///////////////////////////////// //////////////////////// veškerá naděj spočívá ve víře v něco. až zpochybníte i samotnou víru v něco, jste v prdeli. ///////////////////////////////// ///////////////////////
jedno jaro, dva sloupce, tři podzimy, čtyři fáze, milion příběhů. v podstatě o ničem a o tobě.
fáze 1: výsměch listopad 2011 věrnost v šalině naproti mně seděl kalhoty NIKE boty NIKE hodinky NIKE v očích měl napsaný: jsem někdo, odfajfkováno. pak jsem si všiml jeho čepice: ADIDAS. je směšný, že lidi nedokážou bejt věrní ani sami sobě.
albert „promiňte,“ projel kolem mě chlápek s paletou vín. ustoupil jsem stranou a opětoval mu laskavý pohled. nakupující vedle mě však neuhnul, „prosímvás, dovolíte?“ zkusil to chlápek jinak. nakupující si dal říct a nechal posla projet. netušil, že blokoval Bohu v jeho konání. on totiž říkal prosím a promiňte vícekrát, než zbytek lidstva dohromady.
přitom neuměl říkat R když jsem se na něj díval, jak bláznivě prosí zákazníky, aby jim doplnil víno a přitom se jim omlouval, řek jsem si, že takhle přesně musí vypadat Bůh. /kdyby jen nějakej byl/
nesmysl všichni se snaží zapomenout, ale popravdě: povedlo se jim to jen jedinkrát to když zapomněli, že se nedá zapomenout.
ženy můžete s nimi pít a být v jejich bytech postelích srdcích, ale nikdy nebudete v jejich myslích.
sebeláska není dobré, když žijete s někým, kdo vás démonicky přitahuje. kdo vás nutí ho neustále opouštět a pak se vracet. nejhorší ale je, když takto žijete sami se sebou.
knihy četl jsem studii o fyzice, za kterou ten chlápek dostal nobelovku. na dvacátý stránce bylo napsáno tužkou: „sukscese a ty kecy furt dokola,“ a zatímco chlápek rozehrával svou vysokou hru o světě, pisatel mlčel. na stránce čtyřicet stálo: „liduško, miluju tě!!!“
mrzí mě, že autoři nemůžou číst, co jim kdo vepíše do jejich zpovědí. vidím toho chlápka s nobelovkou, jak se nad stranou čtyřicet zasměje a pronese: „furt ty kecy dokola“.
petrov seděl jsem na lavičce co loni, hleděl na oranžovej zapadající kotouč, na tramvaje, kterým se točila kola, na lidi, kteří pořád sedí světu, tomu, na čem fakt záleží, životu zády a jen se tupě líbají v podivným očekávání slasti. a zatímco všichni na tu slast čekají, kola aut, šalin, rulet, štěstí, dějin, se točí pořád stejně dál.
a i kdyby se náhodou zastavila znova bych je chtěl roztočit, i když už nemám tolik oxytocinu.
/věnováno liborovi/ že prý věřit je ctnost, občas ale je to spíš zbabělost. hlavně nevěřte začínajícím na L, je to jako: věřit lásce, věřit lidem, věřit lžím.
fáze 2: obavy květen 2013 empatie myslím, že lidi neví, co chtějí. možná proto umí víc dávat, než brát.
studium filozofie dočetl jsem zrovna cosi od kanta, v čemž říkal, že člověk má bejt účel a ne prostředek. teda, myslím, že to řek, jinak je to čurák.
baromantika seděla na baru, ke kterýmu zásadně nechodím. bojím se přesně těhle ženských. „nejseš nějakej vadnej?“ odpověděla po tom, co jsem si ji prohlídl. „vypadáš, jakože zoufale musíš milovat, protože bejt milovanej být nepotřebuješ. miluješ se totiž sám,“ řekla. „tak spolu budeme jen šukat,“ „dobře,“ odpověděla a mě hřálo u srdce, že to netuší. že ji budu milovat jako blázen.
fáze života pojďme si říkat ty věci, co se nesmí. pojďme si říkat ty věci. pojďme si říkat. pojďme.
pojízdný automat venku je tma, ležím v uličce dálkovýho autobusu a nad hlavou, kolem automatu na sáčkovej čaj, letí havran. orlice. moravská? slezská. ta, co mě zničí. letí obličej s velkým nosem, jak má chlapík z toho francouzskýho filmu, dokola lítá orlice a cení svůj bezzubej chrup. nade mnou jsou lidi a mají si co říct.
třeba budu jednou slavnej a ten kluk nade mnou bude balit neznámou holku na vedlejším sedadle na tuhle báseň, zatímco se bude povyšovat nad někoho, kdo ji právě píše. přízraky stále krouží nad hlavou a je tma. berou energii z pouličních lamp přes den spí. rozednívá se a já půjdu taky spát.
