noviny NAŠE DĚTI č erven 2010 farnosti sv. Anežky na Spoř ilově, roč ník XII

farnosti

N A ŠE

sv.

Anežky

na

Spořilově,

ročník

červen 2010

noviny

XII

DĚT I

V tomto měsíci poprvé přijmou Krista. My rodiče a naše katechetka Klára Kudrnová jsme je připravili k tomuto velkému setkání. S nostalgií vzpomínáme, když jsme my s tlukoucím srdcem a dětskou vážností přijali Krista. Jak to bude dál s našimi dětmi? Základ byl položen. Vztah mezi našimi dětmi a naším Pánem byl navázán. Jako v každém vztahu i tento náročný a láskyplný vztah má být dál rozvíjen, má-li přinášet ovoce dobrého života. Nedělní bohoslužba a společný nedělní oběd dávají celému týdnu pečeť Kristovy přítomnosti. Služba, kterou jako rodiče prokazujeme, umění odpustit, umět se zasmát, brát sebe a věci s humorem – to je opravdová škola pro naše děti. Před lety jsem navštívil domov důchodců. Babičky bydlely po dvou. Mohly mít u sebe osobní věci. Nad postelí té, za kterou jsem přišel, visel obrázek: Památka na první svaté přijímání. To přejeme našim dětem: aby měly rády našeho Pána tak, jak ho milovala tato babička. Otec Řehoř

Foto Markéta Luskačová

2. strana

POHO R Š EN Í

farní noviny – červen 2010

V

C ÍR K V I

V církvi jsou pohoršení, věci ostudné a hodné pokárání. To my katolíci nemůžeme popřít. Církvi bylo vždycky vytýkáno, že je matkou nehodných dětí. Má děti, které jsou dobré, má však mnohem víc dětí špatných. Bůh to tak chtěl od počátku. Mohl založit církev, která by byla čistá. Kristus však předpověděl, že koukol zasazená nepřítelem zůstane spolu s pšenicí až do žní, do konce světa. Také řekl, že církev se bude podobat rybářské síti, která zahrne ryby všeho druhu, a roztříděny budou až večer. Také řekl, že zlí a nedokonalí budou převažovat: Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Je tedy v dějinách a v životě katolíků stále dost toho, co nahrává odpůrcům. Jestliže se našel mezi Ježíšovými učedníky Jidáš, nedivme se, že během tolika staletí došlo k případům krutosti, nevěry, pokrytosti a zkaženosti nejen mezi prostými věřícími, ale také na vyšších místech, v biskupských palácích a na stolci svatého Petra. Proč bychom se divili, že v barbarských dobách a za časů všeobecné rozmařilosti byli biskupové, opati a kněží, kteří zapomněli na své povinnosti a na svého Boha, a stali se otroky světa a těla, a kteří se v této proklaté době sami ztratili? Je to důvod k triumfu, když v dlouhé historii papežů se mezi mučedníky, vyznavači, dobrými a moudrými pastýři vyskytl jeden, dva nebo tři, kteří podle popisu Pána odpovídali onomu špatnému služebníku, který začal tlouci své spoluslužebníky a jíst a pít až do němoty? Nebo že v té či oné době se církev mýlila, vyhlásila nevhodná opatření, byla váhavá a nelidsky přísná či úzkoprsá? Řekl bych prostě, že vzhledem k tomu, jak známe člověka, byl by to zázrak, kdyby v historii církve tato pohoršení chyběla. Kardinál John Henry Newman (1801 - 1890) Připravil O. Řehoř


