O princezně Jarmile Bylo jednou jedno malé království, ve kterém měli velmi zlého krále, hodnou královnu a krásnou princeznu Jarmilu. Protože Jarmila nechtěla pořád poslouchat tátovo rozčilování, zuření a nadávání, byla skoro vždy s matkou. Ta ji naučila nejrůznější věci, jako je šití a pletení. A brzy už šila tak dobře, že ji nikdo nepřekonal, dokonce ani královská švadlena. A tak jednoho dne král řekl, že by se už měla vdát. Jí se ale nechtělo od milované matky. Jarmile jednou přišel dopis. Stálo v něm, že s ní chce mluvit nějaký dobrý krejčí. Tak se hned druhého dne vypravila se svou družinou do lesa. Svým poslům řekla, aby šli domů, že se brzy vrátí. Sama šla tedy dál, až uviděla vysokého pána v černých šatech s pláštěm a s vysokým kloboukem. „To jsi ty, Jarmilo?" pravil. „Ano, jsem. Co ode mě chcete?" „Pojď dál, děvenko," řekl a zahalil ji svým pláštěm. Najednou se ocitli před vysokým hradem a vystoupali až do nejvyšší komnaty. Ten pán nebyl krejčí, ale kouzelník. Už bylo pozdě a pán ji odvedl do malé komnaty, kde měla přespat. Příštího dne se Jarmila vzbudila a pán ji už čekal. „Musím si s tebou promluvit, krásná Jarmilo. Pojď dál, jen pojď," pobídl ji. „Abych se představil. Jsem kouzelník a čaroděj Kosatec a chci tě požádat o ruku, milá Jarmilo. Pokud svolíš, splním ti přání. Pokud ale ne, zle se ti povede." Princezně se nechtělo vzít si čaroděje Kosatce, a tak nevěděla, co má říci. Čaroděj se usmíval. Po dlouhé době přeci jen řekla, jestli opravdu není jiná možnost. Kosatec se přestal usmívat, chvíli se zamyslel a pak pravil: „Jedna možnost ještě je, děvenko. Ty přeci umíš dobře šít." Víc toho neřekl a odešel. Jarmila šla do své komnaty, ale jen na chvíli, protože se chtěla porozhlédnout po hradě. Otevřela jedny dveře a na posteli uviděla mladou dívku, která tuze plakala. „I copak ti je?" řekla hodná a milá Jarmila. Dívka jí pověděla, že se jmenuje Anuška a že ji Kosatec vězní
kvůli tomu, že si ho nechtěla vzít za muže. Jarmila jí podala kapesník. „Pomůžu ti, Anuško," řekla potom a Anuška na ni pohlédla a skoro se usmála. Dobře se bavily, ale najednou se rozletěly dveře a před očima jim stanul Kosatec. „Copak to tu tropíte?" zeptal se rozzuřeným hlasem. Anuška se znovu rozplakala a Kosatec odvedl Jarmilu zase do její komnaty. Zdálo se, že Jarmila a Anuška byly dobrými kamarádkami, jelikož se dost často potají navštěvovaly. Jednou šly spolu na průzkum. Otevíraly hodně dveří, ale to neměly dělat. Za jedněmi seděl Kosatec a hned se rozčílil. Obě se dostaly pod zámek. Byly velmi smutné, Kosatec se s nimi nepáral. Každá byla zamčená sama ve tmě. Jednou na chodbě uslyšely šustění. Milý hlas jim otevřel. Byl to mládenec, který Kosatcovi vzal klíče, když spal. Věděl, že na hradě je uvězněno několik dalších princů a princezen. Všem otevřeli a všichni spolu utekli. Před hradem však byl Kosatcův pomocník a hned začal křičet, co mu jen hlas stačil. Princové mu však zavázali oči šátkem. Než Kosatec přišel, všichni už byli pryč. Každá dívka si brzy našla svého milého a slavilo se hodně svateb. A kdo jim ušil šaty? No přece Jarmila. A Jarmila a Anuška zůstaly nejlepšími kamarádkami až do smrti. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Anika Mohsová
Kočička a mlíčko Žila byla jedna malá roztomilá kočička Jůlinka. Byla hezky mourovatá a jako každá kočička byla pěkně neposedná a pořád se někde potulovala. Přesto měla své oblíbené místečko, kam se vždy ráda vracela. Byl to Terezčin malý, ale útulný pokojíček, kde ji čekala každé odpoledne mistička s mlíčkem. Jůlinka vždy vylízala mističku až do dna. Jednoho dne ráno vyskočila Jůlinka na okno, ale Terezka nikde. Co teď? Co bude dělat? Jůlinka má hlad, ale dnes se své mističky s mlíčkem nedočká. Rozhodla se, že si mléko koupí sama. Cestu do města přece zná. Ve městě ale nastal problém. Jaký obchod si má Jůlinka vybrat? Bylo jich tu tolik a zmatená kočička se v nich nevyznala. Vyhýbala se procházejícím lidem, ale stále nemohla najít obchod, ve kterém by prodávali mléko. Rozhodla se do jednoho vstoupit a zeptala se, jestli mají mléko. „Ale, kočičko," odpověděl pan prodavač, „tohle je řeznictví, mléko se prodává v mlékárně." Kočička poděkovala a šla do dalšího obchodu. „Ale, kočičko, my neprodáváme mlíčko, kdopak ti to poradil?" zeptal se prodavač. „Pan řezník mně poradil, abych šla do mlékárny a vy přeci jste mlékárna," kroutila Jůlinka nechápavě hlavou. „Ale, kočičko, tohle není mlékárna, to je lékárna," řekl zase pán. Kočička se chytla za hlavu a studem se div nepropadla. Pán jí poradil: „Mlékárna je tady za rohem, tak běž, tam ti určitě mlíčko prodají." Kočička zase poděkovala a hned vyběhla ven. Vklouzla do mlékárny a poprosila pana prodavače o jedno mléko. „Ano, madam, dvacet korun," ušklíbl se prodavač. „Ale já nemám dvacet korun," pronesla smutně Jůlinka. „Tak to vám nemohu prodat mléko, je mi líto," otočil se zlý prodavač k Jůlince zády a začal obsluhovat další zákazníky. „Podívejte se na toho darmožrouta," zastala se Jůlinky jedna paní, „ani trochu mlíčka jí nedá." Vzala mističku a nalila Jůlince trošku mlíčka do mističky. „Pojď sem, kočičko, pojď, dej si mlíčko," lákala Jůlinku. Ta se nenechala dlouho pobízet a vylízala mističku až do dna. Potom se vrátila domů, lehla si na okno a spokojeně usnula. Barbora Podrazilová
