Jiří Vyorálek: Pomáhat s humorem je jedna z mých nejlepších rolí strana 17

Koupí tohoto časopisu podpoříte

www.muzes.cz

Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí

●

9/ 201 4

●

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Jiří Vyorálek: Pomáhat s humorem je jedna z mých nejlepších rolí strana 17

EDITORIAL

obsah Jiří Kantor: Totální inkluze není na pořadu dne

Dobré zprávy

Křídla motýlí

Job Fair bez bariér Den s handicapem Zaměstnanec roku Ceny za publicistiku Bajkal 2014 Život nejen na kolech

str. 8

4–5

Anketa

Co podle vás brání úplné integraci dětí s postižením do běžných škol?

Děti dokáží být kruté, o tom není sporu. Jakmile zjistí, že je někdo takzvaně jiný, umějí se mu posmívat, nebo ho dokonce šikanovat. Úplně tomu asi zabránit nelze. Do značné míry však ano, vše přece začíná v rodině, kde dítě vnímá, jak se k lidem s postižením chovají rodiče. Další důležité kroky v přístupu k odlišnostem nastávají ve školce, škole nebo ve sportovním klubu. Na jedné straně je pravda, že v roce 1993 byla OSN přijata Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením. V České republice byl pak ustanoven vládní výbor pro zdravotně postižené občany, který v roce 1998 vypracoval Národní plán vyrovnání příležitostí pro občany se zdravotním postižením. Snahou dokumentu je, aby každé dítě se zdravotním postižením získalo maximální možné základní vzdělání, a pokud to postižení dovoluje, aby bylo integrováno v běžné škole. Na straně druhé ale není nezajímavý fakt, že vzdělávání lidí s postižením se v českém školství zaštiťuje především pojmy integrace a inkluze (věnujeme se jim v rozhovorech a reportážích tohoto čísla) a ne každý ze zúčastněných ví, co to znamená. Jeden z výkladů například zní, že inkluze a integrace jsou vesměs pojmy totožné. Další tvrdí, že inkluze je vylepšením integrace, tedy jakousi její lepší variantou. A třetí že inkluze je naprosto odlišný přístup, který předpokládá zařazení všech dětí do běžné školy, neboť právo na vzdělání, tedy navštěvovat běžnou základní školu, je automatické. Není ani tak podstatné, jak se co jmenuje, jako svědomitý přístup ke každému postiženému. I na tom se přece pozná, jak vyspělá naše společnost je či není. Důležité je, jak přítomnost dětí s handicapem vnímají jejich spolužáci ve škole, spoluhráči na hřišti nebo spolucestující v tramvaji či autobusu. I to je důsledek integrace a inkluze, jen se o něm nemluví. Říká se tomu přece motýlí efekt: Pokud se někdo naučí chovat se k postiženým slušně, bude to většinou dělat celý život. A stane se tak příkladem dalším, kteří se podobně začnou chovat i jinde, třeba na dovolené na druhém konci světa. Tak velkou sílu má mávnutí křídel motýlích. Přeji vám inspirativní čtení. 

Jindřich Štěpánek

6

Téma: Integrace a inkluze ve školách Jiří Kantor: Totální inkluze není na pořadu dne Integrace nespí, ale... Každý rok trnu... Česká inkluze cizí optikou

Pomáhej s humorem Ještě jsme trochu okoralí

Příběh Konta Bariéry Milovnice rychlých kol

SENSEN

Na pěkné dny není nikdy pozdě

Umělci Konta Bariéry: Jiří Slíva: Kupte si bicí!

8–10 11–12 13–14 15–16

17–18

19–20

21

22–23

Tip na výlet

Lemberk: Pohádkový zámek v Lužických horách

Nové zahraniční technologie Videohry pro všechny

24–25

26–27

Konto Bariéry Melantrichova 5, Praha 1 Vůbec žádná okurková sezona

Auto-Moto

Jak získat řidičák

28–29

31

32–33

Poradna

Jak získat finance na kompenzační pomůcku jinak...

Vaše fotografie

Nové zahraniční technologie Videohry pro všechny str. 26

Na cestách

Itálie: Za božským klidem jihotyrolských Dolomit

Umělci Konta Bariéry Jiří Slíva: str. 22 Kupte si bicí!

34–35

Prázdninové postřehy

37

Křížovka o ceny

38

Vydává Spolek přátel Konta Bariér y ve spolupráci s Nadací Char ty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail:[email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Štěpán Beneš (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Redakční rada časopisu Můžeš: MUDr. Alena Dernerová, PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., Mgr. Tomáš Cikrt, PhDr. Martin Kovář, Mgr. Sri Kumar Vishwanathan, Lenka Kohoutová, Mgr. Jan Šesták, MUDr. Jiří Soukup Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v září 2014. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

Auto-Moto Jak získat řidičák str. 32

můžeš / číslo 9 - 2014

Partneři redakce:

3

DOBRÉ ZPRÁVY

Job Fair bez bariér

časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis.

Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Job Fair bez bariér je dobrou příležitostí ke vstupu na trh práce. Foto: archiv Konta BARIÉRY

Zveme vás na 5. ročník úspěšného pracov ního veletrhu pro osoby se zdravotním po stižením – Job Fair bez bariér. Přijďte se 9. října seznámit s bezbariérovými zaměstnavateli, zjistit, jaké nabízejí aktuální pracovní pozice a zároveň pracovní podmínky pro osoby se zdravotním postižením. V rámci doprovodného programu vás navíc čekají zajímavé přednášky a workshopy i možnost poradit se s odborníky-personalisty. Job Fair bez bariér se koná 9. října od 9.30 do 15.30 hodin ve foyer Rajské budovy VŠE, náměstí W. Churchilla 4, Praha. Zájemci, registrujte se přes stránky Konta Bariéry do 20. září na www.kontobariery. cz/Projekty/Job-Fair-2014.aspx Marie Svobodová (marie.svobodova@ bariery.cz, tel.: 602 364 583). 

Den s handicapem

Vážení čtenáři, své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.

Zaměstnanec roku Do 15. září mohou společnosti nominovat dva své zaměstnance, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, do soutěže Zdravotně postižený zaměstnanec roku 2014. Soutěž již čtvrtým rokem pořádá Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP) a probíhá ve dvou kategoriích. První kategorií je Zaměstnanec roku z chráněného trhu práce,

Český Krumlov pořádá Dny s handicapem pravidelně. Foto: Radek Musílek

Historické památky a další atrakce Českého Krumlova se 13. září zpřístupní v rámci Dne s handicapem, dne bez bariér. Díky organizátorům se lidé s postižením dostanou i na místa, která jsou obvykle bariérová. Pomáhat budou dobrovolní asistenti i technika (například v podobě schodolezů). Zájemci mohou navštívit internetové stránky, které nabízejí i turistického průvodce pro návštěvníky s omezenou schopností pohybu a orientace, www.ckrumlov.info/docs/cz/ handicap.xml. 

4

Také letos budou oceněni nejlepší zaměstnanci s postižením. Foto: archiv NFOZP

druhou kategorií pak je Zaměstnanec roku z běžného trhu práce. „Na myšlenku vyhlásit soutěž o nejlepšího zdravotně postiženého zaměstnance roku nás přivedl fakt, že stojí za to nejenom zviditelňovat a podporovat kvalitní zaměstnavatele osob se zdravotním postižením a jejich produkty, ale také jejich zaměstnance, kteří se na úspěchu a rozvoji firmy podílejí,“ říká k soutěži Hana Potměšilová, ředitelka NFOZP. Loni získala ocenění paní Magda Majo ze společnosti Siemens, nominovaná v kategorii z běžného trhu práce, a pan Josef Fučík z občanského sdružení Život bez bariér za chráněný trh práce. I letos vítěze vybere odborná porota složená ze zástupců NFOZP a partnerů projektu. Vyhlášení výsledků proběhne 21. října 2014 na Staroměstské radnici v Praze. Podrobnosti najdete na www.nfozp.cz. 

Ceny za publicistiku

Do konce září můžete nominovat publicistická díla o handicapu. Foto: Karel Pazderka

Vládní výbor pro zdravotně postižené občany vyhlašuje již XXI. ročník Ceny VVZPO za publicistické práce zaměřené na problematiku zdravotního postižení. Díla lze přihlašovat do 30. září. Ocenění jsou udělována za práce na téma zdravotní postižení ve třech kategoriích – televizní, rozhlasové a tiskové. Ve všech kategoriích mohou být díla uveřejněna také prostřednictvím internetu. Přihlásit lze dílo publikované od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2014. Dílo se předkládá ve třech kopiích (televizní na DVD, rozhlasové na CD, tiskové v tištěné podobě), z nichž dvě budou autorům po ukončení soutěže vráceny. Přihláška musí obsahovat název díla, jméno autora (kolektivu), údaje, kde a kdy bylo dílo zveřejněno; pokud bylo dílo uveřejněno prostřednictvím internetu, musí být uveden i odkaz na URL adresu. Přihlášku může předložit autor sám nebo libovolná fyzická či právnická osoba s přiloženým písemným souhlasem autora. Do soutěže budou přijaty od každého autora (kolektivu) maximálně tři práce v každé z kategorií. Informace k soutěži podává Mgr. Petra Nováková, tel.: 224 002 316, e-mail: [email protected]. Propozice přihlášek a další detaily můžete získat na www.vlada. cz/cz/ppov/vvzpo/ 


Z REDAKČNÍ POŠTY

Bajkal 2014

S vozíkem na jachtu Vážená redakce, na titulní straně prázdninového Jachtař, který objevil čísla je krásná fotka loď pro vozíčkáře a uvnitř zajímavý článek o závodícím jachtaři-vozíčkáři a jeho speciálních udělátkách. Před časem jsem ale slyšela, že na malých jachtách jezdí i další vozíčkáři, a dokonce ani nemají nijak upravené lodě. Je to pravda? Koupí tohoto časopisu podpoříte

www.muzes.cz

Č A SOPIS PRO T Y, KTEŘÍ SE NE V ZDÁVA JÍ

●

7 – 8 / 20 1 4

●

Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč

strana 20

Sedící členové výpravy a jejich doprovod uprostřed ruského objetí Foto: archiv Dokolakolem

V polovině července byla zahájena expedice Bajkal 2014. Podniká ji tříčlenná parta dobrodruhů z projektu Dokolakolem tvořená dvěma vozíčkáři na čtyřkolkách a jedním choďákem na motorce. Filip Mergental, Tomáš Pučálka a René Vaňo plánují svůj návrat z více než 12 tisíc kilometrů dlouhé výpravy na konec září tohoto roku. O celé jízdě by měl následně vzniknout dokumentární film. Nejde přitom o jejich první akci podobného druhu. Loni absolvovali okruh kolem Černého moře a překonali Kavkaz. Aktuality z jejich nynější cesty můžete sledovat prostřednictvím Facebooku www.facebook. com/Dokolakolem?fref=ts nebo se podívejte na stránky www.dokolakolem.cz. 

Život nejen na kolech

Fotografie o životě nejen na kolech budou opět soutěžit. Foto: Ladislav Polnický

Pod záštitou Ligy vozíčkářů se letos koná 19. ročník fotosoutěže Život nejen na kolech. Soutěžní snímky lze zasílat do 30. září. Jak dokazují řady fotografií, které jsou v archivu na stránkách www.nejennakolech.cz, někdy je tento život plný zážitků, jindy je všední a obyčejný. Rozhodně je ale nezaměnitelný. Každoročně soutěží téměř dvě stovky snímků, které vyhodnocuje porota složená z předních českých fotografů. V minulých letech jí předsedal Jindřich Štreit. Autoři vítězných fotografií dostanou hodnotné ceny a jejich snímky budou vystaveny v říjnu v Galerii Vaňkovka. Soutěžní snímky můžete posílat v elektronické podobě na adresu prezentace@ ligavozic.cz. Je nutné uvést jméno a kontaktní údaje autora fotografie. Podívejte se na www.nejennakolech.cz. 


M0708_2014.indd 1

kamenných přístavů, a šestimetrové vlny s větrem proti lodi, které musíte překonávat, jinak se do mariny nedostanete včas, jsou však z jiného soudku než většina pohodových katalogových dovolených. Na letošní zážitky se bude časem vzpomínat hodně a hodně dlouho. I vědomí, co vše se dá překonat a že vozík není ani na jachtě překážkou, určitě dodá odvahu i pro zvládání jiných vln, které na vozíčkáře čekají doma na souši. A o to přece jde, ne? Jan Pičman

6/13/2014 8:33:53 AM

Ivana Mašková, Praha

Světová válka

Vážená paní Mašková, nemýlíte se. Dokonce se článek o skupince nadšenců objevil na stránkách našeho časopisu již před pěti lety. A protože jezdí pořád, zeptali jsme se jich, jak jejich projekt pokračuje a čeho si cení nejvíce. Tady je odpověď: Poprvé jsme s lidmi z Jedličkova ústavu a škol (Jedle) vyjeli na jachtu skoro náhodou. Kamarád vyprávěl o jachtaření se seniory a s malými dětmi. A proč to nezkusit i s lidmi na vozíku, kteří na jachty běžně nejezdí? Hned další léto se v marině v Chorvatsku objevila skupina vozíčkářů. Začali jsme jezdit ve složení 4 + 5 lidí na vozíku či s jiným tělesným postižením. Letos jsme byli již šestý rok a skladba byla 3 + 6. Šest vozíků na úzkém molu mariny v Sukošanu se zase nedalo přehlédnout. Během šesti let jsme uspořádali sedm týdenních výprav na moře, zúčastnilo se jich celkem 22 absolventů či studentů Jedle, někteří i vícekrát. Tři výpravy podpořilo penězi i Konto Bariéry. Inspirovali jsme skupinu podobných nadšenců z Brna, byli již také několikrát. Postupně jsme zjistili, že moc speciálních pomůcek nepotřebujeme, vystačíme s málem. Tři vozíky složíme do batisty v jachtě, tři necháme v autě v marině. Při případném zastavení v jiném přístavu se posádka vystřídá. Těžšího myopata dokážeme vyzvednout z moře na záď lodi pomocí stočeného prostěradla podvlečeného pod rameny. Normálně všude tam, kde to jde, a speciálně pouze tehdy, když je to nezbytné. To byl také název jiného dvouletého projektu, do něhož se Jedle před patnácti lety zapojila. Vyzkoušeli jsme řadu jachet pro osm až deset lidí, máme dobrou zkušenost s jachtou Elan 431. Je však starší, takže v každém přístavu na ni nenarazíte. Zcela nezanedbatelný je efekt nespecifické rehabilitace. Dovedete si představit 168 hodin zapojovat svaly tak, aby kompenzovaly neustálé houpání malé lodi? Nebo mladého spastika, který má celý den na to, aby se dostal po schůdkách z kajuty na palubu. A podaří se mu to! Třetí den již mnohem jistěji a rychleji. Určitě hodně lidí, kteří o jachtě slyší jen zpovzdáli, bude podobnou akci pokládat jen za příjemnou dovolenou na sluníčku a s koupáním. S tím nic neuděláme. Čtyři plně deštivé dny, jaké jsme zažili letos, bouřky, při kterých je potřeba v noci prchat z kotviště v zátoce a schovávat se za zdmi

Vážená redakce, snad jen člověk bez základního vzdělání a bez jakéhokoliv přístupu k médiím by si letos nevšiml, že si připomínáme začátek první světové války. Doslova všechny sdělovací prostředky jsou zaplaveny zmínkami a více či méně zajímavými informacemi o konfliktu, který jinak úspěšně ignorujeme, přestože co do lidských ztrát zasáhl český národ víc než neustále omílaná druhá světová válka, ve které byla naším největším příspěvkem poslušná zbrojní výroba pro nacistické válečné potřeby. Ale to už jsem poněkud neobjektivní a jízlivý. Píši hlavně proto, že přes pokryteckou „velkoválečnou mediální záplavu“ jsem si s chutí přečetl vaše příspěvky k tématu Velké války. Přinesli jste pohled neotřelý a zajímavý. Neřku-li opomíjený. Díky za to! Karel Josef Solný, Praha Vážený pane Solný, vaše pochvala nás těší a děkujeme za ni. S interpretací významu obou konfliktů si netroufáme polemizovat, nejsme odborným historiografickým časopisem. Stejně tak ponecháme stranou hodnocení, zda je přístup médií pokrytecký. Na tento postoj máte právo. Přesto kvůli zachování úcty a objektivity dodejme, že nemůžeme pominout ani nemalé oběti a hrdinské činy českého obyvatelstva za druhé světové války, na něž jste ve své kritické notě poněkud zapomněl. O neotřelý pohled na tento konflikt v kontextu života s postižením se pokusíme i v příštím roce, kdy uplyne 70 let od konce, doufejme, poslední světové války v dějinách lidstva. (red)

Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5 110 00 Praha 1. 

5

ANKETA


Tomáš Feřtek

Marcel Chládek

Vladislava Kršková

Josef Řihák

odborný konzultant EDUin, o.p.s.

ministr školství

hejtman Středočeského kraje

Pominu-li spoustu praktických a úředních překážek, hlavní důvody jsou dva. Předně je to názor široce sdílený rodičovskou a učitelskou veřejností, že pro děti s postižením je lepší speciální škola, protože se tam o ně starají odborníci a děti nejsou vystaveny možnému srovnávání, nebo dokonce posměchu ze strany spolužáků. A to je velmi hluboce zakořeněný názor. Ale i u škol, které to tak nevidí, je problém, že se často necítí odborně nebo i materiálně dostatečně vybaveny, aby příchod integrovaného žáka zvládly.

Podpora integrace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami funguje v České republice jak finančně – příplatky podle postižení, tak podpůrně – asistent pedagoga, školní psycholog, speciální pedagog, speciální učebnice, kompenzační pomůcky. Jedním z problémů je ale nedostatečná připravenost pedagogů na práci s integrovanými dětmi, což musíme změnit.

metodická pracovnice pro inkluzi, Rytmus, o.p.s.

Mnohdy se také stane, že takové dítě vezmou, podaří se jim pro ně získat asistenta, ale pak třeba po roce kdosi nadřízený usoudí, že asistent není třeba, a škola zůstane v té situaci sama bez pomoci. Velmi nízkou míru podpory školám, které vyjdou těmto dětem a jejich rodičům vstříc, vidím jako hlavní důvod pomalého postupu integrace. 

Musíme také vytvořit dostatek kapacit v mateřských a základních školách tak, aby se do hlavního vzdělávacího proudu dostaly i děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Vláda už na to schválila vznik dvou fondů. Integračním krokem bude i otevření přípravných tříd všem dětem, nejen sociálně znevýhodněným, což je součást novely školského zákona. Ta nově zavádí i různé stupně podpůrných opatření pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami paralelně se změnou financování re gionálního školství. 

Ve školách se často setkáváme s tím, že integrace je umožněna jako nějaká výjimka, nikoliv jako samozřejmost mající svou podporu v legislativě.

Co podle vás brání úplné integraci dětí s postižením do běžných škol?

Odborná veřejnost (psychologové, speciální pedagogové, pediatři) mnohdy není přesvědčena o smyslu integrace, potažmo inkluze, tudíž už samo přesvědčení jí brání být oporou ať už školám, rodičům či dětem samotným. Pedagog by se měl i v této oblasti vzdělávat, bohužel někdy narážíme na nezájem. Vzdělávání budoucích pedagogů je stále rozděleno na speciální a běžné, přičemž každé dítě má své zvláštnosti a své speciální potřeby. Aby byla integrace úspěšná, je zapotřebí, aby spolupracovala škola, poradenské pracoviště i rodiče postižených dětí. Nezbytnost této spolupráce se ukazuje jako klíčová, protože když jeden faktor vypadne, systém se hroutí, a pak se hledají záminky pro neúspěch integrace. 

