VELKÉ POSTAVY ČESKÝCH DĚJIN
PETR CHARVÁT
BOLESLAV II. Sjednotitel českého státu
VYŠEHRAD
Vyobrazení na str. 4: Pravděpodobný portrét Boleslava II. z hnězdenských chrámových dveří (patrně z konce 12. století)
© Petr Charvát, 2004 Typography © Michaela Blažejová, 2004 ISBN 80-7021- 657- 3
ÚVOD
Tuto knížku jsem napsal na vybídnutí nakladatelství Vyšehrad pro jeho edici „Velké postavy českých dějin“. Jsem velmi zavázán svému učenému příteli a kolegovi, Vratislavu Vaníčkovi, od něhož původně vzešel podnět, aby nakladatelství zadalo boleslavskou monografii právě mně. Děkuji dále srdečně redaktorovi tohoto nakladatelství, dr. Břetislavu Daňkovi, svému vlídnému, pečlivému a shovívavému průvodci, který mne věrně doprovázel na výpravách po úzkých a křivolakých pěšinách českých dějin desátého století. Za velkou a platnou pomoc při přípravě rukopisu jsem zavázán své trpělivé kolegyni a učené přítelkyni L’ubici Obuchové. Shovívavostí a trpělivostí mne podpořila jak moje choG Kateřina, tak i synkové Jan a Ondřej. Otázkami kolem života a skutků svatého Vojtěcha jsem se zabýval a zabývám velice dlouhou část své akademické kariéry, a s některými z plodů tohoto úsilí se naše čtenářská obec měla již příležitost seznámit. Když jsme v roce 1997 vzpomínali tisícího výročí umučení svatého Vojtěcha, pociGoval jsem cosi jako lítost, že se oslavy povětšině nesly ve zcela oficiálním duchu pod poněkud již zvetšelými hesly typu „první český Evropan“, „patron střední Evropy“, „spolutvůrce císařské koncepce křesGanského impéria“ a podobně. Soudil jsem a soudím, že jednostranným zplošGováním historického svědectví o českých dějích desátého století neposloužíme nikomu, nejméně sami sobě, a už vůbec ne našim předkům, lidem z masa a kostí a často dokonce mužům a ženám plnokrevným a bujarým. Hlavní otázkou, kterou jsem si vždy nad prameny kladl, bylo Childovo proslulé „what happened in history“. Co se vlastně přihodilo, a jak? Jsem bytostí v podstatě jednoduchou: materiál mi musí vyprávět příběh, a to dobrý příběh. Proto jsem si také dosti dlouho zahrával s myšlenkou
7
napsání vojtěchovské monografie, neboG příběh slavného Libičana mne vždy fascinoval. Naštěstí pro světce se tohoto ctihodného úkolu ujali jiní, povolanější a kvalifikovanější autoři. Do tohoto okamžiku přišla zcela neočekávaně nabídka nakladatelství Vyšehrad. Pochopil jsem, že mi osud uděluje pokyn, že má kniha o českých dějích desátého století má přece jen spatřit světlo světa. Navíc mám dojem, že autoři historických knih zde mají jistý dluh. Vedle Vojtěcha, zapáleného bojovníka za pravdu Kristovu, ztrácí se poněkud ve stínu nezájmu nepochybně stejně pozoruhodná, a z užšího hlediska dějinného vývoje dokonce významnější, postava Vojtěchova knížete, Boleslava II. (v úřadě 972–999). Sám Vojtěch hleděl svým závazkům k soudobé profánní vládě pokud možno dostát, a je tedy jen spravedlivé, abychom i my ocenili podíl prvního muže přemyslovských Čech oné doby. Mé prsty se rozeběhly po klávesnici počítače, a výsledek, mí dobří a laskaví čtenáři, leží v této chvíli před Vámi. Dvě poznámky si dovolím ještě přidat. Především se mé vyprávění zdaleka neomezuje jen na postavu hlavního protagonisty. Pokouším se zachytit jeho život v dobových kulisách, na pestré a proměnlivé scéně evropských dějin desátého století. Neodolal jsem, abych na druhé místo nevsunul takřka obligátní kapitolu o české společnosti desátého století. Poté však se již čtenářům dostane příběhu, do něhož jsem se pokusil vměstnat tolik životní reality, kolik mi existující prameny a můj smysl pro zodpovědnost historika dovolily. Další slovo náleží říci ke zpracování tématu. Nejsem přítelem historického bádání povahy pitevního sálu: bezkrevné, sinalé a bezpečně již mrtvé součásti původně živého organismu jsou vytahovány z formaldehydu, kladeny na demonstrační plochu a podrobně a pečlivě popisovány. Jak si máme celý organismus představovat ve stavu, kdy žije, dýchá, opatřuje se produkty látkové výměny a zbavuje se jejích zplodin, rozmnožuje se a posléze umírá nebo spíše vzlétá ze svého vlastního popela jako bájný pták Fénix, se tímto způsobem nedozvíme. Pokouším se představit si Čechy a Češky desátého století jako živé lidi uprostřed tepajícího a kypícího rytmu života. Hledím, abych se nedopustil žádného surového násilí na pramenech, které máme k disposici. Někteří budou patrně jiného názoru. Někomu může přijít nepatřičné zabývat se myšlenkami na to, jak česká knížata desátého století získávala své první sexuální zkušenosti. Osobně soudím, že vše, co může vypovídat o osobnostech aktérů historických událostí, do historie patří. Jediným přiká-
8
záním, které se snažím dodržovat co nejúzkostlivěji, že Hippokratova zásada, kterou mi vštípil můj zvěčnělý otec: „Primum non nocere.“ Především neubližuj více! V Praze a v Třebenicích v červenci roku 2003
9
Petr Charvát
Společnost
N
avštivme teV společně državu českých Boleslavů desátého století a přehlédněme letmo dědictví, jehož se při narození knížecímu synkovi dostalo. Ten sice v této chvíli ještě leží v kolébce – některé se nám ze středověku zachovaly, sestávají ze dvou polokruhových dřevěných čel spojených kolmo na ně vedenými dřevěnými příčli či pruty –, jednou však usedne na knížecí stolec a stane se zodpovědným za osud svého lidu. Nedivte se, prosím, skloníte-li se nad kolébkou knížecího synka a najdete-li v ní zaječí uši či krtčí tlapky; to jen dobrá a prostá chůva se rozhodla zajistit děcku žádoucí vlastnosti i „po našem“ – prostředky široce užívané magie. Nejvíce by nás asi na Čechách desátého století překvapila jejich liduprázdnost a rozlehlost ploch dosud nedotčených lidskou péčí. Tehdejší Čechy měly přirozeně o hodně méně obyvatel, než mají dnes. O kolik méně, o tom se spíše dohadujeme. Rozhodně nedosahoval počet obyvatel naší domoviny v oné době počtu přes jeden milion, a posoudit, zda tu žilo tři nebo čtyři sta tisíc duší, je mimořádně obtížné. Nejspíše však nepochybíme, budeme-li počítat s cifrou asi šestimístného řádu, nepřekračující půl milionu lidí.
Lidé Kdybychom mohli našim dávným předchůdcům stanout tváří v tvář, asi by nás udivil jejich malý vzrůst. U žen se v této době uvažuje o tělesné výšce kolem 160 cm, u mužů asi 165–167 cm. Je celkem přirozené, že se tehdejší lidé vyznačovali tělesnou stavbou daleko méně robustní, než je tomu dnes, a byli spíše štíhlejší a šlachovitější. Naši středověcí před-
32
chůdci byli hůře a méně živeni než my a také daleko více a intenzivněji fyzicky pracovali. Vyznačovali se proto nejspíše velmi výrazným a nepochybně i esteticky působivým svalovým reliéfem a našemu oku by jejich zjev nejspíše lahodil. Celý životní cyklus byl tehdy ovšem kratší než dnes: svalnaté junáky věk vysušil a zkřivil, kvetoucí krása dívek a žen brzy vzala zasvé a pod nemilosrdným vanem let jejich pleG povadla a pokryla se sítí vrásek, a také jejich záda ohnula těžká fyzická práce a starosti s rozením a výchovou potomstva a péčí o rodinu. Práce v tmavých, štiplavými spalinami páchnoucích příbytcích si vybrala svou daň v podobě četných očních chorob, přívětivé úsměvy příliš často odhalovaly zkažené a vykotlané zuby. Přežili-li jste tehdy padesátý rok věku, byli jste, podle slov jednoho z autorů odborné literatury, již „velmi staří“. O hygienické úrovni života našich předků si netřeba činit žádných iluzí. Vypovídají o nich dostatečně výroky učeného pražského rabína z raného středověku, který pečlivě rozlišoval mezi vší a blechou, uznamenav, že „veš je ve vlasech“, leč že „není zvykem blech pobývat ve vlasech“ a že ovšem „jest způsob vší zdržovati se v odpudivém oděvu“. Do těžkých potíží bychom upadli, kdybychom se pokoušeli s našimi předchůdci hovořit. Tehdejší čeština, nebo spíše západní dialekt slovanského jazyka, by nám zněla nejen nesrozumitelně z hlediska slovní zásoby, ale také by se od dnešního jazyka lišila i zvukově. Jen v největší stručnosti – tehdejší řeč v Čechách znala nosovky, jaké má dnes polština, a neměla ještě onen takřka posvátný zvuk, představující poznávací znamení každého rodilého Čecha – hlásku ř. Jen pro názornost si zde ocitujme
Středověká dětská kolébka. Tento nález z Čáslavi pochází z 13. století, ale podle knižních maleb byly takové kolébky obvyklé již ve století devátém
33
nejstarší českou větu, pocházející patrně z dvanáctého století – „Vlach dal gest Dolás zemu bogu i suiatemu Ščepanu s duema dušnicoma Bogučajou a Sedlatú“.
Země I prostředí, v němž tehdejší lidé žili, se od dnešního pronikavě lišilo. Nejen že hory byly zalesněnější než dnes, rostlinný pokryv země daleko rozmanitější a říční koryta hlubší, ale divoká příroda přirozeně překypovala zvířenou všeho druhu. Naši předchůdci chovali zdravý respekt především před smečkami vlků, kteří zvláště v tuhých zimách dovedli být nepříjemnými sousedy. Občas se ale setkali i s hrůzu budícím medvědem a maminky nepochybně nabádaly své děti, aby nechodily po lesních stezkách pod převislými větvemi s hustým listovím, kde by se mohl skrývat dravý a nebezpečný rys. Při okrajích lesních ploch se na otevřených travnatých pastvinách popásali zubři úctyhodné velikosti a z porostu podél říčních břehů se občas vynořili majestátní losi. K běžným zjevům krajiny desátého století musily patřit bobří hráze na větších i menších tocích. Tyto výtvory přičinlivých hlodavců přinášely arci občas, zejména při jarních povodních, lidským příbytkům hoře a bědy. Předměty plující po řekách či potocích vytvářely totiž za nimi nahromaděliny, způsobující po protržení dravé přívaly, jejichž náporu neodolalo nic. Dnes jsme již také odvykli pravidelným sezónním tahům ryb, které v rámci svého životního cyklu pravidelně navštěvovaly horní toky českých vodotečí, aby se tam vytíraly. Lesní zvěř užívala přívětivého přítmí lesů především listnatých. Ty tehdy sestávaly nejvíce z porostů dubu a habru, na méně úrodných půdách také z buku a teprve až ve vyšších nadmořských výškách rostly stromy jehličnaté. Naši předchůdci byli dobře obeznámeni s vlastnostmi dřeva jednotlivých druhů stromů; dřevo pro ně představovalo nejběžnější materiál, bez něhož si vůbec nedovedli svůj každodenní život představit.
