O rozdílu mezi vědou a filosofií a o užitečnosti myšlení v pojmech Ing. Pavel Holubec Katedra urbanismu a územního plánování Fakulta stavební ČVUT v Praze konference „Perspektivy území II: hranice a rozhraní“ Praha, 6. 11. 2013 Tento výsledek byl finančně podpořen z grantu studentské grantové soutěže ČVUT SGS13/117/OHK1/2T/11 „Změny ve struktuře využívání území a související negativní jevy II“.
Chaos, nadvláda mínění problémy v komunikaci: mezi lidmi mezi různými sociálními skupinami mezi různými obory chaos chaotizuje a rozkládá jakoukoli soudržnost, je to nekonečná rychlost změn nadvláda mínění chaos nadále zvětšuje (neschopnost naslouchat, neschopnost druhému odpovídat, hotové představy o tom, kam druhý míří a co chce říci)
Komunikace a její chápání teorie poznání, podle které svůj život chápeme, ho ovlivňuje i tehdy, když tuto skutečnost vědomě nereflektujeme to, jak chápeme komunikaci, tedy ovlivňuje i způsob, kterým spolu komunikujeme (v tom spočívá důležitost popisu: ovlivňuje naše jednání) mínění chápe komunikaci podle zavádějící metafory: metafory potrubí, které přenáší vzkaz od mluvčího k posluchači
Komunikace, společnost, autoreference podle Luhmanna je komunikace syntézou trojího výběru: informace, vyjádření a porozumění tato syntéza je událostí, schopnou produkovat spojení v sociálním systému primárním účelem komunikace tedy není porozumění, ale komunikace sama: jedině takto se totiž ustavují jakékoli sociální systémy: účelem komunikace je na prvním místě její pokračování, zajišťování předpokladů pro pokračování procesu komunikace
Význam, jazyk význam je to, co se rozlišuje v procesu komunikace, je to reprezentace složitosti světa uvnitř systému – ať už psychického či sociálního význam rekonstruuje svět (vytváří jeho model uvnitř systému) pomocí rozlišení mezi aktuálním a možným jazyk složitým způsobem zprostředkovává vztah mezi lidskými vědomími a sociálními systémy (které jsou jinak vzájemně nepřístupné)
Problémy v komunikaci problémy v komunikaci jsou podle tohoto pojetí jedním z významných způsobů, kterými je komunikace podněcována řešením tohoto „problému“ je obvykle vnitřní diferenciace společnosti, její proměna problémy v komunikaci tak lze chápat i jako známky funkční diferenciace či změny uspořádání sociálního systému (společnosti) nebo jeho subsystémů → ptejme se: jak se společnost mění?
Problém složitosti, problém rozrůznění Luhmann: hierarchicky diferencovaná společnost přechází k diferenciaci funkční Proč? Růst lidské populace vyvolává dvojí tlak na diferenciaci sociálního systému: 1.„vnější“ tlak lidí na prostředí → zpětný tlak změn prostředí, 2. růst složitosti společnosti → její „vnitřní“ proměna nárůst složitosti vede k neustávajícím snahám tuto složitost zjednodušit → budování struktur (systémů) každý systém se se složitostí prostředí vyrovnává tak, že si buduje vnitřní složitost: čelí chaosu → věda, filosofie, umění (formy myšlení)
Hierarchie a propletence Hierarchie je stromovitou strukturou, která funguje na principech stratifikace (nadvlády), teritorializace (přivlastňování), centralizace (jádro-periferie), kódování (standardizace) a rezonance (harmonie). Funkční diferenciace je strukturou rhizomatickou (rhizom = oddenek), různé subsystémy tvoří propletence, které jsou sice na sobě závislé, ale zároveň fungují ve vzájemně nejednoznačných vztazích. Pro funkční rozrůznění je charakteristická singulárnost (jedinečnost), decentralizace (mnoho jader na mnoha úrovních), nerovnoměrnost a nespojitost (praskliny, díry), diverzita (propojení různorodých součástí, různé „nesvaté“ aliance) a disonance (nesoulad, existence rušivých prvků).
