VELKÉ POSTAVY SVĚTOVÝCH DĚJIN
MANFRED CLAUSS
KONSTANTIN VELIKÝ Římský císař mezi pohanstvím a křes(anstvím
VYŠEHRAD
Překladatel by chtěl co nejsrdečněji poděkovat zesnulému panu prof. PhDr. Radislavu Hoškovi, CSc., a paní prof. PhDr. Růženě Dostálové, CSc., nejen za překlad řeckých a latinských citátů, ale i za veškerou pomoc, kterou mu prokazovali při překladu této knihy. V. D.
Na přebalu: Detail sarkofágu z Konstantinovy doby, zasazeného do zdiva presbytáře v kostele sv. Felixe (Gerona)
Titulní strana: Hlava kolosální sochy Konstantina Velikého (Řím, Palazzo dei Conservatori)
Copyright © Verlag C. H. Beck oHG, München 2001 Translation © Vlastimil Drbal, 2005 ISBN 80-7021-734-0
Předmluva
J
en o málo antických osobnostech se v moderní vědě vedou diskuse tak časté a tak kontroverzní jako o Konstantinu Velikém. Soudy o tomto vládci sahají od nábožensky lhostejného „egoistického muže toužícího po moci, jenž používal rozvážně všechny použitelné fyzické a duchovní síly k tomu, aby uhájil svoji moc a své postavení“ (Jacob Burckhardt) až po panovníka, kterému „ukázalo cestu zvláštní zjevení, nebeské osvícení“ a jenž od té doby podporoval křesFanství „s ohnivostí bojovníka, který se cítí být služebníkem Božím“ (Joseph Vogt). V centru této vášnivě vedené diskuse stojí náboženské přesvědčení Konstantina, prvního „křesFanského“ vládce, a týká se právě především jeho křesFanské víry. Toto ústřední téma jeho života není ani dnes o nic méně fascinující. KřesFanské kulty – měli bychom používat plurál – byly na východě římské říše mnohem více rozšířeny než na západě, kde aristokracie a především vojsko zůstávaly ještě dlouho pohanské. Konstantin se jistě nechoval oportunisticky, když se začal považovat za křesFana a svěřil ochranu říše křesFanskému Bohu. Je krátkozraké, pokud chceme při každém Konstantinově jednání – zvláště pokud se týkalo křesFanů – chtít dokládat, zda jednal ze zbožnosti nebo vypočítavosti; teprve obojí dohromady vytváří celistvý obraz. Osobní podíl na tomto rozhodování panovníka nerozpoznáme nikdy; je však možné poukázat na aspekty, jež toto rozhodnutí činí pochopitelným. Konstantin byl křesFan, to bylo a je pro všechny antické a moderní autory nevyvratitelnou skutečností, možná dokonce jedinou, na níž se všichni mohou shodnout. Je však jen těžké určit, jak jeho křesFanská víra vypadala, co pod pojmem „křesFan“ chápal. „Víru“ proto chápu ve vztahu k veřejně předneseným prohlášením panovníka a nikoli k jeho vnitřnímu postoji. Jeho křesFanské smýšlení, aF vypadalo jakkoli, však
7
ovlivňovalo každé hodnocení jeho jednání. Pohané se snažili představit císaře ve světle co možná nejhorším, vykreslit jej v barvách co možná nejtemnějších. KřesFané načrtávali a obměňovali jeho charakter a jeho působení v jiném směru. Jaká představa je správná? Je vůbec jedna z nich správná? A pokud dnešní historik musí pečlivě vybírat, ze kterých záznamů vybere jaké prvky jako spolehlivé, podle jakých měřítek se má řídit? KřesFanští i pohanští autoři vypracovali při popisu Konstantinových životních osudů topoi. Odpovídající motivací pro jeden či druhý úhel pohledu je sice možné do jisté míry rozpoznat, avšak lidský život a jednání se – jak je známo – skládá do značné míry z topoi, a proto není vše, u čeho lze odhalit křesFanský nebo pohanský vliv, nutně chybné. Na konci této předmluvy je proto vlastně možno vytyčit jen poznání, řekl bych až téměř vyznání: toto je Konstantin, jak ho vidím já. Na závěr ještě poznámka ke způsobu psaní jména „Konstantin“: zdomácnilo v češtině i v němčině a navíc umožňuje rozlišovat jména často identická, tedy Konstantina od jeho syna Constantina II. Pouze u latinských výrazů a při překladu nápisů dodržuji způsob psaní s „C“. Nedoplňuji k jeho jménu ani Konstantin „I.“, ani Konstantin „Veliký“.
8
Odklon od starých bohů (326 po Kr.)
Ř
ím v létě roku 326. Stejně jako v současnosti panovala pravděpodobně i tehdy v letních měsících velká horka. Konstantin, již dva roky jediný vládce celé říše, přišel do její západní části, do hlavního města světové římské říše, aby zde zopakoval vicennalia, oslavu své dvacetileté vlády, jež předtím oslavil na východě v Níkomédii. Byla to jeho třetí návštěva města na Tiberu, a tato měla probíhat okázaleji než obě předchozí. Poprvé vkročil Konstantin do Říma roku 312, po památné bitvě u Mulvijského mostu před branami města, jež mu zajistila kontrolu nad západní částí říše. Vrátil se sem roku 315, aby tu oslavil decennalia, oslavy při příležitosti své desetileté vlády. Nyní ovládal celou římskou říši a vyhledal opět toto město, kde kdysi v Romulově chýši započal vývoj obrovské říše. Oslavy probíhaly s tou největší okázalostí. Konstantina doprovázeli jeho oba nevlastní bratři Dalmatius a Iulius Constantius. Nemáme sice žádný přímý doklad o Konstantinově slavnostním průvodu, můžeme však k vykreslení této události použít popis, v němž historik Ammianus Marcellinus líčí návštěvu Constantia II., jež se odehrála o 30 let později (Dějiny římské říše za soumraku antiky 16, 10, 6 – 9): „(Císař) seděl (...) sám ve zlatém kočáře, skvícím se rozmanitými drahými kameny, v jejichž lesku bylo vidět vířit jakési měňavé světlo. Před ním šel pestrý původ, a jeho samého obklopovaly korouhve s obrazy draků utkaných nachovými nitěmi a připevněných na hrotech zlatých tyčí, jež byly posázeny drahokamy. Drakům pronikal vzduch jejich širokými tlamami, a proto syčeli, jako by byli podrážděni, a jejich ocasy se vzadu vlnily ve větru. Z té i oné strany (císaře) kráčeli ve dvojstupech ozbrojenci se štíty a chocholatými přilbami a třpytili se ve svém lesklém brnění blýskavým
9