předsevzetí usmál se na ni. „nebuď povrchní, ty svině,“ řekla. „nebuď svině,“ odpověděl jí a jejich rozhovor splynul s ostatními novoročními předsevzetími.
lidstvo celá láska je jen o místě o času, psal jsem si do poznámek, když k oknu přiletěl holub, holub, či jak se všichni ti ptáci jmenují. „tyhle kecy nikoho nezajímají,“ zakrákoral. a co je teda zajímá? „nikoho nic nezajímá. nikoho dokonce ani nezajímá, že už nikoho nic nezajímá.“ a tak se dál všichni tváří, že se všichni zajímají.
fáze 3: přechod říjen 2013 seznamování jel jsem dálkovým autobusem, přede mnou dva týpci se špuntama v uších agresivní hip hop, co šel slyšet víc jak hřmění motoru.
a řekl: „máš nádherný lokny.“ když se otočila, připadal jsem si hloupě. když lokny „nádherný“, co potom říct na ni?
„máš tu volno?“ zeptala se nesměle. „jasně,“ propásl jsem svou příležitost a pak jen v jemným chvění pozoroval střídavě ubíhající Brno a její profil.
raději jsem se hned otočil k okýnku a dělal, že nic. věděl jsem, že vším dalším bych to jen pokazil.
zapnul jsem si na počítači nový díl south parku a schválně se smál u všech sprostých vtipů, aby jí nedejbože nedošlo, že jsem se do ní zamiloval. když vystupovala, zavřel jsem oči, abych si ji zapamatoval povzbuzen velkolepou stavbou a nikdo mi jsem jí poklepal nemohl vzít na stehno ten krásnej čistej pocit. a naději. u AZ tower mi došlo, jaký je mezi věcma rozdíl. svou tvář si schovávala za krásnýma vlasama a nervózně si otrhávala čerstvě nalakovaný černý nehty.
fáze 4: optimismus listopad 2013 hospodská „pivo si nekupuješ, ale prenajímáš,“ řekl. podíval jsem se na digitální ciferník a odpověděl: „používám literaturu jako nástřel možných dalších debat.“ „chtěl bych holku s hezkýma kolenama.“ „ekonomickej problém je, že ekonomika má být souborem individualit. ale oni se řídí médiama a lidma okolo. řetězovej efekt, chápeš někdo si stěžuje, ty nekupuješ“. „platím!“ řekl jsem.
život 2 všechno, co děláme, jsou jen roztomilý pokusy o štěstí. jinak si neumím vysvětlit, proč mi na jedný ze sirek z krabičky sirek stálo: „polib bližního svého.“ jen škoda, že ten večer to byla čistě pánská věc.
město šel jsem po ulici a vše bylo tak k ničemu, že si i šalinka odfrkla elektrickým výbojem.
žena stála na zastávce, jedla perník a snažila se vypadat nad věcí. vypitý bezdomovec hurpónsky povykoval na svý dítě: „ty si divočák, ty si divočák!“ dítě na miniaturním skejtu roztočilo kola a vší silou do mě narazilo. „co čumíš?“ řeklo. to je taky pravda, napadlo mě.
přiznání 2 ty můžeš být šťastná, jen já jsem takový debil, že ani nedokážu být smyslně porouchanej. jsem jen taková slovní úloha pro psychiatry.
smysl každý z nás má nějaký to téma. docela rád bych psal o modrým nebi, o tý neskutečný barvě, o tom, jak to děsivý slunce dokáže zvednout náladu, ale kdykoliv se o to pokusím, obloha se zatáhne. každýmu je souzený jen nějaký téma.
kapela zbytek role od toaleťáku odhozeně leží na držáku, v kterým je už hozenej novej, neopotřebovanej. sice byl k něčemu dobrej, ale už nikoho nezajímá. stejně jako většina kapel.
nuzák „proč nepíšeš? máš talent.“ nikdy nevím, co na to říct. asi proto, že nemám co říct. nebo to neumím říct. nebo to nechci říct. nebo se jednoduše bojím že napíšu dílo, který se bude lidem líbit.
nechápavost že prý by se literatura měla psát o velkých věcech. když se podívám na špinavej nůž hozenej na pár dní seschlým talíři, napadá mě daleko víc asociací.
brno „jsem ráda, že jsem tě potkala.“ neznáš, nevíš, nechceš. ve vší tý špíně jsem jen vypadal docela dobře.
