O vztazích s humorem Hledá se autor bestselleru 2012

O vztazích s humorem Hledá se autor bestselleru 2012 také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy: Hledá se autor bestselleru – Povídky 2011 Jiří Drašar – Cesta ohněm a jiné povídky Pavel Kantorek – Žoužel a jiné povídky Petr Prouza – Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka Ruda z Ostravy – Besceler!!!

kolektiv autorů O vztazích s humorem – Hledá se autor bestselleru 2012 – e-kniha Copyright © Fragment, 2012

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

O vztazích s humorem Hledá se autor bestselleru 2012

O bsah Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Pavel Hewlit / Směju se čím dál víc . . . . . . . . . . . . . . 7 Nikola Najbrová / Robolovers . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Markéta Skrbková / Klára . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Lenka Neterdová / Ledové víno . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Tomáš Kadleček / Jitka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 O autorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114

Ú vodem Druhý ročník soutěže Hledá se autor bestselleru je defini­ tivně u konce. Neklamným důkazem této skutečnosti je kniha, kterou právě držíte v ruce, neboť obsahuje pět ví­ tězných povídek této soutěže. Na rozdíl od minulého roč­ níku, kdy byl námět povídek libovolný, jsme se letos roz­ hodli dát autorské fantazii konkrétní vodítko a vyhlásili jsme téma „o vztazích s humorem“. Do soutěže přišlo celkem 215 povídek, oproti minulé­ mu ročníku tedy zhruba dvakrát méně – důvodem bylo zmíněné tematické omezení. Patnáct finalistů, kteří prošli interním výběrem Nakladatelství Fragment, pak ve dvou kolech hodnotila veřejnost a novinářská porota ve slože­ ní: Marta Bystrovová z Lidových novin, Kateřina Farná z  Práva, Petr Fischer z  České televize a  Stanislav Šulc z E15. Sbírka vítězných povídek vychází shodou okolností ve stejnou dobu jako první kniha jednoho z finalistů loň­ ského ročníku soutěže. Jiří Drašar, který loni zaujal ve­

6    Ú v o d e m

řejnost i odbornou porotu nejvíce, letos v Nakladatelství Fragment vydává knihu s názvem Cesta ohněm a jiné po­ vídky. Věříme, že v dohledné době budeme moci publiko­ vat také dílo některého z letošních vítězů. Příjemné chvíle při čtení povídek vám přeje Nakladatelství Fragment

S měju

se čím dál víc Pavel Hewlit

Zahrádka plná zářivých barev, lístky nejrůznějších velikostí a květy tvarů, které moje mysl pokládá za fantastickou architekturu génia. Všechny jsou obrovské jako les, s klenbou pnoucí se nad hlavou a zakrývající mi pohled na  oblohu. Přesto cítím slunce. Hřeje mě na  nahém těle a hebká tráva mě hladí po růžové kůži při každém kroku. Je tohle zahrada Eden? Není, ta patří všem, avšak tahle je jenom moje. Je to moje soukromá zahrádka. Tančím pod těmi květy – nejraději pod zvonky. Modré, veliké, na jejich okrajích se lesknou stříbrné krůpěje rosy. Směju se a užívám si doteky květů. Pomalé a teplé. Jinak teplé. Nejsou teplé jako ta věc stékající po stehnech. Lepkavá, škaredá, bolestivá. Ta do zahrady nepatří. Ne. A nikdy nebude. Možná dřív mohla, jenomže to bylo jiné. To jsme se smáli. Doopravdy smáli.

