O SEDMISPÁČÍCH Pekelná road movie
Praha – Sarajevo 2014
POSTAVY: Barel Doktor Doktor Labájev Doktor Adelberg Generál Bechtolsheim Generál Čerňájev Helma Lešjanin Midhat Pelageja Pes Baring Sestra Marije Slobodan Stary Velitel Velitel Horsting Řezník
Poznámka: Děj se odehrává se v polovině 90. let v bývalé Jugoslávii. Pověst o sedmi spáčích „O Sedmispáčích“ se objevuje v Koránu v súře Jeskyně. Pojednává o sedmi zachráněných, které Alláh uspal v jeskyni, když kolem byla válka /.../ „A byl bys je pokládal za bdící, zatímco oni spali a My je napravo i nalevo kolébali; a pes jejich s předními tlapami roztaženými na prahu ležel.(18:18)“ Ve hře vystupuje pouze deset postav. Změna jména vyjadřuje nepatrnou změnu prostředí. Postavy a situace se inspirují ve skutečnosti a ve folklóru. „Stary“ je Tito, kterému jugoslávští komunisté před válkou říkali „Stari“ a krátce před smrtí mu uřízli nohu. „Pelageja“ byla jeho první žena, kterou poznal v Rusku, cestou ze zajetí na Uralu. Marije se zjevuje v Medžugorii a jistá stříbrná socha stojí před katedrálou v Sarajevu. Táta Oryč připomíná Nasera Oriće, legendárního velitele ze Srebrenice, později majitele diskotéky v Tuzle. Některé části textu kopírují soudní protokoly z Haagu a jiné vycházejí z novinových rešerší. Sarajevští psi jsou potomky psů, kteří přežili tři roky v obleženém městě. Muslimové je považují za nečisté, ale přesto krmí. Tunel vyhrabali obyvatelé Sarajeva pod mezinárodním letištěm a zachránili si tak město před Srby a vyhladověním. Sedmispáči je příběh o rodince, kterou zasypal výbuch někde ve sklepě. Snaží se dostat ven, ale nejde jim to.
1
/Bosna, zapomenutý výsadek proviantu. Dva adolescenti, jeden má na hlavě helmu a druhý třímá prázdný barel/ Barel: Miluju válku! /čeká/ Helma: Nejvíc … Barel: Nahlas! Miluju válku, nejvíc na světě! Helma: Píča! Barel: Ne! Miluju zabíjení a díry plný mrtvol. Helma: Píča tvojí ségry Barel: Zapomenutý hroby, kurva. Nášlapný miny, letecký útoky. Oči v kýblu, kurva. Černý labutě s dlouhýma nožema. Vyplavený sklepy plný tajemství, miluješ válku? /hrozivě se rozpřáhne barelem/ Helma: … jo, miluju válku. Barel: Tak dobře, pojď se mnou, je tam rozstřílenej sklep, budou tam taky miny. A spousty zapomenutejch těl. Hromadný hroby … ! Helma: Mrtvoly roztrhaný na deset kousků. Barel: Na sto tisíc kusů. Helma: Baví mě si dávat věci dohromady. Třeba ty jsi nemocný. Tady jsme našli spoustu krásných věcí a ty už bys šel … Barel: Přísahej! … Miluješ válku jako svojí mámu? Helma: Miluju válku jako cecky tvojí mámy! Barel: A já miluju válku jako prdel tvýho táty. Helma: Protože tátova prdel byla vždycky plná mrtvol. Barel: Proto. Takže dneska! Helma: Takže to chceš udělat dneska? Barel: Dneska nemůžeme udělat chybu. Helma: Je to jistý? /pauza/ Barel: Jako smrt. Miluješ taky zabíjení? 2
Helma: Víc než … než kozy tvojí mámy. Barel: Tak to je dost. Helma: /dívá se na Barela/ Jde se domů! Barel: /zadrží ho/ A už jsi někdy zabíjel psa? Helma: Ještě ne. Ale ty bys opravdu potřeboval doktora … Barel: Já ti to někdy ukážu. Protože odteď jsem Velitelem naší mise, je to jasný? Helma: Proč jsi zabíjel psa? Velitel: Teď potřebujeme hlavně zabíjení, ale až dole ty kurvy všechny zabijeme, už nebudeme potřebovat žádný doktory. Chápeš to? Všechny kurvy třeba zabít, zastrkat těm píčám nášlapný miny do prdele a poslat je vysrat se do řeky … Helma: Potřebujeme válku, kurva, ale ty potřebuješ hlavně doktora, protože ti šíbe …Máma třeba, táta nebo píča tvojí ségry. Jebe ti. Blbečku. Nakopu ti do koulí. Tady máš barel. Prdel. Co to říkám. Já miluju tohle tvoje zranění. Zvláštním způsobem … Táto. Blbej kluku. Chováš se jako pes anebo prase a já ti sloužím. Velitel: Kurva, zranění. To mě jednou vzalo do hlavy. A od tý doby jí mám nakouřenou jako bulík. Ale bylo to hrdinský zranění. A to je moc … Přece, ne? Kolik si berete? Když tě to zase bolí. Tolik tě nezraní, a pak se uzdravíš bez následků. Jako já? Doktore! Tak to by bylo až moc dobrý. Pár dní si poležet … a cpou do tebe morfium. Doktor: Hrdinský zranění je lepší než hrdinská smrt! Ale všechno je lepší než tenhle posranej sklep, vojáku, co?! Velitel: Miluju sklepy a miluju tuhle válku a miluju taky zranění. A kundy s kvérem, Helmo? Ale ty jsou zalezlý v hrobě, hodně hluboko pod zemí a nevylezou. Helmo? Až se tu zase objevíš, budeš Doktor na válečné stezce! Uvědomuješ si to? Víš, co to znamená? Ustřelit jim nohy a pak je oprcat. Doktor: Miluju poslání. A děkuju! Dědku, je to opravdu dobrý pocit … někomu ustřelit nohy a pak ho oprcat. Jdeme! Já půjdu za vámi, Veliteli. Vlezeme si do toho vašeho skvělýho paláce, sklepa a pak se uvidí.
/Dva vojáci sestoupí do sklepa, Doktor odhrne prostěradlo/ Doktor: Kurva! To je nadělení! Velitel: Je tu strašně vlhko. Doktor: Vypadá eště docela zachovalej. Jak dopadlo první ohledání, válečný průzkum, Veliteli? Velitel: Našli jsme jednoho Starýho … byl už dost jetej! Doktor: Je mokrý. Úplně promodralý. Asi utonul, co? 3
Velitel: Utopit se ve sklepě. To je vážně divné. Doktor: Byly tu záplavy? Takže to muselo být nedávno. Velitel: Ale vypadal hůř. Doktor: Jako by se zrovna vynořil z bazénu. Zdá se dosti zachovalý. Velitel: Ne, ale vypadal hůř … Doktor:… je to jako kdyby spal. Nemít ty oči otevřený, Velitel: Chtěli jsme mu ty oči zavřít. Ale doktore, koukejte … Doktor: Jako mrkací pana … Velitel: Vždycky je zase otevře, kurva, to je něco. Doktor: Ještě jsem nic takového neviděl, ale to už je tady takový zvyk. Divné věci nás tu provázejí. Neustále tu na něco nepochopitelně narážíme. Takže postupně tu není nepochopitelné vůbec nic. A, kurva, my se můžeme už jenom divit a divit a divit. Velitel: Super. Řeknete mi ještě něco o tom zabíjení? Nezdá se vám divné, Doktore, že ten Stary je tak sám …
/Doktor poplácá mrtvolu po tvářích, / Velitel: Ano, ne! Brilantní úsudek Našli tu i další těla. Vyhrabali v tom sklepě sedm kostlivců. Myslí vám to, Doktore … Doktor: Ale nebyli zahrabaní úplně? Velitel: Máte pravdu, byli spíš umazaní od hlíny, z bahna té řeky. Doktor: Ale našli jich opravdu sedm? Velitel: Myslím, že ne, Doktore. Tedy, lidí bylo šest a sedmý byl pes, jestli myslíte tohle. Oběti. Ale ve skutečnosti jich bylo pět, šestá, taková bába, mohla v tom sklepě ležet roky. Dějí se tu zvláštní věci, chápete. Posraný, blátivý! Doktor: Voda a bahno z té řeky je všechny pěkně nabalzámovalo. Takže to vypadá, jako kdyby spali. Velitel: Neustále mám pocit, jako by se ten starý díval! Říká, koukej na mě … hajzle. Tohle tě čeká tady, na blátivým Balkáně. /chytne se za hlavu/ Ty vole! Doktor: … Mám děsivý nápad! Posadíme ho tu na židli, ať se může líp koukat.
4
/Posadí utonulého, lámou ho v pase, ale tělo je překvapivě tuhé. Nakonec se ohne, Stary se posere a zpod košile mu začne vytékat hnědá, bahnitá voda/ Velitel: Kde se tu, kurva najednou, vzalo tolik vody. Sahá mi to až po krk. Doktor: To se ti jenom zdá! Velitel: Já vím, ale stejně jsme až po krk v sračkách. Ty vole, jeden! Doktor: Říkám si, jestli odsud někdy vyplaveme … Velitel: A já se cítím jako hovno v záchodě. Doktor: … Už zase prší, Veliteli, a hladina stoupá! Velitel: Počkat! Co je to? Cítíte, Doktore? Doktor: Ne … Velitel: Něco tady nehraje, Doktore? Doktor: Aha káplo mi na nos! Kape tu ze stropu voda … zvláštní /Otírá si vlasy/ Velitel: A co když, to mazlavé a tmavé, protože já tady v tý tmě vůbec nevidím, není voda? Doktor: Nekape tu náhodou krev? Velitel: Ne, ne to nemůže být ono. Cítím ještě něco dalšího, ne krev. Doktor: Co by tu tak bylo jinýho? Velitel: Buřty! Doktor: Ale Kde by se, propána tady, vzaly buřty?
/Objeví se Řezník s mastným věncem pečených buřtů kolem krku. Kouří se z něj. Za ním kráčí Slobodan s baterkou/ Slobodan: Zdravíčko, sousedé, víte, kdo já jsem? Řezník: Dobrý den, chlapci. Dáte si buřta? Velitel: Ne, díky, dobrý den. Doktor: Díky. Kde se tu berete, páni? Slobodan: Pane Řezníku, dejte jim ty buřty, ať se ti kluci pomějou. Veget, co? To jsou kluci, celý promodralí, hubení jsou jako lunt!
5
Doktor: Jako lékař bych se tomu radši vyhnul! Ale jako hladovej poutník, harcovník po Balkáně a taky člen válečný mise, si rád trochu dám. Slobodan: Koukám, že byste tu rádi zůstali, chlapci, ale máte trochu strach. Proto jsem tady. Řezník: Jezte! Kluci. Slyšíte? Protože my jsme přišli jenom kvůli vám … Tak jezte, papej ty. My tady trochu poklidíme, ty utopence. A vy nám s tím pomůžete. Nebo budete jenom koukat. To je fuk! My si poradíme. Slyšíte sousedi? Pojďte sem. A nebojte se! Pojďte blíž, šupky, šup hajde hajde. Trochu si pomůžeme všichni navzájem, dostanete pořádnou baštu s buřtíkama, co? Doktor: Myslím, že to je tedy ten první omyl! Velitel: Vlezli jsme, kurva, do špatnýho sklepa.