Zemědělství Dřeva bylo zapotřebí především k výrobě nástrojů a potřeb pro nejběžnější a nejčastější zaměstnání Čechů oné doby, zemědělství. Poté, co hospodáři klopotnou prací vyklučili ve světlejších lesních plochách polnosti přiléhající k příbytkům, osévali je a sklízeli tu více, tu méně skrovnou
34
Orebné a sklizňové nářadí – radlice, krojidla k pluhu či k rádlu sloužící k rozrývání země před radlicí pluhu, srpy a kosy – z raného středověku českých zemí
úrodu. Seli především pšenici, ječmen a žito, v menší míře oves, ale také třeba proso a pohanku. V zahradách, tvořících součásti usedlostí, se hospodyně staraly o pěstovanou zeleninu – víme o kapustě, okurkách, cibuli, česneku, mrkvi, řepce, celeru nebo různých druzích salátu. V kuchyni užívali k přípravě pokrmů i kmínu nebo majoránky. Pečovalo se však též o ovocné stromy – jabloně, hrušně či slivoně, a hospodyně často ohýbaly záda nad záhonky lnu, konopí či máku. Nástrojový park zemědělce desátého století byl jednoduchý a energeticky nenáročný. Cokoli mohli, zhotovili si hospodáři sami ze dřeva nebo jiných organických materiálů. Nečetné nástroje železné – srpy, krátké kosy a hlavně všeobecně použitelné sekery – střežili před nenechavci jako oko v hlavě. Zdá se, že nejstarší pole raně středověkých Čech ležela v přibližně kruhovém pásmu okolo vesnic. Z celé této původně vyklučené plochy
35
obdělávali však rolníci nejspíše jen část, určitou výseč, zbytek nechávali odpočívat a zarůstat přirozenou vegetací. Měli tak v každém okamžiku k dispozici čerstvou půdu plnou živin a schopnou dávat relativně bohatou úrodu. Některé původně vyklučené a obdělávané pozemky mohly dokonce znovu zarůst až lesním porostem; z přemyslovských Čech tak víme třeba o lesích zvaných Prosnice a Prosné. Již mnoho inkoustu bylo prolito v půtkách o výnosnost raně středověkého zemědělství. Tradiční bádání pracovalo s myšlenkou středověkého člověka, pohybujícího se neustále na pokraji smrti hladem. Tento názor se opíral o údaje některých raně středověkých pramenů, podle nichž bylo k uživení jedné osoby vyňaté z bezprostředního obživného procesu – rytíře nebo mnicha – zapotřebí práce asi třiceti zemědělců. V druhé polovině dvacátého století se přešlo do jisté míry k opačnému extrému. Na základě přepočítávání kalorické hodnoty potravinových přídělů, zaznamenaných v některých pramenech raného středověku, dospěli tehdy badatelé k představě, že se někteří středověcí lidé bezmála přejídali. Jen pro srovnání – zatímco dnes se pro těžce tělesně pracujícího člověka pokládá za přiměřený denní příděl asi 3000 kalorií, došli tehdy odborníci k objemu denních energetických příjmů pohybujícímu se v rozmezí 5000–6000 kalorií! Tyto interpretace byly nejspíše oprávněně odvrženy a dnes se spíše snažíme zaujmout polohu zlatého středu. Tedy ani bledé, hladem zbědované a vyzáblé přízraky, ani kulatá bříška a ruměné tváře rubensovských venkovanů. Zdá se nicméně, že zemědělství raně středověkých Čech se jistou měrou produktivity vyznačovalo. Asi sto let po době, o níž tu píšeme, stanoví kníže Vratislav II., zakladatel vyšehradské kapituly, že jednotliví kanovníci mají mít ke své obživě jednotlivá popluží („aratra“). Kolik takové popluží obnášelo, jako obvykle se neví, měla to však být rozloha orné půdy, kterou mohl účinně vzdělávat jeden oráč s plužním potahem. Z toho by tedy vyplývalo, že obyvatelé jedné zemědělské usedlosti byli schopni vyrobit tolik živin, že to stačilo na obživu jedné osoby vyňaté ze základního cyklu agrárních prací. Podle údajů barokního soupisu obdělávané půdy, tzv. tereziánského katastru, dávaly nejlepší české půdy ještě v 18. století osminásobek výsevku. To naznačuje, že v čerstvém stavu a při menším zatížení mohla v desátém století půda rodit relativně velmi hojně. Celé dějiny českého státu v desátém století ostatně potvrzují základní skutečnost, že zemědělství oné doby bylo bezpochyby schopno nadvýrobek dodat. Bez odčerpávání určité části zemědělské produkce, která musela být investována
36
do provozu státu, by totiž civilizovaný život včetně knížecí vlády a správního aparátu, vojenských tažení, budování hradů, ale i včetně existence a práce církevních institucí a staveb, nebyl naprosto možný. Jedním z důvodů, proč nedovedeme přesněji odhadnout kalorický příjem člověka desátého století, může být skutečnost, že počítáme pouze s výnosy zemědělství a zapomínáme na chov hospodářského zvířectva. Pastýři oné doby, doprovázeni hlídacími psy, putovali po horách i dolinách se stády ovcí, koz i hovězího dobytka. Strategického významu nabyly jistě již v této době chovy koní, významné z hlediska prvořadé bojové hodnoty soudobých jízdních jednotek. Stáda koní se popásala ve volné krajině; zhruba od dubna do října bylo však třeba zabránit jim v občasných vpádech na obilná pole. Za humny vsí, v jejich uličkách a na návsích i na volných prostranstvích hradů ryla prasata, která hospodáři živili odpadem z různých obživných činností, jimiž se zabývali. Na dvorcích a zahradách kvokaly slepice, batolily se kachny a kolébaly husy, na zápražích usedlostí se vyhřívaly kočky držící v šachu populace hlodavců, devastujících zásoby zrna. Hospodářský význam mělo podle všeho zejména zpracování dobytčího mléka a mlékárenská výroba, jakož i používání zvířecí vlny a srsti při výrobě textilu. Hospodáři desátého století si nepochybně osvojili celou řadu obživných postupů a nenechávali stranou ani zdroje, poskytované nekultivovanou krajinou. Už jsme mluvili o rybách, které nepochybně představovaly významnou položku na jídelníčku tehdejších Čechů. Zvláště výrazně se asi uplatnily při masových výskytech, jakými byly třeba rybí tahy. Pokud se týče lovu, byl později v přemyslovských Čechách výhradním právem knížecím a královským. Nevíme ovšem, bylo-li tomu tak již v desátém století, a osobně o tom pochybuji. Nepochybně vylepšil občas jídelníček selských rodin třeba zajíc ulovený do oka či veverka sestřelená šípem či zasažená vrženým kamenem. Požívání veverek se později stalo výsadním právem knížecího dvora a známe je třeba z prostředí biskupského paláce 11. století na Pražském hradě. Zcela běžný byl zřejmě sběr plodin rostoucích ve volné přírodě. K nim patřily nejen oblíbené lesní jahody, maliny, ostružiny či borůvky nebo brusinky či šípky, ale třeba i chmel, který tehdy ještě zájemci o zlatavý mok trhali ve volné přírodě. Jak chutnalo pivo z takové suroviny uvařené, se mne ani neptejte – musím doznat, že to nevím. Zato pěstitelé vinné révy v Čechách desátého století nechyběli. Obávám se, že naši dávní předchůdci plenili divoká včelstva a brali jim jejich med.
37
Objemy vosku, o kterých občas slyšíme, však zcela nevylučují, že tehdejší včelaři se už svému povolání věnovali profesionálně a že pilný hmyz chovali ve velkém. Naše lesy sloužily přirozeně již tehdy jako zdroje surovin, zejména stavebního dřeva, a již v této době se nejspíše na hladinách našich řek začaly objevovat vory.
Řemesla Netřeba zvlášG komentovat skutečnost, že čeští výrobci desátého století nikterak nezaostávali za odborníky sousedních zemí a že dovedli domácí i zahraniční spotřebitele zásobit veškerým zbožím, o něž projevili zájem. Práce s hlínou a kamenem, kostí i kovem, takovými organickými hmotami, jako bylo dřevo, kůže či textil, a nakonec i výroba zcela umělých materiálů, jakým bylo třeba sklo, probíhala u nás tehdy jak v rámci jednotlivých domácností nebo vesnických osad pro místní spotřebu, tak i na vysoké profesionální úrovni. Čeští řemeslníci byli schopni dodat i neobyčejně působivě zpracované šperky z drahých kamenů, nesoucí velmi elegantní výzdobu drobnými zlatými kuličkami (granulace) i jemnými vzorci vytvořenými ze zlatého drátku (filigrán). Zato nejnamáhavější práci ze všech vykonávaly přadleny a tkadleny, naprostou většinou hospodyně a paní domu, které musily nejen upříst látku na veškeré šaty, do nichž své rodiny strojily, ale také látku utkat a obvykle i oděvy, prostého střihu, ale odolné a praktické, osobně ušít. Byly to hodiny a hodiny práce, po které se v prstech dívek i vdaných paní otáčela vřetena s nasazenými
Vřeteno k předení niti s nasazeným přeslenem. Na vřeteno se navíjela upředená nit, kterou ještě zpevňoval kruhový pohyb vřetene, uváděného do otáček přeslenem jako setrvačníkem
38
přesleny, a kilometry a kilometry niti, která tak z jejich rukou vyšla. Není vůbec divu, že představa nadpřirozených bytostí ženského pohlaví, které předou každému z nás nit života, byla nejspíše známa i v přemyslovských Čechách.
Takto elegantními šperky se pyšnily vznešené dámy pražského knížecího dvora v době Boleslavů
39
Obchod Výsledky práce domácích řemeslníků a rovněž prospektorů, kteří již tenkrát křižovali krajinou a hledali ložiska železných i barevných a cenných kovů, se směňovaly na tržištích v podhradí velkých ústředí a na všeobecně známých a přístupných místech. Vedle trhu domácího, který asi při všeobecně samozásobitelské povaze české společnosti desátého století příliš velkého obratu nedociloval, víme v českých zemích již od samého počátku tohoto věku o přítomnosti dálkového obchodu mezinárodního. Zdá se, že onou dobou opouštěly Čechy především suroviny a polotovary, například právě uvedený vosk, a případně též zboží, která naším územím
Takovéto boty se nosily za vlády Boleslava II. Nález ze samého počátku 11. století z Přerova
40
procházela jako zásilky tranzitního obchodu, třeba saská sůl ze solivarů v okolí Halle an der Saale. Již od doby kolem roku 900 však naši podnikatelé nabízeli na zahraničních trzích „zboží“, se kterým nemohli neuspět – otroky a otrokyně. O tom uslyšíme více později. V zemi obíhala celá řada směnných prostředků, užívaných jako všeobecné hodnotové ekvivalenty nabízených zboží. Vedle stůčků hedvábí a ingotů z různých kovů standardní váhy to byly především pověstné šátečky, o nichž se zmiňuje emisar córdobského chalífátu Ibráhím ibn Ja’kúb, který navštívil české země někdy v šedesátých letech desátého století. Z jeho zprávy se zachoval úryvek, který popisuje, jak čeští Slované užívají při obchodu zvláštních textilních výrobků standardní velikosti, tkaných tak řídce, že se nehodí v praxi k ničemu jinému než právě ke směňování. Podle córdobského cestovatele byl poměr oněch šátečků
Mince českého knížete Boleslava II. (972–999)
41
k minci ustálen a tento všeobecně známý poměr sloužil k rychlému přepočtu cen jednotlivých druhů zboží v libovolné podobě oběživa. Zdá se, že Čechové desátého století užívali oněch šátečků co „drobných“, neboG stříbrná mince měla podle Ibráhímových údajů hodnotu poměrně vysokou. Právě tento údaj způsobuje však badatelům jisté rozpaky, neboG si povšimli, že kdyby Ibráhímem uváděné ceny opravdu platily, bylo by v Čechách desátého století obilí levnější než v Egyptě! Kromě těchto různých podob oběživa se u nás ovšem nakupovalo i za stříbrnou minci západní, karlovské váhové soustavy. První takové peníze zarazil snad již otec našeho hrdiny, Boleslav I., a do konce 10. století v rukou našich obchodníků a mohovitých členů společnosti zcela zdomácněly. Nejstarší české
Mince ražené Soběslavem, synem Slavníkovým. Nahoře starší typ z mincovny v Malíně, dole mladší libická mince s útočícím orlem(? nebo s pelikánem rvoucím si hruV?) a s rukou držící dýku
42
mince napodobovaly ražby bavorského města Řezna, brzy se však čeští mincmistři orientovali na širší mezinárodní trh a počali razit minci napodobující anglosaské denáry krále Ethelreda II., známého pod jménem Ethelred Zlé rady (Ethelred the Unready, slovní hříčka se jménem anglosaského Adalráda Unráda, 978–1016), tehdy oblíbené platidlo na trzích po obou březích Baltského moře, kam tehdejší český obchod především směřoval. Kdybychom měli popsat orientaci českého dálkového obchodu na tehdejší světové trhy, připodobnili bychom ji nejspíše k větrné růžici směřující do čtyř světových stran, ale otočené o 45°. Bylo to způsobeno tím, že hlavní obchodní tepny se tehdy kryly se směry velkých řek, které z Čech vytékaly nebo proudily v jejich těsné blízkosti. Na severozápad tak obchodníci z Čech cestovali po Labi a na severovýchod po Odře a Visle až k pobřeží Baltského moře. Na jihozápad zajížděli proti toku horního Dunaje až do Würzburku a Mohuče a na jihovýchod se naopak vypravovali po proudu Dunaje až k Černému moři. České výrobky, především už uvedené suroviny a polotovary (vosk, stříbro, snad i živý dobytek) směřovaly do všech těchto končin světa, kam se také dopravovali už uvedení otroci a otrokyně. Většina českého raženého stříbra desátého století směřovala do Pobaltí, na Gotland a do jižní Skandinávie. Nevíme, co tam za ně čeští exportéři nakupovali; můžeme si představovat různé druhy orientálního zboží, jichž bylo na pobaltských trzích dost a dost. Při výskytu tisíců kusů českých mincí nám však přece jen ekvivalent těchto investic v českých zemích chybí. Nelze proto vyloučit, že u těchto peněz nešlo o platby za zboží, ale spíše za služby, a zde už si můžeme představovat rozsáhlé přemyslovské „náborové akce“ mezi nezaměstnanými vikingy obou břehů Baltského moře. Vzhledem k tomu, že víme jistě, že v družinách členů přemyslovského rodu skandinávští bojovníci sloužili, je možné, že tyto nálezy zachycují úspory ze žoldu, který přemyslovská správa najatým válečníkům platila.