8    Pa v e l Hew l i t

Každý den, po práci. Čekal na mě před zaměstnáním, pod hodinami, nosíval bonbony a květiny. Jejich semínka jsem si přinesla do zahrady a nechala je vyrůst do nadpozemských rozměrů, jako by to byl obrovitánský kříž – památka na to všechno, co přišlo. Musím na  to mít vzpomínku, musím, jinak bych se mohla zapomenout smát. A já se musím smát. Tolik dnů nám končilo společně. Tolik měsíců. Skoro rok. A pak jsem se musela usmívat a nakonec i smát. Nevím, kam to všechno zmizelo, proč se ztratily všechny dny s vůní květin, čokolády a večerů s malým stolkem a plameny svíček v malém boxu, k němuž doléhala hudba houslí připomínající zpěv ptáků. I  ty jsem si vzala do zahrady. První den, kdy jsem se smála, ten si pamatuju, protože na každé „první“ nelze zapomenout. Tehdy zmizely květiny a všechno ostatní. Rozplynuly se v jediném momentu jako horská mlha, z  níž v  okamžiku vyrostly špičaté ­vrcholky se zasněženými vršky. Jenomže tenhle vrcholek byl štíhlý a bolel. Nebyl oním něžným výstupkem, který přivolával slast a  sladké myšlenky. Bolel, strašně bolel a dýchal kyselým puchem zvratků. Nechtěla jsem ho, odstrkovala jsem ho, litovala jsem, že nemám nějaký sprej, který by ho zničil, umlčel, dostal na  kolena a  zadupal do  země. Moje ruce bezmocně šermovaly ve  vzduchu a narážely na tvrdou zpocenou kůži.

Směju

s e č í m dá l v í c  

  9 

A já se smála. Smála jsem se všemu kolem. Roztrhaným šatům, svému odhalenému ohanbí, modrajícímu pod drsnými prsty, smála jsem se té strašlivé palčivé bolesti, dvěma cákancům krve, smála jsem se a věděla, že když se směju, nic se mi nestane. Budu v bezpečí a ten pocit mě zabalí do klidu jako teplá deka a v tom teple usnu a někam se dostanu. Tehdy jsem nevěděla, že to místo bude zahrada. Zatím tedy jenom prostor pro zahradu. V ten den jsem do půdy zasadila první semínka a koukala, jak ze země vylézají hlavičky krokusů, rozevírají se a  rostou do  neuvěřitelných výšek. Sotva mi zakryly obzor, objevili se první motýli, celí modří, jen na křídlech měli malá žlutá očka. A smáli se. Ti motýli se chichotali a každým mávnutím křídel se smích rozléhal po okolí. A to už nebylo pusté, protože kam jsem se podívala, začala růst tráva, mezi jejímiž stonky se nahoru draly čerstvé květiny. Doslova vybuchovaly z  trávy, jako by byly součástí květinové bomby, co nenosí zkázu, pouze nový a nový život. A smích přestal. Skoro všechno přestalo – až na tu bolest. On se odvalil a já ležela na zádech a oddychovala – a usmívala se. Moje ruka se zvedala proti světlu na stropě, laskala jeho studenou a jasnou záři, jako by to bylo něco uchopitelného, co lze pohladit a  omotat si okolo prstů a nechat skrze ně plynout. Je to tak veselé, když hrajeme hru „na smůlu“. Já jsem

10    Pa v e l Hew l i t

veselá, On ne. Přijde domů a já vím, že mě rád vidí, že mě miluje, že jsem pořád jeho květina a čokoláda. Chci se smát, když vidím, jak je na oko smutný, nevrlý. Odstrkuje mě a já vím, že je to všechno jen divadelní výstup a on právě hraje tu nejsladší hru na světě – na očekávání. Snažím se také hrát, ačkoli je moje role pokaždé stejná – trpělivě hraju tichou a klidnou. A přesto bych se smála a užívala si tu pohodu, jaká se od téhle hry očekává. Jenomže ji nikdy nedokážeme dohrát. A  pokaždé končí stejně. Moje kamarádka Jarka říká, že podobné hry nesmím hrát. Že se jim musím postavit, že pokud nechci, nemůže mě nikdo takový jako On nutit. Jenomže já chci. Nemůžu jinak. Snad kvůli těm květinám a čokoládám zabaleným v krásných lesklých krabicích s velkou mašlí. Nemůžu všechno tohle opustit kvůli něčemu takovému, jako jsou řeči. Neříkám, že hloupé, ne to ne, jenom jim nevěřím. Jarka si taky často dělá legraci. Povídá, že to takhle nejde, že prý nesmím být tak „slepá“. Nejsem slepá, ani v nejmenším, vidím všechno, veškerou tu legraci okolo sebe a mého miláčka. Spoustu věcí zahrada neviděla. Nebo je viděla jinak. Odmítala podivné obrazy naplněné dunivým hlasem otřásajícím celou místností, neviděla smích jiných žen, který se proti mně valil a snad připomínal mňoukání

