Příloha č. 1
OBHAJOBA HERECKÉHO ZTVÁRNĚNÍ ROLE MOLLIE
Práce na roli Mollie, v inscenaci divadelní hry Agathy Christie „Past na myši“, byla pro mě velmi přínosná z několika hledisek. Vyzkoušela jsem si zde v rámci vytváření role postup práce, který byl pro mě v praxi nový. Setkání s reţisérem Janem Mikuláškem bylo nesmírně inspirující a také samotná hra ve mně vzbuzovala nadšení. Nyní bych se ráda zmínila o autorce divadelní hry. Agatha Christie se narodila 15. září 1890 v typické viktoriánské rodině v anglickém Devonu. Uţ jako dítě milovala detektivky a dokázala si svého strachu dokonale uţívat. Studovala hudbu a francouzštinu v Paříţi. Kdyţ se v průběhu první světové války roku 1914 vdala za důstojníka Archibalda Christie, pracovala jako dobrovolná sestra a lékárnice. V roce 1928 bylo její manţelství rozvedeno. Ještě téhoţ roku se vydala do Bagdádu, kde navštívila archeologické památky a kde také poznala svého druhého manţela Maxe Mallowana. Během druhé světové války opět pracovala s léky, tentokrát v jejich výdejně. Tuto zkušenost práce s jedy a léky zúročila velmi dobře ve svých detektivních románech a divadelních hrách. Jed se tak pro Agathu Christie stal jedním z nejoblíbenějších způsobů, kterým se její vrazi zbavovali svých obětí. V roce 1971 jí britská královna Alţběta II. udělila titul „Dáma britského impéria“. Agatha Chtistie byla, a stále je, nejznámější spisovatelkou detektivního ţánru. Publikovala přes 80 románů, knih s povídkami a divadelních her. Vţdy šlo o detektivky. Většina jejího díla byla také zfilmována např. „Smrt na Nilu“, „Vraţda v Orient-Expresu“, „Vlak z Paddingtonu“. Z jejích divadelních her jsou známy následující: „Deset malých černoušků“, „Svědek obţaloby“, „Neočekávaný host“ a za nejslavnější je povaţována právě divadelní hra „Past na myši“. Divadelní hra „Past na myši“ byla napsána původně jako rozhlasová hra u příleţitosti 80. narozenin britské královny Alţběty v roce 1947, a jmenovala se „Tři slepé myšky“. Později z ní A. Christie vytvořila povídku a ještě později divadelní hru. Stejně jako na všechna její díla získali autorská práva její příbuzní a přátelé darem od autorky, tak i „Past na myši“ je majetkem jejího jediného vnuka Mathewa Pricharda. Na základě dědických práv nemůţe být zfilmována, pokud nedojde 1
k derniéře v mateřském divadle - Ambassadors Theatre v Londýně, kde se stále hraje jiţ od 25. listopadu 1952. Tato nadmíru úspěšná divadelní hra byla přeloţena do 25 jazyků. Myslím, ţe by bylo na místě uvést aspoň v krátkosti děj celé hry. Je situován do zimního období někde na samotě poblíţ Londýna, kde si manţelé Mollie a Giles Ralstonovi otevírají pension. Hned zpočátku děje se prostřednictvím rádia dozvídáme o vraţdě, která se stala v Londýně. Do pensionu postupně přijíţdějí očekávaní hosté. Architekt Kryštof Wren, paní Boylová, slečna Casewellová, major Matcalf a neohlášený pan Paravicini. Vzápětí přijíţdí na lyţích vyšetřovat londýnskou vraţdu detektiv serţant Trotter. Do pensionu „U klášterní studny“, manţelů Ralstonových, jej zavedou údajné stopy. Jak bývá zvykem u královny detektivek Agathy Christie, záměrně situuje děj do uzavřeného objektu a všichni přítomní se stávají podezřelými. V průběhu vyšetřování dojde navíc k vraţdě jednoho z hostů. Detektiv serţant Trotter naplno rozjíţdí své vyšetřování… Rozuzlení je naprosto nečekané. K práci na inscenaci této divadelní hry se sešel tento tvůrčí tým: Režie a hudba
Jan Mikulášek