Kočka Líza Byla jednou jedna kočka jménem Líza. Žila na statku na okraji malého městečka. Její paní je na Lízu hodná, pohladí ji a vždy jí říká: „Chtěla bych mít bezstarostný život jako ty." Jednou večer se Líza procházela po staré půdě kravína plné suchého sena. Najednou ucítila kouř. Došla k místu, odkud kouř cítila, a tam viděla jiskry a malé plamínky, které přeskakovaly ze starého elektrického vedení na uskladněné seno. „Co teď?" řekla si Líza. „Co mám dělat? Promluvit na lidi neumím, a když nic neudělám, tak to tu dočista vše shoří i s kravičkami dole, které nic netuší." Pak jí bleskl hlavou nápad. Rozběhla se směrem k hasičské zvonici. Cestou se zastavila u vzteklého psa Dinga a začala ho provokovat, jak nejvíce uměla: „Dingo, jsi tlustý a líný pes a neumíš běhat ani štěkat." To Dinga vyprovokovalo natolik, že přeskočil plot a běžel za Lízou, která pelášila přes silnici k hasičské zvonici. Doběhla tam, vyšplhala nahoru a pokřikovala na dobíhajícího Dinga ještě intenzivněji: „Jsi tlustý a nevyskočíš ani k provazu zvoničky!" Naštvaný Dingo skákal a zakusoval se do lana od zvonu. A jak skákal a zvonil a zvonil a skákal, probudil celé městečko a hlavně hasiče, kteří ihned vyrazili ke kravínu, odkud se táhl kouř. Hasiči uhasili půdu kravína včas. Dingo dostal nejdříve vyhubováno od pána, že utekl. Ale nakonec dostal od pána i majitele kravína věnec buřtů. Když mu buřty dávali, říkali si: „Jak jen mohlo toho psa napadnou přeskočit plot, běžet ke zvonici a zvonit?" A Líza? Ta ležela doma u misky plné mléka. Paní ji pohladila a řekla: „Ty se máš nejlépe, máš plnou misku, bezstarostný život a přitom nám málem vyhořel kravín, nebýt vzteklého sousedovic Dinga, který si hrál s lanem u hasičské zvoničky. Kdyby tam nebyl, nevím, jak by to dopadlo." Ale Líza věděla své a byla ráda, že vše dopadlo dobře. Veronika Hromádková
O Sárince a mamince Byla jednou jedna maminka a děťátko. To děťátko pořád plakalo a maminka nevěděla, co s tím. Děťátko se jmenovalo Sárinka. Jednou našla maminka na půdě hračku. Byl to plyšový zajíček. Děťátku se moc líbil a celý den si s ním hrálo. Ale jednoho dne, když děťátko povyrostlo, se mu zajíček přestal líbit. Maminka mu dávala další hračky, ale Sárinka žádnou nechtěla. Jednou šla Sárinka na očkování a tam uviděla krásného slona. A paní doktorka se zeptala, jaké zvířátko Sárinka chce. Protože Sárinka neuměla ještě moc mluvit, řekla, že chce sloma. Paní doktorka ale hned věděla, co Sárinka chce, a tak jí dala slona. Druhý den začalo Sárinku bolet v krku a zase moc plakala. Maminka s ní šla k paní doktorce. Ta říkala, že má Sárinka angínu. Dostala léky a musela celý den odpočívat v postýlce. Nelíbilo se jí to, ale věděla, že se jinak nevyléčí. Protože měla svého kamaráda slona, nenudila se a hrála si s ním celý den. Slon, kterému dala jméno Appolo, byl jejím nejoblíbenějším plyšákem celý život.
Natálie Procházková
Jak šel Jiříček k babičce kořenářce
Bylo nebylo za sedmero horami byla malá vesnička a tam žila maminka s chlapečkem.A ten chlapeček se jmenoval Jiříček. Za vesničkou na kopci stál obří hrad. Sídlil tam král a ten měl krásnou dcerušku, malou Elišku. Jednou ráno se malý Jiříček probudil a maminka mu řekla: „Dojdi prosím za babičkou kořenářkou, potřebuji koření do polévky." A tak se Jiříček vydal na dlouhou cestu. Pod hradem potkal krásnou princeznu Elišku. Spolu šli za babičkou kořenářkou. Když k ní dorazili, Jiříček ji prosil o polévkové koření. A tak mu babička dala sáček plný koření.Celou cestu domů si Jiříček s Eliškou povídali a velmi se skamarádili.A tak spolu došli až k hradu. I Jiříček už musel domů pomáhat mamince s polévkou. Dali do ní i to koření od babičky kořenářky. Když byla polévka hotová, odnesl ji Jiříček babičce kořenářce ochutnat. Jiříček pak s princeznou Eliškou kamarádil dál, a když dospěli, vzala si Eliška Jiříčka za manžela. Žili pak spolu v hradě na kopci a jestli nezemřeli, chodí spolu pro bylinky a koření k babičce kořenářce dodnes.