Od hierarchií k propletencům odmítnutí vnější autority: → v umění: konec velkých slohů, rozlišení na vysoké a nízké umění pozbývá význam → ve filosofii: odmítnutí náboženské autority a přechod k vnitřní víře či odlišné životní filosofii každého lidského jedince → ve vědě: odmítnutí autority vědy (věda není jednotná, „nemá pravdu“ a už není schopna rozsuzovat spory ani řešit společenské problémy)
Demokracie a politika důsledkem odmítnutí vnější autority ve společnosti je požadavek demokratizace: aby lid vládnul sám sobě dalším důsledkem je ustavení struktur či forem, které umožňují jak artikulaci požadavků lidu (veřejný prostor) a řešení konfliktů (politický prostor), tak realizaci vybojovaných rozhodnutí (státní aparát) a za důsledek funkční diferenciace lze považovat i to, že konflikty mezi subsystémy jsou řešitelné pouze politicky: není zde totiž žádná vyšší autorita, která by mohla spory rozhodnout
Umění, filosofie, věda Deleuze & Guattari: tyto velké formy myšlení chaosu čelí (každá svými vlastními prostředky) a to tak, že vytyčují rovinu, že chaos protínají rovinou: → umění rovinou kompozice → filosofie rovinou konzistence → věda rovinou reference
Filosofie, věda filosofie tvoří z roviny konzistence (autoreferenční) pojmy („pojení“, „jímání“), jejichž význam je ohraničen zónami nerozlišitelnosti věda vytyčuje referenční body, které propojuje souřadnicovými systémy, se slovy zachází jako s termíny (z lat. terminus: konec, hraniční čára, mez)
Filosofie, věda a jejich vztah k nekonečnu „Filosofie však dokáže zachránit nekonečno tím, že mu dává konzistenci: rýsuje rovinu imanence, která působením pojmových osob otevírá konzistentní události či pojmy pro nekonečno. Věda se naopak nekonečna vzdává, aby získala referenci: rozvrhuje rovinu alespoň neurčitých souřadnic, která působením částečných pozorovatelů vždy definuje stavy věcí, funkce či referenční výroky.“ (Deleuze & Guattari: Co je filosofie)
Filosofie, věda a jejich vztah k nekonečnu filosofie zachraňuje smysl života a celistvost světa tím, že mu dává konzistenci (ale nikoli jednotu ani jistotu) věda se vzdává celistvosti, smyslu či přesahu, ale získává tím relativní jistotu poznání (tj. funkce, které za určitých podmínek platí), což umožňuje budování relativně spolehlivých a předvídatelných systémů a struktur (aplikovaná věda) a vede k axiomatice: k zajišťování platnosti určitých předpokladů či norem
Několik pojetí nekonečna nekonečno jako jednota (což je přelud mínění) anebo transcendence (což je mýtus hierarchického náboženství) vs. chaos jako nekonečná rychlost či jako nadvláda neustále se proměňujícího mínění vs. nekonečno jako otevřenost, omezená předvídatelnost, nahodilost, možnost změny
Uzavřenost a otevřenost věda umožňuje budování systémů a struktur, ale jejím nebezpečím je uzavření se v těchto strukturách, ulpívání na tom, co „reálně existuje“ a co se realizovalo filosofie si toto nebezpečí uvědomuje a jejím smyslem je proto vykračovat z jakékoli uzavřenosti a otevírat se tak světu v jeho nahodilosti
Užitečnost myšlení v pojmech pojmy (na rozdíl od termínů) „na ničem nestojí“, chaos nezpomalují ani nefixují, ale na jeho nekonečné pohyby odpovídají vlastním konzistentním tancem protože jsou pojmy spjaty s konzistencí, umožňují jak orientaci v životě jedince, tak lze s jejich pomocí demokraticky diskutovat o směřování společnosti demokratická diskuse je bojem o toto směřování, a je to tedy diskuse politická
Užitečnost myšlení v pojmech proto i pojmy jsou povýtce politické: o jejich obsah se totiž vede boj a jak říká Jacques Rancière: „Nesouhlas není konflikt mezi jedním, který říká bílá, a druhým, který říká černá. Je to konflikt mezi jedním, který říká bílá, a druhým, který také říká bílá, ale nerozumí tím stejnou věc.“ součástí politického boje je však i nikdy nekončící zápas s míněním, tj. boj s chaotickým s davem, jehož křik je schopen ukončit jakoukoli strukturovanou diskusi
