Občasník lanškrounské farnosti - červen

číslo: 53 ročník: IX.

Občasník lanškrounské farnosti - červen 2006 -

neprodejné

Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: “Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.“ Abraham řekl: „Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám. Řekl: „Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.“ Ale Abrahám mu odpověděl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“ On řekl: „Ne tak, otče Abraháme, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.“ Řekl mu: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Lukáš 16.19-31)

Ten bohatý muž, o němž slyšíme v tomto Ježíšově podobenství, uměl vychutnat život. Strojil se nádherně a vybraně - řecký text dokonce zmiňuje, že se oblékal do purpuru, barvy králů - a každý den byl pro něho svátek. A přece mu něco schází: a to je jméno. Jméno má v Bibli často svůj význam a bývá jakýmsi předznamenáním celého života. Bohatý muž je bezejmenný, zatímco ten chudák, plný vředů, který mu leží u dveří, jméno má - a velice krásné: LAZAR. V hebrejštině zní El azar a znamená "Bůh je pomoc". A v té jeho situaci to zní až provokativně: kde je ta pomoc vidět? Jeho život je plný bolesti a nikde žádná úleva; ani ty zbytky ze stolu bohatého poživačníka pro něho nejsou. A psi, kteří v tehdejší době pobíhali zdivočele po městě, jsou laskavější než lidé: lízají jeho rány. Možná, že právě takový výjev Pán Ježíš v některé ulici Jeruzaléma viděl na vlastní oči. Ale to jméno, jež ten chudák nese, má vyjádřit jeho vztah k Pánu Bohu. Boháč žádnou pomoc nepotřebuje, stačí si sám, ale Lazar se k ní upíná už svým jménem. Umře jako lidská troska, ale ani smrt není popřením tohoto vyznání v jeho jménu. Pán Bůh nezklame ty, kdo v něho doufají; nezklame je, i když je neuzdraví, neudělá zázrak, nechá je zemřít tak jako Lazara. Ale tím se nekončí: "I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi." Ten ubohý Lazarův život má své naplnění v slávě, zatímco bohatý muž končí v pekle. Ne pro své bohatství, ale proto, že mohl pomoci a nepomohl člověku, který mu ležel u vrat v hladu, nemoci a bolesti. Ten purpur a touha využít krásu života nebyla příčinou jeho neštěstí: tou byla lhostejnost k bídě bližního. Pán Bůh od nás nežádá, abychom se stali askety, žádá od nás lásku: "Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá" jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem (Mich. 6,8). V tomto podobenství Pán Ježíš mluví nejen o chudých a bohatých, ale o lůnu Abrahamovu a místu muk. Jsou to světy, mezi nimiž je propast, jak slyšíme z Abrahamových úst. Je místo radosti a je místo trápení a člověk si svým vztahem k Bohu a bližnímu určuje svou budoucnost. Na tohle ten boháč vůbec nemyslel, protože žil příliš ve své příjemné přítomnosti, kde se tak snadno obešel bez Boha. Ale teď ví, že jeho pět bratří žije stejným způsobem, že potřebují varování, aby neskončili stejně. Kdyby tak mohl k nim přijít Lazar! "Přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání!" A tento návrh je naprosto odmítnut jako nesmyslný a zbytečný. "Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají!" Když s nimi nezatřese Boží slovo, které volá k pokání, k tomu "pokornému chození s Bohem", nic nedokáže ani Lazarova mise, viditelný zázrak, který by se stal. "Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých." Pán Ježíš ví, co říká v tomto podobenství ústy Abrahama: i On vstal z mrtvých, ale nepřišel přesvědčovat svět, ale přišel k učedníkům, aby jim dal radost a pokoj.

1

Svítání - červen 53/2006

Bůh nás má nepředstavitelně rád V breviáři pro nedělní nešpory v postní době jsou mimo jiné i tyto verše:

Nad hříšným, když se kaje s církví zde na zemi, Bůh Otec se raduje s anděly na nebi, Jemu sám vstříc vychází, jej mile objímá, Kristus Pán laskavě k sobě jej přijímá. Dárce štědrý, Duch svatý, Utěšitel jejich, Činí slavné hody v obcování svatých. Potom všichni společně v tom Duchu hodují A Bohu v jednotě radostně děkují. (Do breviáře převzato z tištěného kancionálu „Piesně Chval Božských - z r. 1561. Do konce století tento kancionál byl vytištěn ještě osmkrát.)