Adam Hroneš
O vráně a sněhulákovi
Byli nebyli tři bratři. Jmenovali se František, Martínek a Vojtíšek. Jednoho mrazivého dne se rozhodli, že si postaví sněhuláka. František, ten nejmenší, udělal hlavu. Martínek, ten větší, mu udělal bříško. Ten největší, Vojtíšek, postavil tu dolní část. František přinesl uhlíky na oči a hrnec místo čepice. Martínek obstaral mrkev místo nosu, dva klacky na ruce a zlaté knoflíky. Vojtíšek vyrobil z jednoho velkého klacku a z malých větviček sněhulákovi koště. Tak to dali všechno dohromady a sněhulák byl hotový. Když tu přiletěla vrána zlodějka a říká sněhulákovi: „Ty máš ale hezké zlaté knoflíky, dáš mi je?“ „Nedám,“ odpověděl sněhulák. Jenže než se sněhulák vzpamatoval, už neměl knoflík ani jeden. Hned po obědě vyšli bratři ven a František si všiml, že sněhulák nemá knoflíky. Tak se rozhlédli okolo sebe. „Hele, támhle na stromě se něco třpytí,“ zvolal Martínek. „A jó,“ odpověděli jeho bratři. „Já vylezu na strom a hodím knoflíky tobě, Martínku, ty si jeden necháš a dáš další dva Františkovi. Až slezu dolů, tak mi jeden z těch dvou knoflíků František podá. Každý dáme sněhulákovi jeden knoflík a bude to všechno zase tak, jak má být,“ řekl Vojtíšek. Jak Vojtíšek řekl, tak se stalo. A co vrána? Ta už odletěla a nikdo neví kam. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Andrea Ottová
Ferdinandovo štěstí To byl jednou jeden pán a ten se jmenoval Ferdinad. Hrozně moc rád hrál na hudební nástroje, na píšťalu, na dudy, na klávesy i na housle. Hrál ale tak, že všichni, kdo ho slyšeli, raději utekli, aby ho nemuseli poslouchat. A tak se Ferdinand rozhodl, že odejde z města. Najednou se před ním objevil panáček. Nebyl to ale ledajaký panáček, byl to čert přestrojený za myslivce. Ferdinand ale o tom nevěděl. Ten panáček mu řekl: „Chceš se naučit hrát na všechny svoje nástroje?" Ferdinand odpověděl: „Chci, vždyť jsem kvůli tomu, že se mi všichni smáli, utekl z města." Čert na to: „Tak já ti pomůžu, ale něco za to chci." „A co bys rád?" zeptal se Ferdinand. „Jeden z tvých hudebních nástrojů," odpověděl. „Tak tedy ano," souhlasil Ferdinad. Najednou panáček zmizel i s píšťalou, až se za ním zakouřilo. Ferdinand poznal, že to byl čert. Pak zahrál na nástroje, které mu zbyly. A najednou hrál tak, jak ještě nikdy. Kouzlo ale dlouho netrvalo a Ferdinand zase hrál falešně. Rozhodl se, že čerta najde. Vydal se do světa a všude se ptal, jestli někdo neví, jak se jde do pekla. Nikdo nevěděl. Po dlouhé cestě potkal převozníka, který mu poradil. Ferdinand došel až do pekla a tam potkal čertici. „Co tu chceš?" zeptala se ho. „Jdu si pro svoji píšťalu, kterou mi sebral čert. A ještě mě k tomu podvedl." „Píšťalu ti přinesu, ale chci za to pusu," řekla čertice. Ferdinand jí dal pusu, čertice přinesla píšťalu a řekla, aby rychle utíkal pryč, než se čert vrátí. Ferdinand vzal píšťalu, rychle se vrátil z pekla na zem a byl rád, že se čerta zbavil. A tak skončil příběh o Ferdinandovi. Aneta Barešová
Skřítek Deštníček Žil byl jednou jeden skřítek, ale nebyl to obyčejný skřítek. Uměl kouzlit. Byl starý, ale měl rád děti. Jednoho dne se skřítek rozhodl, že udělá kouzelnické představení pro své přátele. Problém byl, že nikdo nevěděl o skřítkově kouzelnické moci. Skřítek vše připravoval a chystal a přátele pozval k sobě domů. Přátelé přišli a posadili se do obývacího pokoje, kde vše mělo proběhnout. A je to tady, skřítek nejdříve obslouží hosty a jde kouzlit. Přišla i skřítkova přítelkyně Mařenka se svým synem Martinem. A už to začalo. Nejvíce se všem líbilo kouzlo s deštníčkem, a dali proto skřítkovi přezdívku Deštníček. Martina kouzla velmi zajímala, byl totiž filmový producent. Rozhodl se, že Deštníčka dostane do televize. Po představení se Martin s Deštníčkem dohodli na schůzce v kanceláři. Deštníček přišel v domluvený den a dohodli se, že udělají zábavný pořad pro děti. A jak Martin řekl, tak udělal. Vytvořil s Deštníčkem dětský zábavný pořad. A jak jsme zjistili, tak se na ten pořad dívali i dospěláci. Z Deštníčka se stala filmová a televizní star a z Martina úspěšný producent. A Mařenka? Tak ta byla na svého syna velmi pyšná. A nakonec si vzala Mařenka Deštníčka za muže, a jestli nezemřeli, tak tam žijí dodnes. A zazvonil zvonec a pohádky je konec. Aneta Nováková
Tančící kočka
Kdysi dávno byla jedna vesnička a v té vesničce bydlelo pět kluků. Jednoho krásného dne si kluci řekli, že půjdou na druhou stranu vesnice, kde to ještě neznají. Tak šli. Jak tak šli, tak trochu spadla mlha. Kluci na to nehleděli a pořád šli dál. Jak tak šli rovně za nosem, tak si nevšimli, že před nimi je zedˇ, a nabourali do zdi hlavami. A když se konečně rozkoukali, uviděli bránu. Šli k ní a zatáhli za kliku, zda branka není otevřená. A byla. Chlapci prošli bránou a podívali se udivenýma očima do zahrady. Měli se čemu divit, vždyť celá zahrada byla ze sladkostí. Kluci se rozhlíželi a brali do kapes, co jen hrdlo ráčí. A najednou slyšeli plno písniček. Zvuk byl čím dál silnější a silnější, když najednou se jim zjevila před očima tančící kočka. Na kočce se stále měnily barvy, takže nikdo nevěděl, jak vlastně vypadá, ale jen jednu věc věděli jistě, že mají utíkat, než je ta kočka sežere, jako všechny sladkosti okolo. Utíkali tou mlhou až domů, všechno řekli rodičům a sourozencům, ale to se ví, že jim nikdo nevěřil. Od té doby už nechodí na druhou stranu vesnice, i když tam přijede cirkus. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Barbora Šimůnková