jasem. Mezi nimi byli rozptýleni obrnění jezdci (...). (Takto byl) augustus pozdraven blahopřejným provoláváním.“ Takto mohl průvod vypadat i roku 326; dopadl však zcela jinak. Nejpodrobnější popis o Konstantinově návštěvě Říma pochází od řeckého řečníka Libania, jenž jej však sepsal až roku 387 (Oratio 19, 19): „Když ho kdysi římský lid urazil neslušnými výkřiky, ptal se svých bratrů, co má dělat. Jeden řekl, že je má srazit vojskem, on sám že se mu postaví v čelo, kdežto druhý soudil, že císař nemá takové věci brát vůbec na vědomí. Na to císař odpověděl, že ten druhý mu radí správně, kdežto ten přísný mu není vůbec prospěšný.“ Nedošlo tedy k žádnému jásotu mas, nýbrž k nadávkám, které Konstantinovi nadmíru zkazili slavnostní náladu. Tento průběh slavností potvrzuje i pohanský historik Zósimos ve 2. polovině 5. století (Stesky posledního Římana 2, 29, 5): „Když však podle starého zvyku byla pořádána slavnost, při níž mělo vojsko vystoupit na Capitolium a vykonat, co bylo zvykem, Constantinus se ze strachu před vojáky zúčastnil slavnosti. Ale jakmile mu Egyp:an poslal obraz bezostyšně zesměšňující výstup na Capitolium, odvrátil se od posvátné bohoslužby, a tím vzbudil nenávist u senátu i u lidu.“ Výrazu „EgypFan“ používá Zósimos k označení pochybného, podezřelého člověka, jací existují ve všech kulturách a jazycích. V tomto případě se zřejmě jednalo o křesFana, „blouznivce z Hispánie“, jak píše Zósimos na jiném místě, jenž byl za vnuknutí odpovědný. Jedná se zde o onen slavný průvod na Kapitol – kde se nacházela nejvýznamnější římská pohanská státní svatyně –, jejž Konstantin, pokud se budeme držet moderních historiků, vzhledem ke svému křesFanskému přesvědčení přerušil. Zósimos datuje událost k roku 326, pouze několik současných historiků chce za každou cenu vytvořit spojení s tzv. Konstantinovým obrácením na víru v roce 312, a proto datuje událost o 14 let dříve. Zcela bezdůvodně, pokud chápeme „obrácení“ tak, čím zřejmě skutečně bylo: dlouhým a pomalým procesem, a nikoli okamžitou událostí toho druhu, jak je obvykle připisována Saulovi / Pavlovi. Událost – Konstantinova návštěva Říma v doprovodu dvou bratrů, v jejímž průběhu byly poničeny či dokonce zničeny obrazy a sochy vládnoucí dynastie – a urážky obyvatel Říma jsou pravděpodobně historickou událostí, opatření vládce a jeho bratrů zmiňovaná Libaniem v nepřímé řeči však nikoli. Porady v korunní radě se konaly s vyloučením veřejnosti, a proto si historikové rádi vymýšleli trefné výroky slavných osobností, aby je stručně charakterizovali: Konstantin, mírný vládce, Dalmatius, bratr nabádající k mírnosti, jenž byl pověřen důležitými politickými
10
úkoly, a krutý Iulius Constantius, který v Konstantinových plánech nehrál nikdy žádnou roli. Jak vypadaly slovní útoky vedené proti Konstantinovi, je možné částečně zjistit, částečně odvodit. Pravděpodobně již v létě 326 vzbudil v Římě značnou pozornost drzý dvouřádkový pamflet, jenž byl tajně přibit na brány paláce. Jeho autor tvrdil, že Konstantinem se obnovila Neronova doba – jasná narážka na zavraždění Konstantinovy manželky Fausty a syna Crispa na panovníkův podnět v tomto roce (Sidonius Apollinaris, List 5, 8): „Kdo by si přál znovu zlatý věk Saturnův? Tenhle je z drahokamů, ale neronský.“ Pokud se navíc nechuF v Římě vyjadřovala „hanlivými řečmi“, můžeme si pod tím představit aklamace, které od nepaměti sloužily jako výraz veřejného mínění a kupříkladu v divadle byly studovány jako rytmicky přednášené proslovy. Známe řadu pozitivních, přátelských aklamací, jako třeba následující pro Claudia Gothika (268 –270), jednoho z Konstantinových „předků“ (Scriptores Historiae Augustae, Claudius 4, 3): „,Císaři Claudie, nech: bozi tě chrání,‘ voláno šedesátkrát. ,Císaři Claudie, vždy jsme si přáli za císaře tebe nebo někoho jako jsi ty,‘ voláno čtyřicetkrát. ,Císaři Claudie, tebe si žádal stát,‘ voláno čtyřicetkrát.“ Stejně tak mohla veřejnost za pomoci takovýchto přednášejících chórů vyjadřovat kritiku. Konstantin nařídil roku 331 v jednom zákoně, že má být průběžně zpravován o všech aklamacích; chtěl tyto projevy obyvatelstva začlenit do svého hodnocení říšských úředníků. Konflikt mezi vládcem a římskou společenskou elitou, jež osvědčeným způsobem používala svoji klientelu jako mluvčí vlastní nespokojenosti, byl vyvolán tím, že se Konstantin slavnostního procesí na Kapitol nejdříve zúčastnil, pak jej však na základě námitek křesFanského biskupa předčasně opustil. Přitom táhlo převážně pohanské vojsko na Kapitol, a Konstantin s ním, než byl přemluven k návratu. Tento útok proti pohanským kruhům v Římě byl zřejmě kapkou, jíž pohár přetekl. Značnou nevoli vyvolalo v Římě již to, že Konstantin v předcházejícím roce dosadil za městského praefekta (nejvyššího úředníka města) křesFana, Acilia Severa. Upuštěním od pochodu na Kapitol v Římě demonstroval Konstantin veřejně, že chce sám osobně provést odklon od starých bohů. Abychom toto rozhodnutí pochopili a seznámili se s vývojem událostí, jež k němu vedly, musíme nastínit Konstantinův život. Nejdříve se seznámíme s historicko-politickou situací, do níž se narodil.
11
Konstantinovo okolí
V
olba Diocletiana za císaře 17. listopadu 284 proběhla tak, jak bylo již po dlouhou dobu obvyklé. Vysocí důstojníci se shodli na osobě panovníka a představili jej po ukončení svého jednání vojenskému shromáždění, jež volbu aklamací potvrdilo. Vzhledem ke složité vojenské situaci celé říše se Diocletianus rozhodl vyslat svého přítele Maximiana jako vojevůdce na západ, zatímco sám zůstal ve východní části říše. Když se Maximianus na západě vojensky prosadil, provolal jej Diocletianus za augusta, tedy za spolucísaře, přičemž se sám ponechal nejvyšší moc. Zůstával hlavní autoritou v zákonodárství a ve finanční oblasti, byl zdrojem autority svého kolegy. Byl také tím, kdo roku 293 jmenoval caesares, kteří se měli stát nástupci úřadujících císařů, i roku 305 nové augusti a caesares. Ještě roku 308 se pokusil o nové rozdělení titulů vládců (s. 26). I přídomky, jež si oba císařové ke svým jménům připojili, vyjadřovaly zřetelně rozdíly autority: Iovius a Herculius. Iovius, jehož jméno bylo odvozeno od Jova, příslušel augustovi jmenovanému na prvním místě, Herculius druhému z nich, neboF Héraklés/Hercules byl podle pověsti synem Diovým/Jovovým. Rozhodující krok k novému uspořádání říše učinili oba císaři roku 293, když uvedli v život tetrarchii, vládu čtyř: Constantius, Konstantinův otec, a Galerius byli povýšeni na caesares a získali postavení spoluvládců i předpokládaných nástupců; jejich jmenování mělo předejít vystoupení uzurpátorů. Tetrarchii jako systém líčí soudobý křesFanský autor Lactantius následujícími slovy, jež k roku 305 připisuje Galeriovi (O smrtích pronásledovatelů 18, 5): „ ... aby byli ve státě dva představitelé vyšší, kteří mají svrchovanou moc, a rovněž dva nižší, kteří budou k jejich podpoře.“ Caesares byli svými augusty adoptováni, a tak vznikla fiktivní vládnoucí rodina, jejíž členové spolu byli úzce spjati. Diocletianus byl „bra-
12