Směju

s e č í m dá l v í c  

  11 

toulavých koček. Musela jsem se také smát, přestože všechno ve mně mlčelo. Jednou se mi hrdlo nepodařilo zastavit a promluvila jsem. Třeba to měl být smích, třeba pár slov, třeba něco uvnitř hodlalo říct něco hezkého nebo se chtělo vzbouřit – avšak moje zahrada byla rychlejší. Sotva proti mně povstal stín nahého tvora a cosi se mě dotklo, byla jsem pohlcena stínem svých květin a listů, obalena vůní bylin motající hlavu a chladící rozpálenou kůži na tváři. Má zahrada má pořádek. Je veselé pracovat na tom řádu, pozorovat, jak ten kouzelný kraj rozkvétá. Jak voní čistotou, jak ho upravuju, jak ho uklízím, maluju a doplňuju detaily, stejně jako malíř dokončuje poslední tahy uměleckého díla. Co je veselejšího než se znovu a znovu kochat svým plátnem, poslouchat jeho smích a  vychutnávat si nové a nové tahy neviditelným štětcem tvořící čerstvý obrázek naší spokojené domácnosti. Ale poslední dobou cítím, jak zahrada umírá. Jak se už nesměje. Její květiny chřadnou a moje kůže při procházkách čím dál víc ztrácí sluneční teplo. Ani mně už se tam nechce smát a všechna radost se mi zdá prázdnější. Jako by ji něco vysávalo a nedovolilo jí proudit. Nevěřím, že by za  to mohl On. Je stejný jako dřív, hodný, galantní, povídá jeden vtip za  druhým a  já se s ním každý den směju, až se plácám do stehen, a pro-

12    Pa v e l Hew l i t

sím ho, aby přestal. Ale on nepřestane, nikdy. Je rád, že je tak vtipný, a tuší, že vlastně ani nechci, aby s něčím přestával. Kamarádka Jarka říká, že jsem blázen. Blázen. A pak říká spoustu velmi neslušných slov o Něm. Můj tatínek taková slova nazýval „kanálová“. On je jako můj tatínek. Směje se podobným slovům a  pouze přikyvuje. Vidím jeho bílé zoubky probleskující mezi rty posetými miniaturními stroupky od věčného prokousávání kůžičky úst. Je sladký – přestože Jarka tvrdí, že je zvíře. A žádné speciální – prase, dobytek, nic víc! S  Jarkou většinou po  takovém rozhovoru hrajeme „na přetahovanou“. Další humorná hra, která se u nás neztratí. On na jedné, Jarka na druhé straně, já uprostřed. Jsem jako námořnické lano mezi dvěma, co se nedokážou mezi sebou domluvit. Jeden chce loď uvázat, druhý s ní chce vyplout na širé moře. Je to směšné, připadám si zase jako dítě v parku, co si hraje s ostatními a čeká, až se na rohu objeví tatínek, aby mu dal korunky na zmrzlinu nebo na nutelu ve vaničce. Vždycky mi dá a nikdy se na mě nezlobí. Snad ví, že se na něj pokaždé usměju a dám mu pusinku. A pak další a další a další, ale už ne venku, ale doma večer. Dávám mu tolik pusinek, kolik jen chce. Nebojím se. Sice mi to líbání trošku vadí, jenže tatínek říká, že je to v pořádku. Hra na  přetahovanou pokaždé skončí stejně. Vtipně.

Směju

s e č í m dá l v í c  

  13 

Jarka upadne na  podlahu a  On nad ní stojí jako obr. A vzduchem létají další kanálová slova, On se jim směje a Jarka rudne v obličeji. Rudne víc a víc a nakonec z podlahy vyskočí a vrhne se proti tomu obrovi, ale je to směšné, protože to vypadá, jako by se moucha vrhla na slona a mlátila ho křídly a nožičkama a myslela si, že mu ublíží a slon padne na záda a bude nějak legračně třepotat tlustýma nohama. Ta moucha však nikdy slona neporazí a  jediné, co zbude, je další vtipná scénka, další tahy štětce na  můj soukromý obraz veselé domácnosti, připomínající černobílé komedie, na něž jsem se dívala s tatínkem. On mi hladil vlásky a říkal „ty moje princezno“. Maminka mi tak nikdy neříkala. Tedy… říkala mi všelijak, jen „ty moje princezno“ ne. Chodila kolem jako duch a mně připadalo, že okolo mě vlastně ani nechodí, že kráčí někudy úplně jinudy, někudy, kde si pořád nemusí otírat zarudlé oči a mít sklopenou hlavu. Jako malá jsem se tatínka ptala, co se s maminkou děje, a tatínek mi říkal, že mamince není dobře, že maminka stůně. A pak se smál – a smál se víc a víc a já se taky smála. A smála jsem se víc a víc a tatínek se strašlivě řehtal, víc než šťastný koníček, a říkal, že maminka stůně, že maminka je neschopná, že je to jen hloupá děvka, co zapomněla i  to jediné, co jí kdy šlo dobře. A řehtal se na celé kolo a ona klopila hlavu, až jsem se