I když nejsem odborníkem na školství, ze zkušenosti hejtmana Středočeského kraje, který je zřizovatelem naprosté většiny středních škol v našem regionu, vím, že hlavním problémem je nedostatek peněz. I když naše školy jsou pro bezbariérový přístup vesměs dobře upraveny, nemají dostatek peněz na osobní asistenty a v řadě případů i na další speciální pomůcky, které někteří handicapovaní potřebují. Myslím si, že v oblasti začleňování postižených do běžných škol musí spolu ještě více a účinněji spolupracovat ministerstva práce a sociálních věcí a školství. Jsem rád, že se nám podařilo vyřešit alespoň bezbariérový přístup do škol, což byl mnohdy velký problém, protože řada škol sídlí v historických budovách, a tak se k potřebným úpravám vyjadřovali vedle architektů obvykle i památkáři. 

DOBRÉ ZPRÁVY Místo školky bydlení. Krajský úřad Moravskoslezského kraje se rozhodl zřídit v budově bývalé mateřské školy v Rýmařově pobočku krnovského domova Harmonie pro lidi s mentálním nebo kombinovaným handicapem. Na rekonstrukci bude použita patnáctimilionová dotace, kterou se kraji podařilo získat. Vedle možnosti samostatného bydlení v chráněném prostředí vznikne také nová sociální služba pro osoby se zdravotním postižením a nabídka nových pracovních míst. První klienti Harmonie by se do nového bydlení měli nastěhovat nejpozději napřesrok. Virtuální průvodce. Virtuálního průvodce pro tělesně

6

postižené vytváří Masarykova univerzita v Brně. Má pomoci handicapovaným studentům s orientací a plánováním přesunů v rámci univerzitních budov. Cílem projektu není zmapovat pouhou bezbariérovost či naopak bariérovost, ale nabídnout souhrn informací do nejmenších detailů. Studenti i jejich příbuzní tady najdou například údaje o šířce dveří, výšce zvonků nebo poloze plošin. Aplikace také poradí, jaká asistence je při cestě na místo potřeba. Jako první přišla na řadu budova Právnické fakulty, která je nejfrekventovanější, další objekty budou následovat.

postižených natočila skupina klientů a asistentů z centra Benediktus v Chotěboři. Sedmnáctiminutový snímek ukazuje bez příkras obyčejný život a práci handicapovaných, mimo jiné i činnost kapely BeneBand, která se u veřejnosti setkává s velmi pozitivními ohlasy. Dokumentární film byl uveden na 8. ročníku Mezinárodního filmového festivalu (ne)herců s mentálním a kombinovaným postižením Mental Power Prague Film Festival, v jehož porotě zasedá řada předních českých celebrit. V konkurenci 22 snímků, včetně zahraniční účasti, se neztratil.

Úspěch na filmovém festivalu. Dokumentární film z prostředí komunity mentálně

Nevidomí poznají Šumavu. Správa Národního parku Šumava vydává první knihu v Braillo-

vě písmu. Nevidomí se v ní mohou seznámit se skutečnou rozlohou parku, turistickými cíli a dalšími zajímavostmi, včetně unikátních reliéfních map oblasti. Kniha obsahuje i 12 doporučených tras určených pro vozíčkáře, jejichž požadavky jsou podobné jako u nevidomých. Autorem publikace Šumava pro všechny s podtitulem Průvodce pro turisty se zrakovým postižením je Jiří Vencl z Prahy, který sám Šumavu s bílou holí v ruce prochodil. Vedení parku si počin chválí a kvituje, že se daří tento zajímavý region zpřístupnit i lidem s handicapem. Do budoucna dokonce plánuje osadit do terénu informační tabulky v Braillově písmu.  (šb)


Soutěž o kartu Handy Card! Jak se jmenuje ambiciózní český projekt designovaného invalidního vozíku, na kterém lze i klečet? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. září 2014 na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na mailovou adresu: [email protected]. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ. Minulou otázku správně zodpověděl Jiří Kunický z Horního Slavkova. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty.

Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč.


www.muzes.cz

so í u p ča K o h o to ří te to d p o po

Jed

w. ww

muz

es.cz

Ča

so

dá

va

jí

●

6/

14

no

tli

p is

vý

vý


u

tis

k

kč 30

ř / P

ed

pla

tit

elé

20

kč

7–8/2014

●

●

ww

Ča

strana 20

●

pi

s

pr

o

ty

,

na

stra

ří

se

n

pi

s

pr

o

ty

uzes

, k t

.cz

eř

í s e

ne

vz

dá

va

jí

●

9/

20

14

●

Jed

ní po vá ena lfo a Eb o G ark M e kt

z ev

so

Jiř je j í Vyo Ko ed rál to u p í na ek p o h o to d p ča zm :P o ří so te p is u ých omá ne hat jle s h pší u ch mo rol rem í stra

í žen

20

w.m


Jachtař, který objevil loď pro vozíčkáře

no

tli

vý

vý

tis

k 3 0

kč

/ P ř

na

ed

pla

tit

elé

20

kč

17

22

M09

_20

14.i

ndd

:21

4

Objednávám předplatné časopisu Můžeš

1

PM

4:28

/201

5/18

JMÉNO a příjmení:

M0708_2014.indd 1

ulice:

6/13/2014 8:33:53 AM

číslo popisné: 8/13

/201

4

6:41

:11

ndd

PM

1

14.i

_20

M06

roční předplatné za 240 Kč

název organizace:

PSČ:

město:

dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady:

složenkou

převodem (uveďte jméno a celou adresu)

fakturou

telefon:

číslo účtu: 772772772/0800

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto Bariéry. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč. 3. Můžete vyhrát MP3 přehrávač a kartu Handy Card.

Chcete roční př -li změnit n edplatné a dvoulet zvýhodněné é, konta ktujt bezplatn ou linku e České p o 800 300 šty 302

Téma: Integrace a inkluze ve školách ■ Inkluze je spíše filozofický a politický koncept. ■ České prostředí má silnou tradici speciálního školství. ■ Jiřímu Kantorovi se líbí možnost volby ze dvou cest.

Jiří Kantor:

Totální inkluze není na pořadu dne Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

Jaká je situace v inkluzivním vzdělávání postižených v Česku? Léta jsem pracoval v sociálních službách a speciálním školství, takže mé pohledy na inkluzivní vzdělávání jsou touto zkušeností ovlivněné. Inkluze je komplexní a složitý fenomén, proto bychom se měli vyvarovat zjednodušujících černobílých tvrzení. Je to mezinárodní trend, který bude Českou republiku ovlivňovat. Náš školský systém se postupně transformuje a přibližuje se k inkluzi. Můžeme očekávat tendenci redukovat počet speciálních škol a počty žáků v nich.

8

Na druhé straně si ale zachováváme stále silný proud speciálního školství, což je při srovnání se západními zeměmi patrné. Myslím, že je dobře, že se neřadíme ke státům s tzv. totální inkluzí, s níž se lze setkat např. v USA nebo v Itálii. Na globální zrušení speciálních škol nemá náš vzdělávací systém v současné době kapacitu a totální inkluze je diskutabilní i z etického hlediska. Přesto se takové snahy a hlasy objevují... Některé legislativní kroky, které se u nás za poslední roky staly, např. pokus o zrušení praktických škol, vnímám jako žhavý problém. Setkal se s velkou vlnou odporu ze strany škol, rodičů i vysokoškolských pedagogů. Důvodem byla samozřejmě

systémová nepřipravenost a značná dávka populismu. Osobně si myslím, že tento odpor ukázal i něco dalšího, a to je postoj velké části veřejnosti vůči inkluzi. Myslím tedy zejména tu část, která je do vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami zainteresovaná. A jaký je tedy ten postoj? Řekl bych – ostražitý. Nejsme zrovna země mířící k totální inkluzi. Je tu velká vůle zachovat dvojí proud. Myslím, že snahy o radikální potlačení speciálního školství by se setkaly s velkým odporem. Kromě toho, že existuje řada věcných a relevantních argumentů proti totální inkluzi, nesmíme opominout ani tradici a množství lidí, pro které je speciální školství každodenním chlebem.


č a s o p i s p r o t y , kt e ř í s e n e vzd á v a j í

Náš školský systém se postupně transformuje a přibližuje se k inkluzi. Můžeme očekávat tendenci redukovat počet speciálních škol a počty žáků v nich. ale také sociálního. Speciálním školám se vytýká skleníkový efekt, malá nabídka přirozených sociálních vzorů a hyperprotektivita prostředí, která neodpovídá požadavkům běžného života. To mohu jako bývalý učitel ve speciální škole potvrdit. Na druhé straně jsem tam učil mnoho žáků, kteří stěží fungovali i v režimu tříd speciálních škol. V běžné třídě si je nedokážu představit. Zejména to platí o žácích s těžkým zdravotním postižením. Někteří potřebují zvýšenou ochranu a úpravu vzdělávacího prostředí. Problém nastává, když podpůrná opatření začínají působit restriktivně, což se ale bohužel stává i v případě inkluzivního vzdělávání. Co brání rychlejšímu rozvoji inkluze? Zdá se, že v poslední době poněkud zamrzla. Nebo tomu tak není? Na to nedokážu přesně odpovědět, ale myslím si, že důvodů je více. Trochu mi připadá, že nevíme, kam dál. Zájem o inkluzi nemůže

info Kdo je Jiří Kantor Působil více než deset let jako speciální pedagog a muzikoterapeut v rámci různých institucí resortu školství a sociálních služeb (např. ZŠ a MŠ Credo v Olomouci). Nyní je již čtvrtým rokem zaměstnaný jako odborný asistent na Ústavu speciálněpedagogických studií Univerzity Palackého v Olomouci s hlavním zaměřením na problematiku somatopedie. V rámci výuky studentů aktivně spolupracuje s Jedličkovým ústavem a školami, Klinikou rehabilitačního lékařství v Praze, Centrem sociálních služeb v Tloskově atd. V rámci výzkumné práce se zaměřuje především na edukaci žáků s těžkým tělesným a kombinovaným postižením. Aktuálně spolupracuje na vývoji mezinárodní metodiky pro muzikoterapii u osob s těžkým zdravotním postižením, věnuje se publikační a přednáškové činnosti.

Kapři si přece nebudou chtít vypustit vlastní rybník. Tím nechci říci, že tohle je hlavní hledisko, kvůli kterému se pak hledají zástupné námitky vůči inkluzi. Jen podotýkám, že i to hraje určitou roli. V čem je nejpodstatnější přínos inkluze? Její největší přínos do našeho školství vnímám v možnosti volby. Jako rodič dítěte se zdravotním postižením bych vždycky tíhl ke vzdělávání v běžné škole, pokud by to stav dítěte umožňoval. Potřeby těchto žáků jsou opravdu velmi různorodé a nabídka rozmanitých vzdělávacích příležitostí mi u nich připadá nejdůležitější. Pro mnoho žáků je integrace do běžné školy optimální řešení, a to nejen z hlediska edukačního,


dlouhodobě živit počáteční nadšení ani zkušenosti ze zahraničí. Změny ve vzdělávacím systému by se měly opírat o důkladné poznání edukační reality českých škol včetně jejích sociálních, kulturních, ekonomických, hodnotových a jiných kontextů. To však vyžaduje propojenost i koordinaci výzkumu a praxe, interdisciplinární diskusi, potřebné politické a ekonomické pozadí. A také dostatečný společenský tlak! Roztříštěnost pohledů zvyšuje podle mě riziko, že se inkluze stane pouhou populistickou politikou ministerstva. Je jednoduché schovávat se za lákavé proklamace, kterým nepředchází zjištění potřebných faktů a dostatečná diskuse. To je podle mě důvod, proč v minulých letech došlo k některým

ukvapeným rozhodnutím, jako např. k již zmiňovanému pokusu o rušení praktických škol. Takže nejde ani tak o problém peněz, jak se často říká, ale spíše politické či společenské objednávky? Myslím, že to je provázané – pokud existuje politický zájem nebo silný společenský tlak, peníze se většinou najdou. Ale uvažuji také o dalších důvodech – např. kulturní nebo sociální povahy. Domnívám se, že inkluzi samé u nás chybí dostatek argumentů, protože postoje kolegů na akademické půdě, ale také postoje veřejnosti, jsou vůči inkluzi často rozpačité. Tím samozřejmě nechci zpochybňovat opodstatněnost inkluze. Ale začneme-li tuto problematiku zkoumat hlouběji, zjistíme, že se jedná o zcela komplexní téma s řadou otázek a nejasností. Myslím si, že základní problém není nedostatek financí ani formální zajištění vzdělávacího procesu. Malý počet asistentů pedagoga a nedostatek peněz na vzdělávání těchto žáků jistě činí značné komplikace, na něž mnohé školy narážejí. Problémy jsou však hlubší povahy. Např. u mnoha žáků se speciálními vzdělávacími potřebami je obtížně predikovat, zda a za jakých okolností bude integrace úspěšná. Učil jsem jednoho žáka se závažným terminálním onemocněním, s těžkým postižením v oblasti pohyblivosti a komunikace. Na základě jeho životního kontextu a možností jsme předpokládali, že speciální škola bude nejlepším řešením. Opak byl pravdou – po dvou letech byl úspěšně integrován do běžné školy, protože mezi intaktními vrstevníky se cítil spokojený. Na druhé straně se nám vraceli zpět do speciální školy žáci, kteří na tom byli z funkčního hlediska daleko lépe. Po několika letech v běžné škole se ukázalo, že jsou ve stresu, nezvládají učivo, a jsou ztraceni také v kolektivu spolužáků. Inkluze tedy není hodnota sama o sobě… Občas se zdá, že v rámci prosazování určité koncepce pokládáme některé žáky na oltář inkluze, i když pro ně to není nejlepší řešení. Z praktických zkušeností vyplývá, že většina žáků se zdravotním postižením, kteří byli integrováni do běžných škol, vyhledává během dospívání i v dospělosti spíše komunitu osob se zdravotním postižením a socializuje se primárně mezi ně. Jedním z podstatných problémů inkluze je schopnost vzájemného porozumění a otázka sociální či kulturní identity žáků se zdravotním postižením. Vzájemná jinakost je někdy tak velká, že je téměř nemožné si navzájem porozumět. Střetávají se odlišné světy, které se při interakci nepotkávají, ale spíše míjejí. Jestliže okolní společnost, a to i v případě spolužáků ve třídě, není schopna porozumět člověku se zdravotním postižením, nelze se divit, že se tento člověk bude cítit lépe mezi obdobně postiženými vrstevníky. Může s nimi soutěžit, rozumějí si, sdílejí podobné vidění světa, vlastní problémy i výzvy atd. To je samozřejmě individuální.

� 9

Téma: Integrace a inkluze ve školách

Jiří Kantor si uvědomuje, že inkluze je téma s řadou faktorů, které je třeba zohlednit.

Několik desítiletí segregace osob se zdravotním postižením ještě stále ovlivňuje myšlení současné společnosti. Pro některé žáky je inkluze vysoce žá� doucí, zatímco pro jiné se může stát pokus

o inkluzivní vzdělávání traumatickou zkušeností. Obdobně rozporuplných příkladů, které podporují kritiku inkluze, můžeme nalézt více. Proto jsem přesvědčený, že je nutné zachovat i možnost vzdělávání ve speciálních školách. Copak podobné pochybnosti neměli a nemají ani v zahraničí? Ale měli a mají. Na různých konferencích jsem se setkal s názory zahraničních odborníků, ať si náš systém speciálního školství úplně neboříme, protože i v zemích, které se považují za státy s vysoce kvalitním inkluzivním vzděláváním, jako je např. Finsko, speciální školy existují. Nicméně i totální inkluze přinesla některé zajímavé podněty pro vývoj a vzdělávání žáků se zdravotním postižením. Např. v USA zrušili veškeré speciální školství a poslali do běžných škol i tyto děti. Už na začátku bylo jasné, že si nemohou osvojovat akademické dovednosti svých vrstevníků. Protože ale z politického hlediska bylo nutné přinést argumenty pro inkluzi, a to zejména u této populace žáků, začaly se vymýšlet výzkumy s poměrně originálními tématy s cílem zjistit, jaký užitek mohou mít z inkluzivního vzdělávání děti s těžkým zdravotním postižením. Zjišťovalo se, jak může inkluzivní vzdělávání ovlivnit kvalitu jejich života, zda má pozitivní dopad na jejich schopnost sebeurčení, prožívání štěstí, seberealizaci, spokojenost a mnohé další. A to zpětně pozitivně ovlivnilo i koncepci vzdělávání ve speciálních školách. Když budeme mluvit jen o příkladech vhodně aplikované inkluze, je naše společnost připravená přijmout ji jako hodnotu, kterou nelze měřit materiálně a finančně? Asi by bylo lepší, kdybychom mluvili spíše o integraci než o inkluzi. Teoretických vymezení inkluze je celá řada. Inkluzí se většinou označuje stav, kdy osoby se zdravotním postižením nebudou vůbec ze společnosti vyřazovány. To však předpokládá, že se okolní společnost bude ochotna přizpůsobit

10

početně významné, přesto však marginální sociální skupině osob. A to je dost nepravděpodobné. Už na konferenci Inclusive and Cognitive Education, která se konala v Praze v roce 2005, opakovaně zaznělo, že inkluze je pouze filozofický konstrukt, jehož aplikace do praxe je složitá – a spíše utopistická. Nicméně vhodnou integraci osob se zdravotním postižením považuji za reálnou a nutnou. Několik desítiletí segregace osob se zdravotním postižením ještě stále ovlivňuje myšlení současné společnosti. Bude trvat několik dalších generací, než bude participace osob se zdravotním postižením přirozená a nikdo se nad ní nepozastaví. Myslím, že společnost obecně stále více toleruje jinakost. Je ale rozdíl, zda společnost bude jinakost osob se zdravotním postižením pouze tolerovat a zda budeme vedle sebe paralelně existovat, nebo zda dokážeme těmto osobám porozumět a využít interakci s nimi jako zdroj vlastního učení a rozvoje. Myslím, že potenciál k tomu naše společnost má už dnes; ale než se tyto zkušenosti promítnou do konkrétních společenských změn a než ovlivní uvažování větší části populace, k tomu povede ještě dlouhá cesta. 

info Integrace versus inkluze I ntegrace – latinský základ slova znamená sjednocování. Obvykle jím rozumíme vzájemné začleňování a propojování. V případě vzdělávání žáků s postižením míníme jejich zapojení do výuky v běžných školách. I nkluze – se dá interpretovat jako myšlenkový koncept, podle něhož žák s postižením přichází do prostředí, které natolik akceptuje odlišnost každého jedince, že se jinakost považuje za normu. Nad odlišností se nikdo nepozastavuje, vytvoření vhodných podmínek je automatický nárok. Existuje řada výkladů obou pojmů i jejich vzájemného vztahu. Setkáváme se i s interpretací, kdy jsou oba pojmy považovány za synonyma. Někdo považuje inkluzi za jakési vylepšení integrace, jiní vidí v obou procesech hlubší rozdíly.



■ Postižených dětí neubývá. ■ Spokojení rodiče? V Lounech samozřejmě. ■ Tuto práci nikdo nezávidí.