Dramaturgie
Marek Pivovar
Scéna a kostýmy
Marek Cpin
Osoby a obsazení: Mollie Ralstonová
Jana Štvrtecká
Giles Ralston
Václav Neuţil
Kryštof Wren
Petr Rakušan
Paní Boylová
Zuzana Slavíková
Major Metcalf
Jiří Pištěk
Slečna Casewellová
Tereza Grygarová-Groszmanová
Pan Paravicini
Jindřich Světnica
Detektiv seržant Totter
David Kaloč
To, ţe se divadelní hra ,,Past na myši‘‘ vůbec nasadila do repertoáru Národního divadla Brno, byla velká náhoda. Byla to náhrada za výpadek v původních plánech. Dopředu jsme věděli, ţe máme na zkoušení neobvykle krátký 2
termín, pouze měsíc. Ale titul nás všechny velmi nadchnul a tak jsme do toho šli s radostí a v plném nasazení. Na první čtené zkoušce nám reţisér Jan Mikulášek sdělil svůj záměr, jakým se bude při inscenování divadelní hry ubírat. Řekl, ţe by ji rád pojal klasickým realistickým způsobem ztvárněním. Všichni jsme nadšeně souhlasili. Fakt, ţe inscenace divadelní hry,,Past na myši‘‘ byla repertoárově nasazena mimo původní plán, potýkali jsme se s totální absencí zkoušení na jevišti. Představa, ţe jsme měli být tři týdny na zkušebně a teprve týden generálních zkoušek trávit na jevišti byla dosti děsivá. Ale museli jsme dát přednost souboru opery, který měl premiéru před námi. Velká zkušebna Mahenova divadla má prostor, který odpovídá rozměrům jeviště. Chybí jí ale okna, takţe tam bývá nedostatek čerstvého vzduchu. V této inscenaci jsme byli téměř všichni herci neustále na scéně, a tak velká zkušebna praskala ve švech. Postupem času vznikala tím pádem i nepříjemná atmosféra mezi kolegy. Tento prostor také neskýtal příliš mnoho inspirace, coţ vedlo k občasným vzájemným roztrţkám. Po prvním týdnu čtených zkoušek a rozborů nám reţisér oznámil, ţe i přes mnoţství absurdit a nevyjasněných situací, které zřejmě autorka napsala záměrně, půjdeme do prostoru aranţovat scény naprosto realisticky. Všichni účinkující společně s reţisérem jsme všichni účinkující přicházeli s různými nápady, ale nedařilo se nám vybudovat situace tak, abychom byli spokojeni. Já jsem se také snaţila nalézt charakterovou podstatu své postavy, ale nemohla jsem se pohnout z místa. Nedokázala jsem najít ţádný klíč, jehoţ prostřednictvím bych našla pravou cestu k postavě. Reţisér mi nabízel spoustu nápadů, kterými by se dalo začít, ale nedokázala jsem je zpracovávat a vţdy jsem se ocitla na mrtvém bodě. Velmi jsem se snaţila o pochopení postavy Mollie Ralstonové, ale její vnitřní podstata pro mě byla stále tajemstvím. Věděla jsem, ţe to byla bývalá učitelka, byla milá, soucítila se všemi, kterým bylo ubliţováno, ale vůči svému manţelovi byla velmi dominantní a autoritativní. Mollie, ani Giles neměli ţádné zkušenosti s vedením penzionu, přesto se Mollie nevzdávala a snaţila se, být co nejlepší hostitelkou. Jako kaţdá postava v této divadelní hře je také ona obestřena tajemstvím. Po čtrnácti dnech strávených na velké zkušebně jsme, díky
3
dvoufázovému zkoušení, celou hru naaranţovali. Ale situace bohuţel působily tak fádně a nezajímavě, ţe jsme všichni z toho byli velmi rozladěni. Zlom nastal při jedné večerní zkoušce, které jsem se zúčastnila pouze já, Vašek Neuţil jako Giles, David Kaloč jako Trotter a samozřejmě reţisér Jan Mikulášek. Díky tomu, ţe souboru opery odpadla zkouška na jevišti, mohli jsme mít jeviště pro sebe. Kdyţ jsem se na něj postavila, cítila jsem obrovskou radost a dokonce jsem na sobě pociťovala známky euforie. Zkoušku jsme začali dialogem mezi mnou, jako