Obhajoba absolventské práce

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

Divadelní fakulta Ateliér muzikálového herectví Muzikálové herectví

Obhajoba absolventské práce Postava Mimi

Autor práce: Natálie Tichánková Vedoucí práce: MgA. Jan Šotkovský, Ph.D. Oponent práce: Mgr. Miroslav Ondra

Brno 2014

Obhajoba absolventské práce Čtvrtý ročník muzikálového herectví na JAMU mi nabídl vynikající možnost působit a hrát po celou jeho dobu v Divadle na Orlí / Hudebně-dramatické laboratoři JAMU, kde jsem tak mohla v praxi se vším všudy zúročit všechny své doposud získané zkušenosti a vědomosti ze školy. Tato možnost byla pro mě nebývalým zážitkem a hodně zásadních a důležitých skutečnosti s prací v divadle mi osvětlila a předala, čímž mě dle mého názoru dobře připravila na regulérní praxi. Během čtvrtého ročníku jsem v Divadle na Orlí hrála ve třech muzikálech, z nichž dva hraničí s operou a třetí je jukebox muzikál, a v jedné činohře. Jako svou absolventskou roli jsem si vybrala roli Mimi v inscenaci Bohéma 1914 – zima, jaro. Tuto roli jsem si vybrala jednak z toho důvodu, že mě velmi obohatila a naučila, ale také proto, že byl pro mě stěžejní způsob práce a vytváření této inscenace, který byl dle mého názoru nejoriginálnější a nejméně ze všech ostatních inscenací svazující pro hereckou práci. Domnívám se také, že práce na této první inscenaci, která započala naši éru v Divadle na Orlí, náš ročník po předchozím, mírně individualistickém roce, velmi semknula, stmelila a pracovali jsme jako tým ve všech ohledech. Díky tomu, že jsme všichni pracovali společně a s jednotným záměrem jsme také vytvářeli atmosféru daných situací, tak mohla inscenace diváka zasáhnout a naplnit jej prožitkem. Domnívám se, že původním záměrem inscenátorů, tedy režiséra Michala Zetela a dramaturga Miroslava Ondry, bylo vytvořit muzikál na motivy Pucciniho opery La Bohéme, který by byl podobný muzikálu Rent. Zásadní písně z Pucciniho opery, které se vybraly, měly dostat nový, muzikálový vzhled a úpravu, o kterou se měl postarat Vojtěch Dlask a Miroslav Ondra dostal za úkol písně znovu přeložit. Recitativy se měly odstranit a tyto pasáže měly být nahrazeny improvizovanou hereckou akcí na sdělení recitativu. Tento záměr se tvůrcům povedl, avšak s menším problémem. Vojtěch Dlask sice písně upravil, ale jen pro menší orchestr, melodická linka pěveckých partů i posazení písní zůstalo stejné jako v opeře, což pro mnoho z nás nebylo jednoduché. Aby vše odpovídalo formátu muzikálového představení, tak se písně neměly zpívat operně, ale muzikálově a to bylo v takto exponovaných polohách velmi problematické. Role Mimi se mi zpívala z počátku hůř, než se mi nejen role, ale i celá inscenace usadila. Bylo to především z důvodu nervozity 2

a nejistoty. Byla jsem ale ráda, že takto pěvecky náročnou roli uzpívám, jelikož jsem operu nestudovala a pěvecké party byly mnohdy velmi vysoko posazené. S tím ale bylo těžké hnout. Zjistili jsme, že kdyby se písně posunuly i s orchestrem o něco níž, tak by vůbec nevyzněly. Puccini měl totiž písně přesně posazené do polohy, v nichž zazní daný nástroj v orchestru tak, jak si to přál. Kdyby se písně posunuly níž, tak by to bylo pro některé nástroje nízko a píseň by tak nesplnila svou zadanou funkci přenesení přesné emoce na diváka. Tudíž si Zetel přál, ať zachováme daný zápis. Pro mě to byla výzva, kterou jsem chtěla adekvátně splnit. Písně jsem si tedy musela velmi dobře nazpívat, k tomu mi pomáhal i vynikající překlad Miroslava Ondry, který jsem mohla zpěvu přizpůsobit, aby vše fungovalo správně. Pokud se mi tedy některá slova nezpívala dobře, tak mi pomohl nalézt slovo, které se místo toho nahradilo. Nově přeložené písně byly dle mého názoru zvukomalebnější a mnohem víc podporovaly mou hereckou akci a emoci než texty původně do češtiny přeložené. Jelikož jsem Pucciniho La Bohéme moc dobře znala už dřív, tak jsem tušila, co se od mé role bude očekávat a co se po ní bude chtít. Během zkoušení nám Michal Zetel pustil film La Bohéme s Annou Netrebko a Rolando Villazónem a vzal nás na La Bohéme do Státní opery v Praze, aby nám řekl, čím by si přál, ať se inspirujeme a čím naopak ne. Samotné zkoušení bylo pro mě velmi pestré, obohacující

a

nezapomenutelné.