/věnováno janovi/ si tak čarovná, ani nevieš jak by som ťa chcel popísať a neurazit ťa. možná to nevíš, možná nejsme spolu, už nejsme spolu, možná sme jen dým stúpajúcí z cígy, možná že tu nejsi, možná, že celý svět není, ale bez ťeba jsem prázdný, jsem první cíga z krabičky, kterou každý plýtvá.
vztahy byla si odměřená, nechtěla si se mnou spát. „byla jsem na tebe nasraná“ a proč? „nechtěl si se mnou spát.“ a takhle my tu žijem.
láska občas závidím lidem, kteří nemají takovou akutní potřebu dívek. potom se jí podívám do očí, zapamatuju si její tvar, zavřu oči a vím, že i sex s ní nestačí. potřebuju víc.
lidová moudrost mluvil jsem s jednou hloupou slečnou a ta mi řekla docela chytrou věc. slečny [rozuměj bozi] rádi vidí, když chlapci mají zodpovědnost vůči něčemu. ať už k čemukoliv.
zmrdi brno je po večerech klidný, brno není bez studentů klidný, škube sebou a vrhá do svých ulic zmrdy, který nechceš potkat. většinou už to nevnímám, ale po tom, co jsem viděl dokument od british broadcast company, ve kterým se spolu mlátily chapadlama korálový kytky, jsem si už tak nějak míň jistej.
desert šel jsem do šíleně alternativního klubu. dva chlápci se tam pobili kvůli holce, který byli oba dva ukradení. nad záchodem visela černá figurína vrchních předností ženy a blikaly jí oči. nic neříkala, neměla názor, jen si blikala. „vždyť ti lidi jsou tu stejní, jako na diskotéce nebo v luxusním cocktailbaru. mají jen jiný hadry a v uších jim hraje jiná hudba.“ řekl jsem jí. dívala se na mě dál, její špičatý prsa se nezachvěly tou pravdou. ale přestaly jí blikat oči možná to bylo výpadkem proudu, nebo tím, že v tu chvíli vytekly hajzly a zaplavily celou hospodu.
cejl trošku s obavou jsem šel do podniku na cejlu. po prvním pivě jsem ztratil vůli a šel se přeci jen vychcat. ze záchodu vyšel místní obyvatel, předklonil se přede mnou, jak před králem, se slovy: „račte, já už nikam nespěchám.“
vtip „já to říkám tak často, že už mám pocit, že jsem to někde slyšel,“ řekl s úsměvem. „jsi narcis a rád se posloucháš,“ odpověděla a tak skončil krátký život nepovedenýho vtipu.
villon villon kdysi psal o tom, že je u pramene a přitom hyne žízní. nedávno jsem zjistil, že jsem společenský xenofob, taky zahořklý optimista. asi mu tak trošku rozumím. i když nejsem moc chytrej.
sex můžu tě učinit šťastnou? „myslíš jako ošukat mě?“ třeba. „ale žádný gumy a tak, chci to doopravdy. sex bez dítěte je jako facka bohu do ksichtu.“
arogance „kámo, líbí se mi jedna ženská. myslím, že je to na celej život.“ a v čem je problém? „ona je ti tak namyšlená, že chčije přes ruce, protože prej rýžuje zlato. jednoduše si myslí, že chčije zlato.“
bůh znal jsem kdysi starého pána, který klel, zvracel a pil. „až ti někdo bude tvrdit, že bůh neexistuje, ukaž mu všechny ty sračky, co jsou tu s námi. bůh existuje a dělá mu to zatraceně dobře, jak s náma vyjebává.“ aniž bych chtěl, od tý doby vedu vnitřní válku a vracím bohu míčky.
demotivace máma řekla /“neboj, ty to určitě uděláš“/ táta řekl /“a co by ne“/ prarodiče řekli /“my tomu vůbec nerozumíme, ale jestli je to potřeba, tak se snaž“/ spolubydlící řekl /“ser na to a pojď se opít“/ a pak přišla ona /představ si obraz jakýkoliv dívky/ a bylo po všem snažení.
svědomí už to bude sedum let, co jsem jen tak ukradl v holandským kostele bibli v holandštině. dodnes ji mám doma, a občas přemýšlím, jestli je to vědomí zločinu, nebo libost ke skupině, do které jsem se touto svatokrádeží přiřadil, co mě denně provází a žádá si svou pozornost.
o co běží vlastně chci jen člověka, kterýmu budu moci říct, že je dokonalej a nebudu mu muset lhát.
demokracie staří římani měli v ledasčem pravdu. ne jenom v těch zvrhlejch praktikách, ale i v polyteismu. lidí zbožňují tolik kreténů, že by z toho byl krásnej olymp.
opravdová moudrost není mezi náma rozdíl. všichni si jen dosazujeme rozdílný substituce, aby život nebyl tak prázdnej. povyšovat se kvůli bohu, práci, škole, koníčkům, je jako stát ve tři ráno na sídlišti na červenou a tvářit se, že čekáním na zelenou měníte svět k lepšímu.
///////////////////// /////////////////////////// a tak mi došlo, že ve všech, ve všem v sobě vidím tebe. jsi sirka. //////////////// ///////////