Ibráhím ibn Ja’kúb – z Córdoby až na konec světa Padla tu již zmínka o andaluském vyslanci a cestovateli Ibráhímovi ibn Ja’kúbovi, který v šedesátých letech desátého století navštívil Čechy a zanechal o tom obšírnou zprávu. Tento muž stojí za to, abychom mu věnovali více pozornosti. Právě jeho návštěva ukazuje dobře, do jaké míry
43
byly Čechy desátého století již integrovány do sítě dálkových evropských spojů a vztahů. Ibráhím ibn Ja’kúb at-Turtúší se narodil ve zjevně dobře situované rodině v katalánském městě Tortose, ležícím v ústí řeky Ebra do Středozemního moře, nejspíše někdy na přelomu dvacátých a třicátých let desátého století. Přídomek „al-Isra¯l¯“, užívaný stabilně autory, kteří z jeho zpráv citovali, dokládá Ibráhímův židovský původ. Ve městě Tortose, ležícím na březích řeky mezi dvěma horami, nechal córdobský chalífa Abdarrahmán III. (918–961) zbudovat rozsáhlá přístavní zařízení pro námořní obchod a můžeme tedy říci, že vábení mořských plání a ničím neomezených obzorů azurového moře a modrého nebe i vůně exotického zboží a ruch obchodního podnikání provázely malého Abraháma již od kolébky. Jeho rodiče dali synkovi znamenité vzdělání, a to nejen ve svatých písmech hebrejských, ale také v arabštině i ve vědách profánních. Abrahám přirozeně plynně hovořil i psal arabsky, jak to u židovských vzdělanců v zemi Andalús oné doby bylo obvyklé.
Klenby Velké mešity v Córdobě v zemi Andalús, desáté století
44
Když dospěl, odebral se zřejmě nadaný mladík do sídelního města chalífátu země Andalús (dnešního Španělska), Córdoby. Tam si jeho schopností povšiml Chasdaj ben Šaprut (asi 905 – asi 975), chalífův dvorní lékař a též ministr zahraničního obchodu, jakož i zástupce židovské menšiny u dvora a jeden z nejvlivnějších mužů chalífátu. Nevíme bohužel, čím se Ibráhím v Córdobě zabýval, ale ze zpráv, které o své potomní zahraniční cestě zanechal, vyplývá, že ho zajímaly otázky spadající do pravomoci úředníka správy chalífátu s titulem „muchtasib“. Tento hodnostář měl na starosti otázky provozu městských tržišG, správný průběh všech obchodních transakcí i jejich odpovídající zdanění státem, jakož i řešení sporů, které při tom mohly nastat. Do jeho pravomoci spadaly však také záležitosti veřejného pořádku, zdravotnictví a hygieny. Chasdaj se právě tehdy snažil navázat spojení s mocným chanátem judaistického kmene Chazarů v Povolží a Přikaspí a problematikou východní Evropy se intenzivně zabýval. Zřejmě v prostředí kolem Chasdaje vznikl plán vyslat na východní okraj Evropy zvláštního emisara, který by na vlastní oči ohledal hospodářský potenciál tamních krajů a o výsledku zpravil córdobský dvůr. Výběr takového posla nebyl nejspíše snadný, neboG soudě podle běžné praxe byla výprava konána na státní útraty a příslušní úředníci tedy právem očekávali výsledky. Proč padla volba právě na Ibráhíma, se už nikdy nedozvíme. V každém případě to byl právě on, kdo buV v roce 961 nebo 965 – chronologie není jasná – vyrazil na cestu, která mu měla získat nesmrtelnost. Ibráhím odcestoval do Bordeaux, kde se nalodil na plavidlo plující podél atlantického břehu Evropy. Víme, že spatřil na této trase město Rouen v Normandii a zanechal rovněž popis velkého obchodního střediska Hedeby na nejužším místě Jutského poloostrova, v místě, kde se lodi přetahovaly přes Jutskou šíji z řeky Treene do mořského zálivu Schlei, aby si cestovatelé zkrátili cestu ze Severního do Baltského moře. Vylodil se kdesi v jižním Pobaltí na území, jemuž vládl slovanský kníže jménem Nakon. Odtud nepochybně zimou se třesoucí Ibráhím prošel šikmo pomořskými rovinami na jih až do Magdeburgu na Labi, kde jednal s císařem Otou I. Oč přesně šlo, nevíme, ač Tortosan zanechal zprávu o učených rozhovorech, které s Otou vedl, zvláště o zemi bojovných žen Amazonek. Šlo nejspíše o pokračování ve stycích mezi Otou a chalífou Abdarrahmánem, navázaných již na počátku padesátých let desátého století. Z Magdeburgu zamířil Ibráhím do Prahy, kde strávil nějaký čas. Za velmi pravděpodobný lze pokládat pobyt u jeho zdejších židovských
45
souvěrců a obecně se předpokládá, že právě Ibráhímova návštěva naznačuje již početnější židovské osídlení, nejspíše někde na dnešní Malé Straně pod hradbami Pražského hradu. Ibráhím zjevně přibyl do Prahy ve dnech konání trhů – ty bývaly obvykle sezonní – a zanechal tak nejen zprávu o kupcích rozličných národností, kteří sem za obchodem přijížděli, ale i o směňovaných druzích zboží a dokonce i o různých typech oběživa, jichž tehdy obchodníci v Praze užívali. Ibráhím slyšel v Praze mluvit slovansky a jeho průvodci mu také některá slova tohoto jazyka, která později vložil do své zprávy, zevrubně vysvětlili. Slyšeli jsme už, že právě židovští podnikatelé hovořili v naší části Evropy v raném středověku slovanštinou (lišón kenaán), kterou pečlivě odlišovali od němčiny (lišón aškenáz). Z Prahy nastoupil již Ibráhím cestu nazpět. Volil k tomu z neznámých důvodů trasu středním Německem na sever od Dunaje, snad vzhledem k proslulosti široko daleko známého říšského kláštera ve Fuldě, který navštívil. Na tržišti v Mohuči na Rýně (Mainz) si povšiml prodeje zboží velmi exotického, až z Indie. Zajásal, když tam spatřil v oběhu stříbrné muslimské mince, dínáry, ražené ve středoasijském Samarkandu, jejichž opisy dovedl číst. Odtamtud se pak již pustil starou římskou cestou přes Verdun a Lyon do provençalského Marseille, kde se znovu nalodil a odplul do vlasti. Jistě mu unikl vzdech úlevy, když po všem trmácení po nepohodlných cestách Evropy spatřil břehy rodné země Andalús. Tím bohužel naše informace o Ibráhímovi a jeho cestě končí. Víme, že sepsal cestovní zprávu, která se nám však nezachovala celá. Pozdější autoři z ní pořídili výpisky a tak se do dnešní doby zachovaly alespoň zlomky Ibráhímova textu. Zachovali je zeměpisci 11. století al-Bekrí a al-Udhrí, encyklopedista 13. století al-Kazvíní a kompilátor století 15. al-Himjárí. Proč se vlastně Ibráhím na svou velkou cestu vypravil, dodnes nevíme. V muslimském světě má jeho výprava vlastně jen jednu analogii. Je jí cesta po východní Evropě, kterou ve 12. století podnikl Abdulhamíd al-Garnátí (GranaVan, rovněž z Andalusie), jenž nám zanechal cenné zprávy o Rusku a MaVarsku. Šlo nejspíše o zájmy obchodní; Chasdaj, který hodlal navázat styky s mocným chanátem Chazarů, měl možná v úmyslu vytvořit transevropskou obchodní tepnu, která by přes dnešní Francii, Německo, slovanské a byzantské kraje opravdu sahala až do Povolží. V Córdobě se nepochybně vědělo, že právě o takové dálkové trase obchodních spojů, která dokonce sahala až do Číny, hovořil již v devátém století ministr pošt a spojů tehdejšího chalífátu, Íránec jménem ibn
46
Churdasbíh, ve svém popisu sítě spojů, jíž užívali muslimští cestovatelé, Knize cest a království (Kitáb al-masálik va l-mamálik). Měli po ní tehdy obchodovat záhadní radhánští Židé. Pokud takový projekt na córdobském dvoře v desátém století vznikl, nepodařilo se jej uskutečnit, neboG již roku 965 se chazarský chanát zhroutil pod náporem vojsk ruského knížete Svjatoslava Igoreviče. Projekty a politické záměry nicméně přicházejí a odcházejí, kdežto lidská touha po poznání a odvaha pustit se za hranice všedních dnů žije věčně. Zachovejme tedy neohroženého Andalusana, který dorazil ze Středomoří až na konec světa a zpět, ve vděčné vzpomínce. Jeho souvěrce prosím, aby zaň příležitostně odříkali kaddiš; velmi si to zaslouží.