trem“ Maximianovým, „otcem“ Galeriovým a „strýcem“ Constantiovým. Tetrarchové byli členy jedné pozemské rodiny, jejichž pouta vytvářela pokrevní příbuznost nebo adopce, a současně členové božské rodiny, k níž náleželi jako vládci. Umělci této doby vyjádřili rodinnou příslušnost podobností obličejových rysů. Na bázi s tetrarchy z Fora Romana nebo na porfyrových sochách umístěných na rohu katedrály sv. Marka v Benátkách lze augusty od caesarů odlišit pouze vousy jako znamením vyššího věku. Vytvořením tetrarchie bylo nástupnictví předem uspořádáno tak, že byl stanoven termín pro odstoupení augustů. V budoucnosti, alespoň podle plánu, se měla stát tetrarchie pravidlem a zaručovat výběr nejlepších jako následníků trůnu. Každý ze čtyř tetrarchů obdržel část říše, které měl vládnout, v zásadě však caesares zůstávali oběma císařům podřízeni. Nové rozčlenění impéria ještě neznamenalo rozdělení říše, neboF každý augustus mohl zasahovat i mimo své území a Diocletianus zůstával nejmocnějším vládcem. Rozčlenění na čtyři oblasti vypadalo následovně (srov. obr. 12, s. 72): Diocletianus si ponechal východ, jeho caesar Galerius obdržel podunajské provincie od Norika po ústí Dunaje. Maximianus vládl v Itálii, Africe a v Hispánii, jeho caesar Constantius v Galii a Británii, kterou však předtím musel dobýt na uzurpátorovi. Podle pozemského uskupení bylo sestaveno i „nebeské“: vedle Jova a Herkula jako ochranná božstva Constantia a Galeria vystupovali Sol a Mars. Důležitým novým jevem za vlády Diocletiana a jeho spoluvládců bylo to, že legitimitu své vlády odvozovali od systematické vladařské teologie, jež výrazně přispěla ke stabilizaci císařství. Vládci vztahovali sebe a svoji moc na tradiční bohy a spojovali toto pojetí se zcela novým nárokem, že pouze oni jsou odpovědni upravovat spojení s bohy a udržovat řádné náboženské vztahy. Rozhodující a přelomové bylo to, že panovníci pro sebe požadovali právo, že pouze oni znají správnou cestu a pravdu a jen oni ji mohou určovat. Základem, na němž spočíval veškerý životní řád, tedy celý stát, bylo po staletí předávané římské náboženství. Zdálo se, že jen udržováním tohoto tradičního náboženského řádu je možné zaručit, aby bohové i nadále zaručovali blaho veškerého společenství. V manželském zákoně Diocletianus kupříkladu zdůvodňoval starý zákaz incestu tím, že spočívá na božském přikázání, jež musí císař ochraňovat, aby říši uchoval požehnání nebes. Ještě zřetelněji se přední vládce tetrarchie vyjádřil, když zakázal manicheismus, jeden z pozdně antických náboženských proudů. Toto náboženství, jež navíc na území římského impéria proniklo z nepřátelské
13
perské říše, představovalo novotu a působilo značný neklid; tak to alespoň vnímal Diocletianus. Proto proti němu musel zasáhnout (Fontes Iuris Romani Anteiustiniani 2, 580): „Nesmrtelní bohové ve svých představách milostivě určili a stanovili, co je dobré a správné; nestavět se tomu do cesty a neprotivit se tomu je božské přikázání. Staré náboženství nesmí být novým haněno.“ Následně byla ta z nových náboženství, jež – podobně jako křesFanství – „hanila“ nebo napadala náboženství stará, pronásledována. Tetrarchie a s ní celé impérium – na to poukazuje již přiřazení jednotlivých bohů – mělo být posíleno vytvořením státního kultu. Nejpozději od okamžiku, kdy Cicero prohlásil, že Římané se od ostatních národů odlišují především svým náboženským cítěním (O povaze bohů 2, 8), byly společné kultovní obřady „všech“ obyvatel římské říše považovány za důležitý předpoklad pro další existenci a blaho státu. Toto základní stanovisko se spojovalo s co možná největší tolerancí státu vůči soukromým náboženským a kultovním představám a praktikám jeho občanů. Vedlo to k nepřehlednému množství kultů a filosofických směrů, jež člověku slibovaly pomoc při překonávání životních obtíží, ale i jeho osvobození z tlaků pozemských vztahů. K dispozici byla celá řada bohů. Církevní historik Sókratés Scholastikos dokládá výrok významného pohanského filosofa Themistia (317– 388), že kolem poloviny 4. století existovalo více než 300 různých kultů, neboF – tak zní jeho zdůvodnění – „názorů je více než 300 a rozpory mezi nimi jsou kvůli rozhodnutím, kterými se ta která sekta řídí. Že Bůh chce takovou rozdílností ukázat svou slávu a aby jej více ctili, což ne každý ví.“ (Sókratés Scholastikos, Církevní dějiny 4, 32) Všichni tito bohové představovali jakousi nabídku pro člověka, jenž si mezi nimi mohl vybrat; podle času, peněz a zájmů bylo možné se angažovat v jednom nebo více z mystérijních společenstvích. Základní přesvědčení spočívalo v tom, že neexistuje jen jedna cesta k pravdě, jak to vyjádřil významný řečník Symmachus (kolem 345 – 405) na konci 4. století na jedné „přednášce“ v polemice s křesFanskými nároky (Relatio 3, 10). Výše uvedený základní požadavek státu po společném kultovním chování všech obyvatel říše se vztahoval na císařský kult a ponechával vedle něj existujícímu soukromému postoji veškerý prostor. Pokud se vyskytly politické nesnáze – jako kupříkladu v polovině 3. století za císaře Decia (viz s. 29) – mohl panovník důležitý základ státní existence posílit nebo nově vytvořit tím, že všechny poddané vyzval, aby projevili svoji věrnost státnímu kultu, tedy vlastně státu. Teprve po odmítnutí takového projevu hrozily jedincům nebo institucím sankce. KřesFané občas takové veřejné projevy odpírali. Hlásili se sice ke státu a k císaři jako k Bohem
14
dané autoritě, odmítali však kultovní obřady vůči císaři jako modlářství (idolatria); tak to alespoň vnímali vůdčí křesFané, které nazýváme křesFanskými církevními otci. Existuje jen jeden Bůh, hlásali stále a opakovaně, a proto odpadá pro křesFana svoboda volby i jiných bohů. Konflikt s panovníky tetrarchie tak byl předem dán. Vedl roku 303 k prvnímu skutečnému, na východě do značné míry systematicky prováděnému pronásledování křesFanů, jež bylo ukončeno roku 311 Galeriovým ediktem (viz s. 29 – 34). Roku 305 oznámil Diocletianus, jak bylo známo již dlouho předtím, před shromážděným vojskem svoji abdikaci. Odložil purpur a oblékl do něj svého dosavadního caesara Galeria, jenž tím získal postavení augusta. Ve stejný den odstoupil i Maximianus a jmenoval za augusta Constantia. K oběma novým císařům přistoupili po jejich boku noví caesares: Severus na západě a Maximinus Daia na východě. Diocletianovský systém, který se tu ještě osvědčil, se zhroutil již v následujícím roce, když Constantius roku 306 v Británii zemřel a shromážděné vojsko krátce poté provolalo za augusta Constantiova syna Konstantina.