Brouček na cestách Za sedmero řekami a za sedmero horami žili broučci. Jednoho krásného večera na dveře zaklepal malý, ale opravdu malilinkatý brouček s kouzelnou svítilnou a ptá se: ,,Kudy k městečku Broučkov nazývané?“ Panímáma odpověděla: ,,To musíš na severní stranu.“ Brouček odpověděl: ,,Děkuji ti, drahá paní, děkuji.“ Brouček šel tedy na sever a potkal strýčka, jak veze na trakaři borůvky. Najednou dostal takovou velikánskou chuť na borůvky. Nic jiného ho nenapadlo, než že si potají nabral plnou hrst borůvek.Tu se zakuckal, strýček se na něho otočil a povídá: ,,Vidíš, vidíš, broučku malý, nikdy si neber nic, co ti nepatří, aniž by ses zeptal.“ Brouček se začervenal a už si navždy pamatoval, že si nejprve musí dovolit. Vrátil se šťastně zpět ke svým rodičům domů. A jestli se jim žilo dobře, to už nevíme. Jakub Vyleťal
Kouzelná vrba
Bylo nebylo....Jednou vesnicí protékala říčka. Na jejím břehu rostla nádherná vrba. Byla to kouzelná vrba, která plnila přání. Jednou k ní přišel chudý rybář. Měl velkou rodinu, ale nemohl ji uživit. Vrba na něj promluvila a řekla mu, že mu splní tři přání. Rybář vrbě poděkoval a šel domů. Tuto příhodu vypravoval své rodině, ale nikdo mu nevěřil. Rozhodl se, že vrbu vyzkouší. Vrátil se k ní a vyslovil první přání, aby měl hezký velký dům. A stalo se. Rybářova rodina uvěřila. Druhé přání bylo, aby měli dostatek peněz. Rybář se ale o ně chtěl rozdělit s ostatními chudými ve vesnici. Netušil však, že právě tito lidé jeho rodině štěstí závidí. Kamkoli rybář přišel, nechtěli ho ani vidět. Proto raději prodal svůj dům a odjel i se svou rodinou z vesnice. Usadili se jinde. Rybář zestárl a těžce onemocněl. Jeho posledním přáním bylo, aby byl zase zdráv nejen on, ale celá jeho velká rodina. A to bylo nejlepší přání, které mu vrba ještě mohla splnit. A pokud nezemřeli, žije rybář šťastně a spokojeně se svou rodinou dodnes. Jakub Zimmer
Ranní ptáče dál doskáče
Jednoho dne se Pepíček rozhodl, že půjde na trh, protože si chtěl koupit chutný koláček nebo buchtičku. Vzal si peníze ze svého prasátka a šel. Jak šel, pískal si a skákal a myslel na to, jak si pochutná. Došel na trh a začal se rozhlížet, co si koupí. Bylo tam mnoho věcí, které by si chtěl Pepíček koupit, ale byly moc drahé. Najednou uviděl stánek s perníčky. Za peníze, které měl, si mohl koupit deset kousků. U stánku byla dlouhá řada, ale Pepíček si řekl: „No co, tak si počkám." A čekal a čekal, až najednou stánek prodavač zavřel. Pepíček byl nešťastný a šel domů Tak šel domů. Do hvízdání ani poskakování mu už nebylo. Přišel domů a maminka se ho ptala: „Kde jsi byl tak dlouho?" A Pepíček odpověděl: „Na trhu." A smutně odešel do pokoje. Mamince bylo líto, že je Pepíček smutný. Šla za ním do pokoje a zeptala se ho: „Proč jsi tak smutný? Ublížil ti snad někdo?" A Pepíček na to: „Ale ne, maminko, jen jsem unavený." Maminka tedy zhasla a popřála Pepíčkovi dobrou noc. Pepíček se druhý den ráno probudil a zase šel na trhy, ale tentokrát vyšel o hodinu dříve, aby tam byl první. Když tam došel, stánek s perníčky ještě nebyl otevřený. Tak čekal a čekal, a když stánek otevřeli, nakoupil se perníčků dvacet. Vesele se vrátil domů a perníčky ukázal mamince. Ta byla ráda, že je Pepíček šťastný a Pepíček byl rád, že si maminka o něj nedělá starosti. A tak nakonec všechno dobře dopadlo. Jan Černý
Pohádka o masopustu
Je chladné únorové ráno. V jedné malé zapadlé vesničce žili tři kamarádi. Jmenovali se Alenka, Káťa a Šimon. Právě se připravovali na masopust. Alenka šla za medvěda, Káťa za slamáka a Šimon za čerta. Šli za průvodem, zpívali a tancovali. Káťa škobrtla přes kámen a řekla: „Počkejte, spadla mi lucernička." A tak se zastavili a počkali na Káťu. Ale když se otočili, průvod nikde. Šimon řekl: „Kde je průvod?" Alenka odpověděla: „Já si myslím, že šli tudy." A tak šli opačnou stranou. Před nimi je temný a hluboký les. Když do něj vstoupili, slyšeli divné zvuky a začali se strašně bát. Alenka řekla: „Já mám hrozitánský strach." A Šimon řekl: „Já si myslím, že jsme zabloudili." Děti už ztrácely veškerou naději, ale vtom se před nimi objevil dědeček.Vypadal jako z pohádky a dovedl je na kraj vesnice. Děti byly šťastné, že se neztratily a chtěly stařečkovi poděkovat, ten však znenadání zmizel. Děti byly nejprve trochu zaražené, ale zjistily, že masopust ještě neskončil, a tak si šly ještě zaskotačit. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Karolína Barešová
Zima už je tu Byla jednou jedna chaloupka a v té chaloupce žily dvě děti, Barborka a Vašíček. Když se děti ráno probudily, maminka jim vždy řekla: „Běžte nakoupit a potom si můžete hrát s kamarády." Barborka a Vašíček se oblékli a šli nakoupit. Když přišli domů, maminka upekla borůvkový koláč. Když děti dojedly, šly ven za kamarády a už se těšily, kdy napadne sníh. Děti si pohrály s kamarády a šly domů. Maminka jim udělala večeři, a když se děti najedly, šly se umýt a spát. Barborka si v postýlce říkala: „Kéž by už napadl sníh." A za chvilku už spala. Druhý den se Barborka vzbudila a podívala se z okna. A hned začala křičet na celou chalupu: „Hurá, napadl sníh!" Barborka rychle probudila Vašíčka, oblékli se a vyběhli ven. Samou radostí nevěděli, co mají dělat dříve. Postavili si sněhuláka, snowboardovali, bobovali, sáňkovali a lyžovali. Teprve když byly celí zmrzlí, šli domů. Maminka jim řekla, že když budou chtít, vezme je odpoledne na rybník, aby si zabruslili. Bylo odpoledne a děti šly s maminkou na rybník. Barborka s Vašíkem si na rybníku zadováděli a pořádně zabruslili. A cestou domů si zpívali: Padá sníh, padá sníh, pojedeme na saních. Na saních to pěkně jede, tohle každý nedovede. Kateřina Schwarzová