Nic nám tento veršovaný text nepřipomene? „ … I vstal a šel ke svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: Otče, zhřešil jsem proti nebi a vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. Ale otec rozkázal svým služebníkům: Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je a hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. A začali se veselit.“ (z podobenství Lk 15, 11-32) Ti starší v tomto vyprávění snadno poznají Ježíšovo podobenství o „marnotratném synu“ – a my mladší v tom sice vidíme totéž Ježíšovo podobenství, ale nazveme ho poněkud jinak – „o milujícím otci“. Milující otec – to je ta veliká postava tohoto vyprávění. Marnotratných i nemarnotratných synů – synů litujících i nelitujících svá selhání - těch známe celou řadu. Občas k nim i my patříme. To není příliš zajímavé. Ale milující otec. – Tak milující, že synovo vyznání skoro ani neposlouchá, nevěnujeme se mu, nijak je nerozebírá, nekomentuje, neptá se na to - kdy - proč - jak – se stalo, že selhal, co tím vlastně mínil a co si od toho všeho sliboval – a už vůbec se neptá na to, jak dokáže, že své obrácení myslí opravdu upřímně a vážně a zda opravdu a navždy – a to všechno s úmyslem, aby se snad jeho pochybení – přeci jenom jednou opět neopakovalo atd. – Tak velkorysých otců už tolik není. A takovým otcem je Bůh. Ono básnické zpracování, kdy verše o milujícím otci = Bohu za nás napsal středověký autor hymnu. A je s tím spojena nezměrná radost všech. Jak radost Trojice, tak i pro celé „osazenstvo“ nebe. A mělo by to být i důvodem radosti pro nás všechny. Ale my - u takového návratu druhých – začneme přemýšlet a pochybovat. Jsme to právě my, kdo v těch chvílích bývají smutní, zaražení, máme pochybnosti. Právě my si klademe nejrůznější otázky – ve vztahu k tomu druhému. Ale proč? Vždyť přeci – Bůh nás všechny miluje – miluje i nás hříšníky – a to všechny hříšníky a už od věčnosti, už dříve než byl svět. On už tehdy na počátku všeho věděl, jak každý z nás bude slabý, kolikrát klesne – a přesto už tehdy z nás měl nesmírnou radost, měl každého nekonečně rád. Bůh nás nepředstavitelně miluje, Bůh nás očekává. Karel Tuháček

Potrat ano, či ne – to je svoboda volby Reakce na průzkum mezi teenageři v Mladé frontě Dnes 8.6. 2006 Jiří Karas www.christnet.cz Je smutné a varovné, když dotazovaní teenageři v článku MfD z 25.5.2005 „Školáci: Rozhodně nezakazovat“ necítí za počatý lidský život takřka žádnou odpovědnost. Jako by potrat nespočíval v usmrcení nenarozeného dítěte a nebyl otázkou života a smrti bezmocného človíčka, ale jen problémem toho, kdo se o něm rozhoduje. Zřejmě jsou to následky necitlivé sexuální a zcela chybějící etické výchovy na školách. Sexuální výchova je zařazována do občanské nauky a její výsledky jsou tristní. Děti očividně nemají styk s reálným obrazem života či jsou manipulovány, aby potrat chápaly jen jako nezbytný lékařský zákrok, který je zbaví odpovědnosti a usnadní jim život. Představují se jim „přeplněné“ dětské domovy, do vědomí se jim vkládá strašák znásilnění. Přitom je čekací doba na novorozence např. v Praze kolem tří let, takže „odložené“ děti prakticky okamžitě jdou do milujících rodin. A znásilnění s následkem otěhotnění je v praxi výjimečný jev. Je otřesné, když šestnáctiletá gymnazistka říká, že je „nelidské zabít dítě, které za nic nemůže“ a jedním dechem dodává „ale kdybych se sama dostala do těžké situace, podstoupila bych to“. Když už plodu přiřkne status dítěte a zároveň ho chce usmrtit, není to protimluv? A ne-li protimluv, co vlastně? Nechci spekulovat, zda v té absolutní neúctě k lidskému životu není i jiný úmysl. Každopádně jde o naprosté selhání humanismu a zdrcující odpověď na výchovu ve školách. Proto jsem přesvědčen, že současná kampaň charitativní organizace Hnutí pro život ČR s názvem Svoboda volby měla probíhat nejméně stejnou dobu jako tato školní sexuální „osvěta“. Je pravděpodobné, že k probuzení svědomí – podobně jako při dopravních nehodách – mohou pomoci právě drsné záběry zmařených lidských životů. Protože o tom ona „svoboda volby“ je – zda nechat své dítě usmrtit, nebo zda překonat těžkou situaci láskou k němu a od něj pak na oplátku lásku čerpat.