Mollie a Davidem Kaločem, jako serţantem Trottrem. Dialog byl velmi závaţný z hlediska objasnění zásadních věcí, které se týkaly vraţdy. Do průběhu večerní zkoušky se promítla má euforická nálada. Začala jsem si dělat legraci z velmi závaţných informací, které byly sdělovány v dialogu. Domnívala jsem se, ţe reţisér Jan Mikulášek mě zastaví a usměrní. Ale byla jsem velmi překvapena, ţe vnímal moje rozpoloţení jako impuls zkusit zahrát situaci jiným způsobem. Vybídl mě, ať mluvím prostřednictvím absurdních intonací. V některých slovech jsem tedy zkoušela natahovat samohlásky a hrát si s různými hlasovými modulacemi, v rámci svých hlasových rejstříků. Po ,,úspěšné zkoušce‘‘ jsem začala lehce podezírat Jana Mikuláška, ţe chtěl od samého začátku pojmout inscenaci v rámci stylizace, ale nebyl si jist, zda toto jeho směřování bude všemi herci pochopeno. Byla jsem večerní zkouškou velmi nadšena, protoţe jsem konečně pochopila, jakým způsobem budu na postavě Mollie pracovat. V tu chvíli mi připadalo, ţe čím více budou situace vytvářeny s nadsázkou,tím více se mohou stát nosnějšími a zajímavějšími. Těšila jsem se, aţ budeme moci naši večerní práci předvést ostatním kolegům. Byla jsem však velmi zklamána, protoţe nikomu se naše řešení nezamlouvalo. Někteří se stavěli k naší práci vyloţeně negativně. Pravdou je, ţe situace, která na jevišti vypadala dobře, na velké zkušebně působila přehnaně hloupě a předimenzovaně. Reţisér se snaţil vysvětlit, ţe nové řešení inscenování této hry, pomocí určité stylizace, bude pro nás zajímavější a pro diváka zábavnější či pochopitelnější neţ klasické realistické ztvárnění, ale herci, kteří počítali s původním reţijním záměrem, byli zklamáni a rozčarováni. Reţisér se s kladnou odezvou nesetkal. Byla jsem jedna z mála, spolu s Václavem Neuţilem a Petrem Rakušanem, která tomu věřila.
4
Před první hlavní zkouškou a zároveň první společnou zkouškou na jevišti jsem se stala terčem naráţek a vtipných poznámek ze stran svých kolegů, ale někde podvědomě jsem cítila, ţe jdu správnou cestou. Pokračovala jsem tedy v tom, co jsem na večerní zkoušce započala. Soustřeďovala jsem se na zdůrazňování určitých konkrétních samohlásek, které zněly ve vysokých tónech. Tento znak se začal stávat jedním z charakteristických rysů postavy Mollie Ralstonové. Symbolizoval tak mj. naivitu a spontaneitu. Tak jak byli zpočátku kolegové ke stylizovanému pojetí inscenace skeptičtí, nechali se během zkoušky ovlivnit. Většina z nich začala postupně nacházet charakterové znaky své ztvárňované postavy v rámci stylizace. Zřejmě na to mělo vliv jeviště, které jsme tak dlouho postrádali. Ponorková nemoc z velké zkušebny zmizela a všichni jsme dostali znovu obrovskou chuť do práce, sršeli jsme energií a novými nápady. Během druhé hlavní zkoušky si značná část herců své výrazové prostředky upevňovala a začala chápat stylizační záměr reţiséra J. Mikuláška. Situace se začaly zpestřovat a hlavně zpřesňovat. Kaţdý pohyb, slovo a vzájemné reakce, hudba, zvuky a světla na sebe přesně navazovaly. Mojí nejoblíbenější scénou, byl a stále je, dialog se serţantem Trotterem, v němţ společně přemýšlíme o moţném vrahovi. V okamţiku vyřčení konkrétního jména z našich úst, strneme v pohybu a za námi, v doprovodu hudební vloţky, stylizovaně projde příslušná postava. Celý dialog je zaloţen na rytmicky přesném střídání realistických a stylizačních ploch. Takovým způsobem je řešena celá inscenace divadelní hry.