strana 3

Ze Spořilova na Hradčany

S

pořilovská farnost byla od založení duchovně spjata s řádem svatého Františka z Assisi. Pamětníci si dodnes vzpomínají na otce Inocence, Bartoloměje, Norberta, Jana Baptistu a řadu dalších z kostela Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí, kteří zde působili a později vypomáhali prvnímu faráři otci Cyrilovi Kadlecovi. Když v noci ze 13. na 14. dubna 1950 byli tito bratři násilně deportováni a později protiprávně odsouzeni, zůstal otec Cyril na Spořilově sám. Ne na dlouho. Boží zrnko až dozraje přináší užitek stonásobný. Z fary do kostela blahoslavené Anežky České šel asi pětadvacetiletý muž bez hábitu. Na šedých šatech se vyjímal bílý proužek pod límcem, kolárek. Bylo patrné, že jde sloužit ranní nedělní mši svatou. Lidé poznali, že jde o nového kaplana, novokněze Miroslava Vágnera. Ministranty překvapilo, že při latinské mši odříkával confiteor – vyznávám se s přímluvou také ke svatému Františkovi, „sancte Francesco omnibus Sanctis“, což u neřádových kněží bylo nezvyklé. Po mši udělil otec Miroslav novokněžské požehnání a pak jel autobusem do blízkého Chodova, kde sloužil další mši u Svatého Františka. Spořilovský kaplan měl na starosti především chodovskou farnost. Když v roce 1951 páter Vágner nastoupil, v presbytáři byl oltář, který svým vzhledem připomínal spíš běžný nábytek, jaký se tehdy dělal – dřevo natřené bílým emailem. V druhé polovině padesátých let se s Jiřím Konvičkou pustili do práce a společně vytvořili zcela nový mobiliář pro kostel na Chodově. Než se montoval nový oltář, pan farář Kadlec už doporučoval, aby kněz sloužil čelem k lidu. Věděl jako advokát Nejvyššího církevního soudu ve Vatikánu, kam bude směřovat koncil. Už tehdy v něm byly živé myšlenky reformy. Nový oltář byl stejný jako dnes, ale tehdy byl ještě z opatrnosti přisazen ke zdi. Za komunistického režimu byl otec Miroslav hlídán, vyslýchán a šikanován. Už za několik let musel opustit Prahu a působil jako administrátor ve farnostech Mšec, Srbeč, Pozdeň, Divišov a Třebešice. Z Mšece vede březová alej k Srbči. Nahoře ve svahu je poutní místo s kostelíkem Nejsvětější Trojice. Tam se páterovi Vágnerovi podařilo opravit kapli a skutečně postavit první oltář s celebrací čelem k lidu. Byl to v Čechách jediný oltář čelem k lidu. Kadlecovy a Vágnerovy reformy se stávaly skutečností. V roce 1984 se otec Vágner stal farářem u sv. Jiljí. Jako farář se opět na nějaký čas vrátil do farnosti u kostela Matky Boží před Týnem a nakonec byl farářem v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Až po roce 1989 zastával kromě svého pedagogického působení na Katolické teologické fakultě UK také řadu funkcí

4. strana

farní noviny –červen 2010

v rámci arcidiecéze. V devadesátých letech byl členem sboru poradců, do roku 2008 členem kněžské rady. Byl vikářem I. pražského vikariátu a soudním notářem interdiecézního soudu. V červnu 2008 byl P. Vágnerovi v katedrále sv. Víta udělen titul „prelát Jeho Svatosti“. Papež Benedikt XVI. tímto způsobem ocenil dlouholetou pastorační činnost vykonávanou s velkou obětavostí, láskou a hlubokým porozuměním pro potřeby věřících. S Mons. Miroslavem Vágnerem z „Hradčan“ jsem se náhodně potkal před několika roky na promoci Teologické fakulty UK. Poznal mě. Byl rád, že z jeho spořilovské rodiny vnuci Václav Ctirad a sestra Ludmila Jana Pospíšilovi kráčejí po františkánské cestě. Život byl pro něho Kristus a smrt je pro něho nový život – oznámila Metropolitní kapitula sv. Víta v Praze, když v sobotu 17. dubna 2010 zemřel ve věku 82 let Mons. Miroslav Vágner. Po zádušní mši v pátek 23. dubna 2010 v katedrále sv. Víta v Praze byl pochován v očekávání slavného vzkříšení do kapitulní hrobky na hřbitově v Praze – Břevnově. V roce kněží, díky Hospodine, za jeho službu. Pavel Roček

Pouť seniorů do Hájku Na nejbližší mariánské místo u Prahy, které vloni oslavilo 350 let své existence, se již po osmé vydali pěšky i auty senioři z Místního společenství SFŘ při kostele sv. Anežky v Praze na Spořilově. Celkem se nás zde sešlo (včetně dalších našich příznivců z Prahy, Kladna a Jílového) třicet. Mši svatou sloužil jako obvykle náš duchovní asistent P. Řehoř Mareček,OFM. Po mši svaté následovalo tradiční agape tj. vynikající guláš paní Langové a další sladké dobroty přinesené z různých míst. Místo, které v polovině minulého století sloužilo k internování kněží, později armádě, nyní je pomalu obnovováno – nejen po stránce stavební, ale i duchovní. Atmosféru letošní pouti zachytil poutník Jiří Horský. František Reichel


P.