O ošklivém semínku Byl jednou jeden sedlák a ten dostal semínko. To semínko však nebylo pěkné, ba naopak bylo ošklivé. Sedlákovi se zdálo, že je to plevel, a tak to ubohé semínko vyhodil na suchou louku. Semínko tam čekalo a čekalo, a když si myslelo, že už ho nikdo nenajde, tak se objevila malá holčička. Klekla si k semínku a povídá: „Ach, semínko, ubohé semínko, vždyť tady zahyneš, je tu na tebe moc sucho.“ A semínko odpovědělo: „Už tu čekám sedm měsíců, sedm týdnů a sedm dnů. Prosím, pomoz mi, holčičko, pomoz!“ „Jmenuji se Selinka,“ odpověděla pyšně holčička. „Jak ti pomohu, semínko?“ zeptala se Selinka. „Zalij, zalij mě, Selinko,“ prosilo semínko. Selinka se rozhlédla, ale po vodě ani památka, a tak se zeptala: „Kde seženu vodu, semínko?“ „Za sedmero skalami a sedmero vyschlými řekami je studánka, ale pozor, střeží ji zlý vodník.“ A tak šla a šla. Když došla k sedmé skále, narazila na zraněnou zaječici. Zaječice na ni upřela své velké prosebné oči, Selinka si klekla a utrhla si z šatů kus látky a zavázala zaječici tlapku. „Děkuji, Selinko, jmenuji se Jessinka,“ řekla zaječice. „Jak víš, jak se jmenuju, vždyť jsem ti to neřekla?“ Jessinka se usmála a řekla: „Od krtka, slyšel, jak se bavíš se semínkem, a za to, že jsi mi pomohla, daruji ti prstýnek, ale není to obyčejný prstýnek, je kouzelný! Až bude nejhůř, tak řekni tohle: Prstýnku, prstýnku, můj kouzelný prstýnku, zažeň, zažeň všechno zlo.“ Jessinka podala Selince prstýnek. Byl to zlatý kroužek a nahoře byl velký, světle modrý diamant, pak z každé strany jeden menší rubín. „Je nádherný,“ vydechla Selinka. „Tak už běž, ať semínko nečeká dlouho,“ pobídla Jessinka Selinku a ta šla dál. Už přešla i sedmero řek a viděla studánku. V ní plavala malá rybka, která se náhle proměnila na vodníka. Měl krásný klobouk se spoustou pentlí, zelenou pleť, malou
zelenou pusu, dlouhý nos samou pýchou stočený nahoru a malá brčálově zelená očka se na Selinku mračila. Jemně nazelenalý frak byl dlouhý až na zem, kalhoty také jemně nazelenalé a vysoké boty plné vody. Zle se usmál a řekl: „Ááá, máme tu další dušičku do džbánku.“ Selinka se lekla a chtěla se dát na útěk, ale pak si vzpomněla na Jessinku a na prstýnek a řekla: „Prstýnku, prstýnku, můj kouzelný prstýnku, zažeň, zažeň všechno zlo!“ Prstýnek na její ruce se mocně rozzářil, vodník vykřikl, vše pohltilo modrorudé světlo a na místě, kde stál vodník, byla nádherná vrba. Když se Selinka vzpamatovala, přistoupila ke studánce. Uviděla tam džbánky a hned se dovtípila, že v nich jsou uvězněné dušičky. Ponořila do studánky ruce a začala dušičku po dušičce vypouštět na svobodu. Také každé řekla: „Běž si, jsi volná.“ Až všechny vypustila, pak vzala jeden džbán a nabrala do něho vodu a šla zpátky. Už přešla sedm vyschlých řek a tři skály. Vtom zakopla, spadla a přitom se jí všechna voda vylila. Začala hledat znovu nějakou vodu, a když už si myslela, že zabloudila, uviděla semínko. Šla k němu. Smutná Selinka si sedla k semínku a začala plakat a plakala den a noc. Když si utřela slzy, tak se rozesmála. Rozesmála se proto, že ošklivé semínko zalila svými slzami a vyrostla z něj nádherná velká žlutá pampeliška. A pokud ji někdo neutrhl, tak tam roste dodnes. Katrin Hlavatá
Skrytý talent V jedné malé vesničce jménem Málkovice žila jedna malá holčička jménem Lucinka. Měla maminku a tatínka, kteří ji měli velmi rádi. Chodila do školy do Plzně, kam ji vozil tatínek v kočáře s koňmi. Měli doma hodně zvířat, proto se Lucinka naučila jejich řeči. Ve škole měla spoustu kamarádů, ale špatně zpívala. Nějací hloupí kluci se jí proto smáli a ona byla nešťastná. Paní učitelka jí říkala, aby se zlepšila a doma si zpěv trénovala. Lucinka ho trénovala, ale bylo to zbytečné. Jednou se Lucinka procházela v lese a uslyšela nádherné zpívání. Šla za tím zpěvem a zjistila, že to jsou ptáčkové. Zrovna měli soutěž ve zpěvu. U stromu uviděla výra, který právě chtěl vyhlásit vítěze soutěže. Když ji ptáci uviděli, rozlétli se po lese. Lucinka je začala hledat a volala: ,,Vraťte se, prosím, já vám nechci ublížit." Výr svolal všechny ptáky ke stromu. Lucinka hned začala vyprávět: ,,Prosím, ptáčkové, pomozte mi, abych se naučila zpívat tak krásně jako vy. Kluci se mi ve škole posmívají, že neumím zpívat." Dudek řekl: ,,Jsou to pěkně hloupí kluci, že se ti smějí." Lucinka šla celá šťastná domů, protože ptáčkové jí řekli, že zítra má první hodinu zpěvu. Když přišla domů, vyprávěla mamince a tatínkovi, co se jí přihodilo. Potom šla spát a zdálo se jí, jak zpívá s ptáčky. Druhý den se brzy ráno probudila celá natěšená, aby nezmeškala hodinu zpěvu. Nasnídala se, maminka jí dala zrní pro ptáčky jako odměnu, že ji budou učit zpívat, a vydala se do
lesa. S ní šla i kočka Líza, která ulovila myš, a fenka Selinka. Lucinku, Lízu i Selinku už na kraji lesa ptáčkové vítali. Došli ke stromu, kde seděl výr a ostatní ptáčkové. Lucinka jim dala zrní a žížaly a Lízinka dala výrovi myš. Ptáčci si pochutnali a začala hodina zpěvu. A tak to bylo každý den. Za pár měsíců uměla Lucinka zpívat nejlépe ze třídy. Klukům, kteří se jí posmívali, pěkně spadnul hřebínek a raději se od Lucky drželi dále. Když Lucinka vyrostla, stala se zpěvačkou a zpívala s ptačí kapelou, kterou dirigoval výr. Ostatní ptáčkové ji doprovázeli svým nádherným zpěvem. Byla to nejznámější kapela na celém světě. Zazpíval zvonek zelený a konec pohádky je stvořený. Klára Černá
Maková panenka