15
Rodina a dětství
P
okud sledujeme rodokmeny tetrarchů (viz s.116), je nápadné, že o žádném z rodičů ani jednoho ze čtyř prvních vládců vůbec nic nevíme. Platí to tedy i pro Constantia, Konstantinova otce; až po jeho smrti vytvořil jeho syn původ od císaře Claudia Gothika (268 –270, viz s. 27). Constantius, jemuž dali Byzantinci později přídomek „Chlorus“ (Bledý), zastával vlivné postavení na Maximianově dvoře; pravděpodobně byl tehdy praefektem praetoria (srov. s. 68) a získal vojenské úspěchy v bojích proti Frankům. Byl s Maximianem příbuzensky spřízněn od té doby, kdy se oženil s jeho nevlastní dcerou Theodorou. Z tohoto jediného Constantiova manželství pochází šest dětí: synové Dalmatius, Iulius Constantius a Hannibalianus a dcery Constantia, Eutropia a Anastasia – všichni byli nevlastní sourozenci Konstantina, jenž pocházel z dřívějšího nelegitimního svazku (srov. s. 117). Jako Constantiovy osobní činy, tak i jeho úzká vazba na Maximiana byly zřejmě rozhodující pro to, že jej augustus Diocletianus roku 293 adoptoval a jmenoval caesarem. Polem jeho působnosti byla část říše s centrem v Galii s rezidencemi v dn. Trevíru a Yorku, kde na něj čekaly především vojenské úkoly, aby pro oba augusti znovu získal oblasti Galie a Británie, které byly za Carausia (286 –293) od říše odděleny. Po několikaletých válečných přípravách se mu roku 296 podařilo dobýt znovu Británii. V následujícím roce kontroloval Constantius po krátkou dobu i Itálii, když Maximianus pobýval v provincii Africa, aby bojoval proti Maurům. Od konce roku 297 však Constantius zůstával ve své části říše, k níž náležel i Pyrenejský poloostrov. V období do r. 305 spadá řada vojenských srážek s Franky a Alemany. Za celoříšského pronásledování křesFanů, jež započalo roku 303, dal i Constantius ve své části říše zbořit kostely,
16
údajně ale prý nevykonal žádné rozsudky smrti proti křesFanským věřícím, aniž by to pro něj mělo nějaké následky. Když Diocletianus a Maximianus 1. května 305 podle dohody odstoupili, postoupili oba caesares na pozici augustů; tím se Constantius stal jako starší z obou caesarů podle hodnosti výše stojícím augustem. Každý z těchto dvou nových augustů obdržel jednoho caesara: Galeriovi byl podřízen syn jeho sestry Maximianus Daia a Constantiovi dosud neznámý Severus. Tato druhá tetrarchie vznikla na základě přání, aby se předešlo občanským válkám, k nimž často při výměně vládců docházelo. O něco později dorazil Constantiův nejstarší syn, který se dosud zdržoval na východě, do Británie.
1. T Z V. A U L A P A L A T I N A V T R E V Í R U (Augusta Treverorum) – rekonstrukce paláce. Počátek 4. století. Trevír si zvolil jako své sídelní město Constantius Chlorus poté, co se stal jedním ze čtyř tetrarchů. Ve výstavbě palácového komplexu, jehož součástí byly císařské thermy, circus a rovněž tato audienční hala, pokračoval později i jeho syn Konstantin Veliký. Stavba byla vybudována celá z cihel, tedy v technice, která byla typická spíše pro východ a v západní části římské říše představovala výjimku. Má jednoduchý půdorys pravoúhlé jednolodní haly s příčnou předsíní a protilehlou apsidou, v níž trůnil vladař. Fasádu člení mohutné pilíře, mezi nimiž jsou hluboko zapuštěna okna, umístěná ve dvou řadách nad sebou. V interiéru bylo užito místo dříve oblíbené klenby plochého dřevěného kasetového stropu. Stěny byly pokryty polychromními mramory, podlahu zdobily mozaiky. Po obou stranách vroubily budovu zahrady s portiky.
17
Konstantin se narodil 27. února někdy mezi lety 270 a 288 v Naissu v Moesii (dn. Niš v Srbsku). Tehdejší postavení jeho otce je neznámé, jeho matkou byla Helena, děvečka, jež pocházela z Bythýnie na jižním pobřeží Černého moře. Konstantin, jak píše byzantský mnich Zonaras ve 12. století přes svoji úctu k tomuto „nejslavnějšímu vládci mezi pravověrnými“, byl „vedlejším plodem erotických chtíčů“ (Ióannés Zonaras, Historický výklad 13, 1, 4). Z těchto a podobných narážek poměrně jasně vyplývá, že Konstantinovi rodiče nebyli nikdy oddáni. Nebyl to nutně Helenin nízký a pochybný původ, při jejímž „zaměstnání“ se vlastně očekávalo, že bude ochotná ke všemu, čím byl Konstantin diskreditován, nýbrž nelegitimnost svazku: Konstantin byl nemanželské dítě, a tuto skutečnost zdůrazňoval později především Iulianus Apostata. Tento císař, jenž vládl v l. 361 – 363, se považoval za pravého Constantiova dědice, za potomka z jeho legitimnímu spojení, jež bylo i přiměřené jeho stavu, s císařskou dcerou Theodorou. Proto nebyl právoplatným následníkem trůnu Konstantin, nýbrž jeho nevlastní bratr Iulius Constantius, Iulianův otec. Když se Constantius později s Theodorou oženil, zmizela Helena z jeho okolí. I u antických historiků se objevuje až v okamžiku, kdy se stal Konstantin jediným vládcem říše (viz s. 56). Jak málo kontaktů měl Konstantin v dětství a mládí se svou matkou, možná vyplývá ze skutečnosti, že neovládal řečtinu, svoji „mateřskou řeč“, a musel později při pobytech na řeckém východě používat tlumočníka. O Konstantinově dětství a mládí nic nevíme; je možná příznačné, že u něj máme doložena pouze čtyři osobní jména: Gaius, Lucius, Marcus a Titus. Ani Eusebios, Konstantinův křesFanský životopisec a jeho současník, když se chystal k tomu, aby popsal císařův život, již o tom neměl žádné zprávy, anebo neměl takové, jež by do jím vytvořeného obrazu zapadaly. Narýsoval tak hrubě vývoj, jejž převzal ze starozákonních vyprávění o Mojžíšovi. Eusebios věděl jen, že Konstantin své dětství a mládí strávil u spoluvládců jeho otce. Patrně jej poznal v okamžiku, když Konstantin zřejmě roku 296 táhl s Diocletianem společně Palestinou s cílem potlačit povstání v Egyptě. Lactantius k tomu ještě dodává, že Konstantin sloužil jako velitel u Galeriových jezdců; když oba augusti Diocletianus a Maximianus roku 305 odstoupili a Constantius a Galerius se dostali na jejich místa, odešel Konstantin – jak bylo zmíněno již výše – ke svému otci do Británie. Tam podnikli otec a syn společnou vojenskou výpravu proti Piktům a Skotům, po jejímž ukončení Constantius onemocněl a 25. července 306 v dnešním Yorku (řím. Eboracum) zemřel.