Ing. Mgr. Vladimír Slámečka odsloužil před několika lety jednu ze svých prvních mší i v našem kostele. Pracuje na několika frontách: je odborným asistentem na FEL ČVUT, knihovníkem katedry, vyučujícím předmětů úvod do teologie, etika, základy latiny, etika pro výpočetní techniku. Je duchovním poradcem v Centru informačních a poradenských služeb ČVUT a stejnou funkci zastává i v Poradenském středisku na fakultě elektrotechnické. Za studenty dojíždí jako kněz na univerzitu do Pardubic a vypomáhá zde i v duchovní správě.

Jaké bylo vaše dětství? Jste z nábožensky praktikující rodiny? Pocházím z Prahy - Kobylis, kde jsem se narodil, vyrůstal a kde dosud bydlím. Rodiče byli oba katolíci, od 1. třídy jsem chodil ve škole na náboženství, ale života farnosti jsem se neúčastnil. Víra v naší rodině byla sice přítomna, ale v pravém slova smyslu praktikujícími katolíky jsme nebyli. To se změnilo až s otcovou smrtí, když mi bylo 16 let. Tehdy jsem si snad poprvé uvědomil svůj vztah k Pánu Bohu.Víra mi dala sílu vyrovnat se s touto první velkou ranou mého života. Snad bych to nazval jakousi první konverzí. Současně s tím jsem začal ministrovat a bylo to pro mě něco tak nádherného, že jsem se nemohl dočkat večera dalšího dne, až zase budu stát u oltáře. Byla v tom směs všeho možného - od touhy po Kristu až po každodenní setkání s partou milých lidí, kteří pro mě v té době mnoho znamenali. To byl počátek mé cesty k oltáři Páně. Zažil jste kvůli víře nějaké ústrky, komplikace? Ne, nezažil. Ač to zní možná podivně, kvůli víře, resp. životu v Církvi, jsem nikdy neměl žádné problémy. I když poté, co jsem na sklonku roku 1988 vstoupil k dominikán-

strana 5 ským terciářům, mě spolubratři varovali, někteří z mých kamarádů byli i u výslechů a to opakovaně, mně se nic takového nepřihodilo. Co pro vás znamená sv. Anežka? Mělo vaše působení v naší farnosti vliv na rozhodnutí stát se knězem? Přiznám se, že takto bych otázku nejspíš neformuloval. Sv. Anežka Česká je pro mě jedna z velkých dcer našeho národa, jedna z postav našich národních patronů, které všechny miluji a všech si jich nesmírně vážím. V tomto smyslu bych se neváhal označit za kněze střihu pana biskupa Lebedy. Dodnes vzpomínám na jeho slavnou mši svatou na Spořilově v památných listopadových dnech roku 1989, při které jsem samozřejmě ministroval. Do spořilovské farnosti jsem ale nepřišel „za sv. Anežkou“, ale díky jednomu kamarádovi, který mě do ní přivedl ve chvíli, kdy mě bylo těžko, prožíval jsem veliké lidské zklamání a hledal zázemí. A tehdy se mě sv. Anežka v osobě P. Marečka a jeho farníků ujala a přijala mezi své děti. To bylo někdy v polovině osmdesátých let a jí, resp. vám všem, nepřestanu být nikdy vděčný. Ale rozhodnutí stát se knězem už ve mně uzrávalo daleko dřív, ještě před příchodem na Spořilov. Nebýt ale Anežky v zastoupení P. Řehoře, byla by asi moje cesta k oltáři mnohem trnitější. Byl to právě on, kdo mi svého času velmi pomohl. Kudy se vlastně ubíraly vaše cesty pro toto rozhodnutí? Teologii jste začal studovat po revoluci poté, co jste dokončil studia na ČVUT. Zní to možná pateticky, ale první myšlenky na kněžství přišly s otcovou smrtí. A čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že je to jediná alternativa mého života. Především ale kvůli nemocné matce nebylo možné odejít z domova a vstoupit do semináře v Litoměřicích, padla tedy volba na elektrotechniku, která mě ostatně od dětství


