zdroje http://francisalys.com/alberts-way/ (vyhledáno 9. 5. 2016) http://www.academia.edu/6030843/F%C3%A9lix_Gonz%C3%A1lez_Torres_The_Fleeting_ Life_of_Flesh_and_Objects (vyhledáno 9. 5. 2016)
V Praze dne 10. 5. 2016