20
Převzetí moci a boj o západní část říše
T
omu, kdo dnes navštíví katedrálu v Yorku, je s velkou pýchou ve výstavní místnosti pod podlahou kostela ukazováno místo, na kterém se roku 306 psaly „světové dějiny“. Zde se návštěvník nachází na místě paláce římského místodržitele a je možné, že to skutečně bylo právě zde, kde oddíly umístěné v Británii provolaly syna zemřelého augusta Constantia, tedy Konstantina, ještě v den smrti jeho otce, 25. července 306, za nového augusta. Diocletianem vytvořený systém ztroskotal na skutečnosti, že ne všichni augusti byli ochotni vzdát se bez problémů moci, jak to učinil jeho budovatel. Ztroskotal také na tom, že někteří augusti měli syny, kteří se klonili spíše k postupu dynastického nástupnictví, než aby přemýšleli, kdo je v říši tím nejlepším. Již tzv. adoptivní císařství ve 2. století představovalo jen nouzové řešení ve vztahu k dynastickému principu. Údajný výběr nejlepších, které měl tento postup ideologicky podporovat, se neprosadil právě u těch skupin, jež se více spoléhaly na kontinuitu rodinné tradice. V rámci diocletianovského systému však bylo Konstantinovo provolání za augusta uzurpací. Konstantin dal svého zemřelého otce, podle staletých tradic, přijmout mezi bohy. Zatímco tělo zemřelého hořelo na hranici, vzlétl – vypuštěn z klece – k nebesům orel, jenž měl symbolizovat nanebevstoupení zemřelého. Constantius se tak stal bohem a Konstantin synem boha. „Když se císař Konstantin ujal vlády, neprovedl dříve nic jiného než že opět navrátil křes:any k jejich náboženskému uctívání a k jejich bohu. Toto bylo jeho první ustanovení o obnově svatého náboženství.“ Mezi prameny o Konstantinově poměru ke křesFanským kultům je tato Lactantiova zmínka, jež se vztahuje k roku 306, zcela ojedinělá (O smrtích pronásledovatelů 24, 9). Je nápadné, že Eusebios, který zaznamenává i sebenepatrnější
21
Konstantinův prokřesFanský čin, o tom nic neví. Musí tedy zůstat otevřené, co tím Lactantius míní; je možné, že již tehdy Konstantin trpěl křesFanské kulty podle svého hesla, že nikdo nemá být k určité víře nucen (viz s. 100). Při mocenských sporech následujících po uzurpaci sice docházelo k uzavírání dočasných a účelových spojenectví, nezmýlíme se však, pokud budeme předpokládat, že ve výhledu sledovala všichna stejný cíl: samovládu. Jednotliví uchazeči o moc se lišili jen energií, s níž se prosazovali, ochotou přinášet rizika a stupněm výbojnosti. V tom Konstantin, který ovládal Británii, Galii a Hispánii, své konkurenty dalece převyšoval. Po mnoha občanských válkách se roku 312 prosadili Konstantin na západě a Licinius ve východní polovině říše, roku 324 pak Konstantin vítězstvím nad Liciniem získal samovládu (s. 49 –55). Constantiovou smrtí se stal Galerius automaticky nejvýše postaveným augustem, dosavadní Constantiův caesar, Severus, se stejně automaticky posunul do postavení nového augusta. Konstantin žádal Galeria, aby jej uznal za spoluvládce. Aby udržel alespoň zbytky tetrarchie, uznal Galerius Konstantina jako Severova caesara; neměl také velkou naději, že by se mu mohlo podařit bez větších ztrát Konstantina odstranit. I toto kompromisní řešení však vydrželo jen několik měsíců. Když Galerius, jenž nikdy nevstoupil do Říma, v něm chtěl omezit počet praetoriánských kohort, císařské osobní stráže, ty povstaly a provolaly společně se senátem a za souhlasu obyvatelstva 28. října 306 za augusta Maxentia; jako syn bývalého augusta Maximiana a manžel jedné z Galeriových dcer byl k tomu „oprávněn“ stejnou měrou jako Konstantin. Pokud byla Konstantinovou uzurpací Diocletianova koncepce již porušena, uzurpací Maxentiovou se zcela rozpadla. Jeho povýšením totiž v římské říši existovalo již pět jednotlivců, kteří se cítili oprávněni k zasahování do osudů celé říše, protože brzy již nebyl nikdo z nich spokojen jen se svou částí říše. Byli tu augusti Galerius a Severus i oba „samozvaní“ augusti Konstantin a Maxentius. Jako pátý augustus vystoupil Maximianus, jenž se po svém odstoupení roku 305 rozhodl vrátit do vysoké politiky. Galerius dal Maxentia prohlásit za nepřítele státu a Severus přijal úkol s tím spjatý, aby tohoto muže zničil – úkol, na němž vojensky ztroskotal. Poté byl Severus Maximianem zajat a uškrcen, přičemž Maxentiovu otci šlo jen o vlastní zájmy. Maximianus se koncem roku 307 setkal s Konstantinem v jeho hlavním městě Trevíru, dal mu svoji dceru Faustu za ženu a povýšil jej na augusta; k posledně jmenované události došlo pravděpodobně až v Arles 25. prosince tohoto roku. V následující době ztroskotal jak Maximianus,
22
4 . B Á Z E P A M Á T N Í K U D E C E N N A L I Í : dvě Viktorie držící štít (clipeus) s nápisem „Caesarum decennalia feliciter“, pod nímž jsou umístěny součásti vojenské výstroje (nákolenice) a zobrazeni porobení barbaři. Oba okraje výjevu lemují silně schematicky a graficky provedená tropaia. Monument byl vybudován na Foru Romanu, nedaleko od oblouku Septimia Severa, na počest dvacetiletého výročí vlády Diocletiánovy a Maximiánovy a desetiletého výročí jejich spoluvladařů Galeria a Constantia Chlora. Podoba památky mohla být zrekonstruována díky jejímu zobrazení na Konstantinově oblouku. Do dnešních dnů se zachovala pravoúhlá báze sloupu, který původně nesl sochu Constantia Chlora. Reliéfy na zbývajících třech stranách představují císaře obětujícího u oltáře, procesí účastníků oběti a vedení obětních zvířat (vepře /sus/, ovce /ovis/ a býka /taurus/ = suovetaurilia). Provedení reliéfů je hrubé, s hlubokými tvrdými záhyby drapérie, jak odpovídá pozdně antickému stylu.
23
5. PORFYROVÉ RELIÉFY SE ZOBRAZENÍM TETRARCHŮ, POČÁTEK 4. STOLETÍ.
Typickými ukázkami umění z období tetrarchie jsou porfyrové sloupy zdobené reliéfními zobrazeními tetrarchů. Jedna skupina se nalézá ve Vatikánu, druhá, kvalitnější, pocházející z císařského paláce v Konstantinopoli, je dnes umístěna na jihozápadním rohu chrámu sv. Marka v Benátkách. Na základě použitého materiálu je pravděpodobné, že obě skupiny byly zhotoveny v Egyptě, v dílnách specializovaných na opracovávání porfyru. a) Constantius Chlorus a Galerius. Postavy jsou oblečeny v pancíři a velitelském plášti (paludamentum), na hlavách mají vavřínové věnce, pravými pažemi se objímají, v levých rukou drží glóbus. Tetrarchové mají velké kubické hlavy a krátká těla bez vnitřní modelace, nápadná je disproporční pravice levé postavy. Na druhém sloupu byli stejným způsobem zachyceni Diocletianus s Maximianem. Řím, Bibliotheca Vaticana.
24
b) Reliéf představuje dvojice objímajících se tetrarchů: Constantia s Galeriem a Diocletiana s Maximianem. Jednotliví vladaři jsou obtížně identifikovatelní, protože sochy postrádají jakékoliv individuální rysy, detaily obličejů jsou stylizovány do ornamentu. Totéž platí o tělech, která jsou v porovnání ke hlavám příliš malá, strnulá, pod oděvy chybí plastičnost trupu. Pozornost se soustřebuje na některé ornamentální detaily, jakými jsou na příklad dekorace pancířů, pochev nebo jílců mečů, které mají podobu orlích hlav. Spíše než o konkrétní portréty vladařů se jedná o jejich „image“: zobrazení má demonstrovat jednotu a svornost tetrarchů. Benátky, San Marco.