Jelikož

byla

naše

Bohéma

založena

na improvizacích, které vznikaly na zkušebně, byla to pro mě nenahraditelná zkušenost s tímto druhem zkoušení. Podstatné bylo, že představení bylo založené na některých vzniklých improvizacích, které se zafixovaly, tudíž se mohlo velmi snadno ukázat, zda se jedná pouze o interní humor, anebo zda situace opravdu fungují, diváci se baví a improvizované pasáže tak splňují přesně záměr, jaký tvůrci zamýšleli. V postavě Mimi jsem se dlouho hledala, má totiž úplně odlišný charakter než je ten můj. Mimi je naivní, chudá dívka, která se živí vyšíváním a která nikdy nezažila hlubokou lásku k muži. Posléze se ukáže, že trpí tuberkulózou. Při vytváření postavy Mimi jsem musela z počátku hodně potlačovat svůj živelný charakter a svou osobnost a hledat možnosti, jakým způsobem se s konkrétními situacemi může taková postava vyrovnávat. Velmi jsem se prala s některými situacemi, jelikož jsem měla potřebu v nich jednat naprosto odlišně. Postupně jsem zjistila, že se musím v postavě pokusit uvolnit a nechat ji mnou prostoupit tak, abych logicky jednala v souladu s jejím charakterem. K pochopení postavy mi také pomohla skutečnost, 3

že jsem si představila jí podobného člověka ve svém životě a přemýšlela jsem, jak by se v které situaci zachoval. Abych ale postavu objevila a pochopila nejblíže, tak k tomu mi pomáhaly především improvizace řízené Michalem Zetelem. Zetel nás improvizacemi vedl k tomu, abychom si detailně prožili jednotlivé situace, abychom nalezli vztahy mezi postavami a vše, přes prostředí, zážitky a další věci, co postavy během příběhu formuje. Díky neustálým improvizacím a omíláním stejných situací jsem si postavu usazovala, naplňovala a začala ji promítat do své osobnosti. Až na jevišti se vším všudy se ale má postava stala pro mě plnohodnotnou. Nevytvářela jsem nějakou postavu Mimi, která má dané pohyby, specifická gesta a podobně, ale rozhodla jsem hledat Mimi v sobě, žít a prožít si pokaždé znovu, avšak pokaždé trošku jinak, její příběh na jevišti. Myslím si, že i z toho důvodu byla pro mě tato role tak zásadní, neboť jsem se jí nechala silně zasáhnout, naplnila mě prožitkem a ukázala mi, jak s takovýmto prožitkem pracovat. Některé herecké techniky tvrdí, že by měl mít herec odstup od své role, aby jí měl pod kontrolou, což je samozřejmě pravda a díky této roli jsem pochopila, proč někteří herci začnou mít v životě problémy například s pitím alkoholu a podobně. Umírat totiž každý den na jevišti s maximálním prožitkem je cesta do pekel. Ale mně se tato zkušenost s takovýmto herectvím velmi zalíbila, jelikož jsem si mohla prožít opět jiný život. Souhlasím každopádně s tím, že by měl být v takovémto prožívání herec opatrný. Mou postavu také formoval kostým Jany Boháčkové a scéna Davida Bensona. Kostým Mimi byl pro mě v mnoha ohledech problematický a omezující, a mohl být vymyšlen trošku jinak. V prvním dějství jsem na sobě měla šaty z ručníků a kabát z ubrousků, což mělo symbolizovat fakt, že je Mimi chudá. Na dálku ale divák stejně nepoznal, z jakého materiálu kostým je, jen na něj působil divně a záměr kostymérky stejně nepochopil. Papírový kabát, který jsem měla na sobě v prvním dějství, mě lehce svazoval. Jelikož byl vytvořený z různých barevných ubrousků, které byly poslepované velkou izolepou, tak byl nepřizpůsobivý a v písničkách šustil. Také jsem s ním měla problém v romantické scéně na konci prvního dějství, kdy nešel Rudolfovi sundat, jelikož se mi pokaždé vlasy nalepily na izolepy. Od druhého dějství až do konce jsem měla na sobě dlouhý fialový manšestrový kabát, který sice svým vzhledem vystihoval chudobu Mimi, ale byl dle mého názoru velmi neslušivý.