/Kolem stěn se objeví stíny, možná jich je sedm./ Slobodan: Kdo chce jít s námi uklízet … tak může jít hned. A kdo tu chce zůstat? Můžete si tu stoupnout támhle za čáru? Ale kdo chce odejít hned, může taky jít. Tam za tu čáru. Co? Může svobodně a hned jít tam rovnou do toho domu. Do díry. My si ho tam trochu zvážíme a přeměříme. Tak co, jde se za tu čáru a do díry. Vyjde to nastejno. Jde se! Honem, do díry. Pane Řezníku, pomozte jim dolů! Řezník: Hajde, hajde šupy šup, dolů. Pojte. Nebojte se. Jsme skoro tam. Tak a teď se kurva nehejbejte dětičky, nebo na vás sletí strop jako posledně! Velitel: Nemůžu se hýbat, Doktore, zase je tu nějak teplo, že? Doktor: Tak se budeme zase aspoň koukat, co? Velitel: Ale ten Stary na nás pořád hledí z druhé strany …
/Stary sedí na dně sklepa, kolem něho několik těl/ Stary: Slyšíte mě! Nějak jsem ohluchnul. Vaří Pelageja tu polévku? … V zeleném hrnci byly před tím oči. Musí se to vypláchnout! Pořád čekám, že nakonec odejdeme, abychom tu hrůzu nemuseli vidět znovu … ale někdo s dlouhým nožem vždycky poví, dědku varuju tě, běž do píči, a vy se dobře dívejte! Ten Řezník vždycky dodá „otevřel jsem dveře do chléva“ a pak mluví o krvi mladých ovcí. Ale já vím, že nás přece někdo uspal v jeskyni, abychom si to po probuzení pamatovali … Pokaždé jsem se v tom snu probudil. Protože „povrch je vespod“, slyším od té doby. Někdo potřísnil mé prahy černou krví a někdo jiný říká Mariji, „svlíkej se kurvo, budeme potřebovat ještě hodně stříbra a tvojí krve“ …
/Kousek dál ve sklepě stojí Pelageja, která míchá něco v zeleném kýblu/ Pelageja: Ale já jsem tady pořád a je mi s tebou dobře. Konečně vás mám všechny pohromadě. Konečně strávíme spolu aspoň trochu času. Co kluci? Velitel: Haló, my jsme tady. Stary, vidíte nás? 6
Doktor: Pomozte nám! Stary: Kam jdeš Pelagejo? Neodcházej tím tunelem za nimi. Můžou si za to sami. Kde já tě pak budu hledat. Ztratíme se navzájem a už se nenajdeme. Pelageja: Ale najdeme se na tom druhém konci. Tam jsou přece naši. Tam se určitě najdeme. Tam jsou klucí zakopaní … Stary: Ten zasranej tunel mi všechny vzal. Pelageja: Víš, Stary, naučila jsem se mít ten tunel ráda. Nosím ho s sebou, abych nemusela myslet. Nic vidět ani slyšet. Vlezu do tunelu a vyvede mě to na druhé straně. Jsem sama mezi lidmi. Necítíme žádnou bolest. Kdyby se kolem něco dělo, tunel všechno pohltí, ztlumí to a zadusí. Pánové, chlapci, jdu za vámi … Stary: Ale může se stát, a párkrát už se to stalo, že tunel prostě skončí. Že pohltí nás …
/Pelageja odchází/ Pelageja: Ano, ale to bude rychlé. Celou dobu jsme nebyli přítomni v čase. Ani to nezachytíme. Proletí to kolem nás, ale týká se to už někoho jiného. Toho druhého. Jako bysme byli v tunelu dva. Jeden odešel a druhý pokračuje. Tunel někdy končí ve světle. Ale to není důležité. Pojďte, ať už je vytáhneme z díry ven.
/Ode zdi se odlepí Sestra Marije/ Sestra Marije: Ale já nechci zas nikam chodit, babi. Ještě ne. Víte proč! Dřív jsem si myla vlasy každé čtyři dny, ale teď jsem špinavá! A ztracená, blátem umazaná a ušpiněná. Zakopali mě v zemi, stejně jako ty dva, aby nás tu nikdo nenašel. Chci jít někam jinam. A sama. Bez těch dvou idiotů. Nejprv musí přijít oni za námi. Chápete, oni sami. Pak teprve můžeme jít my. A já chci do města mezi lidi. Tam patřím. Tam je moje místo. Na náměstí budu postávat. Nebo se tam budu jen tak procházet. Stary: Marije, pojď dolů, ale hned! Necourej tady. Dneska to padá hodně blízko. Haló? Sestra Marije: Chci spíš na vzduch, jinak zhebnu … už mi jebe. Nemůžu lézt dolů tunelem. Stary! Pochop. Pelageja: Kde je Marije? Nevidím ji. Ať se tu neprochází sama! Kurvička malá. Kde jsi, pojď se mnou … puťa puťa, malá! Sestra Marije: Nechce se mi tam za babičkou Pelagijí do sklepa. Nebudu se tu ukrývat jak ve špinavé boudě. Každé ráno si potřebuji udělat makeup. Lesklá a stříbrná barva. Alespoň jednou za den se zasmát a to v tunelu moc nejde. Tady se už ani nebojíme zemřít. Ale máme strach z bolesti a ze zranění, z oslepení a ztráty končetin … Můžou nám to dneska, prosím, udělat rychle, aby to moc nebolelo? Nemrzačit nás při tom. Kvalitní kov sice zní všude, ale zvon nesmí prasknout.
/Hlasy od ohníčku. Dvě zakopané hlavy, nad nimi pergola/ 7
Slobodan: Dostanete pořádnou baštu. A my to tady uklidíme, nastupovat! /Rozhoupává pergolu/ Doktor: /šeptá/ … s tímhle nepojedu. Slobodan: Ticho tam, vojáci. Řezník: Kdo z vás je voják? /Ticho/ Slobodan: No tak! Kdo byl aspoň jednou na vojně. Kdo byl někdy vojákem, co, kluci? My jsme přijeli válčit a žádné vojáky tady nenajdeme, co? To snad, abychom šli zase domů, ne? Řezník: Hajde, šupy šup, takže nikdo? To je škoda. Slobodan: Všichni jste vojáci.
/Pergola sletí, Sklep, Ticho/ Midhat: /probudí se/ Neumím to vysvětlit, Stary, ale dneska mě zase zaplavil smutek. Stary: Je tady vlhko. Kde je Marije, Midhat: Viděl jsem ji odcházet támhle na druhou stranu k ohýnku … Stary: Jak tohle skončí? Midhat: Na konci přece vůbec nezáleží. Vždycky to nějak dopadne. Já se rozhodl, že dnes už nevylezu z domu. Nikam nepojedu. Chci klid, zmizet, chci spát. Nebudu se nikam brodit přes řeku a nepolezu tím tunelem. Slyšíš mě? Stary: Jsme tady zavalení, osle. Nikam nemůžeš. Midhat: To je dobře. Stary: Už si nevzpomínám. Ale ty, koukám, taky ne! Tak nic. Jak jsme se dostali sem do toho sklepa? Co? Asi nás někdo uspal a pak nás přenesli. Ale proč nás uspávali, když nás potom zasypali … Oni nás pohřbili zaživa spící, aby se s náma nemuseli mazat. Co? Midhat: … Prostě nás tady zavřeli do sklepa a potom spadla střecha. Stary: Musíme se dostat ven. Midhat: Být uvězněný ve vlastním sklepě. Stary, to je peklo? Stary: Ne, peklo k nám teprve přichází, stoupá, cestuje tady všude a vzlíná jako voda. Midhat: Peklo jde nahoru …? Stary: Je to něco jako blána! Midhat: Co? 8
Starý: Vodní hladina nám sahá už po kotníky. Ale já nevím, kdy to skončí … Pelageja ztratila dneska obě oči. Všiml sis toho? Krvácí dole ve sklepě, ale já jí za nic nemůžu pomoct. Midhat: Pššt! něco se k nám hrabe. Starý: To se ti zdá, kape tady voda. Měli bychom to někam vylívat. Midhat: Čemu se směješ? Stary: Kape tu voda ze všech stran. Voda odděluje to ticho tady od toho skřípotu a šeptání tam. Musíme prolézt na druhou stranu. /Z trosek od pergoly přichází Slobodan, Řezník a další pekelníci/ Slobodan: Ten se už nenávratně odebírá do mlhy. Co, dědku, je válka! Co ti vykládal, Mladej? Kdy tu hodlá zdechnout. Midhat: Umírá se mu těžko, bojí se o nohu, tělo mu zaplavila sněť. Vykládá … Slobodan: On si ještě něco pamatuje? Midhat. Moc ne, má tlustou knížku! Slobodan: Přijde o nohu, dej mu buřta. Knížku nepotřebuješ. Já to dneska napíšu krví na vaše futra. Lešjanine, přečti kousek! Lešjanin: Tohoto dne páleno bylo z děl a pušek tak hodně, že celé údolí bylo jedním velikým jezerem bílého kouře. Bůh dal psovi moc nad sviní. Stary: Já ten starý příběh píšu celý život. Přepisujeme jména, ale ve skutečnosti se ta jména přepisují sama. Nevím, čím to je, ale děje se to pořád. Sám to dělám už roky. Nemůžu tu knihu dopsat, protože se přepisuje sama. Slobodan: Nacpi do něj hodně buřtů! Možná tu byla vždycky a možná nikdy nebyla, potom asi ten příběh nikdy nezačal nebo nepřestal. Jestli tu nebyl, tak nemohl skončit, ale jestli nepřestal, tak to stejně dobře může znamenat, že pořád trvá. Už přes půl století, ale možná i sto let a mnohem víc. Řezník: Neuvěřitelné … Válka nikdy nebyla! Slobodan: Přesně tak. V pekle jsem jednou potkal babku a nějakého doktora, nebo malýho kluka, který řekne: a kdopak zastřelil tuhle bábu? A já vůbec nevím. Je mrtvá? Tak, co tu dělá. A někdo jiný se zeptá, kdo pozabíjel tyhle ubožáky. Asi nějaký řezník, hovado, co jich tu běhá spousta, copak já vím! Dejte mu pěstí do zubů a on si vzpomene. A na to jiný povídá: v týhle posraný zemi nejsou civilové, ale doktor přes tu bábu řekne: Pitomost. Pořádně mu nalož. Jejich táta se zeptá a to necejtíš nic, ty kurvo, když na ně míříš? Ale ten řezník povídá, „všechno cejtím“, možná to říkám i já, „ale seru na to“.
/kopne Stareho do tváře/
9
Řezník: Teď už tě nemusíme šetřit. Všechno víš, Starý, víš taky, kam jsem uklidil vašeho Tátu? Dal jsem ho do hrnce a pak z něj nadělám vepřový párky. Buřty do koulí. Slobodan: Ta rána mi udělá moc dobře. Bouchni ho ještě do zubů! Řezník: Moc pěkná třaskavice. Bolí tě noha? Slobodan: Dost na to, aby ho už nic jinýho nebolelo. Řezník: Když bolí, tak bolí, to je v pořádku.