25
tak i Galerius při pokusu odstranit Maxentia, jehož postavení v Římě se tím značně upevnilo. Aby přesto dosáhl stabilizace politické situace, pokusil se Galerius prosadit nový řád na základě autority Diocletianovy, jenž žil jako soukromá osoba ve svém paláci ve Spalatu (dn. Split). Diocletianus svolal koncem roku 308 císařskou konferenci do Carnunta (dn. Bad Deutsch-Altenburg poblíž Vídně), jejímž výsledkem byla opět tetrarchie podle klasického vzoru: Licinius se měl stát podle Galeriova přání místo mrtvého Severa augustem na západě, zatímco Galerius sám měl být jako vůdčí augustus příslušný k východu. Konstantin se měl stát caesarem Liciniovým, Maximinus Daia zůstal caesarem Galeriovým. Toto řešení spočívalo na předpokladu, že Maximianus znovu odstoupí; nepočítalo ani s Maxentiem. Místo nového pořádku se tím ještě politický chaos však zvětšil. Maxentia se nemusel výsledek této císařské konference dotknout, kdyby se konflikt s jeho otcem v Africe nesetkal s neporozuměním vojsk. Když se Maxentius pokusil v této diecézi zakročit, dal se jimi místní správce Alexandr provolat za augusta. Ani Konstantin nebyl ochoten vzdát se titulu augusta, jejž proto pro sebe požadoval Maximinus Daia. Otázku titulů označujících hodnost však můžeme postupně nechat stranou. V roce 310 šlo o mocenské nároky celkově sedmi vládců: Maximina Dai v Sýrii, Galeria v Thrákii, Licinia v Panonii a Raetii, Konstantina a Maximiana v Galii, Maxentia v Itálii a Alexandra v Africe. Mezitím vedl Konstantin války proti Frankům, během nichž mimo jiné zpustošil území Brukterů východně od Rýna a získal rukojmí, aby si vymohl mír. Poté posílil hranici na Rýnu zvětšením lobstva a obnovou řady opevnění na římském břehu Rýna. V dnešní kolínské místní části Deutz byl za přítomnosti císaře vybudován kastel (Corpus Inscriptionum Latinarum 13, 8502 resp. Dessau 8937). Na Rýně dostihla Konstantina roku 310 i zpráva, že se jeho tchán Maximianus zmocnil válečné pokladny, jež byla uložena v dn. Marseille. Vybaven těmito prostředky se dal v Arles potřetí provolat za císaře. Konstantin si nyní počínal po svém: spěšným pochodem táhl do jižní Francie a donutil Maximiana k opětnému odstoupení; ten byl o něco později nalezen oběšený. Lactantius nabízí fantastickou historku, jež Konstantina zbavuje jakékoli viny (O smrtích pronásledovatelů 30), což bylo zřejmě nutné: Maximianus slíbil své dceři Faustě důstojnějšího muže než Konstantina, pokud nechá dveře od ložnice otevřené, aby mohl svého zetě v noci zavraždit. Když Fausta svému muži vše prozradila, položili oba na Konstantinovo místo do postele eunucha, protože chtěli mít
26
jasný důkaz o Maximianově vině. Tomu se podařilo vniknout v noci do ložnice, neboF prý strážím vyprávěl, že měl právě vidění, o němž musí ihned mluvit s Konstantinem. Maximianus eunucha zavraždil a pochvaloval si nahlas svůj čin, když se náhle objevil domněle zavražděný Konstantin. Předvedenému vrahovi nechal zvolit způsob smrti, načež se Maximianus oběsil. Konstantin prohlásil mrtvého za nepřítele říše, zřekl se současně dynastické ideologie tetrarchie a prosazoval místo ní svůj původ od Claudia Gothika (268 –270). Přibližně ve stejné době se Maxentiovi podařilo odstraněním Alexandra získat zpět kontrolu nad Afrikou, obilnicí Říma. Jako nástupce svého otce převzal Konstantin v rámci systému tetrarchie, jak byl původně koncipován, za své ochranné božstvo slunečního boha. Tento Sol, Konstantinem na mincích (obr. 19, s. 100) oslavovaný jako Sol invictus (Neporazitelné Slunce), byl již po dlouhou dobu přítomen mezi početnými božstvy (viz s. 47). Oslavná řeč na Konstantina z roku 310 nám přibližuje tohoto slunečního boha a antické představy o styku s ním. Na konci svého proslovu řečník líčí, jak Konstantin prožil setkání s bohem Apollónem, který byl též uctíván jako sluneční bůh, když po Maximianově smrti při svém zpětném pochodu k Rýnu možná u dnešního Grand ve Vogézách navštívil tamní svatyni. Konstantinovi adresuje řečník následující slova (Panegyrici Latini 6, 7 21, 5 – 6): „Viděl jsi ho a poznal ses v jeho podobě. Božské písně věštců zpívaly o tom, že jemu přísluší vláda nad celým světem. A já myslím, že se to stalo až teH, když ty, císaři, jsi stejně jako on mladý, veselý, spásonosný a velmi krásný.“ Apollón se prý císaři zjevil v doprovodu bohyně vítězství Viktorie a nabídl mu vavřínový věnec se znakem čísla XXX, čímž mu prorokoval třicetiletou – tedy dlouhou – vládu. Text ukazuje, jak tehdejší člověk chápal spojení s božstvem: Konstantin boha viděl – v tomto případě slunečního boha v místní podobě Apollóna z Autun. Antický svět považoval za samozřejmé, že bůh může vytvořit spojení s člověkem i naopak člověk s bohem. Mělo se tak stát především před důležitými vojenskými střetnutími – a těch bylo v následující době dostatek. V historické vědě se o této události opakovaně diskutovalo: zda k ní došlo v Konstantinových představách – zda je třeba ji považovat za subjektivně pravdivou, zda byla vymyšlena z politických důvodů, zda se jednalo o literární fikci řečníka nebo zda to bylo připraveno kněžími na Konstantinovu počest. Toto vše jsou prvky, jež lze oddělit pouze myšlenkově, nikoli však ve skutečnosti. Jisté je, že se Konstantin na tomto
27
způsobu vidění podílel tím, že zastával zde formulovaný požadavek po světovládě. Aby tohoto cíle dosáhl, bylo nutné uskutečnit ještě řadu kroků. Nejdříve musel ovládnout západní část říše. Dříve však než budeme dále sledovat boj o vládu nad západem římské říše, je třeba připomenout událost, jejíž význam lze v následujících dobách jen těžko přecenit, neboF kromě jiného umožňovala pozdější náboženskou politiku Konstantinovu: Galeriův toleranční edikt.
28
Doslov
Karel IV. jako „druhý Konstantin“ Konstantin jako zosobnění ideálu křesFanského světovládce se stal – jak bylo v této knize uvedeno – vzorem pro panovníky evropského středověku, a to v podobě, jak jej popsal Eusebios v Životě Konstantinově. A tak ačkoli se křesFanství stalo státním náboženstvím až za císaře Theodosia I. (379 – 395 po Kr.), středověká tradice tento akt přisuzovala Konstantinovi. Konstantin se tak stal ideálem pro všechny ostatní středověké panovníky. Je proto pochopitelné, že se Konstantin stal vzorem i pro české panovníky: pro prvního českého krále Vratislava I. a především pro římského císaře a českého krále Karla IV. (1346 –78). Jako „druhého Konstantina“ jej v pohřební řeči na zesnulého císaře označili jak Vojtěch Raňkův z Ježova, tak i pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimě.* První z nich, jeden z největších vzdělanců té doby – doktor pařížské univerzity, scholastik pražské svatovítské kapituly – mistr Vojtěch ji zřejmě pronesl při zahájení smutečních slavností ve Svatovítském chrámu. Jeho učený proslov je plný odkazů na antickou vzdělanost. Karla IV. v něm označuje „otcem vlasti“, oslovení – jímž byli tradičně poctíváni starořímští císařové –, které již v české historické literatuře natrvalo zůstalo. Neskrývá však současně obavy z budoucího vývoje; uvědomuje si, že císař své politické dílo zdaleka nedokončil: „Tento také císař pán, jako druhý Konstantin, nejkřes:anštější císař, svatosvatou církev římskou, a to hlavu i údy, v nejvyšší po Bohu úctě měl, napomenutí jejich účelně poslouchal, naukám kanonickým a ustanovením * Jeho jméno však v historických pramenech uvedeno není. Existuje proto i možnost, k níž se přiklání Jaroslav Kadlec, že řečníkem byl Jan z Jenštejna, tehdy biskup míšeňský.