2

Svítání - červen 53/2006

Ve Švýcarsku se narodila "medicínská" holčička jako dárce kostní dřeně; biskupové: je to nebezpečné Švýcarští biskupové reagovali na případ holčičky, která se narodila v Ženevě v lednu 2005. V bruselské laboratoři bylo z několika desítek umělým oplodněním vytvořených embryí vybráno jediné, které mělo potřebné vlastnosti k tomu, aby mohlo být dárcem kostní dřeně pro šestiletého bratříčka. Tento postup je nazýván jako vytváření tzv. medicínských dětí. Bioetická komise Švýcarské biskupské konference označila ve svém středečním dokumentu narození prvního "medicínského dítěte" na území Švýcarska za "šokující eugeniku kamuflovanou dobrým úmyslem". "Ačkoliv by nebylo moudré kritizovat subjektivní úmysl zoufalých rodičů, kteří se radují z uzdravení jejich syna, musíme varovat, že technika "medicínských dětí" představuje nebezpečnou formu eugeniky," uvádí dokument. Pro toto "medicínské dítě" - narozenou holčičku, vědomě vytvořila bruselská laboratoř (Mrs. Hilde van de Veldes Brussels laboratory) 20 až 30 embryí, aby z nich vybrala to pravé. Jediné z nich mělo štěstí a přežilo. Ale ostatní byla zlikvidována a zničena jako nepotřebný materiál

Studijní odbor Církve bratrské vydal stanovisko k Harry Potterovi Studijní odbor Církve bratrské se na základě dotazů věřících krátce vyjádřil ke knihám a filmům o Harry Potterovi. „Jde o podnět k dalšímu přemýšlení nad výchovou dětí v dnešní postmoderní společnosti.“, uvádí internetové stránky Církve bratrské. Stanovisko studijního odboru této teologicky konzervativní evangelikální církve je značně umírněné. Nepředkládají se zde hotové soudy, spíše podněty k zamyšlení. Ve stanovisku se zdůrazňuje, že „Harry Potter není jedinou knížkou či filmem, který používá svět kouzel a nadpřirozených bytostí ke tlumočení určitého příběhu. Je třeba jmenovat v křesťanských kruzích známá díla C.S. Lewise (Narnie) a J. R. R. Tolkiena (Pán prstenů). Kromě toho je zde dlouhá tradice dětských pohádek, které používají svět kouzel téměř v každém příběhu ( u nás např. B. Němcová, K. J. Erben). Zdá se, že není zcela spravedlivé, abychom své odmítání zaměřili pouze na Harryho Pottera a akceptovali kouzelnický svět jiných příběhů.“ Stanovisko dále poukazuje na to, že daleko škodlivější je vliv filmů, kde lidé praktikujímagii ve svých každodenních situacích (horoskopy, věštění, vyvolávání duchů apod.) V závěru studijní odbor CB vyjadřuje názor, že „v případě Harryho Pottera se zdá, že obavy některých vychovatelů jsou větší než odpovídající nebezpečí....Žijeme v době zvýšeného zájmu o nadpřirozené jevy a symboliku a naše interpretace pravdy má současnou situaci reflektovat.“