Integrace nespí, ale... Atmosféra na zahradě je stejně rozběhaná jako v „normální“ mateřské škole.

Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

S

peciální mateřská škola v Lounech je zvláštní, ale působivý, a vlastně krásný svět. Padesát šest dětí s nejrůznějším postižením – od autismu přes kombinované vady, diabetes, skoro úplnou hluchotu až po postižení končetin – dovádí na zahradě tak, že by běžný pozorovatel těžko hledal, v čem je osud těchto cvrčků těžký. A on je velmi těžký pro dítě, které třeba nebude nikdy mluvit nebo dobře vidět, ale také pro rodiče, kteří očekávali jeho narození s obvyklým: ten nebo ta naše bude nejlepší, nejkrásnější, nejšikovnější. Za uvolněnou atmosférou je však těžká práce učitelek, asistentů, zdravotních sester (město zde zaměstnává i dvě zdravotnice, tolik potřebné při odborné péči) i kuchařek a dalších. Co je cílem každého dne? Při maximálním respektu k individuálním potřebám dětí rozvíjet jejich osobnost a schopnosti s ohledem na jejich budoucí uplatnění ve světě, který pak už nebude moc vlídný.


Malá škola, velký program Děti jsou rozděleny do čtyř tříd. Věk není hlavním kritériem, rozhoduje především postižení samo a schopnost žáčka uplatnit se v kolektivu. Podmínky mají moc dobré. Rehabilitační cvičení, logopedie, inhalace, masáže, koupele, moderní vyučovací metody, angličtina, míčkování, hry na počítači… Seznam je dlouhý. Klíčovou podmínkou je ovšem kvalita učitelek i dalších zaměstnanců. Ředitelka Zdeňka Neudertová za šestnáct let této práce to umí říci přesně: „Všechny kolegyně mají nejen potřebné vzdělání, ale především mimořádné lidské vlastnosti. Tady nemůžete křičet, trestat, stěžovat si rodičům. Naše práce je o nekonečné pomoci, o milimetru, kterým posouváme dítě ke zlepšení. A přitom máte před sebou třeba mentálně zdravého, ale fyzicky postiženého, a hned vedle autistu, který nemluví, ale už umí na počítači perfektní abecedu a píše si s námi anglicky. Každému musíte umět vyjít vstříc, každého potěšit, každému dát šanci na alespoň malinký úspěch.“ Největším úspěchem pak je přechod dítěte do běžné školy. Jenomže i kdyby

Naše práce je o nekonečné pomoci, o milimetru, kterým posouváme dítě ke zlepšení. školka uměla zázraky, normální škola má dvacet osm žáků ve třídě, a není-li po ruce asistent na celý úvazek nebo celá speciální třída, kluk či děvče zůstávají někde v koutě, nestačí tempu výuky, předškolní příprava se vytrácí, a pak zbývá jen speciální základní škola. Před několika lety kráčela naší zemí představa, že integrace a inkluze budou běžné, všeobecné a perfektně zabezpečené. Nejsou. Někde chybějí peníze, pochopení

� 11

Téma: Integrace a inkluze ve školách Každodenní práce končí každodenním pochlubením.

Jak dlouhý by byl popis všeho, co musí zdejší učitelky zvládnout? Velmi, velmi dlouhý.

každou novou informaci o možnostech lepší a lepší rehabilitace. Kdybychom neměli tuto školku, těžko, těžko by se Tadeáš zlepšoval. Teď se nejvíc bojím, co bude po nástupu do školy. Víte, i děti dokážou být kruté…“ Právě směs nejrůznějších postižení a dětských osudů tu plní další důležitou funkci – zdejší děti se nediví jakémukoli handicapu, už odmala se učí vzájemnému pochopení. Dokonce tím trochu šokují běžné okolí, když se vypraví na procházku nebo třeba do divadla, a ostatní vidí, jak jeden druhému dokáže pomáhat. Skoro by se řeklo – má být tato školka samostatná? Neprospělo by zdravým dětem, kdyby měly denně na očích i jiné osudy? Zatím to nejde, ale ředitelka Neudertová se netají touhou ještě i tuto bariéru překonat.

Paní Monika se netají spokojeností – Tadeáš se opravdu zlepšuje.

Ovšem idylka to není ředitelů škol i pozornost sa� některých mospráv. Ale dětí s postižením neubývá

a ubývat nebude. Příroda a osud jsou silnější než sebelepší medicína. Zdeňka Neudertová ví, že u ní život malých lidí vlastně začíná a bude velmi záležet na další podpoře a kvalifikované pomoci, aby jednou, za mnoho let, byli co nejvíce schopni samostatného života: „Nejdůležitější je čas, který učitel dítěti věnuje. Proto radíme rodičům – dejte je třeba do venkovské školy, kde je málo žáků. Investujte do dojíždění, na pár let si odpusťte pohodlí. Pokud to jen trochu jde, snažte se, aby vaše dítě bylo integrováno, aby se dokázalo přizpůsobit normálnímu světu.“

Tadeáš a jeho ruka Asi s málokterou školou jsou rodiče tak spokojeni jako s tou zdejší. Tady blednou všechna hospodská moudra typu: kdo neumí, učí. Monika Slabochová sem každý den vozí svého Tadeáše. Čiperný a samostatný kluk měl smůlu už při porodu – komplikovaná paréza pravé ruky se už nikdy úplně nespraví. Nemůže se sám obléknout, sám zvládnout některé běžné dovednosti. A jeho mozek je také pravák, takže levá ruka bude těžko plnohodnotnou náhradou. Právě díky otevřenosti a modernímu vzdělávacímu

12

Děti i rodiče jsou spokojeni. Většinou netuší, že lounská speciální školka denně řeší napjatý rozpočet, nedostatek peněz na modernější vybavení. a rehabilitačnímu programu ale dělá pokroky. Školka se ani nebrání, aby maminka přinesla nová doporučení od lékařů s návrhem zvláštní rehabilitace. Paní Monika je opravdu vděčná: „Diagnóza původně předpokládala, že ruka nikdy neporoste a bude nepohyblivá. Ale syn dokonce může chodit na atletiku mezi zdravé děti. Chodíme plavat, jezdíme na koni, snažím se pochytit

Děti i rodiče jsou spokojeni. Většinou netuší, že lounská speciální školka denně řeší napjatý rozpočet, nedostatek peněz na modernější vybavení, dost složité úřadovaní kolem každé koruny. Sponzoři občas přispějí, město zajišťuje základní potřeby, kraj platí asistenty, ale pokrok nabízí ještě tolik speciálních pomůcek, které by mohly opravdu pomoci v rehabilitaci, výchově, vzdělání. Jen málo běžných škol dnes nemá interaktivní tabule. Zdejší ředitelka zatím marně hledá způsob, jak sehnat potřebné tisíce. Nad poškozenými dlaždičkami jinde mávnou rukou, mezi dětmi s vážnými motorickými poruchami jsou však velkým nebezpečím. Samostatným a smutným tématem je pak i odměňování pedagogů i dalších pracovníků těchto škol. Tady musí učitelka i vyměňovat pleny. Speciální školství má u nás obdivuhodnou tradici. Tisíce občanů s nejrůznějším postižením díky němu získaly někdy i velmi vysokou kvalifikaci a obdivuhodně se uplatnily. Jejich životy jsou svědectvím také o nás, o společnosti a její úrovni. Ale zdá se, že přes všechna slova je nám cennější beton na dálnicích než pomoc občánkům, jejichž život nezačal právě šťastně. Neměli bychom o širších souvislostech integrace a inkluze i podpoře rodičů postižených dětí mluvit častěji než jen na začátku školního roku? A ne pouze mluvit? 


SLOUPEK Lii Vašíčkové


■ Případ nikoli mimořádný. ■ Postižená studentka si musí školu platit. ■ Kde je rovnost občanů?

Národ Komenského Jan Ámos Komenský byl člověk, který se vymkl své době. Dnešním jazykem bychom řekli, že jeho know-how bylo zcela nad rámec znalostí a možností doby. Svými díly k nám hovoří přes staletí času i dnes. Ano, jednoznačně zastávám názor, že každý má právo na vzdělání a je třeba, aby každý dosáhl maxima znalostí, které je schopen získat. Studium – na všech stupních – nám rozšiřuje obzory, seznamuje nás s novými věcmi, novými pohledy, měli bychom se učit celý život všichni, nejen ti, kteří to mají v popisu práce (pedagogové, lékaři…). Díky našim znalostem a vědomostem jsme schopni si udělat názor, jsme méně manipulovatelní, máme možnost jít (nebo jet) aktivně za nějakým cílem, získáváme nástroje k tomu, abychom prožili vlastní život podle svých představ, naplnili a rozvinuli všechny schopnosti, které nám byly dány. Je třeba, aby vzdělávací instituce objevila v každém žákovi jeho schopnosti. Učení a studium je intenzivní práce a teprve vytrvalost nese své ovoce. Fotbalovou či hokejovou terminologií řečeno – je třeba mít tah na bránu. Zůstanu-li u sportovní terminologie, ne každý má schopnosti na to, aby hrál první ligu, nebo dokonce mistrovství světa. Ale musí mít možnost vůbec hrát a dostat se na takovou úroveň, které je schopen. Na straně druhé není možné si klást ne reálné cíle; je třeba přijmout své možnosti. Například člověk s mobilitou na vozíku se může, má-li k tomu kapacity, vyučit či vystudovat jakýkoliv obor, i když jsou určité typy práce, které prostě dělat nemůže. Mám kolegu lékaře, který již jako student měl veliký problém se sluchem a nosil naslouchadlo. Velmi jej oslovilo vnitřní lékařství, ale nemohl je dělat, protože internista musí poslouchat ozvy srdeční, plíce, a tedy musí mít v pořádku sluch. Svoji situaci přijal – a excelentně se uplatnil v jiném oboru medicíny. Znám mnoho lidí po úrazu páteře a míchy s velmi těžkým postižením, kteří dokončili své vzdělání již na vozíku, někteří i vystudovali vysokou školu, a aktivně se zapojili do pracovního procesu. V zahraničí je běžné, že lidé s disabilitou studují nebo nějakou formou pracují (i třeba part-time nebo na chráněném pracovišti). Mělo by být naším cílem, aby se každý podle svých možností a schopností mohl zapojit do společnosti i pracovně a být jejím plně integrovaným členem.  Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry.


Každý rok

trnu...

Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

J

menuje se to spastická kvadruparéza a obě tato slova jsou hrozná. Celoživotní postižení horních i dolních končetin je jednou z forem dětské mozkové obrny. Příčiny? Různé, v případě Adélky Pačesové předčasný porod. Trvalý pobyt na vozíku, nezbytná celodenní péče rodičů či asistenta, velmi zúžené možnosti uplatnění ve světě, který uznává jen výkony, výkony, výkony. Když má ale taková dívka štěstí na skvělé rodiče, skulinky, kterými prosvítají paprsky naděje na trochu samostatný život, se obje-

ví. A tak Adélka studuje. V Kolíně ji přijali na Odbornou střední školu podnikatelskou. Takže má její maminka Marcela radost? Je upřímná: „ Dcera studuje ekonomii a cestovní ruch. Učí se velmi dobře, mohu ji dokonce provázet ve funkci asistentky. A škola je vstřícná, upravila rozvrh, aby její třída mohla být v bezbariérové části. Stejně důležitý je i vztah jejích spolužáků, berou naši Adélu jako normálního kamaráda a vždycky pomůžou. Ale jiné souvislosti jsou k pláči….“

Tvrdá čísla Každý den vyjíždí studentka s matkou automobilem na třicet sedm kilometrů cestu

�

Maminka studentky Adély sice unaveně nevypadá, ale...

13


Nejenom pochopení učitelů, ale i kamarádi dělají dobrou školu.


Čtěte Můžeš na www.muzes.cz

❛ Aktuální informace pro osoby s postižením.

❛ Inzerce zaměstnání, Marcela Pačesová neustále shání podporu u nejrůznějších neziskovek, dárců a sponzorů. Zatím pomohlo jen Konto Bariéry a bude pomáhat dál. školy. Každý den se vracejí domů, do � do legendárních Kozojed. Měsíčně jim na tyto

cesty přispívá stát 400 korunami. To ještě nebylo nejhorší. Škola je soukromá, roční studium stojí 23 500 korun. A potřebné pomůcky, vozík, hygienické potřeby… zkrátka rodina s dvěma dospívajícími dětmi si žije! Nebo je to jinak? Otec vydělává jako řidič kolem dvaceti tisíc, maminka, asistentka ve škole, má velmi skromný necelý půlúvazek. Proč tedy Adélka nestuduje bezplatně na veřejné škole? Protože ji tam nevzali. Nemají na asistenty, nemají na bezbariérové úpravy, nemají chuť a sílu dát postižené dívce šanci. Co má podpořit devítitisícový příspěvek na péči? Vzdělání? Těžko. Dopravu do školy? Možná. A ostatní péči? Jaké kouzlo s čísly by pomohlo? Miliony slov o integraci a inkluzi v našem školství jsou na pozadí tohoto osudu jen plácáním. Inteligentní talentovaný mladý člověk, který chce ještě vystudovat jazyky na univerzitě, musí žebrat. Marcela Pačesová neustále shání podporu u nejrůznějších neziskovek, dárců a sponzorů. Zatím pomohlo jen Konto Bariéry a bude pomáhat dál. Stát se tváří, že udělal maximum. Nemůže přece podporovat soukromou školu, která je normální podnikatelskou firmou.

14

Tím méně může nařídit například střední škole v Liblicích (nejblíže Kozojedům), aby postiženou dívku přijala. Musel by to nařídit sám sobě, a to nikdy, nikdy nedělá. A že jednou vzdělaná mladá žena bude mít kvalifikovanou práci, tedy i menší nároky na veřejnou podporu, to nyní není důležité…

Integrace jako Růženka Příklad z Kolína ukazuje na naši chronickou nemoc – polovičatost. S halasem se přijme nová koncepce, pár politiků prokáže „mimořádnou schopnost“ pro moderní pojetí školství, někteří ředitelé škol i učitelé dělají, co mohou, ale pak přijdou jiné novoty, jiná témata. Integrace a inkluze mají v našem školství velmi dobrou oporu v pedagogickém školství, v osvícených pracovnících škol i v zajímavé mezinárodní spolupráci. Zakladatelka kolínské střední školy Ludmila Bílá má svou zkušenost: „Když pro Adélu i další postižené studenty, které jsme přijali, hledáme podporu, skoro všichni jen kroutí hlavou a diví se, proč se staráme, když rodiče stejně musí zaplatit. Vůbec nechápou, že nyní bychom potřebovali například šest asistentek, ale nikdy nám je nezaplatí. Koneckonců ani veřejné školy na tom nejsou o moc líp…“

seznámení a prodej či nákup pomůcek pro lidi s handicapem.

❛ Archiv článků. ❛ Fotografická

soutěž v rubrice Vaše fotografie.

❛ Videa a fotografie ze zajímavých akcí.

❛❛ www.muzes.cz mohou číst i nevidomí a slabozrací!

Takže je to vlastně jedno. Integrace prakticky spí. Pačesovi se zkrátka rozhodli dopřát svým dětem vzdělání, tak mají a budou mít velké finanční problémy. Můžeme jejich život sledovat jako napínavé drama, jako každodenní souboj o peníze. Ještěže žijí v domě rodičů a šetří tak alespoň náklady na bydlení. Vlastně šetří tomuto státu výdaje na školství. To je dobrá zpráva. Takže povzdech paní Marcely – každý rok trnu, jestli seženeme peníze na další školné – je sice z jejího hlediska smutný, ale nám ostatním se přece nic strašného neděje... 


SLOUPEK Jiřiny Šiklové


■ Česká republika v inkluzivním vzdělávání dohání ztrátu. ■ V zahraničí řešili podobné problémy jako my. ■ Klára Laurenčíková sdílí své zahraniční zkušenosti.

Chránit znamená i ubližovat Zdánlivě je výhodnější, když se výrazně handicapované děti vzdělávají doma. Ale bohužel jen zdánlivě. Pokusme se nastínit obě varianty. Nejdříve tedy argumenty pro. Kdyby se tyto silně handicapované děti učily přímo v rodině, nemuseli by je rodiče obtížně dopravovat do školy, mohli by dohlížet nejen na jejich výchovu, ale i na to, zda se jim ostatní neposmívají nebo jim nějak jinak neubližují. Jejich vzdělávání by mohlo být kratší a úspěšnější. Pokud by rodiče nebyli schopni své děti vzdělávat sami, mohli by do rodin docházet učitelé, případně studenti pedagogických fakult. Argumenty proti vzdělávání dětí v izolaci, v rodině, jsou také pádné. Ve škole totiž děti nerozvíjejí jen poznatky, ale učí se i socializaci. Socializace je proces začleňování mezi ostatní, napodobování chování ostatních, učení přizpůsobit se, a třeba se i podřídit, ale také se ve skupině prosadit, získávat si přátele a se všemi jednat. Toto všechno se jedinec může naučit jedině ve své vrstevnické skupině, jakou je v našem typu kultury školní třída nebo jiná skupina stejně starých dětí. Poznatky jsou samozřejmě důležité, ale nejsou jediným přínosem školy pro dítě. Rodina své nějak handicapované dítě obvykle preferuje, snaží se ho uchránit před neúspěchem a nepříznivým srovnáváním. V raném dětství je to správné, rodiče mají podporovat své nějak znevýhodněné dítě, ale jejich podpora na začlenění do společnosti nestačí. Jednou musí protektivní, tedy ochranné a podpůrné chování členů rodiny skončit. Rodiče zde věčně nebudou a jejich dítě nebude chtít být věčně nedospělé. V některých sociálních vztazích se ale uplatnit může, a na své limity či omezení, ale i na své přednosti si musí zvyknout již v dětství. I přijetí svého odlišného sociálního statutu patří k procesu socializace, tedy začlenění a sebeuplatnění. V izolaci a protektivní rodině se dítě nenaučí přijmout skutečnost, že je odlišné, že ve všech případech prostě nemůže obstát. Musí se naučit přijmout i výsměch. Až jednou bude opravdu velké, setká se s ledasčím, a ani ta nejpečlivější rodina neochrání dítě v jeho dospělosti. To by měli především pochopit rodiče a prarodiče těchto dětí a vědět, že jakási tvrdost je pro dítě i v negativním srovnávání významnou zkušeností, protože pro ně znamená sociální růst. Příliš dlouhým ochranitelským přístupem se sociální začlenění takového dítěte jen zkomplikuje.  Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.


Česká inkluze cizí optikou Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

I

nkluze přispívá ke spokojené a soudržné společnosti, kde se může uplatnit každý její člen, říká Klára Laurenčíková, speciální pedagožka a předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. Kvalitní a spravedlivé vzdělávání je pro ni velké téma. Proto za ním několikrát vyrazila do zahraničí, aby načerpala zkušenosti. Kromě návštěvy Velké Británie a Nizozemska absolvovala i studijní stáž ve Finsku a Švédsku. „V těchto zemích už se neřeší, jestli inkluze ano či ne. Tam už jde o hledání konkrétních metod, jak ji realizovat co nejlépe,“ říká někdejší náměstkyně ministra školství.