112
církevním pokorně a neochvějně se podroboval, kleriky, mnichy a jakékoli muže hrdinské pro Boha nejvíce ctil; práva, privilegia, svobody a výsady církevní staré mocně hájil a nové štědře uděloval a poskytoval, jmenovitě mistrům a žákům jak světským tak řádovým, zřídiv univerzitu v Praze o různých fakultách a jmenovitě teologickou založil, dotoval a svobodami nadal. Jako tyran ustavičně se stavěl proti kacířům, schismatikům, pohanům a jiným víry katolické nepřátelům a jejich zlobu potřel.“ Podle Vojtěcha Raňkova z Ježova tedy být „druhým Konstantinem“ znamenalo být „nejkřesFanštějším císařem“, tj. poslouchat katolickou církev a spolupracovat s ní, tak jak to platilo o Konstantinovi. Čtenář po přečtení této knihy ví, že skutečnost za Konstantina byla zcela jiná; a netřeba zdůrazňovat, že i vztahy Karla IV. k papežství za tzv. babylonského zajetí papežů v Avignonu (1309 –1378) byly často značně napjaté. Pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimě pronesl svoji řeč jako poslední: 15. prosince 1378, před uložením císařova těla do hrobky. V proslovu, biograficky zajímavějším než v případě mistra Vojtěcha, vyzdvihl stařičký kardinál vlastnosti zesnulého, pro něž je hoden blahoslavenství. Ocenil však také jeho státnické dílo a nazval jej rovněž „druhým Konstantinem“. Pražský arcibiskup zdůvodnil označení za „druhého Konstantina“ tím, že Karel IV. horlivě shromažboval ostatky svatých a pečoval o jejich drahocenné uložení: „Kdekoli věděl o svátostinách a tělech svatých, získával je a zahaloval roztaveným zlatem a drahokamy (...) jako druhý Konstantin.“ Tato zbožná činnost byla s Konstantinem nerozlučně spjata: vždyF právě Konstantin přijal kříž za své vítězné znamení a zároveň s tím se stal držitelem hmotné zástavy tohoto znamení, tj. kříže, jehož nalezení bylo legendou připsáno jemu a jeho matce Heleně, a rovněž ostatků mučedníků. Od Krista a mučedníků převzal Konstantin titul Victor (= vítěz), čímž se triumf Krista a mučedníků přenesl i na císaře, proti němuž byl, dokud byl pohanem, původně namířen. Pohanský kult císaře tak byl převzetím božského titulu Victor překonán. S takto obnoveným a povýšeným kultem nyní již křesFanského císaře pak bylo spojeno sběratelství ostatků, jejich uctívání a důstojné ukládání. Navázání na konstantinovskou tradici je však v případě Karla IV. mnohem širší. Vychází již z jeho příslušnosti k lucemburské dynastii: Karlův prastrýc, arcibiskup trevírský Balduin (1308 –1354), obnovil v Trevíru, Konstantinově bývalém sídelním městě, konstantinovskou tradici. V ilustracích rukopisu „Balduinea“ kupříkladu zobrazuje jedna scéna vítězný přechod císaře Jindřicha VII. (1308 –1312), Karlova děda,
113
doprovázeného Balduinem, na korunovační cestě přes Mulvijský most v Římě. – Karel IV. jako „druhý Konstantin“ měl však současně vztah i k „druhému Římu“ v Itálii, Milánu, v němž několikrát pobýval. Navázání na konstantinovskou tradici není nicméně u Karla IV. jednoznačné. „Tribun římské lidu“ Cola di Rienzo tak ještě podstoupil slavnostní lázeň v porfyrové vaně zvané Konstantinova (concha domni Constantini), v očistném prameni, do nějž vstupoval triumfátor (tedy od doby Augustovy římský císař), a o tomto symbolickém počinu psal Karlu IV. v listě, který měl panovníka přesvědčit o nutnosti triumfálního vstupu do Říma. Zde je tedy císař Konstantin ještě Karlovým vzorem. Jiný náhled na Konstantinovu osobu však vyjádřil italský humanista Niccolo Beccari, vychovatel Karlova syna Zikmunda, v dopise zaslaném císaři v r. 1377. Beccari tehdy právě pobýval se svým svěřencem na Karlově hradě Tangermünde; těšil se tedy jeho plné důvěře. Se svými radikálními idejemi byl na Karlově dvoře nástupcem výše zmíněného Coly di Rienzo. V uvedeném listě však nazývá Konstantina prokletým démonem za to, že přenesl své sídlo a hlavní město ze starého Říma do Říma nového – Konstantinopole. Tento dopis vznikl za situace, kdy rostoucí napětí mezi Karlem IV. a římským papežem přerostlo v otevřené nepřátelství, kdy papež nechtěl dokonce potvrdit volbu Karlova syna Václava římským králem a dovolit jeho císařskou korunovaci v Římě. Beccari se snažil císaře přesvědčit, aby vtáhl do Říma i proti vůli papeže, a to na triumfálním voze jako Vespasianus a Titus. Na skutečnost, že pohled na Konstantina nebyl ve 14. století jednoznačný, poukazuje sbírka legend nazývaná Legenda aurea (viz též níže). Legenda o nalezení kříže sice obšírně vypisuje Konstantinův triumf nad proticísařem Maxentiem ve znamení kříže, nezamlčuje však současně podání, podle kterých se Konstantin teprve dodatečně dozvěděl, že jde o Kristovo znamení a dal se pokřtít teprve na smrtelném loži. Tato legenda rovněž mluví o Heleně nejen svaté, ale zároveň krásné děvečce z chléva, kterou si vybral císař Constantius, Konstantinův otec, právě pro její krásu. Rudolf Chadraba se ve své rozsáhlé studii o Staroměstské mostecké věži a triumfální symbolice v umění Karla IV. pokusil doložit, že staroměstská věž navazovala na typ starořímského triumfálního oblouku. Podle Chadraby vychází trojstupňové schéma sochařské výzdoby ve střední části východní strany Staroměstské mostecké věže, na níž jsou zobrazeni sedící Karel IV. a Václav IV. a mezi nimi, avšak o něco výše, stojící sv. Vít, z trojstupňového schématu starořímského tropea. Chadraba v této souvislosti
114
poukazuje na kruhový medailon umístěný na Konstantinově oblouku v Římě s obětí Apollónovi; je však nutné podotknout, že ten je spolium pocházející již z Hadrianovy doby a navíc byl znám až od 16. století. Podle Chadraby je Karel IV. připodobněn ke Konstantinovi i na nástěnné malbě v nadpraží kaple sv. Kateřiny na Karlštejně, na níž je zobrazen s relikviářovým křížem. Chadraba se domnívá, že se tu jedná o tzv. exaltatio crucis, povýšení kříže jako vítězného znamení křesFanského císaře. Kříž je tu symbolem legitimity křesFanské moci a zárukou světového vítězství, k nimž se cítí být po Konstantinovi povolán každý jeho nástupce. Typ exaltace kříže prvním křesFanským císařem Konstantinem a jeho matkou sv. Helenou se nachází téměř v každém ortodoxním kostele, byl to nejzákladnější typ byzantské ikonografie a byl velmi častý i ve slovanském pravoslavném prostředí (např. v srbské Peči); odtud jej podle Chadraby Karel IV. mohl převzít. Jakkoli byl totiž kříž pro západní panovníky symbolickým nástrojem vítězství, přece se nikdy – před Karlem