.… je tvoje čest a sláva …. Když se běžný katolík modlí, pak nejčastěji záměr té modlitby, smysl a cíl je prosba v nějakých potřebách: v potřebách jeho samotného, v potřebách jeho blízkých, v potřebách světa, církve, za duše v očistci – a přitom se obrací k někomu v nebi (často k některému svatému). V podstatě ta modlitba vyjadřuje naše problémy a snažíme se slovy „informovat“ nebe, co by bylo potřebné a vhodné a co tedy my doporučujeme jejich „mimořádné pozornosti“ – co by bylo „vynikající“ pro tento svět, pro lidi, pro mě samotného nebo mé blízké, které mám rád a snažím se jim nějak „pomoci“ jejich problémy vyřešit a „nebe“ by nám v tom mohlo být nápomocno. Někteří zbožní lidé si dokonce dají tuto práci za nás, abychom se sami ani nemuseli namáhat a své potřeby formulovat do slov – a tak v různých „užitečných“ knížkách už dostaneme tyto modlitby naformulované – pro tu nebo onu příležitost (v čas dešťů, v čas sucha apod.) a na nás už jen je, abychom je k nebi s důvěrou odmluvili. Jak se ale modlí sama církev? Jednou z nejčastějších modliteb církve je modlitba mešní, mše. Středem mše je její kánon – to je on, jádro našeho setkání, k němuž všechno směřuje a z něhož to další pak vychází. Kánon mše začíná předmluvou – prefací. A co obsahuje preface? Tam nikde církev nevyjadřuje své starosti. Tam církev, kněz ani shromážděné společenství neřeší své problémy. Tam je v zásadě jedna hlavní myšlenka: „… svá srdce máme u Pána … a proto …. v pravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, abychom ti Bože vždy a všude vzdávali díky, abychom tě chválili a to skrze Ježíše Krista. ….“ A závěrem preface se připojujeme k biblickému volání nebeské církve „Svatý, svatý, svatý je Pán Bůh zástupů. Nebe a země jsou plny tvé chvály. Požehnaný jenž přichází ….“ A dále se pak v kánonu uvedené myšlenky rozvíjejí. Vypravuje se o největším daru Trojice naší zemi - o Ježíši Kristu, o jeho posledním sezení se svými nejbližšími, s apoštoly při poslední večeři. A toto naše setkání slouží k tomu, abychom si tuto večeři připomněli – a chceme-li – přímo tajemným způsobem vstoupili do onoho večeřadla, do Ježíšova vykupitelského díla – do jeho daru všem lidem. Připomínáme sami sobě, že skrze Ducha svatého vytváříme s Ježíšem jediné společenství: tajemné společenství církve putující po této zemi s církví nebeskou – tedy se všemi spravedlivými od počátku světa, se všemi, kteří od nás odcházejí a touží být v blízkosti Trojice – a to vše skrze Ježíše Krista. A modlitba – ona oslavná řeč u Ježíšova stolu – u našeho oltáře - se uzavírá zvoláním: „Skrze něho (Krista) a s ním (s Kristem) a v něm (v Kristu) je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků.“ A my k tomu dodáváme – Amen. To znamená, že my se k této řeči, kterou za nás všechny a z pověření církve pronesl kněz, my se k ní připojujeme, souhlasíme s ní, ztotožňujeme se s ní. To je ústřední modlitba církve, ale současně je to též vyprávění o největším Božím díle v dějinách všeho lidstva ve prospěch člověka, o díle a životě Ježíše Krista. Žádné strasti, žádné naříkání, žádné problémy a starosti. Dokonce i ve dny, kdy si církev připomíná své významné osobnosti – svaté - Pannu Marii, anděly, apoštoly – církev je předně neprosí o přímluvy, o jejich „účinkování“ v nebi v náš prospěch – ale můžeme v ty dny číst – nebo slyšet: • Bože, jsi veliký ve svých svatých, a abychom ti spolu s nimi, především s blahoslavenou Pannou Marií, zpívali píseň chvály - nebo

3

Svítání - červen 53/2006

• • • •

abychom tě chválili a oslavovali a abychom ti také děkovali za blahoslavenou Pannu Marii – nebo abychom ti také děkovali, že nám posíláš své anděly – nebo abychom tě chválili za to, že ukazuješ svou slávu na svých svatých. Neboť velikost jejich života je tvůj dar: v jejich společenství nám dáváš vytrvalost a sílu k zápasu a s nimi nám jednou podáš nevadnoucí věnec vítězství – nebo neboť skrze Krista posvěcuješ svůj lid a dáváš mu své svaté; jejich obdivuhodné svědectví tvou církev ustavičně obnovuje, jejich život nám zjevuje tvou lásku.

A tak bychom mohli ve výběru příslušných pasáží z prefací pokračovat dál. To jsem vybral jen z několika málo. A samozřejmě, že pro církevní období – advent, Vánoce, půst, Velikonoce – které jsou zcela zaměřeny na Ježíšovo dílo, na jeho život - to nemůže být jinak. Preface se předně věnuje těmto chvílím z Ježíšova života a jeho vítězství nad Zlým a nad smrtí. Kdy si z této modlitby církve vezmeme poučení pro svůj modlitební život? Myslíme si snad, že „nebe“ je tak neinformované, že nebe nemá tušení a nic neví o našich starostech a ani nic neví o našich potřebách a tužbách? Nebo si myslíme, že jsme my všichni pro nebe tak nezajímaví a musíme jim neustále říkat: „Tak už si nás všimněte“? Bůh je láska a ti co jsou v nebi v blízkosti Trojice nemohou být jiní – musí být také plni lásky. To se nevztahuje jen na ty, kteří jsou „úředně“ prohlášené za svaté, ale na všechny svaté – tedy i na ty, jejichž jména ani neznáme. V listu Židům čteme: „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků …. Vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naší víru od počátku až do cíle. (Žd 12,1-2 – ekumenický překlad) Text nám nabízí dvě zásadní myšlenky: a) My se často a sami obracíme k nebi, k některým jednotlivcům z onoho „zástupu svědků“ – a zatím nám autor listu doporučuje – „jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše“ - že tedy máme do svých modliteb předně zapojit Krista, na to jsme si vůbec nezvykli, to jsme ve své společné i soukromé zbožnosti jaksi pozapomněli. b) Autor listu nám náš život staví do jiných vztahů. Jak píše - jsme obklopení „zástupem svědků“ – totiž těch, kteří už s úspěchem z tohoto časného života přešli do radosti s Trojicí. A tito svědci – když doplníme onen uváděný obraz ze závodiště – pak bychom dnes řekli – oni nám fandí, drží nám palce, povzbuzují nás a když se nám „daří“, tak nám i zatleskají. Proto to udělejme obráceně. Místo abychom my radili svým oblíbeným svatým, co mají zařídit, pak se předně připojme my k jejich „nebeským modlitbám“ před Trojicí – k jejich společnému děkování, slavení a chválení Trojice. Karel Tuháček