Neustále jsem se snaţila vést postavu Mollie v promyšlené práci s hlasem (podrobněji se o tom zmiňuji v kapitole 3.1.1.) a postupně jsem přidávala i pohybovou stránku, která vycházela naprosto spontánně z hlasové polohy. Pracovala jsem s napětím a uvolněním páteře v její bederní části. Při napětí se páteř protáhla celá, a kdyţ jsem nadlehčila těţiště, mohla jsem dělat drobné a rychlé krůčky. Při uvolnění bederní části nebyly uţ pohyby tolik akční a rychlé, ale v kontrastech je vystřídala vláčná a široká gesta v celkově pomalejším tempu. Střídáním napětí a uvolnění, právě v bederní páteři, jsme vedla dialog s Kryštofem Wrenem: 5
Kryštof Wren: „Ale na příklad u malíře, tak tam se to pozná na první pohled.“ Mollie Ralstonová: „Vy jste malíř!?“ Kryštof Wren: „Ne, architekt!“ Mollie Ralstonová: „Uau!“ Nejdříve jsem to zkoušela tak, ţe jsem, jako Mollie, stála u skříňky a pouze si zapálila cigaretu. Nebyla jsem s tím moc spokojena. Tak jsem začala pracovat s napětím a uvolněním v bedrech a hned to začalo vypadat mnohem plastičtěji. Před první Kryštofovou větou jsem si zapálila cigaretu, po jejím skončení jsem popošla k němu a s posledním slovem uvolnila páteř. Po Kryštofově „Ne“, jsem opět páteř v této oblasti aktivizovala a po slově „architekt“ jsem se slovem „Uau“ protáhla páteř úplně celou, tím se roztáhl hrudník, nadlehčila jsem těţiště a šla si sednout na ţidli. Chtěla jsem zjistit, jestli se dá pracovat ještě s nějakou další, třetí polohou. Zjistila jsem, ţe kdyţ nadlehčím těţiště ještě víc a v určitém rytmu aktivuji hýţďové svaly, mohu svou postavu zpestřit sérií výskoků, které jí dodávaly lehkost a hravost.
Doposud jsem se vţdy při začátcích práce na postavě zabývala nejprve její obsahovou stránkou, ze které jsem vyvozovala příslušnou formu. U postavy Mollie Ralstonové to bylo poprvé přesně naopak. Kdyţ se mi nedařilo přiblíţit se postavě přes její obsah, zkusila jsem se k němu přiblíţit formou. Aţ do generálních zkoušek jsem stále pracovala právě na formální stránce postavy Mollie. Pokusila jsem se o to prostřednictvím změny vlastního dynamického stereotypu. Jak uţ jsem se zmiňovala, soustředila jsem se na hlas a pohyb. Při tvoření a rušení gest jsem si vzpomněla na M. Mrázkovou, která říkala, ţe pokud chceme zrušit jakékoli gesto, měli bychom aktivizovat jinou část těla, která plynule původní gesto zruší. Při dvoufázovém zkoušení jsem si vypracovala poměrně slušnou fyzičku. Neustálým cupitáním, rychlým běháním za scénou a bezpočetným absolvováním schodů nahoru a dolů ve velmi rychlém tempu, navíc v botách na podpatcích, jsem měla tak dobře vypracované svalstvo, ţe nebylo zapotřebí navštěvovat posilovnu. Vzpomínám si na jednu z generálních zkoušek, kdy já, jako Mollie, a V. Neuţil, jako Giles, jsme chystali a uklízeli dům před příjezdem hostů. Probíhali jsme v rychlém 6
tempu různými dveřmi na jevišti a také samozřejmě několikrát za sebou po schodech. Reţisér J. Mikulášek stál na jevišti a tleskal v rytmu, ve kterém si představoval, abychom zdolávali tyto překáţky. Bylo to šílené! Nyní bych se ráda věnovala faktorům, které jsou při tvorbě inscenace velmi důleţité a pomáhají herci v jeho výkonu. Hudba Velkou roli v inscenaci sehrála hudební sloţka. Neuvěřitelně dokreslovala atmosféru a celkové napětí celé inscenace. Hudbu sloţil sám reţisér Jan Mikulášek. Zvláštní pozornost byla věnována písni ,,Tři slepé myšky‘‘, k níţ reţisér vymyslel následující historku. Ţivotopisci a znalci díla Agathy Christie prý nemají ani ponětí, ţe vůbec nebyla náhoda, ţe se všechny osoby, zúčastněné v této divadelní hře, sešli náhodou po letech v jednom penzionu. Všichni tito zúčastnění byli totiţ, dle informací, členy tajného pěveckého spolku se zvláštní specializací na zpěv infantilních dětských písní a říkadel. Jeho členové si vţdy telefonicky domluvili setkání na místě, kde pak vůbec nesměli naznačit, ţe se dávno znají. Byla to jedna z přísně dodrţovaných podmínek tohoto spolku. Pokud se na setkání ocitl někdo, kdo do této organizace nepatřil a tohoto tajemství se dopátral, byl zavraţděn. Tento příběh nemá na děj divadelní hry ţádný vliv. Je to zřejmě jedna z dalších absurdit, které se v inscenaci objevují, avšak divák ji nemá šanci postřehnout. Protoţe to je pouze interní informace. Pro lepší představivost, text písně uvádím:
Tři slepé myšky…tři slepé myšky Koukej, jak peláší! Koukej, jak peláší! Tři slepé myšky…tři slepé myšky Koukej, jak peláší! Koukej, jak peláší!