Osídlení Jak asi viděl Ibráhím zemi pro něj nepochybně tak vzdálenou? V zeleném pokryvu lesnatých Čech se takřka ztrácely desítky vesnic, v nichž tehdejší obyvatelé země žili. Sestávaly obyčejně z několika usedlostí (zpravidla méně než deseti), zbudovaných ze dřeva a krytých nejspíš doškem. Ústřední obytné domy bývaly doprovázeny drobnými stavbičkami provozního a hospodářského rázu – chlévy, stájemi, sýpkami, sklady
Jen málo dokladů raně středověkého nábytku se zachovalo až po naše časy. Tato truhla, uložená dnes v katedrále v Burgosu, náležela prý kdysi legendárnímu válečníkovi Rodrigo Díazovi de Bivar, který proslul pod jménem el Cid či Campeador (1049–1099)
47
a podobně. V ohradě usedlosti mohly ale stát i sauny. V rámci těchto usedlostí se zelenaly i nejspíše ohrazené zahrádky a panoval okolo nich čilý ruch lidský i zvířecí. Vnitřní prostory obytných domů bývaly zařízeny velmi prostě, s minimem nábytku a někdy se schránou na cennosti pod podlahou. K obložení stěn a zútulnění interiéru se asi dost často užívalo rohoží pletených z rákosu. Lůžka mohly nahrazovat spací plošiny, kdy byla část obytné místnosti přehrazena nízkou přepážkou a takto vzniklý prostor vyplněn střídavě kladenými vrstvami izolačního materiálu (z polského příkladu známe střídavě kladené vrstvy stromové kůry a vydělané kůže, v počtu nejméně 19 za každou surovinu). Svrchní část takové plošiny mohla být opatřena pokryvem, textiliemi či kožešinami, do nichž se spáči zachumlali. Místnost bývala vytápěna otevřeným ohništěm či hliněnou pecí. Rodina žila prakticky neustále pohromadě a asi bylo málo činností, při nichž by byly děti své rodiče nespatřily. Nevíme, do jaké míry se od tohoto zřejmě obvyklého obrazu lišily příbytky bohatých a vlivných členů společnosti. V každém případě se obvykle nacházely na opevněném krajském či zemském ústředí. Dnes užíváme pro taková stará opevnění výrazu „hradiště“, pro tehdejší obyvatele to ovšem byly hrady. Opevnění zpravidla sestávalo z masivního valu na-
Tak vypadaly hrady desátého století u našich severních sousedů. České hrady se od nich vzhledem asi příliš nelišily
48
sypaného z hlíny a kamene do nějakého druhu vnitřní podpůrné konstrukce, roubené ze dřeva. Jeho čelní stěna bývala posílena kamenným obložením, aby lépe odolávala nepřátelským akcím i vlivu podnebných činitelů. Účastí na výstavbě takovýchto opevnění plnilo obyvatelstvo země své pracovní povinnosti. Do hradů vedly brány uzavírané masivními kovanými vraty a uvnitř nich stály usedlosti podobné vesnickým domům. Měly možná honosnější exteriérovou výbavu a alespoň některé z nich poskytovaly přece jen jistou míru pohodlí. Nový archeologický výzkum třeba odkryl stopy srubových domů desátého století, sestávajících z větší, nejspíše obytné místnosti, a z přilehlé komory, kde stála velká pec. V tomto případě máme před sebou zřejmě obydlí „vybrance“, který si mohl dovolit zaměstnávat ve vedlejší místnosti topiče, udržujícího v „salonu“ snesitelnou teplotu. Také nábytkové vybavení bylo asi náročnější a vedle stolů a sedadel a také nejspíše skutečných lůžek s povlaky z přepychových látek (hedvábí) se mohly uplatnit i truhly a různé textilní doplňky, možná i čalouny čili nástěnné koberce podoby proslulého koberce z Bayeux. Rovněž dalšími interiérovými doplňky, zejména přepychovým stolním nádobím z drahých kovů nebo exkluzivních dovážených materiálů, jako sklo či křišGál, dával pán domu najevo své bohatství a moc. V době Boleslava II. můžeme již v našem dvorském prostředí předpokládat i znalost stolních her, jimiž si vznešená společnost krátila čas, bystřila důvtip a pěstovala své kombinační schopnosti. V rámci hradů stávaly též kostely, dřevěné i první kamenné stavby s pevnými dveřmi, zvony a oltáři vybavenými svícny, relikviáři, mešními nádobami a dalšími liturgickými potřebami. Víme o výskytu lžiček na kadidlo a dnešní křesGany by asi překvapila podoba tehdejších kalichů, z nichž se přijímalo pod způsobou vína. ( Je třeba poznamenat, že v této době přijímají věřící ještě zcela běžně pod obojí způsobou. Odlišení, kdy kněz přijímá pod obojí způsobou, kdežto laici pouze pod způsobou chleba, přinese až 13. století.) Bývaly – totiž ony kalichy – velké, objemné a opatřené dvěma uchy pro lepší uchopení. Pod způsobou vína přijímali věřící pomocí trubiček z pružného a pevného materiálu, někdy i z drahocenného kovu, jejichž konce vnořili do kalicha pod hladinu tekutiny, aby ani kapka nepřišla nazmar. Tím ovšem získáváme také představu o početnosti prvních křesGanských obcí u nás. Ke kostelům přiléhaly v této době již zcela obvykle hřbitovy, kam ukládali příbuzní těla křesGanů, kteří ukončili svou pozemskou pouG. Ostatní obyvatelé, kteří nebydlili na hradech, v jejichž obvodu zpravidla nejstarší kostely stávaly, pohřbívali své zesnulé na hřbitovech podle své víry. Z této
49
doby známe řadu venkovských hřbitovů, na nichž jsou těla mrtvých mužů, žen i dětí uložena v řadách vedle sebe. Ještě ve 40. letech 11. století uvádějí naše písemné prameny „hřbitovy věrných“, z čehož vyplývá, že tehdy existovaly i „hřbitovy nevěrných“, tedy nekřesGanů. Jeden hřbitov, který je nejspíše kamennou zídkou rozdělen na křesGanský a pohanský „sektor“, rovněž z jedenáctého století, se podařilo prozkoumat v Žalanech u Teplic. Pro století desáté musíme proto zcela přirozeně předpokládat pochovávání nebožtíků na hřbitovech vyhrazených příslušníkům jejich víry. V této době křesGanství na nekostelní hřbitovy teprve proniká, jak dokládají některé zlomky náhrobních kamenů s kříži v prostředí jinak zcela tradičně vybavených nekropolí.
Společnost O společnosti českých zemí v desátém století se toho napsalo již velmi mnoho, ale ověřených faktů zůstává bohužel stále velmi málo. Knížecí dvůr, na němž se vedle samého vladaře a jeho rodiny uplatňoval především jeho správní a organizační personál, vojáci, kněží a významní dvořané, se asi od běžné společnosti dost pronikavě odlišoval. Opakovaně – a celkem bezvýsledně – diskutovanou otázkou zůstává v této souvislosti problém sociálních struktur většinového obyvatelstva Čech a především otázka takzvaných českých kmenů. Dosavadní bádání praví zhruba toto: Již od počátku osídlení českých zemí slovansky mluvícím obyvatelstvem se u nás uplatňuje jediný „velký kmen“ Čechů s mnoha knížaty. Tato knížata se scházela na sněmovním poli, na místě, kde měl jednou vzniknout Pražský hrad, a volila si tam „velkoknížete“. Této proceduře učinil s pomocí moravských vojsk Svatoplukových rázný konec v osmdesátých letech devátého století kníže Bořivoj. Ten nechal obehnat staré sněmovní pole opevněním a prohlásil se jediným vládcem kmene Čechů. Takováto představa neobstojí před skutečně kritickým pohledem. Odkud víme, že u nás sídlil jediný „velký kmen“ Čechů? Z písemných pramenů raného středověku. V těchto pramenech však nemůže být napsáno nic jiného. Žáci raně středověkých latinských škol se totiž učili nazpaměG, že země ve středu Evropy, v níž pramení řeky Vltava a Labe, se nazývá Boiohaemum či Bohemia a její obyvatelé Bohemi, Češi. Jak se obyvatelé našich zemí mezi sebou nazývali sami, o tom neměli středověcí scholárové na západ a jih od našich hranic ani ponětí, pokud se o tuto
50
otázku zvlášG nezajímali – a pokud ano, zpravidla zjistili pozoruhodné a od tradovaných pouček dost odlišné skutečnosti. Otažme se však našich vlastních, domácích pramenů, jak se nazývaly nejstarší obyvatelské skupiny středověkých Čech. Ony názvy nezachycujeme přirozeně v původní podobě, nýbrž až v listinách 11.–12. století v podobě pojmenování vesnických kolektivů, přesídlených na rozkaz přemyslovských knížat z domoviny těchto obyvatelských jednotek do nového prostředí. Takové přesídlení se odehrálo jistě před tím, než se jména oněch obcí dostala do písemných pramenů, a můžeme tedy počítat s tím, že tato etnická, původně však nejspíše „kmenová“ jména žila ještě ve stoletích 10.–11. Zachycují takto dnes nejstarší dostupnou vrstvu názvů, z nichž můžeme usuzovat na podobu původního osazení českých zemí. Jen velmi stručně: jména s největší šancí na pradávný původ takto zachycujeme čtyři – Češi, Doudlebi, Charváti či lépe Chorvati a Lemuzi. Původ jména Čechů nikdo dosud přesvědčivě nevysvětlil. Název „Doudlebi“ má pocházet z některého z jazyků turkických a dostali se k nám tedy nejspíše prostřednictvím avarským. Pro etnonymum „Chorvati“ se dnes uznává původ íránský a je velmi pravděpodobné, že i oni k nám připutovali odkudsi ze severního Černomoří. Jméno „kmene“ se odvozuje od středoperského há’urvátá, „strážci stád“, a nešlo tedy vůbec o žádný kmen, tedy jednotku pokrevně organizovanou, nýbrž o profesionální sdružení, patrně cosi na způsob blízkovýchodních beduinů. Konečně původ jména Lemuzů se hledá v některém z jazyků keltských. Takto se jeví dnešnímu jazykovému bádání struktura nejstaršího obyvatelstva středověkých Čech. Jak ještě uslyšíme, přestaly tyto skupiny hrát reálnou politickou roli někdy po roce 850 a sociální krajina přemyslovských Čech – a nejspíše i držav Boleslava II. – byla charakterizována uskupeními zcela jinými. Jejich přehled podává vedle nečetných, avšak jasně hovořících pramenů cizího původu, vesměs nikoli z latinského prostředí, zejména listina, jíž císař Jindřich IV. potvrdil dne 29. dubna roku 1086 v Řezně rozsah hranic pražského biskupství. Na této písemnosti je podstatné, že nejspíše popisuje rozsah původní pražské diecéze tak, jak vznikla v sedmdesátých letech desátého století, tedy v době, kterou se zde zabýváme. Způsob, jímž císařská listina popisuje hranice daného území, je příznačný pro starší dokumenty, vzniklé před rokem 1000. Vypisuje totiž jména obyvatelských kolektivů, sídlících na hranicích vytyčovaného území, a tak vlastně poskytuje jakýsi, byG i velmi letmý a neúplný, obraz o tom, jaké skupiny sídlily tehdy na území Čech.
51
V zásadě se v textu této listiny vyskytují obyvatelská pojmenování dvou typů: kolektiva s připojenou koncovkou -ané (třeba Děčané nebo Pšované) a pak kolektiva s koncovkou -ici (třeba Litoměřici, tehdy ovšem ještě Ljutomirici). Právě takováto uskupení obou typů tvořila zřejmě naprostou většinu skupin obyvatelstva, sídlících v Čechách patrně již od desátého století. Je možné, že tyto skupiny tvořily již součást starších „etnických“ uskupení před rokem 850, naše prameny však o tom ničeho nevypovídají a tuto domněnku nelze tedy doložit. Jak lze charakterizovat pojmenování na -ané a pojmenování na -ici? Především a za prvé: ani jedno z nich se nevztahuje na to, co jsme zvyklí nazývat „kmeny“ a co dnešní etnologie jmenuje jako „klany“ – příbuzenské skupiny, sahající známým způsobem v jedné linii k jednomu předkovi či k jedné zakladatelské dvojici sedm až osm generací zpět. Jména s koncovkou -ané jsou zcela prostě jména sousedská a označují skupinu obyvatel, která přišla z daného místa či kraje, sídlí poblíž nějakého nápadného objektu nebo v definované situaci a podle této okolnosti se nazývá. Tak „Vážané“ přišli na své současné bydliště od řeky Váhu, „Moravané“ z Moravy. Děčané sídlí v okolí Děčína, Pšované v okolí Pšova či Mělníka. Jsou ovšem i jména jako „Dolané“, dnes asi „Dolňáci“, lidé sídlící v níže položeném místě, „Hořané“, celkem jasně „Horňáci“, nebo také „Poličané“, lidé sídlící na polici, tedy na plochém břehu vodního roku, či „Bělané“, ti, kdož sídlí na březích říčky Bělé. A tak dále a tomu podobně. Je zcela zřejmé, že tento typ jmen nelze vůbec vysvětlovat v návaznosti na nějakou obecně sdílenou organizační formu, třeba na pokrevní pouta mezi jejich členy. Jsou to, prostě a jednoduše, jména sousedská; občané Spojených států severoamerických by užili výrazu „neighbourhoods“. Zajímavější už jsou jména druhá, k nimž se připíná koncovka -ici. Ani zde neplynou naše informace zvláště bohatě, jisté náznaky však máme. Šlo o příbuzenské obyvatelské kolektivy, odvozující svůj původ soustavou obecně známých pravidel od jednoho pradávného předka. Právě jméno onoho předka tvoří základ pojmenování, k němuž se pak připojuje koncovka -ici. Naši shora uvedení Ljutomirici by takto byli potomky pana Ljutomira. K tomu jen na okraj: přehláska -u- v -i- nastala až ve čtrnáctém století a přechod -r- v -ř-, takřka erbovní hlásku češtiny, měl nastat již na konci 13. století. Nemáme doklady o tom, že by se pojmenování na -ici pojila k osobám známým z historických pramenů, můžeme se proto domnívat, že se vztahovala buV k předkům zcela mýtickým a smyšleným, anebo že oni předkové žili déle než padesát let před vznikem pojmenování. Pade-
52
sát let je totiž maximum doby, po kterou je schopna nekultivovaná lidská paměG podržet ověřitelné informace. Tyto skupiny -ici mají tedy mýtické předky, avšak způsob, jímž od nich odvozují svůj původ, je všeobecně znám. Skupiny mohou mít více souběžných rodových větví (jsou doloženy až čtyři) a zdá se, že v jejich konstrukci hrál roli původ po otcích či bratrech. Skupiny na -ici lze v pramenech sledovat, žel, nejdéle po dobu dvou generací a nelze vyloučit, že v některých případech sídlili otcové a synové pospolu, takže nevěsty by se pak stěhovaly za ženichy a nikoli naopak. Jistě vás už také napadlo: tohle jsou přece rody! Ano, zdá se, že kolektivy pojmenované na -ici lze popsat jako jednotky, pro které dnešní etnologie užívá názvu „rozrody“ (lineages, lignages). Jde o skupiny uvádějící svůj původ známým způsobem v jedné linii podle předka, od něhož dělí jeho potomky skupiny 3–4 generace. Takováto společenská tělesa, z nichž mimochodem jedno – neblaze proslulí Vršovci, původně Vršovici – zasáhlo podle kronikáře Kosmy opakovaně do českých dějin, se v našich středověkých pramenech objevují buV pod latinským pojmenováním gens (pospolitost) nebo také genus (tj. pokolení), nebo pod českým názvem „dědici“.