Byla jedna panenka a ta přímo milovala mák. V koláčích, buchtách, kucmochu, ráda jedla šišky s mákem, nudle s mákem…..prostě mák měl pro ni tu nejlepší chuť. Byla mákem tak posedlá, že se jí začalo říkat Maková panenka. Jednoho dne se rozhodla upéct nekonečno koláčků pro celou rodinu, vesnici i své městečko. Prodávala své domácí koláčky všem, co měli chuť na sladké makové koláčky. Ale nebyly to jen makové koláčky, ty měla jen ze všech nejraději. A víte, jak se peče takový koláč s mákem? Na těsto si připravíte 500 g polohrubé mouky, 200 g moučkového cukru, 200 g hery, 2 žloutky, 5 lžic mléka, 1 prášek do pečiva. Z uvedených surovin zpracujete na vále těsto. Oddělíte asi čtvrtinu a dáte ji do ledničky. Zbylou větší část rozválíte a přenesete na plech vyložený papírem na pečení. Plech vložíte do trouby vyhřáté na 190°C a upečeme dorůžova. Mezitím si připravíte náplň z těchto surovin: 200 g mletého máku, 250 ml mléka, 4 lžíce cukru, 1 vanilkový cukr, 25 g másla, 1 lžička skořice, 1 lžička citronové kůry, 200 g vanilmixu, 4 lžíce citronové šťávy, necelých 600 ml vody. Do vařícího mléka nasypete mák, cukr, máslo, skořici a citronovou kůru. Za stálého míchání povaříte do zhoustnutí. Necháte vychladnout. 4 lžíce citronové šťávy doplníte vodou do 600 ml. Tímto zalijete vanilmix a rozšleháte metličkou. Ihned vmícháte vychladlou makovou náplň a rozetřeme na těsto na plechu. Zbytek těsta z ledničky rozválíte, vykrájíte z něho kytičky nebo jiné tvary a naskládáte na náplň. Tak si nechte chutnat. Vaše Maková panenka. Leona Babováková
Kominíček Štístko
Za sedmero horami a sedmero řekami byla malá vesnička a v té vesničce žil kominíček. A bylo to na něm vidět, že je kominíček, někdy přišel domů čistý, častěji ale celý špinavý. Většinou byl celý černý od sazí, jen jeho čapka zůstala bílá. Kominíček nebyl obyčejný, ale kouzelný. Jmenoval se Štístko. Každý, kdo ho potkal, chtěl si na něj sáhnout alespoň jedním prstíčkem, protože lidé věřili, že přináší štěstí. A když se jim nepovedlo si na něj sáhnout, alespoň se chytili za knoflíček, který měli na sobě. Štístko měl také kouzelnou štětku do komína. Ta ho vždy donesla až nahoru na střechu ke komínu. Kominíček rád ze střech pozoroval létající ptáčky nad hlavou, v dálce louky, hory a řeky, dole ve vesnici zase děti a lidi. Obvzlášť rád létal na své štětce po práci, kdy řádil a dováděl jako malé děcko. Jednoho dne šel kominíček čistit komín lakomému mlynáři a ten ho zavřel do sklepa, protože chtěl mít kominíčka, který přináší štěstí, jen pro sebe. Kominíček byl nešťastný, ale naštěstí měl u sebe svou kouzelnou štětku, která mu odemkla dveře. A mlynářovi za to kominíček rozfoukal saze. Když přišel mlynář do světnice, byly saze všude – po zemi, po stěnách, dokonce i na stropě. Všude samé saze. Ale kominíček byl zase volný a šťastný, že může rozdávat štěstí všem lidem. A jestli nezemřel, žije v té vesničce dodnes a rozdává štěstí stále. Když potkáte kominíka, chyťte se za knoflík nebo si na něho sáhněte a třeba vám přinese štěstí jako kominíček Štístko.
Lucie Komárková
O pasáčkovi a selce
Žil byl na statku v malé vesničce jednou jeden pasáček. Tenhle pasáček měl jedno velké pole s krásně rozkvetlými bylinkami. Jednoho slunečného dne se pasáček rozhodl, že pole půjde posekat. Inu, pole posekal a dal bylinky usušit. Když se bylinky usušily, tak je pasáček naložil na vůz a jel je do města prodat. Ujel velký kus cesty, ale zasekl se na špičatém kopci a nemohl s vozem pohnout. A proto se vydal hledat pomoc v nedaleké vesničce. Našel tam hodnou selku, která mu s jeho vozem pomohla. Pasáček jí za to dal tři pytle plné sušených bylinek. Poté ve městě bylinky dobře prodal, cestou domů ještě jednou poděkoval selce a dal pozor na špičatý kopeček. A potom zazvonil zvonec a pohádky byl konec...
Marek Minařík
Jarní pohádka o Andulce a Honzíkovi Jednou v jedné malé vesničce žili sestřička a bráška, Andulka a Honzík, a jejich maminka. Byli chudí, ale měli se rádi. Jednoho krásného jarního dne se rozhodli, že mamince na jarní rozkvetlé louce natrhají oba tu nejkrásnější kytičku. Když přišli na rozkvetlou vonící louku, viděli tolik nádherných kytiček, že nevěděli, kterou mají mamince vzít. Andulka řekla: „Já si myslím, že tou nejhezčí kytičkou jsou zvonky. Mají hezkou barvičku a mamince se budou určitě líbit.“ Honzík řekl: „No, ano, opravdu je tady moc krásných kytiček, ale já si myslím, že nejhezčí jsou pampelišky. Jsou jako naše malá kuřátka, také tak krásně žluté, ty se také určitě budou mamince moc líbit.“ Když si Andulka s Honzíkem sedli na plácku na louce a ukazovali si, kterou nejkrásnější kytičku by mamince vzali, vzpomněli si, že maminka má moc ráda sedmikrásky. Honzík řekl Andulce: „Andulko, já se půjdu podívat, jestli nenajdu nějaké sedmikrásky, a za chvíli budu zpátky.“ Honzík odešel a Andulka si řekla: „Já se radši půjdu také podívat, jestli nějaké nenajdu.“ Tak Andulka také odešla. Za chvíli narazil Honzík na plno sedmikrásek. Andulka také objevila louku plnou sedmikrásek. Oba mamince natrhali velkou kytici. Když přišli domů, maminka měla radost, děti moc pochválila, děkovala jim a řekla: „Moc vám děkuji, dětičky, udělaly jste mi ohromnou radost.“ Děti byly rády, že udělaly mamince radost. A tak jestli neumřely, žijí v té malé vesničce dodnes. Markéta Grulichová
O pyšném jelenovi Narodil se v šumavském lese malý koloušek. Těšil se, až bude veliký. Maminka se ho ptá: ,,Ty můj malý koloušku, proč se těšíš, až budeš velký?" A koloušek na to: ,,Chci být velký a silný jelen, jako je tatínek. Chci takovou krásnou lesklou a hebkou srst, chci velkolepé nádherné paroží a chci také, abych byl rychlý a hbitý, jako je tatínek. Proto, maminko, proto chci být velký." Když koloušek vyrostl, stal se z něho tuze krásný jelen. Chodil po lese a naparoval se, jaké má krásné paroží, lesklou srst a jak je rychlý a silný. Dozvěděla se o tom kmotra liška a nelíbilo se jí to. Tak mu šla domluvit: ,,Jelene, jelene, nesluší se, aby ses takhle vytahoval a povyšoval nad ostatní." Ale jelen se nenechal: ,,Ale, liško, vždyť to je pravda, já jsem rychlý a silný a dokážu ti to." Jelen se šel domluvit s nejrychlejšími zvířaty v lese, že se bude závodit. Ale nikdo s ním závodit nechtěl. Tak se sama liška přihlásila a řekla: ,,Jelene, já s tebou budu závodit. Trasa závodu povede podél řeky." Jelen s liškou se připravili. Medvěd závod odstartoval. A už běželi. Liška byla rychlá, ovšem jelen taky. Ale podél řeky bylo vysoké křoví. Liška křovím proběhla, jelenovi se však křoví zamotalo do paroží a ve chvilce se nemohl ani hnout. Jelen prosil, ať mu někdo pomůže, ale nikdo nepřišel. Se smíchem se liška vrátila k jelenovi a říká: ,,Vidíš, jelene, tak to dopadá, když si budeš všímat jen sám sebe a nebudeš respektovat druhé." Jelen začal lišku prosit: ,,Když mě pustíš, polepším se. Nebudu tak pyšný a nebudu se povyšovat nad ostatní." Liška tedy jelenovi pomohla rozmotat zapletené křoví v jeho paroží. Jelen od té doby byl na všechny hodný a už se nikdy nechlubil. Zvířátka z lesa ho zase začala mít ráda tak, jako když byl malý koloušek. Michal Vrkoslav