Přiběhli za moc hodnou Přiběhli za moc hodnou Babičkou Babičkou Ušmikla jim ocásky 7
Ušmikla jim ocásky Kudličkou Kudličkou
Tři slepé myšky…tři slepé myšky Koukej, jak peláší! Koukej, jak peláší! Tři slepé myšky…tři slepé myšky Koukej, jak peláší! Koukej, jak peláší!
Tuto píseň jsme zpívali všichni, kromě serţanta Trottera. Její nácvik byl náročný, protoţe jsme zpívali ve více hlasech a bylo těţké je udrţet bez hudebního doprovodu. Zvuky K navození napětí v divadelní hře byly rozhlasové vstupy, v nichţ jsme se dovídali o aktuálních zprávách o počasí. Prostřednictvím tohoto média, jsme však také zjišťovali informace týkající se londýnské vraţdy. Reţisér se s námi radil o tom, kdo bude tyto vstupy namlouvat. Já jsem navrhovala známé hlasy kolegů herců, kteří načítají komentáře k dokumentárním filmům (např. Jiří Plachý, Richard Honzovič, Pavel Soukup). Nikdo z nich ale bohuţel neměl čas. Výsledek, ale dopadl úplně nejlépe, jak dopadnout mohl. Veškeré vstupy načetl sám reţisér Jan Mikulášek. Při zvukovém zkreslení jeho hlas dostal barvu, která velmi korespondovala s celkovým pojetím inscenace. Po zvukové stránce jsme, při ztvárňování inscenace, pracovali se zvuky vánice či otevírání a zavírání dveří.
Kostýmy a scéna Nesmím opomenout také další důleţitou sloţku tohoto představení, ktero jsou kostýmy. Domnívám se, ţe by měl kostým pomoci herci při ztvárnění role. Je však pravda, ţe ne vţdy tomu tak je. V některých případech se, podle mého názoru, 8
výtvarník snaţí, aby vynikl hlavně on sám, a na herce vůbec nebere zřetel. Stává se proto, ţe kostým někdy herci doslova překáţí ve výkonu. V tomto případě kostýmy i scéna Marka Cpina velmi podpořily naši hereckou práci. Byla jsem fascinována, jak všechno ladí do nejmenšího detailu. První co jsem měla na sobě, byla tmavě šedá tvídová sukně, delšího kolového střihu a k ní růţový propínací svetřík s kostičkovaným šátkem. Výborným doplňkem byly tmavě šedé kotníčkové šněrovací boty ve stejné barvě. Celkové mé vzezření doplňoval dlouhý vlněný kabát, opět ve tmavě šedé barvě. Marek Cpin mi na poslední chvíli ještě dodal růţový koţešinový rukávník a čelenku. Bylo to naprosto dokonalé. Na hlavě jsem měla blond paruku a vypadala jsem velmi naivně a sladce. Druhým mým kostýmem byly další šaty v červeno-béţové barvě a stejně barevně řešené boty. Veškeré oblečení mé i mých kolegů korespondovalo s anglickým venkovským stylem. Mělo to pouze jedinou nevýhodu. Děj divadelní hry je situován do zimního období. Hrajeme v kabátech, svetrech, teplých sukních a kalhotách, zimních botách. Je
proto
velmi
náročné
hrát
v jarním
a
letním
období.