Dědici: dědic dědí, protože má děda Zvláště zajímaví jsou pro nás právě tito dědici. Šlo totiž o poměrně početnou skupinu obyvatelstva raně středověkých Čech, jejichž sociální role určovaly zřejmě do značné míry veřejný život v knížectví nejpozději od roku 1000. Dědici, jež lze zhruba popsat jako svobodné obyvatelstvo, představovali především základní obyvatelskou jednotku držící ornou půdu. Nešlo tu o pověstné „kolektivní vlastnictví výrobních prostředků“, které, jak se zdá, se může za určitých poměrů objevit i v době historicky poměrně mladé a za žádných okolností je nelze automaticky pokládat za pozůstatek rodové předstátní společnosti. Dědina, komplex obdělávatelných pozemků poskytujících obživu určitému kolektivu dědiců, jim sice náleží společně, avšak tento způsob držby zakládá na půdu nárok právní – vlastně genealogický – a neznamená, že by oni dědici drželi, natožpak obdělávali, onu půdu společně. Každý jedinec, narozený do této skupiny – a tedy potomek společného předka, „děda“ – má nárok na podíl na dědině právě proto, že i on pochází v pokrevní linii od „děda“ jako jeho potomek, dědic. Nikdo, kdo se do dané skupiny – tedy ze společného „děda“ –
53
nenarodil, nemá na podíl na dědině nárok. V praxi to vypadalo asi tak, že půdu držely jednotlivé selské rodiny, obývající každá svou usedlost, individuálně a osobně. Dospěly-li v takových rodinách děti, mohly podle uvážení kolektivu dědiců buV převzít půdu rodičů, nebo, po dohodě celé skupiny, mohlo dojít k případnému přerozdělení zemědělských pozemků, případně i k zaujetí nových sídel a zcela novému rozměření a rozdělení orné půdy. Vždy však bylo jasné, komu, nebo lépe kterému hospodáři, půda náleží, kdo ji obdělává a kdo má právo z ní užívat výnos. Tento poměrně jednoduchý a přehledný systém charakterizoval základní skladebnou jednotku sociální tkáně raně středověkých Čech. Jednotlivé dědické rozrody si však podržely i jistou míru autonomie politické a duchovní. Když se v třicátých letech jedenáctého století blíže neurčení dědici opřeli úmyslu knížete Oldřicha věnovat sázavskému klášteru pozemky, které podle jejich názoru náležely jim, uchýlil se zeměpán raději k vykoupení oněch polností, neboG jeho pravomoc nesahala zjevně tak daleko, aby se s tímto nárokem mohl úspěšně střetnout. Je celkem přirozené, že takovéto rozrody pronikaly i do politiky jako celé kolektivy a jejich příbuzenská soudržnost posilovala účinnost jejich veřejného působení. Kronikář Kosmas nám dokonce popisuje svého druhu „kádrování“ obdobných rozrodů ve vztahu ke knížecí službě. Když starý a slepý Jaromír uvádí roku 1035 na trůn křepkého Břetislava, syna zesnulého knížete Oldřicha a půvabné Boženy, doporučuje mu jmenovat do knížecí služby zástupce rozrodů osvědčené věrnosti a oddanosti, Munice a Těptice. Naproti tomu jej varuje před proradností Vršovců, na niž již mnohý zeměpán – též on sám – zle doplatil. Na tomto místě nás nebude zajímat, kdo tu skutečně byl hodný Fridolín a kdo zlý Dětřich, všimneme si spíše politické úlohy celých pokrevních jednotek v přemyslovském státě. České rozrody byly ovšem i jednotkami duchovními. Jejich příslušníci si především udržovali přehled o svých pokrevních vztazích, a nebudeme pochybovat, že jak oni, tak i jejich sousedé a též případní protivníci disponovali obstojnými znalostmi o příbuzenské struktuře celé skupiny. Pozoruhodné doklady tohoto zvyku pocházejí z některých našich dávných listin. V řadě z nich jsou totiž zachycena právní pořízení, učiněná desetiletí a někdy i staletí před sepsáním vlastního textu listiny, který často podchycoval takové akty až po uplynutí poměrně dlouhé doby. Vyskytují se v nich i dary, spočívající v jednotlivých služebných osobách, které, byly-li skutečně věnovány původními dárci – a o tom není důvod pochybovat – musely být v době zlistinění příslušného právního pořízení už dávno mrtvé. Proč potom ale písaři do svých textů taková jména vůbec
54
vpisovali? Důvodem je zřejmě skutečnost, na níž jsme právě upozornili. I u osob poměrně nízkého postavení se totiž muselo udržovat povědomí o vlastním rodokmenu, a jestliže byl předek dané osoby darován před lety do služby třeba církevní instituci, spočíval tento služební závazek na všem potomstvu dotyčného předka. Péče o genealogie rozrodů znamenaly takřka automaticky také úctu k památce předků, před jejímiž extrémními podobami varují české věřící později sepsané kazatelské pomůcky. Krásný příklad takového „kultu předků“ známe z hřbitůvku 11. století v Stehelčevsi u Kladna. Ústředním bodem tamního pohřebiště je hrob osoby uložené v neobvyklé skrčené poloze, obklopený kruhovitým příkůpkem. Ostatní hroby na pohřebišti jsou zjevně k tomuto prvotnímu pohřbu orientovány, neboG k němu směřují svou podélnou osou. Velmi rádi bychom věděli, zda si české rozrody přemyslovské doby zachovávaly dlouhodobě stejné duchovní klima a věroučnou orientaci, jak to velmi názorně popisuje francouzský pramen z přelomu 13. a 14. století pro pyrenejskou horskou ves Montaillou, kde se v jednotlivých rodinách tradičně udržovaly orientace katolické či katharské. Pokud byla víra Čechů přemyslovské doby automaticky dána duchovní orientací tradovanou v příslušných rozrodech, pak arci obvyklým způsobem organizované úsilí o obracení na křesGanskou víru – misie, kázání, přesvědčování, osobní příklad – mohlo sotva mít úspěch. O víře rodiny tu totiž rozhodl ze své pravomoci otec. Zdá se, že kníže a jeho kněží spoléhali spíše jednak na působení času a jednak na atraktivitu státní služby, v níž bylo jistě možno udělat někdy i oslnivou kariéru, arci za předpokladu, že se uchazeč alespoň nominálně hlásil ke křesGanství. České rozrody, značené v pramenech pojmenováními s koncovkou -ici, tak představovaly od doby osvětlené písemnými prameny základní tkáň společnosti našeho raného středověku. Byly to jednotky samostatné, nezávislé a velmi pružné a v podstatě je možno říci, že si všechny své záležitosti obstaraly samy a knížete k ničemu praktickému nepotřebovaly. Proto se zeměpán namísto k násilí musel uchylovat ke konstrukcím myšlenkovým, a proto je také prvotní český stát – ostatně jako každý skutečný stát světových dějin – revolucí hlav, nikoli srdcí a už vůbec ne žaludků. Krásným příkladem této skutečnosti je základní daňová povinnost poddaných přemyslovských knížat, již plnilo patrně všechno svobodné obyvatelstvo, „tributum pacis“ čili doslova daň míru.
55
Mithra, Mihr, mír Daň míru označil kdysi jeden z velkých českých medievistů skutečně za jakési „výpalné“, které se vybíralo za to, že kníže nestíhal své poddané válkou. Ve skutečnosti budou asi věci poněkud složitější. „Mír“ má totiž v pojmosloví přemyslovských Čech význam o dost širší než dnes. Tehdy znamenal i rovnováhu celé sítě uznávaných společenských vztahů, vyvážený stav společnosti, dobrou shodu, harmonii a soulad, asi „fungující společenskou smlouvu“. Jako takový představoval jeden z atributů knížecí moci, svěřovaný mu ke správě a opatrování nebeským ochráncem Čech, svatým Václavem. Proto nesla velice dlouho pečeG každého přemyslovského panovníka vyobrazení svatého knížete s nápisem „mír svatého Václava v rukou knížete XY“. Kníže tak byl majitelem i ručitelem sociální harmonie, a placení daně z míru nepochybně ztělesňovalo závazky, vyplývající pro svobodné obyvatelstvo z účasti na takové smlouvě. Kníže udržoval od věků tradovaný a respektovaný zákon a pořádek, obyvatelstvo mu za to platilo. V tomto případě tedy nešlo o surové odírání bezprávných sedláků pohrůžkou válečných pohrom, ale o smlouvu, uzavřenou dvěma partnery a oběma smluvními stranami také plněnou. Asi nemá smysl, abychom se tu podrobněji pouštěli do vzniku této představy, její hrubý obrys však načrtnout můžeme. Slovo „mír“ totiž vzniklo z pojmenování Mithry, starého božstva dodržování závazků a daného slova ve védské Indii; ve středoperštině se nazýval „Mihr“. Tento „Mihr“, vyslovovaný „mir“, se již na pečetích úředníků sásánovských vládců Íránu v 7. století objevuje přesně ve stejné roli, v jaké jej poznala nejstarší česká společnost, žádající si slovy písně „Hospodine, pomiluj ny“ „žizň a mir v zemi“ – život, jakož i stabilní a vyvážený sociální systém. „Mir“ je tedy knížecím majetkem. Středoperský Mithra, Mihr je arci božstvem slunečním, ale také průvodcem, respektive jednou ze zosobněných ctností, Ahura Mazdy, mazdaistického (zoroastriánského) principu dobra, uctívaného na posvátných ohňových oltářích. Právě on mohl být původně ctěn ve snad ohňové svatyni „Žiži“, nacházející se přibližně v okolí dnešního obelisku z mrákotínské žuly, stojícího na třetím nádvoří Pražského hradu. Mohli bychom si pak představovat, že ústředním okamžikem korunovace přemyslovského knížete bylo převzetí, uchopení „miru“ knížetem prostřednictvím posvátného ohně. Teprve pak mohl následovat obřad nastolení na kamenný stolec. Takto se prvotní přemyslovská knížata mohla stávat držiteli „miru“ a získávat nárok na poplatek za jeho poskytování.
56
České pohanství a co o něm víme Před počtem, objemem a hloubkou prací, věnovaných již po dobu přesahující dvě století bádání českým předkřesGanským náboženstvím, musí nutně zblednout strachy a roztřást se posvátnou hrůzou každý badatel, který se do nelehkého úkolu popsat věroučné soustavy našich předků hodlá pustit. Čteme-li dnes některá obzvlášG zdařilá pojednání našich předchůdců na trnité cestě poznávání raného středověku českých zemí, divíme se bezmála, že si naši předchůdci v desátém století vůbec dovolili nějaké vlastní soustavy výkladu světa a místa člověka v něm mít. Leč nyní k tématu samému. Nemáme bohužel k disposici žádný autentický pramen, který by z prostředí přemyslovských Čech některou ze zdejších mimokřesGanských soustav zachytil – ale už to je poměrně důležitá informace. Všichni naši sousedé totiž v desátém století takové texty vytvořili. Přímo na západ od našich hranic byla v desátém století napsána proslulá „Merseburská zaříkadla“ (Merseburger Sprüche), ještě čistě pohanská zaklínání k účelům povětšině zcela praktickým – k uzdravení nemocného dobytčete, nalezení ztracené věci a podobně. Tato zaříkadla přinášejí závažnou informaci historického rázu: jedno z nich, mající docílit uzdravení zraněného koně, totiž doslova cituje vyobrazení na tepaném terči doby stěhování národů z Durynska, nejspíše ze šestého století. Dokládá tak nade vši pochybnost přetrvávání mimokřesGanských zvyklostí ve východogermánském prostoru po valnou část raného středověku. Obdobně je tomu v Podunají, tedy za naší jižní hranicí, kde byly právě v desátém století poprvé písemně zachyceny dva hrdinské zpěvy z písňového okruhu, který byl až ve století třináctém scelen v epický cyklus o Nibelunzích, hrdinném Siegfriedovi či Sigurdovi, kruté pomstě žárlivé Brunhildy a zkáze Burgundů, zhynuvších v drtivé porážce od mocných Hunů vedených králem Attilou. Také tyto literární útvary zachycují, i když ve velmi svérázné podobě, historické informace dokonce již ze století pátého. MimokřesGanské zdroje nechybí ani na východ od našich hranic, na mocné Kyjevské Rusi: i když odhlédneme od pověstného „Slova o pluku Igorově“, o jehož pravost se vedou dlouhé spory, pohanské reálie se v nejstarší ruské literatuře celkem běžně vyskytují. Proč tedy oni ano a my ne? Proč nemáme od nás žádnou podobnou památku? OdpověV je zřejmě dost prostá. První čeští – nebo spíše v Čechách tvořící – literáti vládnoucí písmem neznali žádnou takovou soustavu z vlastní zkušenosti, či ještě přesněji, nepokládali ji za svou.