LEŽ V KOSTELE Na konci mše říká kněz věřícím: "Příští neděli budu kázat o lži. Proto bych chtěl, abyste si všichni přečetli sedmnáctou kapitolu Marka." O týden později se před kázáním ptá z kazatelny, kdo všechno četl sedmnáctou kapitolu. Zvednou se ruce všech přítomných. Kněz se usměje a povídá: "Marek má jen šestnáct kapitol. Takže teď začnu kázat o hříchu lži."

Koclířov – místo pro náboženské staromilce ? Koclířov je menší obcí, v které žije přibližně 700 obyvatel a která se nachází 5 km od Svitav a 26 km od Lanškrouna. Většinou tuto vesnici máme spojenou s náboženskou aktivitou některých, kteří na tato místa pravidelně dojíždějí i z lanškrounské farnosti. Zajímavá je poloha této obce. Od 418 m.n.m. až po osadu Hřebeč 590 m.n.m. Na nejnižším bodě se nachází fotbalové hřiště a hned nad ním areál a komplex budov Českomoravské Fatimy. Koclířov má poměrně bohatou světskou i náboženskou historii, kterou nelze přehlédnout. První listinné záznamy pocházejí z roku 1347. Obec před více než sto lety měla dvojnásobně více obyvatel než doposud. Leží na strategicky významném místě, a proto je historie obce protkána častými pobyty vojsk v rozličných údobích dějin s negativními dopady na infrastrukturu obce. Ale vraťme se zpět k současnosti. Koclířov leží na křižovatce hlavních tahů silnic a je velmi snadno dostupný z různých částí republiky. Při akcích pořádaných Českomoravskou Fatimou je toto zvlášt

patrné. Mnoho aut i autobusů sem směřuje z různých koutů země a velké parkoviště má dostatečnou kapacitu je všechny pojmout. Koclířov, přemýšlel jsem o tomto místě a trochu mne mrzelo, že je tak blízko, a přesto nejsem schopen se tam podívat. Jistě, měl jsem předsudky vůči spiritualitě Fatimského apoštolátu a nemusím se nutně se všemi věcmi ztotožňovat, to je pochopitelné, ale bylo spíše věcí mé lenosti, že jsem se nedokázal vypravit do těchto míst dříve. Naskytl se však volný den a já věděl, že v Koclířově je zrovna P. Vella, který tam bude mít exercicie. Počasí přálo, a tak jsme společně se ženou vyrazili autem a během půl hodiny byli na místě. „Návštěva Koclířova“, znělo to skoro až nepatřičně, protože jsem potkal pár lidí, kteří toto místo mají spojené s jakýmsi náboženským fundamentalismem nebo staromilstvím … Zaparkovali jsme auto, vyzbrojili se deštníky pro případ nepohody a vyrazili směrem k nepřehlédnutelnému objektu. S kočárkem jsme to vzali postranní uličkou, až jsme došli k fotbalovému hřišti, nad kterým je areál poutního domu s kostelem sv. Alfonse z Liguori. Z dálky bylo slyšet hlas amplionu od kostela, vítězný pokřik dětí, které se honily za míčem na hřišti a bouchání petard, kterými si zpestřovaly přestávku ve fotbale. Dva stánky nabízely cukrovinky a o kousek výše se