14    Pa v e l Hew l i t

bála, že jí upadne a  maminka bude po  kuchyni běhat jako bezhlavé kuře. A tatínek nebyl k zastavení a ukazoval na  maminku a  křičel: „Slyšíš, ty děvko, kdybys aspoň šukat uměla!“ A zase se smál, ale já už nevěděla, jestli se můžu smát taky, proto jsem běžela pryč, do  svého malého koutku ve vedlejším pokoji, na postel, pod deku, a držela jsem hnědého medvěda a  tlačila obličej k  jeho namalované pusince a chtěla, aby se už tatínek nesmál a jako vždycky šel pryč, šel tam, kde asi pracoval jako zpěvák, protože odtamtud se vždycky vracel celý ochraptělý, a než usnul, zpíval nám árie, které zřejmě zpíval mnoha lidem – jelikož proč by jinak byl tak ochraptělý a unavený? A  pak jednoho dne maminka zmizela. Nevím kam, prostě nebyla doma. Odešla prý na nákup a nevracela se. Sluníčko bylo pryč a  pořád se nevracela a  já koukala z  balkonu na  ulici a  nikde jsem ji neviděla a  neviděla jsem ani tatínka. A pak jsem plakala a pak jsem se zase dívala a pak někdo zvonil na dveře a ten někdo mě prosil, abych otevřela. Jenomže já věděla, jak to bylo s kůzlátky a vlkem a jejich maminkou, takže jsem neotevřela, ale ten hlas za dveřmi mi říkal, ať se nebojím, že brzy přijde, a já za ním volala: „Jdi pryč, vlku, jdi, já ti nikdy neotevřu!“ A běžela jsem na postýlku, pod deku, k medvídkovi. A plakala. A plakala jsem, i když se vlk za dveře vrátil a zvonil

Směju

s e č í m dá l v í c  

  15 

a bouchal a říkal, že není vlk, ale policie. Jenomže vlk používal různé lsti, dokonce si piloval jazyk, aby kůzlátka zmátl, a proto jsem ho neposlouchala. Medvídek mi držel ouška a já nechtěla nic slyšet. Ty rány byly tak silné, že ani medvídek proti nim nic nesvedl, a pak přestaly a bylo ticho a já možná usnula, ale probudil mě řinkot skla z vedlejší místnosti od balkonu. Moc jsem křičela, křičela tak, až mě v krku bolelo, a slyšela jsem všechny ty střepy, jak poskakují po kuchyni, narážejí do kredence, do  jídelního stolu, a  pak ten dusot – přibližoval se ke mně a  já se snažila zavrtat do  svého medvídka, být v něm, napořád. Ty veliké ruce studily. Chytily mě a já s nimi bojovala. Medvídek spadl na okraj postele a pak v jediném kotrmelci na  koberec, jeho očka odrážela tmavou postavu ve  velké helmě a  v  oblečení připomínajícím rytířskou zbroj. „Mamí, mamí,“ křičela jsem a  snažila se ty ruce ze sebe dostat. Nakonec povolily a já viděla cizí lidi. Nevypadali jako vlci, přestože se všichni usmívali a dívali se na mě, jako bych byla něco sladkého, něco dobrého. Něco, co si vezmou a odnesou do svého doupěte, snad vlčatům na hraní. A lidí bylo moc, každý jinak oblečený, ale každý zvláštně, někteří měli černé čepice. Možná to všechno trvalo jenom krátkou dobu, mně to však připadalo nekonečné,