57
V západní Evropě bylo naprosto běžným zvykem, že zejména významní mužové světští pěstovali vedle úředního učení křesGanského také z domácích kořenů vyrostlou kulturu paralelní, aG již šlo o duchovnost původu germánského, jejímž nejušlechtilejším plodem je právě epický cyklus o Nibelunzích, či různé pojmové soustavy původu keltského, které nás došly v podobě okruhu bájí spojeného s postavou krále Artuše. Tyto zpěvy zněly bez jakýchkoli výhrad či rozpaků slavnostně osvětlenými síněmi sídel předních ZápaVanů raného středověku, a pokládaly se zjevně nikoli za protivníka, ale za doplněk křesGanství. Nedávno bylo například upozorněno na skutečnost, že čistě předkřesGanský (jak lze ověřit i archeologicky) anglosaský epos o králi Beowulfovi zmiňuje nejméně jednou Ježíše Krista. V té souvislosti vyslovili badatelé hypotézu, že se Beowulf a křesGanství vzájemně podporovali: tragiku posledních tónů eposu, za jejichž zpěvu ustrnulí posluchači doprovázeli mrtvé tělo královo na jeho poslední plavbě v pohřební lodi vypuštěné na širé moře, vyvažovala tu radostná zvěst o zmrtvýchvstání Krista, slibující po všech strastech a útrapách vezdejšího života všem věřícím šGastný konec, získají-li život věčný. V jiných případech vzdorovala hrdinská epika křesGanskému náporu velmi úspěšně po staletí. U nejslavnějšího heroického útvaru duchovnosti irské, pověstné „Loupeže dobytka v Cooley“ (Táin Bó Cúailnge), snesla sice naprosto mimokřesGanská výpověV jeho příběhu dost povrchní pokus o pokřestění dodáním epizody o úmrtí jednoho z protagonistů děje ze zármutku nad zvěstí o ukřižování Ježíše Krista, samotný epický útvar však byl bez zásadních změn tradován po celý středověk. Nešlo ovšem jen o působení věroučné: západoevropské pohanství hrálo i významnou roli politickou v legitimačních nárocích řady panovníků na jejich trůny, vyjadřované v podobě rodokmenů sahajících až k nejvyšším pohanským božstvům. Naivní představa o univerzálnosti křesGanství v kultuře raně středověké Evropy pak utrpí těžký šok, když v italském historickém rukopise nalezneme ještě v 11. století genealogii langobardských vládců počínající samým Odinem, který je na počátku rukopisu dokonce vyobrazen, an trůní v majestátní póze, střeže historický odkaz vlády nad Itálií, o jejíž legitimitu usilovaly dynastie formátu franských Karlovců. Evropa raného středověku je zkrátka zemí mnoha kultur, jazyků, věr a duchovností, za žádných okolností ji nelze považovat za výhradní hájemství následovníků Ježíše Krista. Nositelé západoevropské duchovnosti raného středověku, vesměs pocházející z urozených rodin, neviděli nic špatného na tom, že svěří písmu kulturní statky jiných věr než křesGanství.
58
Ne tak u nás. Naši nejstarší vzdělanci pocházeli ze zahraničí, což samo o sobě bylo v raně středověké Evropě obvyklé. Závažnější však zřejmě je, že u nás ani oni, ani tvůrci domácího původu nezastihli žádnou duchovní soustavu, se kterou by se natolik identifikovali, že by jim stálo zato zachytit ji písmem. Jediným zcela nesporným památníkem českého pohanství, který se dočkal zcela oficiálního uznání, je známý přemyslovský rodokmen (Libuše, Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít + X), jehož počátky nejspíše skutečně sahají nejpozději do desátého století. Teprve až někdo předloží jeho přesvědčivou interpretaci, nalezneme klíč k informacím, které by nám mohl poskytnout. Slyšeli jsme už, že na pražském přemyslovském dvoře zněly hrdinské zpěvy západního původu, a že jeden z nich posloužil jako model pro Kosmovu báji o lucké válce. To je ovšem zboží dovážené – ale při hledání původních zdrojů narážíme stále a stále na mlčení pramenů. Nejjednodušší odpověV na otázku, proč naši nejstarší vzdělanci nezachytili písmem žádnou mimokřesGanskou věroučnou soustavu, bude asi znít – nejspíše proto, že žádná neexistovala. To nelze vykládat v tom smyslu, že by v desátém století naši nejstarší předchůdci žili jako nevzdělaní tupci bez jakékoli vyšší formy duchovnosti, jak brzy uvidíme. Pohrdavý výrok kronikáře Thietmara Merseburského o Slovanech, „kteří se domnívají, že tělesnou smrtí vše končí“ (Sclavis, qui cum morte carnali omnia putant finiri), se nejspíše vztahuje na prosté rolníky, vzdělávající biskupské statky Merseburgu, kteří při svých každodenních starostech – mimo jiné i o to, jak zaplatí svému pánu daň a desátek – měli sotva čas a chuG na metafyzické spekulace o povaze jsoucna. Na pováženou je spíše skutečnost, že se k úkolu zachytit písmem domácí duchovnost neznal žádný z příslušníků české vládnoucí elity. Dobrá, neměli na to kdy. Na rozdíl od společností keltských, které pamatují na nezávislé (i hmotně) postavení odborníků v oblasti duchovní, pěvců hrdinských písní, vykladačů práva a znalců rodokmenů, neslyšíme o takových odbornostech ve slovanské společnosti nic. Naopak: až do 13. století má západoslovanský dialekt, z něhož se vyvinula čeština, výraz pro „knížete“ a „kněze“ společný. Kněžské funkce tedy připadaly vládcům světským a ti jim samozřejmě v ruchu každodenních správních a organizačních povinností – a ovšem také v zájmu svých ambicí, směřujících asi především do oblasti mocenské – věnovali právě jen tolik energie, kolik bylo nezbytně třeba. Konečně vezměme prvního literárního tvůrce velkého formátu, jehož česká literatura zná, kronikáře Kosmu. Jeho obraz českého dávnověku čerpá vydatně ze zdrojů antických a namísto aby si
59
dobrý kronikář vyšel na procházku třeba jen do pražského podhradí a optal se prostých a poctivých Čechů žijících ve víře pradědů, co že to vlastně ctí a co si o svých božstvech myslí, raději kladl na pergamen vybroušené citáty z antických klasiků. Inu, sebestředný literát. To, co je ovšem na tomto zjištění podstatné, je skutečnost, že naši dávní tvůrci nezachytili mimokřesGanské soustavy písmem ne proto, že by neexistovaly – jak dále uvidíme – ale zjevně proto, že se definovali v opozici ke stávající české profánní kultuře. Je zjevné, že se naši nejstarší vzdělanci vztahovali výhradně k jediné vyšší formě kultury, se kterou se podrobněji obeznámili – k latinské duchovnosti křesGanské Evropy. (Kolik se jich stalo po studiích na vysokém učení al-Azhar v Káhiře, založeném právě za vlády našeho Boleslava, zasvěcenými znalci a vykladači islámu, se už nikdy nedovíme, o čemž bude řeč později.) Jejich postavení v rámci křesGanských institucí Čech doby Boleslavů by jim nikterak nezabránilo v zachycování duchovních statků mimokřesGanské orientace. Oni však na takovou činnost vědomě resignovali a namísto toho pokládali za vzor a model hodný následování křesGanskou kulturu západní Evropy. Výslovně to formuluje už autor známý pod jménem Kristián, když úvodem své dvojí legendy o svatých Václavovi a Ludmile kriticky podotýká, že světci takových zásluh by v zemích na západ od nás byli dávno oslaveni pamětními spisy. Přitom o velkomoravských kořenech českého křesGanství Kristián dobře ví. Nene, české pohanství mělo smůlu. Nikoho nezaujalo ani jako „vybranecká“ duchovnost, ani jako zajímavý folklórní jev, a jeho role v politické ideologii přemyslovských Čech bude muset být ještě podrobněji přezkoumána. Vzdělanci Čech doby Boleslavů se ohlíželi zpět jen velmi výběrově a kolem sebe se nerozhlíželi vůbec. Upírali svůj pohled dopředu, do budoucnosti, kde, jak doufali, se dočkají pro české země křesGanské spásy. Nic lépe nevypovídá o novosti, nesourodosti a syrovosti organismu českého státu a jeho kultury v desátém století. Podobně jako dnešní Spojené státy americké či Brazílie byly tehdejší Čechy zemí příslibů – zemí, jejíž obyvatelé se v nedostatku společného kulturního podloží a společné historické tradice musili definovat pouze nadějí a pohledem dopředu.
60
Bůh, čert a běsi Nyní však již konkrétně o našich mimokřesGanských vírách, o nichž shledáváme pracně a namáhavě rozptýlená a zlomkovitá svědectví v celé řadě pramenů písemných a archeologických. Vlastní jádro celé věroučné soustavy (pokud jich nebylo více) mělo nejspíše podobu dualistického učení o světě jako kolbišti, na němž se potýkají síly dobra a síly zla, srovnatelného nejspíše s některou z odnoží íránské víry rázu učení Zarathustrova (zoroastriánství, správně mazdaismus). Připomeňme jen stručně, že tato víra, již si příchozí Slované nejspíše přinesli z některé ze svých četných a takřka mýtických pravlastí, praví, že na počátku byly síly dobra, jejichž nejvyšším představitelem je Ahura Mazda, a síly zla vedené duchem jménem Angra Mainju. Tyto principy spolu po celou dobu existence člověka vedou zápas. Každému z nás je volno přidati se k té straně, s níž cítí sounáležitost, po skonání věků, když bude každému z nás určován jeho věčný los, sklidí však spravedlivou odplatu za činy, které vykonal. O vlastní podstatě českého pohanství toho víme pramálo, neboG přirozeně podlehla soustavnému náporu křesGanství. Z našeho území pocházejí doklady znalosti některých celoslovanských božstev – víme tak o ctění hromovládce Peruna, Bělboha (snad ztělesnění jedné složky dualistické opozice Bělboh – Černoboh, i když o autentických dokladech pro Černoboha od nás nevím) či Velese, božstva symbolizujícího mužský aspekt vegetativní síly přírody. Jen velmi neurčité náznaky vypovídají o ctění bohyní vegetativního cyklu přírody, ztělesnění ženského aspektu plodivé síly u nás. Vedle božstev nejvyšších oživovaly nekultivovanou přírodu raně středověkých pohanských Čech celé zástupy démonických bytostí nižšího řádu, k nimž patřili „běsi“ a nejspíše též různě přitažlivé přízraky rodu ženského, beroucí na sebe podoby vil, rusalek či divoženek. Už jsme ovšem slyšeli, že tyto mýtické bytosti vedly řádný rodinný život, staraly se o děti a tišily je a kolébaly právě tak, jako matky lidské. Pro vrchol či vrcholy kosmického řádu užívali nepochybně již naši předchůdci starého indoevropského výrazu „bůh“. Jak se označoval jeho protivník, zplozenec všeho zla, nevíme. Staročeské slovo pro Vábla – črt – znamenalo původně, jak si důvtipně povšiml bohemista Igor Němec, nejspíše svrasklinu v masce z nějakého organického materiálu, v níž se při obřadech tato postava arcinepřítele lidstva – hrůzné tváře rozbrázděné vráskami – představovala. Vedle jevů personifikovaných chovali naši předchůdci ve zvláštní úctě také některá jsoucna symbolizovaná či zastupovaná různými aspekty
61
Podle závěrů jazykovědců vzešlo české pojmenování Vábla, „čert“, ze slova „črt“, původně asi svrasklina, vráska či brázda v masce zachycující zjizvenou tvář arcinepřítele lidstva. Takový povrch skutečně vidíme u vzácně zachovaných raně středověkých pohanských masek z krajů na sever a východ od našich hranic
přírody. Tak se dozvídáme o kultech hor, vodních toků, studánek či některých stromů. Jeden takový případ kultů konaných u ohniště na vrcholku hory, kam se patrně nosily obětiny v nádobách, se podařilo archeologicky ověřit na vrchu Bacíně u Suchomast v Českém krasu. Šlo nejspíše o zcela přirozené projevy úcty mimořádným či zvlášG esteticky nebo emotivně působícím přírodním útvarům, srovnatelné například s japonským šintoismem. „Zbožštění“ se nevyhnuly ani organismy živé. Tak víme, že mimořádné úcty u našich předchůdců požíval vlk, patrně pro svou hrozivost, inteligenci a schopnost spolupráce; jejich postoj k srstnaté šelmě lze asi srovnat se symbolikou lva v křesGanství. Cílem kultu se stávaly i zjevy podnebné, případně astronomické. Kult slunce a měsíce se objevuje u většiny předliterárních společenství, ale třeba jméno Zorena nebo Zorana prozrazuje velmi poetický cit pro krásu předjitřní oblohy, a rodiče, kteří je vybrali své dceři, si nepochybně přáli propůjčit jí na celý život půvab jitřní hvězdy. Už v nejstarším sumerském Uruku vystupuje na konci čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem bohyně krásy a žádoucího aspektu ženství Inanna také jako Inanna Jitřenka. Jisté kouzelné aspekty měly pro naše předchůdce v raném středověku i barvy. Barva bílá označovala hodnoty nejvyšší, nejspíše i svatost, ale především krásu a zdraví a nesla silný pozitivní náboj. U Thietmara z Merseburgu, který slovanštinu ovládal, najdeme překlad slovanského jména „Bele knegini“, nejspíše „Bílá kněhyně“ či „Bílá kněžna“, jako pulchra domina, tedy krásná paní. Mimochodem řečeno, tato temperamentní kráska si zaslouží, abychom si o ní pověděli něco více. Vlastním jménem se nazývala Sarolt
62
a byla pochopitelně uherské národnosti, a k tomu stavu velmi vysokého, jsouc provdána za vládce všech Uhrů Gézu (972–997). Podle informací neocenitelného Thietmara z Merseburgu si paní Sarolt vedla velmi svérázně, nemírně holdovala alkoholu a jednou, jedouc na koni po mužském způsobu, rozčilila se na jakéhosi nešGastníka tak, že jej na místě zabila. Ctnostný biskup ovšem dodává, že později se její mravy pod vlivem křesGanské výchovy zjemnily. Barva červená, barva krve a tepajícího srdce, značila životní aktivitu a energii, ale také agresivitu, útočnost a přímo boj. Když kterýsi polský král raného středověku dobýval jedno z pobaltských měst, vyzval jeho obyvatele, aby se vzdali, tím způsobem, že na viditelném místě vystavil dva štíty, jeden barvy bílé a druhý červené. Otázka byla jasná: co zvolíte, mír, nebo válku? Ne zcela jasnou roli hraje tu barva černá. Uplatnila se velmi široce zejména v osobních jménech Čechů a Češek raného středověku, kdy nebylo vzácností setkat se s Černochy, Črnaty či Černicemi. Nelze však vyloučit, že tato barva nesla poselství smutku a zmaru jako dnes. V osobních jménech mohla hrát roli odstrašovacího prostředku, aby se k lidské bytosti nepřiblížily zlé síly, odpuzované záporným jménem. Asi podobně by si počínali raně středověcí rodiče, kteří by ze strachu před démony nazvali své rozkošné děGátko věru přiléhavým názvem Netvor. Pokud se týče nižší, každodenní vrstvy původních náboženství českého raného středověku, nesoucí výrazné rysy „magie“, jejím hlavním rysem byl nejspíše kult předků. Už jsme mluvili o tom, jaký význam měl pro udržování přehledu o příbuzenských svazcích jednotlivých rozrodů staročeských dědiců, a také o tom, jak je tento kult pravděpodobně archeologicky doložen na slovanském hřbitůvku 11. století ve Stehelčevsi u Kladna.