Jak reagovala vaše rodina a okolí? V té době jsem měl už jen maminku, jsem sám a nemám ani sourozence, takže žádná rodina ani reagovat nemohla, bohužel. Nevidím ale sebemenší důvod k jakýmkoliv záporným reakcím vzhledem k tomu, že moje okolí bylo vždy více méně věřící nebo alespoň tolerantní. Tím myslím třeba svoje přátele a dnes moje studenty. A možná v těch nadšených porevolučních letech byla taková životní volba tak trochu in, nemyslíte ? Vrátil jste se zpět na ČVUT, kde pracujete v CIPSu – Poradenském středisku pro studenty FEL. Jak jste se ale dostal ze semináře zpět ke své původní profesi? To je alespoň v našich krajích neobvyklé. Máte pravdu. Po dokončení bohosloveckých studií odchází většina bohoslovců do pastorace, zatímco mé kroky vedly na moji starou Alma Mater, Fakultu elektrotechnickou ČVUT v Praze. Nebylo to ale všech-

no tak snadné, jak to možná zpovzdálí a s odstupem času vypadá, byla to opět další složitá peripetie na mojí už tak komplikované cestě ke kněžství. A protože se o všech těchto smutných věcech nechci příliš rozpovídávat, snad postačí konstatování, že stejné události, které mě před lety nasměrovaly na Spořilov, zapříčinily tentokrát můj návrat do Dejvic na Českou techniku. Ale Bohu díky za to. Otevřely se přede mnou možnosti, o kterých jsem se ani neodvažoval snít.

farní noviny – červen 2010 pro výpočetní techniku a dokonce i latina vyučovaná pro obor „Biomedicinské inženýrství“. Bohužel skončily obvody. Dnes bych je při návalu studentů už těžko stíhal. Kdy a kde jste byl vysvěcen na kněze? Stále mluvíme jen o mém akademickém působení mezi vysokoškoláky a to nejdůležitější se nám z toho vytrácí. Čas se naplnil velmi symbolicky v Milostivém létě 2000, kdy jsem z rukou tehdy už královéhradeckého biskupa otce Dominika přijal v katedrále Sv. Ducha v Hradci Králové kněžské svěcení. Moje skoro dvacet let trvající cesta k oltáři se v jistém slova smyslu dovršila. Bylo mi téměř 35 let a měl jsem za sebou už pět roků působení ROZHOVOR mezi akademickou mláS P. VLADIMÍREM deží, proto mě tehdy otec SLÁMEČKOU Dominik pověřil pastorací studentů tehdy velmi mladé „Univerzity Pardubice“. Současně s tím jsem se stal výpomocným duchovním v Pardubicích. Posledních deset let svého života tedy trávím spoustu času na kolejích, jak v původním, tak v přeneseném slova smyslu. Přitom vypomáhám i našim otcům dominikánům od sv. Jiljí v Praze, takže mám častokrát mši svatou u Šedých sester u sv. Bartoloměje a občas mě můžete zahlédnout i na Spořilově.