Kromě kostýmů byla také scéna řešena ve stylu anglického venkova, tzn. velké okno s těţkými závěsy, dubový nábytek. Celkový dojem ,,narušovalo‘‘ ostře ţluté schodiště,
na
němţ
se
odehrávala
řada
důleţitých
situací.
Světla Svícení je neodmyslitelnou součástí kaţdé inscenace. V tomto případě sehrálo obzvlášť důleţitou roli. Pracovalo se s plným světlem, ale také s absolutní tmou. Vybavuje se mi scéna, kdy zůstáváme na jevišti pouze v dámské sestavě, tzn. Mollie, slečna Casewellová a paní Boylová. Já jako Mollie říkám: „Jsou teprve čtyři hodiny a uţ je taková tma.“ V tu chvíli se celé jeviště i zákulisí ocitá v úplné tmě. Jsou slyšet jen nechápající reakce v publiku. V této tmě pronáším, jako Mollie, větu: „Rozsvítím!“ Ale rozsvěcuji pouze svíčku, kterou si spolu se slečnou Casewellovou přikládáme k obličejům a takto přecházíme na druhou stranu jeviště za paní Boylovou. Divák v tu chvíli můţe mít pocit, ţe ji hodláme zavraţdit. Ale paní Boylová si svíčku od nás přebírá a odchází s ní pryč. Já, jako Mollie, a Tereza Grygarová-Groszmanová, jako slečna Casewellová, se opět ocitáme v absolutní tmě. Těchto světelných kontrastů je v inscenaci více. Reţisér J. Mikulášek jimi skvěle podpořil napětí v průběhu děje. 9
Před premiérou bylo velmi zajímavé pozorovat vzrůstající téměř u všech mých kolegů nadšení z reţisérova pojetí inscenace. Byli jsme všichni schopní nechat se unést dějem a s nadšením si hrát jako malé děti. Reţisér, který těţce nesl předchozí odmítavé postoje, znatelně pookřál. V generálních zkouškách se mi díky zpracované formální stránce postavy konečně dařilo najít dlouho hledané její vnitřní aranţmá. Vnějšek se úţasně propojil s vnitřní představou. Stylizace a forma zůstala a prohloubila se s niterním zaujetím a představivostí. V postavě Mollie jsem střídala polohy nadsázky a absurdity, s pravdivým proţitkem. Domnívám se, ţe tímto spojením se z postavy nestala karikatura. A to bylo mým cílem dokázat. Dne 8. října 2004 měla, po měsíčním zkoušení inscenace divadelní hry, „Past na myši“, v Mahenově divadle v Brně, premiéru. Setkala se velkým diváckým úspěchem. Ještě v témţe roce ji diváci vyhodnotili jako nejlepší inscenaci roku. Na repertoáru Národního divadla Brno je dodnes. Myslím si, ţe je to také proto, ţe se Janu Mikuláškovi podařilo závaţné detektivní téma pojmout v nadsázce, která nepostrádá romantickou atmosféru, napětí a osobitý humor. Postava Mollie byla pro mě natolik silně inspirující, ţe z ní vycházím i ve své další práci.
Recenze Luboš Mareček pro MF Dnes, dne 11. října 2004 napsal, ţe je Past na myši nejslavnější divadelní detektivní hrou všech dob, ale divák se při sledování dvou hodinové inscenace bát nemusí. Reţisér Mikulášek si pro něj připravil proud vtípků a schválností. Jiří P. Kříţ napsal, dne 26. října 2004 pro deník Právo, a sice ţe tuto inscenaci postavil reţisér někam na hranici grotesky, komiksu a hororu. Autor článku se vyjadřoval, ţe na něj nebývale zapůsobila precisnost a detaily charakteru jednotlivých postav. Divadelní hra ,,Past na myši‘‘ má kromě příznivců také své odpůrce. V jednom místě prý odporuje jistému ,,kodexu‘‘, jak má správná detektivka vypadat. Tento ,,kodex‘‘ se mimo jiné zabývá také tím, ţe pachatel nikdy nesmí být určitá postava.
10