/Řezník mlátí Staryho, Slobodan pochoduje sklepem/
Slobodan: Počkej. Vracíme tohle místo srbskému národu! Po stopadáseti nebo kolika letech, Generále. Generál Čerňájev. Generál Čerňájev: „Mne již tu všechno omrzelo; jelikož stálý strach o život mi ničí chuť k práci.“ Měli byste je, chlapci, všechny zabít. Do jednoho všechny, Turky! A pak se zase v klidu vrátíme ke svojí práci. /Generál Čerňájev sekne kyndžálem Staryho do nohy. Noha upadne na zem. Stary se svalí. Do sklepa vstoupí Marije, sestra Dřevěného kříže/ Sestra Marije: Promiňte, já jsem nemohla vydržet … /začne obvazovat pahýl/ Generál Čerňájev: Hele, Sestřička! Sestra Marije: Jste v pořádku, Stary! Tady se to zatáhne. Nezlobte se, já jsem od Dřevěného kříže, ale nekoukejte na mě tak zvláštně. Vypadáte povědomě … Slobodan: Vy také … /Přijde k nim Marije, sedne si k ohýnku a češe si vlasy/ Sestra Marije: Vypadám blbě. Dřív jsem si myla vlasy každé čtyři dny, ale teď jsem špinavá! A ztracená, blátem umazaná a ušpiněná. Zakopali mě v zemi, aby nás tu nikdo nenašel. Můžete mě, prosím, vzít s sebou do města, až pojedete? Slobodan: My vám rozumíme. Ano. Může jet! Můžeš dostat svoje, Mladá. Berte ji sebou od toho baráku! Řezník: Spíte, nebo jste mrtví? Slobodan: Slyšíte to ticho? Dvě otázky a tolik ticha. Řezník: Už vás tady posloucháme dlouho a známe tohle ticho. Vaše ticha máme zvládnutý! Stary: Marije, běž pryč! Utíkej … 10
Řezník: Žádnou paniku! Nebojte se ničeho. Nikdo se tu nebude bát. Skutečně tu není před čím utíkat … A hlavně kam. Zůstaňte v klidu. Dobro došli … Slobodan: Kde je ta ženská, nevidím jí? Řezník: Promiňte, slečno, ale známe vás už hodně dlouho. Sestra Marije: Já tudy jenom procházím, odsud tam. Tam a zase zpátky. Je mi strašně líto, co se tady děje. Tu nohu neumím přišít. Takže se radši půjdu někam schovat. Řezník: My jsme spolu už měli potěšení, víte, jak to myslím? Sestra Marije: Nechápu … Slobodan: Nechápe! To nevadí! Mohla byste, prosím vás, tady lézt po čtyřech a předstírat, že sbíráte houby? Až se vás někdo zeptá, odkud jste, řeknete, „přicházím z hloubi města a prošla jsem tunelem“. To by mohlo stačit. Ženská! Uvažuj! Sestra Marije: Cože? Slobodan: Uvažuj, mlč a uvažuj. Řezník: Vidíš tu bábu, jak sbírá v houští. Jak to může být daleko? Slobodan: Pět set metrů. Řezník: Přesně! Sestra Marije: Přesně co? Odvezete mě s sebou? … Co jste říkal? Řezník: … /dá jí facku/ Sorry. Já to nebyl. /chytne jí za obě ruce/. Slobodan: Železo potřebuje krev. Vlast má hlad a půda saje jako hygienické vložky, Sestro. Pane Řezníku? Velitel: Teď jsme trochu v průseru. Řezník: … já si můžu do prdele vybrat, do kterýho oka tě dneska trefím. /Řezník ji znovu udeří a zkroutí jí ruce, potom ji položí na zem/ Slobodan: Svlékněte ji. Tělo vypadá zdravě. Sestra Marije: … Prosím vás, nedotýkejte se mě! Slobodan: Vidíte nás? My byli celou dobu tady a dívali se, jak přicházíte. Vy jste nás přehlédla. Ale my vás ne. Milé setkání po týdnech bez ženy. Řezník: … Držet hubu! Slobodan: /vyndá knížku/ „Zpočátku neodvážili se tihle, strachujíce se o svůj život, ani přes práh domu a teď nám sem lezou a klidně si tady umírají.“ 11
/Řezník ji přišlápne. Táhne ji za vlasy, hodí do kouta a přikryje hadrem/
/V zemi zahrabaný Velitel/ Doktor: Podívejte, Veliteli, jak se tady vynořil z vody ten pes. Velitel: Opravdu, blázním, vylezl odněkud z vody. Běž pryč … Doktor: Nech ho, ty, do oka ne! Urousaný pitomče. Běž k paničce do tunelu. Někdo ji ubližuje, běž ji zachránit! Co? Velitel: Běží si jako šílenec. Doktor: Tlapkou jí odhrnul prostěradlo z tváře. Očichává jí ústa a olizuje nohu. Líže jí oko. Věrný pejsek. Pes Baring: /volá/ Promiňte, Veliteli, musím jí vylízat oko! /Ozve se výstřel, Řezník ustřelí Psovi nohu, Pes odkulhá pryč. Marije leží na zemi nahá, posadí se, dlouho mlčí a sešívá kus hadru/ Sestra Marije: Pracovat, je-li potřeba. Přežít. Sešívat. Abych nemusela přemýšlet. Držet hubu. Řezat nohu. Stříbrným nožem. Devatenáctiletému chlapci … A přesto přestát úplně všecko! Řezník: Nohu vám tady klidně nechám. Sestra Marije: Jenomže já teď vůbec nemám čas. Nemůžu se s tím tady přišívat. Mám tohle. A asi to ani nepůjde sešít. Řezník: Tu nohu vám tady stejně nechám. Sestra Marije: Ale mohla by se hodit i vám Stary … Už dlouho se snažíme dostat ven. Tady jsem zabloudila a nevidím na cestu. Kudy se tudy leze, prosím vás! Prosím, pomozte mi … Slobodan: Záchodem z tunelu. Řezníku ukaž jí ho, pochčiješ jí záda. Sestra Marije: Ne, prosím, nech mě … Nechci smrdět po chcankách. Sedřu si kůži a zešílím. Řezník: /Řezník vyndá obří péro/ No právě. Tady máš ten hadr, tak se do toho pak zachuntlej! /Tma!/
/Na druhém konci tunelu/ Generál: Co to vlečete. Doktore? Doktor: Podařilo se mi vzít ten kyblík s očima od Pelageje. 12
/Velitel se plazí s Doktorem. Prostředí se neznatelně promění, oba kráčí chodbou kláštera./ Velitel Horsting: Smím se podívat? Doktor Labájev: Vojenský oddíl vyplenil celý tenhle klášter. Vydloubali prý oči františkánům a všechny zabili. Kýbl očí po sobě zanechaly jako navštívenku … Černé labutě. Bestie! Nechaly tento odporný vzkaz na zlost před vraty domu, před vraty kláštera, blízko naší zahrady, při vstupu do vesnice … Velitel Horsting: Vy nesete kýbl očí? Doktor Labájev: Důkazy proti Labutím. Vždyť to říkám. Velitel: Ty oči nemůžou být lidské Doktor: Ty Labutě také ne. Velitel: … Možná jsou kravské nebo prasečí. Doktor: To se zjistí. Klid. Velitel Horsting: Bulvy. Kurva! To jsem ještě neviděl. Musíme utíkat. Doktor Labájev: Táhnou sem tu sestru z Dřevěného kříže.
/Marije se brodí o kus dál, pláče/ Sestra Marije: Proč zase tunelem! Řezník: Zavřít oči. Sestra Marije: Celá špinavá a pochcaná! Nemáte soucit? Řezník: Soucit vám rozmaže barvu kolem očí a když je po všem, dá vám ten blbý kamarád pěstí do držky.
/Přijdou ke kotli u ohniště, někdo se tam vaří/ Sestra Marije: Táta! Řezník: To je ten blbý kamarád … Sestra Marije: Vy nám tu vaříte tátu v kotli? Táto, táto, co děláš v té nešťastné lázni. Řezník: Neslyší vás. Je za sklem. Má dost práce sám se sebou. Kolem jenom les. Táta voní na celej sklep a vystačí nám na pěknej věnec buřtů. Chtěl jsem, abyste ho viděla.
13
/Sestra Marije s loučí s Tátou, Řezník jí píchne dlouhým nožem do oka/ Velitel Horsting: Něco se mi zdálo! Nikdy jsem nespal při chůzi. Doktor: Vůbec nic nevidím. Velitel: Jsem oslněný z téhle tmy a špíny. V odlesku vidím sklo. Nějakou skleněnou vitrínu. Možná zrcadlo. Doktor: Žhne to tady jako v pekle. Kámen se taví na sklo. Velitel: A smrdí to tu … jako by někdo přikládal benzín pod kotlem. Doktor: (volá:) Halo! Člověk v kotli! … „Měj slitování, ať kdokoli jsi, člověk nebo stín?!“ Nic. Divný oheň, že? Velitel: Nejspíše chemické zbraně. Doktor: Hej! Vy Tady nemůžete řádit, beztrestně. Tu je mezinárodní dozor.
/Slobodan od ohniště/ Slobodan: Někdy je třeba zavřít oči a jindy je mít na šťopkách. Klidně si připít. Musíte být slušní, hoši, i když se nemáme právě rádi … Velitel Horsting: Někde jsou tu oči, které vidí a uši, které poslouchají naše myšlenky.
/Okolo ohýnku se hřeje parta pekelných pistolníků/ Řezník: Mrknou oči, ani kůň nejede. Generále Lešjanine? Slobodan: Ha, Lešjanin! Můžu vám jen prozradit, že Jiří Vlajkovič byl v tom lese uprostřed svých dobrovolníků raněn do své zdravé nohy. Když byli pod ním již dříve dva koně zastřeleni. Když padl, zvolal prý žertem. Jiří Vlajković: Hej, Turčíne, zdaž chceš i druhou nohu ode mne? Lešjanin: Rána, kterou v tom boji utrpěl, byla již čtrnáctá. Třináctkráte byl raněn před tím na Krymu. Je snad zvláštní pupeční šňůra mezi Krymem, kde léta 1853 a Bosnou, kde poté roku 1877 vypukly boje? A celý svět je sledoval se zatajeným dechem? Žlutá s modrou, chápete? Doktor Labájev: Neuvěřitelné. My Rusové se na ty boje díváme se zřetelem k národnostní otázce. Velitel Horsting: Některé z těch očí jsou nebezpečné. I když nejsou ještě vidět.
/Slobodan jde vstříc Doktoru Labájevovi a Veliteli Horstingovi/ Slobodan: /usmívá se/ Páry lesklých očí ve tmě. 14
Řezník: Musíme je zase zakopat po krk do země, aby nám tu nepřekáželi. Aby se na ně už konečně zapomnělo. Přivážu vás oba za koule ke komínům. Slobodan: A klid! Oslava! Teď si dají panáka. Budeme si chvíli rovni. Ale pak si je zahrabeš, kam chceš. Všichni si vypijeme, protože dneska jsem vyhrál bitvu a zítra možná vyhrajeme válku. Tím skončí pozorovací mise, protože už nebude, co pozorovat. Řezník: /pistolníkům/ Zakopejte je pořádně hluboko. Ať se na ten hrob rychle zapomene.