    

A to jaké? V září 1995 jsem coby čerstvý absolvent teologie nastoupil na Katedru teorie obvodů na naší fakultě a začal jsem učit jeden z nejobávanějších předmětů, teorii obvodů. Pro neznalé doplním, že se jedná o teoretickou elektrotechniku. Vzpomínám na ta léta moc rád; se studenty jsem se i díky oné náročnosti předmětu mohl mnohem blíž seznámit, než je tomu třeba dnes. Záhy se zrodil nápad pořádat výlety, různé prázdninové akce a s tím je spjat i začátek mého působení v Poradenském středisku a později v Centru informačních a poradenských služeb ČVUT, kde pracuji jako duchovní poradce. Byla to taková zlatá léta mého dosavadního pedagogického působení (a doufám, že ne poslední), vytvořila se řada přátelství, která přetrvala dodnes, byl jsem plný elánu a optimismu. K teorii obvodů se ale velmi rychle připojila i teologie a po několika letech etika. Po dalších letech etika

  

bavila. V době vysokoškolských studií na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze jsem se ale začal seznamovat s dominikánským řádem. Tehdy mě současný pražský arcibiskup otec Dominik nabídl možnost formace a kněžství v této řeholní rodině. Přiznám se, že ač jsem se do té doby s dominikány nikdy nesetkal, byly mi jejich ideály blízké, a tak moje rozhodnutí vstoupit do řádu Kazatelů nebylo nikterak těžké. Už jsem měl domluven tajný vstup do noviciátu, když přišel listopad 1989. Přerušil jsem tehdy doktorát z elektrotechniky a vstoupil do semináře v Praze - Dejvicích. To bylo září 1990 a byli jsme první svobodný ročník po mnoha desetiletích. Krásná léta, krásná atmosféra, spousta krásných přátelství.

      

6.strana

A to je ta františkánská stopa ve Vašem životě? Pominu-li Spořilov, pak nejspíš ano, protože právě bývalá představená u sv. Bartoloměje S. M. Benedikta mě před lety

strana 7 nasměrovala do Hájku. Sice jsem o něm slyšel, kdysi jedna naše nájemnice do Hájku putovávala, ale to bylo více než před sto lety, ale poprvé jsem do něj přišel až jako kněz a byla z toho láska na první pohled. Od té doby Hájek pravidelně navštěvuji, přivádím s sebou spoustu svých přátel a studentů, mnohé i z Pardubic, a získal jsem pro něj i řadu velkých příznivců. Prostě Hájek - to je kus nebe na zemi. Přes všechnu snahu komunistického režimu a jeho pohrobků toto nádherné místo zničit. A nadto snad každý ví, že podle legend byli naši otcové zakladatelé přáteli, a františkánská a dominikánská rodina mají k sobě velmi blízko. Akademický rok se schyluje ke svému závěru. Co plánujete na prázdniny? Musím Vás zklamat, ale v současné chvíli neplánuji vůbec nic. Už téměř půl roku se prakticky sám starám o těžce nemocnou matku, takže o nějakých prázdninových aktivitách nemůže být ani řeč. Takže Vám odpovím zkušenostmi z minulých let: i když jsem pro své studenty pořádal spoustu akcí během celého akademického roku, hlavní těžiště bylo samozřejmě o letních prázdninách. Alespoň dvě prázdninové akce: jedna někdy v červenci, druhá na sklonku srpna. Putovali jsme po Čechách, Moravě i Slovensku. Několikrát jsme společně pořádali i duchovní cvičení na Velehradě a bylo by nespravedlivé nezmínit zejména dvě neprázdninové akce, které jsou dosud nejnavštěvovanějšími: společné slavení Velikonoc, většinou v severočeské Jitravě na tamní faře a potom nezapomenutelné Vánoce na srubu.