Obřady přechodu: křest, dosažení dospělosti, sňatek a smrt Je dále poměrně pravděpodobné, že sváteční život našich dávných předchůdců členily všechny „obřady přechodu“, takzvané rites de passage. Tyto rituály, značící významné okamžiky v životě každého jednotlivce, se vyskytují prakticky u všech dnes známých lidských společenství, jak si již na počátku 20. století povšiml belgický antropolog Arnold van Gennep.
63
Obyčejně se takové obřady konají při narození dítěte, dosažení dospělosti mladíka či dívky, sňatku a úmrtí. O některých zvycích, vážících se k narození děcka, jsme už mluvili v předchozí kapitole v souvislosti s narozením kněžice Boleslava. Rituály slavící dosažení dospělosti nejsou u nás dobře známy. Obyčejně se v této souvislosti zmiňují postřižiny mladého kněžice Václava, budoucího světce, na počátku desátého století. To však byl především obřad církevní a my nevíme, existoval-li také takový okamžik v domácím kultovním kalendáři. Je ostatně pravda, že křesGanské církve tento rytmus obřadů přechodu převzaly a velmi úspěšně se mu přizpůsobily (křest, biřmování či konfirmace, sňatek, pohřební obyčeje). Je otázka, patří-li sem také dar vlasů polského kněžice Boleslava, který se proslaví pod příjmím Chrabrý a jemuž je odstřihli za let jeho výchovy na dvoře německých císařů, římskému papeži. Máme zachovány některé zprávy o zvycích svatebních. Text, který jsme už citovali, líčí s epickou šíří hodnou Erbenovy Kytice zvyky svobodných dívek vyhledávajících ženichy. Tak se třeba vdavekchtivým mladicím doporučovalo, aby ke kadibudkám na parcelách svých domácích usedlostí uchystaly mýdlovou vodu, hřeben a trochu ovsa i masa. Nato měly zvolat: „PřijV, Váble, vykoupej se a učeš! Dej svému koni ovsa, pojez masa a ukaž mi toho, koho si vezmu za muže.“ Bujaře a barvitě zpravuje nás náš informátor o kouzlech lásky. Tak si měla dívka zajistit mužovu lásku tak, že ze šGáv, vyprýštivších při pohlavním styku, měla muži namalovat na záda kříž. Samozřejmě se tu objevuje řada variací na obecné téma požití tělesného ochlupení či jiných součástí ženiny bytosti cílem jejích tužeb, aG již šlo o menstruační krev přidávanou do jídla či zapékání drobných částeček tělesného ochlupení a krve do koláčů podávaných vyvoleným mužům. K zajištění mužské lásky sloužilo také vhazování kopřiv pokropených vlastní močí interesentky, kostí mrtvých či výdřevy hrobů do ohně: „Tak, jak toto hoří, aG ke mně muž plane láskou“. Vedle zcela racionálních antikoncepčních postupů, jež sice máme od nás doloženy až ve 13. století, ale které byly nejspíše známy již v námi sledované době, se objevují dosti primitivní pověrečné prostředky. Je pozoruhodné, že se v nich výrazně uplatňuje bez černý, který si tuto úlohu zachoval až do 19. století. Čteme-li v našem textu, že se dívky nežádoucímu početí brání předhozením větévky bezu psovi či vepříkovi, nemůžeme si nevzpomenout na pověstné „třesu, třesu bez, pověz ty mi pes, kde můj milý dnes“ Boženy Němcové.
64
Při sňatku samém se nevcházelo do domu dveřmi, kterými se předtím vynášelo mrtvé tělo. Novomanželé kráčeli na polštářích – tento krásný zvyk, nepochybně symbol manželského blahobytu, by se měl obnovit – a bývalo zvykem ukousnout malý kousek chleba a sýra a hodit je za hlavu, aby rodina vždy žila v dostatku. Pohřební obřady jsou přirozeně bohatě doloženy v materiálu archeologickém. Těla nebožtíků se ukládala na venkovských hřbitůvcích, které se obvykle nacházely na nejvyšším místě osídleného areálu, nad staveními živých. Pochováváni byli muži, ženy i děti, což svědčí o úctě našich předků ke každé lidské bytosti, jakéhokoli věku či pohlaví. Naše raně středověké prameny zachytily celou řadu pohřebních zvyků a obyčejů, nevíme však bohužel, jde-li o zachycení autentických praktik obyvatel českých zemí, nebo zda byly jejich popisy převzaty z pramenů cizích.
Magie: dělání deště a obětování třěby Z jiných magických postupů víme o různých obřadech výprosných. Bohužel jen velmi nejasná zmínka v nejstarším staroslověnském zpovědním zrcadle, patrně českého původu a nejspíše z 11. století, ukazuje na magickou praktiku „dělání deště“. Je otázka, do jaké doby náleží datovat některé vánoční zvyklosti, doložené až na počátku 15. století v jednom z českých rukopisů, nacházejícím se dnes v knihovně benediktinského kláštera v rakouském Admontu. Toto pojednání učeného břevnovského benediktina Jana z Holešova si stěžuje na celou řadu velmi pochybných vánočních obyčejů, mimo jiné i na to, že o Štědrém večeru prostírají lidé na zvláštní tabuli také jídlo pro předky a zesnulé členy rodiny (a nejen pro ně!) a na čas opouštějí hodovní síně, aby se nejen předkové, ale i různé podezřelé bytosti, které navštěvují v tento čas lidská stavení, nasytily a přály rodině po celý nadcházející rok zdraví a štěstí. Z usmiřovacích magických obřadů dosáhla u nás zřejmě největší proslulosti třěba, pohanská oběG, zmiňovaná již v textech proslulých Frizinských památek, textů příprav na kázání a křesGanských modliteb ve slovanském jazyce 9. století, zapsaném latinským písmem století desátého v rukopise, uloženém dnes v Bavorské státní knihovně v Mnichově. Povahu třěby lze zhruba zachytit srovnáním s významem dodnes živého staročeského slovesa „třiebiti“, od jejího pojmenování odvozeného (viz třeba „vytříbený vkus“). Toto sloveso znamenalo jak „mýtit les“, tak „konat
65
pohanskou oběG“. Jak to spolu souvisí? Jednoduše: v předliterární společnosti obývají obdělávanou a osídlenou půdu lidé, neobdělávanou půdu pak božstva, démoni, duchové a podobné bytosti. Klučíte-li les, berete jim jejich vlastnictví a máte tedy povinnost je za to nějak odškodnit – nejpřiměřeněji tak, že jim vynahradíte jejich ztráty obětním obřadem. Třěba je ovšem zřejmě vyprošovací obětí par excellence. AG jste od božstev potřebovali cokoli, doporučovalo se oslovit je třěbou. Za zvlášG tklivý doklad takových proseb je třeba považovat osobní jméno Třebohost, „kdo přichází do stavení skrze třěbu“. Tady si můžeme volně představovat celý dramatický děj: mladá rodina nemá dítě, ač se o to rodiče usilovně snaží. KřesGanské modlitby nepomáhají a tak se v úzkostech uchylují k pohanskému žreci, který doporučuje vykonání třěby. Rodiče in spe uposlechnou – a hle! Úspěch se dostaví a dítě je na cestě. Z vděčnosti nazvou pak rodiče malého příchozího podle obřadu, jímž si jej vyprosili. Víme, že část těchto pověrečných zvyklostí sdíleli naši předkové se svými evropskými sousedy, část jim byla ovšem vlastní. Neznáme od nás třeba na západě rozšířenou pověru, že čarodějnice mají schopnost měnit se v motýly, kteří přilétají a sají mléko čerstvě podojených krav či přiživují se na smetaně z mléka takto získaného. Dlouho jsem nechápal, proč se „motýl“ řekne německy „Schmetterling“ (Schmetter = smetana) a anglicky „butterfly“ (butter = máslo), až mi to vysvětlili právě odkazem na tuto pověru. Český výraz „motýl“ má pocházet od slovesa „motati se“ podle jeho třepotavého letu. Naproti tomu od nás známe pověstnou praktiku černé magie, při níž se z měkké substance, třeba z vosku nebo těsta, zhotoví podoba očarovaného, jemuž je pak ublíženo vmetením této sošky do ohně nebo jejím vložením do mraveniště. V raném středověku hostil český venkov nepochybně početnou skupinu pohanských kultovních specialistů, pro které se mi zlíbilo užíti zvukomalebného archaického výrazu „žrec“. Jistě se také věřilo v magické schopnosti některých zvlášG vyhraněných individualit. Víra v čarodějky „strigy“, jejichž duše opouští tělo, zůstávající ležet v mrtvolném transu, a může na sebe brát i zcela cizí podobu, jejíž neobyčejně dramatickou podobu podal kronikář Kosmas v postavě Strabovy ženy z pověsti o lucké válce, je skutečně pro naši dobu ve středoevropském prostoru doložena. Nevíme ovšem, zda se s ní náš nejstarší kronikář seznámil u nás doma či v blízkém nebo vzdálenějším sousedství. Nevíme rovněž, zda již v této době věřili naši předchůdci v magickou schopnost některých z nich proměnit se z člověka ve vlka – vlkodlaky. Služebníky mimokřesGanských
66
božstev od nás masově vyhnal až kníže Břetislav II. (1092–1100), předtím jim evidentně nikdo v činnosti soustavně nebránil. Jak vypadaly naše nejstarší mimokřesGanské kultovní prostory, zjistila v některých případech archeologie. O ohňové svatyni Žiži na Pražském hradě, o nejspíše posvátném jezírku Libušinka na Staré Kouřimi či o obětišti na vrcholu hory Bacína jsme už mluvili. Na velkomoravském Pohansku u Břeclavi se podařilo odkrýt dva půdorysy takových svatyněk, sestávající z ústřední jámy, v níž stál patrně hlavní idol, obklopené věncem obvodových jam, snad posvátných pilířů či vymezení sakrálního prostoru. Místní jména zachovala památku na dva pohanské posvátné háje, Svatobory – u Sušice a u Karlových Varů. Pod sušickým Svatoborem, rozkládajícím se na úpatí mohutné hory, vzniklo v 11. století rozsáhlé pohřebiště.