/Jsou zahrabaní po indiánském způsobu, kouká jim jenom hlava/ Doktor: Už jsme zase po krk v blátě? Nemáme vůbec ponětí … , pořád zahrabaní v téhle zemi. Velitel Horsting: Po krk ve sračkách. Možná jiní mohou. Změnit tenhle posranej den! Doktor Labájev: Vidíte ty oči podlité krví, generále? Snažím se vyhrabat, ale nejde mi to! Velitel: Vidíte moje oči? Doktor: Nevidím … Velitel: Teď je nutné být rozhodný! Pojmenovat si cíl mise. Vystavujeme se, aby nás bylo vidět. Překážíme, aby nebylo vidět ty druhé tam přes nás… Jsme vidět, aby nebylo pochyb, že sledujeme … Ty tady. Doktor: Ale oni je stejně vidí. Až přijde zase ta druhá parta, a najde nás tu zahrabané po krk. A potom najdou ten můj kýbl očí … Velitel: Ano, až objeví ten kýbl očí, tak jsme v prdeli. Doktor: Trochu jsme zlenivěli v té teplé hlíně pod zemí. /Vojáci v černých uniformách s kulomety přinutí Velitele a Doktora vypít rychle většinu láhve, nalijou jim ji to do krku a odejdou/ Doktor: Spasíba. Díky, to dobré. /oba se tomu smutně zasmějí/ Velitel: Zůstala tady láhev. /Oba se marně snaží vysoukat z hrobu/ Doktor Labájev: Myslím, že nám to tady nechali schválně. Velitel Horsting: Pokračujeme v naší misi?! Doktor Labájev: Myslím, že oni nás nikdy nezastaví. Můžou tu stavit kopce mrtvol. Můžou nás klidně zahrabat do země. Oslepí nás. Ale nám je to fuk. My se zase vyhrabeme. 15
Pes Baring: /objeví se, kulhá ze stínu/ Nikdy se nás nezbaví. Doktor Labájev: My jsme vaše špatný svědomí, hajzlíci. Velitel Horsting: Já už se taky ničeho nebojím. Ta jejich pálenka mi udělala moc dobře … ! /Doktor a Velitel se s velkým úsilím sunou. Bahnitou břečkou se zvolna přibližují ke zdroji ohně, prolezou křovím a znovu narazí na Slobodana s Řezníkem/ Slobodan: Nebudu čekat až to do mě praští z nebe. Ale tihle dva jo. /Doktor a Velitel se ošívají, není to nic platné. Nemohou se pořádně vyhrabat s bahna/ Vy tu budete trčet ze země a chránit naše komíny a sklepení až do Soudnýho dne. Chápete to? Vaše nahý těla všem řeknou, ne! Zalepíte jim huby, aby se už na všechno zapomnělo. Jasný? … Pochčiješ jim hlavy! /Řezník vyndá obří falus a močí Doktorovi s Velitelem na hlavu/ Řezník: Tak dobrou noc, děťátka. Slobodan: Musíme být o kus napřed! /Odejdou. Nedaleko se malátně zvedá Stary s Midhatem. Vodou znovu přiběhne po třech černý pes.../ Pes Baring: V tomhle tunelu nemůžete zůstat. Stojí tu voda a za chvíli sem přijde další. Už se mi ježí chlupy. Už cejtím to vlhko v tlapách. Už mi stojí slechy! Doktor: Já si nic nepamatuju. A chce se mi spát … Midhat: /probudí se/ Pes žere hovna a nedá se mu věřit. Stary: Co to meleš? Midhat: Než sedne muslim na mísu, měl by pronést krátkou modlitbu. To je pravidlo. Dveře se musí zavírat, protože na záchodě je ďábel. Stary: Jak to mluvíš, mladej? Jebe ti? Midhat: Říkám si jen, že bysme neměli toho psa poslouchat. Ale když je tu řeč o tunelu, zeptej se ho, starý, co tím myslí. Zeptej se pejska, dědo, a nemusíš se ho při tom ani dotknout! Co je to za tunel? Stary: Copak tohle je nějaký tunel? To je přece sklep, ty osle! Pes Baring: To máte pravdu! Ten tunel se musí nejprve vykopat. Musí se Hrabat! Nevšiml jsem si otázky, osle. Pes mluví a co je tohle za řeči? To se musí vykopat? Co je tohle za tunel? No přece tunel! A proč hrabat. Co ti je do toho? Na tom nezáleží, ale nic v tom není. Tunel vede odsud pryč do trýznivého města, ale vede taky zpátky. Rozdíl tu je. Záleží ovšem na směru a taky, kam se chce dojít. 16
Midhat: Potřebuješ jít do pekla nebo zpátky? Pes Baring: Tunel je tunel, ale vy teď potřebujete jít dovnitř na rozdíl od těch, kteří už roky chtějí ven. Midhat: Spoustu řečí, ale nic tu nedává smysl. Stary: Nějak tomu rozumím. Vracíme se do pekla. Proč, to nevíme, ale zřejmě to zjistíme, až tam budeme. Midhat: Peklo je tady a pes taky, Stary. To zvíře je špína a vede nás do pekla. Stary: Ale prohrabal se sem jako krtek. Je mi jako bych měl huňatou srst po celém těle a v zadku mi vyrazil ohon. Ten pes je tady jako můj dávno zmizelý bratr. Pes Baring: Díky, hlína byla podezřele měkká … Proto jsem došel tak snadno až k vám. Přišel jsem cestou o nohu, ale tím se netrapte. Jsem tady jen proto, abych vám ukázal cestu. Chápete? Midhat: Já sním. Bolí mě celé tělo a nevím, jestli se na to dokážu soustředit. Já tady už dobře půl hodiny anebo celou věčnost blázním. V tomhle stavu už neudělám ani krok, pes tady cosi vykládá, ale vám se to asi nezdá zvláštní. Co je tohle za zjevení. Co je to za halucinaci, dědo? Kudy to jdeme, pane pes. Jak jsme se ocitli v lese? Halo! Starý, nevidím tě. Proč jsem šel sám tady tím lesem. Až skončí tahle válka, koupím si auto a pěšky už neudělám ani krok. Hotovo. Pes Baring: Předem vás upozorňuji, žádné prachy neberu. A prosím vás, taky nic nebrat … koukám, že Mladý se nám trochu zbláznil. Božínku, žádný hovadiny, to je nebezpečné! A já nechci, aby mi tady v tom sklepě někdo šlápnul na minu. Tady žádný halucinace, jasný? Jinak se nemáte čeho bát. Se mnou a s jasnou hlavou se není čeho bát. Co to strkáš, starý, do kufříku. Utrhnu ti zdravou nohu, jestli mi hned neukážeš, o co jde! Stary: Snad jenom tu jednu knížku o válce? Stopadesát let krveprolévání na …v téhle naší otčině, kde už můj děda a jeho děda a děda jeho dědy prolévali svou drahou krev. A já teď jdu s touto pochodní ve tmách. Abysme nezapomněli a mohli se k tomu v klidu vracet a ještě si o tom vyprávěli. Až budeme v pekelným městě a nebude si po večerech co číst, ještě se nám hodí tahle stará knížka o zabíjení a o dědovi s puškou a jataganem... Pes Baring: Stary, řekl jsem žádný opiáty a žádné balíčky, tašky, ruksaky. Knížky na nic nepotřebuješ! Midhat: Cítíš ten zápach … Je to jako benzín. Pojďte, rychle, ať se odsud hneme. Ten malý ďábel už zase hrabe! Stary: Hospodine, smrdí to tu pekelně. Kam jsme došli? Midhat: Vlastně je to legrační, podívej, Stary, jaké máš ruce! A jakou packu mám já … Už dvě hodiny se dívám na svoje ruce a nemůžu je poznat. Zvláštní. Vidíš ten rozdíl. Ty můžeš kopat vepředu a já vzadu. Stejně kopeme oba pořád dopředu. Lezeme někam, ale možná si ani neuvědomujme, že už tam třeba jsme. Musíme razit tunel! Stary: Ruce mám jako lopaty! Proč chceš kopat vzadu? Pořád koukám na tu jednu nohu a nikdy by mě nenapadlo, že je tak hezká. Já jsem si toho nikdy nevšiml. Je taková zdravě zpevněná … ta pravá noha. 17
Midhat: Všichni máme ruce jako krtci, ale co na tom? Proč se tam pořád hrabeme? Zkus na chvíli přestat kopat a podívej! Co se stane? Kopeš dál! Stary: To máš pravdu, hrabe mi to úplně samo. Kampak to vůbec lezeme, a kam zmizel ten pes? Co říkáš, mi připomnělo, odkud ho znám! Midhat: Pořád kopem? Pořád kopeme. Cos to říkal? Stary: Je to opravdu směšné, ale nemůžu si pomoct. Je to jako písek nebo kaše, ale co. Nezdá se ti to, čím dál teplejší. Kde je zbytek naší sestavy. Kam šla Sestra Marije a Táta Oryč, já se hrabu jako ve snách a haha, už je to tu znovu. Hrabu se jako v záchodě anebo na pláži, ale je mi všechno fuk! Midhat: To je dobře, chachá, že na pláži, ale Stary, co ti to přišlo k smíchu. Mně je kupříkladu jako malýmu děcku. Stary: No mně je taky moc fajn. Vzpomněl jsem si na toho našeho pejska v záchodové míse. Byl zelený a při spláchnutí pustil barvu a vůni lesa. Tak ten pejsek, vlastně to byl takový vlček Midhat: Do prdele. Stary, hrabeme se z té tmy až mi hučí v uších, do tepla a světla, někam k vodě, k moři … Stary, prosím! Stary: Nezdá se ti to jako v bahenní lázni. Plujeme tou hnědou tmou jako děcka, který všichni nosí na rukou, všechno nás bere a odnáší, a nás mají všude rádi … Nemůžu si vzpomenout, co jsem ti chtěl říct. Midhat: Já si taky nemůžu na nic vzpomenout. Ale nic nám tu nechybí, že? Chovají tě tu ruce, které neznáš. Uprostřed té zvláštní teplé a lepkavé záplavy. Jakoby hnědá v nádherném a temném světle přecházela v hustě rudou, nezdá se ti? A já se vznáším na perutích štěstí a blaženosti. Je to … Ano lezu si jako dítě z mámy, ale necítím bolest. Naopak máma mě vtahuje zpátky a ta máma nemá konce … Sám uprostřed pláže světa. Svět byl … kurva na nic si nepamatuju a voda byla … plná hlučné samoty a odpuštění … Všechno sem vtékalo jako v slzách … kdo to napsal? Zapomněl jsem. Voda mi hučela jedinou myšlenkou, ale co to bylo?! Já nechci ven. V ní nebylo ani trošičku zla. Ne! Neulpěla tam ani kapička hoven a špíny. Ale, co to je, teď se proud zrychluje, Stary! Chyť se mě! Nechci ani kousíček hrůzy tohoto času, ani trošínku zla z téhle zvláštní trychtýřovité … z téhle. Ani trochu smradu z téhle zvláštní mísy. Stary: To je hrozný puch! Midhat: Teď nás to zastavilo. Už jsme na dně? Stary: Co to tu kape, crčí mi to po zádech a po stěnách. Midhat: Kam jsme to zase vlezli? Jen klid, ale něco tu nehraje... Stary: Hrabeme se z pláže rovnou do pekla. Třeba jsme někde špatně odbočili. Třeba jsme někde špatně zahnuli v tom tunelu. Midhat: To je nesmysl.