Nadějné vyhlídky „Kdybychom se v České republice systematicky vydali podobným směrem, byla bych moc ráda. Věřím, že jsme na dobré cestě. Existuje u nás celá řada škol, které se k in-

Základ úspěchu tkví v dostupné včasné a kvalitní přípravě pro všechny předškoláky. kluzivnímu vzdělávání hrdě hlásí a mají za sebou vynikající výsledky,“ říká Klára Laurenčíková. Zejména za uplynulých pět let vidí v situaci u nás významný posun. Inkluze už se stala relevantním konceptem, který je zmiňován v oficiálních materiálech vlády a resortu školství. Nejde už o téma devalvované jako pouhý kontroverzní výkřik party nadšenců. Problematika inkluzivního vzdělávání vstoupila do širšího povědomí.

�

Klára Laurenčíková má zkušenosti z domácí praxe i ze zahraničních stáží.

15


ty, kdo o zdejším úspěšném prosazení � Pro inkluze pochybují, má Klára Laurenčíková

info

povzbudivou informaci. „V zahraničí si prošli podobnou cestou jako my. Uklidňují nás, že tam probíhaly stejně bouřlivé debaty. Věřím, že česká společnost není méně tolerantní. My prostě jen začali později.“ Navíc nám zahraniční odborníci pomáhají množstvím příkladů dobré praxe, kvalitními metodickými materiály a užitečnými daty. V ideálním případě bychom se také mohli poučit z jejich dřívějších chyb. I ty jsou přirozenou součástí hledání nových cest.

Kdo je Klára Laurenčíková Zabývá se tematikou lidských práv, interkulturního vzdělávání a sociální politiky. Vystudovala magisterský obor speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde momentálně působí jako doktorandka. Je předsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.

Brzy podchycený problém Inkluze je podmíněna dobrým školským systémem. Základ úspěchu tkví už v dostupné včasné a kvalitní přípravě pro všechny předškoláky. „U dětí s určitým handicapem nebo z kulturně či jazykově odlišného prostředí je nezbytný brzký start a pedagogizace rodinného prostředí. Děti pak přicházejí do první třídy lépe připravené. Neprobíhá-li zápis pouze formálně, ale naopak je při něm skutečně mapován potenciál každého žáka a jeho specifické potřeby, máme reálnou šanci, že se učitel na přijetí jednotlivých žáků zvládne včas opravdu dobře připravit. Jen lehká pomoc na začátku může předejít velkým potížím v budoucnu,“ vysvětluje Klára Laurenčíková. A dodává: „V Británii, Nizozemsku i ve Skandinávii si problémů u dětí všímají daleko dřív. Třeba už ve třech letech. Když je to potřeba, odborník začne docházet přímo do rodiny. V hlavním proudu vzdělávání se tak udrží mnohem víc dětí, které by jinak později odešly do speciální školy.“ Změna sytému přitom musí začít už na pedagogických fakultách a v pedagogicko-psychologických poradnách. V rozvinutých zemích jdou do školství daleko větší finanční prostředky. „Ty samozřejmě samy o sobě

Mezi roky 2001–2005 pracovala v Jedličkově ústavu a školách, v letech 2005–2007 působila v organizaci Charita. Od září 2007 pracovala na ministerstvu práce a sociálních věcí na odboru rodinné politiky. Po čase se zde stala vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí. V lednu 2009 byla jmenována náměstkyní ministra školství, řídila skupinu pro sociální programy ve školství.

Některé odborné otázky je třeba prosadit politicky, Klára je aktivní i v této oblasti.

tivní nástroj zvyšování kvality práce pedagogů přitom považuje také školní supervize a mentoring. Důležitá je rovněž cílená péče o pozitivní klima školy a její zapojení do širší sítě služeb. Škola by neměla být na potíže sama. Měla by se opírat o odborníky z řad sociálních pracovníků, školských poradenských pracovníků, ale třeba i pediatrů a odborníků na zátěžové situace rodin. „V této oblasti máme bohužel ještě stále velké rezervy. V některých regionech velmi chybí služby

Inkluze samozřejmě není o tom, že teď hned násilně umístíte všechny děti s různými handicapy do běžných škol a necháte je tam bez patřičné podpory. nic nevyřeší, ale pokud se vhodně investují do lidských zdrojů, efekt se projeví. Pedagogové si již na fakultách osvojují pestřejší škálu metod, které pak dokáží vhodně obměňovat podle specifických potřeb svých žáků. Lépe si tak poradí s určitými odchylkami od obvyklých norem. Také hodnocení se opírá spíše o průběžné monitorování individuálního pokroku každého jednice, a tím se opět vracíme k tématu dobrého poznání dítěte hned na začátku. Jen tak můžete zhodnotit, jakou urazilo cestu, jestli zvolený přístup funguje nebo je třeba hledat jinou formu podpory,“ říká Klára Laurenčíková. Za efek-

16

jako terénní sociální práce, rodinná asistence, respitní péče, tranzitní programy či chráněná bydlení. Takový stav pak v praxi značně komplikuje naplňování toho, co deklaruje školský zákon – právo na kvalitní vzdělávání pro každého žáka v jeho spádové škole,“ upozorňuje Klára Laurenčíková.

Politická (ne)stabilita Síť podpůrných komunitních služeb na řadě míst v zahraničí již dobře funguje, zatímco u nás jsou školy často víceméně izolované jednotky, které jsou na řešení

řady problémů samy. A to je samozřejmě chyba, protože v inkluzi jde především o propojování. „Inkluze samozřejmě není o tom, že teď hned násilně umístíte všechny děti s různými handicapy do běžných škol a necháte je tam bez patřičné podpory. Smyslem je vytvářet co nejširší škálu dobře připravených prostředí, aby si děti a rodiče mohli opravdu svobodně zvolit, zda chtějí vzdělávání ve spádové škole za rohem nebo zda chtějí vy užít služeb speciální školy,“ zdůrazňuje Klára Laurenčíková. V realitě České republiky nastávají situace, kdy volba padne na speciální školu jen proto, že rodina nemá ve svém okolí jinou kvalitní alternativu. V některých zemích už jsou na tom mnohem lépe. I tam samozřejmě existují speciální školy, ale žáci do nich chodí proto, že chtějí, nikoliv proto, že jim nic jiného nezbývá. „Situace v České republice není jednoduchá pro nikoho. Ředitelé a učitelé by opravdu potřebovali větší podporu od svých zřizovatelů i samotného ministerstva školství, ať už odbornou či finanční. Reformy a pokrok v oblasti rozvoje inkluzivního vzdělávání u nás brzdí vysoká politická nestabilita,“ míní Klára Laurenčíková. Podle ní se každou chvíli mění vedení ministerstva školství i politická reprezentace na krajské a místní úrovni. Není tudíž prostor pro dlouhodobou odbornou koncepční práci. Rozpočtové prio rity vlád stojí na jiných hodnotách. „Bude skvělé, až politici i širší veřejnost začnou rozmanitost společnosti vnímat jako pozitivní přirozenou součást našich životů a budou připraveni jít inkluzi aktivně naproti,“ doufá Klára Laurenčíková. 


Pomáhej s humorem


■ Jiří Vyorálek bude účinkovat v pořadu pro Konto Bariéry. ■ Hvězda televizních seriálů se vyjadřuje k obyčejným, ale důležitým souvislostem. ■ A tvrdí: zůstaňte trvalými příznivci charity!

Ještě jsme trochu okoralí

I když je dnes obrovsky populární, umí se nebrat vážně...

Text: Jiří Vyorálek Foto: Jan Šilpoch

info

znali jsme, oč je jejich život složitější, než se zvenčí zdá.

dyž jsem se v poslední době tak často objevoval na obrazovce, což dokonce vedlo i k desítkám dopisů od diváků, uvědomil jsem si, že každá popularita je tak trochu i povinnost udělat o kousek víc než jen přesně dodržovat smlouvy. Se světem postižených jsem se setkal vlastně už dávno – v Brně jsme měli Divadlo v 7 a půl a hráli jsme v husitském kostele, kde byl v suterénu sál; v té době s ním hospodařila Liga za práva vozíčkářů. Takže jsme se s nimi stále potkávali a po-

Kdo je Jiří Vyorálek…

Nedejme na povrchní obrázky

Významný český divadelní, filmový a televizní herec. Absolvent Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Sedm let byl členem divadla Husa na provázku.

Určitě každý vidí, jak se v naší zemi vztah k postiženým proměnil. Ale bojím se, aby nezůstalo jen u vyhrazených parkovacích míst nebo bezbariérových nájezdů na chodníky. Každý postižený má své vlastní trápení a měli bychom se pokoušet porozumět právě tomu určitému člověku. Je to trochu jako na divadle – utrpení je obrovské divadelní téma už od antiky –, jenomže zahrajte utrpení, když ho znáte jen z doslechu...

K


Natočil řadu filmů, v Michálkově Poslu ztvárnil postavu vozíčkáře. Hlavní role v televizním seriálu První republika. V současné době je členem pražského Divadla Na zábradlí.

� 17

Pomáhej s humorem

Seriál První republika vládl obrazovkám po mnoho večerů. Pokračování se už chystá.

Právě například vozíčkáři, kteří v plné síle a formě v jedné vteřině zůstali ochrnutí, dobře vědí, jak mámivé je věřit na nekonečný úspěch… a to neplatí jen pro herce: někdy � Prostě, před utrpením odvracíme tvář, nechceme vi-

dět, slyšet, pomáhat… Přitom divadlo může přece být obrovskou léčebnou lidských bolestí, místem, kde si každý může třeba jen tiše, sám pro sebe, uvědomit, že ohromně bohatý svět kolem nás utrpení skoro nezmenšuje. Jenomže tohle se musí umět! Když předkládáte těžké téma lidské bolesti neuměle, skončíte ve frašce, a utrpením je pak vůbec vydržet do konce. Pro mě je nejdůležitější, aby mi diváci věřili. Divadlo, televize i film jsou kolektivní tvorba, takže musíte mít také hodně štěstí na lidi kolem. A to teď v Divadle Na zábradlí mám, takže snad to bude dobré a ještě lepší… A jsem si naprosto jistý, že ani největší hvězdná sláva mi nedá zapomenout na hodně skromné začátky v Brně, na obyčejnou fyzickou práci, kterou jsem se také musel živit, na dny bez popularity a okamžiky, kdy člověk moc pochybuje, že jeho herectví vůbec může někoho zajímat… Víte, teď natáčím, mám dobré role v divadle, někdo by si možná myslel, že už budu jenom stoupat a stoupat. Ale vím, že může přijít chvíle, kdy se to nešťastně zlo-

18

mí. Právě například vozíčkáři, kteří v plné síle a formě v jedné vteřině zůstali ochrnutí, dobře vědí, jak mámivé je věřit na nekonečný úspěch…

Pomáhejme s humorem Ani chvíli jsem neváhal s natáčením skečů pro pořad Konta Bariéry. Děláme to všichni zadarmo, ale o tom nepadne ani slovo. Jestli moje účast pomůže této nadaci, jestli i kvůli mně přibudou nějaké peníze, budu to brát jako jednu z nejlepších rolí. Taková práce má smysl i pro herce, protože se znovu a znovu vrací mezi lidi, mezi obyčejné diváky, kteří jsou koneckonců naším jediným měřítkem. Až se 27. září budete dívat, a třeba i telefonem přispívat na Konto Ba riéry, nezapomeňte prosím, že i my budeme moc napjatí a netrpěliví, zda a nakolik jsme i vás přesvědčili o potřebě pomáhat. Jestli se budete bavit, výborné, jestli přispějete, skvělé, jestli se rozhodnete pomáhat natrvalo, úžasné! Najednou mě napadá, že charita potřebuje své věrné stejně jako divadlo. Ale my dnes máme televizi nebo

info Co je pořad Pomáhejme s humorem... Společný projekt Konta Bariéry a České televize. Všichni účinkující vystupují bez nároku na honorář. Pořad poběží na ČT1 v sobotu 27. září ve 20 hodin. V roce 2013 přinesl Nadaci Charty 77 částku 16 milionů Kč.

film, postižení mají v mnoha případech jen velkorysé spoluobčany – ať už jako daňové poplatníky nebo dárce. Tímto pořadem proto také děkujeme za všechny pomoci, malé i velké. My herci máme nade všechno rádi potlesk. V televizi slyšet není. Ale když tento pořad dopadne dobře, bude to pro mne jako dvacetkrát aplaudovaná premiéra. Držte nám palce! 

Zaznamenal: zj


příběh konta bariéry


■ V prvním roce diagnostikovali Ditě Horochovské nádor na krční páteři. ■ Dnes hýbe jen hlavou, žije ale plnohodnotným životem. ■ Počítač dokáže ovládat hlasem a učí to i druhé.

Milovnice

rychlých kol Díky speciálním programům dokáže Dita obsluhovat počítač pouze hlasem. Jde to stejně rychle, jako rukama.

Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch

K

dyž jsem požádal šestadvacetiletou vozíčkářku Ditu Horochovskou o ukázku ovládání počítače hlasem, nestačil jsem se divit „Probuď se. Spusť aplikaci. Word. Diktování. MyDictate…“ Pokyny létají rychlostí blesku a přede mnou vzniká dokument v textovém editoru. To, co všichni ostatní ovládají na počítači rukama, musí kompletně ochrnutá Dita zvládat jen svým hlasem. Zdá se ale, že to umí rychleji než většina běžných uživatelů.

Schody ke vzdělání Dita se narodila v Náchodě v severovýchodních Čechách. Nepříznivé zprávy na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat, už v prvním roce života jí lékaři diagnostikovali neoperovatelný nádor v krční páteři. Zasahuje nervová spojení, a tak Dita nemůže chodit a hýbat pravou rukou. Základní škola, kam nastoupila, není plně bezbariérová. Výuka se přesouvá do přízemí, v ojedinělých případech nosí Ditu do poschodí asistentka. Zlom nastává až s příchodem do páté třídy ve větší škole, kde vedení nechalo zbudovat výtah. A tady také přichází první pomoc Konta Bariéry, které Dita osloví s žádostí o příspěvek na přenosný počítač. „V té době byl kvalitní přenosný počítač nesmírně drahý, stál třeba padesát tisíc korun. Bez pomoci bych si ho nemohla dovolit a bez něj by pro mě bylo psaní poznámek a úkolů velice náročné,“ vypráví Dita. Konto Bariéry jí také několik následujících let pomáhá v rámci programu Počítače proti bariérám s pořízením nezbytného softwarového vybavení; díky tomu může i přes výrazný handicap stačit svým spolužákům. Na střední škole už není výtah zapotřebí, učebny se přesunou do přízemí, aby do nich měla mladá vozíčkářka pohodlný přístup. Přesto omezení existuje: jiná bezbariérová

�

Rodný Náchod sice není příliš bezbariérový, většinu svého volného času ale tráví Dita s rodiči nebo s bratrem a jeho kamarády a své dětství a dospívání si velmi chválí. můžeš / číslo 9 - 2014

19

příběh konta bariéry

škola v okolí není, a tak musí Dita � střední volit ekonomický obor. Svá středoškolská

léta si ale nemůže vynachválit. Škola jí vyšla vstříc s individuálním učebním plánem i omezením výuky na šest hodin, protože delší výuka je pro ni jen těžko zvladatelná fyzicky.

Hlasovým pionýrem Po střední škole plánovala Dita pokračovat na škole vysoké, zajímá ji psychologie. Ale maturita je pro ni tak vyčerpávající, že se rozhodne dát si před dalším studiem malou pauzu. Osud jí to však nabídl jinak. „Bylo to dva dny po maturitě, a mi přišla nabídka práce. Takové štěstí jen tak někdo nemá,“ usmívá se sympatická mladá slečna zlomu, který ji nakonec přesvědčil, aby ve školním maratonu už nepokračovala. Nabídka dělat lektorku pro ovládání počítače hlasem je neodolatelná. Ostatně byla jediná, kdo měl v té době s podobným systémem zkušenosti. V 16 letech totiž přestává Ditu poslouchat i levá ruka, takže na počítači už nemůže pracovat běžným způsobem. Objevuje tak programy pro hlasové ovládání, které vyvíjí tým profesora Jana Nouzy z liberecké univerzity, a zapojuje se i do jejich vývoje. „Sama jsem se s novým programem i systémem ovládání musela seznamovat, šlo to ale nečekaně rychle. S přednesem jsem neměla od počátku problém, i když se to zdá divné – mluvit na počítač. Když vám ale nefungují ruce ani nohy, zvyknete si stejně mluvit na všechny okolo sebe, pokud něco potřebujete. A počítač pak vlastně ani není žádná zvláštnost,“ vzpomíná Dita. Jen těžko si přitom zdravý člověk dokáže představit, co takové skutečně fungující hlasové ovlá-

Kurzy ovládání počítače hlasem, které Dita vede, už pomohly několika lidem najít zaměstnání.

pouze v omezené míře. Stává se dokonce tváří projektu. Přestože vlastně patří mezi pionýry v práci s těmito programy, jiné aspekty školení pro ni byly překvapivé. „Možná to zní zvláštně, ale bylo to jedno z mých prvních setkání s lidmi s nějakým postižením. Celý život jsem prožila mezi zdravými, a teprve s prvním kurzem jsem si musela spoustu věcí uvědomit. Jako zkušenost je to k nezaplacení,“ říká Dita. Kurzy mají obrovský úspěch, za čtyři roky existence už

Za prací, kterou má po celé republice, se dopravuje běžným kombíkem Škoda Octavia. Řídit sama pochopitelně nemůže, jezdí jako spolujezdec. dání znamená pro člověka plně odkázaného na pomoc druhých. „Znovu jsem mohla mít trochu soukromí, přes e-maily i sociální sítě komunikovat s přáteli bez toho, že by u mě někdo stál. Je to nesmírně osvobozující,“ chválí si nakonec. Na liberecké univerzitě vznikají postupně dva produkty: MyVoice a MyDictate. První jmenovaný slouží k ovládání kompletně celého počítače, takže nahradí běžnou myš a klávesnici. MyDictate je pak program pro diktování po celých slovech, který pomůže sepsat dokument nebo e-mail. Oba programy využívá Dita každý den. A jako lektorka obecně prospěšné společnosti Polovina nebe je v kurzech učí ovládat i ostatní handicapované klienty, kteří buď nemohou ovládat počítač běžným způsobem, nebo ho ovládají

20

proškolily více než sto účastníků, a mnohým dokonce pomohly najít zaměstnání.

Bez postižení Pro běžnou populaci poněkud překvapivý vztah k postižení samému je pro Ditin život vlastně definující. Přesto, a možná právě proto, že potřebuje neustálou pomoc druhých, nežije v komunitě handicapovaných, a své postižení tak vlastně odmalička ani moc nevnímá. Rodný Náchod sice není příliš bezbariérový, většinu svého volného času ale tráví Dita s rodiči nebo s bratrem a jeho kamarády a své dětství a dospívání si velmi chválí. Převládající pánská společnost je na ní ostatně i trochu poznat, když vypráví, že ráda sleduje sporty, především pak fotbal

i hokej, a to nejen v televizi. Kdo by navíc na internetu četl její blog, dozví se také, že byla několikrát na závodech Formule 1, jejíž je velkou fanynkou. „Na závody mě bral bratr, bylo to vždy dobrodružné. Spojovali jsme to i s výlety po okolí, závody jsou ale pochopitelně to hlavní. A největší zážitek? Jednou jsem se při procházce v depu setkala s Fernandem Alonsem. Sice jemu konkrétně tolik nefandím, ale i tak to bylo nezapomenutelné,“ směje se Dita. Za prací, kterou má po celé republice, se dopravuje běžným kombíkem Škoda Octavia. Řídit sama pochopitelně nemůže, jezdí jako spolujezdec. Díky tomu auto nepotřebuje žádné zvláštní úpravy, například ruční řízení nebo odsuvné dveře pro pohodlnější nakládání vozíku. Žádné úpravy nemá Dita ani v bytě na pražském Pankráci, kam se nastěhovala před necelými třemi měsíci. Žije zde s bratrem, přes den se o ni stará osobní asistentka. Přesun od rodičů za svobodou a soukromím hlavního města byl spontánní nápad. „Chtělo to změnu, baví mě tu být, mám to tu blíž za kamarády, a také zde mohu navštěvovat mnoho akcí i zajímavých míst. Možností je tu ve srovnání s Náchodem samozřejmě neporovnatelně víc. Nebylo to ale jednoduché, ne každý můj nápad podpořil a skoro každý se bál nějakých katastrof,“ líčí Dita. Obavy se ale ukázaly jako zbytečné a pražského bydlení se Dita nedokáže nabažit. Soukromí a svoboda za to prý stojí, i když se náklady na osobní asistenci šplhají čím dál výš. „Rodičů si velmi vážím a můj krok odejít do Prahy může být třeba vnímán i jako nevděčnost. Ale když na to pohlédneme i z druhé strany, moje maminka se o mě celý život jen starala, a teď jí zase já chci dát šanci, aby se i ona mohla sama realizovat,“ uzavírá vděčně Dita. 