4

Svítání - červen 53/2006

zase nabízela duchovní literatura, jak ze zavazadlového prostoru vozu tak o pár metrů dál z pevně instalovaného stánku. Příchozího poutníka vítala otevřená kaplička Nazaretská kaple, kde hořely svíce a při letmém nahlédnutí vyběhla z kapličky značně obtloustlá březí kočka. Jak jsme později zjistili, koček, a to zvláště v tomto stavu, se tu vyskytovalo poměrně více. Nepůsobily rušivě, ba naopak byly přítulné a poklidně si žily svůj kočičí život. Míjeli jsme kapličku a už bylo vidět na stráň, kde na tzv. Hoře blahoslavenství sedělo a postávalo mnoho lidí a z rozmístěných amplionů bylo slyšet slova růžence. Prošli jsme okolo dvorní kavárny a vešli do malého parku, kde byla jakási pergola a tzv. Lurdská jeskyňka, kde hořely desítky svící. Park byl velmi krásně udržovaný a květiny podél zídky zářily všemožnými barvami. Prošli jsme brankou dále a byli jsme na okraji lesa, v němž byl tzv. Memoriál Fatimy, což je jakýsi meditativní sochařský komplex vázaný k 3. tajemství z Fatimy. V symbolice v sobě nese obraz cest utrpení a smrti směrem ke kříži a směrem od kříže výraz svobody a naděje. Občasné zazvonění zvonce na kříži je z dálky slyšet a jakoby upozornilo na to, že přestože je to vše ze dřeva a kovu, tak sílu rozhýbat zvon má jenom živý člověk, který se po cestě pohybuje. Vystoupali jsme po schodech o několik metrů výše a vyskytli se na kamínky vysypané cestě, která směřovala pod pódium krytého presbytáře. Po levé straně byla veliká stráň. Před pódiem řady lavic plně obsazené návštěvníky a ostatní byli roztroušeni kolem v různých místech. Někdo ležel vysoko ve stráni na dece, ztracen mezi stromy, někdo postával ve stínu blízkých keřů, jiný seděl na přenosné stoličce mimo hlavní dav, někteří využívali donesených lavic a sedli si rovnou pod pódium. Čtyři řádové sestry obsadily schůdky do stráně. Některé postarší dámy daly přednost samostatným židlím přímo na cestičce u pódia. Jiní spořádaně seděli na lavičkách ve svahu. Zajímavé bylo velké ticho a důstojná atmosféra, která provázela celou mši svatou pod otevřeným nebem. Měl jsem možnost potkat několik lidí z naší farnosti a byla to milá setkání, ale měl jsem také možnost potkat nepříjemnou dámu přímo pod pódiem, která mi zkazila náladu. Jak to někdy bývá – stačí jediný člověk a je po náladě … Snažil jsem se velmi tiše projít kolem sedících

posluchačů a vyfotit nějaký záběr. Ovšem za zády se mi ozvalo protivné zasyčení: „Co je to za chození, neslyšíme…“ Pořídil jsem záběr a pomalu odcházel neslyšně, jak se jen dalo po bělostném kamení. Jen u té pohoršující se paní jsem se zastavil, neovládnul a sdělil jí, že příště si vezmu křídla. „No jó, no jó …“, vrčela na mne, ale to už jsem se v klidu vzdaloval mimo akusticky nebezpečnou zónu. Co říci závěrem, abych tak nějak zhodnotil ten krátký pobyt v Koclířově? Prostředí bylo vcelku příjemné a zajímavé. Co mne výrazně překvapilo byla především vysoká návštěvnost akcí a existence takového areálu, který je schopen nabídnout lidem určitou náboženskou atmosféru, kterou třeba ve svých domovských farnostech mohou postrádat. Překvapila mne i důstojnost místa, kde bylo patrné, že lidé přicházejí a naslouchají slovům a aktivně se účastní programu. Nikdo nepokřikoval nebo hlasitě nemluvil a byl patrný zájem účastníků na programu. A je úplně jedno, zda se jednalo o starou babičku s hůlkou, opřenou o pódium a nebo vlasatého mladíka rozloženého na dece opodál. Nevím, zda tam bylo tři sta padesát nebo čtyři sta lidí, ale pod otevřenou oblohou bylo málem větší ticho než v kostele. Ticho, které dává prostor člověku naslouchat a souznít. Učiníme-li prostor pro Boha, on může vstoupit a můžeme zaslechnout Jeho hlas, nemusíme vždy slyšet jen ozvěny svých vlastních tónů. Vypadalo to, že lidé se cítí příjemně a cítili se příjemně už jenom kvůli tomu, že do Koclířova vyrazili zcela svobodně z blízkých i vzdálených koutů. Neplnili svou nedělní povinnost ani neprovozovali náboženskou turistiku, ale chtěli jen učinit něco více pro svůj duchovní růst. A to je na tom úžasné. Jistě, není nic bez chyb a jistě by se našlo pár momentů, které by pro někoho byly nepřijatelné, ale tak je to často se vším. Zatímco zástupy účastníků se v proudech odebíraly do kostela, tak my jsme odcházeli po cestě dolů směrem k parkovišti provázeni jemným deštěm. U stánku pod hřištěm jsme se ještě zastavili a pak už jen odjížděli zpět k Lanškrounu. Tak to byl tedy ten Koclířov, vesnička ztracená mezi kopci o které jsme dlouho slýchávali, ale nyní konečně viděli na vlastní oči ... A díky Bohu za to. - MK-