18
Stary: Ačkoli je to nesmysl, řítíme se rovnou dolů. Což je samozřejmě vždycky špatně, ale nikde nešlo odbočit na druhou stranu a třeba ještě nejsme úplně dole. Vidíš, dole je to dutý. Chyba. Nejsme úplně na dně! Midhat: Tak co tady čumíš, Stary, zkusíme to zpátky nahoru. Hrabej, ať jsme venku. Už tady nemůžu ani dýchat, doprdele. Stary: Tiše, počkej, slyším vodu. Je tady řeka...! Midhat: Nějaká vnitřní řeka. Pořád cítím hovna. Ale, co když to není řeka … A kde je ten pes? Stary: Teď někam zmizel. Psse! Ztratil se už dávno. V té trychtýřovité tůni jsem to nešťastné zvíře viděl naposledy. Midhat: Vysral se tu a zmizel. Zelený hovno. Počkat! Neposral ses náhodou ty, Stary, co? Haló, posral ses? Hele. Stary: Hlupáku, copak mám zelený hovna? Co je to, podívej se ta voda! Crčí to tady jako blázen... musíme to ucpat … nějakým hadrem … Zdá se, že to nemá kam odtéct. Midhat: Jsme v nějaký nádrži. Dej sem tu hlínu, kurva … Stary, jinak nás to utopí jako koťata ve sklepě. Stary: Tady máš kus hadru. Rychle!
/Pes se vynoří z louže vody/ Pes: Musíte vyplavat ven jako pstruzi tam, jinudy to nejde … musíte projít dvojitou peřejí! Midhat: Dvojitou peřejí? To je nesmysl. Co je to?
/Z hlíny se odlepí stín Táty Oryče/ Midhat: Táto, kde se tady bereš. Mysleli jsme, že jsi mrtvý. Táta Oryč: Stary, tohle je podzemní řeka. Ale vypadá to jako kanál. Midhat: Táto, tys jim utekl v tom lese. Utekls přímo z kotle. Táta Oryč: Počkej! Musím si promluvit tady se Starym! „Stary ty to víš“, musíte pokračovat tak a tak. Nahoru a dolu. Slyšíš? Nesmíte se vody bát. Ale nesnažte se jim uplavat, jinak se utopíte! Musím už. Uvidíme se, Mladej! Dávej na sebe pozor! Mám tu nějakou práci. Pes: Správně. /Táta Oryč se chytne psa za ocas. Pes se protáhne úzkou štěrbinou a zmizí v proudu vody, v jakési zvláštní trubce/ Stary: Zmizeli. Musíme projít dvojitou peřejí. To jsme v kanálu, nebo co? 19
Midhat: Ale tak přece kanál nevypadá! Je tu pořád jenom ten náš sklep, jaks říkal. Stary: Ale protažený do nekonečna, je to jako zrcadlo a tunel, ale teče tady voda. Posloucháš mě? Midhat: Promiň, zapomněl jsem, o čem je řeč? Stary: Počkat. Kanálem to půjde. Kanál, to je dobrá zpráva. Kanál přece znamená, že jsme zpátky ve městě. Došli jsme na začátek! Midhat: To jsme možná zachráněni. Stary: Co je ale potom tohleto! To vypadá jako stříbrná žíla. Ne! Nechci takovou komplikaci. Nikdy jsem nic takového neviděl, ale jakýsi vnitřní hlas mi napovídá, že tohle je stříbrná žíla. To je zvláštní. Kde by se tady vzalo stříbro. Midhat: Neměli bysme ho zkusit vykopat? Bouchni tady a tam. Stary: Dřív tady bylo stříbro, ale mysleli jsme, že je všechno vyloupené. Malý zázrak. Stříbro znamená, že tady někde musí být i Marije. Je stříbrná. Bude určitě skrytá za tou žílou. To je jasné. Šli jsme do města a zpátky. A teď jsme zase doma ve Stříbrnici, blízko Potoků. A Marije bude za tou zdí. Ukrývá se před námi, živá a krásná jako dřív, ale schovaná ve sklepě, abychom to neměli tak jednoduchý, Mladej! Midhat: Hýbe se to tam. Vzadu něco je. Stary: Počkej a hurá.
/Do sklepa vstoupí Pes, voják bez ruky s kulometem/ Voják Baring: Tady jsou! Vytáhni je za uši, děťátka. Midhat: To stříbro byla past. Voják vypadá jako ten náš pes. Psí vojáci z kanálu, co? Voják Baring: Držet hubu a vylézt. Midhat: Chyba za chybou. Všechno je špatně, Stary. Neměli jsme tu bejt. A Marije neměla jít z domu. Nezbývá nám než kopat dál, protože všechno stříbro bylo dávno vytěžený, nebo je pokažený. Stary: Nemůže být zkažený, jen už pro nás není. Pro nás je ztracený. Marije, promiň. Midhat: To víš, že jo. Jednou poslechneš psa a šlápneš rovnou do hoven … pse, ty nejsi posel boží, ty jsi pěkná kurva.
/Pes voják zavolá směrem k ohýnku/ Pes Baring: Jsou tady ve sklepě. Tady v té díře. Vyplavíme je odsud, vykoupeme je tu jako koťata. Podejte mi hadici. Ať se pořádně umejou, špína z řeky, než půjdou spát do hrobu, protože ráno budou vstávat v pekle. 20
Midhat: Neboj se! Stary … Oni přece neexistujou. Poznal jsem to podle toho psa. Stary: Nesmíme se jich bát, protože z toho má pes vždycky radost. Hej vy tam! Zmizte, nejste skuteční!
/Vojáci střílí do sklepa. Stary a Midhat stojí před tribunálem, kterému předsedá Slobodan s Řezníkem. Přísedí parta mrtvých pistolníků, kteří zabíjeli ve sklepích/: Slobodan: Tak vás tu vítám na prahu Trýznivého města. Můžete vstoupit, protože patříte tam dovnitř a jste-li odsud, potom jste našli i svůj osud. Haha. Soudní proces bude strašný, ale to už asi víte. Musí to bolet, protože vás budeme mučit. Jednou jste upadli do našich rukou a s tím se nedá nic dělat. Pse Baringu, podej si je, můžeš trhat, kousat i lízat. Doufám, že je všem jasný, o co se jedná. První hřebík bude tady ona! /vystoupí Sestra Marie, bez očí, pes ji povalí začne ji ojíždět/ Sestra Marije: Auauau Midhat: Marije...! Stary: Tak to byla přece ona? Řezník /stojí nad Marijí, která křičí, zatímco Pes Baring na ní skáče jako divý/: Byli jste zalezlí dole ve sklepě jako hadi. Běhali si tam jako ještěrky a hrabali se v zemi jako krtci. Smáli se nám zezdola a to nejde. Slobodan: Nevěřit nám a schovávat se v dírách v zemi, sousedi. Co to slyším, to mě velmi znepokojuje. To se nedělá... ! Pes Barnig: Lézt před námi do sklepa a schovávat si žrádlo a ženský. Slobodan: Přede mnou! Ty nic nedostaneš, ty seš posranej slouha. Pokračuj! Řezník /mávne sekyrou – předstoupí Midhat/: Ukrývali jste něco? Dělali jste, co se nesmí, i když se tu jasně řeklo … žádné krveprolévání nebude. Věděli jste to, a přece jste byli zalezlí! Podváděli jste nás jako zbabělci a chtěli si zachránit svůj kožich. A teď vás tady potká trest. Slobodan: Ano, proto vás potrestáme. /Pes dokončil své dílo, Marije upadne do bezvědomí/ Řezník: Za soumraku si běž najít krysu, matko. Opeč si ji na ohni, tam co býval sporák. Budeš se bát, až přijdou hosti. Budeš se bát, že tady toho dostaneš po kusech do hrnce. Slobodan: Lezli jste kanálama jako myši … tak já vás tady opeču na roštu jako krysy. Řezník: Máš k tomu, co říct, mladej?
/Midhat přikývne/ 21
Slobodan: Jestli cekneš, ustřelím ti hlavu. Řezník: První svědek předstoupí. Tady uvidíš, pekelné procesy v Háku. Teď vás budeme vyšetřovat, a pak pocítíte trest. Pro vás sedm. Vinu přímo na trest a míru pro vás všechny.
/Řezník strčí do vojáka Baringa/ Pes Baring: Díky, viděl jsem všechno a vím co se tu děje … Vždycky jsem jenom plnil rozkazy! Přísahám tady na Stříbrnou Mariji. Slobodan: Jak se máš vojáku? Pes Baring: Děkuju, dobře … Slobodan: A co strach, máš? Pse? Jak se máš, ty špíno. Udavači! Před tímhle soudem tady, jsem o tobě v životě neslyšel. Nula z nějaké boudy u východní prdele. A on si tady najednou svědčí! Hajzl. Proti komu? Proti mně. Co? On ty zločiny snad ani nespáchal. Tys nic neudělal. Ne … Ne jenom jsme plnili nějaké rozkazy. Jaký rozkazy, hajzle. Tady seš v pekle a já tě soudím. Pes Baring: Lezl jsem po čtyřech a hledal odpuštění, ale nebylo mi to nic platný. Chtěl jsem se vypovídat jenom, abych na ty věci zapomněl. Slobodan /obrátí se ke Starému/: Choval ses jako ještěrka, srabe! A proto seš tady v Pekle, kamaráde. Tak i tak! Běhal jsi po stěnách, lezl jsi do děr, hajzle, aby tě nebylo vidět. Venku ses toulal jenom, když bylo tma. Tolik ses bál a styděl, že jsi chodil kanálama. Pse! Je to tak? Pes Baring: Při soumraku se vylejzá snadno. Slobodan /odvrátí se od Staryho/: Příteli, nevíme, kdo tě sem poslal, ale všichni jste tady správně. Jsme zrozeni, abychom poslouchali. Koho posloucháš, lumpe! Kdo ti poručil, kdo rozkázal panu tomu a tomu, panu Psovi, nebo třeba Erdemovičovi, panu Pavoukovi nebo tomu Černýmu rytíři z Vukovaru … aby postříleli tolik a tolik lidí. Těch sedm lidí, co? Řekni to a běž se napít na dalekou cestu zapomnění. Pes Baring: Pane, Bůh dal psovi moc nad sviní. Hledal jsem místo, přiznávám, kde bych se mohl trochu uvolnit. A přivezl si domů, kurva … na zacpání huby … balík prachů. A potom všechno zapomněl. Prachama a chlastem nám vytírali huby, Slobodane! Kadili jsme slzy a žrali bláto … ale nikomu to nebylo nic platný. Proti tomu smutku, protože, co jsem tady viděl, to jsem nikdy vidět nechtěl. Ačkoli já to teď vidím a slyším všechno, ale už se nemůžu ničeho dotknout, protože tenhle kámen, který zrovna tahám na krku to jsou oči a uši. Těch sedm, co je hledáte jsme zahrabali ve sklepě. A spadl na ně strop. Já jsem ho na ně hodil. A tenhle kámen jsou moje oči, ale ty vidí jenom těch sedm – a všude! Slobodan: Dobře, tak mu ten kámen rozbijte. Pes Baring: Ale vždyť já říkám, že ten kámen jsou moje oči a uši, kterýma se dívám na svět. Slobodan: Tak vezměte velké kladivo nebo kleště a ten kámen mu rozbijte o hlavu.