Připravila Michaela Tučková

8. strana


Milí přátelé, je to už neuvěřitelných 9 let od doby, kdy jsem se v květnu roku 2001 stala ředitelkou Farní charity Chodov. Mám toho už s charitou hodně odžito a spolu s mými spolupracovníky jsme už zažili mnohé. Když se tak ohlížím zpátky, musím konstatovat, že ten rok poslední byl bezkonkurenčně nejnáročnější. Zvláštní, člověk by čekal, že ho po devíti letech už nic nepřekvapí. Na náročnosti posledních dvanáct měsíců se samozřejmě podepsala ekonomická krize, která doputovala i do neziskového sektoru. A tak jsme v poslední době měli největší finanční problémy, co si pamatuji. Teď s napětím sledujeme postupné vyhlašování výsledků dotací, abychom si mohli udělat alespoň orientační výhled na rok letošní. Na klidu nám nepřidalo ani stěhování do našich katakomb. Jen vyjednávání nájemních podmínek se vleklo déle než šest měsíců. Potom jsem musela přesvědčit své zaměstnance, kteří se do katakomb stěhovat nechtěli. Ještě dnes mám v týmu zaměstnance, kteří chodí zásadně jen do pobočky na Spořilově a na Háje dorazí pouze na provozní porady a supervizi. Já se jim vlastně ani nedivím, jsem často v kanceláři déle než 8 hodin. Musím říct, že dlouhodobý pobyt v suterénu působí depresivně i na moji obvykle optimistickou a veselou povahu. Takže jsem vždycky ráda, když mám jednání někde nad zemí. Kromě toho moje asistentka Diana odešla před rokem na mateřskou dovolenou a novou spolupracovnici jsem našla až koncem ledna letošního roku. Takže jsem byla na veškerou administrativu sama. Je pravda, že pracovní problémy řeším neustále, a obvykle se mně to příliš nedotýká. V loňském roce ale onemocněl můj mladší syn. Jsem zdravotník, pohybuji se mezi nemocnými a lidmi s postižením většinu svého dospělého života. Přesto jsem si až minulé měsíce uvědomila, jak náročné je pro rodinu, když má ve svém středu človíčka, který nenaplňuje běžné standardy kategorie „zdravé dítě“. Přitom Jakubovo postižení není nijak vážné, přestože je nevyléčitelné. Problémy se vršily jeden za druhým, hospitalizace, hledání lékařů – odborníků, škola, mimoškolní aktivity, kamarádi, kteří se mu začali posmívat. I to, že se on sám zlobí a logicky se ptá, proč zrovna já. V průběhu posledních měsíců jsme se s tím všichni tak různě prali a vyrovnávali. Teď se ale zdá, že už jsme našli optimální řešení většiny Kubových problémů a hlavně novou školu. A my s Filipem zjišťujeme, že je život s Kubou sice náročný, ale v mnohém obohacující. Byl to těžký rok, ale současně byl i poučný. Všechno zlé je k něčemu dobré. A tak jsem si vyzkoušela, na koho se mohu spolehnout a kdo mi naopak při první příležitosti podrazí nohy. Znovu jsem se ujistila v tom, že i v církevních organizacích pracují jen lidé a panují zde stejná pravidla jako kdekoli jinde. Vím, kteří přátelé


strana 9

a členové rodiny při mně stáli, a kdo se k nám naopak obrátil zády. Někdy mě až překvapilo, kde a u koho jsme našli pomoc. A naopak, že tam odkud by pomoc měla logicky přijít, lze narazit i na naprosté nepochopení. Chtěla bych poděkovat hlavně svým spolupracovníkům, kteří se mnou ten další rok prožili. Těší mě, že máme u nás v charitě dobré, otevřené a přátelské vztahy a dokážeme vždycky táhnout za jeden provaz. Dík patří i vám všem ve farnosti za to, že o nás máte zájem, modlíte se za nás a podporujete nás. Oporou je pro mě i moje rodina, členové našeho sboru ČCE, moji přátelé a oba moji synové, kteří přes všechny spory, různost povah a postižení, tvoří kompaktní, sehrané, velmi samostatné bratrské komando. Problémy v životě řešíme neustále. Všichni víme, že jsou období, kdy máme pocit, že už je toho nad hlavu. Člověk se ale nesmí vzdávat, ani strkat hlavu do písku. S modlitbou, pomocí Boží, láskou bližních se dá vždycky jít dál, možná chvílemi s pláčem a bolestí, ale vždycky s nadějí a vděčností za každý den, který nám byl dán. Přeji nám všem, aby letošní jaro konečně přišlo.