Pohádka o malé Andulce Za sedmero horami a sedmero řekami byla jednou jedna chaloupka a v ní žila moc hodná rodinka. A v té chaloupce se narodila malá Andulka. Jednoho krásného sobotního dne maminka pekla moc dobré povidlové a makové buchty. Když chtěla dát do pece další polínka, najednou, kde se vzal, tu se vzal čert a povídá: ,,Já jsem čert a přišel jsem si pro povidlové buchty!“ Maminka mu dala buchty a řekla: ,,Jsem ráda, čerte, že jsi ucítil vůni mých buchet a že ti chutnají.“ Čert se šibalsky usmál a řekl: ,,Však až Andulka vyroste, budou jí chutnat jako mně.“ Čas plynul a z Andulky vyrostla hodná dívka. Maminka se o ni tuze bála, protože měla jenom ji. Jednoho dne Andulka řekla mamince, že se půjde podívat k malé tůňce v nedalekém lesíku. Maminka říká: ,,Dobře, Andulko, ale brzy se vrať!“ Andulka byla moc šťastná, viděla mnoho krásných zvířátek a kytiček. Když došla k tůňce v lesíku, bylo tam takové veliké ticho, že se začala bát. Najednou se vedle ní objevila stařenka, podává jí hrneček s vodou a povídá: ,,Napij se, Andulko.“ Andulka jí odpověděla: ,,Nezlob se, stařenko, ale maminka vždycky říkala, že se nemám bavit s lidmi, které neznám.“ Andulka se začala bát a najednou se objevil čert a řekl: ,,Právě jsem přišel včas, abych tě odvedl domů, maminka o tebe má určitě strach, je dobře, že ses té vody nenapila, byla začarovaná, a kdo vodu ochutná, promění se ve zlou lesní vílu.“ Posadil si Andulku na záda a odnesl ji domů. Maminka byla moc ráda, že jsou zase všichni spolu. Čert k Andulce přistoupil, do dlaně jí vložil kamínek a pošeptal: ,,Až ti bude nejhůř, vzpomeň si na mě a já ti vždycky pomůžu.“ Andulka byla po dlouhé cestě tak unavená, že kamínek pevně sevřela do dlaně a s úsměvem na tváři usnula. A jak to v pohádkách chodívá, tak spolu s maminkou žily dlouhá léta. Zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Tereza Vyleťalová
Hloupý Honza Na venkovském statku bydlel Honza, který byl tuze hloupý. Měl kozu, berana, koně a pár slepic. Měl obrovské uši a všichni se mu proto smáli. Uši byly tak veliké, že mu čouhaly i pod čepicí. Jednoho dne se Honza rozhodl, že se bude ucházet o královskou dceru. Přemýšlel, jak to udělá. Přemýšlel první den, ale nic nevymyslel. Přemýšlel druhý den, ale zase nic. Třetí den už na to přišel. Navštíví čaroděje, aby se s ním poradil. Čaroděj mu řekl, aby se napil kouzelného lektvaru. Honza si ho od něj koupil za dvě zlaté. Přišel domů, lektvar vypil, a nic. Tak si šel lehnout. Druhý den ráno navštívil čaroděje znovu. Ten mu řekl: ,,Jestli tě bude princezna chtít, vezme si tě i přes ty tvoje ošklivé uši." Honza šel smutně domů a myslel si, že ho čaroděj podvedl. Zavřel se doma a celý rok se venku neukázal. Teprve po roce vzal berana a jel se projet. Zastavil se u zámku. Princezna zrovna stála u okna. Honza se na ni díval a nemohl se vynadívat. Pak se vrátil zpátky domů, lehl si na pec a usnul.Další den byly námluvy. Honza si vzpomněl na čarodějovu odpověď a řekl si, že za zkoušku nic nedá. Vzal tentokrát koně a vydal se na zámek. Když se dostal na řadu a postavil se před princeznu, dostal první hádanku: ,,Je to kulaté, někdy světlé, někdy tmavé, dostane se tam málokdo. Co to je?" Honza chvíli přemýšlel a pak odpověděl: ,,Je to měsíc." ,,Přijď zítra a dostaneš další hádanku," řekla mu princezna. Druhý den mu princezna řekla: ,,Co to je? Je to žluté, někdy oranžové, ale nemůžeš si na to sáhnout." Honza chvíli přemýšlel a potom odpověděl: ,,Je to slunce.",,Ano," řekla princezna, ,,přijď zítra a dostaneš hádanku třetí." Třetí den přijel Honza zase na zámek a princezna mu dala poslední hádanku: ,,Je to hloupé a má to velké uši. Co to je?" Po chvilce přmýšlení Honza odpověděl: ,,Jsem to já, milá princezno." ,,Ano, uhádl jsi, a i když jsi ošklivý, musím si tě vzít." Honza byl štěstím bez sebe. Zanedlouho se konala svatba. Byla veliká, přišlo mnoho lidí. A když princezna Honzu políbila, stal se zázrak. Jeho velké ošklivé uši zmizely. Potom spolu žili krátký čas na zámku, ale brzy se přestěhovali na statek, který Honza opravil a kde žili šťastně a spokojeně až do smrti. Tomáš Dus
Pohádka o pyšném pávovi Nedaleko malého království se rozléhala nádherná zámecká zahrada se zlatou kašnou a se spoustou zvířat. Jedním z mnoha zvířat byl i pyšný páv, kterého zámecký pán dostal darem. Ostatní zvířátka ho neměla ráda, protože páv myslel jen sám na sebe. Po čase zvířátka zjistila, že zámecký pán má rád jen páva, a tak se domluvila, že ho ze zahrady vyženou. Jednoho dne zůstala v zámecké zahradě otevřená vrátka na cestu, která vedla do lesa. Všichni dostali nápad. Nalákali páva k lesu a potom utekli zpátky a zavřeli vrátka. Páv viděl, že ho zvířátka přelstila, a tak odešel do lesa. Za několik dní páv poznal, že se na zámeckém panství měl moc a moc dobře a uvědomil si, že jeho chování nebylo pěkné. Chtěl se vrátit, ale vůbec nevěděl jak. Jednoho dne přišel zpátky k vratům, hladový, unavený, vysílený a hlavně ne už tak pyšný. Prosil všechna zvířátka, aby ho pustila dovnitř. Zvířátka mu uvěřila, pustila ho do zahrady a od té chvíle se ze všech stali nerozluční přátelé. Páv už nebyl pyšný a zámecký pán měl od té doby rád všechna zvířátka stejně.