22
/Ve vsi se zřítí dům, oheň zapraská, Doktor s Velitelem se vzpamatují, proberou se ze spánku, zahrabaní v hlíně/ Doktor Adelberg: Co to slyším? To byl výbuch. Řekl bych 324 metrů … Vidíte ten dům? Pojďme se tam podívat. Generál Bechtolsheim: První rána slouží k zaměření, doktore. Nikam nelezte. Riskujeme příliš. Potom následují vždycky už jenom přímé zásahy. Doktor Adelberg: Musíme to zkontrolovat. Jsou tam ranění? /Ozve se veliký rámus a soudní síň zaplaví zčernalá, bahnitá voda, Slobodan i s Řezníkem zmizí pod hladinou, vyplave Oryč s krumpáčem/ Táta Oryč: Kurva Slobodan, našim predsa musíme pomocť! Starý, plavu za tebou, táto, vytáhnu tě z té tůně, z téhle bařiny neštěstí. Nevstoupíš dvakrát do voňavých peřejích a z téhle vody se neumírá. Vidíš, jak se čistí. Všechen kal odplouvá dolů tou dírou, tím tunelem, co jsme tu týdny kopali? Z odporně studené, ale průzračně čisté vody upíjíme, a pak se třepem zimou, ale utopíme se až později. Plavu za tebou, slyšíš, Stary, abych ti pomohl! Na tebe čeká jiná stoupa, plná smradu a bahna, ale tady odtud mi tě smrt neodvede. /město/
/Na malém ostrůvku uprostřed podmáčeného sklepa sedí stříbrná Marije. Po vodě přijde Stary. Vystoupí a na břehu hlasitě oddechuje. Snaží se zapálit vlhkou dýmku/ Stary: Voda přináší další mrtvé, nikdy to neskončí. Snáší se mrtví z kopců, z měst proti proudu. Tichá pošta odjinud. Tím to neskončí. I nás brzo pošlou k těm, co bydlí ještě níž a válka se jich zatím nedotkla. Skoro o ní neslyšeli. Stejně jako my před tím. My jim o ní řekneme jako ti odtamtud o ní řekli nám. Stejně tiše to budeme opakovat. Vplaveme do klidu jejich přístavů, kde se pere prádlo. Dotkneme se jejich tichého štěstí při koupání a rybolovu. Pozdravíme jejich děti smutkem a vyplavíme na břehy všechen strach. Připlujeme tiše jako ryby. /Táta Oryč vyplave z tůně/ Táta Oryč: Málem jsme to byli my, koho včera ta voda odnesla, co? Málem nás to vzalo přímo ze sklepa. Nene, ještě se držíme na svém. Držíš se taky pevně, Stary? To je moc dobře. Musíme vydržet. Pevně pospolu. Podej mi ruku, Marije. Třeba je zůstat. Vydržet Na svém! Ve vlastní zemi! V tom suchým sklepě, kurva. Sestra Marije: Ale já už nechci. Nemůžu dál čekat ve sklepě. Táto. Nechci být vyrovnaná … Jenom pracovat furt jako stroj, abyste si tu v klidu mohli plavat na vodě a k večeru si kouřit dýmku…
/Midhat se vynoří z vody/ Midhat: Chachá, málem nás to vyšplouchlo až do těch míst tam dole … Mám pocit, ale moc si toho nepamatuju. Zdá se mi, že jsem plaval pod nějakými mosty. Co myslíš? Sestro!
23
Sestra Marije: Nevím, ztratila jsem pojem o čase. Někdy celou noc vylévám vodu z plic utopené dívky a jindy řežu nohu devatenáctiletému chlapci … Midhate! Táta Oryč: Ale žijem, kurva, přece žijem! Co na tom, že jsme umazaní od hlíny, nebo co to je. Že už nikdy neuvidíme světlo světa, že je tu zima a tma a na nic se nepamatujeme. Žijeme a to se počítá! Vyplavilo nás to na suchý břeh přímo z pekla. Sestra Marije: Není to zrovna veselé. Být vyrovnaná, to chápu. Ale stejně se potřebuju občas trochu zasmát. Normálně se zasmát jako člověk. Byla jsem na vás všecky … až moc hodná, Midhate. A bylo to obtížné. Bylo namáhavé se o sebe trochu starat, pečovat taky o sebe a trochu se zasmát. Být hezká, když se člověk ani nevidí. Když se nemůže prohlédnout, to je pak těžké být žena. Ale co teď! Můžu se jen usmívat, ale bojím se, že už mi to nikdo neuvěří. Mám roztrženou pusu. Co dál? Jsem celá špinavá. Celá zašpiněná od bahna a řeky, ale taky od krve. Což je horší a taky je tu zima. Strašlivě kousavá a vlezlá, hnusná, vlhká zima. Necítím nohy. Dokonce si na ně ani nevidím. Možná je to šedý zákal z té tmy a špíny. Záplava slzí všude a někdo tu vypráví blbé, hloupé a debilní vtipy. Dělejte si legraci, oslové. Radujete se jako děti. A přitom my jsme normálně neumřeli. Jenom nás nějak zmrzačili, ale nechali nás naživu, což je mnohem horší. Stary: Že nás to ale vyplavilo jako ryby. Vyneslo nás to na zemi suchýma nohama. Nebo ploutvema, chápete … Sestra Marije: Jsme blázni! Táta Oryč: Kurva. Dobrý! Voda a nic jinýho, dobrý. Cítíš tu vůni. To je svoboda. Midhat: Hm. Ale taky jsou tu cítit mrtvý ryby. Sestra Marije: Tohle není spravedlivé! Jako by mi někdo strčil do pusy háček a potom vší silou trhnul. Smát se s roztrženou pusou moc nejde. A co si pak lidi řeknou, až mě uvidí krvácet koutkem úst. Až uvidí, jak mi z pusy teče voda. A podívejte se. Co je tohle? Vždyť já nemám oko? Táto vidíš to? Kde jsou moje oči? Táta Oryč: Počkej, Sestro, neboj se. Taky nic nevidím, ale cítím to v tom tunelu. Všechno bude dobrý. Ta vůně se začíná měnit. Něco sem jakoby fouká. Rozhání to smrad z mrtvý ryby. Nese to sem něco příjemnějšího. Že by ty ryby někdo pekl? Jasně v tom rozeznám rybu na rožni. Uzený ryby. Uzený a voňavý, křupavý ryby, kurva. Sestra Marije: Nejsem to já, ta ryba? Celá smrdím a nemůžu si pomoct. Pardon. Midhat: Haló, tady jsme přece my, na konci tunelu, haló a vy jste tam? Je tam někdo? Pečete ryby nebo zase blázním!? Sestra Marije: Ne ne ne … Hlavně nesmrdět. Nesmrdět vodou a nesmrdět po rybách. Ale ani po mrtvolách. Jako pes uprostřed kanálu. Urousaný chudák z popelnice před nemocnicí. Vytahoval si uříznutý kousek nohy, kterou jsme zapomněli spálit. Nesmrdět od ryb, od hniloby a hoven. Nesmrdět po mrtvolách, hnisu a smrti. Nesmrdět si ani sama, když jsem takhle v tunelu. Když jsem sama doma. Nesmrdět si tu, když se sama sebe dotýkám. Když se mám ráda sama, protože ty tu nejsi. Protože ty tu nikdy nejsi, Táto Oryči. A protože já v tom stresu a v té špíně tady nemůžu být sama a nemůžu vůbec už ani dýchat. Stary: Ta vůně! Utíkejte sokolíci, já s tou jednou nohou nemohu. 24
/Táta Oryč a Midhat vyrazí vodou/ Sestra Marije: Oni si běží pro rybu! A na mě tu zapomněli. Ani je nenapadne, že jsem tady taky já. Jsou to blázni. Smrdí jako osel po týdnu ve sklepě, ten náš Táta, kterého jsem si vzala. To je blbost, aby si sestra vzala vlastního bráchu. Ale byla jsem opilá, nebo smyslů zbavená. Midhate? Není. Když je klid, celá se vydrbu. Jsi tu Stary? A když nemám vodu, drbu se jenom tak na sucho. Pískem nebo i hlínou. Protože já tady zůstala, abych se mohla o vás všechny postarat. Abych se o vás tady starala. Ale ty tu nejsi, viď? Abych vám mohla pomáhat … Nikdo tu není. Nechci při tom smrdět. Kam šli? Aspoň se můžu trochu vydrbat. Takže já se snažím ze všech sil nikomu tady nebýt odporná a nesmrdět. A stejně je tu smrt a smrdí jako opice! Stary: Kde jste chlapci. Nevidím vás? Sestra Marije: U nás ve sklepě, Stary? To je Hygiena! Neštěstí. Usiluje v tomhle sklepě ještě někdo další o čistotu? Jsi tu, Stary? Ticho! Stary smrdí jako tchoř! … Mladý Midhat smrdí jako hovno! Ticho. … Ale ten Táta Oryč je smradlavý jako opičák a vydal by za celý zvěřinec. Haló, vy tady opravdu nejste! Vy jste mě opustili hajzlové … Stary: Klid. Asi to bude tím, Marije, že nás všechny vypláchla ta voda z kanálů. Splavilo nás to jako krysy! Sestra Marije: Hospodine … radši už jenom spát. Midhat: Tahle ryba už tady leží týden. To ještě nebude ten ohýnek. Táta Oryč: To se musí dál … Ale tady snad pošla velryba. Midhat: Zase voda. Po pás a ještě výš. Někde to teče, Táto. Možná bychom se měli přebrodit. Ty se můžeš umýt cestou, Sestro Marije. Ale já pořád cítím hovna. Stary, ty jeden … bubáku! Stary: Je vyloučený se tady brodit, musíme to přeplavat. Midhat: Haló, jste tam někde s těma rybama?! Já nevím. Zase, abychom se tam nehnali zbytečně … Neumím plavat. Stary: Taky se mi nechce do té studené vody, ale jestli tam je oheň a ryby, tak u toho bude i nějaká pomoc, živá duše, a tím pádem bych to zkusil. Sestra Marije: Souhlas! Umyjeme se cestou. Je rozhodnuto, půjde se vodou. To abych vám … ukázala, jak se plave. Vy to moc neumíte, plavání v podzemních řekách je těžká disciplína. Stary, počkej, pomůžu ti, můžeš plavat? Ne! Polož se na hladinu, všichni můžeme splývat. Stary: To znám … /Midhat a Stary se chystají do řeky/ Táta Oryč: Nesplývat, neplavat, pes řekl neplavat. Na to pozor, jinak se utopíme! Marije! Midhat: Seru na psa. Zajímá mě ryba. Co je nám do psa, práskače? Táta Oryč: Půjdeme. Přebrodíme dolů, Sestro, ale půjdeme tou vodu všichni spolu. Jinak se utopíme. 25
Sestra Marije: Tys byl vždycky vůdce náš, Táto. Ale já se trochu bojím tady o Staryho. Když má jenom jednu nohu. Táta Oryč: Vysoukejte si všichni nohavice a ty, Sestro, zvedej sukně. Sestra Marije: Táto. Kam mi to v tý tmě saháš pod sukní? Táta Oryč: Smrdíš jako ryba, Sestro. No tak, Stary, jdeš první, protože tuhle vodu znáš. Řeku máš přečtenou jako tu hrůzu, co táhneme sebou v batohu na zádech. My půjdeme s tebou, držíme tě v proudu a pomůžeme, až ti budou docházet síly. Ty víš, kam šlápnout a kam položit tu svojí nohu. Stary! Neboj se, ale dělejte! Hajde, hajde! Za chvíli jsou tady zase ty pekelný fízlové, ty kurvy četnický. /Všichni tam nerozhodně stojí/ Sestra Marije: Ne, ne ještě musíme počkat, jak vlezeme do té řeky, nemůžeme se už vrátit. Midhat: Návrat je vyloučený. Ale stejně musíme spěchat. Je pravda, že proud nás nepustí. Ale co tady? Nemožno tam a nemožno zpátky – to je situace. Sestra Marije: Musíme počkat tady v ústí, v hrdle tunelu, až uslyšíme hlasy. Máme přece úkol, ne? Neslyšíš nic, Táto? Musíme pomáhat těm tam dole po proudu. Lidem přece! Až jako poslední odsud můžeme vyrazit. Půjdeme tunelem, až budou všichni živí venku. Teprve pak přece můžeme jít my, říká zákon. Nejprv oni, a potom my. Ti, co pečou tu rybu tam, musí přijít za náma, až pak my můžeme přijít k nim. Nemůžeme za nima přece dřív, než oni sami přijdou k nám. My až po nich, proto my tady teď, ne? Pomáháme tu přece, Táto, cože ne?