Zveme vás na

Benefiční koncert rodiny Pěruškovy 18. 6. v 19 hod. v kostele sv. Anežky České na Spořilově

Eva Černá

Na programu: Antonín Dvořák, Eduardo Lalo, Nicolo Paganini F. Mendelsohn-Bartholdy, B. Martinů, Johann Halvorsen, Josef Rejcha. Hrají: Jan, Matouš, Marcela a Jan Pěruškovi, prof. Jana Hrdličková klavír

Výtěžek bude věnován na projekty občanského sdružení Cesta slunce, které pomáhá rodinám s mentálně postiženými dětmi a spolupracuje s DC Paprsek v Horních Měcholupech. Vstupné dobrovolné

10. strana



PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ A TRADIČNÍ KONCERT DĚTÍ

IVETK A

Vojta Doležal, Pepíček Vácha, Dorotka Tučková, Klárka Vošahlíková ,Filip Forman, Jakub Zikeš, Anička Velická,Tomášek Koběrský, Andělka Kahounová, Maruška Czerná, Kačenka Bjačková, Matouš Blažek, Frederika Kafková, Maruška Čížková, Jiří Gazda a Marie Gazdová půjdou v neděli 13.6. při dětské mši svaté k prvnímu svatému přijímání.

V pátek 7. 5. 2010 jsem znovu viděla dokument Ivetka a hora. O filmu vím od r. 2008 a viděla jsem ho už několikrát stejně jako určitě řada lidí z farnosti. Proto nás asi také po mši svaté v sále zůstalo jen málo. Ale ti, co přišli, asi nelitovali. Svědectví Ivety Korčákové je vyjímečné asi tím, jak je prosté. Vrací slovům a spojením, která často slyšíme a jejichž hloubku už ani nevnímáme, jejich opravdovost. Ivetka není jen svědkem zjevení nebo poslem, ale i živým důkazem a chválou přirozenosti a pokory. Jejími slovy řečeno: duchovní život jako něco sterilního, bez lidskosti, bez slabostí, to není duchovní život. Škoda, že pro pokročilou hodinu jsme neviděli tzv. bonusy a také páter Řehoř nestačil odpovědět na všechny otázky. Ivetka mluví o tom, že podle řady lidí takové poselství nepotřebujeme. Ale Bůh jako Láska nedává nikdy nic, co bychom nepotřebovali. Tak se musíme podívat i na tyto dary, které nám dává. Jádro celého poselství lze podle Ivetky shrnout do jednoho slova – čistota, která je vždy v té nejhlubší jednoduchosti, tak jako jednoduché a prosté bylo zjevení Panny Marie v Litmanové. Láska je něco úplně jednoduchého, a proto nikdo z nás nebude moci říci, že to nevěděl. Marie Myslilová

Svátost smíření budou slavit po poslední letošní hodině náboženství ve středu 9.6. v 16 hodin. Poté bude příležitost ke svátosti smíření i pro ostatní děti. V neděli 13.6. v 15 hodin odpoledne uspořádáme společnou oslavu těchto událostí i ukončení školního roku v sále pod kostelem. V programu zazpívají skautíci z oddílu Šnečči, malí muzikanti zahrají na hudební nástroje a děti z dramatického dětského souboru Kočkovníci při ZUŠ Dunická, Praha Spořilov pod vedením Jany Frankové vystoupí s představením „Pohádka o žabě, starém veteránovi a ozvěně“ na motivy pohádek Petra Nikla a „Archa čeká... aneb O velké lodi a velké vodě“ na motivy bajek Jamese Thurbera, s použitím Modliteb z Archy od Carmen Bernos de Gasztold. Na závěr slané a sladké občerstvení. Všichni jsou srdečně zváni.

A

strana 11

HO RA

Klára Kudrnová

Místní společenství Sekulárního františkánského řádu u kostela sv. Anežky v Praze – Spořilově vás srdečně zve na V OX v á s s r d e č P OVO L ně zve n a re p r í zu d i va d e l ního

24. června od 19.30

pře d stave n í

do sálu pod k ostelem

Zá p l av y od Alice Nellis : M i c h a e l a Tu č k o v á , L u b o š L e j n a r, K l á r a L í n k o v á , H ra j í I v o P o h o ř e l ý, J a k u b á, D v o řá k , Z u z a n a Kra u s o v