ŠIFRA MISTRA LEONARDA Kniha s tímto názvem se jistě mnoha lidem dostala do rukou a nebo alespoň o ní slyšeli. Stala se literární předlohou k filmu, který se nedávno dostal do našich kin. Názory jsou rozmanité a komentátoři z různých táborů se střídají, aby vyjádřili svá stanoviska. Proč si tato kniha vysloužila takovou pozornost a proč román The Da Vinci Code ( v českém překladu Šifra mistra Leonarda) se stal ve světě bestsellerem? Spisovatel knihy Dan Brown začal tvořit své romány před deseti lety a okamžitě díky svým konspiračním teoriím získal pozornost mnoha příznivců tohoto žánrů. Úvodní román Digitální pevnost z roku 1996 se týká nebezpečného světa počítačů, Pavučina lži spekuluje o tajemstvích pod polárním ledem a tajných plánech NASA, thriller Andělé a démoni zaměřuje svůj děj na síly zla, které ohrožují papežskou stolici. V tomto románu už vystupuje profesor R. Langdon a hned se pouští do bojů v zákoutích tajných archivů a starých katedrál. Kniha Šifra Mistra Leonarda, která vyšla roku 2003 je bestssellerem, který má milionové náklady a téma kterého se dotýká a následná diskuze kolem ní jenom prodejnost umocňují. Z autora Dana Browna se stal multimilionář. Dokázal skloubit kvalitně napsaný detektivní román plný hádanek a symbolů s reáliemi, které nás obklopují. Dokázal účelově využít existujících skutečností a použít je pro fikce svého děje a učinit z nás tak v zásadě čtenáře, kterým je předložená taková snůška abstrakcí, domněnek a spekulací, že v dobrém slova smyslu těžko můžeme oddělit zrno do plev, pokud nejsme alespoň průměrnými znalci církevní historie. Knihu jsem četl z nakladatelství Metafora s.r.o. a na obalu jsem se dozvěděl, že prý ve světě vyvolala tak bouřlivé ohlasy, že se do toho vložil Vatikán, jenž ústy svých prelátů, jak je psáno, nabádal správné křesťany, aby knihu v žádném