/Stary si ponoří hlavu do vody a rychle znovu vyplave, je trochu jiný. Ostatní si toho nevšimnou./ Stary: Já chci tu svou teplou rybku hned. Ryba na ohníčku to je to, co teď všichni potřebujeme. Třeba si tam ještě někde v koutku sedí moje Stará Pelageja a vyhřívá si kosti. Třeba tam i vaří tu rybku v polívce, co, kurva? Midhat: Stary, co se tu děje. Kam to míříš? Marije říká, třeba je počkat, ne? Musíme počkat, protože v tom sklepě tady je přece tvoje dávný místo. A to místo je starý jako Ty! Proto je taky otevřený jako tvoje hlava. Takže není už jenom tvoje, ale patří taky jiným, co tu bydlí. Jako poselství, co taháš na zádech v baťohu. Staryho Noční proroctví o válce a taky Závěť se to jmenuje. Stary: Cítím se tak rozbitý. Rozklovaný a rozvrácený. Je mi slabo a toužím si tady jenom na chvíli lehnout a splývat. Víš? Odpočinout. Táta Oryč: Stary. Kam si to štráduješ? A proč si leháš do vody. Je vlhko, voda tě zabije. Nelehej si tam. Celého tě umokří a urousá. Nastydneš se z toho. Nemyslíš co, že bys přece … i když máš jenom jednu nohu, mohl být ještě užitečný a vydržet o kousek dál. Poslouchej Stary, ty víš, kam podzemní řeky tečou? Ty to neumíš, tak se nepotápěj, kurva. Je tolik žlutý vody kolem. Dobře? Ty to víš, že přece ještě nemůžeš odejít! Stary: Chci pečenou rybu!
26
Sestra Marije: Pomozte mu. Už je po pás ve vodě. Drž, Stary, hlavu nahoře. Rychle ho táhněte ven. Voda je hrozně špinavá a studená. Nenechte ho ponořit si znova hlavu. Zmizí nám tu úplně, a pak už ho vůbec nenajdeme. Táta Oryč: Vytáhnou tě nějaký cizí lidi na hranicích, až někde v jiný zemi. Budou tě trápit! Midhat: Budou po něm chtít doklady. Sestra Marije: To ty už nemáš zapotřebí, Stary. Táta Oryč: Stary, tata, je ze starej časů, ani žádný doklady nemá. Sestra Marije: Proč se vypravuješ na tak dalekou cestu, a jedeš přitom nalehko. Co si na tobě asi vezmou, když nemáš levou nohu... Táta Oryč: V tom městě možná nikdo nečetl jeho knížky. Možná vůbec nebudou chtít slyšet ani to Noční proroctví a taky Závěť, zánět a Juga, guja a vůbec nic o jednotě a bratrství. Midhat: A co jinýho jim tam Stary bude vyprávět? Sestra Marije: Vůbec Nic! Nebudou tam pro něj mít už vůbec nic, ani žádný jídlo. Midhat: Ani práci. Copak já chci práci? Stary: … Dejte mi tu rybu … chci jenom pochopení! A chvíli klidu.
/Lehá na znak a plave, vyplouvá/ Midhat: Ale možná doplave až k moři. A nebude ještě tuhej. To se ti pak pěkně s bábou na sluníčku osuší a prohřejou tvý kosti. Táta Oryč: Ale ne, nikam nechoď, Stary, všechno se nám tu posere, rozdrobí a vysype z rukou. Stary, ty jsi tmel! Už Ti to někdo řek? Stary: Ano, říkaji mi to furt, ale už mě nechte, prosím, plout. Chci zase na sluníčko a trochu si prohřát kosti, kurva. Poležet si někde v písku. Válet se zas ve vodě jako prase a sbírat ze dna říční kal. Poležet si v písku jako naše bába, Stará Pelágyje, vaše babička. Sestra Marije: Už ho teda nechte jít. Jak se splývá víš, Stary táto? Asi ví. Hledá si nový místečko! Stary, pamatuj si, že z tvojí cesty nesejdeme. Táta Oryč: Nesejdeme, Stary, nesejdeme, ale řekni přece, že ne!? Ty to vzdáváš? Chceš prostě odejít a nechat nás tady samotné? Bez nás ti je lépe? Ale sám to nezvládneš. Všichni musíme pevně zatnout zuby, stáhnout ocas mezi nohama! A někdo by ti měl pomoct s tím velkým úkolem, aby ses ponořil dost hluboko. Když už máš jenom jednu nohu. Stary, jsi lehký. Potop se tak hluboko, jak můžeš, jak jenom ty a já můžeme. My to dokážeme. Ponoříme se tu spolu, haha! Nacpi si šutry do kapes. Vem si na záda velký batoh a tlustou knížku, kurva. Kameny a písek dej do pusy a Bláto sbírej očima. Sestra Marije: Bude se nám tu stýskat, táto, viď. 27
Táta Oryč: Jo … Stary: Mně sice taky, ale je to jedno. S ničím se už nechci trápit, víš, a nechci vlastně na nic myslet. Jenom si poležet a vyplout daleko. Směrem k jednotě a bratrství. Poslouchat mokrý vítr zespoda, rámus potoků. Poslechnout srdce v uších, aspoň na chvíli, a potom už slyšet jenom ticho vody, houpání na vlnách a hukot jezu. Vyplout daleko jako pstruh. Slézat dolů jako sníh. Přesně tak to stojí v té mojí zmijí knížce. Juga/guja Co ji mám na zádech, ale nikdy jsem ji nedočetl. Sestra Marije: Vezmi ho za ruku! Midhat: Musíme ti pomoct, Stáry, jinak to nezvládneš. Je moc lehký bez tý nohy. Sám se tam nepotopíš, nikam se dolů nedostaneš. Stary a nemůžeš jít bez nás hluboko. Táta Oryč: Já ti taky pomůžu. A rád! /Pověsí se na Staryho/
/Pelageja se vyloupne odněkud jako stín z hrobu. Odlepí se od stěny, má v ruce zelený kyblík a míchá vyklovaný oči/ Stará Pelageja: Bez něho se přece nemůžete dostat zpátky. Stary! Nechte ho být. Ty to nepřebrodíš a co sám? Ztratíš se a prd, protože vody je tu až až. Tak Dost! Plavat chceš jak mrtvá ryba. Chceš mít břicho nafouknutý, můj Stary. Stary: Pelagejo, zlatá, sluníčko. Slunce života mého. Midhat: To je pravda, vody je tady hodně. Nafouknul by ses prdama, Stary a prasknul jako velryba, z toho utopení by ses posral jako oběšený. Táta Oryč: Pokadil by ses, táto Starej, utonulej. Sestra Marije: Stary, my si to rozmysleli. Nechoď tam, potřebujeme tě. Potřebujeme tvoje rady, přece, a taky tvý knížky. O čem jsou, bůhví. Prosíme tě, ještě nikam nechoď! Neuměla bych jim pomoct tak jako ty. A jim všem přece třeba pomoci. Všechno by se nám tu rozpadlo a rozsypalo pod rukama. /Stary se odpíchl bidlem a vyplul v neznámo/ Táta Oryč: A už je pryč. Už je tuhej. A zase klid, co? Starej šel neznámo kam, odešel. To ale nevadí, Marije … My se teď musíme hnout dál, ale v žádným případě nesmíme zapomenout na odkaz toho našeho Staryho. Midhat: Polez, Táto nahoru. Zvládneme to sami. I bez našeho Staryho. Nesmíme však nikdy zapomenout na ten jeho odkaz. To slibujem! Táta Oryč: Slibujeme! Stary půjdeme dolů za tebou. Po proudu půjdeme, ale nepůjdeme po nohou. Polezem po čtyřech a půjdeme všichni. Dojdeme na místo určení. Uděláme to pro tebe a postavíme ti tam sochu celou ze stříbra, na památku tady naší Sestry Marije. Marije nám s tím ale musí pomoct. Nemáme tolik stříbra, kde bysme ho vzali … Ale stačí, když Marije se někam postaví! Sestra Marije: Ti psi budou koukat. 28
Midhat: Je to krásná socha, bohužel trochu pochcaná od prašivejch psů, že? Ale tomu se, bohužel, nedalo zabránit. Táta Oryč: Dokážeme to i tak a vylezeme z tohoto sklepa suchou nohou. Buď jednou nebo oběma. Ale to nevadí. Když ne oběma, tak aspoň jednou, napůl suchou. Pokud nám ji někdo ustřelí cestou, budem se brodit jako nemocný zvířata. Nakonec budou možná čouhat už jen hlavy, ale dokážeme to i tak, protože máme dlouhý krky. A když nám bude čouhat jenom pusa, tak budeme stejně lapat po vzduchu jak ryby. Protože jít dál se musí! Sestra Marije: Ale my tam vůbec nedojdeme! Bez očí nic neuvidíme. Nenajdeme správnou cestu z toho zoufalého sklepa. Přece! Midhat: Musíme se tomu zlu nějak postavit a ty máš přece stříbrnou žílu, ne? Táta Oryč: Ano máme ještě tu sochu ze stříbra. Ale musíme ji dostat nahoru do toho rozstříleného města. Ta socha je naše záchrana. Pomůže nám. Jmenuje se přece Marije Sestra ustavičné pomoci! Musíme projít chodbou plnou hladových a vznětlivých, vzteklých psů, protože čekat až do konce se musí. Vždycky je třeba počkat až do konce, ne? Stary: /volá z dálky/ Tady je moje místo. Tady končí sklep a já jedu ven z podsvětí. Přežijeme to. Tady jsi zrozen a tady zhebneš. Sám půjdeš do hrobu. Ale svobodný. Proto počkejte, vydržte až do konce. Stará Pelageja /pietně/: Tak on to říkal vždycky „Vždycky to bylo zvláštní město“. Jdu. /Položí se na vodu/
/Výstřely/ Midhat: Rychle, přicházejí z kopců … jdou … slyšel jsem, jak někdo říká: tři kilometry, ale možná blíž. Rychle odsud. Táta Oryč: To znamená, že za chvíli jsou tady pekelný četníci. A my musíme vždycky odsud. Pryč z tohohle sklepa! Hnout se k Potokům, k Potočinám, k Potočí, Potočárí! Midhat: Musíme to přeběhnout. Proletět tam a zpět a nikdy, Táto, nesmíme zapomenout na odkaz našeho Starýho, kterej se i s batohem plným knížek vydal v neznámo. A tady vstoupil do řeky. Utonul ve sklepě. Straší nás. On a taky jeho batoh, rozumíš? Jednonohý vydal se na dalekou cestu! Ty, Táto, Chápeš smysl toho obrazu?