67
REJSTŘÍK
Abdarrahmán III., chalífa córdobský 45, 86 Adalbert, biskup a misionář 133 Adelheid, královna 30 Ado z Vienne, autor 161 Aelfgyfa (Adivea) 29 Alexius, sv. 161, 165 Alfréd Veliký, král Wessexu 24 Alí, vládce Sicílie 123 Alkuin z Yorku, učenec 120 Anastasius, opat 170 Aratos, básník a astronom 136 Archimedes 73 Aristoteles 120, 187 Athelstan, král Británie 26, 29 Attila 57 Augustin, sv. 24, 136
44,
Beda Ctihodný (Venerabilis), encyklopedista 100, 137, 161 al-Bekrí, zeměpisec 46 Benedikt z Nursie, sv. 119, 160, 165, 173, 175, 176 Biagota, manželka Boleslava I. 13 Boethius 24, 134 Boleslav Chrabrý, polský král 30, 31, 64, 95, 109, 166, 168–170, 175–178 Boleslav I., kníže 11–12, 42, 68, 70, 71, 73, 101–104, 109, 131, 142, 155, 156, 185 Boleslav III., kníže 29, 30, 167, 178, 179, 181
195
Bonifác (Wynfrith), sv. 100, 165 Bořivoj, kníže 12, 127 Božena, kněžna 54, 98 Bruno z Querfurtu, životopisec sv. Vojtěcha 92, 172, 176 Břetislav I., kníže 29, 54, 114, 169, 179 Břetislav II., kníže 67, 182 Caesar, Gaius Iulius 85 Cato Starší 120 Cicero 120, 134, 135 Cid viz Rodrigo Díaz de Bivar Clinton, Bill 27 Čapek, Karel 72 Čáslav, syn Slavníkův 132, 168 ad-Daul, Ikbal, vládce Denie 85 Dětmar (Thietmar ), biskup 103, 131, 132, 140, 159 Dětřich (Dietrich von Haldensleben), markrabě Severní marky 124 Doubravka, dcera Boleslava I., kněžna polská 13, 73, 124 Drahomíra, kněžna 12, 26 Eco, Umberto 136, 168 Edith, manželka krále Athelstana 26, 29 Eduard I., anglický král 102 Ekkehard, markrabě 108 Emma, manželka Boleslava II. 30, 31, 119, 170, 179, 184 Emmeram ( Jimram), sv. 120
Emnildis, manželka Boleslava Chrabrého 30 Ethelred II., král 43 Eukleides 136 Fátimovci 84 Fiala, Zdeněk, historik 79 Fulbert z Chartres, učenec 135, 140 Ibn Garcia, baskický literát 85 al-Garnátí, Abdulhamid, cestovatel 46 Gerbert z Aurillacu viz Silvestr II. Gerhard, biskup v Toulu 143 German z Auxerre, sv. 150 Gero, markrabě 69 Géza, maVarský kníže 63, 180 Gorgonius, sv. 165 Guido z Arezza, učitel hudby 139, 175 Gumpold, biskup a legendista 28, 31, 119, 158, 184 Gunzelin Míšeňský 30 al-Hákám II., chalífa 84 Harold II. Godwinesson, anglosaský král 81 Hatto, arcibiskup mohučský 104 al-Himjárí, kompilátor 46 Hišám, cordóbský chalífa 86 Hodges, Richard 99 Hont, slovanský kníže 180 Hostivít 59 Hubald, učitel na biskupské škole v Praze 171 Chasdaj ben Šaprut, lékař a politik 45, 46 Chevallier, Gabriel 166 Christie, Agatha 95 Ibn Churdasbíh, córdobský politik 46, 47 Chusrau Anušírván 85 Ibráhím II., aghlabovský vládce Tunisu 87 Ibn Ja}kúb, Ibráhím, kupec 41–47
196
Jan III. z Dražic, biskup 158 Jan Lucemburský, král 133 Jan Scotus Eriugena, filosof 135 Jan z Holešova 65 Jarloch, kronikář 79 Jaromír, kníže 29, 30, 54, 168, 170, 178, 179, 182 Jindřich I. Ptáčník, král 69, 103 Jindřich II., bavorský vévoda 30 Jindřich IV., císař 51 Jindřich Svárlivý, bavorský vévoda 106–108, 123 Jindřich Zdík, biskup 98, 99 Jiří z Milevska 79, 80 Jitka, manželka Břetislava I. 124, 169 Karbusický, Vladimír, historik 25 Karel IV. (Václav) 133 Karel Lysý, západofranský král 135 Karel Veliký, císař 72, 120, 126, 151 al-Kazvíní, encyklopedista 46 Kipling, Rudyard 81, 188 Komenský Jan Amos 139 Konrád, franský velitel 72 Konstantin Veliký, císař 150 Koppány, arpádovský velmož 180 Kosmas, kronikář 31, 54, 66, 92, 98, 101, 109, 127, 131, 140, 146, 167, 182 Kristián, legendista 14, 119, 161 Křesomysl 59 Libucius, biskup 133 Libuše 59 Lothar, italský král 30 Lothar, západofranský král 30 Ludmila, sv. 12, 14, 26, 119 Maimonides (Moše ben Maimon) 89 Maiolus (Maieul), sv., opat v Cluny 143 Mansúr, velkovezír chalífy Hišáma 86 Martianus Capella, vzdělanec 134, 136 Martin, sv. 173 al-Mas}údí, Alí Hasan 26 Maurus, sv. 175 Merhautová, Anežka, historička umění 121, 122
Měšek I., polský kníže 13, 73, 105, 107, 123, 124, 155, 156 Metoděj sv., biskup 12, 102 Milo, biskup mindenský 165 Mlada, dcera Boleslava I. 13, 104 Mnata 59 Mstivoj, vládce Bodrců 107, 123 Muhammad 85 al Muizz, fátimovský vládce 84 Munici 54 Nakon, slovanský kníže 45 Nechtan, král Piktů 137 Neklan 59 Němcová, Božena 64 Nezamysl 59 Nilos Rossanský, sv. 160 Nohavica, Jaromír, písničkář 70 Norbert z Xanten (van Gennep), sv. Notker, biskup lutyšský 171
172
Oda, manželka Měška I. 124 Offa, král Mercie 100 Ohtrik, učenec 139 Oldřich z Augsburgu, biskup 29, 182 Oldřich, kníže 29, 30, 54, 98, 167–170, 178, 179 Olga, ruská kněžna 133 Ota I., císař 26, 27, 29, 45, 68–72, 102, 106, 107, 133, 143, 156 Ota II., císař 28, 106, 119, 123, 136, 143 Ota III., císař 108, 123, 136, 160, 162, 166, 170, 171, 175, 177, 178 Placidus, sv. 175 Pobraslav, syn Slavníkův 132, 168 Polanský, Luboš, historik 30 Pompo 104 Pořej, syn Slavníkův 132, 168 Poznan, slovanský kníže 180 Prochor 105 Prokop, sv. 158 Prokulf 105 Přemysl Otakar II., král 26 Přemysl 59, 68
197
Přibík Pulkava z Radenína, kronikář 165 Pšované 12 Pythagoras 134 Radcliffe-Brown, Alfred, antropolog 95 Radim (Gaudencius), bl. 132, 161, 169, 171, 176, 177 Radla, klerik 22, 132, 134, 137, 149, 161, 166, 168, 170 Ramwold, opat 120 Rikdag, markrabě 107 Robert, kardinál 177 Rodrigo Díaz de Bivar, zv. Cid, Campeador 47 Rudolf, cisterciák 14, 15, 185 Řehoř V., papež (Bruno, kaplan Oty III.) 171 Řehoř Veliký, sv.17, 24, 119, 151, 158, 173, 175 Sarolt, manželka Gézy 62, 63, 180 Seneca 120 Sergius, patriarcha damašský 160 Silvestr II., papež (Gerbert z Aurillacu) 136, 137, 139, 177 Sláma Jiří, historik 14 Slavník 93, 115, 120, 125, 129–133, 139, 140, 143, 145–147, 149, 165–170, 175, 178, 181 Smetánka, Zdeněk 99 Soběslav I., kníže 99 Soběslav, syn Slavníkův 132, 145–147, 166–168, 170, 178 Spytihněv, kníže 12, 102, 109, 127 Spytimír, syn Slavníkův 132, 168 Strachkvas 13 Střezislava (Adilpurc), choG Slavníkova 93, 132, 133 Svatopluk, kníže velkomoravský 12, 156 Svjatoslav Igorevič, ruský kníže 47 Šebíř, mělnický probošt 31 Štěpán, sv., uherský král 78, 180
Těptici 54 Theofanú, císařovna 108, 155, 160 Thiddag, lékař, biskup 167, 181, 184 Thietmar z Merseburgu, kronikář 62, 63, 95, 150, 167, 178, 181 Tugumir, velmož Havolanů 69 Twain, Mark 19 al-Udhrí, zeměpisec 46 Unger, biskup hnězdenský
177
Václav I., král 162 Václav sv., kníže 11, 12, 14, 28, 31, 54, 64, 68, 102, 103, 109, 112, 119, 127, 129, 142, 158, 180, 184 van Gennep, Arnold 63 Vaníček, Vratislav, historik 7 Varro, Marcus Terrentius, gramatik 134 Vasmer, Max, lingvista 126 Vergilius 120 Vilém Panchart (Dobyvatel) 81 Vitruvius, teoretik architektury 136
198
Vladimír, ruský kníže 155 Vladivoj, kníže 179, 181 Vnislav 59 Vojen 59 Vojtěch, sv. 7, 8, 91, 114, 115, 117, 120, 125, 132–145, 147, 149–154, 157–166, 169–177, 184, 186 Volkold, biskup míšeňský 108, 159, 161 Vratislav I., kníže 12, 104, 127 Vratislav II., král 36, 102 Vršovci 179 Wagio, velitel 107 Walahfrid Strabo, učenec 120 Waugh, Evelyn 141 Widukind, mnich a kronikář 69, 70 Wilhelm, synek Oty I. 27 Willigis, arcibiskup mohučský 108, 159, 161, 171 Willik, probošt 166 Zarathustra (Zoroaster )
61
OBSAH
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Dětství knížete . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Otec / 11 Matka / 13 Vyzrávání / 27
Sourozenci / 13
Vývin / 14
Výcvik / 17
Výuka / 22
Společnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Lidé / 32 Země / 34 Zemědělství / 34 Řemesla / 38 Obchod / 40 Ibráhím ibn Ja’kúb – z Córdoby až na konec světa / 43 Osídlení / 47 Společnost / 50 Dědici: dědic dědí, protože má děda / 53 Mithra, Mihr, mír / 56 České pohanství a co o něm víme / 57 Bůh, čert a běsi / 61 Obřady přechodu: křest, dosažení dospělosti, sňatek a smrt / 63 Magie: dělání deště a obětování třěby / 65
První mezi druhými . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 Válka! / 68 Mír? / 72 „Muži čeští“ / 78 Kdo do pout jímá otroky… / 81 Otroci u muslimů: věrní a udatní / 83 Otroci u židů: otroka nebij a nekřič na něj / 87 Kde řinčí ocel, zvoní stříbro a zlato / 91 O udánlivém mnohoženství u starých Čechův / 92
Léta slávy (972–984) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Mračna na obzoru (984–990) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Tato noc nebude krátká . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 Několik slov závěrem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 Výběrová bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196
PETR CHARVÁT BOLESLAV II. Sjednotitel českého státu
VELKÉ POSTAVY ČESKÝCH DĚJIN svazek 4. Edici řídí PhDr. Břetislav Daněk Ilustrace vybral ze svého archivu autor Obálku a grafickou úpravu navrhla Michaela Blažejová Rejstřík sestavil Filip Outrata Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2004 jako svou 592. publikaci Vydání první. Stran 200 Odpovědný redaktor PhDr. Břetislav Daněk Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava Doporučená cena 218 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 1, Bartolomějská 9 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 80-7021- 657-3