IV. – nestarali o konstantinovskou autenticitu symbolu v míře srovnatelné s Východem. Tato Chadrabova interpretace – na rozdíl od většiny ostatních – je moderním kunsthistorickým bádáním přijímána, např. Jiřím Fajtem a Janem Roytem v katalogu o mistru Theodorikovi z r. 1997. Podle nich je na zmiňované nástěnné malbě zobrazena spolu s Karlem IV. císařovna Anna Svídnická. Skutečnost, že se jedná o manželku vládce, a nikoli o jeho matku, zde přitom imitaci Konstantinova vzoru neodporuje. Tradici vítězného kříže lze doložit dobovými písemnými prameny. Je to jednak tzv. Legenda aurea, sepsaná severoitalským dominikánem Jakubem de Voragine na konci 13. století, jež se do poloviny 14. století rychle rozšířila i v překladech do národních jazyků. Tato sbírka obsahuje dvě legendy o kříži: první je o jeho nalezení (de inventione) Konstantinem a sv. Helenou na Golgotě, druhá o jeho povýšení (de exaltatione); byzantský císař Hérakleios tehdy Peršany uloupený kříž na Golgotu vrátil. – Dále je znám dopis Karla IV. Arnoštu z Pardubic a svatovítské kapitule z r. 1354 o tom, jak získal v Trevíru třetinu z třetiny dřeva kříže, kterou sem přinesla sv. Helena z Jeruzaléma. V tomto roce přijel do Trevíru po smrti svého prastrýce Balduina, aby po něm převzal různé vzácné předměty – nepochybně se zde tehdy setkal s Balduinem podporovanou konstantinovskou tradicí. 23. září 1354 pak Karel psal z Norimberka, že se mu v klášteře Parys (dn. Pairis v Alsasku) podařilo získat další část dřeva kříže, obsahující podle jeho přesvědčení částečku oné třetiny kříže, kterou Helena přenesla z Jeruzaléma do Konstantinopole. Vlastimil Drbal
115
REJSTŘÍK
adoptivní císaři 21 adoratio 65–66 Afrika 13, 16, 27, 74, 80 – 81 Achaia 62 Alemani 16, 59 sv. Ambrož (milánský biskup) 95 Ammianus Marcellinus 9, 71 Anastasia 16, 51 Apollón 27, 33, 97 Aquileia 36 Arabové 60 Areios 54, 78, 85, 102 ariánství 88 Arles 22 Arménie 62 asylové právo 80 Augustus 60 Aurelianus 47 Autun 27, 47, 55 Benátky 13 Bithýnie 20 Bosporus 35 Británie 13, 15, 17, 20 –22 Byzanc 16, 108 Caecilianus 80 Carausius 16 Carnuntum 26 Carpové 59 ceremonie 58n Cibalae 51
Cicero 14 Claudius Gothicus 10, 16, 27 Constans 95 Constantia 16, 35, 49 Constantinus II. 51–52, 67 Constantius 9, 13, 17–17, 20 –21, 55 –56, 61, 96, Crispus 11, 37, 51–53, 57, 94 Dalmatius 9, 16, 22, 95 Dante 110 daně 67n Decius 14, 29 – 30 diecéze 67n Diocletianus 12–15, 17, 22, 29, 56, 59, 62– 68, 75, 78, 89 Dioskúrové 92 Donatus 80 Dunaj 13, 59 dvorní ceremonie 63n Eboracum (dn. York) 20 Egypt 20, 102 Eusebios 20 –21, 62– 63, 71, 77, 84, 87, 94, 97, 102–107 Eutropia 16 Fausta 11, 26, 53, 56 –57, 94 Felix z Aptungi 86 Filippopolis 51 finanční správa 67n Frankové16
140
Galerius 12015013, 15, 20, 26, 39 – 34, 36, 38, 78, 81 Galie 13, 16, 22 Germáni 60 Gótové 59 – 60 Gottfried z Viterba 111 Hadriánopolis 49 Hannibalianus 16, 54, 95 Helena 20, 56, 109 Helénopolis 62, 106 Herkules 12 Hispánie 13, 22, 94 Hispellum 78 Chlodvík 109 Chrysopolis 55, 77 Itálie 13 Iulianus Apostata 20, 95, 106 Iulius Constantius 9, 11, 16 Ivan III., ruský car 93 Jordán Jupiter
96 89
Kaisareia (Caesarea) 102 Kapitol 10 –11, 94 Karel Veliký 109 Kartágo 80 Kolín nad Rýnem 26 Konstantiana Dafné 59 Konstantinos IV. Pogonatos, byzantský císař 97 Konstantinopol (srov. Byzanc) 62– 63, 69, 78, 91, 93, 109 Konstantinova donace 94, 109 –110 Kristus 33, 47– 48, 96 – 97, 103 Kristův monogram 36n křesFané, křesFanství 78n Kypr 60 labarum 54 Lactantius 21–22, 26, 35, 37, 49 –51, 78 Lambaesis 59 lateránský palác 108
141
Libanios 19, 77, 92, 99, 106 Licinianus 51–52 Licinius 22, 26, 35, 53, 59, 75, 77, 90, 98, 102 Lorenzo Valla 108 Ludvík Slepý 109 Luidprand 65 Makedonie 62 Mars 13 Marseille 26 Maxentius 22, 26, 35 – 36, 38, 49, 87 Maximinus Daia 15, 17, 26, 35, 49 –50 Médové 60 Mezopotámie 60 Mikuláš Kusánský 108 Milán (Mediolanum) 49, 78 Mithra 33 Mojžíš 20 Moskva 93 Mulvijský most 9, 37, 55 Naissus (dn. Niš) 20 Nero 11 Níkaia 56, 87– 88 níkajský koncil 56, 78, 102 Níkomédie 9, 63, 87, 94, 106 Noricum 13 Numídie 59 Órigenés 85 – 86, 102 Ota I. 65 Ota III. 109 –110 Palestina 20 Panonie 85 Pecock, Reginald 108 Persie, Peršané 62, 106 –107 Pisídie 92 Platón 85 Pola (dn. Pula) 57 praefekt praetoria 95 Pythia Therma 62 Raetia 25 Romulus 101
Řím 9 –10, 35, 35, 51, 56, 60, 62, 69, 90 – 91, 94, 101 Sarmaté 60 Saxa Rubra 38 Segusio 36 Serdica (dn. Sofie) 51, 63, 75 Severus 15, 17, 22, 36 Sirmium 51 Sókratés Scholastikos 14 Sol 13, 27, 47– 48, 84, 92 Sol invictus 101 Spalato (dn. Split) 26 Symmachus 14 Sýrie 62
Theodosios 95 Thrákie 51, 54 Tibera 9 Ticinum 100 Trevír 17, 37, 59, 63, 109 tricennalia 62 Turci 93, 111 Turín 36 Valentinianus II. 95 Valerianus 29 – 30, 32 Verona 36 vikáři (vicarii) 68 Viktorie 47 Walther von der Vogelweide
Termessos 92 Tertullianus 32 tetrarchie 13 Themistios 14 Theodora 16, 20
York
20
Zonaras, Ióannés 20, 54 Zósimos 10, 69, 92, 94
110
OBSAH
Předmluva
/7
Odklon od starých bohů (326 po Kr.) / 9 Konstantinovo okolí / 12 Rodina a dětství / 16 Převzetí moci a boj o západní část říše / 21 Galeriův toleranční edikt vůči křesFanům / 29 Vidění a vítězství / 35 Boj o východní část říše / 49 Samovláda / 56 Uspořádání říše / 63 Uspořádání kultu / 74 Konstantinopol / 90 Křest, úmrtí a pohřeb / 94 Konstantinova víra / 98 Eusebios, Konstantinův životopisec / 102 Konstantin v evropské tradici / 108 Doslov: Karel IV. jako „druhý Konstantin“ (Vlastimil Drbal) / 112 Eusebios z Kaisareie: O životě zvěčnělého císaře Konstantina / 119 Rodokmeny / 132 Chronologický přehled / 134 Seznam literatury / 136 Rejstřík / 140
I MANFRED CLAUSS I KONSTANTIN VELIKÝ
VELKÉ POSTAVY SVĚTOVÝCH DĚJIN svazek 3. Edici řídí PhDr. Břetislav Daněk Z německého originálu Konstantin der Große und seine Zeit, vydaného nakladatelstvím Verlag C. H. Beck oHG, München roku 1996, přeložil a doslovem opatřil Mgr. Vlastimil Drbal Ukázku z Eusebia z Kaisareie O životě zvěčnělého císaře Konstantina přeložila Magdalena Křížová Obrazovou přílohu sestavila doc. dr. Iva Ondřejová, CSc. Obálku a grafickou úpravu navrhla Michaela Blažejová Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2005 jako svou 689. publikaci Vydání první. Stran 144 Odpovědný redaktor PhDr. Břetislav Daněk Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava Doporučená cena 198 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 80-7021-734-0