4

A jelikož byl velmi dlouhý, tak se v něm špatně tančil závěrečný tanec s Rudolfem, což mohlo působit velmi nemotorně. Do detailu propracovaná scéna Davida Bensona s projekcemi dle mého názoru skvěle doplňovala celek představení a jeho různorodé atmosféry. Výborně se mi v ní fungovalo, jelikož mi přesně navozovala konkrétní prostředí. Pravdou ale zůstává, že v ní bylo málo prostoru pro hromadné taneční pasáže a jelikož byla sestavena z podlouhlých dřevěných desek, tak mi několikrát do spáry mezi nimi zapadl podpatek, což mě na chvíli vyhodilo z role. Taneční choreografie, které vytvořil Michal Matěj, byly různorodé, některé byly efektní a jiné zase mohly být dle mého názoru propracovanější. Ale tanečním sdělením byly většinou přesné, tudíž se mi dobře tančily a dokázala jsem je propojit s postavou a plynule do ní přecházet. S inscenováním Bohémy se projevily i drobné nedostatky v představení. Části diváků chyběly v představení některé návaznosti. Například nepochopili, proč odchází Mimi z ničeho nic za vikomtem a pak se zase vrací za Rudolfem. Snažila jsem se na tyto pasáže zaměřit a ve svém projevu je zdůraznit, i přesto si stojím za tím, že je tato pasáž v ději vysvětlená. Pravdou ale zůstává, že mohl Michal Zetel tuto a několik dalších scén ještě rozšířit hereckou akcí, aby byl celek přesnější a všechno jasněji pochopitelnější. Domnívám se, že někteří diváci přestanou vnímat text, když se začne zpívat. Mají pocit, že se pouze opakuje to, o čem se postavy bavily v předchozí herecké akci. A to je problém i scény s vikomtem. Mimi totiž v duetu s Marcellem vypráví o tom, že ji trápí, že se s Rudolfem neustále rozchází a za vikomtem odchází, jelikož Rudolf chce, ať žije s někým, kdo jí bude schopen zaplatit léky. Když je ale divák vnímavý, tak je v ději vše řečeno. Postupem času a průběžným inscenováním se mi role usadila a začala jsem si v ní být jistější, hrála jsem si s ní a užívala jsem si ji. Myslím, že kvalita celého představení hodně vzrostla. Velmi mě v roli podporoval a držel orchestr pod vedením především Tomáše Küfhabera, ale i pod vedením Vojtěcha Dlaska. Orchestr se dokázal přesně přizpůsobit mé interpretaci písní, tudíž jsme se propojili, z čehož mám obrovský zážitek. Někteří mí spolužáci si ale ve svých rolích nebyli pořád jistí a tím pádem Bohému neměli moc rádi, což myslím bylo pouze z toho důvodu, že neměli jasně daný text, jako tomu bylo v případě dalších našich titulů. A všechno od textu až po postavu, která měla zadané pouze jasné kontury, si museli vytvářet

5

sami. Když jsme odcestovali na konci sezóny na festival do Německa, kde jsme věděli, že nám nebudou rozumět, tak řekl režisér, ať se nebojíme si s představením hrát, zapojovat základní anglická nebo německá slova k pochopení děje diváky, pouze písně ať zpíváme opravdu navážno. K našemu překvapení se i diváci na výsost bavili, očividně jsme hráli natolik jasně, aby vše pochopili. Troufám si říct, že tohle představení bylo jedním z našich nejlepších, všichni do jednoho si jej užívali, a jelikož se v tom úplně uvolnili, tak jim přicházely automaticky přirozené reakce a emoce, tudíž všichni do jednoho na závěr plakali. Domnívám se, že přesně toto inscenace potřebovala a jsem ráda, že se i mým spolužákům ukázalo, že je tato inscenace vynikající a dle mého názoru ryzí a nejčistší ze všech našich absolventských kusů. Problémem této inscenace v Divadle na Orlí je dle mého názoru to, že někteří diváci jdou vyloženě na Pucciniho anebo vyloženě na muzikál. Logicky poté odcházejí zklamaní, jelikož se jim ani jednoho v plné míře nedostaví. To bylo výhodou německého publika, které šlo na naší inscenaci s cílem pobavit se a ne s nějakým velkým očekáváním, proto to mohlo takto fungovat. Tento zážitek z Německa přispěl k tomu, že jsme se na závěrečná absolventská představení těšili. Já jsem si svůj absolventský, a zároveň derniérový, výkon velmi užila a prožila, jen jsem byla z počátku velmi nervózní, jelikož jsem byla nemocná a odpoledne před výkonem jsem byla bez hlasu. Samotnou mě překvapilo a potěšilo, jak jsem roli odzpívala, což mě přesvědčilo o dobře naučené pěvecké technice Markétou

Ungrovou.

Jen

jsem

nesouhlasila

s některými

absolventskými

a derniérovými „vtípky“, které ostatní kolegové v představení užívali. Vím, že se takové věci dělají a s jistou mírou mi to nevadí, ale i přesto jsem v tomhle mírně konzervativní a připadá mi to neprofesionální. V některých situacích to totiž absolutně zakrylo sdělení písně či akce, které bylo v danou chvíli nejpodstatnější. Bohéma 1914 – zima, jaro je dle mého názoru vydařený experiment, který splnil svůj účel a který mi dal tolik zkušeností, že na něj a na roli Mimi, kterou jsem díky němu dostala, nikdy nezapomenu.

6