5

Svítání - červen 53/2006

případě nečetli ... Že něco bylo zakazováno, to nevím, ale po přečtení knihy jsem nabyl dojmu, že je naprosto samozřejmé, když oprávněná instituce, o které je zkresleně a hanlivě psáno se ohradí a zaujme nějaké stanovisko. Věřím, že nebylo tak jednostranné, jak uvádí distributor na obalu knihy. V knize jsou domněnky, že církev zamlčovala skutečná fakta o Ježíši, že Ježíš byl manželem Máří Magdalény, že kalichem bylo obrazně lůno Máří Magdalény, která porodila dceru Sáru, jejíž potomci byli francouzskými králi. Ježíš prý nebyl Božím Synem, ale obyčejným člověkem a teprve císař Konstantin vytvořil Bibli a kult Božího Syna. A je tam i velká spousta dalších věcí vydávaných autorem knihy za hodnověrná fakta. Jak na to reagovat? Najdou se mnozí a to i vzdělaní, kteří prostě ignorují jakoukoli reakci a zdůvodňují to tím, že by negativní reakce jen podpořila reklamu knihy... Ve skutečnosti oni reagovat nechtějí, chtějí stát kdesi uprostřed, mimo jakýkoli konflikt. Tito lidé ani nemají dostatek odvahy a soudnosti věcně argumentovat. Nedávno se mi stala příhoda, že se jeden známý slovně dotkl rodiny jedné nejmenované slečny. Ona to nesla velmi nelibě a očekávala omluvu od dotyčného. Cítila se tak uražena... A když se dotkne autor v knize, kterou čtou miliony čtenářů samé podstaty víry a církve, která je Boží rodinou, tak se celkem nic neděje, všechno je v pořádku, nereagujeme, zachováváme klid? Snad ze strachu, aby nás někdo nepodezíral z fanatismu, snad z obavy, abychom nebyli jako extrémní fundamentalisté z Východu? Je smutné, že i v řadách teologů a duchovních se najdou opatrné a rezignující postoje, které jsou nevýrazné, bezbarvé a průměrné. Vlastně se nic neobjasní, nic nesdělí, myšlenka nezazní. Lidem jakoby bylo spíše doporučováno moc si s věcmi nelámat hlavu a hlavně ctít to římské heslo - chléb a hry. Dobře se najíst a napít, dobře se pobavit, nedělat život náročnějším než je. A vzdělávat se, podporovat informovanost, rozvíjet komunikaci? To není potřebné? A tak závěrem chci poukázat na knihu, která je velmi kvalitní a oceňuje i to, že Dan Brown u čtenářů mohl probudit zájem o rané dějiny křesťanství, oceňuje i kvalitu knihy jako románu, ale cíleně se zaměřuje především na faktické omyly a dezinformace v Šifře Mistra Leonarda uvedené. Kniha, tedy skutečně jakýsi „opravník“, se jmenuje Šifra Mistra Leonarda – pravda a smyšlenky (Truth and Fiction in The Da Vinci Code, Oxford University Press v Oxfordu 2004). Vydaná byla v Čechách v nakladatelství Euromedia Group, k.s. – Knižní klub (www.euromedia.cz) Autorem knihy je americký historik Bart D. Ehrman a pracoval na ní nikoli, aby D. Brownovi vytýkal nepřesnosti, ale aby poskytl hloubavým čtenářům zdroj věrohodných informací a uvedl na pravou míru historické omyly, kterých se D. Brown ve své knize dopustil. Současně je tato kniha mimořádným a zajímavým zdrojem informací, které se dotýkají pozoruhodných nálezů svitků od Mrtvého moře a knihovny z Nag Hammádí a hojně cituje z neznámých evangelií. Autor Bart D. Ehrman je odborníkem na rané církevní dějiny a vedoucím katedry religionistiky na Severokarolínské univerzitě v Chapel Hill. Bravurně odděluje pravdu od smyšlenek a jeho vyprávění je téměř strhující jako samotná Šifra Mistra Leonarda. Jen počet stran je podstatně menší. Kniha je plná objektivních podnětů a zajímavých faktů. Stojí za přečtení a je vhodná především pro ty, které zajímá do jaké míry se Dan Brown ve své knize rozešel se skutečnou realitou, kterou nahradil často spekulací nebo nepodloženou fikcí. - MK -

Kdo jsem? Mám větší moc než armády celého světa. Zabila jsem mnoho lidí – nikoho nešetřím. Jsem zhoubnější než střely i nejsilnější zbraně a můj stín se plazí naprosto všude. Své oběti hledám mezi lidmi bohatými i chudými, slabými i silnými, starými i mladými. Vdovy a sirotci mě znají nejlépe, protože těm působím neustálé starosti. Skrývám se tam, kde mě nikdo nevidí, protože chci pracovat ve vší tichosti. Mnozí na mne upozorňují, varují vás přede mnou, ale vy nedbáte. Jsem nemilosrdná, neúnavná a krutá. A jsem všude. Doma, na ulicích, ve firmě, na zemi, ve vzduchu i na moři. Přináším nemoci, úpadek a smrt. Nic vám nedaruji. O všechno vás oberu. A přesto je málo těch, kdo se mě snaží zničit. Jsem váš velký nepřítel. Jsem lhostejnost.

Informace od pastorační asistentky: První svaté přijímání přijalo letos 11 dětí: Štěpán Kolomý, Miroslav a Josef Mirga, Terezie Dvořáčková (přijala i svátost křtu), Jaroslava Ježková, Štěpánka Smoláková, Veronika Maiová, Adéla Caldová, Adéla Kunertová, Ludmila a Zuzana Macháčkovi. P. Zbigniew přeje všem farníkům prázdniny plné radostí. Setkání pastorační rady bude 5.9. ve farní klubovně od 20 hodin. Na prázdniny vyhlašuje farnost pohledovou biblickou soutěž, přesné podmínky budou v ohláškách, na nástěnkách a farních stránkách.

!!! Prosíme paní Federlovou, která si objednala fotky z duchovní obnovy s P. Koudelkou, aby se o ně přihlásila redakci Svítání. Případně prosíme čtenáře Svítání, aby nám pomohli paní kontaktovat. Děkujeme Vám.

Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2, odst.2 a §3, odst.f. redakce: Jana a Mirek Kuťákovi textové korektury: Olga Skalická

( Lidická 823, LA )

6

Tel.: 602 828 751, 465 325 166

miro.kutak@tiscali .cz

Svítání - červen 53/2006