SENSEN


■ Nastávající sedmdesátník o životě v pohybu. ■ Jindřich Fryje tvrdí, že bez práce není radost. ■ Recepty na příjemné stáří.

Na pěkné dny není nikdy pozdě Text: Jiří Fryje Foto: Jan Šilpoch

P

roč vlastně celý život neumím trčet na jednom místě? A proč mě baví každodenní aktivity? Možná proto, že jsem už od mládí žil mezi auty. Ať už jako technik, řidič, vedoucí provozu, učitel v autoškole, vždy jsem byl v pohybu, vždy jsem poznával nové lidi, vždy záleželo na tom, jak se umím domluvit s okolím, jak najdu shodu i s neznámými lidmi… Když se mi rozpadla rodina a začal jsem žít sám (to už jsem nebyl nejmladší), uvědomil jsem si, že člověku může být dobře, jen pokud má ve svém životě pořádek – ten nej obyčejnější kolem sebe, tedy v bytě,i ten neviditelný v kontaktech. Jsem zkrátka zastánce čistých košil, čistých aut i čistých vztahů… Takže dneska se bavím i živím skvělou prací – doprovázím velké skupiny cizinců, kteří si do naší země přijeli protáhnout těla na kolech. A nejde jen o vyjížďky parkem. Běžná trasa je Praha–Vídeň, Praha–Drážďany, Praha–Salcburk a podobně. Mám mikrobus s vlekem, naložím vše, co je potřebné, nastuduji trasu třeba i včetně restaurací a vinných sklípků – a jedeme…

Zdaleka nejsem ve výpravě nejstarší. Samozřejmě jsem musel zvládnout základy angličtiny, protože na takových cestách se musíte o všem domluvit a situace bývají i hodně nečekané. Tak jsem poznal už hodně optimistických Kanaďanů, Australanů, Finů a jiných národností, kteří si vezmou kola a dobrou náladu a vyrazí do neznámé země s důvěrou, nadšením a chutí poznat jiné lidi, jiné zvyky, jinou kulturu. Jsou zvyklí odpovídat za svůj život sami, nenadávají na poměry, na děti, na politiku… Prostě jsou i ve stáří sami sebou. Když se zamračí, tak nejspíš na sebe, na svou chybu. To je pak doslova lázeň, prožít s nimi pár dní, třeba i něco oslavit a dozvědět se o jejich každodenním životě. Jistě chápete, že nejde o milionáře. A těch šedesát osmdesát kilometrů na kole, které každý den i za škaredého počasí zvládnou, není žádné pohodlíčko. Jenomže oni překrásně umějí najít úžasný zážitek z pohledu na krajinu, ze starého stromu u cesty, z historického domu na návsi. A také samozřejmě z dobrého, ale obyčejného jídla, z moravského vína a českého piva. Umějí se radovat, někdy společně cosi oslavíme, a já pak dostávám překrásné dopisy z celého světa a vidím, že na naši zemi budou dobře vzpomínat.

Takže takhle žiju, a když je čas, vyrazím na chalupu, přes týden na tenis, dokonce ještě hraji závodně ping-pong. Přitom se musím postarat o svou domácnost a někdy i pomoci kamarádům. A samoty se nebojím, někdy je moc příjemná; člověk si může v hlavě všechno srovnat, udělat pořádek kolem sebe a připravit se na další setkání. A jestli opravdu chcete, mohu říci svůj recept, ale nikomu nic nenutím: Slušnost vůči ostatním, pokora, optimismus, vyhýbat se hlupákům. Nehltat celý den hory informací, hlavně ne z bulváru. Zbavit se nadbytečných krámů, vyházet všechno haraburdí, které život přinesl. Věnovat hodně času osobní hygieně, čistotě a pěknému vzhledu. Udržovat se v dobré fyzické kondici, když už televize, tak nejlépe cestopisy a životopisné filmy, případně sportovní pořady. Nemračit se na svět, on se nebude mračit na vás. A k tomu všemu nepotřebujete ani miliardy, ani dědictví po bohatém strýčkovi. 

Zaznamenal: zj

info Co je projekt SENSEN Rozsáhlý program Nadace Charty 77 pro seniory. Nyní sdružuje na 80 klubů v celé republice. Soustřeďuje se na aktivní, samostatné a angažované spoluobčany, kteří i v pokročilejším věku chtějí být subjektem svého života, nikoli objektem péče jiných. Více na www.sensen.cz

Aktivní senior má jeden nedostatek – málo šedin.

Kolo neopustí, ať je počasí jakékoli.


21

Umělci Konta BARIÉRY ■ Známý je především svými humoristickými kresbami a grafikami. ■ V minulosti působil jako bubeník i kytarista. ■ Vydal dokonce CD svých skladeb.

Jiří Slíva:

Kupte si bicí! Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch

Jste čilý ilustrátor, grafik, básník i hudebník. Jak to všechno zvládáte? To všechno začalo už ve škole, psal jsem básničky a maloval si. V 18 letech mi pak učarovaly asi čtyři věci najednou: divadlo Semafor, skupina Beatles, jazz a surrealismus. Na bázi toho všeho vznikaly moje první básně, a také surrealistické kresby. Ty ale tehdy s humorem souvisely jen trochu. Takže k humoristickému vyjádření, jímž jste dnes znám asi nejvíce, jste se propracoval přes vážné věci? Přesně tak, i když bych se trochu bál toho označení vážnější. U surrealismu člověk nikdy neví, co je vážnější a co humornější. Surrealismus, to jsou hlavně automatismy. A u humoru člověk pak musí z těch automatismů vyloučit to, co nefunguje, a vybrat si právě ta krátká spojení, která vytvářejí nějaké humorné napětí nebo šok, absurditu.

Café Rousseau, litografie, 2010

Dělat humor tedy rozhodně není legrace. Které z těch rolí, které jsme vyjmenovali na začátku, se dnes věnujete nejvíce? To záleží vždycky hlavně na osobní náladě a na tom, co mě zrovna naplňuje. A zároveň i na vnějších výzvách. Třeba někdy zavolají, zda byste neilustroval knížku, takže najednou se stáváte na měsíc ilustrátorem. A zhruba před rokem mě vyzvali, zda bych nenašel staré písničky, které jsem psával na začátku sedmdesátých let. Tak jsem se zase na půl roku stal muzikantem. Člověk je vždycky chvíli něčím, ale de facto je pořád Slíva (směje se).

Červené víno, to je pěkná barva. Hezky se kombinuje s pleťovou.

Pojď me k hudbě. V minulosti jste hrával pro radost, nedávno vám ale vyšlo album s názvem Kup si bicí! Jak k tomu došlo? Na střední škole jsem bubnoval v plzeňské bigbítové kapele Spiders, hrávali jsme písničky od The Searchers, Hollies, Beatles, Kinks… (Podezřívavě se na mě zadívá.) Víte, jak se to píše? Ano, já ty kapely moc dobře znám. Opravdu? Vždyť jste mladý, a tohle už je nějaký pátek (směje se).

22

Tango Open, litografie, 2012

Přeneslo se to na mě od táty, který bigbítu holduje dodnes. Jak to ale pokračovalo u vás? Později, roku 1971, jsem se dostal do tria Petra Skoumala v Činoherním klubu, opět jako bubeník v kabaretech dua Vodňanský – Skoumal. Po pár týdnech jsem ukázal Janu Vodňanskému své kresby a básničky. Poslal mě s nimi do Mladé fronty, kde jsem pak měl někdy v létech 72/73 pár týdnů vlastní rubriku. Takže tak to vlastně všechno začalo: bicími. A teď, po čtyřiceti letech, se kruh uzavírá; proto se to album jmenuje Kup si bicí! Když se ti všechno bortí, utekla ti milá a já nevím, co ještě, tak si kup bicí!



Nejsem žádný outdoorový nadšenec. Zelenou na mých kresbách nenajdete často.

Velkou výzvou bylo pro Jiřího Slívu ilustrování publikace s informacemi pro vozíčkáře, kterou letos vydává Spinální jednotka nemocnice v Motole.

info Kdo je Jiří Slíva Český výtvarník, básník a hudebník. Věnuje se kreslenému humoru, grafice, knižní ilustraci a poezii. Ilustroval přes 150 knih, vydal 12 knížek kresleného humoru u nás i v zahraničí. Má za sebou přes stovku výstav u nás i např. v Káhiře, Tel Avivu, New Yorku, Paříži, Moskvě a v Tokiu.

Měli bychom si tedy všichni koupit bicí jako terapii do dnešní doby? Nebo něco jiného, u čeho se uvolníte. Ne jsem s bicími ale jediný. Moje přítelkyně dělala rozhovor s Ándorem Šándorem, a ten jí mimo jiné řekl, že si koupil dvoje bicí: jedny domů a druhé na chalupu. Že se za nimi skvěle odreaguje. Hudba byla a dodnes je vaším koníčkem, ale jak to bylo s výtvarnem? Živilo vás od začátku? Vůbec ne. Vystudoval jsem VŠE a poslední dva roky na škole jsem si přivydělával jako pomocná vědecká síla u jednoho vědce, který se zabýval tehdy dost populární disciplínou: futurologií neboli prognostikou. Jednou se mě zeptal, kam chci po škole směřovat, a já mu odpověděl, že chodím hlavně na jazz a na výstavy a že jsem o tom ještě moc nepřemýšlel. Nabídl mi místo v nově zřizovaném prognostickém oddělení Ústavu pro filozofii a sociologii Čs. akademie věd. Nejdřív mě to bavilo, když ale začalo politicky přituhovat, přemýšlel jsem, jak utéct. Po osmi letech ve vědeckém ústavu jsem roku 1979 prchl na volnou nohu.


Byl to tvrdý přechod? To teprve začal cvrkot. Začal jsem ještě pilněji kreslit a obesílat všechny možné zahraniční festivaly. A jak jsem byl nažhavený, tak jsem v roce 1981 vyhrál ceny hned na čtyřech festivalech. A to mi hodně pomohlo. Kolegové si mě začali všímat, učili mě technické věci kolem grafiky, přicházely nabídky ke spolupráci s nakladatelstvími a galeriemi. Jak se vaše dílo dostalo do Aukčního salonu Konta Bariéry? Paní Jirků mě už před léty vyzvala, abych věnoval do aukce grafiku, a já to s radostí udělal. A s ještě větší radostí jsem kvitoval, že se vydražila za slušné peníze. Od té doby se účastním všech dražeb Konta Bariéry. Vedle toho přispívám do dražeb dalším asi pěti

nadacím. Na některé z nich osobně chodím, zajímá mě, jak lidé reagují. Je to zajímavý sociologický průzkum. Co vás inspiruje dnes? Je to asi něco mezi absurditou a poezií. Nemám rád tvrdé fóry nebo moc černý humor. Spíš mě baví poeticky sjednocovat zdánlivě nesourodé prvky. Občas do grafiky dávám i nějaký název nebo slovo, které ji nějak umocní. Inspiruje mě i můj oblíbený jazz. A víno. Červené víno, to je navíc pěkná barva, hezky se kombinuje s pleťovou. Dává to pěkný akord (směje se). Z mého díla plyne i to, že nejsem žádný outdoorový nadšenec, že bych někde lezl po skalách nebo podobně. Takže u mě skoro nenajdete zelenou barvu. 

Delší verze rozhovoru na www.muzes.cz

Konto Bariéry připravuje 12. aukční salon výtvarníků. Aukce proběhne v 14. prosince 2014 v pražském Veletržním paláci a výtěžek půjde na podporu vzdělávání studentů se zdravotním postižením. Katalog starších uměleckých děl, která lze ještě koupit, na www.kontobariery.cz

23

Tip na výlet ■ Zámek není bezbariérový, ale handicapovaní jsou zde vítáni. ■ Jeho prohlídka je exkurzí po nejrůznějších stavebních stylech. ■ Vidět jej lze v mnoha pohádkách, například v Tajemství staré bambitky.

Zámek Lemberk leží tři kilometry od Jablonného v Podještědí na Liberecku.

Lemberk:

Pohádkový zámek v Lužických horách Text: Michaela Bučková Foto: archiv autorky

T

ak trochu mimo návštěvnickou pozornost a v krásné kulise Lužických hor na Liberecku se schovává zámek Lemberk. Najdete ho tři kilometry od městečka Jablonné v Podještědí ve vesnici Lvová a milovníkům historie má co nabídnout. Už třeba jenom to, že zde ve 13. století pobývala Zdislava z Lemberka, česká šlechtična, kterou papež Jan Pavel II. roku 1995 blahořečil v Olomouci. Zdislava pečovala o nemocné ve špitále v Jablonném v Podještědí, což jí bylo osudné – nakazila se tam tuberkulózou a ve věku 32 let zemřela. NeKousek od zámku vyvěrá Zdislavina studánka, její vodou prý svatá Zdislava léčila nemocné.

24

mocné prý léčila bylinkami a vodou z nedaleké studánky. A snad i proto je považována za patronku rodin. Kromě této významné postavy českých dějin prošly zámkem i další významné historické osobnosti – Berkové z Dubé či Clam-Gallasové. Předchůdcem dnešního zámku byl středověký hrad Löwenberg, založený ve 40. letech 13. století Havlem z rodu Markvarticů. Z této doby se dochovaly jen spodní části zdiva a některé prvky v hlavní věži. Zámecké přestavby se uskutečnily v 16. století. Zámek Lemberk není bezbariérový, ale lidem s handicapem tady vycházejí vstříc. Oficiální zámecké parkoviště je asi kilometr pod zámkem, postižení však mohou zaparkovat přímo u zámku a vyhnout se tak stoupání (sice po asfaltové stezce, ale do kopce). Na Lemberku lze vybírat ze dvou prohlídkových okruhů. Ten hlavní vede prvním



Prohlídka Lemberku je vlastně dokonalá ukázka jednotlivých stavebních stylů. A to se týká jak samotné architektury zámku, tak interiérů a vystavovaného nábytku. Zámecké vybavení není původní, expozice se věnuje nábytku v různých stylech.

Štukově zdobené nádvoří ze 17. století je krásně opravené. Lidé s handicapem mohou autem vyjet až na horní parkoviště, které je přímo u zámku.

poschodím, do kterého se dostanete překonáním více než dvaceti schodů. „Snažíme se postiženým vyjít vstříc a pomáháme jim nahoru. Ovšem lepší je, když handicapovaní dorazí s doprovodem a v týdnu. To je nás tady totiž víc. U větší skupiny je dobré zavolat dopředu,“ říká kastelánka Renata Černá, která tu pracuje více než dvacet let. Pak už jsou jedinou překážkou pískovcové prahy při vstupu do jednotlivých místností, ty se však zvládnout dají. O něco dostupnější je „doplňkový okruh“ vedoucí v přízemí zámku.

Na prohlídce Prohlídka Lemberku je vlastně dokonalá ukázka jednotlivých stavebních stylů. A to se týká jak samotné architektury zámku, tak interiérů a vystavovaného nábytku. Z původně středověkého hradu se dochovaly jen spodní části zdiva a některé prvky v hlavní věži. Hrad na jednopatrový renesanční zámek přestavěli Berkové z Dubé a nejdokonalejší ukázkou tohoto stylu je Bajkový sál s malovaným kazetovým stropem znázorňujícím náměty zvířecích bajek. To je jedna z nejpozoruhodnějších místností. Na stropě je vyobrazeno 77 bajek


s krátkým nápisem v němčině. „Nechali jsme si je všechny přeložit, ale ne všemu zcela rozumíme,“ říká průvodkyně. Kromě dobře známých bajek o čápovi a lišce, kdy liška naservírovala jídlo čápovi na mělký talíř a čáp lišce do vysokého džbánu, tu najdete i třeba bajku, jak pes s kusem masa v tlamě chtěl vyrvat maso psovi, kterého spatřil ve vodě pod sebou. Dnešní raně barokní podobu získal Lemberk ve druhé polovině 17. století za držení pánů z Bredy a nejlepší ukázkou této přestavby je uzavřené štukově zdobe-

info Praktické informace H lavní okruh: dospělí 120 Kč, děti 6–15 let 90 Kč, rodina 320 Kč D oplňkový okruh: 80/60/220 Kč V stup zdarma: děti do šesti let v doprovodu rodičů, průvodce držitele karty ZTP/P w ww.zamek-lemberk.cz

né nádvoří. Z této doby pochází i štukem bohatě zdobená zámecká kaple Seslání Ducha svatého s buclatými andělíčky, kteří drží vavřínové věnce, nebo Rytířský sál opěvující na obrazech válečné činy rodiny Bredů. Bohatou štukovou výzdobu má i vlašský sál. Měnící se styly lze pozorovat i na nábytku. Ten renesanční má bohatou řezbu, chybí mu stále ještě čalounění a bohaté šaty se do skříní skládaly. Zato v baroku dostaly židle kožené čalounění, v pokojích přibyly koberce i závěsy. Děti nejvíce zaujme dětský pokojíček s hračkami. Panenky s obličeji mladých slečen, kočárek, domino, plyšáci, kuchyňka či divadélko jsou pro ně největším zážitkem. Poslední šlechtickou majitelkou zámku byla Gabriella Auesperková rozená Clam-Gallasová. Z jejího období se zachovala sbírka kuriozit: papírový kbelík, ježek v kleci nebo kokosový ořech na stole. Tohle je hlavní prohlídkový okruh, který trvá asi 70 minut. Druhý doplňkový prohlídkový okruh zabere jen 40 minut a je zaměřen především na provozní místnosti. Jedná se o vrchnostenské byty a kancelář, černou kuchyni, malou zbrojnici a Zdislavinu světničku, která vznikla v 17. století při barokní přestavbě zámku jako památka na život svaté Zdislavy, manželky zakladatele hradu Havla z Lemberka.

Procházka po okolí Velmi příjemná je také procházka po okolí zámku. Lze si udělat takový malý okruh. Dojít ke Zdislavině studánce s kapličkou, kde vyvěrá údajně léčivá voda. Cestou se nabízejí krásné výhledy na Lužické hory. Je tam ale ostrý sestup lesem. Pro handicapovaného je lepší sjet autem na parkoviště a ke studánce se vydat po rovině. A pokud byste měli pocit, že už jste někdy někde Lemberk viděli, tak je to hodně pravděpodobné. Patří totiž mezi oblíbené filmařské kulisy. Objevil se v mnoha slavných pohádkách – natáčely se tu například Císařův pekař a pekařův císař, Čert ví proč nebo Tajemství staré bambitky. 