P e t r D o l e n s k ý, B a r b o ra

H a ny Po h o ře l é v režii

O š o n cová , Pet r J e l e n

POUŤ DO ŠAŠTÍNA A NA VELEHRAD 2.– 3. října 2010 Program: sobota odjezd v 7.15 hod autobusem od hotelu ILF, stanice metra C Budějovická. Po příjezdu do Šaštína, největšího slovenského poutního mariánského místa (www.bazilika. sk), mše svatá a prohlídka poutního místa, přestávka na oběd. Odpoledne přejezd do Mikulčic (www.mikulcice-valy.info) a prohlídka archeologického parku. Potom dojezd na Velehrad (velehrad.maticevelehradska.cz) a ubytování v poutním domě Stojanov (www.stojanov.cz). Večer možnost návštěvy a posezení v typickém moravském sklípku. Neděle Velehrad, mše svatá v poutní bazilice. Potom přejezd na Baťův kanál (www.batacanal.cz) a plavba po něm (pro zájemce).Příjezd do Prahy okolo 22. hod. Cena: 950,- Kč. Cena zahrnuje: dopravu autobusem, průvodce, ubytování, večeři a snídani v poutním domě Stojanov. Není třeba pas, postačuje nový občanský průkaz. Přihlášky nutno podat včetně zálohy 300.- Kč do 19. 9. Poznámka: Přihlášky budou vyřizovány v pořadí, jak je obdržíme. Přihlášky a informace: Dr. František Reichel - telefon 241 950 251; [email protected] Dr. Marie Myslilová – telefon 605 295 422; [email protected]

12. strana


9.6. od 16 hodin svátost smíření pro děti

STANE SE

13. 6. přijmou děti z farnosti první svaté přijímání, v 15 hodin bude tradičním KONCERTEM dětí slavnostně zakončena celoroční výuka náboženství. Kdo by se chtěl podílet na programu, kontaktujte K. Kudrnovou: 222 362 146.

29. 6. od 18 hodin slavná primicebratra Bonaventury u kostele Panny Marie Sněžné

17. 8. mše sv. za P. Aloise Moce OFM (bude upřesněno)

15. 6. se SFŘ od 18 hodin se můžeme zúčastnit mše svaté s Generálním ministrem José Rodríguezem Carballem v kostele Panny Marie Sněžné.

3. 9. se scházejí františkánští terciáři po prázdninové přestávce v 16.30 ve třídě pod kostelem sv. Anežky. Program: františkánské aktuality u nás i ve světě, slovo duchovního asistenta P. Řehoře Marečka OFM, formace – otázky – odpovědi, mše svatá, nešpory. Všichni jsme zváni.

18.6. v 19 hodin se uskuteční benefiční KONCERT rodiny Pěruškovy.

2. – 3. 10. poutní zájezd do Šaštína a na Velehrad. Bližší informace uvnitř listu.

19. 6. přijmou svátost manželství v našem kostele Eva Fohlová a Jan Beneš 22.6. v 19 hodin proběhne koncert dětského pěveckého sboru MENDY. Na programu písně rúzných žánrů a jazyků (angličtina, hebrejština, staroslověnština, finština, čeština). 24. 6. v 19 hodin se koná představení ZÁPLAVY od Alice Nellis v podání divadelního sdružení POVOLVOX.

Pravidelný úklid kostela jednou za čtrnáct dní v pátek v 8 hodin, tentokrát 11. 6. a 25. 6. Informace u paní Austerlitzové.

BOHOSLUŽBY O PRÁZDNINÁCH: středa – pátek: 18.00 neděle: 7.30 První poprázdninová dětská bohoslužba v 10.30 bude 5. září.

STALO SE Křty: Jaroslav Březina, Daniel Haltuf, Ignác Fingerland, Vojtěch Dobrodinský, Vojtěch Tománek, Emílie Tománková Úmrtí: Miroslava Náměstková

FA R N Í Ú Ř A D P. Řehoř Mareček Jihovýchodní IV. č. 25, tel.2 72 76 34 60 úřední hodiny: po – pá 8.00 – 10.00

Naše noviny si můžete přečíst i na internetové adrese www.anezka.ic.cz. Cena: 6 Kč. Číslo vyšlo 6. 6. 2010 Redakce: Michaela Tučková, Magdalena Martinovská

noviny NAŠE DĚTI č erven 2010 farnosti sv. Anežky na Spoř ilově, roč ník XII

Recommend Documents