/Stříbrná socha se orosí a promluví/ Sestra Marije: Jsou tady! … Teď utíkejte, a hned, rychle k těm Potokům. Tam vás přece nenajdou. A mě berte s sebou, i když jsem těžká. Těžké věci je přece dobré mít s sebou. Budou se vám hodit. Bude nás tam tolik, že se nemusíme bát. Drahý kovy nesmrdí. Tam se všichni znova najdeme, tam u Potoků, co? A já se budu hodit. A taky! Potom, až se všichni znovu sejdeme, budu vidět i z velký dálky. Jsem už dočista stříbrná. Jako stříbrnice! Tam na konci za plotem. Rychle pryč, rychle k Potokům. 29
/Všichni běží tunelem/
/Druhá strana tunelu, ohýnek, ryba. Stary a Pelageja sedí a hřejou si rybu/ Slobodan: Dobrý den, sousedi, a víte vy, kdo já jsem? Stary: Ne … i když vypadáte jako … zdá se mi povědomý. Neznáme se z televize? Vy jste herec? Ne! Někdo slavný. Dám se podat! Slobodan: Řekněme, že jsem tady zabloudil, co? Kam se chodí tímhle tunelem? Stary: Nevíme! A kdo je tohle? Slobodan: To je můj společník. A kdo je tohle? Stary: Moje Stara. Pelageja. Pelageja: Těší mě. Moc mě těší. Tak zase spolu. Slobodan: To je Pan Řezník! Má hlad, sousedi. Nemáte tu nějaký maso? Dělá moc dobrou sekanou, prejt a párky. Vepřový, Z prasat. Haha, prasečí hody! Řezník: Proč jste tu tak zalezlí, jako ve sklepě? Bojíte se, že něco, ale nic vám už nehrozí, fakt, opravdu. Nebojte se, vy dva. Kam se tudy leze, co? Kam se tudy chodí, tunelem! Půjdu se tam kouknout. Budu se plížit za vámi jak němá zvěř, co? Budu se jen koukat, neškodná, tichá zvěř, která žere jenom trávu. Bojte se! Ale já tu jen tak pro zábavu žrát syrový maso nebudu. Maso a krev, to je mi drahý zboží. Trochu si tu poskočím a vidíš, už Prasečím. Ha. Kam se tudy leze, tímhle tunelem, co, Starý?! Stary: Do našeho sklepa, přece. Už bys to mohl vědět. Slobodan: Aha, ale kde tu máte záchod, co? Potřebuju si trochu zatelefonovat. Domů, do pekla kámošům. Chápete? Stary: V chodbě na konci tunelu je telefon, ale záchod máme vpravo nahoře … prosím, dejte pozor, ať nespadnete do nějaký díry, dobře? Slobodan: Dobře, pojď nám to ukázat ty, Stary. Stary: Proč já? /Stary se zvedne a hopsá po jedné noze. Kráčí klášterním komplexem františkánů, který nedávno vyplenily Černé labutě. Stary jde za ruku mezi Řezníkem a Slobodanem, kousek před nimi kráčí Pelageja. Jde se zapálenou svíčkou a vede je tunelem/ Stary: Proč mě zas odvádíte? Proč mě tam vedete! Už nechci zpátky. Už se nechci vrátit. Ochutnal jsem tady rybu a nechci se vracet. Kurva, Nechcete mi dát už pokoj? Já chci jednotu a bratrství a vy si tady vymýšlíte. Kokoti! Pelageja: Přemýšlej! 30
Stary: Proč pořád někam vodí? Já přemýšlím o všem, přemýšlím, jak můžu a nedovedu tohle pochopit. Pelageja: To nemůže nikdo! Stary: Nedokážu to vůbec pochopit, proč tady bylo tolik zabíjení. A proč vy dva furt někoho někam vodíte, doprdele, nevoďte. Běžte si sami, už nikdy nikoho nevoďte nikam! Je tady zima. Pelageja: Teď přemýšlej o hrobě, noci a samotě. Stary: A ty, Stará? Pomyslelas někdy ty, Pelagejo, na tu úplně první noc v hrobě? Pamatuješ se na tu naší první noc? V hrobě. Jaké to bylo, kolik ti mohlo být let? Jak jsi byla stará? No byla jsi ještě krásná. Taková celá. Něžná. To už nejseš. Jaké to bude? A jak ti bude potom, poprvé a podruhé podesáté. Kolikrát se to musí odehrát? Pelageja: Pamatuješ si tu první noc docela dobře. Stary: Znám ji moc dobře. Malou smrt. Je krásná jako první den, o kterém se ti taky pořád zdá. Ale není to nic, proti tomu, co nás ještě čeká v téhle naší poslední noci, protažené do nekonečna. Nejprve ti vezmou oči, proto abys je při tom nemohla zavírat. Ale pak taky všechno uvidíš mnohem líp. Vyřezávání očí je cesta tunelem. Prvotní nejistota, přechází ve Střelbu z oken. Vyhozený stůl padal ze čtvrtého patra. Pochody za mír, ale Všude jenom tanky! Pelageja: Někdy se ti o tom zdá, viď? O mně. Tady stojím tichá jako laň, tak mě zab. Stary: Ukaž mi ruce, Pelagejo. Řezník: Ukaž mu ty ruce, kurva, když to potřebuje mít takhle! /Stříbrná socha na druhé straně tunelu se zastaví a tečou jí slzy. Řezník a Sobodan cestou zmizí./ Stary: Hospodine! Pelageja: Díra je uprostřed cesty. Copak někde kape voda a někdo tu počítá čas? Přivážou tě, Stary, za nohy jako prase na veliké bidlo! Zapomněl jsi na jiné, kteří ale nezapomněli na tebe. Tak to přece stojí v té tvojí zmíjí knížce. Juga/guja. Stary: /s úsměvem/ Prosím teda aspoň tebe, abys mi ulehčila cestu. Pelageja: Budeme se ještě dlouho trápit jako psi, protože jsme byli hloupí.
/Z druhé strany tunelu/ Táta Oryč: Zavřete si ty dveře na záchod, kurva. Sestra Marije: Stary, co to tam s babičkou zase děláte? Potřebuju si odskočit. Smrdí to až tady … Midhat: Už to tu opravdu začíná zavánět. Podívejte, co támhle teče. Vytéká odsud špinavá voda!
31
/Řezník opatrně zavře dveře/ Stary: Co bude dál. Teď? Odpověz! Jak to pokračuje? Řezník: Hrob se uzavře. Stary: Aha Slobodan: /Pohladí Stareho/ Není v tom žádná zloba! Stary: Ano. Tohle jsou dveře, kterými vcházíme do trýznivého města. /Stary pohladí dveře od WC/ Slobodan: Poslouchej, ten dům rozbij a pak ho rozházej kolem sebe. Skutečně ti to pomůže. Stary: Udělej to radši sám. Jedno město a dvakrát deset tisíc očí. Slobodan: Má pravdu, Řezníku. Vlastně ani nevím, dědku, jak se ti to povedlo doříct až sem, ale živý nevylezeš. Ven z tohohle hajzlu. Ven ze sraček. Řezník: Drž ho pevně, uspíme ho. Dědka dáme do stoupy. Nikdo už ho nepotřebuje slyšet, vyndáme mu oči a pak ho naporcujeme. Všechny vedle sebe. A pak tu budeme moct žít vedle sebe napořád, my živí a vy zakopaní ve sklepě. Ale vám to bude fuk. Stary: Takže kam jsme došli? Slobodan: Jsme zase na začátku. Jako už tolikrát. Kolem pluje voda. Zapamatuješ si to? Stary: Ano /Řezník ho zabije a vyřeže mu oči. Vyndá malý zelený kyblík, vypláchne ho v řece a oči tam vloží/ Stary: Ne. Všechno teď vidím a všechno slyším, ale ničeho se už nemůžu dotknout. Kde to jsme?! Slobodan: Tady končí řeka a taky vaše putování. Protože každýmu se naloží ranec tím, co si nese od začátku. Dávno už tady na tebe čekáme, Stary. Nebo ty už dlouho čekáš na nás. Věděl jsi, že cesta dolů je vždycky past a nakonec tě ten důl znovu sní a vypije. Řezník: Podejte mi kladivo, abych mu ten kámen mohl rozbít.
/Pelageja se vynoří z hloubi lesa mezi zakopanými vojáky OSN/ Pelageja: Opakujte po mně, jinak se odtud nedostanete. Opakujte! Chceme přejít přes tuto řeku a dosvědčujeme, že všechno je tak a tak. Že sklep byl tak a poslední Hodina taky tak. Viděla jsem veliký důl, Plno rachotu a bolesti. Obyvatelé toho dolu, horníci a také ti, co utíkali kus cesty a dál už nemohli. Všichni Jsou tady. Doktor: Paní, co se vám zdálo. Stará zase blázní při té kanonádě, chudák. Slyšíte? Jak někdo tluče do našeho sklepa dole pod kopcem. Tady. Stará, podívejte se na ty kameny, zával … Kameny popadaly před východem. Zavalily vstup do naší sloje. 32
Pelageja: Kdyby člověk mohl zaplatit něčím, aby změnil svůj život. Přemýšleli jste vy dva nad tou úplně první nocí v hrobě. Bude nejtěžší, jakou kdy člověk prožije. Velitel: Došli jsme Doktore. Jsme na místě tady pod tím stromem. Doktor: Kam teď půjdeme? Vylezl bych se na ten kopec podívat dolů. Velitel: Kde to vůbec jsme, Stará? Pelageja: Jste přesně v místě, kde se dělí vody. Velitel: Jsme vysoko … Pelageja: Vidíš? Hladina v řece stoupá. Co by to mohlo znamenat? Voda se rozlila do zahrad. Roztéká se uličkami přes náměstí. Obírá domy. Dravý proud je hluboký a chladný. Právě přináší stříbrnou sochu. Nikdo před ní neuhne. Sbírá odpad a omývá kostely. Unáší mrtvé psy. Socha stírá stěny domů. Kam ale teče ta voda? Nevíme. Někde tam dole se zvedlo hejno černých labutí. Kanály jsou přeplněné. Voda vytéká nahoru i dolu. Nahrbená socha putuje záplavou, navštěvuje kostely a v rozbouřených vodách nikdo nikoho nevidí. Nikoho tu nic nezajímá … Jen občas, ale nikdo stejně netuší, co dál. Protože nelze zjistit včas, kam stéká voda, kde končí odpad a kde se spřádá osud. Socha otloukla fasády, ale už bude ticho. Zaplaťbůh, protože ta socha konečně mlčí. /Vojáci vynášejí z trosek domu pět těl, kousek dál se válí zastřelený pes, kolem něj se motá jednonohý stařík/
33