25

Nové zahraniční technologie ■ Hrát videohry mohou i kvadruplegici. ■ Pomáhá speciální zařízení pro ovládání ústy. ■ Ovladač slouží i pro běžný počítač.

Videohry

... výsledky ale stojí za to. Jako třeba prototyp herního ovladače pro kvadruplegiky.

pro všechny

kontaktoval a domluvili se na společné spolupráci. Výsledkem je Quadstick, herní ovladač určený pro těžké kvadruplegiky či jiná postižení zasahující normální funkci rukou. Každý nový výrobek začíná mravenčí prací... Text: Štěpán Beneš Foto: archiv autora

V

ideohry ještě před několika lety dominovaly hlavně na počítačích. Dnes je tam sice najdeme stále, mnohem častěji už ale vznikají pro herní konzole, jako je například slavná Sony Playstation. Zatímco na počítači si mohl člověk s pohybovým omezením v rukou ovládání vždycky trochu upravit, případně si nastavit i jiné klávesy, než mu hra nabízela, ruční ovladače k herním konzolím jsou pravým peklem pro každého, kdo nevládne zdravými prsty. Až šest tlačítek na každé straně a dva směrové joysticky pro šikovné palce vyžadují ke zvládnutí i od lidí bez handicapu umění pěstované týdny tréninku. Nehýbete-li navíc prsty nebo celou rukou, na herní konzoli raději rovnou zapomeňte. Místo kýžené zábavy by vám takové hraní přineslo pravděpodobně jen frustraci. Změnit se to však rozhodl americký elektroinženýr Fred Davidson.

Herní terapie Vraťme se na chvilku do minulosti. Ken Yankelevitz, bývalý americký letecký inženýr, pracující pro gigant McDonnell Douglas na vývoji leteckých simulátorů, byl v roce 1981 osloven herní společností Atari se zajíma-

26

vým projektem. Měl se ujmout mladého kvadruplegika, který zatoužil hrát videohry. Kvůli svému postižení ale nemohl použít žádný z ovladačů, který se v té době nabízel. Přesto by pro něj videohra byla jednou z možností terapie, která u něj měla znovu probudit chuť do života. Kena žádost zavedla do jednoho z nejpřednějších rehabilitačních center v zemi, nemocnice Rancho Los Amigos, kde se potkal s řadou rehabilitačních pracovníků i se samotným kvadruplegikem Kirkem Kilgourem, bývalým profesionálním atletem, jemuž byla soutěživost vlastní a chtěl v ní pokračovat dál – pomocí videoher. Ken tehdy vytvořil prototyp ovladače, který se ovládá pouze ústy a bradou. Brzy jej používali i ostatní pacienti rehabilitačního oddělení a projekt slavil úspěch. Ken už svůj projekt ovladače pro kvadruplegiky neopustil a každý den, poté, co odešel z leteckého průmyslu, věnoval vylepšování svých prototypů. Jeho práci spatřil na internetu jednoho dne Fred Davidson, elektroinženýr na penzi, který se s kvadruplegií setkal ve své rodině a hledal, čím by mohl pomoci. Kena okamžitě

Foukat a sát Ovladač ničím nepřipomíná běžné ovladače ke konzolím, působí spíše jako pokus o umělecké dílo ze zbytků plastu a elektrosoučástek. Forma ale v našem případě podléhá svému účelu, a protože funguje, nikdo si na samotný vzhled nestěžuje. Základ tvoří černá krabička, v níž je umístěna veškerá elektronika zpracovávající signály z venkovních ovládacích prvků. Z krabičky vystupuje klasický směrový ovladač – joystick, na jeho konci je ale upevněn plochý senzor s třemi zdířkami. Zdířky fungují stejně jako při ovládání elektrického vozíku ústy: reagují citlivě na foukání a sání. Celý joystick lze navíc rtem stlačit. Dalším ovládacím prvkem je trubička na pravé straně ovladače, reaguje stejně jako centrální joystick na foukání a sání. Co se zrovna děje, dávají uživateli najevo dvě řady barevných diod signalizujících nastavení či potvrzení určitého příkazu. Krabička obsahuje procesor a elektroniku nutnou ke zpracování jednotlivých povelů, s konzolí nebo počítačem komunikuje následně USB kabelem nebo bezdrátově pomocí technologie Bluetooth. Hlavní výhodou ovladače je, že veškeré

Takhle vypadá finální produkt: žádná velká krása, ale funguje bezvadně.



Vypadá to trochu složitě, funguje to ale bez chyby, což je však jen těžce představitelné pro někoho, kdo k podobné činnosti obvykle využívá svých rukou. Tvůrcem ovladače je americký inženýr Fred Davidson.

možné povely, tedy foukání a sání na jednotlivých otvorech, pohyb joystickem nebo jeho stlačení, lze přiřadit k jakýmkoli počítačovým příkazům. Sáním, foukáním a pohybem joysticku tak lze nahradit nejen herní ovladač s nadměrným množstvím ovládacích tlačítek, ale také klávesnici a myš v případě hraní na počítači. Jak na jednotlivé nastavení, to popisuje rozsáhlý, ale poměrně dobře zpracovaný manuál, který je každému k dispozici zdarma ke stažení na internetových stránkách projektu (www.quadstick.com). Do tajů fungování speciálního ovladače tak může nahlédnout každý. Stáhnout si tu lze dokonce i hotové ovládací profily, kde jsou funkce jednotlivých senzorů už předprogramovány pro konkrétní hru. Vypadá to trochu složitě, funguje to ale bez chyby, což je však jen těžce představitelné pro někoho, kdo k podobné činnosti obvykle využívá svých rukou. Ve zmíněných profilech ovládání, dostupných na internetových stránkách výrobce, najdete například zmapované ovládání pro hru Call of Duty, složitou a komplexní válečnou simulaci vyžadující množství ovládacích prvků nejen pro střílení a běhání po okolí, ale pro interakci s předměty. Video, demonstrující některé funkce ovladače, které má výrobce na svých stránkách, ukazuje, že to chce trochu cviku a trpělivosti, avšak i člověk, který rukama ne-


Už brzy

Ovladač ničím nepřipomíná běžné ovladače ke konzolím, působí spíše jako pokus o umělecké dílo ze zbytků plastu a elektrosoučástek. vládne vůbec, si takovou složitou hru může dopřát. Ovladač spolupracuje s dalšími systémy, například s hlasovým ovládáním počítače, a tak se může po správném přiřazení příkazů zážitek ze hry zintenzivnit, a především výrazně zrychlit. Quadstick lze samozřejmě využít i k běžnému ovládání počítače, tedy k ježdění myší po obrazovce a klikání, případně rolování v delších dokumentech nebo internetových stránkách.

V době psaní tohoto článku nešlo zatím speciální ovladač běžně koupit, přijímaly se pouze předobjednávky a samotný přístroj ještě procházel posledními úpravami s přibližným termínem prvních dodávek během srpna 2014. Cena byla nastavena na 399 amerických dolarů, což je v přepočtu něco málo přes osm tisíc korun, bez nákladů na dodání do České republiky. To se zdá být hodně, na cenu je však nutné nahlížet optikou originality a malosériové výroby, která zdraží každý produkt. Že bude zřejmě i přesto o ovladač zájem, naznačuje hlavně už proběhlá kampaň na crowdfundingovém serveru Kickstarter, kde mohou lidé dobrovolně přispívat na vývoj projektů, které se jim líbí. Fred Davidson tu požádal o 10 tisíc dolarů na vývoj, vybral se však skoro trojnásobek požadované částky. Quadstick je určený pro použití s počítačem nebo herní konzolí Sony Playstation 3. Ke koupení jsou také ještě podobné ovladače z prototypové série Kena Yankelevitze (www.quadcontrol.com), určené pro druhou generaci konzole Playstation (k dispozici je adaptér pro novější, třetí generaci) a konkurenční Xbox360. Ty už však jeví notnou dávku stáří, a proto se vyplatí počkat si spíše na nový model. 

27

na cestách ■ Villnöss Tal je trochu opomíjené údolí Jižního Tyrolska. ■ V údolí je naučná stezka Zannes, vede ve výšce okolo 1700 metrů. ■ Mnoho tabulí je zde také v Braillově písmu pro nevidomé.

Itálie:

Za božským klidem jihotyrolských Dolomit Stezka Zannes byla otevřena loni na podzim a provází ji 14 informačních tabulí.

Interaktivní informační centrum v obci St. Magdalena je bezbariérové, a hlavně velmi zajímavé. Text: Michaela Bučková Foto: SMG, Michaela Bučková

C

esta se nekonečně dlouho kroutí do kopce, a hory, které předtím jen vykukovaly, nás stále více objímají. Tohle nejsou ledajaké hory. Tohle jsou Dolomity na severu Itálie v provincii Jižní Tyrolsko a kolem nás se rozprostírá jeden z nejslavnějších skalních masivů Geisler/Odle. Už sama cesta sem stojí za to. Léto v Jižním Tyrolsku bylo bohaté na srážky, a tak okolní pastviny září zelenou barvou. Pasou se na nich všudypřítomné krávy i koníci. Nejčastěji to je jihotyrolské plemeno haf lingové. Těmhle menším a světle hnědým koňům se také přezdívá blondýny, a to díky bílé hřívě, kterou jim jejich majitelé pyšně zaplétají do copů. Jsou ideálním pomocníkem sedláků a přáteli všech malých milovníků koní. Dech beroucí údolí, kterým právě šplháme nahoru, se jmenuje Villnöss Tal / Val di Funes a je tak trochu opomíjené. Ne-

28

jsou tu lyžařské lanovky, které by vyvážely masy lidí na kopec, ani bujaré apres-ski. Jen klid hor s desítkami kilometrů značených turistických tras, cyklotrasami, procházkami vhodnými i pro vozíčkáře a zajímavými terény pro horolezce.

info Fakta o přírodním parku Geisler Přírodní park Puez-Geisler začíná na severu sedlem Würzjoch, na jihu sedlem Grödner Joch. Na východní straně sahá jeho území k údolí Gadertal / Val Badia, na západě hraničí s údolími Villnöss Tal a Gröden. Název parku propůjčily působivé vrcholy horských skupin Puez a Geisler. Jeho plocha dnes činí 10 722 hektarů. Nejvyšší vrcholy se jmenují: Sass Rigais (3025 m), Furchetta (3030 m), Wasserkofel / Sass da L´Ega (2924 m).

Přitom hned na druhé straně masivu Geisler/Odle tepe jedno z nejoblíbenějších a nejnavštěvovanějších turistických center – Val Gardena. Místo, kam vyrážejí tisíce lidí v létě i v zimě. Tady je ale rajský klid. Údolí má i slavného rodáka. Narodil se zde, vyrůstal a pokořoval první skály slavný jihotyrolský horolezec Reinhold Messner. Okolní kopce jsou prý jeho vrcholy dětství. Dodnes se sem rád vrací, na turistických trasách mu dokonce patří malá restaurace, kde se můžete občerstvit. Chata se jmenuje Dusler Alm, leží v 1782 metrech nad mořem a vládne v ní pevnou rukou rodina Fischnallerových. Messnera zde potkáte jen zřídka a cesta nahoru není bohužel bezbariérová.

Naučná stezka Zannes Nasát atmosféru národního parku a pokochat se krásnými výhledy je ovšem možné na nové (loni na podzim) otevřené naučné stezce Zannes, která vede v nadmořské výšce okolo 1700 metrů. Ta začíná na konci údolí hned u parkoviště. Je dlouhá 2,4 kilo-


č a s o p i s p r o t y , kt e ř í s e n e vzd á v a j í Naučná stezka Zannes je celá bezbariérová, vyrážejí sem turisté na vozíku i rodinky s dětmi v kočárku.

info Jak se tam dostat Z Prahy na Rozvadov, Mnichov, Innsbruck, Brennerský průsmyk, Brixen, u Feldthurnsu se odbočuje do údolí Villnöss. Z Brna na Vídeň, Linec, Salcburk, Innsbruck, Brennerský průsmyk, Brixen, u Feldthurnsu se odbočuje do údolí Villnöss. Je to sedm hodin jízdy. Bezbariérové tipy V íce o Jižním Tyrolsku: www.suedtirol.info Další bezbariérové tipy w ww.suedtirolfueralle.it w ww.glatschalm.com w ww.sentres.com w ww.villnoess.com

metru a její sklon nepřesahuje osm procent. Vede přes louku Pius a z dřevěného mostu můžete sledovat horskou bystřinu valící se do Eisacktalského údolí. Minete myslivnu, projdete nedotčenými lesy a přes rozkvetlé louky a budete se cítit jako v ráji. Tohle totiž ráj je, alespoň pro milovníky hor. Naučnou stezku tvoří čtrnáct informačních tabulí, bohužel jen v němčině a italštině. Poskytují informace o původu a historii okolní krásné přírody. Informace o fauně a flóře Dolomit doplňují fakta o tom, jak člověk přispívá ke vzniku krajiny v údolí Villnöss. Mnoho tabulí je také v Braillově písmu pro nevidomé. Hory na dotek či Koncertní sál příroda – to jsou názvy některých zastavení. Občerstvit se můžete v Zanseralmu, což je malé bistro hned u parkoviště. Mají tu sice jen základní občerstvení, ale kávu vaří pravou italskou. A věřte, že tady, s výhledem na masiv Geisler, chutná opravdu výjimečně. Procházku si lze protáhnout k restauraci Glatschalm ležící na úpatí masivu. Dojdete sem po červené značce 36, jsou to ale dva


Reinholda Messnera zde potkáte jen zřídka a cesta nahoru není bohužel bezbariérová. kilometry do ostrého kopce, který není na všech místech úplně příjemně bezbariérový. Tady – o dvě stě výškových metrů výš – se ocitnete v samém srdci národního parku. Z terasy Glatschalm máte hory na dosah. To ovšem není jediný bonus tohoto místa. Vaří tu totiž výborně. Alpsky, tedy vlastně jihotyrolsky. Obsloužit vás přijde chlap jako hora – Diddie Profanter, v létě majitel restaurace, v zimě lyžařský instruktor v Sei-

ser Almu / Alpe di Siusi. V kuchyni se otáčí jeho žena Brigitte, a než vám začnou na stůl snášet modré z nebe, můžete sledovat místní chlapíky, jak hrají u vedlejšího stolu karty. Ať už si zde dáte jen svačinu, místní říkají marendu, nebo pořádný oběd. Marendu vám přinesou na dřevěném prkénku a bude se skládat z domácího jihotyrolského špeku (pozor: nepleťte si s tím českým, tenhle je lehce zauzený, jinak ale sušený na vzduchu), místních sýrů (třeba polotvrdého zlatožlutého kravského Stelvio) a dalších lahůdek. Ochutnat také můžete třeba pravé jihotyrolské špekové knedlíky či kaiserschmarrn, trhanec, dvakrát opečený, s marmeládou. Na jídelním lístku není moc jídel, ovšem platí zde, že suroviny jsou z 80 procent místní, sezonní, jídlo čerstvé a připravované s láskou. Jako všude v Jižním Tyrolsku. A to je tajemství jejich kuchyně, která je kombinací alpských a italských středomořských vlivů.

Jak vznikly Dolomity Milovníci hor v tom mají jasno: nejkrásnější hory jsou Dolomity, pak dlouho nic, a pak ostatní hory… Údolí Villnöss je ideální místo, kde se o těchto magických skalních útvarech dozvědět více. Příznivci geologie najdou na tomto území veškeré druhy hornin, usazenin a zvětralin, které jsou pro Dolomity typické. Bohaté nálezy zkamenělin otevírají jedinečný pohled na etapy vývoje Země. Nejrozšířenější horninou Přírodního parku Puez-Geisler je dolomit. Tento téměř bílý krystalický nerost byl pojmenován po francouzském přírodovědci Deodatu de Dolomieu, který v roce 1789 popsal jeho chemické složení jako první. 

29

inzerce

Získejte vzdělání v ekonomickém směru Konto Bariéry a Česká spořitelna připravují letos na podzim již třetí ročník kurzů bankovnictví, tentokrát ve spolupráci s Vysokou školou ekonomie a managementu v Praze (VŠEM) a Technickou univerzitou v Liberci (TUL) – Ekonomickou fakultou. Účelem kurzu je příprava zdravotně handicapovaných účastníků pro vstup do zaměstnání v oblasti bankovnictví a pojišťovnictví.

30

Kurz Bankovnictví a pojišťovnictví na VŠEM Praha: Začátek kurzu na VŠEM Praha: 29. 9. 2014 ve 13.00 hod., Nárožní 2600/9a, Praha 5 Kurz Bankovnictví a pojišťovnictví na Technické univerzitě v Liberci – Ekonomická fakulta: Začátek kurzu na Technické univerzitě v Liberci: 26. 9. 2014, Studentská 1402/2, Liberec 1 Výuka: bezbariérové učebny, dvakrát týdně čtyři hodiny ve dvou blocích v délce po 90 min. Obsah kurzu: bankovní produkty, bankovní operace, pojišťovnictví. Trvání kurzu: 50 vyučovacích hodin (42 hodin teorie na VŠ a 8 hod. praxe v České spořitelně). Kurz je zdarma. Uplatnění: absolventi budou připraveni pro práci v bankovních domech na úrovni střední administrativy.

Požadavky na účastníky kurzu: S tudium ukončené maturitou (ekonomické vzdělání není podmínkou!) A nglický nebo německý jazyk – alespoň základní znalost jednoho jazyka U živatelské ovládání PC (Microsoft Office) O chota a chuť vzdělávat se, učit se nové věci C huť pracovat Zájemci o kurz se mohou přihlásit do 15. 9. 2014 na adresu: [email protected] Více informací na: www.kontobariery.cz/ Projekty/Pocitace-proti-barieram/ Aktuality.aspx


Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1


■ Pomáhat je umění – náš letitý a pravdivý slogan. ■ Stipendium Bariéry jsme letos vyhlásili už pojedenácté. ■ Unikátní poradna a stejně unikátní spolupráce s ČVUT.

Vůbec žádná okurková sezona Černé nulové linie, serigrafie, 2011, autor Zdeněk Sýkora, autorská spolupráce Lenka Sýkorová, hodnota daru 250 000 korun. Takový dar můžete dostat, když dárce nadaci věří, když jde o dlouhodobé přátelství. Troufnu si říci, že u Lenky Sýkorové, která se stará o odkaz Zdeňka Sýkory, je to obojí.

D

esky, v nichž dostávám každé ráno poštu, která přichází do nadace, v průběhu léta vůbec nezeštíhlely. Naopak – letos byly každý den bachratější a bachratější. Co v nich je? Smutné, veselé, ale vždycky upřímné dopisy od vás, žádosti, darovací smlouvy od českých výtvarníků, kteří se hlásí do naší tradiční aukce, nominace na cenu Senior roku, přihlášky handicapovaných studentů na vyhlášené a velice populární Stipendium Bariéry. Pracujeme. Léto neléto.