Tomáš Valášek
Miss jelen
Za sedmero horami a sedmero řekami byl les. Les jako každý jiný. A jako v každém lese musel být někdo hezký, někdo ošklivý, někdo chytrý, někdo hloupý. Zvířátka ale nevěděla, kdo je nejkrásnější, proto se rozhodla uspořádat soutěž Miss les. Pro všechna zvířátka byla favoritkou veverka. Veverka se před všemi vytahovala, jak je hezká a že má krásný ocásek. Na soutěž Miss les se těšili všichni. A nastal den soutěže. Všechna zvířátka lesa se sešla, křičela, ale najednou bylo ticho. Přišel totiž jelen. Byl ale celý zablácený a všichni se mu začali proto smát. Jelen utekl hluboko do lesa a plakal. Vtom se před ním objevila víla a dala mu kouzelný oblek. Když si ho jelen oblékl, byl hezký, co hezký, byl překrásný. Vrátil se mezi ostatní na soutěž a vyhrál. Všechna zvířátka pro něj hlasovala. Jelen dostal to, co si zasloužil, protože byl nejenom hezký, ale také v celém lese nejhodnější. Veronika Kotyková
Kočička Sisi Bylo nebylo, v jedné vesnici, která se jmenovala Předměřice, žila jedna kočička jménem Sisi. Bydlela v domečku na kraji vesnice. A vždycky, když bylo ráno, dostala mlíčko v hrníčku. Na hrníčku bylo napsáno jméno Sisi. Když dojedla, šla si hrát s ostatními kočičkami a zvířatky. Když už se stmívalo, holčička jménem Viktorka ji zavolala: ,,Sisinko, už musíš jít domů, už se stmívá, pojď na večeři, dostaneš masíčko a vodu." A Sisinka řekla: ,,Ano, Viktorko, už jdu. A Viktorko, pojedeme zítra na hrad Balada?" Viktorka odpověděla: ,,No, jistěže pojedeme zítra na hrad Balada. Teď si jdi vyčistit zoubky, ať je máš bílé jako perličky, a jdi spinkat." Ráno se všichni nasnídali a šli balit věci, které si brali s sebou na výlet. A pak už jeli a jeli, až dorazili na hrad Balada. Šli do hradu, ale Sisinka se ztratila. Celá rodina volala: ,,Sisi, kde jsi?" Viktorka se rozhodla Sisinku hledat. Prošla celý hrad, až narazila na tmavou chodbu. Najednou se objevilo světýlko a volalo: ,,Viktorko, pojď za mnou. Já vím, kde je Sisinka. Tancuje s kočičím princem v bílém paláci. Kočičí princ Sisinku proměnil v kočičí princeznu. Musíš Sisinku zachránit." Světýlko dovedlo Viktorku do bílého paláce. Jak princ uviděl Viktorku, zaklel palác a celý palác usnul. Jenom princ a Viktorka neusnuli. Princ nechtěl, aby si Viktorka odvedla Sisinku, a tak řekl: ,,Musíš splnit tři úkoly. Jestli je splníš, dostaneš Sisinku, ale když je nesplníš, vezmu si Sisinku za ženu." Viktorka řekla: ,,Tak mi řekni první úkol." Princ řekl: ,,Musíš mi od čertů přinést dvě zlaté myši." Viktorka šla k hodnému čertovi Bringovi a ten jí vykouzlil dvě zlaté myši. Viktorka se zeptala: ,,Jaký je druhý úkol?" Princ řekl: ,,Musíš jít k modrému jezeru a tam je vodník. Řekni mu, ať ti uloví dobrou rybu." Viktorka šla k vodníkovi a volala: ,,Vodníku, vodníku, vylov mi prosím rybku dobrou pro kočičího prince. Vězní moji kočičku Sisinku." Vodník řekl: ,,Ano, vylovím ti rybku dobrou, jen chvilku počkej." Vodník vylovil dobrou rybku a Viktorka ji donesla kočičímu princi. Viktorka chtěla vědět i třetí úkol, a tak kočičí princ řekl: ,,Musíš utrhnout květinu, ale chrání ji zlá čarodějnice. Ta má kouzelnou hůlku a koho se dotkne, ten umře." Viktorka se vydala k čarodějnici. Čarodějnice vytáhla hůl, ale Viktorka utrhla květinu a rychle utekla. Dala princi kouzelnou květinu a princ Sisinku polibkem probudil. Viktorka poděkovala všem, kdo jí pomohli, a šla se Sisinkou za rodiči. Rodiče si prohlíželi hrad a večer jeli domů. Sisinka doma usnula u okna, odkud z oblohy zářil měsíc a hvězdy. Možná, že se jí zdálo o hradu Balada a kočičím princi. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Viktorie Švarzová