Plná nadace umění To tu opravdu ještě nebylo. Pokořili jsme rekord poslední aukce. Vlastně ne my. Naši dárci, čeští, a také slovenští umělci. Již 12. aukční salon výtvarníků pro Konto Bariéry má po uzávěrce letos 432 dárců a do dražby půjde více než 500 darů, uměleckých děl. Myslela jsem si, že minulý rekord nejde překonat. Ale nejde o rekordy, nejdůležitější je důvěra, kterou nám dárci prokazují. Mám velkou radost, že jsem se s mnoha z nich mohla vidět z očí do očí. Poděkovat jim, podat ruku, zeptat se, jak se


jim daří, podepsat s nimi v nadaci darovací smlouvu na místě. Těším se na výstavu i na aukci ve Veletržním paláci. Vernisáž bude 27. listopadu, aukce pak 14. prosince. Je to krok do neznáma, ale nemohli jsme jinak. V našem léty prověřeném a zavedeném Karolinu chystá Univerzita Karlova ve stejnou dobu výstavu k 25. výročí 17. listopadu. Něco zlého je vždy pro něco dobré. Přivedeme výtvarníky do velkého stánku umění a vyzkoušíme si, jak to bude fungovat. Jak se tady budou vyjímat obrazy Zdeňka Sýkory, Karla Malicha, Vladimíra Kopeckého, Stanislava Kolíbala, Věry Janouškové. Ale také těch našich dárců, kteří tu třeba ještě nebyli, nevystavovali, a je to pro ně zážitek, nové očekávání.

Pomáhat je umění S výstavou a aukcí souvisí podpora handicapovaných studentů. Kdo pomáhá? Výtvarníci, kteří nám dávají své dary, ale také ti, kteří přijdou 14. prosince do Veletržního paláce na aukci a koupí si obrázek, obraz, plastiku, krásné sklo. Bojím se vždy, letos to bude už podvanácté. Bojím se, abychom prodali.

Abychom nezklamali výtvarníky. Každý si přeje, aby jeho dílo šlo na dračku. Abychom nezklamali studenty, jimž ze získaných peněz vyplácíme každý měsíc stipendium. V těchto dnech je uzávěrka pro přijímání přihlášek pro školní rok 2014/2015. Ráda je v každodenní poště čtu. Hodně studentů znám osobně a jejich osudy si jenom připomínám. Vidím v té chvíli před sebou celou rodinu, připomínám si ten strach a obavu, kterou měli. Zvládne naše dítě úplnou změnu života? U většiny příběhů jsou to happyendy. Těší mě to. Letošní uzávěrka ještě neproběhla, a tak dovolte pár čísel ze školního roku 2013/2014. Celkem stipendium získalo 80 studentů. Ročník dokončilo 76 s z nich, čtyři přerušili studium ze zdravotních důvodů. Odmaturovalo celkem sedm stipendistů, jedna studentka zakončila bakalářské studium na UK Praha (psychologie) a dva studenti složili státní zkoušky na VŠ (jeden studium učitelství na Univerzitě v HK, druhý magisterské studium na UK Praha, jedna studentka ukončila studium zpěvu státní zkouškou ve Florencii). Skvělé výsledky. Těší i naše výtvarníky, kteří svými dary pomáhají projekt financovat.

Zlatá tečka na závěr Jste první, kdo se dozví, že jsme uzavřeli smlouvu spolupráci s Českým vysokým učením technickým. Podepsal ji rektor ČVUT prof. Petr Konvalinka. Byl by rád, kdyby spolupráce s Ústavem konstruování a částí strojů Strojní fakulty ČVUT byla první vlaštovkou naší vzájemné spolupráce. A co máme s pracovištěm s tak vědeckým názvem společného? Našli jsme zde partnera, který bude pomáhat našim klientům při bezbariérovém řešení všeho, s čím mají starosti a potíže. Odborníci z ČVUT posoudí navržené projekty těm, kteří o nich mají pochybnosti, a poradí těm, kteří si nevědí rady. Pomoc je určena pro handicapované, jejich rodiny, ale i provozovatele škol, center sociálních služeb, zdravotnických zařízení, tělovýchovných a kulturních zařízení apod., kteří už mají nebo si chtějí zřídit nejrůznější zvedací zařízení (plošiny, výtahy, schodolezy atd.) tak, aby zařízení a provoz byly co nejefektivnější z hlediska účelu, pořizovacích a provozních nákladů, údržby, obsluhy a bezpečnosti. Máte-li takové starosti, napište do redakce. Přeji vám hezký podzim, a protože se na své pravidelné stránce v Můžeš s vámi potkám až 1. října, ráda bych vás pozvala k obrazovce České televize v sobotu 27. září ve 20 hodin. Podívejte se na pořad Možná přijde i charita a pošlete jednu DMS. Podpoříte Konto Bariéry, budeme moci více pomáhat. Třeba i vám.  Vaše Božena Jirků, ředitelka Konta Bariéry [email protected]

31

AUTO-MOTO ■ V Přelouči mají k dispozici čtyři auta pro lidi s handicapem. ■ Kurz pro osoby s postižením trvá dva týdny. ■ Řídit se naučil i muž bez horních končetin.

Jan Solař z autoškoly Peml představuje trenažér a různé pomůcky pro řidiče s postižením.

Jak získat řidičák Text: Petr Buček Foto: Autor

V

přeloučské autoškole se na dvorku griluje, vozíčkářům se mezi koly vozíků proplétají dvě kočky, a když se přiblíží čas ke spaní, stačí se přemístit výtahem o patro výš, kde jsou čtyři pokoje pro lidi s postižením. Pro ty, kteří se přijeli do přeloučské autoškoly naučit řídit auto. „Večery jsou tu ve znamení pohody, grilujeme a povídáme si, ale ráno na všechny opět čeká náročný program,“ říká Jan Solař, který se v přeloučské autoškole stará právě o kurzy na řidičský průkaz pro zájemce s handicapem. Také on se dívá na okolní svět z výšky invalidního vozíku. Autoškola Peml je v Česku se svou nabídkou výjimečná. K dispozici má čtyři auta s různými úpravami pro postižené. Čtyři jsou i pokoje v podkroví budovy v centru

32

východočeské Přelouče. Všechny prostory autoškoly i ubytování jsou pochopitelně bezbariérové. Pohled na mapu prozradí o tomto malém městě nedaleko Pardubic ještě jednu zvláštnost – leží téměř ve středu České republiky. A jelikož žádná podobná autoškola s tolika upravenými auty pro výcvik osob s handicapem a s podobným zázemím v tuzemsku není, je její poloha v srdci republiky výhodná. Podobně daleko to sem mají zájemci o řidičák z Ostravy i z Českých Budějovic anebo z Karlových Varů. Kurz na řidičské oprávnění pro zájemce s postižením tu trvá 14 dnů. Na uchazeče čeká dril k naučení teoretických pouček, výklad významu značek i dopravních pravidel. A samozřejmě také bezmála tři desítky hodin za volantem jako v každé jiné autoškole. To vše za dvacet tisíc korun bez stokoruny. Cena zahrnuje nejen výuku a výcvik v autoškole, ale také ubytování a stravování.

Ročně v Přelouči získá řidičský průkaz 50 až 60 lidí s handicapem. Kurzy se tu konají obvykle od jara do podzimu. V zimních měsících bývá manipulace s vozíky komplikovanější, a proto autoškola v tomto ročním období kurzy ani nenabízí.

Různá nabídka autoškol „Poraďte mi, kde v místě mého bydliště najdu autoškolu, která mi umožní řidičský výcvik,“ takové dotazy přicházejí pravidelně do e-mailové schránky projektu Konta Bariéry – AutaBezBariér.cz. Získat řidičský průkaz totiž není jednoduché. Autoškol, které umějí vyjít vstříc různým druhům handicapu, není mnoho. V lepším případě mají jedno auto s ručním ovládáním, v horším pouze výcvikový vůz s automatickou převodovkou. Komu ani jedno nestačí, tomu vyhoví jen autoškola Peml v Přelouči. „V našich čtyřech autech pro výuku handicapovaných máme



SLOUPEK SLOUPEK Martina MartinaKOVÁŘE KOVÁŘE

Na uchazeče čeká dril k naučení teoretických pouček, výklad významu značek i dopravních pravidel. Jedno z aut, která používá přeloučská autoškola k výcviku handicapovaných řidičů

různá zařízení a pomůcky. Ve valné většině případů přizpůsobíme vlastními silami naše auta tak, aby mohl jízdy absolvovat zájemce s nejrůznější formou handicapu,“ tvrdí Jan Solař. Vozy této autoškoly disponují ručním ovládáním, nechybí vůz s automatickou převodovkou, k dispozici jsou různé nástavce pro prodloužení páček ovladačů nebo na volanty pro kvadruplegiky, otočné sedačky, a je tu také auto se zadní nájezdovou rampou. Pracovníci autoškoly mohou podle potřeby přehazovat pedály, když má řidič v dolních končetinách různou sílu. Kurzy pro handicapované spustili v autoškole Peml před šesti lety a zatím se nestalo, že by technicky nedokázali přizpůsobit auto potřebám uchazeče o řidičák. A pokud je zapotřebí něco speciálně vyladit, zajede se k firmě Josef Hurt, která provádí úpravy aut a sídlí v Týnci nad Labem, tedy jen 16 kilometrů od Přelouče. Že by někdo přijel do autoškoly svým autem, to se podle Jana Solaře nestává. „Bez řidičského průkazu nikdo nedostane příspěvek od státu na pořízení a úpravu vozu. Takže vozidlo si lidé s postižením pořizují ve valné většině případů až po absolvování řidičského výcviku,“ vysvětluje. V autoškole Peml si hlavně nováčci přesně vyzkoušejí na silnicích, jaké ovládání auta potřebují, a takové nebo podobné si poté do svého vozu objednají.

Někteří řidiči neuspějí Každý zájemce o řidičák – se zdravotním omezením i bez něj – musí dostat od lékaře potvrzení o tom, že ovládání vozu není pro jeho tělesnou schránku příliš náročné. „Někdy jsme však překvapeni, že praktický lékař vydá takové povolení i lidem, kteří řízení zvládnout nemohou,“ říká Jan Solař. Do autoškoly Peml se tak například nedávno přihlásila slečna, která prodělala dětskou mozkovou obrnu. Přes všechny snahy učitelů autoškoly v Přelouči však


výcvik nezvládla. Po týdnu její výcvik museli ukončit, protože se jí nedařilo udržet auto na silnici. Na trenažéru jí přitom pracovníci autoškoly připravili i speciální pomůcky, aby se naučila sladit vozidlo se silnicí, ale všechny pokusy byly marné. „Před časem jsme zase nepustili k závěrečným zkouškám kluka, který měl slabé horní končetiny. Na ovládání auta mu chyběla fyzická síla. Poradili jsme mu, aby posiloval ruce a zkusil to znovu,“ uvádí Jan Solař. Po roce se opravdu ozval, byl už silnější a dnes patří mezi řidiče. „Na našem trenažéru zjistíme na 90 procent, jestli handicapovaný autoškolu zvládne nebo ne. Ale jak dlouho bude nakonec výcvik trvat, to s jistou nikdy nevíme. V přeloučské autoškole absolvoval řidičský výcvik také (pro mnohé mediálně známý) Jakub Tomeš. Celé auto ovládá pouze pomocí nohou, protože se narodil bez horních končetin. 

Více na www.autembezpecne.cz

info Autoškoly pro osoby s postižením A utoškola Peml, Přelouč A utoškola Šlechta, Hradec Králové A utoškola Horázný, Praha A utoškola Modal, Praha A utoškola Boris Obst, Brno A utoškola Jenčovský, Plzeň A utoškola Holub, Liberec A utoškola Neumann, Dvůr Králové nad Labem Poznámka: Uvedené autoškoly nabízejí různé možnosti pro výcvik lidí s handicapem.

Jako Ital za volantem Nebyli jste o prázdninách v Itálii? Jeďte se tam podívat autem. Napřed ale musíte přetrpět české silniční pokroky, které provádí Ředitelství silnic a dálnic při opravě mostů, a ztrácet nervy ve dva metry úzkých pruzích. Za Rozvadovem si mentálně odpočinete a okusíte skvělou německou dálnici, která je zatím zadarmo. Pak vjedete do Rakouska. Škoda, že na tamních perfektních dálnicích pojedete kvůli růstu muškátů za okny a klidu lyžařů na horách někdy jen rychlostí 80 či 110 km/hod. Pak váš čeká platba za Brennerský průsmyk a sjedete do Itálie. Čím více na jih, tím je tepleji, vše je trochu přehřáté, divočejší a méně kvalitní. Řidiči jsou tu sice přátelští, ale s ničím se moc nemažou. Římané se kdysi usídlili na břehu Tibery a vyrostlo zde město jako Babylon. Plebejci s patriciji se dnes potkávají na skútrech a ve fiatech či alfách. A mydlí to opravdu neskutečně! Za povšimnutí stojí, že multikulturní Řím dneška je plný imigrantů, kteří vás otravují na křižovatkách, a vy je později v zamyšlení litujete. V neskutečném provozu a chaosu však platí zvláštně fungující pravidla, která jsou jiná než ve válčící domovině těch chudáků, jež sem přepravila různá plavidla nebo uplacení kamioňáci. Italové totiž umějí jezdit – a neválčí! Nedodržují sice téměř nic, ale mnoho proudů vozidel v poměrně dobrém stavu pořád někam jede. Nalevo řičí v otáčkách houf dorostenců na skútrech, někteří s mobilem u ucha, zprava vám to dá dodávka s pivem, na další křižovatce se baví dvě auta o fotbalu: Lazio, nebo AS? A na příští křižovatce vás tito oba ještě gestikulující fanoušci předjedou, když brzdíte na žlutou – to se tady nedělá. To by vznikla zácpa! Nikdo samozřejmě nebourá, vším se proplete sanita i rybář s pruty na starém velocipedu. Nikdo ani nenadává, všichni jenom troubí a jedou. Jen ta matrona mířící patrně do divadla v lancii vás zprava trochu přibrzdí. Všichni asi v tom věčném městě někam jedou, a překvapivě dojedou lépe než já; já stojím v Praze na Chodově a beznadějně koukám na dva dělníky z nejmenované společnosti, jak to zrovna balí v pruhu zavřené D1, kde by v Itálii určitě ještě někdo jel svým autem – nebo by tam někdo pracoval. A vzpomínám na pulzující kruháč s pěti pruhy u Kolosea a piniová jednosměrná nábřeží kolem Tibery...  Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta Bariéry.

33

Poradna ■ Peníze lze získat od úřadu práce i zdravotní pojišťovny. ■ Finanční příspěvek poskytují i nadace. ■ Veřejné sbírky jsou složitější alternativa.

Jak získat finance na kompenzační pomůcku jinak...

J

ak často už jste v praxi řešili financování kompenzačních pomůcek, a stálo před vámi dilema, co dál? Doplatit ze svých ušetřených peněz? Vzdát se lepší a dražší verze pomůcky? Anebo…

Příspěvky od úřadu práce a zdravotní pojišťovny Některé pomůcky vám zaplatí zdravotní pojišťovna, nicméně pouze v nejméně ekonomicky náročné variantě, která mnohdy

neodpovídá vašim potřebám. Příspěvky od úřadu práce jsou zase jen na určité typy pomůcek a do výše 90 % ceny (i když spoluúčast se dá snížit na 1000 Kč). Úřad taktéž zajišťuje ekonomicky nejméně náročnou variantu a mnoho potřebných pomůcek nefinancuje vůbec.

Jiné možnosti Co tedy dělat, pokud potřebujete dofinancovat pomůcku hrazenou zdravotní pojišťovnou či z příspěvku od úřadu práce anebo potřebujete pomůcku, kterou ani jeden z těchto subjektů nehradí? Máte zde tyto možnosti:

Nadace Na financování kompenzačních pomůcek se specializují některé nadace a nadační fondy, které působí v ČR. Jejich seznam najdete např. na informačním portálu Ligy vozíčkářů: www. ligavozic.cz/ip, sekce Organizace, Nadace (pomůcky). Většinou je potřeba vyplnit předem daný formulář, popsat svou sociální i finanční situaci a případné další financování pomůcky (např. část od zdravotní pojišťovny). Většina nadací má formulář včetně případných příloh ke stažení na svém webu, doporučuji tedy hledat přímo tam. Bývá zde uveden i termín průběžné uzávěrky žádostí a termín zasedání rozhodovacího orgánu nadace či fondu. Konto BARIÉRY patří k předním tuzemským podporovatelům těchto žádostí.

Soukromí sponzoři a dárci Jestliže neuspějete u nadací nebo vám i po poskytnutí příspěvku od nadace stále chybí finance na úhradu plné ceny pomůcky, můžete zkusit najít také sponzora (firmu či jednotlivce). Hodnotu sponzorského daru lze podle zákona č. 586/1992, o daních z příjmů, § 15 a § 20, odst. 8, odečíst ze základu daně z příjmu (popř. od základu daně sníženého podle § 34) v případě, že je dar poskytnut fyzickým osobám s bydlištěm na území České republiky, které jsou poživateli invalidního důchodu nebo byli poživateli invalidního

34

Na financování kompenzačních pomůcek se specializují některé nadace a nadační fondy, které působí v ČR. důchodu ke dni přiznání starobního důchodu nebo jsou nezletilými dětmi závislými na péči jiné osoby (tzn. nezletilým dětem, které pobírají příspěvek na péči).

Dar může být poskytnut a zdravotnické prostředky nejvýše do n částky nehrazené zdravotními pojišťovnami na rehabilitační a kompenzační pomůcky uvedené ve zvláštním právním předpise nejvýše do částky nehrazené příspěvkem ze státního rozpočtu na majetek usnadňující těmto osobám vzdělání a zařazení do zaměstnání Pokud si váš sponzor nebude vědět rady s odpočtem hodnoty daru ze základu daně z příjmů, doporučujeme problematiku konzultovat na finančním úřadě. Můžete se obrátit i na nadace (např. Nadace Charty 77), které mají na převádění darů vypracovaný systém. Obdarovaný napíše žádost o převedení daru, kde uvede dárce, jeho identifikační údaje, darovanou částku a účel daru. Nadace obdarovanému zřídí účet a na ten jsou peníze od dárce převedeny. Z těchto prostředků je pak proplacena faktura např. za pomůcku. Nadace následně vystaví dárci potvrzení pro daňové účely.

A co veřejné sbírky? Veřejné sbírky jsou také alternativou, ale nikoli tak jednoduchou, jak se na první pohled zdá. Rozhodně nestačí vzít si kasičku a jít vybírat peníze od kolemjdoucích na náměstí. 

Lucie Marková Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů [email protected] Bezplatná linka 800 100 250



■ Výše invalidního důchodu se odvíjí od dřívějších výdělků. ■ Kdo pomůže neslyšícím s právním poradenstvím. ■ Vydědit lze i zletilého invalidního potomka.

Odpovědi na otázky čtenářů ?

Můžete mi poradit, kolik se bere za 1. stupeň, za 2. stupeň a za 3. stupeň? Děkuji.

Odpověď: Dobrý den, z vašeho dotazu není zcela jasné, na jaký druh dávek se ptáte. Předpokládám, že máte na mysli invalidní důchod či příspěvek na péči. Pokud se ptáte na invalidní důchod, nemůžeme vám přesné částky bohužel říci, protože výše invalidního důchodu se částečně odvíjí od dřívějších výdělků. Podle informací ČSSZ však činila průměrná částka invalidního důchodu v roce 2013 ve 3. stupni 10 252 Kč, u invalidního důchodu 2. stupně 6703 Kč a invalidního důchodu 1. stupně 6017 Kč. Co se týká příspěvku na péči, zde jsou částky dány fixně podle stupně závislosti. U dětí do 18 let činí výše příspěvku za kalendářní měsíc: a) 3000 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost), b) 6000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost), c) 9000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost), d) 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost). Výše příspěvku na péči pro osoby starší 18 let činí za kalendářní měsíc: a) 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost), b) 4000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost), c) 8000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost), d) 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost). Pokud byste potřeboval výše uvedené informace ještě dovysvětlit, můžete se na nás obrátit např. prostřednictvím internetové poradny na www.ligavozic.cz/poradna.

?

Prosím o radu, kde mohu sehnat advokáta, který má zkušenosti s neslyšícími klienty. Jsem neslyšící a potřebuji sepsat předžalobní výzvu pro představenstvo bytového družstva, s nímž vedu již půl roku spor… (Celý text dotazu byl redakčně zkrácen.)

Odpověď: Obávám se, že vzhledem k primárnímu zaměření naší organizace Ligy vozíčkářů na klienty s tělesným postižením, případně



Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Vážení čtenáři,

své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. kombinacemi, nemáme bohužel zkušenost s právním poradenstvím specificky pro osoby se sluchovým postižením. Napadají mě pouze dvě organizace, které by vám mohly pomoci, a to Liga lidských práv a Agentura pro neslyšící: http://www.appn.cz/pravni-poradna http://llp.cz/lide/ Nejsem si však z vašeho dotazu jistá, zda jste již tyto organizace v minulosti ne oslovil/a. Po pročtení vašeho dotazu bych však především doporučila sehnat právníka zkušeného v oblasti soudnictví ve věci zastupování společníků a jejich zájmů uvnitř družstev než jen právníka, který má zkušenosti s neslyšícími, protože pro úspěch ve věci je podle mého názoru primární znalost a zkušenost v oblasti práv členů družstva a jejich vymáhání.

?

Chtěla bych se zeptat, zda je možné vydědit invalidního zletilého potomka. Zůstavitel uvádí nepravdivé údaje o potomkovi a o jeho nezájmu o osobu zůstavitele. Přitom sám zůstavitel neprojevoval od dětství o svého potomka zájem. I přesto jej potomek ve zletilosti přijal ve svém bytě, což zůstavitel ve svém vydědění popírá. Jak je možné se proti tomu bránit a není to zbytečné? Děkuji za odpověď.

Odpověď: Obávám se, že vydědit lze při splnění podmínek občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. i zletilého invalidního potomka. Žádnou vý-

jimku z možnosti vydědění zákoník z důvodu invalidity neuvádí. Vydědění se provádí stejným způsobem, jakým se pořizuje anebo ruší závěť, vydědění tedy lze napadnout stejným způsobem jako závěť, tzn. obrátit se na soud a nechat jej napadnout závěť pro neplatnost. Argumentovat lze tím, že nebyla naplněna některá/žádná z podmínek stanovených zákonem jako možný důvod vydědění (§ 1646, odst. 1, a § 1647 výše uvedeného zákona): § 1646 Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo d) vede trvale nezřízený život. § 1647 Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Učinit to však může jen tak, že tento jeho povinný díl zůstaví dětem tohoto nepominutelného dědice, popřípadě, není-li jich, jejich potomkům. 

Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny Ligy vozíčkářů Bezplatná linka 800 100 250 www.ligavozic.cz/poradna

35

inzerce zaměstnání Nabízím zaměstnání Pro svého otce, 64 let, ležáka, hledám pečovatelku, může s ním i bydlet v samostatném pokoji, bydlení zdarma + plat. Hledáme slušnou osobu. Místo – Příbram. [email protected] Zn.: 28052014 Hledáme několik kolegů na telefonickou nabídku našich služeb a produktů. Jsme menší firma se sídlem na Praze 3 u metra Flora a staráme se o prezentaci firem na internetu. Aktuálně nabízíme dlouhodobou brigádu na několik dní v týdnu, čtyři hodiny denně. Pracovní dny a dopolední/odpolední směny si můžete vybrat sami, takže je pozice vhodná i pro studenty či maminky na MD. Odměna je od 100 Kč za hodinu + provize podle vašeho úspěchu. Všichni jsme pohodáři, takže zbytečný stres u nás nehrozí. CV a případné dotazy zasílejte na prace@ firemniweb.cz Zn.: 28052014 Úklid domácností. Příležitost POUZE pro uchazeče se zdravotním handicapem!!! Požadujeme: zkušenost s úklidem domácností a žehlením, trestní bezúhonnost, vášeň pro čistotu a pořádek. Nabízíme: zaškolení a podporu, příjemný kolektiv, mzda od 80 Kč/ hod., práce na zkrácený úvazek 2–25 hod. týdně podle vašeho handicapu. Pokud máte o tuto práci zájem, prosím o zaslání krátkého životopisu na [email protected], popř. skype: mirka_7 [email protected] Zn.: 17062014 Zaběhlá firma přijme IT technika a správce sítě, bližší informace na [email protected] nebo na 608 973 399 Zn.: 23062014 Rozšiřujeme pracovní kolektiv našeho salonu Freestyle. Hledáme kvalifikovaného tatéra, který by svou prací chtěl přispět ke stálému zlepšování námi nabízených služeb. Své životopisy či žádosti o místo zasílejte na e-mail [email protected]. Zn.: 08072014 Nabízím práci foukačce vánočních ozdob. Praxe a spolehlivost podmínkou. Jbc a okolí – volejte 732 418 980. [email protected] Zn.: 09072014 Nabídka práce pro ZTP, ZTP/P. Nabízím práci v oboru truhlář a truhlářská výroba. Jedná se o chráněnou dílnu v Jablonci nad Nisou a je pro pracovníky uvedených skupin. Zároveň požaduji výuční list v oboru, praxi a zručnost vymyslet něco nového. Možnost se přihlásit na telefonu 731 863 459. Je možné zaměstnat lidi z okolí Jablonce i Liberce. [email protected] Zn.: 16072014

Seznámení Hledám kamarádku s postiženým dítětem. Mám čtyřletého kluka s autistickými rysy a nemáme s kým vyrazit ven. [email protected] Zn.: 27052014

36

Jmenuji se Marie, 41 let, svobodná, z Prahy. Jsem invalidní na nohy, ale chodím. Hledám normálního obyčejného muže od 40 do 62 let, kterému by nevadilo mé postižení. [email protected] Zn.: 28052014-1 Krásný den, je mi 40 let. Vystudovala jsem VŠ. Pracuji pro noviny. Jsem na invalidním vozíku, ale jsem hodně samostatná. Jsem katolického vyznání, ale mám i přátele z jiných církví, a také nevěřící. Nehledám osobního asistenta. Necítím se kvůli vozíku jako poslední štace. Hledám partnera – a ty? E-mail: [email protected] Zn. 23052014 Přítelkyni, přítele jen pro popovídání, výlety hledá 55letá, SŠ, z Prahy 9 na vozíku. Život přináší různá úskalí, mít ale někoho blízkého, kdo pochopí a též nechce zůstat osamocen, je oboustranné štěstí. Zatím E-mail. [email protected] Zn.: 26052014 Ahoj, mám trochu pomalejšího bratra (lehce mentálně zaostalý, některé věci hůře chápe) pracujícího jako dělník, 37 let, je kuřák, velmi hodný, věrný, pracovitý a celkem pohledný, bezdětný. Hledám pro něj dívku přiměřeného věku, nejlépe z Pelhřimovska, příp. z Vysočiny, ale ani delší dojíždění mu nevadí. Mailem pošlu foto, odepíši všem a předám kontakt. janik.horak@gmail. com Zn. 28052014-2 Dobrý den, jsem 43/195, abstinent, samotář, rozumný, nejsem nijak rodinný typ, jsem tvor domácí, moc toho nenamluvím, nechrápu :-); snad tímto oslovím nějakou ženu s hnědýma či černýma očima a dlouhými černými vlasy, do 55 let, ženu hodnou a ochotnou žít se mnou v malém bytě, která by měla ráda i mého kocoura :-). Odkudkoliv. Tel.: 607 144 494 Baronzo@ email.cz Zn.: 28052014-3 Ahoj, mám postiženého bratra 42/190 cm, nekuřák, invalidní důchodce, špatně vidí, a také je velmi plachý, proto se neumí seznamovat s lidmi. Hledám touto cestou pro něj kamarádku pro občasné schůzky, také zdravotně postiženou, aby nebyl tak sám. Prosím napište mi e-mail, jen z Ostravy. [email protected] Zn.: 27052014

Koupím, prodám Koupím i používané nájezdové ližiny v délce 210 cm pro nakládání vozíku. Specifikace: ližiny zasouvací, nejlépe třídílné – kvůli prostoru v autě. Prosím rozumnou cenu. Děkuji za nabídky. [email protected] Zn.: 23052014 Prodám invalidní plošinu svislou pro vozíčkáře. Již je demontována a popsána tak, že se dá poskládat. Levně. SPĚCHÁ! Telefon: 604 802 221 Lokalita: 686 01 Uherské Hradiště Cena: Dohodou http://dum.bazos.cz/ inzerat/36149223/Invalidni-plosinasvisla-pro-vozickare.php jarvad@ seznam.cz Zn.: 25052014

Inzeráty můžete posílat na internetovou adresu [email protected] nebo písemně na adresu Redakce Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Elektrický tříkolový skútr. Barva modrá. • střední univerzální anglický skútr Sterling Elite • výborná manévrovatelnost • pro celoroční vnitřní i venkovní používání • snadno rozložitelný bez použití nářadí • možnost převážení skútru i v malém automobilu • ovládání pravou nebo levou rukou • stavitelný úhel sloupku řízení • zpátečka • neutrál • osvětlení • brzdová světla • blinkry • klakson • zamykání • ukazatel stavu nabití baterií • automatická nabíječka • otočné stavitelné sedadlo. Cena 14 000 Kč (při rychlém jednání sleva). mr.markuz@ seznam.cz Zn.: 27052014 Prodám pleny pro dospělé Hartmann MoliCare super (nejvyšší savost), vel. M, Air Active Premium, pět balíků po 30 ks, zdarma přidám načatý balík. Cena 300 Kč; PC 560 Kč / 1 balík. elzelenec@ seznam.cz Zn.: 26012014-4 Prodám elektrický vozík MEDICCO QUICKIE GROOVE. Ve špičkovém stavu, nikdy nebyl porouchaný. Velmi málo používaný z důvodu zhoršení zdravotního stavu. Konec záruky v roce 2012. Kompletní seřízení leden 2014. Původní cena 324 000 Kč. Prodejní cena 80 000 Kč. Všestranný exteriérový vozík, který se díky svým skvělým manévrovacím vlastnostem výborně pohybuje i v interiéru. Skládaný na míru, kdykoli se dá přeskládat, zúžit nebo rozšířit. Čtyřpólový motor. Na ovladači čtyři mody nastavení rychlosti. Ovládání k dispozici i pro doprovod. Vozík má elektronicky nastavitelnou výšku, polohování zad + polohování sedu. Opěrky rukou, nohou a sedáku jsou plně nastavitelné. K dispozici baterie + dobíječka. Světla LED. Výrobní číslo – GPFR08062020184410. K vozíku přidáme i různá příslušenství (originální kabela, zimní fusak, plastová nájezdová rampa). Vozík je k vidění na Praze 6. Kontakt: mobil 777 995 210. Podle dohody samozřejmě možno prohlédnout a vyzkoušet. komarkova@ xavian.cz Zn.: 22052014

nabízím, hledám Přeprava seniorů, invalidů a vozíčkářů s doprovodem vozem s nájezdovou plošinou, sedm dní v týdnu. Tel.: 605 942 028 [email protected] Zn.: 06062014

Portál www.marsvenusa.sk vám prezradí a vysvetlí najdôležitejšie pravidlá úspešného vzťahu medzi mužom a ženou. Zistíte, čo presne treba robiť pre dosiahnutie harmonického a dlho trvajúceho vzťahu. To všetko úplne zdarma. marsvenusask@gmail. com Zn.: 07062014 Levné, ale kvalitní prodlužovaní vlasů!!! – zahušťování vlasů – prodlužování – posunutí prodloužených vlasů, mohu přijet k vám domů nebo vy ke mně. Prodlužuji hlavně na Vysočině, po domluvě není problém dojet kamkoliv, mám kvalitní evropské vlasy, které beru ze salonu v Praze. [email protected] 608 327 567 Zn.: 08062014 Aktivní vozíčkář, SŠ/29 hledá spolehlivého kamaráda-asistenta – společné cestování, návštěva společenských akcí, nakupování apod. Řidičský průkaz skupiny B vítán, není podmínkou. Jesenicko a Šumpersko. Tel.: 737 085 699. [email protected] Zn.: 07072014 Pro svého 77letého otce hledám ženu přiměřeného věku, jež potřebuje partnera nebo spolubydlícího ve svém bytě nebo domě. [email protected] Zn.: 08072014 Dobrý den, mám zájem o pronájem bytu, popř. bytu v rodinném domě s bezbariérovou úpravou, popř. s možností této úpravy v okolí Olomouce. Tel. číslo: 731 939 879 marie. [email protected] Zn.: 10072014 Dobrý den, kdo daruje čivavu, srnku nebo jorkšíra, volejte na tel. číslo 731 939 879 marie. [email protected] Zn.: 11072014 Dobrý den, ráda bych dělala někomu osobní asistentku v Českých Budějovicích a blízkém okolí. Nabízím chození na procházky, za kulturou nebo si můžeme jen tak popovídat. Studuji SOŠ zdravotnickou, obor sociální činnost, a tato práce by pro mne byla potěšením a také získáním praxe ke studovanému oboru. Chodím jako dobrovolník do domova důchodců povídat si se starou paní. Tato činnost mě moc baví. Můžete být na vozíčku, nevidomý/á nebo s handicapem. Na věku nezáleží. Budu se těšit na e-mail. Děkuji. [email protected] Zn.: 16072014 Ahoj, asi se budu svým inzerátem vymykat, nemám žádné postižení, ale před cca 3–5 lety na vánočním koncertě v zámecké zahradě, kde hráli Beatles revival, jsem viděl blonďatou dívku na vozíčku, mohlo jí být tak 16 (teď tedy hádám, že jí je kolem 19 let), byla tak krásná, že na ni pořád myslím, bohužel jsem od té doby na ni NIKDE nenarazil… Já vím, vypadá to divně, ale to je mi jedno, rád bych ji pozval na kafe, a proto za případné info díky. sveznam@ seznam.cz Zn.: 21072014

Více inzerce na www.muzes.cz


SLOUPEK Ondřeje NEFFA

vaše fotografie

Prázdninové postřehy V letním čase se hodně cestuje. Své by nám o tom mohla vyprávět Ilona Vondráčková. Do Můžeš.cz poslala celou galerii Od Šumavy po Kopřivnici. Jsou to v podstatě rodinné fotografie, a to je moc dobře! Rodina, to je přece jádro našeho světa, a co jiného si více zaslouží naši pozornost? Autorka si správně počínala: rodinná fotka v zajímavém prostředí; tato ukázka je zřejmě z kopřivnického muzea automobilů. Je dobré umístit postavu tam, kde ji vidíte tady, do levé nebo pravé třetiny. Málokdy se vyplatí umístit ji doprostřed. Když je ve třetině, pěkně vidíme jak postavu, tak prostředí.

marie harcubová

Podobně si počínala Marie Harcubová. Ta navštívila ve Francii Lurdy a Provence. Tahle fotka je z Lurd, a zde bych vytkl chybičku: Je tu zbytečný prostor před kostelem. Půlku plochy zabírá nicneříkající dlažba. Stačilo zajet blíž, a už by to bylo o něčem jiném. Ladislav Vesecký bohatě obeslal svou prázdninovou galerii cestovními fotografiemi. Na této ukázce se dobře uplatňuje osvědčený postup rámování. Motiv, zde zámek, je zasazen do rámce. Vidíme ho pootevřenou branou. Fotografie dostane prostor a je v ní zakletý příběh. Opatrně otevíráme vrata, nahlížíme… Co nás asi čeká na nádvoří?

ilona vondráčková

martin růžička

ladislav vesecký

Martin Růžička poslal dvě akčnější fotky, snímek letícího dopravního letadla a fotku z autokrosu. Ta zachycuje si tuaci dramatickou, kdy do sebe narazila dvě auta. Nevím, čím autor fotí, soudě podle fotky letadla nějakým ultrazoomem. Pak bych radil, aby si příště přitáhl i tu dramatickou situaci. Jsme zbytečně daleko od jádra děje a v obrázku je spousta volného prostoru. Stačí na ultrazoomu pohnout páčkou – a jádro děje máme jako na dlani. Tak zase příště, vždyť těch dějů je kolem nás spousta! 

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Autor je novinář a spisovatel.

děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší. Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Začátek podzimu je vždy plný příležitostí k zajímavým snímkům, a tak jej využijte. Snímky prosím posílejte co největší. Přeji vám dobré světlo.  (jš)


37

Křížovka O CENY



Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Na co se můžete těšit v říjnovém čísle?

❛ První nezávislý test motorového vozidla pro vozíčkáře Elbee.

❛ Rozhovor s ředitelkou Konta Bariéry Boženou Jirků.

❛ Profil výtvarnice Jitky Štenclové, jejíž díla se budou dražit na Aukčním salonu Konta Bariéry.

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: Je lepší shořet než vyhasnout Luštitelé – výherci:

Encyklopedie a atlas hub: Jana Koubková Družstevní 1231 396 01 Humpolec

Jeden vylosovaný čtenář získá za správně vyluštěnou křížovku encyklopedii Houby a kapesní atlas hub, dva další luštitelé DVD s českými filmy. 38

DVD Když Burian prášil: Josef Tesařík Dobré pole 155 281 63 Kostelec n. Č. lesy

Pavel Eisenhammer Krymská 37 360 01 Karlovy Vary

Výhercům gratulujeme! Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto Bariéry. Správně vyluštěnou tajenku zašlete prosím nejpozději do 15. září na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na e-mail: [email protected].


Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto BARIÉRY

www.muzes.cz


●

4/2014

●


Největší problém Česka? Bydlení!


●

5/ 20 14

●


Když se člověk umí radovat...

říká Sri Kumar Vishwanathan


www.muzes.cz

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto BARIÉRY

www.muzes.cz

strana 18


●

6/2014

●

Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč


www.muzes.cz


●

7 – 8/ 201 4

●


Golfová ponížení Marka Ebena

Jachtař, který objevil loď pro vozíčkáře

strana 22

strana 20


www.muzes.cz


●

9/ 201 4

●

Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč

Jiří Vyorálek: Pomáhat s humorem je jedna z mých nejlepších rolí strana 17

strana 11

M04_2014.indd 1

3/17/2014 1:17:04 PM

M05_2014.indd 1

4/11/2014 8:12:13 PM

M0708_2014.indd 1

6/13/2014 8:33:53 AM

M09_2014.indd 1

8/13/2014 6:41:11 PM

5 důvodů,

proč si předplatit časopis Můžeš:

Děkujeme našim předplatitelům za to, že nás pravidelně čtou a jsou věrni časopisu, který přináší lidem s postižením a všem těm, kteří se jim snaží pomáhat, užitečné informace.

❛ Doručování pravidelně první den v měsíci. ❛ Nemalá finanční úspora. ❛ Přístup do archivu článků. ❛ Soutěže a dárky. ❛ Stálý přehled o právních úpravách týkajících se lidí s postižením.

Jiří Vyorálek: Pomáhat s humorem je jedna z mých nejlepších rolí strana 17

Recommend Documents